archiv.hpkizi.sk
Archív prekladov z hpkizi.sk: Advent 2012 Drarry

Vyhľadávanie v tejto téme:   
[ Ísť na úvodnú stránku | Vybrať novú tému ]

Advent 2012 Drarry

CELÁ TÉMA
Pomocou tohto tlačítka zobrazíte celú tému na jednej strane v samostatnom okne. Odtiaľ je ľahko skopírovať ju trebárs do Wordu.
Image

 


3. december 2012

Amelioration

 

Týmový duch

 

http://www.fanfiction.net/s/5673244/1/Amelioration

 

Autor: Cheryl Dyson

Překlad: marci

Beta-reader: valerie

 

Harry a Draco se vracejí do školy absolvovat mimořádný osmý ročník, a protože Harry se nenachází v bezprostředním ohrožení života, věci jsou velice odlišné. Čeho všeho jsou schopni, aby uvolnili napětí?

 

Harry P. / Draco M.

Rated: T

AN: Je to zcela jistě sváteční příběh, ale já osobně mohu jíst perníčky kdykoli a kdekoli. Tak si to užijte.

PB: Při čtení nejezte perníčky, hrozí vážné nebezpečí zadušení drobky, popřípadě nevratného zničení monitoru a notebooku poprskáním!

PP: Speciální dík posílám valerii, která opravovala, komentovala a svými stylistickými návrhy posunovala povídku na vyšší level, ačkoli nikdy a zásadně nečte slash. Ale třeba teď začne, kdo ví? :) Každopádně děkuji!

 

Část první

Harryho poslední ročník v Bradavicích začal přesně tak podivně, jak očekával. Škola byla stále na mnoha místech pobořená navzdory nepřetržitým rekonstrukčním pracím. Zařazovací ceremoniál byl krátký; buď bylo málo dětí ve věku prvních ročníků, nebo je rodiče drželi stranou od Bradavic. Následná hostina proběhla v tichu. Po několik prvních týdnů byli studenti zakřiknutí, až téměř otřesení. Noví vyučující se připojili ke starému sboru, vyplňujíce zjevné mezery.

Těch několik navrátivších se „osmáků“ bylo připojeno k sedmým ročníkům. Naštěstí jakákoli rozpačitost z tohoto uspořádání po několika dnech vybledla. K úlevě většiny studentů byly ložnice kompletně přeorganizovány. Harry a Ron měli samostatný pokoj, Neville byl přesunut jinam, a k němu byli umístěni tři mladší studenti.

Navzdory podivným pocitům a častému bodání smutku, se Harry a jeho přátelé adaptovali dobře a byli na nejlepší cestě vklouznout do kolejního a studijního života s relativní lehkostí. Harry zjistil, že je mnohem uvolněnější, než byl kdykoli předtím, nejspíš kvůli absenci Voldemortovy přítomnosti číhající na pozadí jeho mysli. Bylo úžasné, jak nedostatek hrozby smrti může ovlivnit něčí pohled na svět.

Malfoy byl stále zde, samozřejmě, zírající a ušklíbající se a číhající po chodbách jako bledý přízrak jeho starého já, stále s tělesnou stráží po obou bocích, ačkoli Crabbe a Goyle byli nahrazeni mohutným páťákem zvaným Smead a hubeným, ale zle vyhlížejícím šesťákem slujícím Bark. Zdálo se, že Smaed se opájí zvukem svého vlastního hlasu, protože nepřetržitě cosi vykládal, což mělo za následek podrážděný Malfoyův pohled jeho směrem nejméně šestkrát do hodiny. Bark nemluvil, pouze poslušně přikyvoval při každém slově, které Smead nebo Malfoy pronesli, cumlaje při tom zdánlivě nekonečnou zásobu lékořicových hádků, kteří obarvovali jeho rty, jazyk a samozřejmě zuby do nepříjemně fialovočerného odstínu.

Harry si pomyslel, že dobří přisluhovači zřejmě musí být nedostatkovým zbožím.

Dva týdny před zahájením školy zorganizoval schůzku na Příčné ulici a vrátil Malfoyovi jeho hůlku. Setkali se na chodníku, Harry po boku s Ronem a Hermionou, Malfoy s Pansy Parkinsonovou a Blaisem Zabinim. Harry podal Malfoyovi hůlku s prostým „Dík“, ten jí převzal bez jediného slova, krátce přikývl a přemístil se, následovaný svými dvěma přáteli.

„Nevděčný zmetek,“ zamumlal Ron.

Nicméně ve škole Malfoy Harryho absolutně ignoroval. Ignoroval vlastně téměř každého, rozhodnutý zřejmě navštěvovat vyučovací hodiny se skloněnou hlavou, zdánlivě soustředěný pouze na dokončení studia a definitivní zmizení. Ani se nenamáhal šikanovat mladší studenty, ačkoli jeho noví poskoci v tom našli zalíbení, kdykoli nebyl v okolí nikdo, kdo by jim v tom zabránil.

Toto nepřirozené ovzduší vzalo za své první týden v prosinci.

Na celou školu padlo cosi, co se dalo nazvat jedině a pouze sváteční náladou. Hagrid s Kratiknotem se záhy postarali o to, že hrad vypadal jako zhmotněná exploze svátečního reje, se všemi cesmínami, stálezelenými větvičkami, ozdobami a kouzelnými světly, zdobícími všechny dostupné plochy. Studenti si prozpěvovali po chodbách. Sovy byly přetíženy posíláním vzkazů a dodáváním dárků. Společná jídla zahrnovala cukroví, bonbóny a sladkosti třpytící se sněhovým cukrem, kandované kousky ovoce a čokoládu ve všech představitelných variacích.

McGonagallová, vždy pohotově připravena naskočit do rozjetého vlaku, dychtivě podpořila rozmáhající se vánoční šílenství vyhlášením soutěže. Harry si tajně myslel, že ředitelka má nervy na pochodu z mizerné úrovně všech čtyř famfrpálových týmů – žádná z kolejí neměla družstvo, kterým by se mohla chlubit – a doufá, že trocha soupeření pomůže dodat určitou přidanou hodnotu k týmovému duchu.

„Soutěž ve výzdobě?“ zeptal se Ron váhavě. „Měkne jí mozek? Jen se rozhlédněte okolo. Pokud přidáme ještě nějakou dekoraci, budou nám po chodbě běhat posraní sobi a potulovat se Jack Frost *.“

„Hagrid a ostatní profesoři zdobí jen společné prostory, Rone,“ ozvala se Hermiona a vedla je chodbou, byť se její pozornost zdála stále zaměřená na knihu, kterou držela před sebou otevřenou. „Všichni jsme dostali přiděleny zvláštní, identické chodby v různých patrech. To už jste zase neposlouchali?“

Harry ovšem opravdu neposlouchal. Jeho pozornost byla zaměřena na zmijozelský stůl a on pozoroval, jak zmijozelští reagují na novinky. Jak se dalo očekávat, vypadali z nich méně než nadšení.

Malfoy se tvářil znuděně, Zabini se rozesmál, Parkinsonová zírala na ředitelku, jako by nevěřila vlastním uším, a Malfoyovi poskoci vypadali zmateně. Ovšem, oni vypadali zmateně téměř neustále, takže tam opravdu nebyla žádná změna.

„Zmijozeláci to budou mít snadné,“ poznamenal Dean Thomas. „Stačí jim, když přitáhnou několik stromů a mají vyzeleněno.“

Harry se ušklíbl, protože věděl, že Dean má částečně pravdu. Všichni budou tvořit výzdobu v kolejních barvách. Nebelvírské dívky už měly hlavy dohromady a dohadovaly se o zvonečcích a mašličkách.

„Nemyslete si, že to odfláknete,“ varovala je Hermiona. „Bude to dobré pro nás všechny. Potřebujeme se trochu pobavit.“

* Jack Frost je postava anglosaské mytologie, duch ztělesňující studené zimní počasí, v ruském prostředí je zřejmě ekvivalentem děda Mráz. Jack Frost maluje jinovatkou na okna a v mrazu štípe lidi do konečků prstů. Většinou je přátelský, ale pokud je vyprovokován, zabíjí své oběti tím, že je celé pokryje sněhem.

xxxXxxx

Navzdory dobrým úmyslům věci rychle nabraly spád takovým směrem, jaký si ředitelka nedokázala ani představit. Sabotáže a žertíky byly na denním pořádku. Harry a Ron právě číhali pod neviditelným pláštěm u jednoho vchodu do zmijozelské chodby v šestém patře. Každá kolej měla přiděleno podlaží pomocí vědecké metody zvané „abecední“, takže Havraspár měl chodbu ve třetím patře, Mrzimor ve čtvrtém, Nebelvír na pátém a Zmijozel měl podlaží nejblíže k nebelvírské věži.

Zmijozelští si, samozřejmě, hořce stěžovali, že jsou nuceni absolvovat celou cestu od sklepení až do šestého patra.

„Vypadá to dobře,“ zamumlal Ron. Nemusel být obzvlášť tichý, protože jedinými dalšími osobami na chodbě byly dvě zmijozelské třeťačky věšící girlandu, zatímco sedmáci je sledovali s unuděnými výrazy.

Harry si pomyslel, že to vypadá úchvatně. Zmijozelští přišli se zimní tématikou, inspirujíce se přírodou venku, jak předpokládal Dean, ale tu použili jen jako pozadí pro pohádkovou říši ledu a třpytícího se stříbra. Stromy byly posypány sněhem, opravdovými vločkami, které se snášely ze stropu na podlahu. Ze stromů a keřů visely rampouchy, které zářily zeleně a bíle ve světle hroznů pohádkových svic, vznášejících se nad jejich větvemi. Obrovské, stálezelené větve byly dekorovány stříbrnými ozdobami všeho druhu a ověšené třpytícími se zelenými a stříbrnými lametami.

Podlaha byla přeměněna na kluziště lemované chodníčkem z bílého štěrku a malým bílým plůtkem, na který byly stříbrnými stuhami připevněny zelené girlandy.

„Mohli by vyhrát,“ řekl Harry, v duchu to porovnávaje s oslňující rudou a zlatou v jejich vlastních chodbách. Nebelvíři si hnusili zelenou, takže přišli s tématem Louskáčka a vojáčků. Harry měl pocit, že vytvořili předimenzované hračkářství.

„Přišli jsme, abychom to tu obdivovali, nebo kvůli sabotáži?“ zeptal se Ron nakvašeně.

„Kvůli sabotáži,“ řekl Harry rychle. Minulou noc se pár zmijozelských vplížilo na nebelvírské podlaží (přes dvě hlídky a barikádu poplašných kouzel – ne snad, že by podobná kouzla právě teď zastavila Harryho a Rona) a obléklo všechny obří louskáčky do zmijozelských hábitů a šál.

„Mohli bychom jim rozpustit kluziště na rybník,“ navrhl Ron.

Harry to zvažoval, ale zdálo se to příliš jednoduché a snadno opravitelné. Potřebovali něco většího. Potřebovali přemýšlet jinak. Potřebovali uvažovat, jako… jako George Weasley.

„Myslím, že to mám,“ řekl Harry a ušklíbl se na Rona.

xxxXxxx

Zabralo jim nějaký čas udělat to správně. Poradili se s několika méně akurátními Nebelvíry (nikoli s Hermionou) a nakonec svůj vynález pojmenovali po Georgovi. Vyrobit kouzlo bylo jednoduché jen zdánlivě, a také zabralo hodně času ho správně načasovat, takže když popadali do postelí, hodiny ukazovaly tři čtvrtě na čtyři.

Čtyři hodiny spánku rozhodně nebylo dost, ale Harry by si to představení nenechal ujít ani za nic. Vytáhl z postele Rona a spolu s dalšími komplici spěchali do šestého patra. Objevili se ve stejné chvíli, jako skupina zmijozelských, kteří byli značně zadýchaní z výstupu – ze sklepení to byla pěkná štreka.

Malfoy mezi nimi nebyl, k Harryho zklamání.

„Co jste tu, vy neřádi, udělali?“ zeptal se jeden z nich, když zahlédl nebelvírské.

„Nic,“ odtušil Dean s nevinným úsměvem.

Zmijozelové obezřetně vstoupili do vyzdobené části chodby, pátrajíce očima po jakékoli známce vandalismu, hůlky v pohotovosti. Scéna vypadala stejně poklidná a stejně mírumilovná, jako předchozí noci.

„Nic nevidím,“ vyprskla zmijozelská dívka. Harry si pomyslel, že připomíná žirafu.

„Musí tu něco být,“ zavrčel Zabini, „protože jinak by tu nepostávali a nevypadali tak natěšeně.“

„Máš pravdu!“ Dívka se otočila a hůlkou ukázala směrem k nebelvírským. „Vy tam! Pojďte sem. Projdete první.“

Harry hodil pohledem po Ronovi, který vypadal na okamžik lehce vyděšeně, ale Harry se pouze zasmál a řekl: „Fajn.“ Pak pokrčil rameny a vydal se vpřed. Cesta byla zakouzlena, aby odpuzovala sníh, takže nehrozilo nebezpečí uklouznutí, když mu štěrk skřípal pod nohama. Ostatní Nebelvíři se courali za ním.

Zabini je ostražitě pozoroval, když procházeli kolem. Harry na něj vrhl oslnivý úsměv jako sluníčko. Prošli celou cestu a Harry se kochal tím pohledem. Zmijozeláci odvedli úžasnou práci. Chodba byla nádherná. Strop byl zakouzlen, aby vypadal jako jasně modrá obloha, ale sněhové vločky bez přestání padaly. Harry předpokládal, že zmijozelští chtěli ve své práci pokračovat na zdech, protože mezi stromy byly stále viditelné tmavé cihly.

Ohlédl se za sebe a všiml si, že první Zmijozelové už opatrně vstupují na cestu. Nebelvírští přidali do kroku bez nutnosti jakkoli se dorozumívat. Rychle dosáhli konce chodby a obrátili se.

Zmijozelští už byli uprostřed cesty, když se to stalo. Zabini byl první, kdo přidušeně vyjekl a zmijozelská dívka zaječela. Nebelvíři vybuchli smíchy.

„Pottere!“ zařval Zabini, ale to Harryho ještě víc rozesmálo.

Všichni Zmijozelové mužského pohlaví měli náhle na sobě kostýmy Santy, jasně červené a lemované bílou kožešinou protkanou zlatými pásky. Krátké vestičky zakrývaly jejich hrudníky – stěží – a veselé santovské čepice s bílými a zlatými střapci korunovaly jejich hlavy. Jediné zmijozelské dívce vypučely parohy a byla zamotaná do postroje se zvonci.

„Foťák!“ zaječel Ron a utíral si slzy smíchu. „Měli jsme přinést foťák!“

„Já ho mám!“ řekl Dennis Creevey, a zuřivě cvakal bratrovým starým fotoaparátem. Ten pohled Harryho trochu zabolel, ačkoli mnohem víc ho rozesmála vyhlídka na možnost fotodokumentace.

„Běžíme!“ zaječel Ron, jak se do kostýmů a sobích postrojů odění Zmijozelové řítili směrem k nim.

Nebelvírští se rozprchli.

„Pěkné nohy, Zabini!“ zařval ještě Ron, když, svíraje Harryho za ruku, zabočil za roh. Zabini měl opravdu hezké nohy, připustil si Harry. Ale přál si vidět ty Malfoyovy. Aby se mohl ještě víc zasmát, samozřejmě.

xxxXxxx

Tu noc se zmijozelští, překvapivě, nepomstili Nebelvírům žádným zásahem do jejích louskáčkové chodby; alespoň pokud bylo vidět.

Harry šel na snídani s Dennisem Creeveym, který prohodil: „Hej Harry, proč se nám neudělaly santovské kostýmy jako zmijozelákům?“

„Proč se ptáš, Dennisi? Chceš jeden?“ zeptal se Harry.

Dennis se začervenal. „NE! Samozřejmě že ne. Jenom jsem… “

Harry se rozesmál. „Uklidni se, Dennisi. Dělám si srandu. To kouzlo se spouštělo při detekci zmijozelských odznaků na jejich hábitech.“

„Geniální,“ vydechl Dennis.

Harry souhlasně přikývl. Právě je minul zmijozelský chlapec, broukající si tiše: „Po roce Vánoce…“

„…Vánoce přicházejííííí, zpívejme přáááátelééééééééé“ zazpíval Harry, šokuje tím sám sebe. Dennis se přidal, a k jejich společnému zděšení pokračovali bez přestávky: „Po roce Vánoce, Vánoce přicházejí, šťastné a veselééééééééé!“

Harry se pokoušel násilím zavřít svá ústa, dokonce i rukama, ale píseň nešla umlčet. Jeho čelisti se bez přestání pohybovaly i pod přitisknutou dlaní a zvuk jeho zpěvu byl dost hlasitý, aby přitáhl pozornost okolí. Okolostojící se rozřehtali. Dennis vedle něj vypadal při svém zpěvu stejně poníženě, a stejně jako Harry mumlal do vlastních dlaní.

Harry zaslechl známý smích a zahlédl Malfoye, stojícího vedle Zabiniho. Tmavý kluk měl pomstychtivě samolibý výraz, ale Malfoy vypadal prostě pobaveně.

Harry naštěstí mohl přestat zpívat, když píseň skončila. Spustil ruce a pohlédl na Dennise.

„Tiše a ochotně…“ zanotoval Malfoy náhle a pak se odmlčel.

„...purpura na plotně voní, právě voní...“ zanotoval Harry, nemoha se zastavit. Oči se mu v šoku rozšířily, když si uvědomil, že bude muset zazpívat celou píseň, přičemž na většinu slov si nedokázal vzpomenout. Dennis se k němu nešťastně připojil.

Zabini a rostoucí shromáždění studentů okolo jásalo a hýkalo smíchy; někteří z nich se dokonce ke zpěvu přidali. Malfoy pouze překřížil ruce, opřel se o zeď a šklebil se. Od něj to bylo nějak víc ponižující, než od ostatních.

Harry popadl Dennise za ruku a táhl ho k Velké síni. Kvůli nepřekonatelnému nutkání zpívat nedokázal mluvit, ale jeho gesto bylo jasné. Utekli.

Přímo do Velké síně. Nejbližší Nebelvír, který je zaslechl, se připojil k písni a ostatní je postupně následovali, dokud všichni nebelvírští v místnosti bezmocně neprozpěvovali o tom, jak ´k nám vklouzlo to tajemné kouzlo Vánoc´.

Harry se snažil živit svůj vztek, ale všechno bylo nějak snesitelnější, když jeho utrpení sdílela celá nebelvírská kolej. Zdálo se, že kouzlo obsahovalo jakousi magickou schopnost vytušit slova písně, protože dokonce i Ron se prokousával slokami, nahrazuje přirozené frázování vůlí.

Ostatní studenti v úžasu naslouchali, s výjimkou zmijozelských, kteří řvali smíchy. Když píseň skončila, další z nich zanotoval Rolničky, ale McGonagallová kouzlo rázně zrušila. Harry vděčně zmlkl a vrhl se na snídani. Pohledem se setkal s Malfoyovýma očima a vyslal jeho směrem neochotný úsměv a potřesení hlavou. Byl to chytrý žertík.

xxxXxxx

Pomsta mohla být sladší.

Harry tak soudil, jelikož se tentokrát nezapojil do plánovacího procesu. Ve skutečnosti se nezapojil vůbec. Měl podezření, že štafetový kolík Nebelvírsko/Zmijozelské války převzaly dívky, protože nebylo pravděpodobné, že by kluci přišli s něčím takovým. Pokud by o tom Harry věděl, pravděpodobně by to zarazil.

A nejen proto, že lidé neustále líbali Draca Malfoye.

Chodby se staly peklem. Všem zmijozelským se nad hlavami vznášelo očarované jmelí – jmelí, které nešlo odstranit. Jmelí, které nutilo každého v určitém okruhu do líbání. Harry s hrůzou sledoval, jak se nejméně čtyři různí studenti (dvě Mrzimorky, jeden šesťák z Havraspáru a Dean Thomas) pokoušeli políbit Draca Malfoye. Dívky dokázaly získat lehký polibek, než je Malfoy odstrčil. Dean Thomas byl se zaklením odvržen pryč dřív, než se jeho rty mohly dotknout Malfoyových, ale ten havraspárský kluk...

Harry usoudil, že ten týpek je pitomec a potřeboval by párkrát proklít. I když ani nevěděl, jak se jmenuje. Měl vlasy barvy písku a široká ramena a byl pravděpodobně neobyčejně inteligentní, samozřejmě, a jasně si zasloužil zemřít. Ne proto, že si dovolil políbit Malfoye. Samozřejmě. A rozhodně ne proto, že ten polibek trval mnohem déle, než by Harry považoval za rozumné u něčeho, co měl být trapný žert, který by neměl být tolerován. Ne, Havraspár si zasloužil zemřít, protože... měl průměrnou tvář. Ano, rozhodl se Harry. Bylo to těma očima. Vypadaly ďábelsky a chladně, i když trochu skelně po Malfoyově polibku.

Debil. Pravděpodobně ho před tím nikdy nikdo nepolíbil, ne s těma ďábelskýma očima.

Všechny další pokusy o líbání Malfoye byly rázně zaraženy Malfoyovým spěšně seslaným štítovým kouzlem. Ostatní Zmijozelové rychle následovali jeho příkladu a brzy byly chodby plné poskakujících studentů, kteří se odráželi od štítových stěn jako kulečníkové koule.

„Fajn. Tohle kouzlo nevyšlo,“ poznamenal Harry směrem k Hermioně.

Protočila oči. „Nemám s tím nic společného. Můžeš obviňovat Levanduli Brownovou a Romildu Vaneovou. Blbky.“

Harry přikývl, protože věděl, že Hermiona by zajistila, aby kouzlo fungovalo jen na vybrané osoby, namísto na kohokoli v dosahu. Deanovy rozpaky při pokusu políbit Malfoye byly na jeho tváři jasně patrné. Odkašlal si a podíval se zaraženě na Harryho, který se ušklíbl a zeptal se: „Jaké to bylo?“

„Dej si odchod,“ prskl Dean a funěl pryč, přičemž si dával záležet, aby obešel každého Zmijozela širokým obloukem. Harryho napadlo, že McGonagallová se o kouzlo postará během snídaně.

Většina studentů mířila směrem k Velké síni, ačkoli zeleně odění studenti se jmelím nad hlavou příliš nepřispívali plynulému pohybu. Někteří z nich ani nevypadali naštvaní, jak zaznamenal Harry. Například Pansy Parkinsonová právě spojila rty s pohledným Mrzimorem, jehož ruce bezmocně svíraly rukávy jejího hábitu a který vypadal, že se spíš drží na místě jako o život, než aby se pokoušel osvobodit. A k Harryho překvapení ani Malfoy nevypadal, že by si stěžoval.

„Pojďme, kámo, než nás někdo lapí,“ řekl Ron s očima upřenýma na Pansy Parkinsonovou a jejího zajatce. Na chvíli vypadal toužebně, ale pak zachytil Hermionin ostrý pohled. „O tohle nestojíme!“ dodal rychle.

„Ne, to tedy určitě ne,“ řekla prudce a odkráčela chodbou. Ron spěchal za ní a doufal, že nechává všechny zmijozelské za sebou na sto honů. Harry je pozoroval s úsměvem a zvolna je následoval, ale jeho cesta byla náhle zablokována.

Vytřeštil oči a jen na zlomek vteřiny zahlédl rozezlenou šeď, než ho kouzlo zachytilo a prakticky vrhlo vpřed. Přikrčil se a psychicky se obrnil v očekávání zpětného nárazu Malfoyova štítového kouzla a následného přívalu posměchu, ale nic takového nepřišlo.

Vydal tlumený zvuk překvapení, když se jeho hruď srazila s Malfoyovou. A než mohl popadnout dech, jeho rty už se dotýkaly Malfoyových a jeho ruce byly ovinuty kolem krku nejotravnějšího nepřítele.

Harryho oči se v šoku rozevřely a zíral do Malfoyových napůl přivřených šedých očí. Jeho paralyzovaná mysl dokázala vyprodukovat na povrch pouze jedinou myšlenku: Líbám Draca Malfoye.

Neskutečnost toho všeho ho držela u vytržení šest úderů srdce, zatímco ozvěna těchto úderů mu hlasitě duněla v uších. Jejich rty byly spojeny, nehýbaly se, vlastně se to jen stěží dalo klasifikovat jako polibek. Spíš se jednalo o přetlačování rtů. Ale pak se Malfoy posunul. Byl to velice nepatrný pohyb, posun, nebo povzdech, nebo možná nadpozemské zachvění. Ať už to bylo cokoli, způsobilo to, že Malfoyovy rty sklouzly po těch Harryho, zanechávajíce po sobě nádech vlhkosti a pouhý náznak chuti smíšený s Malfoyovým dechem, který mu přeběhl po tváři. Ta kombinace byla elektrizující.

Víc! křičelo cosi v Harryho nitru, a on zkoušel stisknout ruce a přidržet Malfoye na místě. Jeho rty se pohnuly, zatlačily dopředu a rozevřely se jen natolik, aby mohl sevřít Malfoyův horní ret mezi svými a jazykem přejet po jeho okraji, jen na ochutnání.

Ticho prořízl výkřik. Harry ucukl a jeden malý, vyděšený okamžik zíral do Malfoyových široce rozevřených očí, než ho cosi odhodilo dozadu. Tak silně, že klopýtl, upadl a bolestivě si narazil záda. Zíral vzhůru na Malfoye, který z něj neodtrhl pohled, zatímco křik se stupňoval a stupňoval.

Konečně ten zvuk prorazil strnulost, do které se zdáli být oba začarováni, a upoutal jejich pozornost. Původcem byla Pansy Parkinsonová, která na ně ukazovala a vyla smíchy.

„Potter!“ křičela. „Potterouš je teplouš!“

Harry se zamračil a jeho pohled sklouzl zpět k Malfoyovi, jehož oči se teď přimhouřily na Parkinsonovou, a jehož rty se zkroutily do něčeho, co vypadalo jako velmi zlostný výraz. Harry byl na okamžik zmaten, protože očekával, že se Malfoy připojí k okolnímu veselí a posměchu.

Vyskočil na nohy a vyvinul úsilí, aby si nemnul naraženou část těla. Ušklíbl se na Parkinsonovou, beze slova obešel Malfoye a rychle kráčel k Velké síni. Jeho zmatek rostl každým krokem. Proč Malfoy zrušil štítové kouzlo? Bylo víc pokořující nechat Harryho, aby ho políbil?

Tvář mu hořela při vzpomínce na to pojmenování. Bylo to ponižující. A kromě toho, daleko horší než fakt, že líbal Malfoye, bylo poznání, že si to užil.

Alisanne: ( gleti )14.12. 2012 Užitečná cesta
jellyman09: ( Jimmi )11.12. 2012 Sveter
kialick: ( Jimmi )08.12. 2012 Šťastné a veselé
Cheryl Dyson: ( marci )04.12. 2012 Týmový duch 2/2
Cheryl Dyson: ( marci )03.12. 2012 Týmový duch 1/2

Naše ďalšie weby

Nájdete nás