Archív prekladov z hpkizi.sk




Úvod k poviedke



Delicate

Překlad: Do_MuSh

Autor: padfoot4ever

Banner: autorčin

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?psid=240987

Stav: souhlas s překladem


Počet kapitol: 35

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  Do_MuSh. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

Ocenění: Winner of Dobby Award for Most Addicting Story

  Winner of Golden Snitch for  Best Next Generation

Slovo autora: Rose „Zrzka“ Weasleyová je těhotná. „Nejsem dostatečně stará na to, abych se stala matkou! Sotva vím, jak si zavázat tkaničky od bot, proboha!“ Snaží se vyrovnat s novinkami. „Už nikdy neopustím tuto koupelnu.“ Nevezme to ale moc dobře. „Můžu žít na zubní pastě a šampónu.“ V podstatě, ztratila rozum. Toto je její příběh.

 


1. Prológ Test



Delicate

Překlad: Do_MuSh

Autor: padfoot4ever

Banner: autorčin

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?sid=301596&i=1

Stav: souhlas s překladem

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  Do_MuSh. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

Slovo autora: Rose „Zrzka“ Weasleyová je těhotná. „Nejsem dostatečně stará na to, abych se stala matkou! Sotva vím, jak si zavázat tkaničky od bot, proboha!“ Snaží se vyrovnat s novinkami. „Už nikdy neopustím tuto koupelnu.“ Nevezme to ale moc dobře. „Můžu žít na zubní pastě a šampónu.“ V podstatě, ztratila rozum. Toto je její příběh.



1.    Prológ Test

Jednou.

Bylo to jenom jednou.

Toto se nemůže dít po jednom hloupém, nezodpovědném, chvilkovém vzplanutí.

Toto je špatně.

Mělo by být.

Klepám  na to svojí hůlkou ještě jednou.

A ta ne-tak-uklidňující slova se objevují znova, modrá a vyboulená.

Pozitivní.

V šoku a popření odhazuji malou bílou tyčinku na zem. Je mi 16 - nejsem dostatečně stará na to, abych se stala matkou! Sotva vím, jak si zavázat tkaničky od bot proboha! 

Znovu zdvihám těhotenský test, klepu na něj hůlkou, jako bych čekala na "jenom žertujeme Rose, ale dostali jsme tě, ne?"

Ale ono nic. Říkalo to tu stejnou věc, jako při posledních čtyřech příležitostech, co jsem to kontrolovala.

Sedán si na okraj vany a poprvé zaregistruji, jak moc se mi třepou ruce. Rozhodla jsem se, že už nikdy neopustím tuto koupelnu. Možná tady zůstanu navždy - ano, tahle vana vypadá jako ideální místo na spaní - a  budu ignorovat ten nový život, co zjevně roste v mém lůně.

Protože každý ví, že když něco ignoruješ dostatečně dlouho, odejde to.

Mohla bych žít na zubní pastě a šamponu - ačkoliv pochybuji, že je to dobrá kombinace pro moje nenarozené dítě.

MÉ NENAROZENÉ DÍTĚ?

PROČ ZAČÍNÁM BÝT TAK ZATRACENĚ LHOSTEJNÁ???

Začínám zrychleně dýchat a myslím si,  že určitě umřu. Ve své hlavě na sebe doslova křičím! Možná se vrátím jako duch, jako Ubrečená Uršula. Tento šestý ročník bych mohla strašit na dívčích záchodech - Rose Weasleyová, těhotný duch Nebelvírské koleje. To zní drsně.

A pokud neumřu a někdy se rozhodnu opustit tuto koupelnu, nejméně jedna osoba zemře kvůli mé bláhovosti.

První a jasná oběť je Scorpius Malfoy - mrtvý Malfoy, dobrý Malfoy. Někdo musí zjistit, kdo je otcem mého dítěte, a až se tak stane, tak můj otec, můj dědeček nebo jeden z mých mnoha bratranců - pravděpodobně i nějaké z mých sestřenic  - nakopou Scorpiusovi zadek. Je velmi pravděpodobné, že Al a James Potter se k němu dostanou jako první. Potom ze mě bude svobodná matka. No vlastně, této vyhlídce i tak dost značně čelím. 

Moji rodiče to samozřejmě také zjistí. Máma mě buď zabije, nebo vykopne z domu. Budu muset žít v nějaké mudlovské karavaně s mým osiřelým dítětem. James a Al budou v Azkabanu za vraždu. Lily bude scestná, protože jediný důvod, proč se kolem ní nemotá dvacet kluků je, že její bratři od ní odehnali všechno, co v Bradavicích mělo penis.

A co Hugo? Máma s tátou se rozejdou, protože mě máma vykopla/zabila a Hugo potom bude žít v nepřátelském prostředí, vedoucí ho k životu plného sexu, drog a rock'n'rollu. Bude mrtvý o jeho patnáctých narozeninách.

Synové Harryho a Ginny budou ve vězení, jejich dcera bude těhotná/nakažená pohlavní chorobou/také v Azkabanu/mrtvá. Potom se Potterovic rodina rozpadne navždy.

Pokud budou James a Al stále v Azkabanu, bratranec Fred tam skončí taky, protože rád následuje dav. Což znamená, že jeho mladší sestra Roxanne se připojí k Lily v bordelu, ve kterém budou pracovat. Což znamená, že se teta Angelina a strejda George uchýlí k životu plného alkoholu a zločinu, protože jejich syn bude trestanec a dcera prostitutka.

A strýc Percy nebude schopný žít s takovou hanbou, jakou bude rodina Weaslyová představovat, tak skočí z mostu. Na Audrey nechají výchovu jejich dcer Molly a Lucy (jsem si jistá, že jedna z nich bude trpět těžkou depresí ze ztráty otce a z faktu, že se většina jejich bratranců a sestřenic pokusila buď o sebevraždu, dostala se do vězení a bordelů, nebo se nakazila pohlavní chorobou), ale ona půjde flámovat s Georgem a Angelinou. 

Strejda Charlie bude v pohodě, vzhledem k tomu, že je v Rumunsku a nebude vědět co se tady děje.

Nakonec, Dom bude navštěvovat můj přívěs/hrob, a tak bude vyděděná za navštěvování černé ovce rodiny. Louis bude pravděpodobně postrádat jeho starší sestru a tak s ní bude bydlet v jejím omšelém bytě v Londýně (ve kterém bude bydlet po tom, co jí Bill a Fleur vydědí za pokládání kytek na můj hrob/zeleninové políčko.) Victorie bude předstírat, že nás nezná a uteče, nevím, do Libanonu s jejím přítelem Teddym. Potom budou Bill a Fleur zničení tím, že všechny jejich děti jsou pryč, a tak se je pokusí nahradit stovkami a stovkami dalších dětí.

Potom bude Fleur extrémně tlustá a tak se u ní rozvine porucha příjmu potravy, což povede k případné sebevraždě strýčka Billa.

A pokud toto všechno babička Molly a dědeček Artur přežijí, sním svou ponožku.

Páni, my jsme opravdu měli použít kondom.


2. Zrzka



Delicate

Překlad: Do_MuSh

Autor: padfoot4ever

Banner: autorčin

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?chapterid=302537

Stav: souhlas s překladem

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  Do_MuSh. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

Slovo autora: Rose „Zrzka“ Weasleyová je těhotná. „Nejsem dostatečně stará na to, abych se stala matkou! Sotva vím, jak si zavázat tkaničky od bot, proboha!“ Snaží se vyrovnat s novinkami. „Už nikdy neopustím tuto koupelnu.“ Nevezme to ale moc dobře. „Můžu žít na zubní pastě a šampónu.“ V podstatě, ztratila rozum. Toto je její příběh.



2. Zrzka

Po mnoha slzách a pokusech o potvrzení chybnosti testu konečně opouštím koupelnu. Vím, že bych to někomu měla říct a je tu pouze jeden člověk, komu bych to podle mého názoru  říct chtěla - Teddy. Ví, co dělat v krizových situacích, jako je ta, ve které se zrovna nacházím. I když, po tom jsem řekla, je pravděpodobné, že Scorpiuse nakope tak jako James a Al.

Technicky vzato předpokládám, že bych to asi měla říct Scorpiusovi jako prvnímu.

Ale něco v zadní části mé mysli mi říkalo, ať to před ním utajím tak dlouho, jak to bude možné. Nakonec, sotva jsme spolu někdy promluvili.

Tak ale potom, slyším se vás ptát, jak je možné, že čekám jeho dítě?

Dobře, je to směs Ohnivé whisky a pomsty. Tak jako většina těhotenství.

Jsou to skoro dva měsíce od doby, co se James rozhodl uspořádat velkou párty v Nebelvírské společenské místnosti na oslavu jeho 18. narozenin. Bylo to jako obvykle - ne-explodující balónky (které se lidi stejně snažili prasknout), celá nabídka sladkostí z Medového ráje, Máslové ležáky, Ohnivá whisky, jídlo všeho druhu z Bradavické kuchyně a samozřejmě seznam hostů, který byl delší než poslední sčítání lidu. A nebyli to jenom Nebelvířané. Jamesův bratr, Al, je ve Zmijozelu, a tak on a všichni jeho kamarádi byli na párty pozváni. Heslo Nebelvírské věže se změnilo a tak každý, kdo dokázal přijít, přišel.

Mezi Alovy kamarády patří i Scorpius Malfoy, který je jeho nejlepší přítel - bohužel. Je to fešák s blonďatými vlasy, které mu spadají přímo do hnědých očí. Je docela vysoký a je to chytač Zmijozelského famfrpálového týmu. Já jsem brankář Nebelvírského - no, pro teď. Pochybuji, že mě koště do tří měsíců uzvedne.

Je zvláštní, že jsem nikdy neslyšela ten nádherný zvuk ozvěny "Weaslyová je naše královna" ze sedadel pokaždé, když jsem nás zachránila před gólem.

Ale zpátky ke Scorpiusovi. Jak jsem říkala, je pohledný. Ale není neodolatelně úžasný nebo něco takového. Má pár flíčků tam a tady, jako každý normální teenager. Ale stále, je lepší než někteří mutanti, které Bradavice nabízejí. Scorpius a já jsme se k sobě nikdy moc neměli. Ne že bychom se hádali nebo tak něco, ale mezi námi tu vždy byla oboustranná nelibost. To je důvod, proč jsem teď tak šokovaná, že čekám jeho plod.

Zpět k Jamesově párty.

Dříve toho dne, se mnou rozešel můj "přítel" Carl před celou školou. Ano, před celou školou. Nevypadalo to jako celá škola. To byla celá škola.

Bylo to v polovině večeře, když si Carl stoupl na Havraspárský stůl a zařval směrem k Nebelvírskému:

"Oh, Rose, nemyslím si, že bychom spolu měli dál chodit!"

Byl to takový čurák! James a Al se nabídli, že ho zmlátí, ale já jim řekla, ať to nechají být. Později toho dne jsem ho proklela, když se líbal s Chastity Finchovou z mého ročníku. Udělala jsem to potichu, a když jsem šla kolem, mile a jasně jsem pronesla:

"To je tvá hůlka v tvé kapse anebo jsi tak rád, že mě vidíš?"

Podíval se dolů a objevil, co jsem udělala –

Ach ano, kletba špatně načasované erekce. Chastity se mu pěkně vysmála. Díky ní jsem na sebe hrdá ještě víc. Milá holka.

Nikdo se nerozchází s Rose Weasleyovou před celou školou.

Ačkoliv Carl přijal zasloužený trest, stále jsem byla naštvaná, když přišel čas Jamesovy párty. A já hledala útěchu v prvním opilém idiotovi, na kterého jsem narazila - Malfoyovi. Měl typické chlapské kecy typu, že jsem "byla pro Carla příliš dobrá" a "že neví, jaké štěstí měl“, že jsem byla s ním.

Bla bla bla.

Ale z nějakého důvodu, to na mě fungovalo. Nikdy předtím to nefungovalo, ale já jsem byla tak zaujatá překvapením, že kluk, který mě od prvního ročníku očividně ignoroval, tu teď se mnou mluví, uklidňuje mě, flirtuje se mnou. A před tím než jsem to zaregistrovala, jsme se líbali.

A že líbal opravdu dobře. Ještě teď si pamatuji, jak dobrý byl - a to něco znamená, protože já si občas tak tak vzpomenu, kolik mi je vlastně let.

Potom, další věc, kterou jsem registrovala, jsme byli v mé ložnici a neohrabaně si sundávali oblečení. Pamatuji si, že jsem byla nervózní, ale neschopná zastavit to, k čemu se schylovalo. Bylo to, jakoby zvířecí instinkt kompletně zastínil můj normální rozum a úsudek. V tom čase jsem ještě neuvažovala o opatřeních, která by se měla zajistit před sexem. Myslím tím, že jsem před tím ještě nikdy sex neměla, ale Malfoy zjevně věděl, co dělá, tak jsem ho nechala vést.

A teď toho lituji.

Po té naprosto trapné situaci jsme spolu znovu nepromluvili. Dohodli jsme se, že to nikomu neřekneme - myslím, že jsme oba styděli, za to co se stalo. A tak, jsme se po té noci vrátili k obvyklému ignorování toho druhého.

Samozřejmě, teď když čekám jeho miminko, to bude podstatně těžší.

Sedím ve společenské místnosti, čtu si Zelenou míli od Stephna Kinga a cítím se jako bych byla v cele smrti a čekala, až podlehnu svému hroznému osudu. Ale zdá se, že zemřít je daleko snazší.

Dom přijde portrétem s taškou přehozenou přes rameno. Sedá si vedle mě, šlehne jejími jahodově-blonďatými vlasy a vytáhne balíček nejlepších bonbónů z Medového ráje. Ukazuje mi balíček, tiše mi nabízejíc. Zakroutím  hlavou. Vzdychne si a otočí se na mě s důvěrně známým pohledem - chce drby. Povzdychnu si a naznačím jí, že žádné nemám. Pokývne vědomě hlavou, vytáhne se nohy, vezme si tašku a odchází nahoru do ložnice.

A já si uvědomuji, že jsem právě vedla naprosto tichou konverzaci se svou sestřenicí.

To se stává docela často, když tak o tom uvažuji.

___________________________________________________________________________

Jsou to tři dny a šest hodiny od doby, co jsem si dělala těhotenský test. V posledních třech dnech a šesti hodinách jsem brečela celkem třiapadesátkrát. Stačí opravdu malé věci, aby mě rozplakaly.

"Hej Zrzko" zavolá na mě James, když jsme ve společenské místnosti dělali domácí úkoly.

"Proč mě tak moc nenávidíš?“ zakřičím  a vyběhnu ze společenské místnosti, zanechávajíc vystrašeného Jamese za mnou.

Procházela jsem hrad, čekajíc na někoho, kdo překračuje byť i malý předpis, abych ho mohla potrestat. Rukávem jsem vyleštila svůj prefektský odznak, jakoby ho otisky prstů mohly udělat méně odstrašujícím.

"Promiň" říká malá holka z Mrzimoru, "nemůžu najít cestu do Severní věže!"

Perfektní.

"Ach, ty nemůžeš? Tak to je deset bodů dolů z Mrzimoru."

Ta holka vypadá na pokraji slz a já přísahám při Merlinově matce, jestli se rozbrečí tak ji kopnu do obličeje. Nemá žádný  důvod být rozrušená. Odběhla pryč s obličejem v dlaních.

Jo, radši uteč. Máma by se za mě styděla. Nejsem oprávněná ke zneužívání mých prefektských pravomocí. A opět, asi jsem nebyla oprávněná ani k vyspání se Scorpiusem Malfoyem. Řekla bych, že i toto bylo zahrnuto ve slovech mého táty, které mi řekl při mém prvním dni v Bradavicích - nedostaň se k němu "moc blízko". Šla jsem dolů ke kuchyním, abych se posmívala skřítkům, že jsou tak malí, když jsem vrazila do Ala. Vypadal trochu podnapile, ale šťastně.

"Hej, Zrzko" zakřenil se.

Proč, mi ti tupí černovlasí Potterovi musí mermomocí říkat takhle.

"Neštvi mě Albusi Severusi" zasyčím  "Zabiju tě. To je slib"

Vypadá, že mi to věří.

"Kdo ti zatřepal se soví klecí?"

Zamhouřím na něj oči a on se na mě otravně zašklebí.

"Proč jsi tak veselý?" zeptám se pronikavě.

"Jenny souhlasila s mou nabídkou na chození" říká šťastně.

Hledím do jeho zelených očí a krčím rameny, jako bych říkala "no a?"

" Zvesela Zrzko. Jsou Vánoce!"

Vánoce.

Zatracené Vánoce.

To jste si nevšimli, že jsou mi Vánoce úplně u prdele?!

"No tak, zítra jedeme domů. Uvidíme Teddyho!"

Mám dojem, že tohle je jediná věc, která mě může rozveselit. Teddy Lupin je mé číslo jedna, můj důvěrník - vím, že bych mu měla říct o svém těhotenství a on nikomu neřekne ani slovo, dokonce ani Victorii. A když budu doma, nebudu riskovat, že narazím na otce svého dítěte.

Což je vždy plus.

"A Scorpius k nám o Vánocích přijede!"

Mé srdce přestalo bít.

To je konec všeho.

"P-Proč?"

Al říkal něco o tom, že rodiče Scorpiuse pojedou do Bruselu... a nebo říkal že jsou hovada?... nevím, opravdu jsem neposlouchala. Představa Vánoc strávených se Scorpiusem stačila, aby kohokoliv donutila omdlít. Odcházím, když je Al uprostřed věty a utíkám do Kratiknotovy kanceláře.

Ředitel Kratiknot sedí za svým stolem na něčem, co musí být nejméně tři polštáře, aby přes něj viděl - je malý jako skřítci, kterým jsem se šla vysmívat. Ale usuzuji, že není zrovna nejlepší posmívat se ředitelovi, když od něj potřebujete laskavost.

"Profesore, zajímalo by mě, jestli je příliš pozdě na zapsání mého jména na seznamu žáků, kteří zůstávají přes Vánoce v Bradavicích?" ptám se.

Kratiknot vzhlédne od svých zápisků, jakoby mě právě zaregistroval.

"Ach, Dobrý den slečno Weasleyová!"

"Dobrý den" odpovídám, snažíc se být slušná

Kratiknot si zamumlal něco pro sebe a já opakuji otázku, na kterou jsem se zrovna ptala.

"Och ne, bojím se, že se musíte vrátit domů, slečno Weasleyová. Ledaže by tu byl nějaký problém?

Nedovedla jsem si nic rychle vymyslet, takže jsem teď nucena jet domů a strávit prázdniny se zbytkem své rodiny. Občas si přeji, aby bylo dovoleno proklít obočí ředitele.

Ale ne vždy dostaneme to, co chceme, ne?

___________________________________________________________________________

Další den jsem vstala brzy, přestože můj kufr byl už sbalený, rychle jsem se porozhlédla po pokoji, abych zkontrolovala, jestli jsem něco nezapomněla. Přemýšlela jsem o udělání si dalšího těhotenského testu před tím, než pojedu domů sdělit našim tu novinu, ale vím, že to němá cenu - jsem zajisté těhotná. Nekonečné zvracení dnes v 6 ráno mi to potvrdilo.

U snídaně se moc nevyjadřuji. Nikdo nevypadá, že by to registroval - James a Fred mluví dostatečně za celý Nebelvírský stůl.

"Kudleští kanonýři jsou o tolik lepší než Tornáda" zaječí James na svého bratrance, jídlo mu padá z pusy - mám zkrátka atraktivní rodinu.

"Kanonýři jsou hnůj!" prskne Fred nazpátek, nepozorujíc ve svých uhlově-černých vlasech drobky z Jamesovy vyprsknuté snídaně.

Všichni Nebelvířané pozorovali Jamese a Freda, jak se hádali o svých oblíbených famrpálových týmech - předpokládám, že bych měla souhlasit s Jamesem. Táta mě oblékal do dresu Kanonýrů od doby, co jsem se narodila. Nemám právo podporovat jiný tým.

"Zrzko, jsi na mé straně?" řekne James a veškerá pozornost se obrátila ke mně.

Podívám  se z Jamese na Freda, jejich oči se do mě zavrtávajíc.

"Promiň, Frede" řekla jsem "ale já jsem rozená Kanonýrka. Ale Jamesi, neměl bys být fanoušek Harpyjí?"

James se mírně začervená, ale pokrčí rameny a pokračuje v požírání jeho snídaně. Samozřejmě, že nefandí Holyheadským Harpyjím - je to ženský tým. Ale moje teta Ginny, Jamesova mamka, v tomto týmu před Jamesovým narozením hrála, takže byste řekli, že bude podporovat je.

Ale ne.

Protože James je pošahané individuum.

Po snídani se vydáváme na stanici do Prasinek, abychom chytli Bradavický expres. Snažím  se jít napřed před Alem a Scorpiusem, takže Dom musí utíkat, aby mě dohonila.

"Běžíš maraton?" zafuní a tahá mě za ruku, abych zpomalila.

Věnovala jsem jí omluvný pohled, ale nezpomalím, dokud jsem, nevidím vlak. Všechno to mám v hlavě naplánované - budu v kupé s Dom, Molly, Lucy, Louisem, Hugem a Lily a zbytek může jít někam jinam. Tak, první krok v operaci "Vyhni-se-blondýnce".

Ale bohužel, touto cestou to nefunguje.

Protože to vypadá, že v následujících dnech nic nepůjde podle mého plánu.

Třeťáci a čtvrťáci Lily, Hugo, Louis a Roxanne si usmyslí, že si sednou do odděleného vagónu s někým z jejich kamarádů. Lucy sedí s jejími spolužáky z prvního ročníku. Nikdo z mého šestého ročníku domů na Vánoce nejede, takže hádejte, s kým jsem skončila?

Al, James, Fred, Dom, Molly a samozřejmě, Scorpius.

Zpočátku to není tak hrozné. James a Fred pokračují v jejich ranní hádce a Scorpius s Alem se připojují - Al je očividně fanoušek Kanonýrů a Scorpius je přívrženec Wilbournských vos. Dom podporuje francouzský tým Quiberonští camrálisté a Molly se nezajímá o organizované sporty. Nebo o jiný druh sportu. Je tak strašně moc podobná jejímu otci, strejdovi Percymu.

Ale když famfrpálová konverzace skončí, v kupé se rozhostilo nevítané ticho. Přeju si, aby ho někdo přerušil, nutí mě to cítit se nepříjemně. Pokouším se vymyslet, čím bych ho prolomila, ale nic mě nenapadalo. Jsem špatná v začínání hovoru.

"Zatáhni mě za prsty" řekne Fred.

Dobře, ticho bylo asi lepší.

Je už tma, když Bradavický expres přijíždí na nástupiště 9¾. Táta, strejda Harry, teta Angelina, strejda Bill a strejda Percy tu už jsou, aby nás vyzvedli. Běžím k tátovi a věnuji mu velké "pořád-jsem-tvoje-malá-holčička-přestože-jsem-těhotná" objetí. Hugo našeho taťku bere sotva na vědomí - asi prochází jeho "příliš dobrý pro rodiče" fází. 

Strejda Harry se na mě zakření a já se usměji na svého kmotra. Malý mrzutý Hugo jen čumí.

Celou cestu autem domů se táta snaží vytvořit konverzaci mezi ním, mnou a Hugem - ale jeho pokusy jsou zbytečné. Hugo úmyslně ignoruje každou poznámku, kterou táta utrousí na jeho adresu, zatímco já, ve snaze udržet si ho na své dobré straně, něco pokaždé zamumlám. Odhaduji, že táta bude jediná věc, která mě bude chránit před tím, aby mě máma zvraždila, až jim sdělím novinky o mém těhotenství. Takže bude lepší, když ho udržím příjemného.

Když zastavíme u domu, zpozoruji, že mé srdce bije daleko rychleji než obvykle. Vím, že máma pozná, že se mnou není něco v pořádku v prvních dvou minutách od mého příjezdu - je hodně vnímavá. Mohla bych mít devítileté dítě a táta by to nepoznal, ale máma má šestý smysl a zdá se, že je perfektní čtenář myšlenek. Možná je dokonalá v Legilimenci - udělala jsem si duchovní poznámku, abych se jí zeptala.

Sedí u kuchyňského stolu dělajíc nějakou "Důležitou práci pro Ministerstvo" a když nás zahlédne, vyskočí od stolu a jako první objala Huga. Ten ji odtlačí a vyběhne do svého pokoje. Máma vypadá zaraženě a hrabe se rukou v jejích kaštanově-hnědých vlasech. Podívá se na tátu, ten jen pokrčí rameny, jakoby říkal "Nech ho být". Potom se máma otočí na mě, obejme mě a odtáhne se, ruce ale nechala na mých ramenech.

"Jedla jsi pořádně, Rose?" ptá se " Jsi hrozně hubená!"

Za pár měsíců už nebudu.

Ups, radši takhle nemyslet, v případě, že ovládá Legilimenci.

"Samozřejmě mami" odpovím. Pozvedne na mě své obočí, ale táta naštěstí žvatlá něco o práci, takže svou pozornost stočí na něj.

Vyklouznu z pokoje a jdu nahoru do mého pokoje. Když míjím Hugovu ložnici, uslyším nějakou hrozivou death-metalovou hudbu. 

Dospívání je pro některé lidi opravdu ošklivé místo.

 


3. VÁNOČNÍ KOMPLIKACE



Delicate

Překlad: Do_MuSh

Beta-reader: Ela

Autor: padfoot4ever

Banner: autorčin

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?chapterid=302537

Stav: souhlas s překladem

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  Do_MuSh. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

Slovo autora: Rose „Zrzka“ Weasleyová je těhotná. „Nejsem dostatečně stará na to, abych se stala matkou! Sotva vím, jak si zavázat tkaničky od bot, proboha!“ Snaží se vyrovnat s novinkami. „Už nikdy neopustím tuto koupelnu.“ Nevezme to ale moc dobře. „Můžu žít na zubní pastě a šampónu.“ V podstatě, ztratila rozum. Toto je její příběh.



Tuto kapitolu, a v podstatě i všechny následující, bych chtěla věnovat všem, kteří zanechali svůj názor v komentářích, dále Jimmi, která mi pomáhá s angličtinou a nakonec Ele, která uvolila a od této kapitoly je z ní oficiální beta-reader českého překladu Delicate.

3. KAPITOLA – VÁNOČNÍ KOMPLIKACE

Miluju Štědrý den - těhotná nebo ne, jsem rozhodnutá si to užít. Dnešek není dnem, kdy to mámě řeknu, protože, přiznejme si to, mám na to ještě sedm měsíců. Nemá smysl si kazit Vánoce. V každém případě, toto mohou být moje poslední Vánoce (jelikož šance na to, že mě mamka zabije, jsou vysoké), tak bych se mohla postarat, aby stály za to.

Vstala jsem brzo ráno a začala rozbalovat dárky. Mít velkou rodinu má své výhody i nevýhody - hlavní nevýhodou je fakt, že jsme si všichni tak zatraceně blízcí, takže musím kupovat dárek všem svým bratrancům a sestřenicím. Victorii jsem dala stříbrný náhrdelník - nebyl tak drahý, ale hodí se jí k jejím skoro-stříbrným vlasům. Dom jsem koupila knihu, o které poslední měsíce fantazírovala, "Kdo chytá v žitě" - je to mudlovská knížka. Zjistila jsem, že klukům je těžké něco koupit, tak mi Hugo pomohl vybrat svetr pro Louise – pochybuji, že ho ocení, protože každý rok dostáváme svetry od babičky Molly.

Molly a Lucy jsem dala shodné náramky - strýc Percy a teta Audrey milují, když jsou jejich dcery shodné. Myslím, že je to potrhlé, ale jestli je to dělá šťastnými, kdo jsem já, abych jim stála v cestě? Roxanne jsem koupila make-up, i když vím, že se strejda George zblázní. Fredovi jsem dala knihu "Nejlepší famfrpálové týmy 20. století" - Kudleské kanonýry to ukazuje jako nejhorší tým století - proč si můj táta vybral tak hrozný tým?

Nakupovat pro bratrance Potterovi je vždycky těžké - co chcete dát rodině, která má všechno? James není typ, který čte – mnohem víc je vynalézavý v žertech. Ale má už všechno, co Kratochvilné kouzelnické kejkle kdy prodávali a které kdykoliv předčí to, co prodává Taškář. Zná každou tajnou cestu ven z Bradavic, má neviditelný plášť svého otce a má to nejlepší koště široko daleko. Takže, co jsem mu dala?

Pár ponožek.

Koupit něco pro Ala bylo mnohem snažší. Zajímá se o mudlovský svět, tak jsem mu koupila mobil. Bylo to drahé, ale vím, že se mu bude líbit. Taky mám jeden, přestože ho v Bradavicích nemůžu používat. Lily jsem dala malé zlaté náušnice, které mají tvar zlatonek. Lily je nadějná jako famfrpálová hráčka. Většinou hraje sama, občas se mnou. James a Al neví nic o sestřině talentu, takže se často vkrade do přístěnku na košťata a jde létat, zatímco jsou pryč. A z nějakého důvodu to rozesmívá její mamku.

Takže, když jsou všechny dárky rozbaleny, jdeme do Doupěte, do domu babičky a dědečka. Do značné míry je to můj druhý domov (Bradavice jsou první a mé současné bydliště až třetí). Vždycky sem chodíme, abychom pomohli s přípravami na další den. Všichni členové rodiny na Štědrý den přijdou do Doupěte, takže je tu toho spoustu na práci. Táta si obvykle stěžuje ohledně pomoci s výzdobou domu, ale máma ho stejně přinutí.

Hned, co jsme vešli do dveří, postřehla jsem čtyřiadvacetiletého muže, dnes s tmavě modrými vlasy a jako obvykle s nádherně hnědýma očima - Teddyho Lupina. Běžím k němu a on mě sevře v objetí, o kterém jsem přesvědčena, že není dobré pro miminko. Ale právě teď se moc nestarám - objímám svého nejlepšího přítele.

"Nazdárek, Rosie! Jak se vede, Rosie?“ zvolá.

Odtrhneme se a právě zjišťuji, jak mohutním. Teddy vypadá znepokojeně - všiml si, že pláču, ale nic neřekne. Jen nepatrně škubne hlavou směrem k obýváku. Přikývnu a jdeme do prázdného pokoje. Teddy zavře dveře a použije na ně Ševelissimo, takže nás nikdo z kuchyně nemůže slyšet.

"Co se děje, Rosie? Vypadáš hrozně." řekne, sedajíc si na židli vedle mě.

"Dík" zamumlám. To je ta poslední věc, kterou potřebuji slyšet.

"Víš, co jsem tím myslel. Jsi strašně bledá a vyzáblá."

"Chceš tím říct, že jsem před tím byla tlustá?"

"Rosie," řekne varovně "nenuť mě použít Veritasérum - protože já to udělám."

Pane jo, vím, že to udělá. Udělal to už před tím, když jsem mu nechtěla říct jméno chlapce, kterému jsem v prvním ročníku dala pusu. Teď na mě netrpělivě hledí.

"Myslím, že bych mohla být... ehm... ty víš..."

Neví. Nadzdvihne obočí, abych pokračovala.

"Ty víš..." zopakuji a doufám, že to pochopí, aniž bych mu něco řekla. Zatřese hlavou.

"Ne, Rosie, nevím."

Vzdychnu si a setřu slzy, které mi právě stékají po tvářích.

"Myslím, že jsem… těhotná" poslední slovo zašeptám.

Teddyho hnědé oči se rozšíří v šoku. Na vteřinu se nehýbe a nevěřícně na mě zírá. Nemohla jsem ten pohled snést - nutil mě cítit se opravdu vinná.

"Nevěděl jsem, že máš přítele," řekne potichu.

"Nemám," přiznávám a on vypadá ještě víc překvapený.

"Vyspala ses s někým, i když to nebyl tvůj přítel?" ptá se mě, vypadajíc, že se ve mně naprosto zklamal a nutíc mě cítit se mizerně. Nic neříkám.

"Využil... využil tě někdo?" zeptá se Teddy, který teď vypadá opravdu rozzuřený. Je docela dojemné, jak se o mě bojí - občas si přeji, aby to bylo jeho dítě …

Opravdu jsem to teď řekla?

"Ne," řeknu a cítím se víc zahanbená, než před minutou.

"Takže… čí to je?"

Vypadal tak rozrušeně. Bylo mi ho trochu líto.

Počkat, tak to není správně. Jemu by mělo být líto mě, ne naopak!

"To není důležité. Slibuješ, že to nikomu neřekneš?"

"Rosie…“

"Slib mi to, Teddy. Nesmíš to nikomu říct - ještě jsem to neřekla ani mámě. Jsi jediný, kdo to ví. Nesmíš to říct ani Victorii," prosím.

Nevypadá vůbec potěšeně, ale přikývne. Zjistím, že se třepu, ačkoliv nevím, kdy to začalo. Teddy si všimne taky a klidně mi položí ruku kolem ramen.

"Bude to v pořádku, Rosie," řekl konejšivě "Jsem tu pro tebe."

To bylo všechno, co jsem potřebovala slyšet.

Dobře, možná to nebylo všechno, co jsem chtěla slyšet... nevadilo by mi, kdyby řekl něco v tomto smyslu:

Jsem tu pro tebe, miláčku. Rozejdu se s Victorií a pomůžu ti vychovat to dítě. Nezajímá mě, kdo je otec.

Ale haló, nemůžu mít všechno. Jsem ochotná přijmout jeho bezvýhradné přátelství.

Vracíme se zpět do kuchyně, kde nikdo nevypadá, že by nás podezříval z našeho náhlého zmiznutí. Teddy a já jsme měli vždy tendenci trávit spoustu času spolu, když jsem byla doma z Bradavic. Máma a táta pomáhají babičce a dědovi vyzdobit dům, zatímco Hugo sedí v rohu se svým mudlovským i-Podem v uších - jsem na opačné straně pokoje a slyším tu hudbu řvát až sem. Přísahám, že ten kluk ohluchne.

Victorie přisviští do pokoje (to je jediná možnost, jak můžu vystihnout to, jak se pohybuje) a usměje se na mě, přestože vím, že se snaží být jen příjemná, nemohla jsem odolat touze zabít ji, když Teddyho políbila na tvář.

"Takže, kdy přijdou Harry a Ginny?" zeptá se máma.

"Myslím, že kolem třetí" odpoví babička.

Super - Potterovi přicházejí. Což znamená, že i Scorpius Malfoy přichází. Možná se můžu schovat v podkroví, dokud neodejdou.

"Rose, mohla bys mi pomoct?" zeptá se mamka, stojící na žebříku a upevňující girlandu na zárubeň dveří.

"Hugo," zavolá taťka. Hugo hraje Gameboy, jeho I-Pod stále naplno. Proklít tyhle mudlovské krámy.

"Hugo... Hugo... Země volá Huga Weasleyho... HUGO!" táta posléze zařve. Hugo vyskočí a strhne si svoje sluchátka, vypadajíc rozčíleně.

"Vypadá to, jako bych mluvil s mrtvým! Vrátíš se zpátky a pomůžeš mně a dědovi s vánočními světly?" zeptá se táta.

Hugo si povzdychne, odtlačí svou židli a vyřítí se do zahrady, zabouchne za sebou dveře. To způsobí pád pozlátek. Babička Molly nahlas zakleje - což už něco znamená, protože ona kleje málokdy

"Hrozně se omlouvám, Molly" řekne máma, kmitne hůlkou a odlevituje to zpět na strop "Nevím, co se s ním v poslední době děje."

"Já vím" řekne babička věcně "Je to třináctiletý Weasleyovic kluk."

"Chovají se tak všichni?" zeptám se.

"Ne." odpoví rychle táta "Já jsem nikdy takový nebyl!"

Máma a babička si obě odfrknou. Nechápu.

"Co?" zeptá se táta dotčeně.

"Ronalde Weasley, ty jsi byl ten nejnáladovější třináctiletý kluk na světě!" řekne máma. Táta vypadá, že sáhne po odvetě, ale máma ještě neskončila. "Když tobě bylo třináct, přestal jsi se mnou mluvit, protože jsi si myslel, že moje kočka zabila tvou hloupou krysu, která vlastně krysa ani nebyla! A přestal jsi se mnou mluvit, protože jsem byla podezíravá ohledně Harryho Kulového blesku! Neříkej mi, že si ve třinácti nebyl náladový! Byl jsi náladový do dne, kdy se Rose narodila!"

"Proč jsi přestal být náladový, když jsem se narodila?" zeptám se, široce se usmívajíc.

"Rozpustila jsi tatínkovo srdce," řekne mamka zamilovaně. "Nemysleli jsme si, že je toho někdo schopný!"

Usměju se na tátu - jsem tím docela dojatá. Táta mě jednou rukou obejme a zakření se na mě.

"No, pak budeme muset udělat z Huga tatínka a potom ho možná obměkčíme," zažertovala Victorie

"Já si to teda nemyslím," řekne mamka. "Ještě nejsem připravená na to být babičkou."

Cítím se fyzicky nemocná. Teddy vypadá, že se cítí opravdu nepříjemně, ale ostatní se smějí.

Blbá Victorie.

Taťka otvírá dveře a já ho slyším zajásat: "Vše v pořádku, Harry?"

"Uhm, musím jít do koupelny." oznámím a uteču nahoru po schodech. Zavřu za sebou dveře od koupelny a stoupnu si na záchod, abych oknem viděla na konec zahrady. Harry a Ginny jsou tu s Jamesem, Alem, Lily a Scorpiusem. Lily jde za Hugem, něco mu říkajíc a potom odchází pryč, vypadajíc trošku schlíple.

Scorpius se podívá nahoru a já seskočím ze záchodu a schovám se pod okenním rámem. Doufám, při Merlinovi, že mě neviděl. Znova se schovávám v koupelně, zatímco koketuji s nápadem ohledně žití tady. Opravdu - jsem naprosto labilní - jak to moje dítě dopadne?

"Rose?"

Je to Lily. Klepe na dveře - když zůstanu potichu, třeba odejde.

"Rose, jsi v pořádku? Vím, že tam jsi. Viděla jsem tě dívat se z okna," řekla.

Vím, že se jí nemůžu vyhýbat, tak otevřu dveře a nasadím velký falešný úsměv - musím vypadat silně pomatená.

"Nazdárek Lily, Veselé Vánoce!"  řeknu falešně-veselým hlasem.

Podívá se na mě skepticky. Je příliš bystrá, pro svoje vlastní dobro - ví, že se mnou není něco v pořádku. Všimnu si však, že v jejích hnědo-zelených očích je náznak zoufalství, tak využiji příležitosti a otočím pozornost pryč od svých problémů.

"Co se děje?" zeptám se. Lily stočí svůj pohled na zem a zavrtí hlavou. "No tak, Lils. Vím, že ti něco je."

Porozhlédne se kolem a navede mě do pokoje naproti koupelně, do toho, který využívala teta Ginny, když byla mladší.

"Umíš udržet tajemství?" zeptá se.

"Víc než si myslíš," odvětím.

"Mám někoho ráda," zašeptá, dívajíc se kolem jako vystrašené kuře, čekající na porážku.

"Ty máš vždycky někoho ráda." Řeknu popravdě.

"Já vím," řekne "ale obvykle mě mají rádi nazpátek. Tentokrát... dobře... tentokrát ne."

"Kdo je to?" zeptám se "Možná tě má rád, ale tvoji bratři ho odstrašili."

Lily smutně zavrtí hlavou.

"Ne, on mě určitě němá rád." řekne "A já nevím, co mám dělat. A navíc má teď holku."

Vypadá opravdu zničeně. Abych tak řekla, chci ji obejmout, ale neudělám to.

"Kdo to je?" zeptám se znova.

"Slibuješ, že to nikomu neřekneš?"

"Slavnostně přísahám," řeknu s rukou na srdci.

"Je to Scorpius," zašeptá.

Panebože… tohle nemůže být komplikovanější.


Pro ty, kteří se nevyznají ve složitých rodinných vztazích z Delicate:

Bill + Fleur =  Victorie, Dom, Louis

Charlie = nemá děti

Percy +  Audrey = Molly, Lucy

Fred = odpočívá v pokoji

George + Angelina = Fred, Roxanne

Ron + Hermiona = Rose, Hugo

Ginny + Harry = James, Al, Lily

Lenka + Rolf = Lorcan, Lysander

 (zpracovala padfoot4ever)


4. JÁ NEJSEM TY



Delicate

Překlad: Do_MuSh

Beta-reader: Ela

Autor: padfoot4ever

Banner: autorčin

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?chapterid=304228

Stav: souhlas s překladem

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  Do_MuSh. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

Slovo autora: Rose „Zrzka“ Weasleyová je těhotná. „Nejsem dostatečně stará na to, abych se stala matkou! Sotva vím, jak si zavázat tkaničky od bot, proboha!“ Snaží se vyrovnat s novinkami. „Už nikdy neopustím tuto koupelnu.“ Nevezme to ale moc dobře. „Můžu žít na zubní pastě a šampónu.“ V podstatě, ztratila rozum. Toto je její příběh.



                       4. KAPITOLA – JÁ NEJSEM TY

Lily se na mě dívá a čeká, až se vytasím s nějakou vynikající radou, která jí pomůže z její zamilovanosti. Mám dojem, že o mně smýšlí jako o starší sestře. Až donedávna jsem tak uvažovala taky. Myslím, že já a Lily si jsme i podobné. Hodně lidí opravdu chybuje a myslí si, že jsme sestry. Obě dvě máme hnědé oči a zrzavé vlasy, ačkoliv Lily vypadá, že zdědila tmavě zrzavé vlasy po Evansové, zatímco moje mají barvu zralého rajčete. Jsme stejně vysoké, a přestože je Lily o tři roky mladší, vypadáme, že jsme stejně staré. Vždycky ke mně přijde, když má problémy, především klučičí problémy, ale upřímně si myslím, že tentokrát šla za špatným člověkem.

"Rose, co bych měla dělat?" ptá se.

Nejsem si jistá, co jí mám říct. Opravdu jí nemůžu říct, že je Scorpius ošklivý - byla by to pokrytecká a naprostá lež. Scorpius Malfoy je prostě jeden z nejlépe vypadajících šesťáků v Bradavicích. A většina mladších sester je zamilovaná do kamarádů svých starších bratrů. Myslím, že se předpokládá, že Lily bude chtít Scorpiuse. Jen bych si přála, aby zbytek Alových kamarádů vypadal lépe.

"Já... ehm... proč máš ráda jeho?" zeptám se, protože nemám tušení, co říct jiného. Lily na mě kouká nedůvěřivě, jako by říkala 'je třeba se ptát?'.

"Já nevím," brečí. "Je... vtipný!"

Opravdu?

"A je pohledný!"

Och, zjevně.

"A je opravdu laskavý - víš, že dává pět galeonů měsíčně na hladovějící děti v Africe?"

Doufejme, že se rozhodne dotovat své vlastní dítě tady v Anglii.

"A je tak dobrý hráč famfrpálu."

Tak jak to, že jsme Zmijozel ve Famfrpálovém poháru v posledních třech letech porazili?

"A i když je Malfoy, nestará se o krev. Je jiný, Rose."

Můj žaludek se zhoupne. Překryji si rukou ústa a běžím na opačnou stranu do koupelny. Klesnu na kolena a nahnu se nad mísu - tohle se stává docela zvykem. Ten strašný pocit a hnusná chuť se v posledních dnech stávají mou druhou přirozeností. Lily přispěchá za mnou, podrží mi vlasy a ptá se mě, jestli jsem v pohodě. Dobře, je tu jedna možnost jak přimět Lily nemyslet na Scorpiuse - vydávit si vnitřnosti.

"Rose, jsi v pořádku?" zeptá se se známkou paniky ve svém hlase.

"Jo," řeknu. Pustím kohoutek, nahnu se pod tekoucí vodu a vypláchnu si pusu. Z tváře si setřu slzy a otočím se zpět k Lily. "Je to jen podrážděný žaludek."

Kdo kdy řekl, že ranní nevolnost je omezená jen na ráno? Lily vypadá, že mému "podrážděný žaludek" zamaskování uvěřila a vzala mě zpět do ložnice.

"Sedni si, " řekne. "Jsi opravdu bledá."

"Je mi fajn." tvrdím. Lily stále vypadá vystrašená, jako bych se měla rozběhnout do koupelny a zvracet znova.

Malé zaťukání na dveře převezme Lilyinu pozornost daleko ode mě, málem vyletí z kůže, když uvidí, kdo klepe – Scorpius. Ve skutečnosti jsem také málem zakopla o vlastní nohy, a tak si sedám. On vypadá, že se cítí opravdu nepříjemně a je zcela zřejmé, že tu není z vlastní vůle. Prohrábne si vlasy a odkašle si způsobem, který jasně říká "je mi tak hrozně, že bych radši umřel".

"Ehm, Lily, tvoje babička se po tobě shání," řekne. Lily zčervená, ale chová se klidně a opouští pokoj. Vstávám z postele, ale mám mírnou závrať a tak padám zpátky na postel. Musím vypadat jako naprostý podivín.

"Jsi v pohodě?" zeptá se. To mluví na mě? Páni, Vánoce dělají s lidmi divné věci.

"Je mi báječně," řeknu. Můj hlas je po zvracení trochu rozskřípaný a já zním, jako bych posledních deset let kouřila. Přitažlivé, ne?

"Jsi si jistá? " řekne. "Vypadáš…"

"Jako sračka?" dokončím.

"Ne," řekne tiše, " Jen vypadáš trochu pobledle."

Proč je pořád tady? Proč neodešel? Proč se mi nevyhýbá, jako to dělal poslední dva měsíce?

"Takže…" dostanu ze sebe.

Stojí tu s rukama v kapsách, nervózně přikyvuje. Vypadá, že už se chvíli neholil, ale strniště na jeho tváři je o hodně tmavší, než jeho vlasy. Jeho obočí je také tmavší… skoro to vypadá, jako by si vlasy barvil světle blonďatou barvou. Vím ale, že to nedělá, vzhledem k tomu, že stejnou barvu má od prvního ročníku. Pod černou bundou má šedou mikinu a obnošené jeansy – vypadá jako bezdomovec. Vlasy mu padají do očí, divím se, že vidí, kam jde.

"Poslouchej, Rose," začal. A já vzápětí vytuším, kam tohle povede. Měla bych změnit téma, před tím než se dostaneme na tenký led a já skončím s říkáním věcí… na které nejsem připravená, abych je řekla.

"Měla bych jít," řeknu a vyskočím. Ignoruji svou připitomělost. Ale Scorpius nestojí stranou, aby mě nechal projít. Jen se na mě dívá, jeho oči se upřeně dívají do mých. Páni, je vysoký.

"Budeš se mi vyhýbat navždy?" řekne bez obalu.

"Uhni," řeknu.

Povzdychne si a podívá se na mě, jako kdyby chtěl říct něco dalšího, ale potom ukročí, aby mě nechal projít. Můžu cítit jeho oči, vyprovázející mě z pokoje a to mě znervózňuje. Seběhnu ze schodů a zachytím svůj odraz v zrcadle v předsíni. Lily ani Scorpius nelhali, když říkali, že vypadám bledě. Moje kůže vypadá suchá a bledá, mám velké, tmavé kruhy pod očima a i jejich hnědá barva vypadá vybledle. Jdu do kuchyně a nestarám se, jestli vypadám jako blbec – patrně to samé dělají ostatní.

Všichni jsou zaměstnaní okolo Doupěte. Babička dělá na zítra pět různých dezertů najednou, James a Al poslouchají mezinárodní Famfrpálové skóre a zároveň pomáhají mé mamce zdobit stromeček v obýváku, Harry s tátou a Hugem venku umístili vánoční světýlka, Teddy zapaluje oheň v obýváku, Victorie upevňuje na strop jmelí, zatímco zpívá nějakou směšnou vánoční koledu, k velkému zděšení kluků Potterových a táta a teta Ginny se hádají jako malé děti. Vlastně, oni jsou o hodně horší než pár malých děcek.

"Rone! Ty jsi zdobil dort loňský rok! " zakřičí má jednačtyřicetiletá teta na tátu.

"Ne!" zařve táta nazpět. "Mami! Řekni jí, že jsem to nedělal! "

Babička protočí oči a zavrtí hlavou směrem ke dvojici.

"Dospějete vůbec někdy?" povzdychne si babička.

"Proč? Mami, ty víš, že to minulý rok udělal on!" protestuje Ginny.

"A proč to neuděláte oba dva?" řeknu otráveně a cítím se jako bych tu byla já rodič a ne oni.

Táta s Ginny se na mě podívají, jako by je to předtím nenapadlo.

"Já jsem věděl, že jsi zdědila Hermionin mozek," směje se Harry, zatímco přichází ze zahrady.

Táta vypadá uraženě, ačkoliv on je ten, který mi vždycky říkal, že jsem zdědila mamčinu inteligenci.

"Tady jsi, Scorpiusi!" zavolá babička. Otočím se a vidím Scorpiuse přicházet z předsíně do kuchyně. Lily zčervená a upustí sklenici, kterou držela. Ginny se pro sebe ušklíbne, jakmile Lily zmizí pod stolem, aby ji sebrala.

Děda nevzhlédne od svých novin, ale můžu vidět jeho nabručený pohled, způsobený Scorpiusovým příchodem. Nikdy neměl Scorpiuse opravdu rád. Táta říkal, že je to kvůli nenávisti mezi dědečkem a Scorpiusovým dědou, Luciusem. Byl to Smrtijed, pokud si dobře pamatuji z mámina a tátova rozhovoru. A moji rodiče se nesnášeli s tátou od Scorpiuse, Dracem, když byli ve škole. Takže se domnívám, že je trochu divné, že tato generace Weasleyů/Potterů se přátelí s Malfoyovic rodinou.

Scorpius se posune vedle mě a nervózně si odkašle. Nebere mě na vědomí a pomáhá babičce s dezerty. Necítím se v jeho přítomnosti příjemně – nutí mě cítit se ještě víc odporně. Přesunu se do obýváku, kde James a Al pozorně naslouchají Famfrpálovému zápasu mezi Anglií a Portugalskem.

"Kdo vede?" zeptám se.

Udělají na mě "pšt! " Když komentátor vykřikl: "A Da Costa získává zlatonku!" Oba dva hlasitě zaklejí, to způsobí křik tety Ginny, který přichází z kuchyně.

"Zatracení Portugalci!" zakřičí James. Nakopne pohovku. Máma si povzdychne a zamumlá něco, co zní až moc podobně jako "chlapci".

Obvykle bych se o famfrpálové výsledky zajímala, ale dnes je můj mozek někde jinde.

"Sakra, Rose, vypadáš jako sračka," řekne Al a pořádně si mě prohlíží. "Jsi nemocná? "

Máma se při Alových slovech otočí a podívá se na mě. Doufám, že se do mých tváří vrátila barva, ale soudě podle mámina výrazu se tak nestalo. Seskočí ze stoličky, na které stála a přispěchá ke mně.

"Věděla jsem, že s tebou není něco v pořádku," řekne, svou ruka na mém čele. "Nesnědla jsi něco špatného? Bolí tě žaludek nebo hlava? Nemáš závrať? Možná bychom tě měli vzít ke Svatému Mungovi… RONE!"

"Je mi fajn, mami," řeknu. "Je to jen podrážděný žaludek, nepotřebuji jít k Mungovi."

Táta klidně přišel do obývacího pokoje a podívá se na mámu s "volala jsi mě?" pohledem.

"Rose není dobře," řekne máma.

"Co se děje, Rosie? " zeptá se táta, teď se dívá znepokojeně. Udělá to, co udělala máma a dotkne se mého čela – jako by tohle zodpovědělo jejich otázky.

"Nevypadáš, že máš horečku," říká táta.

"Já vím! Je mi dobře!"

"Jsi si jistá? Možná bychom tě měli vzít ke Svatému Mungovi jen pro jistotu…" říká táta.

"Přestanete vy dva někdy? Nemusíte mě brát ke Svatému Mungovi kvůli podrážděnému žaludku!"

Máminy oči se rozšíří poznáním, ačkoli nevím, jak to zjistila – ví, že jsem těhotná. Nevím, jak vím, že ví, ale vím to.

"Nahoru," řekne pevně.

Nemohla jsem nesouhlasit. S mámou jsme vypochodovaly nahoru do prvního pokoje, na který jsme narazily. Táta těsně za náma. Máma zavře dveře a prohlíží si mě ze všech stran, její hnědé oči vypadají absolutně maniakálně.

Dívají se na mě s obrovskou obavou v očích, jako bych jim měla oznámit, že umírám. Ale i kdybych umírala, máma by nebyla schopná nechat to na mě, ne? Vlastně znám svou mámu, pravděpodobně to otočí a řekne, že je to nějak moje chyba.

Zhluboka se nadechnu, připravená sdělit jim novinky, ale táta mě přeruší.

"Rosie,… my víme," řekne.

Koukám na něj rozpačitě. Vypadají tak znepokojeně, ale vůbec naštvaně. Proč na mě nejsou naštvaní? Proč máma vypadá připravená mě obejmout?

Proč nejsou ozbrojení mačetami?

"Je to všechno naše chyba, " řekne máma chvějícím se hlasem. "Měli jsme si s tebou promluvit o těchto věcech před tím, než jsi nastoupila do Bradavic."

Modlím se při Merlinovi, nechystá se se mnou mluvit o sexu – na to je už trochu pozdě, milá maminko. Ale táta pokyvuje hlavou v souhlasu. Opravdu si myslí, že jsem těhotná, protože mě neposadili a neobjasnili mi, co je to penis?

"Zklamali jsme jako rodiče, Rosie," řekne táta nešťastně. "Ale předpokládám, že jsme nikdy neočekávali, že tě potkají tyto problémy. Jen protože jsme to my nedělali, neznamená, že ty nebudeš."

Och – opravdu nechci vědět o sexuálních zvycích svých rodičů z doby, kdy byli v Bradavicích, děkuji pěkně.

"Proč jsi to udělala, Rose?" zeptá se máma.

"Eh… bylo to jenom jednou…"

"Ano, ale i tak je těžké přestat," řekne táta.

Je mi špatně – moji rodiče jsou sexuální závisláci.

"Stačí jednou, abys tomu propadla," řekne mamka.

Jo, rozhodně vrhnu znovu.

"Rosie, řekni nám," řekne táta. "Kdo ti to dal?"

Kdo mi to dal? Ach…drahý…. Ježíši. Rodiče by takhle neměli mluvit se svými potomky – je to na hranici týrání dětí. Ale nevypadají v rozpacích nebo snad rozptýleně. Jsou tak zatraceně vážní.

"Eh, byl to Scorpius Malfoy," přiznám se.

Máma s tátou jsou sinalí vzteky, ale táta daleko víc než máma. Vyskočí z postele, jeho obličej je stejně rudý jako jeho vlasy a bouchne pěstí do zdi – dokonce i máma vypadá vystrašeně.

"Ten Malfoyovic mizera! Vždycky jsem nenáviděl tu zatracenou rodinu!" zařve.

"Rone, uklidni se," tvrdí máma, ale táta pokračuje v zoufalém chození po pokoji.

"Není to jen Scorpiusova chyba!" brečím.

"Rosie, že se ten hlupák motá kolem… prodávání… samozřejmě, že je to jeho chyba!"

Co je sakra prodávání? Tyhle dětí osmdesátek mají divný pojmenování pro sex.

"Měli bychom to zastavit, než to začne prodávat i ostatním dívkám," řekne máma.

"Mohli byste to, prosím, nazývat sex?" zaječím.

Táta přestane pochodovat a máma se tváří jako bych ji praštila.

"O čem to, proboha, mluvíš?" ptá se máma se zatajeným dechem.

Panebože.

Zabijte mě hned.

Vážně, nikdy nebyl vhodnější moment svrhnout atomovou bombu na tento dům, než právě teď.

"O - o čem to vy mluvíte?" ptám se mírně.

"My… myslím… no, tvůj otec a já… jsi na drogách, nebo ne?"

Jen jsem pozdvihla obočí.

Ach, takže tohle mysleli tím "prodáváním".

"Ne, nejsem!" řeknu pobouřeně. "Za co mě máte?"

Máma a táta se na sebe podívali. Táta se opře o dveře, zamyšleně si promne vousy, ale vypadá hodně vystresovaně a zmateně.

"Takže… co nám chceš říct, pokud nejsi na drogách?" ptá se táta.

Jsou chvíle, jako tahle, kdy si přeji, abych byla na drogách.

Aspoň by na to byli připravení.

"No…mami…tati," řeknu pomalu. "Jsem…ehm…těhotná."

Nikdy jsem si nemyslela, že tuhle větu řeknu. Jejich výraz obličeje zůstane na několik momentů nehybný, nikdo se neodvažuje promluvit nebo dokonce dýchat. Podívám se na své ruce, které se zuřivě třesou – doteď jsem si toho nevšimla. Jako kdyby se zastavil čas, oba dva stále nereagují.

"Řekněte něco," řeknu tiše po pár minutách.

"Řekni mi, že vtipkuješ," řekne máma velice tichým hlasem. Zavrtím hlavou a popotáhnu. Rukou si překryje ústa, jako by se jí chtělo zvracet. Pak začne chodit po pokoji, protože neví, co jiného k tomu podotknout.

"Nevěděla jsem, že ses vídávala se Scorpiusem." řekne máma rozpačitě, když si sedá vedle mě na postel. Cítím se teď trochu nepříjemně – je dost blízko na to, aby mě zaškrtila. A je očividné, že neví, co jiného říct.

"Já – jsem ho nevídávala." přiznám se. "Bylo to jen chvilkové vzplanutí. Ne ... nemyslela jsem."

Z nějakého důvodu má i máma v očích slzy, ale žádná není z rozčilení. Není naštvaná ani v nejmenším. Vypadá…vystrašeně? Nevím, jestli je to správné slovo. Ale je rozhodně znepokojená.

"Má nebohá holčička," zašeptá a pevně mě obejme.

Dobře, tak tohle jsem nečekala.

Nepouští mě, sedíme na posteli, držíme jedna druhou a pláčeme. Nikdy jsem se s mámou necítila tak blízká a propojená, jako právě teď. Když mě konečně pustí, její oči jsou úplně červené a napuchlé.

Táta neříká vůbec nic. Je bílý jako stěna a vypadá, že každou chvíli zkolabuje. Máma vstává a jde k němu, položí svou dlaň na jeho paži, ale on ji odtlačí pryč a vyřítí se z pokoje, aniž by se na mě podíval.

"Ach bože," řekne máma.

"Nejde zabít Scorpiuse, že ne?" zeptám se vystrašeně. Máma zavrtí hlavou.

"Nevím. Pravděpodobně bude nějakou chvíli pryč," řekne vzdáleně. Jako by to byla na nejnormálnější věc na světě.

Co jsem, sakra, udělala, že si zasloužím takovou rodinu?

"Co tím myslíš?"zeptám se.

"No…ehm… když otěhotněla tvoje teta Ginny, Ron byl pryč asi pět hodin. A když jsem otěhotněla já, byl tak vystrašený, že bude rodičem, že byl pryč 3 dny. Tvůj táta je… nuž, docela obyčejný muž – potřebuje svůj prostor."

Vážně, co se to děje? Jako kdyby moji rodiče uviděli zjevení - mojí mámě, zřejmě, nevadí, že je její dcera těhotná a můj táta zdrhá od těhotných lidí.

"Je to v pořádku," řekne konejšivě.

A při jejích slovech začnu brečet ještě víc. Kolébá mě a já se znovu cítím jako malé dítě, které spadlo a rozbilo si kolena. Máma mě utěšovala, říkala mi, že jsem odvážná malá holčička a že všechno bude v pořádku. Kromě tohohle, tohle v pořádku nebude. Protože odřenina se uzdraví a jizva vybledne – ale děti zkrátka neodejdou.

"Měla bys to říct Scorpiusovi," řekne jemně. "Má právo to vědět."

Vím, že má pravdu. Vím, že bych to měla říct Scorpiusovi. Ale problém je, že Scorpiuse ani pořádně neznám. Nenapadá mě, jak by na takové zprávy reagoval. Před tím jsem s ním, za střízliva, sotva promluvila. No, možná v určité fázi, ale nikdy jsem nevedla vážnou konverzaci s klukem. Jak můžu sejít dolů a jen tak zničit jeho život na Štědrý večer?

"Tvého otce a Huga můžeš přenechat mně," řekne máma.

Přikývnu a věnuji jí, doufejme, vděčný pohled. Můžu říct, že se stále snaží vyrovnat s novinkami, ale je překvapivě klidná. A věřte mi, "klidná" není slovo, které se obvykle používá na popis podstaty Hermiony Weasleyové.

Zvedne se, aby odešla, ale když prochází dveřmi, otočí se na mě a výraz jejího obličeje mi naznačí, že ta přísná a mocná příšera, uvnitř ní, se chce dostat ven a křičet. Naštěstí se máma umí ovládat a nechává mě v ložnici samotnou.

Nemluví se mnou po zbytek Štědrého večera. Nemyslím si, že je na mě naštvaná – je jen zklamaná. Neviděla jsem ji takovou od doby, co mi bylo pět a ona a táta se hrozně pohádali. Doteď nevím, co se stalo – jediné co si pamatuji je sezení na schodech, chování Huga ve svém náručí a poslouchání jejich křiku. Ale tentokrát je to mnohem horší – vím jistě, že tentokrát je to moje chyba.

Naštěstí táta pryč nešel, ale v Doupěti jsme ho po zbytek dne neviděli. Po zjištění té novinky šel domů a za to jsem mu vděčná. Bála jsem se, že začne křičet na Scorpiuse a já bych mu musela říct pravdu. Ale on to neudělal. Když přijdeme domů, najdeme ho sedět samotného v obývacím pokoji, jak kouká do prázdna.

"Hugo, jdi do svého pokoje," řekne máma.

"Nemůžeš mi říkat, co mám dělat!" zaječí na ni.

Máma se dívá naštvaně. "Chceš se vsadit?" zasyčí. Hugo ví, že tuhle hádku nevyhraje a tak se odvzteká nahoru do svého pokoje a zabouchne za sebou dveře. Tak moc si přeji, abych mohla udělat to samé.

"Rone," řekne máma mírně.

"Promiň," řekne táta hlasem nezvykle vysoko. "Jen jsem se potřeboval dostat pryč."

Máma přikývne. Já zůstanu potichu a neopovažuji se pohnout.

"Jak jsi mohla být tak hloupá, Rosie?" zeptá se táta se znatelnou stopou zklamání ve svém hlase.

"Je mi to líto, tati."

"Copak jsme tě nic nenaučili?" řekne silnějším hlasem. "Opravdu jsme byli tak špatní rodiče? Slyšela jsi vůbec někdy o antikoncepci?"

"Nemyslela jsem," řeknu, hlas se mi klepe.

"No, to je očividné!" křičí. Nikdy jsem ho neviděla tak rozzuřeného…no, ne na mě. Připadám si jako bych měla v krku nacpaný golfový míček. V očích mám slzy, ale nebudu plakat.

"Já-"

"NEOMLOUVEJ se zase!"

"Rone, uklidni se," řekne máma.

"NEUKLIDNÍM SE! Je ti šestnáct, Rose! Máš vůbec tušení, jaké množství zodpovědnosti znamená být rodičem?" řve.

"Rone!" pláče máma. "Ničemu nepomáháš! Co se stalo, stalo se a my to nemůžeme změnit!"

"Ano, můžeme," řekne. "Jsou tu možnosti."

Vím, na co naráží.

"A ty si myslíš, že odpovědí je potrat?" zeptám se potichu, slzy mi stékají po tvářích. "Myslíš si, že to odejde, když zavraždím nevinné dítě?"

"Není to dítě, je to chomáč buněk, Rose!" zakřičí táta.

"NENÍ TO CHOMÁČ BUNĚK!" křičím. "Nechtěla jsem otěhotnět, ale když už jsem, tak nehodlám utíkat! Přebírám zodpovědnost. Nemáš právo mi říkat, co mám dělat, jen protože ty se bojíš!"

"Přebíráš zodpovědnost?" zasměje se hořce. "Opravdu? Tak proč jsi mu to ještě neřekla?"

"Má jméno a ty ho znáš!"

"Ano, znám," řekne táta vztekle. "A je to Malfoy."

Řekl jméno "Malfoy", jako kdyby bylo zamořené.

"Dospěj, tati!" zakřičím. "To, že děda nenávidí Luciuse Malfoye a ty nenávidíš Draca Malfoye, neznamená, že já musím nenávidět Scorpiuse!"

Jsem trochu pokrytecká, vzhledem k tomu, že já ani Scorpius nemáme jeden druhého rádi, ale teď není vhodná doba pro formality.

"Já nejsem ty!" pokračuji. "Tak jako Scorpius není jeho otec!"

Táta vypadá rozlícený – ještě nikdy jsem s ním takhle nemluvila.

"Nemluv se mnou tímhle tónem," řekne. (klasická rodičovská věta) "Jsem tvůj otec!"

"Nuž, tak se podle toho začni chovat!" vykřiknu. "Nepotřebuji, abys mi říkal, jak hloupá jsem, to už dávno vím!"

Dramaticky odcházím nahoru do svého pokoje. Cítím, že každá kapka vody z mého těla je právě teď vyplakaná. Můžu slyšet mámu a tátu, jak dole křičí jeden na druhého. Máma se mě zastává, zatímco táta šílí a křičí na mě, abych přišla dolů. Zůstávám tam, kde jsem. Ozve se malé zaklepání na dveře a vchází Hugo, vypadá znepokojeně.

"Jsi v pořádku?" zeptá se. Na něho nezvyklé. Přichází a sedá si na postel a neohrabaně mě pohladí po ruce. Miluju toho kluka. Sednu si a obejmu ho, vděčná za to, že nechal své malicherné "Jsem rebel-death-metalista-emo" chování uložené v bezpečí svého pokoje a chová se teď jako skutečný brácha.

"Je mi to líto, Hughu," řeknu. "Je to moje chyba, že se hádají."

"Vím, že jsi těhotná," řekne Hugo.

Och.

"J-Jak?"

Pokrčí rameny a darebně se usměje, odkryje tak své velké přední zuby a vypadá tajemně.

"Něco jsem slyšel," řekne. "Strejda George mi před pár týdny poslal pár Ultradlouhých Uší."

"Je mi to líto," řeknu znovu.

"To je v pořádku, Rosie. Budeš v pohodě. Pomůžu ti," řekne. Nikdy předtím jsem neslyšela Huga znít dospěleji, než teď. Jsem pyšná, že mám takového bratra.

"Jsi ten nejlepší mladší brácha na světě," řeknu a usměji se na něho.

"Jí vím" řekne domýšlivě. "Jsem prostě úžasný."

"A tak skromný," dodám.

"To jsem já," zasměje se.

"Neřekneš…neřekneš to nikomu, že ne?" zeptám se.

"Samozřejmě, že ne."

Mám opravdu toho nejsenzačnějšího bráchu na světě. Naposledy pohladí mou ruku (Bůh žehnej jeho neohrabanosti) a nechá mě v pokoji samotnou. Když prochází dveřmi, přichází máma. Její oči jsou červené, napuchlé a hodně popotahuje.

"Je mi to líto, mami," řeknu a propuknu v pláč.

"Já vím," řekne a sedne si na kraj mé postele. "Přestaň se omlouvat. Nic se tím nezmění."

Řekne to sklíčeně.

"Kde je táta?"

Máma pokrčí rameny. "Šel na procházku."

"Mami,… mohli bychom to nikomu neříkat?" zeptám se. "Ani rodině?"

"Dělej, jak chceš," povzdychne si a znovu vstane. Projde dveřmi a před tím, než je zavře, se otočí a řekne: "Veselé Vánoce, Rose."

Potom zhasne světlo a zavře dveře.

Možná příští Vánoce.


5. NEŠŤASTNÉ VÁNOCE A CHAOTICKÝ NOVÝ ROK



Delicate

Překlad: Do_MuSh

Beta-reader: Ela

Autor: padfoot4ever

Banner: autorčin

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?chapterid=304793

Stav: souhlas s překladem

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  Do_MuSh. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

Slovo autora: Rose „Zrzka“ Weasleyová je těhotná. „Nejsem dostatečně stará na to, abych se stala matkou! Sotva vím, jak si zavázat tkaničky od bot, proboha!“ Snaží se vyrovnat s novinkami. „Už nikdy neopustím tuto koupelnu.“ Nevezme to ale moc dobře. „Můžu žít na zubní pastě a šampónu.“ V podstatě, ztratila rozum. Toto je její příběh.



5. KAPITOLA NEŠŤASTNÉ VÁNOCE A CHAOTICKÝ NOVÝ ROK

O Vánočním ránu mě nevzbudí nikdo jiný než Hugo. Na chvilku zapomenu, co je za den, ale když ho uvidím, jak drží malou krabičku zabalenou ve zlatém papíru, všechno se mi spěšně vrátí. Je Štědrý den a vůbec nic není tak, jak by mělo být. Táta mě nenávidí, máma s tátou se nenávidí navzájem a já nenávidím všechny – kromě Huga. To je docela obrat, když o tom tak přemýšlím.

 Hugo vypadá trochu nešťastně, téměř, jako by mě hrozně litoval. Přeji si, aby tomu tak nebylo, je zkrátka zvláštní, že se chová, jako by se staral i o něco jiného než o svou oblíbenou heavy-metalovou skupinu "The Death Metal Eaters".

"Veselé Vánoce," řekne a podá mi malý balíček.

 "Děkuju, Hugo," usměji se a otevřu ho. Je to krásný náramek, stříbrný, s mnoha malými přívěsky, které na něm visí, včetně psa, jelena a vlkodlaka – tři Pobertové, o kterých nám bylo roky vyprávěno. Pevně Huga obejmu.

"Prý nosí štěstí," řekne Hugo, jeho hlas je tlumený mým pevným objetím.

"Je krásný, děkuji."

Hugo se vymaní z mého objetí a řekne mi, abych vstala a šla dolů. Rozhodla jsem se, že se nemůžu celý den schovávat ve svém pokoji, že život jde dál a bez ohledu na to, co se stane, budu donucena jít do Doupěte a čelit celé rodině a Scorpiusovi Malfoyovi.

Když přijdu dolů, máma s tátou už jsou vzhůru, i když ani jeden z nich nemluví. Hugo si sedne ke stromečku a otvírá dárky. Dokonce i on cítí, že dnes nemá právo být černou ovcí rodiny. Připojím se k němu a otevřu několik svých dárků, ale dělám to mechanicky, stejně jako Hugo. Obvykle to děláme jako rodina, ale máma ani táta nevypadají, že by měli zájem. Jsou v kuchyni, zatímco my v obýváku a snaží se vyhnout nepříjemnému tématu mého těhotenství.

Už toho víc nesnesu. Jakmile přijdu do kuchyně, máma s tátou se přestanou tiše hádat. Máma se na mě slabě usměje (opravdu slabě), zatímco táta si mě nevšímá.

"Mohli bychom se pro dnešek chovat normálně?" zeptám se. "Jsou Vánoce."

Máma přikyvuje, ale táta mlčí.

"Rone," upozorní ho máma. "Má pravdu."

"Klidně," řekne. Silně připomíná Huga, když má tu svou náladu.

"Jen zkusme mít pěkné Vánoce," řekne máma. "S tímhle se můžeme vypořádat jindy."

Táta pořád mlčí.

"Ronalde!"

"FAJN!" zakřičí a vyřítí se z kuchyně.

"I tobě krásné Vánoce!" zakřičím za ním.

Jsem tak šťastná za čas, který strávíme v Doupěti. Tady můžu uniknout tátovým smrtícím pohledům, máminým zklamaným povzdechům a Hugovým soucitným pohledům. Máma mě předtím, než vejdeme, ujistí, že táta nikomu neřekne ani slovo o mém těhotenství, takže můžu být v klidu. Dobře, být v klidu tak moc, jak je to možné. Což v těchto dnech není moc.

Delacour-Weasleyovi už jsou tady (je mnohem jednodušší nazývat je takto, protože Weasleyů je tu víc než dost), což znamená, že je tu Dom, s kterou musím mluvit. Johnson-Weasleyovi dorazí krátce po nás, Smith-Weasleyovi o trochu později (to se u strýčka Percyho nestává) a jakmile dorazí strejda Charlie, je třeba čekat už jen na Potterovi.

Přijedou a všechny polibky a úsměvy z mé strany jsou falešné. Harry mě obejme a spolu s mými vánočními dárky mi podá i pár galeonů – má sklon mě rozmazlovat, protože jsem jeho kmotřenka. Naproti tomu, Teddy je jeho kmotřenec a já ho nikdy neviděla podstrkovat mu galeony. Možná to tak dělal, když byl Teddy mladší.

Nebylo by zkrátka roztomilé, kdyby se kmotřenec a kmotřenka Harryho Pottera vzali? Nebo je to nějaký druh incestu? Nemyslím si, že je – radši si o tom něco přečtu.

"Veselé Vánoce," slyším za sebou hlas. Otočím se čelem ke Scorpiusovi, který se tyčí nade mnou a já jsem tak šokovaná, že se mnou mluví (zase), že jediné, co dokážu říct je "ano".

V klidu.

"Ehm, myslela jsem Veselé Vánoce," řeknu hloupě. Ale pochybuji, že mě slyšel, protože on a Al se už vlekli do obýváku.

"Veselé Vánoce, Zrzko!" zakřičí James z opačné strany kuchyně a všichni rudovlasí se na něj podívají – což je v podstatě každý.

"Veselé Vánoce všem Zrzkám!" zvolá.

Do oběda je to celkem pěkný den. Hlavně, protože jsem se vyhýbala mámě a tátovi. Táta chodí kolem s obličejem, jako by mu někdo nakopal prdel, a když se ho někdo zeptá, co se stalo, vymlouvá se, že se necítí dobře.

James s Alem právě teď diskutují se strejdou Charliem o famfrpálových taktikách. Strejda Charlie byl kapitán Nebelvírského famfrpálového družstva, když byl v Bradavicích, takže za ním Al a James chodí pro radu ohledně svých vlastních týmů (Nebelvír a Zmijozel, samozřejmě). To je celkem divné, vzhledem k tomu, že jejich táta byl také kapitánem famfrpálového družstva a jejich máma hrála za národní tým. Ale myslím, že děti zkrátka nerady přijímají rady od svých rodičů. Je mnohem stylovější požádat o radu chlápka, který si na živobytí vydělává chytáním draků. Tak na půl poslouchám strýčka Charlieho plánovat různé pozice chytače, když Dom prudce vtrhne do pokoje a praští sebou na pohovku vedle mě.

"Rose, musím s tebou mluvit," řekne Dom. Vypadá opravdu nadšeně.

"O čem?"

Vezme mě za zápěstí a vtáhne do předsíně. Sedneme si na schody a ona nadšením poskakuje nahoru a dolů.

"Neuhádneš, s kým jsem se dala dohromady," zaksichtí se.

"S kým?" zeptám se a začínám být taky vzrušená. Jsem drbna.

"Hádej," říká.

"Mmm… och, je to Peter Hannigan?" ptám se.

"Ani nápad!"

"Simon Longbottom?"

"Ou, ne!"

"Simon je hodný kluk," řeknu, ale je mi ho líto, protože je trošku divný. Ale máma mě naučila být k němu milá, protože jeho táta je rodinný přítel.

"Hádej dál!"

"Nevím… jedno ze Scamandrových dvojčat?"

"Rose, je jim čtrnáct! Nikdy to neuhodneš!" řekne rozhořčeně. "Můžu ti to říct?"

"Jasně!" řeknu.

"Dobře… je to Scorpius!"

Takže ona je ta holka, o které předtím mluvila Lily. Cítím se trochu omámeně. Jsou jím přitahovány VŠECHNY mé dívčí příbuzné?

"Řekni něco!" zvolá Dom.

"Já… musím… jít… někam," řeknu a uteču do kuchyně a ven zadními dveřmi.

Cítím v očích slzy a ani nevím proč. Nemám právo být rozrušená, ne skutečně. Já a Scorpius nejsme spolu nebo někdy byli nebo někdy budeme. Je to jen divné, předpokládám.

Celá tahle zatracená situace je špína! Sedím venku (ve sněhu, měla bych poznamenat), vyplakávám si oči kvůli klukovi, kterého ani nemám ráda! Moje emoce jsou tak křehké, že v poslední době pláču kvůli všemu. Ve skutečnosti jsem opravdu plakala jen jednou, když náš pes Tichošlápek minulý rok zemřel. Dohromady jsem se naplakala asi týden.

Díkybohu, Dom mě nenásledovala ven z domu, ale zdá se, že někdo jiný zaregistroval moje rychlé odběhnutí. Teddy kráčí ke mně, vypadá hodně ustaraně. Dnes má modré oči a krvavě červené vlasy, ale jeho rysy obličeje jsou stejné jako vždycky.

"Ahoj, Rosie," řekne sladce. Sedne si vedle mě na zasněženou lavičku.

"Teddy, proč jsem se ráno obtěžovala vůbec vstávat?" zasténám.

"Co se stalo?"

"Všechno!" zafňukám. "Máma a táta vědí, že jsem… ty víš... a teď mě táta nenávidí, máma je hrozně… zamyšlená a divná a tak, Hugo je momentálně strašně přátelský a… a… Dom teď chodí se Scorpiusem!"

Teddy položí svou paži kolem mě, aby mě uklidnil, ale donutí to běžet mé srdce asi stokrát víc rychleji než normálně.

"Rosie, jsem si jistý, že není pravda, že tě tvůj otec nenávidí. Pravděpodobně je kvůli tobě jen znepokojený, to je všechno. A je dobře, že máma a Hugo jsou klidní, ne? A… odkdy Dom chodí se Scorpiusem?"

"Já nevím. Před pár minutami mi to řekla. Nic není tak, jak má být, Teddy. Jsem naprosto oddělaná."

Teddy pár minut mlčí, ale myslím, že se mnou tajně souhlasí, jen to nechce říct. Můj život skončil dřív, než začal. Jak moc je to smutné? Teddy to ví. I táta to ví.

"Proč se staráš, jestli Dom chodí se Scorpiusem?" zeptá se Teddy.

Potom si to uvědomím – Teddy neví, že Scorpius je otcem. Čert, aby to vzal.

"Scorpius je otcem," řeknu.

I když Teddy vypadá novou informací zaražený, neříká nic a já jsem za to vděčná.

"Život by byl o tolik jednodušší, kdybych se vrhla z útesu," řeknu. Pravděpodobně jsem trochu dramatická.

"Podívej, Georgi Bailey, nenuť mě použít "Život je krásný"," řekne Teddy. Zasměji se – je to ten nejlepší film všech dob. Věřím, že si to Teddy pamatuje.

Vezme mě zpět dovnitř, když zjistí, jak moc se klepu. Díkybohu, nikdo jiný nevypadá, že by si všiml, že jsme byli pryč, protože jinak bych musela čelit otázkám typu, proč jsem seděla venku ve sněhu a plakala. Přinejmenším mám Teddyho – je jediná hvězda na mé zamračené obloze. A možná někdy zjistí, jak moc strojená moje sestřenice Victorie je, opustí ji a vezme si mě.

A možná se někdy nějaký zatracený červotoč stane ministrem kouzel.

"Večeře je připravená!" zavolá babička a všichni usedneme kolem stolu v přecpané kuchyni v Doupěti. Musím se vyhnout Scorpiusovi, Lily a Dom, tak si sednu mezi Jamese a Teddyho. Zrovna je to trochu nechutné – Teddy a Victorie se drží pod stolem za ruce. Myslím, že můžu mluvit jen s Jamesem…

"Zmáčkni mi prsty!"

Panebože, proč jsem se narodila do blázince? Udělala jsem něco v minulém životě, že si zasloužím tohle?

Byla jsem HITLER???

Fred se hystericky směje Jamesovu "zmáčkni mi prsty" vtipu. Opravdu, Jamesovi je osmnáct, začínám si dělat starosti, jestli nemá nějakou mentální poruchu. Ale když se o tom zmíním strejdovi Harrymu, jen se tomu zasměje. Oh, dobře, možná je jen ve fázi popření.

Večeře je úžasná, tak jako každý rok. Jídlo by stačilo na nakrmení dvou armád – krocan musí být na steroidech nebo na něčem takovém, měli byste vidět tu velikost. Okolo něj brambory na šest způsobů, libová šunka, brusinkový kompot, nádivka, zelenina – ale hádejte co? Nemám hlad. Vlastně se mi z vůně těch jídel dělá špatně.

"Anglie je venku z Poháru pěti národů, věřila bys tomu, Zrzko?" říká mi James, velký kus brusinkového kompotu mu visí v koutku úst.

"Myslím, že budu zvracet," zvolám a uteču nahoru do koupelny. Když odcházím, slyším Jamese říct: "Já vím, je to absurdní."

Slyším mámu, když přijde nahoru a tiše zaklepe na dveře. Před tím, než jí vůbec řeknu, ať vejde, otevře dveře. Klečím na zemi před záchodem, slzy mi stékají po tvářích. Máma mě vytáhne nahoru a posadí na kraj vany. Vykouzlí sklenici vody, kterou si vděčně vezmu.

"Všem jsem řekla, že máš podrážděný žaludek," řekne máma mdle.

"Děkuji," řeknu.

Ticho.

"Mami… táta mě nenávidí?"

"Ne," řekne, ale je těžké poznat, jestli říká pravdu. "Je jen v šoku."

"Promiň, že jsem zničila Vánoce."

"Už přestaň, Rose!" ztratí máma nervy. "Přestaň s těmi směšnými omluvami! Hotovo, ano? Omlouváním se nic nezmění! Snažila jsem se být chápavá a nápomocná, ale už jsem na pokraji svých možností!"

Přikývnu a opovrhuji sama sebou, začnu plakat ještě víc. Ale máma mě neobejme ani neregistruje moje slzy, jen strnule sedí na kraji vany. Po pár minutách se zvedá a bez jediného slova odchází a opouští koupelnu. A já ze sebe nemůžu setřást pocit, že to není jen můj život, který jsem zničila.

Příští týden se mi chce stočit do klubíčka a umřít. Většinu svého času strávím ve svém pokoji děláním úkolů, když je už mám všechny hotové, tak se začínám učit na své závěrečné zkoušky. To mě oficiálně udělá největším ztroskotancem v Bradavicích. Ale je mnohem snazší zůstat ve svém pokoji, z cesty rodičům, protože se díky nim cítím, jako bych spáchala nějaký neodpustitelný čin pokaždé, když se na mě podívají.

Dom mi tento týden volala každý den. Od incidentu o Štědrém večeru si celá rodina myslí, že mám nějakou nemoc, takže se ke mně chovají obzvlášť mile – kromě mých rodičů. Jeden den přišel i Teddy s Victorií a já si nemohla pomoct, ale přála jsem si, aby strejda Bill nikdy nepotkal Fleur Delacourovou. Potom by Teddy ani Scorpius nerandili s Delacour-Weasleyovými (protože by neexistovali) a já bych se nechtěla zahrabat pod zem pokaždé, když švihnou svými dlouhými, vílími vlasy do mého obličeje. Proč máma musela být zavšivená u mudlů narozená? Není na nich nic zvláštního. Dom a Victorie měli prababičku vílu, to znamená, že jsou úplně úžasné a skoro každý kluk na světě s nimi chce chodit. Teddyho máma byla metamorfomág, což znamená, že je taky jeden, takže si může vybrat stupeň své pohlednosti. Co mám já? Ach ano, suché, huňaté, zrzavé vlasy a pár pih na nose. Hurá, otevřete šampáňo!

Večer na Nový rok máma oznámí mně a Hugovi, že jdeme na noc k strejdovi Harrymu a tetě Ginny. Mají nějakou velkou párty a pozvali prakticky všechny, koho znají. Dům Harryho a Ginny je obří (mluvíme o třech patrech, nepočítaje sklep a půdu). Vždycky jsem milovala návštěvy u Potterů. Ani ne proto, že je dům tak úžasný, jako spíš, že je u nich vždy co dělat. To je pravděpodobně proto, že tady žijí James a Al – Harry je nazývá novými Poberty. Je známo, že vyhodili do vzduchu ložnici, což je důvod, proč už je Harry nenechává ve stejném pokoji. I když tam jsou hosti, kteří zůstávají přes noc. Al byl posledně velmi blízko, aby ztratil končetinu.

Přijeli jsme na Chez Potter okolo půl deváté a dům už byl přeplněný lidmi, které jsem nikdy předtím neviděla. Je tu pár Bradavických studentů a jeden učitel, profesor Longbottom. Samozřejmě, že mimo školu mu říkáme Neville. Bylo by divné, kdyby Hugo říkal svému kmotrovi "profesore Longbottome". Je tu také plno lidí z ministerstva. To je tam, kde strýc Harry, máma a táta pracují. Je tu jeden chlápek, McLaggen, je asi stejně starý jako máma a táta, ale nikdo nevypadá, že by ho měl moc rád, ani Harry a Ginny. Proč je tady jde kompletně mimo mě. Možná to byla jedna z těch trapných situací, kdy zvali lidi na párty a on zrovna vešel, takže ho museli pozvat taky. Podle ošklivých pohledů, které po něm střílel táta, soudím, že právě to se stalo. McLaggen byl v minutě docela opilý a mrkal na mamku – jsem si jistá, že jsem ji předtím viděla o něm vtipkovat.

Páry jsou tu dnes v noci v domě Potterů běžné, skoro jako pohlavní choroby mezi prohnanými Havraspáry. Teddy a Victorie jsou ohavně nechutní jako vždycky – nemluvil se mnou od doby, co jsem přišla, kromě "Nazdárek, Rosie!", když jsem vešla. A teď se Dom a Scorpius stali tak hroznými jako oni. Dom mi zamávala, když jsem přišla – skutečně jen zamávala a pak na zbytek noci zmizela se Scorpiusem. James a Fred ukecávají McLaggenovy dcery (kterým je asi kolem dvaceti, takže kluci nemají šanci) a dokonce i Molly má koho políbit až hodiny ukážou půlnoc! Ano je mu asi čtrnáct a ano silně se zakoktává a ano je jak prskavka, ale je to lepší než nic, že jo?

Možná bych si měla jít koupit nějaké kočky a Nový rok strávit s nimi.

Okolo třičtvrtě na dvanáct má zlost dosáhla vrcholu. Je tu ten čas, kdy dospělí (a James a Fred) jsou mírně opilí, lidé začínají být vzrušení ohledně odpočítávání a začínají hrát šarády – jinými slovy, je čas, abych šla a schovala se v Alově pokoji. Ani neklepu, ale okamžitě toho lituji, protože v pokoji je Scorpius… zapomněla jsem, že tu zůstává. Jak jsem, sakra, mohla tohle zapomenout?

"Och, ehm, promiň," zamumlám.

"To je v pohodě," řekne. "Jen jsem si chtěl vzít něco ze svého kufru."

Rozpačitě přikývnu. Sáhne do kufru a vytáhne svetr s písmene "S" vepředu a obleče si ho. Je divné, že babička udělala k Vánocům i jeden pro něho. Je trochu smutné, že ho nosí. Já obvykle dám svůj skupině bezdomovců, kteří žijí dole u koryta řeky. Mají mezi sebou nejméně dvanáct weasleyovských svetrů. Kdyby jen babička věděla.

"Bavíš se?" zeptá se.

"Jasně, tam dole je to samá legrace," řeknu sarkasticky. Zasměje se… no vlastně, nebyl to skutečný smích. Naklonil hlavu na stranu, usmál se a vydal "pfft" zvuk. Je to trochu divné.

"Takže ty a Dom…" řeknu.

Proč jsem právě, sakra, řekla ten kousíček věty?

"No, jo," řekne a prohrábne si své blonďaté vlasy. "O tomhle…"

"To neřeš," řeknu rychle. Nechci, aby si myslel, že jsem jakkoli rozrušená tím, že je s mojí sestřenicí – ačkoliv jsem.

"Chtěl jsem o tom s tebou mluvit," řekne, ale já vím, že lže.

"Nech to být," řeknu. "Jako bychom spolu vůbec někdy mluvili."

Jen na mě nadzdvihl svoje obočí.

"A to je moje chyba?" řekne rozčíleně.

"To jsem nikdy neřekla."

"Naznačuješ to," zamumlá.

"Ty jsi byl ten, co mě ignoroval po…" nedořeknu. Ví, co myslím.

"Co?" řekne nevěřícně. " ignoruju tebe? Ty jsi byla ta, co řekla: 'óóó, nesmíme to nikomu říct!'"

"Dobře, takže za prvé, takhle jsem nemluvila," zareagovala jsem na jeho hodně špatnou, vysoko položenou napodobeninu mě. "A za druhé, myslela jsem, že jsi toho litoval, vzhledem k tomu, že jsi byl opilý, když… se… to stalo!"

"No, ale já nelituji ničeho! Nebyl jsem tak opilý, ty to víš. Děláš, jako bych tě nikdy neměl rád."

"No… ehm…" koktám. "To je…"

"Takže, ty lituješ toho, co se stalo?" ptá se.

ANO.

Dobře, možná ne úplně. Ale nepoužít ochranu je velká chyba!

Měl mě rád?

Před tím, než jsem mohla odpovědět…

Jeho rty jsou na mých. Jak se to, sakra, stalo? Ach Merline, má tak hebké rty! Ruce si položím okolo jeho krku a jeho ruce jsou opatrně a těsně na mém pase, jako by čekaly na pravý okamžik, aby se mohly posunout nahoru nebo dolů. Moje srdce se vydalo na závod… musí cítit, jak zuřivě bije, naše těla jsou tak blízko u sebe. Přitáhne si mě ještě blíž a polibek je mnohem vášnivější než předtím. Moje ruce se potulují v jeho blonďatých vlasech – jsou tak hedvábné a jemné… zajímá mě jaký používá kondicionér.

Není vhodná doba, Rose!

Po pár momentech se polibek stane klidnějším, ale nezastaví se. Odtrhli jsme se jeden od druhého, ale pouze na pár sekund, než jsme se vrátili k líbání, jako by na tom závisel náš život… jako by na světě nebyl nikdo jiný… jako by tady nebylo padesát opilých idiotů, kteří dole hrají šarády a křičí: "Film! Dvě slova!"

Jsem to jen já a Scorpius… jako minule. Až na to… že to není jen Scorpius a já.

A co Dom?

Odtlačím ho od sebe, naše rty jsou červené a napuchlé a myslím, že jsme oba dva ještě trochu šokovaní z toho, co se právě stalo.

"A co Dom?" zašeptám, ruku mám přes ústa. Jsem zhrozená tím, co jsem právě udělala. Jeho oči se rozšíří pochopením.

"Rose… já…"

"Jen běž," řeknu. "Než uděláme něco hloupého."

Vypadá, že chce říct něco dalšího, ale jsem napůl vděčná a napůl zklamaná, když bez jediného slova odejde. Kdyby zůstal o chvíli déle, vím, že bychom se zase líbali, jako pár idiotů.

5…4…3…2…1! Šťastný Nový rok!

Sedám si na Alovu postel, až příliš osamocená, zatímco dole se slaví Nový rok. Zajímá mě, jestli si někdo všiml, že tam nejsem. Někdo asi ano, protože Alovy dveře se otevřou a vejde…

Scorpius.

Po tom všem se nevrátil zpátky dolů, aby byl s Dom. Přijde k Alově posteli, vezme mou rukou a vytáhne mě do stoje. Potom se nahne dolů a políbí mě tak hluboce, že dokonce zapomenu, že mám nějakou sestřenici, která se jmenuje Dom.

"Šťastný Nový rok, Rose," zašeptá, když se oddělíme.

"Běž," řeknu. V očích cítím slzy. "Prosím."

A tentokrát skutečně odchází.


6. CESTA DOMŮ



Delicate

Překlad: Do_MuSh

Beta-reader: Ela

Autor: padfoot4ever

Banner: autorčin

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?chapterid=306037

Stav: souhlas s překladem

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  Do_MuSh. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

Slovo autora: Rose „Zrzka“ Weasleyová je těhotná. „Nejsem dostatečně stará na to, abych se stala matkou! Sotva vím, jak si zavázat tkaničky od bot, proboha!“ Snaží se vyrovnat s novinkami. „Už nikdy neopustím tuto koupelnu.“ Nevezme to ale moc dobře. „Můžu žít na zubní pastě a šampónu.“ V podstatě, ztratila rozum. Toto je její příběh.



6.KAPITOLA CESTA DOMŮ

Jsem tak ráda, že se, po těch nejhorších Vánocích v historii, vracím zítra zpět do Bradavic. Někdy si myslím, že jsem pro celou naši rodinu taková zkáza, že bych se měla odstěhovat do nějaké daleké země jako je… Kuba? Ano, Kuba. Potom bude každý mnohem šťastnější. Pravděpodobně i já budu šťastnější –  britská puberťačka, která je čarodějkou a svobodnou matkou a žije na komunistické Kubě… co může být lepšího?

 Od Nového roku se nemůžu Dom podívat do očí. Až v žaludku mám ten hrozný pocit viny pokaždé, když se na mě usměje nebo je ke mně milá. Není jen má sestřenice, je to má nejlepší kamarádka a já ji zradila. Vím, že jsem těhotná s jejím přítelem, ale aspoň jsem jí mohla říct, že se to stalo předtím, než se dali dohromady. Teď jsem to opravdu královsky posrala.

 Scorpiuse jsem naštěstí od párty neviděla. Podle Ala se musel vrátit do domu svých rodičů, kvůli rodinným problémům, o kterých nechtěl mluvit. Dobře, z každého mraku nemusí hned pršet, že? Pravda, je to docela tmavý mrak a nebe je sotva vidět, ale stále tam je.

 Když už mluvíme o rodinných problémech, myslím, že moji rodiče nejsou daleko od zabití toho druhého. Minulý týden, mezi nimi, neuběhl jediný den bez hádky. Začínám brát ohled na chování Huga a také zesiluji svou hudbu tak nahlas, že přehluší i jejich vzteklý řev. Už se nehádají pouze o mém těhotenství. Hádají se úplně o všem. A je očividný, že k hádce nepotřebují ani pořádný důvod.

 Právě teď si ve svém pokoji balím kufr. Máma s tátou na sebe křičí jako obvykle, takže si zpívám "Tomorrow" z muzikálu Annie, abych je přehlušila. Také se snažím soustředit na balení (a samozřejmě na slova písničky), abych se zbavila myšlenek na Scorpiuse. Protože on je to, o čem celý den přemýšlím a nemůžu zjistit proč. Před dvěma týdny mi bylo ještě skvěle. Nestrašil mi v hlavě, nevěděla jsem, že jsem těhotná, a s Dom jsme se smály, vtipkovaly a žertovaly, dokud nám stačil dech. Ale teď se moje srdce směšně zatřepe pokaždé, kdykoli na něj pomyslím, což svádím na pálení žáhy a nic jiného. Proč mi, sakra, musel ten dech dojít?

 "VYPADNI!"

 Proboha. Takhle jsem neslyšela mámu křičet už… páni, naposled před deseti lety. Přestanu zpívat a slyším, že i Hugo si vypíná hudbu. Ve stejnou dobu oba otevřeme svoje dveře a podíváme se na sebe, v očích se nám odráží strach toho druhého. Vplížíme se na kraj schodiště, abychom viděli, o co jde. Máma s tátou stojí v předsíni. Mámin obličej je červený a flekatý, táta vypadá opravdu rozzuřeně a oba mají vytasené hůlky.

"Vypadni z mého domu," řekne pevně máma.

"Tohle je taky můj dům!" zakřičí táta nazpět.

"Dobře, uvidíme, co na to řeknou právníci!" zasyčí.

"Právníci?" zašeptá Hugo a já ho utiším.

"Přestaň mi vyhrožovat právníky, Hermiono! Myslíš si, že nechají děti tobě jen kvůli tomu, že pracuješ na Odboru vymáhání práva?"

"Nejsi schopný být jejich otcem!" zakřičí máma. "Podívej, jak jsi zacházel v posledních týdnech s Rose!"

"Není moje chyba, že je po tobě," odsekne táta.

Nemám ponětí, co tím myslí, ale máma vypadá opravdu uraženě a dá tátovi takovou facku, že si potom musí protřepat vlastní ruku.

"Násilí," řekne táta, masíruje si tvář. "Počkej, až ti tvoji 'právníci' uslyší o tomhle."

"Sklapni," zasyčí máma. "A vypadni z mého domu."

"Nebuď tak dramatická!"

"VYPADNI Z MÉHO DOMU!"

Její hlas se na chvíli ozývá po celém domě, následován hrobovým tichem. Táta těžce oddechuje a vypadá, že zase začne křičet, ale potom jen mine mámu a vyřítí se ven z domu, zabouchne za sebou vchodové dveře s takovou silou, že obrázek z jejich svatby spadne ze zdi a rozbije se na kousky. Máma se jen podívá na rozbitou fotku, otočí se a odběhne do obýváku, aniž by se obtěžovala spravit to.

"Co to, sakra, bylo?" zašeptá Hugo. Pokrčím rameny a zavrtím hlavou.

"Promluvím si s ní," rozhodnu a scházím ze schodů, napůl tuším, že je to jeden z nejhorších nápadů, co jsem kdy měla, včetně vyspání se se Scorpiusem Malfoyem, následného odmítání říct mu o svém těhotenství a potom i muchlování se s ním.

Máma sedí na pohovce s obličejem v dlaních a vzlyká tak silně, že to zní, jako by se ani nemohla pořádně nadechnout. Těžko říct, jestli zaregistrovala, že jsem v pokoji nebo jestli mě jen ignoruje. Opatrně si sedám vedle ní a uvažuji, jestli tohle může být konec manželství mých rodičů. Vždycky jsem věděla, že naše rodina má daleko k perfektní, tak jako všechny rodiny. Ale vždycky jsme to nějak upevnili a už jen to mi dalo naději. Ale teď si nejsem jistá, jestli se máma s tátou můžou dostat přes takovou hádku, jako byla tahle.

"Mami?" zeptám se jemně. Nadskočí a podívá se na mě, je překvapená, že sedím vedle ní. Očividně si mého příchodu nevšimla.

"Rose," vzlykla. "Vrať se zpátky nahoru."

Zůstanu tam, kde jsem. I když vím, že se na mě může obořit, také vím, že v tuhle chvíli nemůže zůstat sama. Část mě se chtěla zeptat na nekonečný seznam otázek, který se mi formoval v hlavě a další část chtěla najít tátu a nakopat mu prdel. Ale nic z toho neudělám. Jdu do kuchyně, která je propojená s obývákem a dělám mámě šálek čaje. Nevím proč tohle dělám, je to zkrátka to, co dospělí dělají, když jsou rozrušení. Jako by šálek čaje mohl vyřešit všechny problémy světa. Vážně, proč se strejda Harry, máma, táta a Voldemort jen neposadili nad šálkem čaje, místo všech těch blbostí s viteály? Věci by byly mnohem jednodušší. Možná, že Voldemort jen neměl rád čaj.

V tomhle bodu si nejsem jistá.

Udělám mámě čaj a podám jí ho. Nevezme si ho, tak ho položím na konferenční stolek (na tácek, samozřejmě, protože kdybych to neudělala, sní mě zaživa). Obě sedíme v tichu. Máma přestala plakat, ale její oči říkaly něco jiného. Ukazovaly dost skrytého zmatku, určitě není zdravý, aby to dusila v sobě. Posunu se k ní blíž, ale ona nevypadá, že by mě brala na vědomí. Zírá směrem ke krbu, ale nevidí ho. Nemám ponětí, kde jsou teď její myšlenky.

"Je mi to líto," řekne nakonec.

"Neomlouvej se," řeknu rychle.

Zavrtí hlavou a osamocená slza jí sklouzne po tváři, zatímco popotáhne.

"Je to moje chyba," zašeptá.

"Je to taky tátova chyba!" protestuji.

Máma zakroutí hlavou. Nevím proč si to myslí, ale neptám se. Stejně by mi to neřekla.

"Jdi do postele," řekne. "Prosím, Rose."

Nehádám se, i když malá část mého já by chtěla. Nechám ji samotnou v obýváku, je duchem nepřítomná. Hugo stále sedí na vrchu schodiště. Sedám si vedle něho. Podívá se na mě, jako kdyby u mě hledal nějakou útěchu nebo podporu, ale já jen pokrčím rameny a zavrtím hlavou. Povzdychne si a bez jediného slova se vrací do svého pokoje.

Tahle Vánoční hrůza se právě stala ještě horší.

Když se ráno probudím, nevzpomínám si na to, co se stalo včera v noci, dokud však neuvidím svůj zabalený kufr na kraji postele a neuvědomím si, že se dnes vracím do Bradavic. Miluju těch pár vteřin zapomnění, když se probudíte a nevzpomínáte si na svoje jméno ani pohlaví. Je to doba, kdy si nemusíte dělat starosti s tím, že vaše máma minulou noc vyhodila vašeho tátu z domu. Je to nádherných pár vteřin, kdy nepřemýšlíte ani o novém životě, který ve vás roste nebo jaký ten život bude. Nepřemýšlíte dokonce ani o strašných, matoucích pocitech, které cítíte ke Scorpiusovi Malfoyovi nebo o nevysvětlitelné vině, kterou přechováváte kvůli zradě vaší vlastní sestřenice.

Bohužel těchto pár vteřin musí skončit, a když do vás narazí veškeré poznání o půl deváté ráno, je to horší, než tisíc panáků Ohnivé whisky. Vyhrabu se z postele a obleču se, ačkoliv se cítím trochu zvláštně, že tu nechávám mámu v takovém stavu. Nemůže tu být sama, když prochází tak velkou bolestí. Spěchám dolů a plánuji, že zavolám strejdovi Harrymu a tetě Ginny, takže sem budou moci přijít a zkontrolovat mámu až budu já a Hugo pryč. Ale ani je kontaktovat nemusím, protože jsou už tady. Dobrá, strejda Harry rozhodně. S Jamesem, Alem a Lily. Hugo snídá, zatímco James a Al si tiše povídají. Harry se slabě usměje, když přijdu do kuchyně.

"Kde je máma?" je moje první otázka.

"Je v posteli," říká Harry. "Potřebuje klid."

Vím, co to znamená – pravděpodobně to včera v noci trochu přehnala s vínem. Můj šálek čaje očividně nevyřeší všechno.

"Tebe a Huga vezmu na King Cross," pokračuje Harry.

"Kde je táta?" ptá se Hugo. James a Al rychle ztichnou a Harry se zjevně necítí příjemně.

"Je u vás doma, že?" řeknu předtím, než má Harry šanci odpovědět. Pohled na vyčerpané obličeje Jamese a Ala mluví za vše. A já měla vědět, že táta půjde do domu své sestry a nejlepšího přítele. Harry vypadá, že je mu to líto, i když vím, že si svou stranu nevybere. Ostatně, máma je taky jeho nejlepší přítel.

Všichni nastoupíme do auta strejdy Harryho, které bylo kouzlem zvětšeno, aby vzadu pojalo každého i s jeho kufry a jedeme na nádraží King Cross. Lily je nezvykle tichá, mám dojem, že nemá náladu.

"Lils, nezapomněla sis svou hůlku?" zeptá se strejda Harry, když odbočujeme na hlavní ulici.

"Samozřejmě, že ne. Myslíš si, že jsem snad úplně blbá?" odsekne.

Strejda Harry vypadá trochu vystrašeně ze své pubertální dcery, a tak raději mlčí. Dobře, takže je v opravdu špatné náladě. Odlakovává si z nehtu růžový lak v tak zuřivém tempu, že jsem si docela jistá, že si ty nehty hodlá servat. Když přijedeme na King Cross, všichni vystoupíme z auta, vezmeme si svoje kufry a projdeme skrz bariéru na nástupiště 9¾. Počkám až Harry obejme všechny své děti a Huga, než svého kmotra taky obejmu.

"Zkontroluj mámu a tátu," řeknu po objetí.

"Nedělej si o ně starosti, Rosie," říká Harry. "Hádají se posledních dvacet let. Nakonec to zvládnou."

Usměje se na mě, prohrábne mi vlasy (protože ví, jak moc mě to rozčiluje), než nastoupím do Bradavického Expresu, hravě do něho žduchnu. Ve dveřích mu zamávám a se svými bratranci jdu najít volné kupé.

"Rose."

Otočím se, abych viděla, kdo na mě právě zavolal a moje srdce okamžitě přestane bít, když spatřím vysokého, blonďatého idiota, který poslední týden provázel každou mou myšlenku. Všiml by si, kdybych vyskočila z okna právě jedoucího vlaku?

"Čau," řeknu slabě. "No, měla bych jít."

"Ne," řekne Scorpius. "Musíme si promluvit."


"Podívej, nemusíš se bát. Nehodlám říct Dom o … o tom, co se stalo, dobře?"

Chci prolézt kolem něho, ale chytl mě za ruku a zatáhl do prázdného kupé.

"Co si, sakra, myslíš, že děláš?" prsknu. Dom se může každou chvilkou objevit a tenhle kluk se chová jako naprostý maniak!

"Jen poslouchej, dobře?" řekne, zavírá dveře od kupé.


"Hele, jestli…se o něco pokusíš… budu křičet!" řeknu hloupě. Nadzvedne obočí a darebně se na mě zašklebí.

"Nehodlám tě napadnout, Weasleyová. Uklidni se," řekne uvolněně a znovu se se založenýma rukama opře o dveře.

"Co chceš?" vyštěknu.

"Ježiš, zklidníš se? Máš své dny?"

Hmm, zkus TĚHOTNÁ S TVÝM DÍTĚTEM!

"Sklapni, Malfoyi. Dneska na tebe nemám náladu." řeknu.

"Na Nový rok jsi na mě náladu měla," řekne tiše. Opravdu rozčilující úsměv na jeho atraktivním (přesto naprosto nesnesitelném) obličeji.

"Ty jsi políbil mě!" šeptám zuřivě. "A byla to chyba! Jak jsi to mohl Dom udělat?"

Ano, snažím se z něj udělat obětního beránka, ale v tuto chvíli mi to je vážně jedno.

"Jak jsi to mohla ty udělat jí? Je to tvoje sestřenice! Je to tvoje nejlepší kamarádka! Sotva jsme spolu začali chodit," řekne Scorpius.

"Takhle mi to teda nepřipadá," řeknu. Doufám, že nezním žárlivě, protože nežárlím. (Dobře, možná ano, ale on to nepotřebuje vědět.)

"Jsi tak protivná, víš to, Weasleyová?" říká.

"Když jsem tak protivná, proč mi prostě nedáš pokoj?"

"Protože nemůžu!" zasyčí. "Chci, věř mi."

Nemám tušení, o čem to mluví. Dívá se na mě, jako by čekal na nějakou odpověď, ale já žádnou nemám.

"Měla bych najít Jamese a Ala," řeknu. "Uhni mi z cesty."

"To je ono, jen zase utečeš," řekne rozzlobeně.

"To říká ten pravý! Ty jsi ten, co utekl domů po párty na Nový rok. Ty jsi ten, co se mi vyhýbal po Jamesově oslavě v říjnu. Takže drž hubu a podívej se nejdřív na sebe, než mě začneš soudit!"

Protlačím se kolem něj a uteču z kupé, stále rozzuřená z vášnivé hádky. Jamese a Ala najdu, jak sedí v kupé s Dom, Louisem, Hugem, Lily, Fredem a Roxanne. Kde je cháska strejdy Percyho, o tom nemám potuchy a je mi to jedno. Opravdu nemám náladu poslouchat Mollyino kvákání o svém motáckém klukovi. Dom vyskočila a objala mě, jakmile jsem vešla do kupé. Hugo se na mě podívá s nadzdvihnutým obočím. Pokouším se ho ignorovat.

"Rose! Jak se máš? Cítíš se už líp?" zeptá se.

"Jasně," řeknu. "O moc líp, dík."

"Neviděla jsi tady někde Scorpiuse?" ptá se.

"Eh-"

"V pořádku lidi,"  slyším za sebou Malfoye. (Jo, teď je z něj "Malfoy". Scorpius je stejně směšné jméno. A jestli mi chce mermomocí říkat "Weasleyová", potom mu tak budu, hergot, přezdívat.)

Dom skočí na svého přítele a věnuje mu dlouhý, hluboký, žaludek-obracející polibek. Každý v kupé udělá dávivý obličej, ale myslím, že můj je jediný skutečný – zbytek jen žertuje. James si odkašle a udělá "najděte si pokoj" zvuk. Dom a Scorpius si sednou a Malfoy skončí vedle mě. Páni, někdo tam nahoře mě musí opravdu nenávidět.

"Takže, je Nebelvír připravený na zápas příští týden?" řekne Al povýšeným tónem.

"Hodláme vám nakopat vaše kostnaté, zmijozelské prdele, brácho," řekne James klidně. Malfoy si odfrkne.

"Sni dál, Jamie," řekne Malfoy.

"Pokaždé jsme vám je ve famfrpálu nakopali," štěknu, možná až příliš ostře. Všichni se na mě divně podívají, tak radši mlčím.

"To bylo před tím, než jsem se stal kapitánem," řekne Al. "Věci se změní!"

Zatraceně správně, že se věci změní. Nebelvír ztratí svého brankáře (řekněme si to na rovinu, za pár měsíců nebudu schopná hrát) a Zmijozel pravděpodobně ztratí svého chytače, až se lidé dozvědí, že jsem těhotná – jak už jsem řekla, Malfoyův život je naplánovaný do posledního detailu.

"Jasně, ale zapomínáš, že máme toho nejlepšího kapitána v historii Bradavic," říká James nafoukaně. "Mě!"

"Hra začíná, čubko!" řekne Al. Tentokrát je to on, na kterého se upřou všechny pohledy. "Promiň."

Řeč o famfrpálu pokračovala, zatímco vlak uháněl dál na sever. Sedím mezi Fredem a Malfoyem, cítím se strašně nepohodlně. Opravdu musím jít čůrat, ale jsem odhodlaná to vydržet dokud nedojedeme do hradu, protože nechci vstát a obrátit na sebe pozornost. Brzo se téma z famfrpálu změnilo na lásku a já si přeji, aby ho někdo změnil zpět. Lily vypadá strašně otráveně, když pozoruje Dom a Malfoye přivinuté jeden k druhému. Nesoucítím s ní – přinejmenším, ona vedle nich nemusí sedět.

"S Laurou Phelpsovou bych si nechal říct," řekne Fred a všichni kluci kývají v souhlasu. Laura Phelpsová je prototyp Pandory (jako ta kočka z mýtu Pandořina skříňka). Je krásná, ale úplně hloupá a nefalšovaně zlá. Dom a já s ní jsme na pokoji v Bradavicích. Každé ráno vstává okolo půl páté, aby dělala sedy-lehy (protože Merlin zakázal, aby měla na břiše něco jiného, než svaly) a zbytek času stráví připravováním se na hodinu – jinými slovy, děláním si svých dlouhých, hnědých vlasů perfektními a nanášením si make-upu. Je tak blbá, až je to znepokojující. Myslím tím, ve druhém ročníku jsme se učili jak bojovat a ona svou hůlku držela opačným směrem a rozhodla tak o dalších dvou týdnech, které svou vlastní vinou strávila v nemocničním křídle. Hloupá není pro ni to pravé slovo. A nenávidí mě. Nejsem si docela jistá proč, protože, řekněme si to na rovinu, jsem prima.

"Co ty, Zrzko?" zeptá se mě James. "Na koho máš políčeno ty?"

Ach ne. Každý se na mě dívá. Možná bych měla jít čůrat teď. Ale potom si Malfoy bude myslet, že utíkám před otázkou. Zatraceně, dívá se na mě.

"Ehm…na nikoho," řeknu, přestože se mi technicky líbí dvě osoby, obě jsou zakázaný a chodí s Delacour-Weasleyovými. Proč, sakra, musel mít strejda Bill děti?

Když vlak dorazí do stanice v Prasinkách je mi hrozné vedro, můj močový měchýř asi každou chvíli praskne a je mi zle z cesty. Neobtěžuji se čekáním na někoho dalšího, rozběhnu se a nasednu do prvního kočáru, který uvidím a který mě odveze do hradu. Dvojčata Scamanderovi jsou ve stejném kočáru jako já, diskutují o nějaké divné, neexistující věci, o které jsem ještě nikdy neslyšela. Lorcan a Lysander Scamanderovi jsou čtvrťáci ze Zmijozelu. Jejich máma, Luna Scamanderová, je opravdu blízká přítelkyně mých rodičů, takže dvojčata docela dobře znám. Stále nemám páru, o čem většinu svého času přemýšlejí.

"Ach, ahoj Rose," řekne Lorcan. "Měla jsi pěkné Vánoce?"

"Mimořádné," řeknu sarkasticky, ale dvojčata to, samozřejmě, nepochopila. "A co vy?"

"Bylo to fajn," řekne Lysander. "Máma mi dala knihu o Kryptidech."

Ani se neptám, co to, sakra, je, protože je mi to upřímně jedno.

"To je pěkné," řeknu neurčitě.

"Slyšela jsi o novém Ministrovi kouzel, Rogeru Daviesovi?" ptá se Lorcan. "Jeho pradědeček byl prý poloviční sfinga. Vždycky jsem si myslel, že je na něm něco divného."

Proč tenhle zatracený kočár nejede rychleji? Dvojčata fantazírují o Blarglích nebo Narglích nebo nějakém jiném nesouvislém slovu, o kterém jsem přesvědčená, že si ho právě vymysleli. Kočár konečně zastaví před hradem a já zamávám Lorcanovi a Lysandrovi. Opravdu, tihle kluci jsou ta nejpodivnější dvojka, kterou jsem kdy viděla, a to už jsem potkala hodně divných lidí.

V hradu jsem první. Zní to, jako kdyby hostina ve Velké síni ještě neprobíhala, ale já jdu rovnou k Nebelvírské věži. Utíkám docela rychle (vážně, pokud se okamžitě nedostanu do koupelny, tak znečistím schodiště) a vrážím do přerostlého správce pozemků – Hagrida. Nechápejte to špatně, miluju Hagrida do posledního kousíčku, ale opravdu teď potřebuji čůrat, takže tohle není zrovna vhodný načasování.

"V pořádku, Rosie? Jaký byly tvoje Vánoce?"

"Byly super," zalžu. "Ehm, Hagride, mohl bys-"

"Jak se mají mamka s taťkou? Neviděl jsem je roky," při myšlence na ně se laskavě usměje.

Místo abych jízlivě odpověděla: "Jsou na pokraji rozvodu, ale drží se." Jen řeknu: "Jsou v pohodě, ale myslíš, že bys-"

"Je to jako včera, kdy byli v tvém věku, pořád spolu bojovali a hádali se!"

"Moc se toho nezměnilo," řeknu nejasně, ale Hagrid se jen zasměje, protože si myslí, že si dělám srandu. Právě teď tancuji ze strany na stranu, abych přestala myslet na svůj přeplněný močový měchýř. Hagrid si musí myslet, že jsem na drogách – tak jako si to mysleli i máma s tátou. Opravdu tak působím?

"Je legrační, jak ten čas letí, že?" říká Hagrid. "Nemůžu uvěřit, že je ti skoro sedmnáct, Rosie! Pamatuju si, jak mi Ron s Hermionou poprvé řekli, že se budou brát! Samozřejmě, že jsme to všichni čekali, ti dva byli stvoření jeden pro druhého, ne?"

Kdybys jen věděl, Hagride, příteli můj.

"Ehm, Hagride, vadilo by ti, kdybych-"

"Hagride!"

James, Al a Lily přibíhají po schodech, aby se přivítali s Hagridem.

"Jak se má můj oblíbený kmotřenec?" usmívá se Hagrid na Ala. Chopím se příležitosti a běžím jako vítr do Nebelvírské věže. Svoje zavazadla upustím ve společenské místnosti a utíkám nahoru do ložnic šestých ročníků a přes ně do koupelny. Ale ty zatracené dveře jsou zamčené! Bez přestání na ně klepu, dokud se konečně neotevřou a neodhalí opravdu rozmrzelou Lauru Phelpsovou.

"Kde moří?" prohlásí chladně.

"Je to, kde hoří, ne, kde moří," řeknu, udivená její hloupostí. Vběhnu do koupelny a zabouchnu za sebou dveře.

S naprosto odlehčeným já se vracím zpět z koupelny. Laura sedí na své posteli, čte si knihu (bezpochyby obrázkovou), ale když uslyší, že otvírám dveře od koupelny, zdvihne hlavu.

"Takže jsi zpátky," řekne.

"Jsi hodně všímavá, viď?" řeknu posměšně.

Protočí oči a na tváři má známý výraz, který používá, když se mi snaží vymyslet nějakou urážku. Asi po pěti minutách…

"Bude lepší, když nás nenecháš prohrát sobotní zápas proti Zmijozelu," řekne.

"Lauro, neprohráli jsme od té doby, co jsem se přidala k týmu," řeknu jí.

"Jak myslíš," řekne a zabouchne svou knihu, (která, jak vidím, se jmenuje "Moderní čarodějnická móda") a vykráčí z ložnice.

Znám hodně hlupáků, ale tahle holka to už přehání.


7.KAPITOLA DOPISY OD MÉ KMOTRY



Delicate

Překlad: Do_MuSh

Beta-reader: Ela

Autor: padfoot4ever

Banner: autorčin

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?chapterid=306954

Stav: souhlas s překladem

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  Do_MuSh. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

Slovo autora: Rose „Zrzka“ Weasleyová je těhotná. „Nejsem dostatečně stará na to, abych se stala matkou! Sotva vím, jak si zavázat tkaničky od bot, proboha!“ Snaží se vyrovnat s novinkami. „Už nikdy neopustím tuto koupelnu.“ Nevezme to ale moc dobře. „Můžu žít na zubní pastě a šampónu.“ V podstatě, ztratila rozum. Toto je její příběh.



7.KAPITOLA DOPISY OD MÉ KMOTRY

Jestli jsem si myslela, že návrat do rutiny školního života mi pomůže nemyslet na tu hrůzu, kterou je můj život, šeredně jsem se spletla. Nemůžu přestat myslet na mámu a tátu a na fakt, že když jsem mámu viděla naposledy, byla na pokraji sebevraždy. Nemůžu ze sebe setřást pocit, že se stane něco hrozného a nebude tu nic, co bych s tím mohla udělat, protože trčím tady v Bradavicích. Je to vtipné, když jsem doma, chci být v Bradavicích, a když jsem v Bradavicích, chci být doma.

Po návratu byla moje snídaně přerušena dopisem od tety Ginny.

Rose,

Tvoje máma mi řekla všechno o tvém těhotenství. Vím, že tvoji rodiče berou novinky špatně, ale chci, abys věděla, že jsem tu pro tebe, ano? Nehodlám si brát příklad z Rona a nezblázním se z tebe. Vím, jaké to je být pod ochranou Rona Weasleyho, a není to žádná sranda. Jsem tvá kmotra, zlatíčko, a se mnou o těchto věcech můžeš mluvit. Je mou povinností neobořit se na tebe, ale pamatuj si, že tvoji rodiče jen vyvádějí z vyhlídky, že se stanou prarodiči.

Doufám, že se udržuješ ve formě. Pij hodně vody, zajisti, abys snídala a ber si hodně kyseliny listové a vápníku. Je důležité, aby ses starala o své zdraví, kvůli miminku, když už ne kvůli sobě. Se školními úlohami se moc nestresuj, není to dobré pro miminko. Vím, že teď pravděpodobně koulíš očima, ale někdo ti potřebuje poradit. Pamatuji si, jak jsem co deset minut běhala za mámou, když jsem čekala Jamese, abych jí pokládala své otázky. Pokud máš nějaké otázky, jen mi pošli sovu.

Harry a já jsme jediní, kteří o tom ví, takže se nemusíš obávat výtek od své babičky nebo dědy nebo jakéhokoliv jiného člena naší rodiny. Starej se o sebe, je to důležité. První tři měsíce jsou nejhorší. Myslím, že bys měla navštívit Madam Pomfreyovou tak brzy, jak to bude možné a říct jí o svém stavu. Nechá si to pro sebe. Brzo se na tebe přijdu podívat a můžeme si promluvit s profesorem Kratiknotem.

Harry vzkazuje, že tě má rád. O svou mámu a tátu si nedělej starosti, my se o to postaráme.

S láskou,

teta Ginny

Proč nemůžou být Harry a Ginny moji rodiče? I když, kdyby byla Lily v mém věku těhotná, pochybuji, že by byli tak klidní. Ve skutečnosti jsem si docela jistá, že by se Ginny stala "Ronem Weasleym" - styl a lá šílenec. Harry by pravděpodobně na pár měsíců potlačil své emoce, dokud by nakonec vztekem nevybuchl a někoho by nezabil nebo by žil kdesi u pobřeží Austrálie. Takže nakonec je lepší, že nejsem jejich dcera.

Ale jsem ráda, že mám tetu Ginny, abych si s ní mohla promluvit, protože od té doby, co jsem se vrátila do Bradavic, jsem hrozně vystrašená. Mám sny, kde v ložnici dostanu porodní bolesti příliš brzo a křičím, dokud mi stačí hlasivky, ale nikdo mě neslyší. Vím, že jsem v tom jen několik týdnů, ale nemůžu si pomoct a mám strach, že se něco pokazí. Takže v pondělní odpoledne následuji radu tety Ginny a jdu za Madam Pomfreyovou do nemocničního křídla.

Madam Pomfreyová je už starší dáma, proto se bojím, že bude opravdu staromódní a pokusí se mě vyšoupnout z Bradavic. Když přijdu, tak je nemocniční křídlo prázdné (díkybohu) a Madam Pomfreyová sedí ve své kanceláři. Zaklepu na dveře a vejdu.

"Madam Pomfreyová?" řeknu nesměle.

"Ano? Weasleyová, nemám pravdu?"

Přikývnu.

"Ani nevím, kolikrát jsem tu viděla vaše rodiče. Co pro vás mohu udělat?" zeptá se.

"Dobře, jde o to, že…" začínám. "Jsem tak nějak… těhotná."

Ano, takhle jsem to podala. Chystala jsem se říct, "Mám pěkně zaděláno", ale potom jsem si to rozmyslela. Vypadala trochu šokovaně a na minutu jsem si myslela, že na mě hodlá křičet, ale jen si stoupla a přešla ke mně.

"Chápu," řekne. "Jak dlouho?"

"Od října," řeknu.

"Jíte zdravě? Vypadáte podvyživeně," říká. "Budete potřebovat předporodní posilující lektvar. Také budete brzo potřebovat ultrazvuk… co třeba středa ráno?"

"Ehm, jo, to zní dobře," řeknu, trochu zaražená jejím klidným přístupem.

"A doporučuji vám, abyste si sebou někoho vzala," řekne.

Jasně, ale to se nestane, Poppy. Ale i tak přikývnu.

"Slečno Weasleyová, pokud budete cokoliv potřebovat, neváhejte a přijďte. Udržím to v naprosté tajnosti."

Usměji se na ni a opustím nemocniční křídlo. Jedna věc z mého seznamu přeškrtnutá. Zčistajasna mám nutkání sníst veliký cheesburger pohřbený v burákovém másle. A to ani burákové máslo nemám ráda. Seběhla jsem dolů na večeři a sedla si vedle Chastity Finchové, další šesťačky z Nebelvíru.

"Ahoj Rose, kde jsi byla?" zeptá se.

"Och, jen jsem si byla pro knihu," zalžu. Svůj talíř naplním čtyřmi plnými lžícemi rozmačkaných brambor, dvěmi vepřovými kotletami, karotkami, brokolicí… zeleninu dokonce ani nejím, ale dnes opravdu pěkně voní. Potom se natáhnu po houbách, ale už jenom z pohledu na ně se mi udělá špatně… o co tady jde? Houby ani nesmrdí, ale já je cítím tak jasně, jako kdyby se v nich Chastity vykoupala.

"Jsi v pořádku? Hrozně jsi zbledla," řekne Chastity.

"Jo, je mi dobře," řeknu. Podívám se na talíř s navršeným jídlem a zjišťuji, že vlastně ani nemám hlad.

"Chystáš se tohle všechno sníst?" zeptá se nedůvěřivě.

"Ehm, ne," řeknu. "Myslím, že mám oči větší, než žaludek…znáš to, uvidíme se později."

Aniž bych se dotkla své večeře, zvedám se a opouštím Velkou síň. James, Fred a jejich přátelé právě přicházejí po skončení své poslední hodiny. Jeden z jejich kamarádů na mě mrkne a já se cítím ještě hůř. Říkám vám, ten kluk musel dostat výprask ohavnou holí.

"Zrzko!" ozve se James. "Famfrpálový trénink v sedm. Nezapomeň!"

"Oh, jasně," řeknu. Úplně jsem na to zapomněla.

Přiběhnu nahoru do ložnice, sáhnu po peru a kousku papíru a napíšu dopis tetě Ginny. Řekla mi, že kdybych měla nějaké otázky, mám napsat, ne?

Teto Ginny,

Děkuji mockrát za dopis. Cítím se teď lépe, když vím, že je tu pro mě někdo s kým si můžu promluvit. Dnes jsem šla za Madam Pomfreyovou. Dala mi trochu posilujícího lektvaru, abych zůstala ve formě. Svůj první ultrazvuk mám ve středu ráno, takže by to mělo být zajímavé! Řekla mi, abych si sebou někoho přivedla, ale nejsem si jistá koho.

V každém případě, řekla jsi, ať napíšu, když budu mít nějaké otázky a já jednu mám – můžu létat, když jsem těhotná? Ve středu máme důležitý zápas proti Zmijozelu a James naplánoval tréninky na každý večer tohoto týdne. Nejsem si docela jistá, zda tam mám jít nebo si vymyslet nějakou výmluvu.

Ještě jednou děkuji. Jsi můj zachránce. Jak se mají máma s tátou? Už se stihli zabít? Vyřiď strejdovi Harrymu, že ho mám taky ráda.

S láskou,

Rose

Jdu do sovince poslat dopis a potom rovnou na famfrpálové hřiště na trénink. Poněvadž stále nevím, jestli bych létat měla nebo ne, létám opravdu pomalu a opatrně poblíž branek a vznáším se ve střední výšce bez jakéhokoliv unáhleného pohybu. Při chytání camrálu, který na mě střelci střílejí, si vedu docela dobře – pustila jsem nanejvýš tři a to jen proto, že jsem se nechtěla pustit střemhlav, abych ho chytla. James na mě křičí jako blázen pokaždé, když nechytím, ale snažím se ho neposlouchat.

Po tréninku své koště hodím do přístěnku na košťata a do zorného pole se mi dostane James. Vypadá opravdu naštvaně.

"Zrzko! Co to, sakra, bylo?" křičí.

"Mlč, Jayi, nemám náladu," zaúpím.

"Nebudu mlčet! Tenhle zápas musíme vyhrát, abychom stále měli šanci vyhrát Famfrpálový pohár! Pro Merlina, Zrzko! Myslel jsem, že ti na tom taky záleží! Opravdu chceš, aby Al a Malfoy vyhráli?"

"Al je tvůj bratr," řeknu. "Proč chceš být pořád lepší než on?"

"Jen nechci, aby Zmijozel vyhrál pohár. Co to s tebou, sakra, je?"

"Nech mě samotnou!" zakřičím a odvztekám se pryč, ignoruju jeho výkřiky. Když přijdu, tak je Dom stále v šatnách a má na tváři přihlouplý úsměv. Ještě ani nezaregistrovala moji špatnou náladu.

"Nazdárek Rose," usmívá se. "Dobrý trénink, že?"

"Neřekla bych, že i Potter," řeknu nejasně. Dom vypadá trochu zaraženě tím, že našemu vlastnímu bratranci říkám příjmením, ale mně je to opravdu jedno. Ona jen pokrčí rameny a prostě se dál usmívá.

"Právě jdu za Scorpiusem," řekne skoro se závratí. Je očividné, že skoro praskla touhou, říct mi to.

"Oh… a jak to jde?" zeptám se. Prosím, řekni, že ho nenávidíš.

"Fantasticky," rozplývá se. "Rose, myslím si… myslím si, že ho miluju!"

Ach ne.

Tohle se neděje. Dom do něho zkrátka nemůže být zamilovaná. Ona jen s klukama pár týdnů randí, rozejde se s nima a jde dál. Láska nepřichází v úvahu.

"Ach… jsi si jistá?" zeptám se.

"Nemůžu na něj přestat myslet," říká a celý její obličej se rozzáří, když o něm mluví. "Když jsem s ním, tak jsem šťastnější, než kdy předtím! A když s ním nejsem, strašně mi chybí a bolí mě srdce."

Podejte mi kýbl.

"Rose," zašeptá. "Přemýšlím, že bych se s ním vyspala."

Když mi to říká, zrovna piju, takže se zakuckám a neovladatelně rozkašlu.

"C-c-co?" vykašlu.

"No tak, Rose. Všichni to dělají. A já si opravdu myslím, že ho miluju," říká a vypadá trochu odrazená mou reakci.

"Ale nejsi s ním moc dlouho, ne? A je to Malfoy… řekněme si to na rovinu, asi nebudeš jeho první ani poslední," řeknu. Jsem prostě pokrytec. Zasloužím si trest smrti.

"Něco ti řeknu, ale nesmíš to nikomu prozradit, dobře?" šeptá. "Ty víš, že měl už hodně přítelkyň, že?"

Přikývnu – Malfoyův seznam přítelkyň je delší než bazilišek.

"Dobře, podle něj spal jenom s jednou holkou," řekne.

Zírám na ni v šoku, ale ona jen při myšlence na něho září.

"Před pár měsíci byl prý ještě panic, věříš tomu?"

Zavrtím hlavou a zašeptám, "ne".

"Ach, měla bych jít," řekne Dom, dívá se na své hodinky. Mrkne na mě a šťastně odhopsá z místnosti.

Dobře, právě teď mám tak širokou paletu emocí, že si nemyslím, že by to mohl cítit jeden člověk najednou. Jsem šíleně naštvaná na Jamese, protože na mě po tréninku ječel. Žárlím, že se Dom právě teď setká s Malfoyem. Jsem zmatená ze svých pocitů ohledně Malfoye. Jsem znechucená těhotenstvím. Jsem překvapená, že Malfoy byl panic, když jsme se spolu vyspali. Jsem šokovaná, že jsem byla jeho první. Mám starosti o vztah svých rodičů a jsem trochu hladová, abych pravdu řekla.

Mířím zpět do hradu, aniž bych se dívala, kam jdu, protože mi v hlavě koluje tisíc myšlenek. Srazím se s Lily. Vlastně o ni málem zakopnu, protože sedí na schodech, které vedou k bráně do hradu.

"Lils? Co tady děláš, vždyť mrzne," řeknu. Nic neříká, a tak si sedám vedle ní. Klepe se zimou a slzy jí stékají po tvářích.

"Lily? Co se stalo?" zeptám se.

"Proč si musel vybrat Dom?" vzlyká. "Proč ji?"

"Nevím," zamumlám.

Položím kolem ní ruku, abych ji uklidnila, ale nejsem si jistá, zda to dělám kvůli ní. Myslím, že také potřebuji trochu útěchy. Vezmu ji ven z té zimy a nahoru do společenské místnosti – velká chyba. Dom a Malfoy jsou stočení na gauči u ohně a líbají se. Lilyin ret se při pohledu na ně roztřepe a ona uteče nahoru do ložnice, zabouchne za sebou dveře. Při zvuku zavírajících se dveří ti dva od sebe odskočí.

"Je v pořádku?" zeptá se Dom.

"Je v pohodě," zalžu. "Jen nemá náladu… co on tu dělá? Zmijozel má zakázáno být v Nebelvírské věži."

Pohodlně ignoruji fakt, že před zhruba dvěma a půl měsíci byl Malfoy v mé ložnici. Jsem teď ve své prefektské náladě… a zkrátka nechci tolerovat noc těch dvou.

"Dobře, jdu pryč," řekne Malfoy.

"Nemusíš odcházet!" řekne Dom. "Rosie má jen po tréninku blbou náladu."

"Nemám špatnou náladu!" vyštěknu naštvaně.

"Jasně," zamumlá Malfoy.

"Ach, sklapni Malfoyi, a vrať se do díry, ze které jsi vylez!"

Hej, jsem těhotná, mám právo na to být mrcha.

"Rose!" vykřikne Dom.

Malfoy se ušklíbá. Ví, že mi vadí, že je s Dom. Dívám se na něj tak zuřivým pohledem, že by mohl soupeřit i s babičkou Molly nebo tetou Ginny.

"Uvidíme se později, Dom," řekne a políbí ji. Já si založím ruce a hledím do země. Když se Dom nedívá, mrkne na mě a opustí společenskou místnost. Nenávidím ho.

"Rose, co to, sakra, bylo?"

"Nemá právo tady být!"

"Kolikrát jsi ty měla ve společenské místnosti kluky z jiné koleje? Pamatuješ si Carla Blunta? Byl z Havraspáru!"

"Nech to být," řeknu a mnu si čelo. Povzdychne si a zmizí v portrétu za Malfoyem. Neobtěžuji se poukázat na to, že je po večerce. Jen doufám, že ji chytne Primus nebo Primuska a dá jí trest.

V úterý ráno mi přijde další dopis od tety Ginny. Celou tuhle důvěrnou věc má opravdu pod palcem.

Rose,

Jsem ráda, že ses řídila mou radu a navštívila Madam Pomfreyovou. Zajisti, že se k ní dostaneš pokaždé, když budeš něco potřebovat nebo když se budeš cítit špatně.

Co se týče létání, prvních pár měsíců by to neměl být problém. Samozřejmě, že až se začneš zakulacovat, už pro tebe létat nebude bezpečné, ale zápas v sobotu bys měla odehrát bez problémů. Když jsem čekala Jamese, odstoupila jsem od Holyheadských harpyjí až ve čtvrtém měsíci a nemělo to na něj žádný vliv.

Podívám se na Jamese, který u snídaně sedí o pár míst dál než já. On a jeho kamarád Mark se vsází, kolik Rýžových Křupinek udrží na svém nose najednou.

Žádný vliv? Teta Ginny je ve vážném popření ohledně svého prvorozeného.

Na ultrazvuk si zajisti, aby šel někdo s tebou. Přeji si, abych mohla přijít, ale nemůžu odejít z práce. Možná bys sebou mohla vzít Dom nebo Lily? Nebo to dokonce můžeš říct i otci, ať je to kdokoliv. V každém případě mi dej vědět, jak to šlo.

Tvoje máma a táta spolu stále nemluví, mám strach, ale oba dva už se značně uklidnili.

Opatruj se,

S láskou

Teta Ginny

Zbytek dne strávím přemýšlením, koho sebou, sakra, vezmu na zítřejší ultrazvuk. Jsem ráda, že máma neřekla tetě Ginny, že čekám Malfoyovo dítě. Čím míň lidí to ví, tím lépe.

Famfrpálový trénink byl podstatně lepší než včera. Létání se už tak po přečtení tetina dopisu nebojím, takže jsem daleko lepší a chytím každou střelu. Ačkoliv jsem si jistá, že Dom po mně střelila potlouk.

"Dom! Na co si to hraješ?" zaječí na ni James.

"Promiň," zamumlá, ale nevypadala, že by toho litovala.

Po hodině tréninku jsme všichni byli zmrzlí a unavení k padnutí, tak ho James ukončil. V šatnách je Dom jako rozzuřený býk. Je na mě naštvaná za to, co jsem včera řekla Malfoyovi.

"Opravdu Rose, víc si mě ztrapnit nemohla?" naříká.

"Promiň," řeknu, i když mi to není vůbec líto. "Jen jsem neměla náladu."

"Omluvíš se mu aspoň?"

Šokovaně na ni hledím a snažím se ujistit, že si dělá srandu.

"Omluvit se?" vykoktám. Málokdy se omlouvám, i když vím, že se mýlím. Jsem ten nejpaličatější člověk na světě – Dom by to měla vědět!

"Fajn," řekne naštvaně. Vezme si svou tašku a míří ke dveřím. Zadržím ji.

"Dobře! Omluvím se," řeknu.

"Děkuju," řekne a značně se uklidní.

Zvednu svou tašku a jdu směrem k hradu spolu s Dom. Bohužel Al a Malfoy jsou zrovna ve vstupní hale a míří ke sklepením ve chvíli, kdy vejdeme. Dom přiběhne k Malfoyovi a já se s nechutí doplazím k ní. Tohle bude nejvíc ponižující věc, kterou jsem kdy udělala.

"Čau Zrzko," řekne Al, zjevně rád, že jsem se ukázala, protože tak nemusí snášet Dom, Malfoye a jejich roztomilost sám. Slabě se na něho usměji.

"Rose ti chce něco říct, Scorpy," řekne Dom.

Scorpy? Je normální?

"Ach, vážně?"

V očích má tu neskutečně rozčilující škodolibou jiskru a koutky jeho úst se kroutí, jak se snaží skrýt svůj úšklebek. Právě teď nechci udělat nic jiného, než ho proklít.

"Promiň," řeknu neslyšně.

"Co?" zeptá se Malfoy. "Nějak jsem to nepostřehl."

Já ho snad kopnu do koulí.

"Řekla jsem promiň," řeknu zřetelně. "Za ten včerejšek."

Nemohl si pomoct a ušklíbl se v celé své kráse. Je tak namyšlený, chci ho jen praštit do ksichtu.

"Přijímám tvou omluvu, Weasleyová," řekne. "Včera jsi mi opravdu ublížila."

Jednu mu vrazím…. jednu mu vrazím….

"Odcházím," řeknu.

"Zatím ahoj," zavolá na mě falešně milým hlasem. Přísahám, že to vyžaduje každý kousíček mé síly, abych se neotočila a nepraštila ho.

Zuřivě vyběhnu schody a narazím do velmi pohledné dívky s kudrnatými hnědými vlasy a obličejem, který říká, jak nevinná a milá je – taky zkrátka nesnášíte takové lidi?

"Ach Rose, omlouvám se!"

Je to Jenny Wintersová, Alova nová přítelkyně. Ještě jsem se stále nerozhodla, jestli ji mám ráda nebo ne.

Myslím, že je pěkné, že ona a Al spolu chodí. Měl ji rád již od druhého ročníku, ale nesebral odvahu, aby si s ní promluvil. V tomhle se bratři Potterovi nesmírně liší. Když James má rád nějakou holku, otravuje ji tak dlouho, dokud nesouhlasí s chozením. A to nezabere tak dlouhou dobu, vzhledem k tomu, že každé holce v Bradavicích, mimo jeho příbuzné, se líbí. Upřímně, nevím proč. Al je na druhé straně hodně stydlivý a introvertní, když přijde na opačné pohlaví. Předtím už přítelkyně měl, ale byly to obvykle hodně společenské holky, které s ním chtěly být jen kvůli postavení, které šlo se jménem Potter ruku v ruce. Takže asi víte, proč jsem ohledně Ala docela ochranářská, tak jako on, když jde o mě.

"Ahoj. Jenny, nemám pravdu?" řeknu, i když vím naprosto přesně, kdo to je.

"Jo," řekne nadšeně. "Jsem Alova… přítelkyně."

Zčervená, když řekne slovo "přítelkyně". Je zvláštní, že tak o sobě ještě neuvažovala, asi není jako Alovy bývalé. Vypadá šťastně, ačkoliv – šťastně tím přihlouplým způsobem. Až teď jsem si všimla, jak je malá. Samozřejmě, že jsem věděla, že je malá, ale myslela jsem si, že to bylo pouze v porovnání s Alem, ale je aspoň o hlavu menší než já.

"Jsi v pohodě?" zeptá se. Očividně si všimla, že po omluvě Malfoyovi jsem jak pavián s olezlým zadkem.

"Ehm, jasně," lžu. "Jen jsem teď měla hrozný trénink."

"Ach, Al bude nadšený, až tohle uslyší! Všechno, co teď dělá, se točí jen kolem toho, jak porazit Nebelvír v sobotním zápasu," řekne a zamilovaně zakoulí očima. Nuceně se zasměju. Opravdu nemám náladu předstírat, že jsem milá.

"Ehm, Rose? Já… tohle bude znít trochu divně,… ale rozumím ti, pokud cítíš potřebu chránit Ala – myslím tím, vy dva jste skoro jako bratr a sestra,… ale jen chci, abys věděla, že – no, že ho mám opravdu ráda."

Ta nebohá holka vypadá, jako by měla při těch slovech umřít rozpaky. Páni, musí se mnou cítit opravdu zastrašená.

"To je dobré slyšet," řeknu a trapně kývnu.

"A taky," pokračuje. "Bylo by fajn, kdybychom byly kamarádky, ne?"

Je to vždycky nepříjemná situace, když se vás někdo zeptá, jestli chcete být jeho kamarádem. Přátelé se většinou udělají podvědomě – v jednu chvíli sedíte u Tří košťat a po pár nebo více panácích Ohnivé whisky mluvíte k někomu náhodnému a v další chvíli už máte přítele na celý život, aniž byste zaregistrovali, jak jste se tam, sakra, dostali. Drobounké Havraspárky s kudrnatými vlasy k vám jen přistoupí na chodbě a zeptají se vás, jestli nechcete být jejich kamarádka.

"Ehm, jo, samozřejmě," řeknu bez úmyslu něco tím sledovat.

Upřímný úsměv se jí rozlije na pěkné tváři a vypadá opravdu potěšeně mou odezvou. Zajímalo by mě, jestli stále bude chtít být mou kamarádkou, až zjistí, že jsem těhotná. Předpokládám, že až to přijde, zjistím, kdo jsou moji praví přátelé.

"Super!" zvolá nadšeně. To způsobí, že to chci vzít zpátky. "Měla bych jít udělat nějaké domácí úkoly. Bylo příjemné si s tebou popovídat, Rose."

"S tebou taky," řeknu.

Usměje se na mě a mizí chodbou pryč. Nenávidíte zkrátka milé lidi?

Ne, nemyslím milé lidi – to zní přece jen trochu nepřátelsky. Ale víte, ty lidi, kteří jsou VŽDYCKY šťastní, a vy si přejete, aby dostali Dračí neštovice, takže by se PŘESTALI USMÍVAT. Tohle je typ lidí, které nemůžu vystát. I když, v těchto dnech nemůžu vystát hodně lidí.

Ve středu ráno vstanu opravdu brzy. Můj ultrazvuk je o půl sedmé a já stále nemám nikoho, kdo by se mnou šel. Dokonce jsem ani neuvažovala o zeptání se Dom, protože bych jí musela říct o celé té věci s otěhotněním nádobíčkem jejího přítele. A řekněme si to na rovinu, to by přeci jen bylo trochu nepříjemné. A nemůžu udělat ani, jak řekla teta Ginny a říct Lily, protože bych jí musela říct všechno o otěhotnění s klukem, kterého miluje a to by byla trochu nepříjemná konverzace.

Když sejdu dolů, ve společenské místnosti sedí Hugo. Vypadá, že toho moc nenaspal. Očividně o mámě a tátovi přemýšlí víc než já. Má pytle pod očima, a i když zívá, tak je zřejmé, že nemůže spát.

"Dobré ráno, Hughu," řeknu.

"Dobré," zabručí.

A potom mě to napadlo.

"Ehm, Hughu? V nemocničním křídle mám ultrazvuk… Madam Pomfreyová řekla, že mám někoho vzít sebou. Problém je, že nikdo v Bradavicích neví o mé – ehm – situaci… takže… šel bys se mnou?"

Hugo se chvíli rozmýšlí, ale potom pokrčí rameny a přikývne.

"Jestli mě to zdrží od vyučování."

Nezdrží, ale to mu neříkám. Do nemocničního křídla jdeme společně a znovu je tu, naštěstí, prázdno. Madam Pomfreyová mě přijme a řekne mi, ať si lehnu na postel, která je nejdál od dveří.

"Mělo by to zabrat jen chvilku," řekne. Zapne velkou bílou obrazovku před postelí a potom kolem nás zatáhne závěsy. Hugo sedí vedle mě a vypadá, že se cítí nepříjemně, ale jsem ráda, že tady je. Madam Pomfreyová si vezme lahvičku modrého lektvaru, ponoří do ní bavlněnou vatu a poté mi tím natře břicho. Abych byla upřímná, lechtá to. Nesnáším, když mě něco na břiše lechtá, protože potom dostanete záchvat nekontrolovatelného chichotání a všichni si myslí, že máte nějaké divné problémy. Takže se snažím nesmát.

Madam Pomfreyová vezme svou hůlku a otírá ji o mé břicho, zatímco mumlá nějaká neslyšitelná zaklínadla. Na velké bílé obrazovce na koci mé postele se objeví obrázek. Madam Pomfreyová ukáže na dítě. Falešně se usměju a vydám nějaké to "oooch", protože absolutně nemám páru, na co se tam mám dívat. Pro mě to je jen hodně rozmazaných čar. Madam Pomfreyová kmitne hůlkou směrem k obrazovce a ta se zmenší do velikosti pohlednice.

"Tady je obrázek z vašeho prvního ultrazvuku," usměje se a podá mi ho.

"Děkuji vám," řeknu. "Je to… ehm… krásné."

Usměje se znovu a potom se vrátí do své kanceláře.

"Na co jsme se měli dívat?" zeptá se Hugo potichu. Pokrčím rameny.

"Nemám tušení."


8.KAPITOLA DEJTE MI POKOJ!



Delicate

Překlad: Do_MuSh

Beta-reader: Ela

Autor: padfoot4ever

Banner: autorčin

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?chapterid=307884

Stav: souhlas s překladem

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  Do_MuSh. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

Slovo autora: Rose „Zrzka“ Weasleyová je těhotná. „Nejsem dostatečně stará na to, abych se stala matkou! Sotva vím, jak si zavázat tkaničky od bot, proboha!“ Snaží se vyrovnat s novinkami. „Už nikdy neopustím tuto koupelnu.“ Nevezme to ale moc dobře. „Můžu žít na zubní pastě a šampónu.“ V podstatě, ztratila rozum. Toto je její příběh.



8.KAPITOLA DEJTE MI POKOJ!

Po zbytek týdne si z nějakého neznámého důvodu obrázek z ultrazvuku nosím u sebe. Udělala jsem kopii a poslala ji tetě Ginny, ale pochybuji, že ji budou chtít vidět i máma s tátou. Nakonec, tohle je důvod jejich hádek, ne? Fotku mám bezpečně zastrčenou v kapse uniformy a pokaždé, když si odskočím na toaletu nebo mám chvilku pro sebe, si ji prohlížím. Ještě si nejsem jistá, komu to je podobné… myslím, že to silně připomíná kokos. A řekněme si to na rovinu, v naší rodině je kokosů plno.

Páni, udělala jsem vtip!

Je škoda, že své úžasné vtipy neříkám nahlas, ale nechávám si je pro sebe. Myslím, že se svět nikdy nedozví o mém skvělém smyslu pro humor a vždycky mě budou vidět jako tu rozzlobenou těhotnou zrzku.

Ve středu večer není žádný trénink famfrpálu, protože ho zamluvil Al pro svůj zmijozelský tým. Jsem za to vděčná, protože mám hromadu úkolů, které musím udělat. Takže po večeři zamířím do knihovny jako šprt, kterým jsem.

Knihovna je, až na divného sedmáka z Mrzimoru, Johna Lawsona, který tu vždycky je, prázdná. Říkáme mu "Knihovník" a já a Dom jsme o něm v prvním ročníku dokonce udělaly komiks. Byl superhrdina a nosil dres s iniciálou "K" vepředu. Měl speciální moc číst knihy extra rychle, s pomocí svých věrných parťáků, Knihandou a Literákem. Vím, že uděláním toho komiksu jsme byly vlastně většími šílenci.

Na Knihovníka slušně pokývnu, když kolem něj procházím a když mi pokývne nazpět, jeho pohled se upře zpět na jeho knihy – jako by se bál, že se mu je chystám ukrást. V knihovně jsem sotva deset minut, když hlučně přiběhne Dom, čímž si vyslouží smrtící pohled od knihovnice a hodně vystrašený pohled od Knihovníka. Na to, že je superhrdina, je docela padavka.

"Rose! Nikdy neuhodneš, kdo se bude brát!" funí Dom, určitě do knihovny celou cestu běžela.

Jestli řekne, že ona a Scorpius, rozpláču se.

"Kdo?"

Hodí přede mě na stůl dopis.

"Ted a Victorie!"

Co? Dobře, teď si opravdu přeji, aby to byla ona a Scorpius. Tady prostě není žádná šance, aby se Teddy zasnoubil. Předpokládalo se, že se s ní kvůli mně rozejde! Tohle nebylo v plánu! Pravda, své city ke mně ještě tak docela neobjevil, ale to je jen záležitost času… ŽENATÝ? Je normální? Proč to neřekl mně? Proč jsem to musela slyšet od Dom? Teddy a já si říkáme všechno!

Asi omdlím.

Dom vypadá tak nadšeně, že se její starší sestra bude vdávat. Snažím se vypadat co nejvíc šťastně, ale zachytím svůj odraz v zrcadle na chodbě a nucený úsměv na mé tváři vypadá, jako bych měla zácpu.

"To je skvělé," říkám potichu a snažím se znít, jako bych byla potichu kvůli tomu, že jsme v knihovně.

"Já vím!" řekne nahlas a způsobí šokovaný pohled Knihovníka. "Jak by ne? Budu družička!" strčí mi znovu dopis a nutí mě ho přečíst.

Dominique,

Jak jde život v Bradavicích? Ty a Lou mi chybíte už od doby, co jste odjeli, ale nikdy neuhádneš, co se stalo… Teddy mě požádal o ruku! Minulý večer mě vzal do pěkné restaurace na Příčné ulici – šampaňské, ústřice a tak – a potom si klekl na koleno a to všechno! Měla bys vidět prsten, Dom, je nádherný!

A samozřejmě tebe chci jako družičku. Ještě jsme se nedohodli na datu, ale přemýšlíme o létu příštího roku. Chtěli bychom se vzít někde ve Francii, možná ve venkovském domě babičky a dědečka. Babička a děda Weasleyovi jsou kvůli nám šťastní, protože Teddy bude konečně oficiálním členem rodiny. Strýce Harryho chce Teddy jako svědka, už se zeptal!

Jinak, myslela jsem, že bych ti měla napsat předtím, než k tomu máma s tátou vůbec dostanou šanci. Jsem si jistá, že jejich dopis můžeš očekávat každým dnem!

Opatruj se,

Victorie

"Není to romantické?" zavzdychá.

"Ehm, jo," řeknu, můj hlas se třepe. Pro Merlina, chystám se brečet právě tady v knihovně. Myslím, že je pravý čas, aby sem vpadl Knihovník a zachránil mě. Podívám se na zmíněného Knihovníka – pokukuje po nás přes okraj své knihy, aby zjistil o co jde, a když si všimne, že se dívám, zmizí znova za knihou.

"Jdu jí odepsat," řekne Dom. "Uvidíme se později!"

Vyřítí se z knihovny, nevědomá si zpustošení, které právě nechala za sebou. Zavřu své učebnice, dám je do brašny a vyhrabu kousek pergamenu a pero a rozzuřeně začnu psát.

Tede,

Dom mi řekla, že se budeš ženit. Můj dopis se musel ztratit v poště. A nebo jsem se spletla, když jsem si myslela, že jsme přátelé, kteří si říkají všechno před tím, než to řeknou někomu dalšímu. Já ti řekla největší novinu v mém životě jako prvnímu. Očividně si stejné zacházení jako ty nezasloužím, ale nejsem si jistá proč. Nejsi lepší než já, Tede. Možná si myslíš, že jsi, protože já jsem nějaké zbouchnuté děcko, ale nejsi. Přinejmenším, já vím, kdo jsou moji přátelé.

Přeji hezkou svatbu a doufám, že jsi šťastný.

Rose

Ano, je to nedospělé. Ano, za to, že jsem to poslala, mě bude nenávidět. Ale mně je to už jedno. Jsem právě teď tak rozzuřená, že nejsem zcela při smyslech. Přichvátám do sovince, popadnu prvního nic netušícího ptáka, dopis mu přivážu k noze a vyhodím ho z okna. Sesunu se po stěně sovince, stočím se do klubíčka a začnu neovladatelně plakat. Každá malá emoce, kterou jsem posledních několik týdnů držela v sobě, právě vyplynula na povrch vodopádem slz. Tohle zasnoubení mě naprosto odrovnalo.

Ale ani se nemůžu na podlaze sovince stočit do klubíčka a vyplakávat si oči v klidu. Dveře se se skřípáním otevřou a – ach drahý Ježíši, ze všech sovinců ve všech školách na celém světě, on musí vejít zrovna do tohohle…

"Proč jsi na zemi, Weasleyová?" zeptá se Malfoy.

"Jdi pryč," zavzlykám.

"Ježiši, ty brečíš?" řekne se známkou pobavení ve svém hlase.

"Jdi pryč!" zakřičím.

Nejde. Po stěně se sklouzne vedle mě a pár minut tu sedí v tichu. Přála bych si, aby odešel. Nenávidím brečet před lidmi. Vypadáte pak jako slaboši.

"Takže, chystáš se mi říct, co se děje?" zeptá se po chvíli.

"Proč bych to měla říct tobě?" zamumlám neomaleně.

"Protože, když se na to podíváš pořádně, jsem jediný, kdo se stará o to, že sedíš na zemi ve smradlavém sovinci a vyplakáváš si tady oči," řekne jednoduše.

"Já si nevyplakávám oči," řeknu rozhořčeně.

"Jasně," řekne sarkasticky. "Když to říkáš."

"Prostě sklapni," odseknu. "A nestrkej do všeho svůj nos. Nejsi tak úžasný, jak si myslíš."

"Máme náladu, že?" řekne, lehce se zasměje. Nevypadá uraženě tím, že jsem mu právě odsekla. To mě rozčiluje.

"Proč jsi tady?" zeptám se netrpělivě.

"Hledal jsem Dom, když to musíš vědět. Říkala, že sem zajde, aby poslala sestře dopis."

"Aha," řeknu.

Abych se přiznala, jsem trochu zklamaná tím, co slyším. Nevím proč, ale do hlavy jsem si nasadila, že sem přišel schválně, aby mě viděl…

Ne, že bych se starala, nebo tak něco. Jen by bylo pěkné, kdyby se někdo staral. I když by to byl Malfoy.

"Byla bys raději, kdyby ne?"

"Kdyby ne, co?"

"Kdybych nehledal Dom."

Vyprsknu falešným smíchem.

"Hledej si koho chceš, mně to může být jedno!"

"Co máš za problém, Weasleyová?" vypálí. "Proč jsi tak zatraceně komplikovaná?"

"Nevím, co tím myslíš," řeknu.

"Opravdu? Dobře, vyspíme se spolu a ty mi potom řekneš, abych to nikomu neříkal, a potom mě dva měsíce ignoruješ! Potom se na Nový rok muchlujeme a ty mě znovu odstrčíš pryč -"

"Hmm, ono nám to ještě nedošlo?!" zvolám.

"Tohle mi neříkej," řekne. "Vím, že mě máš ráda."

"Chodíš s Dom!" křičím. "Proč chceš, abych tě měla ráda?"

"Protože tě mám rád!"

"Tak proč potom, sakra, chodíš s Dom?" ječím.

"Nevím!"

Když nepočítám soví houkání, tak se kolem nás rozhostilo ticho. Proč se s Malfoyem vždycky naleznu v nepříjemné situaci? Přála bych si, aby se na mě nedíval. Nemám potuchy, co mu říct.

"Podívej, rozumím, pokud nechceš ranit Dom, ale… já s ní nejsem šťastný," přizná se. "Já… nemůžu tě zkrátka dostat z hlavy, dovádí mě to k šílenství! Dokonce tě ani nemůžu vystát… jsi ta nejvíc rozčilující holka v Bradavicích!"

"No, ani já nemůžu vystát tebe," odpovím dětinsky.

"Proč jen nemůžeme -"

"Neříkej to," řeknu. "Prostě to nech být, Malfoyi. Nemáš mě rád. Dokonce mě ani neznáš. Je něco co… kdyby to prasklo, neměl bys mě rád. Myslím to vážně."

"Zkus to," řekne.

Odmlčím se.

Je to tu. Chystám se mu o všem říct. Až to zjistí, může si dělat, co se mu zachce, mně je to jedno. Jen mu to musím říct. Jak to, sakra, udělám? Myslím, že bych to mohla udělat nějak zábavně, jako třeba vykřiknout: "Budeš táta!", abych tu situaci odlehčila, ale nejsem si jistá, jak by to vzal. Hádám, že bych ho na to mohla připravit. Možná se ho zeptat, jestli má rád děti? Nebo mu ukázat obrázek z ultrazvuku a říct: "Nepřipomíná ti někoho?"

Dobře, nadechni se Rose. Zvládneš to. Řekla jsi to svým rodičům! Říct to Scorpiusovi musí být hračka! Panebože, přála bych si, aby se na mě tak nedíval.

"Dobře," řeknu pevně. "Věci se mají tak, že -"

"Čau lidi!"

Páni, Dom, díky za vybrání si té NEJHORŠÍ CHVÍLE V HISTORII pro vstup do sovince! Ani Malfoy nedokázal na svém obličeji skrýt zklamání z jejího příchodu.

"Co děláte na zemi?" zeptá se.

"Nic," řeknu. "Právě jsem byla na odchodu."

Ve čtvrtek a v pátek se snažím vyhnout Malfoyovi a v pátek večer se už ohledně všeho cítím lépe. Ano, stále jsem rozrušená tím, že mi Teddy nenapsal o jeho rozhodnutí vzít si Victorii, ale ani mi ještě neodepsal na můj velice rozzuřený dopis. Ale snažím se na to nemyslet. Zjišťuji, že čím méně o těch věcech přemýšlím, tím míň vystrašená a rozrušená jsem. Tak například, zítra je zápas proti Zmijozelu. Přemýšlím o tom jen, když na mě James křikne, abych se dnešní noc dobře vyspala a byla v perfektní formě na zítřejší zápas. To se mi potom chce na chodbě zvracet.

V pátek odpoledne jdu s Chastity na Přeměňování. Jsem si dost jistá, že Dom je právě teď někde s Malfoyem. Chodby šumí povídajícími si studenty o Famfrpálovém zápase a o jejich plánech na víkend. Vypadají mnohem přeplněněji než obvykle. Pokouším se protlačit mačkanicí, abych přišla na Přeměňování včas. Profesorka Changová nesnáší, když přijdeme pozdě.

"Hej, Rose!"

Skvělé, Laura Phelpsová. Co, sakra, může chtít?

"Tohle ti vypadlo," drží malý kousek papíru s opravdu znervózňujícím výrazem ve tváři. Vezmu si to od ní a očekávám nějakou nedospělou fotku mě, jak padám z koštěte… ale tohle to není.

Je to můj ultrazvuk.

"To – to není moje," zalžu rychle.

"Viděla jsem to vypadnout z tvé kapsy," řekne samolibě. "Je roztomilé. Vypadá jako ty."

Rychle se rozhlédnu, abych se ujistila, že nás nikdo neposlouchá.

"Nesmíš to nikomu říct," prosím tiše a cítím, že je to moje jediná možnost. "Opravdu, nedělám si srandu, Lauro."

"Samozřejmě, že to nikomu neřeknu," řekne, ale opravdu falešně a zlomyslně se culí. "Řekni mi, kdo je otec?"

Naštvaně od ní odběhnu na Přeměňování. Nikomu to neřekne. Když tomu upřímně věřím, tak proč, sakra, tak panikařím? Ne, neřekne to. A i kdyby jo, kdo by jí uvěřil? Lidé mě vidí jako nebelvírskou prefektku s dobrou pověstí. Učitelé mi vždycky říkají, že jsem jako máma. (Naproti tomu, máma vždycky říká svou "Jsi jako tvůj otec" frázi, když udělám něco hloupého. To je docela často.) A ta skvělá, chytrá, poslušná, vždy našprtaná, kudrnatá Hermiona Grangerová Weasleyová by se nikdy nenacházela v této situaci. Nikdy nic nezkazila, tak jak mohla zkazit svou dceru?

Changová mi vynadá za můj pozdní příchod, takže se spěchám posadit vedle Dom. Naštěstí se mě v hodinách se Zmijozelem nerozhodla vyměnit za jejího drahocenného přítele – zatím. Sotva se dokážu soustředit na věci, které bychom měli dělat. Laura Phelpsová přijde do hodiny pozdě, ale vymyslí si výmluvu, že jí nebylo moc dobře, takže na ni Changová neječí. Život není spravedlivý. Al a Malfoy sedí přes uličku od nás, takže se pokouším do zazvonění své oči udržet na tabuli. Dom se rychle rozloučí a potom odběhne za Malfoyem. Díky ti. Jsi ta nejlepší. I když, asi do toho nemám co remcat, že? Myslím tím, podvedla jsem ji s jejím přítelem. Kdo ví? Jediné co vím je, že jsem ta nejhorší sestřenice na světě.

"Jdeš na večeři, Zrzko?" zeptá se Al, taky opuštěný svým nejlepším přítelem.

"Musíš mi tak opravdu říkat?" řeknu rozhořčeně a vycházím s ním ze třídy.

"Když ti James říká Zrzko, tak nenamítáš!"

"Namítám. Ale je starší než já a Zrzko mi říká od té doby, co se naučil mluvit. Ty ho jen napodobuješ," objasním.

"Pravda. Ale pokud ti to vadí, tím líp pro mě," pokrčí rameny.

Praštím ho do ruky.

"Hej, na tak malou osobu máš sílu," řekne a mne si ruku.

"Nejsem tak malá!" protestuji, protože nejsem. "Ty jsi jen hodně vysoký."

Když se dostaneme dolů, James už je tady. Dom sedí u zmijozelského stolu spolu s Malfoyem, takže Al udělá dávivý obličej a sedne si k nebelvírskému stolu.

"Ne! Žádní zmijozelští špióni!" zaprotestuje James, jakmile spatří Ala.

"Jako bych chtěl špehovat tebe," řekne Al chladně. "Nepotřebuju triky Nebelvírského týmu, děkuji pěkně."

A tak začala sourozenecká a kolejní rivalita. Pro Ala a Jamese musí být divný být kapitány dvou asi nejvíce konfliktních kolejí v Bradavicích. Je mi záhadou, jak zvládají zůstat přátelští jeden k druhému, i když v zápasech Zmijozelu vždycky nakopeme prdel. Hugo a já se docela často navzájem nemusíme a to jsme ve stejné koleji!

"Ahoj, Albie."

Jenny Wintersová přichází od havraspárského stolu, aby si sedla u nebelvírského s Alem, kterého očividně nazývá "Albie". Ale Al nevypadá, že by namítal. Láska dělá s lidmi divné věci. Ale stále si myslím, že "Scorpy" je horší. Al ovine ruce okolo jejího pasu a tak tam jen sedí, roztomilí a nechutní. Podívám se ke zmijozelskému stolu, kde Dom a Malfoy dělají to samé. Budu zvracet.

S příchodem Laury Phelpsové na večeři začínám být velice nervózní. Na tváři má stále ten nesnesitelný úšklebek, díky kterému ji chci plesknout, ale vím, že nemůžu. Má nade mnou veškerou moc a dokonce to i ví.

"Lauro!" zavolá James. "Jak se máš toto krásné lednové ráno?"

Prohrábne si své ebenové vlasy tak, jak to dělá pokaždé, když chce zapůsobit na nějakou holku a dívá se na Lauru těma svýma velkýma hnědýma očima, které jsou tak moc podobné očím tety Ginny, až je to strašidelné. Když se dívám na Jamese, který nemravně flirtuje s Laurou Phelpsovou, všimnu si skupinky třeťaček, které sedí u stolu a pozorují Lauru s pohledy, které by mohly zabíjet. Možná by ji mohl fanklub mého bratrance zabít, pak se nebudu muset obtěžovat.

Krátce po snězení večeře vstanu a odcházím, aniž bych na sebe upozorňovala loučením se. Ale Laura, ačkoliv je zaujatá mým idiotským bratrancem, můj odchod zaregistruje.

"Už odcházíš?" řekne sladce.

"Ehm, jo," zamumlám. "Mám hodně úkolů."

"Och, no moc se nestresuj. Měla bys to brát klidně… ve tvém stavu."

Ten úšklebek jí z její pěkný tvářičky hodlám smazat! Jamesi, jak můžeš mít rád takovou malou nesnesitelnou mrchu? Stejně má smůlu, protože si nikdo jejího posměšného komentáře nevšiml. Jak se dělá Paměťové kouzlo? Hodlám si to vyhledat a potom uzamknout každou její vzpomínku v její už tak prázdné hlavě.

Když přijdu do své ložnice, na okno mi klepe sova s dopisem přivázaným na nožce. Přiběhnu k oknu a dopis odvážu z nohy opravdu nabručené sovy – myslím, že mi ještě neodpustila, jak jsem ji vyhodila z okna sovince.

Rosie,

Věděl jsem, že se takhle zachováš. Victorie byla zkrátka nadšená, tak řekla, že musí napsat Dom. Chystal jsem se ti to říct jako první, ale byl jsem hodně zaneprázdněný – myslel jsem si, že tomu porozumíš. Ty víš, že o tobě nepřemýšlím, jako o nějakém "zbouchnutém děcku", jak jsi to nazvala ty. Jsi jeden z mých nejbližších přátel. Přestaň se ohledně toho chovat tak dětinsky. Já se tak nechoval, když si mi řekla o svém těhotenství. A věř mi, bylo tu mnoho věcí, které jsem chtěl říct, ale neřekl, protože jsi je nepotřebovala slyšet, tak jako jsem já nepotřeboval slyšet tvé kousavé komentáře ve tvém posledním dopise. Jsem zasnoubený, tohle má být jedno z nejšťastnějších období v mém životě. Neznič to, kvůli mně.

Doufám, že na sebe dáváš pozor, protože očividně nepotřebuješ ani nechceš, abych se staral já.

Ted

Dopis roztrhám na kousíčky a hůlkou je spálím na popel. To si o tom stupidním dopisu myslím. Pokud se o mě nechce "starat", tak ať se jde vycpat! Mám plno lidí, kterým se můžu svěřit, nepotřebuju ho. Myslí si, že je mnohem lepší než já a jestli si myslí, že jsem dětinská, pak je to jeho smůla. A moc zaneprázdněný? Co to, sakra, je? Nikdy nejsme zaneprázdnění pro toho druhého! Je zaneprázdněný na to, aby mi řekl, že je zasnoubený?

Už neodepíšu zpět. Jako by se zajímal, kdyby ano. Vlezu si do postele, opravdu se nestarám kolik je hodin a namíchnutě civím na své čtyři plakáty na vrchu postele. Je tam opravdu stará fotka mámy, táty a strejdy Harryho z jejich prvního nebo druhého ročníku. Vypadají tak šťastně, kření se a mávají a nestarají se o svět kolem nich. Není zvláštní, že i když byl Voldemort ještě naživu, život byl pro mámu s tátou šťastnější, než je teď?

Ráno, kdy je zápas Nebelvíru proti Zmijozelu, se probudím se známým pocitem strachu a úzkosti v žaludku. Je brzy – nemůžu vidět na svůj budík, ale venku je ještě tma, hádám, že je brzo ráno. Ani se nepokouším usnout znovu, protože vím, že je to mrhání mým časem a energií – stejně, usnula jsem kolem sedmé hodiny večerní. Místo toho vstanu a pár hodin se potuluji po společenské místnosti, pokouším se soustředit na nadcházející zápas.

Jsem připravená hrát Famfrpál, ačkoli jsem těhotná. To nemůže být dobré, nebo ano? Myslím tím, vím, že Ginny řekla, že létání je v pořádku, ale já si stále nemyslím, že létání je dobré pro dívku v mém stavu. Ale teď už nemůžu couvnout – James by mě zabil (tudíž by zabil i dítě), kdybych se neukázala, Zmijozel by vyhrál a Malfoy a Al by se naparovali po celých Bradavicích, jako by jim to tady patřilo – nemůžu dovolit, aby se to stalo. Žádné moje dítě na svět takové utrpení nepřinese.

Takže v osm hodin opouštím společenskou místnost a mířím na snídani. Nejsem moc hladová, ale vím, že něco sníst musím, abych byla ve formě. Pár minut okusuji toast, ale potom od toho nápadu upustím. Začínám se cítit malátně (jako obvykle). Ale tentokrát to je z nervů. James vypadá stejně nervózně jako já, ale stále zvládá sežrat svou snídani – je jen o hodně tišší než normálně.

Po snídani zamíříme do nebelvírských šaten. Na cestě ze dveří na nás Zmijozel pokřikuje, ale my se snažíme si toho nevšímat. James na ně vztyčí prostředníček, čímž provokuje mnohem víc, než oni nás urážkami.

"Rose!"

Otočím se a uvidím Lauru Phlepsovou, jak běží ke mně. Co, sakra, chce?

"Dobře se v dnešním zápase dívej," řekne a mrkne na Jamese, který stojí za mnou.

"Eh, díky," zamumlám.

"Mělo by to být… poučné."

"O čem to mluvíš?" šeptám zuřivě.

Ukáže fotku z mého ultrazvuku.

"Udělala jsem si kopii," zašklebí se. "Všem to hodlám říct."

"Proč?" vykřiknu, mé srdce v panice běží jako o život.

"Protože jsi mrcha," řekne jednoduše. "A já tě nenávidím. A myslím si, že studenti Bradavic by měli vědět, že jejich prefektka je doopravdy jen… zkažená malá děvka."

Mrkne na mě a šťastně odhopsá z Velké sině. Panikařím mnohem víc, než když jsem zjistila, že jsem těhotná. Panebože, chystá se to říct každému. Laura Phelpsová je manipulativní mrcha a s potěšením rozšíří tu skvělou novinku, že Rose Weasleyová, nebelvírská prefektka, je těhotná. Myslím, že bych měla utéct z Bradavic a už se nikdy nevrátit.

"Zrzko! Pospěš si!" zavolá na mě James před Velkou síní.

Dobře, tenhle zápas odehraji a potom uteču z Bradavic. Budou si mě pamatovat jako nebelvírskou brankářku, která se po výhře zápasu proti Zmijozelu vytratila z povrchu zemského. Ukradnu Jamesův neviditelný plášť a budu pod ním žít už navždy. A ne, nejsem příliš drastická, ani v nejmenším!

James má svou obvyklou podpůrnou řeč, ale já ho při oblékání famfrpálového hábitu vůbec neposlouchám. Zajímá mě, kde je Laura právě teď – kolika lidem už to řekla? Vsadím svou levou nohu na to, že to už řekla Chastity Finchové, kterou mám docela ráda – teď už mě nebude chtít znát. Dom sedí naproti mně, svou odrážečskou pálku má v ruce a povzbudile se na mě usmívá. Až to zjistí, bude mě rozhodně nenávidět.

"Je čas," řekne James a zvedá své koště. Všichni uděláme to samé a následujeme ho z šaten na Famfrpálové hřiště.

Opravdové létání je ten nejkrásnější pocit na světě, ale zrovna teď, když letím na hřiště, se na euforický pocit, který přichází pouze z letícího koštěte, nemůžu soustředit. Moje oči kvůli Lauře Phelpsové prohledávají celou tlačenici – ale samozřejmě, vzhledem k tomu, že je tu skoro každý bradavický student, ji nemůžu vidět. Zaujmu své místo u branek. Camrál je vyhozen, hlas komentátora zaplní hřiště… hra začíná.

"Vítejte na předpokládaném nejlepším zápase sezóny – Zmijozel versus Nebelvír! Zmijozelský tým vypadá tento rok skvěle! Vedený Albusem Potterem, střelcem, Zmijozel má skvělou šanci na výhru díky Scorpiusovi Malfoyovi, který je chytačem, Lorcan a Lysander Scamanderovi jako odrážeci, Henrietta Flintová jako brankářka a Jason Bates a Kyle Montague jako střelci! Kapitánem Nebelvíru není nikdo jiný, než vlastní bratr Albuse Pottera, James Potter, který tento rok také postavil silný tým! Potter hraje na pozici chytače, Rose Weasleyová je brankářka, Dominique a Fred Weasleyovi jako odrážeči a Simon Longbottom, Seán Finnegan a Fiona Jordanová jako střelci! "

"Oba Potteři dnes létají obzvlášť dobře. Nebelvír má Camrál- Longbottom nahrává Finneganovi, ten zpátky Longbottomovi...střílí... ale Camrál je chycený Henriettou Flintovou! Potter... ehm, myslím tím zmijozelský Potter má Camrál, nahrává Batesovi... nahrává Montagueovi a...au! Je zasažený Potloukem od Dominique Weasleyové! Nebelvír má Camrál! Jordanová se vyhne Potlouku od jednoho ze Scamanderů...nejsem si jistý od kterého...nahraje Camrál Longbottomovi, který jej pouští! Chytí ho Fiona Jordanová, střílí a... 10 BODŮ PRO NEBELVÍR!"

"Skóre je 10-0 pro Nebelvír! Malfoy a Potter...jako nebelvírský Potter...krouží nad hřištěm, ale po Zlatonce ani stopy! Zmijozel…drží Camrál...Bates nahrává Monagueovi...ten nahrává Potterovi...jako zmijozelskému Potterovi...střílí...10 BODŮ PRO ZMIJOZEL! A jaké body! Rose Weasleyová vypadá, jako by byla na jiné planetě! Skóre je vyrovnané, 10-10!" Ala s Camrálem v rukou jsem si všimla až příliš pozdě.

"VZBUĎ SE, ZRZKO!" zakřičí na mě James. Scorpius se na mě dívá s výrazem, co to s tebou, sakra, je?

Hlas komentátora se najednou změnil. Tak jako na všech jiných zápasech, i tentokrát komentoval šesťák Gregory McPhiliphs z Mrzimoru, ale stadion se nyní zaplní dívčím hlasem.

"Promiňte lidičky, Gregory si musel odskočit," řekne hlas sladce... je to povědomý hlas.

Podívám se na komentátorský stupínek – Gregory tam je, hůlkou si poklepává na krk a pohybuje pusou, ale žádná slova nevycházejí. Vypadá strašně zmateně tím, že mu někdo právě sebral práci.

"Albus Potter nahrává Camrál… někomu… a oni to nahrají… jednomu z těch lidí v zeleném… který je zasažen jedním z těch černých balónů… vypadá to opravdu bolestivě…jeden z červených kluků má Camrál… nebo to je možná holka… nevím… och, teď to má zas zelený kluk! Nahrávají si to… nahrají to znovu… zelení lidi to pořád mají… chystají se střílet… jděte klidně na Rose, pánové, je TĚHOTNÁ! Uups, já to řekla nahlas? Promiň, Rosie."

A já najednou rozpoznám, čí hlas se rozléhá po stadionu… Laury Phelpsové. Celý stadion ztichne. Hra se ve vzduchu zastaví. Lidé se stále snaží zpracovat to, co právě bylo řečeno a já cítím, že na mě jdou mdloby. Abych nespadla z koštěte, tak sletím na zem, seskočím z koštěte a utíkám do nebelvírských šaten a do koupelny, kde zamířím do kabinky, abych se vybrečela. Jsem si jistá, že lidé venku se stále snaží pochopit, o co tady, sakra, jde.

Lauřin hlas už více není slyšet a Gregory se vrací ke komentování.

"Za tohle se omlouvám," řekne, očividně se cítí nepříjemně. "Zmijozel má Camrál. Albus Potter ho upustí, přistane na zemi a utíká z hřiště, těsně následován Jamesem Potterem! Fred a Dominique Weasleyovi jdou také a… zmijozelský chytač Malfoy také opouští hru!"

Slyším je, když vtrhnou do šaten. Nejprve Al a James, kteří pokřikují jeden na druhého, oba ještě bez dechu, kvůli zápasu.

"Samozřejmě, že to není pravda!" funí Al. "To si jen ta mrcha Phelpsová vymýšlí!"

"Zrzko!" zavolá James. "Zrzko, jsi tady?"

Neříkám nic, ale můj nekontrolovatelný pláč mě prozradí. Al klidně zaklepe na dveře.

"Rose," řekne, ví, že teď je pravý čas, aby mi říkal mým pravým jménem. "Vylez ven. Nikdo jí nevěří."

"Jasně," řekne James rozhořčeně. "Je to jen kravská mrcha!"

Je milé, že mi James dává přednost před holkou, která se mu líbí. Ale stejně nevylézám… nikdy nevylezu.

Slyším, jak se dveře rozletí znova.

"Kde je?" slyším vykřiknout Dom.

"Chceš, abych tu krávu Phelpsovou proklel?" zeptá se mě Fred.

"Rose!" zavolá Dom.

Nemůžu se jí podívat do očí. Nikomu z nich. Přeji si, aby jen odešli pryč a já bych se s tím mohla vyrovnat sama. Ale nevypadá to, že by se některý z nich chystal odejít. Jako by čekali, že jim potvrdím, že Laura lže. Celým svým srdcem si přeji, abych mohla jen tak vyjít z kabinky s velkým úsměvem na tváři, říct Fredovi ano, měl bys jít proklít tu krávu Phelpsovou. Ale už to dál dělat nemůžu. Už nemůžu lhát své rodině, se kterou trávím každý den svého života. Posledních pár týdnů bylo opravdu těžkých a nyní je čas, abych jim řekla pravdu.

Pomalu otevřu dveře a jakmile se ukážu, jejich šepot utichne. Zachytím svůj odraz v zrcadle naproti na chodbě. Moje vlasy vypadají z létání děsivě, můj obličej je červený a flekatý a moje oči jsou vodnaté a napuchlé. Vypadám naprosto hrozivě. Oni se na mě netrpělivě dívají.

"Rose, nikdo jí nevěří," řekne Dom jemně. "My víme, že nejsi těhotná. Myslím tím, vždyť je to směšné!"

Ostatní pokývnou v souhlasu. Tohle je ještě těžší, než o tom říct rodičům. Dveře se znovu otevřou a dovnitř vběhne udýchaný Malfoy. Podívá se na všechny, ale nakonec jeho pohled zůstane u mě, tak, jako pohledy ostatních.

"O co jde?" zeptá se Malfoy.

"Nic to není," řekne Dom. "No tak, Rose. Vrať se a dokonči hru."

"Nemůžu," popotáhnu.

"Samozřejmě, že můžeš," řekne mi. "Jak jsem řekla, Lauře nikdo nevěří!"

"No, tak to by měli!" vykřiknu.

V šatnách se rozhostí ohromené ticho. Všichni vypadají hrozně zmateně, až na Malfoye, který má na tváři výraz naprostého šoku.

"O čem to mluvíš, Rose?" zeptá se Fred klidně.

"Ona nelže," řeknu tiše.


9. KAPITOLA RODIČOVSKÁ HÁDKA



Delicate

Překlad: Do_MuSh

Beta-reader: Ela

Autor: padfoot4ever

Banner: autorčin

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?chapterid=309225

Stav: souhlas s překladem

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  Do_MuSh. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

Slovo autora: Rose „Zrzka“ Weasleyová je těhotná. „Nejsem dostatečně stará na to, abych se stala matkou! Sotva vím, jak si zavázat tkaničky od bot, proboha!“ Snaží se vyrovnat s novinkami. „Už nikdy neopustím tuto koupelnu.“ Nevezme to ale moc dobře. „Můžu žít na zubní pastě a šampónu.“ V podstatě, ztratila rozum. Toto je její příběh.



                         9. KAPITOLA RODIČOVSKÁ HÁDKA

Někdy si přeji, abych byla zvěromágem. Jako třeba teď. Kdybych se mohla proměnit v brouka, ptáka nebo i myš, mohla bych teď z šatny utéct a zbytek života prožít jako zvíře. Život by byl jednodušší, že? Páříte se se stovkami různých partnerů a nikdo se nestará, jestli to jsou vaši bratranci, nebo ne, protože šance, že ten, se kterým se páříte, je váš vzdálený bratranec, je vysoká. Ale zajímá vás to? Ne, protože jste zatracený hmyzák a nemáte páru, co to bratranec je. A kdybych byla zvíře a ke všemu těhotná, pravděpodobně bych své dítě, až by se narodilo, snědla. Problém vyřešen.

Ale bohužel, já jsem lidská čarodějka, lapená v šatně s Fredem, Jamesem, Alem, Dom a Malfoyem, kteří se na mě dívají s nefalšovaným údivem na tvářích. Dokonce nemůžu ani utéct, protože blokují dveře. A i kdybych ven utekla, byli by tu stovky studentů, kteří by se mi smáli a ukazovali by si na mě, jako bych byla šílenec.

James se z mých šokujících zpráv probere jako první. Rozpačitě si odkašle, rukou si prohrábne své černé vlasy (jako vždycky) a přitom si přešlápne.

"J - jak?" zeptá se nedůvěřivě.

"Chceš, abych ti to nakreslila?" odseknu naštvaně.

Co je to za směšnou otázku.

"Ne, myslím tím… kdo je otcem?"

Al, Fred a Dom přikývnou a Malfoy vypadá, že doufá, že řeknu nějaké jméno namátkou. Ale já neřeknu žádné jméno. Dál se dívám na Malfoye, jako bych se mu podvědomě snažila říct, že je to jeho dítě. On na mě jen zarytě zírá, protože tomuhle neuvěří, dokud to neřeknu.

"Počkej chvilku," řekne Al. "Proč se díváš na něj?"

Al se na mě a Malfoye dívá velmi zmateně. Dom se začne smát, ale je to až moc pronikavý a nervózní zvuk na to, aby byl skutečný.

"Děláš si srandu," směje se. "Tohle je jeden z těch tvých divných vtípků, viď Rose? Jako když si na výročí svatby babičky a dědečka pobíhala kolem oblečená jako mozkomor… jen to nechápeme, že?"

Stále nic neříkám a dívám se na svoje nohy, protože na Malfoye se už podívat nemůžu.

"Rose!" dožaduje se. "Řekni mi, že vtipkuješ."

Smutně zavrtím hlavou. Ach, proč se to muselo stát právě takto?

"On?" vykřikne Fred a ukazuje na Malfoye.

"To nemyslíš vážně, Zrzko," připojí se James.

Sotva je poslouchám. Dom úplně ztichne a Malfoy vypadá, že oněměl. Cítím, že se každou minutou rozbrečím.

"Jak jsi mohla být tak hloupá, Rose?" křičí Al, zní přesně jako táta.

"Prostě sklapni!" ječím. "Neříkáš mi nic nového, Ale!"

Al, James a Fred se teď otočí na Malfoye. Je o hodně bledší, než obvykle. Vypadá, jako by měl každou chvílí omdlít.

"Spal jsi s mou sestřenicí?" říká Al tiše, ale v jeho pevném hlase je zřetelně slyšet vztek.

"Já - já ehm..."

James a Fred vytáhnou své hůlky a namíří je na něj, ale když se rozletí dveře a dovnitř vejde trenér Wood a profesorka Changová, mírně je sníží. Wood vypadá opravdu rozčileně, zatímco Changová vypadá, jako by se právě měla rozbrečet – ostatně, tak vypadá pořád.

"O co tu sakra jde? Proč je tu polovina nebelvírského týmu? Malfoyi, v nebelvírských šatnách nemáte co pohledávat!" vyštěkne Wood.

"Pottere, Weasleyi, hůlky dolů," přikáže Changová.

Zdráhavě uposlechnou. Ani na sekundu však nikdo z nich nespustí z Malfoye oči.

"Rose, pojď se mnou," řekne Changová předtím, než energicky vyjde z šatny.

"Hej! Počkejte chvilku! Co bude se zápasem?" slyším Wooda volat, když následuji Changovou ze dveří. Ten chlap v těle opravdu nemá ani trošku citu. Changová jde opravdu rychle, takže za ní musím prakticky běžet, abych s ní udržela krok. Díkybohu, chodby ve škole jsou prázdné, protože každý bradavický student je na famfrpálovém hřišti a snaží se zjistit, o co jde. Changová mě dovede do ředitelny. Jakmile vejdeme do dveří, někdo mě pevně obejme –

"Teto Ginny?" zvolám.

"Profesor Kratiknot mě kontaktoval, když se nemohl spojit s tvými rodiči – nedělej si o ně starosti, jsou v pořádku – co se stalo?"

Kratiknot mě pobídne, abych si sedla na židli před jeho stolem a všechno vysvětlila. Jsem silně rozrušená na to, abych mohla souvisle přemýšlet, ale když skončím s vysvětlováním situace, Kratiknot vypadá překvapeně, Changová netečně, teta Ginny šokovaně, když slyší, kdo je otcem mého dítěte. No, tohle jsem vynechat nemohla, nebo ano?

"To je v pořádku, slečno Weasleyová," řekne Kratiknot laskavě. "Nejste první dívka v Bradavicích, která otěhotněla a pochybuji, že jste poslední."

Hmm, to je opravdu útěcha. A teď, co třeba vymazat vzpomínky každého bradavického studenta?

"Navštívila jste madam Pomfreyovou?" zeptá se.

"Ano, ve středu."

"A mluvila jste s Malfoyovými?"

Šlo by to ještě jednou? Malfoyovými?

Množné číslo?

Opravdu čeká, že si sednu nejen se Scorpiusem, ale i s Dracem a Astorií Malfoyovými a objasním jim situaci? Hmm, možná bych mohla pozvat své rodiče a máma by mohla znovu Draca praštit do ksichtu, jak to prý udělala ve třetím ročníku. Vůbec by to nebylo nemístné. Za takových pět let budu svému dítěti vyprávět příběh o tom: "Jak babička jednu střelila dědečkovi přímo do obličeje."

"Jak babička jednu střelila dědečkovi přímo do obličeje." škrtněte. I když moje máma opravdu není tak okouzlující, jakou ze sebe dělá. Jsem překvapená, že s takovými rodiči jsem celkem normální.

Dobře, pokud šestnáctiletá, těhotná holka, která ve své hlavě mluví sama se sebou a zvažuje, že svůj život (nebo posmrtný život) stráví v koupelně, znamená normální, tak to děkuju pěkně.

Zatímco Kratiknot o něčem nesouvisle mluvil, já jsem úplně vypla. Vypadá to, že ho neposlouchá ani profesorka Changová. Dívá se – ne, civí – na tetu Ginny s maximálním opovržením. Vidím, že teta Ginny se opravdu snaží, aby vypadala, že se zajímá o to, co Kratiknot říká, ale koutkem oka stále pozoruje Changovou. Ten pohled znám. Je to stejný pohled, kterým se dívá na Jamese, když provede něco opravdu špatného, jako třeba, když vyhodil do povětří kůlnu na zahradě. Nebo když nutil Ala, aby si hrál s obracečem času, když mu bylo asi sedm. Je to ten pohled, který má, když je na něco nebo na někoho naštvaná.

Před tím, než vůbec začnu zjišťovat, proč po sobě teta Ginny a Changová střílí smrtelnými pohledy, se asi čtyřicetiletá žena objeví v krbu za Kratiknotovým stolem. Leknutím nadskočí, ale když se otočí a zjistí, kdo to je, uklidní se.

"Ach, to jste vy, paní Weasleyová," řekne přátelsky.

Je to tetička Audrey, ale co ta tu dělá, je pro mě záhadou.

"Dobrý den, profesore. Ginny, doufám, že ti nevadí, když se přidám," řekne. "Rose, slyšela jsem o tvém – ehm – malém problému."

Pokaždé, když tetička Audrey mluví o něčem ostudném nebo pod její úroveň, používá slovo "malinký", jako by to tím chtěla zdůraznit. Například, pokaždé, když se strejdou Georgem mluví o "Kratochvilných Kouzelnických Kejklích", říká tomu "tvůj malý obchod žertů" a to je něco, co George strašně vytáčí. Je zkrátka tak otravná, jako strýc Percy, ne-li víc. Opravdu není nijak pozoruhodná žena. Ano, je pěkná v opravdu běžném smyslu, ale já mám tajné podezření, že se narodila bez charakteru. Své nevýrazné vlasy nenosí nikdy rozpuštěné, ale vždycky v pevném drdolu. Tuhle hroznou, červenou rtěnku nosí pořád a tváří se, jako by ji někdo hrozně urazil nebo jako by jí něco hrozně smrdělo přímo pod nosem. Dle mého názoru je strašně namyšlená a přitom nemá na co a u nás v rodině nejsem jediná, kdo si to myslí. Vím, že je babiččina nejméně oblíbená snacha. Máma se opravdu snaží být k ní milá, ale táta není schopný vydržet s ní v jedné místnosti víc než pět minut, aniž by vybouchl. Jednou jsem slyšela strejdu Harryho říkat, že je to čarodějnická verze jeho tety Petunie… ať už to znamená cokoliv.

"Co tady děláš?" zeptám se, snažím se neznít drze, ale nemyslím si, že by se to podařilo.

"No, slyšela jsem o tvé situaci - "

"Počkej, jak ses to sakra dozvěděla?" vykřiknu. Vím, že slovo "sakra" nevezme snadno, ale teď je mi to zatraceně jedno.

"No, byla jsem zrovna u Potterů, když Ginny dostala dopis od ředitele -"

"Audrey," zasáhne Ginny. "Řekla jsem ti, že to zvládnu sama."

"Ano, ano já vím, ale v množství je síla! Dva jsou více než jeden! Víc hlav víc ví!"

"Ano, to si dokážeme představit," řeknu sklesle. Ona je ten poslední člověk, kterého tady chci nebo potřebuji. Nepotřebuji, aby se na mě dívala skrz prsty, jako na nějaký odporný hmyz. Přesně tak se na mě teď dívá.

Ozve se zaklepání na dveře a dovnitř vejde Wood následovaný Malfoyem, který vypadá šokovaně a rozčileně najednou. Cítím, jak Ginny vedle mě znervózní a vezme mě za ruku, protože ví, že to budu potřebovat víc, než kdy jindy. A i když oceňuji vše, co pro mě udělala, opravdu si myslím, že potřebuji mámu.

"Tak," začne Wood. "Vysvětlí mi někdo, proč jeden z nejdůležitějších zápasů sezóny byl přerušen v polovině hry?"

"Woode," zasyčí Changová. "Myslíte vůbec někdy na něco jiného, než je Famfrpál?"

Wood chce protestovat, ale Kratiknot zdvihne drobnou dlaň, aby ho zastavil. I přes svou velikost má Kratiknot moc donutit Wooda sklapnout pouhým švihnutím ruky. Je očividné, že na velikosti nezáleží.

"Myslím, že náhradní zápas je v pořádku, Woode," řekne Kratiknot. "Prosím, rozhlaste, že hra je zrušena."

Wood vypadá vztekle, ale nehádá se. Vyběhne z kanceláře a zabouchne za sebou dveře, jako nějaký náladový puberťák. Ginny a já sedíme před Kratiknotem, zády k Malfoyovi, který vypadá, že není schopný promluvit. Tetička Audrey kontroluje svůj vzhled v zrcadle vedle portrétu profesora Brumbála. Jsem si jistá, že jsem ho viděla nad ní protočit oči.

"Pane Malfoyi, posaďte se," řekne Kratiknot a vyčaruje židli vedle mě. Fakt díky, pane.

Malfoy pomalu přijde k židli a sesune se do ní, záměrně ignoruje mé pohledy. Je rozhodnutý se na mě vůbec nepodívat. Vím, že ho nemůžu obviňovat – kdybych byla jím, taky bych se nenáviděla.

"Toto je očividně velmi citlivé téma," začne Kratiknot, ale je přerušen dvěma lidmi, kteří se objevili v krbu za jeho stolem. Rozpoznávám zrzavého muže, těsně následovaného kudrnatou ženou – mí rodiče. Očividně ignorují jeden druhého, stejně jako Malfoy mě.

"Rone! Hermiono!" vykřikne Ginny. Měla bych přiznat, že jsem opravdu šokovaná, že se nakonec ukázali a ke všemu spolu.

Táta vypadá, že chce na Malfoye skočit a uškrtit ho.

"Právě jsme dostali zprávu… byli jsme v Prasinkách, když nás sova našla," řekne máma. Co oni dělali v Prasinkách?

Máma si sedne na židli, kterou Kratiknot právě vykouzlil. Vypadá hrozně. Vím, že je to pouze týden od doby, kdy jsem ji viděla naposledy, ale vypadá, jako by se od té doby nečesala, na umytí už ani nepomýšlím a pod očima má tmavé kruhy. Táta nevypadá o moc lépe. Jeho vousy vypadají zanedbaně – máma ho vždycky nutí oholit se, ale teď vypadá, jako by se neholil nikdy. Ani jeho vlasy nejsou učesané a umyté – upřímně, co jsem udělala, že si zasloužím takové nechutné, smrduté rodiče?

Myslím doslova smrduté.

"Teď, když jsme tu všichni," začne Kratiknot znovu. "Jsou tu některé problémy, které potřebují -"

Z krbu za ním se ozve zvuk šlehajících plamenů a znovu přeruší jeho řeč.

"Ach pro lásku Merlinovu!" vypískne a otočí se, aby viděl příchozího.

Jako první vyjde vysoká, štíhlá žena s černými vlasy a velmi tmavýma očima. Díky světlé kůži a rudým rtům vypadá jako upír, ale když se na mě usměje, vypadá celkem přátelsky. A potom si uvědomím, že se neusmívá na mě – usmívá se na Malfoye.

"Scorpiusi, srdíčko, co se děje?" zeptá se žena, ohne se a políbí Scorpiuse na tvář. On ji odtlačí a tvář si otře.

"Neměla jsi chodit, mami," zamumlá.

To je Scorpiusova matka? Nikdy před tím jsem ji neviděla, protože každé září ho na nádraží King Cross bere jeho táta. Scorpius své mámě opravdu podobný není, až na jejich tmavé oči. Ale i tak, bylo by těžké poznat, že jsou příbuzní.

O pár vteřin později se v krbu objeví i muž a já okamžitě poznávám Draca Malfoye. Táta vypadá, že by chtěl spáchat vraždu. Za jeho dlouhými, střapatými, zrzavými vlasy můžu vidět jeho modré oči, zúžené odporem z příchodu Draca Malfoye. A očividně je to vzájemné. Draco je téměř holohlavý a ta trocha vlasů, která mu zůstala, je světlejší, než vlasy jeho syna.

"Pane a paní Malfoyovi," řekne Kratiknot, zatímco kouzlí další židle. Opravdu, je tu víc židlí, než v nějakém zatraceném obchodu s nábytkem.

"Začíná tu být nějak těsno," řekne Ginny, která si očividně všimla napětí, které se s každým novým příchozím zvětšuje. "Audrey, ty a já bychom se měly vrátit zpátky ke mně domů…"

"Hmm? Och, ano," řekne Audrey vzdáleně a upravuje se v zrcadle. Očividně si nevšimla mých, ani Malfoyových rodičů.

Ginny se na mě povzbudivě usměje, vezme tetičku Audrey za ruku a vtáhne ji do krbu. Vezme si plnou hrst letaxového prášku, řekne: "Dřevitá ulice" a zmizí v krbu. Audrey udělá to samé po té, co mámě, která se sotva koukala, naznačí: "Pošli mi sovu".

"Takže, jak jsem říkal," pokračuje Kratiknot, "je - "

"Scorpiusi," řekne Draco afektovaně pomalu, jako by Kratiknot vůbec nemluvil. Ten vyskočí ze židle, těžce si povzdychne a odkráčí, jako by přiznal porážku. Vypadá to, že si toho nikdo nevšiml. Páni, jsme schopni donutit ředitele odejít z jeho vlastní kanceláře.

"O co tady sakra jde?" vypálí Draco na svého syna. Malfoy jen pokrčí rameny. Hlavu si podpírá rukou a záměrně čumí do země.

"Nedělej, že mě neslyšíš," zasyčí Draco. "Co jsi udělal tentokrát?"

"Draco," řekne paní Malfoyová jemně, ale její manžel ji utiší.

"Podívej, víme, že je to vážné – už předtím jsme dostávali sovy, ale nikdy jsme nebyli voláni urgentně! Tentokrát jsi to musel vážně podělat!" říká Draco, jeho hlas nabývá na síle a hlasitosti s každým dalším slovem.

"A to je všechno, co jsem, ne? Jedno velké zklamání," zamručí Scorpius.

"Ani se neopovažuj zavést řeč jinam!" ječí Draco. "Řekni nám, co jsi udělal!"

"Očividně jsem ji zbouchnul!" zakřičí Scorpius, ukazuje na mě, ale stále se na mě nedívá. Nemůžu předstírat, že mě to neranilo.

Ach ne, Draco se na mě chystá vystartovat… jakže se dělá to omračovací kouzlo?

"Co?" šeptá Draco znechuceně. Pohledy paní Malfoyové a Draca teď směřují zpátky na Scorpiuse.

"Ji?" křičí Draco. "Weasleyovou? Spal jsi s Weasleyovou?"

Táta najednou vstane. Je mnohem vyšší než Draco, ale ten nevypadá nijak zastrašeně.

"Sklapni, Malfoyi," vyštěkne táta.

"Zajímalo mě, kdy ses chystal promluvit, Weasley," vysmíval se Draco. "Nakonec nám páteř dorostla?"

"Prokleju tě až do příštího týdne, jestli nesklapneš," zasyčí táta. Máma vstane a snaží se tátu uklidnit, ale on ji jen odstrčí. Draco udělá to stejné své ženě, Astorii.

"Tohle je tvoje chyba, Weaslíku," řekne Draco. "Tvoje domýšlivá malá běhna zničí všechny šance mého syna na dobré místo na ministerstvu."

Táta se na Draca vrhne, ale Scorpius se tam dostane dřív a svého otce praští tak silně, že s bouchnutím spadne na zem. Astoria zalapá po dechu a ústa si překryje rukou.

"Takhle - o - ní - nemluv," syčí Scorpius.

Draco hledí na svého syna, oči má rozšířené šokem a vztekem. Chvíli nikdo nepromluví – dokonce i máma s tátou zapomenou na své malicherné tahanice a dívají se šokovaně jeden na druhého. Astoria vypadá tak zahanbeně svým manželem a synem, že mi jí je skoro líto.

"Dal jsem ti všechno," šeptá Draco a z nosu si stírá krev. "Nejsi nic než nevděčný, zkažený, malý fakan!"

"Čí je tohle chyba? Tvůj otec Smrtijed zkazil tebe, stejně jako můj otec Smrtijed zkazil mě!" křičí Scorpius.

Páni, to je napětí.

Vážně, můžu ho téměř vidět.

Scorpius, s posledním opovrhujícím pohledem na Draca, vystřelí z kanceláře a zabouchne za sebou dveře. Astoria přiběhne k Dracovi a s pomocí hůlky napravuje jeho nos. Draco se zvedne a otočí se k mým rodičům, s krví stále na své bradě a košili.

"Slibuju," řekne hrozivě. "Že můj kluk nebude mít nic společného s ní -" ukáže na mě, - "nebo s jejím děckem. To vám zaručuji."

A bez dalšího slova zmizí v plamenech.

"Já… já se moc omlouvám," řekne mně a mé mámě Astoria Malfoyová. "On… on je jen.."

Hlas se jí vytratí. Máma chápavě přikývne a Astoria následuje Draca do krbu. To se svého syna prostě vzdají, v situaci, jako je tato? Páni, a to jsem si myslela, že naši jsou hrozní. Přinejmenším tu zůstali, abych si s nimi mohla promluvit. I když, já jsem jim nerozbila nos.

A teď jsme v Kratiknotově kanceláři jen já, máma a táta. Máma ke mně přiběhne a obejme mě, jako bychom se neviděly měsíce.

"Ach Rose, mysleli jsme si, že se stalo něco hrozného, když jsme dostali dopis. Jsem tak ráda, že jsi v pořádku."

"V pořádku?" vykřiknu. "Ty si myslíš, že jsem v pořádku? Laura Phelpsová rozhlásila celé škole, že jsem těhotná a ty si myslíš, že jsem v pořádku?"

Táta si rozpačitě odkašle. Nikdo z nás pár minut nic neříká.

"Takže…" začnu. "Vy dva jste se dali dohromady?"

Máma se zamračí a táta se podívá na podlahu, jeho uši nabírají červeň. Beru to jako ne.

"Poslouchej, srdíčko," řekne máma. "Chápeme, že jsi v tuto chvíli pod velkým stresem a nám je líto, že toho na tebe nakládáme ještě víc… to ale neznamená, že bychom tě neměli rádi -"

"Rozvádíte se?" vyprsknu.

Máma s tátou se na sebe dívají rozpačitě.

"Ehm," začne táta. "Jenom si… dáváme pauzu."

Ach, jak moc jako Rachel a Ross.

"Na nějakou dobu zůstávám v Prasinkách," říká máma. " Takže můžu být u tebe, když mě budeš potřebovat. Tvůj táta mi jen pomáhal se stěhováním, když jsme dostali dopis."

"A co ty?" zeptám se. "Ty u mě nechceš být?"

"Nezačínej Rose," řekne táta unaveně. Nesnáším, že mi už neříká: "Rosie". Jako by konečně přijal, že jsem předčasně dospěla.

Aniž bych něco řekla, uteču z kanceláře se slzami v očích. Můj život už horší být nemůže. Do této nefunkční, rozbité rodiny, ve které jsem nucena žít, přece nemůžu přivést dítě. Oba jeho dědečkové ho budou nenávidět – co by to bylo za prostředí pro dítě? Nemůžu to udělat. Jen jsem se šálila, když jsem si myslela, že bych mohla.

Utíkám a utíkám chodbami. Lidé na mě ukazují a šeptají si – je to jako můj první den v Bradavicích, kdy lidé ukazovali na Ala, mě a Dom, protože jsme příbuzní s Harrym Potterem. Ale tohle je horší. Jsem důvodem k smíchu pro celou školu.

Teď utíkám opravdu rychle a můj zrak je opravdu rozmazaný, protože hodně pláču. Dokonce ani nevím, kam běžím. Náhodou najdu prázdnou chodbu a sednu si do rohu, protože kdybych běžela dál, asi bych dostala kolaps. Přeju si, abych právě teď měla Jamesův neviditelný plášť. Někdo si odkašle.

A je tu on, stojí přímo přede mnou, naprosto sklíčený pohled na jeho tváři – ten debilní, skotský, blonďatý, atraktivní mizera. Opře se o zeď naproti mě a sveze se na zem, takže jsme na stejné úrovni.

"Proč jsi mi to neřekla?" zeptá se Malfoy tiše.

"Nevím," pokrčím rameny. "Nevěděla jsem jak."

"Nenapadlo tě, že mám právo to vědět?" řekne naštvaně.

"A kdy jsem ti to měla sakra říct?" vyštěknu. "Zatímco ses muchloval s Dom?"

"A co třeba, když jsem se muchloval s TEBOU?"

"Prostě to nech být, Malfoyi" povzdychnu si. "Nemáš se čeho obávat."

"Budu tátou a nemám se čeho obávat?" řekne nedůvěřivě.

"Nemáš," řeknu. "Protože tátou nebudeš."

Vypadá hodně zmateně a hlavu nakloní na stranu způsobem, který shledám roztomilým. Ach ano, takhle už přemýšlet nesmím. Oficiálně zahodím všechny šance, které jsem s ním měla.

"To dítě dám k adopci."


10. ČOKOLÁDA, PŘÍSTĚNKY A VZPOMÍNKY



Delicate

Překlad: Do_MuSh

Beta-reader: Ela

Autor: padfoot4ever

Banner: autorčin

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?chapterid=310180

Stav: souhlas s překladem

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  Do_MuSh. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

Slovo autora: Rose „Zrzka“ Weasleyová je těhotná. „Nejsem dostatečně stará na to, abych se stala matkou! Sotva vím, jak si zavázat tkaničky od bot, proboha!“ Snaží se vyrovnat s novinkami. „Už nikdy neopustím tuto koupelnu.“ Nevezme to ale moc dobře. „Můžu žít na zubní pastě a šampónu.“ V podstatě, ztratila rozum. Toto je její příběh.



10.KAPITOLA – ČOKOLÁDA, PŘÍSTĚNKY A VZPOMÍNKY

Potřebuju přestat brečet. Brečení ničemu nepomůže. Ačkoli, sezení v přístěnku na košťata a zvyšování mé tělesné váhy čokoládou asi taky nic nevyřeší, ale stejně tu jsem. Říká se, že čokoláda a sex jsou u dívek na stejné mozkové úrovni a dívky můžou mít z čokolády větší potěšení, než ze sexu. Říkám vám, kdybych mohla vrátit Jamesovu narozeninovou párty, radši bych snědla tolik čokolády, že bych jako těhotná jen vypadala, než abych měla sex. Čokoláda je stejně lepší. Čokoláda vás nezbouchne a pak nezačne chodit s vaší sestřenicí. Čokoláda po vás na chodbách nestřílí drzými pohledy, protože ví, že ji tajně máte rádi. Čokoláda vás neodsuzuje. Jen tu je, když ji potřebujete a křičí: "Sněěěěěěěěěěěěěěěěěz mě." A když tak uděláte, necítíte se vinně, protože přesně to čokoláda chtěla.

Co to tady sakra plácám?

Stejně jsem se rozhodla, že se v tomhle přístěnku na košťata schovám, abych mohla přemýšlet. Je tu snad lepší místo? Máma s tátou odešli domů – dobře, máma odešla někam do Prasinek, kde bydlí a táta předpokládám domů. Nerozloučila jsem se s nimi, jen jsem vykoukla z přístěnku na košťata (který je ve vstupní síni) a viděla je odcházet. Nevím, jestli jsem ráda, že jsem viděla jen jejich záda, nebo jestli chci, aby se vrátili a vyřešili své problémy. Anebo je už moc pozdě?

Je to tak rozčilující. Přeju si, abych věděla, co způsobilo, že se tu noc před naším odjezdem do Bradavic zbláznili. Nemůže to být jen mé těhotenství. Myslím tím, kdyby to tak bylo, proč se pak ukázali ve škole? Ach, já nevím, je to všechno tak matoucí. Možná se něco stalo – možná táta mámu podvedl! Možná to je důvod, proč ho máma vyhodila z domu. Ale táta není ten podváděcí typ… nebo ano? Stejně, kdo by ho chtěl? Osobně by mě zajímalo, jak s ním sakra máma skončila. Nepochopte mě špatně, svého tátu zbožňuju (většinou), ale je to jen přerostlé dítě. Většinu času je horší než Hugo! A máma je pořád tak systematická a vyspělá. Jsou to naprosté protiklady. Je zázrak, že spolu přežili devatenáct let manželství.

Nevím, co mám dělat. Před rokem bych nikdy nehádala, že já, Rose Weasleyová, naprostý šprt a prefektka, budu čelit problémům, jako je rozvod rodičů a neplánované těhotenství. Mým jediným cílem byly zkoušky. Můj celý život bylo studium na NKÚ. Ale zkoušky přišly, stejně jako odešly a já zjistila, že už nemám co na práci. Samozřejmě, byl tu pořád Famfrpál, ale i ten se po chvíli stal nudným. Dokonce ani kluci se o mě nezajímali – ne doopravdy. Myslím tím, byl tu Carl Blunt, který se se mnou rozešel před celou školou, ale já byla víc zničená z toho trapasu, než z jeho ztráty. Jediný kluk, po kterém jsem vždy pokukovala, byl Teddy.

Teddyho teď potřebuji víc, než kdy jindy… ale nenávidí mě, stejně jako táta. Proč jsem ohledně toho zasnoubení musela být tak zatraceně dětinská? Měla bych být šťastná. Tak moc ji miluje – kdo by ne? Je dokonce ještě krásnější, než její máma nebo Dom (které jsou obě tak omračující, že když vedle nich stojím, vypadám jako troll). Nemá žádnou chybičku. I babička Molly a děda ji mají nejradši, protože je to jejich první vnouče. Babička a děda Grangerovi mě nepreferují proto, že jsem jejich první vnouče, což je podle mě pěkně nespravedlivé.

"Opravdu to nechci slyšet, Malfoyi," slyším zvenku svého přístěnku syknutí hlasu. Zatlačím, abych trošku otevřela dveře a vykouknu do vstupní síně. Dom a Malfoy stojí ve vstupních dveřích do hradu. Domin obličej je silně červený a ještě se nepřevlékla z famfrpálového hábitu a Malfoy (který je taky ještě oblečený ve famfrpálovém hábitu) vypadá stejně bledě, jako předtím, když jsem mu řekla, že chci naše dítě dát k adopci.

"Dom, musíš mi věřit -"

"Proč bych ti měla věřit cokoliv z toho, co tu říkáš?" vřískne Dom, její hlas se rozléhá po celé síni.

"Omluvil jsem se ti!" řekne Malfoy rozhořčeně.

"Omluvil?" křičí. "Ty se omlouváš? Nemyslíš si, že "omlouvám se" je pro tuhle situaci trochu banální? Moje sestřenice – nejlepší kamarádka – je s tebou těhotná! A ty si myslíš, že "omlouvám se" stačí? Jsi ubožák, Malfoyi!"

"Stalo se to předtím, než jsme spolu začli chodit," řekne Malfoy hlasitě. "Domluvili jsme se, že to nikomu neřekneme. Ani jsem nevěděl, že je těhotná!"

"Jak si mohl začít chodit se mnou, když jsi spal s Rose? Jsi blázen! Měl jsi ji aspoň rád? Nebo jsi ji jen využil?"

Panebože.

Právě teď si nejsem jistá, jestli chci, aby řekl, že mě miluje do posledního kousíčku nebo, že chtěl jen sex. Dejme tomu, že část mě ho chce kopnout do rozkroku a další část (opravdu malá část) chce, aby mě obejmul a řekl, že je všechno v pohodě.

"Já…" začne Malfoy. "Byl jsem opilý. Samozřejmě, že jsem ji musel mít rád… ale teď, teď mám rád tebe, Dom."

Ta malá fretka! Jenom nedávno říkal, že s Dom není šťastný a jak moc mě má rád! Nakopni ho do nádobíčka, Dom!

"No, na to je teď trochu pozdě," řekne plačtivě. "Budete mít miminko."

"Ne, nebudeme," řekne Malfoy. "Rose to chce dát k adopci."

Je těžké říct, jak se ohledně toho asi cítí. Jeho výraz je tvrdý, bez jakýkoliv emocí a jeho hlas je monotónní. Kluci jsou tak těžko čitelní.

Dom se na něj na chvíli pronikavě zadívá a její výraz zesmutní.

"A - ale já tomu nerozumím," řekne Dom. "Rose by tohle neudělala."

Jak to může vědět? O takových problémech jsme se nikdy nebavily.

"Neudělala by to!" naléhá Dom. "Donutils ji, že ano?"

"Ne!" protestuje Malfoy. "Všechno to byl její nápad! Právě jsem to zjistil, ani jsem neměl čas srovnat si to v hlavě!"

Na pár minut zůstanou zticha.

"Je pravda, že jsi praštil svého tátu?" zeptá se Dom tak tiše, že ji sotva slyším.

"Jo," řekne Malfoy nedbale. "A co?"

"Proč jsi ho praštil?"

Malfoy mlčí.

"Řekl něco o Rose?" naléhá Dom. "Zastal ses jí?"

On přikývne. Ten idiot! Proč jen nemohl lhát? Vypadal, že na to je expert.

"Máš ji rád," řekne Dom. "Věděla jsem to."

"Dom -"

"Jdu do postele," povzdychne si. "Promluvím si s tebou, až se uklidním. Právě teď tě chci jen proklít do zapomnění."

Vyběhne nahoru ke schodům. Malfoy zůstane ve vstupní síni a vzteky nakopne dveře. Nikdy jsem ho neviděla tak rozzuřeného. Vlastně, nikdy jsem ho neviděla jiného, než klidného a spořádaného. Možná bych měla jít a uklidnit ho… ale chce to slyšet ode mě? Myslím tím, já jsem ta, která mu lhala. Ale můj mozek a mé nohy si dnes očividně nerozumí, protože vylezu z přístěnku na košťata a jdu k němu. Divné.

"Jak dlouho jsi tam byla?" vyjede Malfoy, jakmile mě spatří.

"Asi čtyři hodiny," pokrčím rameny. "Potřebovala jsem přemýšlet."

"…V přístěnku na košťata?" zeptá se Malfoy s pozvednutým obočím.

"Znáš lepší místo?"

Dívá se na mě, jako bych byla nějaká bláznivka. Ale předpokládám, že tak trochu bláznivá jsem. No, těžko se teď můžu popsat jako normální, že?

"Takže…" řekne Malfoy neohrabaně.

"Proč jsi právě lhal Dom, do hajzlu!" zeptám se bez obalu.

"Já nelhal!" protestuje.

"Řekl jsi mi, že s ní nejsi šťastný. Anebo to byly jen lži? Vsadím se, že lituješ všech těch keců o tom, jak mě máš rád, když jsem teď poškozené zboží."

"Weasleyová, ty jsi ten nejprotivnější člověk na světě!" vykřikne. "Přeju si, abych se s tebou nikdy nevyspal!"

"Tak to je vzájemné! Dokonce jsi nebyl ani dobrý!"

To ho tvrdě zasáhne. Na chvíli se zasekne, protože neví, co říct. Snažím se nesmát.

"To je jedno. Jako bys to ty mohla vědět!" vrátí mi.

"Co?" vykřiknu.

"Dom mi řekla, že jsi byla panna!"

"No, mně řekla, že ty jsi byl taky panic!" křičím.

"No…" breptá Malfoy. "Dobře! To aspoň vylučuje riskování pohlavních chorob!"

Chvíli na něj čumím, potom vybuchneme smíchy. Opravdu, náš smích se rozléhá po celé vstupní síni. Jako bychom už nevěděli co dál. Situace už nemůže být horší a my se jen smějeme! Nepředpokládala jsem, že by to mohlo probíhat takhle. Klukovi řeknu, že jsem těhotná a pak se díky tomu dobře nasmějeme! Jsem těhotná… ale aspoň nemáme chlamydie!

"Jsi idiot," směju se.

"My oba jsme idioti," namítne Malfoy a já souhlasně přikývnu.

"Co budeme dělat?" zeptám se, stále se pochechtávám a slzy mi stékají po tvářích – nejsem si jistá, jestli ze smutku nebo ze smíchu. Myslím, že z obojího.

"Myslel jsem, že chceš adopci?" zeptá se.

"Já… já nevím, co vlastně chci."

"Jen se nerozhodujme dnešní večer," řekne Malfoy jemně. "Jen… se na to vyspěme."

Já spala posledních pár týdnů. Je čas se vzbudit.

"Proč jsme to udělali?" povzdychnu si. "Co jsme si mysleli?"

Malfoy pokrčí rameny. Já také a vzpomínám.

***

Párty už byla zahájena, když jsem se, po prokletí Carla Blunta, mého expřítele, vrátila do společenské místnosti. Na nějakou zábavu jsem neměla náladu, ale hned jak mě James uviděl, dokolíbal se ke mně s extra panákem Ohnivé whisky v ruce.

"Napij se!"

"Nejsem plnoletá," namítla jsem.

"Jsou to mé narozeniny!" řekl James, jako by to byl důvod, abych pila, i když jsem nezletilá.

"A? Je mi jen šestnáct!"

"Nikdy se neodvážeš, Zrzko," řekl nezřetelně James. "S tím množství práce, kterou máš, se brzo dostaneš do hrobu!"

Protočila jsem oči a zdráhavě jsem se natáhla pro Ohnivou whisky, abych vyvrátila jeho slova.

"Vidíš? Umím se odvázat!"

Vypadal ohromeně.

"Skvělá práce, Zrzko!"

Zase se odkolíbal, aby si promluvil se sedmákem s tmavými vlasy, který seděl sám v rohu společenské místnosti. Já jsem se stále cítila trapně, protože se se mnou při večeři Carl veřejně rozešel a přišlo mi, že si o tom každý povídá. Nalila jsem si další Ohnivou whisky, rychle ji vypila a nalila si další.

"Zpomal, holka," uslyšela jsem za sebou Alův hlas. "Kolik jsi měla?"

"Tři," řekla jsem a ukázala dva prsty.

Vzal mi sklenici a postavil ji.

"Nikdy jsi nepila! Máš vůbec tušení, jak silné to je?"

"Tak silné jako tvůj obličej!" plácala jsem. Al nadzvihl obočí.

"Vypadáš jako Harry Potter," řeknu.

"Jasně, ty si myslíš, že to byl můj táta nebo tak něco," řekl Al sarkasticky. "Možná by sis měla jít lehnout."

"Ne! Já chci tancovat!" řekla jsem, i když nikdo jiný netancoval.

"Ztrapníš se!" protestoval Al.

"Když dáma chce tancovat, nech ji tancovat!" řekl Malfoy, který se právě objevil vedle Ala a položil si ruku okolo jeho ramen. Vypadal opravdu úžasně, na sobě měl černou košili a černé jeansy.

"Proč jsou Jamesovy akce vždycky plné opilých idiotů?" povzdychl si Al.

"Odvaž se, Ale!" smála jsem se.

"Jo, odvaž se, Pottere!" souhlasil Malfoy se svým roztomilým skotským přízvukem. "Proč nemůžeš být víc jako Rose?"

"Jo!" vykřiknu. "Nebo víc jako tady Scorpassus?"

"Jo!" řekl Malfoy nadšeně.

Al jen protočil oči a zanechal nás u stolku s pitím.

"Jsi hustá, když jsi opilá!" řekl Malfoy nezřetelně.

"Víš, co je hustější….funk!" vykřikla jsem.

"Přesně tak!" souhlasil Malfoy vážně.

"Není nic lepšího, než funk!" řekla jsem a trsala jsem na muziku.

"Souhlasím," řekl Malfoy. "Naprosto souhlasím."

"Zahraj funky, zlato!" zaječela jsem na něj.

"Dobře!"

Jen tam stál a krčil rameny. Oba dva jsme bezdůvodně dostali záchvat smíchu.

"Docela plácáme blbosti," zpozorovala jsem.

"Jsou to kvalitní blbosti, mylady," řekl Malfoy.

"Potřebuju si sednout," rozhodla jsem se, když se mi opravdu točila hlava. Došli jsme ke křeslům u krbu a vyhnali odtud pár prvňáků. Malfoy sebou hodil vedle mě a sesunul se dolů, takže jsme byli na stejné úrovni.

"Máš hnědé oči," poznamenal Malfoy.

"Tak jako ty," řekla jsem.

"Pětkrát hurá pro hnědé oči!"

Nakonec jsme pětkrát hurá neudělali – naše koordinace byla v tahu a my to po sedmi pokusech a šesti neúmyslných fackách vzdali.

"Nikdy jsi se mnou nemluvil," řekla jsem.

"Ale mluvil!" tvrdil. "V prvním ročníku, řekl jsem ti "ahoj," když mi tě Al představil! A myslím, že jsem ti řekl "s dovolením," když jsem se potřeboval dostat kolem tebe."

"Ale nikdy jsme spolu NEMLUVILI… jako skutečná konverzace… s tvým silným skotským přízvukem," mumlala jsem.

"A co máme teď?" zeptal se. "A se svým skotským přízvukem nic udělat nemůžu, vzhledem k tomu, že jsem Skot!"

"Myslím, že máš pravdu. Takže, jaké je potom tvé oblíbené hospodářské zvíře?" zeptala jsem se.

"Jednonohá kachna, samozřejmě," řekl, nesmál se, ale jeho oči svítily sarkasmem. "A co tvoje?"

"Čuňata," řekla jsem. "Protože je to srandovní slovo!"

"ČUŇATA!" zakřičel Malfoy a skupina čtvrťáků se na nás šokovaně podívala. "Ach, ne vy…"

Noc pokračovala v podobném stylu, plná naprosto bezduchých vtipů. Společenská místnost se brzo úplně vyprázdnila nebo lidé jen tak usnuli na podlaze. Nebyla jsem si jistá, ale mohlo být tak kolem druhé hodiny ranní. Dom byla na jednom z křesel, Chastity byla na podlaze vedle ní a Laura Phelpsová byla rozvalená na stole u okna. Ale Malfoy a já jsme byli stále vzhůru, hráli jsme hru "Nikdy jsem" se skoro prázdnou lahví Ohnivé whisky.

"Nikdy jsem… neměla sexuální představy o učiteli!" řekla jsem. Malfoy se nesměle ušklíbl a lokl si Ohnivé whisky.

"Fuj! Která?" smála jsem se.

"Changová," ušklíbl se.

"Changová? No to snad ne!"

"Dobře, jsem na řadě!" řekl. "Nikdy jsem… nepolíbil ani jednu kamarádku svých bratranců."

Nenapila jsem se, protože jsem nikdy nepolíbila kamaráda svých bratranců nebo sestřenic.

"Chceš to změnit?" usmál se.

Moje srdce se při jeho slovech rozbušilo nadšením. Díky pokročilému večeru mu vlasy jen tak ležely na hlavě a dělaly ho víc sexy, než kdy jindy. Která zatracená, zrzavá čarodějnice by ho nepolíbila? Naklonila jsem se, naše hlavy se natočili nalevo a naše rty se dotkly, nejprve jemně. Potom jsem ucítila jeho jazyk, jak hladil mé rty, jako by žádal o povolení. Ochotně jsem otevřela ústa. Ohledně kluků jsem moc zkušená nebyla, ale mohla jsem říct, že byl dobrý – opravdu dobrý. Jedna jeho ruka odpočívala na mém pasu, zatímco druhá mi jemně držela obličej. Moje srdce bláznilo – byl to pocit, který jsem nikdy předtím nepocítila. Má dlaň vklouzla do jeho a já ho navedla do mé prázdné ložnice.

Lehli jsme si na postel a dál se vášnivě líbali. Z nějakého důvodu jsem přesně věděla, co dělám. Možná za to mohla Ohnivá whisky. Možná to bylo přívalem touhy, kterou jsem zažívala. Ať to bylo cokoliv, cítila jsem vhodnou chvíli ke svléknutí košile Malfoyovi, zatímco on rozepínal mé jeansy. Dokonce jsem si ani neuvědomila, jak moc se klepu, ale Malfoy ano.

"Neměli bysme -" zašeptal, ale já mu přes rty položila prst.

"Chci to." zašeptala jsem nazpátek…

***

"Ehm, Weasleyová?" zeptá se Malfoy a vytrhne mě z mého denního snění.

"Hmm?"

"Posledních pár minut jsi jen koukala do blba," řekne s obavami.

"Já… bude lepší, když půjdu," řeknu. "Dobrou noc, Malfoyi."

Celou cestu do Nebelvírské věže utíkám, vzpomínky z Jamesovy oslavy jsou stále živé. Jen pomyšlení na to nutí mé srdce bušit jako o život. Nemyslela jsem si, že si to pamatuji až tak moc, ale když se soustředím na své myšlenky, stále si pamatuji jeho dotyky – to ve mně vyvolá chvění. Ale to je chtíč, jeden ze sedmi smrtelných hříchů. Jsem si jistá, že: "Být ulhanou mrchou a podvodnicí vůči vaší sestřenici," je mezi nimi také.

Když už o tom mluvíme, když se vrátím do ložnice, tak Dom sedí sama na posteli. Pláče do svého polštáře, ale přestane a vzhlédne, když přijdu. Nejprve jsem si myslela, že hledá svou hůlku, aby mě proklela, ale hledá jen kapesník a utírá si oči.

"Takže jsi zpátky," řekne roztřeseným hlasem.

"Podívej, Dom, je mi m -"

"Neříkej, že je ti to líto, protože mně je to jedno," řekne. Její oči jsou červené a opuchlé, tak jako jsou určitě ty moje.

"Jak jsi mi to mohla neříct?" vzlyká. "Myslela jsem si, že jsme víc, než jen sestřenice, Rose. Jsme nejlepší kamarádky!"

"Já vím," říkám a cítím se tak provinile, že se asi rozpláču. "Měla jsem ti to říct… ale Malfoy a já jsme měli pocit, že není potřeba někomu to říkat, protože jsme byli opilí, když se to stalo. Byla to jen jedna noc."

"Jo, a podívej se na výsledek."

Vážně přikývnu.

"Chtěla jsem ti říct, že jsem těhotná, opravdu chtěla."

"Tak proč jsi mi to potom neřekla? Není to tak, že bys neměla šanci. Jsme v jedné ložnici! Jedna druhou jsme viděly každý den o vánočních prázdninách!" křičí.

"Já vím," říkám. "Ale snažila jsem si to urovnat ve své hlavě předtím, než to řeknu ostatním. A potom, když jsem byla připravená ti to říct, jsi mi řekla, že chodíš s Mal- ehm, Scorpiusem."

"Mohla jsi mi to říct," říká tiše. "Pochopila bych to."

Jo, jasně – chápala by to asi tak jako táta.

"Je mi to líto, Dom, opravdu je," řeknu.

"Máš ho ráda? Scorpiuse?"

Její modré oči se vpíjí do těch mých, hledají pravdu. Pochybuji, že ji najde, když ji nemůžu najít ani já.

"Byla to jen jedna noc," říkám. "Sotva si to pamatuju."

To je taková lež.

"Ale Rose, vždycky jsi říkala, že tvoje poprvé bude speciální… proč jsi to udělala? Vždycky jsi byla tak citlivá," řekne Dom a kroutí hlavou.

"Ohnivá whisky," řeknu. "A byla jsem rozrušená z toho, jak se se mnou přede všemi Carl rozešel. Chtěla jsem útěchu, nebylo to z lásky – nebo, že bych ho měla ráda."

Dom si těžce povzdychne a začne si kousat nehet na palci.

"Stejně je to jedno," řekne. "Stejně teď už s Malfoyem nemůžu být."

Nadechnu se. Tohle je něco, co musím udělat.

"Podívej Dom, Malfoy má rád tebe, ne mě," říkám, přicházím k její posteli a sedám si vedle ní. "To dítě dám k adopci – za pár měsíců tohle skončí. Malfoy neudělal nic špatného, dobře? Takže… takže buď šťastná, Dom. Nenech mé chyby, aby ti zničily život, tak jako zničily ten můj."

Skepticky se na mě podívá a potom kývne.

"Asi máš pravdu," šeptá nejistě. "Možná jsem se s ním neměla rozcházet."

Když to slyším, tak se část mě cítí nešťastně. Část mě se cítí provinile, protože jsem zrovna své sestřenici řekla obrovskou lež.

A další má část cítí, že jsem právě udělala druhou největší chybu svého života.


11. HORŠÍ UŽ TO NEBUDE... VIĎTE?



Delicate

Překlad: Do_MuSh

Beta-reader: Ela

Autor: padfoot4ever

Banner: autorčin

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?chapterid=310571

Stav: souhlas s překladem

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  Do_MuSh. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

Slovo autora: Rose „Zrzka“ Weasleyová je těhotná. „Nejsem dostatečně stará na to, abych se stala matkou! Sotva vím, jak si zavázat tkaničky od bot, proboha!“ Snaží se vyrovnat s novinkami. „Už nikdy neopustím tuto koupelnu.“ Nevezme to ale moc dobře. „Můžu žít na zubní pastě a šampónu.“ V podstatě, ztratila rozum. Toto je její příběh.



11. KAPITOLA – HORŠÍ UŽ TO NEBUDE… VIĎTE?

Všem se vám moc omlouvám za pozdní dodání, ale školy je hodně, povinné kroužky a ještě trénovaní na soutěže, které se netýkají mi dávají celkem zabrat :D Snad se do příště polepším, ale nic nezaručuju… Jinak bych moc chtěla poděkovat všem, co mi zanechávají komentáře J

PS: Tahle fotka S.M. je nic moc, v další kapitolách je lepší

"Je to pravda?"

 "Kdo je otec?"

"Rose Weasleyová? Jako ta nebelvírská šprtka?"

"Není šance, abys ty byla těhotná – kdo by s tebou spal?!"

Tohle je pár z těch hezčích komentářů, které mě pronásledovaly celou sobotu. V neděli jsem zůstala za závěsy své postele, ale pondělí přišlo příliš brzy a já se musela vyhrabat ze své nory. To a navíc jsem měla hlad. Ke vzteku všech jsem přebíhala ze třídy do třídy se skloněnou hlavou a soustředěná na učivo. Celý den se mě žádný z učitelů na nic nezeptal a ani mě nenutil kouzlit - v podstatě jsem pro ně neviditelná. Samozřejmě, debilní bradavičtí studenti to tak vnímat nemůžou. Takhle divné pohledy se na mě neupíraly od doby, kdy jsem se ve druhém ročníku přivázala ke skleníkům na celé dva dny. (Víte, snažila jsem se zabránit špatnému zacházení s mandragorami a vzpomněla jsem si, jak máma založila Společnost pro podporu občanské a životní úrovně skřítků, když byla v Bradavicích, takže jsem se rozhodla založit si vlastní společnost. Jmenovala se Společnost pro podporu extra rovnosti mandragorám africkým – S.P.E.R.M.A. Používala jsem S.P.E.R.M.A odznaky a to všechno, ale lidé na mě koukali a smáli se, jako bych byla mimozemšťan nebo něco takového. Opravdu nechápu proč.)

V každém případě, dnes je úterý, a ačkoli jsem si už zvykla na škodolibý šepot, který koluje kolem, stále mě rozčiluje. Nikdo mě ale nedokáže nasrat tak jako Laura Phelpsová, která si šeptá se svou mrzimorskou kamarádkou. To kvůli ní máme já a James dnes večer trest. Je to její vlastní chyba, že jí teď z její ignorantské hlavy rostou rohy – to ona celé škole řekla, že jsem těhotná. To ona mě na chodbě nazvala: "Malfoyovou malou děvkou". Malfoyova malá děvka. Tak hnusně mi ještě nikdo nikdy neřekl. Není divu, že ji James proklel dřív, než jsem já dostala šanci. Všechno co jsem udělala já, bylo, že jsem na ni hodila můj nakousnutý banán.

V osm hodin míříme do kanceláře profesora Longbottoma. Očividně se cítí špatně, že nám udělil trest, protože se známe tak dobře, ale v popisu práce ředitele Nebelvírské koleje není nadržovat svým oblíbencům. Musíme se prohrabat složkami trestů z posledních šedesáti let a ujistit se, jestli jsou ve správném pořadí – vážně, proč nám rovnou nenakázal dívat se na schnoucí barvu? Bylo by to mnohem zajímavější. James a já pracujeme tiše, chybně založené tresty přendaváme do jiných složek. Ještě jsem pořád vzteklá kvůli tomu, co mi Phelpsová řekla a sním o ostříhání jejích vlasů a donucení ji je sníst.

"Ehm, Zrzko, jsi v pohodě?" zeptá se James, když náhodný kus lejstra hodím do složky.

"Je mi fajn," odseknu. "Je mi naprosto skvěle. Ani mi nemůže být líp."

"Právě jsi trest Henryho Lawsona dala do složky Michaela Pattersona," ukáže James.

"Vypadám snad, že mi na tom záleží?" zasyčím.

Ticho.

Pokračuju házením trestů do naprosto náhodných složek, aniž bych se dívala, co dělám. Každý student, který měl v posledních šedesáti letech trest, má složku v kázeňském kabinetě. To je hodně studentů. My musíme zajistit, aby každý trest byl pod správným jménem. Je to tak nudné, že se mi chce brečet.

"Jak to Al zvládá?" zeptám se po pár minutách.

Oba víme, že když je Al vyprovokovaný, jeho temperament se silně projeví. Občas je horší než James. A ten jeho pohled, který se mu v sobotu usadil na tváři jasně potvrdil, že je rozzuřený… ale ne na mě, na Malfoye. Od doby, co to vyšlo najevo, jsem si s ním o tom ještě neměla šanci promluvit.

"On…" začne James, " vypořádává se s tím svým vlastním způsobem."

To není dobré znamení.

"Možná bych si s ním měla promluvit," navrhnu.

"To asi není ten nejlepší nápad," řekne James rychle. "Dej mu čas, aby se zklidnil. Ještě je stále naštvaný kvůli… no, vždyť víš, že jsi spala s jeho nejlepším kamarádem. Myslím, že je to trochu divný…"

"Proč je to divný?"

"Protože Scorpius a Albus jsou jako bratři… někdy mám pocit, že jsou víc jako bratří, než já a Al."

"To není pravda," řeknu.

"No nevím… od té doby, co přišel do Bradavic, považuje Scorpiuse za svou rodinu, protože jsou oba ze Zmijozelu. Ale ty jsi jako naše sestra, Zrzko. Vždycky jsi byla. Jsme si s tebou bližší, než s kýmkoliv jiným… jen si myslím, že Al jen cítí velkou potřebu chránit tě. My oba. Věř mi, kdybys spala s mým nejlepším kámošem, dokopal bych ho až do Austrálie!"

Pousměji se. James je tak moc podobný strýci Harrymu. Dokonce tak teď i vypadá…nevím, možná je to tím jeho úšklebkem nebo tak něčím. I když všichni říkají, že vypadá jako teta Ginny (až na jeho havraní vlasy, samozřejmě), já jeho podobu mezi ním a jeho tátou vidím. Možná ne takovou podobu, jaká je mezi Harrym a Alem, ale pořád tam je. Má to ďábelské Potterovic kouzlo skloubené s Weasleyovskou nezbedností – jinými slovy je to hrozba, ale každý ho zbožňuje.

"Dostane se přes to," řekne James konejšivě. "Tak jako ti vypatlaní idioti, kteří na tebe čumí na chodbách."

"Díky, Jayi," řeknu.

Znovu jsme tiše pokračovali v práci. Asi o hodinu později jsem opravdu uvažovala o tom, že skočím z okna této kanceláře, která je v šestém patře. Dokud tedy nenajdu složku označenou "Sirius Black" a hned vedle složku "James Potter". Byly to dvě největší složky v celém kabinetě. Nemůžu si pomoct a sama pro sebe se usměju. Otevřu složku Siriuse Blacka.

Jméno: Sirius Black

Datum: 7. září 1971

Ročník: 1.

Kolej: Nebelvír

Trest: Úklid třídy Lektvarů

Udělený: profesorem Horaciem Křiklanem

Dozor: profesor Horacio Křiklan

Důvod trestu: Pan Black úmyslně hodil špatnou ingredienci do lektvaru Jamese Pottera, toto nedbalé chování vyústilo ztrátou obočí pana Pottera.

Nemůžu si pomoct a směji se. Otevírám složku Jamese Pottera a najdu podobný prohřešek.

Jméno: James Potter

Datum: 7. září 1971

Ročník: 1.

Kolej: Nebelvír

Trest: Úklid třídy Lektvarů

Udělený: profesorem Horaciem Křiklanem

Dozor: profesor Horacio Křiklan

Důvod trestu: Pan Potter úmyslně hodil špatnou ingredienci do lektvaru Siriuse Blacka a pan Black nyní hovoří pouze Trolštinou a Hudrovsky. Jeho znalost anglického jazyka bude muset být obnovena.

"Viděl jsi to?" směju se a podávám složky Jamesovi. Hlasitě se smál, když si pročítal tresty dvou mužů, po kterých se jmenuje, které museli během studia v Bradavicích snášet. Mohla jsem vidět obdiv vůči nim v Jamesových hnědých očích. Čtení trestů Jamese Pottera a Siriuse Blacka byla zábava – během sedmi let v Bradavicích měli víc jak tři sta trestů. Vypadá to, že během pátého, šestého a sedmého ročníku měli trest za porušování pravidel nejméně jednou do měsíce.

"Nechápu, jak s takovým otcem může být taťka takový dobrák," řekne James a projíždí si složku svého dědečka.

"Neřekla bych, že je až takový dobrák," ušklíbnu se a vytáhnu složku pojmenovanou "Harry Potter". James se zašklebí nazpět a složku mi vezme.

"No to snad ne!" směje se. "Páni, v pátém ročníku měl spoustu trestů od člověka jménem profesorka D. J. Umbridgeová… zajímalo by mě, za co si zasloužil tenhle…"

Objevím složku "Hermiona Grangerová". Je to jen malá složka, ale stejně, nemyslela jsem si, že máma vůbec někdy nějaký trest dostala.

James a já jsme se bavili prohlížením složek s tresty našich rodičů, tet a strýců. Je to vtipné, ale nemůžeme najít ani jeden patřící strýci Percymu. Strejda George a jeho dvojče Fred mají složky stejné velikosti jako Sirius Black a James Potter. Dokonce i teta Ginny má pár pěkných trestů ze svého času ve škole. Tátova složka je asi stejně velká jako složka strejdy Harryho, což byla celkem slušná velikost, ale ne tak velká jako složky Jamese Pottera a Siriuse Blacka.

O hodinu později se profesor Longbottom vrací zpět a řekne nám, že už můžeme odejít. Nevillovu kancelář opouštím s lepším pocitem, než když jsem sem přišla. Vidím ho, jak se pro sebe usmívá, když odcházím – jako by mi chtěl naznačit, že nejsem první člověk v naší rodině, který udělal chybu. Velká část mě se chce vrátit a obejmout ho, ale to by bylo naprosto nevhodné. A tak se jen rozpláču – taky by jste to udělali.

"Ježíši Kriste, Zrzko, co se stalo?" vykřikne James.

"N-N-Neville je zkrátka tak s-s-sladký!" vzlyknu. James zdvihne obočí udivený tím, jak si sakra můžu myslet, že chlap, který nám dal dvouhodinový trest může být "sladký". Dokonce se v pláči ani nemůžu zastavit… vážně, co se to děje? Od doby, co jsem zjistila, že jsem těhotná, jen řvu jako mimino – no, možná, že ‘mimino‘ není nejvhodnější slovo k přirovnání. Ale chápete mě.

Ve středu navštívím madam Pomfreyovou v nemocničním křídle. Na cestě sem si na mě pět lidí ukáže, šest lidí se chichotá, jeden řekne: "Je to opravdu pravda?" a skupinka zmijozelaček mě nazve děvkou. Vlastně to mohlo být horší. Do očí mi mohli zapíchnout rezavé hřebíky. Madam Pomfreyová se věnuje jednomu prvákovi s napuchlými prsty – vypadá to jako zranění od nějaké divné rostliny z Bylinkářství. Čekám dokud není hotová, než se k ní přiblížím.

"Slečno Weasleyová," řekne laskavě, určitě mě lituje. "Co pro vás mohu udělat?"

"Ehm," začnu, "můžu si s vámi promluvit ve vaší kanceláři?"

Dovede mě dovnitř a posadí mě na velmi pohodlnou červenou sametovou židli. V očekávání se na mě podívá.

"Zajímalo mě, jestli víte něco o adopci?" zeptám se.

Madam Pomfreyová na mě nadzdvihne obočí. Jestli se pokusí změnit mé rozhodnutí, budu na ni křičet. Pravděpodobně skončím na psychiatrickém oddělení u Sv. Munga, ale aspoň budu mezi svými. Přinejmenším mi nebudou říkat děvka a nebudou na mě čumět, jako bych byla z jiné planety. Upřímně, je to, jako bych byla jediná žena v historii, která otěhotněla.

"Adopce?" zeptá se mě madam Pomfreyová skepticky. "Jste si jistá, že jste si to promyslela?"

"Nemyslela jsem na nic jiného," řeknu pravdivě. "Jen by mě zajímalo, jak na to."

Madam Pomfreyová se začne hrabat ve svém šuplíku a vytáhne pár letáků. Podá mi je. První říká "Když jste těhotná", druhý "Těhotenství – vaše volba" a třetí "Radosti mateřství". Pozvracím se jí na stůl, jestli pouze zmíní slova "radosti" a "mateřství" v jedné větě. Vypadám snad radostí bez sebe?

"Máte možnosti Rose a jsem ráda, že je zvažujete všechny," říká Madam Pomfreyová laskavě. "Ale nenechte se ovlivnit řečmi hloupých dětí. Je to váš syn nebo dcera, o kom mluvíme."

"Ne, to není," řeknu tiše. "A nikdy nebylo. Jen to nosím. Biologie nic neznamená, když přijde na rodičovství. A já matka nejsem."

Madam Pomfreyová vypadá téměř zklamaně, když mě to slyší říkat. Ale je to pravda. Já nejsem matka. V podstatě, děti ani nemám ráda. Pamatuju si, když měla tetička Audrey Lucy – v té době mi bylo asi pět nebo šest, takže každý ode mě, jako od malé holčičky, očekával, že se k ní budu tulit a tohle všechno. Ale bohužel, ukázalo se, že jsem po tátovi zdědila víc než jen vlasy. Co se týče dětí, jsem velice neohrabaná a to nepočítám fakt, že jsem jako pětiletá byla hodně jako kluk, vzhledem k tomu, že jsem většinu svého času trávila s Jamesem, Fredem, Alem nebo Teddym. Mimina mě zkrátka nikdy nebrala.

Vezmu si letáky a opouštím nemocniční křídlo s úmyslem najít si prázdnou třídu na dělání úkolů, pryč od drbů a nechtěné pozornosti. Ale vypadá to, že každý bradavický student se potuluje po chodbách, aby měli dobrý výhled na Tu těhotnou Weasleyovic holku. Mrzimor, Havraspár, Zmijozel a Nebelvír – všichni se na chodbách zastavují a civí na mě. Vztek ve mně roste až nakonec – prasknu.

"Proč si nepořídíte zkurvenou fotku, ta vydrží dýl!" zakřičím. Všichni si přestanou šeptat. Některé holky se mému výbuchu hihňají a kluci se vystrašeně koukají dolů. Cítím, jak mě někdo vezme za ruku a bere pryč ze ztichlé, ale ještě stále zaplněné chodby.

Je to Al.

Vtáhne mě do prázdné učebny Přeměňování a já se ocitám ve vodopádu slz. Nevypadá to, že bych někdy měla přestat brečet. Až uvidím Lauru Phelpsovou, s potěšením jí vytrhám každičký vlas z její tupé hlavy!

"Neplač, Rose,"řekne Al rádoby utěšujícím hlasem.

"Můj život je v troskách, tak jak můžu NEPLAKAT?" ječím.

"Prostě se uklidni! Není to konec světa… tihle supi se jen živí tou trochou drbů v jejich jinak nudném životě." Řekne Al klidně.

"Neříkal bys to, kdybys ty byl ten, který čelí budoucímu rodičovství!" pláču.

Naprosto se zhroutím. Al mě zachytí před tím, než dopadnu na zem a těsně mě obejme. Je to trochu divné – Al mě nikdy neobjímá. Na objímání opravdu není. Ale teď mě objímá jsem-velký-ochranitelský-bratr způsobem – takovým způsobem, jakým jsem si přála, aby mě objal táta, když se to dozvěděl.

"Bude dobře, Rosie," řekne. "Bude dobře."

"Díky Ale," zamumlám, ačkoliv mu ani trochu nevěřím.

"Takže, ehm…jak se…jak se má Malfoy?" ptám se nervózně.

Al mě přestane objímat a vypadá hodně naštvaně. Mám bojovnou náladu, takže když začne křičet, budu schopná se postavit aspoň sama za sebe – jen opravdu doufám, že se na to nedostane. Al zavrtí hlavou.

"Nemluv o něm," řekne.

"To bude těžký," řeknu. "Tak nějak nosím jeho pulce."

"To si řekla moc hezky," řekne sarkasticky.

"Ale, nebuď na něj naštvaný. Je to tvůj nejlepší přítel…to, co jsme udělali bylo hloupé a nezodpovědné, teď za to platíme. Byla to moje chyba, tak jako jeho. Myslím, že teď tě bude potřebovat víc, než kdy jindy."

Na minutu ztichne, ale pak jeho výraz zjemní.

"Promiň," zamumlá. "Je to jen… jsi v podstatě má sestra, víš? Je to divný."

"Představ si, jak divné by bylo, kdyby se vyspal s tvojí skutečnou sestrou," řeknu, snažím se odlehčit situaci. Alovy oči se rozšíří šokem a vypadá, jako by se každou chvíli měl pozvracet.

"To…už…nikdy… neříkej," řekne zhnuseně.

"Promiň," řeknu a jen se uculím. Al se otřese.

"Díky za to, že jsi mě nevyškrtl ze svého života," říkám. "A za nezabití Malfoye a tím pádem za neskončení v Azkabanu a neodstartování řetězové reakce sebezničení celé naší rodiny."

Al vypadá trochu zmateně, ale stejně přikývne.

"Toho se neboj, Rose," usměje se. "Věci se dají do pořádku."

Mrkne na mě a nechá mě ve třídě samotnou. Občas se divím, čím jsem si zasloužila tak skvělou rodinu -  jindy mám pocit, že jsou mým prokletím už od narození. Tentokrát jsem to s nimi opravdu zkonila. Způsobila jsem rozchod mámy s tátou, jsem si pěkně jistá, že se se mnou Dom nebaví, dědeček Artur mě jistě chce pověsit, dát na skřipec a rozčtvrtit za to, že jsem spala s Malfoyem a Lily…

A sakra.

Úplně jsem zapomněla na chudáka Lily! Ona a Dom pravděpodobně udělaly voodoo panenku a v tuhle chvíli do ní píchají špendlíky. Ale opravdu jim to za vinu nedávám. Jsem ta největší mrcha na světě. Nebelvírské společenské místnosti jsem se vyhýbala každý den tohoto týdne. Většinu svého času jsem strávila v knihovně a do ložnice jsem se vracela hodně pozdě, až když už každý spal, takže jsem se vyhnula problémům. Opravdu nechci mluvit s Lily a co se týče Dom…no, rozešla se teda s Malfoyem, nebo ne? Co se vlastně starám?

Po rozhovoru s Alem se vracím do Nebelvírské společenské místnosti, abych čelila bouři. Nebo se aspoň chystám. Je tu Molly, zrovna tak jako Fred, James, Lily… a Dom. Dom ani nevzhlédne od knihy, když vejdu, ale já vím, že mě koutkem oka zahlédla, protože její obličej výrazně znervózněl. Lily se pokouší nevypadat rozrušeně, ale vede si hrozně. James se na mě podpořivě usměje a Fred vypadá hodně mrzutě. Je to Molly, kdo promluví první.

"Rose…proč jsi nám nic neřekla?" zeptá se.

"Prostě to nech být, Molly," řeknu unaveně.

"Jsme tvoje rodina!" řekne. "Mohla jsi nám to říct, vždyť to víš. Obzvlášť mně…jsem prefektka."

Ona je opravdu strašně podobná své hloupé matce, tetičce Audrey.

"Sklapni, Molly," vyštěknu. "To, že jsi zatracená prefektka neznamená, že dostaneš všechny odpovědi! Já jsem prefektka taky, pamatuješ?"

Vypadá šokovaně, ale mě je to upřímně jedno, já se kolem ní jen vyřítím nahoru do ložnice. Naštěstí je pokoj prázdný. Kdyby tu byla Laura Phelpsová, asi bych ji proměnila na zeleninu. Lehnu si na postel, zatáhnu kolem ní závěsy a začnu si číst letáky. Vlastně k jejich čtení nevidím ani žádný důvod. Moje mysl už je rozhodnutá – dítě dávám k adopci.

Když konečně přijde pátek, novinky ohledně mého těhotenství jsou stále čerstvé, ale už na mě tolik nečumí. Dom se mnou neprohodila ni slovo a Lily místnost opustí, kdykoliv do ní vstoupím já. Takže abych se vyhla všem těmhle nepříjemnostem, v páteční večer jdu do knihovny dělat úkoly – až takhle jsem nešťastná. Ale na cestě dolů do knihovny narazím na Jenny Wintersovou.

"Ahoj Rose," řekne laskavě. "Jak se máš?"

"Je mi fajn," zalžu. "A co ty?"

"Nemůžu si stěžovat," usměje se. "Ehm…slyšela jsem o tvé situaci."

Jasně, že o té zatracené situaci slyšela. Museli byste být hluchý, abyste o tom neslyšeli.

"Jo," řeknu mrzutě. "Potom si asi taky myslíš, že jsem jen hloupá děvka."´

"Ne!" protestuje. "Ne, to vůbec! My všichni děláme chyby! Každý, kdo ti říká děvko, je jen hrozný lhář a ty bys je neměla poslouchat, Rose!"

Hej, začínám tu holku mít ráda.

"Díky," řeknu.

"Myslím to vážně. Nevzdávej to. Myslím, že tím, co děláš, prokazuješ svou statečnost. Kdybych byla na tvém místě, pravděpodobně bych udělala něco praštěného, zamkla bych se v koupelně nebo bych bezmyšlenkovitě utekla ze země," směje se.

Ach Jenny, kdybys jen věděla.

Falešně se zasměju.

"Pokud bys potřebovala někoho, s kým by sis chtěla promluvit, jsem tady," řekne. "Nebudu tě soudit."

"Díky," usměju se na ni. "Víš, kromě mé tety Ginny jsi jediná osoba, která mi to řekla."

"No…od čeho jsou přátelé?"

Přátelé?

Nevím k čemu jsou, vzhledem k tomu, že žádné nemám. Ale jestli se mnou Jenny hodlá mluvit na veřejnosti, hádám, že nemám co namítat. A navíc, vypadá docela mile…

Přinejmenším mě neplánuje zavraždit. To je na přátelích vždycky milé.

Při návratu do společenské místnosti jsem šťastná, protože vím, že nejméně jeden člověk se tady o mě zajímá. Ale má dobrá nálada se vypaří, jakmile uvidím Lily s hlavou ponořenou v knize, jak sedí samotná u krbu. Vzhlédne, když vejdu a upřeně na mě kouká. Na tohle nemám náladu.

"Lily, byla bys tak hodná a křičela na mě, ať už to máme za sebou?" řeknu rozhořčeně.

"A co chceš, abych řekla? Jsi lhář a to je všechno."

"Lhář?" vykřiknu. "Dobře, tady máš pár upřímných faktů – Scorpius Malfoy je o víc než tři roky starší než ty! Chodí s Dom! Nikdy tě nebude mít rád, tak se pohni dál, Lily!"

A kurva.

Proč jsem to řekla? Proč jsem musela říct VŠECHNO, co jsem si myslela? Lily vypadá rozzuřeně – vypadá tak jako strejda Harry, když se rozčílí. A věřte mi, nechcete poznat špatnou stránku strýce Harryho, tak jako ji poznal James, když se jednou pokusil vyzkoušet kletbu Cruciatus na Alovi. Nebylo to pěkné.

"Nejsi nic jiného než mrcha, Rose! Myslela jsem si, že jsi jeden z těch snesitelnějších členů naší rodiny – udělala jsem pěknou chybu!"

Zabouchne knihu a uteče do své ložnice a skoro srazí Dom, která je zrovna na cestě dolů.

"Co to sakra bylo?" zeptá se Dom. Zakroutím hlavu a žuchnu sebou na židli. Přeji si, abych jen tak mohla zmizet.

"Myslela jsem si, že bych ti to měla říct," řekne Dom. "Malfoy a já jsme spolu…nerozcházíme se."

Moje srdce kleslo až na podlahu – kdyby to tak neudělalo.

"To je skvělé," řeknu, nutím se k úsměvu. "Jsem ráda, že jste to zvládli."

"Dobře," řekne. "Doufám, že s tím nemáš problém…protože se máme opravdu rádi."

Přikývnu. "Samozřejmě, že s tím nemám problém."

Slabě se usměje a odejde ze společenské místnosti, pravděpodobně navštívit Muže dne. Kdybych měla být ještě falešnější než teď, změnila bych se v panenku Barbie. Fakticky - "Samozřejmě, že mi nevadí, že ty, moje sestřenice a nejlepší kamarádka, chodíš se Scorpiusem Malfoyem, otcem mého dítěte, prvním člověkem, se kterým jsem se milovala, s klukem, kvůli kterému mám silně matoucí pocity, s klukem, díky kterému mé srdce buší rychleji, rychleji než to dokáže Teddy Lupin… a samozřejmě, nevadilo by mi, kdybys mě do hlavy švihla koštětem… protože věř mi, bolelo by to míň."


12.KAPITOLA ZNOVU SE NAUČIT ŽÍT



Delicate

Překlad: Do_MuSh

Beta-reader: Ela

Autor: padfoot4ever

Banner: autorčin

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?chapterid=311489

Stav: souhlas s překladem

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  Do_MuSh. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

Slovo autora: Rose „Zrzka“ Weasleyová je těhotná. „Nejsem dostatečně stará na to, abych se stala matkou! Sotva vím, jak si zavázat tkaničky od bot, proboha!“ Snaží se vyrovnat s novinkami. „Už nikdy neopustím tuto koupelnu.“ Nevezme to ale moc dobře. „Můžu žít na zubní pastě a šampónu.“ V podstatě, ztratila rozum. Toto je její příběh.



12.KAPITOLA ZNOVU SE NAUČIT ŽÍT

Drahý Teddy,¨

 Jak pokračují svatební přípravy? Nemůžu uvěřit, že je to skoro měsíc od doby, kdy jsme spolu mluvili naposledy. Povídání si s Tebou mi opravdu chybí a svého chování, když jsem se dozvěděla o vaší svatbě, opravdu lituji – co kdybychom zakopali válečnou sekeru? Z toho ticha mezi námi už pomalu blázním. Nesnesu, že vy oba, táta i Ty, mě ignorujete.

Nevím, jestli si slyšel o tom, jak to teď v Bradavicích chodí. Kdyby náhodou ne, zasvětím tě.

Zaprvé, jsem si jistá, že víš, že celá škola ví, že jsem těhotná. A to včetně Malfoye, který mě ignoruje od té doby, co jsem mu řekla, že dítě dávám k adopci. Nejen to, on a Dom jsou spolu víc, než kdy jindy, což je podle mě trochu divné, ale myslím, že pokud je ona šťastná, tak s tím nemám problém.

Máma teď žije v Prasinkách. Sem se přemisťuje každou chvíli, ale já se jí ze strachu, že se do mě bude pokoušet narvat další posilňující tablety z kyseliny listové, snažím co nejvíc schovat – tyhle mudlovské léky jsou zkrátka pro jednu holku až moc! Ale myslím, že je pěkné vědět, že se stará. Je to daleko víc, než co můžu říct o tátovi. Neviděla jsem ho, ani neslyšela od doby, co ho zavolali do školy, když vyšlo moje těhotenství najevo. Je to, jako by se mě zřekl a jsem si pěkně jistá, že je to důvod rozchodu mých rodičů.  V těchto dnech poslouchám ‚Papa don’t preach‘ od Madonny (http://www.youtube.com/watch?v=5N6KqgMj8o8) čím dál tím víc. Jsem tak blízko šílenství, že si na něj můžu i sáhnout!

Vypadá to, že jsem se v posledních týdnech sblížila s Jamesem a Alem tak moc, jak jsem si nikdy nemyslela, že je to možné. Samozřejmě, Lily je nakonec naprosto vzteklá – nenávidí mě, protože se jí Malfoy líbil a já jí náhodou řekla, že by ji nikdy neměl rád…moje chyba. Cítím se trochu blbě kvůli tomu, že si Al a Malfoy nejsou tak blízcí, jak bývali. V hodinách, kde je Nebelvír se Zmijozelem dohromady, Al sedí vedle mě, zatímco Dom sedí vedle Malfoye, protože se mezi sebou cítíme strašně nepříjemně. Je to hrozné – kdo by řekl, že pár minut sexu způsobí tolik problémů? (Ano, opravdu jsem řekla pár minut.)

Odešla jsem z famfrpálového týmu a nehraju ani náhradní zápas proti Zmijozelu, ať už je to kdykoliv. Nějaký páťák je náhradní brankář, takže mě zastoupí. Je pěkně nervózní – zbledne pokaždé, když mu to někdo připomene. Ale já vím, že to zvládne… protože jestli ne, James ho zabije.

Jen tak mimochodem, právě jsem si všimla, že většina tohoto dopisu je jen kupa nesmyslů. Přeji si, abych věděla, co mám říct, aby se věci mezi námi zlepšily – chybí mi naše rozhovory, Teddy. Přeji si, aby to bylo jako předtím, než jsem se rozhodla být nedospělou krávou a naříkat, že jsi mi neřekl o svém zasnoubení. Kamarádi?

Pozdravuj ode mě Victorii.

S láskou,

Rose

Není vtipné, jak ten čas letí, když se bavíte? No, "bavit se" je možná přehnané – ten čas letí, protože máte hlavu plnou těhotenství, školy, zmatku a napětí, že jste sotva zaregistrovali, že se leden už přehoupl a únor je v plném proudu. To bylo, dokud se James Potter nerozhodl připomenout mi, jaké období roku nastalo.

"Svatý Valentýn je už skoro tady!" řekne James a skočí na gauč vedle mě, zatímco se pokouším přečíst si svůj úkol do Lektvarů. "Komu letos dáš svou Valentýnku, Zrzečko?"

"Vsadím se, že právě v tuto chvíli čekají před Nebelvírskou věží tisíce mužů, aby mohli randit s Moby Dickem Bradavic," řeknu hořce.

"Kdo je Moby Dick?"

"Ta velryba… nikdy jsi nečetl o Moby Dickovi?" povzdechnu si.

"Jasně, že ne," zakření se James.

"Upřímně, umíš vůbec číst?"

"Samozřejmě…ale maminka mi pomáhá se slovy pro velké kluky."

Slabě se usměju a vrátím se ke čtení knihy Lektvarů. James mi ji vezme a k mému vzteku ji zaklapne.

"Přepracuješ se," řekne James. "A máma mi řekla, ať se ujistím, že relaxuješ… Takže, co si myslíš o Valentýnské párty?"

"Mám takový pocit, že na poslední párty jsem se propila až k noci plné sexu se Scorpiusem Malfoyem a nechtěně jsem otěhotněla – myslím, že si tu párty nechám ujít, díky."

Při zmínce ‚propilé noci plné sexu se Scorpiusem Malfoyem‘ udělá James znechucený obličej.

"No tak Zrzko, bude to zábava. Ujišťuju tě, že Phelpsová pozvaná nebude," prosí.

"Tohle je taky její společenská místnost," dohaduju se.

"No…V tom případě to nebude tady. Co třeba Komnata nejvyšší potřeby?"

"Dělej si, co chceš,“ vzdychnu. "Ale mě do toho netahej. Mohl bys mi teď vrátit mou učebnici Lektvarů?"

"Ale no tak, to už se nebudeš nikdy chtít bavit? Pamatuju si časy, kdy jsi se mnou a s Matthewsem vykrádala kuchyni a nechávala jsi zapálené hromádky s Hypogrifými hovínky před Kratiknotovou kanceláří…co se ti stalo?"

"Zaprvé," říkám, "zapálené hromádky hovínek byl TVŮJ nápad, ne můj, já jsem se tam ocitla jen náhodou. A pokud si správně pamatuješ, říkala jsem ti, ať to nedě - "

"Jo, ale smála ses, když jsme to udělali!"

"Zadruhé," pokračuju, bez ohledu na to, co právě řekl. "Do kuchyně jsem s tebou a Markem Matthewsem šla krást jen dvakrát - "

"Třikrát," opraví mě James.

"No a co…Říkáš to, jako bych byla nějakej vůdce záškodníků!"

"Podívej, všechno, co říkám je, že nemáš každej pátek sedět ve společenské místnosti s hlavou zabořenou v knížce jen proto, že jsi těhotná – pojď a bav se, dokud můžeš!" řekne James.

Ten kluk má pravdu. Za pár měsíců budu jako almara, sotva budu schopná vyjít schody do Nebelvírské věže, a už vůbec ne, jít na nějakou z Jamesových ne-moc-dobře-naplánovaných oslav.

"Proč chceš vlastně naplánovat Valentýnskou párty?" zeptám se. "Koho chceš oslnit?"

James se jen zakření a zaťuká si na svůj nos.

"Žádné otázky, žádné lži. Mimochodem, potřebuju tvoji pomoc s plánováním."

"Proč já?" zaskuhrám.

"Protože ty jsi pro tu práci jako stvořená. A navíc to tvoje myšlenky odežene od jistého blonďatého mizery."

"Moje myšlenky nejsou u jistého blonďatého mizery!" protestuju a cítím, jak červenám.

James nadzdvihne obočí.

"Dobře," řekne, ale očividně mi vůbec nevěří.

"Och, sklapni!" odseknu. "Naplánuju tvou hloupou párty. To ale neznamená, že tam půjdu."

"Jsi legenda, Zrzko Weasleyová, víš to?" řekne a prohrábne mi vlasy tak, jak to dělává strejda Harry.

"Víš, že moje jméno je Rose, že ano?"

"Zrzka na tebe sedí víc," pokrčí James rameny. "Chystám se tě opustit, drahá a milovaná sestřenko, mám nějaké, ehm, domácí úkoly."

Kdyby řekl, že se chystá letět na Mars na jednorožci, bylo by to víc uvěřitelné. Zdvihnu svoji knihu a vrátím se ke čtení o Zmenšovacích dryácích, ale jsem znovu přerušena. Tentokrát je to Mark Matthews, Jamesův kamarád.

"Ahoj Rose," řekne. "Co děláš?"

"Čtu si," řeknu chladně. "Očividně."

Nechtěla jsem to říct tak hnusně, ale v těhle dnech to je, jako by mě každej chtěl nasrat. Mark vypadá, že si mého chladu nevšímá a sedne si vedle mě tam, kde to před chvílí James opustil. Když jsem byla ve druhém ročníku, asi bych i zabila, jen aby si TEN Mark Matthews sedl vedle mě, koukal na mě těma velkýma modrýma očima  - teď si přeju, aby odešel.

"Takže, jak se teď vlastně máš? Mám na mysli celou tu věc se zbouchnutím."

Přísahám, jestli ten kluk řekne "zbouchnutí" ještě jednou, švihnu ho touhle pěkně tlustou knihou přes ksicht. I přesto, že má opravdu úžasný obličej…byla by škoda ho zničit. Možná mu jenom zlomím ruku, nebo tak něco.

"Jsem v pohodě," pokrčím rameny. "Znáš to, schovávám se tady."

"Skvělý," řekne Mark. "Jen mě zajímalo…šla bys se mnou v sobotu do Prasinek?"

Dobře, tohle jsem NEČEKALA. Vážně, kdo zve těhotnou holku na rande? To je trošku divný, ne? Ta dvanáctiletá holka na mě křičí, ať řeknu ano. Uznávám, že část mě říct ano chce. Mark je bezpochyby hezký, s těma nebesky modrýma očima a světle hnědými vlasy, které mu skvěle rámují obličej…ale stejně, není divné randit, když jste těhotná? Není proti tomu nějaké pravidlo?

"Dobře," řeknu. "Zní to skvěle."

Jsem opravdu tak neschopná říkat ne?

***

V sobotu je jak Valentýnská párty, tak výlet do Prasinek, takže v pátek začnu plánovat Jamesovu párty. James mě má na plánování svých párty vždycky, protože pokaždé, když přijde na organizaci, má absolutně zamlženo. On se jen postará o pozvánky. Jsem trochu blázen, když přijde na plánování. James očividně věděl, že pořádání té párty mi zažene myšlenky na trápení, protože když já něco plánuju, nedělám nic jiného.

Se svou plánovací složkou (Ano, mám plánovací složku – no a co?) jdu do knihovny, abych začala s přípravami. Dobře, nejprve základ – téma. Myslím, že téma téhle párty je jasné. Růžová! Vzhledem k tomu, že je Valentýn, všichni, včetně kluků na sobě musí mít růžovou. Zrovna teď jsem hrozně ráda, že tam nejdu – růžová se neskutečně tluče s mými vlasy. Taky jsem ráda, že ta párty bude v Komnatě nejvyšší potřeby – vyzdobení tak bude daleko snazší. Přemýšlím o balóncích ve tvaru srdce na každém stole (kterých bude asi dvacet, bílé a s růží jako ozdobou) a sentimentálních písničkách, které budou hrát celou dobu. Bude to nóbl párty…dokuď nepřijdou Jamesovi kámoši, nenalejou do punče alkohol a nepopraskají ty roztomilé balónky. Ale dokud se budu bavit plánováním, o tohle se nestarám!

"Čauky Rose!" uslyším hlas. Je to Jenny.

"Čau Jenny, právě plánuju Jamesovu Valentýnskou párty," řeknu jí.

"Jéé, můžu pomoct?" řekne nadšeně a sedne si vedle mě. "Al mě tam právě pozval. Jdeš taky?"

"Nemyslím si," řeknu, "Na párty nemám náladu."

Jenny přikývne.

"Rozumím," řekne, "ale možná by ti trocha zábavy prospěla." Dlouze se podívá na mé plány.

"Páni, tohle vypadá vážně skvěle! To všechno si vymyslela sama?"

"Jasně," říkám. "Plánování je můj život! No, očividně kromě těhotenství…"

Jenny se nervózně usměje. Opravdu bych měla přestat nutit lidi cítit se nepříjemně.

"Mimochodem, máš nějaké nápady?" zeptám se.

"Hmm…a co třeba Flaška?"zeptá se.

"Flaška?" zeptám se neurčitě. "Není nám dvanáct."

"Já vím," chichotá se Jenny, "ale mohla by to být sranda! Koneckonců, je přece Svatý Valentýn!"

"Možná…Jsem si jistá, že až budou opilí, budou pro," řeknu rozumně. "Dobrej nápad. Nějaké další?"

Jenny a já jsme se pár týdnů po tom, co každý zjistil, že jsem těhotná, staly dobrými kamarádkami. Pravděpodobně proto, že Dom tráví veškerý svůj čas s Malfoyem a i když s ním není, jsou mezi námi rozpaky. Myslím, že naše přátelství už nikdy nebude to, co bývalo. Lily na mě nepromluvila od doby, co jsem na ni vyletěla – ale myslím, že ji nemám co dávat za vinu. Byla jsem zkrátka mrcha. Ale Jenny se zdá, že při mně bude stát. Nevím proč…možná proto, že je s Alem a chce si ho udržet na té dobré straně. A i kdyby, jejího přátelství si cením. Je mnohem víc v pohodě, než jsem si myslela.

"Co třeba Rychlá rande pro nezadané lidi?"

"Jenny Wintersová, ty jsi génius."

***

V sobotu ráno vstanu pěkně pozdě a mířím si to dolů na snídani. Al sedí u nebelvírského stolu a Dom u toho zmijozelského – to je v poslední době normální. Al už v Malfoyově společnosti víc být nechce. Když James a Mark Matthews přijdou dolů na snídani, začnu se cítit nervózně. Na rande jsem nebyla už věky. Najednou jsem hrozně rozpačitá a doufám, že vypadám dobře. Mám na sobě džíny (které se teď stávají opravdu úzkými) a modrý svetr – dobře, vypadám jak zatracená čtyřicítka, ale co už.

"Ahoj Rose, připravená?" zeptá se Mark. Přikývnu – ach bože, jsem zatraceně nervózní.

"Ještě si pořád nejsem jistý, jestli jsem s tím srovnanej, Matthewsi," řekne James Markovi. "Myslím tím, je to moje malá sestřenice."

"Malá?" ušklíbnu se. "Jsem jen o osm měsíců mladší než ty!"

James mumlá něco nesouvislého a stále vypadá trochu naštvaně. Alovy oči vrhají pohledy ze mě na Marka – co je to s těmi Pottery? Proč si pořád musí hrát na zatracené hrdiny? Nechápou, že už jsem velká holka a umím se o sebe postarat sama?

V ranní poště dostanu dopis. Nejprve jsem nadšená, že by to mohl být dopis od Teddyho, ale rukopis je moc velký a s kudrlinkami, aby mohl být jeho.

Rose,

Slyšela jsem, že je dnes výlet do Prasinek a chtěla jsem vědět, jestli by ses u mě nezastavila okolo oběda? Chtěla bych tě vidět a je tu pár věcí, které musíme prodiskutovat.

Doufám, že se ti daří dobře.

S láskou,

Máma

Je to trochu krátký vzkaz, ale vím, že bych měla jít. Hej, možná bych mohla vyzvědět, proč se sakra budou s tátou rozvádět. Pochybuju, ale aspoň to zkusím. Mark a já se ani neobtěžujeme čekáním na všechny ostatní a zamíříme do Prasinek. Nejsme rozpačití, protože jsem kamarády už dlouhou dobu. No, možná ne přesně "kamarádi", ale pořád se tahá s Jamesem, takže jsem s ním hodněkrát mluvila.

Trapné to je jen jednou a to na cestě do Medového ráje, když narazíme na Dom a Malfoye. Drží se za ruce a já cítím, jak se mi kvůli jejich souznění zúží oči. Panebože, přestávají si povídat, ačkoliv vím, že ani jeden z nich tak nechtěl. Jako by chtěli být zdvořilí, protože jsem těhotná.

"Ahoj Rose," řekne Dom neochotně.

"Ahoj Dom," řeknu. "Nazdar Malfoyi."

"Čau," zamumlá Malfoy a dívá se na Marka. Potom na pár sekund nastane ticho.

"Ahoj," řekne Mark, snaží se prolomit to napětí.

"Takže…jste vy dva…" řekne Dom a zvědavě se dívá ze mě na Marka.

"Ach ne!" řeknu rychle. "Nejsme spolu."

Řekla jsem to trochu krutě. Doufám, že to Mark nepobral špatně. Malfoy hledí na Marka, který si prohlíží své boty, očividně se cítí nepříjemně. Já jen chci, aby se otevřela země a vcucla mě dovnitř – je to snad hodně?

Zkontroluji si hodinky a zjistím, že už je skoro jedna hodina, přišlo moje vysvobození.

"Ehm, musím jít k mámě," řeknu. "Potkáme se později u Taškáře, Marku."

Předtím, něž by mohl kdokoliv cokoliv říct, pospíchám dolů ulicí. Nejsem si úplně jistá, kde máma bydlí. Řekla mi, že je to za Prasečí hlavou, ale když se tam dostanu, nevidím žádné místo, které by vyhovovalo máminým standardům. Všechny budovy byly polorozpadlé – rozhodně ne mámin šálek čaje. Nedovedu si představit, co by tady pohledávala.

"Rose!"

Uvidím ji mávat na mě z jedné z těch postranních ulic mezi Prasečí hlavou a Chroptící chýší. Když se k ní dostanu blíž, vidím, že ten obrovský úsměv, který se usadil na její tváři, je neskutečně falešný. Vtáhne mě do pevného objetí a já ucítím tu známou vůni tělového krému, který jsem si vždycky s mámou spojovala. Je to tak uklidňující.

"Bála jsem se, že nepřijdeš," řekne.

"Ehm…Kde přesně bydlíš?" zeptám se a koukám kolem.

"Pojď za mnou."

Vede mě dolů ulicí, dokud nedojdeme k zrezivělým železným dveřím. Vezme si stejně zrezlý klíč a po chvíli tlačení se jí konečně podaří otevřít. Pár krys se při otevírání dveří rozprchne a donutí mě šokovaně vykřiknout. Máma lehce nadskočí, ale vypadá, že si zvykla.

"Tady bydlíš?" řeknu a ani se nesnažím skrýt zhnusení v mém hlase.

Vyšly jsme snad tisícovku schodů, než jsme se dostaly k dalším dveřím s číslem 40. Znovu to zabralo pár zatlačení, než se otevřely. Otevřely se do malého a zaprášeného obýváku bez nábytku, jen s krabicemi. Za obývacím pokojem vidím malou místnost, která má podle mě být kuchyně – je tam sporák. To místo je tmavé a pochmurné – dokonce i James by to nazval dírou a to jeho pokoj nepřipomíná nic jiného, než prasečinec. Vlastně, to je pro prasata urážka.

"Vím, že to není zrovna palác," řekne máma.

"Palác?" vykřiknu. "Definuj palác!"

"Ach, nepřeháněj," vzdychne si a jde do "kuchyně". Pro jednou ve svém životě NEPŘEHÁNÍM. Tohle místo je vlhké, temné a je tu vážně směšný odér….ne v tom dobrém slova smyslu. Jsem si pěkně jistá, že tu něco umřelo.

"Šálek čaje?" zeptá se máma.

"Ehm, ne, děkuji," řeknu. Nedokážu si představit, že bych tu mohla něco vypít. Jsem překvapená, že na tomhle místě teče voda.

"Takže mami," řeknu opatrně. "Proč jsi mě chtěla vidět?"

"To nemůže v sobotu odpoledne chtít matka vidět svou dceru, aniž by musela vysvětlovat důvod?" ptá se máma. Vrací se z 'kuchyně' do 'obývacího pokoje'. Pozvednu obočí.

"Takže, plánuješ, mě a Huga nechat v nevědomosti navždy?" ptám se. Není čas chodit kolem horké kaše.

"Rose ... nezačínej," říká máma rozhořčeně. "Když už to musíš vědět, chtěla jsem mluvit o tvé - ehm, situaci."

"Přála bych si, aby to lidé přestali tak nazývat! 'Malý problém', 'tvá situace' - tyhle pojmenování to neudělají méně reálnými - jsem těhotná! " křičím.

"Ano," říká maminka. "Já vím. A musíme si o tom promluvit, vyhýbaly jsme se tomu dlouho."

Spíš ona se vyhýbala. Pro mě je těžké se tomu vyhnout, když každý idiotský usmrkanec v Bradavicích mi to rád o přestávkách připomíná. Ale o tom máma samozřejmě neví, proč taky.

"Přemýšlela jsem," pokračuje máma. "Miminko se narodí v červenci, ano?"

"Jo."

"No ... můžeš se starat o dítě a na jeden rok přerušit Bradavice. Mohla by si sedmý ročník dokončit s Molly! To pak dítě může zůstat se mnou, protože už bude o něco starší - "

"Páni, zadrž trochu," přeruším ji. "Za prvé, neexistuje způsob, jak by kterékoliv dítě na této planetě mohlo žít na tomto místě - to jen tak mezi námi! Za druhé ... kdo říká, že to dítě budu vychovávat?"

"Nebudeš ho vychovávat?" ptá se máma a ignoruje mou poznámku o jejím novém bydlení.

"Dávám ho k adopci," řeknu, "a dodělám sedmý ročník s Alem a Dom. Vrátím svůj život do starých kolejí."

Chvíli nic neříká, ale nevypadá spokojeně.

"Kdy jsi se rozhodla?" zeptá se tiše.

"Přibližně ve stejnou dobu, kdy jste se s tátou rozhodli, že se rozvedete." odpovídám.

"Nikdy jsme neřekli, že se rozve -"

"Tak proč žiješ v popelnici, mami? Proč nejsi doma s tátou?"

"Tvůj otec a já…máme nějaké problémy, které musíme vyřešit. A on není zrovna otevřený o svých pocitech. Moc toho udělat nemůžu, pokud se mnou nebude komunikovat."

"Takže je to jeho chyba?" řeknu. "Mami, podvedl tě táta?"

Máma zavrtí hlavou, ale já si nejsem jistá, jestli jí to věřím.

"Je to něco, co se stalo už dávno," řekne. "Je to minulost. Nemluvme o tom."

"Ale pokud je to to, co tebe a tátu rozeštvalo -"

"Nerozcházíme se," trvá na svém máma. "Jen si dáváme pauzu – to je rozdíl."

Povzdychnu si.

"Jsi neuvěřitelná," vyprsknu. "Nemůžu uvěřit, že jsem byla tak naivní a myslela si, že když sem přijdu, dostanu nějaké pravdivé odpovědi. Odcházím."

"Prosím, nechoď," prosí máma.

"Mám se s někým setkat," řeknu, ačkoliv jsem Markovi řekla, že se potkáme až ve dvě a je teprve půl druhé. "Uvidíme se, mami."

Opustím její "byt", nebo jak tomu sakra chcete říkat a spěchám zpátky na hlavní ulici Prasinek. Vidím, jak Hugo se svými kamarády vychází 'Od džina v láhvi'. Když mě uvidí, jak se k nim ženu, řekne svým kamarádům, ať pokračují bez něj, že je dožene.

"Co se děje?" zeptá se. Teď, když jsem k němu blíž, vidím, že má na sobě černé tričko s kapelou "Metalojedi" vepředu a s obrázkem Temného znamení – pro Merlina, má nalíčené oční linky.

"Co to máš sakra na sobě?" řeknu a zapomenu na naše problémy. "Kristepane, máš make-up?"

"Co chceš?" zeptá se naštvaně.

"Už jsi viděl, kde máma bydlí?" zeptám se ho. "Myslím, že se naši rozchází už na dobro."

Hugo pokrčí rameny.

"Jako bych se staral," řekne. "Jsou to prostě idioti."

"Vím, že jsou," řeknu. "Ale myslela jsem si, že bys to chtěl vědět. Moje blbost, že jsem si myslela, že se staráš o něco jiného, než o rovnání svých vlasů."

"Když jsi zjistila, že jsi zbouchnutá, tak jsem se staral, nebo ne?" vyšplechne.

"Chceš medaili za to, že ses staral o sestru?" vyštěknu. "Jsi jen malej, nevděčnej pitomec!"

"No a co," řekne a snaží se znít drsně. "Stejně se chystám jít si píchnout piercing do obočí – pozdějc, kurva."

Kdo sakra říká 'Pozdějc, kurva'?

"Hugo Harry Weasley, zatraceně, okamžitě se sem vrať!" zakřičím na něj, když odchází ke svým přátelům.

"Problémy?"

Mark se objeví vedle mě. Asi mě viděl křičet jak bláznivou ženskou na celou ulici.

"Někdy si přeju, abych byla sirotek." povzdychnu si.

Mark přehodí kolem mých ramen ruku, jako velkej brácha a před tím, než mě navede do Patilovy cukrárny mě pořádně zmáčkne.

"Takže Marku," řeknu, když se rýpu v čokoládovém kousku muffinu, který mi koupil. "Proč jsi mě pozval do Prasinek?"

"Mohl bych ti to říct, ale potom bych tě musel zabít," zakření se na mě.

"No tak," usměju se. "Známe se šest let, dělali jsme nájezdy na kuchyni, tolikrát se poflakovali po nocích -"

"Dobře, dobře," připustí. "Pokud ti to řeknu, musíš mi slíbit, že se nenaštveš a…nezabiješ svého bratrance, dobře?"

"Kterého? Věř mi, jsem schopná je zabít všechny."

"No…neber si to špatně, Rose. Myslím, že si jedna z nejvíc v pohodě holek, které jsem potkal – myslím tím, jsi chytrá a vtipná… jsi prostě legenda, víš to?"

"Já vím," řeknu. "Přestaň mi lézt do zadku."

"Dobře…je to jen…od doby, co ta mrcha Laura Phelpsová prozradila, že jsi v tom -"

"Dík, žes to řekl tak jemně."

"- no, James si všiml, že jsi trochu v depresi."

Trochu v depresi? To je objev tisíciletí.

"Pokračuj," řeknu, začínám se čím dál tím víc obávat.

"A zeptal se mě, jestli bych tě nevzal do Prasinek."

"On ŘEKL, ať mě pozveš ven?" vykřiknu a přinutím tak lidi, aby se na nás otočili a čuměli. "Zakroutím mu tím jeho úzkým krkem!"

"Jen mě požádal, jestli bych to neudělal, aby ses cítila -"

"Abych se cítila jak? Jako ta největší lůza v Bradavicích?"

Ach ne, cítím, že se mi do očí derou slzy.

"Nejsi ta největší lůza v Bradavicích," říká Mark. "Co třeba ten havraspárský kluk, co jí své vlastní vlasy?"

"Dobře, jsem ten druhý největší outsider po Vlasatým Joeovi -"

"A co ten mrzimorák, který bere svého králíka každej den na procházku na vodítku kolem jezera?"

"Správně, takže jsem třetí největší -"

"A ten šilhavý ze Zmijozelu, kterej mluví se zdmi?"

"Dobře!" vykřiknu. "Jsem mezi desítkou největších trapáků ve škole!"

Mark tiše počítá na prstech.

"Řekl bych, že v první dvacítce," řekne a já na něj hodím kousek muffinu.

"James jen chtěl, aby ses cítila tak skvěle, jako jsi, Rose," řekne Mark.

"Donucením svého kamaráda, aby mě pozval na rande?"

"Ale no tak, bavíš se, nebo ne?" řekne.

"Asi."

"A donutila jsi Malfoye žárlit."

"Jasně – počkej, co?" vykřiknu.

Mark si jen usrkne ze svého kafe a vědoucně se na mě usměje.

"Nepokoušela jsem se donutit Malfoye žárlit!"

"Samozřejmě," poznamená sarkasticky. "Ale ať už ses pokoušela nebo ne – ten kluk žárlil."

"Ne, to teda ne!"

"No, nikdy mi nevěnoval víc ďábelských pohledů než dnes," říká Mark. "Pokud by pohledy mohly zabíjet, Malfoy by byl v Azkabanu."

Nic neříkám. Co bych mu na to mohla říct?

"Podívej, jsme přátelé, že?" zeptá se a já přikývnu. "Takže se mnou o těhle věcech můžeš mluvit. Přestaň se tvářit jako Panna Marie Sedmibolestná a bav se! Pojď na tu Valentýnskou párty, kterou plánuješ."

"Ani za nic." řeknu.

"Proč ne?"

"Protože to tam bude plné párů a já budu vypadat jako naprostý idiot!" namítnu.

"A? Můžeš jít se mnou – jako kamarádka, samozřejmě," dodá rychle. "A navíc, možná potřebuju, abys někoho donutila žárlit."

"Koho chceš donutit žárlit?" zeptám se nadšeně.

"Žádné otázky, žádné lži."

Nesnáším, když tohle říkají.


13. KAPITOLA AMORŮV HNĚV



Delicate

Překlad: Do_MuSh

Beta-reader: Ela

Autor: padfoot4ever

Banner: autorčin

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?chapterid=312538

Stav: souhlas s překladem

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  Do_MuSh. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

Slovo autora: Rose „Zrzka“ Weasleyová je těhotná. „Nejsem dostatečně stará na to, abych se stala matkou! Sotva vím, jak si zavázat tkaničky od bot, proboha!“ Snaží se vyrovnat s novinkami. „Už nikdy neopustím tuto koupelnu.“ Nevezme to ale moc dobře. „Můžu žít na zubní pastě a šampónu.“ V podstatě, ztratila rozum. Toto je její příběh.



13. KAPITOLA AMORŮV HNĚV

Do Bradavic se vracím před kýmkoliv jiným, abych mohla nachystat Jamesovu párty. Jenny něco nesouvisle žvatlá o Alovi, párty, jejích šatech na tu párty, o řetízku, který ji Al dal ke Sv. Valentýnu a tak. Slušně přikyvuji, ale opravdu neposlouchám. Mé myšlenky se točí okolo mámy a jejího špinavého bytu, táty a faktu, že je to bastard a okolo Huga a jeho nového piercingu – může to dítě být ještě pošahanější? Ne zrovna optimistické myšlenky, vím. Ale v těchto dnech na mém životě nic pozitivního není.

Ze své ložnice si vezmu ‘Plánovací složku‘ a plány si několikrát pročtu. Potom zamíříme do Komnaty nejvyšší potřeby. Silně se koncentruji na přesné detaily párty, zatímco třikrát procházím kolem stěny, mé čelo se samotným přemýšlením napne. Jenny je tak strašně nadšená, když se na stěně objeví dveře – je očividné, že ještě nikdy předtím v Komnatě nejvyšší potřeby nebyla. Vidíte, to je dobrá věc na tom mít Jamese Pottera za bratrance – znám každý koutek a tajné chodby tohoto hradu.

Komnata je přesně taková, jakou jsem si ji představovala. Je menší než ta, kterou jsme si vytvořili na Vánoční párty ve třetím ročníku, ale na tuhle přijde míň lidí – každý člověk v Bradavicích byl na té Vánoční. Není žádným překvapením, že nás chytili. James pak dostal trest na celý měsíc. Je tu kolem dvaceti bílých stolků, každý se čtyřmi židlemi. Každá židle má růžovou podušku a na každém stolku jsou balónky ve tvaru srdce. Stěny jsou pokryté různými růžovými a červenými materiály a plakáty hlásajícími "Šťastného Valentýna!"

Vzadu komnaty je obrovský prostor na zemi s červenými polštáři poskládanými v kruhu, kvůli flašce. Kolem zadní stěny bylo rozmístěno deset malých stolků také s židlemi na Rychlorandění. Na zdích jsou také repráky, které hrají hudbu, z kdo ví odkud.

"To je úžasné!" vydechne Jenny.

"Myslíš?" zeptám se nervózně. "Není to přehnané?"

"Rose, je to geniální! Tohle všechno jsi vymyslela sama?"

"Ty jsi pomáhala," řeknu skromně.

"Ale prosím tě," říká. "To všechno ty! Jsi si jistá, že nepůjdeš?"

"No…" řeknu. "Možná bych…"

"Pane Bože! Někdo tě pozval, že?" vykřikne a začne nadšeně poskakovat. Je jako štěně.

"Jenom Mark," odpovím nedbale.

"Mark Matthews? Páni Rose, on je kus!" řekne, to se jí vůbec nepodobá.

"Dobře, uklidni se holka, nepamatuješ si náhodou někoho, kdo se jmenuje Albus Potter?"

"Al ví, že ho miluju," pokrčí rameny a pak se plácne přes pusu, jako by to nechtěla říct nahlas.

"Ty co?" směju se tomu, jak se cítí trapně.

"Nemůžu uvěřit tomu, že jsem to řekla nahlas," řekne a schová si svůj hodně červený obličej v dlaních. "Prosím, neříkej mu to!"

"Neřeknu," řeknu, stále se směju. "Stejně si myslím, že to cítí stejně."

Vzhlédne a nemůže zamaskovat úsměv.

"O - opravdu?"

"Jasně," pokrčím rameny a narovnám prostírání na jednom ze stolků. "Měl tě rád už od druháku. Nerozbreč mě …s emocemi a tak se vyrovnávat neumím."

"Ach Rose, opravdu si myslíš, že mě miluje?" usměje se, oči se jí plní slzami štěstí.

"Co jsem právě řekla?"

"Ne," řekne a zakroutí hlavou. "Ne, on mě nemiluje. Proč by měl?"

Je ta holka normální?

"Protože jsi ta drobná, kudrnatá havraspárka, která nemá žádné chyby a je ta nejmilejší osoba v Bradavicích," říkám. "A kluci mají rádi milé holky, jako jsi ty."

"Myslíš?"

"Věř mi, jako jedna z těch ne-milých holek vím, co říkám."

"Jsi milá," řekne, ale nevypadá, že by si tím byla jistá.

"Přestaň mi líbat zadek, jen kvůli tomu, že chodíš s mým bratrancem…Vím, že nejsem milá a jsem s tím smířená," řeknu.

"Dobře…ale nejsi ne-milá, podle mého názoru."

Nejsem, ale stejně přikývnu.

Když přijdu do pokoje, jsou tu jen Chastity a Laura, Dom se ještě nevrátila z Prasinek. Přestanou mluvit ve chvíli, kdy vejdu. Chastity se na mě laskavě usměje a Laura po mně střelí zlomyslným pohledem.

"Ahoj Rose," řekne Chastity. "Jdeš večer na párty?"

"Samozřejmě, že ne," odpoví Laura místo mě. "Kdo by chtěl jít s ? Je těhotná!"

"Sklapni, Lauro," povzdychne si Chastity.

"Vlastně tam jdu," řeknu pyšně. "S Markem Matthewsem."

Výraz na Lauřině tváři je k nezaplacení. Její pusa je šokem otevřená dokořán.

"To je skvělé!" řekne Chastity.

"Co?" vyprskne Laura. "Jak sakra může vzít Mark Matthews tebe? Copak jsi těhotná i s ním?"

"Vím, že to pro tebe musí být velká novinka," řeknu povýšeným tónem. "Ale nemůžeš být těhotná, zatímco už těhotná jsi."

Zabralo to pár vteřin, než to pochopila.

"No a co, jsi děvka."

"Nemusíš být děvka, abys byla těhotná," řeknu.

"Jasně, to bys ty potom musela mít okolo padesáti dětí," řekne Chastity. Směju se a plácnu si s ní.

"Pche, mrchy," vyplivne. "Stejně jste jen pár outsiderů. A je mi jedno, jestli jdeš s Markem Matthewsem…Já jdu s Jamesem Potterem."

Odkráčí z ložnice a zabouchne za sebou dveře.

"Lže, viď?" zeptám se Chastity, která si prohlíží své ruce. "Chas, řekni, že lže!"

"Ehm, pozval ji včera," řekne rychle.

"CO? Potom, co jí proklel na chodbě? Po tom všem, co udělala?"

"Vím," řekne Chastity. "Taky jsem si myslela, že je to divný."

"Zabiju tu malou krysu!" zaječím a vyběhnu z pokoje. Seběhnu schody a zamířím naproti do chlapeckých ložnic. Když objevím dveře s nápisem "Sedmý ročník", vběhnu dovnitř bez zaklepání. Jsou tu Mark a Fred a oba nadskočí překvapením, když mě uvidí.

"KDE JE?" ječím.

"Kde je kdo?" zeptá se Fred, který vypadá trochu vystrašeně.

"Kde je, DO PRDELE, Potter?"

Oba dva ukážou na koupelnu.

"Pottere!" zakřičím, buším na dveře. "Zakryj se, jdu dovnitř!"

Dveře se rozletí. James je u umyvadla, holí se a má jen malý ručník obmotaný kolem pasu. Chňapnu ho za mokré vlasy a vyvedu ven z koupelny. Ječí jako malá holka a zároveň se snaží udržet si ručník a Fred s Markem mají záchvat smíchu.

"Co to sakra děláš?" vykřikne.

"Laura Phelpsová?" ječím. "LAURA PHELPSOVÁ? Ze všech holek v Bradavicích sis vybral JI?"

"Au," řekne James, jeho hlava je podivně zkroucená, protože ho pořád držím za vlasy. "Podívej, věci se mají tak, že  -AU!"

Chytla jsem jeho vlasy pevněji, protože dostatečně netrpí.

"Vzdávám se!" vykřikne. "Prosím! Nenuť mě si sundat ten ručník a použít ho jako bílou vlajku!"

Pustím jeho vlasy.

"Jsi malej, mizernej podrazák, víš to Pottere?"

"Zrzko, no tak, vždyť ji nežádám o ruku!"

"Ty VÍŠ, jak moc ji nenávidím, Jamesi!"

"Věcí se mění!" křičí. "Je mi líto, že to cítíš takhle…"

"Drž hubu!" vykřiknu a praštím ho zezadu přes hlavu. "Nemůžu uvěřit, že jsem naplánovala tvou hloupou, zkurvenou párty! Jsi sobecký blbec a vždycky jsi byl!"

Vystřelím z jejich ložnice a vrátím se do své. Vypadá to, že mezitím, co jsem šla do chlapeckých ložnic, vytáhla svého bratrance z koupelny, vykřičela si na něj hlasivky a vrátila se do svého pokoje, tak se Dom stihla vrátit z Prasinek. V tuto chvíli se mi do očí derou slzy vzteku.

"Co se stalo?" zeptá se Dom starostlivě.

"James Potter se stal!" vykřiknu. "Dokážeš uvěřit tomu, že na Valentýnskou párty jde s Phelpsovou?"

"No to snad ne!" vydechne Dom. "Ale…James ji nenávidí!"

"To jsem si taky myslela, ale očividně ne!"

Spadnu na postel a obličej si schovám v dlaních.

"James je James, " řekne Dom rozumně. "Vždyť víš, jaký je – místo mozku používá ptáka, tak jako všichni kluci."

Nemůžu si pomoct, ale zasměju se. Dom mě vždycky dokáže rozesmát. To mi chybělo.

"Chlapi jsou idioti," povzdychnu si.

"Amen, sestro."

Dom a já se na párty připravujeme společně – je to jako za starých časů. Povídáme si, smějeme se, ale pořád je tu ten problém s Malfoyem, který mezi námi vězí jako obrovský slon v pokoji. Ale žádná z nás to nevytahuje – asi je to tak lepší. Mám na sobě své nejnovější džíny  - ve skutečnosti nejsou tak nové, mám je od léta. Nakupování opravdu nemám ráda. Jsou značně užší než kdysi. Moje růžové tričko na mě přiléhá zejména v oblasti břicha – jak jsem si mohla nevšimnout, že tak tloustnu?

"Ta párty možná nebyla tak dobrý nápad," řeknu a koukám se na svůj odraz v zrcadle.

"Vypadáš dobře, Rose," řekne Dom. Jí se to lehce říká. Ona ve své riflové mini sukni a úzkém růžovém tričku vypadá naprosto úchvatně… chce se mi kvůli ní plakat. Je tak vysoká – řekla bych, že má skoro 180cm – a hubená a její hedvábné vlasy jí sahají až dolů na záda. Já zkoušela okolo šesti rovnacích kouzel před tím, než vypadaly aspoň z poloviny tak pěkně.

Prohrabávám se skříní a hledám nějaký jiný kus růžového oblečení, ale nic nemám, tak jsem odsouzená k tomu, abych na sobě měla tohle obtažené tričko. Přehodím si přes něj svůj světle růžový svetr. Když přijdu dolů, Mark na mě čeká ve společenské místnosti, na sobě má džíny a růžové triko s nápisem "Frankie Says Relax" vepředu.

"Pěkné tričko," řeknu výsměšně.

"Hele, je hezčí než to tvoje starý," říká, ukazuje na mé tmavě růžové obtažené triko.

Do Komnaty nejvyšší potřeby míříme aniž bychom počkali na Jamese. Kdybychom čekali, byla bych zodpovědná za smrt svého bratrance. Když přijdeme, je komnata skoro plná. První člověk, kterého si všimnu, je Malfoy. Na sobě má džíny, růžovou košili, nedopnutou a přes ni přehozené černé sako. Přesto, jak moc to nechci říct, musím uznat, že vypadá skvěle.

"Ať ti nevypadnou oči," řekne Mark. "Je to na tobě strašně vidět!"

"Co je na mě vidět?" zeptám se nevinně.

"Že by sis s Malfoyem nejradši znova užila, teď a tady v Komnatě nejvyšší potřeby!"

Díky tomu si Mark vyslouží silný pohlavek. U jednoho ze stolků uvidím Jenny a Ala. Jenny má na sobě rozkošné růžové šaty, zatímco Al, tak jako Malfoy, růžovou košili. Je to velmi světlá růžová - vlastně je to prakticky bílá. Jenny vyskočí a obejme mě a Al na mě kývne na pozdrav.

"Neuvěříš, koho sebou má James," řeknu.

"Lauru Phelpsovou?" zeptá se Al. "Jo, já vím."

"A to ses ho nepokusil zastavit?" vykřiknu.

"A odkdy poslouchá mě?" řekne Al, přikrčí se pod mým vztekem.

"Přísahám, pokud se ten kluk dožije devatenácti, bude to zázrak!"

Komnata se zaplňuje rychle. James musel pozvat každého studenta ve škole, včetně těch ze Zmijozelu. Vidím Lily, jak sedí s Roxanne na opačné straně místnosti. Zachytím její pohled a slabě se na ni usměju, Lily se ale znechuceně odvrátí. Očividně mi nikdy nehodlá odpustit. Dom bere velmi nabručeně vypadajícího Malfoye na taneční parket a on jí jen neochotně vyhoví. Já se podívám jinam, snažím se zkrotit tu žárlivou příšeru ve mně

"Co si zatančit?" zeptá se Mark, ale je to spíš návrh, než otázka.

"Nesnáším tancování," povím mu. "Neumím to!"

"A?" řekne. "Nechceš snad donutit svého kluka žárlit?"

"Není to můj kluk!" protestuju. "A nechci nikoho donutit žárlit!"

"No jistě!"

Vezme mě za ruku a vede na parket. Z pokoušení se o tanec se nakonec vyklube zábava. Naštěstí hraje rychlá píseň a my jsme jeden horší než druhý – lidé musí uskakovat jako o život, jak kolem sebe mlátíme rukama a nohama. Ale smějeme se, dokud neublížíme i sami sobě. V jednu chvíli si všimnu, že se nám směje i Dom, ale Malfoy má svůj obvyklý nicneříkající výraz. Ten kluk mě štve.

Tak rychle, jako se rychlá píseň změní na pomalou, mě Mark otočí a pošle mě k někomu jinému, zatímco on vezme za ruku Dom a začne s ní pomalu tancovat. Usměje se a nic nenamítá. A protože mě vesmír nenávidí, Mark mě neposlal k nikomu jinému, než k Malfoyovi. Asi se cítí nepříjemně – opravdu, vypadá, jako by chtěl proklít sám sebe. Ale potom uvidí Dom s Markem, jak spolu tancují, takže jen pokrčí rameny, vezme mě za ruku…a tančíme.

"Takže…" řeknu rozpačitě. Jsem hrozná v situacích, které jsou nějakým způsobem emocionální, romantické nebo citlivé.

"Ehm, jo."

A Malfoy očividně není lepší.

A tak tančíme v tichosti. Nejprve je to příjemné. Ze všech sil se pokouším nemyslet na to, co se děje a ignorovat Marka, který se na mě pořád protivně ksichtí. Ale potom se Malfoy rozhodne přerušit to ticho a zničit tak mírumilovné pohupování se.

"Nemyslíš si, že je divné randit, když jsi těhotná?" zeptá se nedbalým tónem.

"Nemyslíš si, že je divné, že kluk, se kterým údajně randím, tančí s tvou přítelkyní?" oplatím mu.

"Takže spolu nechodíte?"

"Co ti je do toho?" vztekám se. "To není sakra tvoje věc. Pokud můžeš randit ty, pak můžu i já."

"Jen jsem se ptal, Weasleyová."

"A jak jsem řekla, není to tvoje věc, Malfoyi, tak si nech svoje otázky pro sebe."

"Prostě sklapni a tancuj," povzdechne si.

"Neříkej mi, co mám dělat!" řeknu rozhořčeně, ale on mě ignoruje a pevněji mě sevře okolo pasu.

"Nevím, proč se s tebou obtěžuju, Rose Weasleyová, " povzdechne si.

"Ty se se mnou neobtěžuješ," řeknu chladně. "Nemáš ani zasrané ponětí o tom, co se děje v mém životě."

"No, je těžké to vědět, když mě pořád od sebe odháníš a utíkáš ode mě na chodbách. "

"Jo, když si chceš promluvit o mě, tobě a Dom a celém tom podělaném milostném trojúhelníku," šeptám zuřivě, aby mě Dom neslyšela. "Zeptal ses mě někdy na ranní nevolnost? Chtěl jsi někdy vidět první snímek z ultrazvuku? Všiml sis někdy, že vypadám a cítím se jako zasraná velryba? Ne, samozřejmě, že ne, protože jsi tolik vtáhnutý do svého vlastního světa a svého ubohého, malého, milostného života!"

"M - máš fotku z ultrazvuku?"

"Ano," řeknu a odtáhnu se od něj. "Ale pochybuju, že bys ji chtěl vidět – nakonec, je to to, co ti odpírá skvělé místo na Ministerstvu, ne? Můj "fakan"! Ale nemusíš se obávat, Malfoyi, tvůj pohodlný život zůstane ničím nerušen, nedělej si starosti. Jsi sobecká krysa, víš to? Typický zasraný Zmijozel."

Vypadal ohromený mým neurvalým výbuchem, ale já se vyřítím pryč, takže nemůže říct ani ň. Al a Jenny jsou teď na tanečním parketu, takže s ní mluvit nemůžu, Dom a Mark spolu stále tancují, James a Laura se muchlují v rohu (doufám, že se zalknou slinami toho druhého), Molly kecá s nějakým klukem u stolků z Rychlorande, Lucy hraje flašku s ostatníma prvákama a druhákama. Roxanne tančí s Lysandrem Scamanderem, zatímco Lily sedí u stolu sama se založenýma rukama. Dokonce i Hugo a jeho emo/Gothik/cokoliv to, do prdele, jsou kamarádi, jsou spárovaní a tančí spolu, včetně mladšího bratra Dom, Louise, který skončil s o hodně vyšší holkou z pátého ročníku a nevypadá tím moc nadšený. Nevím ani kde je Fred, ale jsem si pěkně jistá, že on a James jsou zodpovědní za skupinu opilých čtvrťáků – zase trochu přiostřili nealkoholické Máslové ležáky.

Opouštím Komnatu nejvyšší potřeby a divím se, proč jsem sem vůbec šla. Předtím než odbočím směrem k Nebelvírské věži, uslyším velmi nervózní hlas a zastavím.

"A-a-ahoj Lily…ne…Lily! Jak se máš? Ne…tady jsi Lily!...Slečno Potterová, jak se máte tohoto příjemného Valentýnského dne?"

Ten mlhavý, melancholický hlas bych poznala všude, ačkoliv je vyšší, než jsem zvyklá. Otočím se.

"Ahoj Lorcane," řeknu.

Lorcan Scamander nadskočí a rychle se otočí od zdi, do které mluvil. Strašně se začervená – je divné vidět ho, jak se červená. Ale myslím, že Lorcan byl vždycky ten stydlivější z dvojčat. Není tak otevřený jako jeho máma Lenka nebo jeho bratr Lysander. Lorcan je víc jako jeho otec Rolf.

"Ahoj Rose," řekne rychle. "Krásný den – ehm, myslím noc, nebo ne? Užíváš si párty? Nebo spíš užívala sis párty, měl bych říct, protože na párty už očividně nejsi…hmm, zajímavá část roku, den Sv. Valentýna. Slyšel jsem, že Amorové jsou tento rok opravdu nepříjemní – věděla jsi, že oproti obvyklému přesvědčení, nejsou Amorové ta milovaná, romantická stvoření, za která jsme je považovali, ale ďáblové, kteří střílejí vášní zapálené šípy-"

"Lorcane!" vykřiknu, když se zastaví, aby se nadechnul. "Stačí!"

Nervózně si odkašle.

"Proč nejsi na večírku?" zeptám se ho.

"Nevím," pokrčí rameny. "Všichni mají nějakého partnera, nemám nikoho s kým bych se spároval."

Přeju si, aby neříkal věci, jako tyhle. Nutí mě to cítit se trapně.

"No…Lily je taky sama. Možná by s tebou mohla tancovat ona?" navrhnu a on nabere tmavý odstín červené a zamumlá něco neslyšitelného.

"No tak," řeknu pro podporu. "Jsem si jistá, že by s tebou tančit chtěla."

"Ne…nemyslím si," řekne. "Myslím, že právě budu mít večerku."

"Ale je jen devět třicet," poukážu.

"Ach ano, měl bych se vrátit do společenské místnosti před tím, než se vzbudí noční škrkny," řekne.

"Lorcane, kolikrát už jsem ti říkala, že věci jako škrkny, noční škrkny, vánoční škrkny nebo škrkny Sv. Patrika nejsou," řeknu podrážděně.

"Matka říká - "

"To je jedno," řeknu, nechci poslouchat co přesně Lenka Scamanderová řekla, protože bych tu byla celou noc. "Jen se vrať dovnitř a bav se. Nejsou tu žádné valentýnské škrkny, ne?" pokouším se vtipkovat.

"Ne, ale tradiční "Andílci" spojení se Sv. Valentýnem jsou Amorové, a jak jsem říkal, tento rok jsou opravdu nepříjemní…"

Ten kluk se připravuje na další kázání, tak ho vezmu za paži a nasměruju zpátky do Komnaty nejvyšší potřeby. Lily sedí u svého stolu sama a kouše si nehty.

"Jdi a dělej jí společnost," řeknu. "Vypadá znuděně."

Lorcan přikývne, zhluboka se nadechne a jde za Lily. Dívám se, jak ukáže na místo vedle ní, ona jen pokrčí rameny a on si sedá. Po pár minutách vypadá, že ji rozveselil, protože si spolu povídají a smějí se. Na druhé straně spolu už Dom a Mark přestali tančit a ona je zpět s Malfoyem. James sedí u stolu s Alem a Jenny, s rukou obmotanou kolem Laury Phelpsové. Cítím se tak zrazená, že Al a Jenny sedí u jednoho stolu s tou mrchu, že můžu cítit, jak se mi vaří krev a moje uši rudnou vzteky. Proč se tyhle věci vždycky dějí jenom mně? Proč já nemůžu být ta, která tančí nebo se objímá s nějakým klukem? Proč já musím být ta, co platí za svoje chyby, když ostatní nijak nepoznamenají?

V tu chvíli mě opustí všechna má Granger-skost a zůstanu pouze s Weasleyovskou nerozvážností. Přistoupím k Markovi, který je u stolu a lije do sebe Ohnivou whisky, vezmu jeho hlavu a prudce ho políbím na rty. Potom, po pár okamžicích, se odtrhnu a uteču z místnosti – ale ne před tím, než si všimnu Malfoyova zamračení.

***

Mark byl v šoku. Z Komnaty nejvyšší potřeby mě následoval opravdu znepokojený, něco pro něj neobvyklého.

"To nebylo součástí plánu," poznamenal.

"Já vím," řeknu. "Improvizovala jsem."

"Aha," přikývne. "Takže…to byla…jen…improvizace?"

"Přesně tak."

"No, ale pokud to chceš vědět, fungovalo to," mrkne na mě Mark. "Malfoy vypadá připravený vraždit."

"Doufám, že někoho zavraždí a pak skončí v Azkabanu, kam všichni zatracení Malfoyovi patří!" řeknu, zním přesně jako táta. Mark vypadá mým výlevem šokovaný, ale oba víme, že jsem to nemyslela vážně.

"Ale…myslím, že James je připravený mě zabít," dodá Mark a vypadá opravdu znepokojeně.

"Pokud ho nezabiju dřív," zamumlám. "Je mi z nich všech zkrátka zle."

Mark mě obejme a já jsem tak ráda, že mezi námi nejsou žádné rozpaky po tom, co jsem se na něj vrhla. Abych řekla pravdu, pro Malfoye, Jenny a Ala to bylo velmi špatné načasování, aby právě vyšli z Komnaty nejvyšší potřeby, ale oni tak bohužel udělali. Já a Mark od sebe rychle odskočíme, ale je moc pozdě. Malfoy vypadá pobouřeně, zatímco Jenny a Al jen zapadli zpátky dovnitř. Mark se rozhodl, že já a Malfoy potřebujeme nějaký čas pro sebe (ačkoliv to byla ta poslední věc, co jsem chtěla), takže odešel taky.

"To byl opravdu žalostný pokus donutit mě žárlit, Weaslyová," řekne Malfoy nenuceně.

"No, to je dobře, protože jsem se o to nepokoušela," zalžu.

Protivně se zašklebí.

"Tím jsem si jist," přikývne. "Víš o tom, že jsi hrozná lhářka?"

"Věděl jsi, že hrozně líbáš?" odpovím mu dětinsky.

"Skvělý stěr," řekne sarkasticky. "Předpokládám, že to je důvod, proč já mám přítelkyni a ty se vrháš na kamaráda svého bratrance, abys donutila lidi žárlit."

"Jsi bastard," odseknu. "Prostě zkolabuj a umři a udělej nám tím všem laskavost!"

"Ouu, začínají nám pracovat hormony?"

"Myslela jsem si, že se o tobě táta mýlí," řeknu," ale teď vidím, že jsi skutečný syn Draca Malfoye a vnuk Luciuse Malfoye. Vlastně mě celkem trýzní fakt, že jsem částečně zodpovědná za to, že na svět přivedu dalšího Malfoye."

Vím, že začínám být osobní – možná jsem zašla příliš daleko.

"Lepší než být dcerou mudlovské šmejdky a Weasleyho," zamumlá, ale vypadá, že toho okamžitě zalitoval. Přehnal to.

"Podívej, Rose, já - "

"Jak se sakra může Al kamarádit s takovým čůrákem, jako jsi ty?" vypálím. "Moje máma možná může být to, co ty nazýváš "mudlovskou šmejdkou", ale aspoň nebyla Smrtijed, který zabil nevinné lidi. Jsi pyšný na to, kdo je tvůj otec?"

"Nemyslel jsem - "

"Prostě vypadni," odseknu a jdu pryč.

Takže, teď jsem v ložnici a plánuju smrt Malfoye a Jamese. No, možná ne jejich smrt – ale přinejmenším je chci aspoň na týden dostat do nemocničního křídla. Mé myšlenky jsou vyrušeny klepáním na okno. Je to sova s dopisem přivázaným k noze. Otevřu okno, odvážu dopis a nechám sovu vrátit se do Sovince.

Rosie,

Nevíš, jak jsem rád, že si se ozvala. Harry mi řekl, co se stalo s Laurou Phelpsovou – kdybych tam byl, asi bych ji proklel. Vím, že máš moji knihu Příručka kouzelných slov a zaklínadel, takže otoč na stranu 77 (myslím), napsal jsem tam skvělou kletbu, díky které naroste lidem do deseti sekund bradka – zkus to, je to úžasné!

Co se týče adopce – jsi si jistá, že sis to pořádně promyslela? Vážně, nejspíš budeš trochu rozladěná a tak, takže nedělej žádná ukvapená rozhodnutí. Nechtěj udělat něco, čeho pak budeš litovat. Vždycky jsi byla rozumná, Rosie, vím, že se rozhodneš správně.

Mimochodem, tvých rodičů mi je opravdu líto. Harry a Ginny se opravdu snaží o to, aby spolu zase mluvili. Nemyslím si, že tohle je konec Rona a Hermiony – mají zkrátka krizové období. A jak ty víš, tvůj táta tě MÁ rád. Vím, že se chová jako rozmazlený fracek, ale smíří se s tím, slibuju.

Jsem rád, že ty, Al a James táhnete za jeden provaz, ale nezapomínejte na Dom a Scorpiuse. Tohle snáší asi stejně špatně, jako vy všichni. Pro Dom to musí být zvláštní, mít sestřenicí, která je těhotná s jejím přítelem! Nenaštvi se, ale nemyslím si, že jste se měli kvůli tomuhle rozhádat. A k Lily, potýká se jen se školní láskou – vyroste z toho.

Jsem rád, že jsi byla ta lepší osoba a napsalas mi jako první. Už se nebudeme hádat, dobře? Mimochodem, Vic chce, abys byla družičkou na naší svatbě (která je v dubnu – vím, že je to brzo, ale to je zase jiný příběh). Byl bych rád, kdybys tam byla.

Odepiš brzy,

S láskou,

Teddy

Ten dopis jsem četla znova a znova. Mám ho zpátky. Vím, že se žení, ale já budu mít mimino, takže je to asi jedno. Je mi jedno, kdy ta zatracená svatba je, protože mít ženatého Teddyho je lepší než mít žádného Teddyho. Právě zjišťuji, že jsem byla pěkně sobecká, když jsem mu poslala ten hloupý dopis – měla bych být kvůli němu šťastná, jako opravdový přítel. Teď vím, jak se cítí, protože jsem s ním zacházela tak, jako Lily teď zachází se mnou – jako malá, hloupě zamilovaná školačka.

*SCORPIUS*

Před návratem do sklepení se neobtěžuju s čekáním na Ala. Ne, že by se mnou stejně chtěl mluvit. Myslím si, že mě tím mlčením bude trestat ještě tak dva týdny nebo tak – to je dostatečně dlouhá doba na to, aby mi odpustil, že jsem spal s jeho sestřenicí, ne?

Jeho sestřenice.

Stejně, co má za problém? Myslí si, že se všechno točí kolem ní, přestože je jen sarkastická malá…malá…nevím, co je. No, jednu věc vím, a to, že je těhotná a je to moje chyba.

Opravdu jsem to nečekal. Jsem až po krk v hovnech. Můj život skončil. Pokaždé, když pomyslím na to, že je se mnou Rose Weasleyová těhotná, jsem tak vystrašený, že se mi chce omdlít.

Neměl jsem to dělat.

Dělat co, slyším se vás ptát? No, tisíc věcí. Za prvé, neměl jsem se opít a vyspat se s Rose Weasleyovou. Pravda, měl jsem ji rád už od prvního ročníku, ale opravdu, oplodnit opilou holku není zrovna ta správná cesta, jak o ni usilovat. Ale já jsem si vždycky dělal všechno svým vlastním způsobem. Například, zeptal jsem se Dom, jestli by se mnou chodila, aby Rose žárlila – to se mi pěkně vrátilo.

Když přišlo na holky, byl jsem vždycky nafoukaný a sebevědomý. Myslím ale, že arogance je u Malfoyů očekávaná. Ale kdo ví, kdy ta zatracená karma hlídkuje? Nemyslím si, že jsem někdy udělal něco tak špatného, abych si tohle všechno zasloužil. Pravda, můj děda zabil plno nevinných lidí a táta se pokusil zabít Albuse Brumbála. A jistě, moje prateta Bellatrix byla šílená vražedkyně, která zabila vlastního bratrance, Siriuse Blacka. A možná v mé rodině byli v posledních pár stoletích čistokrevní, mocí -pojašení blázni, ale technicky vzato, já všechny ty problémy nenadělal.

I když jsem využil Dominique Weasleyovou. Není to tak, že bych ji neměl rád – hele, její babička byla přece víla! Je to jedna z nejúžasnějších holek na škole, i když má občas vlkodlačí sklony (není dobré ji políbit při úplňku, vím to z vlastní zkušenosti). Ale na Rose je něco, díky čemuž tak trochu blázním pokaždé, když jsem kolem ní. Je jiná než ostatní holky. Říká, co si myslí a je jí jedno, co si o tom lidi budou myslet. To je to, co se mi na ní vždycky líbilo. A taky mě to dokáže neskutečně vytočit.

Spadnu zpátky do postele. Pěkně tu mrzne, ale to ve zmijozelských sklepeních vždycky. Je to, jako by si mysleli, že tu čistou krev máme, aby nás zahřála, takže nepotřebujeme žádné TEPLO, ani nic takového. Salazar Zmijozel byl tak trochu zabedněnej, když tak o tom přemýšlím. Podle mě, jediný důvod proč jsem ve Zmijozelu je ten, protože ve Zmijozelu jsou "ambiciózní" (a mazaní a ďábelští a sadističtí bastardi, ale tohle vynechejme). To je důvod, proč je Al Potter ve Zmijozelu také. Víme, co chceme a jdeme si za tím.

Chci Rose. Chci, aby se přestala chovat tak nedospěle a přestala mluvit o té blbosti s adopcí. Chci, aby přestala líbat Marka Matthewse. Je mi úplně jedno, jak moc pohádkový je! Myslím tím, kdybych byl holka nebo gay, URČITĚ bych chtěl Matthewse, ale želbohu mám penis a zalíbení v děvčatech. Namlouvám si, že to udělala, aby mě přinutila žárlit, ale vypadala, že mě zatvrzele nesnáší.

Al se do ložnice vrátí chvíli po mně. Předpokládám, že doprovodil Jenny do Havraspárské věže. Taky bych Dom doprovodil, kdyby neměla Jamese a Freda, kteří šli s ní, takže by asi ani nechtěla, abych šel s nimi. Zavrčí, asi jako pozdrav, potom se vysleče a zaleze do postele bez jediného slova.

"Užil sis večer?" zeptám se opatrně a doufám, že to bude zase starý Al.

"Jo, asi jo," zamrmlá.

Potom tu nastane na pár minut ticho. Vím, že nespí, protože ještě nechrápe. Žádný z dalších dvou kluků se ještě nevrátil. Myslím, že to jsou v pohodě kluci. Briggs je trochu natvrdlej, ale je hustej. Parkinson je syn Pansy Parkinsnové, buldoku podobné ženské, která se nikdy nevdala, takže máme celkem slušnou zábavu z pokřikování "Tvá máma je coura!". Je to sranda – zrudne tak, že vypadá jako rajče – opravdu. Vlastně, jeho matka je coura. V posledních dvou letech měla nejméně dvacet přítelů. A byla striptérka.

"Ale," začnu, "…kdybys byl holka nebo gay, líbil by se ti Mark Matthews?"

Al se na chvilku zarazí a pak vybuchne smíchy.

"Scorpe, ty jsi den ode dne divnější," povzdychne si. "Ale asi jo. A když už jsme u toho, toho kluka z Nebelvíru, Jasona Slopera, bys o chladné noci z postele taky nevyhodil."

"Taky fakt," souhlasím.

Několik dalších minut zůstaneme potichu.

"Je mi to líto, kámo," řeknu.

"Já vím," odpoví strnule. Taky zkrátka nesnášíte trapné omluvy? "Zapomeňme na to…zakopeme válečnou sekeru, ne?"

"Zakopeme válečnou sekeru," zopakuju.

Akorát, že ve skutečnosti ji nezakopáváme. Kdybych se s Rose jen vyspal, mohli bychom říct "zakopeme válečnou sekeru, nic se nestalo". Ale ono se stalo a není co zakopávat.

"A co Kyle Boot?" zeptá se Al.

"Moc namakanej," odpovím. "Při objetí by tě mohl umačkat."

"Jo," souhlasí Al, "navíc je populární, takže asi bude dost podvádět."

"Jason Patterson z Mrzimoru je asi ideální," řeknu.

"Jasně!" shodne se se mnou Al. "Má ty nejmodřejší oči."

"Jo, a je to skvělej odrážeč."

"A nepodvedl by."

"Nikdy."

"Scorpe?"

"Ano Ale?"

"Myslím, že jsme v Komnatě nejvyšší potřeby nechali koule."

"Kamaráde, právě jsem myslel na to samý."

*ROSE*

Po Valentýnské párty vstává každý pozdě. Hodně lidí se hloupě ušklíbá, ale já chodím kolem s mimořádně tvrdým obličejem, jako bych na každého, kdo by na mě promluvil, měla začít řvát jak utrhnutá ze řetězu. Většinu dne zůstanu ve společenské místnosti a dělám domácí úkoly a okatě ignoruju Jamese s Laurou Phelpsovou. James mě asi ignoruje taky, když o tom tak přemýšlím – myslím, že je naštvaný, protože jsem políbila Marka. Dom je většinu dne venku s Malfoyem, ale už se ani nestarám, po jeho včerejším výstupu a faktu, že mou mámu nazval mudlovskou šmejdkou. Idiot.

"Ehm, Rose?"

Lily se objeví u mého stolu a já od své eseje z Lektvarů vzhlédnu poprvé v této hodině. Vypadá nervózně a své dlouhé vlasy si obtáčí okolo ukazováčku.

"Ahoj," řeknu, překvapená, že se mnou mluví a zabijácky na mě nehledí.

"Můžu?" zeptá se, ukazuje na židli vedle mě. Odsunu ji a poklepu na ni, ona si sedne a usměje se na mě. Chyběla mi.

"Co pro tebe můžu udělat?"

"Jen se ti chci omluvit," povzdychne si Lily. "Vím, že jsem kvůli Scorpiusovi byla jako malé dítě. Není to tak, že bys udělala něco špatného."

"Omlouvám se za to, co jsem řekla," řeknu. "Byla jsem mrcha. Kamarádky?"

"Kamarádky," zašklebí se jako její táta. "A …díky, že sis promluvila s Lorcanem…"

Strašně se začervená.

"Žádný problém," mrknu na ni. "Je to hodný kluk. Jen potřebuje postrčit správným směrem."

"Jo….je to hodný kluk," řekne vzdáleně.

"Kdo mohl tušit, že jeden ze Scamandrovic dvojčat donutí nezničitelnou Lily Potterovou červenat se," ušklíbnu se.

"Já se nečervenám!" protestuje a začervená se ještě víc.

***

Následující dny jsme na tom s Lily lépe než kdy před tím. Ačkoliv pořád nemluvím s Jamesem (tak jako on se mnou), Dom a já jsme zase nejlepšími kamarádkami a dokonce i Al má lepší náladu. Život se stal mnohem snesitelnějším. Dom mě v těhotenství podporuje a dokonce chtěla vidět i fotku z ultrazvuku. Řekla "ááách" když jsem jí to ukázala, ale pochybuju, že viděla víc než já nebo Hugo. Myslím, že mi možná tajně osnuje smrt – vážně, kdo může být tak šťastný pro někoho, kdo čeká mimino s jejím klukem?

Hugo se nicméně stává čím dál tím víc nesnesitelnějším. Své světle hnědé vlasy si obarvil uhlově černou a nejenže má propíchnuté obočí, teď už i ret. A taky říká, že jakmile dovrší sedmnáctin, nechá si na zápěstí vytetovat temné znamení. Upřímně, ten kluk je občas fakt pitomý. Nemyslím si, že chápe, že temné znamení je památka utrpení, kterým si naši rodiče a prarodiče prošli, ale spíš, že je to módní doplněk. Koneckonců, James přišel na poslední Hallowenskou párty převlečený za Voldemorta. Jeden blbější než druhý.

Takže to vypadá, že smír se už blíží. Myslím, že největší překvapení přišlo po Přeměňování v pondělí po Valentýnské párty. Malfoy se zdržel ve třídě a Dom pospíchala na Bylinkářství, aniž by na mě počkala. Vypadal trochu ostýchavě a z čisté umíněnosti jsem prošla kolem něj s hlavou vztyčenou. Malfoy mě následoval ze třídy a musel utíkat, aby se mnou udržel krok.

"Weasleyová, zadrž!"

Nezastavovala jsem se.

"No tak, budeš se mnou aspoň mluvit?" prosil.

"Proč, abys urážel mě a mou rodinu znovu?" vyšplechla jsem a tím porušila svého bobříka mlčení.

"Podívej, omlouvám se. Oba dva jsme řekli věci, které jsme nemysleli vážně."

"Já je myslela vážně," odsekla jsem. "Jsi arogantní, idiocký, sobecký - "

"Jo, to už jsi říkala," přerušil mě. "Ale mohli bychom začít od začátku?"

Najednou jsem se zastavila, takže malá prvňačka, která šla za mnou, do mě narazila a spadla dozadu. Malfoy se ušklíbl a pomohl jí, ona utekla ke schodům a strašně se červenala. Já na něj čuměla.

"Měla by ses přestat mračit, zůstane ti to," posmíval se Malfoy.

"Sklapni."

"Dobře, ale vážně, myslím, že bychom měli skoncovat tohle…ať je to, co je to. Nemůžeme na sebe pořád jen držkovat."

"Proč ne? Nedělá mi problémy nenávidět tě," odsekla jsem.

"Omlouvám se za to, co jsem řekl o tvé mamce," pokrčil rameny. "Ale být kreténem tak nějak sounáleží s tím být Malfoy, tak jako mít zrzavý vlasy s tím být Weasley."

"Takže tím mi chceš říct, že tohle dítě," ukázala jsem na svoje břicho, "bude zrzavej kretén?"

"Mohl by být blonďák," pokrčí rameny. "Ale pointa je, že jsem nemyslel vážně, co jsem řekl. A myslím si, že bysme měli být přátelé."

Nadzdvihla jsem obočí.

"Opravdu si myslíš, že můžeme být přátelé?" zeptala jsem se skepticky.

"Myslím, že bychom to měli zkusit," pokrčil rameny.

Na chvíli jsem si ho prohlížela, snažila se zjistit, jestli to myslí vážně nebo ne. Vypadal vážně. Napřáhla jsem svou dlaň.

"Dobře, přátelé," řekla jsem.

"Přátelé," usmál se a potřásl mou nabídnutou rukou.


14. KAPITOLA ZEPTEJ SE SVÉ MATKY



Delicate

Překlad: Do_MuSh

Beta-reader: Ela

Autor: padfoot4ever

Banner: autorčin

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?chapterid=313650

Stav: souhlas s překladem

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  Do_MuSh. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

Slovo autora: Rose „Zrzka“ Weasleyová je těhotná. „Nejsem dostatečně stará na to, abych se stala matkou! Sotva vím, jak si zavázat tkaničky od bot, proboha!“ Snaží se vyrovnat s novinkami. „Už nikdy neopustím tuto koupelnu.“ Nevezme to ale moc dobře. „Můžu žít na zubní pastě a šampónu.“ V podstatě, ztratila rozum. Toto je její příběh.



14. KAPITOLA ZEPTEJ SE SVÉ MATKY

Kamarádit se s Malfoyem je snazší, než jsem zprvu očekávala. Své pocity ohledně jeho kontroluji (ať už jsou jakékoliv) a už můžu být blízko něj s Dom. Al a Malfoy jsou zase kamarádi a Dom s Jenny si očividně rozumí hned od seznámení. Můj život by byl blízko dokonalému, kdyby moji rodiče zapomněli na svou pýchu a jeden na druhého mluvili. Ach, a kdyby se James rozešel s Laurou Phelpsovou – už spolu randí dva týdny, což znamená, že jsem s ním dva týdny nepromluvila. Ale myslím, že nemůžu mít všechno.

Dnes se koná přeložený zápas Nebelvíru proti Zmijozelu. Wood se mohl zbláznit, že přeložení trvalo tak dlouho. Většina hráčů měla tresty, hodiny přemisťování nebo hodiny Bylinkářství navíc nebo už od ledna sobotní výlety do Prasinek, takže teď, prvního března, má zápas konečně své místo. James vybral nějakého páťáka, aby mě nahradil jako brankáře. Je zvláštní jít se dívat na famfrpálový zápas, když hraje Nebelvír. Cítím se trochu vynechaná. Ale určitě se necítím ani z půlky tak vynechaná, jako se musí cítit Laura Phelpsová – má zakázáno chodit na všechny famfrpálové zápasy až do konce sedmého ročníku.

Jenny sedí se mnou a s Lily na nebelvírských tribunách. Jenny a Lily zuřivě tleskají, když na hřiště vyletí zmijozelský tým. Prvně jsem zmatená, že Lily, Nebelvírka, tleská, ale potom si všimnu Lorcana Scamandera, který dělá kolečko nad hřištěm se svou odrážečkou v ruce. Jenny tleská a usmívá se na Ala, stojícího stále na zemi. Přiletí nebelvírský tým a James s Alem si potřesou rukama, potom se také vznesou do vzduchu. Po pár momentech je těžké rozeznat, kdo je kdo – jsou to jen zelené a červené šmouhy.

"Studenti, vítejte na obnoveném, očekávaně napínavém utkání Nebelvíru proti Zmijozelu! První zápas v lednu byl zrušen kvůli – ehm – problémům brankářky…ale, ehm, nyní jsme tady, v sobotu prvního března kvůli, podle očekávání, nejlepšímu utkání této sezóny -"

"Sakra!" vykřiknu a Jenny s Lily nadskočí kvůli mému náhlému výlevu. "Je prvního března?!"

"Rose, jsi v pořádku?" Lily vypadá opravdu znepokojeně.

"Táta má narozeniny!" plácnu se do čela. "Úplně jsem na to zapomněla! Za chvíli jsem zpátky!"

Odběhnu před tím, než mohly cokoli říct. Když opustím famfrpálové hřiště, uvažuji o tom, že bych šla do sovince a poslala mu dopis, ale vím, že by ho nikdy nedostal včas. Zamířím zpět do školy a vyběhnu do Nebelvírské věže. Vezmu pytlík s Letaxovým práškem pro případ nouze, který mám v kufru a odletaxuji svou hlavu do našeho domu. Do výhledu se mi dostane náš obývací pokoj – ach Merline, je tam větší bordel než kdykoliv předtím. Jsou tu prázdné plechovky od piva, rozházené všude okolo, odložené krabice od pizzy a trochu nedojedeného jídla na podlaze – máma by dostala infarkt, kdyby to viděla. Ale přece jenom, tohle místo vypadá jako zatracený Buckinghamský palác v porovnání s tím, v čem žije máma.

Táta spí v křesle, chrápe a neví o světě. Vlasy si od doby, co jsem ho viděla naposledy, nenechal ostříhat, takže mu teď zaclánějí v očích a spadají až na záda. Vypadá opravdu uboze.

"Tati?" zavolám.

Ani se nepohne.

"Tati?" řeknu hlasitěji.

Nic.

"TATI?"

Nemůže být…mrtvý?

Ne, odkdy mrtví lidé chrápou?

"RONALDE WEASLEY!" zaječím a zním jako máma.
"Co - co se děje?" zakoktá, když vyskočí. Divoce se rozhlíží kolem, dokud neuvidí mou hlavu trčet z krbu.

"Rose," zívne. "Jsi v pořádku?"

"Je mi fajn."

"Co tu děláš v tuhle dobu?" podívá se na své hodinky.

"Myslíš ve dvanáct v poledne?" protočím oči. "Jen jsem ti chtěla popřát všechno nejlepší k narozeninám."

Na chvíli vypadá zmateně.

"Moje narozeniny jsou až v sobotu," řekne.

"Je sobota."

"Ach tak," řekne rozpačitě. "Ehm…děkuji."

Na chvíli mezi námi zavládnou rozpaky. Táta si tře čelo a je jasné, že má kocovinu.

"Tati, tohle místo je jak chlívek," řeknu jemně.

"Ne, je tu jen trochu - "

"Je to díra!" trvám na svém. "A tam, kde žije máma, je to ještě horší! Mohli byste si promluvit, prosím?"

"Nemám jí co říct," řekne dětinsky.

Těžce si povzdychnu.

"Řeknete mi aspoň, proč se vy dva hádáte? Je…je to moje chyba?" nemůžu zabránit, aby se můj hlas netřepal.

Tátův obličej značně změkne. Sedne si na kobereček u krbu.

"Rose, není to tvoje chyba," řekne. "Na to ani nemysli. Ty ani Hugo s tím nemáte nic společného."

"No, tak čí je to potom chyba?" vykřiknu. Táta zavrtí svou střapatou hlavou.

"Je to složité."

"Jsem velká holka, myslím, že to pochopím."

"Je to…" přestane. "Prostě…prostě se zeptej své matky."

Skvělé, "zeptej se mámy" výmluva. Proč si otcové myslí, že je to ze všeho dostane?

"Podvedl jsi ji?" vyhrknu naštvaně. "To je ten důvod?"

Tátovy modré oči se zúží.

"Ach, takže je to moje chyba?" vykřikne. "Vždycky je to moje chyba! Možná tvoje matka není tak svatá, jakou ze sebe dělá! Napadlo tě někdy, že možná, jenom možná, ona je ta, co podvedla mě?"

Zírám na něj v šoku. To nemůže myslet vážně. Není žádná šance, aby máma…

Udělala by to?

"Hele, no to snad nemyslíš vážně?"

"Myslím to vážně," zamračí se a dodá: "A neříkej mi Heleno!"

Když jsem byla dítě, každé Vánoce jsme se s tátou dívali na film "Připoutejte se, prosím!" a tohle byla jedna z mých nejoblíbenějších hlášek. Táta se na mě zakření a mé srdce je hned o něco lehčí.

"Musím jít," řeknu mu. "Promiň, že jsem o tobě pochybovala."

"To je v pořádku," řekne. "A Rose?...Promiň, že jsem byl…ty víš…nejhorší táta na světě."

"Jsi ten nejlepší táta," usměju se. "A vždycky jsi byl."

Vytáhnu svou hlavu z ohně. Teď, naplněná novou várkou vzteku k mé matce, vyběhnu ze společenské místnosti k soše hrbaté čarodějnice, která hlídá tajnou chodbu do Prasinek. James mi o ní pověděl v prvním ročníku. Aspoň pro něco je ten malý idiot dobrý, i když je to jen pro porušování pravidel. Na sochu poklepám svou hůlkou a řeknu “Dissendium”. Socha se otevře a já vklouznu dovnitř.

Když se konečně dostanu do sklepa Medového ráje, pokouším se odtud proklouznout bez povšimnutí. Dojdu na konec hlavní ulice v Prasinkách a potom dolů postranní uličkou, kde by měl mámin "byt" být. Svou hůlkou ukážu na zrezivělé dveře bytovky.

"Alohomora!"

Jaký je smysl ve zdvořilostech, jako je klepání, když vím, že se chystám svou matku zabít? Když vybíhám řadu schodů, potkám babiznu, která se na mě bezdůvodně mračí – pravděpodobně proto, že jsem mladá a na víčku mi neroste obří bradavice, tak jako jí. I když, to sem nepatří. Dojdu k máminu bytu a bouchám na dveře jak nějaká bláznivka. Máma otevře, vypadá hodně naštvaně, ale usměje se, když uvidí, že jsem to já.

"Rose! To je milé překvapení! Nevěděla jsem, že máš dneska výlet do Prasinek - "

Proženu se kolem ní a na chvíli zapomenu, proč jsem tady. Byt vypadá naprosto jinak. Zaprvé, je asi třikrát větší, než byl a je zařízený koženými sedačkami a televizí. Kuchyně je stejně velká jako ta, kterou máme doma a vedle obývacího pokoje je ložnice, která tu určitě nebyla, když jsem to tu posledně navštívila – zaručeně. Máma musela odvést obrovský kus práce s vlastně vymyšlenými kouzly.

"Líbí se ti to?" zeptá se nadšeně. "Trvalo to snad tisíc let, ale - "

"Podvedla jsi tátu?" přeruším ji.

Opravdu chci, aby řekla ne. Chci, aby řekla, že si táta vymýšlí, že je tu nějaký jiný, hloupý důvod, proč se spolu nebaví.

"Podívej, Rosie - "

"Beru to jako ano," vyšplechnu.

"Prostě si sedni," nařídí mi a já udělám, co říká. Sedne si na gauč (na opravdu pohodlný gauč, měla bych dodat) a podívá se na mě.

"Takže, podvedla jsi ho?" zeptám se znovu.

"Děláš, jako by to byla nějaká nezákonná milostná pletka," zatřese hlavou "Nic to nebylo."

"Ale zní to, jako by to něco bylo!" řeknu naštvaně.

"Bylo to ještě před tím, než ses narodila, zlatíčko," řekne máma, jako by to celou situaci zlehčovalo.

"Co jsi udělala?"

Máma si povzdychne a rukou si prohrábne kudrnaté hnědé vlasy.

"Nikdy jsem si nemyslela, že o tom budu znovu mluvit," řekne poraženě. "Bylo to potom, co jsme se s tátou zasnoubili - "

"Podvedla jsi ho, když jste byli zasnoubení?!"

"Nech mě doříct ten příběh, Rose!"

Sklapla jsem.

"Takže, právě jsme se zasnoubili a byli jsme….nevím….rozhádaní, řekla bych. Nebylo to nic vážného. Hodněkrát jsme vedli malé hádky i o prkotinách. Potom nás tvoje teta Ginny pozvala na večírek u jedné z jejích spoluhráček – víš, z Holeheadských harpyjí – takže jsme já a Ron šli. Právě jsme se pohádali o Merlin ví čem a když jsme na večírek dorazili, tak jsem byla v mimořádně špatné náladě.

Celou dobu se motal kolem Harryho – který si, samozřejmě, vybral Ronovu stranu, jako vždycky – a já byla sama, protože Ginny si musela také promluvit se všemi z jejího týmu. Takže jsem se poprvé v životě rozhodla své starosti zapít. To byl špatný nápad, zvlášť proto, že jsem nebyla zvyklá pít - "

"Jo, povídej mi o tom," zamumlám.

"Potom jsem potkala starého, ehm, kamaráda, kterého jsem už roky neviděla. Byl to kamarád jedné z Harpyjí a byl také famfrpálový hráč…Viktor Krum."

"Není to ten blbej bulharskej hráč?" zeptám se.

"Není blbý," řekne máma. "To je jen něco, co si tvůj otec vymyslel. Ve skutečnosti byl Ron fanouškem Viktora před tím…"

"Před čím?"

"No….řekněme, že jsem s ním měla – ehm – něco, v mém čtvrtém ročníku."

Máma měla něco s Viktorem Krumem? Zrovna se červená.

"No, Ronova bývalá na večírku byla taky, Levandule Brownová. Flirtoval s ní, abych žárlila. Takže jsem já, ve svém intoxikovaném stavu tak nějak…"

"Tak nějak co?" zeptám se s obavami.

"Já…políbila Viktora."

"A?"

"A to je ono!"

Pusa?

Jedna pusa?

To je to, co se stalo před osmnácti lety?

To je to, co rozvrací mou rodinu?

"Ví táta, že to byla jen jedna pusa?" zeptám se jí.

"Ano, ale neustále mi to předhazuje! To je to, proč jsem na něj naštvaná, Rosie. Znovu to proti mně používal… pokouší se, abych se cítila vinná, a já už to prostě nehodlám dál snášet! Nevrátím se, dokud nedospěje!"

Chvíli mlčím. Nemůžu uvěřit, že jsou oba moji rodiče tak dětinští – opravdu, máma políbila nějakého bulharského chlapa před tím, než se naši vůbec vzali a teď se rozvádějí? Nikdy jsem neslyšela nic směšnějšího! (Kromě Jamese randícího s Phelpsovou.)

"Mami…neměla jsi to dělat," řeknu. "Ale teď je to minulost. Můžeš, prosím tě, mluvit s tátou? Myslím tím, musíš mít něco, co bys na tátu mohla vytáhnout, aby to mohlo smést tu pusu."

Věříte tomu, že se moji rodiče rozcházejí kvůli téhle hovadině? Proč musejí být tak hrozně paličatí? Máma nic neříká.

"Miluješ pořád tátu?" zeptám se jí a bojím se odpovědi.

"Miluji tvého otce už od dvanácti," namítne. "Teď, o třicet let později, asi těžko přestanu."

"A on stále miluje tebe," povím jí. "Měla bys vidět v jaké je stavu, naprostá hrůza, mami. Prosím, promluv s ním."

"Ale on je ten, který - "

"To je mi jedno!" vykřiknu. "To vaše hašteření už prostě nesnesu! Prosím, zkuste to napravit – kvůli mně a Hugovi?"

Na oběd zůstanu u mámy a poté zamířím do školy. Z Prasinek do školy je to celkem dálka, ještě nikdy jsem si toho nevšimla. Když dojdu do hradu je půl druhé a Famfrpál už skončil. Cestou do Nebelvírské věže nikoho nepotkám, takže nemám ponětí, kdo vyhrál, dokud neprojdu portrétem.

Společenská místnost je až na Jamese, Ala a Lorcana Scamandera prázdná. Divné. Lorcan sedí na gauči, zatímco James a Al jsou na podnožkách naproti němu s naprosto vážnýmy obličeji. Mého příchodu si nevšimli.

"Takže, jaké přesně jsou tvé úmysly s Lily?" řekne Al, zní výhružně.

"J - J - J…" chudák Lorcan není schopný vytvořit skutečnou větu.

"Neplýtvej naším časem, Scamandře," řekne James. "Plánuješ jí ublížit?"

"Jo, protože my se nechováme zrovna laskavě k lidem, kteří špatně zacházejí s naší malou sestřičkou, nebo jo, Jamesi?" řekne Al.

"Ne, to ne," odpoví James. "Vlastně, poslední kluk, který s Lily špatně zacházel, nebyl už nějakou dobu spatřen."

"Když jsem o něm slyšel naposled, byl stále na oddělení popálenin u Sv. Munga," řekne Al.

Jakoby James a Al mohli někoho dostat ke Sv. Mungovi. Lorcan vypadá naprosto zděšeně.

"Ne - neublížím jí," koktá Lorcan.

"To bys tedy neměl," řekne James temně. "Protože, pamatuješ si, kdo je náš táta, ne?"

"Harry Potter, chlápek, který porazil nejtemnějšího čaroděje všech dob," poví Al, jakoby to Lorcan nevěděl.

"Čelil Maďarskému trnoocasému," dodá James.

"A jednou asi stovce mozkomorů," řekne Al.

"A nějaká nicka jako ty by pro něj neměla být žádným problémem," řekne James.

Protočím oči – jako by strejda Harry chtěl někdy Lorcanovi Scamanderovi ublížil. Lorcanova matka je jedním z jeho nejlepších přátel.

"A naše mamka je výborný vrhač Netopýří kletby," řekne Al.

"Náš strýc je napůl vlkodlak."

"A to nepřipomínáme Teddyho," dodá Al.

Lorcan se chvěje.

"Zásah Ale – Teddy je taky napůl vlkodlak."

"Jo, takže když se dostaneš mezi strejdu Billa a Teddyho, jsi vlkodlak se vším všudy!"

"Takže," řekne James. "Pokud pouze přemýšlíš o tom, že bys Lily ublížil, jakýmkoliv způsobem, měl by sis hlídat záda."

Lorcan přikývne a strašně se chvěje.

"Neublížím jí," říká. "Slibuju."

"Víme, že ne," řekne James. "Jsi hodnej kluk. Ale tohle varování ti prostě musíme dát. Je to naše povinnost jako Lilyiných starších bratrů."

"Nenuť nás to zopakovat," řekne Al a vstane. James má na sobě stále svůj červený dres a Al a Lorcan jsou v jejich zelených.

"Čau kluci," řeknu, každý z nich nadskočí kvůli mému "náhlému příchodu". "Kamarádský pokec s Lorcanem?"

Řeknu to sarkasticky – což je mi tak nepodobné.

"Neslyšel jsem tě přijít, Zrzko," řekne James, ale já ho ignoruju, protože jsem ještě pořád naštvaná, že je s Laurou.

"Lorcane, těhle dvou idiotů se neboj," řeknu mu. "Pes, který štěká, nekouše."

Myslím, že slovo "nekouše" Lorcana vystrašilo ještě víc. Nervózně se zasměje a uteče ze společenské místnosti – chudák kluk.

"Vy dva byste měli přestat s tou rolí ochranitelských starších bratrů," odseknu. "Lily vás zabije, až to zjistí."

"Jo jasně, jakoby nám mohla ublížit." řekne Al posměšně.

"Vaše matka není jediná dobrá v netopýřích kletbách," vyštěknu a ti dva vypadají po tomto odhalení mírně nervózně. "Takže řekněte mi…kdo vyhrál?"

Alův obličej se zkroutí do širokého úšklebku, zatímco Jamesův se bezmocně zamračí.

"Zmijozel – samozřejmě!" řekne Al namyšleně. "A vy dva nebelvírští lůzři jste vítaní na oslavě dole ve sklepeních."

"Radši bych snědl Duddleyho ponožku, dík," řekne James hořce.

Al udělá L pomocí palce a ukazováčku předtím, než zmizí v portrétu. James a já jsme ve společenské místnosti sami a jeden na druhého se mračíme, než jdeme do svých ložnic. V té mé se převléká Dom a vypadá připravená vraždit.

"Slyšela jsem o zápase," řeknu.

"Deset bodů!" vykřikne. "Deset zasraných bodů rozdíl! Kdyby se náš brankář díval na to, co má dělat, místo koukání na Fionu Jordanovou, určitě bysme vyhráli! Scorpius mi s tím už nikdy nedá pokoj!"

Soucitně se na ni usměju, ale jsem taky naprosto zdeptaná, že jsme to utkání prohráli. Se Zmijozelem nikdy neprohráváme. Vlastně, Nebelvír neprohrál jediné utkání od doby, co se James stal v pátém ročníku kapitánem.

Zmijozelská párty se v průběhu dne rozšířila. Vypadá to, že slaví, že konečně, po skoro šesti letech proher, porazili Nebelvír. Na večeři vyzdobili celou Velkou síň zelenými prápory (řekli byste, že je finále, nebo tak něco!) a prozpěvovali směšnou píseň, zatímco vychvalovali Ala jako jejich boha.

Potter Potter Potter!

Hej! Hej! Hej!

 Ach, jak originální. James vypadá, že je schopný vraždit a ještě víc znechucený faktem, že Lily je s Lorcanem u zmijozelského stolu. Dom sedí vedle mě a vypadá zrovna tak naštvaně jako James – s Malfoyem nepromluvila.

Jen tak dál hoši v zeleném! Jen tak dál hoši v zeleném!

"Pokud okamžitě nezavřou hubu," mumlá Dom, "použiju na zmijozelský stůl Avada Kedavru a je mi jedno, koho to zasáhne!"

"Já si myslím, že bysme tam měli umístit bombu – však víš, smáznout většinu z nich najednou." řeknu.

Potter je náš král!

Potter je náš král!

V bránu vždycky střelí camrál!

Potter je náš král!

"To je moje písnička!" zaprotestuji, znechucená tím, že ji Zmijozel ukradl.

"Popravdě, je to písnička tvého táty," řekne James. " A to zmijozeláci jsou ti, kteří ji vymysleli – jejich záměrem bylo zesměšnit ho."

Zmijozel vládne!

Nebelvír slábne!

Malfoy šel a zlatonku chyt.

A James si může ledatak políbit ři –

James hodí svou učebnici Astronomie po velkém sedmákovi ze Zmijozelu a zasáhne ho přímo mezi oči – úžasné.

1, 2, 3, 4, 5,

Koho si vážit, řekneme vám hned!

Žádní lvi!

Žádní lvi!

jsou to ubožáci bez naděje,

to Zmijozel je poslal do prdele!

"Vždyť jsme je kurva porazili každou jinou hru!" vykřiknu.

Dom svou vidličku drží velice odhodlaně a vypadá, že ji hodlá po někom každou chvílí hodit. Ale jen v případě, že nezasáhnu jako první.

"No tak," řeknu. "Pojďme zpátky do společenské místnosti."

Legenda Potter

Je tu jen jedna legenda Potter

Legenda Potter!

Je tu jen jedna legenda Potter…

Dom, James a já opouštíme Velkou síň ještě před dojedením naší večeře. Zmijozeláci pokřikují a vysmívají se Jamesovi, když ze síně odchází, ale před tím, než ji opustí úplně, ukáže svou hůlkou na zmijozelské plakáty. Ukazovaly nápisy jako "Hadi na to mají!" a "Zmijozel je nejlepší!". Teď hlásají "Hadi jsou sračky!" a "Zmijozel je špína!". Vím, že bychom neměli udělat to, co přesně chtěli, ale je celkem legrační, že ty prápory nemůže nikdo změnit na původní verze.

James a já na chvíli zapomeneme na naše malicherné hašteření, díky sjednocení kvůli nenávisti směřované proti Zmijozelu. Dom je naštvaná stejně tak.

"Nafoukaní bastardi!" vykřikne James a nakopne křeslo ve společenské místnosti. "Stydím se za to, že můj bratr je jejich kapitán!"

"Nenávidím je," prakticky ječí Dom. "Nenávidím je všechny!"

"Já vím," souhlasím. "Vážně, vyhrají jedno mizerné utkání -"

"Kvůli deseti zatraceným bodům!" vykřikne James.

"Kvůli deseti bodům!" pokračuji. "A chovají se, jakoby jim patřila celá škola!"

Dom klesne do křesla, které James před chvílí nakopnul a já si sednu do tureckého sedu na zem u krbu. Všichni máme podobně znechucené výrazy.

"Pokud budete uvažovat logicky," řeknu po pár minutách. "Pořád máme slušnou šanci na výhru."

"Ne, to nemáme," řekne James utrápeně.

"Máme!" odporuji. "Pokud Zmijozel prohraje další utkání s Havraspárem a my porazíme Mrzimor - "

"Jo, ale my neporazíme Mrzimor," řekne James.

"To je ale pěkně poraženeckej přístup!" řeknu naštvaně.

"On myslí…nemůžeme vyhrát bez tebe, Rose," řekne Dom.

"Co? Samozřejmě, že můžete vyhrát beze mě!" vyhrnu. "Byla jsem jen brankář – a ke všemu špatný!"

"Byla jsi skvělá brankářka – jedna z našich nejlepších hráčů," říká James vážně. "Carmichael je v porovnání s tebou nula. To on je důvodem naší prohry."

Znovu ztichneme. Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že jsem částečně zodpovědná za to, že Nebelvír prohrál.

"No, v tom případě víš, co máš dělat, Jayi," řeknu a on se na mě se zájmem podívá. "Postarej se o to, aby zmijozelská brankářka otěhotněla."

Dom nasadí znechucený obličej.

"Viděla jsi Henriettu Flintovou, že ano, Rose?" zeptá se znechuceně Dom, ale napůl se směje.

"Někdo jí jako miminu musel šlápnout do obličeje," řekne James.

"Vážně," směju se. "Znám někoho, kdo je dobrý brankář, i když v týmu ještě nehrál."

"Kdo?" zeptá se James.

"Lily."

James a Dom na sebe nedůvěřivě pohlédnou.

"Lily?" ušklíbne se James. "Jako moje malá sestřička?"

"Dobře, vím, že se moc neprojevuje, ale je dobrá hráčka," naléhám. "Říkám ti, když jsme byli děti, s tátou a strejdou Harrym jsme hráli pořád – je dokonce lepší než já."

James to zvažuje.

"Neudělá to," řekne Dom.

"Proč by neměla?"

"Nezkusí ani konkurz," řekne. "Pokoušela jsem se ji přemluvit už hodněkrát."

"To protože se bojí, že si z ní James a Fred budou dělat srandu," řeknu jí. "Zajistím, aby byla na příštím tréninku."

Uslyšíme hlasy přicházející skrz portrét a jako první vejde Lily a drží se za ruku s Lorcanem. Dom a já se jedna na druhou ušklíbneme, ale James se mračí. Díky jeho smrtícímu pohledu je Lorcan absolutně vyděšený. Potom se Jamesův obličej během chvilky změní z rozčileného na znechucený a to když za Lily a Lorcanem vejdou Al a Malfoy, omotaní v zelených šálách a ještě stále ve svých zelených famfrpálových dresech.

"Lily," zavolá James. "Pojď sem na minutku."

Vypadá naštvaně, ale ne tak moc naštvaně, jak bude vypadat Lily, pokud si z ní bude utahovat. Pustí Lorcanovu, velmi nervózně vypadající ruku a přichází k Jamesovi.

"Co tu sakra oni dělají?" sykne na ni.

"Myslíš našeho bratra, jeho nejlepšího přítele a blízkého rodinného přítele?" zeptá se ledově.

"Myslím," šeptá James zuřivě, "ten špinavý, opovrženíhodný Zmijozel!"

Ach ne – to neměl říkat.

"Jsi neuvěřitelný!" syčí na něj Lily. "Tihle opovrženci byli tví přátelé do té doby, než jsi prohrál nějaký stupidní famfrpálový zápas!"

"Nuže Lily, Famfrpál není stupidní – neříkej věci, které nemyslíš vážně," řeknu rozumně. Střelí po mně pohledem její matky, takže sklapnu.

"Přestaň být tak přecitlivělý kvůli prohře," odsekne mu Lily. "Je to jen hra!"

"Nezasloužíš si jméno Potter!" ječí James a vyskočí ze svého místa.

"Ach a ty ano?" piští Lily. "Jsi jen idiot, Jamesi! Táta nám už od doby, co jsme prvně přišli do Bradavic, říká, že by Zmijozel a Nebelvír měl táhnout za jeden provaz, nebo by to mohlo vyústit v další válku – a to ty se tu pokoušíš udržet staré předsudky naživu! Je mi z tebe ZLE!"

Al a Malfoy si při jejím křiku přestanou vyzpěvovat "Jen tak dál hoši v zeleném". Lorcan vypadá, že každou chvílí omdlí. Pravděpodobně se naučil "nikdy nenaštvat Lily" pravidlo. Malfoy si jde sednout na opěradlo křesla, na kterém sedí Dom a položí jí ruku kolem ramen, ale ona ho ze sebe sklepe – Famfrpál má před láskou očividně přednost. Pokouším se potlačit svůj smích, ale řekla bych, že se stejně ušklíbám. Malfoy vypadá naštvaně.

Lily se vyřítí ze společenské místnosti, těsně následovaná Lorcanem. Al se směje jako blázen (mám mírné podezření, že je opilý. Albus Severus Potter se ještě neopil, pokud vím, a rozhodně ne ve čtyři odpoledne.)

"Není žádná šance, že by se připojila k našemu týmu!" zařve James směrem k portrétu, přestože je Lily už pryč. Po Alovi a Malfoyi střelí hnusným pohledem a odvzteká se do své ložnice a zabouchne za sebou dveře.

"Někteří lidé prostě neumí prohrávat," řekne Al a sedá si na židli, kterou James právě opustil.

"A někteří lidé neumí vyhrávat," odpovím.

"A co tenkrát, když jste vyhráli pohár - "

"Kdy přesně?" přeruším ho. "Pohár jsme vyhráli několikrát."

"Minulý rok," pokračuje Al. "Nepřestali jste o tom kecat celý měsíc a zařídili jste, aby každá zmijozelská miska Cheerios zpívala "Salazar byl bábovka" a "Zmijozel létá jako mudlové".

"To bylo docela zábavný," směje se Dom a já přikývnu v souhlasu.

"Nemusíš mít strach, to samé uděláme i tento rok," ušklíbnu se.

A je to pravda – nenechám Zmijozel vyhrát. Jestli uslyším další zmijozelský zpěv, zblázním se.

Jsme šampióny přátelé,

Létat budeme i do postele…

Ach néé.

___________________________________________________________

UKÁZKA Z PŘÍŠTÍ KAPITOLY:

"Co se děje?" zeptá se a dívá se mé břicho, které si ještě stále držím, "Je to mimino? Do prdele, snad to nezačalo už teď?"

Protočím oči, vezmu ho za ruce a položím si je na břicho.

"Cítíš to?" zeptám se nadšeně.

Pokrčí rameny a podívá se na mě, jako bych se zbláznila.

"Ehm, Weasleyová, co bych měl – páni! Bylo to… bylo… koplo to právě?"


15. DCERA SVÉHO OTCE



Delicate

Překlad: Do_MuSh

Beta-reader: Ela

Autor: padfoot4ever

Banner: autorčin

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?chapterid=314437

Stav: souhlas s překladem

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  Do_MuSh. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

Slovo autora: Rose „Zrzka“ Weasleyová je těhotná. „Nejsem dostatečně stará na to, abych se stala matkou! Sotva vím, jak si zavázat tkaničky od bot, proboha!“ Snaží se vyrovnat s novinkami. „Už nikdy neopustím tuto koupelnu.“ Nevezme to ale moc dobře. „Můžu žít na zubní pastě a šampónu.“ V podstatě, ztratila rozum. Toto je její příběh.



15.KAPITOLA – DCERA SVÉHO OTCE

Je to, jako by byl každý den stejný – brzká ranní nevolnost, snídaně, ranní nevolnost, vyučování, dopolední nevolnost, vyučování, oběd, vyučování, večeře, potenciální nevolnost (závisí na tom, co bylo k večeři), domácí úkoly, studium, před-večerní pláč, domácí úkoly, večerní pláč, odpočinek ve společenské místnosti, postel, půlnoční pláč a spánek. No, to je můj základní harmonogram. Ale občas se mění.

Týden po obnoveném utkání Nebelvír - Zmijozel si Zmijozel stále prozpěvuje tu jejich směšnou vítěznou píseň. Dom, která je ještě víc rozhorlená než já, poslala dva šesťáky, Parkinsona a Brigse, do nemocničního křídla za středeční vyzpěvování "Weasley je náš král" (akorát to změnili na Weasley je smraďoch… jsou asi tak chytří jako je pytlík tchoříčků). Takže Dom teď má trest, ale pořád tvrdí, že to za to stálo.

Dnes je sobota, a zatímco Dom je v nemocničním křídle a čistí nočníky (chudák holka), Lily a Lorcan šli na procházku okolo jezera a Al s Jenny se stali studijními partnery. Zdá se mi, že je dnes den nechutných párů. Já se poflakuju ve společenské místnosti s nohama na konferenčním stolku a čtu si knihu nazvanou "Předpověď pohlaví" – je to druh jasnovidecké knížky, která vám pomůžu předpovědět, jakého pohlaví vaše dítě bude a dalších plno věcí. Jsou to opravdu blbosti.

Krok Jedna: Čajové lístky

Podívám se do svého šálku – moje čajové lístky mají tvar kapky. To znamená…miminko bude mít hnědé oči. Páni, šokující – na to bych nepřišla, vzhledem k tomu, že oba rodiče mají hnědé oči.

Krok Dvě: Čtení z ruky

Nejspíš mám spočítat čáry na mém prostředníčku a palci mé pravé ruky a to potom vydělit počtem prstů (bez palců) na mé levé ruce. Kdo sakra vymyslel tyhle krávoviny? Dobře, mám pět.

0-4: Dítě zdědí vlasy babičky z otcovy strany

5-9: Dítě zdědí otcovy vlasy

10-14: Dítě zdědí vlasy dědečka  z matčiny strany

15-19: Dítě zdědí matčiny vlasy

Takže, podle této knihy, čekám hnědooké, blonďaté dítě.

Krok Tři: Rysy a Povaha

Položte ruce na spodní část břicha a zpívejte tuto píseň.

A potom tu je hrozně dlouhá latinská píseň, která je na třech – ne, čtyřech – stránkách. K čertu s tím. Položím své ruce na svoje stále rostoucí břicho a začnu zpívat (no, nebo se spíš pokoušet dešifrovat, co ta zatracená slova jsou zač a jak je vyslovit).

"A-tru dom-in-ay…ma-in-ci-poh," začnu, ale přestanu.

A potom ucítím něco hodně zvláštního. Myslím, opravdu zvláštního. Je to jako…je to skoro jako by miminko –

Ach drahý Merline, moje miminko kope! A ve společenské místnosti není nikdo další, kdo by to mohl cítit.

Vyběhnu z Nebelvírské věže, svírám své břicho, protože nechci přijít o jediný kopanec. Rozhodla jsem se spěchat do nemocničního křídla, aby to Dom mohla také cítit. Ty zatracené chodby jsou prázdné taky, protože všichni jsou buď venku, nebo v jejich společenských místnostech. Když dorazím do čtvrtého patra, někoho spatřím – konečně.

"Malfoyi!" volám. "Malfoyi, honem!"

Malfoy, který je s bandou svých kamarádů, se otočí a všimne si mě, jak se na schodech držím za břicho. Jeho obličej se z klidného změní do zoufalého během milisekundy. Přiběhne ke mně.

"Co se děje?" zeptá se a dívá se na mé břicho, které si ještě stále držím. "Je to mimino? Do prdele, snad to nezačalo už teď?"

Protočím oči, vezmu ho za ruce a položím si je na břicho.

"Cítíš to?" zeptám se nadšeně.

Pokrčí rameny a podívá se na mě, jako bych se zbláznila.

"Ehm, Weasleyová, co bych měl – páni! Bylo to…bylo…koplo to právě?"

Malfoy vypadá jako malé děcko o Vánocích. Na tváři má hloupý pokřivený úsměv, když se mi dívá na bříško, jako by to byla ta nejúžasnější věc, kterou kdy viděl. Začne nadšeně poskakovat a hledat někoho, komu by to mohl ukázat, tak jako já před pár minutami.

"Přestalo to," řekne a jeho úsměv opadne.

"Nemůže kopat pořád," řeknu mu. "Kdyby ano, myslím, že bych skočila z Astronomické věže!"

"To bylo hustý," řekne, jako by právě viděl velkolepou hru Famfrpálu.

"Já vím."

Malfoy sundá své ruce z mého se již nehýbajícího břicha, stále se šklebící. Vypadá tím víc nadšený, než jsem já.

"Ujisti se, že mi řekneš, když se to zase stane," řekne vážně.

"Víš, že mimina kopou hodně, že ano?"

Nadšeně přikývne.

"Já vím, ale - "

"Už zase kope!"

Malfoy své ruce opět položí na mé břicho.

"Vidíš, říkala jsem, že kopou hodně."

Zbytek dne už miminko moc nekopalo, což opravdu nevadí. Ještě stále jsem byla nadšená z těch ostatních kopanců. Měla jsem tak dobrou náladu, že jsem se ani nestarala o ty hnusné a posměšné pohledy, kterých se mi pořád dostává, když jdu chodbou.

Ale potom jsem se rozpomněla.

Dávám to k adopci. Myslela jsem si, že to bude snazší. Opravdu, jsem jen těžko připravená na to být rodičem – adopce je ta nejférovější věc, ne? Pokaždé, když pouze pomyslím na to, že to miminko dávám pryč, v mém srdci se usadí ten hrozný pocit, jako by mi to říkalo, že dělám chybu.

Musím si promluvit s mámou.

Pospíším si do Kratiknotovy kanceláře pro svolení, abych mohla jít do Prasinek. Vážně, jako prefekt bych do Prasinek neměla chodit kdykoliv se mi zachce. Měla bych jít dobrým příkladem. Nicméně, pokud mi to Kratiknot zatrhne, hodlám se ven
 vykrást. Mám to v krvi.

Po deseti minutách přemlouvání Kratiknota, že je to opravdu naléhavé, mě pustí navštívit mámu. Jdu normální cestou, na rozdíl od podzemní tajné chodby, která by mě navedla do Medového ráje. Když konečně dorazím k máminu bytu, jsem prakticky bez dechu a po výstupu tolika schodů si jsem naprosto jistá, že každou chvíli omdlím. Opravdu bych měla víc cvičit.

Zaklepu na dveře, ale po pěti minutách klepání a čekání zjistím, že není doma. Rezignovaně se plahočím po schodech dolů. S kým si teď mám promluvit? Zatracené matky – jsou k ničemu. Když opouštím budovu, přemýšlím o tom, že bych si zašla do Medového ráje a koupila si pár tun čokolády, ale potom si vzpomenu, že jsem slíbila Kratiknotovi, že půjdu rovnou do školy.

Cestou ulicí do někoho narazím, protože jsem se nedívala, kam jdu. Typické já.

"Dívej se, kam jdeš!" vyštěkne muž.

Je to Draco Malfoy.

"Promiňte," zamumlám.

"Ach, to jsi ty," řekne. "Chtěl jsem s tebou mluvit."

Ach ano, já a pan Malfoy. Takže, jak se má vaše žena?

"Eh?"

"Ne tady," zamumlá a rozhlíží se kolem. "U Tří košťat."

Nevím proč, ale následuji ho ke Třem košťatům. Je tu celkem prázdno, až na pár čarodějů sedících v rohu. Ukáže na stůl a já si sednu, zatímco on jde k baru. Řeknu vám, tohle je ta nejdivnější schůzka, na které jsem kdy byla. Draco se ke stolu vrátí s Ohnivou whisky pro něj a Máslovým ležákem pro mě. Podívám se na to se zdvihnutým obočím a poté svůj pochybovačný pohled zaměřím na něj.

"Se vším respektem," začnu s absolutně žádným slyšitelným respektem v hlase, "co chcete?"

"Jen jsem chtěl vědět, jak se – ehm – máš," řekne a vyloženě si lže do kapsy. "Přeci jenom, čekáš mé vnouče."

"Ano, ale myslela jsem si, že se mnou a s mým "spratkem" nechcete mít nic společného. Zničilo by to šance vašeho malého dokonalého chlapečka na dobré místo na ministerstvu, že? Merline, odpusť, ale váš otec Smrtijed to už udělal," řeknu sarkasticky.

Dracovy oči se zúží.

"Jsi opravdu dcera svého otce," sykne, jako by to byla urážka.

"Jo, a jsem na to pyšná." řeknu klidně.

Zase se opře o svou židli a lokne si Ohnivé whisky. Já se svého Máslového ležáku ani nedotkla. Weasleyovské pravidlo číslo jedna – nikdy nevěř Malfoyovi.

"Můžu ti pomoct," řekne Draco po pár momentech.

"Pomoct mi s čím?"

"S tvými finančními problémy," řekne.

"Nepotřebuju, ani nechci vaše peníze," vyšplechnu.

"Nevyslechla jste mě, slečno Weasleyová," řekne.

Odmlčím se a potom si netrpělivě povzdychnu.

"Poslouchám."

"Můžu ti nabídnout cestu ven z tvého problému," řekne klidně. "Slyšela jsi někdy o lékouzelníkovi jménem Blaise Zabini?"

Přikývnu – táta ho párkrát náhodně zmínil, pokaždé se znechucením v hlase. Ale taky jsem slyšela, že je docela dobrý léčitel.

"Je to nejlepší lékouzelník ve svém oboru," pokračuje. "A je taky můj blízký přítel."

"Gratuluji," zamumlám.

"Může ti pomoct."

"Pomoct s čím?" povzdychnu, začínám být už trochu otrávená z téhle konverzace.

"Chce to jen jedno jednoduché zaklínadlo a bude to, jako by se ta chyba," ukáže mi na břicho, "nikdy nestala."

Na chvíli si prohlížím jeho obličej. Dělá si srandu? Musí si dělat srandu.

"Přemýšlej o tom," řekne. "Můžeš mít zpátky svůj život. Je ti šestnáct, mám pravdu? Sama jsi ještě dítě."

Zamračím se na něj.

"Možná jsem špatně informovaná," řeknu chladně. "Ale nebyl jste v mém věku Smrtijed, který spřádal smrt Albuse Brumbála? Děťátko vypadá jako nic, v porovnání s tímhle."

"Neměla bys věřit všemu, co ti tatínek a strýček Harry řeknou," řekne varovným tónem.

"Proč ne?" zeptám se. "Je to pravda, nebo snad ne? Můj táta nelhal, když říkal, že jste byl zbabělá malá fretka."

Při slovu "fretka" sebou škubne.

"Mou nabídku bys měla zvážit,"´řekne a ignoruje můj poslední komentář. "Nabídnu ti hodně peněz."

"Zaplatíte za smrt svého vnoučete? To je hluboko i pod vaši úroveň, pane Malfoyi," řeknu.

"Není to dítě," řekne. "Ještě ne."

"Dneska ráno kopalo," řeknu vyzývavě. "Váš syn tím byl nadšen. Vsadím se, že jste se cítil stejně, když Scorpius poprvé kopal."

Usrkne další doušek Ohnivé whisky.

"Já jsem byl na dítě připravený," řekne. "Byl jsem ženatý a zamilovaný. Ty, na druhé straně, čekáš dítě s přítelem své sestřenice. Opravdu si myslíš, že to Scorpius chce?"

"No, dneska ráno - "

"Možná byl nadšený kvůli pár bezvýznamným kopnutím," vysmívá se Draco. "Ale nemá ani tušení, co znamená být otcem."

"A vy ano?" zeptám se nenávistně. "To je ten důvod, proč měl váš syn potřebu zlomit vám nos a strávit Vánoce s námi?"

"Scorpius byl vždycky trochu vzpurný," pokrčí rameny. "Ale vyroste z toho. Můj ubohý chlapec má o světě romantickou představu. Nechápe, co pro něj znamená nechat si to dítě. Všechno co vidí, je jeho malá kopie, kterou bude moci učit hrát Famfrpál."

"Co je na tom špatného?"

"Bude unavený, až jednou zjistí, že děti z tebe vysávají každý kousíček energie," řekne Draco. "A to ani nepřipomínám, kolik peněz jejich výchova stojí. Opravdu si myslíš, že je vůči tvým rodičům fér, že na ně uvalíš takový druh finanční zátěže?"

O finanční stránce věci jsem ještě opravdu nepřemýšlela. Když táta vyrůstal, peníze byly pro jeho rodinu vždycky problém. A díky tomu, se mu Draco Malfoy vždycky vysmíval. Teď, když je konečně finančně stabilní, by nebylo fér, uvalit na rodinu takové břemeno. Žili bychom od výplaty k výplatě, tak jako babička Molly s dědou Arturem, když táta a jeho sourozenci vyrůstali.

"Nabídnu ti kompenzaci, Rose," říká Draco. "Jak zní tisíc galeonů?"

Zní to hezky. Ale pravděpodobně by to byla ta nejnemorálnější věc na světě! Přijmout peníze za potrat od bývalého Smrtijeda? To bych rovnou mohla jít ven, zapálit smečku štěňátek a smát se bezdomovcům!

"Nevím," řeknu nejistě.

"To dítě si ve skutečnosti nechat nechceš, viď? Nedokážu si představit, že by tvůj otec chtěl, aby sis ho nechala…je to napůl Malfoy."

"A vy ho nechcete, protože je to napůl Weasley."

"Malfoyovi a Weasleyovi nikdy přátelé nebudou, je jedno, jak moc si vaše generace myslí, že to lze," říká Draco.

"Omlouvám se, pane Malfoyi, ale musím jít," řeknu a vyskočím od stolu, nechám za sebou netknutý Máslový ležák. Vyběhnu od Tří košťat, ale Draco mě následuje a chytne mě za ruku.

"Přemýšlej o mé nabídce, Weasleyová," syčí. "Neudělej největší chybu svého života."

"Pusťte mě," odseknu.

"Rosie?"

Malfoy mou ruku rychle pustí a já se otočím, abych identifikovala majitele hlasu. Je to on – dneska má sportovní sestřih uhlově černých vlasů a modré oči. Je to Teddy. Nemůžu si pomoct a tak nechám úsměv, aby mi přeletěl přes tvář. Ačkoliv se na mě nedívá: zírá na Draca Malfoye.

"Co chceš Malfoyi?" vystřelí Teddy a mračí se.

"Jen jsem tu byl na slovíčko s Rose," řekne Draco. "Nic, o co by ses měl zajímat, Lupine,"

"Myslím, že shledáš, že bych se zajímat měl," řekne Teddy. "A pokud se jí jenom dotkneš, zmaluju ti ksicht, rozumíš?"

Ach, můj hrdino!

"Měl by sis hlídat záda," řekne Draco. "Nechceš snad skončit tam, kde je starý dobrý Remus a Tonksová, nebo ano?"

Teddy ho schmátne za límec a žduchne s ním proti zdi U Tří košťat.

"Ztrať se, Malfoyi," vyplivne Teddy. "Ty malá ubohá náhražko muže."

Teddy do něj strčí a pak ho nechá jít. Draco se otočí ke mně.

"Moje nabídka stále platí," řekne. "Přemýšlej o tom - nebuď tak hloupá jako zbytek tvé rodiny."

A s tím se otočí a přemístí se. Já běžím k Teddymu, který už je připravený uvěznit mě v objetí.

"Co tady děláš?" zeptám se, když se pustíme a usmívám se na něj.

"Vlastně jsem se za tebou přišel podívat," řekne. "A myslel jsem si, že bych se mohl taky zastavit u tety Hermiony. Kristepane, zvětšuješ se!"

"Není doma," řeknu a švihnu ho do ruky za ten "zvětšující" komentář. "To je to, proč jsem tady. Potom jsem narazila na Malfoye."

"A co vlastně chtěl?" zeptá se Teddy, když jdeme ke škole.

"Chtěl, abych šla na potrat. Řekl, že Blaise Zabini to může udělat pomocí jednoho kouzla…a nabídl mi za to tisíc galeonů."

"Doufám, žes mu řekla, kam si je může strčit," řekne Teddy naštvaně. "Byl bych tak rád, kdybych mu mohl jednu vrazit."

"Vypadá to, že to je životní cíl každého – například máma nebo Scorpius," řeknu.

"Scorpius ho praštil? Vždycky jsem věděl, že toho kluka budu mít rád."

Když dorazíme do školy, zamíříme do Velké síně na večeři. Všechny hlavy se při pohledu na Teddyho otočí. Můžu vidět některé holky – včetně Laury Phelpsové, která sedí vedle Jamese – jak se na něj se zájmem dívají. A kdo je může obviňovat? Je to ten nejhezčí kluk v místnosti.

"Tede! Co tady děláš, kámo?" postaví se James, potřepe mu rukou a šklebí se od ucha k uchu. Zamračím se na něj – možná jsem s ním byla za jedno proti Zmijozelu a jejich debilnímu sboru, ale pořád ho nesnáším kvůli chození s Laurou. Al přiběhne od zmijozelského stolu, aby Teddyho přivítal, těsně následovaný Louisem od havraspárského stolu a Lucy od mrzimorského. Je to Weasleyovská slezina.

Večeříme s Teddym, když přijde Dom, která vypadá opravdu rozladěně.

"Ta debilní kráva madam Pomfreyová mě donutila znovu umýt to stupidní nemocniční křídlo, protože nějaký hovada z prvního ročníku přišli a pozvraceli celou podlahu! Budu je žalovat, přísahám při Merlinovi, vždyť beru práci uklízečkám – Teddy, co tady děláš?" křičí.

"V pohodě, budoucí švagrová? Slyšel jsem, žes měla trest," ušklíbne se na ni Teddy.

"Nechtěj mě naštvat," zavrčí – vidíte, to jsou ty její vlkodlačí tendence.

"Nenaštveme," řekne Fred otupěle.

"Takže, proč tu vlastně jsi, Tede?" zeptá se Dom, talíř si plní jídlem a pak ho do sebe divoce hází.

"Přináším svatební pozvánky," řekne a vytáhne balíček pozvánek ze své kapsy.

"Páni, má tě omotaného kolem prstu," směje se Al. "Posílat tě tu dlouhou cestu až sem!"

"A vás jsem chtěl taky vidět," namítne Teddy. "A šel jsem ji donést i Hermioně, ale není doma. Tak, tady máte."

Pozvánku podává Jamesovi, Alovi, Lily, Roxanne, Fredovi, Lucy, Molly a nakonec mně.

Bill a Fleur Weasleyovi srdečně zvou

slečnu Rose Weasleyovou a jejího hosta,

aby oslavila sňatek jejich dcery

Victorie Apolline Weasleyové

a

Teda Remuse Lupina.

20. dubna 2023

Obřad a hostina na Chez Delacour

RSVP*

"Chez Delacour?" čtu. "Kde to je?"

"Je to dům mých prarodičů," řekne Dom. "Je to na okraji Paříže."

"Jo, Vic se rozhodla, že je to nejlepší místo – však víš, bude tam tepleji," řekne Teddy.

"Je to den po mých narozeninách!" ušklíbnu se.

"Opravdu?" řekne Teddy posměšně překvapeným tónem. "Protože, ty nám to přece nikdy nepřipomínáš."

"Jo, není to tak, že bys měla nad postelí pověšený kalendář, který ti odpočítává dny nebo tak něco," připojí se Dom.

"No, a kdyby důvtip byl hovnem, vy všichni byste měli průjem," řeknu podrážděně.

"Rose, ty opravdu říkáš ty největší sprosťárny v tu nejnevhodnější dobu," řekne Al a zakroutí hlavou.

***

Teddy odchází krátce po večeři. Každého obejme, ale všimnu si, že mě objímá nejdéle. Když mě pustí, vezme mě stranou, aby si promluvil.

"Podívej, Rose," řekne. "Opravdu zvažuješ, že to dítě dáš k adopci?"

Těžce si povzdychnu.

"Už nevím,"připustím. "Myslím tím, že nemůžu na naše hodit takové finanční břemeno - "

"Blbost," řekne Teddy. "Jsou zajištění a ty to víš."

"No, Malfoy dítě nechce - "

"Jsi si tím jistá?" zeptá se Teddy. "Myslím, že kdyby ho nechtěl, byl by to on, kdo by tě nutil se toho zbavit, ne Draco Malfoy."

Podívám se na zem. Ta záře Teddyho oceánových očí mě oslepuje.

"Rosie, budeš skvělá máma," řekne Teddy jemně.

Nemůžu si pomoct a odfrknu si.

"Jsi normální? Copak jsi zapomněl na to, jak jsem hlídala Lucy a ona skončila s těmi záhadnými fleky? Nebo když jsem Huga úmyslně zavřela do skříně u nás doma a máma s tátou zavolali policii, protože si mysleli, že utekl? Nebo když jsem se starala o dítě toho mudlovského páru a skončila jsem jako hromádka neštěstí a z hlavy si rvala vlasy? Byla jsem týden u Sv. Munga, Teddy – týden."

"No dobře, pochopil jsem," přikývne Teddy. "Ale budeš dobrá, až bude potřeba. Slibuju ti to. Jen nedělej něco, čím si nejsi jistá."

"Co když nebudu dobrá, Tede? Co když se ze mě stane naprosto hrozná matka a výsledkem bude, že se moje dítě bude trápit? Jako třeba, co když se on nebo ona stane příštím Voldemortem? Vážně, je to napůl Malfoy, a ti nemají zrovna ty nejlepší záznamy - "

"Rose, řekl jsem ti někdy, že o věcech příliš přemýšlíš?"

"Ne, to teda ne," řeknu zatvrzele.

"Nehodlám se s tebou hádat," řekne Teddy. "Jen se o sebe postarej, ano? Brzo ti napíšu."

Naposledy ho obejmu a on odejde. Někdy si prostě přeju, aby můj mozek přestal přemýšlet, i kdyby jen na hodinu. Nechci přemýšlet o tom, co mi nabídl Draco Malfoy nebo o tom, co mi Teddy řekl, abych dělala. Nechci přemýšlet ani o tom, že moje miminko kopalo, protože cítím hroznou vinu pokaždé, když tak udělám. Chci prostě spát.

Mířím do Nebelvírské věže. Rozhodla jsem se, že to vezmu zkratkou skrz gobelíny, místo toho, abych se plahočila celou tu cestu po schodech. Na chvíli se zastavím mimo gobelín, když uslyším hlasy, vycházející zevnitř. Všichni vědí, že je to muchlovací koutek, takže jste vždycky nuceni získat nějaké šťavnaté drby, když se poflakujete kolem – ale dělají to pouze nešťastní lidi jako já.

"Někdo nás uslyší!" uslyším dívčí hlas, jak se lehce zasměje.

"Touhle cestou už nikdo nechodí," řekne chlapecký hlas.

"Co když nás chytí?"

"A? Stejně to jednou zjistí," řekne kluk.

"Nezačínej s tím zase, Marku," řekne.

Mark? Mark Matthews? Právě se to stalo daleko zajímavějším!

"No tak Dom, už je to měsíc," řekne Mark.

U svatých hipogryfů! Dom! Věděla jsem, že jsem ten hlas poznala!

"Já vím," řekne smutně, "Já jen - "

"Co?"

"Nemůžu to udělat Scorpovi," řekne.

"Já mám pocit, že už mu to děláš," řekne Mark naštvaně. "Nebo jsem jen nějaký druh zábavy, který můžeš potkat za gobelínem kdykoliv chceš?"

"Nebuď hloupý," řekne Dom. "Je to jen…nevím, jestli se s ním můžu jen tak rozejít. Myslím tím, jsme spolu už tři a půl měsíce."

"Jo, a z toho jsi jeden se mnou," řekne Mark. "Očividně s ním nejsi šťastná."

Slyším ji, jak si hluboce povzdychne.

"Podívej, Dom," Mark se odmlčí. "Miluju tě."

Začínám mít pocit, že to není konverzace, kterou bych měla zrovna poslouchat, ale chodidla mi asi přirostla k zemi.

"Opravdu?"

"Vždycky jsem tě miloval," říká Mark. "Od doby co jsem byl ve třetím a ty ve druhém ročníku."

"Taky tě miluju," zašeptá Dom.

Nechci poukazovat na něco, co je očividné, nebo tak něco, ale Dom chodí s Malfoyem! Na co si to sakra hraje? Otočím se a pospíchám do společenské místnosti, kde najdu Jamese a Lauru, jak se muchlují v jednom z křesel. Jsem příliš zahloubaná na to, abych je proklela, takže utíkám do své ložnice a čekám na Dom až se vrátí.

Musíme si o něčem vážně promluvit.

 *RSVP -  zkratka z francouzského répondez s'il vous plait. Znamená, odpovězte prosím.


16. KAPITOLA TAJEMSTVÍ A CIGARETY



Delicate

Překlad: Do_MuSh

Beta-reader: Ela

Autor: padfoot4ever

Banner: autorčin

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?chapterid=315933

Stav: souhlas s překladem

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  Do_MuSh. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

Slovo autora: Rose „Zrzka“ Weasleyová je těhotná. „Nejsem dostatečně stará na to, abych se stala matkou! Sotva vím, jak si zavázat tkaničky od bot, proboha!“ Snaží se vyrovnat s novinkami. „Už nikdy neopustím tuto koupelnu.“ Nevezme to ale moc dobře. „Můžu žít na zubní pastě a šampónu.“ V podstatě, ztratila rozum. Toto je její příběh.



16. KAPITOLA TAJEMSTVÍ A CIGARETY

Dom se vrátila až když jsem už spala, a když se probudím, je už na snídani. Je to skoro, jako by se mi vyhýbala. Částečně jsem za to vděčná – vážně, co bych jí vůbec řekla? Zamýšlím, že si o tom promluvím s Markem, ale to by taky nemusel být ten nejlepší nápad. Nakonec, ten rozhovor jsem poslouchat neměla. Možná si jenom vymažu vlastní vzpomínku, všechno pak bude snazší.

Společenská místnost je až na Lily a Lorcana prázdná. Vypadá to, že Lorcan tráví víc času tady nahoře, než dole ve zmijozelských sklepeních. Usměju se na ně a zamávám jim, když je míjím, ale na pokec se nezastavím, prolezu portrétem a mířím dolů na snídani. Ve Velké síni je veškerá pozornost upřená na nebelvírský stůl – na mého bratrance, abych byla přesná. James stojí – ano, stojí – na nebelvírském stole a vypadá hrozně nafoukaně. To nemůže být hygienické – jen Merlin ví, kde všude ta chodidla byla.

"Hej! Poslouchejte!" zařve na všechny kolem, ačkoliv nemusí, protože všichni věnují pozornost jen jemu. "Musím vám něco oznámit!"

Natáhne se dolů a na stůl vedle sebe vytáhne za ruku i Lauru Phelpsovou. Nahmatám hůlku ve své kapse, protože, přísahám Merlinovi, pokud se jí vyzná, prokleju je oba dva. Laura je celá rozzářená a vypadá nadšeně.

"Lauro," prohlásí, "rozcházím se s tebou!"

Z jejího pěkného obličeje se vytratí barva a v šoku otevře pusu, tak jako já. Některé holky jásají, někteří kluci zabučí, ale většina lidí se směje. Laura seskočí ze stolu, ukryje svůj obličej v dlaních a uteče z Velké síně. James vypadá, že je na sebe extrémně hrdý. Potom taky ze stolu seskočí, plácne si s pár lidmi a potom se šklebící přivalí ke mně.

"Hej Zrzko!" vykřikne. "Jsi na mě pyšná? Tohle celé byl plán. Vracím jí to za to, že byla taková mr - "

Dám mu přes obličej pořádnou facku.

"Ty ďábelský malý hovado!" ječím. "Jak si jí to mohl udělat?"

"Myslel jsem si, že ji nenávidíš!" vykřikne James a tře si červenou tvář.

"Nejsem její největší fanynka," připustím. "Samozřejmě, že byla mrcha, kvůli tomu, co mi udělala. Ale já vím, jaké to je, dostat kopačky před celou školou a není to žádná sranda! Nepřála bych to nikomu! Musíš být pořád tak bezohledný?"

Vyřítím se z Velké síně a ignoruju Jamesův jekot. Vyběhnu schody do společenské místnosti, kde se teď Lily a Lorcan muchlují a ani si nevšimnou, že kolem nich proběhnu. Laura je v ložnici, jak jsem očekávala. Hned, jak vejdu, po mně střelí zákeřným pohledem.

"Vypadni!" vykřikne. Leží na své posteli a po tváři jí stékají slzy – a mně je jí líto. Vím, že by mi jí líto být nemělo, po tom všem, co mi udělala. Je to intrikánská malá mrcha s dvěmi tvářemi, která se tahá s těmi hloupými prohnanými sedmačkami, které říkají ‘O…M…G’ za každou větou a pokoušejí se flirtovat s profesorem Daviesem. Měla bych se snažit vymýtit veškeré šance na to, abych ji někdy mohla mít ráda, ale ne. Mě je jí líto.

"Lauro, já - "

"Měla bych ti pogratulovat, jsi ještě větší mrcha, než jsem si myslela. Koho by napadlo, že ty můžeš hrát nefér?"

"Myslíš, že s tím mám něco společného?" vykřiknu. "Lauro, o jeho plánu jsem neměla ani tušení!"

Laura si odfrkne.

"Jo jasně. Nenávidíš mě od té doby, co jsem všem řekla, že jsi těhotná."

"Vlastně jsem tě nesnášela ještě dlouho předtím," přiznám chladně. "Ale stejně bych ti to neudělala. Vím, jaké to je, být ztrapněná před celou školou. Není to nic pěkného, že?"

Nadzdvihne obočí.

"Proč jsi tady?" zeptá se podezřele.

"Chtěla jsem se ujistit, že jsi v pořádku," pokrčím rameny. "Všichni nejsme z kamene, jako ty, víš."

"Ale nesnášíš mě," řekne.

"A ty nesnášíš mě," odpovím. "Ale, abych tě zostudila před celou školou, na to tě tak moc nenávidím. A to je ten rozdíl mezi námi dvěmi."

Na chvíli mlčí a potom dodá:

"A já mám pěkné vlasy."

Nikdy se neubrání, aby si nerýpla. Ale musím říct, že se asi cítí provinile. Otočím se a v ložnici ji nechám bez jediného slova. Zamířím do knihovny, abych udělala nějaké domácí úkoly a ani se neobtěžuju snídaní. Do kuchyně si skočím později. Začnu pracovat na eseji ze Starodávných run, která má být na zítra. Jakmile namočím své brko do inkoustu, na židli vedle mě se sveze Malfoy. Mé srdce začne najednou zuřivě bít – v jeho přítomnosti se cítím tak provinile! Měla bych mu to říct? Vím, že to není moje starost, ale –

"Čau Tlouštíku," ušklíbne se. Zamračím se na něj.

"Měl bys přijít s něčím lepším, než říkat těhotné holce ‘Tlouštíku‘, Blonďáčku. Nebo si na tebe sednu," vyhrožuju.

"Ne, prosím ne, své nohy mám docela rád," řekne a já ho praštím do ruky.

"Někdo tu má skvělou náladu," poznamená a tře si ruku. "Jsem už druhý chlap, kterého si dneska praštila a to je teprve jedenáct dopoledne."

"James si to zasloužil," zamračím se.

"Když myslíš," pokrčí Malfoy rameny. "Myslel jsem si, že Lauru nenávidíš od té doby, co tak hnusně vyzradila Kiefera - "

"Kdo nebo co je, do prdele, Kiefer?" zeptám se.

"Kiefer!" řekne a ukáže mi na břicho. "Mimino!"

"To mimino se nebude jmenovat Kiefer!" vykřiknu nahlas a schytám pár smrtících pohledů od knihovnice.

"Kiefer je pěkně funkový jméno, Weasleyová, to musíš uznat," kření se.

"Kiefer Weasley….ne, to rozhodně ne," řeknu.

"A co takhle Kiefer Malfoy?"

"To je ještě horší," směju se.

"Dobře, máš ty nějaké návrhy?"

Zakroutím hlavou.

"Malfoyi…nejsem si ani jistá, jestli si ho nechám," řeknu jemně.

"Já vím," řekne smutně. "Ale…jen abys věděla….budu tady, pokud ano."

Takhle to tvůj otec neříkal.

"Jsem jen hrozně zmatená," přiznám. "Nevím, co mám dělat."

Malfoy si položí bradu na překřížené ruce na stole a těžce si povzdychne, způsobí tak, že jeho jemné blonďaté vlasy odlétnou od jeho obličeje a poté zase spadnou dolů. Začnu se svou esejí a Malfoy zůstane tam, kde je. Skoro si přeju, aby odešel – čím déle zůstává, tím víc jsem povinná mu říct to, co jsem slyšela mezi Dom a Markem.

Po chvíli si z tašky vytáhne nějaké knihy a začne dělat své vlastní úkoly. To pro nás není neobvyklé. Od doby, kdy jsme se dohodli, že budeme přátelé, místo nepřátel, změněných na milence a potom zase na nepřátele, zvykli jsme se setkávat v knihovně, abychom studovali. Opravdu jsme to neplánovali, prostě se to stalo. Já mu pomáhám s Přeměňováním (ve kterém je hrozný) a on mně s Kouzelnými formulemi (ačkoliv pomoc nepotřebuji – nakonec, jsem dcera Hermiony Weasleyové.)

"Myslím, že půjdu najít Dom," zašeptá po hodině a půl. Já přikývnu a snažím se skrýt ten provinilý obličej. Sbalí si věci a předtím, než zamíří ven z knihovny, mě poklepe na rameni. Vypustím malý vzdech a čelem začnu pomalu bouchat do stolu.

"Jsi v pořádku?" uslyším za sebou nesmělý, ale upjatý hlas. Pomalu zvednu hlavu a otočím se, abych viděla, kdo tam je. Je to John Lawson – nebo ‘Knihovník‘ – a vypadá opravdu ustaraně. A já ho z toho nemůžu obviňovat. Oficiálně jsem překročila psychickou hranici. Dokonce ji ani nemůžu vidět, protože je tak daleko. On tady stojí s pevně stisknutou knihou v dlaních, s košilí zapnutou až ke krku a perfektně uvázanou žlutou kravatou. Jeho světle hnědé vlasy jsou učesané na stranu s přesnou pěšinkou, jeho hranaté brýle mu sjíždí po velkém špičatém nose a rychle mrká. Pokud se mě už i Knihovník zeptal, jestli jsem v pořádku, tak je to opravdu smutný den.

"Ach ano," ujistím ho. "Je mi fajn."

Posune si brýle a znovu mrkne.

"Ty - ty jsi bouchala hlavou o stůl," řekne, jako bych to nevěděla.

"Ano," řeknu. "Jen jsem přemýšlela."

Nadzdvihne obočí a místo toho, aby ho to uklidnilo, vypadá to, že ho tato informace ještě víc zneklidnila.

"Obtěžoval tě ten kluk ze Zmijozelu?" zeptá se.

Teď je řada na mně, abych nadzdvihla obočí. Myslí to vážně? Copak poslední dva měsíce spal pod drnem? Opravdu neví, že čekám dítě s tím "klukem ze Zmijozelu"?

"Ne," řeknu, "to byl jen Malfoy."

"Viděl jsem, že jsi ho praštila," říká Knihovník. "Jen jsem si myslel -"

"Ach ne, jen jsem žertovala," řeknu. Tenhle kluk má vážný problém.

"Aha," přikývne. "To je dobře. Zajímalo mě, jestli bys mi mohla pomoct."

Naznačím, ať si sedne vedle mě a on tak neochotně a nešikovně udělá. Položí si knihu a nervózně si kroutí prsty.

"Co pro tebe můžu udělat?" zeptám se.

"N - no…. Zajímalo mě, jestli je tvoje sestřenice volná," řekne rychle.

Nadzdvihnu obočí. Jak může mít Dom tolik chlapů? (Ach ano, je částečně víla – to to vysvětluje).

"Myslíš Dom? No, ta teď vlastně někoho má," řeknu. Popravdě, má dva, možná by chtěla i třetího.

"Ne, nemyslím ji," řekne.

"Ach…Lily?" zeptám se a myslím si, že je pro tohohle kluka moc mladá. Přeci jenom, on je ze sedmého ročníku.

"N - ne."

"Roxie?"

"Ne - "

"James?"

"Ne, tvoje další sestřenice. Ta se zrzavými vlasy."

No, tím se výběr zužuje.

"Nemyslíš snad…Molly?" zeptám se šokovaně a ani se neobtěžuju svoje překvapení skrýt. Oči se mu rozsvítí a kývne, zatímco červená. Nevím, proč mě to nenapadlo – předpokládám, že jsem o Percyho dceři neuvažovala jako o velmi přitažlivé. Vážně, vím, že předtím randila s tím motákem, ale pořád si nedokážu představit, že by ji měl někdo rád. Ani já ji nemám ráda a to jsem její příbuzná. Ona je prostě ten nejotravnější člověk na světě.

"Samozřejmě, že je volná!" vyprsknu nechtěně. Musím se snažit ze všech sil, abych neřekla "Proč by neměla být?"

"Ohromné," usměje se nervózně. Jenom někdo, kdo má rád Molly může říct slovo "ohromné" a nemyslet to vulgárně. A s tím na mě krátce kývne a vytratí se zpátky ke stolu v rohu knihovny, kde se, podle mě, určitě narodil. To byla jedna z nejzvláštnějších věcí, která se mi kdy v knihovně stala.

Sbalím si své věci ze strachu, že by se mě ještě někdo mohl přijít zeptat na vztahy jiného příbuzného. Už mě nebaví dělat věčně dohazovače. Copak vypadám mile a přátelsky? Protože, upřímně, to nejsou zrovna ty vibrace, které vyzařuji. Knihovnu opustím zmatená a většina mých úkolů není ani načatá. Cestou na oběd do Velké síně potkám Dom. Usměje se na mě a zamává mi, takže si nemyslím, že mám šanci utéct bez jejího povšimnutí.

"Kde jsi celý den byla?" zeptá se nedbale, jako by svého přítele nepodváděla s Markem Matthewsem.

"Pletla jsem!" vykřiknu a ona se na mě podívá, jako bych se zbláznila.

"Ty jsi…pletla," řekne Dom s nadzdvihnutým obočím.

"Ne," řeknu a můj hlas je daleko vyšší, než obvykle. "Jen…Zapomněla jsem…. Někam si potřebuju zajít."

Vezmu to opačným směrem ke vstupním dveřím hradu. Rozhodla jsem se, že se projdu po pozemcích. Zvažuji, že bych šla dolů k Hagridovi, ale řekla bych, že nechci mluvit asi s nikým. Jen musím zjistit, co budu dělat s tím Dom/Mark/Malfoy milostným trojúhelníkem. No, ona to asi není moje věc, že? Je na Dom, aby si mezi těma dvěma vybrala. Já můžu jen normálně pokračovat v životě a předstírat, že jsem o ničem neslyšela. A možná, že za dvacet let, až to všechno vyjde najevo, si na to už prostě nevzpomenu. Ano, to zní jako dobrý plán.

Na pozemcích je jedno místo, kde se ráda posadím a přemýšlím – Památník. Je to obrovská socha fénixe, která byla u jezera postavena rok po druhé kouzelnické válce a jsou na ní jména všech obětí první a druhé války. Potuluji se kolem památníku, který má asi 9 metrů na výšku a prsty přejíždím po jménech, dokud nenarazím na jméno ‘Fred Weasley – člen Fénixova řádu‘. Sednu si před sochu a stočím se, abych se zahřála. Pod Fredovým jménem jsou ‘Remus J. Lupin‘ a ‘Nymfadora Tonksová-Lupinová‘ – Teddyho rodiče. A potom, až na spodu všech jmen je ‘Harry Potter – chlapec, který nás zachránil‘. Harry vždycky nesnášel fakt, že i jeho jméno do kamene vytesali – tvrdí, že on Voldemorta neporazil, že to byla Voldemortova sobeckost a nenávist, které ho zahubili. Ten chlap je až moc skromný pro jeho vlastní dobro. Myslím, že by potřeboval terapii.

Nevím, jak dlouhou dobu strávím díváním se na sochu a čtením jmen, která jsou do ní zlatě vyrytá. Tohle dělám celkem často, takže znám pořadí jmen. Vždycky se usměju, když narazím na ‘Dobby, domácí skřítek‘. Pamatuju se, kolik práce dalo mámě, tátovi a Harrymu, než sem Dobbyho jméno dostali. Myslím, že je to jen správně. Domácí skřítkové jsou živé bytosti tak, jako ostatní z nás. Jeho jméno bylo dodáno teprve před pár lety. Jsem tak zabraná do sochy, že si ani nevšimnu, že si někdo sedá vedle mě.

"Chceš, aby ti tady umrzla prdel?" zeptá se Mark.

Podívám se na něj, zúžím oči a vrátím se k soše.

"Udělal jsem něco špatného?" zeptá se a vypadá zmateně.

"Víš, že jo," řeknu tiše.

"Ehm – promiň Rosie, ale jsem trochu ztracený," řekne.

"Nemůžu uvěřit, že to zapíráš," šeptám a hořce se zasměju.

"Zapírám co? Nemám ani nejmenší tuš - "

"Ty a Dom!" vykřiknu. "O tom mluvím!"

Markovy oči se rozšíří. Otevře pusu, aby něco řekl, ale pak ji zase zavře.

"Ona ti to řekla?"

"Ne," řeknu. "Slyšela jsem vás. Teď už vím, proč tak moc chceš, abych byla s Malfoyem."

"Rosie, to není důvod - "

"Před pár měsíci bych tím byla pravděpodobně potěšená, to víš," přiznám se a cítím se tak trochu zahanbeně. "Ale teď jsem jenom znechucená – vámi oběma! Malfoy není špatný člověk a Dom má rád…Co ti kdy udělal? Proč si tohle zasloužil?"

Mark má tu slušnost, aby vypadal zahanbeně, a vyhýbá se mému pohledu. Jen zírá na Památník.

"Nesnažím se tebe a Malfoye dát dohromady z žádného důvodu," řekne vážně. "Jenomže – Dom jsem měl vždycky rád, víš? A se mnou je šťastnější – nemá být s ním."

"Nemyslím si, že ty jsi ta pravá osoba, která by to měla posoudit!" řeknu zuřivě. "Proč ses musel vetřít do jejich vztahu?"

Jo, možná nejsem ta pravá, která by to měla říkat – přeci jenom, já a Malfoy jsme se na Nový rok políbili. Ale to nic nebylo. Bylo to chvilkové vzplanutí a teď jsme už úplně někde jinde. Není to tak, že bychom měli nějakou tajnou aférku nebo tak něco. Pořád mám vysoké morální cítění.

"Zeptal jsem se jí, jestli by mu to mohla říct," řekne Mark. "Ale říká, že ho nechce ranit."

"Nemyslíš si, že čím déle tohle bude trvat, tím víc mu ublížíte?" přitlačím. "Má právo to vědět. Děláte z něj vola. Je to můj kamarád - "

"Prosím tě," řekne posměšně. "Nechoď na mě s těmahle "kamarádskýma" řečma. Malfoy není tvůj kamarád."

"Co to má znamenat?" zeptám se uraženě.

"To znamená, že ty a Malfoy můžete předstírat, jak dlouho chcete, že jste "jen kamarádi", ale to je úplně jedno, protože nikdy nezměníte fakt, že jsi s ním těhotná, Rosie. Vždycky budete mít spojení. A to je ten důvod, proč pro sebe Dom a Malfoy nikdy nebudou ti praví."

Zdvihnu se ze země (což není tak snadné, vzhledem k tomu, že jsem těhotná) a řítím se směrem k hradu, zatímco ignoruju Markovy výkřiky. Tohle je špatná doba na to, abych našla Huga, jak venku kouří s kamarády – moc špatná. Ale on tu je, vykuřuje si a snaží se vypadat drsně. Přijdu k němu a drapnu ho za jeho nově propíchnuté ucho.

"HUGO!" zakřičím.

Vypadá absolutně zahanbeně a vystrašeně zároveň.

"Trest, všichni z vás," křičím a cigarety jim típnu pomocí hůlky. "A řeknu to mámě."

Hugovy oči se rozšíří, ale před kamarády se nechce ponížit.

"Vážně Rose, nemůžeš to říct mámě," šeptá mi. "Prostě nemůžeš. Zabije mě."

"To je dobře! Jsi idiot"

"Ouu, nech chudáka Psycha na pokoji," řekne mi jeden z Hugových kamarádů. Je to tlustý kluk s růžovými vlasy a s chybějícím předním zubem – okouzlující, to vás ujišťuju. A očividně mému bratrovi říká "Psycho". Co se stalo s tím malým Hugem, který miloval hraní Famfrpálu s tátou a sedával mámě na klíně, zatímco mu česala vlasy? Kdy se stal tím černovlasým propíchaným Psychem?

"Okamžitě se vraťte do svých společenských místností," křičím. A potom si na konci skupinky všimnu malého kluka z Havraspáru. Je jediný, který si udržel přírodní blond barvu svých vlasů – Louis.

"Tak snadno se z toho nedostaneš!" zakřičím, když uvidím, jak se snaží vytratit.

"Nekouřil jsem!" tvrdí. "Jen jsem - "

"A co je potom tohle?" zeptám se a ukážu na jeho vyboulenou kapsu ve tvaru obdélníku. "Vyprázdni své kapsy, hned."

Z kapes si vytáhne krabičku cigaret, pár bomb hnojůvek a hůlku. Louis byl vždycky tak klidný. Co se to děje s těmi Weasleyovic kluky, když na ně uhodí čtrnáctka?

"Nejsou moje," řekne rychle. "Prosím, neříkej to Dom, zmlátí mě!"

"Máš štěstí, že jsem tě nezmlátila já, Louisi Weasley!" vykřiknu a on vypadá opravdu vystrašeně. Cigarety a hnojůvky zabavím a Louise pošlu do jeho společenské místnosti. Potom svou hůlkou ukážu na skupinku, která se pomalu vrací k hradu.

"Accio cigarety!" zvolám a vzápětí ke mně přiletí pět krabiček mudlovských cigaret. Všichni po mně střelí nenávistnými pohledy, ale nikdo z nich nemá koule na to, aby se mi postavil.

"Páni, jsem rád, že jsi mě nepřistihla, když jsem ve třetím ročníku kouřil já," uslyším za sebou hlas. "Jsi tvrdá."

Otočím se a uvidím Malfoye, jak se na mě ušklíbá, očividně pobaven představením, které se tu právě seběhlo.

"Můj bratr je - je - je.."

"Kretén? To jsme v tomhle věku byli všichni. Pravděpodobně z toho do dvaceti nevyroste," řekne a pokrčí rameny.

"Ale ty sis přinejmenším nenabarvil vlasy načerno a nepropíchl sis ret!" vykřiknu a rozejdu se směrem k hradu.

"Vlasům bych to nikdy udělat nemohl," řekne a prohrábne si je. "Ale jak víš, že jsem si nikdy nenechal udělat piercing?"

Podívám se na něj s nadzdvihnutým obočím.

"Ty máš piercing?"

"Samozřejmě – ale není na místě, které se normálně odhaluje na veřejnosti," mrkne na mě.

"Ach Merline, to je nechutné!" vykřiknu a ve tváři se mi zračí odpor.

"Ale, ale slečno Weasleyová, vy máte ale nečisté myšlenky," směje se. "Ne, tam to není. Ale je dobré vědět, že je to první místo, které tě napadlo."

Zuřivě se začervenám, ale on se mi jenom směje a přátelsky mi položí ruku kolem ramen.

"Takže…kde sis nechal udělat piercing?" zeptám se, ačkoliv si nejsem jistá, že to chci vědět.

"No – já a Al jsme se ve třetím ročníku rozhodli, že si necháme něco propíchnout – chtěli jsme udělat něco rebelského," řekne a ušklíbá se. "Takže jsme udělali dohodu, že když do toho jeden z nás půjde, druhý si to musí udělat na tom samém místě."

"Takže Al má piercing taky?" zeptám se užasle. "Ví o tom teta Ginny?"

"O tom pochybuju," řekne Malfoy. "Leda, že by jí ukazoval svoje bradavky."

"Počkat – nechali jste si propíchnout bradavky?" vykřiknu.

"Bradavku, jednu," řekne Malfoy a zvedne jeden prst. "Nechat si je obě by bylo nanic."

Opravdu nevím, co na to říct. Myslela jsem si, že bych si všimla, kdyby měl Malfoy piercing – ale nakonec, třeba ho neměl nasazený v tu noc, co jsme –

Dobře, tohle je prostě divný. Nechci o tom přemýšlet.

"Vy zmijozeláci jste blázni," povzdychnu si a zakroutím hlavou.

"Ale no tak, něco takového si musela aspoň jednou udělat!" ušklíbá se.

"Můžu tě ubezpečit, že jsem si nepropíchla nic kromě uší!" zvolám.

"Jo…ale připoutala ses ke skleníku a nosilas odznaky spermie," řekne.

"Bylo to pro dobrou věc! A není to spermie, ale S.P.E.R.M.A.! Společnost pro podporu extra rovnosti mandragorám africkým!"

Dorazíme ke dveřím do hrady a Malfoy mi je otevře a nechá mě vejít první. A Dom vychází z Velké síně s Alem a Jamesem. A kurva, tohle bude nepříjemné. Přijde k nám a ruku si ovine kolem Scorpiusova pasu. Jaká to malá obojaká –

"Kde jsi celý den byl?" zeptá se Malfoye.

"Kolem," pokrčí záhadně rameny. Dom nadzdvihne obočí a dokonce i já jsem zaujatá. "Nemusíte vypadat tak podezřívavě, dámy, všechno to je zákonné. Mizím – mám toho hodně na práci."

Mrkne na mě a Dom políbí na líčko předtím, než zamíří do zmijozelských žalářů. Dom si z toho moc nedělá a otočí se ke mně.

"Vždycky se jen tak vypaří," řekne Dom. "Hlavně o víkendech. Nevím, kam chodí. Dokonce jsem přesvědčila Jamese, ať se podívá na Pobertův plánek, ale není tam…. Takže, jak pokračuje pletení?" zeptá se a změní téma.

"Ach, znáš to…nic moc," řeknu hloupě. "Ehm Dom, myslím, že si musíme promluvit."

"Musíme to udělat teď? Mám udělat esej do Přeměňování a úkol z Lektvarů a to ani nemluvím o Bylinkářství - "

"Vím o tobě a Markovi."


17. KAPITOLA KLUCI NEBREČÍ



Delicate

Překlad: Do_MuSh

Beta-reader: Ela

Autor: padfoot4ever

Banner: autorčin

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?chapterid=317511

 

Stav: souhlas s překladem

 

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  Do_MuSh. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

Slovo autora: Rose „Zrzka“ Weasleyová je těhotná. „Nejsem dostatečně stará na to, abych se stala matkou! Sotva vím, jak si zavázat tkaničky od bot, proboha!“ Snaží se vyrovnat s novinkami. „Už nikdy neopustím tuto koupelnu.“ Nevezme to ale moc dobře. „Můžu žít na zubní pastě a šampónu.“ V podstatě, ztratila rozum. Toto je její příběh.



17. KAPITOLA KLUCI NEBREČÍ

 

Jenny

Dom nejprve nic neříká a jakoby ani nereagovala. Jen se na mě dívá, jako by se snažila zjistit, o čem to sakra mluvím. Musím uznat, že je dobrá herečka.

"Mark kdo?" je její první otázka.

Nadzdvihnu na ní své obočí.

"Mark Matthews – kolika Markům jsi řekla: "Miluji tě" ?"

"Nevím, o čem to mluvíš, Rosie," řekne, ale vidím, že je utrápená. "Opravdu musím jít -"

"Dom!" zavolám na ni, když odchází. "Slyšela jsem vás včera večer! Nejsem úplně vypatlaná!"

Zastaví se a otočí se na mě.

"Tady o tom nemluvme," zašeptá rozzuřeně.

"A kde bys navrhovala?" šeptám nazpět stejně naštvaně. "Protože my si o tom promluvíme."

Povzdychne si a protočí oči, jako by to byl můj problém, který na ni vytahuju. Občas opravdu připomíná svou matku.

"Ložnice," řekne stroze.

"Teď," dodám.

Vyběhne schody, aniž by na mě čekala. Nejsem si jistá, jestli chápe, že nemůžu chodit tak rychle, jako kdysi, vzhledem k tomu, že musím unést čtyři a půl kila navíc. Takže cestou do Nebelvírské věže jdu sama. Jdu zkratkou kolem gobelínu, kde minulou noc byl Mark s Dom. Odtáhnu gobelín a ihned toho zalituju. Je tam Al s Jenny a líbají se, jako by jim šlo o život. Jenny zčervená a Ala odstrčí, když si mě všimne. Al vypadá taky trochu rozhozeně.

"Pro Krista, najděte si pokoj," řeknu znechuceně.

"Nejsme uprostřed Velké síně," hádá se Al a vypadá, že je na mě extrémně naštvaný.

"Šla tudy Dom?"

"Vypadá to, že tudy šla?" vrčí frustrovaně, jeho ruka stále kolem pasu Jenny.

"Ach ano, promiňte," řeknu sarkasticky a před tím, než se opět rozejdu do Nebelvírské věže, nechám gobelín spadnout na své původní místo. Upřímně, proč má celá moje rodina potřebu sexovat za tím debilním gobelínem?

Plahočím se po schodech a o deset minut později konečně dorazím do Nebelvírské věže. Když dorazím, Dom už je v ložnici a vypadá netrpělivě. Jsem naprosto bez dechu, ale žádné obavy – nejsem vůbec těhotná, nebo tak něco.

"Dobře, takže do toho," řekne Dom naštvaně. "Řekni mi, že jsem blbá. Řekni mi, že jsem mrcha."

Jsi blbá mrcha.

"Takhle ti neřeknu," řeknu. "Nemám na to právo. Ale víš, že to, co děláš, není správné, viď?"

Dom si povzdychne a žuchne sebou na postel s obličejem zabořeným v dlaních.

"Nevím, co mám dělat, Rosie," řekne. "Myslela jsem si…. Myslela jsem si, že Scorpiuse miluju," zavrtí hlavou. "Ale potom na Valentýnské párty na tebe pořád koukal… a potom jsem si nebyla jistá… a pak jsem tančila s Markem a všechno bylo, jako by to tak být mělo, chápeš?"

"Kdo koukal?" zeptám se, protože tak trochu nedává smysl.

"A potom, hned po párty se Scorpius vrátil zpátky do své ložnice, aniž by mě doprovodil," pokračuje, jakoby mě neslyšela. "Byla jsem hrozně naštvaná, že odešel a nepopřál mi ani dobrou noc. Takže jsem se potom vracela s Jamesem, Fredem a Markem… a my potom zůstali ve společenské místnosti a povídali si… a prostě se to nějak stalo. Úplně jsem se do něj zamilovala. Ale další den se Scorpius vrátil a omluvil se mi a já ho prostě nemohla nechat. Procházel si těžkým obdobím, zvlášť, když jste měli ten velký spor."

Takže to je moje chyba?

"Neříkám, že je to tvoje chyba nebo tak něco," dodá rychle. "Co bych měla udělat, Rosie?"

"Nevím," řeknu. "Miluješ Malfoye?"

Zakroutí hlavou a zašeptá: "Ne."

"A miluješ Marka?"

Vážně přikývne.

"Potom víš, co máš udělat," řeknu věcně. "Bude jen spravedlivé, pokud se s Malfoyem rozejdeš."

"Ale nechci mu ublížit," řekne. Ta holka je někdy až příliš citlivá pro její vlastní dobro. Měla by být víc bezcitná.

"Je to už velký kluk," řeknu. "Přenese se přes to. Je to koneckonců lepší."

Popřemýšlí o tom a pak přikývne. Jsem ráda, že nezačala brečet, to by mohlo být nepříjemné.

"Měla bych to udělat teď?" zeptá se.

"Jsi na to připravená?"

"Myslím, že jo. Co mám říct?"

Opravdu se mě ptá, jak se rozejít s jedním z mých přátel? Ne ne, opravdu se mě ptá, jak se rozejít s otcem mého dítěte? Tohle je pěkně zamotaný.

"Říct mu pravdu?" navrhnu, ale nejsem si jistá, jestli je to ten nejlepší nápad. Někdy je nevědomost lepší. Dom znovu přikývne, potom vstane, upraví si vlasy v zrcadle a opustí pokoj, aby našla Malfoye. Když prochází dveřmi, vejde Chastity.

"Co je s Dom?" zeptá se.

"Problém s klukem," odpovím.

"Může se připojit do klubu," řekne Chas a skopává si tenisky. "Právě jsem se rozešla s Derekem."

Nemám tušení, kdo Derek je. Chas mívá hodně kluků a já je prostě nestíhám.

"Ach, to je mi líto," řeknu a doufám, že to znělo dostatečně upřímně.

"To je v pohodě," řekne. "Vlastně to nebyl ani těžký rozchod. Nikam jsme prostě nesměřovali. Takže, co to bylo dneska ráno s Jamesem a Laurou?"

Pokrčím rameny a zničehonic se rozčílím. "James je sociálně - retardovaný imbecil s kaší místo mozku a je naprosto vypatlaný, když přijde na jednání s opačným pohlavím. On si vážně myslel, že mě rozveselí to, že uvidím Laurou poníženou před celou školou."

 

"Nebyla jsi aspoň trochu ráda, že se jí dostalo zaslouženého trestu?" zeptá se Chas. "Já teda byla."

"To co udělal, nebylo správné," řeknu. "Mám na mysli, kdyby jí řekl, že je tlustá nebo by roznesl nějakej drb, nebylo by to tak špatné. Ale on si zahrával s jejími city – to je strašné, Chas. To jí mohlo ublížit víc, než jen nějaká blbá kletba."

"Rose, měli by tě prohlásit za svatou," řekne Chas vážně.

"Ó ano, za svatou bych měla být prohlášena každým dnem," reaguji sarkasticky.

"Myslím to vážně! Musíš se vyrovnat s takovým množstvím věcí – jsi tak statečná. A ani nic nenamítáš tomu, že Dom chodí se Scorpiusem. Myslím, bylo by to hrozně divný, kdybych to byla já. A teď se zastáváš Laury," dokončí svou řeč.

"Nezastávám se jí," řeknu. "Zastávám se všech holek, jejichž srdce byla zlomena ignorantskými blbci jako jsou Carl a James! Obě víme, že to není příjemné. Nesnažím se být svatá, Chas. Jen vím, jak to bolí, to je všechno."

Chas přikývne, ale myslím, že nechápe, jak to myslím. Ale myslím, že ji z toho nemůžu obviňovat – ani já sama to nevím. Prostě to tak cítím. O Jamesovi jsem nikdy neuvažovala jako o pomstychtivém člověku. Očividně jsem se v něm zmýlila. Neznám ho tak dobře, jak jsem si myslela.

Když se Dom další dvě hodiny nevrací, rozhodnu se po ní podívat. Mám strach, že se Malfoy rozhodl najít Marka a proměnit ho ve švába. Vstupní síň je téměř prázdná, protože je už před večerkou. Po Dom, Malfoyovi ani krvi tu není žádná stopa – nevím, jestli je to dobré nebo špatné znamení. V tuto chvíli by se mi hodil Jamesův plánek (nazvaný "Pobertův plánek" – ukradl ho svému tátovi), protože bych věděla, kde je. Ale potom uslyším rámus vycházející z přístěnku na košťata  - ze stejného přístěnku, ve kterém jsem se schovávala, když se všichni dozvěděli o mém těhotenství – a mé instinkty mi říkají, ať se podívám dovnitř. Doufám, že tam nenajdu dalšího člena mé rodiny, jak se s někým muchluje. Ale je tu pouze jeden člověk – a je to Malfoy.

"Malfoyi?" oslovím ho jemně. Podívá se na mě. Naštěstí nebrečí. Vypadá jen trochu naštvaně. Vejdu dovnitř, zavřu za sebou a sednu si na krabice, ve kterých jsou všechny náhradní famfrpálové míče. Malfoy sedí naproti mně. "Co tady děláš?"

"Jen přemýšlím," řekne. "Slyšel jsem, že je to na takové věci skvělé místo."

"Jsi v pořádku?" zeptám se. Nechci, aby věděl, že vím o Dom a Markovi. To by pro něj bylo ještě víc ponižující.

"Dom a já jsme se rozešli," povzdychne si.

"To je mi líto," řeknu.

Přikývne a napůl se usměje, jako by děkoval za můj soucit.

"Nevím, proč to udělala."

A kurva.

Neřekla mu to.

Řeknu mu to? Nebo to nechám být? Je to vůbec můj problém? A sakra, v těhle situacích nejsem dobrá. Neřeknu nic.

"Řekla ti něco?"

Zasraně kurva. Jak teď můžu lhát?

"Ehm… musím…. musím jít umýt… svého králíka," řeknu.

"Něco ti řekla!" řekne Malfoy horlivě. "Co ti řekla?"

"Nemůžu ti to říct," odpovím tiše. "Není to na mě, abych ti to řekla."

Dívá se na mě těma velkýma, hnědýma, štěněčíma očima – pokud moje dítě zdědí tyhle oči, bude zatraceně těžké jim říct: "Ne". Měla bych se dívat jinam, ale nemůžu. Ty oči jsou na to až moc okouzlující.

"Nedívej se na mě tak!" protestuji. Malý úsměv mu přeletí přes rysy a já cítím jak roztávám. "Varuju tě, Malfoyi."

Teď už se šklebí, pokládá si bradu na mé rameno a nevinně ke mně vzhlédne. Do hajzlu s ním.

"Nemůžu ti to říct!" řeknu a dívám se všude možně, jen ne na něj. "Nic mi do toho není!"

"Ale něco víš," řekne, teď už klečí a bere mou dlaň do svých. "No tak, mám právo to vědět."

"Ano, ale já nemám právo ti to říct," řeknu smutně. "Musíš se zeptat Dom."

Malfoy na chvíli sklapne a vypadá, že přemýšlí.

"Je v tom někdo další?" zeptá se.

Mlčím a snad se tvářím bezvýrazně.

"Je v tom někdo další!" vykřikne Malfoy. "Kdo to je?"

"Měla bych dodělat úkoly," řeknu rychle, vstanu a namířím si to rovnou ke dveřím. Malfoy je rychlejší a vstane taky, čímž mi zablokuje dveře.

"Prosím, řekni mi to," prosí. "Myslel jsem si, že jsme byli přátelé."

Páni, on ví, jak hrát nefér. Stejně se na něho dál mračím.

"My jsme přátelé," řeknu rozhořčeně. "Ale stejně si myslím, že by ses měl zeptat Dom."

"Je to Mark Matthews, že jo?" řekne.

JAK to udělal??? Copak mi umí číst myšlenky?

"Věděl jsem to," řekne a vypadá na sebe tak nějak pyšný, že na to přišel sám. Já jsem zase ticho. "To je v pohodě," řekne. "Nějaké podezření už jsem měl. A stejně, můj rejstřík taky není zrovna čistý."

Při tomhle se mírně začervenám, ale naštěstí je tu tma, takže si toho nevšiml.

"Jestli ti to nevadí," začnu. "Tak proč se tu vlastně schováváš?"

Předtím jsem si toho nevšimla, ale teď, když stojím blízko něj – má červené oči.

"S Dom to nemá co dělat," řekne. "Už dlouho to nebyla žádná procházka růžovým sadem. Jsem rád, že našla někoho, kdo ji má rád."

"Tak proč jsi teda brečel?"

"Já jsem nebrečel," řekne tvrdohlavě. "Kluci nebrečí."

"Ale ano, brečí," hádám se. "Ala a Jamese jsem viděla brečet snad milionkrát. Al ještě pořád pláče u Bambiho."

"To je smutný film," odpoví Malfoy. "Musela bys být bez srdce, abys nebrečela u Bambiho!"

Nadzdvihnu na něj své obočí, jako bych říkala – vím, že se něco děje, tak přestaň s těma hovadinama a řekni mi to. To je celkem těžký říct jen pohybem obočí, ale očividně to zabralo.

"Můj soused zemřel," řekne.

Na tom opravdu nevidím nic smutného, protože kdyby umřel můj soused, tancovala bych na jeho hrobě. Dobře, vím, že to zní asi hnusně, ale věřte mi, ten chlap je jako bývalý smrtijed přeměněný na nacistu, který se rád vkrádá do naší zahrady, bere Hugovi jeho fotbalový míč (famfrpálové míče na zahradě nikdy nenecháváme, aby je mudlové neviděli – jako třeba tenhle Smrtijed Nacista) a potom ho před námi zapálí. No, tohle udělal, když jsme byli mladší a ještě si s kopačákama hráli. Teď už tam jen vběhne, podupe máminy kalokvěty a potom to svede na svoje "děti" (které ani nemá). Ten chlap je blázen – vážně, strávil deset let ve vězení za žhářství. Skoro jsem ze strachu nespala a bála se, že nám pan Nacistický Smrtijed polije dům benzínem a zapálí ho. Takže opravdu nechápu, proč je Malfoy smutný kvůli smrti svého souseda. I když, třeba má normální sousedy.

"Ach, to je mi líto," řeknu citlivě. "Byl sis s ním blízký? Nebo s ní?"

"Jo," přikývne. "Paní Halpinová byla jedna z těch, které se říkalo "Tetičko", i když vlastně nebyla tvoje příbuzná. Máš taky takového souseda?"

No jistě – strejda Smrtijed Žhář hned odvedle – jako druhý otec.

"Ne," přiznám. "Ale paní Tonksovou jsem vždycky brala jako svou tetu, i když není."

"Jo, něco takového byla paní Halpinová. Je mudla, ale vždycky když naši byli v práci, hlídala mě. A její vnuk byl můj kamarád, před tím, než jsem nastoupil do Bradavic. Takže je to na hovno, že umřela."

Pokaždé si všimnu, že když se kluci snaží o nějaký soucit, zakončí větu nějakou hovadinou. Jako třeba, když Al dostal ve třetím ročníku kopačky a James řekl jen: "Ou, to je na hovno." – nebo když mi umřel pes a oni řekli: "Jo, to máš na houby". Vážně, "je to na hovno, že umřela" – není to smutné, není to srdcervoucí, není to dojemné… je to pěkně na hovno.

"Takže půjdeš na pohřeb?" zeptám se jemně.

"Asi jo. Není to odsud daleko. Kaple je asi tak hodinu cesty od Prasinek," řekne sklíčeně.

"Potřebuješ… potřebuješ nějakou společnost?" nabídnu se.

"Nemusíš…"

"Jdu s tebou," trvám na svém. "Nikdo by neměl na pohřeb chodit sám. Kdy to je?"

"Zítra," zamumlá.

"Dobře, takže zítra. Musíme to jen vybavit s Nevillem, jsem si jistá, že to nebude problém," řeknu věcně. "Ale teď pojď, než se začnou šířit drby."

Malfoy otevře dveře a nechá mě jít první.

"Čekáš se mnou dítě," řekne. "Co horšího by se mohlo vykládat?"

"Pravda."

***

Další den vstanu brzy, a zatímco se Laura, Chas a Dom oblékají do svých uniforem, já si ze skříně vytáhnu černý slavnostní hábit, abych se připravila na pohřeb. Je potřeba ho poupravit v oblasti břicha, ale to můžu udělat pouhým švihnutím hůlky (udělala jsem to se vším svým oblečením). Včerejší večer jsme já a Malfoy dostali od Nevilla povolení a zařídil, aby nás jeden ze školních kočárů dovezl na pohřeb a zpátky. Vlasy si dám do jednoduchého copu a zkontroluji svůj odraz v zrcadle – jo, vypadám dostatečně depresivně.

Spolu s ostatními zamířím dolů na snídani, Jamesovi se ale vyhýbám ze strachu, že bych ho uškrtila. Dneska jsem vůbec nezvracela, takže nebudu riskovat snídani – jsem si jistá, že truchlící rodina by nebyla zrovna potěšená, kdybych pozvracela kostel. Všichni se rozejdou do tříd a já ve Vstupní síni potkám Malfoye. A potom si něco uvědomím – jdeme na mudlovský pohřeb a já mám na sobě slavnostní hábit. Můžu být ještě blbější?

"Sakra! Úplně jsem zapomněla na to, že to je mudlovský pohřeb!" vykřiknu, když ho uvidím. Pobaveně se usměje a líně na mě mávne hůlkou. Můj hábit se změní na sukni po kolena a černý svetřík, který mi hezky schovává břicho. Páni, Malfoy by měl být módní stylista. "Děkuju," řeknu rozpačitě.

"Žádný problém," odpoví. "Podívej, jsi si jistá, že chceš jít? Přeci jen, je to pohřeb. Nemusíš -"

"Od čeho jsou přátelé?" řeknu mu a zavěsím se mu za ruku. "No tak, kočár bude čekat."

Kočár nás čeká venku přede dveřmi. Není tažený Testrály jako obvykle, ale normálními koňmi. Předpokládám, že mudlové by si asi mysleli, že je divné, že kočár jede sám o sobě. Malfoy otevře dveře a pomůže mi nasednout. Zjišťuju, že je sakra složité to udělat elegantně, protože jsem tak nechutně tlustá. Malfoy vzápětí nastoupí taky a sveze se na sedadlo vedle mě a chodidla si položí na sedačky naproti nám. Vypadá hodně zdeptaně. Musím udělat něco, čím ho rozveselím.

"Zatáhneš mě za prst?" navrhnu. Lidi se vždycky smějí, když to Fred nebo James udělají. Malfoy jen kouká, jako bych se zbláznila. "Promiň, jen jsem tě chtěla rozveselit. Osobně "Zatáhni mě za prst" nesnáším, ale myslela jsem si, že se to klukům líbí. Očividně ne. Promiň."

"Nemusíš mě rozveselovat. Nejsem nijak rozrušený," tvrdí.

"No, tak to potom nejsi člověk," odpovím. "Měl bys být rozrušený. Je to přirozené."

Sklíčeně přikývne. Zase ho vezmu za ruku a položím si hlavu na jeho rameno, abych mu ukázala, že jsem tady. Řekla bych, že si toho cení podle toho, že si svou hlavu položí na mou. Po zbytek cesty mlčíme.

***

Na pohřbu jsem byla jen jednou. Myslím, že v tomhle ohledu mám štěstí. Ale díky tomu jednomu pohřbu jsem zjistila, jak úžasný život je, přestože to není vždycky procházka růžovým sadem. Bylo mi deset, když Courtney Longbottomovou srazilo auto a ona na místě zemřela. Nikdy nezapomenu, jak se Neville na pohřbu tvářil. Nikdy jsem neviděla žijícího člověka tak mrtvého. Jen nepřítomně zíral do prázdna, něco slyšel, ale neviděl nic. Jeho žena zemřela. Simon, kterému tehdy bylo jenom osm, ztratil matku a já si ani nedokážu představit, jaký to musí být pocit. Moje rodina mě dokáže vytočit donepříčetna, ale život bez nich si nedokážu představit. Chudák Simon jen seděl vedle rakve jeho matky a celou dobu plakal. James, Al a já jsme se s ním pokoušeli mluvit, ale bylo to k ničemu. On mluvit nemohl.

To byl také mudlovský pohřeb, protože Courtney čarodějka nebyla. Neville ji potkal, když cestoval po Evropě, krátce po tom, co dodělal sedmý ročník. Podle mámy hledal nějaké rostliny na Bylinkářství – to zní jako praštěná věc, kterou by Neville udělal. Courtney byla Britka, ale Neville ji potkal v Rakousku. Ačkoliv umřela už před šesti lety, pořád si ji dobře pamatuju. Byla energická a odvážná, téměř naprostý opak Nevilla. Ale jeden k druhému perfektně pasovali. Její smrt byla tak náhlá, že trvalo měsíce, než tomu všichni uvěřili – všichni kromě Simona. On věděl, že svou matku ztratil už navždy.

Když já a Malfoy vejdeme do kostela, držící se za ruce (čistě platonicky), první věc, kterou uvidíme, je rakev ležící před oltářem. Najednou jsem pohlcená lítostí, přestože tu ženu vůbec neznám. Myslím, že mi to jen připomnělo Courtney – a strýce Freda a Remuse s Tonksovou a každého, kdo zemřel. Možná v tom je význam pohřbů. Uvažujete o těch smutných věcech a vážíte si drobností. Malfoy a já obsadíme svá místa v zadní části kostela. Obřad trvá kolem třičtvrtě hodiny, ale nejsem si jistá, jestli Malfoy vůbec poslouchá. Celou dobu se jen dívá na své nohy. Není tu moc lidí – tak třicet, maximálně. Když obřad skončí, čtyři muži nadzdvihnou rakev a všichni se řadí v zástupu za ní, aby mohli vyjít ven z kostela. Vezmu Malfoye za ruku a navedu ho tam taky. Právě teď mám pochyby, jestli vůbec ví, o co jde.

Malfoy a já jsem v kostele poslední. Paní Halpinová bude pohřbena na hřbitově, který připadá ke kostelu. Poté, co kněz skončí se svou řečí a rakev je položena do země, lidé začnou odcházet, až tu zbudeme pouze já, Malfoy a kluk našeho věku. Kluk není tak vysoký jako je Malfoy, má hnědé vlasy a kulatý obličej. Nepláče, ale obličej má stažený soustředěním. Potom se pokřižuje a chystá se odejít.

"Darrene," zavolá Malfoy a kluk se otočí. Jakmile pozná Malfoye, hořce se usměje.

"Scorpius Malfoy," řekne, když přichází k nám. Potřesou si rukou a jeden na druhého se usmějí. Hádám, že tohle je ten vnuk, se kterým se Scorpius kamarádil. Počkat – řekla jsem právě Scorpius? "Jak ses měl? Chlape, málem jsem tě nepoznal!"

"Mám se dobře," řekne Malfoy. "Je mi líto tvé babičky."

Ten kluk jménem Darren přikývne. "Díky. Byla už dlouho nemocná. Předpokládám, že už jí je líp, že?" Malfoy prkenně přikývne. "Takže, kdo je toto?" Darren se teď dívá na mě – jeho oči zabloudí k mému břichu, na které nedůvěřivě pohlédne před tím, než se mi zase podívá do obličeje.

"Ach, omlouvám se, Rose Weasleyová," usměju se a potřesu si s ním rukou. Darrenovy oči se rozšíří, jako by mě poznal. Já upřímně doufám, že tomu tak není, protože jsem si naprosto jistá, že jsem tohohle kluka nikdy nepotkala.

"Rose Weasleyová?" směje se. "Ta Rose Weasleyová?" podívá se na Scorpiuse, který z neznámého důvodu rudne. "Takže vy dva jste spolu?"

"Ach, to ne," řeknu rychle. "Jsme jen kamarádi."

"Jo, jen kamarádi," přizná Scorpius – nebo Malfoy, je to stejně jedno.

"Ach tak," řekne, ale vědoucně se usměje na Scorpiuse, který se podívá jinam. "Radši už půjdu, máma čeká v autě. Podívej, kámo, dej mi příští léto vědět. Máme toho hodně co dohánět. Rád jsem tě poznal, Rose Weasleyová."

"Já tebe taky," řeknu, ačkoliv si nejsem jistá, jestli jsem ráda, že jsem ho potkala.

"Měj se, Darrene," zavolá na něj Scorpius. "Sbohem, paní Halpinová," dodá a dívá se na hrob. Hůlkou vykouzlí květinu (má takové štěstí, že je mu už sedmnáct) a položí ji vedle náhrobního kamene.

"Chceš chvilku?" zeptám se a on přikývne. Přejdu ke kočáru a nastoupím do něj. Za méně než minutu se ke mně připojí Scorpius a koně zase začnou klusat směrem ke hradu. Teď vypadá klidněji, než když vypadal na cestě sem. Tentokrát sedíme naproti sobě a zvědavě se na něj dívám, s jednou velmi rozčilující otázkou v hlavě.

"Jak je možné, že mě Darren zná?" zeptám se a Scorpius znovu zčervená. Něco neslyšitelně zamumlá a podívá se ven z okna kočáru. Drbnu mu do nohy svým chodidlem. "No tak, jak mě zná? Potkala jsem ho už někdy?"

"Tak o tom nic nevím," řekne Scorpius. Opravdu mi nepomáhá.

"Řekni mi to!" skučím.

"Já… možná jsem se o tobě jednou nebo dvakrát zmínil, to je všechno," řekne bez zájmu.

"Ale říkal si, že jsi ho neviděl od doby, co jsi nastoupil do Bradavic," poukážu.

"Viděl jsem ho," řekne Scorpius. "Přes léto a tak. Jen jsme se odcizili, protože jsme byli většinu roku v jiných školách. Nemluvil jsem s ním od léta po druhém ročníku."

"Takže, co jsi mu o mně říkal? Muselo to být hrozné, že si mě pamatuje tak dobře," naléhám.

"Slečno Weasleyová, vy jste ale vlezlá," řekne Scorpius a mírně se usměje.

"Já vím," řeknu. "Co jsi mu řekl?"

Scorpius protočí oči, povzdychne si a podívá se na mě, takže okamžitě vím, že jsem ho zdolala.

"Nic hrozného," řekne. "Jen… nesmysly."

"Jaké nesmysly?"

"No… dobře…. Možná, že jsem do tebe byl v prvním ročníku malinko zamilovaný," řekne Scorpius rychle. Nemůžu si pomoct, ale při tomhle se ušklíbnu. Byl do mě zamilovaný. Ne do Dom? Proč se cítím tak triumfálně? "Přestaň se ušklíbat!" protestuje.

"To je tak roztomilé," směju se. "Byl jsi do mě malinko zamilovaný!" drbnu mu znovu chodidlem do nohy a on vypadá opravdu zahanbeně.

"Vsadím se, že jsem se ti předtím taky líbil," řekne, snaží se znít drsně. S neúspěchem.

"Jo, máš pravdu," lžu. "Ve tvých malinkatých snech prváka!" Udělá na mě obličej a otočí se, aby se zase díval z okna, předstírá, že má špatnou náladu. "Och, dotkla jsem se tě?"

"Přinejmenším jsem nebyl zamilovaný do jednoho ze členů skupiny ABBA."

Jak to může vědět?

"Jak to víš?" vykřiknu.

"Pamatuješ si snad naši hru "Nikdy jsem" na Jamesově oslavě, nebo ne?" ušklíbne se.

"Upřímně, je toho opravdu málo, co si pamatuju z Jamesovy oslavy," přiznám. "Ale pamatuju si útržky z té naší hry – například to, že se ti líbí profesorka Changová. To je nechutné, randila s mým strejdou Harrym!"

"Má pěkný prsa!" namítne.

"Je to učitelka!" vykřiknu znechuceně.

"A? Učitelé jsou taky lidi," pokrčí rameny a z kapsy si vytáhne mini balení čokoládových žabek. "Chceš jednu? Nesnídala jsi."

Jednu si vezmu a obal mu hodím na hlavu. "Jak víš, že jsem nesnídala?"

"Jsem velmi všímavý," řekne a hodí si do pusy čokoládu. "Znám každý tvůj pohyb."

"Můj osobní pronásledovatel," řeknu. "Jsem polichocena."

Zbytek cesty ubíhá v příjemném tichu. Tak jako předtím, i teď Malfoy vypadá mírně v depresi, ale nemůžu přijít na nic, co by ho případně mohlo rozveselit. Natáhnu se po kabelce, abych se podívala, jestli tam není něco, co by ho mohlo rozesmát a potom to uvidím – obrázek z prvního ultrazvuku. Nikdy jsem mu ho neukázala. Chtěl by ho vůbec vidět. Předpokládám, že je jen jediný způsob, jak to zjistit.

"Ehm, Scorpiusi?" řeknu a vyslovení jeho jména mi připadá divné, protože jsem zvyklá říkat mu "Malfoy". Podívá se na mě, mírně překvapený tím, jak jsem mu řekla. "Ehm…tady." podám mu fotku. Nejdřív se tváří bezvýrazně, ale potom se začne usmívat.

"Tohle… je ta fotka z ultrazvuku?" zeptá se, kouká trochu vystrašeně. Přesednu si vedle něj a podívám se na obrázek s ním. Momentálně je trošku roztrhaný.

"Jo, to je ona," řeknu. "Vidíš, má tvůj nos."

Nadzdvihne na mě obočí a pak se vrátí k fotce. Vypadá naprosto fascinovaně. "Tohle je ta nejdrsnější věc, jakou jsem kdy viděl," řekne. "Vážně…. Sice to opravdu nevidím, ale pořád je to úžasné."

"Nech si ji," rozhodnu.

"Opravdu?" zeptá se.

"Jo, nech si ji. Je mi líto, že jsem ti ji neukázala už dřív," řeknu.

"Nevadí," řekne a sotva šeptá. "Rose, nechme si to miminko."

***

Pull my finger – vtip s prd2n9m http://www.youtube.com/watch?v=LXrwfQ4TyeM


18. KAPITOLA - DLOUHÁ NOC



 

Delicate

Překlad: Do_MuSh

Beta-reader: Te-Pa

Autor: padfoot4ever

Banner: autorčin

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?chapterid=319744

 Stav: souhlas s překladem

 Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  Do_MuSh. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

Slovo autora: Rose „Zrzka“ Weasleyová je těhotná. „Nejsem dostatečně stará na to, abych se stala matkou! Sotva vím, jak si zavázat tkaničky od bot, proboha!“ Snaží se vyrovnat s novinkami. „Už nikdy neopustím tuto koupelnu.“ Nevezme to ale moc dobře. „Můžu žít na zubní pastě a šampónu.“ V podstatě, ztratila rozum. Toto je její příběh.



18. KAPITOLA - DLOUHÁ NOC

Občas se hodí vydržet a nepozvracet se hned, kdy vám někdo oznámí, že si chce nechat vaše dítě – zvláště tehdy, pokud jste na zpáteční cestě z pohřbu. Ale odkdy já dělám to, co je lepší?

Alespoň jsem odpoutala jeho pozornost, předpokládám. Teď mu alespoň nemusím dát přímou odpověď. Řekla bych, že se opravdu snažil být co nejméně znechucený, ale jeho obličej mluvil za vše. Koneckonců, pozvracela jsem mu jeho oblíbené kožené boty. Mohlo to být ale daleko horší. Přinejmenším to nebylo zvracení vrhem, které by mu zneuctilo obličej. Teprve až tehdy by to překročilo všechny dané meze.

Scorpius ten binec uklidil pomocí hůlky, ale já se cítila hrozně, takže jsem po zbytek cesty zůstala tiše.

On nic neříkal, protože si myslel, že bych ho znovu pozvracela.

Když jsme dorazili do školy, zamířila jsem rovnou do své ložnice, lehla si a zůstala tam doteď.  Je už po večeři, ale pokoj je naštěstí prázdný. Potřebuju čas na to, abych si promyslela, co mi Scorpius řekl krátce před celým tím zvracejícím fiaskem.

Chce si to miminko nechat. Chce, abychom byli rodiče. Chce, abychom dělali tu plíno-měnící, krmící, umývací a vychovávací věc, zatímco jsem stále ve škole? Vážně, je si skutečně vědom, do čeho se to žene? Děti jsou pěkné z povídání a vzdálenosti deseti metrů, ale když je má člověk u sebe a hlídá je každou minutu každého dne, tak už ani zdaleka tak zábavně nevypadají.

Co když on nebo ona onemocní?

Mě pak v podobných situacích ovládne nehorázná panika. Když měl Hugo plané neštovice, zavolala jsem mámě a řekla jí, že je mrtvý, takže spěchala domů a já se s tím nemusela vypořádat sama. Prostě jsem měla úplné zatmění. Co když si s ní nebo s ním nevytvořím pouto? Co když skončím s tou nejhorší formou poporodních depresí a nebudu ho nebo ji chtít?

Co když zklamu jako matka?

Je mi jenom šestnáct! Dobře, skoro sedmnáct, ale to je vlastně jedno. Důležité je, že jsem na tohle všechno prostě příliš mladá. Neříkám, že šestnáctileté nemůžou být dobré mámy – vím, že můžou. To, co říkám je, že jsem na to příliš mladá. Můj mentální věk je přibližně sedm, což je o hodně víc, než u Jamese nebo Freda, ale pořád je to příliš málo. Takže když mému dítěti bude sedm, můj mentální věk bude čtrnáct – která čtrnáctiletá holka má sedmileté dítě?!

Vidíte? Tohle je jen další důkaz toho, jak moc jsem na to připravená. Nemůžu se dobrat ani nijakého normálnímu důvodu, aniž bych se dostala k nějakým směšným a nesmyslným úvahám. Chybí mi dny, kdy jsem ještě byla normální. Dobře, úplně normální jsem nebyla nikdy.

Kromě toho, že jsem byla zamilovaná do Teddyho Lupina hned, jakmile jsem zjistila, že není můj příbuzný, že jsem jedla knihy (z toho, že jsem trhala stránky a jedla je máma moc nadšená nebyla. Ale byli mi jenom tři nebo čtyři. Ach bože, co když moje dítě bude knihožrout taky?!) a párkrát jsem se připoutala ke skleníkům, jsem byla celkem normální.

No, alespoň víc normální než teď. Teď jsem jen ex-knihožrout, pořád mám trochu ráda Teddyho, jsem těhotná, moji rodiče se rozcházejí - už se rozešli - můj bratr nosí šmínek víc než já, mí bratranci a sestřenice začínají být pomalu tak doničení jako já a očividně chodím kolem a zvracím na své kamarády. Co je se mnou špatně?

"Kde jsi byla celý den?"

Ani jsem si přicházející Laury Phelpsové nevšimla. Položila si tašku vedle své postele a rozčesala si vlasy. Jako obvykle měla protivnou náladu. O to divnější bylo, že se starala, kde jsem byla celý den.

"Na pohřbu," odpověděla jsem.

"Och," utrousila. "To je mi líto." Škoda jen, že to tak neznělo. I tak to ale bylo lepší než nic. Od milého člověka by to nebylo zrovna ideální, ale od ní ano.

"To je v pohodě," mávla jsem rukou. "Stejně jsem ji neznala."

"Tak proč jsi jí potom šla na pohřeb?" zeptá se Laura a zvedla své perfektně vytrhané obočí. Proč taky nemůžu mít tak skvělý tvar obočí? Proč nemám plné rty a proboha proč mám tak ostře řezané lícní kosty? S vlasy tak rovnými a tmavými jsem jen těžko mohla prorazit.

"Známá známého," odpověděla jsem.

"Ach tak," zamumlala už celkem bez zájmu.

Bylo to trapné. Povídali jsme si spolu a to dokonce slušně – bylo to skoro až špatné. Ale předpokládala jsem, že jsme k sobě cítili vzájemnou lítost. Obě dvě ztrapněné před celou školou a ačkoli to ona byla důvod mé ostudy, měla jsem pocit, že alespoň máme něco společného.

"Malfoy tě hledal," řekla z ničeho nic a přetřela si rty leskem.

"Hmm," zabručela jsem. Nechtěla jsem s ním mluvit – vlastně ano, ale ne o miminech.

"Dala jsem mu heslo," dodala.

"Cože?!" vykřikla jsem. "Dala jsi mu Nebelvírské heslo?"

"No jo, dala," pokrčila rameny a protočila své linkou zmalované oči. "Myslela jsem, že to je v pohodě, vzhledem k tomu, že je v naší společenské místnosti každý druhý den."

To byla samozřejmě pravda, ale měla jsem za to, že se před ním budu mít kde schovat – zvlášť teď, když se heslo změnilo. Laura – jakoby jí to bylo absolutně jedno – se začala hrabat ve svém šatníku.

Bude to v klidu, hlavně nesmím panikařit! Vždyť můžu zůstat tady v pokoji -  kluci do dívčích ložnic nemohou.

Počkat.

Jak se sem, sakra, tehdy v říjnu dostal? Tu noc jsem byla příliš opilá, abych nad tím přemýšlela.

Laura se převlékla do černé mini, červeného topu a obula si pár velmi drahých kožených kozaček. Zajímalo by mě, který chudák je to tentokrát. Ale dokud to není nikdo z mých příbuzných, je mi to jedno.

Laura potichu vyklouzla z pokoje a zbyla tu po ní jen otravná sladká vůně. Zatáhla jsem si závěsy kolem postele a přejela si prsty po břiše.

"Máš takové štěstí," povzdechla jsem si. "Jsi vevnitř, v bezpečí a teple, obklopený tou mazlavou věcí – nemusíš se o nic obávat, viď? No, až na ukopávání mě k smrti a udržování staré dobré dělohy v čistotě." Pocítila jsem slabé kopnutí – možná mě slyšelo.

"Chceš, abych byla tvoje máma?" zeptala jsem se. "Chceš se narodit do Weasleyovic rodiny, pravděpodobně té nejzvláštnější vůbec? Myslím to vážně, babička Molly – no, předpokládám, že je to tvoje prababička – má tu hloupou tendenci vykrmit všechny kolem k prasknutí. Pradědeček Artur a Al Potter jsou zase posedlí mudly. Praděda už vlastně ve své závěti odkázal Alovi veškerou svou sbírku. A James má mozek pětiletého dítěte. Tví prarodiče spolu nejsou kvůli nějaké směšné puse. A nenuť mě začínat o strýci Percym."

"Jsi taky Malfoy, na to nesmíme zapomínat. Tvůj dědeček nechce, abych tě měla, ale myslím si, že bychom ho neměli poslouchat." V té chvíli jsem se rozplakala. "Ale tvůj tatínek tě chce a část mně taky. Vím, že jsi tam jen pár měsíců, ale už jsem si na tebe zvykla. Ani nevím, jakého pohlaví jsi, ale už teď mám pocit, že jsme propojení." Na chvíli jsem se zarazila, abych se vzpamatovala z dalšího kopnutí.

"Chci říct, že vím, co máš rád – vypadá to, že tenhle týden máš chuť na piek. Jsi to ale divné dítě. Proč ti nechutná kari? Já bych pro kari vraždila, ale pokaždé, když si ždibec vezmu, nemám daleko ke zvracení – vlastně, někdy skutečně i zvracím.

Netrpělivě jsem si setřela slzy z obličeje a lehce se usmála.

"Jak já to udělám? Jak já tě můžu přivést na svět, kde se maminky a tatínci jen "kamarádí"? Není to spravedlivé. Není to spravedlivé pro nikoho z nás."

***

Usla jsem kolem páté a probudila se až ve dvě ráno. Převlékla jsem se tedy z civilu do pyžama s Kudleyskými kanonýry. Dom, Chas a Laura tvrdě spaly, ale já se teď, když už jsem byla vzhůru, necítila ani trochu unaveně. Když jsem se svalila zpátky na svou postel, rozhodla jsem se, že poleháváním jen ztrácím čas, a tak jsem znovu vstala a oblékla si pár masivních ponožek a svetr. Nejvyšší čas na procházku. Jamesův neviditelný plášť by přišel vhod.

Vlezla jsem do chlapecké ložnice sedmého ročníku a v hlavě si udělala poznámku, abych se nezapomněla zeptat Malfoye, jak se ke mně v noci Jamesových narozenin proboha dostal, aniž by sklouzl nazpět díky tomu starému kouzlu, které tu je už od dob babičky Molly.

Obličej Harryho Latimera byl zabořený hluboko do polštáře a já nemohla pochopit, jak se mu dařilo dýchat. Fred měl vypláznutý jazyk jako pes a na jeho polštáři byla pro změnu opravdu obrovská mokrá skrna. Závěsy kolem Markovy postele byly zatažené a Harry Jacobs vydával zvláštní zvuky a provozoval rvačku s okolním vzduchem.

Správně, v sedmém ročníku byli dva kluci jménem Harry. Vlastně, v celých Bradavicích je jich celkem patnáct, Ronů je pět a Hermiony tři. Seán Finnegan se tvářil jako pitomec a... a na sobě měl puntíkaté pyžamo. Jak roztomilé.

Jamesovi čouhaly zpod peřiny žluté trenýrky – nijak pěkný pohled, ale dokážu si představit, jaké kvanto holek by pro ten pohled umřelo. Já se však cítila pouze znechucená.

Všichni spali, jakoby je do vody hodil, takže jsem se jen připlížila k Jamesově kufru a s vědomím, že riskuju svůj vlastní život, jsem do něj strčila holé ruce.

Byla velká tma, takže jsem skoro nic neviděla - hůlka zůstala v ložnici. Bylo tam něco mokrého, něco špičatého, něco sypkého, ale radši jsem to přešla – jak znám Jamese, mohlo to být prakticky cokoliv. Konečně jsem z kufru vydolovala neviditelný plášť a přehodila si ho přes ramena.

S posledním pohledem na Seánovo puntíkaté pyžamo jsem se vytratila z pokoje.

Bradavice jsou v noci velmi poklidné, pokud vás tedy nechytí mimo společenskou místnost. Na těch nejzvláštnějších místech tu spí duchové, z obrazů sem tam někdo zachrápe a dokonce i schodiště se nemění tak často, jako obvykle – světe div se, ale ony se časem také unaví. Zrovna, když jsem začala litovat, že jsem si nevzala boty, došlápla jsem na pěkně studenou podlahu.

Do tří hodin jsem se jen poflakovala a přemýšlela. Ne o miminku, Scorpiovi nebo rodičích. Přemýšlela jsem o Kanonýrech a o tom, jak se příští rok zlepší, když se k nim připojí Johansson.

Vzpomněla jsem si, jak nás – Huga a mě – táta vzal na zápas Kanonýrů proti Tornádům a my vyhráli s rozdílem sedmdesáti bodů. Tehdy mi bylo devět a máma nepřišla. Nikdy jsem famfrpál příliš nemusela... vlastně ani Hugo ne, ale myslím, že tohle si prostě nemohl nechat ujít. Potom jsme se vrátili domů, táta ukládal Huga do postele a máma mi četla pohádku (ačkoliv jsem to tehdy zvládala i sama), když se z Hugova pokoje ozval hrozný řev a táta vyletěl na chodbu.

Máma a já jsme se šly podívat, co se stalo – nikdy jsem tátu a Huga neviděla tak bledé. Máma začala panikařit, myslela si, že se stalo něco vážného. Hugo začal plakat a táta byl na pokraji slz.

"P-p-p..," mumlal táta a polkl.

"Co je, Rone?" ptala se vyděšeně máma, zatímco držela tátovu ruku a já utěšovala Huga.

"Her-Hermiono… je tu p-p-pa -"

"Pavouk!" vykřikl Hugo a strašně se rozklepal.

Máma se na mě podívala, obě jsme protočily oči a začaly se šíleně smát. Ukázalo se, že to my s mámou jsme doma ty, které nosí kalhoty. A pořád to platí.  Táta a Hugo mají hroznou arachnofobii – obávám se, že já a máma musíme být jejích rytíři v zářivé zbroji. Tehdy to všechno bylo tak krásné... Zajímalo by mě

, co dělá táta teď, když uvidí pavouka. Asi zavolá Harryho nebo tak – zbabělec.

Po courání se na všech ostatních patrech jsem dorazila do vstupní haly. Nevěděla jsem přesně, kam pokračovat, a tak jsem zahla ke sklepení. Dostala jsem totiž vtíravý pocit, že jsem už byla všude.

Když jsem dorazila dolů, prošla jsem temnou chodbou a sledovala dvě lucerny, které sloužily jako jediný zdroj světla. Sklepení je skutečně velmi strašidelné. Prošla jsem kolem učebny Lektvarů a pohledem sjela portrét, který vede do Zmijozelské společenské místnosti. Heslo jsem znala, protože Al se Scorpiusem ho neustále směňují za to Nebelvírské. Sundala jsem si plášť a probudila tak portrét.

 "Hadí jazyk," sdělila jsem mu. Portrét ani nezaznamenal, že nejsem ze Zmijozelu, a bez okolků mě pustil dovnitř.

U Zmijozelů ve společence jsem byla už dřív. Nachází se pod jezerem a na můj vkus je příliš chladná a nudná. Daleko radši mám Nebelvírskou, ale přeci jen, nemohla jsem si pomoct a všimla si, jaký zájem ve mně probouzí.

Očividně jsem nevěděla, kam jít, ale nakonec jsem vyběhla schody velmi podobné Nebelvírským a dostala se ke dveřím „Chlapci, šestý ročník“.

Co nejtišeji jsem pak otevřela dveře.

Mé první zjištění bylo, že Parkinson v posteli je mnohem méně děsivější než na živo. Alespoň ho schovávaly přikrývky. Vedle něj ležel Briggs, ale ten byl tak malý, že jsem si nebyla jistá, jestli skutečně v posteli je, nebo není. Al ležel na opačné straně pokoje a ve spánku vypadal úplně jako James, protože neměl brýle – U Merlina! Měl na sobě úplně stejné boxerky jako James. Teta Ginny musela koupit rodinné balení. Opravdu, rozpoznat Potterovic kluky ve spánku je sakra těžké. Kdyby ale Al otevřel oči, jejich zarážející zelená barva by ho prozradila.

Závěsy kolem Scorpiusovy postele, která stála nalevo, byly zatažené. Mírně jsem je odhrnula a nakoukla dovnitř.

Okamžitě jsem si začala připadat jako nějaký pronásledovatel, ale pochybuju, že by mu to vadilo. Koneckonců, copak může nějaké to špehování ovlivnit přátelství?

Scorpius spící vypadal vážněji než obvykle. Blond vlasy mu zakryly oko a pro sebe si něco mručel. Odhrnula jsem mu vlasy z obličeje tak jemně, jak jsem jen dokázala, ale očividně měl lehký spánek, protože se začal probouzet. S odchodem či překrytím se pláštěm jsem se ani neobtěžovala. Prostě jsem zůstala na místě.

Mírně pootevřel oči, ale pak je bez jakéhokoli zájmu zase zavřel.

"Co tady děláš?" zamumlal unaveně. Usmála jsem se.

"Nudila jsem se.“ Lehce nadzdvihl obočí a zamrkal.

"Je strašně pozdě."

"Kvůli tobě cokoliv," odpověděla jsem posměšně.

Posunul se na kraj postele a natáhl se pro mou ruku, aby tak naznačil, že si mám přilehnout. Vlezla jsem tedy k němu pod deku, protože mi byla zima a zívla. Přehodil přese mě přikrývku a já zatáhla závěsy.

Když jsem se pak k němu znovu otočila, měl už zavřené oči. Nemyslela jsem si ale, že by spal.

"Scorpiusi?" zašeptala jsem.

"Mmm?" zabrblal. Všimla jsem si, že mou ruku stále nepustil a zahřálo mě to u srdce.

"Taky si myslím, že bychom si to miminko měli nechat."

Ruku, kterou mě nedržel, si posunul na můj pas a nechal ji tam ležet. Přivinula jsem se k němu blíž, protože mi samozřejmě byla zima, a zavřela jsem oči.

"Dobrou, Rose."

"Dobrou noc."

***

Další ráno jsem se probudila dřív než kdokoli jiný. Vlastně to byly sotva dvě hodiny od doby, co jsem usla.

Scorpius vypadal přesně tak, jak jsem ho viděla naposledy. S vážným podmračeným obličejem mě držel za ruku – nepustil ji tedy ani během spánku.

Vypadá úplně jinak, když spí, takřka nevinně.

Jemně jsem si uvolnila ruku a vylezla z postele. Kdyby se teď Al probudil… radši nepomyslet, jaký krvák by to byl. Naštěstí ale spal tvrdě, takže jsem přes sebe přehodila plášť a zamířila ke dveřím.

S posledním pohledem na Scorpiuse jsem pak tiše prošla dveřmi.

Když jsem dorazila k Nebelvírské věži, k velké smůle jsem musela probudit Buclatou dámu. Věřte, že i přes veřejné mínění, tlustí lid