Preklady fanfiction Harryho Pottera

Shrnutí: Viděli jsme, co se stalo mezi Alem a Harrym v epilogu Relikvií smrti, ale uvažovali jste, co si říkali Draco se synem před Scorpiusovým odchodem do Bradavic? (...) Snažila jsem se zachytit nějaké paralely mezi Alem a Scorpiusem, které by Scorpiuse vykreslili jako každého jiného chlapce jeho věku, který má naprosto běžné obavy. Ale snažila jsem se přidat také své vlastní myšlenky. (...)

Milá Denice,
po letech jsem se zase vrátila k Roku jezevce a řízením náhod jsem se právě dnes proklikala přes oblíbené povídky jejího autora k této jednohubce, která mi připadá jako ten správný prolog. A s pohledem do kalendáře mi došlo, že to je další důkaz magie kolem nás. Takže jsem ji bleskově přeložila a posílám ti ji s poděkováním za všechny krásné překlady a přáním všeho nejlepšího, hvězdo naše denní!

Draco na svých zádech cítil, jak podzimní vzduch chladí a osvěžuje zároveň. Vedle něj stojící Astorie se s dětským úžasem rozhlížela po nástupišti; už uplynulo hodně času, co tu byla naposled. Stejně tak dlouho sem na nástupiště nepřišel ani on.

Stát tady mezi všemi těmi lidmi bylo podivně uklidňující a nepříjemné zároveň. Připomínalo mu to jednodušší časy, kdy byl ještě dítě; stále si pamatoval první den, kdy ho sem rodiče přivedli.

Počasí bylo tehdy lepší, poznamenal s jistým nesouhlasem. A bylo tu méně lidí... Ale v podstatě scéna, kterou teď viděl, téměř kopírovala tu, jíž se účastnil před nějakými dvaceti lety.

„Není to nádhera, Draco?“ zašeptala Astorie a zářivě se na něj usmála. Draca ten úsměv zahřál po těle, a nemohl odolat, aby ho své krásné ženě alespoň mírně neoplatil.

Nádhera ale nebylo slovo, kterým by tuto chvíli popsal, spíš mu připadalo, že je to znervózňující. Nebyl tu od konce války. A soudě podle některých pohledů, kterých se mu dostávalo, se toho až tak moc nezměnilo.

Nicméně si svůj názor nechal pro sebe, raději mlčel a pokývl své ženě, která se stále potěšeně rozhlížela po okolí.

Jeho syn Scorpius stál rozpačitě mezi nimi. Kufr už měl uložený ve volném kupé a teď pevně svíral ucho klece, ve které si vezl kočku - proč jeho syn chtěl ze všeho nejvíc zrovna kočku, zvíře pod svou úroveň? Draco považoval kočky za odporná, zákeřná, divoká zvířata. Sovy byly jednoznačně lepší, neřku-li vhodnější domácí mazlíček pro malého chlapce, ale říkal si, že když to Scorpiusovi udělá radost...

Kromě toho, kdyby se pokusil mu tu zatracenou kočku, která dostala jméno Fousek (originální, že?), vzít, Astorie by dostala záchvat a Draco se s ní nijak zvlášť nechtěl hádat. Zejména proto, že to byla velmi schopná čarodějka, a kdyby ji jakkoli naštval, jisté části jeho těla by se ocitly v ohrožení.

„Vše v pořádku, synku?“ zeptal se Draco trochu ochraptělým hlasem.

Scorpius po Dracovi střelil pohledem svých světle šedých očí a pak neurčitě pokrčil rameny.

„Nezapomeň napsat babičce a dědečkovi, až se zabydlíš,“ připomněl mu Draco. „Zvlášť babička bude moc zvědavá, jak se ti daří.“

Na okamžik se na synově tváři objevil slabý milý úsměv. „Napíšu,“ zamumlal.

„Nemůžu uvěřit, že už jdeš do školy!“ vydechla dojatě Astorie a její hnědé oči se naplnily slzami. „Kdy jsi vyrostl?“

Přitáhla si Scorpiuse do objetí a Draco tam stál v tichém pobavení a sledoval, jak se jeho syn snaží od matky odtrhnout.

„Mami, pusť mě!“ Scorpius se s mírným začervenáním rozhlédl kolem sebe.

Konečně ho Astorie pustila, dala si ruce v bok a upřeně se na něj zadívala. „Stydíš se, Scorpiusi Malfoyi, že tě objímá vlastní matka?“ pronesla poměrně klidným hlasem, ale pozvedla při tom jedno obočí.

Scorpius sebou trhl. „Ne, samozřejmě, že ne, já...“

Odmlčel se a zíral přímo před sebe, čelo svraštělé, jako by se snažil vyřešit nějaký obzvlášť těžký rébus.

„Tati...“ protáhl s mírným zmatením. „Znáš ty lidi tamhle? Zírají na nás.“

Draco otočil hlavu k místu, kam se jeho syn díval, a spatřil klan zrzavých hlav (tu a tam doplněný několika s tmavými vlasy). Draco sebou v duchu trhl, když si uvědomil, že tam stojí Potter s přáteli a rodinou a zírají Dracovým směrem.

Potter a jeho žena Ginny stáli těsně vedle sebe, mezi nimi malá zrzavá holčička a poblíž jejich dva synové, vrhající po sobě nevraživé pohledy. Jeden se nápadně podobal otci (Draco hádal, že je to Albus Potter) a druhý vypadal jako mladší verze George Weasleyho.

Ron Weasley, jeho žena, která se dřív jmenovala Grangerová, a syn Hugo se smáli něčemu, co řekl.

Jejich dcera Rose, drobná holčička s hromadou zrzavých kudrnatých vlasů, se červenala a zvědavě pokukovala po Scorpiusovi.

Draco jim zdvořile pokývl a pak se pohledem vrátil ke svému synovi.

„Ano, znám je,“ odpověděl synovi na původní otázku. „Ten s rozcuchanými vlasy je samozřejmě Harry Potter.“ Scorpius přikývl, tušil to. „Ta zrzavá paní je jeho žena Ginny. Ten zrzavý muž je Ron Weasley.“ Bylo těžké vyvarovat se pohrdavého tónu, když vyslovoval Weasleyho jméno. „A jeho žena, no, to je... Hermiona.“ To křestní jméno znělo na jeho jazyku divně.

„Proč na nás zírají?“ vyptával se Scorpius. Draco se setkal s Astoriiným pohledem a pak pokrčil rameny.

„Znal jsem je už ve škole,“ vysvětlil Draco. „Nevycházeli... nevycházeli jsme spolu.“

Scorpius se zamračil ještě výrazněji.

„Scorpiusi, uděláš pro mě něco?“ zeptal se náhle Draco, čímž změnil téma; jeho syn vzhlédl a horlivě kývl blonďatou hlavou. „Vidíš tu dívku se zrzavými kudrnatými vlasy?“ Scorpius znovu přikývl, aby potvrdil, že ji vidí. „Budeš se ji snažit porazit při každé zkoušce, ano? A snaž se od ní držet dál... Jestli je stejná jako její matka...“

„Draco!“ přerušila ho Astorie. „Přestaň. Scorpiusi, neposlouchej ho. Nemusíš s tou dívkou soupeřit... Způsobilo by to jen malichernosti... Chci, abys mi slíbil, že se k ní a jejím příbuzným pokusíš chovat mile.“ Zpříma se zadívala na Scorpiuse a pak na Draca, aby ho varovala, ať mlčí.

„Ale ne moc mile,“ namítl Draco. Napadla ho nepříjemná myšlenka - co když se s tou holkou Weasleyových spřátelí? - Nebo nedej bože, co kdyby se z nich, až budou starší, stalo něco víc! „Ne moc mile,“ zopakoval ještě důrazněji.

Astorie po něm vrhla otrávený pohled.

Scorpius se zatvářil zmateně. „Co...“

„Nastupovat! Spěšný vlak do Bradavic odjíždí!“

Když průvodčí zvolal, že je čas, aby všichni nastoupili do vlaku, Draco zůstal na svého syna zírat. Najednou se mu zdálo, že je příliš brzy. Že není dost času... Najednou mu došlo, že Scorpius odjíždí. Téměř na celý rok. Uvidí se jen o prázdninách.

Panství bude bez něj tak prázdné... Bylo to příliš brzy.

Zdálo se, jako by to bylo teprve včera, co si ho přivezli od Svatého Munga domů nebo co ho začal učit létat na koštěti, a teď měl Scorpius najednou jedenáct… Jede poprvé do Bradavic. Příliš brzy.

Astorie chlapce pevně objala a několikrát ho políbila.

Když se Scorpius konečně opět vymanil z matčina držení, obrátil se k otci. Draco k němu přistoupil a také ho objal.

„Tati?“ zašeptal mu do ucha, když se objímali.

„Hmmm?“

„Měl bys mě pořád rád, i kdybych byl zařazený do jiné koleje?“

Draco mírně uvolnil objetí a podíval se synovi zpříma do očí. Co je to za otázku!

Pravdou bylo, že Draco o možnosti, že by byl Scorpius zařazen do jiné koleje, vůbec neuvažoval. Malfoyové byli vždycky zařazeni do Zmijozelu - byli tak prostě naprogramovaní.

Byl by pro něj Scorpius méně synem, kdyby ho zařadili do jiné koleje? Odpověď zněla ne. Draco by byl zklamaný, zvlášť kdyby jeho syna zařadili do Nebelvíru... jen při té představě měl chuť se kroutit jako červ, ale nic by to nezměnilo na tom, co ke svému synovi cítil.

To byl možná největší rozdíl mezi Dracem a jeho otcem. Lucius Draca nesmírně miloval, ale přikládal velký význam záležitostem, jako je krev a rod... Kdyby Draco nebyl zařazen do Zmijozelu, no, Draco by nechtěl vidět, co by se mohlo stát.

„Ano, Scorpiusi,“ řekl tedy svému synovi. „Měl.“

Scorpius se rozzářil a zvedl klec, ve které měl Fouska. „Uvidíme se o Vánocích!“ vykřikl, zamával oběma rodičům a rozběhl se k vlaku, který se právě chystal k odjezdu.

„Ahoj!“

„Napiš, slyšíš, napiš mi, Scorpiusi!“ volala Astorie.

„Myslím, že už tě neslyší, miláčku,“ mírnil Draco svou ženu, která prakticky poskakovala na místě a křičela.

„Ale slyší,“ namítla vědoucně a blýskla po Dracovi úsměvem. „Vidíš?“

Scorpius stál u okna, kýval hlavou a mával na ně, zatímco se vlak začal pomalu vzdalovat. Draco sledoval, jak Potter běží vedle vlaku a bláznivě mává na svého syna. Málem si odfrknul, ale neudělal to, protože věděl, že by se taky chtěl rozběhnout za vlakem, a udělal by to, kdyby nebyl obdařen tak dokonalou zdrženlivostí.

Červený vlak pomalu zmizel za zatáčkou a Draco pocítil směs nadšení ze syna a smutku.

„Pojď, půjdeme domů,“ pronesla Astorie a vložila svou malou ruku do jeho. Oči měla náhle podezřele vlhké. „A budeme čekat na jeho první dopis.“

Draco se usmál. „Do Bradavic se dostanou až za několik hodin, a až tam dorazí...“

„To je jedno,“ odsekla. „Můžu počkat. Mám všechen čas na světě.“

„Bude v pořádku, že ano?“ zeptal se Draco trochu znepokojeně.

Astorie si odfrkla. „Děláš si legraci? Samozřejmě, že bude! Zdědil, musím říct bohužel, tvoji sebejistotu. Bude v pořádku, jen potřebuje čas, aby se přizpůsobil.“

Draco přikývl.

„Pojď, jsem si jistá, že tvoje matka už si říká, kde jsme.“

Draco si povzdechl a zamířil se ženou k přepážce, aniž by tušil, že jejich syn právě hovoří se dvěma dalšími prváky, kteří se brzy stanou jeho nejbližšími přáteli. S Alem Potterem a Rose Weasleyovou.