Archív prekladov z hpkizi.sk




Popierania a lži



All Characters belong to JKR . Autor anglického originálu Contradictions and Lies: Anne M. Oliver.

Toto je ďalšia z krátkych poviedok tejto autorky. Netypická, ale bola výzvou to preložiť. Ďakujem JSark za kontrolu.



Popierania a lži

DRACO:

Pohľad na teba, ako tam sedíš so svojimi priateľmi a úplne ma ignoruješ. Nuž, mám pre teba novinky.

Nie si odpoveďou,

Nie si otázkou,

A nie si možnosťou.

Všetko, na čom mi kedy záležalo, ma opustilo, keď si ma opustila ty, a napriek tomu, že predstieram, že mi je to jedno, nie je. Všetko je to len o popretí. Mohla by si to dokonca nazvať lžou.

Nikdy som nepovedal, že som múdry muž. Nikdy som nepovedal, že som majákom pravdy. Pozri sa do svojho vlastného srdca a zistíš, že to všetko, čo ma kedy robilo dobrým a správnym, bolo kvôli tebe.

Prisahám, že každý deň, čo sa zobudím, je boj.  Boj o to nájsť vlastnú cestu.

Na každom kroku, ktorý urobím, sa potknem.

Ale je mi to jedno, pokiaľ ma každý krok privedie bližšie k tebe.

Nikdy som nepovedal, že som múdry muž. Zanechala si ma zlomeného, vyčerpaného a dobitého a všetko, čo som kedy potreboval, som prehral, keď si ma opustila.

No a čo ak klamem? Aspoň v tomto som úprimný. Ty vždy hovoríš, čo si myslíš?

Nútiš ma smiať sa až pokiaľ nechcem plakať. Počúvaš ma niekedy vôbec?

Som protikladom, moja drahá Hermiona Grangerová. Som najlepšie a najhoršie z toho. Smejem sa, keď som smutný, plačem, keď sa smejem. Som chorý zo života v strachu a bojím sa byť sám.

Tak... Povedal som to. Som smutný a sám. Si teraz šťastná?

Uvedomujem si, že som vďačný za nič a skrývam sa pred všetkým dobrým, čo si zo mňa vynášala po tak dlhú dobu na povrch. Viem, že si bola požehnaním, nie kliatbou. Moja budúcnosť s tebou môže byť neistá; možno je to dokonca tajné, ale ja mám tiež tajomstvo, Hermiona. Nie si moja budúcnosť. Si moja minulosť. Presne tak sa stalo, že chcem žiť v minulosti, s tebou.

Tak sa znova pozri mojím smerom, a ešte raz sa zasmej a ja ti predvediem jedno či dve popretia.

HERMIONA:

Vošiel si do miestnosti tváriac sa tak spokojne; najprv som neverila, že si to ty. Držal si hlavu zvysoka, za nič sa nehanbil a správaš sa, akoby si vôbec nevšimol môj pohľad, ale ja to vidím odlišne. Chceš, aby sa môj pohľad odvrátil, ale nemôže. Bože, stále ťa tak veľmi milujem.

Snažíš sa byť statočný, snažíš sa zostať rovnaký, snažíš sa byť pyšný, napriek tomu, že nikdy nepochopíš ani jednu z týchto vecí.

Jediné, čomu rozumieš je popieranie a lži. Tvrdíš, že som klamala, keď som povedala, že ťa nikdy neopustím, ale pochop toto, Draco Malfoy:

To, že som povedala, že ťa milujem,

To, že som povedala, že ťa potrebujem,

To, že som povedala, že si pre mňa ten jediný - ani jedna veta nie je lož.

A ty chceš zabudnúť, snažíš sa byť silný, snažíš sa skrývať svoju bolesť, a ani jedno z tohto nie je lož.

A nemôžeš vidieť, že som na kolenách... a plačem kvôli tebe.

Viem, že moje oči prezrádzajú pravdu, ktorú nechceš, aby si videl. Čo mi to robíš? Otočíš sa, aby si sa na mňa pozrel a ja sa rýchlo odvrátim. Dokonca sa zasmejem na niekoho hlúpom vtipe, dúfajúc, že budeš vedieť, že už ma to viac nebolí.

Prejdeš cez miestnosť a ja viem, že ma stále miluješ; viem, že ma stále chceš; viem, že by sme mohli byť znova spolu.

Chcem byť silná, nie zúfalá. Usmejem sa, aby som ukryla svoje slzy.

Len nedokážem pochopiť, prečo ma stále nemiluješ... Nechápem, prečo nedokážeš pochopiť, že ťa stále milujem.

Prejdem cez miestnosť a zhlboka sa nadýchnem.

Veľmi sa snažím nedať najavo žiadny záujem, ale kútikom oka dokážem vidieť, že sa usmievaš.

A ja vo svojom vnútri umieram.

Toto sú pochabé hry, ktoré nič nedokazujú, dokonca ani to, čo naozaj cítime.

Povedali sme, že nás nič nerozdelí a ty si mi sľúbil, že vždy budeš držať moje srdce, ale že môžeme zostať priateľmi. Toto musí byť najväčšia lož zo všetkých.

Pozeráš sa na mňa a kráčaš ku mne. Cítim sa šialená a vystrašená.

Prosím, nedotýkaj sa ma. Prosím, nepozeraj sa na mňa. Prosím, nemiluj ma, ak to nie je skutočné.

Šepkáš mi do ucha jedinú vetu: Vždy ťa budem milovať.

Vychádzaš z dverí a zanechávaš ma mojej bolesti.

Nezostala mi žiadna nádej.

Odchádzam a kráčam po tmavej, opustenej ulici.

Čakáš na mňa pod lampou.

Znova sa usmeješ. Rozpúšťam sa v tvojom úsmeve.

Vravíš, prosím, odpusť mi, prosím, stále ma potrebuješ a prosím, stále ma miluj.

Obaja sa bojíme a z toho dôvodu nie sme sami. Pretože ťa milujem, viac než kedy budeš vedieť, hlboko v mojej duši.

Stále ťa milujem... a ty stále miluješ mňa.

A toto nie je popieranie alebo lož.


Sladění planet a hvězd



Alignment of the Planet and Stars

Autor: AnneM.Oliver 

 ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/6193736/1/Alignment_of_the_Planet_and_Stars

Sladění planet a hvězd

Preklad: Soraki

Odpustenie či láska dokážu byť dokonalé ako zladenie planét a hviezd

Drabble či báseň

 Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který knihy o Harrym Potterovi přeložil do češtiny. Autorská práva k této fanfiction má AnneM.Oliver, která dala Jimmi svolení k překladu.



 



 

Všechny postavy a děj náleží JK Rowling a tato povídka nebyla napsána za účelem zisku.

Sladění planet a hvězd

AnneM


1. Odložené srdce (Draco Hermioně)

Sedím ve svém pokoji a sleduji krabici na polici. Představuji si své srdce v té krabici. Je tam pro mně a ne pro nikoho jiného. Je převázaná stuhou a zavřená. Nikdo se nedostane dovnitř, ani ji nerozlomí vejpůl.

Jen jednou jsem ho vyndal ven a sdílel je s tebou. Pak si odešla a ono začalo krvácet, když si mně opustila, znovu jsem ho zavřel. Občas se na něj podívám. Pořád krvácí. Ne moc, jen trochu, z těch děr, které způsobil tvůj odchod. Když ho vrátím zpět, mohu slyšet jak bije, ale vím, že si to jen namlouvám, protože už navždy dobilo.

Jak to vím?

Protože si mi řekla, že nedokážu milovat. Že nemám soucit. Když jsem mezi ostatními, cítím jistý druh harmonie a mohu cítit jejich společnost, ale je takové předstírané, napjaté. Nejsem schopen empatie ani sympatie. Vážně... jsem mrtvý? Nejsem si totiž jistý, že žiju.

Protože mi nechceš odpustit.

Co nutí srdce bít dál, když se všechno ostatní tak pokazilo?

Bez srdce, kde bych skryl své pocity, se ony bezcílně toulají mým tělem i duší místo toho, aby byly ukryty hluboko uvnitř. Když jsou tak viditelné, bojím se, že když nezůstanu schovaný, nedokážu své pocity skrýt.

Proč jsou ostatní tak zlomyslní a nemilosrdní? Doopravdy o mně nic nevíš. Nech mně, abych tě ujistil, že pořád cítím ať už se srdcem, či bez něj. Stále cítím.

Vidím jen černé nebo bílé, zatímco ostatní vidí barvy. Vidím jen nicotu, když mi ostatní vyprávějí o svých nadějích a snech. Pokouším se od nich utéci, ale jsem tak unavený, proto odcházím pomalu. Jsem si jistý, že je to jen zlý sen, ale kousíček mého já ví, že je to pravda.

Zatraceně.

Nevidím žádnou naději. Nikde žádné štěstí. Nakonec mě každý opustí, (co udělají, až zjistí, že nemám srdce), kdo zůstane, aby mě utěšil, když krvácím k smrti?

Vlastně, mohu vykrvácet bez srdce? Leda ve svých snech. Možná přestanu krvácet, když mi odpustíš. Možná přestanu krvácet, když mě budeš zase milovat.

Co žene život vpřed, když je svět tak hanebně oklamán?


2. Něco se děje (Hermiona Dracovi)

Vrátil ses s žádostí o odpuštění. Jen ta slova opustila tvá ústa a se ve mně něco pohnulo, nedokážu to popsat. Bylo to jako výměna stráží. Bylo to tak tiché, napínala jsem uši, abych to zaslechla.

Ve své hlavě jsem slyšela hlas, šeptal; říká mi, ať si představím tvé srdce zavřené v krabičce. To je tak podivné? Pak se šepot změnil na řev a prosil mě, abych ti odpustila. Slyšela jsem ho volat, volat, žadonit a úpěnlivě prosit. Vzdávám to. Slituju se. Stále tě miluji.

Něco se mi přihodilo a můžeš za to ty.

Zavřu oči a znovu nás vidím mladé. Vidím děti plné nadějí a tužeb. Některé vzpomínky pomalu blednou, ale něco stále proniká skrz temnotu. Ano, dnes se mi něco přihodilo. Je to dokonalé. Je to něco jako rovnováha mezi planetami a hvězdami… dokonalý… osud.

I když mi krev neproudí a je studená, mé tělo hoří. Mé vnitřní zvony vyzvánějí. Táhne mě to k tobě. Můj osud je neoblomný. Má bolest je rázem rozptýlena. Cestu mám pod nohama a jdu… běžím, zpátky k tobě.

Nepohnu se vpřed, pokud budu prodlévat v minulosti. Otevřel si pro mě okno, když všechny mé dveře byly bezpečně uzavřené. Takový je život. Vždy něco číhá ve stínech. Dobré či smutné. Někdy je to pohádkové, jindy skutečné. Jsem už teď starší a rozumnější, takže si myslím, že vím, co to znamená. Někdy to na mně neplatí, někdy je to jen jako další narozeniny… přijdou a odejdou a povznesou na duchu.

Něco se mi přihodilo. Říká se tomu odpuštění a je pro tebe.


Pozn. Aut. Prostě kousek mně, lidičky, buďte shovívaví. Díky!

Pozn. Překl. – můj první překlad vůbec, buďte shovívaví. Díky! ;-)


DNES SA NIČ DÔLEŽITÉ NESTALO



 DNES SA NIČ DÔLEŽITÉ NESTALO

Napísala: Philyra912

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2527647/1/Nothing_Important_Happened_Today

 Preklad: Jimmi 

Beta-read: žiaden

Mala som chuť to preložiť, upútal ma názov a tá paralela. S autorkou sa bohužiaľ nedá spojiť.



Názov: Dnes sa nič dôležité nestalo.

Zhrnutie: "Dnes sa nič dôležité nestalo" Zápis v denníku anglického kráľa Juraja III. zo 4.júla 1776. Vo vzdialenej budúcnosti sa Draco Malfoy obzerá späť na deň, ktorý zmenil jeho život.

Pairing: D/Hr, samozrejme! Čo si myslíte, s kým máte tú česť?

A/N: Toto je malá jednorazovka, ktorá sa jedného večera objavila na mojom monitore. Bolo VEĽMI neskoro a ja som sledovala opakovanie Aktov X, o ktorých som vedela, keďže som kedysi bola Aktami X posadnutá, že majú názov „Dnes sa nič dôležité nestalo.“ Tento názov ma vždy priťahoval, pretože som vedela, že je to citát z denníka anglického kráľa Juraja III., ktorý si zapísal v ten deň, keď predstavitelia amerických kolónií podpísali Deklaráciu nezávislosti. Pretože bolo neskoro, moje myšlienkové pochody nadobudli dosť filozofický ráz (keď som buď veľmi opitá alebo veľmi unavená, mám sklony používať veľké slová na veľmi ťažko pochopiteľné nápady, ktorým nikto, dokonca ani ja sama, v skutočnosti nerozumie). Premýšľala som, ako ľudia často úplne ignorujú udalosti, ktoré zmenia ich životy alebo minimálne ignorujú ich dôležitosť. A tak o tretej ráno s neporaziteľnou agentkou Dana Scullyovou, ktorá brblala v pozadí, som stvorila tento krátky príbeh. Možno to nie je originálna zápletka, ale vážne som ju rada písala, takže by som ju aj tak zverejnila. Rada by som počula, čo si o tom myslíte.


Dnes sa nič dôležité nestalo

O mnohé, mnohé roky neskôr, keď bol svet úplne iné miesto a my sme boli tým druhom ľudí, ktoré také veci robili, sedeli sme veľmi neskoro v noci pred kozubom a ona mi rozprávala príbeh o jednom kráľovi. Jedného dňa sedel na svojom tróne v blaženej nevedomosti, kým vo vzdialenej krajine päťdesiat šesť mužov rúcalo svet, ktorý poznal. Ten večer si zapísal do denníka: "Dnes sa nič dôležité nestalo."

Mám ten príbeh dosť rád. Vďaka nemu si pripadám menej osamelý, pretože v tom najdôležitejšom dni môjho života, som bol aj ja úbohým, nevedomým bastardom, ktorý nemal potuchy, že sa jeho svet práve navždy zmenil.

Bol to, podľa môjho najlepšieho vedomia v tom čase, len ďalší deň v zime môjho osemnásteho roku. Môj svet nebol väčší než umožňovali steny Rokfortu a Malfoy Manoru. Vojna bola stále vzdialená, beztvará vec, ktorá ešte nezafarbila tváre mŕtvych. Zvrátené názory môjho otca boli ešte stále mojimi vlastnými, pretože ona ešte nemala príležitosť zmeniť ich láskou na prach. Smrť a utrpenie boli stále abstraktné pojmy, nie zápach a výkriky a sečné rany červenej a čiernej, ktoré ma ešte stále prenasledujú, keď spím.

Ten deň sa prebudil tak, ako dni v januári majú sklony prebúdzať sa - s chladnou oslnivosťou a oslepujúcim, vyčerpaným svetlom. Prišli a odišli jedlá, rovnako ako vyučovanie, ktoré nebolo ani viac ani menej zaujímavejšie než zvyčajne. Metlobalový tréning bol jednotvárny a po pravidelnej obchôdzke na štvrtom poschodí som vyhľadal  pokojnú dôvernosť knižnice, aby som unikol tomu napätému, vypočítavému tichu slizolinskej spoločenskej miestnosti.

Knižnica bola o deviatej v noci zatvorená, ale s blížiacimi sa skúškami na MLOKy povolili siedmakom dvadsaťštyrihodinový prístup. Na chodbách ste si museli dávať pozor, pretože tam stále vládli Filch a pani Norrisová, ale ak ste sa dokázali dostať do knižnice po večierke, mohli ste tu zostať celú prekliatu noc, ak sa vám zažiadalo. Pretože skúšky boli stále mesiace vzdialené, okrem niekoľkých statočných duší, ktoré tak zúfalo túžili po nočnom muckaní, že čelili chodbám a hnevu Filcha, aby sa im ho dostalo, len pár ľudí využilo výhodu tohto povolenia,

Ja sám som ešte nevenoval veľa myšlienok štúdiu na MLOKy (ktoré sa ukázali byť spornou otázkou, keďže vojna už do mája začala a zišlo z takých bizarných vecí, ako sú skúšky a životy oslobodené od strachu a straty), ale občas som využil výhody knižnice. Keď som mal po krk Pansyinho neustáleho trkotania alebo Crabbových a Goylových nechápavých pohľadov, šiel som tam na pár hodín samoty a premýšľania.

Takže v tú ničím výnimočnú januárovú noc som vošiel do knižnice - a zmenil som svoj život.

Bol som pohrúžený do myšlienok na svojho otca alebo v skutočnosti, aby som bol presný, do myšlienok na ten hroziaci, ťaživý tieň toho, čo vôľa môjho otca bola. Jeho telo a myseľ možno chradli v Azbakane, ale plány, ktoré pre mňa mal, boli ako vysoko týčiaci sa železný plot lemujúci cestu mojej budúcnosti. Nedokázal som im uniknúť.

Uvedomenie si, že môj život nie je mojím vlastným, že sa nemám na čo tešiť okrem slúženia, utrpenia a mladej a zbytočnej smrti, ma v týchto dňoch často viedli k záchvatom nevrlej sebaľútosti. Až dovtedy, kým som nemal ako motiváciu jej lásku, ktorá mi ukazovala cestu cez tú priepasť, ma možnosť záväzku mojej oddanosti k druhej strane vôbec nenapadla, takže v tú noc moje vnútorné rozjímania väčšinou pozostávali zo zvažovania, čo som kedy urobil, aby som si zaslúžil taký osud.

Utápanie sa v sebaľútosti má sklony rozptýliť človeka od sveta okolo neho, takže som ju skutočne nevidel, keď som na rohu zabočil. Neverila tomu, samozrejme (v skutočnosti stále neverí), ale bola to pravda. Bol som skrátka rovnako prekvapený ako ona, keď som zistil, že moju silu pohnúť sa vpred zastavilo teplé, kostnaté niečo a potom som sa vrátil späť k realite a našiel predo mnou na zemi roztiahnutú Hermionu Grangerovú. Knihy, pergamen a brká všade okolo nej a výraz na jej tvári zamýšľal dať najavo, že keby som bol ten najnižší, najslizovitejší, najsmrteľnejší netvor, ktorý sa kedy vyplazil z hlbín samotného záhrobia, nemohla by ma nenávidieť viacej.

Chvíľu sme na seba žmurkali, ona sa mračila a ja som sa stále snažil zanechať bremeno mojej vnútornej mizérie za sebou. Nakoniec sa na mňa rozčúlila, vytiahla sa na kolená a začala si zbierať rozsypané veci, kým si pod nosom nenávistne mrmlala.

"Nafúkaný, drzý blbec, na nikoho okrem seba neberie ohľad, asi stál hodiny na rohu a len čakal, kým prídem, aby mi mohol zo života urobiť peklo..." Pokračovala vo svojej tichej tiráde bez toho, aby sa na mňa pozrela. Možno si myslela, že sa moja misia zničiť jej život podarila a ja som už odišiel inam. Stále neviem, prečo som to skrátka neurobil. Chvíľu som len na ňu jednoducho hľadel, sledoval jej dlhé, divoké kučery obtrieť sa o podlahu, na ktorej kľačala, rozjímal o prednostiach rýchleho kola výmeny urážok so svojím obľúbeným sparring partnerom.

Vďaka svojej bystrosti, ktorá v rôznych obdobiach nášho vzťahu spôsobovala, že som ju nenávidel, závidel jej, uznával ju a nakoniec ju zbožňoval, sa doberala oveľa zaujímavejšie než iné obete môjho britkého jazyka. Už dávno na mňa prestala hľadieť s ublíženými očami a začala mi odpovedať na urážku urážkou. Keď som mal správnu náladu, takmer som sa tešil z porovnávania môjmu umu s jej, pretože takéto konfrontácie takmer vždy končili vytasením prútika. Dnes v noci som takú náladu nemal; bol som v nálade váľať sa v mojej vlastnej ufňukanej, vnútenej depresii. A tak namiesto toho, aby som jej smerom vrhol jedovatú poznámku, urobil som niečo, čo bolo dosť mimo môjho charakteru, čo vyzeralo len o málo viac než netušený rozmer osobnosti, ktorému by som mnoho ďalších rokov nevenoval viac než povrchnú myšlienku. Bože, aký som bol hlúpy.

Neskôr tú noc som z toho obvinil tú rozptyľujúcu povahu mojich vnútorných myšlienok či bodnutie viny za to, že som zrazil mladé dievča dosť silno na zem, či už to bola humusáčka alebo nie, ale už som si uvedomil, ako absolútne smiešne tie výhovorky boli. Teraz mám podozrenie, že to sa Osud alebo Boh - alebo kto do pekla to má na starosť tam hore - máličko zľutoval nad zmäteným, hlúpym deckom, ktorého život sa mal rýchlo roztočiť v smere strachu, bolesti a smrti bez zmyslu či cti. On/Ona/Oni vraveli: "Hej ty tam, ty úbohý bastard. Máš jeden pokus na záchranu. Ber alebo nechaj tak."

A ja som vzal. Kľakol som si tam, v tom múdrom, láskavom tichu rokfortskej knižnice a pomohol Hermione Grangerovej pozbierať jej veci. Nevšimol som si, ako na mňa hľadí so širokými, neveriacimi očami. Nevidel som, že z jej tváre zmizla tá nenávisť, nahradilo ju zmätenie a ostražitý druh zvedavosti. Jednoducho som jej podal zopár hrubých kníh, ktoré boli bližšie ku mne ako k nej, zdvihol trochu rozčechrane vyzerajúce brko, vložil ho do jej malej, bledej ruky a opravil rozbitú fľašku atramentu a pustil ju do jej tašky. Potom som sa postavil, kývol krátke ospravedlnenie a šiel svojou cestou. Na ten incident som zabudol skôr, než som sa dostal k svojmu obľúbenému stolu vzadu v knižnici.

A to bolo ono. Zrazil som jedno dievča na zem, pomohol jej pozbierať jej veci a následkom toho som zachránil seba pred... sebou samým. Nezomrel som ako bezchrbtový, nenávisťou naplnený zbabelec pri nohách falošného Pána; moje ruky nepreliali žiadnu nevinnú krv; žiadne rodiny netrúchlili nad stratou synov a dcér, o ktorých ich pripravila moja pomstychtivá nenávisť. Zachránila ma, zachránila nás všetkých od takýchto osudov.

Nie tú noc, samozrejme, ani nie mnohé ďalšie noci. Bol som príliš slepý, príliš stratený v pekle svojej vlastnej výroby, aby som sa nechal tak ľahko zachrániť. V mesiacoch, ktoré nasledovali po tej osudnej noci, som sa dostal nebezpečne blízko k tomu, aby som vďaka svojej tvrdohlavej nevedomosti stratil príliš veľa vecí - svoju slobodu, svoju dušu, svoj život - ale je to vedomie, že som takmer stratil ju, a predovšetkým, že ju skoro vôbec nemal, ktoré ma dokonca ešte teraz roztrasie. Ale nech som bol možno akokoľvek slepý, nebol som hlúpy. Akonáhle som správne rozoznal svoju spásu, schmatol som ju mocne oboma rukami a všetkou tou vášňou, ktorú ona vštepila do mňa, do miest, kde som poznal jedine chlad a nenávisť môjho otca. Možno ju nikdy nebudem milovať dosť na to, aby som jej to vrátil, ale nebude to kvôli nedostatku snaženia sa.

Nech sa akokoľvek veľmi tej noci zmenil smer môjho osudu, krátkodobo to vyvolalo len prekvapujúco veľmi malé narušenie. Stále som mal na práci domáce úlohy, prvákov na šikanovanie a na nekonečné a zbytočné rozjímanie svoje blížiace sa zatratenie. Tá zmena sa začala, samozrejme, ale nie vo mne. Ako teraz všetky veci v mojom živote sa začala s ňou.

Nech to akokoľvek veľmi neznášam priznať, jediným dôvodom, prečo neležím v neoznačenom hrobe so stovkami smrťožrútov, ktorí odovzdali svoje životy zbytočnej veci, je táto žena, ktorá ma miluje a je, priveľmi na moju zlosť, skrz a naskrz chrabromilčankou. Nebola to moja vôľa alebo sila charakteru, ktorá ma zachránila; nebola to dokonca ani jej sila. Bola to jej vášeň, jej oddanosť a jej statočnosť a neochvejné srdce.

Oveľa neskôr som sa dozvedel, že sa v mojom okamihu ľahkovážnej láskavosti domnievala, že vidí vo mne niečo, čo vyvolalo jej pochybnosti, že vôbec nestojím za záchranu, ako som sa vždy prejavoval. Keďže bola tým, kým bola, vytýčila si za cieľ odhaliť pravdivosť tejto domnienky. Mala pravdu, samozrejme; ona má vždy pravdu.

Po tejto noci som ju často prichytil, ako ma sleduje, ale už som nikdy znova nevidel nenávisť v tých tmavých, nevinných očiach. Nakoniec, s trpezlivosťou a odhodlanosťou, ktoré som súčasne na nej nenávidel a miloval, ma zlomila, odhalila, o čom bola moja nevedomá nenávisť ku mne, ukázala mi, že môj život vždy bol mojím vlastným. Nakoniec sa do mňa zamilovala a ja, keď som už mal dosť bytia tým slepým, krutým, pomýleným blbcom, za ktorého som sa skutočne považoval, som sa tiež zamiloval do nej.

Nebol to rýchly a bezbolestný prechod. Nezobudil som sa jedného rána a neuvedomil si, že všetko, čomu som vždy veril, je nesprávne, pretože nie všetko bolo. Nepozrel som sa na ňu jedného dňa a nepomyslel si, "bože, tá je nádherná," pretože v skutočnosti nebola, minimálne nie zvonka. Tá noc všetko zmenila, ale nie naraz. Ako všetky veci, ktoré sú dobré a majú cenu v tomto väčšinou krutom a nemilosrdnom svete, moje vykúpenie potrebovalo čas a bolesť a obeť. Cesta, ktorá ma doviedla k nej, bola dlhá a tvrdá, aby sa po nej dalo ísť, ale stála za to. Neviem, kde skončí (hoci si nedokážem predstaviť, že by cieľ mohol byť zlý, pokiaľ je ona so mnou), ale vážne viem, kde začala, hoci som to v tom čase nevedel.

Teraz premýšľam, ako je možné, že som si neuvedomil, že som svoj svet zmenil? Nemal by som niečo cítiť, nejaký posun vo vesmíre, keď sa môj predchádzajúci osud vytrhol zo základov a nový osud, vykladaný trblietajúcimi sa vláknami lásky a slobody, sa položil na jeho miesto? Domnievam sa, že by som mal, ale necítil som. Keby som si viedol denník, ktorý si nevediem (je to smiešna, dievčenská vec také niečo robiť), môj zápis v denníku toho večera by bol vzdialenou ozvenou iného, ktorý patril úbohému, nič netušiacemu bláznovi, ktorý bol len o trochu nevedomejší, než som bol ja.

Ona mi rada hovorí, že dôvodom, prečo som si neuvedomil, že sa môj osud nezvratne zmenil, je v skutočnosti to, že sa nezmenil. Tvrdí, že ona vždy bola mojím osudom a že ja som bol vždy jej a že všetko dopadlo presne tak, ako vždy malo. Nie som si istý, ale zdráham sa pochybovať o jej slovách. Ona tak veľmi málo verí v silu osudu, takže keď vraví, že niečo tak malo byť, myslí to vážne.

Okrem toho, táto láska môjho života sa zriedkakedy v niečom mýli. Dokonca sa ukázalo, že mala pravdu aj o mne.


Tanec



Milí moji,

predstavujem vám prvotinu od morgan, ďalšej členky nášho prekladateľského tímu, ktorá sa prehrýzla kapitolou  Hada a vydržala.  Držím palce a teším sa ďalšie preklady.

Jimmi



Dance

Autor: balletlover

Originál:  http://www.fanfiction.net/s/7970920/1/Dance

Stav: autorka súhlasila s prekladom

 Tanec

Preklad:
 Morgana

Beta-read: Jimmi

 Prístupnosť: K+

Pairing: Dramione

 Žáner: Romance


Zhrnutie: Niekto raz povedal, že každý človek je zrodený pre tanec; vlastní jedinečný rytmus a melódiu, ktorou sa riadi. No hovorí sa taktiež, že my všetci máme svojho vlastného  jedinečného partnera. V živote je naším poslaním takéhoto človeka nájsť, a tak dosiahnuť toho dokonalého tanca.


   Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí: pánom Medkom, ktorí túto ságu preložili do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto konkrétnej poviedke vlastní balletlover.


 

Tanec


Niekto raz povedal, že každý človek je zrodený pre tanec; vlastní jedinečný rytmus a melódiu, ktorou sa riadi. Vo svojich životoch sa pripletáme do tanca aj s inými ľuďmi. Na chvíľu sa pridáme k nim, a tak spolu stvoríme čosi nové , čo rozvinieme do veľkého spektákla. No hovorí sa taktiež, že my všetci máme svojho vlastného  jedinečného partnera. Niekoho, koho tanec bezchybne ladí s naším načasovaním krokov, a koho melódia je v súzvuku s tou našou. V živote je naším poslaním takéhoto človeka nájsť, a tak dosiahnuť toho dokonalého tanca.


Prípad týchto dvoch bol špeciálny. Ani jeden z nich pri prvom stretnutí nečakal, že bude pre toho druhého ideálnym tanečným  partnerom. V skutočnosti práve naopak. Roky rokúce sa o seba potkýnali, snažili sa jeden druhému podraziť nohu...

Jej tanec bol vždy plynulý, všetky prvky na seba dokonale nadväzovali, no súčasne dosť odlišný od toho, ktorý predvádzali jej rovesníci. Dokázala poľahky prispôsobiť svoj krok tomu, čo sa vzhľadom na jej talent očakávalo. Jej osobná melódia bola skrz-naskrz príjemná, nežná, len v určitých miestach sa stávala trošku ponurou.

Ten jeho bol charakteristický konvenčnosťou; tanec bol bez známky strojenosti, pri tom však pôsobil veľmi aristokraticky. Melódiu mal skôr ladenú do dramatična, sem-tam sprevádzanú párom  nepravidelných jasných akordov.

Ani jeden z nich to nepredvídal.  Koniec koncov, veď to nikto.

Predtým, ako si on našiel tú pravú, mal hneď niekoľko partneriek.

Jednou z nich bola Pansy Parkinsonová. Veľa ľudí predpokladalo, že si perfektne sadnú. Obaja takí striktne tradiční a prvotriedne vycvičení- ich rytmus bol zhodný. Bez jediného zlyhania dokázali predviesť všetky tie komplikované kroky... no jeden problém sa predsa len našiel; ich melódie sa k sebe nehodili, príliš mnoho krížikov a béčok v tej jej na to, aby dokopy pasovali. Ak by sa niekto skutočne započúval k tomu, čo by malo byť ich  spoločnou skladbou, zarazil by sa nad tým nesúzvukom. Takže sa naposledy poklonili (v jej prípade len mierne) a pokračovali v tanci už osve.  (PP: curtsy = pukerlík, malé poklonenie- ja som to brala zo strany vzťahovej, a síce, že ona nebola moc nadšená rozchodom, preto som sa rozhodla pre slovo mierne)

Ďalšou partnerkou, s ktorou tancoval, bola Astória Greengrassová. Mnohí si mysleli, že títo dvaja spolu vydržia už kvôli tej vzájomnej podobnosti. No hoci boli ich kroky podobné a zapracovali do choreografie tu pár zdvíhačiek a tam zase pár otočiek, v konečnom dôsledku by sa nakoniec aj tak rozišli. Jej pieseň a jeho pieseň boli značne zhodné. Problémom bolo, že sa až príliš podobali. Ani jednému sa nepáčilo, že síce bola jeho melódia len o oktávu nižšie od jej, neladili spolu. Chýbalo tomu akékoľvek vzrušenie. Keďže si každý z nich našiel svoj únikový východ, postupne sa odcudzovali len z čistej unudenosti.

Ona za ním v ničom nezaostávala.

Bez toho, aby sa o to vôbec nejako snažila, sekundovala slávnemu Viktorovi Krumovi. Všetci boli prekvapení, keď to o nich zistili. Nielenže bola o tri roky mladšia a z úplne inej školy, on taktiež súťažil aj proti jednému z jej najlepších priateľov. Dokonca už počas tej krátkej doby spoločného partnerstva  bolo dosť zjavné, že im to neklape. Na jej štýl tanca bol  príliš formálne založený, až mechanický. Prispôsoboval sa jej technike pohybu, ale len do určitého bodu, kde ho ňou začala miasť. Tak si išli obidvaja po svojom. Koniec koncov, je ťažké tancovať s niekým, keď sa navzájom držíte od tela.

Jej druhým partnerom bol Ron Weasley. V tomto prípade boli pre seba títo dvaja skoro správni; len im chvíľu trvalo, kým sa rozhodli dať si šancu. On bol jedným z jej najlepších priateľov, takže o spoločnom tanci začali uvažovať až po mnohých rokoch. Ich pohyby boli iste na určitú dobu zhodné, no keď si prestali počítať kroky, nesprávne vykročili a šliapli tomu druhému na nohu. Jeho technika nebola v porovnaní s jej dotiahnutá; bol z tých ľudí, ktorí radšej improvizujú. Poľahky sa mohla jeho melódia s jej zharmonizovať , až na pár ťažkopádnych tónin, ktoré sa k jej piesni celkom nehodili. Ich rytmus bol skoro ideálny. Na chvíľku si pomyslela, že našla toho pravého. Samozrejme, že načasovanie figúr a melódie si mohli trocha prispôsobiť tak, aby to vyhovovalo im obom. Mohli to spraviť. Avšak po niekoľkých prešľapoch a po prílišnom množstve zakopnutí na to, aby sa niečo vôbec dalo napravovať, si uvedomili, že je možné, že sa predsa len k sebe nehodia.

Za celý ten čas, ktorý strávili so zlými partnermi by im ani na um nezišlo, že by skúsili, či by nestálo za to mať toho druhého za partnera.

On ňou opovrhoval  pre jej nespútaný štýl. Na základe toho, že vyrastal v tradičnom prostredí mal pocit, že ona tam nezapadá.

Jej sa protivila jeho úzkoprsosť a potreba byť za každým tým , ktorý vedie.

Ale aj napriek všetkým záštiam, ktoré k sebe navzájom chovali, keď spolu oni dvaja tancovali, zakaždým vytvárali tú nepopierateľnú a nedosiahnuteľnú dokonalosť. Spôsob, akým okolo seba krúžili bol samo o sebe umením. A aj keď sa jej snažil podraziť nohu, ona si vždy našla spôsob ako sa mu uhnúť tak, ako nikto iný nevedel.

Jedného dňa, nikto vlastne netuší prečo,  s tým prestal. Akoby ho už robenie tej istej veci stále dookola prestalo baviť.

Všimla si jeho odmlky a na istý čas si z toho nič nerobila-  koniec koncov, dokonca aj tí najlepší tanečníci museli raz  prestať a trocha si oddýchnuť. Nepýtala sa na nič, až pokým sa tá prestávka nestala príliš dlhou. Chýbali jej (nieže by to pred niekým niekedy pripustila) tie rafinované pohyby, ktoré využíval, aby ju rozhodil a stratila rytmus. Stalo sa to pre nich takou hrou.

Takže urobila, čo musela a medzi ňou a ním nastalo neisté spojenectvo.

Sprvu mu nevoňal jej štýl, ale postupom času si uvedomil, že sa k nej pridal bez toho, aby o tom vôbec jeden z nich vedel. Pohybovali sa spoločne – tam a späť, dopredu a dozadu – taký dlhý čas, pričom si to ani jeden nevšimol...a takto to začalo.

Netrvalo dlho, kým si aj ostatní všimli ako sa im aj z toho najjednoduchšieho kroku podarilo urobiť spoločnými silami niečo veľkolepé. Dopĺňali sa navzájom v dobrom slova zmysle aj napriek odlišnostiam. Veci, ktoré mali spoločné len zvýraznili iskru ich tanca.

Jej plynulé, spontánne meniace sa figúry vyvažovali jeho drsné, až opovážlivé pohyby. Akoby boli stvorení naschvál takto protichodne- aby jej jedinečnosť v technike bola protipólom jeho konvenčnosti. Nikdy ich neunavilo skúšať odlišné kroky, a to len preto, aby videli ako sa im ten druhý prispôsobí. Kým ich technika bola úplne odlišná, v melódii sa zhodli. S ľahkosťou udržovali krok s tým druhým navzdory novým tanečným variáciám. To neochvejné tempo zaručovalo, že sa nedopustia žiadnych prešľapov alebo sa nepotknú.

Avšak to, čo každému napovedalo, že títo dvaja ľudia sú si súdení, bola ich spoločná melódia. Jeho dramatická vyvažovala jej zvyčajne nežnú, pár jeho jemných tónov harmonizovalo s jej občasnými ponurými. Z času na čas si obidvaja trafili na svoje drsné a tvrdé struny spoločne, akoby chceli premostiť celú pieseň, no následne sa vrátili k svojim zvyčajným melódiám. Bola to nádherná hudba s rozmanitými notami, prepletajúcimi sa spoločnou ustálenou témou. Dokonca ich bývalí partneri nemohli poprieť, že títo dvaja odtancovali tanec, ktorý bol tak neskutočne čarovný.

Takže aj keď to ani jeden z nich nečakal, nebolo žiadnych pochýb, že našli svoje ideálne polovičky, a tak stvorili tanec, ktorý bol pre nich tak prirodzený. Vo svojich nedostatkoch dospeli k dokonalosti. Bola to láska.


Svedok



Witness

Autor: balletlover

Originál:  http://www.fanfiction.net/s/7569249/1/Witness

Stav: autorka súhlasila s prekladom

 

 Svedok

Preklad:
 Morgana

Beta read: -

 Prístupnosť: K+

Pairing: Dramione

 Žáner: Dráma


Zhrnutie: Strela sa chvíľu vznášala pri jeho tvári, akoby mu ponúkala druhú šancu chytiť ju. Opätovne pozrel na chrabromilčankinu stále šokovanú tvár, a predtým, ako by si oslobodenie okrídlenej loptičky mohol rozmyslieť, zmizla mu z dohľadu.

Vedel, že ona je jediným svedkom tohto jeho činu...

...a bol si istý, že ho nikdy neprezradí...

...nik o tom nemusel vedieť...

Teraz sa to už nikto iný ani nedozvie.


   Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí: pánom Medkom, ktorí túto ságu preložili do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto konkrétnej poviedke vlastní balletlover.


Pár slov prekladateľa: Dnes tu pre vás mám poviedku o niečo pesimistickejšiu, i keď som ju prekladala ako darček , keďže sa mi minulotýždňový test tak vydaril...

Je o chlapcovi, ktorý bol po celý svoj život nešťastný.

O metlobalovom zápase, ktorý všeličo zmenil.

O jednom tajomstve, ktoré spojilo dvoch úplne odlišných ľudí.

O nádeji.





 Svedok

Zaostávajú o 20 bodov. Ak by sa mu podarilo zmocniť sa ohnivej strely predtým, ako by to urobil Potter, tento zápas by vyhrali. Jeden zo slizolinských triafačov  chytil prehadzovačku, a teraz s ňou mieril k chrabromilskému bránkovisku. Všetci to uprene sledovali. Zdalo sa, že sa im chrabromilčania rozhodli tých desať bodov venovať, pretože Weasleymu sa v jeho nekonečnej hlúposti nejakým spôsobom podarilo zošmyknúť sa dolu hlavou z metly, a teraz visel len čistým zázrakom. Metal sa vo vzduchu ako chrobák a snažil sa zo všetkých síl vyhupnúť naspäť.

V tom Draco uvidel pri slizolinských bránkach ohnivú strelu. Potter sa zdal byť zamestnaný pozorovaním svojho priateľa, ako okolo seba bezcieľne kope, aby sa dostal späť do hry, no zatiaľ so žiadnym úspechom. Pomalými pohybmi sa presúval na domáce územie a snažil sa vyzerať nenápadne. Zatiaľ sa mu svoje ciele veľmi dobre darilo kamuflovať. Oči každého človeka sa stále znepokojene upierali na Weasleyho. Dokonca i slizolinčania so záujmom sledovali tú scénu; ich samoľúbe výrazy tváre napovedali, že sú si istí, že v takomto stave nebude schopný odraziť útok, ktorý sa na neho chystal. Draco sa natiahol za strelou, ruky roztiahol, ako mu to len jeho telo dovoľovalo; všetko pre to, aby ju chytil. Oblapil prsty okolo chladného kovu a dav zaburácal.

Uškrnul sa. Cítil tú malú zlatú loptičku trepotať sa v jeho zovretej pästi. Časť divákov stále tlieskalo, kým od tých ostatných bolo počuť len hlasné „Búúú!“ a posmešné poznámky. Avšak niečo tu nesedelo. Tie posmešky bolo počuť prichádzať zo slizolinskej tribúny.

Keď pozrel smerom k divákom, uvidel, že sa všetky oči upierajú ku chrabromilskému bránkovisku. Weasley sa práve štveral na metlu a prehadzovačka, ktorá k nemu predtým mierila v rukách slizolinského triafača, bola teraz na metre ďaleko; oblúkom sa približovala k stredu ihriska. Smutne si uvedomil, že dôvodom toho hurhaja navôkol musel byť práve Weasley, ktorý odvrátil blížiaci sa útok náhodným kopom do prehadzovčky pri svojom pokuse navrátiť sa „do sedla“. V každom prípade, Draco chytil strelu; slizolin vyhral nad chrabromilom o sto štyridsať bodov.

Vyhrali, ale nikto si v jeho rukách tú trepotajúcu sa strelu nevšimol. Dokonca ani jeho kamaráti z fakulty. Dracova celoživotná realita; nikto sa o jeho úspech nezaujímal, a ani nestaral.


Zase raz ho otec potrestal. Lucius už dávno očakával, že sa u jeho syna objavia známky magických schopností. Draco má práve sedem rokov a nazlostene sedí na svojej posteli. Otcovi sa nejakým spôsobom podarilo očarovať dvere tak, aby sa nasledujúcu hodinu nedali otvoriť. Odomknú sa iba v prípade, že osoba za nimi preukáže magické schopnosti. Líce mu stále horelo od facky, ktorú od otca utŕžil.

Zobral hračkársku metlu ležiacu pri ňom a hodil ju o stenu. Mal chuť zdemolovať všetko v dosahu svojich rúk, no bol si vedomý toho, že trest by bol ešte krutejší, ak by sa opovážil  niečo také urobiť.

Nepríčetne hľadel na drahocennú vázu na svojom nočnom stolíku a prial si, aby si na nej mohol vybiť svoju zlosť. Hnev mu takmer dodal potrebnú odvahu; už-už sa chystal vstať a hodiť ju o stenu. V momente, ako sa rozhodol zdrapiť ju z miesta, zrazu tu namiesto vázy ležali len jej črepy. Bol ohromený a navyše mimoriadne vzrušený. Rozbehol sa ku dverám svojej detskej s očakávaním, že budú otvorené. Boli.

Vybehol odtiaľ pohľadať rodičov, aby im povedal o svojom veľkom úspechu. Pri behu kričal na všetky strany, no nikto mu neodpovedal. Po tom, ako poprehľadával niekoľko miestností v dome,  bol už presvedčený, že nikde nie sú. Zavolal na domového škriatka;  ten mu povedal, že jeho otec je na Ministerstve a matka išla navštíviť Parkinsovcov.


Zrovna prišiel z výletu do Šikmej uličky. Konečne vlastní svoj vlastný prútik. Vrátil sa do izby a začal ho skúšať. Vyskúšal levitovacie kúzlo na brku. Nič sa nestalo. Po hodine tréningu sa mu konečne podarilo zdvihnúť ho na päť centimetrov od zeme. Bol to prvý náznak mágie, ktorý sa mu podarilo dostať z nového prútika.

Hoci bol so sebou strašne spokojný, poučil sa a nerozbehol sa zdeliť túto dobrú správu otcovi. Počas večere to len tak medzi rečou spomenul. Lucius sa ho spýtal na výšku, akú dosiahol. Keď mu Draco odpovedal na otázku, zrazu si  uvedomil, že sám visí dole hlavou zo stropu.


Konečne je to prichystané. Dnes večer smrťožrúti vniknú do Rokfortu, a to len vďaka jeho práci na skrinke zmiznutia.

Keď Bellatrix vykročila zo skrinky do núdzovej miestnosti, začal ľutovať svoje rozhodnutie nedovoliť Snapeovi pomôcť mu. Usmiala sa na neho tým svojským šialeným úškrnom a povedala mu, aby ju nasledoval.

Ako tam tak hore na tej veži stál, bol v mysli Snapovi neskonale vďačný za to, že prišiel. Vedel, že riaditeľa nedokáže zabiť. Uvedomil si, že je to možno to najlepšie rozhodnutie, ktoré v živote spravil.

Crucio, ktoré naňho teta vyslala svedčilo, že ona bola presvedčená o opaku.


Tak, tu to máme. Bitku, ktorej výsledok rozhodne o záhube, či záchrane sveta.

Draco stál pri vchode do núdzovej miestnosti, kde ho pred minútou Potter vysadil a odišiel zachraňovať svet. Existuje skutok, ktorý by vyznel viac chrabromilskejšie ? Predsa len mu bol vďačný. Nie je natoľko hlúpy, aby si myslel, že by sa odtiaľ dostal bez pomoci. Naozaj chcel, aby Potter túto bitku vyhral.

Ľudia pobehovali sem a tam. Kliatby bolo počuť zo všetkých strán. Už sa mu viac nechcelo bojovať. Prepásol mnoho príležitostí, keď sa k nemu členovia Rádu sústredení len na svojich protivníkov, postavili chrbtom. Vedel, že by ich takýmto spôsobom mohol ľahko zabiť, no neurobil to. Nie je ani s nimi, ani proti nim. Nikto sa nikdy nedozvie, koľko životov sa rozhodol ušetriť.


Prehadzovačka bola znova v rukách slizolinských triafačov. Nikto si doteraz nevšimol, že Draco už zlatú strelu chytil.

Dokonca ani Potter, ktorý sa vznášal blízko chrabromilského bránkoviska a rozhliadal sa navôkol.

Ani komentátor, ktorý neustále mlel o nejakých nargloch; zdalo sa, že si vôbec neuvedomuje, že pred ním prebieha hra.

Nikto to nezbadal.

Nikto okrem nej.

Pozoruje ho, odkedy sa hra začala. V skutočnosti ho sleduje už od začiatku školského roku. Akoby o ňom vedela niečo, o čom ostatní ani netušili.

Vyzerá to tak, že ako jediná zachytila moment, kedy chytil strelu. Videl ju úplne jasne. Ona je jediným človekom, ktorý nesleduje prebiehajúci zápas o prehadzovačku. Nemala by sa však počítať. Draco vedel, že by to nikdy nevyzradila. Je príliš oddaná svojej fakulte na to, aby niekomu prezradila, čo videla.

On na rozdiel od nej môže. Stačí len zostúpiť zo svojho miesta a ukázať ľuďom zlatú loptičku vo svojej ruke; dať všetkým vedieť, že práve vyhral zápas v prospech slizolinu. Konečne by zožal slávu, ktorú si zaslúži... ale on to neurobí. Posledný krát sa pokochal pohľadom na tú malú zlatú loptičku vo svojej ruke a pustil ju.

Uvidel, ako sa jej oči pri tom geste zväčšili v prekvapení a ústa sa jej sformovali do O. Strela sa chvíľu vznášala pri jeho tvári, akoby mu ponúkala druhú šancu chytiť ju. Opäť pozrel na  chrabromilčankinu stále šokovanú tvár, a predtým, ako by si oslobodenie okrídlenej loptičky  mohol rozmyslieť, zmizla mu z dohľadu.

Vedel, že ona je jediným svedkom tohto jeho činu...

...a bol si istý, že ho nikdy neprezradí...

...nik o tom nemusel vedieť...

Teraz sa to už nikto iný ani nedozvie. 


Láska a jiné dětinské hry



Láska a jiné dětinské hry

Love and Children's Game

Originál: writters_passion

http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?chapterid=419268

Překlad: Domush

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  Do_MuSh. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

Slovo autora:

Draco dokazuje Hermioně svou lásku výměnou jejich bot za menší, aby si myslela, že jí vyrostla chodidla. Hermiona se mstí použitím zmenšovacího kouzla, tak, že Draco má něco málo přes pět centimetrů. A tak jim to klape. 



 

Láska a jiné dětinské hry

Hermiona musela uznat, že ji nikdy nenapadlo, že by zrovna její vztah mohl být takto výstřední. Zaprvé, jejím přítelem nebyl nikdo jiný než Draco Malfoy. To samo o sobě něco napovídalo. Začalo to nevinně. Shodou okolností stáli ve stejné řadě, aby si nechali podepsat knihu od světoznámého autora. Jako první promluvil Draco, když prohlásil, že ho ani trochu nepřekvapuje, že zrovna ona vstávala za svítání, jen aby si nechala podepsat hloupou knihu. Hermiona jen zívla a protáhle mu odpověděla, že je pokrytec, jelikož on sám tam byl z toho samého důvodu.

Fronta byla dlouhá, Hermiona s Dracem stáli téměř na konci a knihkupectví otvíralo až za hodinu. Rozhodli se zavzpomínat na dobu, kdy byli dětmi, a začali hrát 'Pravda nebo úkol'. Jelikož se ani jeden z nich nechtěl vzdát svého místa ve frontě, vynechali úkolovou část. Nakonec tam jenom stáli a jeden druhému se svěřovali. Po přiznání něčeho trapného se sobě navzájem vysmáli a byli překvapení, když někdo z nich odhalil něco nečekaného. Poté obchod konečně otevřel a fronta začala ustupovat. Když se Draco pokusil Hermionu vyzvat k úkolu, začala okamžitě protestovat.

„Nemůžeš mi dát úkol, Malfoyi,“ protočila oči. „Co chceš, abych uděalala? Vrazila chlapovi přede mnou?“

„Technicky vzato, i to bych mohl udělat.“ usmál se. „Ale neudělám. Bude to snadné, přísahám.“

„Dobrá tedy. Co mám udělat?“

„Vyzývám tě, abys se mnou šla dnes na oběd.“

A to, prosím, měla být výzva. Hermiona samozřejmě neodmítla a od té doby spolu chodili. Momentálně spolu už několik měsíců bydleli. Bylo tako jako v sedmém nebi? Rozhodně ne, přestože si každý den říkali „Miluji tě“. Už je to dlouho, co si Hermiona uvědomila, že spolu mají velmi zvláštní vztah. Přátelům si na Draca stěžovala denodenně a bylo jasné, že s Dracem to nebylo jinak. Rozčiloval ji tak moc, až si kolikrát chtěla rvát vlasy. Byl jako malé dítě, což způsobovalo, že se chovala stejně, a téměř vždy sáhli po dětinských způsobech, aby si prosadili svou.

„Vy dva se jednou zničíte.“ řekla jednoho odpoledne Ginny. „Nechápu, proč jste vůbec spolu.“

„To ani já ne.“ přiznala Hermiona. „Nejradši bych ho uškrtila. Vytáčí mě nepředstavitelným způsobem, ale Ginny,“ usmála se a trochu se zachichotala, „Je to ohromná legrace.“

Byla legrace, když byla na řadě, aby se své drahé polovičce pomstila za to, že spláchl její oblíbený náramek do záchodu. Byla štěstím bez sebe, když se Draco hlasitě vztekal poté, co se probudil s hrozivě znetvořeným obličejem, způsobeným Klamným zaklínadlem. Hermiona si to užívala a za každý křik, který si vysloužila svou pomstou, ho milovala ještě víc.

Ranní probouzení vyžadovalo opatrnost. Nikdy nevěděli, kdo to schytá dřív a jak. Přes pracovní týden to nebylo tak hrozné, protože omezený čas znamenal také omezený počet nečekaných útoků. Ale v dny, jako tento - v sobotu, bylo jasné, že si jich užjí víc než dost.

Hermiona se probudila, zachumlala se do peřiny a užívala si tepla. Po pár minutách klidu s hrozivým uvědoměním otevřela oči a převalila se na levou stranu.

„Ksakru,“ zamumlala naštvaně. Draco už se musel vzbudit, protože v posteli byla sama. Pokud tu bylo něco, o co se mermomocí snažila, bylo to, aby vstávala dřív než Draco. Merlin ví, co na ni Draco za tu dobu, co strávila povalováním se, nachystal.

Hlavně opatrně... Pomyslela si Hermiona, když ze sebe sundávala pokrývku. Rozhlédla se po ložnici, nevšimla si ale ničeho podezřelého. Ne že by obvykle něco něco našla. Draco se vždy ujistil, že po sobě nezanechal žádnou stopu. Nebyl to žádný zelenáč.

S povzdechem zkontrolovala i podlahu před postelí, aby se ujistila, že tam není lepidlo. Na to naletěla minulý týden. Chodidla měla k zemi přilepená několik minut, aniž by s tím mohla cokoliv udělat. Musela čekat tak dlouho, dokud kouzlo, které zajistilo, aby lepidlo bylo tak silné, nevyprchalo. Nejprve na podlahu stoupla jednou nohou, poté opatrně druhou. Nic se nestalo. Vstala, ještě jednou se rozhlédla a natáhla se pro župan. Ten samozřejmě nejdřív zkontrolovala, než si ho oblékla. Poté zamířila do koupelny.

„Ani tady nic neobvyklého,“ podivila se Hermiona. Po důkladné prohlídce svého kartáčku a zubní pasty si vyčistila zuby a šla do sprchy. Když byla čistá a suchá, oblékla se zamířila do obýváku, aby našla Draca. Ten ale našel ji, protože jí šel naproti.

„Dnes ses rozhodl vstávat se slepicemi?“

Draco na ni laškovně nadzdvihl obočí. Usmíval se a házel si s jablkem, aniž by z ní na chvilku sundal oči. „Ani ne. Vstal jsme před chvílí.“ Zakousl se do ovoce a Hermiona si odfrkla . Udělala krok vlevo a zrovna tak Draco, takže udělali kolečko a vyměnili si pozice.

Hermině byla znepokojená, obzvlášť když se Draco měl tak dobrou náladu. „Z čeho máš takovou radost?“

„Proč?“ Draco si ještě dvakrát kousl a olízl si rty. „Copak k tomu musím mít důvod?“

„V tomto bytě...? Ano.“

„V tom případě mám takovou radost, protože tě naprosto zbožňuji.“

„Ale prosím tě,“ smála se Hermiona a doufala, že se nečervená. Někoho milovat a a zároveň s ním vést válku bylo velmi náročné. Vždycky byla šance, že naletí jednomu z komplimentů, ze kterého se jí podlamovala kolena. Draco se teď snažil skrýt svůj smích, zatímco nechal ohryzek z jablka odlevitovat do koše.

„Zdá se mi to, nebo se nějak červenáš?“

Nečervenám.“

„Tomu si dovolím odporovat.“ řehtal se neskrytě Draco. Otočil se a vyrazil směrem k ložnici, ze které Hermiona před chvílí vyšla. Ta se teď škrábala na hlavě, zaražená a zalarmovaná jeho slovy. V hlavě si je přehrála během těch pár sekund několikrát. Za tu dobu, co s ním žila, se naučila, že všechno, co řekl, mělo nějaký smysl. Na plýtvání slovy neměl čas.

Hermiona přemýšlela, co jen Draco mohl myslet tím, že se “nějak červenala“ a po chvíli vyvalila oči. Nemohl to myslet doslova, nebo ano? Okamžitě vběhla do ložnice, kde už láska jejího života vykouzlila zrcadlo a s úsměvem ho držela vedle postele.

„Podle mě ti červená sekne.“

„Já... nemůžu tomu uvěřit! Draco!“ Hermiona sahala kam dosáhla, jelikož každý centimetr její kůže byl světle červený, a jestli se nepletla, barva každou chvílí nabírala na sytosti. „Proč, ty jedna kryso!“

„Ale, ale, myslel jsem, že z urážení jsme už vyrostli.“

„Já jsem si myslela, že jsme už vyrostli z barvení kůže! Draco, tohle je strašné!“

„Jo, toho jsem si všiml.“ odpověděl Draco vesele, když odkládal zrcadlo. „Teď bychom se mohli nasnídat, co myslíš?“

„Snídaně...?“ Hermiona byla bez sebe. Ona se tu měnila v řepu a on mluvil o snídani? Dívala se, jak na ni mrkl, prošel kolem ní a pohvizdoval si. Následovala ho, zatímco si dlaněmi třela své ruce, které rudly a rudly. Jestli to tak půjde dál, bude za chvíli vypadat jako třešeň.

„Draco!“

„Ano lásko?“ Zrovna rozbíjel vejce, ale zastavil se, aby se na ní podíval.

„Nemůžu uvěřit tomu, že děláš snídani, když vypadám takhle! Jak se ti vůbec podařilo mi udělat něco takového?“

„Dnes ráno ses sprchovala, nemám pravdu?“

„Ano, ale co to má-“

„Člověk by se divil, co se stane, když se smíchá kůže a Barvící kouzlo dohromady. Obzvlášť když se to spojí s ranním drhnutím sebe sama.“

„Ach! Okamžítě mě sprav!“ rozkázala Hermiona. Draco se jen usmál a konečně rozbil vejce, které držel už dobré tři minuty, a natáhl se pro další.

„To bych velice rád udělal, ale na to je potřeba soustředění, a toho nejsem schopný, když mám hlad.“

Hermiona frustrovaně vykřikla a spustila nálož sprostých slov, na která Draco klidně reagoval se slovy, že ji také miluje. Nemohla tomu uvěřit. Opravdu tomu nemohla uvěřit. Když Draco udělal dost jídla pro oba dva, Hermioniny ruce měly barvu jablka, které Draco před chvílí snědl.

Při jídle naštvaně mlčela a snažila si nevychutnat, co jim Draco připravil. Ten otravný šváb, kterého tolik milovala, měl vskutku osobitý způsob jezení. Narozdíl od Hermiony, která si na vidličku dala od všeho trochu (kousek párku, kousek šunky a kousek vajíčka) a snědla tak všechno naráz, on nejprve snědl všechen párek, potom celou šunku a až na závěr vajíčka. Draco už snědl první dvě části své snídaně a než se pustil do vajec, natáhl se pro sůl, kterou si dával téměř na všechno.

Hermiona se ani neobtěžovala skrýt úsměv. Přestože vypadala, jako by chytla nějakou exotickou nemoc, spokojeně vydechla a klidně mu řekla: „To není sůl.“

„Co?“

„Řekla jsem, že to není sůl.“

„Je to solnička, Hermiono.“

„A?“ Usmála se znovu, když se utírala koutky úst ubrouske. „Včera jsem je čistila a doplnila je, ale, já nešika, jsem si spletla nádobky a sůl jsem dala do pepřenky a naopal. Není to sůl.“

Draco na ní se zvědavostí pohlédl. Pomalu sundal ruku ze solničky a položil ji na pepřenku, zvedl ji, ale najednou se zastavil a položil ji zpět na stůl. Zakroutil hlavou a začal se usmívat.

„Ne.“

„Ne?“

„Přesně tak, ne.“ řekl Draco samolibě. „Snažíš se mě přechytračit. Chceš, abych použil pepřenku, ale takovou radost ti neudělám. Dobrý pokus, ale nevyšlo ti to.“

Hermiona nic neřekla a jen pokrčila rameny. Dívala se, jak vzal do ruky solničku a pořádně si s ní posypal vajíčka. Zatřepala hlavou a povzdychla si. Už ho tolikrát varovala o jeho přehnaném solení a co mu to může v budoucnosti způsobit. Ale copak ji někdy poslouchal? Ne, a Hermiona se spokojeně usmála, když se následky jeho závislosti na soli začaly projevovat.

Dracova každodenní priorita byly jeho vlasy. Hermiona neustále vtipkovala o tom, že je jak ženská, protože v koupelně stráví úpravou a zdokonalováním svých kadeří déle než ona sama. Jeho milované vlasy, které Hermiona tak ráda prohrabovala, teď vlas od vlasu mizely. Hermiona se s každým ústupem Dracových vlasů smála víc a víc. Za chvíli už mu nezbyly žádné.

Už to nemohla vydržet a začala se smát. Draco přestal v jezení, aby zjistil, proč se jeho přítelkyně hystericky chechtá, jelikož se nestalo nic, co by ji mohlo takto rozesmát.

„To sis musela vzpomenout na zatraceně dobrý vtip.“

„Vlastně je to úplně naopak.“ odpověděla mezi záchvaty smíchu, „Na jeden se totiž zrovna dívám.“

Draco znervózněl. Okamžitě pustil vidličku a vyběhl z kuchyně do jejich ložnice. Hermiona zůstala sedět na svém místě a čekala. Nemohla se dočkat, až to uslyší. A taky uslyšela – Dracův výkřik plný zděšení a vzteku ji donutil se zvednout. Potkala ho napůl cesty mezi ložnicí a kuchyní.

„Zašla jsi příliš daleko!“ řekl Draco bez sebe vzteky. Jeho rucy divoce ohmátávaly lysinu, hledajíce alespoň jeden vlas. Neúspěšně. „Jen se na mě podívej! Jsem úplně plešatý! Hermiono! Jak jsi mi to mohla udělat?!“

„O čem to mluvíš?“ zeptala se Hermione nevinně. „Mám pocit, že jsem ti řekla, že to není sůl.“

„Ale věděla jsi to! Věděla jsi, že tě neposlechnu!“

„Myslíš? V tom případě to bylo zatraceně chytré.“

„Hermiono...!“

Hermona se smála na celé kolo. Byla to nádhera. Dracův pohled a způsob, jakým zkoumal svou nově nabytou plešku... Jeden z mých nejlepších, pomyslela si Hermiona. Přitáhla Draca k sobě a omotala mu ruce kolem krku.

„Pravda, budou mi chybět,“ chichotala se a Draco kypěl vztekem.

„Sprav to.“

„Až po tobě.“

„Ale to, cos provedla ty mně, je daleko horší!“

„Copak to, že si mě proměnil v rajče, není zrovna tak hrozné?“

Ať se Draco snažil jak jen mohl, musel se usmát. Jeho prozatimní ztráta vlasů mohla za to, že úplně zapomněl na to, že jeho přítelkyně byla od hlavy až k patě červená. Dokonce i její zuby zčervenaly -   následek číštění zubů kontaminovanou vodou. Měl pocit, že si toho ještě nevšimla.

Povzdychl si a pak ji lehce políbil. Zakroutil hlavou a odtáhl se: „Co s tebou jenom udělám?“

„Otázka zní, co udělám já s tebou?“

„Miluj mě.“

„A tobě radím, abys udělal to samé.“ odpověděla Hermiona a Dracovi nezbylo udělat nic jiného, než souhlait. Jeden druhého zbavili použitých zaklínadel. Později toho dne si však legrácky neodpustili a jeden na druhého nastražili dětinské pasti. Draco začaroval všechny Hermioniny knihy tak, aby sebou pokaždé, když je otevřela, házely jako ptáci a létali po místnosti, a  Hermiona zaklela Dracovo oblečení tak, aby se vždycky, když na něco sáhnul, změnšilo na velikost jeho dlaně.

A to byl jejich každodenní život – plný her, smíchu, a hádek, které ani nemysleli vážně. Ano, rozhodně to byl ten nejzvláštnější vztah, který Hermiona kdy měla, ale jak řekla Ginny – byla to ohromná legrace.

 

 


Devatenáct minut v ráji



19 minutes au paradis – Devatenáct minut v ráji

Autorka: xRedRoses; Překladatelka: Patoložka; Beta-read: Lady Corten

http://www.fanfiction.net/s/7093195/1/19_minutes_au_paradis

Humor, Romance, Dramione, ficlet

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by xRedRoses, czech translatin was created by Patolozka. 

Popis příběhu: Nebelvírské dívky se baví o výdrži svých chlapců.


Jimmi, všechno nejlepší!



Jimmi, není to tak dlouho, co jsem seděla u tohoto neskutečně malého, bílého počítače a rozechvělou rukou jsem odesílala soukromou zprávu s nabídkou pomoci. Ani v nejmenší jsem neočekávala tak milé přijetí a také jsem si ani neuměla představit, jak se můj do té doby relativně zahálčivý život změní. Ale stalo se. Chtěla bych ti popřát, aby se ti dál dařilo ve všem, co s láskou děláš, abys měla z toho všeho radost, protože to určitě stojí za to, a aby tě to všechno těšilo, protože nás to rozhodně těší! Všechno nejlepší, Jimmi!


A teď k této povídce: Jimmi, já se v Dramione nevyznám... Nevím, co jsi četla a co se ti líbí, a tak jsem jednou večer zabrousila do jiných jazykových sfér a vybrala jsem si povídečku ve francouzštině. Načež jsem zjistila, že jsou moje znalosti v tomto jazyce velice chabé, ale nakonec jsem se s tím poprala. Co by mi jindy trvalo chvilku, mi tady zabralo... No, ani nechtěj vědět... Takže, tady to máš - můj historicky první překlad povídky Harryho Pottera z francouzštiny.


ooOoo


„Devatenáct? Vážně jsi říkala devatenáct? Hmm… To zní opravdu zajímavě.“

Hermiona si povzdechla, když si uvědomila, jaké téma k rozhovoru si Levandule, Parvati a Ginny vybraly. Každý den to bylo stejné!

„Ale jak to víš?“

„Asi před rokem se vsadil s Padmou. Měřila mu čas.“

„Není možné!“

„Ale ano! Přísahám ti.“

„A ještě k tomu,“ přerušila je Ginny, „je Draco Malfoy jeden ze tří nejhezčích mužů v Bradavicích.“

„Dozajista na prvním místě.“

„Ano, následován Harrym.“

„Když mluvíme o Ginny… A jak je na tom Harry?“

„Velmi slušně, sedmnáct minut.“

„Takového štěstí!“ zvolala Parvati. „S Deanem mám šanci tak maximálně na třináctku. Do toho se nenamočím!“

„V každém směru pořád lepší než Seamus, ubohých šest minut, zatímco můj Roník to vytáhne až na patnáct.“

Hermina se rozhodla trochu se pobavit.

„Znám někoho ještě vytrvalejšího, než je Malfoy!“

Tři hlavy se k ní otočily a jedním hlasem zvolaly: „Koho?“

„Nevilla. Hodinu.“

Ve stejnou chvíli se ozvaly tři reakce.

„Cože? Ty jsi… A s Nevillem? No fuj!“ zašklebila se Ginny.

„Hodina čistého potěšení, můj sen se stal skutečností!“ zasténala Parvati.

„Takže Neville je LEPŠÍ než Malfoy? Hmm… To zní zajímavě,“ zamumlala Levandule.

Hermiona byla s účinkem své malé poznámky naprosto spokojená.

„Nezapomeň Levandule, že chodíš s Ronem, takže nepokukuj po Nevillovi, jinak začne žárlit!“

„Myslíš? Kašli na to. Mluvíme tady o Nevillovi, kvůli tomu se tak neponížím.“

„Neponížíš se kvůli čemu, mým čokoládovým žabkám?“

„Rone. Rone!“

Levandule na něj skočila tak náruživě, až ho položila na lopatky, což si bude jistojistě pamatovat až do smrti.

„Fuj! Levandule, no vážně, to je nechutné. Musí umět moc dobře líbat,“ zvolala Parvati.

Až tahle poznámka, ač zcela nevinná, měla dar ukončit jejich sexuální narážky. Hermiona toho využila, aby opustila nebelvírskou věz a vydala se do části, kde by mohla očekávat stávajícího prefekta. Vešla do místnosti a uviděla Draca Malfoye nonšalantně rozvaleného na pohovce.

„Malfoyi, máš OBROVSKÝ problém.“

„Co ještě, Grangerová?“

„Asi stovka dívek je přesvědčená, že vydržíš devatenáct minut!“

„Co? Ale já se udržím daleko déle než jen to!“

„To není ten problém, ale třeba bude, pokud podstatně nesnížíš tohle nešťastné číslo!“

„Cože mám? Snížit? Ale u Merlinova vousu, ty jsi šílenec! Copak chceš úplně odrovnat mou pověst?“

„Ne, ale není pochyb o tom, že by dvě či tři dívky dokázaly opustit svého přítele jen proto, že jsi prohlásil, že dokážeš vydržet dvacet minut, aniž by ses byl zmínil o famfrpálu!“

ooOoo

PS: Jimmi, a protože jsme holky šikovné, ještě jsme ti s Claire připravily dva dárečky na blogu, šité přímo na míru. Jen je rozbalit! ODKAZ


Starověké runy jsou těžší, než si myslíš



Pro kouzelnici Jimmi

Ancient Runes is Harder Than You Think – Starověké runy jsou těžší, než si myslíš

Autor: RisingFire; Překlad: Patoložka; Beta-read: Claire

Tripple drabble

http://www.fanfiction.net/s/8411540/1/Ancient_Runes_is_Harder_Than_it_Looks

Popis příběhu: Rozhovor Draca a Hermiony při opravě písemné práce ze Starověkých run.

Romance/Humor, Dramione

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by RisingFire, czech translation was created by Patolozka.


ooOoo


Zadání písemné práce:

1. Přeložte dnešní datum.

2. Popište důležitost runy „ohbra“ mezi každodenními kouzly.

3. Nakreslete konečné rozložení runy „gangaea“.

4. Znázorněte vývoj run v každodenní kouzlení.

Až práci dokončíte, vyměňte si kvůli oznámkování papíry s nejbližší čarodějkou nebo kouzelníkem.

 „Prosím, vyměňte si papíry se sousedem.“

...

 „Malfoyi.“

 „Malfoyi.“

 „Malfoyi!“

 „Co je, Grangerová?“

 „Tenhle překlad je špatně.“

 „Ne, není.“

 „Ano, je.“

 „Ne, to není!“

 „Ano, je!“

 „A co je na něm špatně?“

 „No, pro začátek, napsal jsi: Chcípni, Lasičko, jako svou odpověď na otázku: Přeložte dnešní datum.“

 „To nebyla otázka.“

 „Ale i přesto jsi napsal: Chcípni, Lasičko.“

 „No… No, máš husté, kudrnaté vlasy.“

 „To je vedlejší.“

 „Chtěla jsi ještě něco?“

 „Na další otázku jsi, um…“

 „Ano?“

 „Napsal…“

 „Ano?“

 „Nakreslil jsi obrázek Rona.“

 „To jsem neudělal.“

 „Pak jsi tedy nakreslil obrázek Ronovy rozštípnuté hlavy.“

 „Jak můžeš vědět, že je to on?“

 „Místo prvního překladu jsi napsal…“

 „Sklapni.“

 „Chcípni, Lasičko…“

 „Sklapni!“

 „Myslím, že by sis měl o své výbušné povaze s někým promluvit.“

 „Sklapni!“

 „Jsi vážně talentovaný výtvarník.“

 „Nedokážu určit, co jsi napsal na otázku číslo tři.“

 „Jetoobrázektvojí…“

 „Promiň, cože?“

 „Je to obrázek.“

 „Čeho?“

 „Ničeho.“

 „Dobře…“

-pranice-

-zavrčení-

 „Hej!“

 „Malfoyi, pořád to musím oznámkovat…“

„Malfoyi?“

 „Malfoyi!“

 „Mal…“

 „Ano?“

 „Co to zakrýváš tou rukou?“

 „Nic… Já nic ne… Nic… Nezakrývám vůbec… Děj to sem!“

 „Malfoyi?“

 „…Ano?“

 „Místo své čtvrté otázky…“

 „…Jsi nakreslil obrázek…“

 „Nenávidím tě.“

 „Mě.“

 „Až na to, že já takhle ani moc nevypadám.“

 „Podle mě ano.“

….

 „Proč jsi mě nakreslil?“

 „Malfoyi?“

 „Není má chyba, že tvoje vlasy voní po jahodách! Není má chyba, že jsi poslední půlhodinu strávila cumláním toho svého zatraceného, pitomého brku! Není má chyba, že jsem… Hmf!“

-mlask-

 „Och.“

 „Och.“

 „Pane Malfoyi! Slečno Grangerová!“

 

ooOoo

PP: Názvy run jsou smyšlené. Vím to, protože jsem je nejprve asi hodinu hledala a potom jsem musela kontaktovat autorku o pomoc.


Zapírání



»»««

Zapírání

Total denial

»»««

 Napsala: Ningloreth

Přeložila: Rapidez

 »»««

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který knihy o Harrym Potterovi přeložil do češtiny. Autorská práva k této fanfiction má Ningloreth, která dala Rapidez svolení k českému překladu. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního obohacení se. Kopírování a případné porušování autorských práv však Brumbál přísně zapověděl.

»»««

Drabble v originálním znění si autorka uschovala na LiveJournal.

»»««

Drabble – 100 slov

Dramione

Rating: R



»»««

Zapírání

»»««

 

Po chvíli se Draco nadzvedne. Dýchá přerývaně, usmívá se dolů, na ni.

 

Oči má jasné a tváře zrudlé. Dlouhé plavé vlasy mu vyklouzly ze stuhy a jemně mu lemují tvář. Vypadá jako hrdina z románů. Košili má rozevřenou, takže jsou na jeho krku vidět stopy po jejích škádlivých zubech.

 

Hermiona mu úsměv opětuje, pak si přitáhne jeho rty blíž k sobě a vášnivě ho políbí.

 

 

Hermiona spěšně ustoupí od křišťálové koule.

 

„Vidělas něco?“ zeptá se jí Ron.

 

Naproti přes třídu Malfoy trápí Goyla – drží jakousi věc přesně mimo Goylův dosah.

 

„Vůbec nic,“ broukne Hermiona, „až na ta obvyklá znamení smrti.“

 

»»konec««

 


Konjunktiv





Konjunktiv

Marmelade Fever

Originál: http://www.fanfiction.net/s/4554674/1/The-Subjunctive

Překlad: Florence

 

Poznámka autorky: Drabble je krátký příběh, který má sto až pět set slov. Já jsem původně chtěla napsat jenom stovku, ale trošku jsem to přetáhla.

Poznámka překladatelky: Tohle je jenom kraťoučký (to bude asi tím, že nemám moc času). Autorka v originálu napsala 137 slov a v překladu to máte 139 slov. Ať se vám líbí!

Prohlášení: Postavy v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvu a míst patří pánům Medkům, kteří ji přeložili do češtiny. Autorská práva k této povídce vlastní Marmelade Fever, která napsala tuto fanfiction.

 

OOO

 

Začalo to jako chvilkový nápad. Co kdyby. Co kdyby nebyla lhostejná Dracu Malfoyovi? Měla vlastně jen malý důvod, proč by si to mohla myslet. Ale když ho pozorovala přes své řasy, došlo jí, že se k ní choval neobvykle. Jinak. Pohled sem, pohled tam. Nervozita smíšená s pro něj tak typickým klidem.

A její mysl se u toho zastavila. Kdyby se takhle choval kvůli tomu, že mu nebyla lhostejná, jak by na to zareagovala? V mozkové kůře se jí začaly zahřívat spoje, přehodnocovala všechny své činy, dokud si nebyla jistá, že ani on jí není lhostejný.

A pak začala pochybovat. Znervózněla. Pocítila nečekanou lásku bez jakékoli záruky.

Své myšlenky si nechala pro sebe a začala ho bedlivě pozorovat ze zpola přivřených očí. Nebyla dost velký Nebelvír na to, aby něco udělala, něco řekla nebo třeba flirtovala.

Ale co kdyby?


Rezavohnědá a jedovaté houby





Rezavohnědá a jedovaté houby

Marmelade Fever

Překlad: Florence

Originál: http://www.fanfiction.net/s/7041464/1/Umber-and-Toadstools


Poznámka překladatelky:
Zrovna teď bych měla dělat jiné věci, než překládání. Ale já dneska nemám vůbec na nic náladu, takže si ji chci trochu zlepšit… Snad jí touhle kraťounkou povídkou zlepším i já vám :)

Poznámka autorky: Předtím, než se dáte do čtení, je důležité (tak trochu), abyste věděli, že tohle jsem napsala jako „shoutbox fics“ pro Hawthorn and Vine. Co je to „shoutbox fics“? To je kraťoučká povídka, která má 300 nebo méně písmen. Každá z těch povídek byla napsána jako jednorázovka a já jsem je dala nakonec dohromady.

Prohlášení: Postavy v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvu a míst patří pánům Medkům, kteří ji přeložili do češtiny. Autorská práva k této povídce vlastní Marmelade Fever, která napsala tuto fanfiction.


Malfoyi,

tvá sova lítá až moc často. Přestaň ji posílat nebo alespoň přestaň posílat tu, co si tak výstižně pojmenoval Pařát. Už třikrát se zasekl drápy do krku mé kočky. A odpovědi na tvé otázky jsou ne, ano, ne a rezavohnědá.

Grangerová


Grangerová,

bohužel si už nepamatuju pořadí svých otázek. Mohla by ses podívat na poslední dopis, co ti doručil Pařát a připomenout mi ho. A chováním své sovy nejsem vůbec překvapený. Moje sovy zkrátka mají poněkud delikátnější chutě.

S výsměchem

Malfoy


Malfoyi,

ne, nepošlu ti ústřižek svých vlasů. Ano, používám kondicionér. Ne, neobarvím si své vlasy na vínově červenou jenom proto, aby to vyhovělo tvé fantazii. A myslím, že mé vlasy mají barvu rezavohnědou ne barvu jedovatých hub. Udělala jsem nějaké úpravy na tvé sově. Přestaň mě obtěžovat.

Grangerová


Grangerová,

věřím, že ses zbytečně urazila. No, možná to bylo trochu oprávněné, ale náhodou si myslím, že barva jedovatých hub je hezká… taková zemitá. Potřebuju trochu tvých vlasů, abych navrhnul nový kondicionér na tvůj typ vlasů.

Malfoy

P. S. Pařát je v depresi


Grangerová,

vážně jsem překvapený, že jsi mi neopověděla. Proč jsi mi neodpověděla? Mám doma hrozně deprimovanou sovu a ty jsi mi neodpověděla. Je to tvojí kočkou? Je také tak deprimovaná jako můj Pařát bez pařátů? Je tak deprimovaná jako já bez tvých jízlivých poznámek? Tak deprimovaný, že ani nemůžu napsat své jméno…


Grangerová,

začínám se bát o tvé zdraví, protože není vůbec možný, že bys tak vytrvale ignorovala mé dopisy. Prosím, přijmi tuhle láhev tekutého pepře. Moje další sova, Mlátička, bude u tebe čekat tak dlouho, dokud mi nenapíšeš.

D.B.R.Q.L.T.A. Malfoy


Malfoyi,

jsem v pořádku, jenom tě nenávidím, to je vše. Jsem trochu pomlácená od tvé Mlátičky. Prosím přijmi soví náhubek, co ti posílám, jako výraz mé úcty. A taky, to, co jsi mi poslal, není vůbec pepř. Proč se mi snažíš podstrčit kosmetické produkty? Proč se tak zajímáš o můj vzhled?

Grangerová


Grangerová,

nesnáším, když je takový potenciál promrhaný jenom kvůli ignoranci, zatímco já mám možnost to změnit, tak jako jsem to před lety udělal s tvými zuby. Takže necháš mě pomoct ti s vlasy?

Draco Brutus Reginald Quintin Lucius Tristan Augustine Malfoy

P. S. Teď je v depresi i Mlátička


Pro Malfoye,

pokud to bude znamenat, že mi dáš konečně pokoj, tak ano, můžeš mi pomoct s vlasy, ale budu si moct všechny tvoje produkty a kouzla překontrolovat. Když mi vlasy vypadají, změní barvu na růžovou nebo udělají něco, s čím nebudu spokojená, oplatím ti to.

HG


Grangerová mění účes: Včera se v Příčné ulici objevila válečná hrdinka s úplně novou hlavou. Náš novinář účes popsal jako elegantní, rezavohnědý a lesklý. Draco Malfoy, který se náhodou objevil na tom samém místě, si přivlastnil celou práci a pozval všechny beznadějné případy do svého salónu. Ano, je svobodný!


Oprava: Pan Draco Malfoy, majitel řetězce Rozcuch je pryč, není svobodný, jak bylo uvedeno ve včerejším vydání. Je s tou samou slečnou Grangerovou, které zachránil vlasy od jejich hrozného osudu. Slečna Grangerová na to řekla jen: „Cože? Nej…“, ale předtím, než mohla větu dokončit, jí pan Malfoy políbil.


Konec


Pomalá sebevražda





Pomalá sebevražda

Arielx

Překlad: Florence

Originál: http://www.fanfiction.net/s/3000297/1/A-Slow-Suicide

Poznámka překladatelky: Chtěla bych překlad téhle jednorázovky věnovat Jacomo (ona asi tuší proč).

Prohlášení: Postavy v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvu a míst patří pánům Medkům, kteří ji přeložili do češtiny. Autorská práva k této povídce vlastní arielx, která napsala tuto fanfiction.

ooo

Všechno to bylo o sexu.

To si říkala. Všechno to bylo jenom o sexu, příležitost, jak na chvíli uniknout z reality, pocit teplého těla, když okolní svět zchladnul.

Člověk může lhát komukoli o čemkoli, ale sebe nepodvede.

Noci, co spolu strávili, byli tak špatné. Scházeli se ve tmě, tlumené sténání zaplňovalo prázdné sály, ale světu okolo ukazovali jenom podvod. Ale pro tu chvíli je to nezajímalo, měli vlastní svět.

Píchání, sex nebo ještě líp, milování, to všechno bylo lží. Byl to jen útěk. V jejich tělesném spojení nebyla žádná láska, jen potřeba a chtíč, princip dávání a braní. Byl to jen unavený čin dvou unavených dospívajících, kteří už před dávnou dobou museli dospět.

Byl to jenom sex.

Během času, co strávili spolu, neřekli víc než pár slov a mluvili ještě méně, když se poblíž objevili jejich přátelé. Pro potřebu nejsou žádná slova, pocit toho druhého úplně stačil. Sedla si mu na klín a on ji položil ruce na záda, neměli čas pro zdvořilou konverzaci.

Všechna bolest světa zmizela. Na pár sekund, které se proměnily v minuty, unikly od věcí větších, než mohli zvládnout.

Udělali to ze vzdoru, z osamělosti, možná i z nenávisti, ale bylo to jejich a nikdo a nic jim to nemohl vzít.

Ani strach ze smrti ne. Museli mu čelit každý den, dokud to už nemohli vydržet. Jeden den se zastavili a přestali utíkat před smrtí, kterou nemohli přelstít. Smrt je nevyhnutelná, ale je pár způsobů, jak se jí na čas vyhnout.

Poté si vždy zapálil cigaretu a ona fascinovaně pozorovala, jak hoří.

Vždycky řekl, že nenávidí, jak jsou cítit. Nenávidí, jak vypadají. Nenávidí, jak mu vyschne v ústech. Ale miluje to, co dělají.

Pomalou sebevraždu.


Za co ti děkuji





Za co ti děkuji

Marmelade Fever

Překlad: Florence

Originál: http://www.fanfiction.net/s/3091823/1/For-That-I-Thank-You

Poznámka autorky: Myslím, že jsem se trochu rozepsala…

Poznámka překladatelky: Ahoj všem! Tohle je krátká Dramione z Dracova pohledu. Ty věty jsou takhle dlouhé schválně.

Prohlášení autorky: Nevlastním ani neprohlašuji, že vlastním Harryho Pottera a jeho svět.

ooo

Když se ráno probudím a otočím se na tvou stranu, abych uviděl, jak máš hlavu zlehka položenou na polštáři a vlasy rozházené ve všech směrech, slyším, že jemně chrápeš tak, že by tě neprobudila ani moucha, která by ti seděla na nose, a potom, když se probudíš přesně ve tři čtvrtě na sedm, protože, kdyby ses probudila dříve, nespala bys svých osm hodin, a kdyby ses probudila déle, mrhala bys svým časem, a ty se na mě otočíš se svým rozespalým přesto pozorným úsměvem, jsem šťastný. Začnu být okamžitě vděčný za to, že jsem si tě vzal i za to, že jsem do tebe vrazil před dvěma lety u té kavárny, kde jsi vypadala tak dobře, že jsem si myslel, že mám halucinace, a ty jsi náhle dostala nápad se mě zeptat, jestli s tebou nepůjdu ven, protože moje pýcha to zabránila udělat mě, a já se podíval přímo na tebe a řekl „Jasně, Grangerová, cokoli chceš,“ protože to jsem tajně chtěl, akorát jsem se nemohl zeptat před svými přáteli, ale ty jsi sebrala všechnu svoji drzost a nebála ses jejich posměchu. A potom když vstaneš a donutíš mě udělat to samé, řekneš mi, kterou kravatu si mám vzít, abych zapůsobil na určitého klienta, a klidným přesto ale věcným hlasem mě poučíš, jak používat rétoriku, abych získal výhodu, a já vím, že jsi to nejlepší v mém životě a děkuji nebesům za tvé rady, protože fungují a má firma je velmi úspěšná, díky čemuž jsme bohatí i bez pomoci mého otce. Po snídani se jdeš podívat na naše dítě a vyhazuješ mě u toho z pokoje, i když bych zůstal rád a pozoroval tě, jak si ho k sobě přitiskneš s očima plnýma lásky, kterou ke mně moji rodiče nikdy necítili, přeju si, abych zůstal s vámi doma a dal našemu synovi tu lásku, která skutečně existuje, než tu, s kterou jsem vyrůstal. Ale ty my ukážeš na dveře a já vím, že je to to nejlepší, protože se musím setkat s patnácti různými klienty, a když je dostanu k dohodě, stane se má firma tou nejlepší kouzelnickou pojišťovací firmou ve Velké Británii a ty to víš a víš také, že někdy je i práce důležitá, ale stejně bych raději zůstal s vámi, než odcházel.

Když si vzpomenu na ten magický den před dvěma lety, kdy jsi elegantně vykračovala mým směrem přes celou kavárnu, s rukama zkříženýma na hrudi a s úšklebkem na rtech ses mě zeptala na tu otázku, která změnila celý můj život, jsem rád, že jsem tě neodmítl, protože to by byla ta nejhloupější věc, co bych kdy v životě udělal a ty nejsi hlupák a víš, že ani já nejsem hlupák, a za to jsem rád. Tobě, své drahé ženě, říkám tyhle věci, abys pochopila, jak se cítím. Já, Draco Malfoy, jsem si tě vzal za svoji ženu a za to ti děkuji.


Ouha...



»»««

Ouha...

Whoops...

»»««

 Napsala: Ningloreth

Přeložila: Rapidez

»»««

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který knihy o Harrym Potterovi přeložil do češtiny. Autorská práva k této fanfiction má Ningloreth, která dala Rapidez svolení k českému překladu. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního obohacení se. Kopírování a případné porušování autorských práv však Brumbál přísně zapověděl.

»»««

Drabble v originálním znění naleznete jako druhé v pořadí ZDE.

»»««

Drabble – 100 slov

Dramione

Rating: G



»»««

Ouha...

»»««

 

„Inspekce na řádné zacházení s domácími skřítky?“ protáhne Malfoy nevěřícně.

 

„Odteď každoročně,“ odvětí Hermiona. „Přinesla jsem všechny potřebné papíry....“

 

Malfoy ji lenivým mávnutím ruky zarazí. „Nemám čas,“ prohlásí. „Binky ti to tady ukáže.“

 

„Tahle to ale nechodí.“ Hermiona vytáhne z tašky malou lahvičku.

 

„Veritasérum? Máš v plánu mě vyslýchat?“

 

„Mám nezbytná povolení...“

 

Je naštvaný, ale lektvar vypije.

 

„Takže,“ řekne Hermiona, „ještě než začneme, je něco, na co by ses mě chtěl zeptat?“

 

Malfoyovy oči se rozšíří a ruka mu vylétne k ústům, ale stejně nedokáže zastavit otázku, která z něj vypadne: „Máš ty vůbec ponětí, jak jsi hrozně přitažlivá, Grangerová?“

 

»»konec««


Slabá útěcha



Slabá útěcha

AUTOR: Kyra4

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/4713017/1/Cold-Comfort

PŘEKLAD: Florence


Shrnutí: 
Angelicwitch mě požádala o trochu něčeho smutného s Dracem a Hermionou,
kteří na konci budou spolu  



BETA: Kaitlin

Přístupnost dle autorky: T

POČET KAPITOL: 3 (ale protože jsou krátký tak jsem to spojila dohromady)

POČET SLOV: 4 264

ŽÁNR: Angst/ Tragedy

PÁR: Draco a Hermiona

SHRNUTÍ: V lesích je dneska v noci zima. Smrtící zima. Najde ji včas?

PROHLÁŠENÍ: Nevlastním ani neprohlašuji, že vlastním Harryho Pottera a jeho svět.

POZNÁMKA PŘEKLADATELKY: Ahoj všem! Tahle povídka bude jen krátká. Je založená na 21. Sonnetu od Pabla Nerudy. Je psaná v ich formě a v přítomném času (snad na to u překladu nebudu zapomínat :) ).


_-_-_-_

Zdálo se mi o tomhle lese.

V té době jsem si to samozřejmě neuvědomil, ale snil jsem o tomhle lese.

Ty sny byly… abstraktní. Jako siluety. Viděl jsem světla a stíny – jenom stíny se pohybovaly a teď při zpětném pohledu si uvědomuji, že se silně podobaly holým větvím zmítaným větrem.

Něco jsem hledal. V těch snech. Hledal jsem něco nespecifického v lese, uprostřed noci. Tolik k přesnosti.

Tak moc jsem měl pravdu.

V těch snech jsem nikdy nenašel to, co jsem hledal. Probudil jsem se v prázdné posteli, rukama zoufale tápal ve tmě, aniž bych porozuměl, proč nebo koho jsem hledal.

Teď to vím.

Vím přesně, koho hledám a vím – má vzrůstající panika to dokazuje – že čas se neúprosně krátí. Brzy bude sněžit.

Můžu vidět svůj dech, když vydechnu. Taková je tady zima. A takové ticho. Neslyším žádné zvuky kromě těch, co dělám já. Suché větvičky a listí mi křupou pod nohama.

I tyhle zvuky jsou ale tlumené.

Je velmi jednoduché myslet si, že jsem jedinou bytostí na míle daleko… jednoduché, ale nepravdivé.

Protože ona je tady. Je tak blízko, že se jí skoro můžu dotknout. Modlím se snad ke každému svatému, který je mě ochotný vyslechnout hned.

Ta zima se stala mým nepřítelem.

Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, nad zimou. Když jsem vyrůstal, byla zima mým nejoblíbenějším ročním obdobím. Sníh – tichý, jemný, nesmiřitelný – zakryl všechny nedostatky krajiny. Sjednocení. Sníh je čistota. A já jsem se naučil hledat čistotu. Cenit si jí nadevše.

Ale teď se zimou závodím. Závodím se sněhem. Protože jestli tady je…

Ne, není žádné jestli. Je tady, možná zraněná nebo neschopná, a když ji rychle nenajdu, tahle zima jí ukradne život z těla. Stejně jako by to udělala neodpustitelná kletba.

Pokud ji ovšem už nějaká neodpustitelná nezasáhla.

Při téhle myšlence se mi kroutí vnitřnosti. Ale ne… myslím, že bych věděl, kdyby se to stalo. Myslím, že bych to nějak vycítil.

To jsem si alespoň říkal.

A narazil jsem.

_-_-_-_

Ať je v pořádku. Ať je v pořádku.

Ta jediná myšlenka mi neustále zněla v mysli, spolu s kroky a bušením srdce.

Ať je v pořádku.

Potřebuji, aby byla v pořádku. Je to celé o tom, opravdu. Není to tak moc o ní, spíš o mně.

Jsem sobec.

Sakra, mohl bych na to mít patent.

Jsem sobec, a jestli nebude v pořádku, tak mě to zničí.

Takže potřebuji, aby byla v pořádku. Je to tak jednoduché.

Pořád jsem přesvědčený, že je naživu, že bych věděl, že bych cítil, kdyby to bylo jinak. Ale být naživu není synonymum pro být v pořádku. Pokud nás pět let neustálého boje naučilo něco, tak to je zrovna tohle. Naučili jsme se to tak, že na to už nikdy nezapomeneme.

Naživu a v pořádku… to jsou dva odlišné oceány.

Jen se zeptejte mé matky, jestli mi nevěříte. Neodpoví vám ale ve větách. V poslední době totiž může jen zírat, škubat sebou a slintat.

Ale to je samo o sobě dostatečnou odpovědí, že?

Zažívám vlnu čerstvé paniky. Slyším, jak šíleně křičím její jméno. V impulzu dupu. Je to asi ta nejhorší věc, co můžu udělat.

Ona a já nemusíme být jediní, kdo je tady v lese. Pokud jsou tu i jiní, nechci, aby si mě všimli… nebo jí.

Předpokládám ale samozřejmě, že ji ještě neobjevili a- Přestaň.

 Přestaň, prostě přestaň, to nepomáhá. Panikaření NEPOMÁHÁ.

_-_-_-_

Tu zprávu zachytili, uvidíte.

Tu zprávu zachytili a zachytili ji u mě, a je to celé moje chyba. Takže jestli se jí něco stane, bude to…

Moje chyba… moje chyba… moje chyba.

A DO PRDELE, tady je zima!

Setkávali jsme se takhle, na opuštěných místech po celé Británii, už víc jak tři roky. Sháněl jsem jí informace o Smrtijedech. Začalo to po matčině… nehodě. Nebyl to jeden ze členů Řádů, který ji uvrhl do takového stavu, víte? Byl to jeden ze Smrtijedů.

Jeden z nás.

Byla to nehoda – připouštím, že to byla nehoda, protože jsem u toho koneckonců byl. Selhalo kouzlo uprostřed rvačky. Jen jedno kouzlo selhalo, ale její život v tu chvíli skončil – alespoň v tom pořádném smyslu skončil – a pro tu osobu to nemělo žádné následky.

Nikdy. Ta osoba byla jedním z nejcennějších bojovníků a moje matka se boje nikdy aktivně neúčastnila. Byla vždy na kraji a tiše ošetřovala raněné.

Nic. Ani facka, ani tvrdé slovo. A ani žádná ukázka lítosti, což mě šokovalo do morku kostí. To rozhoupalo celým mým světem. Vše kolem mě běželo jako obvykle… kromě mé matky, samozřejmě.

A kromě mě.

Ten den se pro mě změnilo všechno.

V pravém slova smyslu jsem v ten den ztratil oba rodiče. S otcem jsem si toho neměl moc co říct, když vyslal kouzlo, které mou matku připravilo o rozum. A co mohl říct on mně, jejímu jedinému synovi? Jenom nějaké banální blbosti na jeho obranu o tom, jak nějaký velký cíl vyžaduje velkou oběť.

Když jsem pochopil, že to je všechno, že se neomluví a to ani mně soukromě…

Tehdy jsem vyhledal Řád.

Byl to Snape, kdo mi pomohl dovnitř. Ale Grangerová…

Grangerová se stala mým kontaktem, protože byla jediná, kdo souhlasil pracovat se mnou.

Tak mi to řekli.

A tak začaly naše tajné schůzky.

Lesy, rašeliniště, opuštěná pobřeží, staré mudlovské zříceniny… viděli jsme už všechno.

Nemůžu říct, kdy jsem přesně začal žít pro tahle setkání… víc jak před dvěma roky. Nebylo to dlouho potom, co se objevovala v mé mysli, i když jsme neměli naplánované žádné setkání.

Pořád jsem se o ni bál. Co dělá Řád právě teď? Je v pořádku? Kde byla, co dělala, je v nebezpečí? Jsme v nebezpečí pořád, samozřejmě – je válka, koneckonců. Ale tehdy – a pořád ještě teď – mi Grangerová zaplnila většinu myšlenek na… docela dlouhý čas.

Ať je v pořádku. Bože… Merline… kdokoliv, kdo poslouchá… ať je v pořádku.

A pak začaly ty sny. Proč jsem si toho spojení nevšiml dřív? Samozřejmě, že jsem hledal ji. Vždycky jsem ji hledal.

Od mého prvního, poněkud trapného, uvedení k Řádu, kdy byla jediná – jediná – kdo se natáhl a podal mi ruku.

Další výkřik se ze mě snaží dostat. Nepouštím ho z hrdla.

Naše setkání probíhala takhle vždy, bez udání přesné polohy. Jen obecná oblast… řekněme plus mínus kilometr. Trvalo nám sice déle, než jsme našli toho druhého, ale dávalo nám to šanci bojovat, kdyby byla některá z našich zpráv zachycena.

Za každou cenu racionální.

Myslím, že dneska zjistím, jestli to funguje.

_-_-_-_

Její ruku vidím jako první.

Kupodivu jsem vždycky nejvíc miloval její ruce.

Všímal jsem si jich, i když jsme byli ještě ve škole… nejvíc, když mě ve třetím ročníku praštila.

Její ruce byly tak malé… ale silné. Ten den, kdy je na mě vztáhla, jsem se to dozvěděl.

Jsou taky rychlé, chytré, schopné a téměř vždy jsou špinavé od inkoustu.

A jsou laskavé. Ano, vím, že poprvé, když jsem s nimi přišel do kontaktu, tak jsem dostal facku, ale když se na to podívám zpátky, trochu jsem si to zasloužil. Trochu.

Ale tu facku mi tisíckrát nahradila tím, že natáhla svou ruku ten den v Řádu. Moje mysl se ještě pořád vzpamatovávala z toho, co se stalo mé matce, a z mého následného rozhodnutí a stál jsem tam, na zjevně jednoznačně nepřátelském území – byli ochotní si mě vyslechnout, to jistě, ale jen proto, že tak zoufale potřebovali informace – každý z nich si mě tak hrozně moc přál proklít. Měli to vepsáno ve tvářích.

Všichni kromě ní. Pozorně a bez předsudků naslouchala a pak ke mně natáhla ruku.

Miluju ty ruce.

A taky miluju její vlasy. Ty stejné vlasy, kvůli kterým jsem se jí vysmíval… Hádám, že to ukazuje, jak moc jsem se změnil, protože její vlasy se nezměnily vůbec.

Cože jsem to říkal o sněhu, který zakrývá všechny nedokonalosti krajiny? Dokonalost – to mě učili od útlého věku. To je důvod, proč jsem nemohl ve škole vystát její vlasy. Představovaly dokonalý opak toho, co mělo mít hodnotu, v co jsem věřil.

Nebyly to jenom ty vlasy – ona sama byla dokonalý opak toho, v co jsem věřil. Mudlorozená čarodějnice – mudlovská šmejdka – která nebyla hloupá, nudná ani zbytečná. Která ale byla geniální, temperamentní a neustále překonávala čistokrevné, a to včetně mě.

To byla velká pilulka na spolknutí pro tak malého kluka, jakým jsem byl.

A ty divoké tmavé vlasy to všechno ztělesňovaly.

Její vlasy jsou jejím poznávacím znamením. Zeptejte se kohokoli, aby vám ji popsal, kohokoli – ať je to její přítel nebo nepřítel – a spolehlivě vám jako první řekne o jejích vlasech.

Jak moc jsem je nenáviděl… tak moc je teď miluju.

A její oči taky. Jsou prostě okouzlující. Samozřejmě, nikdy jsem je neocenil ve škole. Říkal jsem si, že jsou hnědé, takové tuctové, taková obyčejná barva. Můj otec by řekl, že hnědá je pro šmejdku příhodná.

Můj otec, jak se ukázalo, se mýlil ve spoustě věcí. Přeju si, abych si toho býval všiml dřív. Ale bez ohledu na to se snažím dohnat ztracený čas. A snažím se tvrdě.

Nikdy předtím jsem si nevšiml, předtím než jsme začali s týdenními schůzkami, jak teplou barvu dokážou její oči mít. Dokážou se naplnit inteligencí, vtipem…

Životem.

Její oči překypovaly životem. Odjakživa. Jenom mně trvalo tak dlouho, než jsem si toho všiml.

A teď jsem se modlil, aby se ty oči na mě znovu podívaly a byly plné života.

Obvykle se nemodlím. Ale všichni děláme výjimky.

Vidět její oči jinak… by byla moje smrt.

Ale to jsem odbočil. Její ruku vidím jako první.

_-_-_-_

Svírá kmen stromu.

Hm. Drží se jako podpory… to není dobré. Zřejmě ale stojí na nohou místo toho, aby se válela po zemi – takže to není zas tak hrozné.

Pořád na ni nevolám. Zrychluji – vlastně už naplno běžím. Když stoupnu na větvičku, větší, silnější než ty ostatní, ozve se zvuk, jakoby se zlomila něčí kost.

Ten zvuk se ostře rozléhá po chladných lesích. Otočí se ke mně čelem. Je opřená o kmen, ruka, v které drží hůlku, se však ani nezachvěje. Míří přímo na mé srdce.

Zastavuju asi deset stop od ní, zvedám ruce nad hlavu, naznačuju, že jsem neozbrojený. „Grangerová,“ říkám. Vpíjím se do ní očima. Nemá žádné známky po zranění, kromě toho, že se opírá o kmen, samozřejmě.

Také těžce oddechuje – skoro lapá po dechu. Já na druhou stranu taky.

Zúží oči. „Malfoyi?“ zeptá se nedůvěřivě.

Sakra, zapomněl jsem, že na sobě mám tu zatracenou kapuci.

Pomalu jsem schoval hůlku do pouzdra a druhou rukou jsem si sundal kapuci. Jak jsem ji strhl, její tvář zalila úleva.

Teprve teď stáhla ruku s hůlkou.

„Malfoyi,“ řekla znovu, tentokrát s povzdechem. „Myslela jsem, že jsi… když jsi… když přišli… myslela jsem, že jsi…“

Vím přesně, co si myslela. Můžu to vyčíst v její tváři. Nemůže nahlas vyslovit ta slova… ta slova, o kterých jsem já nedokázal ani přemýšlet.

„Jsem v pořádku,“ říkám. „Odposlouchávali mě, ale jsem v pořádku.“ Vzdáleně si uvědomuji, že mi vlasy spadaly do očí. Zvedám ruku a zastrkuju je za ucho.

V tu chvíli ji selhávají nohy a ona sklouzává po kmeni stromu dolů.

„Grangerová!“

Ničím ten poslední kousek, co nás od sebe dělí, abych ji zachytil.

V mém náručí se teď nachází teplé, pevné tělo – miluju ten pocit. Bojím se, všechna moje úleva z toho, že ji vidím, zmizela.

„Grangerová, co se děje? Jsi zraněná?“

Rukama mě chytá kolem ramen. Mluví proti mé hrudi. „Jsem v pořádku,“ říká a já cítím, že se v mém náručí uklidňuje. Cítí se dobře, když je ke mně přitisknutá. „Jsem, vážně. Jsem jen… otřesená, to je všechno. Přišli tak rychle… byl to trochu šok.“

„Kdo, Grangerová? Kdo přišel?“

„Támhle,“ mává neurčitě někam vlevo. Dívám se za ni a vidím je. Avery a Nott leží v bezvědomí na zemi. Svázala jim ruce a strhla kapuci. Nemusím je kontrolovat, abych viděl, že jsou jenom znehybnění. Grangerová nezabijí.

Dva proti jedné, měli výhodu překvapení… a stejně je srazila k zemi, aniž by ji vůbec škrábnuli.

Merline, to je žena.

Znovu mluví. „…patrona se svými souřadnicemi k Řádu. Někdo by tady měl být každou chvíli. Měl by ses odsud dostat, Malfoyi. Kdyby se někdo z nich“ mává na ta dvě těla „probudil a viděl tě…“

Přerušuji ji.

„Na to je příliš pozdě, Grangerová. Jsem ohrožený už od doby, co chytili tu sovu. Nemůžu se vrátit. Skončil jsem s touhle blbostí dvojitého agenta – stejně je mi z toho už na zvracení. Odteď jsem s tebou.“

Její oči se rozšiřují, otevírá pusu, aby promluvila – ozývá se ale nezaměnitelné prasknutí, které značí něčí přemístění. O sekundu později zírám na dvě postavy skryté v kapuci.

Rozhodně nejsou z Řádu.

Ve skutečnosti, kapuce nebo ne, věděl jsem přesně, na koho koukám. Říkám jim většinu času rodina. Stojí tam můj otec a teta Bella.

Zřejmě nebyla Grangerová jediná, komu se podařilo vypálit SOS.

Do prdele.

Nad tím vším jsem stihl přemýšlet. Ale hned k nám míří proud jasného světla od mé drahé tetičky, známé také jako šílená mrcha.

Mám jen čas všimnout si, že jí můj otec odstrkuje stranou. „NE!“ vykřikuje… takže se mě snaží zachránit? To je rozhodně nečekaně šlechetné.

Nebo, jestli se na to podíváme z pohledu mé tety, je to rozhodně nesnesitelně slabošské.

Samozřejmě dost pochybuji, že se skutečně bál o mě. Spíš měl asi zájem v zachování rodu Malfoyů a naší krevní linie. Koneckonců jsem jediný dědic…

Vážně ale nemám čas řešit takové maličkosti. Jedno kouzlo k nám opět míří a já už se pohybuji. Strhávám sebe i Grangerovou k zemi, otáčím nás o sto osmdesát stupňů.

Kouzlo mě praští do zad a my oba padáme. Teta Bella má prostě talent na utočení zezadu.

Ta bolest mě ničí – nemůžu dýchat. Jen se to horší, když dopadám na zem. Nemám vůbec tušení, co křičí, trochu to zní jako ‚bastarde‘.

Sotva jsem spadl a už se snažím zvednout – Bože, pořád musím ochránit Grangerovou – ale je to těžké. Z části protože na mně leží, ale spíš za to může to, že nemůžu hýbat končetinami.

No, to je prostě skvělé.

Můj otec a má teta se teď potýkají mezi sebou navzájem. Grangerová se stejně jako já pokouší vyškrábat na nohy. Daří se mi vyškrábat se na lokty, ale pak vzduch protíná zvuk několika dalších přemístění, alespoň šesti.

Vše je rozmazané, ale s ničím bych si nemohl splést červenou hlavu Weasleyho a namyšlený hlas Pottera. Nastává čas na potyčku. Vypadá to, že můj otec a teta se zase spojili a teď lítají kouzla na všechny strany.

A já padám.

_-_-_-_

Neztrácím přesně vědomí. Je to nebezpečně blízko k mdlobám, ale Malfoyové neomdlívají.

Skřípu zuby. Neomdlím, neomdlím, neomdlím.

Ať se děje, co se děje…budu se držet vědomí do hořkého konce.

Zmatek z kouzelnického souboje pro mě slábne – na jednu minutu? Na pět, deset? Nejsem si jistý… a pak je zpátky Grangerová, která si zřejmě uvědomila, že jsem ji nenásledoval.

„Malfoyi? Malfoyi!“ vidím, jak její rty vyslovují moje jméno. Můžu ji i slyšet, ale jen velmi vzdáleně. V uších mi hučí. Otočí hlavu a křičí na své přátele. Něco o léčitelích.

Můj otec taky něco křičí – „Draco?! DRACO! Nechte mě vidět mého syna!“ předpokládám, že ho tedy přemohli. Ale to není důležité, už není.

Důležité je, že její vlasy zavadí o můj obličej, jsou tak jemné, tak jak jsem si je představoval. Také příjemně voní. A je-? Merline, ona… ona na mně sedí. Jedno koleno má na každé mé straně. Bože, o tomhle okamžiku jsem snil hrozně dlouho.

Jen jsem do toho nezahrnul tu část s umíráním.

Nepřeju si nic jiného, než se vytáhnout a políbit ji. Bohužel by to ale vyžadovalo, abych použil ruce.

O sekundu později její vlasy zmizí, protože se zase otočí ke mně. Skloní se tak blízko, že se naše nosy skoro dotýkají. Vidím vločky, které se jí zachytily na řasách. Věděl jsem, že závodím se sněhem. Ale je to v pořádku. Našel jsem ji jako první.

Vyhrál jsem.

„Malfoyi, zůstaň se mnou. Pomoc už je na cestě. Vydrž. Malfoyi, slyšíš mě?! Neopovažuj se zavřít oči. Musíš se mnou zůstat. Prosím!“

To je celkem divný. Já přece nezavírám oči, že?

Je tak blízko. Je mi zima a každou sekundu se to zhoršuje, ale když se na mě přitiskla, cítím trochu tepla.

Cítím život.

Cítím, jak jí srdce buší v hrudi, tak rychle a silně, jako by se snažilo bít za nás oba.

Ta myšlenka mi tvaruje rty do úsměvu.

Všechno teď bledne. Stále na mě křičí, ale já už ji nemůžu slyšet. Jako kdyby… mezi námi byla propast.

_-_-_-_

Zdálo se mi o tomhle lese.

A teď když o tom přemýšlím, tak jsem už někde slyšel, že opakující se sny jsou předzvěstí smrti.

Nevím, jestli je to pravda. Vlastně nevím, jestli umírám, tedy ne s jistotou. Svět kolem mě se mění, bezprostředně ztrácí energii. Je to skoro jakoby – jak to jen vysvětlit? – jako kdyby se realita protrhla v půli a všechny zvuky a barvy z ní vytekly. Což je… znepokojující.

Ale budu v pořádku tak dlouho, co bude Grangerová u mě. To je ono – jsme teď spolu. Skončil jsem s touhle blbostí dvojitého agenta, to jsem jí řekl.

Jsem přesně tam, kde jsem chtěl být.

Jsem s ní.

A tady je něco, co skutečně vím, barva jejích očí, jsou tak blízko? Ty se nemění. Jsou stále jako vždy hnědé a jsou stále teplé.

Její oči – to teplo v nich – nezáleží na tom, že kolem nás poletuje první sníh. Její oči vypadají jako jaro.

 A její ruce, jednu z nich má zamotanou v mých vlasech a druhou má položenou na mé tváři… jsou také tak spolehlivé. Jejich přítomnost nebledne.

Ještě ne.

Její ruce jsou… jsou jako…

Jako návrat domů-

Její ruku jsem viděl jako první.

Merline, jak já ty ruce miluju.

 _-_-_-_

END

 http://ic.pics.livejournal.com/ferretbush_post/8853254/339/339_original.jpg

http://dmhgficexchange.livejournal.com/277418.html


Naděje



Naděje

SomethingBlue42

Originál: http://www.fanfiction.net/s/4421120/1/Chance

Překlad: Florence

Beta: Kaitlin



Prohlášení: Nevlastním ani neprohlašuji, že vlastním Harryho Pottera a jeho svět.

Shrnutí: Když akce v utajení směřuje k neúspěchu, Draco si na Hermioně všimne čehosi opojného.

Poznámka překladatelky: Tahle je taky jenom kraťounká a má moc hezký dialog mezi těma dvěma. Snad se vám bude líbit :)

ooo

„No, tohle je prostě sakra úžasně…“

„Pšššt!“

„Tohle je ale vážně úžasně…“

„Já tě úžasně rozmáznu po zdi, pokud nesklapneš.“

„Grangerová…“

„Malfoyi, přísahám, jestli nebudeš zticha…“

Hermiona se na něj hrozivě podívala a i přes tmu viděla, že v nelibosti zkřivil rty. Tohle vůbec nešlo podle plánu. Měli jít dovnitř a zase ven. Rychle. Bez problému. Neměli skončit ve ventilové šachtě mudlovského skladu plného Smrtijedů.

„Grangerová,“ zašeptal Malfoy, „drtíš mě.“

„Cože?“  Hermiona se snažila soustředit na to, jestli uslyší nějaké kroky.

„Pohni zadkem!“ zašeptal, popadl ji za boky a odsunul ji ze svého klína. Chytla se jeho ramen a opřela se o zeď.

„Pšššt!“

„Nenajdou nás ty…“ zavrčel, ale pak se zastavil. „Grangerová?“

„Co?“ vyprskla tak potichu, aby neupoutala pozornost.

„Ty máš… ty máš na sobě parfém?“

Hermiona divoce zakroutila hlavou, díky čemuž se mu do pusy dostaly její vlasy a jejich nosy se srazily.

„AU!“ vykřikli najednou a pak stejně rychle dodali, „Pšššt!“

„Parfém? Ty máš na sobě parfém na tajné misi?“ zeptal se hlasem plným posměchu.

„Ne!“ bránila se. „Měla jsem jít ven, ale zavolali mě.“

„Jít ven? Ty? A odkdy to děláš?“

„Já chodím ven často,“ odpověděla bezstarostně.

„Nikdy jsem tě nepotkal.“

„Dělám, co můžu, abych se ti vyhnula,“ řekla ironicky a otočila hlavu, aby poslouchala.

„Jak se jmenuje?“ jeho dech ji lechtal na krku.

„Co jak se jmenuje?“ zeptala se nepřítomně.

„Tvůj parfém.“

Hermiona se na něj otočila, aby se mu posmívala. Rozhodně ale nebyla připravená na Malfoye, který si nos přitiskl až k jejímu krku. Hrudník se mu při nádechu rozšířil a přitiskl se na její prsa. Vydechl, čímž jí na klíční kost poslal vlnu teplého vzduchu. A pak to udělal znovu.

Byla cítit citrónem, hyacintem a teplou, silnou vůní jasmínu. Vůně byla nenápadná a jemná, uvolňující se při každém nádechu, což ho překvapilo. Cítil lehkost, vitalitu, energii a nádech smyslnosti, který mu k ní moc nesedl. Znovu vydechl.

„Malfoyi pře… přestaň mě očichávat!“ Hermiona zalapala po dechu a snažila se ho odstrčit, ale kvůli nedostatku místa se jí to nepodařilo.

„Myslel jsem, že jsi chtěla, aby si k tobě muži voněli,“ odpověděl, rty mu zavadily o její krk, díky čemuž se celá roztřásla.

„Malfoyi, jsme na misi, u Merlina,“ připomněla mu, ale hlas měla slabý. Usmál se proti její kůži a pak jí na krk věnoval jemný polibek.

„No tak, Grangerová,“ rukou jí jel nahoru po zádech, zuby ji lechtal na krku. „Řekni mi, jak se ten parfém jmenuje.“

„Neznáš ho. Je to mudlovský parfém,“ zalapala po dechu, když jeho rty náhle opustily její krk.

Mudlovský parfém.“

„Ano, od Chanelu.“ V tom šeru stěží mohl rozeznat její úsměv.

Zazubil se, ruku jí zamotal do vlasů a pak trochu zatáhl. Zasyčela a zaklonila hlavu, čímž mu dala volný prostor na svém krku. Nosem se přiblížil k jejímu uchu a vdechoval opojnou vůni.

„Jak se jmenuje, Grangerová?“ zeptal se, zatímco jí věnoval lehké polibky na ušní lalůček.

Hermiona předklonila hlavu, podívala se do jeho břidlicových očí. Rty se dotkla těch jeho, když mu odpověděla.

„Naděje.“