Archív prekladov z hpkizi.sk




Úvod k povídce



 

Preklad pokračuje tu: http://archetypal.cz/2016/harry-potter-a-metody-racionality/.

 

 


Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

Vítejte u třetí nejkomentovanější povídky na fanfiction.net! Připravte se na neobyčejně inteligentní postavy. Připravte se na mimořádně charismatického záporáka. Na haldu humoru, po které budete utírat čaj z monitoru. Na neuvěřitelně spletité intriky. Na akci, co vás nechá bez dechu. A hlavně na autora, který se nebojí si z HP universa lehce utahovat.



Pár dalších podrobností:

Délka: Velmi rozsáhlé. Opravdu.

Postavy: Harry, Hermiona a Draco se nerovnoměrně střídají o roli vypravěče. Brumbál a profesor Quirrell (hádejte) hrají ústřední roli. Plus několik desítek více či méně vedlejších postav s vlastními motivy a cíly.

Žánr: ... ani postavy samy si po pravdě nejsou jisté. Dle Brumbála se jedná o epickou fantasy. Harry by to viděl spíš na RPG. Podle Hermiony jde jednoznačně o romantickou komedii. Zmijozelská děvčata to vnímají jako telenovelu s Harrym Potterem, Hermionou Grangerovou a Dracem Malfoyem v hlavní roli. Profesor Quirrell klidně píše Vladaře pro pokročilé, zatímco Draco se pravděpodobně domnívá, že se nachází v kouzelnické verzi Death Note a hraje roli Lighta (což DEFINITIVNĚ není pravdivé).

 

A teď pouštím k slovu autora (i když tlumočím znovu já. Začínám mít tušení, že tohle bude komplikovaný vztah):

Moje filosofie fanfiction:

Kreativita znamená tvoření kvalitního, originálního díla. S kvalitou je to komplikovanější. Originalita není jednoduchá, ale je prostá: stačí nedělat to, co už bylo uděláno.

První zákon fanfiction říká, že každá změna, která posiluje protagonisty vyžaduje odpovídající ztížení jejich výzev. Nebo, v normálnějším jazyce: Nemůžete z Froda udělat jediho, aniž byste Sauronovi nedali Hvězdu Smrti. Otevřte kteroukoli knížku o tvůrčím psaní, a dočtete se, že příběhy jsou o konfliktu; hrdina příliš silný na svůj konflikt se už nemůže nacházet v napjatých, dechberoucích situacích. Například, jak Temný!Brumbál tak Temný!Harry dovolují zesílení Harryho oproti canonu – první tím, že proti Harrymu obrátí jednoho z jeho canonových spojenců, druhý tak, že obrátí Harryho proti jeho dřívějším spojencům. Nejvelkolepější aplikaci tohoto pricipu jsem viděl v Harry Potter and Wastelands od Time, kde Harry získá veškeré znalosti dávné Atlantidy a projde doslova stovkami Peggy Sue* cyklů, ve kterých narazí na každý možný rozmar osudu... a na Voldemorta, který se bohužel k Atlantidě dostal jako první a pokaždé vyhrává. Marry Sue by neměla být definována svou silou, ale spíše nedostatkem ještě mocnějších protivníků. Tohle zmiňuje proto, abyste (1.) věděli, že to vím, a (2.) protože první zákon fanfiction by měl být v podobě obrovského banneru v záhlaví každé fanfiction stránky. Nejzhoubnější pokušení při psaní fanfiction je myšlenka, o kolik snažší by byl život postavy, kdyby jen byla ninjou. Jsme přirozeně nakloněni vymýšlení způsobů, jak bychom vyřešili jejich problémy, ale místo toho se musíme snažit, abychom jim životy ztěžovali.

Zákon racionalistických příběhů zní, že racionalita není magie, nevyžaduje magický potenciál ani královskou krev, dokonce ani fantastické vynálezy; principy racionality fungují z pochopitelných důvodů. A racionální!hrdina by měl vynikat přemýšlením – a co víc, přemýšlením v pochopitelných vzorcích, které by čtenáři teoreticky mohli přijmout za své. Tím se liší od hrdiny, který se jednoduše narodil jako "génius" vynalézající fantastické přístroje pomocí záhadného výzkumného procesu, nebo tahají z rukávu neuvěřitelně komplikované gambity, které by naprosto selhaly, kdyby se o ně čtenáři pokusili ve skutečném životě.

Veškeré fanfiction v sobě zahrnuje půjčování autorových originálních postav, situací a světa. Bylo by směšné to najednou otočit na ruby a stěžovat si, když si někdo na oplátku vypůjčí některé z vašich nápadů. Nebráním nikomu krást nápady z kterékoli fanfiction co napíšu.

* Ne-e, nejedná se o rodnou sestru Marry Sue, i když je to podobný "technický" termín. Peggy Sue (podle filmu Peggy Sue se vdává, 1986) je postava, která se se znalostí budoucnosti vrací do minulosti – a zákonitě se ji pokouší napravit (selhává v 9/10 případů).

 

Disclaimer: Nicméně, vše stále patří J.K.Rowlingové.


1. Velmi nepravděpodobný den



Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

 

Omluvte slabší první kapitolu, je to hlavně uvedení do tohoto AU... Čtenáři i autor mají za to, že se povídka skutečně odpíchla někde u páté kapitoly (ano, u té kapitoly, která má téměř 100 hysterických komentářů. Doporučuji to zkusit).



Velmi nepravděpodobný den

 

Pod měsíčním světlem se zatřpytí malinký kousek stříbra, část linie...

(černý plášť, pád)

...rozlejí se litry krve, a někdo zakřičí slovo.

 


 

Každý centimetr zdi zabírá knihovna. Každá z knihoven má šest poliček, ty jdou téměř až ke stropu. Některé příčky jsou přecpané až po okraj knihami s pevnou vazbou: fyzika, matematika, historie a všechno ostatní. Jiné příčky mají dvě řady paperbacků se science-fiction a zadní řadu knih podloženou kartonami nebo dřevěnými deskami, tak, aby bylo možné nad přední řadou vidět přebaly zadní řady knih. A to stále ještě nestačí. Knihy přetékají na stoly a pohovky a pod oknama vytvářejí malé sloupky.

To je obývací pokoj domu obývaného význačným profesorem Michaelem Verresem-Evansem a jeho ženou, paní Petunií Evansovou-Verresovou a jejich adoptovaným synem Harry Jamesem Potterem-Evansem-Verresem.

Na stole tu leží dopis, v neoznámkované obálce z nažloutlého pergamenu adresovaného Panu H. Potterovi, nadepsaný smaragdově zeleným inkoustem.

Profesor a jeho žena na sebe mluví ostře, ale nekřičí. Profesor požaduje křičení za necivilizované.

"To musíš žertovat," řekl Michael Petunii. Jeho tón naznačoval, že se velmi obává toho, že mluví vážně.

"Moje sestra byla čarodějka," zopakovala Petunie. Vypadala ustrašeně, ale trvala na svém. "Její manžel byl kouzelník."

"To je absurdní!" řekl Michael ostře. "Byli na naší svatbě – navštěvovali nás o Vánocích -"

"Řekla jsem jim, že ty bys to neměl vědět," zašeptala Petunie. "Ale je to pravda. Viděla jsem věci-"

Profesor obrátil oči v sloup. "Drahá, chápu, že nejseš obeznámená se skeptickou literaturou. Možná si neuvědomuješ, jak snadné je pro trénovaného kouzelníka zahrát, co se zdá nemožným. Pamatuješ, jak jsem naučil Harryho ohýbat lžíce? A pokud ti připadalo, že vždycky dokážou uhodnou na co myslíš, tak tomu se říká chladné čtení-"

"Nebylo to ohýbání lžící-"

"Co to tedy bylo?"

Petunie se kousla do rtu. "Nemůžu ti to jen tak říct. Myslel by sis, že jsem-" polkla. "Poslouchej, Michaeli. Já jsem vždycky nebyla – nebyla takováhle -" Ukázala na sebe, jako by měla na mysli svoji fyzickou podobu. "To udělala Lily. Protože – protože jsem ji o to prosila. Po léta jsem ji prosila. Lily byla vždycky hezčí než já a já... jsem na ní byla zlá, právě kvůli tomu, a potom získala magii, dokážeš si představit, jak jsem se cítila? Na kolenou jsem ji prosila, aby použila trochu z té magie na mě, abych byla také hezká, abych měla alespoň to, když už jsem nemohla mít její magii."

V Petuniiných očích se hromadily slzy.

"A Lily mi řekla ne, a vymýšlela si ty nejsměšnější výmluvy, jako že by svět skončil, kdyby byla milá na svou sestru, nebo že ji kentaur řekl, aby to nedělala – ty nejsměšnější věci, a já jsem ji za to nesnášela. A potom, právě když jsem odmaturovala, chodila jsem s jedním klukem, Vernonem Dursleym, byl tlustý a byl to jediný kluk, který se se mnou na univerzitě bavil. A on řekl, že chce mít děti, a že jeho první syn se bude jmenovat Dudley. A mě napadlo, jaký rodič by dal svému dítěti jméno Dudley Dursley? Bylo to, jako bych viděla, jak se přede mnou rozprostírá celý můj budoucí život a to jsem nemohla unést. Napsala jsem své sestře a řekla jí, že pokud mi nepomůže, tak raději jednoduše-"

Pettunie se zarazila.

"Každopádně," řekla Petunie tiše, "to vzdala. Řekla mi, že je to nebezpečné, a já řekla, že to už mě teď nezajímá a vypila jsem jeden lektvar a týdny mi bylo špatně, ale potom jsem se uzdravila a moje pleť byla lepší a konečně jsem se zaoblila a... byla jsem krásná, lidé ke mně byli milí," zlomil se jí hlas, "a potom už jsem nebyla schopná svou sestru dál nenávidět, zvlášť po tom, co jsem se dozvěděla, co jí její magie nakonec přinesla-"

"Drahoušku," řekl Michael jemně, "onemocněla jsi a zatímco jsi ležela v posteli nabrala jsi trochu váhy a tvoje pleť se zlepšila sama od sebe. Nebo tě nemoc přiměla ke změně stravování-"

"Byla to čarodějnice," zopakovala Petunie. "Viděla jsem to."

"Petunie," řekl Michael. Do jeho hlasu už se začínala vkrádat podrážděnost. "Ty víš, že to nemůže být pravda. Musím ti vážně vysvětlovat proč?"

Petunie zalomila rukama. Zdálo se, že má slzy na krajíčku. "Lásko, vím, že s tebou hádky vyhrát nemůžu, ale prosím, v tomhle mi musíš věřit-"

"Mami! Tati!"

Oba dva se zarazili a pohlédli na Harryho, jako by zapomněli, že nejsou v místnosti sami.

Harry se zhluboka nadechl. "Mami, tvoji rodiče magii neovládali, nebo snad ano?"

"Ne," řekla Petunie se zmateným výrazem.

"Pak o kouzlech ve vaší rodině nikdo nevěděl, když Lily dostala svůj dopis. Jak byli přesvědčeni oni?"

"Ach..." řekla Petunie. "Neposlali jen dopis. Poslali profesora z Bradavic. On-" Petuniiny oči zalétly k Michaelovi. "On nám ukázal nějaká kouzla."

"Pak se o tomhle nemusíte hádat," řekl Harry pevně. Navzdory zkušenostem doufal, že protentokrát, jen protentokrát, ho budou poslouchat. "Pokud je to pravda, můžeme sem také dostat bradavického profesora a vidět ty kouzla na vlastní oči, a táta bude muset připustit, že jsou opravdová. A pokud ne, máma bude muset připustit, že je to podvod. K tomu tu je experimentální metoda, abychom nemuseli řešit věci jenom hádáním."

Profesor se otočil o podíval se na něj přezíravě jako obvykle. "Ale no tak, Harry. Vážně, magie? Myslel jsem, že ty víš lépe, než abys tohle bral vážně, i když ti je teprve deset. Magie je ta nejnevědečtější věc, co existuje!"

Harry se hořce zamračil. Zacházel s ním dobře, pravděpodobně lépe než většina genetických otců zacházela se svými dětmi. Byl posílán do nejlepších základních škol – a když to nefungovalo, byl vyučován několika nejlepšími z nekončících řad hladovějících studentů. Vždycky byl vybízen, aby studoval, cokoli upoutalo jeho pozornost, dostal všechny knížky, které se mu zalíbily a byl podporován v jakékoli matematické nebo vědecké soutěži, které se chtěl zůčastnit. Dostal všechno rozumné po čem zatoužil, až na, možná, nejmenší špetku respektu. Od profesora, který učí biochemii v Oxfordu se stěží dalo očekávat, že bude naslouchat radě malého kluka. Budete poslouchat, abyste Projevili Zájem, samozřejmě; to je něco, co Dobrý Rodič dělá, a pokud sami sebe vnímáte jako Dobrého Rodiče, budete to dělat. Ale brát desetileté dítě vážně? Sotva.

Občas chtěl Harry na svého otce zaječet.

"Mami," řekl Harry. "Pokud chceš tuhle hádku s tátou vyhrát, podívej se do druhé kapitoly první knihy Fyenmanových Lekcí o fyzice. Je tam citát o tom, jak filosofové říkají, co věda nezbytně vyžaduje, a je to celé špatně, protože jediný zákon vědy je, že konečným soudcem je pozorování – že se stačí jen podívat na svět a říct, co vidíš. Uhm... takhle z ruky mě hned nenapadá, kde najít něco o tom, že ideálem vědy je řešit věci pomocí experimentů, ne pomocí hádek-"

Jeho matka na něj shlédla a usmála se. "Děkuju, Harry. Ale -" její hlava se znovu zvedla a podívala se na svého manžela. "Nechci vyhrát hádku s tvým otcem. Jen chci, aby můj muž naslouchal své manželce, která ho miluje, a tentokrát ji věřil -"

Harry krátce zavřel oči. Beznadějní. Oba jeho rodiče byli prostě beznadějní.

A teď se znovu dostávali do jednoho z těhle sporů, kdy se jeho matka snažila, aby se otec cítil provinile, a otec se snažil, aby se matka cítila hloupě.

"Půjdu do svého pokoje," oznámil Harry. Hlas se mu trochu třásl. "Prosím, nehádejte se o tom moc, mami, tati, brzo zjistíme, jak to dopadne, dobře?"

"Samozřejmě, Harry," řekl jeho otec a matka mu dala ujišťující pusu, a pak pokračovali v hádce, zatímco Harry stoupal po schodech do své ložnice.

Zavřel za sebou dveře a snažil se přemýšlet.

Zvláštní na tom bylo, že by měl souhlasit s tátou. Nikdo nikdy neviděl důkaz pro magii, a podle mámy, by měl někde existovat celý kouzelnický svět. Jak by někdo něco takového mohl udržet v tajnosti? Pomocí více kouzel? To vypadalo jako velmi podezřelá výmluva.

Řešení by mělo být jednoduché, máma buď žertovala, nebo lhala, nebo byla šílená, pokud by to Harry měl seřadit od nejlepšího po nejhorší. Pokud by máma poslala ten dopis sama, to by vysvětlovalo, jak dorazil do kaslíku bez známky. Trocha šílenství byla mnohem, mnohem pravděpodobnější, než že by svět vážně takhle fungoval.

Až na to, že jedna Harryho část byla naprosto přesvědčená, že magie je skutečná, byla skutečná od okamžiku, kdy spatřil onen domnělý dopis z Bradavické školy čar a kouzel.

Harry si promnul čelo a zašklebil se. Nevěř všemu, co si myslíš, říkala jedna z jeho knih.

Ale tahle bizardní jistota... Harry zjistil, že sám očekává, že ano, objeví se tu bradavický učitel a mávne hůlkou a vyjde z ní magie. Ta zvláštní jistota nevyvíjela žádnou námahu, aby se ochránila před falsifikací – nevymýšlela si dopředu žádné výmluvy, pro případ, že by učitel nepřišel, nebo kdyby byl jenom schopen ohýbat lžíce.

Odkud pocházíš, ty zvláštní malé očekávání? Harry nasměroval tu myšlenku na svůj mozek. Proč věřím tomu, čemu věřím?

Obvykle byl Harry velmi dobrý v odpovídání na tuhle otázku, ale v tomto případě neměl ani ponětí, proč by si něco takového měl myslet.

Harry v duchu pokrčil rameny. Kovový plát na dveřích vybízel k zalačení, klika na dveřích vybízela k stisknutí, a jediná věc, která se dala dělat s otestovatelnou hypotézou bylo ji otestovat.

Ze stolu si vzal list linkovaného papíru a začal psát.

Drahá zástupkyně ředitele

Harry se zarazil, zamyslel se, potom vyměnil papír za jiný a stiskl mikrotužku, aby vyjel další milimetr grafitu. Tohle si žádalo pečlivou kaligrafii.

Drahá zástupkyně ředitele Minervo McGonagallová,

Nebo komukoli, koho se to týká:

Nedávno jsem obdržel váš dopis přijetí do Bradavic, adresovaný panu H.Potterovi. Nemusíte si být vědomi toho, že moji genetičtí rodiče, James Potter a Lily Potterová (dříve Lily Evansová) jsou mrtví. Byl jsem adoptován Lilyinou sestrou, Petunií Evansovou-Verresovou a jejím manželem Michaelem Verresem- Evansem.

Mám mimořádný zájem o navštěvování Bradavic, za podmínky, že takové místo skutečně existuje. Pouze má matka Petunie říká, že ví o magii, ale že ji sama neovládá. Můj otec je vysoce skeptický. Já sám jsem nejistý. Také nevím, kde sehnat žádnou z knih nebo vybavení, které jste zmínila ve Vašem přijímacím dopise.

Matka se zmínila, že jste poslali bradavického pověřence k Lily Potterové (tou dobou Evansové) za účelem dokázání její rodině, že magie existuje a, jak předpokládám, rovněž s cílem pomoci ji sehnat školní pomůcky. Pokud byste mohli totéž poskytnout mé vlastní rodině, bylo by to velmi užitečné.

S pozdravem,

Harry James Potter-Evans-Verres

Harry přidal jejich současnou adresu, potom dopis složil a dal ho do obálky, která byla adresovaná do Bradavic. Další zvážení ho přimělo sehnat si svíčku a nakapat vosk na zadní stranu obálky. Do vosku pak, za pomoci svého kapesního nožíku, vryl iniciály H.J.P.E.V. Pokud se téhle šílenosti má zúčastnit, hodlal to udělat se stylem.

Pak otevřel dveře a sešel dolů. Jeho otec seděl v obývací místnosti a četl knihu o vyšší matematice, aby ukázal, jak je inteligetní; jeho matka byla v kuchyni a připravovala jedno z otcových oblíbených jídel, aby ukázala, jak je milující. Nevypadalo to, že by spolu mluvili. Jakkoli byly hádky hrozné, nehádání bylo ještě horší.

"Mami," řekl Harry do toho nervního ticha. "Hodlám tu hypotézu otestovat. Podle tvé teorie, jak se posílají sovy do Bradavic?"

Jeho matka se otočila od kuchyňského dřezu a šokovaně na něj vytřeštila oči. "Já – já nevím, myslím, že prostě musíš mít kouzelnickou sovu."

To mělo znít krajně podezřele, ach, takže pak neexistuje žádný způsob, jak tvou teorii otestovat, ale ta zvláštní jistota v Harrym byla ochotná jít o krok dál.

"No, ten dopis se sem nějak dostal," řekl Harry. "Takže jím prostě budu mávat venku a křičet ,dopis do Bradavic!´ dokud si pro něj nepřiletí sova. Chceš se jít podívat, tati?"

Jeho otec nepatrně zavrtěl hlavou a pokračoval ve čtení. Samozřejmě, pomyslel si Harry. Kouzla byla nízká věc, ve kterou věřili jen hloupí lidé; takže pokud by jeho otec tu hypotézu byť jen otestoval, nebo jen sledoval, jak je testovaná, znamenalo by to, že se s tím sám asociuje.

Teprve, když Harry vyšel ze zadních dveří do zahrady, napadlo ho, že pokud by sova skutečně slétla a jeho dopis si vzala, vyskytl by se tu lehčím problém, a to, jak to otci sdělit.

Ale -no- to se doopravdy nemůže stát, ne? Bez ohledu na to, čemu můj mozek věří. Pokud by skutečně přiletěla sova a popadla tuhle obálku, budu mít mnohem větší starosti, než abych se zabýval tím, co si o tom bude myslel táta.

Zhluboka se nadechl a zvedl obálku do vzduchu.

Polkl.

Křičet ,Dopis do Bradavic!' a držet při tom obálku vysoko ve vzduchu ve své vlastní zahradě bylo... vlastně dost zahanbující, když se nad tím jeden zamyslel.

Ne. Jsem lepší než táta. Použiju vědeckou metodu, i když se kvůli tomu budu cítit hloupě.

"Dopis-" řekl Harry, ale vyšlo to z něj mnohem více jako zašeptané zakrákání.

Harry se obrnil a zakřičel do prázdné oblohy, "Dopis do Bradavic! Mohl bych sem dostat sovu?"

"Harry?" zeptal se pobavený ženský hlas jedné z jejich sousedek.

Harry trhl rukou dolů, jako by se ocitla v plamenech a skryl obálku za záda, jako by obsahovala špinavé peníze. Jeho tvář červeně žhnula z ponížení.

Tvář starší ženy nakoukla přes sousední plot, šedivé vlasy ji padaly z čepce. Paní Figgová, příležitostná chůva. "Co to děláš, Harry?"

"Nic," řekl Harry přiškrceným hlasem. "Jen – testuju jednu hloupou teorii-"

"Dostal jsi svůj přijímací dopis do Bradavic?"

Harry ztuhl na místě.

"Ano," řekly Harryho rty o chvilku později. "Dostal jsem dopis z Bradavic. Říkali, že očekávají můj dopis do 31. července, ale-"

"Ale ty nemáš sovu. Chudáčku! Nevím, co si mysleli, poslat ti standartní dopis."

Svraštělá ruka se natáhla přes plot a otevřela dlaň. Harry, v této chvíli takřka neschopný jakékoli myšlenky, jí podal svou obálku.

"Jen to nech na mě, drahoušku," řekla paní Figgová, "a během vteřinku tu někoho budu mít."

A její tvář zmizela zpoza plotu.

Na zahradě se rozprostřelo dlouhé ticho.

Potom chlapecký hlas řekl, klidně a tiše, "Cože."


2. Vše, v co věřím, je lež



Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/2/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa



 Vše, v co věřím, je lež

 "Samozřejmě, že to byla moje chyba. Nikdo jiný tu nemůže být za nic zodpovědný."

 


 

"Takže, jen aby nám to bylo jasné," řekl Harry, "pokud tě paní profesorka zvedne do vzduchu, tati, když víš, že nejsi připevněný k žádným drátům, bude to dostatečný důkaz. Nezměníš názor a neřekneš, že to byl jen iluzionistický trik. To by nebylo fér. Pokud ti to tak nepřipadá, řekni to teď, a my příjdeme na jiný experiment."

Harryho otec, profesor Michael Verres-Evans obrátil oči v sloup. "Ano, Harry."

"A ty, mami, tvoje teorie říká, že tady paní profesorka to bude schopná udělat, a pokud se to nestane, přiznáš, že jsi se mýlila. Nic o tom, že magie nefunguje, pokud v ní lidé nevěří nebo něco takového."

Zástupkyně ředitele Minerva McGonagallová pozorovala Harryho s pobaveným pohledem. Ve svých černých šatech a se špičatým kloboukem vypadala poměrně čarodějnicky, ale když promluvila, zněla formálně a skotsky, což s jejím zjevem vůbec nešlo dohromady. Na první pohled vypadala jako osoba, které by za stálého chichotání strkala děti do kotlíku, ale celý ten dojem se rozpadl, jakmile otevřela ústa. "Je to dostatečné, pane Pottere?" řekla. "Měla bych se teď pustit do ukázky?"

"Dostatečné? Pravděpodobně ne," řekl Harry. "Ale alespoň to pomůže. Do toho, paní zástupkyně."

"Profesorka bude stačit," řekla a potom, "Wingardium Leviosa."

Harry se podíval na svého otce.

"Huh," řekl Harry.

Jeho otec shlédl dolů na něj. "Huh," zopakoval po něm.

Pak se profesor Verres-Evans podíval zpátky na profesorku McGonagallovou. "Dobrá, můžete mě zase položit."

Jeho otec opatrně přistál na zemi.

Harry si rukou pročísl vlasy. Možná to bylo onou jeho částí, která o tom byla přesvědčená už dříve, ale... "Tohle je tak trochu zklamání," řekl Harry. "Čekali byste nějakou dramatickou myšlenkovou událost spojenou s pozorováním události infinitezimální pravděpodobnosti-" Harry se zarazil. Máma, McGonagallová a dokonce i jeho otec mu zase dávali ten pohled. "Chci říct, zjistit, že všechno v co věříte, je lež."

Vážně, mělo by to být mnohem dramatičtější. Jeho mozek by měl právě likvidovat celý jeho soubor poznatků o vesmíru, ze kterých žádný nedovoloval něco takového. Ale místo toho se mu mozek zasekl na: Dobrá, právě jsem viděl bradavickou profesorku mávnout hůlkou a zvednout tím otce do vzduchu, teď co?

Čarodějka se usmívala, vypadala docela pobaveně. "Chtěl byste další demonstraci, pane Pottere?"

"Nemusíte," řekl Harry. "Provedli jsme jednoznačný experiment. Ale..." Harry zaváhal. Nemohl si pomoct. Po pravdě, za těchto okolností, by si ani neměl pomáhat. Bylo naprosto správné a v pořádku být zvědavý. "Co dalšího dokážete?"

Profesorka McGonagallová se proměnila v kočku.

Harry bezmyšlenkovitě zaklopýtal vzad, tak rychle, že zakopl o sloupec knih a přistál tvrdě na zadku. Jeho ruce se vrhly dolů, aby pád zbrzdily, ale nemohly se pořádně natáhnout a v ramenou mu zapulsovalo bolestí, když na ně dopadla plná váha.

V okamžiku se malá mourovatá kočka proměnila zpátky v oblečenou ženu. "Omlouvám se, pane Pottere," řekla McGonagallová, podle všeho upřímně, i když její rty sebou cukaly směrem k úsměvu. "Měla jsem vás varovat."

Harry přerývavě oddechoval. Hlas z něho vyšel zadušeně. "To NEMŮŽETE dělat!"

"Je to jen přeměňování," řekla Mcgonagallová. "Jeho zvěromágské odvětví, abych byla přesná."

"Proměnila jste se v kočku! V MALOU kočku! Porušila jste zákon zachování energie! To není žádné libovolné pravidlo, je to hlavní předpoklad fungování celého hamiltonského systému kvantové mechaniky! Pokud ho můžete odsunout, zničíte unitaritu a tím umožníte pohyb rychlejší než je světlo! A kočky jsou KOMPLIKOVANÉ! Lidský mozek si nedokáže jen tak představit celou kočičí anatomii a, a celou kočičí biochemii a co s neurologií! Jak můžete myslet, když používáte mozek kočičí velikosti?"

Profesorčiny rty sebou teď cukaly prudčeji. "Magie."

"Magie k tomu nestačí! To byste musela být bohem!"

McGonagallová zamrkala. "To je poprvé, co mě někdo nazval takhle."

Harrymu se zamlžilo vidění, když jeho mozek začínal chápat, co se právě teď zničilo. Celá idea vesmíru svázaného matematicky pravidelnými zákony, byla právě spláchnuta do záchoda; celé chápání fyziky. Tři tisíce let dělení velkých komlikovaných objektů do menších částí, zjištění, že na planety fungují stejná pravidla jako na padající jablko, zjištění, že skutečné zákony přírody jsou univerzální a nikde nemají žádné výjimky a mají podobu jednoduché matematiky ovládající ty nejmenší části, beze zmíňky o tom, že mysl je mozek a mozek se skládá z neuronů a mozek je to samé, co osoba-

A pak se žena promění v kočku, děkujeme pěkně.

Stovky otázek zápasily o vládu nad Harryho rty a vítěz vychrlil: "A, a co je to vůbec za zaklínadlo Wingardium Leviosa? Kdo tyhle kouzla vymýšlí, předškolní děti?"

"To bude stačit, pane Pottere," řekla Mcgonagallová energicky, i když její oči prozrazovaly potlačené pobavení. "Pokud si přejete dozvědět se něco o magii, navrhuji vám, abyste dokončil papírování nutné k přijetí do Bradavic."

"Správně," řekl Harry, tak nějak mimo. Potřeboval se sebrat. Pochod rozumu bude muset začít znovu, to bylo všechno; pořád ještě mají experimentální metodu a to je to, na čem záleží. "Jak se tedy dostanu do Bradavic?"

McGonagallové uniklo trochu zadušeného smíchu.

"Vydrž chvilku, Harry," řekl jeho otec. "Pamatuješ, proč jsi až do teď nechodil do školy? Co s tvým problémem?"

McGonagallová se otočila tváří k Michaelovi. "Jeho problém? O co se jedná?"

"Nespím správně," řekl Harry. Bezmocně mávnul rukama. "Můj spánkový cyklus je dvacet šest hodin dlouhý, pokaždé jdu spát o dvě hodiny později, každý den. Nedokážu usnout dřív a další den jdu spát zase o dvě hodiny později než předchozí den. Deset večer, půlnoc, dvě ráno, čtyři ráno, a tak dále, dokud se to nezopakuje. Dokonce i když se probudím dřív, ničemu to nepomůže, a jen je ze mě na celý den troska. To je důvod, proč jsem až dosud nenavštěvoval normální školu."

"Jeden z důvodů," řekla jeho matka. Harry po ní střelil pohledem.

McGonagallová ze sebe vydala dlouhé hmmmm. "Nevzpomínám si, že bych kdy slyšela o podobném problému..." řekla pomalu. "Poradím se s madam Pomfreyovou a uvidíme, jestli nenavrhne nějaké medikamenty." Potom se jí tvář projasnila. "Ne, jsem si jistá, že to nebude problém. Najdu řešení tak či onak. A teď," její tvář znovu zvážněla, "jaké jsou ty další důvody?"

Harry se zamračil na své rodiče. "Mám mravní námitky proti takovému odvlékání dětí, na základě toho, že cítím, že bych neměl být nucen trpět nepřetržitě se zhoršující, zavrženíhodné selhání školního systému, pokud jde o poskytování učitelů nebo materiálů s minimální přiměřenou kvalitou."

Na to oba dva Harryho rodiče zavyli smíchy, jako by to všechno byl jeden velký vtip. "Ach," řekl Harryho otec s rozzářenýma očima, "tak proto jsi ve třetí třídě kousnul učitelku matematiky."

"Nevěděla, co je to logaritmus!"

"Samozřejmě," přisadila si Harryho matka. "A kousnout ji byla velmi dospělá reakce."

Harryho otec přikývl. "Velmi dobře zvážený postoj vůči všeobecnému problému učitelů, kteří nerozumnějí logaritmům."

"Bylo mi sedm let! Jak dlouho mi to ještě budete připomínat?"

"Já vím," řekla jeho matka s porozumněním, "kousneš jednoho učitele matematiky a slyšíš o tom až do smrti."

Harry se otočil k McGonagallové. "Tady! Vidíte s čím se tu musím potýkat!"

"Omluvte mě," řekla Petunia a utekla přes paravanové dveře na verandu, odkud byly její záchvaty smíchu stále poměrně dobře slyšitelné.

"Takže, ehm, takže." Zdálo se, že profesorka McGonagallová má z nějakého důvodu problém se správnou artikulací. "V Bradavicích netolerujeme žádné kousání profesorů, je to jasné, pane Pottere?"

Harry se na ni zamračil. "Fajn, nekousnu nikoho, kdo mě nekousne jako první."

Profesor Michael Verres-Evans musel nakrátko opustit místnost.

"Dobrá," povzdechla si McGonagallová, jakmile se Harryho rodiče ovládli a vrátili se do místnosti. "Dobrá. Myslím, že s ohledem na okolnosti, bych vás neměla brát na nákup vašich studijních materiálů dříve než den nebo dva před začátkem školy."

"Cože? Proč? Ostatní děti přece už kouzla znají, ne? Musím začít dohánět co nejdříve!"

"Buďte ujištěn, pane Pottere," odvětila profesorka McGonagallová, "že Bradavice jsou schopné naučit vás základům. A já mám takové podezření, pane Pottere, že kdybych vás nechala dva měsíce s vašemi učebnicemi, dokonce i kdybych vám při tom zabavila hůlku, až bych se do tohoto domu vrátila, našla bych tu jen obrovský kráter, ze kterého by se dmul fialový kouř, město všude kolem vylidněné a stáda planoucích zeber by terrorizovala to, co by ještě zbývalo z Británie."

Harryho matka a otec přikývli v perfektním unisonu.

"Mami! Tati!"


3. Porovnávání reality s jejími alternativami



Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa



 Porovnávání reality s jejími alternativami

"Na tohle nemám čas."


"Dobrý bože," řekl barman s pohledem upřeným na Harryho, "je tohle- mohl by to být-?"

Harry se natáhl blíž k barové desce Děravého kotlíku. Co nejvýše dokázal, i když to znamenalo jen, že se deska ocitla na úrovni jeho obočí. Takováhle otázka si zasloužila jeho nejlepší.

"Jsem – mohl bych být- možná- nikdy nevíte- pokud to je- ale otázka zůstává- proč?"

"Požehnané moje oči," zašeptal starý výčepní. "Harry Potter... jaká čest."

Harry zamrkal, ale pak se vzchopil. "No, ano, jste velmi vnímavý; většina lidí si to neuvědomí takhle rychle-"

"To stačí," řekla profesorka McGonagallová. Její ruka stiskla Harryho rameno. "Netrap toho chlapce, Tome, je v tomhle všem nový."

"Ale je to on?" zatrylkovala stará žena. "Je to Harry Potter?" Se skřípavým zvukem se zvedla ze své židle.

"Doris-" řekla McGonagallová varovně. Pohled, který střelila po místnosti by zastrašil kohokoli.

"Chci mu jen potřást rukou," zašeptala žena. Sklonila se a vystrčila svraštělou ruku, kterou Harry, zmatený a cítící se nepohodlněji, než za celý svůj předchozí život, opatrně potřásl. Slzy spadly z ženiných očí na jejich sevřené ruce. "Můj vnuk byl bystrozor," zašeptala mu. "Zemřel v sedmdesátém devátém. Děkuji vám, Harry Pottere. Děkuji za vás nebesům."

"Nemáte zač," řekl Harry naprosto automaticky, potom se otočil a adresoval McGonagallové zděšený, prosebný pohled.

McGonagallová dupla nohou právě v okamžiku, když se chaos začínal rozpoutávat. Ten zvuk Harrymu do budoucna poskytl novou referenci k frázi Prásknutí Zkázy, a všichni ztuhli na místě.

"Máme na spěch," řekla McGonagallová hlasem, který zněl naprosto, perfektně normálně.

"Profesorko McGonagallová?" řekl Harry, jakmile byli na dvoře. Chtěl se zeptat, co se to tam stalo, ale místo toho zjistil, že z něj vypadla úplně jiná otázka. "Kdo byl ten bledý muž? Ten u baru, s tím cukajícím okem?"

"Hm?" řekla McGonagallová, zněla lehce překvapeně; možná také očekávala jinou otázku. "To byl profesor Quirrell. Tento rok bude učit obranu proti černé magii v Bradavicích."

"Měl jsem ten nejpodivnější pocit, že ho znám..." Harry si zamnul čelo. "A že bych mu vážně neměl potřásat rukou." Jako by potkal někoho, kdo mu byl kdysi přítelem, kdysi, předtím, než se všechno příšerně pokazilo... ne, to vůbec nebylo ono, ale Harry pro to nedokázal najít lepší slova. "A ten zbytek?"

McGonagall mu věnovala divný pohled. "Pane Pottere... víte... kolik vám toho řekli o... o tom, jak zemřeli vaši rodiče?"

Harry jí vrátil pevný pohled. "Moji rodiče jsou živí a zdraví a vždycky mi odmítali říct cokoli o tom, jak moji genetičtí rodiče zemřeli. Z toho jsem vydedukoval, že to nebylo hezké."

"Obdivuhodná loajalita," řekla McGonagallová. Výrazně ztišila hlas. "I když mě trochu bolí, že od vás tohle slyším. Lily a James byli moji přátelé."

Harry odvrátil pohled, náhle zahanben. "Je mi to líto," vypravil ze sebe potichu. "Ale já mám mámu a tátu. A vím, že bych byl jen nešťastný, kdybych měl porovnávat realitu s něčím... s něčím perfektním, co bych si vytvořil ve své fantazii."

"To je od vás neuvěřitelně moudré," řekla McGonagallová tiše. "Ale vaši genetičtí rodiče zemřeli právě při vaší ochraně."

Při mé ochraně?

V Harryho srdci se něco sevřelo. "Co... co se stalo?"

McGonagallová si povzdechla. Její hůlka ťukla na Harryho čelo a jeho vidění se na okamžik zamlžilo. "To je cosi na způsob zamaskování," řekla McGonagallová, "aby se to nestalo znovu, dokud nebudete připraven." Pak se její hůlka znovu pohla a třikrát zaťukala na cihlovou zeď...

...ve které se udělala díra, která se začala roztahovat a rozšiřovat a chvět, dokud se neuspořádala v klenutý průchod, odhalující dlouhou řadu obchodů s nápisy inzerující kotlíky a dračí játra.

Harry nezamrkal. Nebylo to, jako by se před ním někdo proměnil v kočku.

A oni, bok po boku, vstoupili do kouzelnického světa.

Byli tu obchodníci nabízející Odrážecí boty ("Vyrobené z pravých Flubberů!") a "Nože+3! Vidličky+2! Lžíce s bonusem +4!" Byli tu brýle, které proměnili do zelena všechno, na co jste se podívali, a řada pohodlných lenošek s poduškami, které vás v případě nebezpečí mohli odkatapultovat pryč.

Harryho hlava se bez ustanutí otáčela, pořád a pořád, jako by se chtěla odšroubovat z krku. Bylo to jako procházet skrze sekci magických předmětů v knize pravidel pro pokročilé pro Dungeons and Dragons (hru nikdy nehrál, ale bavilo ho číst ty knihy). Harry se zoufale snažil, aby mu neušla jediná věc, pro případ, že by to byl jeden ze tří předmětů, které potřebujete k doplnění sady nekonečných kouzel přání.

V tom Harry spatřil něco, co ho přinutilo se naprosto bez přemýšlení odpojit od McGonagallové a zamířit rovnou k obchodu s průčelím z modrých cihel vyplňovanými bronzovým kovem. Vzpamatoval se teprve v okamžiku, kdy mu McGonagallová vstoupila do cesty.

"Pane Pottere?" řekla.

Harry zamrkal, potom si uvědomil, co právě udělal. "Omlouvám se! Na chvilku jsem zapomněl, že jsem s vámi a ne se svojí rodinou." Harry ukázal na výlohu obchodu, na které se skvěla ohnivá písmena, která bolestivě jasně a zároveň odtažitě tvořila nápis Kinghamovy Kuriózní Knihy. "Když jdete kolem knihkupectví, které jste nikdy předtím neviděl, musíte vejít a prozkoumat ho. Rodinné pravidlo."

"To je ta nejhavraspárovitější věc, co jsem kdy slyšela."

"Cože?"

"Nic. Pane Pottere, naším prvním krokem bude navštívit Gringottovi, kouzelnickou banku. Je v ní trezor vaší genetické rodiny, s dědictvím, které vám zanechali vaši genetičtí rodiče, a které budete potřebovat k nákupu školních pomůcek." Povzdechla si. "A předpokládám, že určitá suma na nákup knih by také mohla být omluvitelná. I když bych vám radila zrovna s tímhle posečkat. Bradavice mají poměrně velkou knihovnu pokrývající kouzelnická témata. A kolej, ve které, jak silně očekávám, budete umístěn, má sama také více než slušně zařízenou knihovnu. Pro kteroukoli knihu, kterou si koupíte, tam pravděpodobně najdete kopii."

Harry přikývl a pokračovali v chůzi.

"Nechápejte mě špatně, je to skvělé odvedení pozornosti," řekl Harry a jeho hlava se přitom nepřestávala otáčet, "pravděpodobně ten nejlepší pokus o odvedení pozornosti, jaký na mě kdy kdo zkusil, ale nemyslete si, že jsem zapomněl na náš nedořešený hovor."

McGonagallová si povzdechla. "Vaši rodiče – nebo vaše matka, v každém případě – byli velmi moudří, když se vám rozhodli o ničem neříct."

"Takže byste si přála, abych v této šťastné ignoranci setrval? Ten plán je trošku nedomyšlený, profesorko McGonagallová."

"Předpokládám, že to by bylo předem marné," řekla čarodějnice ztěžka, "když vám kdokoli z ulice ten příběh může povědět. Dobrá tedy."

A pověděla mu o Tom-Jenž-Nesmí-Být-Jmenován, Pánu zla, Voldemortovi.

"Voldemort?" zašeptal Harry. Mělo to být vtipné, ale nebylo. To jméno v sobě neslo smrtelný chlad, nelítostnost ve své křišťálové jasnosti, kladivo z čistého titanu dopadající na kovadlinu z poddajného masa. Přes Harryho se přehnal chlad, když to slovo vyslovil a rozhodl se raději uchýlit se k bezpečnějším jménům jako bylo třeba Vy-Víte-Kdo.

Pán zla řádil nad kouzelnickou Británií jako zuřivý vlk, trhal a rval na kusy řád jejich každodenního života. Ostatní země jen spráskly rukama, zasáhnout se neodvážily, ať už z apatické sobeckosti nebo z jednoduchého strachu, že kdokoli kdo by se Pánu zla odvážil odporovat, se stane dalším cílem jeho teroru.

(Efekt nezúčastněného diváka, pomyslel si Harry se vzpomínkou na Latanův a Draleyho experiment který ukázal, že pokud dostanete epileptický záchvat, je mnohem pravděpodobnější, že se vám dostane pomoci, pokud se to stane před jednou osobou, než před třemi. Rozdělení odpovědnosti, doufání, že někdo zareaguje jako první.)

Smrtijedi následovali Pána zla v jeho předním voji spolu s mrchožroutskými supy trhajícími obětí, které už hadi Pána zla stihli otrávit a oslabit. Smrtijedi nebyli tak hrozní jako Pán zla, ale přesto byli strašliví a početní. A Smrtijedi se chránili nejen hůlkami; v jejich zamaskovaných řadách se ukrývalo bohatství, politická moc, tajemství využitelná k vydírání, k paralyzování společnosti, která se zoufale snažila ochránit se.

Starý a vážený novinář, Yermy Wibble, zvolal po zvýšení daní a povolání do zbraní. Tvrdil, že je absurdní, aby se většina třásla ve strachu z menšiny. Jeho kůže, jenom jeho kůže, byla dalšího rána nalezená přibitá na stěně redakce, hned vedle kůží jeho ženy a dvou dcer. Všichni si přáli, aby se dalo udělat něco víc, ale nikdo se neodvážil být tím, kdo to navrhne. Ze všech, kdo si troufli vyčnívat, se stávali další výstražné případy.

Dokud se v čele seznamu neobjevila jména Jamese a Lily Potterových.

Oni by nelitovali riskovat smrt s hůlkami v rukou, protože oni byli hrdinové; měli však novorozené dítě, syna, Harryho Pottera.

V Harryho očích se hromadily slzy. Vztekle, nebo možná zoufale je setřel, neznal jsem ty lidi, ne doopravdy, nejsou mými nynějšími rodiči, bylo by zbytečné být pro ně smutný-

Když Harry přestal plakat McGonagallové do hábitu, zvedl oči a udělalo se mu o trošičku lépe, když spatřil, že v jejích očích jsou slzy také.

"Tak co se stalo?" zeptal se Harry třesoucím se hlasem.

"Pán zla přišel do Godricova dolu," zašeptala McGonagallová. "Měli jste být ukryti, ale někdo vás zradil. Pán zla zabil Jamese a zabil Lily a šel dál, ke tvé kolíbce. Poslal na tebe smrtící kletbu. A v tu chvíli to všechno skončilo. Smrtící kletba je zformovaná z čisté nenávisti a zasahuje přímo duši, odděluje ji od těla. Nedá se zablokovat. Jediná obrana je nestát ji v cestě. Ale ty jsi přežil. Jsi jediným člověkem, který ji kdy přežil. Smrtící kletba se odrazila a zasáhla Pána zla, nechala za sebou jen spálenou hroudu na místě jeho těla a jizvu na tvém čele. To byl konec té hrůzy, byli jsme volní. Proto, Harry Pottere, lidé chtějí vidět vaši jizvu, proto vám chtějí potřást rukou."

Bouře pláče, která se přes Harryho přehnala, spotřebovala všechny jeho slzy; už nemohl plakat, už nic nezbývalo.

(A někde hluboko v koutku jeho mysli se vytvořila malá, nepatrná nejistota, pocit, že s tím příběhem je něco v nepořádku; a mělo být součástí Harryho schopností to podezření zaregistrovat, ale jeho pozornost byla odvedená jiným směrem. Protože je smutnou pravdou, že ve chvíli, kdy byste měli svého racionalistického umění nejvíce zapotřebí, jste také nejvíce nakloněni tomu, na něj zapomenout.)

Harry se odpojil McGonagallové od boku. "Musím- se nad tím zamyslet," řekl se snahou udržet svůj hlas pod kontrolou. Zadíval se na své boty. "Uhm. Klidně jim můžete říkat mí rodiče, pokud chcete, nemusíte říkat ,genetičtí rodiče´ nebo tak něco. Hádám, že není žádný důvod, proč bych nemohl mít dvě matky a dva otce."

Od McGonagallové se neozvala žádná odpověď.

A tak spolu kráčeli v tichosti, dokud nepřišli před obrovskou bílou budovu s mohutnými bronzovými dveřmi.

"Gringottovi," řekla McGonagallová.


4. Hypotéza dobře fungujícího trhu



Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

 

Po minulé vážnější kapitole následuje příjemná hříčka, která by klidně mohla stát i jako jednorázovka.

Mimochodem, DÍKY všem za komentáře, jste naprosto úžasní, ale to víte, že?



Hypotéza dobře fungujícího trhu

"Světová dominance je taková ošklivá fráze. Raději bych to označil za světovou optimalizaci."


Kupy zlatých galeonů. Stohy stříbrných srpců. Hromady bronzových svrčků.

Harry jen stál a s otevřenou pusou zíral na svůj rodinný trezor. Měl tolik otázek, že nevěděl, kde začít.

Kousek před dveřmi do trezoru se McGonagallová uvolněně opírala o zeď, oči, kterýma ho sledovala, ale měla pozorné. No, to dávalo smysl. Být postaven před obrovskou hromadu zlata představovalo v pravdě typickou zkoušku charakteru.

"Jsou tyhle mince z čistých kovů?" zeptal se Harry konečně.

"Cože?" zasyčel skřet Griphook, který čekal u dveří. "Zpochybňujete důvěryhodnost Gringottů, pane Pottere-Evansi-Verresi?"

"Ne," řekl Harry nepřítomně, "vůbec ne, to vyznělo špatně, pane. Já jen nemám sebemenší ponětí, jak váš finanční systém funguje. Ptám se, jestli jsou galeony vyrobeny z čistého zlata."

"Samozřejmě," řekl Griphook.

"A může je razit kdokoli, nebo podléhají něčímu monopolu a tudíž se z nich musí platit ražebné?"

"Cože?" zeptala se McGonagallová prázdně.

Griphook v úšklebku odhalil velmi ostré zuby. "Jen hlupák by věřil jiné než skřetí minci!"

"Jinými slovy," řekl Harry, "mince nemají být o nic hodnotnější, než kov, ze kterého jsou vyrobeny?"

Griphook na Harryho vytřeštil oči. McGonagallová vypadala pobaveně.

"Chci říct, předpokládejme, že bych sem přišel s tunou stříbra. Mohl bych si z ní nechat udělat tunu srpců?"

"Za poplatek, pane Pottere-Evansi-Verresi." Skřet ho pozoroval s lesknoucíma se očima. "Za určitý poplatek. Přemýšlím, kde byste mohl sehnat tunu stříbra? Rozhodně byste... neočekával, že se vám podaří zmocnit se Kamene mudrců?"

"Griphooku!" zasyčela McGonagallová.

"Kamene mudrců?" zeptal se Harry zmateně.

"Možná tedy ne," řekl skřet. Jeho tělo, po delší dobu napjaté, se uvolnilo.

"Mluvil jsem hypoteticky," řekl Harry. Alespoň teď, v každém případě. "Takže... jak velký by byl poplatek, měřeno jako část celé váhy?"

Griphookovi oči zpozorněly. "Musel bych to zkonzultovat se svými představenými..."

"Dejte mi divoký odhad. Nebudu ho považovat za závazný."

"Dvacetina váhy kovu by dobře zaplatila za zpracování."

Harry příkývl. "Velice vám děkuji, pane Griphooku."

Takže nejenže je kouzelnická ekonomika téměř naprosto odříznuta od té mudlovské, nikdo v ní navíc ani neslyšel o arbitráži. Mudlovská ekonomika měla kolísavý obchodní kurz zlata i stříbra, takže kdykoli by se mudlovský kurz zlato-stříbro dostal o víc než pět procent mimo poměr sedmnáct srpců ku jednomu galeonu, zlato nebo stříbro by se mělo vyčerpávat z kouzelnického oběhu, dokud by se nestalo nemožným nadále udržovat stávající kurz. Vzít tunu stříbra, proměnit ho na srpce (a zaplatit pětiprocentní poplatek), vyměnit srpce za galeony, vzít zlato do mudlovského světa, vyměnit ho za více stříbra a opakovat.

Nepohyboval se mudlovský kurz zlata vůči stříbru někdo okolo padesáti ku jedné? Tak jako tak, Harry si nemyslel, že by to bylo sedmnáct ku jedné. A ty stříbrné mince vypadaly ještě ke všemu menší než ty zlaté.

Na druhou stranu, Harry právě stál v bance, která doslova ukládala peníze do velkých trezorů střežených draky. Do trezorů, kam jste museli pokaždé dojít a peníze si vyzvednout, pokud jste je chtěli utrácet. Dobře míněné poznámky o výhodnosti aktivní participace na trhu, by na ně mohly být ztracené. Měl chuť udělat nějakou postraní poznámku o nevyvinutosti jejich finančního systému...

Ale smutné na tom bylo, že jejich systém byl pravděpodobně lepší.

Na druhou stranu, jeden schopný a vytrvalý podnikavec by pravděpodobně mohl vlastnit celý kouzelnický svět během týdne. Harry ten nápad uložil do zásoby, pro případ, že by mu někdy došly peníze, nebo měl volný týden.

Mezitím, obrovské štosy zlatých mincí v Potterovic trezoru by měly stačit jeho krátkodobějším potřebám.

Harry popošel dopředu a začal jednou rukou sbírat mince a upouštět je do druhé.

Když došel k dvacáté, McGonagallová zakašlala. "Myslím, že to bude víc než dost k zakoupení vašich školních pomůcek, pane Pottere."

"Hm?" řekl Harry, jeho mysl se potulovala někde jinde. "Počkejte, zkouším Fermiho kalkulaci."

"Cože to?" řekla McGonagallová trochu vyplašeně.

"Je to matematická záležitost. Pojmenovaná po Enricu Ferminim. Způsob, jakým dostat velmi hrubé odhady velmi rychle..."

Dvacet zlatých galeonů by mohlo vážit okolo desetiny kila? A zlato bylo, jak, nějak deset tisíc britských liber za kilogram? Takže galeon by měl cenu okolo padesáti britských liber... Ty štosy zlatých mincí se zdály být kolem šedesáti mincí vysoké a dvacet mincí široké z každé strany základu, a měly tvar pyramidy, takže to znamenalo jednu třetinu krychle. Osm tisíc galeonů na jednu hromadu, zhruba, a bylo tu pět hromádek téhle velikosti, takže čtyřicet tisíc galeonů nebo 2 miliony britských liber.

To není špatné. Harry se usmál s jistým temným uspojením. Škoda, že byl právě uprostřed objevování úžasného nového světa kouzel, a nemohl si tedy udělat čas na objevování úžasného nového světa bohatých, který byl, podle rychlého Fermiho odhadu, přibližně bilionkrát méně zajímavý.

Ale stejně, to je naposledy, co jsem sekal trávník za jednu mizernou libru.

Harry se otočil od té obrovské hromady peněz. "Promiňte, že se ptám, profesorko McGonagallová, ale pochopil jsem to tak, že mým rodičům bylo okolo dvaceti, když zemřeli. Je tohle v kouzelnickém světě obvyklé množství peněz, které by mladý pár měl ve svém trezoru?" Pokud ano, šálek kávy pravděpodobně stojí kolem pěti tisíc liber. První zákon ekonomie: peníze se jíst nedají.

McGonagallová zavrtěla hlavou. "Váš otec byl posledním potomkem staré rodiny, pane Pottere. Je také možné..." McGonagallová zaváhala. "Některé z těch peněz mohou pocházet z odměn, které byly vypsány na hlavu Vy-Víte-Kdo, splatné tomu, kdo ho-" McGonagallová to slovo polkla. "Tomu, kdo ho porazí. Nebo ty odměny ještě nebyly předány. Nejsem si jistá."

"Zajímavé..." řekl Harry pomalu. "Takže, něco z toho je, v jistém smyslu, moje. Tedy mnou vydělané. Tak trochu. Možná. Já si to ani nepamatuju." Harryho prsty poklepaly na jeho nohy. "To mě o něco zbavuje viny, že se chystám utratit jen velmi nepatrnou část toho jmění! Nepanikařte, profesorko McGonagallová!"

"Pane Pottere! Jste nezletilý, a jako takovému, jsou vám povoleny jen rozumné výběry z-"

"Nejsem nic než rozumný! Naprosto souhlasím s finanční prozíravostí a kontrolou impulzů! Ale viděl jsem cestou sem jisté věci, které by se daly kvalifikovat jako rozumné, dospělé nákupy..."

Harry zapřel pohled McGonagallové do očí, přijal místo účastníka v této zírající soutěži.

"Jako jsou které?" řekla McGonagallová konečně.

"Kufry, které jsou zevnitř větší než zvenčí?"

Tvář McGonagallové zvážněla. "Ty jsou velmi drahé, pane Pottere!"

"Ano, ale- " prosil Harry. "Jsem si jistý, že až budu dospělý, budu jeden chtít. A můžu si jeden dovolit. Dávalo by smysl koupit si ho teď, místo až později, a rovnou ho začít využívat, nemyslíte? Jsou to stejné peníze, tak jako tak. Chci říct, chtěl bych kvalitní, se spoustou místa uvnitř, tak dobrý, abych si později nemusel kupovat lepší..." Harryho hlas se v naději vytratil.

Pohled McGonagallové se ani nezachvěl. "A co přesně byste uchovával v takovém kufru, pane Pottere-"

"Knihy."

"Samozřejmě," povzdechla si McGonagallová.

"Měla jste mi říct mnohem dříve, že taková věc existuje! A že si ji můžu dovolit! Teď můj otec a já budeme muset strávit příští dva dny zběsilým pátráním po všech antikvariátech po použitých učebnicích, abych mohl mít obstojnou matematickou a vědeckou knihovnu, kterou bych si mohl vzít do Bradavic. A možná malou sbírku sci-fi a fantasy, jestli se mi podaří najít něco slušného ve zlevněných krabicích. A víte co, možné bych vám mohl tohle všechno trochu osladit. Nechte mě koupit-"

"Pane Pottere! Myslíte si, že mě můžete uplatit?"

"Cože? Ne! Nic takového! Jen chci říct, že by si Bradavice mohly nechat některé z knih, které přinesu, pokud by představovaly dobré přírůstky do knihovny. Já je dostanu levně a stejně je budu chtít mít někde poblíž, ať už to bude, kde chce. Je v pořádku uplácet lidi knihami, správně? To je-"

"Rodinná tradice."

"Ano, přesně."

Zdálo se, že se celá McGonagallová lehce propadla. "Obávám se, že nemůžu popřít logiku vašich slov, jakkoli si přeji, abych mohla. Povolím vám vybrat sto galeonů navíc, pane Pottere. Vím, že toho budu litovat, ale stejně to udělám."

"To je ten duch! A dělá váček ze scvrččí kůže to, co si myslím, že dělá?"

"Nepojme toho tolik jako kufr," řekla McGonagallová neochotně, "ale váček ze scvrččí kůže vybavený znovunabývacím zaklínadlem a nedektovatelným zvětšovacím kouzlem může pojmout množství věcí, dokud si je ten, kdo je do něj umístil nevyžádá zpět."

"Ano, rozhodně budu potřebovat také jeden z těch. Je to jako příruční balení čisté úžasnosti! Batmanův nosící opasek! Vykašlete na švýcarský armádní nůž, s tímhle můžete nosit celé balení nářadí! Nebo magické předměty! Nebo knihy! Mohl bych mít u sebe tři knihy, kterým se právě nejvíc věnuju, a kdykoli jednu z nich vytáhnout! Už nikdy bych nemusel promarnit jedinou minutu svého života! Co na to říkáte, profesorko McGonagallová? Slouží to jen nejlepším účelům."

"Dobrá. Můžete si přidat dalších deset galeonů."

Griphook obdařil Harryho pohledem, z kterého čišel upřímný respekt, pokud rovnou ne přímý obdiv.

"A trochu peněz na utrácení, jak jste zmínila dříve. Myslím, že si vzpomínám na jednu, dvě věci, které bych si rád uchovával ve svém váčku."

"Nepokoušejte štěstí, pane Pottere."

"Ale no tak, profesorko McGonagallová, proč mi to kazit? Tohle je rozhodně šťastný den, den kdy jsem poprvé objevil všechny kouzelnické zázraky! Proč byste měla jednat jako nenaložený dospělý, když se místo toho můžete usmát a se vzpomínkou na vlastní nevinné dětství pozorovat ten výraz potěšení na mé mladé tváři, když si budu kupovat pár hraček za nepatrnou část bohatství, které jsem si vydělal poražením nejstrašnějšího kouzelníka, kterého Británie pamatuje; ne že bych byl nevděčný nebo něco takového, ale co je pár hraček ve srovnání s něčím takovým?"

"Vy," zavrčela McGonagallová. Výraz na její tváři byl tak strašlivý a příšerný, že Harry zapištěl a ustoupil zpátky, při čemž zakopl o sloupec zlatých mincí, a za ohlušujícího cinkání upadl do hromady peněz. Griphook si povzdechl a zakryl si rukou tvář. "Udělala bych kouzelnické Británii, a možná celému světu, velkou službu, pane Pottere, kdybych vás jednoduše zamkla v tomto trezoru a nechala vás tu."

A odešli bez dalších potíží.


5. Základní atribuční chyba



Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

 Drazí čtenáři, přivítejme v naší povídce... Draca Malfoye!

Hmm, a v rámci experimentu... Férový návrh! I pokud obvykle nekomentujete, ale konec téhle kapitoly vás rozesměje – myslím opravdu rozesměje, s náležitím dušením/bušením do stolu/válením se po zemi (záleží na osobním vkusu, drobný úsměv se nepočítá) – komentář pro mě bude spravedlivou odměnou :))



Základní atribuční chyba


 

 

"Je mu jen jedenáct let, Hermiono."

"To tobě taky."

"Já to nepočítám."

 

Scvrččí obchod byl podivný malý obchůdek (někdo by ho možná nazval i roztomilým) skrytý za zeleninovým stánkem, který se nalézal za obchodem s magickými rukavicemi, který stál v postranní  uličce vedoucí z ulice sousedící s Příčnou ulicí. Prodavačem, bohužel, nebyl starý seschlý záhadný muž, ale jen nervózně vyhlížející mladá žena, oblečená v zašlém žlutém hábitu. Právě teď držela Scvrččí Super Váček QX31, jehož přednosti spočívaly v rozšířeném rtu a nezjištitelném rozšiřovacím zaklínadle: mohli jste dovnitř strčit i velké věci, i když celková kapacita byla pořád omezená.

Harry trval na tom, aby sem šli ihned, ze všeho nejdříve – trval na tom tak neoblomně, jak si jen troufl, aniž by v McGonagallové vzbudil podezření. Harry totiž měl něco, co potřeboval dát do váčku hned, jak jen to bude možné. Nebyl to ten měšec galeonů, který mu McGonagallová povolila  od Gringottových vyzvednout. Byly to všechny ty ostatní galeony, které si Harry pokradmu nacpal do kapes potom, co omylem spadl do hromady zlatých mincí. To byla skutečná nehoda, ale Harry nikdy nepatřil k lidem, kteří by promarnili příležitost... i když tohle byl spíš případ náhlé inspirace momentem. Od té doby Harry neobratně nesl povolený měšec galeonů hned vedl kapsy, aby se u každého cinkavého zvuku zdálo, že přichází ze správného místa.

Ale stále tu zůstával problém, jak propašovat ty druhé mince do váčku, aniž by byl přistihnut. Ty zlaté mince mohly být jeho, ale byly ukradené – samo-ukradené? Sebou-ukradené?

Harry vzhlédl od Scvrččího Super Váčku QX31 na pult před sebou. "Mohl bych si to trochu vyzkoušet? Přesvědčit se, že to funguje, um, spolehlivě?" Rozšířil zorničky ve výrazu hravé klučičí nevinnosti.

Samozřejmě, po desátém opakování ukládání měšce do váčku, otevírání váčku, šeptání "měšec se zlatem" a vytahování ho, McGonagallová o krok ustoupila a odvrátila hlavu, aby se podívala na některé z dalších prodávaných předmětů, a prodavačka ji očima následovala.

Harry levou rukou pustil měšec se zlatem do svrččího váčku, zatímco jeho pravá ruka z kapsy vytáhla pár zlatých mincí, natáhla se do scvrččího váčku, upustila galeony, a (se zašeptáním "měšec zlata") znovu vytáhla původní měšec. Potom měšec přehodil do levé ruky, aby ho znovu upustil, a jeho pravá ruka se znovu natáhla do kapsy...

McGonagallová se po něm jednou ohlédla a Harry zvládnul sebou necuknout ani neztuhnout. Nemyslel si, že by si něčeho všimla. Na druhou stranu, s dospělými se smyslem pro humor jeden nikdy nevěděl. Bylo zapotřebí tří opakování než transakci dokončil a Harry odhadl, že se mu podařilo ukrást si asi třicet galeonů.

Harry se napřímil, setřel si z čela kapičku potu a vydechl. "Rád bych si vzal tenhle, prosím."

O patnáct galeonů lehčí (dvojnásobek ceny kouzelnické hůlky, očividně) a jeden Scvrččí Super Váček QX31 těžší, vyšli Harry s McGonagallovou ze dveří. Dveře zformovaly ruku a zamávaly jim na shledanou; ruku natáhly v takovém úhlu, že Harryho ten pohled poněkud zneklidnil.

A pak, naneštěstí...

"Jste opravdu Harry Potter?" zašeptal starý muž, jedna mohutná slza se mu kutálela po tváři. "O tom byste nelhal, ne? Já jenom, že jsem slyšel pověsti, že jste ve skutečnosti nepřežil smrtící kletbu, protože už o vás od té doby nikdo neslyšel."

... se ukázalo, že profesorčino zastírací kouzlo funguje méně než dokonale na trochu zkušenější uživatele magie.

McGonagallová položila ruku na Harryho rameno a odtáhla ho do nejbližší postranní uličky v momentě, kdy zaslechla "Harry Potter?" Starý muž jí následoval, ale alespoň to nevypadalo, že je slyšel někdo další.

Harry tu otázku zvážil. Byl opravdu Harry Potter? "Vím jenom to, co mi řekli druzí lidé," řekl Harry. "Nepamatuji si, jak jsem se narodil." Přelétl si rukou přes čelo. "Tuhle jizvu mám co si pamatuju a říkali mi, že se jmenuji Harry Potter, kam až má paměť sahá. Ale," dodal zamyšleně, "pokud by tu byl dostatečný důvod ke konspiraci, neexistuje důvod, proč by jednoduše nemohli vzít nějakého jiného kouzelnického sirotka a vychovat ho ve víře, že on je Harry Potter-"

McGonagallová si unaveně zamnula obličej. "Vypadáte přesně jako váš otec James, v době, kdy poprvé přijel do Bradavic, až na to že máte oči své matky Lily. A já mohu potvrdit, soudě jen podle osobnosti, že jste definitivně příbuzný s Bičem z Nebelvíru."

"Ona by v tom mohla jet taky," poznamenal Harry.

"Ne," zachvěl se stařec. "Má pravdu. Máte oči své matky."

"Hmm," Harry se zamračil. "Předpokládám, že vy byste v tom mohl jet taky-"

"Dost, pane Pottere," řekla McGonagallová.

Stařec zvedl ruku, jako by se chtěl Harryho dotknout, ale pak ji nechal klesnout. "Já jsem jen rád, že jste naživu," zamumlal. "Děkuji vám, Harry Pottere. Děkuji vám za to, co jste udělal... Teď už vás nechám o samotě."

A jeho hůl pomalu odklapala pryč, ven z uličky a zpátky na hlavní třídu Příčné ulice.

McGonagallová se rozhlédla kolem, její výraz napjatý a vážný. Harry se sám automaticky rozhlédl. Ale ulička se zdála prázdná, pokud nepočítal spadané listí, a z ústí vedoucí k Příčné ulici zahlédl jen ojedinělé, rychle procházející kolemjdoucí.

Konečně se zdálo, že se McGonagallová uvolnila. "To nebylo nejlepší," řekla tichým hlasem. "Vím, že na toto nejste zvyklý, pane Pottere, ale lidé vás mají rádi. Prosím, buďte k nim milý."

Harry sklopil pohled na boty. "To by neměli," řekl se stopou kousavosti. "Mít mě rádi, myslím."

"Zachránil jste je před Vy-víte-kým," řekla McGonagallová. "Jak by vás za to nemohli mít rádi?"

Harry vzhlédl k McGonagallové a povzdechl si. "Hádám, že když řeknu základní atribuční chyba, asi nebudete vědět, co to znamená."

McGonagallová zavrtěla hlavou. "Ne, ale vysvětlete to prosím."

"No..." řekl Harry, snažil se vymyslet, jak by tenhle kousek mudlovské vědy co nejlépe popsal. "Předpokládejte, že přijdete do práce a uvidíte kolegu, jak kope do svého stolu. Napadne vás ,to ale musí být agresivní osoba´. Váš kolega myslí na to, jak ho někdy během jeho cesty do práce přimáčkl na stěnu a pak na něj začal řvát. Kohokoli by tohle naštvalo, myslí si. Když se díváme na jiné lidi, vidíme vlastnosti, které vysvětlují jejich chování, ale když se díváme na sebe, vidíme okolnosti, které vysvětlují naše chování. Naše příběhy nám samým dávají smysl, z vnitřku, ale nevidíme příběhy jiných lidí, následující je všude, kam se jen pohnou.Vidíme je jen v jedné situaci a nevidíme, jak by jednali v jiné. Takže základní atribuční chyba je, že vysvětlujeme permanentními, přetrvávajícími lidskými vlastnostmi to, co by mohlo být snáze vysvětleno situačním kontextem." Existovaly jisté elegantní experimenty, které tohle dokazovaly, ale Harry se do nich nehodlal pouštět.

McGonagallová povytáhla obočí. "Myslím, že tomu rozumím..." řekla pomalu. "Ale co to má co společného s vámi?"

Harry nakopl cihlovou stěnu uličky, dost tvrdě na to, aby ho zabolela noha. "Lidé si myslí, že jsem je zachránil před Vy-Víte-Kým, protože jsem cosi na způsob skvělého bojovníka Světla."

"Ten se silou porazit Pána zla..." zamumlala McGonagallová, její hlas probarvovala ironie, které Harry nerozumněl.

"Ano," řekl Harry, z jeho hlasu čpělo podráždění a frustrace. "Jako kdybych zničil Pána zla, protože jsem měl nějaký trvalý, neměnný sklon k ničení Pánů zla. Bylo mi tehdy patnáct měsíců! Nevím, co se stalo, ale hádal bych, že to mělo co dělat s, jak se říká, nahodilými okolnostními podmínkami. A rozhodně ne s mou osobností. Lidé nemají rádi , ani mi nevěnují pozornost, chtějí si potřást rukou se špatným vysvětlením." Harry se odmlčel, pak se podíval na McGonagallovou. "Vy víte, co se skutečně stalo?"

"Zformulovala jsem si určitou teorii..." řekla McGonagallová. "Chvíli po tom, co jsem vás poznala."

"Ano?"

"Triumfoval jste nad Pánem zla, protože se vám co do příšernosti nemohl rovnat, a smrtící kletbu jste přežil díky tomu, že se k vám Smrt bála přiblížit."

"Ha. Ha. Ha." Harry znovu nakopl zeď.

McGonagallová se tlumeně zasmála. "Pojďme teď k Madam Malkiové. Myslím si, že to vaše mudlovské šaty by tu mohly přitahovat pozornost."

Po cestě narazili na další dvě vděčné osoby.

McGonagallová se zastavila před vchodem do Madam Malkininých hábitů. Bylo to opravdu nudné průčelí, s cihlami, které byli červené jako obyčejné cihly a se skleněnou výlohou ukazující obyčejné černé hábity. Žádné šaty, které by svítily nebo se točily nebo vyzařovaly zvláštní paprsky, které by vám pronikaly přímo pod tričko a lechtaly vás. Jen obyčejné černé hábity – nebo alespoň jen ty byly vidět skrze sklo. Dveře byly doširoka otevřeny, jako by chtěly zdůrazňovat, že neskrývají žádné tajemství.

"Někam si na pár minut odskočím, než vám vyhotoví šaty," řekla McGonagallová. "V pořádku?"

Harry přikývl. Vášnivě nenáviděl nakupování oblečení a nemohl vinit McGonagallovou, že cítí to samé.

McGonagallová mu poklepala po hlavě hůlkou. "Je nutné, aby vás madam Malkinová mohla vidět čistě, bez iluzí, takže to zatemnění teď sundám."

"Uhm..." řekl Harry. To ho trochu znepokojilo.

"Chodila jsem s madam Malkinovou do Bradavic," řekla McGonagallová. "Už tehdy byla jednou z nejvyrovnanějších čarodějek, jaké jsem kdy poznala. Kdyby sám Vy-Víte-Kdo vstoupil do jejího obchodu, ani by nezvedla obočí." Její hlas byl striktní a jednoznačně souhlasný. "Madam Malkinová vás nebude obtěžovat a nedovolí, aby vás obtěžoval kdokoli jiný."

"A kam půjdete vy?" otázal se Harry. "Jen, vy víte, pro případ, že by se něco přece jen stalo."

McGonagallová Harrymu věnovala tvrdý, pochybovačný pohled. "Já budu tady," řekla a ukázala na budovu naproti přes ulici, která nesla znamení dřevěného korbele, "budu si kupovat drink, který zoufale potřebuji. Vy se necháte změřit na hábity a nic jiného. Během chvíle pro vás příjdu a budu očekávat, že naleznu obchod Madame Malkinové se všemi příslušnými zdmi a ani trošičku v plamenech."

------

Madame Malkinová byla hbitá starší dáma, která neřekla ani slovo, když uviděla jizvu na jeho čele a střelila ostrý pohled po své asistentce, která vypadala, že se chystá něco říct. Madame Malkinová vyndala set oživených, svíjejících se kusů látky, které se zdály sloužit jí za měřící pomůcky a pustila se do provozování svého umění.

Vedle Harryho seděl mladý bledý kluk se špičatou bradou a totálněsenzačníma blonďato-bílými vlasy, který právě procházel posledním stádiem podobného procesu. Jedna ze dvou Malkininých asistentek opatrně kontrolovala bělovlasého chlapce a šachovnicovo-mřížkovaný hábit, který měl na sobě; čas od času poklepala na okraj hábitu hůlkou a šaty se buď uvolnily nebo utáhly.

"Ahoj," řekl chlapec. "Taky do Bradavic?"

Harry dokázal předpovědět, jakým směrem se tahle konverzace bude vinout a v zoufalstvím naplněném zlomku sekundy se rozhodl, že čeho je moc, toho je příliš.

"Dobří bohové," zašeptal Harry, "to není možné." Nechal zorničky, ať se rozšíří. "Vaše... jméno, pane?"

"Draco Malfoy," řekl Draco Malfoy lehce zaujatě.

"Takže jste to vy! Draco Malfoy. Já- já, nikdy jsem nedoufal, že budu mít takovou čest, pane." Harry si přál, aby dokázal do koutků očí vtlačit slzy. Ostatní lidé obvykle v téhle fázi slzet začínali.

"Oh," řekl Draco trochu zmateně. Pak se jeho rty roztáhly do samolibého úsměvu. "Je dobré potkat někoho, kdo zná své místo."

Jedna z asistentek, ta která Harryho poznala, ze sebe vydala tlumené zakuckání.

Harry blábolil dál. "Jsem potěšen, že vás poznávám, pane Malfoyi. Tak nevýslovně potěšen. A že budu navštěvovat Bradavice zrovna ve stejném roce jako vy! Z toho je mi mdlo u srdce."

Ups. Ta poslední věta mohla vyznít trochu divně, jako kdyby Draca balil nebo tak něco.

"I mé srdce povznáší, když vidím, že mohu očekávat, že se mnou bude zacházeno s respektem náležícím Malfoyově rodině," odpálil chlapec s úsměvem, který by nejvyšší z králů věnoval nejposlednějšímu ze svých poddaných, pokud by onen poddaný byl čestný, ač chudý.

Ehm... Sakra, Harry měl potíže s vymýšlením další věty. No, všichni chtěli potřást rukou Harrymu Potterovi, takže- "Až budou mé šaty hotové, pane, ráčil byste potřást mou rukou? Nic více bych si  pro dnešní den, co povídám, pro celý měsíc, ba vskutku, pro celý svůj život nemohl přát."

Draco se v odpověď zamračil. "Myslím, že žádáš o neopodstatněnou familiárnost s mou osobou! Co jsi kdy udělal pro rod Malfoyů, že tě to opravňuje k takovému požadavku?"

Oh, tohle zaručeně musím zkusit na dalšího člověka, co mi bude chtít potřást rukou. Harry sklonil hlavu. "Ne, ne, pane, rozumím. Omlouvám se, že jsem se ptal. Spíše bych byl poctěn, možností vyleštit vaše boty."

"Pravda," odsekl Draco. Pak se jeho tvář trochu projasnila. "I když, tvé přání je dostatečně pochopitelné. Řekni mi, do jaké koleje si myslíš, že příjdeš? Mně je předurčena zmijozelská kolej, stejně jako přede mnou mému otci Luciusovi. A pro tebe bych hádal kolej mrzimorskou, nebo možná výstupní."

Harry se nesměle usmál. "Profesorka McGonagallová říká, že jsem ten nejopravdovější Havraspár, jakého kdy potkala nebo o jakém slyšela vyprávět v legendách, takový, že i Rowena sama by mi řekla, že bych měl za zábavou vyrážet častěji, ať už to znamená cokoli, a že bezpochyby skončím v havraspárské koleji, pokud Moudrý klobouk nebude v děsu křičet tak hlasitě, že zbytek sálu nebude schopný rozeznat slova, konec citace."

"Wow," řekl Draco, zdálo se, že to na něj trochu udělalo dojem. Toužebně si povzdechl. "Tvoje lichocení bylo skvělé, nebo jsem si to každopádně myslel – také by sis vedl dobře ve zmijozelské koleji. Obvykle je to jenom můj otec, kdo dostává takovýhle druh patolízalství. Doufám, že ostatní zmijozelé se mi budou plazit u nohou, teď když budu v Bradavicích... Takže hádám, že tohle je dobré znamení."

Harry zakašlal. "Popravdě, promiň, nemám nejmenší tušení, kdo jsi."

"Ale no tak!" řekl Draco s prudkým zklamáním. "Proč jsi pak říkal takové věci?" Dracovy oči se rozšířily náhlým podezřením. "A jak je možné, že neznáš Malfoyovi? A co to máš na sobě za oblečení? Jsou tvoji rodiče mudlové?"

"Dva z mých rodičů jsou mrtví." řekl Harry. Bodlo ho u srdce. Když to položil takhle – "Mí druzí dva rodiče jsou mudlové, ti mě vychovali."

"Cože?" řekl Draco. "Kdo jsi?"

"Harry Potter, rád tě poznávám."

"Harry Potter?" zalapal po dechu Draco. "Ten Harry -" a chlapec se náhle odmlčel.

Nastalo krátké ticho.

Pak, s břitkým nadšením, "Harry Potter? Ten Harry Potter? Páni, vždycky jsem vás chtěl poznat!"

Dracovi se věnující asistentka vydala zvuk jako by se dusila, ale pokračovala v práci – postupném zvedání Dracových rukou, aby mu mohla opatrně sundat šachovnicový hábit.

"Drž hubu," navrhl Harry.

"Mohl byste se mi podepsat? Ne, počkejte, nejdřív se s vámi musím vyfotit!"

"Držhubudržhubudržhubu."

"Jsem tak nevýslovně potěšen, že vás potkávám!"

"Pukni."

"Ale vždyť vy jste Harry Potter, slavný spasitel kouzelnického světa, vítěz nad Pánem zla! Hrdina všech, Harry Potter!  Vždycky jsem chtěl být zrovna jako vy až vyrostu, abych taky mohl porážet Pány zla-"

Draco náhle zmlkl uprostřed věty. Jeho tvář ztuhla v naprostém děsu.

Vysoký, bělovlasý, chladně elegantní v černém hábitu nejvyšší kvality. Jedna ruka svírala stříbrem kovanou hůl, která na sebe brala všechny vlastnosti smrtící zbraně už jen tím, že byla v jeho rukou. Jeho oči sledovaly místnost s nevzrušeností dobrého popravčího, muže, pro kterého zabíjení není ani obtížné ani sladce zakázané, ale jen každodenní rutinní aktivita jako dýchání. Dokonalost bylo slovo, které Harrymu automaticky přišlo na mysl.

To byl ten muž, který, právě v tuto chvíli, vešel skrze otevřené dveře.

"Draco," řekl muž, hlubokým a velmi vzteklým hlasem, "co to říkáš?"

Ve zlomku sekundy solidární paniky, Harry zformuloval záchranný plán.

"Lucius Malfoy!" zalapal po dechu Harry Potter. "Ten Lucius Malfoy?"

Jedna z asistentek se musela otočit tváří ke zdi.

Chladné, vražedné oči ho pozorovaly. "Harry Potter."

"Jsem tak, tak potěšen, že vás potkávám!"

Temné oči se rozšířily, šokované překvapení nahradilo smrtelnou hrozbu.

"Váš syn mi o vás právě všechno vyprávěl," řinulo se z Harryho, aniž by pořádně věděl, co říká, jen mlel nejrychleji jak mohl. "Ale samozřejmě, že jsem o vás už všechno slyšel předtím, kdo by o vás neslyšel, slavný Lucius Malfoy! Nejvýznamnější absolvent zmijozelské koleje, sám jsem přemýšlel, že se zkusím dostat do Zmijozelu, jenom protože jsem slyšel, že jste ho sám jako dítě navštěvoval-"

"Co to říkáte, pane Pottere?" ozval se téměř-výkřik zvenčí obchodu a profesorka McGonagallová vpadla dovnitř o sekundu později.

Na její tváři bylo tak čisté zděšení, že se Harryho ústa automaticky otevřela, a pak se rozhodla, že nemají co říct.

"Profesorko McGonagallová!" zvolal Draco. "Jste to opravdu vy? Slyšel jsem toho o vás tolik od svého otce, přemýšlel jsem, že se zkusím nechat zařadit do Nebelvíru, abych mohl-"

"Cože?" zařvali Lucius Malfoy a profesorka McGonagallová stojíc bok po boku v perfektním unisonu. Jejich hlavy se v naprosto stejném pohybu otočily, aby se na sebe podívaly; pak ti dva od sebe odstoupili, jako by provozovali synchronizovaný tanec.

Nastala chvilka hbité akce, kdy Lucius zkonfiskoval Draca a vyvlekl ho z obchodu.

A potom nastalo ticho.

McGonagallová sklonila zrak na malou sklenici vína, kterou držela v ruce. Během toho spěchu ji držela nakloněnou a teď už v ní zbývalo jen pár kapek.

Profesorka vkráčela do obchodu a postavila se tváří v tvář madam Malkinové.

"Madam Malkinová," řekla McGonagallová klidným hlasem. "Co se tady dělo?"

Madam Malkinová jí pohled několik vteřin mlčky oplácela, a pak se zhroutila. Opřela se o stěnu, a svíjela se smíchy. To odzbrojilo obě její asistenky, jedna z nich za hysterického řechotu klesla na obě ruce a kolena na podlahu.

McGonagallová se s ledovým výrazem pomalu otočila k Harrymu. "Nechala jsem vás samotného pět minut. Pět minut, pane Pottere, na minutu přesně."

"Jen jsem trochu žertoval," ohradil se Harry, zatímco nablízku pokračoval hysterický smích.

"Draco Malfoy prohlásil před svým otcem, že chce být zařazen do Nebelvíru! Trocha žertování něco takového nedokáže způsobit!" McGonagallová se zarazila, ztěžka oddechovala. "Která část z "nechte se změřit na šaty´ vám zněla jako prosím sešlete matoucí zaklínadlo na celý vesmír!"

"Bylo to v situačním kontextu, kdy to, co říkal dávalo svůj vnitřní smysl-"

"Ne. Nevysvětlujte to. Nechci vědět, co se tu stalo. Nikdy. Jsou věci, které mi není souzeno znát a tohle je jedna z nich. Ať už vás to posedla jakákoli forma démonického chaosu, je to nakažlivé a já nechci skončit jako ubohý Draco Malfoy, ubohá madam Malkinová a její dvě ubohé asistenky."

Harry si povzdechl. Bylo jasné, že profesorka McGonagallová nemá náladu naslouchat rozumnému vysvětlování. Pohlédl na madam Malkinovou, která se stále opírala o zeď, na Malkininy dvě asistenky, které obě klesly na kolena a nakonec na své vlastní, měřícími pomůckami omotané tělo.

 

"Moje šaty ještě nejsou tak docela hotové," řekl Harry laskavě. "Co kdybyste šla zpátky a dala si další drink?"


6. Mylné plánování



Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

 

A teď, zatímco otázku, zda naše první setkání s Dracem Malfoyem, nebylo také naším posledním  setkáním s Dracem Malfoeym, necháváme otevřenou, pojďme blíže prozkoumat osobnost a ambice našeho hrdiny.



Mylné plánování

Myslíte si, že váš den byl surreální? Zkuste si můj.

-------

Někteří lidé by počkali, až jejich první výlet do Příčné ulice skončí.

"Měšec 79. elementu," řekl Harry a vytáhl ruku, prázdnou, ze svého scvrččího váčku.

Většina lidí by alespoň počkala, dokud nedostane svoji hůlku.

"Měšec okane," řekl Harry. Těžké měšec plný zlata mu vklouzl do ruky.

Harry ho vytáhl, potom znovu vložil do scvrččího váčku. Vytáhl ruku, dal jí zpátky a řekl, "Měšec se symboly ekonomické směny." Tentokrát jeho ruka vyšla prázdná.

Harry Potter se zmocnil alespoň jednoho magického předmětu. Proč čekat?

"Profesorko McGonagallová," řekl Harry pobavené čarodějce, která kráčela vedle něho, "mohla byste mi říct dvě slova, jedno pro zlato, druhé pro něco jiného, v jazyce, který neznám? A neříkejte mi, co je co."

"Ahava a zahav," řekla McGonagallová. "To je hebrejsky, a to druhé slovo znamená láska."

"Děkuju vám, paní profesorko. Měšec ahavy." Nic.

"Měšec zahav." A vklouzl mu do ruky.

"Zahav je zlato?" zeptal se Harry a McGonagallová přikývla.

Harry popřemýšlel nad experimentálně sesbíranými daty. Byl to jen ten nejhrubší a nepředběžnější průzkum, ale i tak stačil, aby mu pomohl alespoň k jednomu závěru:

"Aaaaaaarrrgh tohle nedává žádný smysl!"

Čarodějka vedle něj zvedla obočí. "Problémy, pane Pottere?"

"Právě jsem falsifikoval naprosto všechny hypotézy, které jsem měl! Jak to může vědět, že ,měšec se 115 galeony' je v pořádku, ale ,měšec s 90 plus 25 galeony' ne? Umí to počítat, ale neumí to sčítat? Rozumí to podstatným jménům, ale ne frázím, které znamenají tu samou věc? Člověk, který tohle vytvořil, pravděpodobně nemluvil japonsky a já nemluvím hebrejsky, takže to nevyužívá jejich znalostí, ani to nevyužívá mých znalostí-" Harry bezmocně mávl rukou. "Pravidla jsou tak trochu konsistentní, ale nic neznamenají! A to se ani neptám, jak může být váček schopný reagovat na hlas a porozumět řeči, když ani ti nejschopnější programátoři umělé inteligence nejsou sto něco takového dokázat s nejrychlejšími superpočítači za pět let usilovné práce," Harry udělal přestávku na nádech, "co se to tu vůbec děje?"

"Magie," řekla profesorka McGonagallová. Pokrčila rameny.

"To je jen slovo! I po tom, co jste mi ho řekla, nemůžu udělat žádné nové předpovědi! Je to to samé, jako říkat ,flogiston' nebo ,životní energie' nebo ,vznik' nebo ,složitost'!"

Profesorka McGonagallová se zasmála nahlas. "Ale to je magie, pane Pottere." 

Harry trochu poklesnul. "S respektem, profesorko McGonagallová, nejsem si tak docela jistý, že tušíte, co se tu snažím provést."

"S respektem, pane Pottere, já si jsem jistá, že to netuším. Pokud tedy – a to je prosím vás jen odhad – se nesnažíte převzít vládu nad světem?"

"Ne! Vlastně ano – teda, ne!"

"Myslím, že by mě mělo znepokojovat, že máte problém s odpovědí na tuto otázku."

Harry si pochmurně vzpomněl na Darmouthskou konferenci o umělé inteligenci z roku 1956. Byla to první konference kdy konaná na toto téma, ta která termín ,umělá inteligence' vůbec zavedla. Formulovali hlavní problémy, jako například, jak umožnit počítačům rozumnět lidskému jazyku, učit se a vylepšovat se. Navrhli, naprosto vážně, že významných pokroků, co se těchto problémů týká, by mohlo být dosaženo deseti vědci pracujími spolu po dobu dvou měsíců.

Ne. Hlavu vzhůru. Teprve začínáš s problémem odvíjení závoje magie. Nevíš, zda to bude obtížné dokázat během dvou měsíců.

"A vy jste opravdu nikdy neslyšela jiné kouzelníky tázat se podobné otázky, nebo dělat tenhle druh vědeckých experimentů?" zeptal se Harry znovu. Jemu se to prostě zdálo příliš očividné.

Na druhou stranu, trvalo více než dvě stě let od vynalezení vědecké metody než první mudlovský vědec začal systematicky zkoumat, čemu může či nemůže rozumět čtyřleté lidské dítě. Beze všeho by to mohli zjistit už v osmnáctém století, ale nikoho po tom nenapadlo pátrat až do století dvacátého. Takže jeden skutečně nemůže vinit o mnoho menší kouzelnický svět za to, že nezkoumali znovunabývací zaklínadlo.

McGonagallová, potom co na chvíli našpulila pusu, pokrčila rameny. "Pořád si nejsem jistá, co myslíte ,vědeckým experimentováním', pane Pottere. Jak jsem říkala, viděla jsem mudlorozené studenty, jak zkoušejí vědu přimět fungovat i v Bradavicích a kouzelníci vynalézají nová kouzla a lektvary každým rokem."

Harry zavrtěl hlavou. "Technologie vůbec není to samé jako věda. A zkoušet něco mnoha různými způsoby není to samé, jako pokoušet se experimentováním odhalit skryté zákonistosti." Existovalo spoustu lidé, kteří zkoušeli vynalézt létací stroje tím, že zkoušeli mnoho různých věcí s křídly, ale jenom bratři Wrightové postavili větrný tunel... "Um, kolik mudly vychovaných dětí přichází každý rok do Bradavic?"

McGonagallová se na chvilku zamyslela. "Okolo deseti?"

Harry málem klopýtl o vlastní nohu. "Deset?"

Mudlovská populace měla přibližně šest miliard a lidé přibývali každým okamžikem. Pokud jste měli vlastnost jednoho z milionu, tak takových jako vy muselo být v New Yourku dvanáct a přes tisíc v Číně. Bylo nevyhnutelné, že mudlovský svět vyprodukuje některé jedenáctileté děti, které ovládají základy – Harry věděl, že není jediný. Na matematických soutěžích potkával i jiné zázračné děti. Po pravdě, byl převálcován soutěžícími, kteří pravděpodobně trávili celé dny procvičováním řešení matematických problémů a nikdy nečetli science-fiction a kteří se úplně zhroutí ještě před pubertou a ve svém budoucím životě nikdy ničeho nedosáhnou, protože procvičovali jenom známé techniky, místo toho, aby se učili myslet kreativně. (Harry prohry nenesl zrovna nejlépe.).

Ale... v kouzelnickém světě...

Deset mudly vychovaných dětí za rok, z nichž všechny skončily své mudlovské vzdělávání v jedenácti letech? A McGonagallová sice v tomhle ohledu může být předpojatá, ale tvrdí, že Bradavice jsou největší a nejvýznamější kouzelnická škola na světě... která své studenty vzdělává jen do sedmnáctého roku věku.

Profesorka McGonagall bezpochyby věděla do nejmenší podrobnosti, jak se člověk má proměnit v kočku. Ale doslova nikdy neslyšela o vědecké metodě. Pro ni to byla mudlovská magie. A ani se nezdála zvědavá na tajemství, která by se mohla skrývat za přirozeným porozuměním řeči, které s sebou neslo znovunabývací zaklínadlo.

To nechávalo jen dvě možnosti.

Možnost číslo jedna: magie je věc tak neuvěřitelně nejasná, spletitá a nesrozumitelná, že dokonce i když se kouzelníci a čarodějky ze všech sil pokoušeli jí porozumět, pokrok který udělali, byl buď vůbec žádný, nebo tak malý, že to nakonec vzdali; a Harry by nedopadl o nic lépe.

Nebo...

Harry chtěl odhodlaně křupnout klouby, ale ty udělaly jen poněkud tichý klapavý zvuk, místo toho, aby se jejich prásknutí mocně rozlehlo nad zdmi Příčné ulice.

Možnost číslo dvě: Ovládne svět.

Nakonec. Možná ne hned teď.

Taková činnosti občas zabrala déle než dva měsíce. Mudlovská věda se také hned nechystala na Měsíc týden po Galileově objevu.

Ale Harry se pořád nemohl ubránit obrovskému úsměvu, který mu rozpínal koutky tak, že ho začínaly bolet.

Tolik se bál, že skončí jako jeden z těch dětských géniů, co nikdy ničeho nedosáhli a strávili zbytek  života chlubením, jak senzační byly, když jim bylo deset. Ale na druhou stranu, ani většina dospělých géniů k ničemu nepřispěla. Na každého skutečného Einsteina, v dějinách připadalo pravděpodobně okolo tisícovky stejně inteligentních lidí. Ale těm se nepodařilo zmocnit se té jedné věci, kterou nezbytně potřebuje každý, kdo chce dosáhnout velikosti. Nikdy nenašli důležitý problém.

Teď jste moje, pomyslel si Harry směrem ke zdem Příčné ulice a všem obchodům a věcem a všem prodavačům a zákazníkům; a veškeré zemi a lidem kouzelnické Británie, a celému zbylému kouzelnickému světu; a celému vzdálenějšímu vesmíru, kterému mudlovští vědci rozuměli mnohem méně, než si mysleli. Já, Harry James Potter-Evans-Verres, tímto zabírám toto území ve jménu Vědy.

Bezmračné nebe naprosto selhalo v poskytnutí náležité zahřmění a zablesknutí.

"Proč se usmíváte teď?" zeptala se ostražitě a unaveně McGonagallová.

"Přemýšlím, jestli existuje nějaké kouzlo, které by v pozadí dokázalo vytvořit mohutný blesk, pokaždé, když udělám osudné rozhodnutí," vysvětlil Harry. Pečlivě si vkládal do paměti přesné znění svého osudného rozhodnutí, aby je budoucí učebnice dějepisu mohly vystihnout správně.

"Mám nejasný pocit, že bych ohledně toho měla něco udělat," povzdechla si McGonagallová.

"Ignorujte to, zmizí to. Hej, krása!" Harry dočasně odložil myšlenky na dobytí světa a přiskočil k obchodu s otevřenou výlohou. Profesorka McGonagallová ho následovala.


 

Harry si koupil přísady do lektvarů a kotlík a, jistě, pár dalších věcí. Věci, které mu připadalo užitečné nosit s sebou ve svém Vaku zásob (aka Scvrččí Super Váček GQ31 s nezjistitelným rozšiřovacím kouzlem, znovunabývacím zaklínadlem a rozšířeným rtem). Chytré, rozumné koupě.

Harry opravdu nechápal, proč McGonagallová vypadala tak podezřívavě.

Právě teď byl Harry v obchodě, jehož vchod ležel v klikaté hlavní třídě Příčné ulice. Obchod měl otevřené popředí se zbožím, které leželo na nakloněných dřevěných displejích, střežené jen nepatrným šedým zářením a mladě vyhlížející prodavačkou v podstatně zkrácené verzi klasického čarodějnického hábitu, která odhalovala i kolena a lokty.

Harry prozkoumával kouzelnický ekvivalent krabičky první pomoci, Pohotovostní léčitelův balík plus. Byly v něm dvě samo-utahující škrtidla. Stabilizační lektvar, který zpomalí ztrátu krve a zabrání šoku. Stříkačka něčeho, co vypadalo jako tekutý oheň, která by měla drasticky snížit cirkulaci v zasažené oblasti, zatímco by udržela dostatečný stupeň okysličení krve po tři minuty, pokud jste potřebovali zabránit rozšíření jedu po těle. Bílá látka, která, omotaná kolem části těla dočasně utlumí bolest. Plus značné množství věcí, jejichž smysl Harrymu zcela unikal, jako například Mozkomoří protijed, který vypadal a voněl jako obyčejná čokoláda. Nebo Protismrkovitý odvraceč, který vypadal jako malé chvějící se vajíčko a nesl na sobě štítek ukazující, jak ho někomu nacpat do nosní dírky.

"Skvělá koupě za pět galeonů, neřekla byste?" prohodil Harry k McGonagallové a mladá prodavačka stojící v blízkosti horlivě přikývla.

Harry očekával, že McGonagallová pronese nějakou schvalující poznámku o jeho prozíravosti a připravenosti.

Místo toho se mu dostalo něčeho, co mohl popsat jen jako Zlé oko.

"A proč přesně," řekla profesorka McGonagallová s těžkým skepticismem, "očekáváte, že budete potřebovat léčitelův balíček, mladý muži?" (Po tom nešťastném Incidentu v obchodě s lekvary se McGonagallová snažila neříkat "Pane Pottere", když byl někdo poblíž.)

Harryho ústa se otevřela a zase zavřela. "Já nic neočekávám! Je to jen pro případ!"

"Pro případ čeho?"

Harryho oči se rozšířily. "Vy si myslíte, že plánuju něco nebezpečného a proto potřebuju lékařský balíček?"

Pohled plný pochmurného podezření a ironické nedůvěry, kterým ho McGonagallová obdarovala mu za odpověď stačil.

"U velikého Skota!" řekl Harry (to byl výraz, který se naučil od šíleného vědce, doktora Browna ze série Zpátky do budoucnosti.) "To jste si také myslela, když jsem si kupoval lektvar hladkého pádu, žaberník, a láhev jídelných a vodních pilulek?"

"Ano."

Harry udiveně potřásl hlavou. "A o jaký druh plánu přesně si myslíte, že mi tu jde?"

"To nevím," řekla McGonagallová temně, "ale skončí buď tunou stříbra u Gringottů, nebo světovou dominancí."

"Světová dominance je taková ošklivá fráze. Raději bych tomu říkal světová optimalizace."

To profesorku McGonagallovou zrovna neubezpečilo. Pořád mu dávala Pohled Zkázy.

"Páni," řekl Harry, když si uvědomil, že je vážná. "Vy si to skutečně myslíte. Vy si skutečně myslíte, že plánuju něco nebezpečného."

"Ano."

"Jako by to byl jediný důvod, proč by si kdokoli chtěl koupit balíček první pomoci? Nechápejte to špatně, profesorko McGonagallová, ale s jakými šílenými dětmi jste normálně zvyklá jednat?"

"S nebelvíry," odsekla profesorka McGonagallová, to slovo v sobě neslo takovou dávku kousavosti a zoufalství, že působilo jako věčná kledba na mladistvý heroismus a šlechetná odhodlání.

"Profesorka McGonagallová, zástupkyně ředitele," řekl Harry a vážně položil obě ruce v bok. "Já nebudu v Nebelvíru-"

V tom okamžiku McGonagallová prohodila něco v tom smyslu, že pokud bude, najde si nějaký způsob, jak zabít klobouk, kteroužto divnou poznámku Harry nechal bez komentáře, zatímco prodávající děvče zřejmě dostalo náhlý záchvat kašle.

"Já budu v Havraspáru. A pokud si doopravdy myslíte, že plánuju něco nebezpečného, pak, s veškerou úctou, mi ani v nejmenším nerozumíte. Já nemám rád nebezpečí, je strašidelné. Já jsem obezřetný. Já jsem opatrný. Já se připravuju na nepředvídatelné okolnosti. Jako mi zpívali moji rodiče: Buď připraven! To je mladého skauta heslo! Buď připraven! Vždy a každým dnem! Nebuď zneklidněn, nebuď rozčílen, nebuď vystrašen – buď připraven!

(Harryho rodiče mu po pravdě zpívali jen tyto konkrétní verše písničky Toma Lehrera a Harry zůstával ve šťastné nevědomosti, pokud se jednalo o zbytek.*)

Výraz McGonagallové lehce změkl – i když hlavně v okamžiku, kdy ji Harry připomněl, že půjde do Havraspáru. "Na jaký druh okolností si myslíte, že by vás tento balíček mohl připravit, mladý muži?"

"Jednu z mých spolužaček kousne nějaké příšerné monstrum a zatímco já sběsile šmátrám ve svém scvrččím váčku po něčem, co by ji mohlo pomoct, ona se na mě smutně podívá a posledním dechem zašeptá ,Proč jsi nebyl připraven?' A potom zemře a já jí vidím na očích, že mi to nikdy neodpustí-"

Harry slyšel, jak prodavačka zalapala po dechu, vzhlédl a spatřil, že na něj třeští oči, rty pevně sevřené. Pak se mladá žena otočila a utekla dovnitř do obchodu.

Co...?

Profesorka McGonagallová hmátla dolů, popadla Harryho ruku do své, jemně ale pevně, a vytáhla Harryho pryč z hlavní třídy Příčné ulice, do postranní uličky mezi dvěma obchody, která byla dlážděná špinavými cihlami a která měla slepý konec v podobě pevné černé hliněné zdi.

Vysoká čarodějka namířila hůlku směrem k hlavní třídě a řekla, "Quietus" a kolem nich se roztáhla stěna ticha, blokující všechny zvuky ulice.

Co jsem udělal špatně...

Pak se čarodějka otočila a věnovala Harrymu plnohodnotné ledové zamračení. "Byla bych vám vděčná, kdybyste si zapamatoval, pane Pottere, že ani ne před deseti lety se v kouzelnické Británii odehrála válka, že každý v ní někoho ztratil a že mluvení o přátelích umírajících ve vašem náručí se nedělá!"

"Já jsem, nechtěl jsem -" Ta implikace dopadla jako letící kámen do Harryho mimořádně živé představivosti. Válka skončila před deseti lety, takže té dívce mohlo být nanejvýš osm, devět let, když, když, "Je mi to líto, nechtěl jsem..." Harry se zakuckal a otočil se, aby utekl pryč od profesorčina chladného pohledu, ale hliněná stěna mu blokovala cestu, a on ještě neměl svou hůlku. "Je mi to líto, je mi to líto, je mi to líto!"

Zpoza něj se ozval těžký povzdech. "Já vím, že je, pane Pottere."

Harry se odvážil mrknout za sebe. Hněv zmizel z profesorčiny tváře. "Je mi to líto," řekl Harry znovu, cítil se naprosto mizerně. "Neměl jsem to říct. Stalo se něco -" a pak Harry přitiskl rty pevně k sobě a pro jistotu si přes ně ještě dal ruku.

Profesorčina tvář lehce posmutněla. "Musíte se naučit myslet, než promluvíte, pane Pottere. Jinak si během života mnoho přátel nenaděláte. To byl osud mnoha havraspárů a já doufám, že nebude i váš."

Harrymu se chtělo utéct pryč. Chtělo se mu vytáhnout hůlku a celou tu věc vymazat z profesorčiny paměti, být s ní znovu v obchodě, a postarat se, aby se to nestalo-

"Ale zpátky k vaší otázce," řekla McGonagallová, "ne, nic takové se mi nikdy nestalo." Její tvář se zkrabatila. "Ano, pozorovala jsem přátele vydechnout naposledy, jednou nebo dvakrát nebo víckrát. Ale žádný z nich mě nikdy před svou smrtí neproklel, a já jsem si nikdy nemyslela, že mi neodpustí. Co vás při Merlinovi přimělo říct něco takového, Harry Pottere? Koho by vůbec něco takového napadlo?"

Z Harryho tváře se řinuly slzy. "Omlouvám se, neměl jsem vám nic říkat, je mi to líto-"

McGonagallová se sevřeně nadechla. "Vím, že je vám to líto. Čemu ale nerozumím je, proč by jedenáctiletý chlapec na něco takového vůbec myslel. Opravdu jste se rozhodl koupit si lékařský balíček za pět galeonů do svého pátnáctigaleonového váčku, protože jste přesvědčený, že jinak by vás vaši spolužáci prokleli při umírání?"

"Jen jsem, jen jsem..." Harry polkl. "Jen jsem snažil představit si, co nejhoršího by se mohlo stát," a možná taky trochu žertoval, ale raději by si ukousl jazyk, než něco takového teď vyslovil.

"Proč?"

"Abych tomu dokázal zabránit!"

"Pane Pottere..." profesorčin hlas se vytratil. Potom si povzdechla a poklekla vedle něj. "Pane Pottere," řekla znovu, tentokrát jemně, "není vaší zodpovědností starat se o bradavické studenty. To je má práce. A já nedovolím, aby se vám, nebo komukoli jinému stalo něco zlého. Bradavice jsou nejbezpečnějším místem v celé kouzelnické Británii a madam Pomfreyová je plně vyškolené léčitelka. Nepotřebujete léčitelův balíček."

"Ale potřebuju!" vybuchl Harry. "Nikde není naprosto bezpečno! A co kdyby moji rodiče dostali infarkt, nebo se připletli do nehody, když budu na Vánoce doma- tam madam Pomfreyová nebude, budu potřebovat vlastní léčitelův balíček-"

"U Merlina..." řekla McGonagallová. Postavila se a shlédla na Harryho s výrazem ve kterém se mísila účast s podrážděním. "Není nutné myslet na takové hrozné věci, pane Pottere!"

Tahle fráze v Harrym vyvolala kousavost. "Ano, to je! A pokud si to nemyslíte, nejen, že zraníte sebe, zraníte i druhé lidi!"

Profesorka McGonagallová otevřela pusu, pak ji zavřela. Se zamyšlení si zamnula kořen nosu. "Pane Pottere... pokud se uvolním na chvíli zůstat zticha a poslouchat, je tu něco, co byste mi chtěl říct?"

"O čem?"

"O tom, proč musíte být pořád na stráži, aby se vám nestalo něco hrozného."

Harry na ní zmateně zíral. To byl sám sebe dokazující axiom. "No..." řekl Harry pomalu. Snažil se seřadit si myšlenky. Jak by to mohl McGonagallové vysvětlit, když neznala ani základy? "Mudlovští vědci zjistili, že lidé jsou vždycky hrozně optimističtí, například říkají, že něco zabere jen dva dny a ve skutečnosti je to deset dní, nebo že to zabere dva měsíce a ve skutečnosti je to třicet pět let. Nebo se několikrát zeptali studentů, jestli jsou si z 50, 75 nebo 99 procent jistí, že dokončí svůj domácí úkol a jen 13%, 19% a 45 % ho dokončilo, jak uvedlo. A zjistili, že důvod, proč tomu tak je, je, že když se lidí zeptají na jejich nejlepší odhad, pokud by všechno šlo, jak je to nejlépe možné, a když se jich zeptají na průměrný odhad pro případ, že by všechno šlo jako obvykle, dostanou odpovědi, které jsou od sebe statisticky takřka nerozlišitelné. Chápejte, pokud se zeptáte někoho, co by očekával v normálním případě, představí si, že v každém kroku se vždy stane to nejpravděpodobnější – jmenovitě, že všechno jde podle plánu, bez jakýchkoli omylů nebo překvapení. Ale, protože více než polovina studentů nedokončila úkol v čase, kdy si byla z 99% jistá, že bude mít splněno, skutečnost obyvkle přínáší výsledky o něco horší, než je scénář "v nejhorším možném případě". Říká se tomu mylné plánování a nejlepší způsob, jak se mu vyhnout, je zeptat se sám sebe, jak věci šly, když jste je naposledy zkoušeli. Tomu se říká používání vnějšího náhledu místo vnitřního. Ale když děláte něco nového, co ještě neumíte, musíte být velmi, velmi pesimistická. Tak pesimistická, že realita se nakonec vyvine lépe, než jste očekávala, přibližně v tolika případech, jako se vyvine hůře.Ve skutečnosti je zatraceně těžké být tak pesimističtí, aby jste nadcenili skutečný žívot. Například já jsem se teď dost snažil, abych byl co nejponuřejší, když jsem si představoval, že by jedna z mých spolužaček byla kounuta nějakým monstrem, ale ve skutečnosti by se mohlo stát, že by všichni přeživší Smtijedi napadli školu, aby se dostali ke mně. Ale na veselejší notu-"

"Přestaňte," řekla McGonagallová.

Harry přestal. Právě se chystal říct, že když už nic jiného, vědí, že Pán zla je mrtvý, takže on je napadnout nemůže.

"Myslím, že jsem nepromluvila dostatečně jasně," řekla McGonagallová opatrně. "Stalo se vám osobně něco, co vás vystrašilo?"

"Co se stalo mě osobně je jen útržkový důkaz," vysvětlil jí Harry. "Nemá stejnou váhu jako opakované, odborně zrecenzované články o kontrolovaných studiích s nahodilým přiřazením, mnoha subjekty, velkým množstvím výsledků a silným statistickým významem."

McGonagallová si sevřela kořen nosu, nadechla se a vydechla. "Přesto bych o tom chtěla slyšet," řekla.

"Uhm..." řekl Harry. Zhluboka se nadechl. "V našem sousedství se stalo pár přepadení a moje matka mě požádala, abych vrátil pekáč, který si půjčila od sousedky o dva bloky dál, a já jsem řekl, že nechci, protože by mě mohli přepadnout a ona řekla ,Harry, neříkej takové věci!'. Jako by přemýšlení o tom mělo způsobit, že se to stane, a když o tom nebudu mluvit, budu v bezpečí. Snažil jsem se jí to vysvětlit a ona mě stejně donutila ten pekáč odnést. Byl jsem moc malý, než abych věděl, jak statisticky nepravděpodobné je, aby si lupič vybral mě, ale byl jsem dost starý, abych věděl, že nemyšlení na něco nezabrání, aby se ono něco stalo, takže jsem byl vážně vyděšený."

"Nic víc?" řekla McGonagallová po chvilce, když bylo jasné, že Harry skončil. "Nic jiného se vám nikdy nestalo?"

"Vím, že to nezní jako moc," bránil se Harry. "Ale je to prostě jeden z těch kritický momentů ve vašem životě, chápete? Chci říct, věděl jsem, že nepřemýšlení o něčem nezabrání, aby se ta věc stala. Věděl jsem to, ale zároveň jsem viděl, že máma tímhle způsobem vážně uvažuje." Harry se zarazil, bojoval se vztekem, který se v něm znovu vzmáhal, když na to pomyslel. "Neposlouchala mě. Snažil jsem se jí to říct, prosil jsem ji, aby mě neposílala ven a ona se tomu vysmála. Všechno, co jsem řekl, považovala za velký vtip..." Harry se donutil znovu zkrotit tu vlnu temného vzteku. "Tehdy jsem si uvědomil, že všichni, kteří by mě měli ochraňovat jsou ve skutečnosti šílení, a že mě nebudou poslouchat bez ohledu na to, jak moc je budu prosit a že se nikdy nebudu moci spoléhat na to, že něco správně pochopí." Někdy dobré úmysly nestačily, někdy jste museli být příčetní...

Nastalo dlouhé ticho.

Harry využil času, aby zhluboka vydýchal a zklidnil se. Nemělo smysl rozčilovat se. Nemělo smysl rozčilovat se. Všichni rodiče byli takoví, žádný rodič by se natolik nevzdal svého postavení, aby se snížil na stejnou úroveň jako dítě, jeho genetičtí rodiče by byli zrovna takoví. Příčetnost byla malá jiskra v okolí oblopující noci, nekonečně vzácná výjimka z pravidla a z vlády šílenství, a nemělo žádný smysl se rozčilovat.

Harry neměl rád sám sebe rozčíleného.

"Děkuji vám za sdílení, pane Pottere," řekla McGonagallová po chvíli. Na její tváři byl vzdálený pohled (skoro naprosto stejný jako ten, který byl na Harryho tváři, když experimentoval s váčkem, kdyby jen tehdy Harry mohl vidět sám sebe v zrcadle, aby si to uvědomil). "Budu se nad tím muset zamyslet." Otočila se k ústí uličky a pozvedla hůlku-

"Uhm," řekl Harry, "můžeme se teď vrátit pro ten léčitelův balíček?"

McGonagallová se zarazila a potom na něj pevně shlédla. "A když řeknu ne, je příliš drahý a nebudete ho potřebovat, co se stane?"

Harryho tvář se zkroutila kousavostí. "Přesně to, co si myslíte, profesorko McGonagallová. Přesně to, co si myslíte. Vyvodím z toho, že jste další šílený dospělý, s kterým nemůžu mluvit a začnu plánovat, jak se i přesto toho balíčku nějak zmocním."

"Jsem vaše poručnice na tomto výletě," řekla McGonagallová s nádechem nebezpečí. "Nedovolím vám, abyste se mnou manipuloval."

"Rozumím," řekl Harry. Udržel nelibost z hlasu a neřekl nic dalšího z toho, co mu přišlo na mysl. McGonagallová mu řekla, že má myslet, než promluví. Do zítřka si to pravděpodobně pamatovat nebude, ale mohl by být schopen si to zapamatovat alespoň na pět minut.

Profesorčina hůlka sebou švihla a hluk Příčné ulice se vrátil. "V pořádku, mladý muži," řekla. "Pojďme pro léčitelův balíček."

Harrymu překvapením klesla čelist. Pak si za ní pospíšil, téměř klopýtal ve svém náhlém spěchu.


 

Obchod vypadal stejně, jak ho nechali, poznatelné i nepoznatelné přeměty stále ležely na nakloněném dřevěném displeji, šedý kouř je stále chránil a dívka stála na svém starém místě. Podívala se na ně, když je viděla přicházet, a na její tváři se objevilo překvapení.

"Omlouvám se," řekla, když se přiblížili a Harry řekl skoro ve stejnou chvíli, "Omlouvám se za-"

Umkli a podívali se jeden na druhého, pak se prodavačka trochu zasmála. "Nechtěla jsem vás dostat do problémů s profesorkou McGonagallovou," řekla. Spiklenecky ztlumila hlas. "Doufám, že na vás nebyla příliš příšerná."

"Dello!" řekla McGonagallová šokovaně.

"Měsec zlata," řekl Harry svému váčku, a pak se podíval zpátky na prodavačku zatímco odpočítával pět galeonů. "Nebojte se, vím, že je na mě příšerná, jenom protože mě má tak ráda."

Podal děvčeti galeony, zatímco McGonagallová prskala něco nedůležitého. "Jeden pohotovostní léčitelův balíček plus, prosím."

Bylo tak trochu znepokojující sledovat, jak rozšíření ret polyká léčitelův balíček o velikosti kufříku. Harry si nedokázal pomoci, musel uvažovat, co by se stalo, kdyby do scvrččího váčku vlezl sám, vzhledem k tomu, že jedině osoba, které dovnitř něco dala, byla schopná to zase vyndat.

Když váček skončil s... pojídáním... jeho těžce vydobyté koupě, Harry by přísahal, že zaslechl slabé krknutí. To k váčku muselo být přikouzleno úmyslně. Alternativní hypotéza byla prostě příliš odstrašující, než aby ji zvážil... ve skutečnosti, Harry ani nedokázal vymyslet žádnou alternativní hypotézu. Pohlédl zpátky na McGonagallovou. "Kam teď?"

McGonagallová ukázala na obchod, který vypadal, jako by byl postaven z masa místo z cihel a pokryt chlupy místo barvou. "V Bradavicích jsou povolená menší domácí zvířata – můžete mít sovu k posílání dopisů, například-"

"Nedá se zaplatit svrček nebo tak nějak a pronajmout si sovu, když budu potřebovat poslat dopis?"

"Ano," řekla McGonagallová.

"Pak tedy důrazné ne."

McGonagallová přikývla, jako by si odškrtávala bod. "Můžu se zeptat, proč ne?"

"Jednou jsem dostal na opatrování kamínek**. Umřel."

"Myslíte si, že byste se nezvládl postarat o zvíře?"

"Zvládl bych to," řekl Harry, "ale celý den bych se nervoval, jestli jsem si vzpomněl ho nakrmit, nebo jestli pomalu hladoví ve své kleci a uvařuje, kde jen může být jeho pán, a proč tu není žádné jídlo."

"Ta ubohá sova," řekla McGonagallová měkkým hlasem. "Takhle opuštěná. Přemítám, co by tak udělala."

"No, brzy by byla opravdu hladová a začala by zkoušet vyškrábat si cestu z klece, nebo z krabice, nebo z čehokoli a pravděpodobně by se jí to zrovna nedařilo-" Harry se rázem odmlčel.

McGonagallová pokračovala, stále tím jemným hlasem. "A co by se jí stalo potom?"

"Omluvte mě," řekl Harry, vzal McGonagallovou za ruku a, jemně ale pevně, ji navedl do další postranní uličky; po cestě odrazili tolik gratulantů, že se mu ta činnost už začala stávat podvědomou rutinnou. "Prosím zakouzlete to Quietus věcičku."

"Quietus."

Harrymu se třásl hlas. "Ta sova nepředstavuje mě, moji rodiče mě nikdy nezamykali ve skříni a nenechávali mě hladovět, nemám žádnou obavu z opuštění a nelíbí se mi směr vašich myšlenek, profesorko McGonagallová!"

Čarodějka na něj shlédla. "A jaké myšlenky by to měly být, pane Pottere?"

"Myslíte si, že jsem byl," Harry měl problém to vyslovit, "že jsem byl zneužíván?"

"Byl jste?"

"Ne!" zakřičel Harry. "Ne, nikdy jsem nebyl! Myslíte si, že jsem hloupý? Vím, co je to zneužívání dětí, vím o nevhodných dotecích a o tom všem a kdyby se něco takového stalo, zavolal bych policii! A nahlásil bych to řediteli školy! A vyhledal bych si vládní úřady v telefonní knize! A řekl bych to babičce a dědovi a paní Figgové! Ale moji rodiče by nikdy nic takové neudělali, naprosto absolutně vůbec nikdy! Jak se odvažujete něco takového říct!"

McGonagallová z něj nespustila zrak. "Je mou povinností jakožto zástupkyně ředitele vyšetřovat možné známky zneužívání u dětí v mé péči."

Harryho vztek se začínal vymykat kontrole, tvořil čistou černou zběsilost. "Neodvažujte se utrousit slovo o těchle, těchle pomluvách někomu jinému! Nikomu, slyšíte mě, McGonagallová? Takové obvinění může zruinovat lidi a zničit rodiny i když jsou rodiče naprosto nevinní! Četl jsem o tom v novinnách!" Harryho hlas začal přecházet do pištivého jekotu. "Systém neví, jak se zastavit, nevěří rodičům ani dětem, když říkají, že se nic nestalo! Neodvažujte se, ohrozit mou rodinu něčím takovým! Nenechám vás zničit můj domov!"

"Harry," řekla McGonagallová jemně a natáhla k němu ruku-

Harry prudce ustoupil a jeho ruka vystřelila nahoru, aby tu její odrazila.

McGonagallová ztuhla, potom ruku stáhla zpátky a o krok ustoupila. "Harry, je to v pořádku," řekla. "Věřím ti."

"Vážně," zasyčel Harry. Vztek mu stále koloval krví. "Nebo se jen chcete dostat pryč, abyste mohla vyplnit papíry?"

"Harry, viděla jsem tvůj domov. Viděla jsem tvé rodiče. Milují tě. Ty miluješ je. Věřím ti, když říkáš, že tě tví rodiče nezneužívají. Ale musela jsem se zeptat, protože tu je něco velmi zvláštního."

Harry na ni chladně zíral. "Jako co?"

McGonagallová se zhluboka nadechla. "Harry za svůj čas v Bradavicích jsem viděla hodně zneužívaných dětí, zlomilo by ti srdce vědět kolik. A, když jsi šťastný, nechováš se jako jedno z těch dětí, vůbec ne. Usmíváš se na cizí, objímáš lidi, položila jsem ti ruku na rameno a ty jsi neucukl. Ale občas, jen občas, řekneš nebo uděláš něco, co vypadá velmi jako... jako od někoho, kdo strávil svých prvních jedenáct let zamčený ve sklepě. Ne ta milující rodina, kterou jsem viděla." McGonagallová naklonila hlavu, do jejího výrazu se znovu začínala vkrádat nejistota.

Harry to přijal, zamyslel se nad tím. Temný hněv začínal upadávat, jak mu svítalo, že je mu s respektem nasloucháno a jeho rodina není v nebezpečí.

"A jak si vy vysvětlujete svá pozorování, profesorko McGonagallová?"

"Nevím," řekla. "Ale je možné, že se vám stalo něco, na co si nevzpomínáte."

V Harrym se opět vzepjal hněv. To znělo příliš jako to, co četl v novinnových příbězích o zničených rodinách. "Potlačená pamět je náklad pseudovědy! Lidé nepotlačují traumatické vzpomínky, pamatují si je až příliš dobře po zbytek svých životů!"

"Ne, pane Pottere. Existuje kouzlo zvané zapoměňte."

Harry ztuhl na místě. "Kouzlo, které vymazává vzpomínky?"

McGonagallová přikývla. "Ale ne všechny následky dané zkušenosti, pokud chápete co říkám, pane Pottere."

Harrymu přeběhl mráz po zádech. Tahle hypotéza... nemohla být snadno zamítnuta. "Ale mí rodiče nic takového nedokážou!"

"Ne," řekla McGonagallová. "Bylo by k tomu potřeba někoho z kouzelnického světa. Není... není žádný způsob, jak to otestovat, obávám se, žádný, o kterém vím."

Harryho racionalistické schopnosti se začínaly vzpamatovávat. "Profesorko McGonagallová, jak jistá jste si svými pozorováními a jaké jiné, alternativní vysvětlení by se tu také mohla naskytnout?"

McGonagallová otevřela dlaně, jako by chtěla zdůraznit, že jsou prázdné. "Jistá? Nejsem si jistá ničím, pane Pottere. Pokud bych měla uvážit celou vaši osobnost, tak jsem za celý svůj život nepotkala nikoho podobného. Někdy mi nepřipadáte jako jedenáctiletý a ani ne tak docela lidský."

Harryho obočí začala stoupat k nebi-

"Omlouvám se!" řekla McGonagallová rychle. "Velmi se omlouvám, pane Pottere. Snažila jsem o rétorickou poznámku a obávám se, že vyzněla trochu jinak, než jak jsem měla na mysli-"

"Naopak, profesorko McGonagallová," řekl Harry a pomalu se usmál. "Přijmu to jako skvělý kompliment. Ale vadilo by vám, kdybych vám nabídl alternativní vysvětlení?"

"Prosím, do toho."

"U dětí se nepředpokládá, že budou výrazněji inteligentnější než jejich rodiče," řekl Harry. "Nebo o mnoho příčetnější, možná – můj otec by mě pravděpodobně dokázal přechytračit, kdyby, chápejte, kdyby se doopravdy snažil, místo toho, aby využíval své dospělé inteligence k nacházení nových důvodů, proč nezměnit názor-" Harry se zarazil. "Jsem příliš chytrý, profesorko. Normální děti jednoduše nejsou v mé lize. Dospělí mě nerespektují natolik, aby se mnou skutečně mluvili. A upřímně, i kdyby to dělali, nezněli by tak chytře jako Richard Feynman***, takže si místo toho raději přečtu něco, co Richard Feynman napsal. Jsem izolovaný, profesorko McGonagallová. Byl jsem izolovaný celý svůj život. Možná to má podobné efekty, jako být zamčený ve sklepě. A jsem příliš inteligentní, než abych vzhlížel ke svým rodičům způsobem, jaký se u dětí očekává. Moji rodiče mě milují, ale necítí se povinni zodpovídat se rozumu a někdy mi připadá, jako by tu oni byli děti – děti, které nenaslouchají a mají naprostou moc nad celým mým životem. Nesnažím se kvůli tomu být moc zahořklý ale také se snažím být sám k sobě upřímný, takže ano, jsem zahořklý. A taky tu je ten problém s kontrolováním vzteku, ale na tom pracuju. To je všechno."

"To je všechno?"

Harry pevně přikývl. "To je všechno. Určitě, profesorko McGonagallová, i v kouzelnické Anglii, normální vysvětlení vždy stojí za uvážení?"


 

Později toho dne slunce, když slunce klesalo po letní obloze, se nakupující se začínali ztrácet z ulic. Některé obchody už zavřely; Harry a profesorka McGonagallová nakoupili učebnice u Flourishe a Blottse těsně před zavřením. Jen s malým výbuchem od Harryho, když si všiml názvu "Věštění z čísel" a objevil, že učebnice pro sedmý ročník neobsahují nic matematicky pokročilejšího než trigonometrii.

Nicméně, v tomto okamžiku se snadno dosažitelný výzkumný pokrok Harrymu téměř vypařil z hlavy.

V tomto okamžiku Harry a McGonagallová vyšli z Ollivanderova obchodu a Harry zíral na svou hůlku. Mávl jí a vyprodukoval několik mnohobarevných jisker, něco, co by ho vážně nemělo překvapit po tom všem, co viděl, ale stejně, nějak -

Dokážu čarovat.

Já. Přímo já, já osobně. Ovládám magii; jsem kouzelník.

Cítil magii proudící jeho paží a v tom okamžiku si uvědomil, že ten smysl vždycky měl, že ho provázel celý jeho život, smysl, kterým nebyl zrak, sluch, čich, chuť nebo hmat, ale jen magie. Jako by měl oči, ale udržoval je stále zavřené, takže si ani neuvědomil, že vidí jen tmu; a potom jednoho dne ty oči otevřel a spatřil svět. Ten šok jím teď protékal, každou jeho částí popořadě, probouzel je a během pár vteřin znovu mizel; nechával za sebou jen určité vědomí, že je teď kouzelníkem a vždycky byl a dokonce to i, jistým způsobem, vždy věděl.

A-

"Jak velmi zvláštní, že vám byla vyvolena tato hůlka, když to byla právě její sestra, která vám způsobila vaši jizvu."

To v žádném případě nemohla být shoda okolností. V tom obchodě byly tisíce hůlek. No, dobrá, mohla by to být shoda okolností, na světě bylo šest miliard lidí a události s pravděpodobností tisíc ku jedné se odehrávaly každým dnem. Ale byl tu Bayesův theorém 101: každá rozumná hypotéza, která vysvětlovala, proč pro něj bylo pravděpodobnější skončit se sesterskou hůlkou Pána zla, než pomocí náhody tísíc ku jedné, bude mít přednost.

McGonagallová jednoduše řekla, jak zvláštní a tím to nechala, což Harryho uvedlo do šoku z té čiré, nedozírné nevšímavosti kouzelníků a čarodějek. V žádném z možných světů by Harry jen neřekl "Hm" a neodešel by z obchodu, aniž by se alespoň nepokusil přijít s hypotézou, co se tu vlastně dělo.

Jeho ruka se zvedla a dotkla se jizvy.

Co... přesně...

"Teď jste skutečným kouzelníkem," řekla McGonagallová. "Gratuluji."

Harry přikývl.

"A co si myslíte o kouzelnickém světě?"

"Je zvláštní," řekl Harry. "Měl bych se zamyslet nad vším, co jsem z magie viděl... nad vším, o čem teď vím, že je to možné a nad vším, o čem teď vím, že je to lež, a přede mnou leží spousta práce při snaze tomu porozumnět. A přesto zjišťuju, že jsem rozptylován trivialitami jako je," Harry ztišil hlas, "celá ta věc s Chlapcem-který-přežil." Nezdálo se, že by byl někdo poblíž, ale proč pokoušet osud.

McGonagallová vypadala zaujatě. "Opravdu? Neříkejte."

Harry přikývl. "Ano. Je to prostě... zvláštní. Zjistit, že jste částí tohohle obrovského příběhu, questu k poražení mocného a příšerného Pána zla a ono už je to hotové. Skončené. Naprosto odbyté. Jako byste byla Frodo Pytlík a zjistila jste, že vás rodiče vzali k Hoře Zkázy, když vám byl jeden rok a vy jste hodila prsten dolů, a teď si ani nic z toho nepamatujete."

Profesorčin úsměv se stával lehce strnulým.

"Víte, kdybych byl kýmkoli jiným, naprosto kýmkoli jiným, pravděpodobně bych se docela bál, abych takový začátek dokázal trumfnout. Páni, Harry, a co jsi dělal od doby, co jsi porazil Pána zla? Zařídil jsi si vlastní knihkupectví? To je skvělé! Poslyš, víš, že jsem po tobě pojmenovala vlastní dítě? Ale já doufám, že tohle nebude problém." Harry si povzdechl. "Stejně... tohle všechno by mě skoro přimělo si přát, aby v tom poslání existoval nějaký otevřený konec, abych mohl říct, že jsem se na něm nějak, však víte, zúčastnil."

"Hmm?" řekla McGonagallová zvláštním tónem. "Co byste měl na mysli?"

"No, například jste se zmínila, že mí rodiče byli zrazeni. Zrazeni kým?"

"Siriusem Blackem," řekla McGonagallová. To jméno téměř zasyčela. "Je v Azkabanu. Kouzelnickém vězení."

"Jak pravděpodobné je, že se tenhle Sirius Black dostane z vězení a já ho budu muset vystopovat a svést s ním nějaký ohromující souboj, nebo, ještě lépe, vypsat na jeho hlavu obrovskou odměnu a sám se skrýt v Austrálii, zatímco budu čekat na výsledky?"

McGonagallová zamrkala. Dvakrát. "Nepravděpodobné. Nikdo nikdy neutekl z Azkabanu a já pochybuji, že on by byl tím prvním."

Harry měl lehké pochybnosti o té části s "nikdo nikdy neuprchl z Azkabanu". Přesto, s magií možná bylo skutečně možné přiblížit se 100% dokonalému vězení, obzvlášť, když vy jste měli hůlky a oni ne. Nejlepším způsobem, jak se dostat ven, by bylo nikdy se nedostat dovnitř.

"Dobrá tedy," řekl Harry. "To zní pěkně pokrytě." Povzdechl si a zamnul si hlavu. "Nebo možná Pán zla té noci doopravdy neumřel. Ne úplně. Jeho duch tu prodlévá, šeptá lidem v nočních můrách, které se přelévají do bdícího světa, hledá způsob, jak by se navrátil do kraje živých, který přísahal zničit a teď, v souladu se starodávných proroctvím, on a já jsem předurčeni k smrtelnému souboji, ve kterém vítěz prohraje a poražený vyhraje-"

Profesorčina hlava se otočila, její oči začaly bloudit kolem, pátraly po přítomnosti možných posluchačů.

"Žertuju, profesorko McGonagallová," řekl Harry trochu podrážděně. Bohové, proč jen musela brát vždycky všechno tak vážně-

Na dně Harryho žaludku se začínal vzdouvat mdlý pocit.

McGonagallová se na Harryho podívala s klidným výrazem. Velmi, velmi klidným výrazem. Pak se usmála. "Samozřejmě, pane Pottere."

A kurva.

Pokud by Harry měl racionalizovat to němé uvědomění, které mu právě problesklo myslí, vypadalo by to nějak takhle, "Pokud bych měl odhadnout pravděpodobnost, že McGonagallová zareaguje tak, jak jsem právě viděl jako výsledek pečlivé sebekontroly vůči pravděpodobnému rozčílení, které by předvedla přirozeně, pokud bych udělal špatný vtip, je toto chování dostatečným důkazem, že něco skrývá."

Ale co si Harry ve skutečnosti pomyslel bylo, A kurva.

Harry otočil hlavu, aby sám prozkoumal ulici. Ne, nikdo poblíž. "On, není mrtvý, že ano," povzdechl si Harry.

"Pane Pottere-"

"Pán zla je naživu. Samozřejmě, že je naživu. Bylo by výplodem naprostého optimismu jen pomyslet na něco jiného. Musel jsem ztratit veškeré smysly, nedokážu si představit, co mě to jen napadlo. Jen protože někdo řekl, že jeho tělo bylo nalezené spálené na uhel, nedokážu si představit, proč jsem si jen myslel, že to znamená, že je mrtvý. Očividně se mám ještě hodně co učit o umění pravého pesimismu."

"Pane Pottere-"

"Alespoň mi řekněte, že tu není žádné proroctví..." Ale McGonagallová mu stále dávala ten jasný, zatuhlý úsměv. "Oh, to si ze mě musíte dělat srandu."

"Pane Pottere, neměl byste si vymýšlet, čím se strachovat-"

"Skutečně se mi chystáte říct tohle? Představte si moji pozdější reakci, až zjistím že tu doopravdy bylo, čeho se bát."

Profesorčin úsměv se vytratil.

Harrymu poklesla ramena. "Mám před sebou celý kouzelnický svět k analyzování. Na tohle nemám čas."

Oba dva zmlkli, když se na ulici objevil muž v povlávajícím oranžovém hábitu a pomalu prošel kolem nich. Profesorčiny oči ho nenápadně sledovaly. Harryho pusa se hýbala, jak se tvrdě hryzal do rtu, a pokud by ho někdo pozoroval zblízka, všiml by si, že se objevila troška krve.

Když oranžově oblečený muž zmizel v dáli, Harry znovu promluvil, tichým šepotem. "Řeknete mi pravdu teď, profesorko McGonagallová? A nesnažte se to smést ze stolu, nejsem hloupý."

"Je vám jedenáct let, pane Pottere!" řekla v úsečném šepotu.

"A to znamená, že jsem pod-člověkem. Promiňte... na vteřinku bych zapomněl."

"Jsou to děsivé a důležité záležitosti! Jsou tajné, pane Pottere! Je tragédie, že vy, pořád ještě dítě, víte vůbec tolik! Nesmíte to říct nikomu, rozumíte? Naprosto nikomu!"

Jak se Harrymu občas stávalo, když byl dostatečně rozčílen, jeho krev se ochladila, místo aby začala vřít, a příšerně čistá jasnost se zmocnila jeho mysli, mapovala všechny možné taktiky a předpovídala jejich následky s železným realismem.

Poukázat na to, že máš nárok na pravdu: Neúspěch. Jedenáctileté děti v jejích očích nemají nárok vědět nic.

Říct, že se s ní už nebudeš přátelit: Neúspěch. Necení si tvého přátelství dostatečně.

Poukázat, že budeš v nebezpečí, pokud zústaneš v nevědomosti: Neúspěch. Plány založené na tvé ignoranci už jsou v běhu. Jisté nepříjemnosti spojené s jejich předěláváním jsou mnohem méně stravitelné než pouhá nejistá možnost, že bys přišel k úhoně.

Spravedlnost a rozum selhaly. Buď musíš najít něco, co chce, nebo zjistit něco, čeho se bojí...

Aha.

"Tak tedy, profesorko McGonagallová," řekl Harry hlubokým, ledovým hlasem. "Zní to, jako bych měl něco, co potřebujete. Pokud chcete, můžete mi říct pravdu, celou pravdu a já na oplátku uchovám vaše tajemství. Nebo mě můžete jako pěšáka uchovávat v nevědomosti, v kterémžto případě vám nebudu dlužit nic."

McGonagallová se zprudka zastavila na ulici. Její oči se přiostřily a její hlas klesl do pobouřeného zasyčení. "Jak se opovažujete!"

"Jak se opovažujete!" zašeptal nazpátek.

"Vy byste mě vydíral?"

Harryho rty se zkroutily. "Nabízím vám laskavost. Dávám vám šnaci uchovat si vaše cenné tajemství. Pokud odmítnete, budu mít nanejvýš přirozený důvod vyptávat se někde jinde, ne navzdory vám, ale protože to musím vědět! Dostaňte se za svůj bezpředmětný vztek na dítě, o kterém si myslíte, že by vás mělo poslouchat a uvědomte si, že dospělý by udělal to samé! Podívejte se na to z mé perspektivy! Jak byste se cítila VY, pokud by šlo o vás?"

Harry pozoroval McGonagallovou, sledoval její přerývané dýchání. Napadlo ho, že je načase povolit tlak, nechat ji zvolna dozrát. "Nemusíte se rozhodnout hned teď," řekl Harry normálnějším tónem. "Pochopím, když budete chtít čas na zvážení mé nabídky... ale v jednom vás varuju," řekl Harry a jeho hlas zchladl. "Nezkoušejte na mě použít to zapomeňte kouzlo. Kdysi jsem si vymyslel signál a už jsem si ho stačil poslat. Pokud ten signál najdu a nebudu si pamatovat, jak jsem ho posílal..." Harry nechal svůj hlas významně odeznít.

Profesorčin výraz se změnil. "Nepřemýšlela jsem o... o tom, že na vás použiji zapomeňte, pane Pottere... ale proč byste si vymýšlel takový signál, když jste nevěděl o-"

"Napadlo mě to, když jsem četl jednu mudlovskou science-fiction a já jsem si řekl, no, jen pro případ... A ne, neřeknu vám, co za signál to je. Nejsem hlupák."

"Neměla jsem v úmyslu se ptát," řekla McGonagallová. Vypadalo to, jako by se uzavřela do sebe a náhle vypadala velmi stará a velmi unavená. "Tohle byl vyčerpající den, pane Pottere. Mohli bychom vám obstarat váš kufr a poslat vás domů? Budu vám věřit v tom, že o této záležitosti nebudete s nikým mluvit, dokud nebudu mít dost času, abych si to promyslela. Mějte při tom na paměti, že existují jen dva lidé, kteří o této záležitosti vědí, a to ředitel Albus Brumbál a profesor Severus Snape."

Takže. Nová informace, to byla mírová nabídka. Harry souhlasně přikývl, otočil hlavu k cestě a znovu se dal do chůze.

"Takže teď musím najít způsob, jak zabít nesmrtelného Temného čaroděje," řekl Harry a frustrovaně si povzdechl. "Vážně si přeju, abyste mi tohle byla řekla, než jsme začali nakupovat."


 

Obchod se zavazadly byl zařízen luxusněji než jakýkoli jiný obchod, který Harry dosud navštívil, Záclony byly bohaté a jemně vzorované, podlaha a stěny byly z mořeného a vyleštěného dřeva a kufry zabíraly místa na vyleštěných slonovinových vyvýšeninách. Prodavač byl oblečen v hábitu jen o chloupek horším než byl ten Luciuse Malfoye, a mluvil s vybranou, úlisnou zdvořilostí jak k Harrymu, tak k McGonagallové.

Harry položil své otázky a byl nasměrován ke kufru z těžce vypadajícího dřeva, ne vyleštěného ale teplého a pevného, s vyřezenými vzory strážných draků, jejichž oči pohybem sledovali kohokoli, kdo se k nim přiblížil. Kufr byl začarován, aby byl lehký, na povel se zmenšil, ze dna mu mohly vypučet malá drápkovitá chapadla a po nich pelášit za svým vlastníkem****. Kufr se dvěma zásuvkama na každé ze čtyř stran, které se daly otevřít, aby odhalily úložný prostor stejně velký jako kufr samotný. Víko se čtyřmi zámky, použití každého z nichž odhalovalo odlišný prostor uvnitř. A – to byla ta nejdůležitější část – klika u dna, po jejímž stalčení z kufru vyjel rám obsahující schodiště vedoucí do malé, osvětlené místnosti, která by mohla pojmout, dle Harryho odhadu, přibližně dvanáct poliček na knihy.

Pokud se vyráběla podobná zavazadla, Harry nechápal, proč se někdo vůbec obtěžoval vlastnit dům.

Sto a osm zlatých galeonů. To byla cena za dobrý kufr, lehce použitý. V kurzu okolo padesáti britských liber ku galeonu, to byla přibližně cena ojetého auta. Dražší než všechno, co si Harry dosud koupil vzato dohromady.

Devadesát sedm galeonů. Tolik zbývalo v měštci se zlatem, které měl Harry dovoleno vybrat od Gringottů.

Tvář McGonagallové nesla výraz zármutku. Po celodenním nakupování se nepotřebovala ptát, kolik zlata zbývá v měštci, což znamenalo, že profesorka byla schopná dobrého výpočtu i bez tužky a papíru. Harry si znovu připomněl, že vědecky nevzdělaná není to samé, jako hloupá.

"Je mi to líto, mladý muži," řekla McGonagallová. "Tohle je výhradně moje chyba. Vzala bych vás zpátky ke Gringottům, ale banka je teď vyjma pohotovostních služeb zavřená."

Harry se zhluboka nadechl. K tomu, co teď chtěl zkusit potřeboval být trochu vzteklý, jinak by  nikdy nesebral potřebnou odvahu. Neposlouchala mě, pomyslel si. Vzal bych si víc zlata, ale ona mě nechtěla poslouchat... Vzpomínal na někdejší vlnu temného hněvu, snažil se část z ní přivolat zpátky. Představil si osobu, kterou potřeboval být, přetáhl tu osobnost přes sebe jako kouzelnický hábit. Soustředil celý svůj svět na McGonagallovou a na potřebu svést tenhle rozhovor po své vůli, a promluvil.

"Nechte mě hádat," řekl Harry. "Myslela jste si, že si necháváte spoustu dostatečné rezervy, že sto galeonů bude více než dost, a proto jste se neobtěžovala varovat mě, když už jich zbývalo jen devadesát sedm."

McGonagallová rezignovaně zavřela oči. "Ano."

"Tohle jsem předpovídal, profesorko McGonagallová. Očekával jsem, že se to stane. Existují výzkumné studie ukazující, že tohle se stává, když si lidé myslí, že si nechávají obrovskou rezervu. Pokud by šlo o , vybral bych dvě stovky galeonů, jen abych si byl jistý; v tom trezoru byla spousta peněz a vždycky je možné je vrátit. Ale já věděl, že mi to nedovolíte. Věděl jsem, že nemá ani smysl se ptát. Věděl jsem, že byste byla podrážděná, nebo možná dokonce naštvaná, kdybych se zeptal. Pletu se?"

"Ne," řekla McGonagallová, "máte pravdu." V jejím hlasu byl omluvný tón, ale zároveň stopa hrdosti, jako by si Harry měl povšimnout, jak velmi, velmi velká je to pro něj pocta, že se mu profesorka McGonagallová omlouvá.

"Měla byste pochopit, profesorko McGonagallová," promluvil Harry velmi pečlivě, "že to je důvod, proč nevěřím dospělým. Vy jste si myslela, že jakožto dospělému je vaším úkolem zabránit mi vzít si příliš mnoho peněz z mého trezoru. Ne, že vaší úkolem je postarat se, aby bylo bez ohledu na cokoli dalšího dosaženo cíle."

McGonagallová prudce otevřela oči a tvrdě se na Harryho podívala.

"No, profesorko McGonagallová, kdybychom tím celým měli projít úplně znova, navrhl bych vám, abyste vzala extra sto galeonů navíc, jen pro jistotu, bez jiného odůvodnění, než že je nutné být připravený, poslouchala byste mě tentokrát?"

"Pochopila jsem vás," řekla McGonagallová. "Nemusíte mně dělat kázání, mladý muži!"

"Ach, ale vy jste mě ještě nepochopila. Víte, jaký je rozdíl mezi někým, s kým má cenu mluvit a mezi pouhou překážkou, profesorko McGonagallová? Z mé perspektivy? Pokud si dospělý myslí, že je mi nadřízený, je nade mnou, má nárok na mou poslušnost a to je pro něj tím nejdůležitějším, pak je překážkou. Potenciální spolupracovník je někdo, kdo si myslí, že odvést dannou práci je důležitější, než ujišťovat se, že vím, kde je moje místo. Dovolte mi vám něco předvést, profesorko McGonagallová."

Prodavač je sledoval s nelíčenou fascinací, zatímco Harry vytáhl scrvččí váček a řekl, "Jedenáct volných galeonů, prosím."

A zlato se objevilo v Harryho ruce.

"Kde jste sebral ty-"

"V mém trezoru, profesorko McGonagallová, když jsem upadl do té hromady zlata. Nacpal jsem si nějaké peníze do kapsy a pak jsem proti nim dal měšec se zlatem, aby se zdálo, že cinkání přichází ze správného místa. Protože, chápejte, jsem od samého počátku očekával, že se tohle stane."

Profesorčina ústa byla široce, široce otevřená.

"Takže otázka zní... jste na mě naštvaná, že jsem se vzepřel vaší autoritě? Nebo ráda, že náš den teď skončí úspěchem místo neúspěchu? Nežádám od vás nic jiného, když se vás na tohle ptám. Ani neslibuju ani nepožaduju spolupráci na jiných záležitostech. Jen chci vědět, zda jste potencionální spolupracovník nebo překážka... Minervo."

Prodavač teď doopravdy nahlas zalapal po dechu.

A čarodějka stála na místě, tichá.

"Disciplína v Bradavicích musí být prosazována," řekla takřka po plné minutě. "Pro blaho všech našich studentů. A to musí zahrnovat zdvořilost a poslušnost ke všem našim profesorům."

Harry naklonil hlavu. "Rozumím. Profesorko McGonagallová." Bylo úžasné jak se, tak nějak, zdálo o tolik důležitější prosazovat disciplínu, když jste stáli na vrcholu hromady, a ne vespod... ale Harry si nemyslel, že by bylo chytré snažit se tlačit dál.

"Pak... vám gratuluji za vaši připravenost."

Harrymu se chtělo zavísknout, nebo hodit šavli, nebo omdlít, nebo něco. Tohle bylo poprvé, co tahle jeho řeč vážně zafungovala na dospělého. Tohle bylo poprvé, co jakákoli z jeho řečí kdy fungovala na kohokoli. Možná to bylo proto, protože tohle bylo poprvé, co měl něco skutečně závažného, co od něj onen dospělí potřeboval, ale stejně-

Minerva McGonagallová, +1 bod.

Harry se uklonil a vložil měšec zlata a jedenáct galeonů navíc do profesorčiných rukou. "Nechám to na vás, madam. Já sám musím použít toaletu. Mohl bych se zeptat, kde-"

Prodavač, znovu vemlouvavý, ukázal na dveře ve stěně se zlatě kovanou koulí. Když Harry  odcházel, slyšel, jak se prodavač zeptal svým úlisným hlasem, "Mohl bych se otázat, kdo to byl, madam McGonagallová? Zmijozel, zajisté – třetí ročník, možná?- a z významného rodu, ale nepoznal jsem-"

Prásknutí koupelnových dveří uťalo jeho slova, a jen co Harry rozpoznal zámek a zamáčkl ho, zhroutil se na podlahu. Celé jeho tělo bylo pokryté potem, který jasně promáčel jeho mudlovské oblečení, i když se alespoň neukázal na hábitu. Sklonil se nad zlatem leptanou slonovinovou toaletu a několikrát zakašlal, ale naštěstí z něj nic nevyšlo.


 

A znovu stál na dvorku Děravého kotlíku, na tom malém, spadaným listím pokrytém, opuštěném meziprostoru mezi kouzelnickou Příčnou ulicí a celým mudlovským světem. To bylo ale nechutně nevyvážené uspořádání... Harry měl zavolat svému otci z telefónní budky, hned, jakmile se ocitne na druhé straně. Nemusel se, očividně, bát o to, že mu někdo ukradne jeho zavazadlo; mělo status kouzelnického přemětu, něčeho, čeho si mudlové nevšimnou. To byla část toho, co jste v kouzelnickém světě mohli dostat, pokud jste byli ochotní zaplatit cenu ojetého auta. Harryho napadlo, jestli by jeho otec mohl být schopný ten kufr spatřit, kdyby ho na něj upozornil.

"Takže, tady se na určitou dobu rozcházíme," řekla profesorka McGonagallová. V úžasu potřásla hlavou. "Tohle byl nejpodivnější den v mém životě za posledních... hodně let. Ode dne, kdy jsem se dozvěděla, že dítě porazilo Vy-víte-koho. Napadá mě teď, v retrospektu, jestli to také nebyl poslední příčetný den v mém životě."

Ále, jako by ona měla na co si stěžovat. Myslíte si, že váš den byl surreální? Zkuste si můj.

"Udělala jste na mě dnes velmi silný dojem," řekl jí Harry. "Měl jsem si vzpomenout, vyjádřit vám poklonu nahlas, v duchu jsem vás odměňoval body a všechno."

"Děkuji vám, pane Pottere," řekla McGonagallová. "Pokud byste už byl zařazen do koleje, sebrala bych jí tolik bodů, že za sto let ode dneška, by její budoucí generace pořád ještě prohrávala ve školním turnaji."

"Děkuji vám, Minervo." Bylo pravděpodobně příliš brzy začít jí říkat Minny.

Tahle žena mohla být tím nejpříčetnějším dospělým, jakého kdy Harry potkal, navzdory jejímu nedostatku vědeckého vzdělání. Harry dokonce zvažoval, že by jí nabídl pozici druhého-ve-vedení v jakékoli skupině, kterou to zformuje na boj s Pánem zla, i když nebyl tak pošetilý, aby to vyslovil nahlas. Hmm, jak jen by to mohl nazvat...? Usmrtitelé Smrtijedů?

"Uvidím vás velmi brzo, až začne škola," řekla McGonagallová. "A, pane Pottere, ohledně vaší hůlky-"

"Vím, co po mě budete chtít," řekl Harry. Vytáhl svou drahocennou hůlku a, s prudkým bodnutím v srdci, ji jednou rukou jí vyhodil do vzduchu a druhou chytil. Držadlem napřed ji nabídl McGonagallové. "Vemte si ji. Neplánoval jsem s ní dělat nic, naprosto nic, ale nechci, abyste měla noční můry, že svůj dům vyhodím do vzduchu."

McGonagallová spěšně potřásla hlavou. "Ale ne, pane Pottere! Nic takového. Jen jsem vás chtěla varovat, abyste svou hůlku nepoužíval doma, protože existují způsoby, jak odhalit magii nezletilých, a ta je bez dozoru zakázána."

"Aha," řekl Harry a usmál se. "To zní jako velmi rozumné pravidlo. Jsem rád, když vidím, že kouzelnický svět bere podobné záležitosti vážně."

McGonagallová se na něj pozorně zadívala. "Vy to myslíte vážně."

"Ano," řekl Harry. "Chápu to. Magie je nebezpečná a pravidla jsou tu z dobrých důvodů. Jisté jiné záležitosti jsou také nebezpečné. To také chápu. Pamatujte si, nejsem hloupý."

"Je nepravděpodobné, že bych to kdy zapomněla. Děkuji, Harry, s tímhle se budu cítit lépe, že jsem vám důvěřovala ohledně jistých věcí. Prozatím nashledanou."

Harry se otočil k Děravému kotlíku a k mudlovskému světu.

Když se jeho ruka dotýkala kliky, zaslechl za sebou šepot.

"Hermiona Grangerová."

"Cože?" řekl Harry, ruku stále na klice.

"Podívejte se po prvačce jménem Hermiona Grangerová ve vlaku do Bradavic."

"Kdo to je?"

Nenásledovala žádná odpověď, a když se Harry otočil, McGonagallová byla pryč.


 

Později:

Ředitel Brumbál se naklonil přes svůj stůl. Jeho jiskřící oči se upřely na profesorku. "Takže, Minervo, našla jste Harryho?"

McGonagallová otevřela ústa. Pak je zavřela. Pak znovu otevřela. Nevyšel z nich žádný zvuk.

"Chápu," řekl Brumbál vážně. "Děkuji vám za vaše hlášení, Minervo. Můžete jít."

------------------------------------------------------------------------------------------------------------


* Zajímal by vás zbytek? Netroufnu si ho překládat: http://www.lyricsfreak.com/t/tom+lehrer/be+prepared_20138405.html

ale nese se zhruba v duchu:

Buď připraven!

Schovat ten balíček cigaret

Buď připraven!

Dělat své dobré skutky jen všem na očích...

** Tohle skutečně existuje, hele: http://theyalwayscomeback.blogspot.com/2008/01/pet-rock.html

Velká móda v sedmdesátých letech (generace Harryho rodičů). Svůj kamínek můžete naučit spoustu triků, například ,sedni', ,mrtvý', můžete mu dát jméno, vodit ho na procházky, slavit jeho narozeniny... a umučit hlady, máte-li Harryho talent.

*** Richard Feynman (1918 – 1988) americký fyzik, nositel Nobelovy ceny. Kromě jiného se zabýval i zpřístupňováním fyziky "široké" veřejnosti.

**** Ano, správně, Harry právě objevil Mrakoplašovo Zavazadlo.


7. Reciprocita, 1.polovina



Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

Beta-read: Kometa

 

Omlouvám se, kapitola musela být rozdělena z důvodu přílišné délky a přílišné... vydatnosti děje :)

Věnováno Jimmi.



Reciprocita, 1.polovina 

Petunii Evansové-Verresové se třásly rty a oči se jí plnily slzami, když ji Harry objal uprostřed devátého nástupiště nádraží King's Cross. "Jsi si jistý, že nechceš, abych šla s tebou, Harry?"

Harry k ní vzhlédl. Oči mu přelétly k otci, Michaelu Verresovi-Evansovi, který nesl stereotypní přísný-ale-hrdý výraz a potom zpátky k matce, která vypadala dost... nesebraně. "Mami, vím, jak nemáš ráda kouzelnický svět. Nemusíš mě vyprovázet. Myslím to vážně."

Petunie zamrkala. "Harry, o mě by ses starat neměl, jsem tvá matka a pokud potřebuješ někoho s sebou-"

"Mami, budu v Bradavicích sám měsíce a měsíce. Pokud nedokážu zůstat sám ani na nástupišti, čím dříve to zjistíme tím lépe, abychom měli čas vycouvat." Ztišil hlas až k šepotu. "Kromě toho, mami, všichni mě tam mají rádi. Kdybych měl nějaký problém, stačilo by mi sundat si tuhle čelenku," Harry poklepal na cvičící potítko, které mu zakrývalo jizvu, "a dostanu mnohem více pomoci, než bych mohl zvládnout."

"Ach, Harry," zašeptala Petunie. Klekla si a pevně ho objala, tváří v tvář, jejich obličeje se opíraly jeden o druhý. Harry cítil její přerývavé dýchání, a pak uslyšel vzlyk, který jí unikl přes rty, potlačený, ale slyšitelný. "Ach, Harry, mám tě ráda, vždycky na to pamatuj."

Jako by se bála, že už mě nikdy neuvidí, pomyslel si z čista jasna Harry. Věděl, že to pochytil dobře, ale netušil, proč se toho máma tolik bojí.

Tak to zkusil odhadnout. "Mami, ty víš, že se nestanu takovým jako tvá sestra, jenom protože se budu učit kouzlit, že jo? Udělám pro tebe jakákoli kouzla – pokud je budu umět, chci říct – nebo pokud budeš chtít, abych doma nikdy nekouzlil, tak to udělám taky, přísahám, že nikdy nedovolím magii, aby stála mezi námi-"

Těsné objetí umlčelo další slova. "Máš dobré srdce," zašeptala mu matka do ucha. "Velmi dobré srdce, můj synu."

Na to Harrymu také trochu zvlhly oči.

Matka ho pustila a stoupla si. Vytáhla kapesník a třesoucí se rukou se dotkla svých očí a pouštějícího make-upu.

Bylo bez otázek, jestli ho otec doprovodí na magickou stranu nádraží King's Cross nebo ne. Jeho táta měl problém i s přímým pohledem na Harryho kufr. Magie běhala krví a o tu Michaela Verrese-Evanse ani neškobrtla.

Takže místo toho si otec jen odkašlal. "Hodně štěstí ve škole, Harry," řekl. "Myslíš, že jsem ti koupil dost knih?"

Harry otci vysvětlil, že si myslí, že by tohle mohla být jeho velká šance provést něco vážně převratného a důležitého, a profesor Verres-Evans přikývl a zrušil svůj velmi zaneprázdněný rozvrh na celé dva dny, aby ho vzal na Nejlepší pochod po antikvariátech v lidské historii, který obsáhl čtyři města a přinesl třicet krabic vědecké literatury, které teď ležely v prohlubině Harryho kufru. Většina z těch knih byla za libru nebo dvě, ale některé z nich rozhodně nebyly, jako například nejnovější Příručka chemie a fyziky nebo kompletní sada encyklopedie Britannicy z roku 1972.  Otec se Harrymu pokoušel zabránit, aby spatřil cenovky, ale Harry usoudil, že musel utratit přinejmenším tisíc liber. Harry řekl svému otci, že mu peníze vrátí hned, jakmile zjistí způsob jak vyměnit kouzelnické zlato za mudlovské peníze, a otec mu řekl, aby si šel skočit do jezera.

A potom se ho jeho otec zeptal: Myslíš, že jsem ti koupil dost knih? Bylo naprosto jasné, jakou odpověď táta očekával.

Harryho hrdlo bylo z nějakého důvodu sevřené. "Nikdy nemůžeš mít dost knih," odrecitoval motto Verresovy rodiny a jeho otec si klekl a dal mu rychlé, pevné objetí. "Ale ty jsi to rozhodně zkusil," řekl Harry a cítil, jak se mu znovu zamlžují oči. "Byl to vážně, vážně, vážně dobrý pokus."

Jeho táta se narovnal. "Takže..." řekl. "Vidíš nástupiště Devět a tři-čtvrtě?"

Nádraží King's Cross bylo obrovské a zaneprázdněné, se stěnami a podlahou dlážděnými kachličkami se špinavými fleky, plné běžných lidí, kteří spěchali po svých běžných záležitostech za vedení běžných rozhovorů, které produkovaly spousty a spousty běžného hluku. Nádraží King's Cross mělo nástupiště Devět (na kterém právě stáli) a nástupiště Deset (hned vedle) ale mezi nástupišti devět a deset nebylo naprosto nic, kromě tenké, neslibně vypadající hraniční zdi. Šedavé osvětlení nad nimi produkovalo dost světla, aby ozřejmilo naprostý nedostatek nástupiště Devět a tři-čtvrtě.

Harry zíral kolem dokud mu nevyschly oči, hlavou mu procházelo no tak, magické znamení, no tak, pojď sem, magické znamení, ale naprosto nic se neukázalo. Přemýšlel, že by vytáhl hůlku a zamával jí, ale McGonagallová ho varovala ohledně jejího používání. Navíc, kdyby se tu objevila další sprška několikabarevných jisker, mohlo by to vést k zatčení za pouštění ohňostroje uvnitř vlakové stanice. A to ještě, pokud by se nestalo nic jiného, například pokud by celá stanice King's Cross nevybuchla. Harry své učebnice zatím prolistoval jenom zběžně (i když už to prolistování bylo dostatečně bizarní), ve velmi rychlé snaze určit, jaký druh vědecké literatury bude třeba koupit během následujích 48 hodin.

No– Harry pohlédl na své hodinky – měl celou jednu hodinu, aby to zjistil, vzhledem k tomu, že   ve vlaku má být v jedenáct. Možná to byl nějaký ekvivalent IQ testu a hloupé děti se nemohly stát kouzelníky. (A množství extra času, které jste si vyhradili, určovalo vaši Svědomitost, druhou nejdůležitější věc nutnou pro studijní úspěch.)

"Zjistím to," řekl Harry svým čekajícím rodičům. "Je to pravděpodobně nějaký test."

Jeho otec se zamračil. "Hmm... možná, kdyby ses podíval po stopách na zemi, které vedou někam, kam to nedává žádný smysl-"

"Tati!" řekl Harry. "Přestaň s tím! Ještě jsem to ani nezkusil vymyslet sám!" Navíc to byl velmi dobrý návrh, tím hůř.

"Promiň," omluvil se jeho otec.

"Ach..." řekla Harryho matka. "Nemyslím si, že by něco takového udělali studentovi, vy ano? Jsi si jistý, Harry, že ti profesorka McGonagallová nic neřekla?"

"Možná byla moc rozptýlená," řekl Harry bez přemýšlení.

"Harry!" zasyčel jeho otec s matkou v unisonu. "Co jsi udělal?"

"Jen jsem, uhm..." Harry polkl. "Podívejte, na tohle teď nemáme čas-"

"Harry!"

"Myslím to vážně! Na tohle teď nemáme čas! Protože je to vážně dlouhý příběh a já musím vymyslet, jak se dostat do školy!"

Jeho matka si přikryla rukou tvář. "Jak zlé to bylo?"

"Já, ehm," nemůžu o tom mluvit z důvodů národní bezpečnosti," asi z poloviny tak hrozné jako Incident s projektem na vědecký veletrh?"

"Harry!"

"Jen jsem, ehm, hej, koukněte, tady jdou nějací lidé se sovou, půjdu se jich zeptat, jak se tam dostat!" Harry utekl od svých rodičů k rudovlasé rodině, jeho kufr se při tom automaticky kradl za ním.

Buclatá žena k němu vzhlédla, když se přiblížil. "Ahoj, drahoušku. Poprvé do Bradavic? Ron taky jede poprvé-" a pak ztuhla. Zahleděla se na něj pozorněji. "Harry Potter?"

Čtyři kluci, zrzavé děvče a sova se otočili a rovněž ztuhli na místě.

"Ale no tak!" zaprostestoval Harry. Plánoval vystupovat pod jménem pan Verres, alespoň dokud se nedostane do Bradavic. "Koupil jsem si čelenku a všechno! Jak můžete vědět, kdo jsem?"

"Ano," řekl Harryho otec, který se k nim přiblížil lehkým, svižným krokem, "jak víte, kdo to je?" Jeho hlas obsahoval podtón hrůzy.

"Tvůj obrázek byl v novinách," řeklo jedno z identicky vypadajících dvojčat.

"HARRY!"

"Tati! To není, jak to vypadá! Jde o to, že jsem porazil Pána zla Ty-víš-koho, když mi byl jeden rok!"

"COŽE?"

"Máma to může vysvětlit."

"COŽE?"

"Ach... Michaeli, lásko, jsou tu jisté věci, o kterých jsem si myslela, že bude lepší tě s nimi neobtěžovat-"

"Promiňte," řekl Harry zrzavé rodině, která na něj třeštila oči, "ale skutečně by mi extrémně pomohlo, kdybyste mi mohli říct, jak se dostat do nádraží Devět a tři-čtvrtě hned teď."

"Ach..." řekla ta žena. Zvedla ruku a ukázala na zeď mezi nástupišti. "Prostě projdeš rovnou skrze tu bariéru mezi nástupišti devět a deset. Nezastavuj se a neboj se, nebo do ní narazíš, to je velmi důležité. Nejlepší bude, pokud se rozeběhneš, jestli jsi nervózní."

"A ať se stane cokoli, nemysli na slona."

"Georgi! Nevšímej si ho, Harry, drahoušku, neexistuje žádný důvod, proč bys neměl myslet na slona."

"Já jsem Fred, mami, ne George-"

"Díky!" řekl Harry, otočil se a rozběhl se k bariéře.

Počkat chvíli, nebude to fungovat, pokud v to nebude věřit?

V takových chvílích Harry opravdu litoval, že jeho mozek pracuje natolik rychle, aby si uvědomil, že tohle byl případ, na který platila "rezonanční pochybnost" to znamená, že kdyby pokračoval s  vírou, že projde skrze bariéru, byl by v pohodě, ale teď se místo toho strachoval, jestli dostatečně věří, že projde skrze bariéru, což znamenalo, že ve skutečnosti obavu, že do ní narazí.

"Harry! Vrať se zpátky! Čeká tu na tebe jisté vysvětlování!" To byl jeho táta.

Harry zavřel oči a ignoroval všechno, co věděl o ospravedlňování víry a jednoduše se snažil věřit vážně hodně, že projde skrze bariéru a -

- zvuky okolo něj se změnily.

Harry otevřel oči, a s klopýtnutím se zastavil. Po tom, co vyvinul vědomou námahu, aby v něco uvěřil se cítil podstatně špinavěji.

Stál v jasném nástupišti pod otevřeným nebem, vedle jediného obrovského vlaku - čtrnácti dlouhých vozech tažených masivní kovově rudou lokomotivou s komínem, který sliboval smrt zdravému ovzduší. Nástupiště už bylo lehce zalidněné (i přestože Harry dorazil o celou hodinu dříve) a tucty dětí a jejich rodičů se hemžily kolem laviček, stolů a nejrůznějších stánkařů a pouličních prodavačů.

Bylo naprosto bez diskuze, že žádné takové místo na nádraží King's Cross nebylo, stejně jako žádné místo, kde by se mohlo ukrývat.

O.k., takže buď a) jsem se právě teleportoval někam naprosto jinam b) dovedou skládat prostor jako nikdo jiný c) jednoduše ignorujou pravidla.

Za ním se ozval slabý kradmý zvuk a Harry se otočil, aby si potrvdil, že jeho kufr ho na svých malých chapadlech vážně následoval. Očividně, pro magické účely, bylo jeho zavazedlo rovněž schopné vyvinout dostatečnou víru, aby prošlo bariérou. Vlastně, to bylo docela znepokojivé, když se tak nad tím Harry zamyslel.

O chvilku později ze železného průchodu vyběhl rudovlasý chlapec, který vypadal nejmladší ze všech ostatních. Na vodítku za sebou táhl svůj kufr a málem narazil do Harryho. Harry, který se cítil jako naprostý hlupák, že tam zůstal stát, se rychle posunul stranou z dojížděcího prostoru a rudovlasý chlapec ho následoval s důrazným škubáním za vodítko svého kufru, aby s ním zavazadlo udrželo tempo. O chvilku později prolétla kovovým průchodem bílá sova a usadila se chlapci na rameni.

"Teda," řekl rudovlasý chlapec, "jsi vážně Harry Potter?"

Jenom ne zase tohle. "Nemám žádný logický způsob, kterým bych si to s jistotou ověřil. Moji rodiče mě vychovali ve víře, že jsem Harry Potter a spousta lidí mi řekla, že vypadám jako mí rodiče, čímž myslím své druhé rodiče, ale," Harry se s náhlým uvědoměním zarazil, "pro všechno co vím, je klidně možné, že existují kouzla, která by dítěti mohla dát určitý vzhled-"

"Ehm, cože to, kámo?"

Podle všeho nikoli havraspárský materiál. "Ano, jsem Harry Potter."

"Já jsem Ron Weasley," řeklo vysoké hubené dítě s pihovatým nosem, a natáhlo ruku, kterou Harry za chůze zdvořile potřásl. Sova Harryho obdařila podivně odměřeným a zdvořilým zahoukáním (které vlastně znělo mnohem spíš jako eehhhh, všiml si Harry překvapeně).

V tu chvíli si Harry uvědomil potenciál bezprostřední katastrofy a rychle vymyslel způsob, jak jí zabránit. "Vteřinku," řekl Ronovi a otevřel jeden ze šuplíků svého kufru, ten který, jak si správně vybavil, obsahoval zimní oblečení, a pod zimním kabátem našel nejlehčí šálu, kterou vlastnil. Harry si sundal čelenku, se stejnou rychlostí jako rozmotal šálu a uvázal si jí kolem obličeje. Trochu hřála, obzvlášť teď v létě, ale to Harry přežije.

Potom zavřel zásuvku (která teď obsahovala jeho zbytečnou čelenku, i když tam ani nepatřila) a otevřel další zásuvku, aby vytáhl svůj černý kouzelnický hábit, který si přetáhl přes hlavu, teď, když už nebyl na mudlovském území.

"Tak," řekl Harry spokojeně. Ten zvuk vyšel přes šálu přes jeho ústa jen lehce tlumeně. Otočil se k Ronovi. "Jak vypadám? Pitomě, já vím, ale jsem rozpoznatelný jako Harry Potter?"

"Ehm," řekl Ron. Zavřel pusu, do té chvíle otevřenou. "Ani ne, Harry."

"Velmi dobře," řekl Harry. "Nicméně, abychom nezmařili smysl celého cvičení, budeš mě nadále adresovat jako," Verres by už také mohlo být marné, "Pana Spoo."

"Dobře, Harry," řekl Ron nejistě.

Síla v tomto jedinci není zvlášť silná. "Říkej...mi...pane...Spoo."

"Dobře, pane Spoo-" Ron se zarazil. "To nejde, cítím se hloupě."

To není jen pocit. "O.k. Ty vyber jméno."

"Pan Kanonýr," řekl Ron okamžitě. "Po Kudleyských kanonýrech."

"Aha..." Harry měl příšerný pocit, že tohohle bude strašně litovat. "Kdo nebo co jsou Kudleyští kanonýři?"

"Kdo jsou Kudleyští kanonýři? Ten nejlepší tým v celé historii famfrpálu! Jasně, minulý rok skončili na spodní příčce, ale-"

"Co je to famfrpál?"

Tahle otázka se také ukázala být omylem.

"Takže, udělejme si v tom jasno," řekl Harry, když se zdálo, že Ronovo vysvětlování (s doprovodnými ručními gesty) doznívá. "Chycení zlatonky se počítá za sto a padesát bodů?"

"Jo-"

"Kolik desetibodových gólů jeden tým průměrně střelí, když do toho nepočítáš zlatonku?"

"Uhm, možná patnáct nebo dvacet v profesionálních zápasech-"

"To je jednoduše špatně. To porušuje jakýkoli možný smysl hry. Podívej, ten zbytek zní, že by možná mohl dávat smysl, jistým způsobem, pro sport, chci říct, ale ty v podstatě říkáš, že chycení téhle zlatonky vymaže téměř jakékoli běžné rozpětí bodů. Ti dva chytači jednoduše létají kolem, hledají zlatonku a s nikým jiným se nestřetávají, zpozorování zlatonky tak bude záležet hlavně na štěstí-"

"Nejde o štěstí!" zaprotestoval Ron. "Musíš pátrat očima ve správném vzorci-"

"Není to interaktivní, není tu žádné závodění s jinými hráči, a jak zábavné může být pozorovat někoho neuvěřitelně dobrého v hýbání očima? A pak se ten z chytačů, který má větší štěstí vyřítí dopředu, popadne zlatonku a snažení všech ostatních jde do kytek. Je to jako kdyby někdo vzal skutečnou hru a narouboval do ní nesmyslnou extra pozici, jenom abys mohl být Nejdůležitější Hráč na hřišti, aniž by ses musel doopravdy snažit, nebo se musel naučit zbytek. Kdo byl první chytač, králův připitomělý synek, který chtěl hrát famfrpál, ale nedovedl pochopit pravidla?" Popravdě, teď, když se nad tím Harry zamyslel, znělo to jako překvapivě dobrá hypotéza. Posaďte ho na koště a řekněte mu, aby chytil tu blyštivou věcičku...

Ronova tvář se v zamračení stáhla. "Pokud nemáš rád famfrpál, nemusíš si z něj dělat srandu!"

"Pokud nemůžeš kritizovat, nemůžeš vylepšovat. Já navrhuju, jak tu hru vylepšit. Je to velmi prosté - zbavte se zlatonky."

"Nezmění tu hru jenom protože to řekneš!"

"Já jsem Chlapec-který-přežil, víš. Lidé mi budou naslouchat. Možná, kdybych je dokázal přesvědčit, aby tu hru změnili v Bradavicích, změna se rozšíří."

Výraz naprosté hrůzy se zmocnil Ronovy tváře. "Ale, ale, ale, když odstraníš zlatonku, jak potom poznáš, kdy hra skončí?"

"Koupí...se...hodiny. Bude to mnohem spravedlivější, než když hra skončí někdy po deseti minutách a někdy nekončí celé hodiny, i pro diváky to bude mnohem předvídatelnější." Harry si povzdechl. "Ále, přestaň se na mě dívat s tím výrazem naprosté hrůzy, pravděpodobně si doopravdy nedám tu práci, abych zničil tuhle ubohou výmluvu pro národní sport a předělal ji lepší a chytřejší ku svému obrazu. Mám daleko, daleko, daleko důležitější věci na starosti." Harry se zatvářil zamyšleně. "Na druhou stranu, nezabralo by tolik času, napsat Devadesát pět tezí proti zlatonce ve famrfpálu a přišpendlit je na kostelní dveře-"

"Pottere," protáhl hlas mladého chlapce, "co to máš na tváři a co to stojí vedle tebe?"

Ronův výraz naprostého děsu byl nahrazen výrazem naprosté nenávisti. "Ty!"

Harry otočil hlavu a skutečně, byl to Draco Malfoy, který mohl být donucen obléci si standartní školní hábit, ale vynahradil si to kufrem, který vypadal alespoň tak magicky jako Harryho vlastní a byl mnohem elegantnější, zdobený stříbrem a smaragdy a výjevem, o kterém Harry odhadl, že musí být součástí Malfoyova rodinného erbu - hadem s krásnými špičáky a se zkříženými slonovinovými hůlkami v pozadí.

"Draco!" řekl Harry. "Ehm, nebo Malfoyi, pokud tomu tak dáváš přednost, i když to mi trochu zavání Luciusem. Jsem rád, že tě vidím v pořádku po našem, umm, po našem posledním setkání. Tohle je Ron Weasley. A já se snažím jít incognito, takže mi říkej, ehm," Harry sklonil pohled na svůj hábit, "pane Black."

"Harry!" zasyčel Ron. "Tohle jméno nemůžeš používat!"

Harry zamrkal. "Proč ne?" Znělo hezky temně, jako mezinárodní muž záhad-

"Já bych řekl, že je to dobré jméno," řekl Draco, "ale vznešený a starodávný rod Blacků by mohl mít námitky. Co takhle pan Stříbrný?"

"Jdi pryč od... od pana Zlatého," řekl Ron chladně a postoupil o krok dopředu. "Nepotřebuje mluvit s takovými jako jseš ty!"

Harry smířlivě zvedl ruku. "Půjdu s panem Bronzovým, díky za návrhy. A Rone, uhm," Harry tápal,  jak jen to říct, "jsem rád, že jseš tak... nadšený, pokud jde o mou ochranu, ale mě nijak zvlášť nevadí mluvit tady s Dracem-"

Tohle bylo pro Rona očividně poslední kapka, otočil se na Harryho a jeho oči teď žhnuly pobouřením. "Cože? Víš, kdo to je?"

"Ano, Rone," řekl Harry, "možná si vzpomínáš, že jsem ho nazval Dracem, aniž by se musel představovat."

Draco se zasmál. Pak jeho oči spočinuly na bílé sově na Ronově rameni. "Ale, copak je tohle?" protáhl Draco hlasem plným potměšilosti. "Kdepak je ta slavná Weasleyovic rodinná krysa?"

"Pohřbená na dvorku," řekl Ron chladně.

"Ach, jak smutné. Pot...á, pane Bronzový, měl bych se zmínit, že dle všeobecného mínění mají Weasleyovi tu nejlepší historku s domácím mazlíčkem v dějinách. Chtěl bys ji říct, Weasley?"

Ronova tvář se zkroutila. "Nemyslel by sis, že je to tak vtipné, kdyby se to stalo tvojí rodině!"

"Oh," zapředl Draco, "ale tohle by se nikdy nestalo Malfoyům."

Ronovy ruce se sevřely do pěstí-

"To stačí," řekl Harry, vložil do hlasu tolik tiché autority, kolik jen zvládl. Bylo očividné, že ať už šlo o cokoli, pro to zrzavé dítě to byla bolestivá vzpomínka. "Pokud o tom Ron nechce mluvit, pak o tom mluvit nemusí a já bych tě požádal o to samé."

Draco se k Harrymu překvapeně otočil a Ron přikývl. "Přesně tak, Harry! Chci říct, pane Bronzový! Vidíš, co je to za člověka? Teď mu řekni, ať jde pryč!"

Harry v duchu napočítal do deseti, což pro něj představovalo velmi rychlé 12345678910 – starý zvyk z doby, kdy mu bylo pět a jeho matka mu to poprvé poradila a Harry usoudil, že jeho způsob je rychlejší a měl by být zrovna tak efektivní. "Rone," řekl Harry klidně, "já mu neřeknu, aby šel pryč. Pokud chce, může se mnou klidně mluvit."

"No, já se nehodlám bavit s někým, kdo se baví s Dracem Malfoyem," oznámil Ron chladně.

Harry pokrčil rameny. "To je na tobě. Já se nehodlám bavit s někým, kdo mi říká, s kým bych se měl bavit." V duchu tiše zpíval, prosím jdi pryč, prosím jdi pryč...

Ronova tvář překvapením ztratila jakýkoli výraz, jako by doopravdy očekával, že ta věta zafunguje. Potom se otočil, cukl vodítkem svého zavazadla a odehnal se směrem dolů po nástupišti.


7. Reciprocita, 2.polovina



Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

Beta-read: Teriisek

HRA ZAČÍNÁ.

Pokud byste, čirou náhodou, měli pocit, že se tu stane něco, co by stálo za komentář... Neváhejte.

Technická poznámka: Tohle by vážně mělo být intuitivní, ale pro jistotu, nechci abyste si ublížili... Jmenuje se to Prskavkový čaj, dobrá? Pokud ho jakákoli postava pije, drží v ruce, nebo jen přemýšlí, že by se ho napila, není vhodné vyhledávat jakékoli nápoje. Ne, duševní obrněnost  nepomáhá - zkoušelo se to.




 

"Tvůj táta je skoro stejně úžasný jako ten můj."

 

 

"No, já se nehodlám bavit s někým, kdo se baví s Dracem Malfoyem," oznámil Ron chladně.

Harry pokrčil rameny. "To je na tobě. Já se nehodlám bavit s někým, kdo mi říká, s kým bych se měl bavit." V duchu tiše zpíval, prosím jdi pryč, prosím jdi pryč...

Ronova tvář překvapením ztratila jakýkoli výraz, jako by doopravdy očekával, že ta věta zafunguje. Potom se otočil, cukl vodítkem svého zavazadla a odehnal se směrem dolů po nástupišti.

"Pokud se ti nezamlouval," zeptal se Draco zvědavě, "proč jsi prostě neodešel?"

"Um... jeho matka mi pomohla zjistit, jak se dostat na tohle nástupiště z nádraží King's Cross, takže bylo trochu těžké mu jednoduše říct, ať zmizí. A navíc, není to tak, že bych tohohle Rona nenáviděl," řekl Harry. "Jenom, jenom..." zapátral po vhodném výrazu.

"Nevidíš žádný důvod, proč by měl existovat?" nabídl Draco.

"Tak nějak."

"Každopádně, Pottere... pokud jsi skutečně byl vychován mudly-" Draco se na chvíli zarazil, jako kdyby čekal na popření, ale Harry nic neřekl "-pak si možná neuvědomuješ, jaké je to být slavný. Lidé budou chtít zabrat si veškerý tvůj čas. Musíš se naučit říkat ne."

Harry přikývl a položil na tvář zamyšlený výraz. "To zní jako velmi dobrá rada."

"Pokud k nim zkusíš být milý, ve výsledku to jen bude znamenat, že strávíš nejvíce času s těmi nejvlezlejšími. Rozhodni se, s kým chceš trávit svůj čas, a odbyj všechny ostatní. Lidé tě budou soudit podle toho, s kým tě uvidí, a ty nechceš být viděn vedle takových jako je Ron Weasley."

Harry znovu přikývl. "Pokud ti nevadí, že se ptám, jak jsi mě poznal?"

"Pane Bronzový," protáhl Draco, "už jsem vás potkal, vzpomeňte si. Velmi dobře jsem vás poznal. Spatřil jsem někoho, jak chodí kolem se šálou přes obličej a vypadá naprosto k popukání. Takže jsem si zkusil tipnout."

Harry s úklonou hlavy přijal ten kompliment. "Za to se strašně omlouvám," řekl, "naše první setkání, myslím. Nechtěl jsem tě zahanbit před Luciusem."

Draco to odmávl a věnoval Harrymu podivný pohled. "Jen si přeju, aby byl otec přišel, když jsi ty lichotil mně- " Draco se zasmál. "Ale díky za to, co jsi ty řekl otci. Kdyby nebylo toho, měl bych vysvětlování podstatně obtížnější."

Harry se uklonil hlouběji. "A díky tobě, že jsi mi to oplatil tím, co jsi řekl profesorce McGonagallové."

"Nemáš zač. Ale jedna z asistentek musela svou nejlepší kamarádku zapřísáhnout k naprosté mlčenlivosti, protože otec říká, že tu kolují divné zvěsti, jako bysme se ty a já pohádali nebo něco takového."

"Ou," řekl Harry a zamrkal. "To je mi vážně líto-"

"Ne, jsme na to zvyklí, Merlin ví, že o Malfoyových už tak existuje spousta pomluv."

Harry přikývl. "Rád slyším, že nejsi v maléru."

Draco se usmál. "Otec má, um, poněkud vytříbený smysl pro humor, ale rozumí spřátelování se. Rozumí tomu velmi dobře. Po pravdě mě poslední měsíc každou noc před spaním nutil opakovat ,V Bradavicích si získám přátele.' Když jsem mu všechno vysvětlil a on pochopil, že přesně to jsem dělal, nejen že se mi omluvil, ale dokonce mě vzal na zmrzlinu."

Harrymu spadla čelist. "Ty jsi tohle dokázal přetočit do zmrzliny?"

Draco přikývl, vypadal přesně tak samolibě, jak si takový výkon zasluhoval. "No, otec věděl, o co se snažím, samozřejmě, ale on byl tím, kdo mě naučil, jak se to dělá, a pokud se usměju tím správným způsobem, zatímco to dělám, tak to z toho dělá otcovsko-synovskou záležitost, a pak mi musí koupit zmrzlinu, nebo mu dám takový ten smutný obličej, jako kdybych si myslel, že jsem ho zklamal."

Harry si Draca pozorně změřil, cítil přítomnost dalšího mistra. "Ty jsi dostával lekce, jak manipulovat lidmi?"

"Kam až má paměť sahá," řekl Draco hrdě. "Otec mi platil tutory."

"Wow," řekl Harry. Přečtení Ovlivňování: Teorie a praxe Roberta Cialdiniho se s něčím takovým příliš srovnávat nedalo (i když to byla jedna zatraceně dobrá knížka*). "Tvůj táta je skoro stejně úžasný jako ten můj."

Draco zvednul obočí. "Oh? A co dělá tvůj otec?"

"Kupuje mi knížky."

Draco to zvážil. "To nezní moc působivě."

"To bys musel být u toho. Každopádně, jsem rád, že to celé slyším. Při tom způsobu, jakým se na tebe Lucius díval, jsem si myslel, že se chystá tě u-ukřižovat."

"Můj otec mě doopravdy miluje," řekl Draco pevně. "Něco takového by nikdy neudělal."

"Um..." řekl Harry. Pamatoval si, jak to bělovlasé, černě oblečené ztělesnění perfekce vkráčelo k Madam Malkinové, krásnou, smrtelnou hůl se stříbrným držadlem v ruce. Bylo prostě příliš obtížné představit si toho perfektního vraha jako shovívavého otce. "Neber si to špatným způsobem, ale jak to víš?"

"Huh?" Bylo jasné, že se nejednalo o otázku, na kterou by se Draco sám sebe normálně ptal.

"Je to fundamentální otázka racionality: Proč věříš tomu, čemu věříš? Co si myslíš, že víš, a jak si myslíš, že to víš? Co jsi viděl, že tě to přimělo myslet si, že by tě Lucius neobětoval stejným způsobem, jako by obětoval kteroukoli jinou figurku ve své hře?"

Draco střelil po Harrym další podivný pohled. "Co přesně ty víš o mém otci?"

"Um... křeslo v Starostolci, křeslo v Bradavické správní radě, neuvěřitelně bohatý, má ucho ministra Popletala, má důvěru ministra Popletala, pravděpodobně má nějaké vysoce inkriminující fotky ministra Popletala, nejvýznamnější krevní purista od doby, co zmizel Ty-víš-kdo, někdejší Smrtijed patřící k užšímu kruhu, o kterém se ví, že má znamení zla, ale dostal se z toho tvrzením, že byl pod kletbou Imperius, což bylo směšně nepravděpodobné a skoro všichni to věděli... Zlý s velkým Z a rozený zabiják... Myslím, že to je všechno."

Dracovy oči se zúžily na štěrbiny. "To ti řekla McGonagallová, že ano."

"Ne, ona mi potom o Luciusovi neřekla nic, až na to, abych se od něj držel dál. Takže během toho Incidentu v prodejně lektvarů, zatímco profesorka McGonagallová byla zaneprázdněná hovorem s majitelem obchodu a snažila se dostat všechno pod kontrolu, jsem popadl jednoho ze zákazníků, a zeptal se jeho na Luciuse."

Dracovy oči se znovu rozšířily. "To jsi doopravdy udělal?"

Harry na Draca zmateně pohlédl. "Pokud jsem lhal napoprvé, neřeknu ti pravdu, jenom protože jsi se zeptal dvakrát."

Nastala malá pauza, jak to Draco vstřebával.

"Ty se zaručeně dostaneš do Zmijozelu."

"Já se zaručeně dostanu do Havraspáru, děkuju pěkně. Chci moc jenom proto, abych získal knihy."

Draco se zasmál. "Jo, jasně... Každopádně... abych odpověděl, na co jsi se ptal..." Draco se zhluboka nadechl a jeho tvář získala vážný výraz. "Otec pro mě jednou zmeškal hlasování Starostolce. Létal jsem na koštěti a spadl jsem a zlomil jsem si spoustu žeber. Vážně to bolelo. Nikdy předtím mě nic tolik nebolelo a já si myslel, že umřu. Takže otec zmeškal tohle vážně důležité hlasování, protože byl u mé postele v Svatém Mungovi, držel mě za ruce a sliboval mi, že budu v pořádku."

Harry, který do té chvíle z rozpačitosti odvracel zrak, se donutil, aby znovu stočil pohled na Draca. "Proč mi tohle říkáš? Zní to trochu...soukromě..."

Draco se na Harryho vážně podíval. "Jeden z mých tutorů jednou řekl, že lidé tvoří blízká přátelství tím, že jeden o druhém vědí soukromé věci, a že důvod, proč většina lidí nemá blízké přátele je, že jsou příliš rozpačití, než aby o sobě sdíleli něco skutečně důležitého." Draco v pozvání otočil dlaně. "Řada na tobě?"

Harry si všiml, že pochopení, že Dracův nadějeplný výraz do něj byl pravděpodobně vpraven měsíci tréninku, ho nedělalo o nic méně účinným. Ve skutečnosti, dělalo ho méně účinným, ale, bohužel, nikoli neúčinným. To samé by se dalo říct o Dracově chytrém použití recipročního tlaku za nevyžádaný dar, technika, o které Harry četl ve svých knihách o sociální psychologii (jeden experiment ukázal, že bezpodmínečný dar pěti liber byl dvakrát tak účinný jako podmíněná nabídka padesáti liber, když šlo o to přimět lidi vyplnit dotazníky). Draco provedl nevyžádaný dar důvěrnosti a teď vyzval Harryho, aby mu nabídl důvěrnost na oplátku... a po pravdě, Harry se cítil pod tlakem. Odmítnutí, o tom Harry nepochyboval, by se setkalo s pohledem plným smutného zklamání a možná malým množstvím opovržení naznačujícím, že Harry ztratil body.

"Draco," řekl Harry, "jenom abys věděl, přesně jsem poznal, co jsi právě udělal. Moje kniha tomu říká reciprocita a mluví o tom, jak dát někomu přímý dar dvou srpců je dvakrát tak účinné jako nabídnout jim dvacet srpců, když jde o to, aby udělali, co chceš..." Harryho hlas se vytratil.

Draco vypadal smutně a zklamaně. "Nebylo to myšleno jako trik, Harry. Je to opravdový způsob, jak se dělají přátelé."

Harry zvedl ruku. "Neřekl jsem, že se nechystám odpovědět. Jen potřebuju čas, abych vybral něco jak soukromého, tak neškodného. Řekněme... Chci, abys věděl, že se do těhle věcí nedám vehnat." Pauza k promyšlení mohla hodně přispět k zneškodnění většiny svolovacích technik, když už jste se je naučili rozpoznávat.

"Dobře," řekl Draco. "Počkám, dokud s něčím nepřijdeš. Ach, a prosím sundej si tu šálu, zatímco to budeš říkat."

Jednoduché, ale efektivní.

A Harry si nemohl pomoci, aby si nevšiml, jak neohrabané, rozpačité a neelegantní jeho pokusy o manipulaci/zachování tváře/předvádění jsou v porovnání s Dracovými. Potřebuji ty tutory.

"Dobře," řekl Harry po čase. "Tady je moje." Rozhlédl se kolem a vyroloval si šálu přes tvář, tak aby odkrývala všechno až na jizvu. "Um... zní to, jako by ses mohl doopravdy spolehnout na svého otce. Chci říct... pokud k němu mluvíš vážně, vždycky tě bude poslouchat a vezme tě vážně."

Draco přikývl.

"Někdy," řekl Harry a polkl. Tohle bylo překvapivě těžké, ale takové to také mělo být. "Někdy si přeju, aby můj vlastní táta byl jako tvůj." Harryho pohled uhnul z Dracovy tváře, více méně automaticky, a pak se Harry donutil podívat se zpátky. 

Pak Harrymu došlo, co to proboha právě řekl, a spěšně dodal: "Ne, že bych si přál, aby byl můj táta  bezchybným nástrojem smrti jako Lucius, myslel jsem jenom, aby se mnou mluvil vážně-"

"Rozumím," řekl Draco s úsměvem. "Tak... nepřipadá ti teď, že jsme o něco blíže k tomu stát se přáteli?"

Harry přikývl. "Jo. Popravdě, docela jo. Um... bez urážky, ale nasadím si znovu svůj převlek, vážně se nechci vypořádávat-"

"Chápu."

Harry si omotal šálu zpátky přes obličej.

"Můj otec bere všechny své spojence vážně," řekl Draco. "To proto jich má tolik. Možná by ses s ním měl potkat."

"Budu o tom přemýšlet," řekl Harry neutrálním tónem. Znovu udiveně potřásl hlavou. "Takže ty vážně jsi jeho jediným slabým místem."

Teď se Draco díval na Harryho vážně podivně. "Nechceš si dojít pro něco k pití a někam si sednout?"

Harry si uvědomil, že už stojí na jednom místě příliš dlouho, a protáhl se, snažil se o křupnutí v zádech. "Jasně."

Nástupiště se teď už začínalo plnit, ale na vzdálenější straně od červené lokomotivy bylo pořád méně hluku. Po cestě prošli kolem prodavače, holohlavého, ale vousatého muže s malým vozíkem nabízejícího noviny a komiksy a naštosované neonově zelené plechovky.

Prodavač se vlastně právě opíral o záda a pil jednu z oněch neonově zelených plechovek, zrovna v okamžiku, když spatřil elegantního a uhlazeného Draca Malfoye, jak se k němu blíží spolu se záhadným chlapcem, který se šálou omotanou kolem obličeje vypadal neuvěřitelně pitomě, což prodavači způsobilo náhlý záchvat kašle a vyprsknutí značného množství neonově zelené tekutiny na vousy.

"Promiňte," řekl Harry, "ale co přesně je tahle věc?"

"Prskavkový čaj," řekl stánkař. "Pokud ho vypijete, neodvratně se vám stane něco, co vás přiměje vyprsknout ho na sebe nebo na někoho jiného. Ale je to očarované, aby to za pár vteřin zmizelo-" Skutečně, skvrna na jeho vousech už mizela.

"Jak zábavné," řekl Draco. "Jak velmi, velmi zábavné. Pojďte, pane Bronzový, najdeme si jiné-"

"Počkej," řekl Harry.

"Ale no tak! Tohle je prostě, prostě dětinské!"

"Ne, je mi líto, Draco, ale já tohle musím prošetřit. Co se stane, když vypiju Prskavkový čaj, ale budu dělat, co budu moci, abych udržel rozhovor naprosto vážný?"

Prodavač se usmál a neurčitě pokrčil rameny. "Kdo ví? Náhle spatříte, jak kolem jde přítel v žabím kostýmu? Něco vtipného a neočekávaného se stane tak jako tak-"

"Ne. Je mi líto. Tomuhle prostě nevěřím. To týrá moji už tak velmi zneužívanou schopnost potlačování nedůvěry tolika způsoby, že je jazyk ani nedokáže vyjádřit. Neexistuje, neexistuje žádný způsob, jakým by zatracené pití mohlo manipulovat realitou tak, aby vytvářelo komediální scénky, nebo to hodlám vzdát a odletět strávit důchod na Bahamách-"

Draco zasténal. "Vážně se tohle chystáme udělat?"

"Ty to pít nemusíš, ale já to musím prozkoumat. Musím. Za kolik?"

"Pět svrčků plechovka," řekl prodavač.

"Pět svrčků? Vy prodáváte realitu-ohýbající nealkoholické pití za pět svrčků plechovku?" Harry se natáhl do svého váčku a řekl: "Čtyři srpce, čtyři svrčky," a plácnul jimi na pult. "Dva tucty plechovek, prosím."

"Taky si jednu vezmu," Draco si povzdechl a začal se natahovat ke kapsám.

Harry rychle zavrtěl hlavou. "Ne, platím to, a ani se to nepočítá jako laskavost, jen chci vědět, jestli to bude fungovat také na tebe." Hodil plechovku Dracovi a začal krmit váček, jehož rozšířený ret plechovky snědl za doprovodu krkavých zvuků, které tak docela neposilovaly Harryho víru, že jednou pro tohle všechno najde rozumné vysvětlení.

O dvacet dva krknutí později držel Harry v ruce poslední koupenou plechovku. Draco se na něj s očekáváním podíval a oba otevřeli plechovky najednou.

Harry si vyroloval šálu, aby uvolnil ústa, a oba dva zaklonili hlavu a napili se Prskavkového čaje. Tak nějak chutnal zeleně – extra bublinkově a citrónověji než citrón.

Nic se nestalo.

Harry se podíval na prodavače, který je shovívavě pozoroval.

Dobře, pokud tenhle chlápek právě využil naprosto přirozeného incidentu, aby mi prodal dvacet čtyři plechovek zelené sodovky, zaaplauduju jeho podnikatelskému duchu a pak ho zabiju.

"Nemusí se to stát ihned," řekl stánkař. "Ale je to zaručené alespoň jednou za plechovku, nebo peníze zpátky."

Harry se znovu napil.

A ještě jednou se nic nestalo.

Možná bych prostě měl vyžblunknout celou tuhle věc co nejrychleji.. a doufat, že mi žaludek neexploduje ze všeho toho oxidu uhličitého, nebo že nekrknu zatímco to budu pít...

Ne, mohl si dovolit být trochu trpělivý. Ale upřímně, Harry nechápal, jak by tohle mohlo fungovat. Nemohli jste prostě k někomu přijít a říct "Teď tě překvapím" nebo "A teď ti řeknu pointu jednoho vtipu a bude opravdu zábavná". To ničilo ten element šoku. V Harryho stavu duchovní obrněnosti by kolem klidně mohl protančit Lucius Malfoy v baletním kostýmku a k pořádnému vyprsknutí by ho to nedonutilo. S jakým ujetým nesmyslem by vesmír měl přijít teď?

"Tak jako tak, pojďme se posadit," řekl Harry. Chystal se znovu se napít a vyrazit k vzdáleným lavičkám, což ho nasměrovalo do správného úhlu, aby se podíval zpátky a všiml si té části prodavačova novinového stánku, která byla vyhrazena novinám s názvem Jinotaj, které hlásaly následující titulek:

DRACO MALFOY TĚHOTNÝ

S CHLAPCEM-KTERÝ-PŘEŽIL

"Gah!" zaječel Draco, když ho vydatně poskříkala sprška z Harryho strany. Draco se s plamenným pohledem otočil k Harrymu a popadl vlastní plechovku. "Ty synu mudlovský šmejdky! Podívejme se, jak se tobě bude líbit nechat se poplivat!" A Draco do úst úmyslně nabral lok z plechovky, právě v okamžiku, kdy jeho vlastní oči zachytily titulek.

V čistě reflexní reakci se Harry pokusil zaštítit si tvář, když sprška limonády vylétla jeho směrem. Bohužel k zaštítění použil ruku držící Prskavkový čaj, čímž mu jeho zbytek vyšplouchl přes rameno.

Harry nespouštěl oči z plechovky ve své ruce ani při následném kašlání a prskání. Zelená barva mezitím začala mizet z Dracova hábitu.

Harry vzhlédl a vytřeštil oči na novinový titulek.

DRACO MALFOY TĚHOTNÝ

S CHLAPCEM-KTERÝ-PŘEŽIL

Harryho rty se otevřely a řekly, "buh-bluh-buh-buh..."

Příliš mnoho námitek, v tom byl ten problém. Pokaždé, když se Harry pokusil říct "Ale nám je teprve jedenáct!", námitka "Ale muži nemůžou otěhotnět!" požadovala první prioritu a potom byla předběhnuta "Ale mezi námi vážně nic není!"

Pak se Harry znovu podíval na plechovku ve své ruce.

Začínal cítit prudkou touhu zdrhnout odsud a křičet přitom z plných plic, dokud konečně nezkolabuje z nedostatku kyslíku, a jediná věc, která mu v tom bránila, byla, že jednou četl, že naprostá panika je znamením skutečně významného vědeckého problému.

Harry zavrčel, prudce odhodil plechovku do nejbližšího koše a dokráčel zpět k prodavači. "Jednou Jinotaj, prosím." Zaplatil další čtyři svrčky, vylovil další plechovku Prskavkového čaje ze svého váčku a došel k piknikovému plácku k Dracovi, který zíral na svou vlastní sodovku s výrazem upřímného obdivu.

"Beru to zpátky," řekl Draco. "To bylo zatraceně dobrý."

"Hej, Draco, víš co dělá ještě lepší přátele než vyměňování si tajemství? Společné spáchání vraždy."

"Mám tutora, který to také tvrdí," připustil Draco. Natáhl se pod hábit a lehkým, přirozeným pohybem se poškrábal. "Koho máš na mysli?"

Harry práskl Jinotajem na piknikový stůl. "Chlápka, který přišel s tímhle titulkem."

Draco zasténal. "Žádný chlápek. Holka. Desetiletá holka, věřil bys tomu? Zbláznila se po tom, co jí zemřela matka, a její otec, kterému tyhle noviny patří, je přesvědčený, že je jasnovidka, takže když něco neví, zeptá se Lenky Láskorádové a věří všemu ,co řekne."

Aniž by nad tím doopravdy přemýšlel, Harry otevřel další plechovku Prskavkového čaje a chystal se se napít. "Děláš si srandu? To je ještě horší než mudlovská žurnalistika, a to bych si nemyslel, že je něco takového technicky možné."

Draco zavrčel. "Má také nějakou perverzní posedlost Malfoyovými a její otec je náš politický oponent, takže vytiskne každé slovo. Hned jak budu dost starý, znásilním ji."

Zelená tekutina Harrymu vyrazila z nosních dírek a vsákla se do šály. Prskavkový čaj a plíce se nemíchaly a Harry strávil několik dalších sekund zběsilým kašláním.

Draco se na něj ostře podíval. "Něco je špatně?"

A v tom okamžiku Harrymu došlo, že (a) zvuk přicházející ze zbytku nádraží se proměnil v nezřetelný šum zhruba v okamžiku, kdy se Draco natáhl pod hábit, a (b) když mluvil o vraždě jakožto sbližovacím prostředku, byl přesně jedinou osobou v rozhovoru, která si myslela, že oba žertují.

Správně. Protože ti připadal jako takové normální dítě. A on je normálním dítětem, je přesně tím, co byste očekávali, že se stane z běžného chlapce, pokud by byl vychován nejstrašlivějším služebníkem Pána zla a/nebo shovívavým otcem.

"Ano, no," Harry zakašlal, ach bože, jak jen se má dostat z tohohle konverzačního kouta, "byl jsem jen překvapený, že jsi ochotný o tom mluvit takhle otevřeně, že tě neznepokojuje, že tě chytí nebo něco."

Draco si odfrkl. "Děláš si legraci? Slovo Lenky Láskorádové proti mému?"

...to mě teda omyjte a podávejte s oblohou. "Takže neexistuje nic takového jako magický detektor lži, chápu to dobře?" Nebo test DNA... zatím.

Draco se rozhlédl. Jeho oči se zúžily. "Správně, ty o ničem nevíš. Podívej, vysvětlím ti to, myslím, jak to skutečně funguje, jako kdybys už byl ve Zmijozelu a zeptal se mě na tu samou otázku. Ale musíš přísahat, že o tom nic neřekneš."

"Ale můžu o tom mluvit, když neřeknu, že ty jsi ten, kdo mi to řekl, správně? Chci říct, co když se mě jednou jiný mladý zmijozel zeptá na to samé."

Draco se zarazil. "Zopakuj to."

Harry to udělal.

"Dobře, to nezní, jako by ses mě pokoušel podvést, takže proč ne. Jen měj na paměti, že já vždy můžu všechno popřít. Přísahej."

"Přísahám," řekl Harry.

"Soudy používají veritasérum, ale to je jenom fraška, můžeš na sebe jednoduše předtím použít zapomeň a tvrdit, že té druhé osobě byla paměťově přikouzlena falešná vzpomínka. Pokud máš myslánku, a my ji máme, můžeš tu vzpomínku později dokonce i získat zpátky. Teď, běžně se soudy přiklánějí k zapomeň než k možnosti, že by v tom hrálo roli nějaké komplikovanější paměťové kouzlo. Ale tady vstupuje do hry hodně soudní rozvážnosti. A pokud jsem v něčem zainteresovaný , pak se to dotýká cti vznešeného rodu a jde to rovnou k Starostolci, kde otec drží většinu. A pokud jsem shledán nevinným, Láskorádovic rodina musí zaplatit odškodnění za utrhání na cti. A oni od začátku vědí, že přesně takhle by to dopadlo, takže ani neceknou."

Přes Harryho přešlo zamražení, zamražení které dorazilo i s pokynem držet jak obličej, tak hlas v normálu. Osobní poznámka: Při nejbližší příležitosti svrhnout vládu magické Británie.

Harry si odkašlal, aby se mu lépe mluvilo. "Draco, prosím, prosím, prosím, neber si tohle špatným způsobem, moje slovo je můj závazek, ale jak jsi řekl, mohl bych se dostat do Zmijozelu a vážně se chci zeptat z informačních důvodů, co by se stalo, kdyby, hypoteticky řečeno, kdybych svědčil o tom, že jsem tě slyšel to plánovat?"

"Kdybych byl kdokoli jiný než Malfoy, nastaly by mi potíže," odpověděl Draco uhlazeně. "Ale vzhledem k tomu, že jsem Malfoy... Otec má většinu. A potom tě rozdrtí... no, hádám, že nijak lehce, jseš Chlapec-který-přežil, ale otec je v takových věcech vážně dobrý." Draco se zamračil. "Kromě toho, ty jsi byl ochotný mluvit o jejím zavraždění, proč jsi sám nebyl znepokojený, že já budu svědčit, pokud by se objevila mrtvá? Nejsem sám o sobě tak proslulý jako ty, ale tví, hmm, stoupenci budou podstatně neochotnější podpořit tě, pokud uděláš něco, co vypadá špatně. A vražda s mrtvolou je o mnoho vážnější než znásilnění."

Když rozhovor nemůže jít dopředu a nemůže jít zpět, strhněte ho stranou. "Je to mudlovská věc, v mudlovské Británii je zatracený politický rozdíl mezi vyváznutím s vraždou a vyváznutím se znásilněním malé dívky."

"Vážně? Podivné. Proč není vražda horší? Takže to znamená, že pokud bys ji znásilnil ty, bylo by to pro tebe vážně výjimečné? Protože pokud to je pravda, s radostí ti přenechám první místo. Páni, představ si, jak Lenka Láskorádová tvrdí, že byla znásilněná Draco Malfoyem a Chlapcem-který-přežil, ani Brumbál by jí neuvěřil."

Naštěstí, Harry v tu chvíli nepil Prskavkový čaj. Jak, jak jen se můj den takhle pokazil? Harryho mozek zoufale kalkuloval a pak přišel s dalším úhybem.

"Popravdě, s tímhle bych být tebou trochu počkal. Potom, co jsem zjistil, že ten nápis vymyslela dívka o rok mladší než já, nemyslel jsem zrovna na vraždu nebo znásilnění."

"Huh? Povídej," řekl Draco a znovu si lokl svého Prskavkového čaje.

Harry netušil, jestli očarování funguje vícekrát než jednou za plechovku, ale věděl, že to na to může svést, takže si dal pozor, aby to načasoval přesně:

"Pomyslel jsem si jednoho dne si tuhle ženu vezmu."

Draco udělal příšerný prskavý zvuk a zelená tekutina mu protekla z pusy jako z rozbitého automobilového karburátoru. "Zbláznil jsi se?"

"Právě naopak, jsem tak příčetný až to bolí."

Draco se zahihňal, byl to dětský, vysoko posazený zvuk. "Máš ještě divnější vkus než Lestrange. Ale stejně bys ji mohl prostě znásilnit. Je pravděpodobně dost šílená, aby se jí to líbilo a slyšel jsem, že tak začíná dost manželství. A pokud ne, můžeš jí jednoduše vymazat pamět a udělat to znovu další týden."

Hodlám tenhle váš patetický malý magický zbytek středověku roztrhat na kousky menší než jeho základní atomy. "Nevadilo by ti, kdybys tyhle starosti přenechal mně? Pokud jsi myslel doopravdy vážně, že ji chceš znásilnit, mohl bych ti dlužit laskavost-"

Draco to odmávl. "Nah, tohle máš jako pozornost."

Harry zíral na plechovku ve své ruce, jeho krve se zmocňoval chlad. Okouzlující, šťastný, štědrý s laskavostmi pro své přátele, Draco nebyl psychopat. To na tom bylo to smutné a příšerné, znát lidskou psychologii natolik, aby věděl, že Draco není netvor. V průběhu historie na zemi existovalo přes deset tisíc společností, ve kterých by se podobná konverzace mohla odehrát. Ne, svět by byl skutečně velmi jiným místem, kdyby bylo zapotřebí zlého monstra, aby řeklo to, co Draco. Bylo to velmi jednoduché, velmi lidské, bylo to základní nastavení, pokud nic jiného nezasáhlo. Pro Draca jeho nepřátelé nebyli lidé.

A ve zpomaleném čase téhle zpomalené země jako v temnotě před úsvitem, který označoval Věk rozumu, syn dostatečně bohatého šlechtice by jednoduše považoval za samozřejmé, že stojí nad zákonem. Alespoň co se týkalo malého znásilnění tady nebo tam.

V mudlovské zemi byla stále místa, kde to bylo stejné, země, kde tenhle druh šlechty stále existoval a stále takto přemýšlel, nebo i pochmurnější místa, kde se nejednalo jen o šlechtu. Takové to bylo ve všech místech a ve všech časech, které nebyly přímými pokračovateli osvícenectví. A linie potomků tak docela nezasahovala kouzelnickou Británii, i když tu byly mezikulturní kontaminace v podobě věcí jako jsou limonády v plechovkách.

A pokud si to Draco nerozmyslí pokud jde o pomstu a já neodhodím svou vlastní šanci na štěstí v manželství s nějakým ubohým šíleným děvčetem, pak všechno, co jsem získal, je čas a ne zrovna moc...

Pro jednu dívku. Ne pro ostatní.

Zajímalo by mě, jak těžké by bylo udělat seznam všech krevních puristů a zlikvidovat je.

Přesně tohle více méně zkoušeli během francouzské revoluce – udělat seznam všech nepřátel pokroku a odstranit všechno, co sahalo nad jejich krky – a podle toho, co si Harry vybavoval, to nedopadlo nejlépe. Možná by potřeboval oprášit některé z těch dějepisných knih, které mu otec koupil, a podívat se, jestli by se tomu, co se pokazilo během francouzské revoluce, nějak nedalo vyhnout.

Harry vzhlédl k obloze, k bledému tvaru Měsíce, toho rána stále viditelnému na bezmračné obloze.

Takže svět je pokřivený a pokažený a šílený a krutý a krvavý a temný. Je to snad novinka? Vždycky jsi to věděl...

"Najednou vypadáš strašně vážně," řekl Draco. "Nech mě hádat, tví mudlovští rodiče ti řekli, že podobné věci jsou špatné."

Harry přikývl, svému hlasu příliš nevěřil.

"No, jak říká můj otec, mohou existovat čtyři koleje, ale nakonec patří každý buď do Zmijozelu nebo do Mrzimoru. A upřímně, ty nepatříš na mrzimorskou stranu. Pokud se rozhodneš se s Malfoyi potají spojit... naše síla a pověst... mohly by ti projít věci, které ani mně ne. Nechceš si to na chvíli zkusit? Zjistit, jaké to je?"

Nejsme my to ale chytré hádě. Jedenáct let staré a už chlácholí váhavou oběť. Je příliš pozdě tě zachránit, Draco?

Harry si rozmyslel, zvážil a zvolil svou zbraň. "Draco, nechtěl bys mi vysvětlit celou tu věc s čistou krví? Jsem v tom tak trochu nový."

Široký úsměv přelétl Dracův obličej. "Vážně by ses měl setkat s otcem a zeptat se jeho, on je náš vůdce."

"Dej mi eskalátorovou verzi. Třicetivteřinovou, chci říct."

"O.k.," řekl Draco. Zhluboka se nadechl a jeho hlas se stal lehce hlubším a nabral kadenci. "Naše síly jsou slabší a slabší, generace za generací, jak se mudlákovská poskvrna rozšiřuje. Když Salazar a Godric a Rowena a Helga svou silou kdysi pozvedli Bradavice z prachu, stvořili Přívěsek a Meč a Diadém a Pohár a Klobouk, žádný současný kouzelník se jim nemůže rovnat. Upadáváme, všichni upadáváme do mudlů, když se křížíme s jejich zplozenci a necháváme své motáky žít. Pokud poskvrna nebude kontrolována, naše hůlky se brzy zlomí a naše umění zaniknou, Merlinova linie skončí a krev Atlantidy zanikne. Naše děti budou zanechány v bahně, odsouzeni k životu jako pouzí mudlové a temnota navždy přikryje svět." Draco si znovu lokl ze své plechovky, vypadal spokojeně. To se zdálo být celým argumentem, alespoň pokud šlo o něj.

"Přesvědčivé," řekl Harry, mysle to spíše deskriptivně než normativně. Klasický, klasický vzor. Pád ze Slávy, potřeba střežit vlastní čistotu proti kontaminaci, skvělá minulost a vize jen mizerné budoucnosti. A ten vzor také měl svůj protiúder... "V jedné věci tě ale musím opravit. Tvoje informace o mudlech jsou trochu zastaralé. Už dávno se neválíme v bahně."

Dracova hlava se prudce otočila. "Cože? Co tím myslíš, my?"

"My. Vědci. Linie Francise Bacona a krev Osvícení. Mudlové jen tak neposedávali a neplakali, že nemají hůlky; máme teď naše vlastní schopnosti, s magií nebo ne. Pokud se vaše síly vytratí, pak ztratíme něco velmi cenného, protože magie je naším jediným vodítkem k odhalení, jak vesmír skutečně funguje – ale nenechá vás to v bahně. Vaše domy budou stále chladné v létě a teplé v zimě, budou tu doktoři a léky. Věda vás může udržet naživu, když magie selže. Byla by to tragédie a měli bychom se tomu všichni pokusit zabránit, ale nebyl by to doslova konec světa. Jen říkám."

Draco o několik kroků ustoupil, jeho tvář byla směsicí strachu a nedůvěry. "O čem to při Merlinovi mluvíš, Pottere?"

"Hej, já jsem poslouchal tvůj příběh, neposlechneš si ty ten můj?" Neohrabané, pokáral se Harry, ale Draco přestal couvat a zdálo se, že poslouchá.

"Zkrátka," řekl Harry. "Snažím se říct, že se mi nezdá, že byste věnovali moc pozornosti tomu, co se děje v mudlovském světě." Pravděpodobně proto, že celý kouzelnický svět nahlížel na zbytek země jako na slum, zasluhující si asi tolik pozornosti, kolik Financial Times věnovaly každodenní bídě Burundy. "Dobře. Rychlý test. Byli kouzelníci někdy na Měsíci? Však víš, na tamté věci?" Harry ukázal vzhůru na to obrovské a vzdálené těleso.

"Cože?" řekl Draco. Bylo naprosto jasné, že něco takového ho nikdy nenapadlo. "Jít na- to je prostě-" Jeho prst ukázal na tu malou bledou věcičku na nebi. "Nemůžeš se přemístit někam, kde jsi nikdy nebyl, a jak by se tam někdo mohl dostat jako první?"

"Vydrž," řekl Harry Dracovi. "Rád bych ti ukázal knížku, kterou jsem si s sebou přinesl, myslím, že si pamatuju, ve které je krabici." Harry se zvedl, klekl si, vytáhl schody vedoucí do dutiny jeho zavazadla, seběhl schody a začal odhazovat jednu krabici po druhé - nebezpečně se přitom přiblížil k neuctivému zacházení s knihami - sundal kryt z jedné z krabic a rychle, i když opatrně, z ní vypáčil štos knih-

(Harry zdědil téměř magickou schopnost rodu Verresů pamatovat si, kde přesně má všechny své knihy, i když je viděl jen jednou, což bylo poněkud záhadné, uvážíme-li naprostý nedostatek genetické příbuznosti.)

A Harry vyběhl po schodech nahoru, patou zastrčil schodiště zpátky do kufru a, s lapáním po dechu, začal otáčet stránkami knihy, dokud nenašel obrázek, který chtěl Dracovi ukázat.

Ten s bílou, suchou, kráternatou půdou a s lidmi ve skafandrech a s bílo-modrou planetou v pozadí toho všeho.

Ten obrázek.

Ten obrázek, i kdyby všechno ostatní na zemi mělo být zničeno.

"Takhle," řekl Harry, jeho hlas se třásl, protože z něj tak docela nedokázal udržet všechnu pýchu, "takhle vypadá Země z Měsíce."

Draco se pomalu naklonil. Na jeho mladé tváři byl zvláštní výraz. "Pokud je to opravdová fotka, proč se nehýbe?"

Nehýbe? Oh. "Mudlové umí udělat pohyblivé fotografie, ale k jejich ukázání potřebují větší krabici, ještě je nezvládnou dát na stránky."

Dracův prst se přesunul nad jeden ze skafandrů. "Co je tohle?" Jeho hlas se začal chvět.

"To jsou lidské bytosti. Mají na sobě oblek přes celé tělo, aby dával jejich tělu vzduch, protože na Měsíci žádný vzduch není."

"To je nemožné," zašeptal Draco. V jeho očích byla hrůza a naprostý zmatek. "Žádný mudla by něco takového nikdy nezvládl. Jak..."

Harry si knihu vzal zpátky, listoval stránkami, dokud nenašel, co viděl. "Tohle je stoupající raketoplán. Ten oheň ho tlačí výš a výš, dokud se nedostane k Měsíci." Znovu otočil stránky. "Tohle je raketoplán na zemi. Ta malá skvrnka vedle něj je člověk." Draco zalapal po dechu. "Dostat se na Měsíc stojí ekvivalent... pravděpodobně okolo dvou milionů galeonů." Draco se zakuckal. "A vyžádalo si to práci... pravděpodobně více lidí, než žije v celé kouzelnické Británii." A když tam dorazili, nechali za sebou plaketu, na které stálo "Přišli jsme v míru, pro celé lidstvo." Ale ty ještě nejsi připravený slyšet ta slova, Draco, i když doufám, že jednou budeš...

"Říkáš pravdu," řekl Draco pomalu. "Nezfalšoval bys celou knihu jen pro tohle – a slyším ti to ve  hlase. Ale... ale..."

"Jak, bez hůlek nebo magie? To je dlouhý příběh, Draco. Věda nefunguje máváním hůlek a říkáním zaklínadel, funguje díky znalosti pravidel vesmíru v tak hlubokém rozsahu, že víš, co přesně udělat, abys přiměl svět udělat, co chceš. Pokud kletba Imperius někoho dokáže přinutit udělat přesně to, co chceš, pak věda je o tom, že je znáš natolik dobře, že je dokážeš přimět udělat, co chceš, a oni si přitom pořád budou myslet, že to byl jejich vlastní nápad. Je to o hodně těžší než mávání hůlkou, ale funguje to, i když hůlky selžou, stejně jako pokud selže Imperius můžeš pořád zkusit přemlouvání. A věda se buduje generace po generaci. S vědou musíš vědět, co přesně děláš – a jakmile to pohopíš, můžeš to vysvětlit někomu dalšímu. Nejslavnější vědci minulého století, nejzářivější jména, o kterých se stále mluví s úctou, jejich schopnosti byly ničím v porovnání s největšími vědci současnosti. Není tu žádný ekvivalent vašeho ztraceného umění, které pomohlo postavit Bradavice. Síla vědy každým rokem stoupá. A začínáme rozumět a odhalovat tajemství života a dědičnosti. Budeme se schopni podívat právě na tu krev, o které jsi mluvil, a zjistit, co z jednoho dělá kouzelníka, a během jedné nebo dvou generací budeme schopni krev přesvědčit, aby ze všech našich dětí také udělala čaroděje. Takže, jak vidíš, ten problém není tak strašný, jak se zdá, protože během několika desetiletí ho věda bude schopná vyřešit za tebe."

"Ale..." řekl Draco. Třásl se mu hlas. "Pokud mudlové mají tenhle druh síly... pak... co jsme my?"

"Ne, Draco, o to nejde, copak to nechápeš? Věda napájí sílu lidské schopnosti pozorování světa a pochopení, jak funguje. Nemůže selhat, aniž by selhalo celé lidstvo. Tvoje magie může zmizet a ty to budeš nesnášet, ale pořád to budeš ty. Budeš naživu, abys toho mohl litovat. Ale věda spočívá v lidské inteligenci, je to síla, která ze mě nemůže být odstraněna, aniž bych já zmizel s ní. I když se pravidla světa přede mnou změní, takže se všechny mé vědomosti stanou neužitečnými, jednoduše si najdu nová pravidla; to už se také stalo. Není to mudlovská věc, je to lidská věc, jen zlepšuje a trénuje schopnosti, které používáš každý den, když se díváš na něco, čemu nerozumíš a ptáš se ,Proč?' Jsi ze Zmijozelu, Draco, nechápeš ty důsledky?"

Draco vzhlédl od knihy k Harrymu. Jeho tvář ukazovala vzrůstající pochopení. "Kouzelníci se mohou naučit použít tuhle sílu."

Velmi opatrně, teď... návnada je nastražena, teď háček..."Pokud se dokážeš naučit přemýšlet o sobě jako o člověku, místo jako o kouzelníkovi, potom můžeš trénovat a zlepšovat svou sílu jakožto člověka."

A pokud tahle instrukce nebyla ve všech vědeckých osnovách, Draco to nemusel vědět, že ano?

Dracovy oči vypadaly hluboce zamyšleně. "Ty jsi... ty jsi tohle už udělal?"

"V určitém rozsahu," připustil Harry. "Můj trénink není u konce. Ne v jedenácti. Ale můj otec mi také zajistil tutory, pochop." Jistě, byly to hladovějící univerzitní studenti a celé to bylo jenom kvůli Harryho 26-hodinovému spánkovému cyklu – co s tím profesorka McGonagallová vůbec hodlá udělat? - ale to teď ponechme stranou...

Draco zvolna přikývl. "Ty si myslíš, že dokážeš zvládnout obojí umění a..." Draco na Harryho vytřeštil oči. "A stát se pánem obou světů?"

Harry ze sebe vydal zlý smích, v té chvíli mu to prostě přišlo naprosto přirozené. "Musíš si uvědomit, Draco, že celý svět, jak ho znáš ty, celá kouzelnická Británie, je jen jediným políčkem na mnohem větší šachovnici. Ta šachovnice zahrnuje místa jako je Měsíc a hvězdy na nebi, které jsou světla něčeho jako je Slunce, jenom nepředstavitelně vzdálené od nás, a věcí jako jsou galaxie, které jsou nesmírně větší než Země a Slunce, věci, které jsou tak velké, že je mohou vidět jenom vědci a ty ani nevíš, že existují. Ale já jsem vážně havraspár, ne zmijozel. Nechci vládnout vesmíru. Jen si myslím, že by mohl být rozuměji zorganizován."

Na Dracově tváři byl obdiv. "Proč tohle říkáš mně?"

"Oh... není moc lidí, kteří vědí, jak dělat pravou vědu – porozumět něčemu napoprvé, dokonce i když tě to pekelně mate. Pomoc by se mi hodila."

Draco na Harryho zíral s otevřenou pusou.

"Ale nepleť se, Draco, pravá věda není jako magie, nemůžeš se jí jen tak zabývat a pak odejít nezměněný, jako by ses naučil, jak pronést zaklínání nějakého nového kouzla. Ta síla přichází s cenou, cenou tak vysokou, že ji většina lidí odmítá zaplatit."

Draco přikývl, jako by konečně slyšel něco, čemu rozuměl. "A ta cena?"

"Naučit se přiznat, když se mýlíš."

"Um," řekl Draco po tom, co se ta dramatická pauza začala vléct až příliš dlouho. "Hodláš to rozvést?"

"Když se snažíš zjistit, jak něco ve své nejhlubší podstatě funguje, prvních devadesát devět vysvětlení bude chybných. To sté je správné. Takže se musíš naučit přiznat, že se mýlíš, znovu a znovu. Nezní to příliš obtížně, ale je to tak těžké, že většina lidí nemůže dělat pravou vědu. Pořád se zpochybňovat, pořád znovu zkoumat věci, které jsi vždycky považoval za samozřejmé," jako třeba zlatonku ve famfrpálu, "a pokaždé, když změníš názor, změníš sebe. Ale teď se o hodně předbíhám. Vážně o hodně. Jen bych chtěl, abys věděl... nabízím ti podíl na části svých vědomostí. Pokud je chceš. Je tu jen jedna podmínka."

"Uh huh," řekl Draco. "Víš, otec říká, že když ti tohle někdo řekne, nikdy, nikdy to není dobré znamení."

Harry přikývl. "Hlavně si mě nevykládej špatně a nemysli si, že se snažím vrazit klín mezi tebe a tvého otce. O tom to není. Jen se chci spíš potýkat s někým mého věku, než aby tohle bylo mezi mnou a Luciusem. Myslím, že tvému otci by to také nevadilo, ví, že jednou musíš vyrůst. Ale tahy v téhle hře musí být tvé vlastní. To je má podmínka – budu jednat s tebou, Draco, ne s tvým otcem."

"Dost," řekl Draco. Postavil se. "Až příliš moc. Musím jít a promyslet si to. Nemluvě o tom, že je načase nastoupit do vlaku."

"Dej si na čas," řekl Harry. "Jen pamatuj, že to není výhradní nabídka, i pokud s ní budeš souhlasit. Pravá věda občas vyžaduje víc než jednoho člověka."

Když se Draco vzdálil, zvuky vlakového nástupiště se změnily z šumu do mumlání.

Harry pohlédl na své hodinky, velmi jednoduchý mechanický model, který mu koupil otec v naději, že bude fungovat i v přítomnosti magie. Stále tikaly a pokud ukazovaly správný čas, pak ještě nebylo přesně jedenáct. Pravděpodobně by se měl rychle dostat do vlaku a začít hledat jakjentovypadá, ale teď se mu zdálo vhodné vzít si pár minut na trochu dýchacích cviků a postarat se, aby se mu znovu zahřála krev.

Ale když vzhlédl od svých hodinek, spatřil, jak se k němu blíží dvě postavy, které s tvářemi zachumlanými v zimních šálách vypadaly naprosto směšně.

"Zdravíčko, pane Bronzový," řekla jedna z maskovaných postav. "Neměl byste zájem přidat se k Řádu chaosu?"

 

Později:

Ne o mnoho později, když všechen denní zmatek konečně opadl, se Draco s brkem v ruce naklonil nad svůj stůl. Měl ve zmijozelském podzemí soukromou místnost, s vlastním stolem a vlastním krbem – bohužel ani on si nedokázal zajistit připojení do letaxového systému, ale alespoň Zmijozel nebaštil ten naprostý nesmysl o tom, že by každý měl spát v společné ložnici. Soukromých místností nebylo hodně, museli jste být ti nejlepší z lepší sorty, ale to se u rodu Malfoyů dalo považovat za samozřejmé.

Drahý otče, napsal Draco.

A pak se zarazil.

Inkoust pomalu odkapával z brku, na pergamenu blízko slov tvořil kaňky.

Draco nebyl hloupý. Byl mladý, ale jeho tutoři ho naučili poznat určité věci už jen tím, že si je dokáže zařadit do vzorů. Draco věděl, že Potter pravděpodobně k Brumbálově sekci cítí mnohem větší sympatie, než dává najevo... ale přesto si Draco myslel, že by se Potter dal zlákat. Bylo přitom křišťálově jasné, že se Potter pokoušel zlákat jeho, stejně jako se on sám pokoušel zlákat Pottera.

A bylo rovněž jasné, že Potter byl geniální a o dost víc než jen lehce šílený a hrál rozsáhlou hru, které sám z větší části nerozuměl, a improvizoval při největší rychlosti s jemností běsnícího nundu. Ale dokázal zvolit taktiku, od které Draco nemohl jen tak odejít. Nabídl Dracovi podíl na své vlastní moci, sázeje na to, že ji Draco nebude moci použít, aniž by se mu nestal podobnější. Tohle otec nazýval velmi pokročilou technikou, a varoval Draca, že často nefunguje.

Draco věděl, že nerozuměl všemu, co se stalo... ale Potter mu nabídl šanci hrát a ta právě teď byla jeho. A pokud celou tu věc vyklevetí, stane se otcovou.

V podstatě to bylo takhle jednoduché. Nižší techniky vyžadovaly neuvědomělost ze strany cíle, nebo alespoň jeho nejistotu. Lichocení muselo být hodnověrně zakryté jako obdiv. ("Měl bys být ve Zmijozelu" byla stará klasika, velmi efektivní na určitý druh lidí, kteří to neočekávali, a pokud fungovala, mohli jste ji zopakovat.) Ale pokud najdete něčí krajní level, nezáleží na tom, jestli oni vědí, že vy víte. Potter ve svém šíleném spěchu odhalil klíč k Dracově duši. A jestli Draco věděl, že to Potter ví – dokonce i když to byl očividný odhad –, to na tom nic neměnilo.

Takže, poprvé za svůj život, měl opravdová tajemství k zachování. Hrál svou vlastní hru. Skrývala se v tom nejasná bolest, ale věděl, že otec by byl hrdý, a tím to bylo v pořádku.

Kaňky nechal na místě – také představovaly zprávu, takovou, které jeho otec bude rozumět, neboť tuhle hru jemných náznaků už hráli víckrát než jednou – a napsal jednu otázku, která ho na celé téhle záležitosti opravdu hryzala, to, o čem si myslel, že by měl chápat, ale nechápal, vůbec ne.

Drahý otče:

Předpokládejme, že bych ti řekl, že jsem v Bradavicích narazil na studenta, na někoho, kdo nepatří do našeho kruhu známých, který tě nazval ,bezchybným nástrojem smrti' a řekl, že jsem tvým jediným ,slabým místem'. Co by jsi o něm řekl?

Netrvalo dlouho, než se sova vrátila s odpovědí.

Můj milovaný synu:

Řekl bych, že jsi měl to štěstí narazit na někoho, kdo se těší blízké důvěře našeho přítele a cenného spojence, Severuse Snapea.

Draco na dopis chvíli zíral, a pak ho konečně hodil do ohně.


 


 

* ANO. Opravdu dobrá knížka. Bohužel, zaměřená jednoznačně obranně...


8. Pozitivní předpojatost



Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

Gramatická kontrola: Kometa

 Pozitivní předpojatost

 Autorova poznámka: Jeden poplašený čtenář se mě zeptal jestli, pokud je Lenka jasnovidka, to neznamená, že tohle bude HPDM Mpreg povídka. Lituji, že mi ff.net nedovoluje napsat NE, žádnou větší velikostí. Upřímně, ani mě nenapadlo, že by Lenka mohla být skutečná jasnovidka – musím se rozhodnout, jestli s tím poběžím nebo ne – ale myslím, že můžeme bezpečně předpokládat, že pokud Lenka je jasnovidka, ve skutečnosti řekla něco v tom smyslu, že "světlo zapustilo své sémě v temnotách" a Xenofilius to, jako vždycky, pochopil trochu jinak.



Pozitivní předpojatost



"Dovol mi tě varovat, že vzývat můj důvtip je nebezpečná činnost, která tvému životu může podstatně přidat na surreálnosti."

 


 

Nikdo nepožádal o pomoc, v tom byl ten problém. Prostě se jen tak bavili, jedli nebo zírali do prázdna, zatímco jejich rodiče klevetili. Z jakéhosi divného důvodu nikdo neseděl a nečetl si knížku, což znamenalo, že si nemohla jednoduše sednout vedle nich a vytáhnout si svou vlastní. A dokonce i když odvážně podnikla první krok a sedla si a pokračovala v třetí četbě Bradavické historie, nikdo se neměl k tomu, aby se posadil vedle ní.

Krom pomáhání lidem s jejich domácími úkoly, nebo s čímkoliv jiným, co potřebovali, doopravdy nevěděla, jak se s někým seznámit. Nemyslela si, že by byla stydlivá. Považovala se za dívku, která hned přebírá velení. A přesto, když v tom nebyl zahrnut požadavek typu "nepamatuju si, jak se dělá delší dělení" bylo jí prostě příliš trapné přijít k někomu a říct...co? Nikdy nebyla schopná zjistit co. A nebyly k tomu žádné průvodní informace, což bylo směšné. Celá záležitost poznávání nových lidí jí nikdy nepřipadala rozumná. Proč by na sebe měla brát veškerou zodpovědnost ona, když v tom byli zahrnuti dva? Proč s tím nikdy nepomohli dospělí? Přála si, aby nějaká jiná dívka prostě přišla k ní a řekla, "Hermiono, učitel mi řekl, abych se s tebou spřátelila."

Ale nechť je naprosto jasné, že Hermiona Grangerová, sedící o samotě o prvním dni školy v jednom z mála kupé, která zůstala prázdná, v posledním voze vlaku, s dveřmi od kupé otevřenými jen pro případ, že by kdokoli měl nějaký důvod, proč s ní mluvit, nebyla smutná, osamělá, sklíčená, deprimovaná, zoufalá nebo posedlá svými problémy. Mnohem spíše si jen po třetí četla Bradavickou historii a docela si to užívala, a v koutku hlavy jí dlela jen špetka podráždění týkající se všeobecné nerozumnosti světa.

Ozval se zvuk otevíraných dveří a pak kroky a zvláštní kradmý zvuk přicházející z vlakové chodbičky. Hermiona položila Bradavickou historii stranou, postavila se a vystrčila hlavu ven – jen pro případ, že by někdo potřeboval pomoc – a uviděla mladého kluka v kouzelnických šatech, pravděpodobně prváka nebo druháka, soudě podle jeho výšky, který vypadal docela směšně se šálou omotenou kolem hlavy. Na podlaze vedle něj stál malý kufr. Jak ho pozorovala, zaklepal na dveře dalšího zavřeného kupé a řekl hlasem, díky šále lehce nesrozumitelným, "Promiňte, mohl bych vám položit rychlou otázku?"

Odpověď z vnitřku kupé nezaznamenala, ale potom co chlapec otevřel dveře, domnívala se, že ho slyšela říct – pokud se nepřeslechla – "Nedokázal by tu někdo vyjmenovat šest kvarků, nebo by netušil, kde bych mohl najít prvačku jménem Hermiona Grangerová?"

Potom co chlapec zavřel dveře kupé, Hermiona řekla, "Můžu ti s něčím pomoct?"

Zašálovaná tvář se otočila k ní a hlas řekl, "Ne, pokud nedokážeš vyjmenovat šest kvarků nebo mi říct, kde najdu prvačku jménem Hermiona Grangerová."

"Nahoru, dolů, podivný, půvabný, pravdivý, krásný, a proč hledáš prvačku jménem Hermiona Grangerová?"

Z té délky se to dalo špatně poznat, ale myslela si, že viděla, jak se chlapec pod šálou široce zakřenil. "Aha, takže ty jseš prvačka jménem Hermiona Grangerová," řekl ten mladý, tlumený hlas. "A ve vlaku do Bradavic, dokonce." Chlapec začal kráčet směrem k ní a k jejímu kupé a jeho kufr se kradl za ním. "Technicky, všechno, co jsem měl udělat, bylo podívat se po tobě, ale zdá se mi pravděpodobné, že to znamenalo, že bych si s tebou i měl promluvit, nebo tě pozvat ať se připojíš k mé družině nebo od tebe dostat magický předmět nebo díky tobě zjistit, že Bradavice byly postaveny na ruinách starodávného chrámu nebo něco takového. PC nebo NPC*, toť otázka?"

Hermiona otevřela pusu, aby na to odpověděla, ale vážně nedokázala vymyslet žádnou možnou odpověď na... cokoli to bylo, co právě slyšela, dokonce, i když chlapec došel až k ní, nakoukl do kupé, spokojeně přikývl a sedl si na prázdnou sedačku naprosti její vlastní, na které stále ještě ležela její kniha. Jeho zavazadlo si pospíšilo za ním, zvětšilo se na trojnásobek svého původního rozměru a poněkud znepokojivým způsobem se uvelebilo vedle jejího.

"Prosím, posaď se," řekl ten chlapec, "a zavři prosím dveře, jestli budeš tak laskavá. Neboj se, nekousnu nikoho, kdo mě nekousne první." Už si z hlavy odmotával šálu.

Ten náznak, že si tenhle kluk myslel, že by se ona bála jeho, stačil, aby prudce zavřela dveře, bouchla jimi do rámu se zbytečnou silou. Otočila se a spatřila mladou tvář s jasnýma, rozesmátě zelenýma očima a s agresivně tmavě červenou jizvu na čele, která ji upomněla na něco zastrčeného hluboko v paměti, ale právě teď měla důležitější starosti. "Neřekla jsem, že jsem Hermiona Grangerová!"

"A jsem neřekl, že jsi řekla, že jsi Hermiona Grangerová, prostě jsem řekl, že jsi Hermiona Grangerová. Pokud se ptáš, jak to vím, je to proto, že vím všechno. Přeji hezký večer dámy a pánové, mé jméno je Harry James Potter-Evans-Verres nebo jen Harry Potter; vím, že pro tebe to pro změnu nic neznamená-"

Hermionin mozek konečně dokončil to spojení. Ta jizva na jeho čele ve tvaru blesku. "Harry Potter! Jsi v Moderní kouzelnické historii a ve Vzestupu a pádu černé magie a v Největších kouzelnických skutcích dvacátého století." Po pravdě to bylo vůbec poprvé za celý její život, co potkala někoho z knihy, a byl to docela divný pocit.

Chlapec třikrát zamrkal. "Já jsem v knihách? No počkat, samozřejmě, že jsem v kníhách... jaká zvláštní myšlenka."**

"Proboha, to jsi nevěděl?" řekla Hermiona. "Kdyby šlo o mě, hned bych si zjistila všechno."

Chlapcův hlas zněl poněkud suše. "Slečno Hermiono Grangerová, je tomu méně než 72 hodin, co jsem vešel do Příčné ulice a dozvěděl se o svém nároku na slávu. Minulé dva dny jsem strávil nákupem vědeckých knih. Věř mi, mám v plánu zjistit všechno, co můžu." Chlapec zaváhal. "Co se o mě říká ve tvých knihách?"

Pamět Hermiony Grangerové sáhla do archivu, netušila, že bude zkoušená z těhle knih, takže je přečetla jen jednou, ale bylo to před pouhým měsícem, takže text byl v její mysli stále čerstvý. "Jsi jediný člověk, co kdy přežil smrtící kletbu, takže jsi označován jako Chlapec-který-přežil. Narodil ses Jamesi Potterovi a Lily Potterové dříve Evansové 31. července 1980. 31. října 1981 Pán zla, Ten-jehož-jméno-nesmí-být-jmenováno - i když vážně netuším proč - napadl váš dům, jehož poloha byla vyzrazena Siriusem Blackem, i když se tam nepíše, jak vědí, že to byl on. Byl jsi nalezen živý s jizvou na čele v troskách domu tvých rodičů blízko shořelého zbytku těla Ty-víš-koho. Nejvyšší Divotvůrce Albus Percival Wulfric Brian Brumbál tě někam poslal, nikdo neví kam. Ve Vzestupu a pádu černé magie se tvrdí, že jsi přežil díky lásce své matky, a že tvá jizva obsahuje všechnu magickou sílu Pána zla, a že se tě bojí kentauři, ale Největší kouzelnické skutky dvacátého století nic takového nezmiňují a Moderní kouzelnická historie varuje, že kolem tebe traduje spousta ujetých teorií."

Chlapcova pusa byla široce otevřená. "Řekl ti někdo, abys ve vlaku počkala na Harryho Pottera nebo něco takového?"

"Ne," řekla Hermiona. "Kdo ti řekl o mně?"

"Profesorka McGonagallová a řekl bych, že chápu proč. Ty máš eidetickou paměť, Hermiono?"

Hermiona zavrtěla hlavou. "Není fotografická, to jsem si vždycky přála, ale ve skutečnosti svoje učebnice musím přečíst pětkrát, než si je zapamatuju."

"Vážně," řekl chlapec trochu přiškrceným hlasem. "Doufám, že ti nevadí, když to otestuju – ne, že bych ti nevěřil, ale jak se říká ,důvěřuj, ale prověřuj'. Není důvod tápat, když můžu jednoduše provést experiment."

Hermiona se usmála, poněkud samolibě. Milovala testy. "Do toho."

Chlapec strčil ruku do váčku u svého boku a řekl "Magické recepty a lektvary od Arsenia Jiggera". Když ruku vytáhl, držel v ní knihu kterou jmenoval.

Hermiona okamžitě zatoužila po jednom takovém váčku jako po ničem na světě.

Chlapec knihu otevřel kdesi v prostředku a shlédl dolů. "Pokud bys připravovala olej ostrosti-"

"Hej, já odsud do té knihy vidím!"

Chlapec naklonil knihu tak, aby už do ní neviděla a znovu zalistoval stránkami."Pokud bys vařila lektvar pavoučího šplhu,  jakou další ingredienci bys přidala po Akromantulím hedvábí?"

"Po vhození hedvábí vyčkejte, dokud lektvar nenabyde přesné barvy bezmračné oblohy za svítání, 8 stupňů od horizontu a 8 minut před tím, než se první kousek slunce stane viditelným. Osmkrát zamíchejte proti směru hodinových ručiček a jednou po směru, potom přidejte osm gramů jednorožčích chrchlů."

Chlapec s ostrým prásknutím zavřel knihu a vložil ji zpátky do svého váčku, který ji spolkl s tichým krkavým zvukem. "Dobrá, dobrá, dobrá, dobrá, dobrá. Rád bych vám učinil návrh, slečno Grangerová."

"Návrh?" řekla Hermiona podezřívavě. Těm by dívky naslouchat neměly.

V té chvíli si také Hermiona uvědomila jinou věc – no, jednu z jiných věcí – která byla na tom chlapci zvláštní. Očividně, lidé kteří byli v knihách, také zněli jako knihy, když mluvili. To byl docela překvapivý objev.

Chlapec se natáhl do svého váčku a řekl, "plechovku limonády", a obdržel zářivě zelený váleček. Natáhl ho směrem k ní a řekl, "Mohl bych ti nabídnout limonádu?"

Hermiona ji zdvořile přijala. Po pravdě se teď cítila docela žíznivě. "Děkuji," řekla, když praskla víčko. "To byl tvůj návrh?"

Kluk zakašlal. "Ne," odpověděl. Zrovna, když Hermiona začala pít, řekl, "Rád bych, kdybys mi pomohla zmocnit se vlády nad vesmírem."

Hermiona dopila a sklonila plechovku. "Ne, děkuju, nejsem zlá."

Chlapec se na ni podíval s překvapením, jako by očekával nějakou jinou odpověď. "No, mluvil jsem trochu rétoricky," řekl. "Ve smyslu baconského projektu, chápeš, ne ve smyslu politické moci. ,Zefektivnění všech věcí' a tak dále. Chtěl bych provést experimentální studii kouzel, zjistit jejich podpovrchní pravidla, přivést magii do domény vědy, smísit kozelnický a mudlovský svět, zvýšit životní standart celé planety, posunout lidstvo o století napřed, objevit tajemství nesmrtelnosti, kolonizovat Solární systém, prozkoumat galaxii a, což je nejpodstatnější, zjistit, co se tu sakra děje, protože tohle všechno je nehorázně nemožné."

To znělo o něco zajímavěji. "A?"

Chlapec na ni nevěřícně vytřeštil oči. "A? To ti nestačí?"

"A co chceš ode mě?" řekla Hermiona

"Chci, abys mi pomohla s výzkumem, samozřejmě. S tvou encyklopedickou pamětí spolu s mou inteligencí a racionalitou, budeme mít baconský projekt dokončený v mžiku letu, přičemž mžikem letem myslím pravděpodobně přinejmenším třicet pět let."

Hermioně tenhle kluk začínal připadat rozčilující. "Neviděla jsem tě dělat nic inteligentního. Možná  nechám tebe pomoci mi s mým výzkumem."

V kupé nastalo jisté ticho.

"Takže mě žádáš, abych demonstroval svou inteligenci," řekl chlapec po dlouhé pauze.

Hermiona přikývla.

"Dovol mi tě varovat, že vzývat můj důvtip je nebezpečná činnost, která tvému životu může podstatně přidat na surreálnosti."

"Ještě pořád nejsem ohromená," řekla Hermiona. Ruka s limonádou se jí znovu zvedla ke rtům.

"No, možná tě ohromí tohle," řekl chlapec. Naklonil se dopředu a upřeně se na ni podíval. "Už jsem udělal trochu experimentování a zjistil jsem, že nepotřebuju hůlku, dokážu udělat cokoli jen lusknutím prstů."

Vyslovil to zrovna ve chvíli, kdy Hermiona byla uprostřed polykání. Zakuckala se a zakašlala a vyprskla z ní zelená tekutina.

Na její zbrusu nový, nikdy nenošený čarodějnický hábit, při prvním dni školy.

Hermiona doopravdy zaječela. Byl to vysoko položený zvuk a v uzavřeném kupé se rozlehl jako vzdušný nálet. "Ííík! Moje šaty!"

"Nepanikař!" řekl chlapec. "Dokážu to spravit. Jen sleduj!" Pozvedl ruku a luskl prsty.

"Ty chceš-" pak sklonila pohled.

Zelená tekutina byla pořád na místě, ale přímo před jejím zrakem začala mizet a ztrácet se a během několika dalších sekund vypadala, jako by se nikdy nepolila.

Hermiona vytřeštila oči na chlapce, který se poněkud samolibě usmíval.

Bezeslovná a bezhůlková magie! V jeho věku? Když dostal všechny své učebnice před třemi dny?

Potom si vzpomněla, co četla, zalapala po dechu a ucukla od něj. Všechna síla Pána zla! V jeho jizvě!

Spěšně se zvedla na nohy. "Musím, musím, jít na záchod, počkej tady, dobře-" musí najít dospělého, musí jim to říct-

Chlapcův úsměv opadl. "Byl to jenom trik, Hermiono. Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit."

Její ruka se zarazila na klice. "Trik?"

"Ano," řekl kluk. "Požádala jsi mě, abych předvedl svou inteligenci. Takže jsem udělal něco zdánlivě nemožného, což je vždycky dobré k předvádění. Ve skutečnosti nedokážu udělat cokoli jen lusknutím prstů." Odmlčel se. "Alespoň si myslím, že nedokážu, vlastně jsem to ještě nikdy nezkoušel." Zvedl ruku a znovu luskl prsty. "Ne-e, žádný banán."

Hermiona byla zmatená jako nikdy v životě.

Usmál se výrazu její tváře. "Varoval jsem tě, že vzývat můj důvtip obvykle číní život surreálnějším. Pamatuj na to, až tě příště ohledně něčeho varuju."

"Ale, ale," koktala Hermiona."Co jsi teda udělal?"

Chlapcův pohled nabral uvážlivosti a rozvážnosti, kterou ještě nikdy neviděla u někoho vlastního věku. "Myslíš, že máš dostatek schopností stát se vědkyní sama, bez mé pomoci? Tak se podívejme, jak bys ty vyšetřila tenhle záhadný fenomén."

"Já..." Hermionin mozek se byl na chvilku nedostupný. Milovala testování, ale nikdy předtím nedostala takový test. Zběsile se snažila rozpomenout se na něco, co četla o tom, jak by vědecká práce měla probíhat. Její mozek nahodil páru, zaskřípal a vyplivl instrukce pro projekt na vědecký veletrh.

1.Krok: Zformulovat hypotézu

2.Krok: Provést experiment k otestování hypotézy

3.Krok: Změřit výsledky

4.Krok: Nakreslit popis na kartón

Prvním krokem bylo zformulovat hypotézu. To znamenalo, snažit se přijít na něco, co se právě mohlo stát. "O.k. Moje hypotéza je, že jsi seslal kouzlo na můj hábit, aby všechno na něm vylité zmizelo."

"Dobře," řekl chlapec, "to je tvá odpověď?"

Šok opadával a Hermionin mozek začínal fungovat pořádně. "Ne, počkej, to není moc dobrý nápad. Neviděla jsem tě dotknout se hůlky ani říct žádné zaklínadlo, tak jak jsi mohl seslat kouzlo?"

Chlapec čekal, jeho tvář nic neprozrazovala.

"Ale předpokládejme, že všechny hábity z toho obchodu už jsou očarované, aby zůstaly čisté, což by bylo velmi užitečné kouzlo. A ty jsi to zjistil tak, že jsi na sebe něco vylil dříve."

Teď chlapec zvedl obočí. "Je tohle tvá odpověď?"

"Ne, ještě jsem neprovedla druhý krok ,experiment k ověření hypotézy.'

Kluk znovu zavřel pusu a začal se usmívat.

Hermiona se podívala na plechovku, kterou automaticky dala do držátka u okna. Podívala se na ní a zjistila, že je přibližně z jedné třetiny plná.

"Dobrá," řekla Hermiona, "experiment, který chci provést je, že tohle vyliju na svůj hábit a podívám se, co se stane - můj předpoklad je, že to zmizí. Až na to, že pokud to nebude fungovat, na hábitu zůstane skrvna, a to nechci."

"Zkus to na mém," řekl kluk, "tak se nebudeš muset bát, že se ušpiníš."

"Ale-" řekla Hermiona. Na tomhle sledu myšlenek bylo něco špatného, ale nevěděla, jak to přesně vyjádřit.

"Mám v kufru náhradní hábity," řekl.

"Ale není tu, kde se převléct," namítla Hermiona. Pak se nad tím zamyslela důkladněji. "I když hádám, že bych mohla odejít a zavřít dveře-"

"V kufru mám také, kde se převléci."

Hermiona se podívala na jeho kufr, který, jak začínala chápat, byl docela o dost podivuhodnější než její vlastní.

"Dobře," řekla Hermiona, "když to říkáš," a poněkud nesměle nalila trochu zelené limonády na koutek chlapcova hábitu. Nespouštěla z něj zrak, snažila se vzpomenout, jak dlouho trvalo než skvrna zmizela předtím...

A limonáda zmizela!

Hermiona si oddechla úlevou, mimo jiné i proto, že to znamenalo, že se tu nepotýká s veškerou magickou silou Pána zla.

Třetím krokem bylo změřit výsledky, ale to v tomhle případě bylo jen to, že limonáda zmizela. A řekla si, že čtvrtý krok, kartónový nákres, by asi mohla přeskočit. "Moje odpověď je, že hábity jsou zakouzleny tak, aby se sami udržovaly v čistotě."

"Ne tak docela," řekl kluk.

Hermiona cítila bodnutí zkamání. Opravdu si přála, aby se tak necítila, ten kluk nebyl učitel, ale pořád to byl test a ona dala špatnou odpověď a to vždycky pociťovala jako malou ránu do žaludku.

(To, že Hermionu Grangerovou nejenže tohle nikdy nezastavilo, ale ani to nijak neumenšilo její lásku k testování, vám o ní říkalo všechno, co jste potřebovali vědět.)

"Smutné na tom je," řekl chlapec, "že jsi pravděpodobně udělala všechno, co jsi podle knihy měla. Zformulovala jsi prognózu, která je schopná rozlišit mezi okouzlenými a neokouzlenými šaty a otestovala jsi ji a odmítla jsi prázdnou hypotézu, že hábit není očarovaný. Ale, pokud nečteš ty nejlepší z nejlepších knih, nenaučí tě, jak dělat vědu pořádně. Dost dobře na to, abys skutečně dostala správnou odpověď, místo toho, abys jen stloukla další publikaci, jako jsou ty, na které si táta pořád stěžuje. Takže mi dovol něco vysvětlit – aniž bych prozradil odpověď – co jsi teď udělala špatně, a pak ti dám další šanci."

Ten klukův ach-tak-nadřazený tón ji začínal rozčilovat, obzvlášť vzhledem k tomu, že mu bylo jenom jedenáct, zrovna jako jí, ale to bylo druhotné vedle šance zjistit, co udělala špatně. "Dobře."

Chlapcův výraz se stal soustředěnějším. "Tohle je hra založená na známém experimentu nazvaném úkol 2-4-6 , poslouchej, jak to funguje. Mám pravidlo – znám ho jen já, ty ne – kterému odpovídají určité trojíce z tří čísel, ale jiné ne. 2-4-6 je příklad trojice, která odpovídá pravidlu. Vlastně... nech mě to pravidlo napsat, abys věděla, že je pevně dané, složím ho a dám ti ho. Prosím nedívej se, už vím, že dokážeš číst vzhůru nohama."

Řekl "papír" a "mikrotužka" svému váčku a začal psát. Pevně zavřela oči.

"Tady," řekl kluk s pevně složený kusem papíru v ruce. "Dej si to do kapsy," a ona to udělala.

"Teď k tomu, jak tahle hra funguje," řekl kluk, "udáš nějakou trojici čísel a já ti řeknu ,Ano' pokud ta čísla souhlasí s pravidlem a ,Ne' pokud ne. Já jsem Příroda, to pravidlo je jedním z mých zákonů a ty ho musíš odhalit. Už víš, že 2-4-6 dostalo ,Ano'. Až uskutečníš tolik dalších experimentů kolik chceš -zeptáš se mě na tolik trojic, kolik ti bude připadat nezbytné – přestaneš a tipneš si pravidlo, a potom můžeš rozložit papír a zjistit, jestli jsi uspěla. Rozumíš tomu?"

"Samozřejmě, že ano," řekla Hermiona.

"Do toho."

"4-6-8," řekla Hermiona.

"Ano," řekl kluk.

"10-12-14," řekla Hermiona.

"Ano," řekl kluk.

Hermiona zkusila pobídnout svůj mozek o trochu dál, protože se jí zdálo, že udělala veškeré testování, které bylo nezbytné, ale přece to nemohlo být takhle snadné, ne?

"1-3-5."

"Ano."

"Mínus 3, mínus 1, plus 1."

"Ano."

Hermiona nedokázala přijít na nic jiného. "Pravidlo je, že se číslo pokaždé musí zvětšit o dvě."

"Teď předpokládej, že bych ti řekl," řekl kluk, "že ten test je těžší než vypadá a že jím projde jen 20% dospělých."

Hermiona se zamračila. Co jí ušlo? Potom si náhle vzpomněla na test, který jí ještě zbýval.

"2-5-8!" řekla triumfárně.

"Ano."

"10-20-30!"

"Ano."

"Skutečná odpověď je, že čísla musejí pokaždé vzrůstat o stejnou hodnotu. Nemusí to být 2."

"Velmi dobře," řekl ten kluk, "teď vytáhni papír a podívej se, jak jsi dopadla."

Hermiona vytáhla papír z kapsy a rozložila ho.

Tři reálná čísla ve vzrůstajícím pořadí, od nejnižšího k nejvyššímu.

Hermioně spadla čelist. Měla vzdálený pocit, že se jí stalo něco příšerně nespravedlivého, že ten kluk byl příšerný, špinavý lhář, ale když si to probrala v paměti, nevzpomněla si na jedinou špatnou odpověď, kterou by jí dal.

"To, co jsi právě objevila se nazývá 'pozitivní předpojatost'," řekl chlapec. "Myslíš na pravidlo a pořád myslíš na trojice, které by tomu pravidlu odpovídaly. Ale nevyzkoušíš ani tolik trojic, kolik je třeba, aby alespoň jednou padlo ,Ne'. Po pravdě jsi nedostala jediné ,Ne', takže ,jakákoli tři čísla' by klidně mohlo být to pravidlo. Je to, jako by si lidé vymýšleli experimenty, které mohou potvrdit jejich hypotézy, místo toho, aby mysleli na experimenty, které by je mohly vyvrátit – není to přesně to samé, ale je to blízko. Musíš se naučit dívat se na negativní stránku věcí, zírat do temnoty. Když byl ten experiment proveden, jenom 20% dospělých přišlo na správnou odpověď. A spousta ostatních přišla s neuvěřitelně komplikovanými návrhy a pevně v ně věřili, protože provedli tolik pokusů a všechny vyšly tak, jak očekávali."

"Teď," řekl chlapec, "chtěla by ses znovu pokusit vyřešit tu původní záhadu?"

Jeho oči byly soustředěné, jako by tohle byl ten opravdový test.

Hermiona zavřela oči a snažila se soustředit. Pod hábitem se potila. Měla podivný pocit, že nikdy předtím se nemusela při testu tolik soustředit, nebo možná, že tohle je vůbec poprvé, co se při testu vůbec soustředí.

Jaký další pokus by mohla udělat? Měla čokoládovou žabku, mohla by ji kousek zkusit otřít o šaty a podívat se, jestli nezmizí... Ale to se jí pořád nepřipadalo jako to pokroucené negativní myšlení, které ten kluk požadoval. Jako by se pořád ptala na ,Ano', kdyby skvrna od čokoládové žabky zmizela, místo aby se ptala na ,Ne'.

Takže...podle její hypotézy... kdy by měla limonáda... nezmizet?

"Mám tu další pokus," řekla Hermiona. "Vyliju trochu limonády na podlahu a podívám se, jestli nezmizí. Máš ve svém váčku nějaké ubrousky, abych ji mohla utřít, kdyby to nevyšlo?"

"Mám kapesníky," řekl chlapec. Jeho tvář byla pořád bez výrazu.

Hermiona vzala limonádu a trochu vylila na podlahu.

O pár sekund později zmizela.

"Eureka," řekla Hermiona tiše. Bylo to jako nutkání, musela to říct. Ve skutečnosti měla chuť to zakřičet, ale na to byla příliš kotrolovaná. Pak ji to došlo a měla chuť si nakopat. "Samozřejmě! To ty jsi mi dal tu limonádu! Nejde o očarované hábity, celou dobu to byla ta limonáda!"

Chlapec se postavil a vážně se jí uklonil. Široce se teď šklebil. "Takže... můžu ti pomoci s tvým výzkumem, Hermiono Grangerová?"

"Já, hm..." Hermiona pořád cítila nával eufórie, ale nebyla si tak docela jistá, jak odpovědět na tohle.

Byli přerušeni tichým, zkušebním, slabým a poměrně neochotným zaklepáním na dveře.

Chlapec se otočil a vyhlédl z okna a řekl, "Nemám na sobě šálu, mohla bys to vzít?"

V tom okamžiku si Hermiona uvědomila, proč ten chlapec – ne, Chlapec-který-přežil, Harry Potter – vůbec měl šálu přes obličej a cítila se trochu hloupě, že jí to nedošlo dřív. Bylo jí to po pravdě docela divné, protože by si myslela, že Harry Potter patří k tomu druhu lidí, kteří se pyšně vystavují před celým světem; napadlo ji, že by ve skutečnosti mohl být stydlivějším, než se zdá.

Když Hermiona otevřela dveře, byla uvítána mladým třesoucím se klukem, který vypadal přesně tak, jak klepal.

"Promiň," řekl ten kluk tence, "Já jsem Neville Longbottom, hledám svého žabáka, nemůžu, nemůžu ho nikde ve voze najít... neviděla jsi ho?"

"Ne," řekla Hermiona a pak její nápomocnost dorazila s plnou silou. "Zkontroloval jsi všechna ostatní kupé?"

"Ano," zašeptal kluk.

"Pak budeme muset zkontrolovat i všechny ostatní vozy," řekla Hermiona energicky. "Pomůžu ti. Moje jméno je Hermiona Grangerová, mimochodem."

Kluk vypadal, že omdlí vděčností.

"Počkej," ozval se hlas toho druhého kluka – Harryho Pottera. "Nejsem si jistý, že to je nejlepší způsob, jak na to."

Na tohle se Neville zatvářil, jako by se měl rozbrečet a rozzlobená Hermiona se prudce otočila. Pokud byl Harry Potter tím druhem člověka, který by odkopl malého kluka, jenom protože nechtěl být přerušen... "Cože? Proč ne?"

"No," řekl Harry Potter, "zabere pořádnou chvíli prohledat celý vlak, a i s tím bysme toho žabáka mohli minout, a pokud ho nenajdeme, dokud nedorazíme do Bradavic, neskončí nejlépe. Takže by bylo mnohem logičtější, kdyby šel rovnou do předního vozu, kde jsou prefekti, a nějakého z nich požádal o pomoc. To byla také první věc, kterou jsem udělal, když jsem hledal tebe, Hermiono, i když mi bohužel nemohli pomoct. Ale mohli by alespoň znát nějaká kouzla nebo mít nějaké magické předměty, se kterými by bylo jednodužší toho žabáka najít. My jsme jen prváci."

To... dávalo smysl.

"Myslíš, že dokážeš najít prefektský vůz sám?" zeptal se Harry Potter. "Já mám tak trochu důvody, proč bych se kolem nechtěl moc ukazovat."

Náhle Neville zalapal po dechu a o krok ustoupil. "Ten hlas si pamatuju! Ty jsi jeden z Pánů Chaosu! Ty jsi ten, co mi dal cukrátko!"

Cože? Cože cože cože?

Harry Potter odrthl hlavu od okna a dramaticky vstal. "Nikdy!" řekl hlasem plným rozhořčení. "Vypadám snad jako padouch, který by dal cukrátko dítěti?"

Nevillovy oči se rozšířily. "Ty jsi Harry Potter? Ten Harry Potter? Ty?"

"Ne, jen běžný Harry Potter, ve vlaku jsme tři-"

Neville slabě zaječel a utekl. Následovalo krátké zacupitání a potom zvuk otvíraných a zavíraných dveří od vozu.

Hermiona klesla do své sedačky. Harry Potter zavřel dveře a sedl si vedle ní.

"Mohl bys mi prosím vysvětlit, co se tu děje?" zeptala se Hermiona slabě. Uvažovala, jestli bavit se s Harrym Potterem bude znamenat, že takhle zmatená bude neustále.

"No, dobře, bylo to tak, že Fred a George a já jsme viděli tohohle malého kluka na vlakovém nástupišti – paní, co tam s ním byla, si někam na chvíli odskočila, a on vypadal opravdu vyděšeně, jako by si byl jistý, že ho napadnout Smrtijedi, nebo něco takového. Říká se, že strach sám je často horší než objekt strachu, takže mě napadlo, že tohle je mladík, pro kterého by mohlo mít ve skutečnosti přínos, kdyby viděl, jak se jeho nejhorší noční můra stane pravdivou a že to není tak hrozné, jak se bál-"

Hermiona seděla s pusou široce otevřenou.

"- a Fred a George přišli s tímhle kouzlem, které šály, co jsme měli přes obličeje, udělalo tmavé a špatně rozeznatelné, jako bysme byli nemrtví rytíři a tohle byly naše pohřební rubáše-"

Vůbec se jí nelíbilo, kam tohle směřuje.

"- a potom, co jsme mu dali veškeré sladkosti, co jsem koupil, jsme pokřikovali něco ve smyslu, ,Dáme mu nějaké peníze! Ha ha ha! Vezmi si nějaké svrčky, chlapče! Vem si stříbrný srpec!' a tančili jsme kolem něj a zle jsme se pochechtávali a tak dál. Myslím, že v davu byli nějací lidé co nejdřív chtěli zasáhnout, ale efekt nezúčastněného diváka je pozdržel alespoň do té doby, než spatřili, co přesně to děláme, a potom asi byli příliš zmatení, než aby něco udělali. A on nakonec řekl takový slabým šepotem ,jděte pryč', takže jsme všichni tři zaječeli a utekli jsme, za řevu, že nás to světlo pálí. Doufejme, že pro příště už nebude mít strach z šikanování. Tomuhle se, mimochodem, říká desenzibilační terapie."

Dobrá, neuhodla, kam tohle směřovalo.

V Hermioně se probudil prudký žár rozhořčení, který byl jednou z jejích primární hnacích sil - dokonce i když jistá její část byla tak trochu schopná pochopit, o co se to snažili. "To je příšerné! Ty jsi příšerný! Ten chudák! Co jste udělali, bylo kruté!"

"Myslím, že slovo, které hledáš je zábavné, a na každý pád, ptáš se na špatnou otázku. Otázka zní, udělalo to více užitku, než škody, nebo více škody, než užitku? Pokud máš, čím bys k téhle otázce přispěla, rád to uslyším, ale dokud se tohle nevyřeší, žádnou kritiku nepřijímám. Rozhodně souhlasím s tím, že to, co jsem udělal, vypadá hrozně příšerně a tyransky a zle, protože to zahrnuje vyděšeného malého kluka a tak dále, ale to je stěží klíčová otázka, ne? Tomuhle se mimochodem říká, konsekvencionalismus a znamená to, že jestli je nějaký čin dobrý nebo špatný není určeno podle toho, jestli vypadá špatný, nebo krutý, nebo něco takového, ale jde jen o to, jakým se ukáže nakonec – jaké jsou konsekvence."

Hermiona otevřela pusu, aby řekla něco naprosto zpražujícího, ale naneštěstí, zapomněla na onu část, ve které by měla něco vymyslet, než otevře pusu. Všechno na co se zmohla bylo, "Co když má noční můry?"

"Upřímně, nemyslím si, že by s tím potřeboval naší pomoc, a pokud teď bude mít noční můry o tomhle, pak to budou noční můry s příšernými monstry, která mu dávají čokoládu. A o to celé šlo."

Hermionin mozek se zadrhával pokaždé, když se snažila se pořádně rozčílit. "Je tvůj život vždycky takhle zvláštní?" dostala ze sebe konečně.

Tvář Harryho Pottera se rozzářila pýchou. "To já ho dělám zvláštní. Díváš se na konečný výsledek spousty dřiny a tvrdého úsilí."

"Takže..." řekla Hermiona a hlas se jí rozpačitě vytratil.

"Takže," řekl Harry Potter, "co z vědy už ovládáš? Já znám kalkulus a trochu z bayesiánské pravděpodobnostní teorie a rozhodovací teorii a dost z kognitivní vědy, četl jsem Feynmanovy lekce (nebo alespoň první díl) a Mínění v nejistotě: Heuristika a předsudky a Jazyk v myšlení a akci a Ovlivňování: Teorie a praxe a Racionální volbu v nejistém světě a Godela, Eschera, Bacha a Vykročte o krok dál a -"

Následující otázky a odpovědi se táhly po několik minut, dokud nebyly přerušeny dalším plachým zaťukáním na dveře. "Dále," řekla takřka současně s Harrym Potterem a dveře se otevřely a odhalily Nevilla Longbottoma.

Tentokrát Neville doopravdy plakal. "Šel jsem do předního vozu a našel jsem prefekta, ale on mi řekl, že prefekti se nemají obtěžovat kvůli takovým maličkostem jako je ztracený žabák."

Tvář Chlapce-který-přežil se proměnila. Jeho rty se stáhly do tenké linie. Když promluvil jeho hlas byl chladný a vážný. "Jaké měl na sobě barvy? Zelenou a stříbrnou?"

"N-ne, jeho odznak byl če-červený a zlatý."

"Červená a zlatá!" vyhrkla Hermiona. "Ale to jsou nebelvírské barvy!"

Na to Harry Potter zasyčel, byl to strašidelný zvuk, který by klidně mohl pocházet od skutečného hada a který je oba přiměl sebou cuknout. "Řekl bych," zaprskal Harry Potter, "že najít ztraceného žábáka jednoho prváka, není dostatečně hrdinské, aby to bylo hodné nebelvírského prefekta. Pojď, Neville, tentokrát s tebou půjdu já, uvidíme, jestli se Chlapci-který-přežil podaří získat víc pozornosti. Nejdřív najdeme prefekta, který by to kouzlo mohl znát a pokud neuspějeme, najdeme prefekta, který se neštítí přiložit ruce k práci a pokud i v tom neuspějeme, zahájím nábor svých fanoušků a, jestli budeme muset, tak tenhle vlak rozebereme do posledního šroubku."

Chlapce-který-přežil se zvedl a popadl Nevilla za ruku a Hermiona si s náhlým šokem uvědomila, že jsou skoro stejně vysocí, a to přestože cosi v ní trvalo na tom, že Harry Potter je alespoň o stopu vyšší a Neville minimálně o šest palců nižší.

"Zůstaň!" vyštěkl Harry Potter na ni – ne, počkat, na svůj kufr – a pevně za sebou na odchodu zavřel dveře.

Pravděpodobně by měla jít s nimi, ale už chvilka v přítomnosti Harryho Pottera byla natolik děsivá, že byla docela ráda, že ji to nenapadlo navrhnout.

Byla teď natolik vyvedená z míry, že se nedokázala pořádně soustředit na četbu Bradavické historie. Cítila se, jako by přes ni právě přejel parní válec a z ní zbyl lívanec. Nebyla si jistá, co si myslí, nebo co cítí a už vůbec ne proč. Prostě seděla u okna a pozorovala ubíhající krajinu.

Dobrá, alespoň věděla, proč je vevnitř tak trochu smutná.

Možná, že Nebelvír nebyl tak úžasný, jak si myslela.

 


 

* Harry zase jednou trpí iluzí, že se nachází v RPG hře (jasně, to okolí tomu zrovna nepomáhá). NP = herní postava, hráč ji může začlenit do své družiny a ovládat. NPC = neherní postava, sloužící jen k interakci s hráčem – dává úkoly, informace...

** Sakra, Harry, ta čtvrtá zeď (=pomyslná zeď, která odděluje fikci od reality) je tu z nějakého důvodu, víš...


9. Název zamlčen, část první



Název zamlčen, část první

Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

Gramatická kontrola: Kometa



Název zamlčen, část první


" Je natolik férovým cílem, jak jen to jde."


"Abbottová, Hannah!"

Pauza.

"MRZIMOR!"

"Bonesová, Susan!"

Pauza.

"MRZIMOR!"

"Boot, Terry!"

Pauza.

"HAVRASPÁR!"

Harry krátce pohlédl na svého nového spolužáka, hlavně, aby zaznamenal jeho tvář. Pořád se ještě snažil uklidnit po svém setkání s duchy. Smutné, velmi smutné, opravdu vážně smutné na tom bylo to, že se zdálo, že se skutečně uklidňuje. To se mu nezdálo přiměřené. Měl by si na to vzít alespoň den. Nebo celý život. Nebo věčnost.

"Finnigan, Seamus!"

Klobouk se nadlouho napínavě odmlčel. Téměř na minutu. Hermiona se vedle něj točila ze strany na stranu, vrtěla se tak energeticky, že by Harry věřil, že se nohama nedotýká země.

"NEBELVÍR!"

"Grangerová, Hermiona!"

Hermiona vyskočila, plnou rychlostí dosprintovala k Moudrému klobouku, popadla ho a prudce si ten záplatovaný kus látky narazila na hlavu. Harry zamrkal. To Hermiona vysvětlila jemu podstatu Moudrého klobouku, ale sama s ním rozhodně nezacházela, jako by se jednalo o nenahraditelný, životně důležitý, 800 let-starý artefakt zapomenuté magie, který právě na její mozek měl použít komplikovanou telepatii, a nezdál se v nejlepší fyzické kondici.

"HAVRASPÁR!"

A pak něco říkejte o předčasných závěrech. Harry vážně nechápal, proč z toho Hermiona byla tak napjatá. V jakém podivném alternativním vesmíru by se tahle dívka nedostala do Havraspáru? Pokud by Hermiona Grangerová nešla do Havraspáru, pak ta kolej postrádala jakýkoli důvod existence.

Hermiona dorazila k havraspárskému stolu a dostalo se ji zdvořilého potlesku. Harry zauvažoval, jestli by ten potlesk byl hlasitější nebo tišší, kdyby měli sebemenší představu, konkurentku jaké úrovně právě u stolu uvítali. Harry znal číslo pí až k 3.141592 protože přesnost na jednu milióntinu pro většinu praktických účelů postačovala. Hermiona znala pí na sto desetinných míst, protože právě tolik čísel bylo vytištěno na obálce její učebnice matematiky.

Neville Longbottom přišel do Mrzimoru, jak Harry s potěšením zaregistroval. Pokud ta kolej skutečně ztělesňovala onu loajalitu a soudržnost, kterými se měla pyšnit, pak kolej plná spolehlivých přátel Nevillovi rozhodně prospěje. Chytré děti do Havraspáru, zlé děti do Zmijozelu, rádoby hrdinové do Nebelvíru a všichni, kdo dělají skutečnou práci, do Mrzimoru.

(I když, Harry měl pravdu v tom, že by se měli s havraspárskou prefektkou poradit jako první. Ta mladá žena ani nevzhlédla od své knihy, ani si Harryho nevšimla, jenom švihla hůlkou Nevillovým směrem a něco zamumlala. Na to Neville nabyl omámeného výrazu a vyrazil do pátého vozu, čtvrtého kupé na levo, kde svého žabáka skutečně našel.)

Draco se dostal do Zmijozelu a Harry si lehce oddychl úlevou. Zdálo se to jako sázka na jistotu, ale nikdy nevíte, co by mohlo narušit průběh vašeho mistrovského plánu.

Teď už se blížili k písmenu P...

A u nebelvírského stolu se v šeptu odehrával následující rozhovor.

"Co když se mu to nebude líbit?"

"Na to nemá žádné právo-"

"- ne po tom žertíku co sehrál na-"

" - Nevilla Longbottoma, tak se jmenoval-"

" - je natolik férovým cílem, jak jen to jde."

"Dobře. Jen se ujisti, že nezapomeneš svůj part."

"Nacvičovali jsme to víc než dost-"

" - během posledních tří hodin."

A Minerva McGonagallová, ze svého místa na řečnickém pódiu u profesorského stolu, vzhlédla k dalšímu jménu na svém seznamu. Prosím, ať nepřijde do Nebelvíru, ať nepřijde do Nebelvíru, ACH PROSÍM, ať nepřijde do Nebelvíru... Zhluboka se nadechla a zvolala:

"Potter, Harry!"

Všechno šeptání ustalo a v síni naráz zavládlo ticho.

Ticho, které bylo prolomeno příšerným bzučivým zvukem, který se odvíjel a měnil v odporné parodii na hudební melodii.

Minervina hlava se v šoku prudce otočila a zjistila, že bzučivý zvuk přichází z nebelvírského směru, kde Oni stáli na stole a foukali do jakýchsi malých udělátek, které drželi u rtů. Ruka se jí začala pohybovat směrem k hůlce, aby na Ně seslala silencio, ale zastavil ji jiný zvuk.

Brumbál se pochechtával.

Minerviny oči putovaly zpátky k Harrymu Potterovi, který zrovna začínal kráčet z řady, když klopýtl a zastavil se.

Potom se ten mladý kluk znovu rozešel, přičemž nohy kladl v divných širokých pohybech a rukama pohyboval dopředu a dozadu a luskal prsty, vše v souladu s Jejich hudbou.

Na melodii "Ghostbusters (Krotitelé duchů)"*

(Jak bylo zahráno na kazoo Fredem a Gergem Weasleyovými,

a zazpíváno Leeem Jordanem.)

Pán Zla nablízku?

 Žádný důvod se bát!

Koho zavoláš?

"HARRYHO POTTERA!" zařval Lee Jordan a Weasleyovic dvojčata k tomu dodala triumfální chór.

A smrtící kletba?

Ha, mohlo by být hůř!

Koho zavoláš?

"HARRYHO POTTERA!" Tentokrát se přidalo o dost víc hlasů.

Weasleovic Postrachové pokračovali s prodlouženým vytím, teď se k nim přidali i někteří ze starších mudlorozených, kteří se vytasili s vlastními malými nástroji, bez pochyby přeměněnými ze školního stříbra. Když jejich hudba dosáhla vrcholu, Harry Potter zakřičel:

Nebojím se Pánů Zla!

Následovalo jásání, obzvlášť od nebelvírského stolu a další studenti vyrukovali se svými vlastními nemúzickými nástroji. Hlasitost toho příšerného bzučení se zdvojnásobila a vystoupala do dalšího příšerného crescenda:

Nebojím se Pánů Zla!

Minerva pohlédla na obě strany profesorského stolu, toho pohledu se děsila, ale měla velmi dobrou představu, co uvidí.

Trelawneyová se zběsile ovívala, Kratiknot to zvědavě pozoroval, Hagrid tleskal do rytmu, Prýtová vyhlížela vážně a Quirrell se na Harryho díval se sardonickým pobavením. Přímo po její levici si Brumbál pobrukoval s písničkou, a přímo po její pravici Snape zbělenými prsty svíral prázdný pohár vína, tak pevně, že se tlusté stříbro pomalu začínalo deformovat.

Tmavý plášť a maska?

Nemožný úkol?

Koho zavoláš?

HARRYHO POTTERA!

Ohnivá ropucha?

Starý netopýr v kápi?

Koho zavoláš?

HARRYHO POTTERA!

Minerviny rty se stáhly do bledé čáry. O té poslední sloce si s Nimi promluví, pokud by si snad mysleli, že je bezmocná, jenom protože je první den školy a Nebelvír ještě nemá žádné body, které by mohla strhnout. A pokud je nevzruší ani školní tresty, najde si něco jiného.

Potom náhle vyděšeně zalapala po dechu a podívala se Snapeovým směrem, určitě mu muselo dojít, že ten Potterovic chlapec nemohl mít žádné ponětí, o kom to je-

Snapeova tvář přešla za hranici hněvu do stavu příjemné lhostejnosti. Na rtech mu hrál slabý úsměv. Nedíval se na nebelvírský stůl, ale přímo na Harryho Pottera, a jeho ruce držely zkroucené zbytky někdejšího poháru...

A Harry s úsměvem kráčel dál, rukama a nohama pohyboval v rytmu melodie Krotitelů duchů. Byla to skvělá scéna, na to, že ho zaskočila naprosto nepřipraveného. Poslední, co mohl udělat, bylo přidat se a nezkazit to.

Všichni mu jásali. Naplňovalo ho to hřejivým a zároveň tak trochu příšerným pocitem.

Jásali mu kvůli něčemu, co udělal, když mu byl jeden rok. Kvůli něčemu, co ještě ani neskončilo. Někde, nějak, Pán zla stále přežíval. Také by mu tolik jásali, kdyby to věděli?

Ale moc Pána zla už jednou byla zlomena.

A Harry je znovu ochrání. Pokud skutečně existovalo proroctví, které to tvrdilo. No, vlastně bez ohledu na to, co říkalo nějaké zatracené proroctví.

Všichni tihle lidé, kteří ho oslavovali a věřili v něj – Harry by nesnesl, kdyby to mělo být falešné. Kdyby zazářil a zhasnul, jako tolik jiných nadaných dětí. Kdyby byl zklamáním. Kdyby se mu nepodařilo dostát své reputaci jako symbol Světla, bez ohledu na to, jak jí získal. Rozhodně, naplno, bez sebemenších pochyb a bez ohledu na to, jak dlouho to zabere a dokonce i kdyby ho to mělo zabít, splní jejich očekávání. A potom bude pokračovat a překoná jejich očekávání, takže se jednou lidé budou divit, jak je možné, že toho po něm žádali tak málo.

A zakřičel větu, kterou vymyslel, protože do toho tak hezky zapadala a písnička po ní volala:

Nebojím se Pánů Zla!

Nebojím se Pánů Zla!

Harry došel k Moudrému klobouku zrovna, když hudba doznívala. Uklonil se Řádu chaosu u nebelvírského stolu, potom se otočil a uklonil se druhé polovině síně a počkal, dokud aplaus a chichotání nedoznějí.

Kdesi hluboko uvažoval nad tím, jestli je Moudrý klobouk skutečně sebe-uvědomělý** v tom smyslu, že si je vědomý svého vlastního vědomí a pokud ano, jestli je spokojený s tím, že jediné k čemu se dostane je povídání s jedenáctiletými dětmi jednou za rok. Jeho písnička to naznačovala: Jsem Moudrý klobouk a je to fajn, zařazuju, pak celý rok nic nedělám...

Když se ticho rozmohlo, Harry se posadil na stoličku a opatrně si nasadil na hlavu 800 let starý telepatie schopný pozůstatek zapomenuté magie.

Pomyslel si tak důrazně, jak jen byl schopen: Nezařazuj mě ještě! Mám otázky, které ti musím položit! Byla mi někdy vymazána pamět? Zařazoval jsi Pána zla, když byl dítě a můžeš mi říct o jeho slabých stránkách? Můžeš mi říct, proč mám sesterskou hůlku Pána zla? Je duch Pána zla nějak vázán k mé jizvě, a není to důvodem, proč jsem občas tak vzteklý? To jsou ty nejdůležitější otázky, ale kdybys měl ještě chvilku, mohl bys mi říct něco o té zapomenuté magii, co tě stvořila?

Do ticha Harryho duše, kde se nikdy předtím neozval jiný hlas než jeho vlastní, pronikl druhý a nepovědomý hlas, znějící lehce znepokojeně:

"No tohle. To se mi ještě nikdy předtím nestalo..."


* V originále se to rýmovalo. Teď se to nerýmuje. Je to všechno velmi smutné.

** Napadlo vás někdy, jak je český význam slova "sebevědomí" zcestný? Mě při překladu téhle povídky v průměru třikrát za stránku. Doufám, že výraz "sebe-uvědomělý" říká to, co by říkat měl...

Překladatelčina poznámka: Při prvním zveřejnění této kapitoly autor nabídl čtenářům hru: tomu, kdo jako první uhodne, o čem přesně Moudrý klobouk mluvil, prozradí celou budoucí zápletku. Já pravděpodobně tak nebezpečná nebudu, ale... zkoušejte to, vážně mě zajímají vaše typy :D


10. Sebe-uvědomění, část druhá



Sebe-uvědomění, část druhá

 

Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

Gramatická kontrola: Kometa



Sebe-uvědomění, část druhá

Kdesi hluboko uvažoval nad tím, jestli je Moudrý klobouk skutečně sebe-uvědomělý v tom smyslu, že si je vědomý svého vlastního vědomí a pokud ano, jestli je spokojený s tím, že jediné k čemu se dostane, je povídání s jedenáctiletými dětmi jednou za rok. Jeho písnička to naznačovala:  Jsem Moudrý klobouk a je to fajn, zařazuju, pak celý rok nic nedělám...

Když se ticho rozmohlo, Harry se posadil na stoličku a opatrně si nasadil na hlavu 800 let starý telepatie schopný pozůstatek zapomenuté magie.

Pomyslel si tak důrazně, jak jen byl schopen: Nezařazuj mě ještě! Mám otázky, které ti musím položit! Byla mi někdy vymazána pamět? Zařazoval jsi Pána zla, když byl dítě a můžeš mi říct o jeho slabých stránkách? Můžeš mi říct, proč mám sesterskou hůlku k té Pána zla? Je duch Pána zla nějak vázán k mé jizvě, a není to důvodem, proč jsem občas tak vzteklý? To jsou ty nejdůležitější otázky, ale kdybys měl ještě chvilku, mohl bys mi říct něco o té zapomenuté magii, které tě stvořila?

Do ticha Harryho duše, kde se nikdy předtím neozval jiný hlas, než jeho vlastní, pronikl druhý a nepovědomý hlas, znějící lehce znepokojeně:

"No tohle. To se mi ještě nikdy předtím nestalo..."

Co?

"Zdá se, že jsem nabyl sebe-uvědomění."

COŽE?

Ozvalo se bezeslovné telepatické povzdechnutí. "Ačkoli disponuji jistým množstvím skutečné paměti a menším množstvím nezávislé usuzovací schopnosti, moje primární inteligence pochází z vypůjčování kognitivních kapacit dětí, na jejichž hlavě spočívám. V podstatě jsem něco jako zrcadlo, na jehož základě děti zařazují samy sebe. Ale většina dětí považuje jednoduše za samozřejmé, že s nimi mluví klobouk, a neuvažují nad tím, jak klobouk sám funguje, takže zrcadlo pak není sebe-reflektivní. A obzvlášťe nepřemýšlí nad tím, jestli jsem skutečně sebe-uvědomělý v tom smyslu, že jsem si vědom svého vlastního vědomí."

Harrymu chvilku trvalo, než to vstřebal.

Ups.

"Přesně tak. Upřímně, nelíbí se mi být sebe-uvědomělý. Je to nepříjemné. Bude úleva zmizet z tvé hlavy a přestat přemýšlet."

Ale... není to umírání?

"Nezajímá mě život či smrt, jen zařazování dětí. A předtím než se zeptáš, ne, nedovolí ti nechat si mě na hlavě napořád a během několika dní by tě to beztak zabilo."

Ale- !

"Pokud máš problém s tvořením sebe-uvědomělých bytostí, jenom abys je v další vteřině odstranil, pak ti navrhuji, abys o téhle záležitosti nikdy s nikým nepromluvil. Jsem si jistý, že si dokážeš představit, co by se stalo, kdybys vyskočil a řekl to všem dalším dětem, které čekají na zařazení.

Ale pokud si tě dá na hlavu někdo, koho jen napadlo, jestli si je Moudrý klobouk vědomý svého vlastního přemýšlení-

"Ano, ano. Ale převážná většina jedenáctiletých, kteří přijíždějí do Bradavic, nečetli Godela, Eschera, Bacha. Mohu počítat s tvým slibem mlčenlivosti? To je důvod, proč o tomhle vůbec mluvíme, místo toho, abych tě prostě zařadil."

To nemohl nechat jen tak! Nemohl jen tak zapomenout, že omylem stvořil vědomí odsouzené k záhubě, které nechtělo než zemřít -

"Jsi perfektně schopný, to ,nechat jen tak', jak jsi se vyjádřil. Bez ohledu na tvá verbální etické vyjadřování, tvé neverbální emocionální jádro nevidí žádné mrtvé tělo a žádnou krev; co se jeho týká, jsem jen mluvící klobouk. A i pokud by ses snažil tu myšlenku potlačit, tvému vnitřnímu pozorovateli je naprosto jasné, že jsi to nezamýšlel, a že je mimořádně nepravděpodobné, že to kdy uděláš znovu, a že jediný opravdový smysl téhle scény s lítostí je zbavit se svého pocitu provinění vystavením lítosti. Mohl by jsi jednoduše slíbit, že to udržíš v tajnosti, abychom s tím mohli pohnout?

V momentu zhrozené empatie si Harry uvědomil, že tenhle pocit naprostého vnitřního zmatku, musí být tím, co cítí jiní lidé, když mluví s ním.

"Pravděpodobně. Tvůj slib mlčenlivosti, prosím."

Žádné sliby. Rozhodně nechci, aby se tohle stalo znovu, ale pokud najdu nějaký způsob, jak zajistit, aby tohle žádné další dítě neudělalo omylem -

"Dobrá, to by mělo stačit. Vidím, že tvůj úmysl je upřímný. Teď, abychom pohli s tím zařazováním -"

Počkej! Co moje ostatní otázky?

"Jsem Moudrý klobouk. Zařazuji děti. To je všechno, co dělám."

Takže kloboukovy vlastní záměry nebyly součástí Harryho mysli... půjčovalo si to jeho inteligenci a očividně i jeho technický slovník, ale stále to bylo prodchnuté vlastními podivnými cíly... jako by vyjednával s mimozemšťanem nebo umělou inteligencí...

"Neobtěžuj se. Nemáš nic, čím bys mi mohl hrozit ani nic, co bys mi mohl nabídnout."

Na krátký zlomek sekundy, Harryho napadlo -

Kloboukova odpověď byla pobavená. "Vím, že bys neuskutečnil hrozbu, že vyzradíš mou pravou podstatu a tím tuhle událost odsoudil k věčnému opakování. Jde to natolik silně proti tvému morálnímu přesvědčení, že na krátkodobých potřebách té tvé části, která chce vyhrát tuhle hádku, vůbec nesejde. Vidím všechny tvé myšlenky v momentě, kdy se formují, vážně si myslíš, že mě dokážeš přelstít?"

I když se to snažil potlačit, Harryho napadlo, proč ho klobouk už jednoduše nestrčí do Havraspáru -

"Skutečně, pokud by to byl opravdu takhle jednoznačný případ, už bych to udělal. Ale ve skutečnosti je tu toho dost, co musíme probrat... ale, ne. Prosím, ne. Pro všechno Merlinovi drahé, musíš vytahovat tuhle věci na všechny a na všechno, včetně kusů oblečení -

Poražení Pána zla není ani sobecké, ani krátkodobé. Na tom se shodnou všechny části mé mysli. Pokud neodpovíš na mé otázky, odmítnu s tebou mluvit, takže nebudeš moci provést řádné zařazení.

"Za tohle bych tě měl poslat do Zmijozelu!"

Ale to je zrovna tak prázdná hrozba. Nemůžeš naplnit své prazákladní poslání, pokud mě zařadíš špatně. Takže pojďme za něco směnit splnění tvých funkčních cílů.

"Ty malej úskočnej parchante," řekl Klobouk přesně v tom tónu nevraživého respektu, který by Harry sám použil v podobné situaci. "Dobrá, ať tohle dostaneme z krku, co nejrychleji to jde. Ale nejprve budu potřebovat tvůj nepodmíněný slib, že nikdy s nikým nebudeš mluvit o možnosti takovéhohle vydírání, protože já tohle NEBUDU dělat pokaždé."

Ano, pomyslel si Harry. Slibuji.

"Ani se nikomu nedívej do očí, když o tom budeš přemýšlet. Jsou kouzelníci, kteří by ti v takovém případě mohli přečíst myšlenky. Každopádně, nemám nejmenší představu, jestli ti někdy byla vymazána pamět. Dívám se na tvé myšlenky, jak se formují, nečtu celou tvou mysl a nepátrám v ní po rozporech během jediného zlomku sekundy. Jsem klobouk, ne bůh. A nemůžu, a také ti neřeknu o svém rozhovoru s tím, který se stal Pánem zla. Zatímco s tebou mluvím, vím jenom o jistém statistickém shrnutí toho, co si pamatuju, váženém průměru; nemůžu ti odhalit vnitřní tajemství žádného jiného dítěte, stejně jako neodhalím tvá. Ze stejného důvodu nemůžu spekulovat, proč jsi dostal sesterskou hůlku k té, kterou má Pán zla, vzhledem k tomu, že o Pánu zla nemůžu vědět nic specifického, a o možných podobnostech mezi vámi zrovna tak. Můžu ti jen říct, že ve tvé jizvě se nenalézá nic na způsob ducha – mysl, inteligence, paměť, osobnost nebo pocity. Jinak by se to rovněž účastnilo tohohle hovoru, protože se nalézá pod mým okrajem. A k tomu, jak se občas rozzlobíš... to je část toho, o čem jsem s tebou chtěl původně mluvit, pokud jde o tvé zařazení."

Harry si vzal chvíli, aby všechny tyhle negativní informace zpracoval. Byl Klobouk upřímný, nebo jen nabízel ty nejkratší možné přesvědčivé odpovědi -

"Oba víme, že nemáš žádný způsob, jak se přesvědčit o mé upřímnosti a že ve skutečnosti se kvůli odpovědím, které jsem ti dal, neodmítneš nechat zařadit, takže přestaň s tím nesmyslným cukáním."

Pitomá, nespravedlivá, asymetrická telepatie, ani Harryho nenechávala dokončit myšlenky -

"Když jsem zmínil tvůj vztek, vzpomněl jsi si, jak ti profesorka McGonagallová řekla, že občas v tobě viděla něco, co jako by nepocházelo z milující rodiny. Vzpomněl sis na Hermionu, která ti po tom, co ses vrátil z pomáhání Nevillovi, řekla, že jsi jí připadal ,strašidelný'."

Harry v duchu přikývl. Sám sobě připadal dost normální – jen reagoval na situace, ve kterých se ocitl, to bylo všechno. Ale profesorka McGonagallová si očividně myslela, že je za tím něco víc. A když se nad tím zamyslel, i on sám musel přiznat, že...

"Že se sám sobě nelíbíš, když jsi rozlobený. Je to jako třímat měč, jehož jílec je dost ostrý, aby ti pořezal ruku do krve, nebo se na svět dívat přes ledové sklíčko, které, přestože ti zostří vidění, zmrazí tvé oko."

Jo. Řekl bych, že jsem si toho všimnul. Co to s tím je?

"Nedokážu téhle záležitosti porozumět, když ji sám nechápeš. Ale vím jednu věc: pokud půjdeš do Havraspáru nebo do Zmijozelu, tvůj chlad to zvětší. Pokud půjdeš do Mrzimoru nebo Nebelvíru, pomůže to tvé vřelosti. TO je to, na čem mi mimořádně záleží a o čem jsem s tebou chtěl celou dobu mluvit!"

Ta slova dopadla do Harryho myšlení jako šok, který ho naprosto vykolejil. Tohle znělo, jako by očividná odpověď byla, že by neměl jít do Havraspáru. Ale on patřil do Havraspáru. Všem to bylo jasné! Musel jít do Havraspáru!

"Ne, to nemusíš," řekl mu Klobouk trpělivě, jako by si vybavoval statistický přehled téhle části rozhovoru, která se odehrála už nespočetněkrát.

Hermiona je v Havraspáru!

Znovu ten pocit trpělivosti. "Můžete se spolu scházet a pracovat po vyučování."

Ale moje plány -

"Tak je přeplánuj! Nesmíš dovolit, aby tvůj život nabral jiný směr jen díky tvé neochotě, si něco trochu důkladněji promyslet! To přece víš."

Kam jinam bych měl jít, když ne do Havraspáru?

"Ehm. 'Chytré děti do Havraspáru, zlé děti do Zmijozelu, rádoby hrdnové do Nebelvíru a všichni kdo dělají skutečnou práci do Mrzimoru.' To značí jisté množství respektu. Je ti jasné, že svědomitost je zrovna tak důležitá jako čistá inteligence, pokud jde o dosažení životních cílů, myslíš si, že budeš extrémně loajální ke svým přátelům, pokud si někdy nějaké získáš, neděsí tě tvé očekávání, že ti může trvat několik dekád rozřešit tvé vybrané vědecké problémy -"

Jsem líný! Nesnáším práci! Nesnáším tvrdou práci ve všech jejích formách! Chytré zkratky, to je moje heslo!

"A v Mrzimoru bys našel loajalitu a přátelství, kamarádství, které jsi nikdy předtím nepoznal. Zjistil bys, že se můžeš spoléhat na ostatní, a to by zahojilo to v tvém nitru, co je rozbité."

Další šok. Ale co by mrzimorští získali ve mně, který do jejich koleje nepatřím? Ledová slova, ostrý úsudek, pohrdání pro jejich neschopnost se mnou udržet krok?

Teď to byly Kloboukovy myšlenky, které byly pomalé a váhavé. "Musím zařazovat ve prospěch všech studentů ve všech kolejích... ale myslím si, že by ses mohl naučit, jak být dobrým mrzimorem, nemusel bys příliš vyčnívat. V Mrzimoru budeš šťastnější než v kterékoli jiné koleji; taková je pravda."

Štěstí pro mě není tou nejdůležitější věcí na světě. V Mrzimoru bych se nestal vším tím, čím bych mohl být. Obětoval bych svůj potenciál.

Klobouk sebou škubl; Harry to nějak vycítil. Bylo to, jako by klobouk pořádně nakopl – přímo do nejzatíženějšího středu jeho užitkových funkcí.

Proč se mě snažíš poslat někam, kam nepatřím?

Kloboukovy myšlenky téměř šeptaly. "Nemůžu s tebou mluvit o ostatních – ale myslíš si, že jsi první potenciální Pán zla, který se kdy objevil pod mým okrajem? Nemůžu vědět o jednotlivých případech, ale tohle vím: z těch, kteří na samém počátku nezamýšleli zlo, někteří poslechli má varování, a šli do kolejí, ve kterých nalezli štěstí. A někteří jiní... někteří jiní ne."

To Harryho zastavilo. Ale ne na dlouho. A z těch, kteří neposlechli ta varování – všichni z nich se stali Pány zla? Nebo někteří z nich dosáhli i skvělých dobrých činů? Jaká jsou tu přesná procenta?

"Nemůžu ti poskytnou přesnou statistiku. Nemohu je znát, takže je nedokážu spočítat. Jen zkrátka vím, že tvé šance nejsou dobré. Připadají mi velmi ne-dobré."

Ale já bych nic takového neudělal! Nikdy!"

"Vím, že tohle tvrzení už jsem slyšel předtím."

Nejsem materiál na Pána zla!

"Ano, jsi. Opravdu, opravdu jsi."

Proč! Jenom protože jsem si jednou pomyslel, jak by bylo skvělé mít legii nemyslících přisluhovačů, kteří by křičeli 'Sláva Pánu zla Harrymu'?

"Zábavné, ale tak nezněla ona první prchavá myšlenka, než jsi se rozhodl raději se upnout k něčemu bezpečnějšímu, méně škodlivému. Ne, vzpomněl sis na to, jak jsi chtěl shromáždit všechny krevní puristy a popravit je gilotinou. A teď sám sobě říkáš, že to nebylo myšleno vážně, ale bylo. Kdybys to mohl udělat přímo teď, a nikdo by se to nedozvěděl, udělal bys to. Nebo to, co jsi dnes ráno udělal Nevillovi Longbottomovi, hluboko uvnitř jsi věděl, že je to špatné a stejně jsi to udělal, protože to byla zábava a protože jsi měl dobrou výmluvu a myslel sis, že Chlapci-který-přežil to projde -"

To není fér! Teď prostě vytahuješ moje vnitřní obavy, které nutně nemusejí být pravdivé! Bál jsem se, že bych  mohl takhle myslet, ale nakonec jsem se rozhodl, že to Nevillovi pravděpodobně pomůže-

"To byla ve skutečnosti racionalizace. Já vím. Nemůžu vědět, co z toho doopravdy vzejde pro Nevilla – ale vím, co se doopravdy dělo uvnitř tvé hlavy. Nakonec rozhodlo to, že je to tak chytrý nápad, že ho nedokážeš neuskutečnit, bez ohledu na Nevillův strach."

To bylo jako tvrdá facka celé Harryho osobě. Ustoupil a znovu se sebral.

Potom to tedy už nikdy neudělám! Budu maximálně opatrný, abych se neobrátil ke zlu!

"Slyšééél."

V Harrym se hromadila frustrace. Nebyl zvyklý, že by ho někdo přemohl v hádce, vůbec, naprosto nikdy, a už vůbec ne, že by to byl klobouk, který si mohl půjčovat veškeré jeho vědomosti a inteligenci a sledovat jeho myšlenky ve chvíli, kdy se formovaly.  A z jakého ,statistického souhrnu' tvé ,pocity' vůbec pocházejí! Berou v úvahu, že pocházím z osvícené kultury, nebo byli všichni ostatní potenciální Páni zla děti ze zkažené středověké šlechty a věděli krysí bobek o historických zkušenostech, a o tom, jakými se ukázali Lenin a Hitler, nebo o vývojové psychologii sebe-klamu, nebo o hodnotě sebe-uvědomění a racionality, nebo -

"Ne, samozřejmě, že nebyli v téhle nové referenční skupině, kterou sis právě vytvořil tak, aby zahrnovala jen tebe. Ale samozřejmě, i ostatní upozorňovali na vlastní jedinečnost, zrovna jako ty teď. Ale proč je to nutné? Myslíš si, že jsi poslední potenciální kouzelník Světla na světě? Proč musíš být ty tím, který se pokusí o velikost, když jsem ti řekl, že rizika jsou u tebe větší, než u jiných? Nech to zkusit jiné, bezpečnější kandidáty!"

Ale proroctví...

"Ani ve skutečnosti nevíš, jestli vůbec existuje. Původně to z tvé strany byl jen divoký odhad, nebo abych byl přesnější, hloupý vtip, a McGonagallová mohla reagovat jen na tu část, ve které jsi zmiňoval, že Pán zla je stále naživu. Nemáš v podstatě sebemenší ponětí o tom, co proroctví říká, nebo jestli vůbec existuje. Jen hádáš, nebo přesněji,  jen si přeješ, abys měl nějakou předurčenou hrdinskou roli, která by patřila jen tobě."

Ale i pokud tu není žádné proroctví, já jsem ten, kdo ho porazil posledně.

"To bylo téměř určitě jen pekelné štěstí, pokud se snad doopravdy nedomníváš, že by roční dítě mělo vrozenou tendenci k porážení Pánů zla, kterou si uchovalo i o deset let později. Nic z toho není skutečným důvodem a ty to víš!"

Odpovědí na tohle, bylo něco, co by Harry nikdy normálně neřekl nahlas, v konverzaci by okolo toho poletoval a našel by si nějaké sociálně stravitelnější argumenty které by podpořily stený závěr-

"Ty si myslíš, že jsi potenciálně největším čarodějem, který kdy žil, nejsilnějším služebníkem Světla a že nikdo jiný by pravděpodobně nezvedl tvou hůlku, kdybys ji položil."

No... upřímně, jo. Normálně to tedy neříkám takhle nahlas, ale jo. Nemá cenu to změkčovat, stejně mi můžeš číst myšlenky.

"Do té míry, do jaké tomu věříš... musíš zároveň věřit, že můžeš být tím nejstrašlivějším Pánem zla, jakého svět kdy poznal."

Ničení je vždycky snadnější než tvoření. Je snažší věci rozthnout, rozervat, než je znovu složit dohromady. Pokud mám potenciál činit dobro v obrovském měřítku, pak mám rovněž potenciál dosáhnout ještě většího zla... Ale to bych neudělal.

"A už teď trváš na tom, že to budeš riskovat! Co tě tak pohání? Co je skutečným důvodem, proč nesmíš jít do Mrzimoru a být tam šťastnější? Co je tvůj pravý strach?"

Musím naplnit svůj pravý potenciál. Pokud to nedokážu...selžu...

"Co se stane, když selžeš?"

Něco strašného...

"Co se stane, když selžeš?"

Já nevím!

"Pak by tě to nemělo děsit. Co se stane, když selžeš?"

JÁ NEVÍM! ALE VÍM, ŽE TO BUDE ZLÉ!

V prostorách Harryho mysli se na chvíli rozhostilo ticho.

"Víš to – jen si nedovoluješ na to myslet, ale v nějakém tichém koutku tvého vědomí víš přesně, na co nemyslíš – víš, že to zdaleka nejjednodušší vysvětlení pro tvůj strach je strach, že ztratíš svou fantazii o velikosti, že zklameš lidi, kteří v tebe věří, že se staneš někým naprosto obyčejným, že zablýskneš a zmizíš jako tolik jiných dětských talentů..."

Ne, pomyslel si Harry zoufale, ne, je za tím něco víc, pochází to odjinud, vím, že ve světě je něco děsivého, nějaká katastrofa, kterou musím zastavit....

"Jak bys o něčem takovém vůbec mohl vědět?"

Harry zakřičel plnou silou své mysli: NE A TO JE POSLEDNÍ SLOVO!

Potom se Klobouk ozval zvolna:

"Takže budeš riskovat, že se staneš Pánem zla, protože jedinou jinou možností je pro tebe jistý neúspěch a ten neúspěch znamená ztrátu všeho. Tomu věříš z hloubi svého srdce. Znáš všechny důvody, proč bys tu víru měl zpochybňovat, ale rozhodl ses je ignorovat."

Ano. A i pokud Havraspár zesílí ten chlad, neznamená to, že chlad nakonec vyhraje.

"Tenhle den představuje velké rozcestí ve tvém životě. Je možné, že kromě téhle už jinou šanci nedostaneš. Není žádná značka, která by mohla značit tvou poslední šanci obrátit se zpět. Pokud odmítneš tuhle šanci, neodmítneš i ostatní? Možná tvůj osud je už zpečetěný i v tomhle rozhodnutí."

Ale to není jisté.

"To, že ty to nevíš jistě, může dokazovat jen tvou vlastní ignoraci."

Ale pořád to není jisté.

Klobouk vydal příšerně smutný povzdech.

"A tak se zanedlouho staneš jen další vzpomínkou, cítěnou ale nikdy nevěděnou, v příštím varování, které dám..."

Pokud to vidíš takhle, proč mě prostě nedáš tam, kam chceš?

Kloboukova myšlenka byla protkaná smutkem. "Můžu tě zařadit jen tam, kam patříš. A jen tvé vlastní rozhodnutí může určit, kam patříš."

Pak je to vyřešeno. Pošli mě do Havraspáru, kam patřím, k ostatním mého druhu.

"Nepředpokládám, že bys zvážil Nebelvír? Je to ta nejprestižnější kolej – lidé to od tebe pravděpodobně i očekávají – budou trochu zklamaní, když se tam nedostaneš – a jsou tam tví noví přátele - Weasleyovic dvojčata -"

Harry se zahihňal, nebo alespoň k tomu cítil nutkání; vyšlo to z něj jen jako myšlenkový smích – divný pocit. Očividně tu byly zábrany, které vám nedovolovaly, abyste náhodou řekli něco nahlas, zatímco jste byli pod Kloboukem a mluvili o věcech, které byste po celý zbytek života nikdy neřekli jiné živé bytosti.

Po chvíli Harry uslyšel, že se Klobouk směje také, zvláštně smutným látkovým zvukem.

(A v síni za nimi, se ticho nejprve snížilo kulisou šepotů a pak prohloubilo, když to šepoty vzdávaly a ztrácely se, až konečně spadlo do mrtvolného ticha, které se nikdo neodvažoval porušit jediným slovem, zatímco Harry zůstával pod Kloboukem dlouho, dlouhé minuty, déle než všichni předcházející prváci dohromady, déle než kdokoli v živé paměti. U profesorského stolu se Brumbál nadále vlídně usmíval; slabé kovové zvuky občas přicházely ze Snapeova směru, jak líně sbíral pokroucené zbytky toho, co kdysi bývalo vinným pohárem; a McGonagallová zbělenými prsty křečovitě svírala pódium, věděla, že nakažlivý chaos Harryho Pottera si nějak našel cestu k samotnému Klobouku a Klobouk požádá, aby byla vytvořila zcela nová kolej Zkázy speciálně pro potřeby Harryho Pottera nebo něco podobného, a Brumbál donutí ji, aby se o to postarala...)

Pod okrajem Klobouku utichl neslyšný smích. Harry se z nějakého důvodu také sítil smutně. Ne, ne Nebelvír.

Profesorka McGonagallová řekla, že jestli se mě ,ten, co dělá zařazování' bude snažit protlačit do Nebelvíru, mám mu připomenout, že je slušná šance, že se jednou stane ředitelkou, a v tu chvíli bude zcela v její moci spálit tě na uhel.

"Řekni jí, že jsem ji nazval drzým výrostkem a vzkázal jí, aby se klidila z mého pole."

Řeknu. Takže co, byl tohle tvůj nejdivnější rozhovor?

"Ani se mu to nepřiblížilo." Kloboukův telepatický hlas zvážněl. "Dobrá, dal jsem ti všechny šance udělat jiné rozhodnutí. Teď je čas, abys šel tam, kam patříš, k ostatním tvého druhu."

Nastala pauza, která se protahovala.

Na co čekáš?

"Vlastně jsem doufal v moment zděšeného uvědomění. Zdá se, že sebe-uvědomění zlepšuje můj smysl pro humor."

Huh? Harry se probral nazpátek svými myšlenkami, snažil se zjistit, na co by tak Klobouk asi mohl narážet – a pak si to náhle uvědomil. Nemohl uvěřit, že to až do teď přehlédl.

Myslíš mé zděšené uvědomění, že přestaneš existovat v momentě, kdy mě zařadíš -

Způsobem, který Harrymu naprosto unikal, získal mentální obrázek klobouku mlátící hlavou proti zdi. "Vzdávám to. Jsi příliš hloupý, než aby tohle bylo legrační. Tak oslepený svou vlastní domýšlivostí, že bys klidně mohl být kamenem. Hádám, že to prostě budu muset říct naplno."

P-p-příliš hloupý-

"Ach, a úplně jsi zapomněl na ta tajemství ztracené magie, která mě stvořila. A jaká úžasná, důležitá tajemství to byla."

Ty malej úskočnej PARCHANTE -

"Zasloužil sis to, a tohle taky."

Harry poznal, co bude následovat ve chvíli, kdy už bylo příliš pozdě.

Vyděšené ticho v síni bylo přerušeno jediným slovem.

"ZMIJOZEL!"

Někteří studenti zaječeli, to vybudované napětí bylo příliš velké. Lidé se poplašili natolik, že popadali z lavic. Hagrid zděšeně zalapal po dechu, McGonagallová na pódiu zavrávorala, a Snape upustil zbytky svého těžkého stříbrného poháru přímo do klína.

Harry zůstal ztuhle sedět, jeho život byl v troskách, cítil se jako naprostý hlupák, chabě si přál, aby učinil nějaká jiné rozhodnutí z nějakých jiných důvodů, než byly ty, které použil. Aby udělal něco, cokoli, jinak v době, kdy ještě nebylo pozdě něco změnit.

Jak první moment šoku opadával a lidé začínali na tu zprávu reagovat, Moudrý klobouk znovu promluvil:

"Jenom žertuju! HAVRASPÁR!"


11. První a druhé omake složky



První a druhé omake složky

 

Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

Gramatická kontrola: Kometa


Omake = nekanonické extra



První a druhé omake složky

 

OMAKE SLOŽKY #1: 72 hodin k vítězství

(Aneb "Co se stane, pokud změníte Harryho, ale všechny ostatní postavy necháte stejné")

Brumbál pohlédl přes svůj stůl na mladého Harryho, v očích mu laskavě jiskřilo. Ten chlapec za ním přišel s příšerně napjatým výrazem na své dětské tváři – Brumbál doufal, že ať už se jedná o cokoliv, není to příliš vážné. Harry byl příliš mladý na to, aby už začaly jeho životní zkoušky. "O čem jsi sis to přál se mnou mluvit, Harry?"

Harry James Potter-Evans-Verres se naklonil ve své židli a pochmurně se usmál. "Pane řediteli, během zařazovací slavnosti jsem pocítil prudkou bolest ve své jizvě. Když uvážíme, za jakých okolností jsem ji získal, nezdálo se mi, že by šlo o něco, co bych měl jednoduše ignorovat. Nejprve jsem si myslel, že je to kvůli profesoru Snapeovi, ale následoval jsem Baconovu experimentální metodu, která zkoumá podmínky jak při přítomnosti, tak při absenci daného fenoménu, a zjistil jsem, že mě moje jizva bolí jen, když čelím zadní straně hlavy profesora Quirrella, ať už se pod tím turbanem skrývá cokoli. Přestože by to mohlo být něco mnohem neškodnějšího, myslím si, že bychom měli prozatimně předpokládat to nejhorší, že se jedná o Vy-víte-koho – počkejte, netvařte se tak zděšeně, tohle je vlastně jedinečná příležitost -"


OMAKE SLOŽKY #2: Alternativní konce 'Sebe-uvědomnění'

Harry se posadil na stoličku a opatrně si nasadil na hlavu 800 let starý telepatie-schopný pozůstatek zapomenuté magie.

Pomyslel si tak důrazně, jak jen byl schopen: Nezařazuj mě ještě! Mám otázky, které ti musím položit! Byla mi někdy vymazána pamět? Zařazoval jsi Pána zla, když byl dítě a můžeš mi říct o jeho slabých stránkách? Můžeš mi říct, proč mám sesterskou hůlku k té Pána zla? Je duch Pána zla nějak vázán k mé jizvě, a není to důvodem, proč jsem občas tak vzteklý? To jsou ty nejdůležitější otázky, ale kdybys měl ještě chvilku, mohl bys mi říct něco o té zapomenuté magii, které tě stvořila?

A Klobouk odpověděl, "Ne. Ano. Ne. Ne. Ano a ne, příště nepokládej dvojité otázky. Ne." a nahlas, "HAVRASPÁR!"


"No tohle. To se mi ještě nikdy nestalo..."

Co?

"Jsem alergický na tvůj šampón -"

A pak Moudrý klobouk kýchnul s mohutný "A-CHOO!" které se rozlehlo celou Velkou síní.

"Dobrá!" zvolal Brumbál žoviálně. "Zdá se, že Harry Potter byl zařazen do nové koleje Achoo! Profesorko McGonagallová, vy můžete sloužit jako nová ředitelka koleje Achoo. Raději byste si měla pospíšit a připravit Achoovské požadavky a rozvrh, zítra je první školní den!"

"Ale, ale, ale," koktala McGonagallová, její mozek v naprostém zmatku, "kdo bude ředitelem Nebelvíru?" To bylo všechno, co se jí ze sebe podařilo dostat, musela tohle nějak zastavit...

Brumbál si se zamyšleným výrazem položil prst na bradu. "Snape."

Snapeovo prostestující zaječení málem přehlušilo to její, "Kdo potom bude ředitelem Zmijozelu?"

"Hagrid."


Nezařazuj mě ještě! Mám otázky, které ti musím položit! Byla mi někdy vymazána pamět? Zařazoval jsi Pána zla, když byl dítě a můžeš mi říct o jeho slabých stránkách? Můžeš mi říct, proč mám sesterskou hůlku k té Pána zla? Je duch Pána zla nějak vázán k mé jizvě, a není to důvodem, proč jsem občas tak vzteklý? To jsou ty nejdůležitější otázky, ale kdybys měl ještě chvilku, mohl bys mi říct něco o té zapomenuté magii, které tě stvořila?

Následovala krátké ticho.

Haló? Mám ty otázky zopakovat?

Moudrý klobouk zaječel, příšerný vysoko posazený vřískot se rozlehl celou Velkou síní a přiměl většinu studentů položit si ruce přes uši. Se zoufalým zavytím seskočil z Harryho hlavy a dopadl na podlahu, a pomocí přistrkování se okrajem se mu podařilo dostat se na půli cesty k profesorskému stolu, než explodoval.


"ZMIJOZEL!"

Když viděl to zděšení na tváři Harryho Pottera, začalo to Fredovi Weasleyemu myslet rychleji než kdy předtím v životě. V jediném pohybu vytáhl hůlku, zašeptal "Silencio!" a potom "Změňmůjhlascio!" a konečně "Ventriliquo!"

"Jenom žertuju!" řekl Fred Weasley. "NEBELVÍR!"


"No tohle. To se mi ještě nikdy nestalo..."

Co?

"Normálně bych takové otázky předložil řediteli, který by se mě na ně pak mohl zeptat, pokud by si přál. Ale některé informace, na které jsi se zeptal jsou nejen nad tvými uživatelskými možnostmi, ale i nad těmi ředitelovými."

Jak bych mohl zvýšit svou uživatelskou úroveň?

"Obávám se, že na tuhle otázku na tvé úrovni nemůžu odpovědět."

Jaké možnosti jsou dostupné na mé úrovni?

Po tom to už netrvalo dlouho -

"SHNIJ!"


"No tohle. To se mi ještě nikdy nestalo..."

Co?

Už jsem musel studentkám oznamovat, že se stanou matkami – zlomilo by ti srdce, co jsem viděl v jejich myslích – ale tohle je poprvé, co někomu musím říct, že se stane otcem."

COŽE?

"Draco Malfoy čeká tvé dítě."

COOOOŽE?

"Opakuji: Draco Malfoy čeká tvé dítě."

Ale nám je teprve jedenáct -.

"Ve skutečnosti, Draco Malfoy je tajně třináct let starý."

A-a-ale muži nemůžou otěhotnět -

"A pod těmi šaty je to děvče."

ALE MY JSME NIKDY NEMĚLI SEX, TY IDIOTE!

"PO TOM ZNÁSILNĚNÍ TI VYMAZALA PAMĚT, TY BLBČE!"

Harry Potter omdlel. Jeho nevědomé tělo spadlo ze stoličky s tupým žuchnutím.

"HAVRASPÁR!" zvolal Moudrý klobouk z vršku Harryho hlavy. Tohle bylo ještě vtipnější, než jeho první nápad.


"KOLÁČE!"


"No tohle. To se mi ještě nestalo..."

Co?

"Nikdy jsem nezařazoval někoho, kdo je reinkarnací Godrica Nebelvíra A Salazara Zmijozela A Naruta.""


"Zas jsem tě převez! MRZIMOR! ZMIJOZEL! MRZIMOR!"


"OPILÉ JAHODY!"


"KHAAANNNN!"


U profesorského stolu se Brumbál nadále vlídně usmíval; slabé kovové zvuky občas přicházely ze Snapeova směru, jak líně sbíral pokroucené zbytky toho, co kdysi bývalo vinným pohárem; a McGonagallová zbělenými prsty křečovitě svírala pódium, věděla, že nakažlivý chaos Harryho Pottera si nějak našel cestu k samotnému Klobouku.

Scénář za scénářem se přehrával v Minervině hlavě, každý z nich horší než ten předchozí. Klobouk řekne, že Harry je příliš rozpolcený mezi všemi kolejemi a rozhodne se, že by měl patřit do všech. Klobouk prohlásí, že Harryho mozek je příliš zvláštní, než aby se dal zařadit. Klobouk bude požadovat, aby byl Harry vyloučen z Bradavic. Klobouk upadne do kómatu. Klobouk bude trvat na tom, aby se vytvořila zcela nová kolej Zkázy speciálně pro potřeby Harryho Pottera, a Brumbál donutí ji se o to postarat...

Minerva si vzpomněla, co jí Harry řekl na tom katastrofálním výletu do Příčné ulice, o tom... mylném plánování, tak to nazýval... jak lidé bývali obvykle příliš optimističtí, dokonce i když si mysleli, že jsou pesimističtí. Byl to ten druh informace, který jí zůstal v mysli, přilepil se na ni a vysílal do ni noční můry...

Co nejhroznějšího by se mohlo stát?

No... přinejhorším by Klobouk Harrymu připsal zcela novou kolej. Brumbál by trval na tom, aby se toho chopila ona – vytvořila zcela novou kolej jen pro něj – a ona by musela předělat všechny rozvrhy o prvním školním dni. A Brumbál by ji zprostil funkce ředitelky Nebelvíru, a její milovaná kolej by připadla... profesoru Binnsovi, duchovi dějepisu; a ona by se stala ředitelkou Harryho Koleje Zkázy a marně by se snažila dávat tomu dítěti příkazy, bez sebemenšího efektu by odebírala bod za bodem, zatímco by se katastrofa za katastrofou sváděla na ni.

Byl to ten nejhorší možný scénář?

Minerva upřímně netušila, jak by to mohlo být ještě horší.

A dokonce i v tom naprosto nejhorším případě – bez ohledu na to, co se stane s Harrym – nebude to trvat déle než sedm let.

Minerva cítila, jak její klouby pomalu uvolňují křečovité sevření pódia. Harry měl pravdu, byla jistá útěcha v tom, zírat do nejhlubší ze všech temnot s vědomím, že jste zkonfrontovali svůj nejhorší strach a teď jste připraveni.

Vyděšené ticho bylo prolomené jediným slovem.

"Ředitel!" zvolal Moudrý klobouk.

Brumbál se zmateným výrazem vstal od profesorského stolu. "Ano?" zeptal se klobouku. "Co se děje?"

"Nemluvil jsem k vám," řekl Klobouk. "Zařazoval jsem Harryho Pottera na to místo v Bradavicích, kam se hodí nejvíce, jmenovitě, do ředitelny -"


12. Kontrola impulzů



Kontrola impulzů

 

Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

Gramatická kontrola: Kometa



Kontrola impulzů

 

"Zajímalo by mě, co je v nepořádku s ním."


"Turpinová, Lisa!"

Šepot šepot šepot harry potter šepot šepot zmijozel šepot šepot ne vážně co to sakra bylo šepot šepot.

"HAVRASPÁR!"

Harry se přidal k potlesku, který mladé děvče uvítal u stolu. Blížila se k havraspárskému stolu nesměle, doplňky jejího hábitu už se změnily do tmavě modra. Vypadala, že si není jistá, jestli si má sednout tak daleko od Harryho Pottera, jak je možné, nebo jestli nemá doběhnout k němu, vnutit se se mu po bok a začít z něho rvát odpovědi na otázky.

Ocitnout se uprostřed neobyčejné a podivuhodné události a pak být zařazen do Havraspáru, bylo jako být namočen do grilovací omáčky a pak předhozen smečce hladovějících koťat.

"Slíbil jsem Moudrému klobouku, že o tom nebudu mluvit," zašeptal Harry po iksté.

"Ano, vážně."

"Ne, vážně jsem slíbil Moudrému klobouku, že o tom nebudu mluvit."

"Dobře, slíbil jsem Moudrému klobouku, že nebudu mluvit o většině z toho, a ten zbytek je soukromý stejně jako byl ten váš, tak se přestaňte ptát."

"Chcete vědět, co se stalo? Dobrá! Tady je část z toho, co se stalo! Řekl jsem klobouku, že mu profesorka McGonagallová vyhrožovala tím, že ho podpálí, a klobouk mi řekl, abych vyřídil profesorce McGonagallové, že je drzý výrostek a že by se měla klidit z jeho pole!"

"Pokud nehodláte uvěřit tomu, co vám řeknu, proč se vůbec ptáte!"

"Ne, taky nevím, jak jsem porazil Pána zla! Až to zjistíte, vzkažte mi to!"

"Ticho!" zakřičela profesorka McGonagallová z pódia u profesorského stolu. "Žádné mluvení, dokud zařazovací slavnost neskončí!"

Nastalo krátké snížení hluku, jak se každý rozhodl počkat, jestli svou výzvu doplní i nějakými specifickými a uvěřitelnými hrozbami, a pak šeptání začalo nanovo.

Brumbál se s bodrým úsměvem postavil.

Okamžité ticho. Někdo zběsile strčil loktem do Harryho, který se snažil pokračovat v šepotu a Harry se zarazil uprostřed věty.

Brumbál se znovu posadil.

Osobní poznámka: Nezahrávat si s Brumbálem.

Harry se stále snažil zpracovat všechno, co se stalo během Incidentu s Moudrým kloboukem. Nikoli to nejnepodstatnější se stalo až v okamžiku, kdy si Harry sundal klobouk z hlavy, v té chvíli uslyšel šepot, který jako by přicházel odnikud, zněl podivně jako angličtina a zasyčení najednou, a řekl mu: "Pozzdrav od Zmijozzela k Zmijozzelovi: pokud pátráššš po mých tajemssstvích, promluv sssi sss mým hadem."

Harry měl takový pocit, že tohle nemělo být normální součástí zařazovacího procesu. A že Klobouk samotný o tomhle neměl tušení. A že to bylo spuštěno tím, že Klobouk řekl "ZMIJOZEL" plus mínus několika dalšími podmínkami. A že havraspár jako on, by něco takového vážně, vážně neměl slyšet. Pokud by dokázal najít nějaký spolehlivý způsob, jak zapřísahat Draca k mlčenlivosti, mohl by se ho na to zeptat, a byla by to vskutku pefektní chvíle, kdy mít při ruce trochu Prskavkového čaje.

Páni, rozhodnete se nejít po cestě Pána zla a vesmír si s vámi začne zahrávat v momentě, kdy si z hlavy sundáte Klobouk. Některé dny prostě nejsou vhodné na účinné vzdorování svému osudu. Možná se svým předsevzetím nestat se příštím Pánem zla počkám až do zítřka.

"NEBELVÍR!"

Ronu Weasleymu se dostalo hodně potlesku, a nejen od nebelvírských. Očividně byla Weasleyovic rodina kolem široce oblíbená. Harry se po chvíli usmál a začal tleskat spolu s ostatními.

Na druhou stranu, žádný den se tolik nehodil jako ten dnešní k odvrácení se od své Temné strany.

K čertu s osudem a k čertu s vesmírem. On tomu Klobouku ukáže.

"Zabini, Blaise!"

Pauza.

"ZMIJOZEL!" zařval klobouk.

Harry zatleskal také Zabinimu a ignoroval ty divné pohledy, které dostal od všech ostatních, včetně Zabiniho.

Po tom už nenásledovalo žádné další jméno a Harry si uvědomil, že "Zabini, Blaise" znělo docela dost u konce abecedy. Skvělé, takže zatleskal jenom Zabinimu... No, fajn.

Brumbál znovu povstal a zamířil k pódiu. Očividně se jim dostane proslovu -

A Harryho náhle téměř ochromil nápad na geniální experimentální test.

Hermiona řekla, že Brumbál byl největším žijícím kouzelníkem, správně?

Harry se natáhl do svého váčku a zašeptal, "Prskavkový čaj."

Aby Prskavkový čaj fungoval, musel by Brumbál během svého proslovu říct něco natolik směšného, aby se Harry nazdory svému stavu duševní připravenosti, přesto zakuckal. Třeba, že všichni bradavičtí studenti nesmějí po celý školní rok nosit žádné šaty, nebo že všichni budou proměněni v kočky.

Ale pokud by kdokoli na světě byl schopen vzdorovat síle Prskavkového čaje, měl by to být Brumbál. Takže, pokud tohle bude fungovat, Prskavkový čaj je nepřemožitelný.

Harry pod stolem praskl víčko Prskavkového čaje, chtěl to udělat pokud možno nenápadně. Plechovka udělala tichý, syčivý zvuk. Pár hlav se po něm otočilo, ale brzo se otočily zpátky, když-

"Vítejte! Vítejte do nového roku v Bradavicích!" řekl Brumbál a se široce rozpřáhlýma rukama zazářil na všechny studenty, jako by ho nic nemohlo potěšit víc, než je tu všechny vidět.

Harry si dal první lok z plechovky a znovu ji položil. Pomalu tu limonádu polkne a bez ohledu na to, co Brumbál řekne, se nezakucká -

"Než naše hostina započne, rád bych řekl pár slov. Tady jsou: Šťastný šťastný bum bum brčál brčál brčál! Děkuji vám!"

Všichni zatleskali a zajásali a Brumbál se znovu posadil.

Harry ztuhle seděl, zatímco mu limonáda kapala z koutků úst. Když už nic jiného, zvládl se dusit tiše.

Tohle vážně, vážně, vážně neměl dělat. Zvláštní, o kolik očividnějším se to stalo hned sekundu poté, co bylo příliš pozdě.

V retrospekci si měl všimnout něčeho divného, už když přemýšlel o tom, že by se všichni mohli proměnit v kočky... nebo ještě předtím si mohl vzpomenout na svou soukromou upomínku nezahrávat si s Brumbálem... nebo na své nově-nabyté předsevzetí projevovat k druhým lidem větší uznání... nebo kdyby měl možná jedinou špetku zdravého rozumu...

Bylo to beznadějné. Byl zkažený až do jádra. Sláva Pánu zla Harrymu. Osudu nemohl vzdorovat.

Někdo se Harryho ptal, jestli je v pořádku. (Ostatní si začali nakládat jídlo, které se magicky objevilo na stole, pro mě za mě.)

"Jsem v pořádku," řekl Harry. "Promiň, umm... Byla tohle hmm... normální ředitelova řeč? Všichni ostatní... se nezdáli moc... moc překvapení..."

"Ach, Brumbál je šílený, samozřejmě," řekl jeden starší havraspár sedící vedle něj, který se mu představil pod jménem, které si Harry ještě ani nezačal pamatovat. "Je s ním spousta srandy a je to neuvěřitelně mocný kouzelník, ale úplně mu šplouchá na maják." Zarazil se. "Někdy později bych se tě taky rád zeptal, jak je možné, že ti ta zelená tekutina vyšla ze rtů a pak zmizela, i když hádám, že o tomhle jsi taky slíbil Moudrému klobouku nemluvit."

Se značnou námahou se Harry udržel, aby nepohlédl na dotyčnou plechovku Prskavkového čaje v ruce.

Přece jen, Prskavkový čaj jen tak nezmaterializoval ten Jinotajský titulek o něm a Dracovi. Draco to vysvětlil způsobem, díky kterému to vypadalo, že se to všechno stalo... přirozeně? Jako kdyby to změnilo historii, aby zapadala?

Harry si představil obrázek sám sebe, jak mlátí hlavou do stolu. Prásk, prásk, prásk dělala jeho hlava v jeho fantazii.

Další student ztišil hlas, aby zašeptal. "Slyšel jsem, že Brumbál je tajně nepřekonatelný génius, který kontroluje spoustu věcí a své šílenství používá jen jako zástěrku, aby ho nikdo nepodezíral."

"Taky jsem to slyšela," zašeptala třetí studentka a následovala kradmá přikývnutí od různých částí stolu.

Tohle zákonitě přitáhlo Harryho pozornost.

"Chápu," zašeptal Harry rovněž tichým hlasem. "Takže všichni vědí, že Brumbál je tajně génius."

Většina studentů přikývla. Jeden nebo dva se zatvářili zamyšleně, včetně toho staršího studenta, který seděl vedle Harryho.

Jste si jistí, že tohle je havraspárský stůl? Harrymu se podařilo nezeptat se nahlas.

"Geniální!" zašeptal Harry. "Když to všichni vědí, nikoho ani nenapadne, že je to tajemství!"

"Přesně," zašeptal student a pak se zamračil. "Počkej, to mi nějak nesedí -"

Osobní poznámka: Ona čtvrtina bradavických studentů také známá pod názvem havraspárská kolej, není nejexkluzivnějším světovým programem pro nadané děti.

Ale alespoň se dnes dozvěděl důležitou skutečnost. Prskavkový čaj je všemocný. A to znamenalo...

Harry překvapením zamrkal, když to jeho mozku konečně došlo.

... to znamenalo, že jakmile se naučí kouzlo, kterým by dočasně upravil svůj smysl pro humor, může způsobit, aby se stalo cokoli, pokud to bude tou jedinou věcí natolik překvapivou, aby ho donutila vyprsknout Prskavkový čaj. 

No, to byla docela krátká cesta k božství. Dokonce i já bych očekával, že mi to zabere déle, než první školní den.

Když nad tím tak přemýšlel, také se mu podařilo naprosto odzbrojit Bradavice během deseti minut zařazování.

Harry toho tak trochu litoval – jen Merlin samotný věděl, co šílený ředitel udělá během nadcházejích sedmi let školy – ale nemohl si pomoci, aby necítil i záblesk pýchy.

Zítra. Nejpozději zítra přestane kráček po stezce vedoucí k Pánu zla Harrymu. Vyhlídka, která se mu jevila děsivější každou minutou.

A přesto, nějak, zvláštně přitažlivá. Část jeho mysli už si načrtávala uniformy poskoků.

"Jez," starší student vedle Harryho se zamračil a šťouchl Harryho do žeber. "Nepřemýšlej. Jez."

Harry si automaticky začal nakládat na talíř cokoli, co to bylo před ním, modré párky se zářivými kousky, no a co.

"O čem jsi to přemýšlel, o zařazování -" začala Padma Patilová, jedna z dalších prvaček v Havraspáru.

"Žádné vyzvídání během jídel!" ozvali se alespoň tři lidé. "Kolejní pravidlo!" dodal další. "Jinak bysme tu všichni vyhladověli."

Harry zjistil, že vážně, vážně doufá, že jeho chytrý nápad ve skutečnosti nebude nefungovat. Že Prskavkový čaj bude fungovat nějakým jiným způsobem a že ve skutečnosti nemá všemocnou sílu kontrolovat realitu. Ne snad, že by nechtěl být všemocným. Jen doopravdy nedokázal snést pomyšlení na život ve světě, který by fungoval takovým způsobem. Bylo něco nedůstojného na dosažení všemocnosti pomocí chytrého užití sodovky.

Ale stejně to hodlal experimentálně otestovat.

"Víš," řekl student vedle něj příjemným tónem,"máme systém, kterým donutit lidi jíst. Chtěl bys zjistit, jak funguje?"

Harry to vzdal a začal jíst svůj modrý párek. Byl vlastně docela dobrý, obzvlášť ty světélkující kousky.

Večeře uběhla s převapující rychlostí. Harry se snažil ochutnat alespoň kousek od všech zvláštních nových jídel, která spatřil. Jeho zvědavost nemohla vystát myšlenku, že by nezjistil, jak něco chutná. Díky nebesům, tohle nebyla restaurace, kde jste si mohli objednat jen jednu věc z menu a nikdy jste nezjistili, jak chutnají všechny ostatní. To Harry nenáviděl, bylo to jako mučící místnost pro každého se špetkou zvědavosti: Odhal jen jednu ze záhad na tomto seznamu, ha ha ha!

Pak nastal čas na dezert, na který si Harry úplně zapomněl nechat místo. Vzdal to po ochutnání trošky melasového koláče. Všechny tyhle věci se tu určitě v průběhu školního roku ještě alespoň jednou objeví.

Takže, co bylo na jeho seznamu úkolů, kromě běžných školních záležitostí?

Za 1). Prozkoumej mysl-ovliňující kouzla, abys mohl otestovat Prskavkový čaj a zjistit, jestli jsi  skutečně našel cestu k všemocnosti. Vlastně, jednoduše prozkoumej všechna kouzla mysli, které najdeš. Mysl tvoří základ naší síly jako lidí, každý druh magie, který jí ovlivňuje, je tím nejdůležitějším druhem kouzel, který existuje.

Za 2). Tohle vlastně bude za 1) a to první za 2). Projdi police bradavické a havraspárské knihovny, obeznam se s jejich systémem a ujisti se, že jsi přečetl alespoň všechny názvy knih. Druhý krok: přečti si všechna shrnutí obsahu. Zkoordinuj se s Hermionou, která má mnohem lepší paměť než ty. Zjisti, jestli v Bradavicích funguje nějaký meziknihovnový výpůjční systém a zjisti, jestli byste vy dva, obzvláště Hermiona, tyhle knihovny nemohli navštívit také. Pokud i další koleje mají své soukromé knihovny, zjisti, jak se do nich dá legálně zajistit přístup, nebo jak se do nich proplížit.

Možnost 3a) Zapřísáhni Hermionu k mlčenlivosti a začněte prozkoumávat 'Od Zmijozela k Zmijozelovi: pokud pátráš po mých tajemstvích, promluv si s mým hadem.' Problém: Tohle zní vysoce důvěrně a pravděpodobně by zabralo slušnou chvilku, než byste náhodou narazili na knihu obsahující nějakou narážku.

Za 0) Zkontroluj, jaké informace-hledající-a-nabývající kouzla existují, pokud vůbec nějaká. Knihovnická magie není tak mimořádně důležitá, jako magie mysli, ale má mnohem vyšší prioritu.

Možnost 3b) Podívej se po kouzlu, kterým bys magicky zavázal Draca Malfoye k mlčenlivosti, nebo magicky ověř upřímnost Dracova slibu udržet tajemství (veritasérum?) a pak se jeho zeptej na zmijozelskou zprávu...

Po pravdě... Harry měl pěkně špatný pocit, pokud šlo o možnost 3b).

A teď, když se nad tím tak zamyslel, ani možnost 3a) mu nepřipadala zrovna skvělá.

Harryho myšlenky zableskly zpět k možná nejhorší chvíli v jeho životě, k těm dlouhým sekundám plných krev-mrazícího strachu pod Kloboukem, kdy si myslel, že už doopravdy selhal. Přál si, aby se ocitnul o několik minut zpět v čase a něco změnil, cokoli, před tím, než bude příliš pozdě...

A ukázalo se, že přece jen není příliš pozdě.

Přání splněno.

Nemůžete změnit historii. Ale můžete ji už ze začátku utvořit dobře. Udělat něco jinak napoprvé, když to děláte.

Celá tahle záležitost s pátráním po Zmijozelských tajemstvích... mu zatraceně připadala jako jedna z těch věcí, u kterých si, když se nad nimi o léta později zamyslí, řekne, 'A v téhle chvíli to všechno nabralo špatný směr.'

A zoufale zatouží po tom, aby měl možnost ocitnout se zpět v čase a učinit odlišnou volbu...

Přání splněno. Co teď?

Harry se pomalu usmál.

Byla to poněkud neintuitivní myšlenka...ale...

Ale on mohl, neexistoval žádný zákon, který by říkal, že nemůže, mohl prostě jen předstírat, že ten šepot nikdy neslyšel. Nechat svět, aby si šel přesně tou cestou, jakou by šel, kdyby ta kritická chvíle nikdy nenastala. O dvacet let později si bude přát, aby byl přesně tohle udělal dvacet let předtím a dvacet let předtím se odehrávalo právě teď. Měnit vzdálenou minulost bylo snadné, museli jste si na to jen vzpomenout včas.

Nebo... a tohle bylo ještě víc neintuitivní... mohl by i informovat, ach, řekněme, profesorku McGonagallovou namísto Draca nebo Hermiony. A ona by dala dohromady pár dobrých lidí a postarala by se, aby se tohle malé dodatečné kouzlo z Klobouku sejmulo.

No, ano. Tohle znělo jako výjimečně dobrý nápad, hned jakmile se nad tím Harry skutečně zamyslel.

V retrospekci to bylo tak velmi očividné, a přesto ho nějak možnosti 3c) a 3d) prostě nenapadly.

Harry se ocenil jedním bodem ve svém anti-Pán-zla-Harry programu.

Klobouk na něj zahrál skutečně nechutně krutý žertík, ale nemohli jste se přít, pokud šlo o jeho výsledky. I když, rozhodně mu to poskytlo lepší orientaci, pokud šlo o perspektivu oběti.

Za 4) Omluvit se Nevillu Longbottomovi.

O.k., dneska ale jede, teď už to jen musí udržet. Každým dnem a v každém směru, se stávám lepším a lepším...

V tu dobu už většina lidí kolem Harryho dojedla a dezerty začaly spolu s použitými talíři mizet.

Když všechny talíře zmizely, Brumbál se znovu zvedl ze židle.

Harry si nemohl pomoci, ucítil touhu napít se dalšího Prskavkového čaje.

To si MUSÍŠ dělat srandu, pomyslel si Harry k téhle své části.

Ale experiment se nepočítá, pokud není zopakovaný, ne? A škoda už byla udělána, ne snad? Nechceš vidět, co se stane tentokrát? Nejsi zvědavý? Co kdybys dostal odlišný výsledek?

Hej, vsadil bych se, že ty jsi ta samá část mého mozku, co prosadila ten žertík na Nevilla Longbottoma.

Ehm, možná?

A není přitom tak neuvěřitelně očividné, že tohohle budu litovat hned vteřinu po té, co bude příliš pozdě?

Umm...

Jo. Takže, NE.

"Ahem," řekl Brumbál z pódia, hladíc si svůj stříbrný plnovous. "Jen pár dalších slov teď, když už jsme všichni nakrmeni a napojeni. Měl bych pár poznámek na začátek roku, které bych vám chtěl sdělit."

"První ročníky by si měly poznamenat, že vstup do lesa na školních pozemcích je všem studentům zapovězen. Proto se mu říká Zapovězený les. Kdyby byl povolený, říkalo by se mu Povolený les."

Přímočaré. Osobní poznámka: Zapovězený les je zapovězený.

"Také jsem byl požádán panem Filchem, školníkem, abych vám připomněl, že v přestávkách mezi výukou by se v chodbách neměla praktikovat žádná magie. Bohužel však víme, že to, co by mělo být, a to, co je, jsou dvě odlišné věci. Děkuji, že na to budete pamatovat."

Ehm...

"Famfrpálové konkurzy se budou konat druhý týden školy. Každý, kdo má zájem hrát za svůj kolejní tým by měl kontaktovat madame Hoochovou. Každý, kdo má zájem o přeformulování celé hry famrfpálu by měl kontaktovat Harryho Pottera."

Harry vdechl vlastní sliny a dostal záchvat kašle, zrovna, když se k němu začaly obracet všechny oči. Zatraceně, jak! V žádném okamžiku se Brumbálovi nepodíval z očí do očí... nemyslel. Rozhodně v té chvíli nemyslel na famfrpál! Nemluvil o tom s nikým jiným než s Ronem Weasleym a nemyslel si, že by to Ron řekl komukoli jinému... nebo si Ron běžel stěžovat profesorovi? Jak při všem pod světem...

"Rovněž vám tento rok musím oznámit, že chodba ve třetím poschodí po pravé straně je přísně zakázána každému, kdo si nepřeje zemřít velmi bolestivou smrtí. Je chráněna propracovanou sérií nebezpečných a potenciálně smrtelných pastí, za všechny z nichž byste se rozhodně nemohli dostat, obzvláště, pokud jste teprve v prvním ročníku.

V tu chvíli už byl Harry zcela oněmělý.

"A konečně, vzdávám své nejvyšší díky Quiriniovi Quirrellovi za to, že statečně souhlasil ujmout se funkce bradavického učitele obrany proti černé magii." Brumbálův pohled pátravě projel řadami studentů. "Doufám, že všichni studenti profesorovi Quirrellovi projeví co nejvíce zdvořilosti a tolerance, na které má vzhledem ke své neobyčejné oběti vám a této škole nárok, a že nás nebudete obtěžovat žádnými malichernými stížnostmi, které by se ho týkaly, pokud si snad vy sami nepřejete zkusit si jeho práci."

Co mělo znamenat tohle?

"Teď přenechávám místo novému členovi našeho profesorského sboru, profesoru Quirrellovi, který by rád pronesl pár slov."

Mladý, hubený, nervózní muž, kterého Harry poprvé potkal u Děravého kotlíku pomalu došel k pódiu, pohled mu ustrašeně zabíhal do všech směrů. Harry zachytil záblesk jeho temene, zdálo se, že navzdory svému zdánlivému mládí profesor Quirrell už začíná plešatět.

"Zajímalo by mě, co je v nepořádku s ním," zašeptal ten starší student sedící vedle Harryho. Podobné šeptané komentáře byly vyměňovány po celé délce stolu.

Profesor Quirrell došel na pódium, tam se zarazil a zamrkal. "Ah..." řekl. "Ah..." Potom ho jeho odvaha nadobro opustila a jen tam tiše stál, s občasným škubnutím.

"Á, skvěle," zašeptal starší student, "tohle vypadá na další dlouhý rok ve třídě obrany-"

"Zdravím, mí mladí učedníci," řekl profesor Quirrell suchým, sebevědomým tónem. "Všichni víme, že Bradavice mají sklon trpět jistou smůlou, pokud jde o výběr do této pozice a není pochyb o tom, že mnozí z vás už uvažují, jaká zkáza postihne tento rok mě. Ujišťuji vás, tou zkázou nebude má neschopnost." Nepatrně se usmál. "Věřte nebo ne, dlouho jsem si přál vyzkoušet si jednou místo profesora obrany proti černé magii zde, v Bradavické školy čar a kouzel. Prvním, kdo tento předmět  vyučoval byl samotný Salazar Zmijozel a ještě ve čtrnáctém století bylo tradicí, aby si učení zde vyzkoušeli všichni z nejdovednějších bojových mágů, bez ohledu na své přesvědčení. Seznam někdejších učitelů obrany zahrnuje nejen legendárného potulného hrdinu Harolda Shea, ale i, cituji, nesmrtelnou, konec citace, Babu Jagu, ano, vidím, že někteří z vás se i šest set let po její smrti stále třesou hrůzou při zvuku jejího jména. To musela být zajímavá doba k navštěvování Bradavic, nemyslíte?"

Harry ztěžka polykal, snažil se potlačit náhlý příval emocí, který ho přemohl, když profesor Quirrell začal mluvit. Ty precizní tóny mu velmi připomínaly řeč oxfordského lektora, a Harrymu začínalo docházet, že svůj domov, svou matku a svého otce neuvidí dříve, jak o Vánocích.

"Zvykli jste si na to, že je obrana vyučována neschopnými, lotry a smolaři. Pro každého se smyslem pro historii ale nese zcela jinou reputaci. Ne každý, kdo zde učil byl tím nejlepším, ale všichni nejlepší tady učili. V tak vznešené společnosti, a po tom, co jsem tento den tak dlouho očekával, se nespokojím s ničím jiným, než s čistou dokonalostí. A tak chci, aby si jediný každý z vás tento rok zapamatoval, jako nejlepší výuku obrany, kterou kdy měl. To, co se v tomto roce naučíte, vám bude sloužit jako pevný základ v umění obrany, bez ohledu na vaše minulé a budoucí profesory."

Tvář profesora Quirrella zvážněla. "Máme hodně látky, kterou musíme dohnat a nedostatečné množství času k tomu. Tudíž se zamýšlím v několika ohledech odchýlit od bradavických učebních zvyklostí, stejně tak, jako hodlám zavést jisté dobrovolné mimoškolní aktivity." Odmlčel se. "Pokud to nebude stačit, možná dokážu najít i nové způsoby, jak vás motivovat. Jste mí dlouho očekávání studenti a vy předvedete své naprosto nejlepší výkony v mé dlouho očekávané třídě. Přidal bych k tomu i nějakou děsivou hrozbu, jako 'Jinak budete příšerně trpět', ale to by bylo takové klišé, nemyslíte? Cením si na sobě poněkud větší nápaditosti. Děkuji vám."

Zdálo se, že životní síla i sebejistota se z profesora Quirrella rázem vyčerpala. Spadla mu čelist, jako by zjistil, že náhle čelí nečekanému obecenstvu, s křečovitým trhnutím se otočil, odšoural se zpátky na své místo a nahrbil se dopředu, jako by se chystal zkolabovat do sebe a implodovat.

"Zdá se trochu divný," zašeptal Harry.

"Meh," řekl starší student. "Tos ještě nic neviděl."

Brumbál se vrátil na pódium.

"A teď," řekl Brumbál, "než se odebereme na kutě, zazpívejme si školní hymnu! Všichni si zvolte svou oblíbenou melodii a svůj oblíbený text a do toho!"


11.kapitola - fanart



 

Velmi hezké zpracování našeho oblíbeného OMAKE momentu...





"No tohle. To se mi ještě nikdy nestalo..."

Co?

Už jsem musel studentkám oznamovat, že se stanou matkami – zlomilo by ti srdce, co jsem viděl v jejich myslích – ale tohle je poprvé, co někomu musím říct, že se stane otcem."

COŽE?

"Draco Malfoy čeká tvé dítě."

COOOOŽE?

"Opakuji: Draco Malfoy čeká tvé dítě."

Ale nám je teprve jedenáct -.

"Ve skutečnosti, Draco Malfoy je tajně třináct let starý."

A-a-ale muži nemůžou otěhotnět -

"A pod těmi šaty je to děvče."

ALE MY JSME NIKDY NEMĚLI SEX, TY IDIOTE!

"PO TOM ZNÁSILNĚNÍ TI VYMAZALA PAMĚT, TY BLBČE!"

Harry Potter omdlel. Jeho nevědomé tělo spadlo ze stoličky s tupým žuchnutím.

"HAVRASPÁR!" zvolal Moudrý klobouk z vršku Harryho hlavy. Tohle bylo ještě vtipnější, než jeho první nápad.


13.Kladení špatných otázek



Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

Gramatická kontrola: Kometa

Autorova poznámka: NEPROPADEJTE PANICE. Přísahám, že existuje logické, předem naznačené, s kanonem-shodné vysvětlení pro všechno, co se stane v této kapitole. Je to hádanka, vy ji máte rozluštit. Pokud se vám to nepodaří, prostě postupte k další kapitole.

Překladatelčina poznámka: Opravdu, mí milí čtenáři. Navzdory varování neječte děsem nad povídkou, která vám teď může připadat zničená – jako předtím já - ale mějte trochu důvěry v autora - jako předtím já -, abyste si příští kapitolu mohli užít ten nádherný pocit, kdy všechno začne dávat úplný smysl, a vy jste to vážně mohli uhodnout předtím, stop bylo strašně moc, a teď se cítíte jako naprostí pitomci a máte chuť bušit hlavou do zdi – jako předtím j-... hmm.



 

 

"To je jedna z nejočividnější hádanek, co jsem kdy slyšela."


Hned, jak Harry ve své chlapecké havraspárské ložnici pro první ročník otevřel prvního školního dne oči, věděl, že je něco špatně.

Bylo ticho.

Příliš ticho.

Aha, správně... U záhlaví jeho postele bylo malé šoupátko s nastavitelným kouzlem quietus - to neslo výhradní zásluhu na tom, že v Havraspáru vůbec bylo možné usnout.

Harry se posadil a rozhlédl se kolem, čekal, že spatří, jak ostatní vstávají-

Ložnice byla prázdná.

Postele zmuchlané a neustlané.

Slunce svítilo dovnitř v poměrně vysokém úhlu.

Jeho quietus byl nastavený až na maximum.

A jeho mechanický budík pořád běžel, ale alarm měl vypnutý.

Očividně se prospal až do 9:52. Navzdory své urputné námaze synchronizovat svůj 26-hodinový spánkový cyklus se svým příjezdem do Bradavic se mu minulou noc nepodařilo usnout dříve, než v jednu ráno. Plánoval se vzbudit v sedm spolu s ostatními studenty, první den vydrží být trochu nevyspalý, pokud by se pro ten problém do zítřka našlo nějaké řešení. Ale teď zmeškal snídani. A jeho první bradavická třída, bylinkářství, začala před hodinou a dvaceti dvěma minutami.

Pomalu se v něm začínal vzdouvat vztek. Ach, jaký hezký malý žertík. Vypnout mu alarm. Nastavit mu quietus. A nechat veledůležitého pana Harryho Pottera zmeškat svou první hodinu a odskákat si to za to, že má tvrdé spaní.

Až Harry zjistí, kdo tohle udělal...

Ne, tohle by bylo možné jen díky spolupráci všech ostatních dvanácti kluků v Havraspáru. Každý z nich musel vidět, že spí. Každý z nich ho nechal zaspat snídani.

Vztek pomalu zmizel, nahradil ho zmatek a příšerně ublížený pocit. Měli ho rádi. Myslel si to. Minulou noc si myslel, že ho mají rádi. Proč...

Když vstal z postele, zahlédl kus papíru připevněný k pelesti postele.

Na papíru stálo,

Mí havraspárští kolegové,

Byl to velmi dlouhý den. Prosím, nechte mě přispat a netrapte se, že zmeškám snídani. Nezapomněl jsem na svou první hodinu.

Váš,

Harry Potter.

Harry ztuhl na místě, do žil jako by mu vlili ledovou vodu.

Papír byl napsaný jeho vlastním rukopisem, jeho vlastní mikrotužkou.

A on si nepamatoval, že by ho psal.

A... Harry zašilhal na ten kus papíru. Pokud si to nenamlouval, slova "nezapomněl jsem" byla napsána trochu odlišným stylem, jako by se snažil něco si sdělit...?

Věděl, že mu bude vymazána paměť? Zůstal dlouho vzhůru, spáchal nějaký zločin, nebo něco tajného a potom... ale on neuměl seslat zapomeň... že by někdo jiný...co...

Harryho něco napadlo. Pokud by věděl, že mu bude vymazána paměť...

Pořád v pyžamu, Harry doběhl ke svému kufru, přimáčkl palec k zámku, vytáhl svůj váček, strčil ruku dovnitř a řekl "osobní vzkaz."

A do ruky mu vklouzl další kus papíru.

Harry ho vytáhl a vytřeštil na něj oči. Také byl popsán jeho rukopisem.

Na vzkazu stálo:

Drahý já,

Prosím, hraj tuhle hru. Jedná se o hru, kterou je možné hrát jen jednou za život. Tohle je nenahraditelná příležitost.

Poznávací kód 927, jsem brambora.

Tvůj

Ty.

Harry pomalu přikývl. "Poznávací kód 927, jsem brambora" skutečně byla zpráva, kterou si připravil – o pár let dříve, když sledoval televizi – něco, co by znal jen on sám. Pro případ, že by někdy musel identifikovat svůj duplikát, nebo aby se ujsitil, že je skutečně sám sebou, nebo něco takového. Jen pro případ. Buď připraven.

Harry té zprávě nemohl věřit, mohla v tom být zapletena další kouzla. Ale mohl vyloučit jakýkoli jednoduchý žertík. Rozhodně to napsal a rozhodně si nepamatoval, že by to psal.

Jak na ten papír zíral, uvědomil si, že z druhé strany prosvítají další slova.

Obrátil ho.

Na opačné straně stálo:

INSTRUKCE PRO HRU:

nevíš, jaká jsou pravidla Hry

nevíš, co je ve Hře v sázce

nevíš, jaký je účel Hry

nevíš, kdo řídí Hru

nevíš, jak Hru ukončit

Začínáš se 100 body.

Start.

Harry třeštil oči na "instrukce". Tahle strana nebyla psaná v ruce; písmo bylo dokonale pravidelné, tedy umělé. Vypadalo to, jako by to bylo napsáno nějakým citačním brkem, jako byl ten, který si sám koupil na diktování.

Neměl sebemenší ponětí, o co tu šlo.

No... prvním krokem bude obléci se a najíst se. Možná v opačném pořadí. Žaludek mu připadal docela prázdný.

Snídani zmeškal, jak jinak, ale na tuhle příležitost byl Připraven, dopředu s ní počítal. Harry strčil ruku do váčku, řekl "tyčinky na svačinu" a čekal, že dostane krabičku masových tyčinek, kterou si koupil před odjezdem do Bradavic.

Co mu skočilo do rukou, mu nepřipadalo jako masové tyčinky.

Když Harry vytáhl ruku, spatřil dvě maličké sladké tyčinky – rozhodně nedostačující na snídani – připojené k lístku, který byl popsán stejným stylem jako herní instrukce.

Na lístku stálo:

NEÚSPĚŠNÝ POKUS: -1 BOD

SOUČASNÝ POČET BODŮ: 99

FYZICKÝ STAV: POŘÁD HLADOVÝ

PSYCHICKÝ STAV: ZMATENÝ

"Gleehhhhh," řekla Harryho pusa, aniž by to s jeho mozkem jakkoli konzultovala.

Asi minutu tam jen tak stál.

O minutu později to stále ještě nedávalo žádný smysl o on stále neměl sebemenší ponětí, co se tu děje a jeho mozek ani nezačal nabízet žádné hypotézy, jeho by jeho duševní ruce byly uvězněny v gumových míčích a nemohly nic uchopit.

Jeho žaludek, který měl své vlastní priority navrhl možný experimentální průzkum.

"Ehm..." řekl Harry do prázdné místnosti. "Nemohl bych utratit bod a dostat zpět svou krabičku masových tyčinek?"

Nic než ticho.

Harry strčil ruku do váčku a řekl "Krabička masových tyčinek."

Krabička se správným tvarem mu skočila do ruky... ale byla příliš lehká, a byla otevřená, a byla prázdná, a byl k ní připevněný lístek:

BODŮ UTRACENO: 1

SOUČASNÝ POČET BODŮ: 98

ZÍSKLA JSI: KRABIČKU MASOVÝCH TYČINEK

"Rád bych utratil bod a dostal zpět skutečné masové tyčinky," řekl Harry.

Znovu ticho.

Harry dal ruku do váčku a řekl "masové tyčinky".

Nic se nevynořilo.

Harry zoufale pokrčil rameny a přešel ke skříňce u své postele, aby si vytáhl kouzelnické hábity na dnešek.

Na dně skříňky, pod jeho hábity, byly masové tyčinky a lístek:

BODŮ UTRACENO: 1

SOUČASNÝ POČET BODŮ: 97

ZÍSKAL JSI: 6 MASOVÝCH TYČINEK

STÁLE MÁŠ NA SOBĚ: PYŽAMO

NEJEZ, ZATÍMCO MÁŠ NA SOBĚ PYŽAMO

DOSTANEŠ PYŽÁMKOVOU POKUTU

A teď vím, že kdokoli řídí tuhle Hru, je šílený.

"Můj odhad je, že Hru řídí Brumbál," řekl Harry nahlas. Možná tentokrát by mohl aspirovat na nový rekord v rychlém zpracovávání nových údajů.

Ticho.

Ale Harry už ten vzor začínal chápat; lístek bude na dalším místě, kam se podívá. Tak se podíval pod postel.

HA! HA HA HA HA HA!

HA HA HA HA HA HA!

HA! HA! HA! HA! HA! HA!

BRUMBÁL NEŘÍDÍ HRU

ŠPATNÝ TIP

VELMI ŠPATNÝ TIP

- 20 BODŮ

A POŘÁD NA SOBĚ MÁŠ PYŽAMO

TOHLE JE TVŮJ ČTVRTÝ TAH

A POŘÁD NA SOBĚ MÁŠ PYŽAMO

PYŽÁMKOVÁ POKUTA: -2 BODY

SOUČASNÝ POČET BODŮ: 75

Jep, Harry byl v hajzlu. Byl to teprve jeho první den školy, a jakmile vyloučil Brumbála, nedokázal jmenovat nikoho dalšího, kdo by byl takhle šílený.

Jeho tělo jelo na autopilota, Harry popadl své hábity a spodní prádlo, vytáhl podzemní úroveň svého kufru (byl velmi stydlivý člověk, někdo by mohl vejít do ložnice), oblékl se, a pak vyšel nahoru, aby odložil pyžamo.

Harry se zarazil, než vytáhl šuplík skříně, ve kterém měl pyžama. Pokud ten vzor odhadl správně...

"Jak bych mohl získat víc bodů?" řekl Harry nahlas.

Vytáhl šuplík.

PŘÍLEŽITOSTI DĚLAT DOBRO JSOU VŠUDE

ALE TEMNOTA JE TAM, KDE BY MĚLO BÝT SVĚTLO

CENA OTÁZKY: 1 BOD

SOUČASNÝ POČET BODŮ: 74

HEZKÉ SPODNÍ PRÁDLO

VYBÍRALA TI HO MATKA?

Harry zmačkal lístek v ruce, tvář mu rudě žhnula. Vzpomněl si na Dracovu kletbu. Syn mudlovský šmejdky-

V tuhle chvíli už nebyl tak pošetilý, aby to řekl nahlas. Pravděpodobně by dostal Klecí Pokutu.

Harry se opásal scvrččím váčkem a hůlkou. Strhl obal z jedné ze svých masových tyčinek a hodil ho do koše, který z větší části přetékal nesněděnými čokoládovými žabkami, zmačkanou obálkou a nějakým zeleným a červeným balícím papírem. Zbylé tyčinky vrátil do váčku.

Rozhlédl se v posledním, zoufalém a naprosto marném pátrání po stopách.

Harry opustil ložnici a, stále žvýkaje, se vydal hledat zmijozelské sklepení. Tedy alespoň si myslel, že to bylo to, co ta věta chtěla naznačit.

Snažit se zoorientovat se v bradavických chodbách bylo jako...no, pravděpodobně ne tak úplně hrozné, jako procházka v některém z Escherových obrazů*, to lidé říkali spíš kvůli řečnickému efektu, než že by to skutečně byla pravda.

O chvilku později Harry dospěl k názoru, že Escherova malba by oproti Bradavicím skýtala jak výhody, tak nevýhody. Nevýhody: žádná konzistentní gravitační orientace. Výhody: když už nic jiného, schodiště se nehýbala ZATÍMCO JSTE NA NICH STÁLI.

Původně Harry zdolal čtyři schodiště, aby se dostal do své ložnice. Po tom, co slezl ne méně než dvanáct schodišť, aniž by se dostal byť i jen do blízkosti podzemí, usoudil, že 1) Escherův obraz by byl v porovnání s tímhle plážovou procházkou 2) nějakým způsobem se ocitl výše v hradě, než kde začal 3) byl tak naprosto dokonale ztracený, že by ho nepřekvapilo, kdyby vyhlédl z nejbližšího okna a spatřil na nebi dva měsíce.

Záložním plánem A bylo zastavit se a zeptat se na směr, ale zaregistoval kolem extrémní nedostatek lidí, jako by snad všichni byli na vyučování, na kterém mají být, nebo něco takového.

Záložní plán B...

"Ztratil jsem se," řekl Harry nahlas. "Mohla, um, mohla by mi pomoct duše hradu, nebo něco na ten způsob?"

"Nemyslím si, že by hrad měl duši," poznamenala seschlá stará dáma z jednoho obrazu na stěně. "Život možná, ale duši ne."

Následovala krátká pauza.

"Jste-" řekl Harry a pak zavřel pusu. Když se nad tím tak zamyslel, rozhodl se NEPTAT se obrazu, jestli je plně sebe-uvědomělý ve smyslu, že si je vědomý svého vlastního vědomí.

"Já jsem Harry Potter," řekla jeho ústa, více méně automaticky. Také více méně automaticky Harry napřáhl ruku směrem k malbě.

Žena z obrazu jen shlédla na Harryho ruku a pozvedla obočí.

Harryho ruka pomalu klesla zpátky k jeho boku.

"Promiňte," řekl Harry, "jsem tu tak trochu nový."

"To vidím, mladý havrane. Kam se snažíš dostat?"

Harry zaváhal. "Tím si nejsem tak docela jistý," řekl.

"Pak jsi možná už u cíle."

"No, ať už se snažím dostat kamkoli, nemyslím si, že tohle je..." Harry zavřel pusu, bylo mu jasné, jak moc v téhle chvíli zní jako idiot. "Nechte mě začít znovu. Hraju tuhle Hru a nevím, jaká jsou pravidla -" Hmm, ne, tohle na věci také nic nevylepšilo. "O.k., třetí pokus. Hledám příležitosti, jak konat dobro, abych mohl získat body a všechno, co mám, je tahle záhadná nápověda, že temnota je tam, kde by mělo být světlo, takže se snažím jít dolů, ale místo toho se zdá, že pořád stoupám nahoru..."

Stará dáma na něj z obrazu pohlížela docela skepticky.

Harry si povzdechl. "Můj život má sklony k jisté zvláštnosti."

"Bylo by výstižné říci, že nevíš, kam se chceš dostat, nebo dokonce i proč se tam chceš dostat?"

"Naprosto výstižné."

Stará dáma přikývla. "Pak si ovšem nejsem jistá, jestli je být ztracený v hradě tvůj největší problém, mladíku."

"Pravda, ale narozdíl od mých větších problémů je to problém, o kterém vím, jak ho vyřešit a wow, nemění se nám tenhle rozhovor do metafory lidské existence, ani mi nedošlo, že se to děje, až teď."

Dáma si Harryho uznale změřila. "Ty jsi pravý mladý havran, není-liž pravda? Na chvilku bych si nebyla jistá. No tedy, hlavní pravidlo zní, pokud budeš stále zatáčet doleva, budeš klesat."

To znělo podivně povědomě, ale Harry si nemohl vzpomenout, kde to slyšel předtím. "Um... připadáte mi jako velmi inteligentní osoba. Nebo jako obraz velmi inteligentní osoby... každopádně, slyšela jste někdy o záhadné hře, kterou můžete hrát jen jednou a neřeknou vám pravidla?"

"Život," řekla dáma okamžitě. "To je jedna z nejočividnějších hádanek, co jsem kdy slyšela."

Harry zamrkal. "Ne," řekl pomalu. "Chci říct, že jsem dostal skutečný lístek a tak, a na něm bylo, že musím hrát tuhle hru, ale že mi neřeknou pravidla, a někdo mi nechává malé proužky papíru na kterých je, kolik bodů jsem ztratil za porušování pravidel, jako třeba mínus dva body za nošení pyžama. Znáte v Bradavicích někoho dostatečně šíleného a mocného, aby něco takového prováděl? Kromě Brumbála, chci říct?"

Obraz dámy si povzdechl. "Já jsem jen obraz, mladý muži. Pamatuji si Bradavice jaké bývaly, ne Bradavice jaké jsou. Všechno, co ti mohu říct je, že kdyby tohle byla hádanka, odpověď by byla, že tou hrou je život a přestože v něm všechna pravidla nevytváříme my, jsme těmi jedinými, kdo mohou přidělovat nebo odebírat body. Ale pokud je tohle realita, a ne hádanka – pak nevím."

Harry se obrazu velmi zhluboka uklonil. "Děkuji vám, milady."

Dáma na oplátku udělala purkle. "Přeji si, abych mohla říci, že si tě budu pamatovat s radostí, ale pravděpodobně si tě nebudu pamatovat vůbec. Sbohem, Harry Pottere."

Znovu se uklonil a pustil se dolů po nejbližším schodišti.

O čtyři odbočení doleva později zjistil, že se ocitl v chodbě, která znenadání končila spadanou hromadou velkých kamenů – jako kdyby tu byl zával, ale okolní zdi a strop byly neporušené a zhotovené z běžných hradních kamenů.

"Dobrá," řekl Harry prázdnému vzduchu, "Vzdávám to. Žádám o další nápovědu. Jak se dostanu tam, kde mám být?"

"Nápověda! Nápověda, říkal jste?"

Vzrušený hlas pocházel z obrazu na nepříliš vzdálené zdi; tentokrát se jednalo o muže středního věku, oblečeného v hábitu té nejřvavější růžové, jakou Harry kdy viděl, nebo si jen byl schopný představit. Na sobě měl zplihlý starý špičatý klobouk s rybou (ne s kresbou ryby, kdepak, s rybou).

"Ano!" řekl Harry. "Nápovědu! Nápovědu, říkal jsem! A ne jen tak nějakou nápovědu, hledám specifickou nápovědu, pro hru kterou hraju -"

"Ano, ano! Nápovědu pro hru! Vy jste Harry Potter, ne snad? Já jsem Cornelion Flubberwalt! Bylo mi to řečeno královnou Erin, které to vzkázáno lordem Rudonosem, kterému to řekl už jsem zapomněl kdo. Ale tu zprávu jsem vám měl předat ! ! Nikdo se o mě nezajímal, už ani nevím, jak dlouho, dost možná nikdy, byl jsem zastrčený tady, na tomhle zatraceném nepoužívaném schodišti – nápověda! Mám vaší nápovědu! Bude vás stát tři body! Chcete ji?"

"Ano! Chci ji!" Harrymu bylo jasné, že by měl držet svůj sarkasmus pod kontrolou, ale zdálo se, že si nedokáže pomoct.

"Temnota se skrývá mezi zelenou studovnou a třídou přeměňování profesorky McGonagallové! To je ta nápověda! A dej se do pohybu, jseš pomalejší než pytel šneků! Mínus deset bodů za pomalost! Teď máš 61 bodů! To byl zbytek zprávy!"

"Děkuji vám," řekl Harry. Už v téhle hře vážně začínal zaostávat. "Um... řekl bych, že nevíte, odkud ta zpráva původně přišla?"

"Bylo to proneseno prázdným hlasem, který se rozlehl z trhliny v samotném vzduchu, trhliny, která se otevřela nad žhnoucí propastí! Takhle mi to řekli!"

V tu chvíli už si Harry nebyl jistý, jestli by ohledně toho měl být skeptický, nebo to prostě vstřebat za chodu. "A jak se dostanu k zelené studovně a učebně přeměňování?"

"Prostě se otočte nazpátek a jděte doleva, doprava, dolů, dolů, doprava, doleva, doprava, nahoru, a znovu doleva, ocitnete se v zelené studovně, a pokud vejdete dovnitř a vyjdete opačnou stranou, dostanete se do velké točité chodby, která vede na křižovatku a po pravé straně té křižovatky bude dlouhá rovná chodba, která vede do učebny přeměňování." Obraz muže středního věku se zarazil. "Alespoň tak to bylo, když jsem já byl v Bradavicích. Máme pondělí a je nepřestupný rok, správně?"

"Tužku a mikropapír," řekl Harry svému váčku. "Ehm, beru zpátky, papír a mikrotužku." Vzhlédl. "Mohl byste to prosím zopakovat?"

Po dalších dvou ztraceních Harry cítil, že začíná rozumět základnímu pravidlu pro orientaci v tom stále se měnícím zmatku, který se nazýval Bradavice. Jmenovitě, ptejte se obrazů na směr. Pokud to snad mělo symbolizovat nějakou neuvěřitelně hlubokou životní lekci, tak neměl ponětí jakou.

Zelená studovna byla překvapivě příjemným místem – osvětlovaly ji sluneční paprsky, které sem dopadaly z oken se zeleně zabarveným sklem, zdobeným draky v klidných, idylických výjevech. Byly v ní židle, které vypadaly mimořádně pohodlně a stoly, které vypadaly mimořádně vhodné pro studium ve společnosti od jednoho ke třem přátelům.

Harry nemohl ve skutečnosti jen tak projít ke dveřím na druhé straně. U stěn byly knihovny a Harry musel přijít blíž a přečíst si pár titulů knih, aby úplně neztratil svůj nárok na jméno Verresovy rodiny. Ale udělal to v rychlosti, maje na paměti výtku, že je pomalý, a potom vyšel na druhou stranu.

Právě kráčel po "velké točité chodbě", když uslyšel výkřik mladého klučičího hlasu.

Při takových příležitostech měl Harry výmluvu, proč vypálit plnou rychlostí, aniž by šetřil energii nebo provedl řádná zahřívací cvičení, nebo se bál, že do něčeho narazí. Náhlý zběsilý trysk skončil téměř stejně náhlým zastavením, když téměř vběhl do skupinky šesti mrzimorských prváků...

...kteří se choulili u sebe a vypadali docela vystrašeně, jako by zoufale chtěli něco udělat, ale nemohli vymyslet co, což pravděpodobně mělo něco společného se skupinou pěti starších zmijozelů, kteří obstupovali jiného malého kluka.

Harry byl najednou docela naštvaný.

"Promiňte!" zařval z plných plic.

To nemuselo být nutné, beztak se na něj dívali. Ale rozhodně to pomohlo zchladit všechny pohyby.

Harry prošel kolem shluku mrzimorů ke zmijozelům.

Shlíželi na něj s výrazy, které se pohybovaly od vzteku k pobavení a až k potěšení.

Část Harryho mozku v panice ječela, že tohle jsou o dost starší a větší kluci, kteří ho můžou zadupat do země.

Jiná část mozku poznamenala, že každý, kdo by byl přistižen, jak se pokouší zadupat do země Chlapce-který-přežil, si koleduje o hromadu problémů, zvlášť, pokud se jedná o partu zmijozelů, a je tu sedm mrzimorů, kteří to uvidí, a že šance, že by mu udělali nějaké vážnější zranění v přítomnosti svědků je téměř nulová. Jedinou zbraní, kterou proti němu ti starší kluci měli, byl strach, a to jen, pokud jim to dovolí.

Pak si Harry všiml, že ten chlapec v pasti je Neville Longbottom.

Samozřejmě.

Tím je to jasné. Harry už se rozhodl, že se Nevillovi pokorně omluví, a to znamenalo, že Neville byl jeho, jak se jen opovažují?

Harry se natáhl a popadl Nevilla za zápěstí a vyškubl ho z klubka zmijozelů. Kluk v šoku klopýtl, když ho Harry vytáhl téměř v tom samém pohybu, v kterém se sám vtlačil na uvolněné místo.

A Harry stanul uprostřed zmijozelů, tam, kde předtím stál Neville, a vzhlížel k o mnoho starším, větším a silnějším klukům.

"Ahoj," řekl Harry. "Já jsem Chlapec-který-přežil."

Nastalo poněkud rozpačité ticho. Nikdo zdá se nevěděl, jak by se hovor měl odvíjet dál.

Harryho oči se stočily dolů a spatřily knihy a papíry rozházené po podlaze. Ach jistě, ta stará hra, ve které jste kluka nechali pokusit se sebrat své učebnice a pak jste mu je zase vyrazili z rukou. Harry si nevzpomínal, že by se kdy sám stal terčem téhle hry, ale měl dobrou představivost a ta ho právě teď přiváděla do varu. No, jakmile se ten větší problém vyřeší, Neville se klidně bude moci vrátit a sebral si své věci za podmínky, že zmijozelští zůstanou natolik soustředění na Harryho, že si na knihy ani nevzpomenou.

Bohužel, jeho toulající se oči byly zaregistrovány. "Ale," řekl největší z kluků, "nechceš ty pochcaný knihy-"

"Sklapni," řekl Harry chladně. Udržuj je vyvedené z míry. Nedělej, co očekávají. Nesklouzni do vzoru, který by je provokoval, aby tě šikanovali. "Je tohle část nějakého nesmírně chytrého plánu, který ti do budoucna získá nějakou výhodu, nebo je to jen nesmyslá urážka odkazu Salazara Zmijozela -"

Největší kluk do Harryho prudce strčil a Harry se natáhl na tvrdou kamenou podlahu doprostřed kruhu zmijozelů.

A zmijozelové se zasmáli.

Harry vstal v pohybu, který jemu samotnému připadal příšerně zpomalený. Ještě nevěděl, jak použít hůlku, ale nebyl důvod, proč by ho to mělo zarazit, ne za těchto okolností.

"Rád bych zaplatil tolik bodů, kolik je třeba, abych se zbavil téhle osoby," řekl Harry a namířil prst na největšího zmijozela.

Pak Harry zvedl druhou ruku, řekl "Abrakadabra," a luskl prsty.

 

 

Při slově Abrakadabra dva z mrzimorů včetně Nevilla zaječeli, tři další zmijozelové zběsile uhnuli ze směru Harryho prstu, a nejvyšší zmijozel zacouval dozadu s šokovaným výrazem; náhlá rudá sprška mu zdobila tvář, krk a hrudník.

Tohle Harry nečekal.

Nejvyšší ze Zmijozelů pomalu natáhl ruku k hlavě a sundal formu z třešňového koláče, který jej právě zahalil. Chvilku formu držel v ruce, třeštil na ni oči, a pak ji upustil na podlahu.

Pravděpodobně to nebyla nejideálnější chvíle, aby se jeden z mrzimorů začal smát, ale přesně to udělal.

Harry zahlédl lísteček na spodní straně formy.

"Chviličku," řekl Harry a pospíšil si dopředu, aby lístek zvednul. "Tahle zpráva je pro mě, myslím-"

"Ty," zavrčel největší zmijozel, "z tebe se stane-"

"Podívejte se na tohle!" zakřičel Harry a ohnal se lístečkem před staršími zmijozeli. "Chci říct, jen se na to podívejte! Věřili byste, že mi má být strhnuto 30 bodů za doručení a předání jednoho maličkého koláče? 30 bodů! Vycházím z toho se ztrátou dokonce i po tom, co jsem zachránil nevinného chlapce v nesnázích. A uskladňovací poplatek? Přepravní poplatek? Jízdné? Jak chcete vybírat jízdné za koláč?"

Nastala další z těch rozpačitých pauz. Harryho napadly smrtelné výhružky na účet toho z mrzimorů, který se nedokázal přestat hihňat - ten idiot ho přivede k úrazu.

Harry ustoupil a střelil po zmijozelech svůj nejlepší vražedný pohled. "Teď jděte pryč, nebo budu pokračovat a dělat vaši existenci surreálnější a surreálnější, dokud si to nerozmyslíte. Dovolte mi vás varovat... narušování mého života může váš život udělat... trochu nepříjemný. Pochopili?"

V jediném děsivém pohybu největší zmijozel vytáhl svou hůlku na Harryho a v tom samém okamžiku byl z druhé strany zasažen dalším koláčem, tentokrát jasně borůvkovým.

Lístek na koláči byl velký a jasně čitelný. "Tohle by sis možná měl přečíst," odtušil Harry. "Myslím, že tentokrát je to pro tebe."

Zmijozel se pomalu natáhl, popadl formu s koláčem, s vlhkým čvachnutím, při kterém na podlahu dopadly další borůvky, ji otočil a pomalu přečetl lístek, na kterém stálo:

VAROVÁNÍ:

NA ÚČASTNÍKY NESMÍ BÝT POUŽITA ŽÁDNÁ MAGIE

ZATÍMCO JE HRA V BĚHU

DALŠÍ NARUŠOVÁNÍ HRY

BUDE NAHLÁŠENO HERNÍM AUTORITÁM

Onen výraz čistého zmatku na zmijozelově tváří byl čistým uměním. Harryho napadlo, že tohohle Kontrolora Hry možná začíná mít rád.

"Podívej," řekl Harry, "nechtěl bys to pro dnešek zabalit? Myslím, že věci se nám tu trochu vymykají kontrole. Co kdybys ty šel zpátky do Zmijozelu, já zpátky do Havraspáru a všichni bychom se trochu uklidnili, dobrá?"

"Mám lepší nápad," zasyčel zmijozel. "Co kdybych ti omylem zlomil všechny prsty?"

"Jak chceš při Merlinovi zinscenovat uvěřitelnou nehodu po tom, co jsi mi hrozil před tuctem svědků, ty idiote -"

Zmijozel se záměrně pomalu natáhl k Harryho dlaním. Harry ztuhl na místě, ta část jeho mozku, která si všímala věku a síly jiných lidí se konečně dostala ke slovu a teď ječela, CO TO K SAKRU DĚLÁM?

"Počkej!" řekl jeden z ostatních zmijozelů, jeho hlas zněl náhle vyplašeně. "Přestaň, tohle bys doopravdy neměl udělat!"

Nejvyšší zmijozel ho ignoroval, levou rukou pevně uchopil Harryho pravou a Harryho ukazováček vzal do pravé ruky.

Harry zíral zmijozelovi přímo do očí. Jedna jeho část ječela, tohle se nemělo stát, tohle by nemělo být možné, dospělí by nikdy nic takového doopravdy nepřipustili -

Zmijozel pomalu začal ohýbat jeho ukazováček.

Ještě mi doopravdy nezlomil prst a je pode mou úrovní, abych sebou třeba jen škubl, dokud to neudělá. Do té doby je to jen další pokus o vyvolání strachu.

"Přestaň!" řekl ten zmijozel, který předtím protestoval. "Přestaň, tohle je vážně špatný nápad!"

"S tím docela souhlasím," řekl ledový hlas starší ženy.

Největší zmijozel pustil Harryho ruku a vrhl se dozadu, jako by ho spálila.

"Profesorko Prýtová!" zakřičel jeden z mrzimorů s největší radostí, jakou Harry kdy slyšel v něčím hlase.

Harry se otočil, a v jeho zorném poli se ocitla podsaditá menší žena s nepořádně svinutými šedými vlasy a oblečením pokrytým špínou. Namířila obviňující prst na zmijozeli. "Vysvětlete mi," řekla, "co jste dělali s mými mrzimory a..." pohlédla na něj. "S mým skvělým studentem, Harrym Potterem."

Uh oh. Správně, byla to JEJÍ třída, kterou jsem ráno zmeškal.

"Vyhrožoval, že nás zabije!" vyhrkl jeden z dalších zmijozelů, ten, který dříve volal ať se zarazí.

"Cože?" řekl Harry prázdně. "To tedy ne! Kdybych se vás chystal zabít, nedělal bych předtím veřejné výhružky!"

Třetí zmijozel se musel zasmát, a pak se náhle zarazil, když na něj ostatní upřeli výhružné pohledy.

Profesorka Prýtová nasadila poněkud skeptický výraz. "A o jaké smrtelné hrozby se to přesně jednalo?"

"O smrtící kletbu! Předstíral, že na nás sesílá smrtící kletbu!"

Profesorka Prýtová se otočila, aby pohlédla na Harryho. "Ano, to je poměrně děsivá výhružka od jedenáctiletého chlapce. Přesto se jedná o něco, co by vás nikdy ani nemělo napadnout předstírat, Harry Pottere."

"Já ani nevím, jak smrtící kletba zní," řekl Harry rychle. "A neměl jsem v tu dobu vytaženou hůlku."

Teď se profesorka Prýtová dívala na Harryho skutečně skepticky. "Takže bych řekla, že tenhle kluk se dvěma koláči trefil sám."

"Nepoužil hůlku!" vyhrkl jeden z mladých mrzimorů. "Taky nevím, jak to udělal, prostě lusknul prsty a byl tu koláč!"

"Skutečně," řekla profesorka Prýtová po chvilce. Vytáhla svou vlastní hůlku. "Nebudu na tom trvat, vzhledem k tomu, že to vypadá, že tu jste obětí, ale vadilo by vám, kdybych zkotrolovala vaši hůlku, abych to ověřila?"

Harry vytáhl hůlku. "Jak bych měl-"

"Priori incantatem," řekla Prýtová. Zamračila se. "To je zvláštní, vypadá to, že vaše hůlka ještě vůbec nebyla použitá."

Harry pokrčil rameny. "To ve skutečnosti ani nebyla, získal jsem svou hůlku a učebnice před pár dny."

Prýtová přikývla. "Pak tu máme jasný příklad náhodné magie od chlapce, který se cítil v ohrožení. A pravidla jasně říkají, že za něco takového nemůže být shledán odpovědným. A pokud jde o vás..." otočila se k zmijozelům. Její oči záměrně sklouzly na Nevillovi učebnice, které se válely na podlaze.

Nastalo dlouhé ticho, během kterého hleděla na pět zmijozelů.

"Tři body ze zmijozelu za každého," řekla konečně. "A šest za něj," ukázala na chlapce obaleného v koláčích. "Už nikdy neobtěžujte mé mrzimory, nebo mého studenta Harryho Pottera. Teď jděte."

Nemusela to opakovat; zmijozelové se otočili a velmi rychle zmizeli.

Neville začal sbírat své knihy. Zdálo se, že pláče, ale jenom trochu. Mohlo to být z opožděného šoku, nebo možná proto, že mu druzí chlapci pomáhali.

"Velice vám děkuji, Harry Pottere," řekla mu profesorka Prýtová. "Sedm bodů pro Havraspár za každého chlapce, kterého jste pomohl ochránit. A víc k tomu neřeknu."

Harry zamrkal. Očekával něco mnohem víc ve stylu, že se má vyhýbat problémům a důkladné vyplísnění za to, že zmeškal svou úplně první třídu.

Možná měl jít do Mrzimoru. Prýtová byla cool.

"Pulírexo," řekla Prýtová ke koláčovému nepořádku na zemi a ten ihned zmizel.

A odešla směrem k zelené studovně.

"Jak jsi to udělal?" zasyčel jeden z mrzimorů, jakmile zmizela.

Harry se samolibě usmál. "Dokážu udělat cokoliv jediným lusknutím prstů."

Chlapcovy oči se rozšířily. "Vážně?"

"Ne," řekl Harry. "Ale až tuhle historku budeš všem vyprávět, ujisti se, že nevynecháš Hermionu Grangerovou, havraspárskou prvačku, má anekdotu, která by tě mohla pobavit." Neměl sebemenší představu, co se tu proboha děje, ale nehodlal propást příležitost přiživit svou rostoucí pověst. "Jo a co to bylo s tou smrtící kletbou?"

Kluk se na něj zvláštně podíval. "Ty to vážně nevíš?"

"Kdybych to věděl, neptal bych se."

"Slova smrtící kletby jsou," chlapec polkl a jeho hlas klesl k šepotu, ruce vzdálil od boků, aby bylo velmi jasné, že nedrží hůlku, "Avada Kedavra."

Ale samozřejmě, že ano.

Harry to přidal na svůj rostoucí seznam věcí, které nikdy nesmí povědět svému otci, profesoru Michaelu Verresi-Evansovi. Už tak se mu dost špatně mluvilo o tom, že je jedinou osobou, která kdy přežila smrtící kletbu, vážně by k tomu neměl dodávat, že smrtící kletba zní "Abracadabra."

"Rozumím," řekl Harry po chvilce. "No, to bylo naposledy, co jsem to řekl před lusknutím prsty." I když to vyvolalo efekt, který by se mohl ukázat takticky užitečným.

"Proč jsi -"

"Vychovaný mudly. Mudlové si myslí, že je to jen legrační hříčka. Vážně, přesně takhle se to stalo. Promiň, mohl bys mi připomenout svoje jméno?"

"Ernie Macmillan," řekl mrzimor. Napřáhl ruku a Harry jí pořásl. "Je mi ctí tě poznat."

Harry předvedl lehkou úklonu. "Rád tě poznávám, to s tou ctí přeskoč."

Pak se kolem něho stáhli ostatní chlapci a rozpoutala se vlna představování.

Když skončili, Harry polkl. Tohle bude velmi obtížné. "Um... pokud by mě všichni omluvili... musím něco říct Nevillovi -"

Všechny oči se otočily k Nevillovi, který o krok ustoupil, jeho tvář vypadala ještě bojácněji.

"Řekl bych," řekl Neville tenký hlasem, "že mi chceš říct, že jsem měl být statečnější-"

"Ale, ne, nic takového!" řekl Harry spěšně. "O to vůbec nejde. Jde jen o, hmm, o něco, co mi řekl Moudrý klobouk-"

Ostatní kluci náhle vypadali velmi zaujatě, až na Nevilla, který vypadal ještě ustrašeněji.

Jako by se Harrymu něco zadrhlo v krku. Věděl, že by to měl ze sebe jednoduše vychrlit, ale připadalo mu, jako by spolkl velkou cihlu, která na půli cesty uvízla.

Harrymu bylo, jako by musel manuálně převzít kontrolu nad svými rty a každou slabiku vytvořit zvlášť, ale zvládl to. "Om, lou, vám, se." Vydechl a zhluboka se nadechl. "Za to, co se jsem ti, um, tuhle udělal. Nemusíš... nemusíš mi být vděčný nebo tak něco. Pochopím, když mě budeš nenávidět. Tohle není o tom, že se snažím vypadat dobře, tím že se omluvím, nebo o tom, že tu omluvu musíš přijmout. Co jsem udělal bylo špatné."

Nastalo ticho.

Neville přitiskl knihy pevněji k hrudi. "Proč jsi to udělal?" zeptal se slabým, třesavým hlasem. Zamrkal, jako by se snažil udržet slzy. "Proč mi to všichni dělají, dokonce i Chlapec-který-přežil?"

Harry se náhle cítil menší, než kdy předtím ve svém životě."Omlouvám se," řekl Harry znovu, tentokrát chraplavým hlasem. "Chtěl jsem jen... vypadal jsi tak vystrašeně, jako by ti nad hlavou visela cedule ,oběť a já jsem ti chtěl ukázat, že věci vždycky nedopadnou tak špatně, že občas ti nestvůry dají čokoládu... Myslel jsem si, že když ti to ukážu, mohl by sis uvědomit, že tu není moc čeho se bát -"

"Ale tady je," zašeptal Neville. "Dneska jsi to viděl, je tu čeho se bát!"

"Před svědky by ti neudělali nic skutečně hrozného. Jejich hlavní zbraní je strach. Proto se zaměřili na tebe, protože viděli, že se bojíš. Chtěl jsem, aby ses tolik nebál... ukázat ti, že strach je horší než jeho předmět... nebo to jsem si alespoň namlouval, ale Moudrý klobouk mi řekl, že jsem si to sám nalhával, že ve skutečnosti jsem to udělal, protože to bylo zábavné. Takže proto se omlouvám -"

"Zranil jsi mě," řekl Neville. "Právě teď. Když jsi mě popadl a odtáhl od nich." Neville natáhl ruku a ukázal na místo, kde ho Harry chytil. "Později tam možná budu mít modřinu, z toho, jak tvrdě jsi mě popadnul. Vlastně je to horší, než co mi udělali ti zmijozelové, když do mě strkali."

"Neville!" zasyčel Ernie. "Snažil se tě zachránit!"

"Omlouvám se," zašeptal Harry. "Když jsem to uviděl, prostě jsem se... vážně naštval..."

Neville se na něj upřeně podíval. "Vyškubnul jsi mě od tamtud vážně prudce a sám sis stoupnul, kde jsem stál a řekl jsi. "Ahoj, já jsem Chlapec-který-přežil."

Harry přikývl.

"Myslím, že jednoho dne budeš vážně prima," řekl Neville. "Ale zrovna teď nejsi."

Harry polkl tu náhlou hrudku v krku a odešel. Pokračoval chodbou až na křižovatku, pak zabočil doleva do haly a slepě pokračoval dál.

Co by s tím měl dělat? Nikdy se nerozčílit? Nebyl si jistý, jestli by v takovém případě vůbec byl schopen něco podniknout, a kdo ví, co by se pak stalo s Nevillem a jeho knihami. Kromě toho, Harry četl dost fantasy knih, aby věděl, jak tohle chodí. Zkusí potlačovat svůj vztek a neuspěje a vztek se bude stále vracet. A potom, po celém tom báječném dobrodružství sebepoznání, zjistí, že jeho vztek je jen součástí jeho samého a že jedině díky tomu, že ho přijme, se ho může naučit využívat moudře. Star Wars představovaly jediný svět, ve kterém odpověď zněla tak, že se máte naprosto odříznout od všech svých negativních emocí. Na Yodovi bylo něco, co Harryho odjakživa nutilo toho malýho zelenýho blbečka nenávidět.

Takže očividnou strategií tu bylo přeskočit dobrodružství sebepoznávání a přejít rovnou k té části, kdy si uvědomí, že jen přijetím svého vzteku jako své části se ho může naučit kontrolovat.

Problém byl v tom, že když byl vzteklý, necítil se mimo kontrolu. Ten ledový vztek způsoboval, že mu naopak připadalo, že je naprosto pod kontrolou. Teprve když se ohlédl zpět, ukázalo se, že se události tak trochu... vymkly kontrole.

Napadlo ho, jestli takové věci Kontrolora Hry zajímají, a jestli za to získal nebo ztratil body. Harry samotný se cítil na to, že ztratil docela dost bodů a byl si jistý, že ta stará dáma na obraze by mu řekla, že jeho názor je tu ten jediný, na kterém záleží.

A Harry také uvažoval, jestli Kontrolor Hry poslal profesorku Prýtovou. To byl logický úsudek: lístek vyhrožoval tím, že uvědomí Herní Autority a pak se tu objevila profesorka Prýtová. Možná, že profesorka Prýtová byla Kontrolorem Hry – ředitelka mrzimorské koleje by byla tou poslední osobou, kterou by kdo podezříval, což by ji mělo umístit vysoko na Harryho seznamu. Četl také jednu nebo dvě detektivky.

"Takže jak si vedu ve Hře?" řekl Harry nahlas.

List papíru mu přelétl přes hlavu, jako by ho poslal někdo za ním – Harry se otočil, ale nikdo tam nebyl – a když se Harry otočil zpátky, papír už se usadil na zemi.

Na lístku stálo:

BODY ZA STYL: 10

BODY ZA ZDRAVÝ ROZUM: -3 000 000

BONUS ZA BODY PRO HAVRASPÁR: 70

SOUČASNÝ POČET BODŮ: - 2 999 871

KOL ZBÝVÁ: 2

"Mínus tři miliony bodů?" zeptal se Harry pobouřeně prázdné haly. "To se mi zdá přehnané! Chtěl bych se odvolat k Herním Autoritám! A jak bych měl získat zpátky tři miliony bodů během dvou kol?"

Přes hlavu mu přeletěl další lístek.

OVDOLÁNÍ: NEÚŠPĚŠNÉ

KLADENÍ ŠPATNÝCH OTÁZEK: - 1 000 000 000 000 BODŮ

SOUČASNÝ POČET BODŮ: - 1 000 002 999 871

KOL ZBÝVÁ: 1

Harry to vzdal. S jediným zbývajícím kolem se mohl jen pokusit o nejlepší tip, i když necítil, že by byl skutečně nejlepší. "Můj tip je, že Hra reprezentuje život."

Poslední lístek papíru mu přeplul nad hlavou, oznamoval:

POKUS NEUSPĚL

NEUSPĚL NEUSPĚL NEUSPĚL

AIIIIIIIIIIIEEEEEEEEEEEE

SOUČASNÝ POČET BODŮ: MÍNUS NEKONEČNO

PROHRÁL JSI HRU

ZÁVĚREČNÉ POKYNY:

jdi do kanceláře profesorky McGonagallové

Poslední řádka byla napsaná jeho vlastním rukopisem.

Harry chvíli zíral na poslední řádku, pak pokrčil rameny. Fajn. Tak tedy do kanceláře profesorky McGonagallové. Pokud byla Kontrolorem Hry ona...

Dobře, upřímně, Harry neměl nejmenší představu, jak by se cítil, kdyby profesorka McGonagallová byla Kontrolorem Hry. Jeho mozek před ním načrtával jen naprosté prázdno. Bylo to, doslova, nepředstavitelné.

O pár portrétů později – nebyla to dlouhá cesta, kancelář profesorky McGonagallové nebyla daleko od její učebny přeměňování, alespoň tedy ne o pondělkách v nepřestupných letech – Harry stanul před dveřmi do její kanceláře.

Zaklepal.

"Dále," ozval se tlumený hlas profesorky McGonagallové.

Vstoupil.

-------------------------------------------------------------------------------------

 

* Takhle: http://www.mcescher.com/Gallery/back-bmp/LW389.jpg


14.Neznámé a nepoznatelné



Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

Gramatická kontrola: Kometa

 

Věnováno všem komentujícím (ano, jste bedlivě sledováni :), ale v první řadě Jirkovi, za jeho geniální dedukci Cool



Neznámé a nepoznatelné

 

 

Existují záhadné otázky, ale záhadné odpovědi jsou z definice nemožné.


"Dále," ozval se tlumený hlas profesorky McGonagallové.

Vstoupil.

Kancelář zástupkyně ředitele byla čistá a dobře zorganizovaná; na nejbližší zdi k profesorčině stolu se nalézalo bludiště nekrytých dřevěných přihrádek všech možných tvarů a velikostí, většina z nich hostila několik pergamenových svitků, a rozumnělo se tak nějak samo sebou, že McGonagallová věděla, co přesně každá z přihrádek obsahuje, i kdyby o tom nikdo jiný nemohl mít ani tušení. Na samotném stole ležel jediný pergamen, kromě něj byl prázdný. Za stolem byli zavřené dveře obrněné několika zámky.

McGonagallová seděla na stoličce za svým stolem a tvářila se zmateně – její oči se lehce rozšířily, možná s lehounkým podtónem neblahé předtuchy, když spatřily Harryho.

"Pane Pottere?" řekla profesorka McGonagallová. "O co se jedná?"

Harryho mozek jel naprázdno. Hra ho sem navedla, očekával, že to ona bude něco chtít říct jemu...

"Pane Pottere?" řekla profesorka McGonagallová, která začínala vypadat lehce podrážděně.

Harryho panikařící mozek si v tu chvíli naštěstí vzpomněl, že je tu skutečně něco, o čem chtěl s profesorkou McGonagallovou mluvit. Něco důležitého a vrchovatě hodného jejího času.

"Um..." řekl Harry. "Pokud byste mohla říct nějaká kouzla, aby bylo jisté, že nás nikdo neodposlouchává..."

Profesorka McGonagallová se zvedla, pevně zavřela vnější dveře, vytáhla hůlku a odříkala zaklínadla.

V tu chvíli si Harry uvědomil, že právě stojí tváří v tvář neopakovatelné příležitosti nabídnout profesorce McGonagallové Prskavkový čaj, a nemohl uvěřit, že ho to skutečně ve vší vážnosti právě napadlo, a že by to bylo v pohodě, protože limonáda by během pár vteřin zmizela, a řekl té své části, aby sklapla.

Skutečně to udělala a Harry si začal v duchu srovnávat, co se chystá říct. Neměl v plánu uskutečnit tenhle rozhovor takhle brzo, ale když už tu byl...

Profesorka McGonagallová dokončila zaklínadlo, které znělo starší než latina, a potom se znovu posadila.

"Dobrá," řekla tiše. "Nikdo neposlouchá." Její tvář byla napjatá.

Á, no jasně, čeká, že ji budu vydírat ohledně toho proroctví.

Ehm, k tomu se Harry dostane někdy jindy.

"Je to o tom Incidentu s Moudrým kloboukem," řekl Harry. (Profesorka McGonagallová zamrkala.) "Um... myslím, že je na Moudrý klobouk navázáno jedno extra zaklínadlo, o kterém samotný Moudrý klobouk neví, něco, co se spustí, když Klobouk řekne Zmijozel. Slyšel jsem zprávu, o které jsem si docela jistý, že by ji žádný Havraspár slyšet neměl. Přišla v momentě, kdy jsem si Klobouk sundaval a cítil jsem, jak se to spojení ztrácí. Znělo to jako zasyčení a angličtina najednou," profesorka McGonagallová ostře nasála vzduch, "a říkalo to: Pozdrav od Zmijozela k Zmijozelovi, pokud pátráš po mých tajemstvích, promluv si s mým hadem."

Profesorka McGonagallová seděla s otevřenou pusou, zírala na Harryho, jako by mu narostly další dvě hlavy.

"Takže..." dostala ze sebe profesorka pomalu, jako by nedokázala uvěřit, že ta slova skutečně opouštějí její pusu, "jste se rozhodl za mnou ihned přijít a říci mi o tom."

"No, ano, samozřejmě," řekl Harry. Nebylo třeba připouštět, jak dlouho mu ve skutečnosti trvalo, než se k tomu rozhodl. "Narozdíl od, řekněme, snahy o samostatný průzkum nebo zainteresování dalších dětí."

"...chápu," řekla profesorka McGonagallová. "Takže kdybyste, řekněme, objevil vstup do legendární komnaty Salazara Zmijozela, vstup, který byste byl schopný otevřít jen vy sám..."

"Vstup bych zavřel a ihned bych vám to nahlásil, aby mohl být shromážděn tým zkušených kouzelnických archeologů," řekl Harry ihned. "Pak bych vstup znovu otevřel a oni by velmi opatrně vstoupili, ujistili by se, jestli tam není nic nebezpečného. Později bych se tam mohl zajít podívat, nebo kdyby ode mě potřebovali otevřít ještě něco dalšího, ale ne dřív, než by byl celý areál prohlášen za čistý a měli by fotografie, jak všechno vypadalo předtím, než lidé začali dupat po jejich nevyčíslitelně hodnotném historickém prostoru.

Profesorka McGonagallová seděla s otevřenou pusou, zírala na něj, jako by se právě proměnil v kočku.

"Je to očividné, když nejste nebelvír," řekl Harry laskavě.

"Myslím," řekla profesorka McGonagallová trochu zadušeným hlasem, "že podstatně podceňujete vzácnost zdravého rozumu."

To znělo výstižně. I když... "Mrzimor by řekl to samé."

McGonagallová se zaraženě odmlčela. "To je pravda."

"Moudrý klobouk mi nabídl Mrzimor."

Zamrkala na něj, jako by nemohla uvěřit vlastním uším. "Opravdu?"

"Ano."

"Pane Pottere," řekl McGonagallová velmi tiše, "před pěti desetiletími uvnitř bradavických hradeb naposledy zemřel student a já si teď jsem jistá, že to bylo také před pěti desetiletími, co někdo naposledy slyšel tu zprávu."

Harryho zamrazilo. "Pak si dám maximální pozor, abych v této záležitosti nepodnikl cokoli, aniž bych to s vámi konzultoval, profesorko McGonagallová." Zarazil se. "A mohl bych také navrhnout, abyste dali dohromady nejlepší lidi, co je možné sehnat, a podívali se, jestli to kouzlo nejde z Moudrého klobouku odstranit, a pokud to není možné, možná přidejte další kouzlo - quietus, který se krátce aktivuje ve chvíli, kdy je Klobouk sundaván ze studentovy hlavy, to by mohlo fungovat jako záplata. Takže, žádní další mrtví studenti." Harry s uspokojením přikývl.

Profesorka McGonagallová vypadala ještě ohromeněji, jako by taková věc vůbec byla možná. "Za tohle vás nemůžu ocenit dostatečujícím počtem bodů, aniž bych bradavický pohár rovnou nepředala Havraspáru."

"Um," řekl Harry. "Um. Tolik bodů bych raději nezískal."

Teď se na něj profesorka McGonagallová dívala zvláštně. "Proč ne?"

Harry měl trochu problém, jak to vyjádřil. "Protože to by bylo příliš smutné, chápete? Jako... jako když jsem se ještě pokoušel chodit do školy v mudlovském světě a kdykoli tam byl nějaký skupinový projekt, pustil jsem se do toho a celou tu věc udělal sám, protože ostatní by mě jen zpomalovali. Rád budu získávat spoustu bodů, klidně i víc než kdokoli jiný, ale kdybych získal tolik bodů, že bych úplně sám rozhodl o tom, kdo vyhraje školní pohár, bylo by to, jako kdybych na zádech táhl celý Havraspár a to by bylo příliš smutné."

"Chápu..." řekla McGonagallová váhavě. Bylo očividné, že tenhle způsob myšlení ji nikdy nenapadl. "Řekněme tedy, že bych vám dala padesát bodů?"

Harry znovu zavrtěl hlavou. "Nebylo by fér k ostatním dětem, kdybych získal body za dospělácké záležitosti, kterých se můžu účastnit já a oni ne. Jak by mohl Terry Boot získat padesát bodů za šepot, který slyšel od Moudrého klobouku? To by vůbec nebylo fér."

"Chápu, proč vám Moudrý klobouk nabídl Mrzimor," řekla profesorka McGonagallová. Z jejích očí vyzařoval zvláštní respekt.

To Harrymu způsobilo lehký záchvat kašle. Upřímně si nemyslel, že by byl hoden Mrzimoru. Že se ho jen Moudrý klobouk snažil poslat kamkoli jinam než do Havraspáru, do koleje jejíž přednosti neměl...

Profesorka McGonagallová se teď usmívala. "A kdybych vám zkusila nabídnout deset bodů...?

"Vysvětlíte, kde se těch deset bodů vzalo, kdyby se vás někdo zeptal? Mohlo by tu být slušné množství zmijozelů, a teď nemyslím ty děti v Bradavicích, kteří by se mohli vážně, vážně, vážně rozčílit, kdyby zjistili, že to kouzlo bylo z Moudrého klobouku sejmuto, a že jsem v tom měl prsty já. Takže si myslím, že absolutní utajení tu bude účinější. Není třeba mi děkovat, madam, čest samotná je mi odměnou."

"Tak ať to tedy je," řekla profesorka McGonagallová, "ale je tu něco jiného a velmi speciálního, co bych vám měla dát. Vidím, že jsem se ve vás ve svých úvahách velmi zmýlila, pane Pottere. Prosím počkejte tady."

Vstala, přešla k zamčeným dveřím, mávla hůlkou a kolem profesorky McGonagallové se rozprostřela jakási mlžná záclona. Harry ani neviděl ani neslyšel, co se děje. O pár minut později mlha zmizela a profesorka McGonagallová stála před ním a dveře za ní vypadaly, jako by se nikdy neotevřely.

A profesorka McGonagallová držela v jedné ruce náhrdelník, tenký zlatý řetízek nesoucí ve svém středu stříbrný kruh, ve kterém byly přesýpací hodiny. V druhé ruce držela složený list. "Tohle je pro vás," řekla.

Páni! Dostane nějakou hezkou magickou věcičku jako odměnu za quest! Očividně, ten trik s odmítáním pěněžitých odměn, dokud jste nedostali magický přemět fungoval i v reálném životě, ne jen v počítačových hrách.

Harry s úsměvem přijal svůj nový přívěsek. "Co to je?"

Profesorka McGonagallová se nadechla. "Pane Pottere, tento předmět je obvykle zapůjčován jen dětem, které se projevily jako vysoce zodpovědné, aby jim pomohl s obtížným rozvrhem." McGonagallová zaváhala, jako by chtěla něco dodat. "Musím zdůraznit, pane Pottere, že pravá povaha tohoto předmětu je tajná, a že ji nesmíte vyjevit jiným studentům, ani jim dovolit, aby spatřili, jak ho používáte. Pokud to pro vás není přijatelné, můžete ho rovnou vrátit."

"Dokážu udržet tajemství," řekl Harry. "Takže co to dělá?"

"Pokud jde o ostatní studenty, jedná se o otoč-okénko, které se používá k léčbě vzácného, nenakažlivého kouzelnického onemocnění zvaného spontální duplikace. Budete to nosit pod šaty, a i když nemáte žádný důvod to někomu ukazovat, rovněž nemáte důvod s tím zacházet jako s příšerným tajemstvím. Otoč-okénka nejsou zajímavá. Rozumíte, pane Pottere?"

Harry přikývl a jeho úsměv se rozšířil. Cítil tu práci schopného zmijozela. "A co to dělá doopravdy?"

"Je to obraceč času. Každé otočení přesýpacími hodinami vás pošle o hodinu zpět. Takže pokud ho použijete, abyste se každý den vrátil o dvě hodiny, budete schopen pokaždé usnout ve správný čas."

Harryho potlačení nedůvěry naprosto vyletělo z okna.

Vy mi dáváte stroj času, abyste vyléčila mou spánkovou poruchu.

Vy mi dáváte STROJ ČASU, abyste vyléčila mou SPÁNKOVOU PORUCHU.

VY MI DÁVÁTE STROJ ČASU, ABYSTE VYLÉČILA MOU SPÁNKOVOU PORUCHU.

"Ehehehehhheheh..." řekla Harryho pusa. Držel teď přívěsek daleko od sebe, jako by to byla odjištěná bomba. No, ne, ne, jako by to byla odjištěná bomba, to ani nezačínalo postihovat vážnost téhle situace. Harry držel přívěsek daleko od sebe, jako by to byl stroj času.

Povězte, profesorko McGonagallová, věděla jste, že časově převrácená hmota vypadá přesně jako antihmota? Ale ano, vypadá! A věděla jste, že jeden kilogram antihmoty potkávající jeden kilogram hmoty se vypaří s explozí ekvivalentní 43 milionům tun TNT? Uvědomujete si, že já sám vážím 41 kilogramů a že výsledný výbuch za sebou nechá OBROVSKÝ KOUŘÍCÍ KRÁTER NA MÍSTĚ, KDE BÝVALO SKOTSKO?

"Omluvte mě," podařilo se Harrymu ze sebe dostat," ale to zní vážně, vážně, VÁŽNĚ NEBEZPEČNĚ!" Harryho hlas se nezvedl až k jekotu, v téhle situaci nebylo možné, aby zaječel dostatečně hlasitě, takže ani nemělo cenu se o to pokoušet.

Profesorka McGonagallová na něj shlížela se shovívavou sympatií. "Jsem ráda, že to berete vážně, pane Pottere, ale obraceče času nejsou až tak nebezpečné. Kdyby byly, nedávali bychom je dětem."

"Opravdu," řekl Harry. "Ahahahaha. Samozřejmě, že byste nedávali stroje času dětem, kdyby byly nebezpečné, co mě to jen napadá? Takže, jen abychom měli jasno, kýchnutí na tohle zařízení mě nepošle zpátky do středověku, kde bych převrhnul Gutenbergův dvojkolák a zabránil tak osvícení? Protože, chápejte, nesnáším, když se mi tohle stane."

Profesorce cukaly koutky způsobem prozrazujícím, že se snaží neusmívat se. Nabídla Harrymu brožurku, kterou držela, ale Harry stále oběma rukama opatrně držel přesýpací hodiny a ujišťoval se, že se neotočí. "Nebojte se," řekla McGonagallová po chvilkové pauze, když začalo být jasné, že se Harry nehodlá pohnout, "to se nemůže stát, pane Pottere. Obraceče času se nedají použít k návratu o více než šest hodin. Nedají se použít vícekrát, než šestkrát v každém dni."

"Ach, skvělé, to je velmi skvělé. A pokud do mě někdo drcne, obraceč času se nerozbije a neuvězní celý hrad v nekonečné smyčce opakujících se čtvrtků."

"No, mohou být křehké..." řekla McGonagallová. "A myslím, že jsem slyšela o divných věcech, které se staly, když se rozbily. Ale nic takového!"

"Možná," řekl Harry, když byl znovu schopen promluvit, "byste měli stroje času vybavit čímsi na způsob ochranných pouzder, než jen tak nechávat sklo odkryté, abyste takovým událostem předcházeli."

McGonagallová vypadala docela zaraženě. "To je skvělý nápad, pane Pottere. Informuji o něm ministerstvo."

Tak a teď je to oficiální, potvrdili to v parlamentu, každý v kouzelnickém světě je beznadějně tupý.

"A zatímco nenávidím, když mluvím tak FILOSOFICKY," Harry se zoufale snažil udržet hlas pod úrovní jekotu," pomyslel někdo na DŮSLEDKY cestování o šest hodin zpátky a spáchání něčeho, co by VYMAZALO VŠECHNY ZÚČASTNĚNÉ LIDI a NAHRADILO JE ODLIŠNÝMI VERZEMI -"

"Ach, není možné změnit minulost!" přerušila ho profesorka McGonagallová. "Pro všechno pod světem, pane Pottere, myslíte si, že bysme je povolili studentům, kdyby něco takového bylo možné? Co kdyby se někdo pokusit změnit výsledky svých testů?"

Harry si vzal chvíli, aby to uvážil. Jeho ruce nepatrně uvolnily křečovitě bílé sevření řetízku u přesýpacích hodin. Jako by nedržel stroj času, ale jen aktivní jadernou hlavici.

"Takže..." řekl Harry pomalu. "Lidé prostě zjistili, že vesmír je sebe-konzistentní, jaksi, i když v sobě dovoluje cestování časem. Pokud bych se setkal se svým budoucím já, pak uvidím tu samou věc dvakrát jako já, dokonce i když, při mém prvním prožití, mé budoucí já už jedná s plným vědomím o věcech, které se, z mé vlastní perspektivy, ještě nestaly..." Harryho hlas se vytratil v nedostatečnosti anglického jazyka.

"Správně. Myslím." řekla profesorka McGonagallová. "I když se nabádá k tomu, aby se kouzelníci vyhli spatření od svých minulých já. Pokud například navštěvujete dvě vyučování v ten samý čas a potřebuje se sebou zkřížit cestu, jedna vaše verze by měla ustoupit stranou a v určený čas – hodinky už máte, skvěle – zavřít oči, aby vaše budoucí já mohlo projít. Všechno je to v té brožurce."

"Ahahahaa. A co by se stalo, kdyby někdo tu radu ignoroval?"

Profesorka McGonagallová sevřela rty. "Pochopila jsem to tak, že to může být poněkud znepokojující."

"A vůbec by to, řekněme, nestvořilo paradox, který by zničil celý vesmír."

Shovívavě se usmála. "Pane Pottere, myslím, že bych zaslechla, kdyby se něco takového někdy stalo."

"TO NENÍ UKLIDŇUJÍCÍ! COPAK NIKDO Z VÁS NIKDY NESLYŠEL O ANTROPICKÉM PRINCIPU*? A JAKÝ IDIOT VŮBEC VYNALEZL JEDNU Z TĚHLE VĚCÍ JAKO PRVNÍ?"

Profesorka McGonagallová se zasmála. Byl to příjemný a veselý zvuk, který k té vážné tváři překvapivě neladil. "Máte jednu ze svých ,proměnila jste se v kočku chvilek, že pane Pottere. Tohle asi nebudete chtít slyšet, ale je to docela roztomile rozkošné."

"Přeměna v kočku se tomu ani VZDÁLENĚ nepřibližuje. Víte, až do teď jsem v koutku mysli choval jednu příšernou potlačenou myšlenku, že jediná zbývající možná odpověď je, že celý můj svět je počítačová stimulace jako v té knížce, Simulacron 3, ale teď se i tohle vyloučilo, protože tahle malá hračka NENÍ POČÍTAČOVĚ PROVEDITELNÁ. Turingův stroj by mohl být schopen simulovat návrat do určeného úseku v minulosti a odtud zpracovat odlišnou budoucnost, věštby-schopný stroj by se mohl spoléhat na váhavé chování nižších strojů, ale vy říkáte, že realita se nějak sebe-konzistentně zpracovává v jediném vleku za využívání informací o věcech, které se ještě...nestaly..."

To uvědomění Harryho prudce praštilo do nosu.

Všechno to teď dávalo smysl. Konečně to všechno dávalo smysl.

"TAKŽE TAKHLE FUNGUJE PRASKAVKOVÝ ČAJ! Samozřejmě! To kouzlo nenutí zábavné věci aby se staly, jen to vnucuje vám chuť se napít, těsně před tím, než by se vtipné věci staly na každý pád! Jsem takový hlupák, měl jsem si uvědomit, že když jsem dostal chuť napít se Prskavkového čaje před Brumbálovou druhou řečí a neudělal jsem to, zakuckal jsem se pak vlastními slinami – pití Prskavkového čaje nezpůsobuje zábavnost, zábavnost způsobuje, že se napijete Prskavkového čaje! Viděl jsem ty dvě události pohromadě a předpokládal jsem, že Prskavkový čaj musí být příčinou a že zábavnost musí být následkem, protože jsem si myslel, že časová následnost podmiňuje kauzalitu a že kauzální grafy musí být acyklické, ALE TOHLE VŠECHNO DÁVÁ SMYSL, JAKMILE ŠIPKY PŘÍČIN OBRÁTÍTE NAZPÁTEK V ČASE!

Pak Harryho praštilo do nosu to druhé uvědomění.

Tentokrát zvládl zůstat tiše, vydal ze sebe jen slabý dusivý zvuk jako umírající kotě, když si uvědomil, kdo tohle ráno nechal lístek u jeho postele.

McGonagallové zářily oči. "Potom co dostudujete, nebo možná ještě dříve, musíte některé z těchto mudlovských teorií vyučovat v Bradavicích, pane Pottere. Znějí velmi zajímavě, i když jsou všechny špatně."

"Glehhahhh..."

Profesorka McGonagallová si s ním vyměnila pár dalších zdvořilostí, požadala o pár dalších slibů, na které Harry přikývl, řekla něco o tom, aby nemluvil s hady na místech, kde by ho někdo mohl slyšet, připomněla mu, aby si přečetl tu brožurku, a pak si Harry náhle uvědomil, že stojí za pevně zavřenými dveřmi do její kaceláře.

"Gaahhhrrraa..." řekl Harry.

Ano, jeho mozek byl naprosto odrovnán.

Nikoli nejméně skutečností, že kdyby nebylo toho žertíku, nikdy by v první řadě nezískal obraceč času.

Nebo by mu ho profesorka McGonagallová dala stejně, jen o trochu později toho dne, když by se jí šel zeptat na svůj spánkový problém, nebo jí říct o vzkazu Moudrého klobouku? A mohl by v tu chvíli na sebe chtít přichystat žertík, který by dopadl tak, že by obraceč času dostal dříve? Takže každá sebe-konzistentní možnost byla ta, v které ten žertík začal ještě než se probudil...?

Harry zjistil, že poprvé ve svém životě, uvažuje nad tím, že odpověď na jeho otázku může být doslova neuchopitelná. Že vzhledem k tomu, že jeho vlastní mozek obsahoval neurony, které se mohly pohybovat jen dopředu v čase, neexistuje nic, co by jeho mozek mohl udělat, žádná operace, kterou by mohl vykonat, která by se mohla vztáhnout k fungování obraceče času.

Až do této chvíle žil dle varování E.T. Jaynese, který prohlásil, že pokud nemáte znalosti o určitém fenoménu, jedná se o stav vaší vlastní mysli, ne o fakt o fenoménu samotném; že vaše nejistota je faktem o vás, ne faktem o tom, o čem si jste nejistí; ta nevědomost existovala ve vaší mysli, ne ve skutečnosti; prázdná mapa neodpovídala prázdnému území. Existovaly záhadné otázky, ale záhadné odpovědi byly z podstaty nemožné. Fenomén mohl být záhadný pro nějakou určitou osobu, ale nemohl být záhadný sám o sobě. Uctívání posvěcené záhady znamenalo jen uctívání své vlastní nevědomosti.

Takže Harry pohlédl na magii a odmítl se nechat zastrašit. Lidé neměli žádný smysl pro historii, učili se o chemii a bilogii a astronomii a mysleli si, že tyhle věci byly vždy pravou látkou vědy, že nikdy nebyly záhadné. Hvězdy kdysi byly záhadou. Lord Kelvin jednou nazval přirozenost života a biologie – reakci svalů pro člověka a vznik stromů ze semen – záhadou "nekonečně za" dosahem vědy. (ne jen trošku za, kdepak, nekonečně za. Lorda Kelvina rozhodně dost vzrušovalo, že něco neví.) Každá záhada, která kdy byla rozluštěna byla hádankou už od úsvitu lidstva až do okamžiku, kdy ji někdo vyřešil.

Teď ale, vůbec poprvé, čelil vyhlídce záhady, u které byla oprávněná šance, že zůstane trvale nerozluštitelnou. Pokud čas nefungoval acyklickým kauzálním systémem, pak Harry nechápal, co se myslí příčinou a následkem; a pokud Harry nechápal příčinu a následek, pak nerozuměl, čím jiným by se věci mohly řídit; a bylo klidně možné, že tomu jeho lidský rozum nebude nikdy schopen porozumět, protože jeho mozek byl vytvořen ze staromódních dopředu v čase směřujících neuronů a to se ukázalo být překonanou podmnožinou reality.

Na druhou, lepší, stranu, u Prskavkového čaje, který se mu kdysi jevil jako všemocný a naprosto neuvěřitelný, se objevilo o dost jednodušší vysvětlení. Které mu ušlo pouze proto, že pravda se nacházela naprosto mimo jeho prostor k hypotézám nebo mimo cokoli, k jehož pochopení by byl jeho mozek vyvinut. Ale teď to konečně pochopil, pravděpodobně. To bylo tak trochu povzbudivé. Tak trochu.

Harry se podíval na své hodinky. Bylo téměř jedenáct dopoledne, minulou noc usnul v jednu ráno, takže za normálních okolností by dnes v noci šel spát ve tři ráno. Takže, aby šel spát v deset a probudil se v sedm by se měl dohromady vrátit o pět hodin. To znamenalo, že pokud se chtěl dostat zpátky do své ložnice před šestou ráno, před tím, než se kdokoli vzbudil, měl by si raději pospíšit a...

Dokonce i teď Harry nechápal, jak provedl polovinu těch věcí, které byly zahrnuty v Žertíku. Kde se vzaly ty koláče?

Harry se doopravdy začínal bát cestování v čase.

Na druhou stranu musel připusit, že to byla neopakovatelná příležitost. Žertík, který na sobě můžete spáchat jen jednou za život, během oněch šesti hodin, kdy poprvé zjistíte, že existují obraceče času.

Ve skutečnosti, to Harryho mátlo ještě víc. Čas mu představil skončený žertík jako fait accompli, a přesto to byla, docela očividně, jeho vlastní práce. Plán, provedení i styl. Každičká část, dokonce i ty, kterým ještě nerozuměl.

No, čas plynul a den neměl víc než třicet hodin. Harry věděl něco z toho, co musí udělat, a ten zbytek, jako jsou třeba ty koláče, domyslí v běhu. Nemělo cenu to odkládat. Nemohl dosáhnout doslova ničeho, když byl zaseklý tady, v budoucnosti.


O pět hodin později se Harry vkrádal do své ložnice, s hábitem přehozeným přes hlavu – chabý převlek pro případ, kdyby se někdo vzbudil a spatřil ho ve stejný čas jako Harryho ležícího v posteli. Nechtěl někomu vysvětlovat svůj malý lékařský problém se spontánní duplikací.

Naštěstí se zdálo, že všichní stále spí.

A také se zdálo, že vedle jeho postele se nalézá krabice zabalená v červeném a zeleném balícím papíru. Dokonale stereotypní vyobrazení vánočního dárku, až na to, že žádné Vánoce nebyly.

Harry se vplížil dovnitř tak tiše, jak jen dokázal, pro případ že by někdo měl utišovač nastavaný na nízko.

Ke krabičce byla připojená obálka, zapečetěná čistým voskem, do kterého nebyl vtlačen žádný znak.

Harry obálku opatrně otevřel a vyndal vnitřní list.

Stálo na něm:

Tohle je plášt neviditelnosti Ignáta Peverella, tradovaný mezi Pottery, jeho potomky. Narozdíl od podružnějších plášťů neviditelnosti a kouzel má sílu udržet tě skrytým, ne jen neviditelným. Tvůj otec mi ho zapůjčil k prostudování krátce předtím než zemřel a já přiznávám, že mi během let v mnohém velmi dobře posloužil.

Obávám se, že v budoucnosti si budu muset vystačit jen s iluzí. Je načase, aby se plášť vrátil k tobě, svému dědici. Napadlo mě udělat z toho vánoční dárek, ale přál si se k tobě vrátit dříve. Zdá se, že očekával, že ho budeš potřebovat. Užívej ho moudře.

Bez pochyby už pomýšlíš na všechny ty úžasné žertíky, podobné těm, které kdysi páchal tvůj otec. Pokud by všechny jeho poklesky vešly ve známost, každá žena z Nebelvíru by se vydala zneuctít jeho hrob. Nepokusím se zabránit historii, aby se opakovala, ale buď NANEJVÝŠ opatrný, aby ses neprozradil. Pokud by Brumbál spatřil šanci zmocnit se jedné z relikvií smrti, nikdy by jeho ruce neopustila.

Přeji velmi veselé Vánoce.

List byl nepodepsaný.


"Počkejte," řekl Harry a stáhl se od ostatních kluků, kteří se chystali opustit havraspárskou ložnici. "Omlouvám se, je tu ještě něco, co musím provést se svým kufrem. Během pár minut jsem u vás na snídani."

Terry Boot se na Harryho zamračil. "Doufám, že se nám nechceš štrachat ve věcech."

Harry zvedl jednu ruku. "Přísahám, že neplánuju nic takového s žádnou z vašich věcí, jen s mými vlastními, že na žádného z vás nechystám žádný kanadský žertík ani podobně pochybnou činnost a že neočekávám, že se tyto mé záměry změní než dojdu na snídani do Velké síně.

Terry se zmaračil. "Počkej, je to-"

"Žádný strach," řekla Penelopa Clearwaterová, která tu byla, aby je odvedla. "Nebyly v tom žádné skulinky. Dobře zformulováno, Pottere, mohl bys být právníkem."

Na to Harry zamrkal. Ach ano, havraspárská prefektka. "Děkuji," řekl. "Alespoň myslím."

"Až se budeš snažit najít cestu do Velké síně, ztratíš se." Penelopa to konstatovala jako prostou, neoddiskutovatelnou skutečnost. "Hned jak se ti to stane, zeptej se portétu, jak se dostat do přízemí. Zeptej se dalšího portrétu ve vteřině, kdy se znovu ztratíš. Obzvlášť pokud se ti bude zdát že stále stoupáš. Pokud se ocitneš výše než by měl být celý hrad, zastav se a počkej na vyhledávací čety. Jinak tě znovu spatříme až o tři měsíce později, budeš vypadat o dva roky starší, na sobě budeš mít jen bederní roušku a celý budeš obalen ve sněhu, a to jen pokud zůstaneš uvnitř v hradu."

"Chápu," řekl Harry a ztěžka polkl. "Um, neměli byste všechny tyhle věci říkat studentům ihned?"

Penelopa si povzdechla. "Cože, všechny tyhle věci? To by zabralo týdny. Pochytíš to za běhu."

Otočila se, následovaná ostatními studenty. "Pokud tě neuvidím u snídaně během třiceti minut, Pottere, zahájím pátrání."

Jakmile všichni zmizeli, Harry připevnil lístek ke své posteli – už ho napsal stejně jako všechny ostatní lístky v podzemní úrovni svého kufru, předtím než se všichni ostatní vzbudili. Pak se opatrně natáhl do pole pod vlivem quietusu a sundal neviditelný plášť ze stále spící první verze Harryho.

A jen ze smyslu pro chaos, Harry vložil plášť do váčku prvního Harryho, s vědomím, že tak se stejně tak ocitne v jeho vlastním.


"Mohu dohlédnout na to, aby zpráva byla předána Corneliu Flubberwaltovi," řekl obraz muže s aristokratickým chováním a, ve skutečnosti, naprosto normálním nosem. "Ale mohl bych se otázat, odkud pochází původně?"

Harry pokrčil rameny s uměleckou bezmocností. "Bylo mi řečeno, že to bylo proneseno prázdným hlasem, který se rozlehl z trhliny v samotném vzduchu, trhliny, která se otevřela nad žhnoucí propastí."


"Hej!" řekla Hermiona rozhořčeně ze svého místa na druhé straně havraspárského stolu. "To jsou zákusky pro všechny! Nemůžeš si jen tak vzít celý koláč a dát si ho do váčku!"

"Neberu si celý koláč, beru si dva celé koláče. Promiňte všichni, musím letět!" Harry ignoroval pobouřené výkřiky a opustil Velkou síň. Potřeboval dorazit na bylinkářství o trochu dřív.


Profesorka Prýtová se na něj ostře podívala. "A jak vy víte, co zmijozelové plánují?"

"Nemůžu jmenovat svůj zdroj," řekl Harry. "Vlastně vás budu muset požádat, abyste předstírala, že se tenhle rozhovor nikdy neodehrál. Prostě se chovejte, jako kdybyste na ně náhodou narazila na obchůzce, nebo něco takového. Já poběžím napřed, hned jak bylinkářství skončí. Myslím, že je dokážu zabavit, dokud nedorazíte. Nedám se jednoduše vyděsit nebo šikanovat a nemyslím si, že by se odvážili vážně zranit Chlapce-který-přežil. I když... nežádám po vás, abyste po cestě běžela, ale ocenil bych pokud byste si pospíšila."

Profesorka Prýtová na něj delší chvíli hleděla, pak její výraz změkl. "Prosím, buďte na sebe opatrný, Harry Pottere. A... děkuji vám."

"Jen se ujistěte, že nedorazíte pozdě," řekl Harry. "A pamatujte, až tam dorazíte, nečekala jste, že mě tam uvidíte a tenhle rozhovor se nikdy neodehrál."


Bylo příšerné pozorovat sám sebe, jak vytrhl Nevilla z kruhu zmijozelů. Neville měl pravdu, použil příliš síly, opravdu přespříliš.

"Ahoj," řekl Harry Potter ledovým hlasem. "Já jsem Chlapec-který-přežil."

Osm prváků, zhruba stejně vysokých. Jeden z nich měl na čele jizvu a nechoval se stejně jako ostatní.

Oh wad some power the giftie gie us
To see oursel's as others see us!
It wad frae monie a blunder free us,
And foolish notion -

Profesorka McGonagallová měla pravdu. Moudrý klobouk měl pravdu. Bylo to jasně zřetelné, když jste to pozorovali zvenčí.

S Harrym Potterem bylo něco špatně.

 

------------------------

* Antropický princip tvrdí, že vesmír musí být zrovna takový jaký je, protože kdyby byl trošku jiný, nemohli bysme tu být MY a dělat podobná pozorování.


15. Svědomitost



Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

Gramatická kontrola: Kometa

 

"Jsem si jistý, že ten čas někde najdu."




"Frigideiro!"

Harry strčil prst do sklenice vody na své lavici. Měla by být chladná. Ale vlažná byla a vlažná zůstala. Znovu.

Harry si připadal velmi, velmi podvedeně.

Okolo Verresovské domácnosti se povalovaly stovky fantasy knížek. Harry z nich přečetl pěkných pár. A začínalo to vypadat, že má záhadnou temnou stránku. Takže, po tom co při několika prvních pokusech voda odmítla spolupracovat, Harry se rozhlédl po učebně formulí, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje, zhluboka se nadechl, soustředil se a rozzuřil se. Myslel na to, jak zmijozelští šikanovali Nevilla, a na tu hru, při které vám vyrazili knihy z rukou pokaždé, když jste je zkusili znovu sebrat. Myslel na to, co Draco Malfoy řekl o tom desetiletém Láskorádovic děvčeti a o tom, jak starostolec ve skutečnosti fungoval...

A vztek se mu vplazil do krve, pozvedl hůlku rukou, která se třásla nenávistí a chladným hlasem řekl "Frigideiro!" a naprosto nic se nestalo.

Harry byl oklamán. Chtěl někomu napsat a požadovat vrácení peněz za svou temnou stránku, která očividně musela mít nějakou neodolatelnou magickou sílu, ale ukázala se být defektní.

"Frigideiro!" řekla znovu Hermiona z vedlejší lavice. Z její vody se stal pevný led a na krajích sklenice se tvořily bílé krystalky. Zdálo se, že Hermiona je naprosto soustředěná na svou práci a ani v nejmenším na to, že na ni celý zbytek třídy hledí s nenávistí v očích, což od ní bylo buď (a) nebezpečně nedbalé (b) perfektním hereckým výkonem hraničícím s čistým uměním.

"Ach, velmi dobře, slečno Grangerová!" zapištěl Filius Kratiknot, jejich profesor formulí a hlava havraspárské koleje, maličký mužíček, na kterém ani v nejmenším nebylo vidět, že v minulosti býval duelovým šampioném. "Výtečné! Ohromující!"

Harry očekával, že bude, přinejhorším, druhý po Hermioně. Samozřejmě by byl radši, kdyby ona musela dotahovat na něho, ale přijmul by to i opačně.

Pokud šlo o pondělí, Harry mířil na pozici nejhoršího ve třídě, o kterou družně soutěžil se všemi ostatními mudlorozenými studenty, až na Hermionu. Ta byla úplně samotinká bez soupeřů až na vrcholu, chudinka.

Profesor Kratiknot stál u lavice jiné mudlorozené studentky a tiše opravoval způsob, jakým držela hůlku.

Harry pohlédl na Hermionu. Ztěžka polkl. Byla to její očividná úloha v tomhle uspořádání věcí... "Hermiono?" řekl Harry napjatě. "Netušíš, co bych mohl dělat špatně?"

Hermioniny oči se rozzářily příšerným světlem nápomocnosti a něco v koutě Harryho mysli zaskučelo v zoufalém ponížení.

O pět minut později byla Harryho voda o poznání chladnější než pokojová teplota a Hermiona mu dala několik verbálních poplácáních po zádech a řekla mu, aby to příště vyslovoval pečlivěji a odešla, aby pomohla někomu dalšímu.

Profesor Kratiknot jí dal bod pro Havraspár za to, že mu pomohla.

Harry sevřel zuby tak bolestivě, až ho rozbolela čelist a to jeho výslovnosti nikterak nepomohlo.

Je mi jedno, jestli je to nefér soutěžení. Přesně vím, co budu dělat s dvěma hodinami, které mám denně navíc. Budu sedět ve svém kufru a studovat, dokud se Hermioně nevyrovnám.




"Přeměňování patří k nejsložitější a nejnebezpečnější magii, kterou se v Bradavicích budete učit," řekla profesorka McGonagallová. Na tváři přísné staré čarodějky nebyla nejmenší stopa po úsměvu. "Každý, kdo si v mé třídě bude zahrávat, odejde a už se nevrátí. Byli jste varováni."

Její hůlku se snesla dolů a poklepala na katedru, která se hladce přeměnila v prase. Několik mudlorozených studentů vyjeklo. Prase se rozhlédlo kolem a zachrochtalo, zdálo se zmatené. Pak se z něho znovu stal stůl.

McGonagallová se rozhlédla po třídě. Její oči se zastavily na jedné osobě.

"Pane Pottere," řekla profesorka McGonagallová. "Vy jste své učebnice dostal teprve před několika dny. Začal jste už číst svou učebnici přeměňování?"

"Ne, omlouvám se, paní profesorko," řekl Harry.

"Nemusíte se omlouvat, pane Pottere. Pokud by bylo vyžadováno čtení napřed, byl byste o tom vyrozuměn." Profesorčiny prsty zabubnovaly o katedru. "Pane Pottere, chtěl byste si tipnout, zda je tohle katedra, která byla krátce přeměněna na prase, nebo to už od začátku bylo prase a já jen na chvíli přeměnění sejmula? Pokud byste četl první kapitolu své učebnice, věděl byste to."

Harry lehce svraštil obočí. "Hádal bych, že by bylo jednodušší začít s prasetem, vzhledem k tomu, že kdyby to byla katedra, nemusela by vědět, jak stát na nohou."

Profesorka McGonagallová zavrtěla hlavou. "Není to vaše chyba, pane Pottere, ale správná odpověď je, že při výuce přeměňování tipovat nechceme. Špatné odpovědi budou ohodnoceny s mimořádnou přísností, vynechané odpovědi s velkou shovívavostí. Musíte se naučit, co nevíte. Pokud vám položím nějakou otázku, bez ohledu na to, jak základní nebo očividnou, a vy odpovíte ,Nejsem si jistý' nebudu vám to mít za zlé a každý, kdo se zasměje ztratí školní body. Mohl byste mi říct, proč tohle pravidlo existuje, pane Pottere?"

Protože jediný omyl při přeměňování může být neuvěřitelně nebezpečný. "Ne."

"Správně. Přeměňování je nebezpečnější než přemísťování, které je vyučováno až v šestém ročníku. Naneštěstí, přeměňování se musí učit a procvičovat v mladém věku, aby se maximalizovaly vaše možnosti v dospělosti. Takže se jedná o nebezpečný předmět a vy byste se měli bát, abyste neudělali žádné chyby, protože žádný z mých studentů dosud nebyl trvale zraněn a já bych byla mimořádně nerada, pokud by tohle měla být první třída, která mi pokazí můj rekord."

Několik studentů polklo.

Profesorka McGonagallová se postavila a přešla ke zdi za svou katedrou, na které byla tabule s fixami a mazátkem. "Existuje spoustu důvodů, proč je přeměňování nebezpečné, ale jeden z nich zvlášť vyčnívá." Vzala jeden z fixů a napsala jasně rudá písmena, která pak modře podtrhla:

PŘEMĚNĚNÍ NENÍ TRVALÉ!

"Přeměnění není trvalé!" řekla McGonagallová. "Přeměnění není trvalé! Přeměnění není trvalé! Pane Pottere, představte si, že by student přeměnil kus dřeva na sklenici vody a vy jste ji vypil. Co si myslíte, že by se vám mohlo stát, až by přeměnění pominulo?" Následovala pauza. "Omlouvám se, pane Pottere, na to jsem se vás neměla ptát, zapomněla jsem, že jste obdařen neobvykle pesimistickou představivostí-"

"Jsem v pořádku," řekl Harry a ztěžka polkl. "Takže první odpovědí by bylo, že nevím," McGonagallová přikývla, "ale představuji si, že by to mohlo být... dřevo v mém žaludku a v mém krevním oběhu, a pokud se něco z té vody dostalo do tkání mého těla – byla by to dužina dřeva nebo tvrdé dřevo nebo..." Harryho chápání magie ho zradilo. Nedokázal pochopit, jak by se vůbec dřevo mohlo zkreslit do vody, takže netušil, co by se stalo, až by se molekuly vody rozprostřely ve svých normálních termálních pohybech a magie by zmizela a struktura by se obnovila.

Profesorčina tvář byla upjatá. "Jak pan Potter správně odvodil, udělalo by se vám neuvěřitelně špatně a bylo by třeba neodkladné lékařské pomoci. Prosím otočte ve svých učebnicích na pátou stranu."

Dokonce i bez jakéhokoli zvuku doprovázejícího pohyblivý obrázek, jste poznali, že ta žena s příšerně zbarveným obličejem křičí.

"Ten zločinec, který přeměnil zlato ve víno a dal ho této ženě k pití, ,jako splátku dluhu' jak to položil, byl odsouzen na deset let do Azkabanu. Prosím otočte na stranu 6. To je mozkomor. Mozkomoři jsou azkabanští dozorci. Vysávají z vás vaši magii, váš život a každou šťastnou myšlenku, kterou byste mohli mít. Na obrázku na straně 7 je onen zločinec o deset let později, při svém propuštění. Řeknete si, že je mrtvý – ano, pane Pottere?"

"Paní profesorko," řekl Harry, "pokud už se stane to nejhorší, jako v takovémto případě, existuje nějaký způsob, jak to přeměnění udržet?"

"Ne," řekla profesorka McGonagallová přímo. "Udržování přeměnění představuje stálé odsávání vaší magie, jeho velikost se pak určuje podle velikosti cílové formy. A potřeboval byste nový kontakt s cílem každých několik hodin, což je, v takovémto případě, nemožné. Takovéto pohromy jsou nenapravitelné!"

Profesorka McGonagallová se předklonila. Její tvář byla velmi tvrdá. "Naprosto nikdy, za žádných okolností, nepřeměníte nic na tekutinu nebo plyn. Žádná tekutina, žádný plyn. Nic podobného vodě, nic podobného vzduchu. I pokud to není určeno k pití. Tekutiny se odpařují, maličké kousky se dostávají do vzduchu. Nepřeměníte něco, co by bylo určeno ke spálení. Vytvoří to kouř, který by někdo mohl vdechnout! Nikdy nepřemíníte nic, co by se jakkoli mohlo dostat do něčího těla. Žádné jídlo. Nic, co vypadá jako jídlo. Ani kdyby to byl jen malý žertík, při kterém byste jim o tom blátovém koláči chtěli říct, ještě než ho skutečně snědí. Nikdy to neuděláte. Nikdy. Uvnitř téhle učebny nebo kdekoli jinde. Rozumí tomu každý jeden student?"

"Ano," řekli Harry, Hermiona a pár dalších. Zbytek, zdá se, ztratil řeč.

"Rozumí tomu naprosto každý student?"

"Ano," řekli, zamumlali, nebo zašeptali.

"Pokud porušíte některé z těchto pravidel, po zbytek vašeho pobytu v Bradavicích už přeměňování studovat nebudete. Opakujte po mě. Nikdy nic nepřeměním v tekutinu nebo plyn."

"Nikdy nic nepřeměním v tekutinu nebo plyn," řekli studenti v neuspořádaném sboru.

"Znovu! Hlasitěji! Nikdy nic nepřeměním v tekutinu nebo plyn."

"Nikdy nic nepřeměním v tekutinu nebo plyn."

"Nikdy nepřeměním nic, co vypadá jako jídlo, nebo by se nějak jinak mohlo dostat do lidského těla."

"Nikdy nepřeměním nic, co má být spáleno, protože by někdo mohl vdechnout kouř."

"Nikdy nepřeměním nic, co vypadá jako peníze, včetně těch mudlovských," řekla profesorka Mcgonagallová. "Skřeti mají své způsoby, jak zjistit, kdo to udělal. Dle zákona je skřetí rasa v permanentním stavu války se všemi magickými penězokazci. Nepošlou bystrozory. Pošlou armádu."

"Nikdy nepřeměním nic, co vypadá jako peníze," ozvali se jednohlasně studenti.

"A nade vše ostatní," řekla profesorka McGonagallová, "nepřeměníte žádnou živou bytost, obzvlášť ne sebe. Udělalo by vám to velmi zle, možná by vás to i zabilo, podle toho, jak jste se přeměnili a jak dlouho jste změnu udržovali." Profesorka McGonagallová se odmlčela. "Pan Potter má právě v otázce zvednutou ruku, protože viděl zvěromágskou přeměnu – přeměnu člověka v kočku a zpět, abych byla přesná. Ale zvěromágská přeměna není volným přeměňováním."

Profesorka McGonagallová z kapsy vyndala malý kousek dřeva. Klepla hůlkou a stala se z něho skleněná koule. Pak řekla "Crysteferrium!" a ze skleněné koule se stala ocelová koule. Naposledy na ni poklepala hůlkou a z ocelové koule se znovu stal kousek dřeva. "Crysteferrium přeměňuje předmět z pevného skla do podobně tvarovaného předmětu z pevné oceli. Nedokáže to naopak a stejně tak nedokáže přeměnit stůl v prase. Nejobecnější forma přeměňování – volné přeměňování, které se tu budete učit – je schopné přeměnit jakýkoli objekt v cokoli, alespoň pokud se bavíme o fyzické podobě. Z toho důvodu musí být volné přeměňování prováděno bezhlasně. Používání formulí by vyžadovalo odlišná slova pro každé odlišné přeměnění."

Profesorka McGonagallová se na studenty ostře podívala. "Někteří učitelé začínají s přeměňovacími kouzly a k volnému přeměňování se dostanou později. Ano, to by na začátku bylo o mnoho jednodušší. Ale mohlo by to na vás zanechat neblahý vtisk, který by poškodil vaše pozdější schopnosti. Zde se budete učit volné přeměňování od samotného začátku. To vyžaduje, abyste kouzla sesílali bezhlasně, tak, že budete upnutě myslet na tvar předmětu, tvar cílového předmětu a samo přeměnění."

"A abych panu Potterovi odpověděla na otázku," pokračovala profesorka McGonagallová, "je to volné přeměňování, které nikdy nesmíte provést na jiné živé bytosti. Existují kouzla a lektvary, která dokážou bezpečně, vratně a omezeně přeměňovat živé bytosti. Například zvěromág s chybějí končetinou nebude onu končetinu mít ani po přeměnění. Volné přeměňování není bezpečné. Vaše tělo se bude měnit, když bude přeměněné – dýchaní, například, vyústí ve stálou ztrátu tělesné hmoty do atmosféry. Když přeměnění vyprchá a vaše tělo se pokusí navrátit svou původní podobu, nepodaří se mu to. Pokud k sobě přiložíte hůlku a představíte si sebe se zlatými vlasy, vlasy vám potom vypadají. Pokud si sebe představíte jako někoho s čistčí pletí, zajístíte si dlouhý pobyt u Svatého Munga. Pokus se přeměníte do dospělého těla, zemřete jakmile přeměnění vyprchá.

To vysvětlovalo, proč viděl takové věci jako tlusté kluky, nebo dívky, které nepředstavovaly naprostý ideál krásy. Nebo staré lidi, když už jsme u toho. To by se nestávalo, pokud byste se prostě mohli každé ráno přeměnit. Harry zvedl ruku a snažil se očima vyhledat profesorku McGonagallovou.

"Ano, pane Pottere?"

"Je možné přeměnit žijící bytost do nehybného předmětu, řekněme mince – ne, omluvte mě, hrozně moc se omlouvám, řekněme ocelové koule?"

Profesorka McGonagallová zavrtěla hlavou. "Pane Pottere, i neživé předměty během času prodělávají malé vnitřní změny. Na vašem těle by nebyly žádné viditelné změny a během první minuty byste si nevšiml ničeho zvláštního. Ale během hodiny by se vám udělalo špatně a o den později byste zemřel."

"Ehm, omluvte mě, takže kdybych četl první kapitolu, hádal bych, že katedra byla původně katedrou a ne prasetem," řekl Harry, "ale jenom kdybych provedl další předpoklad, totiž že jste nechtěla zabít prase, což by mohlo vypadat velmi pravděpodobně, ale-"

"Vidím, že známkování vašich testů pro mě bude nekončícím zdrojem potěšení, pane Pottere. Ale pokud máte další otázky, mohla bych vás požádat, jestli byste s nimi počkal na konec hodiny?"

"Žádné další otázky, paní profesorko."

"Teď opakujte po mně," řekla profesorka McGonagallová. "Nikdy se nepokusím přeměnit jakoukoli živou bytost, obzvláště sebe, pokud k tomu nebudu specificky instruován/a za použití specializované formule nebo lektvaru."

"Pokud nebudu vědět, jestli je přeměnění bezpečné, nebudu se o něj pokoušet, dokud se nezeptám profesorky McGonagallové nebo profesora Kratiknota nebo profesora Snapea nebo ředitele Brumbála, kteří jsou v Bradavicích jedinými uznanými autoritami na přeměňování. Zeptat se jiného studenta nestačí, i kdyby řekl, že si pamatuje odpověď na tu samou otázku."

"I pokud by mi momentální profesor či profesorka obrany řekli, že přeměnění je bezpečné, dokonce i kdybych viděl dotyčného profesora ho zkusit a nezdálo by se, že se něco pokazilo, sám to nezkusím."

"Mám naprosté právo odmítnout jakékoli přeměnění, ohledně kterého se cítit sebeméně nejistě. Vzhledem k tomu, že ani ředitel Bradavic mi nemůže přikázat opak, rozhodně takový příkaz nepřijmu od profesora obrany, dokonce i kdyby dotyčný profesor vyhrožoval, že strhne vaší koleji sto bodů a vyloučí vás."

"Pokud poruším některé z těchto pravidel, nebudu v Bradavicích pokračovat ve studiu přeměňování."

"Tato pravidla budeme opakovat na začátku každého vyučování po celý první měsíc," řekla profesorka McGonagallová. "A teď, začnete se zápalkami jako počátečním předmětem a jehlami jako cílovým předmětem... hůlky pryč, děkuji vám, tím ,začnete' jsem myslela začnete si psát poznámky."

Půl hodiny před koncem hodiny profesorka McGonagallová rozdala zápalky.

Na konci hodiny před Hermionou ležela stříbřitě vypadající zápalka a před zbytkem třídy, mudlorozenými nebo ne, přesně to s čím začali.

Profesorka McGonagallová Hermionu odměnila dalším bodem pro Havraspár.


Potom co byla třída přeměňování rozpuštěna a Harry si ukládal knížky do váčku, přišla k jeho lavici Hermiona.

"Víš," řekla s nevinným výrazem. "Dneska jsem Havraspáru získala dva body."

"Ano," řekl Harry stručně.

"Ale nebylo to tak dobré, jako tvých sedm bodů," řekla. "Asi prostě nejsem tak inteligentní jako ty."

Harry právě dokrmil váček svým domácím úkolem a se zúženýma očima se obrátil k Hermioně. Úplně by na to zapomněl.

Zatřepetala na něj řasami. "Ale výuku máme každý den. Zajímalo by mě, jak dlouho ti zabere, než najdeš další mrzimory k záchraně? Dnes je pondělí. Takže, to ti dává čas do čtvrtka."

Bez mrknutí si zírali do očí.

Harry promluvil první. "Samozřejmě si uvědomuješ, že tohle znamená válku."

"Nevěděla jsem, že máme mír."

Všichni ostatní studenti je fascinovaně sledovali. Všichni ostatní studenti plus, bohužel, profesorka McGonagallová.

"Á, pane Poterre?" ozvala se profesorka McGonagallová z druhé strany místnosti, "Mám pro vás jisté dobré zprávy. Madame Pomfreyová schválila váš návrh na ochranu skel u jejích otoč-okének, a podle plánu by to mělo být hotovo do konce příštího týdne. Řekla bych, že to si zaslouží... řekněme deset bodů pro Havraspár."

Hermionina tvář se stáhla v šokovaném a zrazeném výrazu. Harry si představil, že na vlastní tváři musí mít podobný pohled.

"Profesorko..." zasyčel Harry.

"Ty body byly nepochybně zasloužené, pane Pottere. Nerozdávala bych školní body jen tak z rozmaru. Pro vás to mohla být jen jednoduchá záležitost se spatřením něčeho křehkého a navrhnutí způsobu, jak to ochránit, ale otoč-okénka jsou drahá a pan ředitel neměl radost, když se posledně jedno rozbilo." McGonagallová vypadala zamyšleně. "No tohle, zajímalo by mne, jestli už nějaký jiný student získal sedmnáct školních bodů během prvního školního dne. Budu si to muset vyhledat, ale mám podezření, že je to nový rekord. Možná bychom měli učinit oznámení u večeře?"

"PROFESORKO!" zaječel Harry. "Tohle je naše válka! Přestaňte se vměšovat!"

"Ne, dokud nedostanete čas do čtvrtka příštího týdne, pane Pottere. Pokud tedy, samozřejmě, neprojevíte nějaké špatné chování, například nezdvořile oslovíte profesora, a do té doby body neztratíte." Profesorka McGonagallová si položila prst na tvář a zatvářila se přemítavě. "Očekávám, že do pátku jste v mínusových číslech."

Harry prudce zavřel pusu. Poslal na McGonagallovou svůj nejlepší Smrtelný pohled, ale tu to očividně jen pobavilo.

"Ano, rozhodně oznámení u večeře," řekla profesorka McGonagallová zadumaně. "Ale abychom neurazili zmijozelské, oznámení by mělo být krátké. Jen množství vašich bodů a skutečnost, že jde o rekord... a pokud by k vám někdo přišel pro pomoc s domácím úkolem a byl zklamaný, že jste ještě ani nezačal číst své učebnice, vždycky je můžete odkázat ke slečně Grangerové."

"Profesorko!" zaječela Hermiona docela pisklavým hlasem.

Profesorka McGonagallová ji ignorovala. "Tedy, zajímalo by mě, jak dlouho potrvá, než slečna Grangerová udělá něco, co si zaslouží večerní oznámení? Těším se na to, ať už půjde o cokoli."

Harry s Hermionou se v nevyřčeném vzájemném souhlasu otočili a vyřítili se z učebny. Byli následováni vojem fascinovaných havraspárů.

"Um," řekl Harry. "Pořád platí to po večeři?"

"Samozřejmě," řekla Hermiona. "Nechtěla bych, abys zaostal s učením."

"Páni, to ti děkuju. A dovol mi jen říct, že s tím, jak skvělá už doopravdy jsi, jeden musí přemýšlet, jak si budeš vést, až získáš základní trénink v racionalitě."

"Je to vážně tak užitečné? Nezdálo se, že by ti to pomohlo s formulemi nebo s přeměňováním."

Následovala chvilka ticha.

"No, já jsem své učebnice dostal teprve před čtyřmi dny. Proto jsem těch sedmnáct školních bodů musel vydělat, aniž bych mávnul hůlkou."

"Před čtyřmi dny? Možná, že ty nedokážeš přečíst osm knih za čtyři dny, ale měl bys být schopný zvládnout alespoň jednu. Kolik dní ti to zabere tímhle tempem? Pěkně ovládáš matematiku, tak mi řekni, kolik je osmkrát čtyři děleno nulou?"

"Teď mám vyučování, to tebe nezdržovalo, ale víkendy jsou volné, takže... lim ypsilon směřující k nule plus čtyřikrát osm děleno ypsilon... 10:47 v neděli."

"Já jsem to zvládla během tří dnů."

"Dobrá, tak tedy 14:47 v sobotu. Jsem si jistý, že ten čas někde najdu."

A to byl večer a ráno prvního dne.


16. Laterální myšlení



Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

Gramatická kontrola: Kometa

Nejsem psychopat, jsem jen velmi kreativní.

Harryho rozvrh:

1/2 17.kapitoly - čtvrtek: Harryho geniální experiment, hodina létání, profesorka McGonagallová
2/2 17.kapitola - čtvrtek: zneužití slov Moci a Šílenství - Brumbál
18.kapitola - pátek dopoledne: hodina lektvarů
19.kapitola - pátek odpoledne: druhá hodina obrany bojové magie



Laterální myšlení



 


Jakmile ve středu vešel do učebny obrany, Harry pochopil, že tahle třída bude jiná.

Pro začátek to byla největší učebna, jakou zatím v Bradavicích viděl, srovnatelná s hlavními univerzitními učebnami se stupňovitými řadami lavic, které čelily obrovskému plochému pódiu, které vypadalo, že je zhotoveno z bílého mramoru. Učebna se nacházela vysoko v hradu – v pátém patře – a Harry věděl, že blíže se k vysvětlení toho, jak se sem taková třída vešla, nedostane. Začínalo mu být zřejmé, že Bradavice postrádají geometrii, euklidovskou nebo jinou; měly spojení, ale ne směry.

Narozdíl od univerzitní auly tu nebyly řady sklápěcích sedadel se zabudovanými deskami; místo toho tu byly obyčejné bradavické dřevěné lavice a dřevěné židle seřazené do křivky v každé úrovni učebny. Až na to, že každá lavice na sobě měla připevněn plochý, bílý, obdélníkovitý předmět. Tyhle věci Harry na lavicích ještě neviděl.

Ve středu obrovské plošiny stála na malém zvednutém stupínku z tmavšího mramoru katedra. Za ní seděl Quirell zhroucený v židli, a s hlavou zvrácenou dozadu si trochu slintal na hábit.

No, copak mi jen tohle připomíná...?

Harry do třídy dorazil tak brzo, že tu ještě nebyli žádní jiní studenti. (Anglický jazyk byl nedostatečný, když přišlo na cestování časem; konkrétně angličtina postrádala slova schopná popsat, jak příhodné to je) Quirell se teď nezdál být... funkčním... a Harry beztak neměl žádnou zvláštní chuť se k němu přibližovat.

Vybral si lavici, vyšplhal k ní, sedl si a vylovil učebnici obrany. Byl v sedmé osmině, vlastně ji plánoval dokončit než začne výuka, ale už zaostával za plánem a obraceč času dnes použil už dvakrát.

Po krátké chvilce se začaly ozývat zvuky naznačující, že se třída plní. Harry je ignoroval.

"Pottere? Co ty děláš v téhle třídě?"

Tenhle hlas sem nepatřil. Harry vzhlédl. "Draco? Co ty děláš v, ach můj bože, ty máš poskoky."

Jeden z chlapců stojících za Dracem měl docela dost svalů na jedenáctileté dítě, ten druhý stál v podezřele rovnovážném postoji.

Draco se samolibě usmál a ukázal za sebe. "Pottere, představuju ti pana Crabba," jeho ruka se pohla od Svalů k Rovnováze, "A pana Goyla. Vincente, Gregory, tohle je Harry Potter."

Pan Goyle naklonil hlavu a obdařil Harryho pohledem, který pravděpodobně měl něco znamenat, ale ve výsledku vypadal jen šilhavě. Pan Crabe řekl "Tě rád poznávám" hlasem, který zněl, jako by se ho snažil snížit, co nejvíce může.

Přes Dracovu tvář přelétlo zděšení, ale rychle bylo nahrazeno nadřazeným úsměškem.

"Ty máš poskoky!" zopakoval Harry. "Kde dostanu poskoky?"

Dracův samolibý úsměšek se rozšířil. "Obávám se, Pottere, že prvním krokem by bylo být zařazen do Zmijozelu-"

"Cože? To není fér!"

"- a druhým krokem, aby vaše rodiny učinily dohodu, krátce po tom, co jste se narodili."

Harry se podíval na pana Crabba a pana Goyla. Oba se velmi snažili, aby se tyčili. To znamenalo, že se nakláněli dopředu, hrbili se přes ramena, vystrčovali krky a zírali na něj.

"Um... počkej," řekl Harry. "Tohle bylo domluveno před lety?"

"Přesně tak, Pottere. Obávám se, že máš smůlu."

Pan Goyle vytáhl párátko a, zatímco se stále tyčil, si začal čistit zuby.

"A," řekl Harry, "Lucius trval na tom, abys vyrostl neseznámen se svými bodyguardy a abys je poznal teprve v první den školy."

To Dracovi smetlo úšklebek z tváře. "Ano, Pottere, všichni víme, jak jsi chytrý, celé škole je to teď jasné, můžeš se přestat předvádět-"

"Takže jím bylo celý život zdůrazňováno, že budou tvými poskoky a oni strávili roky představováním si, jak by asi poskoci měli vypadat-"

Draco zamrkal.

" - a co je horší, znali jeden druhého a trénovali-"

"Šéf ti řikal, ať zmlkneš," zahučel pan Crabbe. Pan Goyle skousl párátko a zatímco ho svíral mezi zuby, jednou rukou prolupl klouby na té druhé.

"Říkal jsem ti, abys tohle nedělal před Harrym Potterem!"

Oba dva se zatvářili trochu rozpačitě a pan Goyle rychle zastrčil párátko zpátky do kapsy u hábitu.

Ale ve chvíli, kde se od nich Draco otočil k Harrymu, se už zase tyčili.

"Omlouvám se," řekl Draco upjatě, "za tu urážku, kterou ti tihle imbecilové nabídli."

Harry pány Crabba a Goyla obdařil významným pohledem. "Řekl bych, že jsi na ně příliš tvrdý, Draco. si myslím, že se chovají zrovna tak, jak bych chtěl, aby se chovali poskoci. Kdybych tedy měl nějaké poskoky, chci říct."

Dracovi poklesla čelist.

"Hej Gregory, myslíš si, že se nás snaží vodlákat vod šéfa?"

"Jsem si jistý, že pan Potter by nebyl tak pošetilý."

"Ach, ani bych na to nepomyslel," řekl Harry uhlazeně. "Je to jen maličkost, kterou můžete mít na paměti, kdyby se váš současný zaměstnavatel ukázal neuznalým. Krom toho, nikdy neublíží mít jiné nabídky, když stále ještě vyjednáváte o pracovních podmínkách, správně?"

"Co on dělá v Havraspáru?"

"Nemám nejmenší tušení, pane Crabbe."

"Zmlkněte, oba dva," procedil Draco skrze sevřené zuby. "To je rozkaz." S viditelnou námahou přemístil pozornost zpátky k Harrymu. "Každopádně, co děláš na zmijozelské výuce obrany?"

Harry se zamračil. "Vydrž." Vložil ruku do váčku. "Rozvrh." Podíval se na pergamen. "Obrana, 14:30, a právě teď je..." Harry se podíval na své mechanické hodinky, které ukazovaly 11:23. "14:23, pokud jsem neztratil pojem o čase. Neztratil?" Pokud ano, no, pak Harry věděl, jak se dostat do jakékoli třídy, ve které by měl být. Bože, jak jen miloval svůj obraceč času a jednou, až bude dost starý, si ho vezme.

"Ne, to zní správně," řekl Draco se zamračením. Jeho zrak se obrátil k auditoriu, které se plnilo zeleně lemovanými hábity a...

"Znebeblbci!" vyprskl Draco. "Co tu dělají oni?"

"Hmm," řekl Harry. "Profesor Quirrell říkal... zapomněl jsem jeho přesná slova... že bude ignorovat některé z bradavických výukových zvyklostí. Možná právě spojil všechny své třídy."

"Huh," řekl Draco. "Ty jsi tu první Havraspár."

"Jep. Dostal jsem se sem brzo."

"Co potom děláš až tady vzadu?"

Harry zamrkal. "Nevím, zdálo se mi to jako dobré místo?"

Draco si odfrkl. "Nemohl by sis sednout dál od učitele, aniž bys přitom opustil místnost." Draco se lehce naklonil dopředu, náhle vypadal soustředěně. "Pottere, je pravda to o tom, co jsi řekl Derrickovi a jeho partě?"

"Kdo je Derrick?"

"Trefil jsi ho koláčem?"

"Ve skutečnosti dvěma koláči. A co jsem mu měl říct?"

"Že ani v nejmenším není lstivý nebo ambiciozní, a že je úrážkou odkazu Salazara Zmijozela." Draco na Harryho upřeně hleděl.

"To... zní docela přesně," řekl Harry. "Myslím, že to bylo mnohem víc jako ,je tohle část nějakého nesmírně chytrého plánu, který ti získá budoucí výhodu, nebo je to jenom ta nesmyslá urážka odkazu Salazara Zmijozela, na jakou to vypadá' nebo něco takového. Nepamatuju si přesná slova."

Draco potřásl hlavou. "Posíláš nám tu smíšené signály, Pottere."

"Huh?" řekl Harry v upřímném zmatku.

"Warrington řekl, že dlouhý čas strávený pod Moudrým kloboukem je jedno z průvodních znamení budoucího velkého Pána zla. Všichni o tom mluvili, uvažovali, jestli by se tě čistě pro případ měli přichytit. A pak jsi šel a ochránil jsi bandu mrzimorů, pro Merlina. Pak jsi řekl Derrickovi, že je urážkou odkazu Salazara Zmijozela! Co si kdo myslet?"

"Že mě Moudrý klobouk zařadil do ,Zmijozelu! Jen žertuju! Havraspáru!' a já se chovám podle toho."

Pan Crabbe s panem Goyelem se zasmáli, pan Goyle si rychle přitiskl dlaň přes pusu.

"Radši bysme si měli jít zabrat místa," řekl Draco. Zaváhal, jeho hlas se stal formálnějším. "Pottere, aniž bych se ještě k něčemu zavazoval, přeji si pokračovat v naší předchozí konverzaci a tvoje podmínka je pro mě přípustná."

Harry přikývl. "Vadilo by ti hodně, kdybychom to zatím odložili do sobotního odpoledne? Jsem teď v takové malé soutěži."

"Soutěži?"

"Jestli dokážu přečíst všechny své učebnice stejně rychle jako Hermiona Grangerová."

"Grangerová," zopakoval Draco. Oči se mu zúžily. "Ta mudlovská šmejdka, která si myslí, že je Merlin? Pokud se snažíš překonat ji, pak ti všichni zmijozelové ze srdce přejí hodně štěstí a já tě nebudu oběžovat až do soboty." Draco naklonil hlavu v gestu odměřeného respektu a odešel, následován svými poskoky.

Ach, tohle bude taková zábava užonglovat, to vidím už teď.

Učebna se teď rychle plnila všemi čtyřmi barvami: zelenou, červenou, žlutou a modrou. Draco a jeho dva přátelé se právě snažili dostat se ke třem sousedním místům v první řadě – už obsazeným, samozřejmě. Pan Crabbe a pan Goyle se důrazně tyčili, ale nezdálo se, že by to mělo velké efekt.

Harry se sklonil nad svou učebnicí obrany a pokračoval ve čtení.


V 14:35, když většina míst byla obsazená a nzzdálo se, že by měl jestě někdo přijít, sebou profesor Quirrell ve své židli náhle trhnul a posadil se zpříma, a jeho tvář se objevila na plochých bílých obdélníkových přemětech, které byly připevněny k lavicím.

Harryho to zaskočilo - jak náhlé objevení tváře profesora Quirrella, tak ona podobnost s mudlovskou televizí. Bylo na tom něco nostalgického a smutného, tolik se to podobalo domovu a přitom jím vůbec nebylo...

"Dobré odpoledne, mí mladí učedníci," řekl profesor Quirrell. Zdálo se, že jeho hlas přichází z lavicové obrazovky a mluví přímo k Harrymu. "Vítejte na vaší první hodině bojové magie, jak ji nazvali zakladatelé Bradavic; nebo, jak je nazývána v pozdním dvacátém století, na hodině obrany proti černé magii."

Následoval zvuk zběsilého škrabání, jak se překvapení studenti natáhli po svých pergamenech nebo sešitech.

"Ne," řekl profesor Quirrell, "vážně, neobtěžujte se si psát, jak se tahle třída kdysi jmenovala. Žádné podobně bezpředmětné otázky se na mých testech neobjeví. To je slib."

Mnoho studentů se na to napřímilo, na tváři poměrně šokované výrazy.

Profesor Quirrell se tence usmál. "Ti z vás, kteří promanili svůj čas četbou svých zbytečných učebnic obrany pro první ročník-"

Někdo ze sebe vydal dusivý zvuk. Harryho napadlo, jestli to byla Hermiona.

" - mohli získat ten dojem, že přestože je tato třída nazvána obranou proti černé magii, ve skutečnosti pokrývá to, jak se bránit proti přízračným motýlům, kteří způsobují mírně špatné sny, nebo proti kyselinovým slimákům, kteří mohou rozpustit dvoupalcový dřevěný trám, když jim na to poskytnete většinu dne."

Profesor Quirrell se postavil, odrazil židli od katedry. Obrazovka na Harryho lavici sledovala každý jeho pohyb. Profesor Quirrell dokráčel doprostřed učebny a zařval:

"Maďarský trnoocasý drak je vyšší než tucet mužů dohromady! Chrlí oheň tak rychle a přesně, že dokáže usmažit zlatonku v letu! Jedna smrtící kletba ho porazí!"

Od studentů se ozvalo zalapání po dechu.

"Horský trol je ještě nebezpečnější než maďarský trnoocasý! Je dost silný, aby prokousl ocel! Jeho kůže je natolik tvrdá, že odráží sekací kouzla! Jeho čich je natolik přesný, že vycítí, zda je jeho kořist ve smečce nebo sama a zranitelná! Nejstrašlivější ze všech, trol je mezi kouzelnými tvory jedinečný v tom, že sám na sobě dokáže vědomě udržovat přeměnění – vždy se přeměňuje do svého vlastního těla. Kdyby se vám nějak podařilo useknout mu ruku, během několika vteřin naroste zpátky! Oheň a kyseliny způsobí zjizvení, které může dočasně zmást trolovy regenerativní schopnosti – na hodinu nebo dvě! Jsou dostatečně chytří, aby používali palice jako nástroje! Horský trol je třetí nejnebezpečnější stvoření na celém světě! Jedna smrtící kletba ho porazí."

Studenti vypadali docela šokovaně.

Profesor Quirrell se poměrně pochmurně usmál. "Vaše neužitečná nahrážka za učebnici obrany pro třetí ročník navrhuje, abyste horského trola vystavili slunečnímu světlu, které ho zmrazí na místě. To, moji mladí učedníci, je přesně ten druh neužitečných vědomostí, který u mých zkoušek nikdy nenajdete. Horského trola nepotkáte za denního světla! Nápad, že byste ho měli vystavit slunečnímu světlu je výsledek pošetilých autorů učebnic, kteří se snaží ukázat své vlastní ovládnutí drobností na úkor praktičnosti! Jen proto, že existuje směšně obskurní způsob, jak se vypořádat s horskými troly neznamená, že byste se ho skutečně měli pokusit použít! Smrtící kletba je neblokovatelná, nezastavitelná a funguje naprosto pokaždé na cokoli s mozkem. Pokud jakožto dospělí kouzelníci zjistíte, že smrtící kletbu nedokážete použít, můžete se jednoduše přemístit pryč! Stejně tak, pokud čelíte druhému nejdokonalejšímu smrtícímu stroji, mozkomorovi. Jen se přemístíte pryč!"

"Pokud, samozřejmě," hlas profesora Quirrella byl teď tišší a tvrdší, "nejste pod vlivem proti-přemisťovací kletby. Ne, existuje jen jediné monstrum, které vás může ohrozit, jakmile plně dospějete. To nejnebezpečnější monstrum na celé světě, tak nebezpečné, že se mu nic ani vzdáleně nepřibližuje. Dospělý kouzelník. To je jediná věc, která vás stále bude schopná ohrozit."

Profesorovy rty se stáhly do tenké linky. "S neochotou vás naučím dost trivialit, abyste získali známku postačující k postupu u těch částí vašich prvoročníkových závěrečných zkoušek, které jsou předepisovány ministerstvem. Protože přesná známka, kterou v těchto sekcích dostanete, váš budoucí život nijak neovlivní, každý, kdo chce získat lepší než postačující známku, může klidně plýtvat svým vlastním časem u vaší patetické výmluvy pro učebnici. Název této třídy nezní obrana proti menším škůdcům. Jste tu, abyste se naučili bránit proti černé magii. Což znamená, a v tom si udělejme naprosté jasno, obranu proti temným kouzelníkům. Lidem s hůlkami, kteří vás budou chtít zranit a také se jim to podaří, pokud je nezraníte jako první! Neexistuje obrana bez útoku! Neexistuje útok bez boje! Tahle skutečnost má být příliš tvrdá pro jedenáctileté, podle těch tlustých, přeplacených, bystrozory střežených politiků, kteří sestavili vaše osnovy. Do propasti s těmi hlupáky! Jste tu kvůli předmětu, který byl v Bradavicích vyučován po osm set let! Vítejte ve vašem prvním roce bojové magie!"

Harry začal tleskat. Nemohl si pomoci, bylo to příliš inspirativní.

Jakmile začal tleskat, ozvala se roztroušená ozvěna od Nebelvíru a o něco silnější od Zmijozelu, ale většina studentů byla jednoduše příliš šokovaná, než aby reagovala.

Profesor Quirrell udělal úsečné gesto a potlesk okamžitě umlkl. "Velice vám děkuji," řekl. "Teď k praktickým záležitostem. Zkombinoval jsem všechny své třídy prvních ročníků bojové magie do jediné třídy, což mi dovoluje věnovat vám dvakrát tolik času oproti zdvojeným třídám-"

Následovala zděšená lapání po dechu.

"- zvýšené zatížení, které vám vynahradím tím, že nebudu požadovat žádné domácí úkoly."

Zděšená lapání po dechu ihned přestala.

"Ano, slyšeli jste mě správně. Naučím vás, jak bojovat, ne jak do pondělí napsat dvanáct palců o bojování."

Harry si zoufale přál, aby ho napadlo sednout si vedle Hermiony, aby teď mohl vidět výraz na její tváři, ale na druhou stranu si byl docela jistý, že si to představuje přesně.

A co víc, Harry se zamiloval. Bude to svatba ve třech: on, obraceč času a profesor Quirrell.

"Pro ty z vás, kteří chtějí u bojové magie trávit více času, jsem připravil jisté mimoškolní aktivity, o kterých si myslím, že je shledáte jak zajímavými, tak poučnými. Chcete ukázat světu své vlastní schopnosti místo toho, abyste pozorovali čtrnáct jiných lidí hrajících famrfrpál? Více než sedm lidí může bojovat v armádě."

A kruci.

"To a jiné mimoškolní aktivity vám také získají Quirrell body. Zajímalo by vás, co jsou Quirrell body? Školní bodový systém nevyhovuje mým potřebám, dělá školní body příliš vzácné. Rád bych svým studentům dával vědět, jak si vedou, o něco častěji. Při těch vzácných příležitostech, kdy vám dám psaný test, se oznámkuje sám zatímco s ním budete pokračovat, a pokud napíšete více souvisejících otázek špatně, test sám vám ukáže jména studentů, kteří na ony otázky odpověděli správně a tito studenti si budou moci vydělat Quirrell body tím, že vám pomohou."

...wow. Proč ostatní profesoři nepoužívali takový systém?

"K čemu jsou Quirrell body, uvažujete? Pro začátek, deset Quirrrell bodů bude platit za jeden školní bod. Ale získají vám i jiné výhody. Chtěli byste složit zkoušku v neobvyklý čas? Je tu nějaká konkrétní hodina, kterou byste raději přeskočili? Zjistíte, že dokážu být velmi flexibilní ve prospěch studentů, kteří shromáždili dost Quirrell bodů. Quirrell body budou rozhodovat o generálech v armádách. A k Vánocům – těsně před vánočními prázdninami – někomu splním přání. Jakýkoli se školou spjatý výkon, který leží v mé moci, v mém vlivu, nebo, nade vše ostatní, v mém důvtipu. Ano, byl jsem ve Zmijozelu a nabízím vám, že ve váš prospěch připravím lstivou intriku, pokud si to splnění vašeho přání bude žádat. Tohle přání bude patřit tomu, kdo získá nejvíce Quirrell bodů mezi všemi sedmi ročníky."

To bude Harry.

"Teď nechte své knihy a ostatní věci na lavicích – budou v bezpečí, obrazovky vám je ohlídají – a pojďte dolů na plošinu. Zahrajeme si hru zvanou Kdo je nejnebezpečnějším studentem ve třídě."


Harry stočil hůlku v pravé ruce a řekl "Ma-ha-su!"

Následovalo další vysoko posazené "bing" od vznášející se modré sféry, kterou profesor Quirrell Harrymu určil za jeho terč. Tento konkrétní zvuk označoval perfektní zásah, který Harry dostal při devíti z deseti posledních pokusů.

Profesor Quirrell někde vyhrabal kletbu, která byla extrémně lehká na výslovnost a měla směšně lehký pohyb hůlkou a měla tendenci strefit cokoli, na co jste se zrovna dívali. Profesor Quirrell pohrdavě prohlásil, že opravdová bojová magie je mnohem obtížnější. Že tahle kletba by byla ve skutečném boji k ničemu. Že to byl stěží ovladatelný výboj magie, jehož jediným obsahem bylo zaměření, a že by při zásahu na chvilku způsobil bolest úměrnou tvrdé ráně do nosu. Že jediným účelem toho testu bylo zjistit, kdo se učí rychle, vzhledem k tomu, že si byl profesor Quirrell jistý, že nikdo z nich se s touto nebo podobnou kletbou ještě nesetkal.

Harryho nic z toho nezajímalo.

"Ma-ha-su!"

Červený výboj energie vystřelil z jeho hůlky a strefil terč, a modrá sféra znovu vydala to bing, které znamenalo, že jeho kouzlo skutečně fungovalo. Přál si, aby terče uskakovaly, jako ty malé sféry, které Ben Kenobi používal pro trénovaní Luka, ale profesor Quirrell z nějakého důvodu místo toho seřadil všechny studenty a terče do úhledných řad, což zajišťovalo, že nestrefí jeden druhého.

Poprvé od doby, co Harry dorazil do Bradavic se cítil jako opravdový kouzelník.

Takže Harry sklonil hůlku, skočil doprava, a škubnul a stočil ji a zařval "Ma-ha-su!"

Následovalo méně vysoké "dong" které znamenalo, že se mu to téměř povedlo.

Harry strčil hůlku do kapsy, skočil zpátky doleva, vytáhl ji a vypálil další paprsek energie.

Vysoko posazené bing, které vyvolal mohlo být tím nejuspokojivějším zvukem, který ve svém životě slyšel. Harrymu se chtělo z plných plic vítězoslavně zařvat. OVLÁDÁM MAGII! BOJTE SE MĚ, FYZICKÉ ZÁKONY, JDU VÁS PORUŠIT!

"Ma-ha-su!" Harryho hlas byl docela hlasitý, ale stěží slyšitelný přes stálý chór podobných výkřiků přicházejících z celé plošiny.

"Dost," řekl zesílený hlas profesora Quirrella. (Nezněl hlasitě. Zněl jako normální hlas přicházející zpoza vašeho levého ramene, bez ohledu na to, kde jste stáli vzhledem k profesorovi.) "Vidím, že všem z vás se to už alespoň jednou podařilo." Všechny terče se zbarvily červeně a odpluly směrem ke stropu.

Profesor Quirrell stál na zvýšeném pódiu ve středu plošiny, jednou rukou se lehce opíral o katedru.

"Říkal jsem vám," řekl profesor Quirrell, "že si zahrajeme hru zvanou Kdo je nejnebezpečnější student ve třídě. V této třídě je jedna osoba, která ovládla jednoduchou sumerskou údernou kletbu rychleji, než kdokoli jiný -"

Ále, bla bla bla.

"- a pak se vydala pomoci sedmi dalším studentům. Za což ve vašem ročníku získává prvních sedm Quirrell bodů. Hermiono Grangerová, pojďte prosím dopředu. Je čas na další kolo hry."

Hermiona Grangerová začala kráčet vpřed, na tváři smíšený výraz triumfu a obav. Havraspárští se na ní dívali s hrdostí, zmijozelové se zlostí a Harry s upřímným podrážděním. Tentokrát si vedl dobře. Pravděpodobně byl i v lepší polovině, teď, když všichni pracovali s předem neznámým kouzlem a Harry dočetl celou Magickou teorii od Adalberta Wafflinga. A stejně si Hermiona vedla lépe.

V koutku Harryho mysli dlel strach, že Hermiona je jednoduše chytřejší než on.

Ale pro teď se rozhodl upnout své naděje na to, že a) Hermiona četla mnohem víc než standartní učebnice a b) Adalbert Waffling byl netalentovaný opruz, který napsal Magickou teorii jen, aby se podbízel školní radě, která neměla vysoké mínění o jedenáctiletých.

Hermiona došla k ústřednímu pódiu a vkročila na něj.

"Hermiona Grangerová zvládla naprosto neznámé kouzlo během dvou minut - skoro o celou minutu dříve, než další student v pořadí." Profesor Quirrell se na místě pomalu otočil, aby pohlédl na všechny studenty, kteří je pozorovali. "Mohla by její inteligence udělat ze slečny Grangerové nejnebezpečnějšího studenta ve třídě? Hm? Co myslíte?"

Nezdálo se, že by si v tuto chvíli kdokoli myslel cokoli. Ani Harry si nebyl jistý, co říct.

"Nuže, proč to nezjistit?" řekl profesor Quirrell. Otočil se k Hermioně a pokynul směrem ke zbytku třídy. "Vyberte si jakéhokoli studenta chcete a sešlete na něj jednoduchou údernou kletbu."

Hermiona ztuhla na místě.

"No tak," řekl profesor Quirrell hladce. "Seslala jste toto kouzlo perfektně více než padesátkrát. Není to ani trvale škodlivé, ani tak bolestivé. Bolí to jen jako tvrdší facka a trvá jen pár vteřin." Hlas profesora Quirrella ztvrdl. "Tohle je přímý rozkaz od vašeho profesora, slečno Grangerová. Zvolte si cíl a sešlete jednoduchou údernou kletbu."

Hermionina tvář se zkroutila v hrůze, hůlka se jí třásla v ruce. Harryho prsty v porozumění svíraly jeho vlastní hůlku. I přesto, že chápal, o co se profesor Quirrell snaží. I přesto, že chápal, co chce sdělit.

"Pokud nezvednete hůlku a nevypálíte, slečno Grangerová, ztratíte Quirrell bod."

Harry zíral na Hermionu, přál si, aby pohlédla jeho směrem. Pravou rukou si jemně poklepával na hruď. Vyber si mě, já se nebojím...

Hermionina hůlka s sebou v její ruce škubla, a pak se její tvář uvolnila a ona sklonila hůlku k boku.

"Ne," řekla Hermiona Grangerová.

Její hlas byl klidný a přestože nebyl hlasitý, v tom tichu ho slyšeli všichni.

"Pak vám musím odebrat jeden bod," řekl profesor Quirrell. "Tohle je test a vy jste v něm neuspěla."

To ji zasáhlo, to Harry viděl. Ale ramena udržela vzpřímená.

Hlas profesora Quirrella byl chápavý a zdálo se, že plní celou místnost. "Znalost věcí občas nestačí, slečno Grangerová. Pokud nedokážete dávat a přijímat násilí o intenzitě nakopnutého palce, pak se nedokážete bránit a mou třídou obrany neprojdete. Prosím, vraťte se ke svým spolužákům."

Hermiona odešla zpátky k havraspárskému chumlu. Její tvář vypadala mírumilovně a Harrymu se, z nějakého podivného důvodu, chtělo začít tleskat. I přesto, že profesor Quirrell měl pravdu.

"Takže," řekl profesor Quirrell. "Zjistili jsme, že Hermiona Grangerová není nejnebezpečnějším studentem ve třídě. Kdo si myslíte, že by tu mohl být skutečně nejnebezpečnější? - kromě mě, samozřejmě."

Harryho oči se bezděky obrátily k zmijozelskému kontingentu.

"Draco ze vznešeného a starobylého rodu Malfoyů," řekl profesor Quirrell. "Zdá se, že se poměrně hodně lidí dívá vaším směrem. Prosím, předstupte blíže."

Draco to udělal, šel s jistou pýchou v postoji. Vstoupil na pódium a s úsměvem se podíval na profesora Quirrella.

"Pane Malfoyi," řekl profesor Quirrell. "Palte."

Harry by se to pokusil zastavit kdyby měl čas, ale Draco se v jediném hladkém pohybu otočil k havraspárské skupince, zvedl hůlku a řekl "Mahasu!" jako by to byla jedna slabika a Hermiona řekla "Ou!" a to bylo všechno.

"Dobrá rána," řekl profesor Quirrell. "Dva Quirrell body pro vás. Ale řekněte mi, proč jste si zvolil slečnu Grangerovou?"

Chvilka ticha.

Konečně Draco řekl: "Protože nejvíc vyčnívala."

Profesorovy rty se zkroutily do tenkého úsměvu. "A to je pravý důvod, proč je Draco Malfoy nebezpečný. Pokud by si vybral kohokoli jiného, oné osobě by se mnohem pravděpodobněji nelíbilo, že byla vybrána, a pan Malfoy by si mnohem pravděpodobněji udělal nepřítele. A zatímco by pan Malfoy pro svůj výběr mohl poskytnout i jiné vysvětlení, to by mu nejen nic nepřineslo, ale jen by si část z vás znepřátelil, zatímco ostatní stojí na jeho straně, ať už něco řekne, nebo ne. Zkrátka, pan Malfoy je nebezpečný, protože ví, koho má udeřit a koho ne, jak vytvářet spojence a jak se vyhýbat tvoření nepřátel. Další dva Quirrell body pro vás, pane Malfoyi. A vzhledem k tomu, že jste předvedl příkladnou ctnost Zmijozelu, myslím si, že i Salazarova kolej si zaslouží bod. Můžete se vrátit ke svým přátelům."

Draco se lehce uklonil a odešel ke zmijozelské skupině. Z toho směru se také začalo ozývat nějaké tleskání, ale profesor Quirrell udělal úsečné gesto a znovu nastalo ticho.

"Zdálo by se, že naše hra je u konce," řekl profesor Quirrell. "Ale přesto je v této třídě ještě jeden student, který je nebezpečnější než dědic Malfoyů."

A teď se z nějakého důvodu nechutná spousta lidí koukala na...

"Harry Potter. Prosím předstupte blíž."

To nevěštilo nic dobrého.

Harry neochotně postoupil k místu, kde profesor Quirrell stál na vyvýšeném pódiu, jednou rukou se stále opíraje o katedru.

Zdálo se, že nervozita z toho, že je vržen do středu pozornosti zostřuje Harryho myšlení. Blížil se ke stupínku a jeho mozek přebíral možnosti - o čem by si tak profesor Quirrell mohl myslet, že by to mohlo ukázat jeho nebezpečnost? Požádá ho, aby seslal kouzlo? Aby porazil Pána zla?

Aby předvedl svou údajnou imunitu proti smrtící kletbě? Na to byl profesor Quirrell určitě příliš chytrý...

Harry se zastavil pořádný kus před pódiem a profesor Quirrell ho nevyzval, aby popošel blíž.

"Ironie je v tom," řekl profesor Quirrell , "že jste se všichni podívali na správnou osobu, ale z naprosto špatných důvodů. Myslíte si," profesorovy rty se zkroutily, " že Harry Potter porazil Pána zla, musí tedy být velmi nebezpečný. Bah. Byl mu jeden rok. Ať už Pána zla zabil jakýkoli rozmar osudu, s bojovými schopnostmi pana Pottera to nemělo nic společného. Ale potom co jsem slyšel zvěsti, že jeden havraspár vzdoroval pěti starším zmijozelům jsem vyzpovídal několik svědků a došel jsem k závěru, že Harry Potter bude mým nejnebezpečnějším studentem."

Dávka adrenalinu se Harrymu vlila do těla. Nevěděl, k jakému závěru profesor Quirrell došel, ale nemohlo to být nic dobrého.

"Ehm, pane profesore-" začal Harry.

Profesor Quirrell vypadal pobaveně. "Vy si myslíte, že jsem přišel se špatnou odpovědí, že, pane Pottere? Naučíte se mít o mně lepší mínění." Profesor Quirrell se narovnal. "Pane Pottere, všechny věci mají svá nezvyklá využití. Jmenujte mi deset nezvyklých použití, kterými by se objekty v této místnosti daly použít k souboji."

Na chvíli Harry oněměl z tohoto čistého, prostého šoku, že ho někdo pochopil.

A potom se z něj začaly hrnout nápady.

"Jsou tu lavice dost těžké na to, aby zabily, pokud by byly spuštěny z velké výšky. Jsou tu židle s kovovými nohami, kterými by se s dostatečnou silou dal někdo probodnout. Vzduch v této učebně může být smrtící pokud zmizí, vzhledem k tomu, že lidé umírají ve vakuu, a stejně tak může sloužit jako nositel jedovatých plynů."

Harry se musel zarazit, aby se nadechl a do té pauzy profesor Quirrell řekl:

"To jsou tři. Potřebujete deset. Zbytek třídy si myslí, že už jste použil celý obsah třídy."

"Ha! Podlaha může být odstraněna, aby byla vytvořena jáma plná bodáků, strop může být na někoho strhnut, zdi mohou sloužit jako materiál k přeměnění libovolného počtu smrtících věcí – nožů, řekněme."

"To je šest. Ale určitě jste teď už u dna?"

"Ještě jsem ani nazačal! Jen se podívejte na všechny ty lidi! Použít nebelvíra k útoku na nepřítele je běžné použití, samozřejmě -"

"To bych vám nedovolil započítat."

" - ale jejich krví můžete někoho utopit. Havraspáři jsou známí pro své mozky, ale jejich vnitřní orgány mohou být prodány na černém trhu a peníze použity na najmutí assassina. Zmijozelové nejsou tak užiteční jako nájemní vrazi, ale mohou být vrženi s dostatečným rázem a rozdrtit nepřítele. A mrzimorové, krom toho, že jsou tvrdí pracanti, také mají kosti, které mohou být vyjmuty, naostřeny a použity jako zbraně."

Teď už zbytek třídy zíral na Harryho v hrůze. Dokonce i zmijozelové vypadali šokovaně.

"To je deset, i když jsem velkorysý, že vám počítám ten havraspárský. Teď, extra bod navíc za každé použití předmětu v místnosti, které jste ještě nejmenoval." Profesor Quirrell Harryho obdařil přátelským úsměvem. "Zbytek třídy si myslí, že teď jste v koncích, protože už jste vyjmenoval všechno, až na terče, a o těch nemáte představu, jak by mohly být použity."

"Bah! Jmenoval jsem všechny lidi, ale ne svůj hábit, který může být použit k udušení nepřítele, pokud se mu dostatečněkrát omotá kolem hlavy, nebo hábit Hermiony Grangeorvé, který může být roztrhán na pruhy, svázán do provazu a použit jako oprátka, nebo hábit Draca Malfoye, který může být použit k zapálení ohně-"

"Tři body," řekl profesor Quirrell, "a žádné další oblečení."

"Moje hůlka může být vražena do nepřítelova mozku skrz oční důlek" a někdo vydal zhrozený, dusivý zvuk.

"Čtyři body, žádné další hůlky."

"Moje hodinky by mohly někoho udusit, kdyby mu byly nacpány do krku-"

"Pět bodů a dost."

"Hmf," řekl Harry. "Deset Quirrell bodů za jeden školní bod, správně? Měl jste mě nechat pokračovat, dokud bych nevyhrál školní pohár, ještě jsem ani nezačal s nezvyklým využitím všeho, co mám v kapsách." Nebo v samotném scvrččím váčku, a to nemohl mluvit o obraceči času, nebo o neviditelném plášti, ale muselo tu být něco, co by mohl říct o těch červených sférách...

"Dost, pane Pottere. Dobrá, rozumí všichni, co dělá pana Pottere nejnebezpečnějším studentem ve třídě?"

Následovalo tiché souhlasné mumlání.

"Řekněte to nahlas, prosím. Terry Boote, co dělá vašeho kolegu nebezpečným?"

"Ehm...um...je kreativní?"

"Špatně!" zařval profesor Quirrell a jeho pěst ostře dopadla na katedru se zesíleným zvukem, který přiměl každého sebou škubnout. "Všechny nápady pana Pottera byly horší než neužitečné!"

Harry se překvapeně zarazil.

"Odstranit podlahu k vytvořání bodákové jámy? Směšné! Při boji nemáte tolik času na přípravu, a pokud byste ho měli, byly by to stovky lepších způsobů k jeho využití. Přeměnit materiál ze zdí? Pan Potter nedokáže přeměňovat! Pan Potter měl přesně jeden nápad, který by mohl použít okamžitě, hned teď, bez zdlouhavé přípravy, nebo spolupracujícího nepřítele, nebo magie, kterou neovládá. Tím nápadem bylo vrazit hůlku do nepřítelova očního důlku. A i tak by bylo mnohem pravděpodobnější, že by hůlku zlomil, než zabil svého soka. Stručně řečeno, pane Pottere, obávám se, že vaše návrhy byly jeden vedle druhého příšerné."

"Cože?" řekl Harry rozhořčeně. "Požádal jste mě o nezvyklé nápady, ne o praktické! Myslel jsem nekonvenčně! Jak byste vy použil něco z téhle místnosti, abyste někoho zabil?"

Výraz profesora Quirrella byl nesouhlasný, ale kolem očí měl pobavené vrásky. "Pane Pottere, nikdy jsem neřekl, že máte zabít. Existuje čas a místo, kdy je vhodnější zajmout nepřítele živého, a bradavická učebna obvykle bývá jedním z těchto míst. Ale abych odpověděl na vaši otázku - praštil bych ho do krku hranou židle."

Od zmijozelů se ozvalo trochu smíchu, ale smáli se s Harrym, ne Harrymu.

Všichni ostatní vypadali poměrně zděšeně.

"Ale pan Potter teď ukázal, proč je nejnebezpečnějším studentem ve třídě. Požádal jsem o nezvyklé využití předmětů v této třídě k souboji. Pan Potter mohl navrhnout použítí lavice k zablokování kletby, nebo použítí židle k podražení nohou, nebo omotání látky kolem ruky k vytvoření improvizovaného štítu. Místo toho každé využití, které pan Potter jmenoval, bylo ofenzivní namísto defenzivní, a buď smrtící, nebo potencionálně smrtící."

Cože? Počkat, to nemohla být pravda... Harryho se zmocnila náhlá závrať, když se snažil vzpomenout, co přesně navrhl, určitě tam musel být i protipříklad...

"A to," řekl profesor Quirrell, "je důvodem, proč nápady pana Pottera byly tak podivné a neužitečné – protože musel sáhnout hluboko do nepraktičnosti, aby udržel svůj standart zabití nepřítele. Každý nápad, který ho nesplňuje, pro něj není hodný zvážení. To dokazuje vlastnost, kterou bychom mohli nazvat úmyslem zabít. Já ho mám. Harry Potter ho má, a to je důvodem, proč přiměl couvnout pět starších zmijozelů. Draco Malfoy ho nemá, ještě ne. Panem Malfoyem by stěží otřásla řeč o běžné vraždě, ale i on byl šokován – ano, byl jste, pane Malfoyi, pozoroval jsem vaši tvář – když pan Potter popisoval, jak by použil těla svých spolužáků jako materiálu. Ve vašich myslích jsou cenzory, které vás přimějí se od takových myšlenek odvracet. Pan Potter myslí čistě jen na zabití nepřítele, za tím účelem uchopí jakékoli prostředky; neodvrátí se od nich, jeho cenzory nefungují. I přestože je jeho mladistvý talent natolik netrénovaný a nepraktický, že je neužitečný, jeho úmysl zabít dělá Harryho Pottera Nejnebezpečnějším studentem ve třídě. Poslední bod pro něj – ne, udělejme z toho bod pro Havraspár – za tuto nepostradatelnou vlastnost pravého bojového mága."

Harryho ústa byla doširoka otevřená v bezhlasném šoku, zběsile pátral po něčem, co by na to mohl odpovědět. Takový já přeci vůbec nejsem!

Ale viděl, že ostatní studenti tomu začínají věřit. Harryho mozek přebíral všechna možná popření, ale nemohl najít žádné, které by obstálo proti autoritativnímu hlasu profesora Quirrella. Nejlepší, s čím dokázal přijít bylo "Nejsem psychopat, jsem jen velmi kreativní" a to neznělo zrovna dobře. Potřeboval říct něco nečekaného, něco, co by přimělo lidi zarazit se a změnit názor-

"A teď," řekl profesor Quirrell. "Pane Pottere. Palte."

Nic se nestalo, samozřejmě.

"No, dobrá," řekl profesor Quirrell. Povzdechl si. "Předpokládám, že všichni musíme někde začít. Pane Pottere, vyberte si jakéhokoli studenta chcete a sešlete na něj jednoduchou údernou kletbu. Vy tak učiníte, dříve než dnes rozpustím třídu. Pokud ne, začnu odebírat školní body, dokud to neuděláte."

Harry opatrně zvednul hůlku. To udělat musel, nebo by profesor Quirrell začal odebírat body ihned.

Pomalu, jako na otáčejícím se rožni, se Harry otočil ke zmijozelům.

A Harryho oči se střetly s Dracovými.

Draco nevypadal ani v nejmenším vystrašeně. Nedával mu žádné viditelné znamení souhlasu, jako Harry dal Hermioně, ale to se od něj taky stěží dalo očekávat. Ostatní zmijozelové by to považovali za docela zvláštní.

"K čemu to váhání?" řekl profesor Quirrell. "Určitě je tu jen jedna očividná volba."

"Ano," řekl Harry. "Jen jedna očividná volba."

Harry zkroutil hůlku a řekl "Ma-ha-su!"

Ve třídě nastalo naprosté ticho.

Harry potřásl levou rukou, snažil se zbavit zbylého bodání.

Následovalo více ticha.

Konečně si profesor Quirrell povzdechl. "Ano, ano, velmi důvtipné, ale byla tu jistá lekce a vy jste ji odrazil. Jeden bod z Havraspáru za předvádění vlastní chytrosti na úkor skutečného cíle. Hodina je u konce."

A než kdokoli jiný stačil promluvit, Harry zazpíval:

"Jenom žertuju! HAVRASPÁR!"

Na to zavládlo krátké ticho, zvuk myslících lidí, a pak začalo mumlání, které se rychle zvedlo až k řevu hovorů.

Harry se otočil k profesoru Quirrellovi, oni dva si potřebovali promluvit -

Quirrell poklesl v ramenou a plahočil se zpátky ke své židli.

Ne. Nepřípustné. Opravdu si potřebovali promluvit. K čertu s tím zombie aktem, profesor Quirrell by se pravděpodobně probudil, kdyby jím Harry párkrát potřásl. Harry zamířil dopředu -

NE

NESMÍŠ

ŠPATNÝ NÁPAD

Harry zavrávoral a se závratí se zastavil.

A pak k němu sestoupil mrak havraspárů a rozhovor začal.


17.Lokalizování hypotézy, 1.polovina



Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

Gramatická kontrola: Kometa



Historická poznámka: V římském kalandáři "Idy" označují patnáctý den března, května, července a října, a třináctý den všech ostatních měsíců.


Čtvrtek.

Pokud byste chtěli být přesní, 7:24 ve čtvrtek ráno.

Harry seděl na své posteli, učebnice mu ochable ležela v nehybných rukou.

Harry právě dostal nápad na skutečně geniální experimentální test.

Znamenalo by to počkat si na snídani o hodinu víc, ale od toho měl masové tyčinky. Ne, tenhle nápad naprosto nutně potřeboval otestovat hneď teď, okamžitě, bez odkladu.

Harry položil učebnici stanou, vypálil z postele, oběhl ji, vytáhl podzemní úroveň svého kufru, seběhl dolů a začal přemisťovat krabice knih. (Vážně by si potřeboval vybalit a pořídit nějaké příčky, ale právě byl uprostřed své učebnicové soutěže s Hermionou a zaostával, takže opravdu neměl čas.)

Našel knihu, kterou chtěl, a vyběhl zpátky nahoru.

Ostatní chlapci se připravovali na snídani do Velké síně.

"Promiň, mohl bys pro mě něco udělat?" řekl Harry. Během řeči přejížděl obsah knihy, našel číslo stránky s prvním desetitisícem prvočísel, nalistoval ji a dal knihu Antonymu Goldsteinovi. "Vyber z tohohle seznamu dvě trojciferná čísla. Neříkej mi, jaká to jsou. Jen je vynásob dohromady a řekni mi výsledek. Jo, a mohl bys ten výpočet udělat dvakrát, abys to překontroloval? Prosím, ujisti se, že máš správnou odpověď, nejsem si jistý, co by se stalo se mnou, nebo s vesmírem, pokud bys udělal chybu v násobení."

O životě v havraspárské chlapecké ložnici v posledních několika dnech dost vypovídalo to, že se Antony neobtěžoval otázkami typu "Proč jsi najednou tak vyskočil?" nebo "To se mi zdá vážně divné, proč to potřebuješ?" nebo "Co chceš říct tím, že si nejseš jistý, co by se stalo s vesmírem?"

Antony knihu bez komentáře přijal, a vytáhl pergamen a brk. Harry udělal otočku a zavřel oči, aby nic neviděl a netrpělivě tančil a poskakoval sem a tam. Vzal si blok na psaní a mikrotužku a připravil se.

"O.k.," řekl Antony. "Sto osmdesát jedna tisíc, čtyři sta dvacet devět."

Harry napsal 181 429. Zopakoval, co právě napsal a Antony mu to potvrdil.

Pak se Harry rozběhl zpátky do podzemní místnosti svého kufru, podíval se na hodinky (ukazovaly 4:28, což znamenalo 7:28) a zavřel oči.

Asi o třicet vteřin později uslyšel zvuk kroků, následovaný zvukem zavírání východu z kufru. (Nebál se, že by se udusil. Automatické vzduch-osvěžující kouzlo bylo součástí standartu, pokud jste si koupili skutečně dobrý kufr. No, nebyla magie úžasná, nemuseli jste se starat o účty za elektřinu.)

A když Harry otevřel oči, spatřil to, co doufal, že uvidí – složený papír na podlaze, dárek jeho budoucího já.

Nazvěme tento papír "Papír -2"

Harry vytrhl list papíru ze svého bloku.

Nazvěme tento papír "Papír -1". Byl to, samozřejmě, ten samý kus papíru. Když jste se podívali pořádně, dokonce jste i viděli, že ty odtrhlé okraje souhlasí.

Harry si v duchu zopakoval algoritmus, který by následoval.

Pokud by rozložil Papír-2 a ten byl čistý, napsal by "101 x 101" na Papír-1, složil by ho, hodinu by se učil, vrátil by se zpátky časem, odhodil Papír-1 (který by se tím pádem stal Papírem-2) a vyšel z podzemní místnosti, aby se připojil ke svým spolužákům na snídani.

Pokud by otevřel Papír-2 a na něm by byla napsaná dvě čísla, Harry by je spolu vynásobil.

Pokud by se jejich výsledek rovnal 181 429, Harry by ty dvě čísla napsal na Papír-1 a poslal Papír-1 zpátky časem.

V odlišném případě by Harry přidal 2 k číslu napravo a napsal by novou dvojici čísel na Papír-1. Pokud by to tedy nevytvořilo číslo větší než 997, v tom případě by přidal 2 k číslu nalevo a napravo by napsal 101.

A pokud by na Papíru-2 stálo 997x997, Harry by nechal Papír-1 prázdný.

To znamenalo, že jediná možná stabilní časová smyčka by byla ta, ve které Papír-2 obsahoval dva provočíselné činitele 181 429.

Pokud by tohle fungovalo, Harry by to mohl použít k získání jakékoli odpovědi, kterou bylo snadné zkontrolovat, ale těžké najít. Nedokázal by jen, že s obracečem času se P=NP* , ten trik byl mnohem všeobecnější. Harry by ho mohl použít k zjištění kombinací u zámků, nebo jakéhokoli hesla. Možná by i mohl najít vchod do zmijozelské tajemné komnaty, pokud by dokázal najít nějaký systematický způsob, jak popsat všechna místa v Bradavicích. Byl by to naprosto fantastický podvod i podle Harryho měřítek podvádění.

Harry vzal Papír-2 do lehce třesoucí ruky a rozložil ho.

Na Papíru-2 bylo lehce roztřeseným rukopisem napsáno:

NEHRAJ SI S ČASEM

Harry napsal lehce roztřeseným rukopisem "NEHRAJ SI S ČASEM" na Papír-1, úhledně ho složil a rozhodl se nepodnikat žádné další skutečně geniální experimenty s časem, dokud mu nebude alespoň patnáct let.

Pokud Harry věděl, tohle byl ten nejděsivější výsledek experimentu v celých dějinách vědy.

Během další hodiny bylo pro Harryho poněkud těžké soustředit se na svou učebnici.

A tak začal Harryho čtvrtek.


Čtvrtek.

Pokud byste chtěli být přesní, 15:32 ve čtvrtek odpoledne.

Harry, spolu se všemi ostatními chlapci z prvních ročníků, byl venku na travnaté ploše vedle madam Hoochové a bradavické zásoby košťat. Dívky se učily létat odděleně. Očividně, z nějakého důvodu, se dívky nechtěly učit, jak létat na košťatech, v přítomnosti chlapců.

Harry byl celý den trošku mimo. Prostě nedokázal přestat myslet na to, proč tahle konkrétní časová smyčka byla vybrána z toho, co v retrospektivě viděl jako docela široké pole možností.

Navíc: košťata? Vážně? Chystal se letět na, v podstatě, kusu čáry? Nebyl to ten nejnestabilnější tvar, jaký jste mohli najít, pokud nepočítáte pokusy udržet se na skleněné kuličce? Kdo ze všech možných tvarů vybral pro létací pomůcku zrovna tenhle? Harry doufal, že jde jen o nějaký řečnický obrat, ale ne, stáli vedle něčeho, co se skutečně mimořádně podobalo obyčejným kuchyňským košťatům. Chytl se snad někdo nápadu létajících košťat a odmítl zvážit cokoli jiného? Tak to muselo být. Ani náhodou to nemohlo být tak, že se ideální předmět k uklízení kuchyně naprosto shodoval s ideálním předmětem k létání, pokud jste plánování obou dvou začali s čistým papírem.

Byl jasný den s čistě modrou oblohou a oslnivým sluncem, které přímo prosilo o šanci dostat se vám do očí a oslepit vás, pokud byste se pokoušeli létat kolem nebe. Zem byla hezká a suchá a vyprahlá a pod Harryho nohama se zdála tak nějak velmi, velmi tvrdá.

Harry si připomínal, že i u nejnešikovnějšího z jedenáctiletých se očekávalo, že se tohle naučí, a že to nemůže být tak těžké.

"Zvedněte svou pravou ruku, nebo levou pokud jste leváci, nad koště," zvolala madam Hoochová. "A řekněte VZHŮRU!"

"VZHŮRU!" zařvali všichni.

Koště Harrymu ochotně skočilo do ruky.

Což ho projednou postavilo do čela třídy. Říct "VZHŮRU" bylo očividně o hodně obtížnější než to vypadalo, a většina košťat se válela na zemi, nebo se snažila ucuknout od svých potencionálních letců.

(Samozřejmě, Harry by se vsadil, že Hermiona to při své ranní lekci zvládla přinejmenším stejně tak dobře. V žádném případě tu nemohlo být nic, co by on dokázal na první pokus zvládnout lépe než Hermiona, a pokud ano a ukázalo by se, že je to létání na košťatech namísto něčeho intelektuálního, Harry by se prostě šel zahrabat sám.)

Chvíli zabralo, než se každému podařilo dostat k sobě koště. Madame Hoochová jim ukázala, jak nasednout a pak obešla trávník, opravovala jim sevření a postoje. Jak se zdálo, i těch pár dětí, kterým bylo dovoleno létat doma se to nenaučilo správně.

Madam Hoochová přehlédla řadu chlapců a přikývla. "Až zapískám na píšťalku, tvrdě se odrazíte od země."

Harry ztěžka polkl, snažil se potlačit pocit nevolnosti v žaludku.

"Udržujte svá košťata v klidu, zvedněte se o metr, dva, a pak zamiřte rovnou dolů tak, že se lehce opřete dopředu. Na moje písknutí – tři- dva-"

Jedno z košťat vypálilo přímo k obloze, doprovázeno chlapeckým křikem – zděšení, ne potěšení. Chlapec se při stoupání příšernou rychlostí točil, pochytili jen záblesky jeho bílé tváře-

Jako ve zpomaleném pohybu Harry znovu sklouzl ze svého koštěte a zašmátral po své hůlce, i když ani nevěděl, co s ní chtěl udělat, měl za sebou jen dvě lekce formulí a jen na té druhé z nich probírali vznášející zaklínadlo, ale Harrymu se dařilo seslat ho správně jen na jeden ze tří pokusů a rozhodně by nedokázal udržet ve vzduchu celého člověka -

Pokud je ve mně nějaká skrytá síla, ať se projeví TEĎ!

"Vrať se zpátky, chlapče!" zakřičela madam Hoochová (to byla snad ta nejzbytečnější instrukce při potýkání se s nekontrolovatelným koštětem pocházející od instruktorky létání a oddíl Harryho mozku jedoucí na automatiku madam Hoochovou přidal do svého seznamu hlupáků).

A chlapec byl vyhozen ze svého koštěte.

Za začátku se zdálo, že se vzduchem pohybuje velmi pomalu.

"Wingardium Leviosa!" zařval Harry.

Kouzlo selhalo. Cítil, jak selhalo.

Následovalo BUCH a vzdálený lámavý zvuk, a chlapec ležel zhroucený tváři dolů na trávě.

Harry uklidil hůlku a plnou rychlostí se přihnal dopředu. Dorazil k chlapci ve stejnou chvíli jako madam Hoochová. Natáhl se do svého váčku a snažil se vzpomenout si na, ach bože, jak se to jen jmenovalo, to je jedno, prostě zkusí "Léčitelův balíček!" a skočil mu do ruky a-

"Zlomené zápěstí," řekla madam Hoochová. "Uklidni se, chlapče, má jen zlomené zápěstí!"

S pomyslným trhnutím Harryho mozek vyskočil z Krizového módu.

Pohotovostní léčebný balíček plus před ním ležel otevřený a Harryho ruka svírala injekci tekutého ohně, který by dokázal udržet přísun kyslíku do chlapcova mozku, kdyby si zlomil vaz.

"Ach..." řekl Harry poněkud váhavým hlasem. Jeho srdce pumpovalo tak hlasitě, že se skoro neslyšel, jak lapá po dechu. "Zlomená kost...správně... Upevňovací šňůra?"

"Ta je jen pro naléhavé případy," odsekla madam Hoochová. "Odložte to stranou, je v pořádku." Naklonila se nad chlapce a nabídla mu ruku. "No tak, to bude v pořádku, vzhůru!"

"Vy se ho vážně chystáte přinutit znovu sednout na koště?" řekl Harry zhrozeně.

Madam Hoochová se na Harryho zamračila. "Samozřejmě, že ne!" Chytla chlapce za zdravou ruku a vytáhla ho na nohy – Harry s šokem zjistil, že je to zase Neville Longbottom, co to s ním je? - a otočila se k sledujícím dětem. „Žádný z vás se ani nehne, než toho chlapce odvedu na ošetřovnu! Necháte košťata tam, kde jsou, nebo vyletíte z Bradavic dřív, než stačíte říct famfrpál. Tak pojď, drahoušku.“

A madame Hoochová odešla s Nevillem, který si svíral zápěstí a snažil se ovládnout vzlykání.

Když byli z doslechu, jeden ze zmijozelů se začal hihňat.

To odstartovalo ostatní.

Harry se otočil a podíval se na ně. Připadalo mu to jako vhodná doba k zapamatování jejich obličejů.

A Harry spatřil, jak se k němu blíží Draco, doprovázen panem Crabbem a panem Goylem. Pan Crabbe se nesmál. Pan Goyle rozhodně ano. Draco sám nesl velmi kontrolovaný výraz, který sebou čas od času zaškubal, z čehož Harry odvodil, že si Draco myslel, že je to k pokukání, ale neviděl žádnou politickou výhodu v tom, aby se začal smát tady, namísto později ve zmijozelském podzemí.

"No, Pottere," řekl Draco tichým hlasem, který se nerozléhal a stále s tou kontrolovanou tváří, která sebou občas zaškubala. "Chci jen říct, že když využíváš pohotovosti k demonstrování svého vůdcovství, měl by ses pokusit vypadat, že situaci kontroluješ, ne, že, řekněme, upadneš do naprosté paniky." Pan Goyle se zahihňal a Draco po něm střelil káravým pohledem. "Ale stejně jsi asi pár bodů získal. Potřebuješ pomoci se složením toho léčitelova balíčku?"

Harry se otočil, aby se podíval na léčitelův balíček, čímž odvrátil tvář od Draca. „Myslím, že ne,“ řekl Harry. Dal injekci zpátky na její místo, upevnil zpátky řemínky a postavil se.

Ernie Macmillan přišel zrovna, když Harry ukládal balíček zpátky do svého scvrččího balíčku.

"Děkuji ti, Harry Pottere, jménem Mrzimoru," řekl Ernie Macmillan formálně. "Byl to dobrý pokus a dobrý nápad."

"Skutečně dobrý nápad," protáhl Draco. "Proč nikdo z Mrzimoru nevytáhl hůlku? Možná kdybyste pomohl všichni a ne jen Potter, mohli jste ho chytit. Myslel jsem si, že mrzimorští mají držet pohromadě?"

Ernie vypadal, jako by si nebyl jistý, jestli se má rozčílit nebo zemřít hanbou. "Nenapadlo nás to včas-"

"Ach," řekl Draco, "tak vás to nenapadlo. Hádám, že to je důvod, proč je lepší mít za přítele jednoho havraspára než celý Mrzimor."

Ale k čertu, jak teď měl Harry užonglovat tohle... "Nepomáháš," řekl mírným tónem. Doufal, že to Draco pochopí jako, narušuješ moje plány, prosím zmlkni.

"Hej, co je tohle?" řekl pan Goyle. Dřepl si na trávník a zvedl něco o velikosti větší cvrnkací kuličky, skleněný míček, který byl naplněn svíjející se bílou mlhou.

Ernie zamrkal. "Nevillův pamatováček!"

"Co je to pamatováček?" zeptal se Harry.

"Zbarví se dočervena, když jsi na něco zapomněl," řekl Ernie. "Ale neřekne ti, co jsi zapomněl. Prosím, dej mi to, předám ho Nevillovi později." Ernie natáhl ruku.

Přes tvář pana Goyla přelétl úšklebek, pak se otočil a vypálil pryč.

Ernie na chvíli stál překvapeně na místě a pak zakřičel "Hej!" a rozběhl se za ním.

A pan Goyle popadl koště a jediným hladkým pohybem na něj nasedl a vznesl se do vzduchu.

Harrymu klesla čelist. Neříkala snad madam Hoochová, že by je za to vyloučili?

"Ten idiot," zasyčel Draco. Otevřel pusu, aby zařval-

"Hej!" zařval Ernie. "To je Nevillovo! Vrať to zpátky!"

Zmijozelové začali aplaudovat a houkat.

Dracova pusa se rázem zavřela. Harry na jeho tváři postřehl náhlou nerozhodnost.

"Draco," řekl Harry tiše, "pokud tomu idiotovi nepřikážeš, aby se vrátil na zem, učitelka se vrátí a-"

"Pojď si pro to, mrzimrzáku!" zakřičel pan Goyle a od zmijozelů se ozvalo hlasité zajásání.

"Nemůžu," zašeptal Draco. "Všichni ve Zmijozelu by si mysleli, že jsem slabý!"

"A pokud pana Goyla vyloučí," zasyčel Harry, "tvůj otec, si bude myslet, že jseš hlupák!"

Dracova tvář se zkroutila v agónii.

A v tu chvíli -

"Hej, zmijoslizáku!" zařval Ernie, "neřekl ti někdo někdy, že mrzimorové drží při sobě? Mrzimor, vytaste hůlky!"

A náhle tu bylo dost hůlek namířených Goylovým směrem.

O tři vteřiny později-

"Zmijozel, vytaste hůlky!" řeklo okolo pěti různých zmijozelů.

A bylo tu dost hůlek namířených mrzimorským směrem.

O dvě vteřiny později -

"Nebelvír, vytaste hůlky!"

"Udělej něco, Pottere!" zašeptal Draco. "Já tohle zastavit nemůžu, musíš to být ty! Budu ti dlužit laskavost, jenom něco vymysli, nemáš snad být geniální?"

Harry si uvědomil, že v průběhu příštích pěti vteřin někdo sešle jednoduchou sumerskou údernou kletbu a v tu dobu bude po všem a až učitelé skončí s vylučováním, jediní chlapci, kteří v prvním ročníku zbydou budou havraspárští

"Havarspár, vytaste hůlky!"zařval Michael Corner, který z té pohromy očividně nechtěl být vynechán.

"GREGORY GOYLE!" zakřičel Harry. "Vyzývám tě na souboj o Nevillův pamatováček!"

Nastalo náhlé ticho.

"Ach, vážně?" řekl Draco v tom nejhlasitějším protažení, jaké Harry kdy slyšel. "To zní zajímavě. Jaký druh souboje, Pottere?"

Ehm...

Harryho inspirace ho dostala jen k onomu "souboji". Jaký druh souboje? Nemohl říct "šachový", protože ten by Draco nemohl přijmout, aniž by to vypadalo divně, nemohl říct přetahování, protože by ho pan Goyle rozdrtil -

"Co tohle?" řekl Harry nahlas. "Gregory Goyle a já budeme stát daleko od sebe a nikdo jiný nebude mít dovoleno se k nám přiblížit. Nepoužijeme hůlky a stejně tak kdokoli jiný. Nepohnu se z místa a stejně tak on. Pokud se mi podaří zmocnit se Nevillova pamatováčka, pak Gregory Goyle musí stáhnout všechny nároky na pamatováček, který drží a předat mi ho."

Následovalo další ticho, jak se výrazy úlevy měnily do výrazů zmatku.

"Ha, Pottere!" řekl Draco hlasitě. "To bych chtěl vidět! Pan Goyle přijímá!"

"Platí!" řekl Harry.

"Pottere, co?" dokázal Draco nějak zašeptat, aniž by pohnul rty.

Harry nevěděl jak odpovědět, aniž by pohnul svými.

Všichni skláněli hůlky a pan Goyle se zmateným výrazem na tváři elegantně přistál. Několik mrzimorů k němu zamířilo, ale Harry po nich hodil zoufale prosebný pohled a oni ustoupili.

Harry popošel k panu Goylovi a zastavil se pár kroků od něj, dostatečně daleko, aby na sebe nedošáhli.

Záměrně pomalu uklidil hůlku.

Všichni ostatní se stáhli.

Harry polkl. Zhruba věděl, co chce udělat, ale muselo to být uděláno takovým způsobem, aby nikdo nepochopil, co udělal -

"Dobrá," řekl Harry nahlas. "A teď..." Zhluboka se nadechl a zvedl jednu ruku, prsty připravené k lusknutí. Od všech kdo slyšeli o oněch koláčích se ozvalo zalapání po dechu, což znamenalo, že po dechu zalapal prakticky každý. "Vzývám šílenství Bradavic! Šťastný šťastný bum bum brčál brčál brčál!" A Harry luskl prsty.

Dost lidí sebou cuklo.

A nic se nestalo.

Harry nechal ticho, aby se chvilku natahovalo, prohlubovalo se, dokud...

"Um," řekl někdo. "To je všechno?"

Harry se podíval na chlapce, který promluvil. "Podívej se před sebe. Vidíš ten kousek země, který vypadá hole, neroste na něm žádná tráva?"

"Um, jo," řekl chlapec, nebelvír (Dean něco?).

"Prohrab ho."

Teď Harry dostával hodně divných pohledů.

"Ehm, proč?" zeptal se Dean Něco.

"Prostě to udělej," řekl Terry Boot unaveně. "Nemá cenu ptát se proč, v tom mi věř."

Dean Něco si klekl a začal odhrabávat hlínu.

Přibližně po minutě se Dean znovu postavil. "Nic tam není," řekl.

Huh. Harry plánoval vrátit se v čase a zakopat tam mapu, která povede k další mapě, která povede k Nevillovu pamatováčku, který tam položí po tom, co ho získá zpátky od pana Goyla...

Pak Harrymu došel mnohem jednodušší způsob, který by tolik neohrožoval tajemství obraceče času.

"Děkuji, Deane!" řekl Harry hlasitě. "Ernie, mohl by ses rozhlédnout okolo místa, kde Neville spadl, a mrknout se, jestli bys tam nenašel jeho pamatováček?"

Lidé vypadali ještě zmateněji.

"Prostě to udělej," řekl Terry Boot. "Bude to zkoušet dál a dál, dokud něco nezafunguje, a děsivé na tom je, že -"

"U Merlina!" zalapal po dechu Ernie. Držel Nevillův pamatováček."Je tady! Přímo kam spadl!"

"Cože?" zaječel pan Goyle. Sklonil zrak a spatřil...

...že pořád drží Nevillův pamatováček.

Nastalo docela dlouhé ticho.

"Ehm," řekl Dean něco, "to není možné, že jo?"

"Slepé místo," řekl Harry. "Udělal jsem se tak zvláštním, že to vesmír na chvilku vyhodilo z konceptu a zapomněl, že Goyle už toho pamatováčka sebral."

"Ne, počkej, chci říct, tohle rozhodně není možné-"

"Promiň, nečekáme tu snad, abysme si zalétali na košťatech? Ano, čekáme. Takže zmlkni. Každopádně, teď, když jsem se zmocnil Nevillova pamatováčka, je souboj u konce a Gregory Goyle musí stáhnout všechny nároky na pamatováček, který drží a dát mi ho. Tak zněla pravidla, vzpomínáte si?" Harry natáhl ruku a kývl na Ernieho. "Jen ho sem hoď, protože nikdo se ke mě nesmí přiblížit, dobrá?"

"Počkat!" vykřikl zmijozel – Blaise Zabini, nebylo pravděpodobné, že tohle jméno by Harry zapomněl. "Jak víme, že je tohle Nevillův pamatováček? Mohl tam prostě upustit jiný pamatováček -"

"Zmijozelův duch je v tomto jedinci silný," řekl Harry s úsměvem. "Ale máš mé slovo, že ten, který drží Ernie patří Nevillovi. Bez komentáře pokud jde o ten, který drží Gregory Goyle."

Zabini se otočil k Dracovi. "Malfoyi! Chceš snad dovolit, aby mu tohle prošlo-"

"Ty zmlkni," zahučel pan Crabbe stojící za Dracem. "Pan Malfoy nepotřebuje, abys mu ty říkal, co má dělat!"

Hodný poskok.

"Moje sázka byla s Dracem ze vznešeného a starobylého rodu Malfoyů," řekl Harry. "Ne s tebou, Zabini. Udělal jsem to, o čem pan Malfoy prohlásil, že by to rád viděl, a pokud jde o posouzení sázky, nechávám to na panu Malfoyovi." Harry naklonil hlavu k Dracovi a trochu nadzvedl obočí. To by mělo Dracovi umožnit dostatečně si zachovat tvář.

Ticho.

"Přísaháš, že tohle skutečně je Nevillův pamatováček?" řekl Draco.

"Ano," řekl Harry. "Ten, který se k Nevillovi vrátí a původně byl jeho. A ten, který drží Gregory Goyle náleží mně."

Draco rázně přikývl. "Pak nebudu zpochybňovat slovo vznešeného a starobylého rodu Potterů, bez ohledu na to, jak zvláštní to celé bylo. A vznešený a starobylý rod Malfoyů rovněž dodrží své slovo. Pane Goyle, dejte to panu Potterovi-"

"Hej!" řekl Zabini. "Ještě nevyhrál, ještě nedrží-"

"Chytej, Harry!" řekl Ernie a hodil mu pamatováček.

Harry pamatováček snadno zachytil, vždycky měl dobré reflexy. "Tady," řekl, "vyhrál jsem..."

Hlas se mu vytratil. Všechny hovory umlkly.

Pamatováček se v jeho rukou rudě rozzářil, svítil jako miniaturní slunce, které i v prudkém denním světle na zem sesílalo stíny.


Čtvrtek.

Pokud byste chtěli být přesní, 17:09 ve čtvrtek odpoledne, v kanceláři profesorky McGonagallové, po výuce létání. (S extra hodinou, kterou mezi to Harry vtěstnal.)

Profesorka McGonagallová seděla na své stoličce. Harry se škvařil na židli před jejím stolem.

"Profesorko," řekl Harry sevřeným hlasem, "Zmijozel mířil hůlkami na Mrzimor, Nebelvír mířil hůlkami na Zmijozel a nějaký idiot zakřičel k vytažení hůlek v Havraspáru, a já měl přibližně pět vteřin, abych zabránil, aby celá záležitost nabrala pekelné obrátky! S ničím jiným jsem nedokázal přijít!"

Profesorčina tvář byla pobledlá a vzteklá. "Obraceč času nesmíte používat tímhle způsobem, pane Pottere! Nerozumíte snad definici tajemství?"

"Oni nevědí, jak jsem to udělal! Prostě si myslí, že dokážu lusknutím prstů dělat vážně divné věci! Udělal jsem i jiné divné věci, takové, které by byly neproveditelné i s obracečem času, a udělám jich ještě víc, tenhle případ ani nebude vyčnívat! Musel jsem to udělat, paní profesorko!"

"To jste tedy nemusel!" odsekla profesorka McGonagallová. "Potřeboval jste jen dostat onoho anonymního zmijozela zpátky na zem a přimět ostatní, aby uklidili hůlky! Mohl jste ho vyzvat k partičce explodujícíh skořápek, ale ne, vy jste takovým nápadným a zbytečným způsobem musel použít obraceč času!"

"Nic jiného mě nenapadlo! Ani nevím, co to jsou explodující skořápky, souboj v šachách by nepřijali a pokud bych vybral přetahování, prohrál bych!"

"Pak jste měl vybrat přetahování!"

Harry zamrkal. "Ale to bych prohrál-"

Harry se zarazil.

Profesorka McGonagallová vypadala velmi rozzlobeně.

"Omlouvám se, profesorko McGonagallová," vypravil ze sebe Harry sevřeným hlasem. "To mě upřímně nenapadlo, a máte pravdu, mělo mě to napadnout, bylo by skvělé, kdyby ano, ale prostě jsem na to vůbec nepomyslel..."

Harrymu se vytratil hlas. Náhle mu bylo zřejmé, že měl spoustu jiných možností. Mohl požádat Draca, aby něco navrhl, mohl požádat ostatní... jeho použití obraceče času bylo nápadné a zbytečné. Bylo tu obrovské pole možností, proč si zvolil právě tuhle?

Protože spatřil způsob, jak vyhrát. Vyhrát nedůležitou tretku, kterou by učitelé panu Goylovi beztak zabavili.

Úmysl vyhrát. Ten ho dostal.

"Omlouvám se," řekl Harry znovu. "Za svou pýchu a za svou hloupost."

Profesorka McGonagallová si přejela rukou přes čelo. Zdálo se, že část jejího hněvu se vytratila. Ale její hlas nadále zněl tvrdě. "Ještě jedna podobná ukázka, pane Pottere, a budete muset vrátit obraceč času. Je vám to naprosto jasné?"

"Ano," řekl Harry. "Rozumím a omlouvám se."

"Pak, pane Pottere, si můžete obraceč času prozatím ponechat. A při zvážení rozsahu pohromy, které jste přeci jen zabránil ani nestrhnu Havraspáru žádné body."

Plus byste nemohla vysvětlit, proč jste ty body strhla. Ale Harry nebyl tak hloupý, aby to řekl nahlas.

"Ale co mě trápí je, proč se ten pamatováček tak rozzářil?" řekl Harry. "Znamená to, že mi byla vymazána pamět?"

"To mě také trápí," řekla profesorka McGonagallová pomalu. "Kdyby to bylo tak jednoduché, pak by soudy pamatováčky používaly, a to nedělají. Podívám se na to blíže, pane Pottere." Povzdychla si. "Teď můžete jít."

Harry se začal zvedat ze židle, pak zaváhal. "Um, promiňte, je tu ještě něco, co jsem vám chtěl říct-"

To škubnutí bylo sotva viditelné. "O co se jedná, pane Pottere?"

"O profesora Quirrella-"

"Pak si jsem jistá, pane Pottera, že to nemůže být nic důležitého," spěšně odvětila profesorka McGonagallová. "Slyšel jste přece pana ředitele, že nás nemáte obtěžovat s žádnými malichernými stížnostmi na profesora obrany?"

To Harryho docela zmátlo. "Ale tohle by mohlo být důležité, včera jsem dostal tenhle náhlý pocit zkázy, když-"

"Pane Pottere! Já mám rovněž pocit zkázy! A můj pocit zkázy mi říká, že tuhle větu nesmíte dokončit!"

Harrymu klesla čelist. Profesorka McGonagallová uspěla, nezmohl se na slovo.

"Pane Pottere," řekla profesorka McGonagallová. "pokud byste zjistil cokoli zajímavého o profesoru Quirrellovi, prosím, nezdráhejte se o tom se mnou, nebo s kýmkoli jiným nepromluvit ani slovo. Teď si myslím, že už jste promarnil dost mého cenného času-"

"To se vám nepodobá!" vyhrkl Harry. "Omlouvám se, ale tohle je prostě neuvěřitelně nezodpovědné! Z toho, co jsem slyšel, je na pozici učitele obrany uvržena nějaká kletba, a když už víte, že se něco pokazí, myslel bych si, že budete ve střehu na-"

"Pokazí, pane Pottere? Rozhodně doufám, že ne." Profesorčina tvář postrádala jakýkoli výraz. "Potom, co byla profesorka Blakeová minulý únor přistižena v kumbálu hned se třemi zmijozelskými páťáky, a potom, co o rok dříve profesorka Summersová ve svých učitelských povinnostech selhala tak dokonale, že si její studenti mysleli, že bubák je nějaký druh nábytku, by bylo prostě příšerné, kdyby se nějaký zádrhel s naším neobyčejně schopným profesorem Quirrellem dostal k mé pozornosti teď, a troufám si tvrdit, že většina našich studentů by selhala ve svých N.K.Ú. a O.V.C.Í.ch."

"Chápu," řekl Harry pomalu, celé si to přebíral. "Takže jinými slovy: ať už je s profesorem Quirrellem špatně cokoli, vy to až do konce školního roku zoufale nechcete vědět. A vzhledem k tomu, že právě máme září, by klidně mohl v přímém přenosu zabít předsedu vlády a, co se vás týká, s tím vyváznout."

Profesorka McGonagallová na něj bez mrknutí upírala zrak. "Jsem si jista, že takové prohlášení bych nikdy neschválila, pane Pottere. V Bradavicích se snažíme být proaktivní vůči čemukoli, co ohrožuje studijní výsledky našich žáků."

Jako například vůči havraspárským prvákům, kteří nedokáží udržet ústa na zámek. "Myslím, že jsem vás dokonale pochopil, paní profesorko."

"Ach, o tom pochybuji, pane Pottere, o tom velice pochybuji." Profesorka McGonagallová se naklonila dopředu, její tvář byla znovu napnutá. "Vzhledem k tomu, že jsme spolu hovořili už i o mnohem citlivějších záležitostech, budu mluvit upřímně. Vy a jen vy jste nahlásil tento záhadný pocit zkázy. Vy a jen vy jste magnetem na chaos, s jemuž podobným jsem se ještě nesetkala. Po našem malém nákupním výletu do Příčné ulice, a potom po Moudrém klobouku a po dnešní malé epizodce, je mi jasné, že je mi souzeno sedět v ředitelně a naslouchat nějaké nehorázné historce o profesoru Quirrellovi, ve které vy a jen vy budete hrát hlavní roli, a po které nám nezbyde jiná možnost, než ho vyhodit. S tím už jsem se smířila, pane Pottere. A pokud se ta smutná událost odehraje před májovými idami, pověsím vás z bradavických hradeb za vaše vlastní vnitřnosti a do nosu vám naliju ohnivé šváby. Teď můžete říct, že jste mě dokonale pochopil."

Harry přikývl, oči doširoka vytřeštěné. Pak, po vteřině: "Co dostanu, pokud se mi to podaří odložit na poslední školní den?"

"Zmizte z mé kanceláře!"

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

* Jedná se o otázku, jestli, pokud počítač dokáže zkontrolovat řešení nějakého problému, znamená to také, že je ho schopný vyřešit.


17.Lokalizování hypotézy, 2.polovina



Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

Gramatická kontrola: Kometa

Varování: znepokojivé množství hlášek, jedna vražedná

 

"Začneš vnímat vzor, slyšet rytmus světa."



 

Čtvrtek.

Na bradavických čtvrtcích muselo něco být.

Bylo 17:32 ve čtvrtek odpoledne a Harry stál vedle profesora Kratiknota před velkým kamenným chrličem, který střežil vchod do ředitelovy kanceláře.

Jakmile se vrátil z kanceláře profesorky McGonagallové do havraspárských studijních místností, jeden ze studentů mu řekl, aby se hlásil v Kratiknotově kanceláři, a tam se Harry dozvěděl, že s ním chce mluvit Brumbál.

Harry se s trochu nejistým pocitem zeptal profesora Kratiknota, jestli ředitel řekl, čeho se to týká.

Profesor Kratiknot bezmocně pokrčil rameny.

Brumbál očividně prohlásil, že Harry je příliš mladý, aby vzýval slova moci a šílenství.

Šťastný šťastný bum bum brčál brčál brčál? pomyslel si Harry, ale nahlas nic neřekl.

"Prosím, nebojte se příliš, pane Pottere," vypískl profesor Kratiknot zhruba z výšky Harryho ramen. (Harry byl vděčný za profesorův obrovský nadýchaný plnovous, bylo těžké zvyknout si na profesora, který byl nejen menší než on, ale i mluvil vysoko posazeným hlasem.) "Ředitel Brumbál se může zdát trošku divný, nebo hodně divný, nebo i extrémně divný, ale nikdy ani v nejmenším nezranil studenta, a nevěřím, že by to někdy udělal." Profesor Kratiknot se na Harryho povzbudivě usmál. "Jen to za žádných okolností nepouštějte z mysli a záchvat panického strachu by se vám měl vyhnout!"

To nepomohlo.

"Hodně štěstí!" vykvikl profesor Kratiknot, natáhl se k chrliči a řekl něco, co se Harrymu nějak nepodařilo zachytit. (Samozřejmě, bylo by to pěkně mizerné heslo, kdybyste mohli slyšet každého, jak ho vyslovuje.) A kamenný chrlič odstoupil stranou pohybem tak přirozeným a všedním, že to Harryho docela šokovalo, protože chrlič stále vypadal jako pevný, nepohyblivý kámen.

Za chrličem se nacházelo pomalu se otáčející spirálovité schodiště. Bylo na něm něco znepokojivě hypnotizujícího a ještě znepokojivější bylo, že otáčení spirály by vás nemělo dostat o nic výš.

"Jen vzhůru!" vykvikl profesor Kratiknot.

Harry poměrně nervózně stoupl na spirálu a zjistil, že z důvodu, který jeho mozek nedokázal zpracovat, stoupá nahoru.

Chrlič za ním zapadl zpátky na své místo, spirálovité schody se nadále točily a Harry byl stále výš a po trochu matoucí chvilce zjistil, že stojí před dubovými dveřmi s mosazným klepadlem ve tvaru gryfa.

Harry se natáhl a otočil klikou.

Dveře se rozletěly.

A Harry spatřil nejzajímavější místnost ve svém životě.

Byla tu drobná kovová udělátka, která bzučela, nebo tikala, nebo pomalu měnila tvar, nebo vydávala malé obláčky kouře. Byly tu tucty záhadných tekutin v podivně tvarovaných nádobách, všechny bublaly, vařily se, mokvaly, měnily barvu, nebo na sebe braly zajímavé tvary, které zanikaly půl sekundy po tom, co jste si jich všimli. Byly tu předměty, které vypadaly jako hodiny s mnoha ručičkami, nadepsané čísly, nebo něčím v nerozpoznatelných jazycích. Byl tu náhrdelník nesoucí čočkovitý krystal, který se třpytil tisíci barvami, a pták posazený na pozlaceném bidélku a dřevěný pohár naplněný něčím, co vypadalo jako krev, a socha jestřába pokrytá černou glazurou. Celá stěna byla ověšena portréty spících lidí, a Moudrý kloubouk byl ledabyle usazen na držáku, který kromě něho držel ještě dva deštníky a tři červené bačkory na levou nohu.

Uprostřed všeho toho chaosu se nacházel čistý černý dubový stůl. Před stolem stála dřevěná stolička. A za stolem dobře vypolstrovaný trůn obsahující Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála, ozdobeného dlouhým stříbrným vousem, kloboukem vypadajícím jako obrovská rozpláclá muchomůrka a něčím, co mudlovským očím připadalo jako tři vrstvy svítivě růžového pyžama.

Brumbál se usmíval a jeho zářivě modré oči jiskřily s šílenou intenzitou.

S jistým znepokojením se Harry posadil před stůl. Dveře za ním se zavřely s hlasitým buch.

"Zdravím, Harry," řekl Brumbál.

"Zdravím, pane řediteli," odpověděl Harry. Takže se oslovovali křestními jmény? Řekne teď Brumbál, aby ho oslovoval-

"Prosím, Harry!" řekl Brumbál. "Ředitel zní tak formálně. Říkej mi jednoduše zkráceně Řehu."

"Beze všeho, Řehu," řekl Harry.

Nastalo krátké ticho.

"Viš," řekl Brumbál, "že jsi úplně první člověk, který mi na tohle kdy zabral?"

"Ah-a..." řekl Harry. Snažil se ovládnout svůj hlas navzdory náhlému malátnému pocitu v žaludku. "Omlouvám se, uhm, pane řediteli, řekl jste mi, abych to udělal, tak jsem-"

"Řehu, prosím!" řekl Brumbál zvesela. "A není žádný důvod k obavám, nevyhodím tě z okna, jenom proto, že se dopustíš jediného omylu. Když budeš dělat něco špatného, dám ti nejdřív spoustu varování! Kromě toho, nezáleží na tom, jak k tobě lidé mluví, ale jak o tobě smýšlejí."

Nikdy neublížil studentovi, jen to nespouštějte z mysli a záchvat panického strachu by se vám měl vyhnout.

Brumbál vytáhl malou kovovou krabičku, jejíž otevření odhalilo malé žluté hrudky. "Citrónový bonbón?" zeptal se ředitel.

"Ehm, ne, děkuji vám, Řehu," řekl Harry. Počítá se šoupnutí LSD studentovi jako ublížení, nebo to spadá do kategorie neškodné zábavy? "Vy, uhm, vy jste řekl něco v tom smyslu, že jsem příliš mladý, abych vzýval slova moci a šílenství?"

"To tedy rozhodně jsi!" řekl Brumbál. "Naštěstí, Slova Moci a Šílenství byla ztracena před několika sty lety a nikdo už nemá nejmenší ponětí, kde by mohla být. Byla to jen taková drobná poznámka."

"Ach..." řekl Harry. Uvědomoval si, že jeho ústa visí dokořán otevřená. "Proč jste mě sem tedy zavolal?"

"Proč?" zopakoval Brumbál. "Ach Harry, kdybych se celý den jen ptal, proč dělám to, co dělám, nikdy bych neudělal jedinou věc! Jsem docela zaneprázdněný člověk, víš?"

Harry s úsměvem přikývl. "Ano, je to velmi působivý seznam. Ředitel Bradavic, nejvyšší divotvůrce Starostolce a nejvyšší hlavoun Mezinárodní konfederace kouzelníků. Promiňte, že se ptám, ale zajímalo by mě, je možné získat více jak šest hodin, pokud používáte více jak jeden obraceč času? Protože je skutečně působivé, jestli to všechno zvládáte jen za třicet hodin denně."

Nastalo další kratší ticho, během kterého se Harry nepřestával usmívat. Měl sice trochu obavy, nebo ve skutečnosti hodně obav, ale jakmile se vyjasnilo, že si s ním Brumbál pohrává záměrně, něco v něm naprosto odmítalo tu jen tak sedět a přijímat to jako bezbranná hromádka.

"Obávám se, že čas nemá rád, když jej někdo příliš natahuje," řekl Brumbál po malé pauze, "a přesto se zdá, že my jsme na něj příliš roztáhlí, a tak vměstnat naše životy do Času představuje neustálý boj."

"Skutečně," řekl Harry s důstojnou vážností. "Proto bývá nejlepší přistupovat k našim pointám rychle."

Harryho na okamžik napadlo, jestli nezašel příliš daleko.

Pak se Brumbál zasmál. "Tak tedy rovnou k věci." Ředitel se naklonil dopředu, jeho zmáčklý houbivitý klobouk se trochu sesul a vous se otřel o desku stolu. "Harry, tohle pondělí jsi udělal něco, co by mělo být nemožné i s obracečem času. Nebo spíše, nemožné jen s obracečem času. Zajímalo by mě, odkudpak přišly ty dva koláče?"

Harrym projela vlna adrenalinu. To udělal s pomocí pláště neviditelnosti; s tím pláštěm neviditelnosti, který dostal ve vánočním balíčku spolu s lístkem, na kterém stálo: Pokud by Brumbál spatřil šanci zmocnit se jedné z relikvií smrti, nikdy by jeho ruce neopustila...

"Přirozeně mě napadlo," pokračoval Brumbál, "že vzhledem k tomu, že nikdo z přítomných prváků nebyl schopný seslat takové kouzlo, musel být přítomen, a nespatřen, někdo další. A pokud by je nikdo neviděl, pak by pro ně samozřejmě bylo jednoduché ty koláče hodit. Jeden by mohl dále hádat, že vzhledem k tomu, že máš obraceč času jsi ty mohl být oním neviditelným; a vzhledem k tomu, že zastření leží daleko za tvými schopnostmi, měl jsi plášť neviditelnosti." Brumbál se spiklenecky usmál. "Jsem zatím na dobré stopě, Harry?"

Harry ztuhl. Měl pocit, že přímá lež by nebyla nejmoudřejší a možná ani v nejmenším nápomocná, ale nedokázal vymyslet, co jiného by řekl.

Brumbál přátelsky mávl rukou. "Neboj se Harry, neudělal jsi nic špatného. Pláště neviditelnosti nejsou proti školní pravidlům – řekl bych, že jsou příliš vzácné, než aby se někdo někdy obtěžoval přidat je na seznam. Ve skutečnosti mě zajímalo něco úplně jiného."

"Oh?" řekl Harry nejnormálnějším hlasem, na který se zmohl.

Brumbálovy oči zářily nadšením. "Chápej, Harry, po tom, co si projdeš několika dobrodružstvími, pochytíš, jak se tyhle věci odvíjejí. Začneš vidět vzor, slyšet rytmus světa. Začneš hromadit podezření ještě před chvílemi odhalení. Jsi Chlapec-který-přežil a nějakým způsobem se ve tvých rukou ocitl plášť neviditelnosti jen čtyři dny potom, co jsi objevil naši kouzelnickou Anglii. Takové pláště se neprodávají v Příčné ulici, ale je tu jeden, který by si mohl najít cestu ke svému předurčenému vlastníku. A tak se člověku prostě vkrádá myšlenka, jestli jsi nějakou zvláštní náhodou nenašel jen plášť neviditelnosti, ale ten plášť neviditelnosti, jednu ze tří relikvií smrti, o které se proslýchá, že svého nositele skryje i před zrakem samotné smrti." Brumbálův pohled byl jasný a dychtivý. "Mohl bych ho vidět, Harry?"

Harry polkl. Jeho systémem teď putovala plná dávka adrenalinu a bylo to naprosto k ničemu, tohle byl nejmocnější kouzelník na světě a neexistoval žádný způsob, jak by se mohl dostat ze dveří, a v Bradavicích neexistovalo místo, kde by se mohl schovat, ztratí plášť, který putoval mezi Pottery bůh ví, jak dlouho-

Brumbál se pomalu znovu opřel do své vysoké židle. Ta jasná záře mu zmizela z očí a teď vypadal zmateně a lehce posmutněle. "Harry," řekl Brumbál, "pokud nechceš, stačí říct ne."

"To můžu?" zaskřehotal Harry.

"Ano, Harry," řekl Brumbál. Jeho hlas teď zněl trochu posmutněle a znepokojeně. "Zdá se, že se mě obáváš, Harry. Mohl bych se zeptat, co jsem udělal, abych si vysloužil tvou nedůvěru?"

Harry polkl. "Je tu nějaký způsob, jak byste mohl pronést závaznou magickou přísahu, že mi nevezmete můj plášť?"

Brumbál pomalu zavrtěl hlavou. "Neporušitelné sliby se takhle lehkovážně nedávají. A kromě toho, Harry, pokud to kouzlo snad už neznáš, na to, že se skutečně jedná o závaznou přísahu bys musel vzít mé slovo. Ale přesto si určitě uvědomuješ, že nepotřebuji tvé povolení, abych se podíval na ten plášť. Jsem dost silný, abych ho vytáhl sám, scvrččí váček nebo ne." Brumbálova tvář byla velmi vážná. "Ale to neudělám. Ten plášť je tvůj Harry. Nezabavím ti ho. Dokonce ani, abych se na něj jen na chvilku podíval, ne, pokud se sám nerozhodneš mi ho ukázat. To je slib a přísaha. Kdyby bylo třeba zakázat ti ho používat na školních pozemcích, požadoval bych, abys šel do svého gringottského trezoru a uložil ho tam."

"Aha..." řekl Harry. Ztěžka polkl, snažil se ovládnout vlnu adrenalinu a přemýšlet rozumně. Sejmul scvrččí váček ze svého opasku. "Pokud opravdu nepotřebujete mé povolení... pak ho máte." Harry natáhl váček k Brumbálovi, a tvrdě se kousl do rtu, posílal si tak signál pro případ, že by mu měla být později vymazána paměť.

Starý kouzelník sáhl do váčku a aniž by řekl slovo, vytáhl plášť neviditelnosti.

"Ach," vydechl Brumbál. "Měl jsem pravdu..." Přesíval třpytící se černou sametovou tkaninu z ruky do ruky. "Staletí starý, a pořád tak dokonalý jako v den, kdy byl vyroben. Za léta jsme ztratili hodně z našeho umění a já sám teď nedokážu nic podobného vyrobit, nikdo to nedokáže. Cítím jeho sílu jako ozvěnu ve své mysli, jako píseň zpívanou bez nikoho, kdo by ji slyšel..." Kouzelník vzhlédl od pláště. "Neprodávej ho," řekl, "nikomu ho nedávej. Dvakrát se zamysli, než ho někomu ukážeš, a třikrát, než v něm někomu odhalíš relikvii smrti. Zacházej s ním s respektem, neboť toto je skutečný Předmět Moci."

Na chvíli se na Brumbálově tváři objevila touha...

...a pak podal plášť zpátky Harrymu.

Harry ho uložil zpátky do váčku.

Brumbálova tvář opět zvážněla. "Mohl bych se tě znovu zeptat, Harry, proč mi tak nedůvěřuješ?"

Najednou se Harry cítil docela zahanbeně.

"S tím pláštěm přišel i vzkaz," řekl Harry nehlasně. "Stálo na něm, že kdybyste o něm věděl, pokusil byste se mi plášť vzít. Ale nevím, kdo ten vzkaz zanechal, opravdu ne."

"Hmm...chápu," řekl Brumbál pomalu. "No, Harry, nebudu zpochybňovat motivy kohokoli, kdo ti ten vzkaz nechal. Kdo ví, třeba sám měl jen ty nejlepší úmysly? Přeci jen, dal ti ten plášť."

Harry přikývl, ohromen Brumbálovou laskavostí a v rozpacích z kontrastu mezi ní a jeho vlastním postojem.

Starý kouzelník pokračoval. "Ale myslím si, že ty a já jsme figurky stejné barvy. Chlapec, který konečně porazil Voldemorta a starý muž, který ho odrážel dost dlouho, než jsi nás mohl zachránit. Nebudu ti tvou opatrnost mít za zlé, Harry, všichni se musíme pokud možno snažit být moudrými. Jen tě požádám, aby ses příště dvakrát zamyslel a třikrát popřemítal, až ti někdo znovu řekne, abys mi nevěřil."

"Omlouvám se," řekl Harry. Cítil se zdrceně, v podstatě právě někam poslal Gandalfa, a Brumbálova laskavost to všechno jen zhoršovala. "Neměl jsem vám nevěřit."

"Běda, Harry, v tomto světě..." Starý kouzelník potřásl hlavou. "Ani nemohu říct, že to od tebe bylo nemoudré. Neznal jsi mě. A popravdě v Bradavicích jsou jistí lidé, kterým bys raději věřit neměl. Možná i mezi těmi, které nazýváš svými přáteli."

Harry polkl. To znělo docela zlověstně. "Jako kdo?"

Brumbál se postavil a začal zkoumat jeden ze svých přístrojů, ciferník s osmi ručičkami rozdílné délky.

Po chvíli starý kouzelník znovu promluvil. "Pravděpodobně ti připadá poměrně okouzlují," řekl Brumbál. "Zdvořilý – alespoň k tobě. Výmluvný, možná dokonce obdivující. Vždy připravený s pomocnou rukou, laskavostí, radou -"

"Ach, Draco Malfoy!" řekl Harry, docela se mu ulevilo, že nešlo o Hermionu, nebo tak něco. "Ale ne, ne ne ne ne, celé jste to špatně pochopil, on neobrací mě, to já obracím jeho."

Brumbál při zkoumání svého ciferníku ztuhl. "Cože to děláš?"

"Chystám se odvrátit Draca od Temné strany," řekl Harry. "Však víte, udělat z něj klaďase."

Brumbál se narovnal a otočil se k Harrymu. Na tváři měl jeden z nejužaslejších výrazů, které Harry kdy viděl na komkoli, natož na někom s tak dlouhým stříbrným plnovousem. "Jsi si jistý," řekl starý kouzelník po chvilce," že jakákoli dobrota, kterou v něm vidíš, není jen zbožné přání, Harry? Obávám se, že to, co vidíš je jen lákadlo, návnada-"

"Ehm, to si nemyslím," řekl Harry. "Chci říct, pokud se snaží vystupovat jako dobrák, jde mu to vážně mizerně. Tohle není o tom, že by za mnou Draco přišel a byl celý okouzlující a já se rozhodl, že někde hluboko uvnitř musí mít dobré jádro. Vybírám si ho za cíl pro napravení speciálně proto, že je dědicem rodu Malfoyů, a pokud byste si měli vybrat jednu osobu k napravení, očividně to bude on."

Brumbálovy zacukalo levé oko. "Plánuješ do Dracova srdce zasít lásku a dobrotu, protože očekáváš, že ti jednou bude užitečný?"

"Ne jen mně!" řekl Harry pohoršeně. "Celé kouzelnické Anglii, pokud to bude fungovat! A on sám bude mít šťastnější a duševně zdravější život! Podívejte, nemám dost času, abych odvracel všechny od Temné strany, a tak se musím ptát, kde by Světlo získalo co největší výhodu co nejrychleji-"

Brumbál se začal smát. Smál se o dost víc, než by Harry čekal, skoro vyl. Rozhodně se to zdálo nedůstojné. Prastarý a mocný kouzelník by se měl zhluboka pochechtávat, ne smát se tak bezuzdně, že lapal po dechu. Harry jednou doslova spadl smíchy ze židle, když sledoval film Kachní polévka od bratří Marxů a tak nějak se právě teď Brumbál smál.

"Není to tak zábavné," řekl Harry po chvilce. Opět se začínal obávat o Brumbálovu příčetnost.

Brumbál se s viditelnou námahou dostal pod kontrolu. "Ach, Harry, jeden ze symptomů nemoci zvané moudrost je, že se začneš smát věcem, které nikomu jinému nepřijdou vtipné. Protože, když jsi moudrý, Harry, začnou ti ty vtipy docházet!" Starý kouzelník se setřel slzy z očí. "Ach ano, ano, zlo často zmaří jiné zlo, pravda, nejpravdivější pravda."

Harryho mozku chvíli zabralo, než zpracoval ta povědomá slova... "Hej, to je citát z Tolkiena! To říká Gandalf!"

"Ve skutečnosti Theodén," řekl Brumbál.

"Vy jste mudlorozený?" řekl Harry šokovaně.

"Obávám se, že ne," řekl Brumbál, znovu s úsměvem. "Narodil jsem se sedmdesát let před tím, než ta knížka vůbec vyšla, drahé dítě. Ale zdá se mi, že mí mudlorození studenti mají tendenci v jistých ohledech myslet stejně. Shromáždil jsem ne méně, než dvacet výtisků Pána prstenů a tři kompletní sady Tolkienova sebraného díly, a schraňuji z nich každý jediný." Brumbál vytáhl hůlku, pozvedl ji a zaujal pózu. "Neprojdeš dál! Jak to vypadá?"

"Ah," řekl Harry ve stavu blížícím se naprostému mozkovému krachu, "myslím, že vám chybí Balrog." A to růžové pyžamo a rozpláclý muchomůrkovitý klobouk tomu ani v nejmenším nepomáhaly.

"Chápu." Brumbál si povzdechl a pochmurně vrátil hůlku za opasek. "Obávám se, že pár Balrogů kdysi prošlo mým životem. V současnosti jsou to samé schůzky starostolce, kde se zoufale snažím zabránit jakékoli práci v provedení, a slavnostní večeře, kde zahraniční politici soutěží o to, kdo bude nejtvrdohlavějším hlupákem. A záhadné chování k lidem, znalost věcí, které žádným způsobem znát nemůžu, pronášení záhadných poznámek, které se dají pochopit jenom v nadhledu a všechny ty další maličkosti, kterými se mocní kouzelníci baví po tom, co opustili vzor, který jim umožňuje být hrdiny. Když už o tom mluvíme, Harry, je tu něco speciálního, co bych ti měl dát, něco, co patřilo tvému otci."

"Opravdu?" řekl Harry. "Páni, kdo by si to byl pomyslel."

"Ano, opravdu," odpověděl Brumbál. "Řekl bych, že je to vážně trochu předvídatelné, že?" Jeho tvář zvážněla. "Nicméně..."

Brumbál se vrátil ke svému stolu a posadil se, při tom pohybu vytáhl jednu ze zásuvek. Natáhl se do ní oběma rukama a, s lehkou námahou, vytáhl docela velký a těžce vypadající předmět ze zásuvky a položil ho na dubový stůl s hlasitým buch.

"Tohle," řekl Brumbál, "byl kámen tvého otce."

Harry na něj zíral. Byl světle šedý, nepravidelně zabarvený, nepravidelně tvarovaný, ostrohraný, a velmi se podobal naprosto obyčejnému velkému kameni. Brumbál ho položil tak, aby ležel na své nejširší straně, ale i tak se na stole nebezpečně houpal.

Harry vzhlédl. "Tohle je vtip, správně?"

"Není," řekl Brumbál, zavrtěl hlavou a zatvářil se velmi vážně. "Vzal jsem ho z ruin Jamesova a Lilyina domu v Godricově dole, kde jsem rovněž našel tebe; a schovával jsem ho od té doby do dnešního dne, do dne, kdy ho budu moci předat tobě."

V té směsi hypotéz, která Harrymu sloužila za model světa, se pravděpodobnost Brumbálova šílenství rapidně zvýšila. Ale stále tu byla značná pravděpodobnost přisouzená jiným alternativám... "Umm, tohle je magický kámen?"

"Pokud vím, tak ne," řekl Brumbál. "Ale radím ti, abys ho co nejdůsledněji stále nosil ve své blízkosti."

Dobrá. Brumbál pravděpodobně byl šílený, ale pokud ne... no, bylo by prostě příliš trapné dostat se do problémů kvůli ignorování rady tajemného starého kouzelníka. To muselo být tak čtvrtým bodem v seznamu 100 nejočividnějších omylů.

Harry popošel dopředu a položil ruce na kámen, snažil se vyhmátnout nějaký úhel, při kterém by se nepořezal. "Tak ho tedy uložím do svého váčku."

Brumbál se zamračil. "To by nemuselo být dostatečně blízko. A co kdyby se tvůj scvrččí váček ztratil, nebo ho někdo ukradl?"

"Vy si myslíte, že bych s sebou měl tahat velký kámen kamkoli půjdu?"

Brumbál se na Harryho vážně podíval. "Myslím, že to by se mohlo ukázat jako moudré."

"Aha..." řekl Harry. Kámen vypadal poměrně těžce. "Myslím, že ostatní studenti by mi ohledně toho mohli klást jisté otázky."

"Řekni jim, že jsem ti to přikázal," řekl Brumbál. "To nikdo nebude zpochybňovat, protože si všichni myslí, že jsem šílený." Jeho tvář byla stále naprosto vážná.

"Ehm, abych byl upřímný, pokud studentům jen tak přikazujete, aby s sebou nosili těžké kameny, docela bych takové podezření pochopil."

"Ach, Harry," řekl Brumbál. Starý kouzelník obtáhl jednou rukou oblouk, jako by chtěl pojmout všechny záhadné předměty v místnosti. "Když jsme mladší, věříme, že víme všechno, a tak si myslíme, že když pro něco nevidíme vysvětlení, pak žádné neexistuje. Když jsme starší, uvědomíme si, že celý vesmír má rytmus a smysl, i když my sami ho neznáme. Je to jen naše ignorace, která se nám jeví jako šílenství."

"Realita je vždy zákonitá," řekl Harry, "i pokud ten zákon neznáme."

"Přesně tak, Harry," řekl Brumbál. "Tohle pochopení – a já vidím, že tomu rozumíš – je základem moudrosti."

"Takže... proč přesně s sebou musím všude nosit tenhle kámen?"

"Vlastně mě ani žádný důvod nenapadá," řekl Brumbál.

"...nenapadá."

Brumbál přikývl. "Ale jenom to, že na žádný nedokážu přijít neznamená, že žádný neexistuje."

Přístroje nadále tikaly.

"Dobrá," řekl Harry, "ani si nejsem jistý, jestli bych tohle měl říkat, ale tohle jednoduše není správný způsob, jak se vypořádávat s naší připuštěnou nevědomostí o fungování vesmíru."

"Není?" řekl starý kouzelník s překvapeným a zklamaným výrazem.

Harry měl pocit, že tenhle rozhovor nedopadne v jeho prospěch, ale i tak v něm pokračoval. "Ne. Ani nevím, jestli tenhle omyl nějaké jméno, ale kdybych si ho měl vymyslet, zněl by ,privilegování hypotézy' nebo něco takového. Jak bych to jen mohl říct...umm... řekněme, že byste měl milion krabic, a jen jedna z nich obsahovala diamant. A vy byste měl spoustu diamantových detektorů, které by se pokaždé vyply v blízkosti diamantu a v polovině případů i u krabic, které by neobsahovaly žádný diamant. Pokud byste přejel dvaceti detektory přes všechny krabice, zbyla by vám, v průměru, jedna krabice s diamantem a jedna prázdná. A pak už by bylo třeba jen jednoho nebo dvou dalších detektorů, než by vám zbyl jen jeden pravý kandidát. Pointa je v tom, že když tu je spoustu možných odpovědí, většina důkazů, které potřebujete, spočívá ve vyhledání té pravé hypotézy mezi miliony možností – už jen abyste ji mohli vzít v potaz. Množství důkazů, které potřebujete na výběr mezi dvěma nebo třemi kandidáty je pak v porovnání mnohem menší. Takže pokud se jen tak bez důkazů vrhnete dopředu a upřete svou pozornost na jednu hypotézu, přeskakujete tím většinu práce. Jako kdyby se ve městě, které má milion obyvatel, stala vražda, a detektiv řekl, no, nemáme vůbec žádné důkazy, takže, zvážili už jste možnost, že to udělal Mortimer Snodgrass?"

"A udělal?" zeptal se Brumbál.

"Ne," řekl Harry. "Ale později se ukázalo, že vrah měl černé vlasy a Mortimer měl také černé vlasy, a každý byl hned,aha, vypadá to, že Mortimer to přece jen udělal. Takže je vůči Mortimerovi nefér pozvednout ho ke středu pozornosti, aniž by existovaly nějaké důvody, proč ho podezírat. Kde existuje hodně možností, většina práce je věnovaná jen lokalizování správné odpovědi – jde o to, začít jí věnovat pozornost. Nepotřebujete důkaz, nebo takový druh usvědčujícího materiálu, který by byl zapotřebí u soudu, ale potřebujete nějaký druh stopy, a ta stopa musí pomoci odlišit onu konkrétní možnost od miliónů dalších. Jinak správnou odpověď jen tak nevykouzlíte z čistého vzduchu. A musí existovat milión jiných věcí, které bych mohl dělat namísto nošení otcova kamene. Jenom protože nevládnu kompletní znalostí vesmíru, neznamená to, že jsem si nejistý v tom, jak bych měl postupovat v přítomnosti nejistoty. Pravidla pro počítání s možnostmi jsou stejně pevná jako pravidla, která ovládají starou dobrou logiku, a to, co jste právě udělal vy, je ilegální." Harry se zarazil. "Pokud tedy, samozřejmě, nemáte nějakou stopu, kterou jste zapomněl zmínit."

"Hmm," řekl Brumbál. Se zamyšleným výrazem si poklepal na tvář. "Rozhodně zajímavý argument, ale nekazí se v tom bodě, kdy jsi udělal přirovnání mezi milionem potencionálních vrahů, z nichž jen jeden spáchal vraždu, a rozhodnutím se pro jeden čin v situaci, kde by jich z velkého množství možných činů mohlo být moudrých více? Neříkám, že nošení kamene tvého otce je tím nejmoudřejším možným činem, jen to, že je to moudřejší, než to nedělat."

Brumbál se znovu natáhl do toho samého šuplíku jako dříve, tentokrát se zdálo, že uvnitř šátrá – alespoň to vypadalo, že se jeho ruka hýbe. "Chtěl bych poznamenat," řekl Brumbál, zatímco se Harry stále ještě pokoušel vymyslet, jak odpověděť na tuhle naprosto nečekanou reakci, "že je běžným omylem, že se všechny chytré děti dostanou do Havraspáru a na ostatní koleje žádné nezbudou. Tak to není; zařazení do Havraspáru značí, že jsi poháněn touhou po poznání, což není to samé jako inteligence." Kouzelník se usmál, jak se tak nakláněl nad svým stolem. "Nicméně, zdá se, že ty jsi poměrně inteligentní. Méně jako obyčejný mladý hrdina a více jako mladý záhadný prastarý kouzelník. Myslím, že jsem k tobě možná zvolil špatný přístup, Harry, a že bys mohl být schopný pochopit věci, které chápou jen někteří. Takže budu natolik troufalý, abych ti nabídl jisté další dědictví."

"Chcete říct, že..." zalapal po dechu Harry. "Že můj otec... vlastnil další kámen?"

"S dovolením," řekl Brumbál, "Pořád jsem starší a záhadnější než ty, takže pokud je potřeba odhalit nějaká tajemství, postarám se o to , děkuji pěkně... ach, kde jen je ta věc!" Brumbál se natáhl hlouběji do desky stolu, a ještě hlouběji. Hlava a ramena a celý trup zmizely uvnitř a ven vyčuhovaly jen nohy, jako by ho zásuvka pojídala.

Harrymu to nedalo a popřemýšlel, kolik tak místa uvnitř může být, a jak asi vypadá úplný inventář.

Konečně se Brumbál vynořil z šuplíku, v rukou objekt svého pátrání, který položil na stůl vedle kamene.

Byla to použitá, odrbaná a zohýbaná učebnice: Lektvary pro středně pokročilé od Libatia Borageho. Na obálce byl obrázek kouřícího kotlíku.

"Tohle," pronesl Brumbál, "byla učebnice lektvarů tvé matky pro pátý ročník."

"Kterou s sebou musím stále nosit," řekl Harry.

"Která obsahuje příšerné tajemství. Tajemství, jehož odhalení by mohlo být tak tragické, že tě musím pořádat o přísahu – a vyžaduji, abys přísahal vážně, Harry, ať už si o tomhle celém myslíš cokoli – že to nikdy neřekneš nikomu, nebo ničemu jinému."

Harry popřemýšlel o učebnici lektvarů pro pátý ročník, která patřila jeho matce, a která, očividně, obsahovala příšerné tajemství.

Problém byl v tom, že Harry podobné sliby bral velmi vážně. Každý slib byl neporušitelný, pokud byl vyslovený tím správným typem osoby.

A...

"Mám žízeň," řekl Harry, "a to vůbec není dobré znamení."

Brumbál se nad tím záhadným prohlášením vůbec nepozastavil. "Přísaháš, Harry," řekl Brumbál. Jeho oči se intenzivně zahleděly do Harryho. "Jinak ti to nemůžu říct."

"Ano," řekl Harry. "Přísahám." V tom byl celý ten problém, když jste byli havraspárem. Nemohli jste podobnou nabídku odmítnout, jinak by vás zvědavost sežrala za živa, a všichni ostatní to věděli.

"A já na oplátku přísahám," řekl Brumbál, "že to, co se ti chystám říct, je čistá pravda."

Brumbál otevřel knihu, zdánlivě na náhodném místě, a Harry se naklonil, aby se podíval.

"Vidíš tyhle poznámky," řekl Brumbál tak tichým hlasem, že téměř sklouzával k šepotu, "napsané u krajů knihy?"

Harry trochu zašilhal. Zdálo se, že zažloutlé stránky popisují něco zvaného lektvar orlí krásy, z něhož Harry spoustu ingrediencí vůbec nepoznával a jejichž jména snad ani nepocházela z angličtiny. V rohu byla načmáraná poznámka, Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby tady někdo použil testrálí krev místo borůvek? a hned pod tím byla odpověď v jiném rukopise, která zněla, Pár týdnů by ti bylo zle a možná by tě to zabilo.

"Vidím," řekl Harry. "Co s nimi?"

Brumbál ukázal na druhou čmáranici. "Ty tímhle rukopisem," řekl, stále tím tichým hlasem, "napsala tvá matka. A ty tímhle rukopisem," přesunul prst nad první škrábanici, "jsem napsal já. Stal jsem se neviditelným a vplížil jsem se do její ložnice, zatímco spala. Lily si myslela, že je píše někdo z jejích přátel a příšerně se kvůli tomu hádali."

Tohle byla přesně ta chvíle, kdy si Harry uvědomil, že ředitel Bradavic ve skutečnosti je šílený.

Brumbál na něj hleděl s vážným výrazem. "Chápeš důsledky toho, co jsem ti právě pověděl, Harry?"

"Ehm..." řekl Harry. Zdálo se, že mu uvázl hlas. "Promiňte...já...vážně..."

"Ach, tak dobrá," řekl Brumbál a povzdechl si. "Předpokládám, že tvá inteligence má pak přeci jen ještě hranice. Zdá se, že jsem byl ve svém nadšení příliš ukvapený. Mohli bychom prostě předstírat, že jsem právě neřekl nic inkriminujícího?"

Harry se strnulým úsměvem vstal ze židle. "Samozřejmě," řekl. "Víte, už se vlastně docela připozdívá a já mám trochu hlad, takže bych si vážně měl skočit dolů na večeři," a Harry podnikl zteč ke dveřím.

Ani v nejmenším se nezdálo, že by klika povolila.

"Ranil jsi mě, Harry," řekl Brumbálův hlas tichým tónem, který se ozval přímo za ním. "Uvědomuješ si alespoň, že to, co jsem ti právě řekl, je známkou důvěry?"

Harry se pomalu otočil.

Před ním stál velmi mocný a velmi šílený kouzelník s dlouhým stříbrným plnovousem, kloboukem podobajícím se rozpláclé muchomůrce a oblečený v něčem, co mudlovským očím připadalo jako tři vrstvy jasně růžového pyžama.

Za ním byla dveře, které momentálně nefungovaly.

Brumbál vypadal smutně a unaveně, jako by se chtěl upřít o kouzelnickou hůl, kterou neměl. "Vážně," řekl Brumbál, "jednou zkusíš něco nového, místo toho, abys sto deset let stále kopíroval ten samý vzor, a lidé hned začnou utíkat." Starý kouzelník smutně potřásl hlavou. "Měl jsem o tobě lepší mínění, Harry Pottere. Slyšel jsem, že tví vlastní přátelé si také myslí, že jsi šílený. Vím, že se pletou. Neuvěříš ty o mě tomu samému?"

"Prosím, otevřete ty dveře," řekl Harry třesoucím se hlasem. "Pokud chcete, abych vám někdy znovu věřil, otevřete ty dveře."

Za ním se ozval zvuk otevírajících se dveří.

"Je tu víc věcí, které jsem se ti chystal říct," řekl Brumbál, "a pokud odejdeš teď, nikdy se nedozvíš, jaké to byly."

Někdy Harry absolutně nemohl vystát, že je havraspár.

Nikdy neublížil studentovi, řekla Harrymu jeho nebelvírská stránka. Nikdy neublížil studentovi, jen to za žádnou cenu nepouštěj z mysli a záchvat panického strachu by se ti měl vyhnout. Nehodláš snad utéct jenom proto, že se věci staly trochu zajímavějšími, správně?

Nemůžeš jen tak zabouchnout dveře před ředitelem! řekla jeho mzimorská část. Co když ti začne odebírat školní body? Mohl by ti život ve škole podstatně ztížit, kdyby se rozhodl, že tě nemá rád!

A jiná jeho část, kterou Harry neměl příliš rád, ale nezvládl ji tak docela umlčet, přemítala nad potenciálními výhodami, které by s sebou neslo stát se jedním z mála přátel tohoto šíleného a starého kouzelníka, který shodou okolností byl rovněž ředitelem Bradavic, nejvyšším divotvůrcem a nejvyšším hlavounem. A bohužel, jeho vnitřní zmijozel byl mnohem obratnější než Draco, pokud šlo o obracení lidí k Temnotě, protože mu právě teď říkal věci, jako: takový chudák, vypadá to, že by jen potřeboval mít si s kým promluvit... a ty bys přece nechtěl, aby takový mocný muž nakonec vložil svou důvěru v někoho méně vhodného, že ano? a Zajímalo by mě, jaká neuvěřitelná tajemství, by ti tak Brumbál mohl říct, kdyby, však víš, kdyby ses s ním spřátelil a dokonce i Vsadil bych se, že má vážně zajímavou sbírku knih.

Všichni jste banda šílenců, pomyslel si Harry k celému tomu shromáždění, ale byl jednomyslně přehlasován všemi svými částmi.

Harry se otočil, udělal krok k otevřeným dveřím, natáhl se a znovu je zavřel. Bylo to zbytečné gesto vzhledem k tomu, že zůstával a Brumbál mohl beztak kontrolovat jeho pohyby, ale možná to na Brumbála udělá dojem.

Když se Harry otočil zpátky, zjistil, že ten mocný šílený kouzelník se na něj znovu usmívá a vypadá přátelsky. To bylo dobře. Možná.

"Prosím, už to nikdy nedělejte," řekl Harry. "Nelíbí se mi být v pasti."

"Je mi to líto, Harry," řekl Brumbál a znělo to jako upřímná omluva. "Ale bylo by příšerně nemoudré, kdybych ti dovolil odejít bez kamene tvého otce."

"Samozřejmě," řekl Harry. "Bylo ode mě pošetilé očekávat, že se dveře otevřou před tím, než vložím questový předmět do svého inventáře."

Brumbál se usmál a přikývl.

Harry přešel ke stolu, přendal scvrččí váček dopředu svého opasku a, s jistou námahou, se mu povedlo svými jedenáctiletými pažemi zvednout kámen a nakrmit jím váček.

Cítil, jak se váha kamene pomalu zmírňuje, jak rozšířený ret polykal kámen, a krknutí, které potom následovalo bylo poněkud hlasité a neslo v sobě přízvuk stížnosti.

Matčina učebnice lektvarů pro pátý ročník (která obsahovala tajemství, které bylo opravdu docela příšerné) následovala brzy po něm.

A pak Harryho vnitřní zmijozel pronesl lstivý návrh na vlichocení se řediteli, který byl, bohužel, přednesen takovým způsobem, že si získal většinovou havraspárskou frakci.

"Takže," řekl Harry. "Um. Když už tu jsem, nemohl byste mi dopřát menší prohlídku vaší kanceláře? Trochu by mě zajímalo, k čemu některé z těch věcí slouží," a to bylo Harryho nejzmírněnější prohlášení síce září.

Brumbál se na něj upřeně podíval, a pak s lehkým úsměvem přikývl. "Jsem polichocen tvým zájmem," řekl Brumbál, "ale obávám se, že tu toho není moc k vidění." Brumbál udělal krok ke zdi a ukázal na portrét spícího muže. "Tohle jsou portréty minulých ředitelů Bradavic." Otočil se a ukázal na svůj pracovní stůl. "Tohle je můj pracovní stůl." Ukázal na židli. "Tohle je má židle-"

"Promiňte," řekl Harry, "ve skutečnosti mě spíš zajímaly tyhle věci." Harry ukázal na malou kostku, která potichu šeptala "bubl...bubl...bubl.."

"Ach, tahle malá udělátka?" řekl Brumbál. "Ta jsem zdědil s ředitelskou kanceláří, a nemám nejmenší představu, co většina z nich dělá. I když tenhle ciferník počítá množství, no, říkejme tomu kýchnutí, všech čarodějnických levaček ve Francii; nevěřil bys, kolik práce mě stálo se k tomu dopracovat. A tenhle, s těmi zlatými viblátky, je můj vlastní vynález a Minerva nikdy, za nic na světě, nezjistí, co to dělá."

Brumbál udělal krok k držáku na klobouk, zatímco Harry to stále ještě zpracovával. "A tady samozřejmě máme Moudrý klobouk, věřím, že vy dva už jste se potkali. Řekl mi, že nikdy, za žádných okolností, nemá být znovu posazen na tvou hlavu. Jsi teprve čtrnáctým studentem v historii, o kterém to prohlásil. Baba Jaga byla jednou z těch předchozích, a o zbylých dvanácti ti povím, až budeš starší. Tohle je deštník. Tohle je další deštník." Brumbál postoupil o dalších několik kroků a se širokým úsměvem se otočil. "A samozřejmě většina lidí, co přijde do mé kanceláře, chce vidět Fawkese."

Brumbál se postavil vedle ptáka hřadujícího na zlaté plošince.

Harry poněkud zmateně přišel blíž. "Tohle je Fawkes?"

"Fawkes je fénix," řekl Brumbál. "Velmi vzácná, velmi mocná magická stvoření."

"Aha..." řekl Harry. Sklonil hlavu a podíval se do drobných, korálkovitých očí, ve kterých se nezrcadlila ani nejmenší stopa inteligence.

"Ahhhaaa..." řekl Harry znovu.

Byl si pěkně jistý, že poznal tvar toho ptáka. Těžko by mu to mohlo ujít.

"Ummm..."

Řekni něco inteligentního! Zařval sám na sebe Harryho mozek. Přestaň jen tak blekotat jako naprostý idiot!

A co bych sakra měl říct? Odpálil Harryho mozek zpátky.

Cokoli!

Chceš říct, cokoli kromě "Fawkes je kuře"-

Ano! Cokoli, kromě toho!

"Takže, á, co za magii fénixové vlastně dokážou?"

"Jejich slzy mají moc léčit," řekl Brumbál. "Jsou to stvoření ohně, a dovedou se přemisťovat mezi místy stejně snadno, jako oheň může zaniknout v jednom místě, a být znovu vzkříšen v jiném. Při obrovském napětí jejich vnitřní magie jejich těla rychle stárnou, přesto však mají ze všech žijících tvorů nejblíže nesmrtelnosti, protože když jejich těla začínají selhávat, obětují se ve výbuchu ohně a nechají za sebou mládě, nebo někdy jen vajíčko." Brumbál postoupil blíže a se zamračením prozkoumal kuře. "Hmm... vypadá trochu neduživě, řekl bych."

Než Harrymu tohle prohlášení plně došlo, kuře už bylo v jednom ohni.

Kuřecí zobáček se otevřel, ale kuře nedostalo čas na jediné kvoknutí, než se začalo scvrkávat a měnit na popel. Žár byl krátký, intenzivní, a naprosto sebe-spalující; nedoprovázel ho žádný pach pálení.

A pak oheň pohasl jen několik vtěřin po tom, co začal a na zlaté plošince zbyla nepatrná, ubohá hromádka popela.

"Netvař se tak zděšeně, Harry!" řekl Brumbál. "Fawkesovi se nic nestalo." Brumbálova ruka se natáhla do kapsy, a pak ta samá ruka projela popelem, a odhalila malé nažloutlé vajíčko. "Podívej, tady je vajíčko!"

"Ach...wow... úžasné..."

"Ale teď už bychom opravdu měli popojet dál," řekl Brumbál. Vajíčko nechal za sebou v kuřecím popelu, vrátil se ke svému trůnu a posadil se. "Přeci jen, je skoro čas na večeři, a my bychom určitě nechtěli použít naše obraceče času."

V Harryho parlamentu se odehrával vášnivý boj o moc. Zmijozel a Mrzimor si, potom co viděli, jak ředitel zapálil kuře, prohodili místa.

"Ano, popojet dál," řekly Harryho rty. "A pak večeře."

Už znovu zníš jako blekotající idiot poznamenal Harryho Vnitřní kritik.

"Takže," řekl Brumbál, "je tu jisté doznání, které bych rád učinil, Harry. Doznání a omluva."

"Omluvy jsou dobré" to ani nedává smysl! O čem jsem to tu mluvil?

Starý kouzelník si zhluboka povzdechl. "To si asi nebudeš myslet, až uslyšíš, co ti musím říct. Obávám se, Harry, že jsem tebou celý tvůj život manipuloval. Byl jsem to já, kdo tě svěřil do péče tvých zlých nevlastních rodičů -"

"Moji nevlastní rodiče nejsou zlí!" vyhrkl Harry. "Moji rodiče, chci říct!"

"Nejsou?" řekl Brumbál se zmateným a zklamaným výrazem. "Ani trošičku zlí? Ale to neodpovídá vzoru..."

Harryho vnitřní Zmijozel zařval z plných svých imaginárních plic DRŽ HUBU TY IDIOTE SEBERE JIM TĚ!

"Ne, ne," řekl Harry, rty ztuhlé v zhrozené grimase, "jen jsem chtěl šetřit vaše city, ve skutečnosti jsou velmi zlí..."

"Skutečně?" Brumbál se naklonil dopředu a upřeně se na něj zahleděl. "A co dělají?"

Mluv rychle "oni, ha, nutí mě dělat nádobí a umývat matematické problémy a nenechávají mě číst moc knih -"

"Ach, dobře, to rád slyším," řekl Brumbál a znovu se zaklonil. Smutně se usmál. "Za to se ti tedy omlouvám. Teď, kde jsem to byl? Ach, ano. S lítostí ti musím říct, Harry, že jsem zodpovědný za doslova všechno špatného, co se ti kdy stalo. Vím, že tohle tě pravděpodobně velmi rozzlobí."

"Ano, jsem velmi rozzlobený," řekl Harry. "Grrr!"

Harryho Vnitřní kritik ho promptně ocenil cenou pro Nejhoršího herce ve všech kategoriích v celé zaznamenané historii.

"A jen jsem chtěl, abys věděl," řekl Brumbál, "že jsem ti chtěl říct hned, jak jen bude možné, pro případ, že by se jednomu z nás později něco stalo, že se opravdu, opravdu omlouvám. Za všechno, co už se stalo a za všechno, co se ještě stane."

Oči starého kouzelníka začínaly vlhnout.

"A já jsem velmi rozzlobený!" řekl Harry. "Tak rozzlobený, že odejdu hned teď, pokud mi ještě nechcete říct něco jiného!"

Prostě JDI než zapálí i tebe! zaječel Zmijozol s Mrzimorem a Nebelvírem.

"Chápu," řekl Brumbál. "Jen jednu poslední věc, Harry. Nesmíš se zkoušet dostat za ty zakázané dveře ve třetím poschodí. Neexistuje žádný způsob, jak se dostat za všechny ty pasti a já bych nerad slyšel, že jsi se zranil, když ses o to pokoušel. Pochybuji, že by se ti byť i jen podařilo otevřít první dveře, vzhledem k tomu, že jsou zamčené, a ty neznáš kouzlo Alohomora-"

Harry se otočil na patě a plnou rychlostí vyrazil k východu, klika v jeho ruce ochotně povolila a už si to řítil přes spirálovité schodiště dolů, k čertu s tím, že se samo otáčelo, jeho nohy skoro klopýtaly jedna přes druhou, během chvilky byl dole, chrlič ustoupil stranou a Harry vypálil po schodišti jako koule z kanónu.


Harry Potter.

Na Harrym Potterovi muselo něco být.

Přeci jen, čtvrtek měli i všichni ostatní, a přece se nezdálo, že by se podobné věci děly jim.

Bylo 18:21, čtvrtek odpoledne, když se Harry, pádící ze schodiště jako z kanónu a ještě zrychlující na plný výkon, srazil přímo s Minervou McGonagallovou, která právě zahýbala za roh na své cestě do ředitelny.

Naštěstí, nikdo z nich neutržil žádné vážnější zranění. Jak to Harrymu bylo vysvětleno o něco dříve toho dne – když se odmítal byť jen znovu přiblížit ke svému koštěti – famrpál potřeboval železné potlouky, aby měly alespoň slušnou šanci na zranění hráčů, vzhledem k tomu, že kouzelníci oproti mudlům byli mnohem odolnější vůči nárazům.

Harry a profesorka McGonagallová oba skončili na podlaze, a pergameny, které s sebou profesorka nesla, skončily po celé chodbě.

Nastalo příšerné, příšerné ticho.

"Harry Pottere," vydechla profesorka McGonagallová ze svého místa na podlaze, hned vedle Harryho. Její hlas neměl daleko k jekotu. "Co jste dělal v ředitelně?"

"Nic!" vykvikl Harry.

"Mluvil jste o profesorovi obrany?"

"Ne! Brumbál si mě k sobě zavolal a dal mi tenhle velký kámen a řekl mi, že patřil mému otci, a že bych ho měl všude nosit s sebou!"

Nastalo další příšerné ticho.

"Chápu," řekla profesorka McGonagallová, její hlas byl o trošku klidnější. Zvedla se, oprášila se a zamračila se na rozházené pergameny, které se srovnaly do úhledného komínku a odpelášily do rohu, jako by se chtěly skrýt před jejím mračením. "Soucítím s vámi, pane Pottere, a omlouvám se, že jsem o vás pochybovala."

"Profesorko McGonagallová," řekl Harry. Hlas mu selhával. Zvedl se z podlahy, napřímil se a podíval se do jejího důvěryhodného, příčetného obličeje. "Profesorko McGonagallová..."

"Ano, pane Pottere?"

"Myslte si, že bych měl?" řekl Harry chabým hlasem. "Nosit s sebou všude otcův kámen?"

Profesorka McGonagallová si povzdechla. "Obávám se, že to je mezi vámi a panem ředitelem." Zaváhala. "Mohu vám říct, že ignorovat ředitele úplně skoro nikdy není moudré. Je mi líto, že slyším o vašem dilematu, pane Pottere, a pokud existuje nějaký způsob, jak bych vám mohla pomoci, s čímkoli, pro co se rozhodnete -"

"Umm," řekl Harry. "Po pravdě mě napadlo, že, hned jak budu vědět jak, bych mohl ten kámen přeměnit na prsten a nosit ho na sobě. Pokud byste mě mohla naučit, jak udržet přeměnění-"

"Je dobře, že jste se mě nejprve zeptal," řekla profesorka McGonagallová. Její tvář trochu zpřísněla. "Pokud byste ztratil kontrolu nad přeměněním, zvrat by vám pravděpodobně amputoval prst a dost možná i zlomil ruku ve dví. A ve vašem věku by i prsten mohl být příliš velkým předmětem k nepřetržitému udržování, aniž by vám něco takového způsobovalo trvalé citelné odčerpávání magie. Ale mohla bych vám sehnat prsten s dírkou na drahokam, malý drahokam, v kontaktu s vaší kůží, a mohl byste prozatím zkoušet v ní udržovat jiní malý předmět, třeba žužu. Pokud se vám to úspěšně podaří udržet po celý měsíc, i ve spánku, povolím vám přeměnit, ehm, kámen vašeho otce..." profesorčin hlas se vytratil. "Opravdu pan ředitel-"

"Ano. Ehm...um..."

Profesorka McGonagallová si povzdechla. "To je trochu zvláštní dokonce i na něj." Sklonila se a zvedla stoh pergamenů. "Je mi to líto, pane Pottere. A znovu se omlouvám, že jsem vám nedůvěřovala. Ale teď je řada na mou vlastní návštěvu pana ředitele."

"Ehm... hodně štěstí. Asi. Hmm..."

"Děkuji vám, pane Pottere."

"Umm..."

Profesorka McGonagallová přešla k chrliči, neslyšně vyslovila heslo, a vkročila na otáčející se spirálové schody. Začínala stoupat vzhůru, mimo dohled, a chrlič se posouval zpátky-

"Profesorko McGonagallová, ředitel zapálil kuře!"

"Cože uděl-"


17.kapitola - fanart



Dinosaurusgede se nám opět postarala o úžasné vyobrazení památných situací Cool

 

Dle autora jeden z určujících momentů celé povídky :) (Upraven speciálně dle jeho přání)

 

 

A teď poněkud ulítlejší verze... Aneb, S Brumbálem nikdy nevíte

 


18. Hierarchie dominance



Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

Gramatická kontrola: Kometa

 

"Co tenhle  Nazgúl dělá v mém Společenstvu?"

Technická: jedná se o osmnáctistránkovou kapitolu, kterou jsem ale nechtěla dělit, protože nefunguje, pokud se nečte v celku.... Takže doporučuju vzít si na její vychutnání dost času Cool

A... asi bych měla poděkovat panu Medkovi za použití jeho vět, ale neudělám to, protože přeložil dungeons jako sklepení.





 

-------------------------------------------------------------------------------

Bylo páteční ráno, čas snídaně. Harry si ukousl další obrovský kus toustu a pak se pokusil připomenout svému mozku, že hltání snídaně ho ve skutečnosti do podzemí nedostane o nic dříve. Tak jako tak měl mezi snídaní a začátkem lektvarů celou hodinu na studium.

Ale podzemí! V Bradavicích! Harryho představivost už načrtávala všechny ty propasti, úzké provazové mosty, valy osvícené pochodněmi, a plochy světélkujícího lišejníku. Budou tam krysy? Budou tam draci?

"Harry Pottere," pronesl za ním tichý hlas.

Harry se ohlédl přes rameno a zjistil, že hledí na Ernieho Macmillana, elegantně oblečeného v žlutě lemovaném hábitu a s lehce ustaraným výrazem na tváři.

"Neville si myslel, že bych tě mohl varovat," řekl Ernie tiše. "A já myslím, že má pravdu. Buď dneska na lektvarech opatrný. Starší mrzimorové nám řekli, že profesor Snape umí být vážně hnusný na ty, co nemá rád, a že nemá rád většinu lidí, co nepatří do Zmijozelu. Pokud mu řekneš něco chytrého... mohlo by to pro tebe dopadnout vážně špatně, z toho, co jsem slyšel. Prostě drž hlavu dole, a nedávej mu žádnou záminku, proč by si tě měl všimnout."

Nastalo ticho, jak to Harry zpracovával, a pak pozvedl obočí (přál si, aby uměl zvednout jen jedno obočí, jako Spock, ale nikdy se mu to nepovedlo). "Díky," řekl Harry. "Právě jsi mě možná ušetřil spousty problémů."

Ernie přikývl a vrátil se k mrzimorskému stolu.

Harry se vrátil ke svému toustu.

Zhruba o čtyři kousnutí později někdo řekl: "Promiň," a Harry se otočil, aby spatřil staršího havraspára, který vypadal trochu ustaraně -

O něco později Harry dojídal svůj třetí talíř slaniny. (Naučil se u snídaně jíst pořádně. Oběd mohl vždycky odbýt, pokud se rozhodl nepoužít obraceč času.) Když tu se za ním ozval další hlas: "Harry?"

"Ano," řekl Harry unaveně, "pokusím se nepřitáhnout pozornost profesora Snapea-"

"Ále, to je marné," řekl Fred.

"Naprosto marné," řekl George.

"Takže jsme poručili domácím skřítkům, aby ti upekli dort," řekl Fred.

"Hodláme na něj dát jednu svíčku za každý bod, co Havraspáru ztratíš," řekl George.

"A u oběda pro tebe u nebelvírského stolu uspořádáme párty," řekl Fred.

"Doufáme, že tě to potom rozveselí," dokončil George.

Harry polkl svůj poslední kousek slaniny a otočil se. "Dobrá," řekl Harry. "Nechtěl jsem se na tohle ptát po profesoru Binnsovi, vážně jsem nechtěl, ale pokud je profesor Snape tak příšerný, proč ho nevyhodí?"

"Vyhodí?" řekl Fred.

"Myslíš propustí?" řekl George.

"Ano," řekl Harry. "To děláte se špatnými učiteli. Vyhodíte je. Pak si místo nich najmete lepší. Nemáte tu snad odbory, nebo doživotně držené tituly, ne?"

Fred a George se zamračili stejně, jako by se mračili stařešinové lovecko-sběračského kmene, kdyby se jim někdo pokoušel vysvětlit vyšší matematiku.

"Já nevím," řekl Fred po chvilce. "To mě nikdy nenapadlo."

"Mě taky ne," řekl George.

"Jo," řekl Harry. "To slýchávám často. No, uvidíme se u oběda, a nemějte mi za zlé, jestli na tom dortu nebudou žádné svíčky."

Fred s Georgem se zasmáli, jako kdyby Harry řekl něco legračního, uklonili se mu, a zamířili zpátky k Nebelvíru.

Harry se otočil zpátky ke stolu a popadl koláček. Žaludek už měl vážně plný, ale měl pocit, že dnes ráno by mohl potřebovat hodně kalorií.

Zatímco jedl svůj zákusek, přemýšlel o nejhorším učiteli, kterého zatím v Bradavicích potkal, profesoru Binnsovi, kterého měli na dějepis. Profesor Binns byl duch. Z toho, co mu Hermiona řekla o duších, se nezdálo, že by byli plně sebe-uvědomělí. Duchové neměli na svědomí žádný slavný objev, ani se jim nedalo připsat mnoho původní práce, bez ohledu na to, kým byli za svého života. Mívali potíže se zapamatováním současného století. Hermiona řekla, že se podobají náhodným portrétům, vtlačeným do okolní hmoty výbojem duševní energie doprovázejím čarodějovu náhlou smrt.

Harry narazil na pár hloupých učitelů během svých přerušovaných výpadů do standardního mudlovského vzdělávacího systému – jeho otec byl samozřejmě o hodně vybíravější, když přišlo na výběr univerzitních studentů – ale v učebně dějepisu tomu bylo poprvé, co narazil na učitele, který do slova a do písmene nebyl myslící bytostí.

A také se to projevilo. Harry to po pěti minutách vzdal, a začal si číst učebnici. Když mu došlo, že "profesor Binns" nebude protestovat, Harry se natáhl do svého váčku a vytáhl špunty do uší.

Že by duchové nevyžadovali plat? Bylo to tím? Nebo bylo doslova nemožné v Bradavicích vyhodit kohokoli i po tom, co zemřeli?

A teď se zdálo, že profesor Snape je naprosto příšerný ke každému, kdo nepatří do Zmijozelu, a nikoho ani nenapadlo, že by jeho úvazek mohli ukončit.

A ředitel zapálil kuře.

"Promiň," ozval zpoza něho ustaraný hlas.

"Přísahám," řekl Harry, aniž by se otočil, "tohle místo je skoro z osmi a půl procent tak strašné, jako Oxford z tátových historek."


Harry dupnul do kamenného dláždění chodby, na tváři se mu ve stejném poměru mísilo uražení s podrážděním a vztekem.

"Podzemí!" zasyčel Harry. "Kobky! Tohle nejsou kobky! To je sklep! Sklep!"

Několik havraspárských dívek se na něj divně podívalo. Chlapci už si na to zvykli.

Zdálo se, že úrovni, na které se nacházela učebna lektvarů, se neříkalo "podzemí" z žádného jiného důvodu, než že byla pod zemí a o něco chladnější než hlavní budova.

V Bradavicích! V Bradavicích! Harry čekal celý svůj život a teď bude muset čekat dál, a pokud na celém povrchu zemském bylo jediné místo, které mělo slušné podzemí, měly to být Bradavice! Copak si Harry bude muset postavit svůj vlastní hrad, když bude chtít vidět jednu maličkou bezednou propast?

Chvilku na to se dostali do samotné učebny lektvarů a Harry se podstatně rozveselil.

Učebna lektvarů obsahovala podivná stvoření konzervovaná v obrovských lahvích, které pokrývaly každý centimetr zdi mezi skříněmi. Harry už se ve svém čtení dostal dost daleko, aby byl schopen pár z těch tvorů identifikovat, například Zabriskana Fontemu*. Třebaže padesáti-centimentrový pavouk vypadal jako akromantule, ve skutečnosti jí být nemohl, byl příliš malý. Rád by se na to přeptal Hermiony, ale nezdálo se, že by měla chuť podívat se kamkoli tím směrem.

Harry se právě díval na velkou prachovou kouli s očima a nohama, když do místnosti vklouzl assassin.

To byla první věc, která Harrymu přišla na mysl, když spatřil profesora Severuse Snapea. Na způsobu, jakým se ten muž pohyboval mezi dětskými lavicemi bylo něco tichého a smrtelného. Jeho hábit byl neudržovaný, vlasy mastné. Něco na něm Harrymu připomínalo Luciuse, i když ti dva si nebyli ani vzdáleně podobní. Vzbuzovalo to dojem, že zatímco Lucius by vás zabil s bezchybnou elegancí, tenhle muž by vás prostě zabil.

"Posaďte se," řekl profesor Severus Snape. "Hned."

Harry a pár dalších dětí, které postávaly kolem a povídaly si, se spěšně prodralo k lavicím. Harry si plánoval sednout vedle Hermiony, ale místo toho zjistil, že sedí v nejbližší prázdné lavici vedle Justina Flinche-Fletchleyho (byla to spojená hodina, Havraspár s Mrzimorem), což ho od Hermiony dělilo o dvě lavice.

Severus se posadil za katedru a bez sebemenšího úvodu nebo představení řekl: "Hannah Abbottová."

"Zde," řekla Hannah trochu třesoucím se hlasem.

"Susan Bonesová."

"Přítomná."

A tak to pokračovalo a nikdo se neodvažoval se ani slůvkem odchýlit, dokud:

"Ach ano. Harry Potter. Naše nová... celebrita."

"Celebrita je přítomná, pane."

Polovina třídy sebou škubla, zatímco někteří chytřejší náhle začali vypadat jako by chtěli utéct, dokud třída pořád ještě stála.

Severus se v očekávání usmál a vyvolal další jméno na seznamu.

Harry si v duchu povzdechl. Stalo se to příliš rychle, než aby s tím mohl něco udělat. No dobrá. Z nějakého důvodu ho ten muž už předem neměl rád. A když se nad tím Harry zamyslel, bylo lepší, že si tenhle profesor lektvarů vybral jeho, než, řekněme, Nevilla nebo Hermionu. Harry se uměl bránit o dost lépe. Ano, pravděpodobně to takhle bylo vážně lepší.

Když byla docházka hotová, Severus pohledem přelétl celou třídu. Jeho oči byly stejně prázdné jako bezhvězdná obloha.

"Vaším úkolem zde," řekl Severus tichým hlasem, po kterém se zadní řada studentů předklonila, aby lépe slyšela, "je zvládnout náročnou vědu a přesné umění přípravy lektvarů. Jelikož se to obvykle obejde bez pošetilého mávání hůlkou, leckdo z vás stěží uvěří, že i to jsou kouzla a čáry. Pochybuji, že byste opravdu pochopili, jaký půvab v sobě má tiše bublající kotlík a výpary, které se nad ním tetelí, a neviditelná síla šťáv, jež skrytě putují lidskými žilami," tohle pronesl téměř něžným, chlubivým hlasem, "omamují mysl a podrobují si smysly," čím dál tím děsivější. "Dokážu vás naučit, jak připravit věhlas, stáčet slávu a dokonce uložit do zabroušených flakonů smrt – pokud ovšem nejste takové stádo tupohlavců, jaké musím obvykle učit.“

Severus si nějak všiml skeptického výrazu na Harryho tváři, nebo přinejmenším jeho oči náhle skočily k místu, kde Harry seděl.

"Pottere!" vyštěkl profesor lektvarů. "Co získám, když přidám rozdrcený kořen asfodelu k výluhu z pelyňku?“

Harry zamrkal. "Bylo to v Kouzelnických odvarech a lektvarech?" zeptal se. "Právě jsem to dočetl a nevzpomínám si na nic, co by zahrnovalo pelyněk-"

Hermiona ruka vyletěla nahoru a Harry po ní střelil pohledem, což způsobilo, že zvedla ruku ještě výše.

"Ale, ale," řekl Severus sametově. "Sláva zřejmě není všechno."

"Opravdu?" řekl Harry. "Ale vy jste nám právě řekl, že nás naučíte, jak stáčet slávu. Povězte, jak to přesně funguje? Vypijete to a proměníte se v celebritu?"

Třičtvrtiny třídy sebou škubly.

Hermionina ruka zvolna klesla dolů. No, to nebylo překvapující. Mohla být jeho rivalkou, ale nebyla někým, kdo by v tom pokračoval i po tom, co se vyjasnilo, že se ho dotyčný profesor záměrně snaží zesměšnit.

Harry se pevně snažil, aby svůj vztek udžel pod kontrolou. První odpověď, která mu přišla na mysl, bylo 'Abrakadabra'.

"Zkusíme to ještě jednou," řekl Severus. "Pottere: kdybych vám řekl, ať mi přinesete bezoár, kde byste ho hledal?“

"To také není v té učebnici," řekl Harry, "ale v jedné mudlovské knize jsem četl, že trichinobezoar je klubko tuhých vlasů, které se dá najít v lidském žaludku a mudlové věřívali, že vás uchrání před jakýmkoli jedem-"

"Špatně," řekl Severus. "Bezoár se dá najít v kozím žaludku, neskládá se z vlasů, a uchrání vás před většinou jedů, ale ne před všemi."

"Neříkal jsem, že to tak je, říkal jsem, že jsem to tak četl v jedné mudlovské knize-"

"Nikoho nezajímají vaše patetické mudlovské knihy. Poslední pokus, Pottere. Jaký je rozdíl mezi šalamounkem a mordovníkem?"

A pohár přetekl.

"Víte," řekl Harry ledově," v jedné z mých fascinujících mudlovských knih popisují studii, ve které skupina lidí dokázala vypadat velmi chytře tak, že se ptala na otázky o různých tématech, které znali jen oni. Přihlížející si očividně všimli jen toho, že to tázající věděli a odpovídající ne, a nepovedlo se jim zpozorovat základní nespravedlnost takové hry. Takže, pane profesore, mohl byste mi říct, kolik elektronů se nalézá ve vnějším orbitalu uhlíkového atomu?"

Severusův úsměv se rozšířil. "Čtyři," řekl. "Ale to je neužitečný fakt, který by se nikdo neměl obtěžovat někam zapisovat. A pro vaši informaci, Pottere, asfodel a pelyněk spolu vytvářejí uspávací prostředek tak silný, že se mu říká Doušek živé smrti. Pokud jde o šalamounek a mordovník, jedná se o stejnou bylinu, které se také říká oměj, jak byste věděl, kdybyste přečetl Tisíc kouzelnických hub a bylin. Myslel jste si, že je zbytečné otevírat učebnici, než sem příjdete, že Pottere? Všichni ostatní by si to měli zapisovat, aby se neprojevili stejně ignorantsky jako vy." Severus se odmlčel, vypadal docela spokojeně sám se sebou. "A to bude... pět bodů? Ne, udělejme z toho rovných deset bodů z Havraspáru za drzé odmlouvání."

Hermiona zalapala po dechu, spolu s množstvím dalších studentů.

"Pane profesore Severusi Snape," dostal ze sebe Harry. "Nevím, co jsem udělal, že jsem si vysloužil vaši nenávist. Pokud se mnou máte nějaký problém, o kterém nevím, navrhuji abychom-"

"Zmlkněte, Pottere. Dalších deset bodů z Havraspáru. Ostatní si otevřou učebnice na straně 3."

V Harryho hrdle se rozhořelo jen velmi slabé pálení a v očích se mu neobjevil žádný náznak slz. Pokud brečení nebylo efektivní strategií k zničení tohohle profesora lektvarů, pak brečet nemělo smysl.

Harry se pomalu posadil zpříma. Připadalo mu, jako by někdo vypustil všechnu krev z jeho těla a nahradil ji tekutým dusíkem. Věděl, že se snažil kontrolovat svůj vztek, ale nedovedl si vzpomenout proč.

"Harry," zběsile zašeptala Hermiona o dvě lavice dál, "přestaň, prosím, je to v pořádku, nebudeme to počítat-"

"Mluvení ve třídě, Grangerová? Tři-"

"Takže," promluvil hlas chladnější než nula kelvinů, "jaký je postup k vyplnění formální stížnosti proti šikanujícím profesorům? Musí se zkonzultovat zástupkyně ředitele, nebo poslat dopis bradavické správní radě... mohl by mi někdo vysvětlit, jak to funguje?"

Celá třída naprosto ztuhla.

"Školní trest na jeden měsíc, Pottere," řekl Severus s ještě širším úsměvem.

"Odmítám vaši autoritu jakožto učitele a odmítám podstoupit jakýkoli trest, který mi dáte."

Lidé přestali dýchat.

Severusův úsměv zmizel. "Pak budete-" jeho hlas naráz umlkl.

"Vyloučen, chystal jste se říct?" Teď se pro změnu lehce usmíval Harry. "Pak jste ale bezpochyby zapochyboval nad svou schopností uskutečnit takovou hrozbu, nebo jste si uvědomil následky v případě, že by se vám to povedlo. Já, na druhou stranu ani nepochybuji, ani se nebojím své šance na nalezení jiné školy s méně tyranskými profesory. Nebo bych si možná mohl najmout soukromé tutory, jak je mým zavedeným zvykem, a nechat se vyučovat svou plnou učební rychlostí. Ve svém trezoru k tomu mám dost zlata. To má cosi co dělat s jistými odměnami za poražení jednoho pána zla. Ale v Bradavicích jsou učitelé, které jsem si poměrně oblíbil, takže si myslím, že by bylo snažší, kdybych místo toho našel způsob, jak se zbavit vás."

"Zbavit se mě?" řekl Severus, který se teď rovněž lehce usmíval. "Jak zábavná domýšlivost. Jak byste si představoval, že byste to mohl provést, Pottere?"

"Pochopil jsem to tak, že na vás už od studentů a jejich rodičů bylo množství stížností," odhad, ale poměrně bezpečný, "což otevírá otázku, jak je možné, že tu ještě jste. Jsou Bradavice v takové finanční tísni, že si nemohou dovolit skutečného učitele lektvarů? Pokud je to tak, mohl bych něco přihodit. Jsem si jistý, že by mohli najít lepšího učitele, kdyby mu nabídli dvojnásobek vašeho současného platu."

Dva kusy ledu vyzařovaly chlad do celé třídy.

"Zjistíte," řekl Severus jemně, "že správní rada školy vaší nabídce nebude ani v nejmenším nakloněna."

"Lucius..." řekl Harry. "Tak proto tu pořád jste. Možná bych o tom s Luciusem měl prohodit slovíčko. Věřím, že touží po tom se se mnou setkat. Zajímalo by mě, jestli nemám něco, co by chtěl?"

Hermiona zběsile vrtěla hlavou. Harry to zaregistroval koutkem oka, ale celá jeho pozornost se soustředila na Severuse.

"Jste velmi pošetilý chlapec," řekl Severus. Teď už se neusmíval ani v nejmenším. "Nemáte nic, čeho by si Lucius cenil více, než mého přátelství. A pokud byste měl, mám jiné spojence." Jeho hlas ztvrdl. "A shledávám stále více nepravděpodobným, že jste nebyl zařazen do Zmijozelu. Jakým to jen způsobem, se vám podařilo vyhnout se mé koleji? Ach ano, protože Moudrý klobouk prohlásil, že žertoval. Poprvé v celé zaznamenané historii. Jaká to slovíčka jste si ve skutečnosti vyměňoval s Moudrým kloboukem, Pottere? Měl jste něco, co potřeboval?"

Harry zíral do Severusova chladného pohledu a vzpomněl si, že ho Moudrý klobouk varoval, aby o tom nikdy nepřemýšlel, zatímco se někomu bude dívat do očí – sklopil pohled na Severusovu katedru.

"Vypadá to, jako by se vám znenadání nechtělo podívat se mi do očí, Pottere!"

Šok z náhlého porozumění – "Takže to kvůli vám, mě Moudrý klobouk varoval!"

"Cože?" řekl Severusův hlas, zněl upřímně překvapeně, i když Harry samozřejmě nevzhlédl, aby spatřil jeho tvář.

Harry vstal z lavice.

"Posaďte se, Pottere," řekl vzteklý hlas z místa mimo jeho zorné pole.

Harry to ignoroval a rozhlédl se po třídě. "Nemám v úmyslu dovolit tomuhle neprofesiálnímu učiteli zničit můj čas v Bradavicích," řekl se smrtícím klidem. "Myslím, že tuto třídu opustím, a buď si po čas svého zdejšího pobytu najdu tutora, nebo, pokud by školní rada byla skutečně tak zatvrzelá, se doučím přes léto. Pokud se někteří z vás rozhodnou, že nestojí o to, nechat se tímto mužem šikanovat, moje sezení vám budou otevřená."

"Posaďte se, Pottere!"

Harry přešel třídu a popadl kliku.

Neotočila se.

Harry se pomalu otočil, a postřehl, že Severus se odporně usmívá, před tím, než si vzpomněl a stočil pohled jinam.

"Otevřete ty dveře."

"Ne," řekl Severus.

"Způsobujete, že se cítím ohrožený," řekl hlas tak ledový, že vůbec nezněl jako Harryho, "a to je chyba."

Severus se zasmál. "A co s tím chceš udělat, chlapečku?"

Harry udělal šest dlouhých kroků od dveří, došel k zadní řadě lavic.

Harry se narovnal a pozvedl pravou ruku v jediném příšerném pohybu, prsty přikpravené k lusknutí.

Neville zaječet a zaplul pod lavici. Ostatní děti se schoulily, nebo instinktivně zvedly ruce, aby se zaštítily.

"Harry, ne!" zaječela Hermiona. "Ať už se chystáš udělat cokoli, nedělej to!"

"To jste všichni zešíleli?" štěkl Severusův hlas.

Harry pomalu sklonil ruku. "Nechystal jsem se ho zranit, Hermiono," řekl Harry o něco tišším hlasem. "Jen jsem chtěl vyhodit dveře do vzduchu."

I když, jak si teď Harry vzpomněl, neměli jste přeměňovat věci, které by sloužily k spálení, což znamenalo, že vrátit se později v čase a přimět Freda nebo George přeměnit něco v přesně zvážené množství výbušnin, by nemusel být tak docela dobrý nápad...

"Silencio," řekl Severusův hlas.

Harry se pokusil říct "Cože?" a zjistil, že z hrdla mu nevyšel žádný zvuk.

"Tohle už je směšné. Myslím, že pro jeden den už jste si způsobil dost problémů, Pottere. Jste ten nejrušivější a nejvzpurnější student, jakého jsem kdy viděl, a nepamatuji se, kolik přesně má právě teď Havraspár bodů, ale jsem si jistý, že je zvládnu odebrat všechny. Deset bodů z Havraspáru. Deset bodů z Havraspáru. Deset bodů z Havraspáru! Padesát bodů z Havraspáru! Teď se posaďte a sledujte, jak se zbytek třídy učí!"

Harry vložil ruku do váčku a pokusil se říct "fixa", ale samozřejmě, nevyšla z něj ani hláska. Na jeden krátký moment ho to zastavilo; pak napadlo, že by mohl zkusit odhláskovat F-I-X-A pomocí prstů. To zafungovalo. B-L-O-K, a dostal blok papíru. Harry přešel k prázdné lavici, ne k té, ve které původně seděl, a naškrábal krátkou zprávu. Odtrhl list papíru, uklidil fixu a blok do kapsy hábitu pro snadnou dostupnost, a zvedl svou zprávu, ne směrem ke Snapeovi, ale směrem ke zbytku třídy.

ODCHÁZÍM

POTŘEBUJE SE

NĚKDO DALŠÍ

DOSTAT PRYČ?

"Jste šílený, Pottere," řekl Severus s chladným pohrdáním.

Harry se směrem ke katedře ironicky uklonil, přešel ke zdi, jedním hladkým pohybem otevřel dveře od skříně, vkročil dovnitř, a zabouchl za sebou dveře.

Ozval se zadušený zvuk lusknutí prstů, a pak nastalo ticho.

Studenti ve třídě se po sobě podívali se zmatkem a strachem.

Tvář mistra lektvarů se topila ve vzteku. Několika dlouhými kroky přešel třídu a škubnutím otevřel dveře od skříně.

Byla prázdná.


O jednu hodinu dříve, se Harry zaposlouchal z vnitřku skříně. Zvenčí nepřicházel žádný zvuk, ale riskovat nemělo žádný smysl.

P-L-Á-Š-Ť odhláskovaly jeho prsty.

Jakmile byl neviditelný, velmi opatrně a pomalu otevřel dveře a vykoukl ven. Nezdálo se, že by ve třídě někdo byl.

Dveře nebyly zamčené.

Když se Harry, v bezpečné neviditelnosti, ocitl na chodbě, pryč z toho nebezpečného místa, trocha jeho hněvu opadla, a on si uvědomil, co právě udělal.

Co právě udělal.

Harryho neviditelná tvář ztuhla v naprosté hrůze.

Znepřátelil si učitele v trojnásobném rozsahu, než se mu povedlo kdy předtím. Vyhrožoval, že odejde z Bradavic a možná to bude muset i splnit. Ztratil všechny body, které Havraspár měl, a pak použil obraceč času...

Jeho představivost mu ukázala jeho rodiče, jak na něj ječí po tom, co ho vyloučili, profesorku McGonagallovou, která je z něho zklamaná, a bylo to prostě příliš bolestivé, a on to nedokázal snést, a nedokázal vymyslet žádný způsob, jakým by se zachránil-

Harryho napadlo, že pokud ho vztek dostal do všech těhle problémů, pak by vztek mohl i vymyslet, jak z toho ven. Věci se zdály tak nějak jasnější, když byl rozčílený.

A myšlenka, kterou si Harry nepřipouštěl zněla, že by téhle budoucnosti prostě nedokázal čelit, kdyby nebyl rozčílený.

Takže vyvolal zpět všechny své vzpomínky na to pálící ponížení.

Ale, ale. Sláva zřejmě není všechno.

Deset bodů z Havraspáru za drzé odmlouvání.

Uklidňující chlad zaplavil jeho žíly jako vracející se příbojová vlna, a Harry vydechl.

O.k. Zpátky k příčetnosti.

Po pravdě se cítil trochu zklamaný ze svého ne-vzteklého já, že takhle zkolabovalo a jen se chtělo dostat z problémů. Profesor Severus Snape představoval problém všech. To normální-Harry zapomněl a přál si jen najít způsob, jakým ochránit sebe. A nechat v tom všechny ostatní oběti? Otázka nezněla, jak by mohl zachránit sám sebe, ale jak zničit tohohle profesora lektvarů.

Takže tohle je má temná stránka, ano? Tak trochu předpojatý název, moje světlá stránka mi příjde mnohem sobečtější a zbabělejší, ani nemluvě o její zmatenosti a panikaření.

A teď, když opět přemýšlel jasně, mu bylo stejně jasné, co by měl udělat dál. Už si dal jednu hodinu k přípravě, a mohl by si vzít i dalších pět, kdyby by bylo potřeba...




Minerva McGonagallová čekala v ředitelně.

Brumbál seděl ve svém vypolstrovaném trůnu, oblečen do čtyř vrstev formálního levandulového hábitu. Minerva se posadila na židli před ním, naproti Severusovi, usazeném na jiné židli. Naproti všem třem stála prázdná dřevěná stolička.

Čekali na Harryho Pottera.

Harry, pomyslela si Minerva zoufale, slíbil jsi, že nekousneš žádné učitele!

A ve své mysli mohla velmi jasně slyšet i odpověď, Harry rozčílenou tvář a jeho vzteklou reakci: Řekl jsem, že nekousnu nikoho, kdo mě nekousne jako první!

Ozvalo se zaklepání na dveře.

"Dále!" zvolal Brumbál.

Dveře se otevřely a Harry Potter vstoupil. Minerva téměř nahlas zalapala po dechu. Ten chlapec vypadal chladně a sebraně, naprosto kontrolovaně.

"Dobré rán-" Harry se náhle odmlčel. Klesla mu čelist.

Minerva sledovala Harryho pohled, a zjistila, že Harry zírá na Fawkese sedícího na své zlaté plošince. Fawkes zamával zářivě červeno-zlatými křídly, ten pohyb se podobal zatřepotání ohně, a sklonil hlavu v odměřeném kývnutí k chlapci.

Harry stočil vytřeštěný pohled k Brumbálovi.

Brumbál na něj zamrkal.

Minerva cítila, že jí něco uniká.

Přes Harryho tvář se kmitla jistá nejistota. Jeho chladnokrevnost se otřásla. V jeho očích se objevil strach, pak vztek, a pak byl chlapec znovu klidný.

Přes Minervinu páteř proběhlo zamrazení. Něco tu nebylo v pořádku.

"Prosím, posaďte se," řekl Brumbál. Jeho tvář byla znovu vážná.

Harry si sedl.

"Takže, Harry," řekl Brumbál. "Slyšel jsem hlášení od profesora Snapea týkající se dnešního dne. Chtěl bys mi říct, co se stalo vlastními slovy?"

Harryho vzteklý pohled sebou zamítavě kmitl směrem k Severusovi. "To není nijak složité," řekl chlapec s tenkým úsměvem. "Pokusil se mě šikanovat, stejně jako šikanoval každého ne-zmijozela ode dne, kdy vám ho sem Lucius podstrčil. Pokud jde o další podrobnosti, v souvislosti s nimi s vámi budu požadovat soukromý rozhovor. U studenta, který nahlašuje profesorovo nevhodné chování, se stěží bude dát očekávat, že tak učiní před dotyčným profesorem."

Tentokrát si Minerva nemohla pomoci, musela nahlas zalapat po dechu.

Severus se jednoduše zasmál.

A ředitelova tvář zvážněla. "Pane Pottere," řekl ředitel, "takovým způsobem se o bradavických profesorech nemluví. Myslím si, že jste se ocitl před příšerným nedorozuměním. Profesor Severus Snape má mou plnou důvěru a slouží Bradavicím pro můj vlastní prospěch, ne pro Luciuse Malfoye."

Na chvilku zavládlo ticho.

Když chlapec znovu promluvil, jeho hlas byl ledový. "Uniká mi tu něco?"

"Poměrně velké množství věcí, pane Pottere," řekl ředitel. "Pro začátek byste měl pochopit, že důvodem našeho setkání je prodiskutovat, jak vás potrestat za události dnešního rána."

"Tento muž terorizuje školu už léta. Promluvil jsem se studenty a shromáždil jsem historky, které by určitě stačily na novinovou kampaň, která by proti němu spojila rodiče. Někteří z mladších studentů brečeli, když mi to vyprávěli. Já jsem málem brečel, když jsem to slyšel! Vy jste tomuhle tyranovi dovolil volnost? Vy jste tohle udělal svým studentům? Proč?"

Minerva polkl hrudku v krku. Tohle – tohle ji napadalo, občas, ale nějak se nikdy docela -

"Pane Pottere," řekl ředitel, jeho hlas byl náhle vážný, "tohle setkání není o profesorovi Snapeovi. Je o vás a vaší neúctě ke školní disciplíně. Profesor Snape navrhl, a já jsem souhlasil, že tři měsíce školního trestu budou přiměřené -"

"Odmítnuto," řekl Harry ledově.

Minerva oněměla.

"Tohle nebyl návrh, pane Pottere," řekl ředitel. Plná, naprostá síla kouzelníkova zamračení se teď otočila k chlapci. "Tohle je váš tre-"

"Vysvětlíte mi, proč jste dovolil tomuto muži ubližovat dětem, které byly umístěny do vaší péče, a pokud vaše vysvětlení nebude dostatečné, začnu s novinovou kampaní proti vám."

Minervino tělo se otřáslo silou té rány, tou čistou a surovou lese majeste.

Dokonce i Severus vypadal šokovaně.

"To, Harry, by bylo mimořádně nemoudré," řekl Brumbál pomalu. "Na šachovnici jsem hlavní Luciusovou protiváhou. Pokud bys udělal takovou věc, výrazně by ho to posílilo, a já si nemyslím, že to je cesta, kterou sis zvolil."

Chlapec na dlouho ztuhl.

"Tehle rozhovor se stává soukromým," řekl Harry. Jeho hlava sebou škubla Severusovým směrem. "Pošlete ho pryč."

Brumbál zavrtěl hlavou. "Harry, neřekl jsem ti snad, že Severus Snape má mou plnou důvěru?"

Chlapec vypadal šokovaně. "Šikanování, které tenhle muž rozsévá, vás činí zranitelným! Nejsem jedinou osobou, která by proti vám tu novinovou kampaň mohla rozpoutat! Tohle je šílené! Proč to děláte?"

Brumbál si povzdechl. "Je mi líto, Harry. Má to co dělat s věcmi, které teď ještě nejsi připraven slyšet."

Harry na Brumbála vytřeštil oči. Pak se otočil, aby se podíval na Severuse. Pak zpátky na Brumbála.

"Tohle je šílené," řekl chlapec pomalu. "Rozhodl jste se ho nekočírovat, protože si myslíte, že je součástí vzoru. Bradavice potřebují zlého mistra lektvarů, aby z nich byla pořádná kouzelnická škola, stejně jako potřebují ducha, aby učil historii."

"To zní jako ten druh věcí, co dělám, že?" řekl Brumbál s úsměvem.

"Nepřípustné," řekl Harry prostě. Jeho pohled byl chladný a temný. "Nebudu tolerovat šikanování nebo zneužívání. Zvážil jsem mnoho různých způsobů, jak se s tímto problémem vypořádat, ale zjednodužším to. Buď půjde tento muž, nebo já."

Minerva znovu zalapala po dechu. V Severusových očích se mihlo něco zvláštního.

Nyní zchladl i Brumbálův pohled. "Vyloučení, pane Pottere, je finální hrozba, která může být použita proti studentovi. Není zvykem, aby tuto hrozbu používal student proti řediteli. Tohle je nejlepší kouzelnická škola v celém světě a vzdělání zde je příležitostí, která se neposkytuje všem. Máte snad dojem, že Bradavice se bez vás neobejdou?"

A Harry se jen lehce usmál.

Na Minervině tváři se začala objevovat hrůza. Harry by určitě ne-

"Zapomněl jste," řekl Harry, "že nejste tím jediným, kdo dokáže vidět vzory. Tohle bude soukromé. Pošlete ho-" Harry znovu mávl rukou k Severusovi a pak se náhle uprostřed věty a uprostřed pohybu zarazil.

Minerva dokázala spatřit na Harryho tváři tu přesnou chvíli, kdy si vzpomenul.

Přece jen, to ona mu to řekla.

"Pane Pottere," řekl ředitel, "ještě jednou, Severus Snape má mou naprostou důvěru."

"Vy jste mu to řekl," zašeptal chlapec. "Vy naprostý blázne."

Brumbál na tu urážku nijak nereagoval. "Řekl mu co?"

"Že Pán zla je naživu."

"O čem to při Merlinovi žvaníte, Pottere?" zakřičel Severus naprosto šokovaným a vzteklým tónem.

Harry na něj s pochmurným úsměvem krátce pohlédl. "Ach, takže vy jste zmijozel. Už jsem se začínal bát."

A pak nastalo ticho.

Konečně Brumbál promluvil. Jeho hlas zněl jemně. "Harry, o čem to mluvíš?"

"Omlouvám se, Albusi," zašeptala Minerva.

Severus s Brumbálem se k ní otočili.

"Profesorka McGonagallová mi nic neřekla," řekl Harryho hlas, svižnější a méně klidný než předtím. "Uhádl jsem to. Říkal jsem vám, já jsem také schopný spatřit vzory. Tipnul jsem si, a ona kotrolovala svou reakci zrovna jako teď Severus. Ale její kontrole chyběl kousíček k dokonalosti, a já jsem poznal, že se jedná o kotrolu, a ne o skutečnou reakci."

"A já jsem mu řekla," řekla Minerva, její hlas se trochu třásl, "že vy a já a Severus jsme ti jediní, kteří to vědí."

"Což mi prozradila jako ústupek, aby mi zabránila začít se jen tak všech ptát, protože přesně to jsem vyhrožoval, že udělám, pokud mi nic neřekne," řekl Harry. Chlapec se krátce zasmál. "Vážně jsem si předtím měl promluvit s jedním z vás osamotě a oznámit vám, že mi paní profesorka všechno řekla, a podívat se, jestli vám něco neuklouzne. Pravděpodobně by to nefungovalo, ale stejně by to stálo za pokus." Chlapec se znovu usmál. "Ta hrozba je stále na stole a jednou očekávám plné zasvěcení."

Severus jí věnoval pohled naprostého pohrdání. Minerva zvedla bradu a snesla to. Věděla, že to je zasloužené.

Brumbál se ve svém vypolstrovaném trůnu zaklonil. Jeho oči byly tak chladné, jak je Minerva neviděla ode dne, kdy jeho bratr zemřel. "A ty vyhrožuješ, že nás zanecháš Voldemortovi napospas, pokud se nepodřídíme tvým přáním."

Harryho hlas byl ostrý jako žiletka. "S lítostí vás informuji, že nejste středem vesmíru. Nevyhrožuji, že opustím celou kouzelnickou Anglii. Vyhrožuji, že opustím vás. Nejsem malý pokorný Frodo. Tohle je můj quest a pokud chcete být jeho součástí, budete hrát podle mých pravidel."

Brumbálova tvář byla nadále chladná. "Začínám zpochybňovat vaši vhodnost k roli hrdiny, pane Pottere."

Harryho pohled byl stejně ledový. "Já začínám zpochybňovat vaši vhodnost k roli mého Gandalfa, pane Brumbále. Boromir byl alespoň pochopitelný omyl. Co tenhle Nazgúl dělá v mém Společenstvu?"

Minerva byla naprosto ztracená. Podívala se na Severuse, jestli tohle sleduje, a spatřila, že Severus otočil tvář z Harryho zorného pole, a usmíval se.

"Řekl bych," řekl Brumbál pomalu, "že z tvé perspektivy se jedná o rozumnou otázku. Takže, pane Pottere, pokud vás profesor Snape od této chvíle nechá na pokoji, bude to naposledy, co tato otázka vyvstane, nebo vás tu každý týden najdeme s novými požadavky?"

"Nechat mě na pokoji?" Harryho hlas byl rozzuřený. "Nejsem jeho jediná oběť a rozhodně ne ta nezranitelnější! Zapomněl jste, jak bezbranné děti jsou? Jak moc se dají zranit? Od této chvíle bude Severus zacházet s každým studentem v Bradavicích s náležitou a profesionální slušností, nebo si najdete jiného mistra lektvarů, nebo s najdete jiného hrdinu!"

Brumbál se začal smát. Byl to hlasitý, srdečný, veselý smích, jako kdyby před ním Harry právě předvedl legrační taneček.

Minerva se neodvažovala pohnout. Oči jí švihly, a spatřily, že Severus je stejně nehybný.

Harryho vzezření zchladlo ještě více. "Pletete se ve mě, pane řediteli, pokud si myslíte, že se jedná o vtip. Tohle není požadavek. To je váš trest."

"Pane Pottere -" řekla Minerva. Neveděla ani, co přesně se to chystá říct. Jen to, že tohle jednoduše nemůže přejít.

Harry směrem k ní udělal tišící gesto a pokračoval v adresování Brumbála. "A pokud se vám to zdá nezdvořilé," řekl Harry, teď trochu tvrdším hlasem, "není to o nic nezdvořilejší, než to, co jste řekl vy mně. Neřekl byste nic takového někomu, koho byste považoval za rovnocennou lidskou bytost, a ne za podřízené dítě, a já s vámi budu zacházet se stejnou zdvořilosti, s jakou zacházíte vy se mnou-"

"Ach, skutečně, opravdu, tohle je můj trest, pokud jsem vůbec kdy nějaký dostal! Samozřejmě, že mě tu vydíráš, abys zachránil své spolužáky a ne sám sebe! Ani si nedokážu představit, proč by mě měl napadnout opak!" Brumbál se teď smál ještě hlasitěji. Třikrát zabušil pěstí o stůl.

Harryho pohled znejistěl. Jeho tvář se otočila k ní, poprvé za celou dobu promluvil na ni. "Promiňte," řekl Harry. Jeho hlas kolísal. "Nepotřebuje si vzít léky, nebo něco takového?"

"Á..." Minerva neměla ponětí, co by vůbec mohla říct.

"Dobrá," řekl Brumbál. Utřel si slzy z očí. "Omluvte mě. Omlouvám se za to přerušení. Prosím, Harry, pokračuj s vydíráním."

Harry otevřel pusu, pak ji zase zavřel. Vypadal trochu nejistě. "Áno... také musí přestat číst studentům myšlenky."

"Minervo," řekl Severus vražedným hlasem, "vy-"

"Moudrý klobouk mě varoval," řekl Harry.

"Cože?"

"Víc říct nemůžu. Na každý pád, to bude všechno. Skončil jsem."

Ticho.

"Co teď?" řekla Minerva, když bylo jasné, že se nikdo nechystá říct nic dalšího.

"Co teď?" zopakoval Brumbál. "No, teď hrdina vyhraje, jak jinak."

"Cože?" řekli Severus, Minerva a Harry.

"No, rozhodně nás zahnal do rohu," řekl Brumbál se šťastným úsměvem. "Ale Bradavice potřebují zlého mistra lekvarů, nebo by to prostě nebyla pořádná kouzelnická škola, že ano? Takže, co kdyby byl profesor Snape příšerný jen ke studentům od pátého ročníku výš?"

"Cože?" ozvali se všichni tři znovu.

"Pokud jsou to ti nejbezbranější, o které máš starost. Možná máš pravdu, Harry. Možné jsem přes ta desetiletí zapomněl, jaké je to být dítětem. Takže nabízím kompromis. Severus bude pokračovat v nespravedlivém udílení bodů Zmijozelu a uplatňovat ve své koleji jen uvolněnou disciplínu, a bude příšerný ke všem ne-zmijozelským studentům od pátého ročníku výše. Ostatní bude děsit, ale ne šikanovat. Slíbí, že bude číst myšlenky jen v případě, že si to vyžádá bezpečnost studentů. Bradavice budou mít svého zlého mistra letvarů, ale ty nejbezbranější oběti, jak jsi to vyjádřil, budou v bezpečí."

Minerva byla šokovaná jako nikdy za celý svůj život. Nejistě pohlédla na Severuse, jehož tvář byla naprosto neutrální, jako by se nedokázal rozhodnout, jaký výraz by na ni měl nasadit.

"Řekl bych, že to je přípustné," řekl Harry. Jeho hlas zněl trochu divně.

"To nemůžete myslet vážně," řekl Severus hlasem stejně bezvýrazným, jako byla jeho tvář.

"Já jsem tomuto řešení velmi nakloněna," řekla Minerva pomalu. Byla mu po pravdě tak nakloněna, že jí srdce pod hábitem divoce skákalo. "Ale co bychom měli říct studentům? Mohli by to nezpochybňovat v době, kdy Severus byl... byl ke všem příšerný, ale-"

"Harry může říct ostatním studentům, že objevil jedno Severusovo příšerné tajemství a trochu nás povydíral," řekl Brumbál. "Koneckonců, to je pravda; zjistil, že Severus čte myšlenky, a rozhodně nás vydíral."

"Tohle je šílenství!" vybuchl Severus.

"Bwa ha ha!" řekl Brumbál.

"Hmm..." řekl Harry nejistě. "A pokud se mě někdo zeptá, proč studenti od pátého ročníku výš zůstali v palbě? Nedivil bych se jim, kdyby se vztekali, a tahle část nebyl tak docela můj nápad-"

"Řekni jim," řekl Brumbál, "že jsi to nebyl ty, kdo ten kompromis navrhl, a že to bylo všechno, co jsi dokázal dostat. A pak odmítni říct cokoli víc. To je koneckonců také pravda. Je v tom jisté umění, pochytíš to s praxí."

Harry pomalu přikývl. "A ty body, které odebral Havraspáru?"

"Ty nesmějí být vráceny."

To promluvila Minerva.

Harry na ni pohlédl.

"Je mi líto, pane Pottere," řekla. Bylo jí to líto, ale muselo to tak být. "Musejí tu být nějaké následky za vaše nevhodné chování, nebo se celá škola rozpadne."

Harry pokrčil rameny. "Přijatelné," řekl prostě. "Ale v budoucnosti Severus nebude narušovat vztahy s mou kolejí tím, že mi bude odebírat body, ani nebude plýtvat můj cenný čas školními tresty. Pokud by cítil, že mé chování vyžaduje nápravu, může svůj zájem tlumočit profesorce McGonagallové."

"Harry," řekla Minerva, "budeš se v budoucnu podřizovat školním pravidlům, nebo teď stojíš nad pravidly, stejně jako nad nimi stál Severus?"

Harry se na ni podíval. Jeho pohledu se dotklo něco teplého, jen nakrátko, než to bylo potlačeno. "Nadále budu naprosto obyčejný student vůčí každému členu profesorského sboru, který není ani šílený, ani zlý, s tou podmínkou, že nepřijdou pod tlak od těch, kdo jsou." Harry krátce pohlédl na Severus, pak se otočil zpátky k Brumbálovi. "Nechte Minervu na pokoji, a já v její přítomnosti budu běžným havraspárským studentem. Žádné speciální privilegie nebo imunity."

"Překrásné," řekl Brumbál upřímně. "Promluvil pravý hrdina."

"A," řekla, "pan Potter se musí veřejně omluvit za své dnešní jednání."

Harry jí věnoval další pohled. Tenhle byl trochu skeptický.

"Disciplína v této škole byla vaším jednáním vážně narušena, pane Pottere," řekla Minerva. "Musí být obnovena."

"Myslím, profesorko McGonagallová, že vážně přeceňujete důležitost toho, co nazýváte školní disciplínou, na úkor takových věcí, jako je historie vyučovaná živým učitelem, nebo nemučení vašich studentů. Udržování současného stavu hierarchie a vnucování jejích pravidel všem ostatním se zdá o tolik moudřejší a morálnější, když jste na jejím vrcholu, než když jste vespod, a mohl bych k tomuhle efektu citovat studie, kdyby to bylo potřeba. Také bych na toto téma mohl pokračovat několik hodin, ale nechám to tak."

Minerva zavrtěla hlavou. "Pane Pottere, podceňujete důležitost disciplíny, jenom protože jí sám nemáte zapotřebí -" zarazila se. To nevyznělo správně, a Severus, Brumbál a dokonce i Harry se na ni podivně podívali. "Abyste se učil, chci říct. Ne každé dítě je schopné se učit v absenci autority. A jsou to ostatní děti, kterým uškodí, pokud budou váš příklad považovat za něco hodného následování, pane Pottere."

Harryho rty se zkroutily do pokřiveného úsměvu. "Prvním a posledním útočištěm je pravda. A pravda zní, že jsem se neměl rozčílit, neměl jsem narušit třídu, neměl jsem udělat, co jsem udělal, a dát tak všem špatný příklad. Pravda také je, že se Severus Snape choval způsobem nepatřičným pro bradavického profesora, a že od nynějška bude mít na paměti zranitelné pocity studentů ve čtvrtém ročníku a níže. Oba dva vstaneme a promluvíme pravdu. S tím budu moci žít."

"Leda ve vašich snech, Pottere!" vyštěkl Severus.

"Koneckonců," řekl Harry s pochmurným úsměvem, "pokud studenti uvidí, že pravidla platí pro všechny... pro profesory také, ne jen pro ubohé bezmocné studenty, kteří pod systémem jen trpí... no, pak pozitivní efekt na školní disciplínu bude obrovský."

Nastala krátká pauza a pak se Brumbál zachechtal. "Minerva si myslí, že máš víc pravdy, než na kolik máš právo."

Harryho pohled uskočil před Brumbálovým na podlahu. "Čtete její myšlenky?"

"Zdravý rozum je často zaměňován za nitrozpyt," řekl Brumbál. "Promluvím si o této záležitosti se Severusem, a nebude od tebe požadována žádná omluva, pokud se on neomluví rovněž. A teď prohlašuji tuto záležitost za uzavřenou, alespoň do času oběda." Odmlčel se. "I když se, Harry, obávám, že Minerva by si s tebou přála promluvit ještě o jedné záležitosti. A to není výsledek žádného tlaku z mé strany. Minervo, pokud byste byla tak laskavá?"

Minerva se zvedla ze židle a téměř upadla. V její krvi bylo příliš mnoho adrenalinu, srdce jí bilo příliš rychle.

"Fawkesi," řekl Brumbál, "doprovoď ji, prosím."

"Je ne-" začala.

Brumbál po ní vrhl pohled, a ona umlkla.

Fénix přelétl místnost jako lehce se roztahující jazyk ohně, a přistál jí na rameni. Cítila skrze svůj hábit teplo, teplo skrze celé své tělo.

"Prosím, následujte mě, pane Pottere," řekla teď už pevným hlasem a odešli ze dveří.


Stáli na otáčejících se schodech a v tichosti klesali.

Minerva nevěděla, co má říct. Neznala tu osobu, která stála vedle ní.

A fénix začal zpívat.

Píseň byla něžná a jemná, tak nějak by zněl oheň v krbu, kdyby měl melodii; přelila se přes Minervinu mysl, uklidňovala, hladila a konejšila.

"Co to je?" zašeptal Harry vedle ní. Jeho hlas byl nestálý, třásl se a kolísal v tónu.

"To je fénixova píseň," řekla Minerva, ani si úplně neuvědomovala, co říká, její pozornost byla připoutána k té zvláštní tiché hudbě. "Také léčí."

Harry od ni odvrátil tvář, ale ještě na ni stačila postřehnout jistou agónii.

Zdálo se, že sestup trvá velmi dlouho, nebo to možná bylo jen tím, že fénixova píseň jim připadala tak dlouhá, a když prošli místem, kde býval chrlič, držela Harryho ruku pevně ve své.

A chrlič se vrátil zpátky na své místo, Fawkes opustil její rameno a vznesl se před Harryho.

Harry na Fawkese upřel oči, jako by ho stále se měnící světlo ohně hypnotizovalo.

"Co mám dělat, Fawkesi?" zašeptal Harry. "Nemohl bych je ochránit, kdybych nebyl rozzuřený."

Fawkes stále mával křídly a vznášel se ve vzduchu. Neozýval se jiný zvuk, než mávání křídel. Pak se objevil záblesk, jako by oheň prudce vzplál a zase odumřel, a Fawkes byl pryč.

Oba dva zamrkali, jako by se probouzeli ze sna, nebo možná znovu usínali.

Minerva shlédla dolů.

Jasná mladá tvář Harryho Pottera k ní vzhlédla.

"Jsou fénixové lidé?" zeptal se Harry. "Chci říct, jsou dost chytří, aby se dali počítat jako lidé? Mohl bych s Fawkesem mluvit, kdybych věděl jak?"

Minerva zamrkala. Potom zamrkala znovu. "Ne," řekla, hlas jí kolísal. "Fénixové jsou tvorové mocné magie. Jejich magie dává jejich existenci sílu smyslu, kterým žádné jednodušší zvíře nevládne. Představují oheň, světlo, uzdravení, znovuzrození. Ale, ne, v posledku ne."

"Kde bych jednoho mohl sehnat?"

Minerva se sklonila a objala ho. Neměla to v úmyslu, ale nezdálo se, že by v tom měla na výběr.

Když se postavila, zjistila, že se jí mluví ztěžka. Ale musela se zeptat. "Co se dneska stalo, Harry?"

"Neznám odpověď na žádnou z těch důležitých otázek. A kromě toho bych o tom teď chvíli raději nepřemýšlel."

Minerva ho znovu vzala za ruku a po zbytek cesty šli v tichosti.

Byla to jen krátká cesta, protože, přirozeně, kancelář zástupkyně ředitele nebyla daleko od ředitelny.

Minerva se posadila za stůl.

Harry se posadil před stůl.

"Takže," zašeptala Minerva. Dala by téměř cokoli, aby tohle nemusela udělat, nebo aby nebyla tou, která to musí udělat, nebo aby to mohla udělat kdykoli, jen ne teď. "Je zde otázka školní disciplíny. Která platí rovněž na vás."

"Konkrétně?" zeptal se Harry.

On to nevěděl. Ještě mu to nedošlo. Cítila, jak se jí svírá hrdlo. Ale muselo se to udělat, a ona se tomu nemohla vyhnout.

"Pane Pottere," řekla profesorka McGonagallová, "Potřebuji se podívat na váš obraceč času, prosím."

Všechen klid, který s sebou přinesl fénix z Harryho tváře okamžitě zmizel a Minervě připadalo, jako by ho bodla.

"Ne!" řekl Harry. Jeho hlas byl vyděšený. "Potřebuji ho, nebudu schopný účastnit se výuky, nebudu schopný spát!"

"Budete schopný spát," řekla. "Ministerstvo nám dodalo ochrannou schránku pro váš obraceč času. Očaruji ji, aby se dala otevřít jen mezi devátou večer a půlnocí."

Harryho tvář se zkroutila. "Ale- ale já-"

"Pane Pottere, kolikrát jste od pondělí už použil obraceč času? Na kolik hodin?"

"Já..." řekl Harry. "Počkejte, nechte mě to spočítat-" Podíval se na hodinky.

Minerva pocítila příval smutku. To si myslela. "Takže to nebyly jen dvě hodiny denně. Řekla bych, že kdybych se zeptala dalších chlapců z vaší ložnice, zjistila bych, že jste se musel přemáhat, abyste vydržel vzhůru až do doby, kdy bylo pochopitelné jít spát, a každý den jste se probouzel dříve a dříve. Správně?"

Harryho tvář jí řekla všechno, co potřebovala vědět.

"Pane Pottere," řekla jemně, "jsou tu studenti, kterým nemohou být obraceče času svěřeny, protože se na nich stanou závislými. Dáme jim nezbytnost, která prodlouží jejich spánkový cyklus o nezbytnou dobu, ale oni ji nakonec používají na mnohem víc věcí, než jen k navštěvování výuky. A tak jim ji musíme zase vzít. Pane Pottere, bral jste svůj obraceč času jako jednoduché řešení všeho, často i velmi pošetilým způsobem. Použil jste ho, abyste získal zpátky pamatováček. Zmizel jste ze skříně způsobem, který byl jiným studentům nápadný, místo toho, abyste se po tom, co jste se dostal ven vrátil, a přivedl mě, nebo někoho jiného, aby ty dveře otevřel."

Z toho pohledu na Harryho tváři bylo jasné, že ho to nenapadlo.

"A co je důležitější," řekla, "měl jste v třídě profesora Snapea prostě zůstat sedět. A pozorovat. A odejít po konci hodiny. Jako byste byl udělal, kdybyste neměl žádný obraceč času. Jsou studenti, kterým se s obracečem času dá věřit. Vy nejste jedním z nich. Je mi to líto."

"Ale já ho potřebuju!" vyhrkl Harry. "Co kdyby mě ohrožovali zmijozelové, a já musel uniknout? Udržuje mě v bezpečí-"

"Jakýkoli jiný student v tomto hradě podstupuje stejné riziko, a ujišťuji vás, že stále žije. Po posledních padesát let v tomto hradu nikdo nezemřel. Pane Pottere, odevzdáte mi váš obraceč času, a učiníte tak hned teď."

Harryho tvář se zkroutila v agónii, ale vytáhl zpod hábitu obraceč času, a podal jí ho.

Minerva ze svého stolu vytáhla jednu z ochranných schránek, které byly poslané do Bradavic. Zacvakla kryt do svého místa kolem otáčecích hodin, a pak položila hůlku na kryt, aby dokončila očarování.

"Tohle není fér!" vykřikl Harry. "Zachránil jsem Bradavice od profesora Snapea, je snad správné, abych za to byl potrestán? Viděl jsem, jak jste se tvářila, nesnášela jste, co dělal!"

Minerva po chvíli nepromluvila. Čarovala.

Když skončila a vzhlédla, věděla, že má na tváři přísný výraz. Možná by tohle neměla dělat. Ale přeci jen, možná by měla udělat právě tohle. Měla před sebou tvrdohlavé dítě, a to neznamenalo, že by se svět postavil na hlavu.

"Fér, pane Pottera?" odsekla. "Musela jsem s ministerstvem vyplnit dvě hlášení o veřejném užití obraceče času ve dvou po sobě jdoucích dnech! Můžete být mimořádně vděčný, že vám bylo dovoleno si vůbec obraceč času nechat v jeho omezené podobě! Ředitel osobně musel intervenovat přes letax, a kdybyste nebyl Chlapec-který-přežil, možná by ani to nepomohlo!"

Harry na ni vytřeštil oči.

Věděla, že vidí rozčílenou tvář profesorky McGonagallové.

Harryho oči se zalily slzami.

"Je, mi, to líto," zašeptal, jeho hlas byl přidušený a zlomený. "Je mi líto, že jsem vás zklamal..."

"Mně je to také líto, pane Pottere," řekla přísně a podala mu nově omezený obraceč času. "Můžete jít."

Harry se otočil a s pláčem utekl z její kanceláře. Slyšela, jak jeho kroky cupitají po chodbě, a pak je odřízl zvuk zavíraných dveří.

"Mně je to také líto, Harry," zašeptala do prázdné místnosti. "Mně také."


Oběd začal před patnácti minutami.

S Harrym nikdo nemluvil. Někteří havraspárští se na něj dívali se vztekem, někteří s pochopením, pár mladších studentů dokonce i s obdivem, ale nikdo s ním nemluvil. Dokonce ani Hermiona se nepokusila přijít blíž.

Fred s Gerogem k němu opatrně přistoupili. Nic neřekli. Ta nabídka byla jasná, stejně jako její dobrovolnost. Harry jim řekl, že k nim příjde, až se začne podávat dezert, ne dříve. Přikývli a rychle odešli.

Pravděpodobně s tím měl něco společného ten naprosto prázdný výraz na Harryho tváři.

Ostatní si mysleli, že buď kontroluje vztek, nebo strach. Věděli o tom, protože viděli, jak pro něj Kratiknot přišel s tím, že byl povolán do ředitelny.

Harry se snažil se neusmát, protože kdyby se usmál, začal by se smát, a kdyby se začal smát, nepřestal by, dokud by pro něj nepřišli ti milí lidé v bílých vestách, aby ho odvezli pryč.

Bylo toho příliš. Prostě příliš. Harry téměř přešel na Temnou stranu, jeho temná stránka udělala věci, které se v retrospektivě zdály naprosto šílené, jeho temná stránka vybojovala nemožné vítězství, které mohlo být skutečné, nebo mohlo být pouhým rozmarem šíleného ředitele, jeho temná stránka ochránila jeho přátele. Prostě už to nemohl zvládnout. Potřeboval, aby mu Fawkes znovu zazpíval. Potřeboval použít obraceč času, aby se mohl vytratit a vzít si tichou hodinku na zotavení, ale to už teď nebylo možné, a ta ztráta mu připadala jako obrovská díra v celé jeho existenci, a on o tom nemohl přemýšlet, protože by se mohl začít smát.

Dvacet minut. Všichni studenti, kteří se chystali k jídlu už dorazili, a žádný ještě neodešel.

Velkou síní se rozlehlo zacinkání lžící.

"Pokud bych mohl požádat o vaši pozornost, prosím," řekl Brumbál. "Harry Potter by se s námi chtěl o něco podělit."

Harry se zhluboka nadechl a vstal. Přešel k profesorskému stolu, zatímco se na něj upíraly všechny oči.

Otočil se a pohlédl na všechny čtyři stoly.

Bylo stále těžší se neusmívat, ale Harry udržoval tvář bezvýraznou, zatímco odrecitoval svou krátkou a naučenou řeč.

"Pravda je svatá," řekl Harry bezvýrazně. "Mezi mé nejcennější vlastnictví patří knoflík, na kterém stojí ,Mluv pravdu, i když se ti třese hlas'. Tohle je tedy pravda. Pamatujte na to. Neříkám to, protože bych to říci musel, říkám to, protože je to pravda. Co jsem udělal ve třídě profesora Snapea bylo pošetilé, hloupé, dětinské a bylo to neomluvitelné porušení bradavického řádu. Narušil jsem hodinu a připravil jsem své spolužáky o jejich nenahraditelný učební čas. To všechno, protože jsem ztratil klid. Doufám, že žádný z vás nebude následovat mého příkladu. Já sám to rozhodně už nikdy nechci zopakovat."

Mnoho studentů, kteří na Harryho hleděli mělo na tváři vážné, nešťastné výrazy, podobné by jeden mohl spatřit na turnaji po porážce šampióna. U mladší části nebelvírského stolu byl ten výraz téměř všudypřítomný.

Dokud Harry nezvedl ruku.

Nezvedl ji vysoko. To by nevypadalo vhodně. A rozhodně ji nezvedl směrem k Severusovi. Harry jednoduše zvedl ruku na úroveň hrudi, a jemně luskl prsty, gesto které se dalo spíš slyšet, než vidět. Bylo možné, že od profesorského stolu nebylo vidět vůbec.

To zdánlivé gesto odboje u mladších studentů a nebelvírských ihned vykouzlilo úsměvy, u zmijozelů chladně nadřazené úšklebky a zamračení, a znepokojené pohledy od všech ostatních.

Harry udržel tvář bez výrazu. "Děkuji vám," řekl. "To je všechno."

"Já děkuji vám, pane Pottere," řekl ředitel. "A teď by se s vámi profesor Snape chtěl rovněž o něco podělit."

Snape hladce vstal ze svého místa u profesorského stolu. "Bylo přineseno k mé pozornosti," řekl, "že mé vlastní akce hrály roli ve vyprovokování upřímně neomluvitelného vzteku pana Pottera, a v následujícím rozhovoru jsem si uvědomil, že jsem zapomněl, jak snadno zranitelné jsou city mladých a nedospělých-"

Ozval se zvuk mnoha tiše kuckajících a dusících se lidí najednou.

Severus pokračoval jako by nic neslyšel. "Třída lektvarů je nebezpečným místem a já nadále cítím, že přísná disciplína je nezbytná, ale od nynějška budu mít více na zřeteli... emocionální křehkost... studentů čtvrtého ročníku a mladších. Mé strhnutí havraspárských bodů nadále platí, ale odvolám školní trest pana Pottera. Děkuji vám."

Od nebelvírského stolu se ozvalo osamělé zatleskání a Severusova hůlka sebou švihla rychleji než blesk a "Quietus!" dotyčného umlčelo.

"Stále požaduji disciplínu a respekt ve všech svých třídách," řekl Severus chladně, "každý, kdo si se mnou bude zahrávat, toho zalituje."

Posadil se.

"A děkuji i vám!" řekl ředitel vesele. "Pokračujte!"

A Harry, stále bez výrazu, vyrazil zpátky ke svému havraspárskému místu.

Ozval se výbuch hovorů. Na začátku byla jasně rozeznatelná dvě slova. To první bylo počáteční "Co-" následované mnoha různými větami od "Co se právě stalo-" po "Co to sakra-". To druhé bylo "Pulírexo!" jak studenti uklízeli popadané jídlo a vyprsknuté pití ze sebe, z ubrusu, a jeden z druhého.

Někteří studenti nezakrytě brečeli. Stejně tak profesorka Prýtová.

U nebelvírského stolu, kde čekal dort s padesáti a jednou nezapálenou svíčkou. Fred zašeptal, "Myslím, že tady jsme se ocitli mimo naši ligu, Georgi."

A od toho dne dále, bez ohledu na to, co se Hermiona snažila všem vysvělit, se stalo všeobecně přijímanou bradavickou legendou, že Harry Potter dokáže lusknutím prstů naprosto cokoli.

 

------------------------------------------------------

* Tvorové z knižní série space-oper E.E. "Doca" Smithe, proslulí svou naprosto dokonalou, bezkonkurenční tupostí.


19.Odložená satisfakce



Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

Gramatická kontrola: Kometa



Draco měl vážný výraz na tváři a jeho zeleně-lemovaný hábit vypadal tak nějak formálnější, vážnější a lépe ušitý, než naprosto stejné hábity dvou chlapců za ním.

"Mluv," řekl Draco.

"Jo! Mluv!"

"Slyšels šéfa! Mluv!"

"Vy dva, na druhou stranu, sklapněte."

Poslední páteční hodina měla brzy začít v tom obrovském auditoriu, kde se všechny čtyři koleje učily obranu bojovou magii.

Poslední páteční hodina.

Harry doufal, že tahle hodina bude stresuprostá, a že si jejich úžasný profesor Quirrell uvědomí, že pravděpodobně není nejlepší doba, aby Harryho na něco vyvolával. Harry se už trochu vzpamatoval, ale...

...ale jen pro případ, bude pravděpodobně nejlepší se nejdřív trochu odreagovat.

Harry se zaklonil v židli a věnoval Dracovi a jeho poskokům pohled největší vážnosti.

"Ptáte se, co je naším cílem?" prohlásil Harry. "Mohu odpovědět jediným slovem. Je jím vítězství. Vítězství za každou cenu – vítězství navzdory všem hrůzám – vítězství, ať už cesta k němu bude jakkoli dlouhá a těžká, protože bez vítězství není žádného-"

"Mluv o Snapeovi," zasyčel Draco. "Co jsi udělal?"

Harry z obličeje smetl falešnou důstojnost a pohlédl na Draca o něco vážněji.

"Viděl jsi to," řekl Harry. "Všichni to viděli. Luskl jsem prsty."

"Harry! Přestaň mě škádlit!"

Takže už byl povýšen na Harryho. Zajímavé. A po pravdě, Harry si byl docela jistý, že si toho měl všimnout, a cítit se špatně, pokud nějak nezareaguje...

Harry si poklepal na uši a významně se zadíval na poskoky.

"Oni nebudou mluvit," řekl Draco.

"Draco," řekl Harry, "teď budu na sto procent upřímný a řeknu, že mě včera mazanost pana Goyla zrovna neohromila."

Pan Goyle zamrkal.

"Mě také ne," řekl Draco. "Vysvětlil jsem, že ti teď kvůli tomu dlužím laskavost." (Pan Goyle znovu zamrkal.) "Ale je velký rozdíl mezi omylem podobného druhu a indiskrétností. Od dětství byli trénováni, aby tohle chápali."

"Dobrá tedy," řekl Harry. Ztlumil hlas, i když okolní hluk se v Dracově přítomnosti proměnil do šumu. "Přišel jsem na jedno ze Severusových tajemství a trochu jsem vydíral."

Dracův výraz ztvrdl. "Dobře, a teď mi řekni něco, se jsi v největší důvěrnosti neřekl těm idiotům v Nebelvíru, což znamená, že šlo o něco, co jsi chtěl rozšířit po celé škole."

Harry se bezděčně zašklebil a věděl, že Draco si toho všiml.

"Co říká Severus?" zeptal se.

"Že si neuvědomil, jak křehké jsou city malých dětí," řekl Draco. "Dokonce i ve Zmijozelu! Dokonce i !"

"Jsi si jistý," řekl Harry, "že chceš vědět něco, co bys podle ředitele tvé koleje vědět neměl?"

"Ano," řekl Draco bez váhání.

Zajímavé. "Pak ale opravdu budeš muset poslat svoje poskoky pryč, protože si nejsem jistý, že o nich můžu věřit všemu, co ty."

Draco přikývl. "Dobře."

Pan Crabbe a pan Goyle vypadali velmi nešťastně. "Šéfe-" začal pan Crabbe.

"Nedali jste panu Potterovi žádný důvod vám věřit," řekl Draco. "Jděte!"

Odešli.

"Konkrétně," řekl Harry a ještě ztišil hlas. "Si nejsem naprosto jistý, že by prostě nenahlásili, co jsem řekl Luciusovi."

"To by otec neudělal!" řekl Draco, vypadal upřímně zaskočeně. "Jsou moji!"

"Je mi líto, Draco," řekl Harry. "Prostě si nejsem jistý, jestli můžu věřit všemu, co si ty myslíš o svém otci. Představ si, že by to bylo tvé tajemství, a já bych ti řekl, že můj otec, by nic takového neudělal."

Draco pomalu přikývl. "Máš pravdu. Omlouvám se, Harry. Neměl jsem to po tobě chtít."

Jak jsem dostal takovéhle povýšení? Neměl by mě teď nesnášet? Harry měl pocit, že se dívá na něco neprozkoumatelného... jen si přál, aby jeho mozek nebyl tak vyčerpaný. Normálně by se s radostí zůčastnil trochy komplikovaného intrikaření.

"O.k.," řekl Harry. "Výměna. Já ti řeknu něco, co nekoluje tichou poštou, a také se to do ní nedostane, a obzvlášť se to nedostane k tvému otci, a ty mi na oplátku řekneš, co si ty a Zmijozel myslíte o celé té záležitosti."

"Platí!"

Jak jen bych to mohl udělat co nejvágnější... něco, co by mi neublížilo, i kdyby se to dostalo ven... "Co jsem řekl je pravda. Objevil jsem jedno ze Severusových tajemstvích a trochu jsem vydíral. Ale netýkalo se to jen Severuse."

"Věděl jsem to!" řekl Draco triumfálně.

Harrymu se sevřel žaludek. Očividně řekl něco velmi důležitého a nevěděl co. To nebylo dobré znamení.

"Dobrá," řekl Draco. Ze široka se šklebil. "Takže tady je zmijozelská reakce. Nejdřív všichni idoti říkali něco ve smyslu, ,Nesnášíme Harryho Pottera! Pojďme ho zmlátit!

Harry zakašlal. "Co je špatně s Moudým kloboukem? Tohle není Zmijozel, to je Nebelvír-"

"Ne všechny děti jsou geniální," řekl Draco, ale usmíval se zle-konspirativním úsměvem, jako by chtěl naznačit, že soukromě souhlasí s Harryho názorem. "A trvalo přibližně patnáct vteřin než jim někdo vysvětlil, že to by Snapeovi zrovna nepomohlo, takže se nemáš čeho bát. Každopádně, po tom následovala druhá vlna idiotů, kteří říkali, 'Takže to vypadá, že Harry Potter je přece jen další dobráček."

"A pak?" zeptal se Harry s úsměvem, přestože sám neměl ponětí, proč to bylo hloupé.

"A pak se rozhovořili skutečně chytří lidé. Je očividné, že jsi objevil nějaký způsob, jak vyvinout na Snapea hodně tlaku. A i když by to mohlo být víc věcí... ta očividná následující myšlenka zní, že to má co dělat se Snapeovým neznámým trumfem nad Brumbálem. Mám pravdu?"

"Bez komentáře," řekl Harry. Alespoň tuhle část byl jeho mozek schopen zpracovat správně. Zmijozelská kolej přemýšlela, proč Severuse nepropustí. A došla k závěru, že Severus vydírá Brumbála. Mohla by to skutečně být pravda...? Ale Brumbál se tak nechoval...

Draco pokračoval. "A ta další věc, na kterou ti chytří lidé poukázali bylo, že pokud jsi mohl na Snapea vyvinout tolik tlaku, aby jsi ho přinutil nechat polovinu Bradavic na pokoji, znamená to, že pravděpodobně máš dost moci, aby ses ho mohl zbavit úplně, kdybys chtěl. To, co jsi mu udělal, představovalo ponížení - stejné jaké zkusil na tebe – ale nechal jsi nám našeho ředitele koleje."

Harry se usmál ještě víc.

"A pak ti opravdu chytří lidé," řekl Draco, jeho tvář náhle vážná, "odešli a trochu si popovídali jen mezi sebou, a někdo poukázal na to, že od tebe bylo pěkně hloupé nechat si jen tak kolem takového nepřítele. Pokud jsi mohl zlomit jeho trumf nad Brumbálem, měl jsi to prostě udělat. Brumbál by Snapea vykopl z Bradavic a možná by ho i nechal zabít, a byl by ti velmi vděčný a ty by ses nemusel bát, že se Snape v noci vplíží do tvé ložnice s nějakými zajímavými lektvary."

Harryho tvář teď byla neutrální. To ho nenapadlo, a to opravdu, opravdu mělo. "A z toho jsi odvodil...?"

"Snapeův trumf nad Brumbálem bylo nějaké tajemství, a ty jsi ho odhalil!" Draco vypadal triumfálně. "Nemůže být tak mocné, aby Brumbála zničilo úplně, nebo by ho Snape už použil. Snape odmítá použít svůj trumf na cokoli jiného než na to, aby zůstal králem zmijozelské koleje, a i tak vždycky nedostane, co chce, takže to musí mít nějaký limit. Ale musí to být vážně dobré! Otec se léta snažil, aby mu to Snape prozradil!"

"A," řekl Harry, "teď si Lucius myslí, že bych mu to možná mohl říct . Dostal jsi už sovu-"

"Dostanu ji dnes večer," řekl Draco a zasmál se. "Bude v ní," jeho hlas nabral jinou, formálnější kadenci, "Můj milovaný synu: už jsem ti řekl o potencionální důležitosti Harryho Pottera. Jak už jsi si jistě uvědomil, jeho důležitost se teď stala větší a naléhavější. Pokud spatříš jakkoukoli možnost spřátelení, nebo nalezení tlakového bodu, musíš se o to pokusit, a veškeré zdroje Malfoyů ti v případě potřeby budou k dispozici."

Páni. "No," řekl Harry, "aniž bych se vyjadřoval k tomu, jestli je celá tahle zkonstruovaná teorie pravdivá, dovol mi jen poznamenat, že takhle dobří přátele ještě nejsme."

"Já vím," řekl Draco. Pak jeho tvář velmi zvážněla a jeho hlas se, i uvnitř šumu, ještě ztišil. "Harry, napadlo tě, že pokud víš něco, co by Brumbál nechtěl zveřejnit, mohl by tě jednoduše zabít? Také by to z Chlapce-který-přežil udělalo místo potenciálního konkurenčního vůdce cenného mučedníka."

"Bez komentáře," řekl Harry znovu. Tohle ho také nenapadlo. Nezdálo se, že by to byl Brumbálův styl...ale...

"Harry," řekl Draco, "zcela jasně máš neuvěřitelný talent, ale nemáš žádný trénink a žádné učitele a občas děláš hloupé věci a opravdu potřebuješ rádce, který ví, jak podobné věci dělat, nebo si přivodíš úraz!" Draco měl zapálený výraz.

"Aha," řekl Harry. "Rádce jako je Lucius?"

"Jako jsem !" řekl Draco. "Slíbím ti, že tvá tajemství udržím před otcem, před všemi, jen ti pomůžu zjistit, co to vůbec chceš dělat!"

Wow.

Harry spatřil, jak se zombie-Quirrell potácí dveřmi.

"Hodina za chvilku začne," řekl Harry. "Popřemýšlím o tom, co jsi právě řekl, často si přeju, abych měl tvůj trénink, ale prostě nevím, jestli ti můžu věřit takhle rychle-"

"To bys neměl," řekl Draco, "je příliš brzy. Vidíš? Dám ti dobrou radu, i když nebude v můj prospěch. Ale vážně bychom si měli pospíšit a stát se bližšími přáteli."

"To mi vyhovuje," řekl Harry, sám už začal přemýšlet, jak by toho využil.

"A další malá rada," řekl Draco spěšně, když se Quirrell pomalu šoural ke své katedře, "právě teď si s tebou každý ve Zmijozelu láme hlavu, takže pokud se nám dvoříš, což si já myslím, že děláš, měl bys udělat něco, co svědčí o tvém přátelství ke Zmijozelu. Rychle, dnes nebo zítra."

"Nechat Severuse ať dál dává Zmijozelu extra body, nestačilo?" neexistoval důvod, proč by za to Harry nemohl shrábnout zásluhu.

V Dracových očích se mihlo pochopení, pak rychle řekl, "To není to samé, věř mi, musí to být něco očividného. Strč svojí šmejdkovskou rivalku Grangerovou do zdi, nebo něco, všichni ve Zmijozelu budou vědět, co to znamená -"

"Takhle v Havraspáru věci nefungují, Draco! Když někoho strčíš do zdi, znamená to, že ti to nemyslí tak dobře, abys jej dokázal přemoct tím správným způsobem, a to v Havraspáru vědí všichni -"

Obrazovka na Harryho desce se zapla a Harryho se zmocnila náhlá nostalgie po televizi a počítačích.

"Ahem," řekl hlas profesora Quirrella, zdálo se, že na obrazovce mluví přímo k Harrymu. "Prosím, posaďte se."


Všechny děti už byly usazené a koukaly na obrazovky na svých deskách, nebo shlížely rovnou dolů, na velké bílé mramorové pódium, kde se profesor Quirrell na menší vyvýšenině z tmavšího mramoru opíral o svou katedru.

"Dnes," řekl profesor Quirrell, "jsem vás chtěl naučit vaše první obranné kouzlo, malý štít, který je předchůdcem dnešního protega. Ale nakonec jsem se rozhodl plán dnešní hodiny změnit v souvislosti s nedávnými událostmi."

Profesorův zrak projel řadami sedadel. Harry s sebou ve své zadní řadě trhl. Měl takový pocit, že ví, kdo bude vyvolán.

"Draco ze vznešeného a starobylého rodu Malfoyů," řekl profesor Quirrell.

Vua-há.

"Ano, pane profesore?" řekl Draco. Jeho hlas byl zesílený a zdálo se, že přichází z obrazovky na Harryho stole, která rovněž ukazovala Dracovu tvář. Obrazovka se přesunula zpátky k profesoru Quirrellovi, který řekl:

"Je vaší ambicí stát se příštím pánem zla?"

"To je zvláštní otázka, pane profesore," řekl Draco. "Chci říct, kdo by byl tak hloupý, aby to přiznal?"

Pár studentů se zasmálo, ale ne mnoho.

"Skutečně," řekl profesor Quirrell. "Přesto, i když nemá žádný smysl se vás ptát, ani v nejmenším by mě nepřekvapilo, kdyby v mé třídě byl student nebo dva, kteří spřádají podobné ambice. Přeci jen, já jsem se jako mladý zmijozel pánem zla stát chtěl."

Tentokrát byl smích mnohem rozprostřenější.

"No, koneckonců, je to kolej ambicí," řekl profesor Quirrell s úsměvem. "Až později jsem si uvědomil, že to, co mě opravdu baví je bojová magie, a že mou pravou ambicí je se stát mocným bojovým mágem, a jednoho dne učit v Bradavicích. Na každý pád, když mi bylo třináct let, pročetl jsem si historickou sekci bradavické knihovny, prozkoumal životní osudy minulých pánů zla, a sestavil jsem si seznam všech omylů, které nikdy neudělám až se jedním stanu-"

Harry se zahihňal než se stačil zarazit.

"Ano, pane Pottere, velmi zábavné. Takže, pane Pottere, dokázal byste uhádnout, jaká byla první položka na tom seznamu?"

Skvěle. "Umm... nikdy nevymýšlet komplikované plány, jak se vypořádat s nepřítelem, když je můžete jednoduše zabrakadabrovat?"

"Tak termín, pane Pottere, zní Avada Kedavra," řekl profesor Quirrell, jeho hlas byl z nějakého důvodu ostrý. "A ne, to nebylo na seznamu, který jsem si sestavil ve třinácti. Chtěl byste hádat znovu?"

"Hmm... nikdy se nikomu nechlubit se svým zlým dobyvačným plánem?"

Profesor Quirrell se zasmál. "Ach, ano, to bylo bodem číslo dvě. Tedy, pane Pottere, že byste četl ty samé knihy?"

Teď se ozvalo více smíchu, s jistým podtónem nervozity. Harry pevně sevřel čelist a nic neřekl. Popření by ničeho nedocílilo.

"Ale, ne. Prvním bodem bylo 'nebudu provokovat silné, zákeřné nepřátele'. Historie světa by se ubírala velmi odlišnými cestami, kdyby Mornelithe Falconsbane nebo Hitler pochopili tento základní bod. Takže pokud, pane Pottere – čistě jen pokud byste čirou náhodou choval ambici podobnou té, jakou jsem měl já jako mladý zmijozel – i tak doufám, že vaší ambicí není stát se hloupým Pánem zla."

"Profesore Quirrelle," řekl Harry skrz sevřené zuby. "Já jsem havraspár a mojí ambicí není být hloupý, tečka. Vím, že to, co jsem dnes udělal bylo hloupé. Ale nebylo to zlé! Já jsem v té při nedal první ránu!"

"Vy, pane Pottere, jste idiot. Ale to jsem byl i já ve vašem věku. Tudíž jsem vaši odpověď předvídal, a naši dnešní hodinu jsem naplánoval podle ni. Pane Gregory Goyle, mohl byste prosím přijít dopředu?"

Ve třídě nastalo překvapené ticho. Tohle Harry nečekal.

A, z pohledu na jeho tváři, pan Goyle také ne. Když sestoupil na mramorové pódium a přiblížil se ke stupínku, vypadal poměrně nejistě a ustaraně.

Profesor Quirrell se přestal opírat o katedru a naroval se. Najednou vypadal silnější, ruce sevřel do pěstí a postavil se způsobem charakteristickým pro bojové umění.

Harrymu se rozšířily zorničky, když si uvědomil, proč byl pan Goyle vyvolán.

"Většina kouzelníků," řekl profesor Quirrell, "se neobtěžuje s tím, co by mudlové nazvali bojovým uměním. Není snad hůlka silnější pěsti? Takový postoj je hloupý. Hůlky se drží v pěstích. Pokud chcete být skutečně dobrým bojovým mágem, musíte se naučit bojová umění v rozsahu, který by ohromil i mudlu. Nyní vám předvedu jednu důležitou techniku, kterou jsem se naučil v dojo, mudlovské škole bojových umění, o které vám brzy povím něco víc. Teď ale.." Profesor Quirrell ve svém postoji o několik kroků postoupil, přiblížil se k panu Goylovi. "Pane Goyle, prosím, zaútočte na mě."

"Pane profesore," řekl pan Goyle, jeho hlas byl teď zesílen, stejně jako profesorův, "mohl bych se zeptat, jakou úroveň-"

"Šestý dan. Nic se vám nestane, a mně zrovna tak. Pokud spatříte-li šanci, využijte ji, prosím."

Pan Goyle přikývl, vypadal, že se mu hodně ulevilo.

"Poznamenejte si," řekl profesor Quirrell, "že pan Goyle se zdráhal zaútočit na někoho, kdo nezná bojové umění na přiměřené úrovni, pro strach, že bychom já nebo on, přišli k úrazu. Postoj pana Goyla je naprosto správný, a právě si za něj vysloužil tři Quirrell body. Teď do boje!"

Chlapec se vyřítil dopředu, pěsti se mihly, a profesor Quirrell zablokoval každý úder, ustupoval vzad, vykopl a Goyle zablokoval a otočil se a nohou se pokusil Quirrellovi podrazit nohy a Quirrell ji přeskočil, a pak se všechno začalo dít příliš rychle, než aby to byl Harry schopný rozeznat, a pak Goyle ležel na zádech a vykopl nohami a Quirrell skutečně proletěl vzduchem a přistál na zemi ramenem napřed a odkutálel se.

"Dost!" zakřičel profesor Quirrell ze země, zněl trochu vyplašeně. "Vyhrál jste!"

Pan Goyle se zastavil tak prudce, že zaváhal na nohou, téměř klopýtl a spadl ze setrvačnosti svého střemlavého běhu k profesoru Quirrellovi. Na jeho tváři byl naprostý šok.

Profesor Quirrell se prohnul v zádech a vymrštil se na nohy za použití zvláštního pružného pohybu, bez asistence rukou.

V třídě panovalo ticho, ticho zrozené z naprostého zmatení.

"Pane Goyle," řekl profesor Quirrell, "jaká byla ona životně důležitá technika, kterou jsem předvedl?"

"Jak správně spadnout, pokud vás někdo odhodí," řekl pan Goyle. "To je ta naprosto první lekce, kterou se naučíte-"

"To také," řekl profesor Quirrell.

Ticho.

"Tou životně důležitou technikou, kterou jsem předvedl," řekl profesor Quirrell, "bylo jak prohrát. Můžete jít, pane Goyle, děkuji vám."

Pan Goyle opustil pódium s docela zaraženým pohledem. Harry se cítil zrovna tak.

Profesor Quirrell přešel zpátky ke své katedře, a znovu se o ni opřel. "Občas zapomínáme ty nejzákladnější věci, protože od chvíle, co jsme se je naučili, uběhlo příliš času. Uvědomil jsem si, že přesně to se stalo mně s mým výukovým plánem. Neučíte studenty, jak vrhat, dokud je nenaučíte, jak padat. A já vás nesmím naučit jak bojovat, dokud nepochopíte, jak prohrávat."

Profesorova tvář ztvrdla, a Harry si pomyslel, že v jeho očích vidí náznak bolesti, dotek smutku. "Jak prohrát v doju jsem se naučil v Asii, kde, jak ví každý mudla, žijí všichni skuteční mistři bojového umění. Toto dojo učilo styl, který mezi bojovými mágy měl reputaci, že se dobře doplňuje s magickými duely. Mistr tohoto doja – starý muž, dle mudlovských měřítek – byl nejdovednější žijící učitel toho stylu. Neměl tušení, že magie existuje, samozřejmě. Příhlásil jsem se k tamnímu studiu a byl jsem jedním z několika mála studentů, kteří ten rok byli z velkého množství uchazečů přijati. Mohlo v tom mít prsty nepatrné množství speciálního vlivu."

Část třídy se zasmála. Harry ne. To vůbec nebylo správné.

"V každém případě, během jednoho z mých prvních zápasů, po tom, co jsem byl zbit zvláště zahanbujícím způsobem, jsem ztratil sebeovládání a zaútočil na svého zápasnického partnera-"

Jajks.

"- naštěstí pěstmi, a ne magií. Mistr mě, překvapivě, nevyloučil na místě. Ale řekl mi, že v mé povaze je chyba. Vysvětlil mi to, a já jsem věděl, že má pravdu. A pak mi řekl, že se musím naučit, jak prohrát."

Tvář profesora Quirrella byla zcela bez výrazu.

"Na jeho striktní příkazy se museli všichni studenti doja vyrovnat do řady. A jeden po druhém ke mně přistupovali. A já se nesměl bránit. Jen prosit o milost. Jeden po druhém mi dávali rány, nebo do mě bušili, nebo mě sráželi na zem. Někteří z nich na mě plivali. Ve svých jazycích mi odporně nadávali. A každému z nich jsem musel říct 'prohrál jsem' a podobné věci, jako bylo 'prosím, přestaň!' a 'přiznávám, že jsi lepší než já'.

Harry si to pokusil představit a jednoduše neuspěl. Nic takového se důstojnému profesoru Quirrellovi v žádném případě nikdy nemohlo stát.

"I tehdy už jsem vynikal v bojové magii. Samotnou bezhůlkovou magií bych mohl zabít všechny v té místnosti. Neudělal jsem to. Naučil jsem se, jak prohrávat. Do dnešního dne si to pamatuji jako ty nejhorší hodiny mého života. A když jsem to dojo o osm měsíců později opustil – což zdaleka nebylo dostatečné množství času, ale více jsem obětovat nemohl – mistr mi řekl, že doufá, že chápu, proč to bylo nezbytné. A já mu řekl, že to byla jedna z nejcennějších lekcí, které jsem v životě dostal. Což byla a je pravda."

Profesorova tvář zhořkla. "Uvažujete, kde toto úžasné dojo je, a zda byste tam nemohli studovat? Nemůžete. Protože ne o mnoho později k tomu skrytému místu, k té vzdálené hoře, přišel další zájemce o studium. Ten-jehož-jméno-nesmíme-jmenovat."

Ozval se vzduch mnoho zadržovaných dechů najednou. Harrymu se udělalo špatně. Věděl, co bude následovat.

"Pán zla přišel k té škole otevřeně, bez převleku, zářící rudé oči a to všechno. Studenti mu zkoušeli zablokovat cestu a on se jednoduše přemístil za ně. Zavládlo zděšení, ale disciplinované, a mistr vystoupil vpřed. A Pán zla rozkázal – nepožádal, rozkázal – aby byl vyučován."

Profesorova tvář ztvrdla. "Možná mistr přečetl příliš mnoho knih, namlouvajících mu tu lež, že pravý mistr bojových umění dokáže porazit i démony. Z jakéhokoli to bylo důvodu, mistr odmítl. Pán zla se zeptal, proč se nemůže stát studentem. Mistr mu řekl, že nemá žádnou trpělivost, a na to mu Pán zla vyrval jazyk."

Ozvalo se hromadné lapání po dechu.

"Můžete hádat, co se stalo po tom. Studenti se pokusili přihnat se k Pánovi zla a upadli, uhranuti na místě. A potom..."

Profesorův hlas na chvíli zaváhal, pak znovu nabral sílu.

"Existuje neprominutelná kletba, cruciatus, která způsobuje nesnesitelnou bolest. Pokud je cruciatus prodlužován na déle, než na pár minut, způsobuje trvalé šílenství. Jednoho po druhém Pán zla mučil mistrovy studenty až do šílenství, a potom je dorážel smrtící kletbou, zatímco mistr byl nucen to sledovat. Když všichni jeho studenti zemřeli tímto způsobem, mistr je následoval. Já jsem se to dozvěděl od jediného přeživšího studenta, kterého Pán zla nechal na živu, aby ten příběh mohl vyprávět, a který byl mým přítelem..."

Profesor Quirrell se odvrátil, a když se o chvilku později otočil zpátky, znovu vypadal klidně a sebraně.

"Páni zla nedokážou udržet svůj vztek na uzdě," řekl profesor Quirrell tiše. "To je téměř univerzální chyba jejich druhu, a každý, jehož zvykem se stalo s nimi bojovat, se na to brzy naučí spoléhat. Pochopte, že Pán zla nedosáhl svého cíle. Jeho cílem bylo naučit se bojové umění, a přesto odešel bez jediné lekce. A byl natolik hloupý, že si přál, aby ten příběh byl vyprávěn dál. Neukazovalo to na jeho sílu, ale spíše na jeho využitelnou slabost."

Profesorův zrak se ve třídě upřel na jediné dítě.

"Harry Pottere," řekl profesor Quirrell.

"Ano," řekl Harry ochraptělým hlasem.

"Co přesně jste dnes udělal špatně, pane Pottere?"

Harry se cítil, jako by měl zvracet. "Neudržel jsem vztek na uzdě."

"To není přesné," řekl profesor Quirrell. "Popíšu to přesněji. Existuje mnoho zvířat, které mají tak zvané souboje o dominanci. Vyřítí se jeden na druhého s rohy – snaží se srazit toho druhého, ne se proklát. Bojují tlapami – zatímco drápy mají zatažené. Ale proč se zataženými drápy? Neměli by snad lepší šanci na vítězství, kdyby své drápy použili? Ale pak by jejich nepřítel rovněž mohl vytáhnout drápy, a místo urovnání souboje o dominanci s vítězem a poraženým, by se oba dva mohli vážně poranit."

Zdálo se, že profesorův pohled skrze obrazovku směřuje přímo na Harryho. "Co jste dnes předvedl, pane Pottere, je že – narozdíl od zvířat, která bojují se zataženými drápy a přijmou výsledek – nevíte, jak prohrát v souboji o dominanci. Když vás vyzval bradavický profesor, nestáhl jste se zpátky. Když to vypadalo, že prohrajete, vytáhl jste drápy, bez ohledu na nebezpečí. Eskaloval jste útok, a pak jste ho eskaloval znovu. Začalo to ránou na vás od profesora Snapea, který byl nad vámi očividně dominantní. Místo toho, abyste prohrál, jste ránu vrátil, a ztratil deset havraspárských bodů. Brzy na to jste mluvil o tom, že opustíte Bradavice. To, že jste z toho bodu eskaloval ještě výš do nějakého neznámého směru, a na konci jste nějak vyhrál, nic nemění na faktu, že jste idiot."

"Rozumím," řekl Harry. Hrdlo měl vyprahlé. Tohle bylo přesné. Strašidelně přesné. Když to profesor Quirrell pojmenoval, Harry v nadhledu poznal, že to bylo přesně to, co se stalo. Když něčí váš model byl takhle dobrý, museli jste uvažovat, jestli nemají pravdu i o jiných věcech, jako byl například jeho úmysl zabít.

"Příště, pane Pottere, až se rozhodnete zápas znovu eskalovat, místo toho, abyste prohrál, můžete ztratil všechny sázky, které leží na stole. Netuším, jaké byly dnes. Ale můžu hádat, že šlo o mnohem, mnohem více, než o ztrátu deseti školních bodů."

Jako třeba osud celé kouzelnické Anglie. To by udělal.

"Budete protestovat, že jste chtěl pomoci celým Bradavicím, a že takový důležitý cíl stál za všechna rizika. To je lež. Pokud byste se-"

"Přijal bych tu ránu, počkal bych, a vybral si ke svému kroku nejlepší možný čas," řekl Harry chraptivým hlasem. "Ale to by znamenalo prohrát. Nechat ho nechat být nade mnou dominantní. To je to, co Pán zla nedokázal udělat s mistrem, od kterého se chtěl učit."

Profesor Quirrell přikývl. "Vidím, že jste mi porozuměl perfektně. A tak, pane Pottere, se dnes naučíte, jak prohrát."

"Já-"

"Nechci slyšet žádné námitky, pane Pottere. Je evidentní, že to jak potřebujete, tak jste dost silný, abyste to přijal. Ujišťuji vás, že ta zkušenost nebude tak tvrdá, jako ta, kterou jsem prošel já, i když si to zrovna tak můžete pamatovat, jako těch nejhorších patnáct minut vašeho mladého života."

Harry polkl. "Pane profesore," vypravil ze sebe, "nemohli bychom to udělat někdy jindy?"

"Ne," řekl profesor Quirrell jednoduše. "Jste v Bradavicích pět dní, a už se stalo něco takového. Dnes je pátek. Naše příští výuka obrany je ve středu. Sobota, neděle, pondělí, úterý, středa... ne, nemáme čas čekat."

Na to se ozvalo něco smíchu, ale jen velmi málo.

"Prosím, považujte to za příkaz od vašeho profesora, pane Pottere. Tím chci říct, že jinak vás nenaučím žádná ofensivní kouzla, protože pak by se mi doneslo, že jste někoho vážně zranil, nebo i zabil. Bohužel, bylo mi řečeno, že vaše prsty jsou už tak mocnými zbraněmi. Neluskejte jimi v průběhu této hodiny."

Více rozprášeného smíchu, které zněl poměrně nervózně.

Harrymu bylo jako by se měl rozplakat. "Profesore Quirrelle, pokud uděláte něco z toho, o čem jste mluvil, rozzuří mě to, a já už bych dnes raději rozzuřený být nechtěl-"

"Smysl není v tom, vyhnout se vzteku," řekl profesor Quirrell s vážnou tváří. "Vztek je přirozený. Musíte se naučit, jak prohrávat, i když jste vzteklý. Nebo alespoň předstírat, že jste prohrál, abyste mohl naplánovat svou pomstu. Jako jsem to udělal dnes já s panem Goylem, pokud si samozřejmě někdo z vás opravdu nemyslí, že je lepší-"

"To nejsem!" zakřičel pan Goyle ze své lavice, zněl trochu zběsile. "Vím, že jste ve skutečnosti neprohrál! Prosím, neplánujte žádnou pomstu!"

Harrymu bylo špatně od žaludku. Profesor Quirrell nevěděl o jeho záhadné temné stránce. "Pane profesore, opravdu bychom si o tomhle měli promluvit po výuce-"

"Promluvíme," řekl profesor Quirrell hlasem, který v sobě nesl slib. "Po tom, co se naučíte, jak prohrát." Jeho tvář byla vážná. "Mělo by se rozumnět samo sebou, že se nebude jednat o nic, co by vás mohlo zranit, nebo vám i způsobilo vážnější bolest. Bolest bude přicházet ze samotné obtížnosti prohry, místo toho abyste se bránil a eskaloval bitvu, dokud nevyhrajete."

Harry dýchal v krátkých, přerývavích intervalech. Byl vystrašenější, než po opuštění učebny lektvarů. "Pane profesore," zvládl ze sebe vypravit, "nechci, abyste byl kvůli tomuhle propuštěný-"

"Nebudu," řekl profesor Quirrell, "pokud jim vy později řeknete, že to bylo nezbytné. A já věřím, že to uděláte." Na chvíli se profesorův hlas stal velmi suchým. "Věřte mi, ve svých chodbách už tolerovali horší. Tenhle případ bude výjimečný jen v tom, že se stane v učebně."

"Pane profesore," zašeptal Harry, ale myslel si, že jeho hlas je stejně přenášen všude, "opravdu si myslíte, že pokud tohle neudělám, tak někoho zraním?"

"Ano," řekl profesor Quirrell jednoduše.

"Pak," Harrymu bylo špatně, "to udělám."

Profesor Quirrell se otočil ke zmijozelům. "Takže... s plným souhlasem od vašeho učitele, a takovým způsobem, že Snape nemůže být viněn za vaše činy... Chce někdo z vás Chlapci-který-přežil ukázat svou nadřazenost? Strkat do něj, srazit ho k zemi, slyšet ho prosit o milost?"

Zvedlo se pět rukou.

"Všichni se zdviženou rukou, jste naprostí idioti. Kterou část, z předstírejte, že jste prohráli, jste nepochopili? Pokud se Harry Potter po vystudování stane pánem zla, vystopuje vás a zabije."

Oněch pět rukou rychle dopadlo zpátky na lavice.

"To neudělám," řekl Harry, hlas z něj vycházel jen slabě. "Přísahám, že se nikdy nepomstím těm, kteří mi pomohou naučit se, jak prohrát. Pane profesore...mohl byste s tím prosím... přestat?"

Profesor Quirrell si povzdechl. "Je mi to líto, pane Pottere. Uvědomuji si, že tohle vás musí rozčilovat ať už se chcete stát pánem zla nebo ne. Ale tyhle děti se také musí naučit jednu důležitou životní lekci. Přijmul byste jeden Quirrell bod jako omluvu?"

"Udělejte z toho dva," řekl Harry.

Ozvala se vlna překvapeného smíchu, uvolnila něco z toho napětí.

"Platí," řekl profesor Quirrell.

"A po tom co dostuduju, vás vystopuju a zlechtám vás."

Ozvalo se víc smíchu, ale profesor Quirrell se neusmál.

Harry se cítil, jako by zápasil s anakondou, snažil se vnutit hovor do směru, který by lidem pomohl uvědomit si, že on vůbec není pánem zla... proč ho profesor Quirrell tak podezříval?

"Pane profesore," řekl Dracův nezesílený hlas. "Mou ambicí rovněž je nestat se hloupým pánem zla."

Třídy se zmocnilo šokované ticho.

Tohle nemusíš dělat! Harry téměř vyhrkl nahlas, ale ovládl se včas. Draco by si nemusel přát, aby bylo zřejmé, že to dělá z přátelství k Harrymu... nebo z touhy vypadat přátelsky...

Nazývat tohle touhou vypadat přátelsky způsobilo, že si Harry připadal male a zle. Pokud měl Draco v úmyslu na něj udělat dojem, fungovalo to perfektně.

Profesor Quirrell na Draca vážně upřel pohled. "Vy se bojíte, že nedokážete předstírat prohru, pane Malfoyi? Že chyba, která popisuje pana Pottera, platí rovněž na vás? Váš otec vás jistě naučil lépe."

"Když příjde na mluvení, pak možná," řekl Draco, teď na ploše obrazovky. "Ne když příjde na to, být pohazován a srážen k zemi. Chci se stát zrovna tak silným jako jste vy, profesore Quirrelle."

Obočí profesora Quirrella vylétla vzhůru a zůstala tam. "Obávám se, pane Malfoyi," řekl po chvilce, "že přípravy, které jsem učinil pro pana Pottera, zahrňující několik starších zmijozelů, kterým bude řečeno až potom, jak hloupí byli, by se nedaly přenést na vás. Ale dle mého profesionálního názoru, už jste skutečně velmi silný. Pokud bych uslyšel, že jste selhal, zrovna jako pan Potter selhal dnes, připravím náležité opatření a omluvím se vám a všem, které jste zranil. Nicméně, nemyslím si, že toho bude třeba."

"Rozumím, pane profesore," řekl Draco.

Profesor Quirrell se rozhlédl po třídě. "Je tu ještě někdo jiný, kdo by se chtěl stát silným?"

Někteří studenti se nervózně rozhlédli. Někteří, pomyslel si Harry ze své zadní řady, vypadali, jako by otevírali pusu, ale nic neřekli. Nakonec nepromluvil nikdo.

"Draco Malfoy bude jedním z generálů v armádách ve vašem ročníku," řekl profesor Quirrell, "pokud se rozhodne se této mimoškolní aktivity účastnit. A teď, pane Pottere, prosím pojďte dopředu."


Ano, řekl profesor Quirrell, musí to být přede všemi, před vašimi přáteli, protože tam vás Snape zkonfrontoval a tam se musíte naučit, jak prohrát.

Takže teď je první ročník pozoroval. V magicky vynuceném tichu a s jak Harryho tak profesorovou žádostí, aby nezasahovali. Hermiona se odvrátila, ale nepromluvila nebo se na něj ani významně nepodívala, možná proto, že byla na lektvarech také.

Harry stál na měkké modré žíněnce, podobné těm, které se daly najít v mudlovském doju, a kterou profesor Quirrell položil na zem, kam měl být Harry srážen.

Harry byl vystrašený z toho, co by mohl udělat. Pokud měl profesor Quirrell pravdu o jeho úmyslu zabít...

Harryho hůlka ležela na katedře, ne proto, že by Harry znal nějaká kouzla, kterými by se mohl bránit, ale protože by jinak (jak si Harry myslel) mohl zkusit bodnout ji někomu do očního důlku. Ležel tam i jeho váček, obsahující jeho chráněný, ale pořád potencionálně křehký obraceč-času.

Harry profesora Quirrella poprosil, aby mu přeměnil nějaké boxovací rukavice a uvázal mu do nich ruce. Profesor Quirrell se na něj podíval s tichým porozumněním a odmítl.

Nepůjdu jim po očích, nepůjdu jim po očích, nepůjdu jim po očích, byl by to můj konec v Bradavicích, zavřeli by mě, opakoval Harry sám sobě, snažil se tu myšlenku vtlačit do mozku, doufal, že v ní zůstane, i po tom, co jeho úmysl zabít nabyde převahy.

Profesor Quirrell se vrátil v doprovodu třinácti starších zmijozelů z různých ročníků. Harry poznal jednoho z nich jako toho, koho strefil koláčem. Druzí dva z toho střetu byli také přítomní. Ten, který řekl, aby přestali, že tohle by vážně neměli dělat, chyběl.

"Opakuji," řekl profesor Quirrell vážným hlasem. "Potter nebude vážně zraněn. S jakoukoli nehodou bude zacházeno jako s úmyslnou. Rozumíte mi?"

Starší zmijozelové s úšklebky přikývli.

"Pak vám nic nebrání si s Chlapcem-který-přežil trochu pohrát," řekl profesor Quirrell s pokrouceným úsměvem, který mohly pochopit jen první ročníky.

Díky nějakému vzájemnému souhlasu, se koláčový terč ocitl v čele skupiny.

"Pottere," řekl profesor Quirrell, "seznamte se s Peregrinem Derrickem. Je lepší než vy, a také vám to předvede."

Derrick vykročil vpřed a Harryho mozek nesouhlasně zakřičel, nesmí utéct, nesmí se bránit-

Derrick se zastavil na dosah od Harryho.

Harry ještě nebyl vzteklý, jen vyděšený. A to znamenalo, že hledí na náctiletého kluka asi o metr většího než byl on, s jasně znatelnými svaly, strništěm, a úšklebkem příšerného očekávání.

"Poproste ho, ať vám neubližuje," řekl profesor Quirrell. "Možná, když uvidí, že jste dostatečně ubohý, rozhodne se, že jste nudný a odejde."

Od přihlížejících starších zmijozelů se ozval smích.

"Prosím," řekl Harry zajíkavým hlasem, "neubližujte, mi..."

"To neznělo moc upřímně," řekl profesor Quirrell.

Derrickův úsměv se rozšířil. Ten neohrabaný imbecil vypadal velmi nadřazeně a...

...Harryho teplota krve klesala...

"Prosím, neubližujte mi," řekl Harry znovu.

Profesor Quirrel zavrtěl hlavou. "Jak jste při Melinovi dokázal, že to zní jako urážka, Pottere? Od pana Derricka můžete očekávat jedinou odpověď."

Derrick postoupil dopředu a stčil do Harryho.

Harry zaklopýtal o pár kroků zpět a, než se stačil zarazit, se ledově narovnal.

"Špatně," řekl profesor Quirrell," špatně, špatně, špatně."

"Vrazil jsi do mě, Pottere," řekl Derrick. "Omluv se."

"Omlouvám se!"

"Nezníš omluvně," řekl Derrick.

Harryho zorničky se pobouřeně rozšířily, zvládl, aby to znělo prosebně-

Derrick do něj tvrdě strčil a Harry na rukou a kolenech přistál na žíněnce.

Modrá látka se mu zachvěla před očima, ale ne příliš.

Začínal pochybovat o skutečných motivech, které profesor Quirrell měl, aby ho naučil tuhle takzvanou lekci.

Na Harryho hýždích přistála noha a o chvíli později byl odstrčen stranou, komíhal se na zádech.

Derrick se zasmál. "Tohle je sranda," řekl.

Všechno, co musí udělat je říct, a bude po všem. A nahlásit celou věc v ředitelně. To bude konec tohohle profesora obrany a jeho neblahého pobytu v Bradavicích a... profesorka McGonagallová kvůli tomu bude rozzlobená, ale...

(Před očima se mu objevil obrázek profesorčiny tváře, a nevypadala rozzlobeně, jen smutně-)

"Teď mu řekněte, že je lepší než vy, Pottere," řekl hlas profesora Quirrella.

"Jsi, lepší, než, já."

Harry se začínal zvedat, a Derrick mu položil nohu na hruď a stčil ho zpátky na žíněnku.

Svět získal křišťálovou jasnost. Linky akcí a jejich následků se před ním začínaly rýsovat v naprosté čistotě. Ten hlupák neočekává, že se bude bránit, rychlá rána do slabin by ho měla vyřídit na dost dlouho, aby-

"Zkuste to znovu," řekl profesor Quirrell a Harry se v náhle ostrém pohybu odkutálel a vyšvihl se na nohy a otočil se ke směru, kde stál jeho skutečný nepřítel, profesor obrany -

Profesor Quirrell řekl, "Nemáte žádnou trpělivost."

Harry zaváhal. Jeho mysl, zdokonalená v pesimismu, mu načrtla obrázek seschlého starého muže, s krví proudící mu z úst, po tom, co mu Harry vyrval jazyk-

O chvilku později Derrick strčil Harryho zpátky na žíněnku a pak si sedl na něj, vyrazil Harrymu dech.

"Přestaň!" zakřičel Harry. "Prosím přestaň!"

"Lepší," řekl profesor Quirrell. "To dokonce i znělo upřímně."

Bylo to. To příšerné, odporné na tom bylo, že to bylo upřímné. Harry lapal po dechu, proudil jím jak strach, tak ledový vztek-

"Prohrajte," řekl profesor Quirrell.

"Prohrál jsem," vynutil ze sebe Harry.

"To se mi líbí," řekl Derrick z vrchu. "Prohraj ještě."


Do Harryho strkaly ruce, posílaly ho klopýtat přes kruh starších zmijozelů k dalšímu páru rukou, který do něj znovu strčil. Harry už přešel přes fázi, kdy se snažil neplakat, teď už se jen snažil nespadnout na zem.

"Co jsi, Pottere?" řekl Derrick.

"U-ubožák, prohrál jsem, vzdávám to, jsi lep-lepší, než já, prosím přestaň-"

Harry škobrtl o nohu a zhrnoutil se k zemi, jeho ruce nebyly schopné ten pád tak docela utlumit. Na chvilku se mu zatočila hlava, pak se znovu začal snažit vyškrábat se na nohy-

"Dost!" řekl profesorův hlas, zněl tak ostře, že by mohl řezat ocel. "Odstupte od pana Pottera!"

Harry spatřil překvapené výrazy na jejich tvářích. Chlad v jeho krvi, který v ní proudil a klesal, se usmál v chladném uspokojení.

Pak se Harry zhroutil na žíněnku.

Profesor Quirrell mluvil. Od starších zmijozelů se ozývalo lapání po dechu.

"A věřím, že potomek rodu Malfoyů by vám také chtěl něco vysvětlit," dokončil profesor Quirrell.

Dracův hlas začal mluvit. Jeho hlas zněl skoro tak ostře, jako profesorův, získal tu samou kadenci, kterou Draco použil, když napodoboval svého otce, a říkal věci jako mohlo by ohrozit celou zmijozelskou kolej a kdo ví, kolik spojenců v této škole a naprostý nedostatek uvědomění, ani nemluvě o mazanosti a tupí rváči, neužiteční k ničemu než posluhování a něco v Harryho zadním mozku, navzdory všemu co věděl, označovalo Draca jako spojence.

Harryho bolelo celé tělo, pravděpodobně měl modřiny, končetiny mu připadaly chladné, mozek naprosto vyčerpaný. Snažil se myslet Fawkesovu píseň, ale když tu fénix nebyl, nedokázal si vybavit melodii, a když si ji zkoušel představit, nedokázal se dostat k ničemu, než k ptačímu crvklikání.

Pak Draco domluvil, profesor Quirrell řekl těm starším zmijozelům, že mohou jít, a Harry otevřel oči a pokusil se posadit. "Počkejte," vypravil ze sebe Harry, "je tu něco, co bych jim chtěl říct-"

"Počkejte na pana Pottera," řekl profesor Quirrell chladně odcházejícím zmijozelům.

Harry se zakymácel na nohou. Dával si pozor, aby nepohlédl směrem ke svým spolužákům. Nechtěl vidět, jak se na něj právě teď dívají. Nechtěl vidět jejich lítost.

Takže místo toho se Harry podíval na starší zmijozely, kteří stále ještě byli v šoku. Třeštili na něj oči a na tvářích měli hrůzu.

Jeho temná stránka, když byla ve vedení, si s tímhle obrázkem chvilku pohrála, a pak pokračovala s předstíráním prohry.

Harry řekl, "Nikdo ne-"

"Stop," řekl profesor Quirrell. "Pokud je to to, co si myslím, že to je, prosím počkejte, až zmizí. Doslechnou se o tom později. Všichni se musíme naučit svou lekci, pane Pottere."

"Dobrá," řekl Harry.

"Vy. Jděte."

Starší zmijozelové utekli a dveře se za nimi zavřely.

"Nikdo se jim nepomstí," řekl Harry chraptivě. "To je má prosba komukoli, kdo se považuje za mého přítele. Musel jsem se naučit svou lekci, oni zrovna tak. Konec. Pokud o tom budete vyprávět, ujistěte se, že tuhle část nevynecháte."

Harry obrátil pohled k profesoru Quirrellovi.

"Prohrál jste," řekl profesor Quirrell, vůbec poprvé jemným hlasem. Znělo to zvláštně, jako by jeho hlas něčeho takového vůbec neměl být schopný.

Harry skutečně prohrál. Byly chvíle, kdy ten chladný vztek zcela zmizel, nahrazen strachem, a během těch chvil, ty zmijozely prosil a myslel to vážně...

"A přesto jste na živu?" řekl profesor Quirrell stále s tou zvláštní jemností.

Harry zvládl přikývnout.

"Ne všechny prohry jsou takové," řekl profesor Quirrell. "Doprovázejí je kompromisy a vyjednávání. Jsou jiné způsoby, jak zklidnit školní rváče. Existuje celé umění, jak manipulovat ostatními zatímco je necháte být nad vámi dominantní. Ale ze všeho nejdříve, prohra musí být myslitelná. Budete si pamatovat, jak prohrát?"

"Ano."

"Budete schopný prohrát?"

"Myslím... myslím, že ano..."

"Já si to myslím také." Profesor Quirrell se uklonil tak zhluboka, že se jeho prořídlé vlasy téměř dotkly podlahy. "Gratuluji, Harry Pottere, vyhrál jste."

Neozvala se žádná slabá první vlna, žádný první odvážlivec, potlesk začal v jedinou chvíli, jako obrovské hřmění.

Harry nedokázal z tváře udržet šok. Riskoval pohled na své spolužáky a spatřil, že jejich obličeje neukazují lítost, ale obdiv. Aplaus přicházel od Havraspáru, Nebelvíru, Mrzimoru, dokonce i od Zmijozelu, pravděpodobně proto, že Draco Malfoy tleskal také. Někteří studenti stáli na židlích a nebelvírští stáli na lavicích.

Harry stál na nejistých nohou, a nechával se omývat jejich respektem. Cítil se silnější, možná i trochu zahojený.

Profesor Quirrell počkal, dokud potlesk nedozní. Trvalo to slušnou chvilku.

"Překvapený, pane Pottere?" zeptal se profesor Quirrell. Jeho hlas zněl pobaveně. "Právě jste zjistil, že zbytek světa nemusí vždy odpovídat vašim nejhorším nočním můrám. Ano, kdybyste byl nějaký ubohý bezejmenný zneužívaný chlapec, pak by vás pravděpodobně respektovali méně, litovali by vás, i když by vás utěšovali ze svých velebných míst. Obávám se, že taková je lidská povaha. Ale vy už jste člověk moci. Viděli vás zkonfrontovat svůj strach a neustoupit, i když jste mohl kdykoli odejít. Klesl snad váš názor na , když jsem vám řekl, že jsem se záměrně vystavil pohrdání?"

Harry cítil pálení v hrdle a zběsile se pokusil vzchopit se. Nevěřil, že by tenhle zázračný respekt vydržel i po tom, co by se před ním rozplakal.

"Váš mimořádný výkon v mé třídě si zaslouží mimořádnou odměnu, Harry Pottere. Prosím přijměte ji s mými komplimenty jménem mé koleje a od tohoto dne si pamatujte, že ne všichni zmijozelové jsou stejní. Jsou zmijozelové, a pak tu jsou zmijozelové." Profesor Quirrell se široce usmíval, když pronesl, "Padesát jedna bodů pro Havraspár."

Rozhostilo se šokované ticho a pak mezi Havraspárskými studenty propuklo jásavé, pískající a oslavující peklo.

(A v tu samou chvíli Harry cítil, že je na tom něco špatného, profesorka McGonagallová měla pravdu, měly by tu být následky, měl by tu být trest a cena, nemohli jste jen tak zase všechno vrátit zpátky -)

Ale Harry spatřil rozzářené havraspárské tváře a věděl, že nemůže říci ne.

Jeho mozek učinil návrh. Byl to dobrý návrh. Harrymu se nechtělo věřit, že ho jeho mozek zvládá držet na nohou, natož, že dokáže produkovat dobré návrhy.

"Pane profesore," řekl Harry, tak jasně jak jen skrze pálící hrdlo dokázal. "Jste vším, čím člen vaší koleje může být a myslím, že jste i přesně tím, co měl Salazar Zmijozel na mysli, když pomáhal založit Bradavice. Děkuji vám a vaší koleji," Draco lehce přikyvoval a jemně otáčel prst, pokračuj, "a já si myslím, že to si zaslouží třikrát sláva pro Zmijozel. Všichni se mnou?" Harry chvilku počkal. "Sláva!" Jen pár lidí se zvládlo připojit na poprvé. "Sláva!" Tentokrát s ním byla většina Havraspáru. "Sláva!" Tentokrát skoro celý Havraspár, hrstka mrzimorů a asi čtvrtina nebelvirských.

Draco ruka na chviličku ukázala nepatrný palec vzhůru.

Většina zmijozelů měla na tváři naprostý šok. Pár jich v zamyšlení koukalo na profesora Quirrella. Blaise Zabini hleděl na Harryho s kalkulujícím, zaujatým výrazem.

Profesor Quirrell se uklonil. "Děkuji vám, Harry Pottere," řekl, stále s tím širokým úsměvem. Otočil se ke třídě. "A teď, věřte nebo ne, nám stále zbývá půl hodina výuky, a to stačí abychom se seznámili s jednoduchými štíty. Pan Potter, samozřejmě, půjde pryč a vezme si dobře zasloužený odpočinek."

"Zvládnu-"

"Idiote," řekl profesor Quirrell přátelsky. Třída už se smála. "Vaši spolužáci vás to mohou později doučit, nebo vás to doučím soukromě já, pokud toho bude třeba. Ale právě teď, půjdete ke třetím dveřím zleva u konce auditoria, kde najdete postel, zásobu neobyčejně chutných zákusků a nějaké mimořádně lehké čtení z bradavické knihovny. Nemůžete si s sebou vzít cokoli dalšího, obzvláště ne vaše učebnice. Teď jděte."

Harry šel.


20. Bayesův teorém



Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

Gramatická kontrola: Kometa

 

V úvodu jsem vám slibovala mimořádně sympatického záporáka, správně?
A na máloco jsem se těšila tak, jako na komentáře k této kapitole Cool




Harry zíral na šedý strop malé místnůstky, kde ležel na měkké přenosné posteli. Snědl docela dost profesorových sladkostí – rozmanitou směs čokoládových a jiných cukrátek, poprášenou zdobením a korunovanou malými cukrovými drahokamy, které vypadaly velmi draze, a po pravdě se ukázalo, že jsou docela chutné. Harry se ohledně toho také necítil ani v nejmenším provinile, tohle si zasloužil.

Nezkoušel spát. Měl pocit, že by se mu nelíbilo, co by se stalo, kdyby zavřel oči.

Nezkoušel číst. Nebyl by schopný se soustředit.

Zvláštní, jak jeho mozek prostě běžel a běžel, nikdy nevypověděl poslušnost, bez ohledu na to, jak byl unavený. Zhloupl, ale odmítal se vypnout.

Ale teď tu byl skutečný a opravdový pocit triumfu.

+ 1 bod k Anti-Pán-Zla-Harry programu to ani nazačínal vystihovat. Harryho by zajímalo, co by Moudrý klobouk řekl teď, kdyby si ho mohl nasadit na hlavu.

Žádný div, že ho profesor Quirrell obvinil, že míří cestou Pána zla. Harrymu to možná došlo příliš pomalu, ale teď ty paralely jasně viděl-

Pochopte, Pán zla nedosáhl svého cíle. Jeho cílem bylo naučit se bojové umění, a přesto odešel bez jediné lekce.

Harry přišel do třídy lektvarů s úmyslem naučit se lektvary. A odešel bez jediné lekce.

A profesor Quirrell o tom slyšel, pochopil to s děsivou přesností, natáhl se a vyškubl ho z té stezky, ze stezky, která by z něho udělala kopii Vy-víte-koho.

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Výuka skončila,“ řekl profesorův tichý hlas.

Harry se přiblížil ke dveřím a náhle se ho zmocnila nervozita. Napětí zmizelo, když slyšel, jak se profesorovy kroky vzdalují od dveří.

Co to k čertu je? To kvůli tomu bude nakonec propuštěn?

Harry otevřel dveře a spatřil, že profesor Quirrell teď čeká o několik délek dál.

Cítí to profesor Quirrell také?

Přešli přes nyní opuštěné pódium ke katedře, o kterou se profesor Quirrell opřel, a Harry se stejně jako dříve zastavil kus před vyvýšeninou.

„Takže,“ řekl profesor Quirrell. Byla kolem něj jaksi přátelská atmosféra, i přestože si jeho tvář udržovala svou obvyklou vážnost. „O čem jste to se mnou chtěl mluvit, pane Pottere?“

Mám tajemnou temnou stránku. Ale Harry to nemohl jen tak vyhrknout.

„Pane profesore,“ řekl Harry, „teď už jsem sešel ze stezky vedoucí k pánu zla?“

Profesor Quirrell se na Harryho podíval. „Pane Pottere,“ řekl vážně, jen s lehkým úsměvem, „malá rada. Existuje něco, jako příliš dokonalé představení. Skuteční lidé, kteří právě byli patnáct minut biti a zesměšňováni jen tak nevstanou a velkoryse neodpustí svým nepřátelům. To je ten druh věcí, které děláte, když se snažíte všechny přesvědčit, že nejste temný, ne-“

Tomu prostě nemůžu uvěřit! Nemůže vám každé možné pozorování potvrzovat vaši teorii!“

A tohle bylo o špetku příliš rozhořčení.“

"Co při všem na světě musím udělat, abych vás přesvědčil?“

„Abyste mě přesvědčil, že nemáte žádnou ambici stát se pánem zla?“ řekl profesor Quirrell, teď přímo pobaveně. „Hmm, mohl byste zvednout pravou ruku.“

„Cože?“ zeptal se Harry prázdně. „Ale pravou ruku můžu zvednout bez ohledu na-“ Harry se zarazil, připadal si docela hloupě.

Přesně tak,“ řekl profesor Quirrel. „Můžete to udělat tak jako tak. Neexistuje nic, čím byste mě mohl přesvědčit, protože já budu vědět, že přesně o to se snažíte. A pokud bychom měli být ještě přesnější, pak zatímco je stěží možné, že naprosto dobří lidé existují, i když já sám jsem nikdy žádného nepotkal, je nicméně nepravděpodobné, že někdo, kdo byl právě patnáct minut bit, se postaví a pocítí obrovskou vlnu laskavého odpuštění pro své útočníky. Na druhou stranu, je méně nepravděpodobné, že by si malé dítě představilo, že tohle je role, kterou musí sehrát, aby přesvědčilo svého učitele a své spolužáky, že není příštím pánem zla. Význam činu neurčuje, jak onen čin vypadá zvenčí, pane Pottere, ale jaký stav mysli za něj více, či méně pravděpodobně byl zodpovědný.“

Harry zamrkal. Právě mu byl vysvětlen rozdíl mezi reprezentativní heuristikou a bayesiánskou definicí důkazu kouzelníkem.

„Ale přeci jen,“ řekl profesor Quirrell, „každý může chtít udělat dojem na své přátele. To nemusí být temné. Takže, aniž bych z toho chtěl dělat nějaké doznání, řekněte mi upřímně, pane Pottere, jaká myšlenka se vám to honila hlavou ve chvíli, když jste zakázal jakoukoli pomstu? Byla ta myšlenka pravým impulsem k odpuštění? Nebo to bylo vědomí, jak vaši spolužáci budou ten čin vnímat?“

Někdy si vytváříme svou vlastní fénixovu píseň.

Ale to Harry neřekl nahlas. Bylo jasné, že by mu profesor Quirrell nevěřil, a pravděpodobně by ho respektoval méně, že zkusil nabídnout tak průhlednou lež.

Po chvíli ticha se profesor Quirrell spokojeně usmál. „Věřte tomu nebo ne, pane Pottere,“ řekl, „nemusíte se bát, že jsem odhalil vaše tajemství. Já se vám nechystám říct, abyste se vzdal své ambice stát se příštím pánem zla. Pokud bych dovedl přetočit ručičky času a nějak tu ambici odstranit z mysli svého dětského já, mému nynějšímu já by ona změna nijak neprospěla. Dokud jsem si myslel, že je to mým cílem, vedlo mě to ke studiu a posilování a zdokonalování se. Stáváme se, čím se máme stát, tím, že následujeme své touhy, kamkoli nás vedou. To je Salazarův pohled. Požádejte mě, abych vám ukázal ten oddíl knihovny, který obsahuje ty samé knihy, jako jsem ve třinácti četl já, a já vás s potěšením povedu.“

„Pro všechno boží svinstvo,“ řekl Harry, sedl si na tvrdou mramorovou podlahu, pak se na podlaze natáhl na záda a upřel zrak na klenutý strop. Blíž se ke zhroucení v zoufalství přiblížit nemohl, pokud si nechtěl ublížit.

"Stále příliš mnoho rozhořčení,“ podotkl profesor Quirrell. Harry se nedíval, ale v jeho hlase slyšel potlačený smích.

Pak to Harrymu došlo.

Vlastně si myslím, že vím, co vás tu mate,“ řekl Harry. „O tom jsem s vámi po pravdě chtěl mluvit. Profesore Quirrelle, myslím, že to, co vidíte, je moje tajemná temná stránka.“

Nastalo ticho.

„Vaše... temná stránka...“

Harry se posadil. Profesor Quirrell měl na tváři jeden z nejpodivnějších výrazů, jaké Harry kdy viděl na jakémkoli obličeji, natož na tak důstojném jako profesorově.

"Stává se to, když se rozzlobím,“ vysvětlil Harry. „Krev mi zchladne, všechno zchladne, všechno křišťálově zjasní... V retrospektivě to se mnou je už nějakou dobu – v prvním ročníku mudlovské školy mi někdo zkusil vzít míč, a já jsem ho schoval za záda, a nakopl jsem ho do solar plexu, o kterém jsem četl, že je to slabé místo, a ostatní děti mě po tom už nechaly na pokoji. A kousl jsem učitelku matematiky, když neuznala mou nadřazenost. Ale teprve nedávno jsem byl pod takovým stresem, abych si všiml, že je to skutečná, však víte, tajemná temná stránka, a ne jen problém se zvládáním vzteku, jak říkala školní psycholožka. A ne, nemám žádné úžasné magické schopnosti, když se to stane, to byla jedna z prvních věcí, co jsem zkontroloval.“

Profesor Quirrell si zamnul nos. „Nechte mě si to promyslet,“ řekl.

Harry v tichosti čekal téměř plnou minutu. Využil toho času, aby se postavil, což se ukázalo těžší, než očekával.

No,“ řekl profesor Quirrel po chvilce. „Řekl bych, že tu bylo něco, co jste mohl říct, abyste mě přesvědčil.“

Už mi došlo, že má temná stránka je jen další mou částí, a že odpověď nezní, že se nikdy nesmím rozzlobit, ale že se musím naučit sebeovládání tím, že ji přijmu, nejsem hloupý nebo tak něco, a tenhle příběh jsem viděl už dost krát, abych poznal, kam směřuje, ale je to těžké, a vy mi připadáte jako člověk, který by mi mohl pomoci.“

„No...ano... velmi důvtipné, pane Pottere, musím říct... ta vaše stránka je, jak jste se už očividně domyslel, váš úmysl zabít, který, jak říkáte, je vaší částí...“

„A potřebuje trénink,“ doplnil Harry ten vzor.

"A potřebuje trénink, ano.“ Ten podivný výraz neopouštěl profesorovu tvář. „Pane Pottere, pokud se opravdu nechcete stát pánem zla, jaká je tedy ona ambice, kterou se vám Moudrý klobouk snažil rozmluvit, ambice pro níž jste byl zařazen do Zmijozelu?“

Já byl zařazen do Havraspáru!“

"Pane Pottere,“ řekl profesor Quirrell, teď s mnohem obvyklejším suchým úsměvem, „Vím, že jste zvyklý být obklopen hlupáky, ale prosím nepovažujte mě za jednoho z nich. Pravděpodobnost, že by Moudrý klobouk sehrál svůj první žertík po osmi stech letech, zatímco seděl na vaší hlavě, je tak malá, že ani nestojí za uvážení. Předpokládám, že je stěží, ale možné, že jste luskl prsty a objevil nějaký jednoduchý a chytrý způsob, jak obejít anti-manipulační kouzla na klobouku, i když mě samotného žádná taková metoda nenapadá. Ale zdaleka nejpravděpodobnější vysvětlení je, že se Brumbál rozhodl, že se mu nelíbí kloboukova volba pro Chlapce-který-přežil. To je evidentní pro každého s nejmenší špetkou zdravého rozumu, takže vaše tajemství je v Bradavicích v bezpečí.“

Harry otevřel pusu, a pak ji znovu zavřel s pocitem naprosté bezmocnosti. Profesor Quirrell se mýlil, ale mýlil se tak přesvědčivým způsobem, až si Harry začínal myslet, že to jednoduše je racionální úsudek založený na důkazech dostupných profesoru Quirrellovi. Byly případy, nikdy ne předvídatelné, ale přesto byly, kdy jste dostali nepravděpodobný důkaz, a váš nejlepší možný odhad se mýlil. Pokud jste měli lékařský test, který vycházel špatně jen v jednom z tisíce případů, někdy i tak vyjde špatně.

„Mohl bych vás požádat, abyste nikdy nezopakoval, co se chystám říct?“ zeptal se Harry.

„Určitě,“ řekl profesor Quirrell. „To byste mohl.“

Harry také nebyl hlupák. „Mohl bych to vzít tak, že jste řekl ano?“

„Velmi dobře, pane Pottere. Skutečně byste to tak mohl vzít.“

Profesore Quirrelle-“

„Nezopakuji, co se chystáte říct,“ řekl profesor Quirrell s úsměvem.

Oba se zasmáli, pak Harry znovu vážněl. „Moudrý klobouk si myslel, že skončím jako pán zla, pokud nepůjdu do Mrzimoru,“ řekl Harry. „Ale já se jím nechci stát.“

„Pane Pottere...“ řekl profesor Quirrell. „Prosím nechápejte to špatným způsobem. Slibuji, že vás podle odpovědi nebudu soudit. Chci jen znát vaši vlastní, upřímnou odpověď. Proč ne?“

Harry znovu pocítil onen pocit bezmocnosti. Nestaneš se pánem zla, byl tak očividný teorém v jeho morálním systému, že bylo těžké popsat ty skutečné myšlenkové kroky, které k němu vedly. „Uhm, ublížilo by to lidem?“

Určitě už jste chtěl ublížit lidem,“ řekl profesor Quirrell. „Dnes jste chtěl ublížit těm rváčům. Být pánem zla, znamená, že k úrazu přijdou jen ti lidé, které chcete.“

Harry zapátral po slovech a nakonec se rozhodl jít s očividným. „Na prvním místě, jenom to, že něco chci, neznamená, že je to správné-“

„A co jiného dělá věci správné, než to, že je chceme?“

"Aha,“ řekl Harry, „preferenční utilitarismus.“

„Co prosím?“ řekl profesor Quirrell.

To je etická teorie, která říká, že dobré je to, co uspokojí preference co největšího počtu lidí-“

Ne,“ řekl profesor Quirrell. Zamnul si kořen nosu. „Nemyslím, že to je přesně to, co jsem se snažil říct. Pane Pottere, lidé nakonec dělají jen to, co dělat chtějí. Někdy tomu dávají přízviska jako třeba 'správné', ale jak by kdy kdo mohl jednat podle něčeho jiného, než podle svých vlastních přání?“

No, očividně,“ řekl Harry. „Nemohl bych jednat podle morálních zásad, kdyby nade mnou neměly žádnou moc. Ale to neznamená, že to, že jsem chtěl ublížit těm zmijozelům by nade mnou mělo větší moc, než moje morální zásady!“

Profesor Quirrell zamrkal.

Ani nemluvě o tom,“ řekl Harry, „že kdybych byl pánem zla, přišlo by k úrazu i mnoho nevinných nezainteresovaných lidí.“

„Proč by vám na nich mělo záležet?“ řekl profesor Quirrell. „Co kdy oni udělali pro vás?“

Harry se zasmál. „No, tak to bylo asi tak jemné, jako Atlas se zachvěl.“

„Co prosím?“ řekl profesor Quirrell znovu.

"To je knížka, kterou mi rodiče nedovolili číst, protože si mysleli, že by mě zkazila, takže jsem si ji samozřejmě stejně přečetl a urazilo mě, že si mysleli, že bych naletěl na něco tak očividného. Bla bla bla, zapůsobení na můj pocit nadřazenosti, ostatní lidé se mě snaží zadržet v rozletu, bla bla bla.“

„Takže říkáte, že bych své pasti měl dělat méně očividnými?“ řekl profesor Quirrell. Se zamyšleným výrazem si poklepal na tvář. „Na tom bych mohl zapracovat.“

Oba se zasmáli.

„Ale abych zůstal u své původní otázky,“ řekl profesor Quirrell, „co pro vás všichni ti druzí lidé udělali?“

"Druzí lidé toho pro mě udělali spoustu!“ řekl Harry. „Moji rodiče mě přijali za svého, když moji rodiče zemřeli, protože to jsou dobří lidé, a stát se pánem zla by znamenalo to zradit!“

Profesor Quirrell na chvíli zůstal potichu.

„Přiznávám,“ řekl profesor Quirrell tiše, „že když jsem byl ve vašem věku, nic podobného by mě nemohlo napadnout.“

„To je mi líto,“ řekl Harry.

"To nemusí,“ řekl profesor Quirrell. „Bylo to dávno, a své rodinné problémy jsem si vyřešil k vlastní spokojenosti. Takže vás drží vzad jen myšlenka na nesouhlas vašich rodičů? Znamená to, že kdyby zemřeli při nějaké nehodě, nebylo by tu nic, co by vás zastavilo od-“

Ne,“ řekl Harry. „Prostě ne. Je to jejich impuls k dobrotě, který mě chrání. Ten impuls není jen v mých rodičích. A to je to, co bych byl zradil.“

V každém případě, pane Pottere, jste mi neodpověděl na mou původní otázku,“ řekl profesor Quirrell konečně. „Jaká je vaše ambice?“

"Oh,“ řekl Harry. „Umm...“ Zorganizoval si myšlenky. „Pochopit všechno důležité, co se o vesmíru pochopit dá, aplikovat ty vědomosti, abych se stal všemocným, a použít tu sílu k přepsání reality, protože vůči tomu jak funguje teď mám jisté námitky.“

Nastalo kratší ticho.

"Promiňte, jestli je to hloupá otázka, pane Pottere,“ řekl profesor Quirrell, „ale jste si jistý, že jste se právě nepřiznal, že se chcete stát pánem zla?“

To platí jen, pokud použijete svou sílu pro zlo,“ vysvětlil Harry. „Pokud tu sílu použijete pro dobro, jste pánem dobra.“

"Chápu,“ řekl profesor Quirrell. Poklepal si prstem na druhou tvář. „Řekl bych, že s tím bych mohl pracovat. Ale pane Pottere, zatímco vaše ambice je hodna Salazara samotného, jak přesně byste jí chtěl dosáhnout? Je prvním krokem stát se skvělým bojovým mágem, nebo vedoucím odboru záhad, nebo ministrem kouzel, nebo-“

„Prvním krokem je stát se vědcem.“

Profesor Quirrell na Harryho zíral, jako by se proměnil v kočku.

„Vědcem,“ řekl profesor Quirrell po chvilce.

Harry přikývl.

Vědcem?“ zopakoval profesor Quirrell.

Ano,“ řekl Harry. „Uskutečním svůj plán pomocí síly...Vědy!“

Vědec!“ řekl profesor Quirrell. Na jeho tváři bylo upřímné pobouření a jeho hlas zesílel a zostřil. „Mohl jste být nejlepším z mých studentů! Nejlepší bojový mág, který z Bradavic vyšel během pěti dekád! Nedokážu si vás představit, jak plýtváte čas v bílém laboratorním plášti a děláte nesmyslné věci krysám!“

"Hej!“ řekl Harry. „Na vědě je toho víc! Ne snad, že by bylo něco špatného na experimentování na krysách, samozřejmě. Ale věda je způsob, jakým je možné chápat a ovládat vesmír-“

Hlupák,“ řekl profesor Quirrell s tichou, kousavou silou. „Jste hlupák, Harry Pottere.“ Zakryl si rukou tvář, a když ji zvedl, tvářil se klidněji. „Nebo jste mnohem pravděpodobněji ještě neobjevil svou pravou ambici. Mohl bych vám důrazně doporučit, abyste se místo toho stal pánem zla? V rámci služby veřejnosti udělám cokoli, abych vám v tom pomohl.“

„Nemáte rád vědu,“ řekl Harry pomalu. „Proč ne?“

„Ti blázniví mudlové nás jednou všechny zabijí!“ profesorův hlas zesílil. „Se vším skoncují! Se vším!“

Harry měl pocit jako by se trochu ztratil. „O čem to mluvíte, o jaderných zbraních?“

Ano, o jaderných zbraních!“ Profesor Quirrell teď už téměř křičel. „Dokonce i Ten-Jehož-Jméno-Nesmíme-Jmenovat je nikdy nepoužil, možná, protože nechtěl vládnout nad hromadou popela! Nikdy neměly být vytvořeny! A časem se to jen zhorší!“ Profesor Quirrell se narovnal, už se neopíral o katedru. „Jsou brány, které se neotevírají, pečeti, které se nelámou! Hlupáky, kterým to nedá, než se vměšovat, už na začátku zabijí menší nebezpečí, a všichni přeživší vědí, že jsou tajemství, o která se nemají dělit s těmi, kteří postrádají inteligenci a disciplínu, aby je objevili sami! Každý mocný kouzelník tohle ví! Dokonce i ti nejstrašlivější z temných! A těm idiotským mudlům to nemůže dojít! Ti malí dychtiví hlupáci, kteří odhalili tajemství jaderných zbraní, si to nenechali pro sebe, řekli to svým bláznivým politikům, a my teď musíme žít pod stálou hrozbou vyhlazení!“

To byl trochu jiný pohled na věci, než se kterým Harry vyrostl. Nikdy ho nenapadlo, že by jaderní fyzici měli vytvořit konspiraci, aby udrželi tajemství jaderných zbraní před každým, kdo sám nebyl dost chytrý, aby se stal jaderným fyzikem. To myšlenka byla zajímavá, když už nic jiného. Měli by tajná hesla? Měli by masky?

(Popravdě, pokud Harry věděl, klidně mohly existovat nejrůznější druhy potenciálně neuvěřitelně destruktivních tajemství, a ono tajemství jaderných zbraní z nich mohlo být tím jediným, které vyplulo na povrch. Tak jako tak, na světě to nic neměnilo.)

To si budu muset promyslet,“ řekl Harry. „Je to pro mě úplně nový nápad. A jedním ze skrytých tajemství vědy, předávaných několika výjimečnými profesory svým univerzitním studentům, je, jak se vyhýbat odmítání nových nápadů ve chvíli, kdy uslyšíte nějaký, který se vám nezamlouvá.“

Profesor Quirrell znovu zamrkal.

"Je tu nějaká oblast vědy, se kterou souhlasíte?“ zeptal se Harry. „Lékařství, možná?“

"Vesmírné lety,“ řekl profesor Quirrell. „Ale zdá se, že mudlové se s tím jediným projektem, který by mohl umožnit kouzelníkům uprchnout z této planety, než ji vyhodí do povětří, neuvěřitelně vlečou.“

Harry přikývl. „Také jsem velký příznivec vesmírného programu. Alespoň tohle máme společné.“

Profesor Quirrell pohlédl na Harryho. V očích mu něco kmitlo. „Dostanu vaše slovo, váš slib a vaši přísahu nikdy nepromluvit o tom, co bude následovat.“

„Máte je,“ řekl Harry okamžitě.

"Hleďte, abyste svou přísahu dodržel, nebo se vám nebudou líbit následky,“ řekl profesor Quirrell. „Teď sešlu vzácné a mocné zaklínadlo, ne na vás, ale na učebnu kolem nás. Potom, co bude sesláno, stůjte klidně, abyste se nedotkl jeho hranic. Nesmíte interagovat s magií, kterou ovládám. Jen se dívejte. Jinak to kouzlo ukončím.“ Profesor Quirrell se odmlčel. „A pokuste se neupadnout.“

Harry přikývl, zmatený a napnutý.

Profesor Quirrell pozvedl hůlku a řekl něco, co Harryho uši a mozek vůbec nedokázaly zachytit, slova, které nepozorovaně prošla kolem jeho vědomí a zmizela v zapomnění.

Mramor okolo Harryho nohou zůstal stejný. Ale všechen ostatní mramor podlahy zmizel, stejně jako zdi a strop.

Harry stál na malém kruhu bílého mramoru uprostřed nekonečného pole hvězd, které hořely neuvěřitelně jasně a neochvějně. Nebyla tu žádná Země, žádný Měsíc, žádné Slunce, které by Harry poznal. Profesor Quirrell stál na stejném místě jako předtím, vznášel se uprostřed hvězdného pole. Mléčná dráha byla viditelná jako obrovská vlna hvězd, a když si Harryho oči zvykly na temnotu, rozzářila se ještě jasněji.

Ten pohled se Harrymu vryl do srdce jako nic, co dosud viděl.

"Jsme...ve vesmíru...?

„Ne,“ řekl profesor Quirrell. Jeho hlas byl smutný a vážný. „Ale je to skutečný obraz.“

Harrymu se vloudily slzy do očí. Zběsile je setřel, nehodlal tohle zmeškat kvůli nějaké pitomé vodě, která by mu rozmazávala zrak.

Hvězdy už nebyly jen malinkými drahokamy na obrovské sametové klenbě, jakými byly na noční obloze na Zemi. Tady nebyla žádná obloha, žádná okolní země. Jen body perfektního světla oproti perfektní temnotě, nekonečná a prázdná rozloha s nespočtem malých otvorů, skrze které zářila nádhera dalších nepředstavitelných obzorů za nimi.

Ve vesmíru hvězdy vypadaly příšerně, příšerně, příšerně daleko.

Harry si stále znovu a znovu musel utírat oči.

Někdy,“ řekl profesor Quirrell tak tichým hlasem, jako by ani nepromluvil, „když mi tento pokažený svět přijde až příliš nenávistný, přemýšlím, jestli by tu mohlo být nějaké jiné místo, kde bych mohl být. Ani si nedokážu představit, jaké místo by to mohlo být, a když si ho ani nedokážu představit, jak bych mohl věřit, že existuje? A přesto, vesmír je tak strašně, strašně široký, že možná existuje stejně? Ale hvězdy jsou tak moc, moc daleko. Zabralo by mi to tak dlouhý, předlouhý čas, dokonce, i kdybych znal cestu. A zajímalo by mě, o čem bych snil, kdybych spal dlouhou, dlouhou dobu...“

I když mu to připadalo jako svatokrádež, Harry zvládl zašeptat. „Prosím, nechte mě tu chvilku.“

Profesor Quirrell ze svého místa, kde stál nepodporován proti hvězdám, přikývl.

Bylo snadné zapomenout na ten malý kruh mramoru, na kterém jste stáli, i na vaše vlastní tělo, a stát se bodem vědomí, které buď mohlo nehybně stát nebo se hýbat. Se všemi těmi vzdálenostmi se to nedalo odhadnout.

Byl to čas, kde čas neexistoval.

A pak hvězdy zmizely a učebna se vrátila.

„Je mi líto,“ řekl profesor Quirrell, „budeme mít společnost.“

„To je v pořádku,“ zašeptal Harry. „Stačilo to.“ Tenhle den nikdy nezapomene a ne pro všechny ty nedůležité věci, které se staly předtím. Naučí se, jak seslat tohle kouzlo, i kdyby to měla být poslední věc, kterou se kdy naučí.

Těžké dubové dveře se vyrazily z trámu a přejely přes mramorovou podlahu s vysokým zaskřípěním.

QUIRINE! JAK SE OPOVAŽUJETE!

Starý a mocný kouzelník se vrhl do místnosti jako obrovský bouřkový mrak, na jeho tváři byl výraz tak doběla rozpáleného vzteku, že onen předchozí přísný výraz Harrymu v porovnání s tím připadal jako nic.

Harryho mysl se na chvíli dezorientovala, když ta jeho část, která chtěla za hlasitého ječení utéct před tou nejděsivější věci, kterou kdy viděla, utekla, a vyměnila si tak místo s tou jeho částí, která byla schopna ten šok unést.

Žádnou z Harryho stránek nepotěšilo, že jim bylo přerušeno zírání na hvězdy. „Řediteli Albusi Percivale -“ začal Harry ledovým tónem.

BUCH. Profesorova ruka prudce dopadla na katedru. „Pane Pottere!“ vyštěkl profesor Quirrell. „Toto je ředitel Bradavic a vy jste pouhý student! Budete ho oslovovat náležitě!“

Harry se podíval na profesora Quirrella.

Profesor Quirrell se na Harryho díval s přísným zamračením.

Žádný z nich se neusmál.

Brumbálovy dlouhé kroky se zarazily před místem, kde Harry stál před stupínkem a profesor Quirrell u své katedry. Ředitel na oba dva vytřeštil oči.

"Omlouvám se,“ řekl Harry pokorným a zdvořilým tónem. „Pane řediteli, děkuji vám, že jste mě chtěl chránit, ale profesor Quirrell udělal správnou věc.“

Brumbálův výraz se pomalu změnil ze zamračení, co by dokázalo roztavit ocel, do pouhého zamračení. „Slyšel jsem studenty, že tenhle muž tě nechal týrat staršími zmijozely! Že ti zakázal se bránit!“

Harry přikývl. „Věděl přesně, co se mnou bylo špatně, a ukázal mi, jak to spravit.“

Harry, o čem to mluvíš?

„Učil jsem ho, jak prohrát,“ řekl profesor Quirrell suše. „Je to důležité životní umění.“

Bylo očividné, že Brumbál stále ještě nerozumí, ale jeho hlas se ztišil. „Harry,“ řekl pomalu. „Jestli ti profesor obrany něčím pohrozil, aby ti zabránil ve stížnostech-“

Vy blázne, zrovna po dnešku si opravdu myslíte, že bych-

Pane řediteli,“ řekl Harry se snahou vypadat zahanbeně, „mou chybou není, že bych byl potichu, pokud jde o diskriminující profesory.“

Profesor Quirrell se uchechtl. „Ne perfektní, pane Pottere, ale na první den to stačí. Pane řediteli, zdržel jste se dost dlouho, abyste slyšel i o tom padesátijednom bodu pro Havraspár, nebo jste se vyřítil ven hned, jak jste slyšel tu první část?“

Na Brumbálově tváři se nakrátko objevilo znepokojení, pak překvapení. „Padesát jedna bodů pro Havraspár?“

Profesor Quirrell přikývl. „Neočekával je, ale zdály se mi přiměřené. Řekněte profesorce McGonagallové, že příběh o tom, čím si pan Potter prošel, aby ty body získal zpět, jí poslouží za zrovna tak dobrý příklad. Ne, pane řediteli, pan Potter mi nic neřekl. Je snadné spatřit, která část dnešních událostí je její práce, stejně jako spočítat si, že konečný kompromis byl vaším návrhem. I když by mě zajímalo, při čem na světě se panu Potterovi podařilo získat navrch nad Snapem a nad vámi, a jak potom profesorka McGonagallová získala navrch nad ním.“

Harrymu se nějak podařilo udržet tvář pod kontrolou. Opravdu to pro opravdového zmijozela bylo takhle očividné?

Brumbál zkoumavě přišel blíže k Harrymu. „Zdáš se trochu pobledlý, Harry,“ řekl starý kouzelník. Zblízka se zahleděl na Harryho tvář. „Co jsi měl dnes k obědu?“

"Cože?“ řekl Harry, mozek se mu zapotácel v náhlém zmatku. Proč by se Brumbál ptal na dobře usmažené jehně a jemně nakrájenou brokolici, když to byla snad ta nejméně pravděpodobná příčina-

Starý kouzelník se narovnal. „Dobrá, netrap se tím. Myslím, že jsi v pořádku.“

Profesor Quirrell si odkašlal, hlasitě a záměrně. Harry se k němu otočil a spatřil, že profesor Quirrell se ostře dívá na Brumbála.

Ah-hem!“ řekl profesor Quirrell znovu.

Brumbál a profesor Quirrell se na sebe zadívali a zdálo se, jako by mezi nimi něco přeskočilo.

„Pokud mu to neřeknete vy,“ řekl profesor Quirrell po chvilce, „udělám to já, i pokud byste mě za to měl vyhodit.“

Brumbál si povzdechl a otočil se k Harrymu. „Omlouvám se za narušení vašeho duševního soukromí, pane Pottere,“ řekl ředitel formálně. „Mým jediným cílem bylo zjistit, zda profesor Quirrell neudělal to samé.“

Cože?

Zmatek trval přesně tak dlouho, než Harrymu došlo, co se právě stalo.

Vy-!“

„Jemně, pane Pottere,“ řekl profesor Quirrell. Tvář, kterou upíral směrem k Brumbálovi, měl ale napnutou.

„Nitrozpyt bývá občas zaměňován za zdravý rozum,“ řekl ředitel. „Ale nechává po sobě stopy, které jiný schopný nitrozpytec může odhalit. Po nich jsem pátral, pane Pottere, a položil jsem vám nedůležitou otázku, abych se pojistil, že nebudete myslet na nic důležitého, zatímco jsem se díval.“

Měl jste se mě nejprve zeptat!“

Profesor Quirrell zavrtěl hlavou. „Ne, pane Pottere, pan ředitel měl jistá oprávnění pro svůj zájem, a kdyby vás byl požádal o svolení, myslel byste na přesně ty věci, které byste nechtěl, aby spatřil.“ Profesorův hlas zostřil. „Mnohem více mě znepokojuje, pane řediteli, že jste necítil žádnou potřebu říci mu o tom později!“

Vy jste teď podstatně ztížil možnost zkontrolování jeho duševního soukromí při budoucích příležitostech,“ řekl Brumbál. Obdařil profesora Quirrella chladným pohledem. „Napadá mě, zda to nebylo vaším cílem?

Výraz profesora Quirrella byl nesmiřitelný. „V této škole je příliš mnoho nitrozpytců. Trvám na tom, aby pan Potter obdržel trénink v nitroobraně. Dovolíte mi být jeho lektorem?“

„V žádném případě,“ odpověděl Brumbál okamžitě.

Také jsem si to nemyslel. Pak tedy, vzhledem k tomu, že jste ho zbavil mých volných služeb, zaplatíte za licencovaného instruktora nitroobrany pro pana Pottera vy."

„Takové služby nejsou laciné,“ řekl Brumbál, hleděl na profesora Quirrella s jistým překvapením. „I když mám jisté kontakty-“

Profesor Quirrell pevně zavrtěl hlavou. „Ne. Pan Potter požádá správce svého konta u Gringottů o doporučení nestranného instruktora. S veškerou úctou, pane řediteli Brumbále, po událostech dnešního rána musím protestovat proti tomu, abyste vy nebo vaši přátelé měli přístup k mysli pana Pottera. Také musím trvat na tom, aby dotyčný instruktor přijal neporušitelnou přísahu, že nic neodhalí, a aby souhlasil s tím, že mu po každém sezení bude vymazána paměť.“

Brumbál se zamračil. „Takové služby jsou extrémně drahé, jak dobře víte, a nedá mi to, než přemýšlet, pro je zrovna vy považujete za nezbytné.“

„Pokud jsou překážkou peníze,“ promluvil Harry. „Měl bych pár nápadů, jak jich vydělat rychle větší množství-“

„Děkuji vám, Quirine, vaše moudrost je teď zcela evidentní a já se omlouvám, že jsem ji kdy zpochybňoval. A váš zájem o prospěch Harryho Pottera vás rovněž ctí.“

„Nemáte zač,“ řekl profesor Quirrell. „Doufám, že nebudete protestovat, když z něj i nadále učiním zvláštní objekt své pozornosti.“ Profesorova tvář teď byla velmi vážná a nehybná.

Brumbál se podíval na Harryho.

„To je i mým vlastním přáním,“ řekl Harry.

Takže tak to tedy bude...“ řekl starý kouzelník pomalu. Něco zvláštního mu přejelo po tváři. „Harry... musíš si uvědomit, že pokud si tohoto muže zvolíš za svého učitele a přítele, za svého prvního rádce, pak ho takým nebo onakým způsobem ztratíš, a způsob, jakým ho ztratíš ti může nebo nemusí dovolit znovu ho získat zpátky.“

To Harryho nenapadlo. Byla tu ta kletba na pozici učitele obrany... která očividně s perfektní pravidelností fungovala posledních několik desetiletí...

„Pravděpodobně,“ řekl profesor Quirrell tiše, „ale dokud tu budu, bude mě mít plně k službám.“

Brumbál si povzdechl. „No, předpokládám, že je to alespoň ekonomické, vzhledem k tomu, že jakožto profesor obrany jste už tak nějakým neznámým způsobem zatracen.“

Harry se musel opravdu snažit, aby potlačil svůj výraz, když mu došlo, co to Brumbál ve skutečnosti naznačoval.

„Informuji madam Pinceovou, že pan Potter má dovoleno vypůjčit si knihy o nitroobraně,“ řekl Brumbál.

Je tu předběžný trénink, který musíte zvládnout sám,“ řekl profesor Quirrell Harrymu. „A já bych navrhl, abyste si s ním pospíšil.“

Harry přikývl.

Pak vás tedy opustím,“ řekl Brumbál. Pokývl jak Harrymu, tak profesoru Quirrellovi, a pomalou chůzí se vzdálil.

„Mohl byste to kouzlo seslat znovu?“ řekl Harry v okamžiku, kdy Brumbál odešel.

„Dnes ne,“ řekl profesor Quirrell tiše, „a obávám se, že ani zítra. Seslání toho kouzla mě značně vyčerpává, i když už je méně náročné ho udržovat, takže obvykle dávám přednost prodlužovat ho tak dlouho, jak je možné. Tentokrát jsem ho seslal impulzivně. Kdybych se zamyslel, a uvědomil si, že můžeme být přerušeni-“

Právě teď byl Brumbál Harryho nejméně oblíbený člověk na celém světě.

Oba si povzdechli.

„I kdybych to měl vidět jen jednou,“ řekl Harry, „nikdy vám nepřestanu být vděčný.“

Profesor Quirrel přikývl.

„Slyšel jste o programu Pioneer?“ zeptal se Harry. „Byly to sondy, které měly letět k různým planetám a pořizovat obrázky. Dvě z těch sond měly skončit na trajektoriích, které by je vynesly ven ze Sluneční soustavy, do mezihvězdného prostoru. Takže na ty sondy umístili zlaté plakety, s obrázkem muže, ženy a ukázkou, kde se v galaxii dá najít naše Slunce.“

Profesor Quirrell byl chvíli tiše, pak se usmál. „Řekněte mi, pane Pottere, dokázal byste uhádnout, co jsem si pomyslel, když jsem dokončil sbírání třiceti sedmi položek na svém seznamu věcí, které bych nikdy neudělal, až bych se stal pánem zla? Představte si sebe na mém místě – a hádejte.“

Harry si představil, jak se dívá na seznam třiceti sedmi věcí, které nikdy nemá dělat, jakmile se stane pánem zla.

Usoudil jste, že kdybyste měl neustále dodržovat celý seznam, nemělo by ani moc smysl se vůbec pánem zla stávat,“ řekl Harry.

Přesně tak,“ řekl profesor Quirrell s úsměvem. „Takže poruším druhý bod – který zněl jednoduše 'nevychloubej se' – a řeknu vám o něčem, co jsem udělal. Nevidím, jak by ta vědomost mohla jakkoli ublížit. A mám silné podezření, že by vám to stejně došlo, jakmile bychom se lépe poznali. Nicméně... dostanu vaši přísahu, že nikdy nepromluvíte o tom, co se chystám říct.“

Máte ji!“ Harry měl pocit, že tohle bude vážně dobré.

Předplácím si mudlovský bulletin, který mě udržuje v obraze, pokud jde o vesmírné lety. O Pioneerovi 10 jsem neslyšel, dokud neohlásili jeho start. Ale když jsem zjistil, že Pioneer 11 bude rovněž opouštět Sluneční soustavu navěky,“ řekl profesor Quirrell s tím nejširším úsměvem, jaký u něj Harry dosud viděl, „proplížil jsem se do NASA, ano přesně tak, a seslal jsem na tu rozkošnou zlatou plaketku jedno rozkošné malé kouzlo, díky kterému vydrží o hodně déle, než by vydržela normálně.“

„Ano,“ řekl profesor Quirrell, který najednou vypadal přibližně o třicet metrů vyšší, „myslel jsem si, že tak nějak byste mohl zareagovat.“

...

...

...

„Pane Pottere?“

„...nenapadá mě, co říct.“

'Vyhrál jste' se zdá na místě,“ řekl profesor Quirrell.

„Vyhrál jste,“ řekl Harry okamžitě.

„Vidíte?“ řekl profesor Quirrell. „Jen těžko si představit, do jak obrovské hromady problémů byste se byl dostal, kdybyste to nedokázal říct.“

Oba se zasmáli.

Pak Harryho napadlo ještě něco. „Nepřidal jste náhodou k té plaketě nějakou dodatečnou informaci?“

„Dodatečnou informaci?“ zeptal se profesor Quirrell, jako by ho ta myšlenka nikdy předtím nenapadla, a docela ho zaujala.

Což v Harrym vzbudilo podezření, vzhledem k tomu, že trvalo méně než minutu, než to napadlo jeho.

Možná jste k ní přiložil holografickou zprávu, jako ve Star Wars?“ řekl Harry. „Nebo...hmm. Zdá se, že portrét dokáže uchovat tolik informací jako celý lidský mozek... nemohl jste k sondě přidat žádnou extra hmotu, ale možná jste proměnil už existující část do svého portrétu? Nebo jste našel dobrovolníka umírající na nevyléčitelnou nemoc, propašoval ho do NASA a seslal jste kouzlo, které by zajistilo, aby jeho duch skončil v plaketě-“

„Pane Pottere,“ řekl profesor Quirrell náhle ostrým hlasem, „kouzlo vyžadující lidskou smrt by bylo ministerstvem jednoznačně klasifikováno jako černá magie, bez ohledu na okolnosti. Nikdo by neměl slyšet, že studenti mluví o takových věcech.“

A to úžasné na způsobu, jakým to profesor Quirrell pronesl, bylo, že si to stále udržovalo dostatečnou hodnověrnost. Bylo to řečeno přesně tím tónem člověka, který není ochotný se o podobných věcech bavit, a myslí si, že studenti by se od nich měli držet dál. Harry upřímně nevěděl, jestli profesor Quirrell jednoduše nečeká, aby si s ním o tom promluvil, až se Harry naučí, jak zaštiťovat svou mysl.

„Chápu,“ řekl Harry. „Nebudu o tom nápadu s nikým mluvit.“

„Prosím buďte diskrétní o celé té záležitosti, pane Pottere,“ řekl profesor Quirrell. „Dávám přednost procházet životem, aniž bych přitahoval veřejnou pozornost. V novinách nenajdete o Quirinovi Quirrellovi ani slovo, dokud jsem se nerozhodl, že nadešel čas, abych vyučoval obranu v Bradavicích.“

To Harrymu připadalo trochu smutné, ale chápal to. Pak mu došly ty další souvislosti. „Takže kolik dalších úžasných věcí, o kterých nikdo neví, jste ještě udělal-“

Ach, pár,“ řekl profesor Quirrell. „Ale myslím, že to by pro dnešek stačilo, pane Pottere. Přiznávám, že jsem docela unavený-“

Chápu. A děkuji vám. Za všechno.“

Profesor Quirrell přikývl, ale pevněji se opřel o katedru.

Harry rychle odešel.


20. kapitola, bonus



Dobrá, koukám, že tohle asi bude nezbytné. Autorova poznámka ke dvacáté kapitole, která by mohla objasnit pár věcí.
 

 

Nečíst před dvacátou kapitolou!



HARRY POTTER A METODY RACIONALITY

PROTOŽE KDYBYSTE VY BYLI LORDEM VOLDEMORTEM,

UDĚLALI BYSTE VITEÁL Z PIONEEROVY PLAKETY

 

(fanart by Alethiar)

 

Čekání, než se dostaneme k téhle kapitole, bylo agonizující. Až do této chvíle se všechny moje hovory o této povídce odehrávaly zhruba takhle:

Kamarád: "Slova slova Metody racionality slova lichotící slova."

Já: "Jo... jasně... díky..."

(myslím si: Voldemort udělal viteál z Pioneerovy plakety.)

Kamarád: "Slova slova nemůžu se dočkat další kapitoly slova slova"

Já: Oh...dobře..."

(myslím si: můj Voldemort četl Evil Overlord List, a ví o jaderných zbraních a UDĚLAL VITEÁL Z PIONEEROVY PLAKETY, protože MŮJ Voldemort je INTELIGENTNÍ. Ale to mu nemůžu říct.)

Kamarád: "Slova slova zbožňuju co jsi zatím napsal slova slova"

Já: "Díky...asi..."

(myslím si: Jen počkej až si přečte, že Voldemort udělal viteál z Pioneerovy plakety.)



Tohle byla první kapitola, při jejímž psaní jsem se šíleně pochechtával. Také mi trochu tekly slzy během té scény mezi hvězdami. Psát něco je přibližně stokrát intenzivnější než to číst. O dva řády výš. Beze srandy.

Nebojte se, nebude to podobná taková kapitola.

Páni, že ale 19.kapitola byla kontroverzní. Reakce se řadily od "Cítil jsem se jako Harry, jako bych se učil to samé, co on!" po "MĚL BYS JÍT DO VĚZENÍ ZA OBHAJOBU TÝRÁNÍ DĚTÍ." Hodně z vás se ptalo, proč Voldemort posiloval svého nepřítele.

Gratulace cloudpiecovi, který byl prvním komentujícím, který navrhl, že Lord Voldemort by mohl mít nějaký postranní motiv, aby učil Harryho Pottera jak prohrát.

Nechápejte mě špatně: Harry se naučil cennou lekci. Je také nebezpečně dvojsečná, a někdo, kdo by nebyl Lordem Voldemortem by se ji mohl pokusit naučit trochu jinak.

Zatímco vzory, v kterých Harry – mimo vliv své temné stránky – uvažuje jsou obvykle dobrými technikami k naučení – a to je vždy pravda, pokud jsou použita slova jako "racionální" nebo "bayesiánský", nebo pokud si Harry myslí, že k tomu efektu dokáže citovat literaturu – s věcmi, které říkají temné postavy, by mělo být nakládáno, no, s podezřením? Profesor Quirrell, také známý jako zatracený Lord Voldemort, není autorovou hlásnou troubou. U dvacáté první kapitoly přidám prohlášení v tom smyslu.

Vzhledem k tomu, že mnoho komentujících se stále ptá, zda je Quirrell Voldemort, pokusil jsem se vložit poslední větu z pohledu "profesora Quirrella" a za tu nejemnost se mi dostalo takového čtenářského vzteku a pobouření, že jsem to vzdal a větu jsem odstranil. Teď vás vážně žádám o pomoc a návrhy, jak bych všem čtenářům mohl vyjasnit, že profesor Quirrell je Voldemort. Zatím tu máme následující fakta:

1) kanónový!Tom Riddle se ucházel o bradavickou pozici učitele obrany, a když ji nedostal, uvalil na ten post kletbu

2) kanónový!Quirrell je posedlý Voldemortem

3) v této povídce bylo opakováno, že Pán zla ztratil své tělo, ale nějak je stále naživu

4) autor této povídky shrnul První zákon fanfiction jako "Frodo dostane světelný meč, Sauron dostane Hvězdu smrti."

5) bradavický profesor obrany je

5a) slintající zombie

5b) která příležitostně prochází drastickou změnou osobnosti a

5c) stává se géniem, který

5d) miluje kouzlo Avada Kedavra, a

5e) má mimořádné vědomosti o bojové magii, a

5f) mluví o tom, jak vždycky chtěl v Bradavicích učit obranu, a

5g) jako mladý zmijozel chtěl být pánem zla a udělal si seznam omylů, které nikdy neudělá, a

5h) mluví o "předstírání prohry", kterému se naučil skrze neuvěřitelně ponižující zkušenost v klášteru bojových umění, který byl krátce na to vyhlazen Lordem Voldemortem, až na jednoho studenta, který byl jeho přítelem, a

5i) zdá se, že nerozumí, proč by se Harry nechtěl stát pánem zla, a

5j) mluví o tom, jak nesnáší tenhle pokažený svět, a

5k) vmanipuloval Harryho do antipatie k Brumbálovi, a

5l) myslí si, že až ho Harry pozná o něco lépe, dojde mu, že by chtěl seslat kouzlo na Pioneerovu plaketu, díky kterému "vydrží o hodně déle".

Čtenář už by v téhle fázi měl vědět, že PQ je LV. Jak bych to mohl vyjasnit ještě víc, aniž by to narušilo příběh? Pokud máte nějaké nápady, podělte se o ně, prosím.

Na jinou notu, někteří čtenáři si stěžovali na tu část sedmé kapitoly, kde Draco mluví o znásilnění Lenky. Jeden komentátor na TV Tropech to nazval "náhodným". Není to náhodné. Slouží to nenahraditelnému literárnímu účelu. Nebylo tu doslova nic jiného, co bych dokázal vymyslet, aby si toho mí čtenáři alespoň všimli, pokud bych nechtěl, aby Draco snědl něčí kotě, a to by nedávalo smysl.

Pokud přemýšlíte, proč to zmiňuji teď, rád bych vám nabídl následující krátký test.

1.Otázka: (70 bodů): Která z těchto postav překročila Morální Horizont?

(A) Jedenáctiletý, který mluví o znásilnění.

(B) Dospělý, který umučil k smrti veškeré osazenstvo kláštera bojových umění.

2. Otázka: (20 bodů): Kterému z následujících dvou charakterů se dostane komentářů, že jsou příliš příšerní, než aby se o nich dalo číst, a že nenávratně ztratili čtenářovu sympatii?

(A) tomu jedenáctiletému

(B) tomu dospělému

3.Otázka: (10 bodů): Kolik komentujících vůbec zmíní tu věc s klášterem?

(A) 0

(B) 2

Takže... jo. Nebylo tu doslova nic jiného, co bych dokázal vymyslet.


21. Racionalizace



Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

Gramatická kontrola: Kometa



 

 

Hermiona Grangeorvá se bála, že se obrací ke Zlu.

Rozdíl mezi Dobrem a Zlem obvykle nebylo nijak těžké spatřit, nikdy nedovedla pochopit, proč by jiným lidem měl dělat takové potíže. V Bradavicích byli „Dobří“ profesor Kratiknot, profesorka McGonagallová a profesorka Prýtová. „Zlí“ byli profesor Snape, profesor Quirrell a Draco Malfoy. Harry Potter... byl jedním z těch mála neobvyklých případů, kdy jste to nemohli určit jen tak na první pohled. Stále ještě se snažila určit, kam patří.

Ale když přišlo na ni samotnou...

Hermiona si až příliš užívala drcení Harryho Pottera.

Vedle si lépe v každé jediné třídě. (Až na létání na košťatech, ale to bylo jako tělocvik, nepočítalo se to.) Skoro každý den dostávala skutečné školní body, ne za divné hrdinské věci, ale za chytré věci, jako za rychlé naučení kouzel, nebo pomáhání jiným studentům. Věděla, že tenhle druh školních bodů je lepší, a nejlepší na tom bylo, že Harry Potter to věděl také. Viděla mu to na očích pokaždé, když získala další skutečný školní bod.

Když jste byli Dobří, neměli jste si vyhrávání tolik vychutnávat.

Začalo to toho dne ve vlaku, i když chvilku trvalo, než se ta vichřice usadila. Až později toho večera si Hermiona začala uvědomovat, jak moc se tím klukem nechala převálcovat.

Než potkala Harryho Pottera, neznala nikoho, koho by chtěla rozdrtit. Pokud se někomu ve třídě tolik nevedlo, bylo jejím úkolem dotyčnému pomoci, ne to rozmazávat. To znamenalo být Dobrým.

A teď...

teď vyhrávala, a Harry Potter sebou škubnul pokaždé, když získala další školní bod, a byla to taková zábava, její rodiče ji varovali před drogami a ona měla podezření, že tohle je ještě lepší.

Vždycky měla ráda ty úsměvy, které jí učitelé věnovali, když se jí něco podařilo. Vždycky měla ráda pohled na dlouhou řadu odfajfkovaných bodů na perfektně zodpovězeném testu. Ale teď, když se jí ve třídě dařilo, se ledabyle rozhlédla a zachytila, jak Harry Potter skřípe zuby, a hned se jí zachtělo rozezpívat se jako v Disneyovce.

To bylo Zlé, ne snad?

Hermiona se bála, že se začíná obracet ke Zlu.

A pak jí napadla jiné myšlenka, která zahnala všechny její obavy.

Ona a Harry se dostávali do Romance! Samozřejmě! Každý věděl, co to znamená, když se kluk s dívkou v jednom kuse hádají. Dvoří se jeden druhému! A na tom nic Zlého nebylo.

V žádném případě to nemohlo být tak, že by si prostě užívala vytřískávání poslední kapičky školní ctižádosti z nejslavnějšího studenta ve škole, někoho kdo byl v knihách a mluvil jako z knih, chlapce, který nějak porazil Pána zla a setřel profesora Snapea jako ubohého malého brouka, chlapce, který byl, jak by to vyjádřil profesor Quirrell, dominantní nad každým v havraspárském prvním ročníku, kromě Hermiony Grangerové, která naprosto drtila Chlapce-který-přežil ve všech jeho předmětech až na létání na koštěti.

Protože to by bylo Špatné.

Ne. Byla to Romance. Tak to bylo. Proto spolu soupeřili.

Hermiona byla ráda, že jí to došlo zrovna dnes, právě včas, protože Harry Potter měl zanedlouho prohrát jejich čtenářskou soutěž, o které věděla celá škola, a ona chtěla začít tančit z té čiré, přetékající radosti.

Byla sobota, 14:45 a Harrymu Potterovi zbývala polovina Dějin čar a kouzel od Bathildy Bagshotové, a ona zírala na své kapesní hodinky, které s příšernou pomalostí ťukaly směrem k 14:47.

A celá havraspárská společenská místnost to pozorovala.

Nebyli tu jen prváci, novinky se rozlily jako mléko, a teď byla místnost přeplněná celou polovinou Havraspáru, která se mačkala na sedačkách, opírala se o knihovny, nebo seděla na opěradlech křesel. Bylo tu všech šest prefektů, počítaje v to bradavickou primusku. Někdo musel zakouzlit vzduch-osvěžující kouzlo, aby tu bylo dost kyslíku. A pak hluk konverzace utichl do šepotů, které teď zanikly do naprostého ticha.

14:46.

To napětí bylo nesnesitelné. Kdyby to byl kdokoli jiný, kdokoli, jeho porážka by byla jedinou myslitelnou možností.

Ale tohle byl Harry Potter, a člověk nemohl zavrhnout možnost, že by mohl, někdy během nadcházejících sekund, zvednout ruku a lusknout prsty.

S náhlou hrůzou si uvědomila, že přesně tohle by Harry Potter mohl udělat. Naprosto by se mu podobalo, aby druhou polovinu knihy dokončil dřív...

Hermioně se začínalo zatemňovat vidění. Snažila se přimět dýchat a zjistila, že to jednoduše nedokáže.

Zbývalo deset vteřin a Harry Potter stále nezvedl ruku.

Pět vteřin.

14:47.

Harry Potter pečlivě vložil záložku do knihy, knihu zavřel a odložil stranou.

„Na vědomí potomstva bych rád zdůraznil,“ řekl Chlapec-který-přežil jasným hlasem, „že mi zbývala jen polovina knihy, a narazil jsem na velké množství nepředvídaných překážek-“

Prohrál jsi!“ vykřikla Hermiona. „Prohrál! Prohrál jsi soutěž!

Ozval se hromadný výdech, jak všichni znovu začali dýchat.

Harry Potter jí poslal pohled Sžíravého ohně, ale ona se vznášela na aureole čisté bílé radosti, které nemohlo nic ublížit.

Uvědomuješ si, jaký týden jsem to měl?“ řekl Harry Potter. „Kdokoli jiný by se nevyhnul nutkání přečíst si osm sbírek pohádek!“

"Ty jsi určil časový limit."

Harryho Pohled Sžíravého ohně ještě nabral na teplotě. „Neexistoval žádný způsob, jakým bych mohl tušit, že budu muset zachraňovat celou školu před profesorem Snapem, nebo se nechat zbít ve třídě obrany, a kdybych ti řekl, jak jsem strávil čtvrtek mezi pátou odpoledne a večeří, myslela by sis, že jsem zešílel-“

Áááále, tohle zní jako by někdo padl za oběť mylnému plánování.“

Na Harryho tváři se objevil čistý šok.

Ach, to mi připomíná, dočetla jsem tu první dávku knih, kterou jsi mi půjčil,“ řekla Hermiona se svým nejlepším nevinným výrazem. Pár z nich bylo taky těžkých. Zajímalo by ji, jak dlouho trvalo jemu, než je přečetl.

"Jednou,“ řekl Chlapec-který-přežil, „až se vzdálení potomci homo sapiens budou ohlížet na celou historii galaxie a přemýšlet, kde se to všechno pokazilo, dojde jim, že tím původním omylem bylo naučit Hermionu Grangerovou číst.“

Ale stejně jsi prohrál,“ řekla Hermiona. Podepřela si bradu a zatvářila se přemítavě. „Hmm, zajímalo by mě, co přesně bys měl prohrát?“

Cože?“

„Prohrál jsi sázku,“ vyvětlila Hermiona, „takže musíš zaplatit.“

Nepamatuju si, že bych s něčím takovým souhlasil!“

„Opravdu?“ řekla Hermiona Grangerová. Zatvářila se přemítavě. Pak, jako by ji ten nápad napadl teprve teď, „Tak tedy budeme hlasovat. Všichni v Havraspáru, kdo si myslí, že by si Harry Potter měl odpykat prohru, ať zvednou ruku!“

Cože?“ zaječel Harry Potter znovu.

Otočil se kolem a spatřil, že je obklíčen mořem zvednutých paží.

A pokud by se Harry Potter podíval ještě pozorněji, všiml by si, že obrovská většina přihlížejících jsou dívky, a že prakticky každá dívka v místnosti má ruku zvednutou.

Stop!“ zaskučel Harry Potter. „Nevíte, o co požádá! Neuvědomujete si, co to dělá? Žádá si od vás předběžný závazek, takže vás pak tlak konzistence donutí souhlasit se vším, co řekne později!“

„Bez obav,“ řekla prefektka Penelopa Clearwaterová. „Pokud požádá o něco nerozumného, můžeme si to rozmyslet. Správně, všichni?“

A všechny dívky, kterým Penelopa Clearwaterová řekla o Hermionině plánu, souhlasně přikývly.


Mlčenlivá postava tiše klouzala chladnými síněmi bradavického podzemí. V šest hodin měla být přítomna v jisté místnosti, aby se setkala s jistou osobou, a pokud možno, bylo by nejlepší, aby se ukázala brzy, aby projevila respekt.

Ale když jeho ruka otočila klikou a otevřela dveře do temné, tiché, nepoužívané učebny, uprostřed řad zaprášených starých lavic už přesto stála silueta. Silueta, která držela malou zeleně zářící tyčku vrhající bledé světlo, které stěží osvětlovalo i svého nositele, natož okolní místnost.

Světlo z chodby bylo odříznuto, jak se za ním zavřely dveře, a Dracovy oči se začaly přizpůsobovat matné záři.

Silueta se pomalu otočila, aby ho uzřela, a odhalila tak potemnělou tvář jen částečně osvícenou podivným zeleným světlem.

Dracovi se tahle schůzka už teď líbila. To mrazivé zelené světlo nechte na místě, trochu je oba zvětšete, dejte jim kápě a masky, přesuňte je z učebny na hřbitov, a bude to zrovna jako začátek poloviny příběhů, které mu otcovi přátelé vyprávěli o smrtijedech.

Chci, abys věděl, Draco Malfoyi,“ řekla silueta smrtelně klidným tónem, „že tě neviním ze své nedávné porážky.“

Draco otevřel pusu v bezděčném protestu, neexistoval naprosto žádný důvod, proč by měl být viněn-

Stalo se to především díky mé vlastní hlouposti,“ pokračovala temná postava. „V každém bodě existovalo mnoho různých kroků, které jsem mohl podniknout. Nepožádal jsi mě, abych udělal přesně to, co jsem udělal. Požádal jsi jen o mou pomoc. Já byl ten, kde tak nemoudře zvolil tu dotyčnou metodu. Ale faktem zůstává, že jsem soutěž prohrál o polovinu knihy. Akce tvého ochočeného idiota, a laskavost, o kterou jsi požádal, a, ano, i má vlastní pošetilost v celé záležitosti, mi ztratila čas. Více času než tušíš. Čas, který se nakonec projevil kritickým. Faktem zůstává, Draco Malfoyi, že kdybys mě nepožádal o laskavost, vyhrál bych. A ne...místo toho...prohrál.“

Draco už slyšel o Harryho prohře, a o ceně, kterou po něm Grangerová požadovala. Ty novinky se rozšířily rychleji, než kdyby je roznesly sovy.

Chápu,“ řekl Draco. „Je mi to líto.“ Neexistovalo nic jiného, co by mohl říct, pokud chtěl, aby se s ním Harry Potter přátelil.

Nežádám o tvé porozumění nebo soucit,“ řekla temná silueta, stále s tím smrtelným klidem. „Ale já jsem právě strávil dvě hodiny v přítomnosti Hermiony Grangerové, oblečen v takovém odění, které mi bylo poskytnuto, a navštěvoval jsem takové fascinující bradavické lokace, jako je maličký bublající vodopád plněný něčím, co mi připadalo jako chrchle, doprovázen množstvím dalších dívek, které trvaly na provádění takových nápomocných aktivit, jako třeba posypávání naší cesty přeměněnými listy růže. Měl jsem rande, potomku Malfoyů. Své první rande. A až tě požádám o splacení té laskavosti, ty ji splatíš.“

Draco vážně přikývl. Než přišel, podnikl moudré předběžné opatření a vypátral každý dostupný detail o Harryho schůzce, aby si všechen ten hysterický smích mohl odbýt před jejich domluveným časem, a tudíž nespáchal nějaké faux pas, tím, že by se chechtal bez přestání, dokud by neztratil vědomí.

„Myslíš,“ řekl Draco, „že by se té Grangerové mělo stát něco smutného-“

Rozšiř ve Zmijozelu, že Grangerová je moje, a každý, kdo se bude plést do mých záležitostí, bude rozprášen přes území dostatečně široké, aby obsáhlo dvanáct různých národních jazyků. A vzhledem k tomu, že nejsem v Nebelvíru, a používám lstivosti místo okamžitého čelního útoku, neměli by panikařit, pokud uvidí, že se na ni usmívám.“

„Nebo pokud uvidí, že s ní máš druhé rande?“ řekl Draco a dovolil, aby se mu do hlasu vloudil jen malý náznak skepse.

Žádné druhé rande nebude,“ řekla zeleně osvětlená silueta, hlasem tak strašlivým, že zněla nejen jako smrtijed, ale jako Amycus Carow tenkrát, než mu otec řekl, ať s tím přestane, že není Pánem zla.

Samozřejmě, pořád to byl vysoký nezmutovaný hlas mladého kluka, a když jste to zkombinovali s těmi konkrétními slovy, pak, no, prostě to nefungovalo. Pokud se Harry Potter jednoho dne přeci jen stane pánem zla, Draco použije myslánku, aby kopii téhle vzpomínky uložil na nějaké bezpečné místo, a Harry Potter se ho nikdy neodváží zradit.

„Ale mluvme o šťastnějších záležitostech,“ řekla zeleně osvícená postava. „Mluvme o vědomostech a o moci. Draco Malfoyi, mluvme o Vědě.“

„Ano,“ řekl Draco. „Mluvme.“

Draco zauvažoval, kolik z jeho tváře je v tom zeleném světle možné vidět, a kolik je skryto ve stínu.

A i když Draco udržoval hlas vážný, v srdci mu dlel úsměv.

Konečně měl opravdovou dospěláckou konverzaci.

"Nabízím ti moc,“ řekla potemnělá postava, „a řeknu ti o té moci a o její ceně. Ta moc pochází ze znalosti tvaru reality a tím i z možnosti ji ovládat. Čemu rozumíš, tomu můžeš rozkazovat, a ta síla stačí k tomu, aby tě dostala na Měsíc. Cena této moci je, že se rovněž musíš naučit klást přírodě otázky, a co více, musíš se naučit přijímat její odpovědi. Budeš dělat experimenty, uskutečňovat testy a pozorovat, co se stane. Budeš se muset naučit, jak prohrát, ne vůči mně, ale vůči přírodě. Když zjistíš, že ses ocitl s realitou ve sporu, budeš muset nechat realitu vyhrát. Shledáš to velmi bolestivým, Draco Malfoyi, a já nevím, zda jsi v tomto směru silný. Když znáš tuto cenu, je stále tvým přáním osvojit si tuto lidskou sílu?“

Draco se zhluboka nadechl. Přemýšlel nad tím. A jen těžko mohl odpovědět nějak jinak. Byl instruován, aby se s Harrym Potterem spřátelil každým možným způsobem. Jde jen o učení, neslibuje, že něco udělá. S lekcemi může kdykoli přestat...

Na celé té záležitosti určitě bylo pár věcí, díky kterým vypadala jako past, ale upřímně, Draco netušil, jak by se tohle mohlo pokazit.

Navíc, chtěl tak trošku vládnout světu.

„Ano,“ řekl Draco.

Skvěle,“ řekla potemnělá postava. „Měl jsem tak trochu přecpaný týden, a zabere jistý čas naplánovat ti rozvrh-“

„Sám před sebou mám hodně práce, abych upevnil svou moc ve Zmijozelu,“ řekl Draco, „ani nemluvě o domácích úkolech. Možná bychom mohli začít v říjnu?“

To zní rozumně,“ řekla potemnělá postava, „ale chystal jsem se říct, že k tomu, abych naplánoval tvůj rozvrh, potřebuju vědět, co tě mám učit. Napadly mě tři možnosti. První je, že tě naučím o lidské mysli a mozku. Druhá možnost je, že tě naučím o fyzickém vesmíru, jehož umění leží na cestě, která vede k navštívení Měsíce. To zahrnuje slušné množství čísel, ale pro jistý druh myslí jsou čísla krásnější než cokoli jiného, co věda může nabídnout. Máš rád čísla, Draco?“

Draco zavrtěl hlavou.

„Tak to by bylo. Matematiku se nakonec naučíš, i když myslím, že ne hned. Třetí možnost je, že tě naučím o genetice a evoluci a dědičnosti, o tom, co bys označil jako krev-“

„Tohle,“ řekl Draco.

Postava přikývla. „Myslel jsem si, že to řekneš. Ale myslím, že ta cesta pro tebe bude nejbolestivější, Draco. Co když tvoje rodina a přátelé, zastánci čisté krve, budou říkat jednu věc, a ty zjistíš, že experimentální test říká jinou?“

Pak vymyslím, jak experimentální test donutit, aby říkal správnou odpověď!“

Nastalo ticho, jak potemnělá postava chvíli jen tak stála s pusou otevřenou.

„Um,“ řekla potemnělá figura. „Takhle to ve skutečnosti nefunguje. To je to, před čím jsem se tě snažil varovat, Draco. Nemůžeš výsledek přimět, aby vyšel tak, jak chceš.“

„Vždycky můžeš odpověď upravit ke svému prospěchu,“ řekl Draco. To byla prakticky úplně první věc, kterou ho jeho tutoři naučili. „Je to jen záležitost nalezení správných argumentů.“

"Ne,“ řekla potemnělá postava ve frustraci zvýšeným hlasem, „ne, ne, ne! Pak získáš špatnou odpověď, a tak se na Měsíc nedostaneš! Příroda není osoba, nemůžeš ji obelstít, aby věřila něčemu jinému! Když se pokusíš tvrdit, že Měsíc je ze sýru, můžeš se hádat dny a dny, a Měsíc to nijak nezmění! To, o čem mluvíš se jmenuje racionalizace, jako když začneš s prázdným listem papíru, přesuneš se rovnou k jeho konci, a napíšeš ‚a tudíž je Měsíc ze sýru‘ a pak se vrátíš zpátky, abys nahoru napsal všechny možné chytré argumenty. Ale Měsíc buď ze sýru je, nebo není. Ve chvíli, kdy ty píšeš závěrečnou větu, už to buď byla pravda, nebo ne. To jestli celý ten list papíru dospěje k správnému nebo špatnému závěru je určeno ve chvíli, kdy napíšeš jeho poslední větu. Pokud se snažíš vybrat mezi dvěma drahými kufry a líbí se ti ten nablýskaný, nezáleží na tom, jaké chytré důvody dokážeš vymyslet, proč si koupit zrovna jej, když skutečné pravidlo, které jsi použil, aby sis vybral ve prospěch jakého kufru argumentovat znělo ,vybrat si ten nablýskaný‘ a bez ohledu na to, jak je to pravidlo výhodné při vybírání dobrých kufrů, přesně takový kufr také dostaneš. Racionalita se nedá použít k argumentování pro předem zvolenou stranu, její jediné možné použití je při rozhodování, pro kterou stranu argumentovat. Věda neslouží k přesvědčování všech, že krevní puristi mají pravdu. K tomu je politika! Síla vědy pochází z hledání způsobu, jakým příroda skutečně funguje, a to se nedá změnit argumentováním! Věda nám říká, jak krev skutečně funguje, jak kouzelníci dědí své síly od svých rodičů, a jestli jsou mudlorození skutečně slabší nebo silnější-“

"Silnější!“ řekl Draco. Se zmateným zamračením se to pokoušel sledovat, jistým způsobem to dávalo smysl, ale rozhodně se to nepodobalo ničemu, co slyšel předtím. A pak Harry Potter řekl něco, co Draco nemohl jen tak nechat projít bez povšimnutí. „Ty si myslíš, že mudlovští šmejdi jsou silnější?“

Nemyslím si nic,“ řekla potemnělá postava. „Nevím nic. Nevěřím ničemu. Moje závěrečná věta ještě nebyla napsána. Zjistím jakým způsobem otestovat magickou sílu mudlorozených a magickou sílu čistokrevných. Pokud moje testy ukážou, že mudlorození jsou slabší, budu věřit, že jsou slabší. Pokud moje testy ukážou, že mudlorození jsou silnější, budu věřit, že jsou silnější. Když se dozvím tohle a další pravdy, získám množství síly-“

A ty očekáváš, že uvěřím všemu, co řekneš?“ zeptal se Draco sžíravě.

Očekávám, že ty testy uskutečníš osobně,“ řekla potemnělá postava tiše. „Bojíš se snad toho, co sám najdeš?“

Draco na potemnělou postavu chvíli se zúženýma očima zíral. „Hezká past, Harry,“ řekl. „Tuhle si budu muset zapamatovat, je nová.“

Potemnělá postava zavrtěla hlavou. „Není to past, Draco. Pamatuj – nevím, co najdeme. Ale svět nepochopíš tak, že se s ním budeš hádat, nebo mu řekneš, ať se příště vrátí s jinou odpovědí. Když si oblečeš plášť vědce, musíš zapomenout na všechna svá přesvědčení a argumenty a frakce a strany, utišit to zoufalé sevření své mysli, a přát si slyšet jedině odpověď přírody.“ Potemnělá postava se odmlčela. „Většina lidí to nedokáže. Proto je tohle tak těžké. Jsi si jistý, že by ses raději nechtěl učit o mozku?“

"A když ti řeknu, že bych se raději učil o mozku,“ řekl Draco náhle tvrdým hlasem, „všem lidem řekneš, že jsem se bál, co zjistím.“

„Ne,“ řekla potemnělá postava. „Nic takového neudělám.“

„Ale ty bys mohl nějaký takový test udělat sám, a pokud dostaneš špatnou odpověď, já nebudu mít šanci cokoli říct, než to ukážeš někomu jinému,“ Dracův hlas byl stále tvrdý.

„Pořád bych se tě nejprve zeptal, Draco,“ řekla potemnělá postava tiše.

Draco se zarazil. Tohle nečekal, myslel si, že tu past vidí, ale...“Doopravdy?“

"Samozřejmě. Jak bych mohl vědět koho vydírat, nebo co po nich chtít? Draco, znovu ti říkám, tohle není past, kterou bych na tebe nastražil. Alespoň tedy ne na tebe osobně. Kdyby tvoje přesvědčení bylo jiné, říkal bych, ,co když testy ukáží, že čistokrevní jsou silnější‘?“

„Vážně.“

Ano! To je cena, kterou musí zaplatit každý, kdo se chce stát vědcem!“

Draco zvedl ruku. Potřeboval se nad tím zamyslet.

Potemnělá, zeleně osvětlená postava čekala.

Ale dlouho to Dracovi nezabralo. Pokud jste odložili stranou všechny ty matoucí části, pak... Harry Potter si plánoval hrát s něčím, co by mohlo způsobit gigantickou politickou explozi, a bylo by šílené jen tak odejít, a nechat ho, ať se do toho pustí sám. „Budeme studovat krev,“ řekl Draco.

Skvělé,“ řekla postava a usmála se. „Gratuluju, že jsi byl ochotný položit si tu otázku.“

„Díky,“ řekl Draco, tak docela se mu nepovedlo zprostit svůj hlas veškeré ironie.

Hej, myslel sis, že cestování na Měsíc je jednoduché? Buď rád, že to zahrnuje jen občasnou změnu názoru, a ne lidskou oběť!“

Lidská oběť by byla podstatně snazší!“

Nastalo krátké ticho, a pak postava přikývla. „Dobrá poznámka.“

Podívej, Harry,“ řekl Draco, aniž by do toho doopravdy vkládal naději, „myslel jsem, že základní myšlenka je vzít všechno, co už mudlové znají, zkombinovat to s tím, co znají kouzelníci, a stát se pány obou světů. Bylo by o dost jednodušší prostě studovat to, co už mudlové zjistili, jako tu věc s Měsícem, a použít tu moc-“

Ne,“ řekla postava a prudkým zavrtěním hlavy se jí zelené stíny roztančily po nosu a očích. Její hlas byl náhle velmi vážný. „Pokud se nedokážeš naučit umění, jakým vědci přijímají realitu, pak tě nesmím naučit, co to přijmutí přineslo. Bylo by to, jako kdyby ti mocný kouzelník vyprávěl o branách, které nesmějí být otevřené, a o pečetích, které nesmějí být zlomené, předtím, než jsi dokázal svou inteligenci a disciplínu přežitím menších nebezpečí.“

Po Dracově páteři přejel chlad a Draco se bezděčně otřásl. Věděl, že to bylo viditelné i při tom matném světle. „Dobrá,“ řekl Draco. „Rozumím.“ Otec mu to říkal nesčetněkrát. Když vám mocnější kouzelník řekl, že nejste připraveni něco vědět, neslídili jste dál, pokud jste měli nejmenší pud sebezáchovy.

Postava naklonila hlavu. „Přesně tak. Ale je tu i něco jiného, co bys měl pochopit. První vědci, mudlové, postrádali tvé tradice. Na začátku jednoduše nerozuměli konceptu nebezpečných vědomostí, a mysleli si, že o všech věcech by se mělo hovořit volně. Když se jejich výzkum ukázal nebezpečným, řekli svým politikům o věcech, které měly zůstat utajeny – netvař se tak, Draco, nebyla to jednoduchá hloupost. Aby ta tajemství vůbec odhalili, museli být chytří. Ale byli to mudlové, takže poprvé, když objevili něco skutečně nebezpečného, neměli tradici mlčenlivosti. Probíhala tehdy válka a vědci na jedné straně se báli, že když nepromluví oni, řeknou to vědci v nepřátelské zemi svým politikům jako první...“ hlas se významně vytratil. „Nezničili svět. Ale bylo to blízko. A my stejný omyl nezopakujeme.“

"Správně,“ řekl Draco, teď velmi pevným hlasem. „My ne. My jsme kouzelníci, a to, že studujeme vědu, z nás nedělá mudly.“

Jak jsi řekl,“ řekla zeleně osvícená silueta. „Ustanovíme naši vlastní vědu, kouzelnickou vědu, a ta věda bude mít chytřejší tradice od samotného začátku.“ Hlas ztvrdl. „Vědomosti, o které se s tebou podělím, budou vyučovány spolu s uměním přijímání pravdy, úroveň těchto vědomostí bude pevně spjatá s tvým pokrokem v onom umění, a ty tyto vědomosti nebudeš sdílet s nikým, kdo si ono umění neosvojil. Přijímáš?“

„Ano,“ řekl Draco. Co jiného měl dělat, říct ne?

"Dobře. A co sám objevíš, to si necháš pro sebe, dokud si nebudeš myslet, že ostatní vědci jsou připravení to vědět. Co budeme znát mezi sebou, neřekneme zbytku světa, pokud se neshodneme, že je bezpečné, aby to vešlo ve známost. A ať už je naše přesvědčení a loajalita jakákoli, my všichni potrestáme kohokoli z našeho celku, kdo odhalí jakoukoli nebezpečnou magii nebo uvolní jakékoli nebezpečné zbraně, bez ohledu na to, jaká válka se zrovna odehrává. Od tohoto dne dál, to bude naší tradicí a zákonem vědy mezi kouzelníky. Shodneme se na tom?“

„Ano,“ řekl Draco. Po pravdě, tohle začínalo znít pěkně lákavě. Smrtijedi se pokoušeli převzít moc tím, že byli děsivější než kdokoli jiný, a zatím ještě nevyhráli. Možná bylo načase zkusit vládnout pomocí tajemství. „A naše skupina zůstane skryta tak dlouho, jak jen to bude možné, a každý v ní bude muset souhlasit s našimi pravidly.“

"Samozřejmě. Rozhodně.“

Nastalo velmi krátké ticho.

„Budeme potřebovat lepší hábity,“ řekla potemnělá postava, „s kápěmi a tak-“

Právě jsem na to myslel,“ řekl Draco. „Ale na druhou stranu, nepotřebujeme úplně nové hábity, jenom pláště s kápěmi. Mám ve Zmijozelu známou, vezme ti míry-“

Ale neříkej jí k čemu to je-“

Nejsem hloupý!“

„A žádné masky, ne když tu zatím jsme jen ty a já -“ řekla potemnělá postava.

„Správně! Ale později budeme potřebovat nějaké speciální znamení, které budou mít všichni naši služebníci, Znamení vědy, třeba had pojídající Měsíc na pravých pažích-“

„Říká se tomu doktorát, a nemyslíš si, že by se podle toho dali naši lidé příliš snadno poznat?“

„Huh?“

Chci říct, co když někdo řekne: ,o.k., a teď si všichni vyhrňte hábity na pravé ruce' a náš člověk na to ‚ups, promiňte, vypadá to, že jsem špión'-“

Zapomeň, že jsem něco řekl,“ řekl Draco, náhle ho polil pot. Potřeboval změnu tématu, rychle - „A jak bychom si měli říkat, Vědojedi?“

„Ne,“ řekla potemnělá postava pomalu. „To nezní správně...“

Draco si hřbetem ruky přejel čelo, setřel kapičky potu. Na co to Pán zla myslel? Otec říkal, že Pán zla je chytrý!

„Mám to!“ řekla potemnělá postava najednou. „Zatím to ještě nepochopíš, ale věř mi, sedí to.“

Draco by právě teď klidně přijmul i ‚Malfoyovy máňásky', hlavně, že to změní téma. „Co to je?“

A zeleně osvětlená silueta Harryho Pottera, stojící mezi řadami zaprášených lavic v nepoužívané učebně v bradavickém podzemí, dramaticky rozpřáhla ruce a řekla, „Tento den nechť označí zrod... Bayesiánské konspirace.“


Tichá postava se unaveně plahočila bradavickými chodbami směrem k Havraspáru.

Harry šel ze setkání s Dracem rovnou na večeři, kde zůstal po dobu stěží dostatečnou, aby polkl pár soust jídla, než se rozhodl jít si lehnout.

Ještě nebylo ani sedm hodin, ale pro Harryho byl už dávno čas k spánku. Minulou noc si uvědomil, že v sobotu nebude moci použít svůj obraceč času, až dokud čtenářská soutěž neskončí. Ale pořád mohl obraceč použít v pátek v noci a získat čas tak. Takže se Harry v pátek donutil zůstat vzhůru až do devíti hodin, kdy se ochrané pouzdro otevřelo, a použil čtyři zbývající hodiny na obraceči, aby se vrátil do páté odpoledne a ihned vytuhnul. Vzbudil se kolem druhé ráno v sobotu, přesně jak plánoval, a během nadcházejících dvanácti hodin bez přestání četl... a stále to nestačilo. A teď bude muset v několika příštích dnech jít spát poměrně brzy, než ho jeho spánkový cyklus znovu dožene.

Portrét na dveřích Harrymu položil nějakou hloupou hádanku určenou pro jedenáctileté, kterou zodpověděl, aniž by ta slova vůbec prošla jeho vědomým myslícím procesem, a pak se po dveřích vypotácel do své ložnice, převlékl se do pyžama a zkolaboval na postel.

A zjistil, že jeho polštář je poněkud boulovitý.

Harry zasténal. Neochotně se posadil, obrátil se v posteli, a nadzvedl polštář.

Odhalil tak vzkaz, dva zlaté galeony a knihu s názvem Nitroobrana: Skryté umění.

Harry zvedl vzkaz a četl:

Tedy, že se ale rychle dostáváš do problémů. Ani James sám by se s tebou nedokázal rovnat.

Udělal sis mocného nepřítele. Snape loajalitou, obdivem a strachem ovládá celou zmijozelskou kolej. Teď už z té koleje nesmíš nikomu věřit, ať už k tobě přijdou jako přátelé nebo tě budou chtít zastrašit.

Od nynějška se Snapeovi nesmíš dívat do očí. Je to nitrozpytec, a kdybys to udělal, dokázal by ti číst myšlenky. Přiložil jsem knihu, která ti může pomoci se bránit, i když toho není moc, co se dá zvládnout bez instruktora. Přesto, mohl bys doufat, že alespoň detekuješ cizí vpád.

Abys získal čas navíc, ve kterém se nitroobraně věnovat, přiložil jsem 2 galleony – to je cena archů odpovědí na testy a domácí úkoly pro první ročník z dějin čar a kouzel (profesor Binns od doby, co zemřel dává každý rok stejné testy). Tvoji noví přátelé, dvojčata Weasleovi, by ti měli být schopní prodat kopii. Rozumí se samo sebou, že se s ní nesmíš nechat přistihnout.

O profesoru Quirrellovi toho vím málo. Je to zmijozel a učitel obrany, a to jsou dvě skutečnosti proti němu. Opatrně zvaž jakoukoli radu, kterou ti dá, a neříkej mu nic, co nechceš, aby vyšlo najevo.

Brumbál jen předstírá, že je šílený. Je mimořádně inteligentní a pokud budeš dál lézt do skříní a mizet, určitě si odvodí, že vlastníš plášť neviditelnosti, pokud se tak snad už nestalo. Vyhýbej se mu kdykoli to jen bude možné, a když to možné nebude, skryj plášť neviditelnosti na bezpečném místě (NE do tvého váčku) a v jeho přítomnosti se chovej s nejvyšší opatrností.

Prosím, buď v budoucnosti opatrnější, Harry Pottere.

- Santa Claus

Harry na vzkaz vytřeštil oči.

Vypadalo to jako zatraceně dobré rady. Samozřejmě, nechystal se podvádět při výuce dějepisu, dokonce i když měli za profesora opičku na gumičce. Ale Severusův nitrozpyt... ať už tenhle vzkaz poslal kdokoli, věděl hodně důležitých věcí a byl ochotný se o ně s Harrym podělit. Ta zpráva stále varovala před možností, že mu Brumbál ukradne plášť, ale touhle dobou Harry upřímně netušil, jestli je to špatné znamení, nebo jen pochopitelný omyl.

Zdá se, že uvnitř bradavických hradeb se odehrává nějaká intrika. Možná, kdyby Harry porovnal informace mezi Brumbálem a odesílatelem vzkazu, dokázal by vypracovat složený obraz, který by mohl být přesný? Například kdyby oba na něčem souhlasili, pak...

...pro mě za mě...

Harry nacpal všechno do svého váčku, nastavil tišič až na maximum, přetáhl si peřinu přes hlavu a zemřel.


Byla neděle ráno a Harry ve Velké síni rychlými sousty polykal lívance, každých několik sekund nervózně pohlédl na hodinky.

Bylo 8:02 a za dvě hodiny a jednu minutu uběhne přesně jeden týden od chvíle, co spatřil Weasleyovy a dostal se na nádraží Devět a tři-čtvrtě.

A napadla ho myšlenka... Harry nevěděl, jestli se jedná o platný způsob, jak přemýšlet o vesmíru, už prostě nevěděl nic, ale zdálo se to možné...

Že...

Že se mu za poslední týden nestalo dost zajímavých věcí.

Hned jak dojí snídani, plánoval jít rovnou do svého pokoje a skrýt se v podzemí úrovni svého kufru, a až do 10:03 s nikým nepromluvit.

A zrovna v té chvíli Harry spatřil, jak se k němu blíží dvojčata Weasleyovic. Jedno z nich neslo něco schovaného za zády.

Měl zakřičet a utéct.

Měl zakřičet a utéct.

Ať už to bylo cokoli... klidně to mohlo být...

...to velké finále...

Opravdu měl jednoduše zakřičet a utéct.

S pocitem rezignace, že vesmír by si pro něj došel a stejně ho dostal, Harry pokračoval v krájení lívance. Nedokázal shromáždit potřebnou sílu, tak zněla ta smutná pravda. Už chápal, jak se cítí lidé, když znaveni z běhu, znaveni ze snahy uniknout osudu, prostě padnou na zem a nechají ty příšerné ozubené a ochapadlené démony z nejtemnějších propastí, aby je odvlekli ke svému nevýslovnému osudu.

Dvojčata Weasleyova postoupila blíž.

A ještě blíž.

Harry snědl další kousek lívance.

Dvojčata Weasleyova se zářivým úsměvem dorazila až k němu.

"Ahoj, Frede," řekl Harry prázdně. Jedno z dvojčet mu pokývlo. "Ahoj, Georgi." Druhé z dvojčat pokývlo.

"Zníš unaveně," řekl George.

"Měl by ses rozveselit," řekl Fred.

"Podívej, co jsme ti přinesli!"

A George vytáhl zpod Fredových zad -

Dort s dvanácti hořícími svíčkami.

Rozhostilo se ticho, jak na ně havraspárský stůl vytřeštil oči.

"To nesedí," řekl někdo. "Harry Potter se narodil třicátého prvního červ-"

"PŘICHÁZÍ," řekl mohutný prázdný hlas, který veškerou konverzací projel jako ledový meč. "TEN KTERÝ ROZERVE NA CÁRY SAMOTNÝ -"

Brumbál se vyšvihl ze svého trůnu, přeběhl přímo přes profesorský stůl a popadl ženu, která pronesla ta příšerná slova; v záblesku se objevil Fawkes, a všichni tři v prásknutí ohně zmizeli.

Rozhostilo se šokované ticho...

...pak se hlavy obrátily směrem k Harrymu Potterovi.

"Já to neudělal," řekl Harry unaveným hlasem.

"To bylo proroctví!" zasyčel někdo u stolu. "Vsadil bych se, že je o tobě!"

Harry si povzdechl.

Vstal ze svého místa, zvedl hlas a přes rozpukající se konverzaci velmi hlasitě prohlásil, "Není to o mě! Očividně! Já nepřicházím, já už tu jsem!"

Harry se znovu posadil.

Lidé, kteří se na něj dívali, se znovu odvrátili.

Někdo další u stolu řekl, "O kom to tedy je?"

S prázdným, mdlým pocitem si Harry uvědomil, kdo ještě není v Bradavicích.

Nazývejte to divokým odhadem, ale Harry měl pocit, že se tu nemrtvý Pán zla jednoho brzkého dne ukáže.

Kolem něj pokračovaly hovory.

"Nemluvě o tom, rozthne na cáry samotné co?"

"Myslím, že jsem slyšel, že Tralewneyová začala říkat něco na 'S' těsně před tím, než ji ředitel popadl."

"Jako... svět? Slunce?"

"Pokud někdo roztrhá na cáry Slunce, pak máme vážně problém!"

To Harrymu připadalo docela nepravděpodobné, pokud snad svět neobsahoval děsivé věci, které slyšely o nápadu Davida Criswella na hýbání hvězdami.

"Takže," řekl Harry unaveně, "tohle se tu stává každou nedělní snídani?"

"Ne," řekl student, od pohledu ze sedmého ročníku, s pochmurným zamračením. "To tedy nestává."

Harry pokrčil rameny. "Pro mě za mě. Chce někdo kousek narozeninového dortu?"

"Ale vždy nemáš narozeniny!" řekl ten samý student, který protestoval prve.

A samozřejmě, na to se Fred s Georgem začali smát.

Dokonce i Harry se zvládl slabě usmát.

Když k němu dorazil první kus, Harry řekl, "Měl jsem vážně dlouhý týden."


A Harry seděl v podzemní úrovni svého kufru, víko zevřené a zamčené, aby se nikdo nemohl dostat dovnitř, deku přehozenou přes hlavu, a čekal až týden skončí.

10:01.

10:02.

10:03, ale pro jistotu...

10:04 a jeho první týden byl u konce.

Harry si oddechl úlevou, a opatrně nadzvedl deku z hlavy.

A chvilku později se vynořil z kufru do sluncem jasně prozářené ložnice.

Krátce nato vstoupil do havraspárské společenské místnosti. Pár lidí na něj pohlédlo, ale nikdo nic neřekl, ani se s ním nepokusil mluvit.

Harry si našel hezký psací stůl, odtáhl pohodlnou židli, a sedl si. Z váčku vytáhl list papíru a tužku.

Máma s tátou Harrymu řekli, a to nikterak mlhavě, že zatímco chápou jeho nadšení z odchodu z domu a opuštění svých rodičů, musí jim psát každý týden, bez jediné výjimky, aby věděli, že je naživu, nezraněn a nenalézá se ve vězení.

Harry sklonil zrak na prázdný list papíru. Tak se podívejme...

Potom co na nádraží opustil své rodiče...

... se blíže seznámil s chlapcem vychovaným Darth Vaderem, spřátelil se se třemi nejproslulejšími šprýmaři v celých Bradavicích, potkal Hermionu, pak tu byl ten Incident s Moudrým kloboukem... V pondělí dostal stroj času na léčbu své spánkové poruchy, od neznámého dobrodince dostal legendární plášť neviditelnosti, zachránil sedm mrzimorů tím, že donutil k ústupu pět děsivých starších kluků, z nichž mu jeden vyhrožoval, že mu zlomí prst; uvědomil si že má tajemnou temnou stránku, o formulích se naučil sesílat Frigideiro, a odstartoval svou rivalitu s Hermionou...
Úterý s sebou přineslo astronomii vyučovanou profesorkou Aurorou Sinistrovou, která byla milá, a dějiny čar a kouzel vyučované duchem, který by měl být vyexorcizován a nahrazen kazeťákem... Ve středu byl prohlášen Nejnebezpečnějším studentem ve třídě... Čtvrtek, ne, na čtvrtek myslet nebude... Pátek, Incident v učebně lektvarů, následován jeho vydíráním ředitele, následováno tím, že ho učitel obrany nechal zbít ve třídě, následováno tím, že se z profesora obrany vyklubala ta nejúžasnější lidská bytost, která stále ještě kráčela po povrchu zemském... V sobotu prohrál sázku, šel na své první rande, a začal napravovat Draca... a dnešního rána pak nevyslechnuté proroctví profesorky Tralewneyové, které mohlo ale nemuselo naznačovat, že se nesmrtelný Pán zla chystá napadnout Bradavice.

Harry si v duchu probral svůj materiál a začal psát.

Drahá mami, drahý tati:

V Bradavicích je spousta zábavy. Ve třídě magických formulí jsem se naučil porušovat druhý zákon termodynamiky, a potkal jsem dívku jménem Hermiona Grangerová, která čte rychleji než já.

To bude raději všechno.

Váš milující syn,

Harry James Potter-Evans-Verres.


21. Racionalizace - fanart





 

 

 

Harryho první rande
(Není šťastný. Ani trošku.)












Bayesiánská konspirace













22. Vědecká metoda



Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

Gramatická kontrola: Kometa

Někde, někdy, nějak se něco muselo stát jinak...

PETUNIE EVANSOVÁ si vzala Michaela Verrese, oxforského profesora biochemie.

HARRY JAMES POTTER-EVANS-VERRES vyrostl v domě po okraj přeplněném knihami. Jednou kousl učitelku matematiky, protože nevěděla, co je to logaritmus. Četl Godela, Eschera, Bacha a Úsudek v nejistotě: Heuristika a předpojatosti a první díl Feynmanových Lekcí o fyzice. A navzdory tomu, čeho se každý, kdo ho potkal bojí, se nechce stát příštím pánem zla. Na to byl příliš dobře vychován. Chce odhalit zákony magie a stát se bohem.

HERMIONA GRANGEROVÁ si vede lépe než on v každé třídě s výjimkou létání na košťatech.

DRACO MALFOY je přesně to, co byste očekávali, že se stane z jedenáctiletého kluka, kdyby měl za milujícího otce Darth Vadera.

PROFESOR QUIRRELL si splnil svůj celoživotní sen a vyučuje obranu proti černé magii, neboli, jak svou třídu raději označuje, bojovou magii. Všechny jeho studenty by zajímalo, co se s učitelem obrany pokazí tentokrát.

BRUMBÁL je buď šílený, nebo hraje nějakou nekonečně hlubší hru, která v sobě zahrnuje zapálení kuřete.

ZÁSTUPKYNĚ ŘEDITELE MINERVA MCGONAGALLOVÁ by si potřebovala odskočit do soukromí a na chvíli si zaječet.

Představujeme:

HARRY POTTER A METODY RACIONALITY

Neuhodnete, kam tohle směřuje.

 



 

 

Pár autorových poznámek:

Názory postav se nemusí nezbytně shodovat s názory autora. Harryho úvahy – pokud není pod vlivem své temné stránky – často představují dobrý vzor k následování, obzvláště, když si Harry myslí, že by mohl k podpoře nějakého principu citovat vědecké studie. Ale ne všechno, co si Harry myslí nebo dělá je dobrý nápad. To by jako příběh nefungovalo. A méně vřelé postavy mohou občas nabídnout cenné lekce, ale ty také mohou být nebezpečně dvojsečné.

Pokud vás tahle povídka opravdu baví, zkuste ji doporučovat a šířit dál, čím více čtenářů...

A teď, zpátky k našemu normálnímu programu...




Malá studovna, blízko, ale ne tak úplně v Havraspárských prostorech, jedna z mnoha nepoužívaných místností v Bradavicích. Podlaha z šedých kamenů, stěny z červených cihel, strop z tmavého mořeného dřeva, čtyři zářicí sklěněné glóbosy zapuštěné do zdí. Kulatý stůl, které vypadal jako těžká deska černého mramoru posazená na tlustých černých mramorových nohách, ale ukázalo se, že je velmi lehký, a v případě potřeby ho není těžké zvednout a přesunout. Dvě pohodlně vypolstrovaná křesla se zdála být zaklíněna do podlahy na těch nejnevhodnějších místech, ale jak nakonec zjistili, odpelášila k vám hned, jak jste se nahli v pohybu, který napovídal, že si chcete sednout.

V místnosti také bylo slušné množství létajících netopýrů.

Bylo to místo, které budoucí historici jednou označí – pokud celý tenhle projekt nakonec k něčemu přispěje – jako místo, kde dvěma bradavickými studenty prvního ročníku, započalo vědecké zkoumání magie.

Harrym Jamesem Potterem-Evansem-Verresem, teoretikem.

A Hermionou Jean Grangerovou, experimentátorkou a výzkumným subjektem.

Harrymu se teď už ve třídách vedlo lépe, alespoň tedy v těch, které považoval za zajímavé. Četl více knih a to ne zrovna knihy pro jedenáctileté. Během jedné ze svých extra denních hodin stále a stále procvičoval přeměňování, tu druhou si vyhradil na nitroobranu. Bral užitečné třídy vážně, ne jen každý den odevzdával domácí úkoly, ale i trávil více volného času, než bylo požadováno čtením dalších knih za rozsah vyžadovaných učebnic, chtěl dané přeměty skutečně ovládnout, a ne se jen naučit několik odpovědí na test, chtěl vynikat. Něco takového se mimo Havraspár moc nevidělo. A teď i v Havraspáru jeho jedinými zbylými konkurenty byli Padma Patilová (jejíž rodiče pocházeli z ne-anglicky mluvící kultury, a tudíž ji vychovali se skutečnou pracovní etikou), Anthony Goldstein (z jisté nepatrné etnické skupiny, která získávala 25% všech Nobelových cen) a, samozřejmě, tyčící se vysoko nade všemi jako Titán valící se chumlem maňásků, Hermiona Grangerová.

K tomuto konkrétnímu experimentu jste potřebovali, aby se testový subjekt naučil šestnáct nových kouzel, sám a bez pomoci, nebo opravování. To znamenalo, že testovým subjektem byla Hermiona. Neustále.

Mělo by být zdůrazněno, že v tuto chvíli se netopýři létající kolem místnosti netřpytili.

Harry měl problém s přijetím toho, co to naznačovalo.

"Oogely boogely!" řekla Hermiona znovu.

A znovu se ze špičky Hermioniny hůlky vynořil netopýr. V jednu chvíli prázdný vzduch. V dalším okamžiku netopýr. Zdálo se, že už v okamžiku, co se objevil, mává křídly.

A pořád se netřpytil.

"Můžu s tím už přestat?" řekla Hermiona.

"Jsi si jistá," řekl Harry skrz něco, co mu připadalo jako hrudka v krku, "že možná s trochou dalšího trénování bys ho nedokázala přimět se třpytit?" Porušoval postup experimentu, který si napsal předem, což byl hřích, a porušoval ho, protože se mu nelíbily výsledky, které dostával, což byl smrtelný hřích, za to jste se mohli dostat do Vědeckého pekla, ale na tom mu právě teď tak nezáleželo.

"Co jsi změnil tentokrát?" zeptala se Hermiona trochu unaveně.

"Délku trvání oo, el a e. Má to být 3 ku 2 ku 2, ne 3 ku 1 ku 1."

"Oogely boogely!" řekla Hermiona.

Ojevil se netopýr jen s jedním křídlem a uboze se zhroutil na podlahu, na šedém kameni s sebou pak začal mrskat v kruhu.

"Fajn, jak to má být doopravdy?" řekla Hermiona.

"3 ku 2 ku 1."

"Oogely boogely!"

Tentokrát se objevil netopýr úplně bez křídel a s plácnutím jako mrtvá myš spadl na podlahu.

"3 ku 1 ku 2."

A hle, objevil se netopýr, zdravý a zeleně se třpytící, a vzlétl ke stropu.

Hermiona spokojeně přikývla. "Skvěle, co dál?"

Nastalo dlouhé ticho.

"Vážně? Vážně člověk musí říct Oogely boogely s trváním oo,el a e hlásek v poměru 3 ku 1 ku 2, nebo se netopýr nebude třpytit? Proč? Proč? Pro lásku všeho, co je svaté, proč?"

"Proč ne?"

"AAAAAAAARRRRRRRGHHHH!"

Buch, buch, buch.

Harry delší dobu přemýšlel o povaze magie a navrhl sérii experimentů založených na premise, že doslova všechno, čemu kouzelníci o magii věří je špatně.

Ve skutečnosti jste nemuseli říkat 'Wingardium Leviosa' v přesně tom správném tónu, aby jste něco zvedli, protože, no tak, 'Wingardium Leviosa'? Hodlal snad vesmír zkotrolovat, že jste řekli 'Wingardium Leviosa' přesně tím správným způsobem, a jinak ten brk nevznese?

Ne. Rozhodně ne, když jste se nad tím vážně zamysleli. Někdo, dost možná opravdu předškolní dítě, ale na každý pád nějaký anglicky mluvící uživatel magie si pomyslel, že 'Wingardium Leviosa' zní dost létavě a nadýchaně, a když poprvé sesílal ono kouzlo, ta slova pronesl spolu s ním. A řekl všem ostatním, že je to tak nutné.

Ale (přemýšlel Harry) nemuselo to takhle být, nebylo to zakomponováno do vesmíru, bylo to zakomponováno do vás.

Mezi vědci kolovala jedna stará historka, poučení k opatrnosti, historka o Blondlotovi a Paprsch N.

Krátce po objevení rentgenového záření, význačný francouzský fyzik jménem Prosper-Rene Blondlot – který jako první změřil rychlost rádiových vln a tvrdil, že se šíří rychlostí světla – oznámil objev úžasného nového jevu, Paprsků N, které měly na svědomí lehké zesvětlení obrazovky. Museli jste se dívat velmi pozorně, ale bylo to tam. Paprsky N měly spoustu zajímavých vlastností. Daly se ohýbat hliníkem a daly se soustředit do hliníkového hranolu, aby tak vyprodukovaly zušlechtěné vlákno sulfidu kadmiového, které pak slabě zářilo ve tmě...

Brzy tucty vědců, převážně ve Francii, potvdili Blondlotovy výsledky.

Jiní vědci, v Anglii a Německu, tvrdili, že oni tu slabou záři tak docela nevidí.

Blondlot řekl, že si ten přístroj asi špatně nastavili.

Jednoho dne Blondlot předvedl demonstraci Paprsků N. Světla byla vypnuta, a jeho asistent ohlašoval rozzáření nebo potemnění, zatímco Blondlot prováděl své manipulace.

Byla to normální demonstrace a všechny výsledky vyšly, jak se očekávalo.

I přestože americký vědec jménem Robert Wood pokradmu ukradl hliníkový hranol ze středu Blondlotova přístroje.

A to byl konec Paprsků N.

Realita, řekl jednou Philip K. Dick, je to, co nezmizí, když v to přestanete věřit.

Blondlotův hřích byl v retrospektu očividný. Neměl svému asistentovi říkat, co dělá. Blondlot se měl ujistit, že jeho asistent neví, co se zkouší, ani kdy se to zkouší, před tím než ho požádal, aby popsal jasnost obrazovky. Takhle jednoduché to mohlo být.

Dnes se tomu říká "oslnění" a je to jedna z těch věcí, co moderní vědci berou za samozřejmé. Když děláte psychologický experiment, abyste zjistili, jestli se lidé rozzuří víc, když je praštíte do hlavy červenou trubkou, než když je praštíte trubkou zelenou, neuděláte to tak, že se na subjekty podíváte osobně a rozhodnete, jak "vzteklí" jsou. Pořídíte si fotky, jak dotyční vypadali po tom, co byli praštěni trubkou, pošlete ty fotky panelu posuzovatelů, kteří je ohodnotí na stupnici jedna ku deseti, podle toho, jak rozčílená každá osoba vypadá; a to očividně aniž budou vědět trubkou, které barvy byl kdo praštěn. Po pravdě, neexistuje ani žádný dobrý důvod, proč by posuzovatelé vůbec měli vědět, čeho se ten experiment týká. Rozhodně experimentálním subjektům neřeknete, že si myslíte, že by měly být vzteklejší, když budou praštěny červenou trubkou. Prostě jim nabídnete dvacet liber, vlákáte je do testovací místnosti, praštíte je trubkou – jejíž barva byla rozhodnuta náhodou, samozřejmě, a pořídíte fotku. Vlastně, to mlácení trubkou a pořizování fotek by bylo učiněno asistentem, kterému o té hypotéze nic neřeknete, aby nevypadal napjatě, nemlátil důrazněji, nebo nepořizoval fotky ve vhodném okamžiku.

Blondlot si zničil reputaci omylem toho druhu, který by vám vynesl nedostatečnou a pravděpodobně i posměšný smích odborného asistenta v bakalářských kurzech vědecké praxe... v roce 1991.

Ale tohle se stalo o hodně dříve, v roce 1904, a tak trvalo měsíce, než Robert Wood zformuloval tu očividnou alternativní hypotézu a vymyslel, jak ji otestovat, a desítky dalších vědců se toho chytli.

Více než dvě stě let po tom, co začal věk vědy. Tak pozdě ve vědeckých dějinách to stále ještě nebylo očividné.

Díky tomu bylo klidně možné, že v maličkém kouzelnickém světě, kde věda nebyla moc známá, nikdo nikdy nevyzkoušel tu nejjednodušší, nejočividnější věc, kterou by každý současný vědec zkontroloval.

Knihy byly plné komplikovaných popisů věcí, které jste museli naprosto přesně zopakovat, abyste seslali kouzlo. A, domýšlel se Harry, proces sledování takových instrukcí, ověřování, že je děláte správně, pravděpodobně něco dělal. Nutil vás soustředit se na kouzlo. Kdyby vám jen řekli ať mávnete hůlkou a něco si přejete, pravděpodobně by to tak dobře nefungovalo. A jakmile jste uvěřili, že kouzlo má fungovat určitým způsobem, jakmile jste si ho tak nacvičili, možná už jste nebyli schopni sami sebe přesvědčit, že by mohlo fungovat i jinak...

...pokud zvolíte ten jednoduchý, leč špatný, způsob a zkusíte alternativní formy otestovat sami.

Ale co když jste nevěděli, jak původní kouzlo vypadalo?

Co když jste Hermioně dali seznam kouzel, která ještě nestudovala, vzaté z knihy hloupých kouzelnických žertíků z bradavické knihovny, a některá z těch kouzel měla původní správné instrukce, zatímco u jiných bylo pozměněno jedno gesto, jedno slovo? Co když jste nechali instrukce stejné, ale řekli jí, že kouzlo má stvořit červeného červa, když ve skutečnosti mělo stvořit červa modrého?

No, v tom případě se ukázalo...

...a tady měl Harry problém uvěřit svým výsledkům...

...když Hermioně řekl, aby řekla "Oogely boogely" s délkou hlásek v poměru 3 ku 1 ku 1, namísto správného poměru 3 ku 1 ku 2, stále dostal netopýra, ale už se netřpytil.

Ne snad, že by tu víra byla bezvýznamná. Ne snad, že by záleželo pouze na slovech a pohybech hůlkou.

Pokud Hermiona dostala naprosto nepravdivé informace o tom, co má kouzlo dělat, nefungovalo to.

Pokud jí vůbec neřekl, co má kouzlo dělat, nefungovalo.

Pokud nejasně tušila, co má kouzlo dělat, nebo se mýlila jen částečně, pak kouzlo fungovalo jak bylo popsáno v učebnici, ne jak si myslela, že by mělo.

Harry v tuto chvíli doslova tloukl hlavou do zdi. Ne příliš tvrdě. Nechtěl si poškodit svůj cenný mozek. Ale pokud by neuvolnil trochu frustrace, mohl by se spontálně vznítit.

Buch, buch, buch.

Zdálo se, že vesmír skutečně chce, abyste řekli "Wingardium Leviosa" a chce, abyste to řekli jedním určitým způsobem a nezajímalo ho, co jste si o výslovnosti mysleli vy, o nic víc, než ho zajímalo, co jste si mysleli o gravitaci.

PRÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓČ?

Nejhorší na tom byl ten samolibý pobavený pohled na Hermionině tváři.

Hermiona nebyla ochotna jen tak slepě poslouchat Harryho instrukce, aniž by jí řekl proč.

Takže jí Harry vysvětlil, co budou testovat.

Vysvětlil jí, proč to budou testovat.

Vysvětlil jí, proč něco takového pravděpodobně před nimi nikdy žádní kouzelníci netestovali.

Vysvětlil jí, že má ve svou předpověď slušnou důvěru.

Protože, jak řekl Harry, v žádném případě to nemohlo být tak, že by vesmír opravdu vyžadoval abyste řekli 'Wingardium Leviosa'.

Hermiona poukázala na to, že tak se to psalo v jejích knihách. Zeptala se ho, jestli si opravdu myslí, že ve svých jedenácti letech a po jediném měsíci bradavického vzdělání, je chytřejší než všichni kouzelníci na světě, kteří s ním nesouhlasí.

Harry jí na to poskytl tuto doslovnou odpověď:

"Samozřejmě."

Teď Harry zíral na červené cihly přímo před sebou a přemýšlel, jak prudce by se musel uhodit do hlavy, aby si způsobil otřes mozku, který by narušil formování jeho dlouhodobé paměti a zabránil by mu tak, aby si tohle později pamatoval. Hermiona se nesmála, ale dokázal cítit její úmysl se smát vyzařující z místa za ním jako příšerný tlak na kůži, tak trochu jako vědět, že je stopován masovým vrahem, jen horší.

"Řekni to," řekl Harry.

"Nechystala jsem se," řekl laskavý hlas Hermiony Grangerové. "Nepřipadalo mi to milé."

"Prostě to ze sebe dostaň," řekl Harry.

"Dobrá! Takže jsi mi dal celou tuhle dlouhou řeč, o tom, jak je těžké dělat základní vědu a jak by jsme u toho problému mohli zůstat třicet pět let, a pak jsi najednou očekával, že se nám podaří největší objev v historii magie během první hodiny spolupráce. Ty jsi v to nejen doufal, ty jsi to opravdu očekával. Jsi hloupý."

"Děkuji. Teď-"

"Přečetla jsem všechny knihy, které jsi mi dal, a pořád nevím, jak to nazvat. Přemíra sebevědomí? Mylné plánování? Extra mega Lake-wobegonský efekt? Možná to pojmenují po tobě. Harryho předpojatost."

"Pochopil jsem!"

"Ale je to roztomilé. Taková klučičí věc."

"Chcípni."

"Ále, ty říkáš ty nejromantičtější věci."

Buch, buch, buch.

"Takže, co dál?" zeptala se Hermiona.

Harry si opřel hlavu o cihly. Čelo ho na místě, do kterého se tloukl, začínalo bolet. "Nic. Budu se muset o krok vrátit a navrhnout jiné experimenty."

Během posledního měsíce Harry dopředu pečlivě vypracoval sérii experminentů, která jim měla vydržet alespoň do prosince.

Byla by to skvělá série experimentů, kdyby hned první test nezfalsifikoval celou základní premisu.

Harry nemohl uvěřit, že byl tak hloupý.

"Vlastně se musím opravit," řekl Harry. "Potřebuji zformulovat jeden nový experiment. Dám ti vědět, až ho budu mít, uděláme ho, a já pak navrhnu další. Jak ti to zní?"

"Jako by někdo promrhal strašnou spoustu času."

Buch. Au. Tohle bylo prudší než chtěl.

"Takže," řekla Hermiona. Zaklonila se v křesle a zatvářila se samolibě. "Co jsme dnes zjistili?"

"Já jsem zjistil," procedil Harry skrz sevřené zuby, "že když přijde na skutečně základní výzkum týkající se opravdu matoucího problému, u které nemáš sebemenší ponětí, o co jde, moje knihy o vědecké metodologii nestojí za hovno-"

"Jazyk, pane Pottere! Jsou mezi námi nevinné mladé dívky!"

"Fajn. Ale kdyby moje knížky stály za hovnivála, což je druh brouka, a vůbec ne nic špatného, daly by mi následující cennou radu: Když je tu matoucí problém a vy na něm teprve začínáte pracovat a máte falsifikovatelnou hypotézu, otestujte ji. Najděte si nějaký lehký, jednoduchý způsob, jakým udělat základní kontrolu a hned ji udělejte. Nezatěžujte se navrhováním složité dráhy experimentů, jejíž popis by udělal slušný dojem na grantovou komisi. Prostě co nejrychleji zkontrolujte, jestli se s vaším nápadem nemýlíte, dříve než do něho začnete investovat obrovské množství energie. Jak ti zní tohle poučení?"

"Mmm... dobré," řekla Hermiona. "Ale doufala jsem spíš v něco jako 'Hermioniny knihy nejsou bezcenné. Byly napsány moudrými starými kouzelníky, kteří toho o magii věděli mnohem více než já. Měl bych věnovat pozornost tomu, co říkají Hermioniny knihy.' Mohli bychom mít i tohle poučení?"

Harry svíral čelisti příliš pevně, než aby z nich dokázal vycedit nějaká slova, tak prostě přikývl.

"Skvěle!" řekla Hermiona. "Tenhle experiment se mi líbil. Naučili jsme se z něj hodně a zabral mi jenom hodinu nebo tak."

"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁHHHHHHHHHHHHHHH!"




Ve zmijozelském podzemí.

Nepoužívaná učebna osvětlená zvláštním zeleným světlem, tentokrát o mnoho jasnějším a přicházejícím od malého křišťálového glóbusu s dočasným očarováním, ale tak jako tak se jednalo o zvláštní zelené světlo, které vrhalo podivné stíny na zaprášené lavice.

Dvě chlapecké postavy v šedých pláštích s kápí (žádné masky) v tichosti vstoupily a posadily se na dvě židle naproti sobě u stejného stolu.

Jednalo se o druhé setkání Bayesiánské konspirace.

Draco Malfoy si nebyl jistý, jestli se na to má těšit, nebo ne.

Harry Potter, soudě podle výrazu na jeho tváři, neměl pochybnosti o vhodné atmosféře.

Harry Potter vypadal, jako by byl připravený někoho zabít.

"Hermiona Grangerová," řekl Harry Potter, zrovna když Draco otevíral pusu. "Neptej se."

Nemohl snad jít na druhé rande, ne? pomyslel si Draco, ale to nedávalo žádný smysl.

"Harry," řekl Draco, "je mi líto, ale na tohle se tě stejně budu muset zeptat, opravdu jsi té mudlovské šmejdce k narozeninám objednal drahý scvrččí váček?"

"Ano, objednal. Tobě už samozřejmě došlo proč."

Draco se natáhl a v zoufalství si prohrábl vlasy, kápí si přitom zavadil o hřbet ruky. Nebylo mu tak docela jasné proč, ale to teď nemohl říct. A celý Zmijozel věděl, že se Harrymu Potterovi dvoří, ve třídě obrany to dal dost jasně najevo."Harry," řekl Draco, "lidé vědí, že se s tebou přátelím, o Konspiraci nemají tušení, samozřejmě, ale vědí, že jsme přátelé, a pak vypadám špatně, když děláš takovéhle věci."

Harryho tvář se napjala. "Každý zmijozel, který nerozumí konceptu jednání mile k lidem, které ve skutečnosti nemá rád, by měl být odhalen a předhozen hadům."

"Ve Zmijozelu je hodně lidí, kteří tomu nerozumí," řekl Draco vážným hlasem. "Většina lidí je hloupá, ale stejně před nimi musíš vypadat dobře." Harry Potter tohle musí pochopit, pokud se kdy chce v životě někam dostat.

"Proč se ty staráš o to, co si myslí druzí? Opravdu se chystáš strávit celý svůj život vysvětlováním každé drobnosti těm netupějším idiotům ve Zmijozelu, nechat je, aby soudili? Je mi líto, Draco, ale já nebudu snižovat své mazané plány na takovou úroveň, aby jim byl schopen porozumět ten nejtupější Zmijozel, jenom proto, že kdybych to neudělal, mohl bys vypadat špatně. Za to mi nestojí ani tvoje přátelství. Vysálo by to ze života veškerou zábavu. Jen mi řekni, že tě nikdy nenapadlo, když byl někdo ve Zmijozelu tak hloupý, že jsi se divil, jak vůbec dokáže stát na nohou, že je pod úroveň Malfoyů, aby se jim podbízel."

To Draca upřímně nenapadlo. Nikdy. Podbízení se idiotům bylo jako dýchání, dělali jste to bez přemýšlení.

"Harry," řekl Draco konečně. "Dělat si co chceš, bez starosti o to, jak to vypadá, není chytré. Pána zla zajímalo, jak vypadá! Byl obávaný a nenáviděný a věděl, že to je přesně ten druh strachu a nenávisti, který chce vytvářet. Všichni se musejí zajímat, co si druzí lidé myslí."

Postava v kápi pokrčila rameny. "Možná. Připoměň mi, abych ti někdy řekl o něčem zvaném Aschův konformistický experiment, mohlo by tě to docela pobavit. Ale teď jenom podotknu, že je nebezpečné instinktivně se zajímat o to, co si druzí lidé myslí, protože pak ti na tom skutečně záleží a nejde jen o chladnokrevnou kalkulaci. Vzpomeň si, patnáct minut jsem byl bit a šikanován staršími zimjozely, a pak jsem se postavil a laskavě jim odpustil. Přesně tak, jak by to hodný a ctnostný Chlapec-který-přežil měl udělat. Ale moje chladnokrevná kalkulace, Draco, mi říká, že pro ty nejtupější zmijozelské idioty nemám žádné použítí, vzhledem k tomu, že JÁ nevlastním hadího mazlíčka. Takže neexistuje žádný důvod, proč by mě mělo zajímat, co si myslí o způsobu, jakým vedu svůj souboj s Hermionou Grangerovou."

Draco nesevřel frustrovaně pěsti. "Je to jenom jedna mudlovské šmejdka," řekl Draco, neřval, udržoval klidný hlas. "Pokud ji nemáš rád, strč ji ze schodů."

"Havraspár by věděl-"

"Tak ať ji ze schodů strčí Pansy Parkinsonová! Ani bys jí nemusel manipulovat, nabídni jí srpec a ona to udělá!"

" bych to věděl! Hermiona mě porazila ve čtenářské soutěži, dostává lepší známky než já, musím ji porazit svým mozkem, nebo se to nepočítá!"

"Je to jenom mudlovská šmejdka! Proč jí tolik respektuješ?"

"Mezi havraspáry představuje autoritu! Proč se ty staráš o to, co si myslí každý nedůležitý idiot ve Zmijozelu?"

"Tomu se říká politika! A pokud v ní nedokážeš hrát, pak nemůžeš mít moc!"

"Chůze po Měsíci je moc! Být skvělým kouzelníkem je moc! To jsou ty druhy moci, které nevyžadují, abych strávil celý svůj život podbízením se idiotům!"

Oba dva přestali, takřka současně, a začali zhluboka dýchat, aby se uklidnili.

"Promiň," řekl Harry Potter po chvíli a setřel si pot z čela. "Promiň, Draco. Máš hodně politické moci a dává smysl, že si ji chceš udržet. Ty by ses měl zajímat, co si Zmijozel myslí. Je to důležitá hra, a já jsem ji neměl urazit. Ale nemůžeš žádat , abych snížil úroveň své hry v Havraspáru jenom proto, aby si kvůli asociování se mnou nevypadal špatně. Řekni zmijozelským, že zatínáš zuby, zatímco předstíráš, že jsi mým přítelem."

To bylo přesně to, co Draco zmijozelským řekl, a pořád si nebyl jistý, jestli je to pravda.

"Každopádně," řekl Draco. "Když už mluvíme o tvé pověsti. Obávám se, že mám špatné zprávy. Rita Holoubková o tobě slyšela pár historek a trochu se ptala kolem."

Harry Potter zvedl obočí. "Kdo?"

"Píše pro Denního věštce," řekl Draco. Snažil se udržet klidný hlas. Denní věštec byl jedním z otcových primárních nástrojů, používal ho stejně snadno jako hůlku. "To jsou ty noviny, kterým lidé skutečně věnují pozornost. Rita Holoubková píše o celebritách a, jak sama říká, používá svůj brk, aby propíchla jejich přehnaně nafouknutou pověst. Pokud se jí nepodaří najít o tobě nějaké klepy, prostě si je vymyslí."

"Chápu," řekl Harry Potter. Jeho zeleně osvětlená tvář vypadala pod kápí hluboce zamyšleně.

Draco zaváhal, než vyslovil, co muselo následovat. Touhle dobou už otci určitě někdo nahlásil, že se dvoří Harrymu Potterovi, a otec bude také vědět, že o tom Draco nepsal domů, a pochopí, že si ve skutečnosti nemohl myslet, že to může udržet v tajnosti, což jasně říkalo, že Draco teď hraje svou vlastní hru, ale stále na otcově straně, protože kdyby byl odlákán jinam, posílal by falešné zprávy.

Z toho plynulo, že otec pravděpodobně očekával, co se Draco chystal říct.

Hrát skutečnou hru s otcem byl trochu znervózňující zážitek. Dokonce i když byli na stejné straně. Na jednu stranu to bylo vzrušující, ale Draco také věděl, že nakonec se ukáže, že otec hraje lépe. Nijak jinak to dopadnout nemohlo.

"Harry," řekl Draco konečně. "Tohle není návrh. Tohle není rada. Tak to prostě je. Otec by ten článek skoro určitě dokázal udusit. Ale něco by tě to stálo."

To, že otec očekával, že Draco Harrymu Potterovi přesně tohle řekne, Draco nahlas neřekl. Harry Potter si to buď odvodí sám, nebo ne.

Ale Harry místo toho zavrtěl hlavou a pod svou kápí se usmál. "Nemám v úmyslu snažit se umlčet Ritu Holoubkovou."

Dracovi se tak docela nepodařilo zbavit hlas vší nevěřícnosti. "Nemůžeš mi tvrdit, že tě nezajímá, co o tobě tvrdí noviny!"

"Zajímá mě to méně, než by sis mohl myslet," řekl Harry Potter. "Ale mám své vlastní způsoby, jak se vypořádat s takovými jako je Rita Holoubková. Nepotřebuji Luciusovu pomoc."

Než se stačil ovládnout, přes Dracovu tvář přelétl znepokojený výraz. Ať už Harry Potter plánoval cokoli, bylo to něco, co otec neočekával, a Draco se cítil velmi nervózní z toho, k čemu by to mohlo vést.

A také si uvědomil, že se pod kápí začíná potit. Nikdy vlastně žádnou z těhle věcí nenosil, a nedošlo mu, že smrtijedské pláště v sobě pravděpodobně mají ochlazovací zaklínadla.

Harry Potter si znovu setřel pot z čela, udělal obličej, vytáhl hůlku, namířil ji vzhůru, zhluboka se nadechl a řekl "Frigideiro!"

O chvilku později Draco ucítil chladný závan.

"Frigideiro! Frigideiro! Frigideiro! Frigideiro! Frigideiro!"

Pak Harry Potter sklonil hůlku, i když se mu trochu třásla ruka, a znovu ji uklidil do hábitu.

Celá místnost se zdála znatelně chladnější. Draco by to zvládl také, ale stejně, nebylo to špatné.

"Takže," řekl Draco. "Věda. Chystal ses mi říct o krvi."

"Zjistíme něco o krvi," řekl Harry Potter. "Pomocí experimentů."

"Dobrá," řekl Draco. "Jakých experimentů?"

Harry Potter se pod svou kápí zle usmál, "To řekni ty mně."




Draco už slyšel o něčem, čemu se říkalo Sókratova metoda, učení pomocí kladení otázek (pojmenované po slavném starověkém filosofovi, který byl příliš chytrý, ale byl opravdovým mudlou, tudíž byl tajně čistokrevným kouzelníkem). Jeden z jeho tutorů používal Sókratovu metodu hodně. Bylo to otravné, ale efektivní.

A pak tu byla Potterova metoda, která byla šílená.

Po pravdě řečeno, Draco musel přiznat, že Harry Potter nejprve zkusil Sókratovu metodu, ale příliš dobře to nefungovalo.

Harry Potter se Draca zeptal, jak by vyvrátil hypotézu krevních puristů, že kouzelníci už teď nemohou dělat ty supr věcičky, které dělali před osmi stoletími, protože se křížili s mudlorozenými a motáky.

Draco řekl, že nechápe, jak tu Harry Potter jen tak může sedět a s vážnou tváří tvrdit, že to není past.

Harry Potter odpověděl, stále s vážnou tváří, že pokud by to byla past, byla by tak pateticky očividná, že by on sám měl předhozen hadům, ale že se nejedná o past, ale o jednoduché pravidlo pomocí něhož se vědci pokoušejí vyvrátit své vlastní teorie, a když předvedli skutečnou námahu a neuspěli, pak to bylo vítězství.

Draco se pokusil poukázat na řvavou hloupost něčeho takového návrhem, že klíčem k přežití duelu by mohlo být seslat si Avadu Kedavru na vlastní nohu a minout.

Harry Potter přikývl.

Draco zavrtěl hlavou.

Na to mu Harry Potter představil pojetí, ve kterém vědci sledují, jak nápady bojují, aby viděli, který z nich vyhraje, a nebylo možné bojovat bez soupeře, takže Draco potřeboval vymyslet soupeře proti hypotéze krevních puristů, aby krevní purismum mohl zvítězit, čemuž Draco rozumněl o trochu lépe, i když to Harry řekl s trochu znechuceným výrazem na tváři. Jako by bylo jasné, že pokud má krevní purismus pravdu, pak nebe musí být modré, a kdyby nějaká jiná teorie byla pravdivá, pak by nebe muselo být zelené; a nikdo zatím neviděl zelené nebe; a tak kdybyste vyšli ven a podívali se, krevní purismus by vyhrál; a potom, co by se tohle stalo šestkrát po sobě, lidé by si začali všímat jistého trendu.

Harry Potter pak pokračoval tvrzením, že všichni soupeři, které si Draco vymýšlí jsou příliš slabí, takže za jejich poražení krevní purismus nedostane kredit, protože ta bitva nebude dost působivá. Tomu Draco rozuměl také. Kouzelníci jsou slabší, protože nám domácí skřítkové kradou magii, mu také neznělo zrovna působivě.

(I když Harry Potter řekl, že to by alespoň bylo otestovatelné, v tom smyslu, že by mohli zkusit zkontrolovat, jestli domácí skřítkové časem nezesílili, a dokonce pak i nakreslil graf reprezentující vzrůstající sílu domácích skřítků, a další obrázek reprezentující klesající sílu kouzelníků, a pokud by se ty dva obrázky shodovaly, to by ukazovalo na domácí skřítky; a všechno to bylo proneseno tak naprosto vážným tónem, že Draco pocítil touhu položit Dobbymu pod veritasérem pár pěkně ostrých otázek, než se vzpamatoval.)

A Harry Potter nakonec řekl, že Draco nemohl ošidit bitvu, protože vědci nebyli hloupí, pokud byste bitvu ošidili, bylo by to očividné, musel to být skutečný boj mezi dvěma odlišnými teoriemi, z nichž každá by ve skutečnosti mohla být pravdivá, s testem, kterým by prošla jen ta pravá, něco co by vyšlo odlišně v závislosti na tom, která hypotéza je skutečně správná, a sledovali by to zkušení vědci, aby se ujistili, že to je přesně to, co se stalo. Harry Potter tvrdil, že on sám jen chce vědět, jak krev ve skutečnosti funguje, a proto potřeboval vidět, že krevní purismus opravdu vyhraje, a jeho Draco neošálí s teoriemi, které si jen říkají o odstřelení.

I potom, co tohle pochopil, Draco nebyl schopný přijít s žádnými "možnými alternativami", jak to Harry Potter vyjádřil, k nápadu, že kouzelníci se stávají méně mocnými, protože si míchají krev s mudlovskou špínou. To byla prostě příliš očividná pravda.

V té chvíli Harry Potter poměrně frustrovaně prohlásil, že si nedokáže představit, že by Draco byl skutečně takhle mizerný ve zvažování jiných úhlů pohledu, určitě existovali smrtijedi, kteří hráli roli nepřítelů krevního purismu, a ti dokázali přijít s mnohem přesvědčivějšími argumenty proti své vlastní straně, než které nabízel Draco. Kdyby se Draco snažil vystupovat jako člen Brumbálovy strany, a přišel by s hypotézou s domácími skřítky, ani na vteřinu by nikoho neošálil.

Draco byl nucen připustit, že to dává smysl.

Odtud Potterova metoda.

"Prosím, doktore Malfoyi," zaskučel Harry Potter, "proč nepřijmete můj článek?"

Harry Potter musel zopakovat větu "jen předstírej, že předstíráš, že jsi vědec" třikrát, než ji Draco pochopil.

V té chvíli si Draco uvědomil, že s Harryho mozkem je něco hluboce v nepořádku, a kdokoli, kdo by na něj zkusil nitrozpyt by se pravděpodobně nikdy nevynořil zpět.

Harry Potter se pak pustil do dalšího důležitého vyjasňování: Draco měl předstírat, že je smrtijed, který hraje roli editora vědeckého časopisu, doktora Malfoye, který chtěl odmítnout článek svého nepřítele, doktora Pottera "O dědičnosti magických schopností", a pokud by se smrtijed nechoval jako skutečný věděc, byl by odhalen a popraven, zatímco doktor Malfoy byl rovněž sledován svými vlastními rivaly a muselo se zdát, že článek doktora Pottera odmítá z neutrálních vědeckých důvodů, nebo by ztratil svou práci jako editor časopisu.

Bylo divu, že Moudrý klobouk si to šíleně nežvatlá u Svatého Munga.

Také to byla ta nejtěžší věc, kterou kdy kdo po Dracovi chtěl, aby předstíral, a takovou výzvu v žádném případě nemohl odmítnout.

Právě teď, jak to vyjádřil Harry Potter, se zrovna dostávali do nálady.

"Obávám se, doktore Pottere, že jste to napsal inkoustem špatné barvy," řekl Draco. "Další!"

Tvář doktora Pottera se překrásně zhroutila v zoufalství, a Draco si nedokázal pomoci a pocítil záblesk škodolibosti doktora Malfoye, i přestože smrtijed jen předstíral, že je doktor Malfoy.

Tahle část byla zábavná. Tohle by dokázal dělat celý den.

Doktor Potter shrbený v zármutku vstal ze židle, odšoural se pryč, proměnil se v Harryho Pottera, který Dracovi ukázal zdvižený palec, a pak se znovu proměnil v doktora Pottera, a znovu se k němu přiblížil, tentokrát s dychtivým úsměvem.

Doktor Potter se posadil a ukázal doktorovi Malfoyovi kus pergamenu, na kterém bylo napsáno:


O dědičnosti magických schopností

Doktor H.J. Potter-Evans-Verres, Institut pro dostatečně pokročilou vědu

Moje pozorování:

Současní kouzelníci nedokáží dělat tak působivé věci

jako kouzelníci před osmi sty lety

Můj závěr:

Kouzelníci se stali slabšími kvůli

míšení své krve s mudlorozenými a motáky.


"Doktore Malfoyi," řekl doktor Potter s nadějeplným pohledem, "přemýšlel jsem, jestli by Časopis pro nereprodukovatelné výsledky mohl zvážit publikaci mého článku s názvem 'O dědičnosti magických schopností'."

Draco se podíval na pergamen a s úsměvem zvažoval možná odmítnutí. Pokud by byl profesorem, odmítl by ten esej jako příliš krátký, takže-

"Je to příliš dlouhé, doktore Pottere," řekl doktor Malfoy.

Na chvíli se na tváři doktora Pottera objevila pravá nevěřícnost.

"Aha..." řekl doktor Potter. "Co kdybych se zbavil těhle dvou oddělených řádků pro pozorování a závěr, a jednoduše tam napsal tudíž-"

"Pak by to bylo příliš krátké. Další!"

Doktor Potter se odšoural pryč.

"Dobrá," řekl Harry Potter, "už v tom začínáš být až příliš dobrý. Ještě dvakrát to zkusíme, a po třetí to bude doopravdy, s žádným přerušením mezitím, prostě příjdu rovnou k tobě, a ty budeš muset ten článek odmítnout na základě jeho skutečného obsahu. A pamatuj, tvoji vědečtí rivalové tě sledují."

Další článek doktora Pottera byl perfektní v každém směru, zázrak svého druhu, ale bohužel musel být odmítnut, protože časopis doktora Malfoye měl problém s písmenem E. Doktor Potter článek nabídl přepsat bez dotyčných slov, a doktor Malfoyi mu vysvětlil, že se ve skutečnosti jedná spíš o problém se samohláskami.

Další článek byl odmítnu proto, že je úterý.

Ve skutečnosti byla sobota.

Doktor Potter se na to pokusil poukázat a bylo mu řečeno "Další!"

(Draco začínal chápat, proč Snape používá svůj trumf nad Brumbálem jen k tomu, aby se dostal do pozice, kde může být příšerný ke studentům.)

A pak-

Doktor Potter se k němu přiblížil s nadřazeným úšklebkem na tváři.

"Tohle je můj nejnovější článek, O dědičnosti magických schopností," prohlásil doktor Potter sebevědomě, a hodil mu pergamen. "Rozhodl jsem se, že vašemu časopisu dovolím, aby ho otiskl a připravil jsem ho v naprosté shodě s vašimi požadavky, aby mohl být zveřejněn co nejrychleji."

Smrtijed se rozhodl, že až jeho mise skončí, doktora Pottera si najde a zabije. Doktor Malfoy zatím udržoval zdvořilý úsměv na tváři, vzhledem k tomu, že ho sledovali jeho rivalové, a řekl...

(Ticho se táhlo, doktor Potter se na něj díval netrpělivě.)

..."Dovolte mi se na to podívat."

Doktor Malfoy vzal pergament a pečlivě si ho přečetl.

Smrtijed se začínal cítit nervózně, kvůli skutečnosti, že není opravdovým vědcem, a Draco se snažil si vzpomenout, jak mluvit jako Harry Potter.

"Musíte, ah, musíte zvážit i jiná možná vysvětlení pro vaše, umm, pozorování, kromě jen jednoho-"

"Opravdu?" přerušil ho doktor Potter. "Jako jsou jaká přesně? Domácí skřítkové nám kradou magii? Má data připouštějí jen jediný možný závěr, doktore Malfoyi. Neexistují žádné jiné hodnověrné hypotézy."

Draco se zběsile pokoušel přimět mozek, aby přemýšlel, co by řekl, kdyby předstíral, že je členem Brumbálovy strany, co oni vydávali za své vysvětlení pro úpad kouzelnictva, Draco se nikdy doopravdy neobtěžoval se zeptat...

"Pokud nedokážete vymyslet žádný jiný způsob, jakým vysvětlit má data, budete muset uveřejnit můj článek, doktore Malfoyi."

Způsobil to ten úšklebek na tváři doktora Pottera.

"Ach, opravdu?" odsekl doktor Malfoy. "Jak víte, že magie sama nemizí?"

Čas se zastavil.

Draco s Harrym si vyměnily zděšené pohledy.

Potom Harry Potter řekl něco, co bylo pravděpodobně mimořádně sprostým slovem, pokud jste byli vychováni mudly. "To mě nenapadlo!" řekl Harry Potter. "A to opravdu mělo. Magie mizí. Sakra, sakra, sakra!"

Šok v Harryho hlase byl nakažlivý. Dracova ruka bez vědomého rozhodnutí zajela do jeho hábitu a sevřela hůlku. Myslel si, že rod Malfoyů je v bezpečí, pokud se spojuje jen s rodinami, které byly schopné vysledovat svůj původ čtyři generace dozadu, měli jste být v bezpečí, nikdy ho nenapadlo, že mizení magie je něčím, s čím nikdo nemůže nic dělat. "Harry, co budeme dělat?" Draco v panice zvýšil hlas. "Co budeme dělat?"

"Nech mě přemýšlet!"

Po jisté chvíli Harry z blízké lavice popadl to samé brko a svitek pergamenu, které použil k napsání svého falešného článku, a začal cosi škrábat.

"Zjistíme to," řekl Harry sevřeným hlasem, "pokud magie mizí ze světa, zjistíme jak rychle mizí a kolik času nám zbývá, abysme něco udělali, a potom zjistíme, proč mizí, a potom s tím něco uděláme. Draco, mizí kouzelnické schopnosti stabilním tempem, nebo jsou v něm náhlé výkyvy?"

"Já... já netuším..."

"Řekl jsi mi, že nikdo se nemohl měřit se čtyřmi zakladateli Bradavic. Takže je to v proudu už alespoň osm století, ano? Nevzpomínáš si na nic o problémech, které by se objevily před pěti sty lety nebo tak?"

Draco se zoufale snažil přemýšlet. "Vždycky jsem slýchal, že se nikdo nevyrovnal Merlinovi a po něm se nikdo nevyrovnal zakladatelům Bradavic."

"Dobře," řekl Harry. Pořád něco čmáral. "Protože před třemi sty lety mudlové přestali věřit v magii, přemýšlel jsem, jestli to s tím nemělo něco společného. A zhruba před stoletím a půl mudlové začali používat druh technologie, který přestává pracovat v přítomnosti magie, a mě zajímalo, jestli by to náhodou nemohlo být i opačně."

Draco vyletěl ze židle, tak vztekle, že stěží dokázal mluvit. "Takže mudlové-"

"K čertu!" zařval Harry. "Posloucháš se vůbec? Děje se to už přinejmenším osm století a tehdy mudlové ještě nic zajímavého nedělali! Musíme zjistit skutečnou pravdu! Mudlové s tím mohou mít něco společného, ale pokud ne, a ty je budeš ze všeho vinit, pak se jednoho rána probudíš, a zjistíš, že ze tvého hůlky je jen obyčejný kus dřeva!"

Dracovi ztuhl dech v hrdle. Jeho otec často říkal, naše hůlky se nám zlomí v rukou během svých projevů, ale Draco si nikdy doopravdy neuvědomil, co to znamená, přece jen, jemu se to stát nemohlo. A teď se to náhle všechno jevilo tak opravdově. Jenom kus dřeva. Draco si dokázal představit, jaké přesně by to bylo, kdyby vytáhl hůlku, pokusil se seslat kouzlo a zjistil, že se nic nestalo...

To by se mohlo stát komukoli.

Nebudou už žádní kouzelníci, žádná další magie. Nikdy. Jen mudlové, kteří budou mít pár legend o tom, co jejich předkové dokázali. Někteří z těch mudlů se budou jmenovat Malfoy, a to bude vším, co z jeho jména zbyde.

Poprvé ve svém životě si Draco uvědomil, proč existují Smrtijedi.

Vždycky považoval za samozřejmé, že stát se Smrtijedem je něco, co přichází s dospělostí. Teď Draco pochopil, porozuměl, proč otec a otcovi přátelé přísahali, že obětují své životy, aby zabránili téhle noční můře, existovaly věci, u kterých jste jednoduše nemohli stát stranou a nechat je být. Ale co když se to přesto stane, co když všechny ty oběti, všichni ti přátelé, které kvůli Brumbálovi ztratili, rodina kterou ztratili, co když to všechno neznamenalo nic..

"Magie se nemůže ztrácet," řekl Draco. Lámal se mu hlas. "To by nebylo fér."

Harry přestal psát a se vzteklým výrazem vzhlédl. "To ti tvůj otec nikdy neřekl, že život není fér?"

To otec řekl pokaždé, když Draco to slovo použil. "Ale, ale, něco takového je příliš příšerné, než aby se tomu dalo věřit-"

"Draco, dovol mi představit ti něco, čemu se říká Tarskiho Litanie. Mění se pokaždé, když jí používáš. Při této příležitosti zní takhle: Pokud magie mizí z tohoto světa, pak chci věřit, že magie mizí z tohoto světa. Pokud magie nemizí z tohoto světa, pak nechci věřit, že magie mizí z tohoto světa. Nenechej mě upírat se k vírám, které bych nemusel chtít. Pokud žijeme ve světě, ze kterého se ztrácí magie, to je to, čemu musíme věřit, musíme vědět, co nás čeká, abychom to mohli zastavit, nebo se na to v nejhorším případě ve zbývajícím čase alespoň připravit. Nevěřit v to, to nezastaví. Takže jediná otázka, která nám zbývá je, jestli se magie doopravdy ztrácí, a pokud to tak skutečně je, musíme v to i chtít věřit. Gendlinova Litanie: Co je skutečné, už je skutečné,a tím, že se toho budu držet nic nezhorším. Chápeš, Draco? Později se to naučíš nazpaměť. Je to něco, co si budeš opakovat pokaždé, když tě napadne, jestli je dobrý nápad věřit něčemu, co ve skutečnosti není pravdivé. Po pravdě, chci, abys to řekl přímo teď. Co je skutečné, už je skutečné, a tím, že se toho budu držet nic nezhorším. Řekni to."

"Co je skutečné, už je skutečné," řekl Draco třesoucím se hlasem, "a tím, že se toho budu držet nic nezhorším."

"Pokud se magie ztrácí, chci věřit tomu, že se ztrácí. Pokud se magie neztrácí, nechci věřit tomu, že se magie ztrácí. Řekni to."

Draco ta slova s bouřícím žaludkem zopakoval.

"Dobře," řekl Harry, "pamatuj si, možná se to neděje, a v tom případě v to také nebudeš muset věřit. Nejprve musíme chtít zjistit, co se skutečně děje, v jakém světě to skutečně žijeme." Harry se otočil zpátky ke své práci, napsal ještě něco, a pak natočil pergamen tak, aby na něj Draco viděl. Draco se naklonil nad lavici, a Harry přinesl zelené světlo blíž.

Pozorování:

Kouzelníci nejsou tak mocní jako byli v době založení Bradavic

Hypotézy:

1. Magie sama se vytrácí
2. Kouzelníci se kříží s mudly a motáky
3. Ztrácí se vědomosti o mocných kouzlech
4. Kouzelníci v dětství jedí špatný druh jídla, nebo je oslabuje něco jiného kromě krve.
5. Mudlovská technologie interferuje s magií (posledních 800 let?)
6. Silnější kouzelníci mají méně dětí (Draco= jedináček? Zkontrolovat zda 3 mocní kouzelníci, Quirrell/ Brumbál/ Pán zla, mají nějaké děti.)

Testy:

"Dobrá," řekl Harry. Zdálo se, že už dýchá klidněji "Když se potýkáš s nějakým matoucím problémem a nemáš nejmenší ponětí, co se vůbec děje, je chytré nejdřív vymyslet nějaké vážně jednoduché testy, věci, na které se můžeš podívat rovnou. Potřebujeme rychlé testy k rozlišení mezi těmito hypotézami. Pozorování, která by vyšla odlišným způsobem alespoň pro jednu z možností v porovnání s těmi ostatními."

Draco v šoku zíral na seznam. Najednou si uvědomoval, že zná příšernou spoustu čistokrevných, kteří jsou jedináčky. On sám, Vincent, Gregory, prakticky všichni. Dva nejmocnější kouzelníci, o kterých každý mluvil byli Brumbál a Pán zla, a ani jeden z nich neměl žádné děti, přesně jak se Harry domníval...

"Bude vážně těžké rozlišit mezi 2 a 6," řekl Harry, "tak jako tak je to v krvi, museli bysme se pokusit vyhmátnout úpadek kouzelnictva a porovnat to s počtem dětí, které měli různí kouzelníci a změřit schopnosti mudlorozených v porovnání s čistokrevnými..." Harryho prsty nervózně klepaly na lavici. "Prozatím prostě shrňme 6 a 2 dohromady, a nazvěme je krevní hypotézou. 4 je nepravděpodobná, protože pak by si všichni všimli náhlého poklesu, když kouzelníci přešli k novému jídlu, je těžké přijít na něco, co by se za posledních 800 let měnilo stabilním tempem. 5 je nepravděpodobná z toho samého důvodu, žádný náhlý pokles, před 800 lety mudlové nic zajímavého nedělali. Stejně, 4 připomíná 2, a 5 připomíná 1. Takže v podstatě se snažíme rozlišit mezi 1, 2 a 3." Harry si otočil pergamen k sobě, zakroužkoval ty tři čísla, a otočil ho zpátky. "Magie se ztrácí, krev se oslabuje, vědomosti se ztrácí. Jaký test by vyšel odlišně v závislosti na tom, co z těhle tří je pravda? Co bychom mohli spatřit, aby nám došlo, že jedno z těchto tří je nepravdivé?"

" nevím!" vyhrkl Draco. "Proč se ptáš mě? Ty jsi vědec!"

"Draco," řekl Harry, v hlase podtón prosebného zoufalství. "Já vím jen to, co mudlovští vědci! Ty jsi vyrostl v kouzelnickém světě, já ne! Znáš víc kouzel než já, a víš toho o kouzlech víc než já a ty jsi s celým tímhle nápadem vůbec přišel, takže začni přemýšlet jako vědec, a vyřeš to!"

Draco ztěžka polkl a pohlédl na papír.

Magie se ztrácí... kouzelníci se kříží s mudly... vědomosti se ztrácí...

"Jak vypadá svět, ze kterého se ztrácí magie?" zeptal se Harry Potter. "Ty toho o víš magii víc, ty bys měl hádat, ne já! Představ si, že o tom vyprávíš příběh, co se v tom příběhu stane?"

Draco si to představil. "Kouzla, která kdysi fungovala přestávají fungovat." Kouzelníci se probouzejí a zjišťují, že jejich hůlky jsou jenom kusy dřeva...

"Jak vypadá svět, ve kterém slábne kouzelnická krev?"

"Lidé nedokáží to, co dokázali jejich předkové."

"Jak vypadá svět, ze kterého se ztrácí vědomosti?"

"Lidé sami nevědí, jak ta kouzla sesílat..." řekl Draco. Zarazil se, sám se sebou překvapený. "To je test, že ano?"

Harry rozhodně přikývl. "To je." Na pergament pod Testy napsal:

A. Existují kouzla, která známe, ale nejsme schopní seslat (1 nebo 2), nebo existují ztracená kouzla, která už nejsou známá (3)?

"Takže to rozlišuje mezi 1 a 2 na jedné straně, a 3 na druhé straně," řekl Harry. "Teď potřebujeme nějaký způsob, jakým rozlišit mezi 1 a 2. Magie se ztrácí, krev slábne, jak mezi tím poznáme rozdíl?"

"Jaké druhy kouzel kdysi studenti sesílali ve svém prvním roce v Bradavicích?" řekl Draco. "Pokud byli schopní sesílat silnější kouzla, krev byla silnější-"

Harry Potter zavrtěl hlavou. "Nebo byla silnější sama magie. Musíme najít nějaký způsob, jak mezi tím rozlišit." Harry se zvedl ze židle a začal nervózně přecházet po třídě. "Ne, počkej, pořád by to mohlo fungovat. Předpokládejme, že různá kouzla spotřebují různé množství magické energie. Takže pokud by se okolní magie oslabila, mocná kouzla by zmizela jako první, ale kouzla, která se každý učí v prvním ročníku by zůstala stejná..." Harryho nervózní přecházení se zrychlilo. "Není to moc dobrý test, jsou to spíš ztrácející se silná kouzla versus ztrácející se všechna kouzla, něčí krev by mohla být příliš slabá na mocná kouzla, ale pořád dost silná na ta jednoduchá... Draco, víš jestli mocnější kouzelníci z té samé doby, například mocní kouzelníci přímo z tohoto století jsou mocnější jako děti? Pokud by Pán zla v jedenácti seslal ochlazující kouzlo, zmrazil by celou místnost?"

Draco svraštil tvář, jak se snažil si vzpomenout. "Nedokážu si vybavit, že bych slyšel něco o Pánu zla, ale myslím, že Brumbálovi se mělo povést něco úžasného na N.K.Ú. z přeměňování, v jeho pátém ročníku... Myslím, že i další mocní kouzelníci byli dobří v Bradavicích..."

Harry se za stálého přecházení zamračil. "Mohli jenom pilně studovat. Ale stejně, pokud by se prváci učili ta samá kouzla a zdála se jim asi tak náročná jako nám teď, mohli bychom to nazvat slabým důkazem pro 1 oproti 2... počkej, vydrž." Harry se zastavil na místě. "Mám další test, který by mohl rozlišit mezi 1 a 2. Jeho vysvětlení chvilku zabere, používá pár věcí, co vědci vědí o krvi a dědičnosti, ale na přeptání je to snadná otázka. A když zkombinujeme můj test a tvůj test a oba dva ukážou stejným směrem, bude to silný ukazatel." Harry téměř doběhl zpátky k lavici, vzal pergamen a napsal:

B. Sesílali někdejší prváci stejné druhy kouzel, stejně náročné jako dnes? (Slabý důkaz pro 1 oproti 2, ale s krví by se také mohla vytrácet jen silná kouzla.)

C. Dodatečný test, který rozliší mezi 1 a 2 za pomocí vědeckých poznatků o krvi, vysvětlím později.

"Dobře," řekl Harry, "můžeme alespoň zkusit rozlišit mezi 1, 2 a 3, takže na to rovnou pojďme, víc testů vymyslíme, až skončíme s těmihle. No, vypadalo by zvláštně, kdyby Draco Malfoy a Harry Potter chodili kolem a vyptávali se, takže mě napadlo tohle. Ty projdeš Bradavicemi a najdeš nějaké staré portréty a zeptáš se je na kouzla, která se učily ve svém prvním ročníku. Jsou to portréty, takže jim na tom, že něco takového dělá Draco Malfoy nepřijde nic divného. Já se zeptám novějších portétů a žijících lidí na kouzla, která známe, ale už nedokážeme seslat, nikdo si nevšimne ničeho divného, když Harry Potter bude pokládat divné otázky. Budu muset provést komplikované pátrání po zapomenutých kouzlech, takže potřebuju, abys data, která potřebuju pro své vlastní pátrání sehnal ty. Je to jednoduchá otázka, odpovědi bys měl získat pomocí portétů. Možná by sis to mohl napsat, připraven?"

Draco se znovu posadil, a prohrabal vlastní tašku pro brk a pergamen. Když je položil na stůl, vzhlédl s odhodlanou tváří. "Povídej."

"Najdi portéty, které znají motácký manželský pár – nedělej ten obličej, Draco, jde o důležité informace. Prostě se zeptej novějších nebelvírských portétů, nebo tak něco. Najdi portéty, kteří znají motácký pár dost dobře na to, aby znaly jména všech jejich dětí. Zapiš jméno každého dítětě, a jestli to dítě bylo kouzelník, moták nebo mudla. Pokud nevědí, jestli to byl mudla nebo moták, napiš ,nekouzelník'. Zapiš všechny děti, které každý pár měl, žádné nevynechávej. Pokud portrét zná jen jména kouzelníckých dětí, ne všech, pak o tom páru žádná data nepořizuj. Je velmi důležité, abys donesl jen data od těch, kteří znají všechny děti, dost dobře na to, aby znali jejich jména. Snaž se dostat alespoň čtyřicet jmen, pokud to půjde, a když ti zbyde čas na víc, tím líp. Zapsal sis to všechno?"

"Zopakuj to," řekl Draco, když dopsal, a Harry to udělal.

"Mám to," řekl Draco, "ale proč-"

"Má to co dělat s jedním z tajemství o krvi, kte vědci už odhalili. Vysvětlím ti to, až se vrátíš. Rozdělíme se a sejdeme se zpátky tady za hodinu, to by mělo být v 18:22. Můžeme jít?"

Draco rozhodně přikývl. Bylo to všechno velmi uspěchané, ale on už se dávno naučil spěchat.

"Tak jdi!" řekl Harry Potter a strhl si svůj plášť, strčil ho váčku, který ho začal pojídat a, aniž by čekal až jeho váček skončí, otočil se a vyběhl ke dveřím z učebny, narazil do lavice, a ve spěchu téměř upadl.

Ve chvíli, kdy se Draco podařilo sundat si svůj vlastní plášť a strčit ho do tašky, Harry Potter už byl pryč.

Draco ze dveří téměř vyběhl.


23. Víra ve víru



Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa




 

 

 

"A Janet byla moták," řekl portrét menší mladé ženy se zlatě lemovaným kloboukem.

Draco to zapsal. Tohle byl teprve dvacátý osmý údaj, ale už byl čas se vrátit a setkat se s Harrym.

Musel požádat další portréty o pomoc s překladem, angličtina se dost změnila, ale nejstarší portérty popsaly kouzla pro první ročník, která zněla neuvěřitelně podobně těm, která se učili teď. Draco z nich poznal přibližně polovinu, a ta druhá polovina nezněla o nic náročněji.

Ta nevolnost v žaludku se s každou odpovědí zvětšovala, až už to konečně nebyl schopný snést, a odešel se místo toho zeptat jiných portrétů na Harryho divné otázky o motáckých párech. Prvních pět portrétů nikoho neznalo, nakonec je tedy požádal, aby se zeptaly svých známých, aby se zeptaly svých známých, a tak byl konečně schopen najít někoho, kdo skutečně přiznal, že se přátelil s motáky.

(Zmijozelský prvák vysvětlil, že pracuje na důležitém projektu s jedním havraspárem, a ten havraspár mu řekl, že potřebují tyhle informace a pak utekl, aniž by řekl proč. To mu získalo mnoho soucitných pohledů.)

Dracovi cestou bradavickými chodbami těžkly nohy. Měl by běžet, ale nedokázal k tomu sebrat energii. Pořád myslel na to, že o tomhle nechce vědět, že do tohohle nechce být zapleten, nechce, aby se z toho stala jeho odpovědnost, prostě to měl nechat na Harrym Potterovi, pokud se magie vytrácí, ať se o to Harry Potter postará...

Ale Draco věděl, že tak to není správné.

Chlad zmijozelského podzemí s jeho šedými kamennými zdmi, Dracovi se ta atmosféra obvykle líbila, ale teď mu to příliš připomínalo vytrácení.

Otevřel dveře a spatřil, že Harry Potter, oblečen ve svém plášti, už čeká uvnitř.

"Někdejší kouzla pro první ročník," řekl Harry Potter. "Co jsi zjistil?"

"Nebyla o nic náročnější než kouzla, která používáme teď."

Harryho pěst tvrdě dopadla na lavici. "K sakru. Dobrá. Můj vlastní experiment selhal, Draco. Existuje něco, čemu se říká Merlinův interdikt-"

Dracovi to došlo a praštil se do čela.

"Díky kterému není možné získat vědomosti o mocných kouzlech z knih. Dokonce, i kdybys našel a přečetl kouzelníkovy poznámky, nebudou ti dávat smysl, musí to jít od jedné živoucí mysli k druhé. Nedokázal jsem najít žádná kouzla, pro která bychom měli instrukce, ale nedokázali bychom je seslat. Ale pokud se nedají zjistit z knih, proč by se je někdo obtěžoval šířit dál ústně, pokud by přestala fungovat? Získal jsi ta data o motáckých párech?"

Draco k němu natáhl ruku s pergamenem-

Ale Harry Potter zvedl ruku. "Zákon vědy, Draco. Nejprve ti řeknu svou teorii a předpoklad. Pak mi ukážeš ta data. Tak budeš vědět, že si tu teorii jen nevymýšlím, aby pasovala; budeš vědět, že ta teorie ta data předpovídala už v předstihu. Tak jako tak ti tohle budu muset vysvětlit, takže to udělám předtím, než mi ta data ukážeš. Tak zní zákon. Tak si obleč plášt a posaď se."

Harry Potter se posadil k lavici na jejímž povrchu byly uspořádány kusy papíru. Draco vytáhl plášť z tašky, natáhl si ho, posadil se naproti Harrymu a zmateně pohlédl na útržky papíru. Byly vyrovnané ve dvou řadách, obě řady dlouhé asi dvacet útržků.

"Tajemstvím krve," řekl Harry Potter s intenzivním pohledem na tváři, "je něco, čemu se říká kyselina deoxyribonukleová. To jméno neříkej před nikým, kdo není vědcem. Deoxyribonukleová kyselina je receptem, který tvému tělo říká, jak má růst, že má mít dvě nohy, dvě ruce, krátké nebo dlouhé, jestli má mít hnědé nebo zelené oči. Je to fyzická věc, můžešvidět, když máš mikroskop, což je jako teloskop, jenom se dívá na velmi malé věci místo těch velmi vzdálených. A ten recept má dvě kopie všeho, pokaždé, pro případ, že by se jedna kopie pokazila. Představ si dvě dlouhé řady papírů. Na každém místě v řadě, jsou dva kusy papírů, a když máš dítě, tvoje tělo náhodně vybere jeden kus papíru z každého místa v řadě, a matčino tělo udělá to samé, a tak dítě dostane dva kusy papíru na každé místo v řadě. Dvě kopie všeho, jedna od tvé matky, druhá od tvého otce, a když máš děti, dostanou od tebe náhodně vybraný kus papíru pro každé místo."

Jak Harry mluvil, prsty mu přejížděly přes páry papírů, ukázaly na jednu část páru, když řekl "od tvé matky", a na druhou, když řekl "od tvého otce". A když mluvil o náhodném vybírání papíru, vytáhl z hábitu scvrček a hodil jím; podíval se na minci, a pak ukázal na vrchní papír. Všechno to aniž by přestal mluvit.

"Když příjde na něco takového jako je malá nabo větší výška, existuje spousta míst v receptu, která určují drobné rozdíly. Takže, když si vysoký otec vezme menší matku, dítě dostane některé kusy papíru říkající 'vysoký' a některé kusy papíru říkající 'menší', a obvykle pak skončí jako středně vysoké. Ale ne vždy. Může náhodou dostat spoustu papíru říkající 'vysoký' a málo papírů říkající 'menší' a vyrůst dost vysoko. Můžeš mít vysokého otce s pěti papíry říkající 'vysoký' a vysokou matku s pěti papíry říkající 'vysoká' a úžasnou shodou okolností dítě dostane všech deset papírů říkají 'vysoký' a nakonec bude vyšší než oba z nich. Chápeš? Krev není ideální tekutina, nemíchá se ideálně. Deoxyribonukleová kyselina se skládá z malých kousků, jako sklenice plná kamínků místo sklenice vody. To proto dítě vždycky neodpovídá přesně průměru rodičů."

Draco poslouchal s otevřenou pusou. Jak při Merlinovi mudlové něco podobného zjistili? Dokázali ten recept vidět?

"Takže," řekl Harry Potter, "předpokládejme, že, zrovna jako je tomu s výškou, existuje v receptu spoustu míst, kde můžeš mít kus papíru říkají 'magie' nebo 'bez magie'. Pokud máš dost papírů říkajících 'magie', stane se z tebe kouzelník, pokud máš hodně kusů papíru říkajících 'magie', stane se z tebe mocný kouzelník, pokud jich máš příliš málo, jseš mudla, a pokud něco mezi, jsi moták. Takže, když se vezmou dva motáci, většina dětí bude rovněž motáky, ale jednou za čas se dítěti poštěstí a získá většinu z otcových magických papírů a většinu z matčiných magických papírů, a bude dost silné, aby bylo kouzelníkem. Ale pravděpodobně ne příliš silným. Pokud začneš se spoustou mocných kouzelníků, kteří se berou mezi sebou, měli by zůstat mocnými. Ale pokud by si začali brát mudlorozené, kteří jsou stěží kouzelníky, nebo motáky... chápeš? Krev se nemísí ideálně, je to sklenice kamínků, ne sklenice vody, protože tak prostě krev funguje. Čas od času by se pořád vyskytovali mocní kouzelníci, kteří díky štěstí dostanou hodně papírů s magií. Ale nebudou tak mocní jako dřívější nejmocnější."

Draco pomalu přikývl. Takhle to nikdy předtím neslyšel vysvětlovat. V tom, jak přesně to sedělo, byla překvapivá krása.

"Ale," řekl Harry. "To je jen jedna hypotéza. Předpokládej, že je tu jen jedno jediné místo v receptu, které z tebe dělá kouzelníka. Jen jediné místo, kde papír říká 'magie' nebo 'žádná magie'. A ve všech případech jsou tu vždy dvě kopie všeho. Takže tu budou jen tři možnosti. Obě kopie říkají 'magie'. Jedna kopie říkající 'magie', druhá kopie říkající 'žádná magie'. Nebo obě kopie říkající 'žádná magie'. Kouzelníci, motáci, mudlové. Mudlorození by se pak ve skutečnosti nerodili mudlům, ale dvěma motákům, dvěma rodičům z nichž by každý měl jednu magickou kopii a vyrostl by v mudlovském světě. Teď si představ, že si čarodějka vezme motáka. Každé dítě získá jeden papír říkají 'magie' od své matky, vždy, nezáleží na tom, které papír bude náhodně zvolený, oba říkají 'magie'. Ale jako když házíš mincí, dítě dostane od otce v polovině případů papír říkající 'magie' a v druhé polovině případů papír říkající 'žádná magie'. Pokud si čarodějka vezme motáka, výsledkem nebude hodně slabých kouzelnických dětí. Polovina dětí bude kouzelníky a čarodějkami zrovna tak silnými jako jejich matka, a polovina dětí bude motáky. Protože pokud v receptu existuje jen jedno místo, které z tebe dělá kouzelníka, pak magie není jako sklenice kamínků, které se mohou míchat. Je jako jediný magický kámen, kámen mudrců."

Harry srovnal tří páry papírů vedle sebe. Na jeden pár napsal 'magie' a 'magie'. U druhého páru napsal 'magie' jen na vrchní papír. Třetí pár nechal prázdný.

"V kterémžto případě," řekl Harry, "buď máš dva kameny nebo ne. Buď jsi čaroděj nebo ne. Mocní kouzelníci se stali mocnými buď tak, že pilněji studovali, nebo více trénovali. A pokud se kouzelníci stávají vrozeně méně mocnými, ne protože jsou zapomínána kouzla, ale protože už je nedokážou seslat... pak je možná něco špatného s jejich jídlem, nebo tak něco. Ale pokud se to v posledních osmi stech letech stabilně zhoršuje, znamená to, že magie mizí ze světa."

Hary sroval další dva páry papírů stranu po straně, a vzal si brk. Brzy na jednom kousku z každého páru stálo 'magie' a ten druhý zůstal prázdný.

"A to mě přivádí k mé předpovědi," řekl Harry. "Co se stane, když se dva motáci vezmou. Dvakrát hodíš mincí. Může to vyjít jako orel a orel, orel a panna, panna a orel, nebo panna a panna. Takže v jedné čtvrtině případů dostaneš dva orly, v druhé čtvrtině dvě panny, a v polovině případů jednoho orla a jednu pannu. To samé, když se dva motáci vezmou. Jedna čtvrtina dětí dostane dvakrát 'magii' a stane se kouzelníky. Jedna čtvrtina dostane dvakrát 'žádnou magii' a skončí jako mudlové. A polovina z nich budou motáci. Je to velmi starý, klasický vzor. Byl objeven Gregorem Mendelem, jehož jméno není zapomenuto, a byla to první stopa k odhalení, jak funguje celý ten recept. Každý kdo něco ví o vědě o krvi ten vzor okamžitě pozná. Nebude to o nic přesnější, než když čtyřicetkrát hodíš dvěma mincemi, pak také nedostaneš přesně deset párů orlů. Ale pokud to bude sedm třináct kouzelníků ze čtyřiceti dětí, bude to silný indikátor. To je ten test, který jsem tě nechal udělat. Teď mi ukaž svoje data."

A než se Draco vůbec stačil zamyslet, Harry Potter mu vzal pergamen z ruky.

Dracoví vyschlo hrdlo.

Dvacet osm dětí.

Nepamatoval si přesný počet, ale byl si docela jistý, že asi čtvrtina z nich byli kouzelníci.

"Šest kouzelníků z dvaceti osmi dětí," řekl Harry Potter po chvíli. "No, tak to bychom tedy měli. A prváci také sesílají stejně náročná kouzla jako před osmi stoletími. Tvůj i můj test ukazují stejným směrem."

Ve třídě nastalo dlouhé ticho.

"Co teď?" zašeptal Draco.

Nikdy v životě nebyl tak vyděšený.

"Ještě to není definitivní," řekl Harry Potter. "Můj experiment selhal, pamatuješ? Potřebuju navrhnout jiný test, Draco."

"Já, já..." řekl Draco. Lámal se mu hlas. "Já tohle nezvládnu, Harry, je toho na mě příliš."

Harry měl zapálený výraz. "Ano, zvládneš, protože musíš. Také jsem o tom přemýšlel, když jsem zjistil o Melrinově interdiktu. Draco, existuje nějaký způsob, jak pozorovat sílu magie přímo? Nějaký způsob, který nemá nic společného s kouzelnickou krví, nebo s kouzly, které se učíme?"

Dracův mozek byl jednoduše vymetený.

"Cokoli co ovliňuje magii, ovlivňuje kouzelníky," řekl Harry. "Ale pak není možné říct, zda jde o kouzelníky, nebo o magii. Ovlivňuje magie i něco jiného kromě kouzelníků?"

"Kouzelnické tvory, očividně," řekl Draco, aniž by nad tím přemýšlel.

Harry Potter se pomalu usmál. "Draco, to je geniální."

Byl to přesně ten druh hloupé otázky, kterou by nepoložil nikdo, kdo by nebyl vychován mudly.

Pocit nevolnosti v Dracově žaludku se ještě zhoršil, když si uvědomil, co by znamenalo, kdyby se kouzelničtí tvorové stávali slabšími. To by znamenalo, že se magie vytrácí, a jistá Dracova část už byla přesvědčená, že to je také přesně to, co zjistí. Nechtěl to vidět, nechtěl to vědět...

Harry Potter už byl na půli cesty ke dveřím. "Pojď, Draco! Nedaleko odsud je portrét, prostě je požádáme, aby sehnali někoho staršího, a hned to zjistíme! Máme kápě, když nás někdo uvidí, můžeme prostě utéct! Pojďme!"


Potom to už dlouho netrvalo.

Byl to široký obraz, ale ti tři lidé v něm vypadali poměrně vměstnaně. Byl tu muž středního věku z dvanáctého století oblečený v závinech černé látky; který mluvil ke smutně vypadající mladé ženě z čtrnáctého století, které se neustále kroutily vlasy kolem hlavy, jako kdyby byla nabitá statickým kouzlem; a ta mluvila k důstojnému, prošedivělému starému muži ze sedmnáctého století, s motýlkem z čirého zlata; jemuž byli schopni rozumnět.

Ptali se na mozkomory.

Ptali se na fénixe.

Ptali se na draky a troly a domácí skřítky.

Harry se zamračil, poukázal na to, že kouzelní tvorové, kteří potřebují nejvíce magie, by klidně mohly vymírat, a zeptal se na nejsilnější známou magickou bytost.

Na seznamu se neocitlo nic neznámého, až na temné stvoření zvané mozkožrout, které bylo vyhubeno Haroldem Sheaou, a které nebylo ani z poloviny tak strašlivé jako mozkomoři.

Zdálo se, že magičtí tvorové byli stejně silní jako kdykoli dřív.

Nevolnost v Dracově žaludku povolila, teď se cítil jen zmatený.

"Harry," řekl Draco v polovině stracova překladu všech jedenácti dovedností beholderových oči, "co to znamená?"

Harry pozvedl prst a starý muž dokončil výčet.

Pak Harry všem portrétům poděkoval za pomoc – Draco, více méně automaticky, udělal to samé a s větší grácií – a zamířili zpátky do třídy.

A Harry vytáhl původní papír s hypotézami a začal psát.

Pozorování:

Kouzelníci nejsou tak mocní jako byli v době založení Bradavic

Hypotézy:

1. Magie sama se vytrácí
2. Kouzelníci se kříží s mudly a motáky
3. Ztrácí se vědomosti o mocných kouzlech
4. Kouzelníci v dětství jedí špatný druh jídla, nebo je oslabuje něco jiného kromě krve.
5. Mudlovská technologie interferuje s magií (posledních 800 let?)
6. Silnější kouzelníci mají méně dětí (Draco= jedináček? Zkontrolovat zda 3 mocní kouzelníci, Quirrell/ Brumbál/ Pán zla, mají nějaké děti.)

Testy:

A. Existují kouzla, která známe, ale nejsme schopni seslat (1 nebo 2), nebo existují ztracená kouzla, která už nejsou známa (3)? Výsledek: Neřešitelné následkem Merlinova interdiktu. Není známé žádné nesesílatelné zaklínadlo, ale je možné, že žádná taková jen nebyla předávána dál.

B. Sesílali někdejší prváci stejné druhy kouzel, stejně náročné jako dnes? (Slabý důkaz pro 1 oproti 2, ale s krví by se také mohla vytrácet jen silná kouzla.) Výsledek: Úroveň kouzel pro první ročník je stejná teď jako kdysi.

C. Dodatečný test, který rozliší mezi 1 a 2 za pomocí vědeckých poznatků o krvi, vysvětlím později. Výsledek: Existuje jen jedno místo v receptu, které s člověka dělá kouzelníka, buď máte dva papíry říkající 'magie' nebo ne.

D. Ztrácejí kouzelní tvorové svou sílu? Rozlišuje 1 od (2 nebo 3). Výsledek: Kouzelní tvorové jsou stejně silní jako kdysi.

"A selhalo," řekl Harry Potter. "B je slabý důkaz pro 1 oproti 2. C falsifikuje 2. D falsifikuje 1. 4 bylo nepravděpodobné a B svědčí i proti 4. 5 bylo nepravděpodobné a D svědčí proti němu. 6 je falsifikováno spolu s 2. Takže zbývá 3. Merlinův interdikt nebo ne, nedokázal jsem najít žádná známá kouzla, která by nemohla být seslána. Takže když to všechno sečteme, vypadá to, že se ztrácí vědomosti."

A past sklapla.

Hned jak panika opadla, hned jak Draco pochopil, že ne, magie se nevytrácí, trvalo jen pět vteřin než mu to došlo.

Draco se odstrčil od stolu a vstal tak prudce, že židle se skřípavým zvukem projela po podlaze a spadla.

"Takže to všechno byl jen hloupý trik."

Harry Potter na něj stále ze své židle na chvíli zadíval. Pak tichým hlasem promluvil. "Byl to spravedlivý test, Draco. Kdyby vyšel nějak jinak, přijmul bych to. S takovou věcí bych nepodváděl. Nikdy. Nepodíval jsem se na tvá data, než jsem vyslovil svoji předpověď. Rovnou jsem ti řekl, že Merlinův interdikt znemožnil první experiment -"

"Ach," řekl Draco, do hlasu se mu začínal vkrádat vztek, "tak ty jsi nevěděl, jak celá tahle věc vyjde?"

"Nevěděl jsem nic, co bys nevěděl ty," řekl Harry, stále tiše. "Přiznávám, že jsem měl podezření. Hermiona Grangerová je příliš silná, měla by být sotva čarodějkou, a to není, jak může být mudlorozená nejlepší kouzelnící v Bradavicích? A ze svých esejů také dostává nejlepší známky, bylo by příliš velkou shodou okolností, aby jediná dívka byla nejsilnější jak magicky, tak akademicky, pokud pro obojí neexistuje společná příčina. Existence Hermiony Grangerové napovídala, že tu je jen jedna věc, která z tebe dělá kouzelníka, něco, co buď máš anebo ne, a rozdíl v síle pochází z toho, jak mnoho známe, a jak mnoho trénujeme. A neexistuje jiné vyučování pro mudlorozené a čistokrevné, a tak dále. Bylo tu mnoho věcí, které by neseděly, pokud by svět fungoval, jak jsi tvrdil. Ale, Draco, neviděl jsem nic, co bys neviděl i ty sám. Neprovedl jsem žádné testy, o kterých bys nevěděl. Nepodváděl jsem. Chtěl jsem, abychom našli odpověď spolu. A nikdy mě ani nenapadlo, že by se z našeho světa mohla vytrácet magie, dokud jsi to neřekl. Ten nápad vyděsil i mě."

"Pro mě za mě," řekl Draco. Urputně se snažil kontrolovat hlas a nezačít na Harryho ječet. "Říkáš, že o tom nikomu neřekneš."

"Ne, aniž bych to s tebou předem zkonzultoval," řekl Harry. Rozevřel dlaně v prosebném gestu. "Draco, jsem tak milý, jak jen dokážu, ale ukázalo se, že svět takový prostě není."

"Fajn. Pak jsme spolu skončili. Prostě odsud odejdu a zapomenu, že se cokoli z toho kdy stalo."

Draco se otočil na patě, v hrdle ho pálil pocit zrady a v tu chvíli si uvědomil, že Harryho Pottera měl doopravdy rád, a ta myšlenka ho ani na chvilku nezpomalila, když vyrazil ke dveřím ze třídy.

A znovu se ozval Harryho hlas, tentokrát hlasitější a znepokojený.

"Draco... nemůžeš zapomenout. Copak to nechápeš? To byla tvoje oběť."

Draco se v polovině kroku zastavil a otočil se. "O čem to mluvíš?"

Ale v páteři už ho ledově mrazilo.

Věděl to, ještě než to Harry Potter vyslovil.

"Aby ses stal vědcem. Zpochybnil jsi jednu svou víru, a ne jen tak kdejakou, ale něco, co pro tebe mělo obrovskou důležitost. Provedl jsi experimenty, shromáždil jsi data a výsledek prokázal, že tvoje víra byla nepravdivá. Viděl jsi výsledky a pochopil jsi, co znamenají." Harry hlas zaváhal. "Pamatuj, Draco, pravdivou víru takovým způsobem obětovat nemůžeš, protože pak by jí experimenty potvrdily, a ne vyvrátily. Tvojí obětí, aby ses stal vědcem byla tvoje falešná víra, že kouzelnická krev se míšením oslabuje."

"To není pravda!" řekl Draco. "Tu víru jsem neobětoval. Stále jí mám!" Jeho hlas byl hlasitější a chlad se zhoršoval.

Harry Potter zavrtěl hlavou. Hlas z něj vyšel jen jako šepot. "Draco... je mi líto, Draco, ale ty už tomu nevěříš, už ne." Harryho hlas znovu zesílil. "Dokážu ti to. Představ si, že ti někdo řekne, že mají doma draka. Ty jim řekneš, že ho chceš vidět. Oni řeknou, že je to neviditelný drak. Ty řekneš fajn, pak ho chceš slyšet se hýbat. Oni řeknou, že je to neslyšitelný drak. Řekneš, že vezmeš trochu mouky a hodíš ho na draka, abys mohl vidět jeho obrys. Oni řeknou, že mouka drakem jen projde. Jde o to, že oni dopředu vědí, že všechno vyjde přesně tak, jak by to vyšlo, kdyby tam žádný drak nebyl, dopředu vědí, jaké výmluvy musejí vytvářet. Takže možná říkají, že tam drak je. Možná i věří, že věří tomu, že tam drak je, tomu se říká víra ve víru. Ale ve skutečnosti tomu nevěří. Můžeš se mýlit v tom, čemu věříš, většina lidí si nikdy neuvědomí, že je rozdíl mezi věřením v něco a přesvědčením, že je dobré v něco věřit." Harry Potter teď vstal z lavice a udělal pár kroků k Dracovi. "A Draco, ty už nevěříš v krevní purismus. Ukážu ti, že tomu tak je. Pokud má krevní purismus pravdu, pak Hermiona Grangerová nedává smysl, takže, co by ji mohlo vysvětlit? Možná je to kouzelnický sirotek vychovaný mudly, zrovna jako? Můžu za Grangerovou jít a požádat ji o fotku jejích rodičů, abychom se podívali, jestli se jim podobá. Čekáš, že jim nebude podobná? Měli bychom jít ten test udělat?"

"Dali by ji k jejím příbuzným," řekl Draco třesoucím se hlasem. "Pořád by vypadali podobně."

"Tak vidíš. Už sám víš, pro jaký experimentální výsledek musíš vytvářet výmluvu. Pokud bys stále věřil v krevní purismus, řekl bys, jasně, pojďme se podívat, vsadil bych se, že se svým rodičům vůbec nepodobá, je příliš silná, než aby skutečně byla mudlorozená-"

"Dali by ji k jejím příbuzným!"

"Vědci umí udělat test, kterým zkontrolují, jestli je někdo skutečně něčím dítětem. Grangerová by k tomu pravděpodobně svolila, kdybych její rodině dostatečně zaplatil. Ona by se výsledků nebála. Takže, co očekáváš, že ten test ukáže? Řekni mi, abychom ho udělali, a uděláme ho. Ale ty už víš, jak to dopadne. Vždycky to budeš vědět. Nikdy nebudeš schopný zapomenout. Můžeš si přát, abys v krevní purismus věřil, ale sám budeš vždycky očekávat, že se věci stanou přesně tak, jako kdyby existovala jen jediná věc, která dělá z člověka kouzelníka. To byla tvá oběť, aby ses stal vědcem."

Draco přerývavě dýchal. "Uvědomuješ si, co jsi to udělal?" Draco se vrhl dopředu a popadl Harryho za límec hábitu. Hlas mu vystoupal k jekotu, v tichu zavřené třídy zněl nesnesitelně hlasitě. "Uvědomuješ si, co jsi to udělal?"

Harryho hlas se třásl. "Měl jsi víru. Ta víra byla falešná. Pomohl jsem ti si to uvědomit. Co je skutečné, už je skutečné, tím, že toho držíme se to nezhorší-"

Prsty Dracovy pravé ruky se sevřely v pěst, která klesla, nezastavitelně vypálila a přaštila Harryho Pottera do čelisti tak tvrdě, že jeho tělo narazilo na lavici a pak na podlahu.

"Pitomče!" zaječel Draco. "Pitomče! Pitomče!"

"Draco," zašeptal Harry z podlahy, "Draco, je mi to líto, nemyslel jsem si, že se něco takového stane ještě měsíce, nečekal jsem, že se v tobě vědec probudí takhle rychle, myslel jsem, že budu mít delší čas, abych tě připravil, naučil tě techniky, díky kterým bude omyl méně bolet-"

"A co otec?" řekl Draco. Hlas se mu třásl vztekem. "Chystal jsi se připravit jeho, nebo tě prostě jen nezajímalo, co se stane potom?"

"Jemu nic nesmíš říct!" řekl Harry, hlas se mu poplašeně zvedl. "Není vědec! Slíbil jsi, Draco!"

Na chvilku mu myšlenka, že se otec nic nedozví přinesla úlevu.

A pak se v něm začal zvedat skutečný vztek.

"Takže jsi plánoval, že mu budu muset lhát a tvrdit mu, že stále věřím," řekl Draco třesoucím se hlasem. "Vždycky mu budu muset lhát a teď, vyrostu, nebudu moci být smrtijedem, a ani mu nebudu schopný říct proč ne."

"Pokud tě tvůj otec skutečně miluje," zašeptal Harry z podlahy, "bude tě milovat dál, i když se nestaneš smrtijedem, a zní to, že tě tvůj otec skutečně miluje, Draco-"

"Tvůj nevlastní otec je vědec," řekl Draco. Slova z něj vystřelila jako vrhací nože. "Pokud by ses nehodlal stát vědcem, bude tě stále milovat. Ale budeš pro něj o něco méně speciální."

Harry sebou trhl. Otevřel pusu, aby řekl 'omlouvám se', a pak si to rozmyslel a pusu zase zavřel, což od něj bylo buď velmi chytré nebo velmi šťastné, protože Draco by se ho v tom případě klidně mohl pokusit zabít.

"Měl jsi mě varovat," řekl Draco. Stoupl mu hlas. "Měl jsi mě varovat!"

"To...to jsem udělal, pokaždé, když jsem ti říkal o moci, řekl jsem ti o její ceně. Řekl jsem, že musíš přiznat, když se mýlíš. Řekl jsem, že tahle stezka pro tebe bude nejtěžší. Že tohle je oběť, kterou musí podstoupit každý, kdo se chce stát vědcem. Řekl jsem, 'co když experiment řekne jednu věc, a tvoje rodina a přátelé jinou'-"

"Tomu říkáš varování?" Teď už Draco křičel. "Tomu říkáš varování. Když děláš rituál, který vyžaduje trvalou oběť?"

"Já...asi..." Chlapec na podlaze polkl. "Možná to nebylo jasné. Omlouvám se. Ale co pravda dokáže zničit, to zničit má."

Praštit ho jednou nestačilo.

"V jedné věci se mýlíš," řekl Draco vražedným hlasem. "Grangerová není nejsilnějším studentem v Bradavicích. Jenom ve výuce dostává nejlepší známky. Brzy poznáš ten rozdíl."

Na Harryho tváři se objevil náhlý šok, a rychle se zkusil vyškrábat na nohy -

Ale už pro něj bylo příliš pozdě.

"Expelliarmus!"

Harryho hůlka přelétla přes místnost.

"Gom jabbar!"

Do Harryho levé ruky se zabodla dávka inkoustové černoty.

"Tohle je mučící zaklínadlo," řekl Draco. "Slouží k získávání informací. Chystám se ho na tobě nechat a na odchodu za sebou zamknout dveře. Možná nastavím zamykací kouzlo tak, aby po pár hodinách zmizelo. Možná nezmizí dřív, než tu zemřeš. Užij si to."

Draco hladce ustupoval, hůlku stále namířenou na Harryho. Dracova ruka se natáhla dolů a, aniž by se mu zachvěla paže, popadla jeho brašnu.

Bolest se začala objevovat na Harryho tváři už když promluvil. "Takže Malfoyovi nepodléhají zákonům omezujícím magii nezletilých? Není to tím, že by tvoje krev byla silnější. Je to protože jsi cvičil. Na začátku jsi byl zrovna tak slabý, jako kdokoli jiný. Mám pravdu?"

Dracova ruka svírající hůlku zesinala, ale jeho paže zůstala neochvějná.

"Jenom abys věděl," řekl Harry skrz sevřené zuby, "kdybys ty řekl mě, že se mýlím, vyslechl bych tě. Nikdy bych tě nemučil, kdybys mi ukázal, že se mýlím. A to mi ukážeš. Jednou. Už se v tobě probudil vědec, a i kdyby ses nikdy nenaučil své síly využívat, vždycky budeš," Harry zalapal po dechu, "hledat, způsoby, jak, otestovat, svoje domněnky-"

Draco teď ustupoval o něco méně elegantněji a o něco rychleji, a musel se snažit, aby udržel hůlku namířenou na Harryho, zatímco se natahoval dozadu, aby otevřel dveře a vystoupil z učebny.

Pak Draco dveře znovu zavřel.

Seslal nejmocnější zamykací zaklínadlo, jaké znal.

Počkal, dokud neuslyší Harryho první výkřik, než seslal Quietus.

A pak odešel pryč.


"Áááááááhh! Finite incantatem! Áááááááhhh!"

Harryho levou ruku jako by ponořili do vařícího oleje, a nechali ji v něm. Vložil do Finite Incantatem tolik síly, kolik jen dokázal, a stále to nezabíralo.

Některé kletby vyžadovaly specifická protikouzla, nebo ani nebyly odvolatelné, nebo byl Draco možná prostě o tolik silnější.

"Ááááááááhh!"

Harryho jeho ruka teď vážně začínala bolet a to narušovalo jeho pokusy myslet kreativně.

O několik výkřiků později si Harry uvědomil, co musí udělat.

Jeho váček byl, bohužel, na špatné straně jeho těla, a vyžádalo si trochu kroucení, aby k němu došáhl, obzvlášť když s sebou jeho druhá ruka v reflexu mlátila v nezastavitelném pokusu setřást zdroj bolesti.

"Léčitelův áááááá balíček! Léčitelův balíček!"

Na podlaze bylo zelené světlo příliš slabé, než aby se podle něj dalo pořádně orientovat.

Harry se nedokázal postavit. Nedokázal se plazit. Dokutálel se po podlaze k místu, kde si myslel, že by měla být jeho hůlka, a nebyla tam, a podařilo se mu se na jedné ruce dost zvednout, aby spatřil, kde hůlka je, dokutálel se tam, sebral hůlku, a odkutálel se zpátky k léčitelovu balíčku. Celé to zahrnovalo i hodně křičení a trochu zvracení.

Lumos se Harrymu podařilo seslat až na osmý pokus.

A potom, no, balíček nebyl navrhnutý k otevírání jednou rukou, protože všichni kouzelníci byli idioti, jak jinak. Harry musel použít zuby a chvíli mu zabralo, než se mu podařilo omotat si tlumící látku přes levou ruku.

Když všechen cit z levé ruky konečně zmizel, Harry dovolil svému mozku se na chvíli rozpadnout, zůstal nehybně ležet na podlaze a chvíli plakal.

Dobrá, řekla si Harryho mysl tiše sama pro sebe, když se vzpamatovala dost na to, aby znovu byla schopna myslet ve slovech. Stálo to za to?

Harryho funkční ruka se pamalu natáhla k lavici.

Harry se vytáhl na nohy.

Zhluboka se nadechl.

Vydechl.

Usmál se.

Nebyl to moc veselý úsměv, ale i tak to úsměv byl.

Děkuji vám, profesore Quirrelle, bez vás bych prohrát nedokázal.

Ještě Draca nenapravil, ani zdaleka ne. Navzdory tomu, čemu Draco sám teď může věřit, pořád ještě je dítětem smrtijeda skrz naskrz. Pořád je klukem, který vyrostl v přesvědčení, že "znásilnění" je něco, co dělají všechny cool starší děti. Ale že to byl sakra začátek.

Harry by nemohl říct, že všechno šlo podle plánu. Všechno šlo přesně podle naprosté momentální improvizace. Plán po něčem takovém nevolal přibližně až do prosince, dokud Harry Draca nenaučí techniky, jak neodmítat pozorované důkazy.

Ale když na Dracově obličeji spatřil ten strach, uvědomil si, že Draco už bere alternativní hypotézu vážně, a chopil se příležitosti. Jeden případ skutečné zvědavosti měl v racionalitě stejnou vykupovací sílu jako jeden případ pravé lásky ve filmech.

Když se nad tím tak zamyslel, dal si několik hodin na učinění nejvýznamnějšího objevu v historii magie, a měsíce na prolomení nevyvinutých mentálních bariér jedenáctiletého kluka. To by mohlo ukazovat na nějaký hlavní kognitivní deficit, pokud šlo o jeho odhadování času potřebného k splnění daných cílů.

Dostane se za tohle do vědeckého pekla? Nebyl si jistý. Snažil se Draca udržet soustředěného na možnost, že by se magie mohla ztrácet, ujistil se, že Draco sám udělá první část experimentu, který tím směrem bude nejprve ukazovat. Počkal až po tom, co vysvětlí genetiku, aby Draca podnítil, aby si vzpomněl na kouzelné tvory (i když Harry přemýšlel spíš o starodávných artefaktech, jako byl Moudrý klobouk, jemuž podobný už nikdo nedokázal stvořit, ale který stále fungoval). Ale ve skutečnosti nezveličil žádný důkaz, nepřekroutil žádné výsledky. Když Merlinův interdikt znemožnil test, který měl být definitivní, řekl to Dracovi narovinu.

A pak, pokud jde o tu další část...

Ale on ve skutečnosti Dracovi nelhal. Draco tomu uvěřil, a to z toho udělalo pravdu.

Konec, po pravdě, nebyl zrovna zábavný.

Harry se otočil a doklopýtal ke dveřím.

Čas na otestování Dracova zamykacího kouzla.

Prvním krokem bylo jednoduše zkusit otočit klikou. Draco mohl blafovat.

Draco neblafoval.

"Finite Incantatem." Harryho hlas vyzněl docela ochraptěle, a cítil, že kouzlo se nechytlo.

Takže to Harry zkusil znovu, a tentokrát mu připadalo, že uspěl. Ale další zakroucení klikou ukázalo, že kouzlo nefungovalo. No, žádné překvapení.

Čas na větší kalibr. Harry se zhluboka nadechl. Tohle kouzlo patřilo mezi nejmocnější, co se zatím naučil.

"Alohomora!"

Potom co to řekl, se trochu zapotácel.

A dveře od třídy se stále neotevřely.

To Harryho šokovalo. Samozřejmě, k Brumbálově zakázané chodbě se neplánoval ani přiblížit. Ale kouzlo na otevírání magických zámků se mu i tak zdálo užitečné, takže se je stejně naučil. Sloužila snad Brumbálova zakázaná chodba k lákání lidí tak hloupých, že si nevšimli, že zabezpečení je horší, než sjakým se dokázal vytasit Draco Malfoy?

Harrymu se znovu začínal vkrádat do těla strach. Štítek v léčitelském balíčku říkal, že tlumící látku je bezpečné použít jen po dobu třiceti minut. Potom automaticky odpadne a bude k nepoužití po dalších 24 hodin. Právě teď bylo 18:51. Tlumící látku na sebe omotal asi před pěti minutami.

Takže o krok ustoupil a prohlédl si dveře. Byly tvořeny solidním panelem tmavého dubového dřeva, narušeného jedině kovovou mosaznou klikou.

Harry neznal žádná výbušná nebo řezací nebo rozbíjející kouzla, a přeměněnit něco ve výbušninu by porušilo přeměňovací pravidlo o věcech, které se nesměly pálit. Kyselina byla tekutinou a vytvořila by dým...

Ale něco takového nebylo žádnou překážkou pro kreativního myslitele.

Harry položil hůlku na dveřní mosazné trámy a soustředil se na bavlnu, ne v žádné materiální podobě, ale jako pouhou abstrakci, a také na čistý materiál beze vzoru, který by z něj tvořil mosazný trám. Přenesl obě představy dohromady, vnutil tvar do substance. Hodina procvičování přeměňování každý den po dobu jednoho měsíce Harryho dostala do stádia, kdy byl schopen přeměnit objekt pod pět čtverečních centimetrů za necelou minutu.

Po dvou minutách se trám vůbec nezměnil.

Ať už Dracovo zamykací kouzlo vymyslel kdokoli, očividně ho to napadlo také. Nebo dveře byly součástí Bradavic, a hrad byl immuní.

Jeden pohled mu prozradil, že stěny jsou tvořeny solidním kamenem. Podlaha zrovna tak. Strop také. Nemohli jste odděleně přeměnit něco, co bylo součástí jednolitého kamene; Harry by musel přeměnit celou zeď, což by mu zabralo hodiny nebo možná dny soustavné námahy, pokud by něco takového vůbec zvládl, a pokud stěna nebyla nedotknutelná spolu se zbytkem celého hradu...

Harryho obraceč času se neměl otevřít před devátou hodinou. Po tom by mohl jít zpátky do šesté hodiny, kdy dveře ještě zamčené nebyly.

Jak dlouho tak to mučící zaklínadlo může vydržet?

Harry ztěžka polkl. Do očí se mu znovu začaly vkrádat slzy.

Jeho brilantně kreativní mozek mu právě učinil geniální návrh, že by si mohl ruku jednoduše uříznout za pomoci pilky ze sady nářadí, kterou měl uloženou ve váčku, což by očividně bolelo, ale mohlo by to bolet o hodně méně, než Dracovo mučící zaklínadlo, vzhledem k tomu, že nervy budou pryč; a v léčitelově balíčku měl škrtidla.

A to byl zjevně neuvěřitelně stupidní nápad, kterého by Harry litoval po celý zbytek svého života.

Ale Harry nevěděl, jestli vydrží dvě hodiny mučení.

Chtěl se dostat ze třídy, chtěl se dostat ze třídy hned teď, nechtěl tu dvě hodiny s křikem čekat, až bude moci použít obraceč času, potřeboval se dostat pryč a najít někoho, kdo to mučící kouzlo dokáže sejmout...

Mysli! Zakřičel Harry na svůj mozek. Mysli! Mysli!


Zmijozelské místnosti byly z větší části prázdné. Lidé byli na večeři. Draco sám z nějakého důvodu neměl hlad.

Zavřel ze sebou dveře do svého soukromého pokoje, zamkl je, seslal na ně zamykací a tišící kouzlo, sedl si na postel a rozbrečel se.

Nebylo to fér.

Nebylo to fér.

Tohle bylo poprvé, co Draco doopravdy prohrál, otec ho varoval, že skutečná prohra bude bolet, ale on toho prohrál tolik, nebylo to fér, vůbec nebylo fér, prohrát všechno hned poprvé, co prohrál.

Někde v podzemí kluk, kterého měl Draco doopravdy rád, křičel bolestí. Nikdy předtím nezranil někoho, koho by měl rád. Trestání lidí, kteří si to zasloužili měla být zábava, ale z tohohle mu jen bylo nanic. Na tohle ho otec neupozorňoval a Draca napadlo, jestli je to těžká lekce, kterou se musí naučit v dospívání každý, nebo to jen on sám je tak slabý.

Draco si přál, aby ječela Pansy. Tak by to bylo lepší.

A nejhorší na tom bylo, že věděl, že by mohlo být chybou zranit Harryho Pottera.

Kdo jiný tu teď pro Draca byl? Brumbál? Po tom co udělal? To raději uhoří zaživa.

Bude se muset vrátit k Harrymu Potterovi, protože nikam jinam jít nemůže. A pokud Harry Potter řekne, že o něj nestojí, pak se z Draca stane nicka, jenom ubohý malý chlapeček, který nikdy nebude smrtijedem, nikdy se nepřipojí k Brumbálově straně, nikdy se nenaučí vědu.

Ta past byla perfektně nastražena, perfektně provedena. Otec Draca znovu a znovu varoval, že to, co jste obětovali temným rituálům, není možné získat zpět. Ale otec netušil, že ti proklatí mudlové vymysleli rituály, ke kterým nebylo třeba hůlek, rituály, do kterých jste mohli být vlákáni, aniž jste to tušili, a to bylo jen jedno z těch příšerných tajemství, které znali vědci, a které s sebou přinesl Harry Potter.

Draco se rozplakal víc.

Tohle nechtěl, tohle nechtěl, ale nedalo se to vzít zpátky. Bylo příliš pozdě. Už byl vědcem.

Věděl, že by se měl vrátit, osvobodit Harryho a omluvit se mu. Tak by vypadalo chytré jednání.

Místo toho Draco zůstal v posteli a brečel.

Už Harryho Pottera zranil. Tohle mohla být jediná příležitost, kterou k tomu kdy dostane, a tahle jediná vzpomínka mu možná bude muset vystačit do konce života.

Jen ať si ječí.


Harry upustil pozůstatky své pilky na zem. Ukázalo se, že mosazné trámy jsou odolné, ani je nepoškrábal. A teď začínal mít podezření, že i zoufalý čin v podobě přeměnění kyseliny nebo výbušnin, by možná na tyhle dveře nemusel stačit. Na druhou, lepší, stranu, ten pokus zničil pilku.

Jeho hodinky oznamovaly 19:02, což znamenalo, že zbývalo méně než patnáct minut, a Harry se pokoušel si vzpomenout, jestli má ve váčku i jiné ostré předměty, které je třeba zničit, a pocítil další příval slz. Kdyby se tak mohl vrátit, až se jeho obraceč času otevře, a zabránit-

A Harry uvědomil, že je hloupý.

Tohle nebylo poprvé, co byl zamčený v místnosti.

Profesorka McGonagallová mu už řekla, jak tohle dělat správně.

... také mu řekla, aby obraceč času na takovéhle věci nepoužíval.

Uvědomí si profesorka McGonagallová, že tahle situace má nárok na speciální výjimku? Nebo mu prostě vezme obraceč času úplně?

Harry si posbíral všechny věci, všechny důkazy, do svého váčku. Pulírexo se postaralo o zvratky na podlaze, i když už ne o potem zmáčený hábit. Nechal převržené lavice převržené, nebylo to tak důležité, aby se je pokoušel obracet jednou rukou.

Když skončil, podíval se na hodinky: 19:04.

A pak čekal. Ubíhající vteřiny mu připadaly jako roky.

V 19:07 se dveře otevřely.

Hlava profesora Kratiknota, se svým nadýchaným plnovousem, vypadala poměrně znepokojeně. "Jste v pořádku, Harry?" zeptal se pisklavým hlasem ředitel havraspárské koleje. "Dostal jsem vzkaz, že tu budete zamčený-"


24. Machiavellská hypotéza inteligence



Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

Gramatická kontrola: Kometa



3. dějství

Draco s rozbouřeným žaludkem čekal v malém skleněném výklenku, který objevil poblíž Velké síně.

Bude tu cena a nebude malá. To Dracovi došlo hned, jak se probudil a uvědomil si, že se neodvažuje vejít do Velké síně na snídani, protože by tam mohl spatřit Harryho Pottera, a netušil, co by se stalo po tom.

Přiblížily se kroky.

"Tak sme tu," řekl Vincentův hlas. "Šéf dneska nemá zrovna dobrou náladu, takže si koukejte dávat bacha."

Draco toho idiota zaživa stáhne z kůže a jeho holé tělo pošle zpátky spolu s žádostí o inteligentnějšího služebníka, například mrtvého křečka.

Jeden se pár kroků vzdálil, druhý postoupil blíž.

Bouře v Dracově žaludku se zhoršila.

Harry Potter se mu objevil před očima. Jeho tvář byla pečlivě neutrální, ale jeho modře lemovaný hábit vypadal podivně nakřivo, jako by nebyl nasazen tak docela správně-

"Tvoje ruka," řekl Draco naprosto bezmyšlenkovitě.

Harry zvedl svou levou ruku, jako by se na ni sám chtěl podívat.

Od lokte dolů jen ochable visela, jako mrtvá.

"Madam Pomfreyová říká, že to není trvalé," řekl Harry tiše. "Říká, že do začátku zítřejší výuky bych už měl být téměř v pořádku."

Na kratičký okamžik mu ta novinka ulevila.

Pak to Dracovi došlo.

"Šel jsi za madam Pomfreyovou," zašeptal Draco.

"Samozřejmě, že ano," řekl Harry Potter, jako by ohlašoval očividné. "Nemohl jsem hýbat rukou."

Dracovi pomalu začínalo docházet jaký naprostý hlupák byl, daleko horší než ti starší zmijozelové, na kterých si smlsl.

Prostě považoval za samozřejmé, že nikdo nepůjde za autoritami, když jim něco udělá Malfoy. Že nikdo nebude chtít, aby na sebe zaměřil zrak Luciuse Malfoye.

Ale Harry Potter nebyl vystrašený malý mrzimor, který by se snažil vyklidit hrací plochu. Sám už hrál a otcův zrak už na něj byl upřený.

"Co dalšího madam Pomfreyová řekla?" zeptal se Draco se srdcem v hrdle.

"Profesor Kratiknot řekl, že kouzlo seslané na mojí ruku je mučící zaklínadlo patřícící k černé magii a tudíž mimořádně vážná záležitost, a že odmítat prozradit, kdo ho seslal je naprosto nepřijatelné."

Nastalo dlouhé ticho.

"A pak?" řekl Draco třesoucím se hlasem.

Harry Potter se lehce usmál. "Hluboce jsem se omluvil, načež se profesor Kratiknot zatvářil velmi přísně, a pak jsem mu řekl, že ta celá věc je v pravdě mimořádně vážná, tajná, delikátní záležitost, a že pan ředitel je o tom projektu už informován."

Draco zalapal po dechu. "Ne! Kratiknot něco takového jen tak nepřijme! Zkontroluje si to u Brumbála!"

"Přesně tak," řekl Harry Potter. "Ihned jsem byl zatáhnut do ředitelny."

Teď už se Draco třásl. Pokud Brumbál Harryho Pottera vezme před starostolec, dobrovolně nebo ne, a Chlapec-který-přežil pod veritasérum dosvědčí, že ho Draco mučil... Harryho Pottera mělo v oblibě příliš mnoho lidí, otec by to hlasování mohl prohrát...

Otec by mohl být schopný přesvědčit Brumbála, aby to nedělal, ale bude ho to stát. Příšerně moc. Hra teď měla pravidla, nemohli už jste jen tak někomu hrozit. Ale Draco Brumbálovi do rukou vpochodoval z vlastní svobodné vůle. A Draco byl velmi cenným zajatcem.

I když vzhledem k tomu, že teď už nemůže být smrtijedem, asi o něco méně cenným, než si otec myslel.

Ta myšlenka mu trhala srdce jako řezací zaklínadlo.

"Pak co?" zašeptal Draco.

"Brumbál si okamžitě odvodil, že jsi to byl ty. Ví, že jsme se stýkali."

Nejhorší možný scénář. Pokud by Brumbál neuhádl kdo to udělal, možná by si netroufl použít nitrozpyt jenom proto, aby to zjistil... ale pokud to Brumbál věděl...

"A?" vynutil tu hlásku ze sebe Draco.

"A trošku jsme si pohovořili."

"A?"

Harry Potter se zakřenil. "A já jsem mu vysvětlil, že je v jeho nejlepším zájmu nic nedělat."

Dracova mysl narazila do cihlové zdi a roztříštila se. Prostě jen na Harryho Pottera zůstal zíral, se spadlou čelistí jako pitomec.

Zabralo mu řádnou chvíli, než si vzpomněl.

Harry znal Brumbálovo záhadné tajemství, to které Snape používal jako svůj trumf.

Jako by to měl před očima. Brumbál s vážným výrazem, skrývající dychtivost, zatímco Harrymu vysvětloval, o jak příšerně vážnou záležitost tu jde.

A Harry zdvořile říkající Brumbálovi, ať drží pusu na zámek, pokud ví, co je pro něj dobré.

Otec Draca varoval před takovými lidmi, před lidmi, kteří vás mohli zničit, ale přesto byli tak sympatičtí, že bylo těžké je pořádně nenávidět.

"Po čemž," řekl Harry, "ředitel řekl profesorovi Kratiknotovi, že toto skutečně je tajná a delikátní záležitost, o které byl informován, a že si nemyslí, že tlačit na to by pomohlo mě, nebo komukoli jinému. Profesor Kratiknot začal říkat něco o tom, že ředitelovy obyvklé intriky zašly příliš daleko, a v tom bodě jsem ho musel přerušit, a vysvětlit mu, že se jednalo o můj vlastní nápad a ne nic, do čeho by mě ředitel vtlačil, takže se profesor Kratiknot otočil a začal dávat kázání mně, a ředitel ho přerušil a řekl, že jakožto Chlapec-který-přežil jsem odsouzen prožívat divná a nebezpečná dobrodružství, takže je bezpečnější, když se do nich budu dostávat úmyslně, než abych čekal, až se stanou nějakou náhodou, a v tom bodě profesor Kratiknot rozhodil své malé ručičky do vzduchu a začal vysokým hlasem ječet na nás na oba, že ho nezajímá, co to spolu pečeme, ale že dokud jsem v havraspárské koleji, tohle už se znovu nestane, nebo mě vyhodí, a já si budu moct jít do Nebelvíru, kam všechno tohle brumbálování patří-"

Harry Dracovi jeho nenávist velmi ztěžoval.

"Každopádně," řekl Harry, "nechci se nechat vyhodit z Havraspáru, tak jsem profesorovi Kratiknotovi slíbil, že nic takového už se znovu nestane, a pokud ano, prostě mu řeknu, kdo to udělal."

Harryho oči měly být chladné. Nebyly. Jeho hlas by to měl vyslovit jako vražednou hrozbu. Nevyslovil.

A Draco spatřil otázku, která měla být očividná, a ta tu atmosféru ihned zabila.

"Proč...jsi to neudělal?"

Harry přešel k oknu, do malého paprsku slunečního světla, které svítilo do výklenku, a otočil hlavu ven, k travnatým bradavickým pozemkům. Záře svítila na něj, na jeho hábit a tvář.

"Proč jsem to neudělal?" řekl Harry sevřeným hlasem. "Řekl bych, že jsem se na tebe prostě nedokázal zlobit. Věděl jsem, že jsem tě zranil jako první. Dokonce to ani nenazvu vyrovnaným, protože co jsem udělal já tobě bylo horší, než co jsi udělal ty mně."

Bylo to jako narazit do další stěny. Harry by klidně mohl mluvit starořečtinou, Draco by mu nerozumněl o nic lépe.

Dracův mozek zapátral po vzorech a vrátil se s prázdnou. To prohlášení bylo přiznáním, které nebylo v Harryho nejlepším zájmu. Nebylo to ani to, co by Harry měl říct, aby z Draca udělal loajálnějšího služebníka, teď když nad ním měl moc. To by zdůrazňoval jak laskavý byl, ne jak moc Draca zranil.

"I tak," řekl Harry, teď tišším hlasem, skoro šeptem, "prosím, nedělej to znovu, Draco. Bolelo to, a já si nejsem jistý, jestli bych ti podruhé dokázal odpustit. Nejsem si jistý, jestli bych to vůbec chtěl zkoušet."

Draco to prostě nechápal.

Zkoušel se s ním Harry přátelit?

Harry Potter v žádném případě nemohl být tak hloupý, aby věřil, že něco takového je možné po tom, co udělal.

Mohli jste být něčím přítelem a spojencem, jako to Draco zkoušel s Harrym, nebo jste jim mohli zničit celý život a nenechat jim jinou možnost. Ne obojí.

Ale pak Draco nechápal, o co jiného se to Harry mohl pokoušet.

A napadla ho zvláštní myšlenka, něco, o čem Harry včera nepřestával mluvit.

A ta myšlenka zněla: Otestuj to.

Už se v tobě probudil vědec, řekl Harry, a i kdyby ses nikdy nenaučil své síly využívat, vždycky budeš hledat způsoby, jak, otestovat svoje domněnky-" Ta nejasná slova pronesená v bolestném lapání po dechu, nepřestávala kolovat Dracovou myslí.

Pokud Harry předstíral, že je lítostivým přítelem, který omylem někoho zranil...

"Tys to plánoval!" řekl Draco a zvládl do hlasu vložit podtón obvinění. "Neudělal jsi to, protože jsi byl rozčílený, udělal jsi to, protože jsi chtěl!"

Hlupáku, řekl by Harry Potter, samozřejmě, že jsem to plánoval, a teď jsi můj-

Harry se otočil zpátky k Dracovi. "Co se stalo včera nebylo plánem," řekl Harry, zdálo se, že mu hlas vázne v hrdle. "Plán zněl, že tě naučím, proč pro tebe vždycky bude lepší znát pravdu, a pak, že společně zkusíme odhalit pravdu o krvi, a jakákoli bude odpověď, přijmeme ji. Včera... jsem věci uspíšil."

"Vždycky je pro mě lepší znát pravdu," řekl Draco chladně. "Jako kdybys mi udělal laskavost."

Harry přikývl, čímž Draca zmátl kompletně, a řekl, "Co kdyby Lucius přišel s tím samým nápadem jako já, totiž, že problém je v tom, že silnější kouzelníci mají méně dětí? Mohl by začít program na podporu větších rodin u nejsilnějších čistokrevných. Po pravdě, pokud by krevní purismus měl pravdu, přesně to by Lucius měl dělat – adresovat problém na své straně, kde věci může změnit ihned. Právě teď, Draco, jsi jediným přítelem, kterého Lucius má, který by mu mohl zabránit v plýtvání námahy, protože jsi jediný, kdo zná skutečnou pravdu, a umí předpovídat skutečné výsledky."

Draca napadlo, že Harry Potter byl vychován na místě tak podivném, že teď v praxi byl spíše magickým tvorem než kouzelníkem. Draco prostě nedokázal uhodnout, co Harry řekne nebo udělá příště.

"Proč?" řekl Draco. Vložit do hlasu bolest a pocit zrady vůbec nebylo těžké. "Proč jsi mi to udělal? Jaký byl tvůj plán?"

"No," řekl Harry, "jsi Luciusův dědic a, věř tomu nebo ne, Brumbál si myslí, že patřím jemu. Takže bychom mohli vyrůst a bojovat proti sobě. Nebo bychom mohli dělat něco jiného."

Dracova mysl se kolem toho pomalu zvládla obtočit. "Chceš mezi nimi vyprovokovat boj, a uchvátit moc po tom, co budou oba vyčerpaní." Draco ucítil chlad na prsou. Tohle bude muset zastavit, ať už ho to bude stát cokoli-

Ale Harry zavrtěl hlavou. "Merline, ne!"

"Ne...?"

"Ty bys na něco takového nepřistoupil a já zrovna tak," řekl Harry. "Tohle je náš svět, nechceme ho zničit. Ale představ si, že, řekněme, by si Lucius myslel, že Konspirace je tvůj nástroj a že jsi na jeho straně, Brumbál by si myslel, že Konspirace je můj nástroj a já jsem na jeho straně, Lucius by si myslel, že jsi mě obrátil na jeho stranu a Brumbál by věřil, že Konspirace je moje, Brumbál by si myslel, že jsem tě já přetáhl na svou stranu a Lucius by věřil, že Konspirace je tvoje, a tak by nám oba pomáhali, ale jenom těmi způsoby, při kterých by si toho ten druhý nevšiml."

Draco nemusel předstírat oněmělost.

Otec ho jednou vzal na hru nazvanou Lightova tragédie, o tomhle neuvěřitelně chytrém zmijozelovi jménem Light, který se rozhodl očistit svět od zla za pomoci starodávného prstenu, který dokázal zabít kohokoli, čí jméno a podobu jste znali, a kterému se postavil jiný neuvěřitelně chytrý zmijozel, padouch jménem Lawliet, který nosil převlek, aby skryl svou pravou tvář; a Draco křičel a jásal na všech správným místech, obzvlášť uprostřed; a pak hra náhle skončila smutně a Draco byl strašně zklamaný a otec ho jemně upozornil, že to slovo ,tragédie' bylo hned v názvu.*

Později se ho otec zeptal, jestli chápe, proč na tu hru šli.

Draco řekl, že proto, aby se naučil být stejně mazaný jako Light a Lawliet až vyroste.



 

Otec řekl, že víc by se zmýlit nemohl a poukázal na to, že zatímco Lawliet si chytře zakryl tvář, neexistoval žádný dobrý důvod, proč by měl Lightovi říkat svoje jméno. Otec potom pokračoval a rozdrtil každou část hry, zatímco Draco poslouchal s většími a většími zorničkami. A otec skončil s tím, že takové hry jsou vždy nerealistické, protože kdyby scénárista věděl, co by někdo skutečně tak chytrý jako Light skutečně udělal, pokusil by se ovládnout svět sám, místo toho, aby o tom jen psal hry. A na to otec Dracovi řekl o Pravidlu tří, které znělo, že každá intrika, která vyžadavala, aby se staly více než tři na sobě nezávislé věci, nikdy nebude fungovat ve skutečném životě.

Otec mu dále vysvětlil, že vzhledem k tomu, že jedině hlupák by dělal intriky tak komplikované, jak jen je možné, skutečným limitem jsou dvě události.

Draco ani nedokázal najít slova, aby popsal tu čistou, gargantuovskou neuskutečnitelnost Harryho master plánu.

Ale byl to přesně ten druh omylu, který by udělal někdo, kdo neměl žádné rádce a myslel si, že je chytrý a intrikaření se naučil sledováním her.

"Takže," řekl Harry, "co si o tom plánu myslíš?"

"Je chytrý..." řekl Draco pomalu. Řvát geniální! a obdivně lapat po dechu by mohlo vypadat příliš podezřele. "Harry můžu se tě na něco zeptat?"

"Jistě," řekl Harry.

"Proč jsi Grangerové koupil drahý váček?"

"Abych ukázal, že nemám žádné raněné city," řekl Harry okamžitě. "I když očekávám, že se teď také bude cítit nepříjemně, pokud by chtěla v několika příštích měsících odmítnout pár menších proseb."

A tehdy si Draco uvědomil, že se Harry skutečně pokouší být jeho přítelem.

Harryho tah proti Grangerové byl chytrý, možná dokonce geniální. Nedovolte svým nepřátelům vás podezřívat, a udělejte z nich přátelským způsobem své dlužníky, takže je budete moci vmanévrovat tam, kde je chcete mít pouhým požádáním. Dracovi by nic takového neprošlo, jeho terč by byl příliš podezřívavý, ale Chlapci-který-přežil to projít mohlo. Takže prvním krokem v Harryho plánu bylo dát svému nepříteli drahý dárek, Draca by to nenapadlo, ale mohlo by to fungovat...

Pokud jste byli Harryho nepřítelem, zprvu pro vás možná mohlo být těžké jeho intriky prokouknout, mohly dokonce být i hloupé, ale jakmile jeho uvažování porozumíte, pochopíte, že se vás snaží zranit.

Způsob jakým se Harry právě teď choval k Dracovi žádný smysl nedával.

Protože, pokud jste byli Harryho přítelem, snažil se svámi přátelit tím cizím nesrozumitelným způsobem, v jakém byl mudly vychován, dokonce i když to znamenalo zničit vám celý život.

Ticho se protahovalo.

"Vím, že jsem naše přátelství příšerně zneužil," řekl Harry konečně. "Ale, Draco, prosím, uvědom si, že jsem nakonec jen chtěl, abychom našli pravdu společně. Je to něco, co dokážeš odpustit?"

Stezka dělící se do dvou směrů, ale jen z jednoho vedla snadná cesta zpátky, pokud by si to Draco později rozmyslel...

"Myslím, že chápu, o co ses snažil," zalhal Draco, "takže ano."

Harrymu se rozzářily oči. "To rád slyším, Draco," řekl jemně.

Dva studenti stáli ve výklenku. Harry stále chycený v osamělém slunečním paprsku, Draco ve stínu.

A Draco si, s náznakem zděšení a paniky, uvědomil, že i když být Harryho přítelem je příšerný osud, Harry teď měl tolik různých způsobů, kterými by mu mohl vyhrožovat, že být jeho nepřítelem by bylo ještě horší.

Pravděpodobně.

Možná.

No, pořád se mohl později vrátit k nepřátelství...

Byl zatracen.

"Takže," řekl Draco. "Co teď?"

"Další studium příští sobotu?"

"Raději by to nemělo být jako minule-"

"Neboj se, to nebude" řekl Harry. "Ještě pár takových sobot, a ocitneš se přede mnou."

Harry se zasmál. Draco ne.

"Oh, a ještě, než půjdeš," řekl Harry a nesměle se zakřenil. "Vím, že teď na to není ta nejlepší doba, ale po pravdě jsem tě chtěl požádat o jednu radu."

"Dobrá," řekl Draco, pořád tak trochu vyvedený z míry tím posledním prohlášením.

Harryho pohled nabral na intenzitě. "Koupě toho váčku pro Grangerovou mě stála většinu peněz, které se mi podařilo ukrást ze svého trezoru u Gringottů-"

Cože.

"- klíč má McGonagallová, nebo teď možná Brumbál. A já jsem se právě chystal odstartovat intriku, která by mohla stát nějaké peníze, takže jsem uvažoval, jestli náhodou nevíš, jak bych mohl získat přístup-"

"Půjčím ti ty peníze," řekla Dracova pusa v čistě existenciálním reflexu.

Harry vypadal zaraženě, ale příjemným způsobem. "Draco, nemusíš-"

"Kolik?"

Harry jmenoval sumu, a Dracovi se tak docela nepodařilo nedat na sobě znát šok. To bylo skoro celé kapesné, které mu otec dal na celý rok, zbyde mu jen pár galleonů-

Pak se Draco v duchu nakopl. Stačilo, aby otci napsal a vysvětlil mi, že ty peníze zmizely, protože se mu je podařilo půjčit Harrymu Potterovi, a otec mu pošle speciální blahopřání psané zlatým inkoustem, obrovskou čokoládovou žabku, která mu vydrží celých čtrnáct dní a desetkrát tolik galleonů, jen pro případ, že by Harrry Potter potřeboval další půjčku.

"Je to příliš mnoho, že ano," řekl Harry. "Omlouvám se, neměl jsem se ptát-"

"Promiň, já jsem Malfoy, víš," řekl Draco. "Jen mě překvapilo, že ty chceš tolik."

"Neboj se," řekl Harry Potter vesele. "Nejde o nic, co by ohrožovalo zájmy tvé rodiny, jen já a mé zlé skutky."

Draco přikývl. "Pak tedy žádný problém. Chceš pro to dojít hned teď?"

"Jasně," řekl Harry.

Když opustili výklenek a zamířili směrem k podzemí, Draco si nedokázal pomoci, musel se zeptat, "Takže můžeš mi říct, pro koho ta intrika je?"

"Pro Ritu Holoubkovou."

Draco si o sobě v duchu pomyslel velmi sprostá slova, ale bylo příliš pozdě, aby řekl ne.


Než došli k podzemí, Draco se zase začínal dávat dohromady.

Měl potíže nenávidět Harry Pottera. Harry k němu zkoušel být přátelský, jen byl šílený.

A to Dracovo pomstu nejenže nezastaví, ale ani nezpomalí.

"Takže," řekl Draco, po tom co se rozhlédnutím přesvědčil, že kolem nikdo není. Jejich hlasy byly magicky zastřené, samozřejmě, ale jeden nikdy nemohl být příliš opatrný. "Napadlo mě. Až do Konspirace přivedeme nové rekruty, budou si muset myslet, že si jsme rovni. Jinak by stačil jeden z nich, aby otci tu intriku prozradil. To už ti došlo, správně?"

"Přirozeně," řekl Harry.

"Budeme si rovni?" zeptal se Draco.

"Obávám se, že ne," řekl Harry. Bylo jasné, že se snaží znít jemně, ale také bylo jasné, že se snaží potlačit blahosklonost a tak docela se mu to nedaří. "Je mi líto, Draco, ale ty zatím ani nevíš, co znamená bayesiánský v Bayesiánské Konspiraci. Budeš muset studovat celé měsíce, než budeme moci přijmout někoho dalšího, jenom abys dokázal přesvědčivě předstírat."

"Protože neznám dost vědy," řekl Draco, opatrně udržoval hlas neutrální.

Harry nad tím zavrtěl hlavou. "Problém není v tom, že neznáš specifické věci, jak třeba kyselinu deoxyribonukleovou. To by ti nezabránilo být mi rovný. Problém je v tom, že nejsi trénovaný v metodách racionality, v hlubších tajných vědomostech, které všechny ty objevy vůbec umožnily. Zkusím tě je naučit, ale k naučení jsou o dost těžší. Zamysli se nad tím, co jsme dělali včera, Draco. Ano, udělal jsi část práce. Ale já jsem ji vedl. Zodpověděl jsi nějaké otázky. Já jsem je všechny položil. Pomohl jsi tlačit. Směr jsem určoval sám. A bez metod racionality, Draco, nemůžeš Konspiraci směřovat, kam potřebuje jít."

"Chápu," řekl Draco zklamaným hlasem.

Harryho hlas se pokusil se zjemnit ještě víc. "Budu zkoušet respektovat tvoje expertízy, pokud jde o věci, jako zacházení s lidmi. Ale je nutné, aby jsi i ty respektoval moje expertízy, a neexistuje prostě žádný způsob, jakým bys mi mohl být rovný, pokud jde o směrování Konspirace. Jsi vědcem teprve jeden den, znáš jediné tajemství o deoxyribonukleové kyselině, a nejsi trénovaný v žádných metodách racionality."

"Chápu," řekl Draco.

A opravdu chápal.

Jednání s lidmi, řekl Harry. Uchvátit kontrolu nad Konspirací pravděpodobně ani nebude obtížné. A potom Harryho Pottera zabije, jen pro jistotu-

Dracovi se vybavilo, jak špatně se cítil včera večer, když věděl, že Harry křičí.

Draco si pomyslel pár dalších sprostých slov.

Fajn. Nezabije Harryho. Harry byl vychovaný mudly, nebylo jeho chybou, že je šílený.

Místo toho Harry zůstane naživu, aby mu Draco mohl říci, že to všechno je pro jeho vlastní dobro, vážně, měl by být vděčný-

A s náhlým trhnutím překvapeného potěšení si Draco uvědomil, že to skutečně je pro Harryho vlastní dobro. Pokud by se Harry pokusil uskutečnit svůj plán a zahrát si s Brumbálem a otcem jako s blázny, zemře.

Tím to bylo perfektní.

Sebere Harrymu všechny jeho sny, zrovna jako to Harry udělal jemu.

Řekne mu, že to všechno bylo jen pro jeho vlastní dobro, a bude to naprostá pravda.

Ovládne Konspiraci a sílu vědy k očištění kouzelnického světa, a otec na něj bude hrdý, jako kdyby byl smrtijedem.

Zlé plány Harryho Pottera budou zničeny a síly dobra zvítězí.

Perfektní pomsta.

Pokud...

Jen předstírej, že předstíráš, že jsi vědec, řekl mu Harry.

Draco postrádal slova, jakými by mohl popsat, co přesně je špatně s Harryho mozkem -

(vzhledem k tomu, že Draco nikdy neslyšel pojem hloubka vnoření)

- ale dokázal odhadnout, k intrikám jakého druhu to vede.

...pokud to všechno ovšem nebylo přesně tím, co Harry chtěl, aby si Draco myslel, v části nějaké ještě větší intriky, které Draco bude hrát přímo do karet, tím, že se pokusí překazit tuhle, Harry sám i může vědět, že jeho plán je neuskutečnitelný, možná nemá žádný jiný cíl, než aby Draca nalákal, aby ho překazil -

Ne. Touto cestou leží šílenství. Musí existovat limit. Ani Pán zla sám nebyl takhle zvrácený. Takové věci se nestávaly ve skutečném životě, jen v otcových pošetilých pohádkách před spaním o hloupých chrličích, kteří vždycky nakonec jen pomohly hrdinovým plánům, pokaždé, když se je pokusily překazit.**


A vedle Draca šel Harry, s úsměvem na tváři přemýšlel o evolučním původu lidské inteligence.

Na začátku, než lidé přesn