Archív prekladov z hpkizi.sk




Přihlížející



13. december 2014



Přihlížející

Bystander

Autor: BulletTimeScully

Překlad: Lupina

Beta: marci

Povolení k překladu: Ano

Originál: http://www.fanfiction.net/s/7708014/1/Bystander

 

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží BulletTimeScully. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Angst

Severus S. & Hermiona G.

Rating: 9+ 

Kapitol: 1

 Slov: 2000

 

Shrnutí: Má odpověď na výzvu: *XX* to vše vidí od grangersnape100 na LJ. Troška zimní pošetilosti.

 

Prohlášení autorky: Co poznáváte, není moje.

 

Napsáno na výzvu: *XX* to vše vidí od grangersnape100 na LJ. Jméno bude uvedeno na konci, ale ta výzva je určená této postavě… však pochopíte.

 

Poznámka autorky: Psáno během několika hodin s bolavou hlavou, úzkostlivým dítětem opodál a bez bety… tak buďte milí!

 

Poznámka překladatelky: Překlad drabblátek si užívám jen v adventním období, proto jsem nemohla odolat. Doufám, že si je užijete stejně jako já.

 

 

Přihlížející

 

Počasí se právě rozhodlo spustit na zem množství lehkého sněhu, když jsem je uviděl. Kráčeli spolu nádvořím, ruku v ruce, její drobné prsty se proplétaly s jeho delšími, tmavá hlava vyšší mužské postavy se nakláněla ke vzpurným kudrnám té menší, ženské, jako by chtěl lépe vyslechnout vše to, co mu ona musí říct. Vypadala se světem naprosto spokojená, zatímco on se zdál mnohem nervóznější, než jsem ho kdy za celý život viděl.

Divné, že…

V mrazivém větru jejich pláště vlály, silné látky se navzájem proplétaly a hladily jako milenci, kteří zažili příliš dlouhé odloučení…

Jež zcela jistě zakusili jejich majitelé.

~*~

Všichni věděli, že se právě vrátila po celém měsíci, který strávila, jak se říká, ‚tam dole‘ – mělo to co dělat s jejími rodiči. Mé znalosti o této záležitosti šly tak daleko, abych věděl, že je od konce války neviděla, a to bylo už skoro deset let.

Snad bude stačit, když řeknu, že to období odloučení pro jejího společníka nebylo snadné. Její požadavek, že musí udělat… cokoliv to bylo… jenom a pouze sama, se nesetkal s porozuměním.

Pozorovaní z dostatečné vzdálenosti, jak to často dělávám, mi pomohlo pochopit jeho myšlenkové pochody. Nemyslel si, že se k němu vrátí.

Ubohý, nešťastný parchant.

~*~

Nuže, zhostil jsem se svého údělu, nabízeje přátelská slova dobře míněných rad, jakož i ujištění, jejichž platnost se potvrdila za posledních deset let mého vlastního manželství. Pokusil jsem se mu říct, že se určitě vrátí, protože jej celým svým srdcem miluje, ale že v životě nastávají situace, kterým prostě musí čelit každý sám.

Zrovna tomuto by měl rozumět lépe než kdokoliv jiný.

Oblažil mě svým obvyklým úšklebkem a vyrazil pryč, i když bez své běžné kousavé odpovědi.

Při té vzpomínce se mi na tváři rozlévá ironický úsměv; možná že jsem se nakonec dostal skrze zdi toho popudlivého a jízlivého zmetka.

~*~

I nadále jsem je sledoval, jak přecházejí nádvoří, aby se posadili na kamennou lavičku vedle tiše zurčící fontánky, jak mají stále ruce propletené. Ty křehké, malé vločky začaly přecházet ve větší a sněžení zhoustlo. Do zítřejšího rána sníh pokryje celé okolí a studenti z toho budou nadšením bez sebe.

Když už jsem u studentů, pohled na vysoko zasazená hradní okna na protější straně nádvoří odhalil pár enormně zaujatých tváří dychtivě namačkaných na sklo. Teď se mohu jen usmát a zavrtět hlavou; jejich nevrlý ředitel zmijozelské koleje namlouvající si sladkou Mistryni kouzelných formulí se rozhodně stane na několik let žhavým tématem.

~*~

Tehdy to začalo docela nevinně. Jakmile bylo po všem, přišla do Bradavic pracovat a dva roky dělala učednici u Kratiknota. Ten se pak odebral na odpočinek a voilà… nová Mistryně kouzelných formulí. Dostalo se jí vřelého přijetí a rychle si vydobyla příjemné místo k životu.

Když se vrátil on, zdaleka to nešlo tak hladce. My – ti z nás, kteří byli v Řádu – jsme se snažili jej co nejlépe přivítat. Já jsem se mu omluvil za to, že jsem o něm kdysi pochyboval. Budiž mu připsáno k dobru, jen se na mě zadíval a ztuhle pokývl.

Zázraky se nikdy nepřestanou dít.

~*~

To s žáky vyvstal velký problém. Většina z nich zde studovala, když byl Severus ředitelem, a byli prostě příliš mladí, aby dokázali pochopit, proč se vše odehrálo tak, jak se odehrálo.

Minerva se k celé záležitosti vyjádřila jednoznačně, že jej prostě minulost začíná dohánět. Za posledních dvacet let jej tak strašně silně a takové množství různých lidí ždímalo a vysávalo, že teď, když se situace konečně uklidňovala, začal přicházet o svoji vyrovnanost.

Byl to docela depresivní pohled na toho kdysi prudkého, nelítostného a hrdého muže, jak se začíná tak rychle stahovat do sebe.

A právě v té chvíli zakročila Hermiona.

~*~

Poprvé jsem je pohromadě viděl – nebo spíš slyšel – někdy kolem Vánoc dva roky po válce. V tom týdnu na mě připadly noční hlídky a právě jsem vyšlapával schody vedoucí na vrchol astronomické věže, když jsem na ně narazil.

„Ale přece musíte nakonec něco sníst!“ zaprosil její hlas šeptem.

„Pro jednou ve svém životě si mohu dělat, a také budu, pouze co chci sám, vy pošetilá holko. Tak už vypadněte!“ vyštěkl na ni vztekle.

Při jeho tónu jsem sebou trhl a musel jsem zavrtět hlavou nad jeho neomaleným jednáním s tou dívkou. Koneckonců prostě měla jen o toho nebožáka obavy.

~*~

Rozhostilo se mezi nimi napjaté ticho, ale pak jsem ji zaslechl odtušit: „Fajn,“ načež oddupala po schodech dolů. Rychle jsem zacouval do přilehlého výklenku a sledoval, jak kolem proletěla s vlajícími vlasy i hábitem. Na tváři však měla výraz zraněný, ne rozzlobený.

Zajímavé.

Vždy jsem si plnil své povinnosti, proto jsem se vydal svoji hlídku dokončit a opatrně jsem stoupal nahoru točivými schody.

Opíral se o okenní parapet a opravdu vypadal vychrtle a rozhozeně.

„Severusi,“ pozdravil jsem, když jsem dosáhl vrcholu schodiště.

„Oknem vyžeň mladého, starý se ti vrátí dveřmi. Zatracení Nebelvíři…“ zamumlal si pro sebe.

Jen jsem se uchechtl.

~*~

„To jsem tak zábavný?“ protáhl, zatímco nepřestával zírat ven na školní pozemky.

„No, ne… to opravdu ne. Nicméně ve mně vyvolává zvědavost, proč slečna Grangerová odcházela tak rychle a s tak evidentně zraněnými city?“ Opřel jsem se o okenní parapet naproti a založil jsem ruce na hrudi, rozhodnutý počkat si na odpověď.

Žádná nepřišla, ale jeho kamenný výraz na chvilku zakolísal, jako by jím zatřásly obavy, pak se však opět zatvrdil. Nikdo, kdo toho muže neznal něco přes dvacet let, by si toho nevšiml.

„Aha… takže takhle to je, že?“ Tiše jsem přikývl, jak do mě pochopení prásklo jako Potlouk.

~*~

Svým pohledem by dokázal i skálu roztavit. „Ne, vůbec to není TAKHLE…“ zavrčel, poodešel a rukama si vjel do vlasů. Ztěžka se opřel o železné zábradlí na schodech: „A nikdy ani nebude…“ Na to se otočil a vydal se schody dolů do temnoty hradu.

Mohl jsem tam jen stát a zírat v šoku, přemýšleje o tomto nejnovějším zvratu událostí. Zavrtěl jsem hlavou, obrátil pohled do noci a nohou jsem narazil do čehosi ležícího na podlaze. Podíval jsem se blíž a zjistil jsem, že mám botu od jakési tekutiny.

Začichal jsem; byla to miska s polévkou.

To děvče mu přineslo polévku.

~*~

Nebýt oné smutné skutečnosti, že mi má nejdražší manželka pohrozila zlikvidováním mého bídného života – a dalších příslušných kousků – pokud bych se do nastalé situace, nedej Merlin, vložil, samozřejmě bych se pokusil do toho zasáhnout a nějak jim pomoci. Jak to bylo, mohl jsem zůstat jen zaujatým, avšak pasivním přihlížejícím.

Mohl jsem pouze sledovat, jak Hermiona zápasí se svými city k tomu mužskému; věděl jsem, že je do něj zamilovaná… nebo ji alespoň silně přitahuje. Doslova jsem cítil její reakce, kdykoliv jej uviděla. Ale, no tak, nechte těch chlípností… takhle to nebylo. Tedy, (odkašlání)… ne vždy… (povzdech).

Ale to jsem odbočil…

~*~

Co jsem chtěl vlastně říct, je to, že nemohla být čitelnější, i kdyby na sobě nesla ceduli s obrovským nápisem: „Chci se provdat za Severuse Snapea a mít s ním spoustu sexu a také dětí.“ Dokonce i studenti, duševně chudí, jak už někteří bývají, si povšimli, že se cosi děje.

Avšak Severus, když nebyl naštvaný nebo napjatý, prostě vypadal zmateně. Nezáleželo na tom, jak moc na ni vrčel, vyhrožoval, ignoroval, nebo ječel, Hermiona se vždy jen smutně usmála a nechala jej být, jen aby se později vrátila, obvykle s jídlem, knihou, či jinou maličkostí, která by mu mohla vylepšit den.

~*~

Tyto věci mu obvykle nechávala na stole, zatímco on byl vhodně nepřítomen po většinu jejích návštěv. Je mi jasné, že je nosila ona, a to ze dvou důvodů: za prvé, musela jít kolem mé třídy, aby se dostala do jeho kabinetu. Mé dveře jsou vždy dokořán, doslova, takže vím, že každý den kolem prošla několikrát a cosi nesla v rukou. Ve tváři mívala vepsán výraz stoického odhodlání, a o pár minut později na cestě zpět naopak velmi sklíčený. A nikdy dřív jsem neviděl tak zlomené srdce.

Občas dokonce i plakala.

Ale stejně jsem se neodvážil do toho jejich tanečku zasáhnout.

~*~

Druhým důvodem byla skutečnost, že jsem se jednou za měsíc účastnil setkání s naším milým Mistrem lektvarů. Probíhalo za účelem předání čehosi, co jsem nezbytně potřeboval, a já jej při té příležitosti nechával láteřit a stěžovat si na stav jeho záležitosti – nebo spíše na její nedostatek – obvykle to trvalo asi třicet minut, než jsem byl opět z jeho přítomnosti odehnán.

Jak k tomuto prazvláštnímu přátelství došlo, se mě neptejte, poněvadž nemám naprosto žádné tušení.

Ale v těch dnech jsem si všiml znatelného množství nepatřičných… věcí… rozházených po celém jeho stole. Každá jednotlivá za posledních pár měsíců minula dveře mého kabinetu.

~*~

Všiml jsem si, že tam ležely knihy – velká spousta knih, některé staré, některé nové; balíček vysoce kvalitních havraních brků s prodlouženou trvanlivostí, nerozbalený; láhev Rivendaleova dlouhodobě působícího lektvaru proti bolesti hlavy, neotevřená a velmi drahá; kalamář – samoplnící se; černé vlněné rukavice; neuvěřitelně krásný černý plášť, ještě složený v původním balení (Severusův starý potřeboval co nejdříve náhradu); a několik táců s nesnězeným jídlem.

Jen jsem zvedl obočí nad tou jeho malou sbírkou.

On zvedl své podstatně působivěji, vrazil mi do rukou ony potřebné věci, pro něž jsem se sem dostavil, a osobně mě vystrkal ze dveří.

Ach, není nad pouta přátelství…

~*~

První skutečná známka toho, že se věci nějak vyvíjejí, se udála jednoho dne velmi podobného dnešku. Sníh jen taktak že nepadal a počasí se ochladilo, že se mráz zahryzával do těla. Severus byl na nádvoří, seděl na jedné z laviček a zasmušile zíral do fontány. Neměl na sobě plášť a z mého úhlu pohledu bylo znát, že je mu zima. Přesto jsem nezasáhl.

Nakonec k němu Hermiona pomalu přišla a dlouhý vlněný kabát nervózně svírala v dlaních.

Viděl jsem, jak mu oči kmitly na stranu, když si jí všiml.

Přehodila mu plášť přes ramena, ruce chvíli nechala tak a čekala.

~*~

Pamatuji si, jak jsem tehdy zadržel dech a čekal na nějakou reakci z jeho strany. Po jedné z nejdelších minut mého života, a jsem si jistý, že stejně tak i Hermionina, jsem zaslechl roztřesené Severusovo vydechnutí a jak se posunul na stranu, aby na lavičce vedle sebe uvolnil místo.

Hermiona v tichém ‚děkuji‘ zavřela oči a pak se posadila hned vedle Severuse.

Nato jsem raději odešel, protože jsem ty dva nechtěl špehovat a riskovat poškození již tak křehkého nově vzniklého přátelství, ale ještě jsem zahlédl, jak vztáhla ruce a dlaněmi mu přikryla jeho.

A ten zbytek… nu, zbytek je historie.

~*~

Takže teď, teď seděli na té samé lavičce, přesně před tou samou fontánkou na tom samém nádvoří, kde téměř před osmi lety započalo jejich přátelství. Lidé, kteří tu dvojici nevídali dennodenně, by si nevšimli těch změn. Pro nás ostatní však byly velmi zřejmé. Tam, kde jsme se kdysi setkávali s pěknou mladou dívkou, se teď nacházela opravdu krásná, sebevědomá žena, která je spokojená sama se sebou, se svojí magií a se svým vztahem s mužem, momentálně sedícím vedle ní.

Milovala jej, přijala jej takového, jaký byl, a já dobře věděl, že má v úmyslu s ním prožít zbytek svého života.

~*~

Severus sám se také docela změnil. Ano, byl stále hrubý, sarkastický a přímo smrtící, ale bez té ostrosti, která vždy přiměla chudáky studenty prvních ročníků si myslet, že je skutečně naseká a použije jako přísadu do lektvarů. Vrásky ve tváři mu také zjemněly a už nevypadal nemocný. Místo toho, no… zaklel by mě, kdybych řekl ‚zářil‘ zdravím, ale tak to bylo; zdravím přímo překypoval.

Vůbec se nadalo pochybovat, že to jen Hermionino naléhání způsobilo, aby Severus skutečně jedl všechna jídla během celého dne. To její vliv zaručil, že se mimo podzemí odvážil alespoň jednou denně a to za jakéhokoliv počasí.

~*~

Náhlý pohyb od fontány mě vytrhl ze snění za bílého dne. Vzhlédl jsem a překvapeně jsem zjistil, že Hermiona vrhla paže Severusovi kolem krku a poprvé v naší dlouholeté známosti jsem viděl, jak se ten starý zarputilec… usmál.

Po rychlém pohledu vzhůru do okolních hradních oken jsem odhalil na mnoha tvářích výrazy plné údivu, smíchané se sentimentem a zvlhlými pohledy dospívajících dívek (ale také i některých starších…), když se ten muž…

Hlavou jsem prudce trhnul k páru na lavičce.

Ne.

To přece nemohl udělat. Tomu nemohu uvěřit…

Ne že bych za ně nebyl šťastný, kdyby se k tomu odhodlal, ale…

~*~

No, osm let je jistě dost času, aby si jeden věci promyslel skrz na skrz.

V tu chvíli se Hermiona odtáhla a vzala Severusovu tvář do dlaní, aby jej důkladně políbila. Nedalo se popřít, že jeho tvář vyjadřovala údiv, ani že se z horních oken ozýval holčičí jekot.

Nedalo se popřít, že na Hermionině levé ruce cosi zablesklo, když se slunce na chvíli prorazilo cestu skrz mraky.

Nemůžu tomu uvěřit.

Ale Merline, on to konečně udělal.

Vím, že s takovým úsměvem jsem vypadal jako prvotřídní pitomec, ale nemohl jsem si pomoci.

Ten zatracený blázen se vyjádřil.

A Hermiona řekla ano.

~*~

A přesně v tu chvíli mě našla má drahá žena, zrovna když jsem se křenil jako idiot a stál tam v tom chladu.

„Remusi?“ zasyčela. „Co se děje?“ Vytřeštila oči, když si všimla toho páru na nádvoří, teď s tvářemi přitisknutými k sobě. „Ty přece jen zasahuješ?“

Otočil jsem se k ní a políbil ji na čelo. „Ne, Doro… nezasahuji.“ Pohlédl jsem opět na nádvoří, jen abych zahlédl, jak jejich pláště mizí zpět do hradu. I dál jsem se za nimi usmíval. „Prostě si vedou dobře i sami.“

„Aha, tak to pak je v pořádku,“ usmála se.

V pořádku, vskutku.