archiv.hpkizi.sk
Archív prekladov z hpkizi.sk: Podvržené spomínky

Vyhľadávanie v tejto téme:   
[ Ísť na úvodnú stránku | Vybrať novú tému ]

Podvržené spomínky

CELÁ TÉMA
Pomocou tohto tlačítka zobrazíte celú tému na jednej strane v samostatnom okne. Odtiaľ je ľahko skopírovať ju trebárs do Wordu.
Image

2. december 2014

Podvržené vzpomínky

 Affected Recollections

 Autor: little beloved

 Překlad: Lupina

 Beta: marci

 Povolení k překladu: Žádost zaslána

 Originál: https://www.fanfiction.net/s/8978677/1/Affected-Recollections

 

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží little beloved. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Romance/Humor

Severus S. & Hermiona G.

Rating: 9+

Kapitol: 6

 Slov: 12 456

 

Shrnutí: Hermiona Grangerová je pověřená úkolem připravit k soudu vzpomínky Severuse Snapea.

Poznámka překladatelky: Povídka neobsahuje žádné vánoční téma, ale je o naději a klíčící lásce. Proto jsem si dovolila ji přeložit do letošního adventu.

 

Kapitola 1

Hermiona Grangerová se zhluboka nadechla, než překročila práh azkabanského vězení. V průběhu studia tady byla dvakrát, a přestože mozkomorové kouzelnické nápravné zařízení už víc nestrážili, stále cítila, jako by jí všudypřítomné utrpení a zoufalství prosakovalo až do morku kostí. Dnes tomu nebylo jinak; i když slunce svítilo a okolní moře bylo klidné a modré, nemohla si pomoci a připadalo jí, že nad rozeklaným ostrovem, sídlem Azkabanu, visí mrak neštěstí.

„Hůlku,“ pokynul zpoza bezpečnostního stolu malý tlustý kouzelník s pleší.

Hermiona sáhla do hábitu, vytáhla hůlku a zamračeně ji podala ochrance. „Pro odvedení svojí práce bych mohla hůlku potřebovat.“

Obtloustlý muž pokrčil rameny. „Pravidla jsou pravidla,“ zamumlal a hodil hůlku do zásuvky stolu. „Co kdyby vám ji vězeň sebral, ha? To by pak byla mela, slečno.“ Přistrčil k ní psací podložku. „Podepište se.“

Hermiona zvedla brko a naškrábala své jméno.

„Koho vlastně jdete navštívit?“ zeptal se muž.

Přistrčila k němu papír s oprávněním a ukázala na jméno, které napsala vedle svého vlastního.

Strážný se uchechtl. „Tak to hodně štěstí.“

S podrážděným švihnutím kadeří se od něj odvrátila a zamířila do méně střežené části vězení. Pohlédla na povolení v ruce: Cela 157, stálo na něm napsáno. Jakmile došla k příslušným dveřím, podala povolení dalšímu, tentokrát laskavěji vyhlížejícímu strážnému, který si je s pokřiveným úsměvem přečetl. Chechtal se, když zápasil s klíčem.

Jste si vědoma toho, že je to mizerný, nabručený, starý pacholek, že ano, srdíčko?“

„Ano,“ přitakala s povzdechem. „Měla jsem tu smůlu, že mě učil šest let.“

„Aha, ale není tak špatný mužský, jak z něj všichni dělají. Občas má docela smysl pro humor a je zatraceně dobrý v tom mudlovském luštění. Zabavil mě tím během spousty chladných nocí!“

Hermiona zvedla obočí. „Mluvíme o stejném muži? A jaké luštění?“

„Víte,“ pravil strážný a konečně vsunul klíč do zámku, „ty sudoku s čísly a ty se slovy… plížovky.“

„Křížovky?“

„No jo, to jsou ony!“

„Aha,“ zamumlala Hermiona a napadlo jí, že zde určitě nastala nějaká chyba.

„Běžte dovnitř, zlatíčko. A hodně štěstí! Až budete hotová, prostě zaklepejte.“

Hermiona opatrně vstoupila do cely a zaslechla, jak za ní zacvakly dveře. V zámku zarachotil klíč a ona se ocitla lapena v místnosti s novým klientem.

Seděl u zamřížovaného okna a ona na tu temnou, známou postavu zůstala jen zírat. Na kotnících mu nevisely okovy a oblečený byl v prostém šedém hábitu a ne v žádném proužkovaném vězeňském hávu. Očekávala, že jej nalezne zarostlého a umolousaného; vychrtlého a neduživého. Ale nic z toho ji nečekalo. Ve skutečnosti se jevil mnohem zdravěji než v Bradavicích. Severus Snape nikdy nebude pohledný muž, ale celkově vypadal lépe než Mistr lektvarů jejích školních let.

Chvíli jej sledovala, puls se jí zrychlil a mysl marně tápala po úvodní řeči, kterou si nacvičila a v duchu znovu a znovu opakovala. Vtom se ty černé oči zvedly od knihy a v hrůzném poznání se rozšířily.

„Alberte?“ vykřikl, ale nespouštěl zrak z její tváře. „Alberte!“

Zpoza dveří slyšela rychlé kroky strážného a chrastění klíčů. „Pane, profesore Snape, kdybyste mi jen dal chvilku, abych vám vysvětlila –“ začala.

„Mlčte, slečno Grangerová,“ zasyčel. „Alberte?“

Laskavý strážce prudce otevřel dveře. „Co se děje?“ zeptal se zamračeně.

„Prosím, doprovoďte tohle děcko z mého pokoje,“ dožadoval se Severus.

„Děcko?“ vyštěkla Hermiona s divoce zářícíma očima.

„Dostaňte ji odsud, hned!“

Albert si s Hermionou vyměnil zmatený pohled.

„Ale má k vaší návštěvě povolení, Severusi. Nemůžu ji prostě vykázat!“

„Povolení? Jaké povolení?“

Albert vytrhl Hermioně pergamen z ruky a podal mu jej. „Podepsaný samotným ministrem; povoluje jí vést s vámi rozhovory dvě hodiny denně po dobu následujících tří měsíců.“

„Co?“ zavrčel Severus. „Co se děje? Určitě by neposlali pouhé děcko, aby jednalo jako můj právní zástupce?“

„S vaším právním zastupováním nemám nic společného; jsem tady kvůli oficiální ministerské záležitosti,“ vysvětlila Hermiona.

Severus na ni zíral.

Ona stejně tak zírala na něj.

Albert, onen strážce, protočil oči v sloup. „To děvče zde vám pomůže, Severusi, vy pitomče. Tady k té mladé ženě budete milý, jinak můžete zapomenout na všechny plížovky, to vám slibuju!“

„Křížovky,“ ozvali se unisono Hermiona a Severus.

„To je jedno, jak se to jmenuje! Každopádně,“ pokračoval Albert a ustoupil ke dveřím, „jeden by si myslel, že po takové době budete rád za pěknou, milou návštěvu.“

Severus zavrčel a Hermiona sledovala strážce zavírat za sebou dveře. Obrátila se, aby čelila svému bývalému profesorovi.

„Mohu se posadit?“ zeptala se.

Ignoroval její otázku a jen zíral se svraštěným obočím a překříženýma rukama. „Stále slečna Grangerová?“ otázal se a očima kmitl k její levé ruce.

„Ano, stále,“ odpověděla vzdorovitě a posadila se na prázdné místo naproti němu.

Ušklíbl se. „Vzpomínám, že jste se zasnoubila s Ronaldem Weasleym, a přesto jsou to tři týdny, co bylo oznámeno, že se oženil s Levandulí Brownovou. Proč ta změna? Unavilo vás žít s neandrtálcem? Nebo on, možná, měl dost toho být neustále vychováván pouhou drobnou holkou?“

Hermioně se zapálily tváře. „Nejsem zde, abych probírala svého bývalého, profesore Snape; přišla jsem kvůli důležité ministerské záležitosti.“

„To jste říkala. Takže ven s tím. Nemám volný celý den; existují zde další naléhavé záležitosti, jako například křížovky, které vyžadují moji účast, a to nezmiňuji obvyklé dvouhodinové zírání skrz mříže mého okna a toužení po svobodě a po podzemí plném mladých myslí ke zdokonalování.“ V hlase mu zazníval silný sarkasmus.

Hermiona jej chvíli sledovala s pocitem, že toto bude nad její síly. Pak se zhluboka nadechla a pustila se do řeči, kterou si připravila. „Ministerstvo mě pověřilo úkolem připravit vaše vzpomínky na soud. Za tři měsíce budete čelit Starostolci a váš právní tým usiluje o povolení k použití vašich vzpomínek, které jste… dal… Harrymu Potterovi té noci závěrečné bitvy.“

Čekala hněvivou reakci, nebo alespoň určitou míru nepohodlí, místo toho však vypadal pobaveně.

„Jelikož vzpomínky mohou být upraveny čarodějkou či kouzelníkem, kterým patří, nebo dokonce násilně vštípeny druhou stranou,“ pokračovala, „dostala jsem za úkol ověřit platnost těch vzpomínek, které již byly od vás získány. Kromě toho, jak váš tým obhájců, tak žalobce požadují volný přístup k řadě dalších vzpomínek. Samozřejmě máte právo odmítnout, ale měl byste souhlasit; ke shromažďování vzpomínek a jejich ověřování jsem plně kvalifikovaná.“

Výraz pobavení se změnil na výsměch. „Kvalifikovaná ve shromažďování vzpomínek a jejich ověřování? Myslel bych si, že své schopnosti použijete na něco trochu hodnotnějšího, slečno Grangerová. Řekněte mi, jak se někdo stane kvalifikovaným ve shromažďování vzpomínek?“

Hermiona si povzdechla. Nehodlá jí to ulehčit. „Poslední tři roky jsem strávila odbornou přípravou, abych se stala jednou z těch, o kterých se nemluví na odboru záhad. Absolvovala jsem minulý měsíc a v současné době pracuji na výzkumu paměti, ztráty paměti a jejích úpravách.“

„Jak fascinující,“ protáhl s úšklebkem. „Jsem dojatý, že se ministerstvo rozhodlo vložit moji svobodu do rukou děcka, které sotva absolvovalo. Kolik vám je, slečno Grangerová? Dvacet jedna?“

„Dvacet tři. Stěží dítě.“

„Stěží dospělá,“ vrátil jí to.

„Jsem o rok starší než vy, když jste začal učit v Bradavicích.“

„To je nepodstatné,“ zamumlal a mávl rukou. Na chvíli se na ni zadíval. „Viděla jste mé vzpomínky?“

„Ano, viděla,“ odpověděla.

„Abych poznal, jak vysoce kvalifikovaná jste v oblasti vzpomínek, slečno Grangerová, velmi by mne zajímalo, co jste z nich vyvodila.“

Sáhla do hábitu pro svoji korálkovou taštičku. Položila ji na stůl a po chvilkovém přehrabování vytáhla podlouhlou dřevěnou krabici. Pak zasunula taštičku zpět do záhybů hábitu a následně krabici otevřela a otočila tak, aby viděl obsah.

„Vidíte, že mám celkem dvacet očíslovaných flakónků, přičemž každý obsahuje jednu ze vzpomínek, které jste nám… Harrymu… poskytl té noci, kdy jste byl… napaden,“ vysvětlovala a očima zaběhla k jeho zjizvenému krku.

Přikývl a pokynul, aby pokračovala.

„Prohlédla jsem ty vzpomínky několikrát, a zatímco některé jsem potvrdila jako pravé,“ ukázala na vzpomínky označené bílými visačkami, „víc než polovina mě mate.“

Severus se jízlivě zasmál. „To jsou ty označené červeně? Jak pro vás charakteristicky zorganizované, slečno Grangerová.“

Chvíli se na něj dívala a říkala si, co se děje. Čekala tirádu a běsnění. Pod dojmem toho, jak jej v mládí poznala, se připravila na jeho pobouření nad tím, že viděla tak soukromé, citlivé vzpomínky. Při jedné příležitosti, když vstoupila do myslánky a sledovala, jak klečí na podlaze Siriusova pokoje, Lilyin dopis v ruce a se slzami tekoucími po tvářích, byla samotná dohnána k pláči. Ale teď zde ten samý muž seděl přímo před ní a neukazoval vůbec žádnou emoci. Byla to záhada a Hermiona se rozhodla jí přijít na kloub.

„Viděla jsem upravené vzpomínky, profesore Snape. Obecně mívají směšnou kvalitu; bývají zamlžené, obtížně sledovatelné, a pokud obsahují i zvuk, pak je nepřirozeně zesílený. Vzpomínky označené červeně nebyly upraveny, ale přesto nejsou v pořádku. Jsem si jistá, že nebyly násilně zasazeny, protože takové vzpomínky se odvíjejí jako ve zpomaleném filmu a obvykle si nesou nádech podivného, našedlého světla. Ale nemohu vysvětlit, co s vašimi vzpomínkami je. Jsou nepatrně zesláblé a jakoby… nevím… jako by byly stříbrně orámovány. Jako vánoční pohlednice.“

Zvedl obočí. „Stříbrně orámované jako vánoční pohlednice?“ Uchechtl se. „Nuže, slečno Grangerová, předpokládal bych, že po třech těžkých letech studia na oddělení záhad jste došla k nějakému závěru?“

Cítila, jak jí hoří tváře. „Zmíněné vzpomínky se pojí k Lily Evansové. Napadlo mě, jestli to neznamená, že to jsou bolestivé vzpomínky. Že se vymykají, protože jsou naplněny takovou emocí.“

Věnoval jí úsměv hodný žraloka. „Ále… Slečna Grangerová sem přišla a čekala romantického hrdinu se zlomeným srdcem? Nu, dovolte mi zničit vaše iluze, mladá dámo. Zaprvé, je mi líto, že vaše školení bylo očividně ztrátou času. Zadruhé, v této místnosti nenajdete žádného smutkem naplněného Romea. Ty vzpomínky označené červenou nejsou ani prodchnuty emocemi, ani upravené. Jsou naprosto, stoprocentně vykonstruované. Albus Brumbál a já jsme si je spolu vymysleli, slečno Grangerová.“

Zalapala po dechu a ruka jí v šoku vyletěla k ústům. Severus se na ni přes stůl usmál a jí přišlo, že vypadá jako nějaká velká, šedá kočka, která se chystá skočit.

„Ty falešné vzpomínky mají tak neobvykle vynikající kvalitu, mohu-li to sám říci, díky mým schopnostem jak nitrobrany, tak nitrozpytu. Pravda je prostá – nikdy jsem doopravdy neznal Lily Evansovou; nikdy jsem ji neměl rád; a určitě jsem ji nikdy nemiloval.“

 

Kapitola 2

Severus Snape se podíval skrz mříže jediného malého okénka své azkabanské cely a přes zvlněné šedé vlny Severního moře. Takto trávil alespoň hodinu každého rána. Běžnému pozorovateli by se mohlo zdát, že si ten monotónní pohled užívá, ale ve skutečnosti jej zaměstnávalo něco jiného.

Upíral pohled na ostrůvek na horizontu a trávil tento čas dokončováním psychologického cvičení, které si sám vymyslel. Věnování se této činnosti mu během uplynulých let pomáhalo předejít duševní stagnaci. Mělo jej, a on tomu věřil, udržet relativně normálního. Mozkomorové mohli být dávno pryč, ale mnoho vězňů ztratilo příčetnost díky nudě a nečinnosti. Možná svoji mysl nebude už nikdy potřebovat, ale raději by si ji ještě chvíli udržel, děkuji pěkně.

Když své intelektuální cvičení dokončil, potřepal hlavou a stiskl si kořen nosu. Přešel na druhou stranu cely a podíval se na kalendář visící na kamenné zdi. Dnešek měl zakroužkovaný červeným inkoustem, což znamenalo, že v tento den Hermiona Grangerová slíbila opět přijít a pokračovat v jejich rozhovoru.

Když jej minule poctila svojí přítomností, její reakce na tu bombu ho skvěle pobavila. Přemýšlel, k jakým závěrům mezitím dospěla. Jakmile tehdy přiznal, že všechny vzpomínky na Lily Evansovou jsou nepravdivé, Hermiona se celá rudá ve tváři zvedla ze židle.

„Chcete mi říct,“ ptala se zděšeně, „že jedenáct z těchto dvaceti vzpomínek je zcela falešných?“

„To vskutku ano,“ zamumlal samolibě.

V němé nevíře na něj zírala, ale pak zaklapla krabici se vzpomínkami a zastrčila si ji pod paži. „Zdá se, že mám nějakou práci,“ zamumlala zjevně ponížená. „Vrátím se za týden.“

Ten týden se vlekl, ale nakonec onen den dorazil, a ačkoliv by to nepřiznal nikomu, jen sám sobě, na její návštěvu se těšil. Za ty roky zkrásněla – nepoddajné kadeře už neměla tak neutěšené a získala pořádné ženské křivky. Uběhla léta, kdy jeho oči naposledy spočinuly na atraktivní ženě, a ona stála za pohled. Ale mnohem důležitější bylo, že mu nabídla úlevu z jeho obvyklé rutiny, a on toužil po další příležitosti si ji dobírat. Stejně jako všechny z Nebelvíru, bylo i ji snadné vybudit.

Ozvalo se zaklepání na dveře a strážný Albert strčil hlavu do místnosti.

„Vaše mladá dáma právě dorazila k přední bráně,“ oznámil Albert. „Doufám, že nemáte v úmyslu dělat jí problémy. Je to milá holka.“

Severus obrátil oči v sloup. „Budu se chovat slušně, Alberte. Máte mé slovo.“

Albert krátce přikývl a zase dveře zavřel.

Severus se rozhlédl po místnosti a přemýšlel, kde by se měl při jejím příchodu nacházet. Posadil se ke stolu, ale rozmyslel si to a místo toho přešel k posteli. Ne, to by vypadalo příliš pateticky. Zpoza dveří se ozval její hlas a Albertův klíč zarachotil v zámku, takže se rychle přesunul k oknu. Rozhodl se, že nejpůsobivější bude, když jej najde zamyšleně hledícího na moře.

Poté, co vstoupila do dveří, chvíli počkal, než se otočil, aby ji přivítal.

„Dobré ráno, profesore Snape,“ pozdravila jej s nejistým úsměvem ve tváři.

„Slečno Grangerová,“ odvětil a sklonil hlavu. Pomyslel si, že dnes vypadá mimořádně hezky, s tvářemi zrůžovělými větříkem a s vlasy svázanými do ohonu. Úsměv jí oplatil zamračením, aby zajistil, že nevycítí jeho obdiv.

„Smím si sednout?“

„Smíte,“ zamumlal a připojil se k ní u stolu.

Posadila se dříve než on a vytáhla z černého pláště svoji korálkovou taštičku. V ní nesla dřevěnou krabici se vzpomínkami, kterou teď položila na stůl mezi ně.

„Než se zeptám proč,“ začala, „potřebuji vědět jak. Jak jste to udělal? Desetiletí se někteří lidé na oddělení záhad pokoušejí vytvořit přesvědčivé falešné vzpomínky. Pár v přiměřené kvalitě jsem viděla, ale vaše stojí vysoko nad vším, co dokázali. Jak se vám to podařilo?“

Pokrčil rameny. „Jsem chytřejší než vaši kolegové.“

„Vždy jste byl tak domýšlivý?“

„Jen konstatuji fakt,“ pronesl se zvednutým obočím. „Kromě toho mám za ta léta hodně praxe.“

„Hodně praxe? Už jste to dělal?“

„Slečno Grangerová, v jisté době se říkalo, že jste inteligentní. Opravdu vám musím vše předkládat na stříbrném podnose? Proč bych asi tak potřeboval mít k dispozici množství simulovaných vzpomínek?“ Sledoval, jak s nakrčeným čelem sklonila pohled ke vzpomínkám.

„Pro Lorda Voldemorta. Potřeboval jste ty vzpomínky, aby strážily, co skutečně víte, a aby mu podvrhly falešné informace.“

„Konečně to děvče skutečně používá hlavu. Výborně, slečno Grangerová,“ v hlase mu zazněla těžká ironie. „Albus Brumbál byl vždy přesvědčen, že se Pán zla vrátí, a v důsledku toho jsem strávil mnoho let cizelováním techniky vytváření vzpomínek, jelikož jsme nevěřili, že nitrobrana bude vyhovující. Nestačilo jej pouze blokovat před mou myslí; potřeboval jsem něco, co bych Pánu zla ukázal, jinak bych nevydržel ani den.“

„Nikdy nepojal podezření?“ zeptala se.

„Ne. Jak jste si všimla, v myslánce je vidět rozdíl mezi skutečnou a falešnou vzpomínkou, ale tento rozdíl je nezjistitelný, pokud se vzpomínka přehrává v mysli skrze nitrozpyt. Při výrobě těch vzpomínek jsem vždy předpokládal, že je Potterovi předám při vědomí, nitrozpytem, ale nepředvídatelné události si vyžádaly, abych mu je dal ve fyzické formě k prohlédnutí v myslánce.“ Ruka se mu nevědomky zvedla k zraněnému krku.

Hermiona z taštičky vytáhla dlouhý pergamen a pero a rychle načmárala několik poznámek. „To je fascinující,“ vydechla zhluboka. „Takže Voldemort, navzdory tomu, že byl neuvěřitelný nitrozpytec, nikdy nezjistil, že jste mu lhal?“

Zavrtěl hlavou. „Pochybuji, že bych tady seděl, kdyby ano. Ve skutečnosti pochybuji, že by tu seděl kdokoli z nás.“

Chvíli si jej měřila. „Obávám se, že tato záležitost zkomplikuje váš soud, pane profesore. Už jsem mluvila s vaším právním týmem a zklamalo je, že vzpomínky na Lily Evansovou byly podvrh. Celá jejich obhajoba byla založena na vzpomínkách, které jste dal Harrymu.“

Na to Severus zavrčel. „Ano, včera odpoledně jsem měl návštěvu – toho idiota Pythagorase Prchlíka. Velmi výmluvně vyjádřil svoji nelibost.“

Hermiona si kousala spodní ret a pak položila otázku: „Proč jste to udělal? Řekl jste, že jste s Brumbálem vytvořili vzpomínky na Lily Evansovou. Ale proč?“

„Znáte Harryho Pottera tak dobře a nemáte žádnou teorii?“

„Celý týden jsem nepřemýšlela o ničem jiném. Harry vám nevěřil; ba co víc, nenáviděl vás. A známe Harryho slabost pro hrdinství. Na vás připadl úkol mu nakonec říct, že musí zemřít, a mohl vám uvěřit jen tehdy, pokud byste jej přesvědčil o svých důvodech, proč jste se stal špehem…“

Pomalu zatleskal. „Bravo. Potřeboval jsem, aby mi věřil, a existuje snad lepší způsob, jak přetáhnout na svou stranu Nebelvíra, než mu zabrnkat na city příběhem o hlubokém romantickém bolu a tragédii? Řekněte mi, slečno Grangerová – viděla jste ty vzpomínky; dokonce jste považovala ty stříbrné nestabilní okraje za výraz hloubky a velikosti mých emocí. Byla jste pohnutá? Považovala jste mě za toho nejstatečnějšího muže? Toho nejromantičtějšího z válečných hrdinů?“

Neodpověděla, ale zrudla. Poznal, že ji příběh o Lily Evansové zasáhl.

„Jste naprosto a skrznaskrz parchant,“ nakonec zamumlala.

Zvedl ruce. „Vinen ve všech bodech obžaloby. Řekla jste tomu šaramantnímu panu Potterovi, že jsou ty vzpomínky podvržené?“

„Ne,“ přiznala a promnula si čelo. „Předpokládám, že celý příběh vyjde najevo během procesu; bojím se jen pomyslet, jak zareaguje. Pro jednou nemám v úmyslu mu něco říkat.“

Na chvíli se rozhostilo ticho a pak se opět chopila brku. „Takže můžeme potvrdit, že vzpomínky označené bíle jsou všechny pravé. I ta s Lily Evansovou po testech z obrany proti černé magii u zkoušek NKÚ?“

Severus zatnul zuby. „Ano.“

„Takže, což je nejdůležitější, všechny ty vzpomínky vztahující se k vašim důvodům k… ukončení života Albuse Brumbála… jsou skutečné?“

Přikývl. „Jistě.“

„To je dobře. Koneckonců vás budou soudit za jeho vraždu, takže tyto konkrétní vzpomínky mají zásadní význam. Mým jediným problémem je, že byste mohl být souzen na základě vašich skutečných důvodů, proč jste se stal špionem, namísto těch, které vedly k smrti Brumbála. Pokud není Starostolec přesvědčený, že jste se opravdu zřekl Lorda Voldemorta, můžete mít problémy.“

„Proč by vám to mělo dělat starosti, slečno Grangerová?“

Tváře jí opět zčervenaly. „Já jen… nerada bych, abyste v tomto vězení pobýval i dál.“

„Jak dojímavé,“ použil sarkasmus. „Ale nepleťte si mě s fiktivní postavou oněch vzpomínek. Jsem, jak jste sama podotkla, naprosto a skrznaskrz parchant.“

„Ano, ale občas i naprostí parchanti bývají nevinní,“ řekla prostě. „Než půjdu, profesore Snape, mohla bych se vás zeptat, proč jste se tedy obrátil zády k službě u Lorda Voldemorta? Pokud ne kvůli Lily Evansové, proč tedy?“

„Jakkoliv mohu být parchantem, slečno Grangerová, neznamená to, že jsem nezbytně vtělením zla.“

„Chcete říct, že důvod jako takový neexistuje? Že jste jen…“

„Byl jsem mladý; byl jsem pošetilý; nenáviděl jsem svého násilného, věčně opilého mudlovského otce. K Smrtijedům jsem se připojil z pochybných důvodů a poučil jsem se ze svých chyb. To předal slova proroctví Sibyly Trelawneyové Pánovi zla a hluboce jsem litoval toho, že jsem odsoudil k smrti inteligentní ženu a jejího malého chlapce. Přešel jsem ke světlé straně, abych splatil dluhy – tak prosté to bylo.“

„Chápu,“ zamumlala.

„Mohu být nepříjemný muž, ale to neznamená, že jsem zlý. Naopak, existuje mnoho příjemných lidí, kteří nejsou nezbytně dobří.“

„Váš tým obhájců požaduje přístup k řadě dalších vzpomínek týkajících se Albuse Brumbála a vaší změny stran. Oficiální seznam leží v mé kanceláři a ráda bych vám jej ukázala.“ Hermiona se poškrábala na čele. „Máme toho hodně na práci; smím se vrátit zítra?“

Cítil, jak mu nad tou zprávou poskočilo srdce, takže rychle ovládl obličej a počastoval ji, jak doufal, hrozivým zamračením. „Když musíte,“ zavrčel.

Naše ďalšie weby

Nájdete nás