Archív prekladov z hpkizi.sk




Zimní příběh - 2/2



26. december 2014



Autor: Loten              Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: solace

Originál: https://www.fanfiction.net/s/9890907/1/A-Winter-s-Tale

Rating: 16+ 

 

Poznámka autorky: A máme tady část druhou. Citovaná báseň na začátku je jednou z pobídek, které jste mi poslali. Děkuji za návrh.

Poznámka překladatelky: Všichni asi vědí, ale pro jistotu – v Anglii se dárky rozdávají 25. prosince ráno.

Abych vás nepřipravila o zážitek z úvodní básně, poprosila jsem pana Václava Pinkavu o její překlad. Byl velmi laskavý a vyhověl mi; tímto mu ještě jednou velice děkuji.

 

 

Zimní příběh, část II.

 

„I speak cold silent words a stone might speak
If it had words or consciousness,
Watching December moonlight on the mountain peak,
Relieved of mortal hungers, the whole mess
Of needs, desires, ambitions, wishes, hopes.
This stillness in me knows the sky's abyss,
Reflected by blank snow along bare slopes,
If it had words or consciousness,
Would echo what a thinking stone might say
To praise oblivion words can't possess
As inorganic muteness goes its way.
There's no serenity without the thought serene,
Owl-flight without spread wings, honed eyes, hooked beak,
Absence without the meaning absence means.
To rescue bleakness from the bleak,
I speak cold silent words a stone might speak.“


„Dím tichý chlad, co balvan by chtěl dít,
kdyby slov nebo vědomí snad měl,
v prosinci hledě na štít, luny svit,
smrtelných trýzní prost, ni neúpěl
z potřeb a tužeb, ambic, přání, snah.
Můj v nitru zmlk zná propast nebe, běl
na holých pláních, odlesk, sněžný prach,
kdyby slov nebo vědomí snad měl,
ozvěnou úvah balvanu by byl,
zániku nad slov pojetí by pěl,
v procesí němých, neživoucích sil.
Jen v usebrání sídlí duše klid,
ostrý zrak, zobák, křídlí soví let,
zbyt bez významu netečna je zbyt.
Abych z pustého pusté k spáse zved,
dím tichý chlad, co balvan by chtěl dít.“ 

Robert Pack, ‚Stone Thoughts - Úvahy z kamene‘

v překladu Václava Pinkavy

~*~

Unavený, podrážděný a nešťastný Severus zdráhavě ukázal svoji tvář ve sborovně někdy po snídani na Boží hod vánoční a během přímé trasy ke kávové konvici položené v rohu místnosti ignoroval všechny přítomné; při pocitu očí zavrtávajících se mu do zad držel ramena napjatá, ale nikdo nebyl natolik hloupý, aby s ním mluvil, dokud si neposlouží kávou a pořádně z ní neupije – přinejmenším natolik jej znali. Jakmile byl alespoň přibližně na stejné planetě s ostatními, pár lidí mu velmi opatrně popřálo ‚veselé Vánoce‘. Se snahou nemračit se příliš nápadně zamumlal Severus cosi jako ‚nápodobně‘, načež se rozhlédl po místnosti a zamířil ke dveřím.

„Na moment, Severusi,“ zavolala za ním Minerva.

„Co je?“

„Splnil dárek od toho, kdo si vytáhl vaše jméno, všechny požadavky? Kontroluji každého, aby nedošlo k nedorozumění.“

Zjevná zvědavost v jejím hlase značila, že neví, co dal Grangerové; za to byl vděčný. Ale… „Byl v pořádku,“ odpověděl krátce, aniž by se otočil. Než se jej někdo mohl na cokoli dalšího zeptat, zavřel dveře a spěchal dostat se co nejdřív z dosahu sborovny.

Zpátky v pochmurném klidu vlastních komnat si Severus mlčky vypil teď již vlažnou kávu a přemýšlel. Ten dárek opravdu mohl být docela v pořádku, kdyby nějaký obdržel, ale podezření, které pojal, když poprvé zdráhavě souhlasil, že se zúčastní, se ukázalo jako opodstatněné. A v souladu s tímto podezřením také nic nedostal – poté, co prohlédl své komnaty a kabinet, dostavil se do sborovny nejen kvůli rozkazu být společenský, ale také aby zjistil, zda tam pro něj něco nezůstalo. Dopil kávu, zavřel oči a soustředil se na vzpomínku toho rychlého přehlédnutí místnosti.

Od okamžiku, kdy otevřel dveře, na sobě viděl oči Grangerové, i když nebyla z těch, kteří se pokusili na něj mluvit. Minervě by bylo podobné, aby zařídila, že si mladá žena vytáhne na oplátku jeho jméno, ale ta se tolik snažila být milým člověkem, že by jej neodbyla. A kdyby se tak přesto stalo, neuměla by pak svoji vinu zakrýt. Takže ona to není. Vyvolal vzpomínku na výrazy ve tvářích kolegů, pěkně jednu po druhé; štěstí nad tou pitomou oslavou, mírné překvapení kombinované se zdvořilým nezájmem, že jej vidí, což bylo alespoň krůček od otevřeného odporu, náznak zvědavosti… a jedna osoba, která byla trochu rozpačitá. Ach. Zachmuřeně si přikývl a odplížil se do jedné z laboratoří, aby si našel nějakou práci, která by jej zaměstnala. Neurčitě přemýšlel, proč mu na tom po tolika letech záleží.

~*~

Pro Severuse žádná nucená dohoda během svátků neplatila a také již neplánoval žádnou pozorovací misi. Většinu následujícího týdne tedy strávil zalezlý a zadumaný ve sklepení. Samozřejmě také pracoval – obvykle se mu zvýšila produktivita, když byl rozmrzelý – většinou však přemýšlel. Jestli jeho vzkaz změnil přístup Grangerové k němu, nebylo to znát, ale při jídle neseděli blízko sebe a nikde jinde ji nevídal; vše ostatní se zdálo stejné.

Na Silvestra se konal večírek učitelského sboru, jakož i večírek Řádu a pár dalších v Prasinkách a na Příčné. Rozhodl se jim všem vyhnout a napsal si na tu noc službu. Namísto oslav si pokojně pracoval v kabinetu, vyplňoval podstatný stoh formulářů k žádosti o výzkumný grant a snažil se sebou netrhat, když se v dálce ozýval ohňostroj. Víceméně stejně se zařídil každým rokem za posledních šest let, ale ve světle nedávných událostí jej nepřekvapilo Minervino klepání na jeho dveře. Alespoň ještě nebyla zpitá pod obraz, protože bylo teprve půl jedenácté, ale obešel by se i bez její návštěvy.

„Co chcete?“ zeptal se, aniž by vzhlédl od seznamu, ve kterém sepisoval své minulé výzkumné projekty.

„Samozřejmě s vámi mluvit,“ odsekla. „Podívejte, Severusi… co se stalo na Vánoce…“

„A co by to mělo být?“

„Víte, o čem mluvím.“

„Ano. Rozhodla jste se být jediným členem sboru, který nejednal dle vašich vlastních iritujících pravidel, a rozhodla se mi nedat nic navzdory všem těm frázím o duchu Vánoc.“ Vzhlédl a rty se mu zvlnily. „Ano, samozřejmě vím, že jste to byla vy. Trochu mi věřte.“

Po chvilce – konverzace se zjevně nevyvíjela, jak zamýšlela – Minerva tiše pronesla: „Nic jste tehdy neřekl.“

„Ne,“ souhlasil a znovu se zadíval do seznamu se snahou vzpomenout si, kdy přesně publikoval článek porovnávající použití různých katalyzátorů v plynných lektvarech. Musel to být jeden z prvních, protože, upřímně řečeno, byl neuvěřitelně nudný.

„Proč ne?“

„Už ve dvanácti letech jsem se naučil neplýtvat dechem poukazováním na to, co mi udělal nějaký Nebelvír,“ odpověděl krátce. Možná v osmdesátém třetím? Před tímto datem nebyl ve stavu, aby cokoliv zveřejnil, ale byl si jistý, že jako první mu přijali pojednání popisující způsoby, jak přizpůsobit lektvar na čištění ran v závislosti na typu a stáří rány… Ano, ten to byl. Článek o katalyzátorech byl z osmdesátého čtvrtého. Napsal si to a podrážděně vzhlédl. „Ještě něco?“

„Nechcete vědět, proč jsem to udělala?“

„Nijak zvlášť.“ Odložil vyplněnou stránku na hromadu formulářů, které již dokončil, a podíval se na další část. Prosím, v obrysech popište oblasti vašeho navrhovaného výzkumu a vysvětlete, jak by byl grant využit. To bude potřebovat důkladnější analýzu; přitáhl si prázdný pergamen, aby začal s poznámkami. „Vy ještě jste tady?“

S jistým uspokojením zaznamenal, že začíná znít podrážděně; vždy jej bavilo odvádět téma rozhovoru od scénáře a tím vyvádět z rovnováhy lidi, kteří měli hovor tak jasně naplánovaný. „Chtěla jsem, abyste věděl, že to není osobní…“

„Když to říkáte.“

„Budete prostě jen poslouchat, Severusi? Není to osobní. Není to tím, že bych vás nenáviděla, nebo něco podobného, bez ohledu na to, co si musíte myslet.“

Zvedl hlavu a obdaroval ji svým nejlepším úšklebkem. Samozřejmě, že ne. „Vskutku.“

„Vskutku,“ zopakovala. „Prosím, jen mě vyslechněte. Vaše jméno jsem si vytáhla nešťastnou, nebo šťastnou, náhodou – ten tah byl poctivý. A tolik jsem se snažila něco vymyslet, cokoliv, co by se vám líbilo. Poptávala jsem se kolem a Albusův portrét…“

„Jsem si jistý, že byl nápomocný,“ zamumlal, aniž by zvedl zrak od své práce. Jako by o něm Brumbál vůbec někdy něco věděl. Pokud by tomu tak bylo, celá válka by se vyvinula docela jinak. „Takže když jste nemohla nic vymyslet, vzdala jste to a rozhodla se, že nemá cenu se tím zatěžovat?“

„Ne,“ odsekla a vzápětí si povzdechla. „No, částečně ano. Ale ne proto, že bych si myslela, že za to nestojíte. Podívejte, Severusi, opravdu se tu snažím. Je mi to nesmírně líto a stydím se, že o vás nevím nic podstatného, i když vás znám a pracuji s vámi celé ty roky. A vím, že je to ode mne pokrytecké, když jsem vás tím tak dusila. Nakonec jsem si myslela, že by bylo urážlivější, kdybych vám dala něco, co by se vám nelíbilo. Takže se vám omlouvám a jestli existuje cokoliv, co byste si skutečně přál, pak si to napište do nákladů, to bez debat.“

Severus zíral na pergamen, psal nějakou zbytečnost, aby mohl předstírat, že neposlouchá, a vítal, že mu vlasy zakrývají obličej. „Minervo, nikdy nepřestanu žasnout nad vaší schopností cokoli ospravedlnit. Pevně věřím, že neexistuje nic, o čem byste nedokázala přesvědčit samu sebe, pokud byste na to měla dost času,“ řekl. „A jsem si jistý, že svým odůvodněním skutečně věříte, a to je na tom to nejpodivnější.“

„Co to má znamenat?“ zeptala se a zněla opravdu spíš zmateně než defenzivně. Evidentně nechápala. Bylo to skoro smutné.

„Nic,“ odpověděl unaveně. „Vůbec nic. Běžte, užívejte si večera a mě nechte na pokoji.“

„Ne, Severusi, co jste tím myslel?“

„Myslím tím, že vaše omluva vůbec nic neznamená,“ odsekl a vzdal se pokusu ovládat svůj vztek. „Kdybyste se omluvila ještě toho dne, mohl bych vám to uvěřit, nebo to alespoň předstírat. Ale je to týden a vy jste zjevně pila; omlouváte se jen tehdy, když vám alkohol vytáhne svědomí z temných koutů, kde obvykle bývá pohřbeno. U vás všech to tak je. Proto jsem nikdy nepřijal vaše omluvy, protože jsem zatraceně věděl, že to ve skutečnosti nemyslíte vážně. Omlouváte se jen pro ten pocit, že byste měli, ne kvůli lítosti. Dal bych přednost tomu, kdybyste mě ignorovala, jako to dělají všichni ostatní; to je alespoň upřímné!“

Zhluboka se nadechl a opět sáhl po své nitrobraně. Pokud by teď nechal vyventilovat celou nahromaděnou zlost, která v něm hnisala od studentských let, asi by někoho zabil, a vražd už spáchal na víc než tucet životů. Ticho, které teď naplnilo jeho kabinet, bylo ostré a rozvzteklené a nepříjemné a Minerva se mu nedokázala podívat do očí.

„Máte pravdu,“ připustila nakonec a povzdechla si. „Samozřejmě máte pravdu. Nebo alespoň z větší části – všichni opravdu litujeme, ale není překvapivé, že nám to nevěříte. A máte pravdu, že naše omluvy přišly příliš pozdě, než aby k něčemu byly. Ale skutečně byste dal přednost tomu, kdybychom všichni předstírali, že se nic z toho nestalo?“

Ano,“ syknul automaticky. Pravdivá odpověď zněla ne, ale se zásadní podmínkou; pokud by některý z nich uměl být upřímný, pokud by uměl přiznat své chyby stejně jako ty Severusovy a byl ochotný skutečně s ním vše probrat, pak by jedna jeho část skočila po šanci konečně se otevřít, přestat vše potlačovat a předstírat, že je normální. Protože se ale nic takového nestane, zdaleka nejlepší bude vše ignorovat; to jej zraní mnohem méně než pitomé polopravdy a poloviční omluvy.

„Jestli si to opravdu přejete, Severusi, pak se tak budeme chovat,“ pronesla po chvíli Minerva tiše. Její skotský akcent byl výraznější, ale pro jednou ne díky hněvu. „Pokouším se o nápravu jediným způsobem, jaký umím. Mudlové říkají ‚lépe pozdě, nežli nikdy‘, ale nezdá se, že to tak platí i v tomto případě. Všimla jsem si vašeho úsilí od našeho posledního rozhovoru na konci školního roku a vítám, že se snažíte; pro teď to nechejme tak. Možná jednoho dne našim omluvám uvěříte.“

Protože za to můžu vždycky jen já, dokonce i teď? Kousl se do jazyka a zůstal zticha. Skutečně smutné bylo, že Minerva to tak nemyslela a zjevně netušila, co právě řekla. Už dávno připustil, že lidé kolem něj nevidí svět stejně jako on; z jejího úhlu pohledu dělala maximum, co bylo v jejích silách, aby vše napravila, a jemu bylo jasné, že na svých pokusech nevidí žádnou chybu a nechápe, proč nefungují. Nestálo za to pokračovat v boji; stejně mu na výsledku nezáleží.

„Možná,“ připustil a spolkl hořkost. Jen chtěl, aby se vše vrátilo k normálu – neexistoval způsob, jak situaci napravit, takže čím dřív to všichni přijmou, přestanou se snažit a vrátí se ke každodennímu všednímu pracovnímu životu ve škole, tím lépe. „Už běžte.“

„Jdu. Přeji hezký večer.“

~*~

V průběhu příštího týdne se situace trochu uvolnila, alespoň pokud se týkalo Severuse. Minerva s ostatními zjevně probrala, co se přihodilo, a všichni se snažili dopřát mu klidu a netlačili tolik na pilu; takto si to tak úplně nepřál, ale byla to ta nejlepší možnost, a také to znamenalo, že se mohl začít uvolňovat, když nemusel s hrůzou čekat, že zase někdo přijde a pokusí se zapříst ten rozhovor. Počítal, že za měsíc, dva, by rozpaky měly zeslábnout, vztahy se urovnají zpět do stavu obvyklého pro většinu jeho učitelské kariéry a on se zase jednou stane součástí pozadí.

Hodiny čtyřikrát odbily a Severus vzhlédl od knihy a svých myšlenek, aby následně zamrkal; neuvědomil si, že už je tak pozdě. Nebo tak brzo, zaleží na úhlu pohledu. Vstal, protáhl se a vyšetřil si chvilku, aby si vděčně pomyslel, že prázdniny potrvají ještě dva dny; nebyl už mladík, a ačkoli učit zvládal prakticky bez spánku, vybíralo si to na něm mnohem větší daň než dřív. Promnul si oči a navlékl na sebe hábit; rychlá procházka po hradě, aby zkontroloval, že je všude klid, a pak by se mu mělo lépe spát.

Když opustil komnaty, překvapila ho obálka ležící na podlaze; kdosi se zjevně pokoušel prostrčit ji pod dveřmi, ale ochranná kouzla mu to nedovolila. Zamračil se a netrpělivým gestem ji přivolal; cokoliv z vnějšku Bradavic by doručily sovy, a ačkoliv Zmijozelové již byli povětšinou zpět z prázdnin, žádný by mu nenechával vzkaz před jeho soukromými komnatami. Ve zdi chodby byla ve skrytém výklenku hned vedle jeho kabinetu zabudována schránka, kterou mohli použít v případě, že by jej potřebovali zkontaktovat a on nebyl uvnitř. Nenapadalo ho, o čem by mu mohl psát některý z kolegů; obálka byla nepopsaná, i když bylo znát, že obsahuje docela dlouhý pergamen.

Asi to nebude pohlednice k narozeninám, vyprovokoval se k pochmurnému pousmání, zatímco si zastrčil záhadný dopis do kapsy a opustil komnaty. Už to bylo mnoho let, kdy si někdo všiml, že má narozeniny; byl si obstojně jistý, že nikdo z jeho známých neznal datum, což mu naprosto vyhovovalo. Po pravdě, jednou či dvakrát na ně zapomněl i on sám.

Noční Bradavice bývaly vždy podivně tiché. Narozdíl od všeobecného přesvědčení, duchové za tmy neprojevovali moc aktivity; užívali si společnosti a přítomnosti života, dokonce i takoví jako Krvavý baron, a po vyprázdnění chodeb jste je moc často nezahlédli. Také portréty se nehýbaly a spaly a Severus úplně cítil, jak je zde za takovýchto nocí jediným živým tvorem. I přesto se však v tom tichu nacházela živoucí povaha, náznak vědomí pocházející ze samotného hradu; od uvedení na post ředitele si to uvědomoval ještě intenzivněji. Vnímal to téměř jako uznání – když se před šesti lety vrátil do řad učitelů, hrad jej přivítal zase zpátky, jakkoli jeho obyvatelé ne.

Severus tiše kráčel chodbami. I s páskou přes oči a ve spánku by se v hradu orientoval; koneckonců zde žil více než třicet let ze čtyřiceti šesti – čtyřiceti sedmi, opravil se suše, už několik hodin. Školu nikdy nevnímal jako opravdový domov, tedy alespoň ne nadlouho, ale bylo to nejvíc, co kdy měl, a nevyhnutelně skončil zde, jakmile bylo vše dokonáno. Protože kam jinam by měl jít? Možná se zde necítil naprosto v bezpečí, ale hrad mu byl známý, a pochyboval, že by si teď zvykl na život venku.

Zběžný průzkum obvyklých míst jej přesvědčil, že se nikdo nepotuluje mimo kolejní prostory; každopádně neměl chuť lov prodlužovat a v tuto časnou ranní hodinu by beztak nic nenašel. Navzdory sněhu zamířil na pozemky; na chlad byl zvyklý a zasněžené okolí hradu mělo atmosféru, kterou jste nikde jinde nezažili.

Slunce ještě nemělo pár hodin vyjít, mraky zakrývaly měsíc a hrad za ním halila temnota, ale odkudsi vycházelo světlo, snad z hvězd; sníh jako by zářil, když se skrz něj Severus prodíral směrem ke stromům. Jakmile dosáhl dostatečné vzdálenosti od hradu, zastavil se a zůstal bez hnutí. Když křupání jeho kroků umlklo, zaposlouchal se do ticha. Zadržel dech a mohl zaslechnout slabý šepot padajících vloček. Pak se znovu nadechl a ucítil studený zimní vzduch, jak mu prochází nosem a hrdlem až do hrudi. Jizvy na krku bolely, ale jen nevýrazně, a bylo snadné je ignorovat.

Dopřál si cigaretu, protože měl narozeniny; tak nějak se snažil s nimi přestat už několik let, ačkoli bez nějakého zápalu, protože popravdě nikdy moc nekouřil a neviděl důvod, proč s tím skutečně skoncovat. Jakmile dokouřil, chystal se vrátit dovnitř a jít spát, ale vzpomněl si na dopis. Vylovil jej z kapsy a posvítil si na něj rozžatou hůlku vloženou mezi křivé zuby, ačkoli by bylo jistě lepší jít prostě dovnitř a přečíst si jej v komnatách. Po otevření obálky poznal písmo Grangerové, zamračil se a zpřehýbaný pergamen rozvinul; délka spisu soupeřila s její nejobsáhlejší studentskou esejí. Co mu to, propána, poslala? Neviděl žádné oslovení; prostě se pustila do psaní.

Týdny jsem se kvůli tomuto hádala sama se sebou. Stále si nejsem zcela jistá, jestli Vám to skutečně dám. Alespoň desetkrát jsem si musela sednout a jen jsem zírala na pergamen.

A už jsem roztěkaná. Myslela jsem si, že dopis mi půjde lépe než snažit se s Vámi promluvit, ale není to tak.

Kde začít? Asi Vánocemi, protože ty mě přiměly začít o dané situaci přemýšlet, ale jsem si jistá, že to jste již uhádl. Zjistila jsem, že jste si vytáhl mé jméno okamžitě, jak jste si přečetl svůj kousek pergamenu; zamračil se tehdy na Minervu a hned pak na mě. Tak otráveně jste se na mě nepodíval od mých studentských let. Jsem jen ráda, že jsem si na oplátku nevytáhla Vaše jméno, protože bych netušila, odkud začít.

Nebyla jsem si jistá, jestli mi skutečně něco dáte. Vím, že Vám Minerva nařídila se zúčastnit, ale nedovedu si představit, co by Vám mohlo zabránit, pokud byste se rozhodl se nepodílet. A pokud byste se rozhodl přiložit ruku k dílu, byla jsem si docela jistá, že to bude skutečně něco, co bych si přála – umíte být občas malicherný, ale ne v něčem takovém, to si nemyslím. Ale rozhodně jsem nečekala Váš vzkaz.

Doufala jsem, že teď již budu mít rozmyšlené, co říct, ale zřejmě ne. Stále si nejsem zcela jistá, co jste tím myslel. Upřímně, nepřekvapilo by mě, kdybyste to udělal jen proto, abyste mě zmátl; v tom jste vždy vynikal. Chci říct, že opravdu nemůžu přijít na nic, zač byste měl mít potřebu se mi omlouvat.

Samozřejmě si stále pamatuji ty Vaše zlomyslné maličkosti, ale většina mě nezranila, a ty, co ano, jsem zapomněla už před lety. Válka to vše změnila v nepodstatné. Pokud si vzpomínám, pokusila jsem se Vám to říct nedlouho potom, co jste se vrátil učit, ale jsem si jistá, že si oba ještě pamatujeme, jak to skončilo. Ráda bych si myslela, že se omlouváte za tento konkrétní incident, protože i na Vaše vysoké standardy jste byl opravdu krutý. Za daných okolností to však bylo pochopitelné a nemyslím, že se musíte omlouvat.

Domnívám se, že jste se možná omlouval za válku, protože to jediné mi dává smysl. Za ty roky jsem přečetla něco o psychologii, jelikož jsem se snažila si pomoci a přes všechno se dostat. Jsem si jistá, že následující neoceníte, ale často mě napadlo, že máte pár nedořešených otázek – a také si jsem jistá, že je jich ještě daleko víc, o kterých nemám zdání. Promiňte, nemíním na Vás nějak útočit, jen to neumím jinak vyjádřit. Vždy jsem měla pocit, že z mnohých věcí viníte sám sebe víc než lidé kolem vás.

Pokud stále ještě čtete a dopis jste nehodil do ohně, nebo nezahodil, budu překvapená. Zase plácám. Ráda bych toto přepsala do něčeho smysluplnějšího, ale pokud bych se pustila do přepracování, ztratila bych odvahu Vám psaní předat. Jen jsem Vám chtěla poděkovat za Vaši omluvu a říct Vám, že není nutná.

Také já jsem se Vám chtěla omluvit, protože si nemyslím, že se poslední pokus počítá; ani jste mě nenechal dokončit větu. Vím, že cílem vašeho chování za války bylo zabránit komukoli, aby zjistil, na čí straně stojíte. Vím, co znamená dvojitý agent, a vím, že jsem nikdy nebyla v pozici vidět víc z celého toho obrazu. Ale část mě stále cítí, že jsem na to měla přijít, nebo si alespoň uvědomit, že pár věcí nesedí. Může to být iracionální, asi i je, ale takto to cítím, takže se omlouvám, že jsem Vás tak špatně odhadla.

A stejně tak se omlouvám za to, že vím víc, než bych měla. Je mi jasné, že to je jeden z důvodů, proč nás všechny nenávidíte. Nerada bych se pokoušela svalit vinu na jiné, ale toto opravdu nebyla má vina; nevěděla jsem, co mi Harry ukazuje, dokud nebylo příliš pozdě. Netřeba dodávat, že jsem to s nikým jiným neprobírala a dala bych přednost tomu, abych tuto znalost nevlastnila, protože to není má věc.

Chtěla bych se Vám omluvit za všechno, co jsem Vám za ty roky provedla, ale neudělám to. Víte, proč jsem tak jednala, a myslím, že mé důvody byly dostatečně dobré v té době a s informacemi, které jsem měla. Pokud tak učiníte i Vy, já nechám minulost spát. Poslední věc, za niž se chci omluvit, je Chroptící chýše, ale nemyslím, že ještě čtete (za předpokladu, že jste dočetl až sem), když to tady zmiňuji. Buď jak buď, měli jsme se tehdy k Vašemu tělu vrátit. V žádném případě se neomlouvám, že jsme Vás tam nechali, protože při našem odchodu jste rozhodně nedýchal, ale kdybychom Vás nalezli dřív, nebyl by Váš krk tak zasažen a mohl být lépe zaléčen. Ano, viděla jsem okraje jizev, i jak se snažíte jim ulevit a domnívám se, že ještě nejsou v dobrém stavu. Takže za to se také omlouvám. Zasloužil jste si něco lepšího.

A to je vše, co jsem chtěla říct. Že jsem Vám za Vaši omluvu vděčná, i když si nemyslím, že byla nutná, ale že se i já stejně tak omlouvám. Možná bychom mohli do nového roku začít znovu? Nebo bychom se alespoň nemuseli cítit tak rozpačitě, až budeme spolu?

Hermiona Grangerová.

PS: Všechno nejlepší k narozeninám. Našla jsem si datum.

Severus velice pomalu sklonil dopis a zhasl hůlku, automaticky ji zasunul zpět do hábitu a zamířil do temnoty k hradu. Právě teď se mu toho v hlavě odehrávalo hodně a chtěl počkat, dokud ta bouře neutichne a nenapadne ho, jak má, sakra, brát to, co zrovna přečetl. Když se podíval na přeložený pergamen, starý reflex jej donutil cítit vztek, protože jeho prvním impulzem vždy bylo předpokládat, že jde o vtip na jeho účet, ale teď byl starší a snad i moudřejší a nějaká racionálnější část jeho mozku věděla, že o žert nejde. Částečně se snažil si nepřipustit, že cítí víc emocí, než by mu bylo příjemné, ale staré štíty nitrobrany se s tím hladce vypořádaly. Hlavně si připadal naprosto zmateně, asi jako za dnů svého mládí, kdy začínal chápat, že jeho život není normální a že ostatní lidé žijí v naprosto jiném světě.

Tento dopis byl… no, milý, asi, což pravděpodobně způsobilo jeho nepříjemné pocity, protože ‚milý‘ nebyl pojem, se kterým by se setkával často. Grangerová nad psaním hodně přemýšlela a zjevně byla nervózní – prakticky poznával místa, kde se při psaní kousala do rtu a uměl si to jasně představit. Nebyl si jistý, proč si s tím dala tolik práce, když si nemyslela, že to přečte, ale zřejmě byla jedna z mála nebelvírských se skutečným svědomím. Jak viděl, nenapsala nic povýšeného, žádné skryté urážky, nic pasivně agresivního, ani pokus o emocionální manipulaci; ve skutečnosti se celý dopis nesl v mnohem zralejším a přemýšlivějším duchu, než by očekával, dokud před pár týdny nezahájil své pozorování. Jak se zdálo, když se nedíval, Grangerová dospěla a přišla o většinu ze své nesnesitelné otravnosti. Vyhmátla a omluvila se za věci, za něž se potřebovala omluvit, a nenásilně přiznala minulé chyby, které omluvu nepotřebovaly.

Ale jak by na to měl odpovědět? Nezdálo se, že odpověď očekává, a rozhodně znělo lákavě nechat to být, ale, sakra, měla naprostou pravdu s těmi nedořešenými otázkami a on byl prakticky učebnicovým příkladem utiskovaného děcka. Kromě toho… Severus se znovu zamračil na pergamen a přemýšlel. Pokud mohl soudit, poslední řádky zněly téměř jako předehra k přátelství. Bylo to podezřelé a iritující, ale pokud odstrčil tyto své pocity stranou, byl téměř zaujatý. Bylo by pěkné mít si s kým příležitostně povykládat, a už si všiml, že ona je téměř stejně tak izolovaná jako on. Nemusel se k ničemu zavazovat, ale tak nějak chtěl vědět, kam až by to mohlo zajít.

Takže co dál? Odepsat by bylo patetické a okamžitě tu myšlenku zamítl. Žili a bydleli ve stejné budově; písemná komunikace by byla prostě ubohá. Stejně tak nebyl připravený o tom mluvit; peklo zamrzne dřív, než s někým probere své pocity nebo minulost. Ale alespoň nějak by měl dát najevo přijetí – jestli toto mohlo situaci nějak změnit, pak je asi na něm podniknout další krok. Až na to, že naprosto netušil, co udělat. Občas byli lidé velmi matoucí.

Opožděně si uvědomil, že už je pět hodin ráno. Stále sněžilo a byl zcela promrzlý a tak ztuhlý zimou, že se mohl sotva hýbat. Bez ohledu na to, jak krásný a klid navozující sníh byl, stát venku nebylo právě nejchytřejší rozhodnutí. Právě teď musí být jeho dalším krokem dostat se do tepla, pod sprchu, vypít teplý nápoj a pak jít na pár hodin spát. O zbytek si může dělat starosti potom.

~*~

Téměř o týden později nebyl Severus o nic moudřejší a stále nevěděl, co dělat. Dopis přečetl tolikrát, že se pergamen začínal trhat v místech, kde byl přeložený, ale jí na toto téma neřekl ani slovo. Vyučování začalo a všichni byli zaneprázdnění, což se mu stalo omluvou za nulovou reakci na celou situaci, ale nemohl tak pokračovat donekonečna. Tedy mohl, ale byl v tom problém; nechtěl. Když se jednalo o přátele, neměl zrovna z čeho vybírat, a opravdu si nemohl dovolit ignorovat jedinou přátelsky nakloněnou osobu za posledních deset let – kromě toho by bylo hezké mít občas někoho na své straně, protože jestli se má stát ‚částí týmu‘, pak se nevyhnutelně mnohokrát dostane s kolegy do sporů.

Jelikož postrádal jakýkoliv plán, zdráhavě se rozhodl improvizovat a na příští poradě si sedl vedle Grangerové. Nepodívali se na sebe, ale cítil její napětí a zjevně ji jeho reakce znervóznila, což jaksi perverzně způsobilo, že se cítil lépe – alespoň nebyl jediný zmatený. Jakmile se Minerva rozhovořila – tyto porady mohly trvat i hodiny, když se do toho obula – trochu se ke své kolegyni naklonil a zamumlal: „Poslala jste mi zajímavou esej, Grangerová. Kompletní i s přehledem vašich závěrů. Napůl jsem čekal seznam odkazů.“ Ve skutečnosti neplánoval, že si z ní bude dělat legraci, ale bylo to svým způsobem zábavné a pro ni tak typické.

Když na něj ze strany pohlédla, usmívala se. „Vím. Bylo to dost hloupé, že? Pořád mě překvapuje, že jsem dokázala vůbec něco sesmolit. A že jste to přečetl. Vrátíte mi to popsané červeným inkoustem?“

Uvolnil se a tiše si odfrkl; vůbec to nebylo tak nepříjemné, jak se bál. „Mohu, pokud si to přejete.“

„Ne, díky. Nejste… rozzlobený?"

„Proč bych měl být?“

„Ke vzteku jste nikdy dřív důvod nepotřeboval,“ podotkla. Sama nezněla naštvaně, ani jej neobviňovala, nevysmívala se; šlo o prostou pravdu.

Severus pokrčil rameny. „To je fakt,“ připustil. „Ale ne, nezlobím se. Pro zajímavost, jak dlouho jste se dohadovala sama se sebou?“

„Hm. Prakticky několik let, vážně. Od té doby, co jste odmítl, abych vám řekla něco osobně. Ale hlavně od Vánoc. Váš vzkaz byl skutečným šokem.“

„Pro mě stejně jako pro vás,“ připustil. „Bylo to rozhodnutí na poslední chvíli.“

„Víte ale, že myslím vážně, co jsem napsala. Nebylo to nutné.“

„Bylo, pro mě.“

Přikývla, ale neodpověděla, zřejmě poslouchala Minervu. Severus obrátil pozornost zpět k poradě, aby zjistil, že jeho zaměstnavatelka zapáleně hovoří o rozvrhu tréninků famfrpálu, a okamžitě zase vypnul; naprosto jej to nezajímalo a stejně tak ani Grangerovou, soudě podle toho, jak se zdála ponořená myšlenkami do čehosi jiného. Odhadl ji správně, jak se ukázalo, když vzápětí zašeptala: „Plánovala to, že?“

„Plánovala co?“

„Všechno tohle.“

Kousl se do tváře, aby se nerozesmál nahlas. „Samozřejmě, že ne,“ zašeptal zpět. „Grangerová, opravdu si myslíte, že by byla tak vnímavá? Zajistila, abych si vytáhl vaše jméno, protože mě chtěla naštvat a protože si myslela, že nic nevymyslím. Proto to rozběhla. Pro případ, že jste si nevšimla, žádný z našich vážených kolegů není ani vzdáleně intuitivní.“

„Prosím, Hermiona, ne Grangerová,“ opravila jej tiše. „Proč to říkáte?“

„Šest let mě ignorovali a ani jeden si neuvědomil, že vám dělají to samé,“ tiše jí vysvětloval Severus. Opřel se na židli a předstíral, že dává pozor, když ostatní ředitelé kolejí projevovali svůj názor. Zvýšil hlas a protáhl: „Je mi to opravdu jedno,“ když jej vyzvali a znovu se usadil, aby byl opět zapomenut, jakmile se rozhovor posunul.

Nakonec Hermiona nejistě zašeptala: „Neignorují mě.“

„Ano, ignorují,“ zopakoval. „A vy to víte, ale nechcete si to přiznat. Všiml jsem si toho dávno, ale pozornost jsem tomu skutečně věnoval až před Vánoci.“ Pohlédl stranou a zaznamenal její výraz. „Není to osobní, Grangerová. Hermiono. Neuvědomují si, že to dělají. Kromě toho byste měla být vděčná; kdyby byli pozornější, vtáhli by vás do bezedné černé jámy rozhovorů a po první hodině by vám začal mozek vytékat ušima. Není lepší sedět, číst si a předstírat, že tam nejsou, jako to děláte obvykle?“

Po děsivý okamžik si myslel, že ty tlumené zvuky jsou vzlyky, ale když znovu vzhlédla, v hnědých očích jí tančily jiskřičky a rukou zakrývala úsměv. Uvolnil se a cítil se tak nějak spokojený sám se sebou. „Mluvíme spolu jen deset minut a vy už na mě máte špatný vliv,“ hubovala jej šeptem.

„Jsem hlas rozumu,“ odsekl. „Souhlasíte se mnou, přestaňte předstírat, že ne. Opravdu se nechcete přátelit ani s jedním z nich a nevadí vám to; jen si myslíte, že byste měla.“ Upřímně, to samé se dalo aplikovat na Zázračného chlapce a jeho stejně přihlouplého parťáka, ale držel jazyk za zuby, aby všechno neohrozil urážením každého v jejím životě.

„Měla jsem vědět, že mluvit s vámi není dobrý nápad,“ zamumlala, ale ulevilo se mu, když se stále usmívala. „Přestaňte.“

Rty se mu zachvěly, jak sám ovládal úsměv. Zařídil se podle řečeného, usadil se a nechal své myšlenky toulat, zatímco kolem něj bzučela porada. Když už nic jiného, bude to zábava.