archiv.hpkizi.sk
Archív prekladov z hpkizi.sk: Poviedka od Octavie

Vyhľadávanie v tejto téme:   
[ Ísť na úvodnú stránku | Vybrať novú tému ]

Poviedka od Octavie

CELÁ TÉMA
Pomocou tohto tlačítka zobrazíte celú tému na jednej strane v samostatnom okne. Odtiaľ je ľahko skopírovať ju trebárs do Wordu.
Image

Kým doplním úvod, tak dôvod, prečo sem dávam túto poviedku (okrem toho, že sa mi páči) je ten, že nechcem, aby sa stratila (na starom fane sa už k nej nedá dostať, autorka nemá vlastné stránky). Samozrejme, že mám súhlas autorky to tu zverejniť.

Mladá žena si jemně povzdechla, když zvedla další knihu ze stolku, stojícího uprostřed jejího nového knihkupectví. Pozorně si přečetla titul, napsaný ozdobným písmem na hřbetě knihy, než se vydala zařadit ji do příslušného regálu.

Milovala svůj malý obchůdek, zastrčený až na konci Příčné ulice. Byl to její sen už od dokončení školy. Chtěla v dětech probudit stejnou vášeň pro knihy, které kdysi dávno propadla sama.

Nedovedla si představit, že za týden to tu bude muset na měsíc opustit, tak brzy po otevření.

Hermiono, pojedeš přece na líbánky! Měla bys být nadšená a ne tu litovat každičkého písmenka každé nové knihy, které nebudeš moct přečíst! Líbánky! S Viktorem!

Rošťácky se usmála, když si vzpomněla na svého snoubence. Hned po svatbě se spolu vydají do ráje – na Seychelské ostrovy. Znovu si uvědomila, jak moc na ní Viktorovi musí záležet. Nesnášel vedro, ale stejně souhlasil s místem, které vybrala. Pravděpodobně netušil, proč chtěla jet Hermiona právě na Seychely, ale nehodlala mu to říct dřív, než tam dojedou.

„Hermiono!“

Nadskočila nad výhružným hlasem, který uslyšela přímo u svého ucha. Zavřela oči a zhluboka se nadechla čirou rozkoší. Viktor dobře věděl, jak ráda se bojí a rád ji proto takhle strašil. Zastrčila rychle knihu na správné místo, než se k němu otočila. S dalším prudkým nadechnutím zaznamenala, jak blízko stojí. V příšeří místnosti jeho obličej s výrazným nosem skoro ani nebyl vidět.

„Viktore,“ vyjekla rádoby překvapeně, když pokračovala v jejich každodenní hře, „vyděsil jsi mě!“

Zářivě se na něj usmála, aby ocenila jeho pokus.

„To mě mrzí...“ zatvářil se Viktor naoko kajícně jako vždycky, než se sehnul, aby ji krátce políbil na špičku nosu.

„Už jen šest dní!“ zamumlal vzrušeně. Bylo na něm poznat, jak se těší na jejich svatbu.

Už jen šest dní... Jen šest dní...

“Už se nemůžu dočkat, Viktore. Proč nám to vlastně trvalo tak dlouho?“ nechápala Hermiona, když ho obejmula.

„Nevím, zlatíčko, ale hlavní je, že jsme se rozhodli... Opravdu ti nevadí svatba v Bulharsku?“ ptal se starostlivě.

„Opravdu mi nevadí svatba v Bulharsku. Mám to tam ráda a těším se na tvé příbuzné!“ ubezpečovala ho.

„To jsem rád,“ šťastně se na ni usmál. „Jsi moc unavená? Docela rád bych si s tebou vyšel někam na večeři,“ zkoumal temné kruhy pod jejíma očima. „Neměla bys tak tvrdě pracovat... Proč si nenajmeš nějakého prodavače?“

„Už jsem ti to vysvětlovala dobře tisíckrát...“ povzdechla si Hermiona, když přešla zpátky ke starožitnému stolu, na kterém ležely poslední knižní novinky. „Nemůžu si ho dovolit. Už jen najmout brigádníka na ten měsíc, co tu nebudu, mě bude stát celé jmění!“

Za zavřenými víčky se jí divoce míhaly číslice jen při té představě. Viktor tohle nechápal, nikdy netrpěl nedostatkem peněz a proto ho ani nenapadlo, že by se tím mohla zaobírat. Vlastně jí ani nikdy nenabídl finanční pomoc, protože ho to prostě nenapadlo, uvědomila si s bodnutím u srdce. A sama by si mu nikdy neřekla.

„Máš chuť na indickou kuchyni? Chtěl bys jít do indické restaurace? Té o pár domů dál? Vaří tam docela dobře...“ navrhla nejbližší podnik, protože se jí nikam daleko nechtělo. „Když mi pomůžeš zařadit ty knížky, tak můžeme hned pak vyrazit,“ prohlásila vesele. Na jazyku přímo cítila lahodnou chuť kari omáčky a teplé jídlo v žaludku. Už se nemohla dočkat, až se dnes poprvé pořádně nají.

Zbytek knih dali na nová místa ani ne za pět minut. Hermiona se ještě naposledy spokojeně rozhlédla po pečlivě uklizeném obchodě – své pýše a radosti, než zamkla skleněné vchodové dveře. Zabezpečila je ještě ochranným kouzlem, chytila se Viktorovy nabízené dlaně a společně vyrazili na večeři.

Okouzleně se rozhlédla po Příčné ulici, která vypadala jako v pohádce – zalitá zlatavým slunečním světlem se třpytila a vzbuzovala dojem dávno zapomenutých časů. Ani by se nedivila, kdyby se najednou ocitla o pár století zpátky.

Tehdy to tu muselo vypadat úplně stejně...

Nemnozí čarodějové, kteří se ještě v tuto dobu procházeli po pěší zóně, se určitě moc nezměnili, ani jejich pestrobarevné hábity. Jeden takový sama vlastnila.

„...jí ty astry nejdou vypěstovat...“ vyrušila jí ze zasnění Viktorova poznámka. Chvíli přemýšlela, o čem to asi mluví.

„Cože?“ prudce se zastavila, když jí došel obsah jeho slov. „Jak to, že jí ty astry nejdou vypěstovat? To snad nemyslí vážně! Viktore! Tvoje maminka mi slíbila, že budeme mít na svatbě astry! Jak to, že jí nejdou vypěstovat? Vždyť ona už jich vypěstovala miliony! A posledně, když jsem u vás byla, tak mi slíbila astry na svatbu. To se mi snad jenom zdá...“

„Hermi, uklidni se, prosím,“ snažil se neúspěšně přerušit její monolog.

„Viktore, já prostě musím mít astry. Ona je umí tak kouzelně! Asi je budeme teda muset sehnat někde jinde... Pomůžeš mi, že jo?“ prosebně se na něj zadívala.

„To víš, že budeme mít astry,“ mluvil k ní shovívavě jako k malému dítěti.

„Promiň,“ rychle nahodila kajícný výraz. „Já jen chci, aby všechno bylo dokonalé, chápeš to?“

„To víš, že všechno bude dokonalé,“ ujistil ji, oči kdesi v oblacích.

Znovu se vydali na cestu, tentokrát radši mlčky.

Doufám, že už se nic jiného nepokazí... Nesnáším svatby, je s nimi víc problémů než užitku. Proč jsem s tím souhlasila? K čemu potřebujeme nějaký papír? Vždyť ten nic nedokazuje!

„Viktore?“ zašeptala.

Ne! Nemůžeš své slovo vzít zpátky týden před svatbou! Nechala jsi to zajít už příliš daleko... A po více než pětileté známosti mu to dlužíš...

„Co?“ zeptal se trochu vyděšeně.

Neví, na co jsi právě myslela! přesvědčovala samu sebe.

„Ne, nic... Jen jsem měla takový blbý nápad... Jestli neseženeme astry, co kopretiny? Máš rád kopretiny?“ zahnala svůj strach znovu do kouta.

„Kopretiny by šly... Zkusím napsat mamce,“ souhlasil nadšeně Viktor, šťastný, že je krize zažehnána. V poklidu pokračovali v cestě za jídlem.

Hermiona se znovu rozhlédla po ulici, která se koupala v laskavém světle klesajícího slunce. Znovu byla neuvěřitelně vděčná tomu, že se narodila s kouzelnickým nadáním a mohla si užívat té nádhery.

Všimla si, že na hřišti, speciálně připraveném přímo před cukrárnou, aby měly děti o prázdninách kde dovádět, zatímco si rodiče vychutnávají chvilku klidu nad nějakou specialitou z jejich obchodu, se houpalo na houpačce malé děvčátko. Zasněně se usmívalo do dálky a nechalo své nohy klátit se několik centimetrů nad zemí. Hermioně přišlo podivně známé. Jeho zlaté vlásky povlávaly kolem dětské tváře, když se podívalo přímo na ni.

Při pohledu do dívčiných stříbrných očí jí najednou jakoby projel celým tělem blesk a dech se jí zadrhl v hrdle. Jako ve zpomaleném filmu viděla, jak dívka pružně seskočila z houpačky a rozeběhla se směrem k ní.

„Mamííííí,“ zakřičela na celou ulici.

Hermiona sama byla překvapena svou reakcí, když se sklonila, aby jí holčička mohla snadněji skočit kolem krku. Spolu s ní se narovnala a s chvějícím se srdcem si uvědomila štíhlé nohy, obtočené kolem svých boků.

„Maminečko moje,“ slyšela mumlání do svých vlasů, kam dívka zaryla celý obličej.

Pevně ji k sobě přitiskla, neschopná reagovat jinak.

Pohladila ji po jemných vláskách a zhluboka vdechla její vůni. Voněla po jahodách a vanilce.

„Hermiono?“ vnímala Viktorovu nevyřčenou otázku. Ale nebyla schopná otevřít oči a dát má odpověď, kterou neznala. Nevěděla, proč si ta malá myslela, že je její matka a nechápala ani vlastní reakci na to, že ji drží v náručí.

Cítila se správně. Cítila, že ať se stane cokoliv, nedovolí, aby té roztomilé blondýnce něco vymazalo šťastný úsměv ze rtů.

„Lucie! Co to zase vyvádíš?“ dolehl k nim rozzlobený ženský hlas a rychlý klapot vysokých podpatků. Opatrně otevřela oči, ale při pohledu na ženu, spěchající k nim, je zase zavřela a přitiskla si k sobě drobné dětské tělíčko ještě víc.

„Omlouvám se, nevím, co to do ní vjelo...“ brebentila Pansy Parkinsonová rychle, zatímco k nim dobíhala.

„Lucie!“ rozhořčeně promluvila, už zase k dítěti. „Tatínek ti přece jasně říkal, že máš zůstat s tebou Pansy! Nemůžeš tady obtěžovat cizí lidi! Jak si to vůbec představuješ? Kdybych mohla, zmalovala bych ti ten tvůj zadek domodra!“

Křičela tak, že se její hlas vracel spolu s ozvěnou.

„Pansy!“

Hermiona rychle otevřela oči, aby se mohla podívat, komu patří ledově chladný, ale přesto melodický hlas.

Pohlédla do povědomých stříbrných očí. Do očí, které nosila i jeho dcera. Ani na okamžik nepochybovala o tom, že nově příchozí je Luciin otec. Stejně, jako ona, měl i on plavé vlasy, ale narozdíl od ní neměl v pohledné tváři jediný ženský rys.

Hermiona se mírně zachvěla, když uviděla zlověstný lesk v tvrdých očích, rozšířená nosní chřípí a arogantně zkřivené rty. Znala tu tvář, i výraz obličeje. Před několika lety vídala podobný pohrdavý pohled denně.

„Nebudeš takhle mluvit s mojí dcerou! Věřil jsem ti, že se o ni na těch deset minut postaráš!“ jeho slova zněla jako práskání bičem.

Sledovala, jak se jeho výraz proměnil při pohledu na dívku v jejím náručí. Překvapilo jí to, nikdy by nečekala, že by Draco Malfoy byl vůbec schopen nějakého citu. Uvědomila si, jak moc se musel změnit od té doby, co ho naposledy viděla – na poslední večeři ve škole čar a kouzel, kterou společně navštěvovali. Dospěl a zmužněl. Přibyly mu i sem tam nějaké vrásky. A rozšířila ramena... Jak může mít taková ramena?

„Cvrčku, jsi v pořádku? Teta to tak nemyslela. Pojď k tatínkovi...“ přiblížil se k Hermioně až na dosah a vztáhl ruce. Povzbudivě se usmál.

„Já chci zůstat s maminkou,“ zakňourala Lucia a upřela na svého otce prosebný pohled, který prozrazoval všech šest let jejích zkušeností. Bylo vidět, že je proti němu bezmocný. Až po chvíli si ale uvědomil, co mu právě řekla.

„Maminka? Proč si myslíš, že je to tvoje maminka?“ zeptal se velice něžně.

„Hm, tak to by mě taky zjímalo,“ přidal se k jeho otázce dosud zaraženě mlčící Viktor.

„Vím to, tati. Říkal jsi mi přece, že moje maminka je nejkrásnější na celém světě!“ odpověděla přesvědčeně dívka.

Hermiona se překvapeně podívala na Viktora a ten nekontrolovatelně vybuchl smíchy nad dětskou logikou. Trochu s nelibostí stiskla rty. i Taky by se nemusel smát tak nahlas... /i

Pod Luciinou vahou se jí začala podlamovat kolena.

„Lucinko, běž na chvíli k tatínkovi. Už jsi na mě moc těžká,“ zabroukala jí do vlasů.

Blonďák hned pochopil její výzvu a natáhl se, aby převzal břemeno z její náruče.

Přistoupil ještě blíž a pokusil se jemně rozpáčit malé ruce, sevřené jako kleště kolem jejího krku. Hermioně se zatajil dech z jeho blízkosti. Upřeně se zadívala do jeho očí, přetékající láskou k jejich dceři.

Jeho dceři... Není tvoje! Tak ji pusť!

Zasténala, když zajel rukama mezi jejich těla, aby si vzal malou k sobě.

„Bože,“ vydechla, když jí nevědomky přejel klouby prstů po ňadru.

Buch, zadunělo jí v hlavě.

Buch, buch, rozléhaly se rány, jako bušení kladivem.

Zamrkala, aby zahnala mžitky před očima a olízla si náhle vyschlé rty. Měla pocit, že vybuchne, protože svůj pohyb zopakoval, tentokrát už vědomě.

„Mám vám pomoct?“

Krákorání vran...Způsob, jakým na sebe její snoubenec upozornil, ji připomněl krákání vran, nic jiného.

„Ne, děkujeme,“ odpověděl Draco, když si už bez dalšího zdržování přivinul do náručí svou dceru.

„Tak co, cvrčku, půjdeme už domů? Měla by sis schrupnout,“ kolébal Lucii na svých rukou.

„Ale maminka mi musí přečíst pohádku na dobrou noc!“ smlouvalo děvčátko, když upřelo na Hermionu svůj prosebný pohled. Stříbrné oči se jí propalovaly přímo do duše.

Buch, buch, buch, uslyšela znovu ve své hlavě, když na sobě ucítila i druhý pár stříbrných očí. Svět se pro ni na chvíli zastavil, na malou chvíli, kdy existovala jen ona a otec s dcerou, kterým se ve tvářích zračila stejná prosba.

Octavie: ( Jimmi )27.05. 2008 Epilóg
Octavie: ( Jimmi )27.05. 2008 17. Hořký koniec
Octavie: ( Jimmi )27.05. 2008 16. Záchrana
Octavie: ( Jimmi )27.05. 2008 15. Pravdivé lži
Octavie: ( Jimmi )27.05. 2008 14. Šach
Octavie: ( Jimmi )27.05. 2008 13. Růže pro Draca
Octavie: ( Jimmi )27.05. 2008 12. Paměť
Octavie: ( Jimmi )27.05. 2008 11. Had
Octavie: ( Jimmi )27.05. 2008 10. Nová naděje
Octavie: ( Jimmi )27.05. 2008 09. Dílky skládačky
Octavie: ( Jimmi )27.05. 2008 08. Zbabělá a zmatená
Octavie: ( Jimmi )27.05. 2008 07. Kam patřím
Octavie: ( Jimmi )27.05. 2008 06. Řešení
Octavie: ( Jimmi )27.05. 2008 05. Dvě věže
Octavie: ( Jimmi )27.05. 2008 04. Pýcha a předsudek
Octavie: ( Jimmi )27.05. 2008 03. Probuzení
Octavie: ( Jimmi )26.05. 2008 02. Šílená, Krásny
Octavie: ( Jimmi )26.05. 2008 01. Lucie, postrach ulice

Naše ďalšie weby

Nájdete nás