Archív prekladov z hpkizi.sk




Úvod k poviedke



All characters belong to JKR: Autor anglického originálu Heart with no companion: Michmak. ArtCredit: Jonathan3333

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...



All characters belong to JKR: Autor anglického originálu Heart with no companion: Michmak

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Příběh sledujeme z trojího úhlu pohledu – v roli vypravěče se pravidelně střídá Nettie Pomfreyová (Hermionina ošetřovatelka, mladší sestra madam Poppy Pomfreyové), Hermiona a Severus. Příběh je úžasně silný a hluboký, zápletka je skvěle vystavěná a Nettie si určitě zamilujete. Povídka má 19 kapitol a epilog.

Tuhle povídku jsem objevila díky Danae, která se o ní zmínila v SOSácké diskuzi. Díky LadyF, která povzbudila Tess k překládání Černé růže, jsem se přihlásila, že bych se také pokusila o překlad. První se ozvala eli s nabídkou pomoci a hned poté zareagovala Jimmi, ať to zkusím. Tímto vám všem, milé dámy, děkuji za důvěru. Jedná se o můj první překlad, tak vás prosím o shovívavost.

Jimmi, dík za tvoje úžasné povzbuzení, ty bys dodala sebevědomí a odvahu každému :-)

Eli, dík, jsi skvělá beta :-)


Kapitola 1 Nettie



All characters belong to JKR: Autor anglického originálu Heart with no companion: Michmak. ArtCredit: Jonathan3333

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...



Kapitola 1 Nettie

Už je tu víc než rok a on za ní chodí každý den. Ať prší nebo svítí slunce – skoro bych si podle něj mohla řídit hodinky. Vždycky přichází hned po večeři. Už poznám zvuk jeho kroků, když se v temně vlajícím hábitu žene chodbou. Když dorazí, ujistím se, že na něj čeká šálek horkého čaje. Vždycky sedí na stejné židli hned u její postele. Nikdy se mnou nemluví, ve skutečnosti nikdy nemluví ani s nikým ze zdejších lékouzelníků. Ale občas mluví s ní.

Když měl přijít poprvé, věděla jsem o tom. Má sestra Poppy mě letaxem varovala, že je na cestě a má mizernou náladu. Přiznávám, že jsem o tom muži věděla málo, jen to, co jsem si přečetla v novinách a co jsem si dala dohromady z několika Poppyiných zmínek o něm.

Byl hrdina, samozřejmě. Zdálo se, že ve dnech po pádu Voldemorta tu pobíhala spousta hrdinů. Sám Harry Potter tu byl hned ten první den, co ji přivezli, a nikdo nebyl větší hrdina než on.

Pan Potter se mě zeptal, jestli trpí bolestmi a jestli má pohodlí. Jeho oči byly smutnější, než jsem vůbec kdy viděla, měly barvu rozdrceného jetele a tak plné stínů, že jsem ho chtěla utěšit. Ve válce toho hodně prodělal, v závěrečné bitvě ztratil jednoho ze svých nejlepších přátel a jeho nejlepší kamarádku mu vzala nějaká nevyléčitelná kletba, která jí zřejmě ukradla vědomí. Než odešel, dal mi lahvičku nějakého mudlovského přípravku, a požádal mě, abych jí ho nastříkala do vlasů – řekl, že by to mohlo pomoci se všemi těmi knotáky, až jí vlasy znovu dorostou.

Když jsem mu řekla, že dokud bude v našem zařízení, budeme její vlasy nechávat krátké, byl zničený. Snažil se mi říct, že to není jen nějaký pacient, že je to Hermiona a Hermiona měla vlasy – spoustu vlasů. Vytáhl z kapsy fotografii mladší slečny Grangerové, na které se smála a mávala, zatímco rudovlasý mladík, o kterém jsem věděla, že je to Ron Weasley, pořád odstrkoval neposlušné pramínky jejích vlasů z jejich tváří. Bylo jasně vidět, že ten snímek vznikl za větrného dne.

Jemně, ale pevně, jsem mu vysvětlila, že já jsem nestanovila zdejší pravidla, ale jsem povinna je dodržovat. Jakkoli by mě potěšilo udělat v tomto případě výjimku, šéf svatého Munga Dr. Bechtel by to nikdy nedovolil. Pan Potter přijal tuto zprávu flegmaticky, ale řekla bych, že byl úplně zdeptaný. Odešel krátce poté, aniž by se vůbec podíval mým směrem.

Další den mě Poppy letaxem naléhavě varovala ohledně chystaného příchodu profesora Snapea, s nímž jsem se nikdy předtím nesetkala. Ještě si vzpomínám na Poppyina slova: Nettie, drahá, může být trochu znepokojující. Není to příjemný člověk, ale prožil si toho hodně, takže se snaž držet jazyk za zuby, až s ním budeš.

Protože jsem byla zvyklá, že se ke mně Poppy chová, jako bych byla pořád ta malá copatá čarodějka, ignorovala jsem její tón, jak nejlépe jsem mohla. Byla má nejstarší sestra, kterou jsem obdivovala zdaleka nejvíc, navzdory tomu, že se mnou pořád zacházela jako s malým dítětem. Takže jsem věděla, že profesor Snape se blíží. Ráda bych řekla „kdo je předem varován, je na vše připraven“, ale i když jsem ho čekala, stejně jsem sebou trochu trhla, když se odnikud zjevil přímo přede mnou jako nějaký obrovský netopýr.

Ostře se podíval na pár mladších ošetřovatelek, které při jeho příchodu nadskočily, a pak se zamračil na mě.

„Dobrý den, Pomfreyová.“

Byla jsem trochu překvapená, že dokonce ví, kdo jsem, ale snažila jsem se to nedat najevo.

„Profesore Snape,“ odpověděla jsem.

„Poppy vás pozdravuje.“ Ach, ano. Myslím, že informace v řece zvané Poppy proudily oběma směry.

„Díky, pane. Prosím, buďte tak laskav a také ji ode mě pozdravujte.“

Zaslechla jsem kolem sebe vzrušený šepot, jak si ošetřovatelky uvědomily, kdo přesně stojí před pokojem slečny Grangerové. Jedna z nich se dokonce odvážila zeptat, jestli má ještě pořád znamení zla, když už je po válce, a pokud ano, jestli by ho mohla vidět?

Ten muž jí skoro utrhl hlavu. Ne že bych se mu divila. Holka pitomá – očividně nechodila do Bradavic. Povzdechla jsem si, když se s pláčem rozběhla chodbou pryč, rychle následovaná ostatními ošetřovatelkami a pak jsem se k němu znovu otočila.

Snažila jsem se skrýt soucitný pohled před jeho zamračeným zjevem. Otočila jsem se na podpatku a nechala ho vejít do Hermionina pokoje. Usoudila jsem, že to není muž, který je ochoten čekat.

Když jsme vstoupili, otočila jsem se k němu a viděla, jak se divoce mračí na mou mladou pacientku. Skoro jsem kvůli ní byla ráda, že není vzhůru a nevidí to.

„Tak, slečno Grangerová, dokonce i když jste tak vyřízená jak jste, pořád mi děláte problémy,“ zamumlal, z pláště jemně vytáhl podlouhlou bílou krabičku a  položil ji na její postel. Chvíli nic neříkal, jen si ji pozorně prohlížel. Zdálo se, že květiny – nebo co to v té krabičce bylo – jsou dočista zapomenuty, zrovna tak, jako já. Konečně, po nekonečném tichu, nadzvedl obočí.

„Odejdete vůbec někdy?“ vyštěkl.

Nesnesitelný člověk. Snažila jsem se nevypadat moc vyděšeně, když jsem spěchala z pokoje.

Když jsem se za hodinu vrátila, byl pryč. Slečna Grangerová ležela v posteli tak, jak jsem jí tam zanechala – téměř. Stále nepřítomně hleděla na zeď, oči prázdné a bez života, bledé nehybné ruce složené v klíně. Ale její vlasy – ty krátké, střapaté vlasy, které včera tak vyděsily mladého pana Pottera, nyní v nezkrotných vlnách splývaly kolem její tváře až na ramena.

Nerada to přiznávám, ale pokusila jsem se je ostříhat. Nelhala jsem panu Potterovi, když jsem mu řekla, že dlouhé vlasy jsou proti našim předpisům. Pro ošetřovatelky je otrava se o ně starat. Zvlášť když jsou tak kudrnaté a nezkrotné, jakými se ukázaly vlasy slečny Grangerové. Nicméně každý pokus je ostříhat byl marný. Profesor Snape musel ty kudrny nějak očarovat. Ani nevím, kolikery nůžky se mi rozpadly v ruce, než jsem to vzdala. Konec konců, byla válečná hrdinka a vypadala o mnoho lépe s dlouhými vlasy.

Ten večer jsme o něm s Poppy diskutovaly hodně dlouho. Natáhla se pro šálek čaje a poté, co si zkontrolovala slečnu Grangerovou, pozvedla obočí.

„Očaroval je, že je to tak?“

 

Pokrčila jsem rameny, „už to tak vypadá. Myslím, že je nedokážu ostříhat – nůžky se vždycky zničí. A než se zeptáš – ne, nejde je ostříhat ani kouzlem.“

Poppy zamyšleně stiskla rty a poklepávala na ně ukazováčkem, „řekl ti něco?“

„Ne. Prostě se zjevil, rozplakal pár ošetřovatelek a vykázal mě z pokoje. Když jsem se později vrátila, už byl pryč.“ Dolila jsem Poppy čaj, sobě nalila nový šálek a usrkla jsem si. „Proč by se staral o délku jejích vlasů?“

Poppy pokrčila rameny, „pan Potter byl včera ve škole na návštěvě. Chudák chlapec, byl pěkně naštvaný. Víš, tohle všechno pro něj bylo hrozně těžké. Nejdřív ztratil Rona a teď, podle všeho, taky Hermionu. Nejvíc ho naštvaly její vlasy.“

„Vypadal tak, když odtud odcházel,“ souhlasila jsem, „ale co s tím má co do činění profesor Snape?“

„Víš, Harry přišel na ošetřovnu. A zrovna včera večer jsem Snapea nechala odejít – poprvé od, vždyť víš. Každopádně, Harry se přihnal jako bouře, téměř v slzách a dožadoval se toho, aby s ním mohl mluvit. Víš, ti dva se nikdy neměli moc v lásce, ale než jsem stihla vymyslet nějaký adekvátní důvod, abych jeho požadavek zamítla, Snape na mě zařval, že je to v pořádku a ať ho pustím dál.

„A?“ Snažila jsem se být trpělivá, opravdu. Poppy si tak moc užívala své vyprávění, že jsem nenáviděla, že tak na ní spěchám, ale byla jsem zvědavá, jaká je pointa všeho toho vysvětlování. Samozřejmě věděla, nad čím přemýšlím a zazubila se na mě.

„Zlato, tyhle sušenky jsou výborné. Můžu si přidat?“ Usmála se na mě, když jsem jí s odfrknutím přisunula celý talíř. „Takže, jak už jsem říkala, Harry přišel navštívit Snapea. Samozřejmě, nebylo to poprvé, co za ním na ošetřovnu přišel, ale naposledy to byla hotová pohroma. Jsem jen vděčná Brumbálovi, že tam v té chvíli byl, aby Harrymu zabránil toho muže zabít.

Trošku si ukousla z další sušenky a usmála nad tím, jak se celá nedočkavě vrtím. „No, opravdu, kdyby tam Brumbál nebyl... zkrátka, poprvé Harry vtrhnul na ošetřovnu, s úmyslem proklít Snapea až na onen svět. Co na tom, že ten muž už trpěl, Harry se rozhodl, že mu to musí udělat ještě horší. Víš, Nettie, on Snapeovi dává vinu za to, co se Hermioně stalo.“

„Ale proč?“

„Hermionu zasáhla kletba, která byla určena Snapeovi. Z toho, co jsme si dali dohromady, víme, že spařila Luciuse, když kletbu vhrnul a podařilo se jí dostat se před Snapea dřív, než ho kletba stihla zasáhnout. Kdyby ji nezasáhla, byl by to Snape, kdo by teď ležel u Svatého Munga v posteli a on to zatraceně dobře ví. Všichni to vědí.“

„Ale to je těžko vina profesora Snapea, ne?“

„Přesně to Harrymu řekl Brumbál, když chlapci násilím sebral hůlku. Snape nemohl vědět, že Hermiona něco takového udělá. Pro nás všechny bylo těžké se s tím vyrovnat – on k ní konec konců nikdy nebyl nijak zvlášť milý, tak proč by se za něj obětovala? V každém případě, ten ubohý muž ležel v posteli bez hůlky a Harry na něj ječel, že si nezaslouží Hermioninu oběť, že by to pro nikoho nebyla žádná velká ztráta, kdyby zmizel z povrchu země; nikomu by nechyběl. Měl to být Snape, kdo by byl mrtvý jako Ron, nebo zasažený nějakou nevyléčitelnou kletbou jako Hermiona. Byl strašně krutý, Nettie. A víš, co mu na to Snape řekl, když Harry skončil?“

Zavrtěla jsem hlavou, samozřejmě jsem to nevěděla, ale Poppy si toho nevšimla. Namísto toho, si povzdechla. „Podíval se Harrymu přímo do očí a řekl „Já vím“. No věřila bys tomu? „Já vím.“ Troufám si říct, že tím vzal Harrymu vítr z plachet. Ten tam prostě stál, pár minut na Snapea zíral a pak se v slzách zhroutil Brumbálovi k nohám. Myslím, že teď už chápeš, proč jsem ho nechtěla ke Snapeovi pustit, když se tam včera ukázal, viď? No, ne že bych měla moc na vybranou.“

„Tak co se tedy včera stalo?“ zeptala jsem se.

„Harry a Snape spolu mluvili. Žádný boj, žádné ječení – Harry přišel, sedl si k jeho posteli a povídali si jako civilizovaní lidé. Harry řekl Snapeovi o své návštěvě u Hermiony, že její vlasy jsou tak krátké a hrubé, že už ani nevypadá jako Hermiona. Řekl Snapeovi, že si je nebude moci nechat dorůst, dokud tam bude a že si nemyslí, že by to zvládl vidět ji, jak vypadá křehce a nemocně, jakoby to ani nebyla ona. A čím víc mluvil, tím rozrušenější Snape byl – ne kvůli Harrymu, chápej, ale kvůli celé té situaci. Sledovala jsem ho, jak je s každým slovem rozčilenější, až na mě nakonec zařval, že odchází z téhle příšerné ošetřovny a že není nic, čím bych ho mohla zastavit. A pak se podíval na Harryho a řekl mu, že ‚osobně napraví situaci s vlasy slečny Grangerové.‘  A to ho doslova cituji.

„Ale když se tohle včera stalo, proč se tu ukázal až dneska?“

Poppy pokrčila rameny, „nevím. Jen vím, že včera v noci tam nebyl – ve skutečnosti jsem si myslela, že je tady – tedy dokud ráno u snídaně ve svém typicky nevrlém rozpoložení neoznámil, že má v plánu dnes navštívit Hermionu u Sv. Munga, aby napravil malý problém. Hned potom jsem se s tebou spojila letaxem. Teď chápu, že dodržel slovo a navštívil ji, a ty se nemusíš obávat, že bys ho viděla znovu. Nikdy nebyl pro nemocnice jakéhokoli druhu a není ten typ muže, co by vysedával u pacientova lůžka celé hodiny. Troufám si říct, že na to nemá trpělivost.“

Jen stěží mohl kdokoliv z nás tušit, jak moc se v tomto prohlášení Poppy spletla. Teď už je to víc, než rok, a stále ji navštěvuje. A je jediný, kdo to dělá.

 


Kapitola 2 Snape



All characters belong to JKR: Autor anglického originálu Heart with no companion: Michmak. ArtCredit: Jonathan3333

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Tato kapitola patří vám: Tess, Jimmi, Petty002, beruška1, Sela, 32jennifer2, Rapidez, soraki, wanilka, JSark, HOPE, Leannka, Limetka, Nuviel a hlavně mé betě eli, protože jen díky ní dávají mnohé věty smysl ;-)



Kapitola 2 Snape

527 dní. Bylo zvláštní, že to pořád sledoval, ale zjistil, že jediné, co poslední dobou dělal, bylo, že odměřoval čas, tak proč by neměl mít přehled? Vysedávání u její postele a pití čaje, který mu tady Nettie každý večer nechávala pro osvěžení, mu moc dalšího rozptýlení neposkytovalo. Neměl co na práci, tak přemýšlel a počítal a dospěl k závěru, že číslo osmnáct je prokletím jeho života.

Bylo mu osmnáct, když přijal znamení zla. Ještě jednou osmnáct let byl Smrtijedem – přesvědčeným i napraveným. Osmnáct dní po závěrečné bitvě byl na ošetřovně v bezvědomí. Za dalších osmnáct dní poté, co se probral, si vzpomněl, co se stalo a komu se to stalo. A největší ironie ze všech, bylo jí osmnáct, když zachránila jeho život a ten svůj tak působivě ukončila.

Říkal si, co za tím vším vězí, a jestli teď bude muset sedět u její postele 18 let, než bude propuštěn z toho podivného područí, které ho k ní den za dnem pohánělo.

Věděl, že Potter už ji nenavštěvuje, ale nemohl mu to vyčítat. Jakkoli toho chlapce neměl rád, rozuměl tomu. Pro Severuse bylo těžké ji vidět v takovém stavu – beze změny, bez života, s prázdnýma očima – a to nikdy nebyl její přítel.

Při každé návštěvě chtěl tiše odpřísáhnout, že už se nevrátí, že jí nic nedluží – dokonce ani poděkování. Neprosil ji, aby ho zachránila, dokonce ani nenaznačil, že by od ní chtěl, aby kvůli jeho bezcenné kůži promrhala své úžasné schopnosti a nadání. Byla to její volba a ona to udělala, aniž by s ním jakékoli své plány probrala. Prostě by měl žít dál a zapomenout na ni.

Jenže problém byl v tom, že nemohl. Skoro si přál, aby se mohl vrátit zpět do těch prvních osmnácti dnů na bradavické ošetřovně, kdy se teprve probíral z kómatu v blažené nevědomosti o tom, jakou roli v jeho přežití sehrála slečna Grangerová.

To bylo dlouho předtím, než byl schopen otevřít oči, a když se mu to konečně podařilo, přál si, aby byl mrtvý. Už tak bylo dost zlé, že ležel odložený v posteli na školní ošetřovně, s Poppy, která dělala, co mohla, aby ho uštěbetala k smrti.

Nebyl si jistý, jak dlouho byl vyřazený z boje, ale zdálo se, že válka dopadla dobře. Kdyby tomu tak nebylo, Poppiny neustálé dotazy jak se cítí a jestli má bolesti by byly to poslední, co by mu dělalo starosti. Voldemort nesnášel zrádce zrovna lehce.

 V následujících dnech shledal, že naprosto nenávidí situaci, ve které se ocitl – neschopný pohybu, spáleniny neustále potřené tlustou vrstvou hustého fialového lektvaru, o kterém věděl, že ho nikdy nevyráběl, a s Albusem, který se k němu čas od času natáhl, aby mu nabídl bonbón a přehnaně rozjařeným hlasem se poptal, jak se hrdinovi daří. Bylo to peklo. Peklo s citrónovými bonbóny.

Nikdy, ani na jediný okamžik, nevěřil tomu, že by mohl přežít závěrečnou bitvu. Probudit se a zjistit, že doopravdy žije, byl šok. Skutečnost, že byl započítán mezi hrdiny, spolu s Otravným-chlapcem-který-přežil-díky-třem-prdelím-štěstí, byla dosud zcela nežádoucím dodatkem.

Bylo to ve dnech, kdy ještě nemohl tyto myšlenky vyjádřit slovy, avšak Poppy mu na jeho němotu podala lektvar Vox Reparo tak hořký, že bylo stěží uvěřitelné, že by pomohl napravit jeho kletbou zničené hlasivky.

Podařilo se mu zaslechnout, jak si o něm štěbetá s Hoochovou, ze všech lidí zrovna s ní. ‚Dovedeš si představit Snapea bez hlasu?‘ šeptala, zjevně zděšená, „To by byl jako lev, který nemůže příst.“

„Myslíš jako had, který nemůže syčet, Poppy, ne?“ ušklíbla se Hoochová. „Pochybuji, že by se mu líbilo být srovnáván se symbolem všeho Nebelvírského.“

Bylo to ale ještě pár dní předtím, než měl dost energie na to, aby se dožadoval propuštění na obhlídku svého sklepení. Poppy jenom tím svým otravným způsobem mlaskla jazykem, než začala kdákat na Brumbála, že samozřejmě, že aspoň bude mít dost prostoru vrávorat po hradě v obvazech.

„Víte, nerada bych děti zmátla – už tak si myslí, že je netopýr. Pustit ho tam oblečeného jako mumii by ty ubohé drahoušky mohlo vyděsit.“

Musel slíbit, že se k ní vrátí na pozorování, někdy v budoucnu, až jeho kůže nebude na omak tak nová, a jeho prsty už nebudou křehké jako vysušený vrbový proutek.

Ohledně skutečných událostí, které vedly k jeho vyloučení z boje, měl v hlavě milosrdně úplné prázdno. Albus by se ho byl zeptal na události, které si pamatoval, ale vzhledem k tomu, že si nemohl vzpomenout vůbec na nic, žádné otázky se tímto směrem neubíraly.

Nikdy ho nenapadlo ptát se, proč je vlastně stále ještě naživu. Přičítal to svému zatracenému štěstí, nebo jeho nedostatku. Nikdy ho také nenapadlo se Brumbála zeptat, kdo další přežil. Samozřejmě věděl, že přežil Potter. Měl uši a ty fungovaly naprosto skvěle i přes všechny obvazy, kterými Poppy omotala jeho hlavu. Bylo těžké přehlédnout všechno to nadšení vyvolané Potterem, které prosakovalo do každého rozhovoru, který, ke své smůle, na ošetřovně vyslechl. Nikdy mu ani na mysl nepřišlo, že Grangerová nebo Weasley by byli cokoliv jiného než než živí a zdraví a spolu s Potterem na výsluní slávy. Byli nedotknutelná trojka už od prvního ročníku a on si nedovedl představit, že by se na tom mohlo něco změnit.

Upřímně řečeno, nijak zvlášť o tom nepřemýšlel. Pokud mohl věřit Poppy, tak se výborně zotavoval a doufal, že v průběhu několika málo týdnů mu dovolí z ošetřovny odejít.

Když se to stalo, byl to obzvlášť normální den, tedy pokud by bylo možno normálním nazvat, když byl omotaný obvazy od hlavy k patě. Albus byl u něj na každodenní kus řeči, voněl po naftalínových kuličkách a citrónových bonbónech a byl tak falešně veselý, až z toho Snapea začínala bolet hlava. Ale navzdory tomu všemu věci skutečně nebyly tak odporné, aby se musely změnit. Do okamžiku, než přiběhla Poppy, bez sebe a rozčilená a hlasitě Albuse informovala, že „ji našli v nějaké mudlovské nemocnici a Harry ji zrovna přinesl sem.“

 

A pak to do sebe všechno zapadlo. Hermiona Grangerová. Oni našli Hermionu Grangerovou. Nebyla tady v bezpečí Bradavic, jak předpokládal. Byla nalezena. A teď sem přišla. Byla nalezena a přišla na ošetřovnu kvůli němu. To ona ho zachránila.

Trhnul sebou, podíval se na Albuse a uvědomil si, jak smutně ten muž najednou vypadá.

„Albusi?“

„Musím jít, Severusi. Vrátím se.“

Problém s pamětí je ten, že si nemůžete vybrat, co si zapamatujete a co zapomenete. Je to buď všechno, nebo nic. A ve Snapeově případě to bylo všechno. Bylo mu, jako by se topil, když obrazy a zvuky závěrečné bitvy definitivně prolomily bariéry, které kolem nich jeho mysl vystavěla.

Všude létaly kletby – záblesky zeleného, modrého a červeného světla, které se kolem něj míhaly. Vzpomněl si, jak se s jeho kletbami proplétaly, jak rychle uhýbal hlavou, jak vystřeloval své vlastní kletby, přibližoval se víc a víc k Temnému pánovi a nespouštěl oči z Pottera, aby mohl udělat to, co udělat měl.

Jako při nějakém příšerném promítání se každý snímek z jeho paměti, který spatřil, začal zadrhávat, každá další scéna horší než ta předchozí. Viděl Nevilla Longbottoma, jak táhne do bezpečí bezrukou Lenku Láskorádovou; slyšel Luciuse Malfoye řvát „carnificare“ a viděl Rona Weaslyho, jak přišel o hlavu v záblesku rudého světla. A nad tím vším slyšel Voldemortův smích – smál se, jakoby před ním celý kouzelnický svět padl na kolena, smál se, jakoby před ním zemřela celá budoucnost.

A pak byl Potter před Voldemortem, a bojoval s ním. Místo vybuchlo a Potter byl zasažen kletbou. Chlapcova magie ochabla. Všechno bylo jasné, tak jasné – jako sen ve snu – ječení ustalo. Snape se soustředil na souboj Pottera s Voldemortem a všechno ostatní pohaslo. Potter zemře, pokud mu nikdo nepomůže.

Snape vstal a namířil svou hůlku na Potterova záda a jeho hlas byl pevný, když zařval „traductio magicus“. Uslyšel, jak někdo volá, že je zrádce, ale jeho vlastní moc už proudila do Pottera, posilovala mladšího muže a dodávala mu energii, kterou potřeboval k dalšímu boji.

A pak uviděl ji, jak si k němu probojovává cestu. V očích se jí blýskalo a metala kletby všude kolem. Jeho magie byla téměř pryč. Potter ho vysál do poslední kapky a vzpomněl si, jak se nejasně ptal sám sebe, jestli vybuchne, než to skončí. Podlomila se mu kolena a upadl na bojiště, ale Potter stále bojoval.

Byla už téměř u něj, když uviděl Luciuse, jak se k nim vrhnul s hůlkou připravenou v pohotovosti. Snape se nemohl bránit. Nemohl svou magii v téhle kritické fázi stáhnout od Pottera zpět. Byl připraven zemřít, vždycky počítal s tím, že se to stane. Těšil se na to.

Uprostřed bitevní vřavy zněl Malfoyův hlas podivně hlasitě. Snape se usmál, když kletbu uslyšel – ‚Animula somnus‘. Letělo k němu stříbrné světlo. Slyšel, jak prořezává vzduch a když otočil tvář, aby ho přijal, vrhla se před něj.

‚Profesore Snape!‘

Zhroutil se pod její váhou, když ji na něj kletba odhodila. Cítil, že kolem jejího útlého těla ho zasáhlo pár úponků světla, ale ji zasáhlo plnou silou. Potter zakřičel „Ne!“, když uviděl Hermionu padat, právě když ze Snapea vysál i zbytky jeho magie. Vzduch zrudnul, pak zoranžověl v požáru nenávisti a lásky a smrti a vykoupení, když Voldemort vybuchl. Z jeho kostí zmizela kůže, ale on se o to nestaral. Grangerová byla mrtvá a zemřela, aby ho zachránila. Cítil, jak ho otřásající výbuch Voldemortovy smrti odhodil pryč a kutálel ho bojištěm smrti a rval mu kůži z kostí. Držel se jí tak dlouho, jak mohl, než konečně upadl do bezvědomí. Poslední věc, kterou si pamatoval, byly její vlasy tavící se od horka, které je obklopovalo a její oči, vytřeštěné a hnědé a prázdné a strnule hledící do těch jeho.

Takže Hermiona byla přinesena zpět do Bradavic a Potter přicházel s ní.

V okamžiku, kdy chlapec vstoupil do jeho křídla ošetřovny, Snape zauvažoval, jestli se jeho pobyt tady ještě o pár týdnů neprodlouží. To dítě vypadalo naprosto vražedně. Albusovo uklidňující působení bylo jedinou věcí, která měla moc rozptýlit situaci před ním dříve, než se vymkne kontrole.

„Profesor Snape ti zachránil život, Harry. Kdyby nebylo jeho, byl bys mrtvý a Voldemort by zvítězil.“

Pak se Harry před starším mužem rozplakal, horkými a hořkými slzami, předtím, než se od obou mužů odvrátil a šel zpátky k Hermioně.

Nicméně Snape s Potterem souhlasil. Nezasloužil si její oběť. Nezasloužil si žít.

„Tak teď už si vzpomínáš?“

Snape se na ředitele zamračil. „Vzpomínám. Co, pro všechno na světě, tu pitomou holku posedlo, že se vrhla před kletbu, která patřila mně? A co celou dobu dělala v mudlovské nemocnici? Copak si neuvědomila, že si o ní lidé dělají starosti? Ze všech sobeckých, nevděčných, ...“

„Je v kómatu.“

Albusova slova ho náhle zarazila uprostřed tirády. Kóma. Zamrkal a pak se ušklíbl. Zdálo se, že nebyl jediný, kdo nemohl zemřít jaksepatří.

„Severusi, pamatuješ si Malfoyovu kletbu? Kdybychom věděli, v čem je problém, možná bychom to mohli dát do pořádku.“

Snape se zachmuřil, „Animula somnus – živoucí spánek. Nevím, co to je.“

Albus si povzdechl, „my to vyřešíme“. Po krátké odmlce se znovu podíval na Snapea, jiskřičky v jeho modrých očích utlumené obavami. „Předpokládám, že bychom měli vyzkoušet, jestli ještě stále máš svou magii. Teď, když sis vzpomněl, co se stalo, to vypadá jako další logický postup.

Snape nevěděl, co na to říct. I když si předtím nepamatoval, že Harrymu během bitvy poskytl svou magii, nikdy by ho nenapadlo, že o ni mohl přijít.

Albus vytáhl hůlku – překvapivě Snapeovu vlastní. Předpokládal, že se ztratila na bitevním poli a byl šťastný, když viděl, že to přežila relativně bez úhony. Nechal své prsty klouzat po tom důvěrně známém dřevě, vzpomínal na odsávání, na pocit prázdnoty, který to provázel a na to, jak uvažoval, jestli vybuchne jako prskavka, a najednou znervózněl.

„Ale no tak, Severusi. Nebuď nervózní – prostě zdvihnout a švihnout. Citrónový bonbón?“

Snape se zaškaredil na staršího muže, pro pána krále, on vypadal, jako že očekává nějakou skvělou show. „Nenávidím citrónové bonbóny. Evanesco!“

Jeho nová kůže, stále růžová a napnutá, bolestivě brněla, jak jeho krví procházela magická energie, a naplňovala ho silou. Albusovy citrónové bonbóny zmizely s hlasitým prásk a Snape si dopřál škodolibý úšklebek, když si ten muž prohlížel svou ruku, poněkud zmatený, než aby si uvědomil, že je prázdná.

Ještě pořád měl svou magii.

Po chvíli ticha se na něj Brumbál blaženě usmál a sáhl do jedné z nespočetných kapes svého rozevlátého hábitu a vytáhl další pytlík sladkostí.

„Kéž by bylo takhle snadné dát do pořádku slečnu Grangerovou, Severusi. Želatinový bonbón?“

A bylo to. Nedovolili mu ji vidět, se slovy, že by toho teď bylo moc, a že Poppy má všechno pod kontrolou. Nevěděl, jestli má kvůli tomu cítit úlevu nebo vztek. Opravdu si nemyslel, že by ji chtěl vidět. Poslední vzpomínka na ni se mu vypálila do mozku a stačilo zavřít oči a spatřil ty její hnědé, prázdné a bez života a její vlasy rozpuštěné kolem ní jako svatozář. A v ten okamžik ji zatoužil vidět, koneckonců zachránila mu život. Měl u ní dluh do konce života.

Než skutečně přesvědčil sám sebe, že by měl za ní jít, přesunuli ji ke Sv. Mungovi. Poppy už pro ni nemohla nic víc udělat.

Když se Potter zeptal, kdo se o ni postará po tu dobu, co tam bude, Poppy mu odpověděla, že na Brumbálovu žádost jí byla jako osobní lékouzelnice určena její sestra Nettie. Snapeovi se ulevilo – nelíbila se mu představa, že by tam byla sama, bez někoho, kdo by o ni pečoval, ačkoliv věděl, že ta dívka by si to stejně neuvědomovala, i kdyby tomu tak bylo.

V ten den, kdy odešla, se rozhodl pustit ji z hlavy. Jenže se ukázal Potter, aby zase všechno zničil.

„Nenechají jí dorůst vlasy,“ křičel. „Bez svých vlasů ani nevypadá jako Hermiona a oni jí je nenechají dorůst.“

Čím víc mu toho Potter řekl, tím byl Snape rozčilenější. Ačkoli on a Potter by nikdy nemohli být přáteli, stali se z nich něco jako zdráhaví kolegové. Snape sdílel s mladším kouzelníkem svou magii a také tu byla Hermiona, jako pouto mezi nimi dvěma.

Ten den, Hermionin první den u Sv. Munga, se mezi nimi vytvořilo jakés takés příměří. On a Potter už nikdy nebudou nepřátelé.

Při svém příchodu se zařekl, že jeho první návštěva u Sv. Munga bude také poslední. Nemocnice nemohl vystát a to, že byl na bradavické ošetřovně jako v kleci víc než tři měsíce, bylo pomalu víc, než mohl snést. Udělá to, kvůli čemu přišel, a pak odejde a bude konec.

Hihňající se ošetřovatelky mu na náladě nepřidaly a ani Nettie Pomfreyová, která tam stála a zírala na něj, jako by byl nějaký vraždící psychopat. 

Snažil se nedat na sobě nic znát, když slečnu Grangerovou spatřil poprvé od závěrečné bitvy – vypadala křehčí než skleněné vlákno; náchylnější k rozbití než vílí křídla. Přál si, aby Poppy přišla na to, jak zavřít její oči - i nadále ho znepokojoval pocit, jako by se na něj dívala, i když věděl, že to tak není.

„Tak, slečno Grangerová, dokonce i když jste tak vyřízená jak jste, pořád mi děláte problémy.“ Vytáhl z pláště podlouhlou krabičku a jemně ji položil na postranici její postele. Dál se na ni díval a mračil se, protože čekal, že Nettie odejde, až na ní nakonec štěknul, aby to udělala.

Chvíli počkal, aby se ujistil, že se nevrátí, a pak krabičku otevřel. Byla plná lučních květin.

Poté, co předchozí den dopadly Albusovy zkoušky uspokojivě, i přes Poppyiny protesty odešel z ošetřovny a přemístil se přímo na Cesmínové Louky, dějiště závěrečné bitvy. Uprostřed bitevního pole, na místě, kde Voldemort zemřel, zel kráter. Albus mu řekl, že okamžitě po jeho smrti, se každý, kdo měl znamení zla, prostě rozpustil. Z jejich kostí sklouzla kůže i svaly – začalo to na znamení zla a pokračovalo po celém těle. Snape byl jediný, kdo přežil.

Namířil si to opatrně přes bojiště, hledíc na mastné černé stopy na místech, kde byla těla, a užasl, když spatřil, jak si skrze spálenou zem razí cestu malé výhonky lučních květin a trávy. Dokonce i ten nejkřehčí život mohl přežít, pokud dostal i jen poloviční šanci.  Z květin, které natrhal, udělal malou kytici a vzal ji s sebou do Bradavic.

Když květiny urovnal do malé vázičky a položil je vedle ní, dovolil si podívat se na ni znovu, aniž by měli obecenstvo.

Jak naznačil Potter, její vlasy byly velmi krátké. Natáhl se vpřed, prsty přelétl měkké kadeře a užasl, jak jsou pevné, když se natáhnou. Bez přehršle vlasů, se její tělo zdálo nápadně křehké a její oči trochu moc velké. Byly stále tak prázdné, jak si je pamatoval.

Přistihl se, že ji zase proklíná za její bláhovost. Tohle – to, že tu leží neschopná mluvit nebo myslet nebo komunikovat – bylo tak zbytečné. Vždyť teď byla jen skořápkou té dívky, kterou bývala. Prázdnota v jejích očích mu připomněla, o co všechno ho Voldemort připravil – o tu na nervy jdoucí dívku, o které tvrdil, že se mu oškliví, o ten statečný intelekt, který obdivoval, ačkoli se to snažil popírat.

Chyběly mu její nekonečné otázky a mávání rukou. Stýskalo se mu po tom, jak se v něm zas a znova vařila krev, když ho rozčilovala, jak se jí hněvivě blýskalo v očích, když ji urážel. Přinutila ho cítit i jiné věci, než jen strach a zoufalství. Připomněla mu, že jsou věci, za které stojí za to bojovat, a svou úlohou, kterou ve válce sehrála, učinila to poznání snesitelnější. Chtěl ji zpět.

Popadl nejbližší židli, přisunul si ji k její posteli, urovnal si hábit a posadil se.

„Slečno Grangerová,“ zamumlal tiše, ačkoliv věděl, že ho neslyší, „vy jste zdaleka ta nejnesnesitelnější pitomá holka, co jsem kdy poznal.“

Zvedl ruku, aby se dotkl její hlavy, prsty pročesával její krátké kadeře a zdálo se mu, že po jeho prstech chňapají, když tak procházel jejich zkrácenou délkou.

„Myslel jsem, že byste zas měla ráda zpět své vlasy. S těmihle vypadáte spíš jako lvíče, než jako lvice, kterou ve vás mnozí lidé vidí.“

Tiše mumlal pod vousy, naplňujíc svůj dotek magií a pocítil, že její vlasy se pod jeho rukama probudily k životu. Jak kadeře dorůstaly, vinuly se k jeho prstům, zamotávaly jeho ruce, jako by se k němu lepily – často si říkával, jestli by takové mohly být -  a přistihl se, jak proklíná ironii toho všeho.

Dej si pozor, po čem toužíš. Mohl bys to dostat.

Když vlasy dorostly do délky, která se jeho vzpomínkám zdála uspokojivá, vytáhl z kapsy malou zelenou stužku, svázal s ní pramínek vlasů a ustřihl ho. Dalším kouzlem přiměl tu záplavu kudrn, aby byla odolná vůči každému, kdo by se ji pokoušel ostříhat.

S vlasy, které jí halabala splývaly na ramena, už vypadala mnohem víc jako ona sama. Dovolil si posedět u ní ještě pár minut, než se zvednul. Jeho ruka samovolně naposledy jemně pohladila její hlavu. „Navzdory tomu, jak pateticky to zní, udělám všechno co je v mých silách, abych vás zachránil, slečno Grangerová.“

A teď, rok poté, byl rád, že nebyl tak pošetilý a neslíbil konkrétní datum, do kdy by mohl být problém vyřešen. Nebyl o nic blíž pochopení, jak zrušit Malfoyovu kletbu, než byl na začátku. Všechno jeho pátrání vyšlo naprázdno. Věděl, že ji nepotřebuje vidět, aby mohl ve svém výzkumu pokračovat, ale nedokázal se přinutit, aby s těmito návštěvami přestal. Byla pro něj mementem – připomínkou toho, že přinejmenším jedna osoba chtěla, aby žil.

Zjistil, že ji nemůže nechat jejímu osudu.

Také chtěl žít.

PS: Za Otravného-chlapce-který-přežil-díky-třem-prdelím-štěstí jsem hluboce vděčná Elze :-D

 


Kapitola 3 Hermiona



All characters belong to JKR: Autor anglického originálu Heart with no companion: Michmak. ArtCredit: Jonathan3333

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Překlad: kometa

Beta: eli

Tato kapitola patří vám: Tesska, Sela, Jimmi, Rapidez, beruška, jennifer, HOPE, Leannka, Petty, Maenea, Nuviel, JSark a hlavně mé skvělé betě eli, která může za to, že se to dá číst a která dodala jednu velmi důležitou výkladovou poznámku :-)



Kapitola 3 Hermiona

Zase se vrátil. Poznala jeho přítomnost ještě dřív, než zahlédla, jak se svezl do křesla u její postele. Toužila po tom, aby se přisunul blíž, aby měla ve výhledu něco jiného, než holé bílé zdi.

Byla v živoucím pekle a nemohla z něj uniknout.

Statečně bojovala, aby dala dohromady ty malé útržky informací, které jí zřídka vystupovaly z paměti – pořád tak docela nevěděla, co se jí vlastně stalo.

Samozřejmě věděla, že ji zasáhla kletba. Viděla Malfoye připraveného napadnout Snapea a bez přemýšlení se vrhla před svého profesora. Její cesta přes bojiště stejně vedla k němu, zoufale mu potřebovala krýt záda, aby mohl pokračovat v posílání toho, co posílal Harrymu, ať už to bylo cokoliv. Nikdy by se nedozvěděla, jestli její tušení bylo správné – že přenesl na Harryho svou magii. Ale ať už to bylo cokoliv, intenzita magie kolem Harryho se v krátké době desetkrát zvětšila a Snape zůstal zcela otevřený útoku.

Živě si vybavila stříbrné světlo z Malfoyovy hůlky, jež ji zasáhlo a odhodilo na Snapea, který se snažil zůstat rovně stát a pomoci Harrymu. Vzpomněla si, jak se ho snažila zeptat, jestli je v pořádku, a na svůj náhlý strach, když si uvědomila, že nemůže mluvit.

Za nimi se ozval hlasitý výbuch, z toho zvuku jí zvonilo v uších, a když padala do Snapeovy náruče, její oči oslepilo tak jasné světlo, že nemohla mrkat. Jejím hábitem cloumal horký vítr, omotával jí vlasy kolem celé tváře, jak ji a profesora Snapea výbuch zanesl až na samý konec bitevního pole.

Když přešla nárazová vlna, periferním viděním zachytila lidi, kteří klesli tam, kde stáli, někteří z nich s úlevou odpočívali, jiní křičeli v agónii, křečovitě svírali ruce, jak jim kůže tála z kostí.

Její oči stále hledící na Snapea i po tom, co se skutáleli dolů z kopce, ještě před tím velkým požárem, v hrůze viděly, jak se jeho tělo začíná rozkládat. Pokusila se volat o pomoc, ale její rty se odmítaly pohnout a ten zvuk se stal jen výkřikem znějícím v její hlavě. Vůbec nechápala, co se děje, jak se může profesor Snape rozpouštět přímo před jejíma očima, zatímco ona stále byla fyzicky nezraněná. Byla bezmocná a nemohla odtrhnout pohled od jeho zmučené tváře, neschopná zabránit své mysli plakat, když ji ten žhavý vítr vyrval z jeho sevření. Když na ni sestoupila temnota, už proti ní nebojovala. Přivítala ji s otevřenou náručí.

Když se Hermiona po bitvě probrala, nevěděla, kde je. Viděla nad sebou zatažené šedé nebe, ale nemohla pohnout hlavou, aby zjistila, jak vypadá její okolí. Když začalo pršet, nemohla ani zabránit kapkám deště, aby jí naplnily oči. Takhle tam ležela, neschopná pohybu, řeči, dokonce ani mrkání, dokud jí nenašli nějací mudlové a nevzali jí do nemocnice.

Domnívala se, že všichni, které znala a milovala, jsou mrtví. To byl jediný způsob, jak si mohla vysvětlit, proč ji nehledali. Možná, že po tom všem Voldemort vyhrál a život jedné čarodějky narozené u mudlů neměl cenu, když mohla stejně tak dobře být mrtvá. Vzpomněla si na Snapea, tajícího jí před očima a uvažovala, jestli stejný osud potkal i její kamarády.

Její rodiče byli mrtví – celkem ironicky zemřeli při autonehodě jen pár měsíců před závěrečnou bitvou. Vždycky si myslela, že pokud se jim něco stane, bude to kvůli Voldemortovi, takže to byl šok, když jejich smrt byla tak moc... mudlovská.

V nemocnici se stala ‚Jane Doe‘, * něčím jako místní záhadou. Nikdo nevěděl, kdo je, nebo jak došlo k tomu, že ležela na poli za Lewis ve Skotsku, uprostřed kruhu stojících kamenů v Callanais. **

Ve vší upřímnosti, ona také nevěděla, jak se tam dostala. Závěrečná bitva se odehrávala na západních ostrůvcích a ne zrovna blízko Callanais. Zoufale se snažila přijít na to, co se stalo s jejími přáteli, ale nikdo v nemocnici neměl ani ponětí o velké kouzelnické bitvě nebo o řadě podivných událostí kolem Cesmínových luk.

Ztratila přehled o dnech, kdy ležela v nemocnici. Původně měřila čas podle toho, jak se ošetřovatelkám střídaly služby, když přicházely zkontrolovat životně důležité orgány, vykoupat jí, otočit jí, aby zabránily vzniku proleženin. Většinou mlčely a k ní mluvily jen zřídkakdy.

Bylo to o měsíc později, když ji našel Harry. Nejprve si neuvědomila, že je to on, když mluvil hned za dveřmi jejího pokoje. Až když stál přímo před ní a se slzami v očích se na ni díval, pochopila, že neměla halucinace. Chtělo se jí křičet radostí, posadit se, omotat mu ruce kolem krku a obejmout ho, až by ho umačkala; jenomže samozřejmě nemohla.

Mluvil s ní pár minut a pokoušel se z ní dostat nějakou odezvu, ale pak to vzdal a prostě si jí k sobě přitáhnul.

„Beru tě domů, Hermiono. Poppy bude schopná dát tě do pořádku, slibuju. Jsem tak rád, že jsi pořád naživu.“

Někdy se ptala sama sebe, co si asi myslely sestřičky v té mrňavé nemocnici, když ji přišly zkontrolovat a ona už tam nebyla. Harry je přemístil přímo do Prasinek.

Její oddané naděje, že jí Poppy bude schopná pomoci, vzaly za své během několika dnů. Samozřejmě, proběhla standardní lékouzelnická diagnostika, ale jediné, co se ukázalo, bylo, že je v kómatu způsobeném kletbou. Bylo to tak frustrující – ležet tu naprosto si vědomá všeho, co se kolem děje – ale neschopná jim říci, že se nejedná o kóma. Bylo to něco mnohem děsivějšího.

Poppy jako obvykle pobíhala a dělala si starosti, zkoušela lektvar za lektvarem, mávala nad jejím tělem jedno protikouzlo za druhým, testovala její nereagující nervový systém, ale netrvalo dlouho a všichni došli k závěru, že Hermiona nevnímá, co se kolem ní děje. Častokrát si přála, aby to tak opravdu bylo. Bylo by o tolik snazší, kdyby si nebyla tak pronikavě vědoma každé minuty, kdy byla polapena ve svém těle. Když se zdálo, že jejich úsilí je marné, obrátila svou mysl ke snaze přijít na to, jakou kletbu Malfoy použil, znovu si vyvolávala jeho hlas a krajní výraz zášti na jeho tváři, když namířil svou hůlku na Snapea. Kletba samotná – animula somnus – byla jednou z těch, o kterých nikdy neslyšela. Mohla jen doufat, že v průběhu bitvy slyšel kletbu ještě někdo jiný a měli by možnost najít protikletbu a vyléčit ji.

Dokud byla v Bradavicích, Harry ji navštěvoval téměř každý den. Rád seděl vedle ní a mluvil s ní a ona ho ani v nejmenším neposlouchala.  Samozřejmě, viděla Rona padnout. Bolela ji vzpomínka na šokovaný výraz jeho tváře, když ho kletba zasáhla. Ale alespoň to bylo rychlé – alespoň byl ušetřen toho být uzamčen ve vězení svého vlastního těla. Snažila se i nadále myslet pozitivně, opravdu se o to snažila; ale jak dny sklouzly do týdnů, její naděje slábla a její nejhlubší myšlenky zhořkly.

Když ji přesunuli ke Sv. Mungovi, zdálo se, že to bude její konec. Nikdy neměla moc ráda zařízení pro dlouhodobý pobyt  -  její babička trpěla Alzheimerovou nemocí a strávila poslední léta svého života v pečovatelském domě. Bylo těžké ji tam navštěvovat a Hermiona se odtud vracela domů vždycky vycucaná a zdeptaná. Zařízení jako tohle byla vždy opuštěnými místy. Ráda by věděla, jestli ji dali na stejné patro jako Nevillovy rodiče a na kraťounkou chvíli si představila sebe samu po létech, jak za ní Harry chodí na zdvořilostní návštěvy o Vánocích a na její narozeniny.

Pamatovala si své překvapení, když ji poprvé navštívil profesor Snape. Celou dobu, co byla v Bradavicích, ho neviděla a zpočátku si myslela, že je mrtvý. Byla poměrně naštvaná při pomyšlení, že se jí ho nepodařilo zachránit – navzdory nejlepším úmyslům byla Malfoyovou kletbou zasažena úplně zbytečně. Koneckonců, to kvůli němu skončila jako živá mrtvola.

Pár dní poté, co ji přinesli do Bradavic, pochopila, že Snape stále žije. Slyšela ho, jak z druhého konce ošetřovny celkem nahlas prská na Poppy.

„Odmítám snídat tahle tekutá vejce byť i jen jediný další den. Ujišťuji vás, že můj jícen je naprosto v pořádku a pár kousků chleba a šálek čaje mu neublíží. Nechápu, jak se to, že mě vyhladovíte k smrti, hodí k vašemu pracovnímu postupu.“

Od té doby věnovala jeho hlasu zvláštní pozornost a často se sama pro sebe smála, jak využil ke stížnostem každé příležitosti, kdy byla Madam Pomfreyová v místnosti – stěžoval si na jídlo, na nedostatečnou kvalitu její péče i na skutečnost, že ho nenechala odejít.

„Ženská, přežil jsem jako dvojitý agent ve sporu s nejďábelštějším čarodějem, kterého jsem kdy poznal, ale silně pochybuji o tom, že přežiju vás!“

 Hermiona byla zvláštním způsobem potěšena, když zjistila, že navzdory všemu, co se stalo, se profesor Snape a jeho nerudný sarkasmus nezměnil. Jeho naštvané komentáře se rychle staly světlými okamžiky jejích jinak nudných dnů v Bradavicích.

Ve skutečnosti ho neviděla až do druhého dne, co byla u Sv. Munga. Hodně zhubnul a jeho kůže se zdála růžovější, jakoby se zotavoval ze spálenin od slunce. Vlasy měl také kratší, jen taktak se dotýkaly okraje jeho límce. Zamračil se na ni, stejně jako to dělával vždy a pak zamumlal nějaký komentář o tom, že mu dělá potíže a vyštěkl na ošetřovatelku, co stála za ním „vypadněte!“

Jediným důkazem, že ho žena poslechla, bylo tiché klapnutí dveří. Dívala se na něj, jak si ji prohlíží, a byla zvláštně spokojená, že po tom, co jen slýchala jeho hlas, ho konečně zase vidí, a čekala, co udělá.

Nikdy by ji ani nenapadlo, že by z krabičky, kterou jí položil k nohám, vytáhl rozkošnou kytičku lučních květin, nebo že by je tak pečlivě urovnal do erární vázy hned vedle její postele. Tím jediným činem, který se shodoval s rolí zlověstného impozantního mistra lektvarů, bylo, že nad květinami zamumlal kouzlo nepovšimnutí, když je pokládal na stoleček vedle její

„Nemůžeme ostatním dovolit, aby se dozvěděli, že jsem tak měkkosrdcatý, abych někomu nosil květiny,‘ zamručel sarkasticky, ‚mohlo by to zničit mou pověst odporného mizery.“

Hermiona se v soukromí své mysli zahihňala, když si uvědomila, že jen oni by je vlastně mohli vidět.

Po překvapení s květinami, přišly ještě mnohem bizarnější věci, když Snape váhavě natáhl ruku a dotkl se její hlavy, předtím, než si vedle ní sedl na židli.

„Slečno Grangerová‚ vy jste zdaleka ta nejnesnesitelnější pitomá holka, co jsem kdy poznal.“

 

Jeho slova by mohla způsobit palčivou bolest, kdyby nebyla řečena tak měkce a s tak silnými podtóny soucitu. Opravdu mu jí bylo líto? Mohla ho vidět jen periferním viděním, a když se jeho dotyk vrátil do jejích vlasů, ten chvějivý pocit na pokožce její hlavy byl přímo nebeský. Jinak než profesionálně se jí nikdo nedotýkal od chvíle, kdy ji Harry našel a vzal do Bradavic – dokonce ji ani nikdo nedržel za ruku.

 

Jeho prsty byly silné a zvláštně teplé a jeho hlas byl něžný, když řekl „Myslel jsem, že byste zas měla ráda zpět své vlasy. S těmito vlasy vypadáte spíš jako lvíče, než jako lvice, kterou ve vás mnozí lidé vidí.“

 

Cítila, jak proud jeho magie proniká pokožkou její hlavy, a doslova cítila, jak jí dorůstají vlasyy a váhu jeho prstů, jak je natahoval, aby se prodloužily. Když skončil, uvnitř se rozplakala, že se jeho ruka z její hlavy ztratila. Neuvědomovala si, jak moc jí scházel lidský kontakt, dokud jí ho Snape neposkytl.

 

Krátce potom odešel, ale nejdřív jí zlehka uhladil vlasy na temeni a zamumlal: „navzdory tomu, jak pateticky to zní, udělám všechno co je v mých silách, abych vás zachránil, slečno Grangerová.“

 

Jeho slova ji nadchla i vyděsila. Už jen jeho prostá přítomnost jí zachránila zdravý rozum, a kde předtím bylo zoufalství, teď byla naděje. Ať už mezi jejími vrstevníky a profesorem existovalo jakékoli nepřátelství, ona vždycky obdivovala bohatství inteligence, kterou vládl a jeho odhodlání uspět tam, kde nespočet ostatních ztroskotal. Jejich práce pro Řád jí to při mnoha příležitostech dokázala. Mluvil pravdu, nedovolil by si v tom selhat – ne nutně kvůli ní, ale protože nechtěl být poražený, když se ukázal nějaký složitý úkol. Ale její strach pramenil z jistoty, že tohle byla poslední příležitost, kdy viděla profesora Snapea nebo jakoukoli jinou důvěrně známou tvář, protože Snape byl ten poslední člověk na světě, který by ji chodil osobně navštěvovat.

 

Slovy nelze vyjádřit její překvapení, když se další den ukázalo, že se zmýlila a pak další den a každý den, který následoval. Brzy jí bylo, jakoby žila jen pro tyto večerní návštěvy a občasné dotyky. Přes den, když s ní nebyl, nechávala svou logiku metodicky procházet scénáře, aby prozkoumala svou mysl a sama sebe se ptala, jestli má Snape v úmyslu zkoumat ten i onen postup, aby ji vyléčil. Byla odhodlaná mu nějak dát vědět, že je tady, že stále ještě žije – a že tu byla celou tu dobu.

 

V průběhu prvního měsíce jejího pobytu u Sv. Munga bylo se ukázalo, jak krutě byla vymyšlena kletba, která ji zasáhla. Úplně se uvnitř zděsila, když si představila, jakou péči musel Malfoy věnovat nalezení dokonalé kletby, která by zaručila, že zbývající Snapeovy dny budou naplněny hořkým trápením. Hermiona si nedokázala představit nic horšího, čím by bylo možno týrat něčí mysl, zvlášť pro někoho tak inteligentního, jako byl Snape, nebo ona – nemoci mluvit, číst, psát, nebo se někdy znova dotknout hůlky – naprostý nedostatek intelektuálních podnětů byl sám o sobě druhem mučení a rychlou cestou k nepříčetnosti. Děsila se hloubání nad tím, co by se s ní stalo, kdyby Snape nezačal se svými každodenními návštěvami – na konci druhého měsíce už cítila, jako by se měla zbláznit; její mozek pomalu zakrňoval a z ní se stávala jen skořápka té ženy, kterou kdysi bývala.

 

Nedalo se říci, že by nikdo jiný nepřišel, ale nikdo nechodil s tak neochvějnou pravidelností, jako Snape. Harry ji párkrát navštívil, když byla těch prvních pár týdnů v Bradavicích. Ale když dny míjely a její stav se stále neměnil, jeho návštěv ubývalo a ubývalo – předpokládala, že se to stane, ale nečekala, že to bude tak rychle. Samozřejmě, že mu to nevyčítala. Za svůj krátký život už přišel o tolik; chápala, že její ztráta ho musela bolet tak moc, že ho to zlomilo. Věděla, že kdyby se jejich role obrátily, čelila by té bolesti den co den, i když by jí to rvalo srdce.

 

Nepřestávalo ji udivovat, když si dovolila přemýšlet o tom, jak se profesor Snape od své první návštěvy vracel každý den. V Bradavicích mohl snadno vést výzkum a experimentovat se způsoby, jak ji vyléčit. Její přítomnost nebyla nutná pro úspěch nebo neúspěch jeho myšlenek – alespoň ne v této rané fázi. Nicméně byla vděčná, když ji jeho přítomnost přesná jako hodinky ujišťovala, že on ji vytrvale odmítá ponechat svému osudu.

 

Víc, než čehokoli jiného, si vážila toho, že s ní mluvil, jako by byla opravdu vzhůru a slyšela ho. Zpočátku se dlouhé okamžiky ticha mísily s tím, jak mluvil o svém výzkumu ohledně jejího stavu, o tom, jak pátral po teoriích, které by mohly stanovit léčbu. Postupem času se při rozhovoru s ní uvolnil a začal odhalovat více ze svého zklamání ohledně nedostatku materiálu k té záhadné kletbě, což brzy vedlo k frustraci, která ho denně popuzovala. Historky o vybuchlých kotlících, o elixírech, které měly negativní dopady na studenty, kteří je vytvořili, byly vždycky zábavné, stejně jako příběhy, které vyprávěl o ostatních členech učitelského sboru. Přesto její nejoblíbenější byly ty, které skoro láskyplně vyprávěl o řediteli.

 

Po mnoha měsících návštěv, jí jednoho zvlášť chladného večera vyprávěl legrační historku o Albusi Brumbálovi, jak se v pondělí potuloval kolem, s jasně žlutým citrónovým bombónem, přilepeným ve vousech.

 

„Slečno Grangerová, chcete-li, představte si docela nápadný citrónový bonbón na tom bílém plnovousu. Já jsem si ho samozřejmě u snídaně všiml, ale byl jsem zvědavý, jak dlouho bude trvat, než si toho všimne on. Při obědě ho tam ještě měl. Celý den ho na to nikdo neupozornil. Když jsem se konečně rozhodl poukázat na to, že mu z brady visí bonbón, jen ho vytrhnul a zamumlal „tak tady ses mi schoval“ a tu zatracenou věc snědl. Přísahám, že s tím senilním starým podivínem to je rok od roku horší.“

 

Někdy si dokonce přinesl eseje, aby je oznámkoval a předčítal jí některé příklady toho“‚co musí snášet od těch tupohlavců.“

 

Nejlepší ze všech ale byly dny, kdy si sedl vedle ní a vyprávěl jí o nejnovějších článcích, které četl v ‚Ars Alchema‘ nebo v jiných vědeckých publikacích, které dostal.“‚Přistihl jsem se, jak přemýšlím nad tím, co byste asi řekla na ten poslední článek, který obsahuje hypotézu, že kouzelníci jsou skutečně samostatný druh hominidů, něco jako byli Neandrtálci nebo Cromagnonci.“

 

Když jí skoro rok po jejich prvním setkání poprvé řekl Hermiono, přistihla se, že se vnitřně usmívá celé dny. Uvažovala, co by asi řekl, kdyby si uvědomoval, jak moc ji jeho návštěvy těší, a jestli vůbec kdy bude mít šanci mu to říci.

 

Užívala si jeho společnost, vychutnávala si jeho hlas, jeho sarkasmus a jeho kousavý důvtip, který, když nebyl namířen proti ní, vyzníval úplně jinak. Spokojeně se těšila z jeho jednostranné konverzace s ní, když s ní sdílel myšlenky, teorie a názory a vybízel ji, aby s ním držela krok, ačkoliv si nebyl vědom toho, že to dělá. Pouhá jeho přítomnost ji uklidňovala, a když byla někdy sklíčená z nedostatku pokroku, tak to, že slyšela v jeho hlase svá vlastní zklamání, jí pomáhalo dostat se z toho co nejdřív. Jen to, že ho měla nablízku, když s ní mluvil tím svým zastřeným sametovým hlasem, stačilo k tomu, že se držela nad vodou.

 

A jednou za čas, když se cítil zvlášť uvolněný, ji pohladil po vlasech.

----------------------------------

Poznámka autorky: Téměř jsem v pokušení tady skončit. Zdá se mi, že první tři kapitoly by mohly stát samy o sobě jako sice smutný, ale (pro mě) uspokojivý příběh. Nicméně budu pokračovat.  Miluji myšlenku na Snapea navštěvujcího Hermionu každý den až na věčné časy, a na Hermionu spokojenou s tím, že jí pohladí po vlasech, ale stejně přiznávám, že fandím myšlence, že takhle to bude o něco uspokojivější...

Těm z vás, kteří se mě v e-mailech ptali, odkud pochází název „Heart With No Companion“, odpovídám: od Leonarda Cohena a jeho stejnojmenné nádherné smutné písně.  Prostě mi připadá k tomuto příběhu tak nějak příhodná.

„Srdce bez společníka“  

Zdravím vás z druhé strany

Smutku a zoufalství

S láskou tak obrovskou a zničenou

Dosáhne vás to kdekoliv

Zpívám to pro kapitána

Jehož loď nebyla postavena

Matku v rozpacích

Jejíž kolébka je stále prázdná

Pro srdce bez společníka

Pro duše bez krále

Pro primabalerínu

Která nemá pro koho tančit

Procházejí dny smůly

Nocemi divokých úzkostí

Ač tvůj slib nemá význam

Přesto ho musíš dodržet

Musíš ho dodržet kvůli kapitánovi

Jehož loď nebyla postavena

Kvůli matce ve zmatku

Jejíž kolébka je stále prázdná

Kvůli srdci bez společníka

Zdravím vás z druhé strany...

--------------------------------------

* Poznámka od eli:

Označenie „Jane Doe“ súvisí s jedným prípadom, ktorý sa stal v roku 1954 v štáte Colorado. Keď našli jej telo, nevedeli, o koho ide, preto ju pomenovali „Jane Doe“. Až po 55 rokoch na základe testov DNA zistili, že išlo o Dorothy Gay Howard, tiež je to seriál televízie Hallmark, ktorý má myslím trochu mysterioznu tématiku ) T

u je stránka, kde sa píše o Jane Doe http://content.usatoday.com/communities/ondeadline/post/2009/10/55-years-after-murder-boulders-jane-doe-identifed/1)

------------------------------------

** Poznámka překladatelky:

o Callanais máte něco víc tady – anglicky

http://www.mysteriousbritain.co.uk/scotland/western-isles/featured-sites/callanais-callanish-stone-circle.html

 

 

 

 


Kapitola 4 Snape



All characters belong to JKR: Autor anglického originálu Heart with no companion: Michmak. ArtCredit: Jonathan3333

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Překlad: kometa

Beta: eli

Tato kapitola patří vám, miláčkové moji ;-), kteří čtete, zanecháváte své připomínky, povzbuzení a vlídná slova – překládat pro vás je radost: beruška, Dessire, HOPE, Jenny, Jimmi, JSark, Leannka, Maenea, Nuviel, Petty, Rapidez, Sela, Soraki, Tesska, wanilka a opět líbám ruce mé zlaté betě eli, protože tentokrát to byla opravdu makačka :o)

(a nekomentující čtenářstvo, ať se nad sebou vážně zamyslí!)

 



Kapitola 4 Snape

Z uplynulých dnů se tenhle řadil k těm vůbec nejhorším – a to bylo co říct. Koneckonců, býval smrtijed a špeh. Prostě nesnášel přemýšlení o věcech, které viděl a udělal.

Nicméně s pádem Voldemorta se jeho život ustálil v jakémsi druhu normality a stability. Poté, co byl propuštěn z proslulé péče Poppy Pomfreové, která následovala po impozantním finále závěrečné bitvy, poskládal kousky svého života a šel dál. Stále byl bradavickým Mistrem lektvarů, který byl přinucen učit ve třídách, kde ti pitomí idioti, kteří by nejspíš ani nesvedli uvařit dobrý čaj, každodenně smíchávali potenciálně smrtící přísady; pravidelně vytvářel zásoby léčivých lektvarů pro Poppy a účastnil se porad a služeb, jak se to od něj, jako od člena učitelského sboru, očekávalo. A při tom všem pracoval na tom, aby vyřešil Hermionin stav.

Bylo to stereotypní, ale byl to jeho život a on si začínal užívat ten relativní klid, který mu přinášel. Znamení zla už bylo dávno pryč, shořelo spolu s jeho starou kůží, když Voldemort zemřel. I když ho stále pronásledovaly rušivé sny, nebylo to nic v porovnání s tím, co by si zasloužil.  A i když si určití lidé v kouzelnickém světě stále šeptali o jeho ‚pochybné věrnosti‘ - navzdory všemu, co udělal a jak se osvědčil - nemohl s tím dělat vůbec nic. Dostal milost, druhou šanci, a ačkoliv nevěřil, že si ji zaslouží, zjistil, že s tím bez větší hořkosti dokáže žít.

Nebo to spíš měl dokázat.

Měl vědět, že jemu nebyl souzen klid, anebo alespoň jeho přiměřená náhražka. Muži jako on si to nezasloužili.

-----

V té chvíli, kdy si k němu u snídaně přisedla Poppy, věděl, že to bude špatný den - začala k němu vysílat kradmé zkoumavé pohledy, takže by musel být úplný hlupák, aby si toho nevšiml. Nestrávil dvacet let jako špión jen tak pro nic za nic. Chloupky na krku se mu zježily zlostí, když příležitostně cpala do svého šálku čaje další a další lžičky cukru a pokračovala v té své rozčilující hře na ledabylé letmé pohledy.

Všetečná lékouzelnice a její otázky, které akorát podněcovaly drby, nebyly zrovna tím, co by dneska ráno zvládl, ale když na to přijde, nezvládl by to ani žádné jiné ráno. Polovinu noci byl vzhůru, četl knihu o starodávných kletbách a jejich léčbě, kterou konečně dostal, protože doufal, že v ní najde něco, co by alespoň vzdáleně souviselo s kletbou, která zasáhla Hermionu. Samozřejmě nic nenašel a narůstající frustrace z nedostatku pokroku – kombinovaná s méně než dvěma hodinami spánku – způsobila, že byl ještě nervóznější, než obvykle.

Už to bylo 18 měsíců, co Voldemort padl – co ona padla – a on nebyl o nic blíž k nějakému řešení, než na počátku svého pátrání. Animula somnus, živoucí spánek, vypadal na papíru jednoduše, ale byl to naprosto nezdokumentovaný druh kletby. Neexistovaly žádné odkazy, které by vysvětlovaly její působení nebo dobu trvání, natožpak protikletbu, která by spánek zahnala. Měl jen lékařské záznamy a svá vlastní pozorování  Hermionina stavu. Její tělo, i když jen bídně, bylo stále naživu, ale ve skutečnosti to vypadalo, jakoby se od něj oddělila její vlastní duše. Nevěděl, jestli byla vysáta, zničena, nebo uzamčena. A to, že po roce a půl nebyl ani o krůček blíž k řešení, mu začínalo jít na nervy.

Takže když se na něj Poppy usmála přes svůj šálek čaje a jen-tak-mimochodem se zeptala na zdraví slečny Grangerové, vzteklý výraz z jeho tváře nezmizel.

„Madam?“ odpověděl varovně.

Ta bláznivá ženská nezdolně pokračovala. „Jak se daří slečně Grangerové? Slyšela jsem, že ji navštěvujete každý den.“  Její slova vyvolala tlumené zašumění podél celého učitelského stolu a veškerá konverzace odumřela. Upřely se na něj všechny oči, ušetřil ho jen Albus, který se pokoušel nandat si část míchaných vajíček na toast. Ředitel samozřejmě věděl o jeho stále probíhajícím výzkumu té kletby a pravděpodobně také věděl o jeho každodenních návštěvách u Sv. Munga. Ten člověk věděl všechno.

„Proboha, Severusi, nevěděla jsem, že navštěvujete Hermionu!“ vykřikla Minerva s nakloněnou hlavou, jak byla zmatená tou poněkud nenadálou novinkou.

Hoochová, která seděla dál od něj, se na něj podezíravě podívala.  „Proč byste za ní měl chodit? Nebyla zrovna jedním z vašich miláčků, když tu byla, a pokud si dobře vzpomínám, tak jste tu dívku sotva strpěl.“

Někteří další členové učitelského sboru jen souhlasně zamumlali a pokývali hlavou.

„Domnívám se, že se cítí vinen, je to tak, Severusi? Koneckonců, vy jste tím důvodem, proč je u Sv. Munga.“ Poppy se předklonila a zlehka ho útěšně popleskala po paži, ale Severus se jí vytrhnul. Ačkoliv její tón byl soucitný, každičké slovo z úst ošetřovatelky bylo jako úder na bránici. *

„Jen se divím, proč ji potřebujete vidět každý den“, pokračovala rozmarně a pak se naprosto nepatřičně zahihňala na svou vrstevnici. „Ale stejně, co děláte v jejím pokoji každý večer?“

Snape se na ni konsternovaně podíval, na chvilku v rozpacích, než na ní vyštěkl, „vy naprosto dokonale víte, že výzkum jejího stavu provádím ve snaze najít lék.“

„Ale předpokládám, že jste neměl štěstí?“ Minerva úmyslně popotáhla nosem. „Koneckonců, chudinka Hermiona je pořád zavřená v tom ústavu.“

Kratiknot vypískl něco ve smyslu ‚Ta ubohá chytrá dívka!‘ a pak znovu obrátil svou pozornost k velké hromadě vaflí.

„Myslela bych si, že teď už budete souhlasit, že žádná léčba neexistuje,“ dodala Poppy laskavě, „vyzkoušela jsem všechno, co je kouzelníkům známo, abych to zrušila. Ale neplýtvám svým časem na něco tak naprosto marného, jako vy.“

Poppy se naklonila blíž - Severus se přistihl, že by se nejraději otočil a vypadl odsud a úplně ztuhnul. „Řekněte mi, Severusi, je tu nějaký jiný důvod, proč ji navštěvujete? Doufám, že tam nechodíte, abyste se pokusil utišit nějakou svou vinu, vždyť už je to tak dávno. Ledaže byste snad v sobě nakonec objevil slabost pro to děvče?“

„Zešílela jste?“ zasyčel Snape, odstrčil se od stolu, prudce se postavil a zabodával pohled do svých vyjevených kolegů. „Na rozdíl od vás ostatních nevěřím tomu, že je Hermiona pro nás beznadějně ztracena, a snažím se najít řešení. Pokud mám potřebu ji navštívit a posoudit její stav, je to moje právo a vám do toho zatraceně nic není!“

Ještě víc se zamračil, jen se mihnul a Velkou síň opustil východem pro učitele. Vyprovázelo ho štěbetání Hoochové.

„Teď jí říká Hermiono, že? Odkdy?“

Zuřil. Poppy právě poskytla celému učitelskému sboru dostatek klepů, aby je to zaměstnalo na zbytek roku. Zavrčel na pár nešťastných studentů a pokračoval v cestě do sklepení, pokoušeje se zapudit vzpomínku na zvědavé výrazy jejich tváří a na poslední komentář Hoochové ohledně Hermiony.

Když dorazil do svých komnat, popadl první knihu, kterou měl v dosahu – mudlovský text, ve kterém se mu podařilo vypátrat zevrubné pojednání o kómatu a pacientech v kómatu. Tehdy si pomyslel, že když se o kómatu a jeho případech dozví něco víc, pomůže mu to udělat si lepší představu o tom, proč v něm Hermiona stále zůstává. Jenomže celá ta kniha v něm vyvolala víc otázek než odpovědí. Nemyslel si, že její kóma mohlo být způsobeno prostým poraněním hlavy, jak tomu často bylo v mudlovském světě, kouzlo to prostě způsobilo nějakým nepředvídatelným způsobem. A ještě ke všemu to ani není jediný výsledek kouzla, ale v úvahu přicházelo i nenapravitelné poškození mozku. Tenkrát bylo uvažování o informacích z té knihy spíš bolestné než užitečné.

Připomněl si své dřívější pochybnosti ohledně této knihy, hodil ji zpátky na stůl a pustil se do přípravy na své ranní vyučování. Jenomže otrocké přesouvání papírů a příprava vybavení nepomohly zmírnit jeho podráždění a hněv z konverzace u snídaně. Jakým právem se ho ty užvaněné staré baby vyptávaly? Osmnáct měsíců nehnuly ani prstem, aby pomohly nejlepší studentce, jakou Bradavice v posledních deseti letech měly, a najednou je z něj pedofil jen proto, že ji navštěvuje?

Nemyslel si, že by kterákoliv z nich – snad s výjimkou Minervy – tu dívku od jejího krátkého pobytu na školní ošetřovně alespoň viděla. Trápilo ho, ačkoliv si to přiznal jen s nechutí, že i když se osvědčil zas a znova, oni stejně měli dojem, že mají právo vyptávat se ho na to, co dělá. Ještě stále mu úplně nevěřili. A divili se, proč jimi všemi pohrdá.

Ani jednou jedenkrát, za všechna svá profesorská léta, se nesnížil k tomu, aby se i byť i jen podíval na svěřené dítě jinak, než jako na - dítě. Naznačovat, že on – Snape – snad navštěvuje Hermionu s jinými, než těmi nejčistšími úmysly, bylo neuvěřitelné. Chtěl tu dívku zachránit, protože ztráta jejího intelektu by byla ranou pro jejich svět. To byl ten jediný důvod.

A pokud si snad na počátku jejího sedmého ročníku všiml, že přes léto docela dospěla, nic to neznamenalo. Koneckonců byl muž, a navzdory tomu, co si o něm kdo myslel, dokázal ocenit krásu v jejích nespočetných podobách, kdekoliv ji viděl. To ale neznamenalo, že byl zvrhlík.

Jeho myšlenky se ubíraly tímhle temným a mrzutým směrem, zatímco zjišťoval stav přísad, které se budou používat při dnešním vyučování. Když vytáhl sklenici se sušenými zlatoočkami, byl překvapen, že na štítku vidí něco jiného než svůj rukopis. V záblesku paměti si uvědomil, že to byla ta, kterou připravila Hermiona při svém posledním trestu. Poznal její pečlivé písmo, stejné, které pokrývalo každý test, každou esej, které odevzdala, a krátce zauvažoval nad tím, jestli by neměl třetím ročníkům změnit lektvar, aby to všechno nespotřebovali. Proklel se za svou pošetilost a se zavrčením nemilosrdně vykázal ty prchavé myšlenky ze své mysli. Odmítal být sentimentální nad sklenicí hmyzích křídel. Vůbec nechtěl být sentimentální.

Už po pěti minutách první hodiny vyučování rozplakal tři studenty, což by pro něj mohlo být značným zadostiučiněním. Ale když Bertie Bones, téměř neschopný mrzimorský třeťák, vedle kterého Neville Longbottom vypadal jako lektvarový génius, shodil Hermioninu sklenici se zlatoočkami na zem, Snape vybuchl.

Dalších dvacet minut strávil poměrně působivě tím, že řval na Bertieho a zpochybňoval genetickou linii, které se podařilo vytvořit pro kouzelnický svět něco tak ubohého.

Ještě nikdy se mu neulevilo víc, že vidí záda svých studentů, když konečně skončila druhá hodina, kterou ten den měl. V kapse hábitu byla ukryta křehká sklenice, kterou Bones rozbil, rozdrcené sklo a potrhaný štítek se opět scelily, když zavrčel rychlé reparo. Přejel prsty přes papír a sklo a zadržel svou ruku, aby nevrátila nádobku do skladu; nepřesvědčivě si řekl, že ta kouřová sklenička je moc pěkná na to, aby se používala jako nádobka na zlatoočky.

Zabralo mu dost času, než uklidil ten svinčík, co tu po sobě nechali a ani v nejmenším nelitoval, že propásl oběd, a že byl příliš zaneprázdněný na to, aby se ho ve Velké síni zúčastnil. Jeho ráno bylo už tak dost příšerné a věděl, že kdyby tam šel, tak už jeho pouhá přítomnost by jeho kolegy vybízela k dalším nechutným otázkám ohledně Hermiony a jeho návštěv u ní.

A byla tu ještě jedna věc – Hoochová měla pravdu. Odkdy jí začal říkat Hermiona a ne slečna Grangerová? Přijal familiární použití jejího jména při svých jednostranných diskuzích s ní během svých večerních návštěv před mnoha měsíci. Ta změna nebyla úmyslná, prostě se to stalo. Už nebyla jeho studentka, což mu dávalo právo říkat jí křestním jménem, pokud se tak rozhodl. Kromě toho, dával přednost Hermioně před slečnou Grangerovou. Slečna Grangerová byla ta na nervy jdoucí malá šprtka, kterou opovrhoval. Hermiona byla mladá žena, která mu zachránila život. Nevěděl, proč to Hoochová považuje za tak důležité, že na to poukázala. V tom jménu nebyl žádný význam -  naprosto žádný – a ostatní jen dokázali, že jsou idioti, když kolem toho tak vyváděli. Většina z nich jsou zvrácené kdákavé slepice.

Lámal si s tím hlavu, když jedl svůj neslaný nemastný sendvič se skopovým a s posledním soustem se rozhodl, že ve sklepení je k zařizování tolik věcí, že se Velké síni a ostatním kolegům po zbytek týdne vyhne.

To odpoledne pokračovali studenti šestého ročníku ve vaření silnější varianty pepřového lektvaru, ačkoliv ani jeden z nich nebyl schopen zodpovědět ani tu nejjednodušší otázku nebo vyjmenovat alespoň tři z jeho přísad. Ani jeden z těch pitomců neměl odvahu byť i jen zvednout ruku, natož odpovědět, když byl vyvolán, bez toho aby koktal, nebo propukl v pláč. Jeho myšlenky nahradily vzpomínky na Hermionu, na jeho první hodinu s ní, jak vytrvale mávala rukou ve vzduchu, když driloval toho spratka Pottera.

Tenkrát si nebyl jistý, jestli se té holce má vysmát nebo ji seřvat – a ačkoliv nakonec zvítězilo nevlídné zavrčení, za celých dalších sedm let neviděl, že by váhala ji zvednout zas a znova. Až doteď nevěděl, jak moc mu to chybí. Jednat denně se studenty, kteří neměli ani polovinu jejího intelektu, bylo frustrující. Nastavila laťku tak vysoko, že úspěšnější z těch zabedněnců, které měl tu smůlu v současnosti vyučovat, nemuseli ani sehnout hlavu, aby pod ní prošli.

Jenže i přes všechnu tuhle vitalitu a brilantní znalosti ležela v posteli u Sv. Munga, sice stále naživu, ale nežijící. Vybavil si, jak vypadala, když ji poprvé navštívil – její malá postava ležela tak klidně, krátké vlasy jí trčely na všechny strany, než je kouzlem napravil, byla úplně jiná, než ta studentka, kterou znal – a cítil, že se v jeho nitru něco zkroutilo.

Mohla snad mít Poppy pravdu, když předpokládala, že ji navštěvuje z jiných důvodů, než kvůli výzkumu? Než se tohle všechno stalo, nebyli nikdy přáteli ani blízkými spolupracovníky. Kdyby ji byl nějak schopen zachránit, byli by i potom přáteli? Nemyslel si to. Pro ni, pokud by se někdy probudila, by ten uplynulý čas byl jen jako okamžik, nebo možná nic víc, než jen dlouhý sen. Chtěla by vůbec vědět, jakou roli sehrál v její záchraně? Copak by vůbec mohla potřebovat přítele, jako je on? To pomyšlení ho srazilo k zemi a překvapivě i zarmoutilo.

Ve chvíli, kdy rozjímal o Hermioně a velmi slabé možnosti jakéhokoli budoucího vztahu s ní, se to stalo: ve třídě vybuchl kotlík tak neočekávaně, že ho to zastihlo nepřipraveného. Studenti ječeli a on sám se pokoušel nedat najevo zděšení, když zachytil charakteristickou vůni dračí krve smíchané s měsíční rosou a trolí močí. Některý hňup bezděčně vytvořil toxický plyn, který mohl spálit na popel plíce toho, kdo ho vdechoval po dobu delší než pouhých několik vteřin.

„VEN!“ zařval, přikryl si ústa a nos látkou rukávu, jak zápach narůstal. „Nevdechujte ty výpary!“

Zabralo mu několik cenných vteřin vrhnout třikrát evanesco, aby zhoubné výpary odstranil a jakmile to udělal, mohl už sotva dýchat. Celá třída se na jeho pokyn vyprázdnila, pravděpodobně spíš ze strachu z něj, než z toho lektvaru, až na jediného studenta. Dennis Creevey byl v horším stavu, než on, zhroutil se na podlahu pod zničený kotlík, jeho rty už modraly, když ho Snape vzal do náručí a běžel s ním na ošetřovnu.

Snapeovi se jen taktak podařilo dostat ho k Poppy a těžce vydechl

liquefaciopulmo, než se jí zhroutil k nohám.

Když se o několik hodin později probral, vznášela se nad ním Poppy. Zasténal.

„Dennis?“ podařilo se mu zakrákorat.

„Přežije,“ odpověděla mu Poppy. „S bídou. Kdybyste použil evanesco o vteřinku později...“ rozhořčeně mlaskla a hlas se jí vytratil. „Měla jsem co dělat. S vámi oběma jsem měla spoustu práce, přišli jste o tři plicní laloky. Co se stalo?“

Snape si povzdechl a jeho bolest se zdvojnásobila, jak proti tomu plíce zaprotestovaly. „Nějaký hlupák se dostal k trolí moči a rozhodl se ji přidat do dnešního lektvaru. Až toho idiota najdu...“

„Leží na druhém konci ošetřovny a troufám si říct, že je mu mnohem hůř než tobě.“ Do Snapeovy kóje vstoupil Albus a usmál se na něj. „Zdá se, že viníkem je mladý pan Creevey. Obstaral si tu moč od nějakého pouličního prodejce při své poslední návštěvě Příčné ulice. Zdá se, že mu řekl, že pár kapek zázračně zdokonalí jakýkoli lektvar.“

„Dokonale smrtící,“ zasyčel Snape.“ Má štěstí, že nás nezabil všechny.“

„Má štěstí, že jsi tam byl a zachránil ho, to máš na mysli,“ opáčil Brumbál a v očích mu zajiskřilo. „Opravdu, Severusi, zdá se, že teď trávíš čas zachraňováním studentů.“

Snape se zamračil a přitiskl si ruku na tepající hrudník. „Nevím, proč si dělám starosti, nevděční malí spratci. Měl bych je prostě nechat, ať mě zabijí a zbavit je jejich utrpení.“

Poppy se na něj vlídně usmála a pak se natáhla a poplácala ho po ruce, „bylo by nám mnohem hůř, kdybyste to udělal. Představte si, co by se stalo, kdybyste nepomohl Harrymu? Vždyť Voldemort...“

„Dost, Poppy,“ řekl Snape chladně, „v mé přítomnosti to jméno vůbec nezmiňujte. Pro Merlinovy koule, ten můj hrudník mě zabije.“

„Ještě pár dní to bude bolet.“ ujistila ho Poppy vesele, „to víte, dorůstají Vám nové části plic. Teď ještě kdybychom tak přišli na způsob, jak vám nechat narůst nové srdce, pak byste se svou novou kůží a plícemi byl úplně jiný člověk!“

Albus se tomu zasmál a pak se natáhl a poplácal ho po rameni, „no tak, Poppy,“ připomněl, „já mám rád Severuse takového, jaký je. Teď musím jít – měl jsem tu drzost, že jsem zrušil tvé hodiny lektvarů až do konce týdne -“

„Zatraceně, Albusi – jsem naprosto v pořádku. Zítra budu pokračovat ve vyučování.“

„Ne, to teda nebudete.“ Pronesla Poppy pevně. „Budete mít štěstí, pokud vás odtud zítra vůbec pustím. Potřebujete přinejmenším celý týden, abyste se z toho vzpamatoval. Pokud budete spolupracovat, můžete se do svých komnat vrátit zítra večer.“ Podala mu kouřící šálek nějaké tekutiny. „Teď vypijte tohle. Zmenší to vaše bolesti a bude se vám lépe spát. To je to, co právě teď potřebujete – spoustu spánku.“

Snape si vzpurně vzal lektvar, podezřívavě k němu čichl a zamračil se, když si odporná tekutina razila cestu dolů jeho bolavým krkem. „Ženská, tohle je ten nejodpornější lektvar, jaký jsem kdy pil!“ zavrčel, i když cítil, jak po jeho kůži zlehka přešlo chvějivé teplo posilujícího spánku.

Poppy pokrčila rameny, „jestli vám to nechutná, asi byste měl zvážit, jestli do něj příště třeba nepřidáte mátu, až mi budete vařit další dávku.“

Snažil se vymyslet nějakou přiměřeně sarkastickou odpověď, ale to už vklouzl do náručí Shivy. **

Té noci, když tak ležel na ošetřovně a dorůstaly mu kusy plic, jeho mysl znovu a znovu zažívala výbuch v jeho třídě. Ale nebyl to Dennis Creevey, koho vzal do náručí a utíkal s ním na ošetřovnu – byla to Hermiona. Jenomže ji nemohl zachránit. Ten sen vždycky skončil tím, že její třpytící se skořicové oči zmatněly, náhle byly prázdné a z jejích promodralých rtů s posledním výdechem splynulo jeho jméno: „Severusi.“

To také bylo poprvé za více než 18 měsíců, co vynechal návštěvu u Hermiony.

Poznámka autorky: liquefaciopulmo znamená rozpuštění plic

Poznámka překladatelky:

* úder na bránici bolí jako čert a účinně vám vyrazí dech

** Shiva je je jedním z velmi důležitých hinduistických bohů. V konceptu Trimúrti je mu přidělena úloha ničitele vesmíru (který předtím Brahma stvořil a Višnu udržoval). Na západě díky tomu vznikla představa, že Šiva je jakési hrůzostrašné apokalyptické božstvo. Více najdete na http://cs.wikipedia.org/wiki/Shiva

 


Kapitola 5 Nettie



All characters belong to JKR: Autor anglického originálu Heart with no companion: Michmak. ArtCredit: Jonathan3333

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Překlad: kometa

Beta: eli

Jsme ve čtvrtině a tato kapitola patří vám, moje komentující sluníčka ;-), protože bez vás by to nebylo ono: beruška, Dessire, elulinek, HOPE, Jenny, Jimmi, JSark, Maenea, Petty, Rapidez, segrabrachy, soraki, Tez, wanilka, a opět zcela zvláštní a výjimečný dík mé úžasné betě eli :o)



Kapitola 5 Nettie

Vždycky jsem byla beznadějně romantická. Velmi nerada to přiznávám, ale je to tak. Předpokládám, že to je ten důvod, proč mě profesor Snape tak upoutal. Nerozumějte mi špatně – nejsem do toho muže zamilovaná. Zcela upřímně - nevěřím, že jsem vůbec kdy za celý svůj život potkala nějakého sarkastičtějšího, povýšenějšího a nespolečenštějšího mizeru.

Vůbec by pro mě nebyl ten pravý. Ale..., když navštěvoval slečnu Grangerovou, bylo na něm něco opravdového – to je to jediné slovo, které mi přichází na mysl. Netvařte se tak šokovaně. Není to tak, že bych je při jeho návštěvě špehovala, nebo tak. Vůbec ne, doopravdy. Jen co se profesor Snape objevil, vzala jsem obvykle nohy na ramena.

Nicméně, během tolika měsíců nedopatřením narazíte na maličkosti, nebo jdete kolem pootevřených dveří a slyšíte věci, které byste asi slyšet neměli.

Například si vezměte, jak s ní mluví. Ke všem ostatním je chladný a sarkastický. Ten člověk má jazyk, co by mohl propíchnout vzducholoď. Poppy mi tvrdí, že tímhle způsobem mluví se všemi a ať se neurazím, když si jazyk přiostří i na mně, tak se pokouším to tak brát. Zdá se, že ho má docela ráda, i navzdory jeho nevychovanosti. Řekla jsem jí to, když jsme se o něm minule bavily, a víte, co mi řekla?

„Samozřejmě, že ho mám ráda, zlato, nakolik je jen možné mít rád člověka jako je on. Mám ho ráda jemu navzdory a troufám si tvrdit, že to je ten nejlepší způsob, jak ho mít rád. Za ta léta jsem ho sešívala dost často na to, abych věděla, že krvácí rudě stejně jako my všichni ostatní. Už mě neděsí – moc.“

Taky jsem ho měla ráda, to přiznávám. Byl fascinující dichotomií muže – tak příkrý a sarkastický ke každému, s kým se setkal – a přesto tak něžný a oddaný ve vztahu k ní. (PP: dichotomie: dělení na dvě části, dvojdílnost – byl stejným dílem to i to) Byl dokonalý tragický hrdina, temný a trýzněný a přesto pod tím vším toužící po přátelství, jako my ostatní. Přinejmenším se mi líbilo pohlížet na něj tímhle způsobem. Poppy by samozřejmě prohlásila, že jsem četla příliš mnoho mudlovských knih, kdybych jí to řekla. Chci se chovat jako moje Bronteová a Austenová!

Každopádně, když jsem náhodou přišla do pokoje slečny Grangerové, když u ní byl, vždycky s ní mluvil. Jeho hlas, když ho zrovna nepoužívá jako nějakou zbraň, je opravdu krásný.  Je tak hluboký a měkký jako lví předení. Vypráví jí historky o tom i o onom, nebo se zmíní o něčem, co četl a co by ji potěšilo. Jednou jsem dokonce zaslechla, jak jí čte knihu – nic poetického nebo květnatého, prostě jen nějaké nejasné poučky o vlastnostech soli převzaté přímo z run Sodomy a Gomory oproti soli z Atlanty. Ale jeho hlas byl tak melodický a něžný, že se mi zatajil dech.

Často jsem o něm uvažovala – o ní – o nich. Proč ji pořád každý den navštěvuje? Vždyť podle Poppy, on a slečna Grangerová nebyli ani zdaleka přátelé - před válkou ani v jejím průběhu - přesto jí prokazoval něžnou oddanost nesrovnatelnou i s jejími nejbližšími přáteli.

Samozřejmě netvrdím, že ji někdy nenavštívil i někdo jiný. Harry Potter sem vždy jednou za dlouhý čas zaskočil. Od toho prvního dne jsem ho tu viděla víc než třikrát – jednou na její narozeniny, jednou na Vánoce a jednou brzy z jara – ale vždy mu bylo zjevně nepříjemné tu být a nikdy se dlouho nezdržel.

Také tu párkrát byla Molly Weasleyová. Dovolte, abych vám řekla, že to byla žena, kterou bylo těžké přehlédnout. Vždycky slečně Grangerové přinesla čisté noční košile s jejím jménem úhledně napsaným na zadním štítku. Při každé návštěvě si šla sednout k její posteli, žmoulala kapesník a s přesností hodinového strojku vždy po pěti minutách přestala plakat. Na Vánoce přinesla slečně Grangerové velký ručně vyrobený župan v té nejhroznější cihlové barvě, co jsem kdy viděla, s ještě hroznějším H v banánové žluté, které zdobilo fazonku, a trvala na tom, abych ho slečně Grangerové rovnou oblékla.

Vždycky mi bylo kvůli slečně Grangerové trochu smutno, když ji pan Potter a paní Weasleyová navštívili – ne že by to nebyli dokonale milí lidé, ale nemluvili s ní takovým způsobem, jako profesor Snape. Návštěva u ní je zarmoutila, a když odešli, vždycky se zdálo, že je v místnosti tísnivý příkrov. Jejich návštěvy působily příliš uměle, jako něco, co se dělá z povinnosti a ne proto, že se po tom touží.

S profesorem Snapem to bylo něco docela jiného. Jsem si jistá, že ji navštěvoval, protože chtěl. Dalo by se říct, že ve chvíli, kdy vstoupil do jejího pokoje a podíval se na ni, jakoby se napětí v držení jeho těla rozplynulo. Užíval si toho, že je s ní, protože jinak si neumím vysvětlit, proč by za ní každý den chodil. To je to, co jsem si představovala.

A to je můj druhý nedostatek. Kromě toho, že jsem beznadějný romantik, mám navíc velmi živou představivost.  Přistihuji se, jak ve své hlavě vytvářím malé scénáře o lidech, kteří mě zajímají a profesor Snape byl jedním z takových lidí. Jak by nebyl? Ten muž byl záhadou obalenou tajemnem. Zdálo se mi, že ve skutečnosti ho nikdo nezná, dokonce ani moje sestra, ačkoliv při několika příležitostech poukázala na to, že se zdá, že Brumbál Snapeovi dost dobře rozumí. To zjištění z nějakého důvodu dělalo zvěsti o jeho všemohoucnosti ještě uvěřitelnější.

Takže když se ode mě Poppy poprvé dozvěděla, že navštěvuje slečnu Grangerovou každý den, byla překvapením úplně vedle.

‚Ale co dělá?‘ zeptala se. ‚Proč za ní chodí?‘

Přirozeně, že jsem to nevěděla, ale představovala jsem si, že je to proto, že mu na ní záleží. Třeba ji zpovzdálí obdivoval už během jejích školních let a byl si až příliš vědom tabu vztahu mezi učitelem a studentkou, a to mu zabránilo vyznat jí své skutečné city. A potom, co se obětovala, aby ho zachránila, pochopil, že nikdy nebude mít šanci jí říci, co cítí – a tak se zlomeným srdcem slíbil, že ji bude navštěvovat každý den a tím jí prokáže svou věrnost.

No, neofrňujte se! Vím, že je to pořádně přitažené za vlasy. Kdybych někdy něco takového řekla Poppy, vysmála by se mi do očí. Ale mě baví spřádat mé malé příběhy a nezdá se, že by to někomu ubližovalo. Co by mohlo být tragičtějšího a romantičtějšího, než muž jako Snape milující dívku, která mu zachránila život? Zvlášť, když dotyčná dívka byla stále fyzicky naživu, ačkoliv ve skutečnosti nežila.

Abych byla zcela upřímná, zdálo se mi, že byl jako srdce bez společníka a duše bez domova.

Jak jsem si zvykla, že ho vídám každý den, tak mě dokonale ohromilo, když se neukázal. Přesný jako hodinky vždycky přicházel v 18:45 a zdržel se do 20:15. Vždycky. Ale minulé pondělí ne.

Slečna Grangerová byla připravená, jako obvykle. Vždycky jsem jí podepřela polštáři, než přišel – vypadala pak víc jako lidská bytost, než jako mrtvola, jestli víte, jak to myslím. Zajistila jsem, že její oči byly dobře zvlhčené, abych jí do nich nemusela kapat kapky, až tu bude, a aby její vlasy byly rozpuštěné a čerstvě učesané.

A protože bylo pondělí, měla i novou noční košili – z krásné zelené bavlny, která velmi lichotila její barvě. Bylo úžasné, jak vypadala zdravě, vzhledem ke skutečnosti, jak dlouho byla v kómatu.

Představte si můj údiv, když se neobjevil. Domlouvala jsem sama sobě, že se jen někde zdržel, koneckonců, za víc než 18 měsíců nevynechal ani jednu návštěvu. Ale jeho čaj zůstal nedotčený a úplně vystydnul, než jsem ho nakonec sundala ze stolu.

„Drahoušku, myslím, že dnes večer nepřijde“, zamumlala jsem ke slečně Grangerové, když jsem ji připravovala ke spánku, přesouvala polštáře a jemně ji uložila do polohy pohodlnější pro odpočinek, „doufám, že se mu nic nestalo.“

Samozřejmě, že bych se mohla letaxem spojit s Poppy. Ve skutečnosti mě stálo téměř všechnu sílu vůle, abych to neudělala, ale nechtěla jsem tím narušovat jeho soukromí. Byl víc než ušlechtilý a ať pro to měl jakýkoliv důvod, prostě se rozhodl dnes večer nepřijít.  Snažila jsem se představit si, proč by se po své předchozí oddané obětavosti asi chtěl vyhnout slečně Grangerové, ale všechno, na co jsem přišla, se mi zdálo příliš všední.

Věděla jsem, že není možné, aby se nedostavil jenom proto, že musel oznámkovat eseje – už dřív jsem ho tu viděla i s prací. Nemyslela jsem si, že by se jen tak najednou rozhodl dát si pauzu, protože v minulosti k tomu nikdy neměl sklony. Pokoušela jsem se nemyslet na nejhorší; že se mu možná stalo něco, co ho zadrželo, ale rychle jsem si takové myšlenky vyhnala z hlavy.

Až druhý den jsem konečně měla možnost přečíst si Denního Věštce, takže jsem se dozvěděla o té nehodě. Napravo od článku o výbuchu byla jedna obzvlášť nelichotivá fotografie muže, který znechuceně hleděl na toho troufalce, který měl dost odvahy na to, aby ho vyfotil.

Když jsem později ten den měnila slečně Grangerové povlečení, všechno jsem jí řekla. „Zdá se, že váš profesor Snape je zase hrdina, drahoušku. Podle těch novin, zachránil v Bradavicích mladého chlapce od jisté smrti, když v hodině lektvarů vybuchl kotlík. Oba dva jsou na ošetřovně a myslím si, že je Poppy naprosto skvěle dala dokupy.“

Později večer, když jsem se se svou sestrou spojila letaxem, abych se poptala na zdraví profesora Snapea, dala se do smíchu. „Musela jsem mu dát dvojitou dávku uspávacího lektvaru, abych ho vůbec udržela v posteli, chlapa zatracenýho. I po těch letech pořád odmítá věřit, že vím, co dělám. A jen tak mimochodem, jak se má Hermiona?“

Povzdechla jsem si. „Stejně jako vždycky. Jsem moc ráda, že se profesor Snape vážně nezranil.“

Poppy se zase rozesmála. „Ale ano, zranil se. Oba, on i Dennis Creevey. Ještě chvilku by ty výpary vdechovali a už by jim nezbyla dost velká část plic, aby jim mělo vůbec co dorůstat. Mám obavy, že chudák Dennis schytal to nejhorší, ale stejně... Nečekám, že vás tam Severus v dohledné době navštíví.“

„Prosím tě, Poppy, pozdravuj ho ode mě, a že mu přeju brzké uzdravení. Jsem si jistá, že slečna Grangerová si ani nevšimne, že je pryč.“

Má sestra se jen zlomyslně ušklíbla. „Jistě, přesně tohle mu řeknu, Nettie.“

Týden se bez jeho návštěv vlekl. Neuvědomovala jsem si, jak moc jsem počítala s tím, že nabourá mou denní rutinu. Normálně, kdyby přišel, bych si dala trochu čaje a pak bych se v pracovně pustila do papírování, nebo nějakých jiných drobností, co jsem během dne zanedbala. Ale když slečnu Grangerovou nenavštěvoval, shledala jsem, že se podivně zdráhám odejít z jejího pokoje. Ta ubohá dívka, byla teď úplně osamělá, byť jen na chvíli a mně jí bylo líto.

Možná to bylo tím, že jsem u ní teď častěji seděla a trávila s ní víc času, ale v průběhu toho týdne jsem si povšimla něčeho zvláštního. Třetí den Snapeovy nepřítomnosti jsem rozčesávala Hermioniny zašmodrchané kudrny a zaznamenala jsem, že jsou nezvykle suché a lámavé. Jenomže obvykle byly jako živé hedvábné stužky, takže ta změna byla poněkud znepokojující. Rozhodla jsem se, že je umyju znova, a že tentokrát použiju zvláštní zvlhčující přípravek, abych viděla, jestli se tím problém vyřeší. Když se sušily, udělala jsem dodatečné opatření a začarovala jsem místnost tak, aby se v ní udržovala o něco větší vlhkost, než obvykle. Ale rychle se začalo ukazovat, že ani tohle pravděpodobně nepomůže.

Dnes ráno jsem musela vyčistit kartáč od jejích přetrhaných vlasů. Také na jejím polštáři a pokrývce jsem zaznamenala několik pramínků. Předtím se jí vlasy nelámaly, ne od té doby, co je profesor Snape při své první návštěvě nechal dorůst. Když jsem chvíli vypadané vlasy zkoumala, všimla jsem si, že jejich barva zmatněla, jako kdyby z nich někdo vysál všechny ty malé zlaté a měděné odlesky.

Byl pátek a já jsem se rozhodla, že by se odpoledne měla slečna Grangerová vykoupat – dát si pořádnou koupel se spoustou vody, s voňavou pleťovou vodou poté a s aplikací toho příšerného mudlovského spreje, co tu pro ni pan Potter kdysi dávno zanechal. Navzdory tomu, jak otravné občas bylo starat se o tu záplavu vlasů, přiznám se, že jsem je začala mít velmi ráda. Nenáviděla jsem pomyšlení, že by ji to vynucené kóma nakonec dostihlo, a že by něco mělo moc skutečně zničit vlasy, které jí profesor Snape tak pečlivě obnovil.

Právě jsem jí smývala šampón z vlasů, když, k mému překvapení, do pokoje vtrhnul profesor Snape s trošku menší grácií než obvykle. Vzhledem k tomu, že byla půlka odpoledne, nečekala jsem ho, takže Hermiona byla ještě pořád mokrá a zabalená jen tak v uvolněném prostěradle. Naprosto na mě zapomněl, jak na ni zíral plných 30 vteřin, než se rychle otočil a podíval se na zeď.

Opravdu jsem měla chuť se smát. Díky tomu, že jsem ho tak dlouho neviděla, byla jsem v jeho blízkosti spíš šťastná, než naštvaná na to, jak civěl na mou pacientku. Ten chudák nejspíš zrudnul jako školák.

„Profesore Snape, dnes jsem vás nečekala,“ řekla jsem a snažila se ze svého hlasu vytěsnit troufalý smích. Doopláchla jsem vlasy slečny Grangerové a začala jsem je sušit ručníkem. „Poppy vás už pustila, že? Jak se cítíte?“

Z ostré křivky jeho profilu jsem poznala, že se mračil: „Ještě dýchám, děkuji. Už jste skončila?“

„Dejte mi ještě chviličku, ještě jí potřebuju obléknout noční košili. Zjistila jsem, že příjemná koupel je pro ni mnohem lepší, než čistící kouzla. Po dobré koupeli vždycky vypadají její vlasy obzvlášť krásně.“

Snape, stále otočený zády a s rukama založenýma na prsou si odfrkl. „Vskutku.“

Rychle jsem odstranila prostěradlo, které měla pečlivě zastrkané do podpaží, přetáhla jsem jí košili přes hlavu a nad její pokožkou jsem zamumlala upravené sušící kouzlo. Ten sprej, co tu pan Potter nechal, voněl přímo božsky, jako frézie a jasmín. Viděla jsem profesora Snapea, jak lehce vdechl vůni a jak se z jeho ramen ztratilo napětí, když mu horká pára z koupele zavanula kolem hlavy.

„Tak a je to, máme hotovo.“ Otočil se, já jsem se na něj profesionálně usmála a očima jsem zhodnotila jeho vzhled. Vypadal strašně. Jeho pleť byla bledá, ještě víc než obvykle a pod očima měl tmavé kruhy jako půlměsíce. Za ten týden od poslední návštěvy trochu zhubnul a z vyzáblé tváře vyčníval jeho nos ještě nápadněji, než obvykle. Řekla bych, že ještě stále měl bolesti, protože stál se shrbenými rameny, jako by ho někdo praštil do hrudníku. A ačkoliv jsem od Poppy věděla, že byl nedobrovolně osvobozen od vyučování, vypadal jako by nespal od té doby, co jsem ho viděla naposled. Ten muž byl troska.

„Dáte si čaj? Nebo něco jiného?“ Snažila jsem se nedat najevo své starosti, vědoma si toho, že by to nesnesl, ale stejně se na mě zaškaredil.

„Madam Pomfreyová, jediné, co potřebuji je, abyste mě nechala o samotě.“

Rozhodla jsem se uposlechnout jeho přání a rychle jsem z pokoje slečny Grangerové odešla. Když jsem odcházela a otočila jsem se, abych zavřela dveře, uviděla jsem ho, jak unaveně klesl na své obvyklé místo vedle její postele.

Když jsem se po 40 minutách vrátila s konvicí čerstvého čaje a několika báječnými máslovými sušenkami, ocitla jsem se v oáze odpočinku. Pokud někdy nějaký člověk potřeboval něco horkého k pití a nějaké jídlo, byl to muž, kterého jsem nechala sedět v pokoji slečny Grangerové. Jen jsem doufala, že ho můj vpád moc nenaštve – konec konců jsem přinášela dary.

Tiše jsem loktem klepla na dveře, než jsem je nohou otevřela, „profesore Snape?“

Ležel sehnutý v křesle a jeho hlava spočívala na matraci vedle ruky slečny Grangerové. Zplihlé vlasy mu padaly do tváře a některé z delších pramenů ležely přes břicho slečny Grangerové.

„Profesore Snape? Jste v pořádku?“ zeptala jsem se ustaraně, odložila jsem tác a lehce jsem zatřásla jeho ramenem.

Muž nejdřív ospale zamrkal, pak se najednou vymrštil a zíral na mě, i když začal nabývat děsivě bílého odstínu.

„Vypadáte bledší než obvykle, profesore Snape. Ví Poppy, že jste tu? Vsadím se, že ne. Troufám si říct, že to vypadá, jako byste potřeboval notných pár hodin spánku.“

Snape na mě zlostně civěl a do tváří se mu rychle vrátila jeho obvyklá barva. „Poppy a její požadavky se mě netýkají. Jsem dospělý a můžu jít, kam chci, bez ohledu na to, co jste od ní možná slyšela.“

„Ale no tak,“ zašeptala jsem si pod vousy a on ještě víc zúžil oči. „Ženská, neopovažujte se mě začít poučovat. Nepotřebuju, abyste vy nebo Poppy nade mnou remcaly jako houf panovačných slepic!“

„Profesore, potřebujete mnohem víc spánku, než kolik jste ho měl od té nehody,“ domlouvala jsem mu citlivě. Nenapadlo mě, že by mohl být tak hnusný jen proto, že jsem ho vzbudila moc brzo. „Říkám vám to jako lékouzelnice a také, doufám, jako přítelkyně. Poppy by vám jistě poradila toté- “

„Madam Pomfreyová, vaše sestra je stará rašple, co do všeho strká nos,“ přerušil mě chladným zuřivým hlasem, vztyčil se do své plné výšky a znechuceně se na mě podíval.  „Doufal jsem, že její vrozená dotěrnost a sklon k pomluvám nejsou obecným rysem vaší rodiny. Vypadá to, že jsem se mýlil. Buďte ujištěna, že jsem si dokonale vědom toho, kdy nejsem vítán.“

 Protlačil se kolem mě a zamířil ke dveřím, ale jeho chůze byla těžkopádná a musel se přidržet rámu dveří, aby do nich nevrazil. V té chvíli jsem byla zcela vážně rozpolcená mezi potřebou mu pomoci a touhou nepřijít o hlavu. „Ale kdy se vrátíte?“ odvážila jsem se zeptat, příliš překvapená, než abych se zmohla na něco jiného.

„Už nepřijdu,“ zavrčel a se zašustěním pláště byl pryč.

 


Kapitola 6 Hermiona



All characters belong to JKR: Autor anglického originálu Heart with no companion: Michmak. ArtCredit: Jonathan3333

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Tato kapitola patří Těm-z-vás-jejichž-jména-musím-vyslovit, protože mě vaše komentáře ženou dopředu a těší a nabíjejí energií a radostí a tak vůbec ;-) beruška, Dessire, elulinek, gleti, HOPE, Jenny, Jimmi, JSark, Norika, Petty, Rapidez, segrabrachy, Sela, soraki

a opět speciální vřelé díky tobě, eli, za úžasnou pomoc :o)

 

 



Kapitola 6 Hermiona

Hermiona Grangerová ztrácela rozum. Jakkoli to asi bylo dlouhodobé, věděla to tak jistě, jako znala své jméno. Navzdory tomu, jak se potýkala s tím, aby zůstala připoutaná k realitě, která byla nyní jejím životem, bylo stále těžší a těžší se udržet.

Občas se ptala, jestli to za to vůbec stojí. V této situaci to vypadalo, že by bylo mnohem snazší se vypořádat se šílenstvím. Rozhodně by to bylo méně bolestivé.

V uplynulých třech týdnech viděla Severuse jen jednou. Jednou. Ty každodenní návštěvy, na které začala tolik spoléhat, že ji udrží zakotvenou v reálném světě, náhle bez jakéhokoliv důvodu ustaly.

Ten první týden, kdy ji nenavštívil, se bála, že zemřel. Den poté, co poprvé nepřišel, se její lékouzelnice Nettie Pomfreyová  zmínila o nehodě ve škole, ale nic dalšího jí neřekla. A když se neukázal ani po zbytek týdne, Hermiona se obávala nejhoršího.

Byla to muka myslet na to, že ho ztratila. Byl její kotva, jediná věc, která ji držela nad vodou, jediná věc, která ji stále pevně držela v reálném světě. Žila pro jeho návštěvy a každý den doufala, že možná právě tento večer bude jedním z těch mála, kdy ji něžně pohladil po vlasech. Byl tak stálý jako slunce a měsíc. Potřebovala ho.

Snažila se namluvit sama sobě, že se k ní vrátí, jakmile jen bude moci, ale bylo těžké mít to stále na paměti. Bez něj se dny slévaly dohromady, jeden do druhého, aniž by cokoliv vyznačovalo plynutí času, nebo prolomilo tu jednotvárnost.

Ve snaze uniknout bolesti z jeho nepřítomnosti, se vrhala do své duše a nacházela útěchu ve vzpomínkách a prostorech, které tam umístila. Byly to důkladně vystavěné představy, ke kterým se uchylovala v průběhu mnoha měsíců svého kómatu, důvěrně známá místa, kam mohla uniknout, když s ní v pokoji nebyl ani Snape ani Nettie. Stejně, jako je s láskou opatrovala, tak se jich i bála, protože si byla jistá, že je to past, kterou Malfoy touhle kletbou celou dobu zamýšlel.

V prvních měsících své bezmocnosti bylo těžké vidět něco jiného než to, co jí z okolního světa ukazovaly její nehybné oči. Mohla snít víc, než kdy předtím - obrátila svůj pohled dovnitř a dotýkala se starých vzpomínek, nebo si přehrávala Snapeovy rozmluvy, které vedl u její postele.

Spánek nebyl něčím, co by si uvědomovala – přesněji řečeno byla schopná cítit povědomé slábnutí, které ji varovalo, že její mysl potřebuje REM spánek * a později se pak probudila s mlhavými zbytky snů, které se z jejích myšlenek ztratily jako přetrhané pavučiny.  Málokdy si našla čas na to, aby si své sny zapamatovala, nebo se ve své fantazii nějak zvlášť veselila - byla ostražitá vůči tomu, co pro ni tohle virtuální vězení ještě mělo v záloze.

Navíc se Snapeovou neměnnou denní přítomností a novými podněty, které jí přinášel, měla vždycky nad čím přemýšlet. On, víc než cokoliv jiného, stimuloval její mysl a občas jí poskytl letmý fyzický kontakt, po kterém její tělo dychtilo. Jeho doteky jen zřídkakdy sestoupily z jejích vlasů, jednou nebo dvakrát tady snad byl lehký dotek na ramenou, ale většinou se zdál šťastný s tím, co svými prsty vytvářel na její hlavě. Samozřejmě, že nikdy neviděla své nové vlasy, ale od Madam Pomfreyové a ošetřovatelek slyšela dost chvály na to, abych pochopila, že vypadají dobře – nejspíš lépe, než když se je během svých školních dnů sama snažila začarovat.

Když se poprvé pokusila ve své mysli vytvořit něco originálního, byl to jen pokus z nudy. Představila si sebe samu, jak bílou křídou píše na obyčejnou černou tabuli své myšlenky týkající se článku, který jí předchozí večer četl profesor Snape. Když s tím byla hotová, vykázala tabuli do pozadí své mysli, a cítila se o trochu líp, když si ty myšlenky zapsala, i když to bylo jen v její fantazii.

Za několik dní si tu tabuli představila znova a našla ji prázdnou. Vlastě tak úplně nečekala, že tam ještě bude to, co napsala, ale zklamání ji pobídlo napsat to znovu a udržet tu představu jasně ve své paměti. Musela to dělat pořád dokola, zas a znova, ale nakonec na tabuli zůstalo to, co tam napsala, dokud to sama nesmazala a nepřidala k tomu nové myšlenky, a když se druhý den vrátila, našla vše přesně v tom stavu, v jakém to zanechala.

Odtud ji její přirozená zvědavost dovedla k tomu, aby prozkoumala, co by její mysl ještě mohla vytvořit. Tabuli použila jako výchozí bod, kolem kterého pomalu a zklamaná mnoha neúspěchy vybudovala učebnu. Strávila tolik času tím, jak ji kousek po kousku vytvářela, že si ani neuvědomila, jak podobná je učebně lektvarů - to jí došlo až mnohem později. Ani zdaleka to nebyla dokonalá kopie – třeba tam byla vyšší okna, čtyři pracovní stoly namísto dvanácti normálních, dvě velká rozpláclá křesla po obou stranách Snapeova velikého stolu a obrovská tabule – to všechno jako část jejích osobních změn, které vyčarovala.

Oživit v mysli prostor učebny – jeho učebny – bylo nejtěžší. Ale její předběžné dokončení bylo dobrou lekcí a nakonec ji naučilo mnohem víc o tom, čeho je její mysl schopná. Odtud to začalo být skoro jako by skládala jednotlivé dílky puzzle – vytvořila školní knihovnu, nebelvírskou společenskou místnost, její starý pokoj doma, zmenšenou verzi Velké síně s tímtéž začarovaným stropem a dokonce i zmenšenou verzi zahrad a pozemků kolem Bradavic.  Ke spojení jednotlivých místností - když měla chuť mezi nimi procházet - použila dobře osvětlené kamenné chodby, a postupem času se začala cítit v tom novém domově, který si stvořila, celkem pohodlně.

To teď bylo její jediné útočiště. Když s ní Snape zrovna nebyl, tyhle místnosti a chodby byly místem, kde trávila bezmála všechen svůj čas. Zvlášť si oblíbila jeho učebnu – představovala pro ni její první úspěch a také prostor, kde mohla cítit spojení s ním. Byla to místnost, která ztělesňovala všechny její naděje. Ale když jeho návštěvy ustaly, shledala, že se tam nemůže vrátit, aniž by cítila prudké bodnutí nostalgie a smutku. Bez Severuse neexistovala vůbec žádná naděje.

Často se cítila jako zrnko prachu v jedné z jejích oblíbených knížek z dětství – Horton slyší Kdovíky – stejné knihy, která ležela na polici jejího dětského pokoje, který si vytvořila. Bez ohledu na to, jak moc plakala, bez ohledu na to, jak ze všech sil křičela „jsem tady, jsem tady, jsem tady, jsem tady“  nikdo ji nikdy neslyšel, ani on ne.

To už se k ní nikdy nevrátí?

Po prvních pár dnech bez něj začalo být přebývání v učebně lektvarů velmi bolestivé, takže se uchýlila buď do nebelvírské společenské místnosti nebo do svého pokoje a rozhodla se, že to tak zůstane, dokud se nevrátí. Občas jen ležela na posteli v naprosté nečinnosti. Aniž by se na to nějak soustředila, cítila rytmické údery svého srdce, měkký šum svého dechu a uvažovala nad tím, jak dlouho bude ještě přinucena žít tímhle způsobem. Bude to trvat léta, než její tělo konečně podlehne smrti? Nevěděla, co ji děsí víc – jestli zemřít, nebo žít bez něj. Měla podezření, že žít bez něj.

Někdy tím jediným, co jí bránilo propuknout v pláč, byla její schopnost vykouzlit si vzpomínky na jeho návštěvy, na hovory, které s ní vedl. Když vyčerpala zásoby těchto vzpomínek, sáhla hlouběji a znovu prožívala časy, kdy byla naživu – když ji urážel a rozplakal. Když se do ní zabodával pohledem a donutil ji cítit se méněcenně a neohrabaně.

Tenkrát ho neměla ráda, myslela si o něm, že je krutý a arogantní, ošklivý vzhledem i povahou. Přála si, aby stále k němu mohla cítit totéž – věci by pak byly mnohem snazší.

Právě tak si dovolila vzpomínat i na jiné věci. Na způsob, jakým zas a znova zachránil její život, když chránil ji a její přátele před nebezpečím, které je obklopovalo. Na jeho korálkově černé oči jiskřící inteligencí a jeho krutou osamělost, kterou nedokázala rozpoznat, dokud se nedostala do stejné pasti jako on. Na dotyk jeho dlouhých bílých prstů, proplétajících se jejími vlasy, jak je nechával dorůst a na jejich teplo, když hladily její dlouhé vlasy. Ta vlídná lítost v jeho hlase, když ji poprvé navštívil.

„Slečno Grangerová, vy jste zdaleka ta nejnesnesitelnější pitomá holka, co jsem kdy poznal.“

Téměř na konci prvního týdne, ve stavu hluboké osamělosti, shledala, že je schopná si ho přesně ve své mysli vyvolat – bledou pleť, tenké rty zkroucené do polotrvalého úsměšku, rovné černé vlasy, které mu padaly do tváře a často zakrývaly všechno kromě nosu.

Jsi ještě naživu, nebo jsi mrtvý?“ zeptala se ho jednou.

Samozřejmě, že ji imaginární Snape ignoroval. Tak se rozhodla, že nemůže být mrtvý, že tam někde venku je, zraněný nebo neschopný ji navštívit. Kdyby uvěřila tomu, že zemřel, přiznala by porážku. Kromě něj by jí nikdo nepomohl zachovat si zdravý rozum. Kromě Snapea by se tu o ni nikdo jiný nestaral.

„Harry tě má rád“, šeptala jí její mysl. „Harry tě potřebuje.“ Věděla, že lže sama sobě. Samozřejmě, že se Harry staral, ale nebyl dost silný, aby ji měl rád navzdory všemu -  navzdory kletbě, která ji od něj odloučila. Pokud by ji potřeboval, navštěvoval by ji mnohem častěji.

„Snape tě nepotřebuje.“

„Ale ano, potřebuje.“

„Cítí se provinile.“

„Potřebuje mě. Stará se o mě. Navštěvuje mě.“

„Ne, nenavštěvuje.“

„Navštěvuje.“

„Tak kde teda je?“

„Je nemocný. „

„Je mrtvý.“

„Ne, to není.“

„Nestojí o tebe.“

„Stojí. Já o něj stojím.“

„Jsi pitomá holka. Neznáš ho.“

„Znám. Znám ho. Zachránili jsme jeden druhého.“

„Už ho nikdy znovu neuvidíš. Jsi v pasti. Už navždy budeš sama.“

Pokoušela se ignorovat hlasy ve své hlavě a utíkala před nimi kamennými chodbami. Zvuk jejích kroků vytvářel tichou ozvěnu, ale ta nikdy nebyla dost silná na to, aby hlasy přehlušila.

„Nikdo o tebe nestojí, nikdo se nestará, nikdo o tebe nemá zájem.“

„On mi to slíbil.“

„Porušil svůj slib.“

Někdy byly ty hlasy tiché a snažily se zdusit své lkaní. Stejně je pořád slyšela naléhat. „Držte hubu!“ chtěla na ně zařvat „prostě sklapněte a nechtě mě na pokoji! Zblázním se z vás!“

„Teď už ti k tomu moc nechybí,“ vysmívaly by se jí hlasy.  Někdy zněly nápadně jako Snape.

Před týdnem se k ní vrátil. Už byla skoro vykoupaná – Nettie něco mumlala o jejích vlasech a začala je jemně mýt. Hermiona se tím lehkým dotykem na své hlavě jen neochotně probrala ze svého křesla v bradavické knihovně.  Zdálo se, že lektvar, který se pokouší připravit, se celou tu dobu pěkně zvolna vařil, takže teď byl příhodný čas na trochu odpočinku. A jak prsty tahaly její mokré kadeře, pokračovala ve čtení článku, který objevila ve starém vydání Týdeníku čarodějek: 10 jasných příznaků, které dokazují, že jste šílená.

Podívala se na bublající kotlík, který stál před ní na stole, a pokoušela se nemyslet na to, v jakém by byla průšvihu, kdyby se tu objevila madam Pinceová. Špičkou svého jasně růžového brku si na odpovídajících místech udělala malé značky.

„Slyšíte hlasy“ – samozřejmě, řekněte mi něco, co nevím... 50 zamíchání proti směru hodinových ručiček a nezapomeňte přidat hypogrifí vši... patnáctého května v džungli Nool, v žáru dne v chladu bazénu...**  „Mluvíte s mrtvými lidmi“ – jo. Ačkoliv nevím, jestli se to počítá. Celou dobu jsem mluvila s Téměř Bezhlavým Nickem – byla jsem blázen už tenkrát? Zatracený vši, chci, aby se prostě nevrtěly a sklaply! ... „Zamilujete se do nevhodného muže, který vám akorát lže a zlomí vám srdce.“ Pro Merlinovy koule! Cákal a užíval si ty skvělé radosti džungle. Když vtom Horton zaslechl malý hluk...**

Ten zvuk přibouchnutí dveří způsobil, že vyskočila, převrhla kotlík a dopustila, že vazká tekutina jejího lektvaru lehce sklouzla přes stránku. Hypogrifí vši odskákaly pryč přes stůl a posmívaly se svými vysokými hlásky „50 bodů z Nebelvíru, 50 bodů z Nebelvíru!“ Zatracení brouci. Hermiona se na ně zamračila předtím, než se zaměřila na vnější svět; poprvé za celé dny se vynořila, aby spatřila holé bílé zdi a ještě něco jiného, zcela nečekaného.

Byl tam a zíral na ni, jako by byla duch. Ruce na její hlavě pokračovaly ve své činnosti a uběhla spousta vteřin, než se neočekávaně zachmuřil a rychle se otočil.

Uvnitř plakala radostí – byl v pořádku! Vrátil se! Její myšlenky křičely, na lektvar dočista zapomněla a nabádala Nettie, aby si pospíšila a šla pryč, pryč, pryč!

Zaječela, když přes ni sklouzla noční košile a na pár okamžiků jí ho skryla z dohledu. Vychutnávala si ten sarkastický hlas, když řekl Nettie, že ještě dýchá a zajásala, když ženě řekl, aby ho nechala o samotě. A když se k ní otočil zpátky, stál v nohou její postele a než si sedl na své obvyklé místo, několik dlouhých okamžiků ji zkoumal; měla pocit, že jí snad štěstím pukne srdce.

Vrátil se.

Chtěla, aby jí něco řekl, aby jí řekl, kde byl – co se stalo, ale ten hlas, který tak toužila slyšet, mlčel. Periferním viděním zahlédla, jak ji sleduje, ale neřekl nic.

Prosila ho „Dotkni se mě! Mluv se mnou! Slib mi, že už mě nikdy neopustíš!“,  ale ta slova se ozývala jen v její mysli.

S jistým překvapením zjistila, že usnul, když jeho hlava a trup sklesly na její matraci. Mohla vedle sebe cítit jeho teplo a váhu, která způsobila, že se pokrývka kolem jejího trupu stáhla mnohem těsněji. Část jeho vlasů dopadla na kůži její ruky a na její břicho, a ten hedvábný pocit elektrizoval každičké nervové zakončení, které měla. Jeho dech na jejím boku byl horký, vlhce pronikal bavlněnou pokrývkou i noční košilí, které ji zakrývaly.

Toužila po tom, aby mohla pohnout rukou, nechat prsty, ať se rozeběhnou těmi mastnými vlasy, které jí tolik chyběly. Toužila přiložit pootevřenou dlaň na jeho temeno, obkreslit svými prsty jeho napjatou tvář, cítit všechno jeho teplo. Chtěla se k němu otočit tváří, cítit jeho dech na svém břiše, jeho hlavu uvelebenou pod svými prsy, což by jí dokázalo, že byl stále naživu.

Jeho vůně – vůně napůl uvařených lektvarů a santalového dřeva – zaplavila její tělo, takže si svou kůži uvědomovala mnohem víc, než jindy pod jeho jemnými dotyky, nebo když o ni pečovala Nettie. Byla v jednom ohni, prostupoval ji zvnitřku až ven a ještě nikdy se necítila víc živá. Napůl v pláči opakovala jeho jméno, znovu a znovu „Severusi... Severusi...“

A uslyšela, jak ve spánku šeptá její jméno jako požehnání „Hermiono“.

A pak bylo po všem. Nettie se vrátila s konvicí čaje, Severus se s trhnutím probudil a odtáhl se od jejího rozbolavělého těla, čímž jí nečekaně oloupil o svou blízkost. Nevěděla, co se přesně stalo, nevěděla, co se chystá. Jediné, co věděla, bylo, že řekl, že už se nevrátí a odešel, aniž by jejím směrem i jen pohlédl.

Nejdřív tomu nevěřila. Jak by mohl? Přesvědčovala sama sebe, že špatně slyšela, že z něj mluvila jen jeho protivná nálada a ne ten muž, kterého uvnitř znala, ten muž, který horlivě zůstával po jejím boku více než rok.

Ale nevrátil se a její křehké emoce vzaly obrat k horšímu. Teď už věděla, že žije, ale rozhodl se, že se nevrátí. Opustil ji a ona nevěděla proč.

Zakrátko už se ani neobtěžovala pokoušet se mít přehled o čase. Nettie s ní mluvila, tak jako vždycky, ale Hermiona tomu nevěnovala žádnou pozornost. Bylo jí jedno, co se jí stalo. Jediné, co jí zbylo, byly její místnosti a její hořkosladké vzpomínky.

Jen jednou se jí podařilo se vyburcovat a vynořit se zpátky na povrch, když se tu nečekaně zastavil Harry. Ale necítila žádnou radost. Jakkoli měla Harryho ráda – a ráda ho měla – nebyl Snape.

Začala se nořit zpátky do svých imaginárních Bradavic, když ho zaslechla, jak říká něco o „tom umaštěném mizerovi.“ Horečně vrhla svou mysl zpět a pokoušela se znovu si vzpomenout, o čem to mluvil.

Vzpomněla si, že Harry mluvil o tom, jak se viděl s Albusem. Slyšel zvěsti, že Snape byl častým návštěvníkem u Sv. Munga a šel za ředitelem, aby zjistil, o co profesorovi jde. Hermioně bylo brzy jasné, že navzdory tomu, že bylo po válce a zmíněný „umaštěný mizera“ zachránil Harrymu život, mladý kouzelník měl ve vztahu ke staršímu kouzelníkovi nanejvýš rozporuplné pocity.

„Vím, že bych neměl, Hermiono,“ přiznával, „ale prostě si nemůžu pomoci. Je to jeho vina, že jsi na tom takhle, jeho vina, že jsem tě ztratil. Kdyby zemřel, nikomu by nechyběl, ne tak, jako všem chybíš ty. Ne tak, jako chybíš mně.“

Hermiona měla sto chutí se posadit a vyštěknout na něj, ať konečně dospěje, ale spokojila se s tím, že ve své mysli na Harryho zavrčela. Severus obětoval všechno – přátelství, společenství – vzdal se i své vlastní duše, způsobil, že ho lidé nenáviděli, dovolil sám sobě být nenáviděn a vnímán jako zlý, aby nikoho ani nenapadlo, jak nebezpečnou hru vlastně hrál. Hermiona si nedělala žádné iluze o věcech, které ve svém postavení smrtijeda a špeha nejspíš dělal, nebo viděl.

Sám o sobě nebyl příjemný člověk – ale byl čestný. A jak šly dny a měsíce a on ji pořád navštěvoval, pochopila, že byl naprosto oddaný.  Byla v něm taková něha, taková hladová bolavá osamělost, kterou cítila, když ji navštívil, že si byla jistá, že je jediná, kdo o ní ví. Byla si jistá tím, že pokud by pochopil, že si je jasně vědomá všeho, co se kolem ní děje, byl by mnohem obezřetnější. Přeci jen, byl k Nettie stěží zdvořilý a ze všech těch historek, se kterými se jí svěřil, byl ve svém životě po válce stejně osamělý jako v jejím průběhu.

Přesto na vlastní oči viděla jeho vlídnost, slyšela jeho sebeodsuzující poznámky, byla zasvěcena do jeho zřejmé slabosti pro Albuse Brumbála. Znala ho – skutečného Severuse Snapea, ne tu fasádu, kterou tak pečlivě ukazoval všem ostatním. Nepochybně to byl zlomený muž. Neprojevoval svou důvěru zrovna snadno a přátelství také ne. Byl muž zlomený světem a v té době se rozhodl dát se znova dohromady. Byl tím, kdo přežil a jeho vnitřní vznešenost zůstala nedotčena. Obdivovala ho za to víc, než by kdy byla schopná vyjádřit.

Ulevilo se jí, když Harry konečně odešel. Nepřišel, aby ji navštívil, ve skutečnosti ne. Přišel, aby se cítil líp kvůli tomu, že ji nenavštěvuje častěji. Přišel z pocitu viny a možná i studu. Štvalo ho, že Snape – muž, který se veřejně hlásil k tomu nedůvěřovat navzdory všemu -byl jediný dost odvážný na to, aby za ní chodil a díval se na ni každý den. Nelibě nesl, že Snape tu pro ni byl, když on sám toho nebyl schopen. Harry se nezmohl na nic lepšího, než pouhé strhané přiznání, určené jen pro její uši „Chci za tebou chodit častěji, ale tak hrozně to bolí. Ty už nejsi Hermiona, jsi jen skořápka té dívky, kterou jsem znal.“

Tak moc mu to chtěla mít za zlé, ale věděla, že ta slova jsou pravdivá. Bez Severusových návštěv pomalu, ale jistě, ztrácela spojení s realitou. A zanedlouho by se opravdu stala jen skořápkou ženy, kterou bývala.

Nedlouho po Harryho krátké návštěvě, objevila novou místnost. Byla velká a plná obrazů. Na pár okamžiků si dovolila být nepozorná.

„Jejda, Hermiono!“ Z obrazu na ni od rozehraných kouzelnických šachů shlížel Ron a křenil se. „Myslíš, že mě v téhle hře Harry vůbec někdy porazí?“

Snažila se, aby se při zvuku jeho hlasu nerozplakala. Toužila ho stáhnout z obrazu dolů do své náruče a pevně ho obejmout.

„Proč brečíš? Kvůli Harrymu, jo?“

„Chybíš mi, Rone. Tak strašně moc mi chybíš!“

„Proč? Vždyť jsem tu.“

„Jsi mrtvý, Rone.“

„Já vím,“ mrkl na ni, „ale není to tak hrozný, vidíš? Jednou tu Harryho porazím, až si se mnou přijde zahrát partičku šachu. Hele, teď když jsem mrtvý, myslíš, že mě ostatní nechají připojit se k Bezhlavému honu?“

Hermiona se rychle odvrátila. Tohle na ní bylo moc.

„Hermiono, miláčku, proč nás nenavštěvuješ častěji?“ vyčítala jí z jiného obrazu matka. Ruce měla až po lokty ponořené do mydlinkové vody, jak ve dřezu myla nádobí, „Tvému otci a mně se stýská!“

„Mami, taky mi chybíte,“ vykřikla „Proč jste mě opustili?“

„Nechte toho vašeho fňukání, vy na nervy jdoucí žábo. Nevidíte, že se vás pokouším ignorovat?“  Z dalšího obrazu na ni zíral profesor Snape: „Proč musíte otravovat můj život jako mor?“

„Už mě nenavštěvujete.“

„A proč bych měl,“  odpověděl chladně, „vaše konverzace byla ještě méně podnětná, než dřív.“

„Řekl jste, že se mě pokusíte zachránit!“

„Mám co dělat, abych zachránil sám sebe, slečno Grangerová,“ zasyčel obraz odpověď.  „A teď mě nechte na pokoji.“

Hermiona se rozhodla, že tuhle místnost už nikdy nenavštíví.

Namísto toho se bezcílně potulovala. „Blázníš, Hermiono,“ řekla si, jak se vlekla prázdnými chodbami. „Prvním příznakem šílenství je, že slyšíš hlasy.“

„On už se nevrátí a ty to víš.“

„To je to, z čeho mám strach.“

Hlasy pronikavě šeptaly, pak odumřely a rozplynuly se v prázdnotě, takže se cítila ještě osamělejší a odloučenější než kdykoliv předtím. Zdi kolem ní se hroutily a její nohy zanechávaly stopy v prachu. Každou chvíli se jí vymknul kotník, ale pátrala dál. Věděla, že tu někde byl, ale ať se otočila kamkoliv byla to jen další slepá ulička.

Nevěděla, kam jí nohy nakonec donesly, dokud neproklopýtala dveřmi černými jako noc na konci chodby. Celá místnost páchla plísní a rozkladem a kamenné zdi pokrýval tlustý zelený mech.

Všude kolem ní byly dřevěné stoly pokryté mokrou hnilobou. Ležely tam napůl otevřené knihy a jejich vybledlé stránky se zelenaly plísní. Přesto, z nějakého podivného důvodu, to místo znala. Vykročila kolem spadaných kamenů a ostatních sutin a razila si cestu do přední části učebny lektvarů. Za jeho stolem se pevně se stočila do křesla, jehož dvojče nebylo ničím víc než hromádkou pružin. Ty dva kusy nábytku byly z celé místnosti to jediné, co nebylo zasaženo všudypřítomným rozkladem.

Stýskalo se jí po něm. Už si ani nebyla schopná vzpomenout, jak zní jeho hlas. Jediné, co ve své mysli slyšela, byl její vlastní pláč a ozvěna zvuků prázdnoty a ticha.

Hermiona chtěla zemřít.

* fáze spánku, kdy se vám zdají sny; při spánku se střídá REM a nonREM fáze, ale tělo odpočívá mnohem intenzivněji v REM fázi 

** jde o úryvky písničky z knížky o Hortonovi – jak se zpívá ve filmu, můžete slyšet vidět tady ;-)  http://www.youtube.com/watch?v=YtP2x5t5wTw

-----------------

Poznámka autorky:

Přečtěte si Horton Hears a Who (Horton slyší Kdovíka) od Dr. Seusse hned teď! Ukradněte ji dětem, abyste se k ní dostali, pokud musíte, ale přečtěte si ji.

Poznámka překladatelky:

Theodor Seuss Geisel byl americký spisovatel a karikaturista, který se proslavil svými knihami pro děti, které psal pod pseudonymem Dr. Seuss. Publikoval přes 60 dětských knih, pro které jsou typické nápadité charaktery, rým a časté použití tříslabičného verše. Více anglicky na http://en.wikipedia.org/wiki/Dr._Seuss

Knihu Horton Hears a Who napsal v roce 1954 a více o ní naleznete anglicky zde http://en.wikipedia.org/wiki/Horton_Hears_a_Who .Tato kniha byla zfilmována v roce 2008 – u nás byl film uveden pod názvem Horton. Na http://www.csfd.cz/film/224119-horton-hears-a-who/?text=101984 je následující shrnutí děje:

Horton je normální slon v dobré fyzické i psychické kondici, a tak ho celkem překvapí, když mu pod nos spadne smítko prachu, které mluví. Celkem logicky se domnívá, že chyba, tedy vlastně hlasy, vězí v jeho hlavě, a že se prostě a jednoduše zbláznil. Jenže Horton se nezbláznil, a to smítko opravdu mluví. Je v něm totiž ukryté malé městečko Kdosice, ve kterém žijí maličkatí Kdovíci. Mezi nimi i Starosta - zasloužilý obyvatel, který má několik desítek roztomilých dcer, spokojený život a před sebou velkolepou oslavou stoletého výročí svého městečka. A je také jediný, kdo slyší Hortona. I Starosta si nejdřív myslí, že mu v hlavě přeskočilo, ale naštěstí mu včas dojde, že neblázní, a že Kdosice jsou ve vážném ohrožení. Dostaly se totiž ze svého starého a bezpečného úkrytu a jejich osud teď závisí na tom, jestli se Hortonovi podaří Kdovíkům pomoct s hledáním nového domova. Ale Horton je trochu pomatenec a ze svých nových kamarádů má tak obrovskou radost, že se o ní rychle podělí s ostatními zvířátky ze svého pralesa. Nikdo mu to samozřejmě nevěří. Dokonce spořádaná Klokanice to bere jako nepřípustné chování a zásah do dobrých mravů a Hortonovo "šílenství" ji naštve natolik, že se rozhodne jetelový květ, na kterém je smítko s Kdosicemi, rezolutně zničit. A Hortonovo dobrodružství začíná.

Netuším, jestli knížka vyšla česky, nebo slovensky, nenašla jsem ji, ale přiznám se, že jsem hledání na webu nevěnovala úplně maximální nasazení ;-) Ale vypadá zajímavě, ne? A protože příští kapitola bude opravdu dost dlouhá a tudíž mi zase zabere hodně času, mohl by vám Horton (alespoň ten filmový) ukrátit čekání ;-)

 


Kapitola 7. Snape



This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended.

Heart with no companion

Napísala : Michmak

Přeložila: kometa

Beta-reader: Eli

Art credit: : Jonathan3333, autor banneru: Jimmi

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Poviedku v originálnom znení nájdete na adrese:

http://www.fanfiction.net/s/2056132/7/Heart_With_No_Companion

Tuto kapitolu věnuji všem věrným duším a díky moc za všechny vaše komentáře a povzbuzení: beruška, Dessire, elulinek, Elza, gleti, Gringer, HOPE, Jenny, Jimmi, JSark, Leannka, Limetka, Maenea, Mex, Norika, Nuviel, Petty, Rapidez, segrabrachy, Sela, soraki, Tesska, Tez, wanilka, Zuzana a opět a vždy znovu speciální díky tobě, eli :o)



Kapitola 7. Snape

Nikdy se neměl vracet. Nebylo to tak, že by ji potřeboval vidět, vážně ne. A bolel ho hrudník. Přemístění z Prasinek ke Sv. Mungovi a zpět ho skoro zabilo. Seděl potmě ve své pracovně a mračil se. Možná, že za bolest v hrudníku částečně mohla Odgenova Starorežná, kterou do sebe před chvílí hodil, ale nemyslel si to.

Pokud by byl sám k sobě naprosto upřímný, ani by ho nenapadlo, že ta bolest pochází z toho, že se jeho plíce ještě stále zotavují. Měl pocit, jako by mu někdo vyrval srdce. Nechtěl se vrátit.

Dal si další hlt ohnivé whisky, trhnul sebou, když si propalovala cestu jeho hrdlem a ptal se sám sebe, kolik toho ještě bude muset vypít, aby na ni zapomněl.

Byl zkažený. Jakékoli iluze, které měl o sobě samém, rozbila k nepoznání právě dívka, která by nikdy nepochopila, co s ním provedla.

Ten týden to bylo peklo.

Vzpomněl si, jak se po tom výbuchu probudil ráno na ošetřovně s pocitem, že se mu přes hrudník prohnalo stádo okovaných hipogryfů. Poppy byla ve svém živlu a shovívavě nad ním švitořila, jako by byl dítě. Ošklivilo se mu, když ho někdo komandoval, zvlášť takové staré vlezlé drbny, které cítily, že by mu měly říkat křestním jménem a nemilosrdně ho otravovaly.

Poté, co mu do krku vrazila další dávku včerejšího odporného lektvaru, se na něj usmála. „Nettie se se mnou ráno spojila letaxem, aby zjistila, jak se vám daří. Řekla jsem jí, že jste v pořádku, ale že v nejbližší době nebudete moci Hermionu navštívit. Řekla mi, abych vám vyřídila, že si s tím nemáte dělat starosti – slečna Grangerová na tom bude úplně stejně, jako když jste odešel.“

Snažil se ji ignorovat, jak nejlépe mohl, když ji jeho tiché planoucí pohledy nedokázaly spálit na popel, ačkoliv napůl doufal, že by mohly.

Poté, co si ráno z donucení na chvilku zdřímnul a zdála se mu další znepokojující variace na Hermionu umírající mu v náručí, přišel ho navštívit Albus a přinesl s sebou výtisk Denního věštce. Tomu plátku se obvyklým zveličeným způsobem podařilo ho na některých stránkách oslavovat a zároveň ho na jiných odsoudit. Kde se jeden článek zaměřil na jeho rychlou akci při záchraně Dennise Creeveyho, tam druhý naznačoval, že Snape tu explozi způsobil, aby si opatřil nějaké malé vzrušení, když už pominuly dny, kdy byl dvojitým agentem.

Brumbál byl kvůli Snapeovi nešťastný, ale Severus jen pokrčil rameny. Kdyby byl ve třídě pozornější a nepřemýšlel nad svými osobními problémy, k té nehodě by nikdy nedošlo. Naštěstí Creevey i přes jeho nepozornost přežil. Otřásl se při představě, kolik papírování by ho čekalo, kdyby ten tupec skutečně zemřel. Poppy se mu smála, když to takhle nějak Albusovi řekl. 

„My jsme vás prokoukli, Severusi. Víme, jak moc máte své studenty rád.“

Snape došel k závěru, že dlouhotrvající Cruciatus byl lepší, než nechat si kdykoliv líbit její stupidní komentáře a dvojsmyslné narážky.

Nazítří ráno mu Poppy konečně dovolila odejít z ošetřovny pod podmínkou, že bude jíst ve svých komnatách a bude se vyhýbat dýmajícím kotlíkům; také zlehka poznamenala, že je mu dovoleno navštívit pana Creeveyho, pokud bude chtít. Když na ní Snape nechápavě hleděl a chtěl vědět, proč by měl mít jakýkoliv zájem o návštěvu toho idiotského dítěte, které ho téměř zabilo, prostě se usmála.

„Navštívíte Hermionu.“

Ale Hermionu nenavštívil – ne do konce týdne. Jednoduše proto, že by to fyzicky nezvládl. Hrudník ho při každém nádechu pořád bolel a pomyšlení na to, že by se taky nemusel přemístit vcelku, bylo přímo děsivé.

Kromě toho, by to byla voda na mlýn bradavických klepů a fám. Koneckonců, neměl vůbec žádný důvod Hermionu navštívit, takže by to stejně neudělal.

Nepočítal s těmi sny. Zdálo se, že sen z první noci na ošetřovně zvedl stavidla. Bylo to, jakoby se vždy, když zavře oči, zmocnil jeho mysli sen točící se kolem Hermiony.

Zpočátku to byly sny o jejím umírání – buď na podlaze jeho učebny, nebo na bitevním poli, když mu bezvládně ležela v náručí. Ale v průběhu několika dalších dnů se sny naprosto změnily. A i když to pro něj bylo mnohem krutější než obvykle, přál si raději sny o její smrti, než tyhle sny o věcech, které se nikdy nestanou.

V jednom z těch snů byl sám ve svých komnatách a skrze okna probleskovalo denní světlo. Ale ten sen se téměř nepozorovaně změnil, den přešel v noc a jeho mysl zaplavilo poznání něčí přítomnosti v pokoji. Otočil se do obýváku a ke svému překvapení našel někoho, jak sedí v jeho oblíbeném křesle před krbem, s otevřenou knihou v bledých rukou. Aniž by se podíval na její tvář, vždycky věděl, kdo to je – to vědomí vycházelo odkudsi z hloubi jeho nitra. Její vlasy zářily kolem její hlavy jako svatozář, a když se napřímila a koukala se na něj, koupala se v teple ohně jako ve zlaté auře.

„Dneska žádné vybuchující kotlíky? To je dobře,“ řekla a její hlas měl v sobě dětskou intonaci a zároveň hlubší ženský tón. Při pohledu zpět nebyl schopen říct, jestli to vůbec byl její hlas – už to bylo tak dávno, co ho naposledy slyšel.

V dalším snu se ocitl v jiskřivém podzimním dni, kráčel pryč ze školy, jeho krok kratší než obvykle a zvuk jeho kroků doprovázel druhý pár. Do ohbí jeho paže byla zavěšena půvabná ručka a – jakoby to byla ta nejpřirozenější věc na světě – on a Hermiona diskutovali o možných vylepšeních vlkodlačího lektvaru. Zvedl se vítr, rozvířil listí, studeně kolem nich zavál a on jí galantně nabídl svou šálu, aby si zakryla krk. Ten sen zvolna mizel se zvláštním šibalským úsměvem na jejích rtech, když přeměnila zelené a stříbrné pruhy na šále na nebelvírskou rudou a zlatou.

Takové a spousta dalších snů ho navštěvovaly během jeho nočních dřímot a vzpomínka na ně se ho držela tak pevně, že byl vděčný za to, že tenhle týden nemusí učit; bál se, že tohle by ho dohnalo téměř k šílenství ještě snáz, než jeho předchozí myšlenky. Každé ráno přišlo vždy čisté a jasné a zanechalo v něm pocity prázdnoty a ztráty. Nikdy by se na něj cestou do Prasinek neusmívala, ani by si nevzala jeho šálu, ani by nedržela jeho ruku v družném mlčení. Pořád byla v nemocnici a on byl ten muž, který ji tam dostal.

Po čtyřech nocích snění a poté, co byl bez ní skoro týden, se vrátil ke Sv. Mungovi. Bylo to brzy odpoledne, když se konečně rozhodl, že ji znovu navštíví. Potřeboval na vlastní oči vidět, že tam pořád je, že se z ní nestal nějaký přízrak, který se ho rozhodl pronásledovat.

Na začátku týdne se zařekl, že se k ní nevrátí, dokud si nebude jist, že má lék. Přísahal, že už nikdy nedovolí, aby ho rozptylovaly myšlenky na ni – už tak bylo dost zlé, že se dostal do bodu, kdy téměř přišel o studenta, ale zcela jistě si nepřál, aby se jeho kolegové bez nějakých dalších důvodů znovu začali zajímat o jeho styk s Hermionou. Nejlepším způsobem, jak zvládnout tyto problémy, bylo přestat ji navštěvovat a pustit ji z hlavy.

Problém byl, že toho nebyl schopen. V jeho myšlenkách byla vždycky nablízku – ať už ve snech, nebo přes den, kdy se zotavoval a trávil čas přemýšlením o ní. V průběhu toho týdne si najednou uvědomil, že se mu po ní stýská – chyběla mu ta hodina nebo dvě, kdy byl u ní na návštěvě – toužil po klidu, který si užíval, když jen tak seděl vedle její postele. Snažil se popřít, že je to tak a odmítal, aby pro něj byl důležitý čas, který s ní strávil, a ve kterém ji bavil veselými historkami o svém dni.

Zas a znovu zavrhoval představu, že to Poppy vystihla přesně – že se v něm skutečně rozvinuly city k té dívce. Protože pokud by to tak bylo, jak politováníhodný by byl? Muž, jehož jediným blízkým přítelem byla o polovinu mladší dívka; dívka, která nebyla schopna s ním mluvit, usmát se na něj a ani rozpoznat jeho přítomnost.

Byl tak zabrán do svých myšlenek, že mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že když přišel, byla v místnosti s Hermionou i Nettie Pomfreyová a právě jí z vlasů oplachovala šampón. Dívka upoutaná na lůžko měla na sobě stěží něco víc než prostěradlo křížem přes prsa a pevně zakasané pod pažemi. Mohl vidět křehký tlukot jejího srdce v malé jamce pod klíční kostí a stál jako přikovaný spoustu vteřin, než byl schopen od té podívané odvrátit pohled.

Lékouzelnice rychle dokončila Hermionino mytí a otravovala ho svými nesmyslnými tlachy, dokud se na ní neutrhnul, ať odejde. Nedovolil si otočit se zpět k Hermioně dokud ta ženská nevyběhla z pokoje s tvářemi zčervenalými jeho kousavou poznámkou.

Její vlasy byly ještě trochu vlhké, i když zaslechl Nettie, jak nad nimi mumlá sušící kouzlo. Byla převlečená do bílé noční košile, pohodlné a prosté, ale její ruce zůstaly odhalené.

Opatrně stál v nohou její postele, díval se na ni a povzdechl si. Byl rád, že se vrátil. Zdálo se, že ten prázdný pocit, který zakoušel celý víkend, zeslábl už jen tím, že se na ni podíval.

Přesunul se k jejímu boku, klesnul do křesla vedle její postele a pak k ní znovu otočil tvář. Její pokožka vypadala skoro tak bledá jako ta jeho, a na lícních kostech byla průhledná. Její paže byly dlouhé a hubené, ale stále měly dobrý svalový tonus. Předpokládal, že Nettie Pomfreyová s nimi cvičí, aby zabránila ochabnutí svalů a neochotně připustil, že odvedla dobrou práci. Shlédl na pokrývku blízko jejích rukou a všiml si, jak jsou malé. Její prsty byly štíhlé a náhle si vzpomněl – jako by se to skutečně stalo a nebyl to jen sen – na ten pocit, když se vmáčkly do ohbí jeho paže.

Poprvé za celý týden se cítil uvolněně a se zamumlaným povzdechem padl do křesla vedle její postele. Opřel si bradu o ruku a netrvalo dlouho a jeho ramena začala samovolně klesat, oči mu těžkly každou uplynulou vteřinou, dokud – celkem brzy – tvrdě neusnul.

Byl ve svých komnatách, ale byly nějak změněné. Měl jednoznačný pocit, že je prostor stísněnější než obvykle, což bylo zřejmě způsobeno další šatní skříní u zdi a knihami naskládanými vysoko po obou stranách postele. Lámal si s tím hlavu, ale když za sebou zaslechl hluk, trhnul sebou.

Ve dveřích jeho soukromé koupelny se objevila Hermiona s mokrou změtí vlasů zabalenou do velkého ručníku a zářivým výrazem na tváři. Půjčila si jeho župan – ten stříbrný se zeleným hadem na kapse. Pásek měla kolem pasu zavázaný jen volně, takže část kůže zůstala svůdně odhalená.

„Proč to máš na sobě?“ vyptával se, když ji viděl. Vypadalo to tak přirozeně, že tam stojí, jako by jí jeho župan odjakživa patřil a komnaty byly její a ne jeho.

„Ale Severusi,“ pokárala ho znovu tím hlasem, v němž se mísil dětský i ženský tón takovým způsobem, že hlas sklouzl kolem jeho uší rovnou do hloubi duše. „Mám tenhle sametový ráda, když ho nosím, připadám si jako kočka.“

Větší čás jeho já sklouzávala dál do vysněného obrazu a přijímala ho jako realitu, zatímco ta druhá, racionální část jeho já – i když v tomto okamžiku jen velmi malá – na to hleděla s poníženými rozpaky.

„Vypadáš jako utopená lvice,“ slyšel říkat sám sebe a nohy ho nesly k ní.

„A ty jako panter, co se chystá ke skoku,“ usmála se na něho. „Ale nejdřív, nevadilo by ti vykartáčovat mi vlasy, aby neuschly zacuchané?“

Odhodila ručník, zatřásla vlasy, aby je uvolnila a podala mu kartáč. „Miluju, když mi kartáčuješ vlasy. Je to tak uvolňující.“

Vzal do ruky široký kartáč a chvíli na něj zíral, na jeho účel momentálně zapomněl. Vzhlédnul a najednou si uvědomil sebe i Hermionu sedící na židli a otočenou k němu zády. „No, pospěš si,“ škádlila ho a v zrcadle viděl její úsměv.

Ten racionální hlásek vzadu v jeho hlavě pod vřelostí toho úsměvu zmizel. Natáhl se dopředu, její vlasy se kolem jeho prstů kroutily jako pohlazení a kartáč jimi klouzal v jednoduchém rytmu. Její šampón měl svůdnou vůni - exotická směs frézie a jasmínu byla tak nečekaně silná, že se mu to zamotalo hlavu.

Ticho, které je obklopovalo, narušovaly pouze hladké tahy kartáče v jeho ruce a jejich dech. Hermiona seděla s rukou uvolněně opřenou o toaletní stolek, hlava odpočívala na jejím krku téměř opřená o jeho hruď, jak se pohupovala v rytmu kartáče.

Na její klíční kosti viděl tep jejího srdce a krátce zauvažoval, jaké by to asi bylo ochutnat ten třepetající se pohyb – přelétnout jazykem přes pulsní bod a obalit svými rty klíční kost a přisát se na ni. Pohyby jeho rukou v jejích vlasech zmalátněly. Kartáč zarachotil na podlaze u jeho nohou.

Předklonil se a cítil, jak se jeho hlava ze sama od sebe naklání k jejímu krku a zašeptal její jméno. „Hermiono...“

„Severusi...“

„Profesore Snape... profesore Snape? Jste v pořádku?“

Snape se s trhnutím probudil. Svaly jeho hrudníku zaječely na protest, jak se příliš rychle posadil a jeho hlava se rázně vymrštila z boku Hermioniny postele. Usnul vedle ní, tělo sesunuté do trapné, napůl shrbené polohy. Cítil, že má od jejího povlečení lehce pomačkanou pokožku na tváři a cítil, že zbledl v rozpacích, když do jeho mysli jako příval vtrhl námět jeho snu.

V nohách postele na něj jistým znepokojením pohlížela Nettie. „Vypadáte bledší než obvykle, profesore Snape. Ví Poppy, že jste tu? Vsadím se, že ne. Troufám si říct, že to vypadá, jako byste potřeboval notných pár hodin spánku.“

Snape na ni civěl, po jeho krku pomalu stoupal matný ruměnec, horkost v jeho tváři jen odpovídala horkosti jeho hněvu. Nemohl si úplně přesně vzpomenout, co znepokojené Pomfreyové odpověděl, ale věděl, že to nebylo nic příjemného.

Když ho při jeho útěku zastavila, aby se zeptala, kdy se vrátí, musel se chytit dveří, aby se opřel kvůli bolesti, která vyšlehla v jeho hrudi. „Už nepřijdu,“ zavrčel a snažil se umlčet náhlé nutkání křičet bolestí. Nemohl si dovolit vidět znovu Hermionu... ne, slečnu Grangerovou.

K čertu s Poppy a její vlezlostí; její zatracené narážky a pošťuchování! To ona mohla za to, že se mu zdálo o Hermioně – byla jednou z těch, kdo mu do hlavy nasadil, že k té dívce něco cítí. Jeho by nikdy ani nenapadlo takhle o ní přemýšlet. Byl tak zkažený, jak si všichni mysleli - tajně toužil po dívce, kterou se snažil zachránit, snil o jejích měkkých rukou a něžných úsměvech, soukromých rozmluvách, které byly jen jejich.  

Z nějakého důvodu – navzdory všem pokusům o popření – už sám sebe nemohl déle balamutit. Staral se o tu dívku víc, než by měl. Pomyslel si, že by ji mohl i – milovat.

Starý Odgen věděl, jak se dělá ohnivá whisky a Severus mu za to byl opravdu vděčný. Její pálení, když mu sklouzla do žaludku, se v průběhu pár následujících týdnů stalo vítanou bolestí. Nesměl se vrátit ke slečně Grangerové, ačkoliv cítil téměř nutkavou potřebu to udělat. Odmítl dát na své nižší pudy a jít se za ní podívat. Bez něj jí bylo lépe.

Jeho nálada, vždycky náchylná k vybuchnutí, se ještě zhoršila. Studenti a stejně tak i kolegové reptali, že teď, když byl Voldemort mrtev, je ještě protivnější a odpornější, než kdy dřív.

Ty šeptandy způsobily, že se temně ušklíbl, „Co jiného by čekali? Jsem zvrhlík nejhoršího kalibru.“

Přes den učil své třídy s cílevědomou zuřivostí, která pálila všechno, co jí stálo v cestě. Jeho studenti byli tak vyděšeni, že se báli byť i jen špatně nadechnout, naplněni hrůzou, že spustí proud bolestivých urážek a klení, který by je na místě spálil na popel.

Snape byl potěšen. V jeho hodinách už nedocházelo k žádným dalším nehodám.

Kolegové mu šli z cesty a zacházeli s ním stejně jako v dobách, kdy ještě nebyl „válečným hrdinou“, ignorovali ho a konverzaci s ním omezili na nejnutnější minimum.

Dokonce se zdálo, že i Albus mu dává prostor, za což mu byl opravdu vděčný. Snape nebyl schopen čelit tomu, jak staršího muže zklamal a znechutil. Co jiného by mohl cítit, když pochopil, že Severus zneužil jeho důvěru – zajímal se o mladou slečnu Grangerovou způsobem naprosto nevhodným pro profesora, který soucítí se studentkou?

A i kdyby mu někdy slabý hlásek připomínal, že Hermiona už není studentka a už je to nějaký čas, co jí není, byl by ho nemilosrdně umlčel pod záplavou sebenenávisti a pohrdání tak hlubokou, že by ho nakonec utopil.

Snape dělal všechno, co ho napadlo, aby zastavil ty sny, ale nezdálo se, že by něco z toho fungovalo. Dokonce ani Bezesný spánek nebyl dost silný, aby mu vyhnal Hermionu z hlavy. Takže se každou noc otupil Odgenovou Starorežnou a pokoušel se zůstat vzhůru tak dlouho, jak vydržel. Sny o Hermioně ho zabíjely.

Nikdo, kdo ho znal, nebyl překvapen, že byl mužem hlubokých vášní a emocí. Jenže by asi byli překvapeni, že veškerá jeho vášeň – šířka a hloubka jeho citů – se v průběhu jeho návštěv u Hermiony soustředila výhradně na ni.

Ještě nikdy to ve svém životě necítil tak intenzivně, ještě nikdy nenáviděl sám sebe víc. Jediným jeho záměrem bylo ji zachránit, z jeho strany to byly naprosto nesobecké pohnutky, a zvrhly se do něčeho nízkého a hanebného. Přemýšlel nad tím, jestli byl odsouzen k tomu, aby pokaždé zničil každou dobrou a čistou věc ve svém životě; aby poskvrnil jakoukoli snahu zlem, o kterém věděl, že v něm přebývá.

Pokud by byla Hermiona opravdu zdravá, tak v okamžiku, kdy by vytušila, co k ní cítí, by s jekotem utekla pryč. Nikdy by ho nepřivítala způsobem, o jakém se mu každou noc zdálo – s úsměvy a vlídnými slovy, něžnými doteky, pod kterými by se rozplynul. Byl zvíře. Vyhýbal se jí pro její vlastní dobro a pokoušel se utopit v pití.

Pár týdnů po své poslední návštěvě zabušil na jeho dveře Potter. Ten kluk neměl ani tolik slušnosti, aby počkal na pozvání ke vstupu, a kdyby v sobě Snape už neměl druhou sklenici whisky, nejspíš by ho proklel.

Za těchto okolností jenom pozvedl obočí, „Potter. Jaké nepříjemné překvapení.“

Harry sebou divoce mrsknul do protilehlého křesla a k rozvalenému Snapeovi ve whiskovém oparu poznamenal: „Není trochu brzy na pití takhle v sobotu, Snape?“

„Odprejskněte, nebo si taky nalijte. Je mi to srdečně jedno.“

 „Jste bastard, víte to?“ zasyčel Potter, když si naléval pití.

„To jste si uvědomil až teď? Ale no tak, Pottere. Vždycky jsem věděl, že vám to myslí pomalu. Tak čemu vděčím za vaši nepříjemnou společnost?“

„Nemůžu uvěřit tomu, že jste mi neřekl o Hermioně!“

Snape se ušklíbl, „nejsem si vědom toho, že bychom se stali důvěrnými přáteli. Proč bych vám měl cokoliv říkat o Hermi... slečně Grangerové?““

„Protože umírá, zatraceně! Nettie Pomfreyová mi řekla, že umírá a že není nic, co bych s tím mohl udělat!“ Mladší muž se třásl vzteky, jeho zelené oči plné slz. „Dneska jsem za ní byl a ona... ona...“ hlas se mu náhle zlomil, slzy se spustily, „ona je jediná, kdo mi zbyl a ztrácím ji. Nemůžu uvěřit tomu, že jste mi to neřekl!“

„Co tím myslíte, chlapče?“ Snape náhle pocítil chlad, jakoby se právě ponořil do ledové vody. Ten sval, pokládaný za jeho srdce, začal v hrudi bolestivě bít, „co tím myslíte, že umírá?“

„Jak byste o tom mohl nevědět? Vidíte ji každý den – Albus mi to před pár týdny řekl, když jsem se ho ptal, co děláte. Řekl mi, že se pokoušíte pro ni najít lék, nebo ne?“ horlivě se dožadoval odpovědi.

„U slečny Grangerové jsem nebyl na návštěvě od té Creeveyho nehody,“ zasyčel Snape. „Takže, proč si Nettie myslí, že umírá?“

„Kvůli všemu,“ zašeptal Potter, „vypadávají ji vlasy a její tělo – je celá zkroucená a její kůže je tak šedá. Dneska ráno jsem ji přišel navštívit a ona vypadala jako mrtvola. Já ... nemohl jsem,... když jsem ji naposledy viděl, vypadala stejně jako vždycky a to bylo jen přede dvěma týdny! No, a teď vypadá, jako by byla stvořená z větviček.“

Snape vstal, shodil prázdnou sklenici na kamennou podlahu a se zvláštní lhostejností poslouchal, jak se rozbila. „Musím jít.“ Podíval se na Harryho, na chlapcovy slzy a bledost a uvědomil si, že skutečně pocítil silnou spřízněnost. „Běžte sehnat Albuse a řekněte mu, ať za mnou přijde ke Sv. Mungovi.“

Netušil, co očekávat, ale to nehybné tělo ležící na posteli to nebylo. Byla na tom ještě mnohem hůř, než jak to Potter vylíčil. Teď vypadala hůř, než když ji poprvé viděl u Sv. Munga, kdy byla prakticky holohlavá a slabá jako kotě.

V průběhu uplynulého roku a půl, se jí podařilo znovu získat zdravý vzhled a vitalitu, kterou si s ní začal spojovat. Předpokládal, že to byla jedna z věcí, kvůli kterým bylo pro Pottera tak těžké ji navštěvovat – vypadala pořád tak, jako před kómatem – téměř jako by si v každém okamžiku měla sednout a začít se ptát na spoustu otázek, které by ho po delší době asi pěkně štvaly, dokonce i kdyby si tu výzvu užíval.  

Ale teď – sladký Merline! Její pokožka, která měla normálně zdravou barvu světlého medu, byla bělejší, než dietní toast, který mu Poppy na ošetřovně vnucovala k jídlu. Pod její kůží mohl vidět ostré hrany kostí. Ten pevný svalový tonus, který byl přítomen ještě před dvěma týdny se zhoršil, a byla stočená na boku do téměř embryonální polohy. Její nádherné vlasy – ty vlasy, o kterých snil, že se mu proplétají okolo rukou – byly rovné a bez života; byly lámavé a vypadaly spíš jako sláma – ne ta nezkrotná hromada kadeří, která se zmocnila jeho prstů a přilnula k jeho kůži při těch několika málo příležitostech, když si dovolil se jich dotknout.

Nettie Pomfreyová se na něj dívala s něčím podobným lítosti, když zíral na Hermionin strhaný vzhled.

„Proč leží na boku?“ zeptal se, „proč má takhle zkroucené ruce a nohy?“

„To se stává, když je pacient v kómatu moc dlouho. Šlachy ztrácejí svou pružnost a zkrátí se.“

Snape neodpověděl, jen přikročil blíž k posteli a natáhl ruku. „Hrozně zhubla. Vypadá, jako by ji jediný dotek mohl rozdrtit. Co se stalo?“ Jeho tón nebyl sarkastický, nebo vyžadující, ale smutný a téměř prosebný.

„Já nevím,“ odpověděla Pomfreyová. „Začala se zhoršovat po vaší poslední návštěvě. Už není nic, co bych pro ni mohla udělat.“

„To nemůžu přijmout,“ zamumlal. „Bohové...“

Cítil, jak se zhroutil na kolena po jejím boku, jeho ruka se natáhla a jemně jí odhrnul ty lámavé vlasy z očí.

Vůbec se nezměnily. Pořád byly doširoka otevřené a prázdné, měly barvu bahna – kdysi byly skořicové a zlaté, jiskřící inteligencí, o které tušil, že se může rovnat té jeho. Byl chycen v jejím pohledu, topil se v jejich očích. Jejich naprostá prázdnota se mu vysmívala – ty oči ho obviňovaly. Navzdory svému slibu ji zklamal.

Na jeho hruď dolehla neuvěřitelná tíha a dusila ho. Téměř mohl vidět tu stinnou aureolu smrti, která se nad ní vznášela, a najednou mu přišlo na mysl, že pokud zemře, jedna jeho část – ta, kterou teprve začínal připouštět – by zemřela spolu s ní.

Znovu se jí podíval do očí a vzpomínal, jaké bývaly – a rozhodl se, že ji nemůže nechat odejít. Cítil, jak padá do té hnědi, vysílal svou mysl k té její, jak jen mohl a volal její jméno. Mohl slyšet ozvěnu svého hlasu, jak se rozléhá prázdnými chodbami její mysli a právě nad bezútěšností toho zvuku ho zamrazilo. Byl pošetilý, když si myslel, že by tu mohl najít nějaký zbytek té dívky, kterou kdysi znal.

Byla pryč. Jeho poslední naděje na vykoupení a byla pryč. Byl blázen.

Natáhl ruku a pohladil její hlavu a pod svou dlaní ucítil křehké kosti její lebky, „Ne,“ prosil její mysl, „Ne!“

A pak to ucítil – něco – jakoby se zlehýnka otřelo o jeho myšlenky. Ten dotyk byl mučivý, tak jemný, že měl strach, že si ho jen představuje. Jeho upřený pohled se zaostřil a přimhouřil, mysl se napjala a pátrala „Slečno... slečno Grangerová? Hermiono?“

Pronásledoval ten pocit dolů po chodbách, které se kolem něj rozpadaly na prach, prodíral se kolem obrovských přerostlých stromů, nejistě postupoval přes cihly a rozdrcenou omítku. Před sebou nejasně uviděl důvěrně známé černé dveře, napůl shnilé a nakřivo zavěšené v pantech.

Chvilku mu trvalo, než se tam dostal a než jemným zatlačením dveře otevřel. Pod jeho dotekem se rozpadly, prach se mu prosel mezi prsty a zmizel dřív, než se dotkl kamenné podlahy. Přivřel oči před tím nečekaným pískem a skoro se neodvažoval dýchat. Zaslechl pláč. „Hermiono?“

Na okamžik tam byla jen tma a pak se rozbila do kaleidoskopu barev. Pod náhlým přívalem emocí, které cítil, se mu podlomila kolena - hněv, bolest, osamělost, zoufalství – depresi tak silnou, že ho málem přemohla a hrozila, že ho úplně pohltí.

„Severusi?“ její hlas byl hlasem andělů, hlasem milosti, hlasem vykoupení a spasení, „Jsi to opravdu ty? Jsi to opravdu ty?“

Zhroutil se před ní na kolena a sám sobě se pokoušel namluvit, že vlhkost v jeho očích je způsobená tím prachem ze dveří. „Jsem to já, Hermiono. Jsem tu.“

Sklouzla z velkého křesla, ve kterém byla stočená, obtočila kolem něj své ruce a pohroužila se do jeho hrudi. „Severusi, kde jsi byl? Tak strašně se mi po tobě stýskalo!“

Ve škvírách kamenné podlahy zničené učebny lektvarů začaly kvést květiny.

  ---------------------------------------

Poznámka autorky:

Tuhle kapitolu jsem psala, když jsem poslouchala Dona McLeana. Všímám si své znepokojující náchylnosti k poslechu opravdu, ale opravdu smutných písní. Pokud se vám tenhle příběh zdá temný a emocionální, může za to ta hudba! A zvlášť za to může tahle píseň:

Don McLean – Křižovatky

PP: Rapidez, překlad písničky je jen a jen pro tebe – moc jsem se snažila, i když místy jsem překládala spíš pocitově, tak bud shovívavá, prosím ;-)

V mé mysli nezůstalo nic:

nic, co bych si pamatoval

nic, co bych zapomněl

nic, čeho bych litoval.

Ale jsem celý spoutaný do nitra

nikdo pořádně neví, co mám

a já vím, že navenek

už nejsem, kdo jsem býval

Víš, že jsem slýchal o lidech, jako jsem já

ale nikdy mi to nedošlo

jdou stejnou cestou, aby se osvobodili

a zjistí, že šli špatným směrem.

Ale není třeba se ohlížet

protože všechny cesty vedou tam, kde stojím

a věřím, že je stejně projdu všechny

ať už jsem měl v plánu cokoliv

Vzpomeneš si, kým jsem býval?

Cítíš to ještě?

Objevíš mou bolest? Dokážeš ji uzdravit?

Tak na mě teď vlož své ruce

a vyžeň z mé duše tuhle temnotu

Jenom ty mi můžeš posvítit na cestu

jenom ty mě můžeš zase dát dohromady

Šli jsme po obou stranách všech ulic

ať už bylo jakkoli větrné počasí

ale nikdy jsme to nevzdali

jen pokud jsme mohli kráčet spolu

Není třeba se ohlížet

protože všechny cesty vedou tam, kde stojíme

a věřím, že je stejně projdeme všechny

ať už jsme měli v plánu cokoliv

http://www.youtube.com/watch?v=u6uRg9aslZg


Kapitola 8. Hermiona



This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended.

Heart with no companion

Napísala : Michmak

Přeložila: kometa

Beta-reader: Eli

Art credit: : Jonathan3333, autor banneru: Jimmi

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Poviedku v originálnom znení nájdete na adrese:

http://www.fanfiction.net/s/2056132/8/Heart_With_No_Companion

Vaše úžasné komentáře a jejich útěšné množství způsobily, že jsem se úplně vznášela na obláčku a tahle kapitola se mi překládala skoro sama – vy víte, jak člověka motivovat k práci :-D velké vděčné díky vám: 32jennifer2, adelina, beruska1, denice, Dessire, elulinek, Elza, gleti, Gringer, HOPE, Izzy, Janka, Jimmi, JSark, Leannka, Limetka, Maenea, Mex, Monie, nepřihlášená dušička, Norika, Nuviel, Petty, Rapidez, Salisima, SaraPolanska, segrabrachy, Sela, soraki, Tesska, Tez, wanilka, Zuzana, zuzka a jako vždy speciální díky a poklony tobě, eli :o)



Kapitola 8.  Hermiona

Ty hlasy byly zpátky. No, teda, ne hlasy, ale hlas. Stočená do klubíčka ve staré učebně lektvarů, zaslechla ve své hlavě ozvěnu volající její jméno: ‚Hermiono!‘

Byl to jeho hlas.

Samozřejmě, že neodpověděla. Ty hlasy se ji už před tím pokoušely obelstít a donutit k odchodu z této místnosti, z jejího útočiště. Neudělala by to. Věděla, že pokud odtud odejde, ztratí tím poslední spojení s ním a podlehne šílenství, kterému bylo stále těžší a těžší odolávat.

„Hermiono!“

Z chodby slyšela poměrně hlasitou ozvěnu kroků a drsný namáhavý dech, který nebyl její. Ať už její mysl vyvolala jakéhokoli ducha, aby ji dohnal přes okraj šílenství, přibližoval se.

„Hermiono!“

Ty hlasy byly stále záludnější - používaly jeho hlas, když věděly, jak moc se jí po něm stýská. Bylo těžké neodpovědět. Cítila, jak se kousla do rtů, aby z nich nevyšlo jeho jméno a v očích se jí objevily slzy. Pokoušela se potlačit vzlyky, které se jí draly z hrdla, ale zjistila, že bez ohledu na její vůli stejně unikly. 

Byla ze své samoty tak unavená.

Ty kroky venku na chodbě se zastavily. Velké černé dveře, zpola visící v pantech, se lehce zhouply vpřed a pak se rozpadly na prach.

„Hermiono?“

Stál tam v těch otevřených dveřích v oblaku suti, který se kolem něj vznášel. Jeho hlas zněl trochu chraplavě, jakoby potlačoval velké emoce. Hermiona věděla, že tohle ji zlomí.

On tu ve skutečnosti nebyl. Její mysl nakonec selhala a vyvolala tu jedinou věc, která ji zaručeně zničí. „Severusi?“ její hlas byl od dlouhého nepoužívání a pláče slabý a nakřáplý a byl tak naplněný marnou nadějí, že sebou trhla. „Jsi to opravdu ty? Jsi to opravdu ty?“

Snape vkročil do místnosti, jeho dlouhé kroky pohltily vzdálenost mezi nimi a on se před ní svezl na kolena. Zdálo se, že pláče a váhavé slzy zanechávaly na jeho zaprášené tváři cestičky. „Jsem to já, Hermiono. Jsem tu.“

Hermiona věděla, že lže, ale bylo jí to jedno, sklouzla z křesla, na kterém byla schoulená a padla mu do náruče.

Už nechtěla být sama. Radši bude mít přeludy a zblázní se, než aby byla zase sama, tím si byla naprosto jistá. Pokud měla upadnout do zmatku šílenství, tak ať se to stane raději v jeho náruči než kdekoliv jinde.

„Severusi, kde jsi byl? Tak strašně se mi po tobě stýskalo!“

Nevěděla, jak je to dlouho, co ve své mysli slyšela něčí hlas, nebo někoho viděla. Myslela si, že dvojník jejího Snapea už dávno zmizel, nedlouho poté, co ji opustil ten skutečný, ale teď byl zpátky a nebyl protivný.

Opravdu se rozplakala, když vklouzla tomu výtvoru své fantazie do náruče a ulevilo se jí, jak reálně ho cítila – sílu jeho paží, které ji objaly - byly právě tak skutečné jako zbytek tohoto světa, který ve své mysli vytvořila. Zavrtala si hlavu do jeho hrudi, vdechovala jeho vůni a pokoušela se nemyslet na to, jak se přes ni přelévá jeho mumlání a jeho ruce ji konejší.

Když konečně cítila, že bude schopná promluvit, zašeptala: „Proč tu nemůžeš být doopravdy?“

Snape pod ní ztuhl. „Já tu jsem, Hermiono.“

„Ne, nejsi. Jsi prostě jen výplod mojí fantazie – projev mého podvědomí, jak se říká. Jsi jedním z deseti kroků, na které mě upozornil Týdeník čarodějek. Ve skutečnosti je to docela zajímavé. Asi ještě nejsem tak šílená, jak jsem si myslela, když tě můžu ve své mysli tak dokonale obnovit. Odkud jsou všechny ty květiny, Severusi?“

Zamračila se na květiny pod svýma nohama: „Připouštím, že jsou lepší, než ty rozpadající se rozvaliny. Bohové, já musím vypadat,“ zamumlala najednou, odtáhla se od jeho hrudi a znovu se přitulila. „Odpusť mi ten nepořádek, ale neměla jsem zrovna náladu na uklízení. Už je to dávno, co jsem měla nějakou návštěvu.“

„Hermiono,“ řekl Snape tiše „o čem to mluvíš?“

Hermiona neodpověděla hned, namísto toho si prohrábla rukou vlasy a s podivným pocitem odloučení zaregistrovala, že je celá pokrytá prachem. Viděla otisk svého těla tam, kde se o něj opírala a potlačovala úsměv.

„Zaprasila jsem tvůj netopýří oblek.“

„Prosím?“ Snapeův hlas byl stále tichý, ale jeho tón se poněkud změnil. Už nebyl tak úplně něžný, vloudil se do něj náznak zmatku.

Hermiona se na něj usmála, natáhla se k němu a pokusila se oprášit jeho hruď: „Zaprasila jsem tvůj netopýří oblek. Je dobře, že nejsi skutečný, protože bys hrozně zuřil. Úplně tě slyším – teda myslím tvé skutečné já – „slečno Grangerová, co má všechen...tenhle... prach znamenat!“  A nakonec zavrčela tónem naprosto věrně imitujícím nanejvýš povýšeného Snapea: „Strhávám padesát bodů Nebelvíru, vy drzá špinavá žábo!“

„Hermiono, ujišťuji tě, že jsem skutečný a že...“

Hermiona začala být mrzutá. „Nelži mi! Proč mi pořád lžeš? Ty nejsi skutečný! Řekl jsi, že už se nevrátíš. Byl jsi jediná moje naděje a ty-ty-“ náhle ztichla a odvrátila se od něj. „Tys mě opustil. Nechals mě tady úplně samotnou. Slíbils, že mě zachráníš a pak jsi mě tu prostě nechal...“

Ovinula si kolem sebe ruce v ochranném objetí a otočila se k němu zády. Třásla se a kousala se do rtu ve snaze se nerozplakat. Nemohla nechat tuhle – věc – aby ji zlomila, ne potom, co přežila tak dlouho.

Hermiona věděla, že se také zvedl. Cítila teplo z jeho těla, které ji chytilo do pasti, jeho oči, které ji intenzivně pozorovaly a to všechno se zdálo až příliš skutečné. Vykročil vpřed a rozmačkal květiny, které se zdály růst všude pod jeho nohama. Ta jejich ostrá vůně ve spojení s jeho těsnou blízkostí ji téměř přemohla.

Cítila, jak natáhl ruku a stiskl jí rameno. To sevření bylo bolestivě pevné, ale stejně ho vítala. Přestala se starat, jestli to existuje jen v její mysli. Brala by Snapea jakýmkoli způsobem by ho mohla mít i kdyby byl jen „komplexní manifestací jejích podvědomých tužeb.“

„Já jsem se vrátil, Hermiono,“ jeho hlas byl pevný, „umíráš.“

Hermiona se ušklíbla: „Ne, neumírám. To je nemožné. Ta kletba nebyla stvořena za tímhle účelem – nemůžu zemřít, jakkoli moc bych si to přála. Je to „Živoucí spánek,“ což znamená, že ten, kdo byl touto kletbou zasažen – tedy já – musí žít.“

„Ty umíráš, Hermiono,“ jeho hlas zesílil, „přišel jsem hned, jak jsem se o tom dozvěděl. Nějakým způsobem jsem do tvé mysli vstoupil pomocí nitrozpytu.“

Hermiona se k němu znovu otočila, potěšená, že jeho teplá ruka z jejího ramene nespadla. „Tak teď vím, že tu skutečně nejsi. Na mě nitrozpyt nefunguje –když jsem byla v Bradavicích, pokoušel se o to ředitel Brumbál a nikdy mě nenašel. To je důvod, proč si všichni myslí, že jsem v kómatu.“

Snape se zarazil a jeho tváří se míhal nespočet emocí. „Na to jsem zapomněl,... tak jak je možné, že jsem tě já byl schopen najít?“

Hermiona protočila oči: „Protože jsi mě nenašel. Já jsem si tě stvořila. Budeš mi už konečně věnovat pozornost?“

Usmál se na ni, byl to jen letmý úsměv, ale způsobil, že jeho tvář vypadala, že se rozlomí napůl. „No, takže, když se Albus pokoušel o nitrozpyt, nefungovalo to. Jak ses při tom cítila?“

„Proč se tak staráš?“ odsekla, ramena ztuhlá, jako by byla kočka a chtěla zasyčet. Právě tak rychle se však její hlas změnil na rezignovaný. „Myslím, že na tom nezáleží. Ať už tak nebo tak, jsi lepší společník, než... než...“

Zachvěla se: „Bylo to, jako bych stála za skleněnou tabulí, jako bych se dívala skrz tmavé zrcadlo. Viděla jsem ho, ale on mě vidět nemohl.“ Hermiona si povzdechla: „Je to stále totéž – já vidím všechny, když chci. Jediné, co musím udělat, je dívat se! Je to tak těžké, když mě nikdo nevidí. S tebou to bylo totéž, kdykoliv jsi mě přišel navštívit. Viděla jsem tě, slyšela jsem tě – bohové ... dokonce ... jsem cítila tvou ruku v mých vlasech...“

Jeho ruce teď hladily její ramena téměř podvědomě, palce klouzaly přes klíční kosti tam a zpět, prsty přejížděly nahoru po krku a hladily její ucho a týl. Skutečný Snape by to nikdy neudělal – nikdy by se jí nedotýkal, jako by byla kouskem skla nebo křehkým motýlem. Na takového Snapea by si mohla docela zvyknout, kdyby si to dovolila. Najednou se zdálo, že být blázen už nevypadá tak nevábně.

Radostí si zamumlala, opřela se do jeho rukou a naklonila hlavu, aby mu umožnila lepší přístup k hladké linii svého krku. Nemohla se na něj vynadívat a říkala si, jestli si vůbec někdy všimla té ušlechtilosti za jeho uzavřenými rysy. Jeho přísná ústa lehce zjemněla a jeho oči zářily jako vyleštěný onyx - tak temně černé, jako by byly bezedné. Hermiona by se v nich ráda utopila, kdyby mohla. Nikdy si neuvědomila, jak jsou krásné. V jeho pohledu mohla vidět vesmír.

Stáli tak nějakou chvíli, než Snapeovi došlo, co dělá, odtáhl od ní své ruce a civěl na ně, jako by ani nepoznával, že jsou jeho vlastní. Než se stihl omluvit, Hermiona si rozmrzele povzdechla: „Dovolila jsem ti, aby ses mě přestal dotýkat?“

Snape na to ohromeně hleděl: „Prosím?“

„Podívej se,“ odpověděla, „já jsem si tě stvořila. Moje mysl konečně přišla na to, jak tě stvořit, abys na mě skutečně reagoval, aby ses mě mohl doopravdy dotknout. Chápu, že jsi jen výplod mé fantazie a nepochybně jsem přišla i o ten zbytek příčetnosti, co mi zbýval, ale teď jsi tady a můžeš se mě dotýkat, tak s tím nepřestávej!“

„Hermiono, naposledy tě ujišťuji, že tu opravdu jsem. Ty sis mě nevymyslela. A pro mě je naprosto nevhodné, abych tu stál a...“ odmlčel se, jak se rval s tím, že nebyl schopen slova, „hladit tvůj krk, jako bych... jako bych... „

„Jako bys na to měl právo?“ doplnila Hermiona. „Když ne ty, tak kdo? Kdybych chtěla někoho jiného, tak bych tě sem nepřivedla, ne? Možná jsem cvok, ale pořád ještě vím, koho chci. A já rozhoduju, co je v mojí hlavě dobře a co špatně. Tady nejsi můj profesor – jsi Severus. Zkrátka Severus. A já chci, aby ses mě dotýkal. Už dávno chci, aby ses mě dotkl.“

„Zbláznila ses?“ zasyčel Severus, když náhle zbledl a odstoupil od ní.

„Jo! To je to, co se ti snažím říct,“ připustila vesele Hermiona. „Jsem naprosto šílená. Nechceš mi dát pusu?“ 

„Hermiono, nemůžu tě s čistým svědomím takhle využít. Neudělám to. Jednou jsem se rozhodl, že tě přesvědčím, že jsem skutečný a nechci, abys udělala něco, čeho bys mohla ... litovat. Teď, když vím, že jsi stále s námi, budu ještě usilovněji pracovat na tom, abych pro tebe našel lék. Budu potřebovat, abys mi pomohla – snad si vzpomeneš na něco, co mi uniklo. Ale potřebuji, abys byla rozumná a mluvila se mnou, aniž bys mě nenáviděla za nějakou nerozvážnost.“

 Hermiona se usmála: „Když to říkáš, vypadáš úplně jako on!“ „Nemůžu tě s čistým svědomím takhle využít,“ napodobila ho. „Ty dokonci zníš jako Snape, kterého si pamatuji – ten arogantní z Bradavic, ne ten, který mě navštěvoval. Jsem dospělá a ty to víš. Už nejsem studentka. Já vím, co chci.“

Snape se nad tím sarkasticky ušklíbl: „Jak můžeš vědět, co doopravdy chceš, když jsi zešílela?“ V důvěrně známém gestu si založil ruce na hrudi. „Takže, co musím udělat, abych tě přesvědčil, že jsem skutečný?“

Hermiona se nad tím pozastavila a pak odpověděla: „Nemůžeš. Takže, přestaneš se tu naparovat a začneš mě poslouchat?“

„Koukám, že ani osmnáct měsíců v kómatu tě nevyléčilo z toho tvého komandování. Ty víš vždycky všechno líp, než ostatní.“ Snape se natáhl, popadl ji za ruku – ne zrovna jemně – a pokoušel se ji odtáhnout z místnosti. „Pojď se mnou. Dokážu ti, že tu skutečně jsem.“

Hermiona se odmítala hnout. „To je léčka. Nepůjdu. V okamžiku, kdy opustím tuhle místnost, budu nadobro ztracená a ty mě opustíš úplně stejně, jako to udělal on.“

„Pro Merlina, holka!“ Snape začal být netrpělivý: „Musel jsem tě přestat navštěvovat, bylo to pro dobro nás obou. Kdybych věděl, že jsi tady uprostřed toho zmatku - vyděšená, tak bych tě samozřejmě nikdy neopustil. Vrátil jsem se, když jsem se dozvěděl, že umíráš, copak to nic neznamená?“

„Nemluv se mnou tímhle tónem,“ odpověděla Hermiona kysele, „v první řadě, kdyby nebylo tebe, tak bych tu nebyla, ne? Poslouchala bych Harryho žvanění o famfrpálu a ty bys byl uvězněn ve své vlastní mysli a čekal bys, až tě někdo navštíví. Jenže by to nikdo neudělal, protože tě všichni nenávidí.“

Zmlkla v okamžiku, kdy Snape pustil její ruku. Jeho tvář ztuhla v ledovou masku, kterou tak důvěrně znala jako studentka, a v jejích očích se objevily slzy studu a lítosti. „Omlouvám se,“ zašeptala zkroušeně. „Bylo to ode mě hnusné a nemyslela jsem to tak.“

„Nicméně je to pravda, slečno Grangerová,“ odpověděl Snape náhle bezbarvým hlasem, i když trochu zaváhal při jejím oslovení. „Je to má vina, že jste tu – uznávám, že je to tak. Přesto dělám vše, co je v mých silách, abych napravil vaši situaci. Nechci, abyste mi vy a vaše oběť dělaly svědomí ještě víc, než dosud. Já vím, že tu skutečně jsem a jsem odhodlán vám to dokázat, i kdyby to znamenalo, že vás odtud vytáhnu a doženu tam, kde mě skutečně uvidíte na vlastní oči.“

Hermiona se při jeho slovech zachvěla. Cítila za nimi bolest a cítila, že se kvůli tomu, co se stalo, uzavřel – jeho vnitřní hradby se s bouchnutím uzamkly.  Dívala se na toho muže před sebou, všimla si vějířků kolem jeho očí, kterých si nikdy dřív na skutečném Snapeovi nevšimla a hluboké vrásky kolem jeho úst se zdály hlubší, než byly během války. V černi jeho vlasů bylo také pár stříbrných pramínků. Proč by přidávala léta své představě o něm? Přikročila k němu blíž a najednou si uvědomila zmatek, který je obklopoval.

Proč ty květiny prorůstaly podlahou? Kdy to všechno shnilo? Tahle místnost – její svatyně – se kolem ní hroutila. Snape stál před ní, strnulý a chladný a vyzařoval z něj neklid, takže se zdál být opravdu skutečný.

„Navštěvovala bych tě,“ prohlásila tiše. „Přicházela bych každý den a nosila ti květiny. Povídala bych si s tebou, četla bych ti a doufala bych, že moje návštěvy ti pomůžou zůstat v realitě, jako tvé návštěvy pomáhaly mně. Prokázala bych ti tutéž oddanost a věrnost, jakou jsi prokázal ty mně, a nikdy bych se tě nevzdala.“

Dívala se, jak se zborcené zdi začínají kolem ní znovu obnovovat, trhliny v omítce se samy zacelovaly, když mluvila. Začínala věřit tomu, že, možná, jen možná, byl skutečný – ale i kdyby nebyl, ta iluze byla příjemná. Přistoupila k němu, natáhla ruku a dotkla se ho, napůl se usmála při pohledu na jeho oči, které se nepatrně rozšířily, když měnila svou realitu okolo nich a obnovovala normální vzhled učebny lektvarů.

„Když jsi mě navštívil naposledy a když jsi v mém pokoji usnul, něco se ti zdálo. Slyšela jsem, jak šeptáš mé jméno. Co se ti zdálo?“

Snape se na ní podíval a pak rychle uhnul pohledem: „Nic důležitého.“ Jeho hlas byl tichý, ale Hermiona v něm zacítila nenadálé napětí. V úžasu spatřila, jak do jeho tváří pomalu stoupá jemný ruměnec a jak barví jeho lícní kosti.

A pak to poznala. Nikdy by si nedokázala vyvolat Snapea, který se červená. To by bylo nad její schopnosti a dokonce i mimo meze její představivosti. Vrhla se mu zpět do náruče a smála se a plakala zároveň. „Jsi to opravdu ty! Ty tu opravdu jsi!“

Pod jejím náporem na chvíli strnul. Mohla slyšet, jak jeho srdce buší proti její hrudi, mohla cítit jeho dech na vršku své hlavy, když na ni shlížel. A konečně ucítila, jak kolem ní váhavě ovinul své ruce.

„Holka bláznivá,“ mumlal. „Holka bláznivá.“

„Slib mi, že už mě nikdy neopustíš,“ plakala, „myslím, že už bych to nezvládla. Potřebuji tě.“

„Hermiono, já -“ a najednou byl pryč a její ruce držely jen prázdný vzduch.

„Severusi... Severusi!“

-------------------------------------

Poznámka autorky:

Prosím, nebuďte na mě naštvaní, za ten konec. Hehe. Taky jsem celý den poslouchala Gordona Lightfoota a cítím potřebu vám všem vnutit tenhle text.

Jak se cítím

Cítím se jako drozd

jehož děti odletěly a už se nikdy nevrátí

opuštěný a plačící jako starý vysoký dub

když ptáci odletěli a hnízdo je prázdné

Vznešená žena je jako ptáče

a ten vysoký dub je srdce mladého muže

najdeš ji vnořenou do jeho větví

v chladných nocích je v teple a suchu

tvůj zelený plášť ji chrání

její křídla vyrostou a s nimi i tvoje láska

ale příliš záhy ji tvé silné větve

přestanou chránit a ona ti uletí

A teď se cítím jako drozd

jehož děti odletěly a už se nikdy nevrátí

opuštěný a plačící jako starý vysoký dub

když ptáci odletěli a hnízdo je prázdné

když ptáci odletěli a hnízdo je prázdné“

Tahle píseň mi připomíná tuto kapitolu. Nevím proč, ale tady ji máte. Jestli mi to chce někdo vysvětlit, ráda to od vás uslyším!

--------------------

PP: překlad písně, je jako obvykle speciálně a skoro výhradně pro Rapidez ;-) a poslechnout si ji můžete třeba tady – mně se líbí.

http://www.youtube.com/watch?v=AMOgpau2nkE


Kapitola 9. Nettie



This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended.

Heart with no companion

Napísala : Michmak

Přeložila: kometa

Beta-reader: Eli

Art credit: : Jonathan3333, autor banneru: Jimmi

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Poviedku v originálnom znení nájdete na adrese:

http://www.fanfiction.net/s/2056132/9/Heart_With_No_Companion

 

Kapitolu chci speciálně věnovat jennifer - moc bych si přála, aby tě potěšila a pohladila.

Všem se velmi omlouvám za tak dlouhou prodlevu a díky moc za vaší trpělivost a za to, že je vás tolik, kdo komentujete, moc to pro mě znamená: adelina, Anče, beruška, denice, Dessire, elulinek, Elza, gleti, Gringer, HOPE, Izzy, Janka, Jimmi, JSark, Leannka, Limetka, Maenea, Mex, Monie, Norika, Nuviel, Petty, Rapidez, Salisima, SaraPolanska, segrabrachy, Sela, soraki, teriisek, Tesska, Tez, wanilka, Zuzana, zuzka, zuzule.

Opět a jako vždy se klaním eli, která se mnou neztrácí trpělivost a které děkuji za expresní beta-read :o)

 



Kapitola 9. Nettie

Do nejdelší smrti nezapomenu na den, kdy se profesor Snape vrátil ke slečně Grangerové. Vzhled toho muže, pološíleného strachem, s očima zkalenýma zdrcující hrůzou, se vypálil do mé mysli tak jasně jako fotografie.

Už to byly dva týdny a den, co tu byl naposledy a co se zařekl, že už se nevrátí. Ty dva týdny k němu nebyly příliš laskavé. Byla jsem zvyklá ho vídat upjatého a příliš formálně oblečeného v jeho kabátci a plášti – nikdy neměl krátké rukávy, nikdy si nerozepnul manžety nebo knoflíčky u krku. Teď byl cítit zatuchlinou jako nehybný vzduch a také z něj silně táhla whisky. Jeho vlasy, které normálně bývaly upravené – skoro to až hraničilo s čistotou - byly dokonce mastnější než obvykle a byly nepořádně rozházené kolem jeho tváře. Vypadal, jako by se celé dny nekoupal. Pro muže, kterého jsem vždy vnímala jako trochu moc náročného a impozantního, byl jeho vzhled skandální.

Pokoušela jsem se netvářit šokovaně, když se mu konečně podařilo odtrhnout pohled od současného stavu slečny Grangerové.

„Proč leží na boku?“ zeptal se, „a proč má takhle zkroucené ruce a nohy?“ Hlas měl chraplavý, jako by ho musel nutit, aby vůbec vyšel z hrdla.

„ To se stává, když je pacient příliš dlouho v kómatu. Šlachy ztrácejí svou pružnost a zkrátí se.“

„Hrozně zhubla. Vypadá, jako by ji jediný dotek mohl rozdrtit. Co se stalo?“ Hlas se skřípavě vydral z jeho hrdla a narůstalo v něm napětí. Vykročil směrem k ní, natáhl ruku, která se viditelně třásla, a dotkl se jí. Jeho zoufalství bylo hmatatelné. A v tu chvíli jsem si pomyslela, že mu začínám rozumět, i když jen trošku. Musela jsem bojovat s nutkáním přijít k němu a obejmout ho jako malé dítě a toužila jsem ho ochránit před vší tou bolestí, kterou život posílá člověku do cesty.

Namísto toho jsem jen měkce odpověděla: „Já nevím, její stav se začal zhoršovat po vaší poslední návštěvě.  Už není nic, co bych pro ni mohla udělat.“

Během těch let, po která jsem lékouzelnicí, jsem viděla mnoho lidí hroutit se tváří tvář skonu svých drahých - mnohem víc, než mi bylo milé. Viděla jsem muže i ženy klesat beznadějí, když jim jejich životní partneři umírali v náručí; viděla jsem rodiče utápět se v nevýslovném žalu, když jejich milované děti podléhaly nejrůznějším zraněním či nemocem, které postihují, jak se zdá, obzvláště mladé. Ten pohled jsem nikdy nesnášela dobře. Ale tohle... pokud jsem si někdy představovala, že by možná mohl tu dívku milovat, tak jeho reakce mě zbavila posledních pochybností. Zlomil se přímo před mýma očima, jeho trýzeň a vina byly zřejmé a úplně ho přemohly. I ze tří metrů jsem slyšela, jak se jeho srdce roztříštilo.

„To nemůžu přijmout,“ zamumlal. „Bohové...“

A pak vedle její postele klesl na kolena, na ramena jí položil chvějící se ruce a hleděl do těch jejích prázdných, zneklidňujících očí. Téměř mu selhal hlas, když řekl: „Slečno... slečno Grangerová... Hermiono?“

Nevěděla jsem, co pro něj mám udělat. Nevěděla jsem, jak zmírnit ty vlny žalu, který z něj vyzařoval – cítila jsem ho a maně jsem uvažovala, jak přežije její ztrátu. Víte, vůbec jsem nepochybovala o tom, že slečna Grangerová umírá. O tom nebylo nejmenších pochyb.

Stála jsem jako přikovaná, když ten muž, o kterém jsem vždy slyšela, jak je chladný, kterého vždycky popisovali jako krutého, nemilosrdného a temného – muž, který mi mnohokrát dal co proto svým ostrým jazykem - se zhroutil u postele dívky, která byla o půlku mladší než on.

„Ne,“ jeho hlas byl hluboký a prosil a agónie v tom jediném slově byla výmluvnější než tisíce románů. „Ne!“

Jeho dlouhé štíhlé ruce – nejdřív jedna a potom i druhá, sjely po jejích vlasech a vzal její hlavu do dlaní, když se trupem opřel o okraj postele a naklonil se k ní. Přitiskl své čelo k jejímu a jeho dech z jejích tváří odfoukl pár křehkých pramínků vlasů.

Nejdřív jsem si nebyla úplně jistá, co dělá. Byla jsem úplně rozpolcená v tom, co udělat – moje profesionalita naléhala, abych tomu muži poskytla soukromí, přestože jsem na ni měla dohlížet. Ale nakonec jsem stejně dokázala jen ochromeně stát a koukat, jak hmatatelná přítomnost magie naplnila pokoj a koncetrovala se kolem toho muže a mé pacientky.

A pak to do sebe všechno zapadlo: ty střípky informací, které jsem se dozvěděla od Poppy, Snapeův strnulý pohled přišpendlený na slečnu Grangerovou a brnění magie v zátylku. Pokoušel se na ni použít nitrozpyt, svou myslí hledal tu její, hledal jakýkoli náznak, že tam je. Nad marností toho všeho jsem se kousla do rtu. To nebude fungovat.

Poppy mi říkala, že už se i Brumbál několikrát pokoušel takhle slečnu Grangerovou najít. Neposlali ji ke Sv. Mungovi, dokud nepřipustil, že nemůže nic najít a že už pro ni nemohou nic udělat. Řekla mi, že toho starého muže málem zlomilo, když to udělal. Hermiona Grangerová byla jeho oblíbenec.

Chtěla jsem jít k profesoru Snapeovi a nabídnout mu takové pohodlí, jak jen to šlo, ale neudělala jsem to. To, jak mi v minulosti vynadal, mě naučilo, že se mám mít před ním na pozoru jako před toulavým zraněným zvířetem. Z předchozích zkušeností jsem se poučila, že všechny pokusy nabídnout tomuto muži útěchu a přátelství budou odmítnuty. Nevěděla jsem, jak mu pomoci.

Po nějaké době jsem si všimla, že se jeho dech zpomalil a už nebyl tak pronikavý. Jeho tvář byla pořád napjatá bezútěšností, ale jak ji tak držel v tom nezvykle důvěrném objetí, zdálo se, jako by se kolem něj rozprostřel zvláštní pocit klidu. „Jsem tady, Hermiono. Jsem tady.“

A pak – ticho. To nejneobvyklejší ticho, co jsem kdy slyšela, jestli víte, co tím myslím. Zdálo se, jako bych z místa, kde jsem stála, slyšela tlukot jeho srdce – to neměnné bum, bum, bum, které zpomalilo svůj překotný běh a zvolnilo. Po chvíli jsem zaslechla tlukot, který přicházel jako ozvěna a došlo mi, že pochází od slečny Grangerové. Stála jsem jako přikovaná, když se zdálo, že její dech se vyrovnává s tím jeho, její hruď stoupala a klesala ve stejném rytmu jako jeho, a tlukot jejího srdce, který byl tak ostrý a slabý najednou vynikl a něžně odpovídal jeho srdci.

Jeho rty se pohybovaly, ale nezaslechla jsem ani slůvko. Z nějakého důvodu se naklonil nad její lůžko a opíral se o ni horní částí těla. Jeho ruce zůstaly zapletené do jejích vlasů, svým čelem se stále pevně tiskl k tomu jejímu, jeho rty byly od jejích jen pár centimetrů. Zdálo se jako by se jeho dech zhmotnil – jako bych ho mohla vidět, jak splývá z jeho rtů do těch jejích a ona mu ho zas vrací. Dýchali v tandemu.

S pusou dokořán jsem hleděla na to zvláštně důvěrné zjevení před sebou, neschopná pohybu ani mrknutí, uchvácená tím, jak se profesor Snape snažil silou vůle vnutit do jejího těla zpátky život. Kdybych neviděla, že se to děje přímo před mýma očima, nikdy bych tomu nevěřila. Byla to magie ve své nejčistší podobě.

Promiňte mi, že jsem se znenadání zajíkla, když jsem uslyšela hněvivě a zděšeně řvoucí hlas: „Co to s ní dělá?“ Harry Potter vtrhl do místnosti, zlostně odtrhl profesora Snapea od slečny Grangerové, stáhl ho z postele, otočil ho k sobě a vší silou ho udeřil pěstí přímo do obličeje.

V okamžiku, kdy ho Potter pustil, dopadl profesor Snape prudce na podlahu, klesl na ruce a kolena, hlavu skloněnou. Když ji konečně zvedl, jeho oči plály chladným hněvem a sledovaly mladšího muže. „Ty blbče! Ty zasranej idiote! Měl bych tě zabít! Víš, cos právě udělal?“ Jeho hlas byl čím dál tím zuřivější, jak postupně vstával, ignoroval krev, jež mu kapala z nosu, a přibližoval se k mladšímu muži. „Mluvil jsem s Hermionou! Právě jsem ji přesvědčil, že tam skutečně jsem, když JSI MĚ OD NÍ ODERVAL!“

Pan Potter sebou ani necuknul, jen se s kamennou a chladnou tváří natáhl pro svou hůlku. Albus Brumbál, který vstoupil do místnosti, aniž bych si toho všimla, k nim rychle přikročil. „Okamžitě toho oba dva nechte!“

Profesor Snape na staršího muže zavrčel, ale přerušil svůj nepřátelský výpad k chlapci. Pan Potter se na něj ušklíbl a pak se otočil k Brumbálovi. „Říkal jsem vám, že má něco za lubem. On jí nepomáhá, on ji sexuálně obtěžuje!“

Hlupák. To mě kvůli profesoru Snapeovi rázem rozzuřilo a přistoupila jsem blíž: „Pane Pottere, pochybuju, že ji sexuálně obtěžoval, jak tvrdíte, když jsem tady v pokoji byla.“

Profesor a Potter při zvuku mého hlasu nadskočili, ale Brumbál ke mně prostě naklonil hlavu a kývl: „Nettie, tak rád vás zase vidím.“

Přikývla jsem v odpověď, ale nepřestala jsem probodávat pana Pottera nelítostným a káravým pohledem. Skutečně, ten chlapec neměl všech pět pohromadě. Věděla jsem, že s profesorem Snapem nebyli přátelé, ale stejně – vždyť měl oči. Jediné, co potřeboval, bylo podívat se na slečnou Grangerovou, aby pochopil, že profesor Snape jí vůbec nijak neublížil. Ve skutečnosti se zdálo, že jí pomohl.

„Podívejte se na slečnu Grangerovou, pane Pottere. No, jen se na ni podívejte! Zdá se vám tak nemocná, jako dneska ráno? Zdá? To není moje práce, že vypadá lépe, tím si buďte jist. To je práce tady profesora Snapea, to on s ní něco udělal!“

Dokonce i když jsem mluvila, vypadala pořád lépe a lépe. Její tělo bylo sice ještě zkroucené, ale zatímco jsme mluvili, její vlasy opět získávaly svou pružnost a jejich hnědá barva se zase vracela k tomu čokoládovému lesku, který jsem si tak dobře pamatovala. Její pokožka už nebyla šedá a rychle se vracela ke své normální světlé barvě s medovými tóny. Byla jsem si jistá, že pokud budou mít dostatek času, její ruce a nohy budou brzy mít svůj normální tonus a pružnost. Hermiona Grangerová už neumírala.

Těžko říct, kdo byl tímto zjevením víc překvapen, jestli pan Potter, nebo profesor Snape. Zatímco mladší muž zíral na svou přítelkyni, zdálo se, že Snape se zhroutí. Ten třas, kterého jsem si všimla, když poprvé vstoupil, se vrátil a on si dovolil svézt se na židli vedle její postele.

„Hermiono,“ vydechl a natáhl se k ní.

„Nedotýkejte se jí, vy zatracený parchante.“ Potter se skutečně zesměšnil, když se k ní rychle přiblížil z druhé strany. „Co se to děje?“

„To bych taky rád věděl,“ prohodil měkce Brumbál. „Říkáš, že jsi s ní mluvil, Severusi?“

„Ano,“ prohlásil rozhodně profesor Snape, „mluvil jsem s ní. Ona je tam, Albusi – byla tam celou tu dobu a my jsme o tom neměli ani ponětí. Ať už to byla jakákoli kletba, uvěznila ji v její mysli.“

„A ty jsi použil nitrozpyt, abys ji našel?“ Brumbál hladil své dlouhé vousy a občas si zamyšleně poklepával prstem na rty. „Zajímavé.“

„On lže,“ trval na svém Potter. Určitě lže. Vy jste na ní nitrozpyt několikrát zkoušel, profesore Brumbále! Pokud jste ji nemohl najít vy, jak by to mohl dokázat on?“

„Já nelžu.“ Profesor Snape se plnou silou svého pronikavého pohledu zaměřil na chlapce. „Ona tam je.“

„Už dřív jsem vás viděl používat nitrozpyt, Snape,“ zasyčel Potter posměšně jeho jméno. „Držme se faktů, zdá se, že si vzpomínám, jak jste kdysi použil nitrozpyt na mě a nepotřeboval jste na mně ležet, aby to fungovalo.“

Profesor Snape zbledl, ale stále dokázal být sarkastický „Žárlíte, Pottere?“

Pokoušela jsem se nerozesmát. Skutečně, ten muž dokázal být hrozně zábavný takovým skvěle sarkastickým způsobem. Pan Potter trochu ztuhl, ale neodpověděl. Namísto toho se otočil k Brumbálovi. „Ale vy mu nevěříte, profesore Brumbále, že ne?“

Starší muž vykročil vpřed, letmo pohlédl na strnulý postoj profesora Snapea, pak se obrátil k panu Potterovi a jemně řekl: „On nelže, Harry.“

„Ale to není možné! To by znamenalo, že je tam, uvězněná... s... to je...“

„Příšerné,“ dodal smutně Albus, přistoupil blíž k panu Potterovi a položil svou vrásčitou ruku na chlapcovo třesoucí se rameno, „Severusi, myslíš, že by na mě reagovala, kdybych se pokusil s ní promluvit?“

Profesor Snape seděl a dlouho mlčel jako hrob. Všimla jsem si, že jeho ruce spočívaly na pokrývce před Hermioninými ochablými prsty, jako by se krotil, aby se jich nedotýkal, když byli v místnosti Harry a Albus. „Nevím,“ přiznal nakonec. „Zmínila se, že když ses o to pokusil tenkrát, mohla tě vidět i slyšet, ale nemohla udělat totéž. Říkala, že to bylo, jako by byla uvězněna za zrcadlem.“

„To se vám hodí do krámu“ odfrkl si Potter.

Profesor Snape ho ignoroval: „Naneštěstí, mysl slečny Grangerové je poněkud více narušená, než při tvém posledním pokusu. Když jsem s ní mluvil, měla za to, že jsem ‚manifestace jejího podvědomí‘. Předtím, než mě Potter od ní oderval, už pomalu začínala věřit, že bych tam skutečně mohl být a že nejsem jen nějakým výplodem světa, který si vytvořila. Už byla jen krůček od zešílení, Albusi. Většinu času, co jsem tam byl, si myslela, že se jí to zdá.“

„Spíš, že má noční můru,“ zamračil se zase Potter.

Měla jsem sto chutí dát tomu klukovi pohlavek. Vím, že byl zachráncem kouzelnického světa, ale pro všechno na světě! Copak jsem někdy byla taky tak nedospělá?

„Harry,“ konstatoval mírně Brumbál, „tímhle ničemu nepomůžeš. Severusi, jsi si jistý, že sis ty nepředstavil ji?“

Profesor Snape vypadal po slovech staršího muže uraženě. „Albusi, bezpochyby si nemyslíš, že bych si to vymyslel?“

„Ne, úmyslně ne, samozřejmě. Ale byl jsi v poslední době pod velkým tlakem a vím, jak moc tě Hermionin stav trýznil. Je úplně přirozené, že chceš, aby tam byla.“

„Já nejsem blázen,“ zasyčel Snape. „Ona tam je. Zkus s ní promluvit. I když ti neodpoví, řekni jí něco, co mi bude tlumočit, až ji půjdu znova hledat. To by mohlo uspokojit tvoje pochybnosti.“

„Není to tak, že bych o tobě pochyboval, Severusi,“ začal Albus, ale profesor Snape ho utnul a jeho hlas byl náhle unavený.

„Já vím, Albusi, prostě to udělej.“

Brumbál a Snape si vyměnili místa u postele slečny Grangerové. Starší kouzelník se nad ni lehce naklonil a hluboce se zadíval do jejích očí. Nedotýkal se jí.

„Takhle se dělá nitrozpyt,“ zašeptal po chvíli Potter sarkasticky Snapeovi, „a žádné ruce“.

„Sklapněte, Pottere,“ zavrčel Snape, „dřív, než se rozhodnu vám vytrhnout jazyk.“

Trvalo dobrých deset minut, než se Albus narovnal a povzdechl si: „nic necítím.“

Pan Potter se se škodolibou radostí napřímil, „já věděl, že lže!“

Povzdychla jsem si. Člověk by řekl, že ten chlapec chápe, že není proč být škodolibý. Pokud tam slečna Grangerová opravdu nebyla, byla nejspíš ztracena a už se nikdy nezotaví. Snape mu to oplatil stejnou mincí, když se rychle přesunul na Brumbálovo místo.

Sledovala jsem ho jako přikovaná, vypadalo to, že znova spadl do jejího prázdného pohledu. Stejně jako předtím, ti dva začali zcela zjevně dýchat v tandemu a profesor Snape natáhl ruku a z jejího čela něžně odhrnul pár vlasů. Bylo zřejmé, tedy alespoň pro mě, že s ní mluví. Jeho tváří přešel lehký úsměv a zjemnil jeho ostré rysy. Jeho ruka sklouzla na její rameno a nechal ji tam, i když přerušil oční kontakt a postavil se.

„Hermiona by si přála, abych vyřídil, že jste zatraceně velký idiot, Pottere, a že pokud nedokážete ovládat svůj temperament, máte sakra vypadnout z téhle místnosti.“

Těžce jsem oddychovala a měla jsem co dělat, abych se nerozesmála, ale všichni tři muži se ke mně otočili. Zdálo se, že jen profesor Snape sdílí mé pobavení.

„To byste řekl vy,“ odpověděl Potter. „Co říkala o Albusovi?“

Profesor Snape pomalu otočil hlavu a podíval se na staršího muže. „Ví, že jsi tam byl, Albusi, ale nemohl jsi slyšet její hlas. Říká, že děkuje, ale že si opravdu nedá citrónový bonbón, který jsi jí nabídl. Také si myslí, že důvod, proč jsem jediný, kdo s ní může mluvit, souvisí s tím, že jsme byli nablízku, když ji zasáhla Malfoyova kletba. Ona zablokovala většinu kletby, ale část kolem ní proklouzla a dopadla i na mě.“

Brumbál se nad tím pousmál: „Ach... ona byla vždycky docela dost inteligentní.“ Jeho oči jiskřily náhlým pobavením. „Vím, že ti už předala zbytek mého vzkazu.“

Profesor Snape se nepohodlně zavrtěl, střelil pohledem po slečně Grangerové a pak se opřel o postel. „Předala, ty starý šťourale,“ ale v jeho hlase nebyla žádná zloba.

Potter tam stál jako opařený. „Snape má pravdu? Ona tam opravdu je?“

„Tlumočil mi podstatu toho, co jsem jí řekl,“ souhlasil Brumbál. „Snažil jsem se ji vylákat tím, že jsem jí nabídl citrónový bonbón.“

„Nesnáší citrónové bonbóny,“ konstatoval pan Potter a hlas se mu třásl. „Ona tam opravdu je. Zatraceně.“

„Přesně tak, Pottere, zatraceně“ odsekl Snape, ale vypadal trochu uvolněněji a v jeho slovech nebyla obvyklá výčitka. „Chci ji vzít zpět do Bradavic.“

„Cože?“ viděla jsem, že Potterovi se ten nápad moc nezamlouvá. „Co tím myslíte, vzít ji zpět do Bradavic... s vámi?“

„Pro všechny zúčastněné bude snazší, když bude někde nablízku. Vypovědět ji od známých tváří jen proto, že nemůže komunikovat s nikým jiným, je krutost a toho nejsem schopen, Pottere.“ Snape se ušklíbl na rudnoucího chlapce. „Ona tam pořád je a teď bude možná schopná mi pomoci najít léčbu. Ona je ta nejchytřejší čarodějka, kterou jsem kdy učil a potřebuju ji mít nablízku, abychom mohli spolupracovat.“

„Ano, musí se vrátit do Bradavic,“ souhlasil Brumbál, „ale nemůže zůstávat na ošetřovně. Poppy má moc práce na to, aby ještě dohlížela na slečnu Grangerovou. Ty s ní taky nemůžeš být 24 hodin denně, Severusi, takže musíme najít alternativu.“

„Já půjdu,“ nabídla jsem náhle. „Můžu si vzít u Sv. Munga dovolenou. Už jsem s celým jejím případem i potřebami důvěrně obeznámená a po tak dlouhé době bych byla ráda, kdybych mohla říct, že jsem se také podílela na jejím zotavení.“

Ve skutečnosti bych nesnesla pomyšlení na to, že se zbytek tohoto dramatu odehraje a já to neuvidím. Přišla jsem, abych se starala o tu dívku a, kupodivu, i o profesora Snapea. Chtěla jsem vidět, jestli jejich příběh bude mít šťastný konec, který jsem jim oběma tak moc přála.

„Ale kde bude bydlet?“ vložil se do toho Potter a mračil se na profesora Snapea.

Brumbál se na mladšího muže konejšivě podíval, „ve sklepení jsou další pokoje blízko Severusových komnat. Připravíme tam pro ni a madam Pomfreyovou apartmá. Jste si jistá, že to můžete udělat, Nettie?“

Usmála jsem se na staršího muže: „Jsem si jistá, pane. Můžu jít kdykoliv. Kdy ji chcete přestěhovat?“

„Hned, jak bude vše zařízeno,“ odpověděl a vydal se k otevřeným dveřím. „Koneckonců, můžu zůstat a rovnou podepsat papíry. Jak brzy můžete odejít?“

„Hned, jakmile bude propuštěna“ odpověděla jsem, otočila se k profesoru Snapeovi a slečně Grangerové a usmála jsem se. „Slyšíte to, slečno Grangerová?“ zeptala jsem se vesele, „profesor Snape vás vezme domů!“


Kapitola 10. Snape



This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended.

Heart with no companion

Napísala : Michmak

Přeložila: kometa

Beta-reader: Eli

Art credit: : Jonathan3333, autor banneru: Jimmi

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Poviedku v originálnom znení nájdete na adrese:

http://www.fanfiction.net/s/2056132/10/Heart_With_No_Companion

 

Jsme v polovině! Kapitolu věnuji věrným duším, které komentují a zvlášť mé zlaté betě eli – díky moc vám všem za všechna povzbuzení a připomínky :o)



Kapitola 10. Snape

Snape by se bavil pohledem na šokovaný výraz na tváři Poppy Pomfreyové, když se letaxem dopravil na ošetřovnu, kdyby ovšem nebyl namířený na něj. Ve skutečnosti mu ani tak nevadil ten šok, jako to skryté podezření v pozadí. Vypadalo to, jako kdyby nikdy předtím nedorazil na ošetřovnu s nějakým studentem v náručí (ačkoli, připusťme, většinou ne v zelených plamenech) – hned se mu vybavil Dennis Creevey.

„Severusi... je to – to je Hermiona Grangerová?“ podařilo se jí konečně vykoktat.

„Koukám, že vaše pozorovací schopnosti jsou stejně bystré, jako vždy,“ odpověděl Snape sarkasticky. „A předtím, než se zeptáte – ne, neunesl jsem ji.“

Poppy měla alespoň tolik slušnosti, aby zčervenala a nervózně si dlaněmi uhladila vrchní část své uniformy. „Co tady dělá?“

Snape ji chvíli ignoroval, jemně uložil Hermionu na prázdné lůžko a otočil se zpět ke starší ženě. „Vrací se do Bradavic. Albus a vaše sestra právě dolaďují poslední detaily.“ Natáhl se rukou za sebe a dotkl se Hermioniny paže, jakoby se potřeboval ujistit, že tam stále ještě je, „je uvězněna ve své mysli, Poppy.“

Lékouzelnice na něj zírala a přikročila blíž k posteli, aby se podívala na tu vyhublou dívku, co na ní tak tiše ležela. „To není možné. Albus se pokoušel...“

„Já vím, o co se Albus pokoušel,“ přerušil ji Snape. „Ale ona tam je. Mluvil jsem s ní.“

„A ona byla... při vědomí... celou tu dobu?“ zeptala se Poppy roztřeseně. „To je noční můra.“

„Vskutku,“ mistr lektvarů se k ní otočil zády a podíval se na dívku, „potřebuji jít a zařídit pro ni a vaši sestru apartmá. Poppy, můžete tu s ní zůstat, prosím? Nechci, aby si myslela, že je zase opuštěná.“

Řekl to tak měkce a tak soucitným tónem, jaký Poppy ještě neslyšela.

„Opuštěná... znovu?“

Snape si založil ruce a celá jeho postava se vzpřímila a vypjala pod bílou košilí, kterou měl na sobě. „Myslela si, že jsem na ni zapomněl, když jsem za ní přestal chodit po té Creeveyho nehodě,“ odpověděl a něžný tón jeho hlasu byl pryč, nahrazen obvyklým chladem. Jeho bledá čelist se sevřela, jako by k tomu chtěl ještě něco říci, ale ten okamžik uplynul mlčky a on se otočil zpět k lékouzelnici s důvěrně známým pohledem. „Může vás vidět, když stojíte v jejím zorném poli a slyší všechno, co jí řeknete. Když budete potřebovat odejít dřív, než se vrátím, řekněte jí to, prosím.“

„Samozřejmě, Severusi,“ koktala Poppy a dovolila, aby se na její tváři objevila aspoň troška toho překvapení, které pociťovala. 

Snape se na ni sice neusmál, ale kývl hlavou mnohem zdvořileji, než to kdy Poppy u něj viděla. „Děkuji.“

Ještě jednou se otočil k té mladé ženě na lůžku, naklonil se a díval se přímo do jejích očí a dovolil si propadnout jimi do její mysli.

Zjistil, že je zpátky v učebně lektvarů. Scéna se jako zázrakem změnila a vypadala úplně jinak, než jak si pamatoval. Všechny stopy prachu a rozdrolené malty zmizely. Kamenná podlaha byla čistá a vysoká okna s karmínovými závěsy byla znovu zasklená a velkoryse propouštěla sluneční světlo. S úšklebkem si povšiml přidaných oken a obrátil svou pozornost k ženě shrbené nad důvěrně známým velkým dubovým stolem.

Podařilo se jí udělat téměř dokonalou repliku stolu z jeho kanceláře, s úchytkami šuplíků vymodelovanými až do posledního detailu i se zašlou patinou. Najednou se cítil trochu dotčený tím, že se vědomě rozhodla vytvořit si ve své mysli něco, co bylo jeho a zároveň byl ohromen její schopnosti něco takového vůbec udělat. Její brk naposledy zakroužil po pergamenu, zvedla k němu pohled a na tváři měla vřelý úsměv, který mu vyrazil dech.

„Hermiono.“

„Ano, Severusi?“

„Musím tě tu na chvilku nechat samotnou. Slibuji, že se vrátím.“

Hermionin úsměv se ještě rozšířil: „Mám uši, víš? Slyšela jsem, co jsi říkal Poppy.“

„Ale stejně jsem nechtěl odejít bez toho, abych ti o tom dal vědět.“ Přistoupil k ní blíž a zadíval se na rozházené pergameny. „Co děláš?“

Hermiona mu pokynula, aby šel blíž, dokud se nenaklonil přes její rameno a ukázala mu stránku, na kterou psala, když přišel: „Napadlo mě, že začnu dávat dohromady všechno, co si pamatuji o té kletbě. Udělala bych to už dřív, ale... nemohla jsem najít svitek. Myslím, že jsem ho asi zničila, když jsi řekl, že už se nevrátíš.“

Snape sebou trhl: „Hermiono, já...“

Mladá čarodějka ho přerušila: „Nevěděl jsi to. Jak bys mohl? Důležité je, ... že jsi tu teď.“

Severus shledal, že nemá, co by na to řekl. Namísto toho vdechoval její vůni a nechal ji, aby omývala všechny jeho smysly a se zájmem se díval, jak se lehce zaklonila a naklonila k němu svou tvář a pak se rychle odtáhnul. Cítil, jak jím proniká její teplo a žasl, že tahle dívka – tahle žena – si podle všeho libuje v jeho přítomnosti.

„Brzy se vrátím,“ zamumlal a s lítostí se vzdálil z její mysli. Nenáviděl to, že ji opouští.

Bylo snadné dohlížet na zařizování komnat, které Albus určil pro Hermionu a Nettie. Ve skutečnosti nedělal nic jiného, než že předával instrukce domácím skřítkům a dohlížel na jejich, jako vždy, efektivní práci, když pobíhali sem a tam a zútulňovali pokoje. Hermiona bude jen dvoje dveře od jeho vlastních komnat, což Severuse těšilo víc, než by si kdy pomyslel.

Pořád pro něj bylo těžké uvěřit, že Hermiona byla uvnitř své mysli skutečně naživu. Když zachvácen panikou vrazil ke Sv. Mungovi, očekával, že nenajde nic víc, než jen její prázdné tělo. Byl to šok, když ve skutečnosti našel ji.

Pořád ji cítil, jak se mu zhroutila do náruče a plakala, když ji našel uprostřed její zdevastované mysli, sedící ve slušné – i když shnilé – kopii jeho učebny lektvarů.

Ještě nikdy neviděl krásnější ženu. Hloubka citů, které se při tomto setkání přímo vyřítily vpřed, ho zarazila. Věděl – samozřejmě po mnohém opilém dumání a mnoha nocích strávených sněním o ní – že ji začal mít rád. Nedokázal vysvětlit, jak se to stalo – nebylo to, jako by ji znal, ne doopravdy. Před tou kletbou byla pro něj jen studentkou – vševědka s huňatými vlasy, která ho otravovala svou vytrvalou a neukojitelnou zvědavostí a svým nevysvětlitelným přátelstvím s Weasleym a Chlapcem-který-přežil-aby-ho-přivedl-k-šílenství.

Věci se změnily poté, co byla zasažena Malfoyovou kletbou. Proč, nebo jak se vůbec mohli domnívat, že je v kómatu, bylo nad jeho chápání. Správně by vzpomínky, které na ni měl, měly zůstat vzpomínkami na tu malou holku, co mu tak šla na nervy. Namísto toho byla v jeho mysli nejvýznamnější  jiná představa: statečná dívka bojující po jeho boku, aby ho zachránila právě, když pomáhal jejímu příteli; ta nedostižná dívka, která se mu vrhla do náruče a zachytila kletbu, která byla určena jemu; ta křehká kráska, jejíž vlasy dorůstaly pod jeho prsty a lnuly k nim jako tisíce hedvábných polibků, při jeho první návštěvě u Sv. Munga. Bylo to, jako by ji poprvé uviděl až během té osudové poslední bitvy.

Postupně byly vzpomínky překonány jeho sny o tom, jak se na něj usmívá tou svou drzou pusou, jak sedí na opěradle jeho křesla a naklání se přes něj, když se pokouší číst, jak se její prsty rozběhnou do jeho vlasů a masírují pokožku jeho hlavy po těžkém vyučovacím dni. Tyto sny – ty vize maličkostí, které vytváří vztah – ty sny způsobily, že se do ní zamiloval.

Byly to vize a představy o životě, o kterém si nikdy nemyslel, že by ho mohl mít, a dlouho popíral, že by po něm vůbec toužil.

Když viděl Hermionu tak blízko smrti, konečně ho to donutilo, aby si přiznal, že ji skutečně miluje. V té chvíli věděl, že všechno jeho popírání bylo k ničemu, bez ní nikdy nebude úplný. Možná byla zasažena kletbou, která byla určena jemu, ale jeho život byl kletbou sám o sobě – bez ní se v něm roztahovala jen prázdnota a samota. A i kdyby to znamenalo zůstat s ní i v její nehybnosti až do dne své smrti, tak ať – budou sami, spolu, celou věčnost. To je příhodný osud pro muže, jako on.

Vzpomínal na její hlas poté, co ji našel „bohové... mohla jsem cítit tvé ruce ve svých vlasech...“ a na to, jak jeho ruce uchopily její ramena, jak hladily hebkou pokožku jejího krku, než je posunul výš a vzal její tvář do dlaní.

Řekla mu, že ho potřebuje – jeho – Severuse Snapea. Ve svém delirantním stavu prostě a výslovně trvala na tom, že chce, aby se jí dotýkal, aby ji líbal a pro něj bylo velice těžké odolat, ačkoliv ona v té chvíli nevěřila, že je skutečný, že tam opravdu je. Ptal se sám sebe, jestli teď, když už věděla, že jeho vpády do její mysli jsou skutečné, se její city ze studu změní.

Když ho Potter od ní odtrhl a praštil do obličeje, chtěl Severus toho kluka zabít. Byl zcela ponořený do Hermioniny mysli, takže ho úplně zmátl pocit, že je z ní náhle vytržen. Konečně mu začínala věřit a Potter se rozhodl, že zničí i těch pár křehkých pravd, které se mu podařilo vybudovat. Měl strach, že jeho nepatrný pokrok bude díky jeho náhlému zmizení ten tam – už mu nikdy znova neuvěří.

Ale uvěřila. Z nějakého důvodu, když mu bylo dovoleno znovu vstoupit do její mysli, cítil, jak se k němu natáhla, popadla ho a strhla ho k sobě. Čekala na něj hned za svýma očima, ve vstupní síni, kde se objevil poprvé, když tu byl. Jenomže pavučiny a prach byly pryč, tma byla nahrazena zářivým světlem a vypadalo to, jako by vycházelo přímo z Hermiony samotné. Jediná další věc v místnosti byla černá tabule pokrytá jejím drobným oblým písmem a veliké odporné čalouněné křeslo potažené červeným sametem, do kterého ho okamžitě dotlačila.

Než se stačil vzpamatovat, vykouzlila nádobu s ledovou vodou a čisté lněné plátno a začala mu jemně omývat tvář. Do té doby si neuvědomil, že mu z nosu teče krev.

„Harry je zatraceně velkej idiot,“ bručela, když mu přidržovala chladivé plátno pod nosem. „Jestli ti to udělá ještě jednou, máš mé svolení odeklít mu koule!“

 

„Neuvědomil jsem si, že potřebuju tvoje svolení,“ ozval se Snape, ale jeho hlas měl škádlivý tón. Skoro ani nepoznával, že je to jeho hlas.

„Nemůžu uvěřit, že tě praštil, idiot jeden!“

„Jen se tě pokoušel chránit,“ odpověděl Snape, „udělal bych to taky, kdyby se naše role obrátily.“

Hermiona na něj vytřeštila oči. „Ty se ho ještě zastáváš?“ její hlas zněl nevěřícně. „Každý, kdo má oči, mohl vidět, že mi neubližuješ. Řekni mu, že jestli nedokáže ovládat svůj temperament, ať sakra vypadne z mýho pokoje!“

Snape zavrčel. Ještě chvilku ho obskakovala a on byl podivně svolný ji při tom nechat. Občas ucítil, jak její vlasy sklouzly na jeho paži nebo rameno, když napravovala jeho nos, nebo jak její ruce něžně oprašovaly jeho hruď. Nikdy se necítil tak spokojeně.

Když byla hotová, jemně přejela ukazováčky dolů po obou stranách nosního můstku: „No, aspoň, že ho nezlomil.“

Jak to můžeš říct?“ zažertoval Snape, a měl co dělat, aby se na ni neusmál, když se rozesmála.

Když se přestala smát, omotala mu paže kolem krku. „Já jsem tak ráda, že jsi tady.

Dovolil si opřít se o ni, vychutnával si, že kolem sebe cítí její paže a že se k němu tiskne její tělo. Ale když se začalo nepříjemně ozývat jeho slušné vychování, odtáhl se od ní. „Déle už tu zůstat nemůžu – Albus a Potter čekají na můj důkaz, že existuješ.“

„Ano, Hortone,“ zazubila se nad jeho zmatkem. „Dobrá, profesor Brumbál mi nabídl pár citrónových bonbónů. Moc ráda bych si jeden vzala, přestože je nenávidím, jenom abych mohla vidět ten výraz na jeho tváři, ale nemohla jsem udělat nic proto, aby mě slyšel.“

„Jak originální,“ zabručel Snape a skrýval zklamání.

„Taky jsem se divila,“ pokračovala Hermiona, „proč ty můžeš vstoupit do mé mysli a profesor Brumbál ne. Sepsala jsem spoustu svých vzpomínek a provedla jsem slušné množství výzkumů s mými omezenými prostředky předtím, než – no, prostě předtím. Vzpomínám si, že mě Malfoyova kletba zasáhla do zad, ale viděla jsem, že trochu jí proklouzlo kolem mě a dotkla se i tebe. Nad ničím z toho jsem nepřemýšlela, když jsem si to vybavovala, protože jsi zcela očividně nebyl zasažen, ale možná to je ten důvod, proč sem teď můžeš přicházet. Něco z té kletby tě taky zasáhlo.“

Severus pocítil vlnu obdivu - intuitivně přemýšlela, i když nejspíš strávila poslední dva týdny na pokraji šílenství. Její proměna a schopnost objektivně uvažovat bez ohledu na emoční stres stačily k tomu, aby mu bylo do smíchu. Jenže tohle by nejspíš vedlo buď k dalšímu hysterickému záchvatu, nebo k dalšímu objímání a on by se v této chvíli necítil dobře ani při jednom, takže jen pozvedl obočí.

„Ještě něco?“

Přikývla a tiše ho odhadovala: „Říkal, že kvůli tobě doufal, že tu opravdu jsem. Zdálo se, že si myslí, že mě možná ... máš rád a že si myslí, že by ses moc dobře nevypořádal s tím vším, pokud by se prokázalo, že sis mě jen představoval, nebo kdybych zemřela.“

Snape na to nic neřekl, jen se na ni upřeně díval, až lehce zrůžověla a skousla si ret.

„Tak co, máš?“ zeptala se konečně.

„Mám co?“ vykrucoval se.

„Máš mě rád?“

Povzdechl si: „To záleží na tom, jestli to chceš, nebo ne, Hermiono.“

Zamračila se: „Jestli ke mně něco cítíš, nebude ti záležet na tom, co řeknu.“

„Nerad bych tě obtěžoval svými – city – pokud bych cítil, že je neopětuješ.“ Trhnul sebou, když to vyslovil, protože si uvědomil, jak odměřeně zněl, ale ona se na něj jenom usmála.

„Věděl jsi, že nejlepší pro mě vždycky byly ty tvoje návštěvy, kdy jsi mi vyprávěl, jaký jsi měl den a hladil jsi mě po vlasech?“ Když mluvila, její oči zněžněly a opřela se o něj. „Pamatuju si, že jednou jsi dokonce svými prsty obkreslil mou tvář. Díky tomu jsem se cítila tak živá a tak – já nevím – ale ještě několik hodin potom, co jsi odešel, jsem pořád cítila teplo tvojí ruky.“

Když mluvila, její vlastní ruka se zvedla a lehce dlaní přikryla ze strany jeho tvář. Dovolila svému palci jemně přeběhnout po hraně jeho nosu a přejet přes jeho oční důlek. Mohl slyšet, jak strniště na jeho tváři zlehka zaškrábalo o jemnou pokožku její dlaně, právě když k ní naklonil hlavu a zatoužil po něčem víc. Snape cítil chvění až do konečků prstů.

Její oči žhnuly. „Cítíš to, Severusi? Cítíš tu magii, když se tě dotýkám? To je to, co děláš ty mě. Ještě nikdy nikdo se mě tak nedotýkal. A taky už nikdy nikdo nebude.“

Snape se zachvěl, zvedl ruku a uchopil její zápěstí. Kůže na něm byla jemná a cítil, jak jí krev proudí pulzním bodem, jako dojemná připomínka toho, že je navzdory všemu naživu. Přidržel její dlaň na své tváři, sklonil se k ní, líbal kůži její dlaně a pak lehce pootevřel rty a něžně ji kousl do toho smyslného polštářku.

Jednal čistě instikntivně, s jemností, o které nikdy netušil, že by ji mohl cítit. Každý sladký výdech z Hermioniných úst, každé její zalapání po dechu, když se tiskl k její dlani, mu rozpalovaly krev, která jím proudila jako rozžhavená láva.

„Jsi kouzelná, Hermiono.“ Jeho hlas byl chraplavý, ztěžkl emocemi a touhou zhoustl jako výtečná čokoláda. „Nikdy tě neopustím.“

„A já tě nikdy nenechám odejít,“ odpověděla, ale její slova pálila jako přísaha a zdálo se, že rozžhavila vzduch kolem nich. „Teď už to vím... zachránil jsi mě, Severusi.“

„Ještě ne, ale zachráním,“ pustil její ruku a lítostivě se od ní odtáhl.

„Musím jít. Albus a Harry... slíbil jsem, že se vrátím brzo.“

Díval se na ni ještě o chvilku déle a vtiskl si do mysli ten obraz, jak před ním stojí, tváře lehce zrůžovělé a ruku visící ve vzduchu, jako by stále hladila jeho tvář, než si dovolil ten nejjemnější úsměv a zmizel.

„Profesore Snape, jsme hotovo, pane,“ pisklavý hlásek jednoho z domácích skřítků prolomil jeho snění. Snape setřásl tu vnitřní mlhu, která ho obklopila, a rozhlédl se po rozlehlém apartmá, prohlédl ložnice a obývací prostor.

„To bude dobré,“ souhlasil.

Skřítek se na něj plaše usmál a zakroutil ušima – Snape nikdy nedokázal na první pohled určit jejich pohlaví – než se vyděšeným šeptem zeptal: „Je to pravda, že je sléčna Hermiona zpátek, pane? Nebude zkoušit nás nutit nosit oblečení, že ne?“

„Ne, přinejmenším ne hned,“ zabručel Snape a sledoval, jak skřítek zmizel se splašeným puknutím a výkřikem „Noddy nemít rád ponožky, ne nemít.“ (pozn. překl.: nelíbí se mi, že někteří autoři dělají z domácích skřítků patlaly, kteří si šlapou na jazyk, a proto jsem se snažila o překlad, který by aspoň trochu odpovídal originálu a přitom mě moc nerozčiloval ;-D) 

Ušklíbl se, nabral špetku letaxového prášku, vhodil ho do krbu a se zamumlaným „ošetřovna“ do něj vstoupil. Nebyl překvapen, že Brumbál a Nettie konečně dorazili s Potterem v závěsu.

„Severusi, jsou komnaty pro Hermionu a Nettie připraveny?“ pozdravil Albus a v očích mu zajiskřilo, když mladší muž úzkostlivě smetl prach ze svých ramen.

„Zrovna to dodělali, Albusi,“ odpověděl Severus, a stěží si všimal kohokoliv v místnosti, protože se díval na Hermionu. Téměř se jí vrátilo plné fyzické zdraví a ta změna brala dech. Neochotně od ní odtrhl svůj pohled, když uslyšel Potterův nevrlý tón.

„Pořád nechápu, proč potřebuje být ve sklepení.“

„Protože to zabrání tomu, aby se z ní stala atrakce,“ odpověděl Albus. „Nebudou ji tam obtěžovat studenti, kteří by chtěli vidět slavnou Hermionu Grangerovou. A pro Severuse je to pohodlnější. Bude s ní trávit hodně času a bude se pokoušet najít způsob, jak ji uzdravit.“

Potter se zakabonil a planoucíma očima se podíval na Snapea: „Nemyslete si, že na vás nedohlídnu.“

Snape se ušklíbl: „Nemám v plánu jí ublížit, Pottere. Jen ji chci vysvobodit. A teď, když dovolíte, myslím, že bychom měli nechat Hermionu a madam Pomfreyovou, aby se mohly zabydlet.  Byl to náročný den a slíbil jsem Hermioně, že se vrátím, jak nejrychleji budu moci.“

Otočil se, podruhé v tom dni Hermionu zvedl a držel ji něžně v náručí. „Teď tě vezmu do tvých komnat, Hermiono. Madam Pomfreyová,“ kývnul na Nettie, „kdybyste byla tak laskavá a následovala mě.“

Poslední věc, kterou zaslechl, když mizel v letaxové síti byl Potter, jak za ním křičí: „Nevěřím vám, Snape“

„Ale Hermiona mi věří,“ zabručel si Severus pod vousy a vystoupil do nového pokoje. A ona je jediná, na kom záleží.

____________________________

pozn. autorky: nic není lepšího, než emocionální píseň, tak vás nechám s touhle:

Diamon Rio – Věřím

Každé teď a pak

jemné jako dech na mé kůži

cítím, že se vrátíš zpět

Jako bys mě ani na okamžik neopustila

Jako slzy, které nebyly nikdy prolity

Jako ruce času, které drží tebe i mě

A celým svým srdcem jsem si jist,

že jsme si blíž, než kdy dřív,

nepotřebuji slyšet nebo vidět,

mám všechny důkazy, které potřebuji

Nejen andělé nade mnou bdí

Věřím, já věřím

Když zemřeš, tvůj život pokračuje dál,

neskončí, když odejdeš.

Každá duše je naplněna světlem,

nikdy nezanikne, a jestli se nepletu

naše láska přesáhne až na věčnost

Věřím, já věřím

Navěky jsi mou součástí

Navěky v mém srdci

Zadržel bych tě ještě déle, kdybych mohl

Lidé, kteří většinu věcí nevidí

Říkají, že věřím v duchy

Jestli se kvůli tomu zblázním, no tak ať

Protože věřím

Věřím... jo, je to tak

Nejen andělé nade mnou bdí

Věřím, já věřím.

Každé teď a pak

jemné jako dech  na mé kůži

cítím, že se vrátíš zpět

... a věřím


Kapitola 11. Hermiona



This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended.

Heart with no companion

Napísala : Michmak

Přeložila: kometa

Beta-reader: Eli

Art credit: : Jonathan3333, autor banneru: Jimmi

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Poviedku v originálnom znení nájdete na adrese:

http://www.fanfiction.net/s/2056132/11/Heart_With_No_Companion



Pro tak dlouhou odmlku není omluva, vím a je mi moc líto, že to tak bylo... Přesto díky moc Vám všem, kdo budete číst. Další kapitoly už budou následovat plynuleji.

Kapitolu věnuji eli, Jiřině a Jimmi. Díky Vám, vy víte za co :-)

 

11. Hermiona

 

Hermiona pořád vyšilovala, ale už jí to tolik nevadilo. Byla zpátky v Bradavicích, Severus s ní trávil nespočetné hodiny, diskutovali o její situaci a možné léčbě a ona byla nesmírně šťastná. Ačkoliv to z ní nedělalo ani o trochu menšího blázna.

Na tom, že blázní, nebylo nic špatného – vůbec ne. Ve skutečnosti by s tímhle druhem šílenství mohla žít, protože věděla, že časem skončí a ona dostane to, co chce. A tím, co chtěla, byl Severus.

A kvůli němu jí mohlo trefit.

Nechápala, proč ji prostě nemůže vzít za slovo a věřit jí, když mu říká, že ho chce a že bolestně touží i po jeho nejnepatrnějším doteku. Zdálo se, že vždycky, když ona udělá krok vpřed, on udělá dva kroky vzad.

Myslela si, že to bude snadné – ten první den, kdy ji našel, téměř připustil, že ji má rád. Sám Brumbál vstoupil do její mysli a tolik jí toho řekl; přestože ten starý muž nebyl tak úplně přesvědčen, že tam je.

Dokonce i Nettie, když se tak potloukala po jejich komnatách v Bradavicích, švitořila: „To je tak romantické, jako by ožila Kráska a zvíře!“ a „On vás miluje, drahoušku. Ta magie ve vzduchu, když se na vás podívá, stačí na to, aby se i tak staré čarodějce jako jsem já rozbušilo srdce!“

Tomu se Hermiona zasmála: „A představte si, co to dělá se mnou!“ Samozřejmě, že ji Nettie nemohla slyšet, ale to jí nevadilo. Hermiona si s ní stejně povídala.

Problém nebyl v tom, že by Severus neopětoval její city – byla si po čertech jistá, že opětuje, i když v tomto ohledu pořád zůstával zoufale němý jako ryba. Faktem bylo, že se nezdálo, že by se rozhoupal k činům a z toho jí mohl vzít šlak. Navzdory hodinám, které spolu strávili, než se vrátila do Bradavic, od toho prvního dne, kdy byla zpátky a kdy políbil její dlaň, neudělal nic.

Nezdálo se, že by mu bylo protivné se jí dotýkat – ani zdaleka ne – ale on sám nikdy s ničím takovým nezačal. Vždycky to byla ona, kdo se první natáhl a vzal ho za ruku, nebo se k němu naklonila a objala ho. Věděla, že se nakonec podvolí svým fyzickým touhám a sama ho políbí, ale doufala, že to tak nedopadne. Toužila po tom, aby ji také sváděl – copak toho chtěla tolik?

Jednou ho přistihla, jak na ni zírá, když diskutovali o jejích vzpomínkách na tu kletbu a jeho pohled byl tak hladový a intenzivní, že se jí zadrhl dech a srdce jí v hrudi začalo tančit podivný taneček. Zmlkla, naprosto polapena jeho pohledem, a fascinovaně  hleděla na to, jak si špičkou jazyka navlhčil dolní ret. Jako odpověď udělala totéž a pomalu se k němu naklonila, jako by ji přitahovala neviditelná šňůra. A právě v té chvíli, kdy si myslela, že ji konečně – konečně – políbí, přerušil svůj upřený pohled, udělal krok zpět a zatřásl hlavou, jako by se snažil ji vyčistit.

„Jsi si jistá, že ta kletba byla chladná a ne horká, když tě zasáhla?“ vyptával se zdvořile a jí se chtělo frustrací ječet. Severus Snape ji trápil, aniž by si toho byl vědom.

Pokud si myslela, že předtím byly jeho návštěvy pro ni důležité, rychle pochopila, že teď se kolem nich točí celý její život. Každá minuta, kdy byl pryč - kdy byla ve své mysli sama - se táhla jako celé hodiny. Pokusila by se něčím zaměstnat – dělat si poznámky, nebo znovu přehodnotit myšlenky, ke kterým dospěli, ale nakonec jí stejně všechno připomnělo Severuse. V takových chvílích její brk odpočíval a její oči se stočily dokonce ještě více dovnitř a s podivuhodnou jasností znova prožívala chvíle, které trávili společne.  Často se přistihla, že dumá nad tím, co musí udělat, aby ji políbil a strávila více času, než by měla, plánovaním, jak ho přimět, aby to prostě udělal.

Jednou večer – její druhý den v Bradavicích – se ujistila, že až ji půjde Snape navštívit, přijde zrovna ve chvíli, kdy bude končit se svým cvičením podobným tomu, kterým se zaměstnávala předtím, než ji zasáhla kletba. V létě po pátém ročníku se v komunitním centru seznámila s jógou a ta se rázem stala jejím oblíbeným způsobem, jak se zbavit stresu a držet si od těla noční můry z Oddělení záhad. Když ji Severus našel, měla na sobě svůj oblíbený vínový trikot na jógu* a protahovala se.

„Jen se uklidňuju,“ vysvětlila mu a sama pro sebe se zasmála, když si všimla, jak se nepohodlně ošívá a pokuší se na ni nedívat.  „Ztratila jsem pojem o čase.“ Místnost, ve které byli, pokryla zrcadly a on se obracel ode zdi ke zdi ve snaze vyhnout se pohledu na ni v jejím přiléhavém trikotu. Nakonec se uchýlil k tomu, že se koukal na své nohy, ramena měl shrbená a ztuhlá a ji krátce bodl osten viny za tu lest.

„Tak, hotovo.“ Když si uvědomila, že už ho protentokrát potrápila dost, přistoupila k němu, kolem krku měla ručníka a vlasy vyčesané do nedbalého culíku na temeni. „Myslím, že je důležité, abych zůstala ohebná, i když jen ve své mysli, nemyslíš?“

Povzdechla si a zakroužila hlavou, odtáhla si lepkavý trikot od hrudi a neúspěšně s ním zamávala. „Jediné, co teď potřebuji, je rychlá sprcha. Počkáš chvilku?“

Mohla by říct, že si toho pohybu Severus se zájmem povšiml, protože jeho dech se nepatrně zrychlil a jeho oči vystřelily k její tváři a úplně ji svou prudkostí propalovaly. Ten tvrdohlavý muž to stejně odmítl komentovat jinak, než tím, že se zeptal, jestli si může dojít pro nějaké její poznámky do laboratoře.

„Dobrý nápad,“ souhlasila, odstranila zrcadla a rychlým kouzlem je změnila na zástěnu, přes kterou přehodila svůj trikot. „Dej mi pár minut a přijdu.“

Jeho rychle se vzdalující kroky ji přiměly, že si odfrkla a zároveň se smála. Byla odhodlaná ho zlomit.

Další den přišel na nečekanou návštěvu během polední přestávky. „Hermiono,“ slyšela, jak volá z kamenné chodby, „kde jsi?“

„V knihovně,“ zakřičela, „dvacátá řada, sekce B – něco hledám.“

Našel ji na žebříku, tyčila tam nejistě jako na bidýlku a vytahovala ze zaprášené police náhodné tituly. „Dávej pozor, Hermiono! Vždyť můžeš spadnout,“ zabručel nejasně.

Jen se na něj smála: „Ale chytil bys mě, viď? Á, tady je to!“ Našla knihu, kterou hledala, triumfálně ji vytáhla z regálu a rychle sestupovala po žebříku, dokud konečně nestála vedle něj. „Nebyla jsem si jistá, jestli tu ještě je.“

Severus se lehce pousmál jejímu vzrušení: „Co to je? Kniha o protikletbách a jak prolomit kouzla?“

„Bohužel ne,“ odpověděla Hermiona, „je to kniha pohádek.“

Nadzdvihl obočí: „Pohádky? Propána, na co je potřebuješ?“

„Poppy se už dřív zmínila o Krásce a zvířeti,“ usmála se stydlivě Hermiona, „a to mě přimělo k přemýšlení. V pohádkách jsou přece lidé vždycky zakletí, že? Sněhurka i Růženka byly obě proklety spánkem smrti...“

Severus ji přerušil: „A jak to souvisí s tvou situací? Víš stejně dobře jako já, že spánek smrti je lektvar. Sněhurka ho spolkla s jablkem a Růženka ho vstřebala, když se píchla do prstu o otrávené vřeteno. To, co jsi utrpěla ty, je něco naprosto jiného – živoucí spánek. V tom nebyly zapletené žádné lektvary.“

„To je pravda, ale co mají všechny ty příběhy společného? Dokonce i ty, které nezahrnují kouzelný spánek?“

Snape ztuhl: „to nebude fungovat.“

 

„Jak si můžeš být tak jistý?“ odsekla, „ve všech těch příbězích je kletba vždycky zlomena ‚polibkem z pravé lásky‘. Dokonce i v Krásce a zvířeti vrátila Kráska zvířeti život a lidskou podobu, když ho políbila a vložila do toho polibku každičký kousek lásky, co měla v srdci.“

Stála teď otočená k němu a sledovala ty nespočetné výrazy, které prosákly na jeho tvář, když mluvil a všimla si, jak jeho jindy nečitelnýma očima proběhla maličká naděje, když se zmínila o lásce.

„Někdy Kráska ani nemusí zvíře políbit, aby mu změnila život,“ zašeptal měkce, natáhl se, zastrčil jí pramínek vlasů za ucho a jemně po něm přejel špičkou prstu.

Srdce jí bušilo, jeho slova v ní vyvolala podivnou závrať. „A někdy ani zvíře vlastně ani není zvířetem,“ dodala rozechvěle, „je jen mužem, který, jak se zdá, není schopen důvěřovat vlastnímu srdci.“

Než od ní ustoupil, jeho tváří proletěl tesklivý úsměv, „jistě.“

Chvíli tiše stáli a rozjímali jeden o druhém, než znovu promluvil: „Přišel jsem za tebou, jestli by ses nechtěla projít po zahradách. Venku je nádherný den.“

„To bych moc ráda,“ usmála se, „ale já se nevzdám a ty to víš.“

Kývl hlavou na potvrzení jejího odhodlání. „Uvidíme.“

Procházka zahradami byla nádherná, stejně jako většina času, který trávila se Severusem. Samozřejmě na něj neviděla, ale on udržoval rozhovor, i když ji tlačil cestičkou dlážděnou břidlicí na dřevěném kolečkovém křesle, které odkudsi sehnal. Když kamenná cestička skončila, zvedl ji z křesla, pokračoval pěšky a vzal ji ke kraji jezera.

Z jeho náruče, s hlavou opřenou o jeho rameno, mohla slyšet, jak u jejího ucha silně tluče jeho srdce a viděla,  jak jeho ohryzek při každém nádechu poskočí. Linie jeho brady byla ostrá a silná, strniště pod kůží vypadalo husté a tmavé. Každou chvíli jemně otočil hlavu, podíval se na ni a očima něžně přelétl její tvář. V jeho tmavých očích spatřila svůj odraz a s úžasem zjistila, že je krásná.

„Připomínáš mi pampelišku, Hermiono, zamumlal, jak tak šli. „Tvůj duch je houževnatý, pořád hledá způsoby, jak růst navzdory zjevným překážkám. A musím přiznat, že tvoje vlasy mají tendenci být zrovna tak otravné jako pampelišková semínka.“ Ušklíbl se, když to říkal, zatímco vytahoval vzpurnou kadeř z koutku svých úst, ten pramínek lesknoucí se na slunci. „A umíš být celkem opojná jako pampeliškové víno.“

Tomu se zasmála a rozhodla se, že nebude moc dumat nad jeho názorem, že je plevel.

Jedna z věcí, která jí pomáhala lépe snášet Severusovu nepřítomnost, bylo Netiino předčítání. Už skoro dočetla „Na větrné hůrce“ a jednou odpoledne se před začátkem čtení Hermioně přiznala, že vybrala zrovna tenhle román, protože byla blázen do tragických romancí se zadumanými mužskými hlavními hrdiny – jako byl třeba ten, co využil každou příležitost, aby ji navštívil.  

Hermiona měla ráda ten jemný bzukot Nettiina hlasu a často se přistihla, jak si představuje Severuse rázujícího dlouhými kroky přes blata a zaklínajícího jejího ducha slovy lásky a zoufalství. Jednou mu o tom řekla a on se na ni skoro usmál.

„Věřím, že nás čeká příhodnější konec, než Kateřinu nebo Heathcliffa,“ opáčil suše. „Pokud si vzpomínám, Heathcliff nakonec zešílel.“

 „Buď se mnou navždycky! Vezmi na sebe, jakou chceš podobu! Dožeň mě k šílenství! Jenom mě nenechávej v téhle propasti, kde tě nemohu najít!“ zacitovala tiše Hermiona a pak se natáhla a vzala ho za ruku. „Ale ty nejsi Heathcliffe a já nemám potřebu tě pronásledovat.

„A přesto to děláš,“ jeho odpověď rozechvěla její páteř rozkoší: „ty mě pronásleduješ Hermiono.“ 

O pár dní později zase nadhodila svou pohádkovou teorii. „Pořád si myslím, že bys to měl zkusit,“ agrumentovala, když ohrnoval nos, „i kdyby jen proto, že to vyloučí potenciální léčebnou metodu.“

„Nebude to fungovat,“ stál si rozhodně za svým. „Nemusíme to vylučovat, protože oba víme, že je to marné.“

„Nevíme to,“ odsekla, „my si to jenom myslíme. Ale možná bychom něco opomenuli. Co když je to způsob, jak zlomit tuhle kletbu a my to nikdy nevyzkoušíme? Budu tady trčet navěky jen proto, že ses bál mě políbit.“

Severus ji popadl za ramena a lehce s ní zatřásl. „Ty jedna holko bláznivá!“ zavrčel, „mysli aspoň chvíli. Jsi v kómatu, tvé tělo na nic nereaguje a Potter pořád myslí na nejhorší. Máš gardedámu, pro Merlina, jejíž hlavní povinností, kromě dohlížení na tebe, je ujistit se, že nezneužiju toho, že jsi v tomhle stavu. Co si myslíš, že by se stalo, kdyby mě viděla, jak tě líbám? Co by tomu řekli Albus a Potter?“

„Jak můžeš zneužít něco, co ti nabízím svobodně?“ zeptala se Hermiona a najednou dostala vztek. „A Nettie tu není proto, aby tě hlídala. Ona ví, že bys mi neublížil. A Harry,“ rozhodila rukama, „se může jít vycpat. Je prostě naštvaný, že jsi to byl ty, kdo mě našel a ne on. Je příliš zvyklý na to, že tím hrdinou je on.“

Nad tím Snape jen pozvedl obočí: „Potter pořád nevěří, že jsi tu. Myslí si, že si to všechno vymýšlím a že jsem tě vzal do Bradavic jen ze svých sobeckých důvodů. A Nettie tu je, aby na věci dohlédla – jak můžeš říct, že to tak není.“

„Severusi, poslouchej mě,“ Hermiona byla najednou znovu klidná, vymanila se ze sevření jeho rukou, které byly na dotek chladné, „mluví se mnou. Ví, že bys nezneužil příležitost, jak mi tady vykládáš. Má tě docela ráda. Sama mi to řekla. A jindy mi řekla: ‚Slečno Grangerová, drahoušku, nikdy jsem nepotkala muže, jako je váš profesor. Navenek je samá ostrá hrana, ale já vidím jeho osamělost. Jsem moc ráda, že vás má.‘ Byla by tvou přítelkyní, kdybys jí to dovolil.“

Snape si odfrknul: „Hermiono...“

„Ne, říkám ti pravdu. Proč musíš pořád myslet na to nejhorší?“ Její oči ho obezřetně sledovaly a studovaly jeho tvář s intenzivní něhou. „Nebo je to prostě tak, že nesmýšlíš takhle zle o druhých, ale o sobě?“

Ztuhl a pokusil se odtáhnout od ní ruce, ale nedovolila mu to. „Tak je to, viď? Nejsi schopen uvěřit, že by někdo mohl chtít být tvým přítelem, že by tě někdo mohl mít rád. Jak můžeš mít o sobě tak nízké mínění?“

„Hermiono, já...“ unaveně si povzdechl, „já nejsem milý člověk.“

„Ne, to nejsi,“ souhlasila, „ty jsi prudký muž. Jsi sarkastický, zahořklý, někdy krutý... ale také jsi inteligentní, věrný a schopný mnohem větší něhy, než kdokoliv z těch, které jsem kdy potkala. Tak proč nemůžeš vidět ty krásné věci, které v tobě jsou, a zaměřuješ se jen na negativa? Nebýt tebe, nebyla bych tu!

„To mi ani nepřipomínej,“ odpověděl Snape temně a jeho rty se zkřivily zavrčením. 

„Tak jsem to nemyslela a ty to víš! Severusi, dáváš mi naději tam, kde už žádná nebyla. Dáváš mi odvahu nevzdat se a bojovat. Dáváš mi svou sílu a způsobuješ, že věřím v budoucnost... a když se ti pokouším ti to oplatit, odeženeš mě a pokoušíš se popírat mé city. Já... já tě miluju, Severusi. Ať už byla tahle kletba jakkoli příšerná, nemůžu ji úplně želet. Kdyby se to nestalo – nikdy bych tě nepoznala, nebo ano? Ty jsi ta nejlepší část celého tohohle zmatku, ty jsi moje slunce. ** 

Severus celou věčnost mlčel a jen tam stál a díval se na její ruce svírající ty jeho. „Ty jsi ale bláznivá holka,“ zamumlal nakonec, „já nejsem ničí slunce. Jsem spíš jako černý mrak, který zničí jinak krásný den.“

Hermiona cítila, jak se jí sevřelo srdce, a pokusila se o jemný tón: „Možná kdybys tu pořád tak nepoletoval v černém...“

Ušklíbl se jejímu jemnému škádlení, zvedl její ruce ke rtům a jemně líbal klouby jejích prstů – z toho něžného činu se jí málem podlomila kolena. „Ve svém životě jsem nikdy neudělal nic takového, abych si tě zasloužil.“

„Jsi hrdina. Ale to není ten důvod, proč chci, abys mě políbil,“ zašeptala neslyšně a naklonila se k němu.

„Hermiono... já...,“ jeho tvář byla napjatá nejistotou a touhou a Hermiona si povzdechla. Mohla cítit to praskání ve vzduchu kolem nich; malé elektrické impulsy, které způsobily, že se jí v očekávání zježily chloupky na krku. Nádherně se jí stáhl žaludek a jejími žilami se jako tekutý med šířilo malátné teplo. Její tep se zpomalil a ztěžkl a olízla si dolní ret, když viděla, jak na to zírá.

Chystal se ji políbit. Chystal se ji políbit a ona se chystala shořet právě tady v jeho náruči. Chystal se ji políbit a ona ho konečně bude moci ochutnat, poznat chuť a vůni jeho rtů... ó ano anooo...

„Omlouvám se, že vás vyrušuji, profesore Snape, slečno Grangerová,“ vnikl dovnitř Netiin nehmotný hlas, „ale už je po půlnoci a vím, že zítra máte vyučování, pane.“

Hermiona reflexivně sevřela své ruce v těch jeho: „Ne, nechoď...“

Ale Severus už se odtáhl a v jeho tváři se mísilo zklamání s úlevou: „Musím jít, Hermiono. Musím...“

„Slib mi,“ šeptala za ním, když se vytrácel z její mysli, až byl zase venku a díval se jí do očí, „slib mi, že mě budeš taky milovat.“

Nevěděla, jestli ji slyšel.

Když se k ní druhý den vrátil, bylo to, jako kdyby k rozhovoru včerejší noci vůbec nedošlo.

„Přemýšlel jsem nad tím, že na tu kletbu jdeme špatně,“ řekl místo pozdravu, když vkročil do učebny lektvarů. „Včera v noci mě napadlo, že animula somnus je latinské maskulinum. Už si nemyslím, že Malfoy našel tuhle kletbu v nějakém starém textu – myslím, že ji vytvořil výslovně pro mě.“

Hermiona se na něj zamračila: „Co tím myslíš?“

„Myslím, že odpověď nenajdeme v knihách,“ zdůvodnil, „a nevím, proč mi trvalo tak dlouho, než mi to došlo. Ta kletba byla mířena na mě – a koneckonců se nepředpokládalo, že zasáhne tebe. Pokud by byla určena ženě, řekl by ‘animulae somnusi‘.“

„Ale my celou dobu víme, že byla vyslána na tebe!“ protestovala Hermiona, „co je na tom nového? Předpokládali jsme, že je na ni lék, ale nemusí být, pokud ji vytvořil Malfoy. To pomyšlení, že mě lapil doposud nezdokumentovanou, nevyléčitelnou kletbou, kterou sám stvořil, by se zamlouvalo jeho absurdnímu smyslu pro spravedlnost. On byl vždycky opravdu velmi talentovaný parchant.“

Po zbytek večera pracovali na teoriích a předpokladech, psali seznamy nápadů s novými informacemi a zase je škrtali.

„Pokud byla určena tobě, tak jak to, že funguje na mě?“ zeptala se nakonec podrážděně, když další hypotéza zkrachovala.

„Možná proto, že ses mě dotýkala, když se naplno projevila,“ namítl Snape tiše. „Možná to je ten důvod, proč ke mně cítíš takové – pouto. Malfoyova kletba zasáhla svůj cíl a připoutala tě ke mně...“

Hermiona ucítila škubnutí v levé tváři: „Doufám, že to není to, co jsi sám sobě namlouval celý den. Neproklel mě, abych tě měla ráda.“

Najednou před nimi vyvstal včerejší večerní rozhovor a všechno napětí z počátku večera se vrátilo desetkrát silnější. „To je ten důvod, proč mě nechceš políbit, viď?“ obvinila ho. „Celou tu dobu sis říkal, že to není možné, že tě ve skutečnosti nemůžu milovat... Je to tak, viď?“

 Severus se zamračil a pohlédl na ni: „Když se nad tím zamyslíš, tak to dává smysl. Konec konců, ty sama jsi mluvila o své samotě.“

Hermiona si odfrkla: „Kecy. Znám svou vlastní mysl.“

„Tím jsem si jist,“ odpověděl Severus, „to nezpochybňuji. Jenže si musíš uvědomit, Hermiono, že je ti dvacet a bylas tu uvězněna – ve své mysli – víc než rok a půl. Sama jsi mi řekla, že jsi dychtila po obyčejném lidském dotyku a já jsem byl jedním z mála lidí, který ti ho poskytl. Ačkoliv cítím... cokoliv jiného by bylo zneužitím tvé situace. Možná si myslíš, že chceš, abych tě políbil...“ jeho hlas se lehce zachvěl, „ale jsem si jist, že kdybys měla možnost vybrat si někoho jiného, změnila bys názor.“

Hermiona zavrtěla hlavou a pocit zoufalství jí rozvázal jazyk: „Nezměnila. Už jsem ti to říkala – koho jiného bych chtěla, než tebe? A já vím, že ty mě také chceš... Vím, že mě máš rád. Líbal jsi mou dlaň. Ty... snil jsi o mně.“

Snape se očividně cítil nepříjemně. „Tak dobře,“ odkašlal si a stiskl si kořen nosu, „nemůžu popřít, že jsem tě začal mít rád. Zachránilas mi život a já se cítím zodpovědný za to, v jaké situaci ses ocitla. Ale neměl jsem políbit tvou dlaň. Mou jedinou omluvou budiž, že jsem byl ohromen událostmi toho dne – tím, že jsem zjistil, že jsi živá a tak trochu při rozumu v té tvé půvabné mysli.“ Na konci svého malého proslovu se jemně ušklíbl a Hermionin pohled odhalil, že si to celkom užívá.

„Ale ty mě chceš.“ Hermiona nenáviděla ten prosebný tón, který se vloudil do jejího hlasu, „to nemůžeš popřít.“

„Ty mi to hrozně ztěžuješ,“ odpověděl Snape podrážděně. „Jsem jenom muž, Hermiono, zásadový muž, navzdory tomu, co si ostatní myslí. Snad až tě osvobodíme z této kletby, když mě budeš pořád chtít...“

Když to říkal, nedíval se na ni. Namísto toho žmoulal látku svého kabátce, jeho prsty na tmavé látce téměř světélkovaly. Hermiona si všimla, že tohle dělá vždycky, když se tváří, že ho nezajímá to, o čem právě diskutují – jako by ta malá smítka na jeho rukávu, nebo uhlazování imaginárních záhybů bylo důležitější než to, co by mohla říci. To jí dodalo kuráž definitivně vyřešit tuhle záležitost dřív, než zase odejde.

„Pořád tě budu chtít,“ trvala tiše, ale pevně na svém, „a dokážu ti to hned, jak budu volná. První věc, kterou musíme udělat, je vyloučit všechny potenciální možnosti léčby. Třeba polibek.“

„Hermiono...“

„Ne, už to nebudu znova poslouchat. Vím, že si myslíš, že to nebude fungovat a náhodou s tebou souhlasím, ale neodpovídalo by to Luciusi Malfoyovi udělat to zrovna tak s pomyšlením, že by tě nikdo nikdy nepolíbil? Nemůžeš popřít, že to dává smysl.“

Severus nad tím jen zavrtěl hlavou a Hermioninou tváří přelétl lehký úsměv. „Promluv si s Nettie, Severusi. Řekni jí, co se chystáš udělat. Jsem přesvědčená, že bude mít mnohem větší pochopení, než si myslíš. Nepoběží a nebude vykládat Albusovi nebo Harrymu, žes mě políbil.“

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ zaskřípal Severus, „nezapomínej, že je příbuzná s největší drbnou v Bradavicích.“

Hermiona se rozesmála a její srdce překypovalo, protože neřekl ne. „Madam Pomfreyovou z toho vynech. Prosím, promluv si s Nettie. Myslím, že budeš překvapený.“

-----------------------------------

* leotard – pro představu, čím Hermiona Severuse trápila, viz např. http://www.radenterprises.co.uk/index.php?main_page=product_info&cPath=7_116&products_id=627&zenid=1l5pfih91rfdveecml81melo65

** pozn. překl:

„you are my silver lining“: every cloud has a silver lining = všechno zlé je k něčemu dobré

 eli našla:This proverb is usually said as an encouragement to a person who is overcome by some difficulty and is unable to see any positive way forward.

nakonec jsme se shodly, že přeneseně by to mohlo být i slunce :-)


Kapitola 12 Nettie



This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended.

Heart with no companion

Napísala : Michmak

Přeložila: Jiřina

Beta-reader: Kometa

Art credit: : Jonathan3333, autor banneru: Jimmi

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Poviedku v originálnom znení nájdete na adrese:

http://www.fanfiction.net/s/2056132/12/Heart_With_No_Companion



Kapitola 12 Nettie

Touto kapitolou počínaje se stává spolupřekladatelkou povídky Jiřina. Prosím potlesk a radostná zvolání, protože díky ní a jejímu nasazení bude povídka dokončena v přijatelném termínu. V únoru mi nabídla pomoc a já jí za to nepřestávám být vděčná :-) Jiřina svou úlohu charakterizuje jako „předpřeklad“ – text přeloží a pak mi dovolí ho hamižně přetvořit podle mého gusta. Mockrát díky :-)

I když jsem svou sestru měla hodně ráda, nesnášela jsem žít s ní pod jednou střechou – i když tou dotyčnou budovou byl hrad velikosti Bradavic. Víte, Poppy je moje nejstarší sestra a já jsem benjamínek rodiny. Máme ještě dvě prostřední sestry, Marigold a Petunii, ale Poppy se k žádné z nich nechová jako k idiotovi. Tohle potěšení si schovává výhradně pro mě.

Myslím, že je to částečně moje chyba. Ráda komanduje lidi a říká jim, co mají dělat a já jsem si na to za ta léta zvykla – myslím, že jsem prostě plnila svou roli nejmladší sestry. Obvykle se tím nenechám otrávit. Vyslechnu ji a někdy udělám, co chce, a někdy ne. Ale nikdy jsem jí neřekla, aby si hleděla svého, popřípadě aby si ty své rady strčila někam.Kéž bych to tentokrát udělala!

Samozřejmě, nežila jsem v její těsné blízkosti celá léta, takže to nikdy nebylo nutné. A navíc nemám ráda spory, jsou akorát ke škodě. Začalo to ten den, kdy jsem se slečnou Grangerovou přijela do Bradavic. Poté, co jsem ji uložila v našem novém apartmá, nastoupila Poppy, „aby se podívala, jak jsem zvládla stěhování“. Ve skutečnosti přišla na výzvědy a přivedla si několik kolegyň.

V minulosti mi o svých spolupracovnících vyprávěla, ale s žádnou z těchot žen jsem se nikdy předtím nesetkala, znala jsem jen profesora Snapea, ředitele Brumbála a Minervu McGonagallovou. Profesorku McGonagallovou jsem viděla jen dvakrát, když navštívila slečnu Grangerovou u Sv. Munga.

Takže jsem tu byla se slečnou Grangerovou. Profesor Snape odešel trochu dřív s tím, že se vrátí, až ‚prodiskutuje s Potterem a Albusem, co zamýšlí s Hermionou‘. Řekl to tak suše, že mi bylo jasné, že ta schůzka nebyl jeho nápad – spíš jsem měla podezření, že pan Potter potřeboval další ujištění o záměrech profesora Snapea s mou mladou chráněnkou. V duchu jsem mu popřála hodně štěstí. Z toho, jak podezřívavě se na něj Potter celý den díval, jsem tušila, že ho bude potřebovat, aby udržel svůj hněv na uzdě.

To poslední, o co jsem první den v Bradavicích stála, byl nájezd starých klevetných slepic vedených mou sestrou, který přišel bez nejmenšího varování. Dveře do komnat byly otevřené a dřív, než jsem je uviděla, jsem slyšela jejich hlasy a pomalé kroky ozývající se v kamenné chodbě.

„Bylo to příšerné!“ říkala Poppy, „byla jsem na ošetřovně a uklízela, když tam profesor Snape vpadl  letaxem jako přízrak. Měly byste ho vidět, v bílé košili, na bradě zaschlou krev a nesl slečnu Grangerovou! Skoro na mě šly mdloby!“

„Krev na bradě? Od čeho?“ zeptal se zvědavě neznámý ženský hlas.

„Harry ho praštil do nosu,“ odpověděla Poppy konsternovaně.

Následovalo sborové chichotání a jeden hlas zamumlal něco jako: „žádný velký rozdíl to nebude.“

Poppy si odkašlala a ten zvuk jí znovu zajistil pozornost. „Podle všeho našel Snapea s Hermionou v dosti intimní poloze a musel ho od ní odtrhnout.“

Mezi hlasy se ozvalo několikeré přehnané zajíknutí a někdo se pronikavě kdákavě zasmál. Z Poppyina lascívního tónu a ochoty jejího doprovodu naslouchat takovým nesmyslům se mi vařila krev.  Intimní poloha, to snad ne!

„Buďte bez starosti, mé drahé, Nettie nám řekne, co se děje,“ ukončila to moudře Poppy. „Budeme to mít z první ruky – vzali ji sem, aby měli jistotu, že Hermiona není… zneužívána.“

To je vrchol! Podívala jsem se na slečnu Grangerovou a kousla se zevnitř do tváře, ve snaze nasadit vítací úsměv, ačkoliv uvnitř jsem zuřila. „Smečka přichází, má milá. Doufám, že jste připravena… já tedy ne.“

Profesor Snape zanechal slečnu Grangerovou v obývacím pokoji, pohodlně usazenou v měkce čalouněném křesle, úplně jako kdyby čekala na šálek čaje. Předpokládala jsem, že ji vzápětí odnese do jejího pokoje a uloží do postele, a byla jsem trochu překvapená, že to neudělal. Když jsem se ho zeptala proč, řekl kategoricky, že „Hermiona není žádný ležák, a nechce tady trávit čas uvězněna ve své ložnici“.

Ani jsem se jí nedivila. Zdi v jejím pokoji byly opravdu celkem nudné.

Když Poppy se svým houfem vstoupila do našeho apartmá, bylo zábavné sledovat na všech tvářích překvapení, když viděly slečnu Grangerovou, jak sedí a očekává je.

„Nettie, co dělá Hermiona venku z postele?“ vyjekla Poppy a rychle se podívala mým směrem, než se obrátila zpátky k Hermioně.

„Ahoj, Poppy. Dámy,“ kývla jsem na pozdrav, můj hlas byl profesionální a zdvořilý. „Slečna Grangerová si přála na chvíli sedět tady venku.“

Čarodějka, kterou jsem neznala, se na mě dychtivě podívala: „A ona vám to řekla, že?“

„Ne, řekla to profesoru Snapeovi,“ odpověděla jsem chladně.

„Jasně,“ opáčila tatáž čarodějka, obracejíc své žluté oči v sloup, „to se vsadím, že mu to řekla.“

Ostatní čarodějky začaly mluvit všechny najednou. „Poppy, opravdu si myslíš…“,  „Nemohu uvěřit, že Brumbál…“, „Ubohý chlapec, není divu, že Snapea praštil…“, „Je ona opravdu, víte…“, „Vždycky jsem věděla,  že se jednou utrhne ze řetězu…“

Všechen ten povyk mi docela vyrazil dech. Poppy ke mně přistoupila blíž a tiše zasyčela: „Ten muž nemá rozumu, co by za nehet vlezlo. Hermiona není ve stavu, aby mohla sedět, jako kdyby přijímala návštěvy. Nettie, drahoušku, pomoz mi ji přenést zpátky do jejího pokoje.“

„Ne,“ odpověděla jsem celkem rázně. „Slečně Grangerové je dobře tam, kde je, že, drahá?“ Zatímco jsem mluvila, poklepala jsem zlehka mladou ženu po ruce, abych ji ujistila, že nemám v úmyslu dovolit, aby ji kamkoliv stěhovaly.

„Ale Nettie, jako hlavní Bradavická ošetřovatelka musím trvat na tom…“

„Nic takového neuděláš,“ odsekla jsem. „Jsem tady, abych se starala o slečnu Grangerovou, ne abych pracovala pro tebe. Je v mé péči a dala najevo, že si nepřeje jít do svého pokoje. Dokud se profesor Snape nevrátí a neřekne něco jiného, zůstane tady.“

Ostatní přítomné čarodějky přestaly kdákat a se zájmem mě pozorovaly.

„Vy opravdu věříte, že je uvězněna ve své mysli?“ zeptala se zvědavě jedna malá čarodějka, jejíž scvrklý obličej mi připomínal jablíčkové čaropanenky, které mi dělávala maminka.

 „Jsem si tím jistá. Profesor Snape mi nepřipadá jako člověk, který by si něco vymýšlel. A od okamžiku, co ji dnes ráno v její mysli nalezl, se její stav pozoruhodně zlepšil.“

„Podle mě stejně vypadá, že je v komatu,“ zamumlala sarkasticky čarodějka s podivnýma očima.

„To je tím, že je stále v komatu,“ odpověděla Poppy pánovitě. „Opravdu, Nettie, jak můžeš tvrdit, že se zlepšila?“

Její tón a nadřazený postoj ‚velké sestry‘ způsobily, že jsem se celá naježila. „Protože se opravdu zlepšila,“ odsekla jsem. „Dnes ráno umírala, což byste věděly, kdyby se kterákoliv z vás vůbec kdy obtěžovala ji navštívit.“  Když jsem to říkala, letmo jsem omluvně pohlédla na profesorku McGonagallovou, ale přesto jsem pokračovala. „Vlasy měla křehké a vypadávaly, ruce a nohy měla pokroucené a její pokožka byla příšerně šedá. A podívejte se na ni teď! Od té chvíle, co ji profesor Snape objevil a promluvil s ní, došlo k pozoruhodnému obratu. Takže vím, že tam je.“

„Nemohla na tom být až tak zle,“ začala Poppy, ale já jsem ji přerušila.

„Zpochybňuješ mou lékouzelnickou kvalifikaci?“ zeptala jsem se. „Myslíš, že nevím, jak vypadá umírající člověk?“

„Ale, Nettie, neřekla jsem, že…“ začala Poppy, „jen se ptám, jestli ses do slečny Grangerové a její situace nevžila až příliš. Možná sis jen představovala, že je na tom hůř, než ve skutečnosti byla.“

„Já si nevymýšlím,“ odpověděla jsem přímo. „Vím, co jsem viděla. Profesor Snape se vrátil a zachránil ji.“

„Co tím myslíte, že se vrátil?“ zeptala se náhle kulatá, srdečně vyhlížející čarodějka. „On ji přestal navštěvovat?“

„Zotavoval se po nehodě,“ můj hlas byl jako kámen. Nehodlala jsem se svěřovat žádné z těchto dam, protože jsem stejně nevěděla, proč po tak dlouhé době jeho návštěvy ustaly, a nehodlala jsem začínat s domněnkami.

„Říkáte, že ji nenavštívil celé tři týdny?“ upřímně se zhrozila McGonagallová.

„Už pár týdnů je na tom tak, že by přemístění zvádl,“ poznamenala Poppy a podezíravě si mne prohlížela. „Co nám to tu vykládáš, Nettie?“

Pokrčila jsem rameny, „Nic, co by se vás týkalo, to mi věř.“

Poppy jen odfrkla. „Dnes to bereš nějak hopem, Nettie. Věřím, že je to jen stres z přestěhování do Bradavic a nic vážného. Myslím, že bych se měla vrátit na ošetřovnu. Uvidíme se zítra?“

Souhlasně jsem přikývla. „Víš, kde jsem.“ Na ostatní čarodějky jsem se zdvořile usmála: „Dámy.“

Netrvalo jim dlouho, než odešly, za což jsem byla vděčná. Ale i když se chodbou vracely odkud přišly, jejich hlasy nebraly konce.  Nemohla jsem si pomoci, ale z tónu jejich řeči, z jejich donebevolajícího skepticismu a podezíravosti vůči zachránci slečny Grangerové jsem měla husí kůži – alespoň z toho, co jsem z těch jejich drbů zaslechla – ale překonala jsem to.

Otočila jsem se ke své svěřence a ponuře se usmála. „Slečno Grangerová, uvědomujete si, že když tu byly, tak se ani jedna z těch ženských neobtěžovala s vámi promluvit? A žádná z nich se mi ani nepředstavila! Krávy blbý!“

Během několika příštích dnů jsem si se slečnou Grangerovou zvykla na příjemnou rutinu. Z profesora Snapea se stal obvyklý jitřní host - zastavoval se u slečny Grangerové každé ráno před snídaní. Docela často dokonce posnídal s námi a Velké síni se úplně vyhnul, ani jsem mu to nemohla mít za zlé. Podle těch pár útržků, které jsem zaslechla od Poppy, když mě navštívila, se v Bradavicích rozbušily tamtamy a všechny klepy se točily okolo něj.

Protože přicházel vždy v 7:00 ráno, vždy jsem před jeho příchodem zařídila, aby byla slečna Grangerová vzhůru a oblečená. Jménem slečny Grangerové vyžadoval, aby mohla nosit přes den normální šaty, a já jsem byla moc ráda, že toto přání mohu splnit. Nemohla jsem té dívce vyčítat, že chce při jeho návštěvách vypadat tak normálně, jak jen je možno.  A já, vždy dychtivá pomáhat při vznikajících romantických vztazích, jsem se snažila ze všech sil, aby vypadala co nejlépe. Když se její vlasy očarovaly, aby se tolik nekroutily, byla opravdu moc hezká.

Když bylo venku příjemně, ukázal se občas kolem oběda, posadil slečnu Grangerovou do starého mudlovského dřevěného kolečkového křesla, které objevil, zabalil jí nohy do teplé deky a vzal ji na procházku zahradami blízko jezera, daleko od všetečných očí studentů i učitelů. Kdykoliv kola uvázla v blátě, zvedl ji z křesla, jako by byla porcelánová panenka, a pokračoval v procházce pěšky. Věděla jsem to, protože jsem také s chutí využívala šanci dostat se ven - často jsem si s sebou brala knihu, abych si četla na sluníčku, zatímco profesor opatroval mou svěřenkyni. Připouštím bez pocitu viny, že sledovat ty dva, když byli spolu, bylo mnohdy zajímavější než jakákoliv kniha, kterou jsem si ten den vybrala.

Na konci každého dne se vracel do našich komnat popovídat si se slečnou Grangerovou přinejmenším na půldruhé hodiny a vše probíhalo jako při ostatních návštěvách v minulosti. Ačkoliv jsem se jejich rozhovoru neúčastnila, věděla jsem, co dělá, když s ní hovoří. Vždy s ní zacházel s takovým ostychem – bylo to téměř srdcervoucí.

Od okamžiku, kdy se profesor Snape zahleděl do jejích očí, nebylo možné nevidět to spojení mezi nimi. Už to nevypadalo, že by se musel ponořit tak hluboko, jestli mi rozumíte.  Dokonce i při zdvořilé běžné konverzaci se mnou znovu a znovu vyhledával očima její obličej, jako by nemohl uvěřit, že zde ve skutečnosti je. Sedával před ní, když byla ve svém křesle, naklonil se kupředu a prostě se ponořil do její mysli. Vždycky měla lepší barvu, když s ní byl - jako kdyby ji poprášili zlatem. Dokonce i jeho strohé rysy přijaly tu záři, bledá tvář se mu rozjasnila jako měsíc, odrážející nádheru slunce.

 

V průběhu návštěvy se jí nikdy nedotýkal, ale na konci ji často držel za ruce. Někdy se natáhnul a tiše jí dal vlasy za uši nebo jí lehce přejel prstem po tváři. Často jsem viděla, že se usmál – výraz zdánlivě cizí v jeho přísných rysech a zároveň tak dokonalý - a já jsem si říkala, proč se neusmívá častěji. Možná, že k úsměvu dříve neměl důvod, když součástí jeho života nebyla ona.

Nezdálo se, že by si uvědomoval mou přítomnost, když byl s ní a já jsem vždy váhala se mu připomenout.  Obvykle jsem sem tam něco malého udělala, nebo jsem si tiše četla v malém výklenku, který mi nahrazoval knihovnu. Někdy, když už bylo opravdu pozdě, jsem k němu přišla a zlehka mu poklepala na rameno.

„Omlouvám se za vyrušení, profesore a slečno Grangerová,“ říkala jsem, „ale je po půlnoci, a vím, že máte zítra vyučování, pane.“

Vždy se od ní neochotně odtrhl - řekla bych, že přímo nenáviděl nechávat ji samotnou.

Jednou večer, když byl profesor Snape u nás, zaskočila Poppy na kus řeči. Řekla, že si přišla „dát si kapku čaje se svou malou sestřičkou“, ale já věděla, že se ve skutečnosti přišla podívat, jak to tady pokračuje. Podařilo se mi ji poměrně rychle vmanévrovat do výklenku a tam ji usadit tak, že neviděla ani na slečnu Grangerovou, ani na profesora Snapea.

Nejdříve se pár minut vrtěla, aby našla způsob, jak se ohlédnout, aniž by to vypadalo příliš nápadně, až to konečně vzdala. „Takže, Nettie,“ začala, „myslela jsem, že tě uvidím častěji, když už jsi tady!“

Usmála jsem se: „Poppy, ty víš, že nemůžu nechávat slečnu Grangerovou samotnou.“

„Bylo by pěkné, kdyby ses ukázala častěji, aby ses seznámila s děvčaty.“

Jak jí říct, že opravdu nechci poznat ta její „děvčata“, co vypadají jako banda protivných všetečných drben. Místo toho jsem zdvořile mlčela. Poppy se na mne zamračila.

„Copak by tě to zabilo, kdyby ses snažila je líp poznat? Jsou velmi znepokojené kvůli  Hermioně.“

„Tím jsem si jistá,“ odpověděla jsem, „ale bezdůvodně. Profesorka McGonagallová  nás tu navštívila několikrát a řekla by ti totéž.“

„Říká se, ... že ji Severus bere na procházky po zahradě. Profesorka Prýtová mi říkala, že ho viděla, jak ji nese k jezeru.“

„Je ráda, když se dostane ven,“ přisvědčila jsem. „Pochybuji, že bys chtěla být zavřená uvnitř celý den, kdybys nemusela. Čerstvý vzduch jí dělá dobře.“

Poppy pochybovačně zvedla obočí: „Nikdy s nimi nechodíš. Nepředpokládá se, že jí budeš dělat gardedámu, nebo alespoň ošetřovatelku? Všichni jsme slyšeli, jak je Harry našel ten den, kdy jste sem přijely.“

Pokusila jsem se zůstat klidná, opravdu, ale to už bylo příliš. „Mladý pan Potter rozšiřuje po škole povídačky, že?“ zeptala jsem se podrážděně. „Přísahám, ten hoch potřebuje dostat pár pohlavků! Copak si myslíš, že profesor Snape hodlá té dívce ublížit?“

Poppy neodpověděla a já jsem se na ni upřeně zadívala. „Namouduši, Poppy! Někdy jsi fakt hrozná. Po všem, co ten muž během války vykonal, kdy téměř umřel, když se pokoušel zachránit Pottera, co si myslíš, že má v plánu?  Obtěžovat ji? Vnucovat jí své pozornosti, když se nikdo nedívá? Co?“

Poppy měla tolik slušnosti, že se začervenala. „Ne, nemyslím, že by jí ublížil. Jen jsme nikdy dřív neviděly Severuse se takhle chovat a jsme znepokojené.“

„Chovat se jak?“ odsekla jsem, „jako lidská bytost? Proč by jí neměl chtít pomáhat? Myslím, že je tady možná jediný, kdo chápe, co je skutečná osamělost. Ten člověk používá svou samotu jako ochranný štít a nezdá se, že by někdo jiný chtěl skrz něj proniknout. Proč by si neměl chtít popovídat s Hermionou? Nejspíš ho teď zná lépe, než kdokoliv jiný.“

„Co to vykládáš?“ obořila se na mě Poppy a  její obličej se stáhl do napjatých vrásek rozmrzelosti, jak jsem to znávala od dětství.

„Říkám,“ pomalu jsem artikulovala každé slovo, „že ta tvoje parta je nejspokojenější, když toho ubožáka může cupovat na kousky a za jeho zády kdákat jako slepice. Říkám, že byste raději slyšely nechutné pomluvy a náznaky, než abyste se skutečně snažily poznat fakta. Poppy, jsem si jistá, že ho máš svým způsobem ráda, ale nemyslím si, že by mu tu někdo doopravdy odpustil roli, kterou za války hrál. Všichni jste si zvykli ho považovat za tak snadno postradatelného, že jste se nikdy nepokusili uvidět v něm skutečného člověka. Proč ho prostě všichni nemůžete nechat na pokoji a klevetit o nějakých méně důležitých věcech?“

„Vskutku, proč ne, madam Pomfreyová. Tuto otázku si kladu každý den.“ Při zvuku profesorova suchého hlasu jsme Poppy i já nadskočily a provinile se zarděly. Přemýšlela jsem, jak dlouho tam stál a naslouchal našemu rozhovoru, a doufala jsem, že ne moc dlouho. Jsem si jistá, že některé věci, které Poppy říkala, by pro něj byly urážlivé.

„Profesore Snape, pane,“ podařilo se mi ze sebe vypravit, „nevšimla jsem si, že jste skončil svou návštěvu u Hermiony. Je to poněkud dříve, než obvykle.“

„Ano, to je,“ souhlasil mile, i když jeho hlas zůstal chladný. „Hermiona chtěla, abych si s vámi o něčem promluvil, a já si neuvědomil, že je tady vaše... sestra.“

V tom, jak vyslovil „sestra“ byl výsměch, rty se mu při tom zkřivily nechutí a jeho jiskřící černé oči přišpendlily Poppy na židli. „Chtěla jste mi něco sdělit, Poppy?“

I když jsem na ni právě teď byla opravdu hodně naštvaná, stejně jsem s ní soucítila, když se krčila pod pronikavým pohledem profesora Snapea.

„Ne… nic, Severusi. Vůbec nic. Tady Nettie… tedy, Nettie…“

„Bránila mou čest docela dobře. Slyšel jsem. Nemáte na práci nic lepšího než tu sedět a dělat problémy? Možná právě nějaký otravný tupec potřebuje ten druh lékařské péče, kterou mu můžete poskytnout jen vy.“

Poppy měla alespoň tolik slušnosti, že se tvářila zkormouceně: „Severusi, víte, že nevěřím…“ její hlas zoufale slábl, rychle se na mě podívala a pak vstala. „To jsou jen řeči, Severusi. Nikdo tím nic nemyslí.“

Profesor Snape lehce pokývl hlavou: „Dobrý večer, Poppy.“

Natáhla ruku a kajícně ho zlehka poklepala po rameni, když ho míjela, stále ještě neschopná se mu podívat do očí. „S tebou si promluvím později, Nettie,“ zamumlala, když za sebou zavírala dveře.

Když odešla, pomalu jsem se obrátila k profesoru Snapeovi. Ten muž ještě ani nepromluvil, ale já jsem čekala, že mě jistojistě pořádně zpraží. Takže jsem byla velmi překvapená, když se mne jen zeptal, zda se může posadit na křeslo, které před chvílí uvolnila Poppy.

„Děláte to často?“ zeptal se tiše, když si sedal, a štíhlými prsty si puntičkářsky upravoval manžety svého hábitu.

„A co?“ odpověděla jsem slabě. Zjistila jsem, že mne fascinují jeho ruce.  „Že mluvím se svou sestrou?“

Kdybych už neznala něco lepšího, řekla bych, že jeho odfrknutí mělo podezřele blízko k přidušenému smíchu. „Že se ocitáte v pozici mého obránce,“ objasnil.

Dovolila jsem si k němu vzhlédnout a zjistila jsem, že nevypadá rozhněvaně. Vlastně se zdálo, že je zvědavý. Potřásla jsem hlavou: „Ne tak často. Ale na druhou stranu, dokud jsme sem nepřijeli, mluvila jsem víceméně jen se slečnou Grangerovou.“

Na to se lehce usmál, „Ano, Hermiona říká, že jste skvělou společnicí, když mám vyučování. Zvlášť ocenuje každodenní předčítání Větrné hůrky. Došla k tomu, že jsem ztělesněním Heathcliffa.“

Nad tím jsem se usmála: „Ta podobnost je podivuhovná, pane.“

„Možná,“ souhlasil. Celkem se to měnilo ve velmi příjemný, i když trochu neskutečný, rozhovor. Po chvíli spokojeného mlčení se naklonil a opřel si lokty o kolena.

„Madam Pomfreyová,“ začal, ale já ho rychle přerušila.

„Prosím, pane, říkejte mi Nettie. Madam Pomfreyová je moje matka nebo sestra. Ne já.“

Kývnul na souhlas, „Nettie, musím vás požádat… o laskavost.“

Čekala jsem a snažila se nedat najevo svou zřejmou zvědavost: „Ano, pane?“

„Víte, že se snažím nalézt způsob, jak dostat slečnu Grangerovou z toho prokletí,“ začal, očividně nesvůj z toho, co chtěl prodiskutovat. Prostě jsem znovu přikývla a čekala, až bude pokračovat.

„Slečna Grangerová věří, že kdybych ji… políbil… možná by se probrala.“

Musela jsem se pousmát: „Jako Šípková Růženka, pane?“

„Přesně tak,“ odpověděl a nepohodlně se zavrtěl v křesle. „Nemyslím si, že to bude účinkovat. Ve skutečnosti si jsem téměř jistý, že nebude, ale ona neústupně trvá na tom, abychom vyzkoušeli všechny možnosti.“

„Proč ne,“ souhlasila jsem. „Když to funguje v pohádkách, kdo může říci, že to nebude fungovat i v reálném životě? Takže, co jste se mnou potřeboval probrat?“

Profesor Snape si odkašlal. „Jsem si – vědom – že tu jste nejen jako ošetřovatelka slečny Grangerové, ale také jako záruka, že mezi námi nedojde k něčemu – nežádoucímu – a …“

„Nesmysl, pane,“ skočila jsem mu do řeči. „Jako kdybyste se k ní kdy choval nevhodně! Ani na minutu si nemyslete, že tomu věřím! Nezkřivil byste jí ani vlásek na hlavě.“

Na chvilku se na mne podíval, naprosto v rozpacích z mého rozhodného prohlášení. „Nejsem hodný člověk, Nettie. Během svého života jsem udělal spoustu… mnohem horších věcí.“  Ta poslední slova byla vyslovena tiše, jako by se styděl.

„Všichni jsme někdy udělali věci, kterých litujeme,“ odpověděla jsem. „Už nejste mužem, kterým jste byl dříve, když jste se poprvé připojil k Voldemortovi. Troufám si říct, že už dokonce nejste ani tím mužem, kterým jste byl před osmi dny, když jste nalezl slečnu Grangerovou. Není třeba, abyste mi vyznával své hříchy.“

Profesor Snape chvíli nic neříkal a pak sklonil hlavu. „Jak si můžete být tak jistá, že jí neublížím?“ Jeho hlas byl pokorný, jako kdyby o něco prosil. Možná ano, svým způsobem. Jestli nějaký člověk kdy potřeboval mít někoho, kdo by mu bezpodmínečně věřil, byl to profesor Snape.

Povzdechla jsem si „Copak nemám oči? Každému, kdo je ochoten opustit své krátkozraké předsudky, musí být zřejmé, že máte slečnu Grangerovou rád. Bezvýhradně věřím, že byste spíše zemřel, než byste dovolil jí ublížit.“

Přikývl. „Nepřipustím, aby se jí něco stalo.“

„Vím to, pane. Takže – slečna Grangerová chce, abyste ji políbil, co? Vždy jsem slýchala, že je to chytré děvče.“ Usmála jsem se při náhlém začervenání, které se mu šířilo po krku.

„Je to jedině proto, aby se vyloučila možnost, že by to mohlo fungovat,“ začal, ale já se smála.

„Samozřejmě,“ drze jsem se na něj zazubila, „myslím, že by vás mohla milovat, profesore Snape.“

„Pošetilé děvče,“ zamumlal potichu, ale na jeho tvářích byl ruměnec. „A prosím, říkejte mi Severusi.“

 

Poznámka od Jiřiny:

Jablíčkové čaropanenky – doma vyráběné panenky, které mají hlavičky z vyřezaného jablka, které se pak usuší a omaluje.  Odkaz na návod v angličtině: http://www.appledolls.org/

 

Poznámka od komety:

Ještě jednou díky, Elzo! :-D


Kapitola 13 Snape



This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended.

Heart with no companion

Napísala : Michmak

Přeložila: Jiřina

Beta-reader: Kometa

Art credit: : Jonathan3333, autor banneru: Jimmi

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Poviedku v originálnom znení nájdete na adrese:

http://www.fanfiction.net/s/2056132/13/Heart_With_No_Companion



Děkujeme všem věrným duším – vaše komentáře jsou nejlepší doping! Přejeme příjemné čtení :-)

Kapitola 13 Snape

To byl tedy den. Snape si s povzdechem sedl do křesla v obývacím pokoji. Pevně si tiskl kořen nosu ve snaze zarazit migrénu, která mu citelně bušila do čela.

Nechtěl si brát lektvar, potřeboval mít čistou hlavu a přemýšlet.

Dneska nic nešlo, jak by mělo – od probuzení až po neochotný návrat do vlastních opuštěných komnat.

Zítra se chystá políbit Hermionu.

Pronásledovala ho už celý týden, aby to udělal, přirozeně, snažila se ho přesvědčit svými hebkými doteky a chvějícími se rty, svými teoriemi, že možná žije v nějakém pohádkovém příběhu.

Věděl, že to nebude fungovat. Jeho polibek ji nevzbudí – mohla být krásná, ale on není žádný kouzelný princ.

Nad tou myšlenkou se temně ušklíbl.

Věděl, o co se Hermiona pokouší, a naprosto jí to nevyčítal. Muselo být hrozné být takhle uvězněna bez možnosti úniku a s omezeným fyzickým kontaktem. Přesvědčila sama sebe, že ho chce – ze všech lidí právě jeho – a nezdálo se, že by ji mohl nějak odradit. Ne že by to opravdu chtěl.

Bylo těžké odpírat si tu jedinou věc, po které jeho srdce toužilo. A vůbec nepředpokládal, že po zítřku bude schopen jakéhokoliv dalšího odříkání.

Potlačovat svá přání a zároveň se snažit ignorovat ta její bylo dost těžké už během posledního týdne a to ji ještě ani nepolíbil.

Byla opravdu mimořádná žena. Když zavřel oči a opřel si v křesle hlavu, vzpomněl si na její sladký hlas: „Já tě miluju, Severusi... Ty jsi ta nejlepší část celého tohohle zmatku, ty jsi moje slunce.“

Kam jeho paměť sahala, nikdo předtím ho nemiloval. Děsilo ho to do hloubi duše, víc než uplynulé příšerné měsíce, kdy byl  Brumbálovým zvědem, dokonce víc, než v poslední bitvě zastavit Voldemorta. Měla nad ním moc jako nikdo jiný; byl naplněn hrůzou, že ji ztratí.

Co když se mu podaří ji osvobodit? Co pak? Způsobí náhlé zlomení kletby a s tím spojená nová svoboda, že - navzdory jejímu ujišťování o lásce – už pro ni nebude zajímavý a vybere si mladého muže? Nemohl si pomoci, ale myslel si, že to tak dopadne.

Ta iracionální a zahořklá část jeho osobnosti se oddávala scénáři, který se mohl naplnit, kdyby hrál roli, ve které ho všichni viděli – strašlivé monstrum. V takovém případě by ji vůbec neosvobodil – ponechal by si ji celou pro sebe a sotva kdo kromě něho by byl chytřejší. Pak by se nemusel obávat, že ji ztratí. Tahle myšlenka ho krátce potrápila, ale byla jediná, nad kterou nikdy vážně neuvažoval. Miloval ji natolik, aby ji nechal jít, kdyby na to přišlo. Život bez ní si už nedokázal představit, ale byla tu šance a on ji musel využít. Nemohl ji v tomhle stavu nechat.

Znovu si povzdechl a usoudil, že malá sklenka ohnivé whisky mu neuškodí. Dnes večer byly jeho myšlenky zbytečně sentimentální, podbarvené nejistotou a hluboce bolestivou osamělostí. Potřeboval ji. Uvnitř její mysli se cítil skutečnější, než kdydoliv předtím, a opouštět ji, aby čelil takzvanému skutečnému světu, bylo čím dál tím těžší.

Nijak tomu nepomáhalo ani to, že jedinou osobou ze všech, která vypadala, že věří, že Hermionu našel, byla Nettie Pomfreyová. Byl překvapen, když si uvědomil, že – možná – v ní nalezl přítele a snad i spojence.

Potter mu nevěřil – to bylo dané. Snape věděl, že se ten mladík každý den ukáže, aby navštívil Hermionu a Nettie podrobil křížovému výslechu. Samozřejmě mu o tom ani jedna z nich neřekla. Prostě před několika dny zaslechl Pottera, jak o tom mluví s Hagridem. Neměl v úmyslu špehovat, ale zaslechl své jméno - a staré zvyky umírají těžko. Vždyť býval zvěd, pro Merlina! A to se nikdy nezmění.

Byl v knihovně a vracel knihu o starobylých latinských kletbách, když zahlédl Pottera a Hagrida, jak sedí u jednoho z větších stolů. Přirozeně věděl, co tam Hagrid dělá - už ráno se ho obr ptal, jestli neví o nějakých knihách, které by popisovaly správnou péči o nemocnou chiméru.

Samozřejmě, že nevěděl. „Doporučil bych vám podívat se do knihovny, Hagride,“ navrhl chladně. „I když pochybuji, že by tam o nich vůbec něco měli. Takové – věci -  jsou přece zakázány zákonem, pamatujete?“

Hagrid sklopil oči a snažil se vypadat nevinně. „Neřikám že ňákou mám! Jenom sem zvědavej, to je šecko, jen abysem věděl, co bysem dělal, dyby se ke mně dostala a krapet klempírovala, né?“

Takže Hagrid dal na jeho radu a Potter  - zkrátka a dobře, ten spratek zase dělá potíže.

„Opravdu vypadá líp, Hagride,“ říkal Potter, „ale jak můžeme vědět, že Snape nejdřív nezpůsobil, že vypadala tak špatně, a pak kouzlo nezrušil, aby se zdálo, že se jí daří lépe jeho přičiněním?“

„Ale Harry,“ zaburácel Hagrid na mladšího muže, „proč by to tento -, co?“

„Nevím, ale nevěřím mu,“ odpověděl Potter. „Neříkám, že jí chce úmyslně ublížit, nebo tak něco. Albus říkal, že Snape mluvil pravdu o tom, že s ní hovořil - ale vždyť on si to všechno mohl jen představovat! Mohl opravdu věřit, že s ní hovoří, a v tom případě by Albus řekl, že mluví pravdu, je to tak? Já si myslím, že se asi zbláznil.“

„Ale ten test, Harry…“ začal obr, než ho Harry přerušil.

„Ten takzvaný test byl hračka. Albus nabízí citrónové bonbóny každému – a po Snapeovi vůbec nechtěl, aby uvedl, co jiného jí ještě řekl. A v tom se mnou souhlasí i Hoochová i Minerva.“

„To je fakt…“ pomalu o tom přemýšlel Hagrid.

„A,“ pokračoval dál Harry, „sama madam Pomfreyová mi říkala, že nikdy o takovém případu neslyšela, a že by mělo být nemožné, aby někdo žil jen v mysli a mohl s ním hovořit pouze jediný nitrozpytec. Nezní to podezřele? Copak nechceš vědět, co má Snape za lubem?“

Snape nevěděl, jestli poloobr odpověděl. Přestal poslouchat, nepotřeboval toho víc slyšet.

Byl zvyklý, že je předmětem klepů a spekulací, ale ani díky tomu to nebylo přijatelnější. Dvacet let výmluv a lstí teď pracovalo proti němu, a ačkoliv dostal Merlinův řád první třídy za zásluhy ve službách Světla, stále v něm viděli ďábelského bývalého smrtijeda, až moc důvěrně obeznámeného s černou magií, než aby se někdo v jeho přítomnosti cítil dobře. Občas se mu zdálo, že i Albus o něm pochybuje – a Albus ho znal lépe než kdokoli jiný – nebo spíš znával, před Hermionou.

Zdálo se mu, že problém je nejen v tom, že mu zřejmě nikdo nevěří, ale mu ani nechtějí věřit. Vlastně jim to ani nemohl vyčítat – pomyšlení, že je pro ně Hermiona ztracena bylo už tak dost zlé, ale zjistit, že je uvězněna, že může slyšet a vidět vše, co se kolem ní děje, ale není schopna s nikým navázat kontakt, bylo hluboce děsivé.

Snape rezignoval na drby, které se šířily po celých Bradavicích, a byl odhodlán dopřát si jen trochu té škodolibé radosti, až Hermionu zachrání a každý pozná pravdu.

Albus s ním mluvil téměř každý den a diskutovali o tom, jaké dělá pokroky, ale zbytek kolegů se hovorům o Hermioně a jejím uzdravování podrážděně vyhýbal. Nikdy se ho nezeptali, jak se jí vede, nebo co on dělá – nic. Ale věděl, že za jeho zády o tom mluví. Jejich nedostatek otevřenosti by ho neměl ranit, ale ranil. Nikdy jim nedal důvod, aby mu nedůvěřovali, nebo aby si mysleli, že by ublížil komukoliv z těch, kdo mu byli svěřeni, přesto však jejich spekulace přetrvávaly.

Zdálo se, že mu věří pouze Nettie Pomfreyová. Snape shledal, že je poněkud znepokojivé, když žena, kterou sotva zná, a ke které nebyl nijak zvlášť příjemný, ví, že by nikdy Hermioně neublížil, zatímco lidé, kteří ho znají celá léta, zpochybňují jeho pohnutky.

Dnešní večerní rozhovor s Nettie byl přinejmenším poučný. Užasl, když viděl, jak ho brání právě před svou sestrou. Předpokládal, že jsou spolu jedna ruka, dělí se o drby a dvojsmyslné narážky jako breptavé slepice, za které je vždy pokládal. Bylo pro něj překvapivé, že ho prokoukla – i přes všechno jeho skrývání a předstírání viděla až do jeho nitra - a ani v nejmenším ji neznepokojilo, co spatřila.

„Myslím, že je tady možná jediný, kdo chápe, co je skutečná osamělost. Ten člověk používá svou samotu jako ochranný štít a nezdá se, že by někdo jiný chtěl skrz něj proniknout. Proč by si neměl chtít popovídat s Hermionou? Nejspíš ho teď zná lépe, než kdokoliv jiný.“

Bylo pro něj snazší si s ní promluvit, když už věděl, na čí straně stojí. Hermiona se nemýlila, když řekla, že Nettie by mohla být přítelkyní. Přinejmenším teď Snape velmi silně cítil, že je na jejich straně. Když jí řekl o Hermionině nápadu, smála se a řekla, že věděla, že má chytrou chráněnku. Tak to bylo.

Takže, Snape zítra políbí Hermionu Grangerovou a Nettie Pomfreyová, de facto gardedáma dotyčné, nejenže o tom nebude nikomu vykládat, ale ještě to s ním naplánuje.

Neuvěřitelné.

-o-o-o-

Kroutil se mu žaludek. Nemyslel si, že to zvládne – ne že by nechtěl, ale věděl, že to nezabere. A i když věděl, že to nebude fungovat, také si uvědomoval, že stejně bude zklamaný, když se to nepodaří. K čertu s tím vším!

Už byl v Hermioniných komnatách půl hodiny – seděl v křesle vedle její postele a už do sebe stihl kopnout tři šálky horkého čaje s citrónem. Nettie mu předtím sdělila, že si myslí, že ‚polibek‘ by byl jednodušší, kdyby Hermiona ležela ve své posteli, než aby nepohodlně seděla na pohovce v přední místnosti.

Snape vůbec nepředpokládal, že to situaci propůjčí takovou intimnost.

Hermiona byla nadšená, že ho vidí. „Myslela jsem, že budu muset pro tebe poslat Nettie,“ škádlila ho, když poprvé přišel.

Rád bych viděl, jak se o to snažíš,“ odsekl suše. „Než k tomu přistoupíme, budeme si muset stanovit několik základních pravidel.“

„Základní pravidla?“

Snape se nepohodlně zavrtěl a povytáhl manžety svého kabátce: „Nebudu ve tvé mysli, když tě políbím.“

Proč ne?“ zamračila se Hermiona.

Potřebuji být naprosto soustředěný na to, co se bude dít,“ odpověděl. „Musím být schopen vše analyzovat a nemyslím, že by mi to šlo, kdybych byl při polibku ve tvé mysli.“

Tak já tě rozptyluju?“ zeptala se Hermiona sladce nevinným a současně svůdným hlasem.

Jen na ni zíral tvrdým pohledem. „Ty víš, že ano.

'Fajn,“ oplatila mu úsměvem, „ale chci úplnou zprávu, až se vrátíš – tedy jestli to nebude fungovat.“

Hermiono, doufám, že nespoléháš na to, že tě to vyléčí. Hrozně nerad bych, abys byla zklamaná.“

Ty mě nemůžeš nikdy zklamat,“ odpověděla a kousla se do rtu. „Nečekám zázraky.“ Nátáhla se a přeběhla mu svou malou dlaní po tváři. „Teď běž a polib mě, než ztratíš nervy.“

To se snáz řekne, než udělá. Cítil se docela nepříjemně, jak tam seděl s Nettie držící stráž ve dveřích. Zeptala se ho, jestli by neměla odejít, ale požadoval její přítomnost pro případ, že by náhodou někdo vtrhl dovnitř a chtěl mu zase dát do nosu, jako se stalo minule.

Přesunul se na kraj její postele, opatrně se posadil čelem k ní a přitiskl se k ní bokem. Jak si sedal, její ruce položené na břiše, se posunuly – jedna sklouzla k jejímu boku a druhá mu spadla do klína. Opatrně ji vzal, chvíli zkoumal ty jemné prsty a malou čtvercovou dlaň a pak ji zvedl ke rtům a políbil.

Její ruka byla neobyčejně studená. Naklonil se trochu dopředu, pozoroval její tvář a druhou rukou obkreslil obrys její brady a lícní kosti a ukazováčkem lehce jí přejel přes obočí. Skoro ho přemohla touha podívat se do těch jejích skořicových očí a propadnout se do jejich hlubin. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a pak nechal svou ruku pokračovat v jejím hbitém průzkumu. Její rty byly měkké a kypré, když prstem přejel po malé prohlubince na horním rtu. Pustil její ruku, přejel něžně vzhůru po její paži až do vlasů a vsuhul jí své dlouhé prsty pod hlavu.

 „Teď tě políbím, Hermiono,“ zašeptal, naklonil se dopředu a zlehka se dotkl svými rty jejích. Překvapilo ho, jak jsou studené.

Trošku přitlačil a čekal, jestli se něco stane.

Nic.

Nic.

Nic.

V duchu si povzdechl, chtěl se odtáhnout, a náhle ucítil silný elektrický oblouk – náraz, při kterém sebou lehce trhnul a opět otevřel oči - a zahleděl se do těch jejích.  Něco se ho zmocnilo.

Padal.

Její rty byly studené.

Její rty byly teplé.

Ležela bez hnutí pod jeho rukama.

Tiskla se k němu, její sladká ústa se pod jeho dotykem otevírala.

Jeho rty byly vyprahlé a žíznivé.

Vláha, konečně vláha. Bohové, její jazyk byl lahodný.

Nic se nedělo.

Smetla ho tak silná vlna touhy, že zavrávoral.

Stále měl ruce v jejích vlasech.

Jeho ruce už nebyly v jejích vlasech, ale pevně ji držely kolem pasu.

Pořád měla jednu ruku na posteli, druhou na jeho koleni.

Její ruce se ho dotýkaly, putovaly mu vlasy, přeběhly mu po zádech a přitiskly se pevně k jeho hrudi.

Mlčel.

Zasípal její jméno: „Hermiono…“

Nereagovala.

Jako by měl v rukách rozbušku: „Severusi! Prosím, nepřestávej mě líbat!“

Myslel, že se zblázní.

Přiváděla ho k šílenství.

Zalapal po dechu a vytrhl se z její mysli – při tom náhlém pohybu málem spadl z postele. V žilách mu vřela krev. Chtěl se ponořit zpět do její mysli a dokončit, co začala, když ho vtáhla dovnitř.

Zuřil, že ho neposlechla.

Byl v extázi, že ho neposlechla.

Pořád ležela v posteli jako mrtvá. Jeho polibek ji nevzbudil.

„Jste v pořádku, Severusi … pane?“ slyšel Nettie ptát se jakoby z velké dálky a ramena mu poklesla.

„Nezabralo to, Nettie.“

„Vždyť jste to ani nečekal,“ její hlas byl klidný a vyrovnaný. Trochu otočil hlavu a ponuře se na ni podíval.

„Ale tolik jsem si to přál.“

Na to nic neřekla, jen se smutně usmála. „Mám podezření, že slečna Grangerová je zklamaná stejně jako vy. Jděte si s ní promluvit, Severusi. Udělám vám šálek čaje.“

Vstupovat do její mysli bylo stále snazší a snazší. Poprvé to bylo jako prodírat se bahnem – lepivé a nepohodlné – ale při každé další návštěvě to šlo lépe a lépe. A nyní stačilo se jen podívat do jejích očí a projít vzduchem.

Hermiona čekala tam, kde ji opustil, se zardělým obličejem a divoce rozcuchanými vlasy. Rty měla růžové a naběhlé z jeho polibků a natáhla se k němu hned, jak ho spatřila.

Severusi.“

Chtěl se jí zmocnit. Chtěl pokračovat, kde přestali. Stále ještě cítil chuť jejích úst, cítil žár jejích jejích rtů přitisknutých k jeho. Místo toho se na ni zamračil.

Co to bylo?“

Vypadala zmateně: „Co bylo co?“

„Neměla jsi mne vtáhnout dovnitř. Pokoušel jsem se být objektivní.“ Hlas měl zhrublý potlačovaným hněvem a nenaplněnou touhou.

Hermiona vypadala ohromeně. „Já tě nevtáhla. Políbil jsi mne – na rty – cítila jsem tě. Nic se nedělo. A pak jsi byl najednou tady, líbal jsi mě – a bylo to úžasné!“

„Ty jsi mne vtáhla,“ trval na svém. „Cítil jsem to, Hermiono.“

Neudělala jsem to,“ odsekla a přiblížila se k němu. Cítil, jak z ní ve vlnách vyzařuje teplo. „Přísahám, že ne. Ani jsem se na tebe nedívala - jen tě cítila. Cítil ses tak dobře, Severusi.“  Její hlas klesl o oktávu a ten svůdný šepot ho zamrazil v zádech, až se zachvěl. „Prosím, polib mě znovu.“

Její paže se k němu natahovaly, obličej barvil ruměnec. Fascinovaně sledoval rychlý tlukot jejího srdce v krční jamce.

Hermiono,“ zašeptal, pevně sevřel její ruce a přitáhl si ji k sobě, „tohle bychom neměli dělat.“

„Ale ano, měli,“ odpověděla, když se jejich rty znovu setkaly, tentokrát jemně a tak sladce, že se mu podlamovala kolena. „Jsme tu jen ty a já a nikdo jiný. Přála jsem si to tak dlouho, Severusi. Nikdy se to nikdo nedoví.“

Povoloval. Věděl, že je to tak, ale u Merlinových koulí! Byla tak návyková.

Nikdy se to nikdo nedoví,“ přivolil, když se její ruce vysmekly z jeho, její prsty našly knoflíky jeho kabátce, jaly se je rychle rozepínat, a pak vklouzly pod tmavou látku na jeho záda.

Myslel, že mu srdce vybuchne radostí a přílivem adrenalinu, když ji objal a naklonil se k dalšímu polibku. „Miluji tě, Hermiono.“

Já vím,“ odpověděla.

Zůstal s ní po zbytek dne a těšil se z rozhovorů i mlčení. Udělali si piknik na zahradě a procházeli se po břehu jezera. Pak se vrátili do jeho pracovny - plni kamarádství zabarveného takovým přijetím a zalíbením, že stěží mohl uvěřit, že určeno jemu. Byla zázrak, jako sluncem zalitý hranol lámající světlo okolo ní a osvětlující všechna temná místa jeho duše.

Čaj, který mu Nettie přinesla, zůstal studený a netknutý na nočním stolku, stejně jako sendvič, který připravila. Snape ji ani neslyšel se vracet. Nakonec, když slunce zapadlo za obzor, vyvinul se z Hermionina náručí, i když protestovala.

Zůstaň.“

Nemůžu.“

Můžeš.“

„Potřebuji přemýšlet, Hermiono, dokud mám všechno ještě čerstvě v paměti. A kromě toho, Albus mě dnes večer čeká ve Velké síni u večeře. Nejpíš už stejně přijdu pozdě.“

„Slib mi, že se vrátíš.“

Vrátím se.“

Teď, když seděl ve Velké síni a osaměle zíral do své polévky, si uvědomil, že je vlastně... spokojený. Bylo to pro něj něco nepoznaného – nikdy v životě nebyl spokojený. Hermiona ho milovala. Už o tom nepochyboval – teď už nemohl.  S kletbou nebo bez kletby, milovala ho a on – postačí říct, že se bez ní cítil ztracený. Jen vědomí, že se k ní může vrátit, vklouznout do sladkého útočiště její mysli a bavit se s ní, držet ji v náručí… ta myšlenka mu vyloudila na tváři úsměv.

Nervózně se rozhlédl, jestli nikdo neviděl, jak se jako idiot kření na lžíci polévky, a oddechl si, když si uvědomil, že všichni mají plné ruce práce se svým vlastním jídlem, než aby si ho všímali.

Jedině snad… neciví na něj Sybila Trelawneyová? Co ta tady vůbec dělá, venku ze své věže? Za tlustými skly brýlí vypadaly její oči nepřirozeně veliké a obočí měla soustředěním stažené, jak si ho prohlížela. Zamračil se na ni, ale ona se usmála tím svým přiblblým úsměvem a natáhla se přes Prýtovou, až se jí korále máčely v polévce.

„Profesore Snape… Severusi,“ začala tím svým vysokým zpěvavým tónem, který se mu tak hnusil, „co jste to se sebou provedl?“

„Nevím, o čem mluvíte, Sybilo.“ Jeho hlas byl chladný, ale nepohodlně se zavrtěl na své židli.

„Vaše aura je dneska docela jiná,“ pokračovala, jakoby ho neslyšela. Dál si ho prohlížela svýma krátkozrakýma očima. „Je plná barev.“

Snape k ní stočil pohled a Prýtová se zahihňala: „Barev, Sybilo? Co tím myslíš?“

„Prýtová, nenechte ji spustit,“ sykl Snape, ale už bylo příliš pozdě.

„Každý má auru jinak barevnou,“ obrátila Sybila pohled k Prýtové. „Ve tvé, Pomono, jsou vždy odstíny zelené, promíchané s ostatními silnými zemitými tóny. Tvá aura tě vystihuje – tvou lásku k přírodě, schopnost dávat věcem růst... tvou lásku k volné krajině. Náš drahý Albus – to je většinou fialová, barva moudrosti, spolu se skvrnkami zlaté, které ji překrývají. Fialová vyjadřuje jeho silnou magickou moc a zlato říká, že vždy pracuje pro nejvyšší dobro – Albus má skutečně velice mocnou auru.“

Odmlčela se, otočila se zpět a podívala se přímo na Snapea - její oči už nebyly tak prázdné, ale bystré a hodnotící. Teď už poslouchali i všichni ostatní profesoři – napjatě předkloněni.

„Tady profesor Snape, skoro bez výjimky, měl vždy černou – barvu hněvu, nelibosti, neštěstí a bolesti. Také tam byly záblesky fialové, naznačující jeho silné magické schopnosti – ale teď! Drahý mladý muži, nejste vy zamilovaný?“

Snape nebyl schopen slova. Nalevo slyšel chichotání Hoochové a do zátylku mu zírala Minerva s takovou zuřivostí, že ho napadlo, že by mu tím pohledem mohla useknout hlavu. Zachmuřil se na Trelawneyovou. „Promiňte, madam?“

„Vaše aura pulzuje životem,“ odpověděla svým znervózňujícím huhňáním, „je plná barev! Červená, tak jasná a intenzivní, to je vášeň. Růžová pro lásku a blaženost smyslů. Oranžová pro vitalitu a tvůrčí nebo sexuální energii a žlutá pro spokojenost. Vaše aura mi říká, že jste – šťastný.“

Její prohlášení se setkalo s tichem. Jeho kolegové na něj hleděli s různými výrazy šoku či pobavení ve tvářích. Asi minutu nikdo nic neřekl, a pak se Hoochová významně zeptala: „Navštívil jste dnes ráno Hermionu, Severusi?“

Snape se na ni ani nepodíval. V hlavě mu vířilo – barvy, Trelawneyová viděla kolem něho barvy. Pro Merlinovy koule a zuby Kirké! Barvy! Vzhlédl k Trelawneyové a probodl ji očima.

„Ženská, co znamená šedá?“ zavrčel vztekle mezi zuby.

„Šedá?“ opakovala po něm Trelawneyová, „šedá znamená oddělení vlastního já od ducha. Blokování energií a duše. Šedá je barva nenaplněného života.“

Jak mluvila, Snape se náhle zvedl, s hlasitým třeskem odstrčil židli od stolu, div se nepřevrhla, natáhl se a popadl Trelawneyovou za paži. Potřeboval ji okamžitě vzít k Hermioně. Bláznivá věštkyně ho naprosto vyvedla z míry, ale dala mu klíč k té kletbě, nejnadějnější klíč, jaký kdy měl.

 


 

Poznámka autorky:

… a konečně tu má Mich nový prvek zápletky!  A také důležitý, mrky mrk! Všem z vás, které doufaly, že polibek bude účinný, se omlouvám za zklamání – i když já vás varovala, že nezapůsobí.

Pokud jde o lyrickou píseň, která uzavře tuto kapitolu, předkládám vám vždy skvělého a provokujícího Petera Gabriela a jeho In Your Eyes  - píseň plnou pocitů smutku a osamělosti. A vlastně se hodí nejen sem, ale k celému příběhu:

Lásko, jsem občas tak ztracený
Dny míjejí a tahle prázdnota plní mé srdce
Když chci utéct pryč
Vyjedu si v autě
Ale kteroukoliv cestou se dám
Přijedu zpátky na místo, kde jsi

Všechny mé instinkty se vracejí
A majestátní fasáda bude příliš brzy spálená
Bez hluku, bez hrdosti
Se natahuji z nitra

(Ve Tvých očích)
Světlo, žár
(Ve Tvých očích)
Jsem celý
(Ve Tvých očích)
Vidím vchod do tisíce kostelů
(Ve Tvých očích)
Vyřešení všech marných hledání
(Ve Tvých očích)
Oh, vidím světlo a žár
Ve Tvých očích
Oh, chci být tak kompletní
Chci se dotknout světla
Žáru, který vidím ve Tvých očích

Lásko, nemám rád vidět tolik bolesti
Tak vyčerpaný
a tahle chvíle klouže pryč
Jsem tak unavený
těžkou prací pro naše přežití
Dívám se na čas
s Tebou a to mě udržuje bdělého a naživu

Všechny mé instinkty se vracejí
A majestátní fasáda bude příliš brzy spálená
Bez hluku, bez hrdosti
Se natahuji z nitra

(Ve Tvých očích)
Světlo, žár
(Ve Tvých očích)
Jsem celý
(Ve Tvých očích)
Vidím vchod do tisíce kostelů
(Ve Tvých očích)
Vyřešení všech marných hledání
(Ve Tvých očích)
Oh, vidím světlo a žár
Ve Tvých očích
Oh, chci být tak kompletní
Chci se dotknout světla
Žáru, který vidím ve Tvých očích
Ve Tvých očích, ve Tvých očích
Ve Tvých očích, ve Tvých očích
Ve Tvých očích, ve Tvých očích

překlad textu písně:

http://www.pohodar.com/preklady/PeterGabriel_Eyes.htm

 


Kapitola 14 - Hermiona



This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended.

Heart with no companion

Napísala : Michmak

Přeložila: Jiřina

Beta-reader: Jacomo

Art credit: : Jonathan3333, autor banneru: Jimmi

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Poviedku v originálnom znení nájdete na adrese:

http://www.fanfiction.net/s/2056132/14/Heart_With_No_Companion



Kapitola 14 - Hermiona

Čekat, než se k ní Severus vrátí, bylo peklo. Přirozeně věděla, že musí odcházet – nemohl v její mysli trávit celý den, ale stále nenáviděla ty chvíle, kdy ji opouštěl.

Měla podezření, že její nelibost pramení ze dvou důvodů – první a nejdůležitější byl ten, že ho milovala a že se cítila neuvěřitelně prázdná, když nebyl blízko ní. Druhý důvod byl trochu nejasný, ale v podstatě se dal zjednodušit na obavu, která se jí zmocňovala při každém jeho odchodu - strach, že se nevrátí.

Nebylo to tím, že by mu nevěřila. Věřila. Věděla, že pokud to bude možné, vždycky se k ní vrátí. Ale zároveň si uvědomovala, že jeho schopnost vracet se může pominout, a to ji děsilo.

Nettie byla samozřejmě zlatíčko – když po Severusově odchodu poklízela u Hermiony v pokoji, mluvila k ní a obracela se na ni s drobnými poznámkami.

„No, má drahá,“ konstatovala, „nikdy jsem neviděla nikoho tak vyvedeného z míry po jediném polibku! Škoda, že to nefungovalo. Vím, že to profesora Snapea… Severuse…  mrzelo.“

Během řeči natřásla Hermioně polštáře, a pak ji pohladila po vlasech.  „A potom vás navštívil na docela dlouho, že? Ani se neobtěžoval sníst sendvič nebo si vypít čaj, co jsem mu připravila. Můžete mu připomenout, aby jedl, drahoušku? Je tak zaujatý tím, co dělá, že někdy zapomíná. A on si nemůže dovolit ztrácet na váze – už takhle je hubený až až.“

Hermiona začala protestovat, že spolu obědvali, pak si ale uvědomila, že se to vlastně nepočítá, i když jí to připadalo tak reálné. Měli společně krásný piknik v zahradě u skleníků a probírali další možnosti a nápady, jak dál postupovat při pokusech o zrušení Hermionina prokletí, když „pohádkový polibek“‘ už vyloučili.

„Já věděl, že to nebude fungovat,“ zopakoval Snape, když porcoval pomeranč, který vytáhl z košíku.

Také jsem věděla, že nebude,“ souhlasila Hermiona a usmála se na něj. „Ale byl to jediný způsob, jak tě přimět, abys mne políbil.“

Nato se ušklíbl a lehký ruměnec mu stoupal vzhůru po krku, když zamumlal něco o postranních úmyslech. Pak se na ni podíval a usmál se. Když byl s ní, usmíval se častěji – a pokaždé, když se to stalo, se v ní zatajil dech. Nikdy by si nemyslela, že úsměv bude jeho přísným rysům tak slušet. Pokud neměl rty stažené do obvyklého úsměšku, působily ve skutečnosti docela plně a smyslně a hluboké rýhy po stranách orlího nosu nenaháněly takový strach a mohly být považovány za vrásky od smíchu.

Samozřejmě ho nikdo nemohl pokládat za pohledného muže – už kvůli těm rokům sebenenávisti a naprosté lhostejnosti k vlastnímu fyzickému vzhledu – ale byl to přitažlivý muž, zemitě smyslný a lákavý. Když to spojila s naprostou brilantností jeho mysli, nedokázala si představit, že by mohla najít někoho jiného, kdo by jí více vyhovoval. Podle ní to byl ve všech ohledech ideální muž – a pro ni dokonalý.

Pomeranč, který mezi ně rozdělil, jedli v přátelském mlčení. Pak opět promluvila: „Severusi, a jak tedy budeme dál postupovat s tím prokletím?“

Ještě vlastně nevím,“ přiznal.

Pohádky selhaly.“

Ano. Ale my se nevzdáme, Hermiono.“

Co když žádný lék nenajdeme? Co pak?“ Při té otázce se jí třásl hlas. Když Snape prsty ještě lepkavými od pomeranče něžně obrátil její obličej k sobě, povzdechla si.

Najdeme ho. Malfoy byl chytrý, ale nebyl chytřejší než ty nebo já. My na to přijdeme, Hermiono.“ Jeho hlas zněl silně a jistě a oči napjatě studovaly její tvář.

Nemůžeš se tím zabývat donekonečna,“ protestovala, „máš svůj vlastní život.“

Snape ji znovu pohladil po tváři, a pak vážně odpověděl: „Ve skutečnosti nemám. Učím bandu pitomých děcek lektvary a jedna špatná složka přidaná v nesprávnou chvíli mě může kdykoliv zabít. Být znám jako Smrtijed mi také sociální postavení nevylepšilo…

„Bývalý Smrtijed!“ přerušila ho Hermiona, ale Snape jen pokrčil rameny.

Bývalý nebo ne, to mi v očích veřejnosti na důvěryhodnosti nepřidá. Ne že by mi na tom nějak záleželo,“ dodal, když viděl, že ho zase chce přerušit. „A jediný člověk, se kterým chci trávit čas, jsi ty. Nejlepší způsob, jak naložit se životem, je ti pomáhat. Ty jsi můj život, ty hloupé děvče.“

Jeho slova pro ni byla vyznáním i slibem. „Budeš mi někdy muset přestat tak říkat,“ zašeptala rozechvěle, trochu naklonila tvář a pohlédla na něho zpod řas, „nebo bych ti taky nemusela věřit.“

„Hermiono…“

„Jen mě prosím znovu polib, Severusi. A teď nebudeme myslet na tu hloupou kletbu. Už jsem z toho unavená. Zítra můžeme začít znovu od začátku.“

„Žádné další pohádky.“

„Žádné další pohádky,“ souhlasila a usmála se, když se naklonil, aby ji jemně políbil. „I když chci žít šťastně až do smrti.“

Zbytek odpoledne strávili v zábavné konverzaci nebo ve stejně příjemném mlčení. „Nikdy bych si nepomyslel,“ škádlil ji Severus během cesty podél břehu jezera, „že umíš být zticha. Docela šokující zjištění.“

A kdo by si pomyslel, že obávaný mistr lektvarů má ve skutečnosti pod vší tou černí opravdové srdce,“ oplatila mu vlídně. „Já tedy určitě ne.“

Později se vraceli do sklepení, Hermiona si nesla boty v ruce a zanechávala na podlaze mokré šlépěje. Severus ji zavedl do útulné pracovny, kterou ještě neznala. Uvítal je hořící oheň v krbu, poličky na stěnách přetékaly množstvím knih. Před krbem stála velká měkká pohovka a Snape s Hermionou se do ní přímo zabořili. Byla ráda, že opět usedl vedle ní a ne do křesla opodál.

Musíš mít ledové nohy,“ zašeptal, když ji vzal kolem ramen. Usmál se a Hermiona cítila, jak jí zabořil nos do vlasů.

Nejsou na tom tak zle. A bylo nádherné se takhle procházet kolem jezera. Nikdy jsem si neuvědomila, jak daleko za Bradavice jezero sahá.“

Až půjdeme příště, měli bychom si vzít košíky a nasbírat podél břehu nějaké kořínky. Musím si doplnit zásoby žaberníku.“

Hermiona souhlasně zamumlala, opřela se o Severuse a natočila se tak, aby ho mohla obejmout. Pod uchem slyšela pravidelný tlukot jeho srdce a spokojenost se jí rozlila celým tělem jako balzám. „To byl můj nejkrásnější den.“

Ale zítra zpět k výzkumům,“ poznamenal Snape. „Musíme si projít každý aspekt dnešního – testu – a zjistit, jestli jsme se něco nedozvěděli.“

Povzdechla si: „Asi ano.“

Hermiono, když jsem tě… líbal… jak jsi to cítila? Zevně, ne tady ve tvé mysli.

Vlastně jsem necítila nic konkrétního, Severusi. Věděla jsem, že to děláš – mohla jsem cítit tlak tvých rtů na mé. Pamatuji, jak byly horké… a pak jsi byl tady se mnou a já to přestala sledovat.“

A tys mě – nijak nevtáhla?

Ne. Kdybych se uměla natáhnout ven a takhle tě popadnout, tak bych tě nikdy nenechala odcházet,“ škádlila ho. „Nenávidím tvé odchody.“

Jaký je to pocit, když tě jdu navštívit – předtím, než se ocitnu tady – cítíš nějaký pohyb, když vstupuji do tvé mysli? Třeba nějaký náraz?

Hermiona se kousla do rtu. „Předtím jsem o tom nepřemýšlela. Normálně jsem tak šťastná, když tě vidím, že jsem tomu nevěnovala pozornost. Vím jedině, že když nejsi zde, tak se cítím – prázdná. Tak jedině to mohu popsat – že jsem nějak neúplná. Teprve když jsi tady, jsem to opravdu já.“

Po těch slovech ji Severus bezděčně přitisknul k sobě. Pak se ale odtáhl a začal se zvedat. Nedokázala rozeznat, jestli ho její slova rozrušila nebo ne, ale poznala, že se ji chystá opustit.

 „Zůstaň,“ zašeptala.

Nemohu.“

Můžeš.“

„Potřebuji přemýšlet, Hermiono, dokud mám ještě vše čerstvě v paměti. A kromě toho, Albus mě dnes večer čeká ve Velké síni u večeře. Asi už mám zpoždění.“

„Slib mi, že se vrátíš.“

Vrátím se.“

Zůstala sedět na pohovce před krbem velmi dlouho a nechala se unášet myšlenkami, když tu ji najednou napadlo, že vůbec neví, kde je. Nikdy předtím v téhle místnosti nebyla, a vlastně ani v žádné jí podobné.

Na její vkus zde bylo vše trochu tmavé, čokoládově hnědá a tmavozelená jsou barvy, jaké vyhovují mužům. Ozdob bylo v místnosti pomálu, žádné bezcenné drobnosti nebo nepořádek, jen čisté linie a ležérní elegance, která jí nějak připomněla Severuse. Za pohovkou, kde seděla stočená, byly pod klenutým obloukem další dveře a v duchu se ptala, co leží za nimi.

Už to bylo několik měsíců, co byla na průzkumech – ten poslední ji přivedl do místnosti s obrázky Rona a matky. A také profesora Snapea, v jeho nejlepší jedovaté a sarkastické náladě. A od té doby žádnou výpravu nepodnikla.

Zvláštní,“ zamumlala si pro sebe, když natahovala skrčené nohy a vstávala. „To jsem zvědavá, kam vedou.

Jediný způsob, jak to zjistit, Hermiono,“ ozval se její vnitřní hlásek, „je těmi dveřmi projít.

Nechci zase mluvit s obrazy mrtvých,“ odpověděla si. „Je to příliš deprimující.“ Přesto pokračovala v cestě a opatrně zatlačila do dveří, aby se otevřely.

Prostor za nimi byl tmavý, jediné osvětlení pocházelo z místnosti za jejími zády, odkud plameny z krbu vrhaly roztřesené stíny po stěnách.

Illumina!“ zašeptala Hermiona a vstoupila do tmy.  Když se rozzářily svícny na zdi, zalapala po dechu.

Byla v ložnici. Střed místnosti zabírala velká postel s nebesy pokrytá černočernou prošívanou dekou. V rohu stálo malé nízké křeslo a přes něj byly přehozené černé učitelské hábity. Nalevo od postele těsně u zdi byl malý stolek s brýlemi na čtení, nejistě spočívajícími na hřbetě rozevřené knihy kouzel. Napravo u zdi se vypínala velká mahagonová skříň. Její dveře byly otevřené, jakoby někdo ve spěchu odcházel a zapomněl je zavřít. Uvnitř viselo několik černých redingotů, řada pečlivě složených černých plátěných kalhot a zásoba bílých košil, jakým Severus dával přednost.

Byla v jeho místnostech, v jeho ložnici. A předtím s ním seděla na jeho pohovce, před jeho krbem. Otočila se na podpatku a rychle se vrátila do obývací místnosti, k policím s knihami, ze kterých si náhodně jednu vybrala a otevřela ji. A tam, na vnitřní straně desek, bylo napsáno jeho důvěrně známým ostrým písmem: Severus Snape.

Když se ve zmatku rozhlédla po místnosti, všimla si stolu, který dříve nezpozorovala, protože byl v malé vedlejší alkovně. Na jeho desce se vršily pergameny a v rohu leželo několik pohozených brků. Přistoupila ke stolu, v rukách stále knihu, kterou vzala z police, a uvědomila si, že je to vlastně jen menší verze stolu z učebny lektvarů. Byla překvapená, že pergameny byly tak pomíchané, zatímco ve třídě jí vždy připadalo, že Severus mívá všechny své věci srovnané až úzkostlivě.

Hermiona,“ přečetla své jméno, „kouzlo živé smrti – AnimulaSomnis… v latině použit mužský rod. AnimulaeSomnusi, ženský rod v latině… Stvořil Malfoy kletbu přímo pro mne? Lze vytvořit protilék?

Jak se opatrně probírala pergameny na stole, uvědomila si, že jsou pokryty poznámkami, které si udělal při zkoumání prokletí, byly tam i odkazy na knihy, které prostudoval.

Ve spodní části hromady zahlédla menší, dost pomačkaný pergamen. Opatrně ho vytáhla, pozorně si ho prohlédla a usmála se. Byla to perokresba jejího obličeje, propracovaná věrně až do poslední neposlušné kudrlinky vlasů. Do rohu Severus naškrábnul své iniciály a pod ně napsal „Moje Eurydika“.

Hermioně téměř vytryskly slzy nad tou prostou výmluvností – jediný obrázek, nakreslený Severusovou vlastní rukou, jí ukázal, že je krásná a milovaná. Uctivě ho zasunula zpět na jeho místo, pomalu se vrátila k pohovce a zabořila se do ní. Hlavou jí vířily otázky.

Severus měl v její mysli své místnosti. Byla si zcela jistá, že to nejsou jen tak nějaké pokoje – ale přímo jeho, s jeho knihami a vším, co mu patří. Všechny podrobnosti tvořily příliš komplexní celek, než aby to mohlo být jinak, až na to, že u něho nikdy předtím nebyla. Neměla ponětí, jak jeho pokoje vypadají nebo kde se nacházejí, tak jak je možné, že jí vznikly v mysli, vytvořené do nejmenšího detailu, stejně jako její vlastní ložnice?

Když si vše zpětně promýšlela, vzpomněla si na předchozí procházku kolem jezera, po cestě, kterou nikdy dříve nešla, ale on ji očividně znal. Přišly jí na mysl ostatní případy – věci, kterých si nikdy předtím nevšimla, ale nyní, když na ně vzpomínala, jí připadaly divné. Ten den v učebně lektvarů, když psali své nápady na tabuli, Severus ji požádal, aby mu podala malou baňku ohnivé whisky, kterou schovával v dolní zásuvce stolu. Udělala to a vůbec se nepozastavila nad tím, že o ní věděl, když ona sama ne.

U jedné pěšinky, kterou procházeli v zahradách, byla mramorová socha, na kterou si vůbec z dřívějška nevzpomínala, ale Severus ji ujistil, že nyní tam je. A v knihovně byla skrytá polička, kterou jí ukázal – dočasně kolem ní ukončil ochranná kouzla, aby se pro ni zviditelnila. Když se podivila nad tím, jak se znenadání objevila, spokojeně se na ni ušklíbl: „Zdá se, že tvá pověst vševědky dnes utrpěla. Madam Pinceová vždy věřila, že nejlepší je schovávat věci na obvyklých místech. Některé z těchto knih jsou tak vzácné, že zde v Bradavicích máme jejich jediný známý exemplář. Snad se v některé z nich najde něco, co by osvětlilo tvůj stav.“

Možná se podobné věci děly od začátku. Vzpomněla si, že hned ten první den, kdy ji nalezl, vykvetly kolem nich drobné červené kvítky, pokryly podlahu lektvarové učebny a prorůstaly mezerami mezi kameny. Vždycky si myslela, že byla tak přemožena emocemi, až prostě zapomněla, že si je tam stvořila – ale teď si uvědomila jinou možnost – třeba je tam přiměl vykvést Severus. Pochybovala, že si tu schopnost vůbec uvědomoval, ale zdálo se, že je může vytvářet věci v její mysli stejně snadno jako ona, a existence těchto soukromých místností to dokazovala.

Nemohla se dočkat, až se po večeři vrátí a bude mu moct říct, co v jeho nepřítomnosti zjistila. Věděla, že ani ti nejtalentovanější nitrozpytci neuměli vstupovat jiným do mysli a vytvářet tam nové vzpomínky nebo umělé konstrukce; tak jak to, že Snape to uměl? A proč tyto konstrukce přetrvávaly i po jeho odchodu? Veškerá logika tvrdila, že takhle to být nemůže – a přece to tak bylo. Hermiona si byla jistá, že to vše nějak souvisí s kletbou a byla svým objevem právem nadšena. Byla si jista, že to je další klíč.

Opět vyskočila z pohovky, rozhodla se na Snapea počkat v přední části své mysli, odkud ho mohla zahlédnout, hned jak se vrátí. Byla tak rozrušená, že nemohla zůstat sedět, procházka jí udělá dobře.

Došla téměř na místo, když uslyšela, jak se s třeskem otevřely dveře. Vyhlédla ze svých očí a zjistila, že ji Nettie musela přestěhovat z ložnice do obývacího pokoje, aniž by si toho všimla. Byla tak pohroužená do svých objevů, že nevěnovala pozornost tomu, co se dělo kolem ní. Zadoufala, že jí Nettie celou dobu nepředčítala, neměla by možnost ji požádat, aby začala znovu.

Divila se, proč Severus dveře tak rozrazil, a pak ho konečně uviděla. Tvář měl bílou, normální bledost ještě zvýrazňovaly dvě jasně červené skvrny na tvářích a jiskřící černé oči. Pevně svíral něčí paži oblečenou v rukávu z tenké látky, s jejíž fialovou barvou kontrastovala bělost kloubů jeho sevřené ruky.

Hermioně trvalo několik vteřin, než si uvědomila, komu přesně ta fialově oděná paže a záplava chřestících korálku patří, a při tom zjištění málem zaúpěla. Co k čertu tady dělá profesorka Trelawneyová?

Byla tou poslední osobou, kterou by Hermiona čekala tady v podzemí, a už vůbec ne vlečenou Severusem, až na ní chřestily korálky a vlasy za ní neuspořádaně poletovaly dost podobně jako Hermionina hříva. Několik dalších profesorů spěchalo za Trelawneyovou a Snapeem, oči plné očekávání a ústa překvapením otevřená, když byla profesorka jasnovidectví téměř vhozena do Hermionina pokoje.

V jejím obvykle nenuceném hlase zněla panika, zatímco se Severusovi omlouvala za… něco… Hermiona opravdu netušila, co se děje.

„Severusi, profesore Snape – prosím, moje ruka… kdybych věděla, že vaše reakce na má slova bude tak bouřlivá, nikdy bych o tom nemluvila! Prosím, odpusťte…“

„Tak zmlkněte už, Sybilo,“ odsekl Snape, „vždyť vás nechci zabít!“ Hermiona si byla jistá, že v té větě na konci vypustil dovětek „zatím“, a se zájmem sledovala, jak popostrčil profesorku Trelawneyovou kupředu. „Jaké barvy vidíte, když se podíváte na Hermionu?“

Jeho hlas byl napjatý vzrušením, které mátlo Hermionu, když přistupovala blíže do popředí své mysli, aby mohla lépe posoudit, co se děje. Trelawneyová se zdála stejně zmatená jako Hermiona, i když v jejích očích zůstalo ještě trochu strachu.

„Barvy?“ Hlas se jí mírně třásl a pomalu mrkala. Oči pod tlustými čočkami brýlí se zdály neuvěřitelně obrovské a podobné kravským.

„Ano, barvy,“ odpověděl Snape netrpělivě. „Její aura, ženská! Co vidíte?“

„Hmm… ach ano, její aura.“ Hermiona pobaveně sledovala, jak si profesorka jasnovidectví upravuje své šály a do obličeje se jí vkrádá bezvýrazný záhadný výraz, o který se pokoušela – a vždy neúspěšně – během svých hodin. Když se obrátila k Hermioně a upřela na ni zrak, její hlas získal snové tóny, které vždy nasazovala při svých prohlášeních jakoby ve velkém soustředění, a začala si pro sebe mumlat: „Bože. Ó bože… Ó můj… Velmi neobvyklé.“ Hermiona toužila, aby mohla obrátit oči v sloup – byla si jistá, že by tu starou podvodnici vystrašila k smrti.

Trelawneyová se konečně obrátila zpět k Severusovi. „Obávám se, že její aura je šedá, jak asi již víte, podle otázky, kterou jste mi předtím položil ve Velké síni.“

Snape strnule přikývnul. „Nejsou tam žádné jiné barvy – jen ta šedá?“

„Jen ta šedá,“ potvrdila Trelawneyová, „je mi to líto, ale zdá se, že slečna Grangerová tam není. Její duše se oddělila od těla.“

„Já to věděla!“ zamumlala nahlas Hoochová. „Ona tam není.“

Snape se na Hoochovou ani nezamračil, i když zavrčel: „Je tam a v pořádku, sám jsem s ní mluvil, vy všetečná ženská.“ Černé oči intenzivně blýskly po Hermioně, než se zase rychle podíval na Trelawneyovou. „Je má aura stále – jak jste říkala u večeře?“

Žena se k němu otočila a přikývla: „Vaše barvy pulzují kolem vás, Severusi. Nikdy jsem neviděla dokonalejší auru.“

Hermiona sledovala Severuse, jak v tichém zamyšlení spojil prsty a přiblížil je ke rtům. V pozadí slyšela některé další profesory tiše hovořit mezi sebou, i když je nemohla vidět, protože právě nebyli v jejím zorném poli. Ale to jí nevadilo, více ji zajímalo sledovat Snapea. Téměř mohla slyšet, jak jeho mozek pracuje na plné obrátky; cítila vzrušení, které z něj vyzařovalo, když přesunul svůj pohled z Trelawneyové na ni.

„Sybilo… řekněte mi, jestli se má aura během několika následujících minut změní,“ požádal profesorku, popošel k Hermioně a zahleděl se jí do očí. Tentokrát i ona cítila vtahování, o kterém se dříve zmiňoval – náhlý impuls, který vydalo její tělo vůči jeho, když se vnořil do jejího pohledu.

„Severusi, co se děje?“ hned se ho ptala. „Proč je tady Trelawneyová?

Popadl ji pevně za ramena. „Já to hned vysvětlím, Hermiono… jen vydrž.

Dokonce i když s ní mluvil v její mysli, slyšela ho mluvit s Trelawneyovou. „Jsem teď s Hermionou, Sybilo. Co vidíš?“

„Vaše aura… vaše aura se mění, Severusi!“ Trelawneyová už nepoužívala nezvučné tóny jako při čtení, místo toho zněl její hlas trochu nevěřícně. „A také se obtáčí kolem aury slečny Grangerové… a barvy… ta šedá…“

Tak co se děje?“ zašeptala zase Hermiona, ale Severus neodpovídal. Místo toho přikazoval Trelawneyové: „Řekněte mi přesně, co vidíte, Sybilo.“

„Vypadá to, jako by se vaše aura mísila s její… že se o ni dělíte… nevím, jak to popsat! Je nyní uvnitř vaší aury, a vy v její… obě je překrývá šedá, vaše barvy se zakalují, ale stále tam jsou, jen… nějak slabší.“ Trelawneyová se ve zmatku odmlčela. „Jak je to možné?“

Jak je to možné?“ opakovala Hermiona.

Snape se chmurně na Hermionu usmál, a ona viděla stejný deprimující úsměv na jeho tváři i mimo svou mysl. „Protože Lucius Malfoy byl vždycky prevít,“ odpověděl jim oběma. „Jeho kletba byla stříbrošedá.“

Jeho prohlášení způsobilo ohromené ticho, jak uvnitř Hermioniny mysli, tak v jejím pokoji. První promluvila profesorka Trelawneyová. „Šedá kletba? Ale kletby nikdy nejsou šedé. Vždycky mají barvu – třeba zelenou, nebo modrou… dokonce i červenou.“

Šedá,“ zamumlala Hermiona, „jsem šedá.

„Sybilo, jak můžeme navrátit barvu do Hermioniny aury? A když by se to podařilo, osvobodila by barva jejího ducha? Zlomilo by to kletbu?“ Hermiona cítila vibrovat vzduchem naléhavost jeho otázek, i když jí pak do ucha zašeptal: „Nemůžu uvěřit, že se na zlomení kletby ptám právě Sybily Trelawneyové.

„Nikdy dříve jsem o tom neslyšela,“ odpověděla tiše Trelawneyová. „Šedá aura. Myslím, že existuje způsob, jak obnovit barvy, ale musel byste všechny barvy zavést v přesných poměrech, abyste dostal její auru do rovnováhy ještě dříve, než by se sama vyladila do vlastních odstínů. Pokud si dobře vzpomínám, aura slečny Grangerové byla vždy převážně žlutooranžová a naznačovala její inteligenci a věrnost, se silnými stopami fialové pro její magické schopnosti a temně zelené pro její vědeckou skepsi. Nebyla přístupná oněm úžasným silám nutným k věštění.“

Hermiona si odfrkla.

To by mohl být přelom, ve který jsme doufali,“ usmál se Severus. Stiskl jí ruku a pak se zeptal Trelawneyové: „Jak dostaneme její auru do rovnováhy?“

Profesorka Trelawneyová se na něj zadívala v úžasu a vyhýbavě rozhodila rukama: „Je mi líto, Severusi, opravdu. Ale to nevím.“

Když Trelawneyová odešla, následována ostatními profesory, byla Hermiona vyčerpaná. Severus současně hovořil jak s ní, tak s profesorkou jasnovidectví téměř celou hodinu a kladl otázku za otázkou. Hermiona s ním těžko držela krok, poněkud ji mátla skutečnost, že mohl současně vést dva rozhovory. Teprve když už si nemohl vzpomenout na další otázku, kterou by profesorce jasnovidectví položil, poděkoval jí za její čas a omluvil se za způsob, kterým ji táhl sklepeními.

Trelawneyová se pousmála. „Věděla jsem, kam jdeme, Severusi. Vždyť víte, že mám vnitřní oko.“ Pak vstala a důstojně odešla. Ostatní profesoři ji jeden po druhém následovali, ale všichni se se Snapeem loučili s přáním dobrého večera. S Hermionou se rozloučila jedině profesorka MCGonagallová, která odcházela poslední.

„Severusi,“ zeptala se váhavě, „opravdu si myslíte, že je to správná cesta? Nerada bych vás viděla zklamaného.“

Snape jen přikývl. „Dává to smysl, Minervo. Slyšela jsi, co říkala Trelawneyová o našich překrývajících se aurách.“

„Ano, ale – uvědomuješ si, že to řekla Sybila? Odkdy věříš něčemu, co tvrdí ona?“

„Je to jediná věc, která právě teď dává smysl, Minervo. Jediná.“

Profesorka McGonagallová si povzdechla, a pak Severusovi jemně stiskla rameno. „Oceňuji, o co se pokoušíš, Severusi, ale nedělej si přehnané naděje. Je to už dva roky, co jsme Hermionu ztratili. Nikdo ti nebude vyčítat, jestli hledání léku vzdáš.“

„Není ztracená, je tady,“ odpověděl Severus neústupně. „Já si ji nepředstavuji.“

Minerva se obrátila a zahleděla se na Hermionu. Její obličej náhle zestárnul a zkrabatil se obavami a účastí. „Samozřejmě, že je, Severusi. Samozřejmě. Přeji dobrou noc. A dobrou noc i tobě, Hermiono.“

Kéž by ti věřila,“ přála si tiše Hermiona, když sledovala Minervina záda vzdalující se při odchodu z místnosti. „Ale já ti věřím.“

Snape se na ni ušklíbl a jemně si ji přitáhl do náruče. „Myslím, že jsme na něco přišli, Hermiono. I když nejsem rád zavázaný té bláznivé Trelawneyové, myslím, že dnes nám neocenitelně pomohla. Jsem si jistý, že barva kouzla byla součástí kletby – musíme teď jen zjistit, jak to zvrátit.“

Škoda, že Malfoy není stále naživu, abys s ním mohl promluvit,“ souhlasila Hermiona. „Nebo že nenechal nějaké poznámky.“

Nejsou žádné poznámky,“ odpověděl Snape, „už jsem se díval – vše bylo zničeno buď bystrozory nebo lupiči, kteří vyplenili Malfoyovo sídlo a vypálili ho do základů potom, co vešlo ve známost, že Lucius a celá rodina patřili ke Smrtijedům.“

Na chvíli se kolem nich rozprostřelo ticho, a pak Severus, skloněný k jejím vlasům, dodal: „Ale možná by mohl něco vědět Draco. Lucius byl ten typ, který by před svým synem, před tím malým patolízalem, dával najevo škodolibou radost.“

Draco žije?“ nedůvěřovala Hermiona. „Myslela jsem, že zemřel s ostatními.“

Snape zavrtěl hlavou. „Ne, ještě neměl Znamení zla. Je ještě naživu – a v samovazbě v Azkabanu, kde má zůstat po zbytek svého života.“

Můžeš ho navštívit?“

Ne bez Albusovy velké protekce. Doufal jsem, že budu schopen vše vyřešit bez doprošování, ale zdá se, že nemáme na výběr. Ráno promluvím s Albusem, jak zařídit návštěvu.“

Hermiona byla tím vším tak zaujatá, že si vzpomněla teprve po Severusově odchodu na svou vlastní novinu: že on dokáže vytvářet nové věci v její mysli stejně snadno jako ona sama.

Poznámka autorky:

Ho-ho, za polovinou příběhu se objevily další prvky zápletky! Připadám si jak želva z Ezopovy bajky – vytrvalost pomáhá pomalým vyhrát závod.

Aury jsou zábavné věci, když je poznáte – existuje o nich několik zajímavých a poučných webových stránek. Čerpala jsem své informace z mnohých z nich, jestli se chcete dozvědět více, dejte si do googlu „Význam barev aury“.

No a Eurydika je ženská postava z nádherného řeckého mýtu o Orfeovi a Eurydice. Přečtěte si ten příběh, jestliže ho neznáte, nebudete zklamány.

A nakonec smutná píseň. Tahle je jedna z mých oblíbených, od Billy Joela, a jmenuje se „A tak to chodí“.

V každém srdci je místo

Bezpečná a pevná svatyně

Která hojí zranění z lásek minulosti

Dokud nepřijdou nová

Mluvil jsem k tobě opatrně

Tys mi odpovídala bez přetvářky

A přece jsem řekl příliš mnoho

Mé mlčení je má sebeobrana

A pokaždé když jsem držel růži
Vnímal jsem jen její trny
A tak to chodí A tak to chodí

A brzy odejdeš i ty

Ale pokud mé mlčení tě přiměje odejít
Pak to bude má nejhorší chyba

A to místo budu sdílet s tebou

A v tvé moci bude mé srdce zlomit

To je důvod proč mám zavřené oči

To kvůli tomu co vše jsem viděl

A tak to chodí A tak to chodí

A ty jediná to víš

A tak bych si vybral být s tebou

Kdybych si mohl vybírat

Ale ty se můžeš také rozhodnout

A můžeš mé srdce zlomit

A tak to chodí A tak to chodí

A ty jediná to víš


Kapitola 15 - Snape



This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended.

Heart with no companion

Napísala : Michmak

Přeložila: Jiřina

Beta-reader: Jacomo

Art credit: : Jonathan3333, autor banneru: Jimmi

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Poviedku v originálnom znení nájdete na adrese:

http://www.fanfiction.net/s/2056132/15/Heart_With_No_Companion



Kapitola 15. – Snape

I bez mozkomorů  byl Azkaban stále hrozné místo. Když Severus procházel s doprovodem nižšími úrovněmi pevnosti, přitáhl si hábit blíže k tělu a snažil se nevnímat trvalý pocit neštěstí, vyzařující z každého kamene.

Návštěvní místnost, do které ho zavedli, byla málo osvícená a nezařízená, výjimku tvořil jen hrubě tesaný dřevěný stůl a dvě židle. Bylo ironické, že Dracův osud se tak podobal Hermioninu; ona byla uvězněna ve své mysli a Draco byl odsouzený strávit zbytek života na samotce, bez styku s okolním světem a bez kontaktu s lidmi.

Neúprosný Starostolec potrestal ve své moudrosti Draca stejným osudem, jaký Luciova kletba způsobila Hermioně. Snape si pomyslel, že v tomto případě by smrt byla možná milosrdnější.

Z dálky slyšel neustálé kapání, citlivým nosem  vnímal zápach vlhké plísně a stojaté vody, chvílemi zaslechl sténání. Ať se snažil, jak chtěl, nemohl uvěřit, že ten kdysi tak nebezpečně elegantní mladý Draco, chlapec, kterého znal téměř od narození, žije na takovém místě. Lucius, bůh ho zatrať, se nejspíš obracel v hrobě.

„Odkdy mi povolili návštěvy?“ slyšel bručet Draca, když ho přiváděla početná doprovodná stráž a chodba vracela zvuk jejich kroků jako ozvěna. „Říkali přece: žádné návštěvy – nikdy! Myslíte, že je to někdo, kdo chce sepsat můj životopis? Nikomu nedovolím, aby vydělával na mém uvěznění, slyšíte?“

Snape vstal, prsty pevně sevřel desku stolu a čekal, až Draco vstoupí do místnosti.

Chlapec vypadal až na oblečení stále úplně stejně. Platinově světlé vlasy byly trochu delší, ale pořád mu spadaly přes vysoké aristokratické čelo. Na rtech měl stále známý pohrdavý úšklebek a oči stejně ledově modré. Bylo zřejmé, že úzkostlivě dbal o čistotu – nehty měl krátce zastřižené a dokonale čisté. I v tom šedém vězeňském oblečení se pohyboval s nejvyšší elegancí.

Draco se na něj chvíli mlčky díval, obočí zdvižené a na rtech otcův obvyklý úšklebek. „Profesor Snape. Kéž bych mohl říci, že mne překvapuje, když vás vidím naživu, ale bohužel by to byla lež. Špatné zprávy se šíří rychle, a to i přes zdi silné jako tyhle.“

„Jak se máš, Draco?“ začal Snape zdvořile, když se oba posadili na jednoduché dřevěné židle.

Malfoy bezstarostně mávl rukou. „Ubytování není zcela takové, na jaké jsem zvyklý, ale strážím se obvykle daří udržet plebs venku. Proč jsi tady? Vím, že to není z obavy o mé blaho, kmotře.“

Poslední slovo jako by vyplivnul. Snape si povzdechl a naklonil se kupředu. „Byl bych ti pomohl, kdyby to šlo, Draco. Naneštěstí tvůj otec na tebe měl mnohem větší vliv, než jsem kdy měl já. Je mi líto, že jsi tady, ale jsem rád, že jsi přežil konečnou bitvu.“

„Jsi zrádce.“

„Jak pro koho.“

Chvíli seděli tiše, pak Draco přerušil mlčení: „Otec ti věřil. Já jsem ti věřil! Jak jsi mohl…“

„Tvůj otec mi nevěřil, chlapče. Stěží mne toleroval a naše city byly vzájemné, věř mi. Pokud jde o tebe, co jsi čekal, že udělám? Že ti řeknu, že jsem dvojitý agent a že pracuji pro Brumbála? Hned bys běžel za tatínkem a já bych byl mrtvý dřív, než by slunce zapadlo.“

Draco se ušklíbl. „Možná běžel, ale to nikdy nebudeš vědět jistě, že? Třeba bych tě překvapil.“

Snape přikývl a potom odpověděl. „Možná, ale na to jsem nechtěl spoléhat. Je mi líto, Draco.“

Mladší muž si odfrkl. „Víš, jaké to je, dřepět tady? S nikým nemluvit, nic nedělat. Ani ke čtení mi nic nedají. V nočních hodinách stěny sténají. Slyším skálu praskat a naříkat, vyprávět příběhy, o které se nikdo nezajímá. Neustále zde někde kape voda… poslouchej…“ Jeho hlas se vytratil, hlava se sklonila k jedné straně, a Snape mohl opět slyšet ozvěnu dopadajících kapek, které si všiml dříve. Draco se zachmuřil. „V noci je kapání ještě hlasitější. Nikdy nepřestává – nikdy. Skoro dva roky jsem neviděl sluneční světlo. I vzduch chutná plesnivě, a když si stěžuji strážím, ignorují mě nebo se mi smějí. Kéž bych radši měl Znamení zla, alespoň bych byl mrtvý a ne zavřený v téhle pekelné díře, kde přicházím o rozum!“

„Draco, já…“ začal Snape, ale byl rychle přerušen.

„Nech si to, Snape. Vím, proč jsi tady.“ Ušklíbl se mladík a jeho oči se v mihotavém světle svíčky ostře zaleskly. „Chceš se něco dozvědět o té otcově kletbě.“

Snape mlčel.

Draco se rozesmál: „S tím ti nepomůžu. Nevím, jak to udělal.“

„Ale věděl jsi o tom.“

„Samozřejmě, že věděl! Opravdu si myslíš, že by můj otec – Lucius Malfoy – někdy promarnil příležitost pochlubit se svou důmyslností?“ Dracův tón byl výsměšný, jeho smích se změnil ve výbuchy škytavého řehotu a oči se mu divoce třpytily. „Měl jsi pravdu – opravdu tě nenáviděl. Začal pracovat na tom prokletí, ještě než se dozvěděl, že jsi zrádce. Chtěl ji na tebe vrhnout, a pak tvrdit, že tě vyřadil nějaký bystrozor. Chtěl, abys zmizel ze scény.“

„A místo mne zasáhl Hermionu.“

„Ohó, tak Hermionu? Héér – mííí – oů – nůůů…“ protáhl mladík jméno v posměšném nápěvu. „Pitomou mudlovskou šmejdku. Aspoň se Luciovi podařilo zbavit svět její existence.“

„Nezemřela, Draco. Je jen uvězněna ve své mysli. Mluvil jsem s ní.“

Draco se usmál. „To myslíš vážně, nebo ses nám nakonec zbláznil, Severusi?“

Snape pokrčil rameny. „Jsem si jistý.“ Podíval se na chlapce a snažil se odhadnout, jak pokračovat dál. „Doufal jsem, že bys mi mohl říct, co o té kletbě víš.“

„Vím, že ji nikdy neosvobodíte, jestli to je to, o čem uvažuješ. Je to neprominutelná kletba.“

„Ale nebyla určena pro ni, ale pro mne.“

„Kdybych byl tebou, tak bych na to nezapomínal.“ Dracův hlas byl škodolibý, zlomyslný i lehkomyslný zároveň. „Otec byl důmyslný muž.“

„Tvůj otec byl záludný psychopat.“

Draco se ušklíbl. „Vždyť to říkám. Takže, Severusi… povídej mi o Hermioně… zachvěješ se, když se jí dotkneš?“

Snape neodpověděl, ale ztuhl a zamyšleně přimhouřil oči, když se mladý muž začal opět smát: „Je to v ní, víš. A je to hladové, Severusi… tak hladové.“

Mladík už neřekl nic jiného, dokud stráž neprohlásila, že je čas k návratu do cely. Když ho zvedli na nohy, jeho oči vyhledaly Snapeovy a náhle byly truchlivé a zoufalé. „Kéž bys mi přinesl lektvar, abych se mohl zabít. Nechci už být tak sám.“

„Draco…“ začal Snape, ale zjistil, že nemůže pokračovat. Vysoký mladík, kterého měl před sebou, už nebyl ten malý kluk, kterého si přál chránit. Byl příliš podobný svému otci.

„Nakonec ti to dojde, Severusi… uvidíš. Můj otec vlastně vyhrál!“

* * *

Když Severus zase stál na pobřeží a pozoroval, jak se azkabanská věznice rýsuje v dálce přes clonu mlhy, tlumeného světla a protimudlovských kouzel, zjistil, že se mu nechce hned se vracet do Bradavic. Albus tam na něj čeká, aby si vyslechl nějaké užitečné informace z tohoto setkání, ale vjemy byly příliš čerstvé a ještě se mu nepospojovaly do souvislostí.

Potřeboval přemýšlet. Draco mu pomohl mnohem více, než si uvědomoval.

Podvědomě si v paměti vybavil cíl a přemístil se z mlhavého pobřeží pryč. Objevil se uprostřed krajiny zalité žlutým slunečním světlem. Nepřekvapilo ho, že se nachází na lukách, kde proběhla konečná bitva. Naposledy tam trhal květiny pro Hermionu ten den před svou první návštěvou u Svatého Munga. Bylo trochu ironické se vrátit zase sem, jako kdyby se všechny volné konce snažily samy spojit do kruhu a vytvořit neodvratné zakončení minulých dvou let.

Bývalé bitevní pole už vypadalo jinak než tehdy měsíc po konečné bitvě, kdy bylo zjizvené a rozryté mnoha prohlubněmi po spalujících prokletích a zbarvené černými kalužemi v místech, kde kdysi leželi Smrtijedi. Nyní bylo porostlé lučním kvítím a trávou vysokou až po kolena. Vůně země a znovu obnoveného života visela těžce ve vzduchu. Když Severus poklekl mezi zelenými stonky, zavřel oči a dovolil si vyvolat z paměti události onoho dne.

Bylo snadné si vzpomenout na divoký řev a křik. Pole kolem něho bylo poseto těly studentů, Smrtijedů a bystrozorů. Ve smrti si byli všichni podobni, potkal je stejný osud bez ohledu na to, ke které straně patřili. Vzduch byl cítit krví a spáleným masem a chuť magie usazující se na patře byla až odporná. Tolik nenávisti, tolik prokletí, tolik magie zneužité krutými emocemi a zlovolnými záměry. Vzduch nad bitevním polem téměř pulzoval bolestí z každého vyslaného zaklínadla.

Vytrvale se pohyboval davem, černý hábit za ním vlál, stříbrnou masku měl téměř zničenou. Sledoval jediný cíl – dostat se po bok Potterovi. Žádný jiný Smrtijed, ani Voldemort sám, nezpozoroval, že Snape není na jejich straně – že si již dlouho předtím uvědomil, že raději zemře pro Dobro, než aby po zbytek svého mizerného života ustupoval nepříčetnému šílenci, který usiluje o zničení světa. Vůbec nelitoval, že se rozhodl předat svou magii tomu otravnému chlapci, a těšilo ho vědomí, že zemře se všemi dluhy splacenými.

Jasně si vybavoval Luciův hlas, rozvášněný a bezcitný, když si konečně uvědomil, že je Snape zradil. Odliv jeho magie k Potterovi pulsoval horkem – mladík ji absorboval rychleji, než to Snape zvládl kontrolovat. Strach, že se změní na motáka, jestli to tak bude pokračovat, byl ale brzy přehlušen naléhavou obavou, aby Potter stačil magii převzít, než se k nim dostane Lucius a přeruší spojení. A pak uviděl Hermionu.

Probojovávala si k němu cestu, zatímco ho magie opouštěla, vlasy divoce rozevláté a oči téměř hořící z neuvěřitelného množství magie využívané její vůlí. Když na to nyní vzpomínal, připadala mu jako krásné ztělesnění pomstychtivého ducha. Zamířila a dva Smrtijedi padli, a pak náhle byla před ním, vrhla se mezi něj a Luciuse, aby zachytila nápor kouzla. Poté mu klesla do náruče. Malfoyův rozzuřený výkřik je obklopil, když ho opustily poslední zbytky magie. Vzpomněl si na několik stříbrošedých pramenů, tenčích než pavučina, které ji obtáčely. Otřely se mu o kůži a zalily ho chladem prostupujícím až do morku kostí, a on si vzpomněl na slova, která mu zněla v hlavě, když se ho ty prameny dotkly – „to je on, to je on, to je on…“

Ještě než ledový chlad dospěl k ruce s hůlkou, začal tok magie mezi ním a Harrym, vedený přes vlákno sdílené moci, dohasínat a postupně slábl, až spojení úplně skončilo.

Vzpomínal si na její oči, prázdné a zakalené, zcela zbavené záře, která v nich byla jen několik okamžiků předtím. Na oči, které mu vracely nevidoucí pohled jak zrcadla zobrazující jeho vlastní chmurnou budoucnost. Chtěl se do nich ponořit, volaly na něho, chtěly po něm, aby se utopil v jejich vyhaslých hlubinách a vše tak ukončil. Ale přes bitevní pole se nesl něčí křik; to Potter, když viděl svého posledního přítele padnout, volal v protiútoku slova síly; slova, která obsahoval všechna přání těch, co chtěli vidět Pána zla mrtvého.

Rázová vlna byla obrovská, zvedla Severuse a Hermionu a smýkla s nimi dál od centra výbuchu. Jeho paže zůstaly nějakým záhadným způsobem sevřené kolem ní, zůstali spolu, když kolem nich Smrtijedi vyráželi pronikavý nářek, jak padali jako mouchy, a jejich hlasy se nesly v agonii nad bitevním polem. Hrůzná bolest se mu šířila tělem jak zběsilý požár a donutila ho pustit Hermionu, zatímco jeho hrdlo křičelo utrpením spolu s ostatními. Každou vteřinu cítil, že jeho vysušené nervy hoří, a pak umírají, každý kousek masa se mění na roztavenou rosolovitou kaši a stéká z jeho kostí.

Ta bolest byla nesnesitelná, horší než Crucio, a při tom všem se její oči na něj upíraly. Cítil v ní i v sobě pozůstatky Malfoyova prokletí a zdálo se mu, že v místech, kde se dotýkají, jeho tělo chladne, i když maso na kostech mu hoří. Uvnitř v hlavě slyšel hlas, volající „chyť ho, chyť ho, chyť ho…“

Snape mrkáním zahnal slzy a potlačil bolestné vzpomínky. Nohy se mu třásly, když se napřimoval, suchá stébla se mu třela o lýtka a zachytávala se lemu jeho hábitu. Poslední věc, na kterou se dobře pamatoval, než ztratil vědomí, se týkala Hermiony; byla to naprostá nutnost dostat ji do bezpečí. Tato myšlenka potlačila bolest a strach. Byl naplněn touhou ji nějak zachránit – zachránit ji, jako ona zachránila jeho. Aniž si toho byl tehdy vědom, soustředil se na její prázdný pohled, nějakým způsobem posbíral poslední špetku své magie a poslal ji odtamtud pryč. A zdá se, že to bylo přímo ke starověké svatyni Calanais*).

* * *

Když se Snape vrátil do Bradavic, byl překvapen, že tam na něho někdo čekal. Hned ve foyeru za hlavním vchodem stála Minerva a usmála se na něj, když prošel velkými dubovými dveřmi.

„Zdravím, Severusi. Šlo to dobře?“

„Tak, jak se dalo čekat,“ odpověděl bez obvyklé hořkosti. Návštěva Cesmínových Luk ho vyčerpala a neměl náladu na zbytečné řeči, když už se opozdil na schůzku s ředitelem.

Pokračoval v chůzi směrem k Brumbálově pracovně, ale byl překvapen, když s ním McGonagallová srovnala krok. „Nevadí, že půjdu s tebou?“

„Když chceš.“

Po chvilce zase promluvila. „Severusi… vím, že jsem ti nepomohla při hledání léčby pro Hermionu, jak bych bývala mohla, ale…“

Snape ji přerušil: „Vím, vím – byla vždy tvá oblíbená studentka a ty jsi pochybovala o mých úmyslech.“ Když to říkal, jeho hlas kupodivu nezněl zatrpkle. Minerva si povzdechla.

„Tak to není, Severusi. Opravdu se o ni zajímám, samozřejmě – ale o tebe také. Jen jsem nechtěla, aby ses nechal pohltit něčím, o čem jsme si všichni mysleli, že je nevyléčitelné. Přiznávám, když jsi nám prvně řekl, že jsi schopen s ní komunikovat, byla jsem – všichni jsme byli – skeptičtí. Ne že bys nám někdy lhal, ale protože ta představa se prostě zdála tak neuvěřitelná. Vždycky jsem si myslela, že tvá snaha pomoct Hermioně je vlastně způsob, jak sám sebe vykoupit, a cítila jsem, že je to zbytečné. Co se toho týče, nemusíš mi nic dokazovat, nikomu z nás.“

„Hezky se to poslouchá, Minervo, ale proč mi to teď říkáš?“ Snape byl opravdu zvědavý. Její slova ho trochu rozhněvala, ale jeho obvyklá kousavá reakce byla velmi zmírněna podvědomou sympatií, kterou k ní vždy cítil.

„Nikdo z nás se k tobě nechoval fér, Severusi. Všichni víme, že sis během boje proti Voldemortovi vytrpěl více než Harry. Je těžké něco měnit po těch téměř dvaceti podivných letech… Zatímco Voldemort byl stále naživu  - i když jsme měli jen podezření, že žije, nemohli jsme to dokázat – musela jsem s tebou jednat s nedůvěrou a posměchem, abych nezvyšovala obavy. A ty ses musel chovat ke studentům a nám ostatním, jak ses choval, aby nikdo nezpochybňoval tvou loajalitu. Myslím, že po dvaceti letech se naše chování k tobě už stalo zvykem. Chtěla jsem se za to omluvit – za to, že jsme tě přiměli domnívat se, že si tě nevážíme. Že jsme odmítali uznat, že válka už je opravdu u konce, a že už nemusíme jednat, jako bychom ti naoko nedůvěřovali. A jsem ráda, že jsi konečně našel někoho, koho, jak se zdá, miluješ.“

Snape se ušklíbl. „I když je to tvá oblíbená nebelvírka? Ne že bych ti něco přiznával.“

„Zvlášť v případě, že jde o ni,“ odpověděla Minerva. „Ona je jediná, co znám, která by s tebou mohla udržet krok v důvtipu a inteligenci.“ Zastavila se a položila mu ruku na paži a tak ho přiměla také zůstat stát. Podíval se na tu kostnatou ruku, lehce zvrásněnou začínajícími pigmentovými skvrnami, a uvědomil si, že Minerva stárne. „Jen mi slib, Severusi, že se neponoříš do jejího zachraňování tak moc, abys ztratil ze zřetele, kdo jsi – a co znamenáš pro spoustu ostatních lidí. Chci Hermionu zpátky – samozřejmě – ale nechci při tom přijít o tebe.“

Její vážná slova způsobila, že se začal cítit nepříjemně. Na to nebyl připravený, dnes ani jindy – nemyslel si, že by mohl zvládnout její řeči o péči a starostech, ani její zjevně od srdce jdoucí omluvy.

„Slib mi to, Severusi.“

„Nemohu, Minervo,“ odpověděl nakonec. „Udělám, co bude nutné udělat, abych osvobodil Hermionu. Už jsem jí to slíbil jako první.“

Starší žena se ušklíbla a chtěla na to něco říct, ale zpoza rohu chodby se vynořily Hoochová a Trelawneyová a s nimi pár starších studentů. Když ho Hoochová spatřila, zablesklo se jí v očích.

„Sybilo!“ řekla jasným, až příliš hlasitým hlasem, „řekni mi, byl už Severus dnes ráno u slečny Grangerové? Jak vypadá jeho aura?“

Snape strnul a vrhl hněvivý pohled na tu teatrální ženskou, ale Trelawneyová moudře neodpověděla. Odměřeně kývnul Minervě, otočil se na podpatku a prošel kolem těch dvou a cítil, jak v něm roste zlost, když zaslechl, jak si studenti tajně něco šuškají.

Zezadu ještě slyšel Minervu, jak říká Hoochové svým nejchladnějším tónem: „Xiomaro, opravdu to bylo nutné?“ Než Hoochová odpověděla, byl už z doslechu.

Bylo dost zlé, že se mu kolegové bez obav vysmívají a pomlouvají ho za zády, ale to, že měli poznámky před studenty, se mu zdálo zcela neomluvitelné. Cítil, jak se zlost, která se neozvala po většinu dne a byla pohřbena pod smutkem a lítostí, zlomyslně rozhořívá a začíná ho ovládat. Když už byl jen dvě chodby od Albusovy pracovny, jeho spravedlivé rozhořčení si hledalo vhodný objekt, na kterém by se vybilo. A pak uslyšel své jméno, takže ztuhl a vklouzl do stínu. Hejno hihňavých mladých studentů se zastavilo pouhých dvacet kroků od něho.

„Myslím to vážně!“ protestovala nahlas jedna dívka – Ravanna Hicklesová, mrzimorka ze třetího ročníku. „Můj bratranec říkal, že je jasné, že ji miloval ještě jako studentku!“

„To určitě ne!“ Další hlas patři Alicii Bonesová, mladší sestře Bertie Bonese. „Snape nikdy nebyl do nikoho zamilovaný. To on nemůže – vždyť je bez srdce.“

„Srdce má každý,“ ušklíblo se třetí děvče, „i ten černej netopejr. Fakt myslím, že je to od něj spíš roztomilé.“

„Je to velmi romantické,“ souhlasila Ravanna s povzdechem. „Je tragédie, že jedinou dívku, kterou miloval, mu vzali, a teď stráví zbytek života vysedáváním vedle jejího lůžka a toužením po ní… Myslím, že je hrdina – a zaslouží si trochu štěstí!“

„Je to bastard.“ Tohle byla Merry Parkinsonová. „A já si myslím, že je to nechutné – vždyť je dvakrát tak starý. Je mi zle z pomyšlení, co by s ní mohl provádět, když je tak zavřená dole ve svých komnatách.“

Ravanna obrátila oči v sloup. „A mně je zle z tebe,“ odsekla, „vždycky si myslíš to nejhorší. Zdá se mi, že je to moc romantické – on je jako pan Darcy.“

„Kdo?“ zeptala se neznámá dívka.

„Z Pýchy a předsudku, brali jsme to při studiu mudlů. Teda, Eugenie, měla bys při vyučování dávat víc pozor!“ pokárala ji Ravenna, a pak se obrátila k ostatním a povzdychla si. „Upřímně řečeno, myslím, že chodí v černém, protože má smutek…“

„Vždycky chodil v černém,“ ušklíbla se Merry, tváře lehce červené zlostí. „A jestli se takhle chová, když je zamilovaný, tak bych ho nechtěla zažít, když má špatnou náladu!“

„Ale zažijete,“ zasyčel Snape ze stínů, než vykročil vpřed a sjel pohledem každou z dívek. „Vy nesnesitelné pitomé žáby! Dost na tom, že musím vás a vám podobné učit každý den a snažit se, abyste nevyhodily do vzduchu a neroztrhaly na kousky sebe, spolužáky nebo dokonce mne! Ale muset tady stát a poslouchat vaše zlomyslné pomluvy a nechutné narážky,“ poslední slova už skoro syčel jako had. „To. Nebudu. Snášet! Padesát bodů dolů za každou z vás a školní trest po dobu jednoho měsíce s Filchem, začátek dnes večer! Vyjádřil jsem se jasně?“

Dívky se chvěly, obličeje ponížením červené. „Ano, pane profesore,“ zamumlaly tiše. Ravenna trochu popošla kupředu: „Je nám to líto, pane.“

„Ne tolik, jak bude, když mi hned nezmizíte z očí!“ zaburácel na ně. Pohled na ně, jak co nejrychleji uhání chodbou, spojený s uvolněnou zlobou, mu pomohl zlepšit náladu. Trochu se ušklíbl a pokračoval k Brumbálově pracovně.

Nesnesitelné, melodramatické dryáčnice se vzbouřenými hormony! Jak se odvažují ho srovnávat s postavou z mudlovské literatury – to si mohla dovolit jedině Hermiona; a jen proto, že na to měla právo. Znala ho tak, jak ho tyhle uculené idiotky neznají a nikdy znát nebudou. Musí si připomenout, aby jí řekl o tomhle vyslechnutém rozhovoru, a jak dívky reagovaly, když se vynořil ze stínu a všechny je překvapil. Byl si jistý, že Hermioně to bude připadat velice zábavné, a protože ani jedna z těch provokatérských hlupaček nebyla z Nebelvíru, nemůže mu vyčítat tu spoustu bodů, které jim sebral. Usmíval se nad tím jen tak pro sebe, až si uvědomil, že je konečně u Brumbálovy pracovny.

Podle toho, jak se dnešek vyvíjel, ani ho nepřekvapilo, že Albus není sám. Byl tam také Potter, a nevypadal, že by měl radost, že ho vidí.

„Jsem zpět, Albusi,“ řekl místo pozdravu a ani se neobtěžoval vzít Pottera na vědomí. „Ale jestli ruším, přijdu milerád později.“

Brumbál se na něj vlídně usmál. „Není třeba, není třeba, Severusi. Posaď se. Nějaké želé?“

„Děkuji, ne. Víš, že nenávidím cukroví.“

„A já ti pořád říkám, že pravidelný příjem těchhle sladkých mňamek ti může zvednout náladu!“ poznamenal Albus v dobrém rozmaru.

Potter si odfrkl a Snape se k němu konečně obrátil a vzal ho na vědomí s obočím výsměšně nadzvednutým. „Máte v úmyslu co nejdřív odejít? Musím něco probrat s Brumbálem a vy rozhodně nejste zván k účasti.“

Potter se na něj zamračil. „Slyšel jsem o vaší auře. Jste prý šťastný. Plný vášně a sexuální energie?“ Chlapec ta poslední slova vyplivl hlasem ochraptělým hněvem. „Co sakra provádíte s Hermionou?“

„Správná otázka!“ odpověděl Snape chladně. „Vždy mě fascinovala nekrofilie, Pottere, a zvlášť dráždivé je mít diváka, jako třeba Nettii Pomfreyovou, když s Hermionou provozuji své ďábelské hrátky.“ Ušklíbl se rozpačitému ruměnci, který se rozléval mladíkovi po tváři, usedl do křesla a začal si upravovat manžety.

„Ujišťuji vás, Pottere – i když nevím, proč bych měl – že mám na srdci pouze Hermioniny nejlepší zájmy. Je nutné nalézt lék na tuto kletbu, a mám v úmyslu to udělat. Není důležité, co si o mně myslíte nebo co já o vás, ale soudím, že se oba můžeme shodnout na tom, že nejdůležitější je zachránit Hermionu. Nemám čas plýtvat svou energií na ujišťování kohokoli, že jí svou pozornost nevnucuji. Vy si stejně budete věřit, čemu budete chtít. A teď, jestli máte nějaké další otázky týkající se mých návštěv u Hermiony, navrhuji vám obrátit se na Nettii Pomfreyovou a mne nechat na pokoji.“

Mladík neodpověděl, jen paličatě stiskl rty a obrátil se na Brumbála. „Budete přemýšlet o tom, co jsme probírali?“

„Není třeba, Harry,“ odpověděl Brumbál, „vůbec není třeba.“

„Tak dobře. Myslím, že půjdu za Nettií.“

„Když už tam budete, Pottere, vyšetřete si chvilku a zkuste si promluvit s Hermionou,“ sarkasticky radil Snape, když Harry vstal a zamířil ke dveřím. „Říká, že už na ni vůbec nemluvíte, a z vašich smutných psích očí a jednotvárného vzdychání má jen deprese.“

Když se dveře konečně zavřely, tak se Snape ušklíbl a pak se obrátil ke starému kouzelníkovi. „Tak Albusi, co kdybys mi místo čaje nabídl sklenku staré Ogdenské? Dnes to byl velmi úmorný den.“

 

Poznámka autorky:

Miluji vaše nápady, které mi posíláte k tomuto příběhu, a ráda bych vám všem ještě jednou poděkovala za neuvěřitelnou podporu – pro vás se mi chce psát ještě lépe a rychleji.

A i když si třeba někteří z vás myslí, že není potřeba na konci takovéto kapitoly uvést píseň o lásce spojené s úzkostí, dovoluji si nesouhlasit! Nikdy není na škodu znát další smutnou píseň – obzvláště tak krásnou jako tato: Too Much Love Will Kill You (Příliš mnoho lásky tě zabije) od Queenů.

Skládám se jen z kousků muže, co jsem býval

Příliš mnoho hořkých slz mne smáčí

Jsem daleko od domova

A všemu čelím sám

A příliš dlouho

Mám pocit, že mi nikdo neříkal pravdu

O dospívání, a jaký boj to bude

Zcela zmaten

Ohlížím se zpět

Kde jsem udělal chybu

Příliš mnoho lásky tě zabije

Když jsi nerozhodný

Rozpolcený mezi novou láskou

A láskou, kterou opouštíš

Směřuješ ke katastrofě

Protože si nevšímáš znamení

Příliš lásky tě zabije

Pokaždé

Jsem jen stín muže, co jsem býval

A zdá se mi, že není východisko

Zvykl jsem si přinášet ti radost

Ale teď tě jen ničím

Jak by sis poradila na mém místě?

Nevidíš, že si nejde vybírat?

Nikde nic nedává smysl

Ať už se rozhodnu jakkoliv

Jsem ten, kdo prohrává

Příliš mnoho lásky tě zabije

Stejně tak jistě jako žádná

Láska vysaje zbytky tvých sil

Přinutí tě prosit a křičet a plazit se

A bolestí se zblázníš

Jsi oběť svého zločinu

Příliš mnoho lásky tě zabije

Pokaždé

Příliš mnoho lásky tě zabije

Udělá tvůj život lží

Ano, příliš mnoho lásky tě zabije

A nebudeš vědět proč

Dáš svůj život, prodáš duši

Ale zase se to stane

Příliš lásky tě zabije

Nakonec…¨

Nakonec.

Poznámky překladatelky:

*) Calanais - nebo také Callanishské kameny - je komplex megalitických staveb na ostrově Lewis v souostroví Vnější Hebridy u západního pobřeží Skotska. Virtuální prohlídka Calanais:

http://www.ferncase.com/calanais/pages/calan15.html

Odkaz na píseň http://www.youtube.com/watch?v=t42DXVvHTxs 


Kapitola 16 Nettie



This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended.

Heart with no companion

Napísala : Michmak

Přeložila: Jiřina

Beta-reader: Jacomo

Art credit: : Jonathan3333, autor banneru: Jimmi

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Poviedku v originálnom znení nájdete na adrese:

http://www.fanfiction.net/s/2056132/16/Heart_With_No_Companion



Kapitola 16 Nettie

 

Nikdy si nezvyknu oslovovat profesora Snapea Severusi. Byl pro mne profesorem Snapem tak dlouho, že mi připadá téměř nemožné myslet na něho jinak. I když musím připustit, že s každým dnem tady v Bradavicích se stává stále méně podobný tomu profesoru Snapeovi, se kterým jsem se setkala poprvé před téměř dvěma léty u Svatého Munga.

To neznamená, že by se změnilo jeho chování – protože, upřímně řečeno, jsem si hodně jistá, že kromě slečny Grangerové jsem jediná osoba, co ho zná z jeho laskavější stránky. Koneckonců ho vídám každý den. Jeho přísnost mizí v okamžiku, kdy vstupuje do našich komnat; uvolní se mu ramena i tvrdé linie v obličeji. Dokonce i jeho oči, černé jak obsidián, se zdají teplejší - jako tmavé stíny v místnosti osvětlené svíčkou. Asi to zní hloupě, ale je to pravda.

Když vstoupí do našeho apartmá, první věc, kterou normálně udělá, je, že si uvolní několik horních knoflíků redingotu, jako by si tím malým gestem dával povolení odpočívat.

I když jsme se stali, jak si troufám tvrdit, přátelé, stále se mnou mnoho nehovoří. Vyměníme si obvyklé zdvořilosti, zeptá se mě, jak proběhl den a jak se daří slečně Grangerové, a zbytek večera stráví s ní. Severuse v něm vidím, pouze když je se slečnou Grangerovou; jen tehdy se mi zdá, jako by ten obvyklý a mně známý profesor Snape mizel.

Zkusila jsem ho oslovovat „profesore Severusi“, což ho zřejmě pobavilo.

Poprvé, kdy jsem ho tak uvítala, nadzvednul obočí. Zdálo se mi, že v koutku úst mu zaškublo lehké pousmání.

„Můžete vynechat toho profesora, Nettie.“

Povzdechla jsem si, když to řekl, a pak jsem důrazně zavrtěla hlavou. „Nemohu, pane – profesore Severusi, pane. Vypadáte jako Severus, pouze když jste se slečnou Grangerovou. Ale zároveň už vás nevidím jako profesora Snapea, protože teď věřím, že jsme přátelé a už mě neděsíte. Oslovení ‚profesore Severusi‘ je opravdu to nejlepší, na co jsem přišla.“

Poslední dobou mi připadá, jako by byl fyzicky stále méně přítomný. Opravdu to neumím vysvětlit – samozřejmě, že zhubnul. Jistojistě vím, že se často zapomíná najíst, a z toho, co mu občas uklouzlo, se domnívám, že jídá společně s Hermionou, když ji navštěvuje. Problém je v tom, že asi zapomíná, že tohle jejich společné jídlo je pouze imaginární.

Byl hubený, už když jsem se s ním poprvé setkala. Ani černý redingot, vesty a košile, kterým dává v oblékání přednost, neskrývají jeho ostře vystupující kosti. A protože prakticky přestal jíst, ta vyhublost se stala ještě nápadnější. Jeho obličej, kdysi hubený a aristokratický, se nyní zdá vychrtlý. Lícní kosti mu vystupují ostře nad propadlými tvářemi a oči se zdají ještě zapadlejší do hlubokých očních důlků.

Nejen, že ztratil váhu, což si nemůže dovolit bez újmy na zdraví, ale také to vypadá, že o sebe nepečuje tak dokonale jako dřív. Pravděpodobně měl vždy spíš mastné vlasy, ale v poslední době se to zhoršilo. Černé prameny jsou zplihlé a nehezké a mrtvě mu visí přes límec. Některé dny se zdá, že se vůbec nečesal. A jeho oblečení – kdysi jen ta nejhlubší čerň bez sebemenšího smítka, dokonale vyžehlené jak novoučký list pergamenu, je teď stále častěji pomačkané a špinavé. Bílý bavlněný límec a manžety jeho plátěné košile jsou nenaškrobené a zašedlé. Posledních pár dní jsem si říkala, jestli se vůbec převlékal. Když se časně ráno zastavil na návštěvě u Hermiony, aby nám připomněl svou cestu do Azkabanu, tak se ani neobtěžoval s holením. Tmavé strniště velmi kontrastovalo s jeho hubenou a bledou tváří. Poté, co odešel, jsem se obrátila na slečnu Grangerovou.

„Musíte připomenout profesoru Snapeovi, aby jedl, drahoušku. Přespříliš hubne, a to mu moc nesluší. Vím, že to není moje věc, ale mám o něj starost, slečno Grangerová. Severus, kterého jsem loni poznala, by nikdy nešel ven v tak zmačkaném a špinavém obleku, jaký měl dnes na sobě.“

Změny jsem na něm začala pozorovat den poté, co políbil slečnu Grangerovou, a dělalo mi to starosti. Ani za nic jsem nemohla pochopit, proč se jeho fyzický stav tak rychle zhoršuje. Kdybych s ním tak často nemluvila a nepozorovala, co dělá, asi bych přemýšlela, jestli nesklouzává do jakési demence.

Slečna Grangerová samozřejmě nikdy nevypadala lépe. Pobyt tady v Bradavicích jí opravdu prospěl – nebo to spíš způsobila společnost profesora Snapea. Její vlasy a pokožka zářily. Stejně rychle, jak se zdálo, že se stav profesora Snapea zhoršuje, s ní to šlo přesně naopak – na mladou čarodějku, která ještě před méně než dvěma týdny byla blízko smrti, vypadala opravdu pozoruhodně!

„Tak, slečno Grangerová – co budeme dnes dělat?“ zeptala jsem se jí, když jsem se posadila se svým čajem do křesla u její postele. „Mám pocit, že neuvidíme profesora Severuse dřív než pozdě večer. Co takhle pěkná koupel ve velké vaně a masáž? Mám nové kouzlo, co bychom mohly zkusit s vašimi vlasy – říkali mi, že udělá lokny do prstýnků! Vsadím se, že vaše vlasy budou ještě krásnější!“

Právě jsem usadila slečnu Grangerovou do křesla a chystala se jí předčítat, když jsem uslyšela energické zaklepání na dveře. S poklidným začátkem našeho dne byl konec, ale byla jsem překvapená, že ten, kdo se rozhodl u nás tak krátce po profesorově odchodu zastavit, je Minerva McGonagallová,

„Mohu dál?“ požádala, když jsem otevřela na její zaklepání.

Byla jsem upřímně překvapená, že ji vidím. I když nyní navštěvovala slečnu Grangerovou tady v Bradavicích pravidelněji, byla tu ani ne před dvěmi dny, když sem profesor Snape zatáhl tu výstřední Trelawneyovou. Zdvořile jsem se na ni usmála. „Profesorko McGonagallová, Hermiona je ještě u sebe. Dala byste si šálek čaje?“

Starší žena se také usmála. „Ráda, madam Pomfreyová. Tady dole je dosti chladno.“

„Zvykla byste si, drahá,“ odpověděla jsem. „Pojďte dál, jsem si jistá, že bude ráda, když vás uvidí.“

Na to přikývla, a pak se zeptala: „Dáme si ten čaj spolu, zatímco navštívím Hermionu?“

Její žádost mě zaskočila. Byla jsem si jistá, že se mě bude ptát na profesora, a neměla jsem v úmyslu jí to nijak usnadňovat, ani poskytovat žádný další materiál pro ty drbavé mlýny. Už jsem chtěla odmítnout, když se na mne náhle usmála. „Slyšela jsem, jaké kázání jste dala Poppy. Přiznala – i když zdráhavě – že si ho asi zasloužila.“

Na to jsem se trochu pousmála: „Takže víte, že s vámi o profesoru Snapeovi hovořit nebudu.“

Její úsměv se ještě rozšířil: „Slyšela jsem, že se ho zastáváte. Prostě si jen dáme čaj, madam Pomfreyová.“

Ta návštěva byla vlastně docela milá. Za pouhých třicet minut jsme se Minerva a já spolu smály jako staré přítelkyně. Hlavně mě potěšilo, že do konverzace zapojila i slečnu Grangerovou.

„Tolik se rozčiloval během tvého prvního roku tady, Hermiono,“ zasmála se a pohladila dívčinu ruku. „Nemohl uvěřit, že jsi rozluštila jeho chytáky tak rychle, a bylo docela zábavné ho tím ve sborovně dráždit. Byl si jistý, že jsi musela nějak podvádět. Trvalo mu věky, než připustil, že jsi ve skutečnosti tak inteligentní, jak mu všichni pořád tvrdili!“

„To si myslím, že ho to muselo rozladit,“ souhlasila jsem.

„Bývá poněkud kousavý, madam Pomfreyová, jistě jste si všimla.“

„Všimla, samozřejmě. A prosím, říkejte mi Nettie,“

Starší žena vypadala potěšeně. „A pak mi tedy musíte říkat Minervo. Musím se zeptat - Nettie – ze kterého jména to je?“

Zasmála jsem se. „K mému jménu se váže podivný příběh. Víte, můj otec cítil až umanutou povinnost mít syna. A má máti, bůh jí žehnej, byla rozhodnutá, že já budu poslední dítě. Porozuměla byste tomu, kdybyste znala mé sestry, když byly malé – nezvedená banda, všechny do jedné! Když se ukázalo, že já budu také děvče, otec byl víc než jen trochu zklamaný. Když přišel čas, aby mi dal jméno, místo aby řekl Daisy – jak chtěla matka, vybral si Nettle, to znamená kopřiva, když jsem mu způsobila takovou bolest.“

Chudák Minerva nevěděla co na to říct, a to mě přimělo k ještě většímu smíchu. „Ach, nelitujte mě, Minervo. Přenesl se přes své zklamání, byl to opravdu skvělý člověk. A Nettle mi docela vyhovuje – dovedete si mě s klidným svědomím představit jako Daisy – sedmikrásku? Bože chraň!“

Celkem vzato, byla to příjemná návštěva. Minerva odešla těsně po poledni, s vřelým úsměvem popřála Hermioně hezký den, a pak se obrátila ke mně. „Odvádíte tady skvělou práci, Nettie. Jsem ráda, že jsme měly možnost si pohovořit – lituji, že mi trvalo tak dlouho, než jsem přišla.“

„Lépe pozdě, než nikdy,“ odpověděla jsem, když jsem ji doprovázela ke dveřím.

„Pravda.“ Na chodbě se odmlčela a podívala se na mne. „To, co jste řekla Poppy – o tom, jak se chováme k Severusovi… měla jste pravdu, víte. Byly jsme na něj hrozné. Divím se, že jsme to neviděly.“

„Je těžké si uvědomit, co se stalo zvykem, Minervo,“ odpověděla jsem jemně, a jak pomalu opouštěla sklepení, viděla jsem, jak přikývla.

Právě jsem pohodlně usazovala Hermionu do velkého křesla, když se opět ozvalo zaklepání na dveře. Už bylo pozdní odpoledne – po Minervině odchodu jsem jí chvíli četla, než jsem ji konečně vykoupala, jak jsem předtím ráno slibovala.

V krbu hořel velký oheň, protože její vlasy byly ještě mokré. Měla na sobě krásný silný froté župan, který jí koupil profesor Snape hned po příjezdu, a já se těšila, jak ji budu kartáčovat a kouzlit s jejími vlasy, které pomalu prosychaly u ohně.

„Kdo to teď může být?“ mumlala jsem si pro sebe. „Profesor Snape by prostě vešel, takže on to není.“

Byl to Harry Potter.

Popravdě jsem nebyla nadšena, že ho vidím. I když jsem toho chlapce neměla nerada, jeho fanynka jsem nebyla – bylo pro mne těžké uvěřit, že tenhle mladý zbrkloun byl záchranou kouzelnického světa.

„Pane Pottere – jaké příjemné překvapení,“ řekla jsem, ale moc srdečně to neznělo. „Hermiona se právě vykoupala – sedí před krbem.“

Potter se ošil, než se na mne podíval, a oznámil: „Vlastně jsem přišel za vámi, madam Pomfreyová.“

Hrom do toho.

S povzdechem jsem ustoupila. „Musím vykartáčovat slečně Grangerové vlasy. Můžete mi říct, proč jste přišel, zatímco ji budu česat.“  Šálek čaje jsem mu nenabídla.

„Ahoj, Hermiono,“ řekl tiše, když za mnou vklouzl do pokoje. Podívala jsem se na ni a vzala si kartáč, a pak jsem se obrátila zpět k němu.

„Jak vám mohu pomoci, pane Pottere?“

Mladý muž vypadal trochu nesvůj. „Přišel jsem, abych se dozvěděl, co se děje mezi Snapem a Hermionou. Slyšel jsem… o té věci s aurou…“ Ušklíbl se, když to říkal. „A trochu mě to znepokojuje.“

Povzdechla jsem si. „Co přesně vás na tom trápí?“ snažila jsem se skrýt netrpělivost, ale moc se mi to nepodařilo.

„Jen si tak říkám… jste tady s nimi celou dobu, ne? Nikdy nenecháváte Snapea samotného s Hermionou, že?“

Pod pohledem, co jsem po něm vrhla, sebou trhnul. „Pane Pottere – opravdu sem musíte každých pár dní chodit a ptát se na to samé? Začíná mě to dost unavovat.“

„Jinak to nejde, když mu nevěřím,“ mrzutě odseknul. „Chovala byste se taky tak, kdybyste ho znala jako já.“

„Znám ho lépe než vy, pane Pottere,“ odsekla jsem naštvaně. „Upřímně - proč si vůbec myslíte, že ho znáte? Jen proto, že byl pár let vaším profesorem?“

„Vždycky byl mizernej parchant! Nikdy nikoho neměl rád – nikdy neměl rád mne!“

„Měl vás dost rád, aby vám zachránil život!“ odsekla jsem, „Nebo jste na to zapomněl?“

Potter zrudl. „Nezapomněl jsem. Ale Hermiona… takhle je na tom kvůli němu.“

„Nenávidíte profesora, protože se Hermiona tenkrát rozhodla ochránit jeho?“ Můj hlas byl nedůvěřivý. „Víte, že nic takového nechtěl. Nic z toho. Navíc se mi zdá, že na muže, který nikoho nemá rád, musel hodně lidí obalamutit. Zdá se, že profesor Brumbál ho má rád, a ten mi připadá jako inteligentní muž. Minerva ho má ráda; já ho mám ráda. A sázím se, že tady vaše Hermiona ho miluje.“

„Neříkejte to!“ vykřikl prudce. „Ona ho nemiluje.“

„Ale miluje, Pottere.“ Jak jsme hovořili, přestala jsem kartáčovat vlasy slečny Grangerové, a zjistila jsem, že upřeně hledím na chlapce. „Podívejte se na ni – vypadá jako zamilovaná žena.“

„Vypadá jako žena v komatu,“ odsekl Harry hořce.

„To také,“ souhlasila jsem. „Je v jakémsi komatu, ale to neznamená, že nevnímá. To neznamená, že nemůže nic cítit, že nesmí mít sny nebo cokoliv jiného, o čem si myslíte, že v komatu nejde.“ Můj hlas byl nyní jemný. Popošla jsem k němu a sklonila se a zkusmo se natáhla a dotkla jeho rukou, které měl pevně sepjaté na kolenou.

„Pamatujete se na ten den, kdy jste ji přišel navštívit, a já vám řekla, že umírá? Pamatujete si, jak špatně vypadala? Její vlasy byla křehké, pokožka šedá a ochablá… sám jste říkal, že vypadá jak mrtvá. Vzpomínáte si?“

Mladík nešťastně přikývl.

„Byl to Snape, kdo jí vrátil zdraví. Věřím, že tak vypadala, protože myslela, že ji opustil; bez něho umírala.

„Jak víte, že to nebyl nějaký trik?“ Harry váhavě pokračoval: „Možná, že ji Snape očaroval, aby tak vypadala, abychom si mysleli, že by bez něj zemřela. Možná to byla lest, aby ji dostal zpět do Bradavic a do své moci.“

Jemně jsem potřásla hlavou. „Jediný důvod, proč se vrátil, jste byl vy, pane Pottere. To vy jste za ním přišel, když jste zjistil, že umírá. A navíc, šel jste za ním, už když jsem vám řekla, že jí musíme ostříhat vlasy – pamatujete? Proč jste to dělal – říkal mu tyhle věci – když ho tak nenávidíte, jak říkáte? Co jste čekal, že udělá?“

Potter vypadal zmateně. „Nevím. Nevím! Vím jen jedno – že mi chybí. Kdyby Snape… kdyby mi nepomáhal… vůbec by tady nebyla. Nikdy by se nemusela vrhnout do cesty Malfoyovu prokletí.“

„Takže dáváte vinu profesoru Snapeovi, protože se cítíte sám provinile,“ zdůraznila jsem jemně. „To od vás není fér.“

„Nemohu za to, jak se cítím!“ Zelené oči se mu utápěly v slzách. Poprvé po dlouhé době jsem toho chlapce litovala.

„Samozřejmě, že nemůžete, pane Pottere! Nikdo z nás nemůže – ale chvilku o tom přemýšlejte: co když se mu podaří ji osvobodit? Co budete dělat, když vám sama řekne, že ho miluje? Chcete vytrvat ve svém hněvu k Severusovi, přinutit slečnu Grangerovou, aby si vybrala mezi vámi dvěma? Protože vám musím říct, že podle mne si vybere jeho. Vy ani ve skutečnosti nevěříte, že ona je tady s námi, uvnitř ve své mysli. Byl to profesor Snape, který ji navštěvoval každý den, který se snaží najít pro ni lék – navzdory překážkám, které se mu vy snažíte klást do cesty.“

Potter vypadal, jako když mi chce skočit do řeči, ale já ho nenechala. „Nemyslíte, že slečna Grangerová by se vás mohla zeptat, proč jste nebyl ochotnější profesoru Snapeovi naslouchat? Pomoct mu? Vždycky jsem slýchala, že jste mocný kouzelník… a přece jste nepohnul ani prstem, abyste nějak přispěl ke snaze o zlomení toho prokletí.“

Mladík se podíval dolů na své ruce. „Nepřijal by mou pomoc.“

„Tím myslíte, že by vás o ni nepožádal,“ opravila jsem ho. „Víte, že má svou hrdost, právě tak jako vy. Myslím, že kdybyste mu pomoc nabídl, asi by vás překvapil. Slibte mi, že budete přemýšlet o tom, co jsem řekla.“

Neodpověděl, místo toho si otřel oči do rukávu. Chystala jsem se mu nabídnout čaj, když jsem z krbu uslyšela hlas profesora Brumbála. „Nettie, drahá, jste tam? Mohu vejít?“

Napřímila jsem se a obrátila ke krbu. „Samozřejmě, profesore Brumbále – prosím, pojďte dál!“

Podívala jsem se na Hermionu a usmála se. „Myslím, že bychom měly požádat profesora Severuse, aby nám tu na zeď zavěsil ceduli s nápisem 9 ¾. Dnes tu je tuze rušno.“

Brumbál, který si sklepával zbytky popela ze svého vousu, se na mne usmál, jak jsem to říkala. „Kdo vás ještě navštívil?“

„Nejdříve Minerva, pak pan Potter – ten je vlastně ještě tady.“

Brumbál se podíval na mladíka přes vršek svých půlměsíčkových brýlí.

„Dobrý den, Albusi,“ pozdravil tiše Potter.

„Harry, drahý chlapče. Myslel jsem, že už budete pryč.“

Potter pokrčil rameny. „Ještě ne. Kde je Snape?“

„Myslím, že si šel odpočinout do svých komnat. Čekal knihu z Kruvalu, a jestli přišla, chtěl si ji prohlédnout ještě předtím, než půjde za Hermionou. Což mne přivádí k vám, Nettie,“ řekl a obrátil se ke mně. „Severus říkal, že přijde povečeřet se slečnou Grangerovou, a chtěl jsem vás požádat…“ Odmlčel se a třpyt v jeho očích zeslábl, když se naklonil blíž ke mně a ztišil hlas.

„Dělám si o něho starost, Nettie. Nevypadá dobře a chtěl jsem se jen ujistit, že jí. V posledních dvou dnech jsem ho viděl ve Velké síni jen jednou – ten večer, kdy sem dolů přivlekl Sybilu – a to nesnědl víc než půl misky polévky.“

Potter naslouchal bez rozpaků. Potlačila jsem nutkání se na něho před svou odpovědí zaškaredit. „Dělávám mu sendviče a tak podobně, pane, ale nejčastěji je nechá netknuté. Ale pije hodně čaje. Mám… měla jsem o něj také strach.“

„Trochu zhubnul,“ přidal se Potter, „vlastně hodně. Ale to je normální.“

„Ale ne takhle, Harry,“ v Brumbálově hlase bylo trochu kousavosti. „Není to jen ta váha – nevšiml sis, jak – neupraveně – vypadal, když jsi ho dnes viděl? S holením se dnes neobtěžoval a nemyslím si, že by si tenhle týden myl vlasy.“

Než na to Potter mohl odpovědět, vybafla jsem na něj: „Jestli se zeptáte ‚Jak to můžete vědět?‘, tak vás praštím, pane Pottere.“

Chlapec zavřel ústa.

Kousla jsem se do rtu a obrátila se zpět k řediteli. „Co chcete, abych udělala, Albusi? Je dospělý člověk, nemohu ho donutit jíst a nemyslím, že by ocenil, kdybych se o to pokoušela.“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ odpověděl Brumbál. „Mám jen obavy – tak špatně od konečné bitvy nevypadal.“

Nějakou chvíli jsme potichu přemýšleli. I Potter vypadal, že něco zvažuje. Musím přiznat, že jsme všichni trochu nadskočili, když ten, o kterém jsme hovořili, vpadl bez ohlášení do místnosti.

„Nettie. Albusi… Pottere…“ pozdravil zdvořile, i když Potterovo jméno trochu zavrčel. Byl v košili s dlouhými rukávy a černých kalhotách, vestu a redingot zřejmě zapomněl, když opouštěl své pokoje. Pod paží nesl velkou, v kůži vázanou knihu.

„Musím říci, že mne překvapuje vidět zde tolik lidí. Čekal jsem tu jen Nettie a Hermionu.“ Popošel k ní, zatímco vyslovoval její jméno, a viděla jsem, že natáhl volnou ruku, jako by se jí chtěl dotknout, ale pak ruku spustil. Místo toho položil knihu na stůl vedle jejího křesla a obrátil se k nám třem.

„Je tu nějaký problém?“

„Žádný, pane - profesore Severusi, ,“ odpověděla jsem. „Pan Potter se jen stavil na návštěvu a Albus mi přišel říct, že brzy přijdete.“

„Vidím, že tvá kniha dorazila, Severusi,“ konstatoval klidně Brumbál. „Je v ní to, co jsi čekal?“

„Přinejmenším obsahuje něco, co mohu upravit,“ přikývl profesor.

„Doufám, že vaše cesta do Azkabanu byla užitečná, pane,“ poznamenala jsem.

„Azkaban! Proč jste byl v Azkabanu?“ Potter vyskočil na nohy a pátravě se na Snapea zadíval. Povzdechla jsem si. Snape nadzvedl obočí.

„Hermiona mi pořád tvrdí, že jste inteligentní, Pottere, tak ten váš mozek začněte používat. Co myslíte, proč jsem tam asi šel?“

„Kvůli Dracovi…“ došlo najednou Potterovi. „Předpokládám, že Albus zatahal za provázky, aby vás tam dostal, ne?“ Naklonil hlavu k Brumbálovi a dodal: „Proč mi nikdo neřekl, že tam půjdete?“

„A pročpak?“ odsekl Snape chladně. „Co by se tím pro vás změnilo?“

Sledovala jsem se zájmem, jak Potter spolknul poznámku, kterou chtěl udělat, a pak se relativně klidně zeptal: „Dostal jste z něho něco důležitého?“

Profesor Severus na to skepticky zvedl obočí, a mohu říci, že byl trochu překvapený, jak je ten chlapec relativně slušný. Podíval se na Pottera, jako by o něčem uvažoval, a pak se obrátil ke mně: „Trošku jste si tady s Potterem popovídala, viďte, Nettie?“ Začervenala jsem se a doufala, že to, co jsem zaslechla v jeho hlase, byl černý humor, a ne podráždění.

„Vypadáte unaveně, pane. Mohu vám nabídnout čaj?“

Vlastně se usmál, když jsem se zeptala. „Někdo vám musel říci, že čaj léčí všechny nemoci, když ho pořád dokola nabízíte, ženská. Ano, čaj přijde vhod.“ Obrátil se opět k Potterovi a Albusovi. „Každopádně jsem potřeboval mluvit s vámi oběma. Mohli byste na chvíli zůstat? Potřebuji jen promluvit s Hermionou – a pak chci něco zkusit.“

Oba muži přikývli na souhlas. Potter s velkým zájmem pozoroval, jak se Snape dostal do zorného úhlu slečny Grangerové a naklonil se, aby se jí podíval do očí. V náhlém tichu, co se rozhostilo v místnosti, jsem rychle vykouzlila čajovou soupravu a pro všechny připravila čaj. V okamžiku, kdy se profesor Severus napřímil, podala jsem mu šálek horkého čaje.

„Děkuji, Nettie,“ řekl a nepřítomně si ho ode mne převzal, zatímco si prohlížel Hermionu. „Hermiona říká, že jste dnes dočetli Na Větrné hůrce.“

„Ano, opravdu,“ odpověděla jsem s úsměvem. „Říkala jsem jí, že zítra začneme Rozum a cit, když bude souhlasit.“

„Miluje Jane Austenovou,“ poznamenal, natáhl prst a nepřítomně jí odsunul kadeř z obličeje, opatrně, aby se nedotkl její pokožky. Koutkem oka jsem viděla, jak Potter mírně ztuhnul, a pak se přinutil trochu se uvolnit.

„Řeknete nám, proč jsme měli zůstat, Snape?“ podařilo se mu procedit přes zuby. Prsty svíral elegantní ouško čajového šálku tak silně, že jsem se divila, že ho nerozbil. Profesor Severus se k němu obrátil a přikývl.

„Jistě, Pottere.“ Jeho hlas nebyl úplně chladný, ale zrovna přátelský také ne. „Nejprve chci vědět, jestli se mohu spojit s Hermionou pouhým dotykem. Napadlo mě to dnes – Draco řekl něco – jako že se jí nemusím dívat do očí, když chci vstoupit do její mysli.“

„Ale předtím jste se jí dotýkal, ne?“ Potter byl opravdu zvědavý. „Nezpozoroval byste to, kdyby to šlo?“

Snape se zavrtěl. „Možná. Možná ne. Nebylo to něco, po čem bych se díval, takže jsem si mohl nevšimnout. A mám důvod věřit, že mé reakce na ni jsou silnější… od soboty.“

„Co se stalo v sobotu?“ Potter byl hned podezřívavý.

„Hermiona měla teorii a chtěla, abych ji otestoval,“ odpověděl stroze Severus. „Chtěla vyloučit, že… polibek… by mohl být řešením. Takže jsme – já – jsem to udělal.“

„Políbil jste ji?“ Potterův hlas se mírně zvýšil. „Věděl jste o tom, Albusi?“

„Dnes mi o tom Severus řekl, Harry,“ odpověděl starý muž jemně. „Byla to dobrá teorie. Konec konců polibek zachránil princeznu Sněhurku a Šípkovou Růženku.“

Potter a Snape si oba odfrkli. Mladík se obrátil zpět ke Snapeovi, oči se mu blýskaly zlostí a dotazoval se: „Takže – co se stalo, že si teď myslíte, že může fungovat dotek bez pohledu do očí?“

Snape si povzdechl a sevřel si kořen nosu. „Vtáhla si mne dovnitř, i když jsem se na ni nedíval.“ Okamžik váhal a pečlivě zvažoval slova. „Nebo něco mne vtáhlo. Myslím, že to mohla být ta kletba.“

„Jste blázen!“ vykřikl Potter. „Chcete mi tvrdit, že to prokletí je ještě – nějak v Hermioně a živé?“

Profesor pokrčil rameny. „Věřím tomu, takže ano.“ Pár okamžiků trvalo ohromené ticho, pak se letmo podíval na Hermionu, oči nevyzpytatelné, natáhl se a uchopil ji za ruku. Hned jsem věděla, že měl pravdu – v ten okamžik, jak se jí dotknul, byl s ní. Dech se jim sladil a jeho obličej dostal podivný klidný výraz, který tam býval vždy, když spolu hovořili.

„Bohové!“ zašeptala jsem.

„U Merlinových koulí!“ Albus zazněl ozvěnou.

„Jak jsem myslel,“ řekl Snape. „Nepustím tvou ruku, Hermiono. Vím, že se chceš účastnit tohoto rozhovoru. Albusi, Pottere, Nettie… musíme si promluvit.“

„Tedy – říkal jste nám, že ta kletba je stále aktivní?“ Zdálo se, že Potter poněkud pochybuje, ale přinejmenším stále naslouchal.

„Dává to smysl,“ odpověděl profesor Snape. „Předpokládali jsme, že důvod, proč mohu Hermionu navštěvovat, je to, že mne část prokletí zasáhla – ale co když je to jinak? Co když prokletí chce přímo mne? Co když mě poznalo a nechalo vstoupit?“

Brumbál se mračil, normální jiskření v jeho očích vystřídala starost. „Severusi…“

„Albusi,“ skočil mu do řeči, „mám to pod kontrolou.“

„Takže vy jste cíl. Myslíte, že to stále zkouší vás dostat?“ Potter teď seděl a očima těkal z Hermiony na profesora Severuse a zase zpět.

Snape pokrčil rameny. „Připouštím, že je to velice pravděpodobné. Sama skutečnost, že navštívit Hermionu je pro mne stále snadnější, napovídá, že mi – něco – dovoluje vstoupit. A Hermiona chce, abych vám řekl, že ona to také cítí… že cítí to vtahování. A že ani ona ho nezpůsobuje.“

„Ale myslíte si, že tu kletbu dokážete zlomit, že je to tak? Nepřestanete to zkoušet, že ne?“  Potter náhle zněl polekaně, a já se na něho s údivem podívala. Severus nadzvedl obočí.

„Myslel jsem, že jste chtěl, abych to přestal zkoušet, Pottere. Nemluvili jste o tom dnes s Albusem?“ trochu se mladíkovi posmíval. Potter se začervenal, Snapeova slova ale nepotvrdil. Jeho provinilý výraz však mluvil za něho.

„Věřím, že mohu Hermionu osvobodit,“ pokračoval Snape. Sybilina pomoc při objevení Hermioniny aury mě vedla k hledání informací o lektvarech, které jsou určeny na obnovu rovnováhy barevné sady v aurách.“ Poklepal na knihu na stole, aby zdůraznil svá slova. „Pokud se nám podaří získat správné složky příslušné barvy – prvky s nějakým významem pro Hermionu nebo kletbu – věřím, že mě to dovede k vytvoření upravené verze lektvaru, který umožní obnovení správné rovnováhy barev u Hermiony.“

„Aby lektvar v jejím těle aktivoval nezbytná kouzla, bude to vyžadovat nejméně dvě dávky. Pokud se nám podaří vyvážit její auru a udržet stabilní tu mou, zatímco budu u ní v mysli, věřím, že budu schopen zbavit ji prokletí, takže nová aura bude schopna převzít vládu.“

„Nemůžeš to udělat sám, Severusi,“ řekl Brumbál unaveně. Jeho hlas zněl náhle staře. „Jestli je to prokletí takové, jak myslíš, je mocné. Snad ještě silnější, než ty sám.“

Po tomto prohlášení se v místnosti rozhostilo ticho. Profesor Severus se obrátil k Brumbálovi, stále pevně svíral Hermioninu ruku a jemně řekl: „Nemohu ji tam nechat, Albusi, když ji mohu osvobodit. Nechtěj to po mně.“

„Co kdybych se také napil toho lektvaru?“ zeptal se náhle Potter. „Říkal jste, že bych mohl mít také nějaké propojení, pokud do mne trochu toho prokletí přešlo, když zasáhlo vás a Hermionu. Přinejmenším, mohl bych vám předat svou magii…“

Snape se podíval na Pottera a zvažoval jeho nabídku. „To by mohlo fungovat,“ připustil. „Je to propojovací lektvar, a barvy by měly chránit vaši auru před poškozením kletbou.“

„Existuje něco, co můžete přidat, aby šlo to prokletí vidět?“ zeptal se ještě Potter. „Kdyby bylo viditelné, bylo by snadnější ho porazit – nebo se mu vyhnout, kdyby to šlo.“

„Vynikající návrh, Harry!“ usmál se Brumbál na mladíka, zdálo se, že ožil při jeho nabídce. A jestli budete jistit Snapea, bude snadnější je dostat oba ven.“

Profesor Severus se zamračil. „Je to dobrý nápad, Pottere. Mohu se zeptat, proč jste najednou tak nápomocný?“

Mladý muž se na něj zazubil, jeho pohled byl otevřený a upřímný a bez antipatie, která obvykle bývala přítomná vždy, když mluvil se Severusem. „Oba máme stejný cíl,“ odpověděl. „Chci Hermionu zpět stejně tak moc jako vy.“

„Pochybuji,“ zavrčel Snape. Všimla jsem si, že jeho prsty svíraly Hermionu tak pevně, až mu zbělely klouby. „Neodmítnu však žádnou pomoc, kterou mi jste ochoten nabídnout.“

„Jak dlouho to bude trvat, než lektvar připravíš, Severusi?“ zeptal se Brumbál.

„Do soboty. Méně než týden.“

Poznámka autorky:

Není co dodat, opravdu. A přece mám pro vás píseň - Here, There and Everywhere od Beatles.

Abych byl lepší, potřebuji být se svou láskou

Tady, po každičký den roku

Změní můj život mávnutím ruky

Něco na tom je, to nikdo nepopře

Když se probírám jejími vlasy

Oba myslíme, jak to může být dobré

Kdosi mluví, ale ona ho nevnímá

Chci, aby byla stále u mne, a když bude u mne

Už nikoho jiného nebudu hledat

Když ji miluji, potřebuji, aby byla u mne

Vím, že milovat musíme oba

A věřit, že láska nikdy nezemře

Když se jí dívám do očí, doufám, že se v nich vždy uvidím

Chci, aby byla stále u mne, a když bude u mne

Už nikoho jiného nebudu hledat

Když ji miluji, potřebuji, aby byla u mne

Vím, že milovat musíme oba

A věřit, že láska nikdy nezemře

Když se jí dívám do očí, doufám, že se v nich vždy uvidím

Budu v jejích očích a s ní

Tady, tam a všude



 


Kapitola 17 Hermiona



Heart with no companion

Napísala : Michmak

Přeložila: Jiřina

Beta-reader: Jacomo

Art credit: : Jonathan3333, autor banneru: Jimmi

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Poviedku v originálnom znení nájdete na adrese:

http://www.fanfiction.net/s/2056132/17/Heart_With_No_Companion



Kapitola 17 – Hermiona

Severus byl podrážděný. Hermiona ho pobaveně pozorovala, když hovořil se Sybillou Trelawneyovou, a dělala, co mohla, aby při jejích duchaprázdných odpovědích na otázky zachovala vážnou tvář. Uvnitř Hermioniny mysli byl Severus ostře sarkastický.

„No tak, Sybillo – jenom potřebuji, abys potvrdila barvy, které bychom měli zahrnout do toho lektvaru.“

„Všechny barvy duhy,“ zasněně odpověděla Trelawneyová.

Jako kdybych měl čas se dívat na duhu,“ poznamenal k Hermioně. Snažila se, aby nevyprskla.

„Konkrétně, Sybillo – potřebuji jen to základní.“

Trelawneyová mu věnovala rozzářený úsměv, přihlouple na něj zpoza brýlí zamrkala a začala si pobrukovat.

Snape na ni zděšeně zíral. „Co to proboha děláte, ženská?“ zavrčel, když začala hrozně falešně zpívat.

Hermiona se k ní uvnitř své mysli se smíchem připojila: „Červená, žlutá, růžová a zelená, fialová, oranžová, modrá, ta škála duhy znamená, že příroda je dobrá!“

„Dobrý bože,“ mumlal si Snape a výraz na jeho tváři byl k nezaplacení. Trelawneyová stále zpívala, ale Hermiona zmlkla a nyní stála, ruce přitisknuté na žaludek a snažila se potlačit smích.

„Zpívejte se mnou, Severusi!“ žádala Trelawneyová, než začala další sloku. „Naslouchej svému srdci, naslouchej své duši, vyzpívej vše, co zneklidňuje, když můžeš zpívat s duhou, poznáš, že láska existuje. Červená, žlutá, růžová a zelená…“

„Ano, ano,“ přerušil ji sarkasticky Severus, „to je ono, děkuji. Jsou tam určité barvy, na které bychom se měli soustředit – mělo by některé být víc nebo méně?“

„Pochopitelně nepřidávejte žádnou další šedou,“ zářila dál Trelawneyová. „Ale musíte přidat černou pro rovnováhu, bílou kvůli čistotě a něco čirého pro průzračnost. Myslíte, že až by se s tím skončilo a vy byste přivedl Hermionu zpět, že bychom mohli spolupracovat na článku, který by vyzvednul účinnost lektvarů v souvislosti s uzdravováním aury? Ujišťuji vás, že by to mělo příznivý ohlas v resortu jasnovidectví. Bylo by to zcela převratné!“

„Nejsem si jistý, jestli na to budu mít čas, Sybillo,“ odpověděl Severus pevně. Zaskřípal zuby tak silně, až se Hermiona divila, že to jeho sanice vůbec vydrží. Všechny ty zdvořilé cavyky s Trelawneyovou ho ubíjely.

Hermiona se na něho zazubila: „Myslím, že by tvá pověst nepřežila spoluautorství. Nikdo by tě pak už nebral vážně.“

Zdá se, že nikdo mě nebere vážně ani teď,“ odsekl Severus. „Všichni si myslí, že jsem se zbláznil.“

„Je tu ještě něco dalšího – cokoli – na co bych si měl dávat pozor?“

Profesorka jasnovidectví se na něho usmála. „Nic mě nenapadá, ale opět – aury nejsou má specialita. Severusi…“ odmlčela se, opustila ten hloupý nadnesený postoj a začala opatrně vážit slova. „Až budete připraveni pokusit se o úpravu aury slečny Grangerové, doufám, že mi dovolíte být při tom. Přinejmenším vám mohu říkat, co se s vámi děje – mohla bych tak být nějak nápomocná.“

Hermiona se v šoku podívala na Snapea: „Vždyť ona mluví docela rozumně!

A také je to dobrý nápad,“ neochotně si povzdychl Severus. „Opravdu by mohla být docela užitečná.“

„Určitě vám dám vědět, až budeme připraveni, Sybillo,“ odpověděl. „Vážíme si vaší nabídky.“

Trelawneyová zářila. „Děkuji, Severusi. Myslím, že všichni vám musíme pomáhat zlomit tu kletbu. Mnohem lépe se s vámi vychází, když jste šťastný.“

Pro Hermionu to byl podivný obrat událostí, přinejmenším to, že Harry nyní projevoval upřímnou snahu být užitečný místo toho, aby provokoval Severuse na každém kroku. Zdálo se, že rozhovor s Nettie mu pomohl, a Hermiona nemohla být šťastnější.

A také nemohla být více vzrušená. Byla přesvědčená, že koncem týdne bude zase volná – bude moci hovořit s přáteli, smát se, dokázat Severusovi, že ho stále miluje, i když už není uvězněná ve své mysli.

Ale také věděla, že Albus má obavy. Bylo těžké přehlédnout jeho znepokojení, když Severus nakonec všem vysvětlil svůj názor na situaci.  Představa, že kletba je aktivní, živá a uvnitř ní, nebyla příjemná. Ale odmítla se zabývat myšlenkou, že by kletba mohla nějak polapit Severuse a uvěznit je oba.

Když se mu o tom jednou zmínila, upřeně se na ni zadíval: „Jsem přesvědčen, že tě mohu osvobodit, Hermiono. Copak jsem ti někdy lhal?“

Samozřejmě, to nikdy – ani když byla studentkou a nesnášela ho. Stál si za svým slovem a říkal pravdu, i když se lidem nelíbila.

Jsi si jistý, že ti prokletí neubližuje?“ zeptala se ho. „Vím, že Nettie je velice znepokojená – říká, že nic nejíš.“

V poslední době jsem byl roztržitý,“ oči se mu temně třpytily. „Také mám plné ruce práce s lektvarem. Připadám ti nemocný?

Hermiona si ho pozorně prohlížela, obdivovala jeho modročerné vlasy, úhledně svázané dozadu tenkou koženou šňůrkou. Byl opět v košili, rozepnuté a vyhrnuté rukávy odhalovaly jeho bledé a šlachovité předloktí. Pokožka ztratila tu strašidelnou bledost, která k němu tak dlouho patřila – i když byl stále bledý, téměř zářil zdravou vitalitou. Stále nebyl hezký, ale vypadal dobře – statně a zdravě.

Ztělesněné zdraví,“ odpověděla upřímně. „Nechápu, o čem všichni ostatní mluví.

Nemohu si zvyknout na starostlivého Pottera,“ zabručel Severus, když dva dny po návštěvě Azkabanu vstoupil do knihovny. „Není to přirozené a je mi z toho až zle.“

Hermiona skryla smích za knihu, kterou četla. Natáhla se a nepřítomně pohladila ruku, kterou jí položil na rameno, když přešel dozadu za ni. „Co zas provedl?“ zeptala se.

Přinesl mi nějaké červené sasanky z Cesmínových Luk, nějaké fialové kakosty a bílé medvědí česneky – myslí, že bychom je mohli použít do lektvaru.“

A co ti na tom vadí?“

Nejsem zvyklý, aby Potter používal mozek, a to mne zneklidňuje,“ odpověděl ironicky Severus. „Ale natrhat květiny z místa závěrečné bitvy byl dobrý nápad; tam byla kletba vržena a to místo má význam pro nás všechny. Ale uvědomuješ si, že kakost úplně zhořkne, když se smísí se silicí z medvědího česneku? Ten lektvar bude nechutný.“

Copak tě tohle někdy odradilo od nějaké přípravy?“ odsekla Hermiona s povzdechem, zavřela knihu a opřela hlavu o jeho hruď. „Tvé lektvary chutnaly vždycky strašně. Nikdy jsem nechápala, proč do nich pro zlepšení chuti nepřidáváš mátu.“

Mám plýtvat svou mátou, aby to lépe chutnalo těm protivným děckám, které by v první řadě nikdy neměly dělat něco, co pak vyžaduje si vzít lektvar?“ zamračil se posměšně Severus. „Uvažuj, Hermiono.“

Ušklíbla se na něho: „Já věděla, že to mělo svůj důvod. Ďábelskej prevíte.“

Snape se tiše zasmál. „Už jsi měla čas pracovat na tom seznamu?

Hned jak jsi odešel,“ odpověděla Hermiona. „Myslím, že jako černá by se hodil pramen tvých vlasů, aby vytvořil spojení potřebné k nahrazení mé aury. Také si myslím, že by neškodilo použít jemně mletý obsidián, abychom otevřeli první čakry, protože hledáme všechny možné cesty, jak bojovat proti prokletí životní silou. Je to v pořádku?

Ano. Co ještě?“ Jak hovořili, Snape přejížděl prsty po jejích klíčních kostech a ramenech a ona cítila po celém těle zneklidňující jiskry energie.

Jako červená rozhodně musí být krev. Několik kapek od nás obou a Harryho, protože všichni tři si vezmeme lektvar. Myslela jsem, že by pomohlo posílit směs, kdyby někteří z učitelského sboru přispěli kapkou krve – lidé, o kterých víme, že nás mají rádi. Jak víš, magie krve může být mocnou ochranou. V této složce zapůsobí také Harryho červené sasanky.“

Jistě,“ souhlasil Snape sarkasticky, „na ně nesmíme zapomenout.“

Hermiona ho ignorovala. „Modrá byla snadná – turmalín a zvonky. Profesorka Prýtová má ve svých sklenících vždy ty nejkrásnější, možná, že jejich nektar zmenší hořkost kakostů.“

Na to nespoléhej,“ zabručel Snape.

Přestaň si stěžovat a sedni si,“ usmála se na něho Hermiona. „Nezapomínej, že ten lektvar je také pro mne.“

A chutnalo ti vůbec něco z toho, čím tě Nettie krmí od doby, kdy tě prokletí zasáhlo?“ Snape posměšně nadzvedl obočí. Hermiona neodpověděla a místo toho k němu přisunula své poznámky.

Severusi, myslím, že tě baví lidi rozčilovat.“

Snape se na ni trochu ušklíbl, a pak se sklonil k poznámkám. „Hnědá – drcená vrbová kůra. Myslím si, že bychom měli také přidat trochu tvých vlasů.“

To mne nenapadlo,“ připustila Hermiona. „Zvykla jsem si považovat své vlasy za trvale očarované. Máš na to nějaké protikouzlo?

Není zapotřebí,“ odpověděl měkce. „Odstřihl jsem si pramínek, když ti opět dorostly, pro případ, kdybych je někdy potřeboval. Excelentní předvídavost je jednou z předních vlastností Mistrů lektvarů.“

Hermiona ho ignorovala. „Žlutá - slunečnicový olej a citrín.“

A Dracovy vlasy. Nemůžeme získat nic od Luciuse, ale prokletí je možná rozpozná jako vlasy potomka svého tvůrce. Věřím, že Malfoyova krev zapracuje jako spouštěč, aby se kletba znovu zviditelnila.“

„A jak je získáme, co navrhuješ?“

Snape pokrčil rameny. „Už se stalo. Včera v noci Albus poslal žádost Arturovi a vězeňský holič navštívil mladého Malfoye dnes ráno. Vlasy již mám v lékárnické dóze ve své pracovně a čekají na použití.“

„Myslím, že na růžovou bychom mohli použít přírodní olej z eukalyptu a drcených šípků. Fialová – Harryho kakosty a přírodní olej z lotosového květu a jeho drcené listy. Oranžová by měla být ylang-ylang a macerované květy měsíčku. Také jsem dělala malý průzkum a myslím, že ledovcová voda je ideální základ, na kterém bychom měli pracovat. Ta kniha, kterou jsi dostal od Dumstranga, navrhuje použít vodu z ledovců na Sibiři, ale když jsem ještě byla zdravá, četla jsem jednou, že ledovce ze severu Japonska je kvalitou předčí.“

Severus mírně překvapen sebou trhl. „Jak jsi mohla číst knihu, kterou mi poslal Dumstrang?“

„Byla v tvé pracovně,“ vysvětlila vesele Hermiona. „A teď…“

„Jak jsi ji mohla vidět, Hermiono? Nikdy jsi u mne nebyla.“ Oči se mu náhle zúžily. „Pokud ses do mých pokojů nevplížila ještě jako studentka – což by bylo nemožné. Neexistuje žádný způsob, jak bys mohla překonat mé soukromé zabezpečení.“

„Vzal jsi mne do svých pokojů, Severusi, tenkrát, jak…“ Hermiona se zarazila a skousla si spodní ret v náhlém poznání. Severus si možná ani neuvědomil, že to byl on, kdo vytvořil své pokoje a kopii té knihy. V posledních třech dnech se toho tolik stalo, že mu zapomněla říct, že on je také schopen vytvářet v její mysli konstrukce tak reálné jako ty její. „Pro zuby Kirké!“ vykřikla. „Já ti to neřekla!“

Co přesně, Hermiono?“ Snape na ni hleděl zúženýma očima. „Kdy jsi u mne byla?“

V sobotu, po tom, cos mne políbil. Pamatuješ? Po naší procházce kolem jezera jsme se vrátili k tobě a ohřáli se u krbu. Nemyslím, že by si to tehdy kterýkoli z nás uvědomil, a po tom nedávném rozruchu jsem na vše úplně zapomněla. Omlouvám se za to, ale myslím, že můžeš vytvářet věci v mé mysli stejně jako já.“

Vypadal, jako by to chtěl popřít, ale pak se zarazil a zdálo se, že přemýšlí. „Jsi si jistá, že jsme byli v mém apartmá a že to byla tahle kniha?

Hermiona přikývla. „Jsem si jistá, až do včerejška jsem tuhle knihu neviděla. A pokud jde o tvé pokoje, když jsi mne tam vzal, seděla jsem jen v tvém obývacím pokoji, ale po tvém odchodu bylo celé tvé apartmá přístupné. Mohla jsem vejít do tvé ložnice. Máš brýle na čtení – takové půlměsíčky, jaké nosí občas Albus. Ležely na rozevřené knize na kraji nočního stolku. Měl jsi otevřenou skříň a mohla jsem vidět tvé oblečení, jak tam viselo. Učitelské hábity byly přehozené přes tmavě zelené sametové křeslo v rohu. Prohlédla jsem si knihy ve tvé knihovně – a i když jsem tam našla tituly, o kterých jsem nikdy neslyšela, byla jsem schopná je otevřít a číst. Viděla jsem i tvé poznámky a výpisky…“ Najednou se začervenala. „Viděla jsem, jak jsi mne nakreslil. Nikdy jsem si neuvědomila, že jsi umělec.

Severus se pousmál. „Je mnoho věcí, které o mně ještě nevíš.“ Najednou byl v hlubokém zamyšlení. „Ten den, kdy jsem tě našel v učebně lektvarů, podlahou prorůstaly květiny. Byly to červené sasanky, tytéž květiny, co Potter dnes přinesl z Cesmínových Luk.“

Byly v kytici, kterou jsi mi přinesl ten první den, kdy jsi přišel ke svatému Mungovi,“ uvědomila si Hermiona.

Myslím, že jsem podvědomě včlenil kousky svých vzpomínek do tvé mysli. Ale jsem schopen to udělat vědomě?“ Severus si ji napjatě prohlížel. „Zajímalo by mě… Hermiono, zkusila sis někdy v mysli vytvořit známá místa mimo Bradavice  - jiná, než tvá ložnice? Například, šla jsi někdy do Prasinek?

Nikdy mě to vlastně nenapadlo,“ odpověděla. „Dokud jsi nepřišel a nevzal mě do zahrad, neuvědomovala jsem si, že bych mohla jít ve své mysli ‚ven‘.

Severus nadzvednul obočí. „Uvědomuješ si, jak to zní bláznivě?

Bláznivé je, že přesně víš, co mám na mysli,“ odsekla Hermiona. „Ten den u jezera, na procházce parkem – nikdy předtím jsem tam nebyla. Vezmi mě někam jinam, hned teď, někam, kde to neznám. Vyzkoušíme to a uvidíme, co dokážeme.“

Snape se natáhl a vzal ji za ruku. „Kam bys chtěla?

Někam, kde jsem nikdy nebyla,“ odpověděla. „Na místo pro tebe důležité.“

Zatímco se dívala na Snapea, po okrajích svého periferního vidění pozorovala, jak se stěny posunují, barvy se míchají a blednou. Podlaha pod nohama jí zmizela. V úsilí o překonání náhlého pocitu závratě, při kterém se jí zvedal žaludek, musela zamhouřit oči. Když je zase otevřela, stáli na vrcholku pískovcové skály a ve vzduchu cítila silnou vůni slané vody. Pod nimi vlny dorážely na pruh bílého písku a jespáci se honili za potravou nahoru a dolů v linii pěnivého příboje.

Kde to jsme?“ zvolala Hermiona a nastavila obličej slunečním paprskům.

V Řecku,“ odpověděl Severus. „U Merlinových koulí, je to tu stejné, jak si pamatuji.

Hermiona se usmála. „A pamatuješ si co? Řecko pro mne není dostatečná nápověda.

Snape si uvolnil jednu ruku z její a ukázal na malou vilu, několik metrů za nimi, kterou ani nezpozorovala. „Jednou mě sem Albus přiměl jet o prázdninách. Říkal, že si mám od všeho odpočinout, jestli si to dovedeš představit.“ Ušklíbl se. „Bylo strašně horko a nudil jsem se už dvě hodiny po svém příjezdu. Zakázal mi kamkoliv chodit, ale opomenul mi tu nechat něco, čím bych mohl zaměstnat mysl. Knihovna v té vilce bohužel není – i když si myslím, že Nettie by si to tady užila.

Když jsi to tady tak moc nenáviděl, proč jsi mne sem vzal?

Myslel jsem, že by se ti tu mohlo líbit,“ odpověděl a zastrčil jí vzpurný pramen vlasů za uši.

Je tu krásně,“ souhlasila Hermiona, rozhlížela se opět kolem a pak se na něj váhavě usmála. „Co tím Albus sledoval, takhle tě tu nechat?

Snape obrátil oči v sloup. „Nemám tušení. Měla bys vidět ty ohavné plavky, co tu byly. Černé s růžovými plameňáky.“

Hermiona se začala hihňat. „Nosil jsi je?

Co si mysliš, ty drzá holko!“ zavrčel na ni a dodal, „dávám přednost koupání jen tak. Nejsou pak žádné bílé proužky.“

Ušklíbl se prostopášně na Hermionu, která se dusila po jeho prohlášení, a pak se naklonil a políbil ji na rozesmátá ústa.

Do Bradavic se vrátili ten den dost pozdě.

- ooo -

V průběhu několika příštích dnů pokračovali v prověřování Severusovy schopnosti vytvářet různá místa v její mysli. Zjistili, že pokud někde byli alespoň jednou, mohli tam opět. Když se Hermiona zmínila, že je jí nepříjemné cestovat sama do Prasinek nebo na Příčnou ulici, Snape jen nadzvedl obočí.

Neříkala jsi mi jednou, že sis mě vytvořila ve své mysli?

Hermiona přikývla. „Ano, ale nemluvil jsi. Vlastně tvůj obrázek, který jsem si vytvořila, hovořil, ale tvá kopie to neuměla.“

Můj obrázek?

Ano – ten první týden, když jsi mne po Creeveyho nehodě přestal u svatého Munga navštěvovat, našla jsem ve své mysli místnost plnou obrazů. Byl tam Ron… má matka… ty. Povídala jsem si s vámi všemi.“

Hmmm…  zajímavé. Takže obrázy s tebou mohou mluvit, ale vytvořené osoby ne?

Ještě ne,“ souhlasila Hermiona.

Ale vytvořit je můžeš?“

Ano.

Tedy, když už cestujeme, pojďme zabydlet tvou mysl nějakými lidmi. Jsem si jistý, že když se na to soustředíme, přimějeme je k řeči.“

To by bylo hezké,“ souhlasila. „Když tu nebudeš, měla bych stále někoho, s kým bych mohla mluvit, a necítila bych se tak osamělá.“

Ve čtvrtek, když ji vzal podívat se na Velkou čínskou zeď, usmál se na ně drobný bezzubý stařík a ukláněl se, když si Severus koupil výtisk Malé rudé knížky předsedy Maa.

„Do jeh! Do jeh!“ zvolal radostně, když mu Snape ukázal, že si může nechat drobné.

„Foon ying,“ odpověděl Severus tiše, vzal Hermionu pod paží a vydali se na několik kilometrů dlouhou procházku po cestě na vrcholku zdi.

Když přišel Hermionu navštívit další den, našel ji v knihovně ve velice živém rozhovoru s její dvojnicí. Na chvilku v ohromení a zmatku pozoroval, jak se dvě Hermiony hádají nad pomalu se vařícím lektvarem, a pak obě vzhlédly a uviděly ho tam stát.

V okamžiku jedna z Hermion zmizela s třeskem podobným zvuku při přemisťování a zůstala jen ta druhá, zlostí uzardělá  Hermiona. „Musíš si myslet, že jsem hrozně divná,“ začala, než ji přerušil.

Nemyslím, já to vím,“ odpověděl sladce. „O čem ses to hádala sama se sebou?

Hermiona pokrčila rameny. „Stále nemohu přimět tvou postavu hovořit, a byla jsem zvědavá, jestli to nemůže být tím, že ve skutečnosti mě už v mysli navštěvuješ. Tak jsem myslela, že bych mohla zjistit, jestli mohu vytvořit vlastní kopii – na zkoušku. Podle mé teorie také neměla být schopná mluvit, ale mohla. Ve skutečnosti, jak se tu objevila, bylo těžké ji umlčet. Snažila se mi namluvit, že to míchám příliš rychle, můžeš tomu uvěřit?

Docela přesná podoba,“ reagoval na to Severus. „Alespoň vidíš, jak se my ostatní cítíme.

Zamračila se na něho, ale bylo snadno vidět, že se hodně snaží, aby se neuculovala. „Nejsem tak hrozná!

Jen potřásl hlavou, jako by říkal „Ale jistěže jsi.“ Ale protože to neřekl nahlas, Hermiona usoudila, že jí přiznal bod. Zůstal s ní po zbytek dne.

Později večer ho pozorovala s lehkým pobavením, jak nervózně přechází po učebně lektvarů a stále si překontrolovává své poznámky. Opodál zvolna bublal duplikát lektvaru na plameni tak nízkém, že jen udržoval teplotu. Rozhodli se, že budou vařit lektvar i v její mysli, aby se mohla účastnit na jeho tvorbě. Severus nejednou připustil, že její pozorování jsou užitečná, a ona si byla jistá, že zítra bude již volná.

Už se rozhodla, že první věc, kterou udělá, až získá zpět kontrolu nad svým tělem, bude zlíbat Severuse až do bezvědomí, jen aby viděla, jestli líbat ho je tam venku stále tak nádherné, jako bylo v její mysli.

Máš vždycky po uvaření lektvaru takové obavy?“ dobírala si Snapea, když kolem ní přecházel, mumlaje si něco pro sebe.

Chci se ujistit, že jsme na nic nezapomněli,“ odsekl. „Nejsem ještě přesvědčený, že slzy fénixe byly dobrý nápad.“

Neuškodí,“ odpověděla Hermiona. „A Trelawneyová nám přímo říkala použít do lektvaru na posílení aury něco průzračného.“

Vlastně jsou spíš měňavé,“ odpověděl Snape, „nevím, jestli se to dá počítat.“

Hermiona obrátila oči v sloup. „Nic jiného nemůžeš udělat. Celý týden jsi mi říkal, že jsi si jistý, že to bude fungovat – to jsi mě klamal?

Ne,“ hlesl. Pak to zopakoval důrazněji: „Ne. Bude to fungovat.“

Tak v čem je problém? Vím, že to bude fungovat. Celý proces vaření postupoval, jak jsi to předem popsal – změny barev tehdy, kdy jsi řekl, že budou; všechno.“

Oba se společně otočili k lektvaru. Byl hustší než čaj, ale ne tak jako med; jemně se třpytil, jak se mu neustále měnila barva, červená prosakující do modré, která přecházela v zelenou, a pak se třepotavě změnila ve fialovou. Hermiona si pomyslela, že lektvar vypadá jak zkapalněná duha.

Neříkala ti Trelawneyová, že ty změny barev vypadají jako aury, mísící se jedna s druhou?

Říkala; ale bývala v lektvarech vždycky neschopná. Jen proto, že si myslí, že to vypadá pěkně, neznamená, že to bude účinné.“

Máš pravdu,“ souhlasila Hermiona, „ale ty jsi Mistr lektvarů – a ty jsi řekl, že to bude fungovat, tak proč si dělat starosti? Je to naše poslední noc tady. Nikdo nás tu nebude vyrušovat. Nemohu zaručit, že to bude tak i zítra – mám dojem, že Harry mě vůbec nespustí z očí, až budu zase volná. A víš, že Albus plánuje něco speciálního.

Severus si odfrkl, ale dovolil jí, aby ho odvedla pryč od lektvaru bočními dveřmi do obývacího pokoje. „To je pravda,“ souhlasil, „jediná věc, kterou budu postrádat, jsou tyhle návštěvy u tebe. Kolem dokola není nikdo, kdo by mě tu otravoval.“

Tak to využij,“ vydechla Hermiona, když mu vklouzla do náručí a ve stoji na špičkách se o něj opřela, „a líbej mě“.

Severus odešel o pár hodin později, trval na tom, že by se měla trochu prospat. Vyprovodila ho až do velkého foyeru na kraji své mysli, který vypadal jako přesná replika bradavického hlavního vchodu. Protočila panenky, když jí opět říkal, kde na něho má zítra čekat.

Hermiono, chci, abys na mne čekala hned u vchodu. Lektvar bude nejsilnější bezprostředně po požití, takže budeme muset jednat rychle.“

Já vím, Severusi, a budu připravena,“ odpověděla Hermiona. „Ani párem imaginárních koní mne odsud nedostanou. Myslíš, že jestli je ta kletba stále aktivní, že ji skutečně uvidíme?

To samozřejmě zjistíme až zítra,“ odpověděl neurčitě. „Jen si vzpomeň, jestli Draco nelhal, nebude to chtít propustit tebe ani mne. Nerad to říkám, ale jsem rád, že se Potter účastní – jen doufám, že prokletí po něm také nepůjde.

Hermiona se kousla do rtu a zamyšleně si ho prohlížela: „Vím, že to bude nebezpečné, ale netajíš mi něco? Myslím, budeme schopni se opravdu osvobodit?

Slibuji ti, že zítra touto dobou už řekneš Albusovi, co může udělat s těmi svými citronovými bonbóny, a on to bude slyšet,“ ušklíbl se na ni Snape.

Hermiona se zazubila. „A Harrymu povím, co jsi říkal o své vděčnosti za jeho pomoc.

Severus se na ni zamračil, ale neprotestoval. Místo toho se naklonil a políbil ji do vlasů. „Jen neříkej Sybille, že to ona zlomila naše prokletí, nebo už se jí nezbavíme. A teď jdi spát.“

A ty se také trochu vyspi. Miluji tě, Severusi.“

Trochu se na ni usmál očima. „Také tě mám rád, Hermiono.“

Potom odešel a nechal ji, aby se vrátila zpět do jeho apartmá. Začala tam přespávat ten den, kdy si uvědomila, že to jsou opravdu jeho místnosti. Jeho obliba košil z egyptské bavlny a jemná vůně koření a vůně hřebíčku, která se zdála být nasáklá do jeho polštářů, pro ni tvořily bezpečné útočiště, do kterého se uchylovala, když byla sama. Pod těžkou péřovou pokrývkou se cítila jako v jeho teplém náručí a častokrát, když pod ní v noci ležela, mohla téměř uvěřit, že čeká jen na něho, až se k ní připojí v jejich společné posteli.

Když vstupovala do Severusových místností, tiše a spokojeně se pro sebe usmála. Brzy, velmi brzy bude spát v jeho posteli i ve skutečnosti a on bude ležet vedle ní a objímat ji. Tahle pokrývka bude skrývat je oba, a pokud to bude na ní, zůstane to tak napořád.

Zamumlala kouzlo na ztlumení plamenů v krbu, a když vcházela do ložnice, protáhla se s rukama nad hlavou a zívla. Pobrukovala si píseň duhy, kterou Sybilla zpívala tenhle týden. Vešla do koupelny, rychle si umyla obličej a vyčistila zuby. Když se převlékala do pyžama, třásla se chladem, který se sem vkrádal. Měla by promluvit se Severusem, aby nějak zařídil, aby zde bylo tepleji – možná trvalé kouzlo, vyhřívající břidlicovou podlahu, nebo přidat další krb do ložnice. Možná několik tlustých koberců. Určitě by museli přidat další skříň na její šaty, a stále ještě nevymyslela, kde by se na jeho policích našlo místo pro její knihy. Ospale zamhouřila oči a plná spokojeného snění o životě mimo své mentální vězení vklouzla pod jeho přikrývky a téměř okamžitě usnula.

A jak se stávalo už dříve, během mnoha předešlých nocí a mnohokrát během jejího bdělého stavu, vůbec ji nevyrušilo, když se jí několik neviditelných šedých pout ovinulo kolem končetin. Ani necítila, jak se jí obtočily kolem krku, pronikly skrz vlasy a pokožku do hlubin její mysli, kde se odehrávalo její šťastné snění. Její podvědomí si šťastně pobrukovalo, zabývalo se myšlenkami na ni a Severuse, jak jsou spolu po celý zbytek života, jak cestují, kam jen si vzpomenou, a jsou navždy osvobozeni od omezení, kladených na ně fyzickým světem.

Poznámky autorky:

Ten malý starý Číňan říká v kantonské čínštině Snapeovi „Děkuji!“ a Snape odpovídá „Není zač“.

Došla jsem k závěru, že tenhle příběh má určitě soundtrack. Jak jsem psala jednotlivé kapitoly, vždy mi v hlavě zněly písně, které se k nim hodily. Totéž lze řici o této kapitole, její písní byly Růžové brýle od skupiny Blue Rodeo.

Ona vidí svět přes růžové brýle

Malované nebe a půvabné románky

Já vidím unavený a vyděšený svět

Těch co žijí na okraji příliš dlouho

A ona odtud uniká a říká mi

Že láska nás může všechny zachránit

Bere mě za ruku a vede k neexistujícímu městu

Bez ohledu na mé názory, vždy na neutrální půdu

A v chladu namodralého večera

Cítím se tak unaven a sám

A ona uniká a říká mi

Že láska nás může všechny zachránit

Den za dnem

Stále se tu potloukám, řekněte mi, proč

Noc za nocí, i když bych měl odejít

Ale v těch očích je něco

Co mě nutí tu být, jsem zhypnotizován

Láme mi to srdce a já nevím proč

Řekněte mi proč, řekněte mi proč

Ona vidí svět růžovými brýlemi

Malované nebe a půvabné románky

Já vidím unavený a vyděšený svět

Těch co žijí na okraji příliš dlouho

A ona odtud uniká a říká mi

Že láska nás může všechny zachránit

Den za dnem

Stále se tu potloukám, řekněte mi, proč

Noc za nocí, i když bych měl odejít

Ale něco tu je, ano…

Den za dnem, a stále dál

A já nevím proč.

Odkazy:

Citrín jako léčivý kámen: http://www.nefertitis.cz/citrin/

Ylang-ylang je silice z květů tropického stromu: http://www.celostnimedicina.cz/ylang--ylang.htm

Pobíhání jespáků v příboji: http://www.youtube.com/watch?v=CgGiVyuKrBQ&NR=1


Kapitola 18 Harry



Heart with no companion

Napísala : Michmak

Přeložila: Jiřina

Beta-reader: Jacomo

Art credit: : Jonathan3333, autor banneru: Jimmi

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Poviedku v originálnom znení nájdete na adrese:

http://www.fanfiction.net/s/2056132/18/Heart_With_No_Companion



Kapitola 18 Harry

Harry Potter nikdy nechtěl být slavný, a přesto se to stalo a nic s tím nenadělal. Nikdy nechtěl být ‚záchranou kouzelnického světa‘ a klidně by spokojeně prožil zbytek života, aniž by znovu zaslechl to otravné a divné pojmenování ‚chlapec-který-přežil‘.

Nenáviděl být ‚chlapcem-který-přežil‘, protože to znamenalo být ‚chlapcem-který-přežil-aby-viděl-své-kamarády-trpět-a-umírat‘. Válka ho změnila – byl tvrdší, rychleji se rozhněval a pomaleji odpouštěl. Byl méně optimistický, méně důvěřivý – ale pouze méně. Vlastně už ani nevěděl, jaký vlastně teď je – pokud to vůbec kdy věděl. Jediné, čím si byl jistý a čemu věřil, bylo, že se vše zlepší po Hermionině návratu. To ona vždy byla z nich ta rozumná. Spoléhal na ni více než z pouhého přátelství – spoléhal na ni jako na hlas rozumu, který mu vždy v pravou chvíli řekne, že se chová jako hlupák, nebo že se má víc učit, nebo si nedělat tolik starostí. Během těch posledních měsíců před konečnou bitvou pro něho představovala klidné oko hurikánu kolem něho.

Od konečné bitvy, ve které ji ztratil, se už necítil vyrovnaný. Rychle se v něm střídaly emoce a zanechávaly ho naplněného úzkostmi nebo vztekem. Říkal si, že kdyby mu Snape nepomáhal, Hermiona by byla ještě s nimi. Nechápal, jak se mohla s plným vědomím vrhnout do cesty Malfoyově kletbě. Ani na okamžik nemohl uvěřit, že by se pro Snapea někdo chtěl dobrovolně obětovat.

Nikdy ho neměl rád a Snape neměl nikdy rád jeho. Každý to věděl a nemělo smysl předstírat, že to je jinak. Během těch těžkých měsíců, kdy byla Hermiona upoutána na lůžko, to byla jen jeho utkvělá nechuť a nedůvěra ke Snapeovi, co ho udržovalo příčetného a soustředěného. Věděl, že to není správné. A přece proti těm pocitům nic nedělal. Nenávidět Snapea bylo jednodušší než nenávidět sám sebe.

A to také dělal. Nenáviděl se. Kdyby se s ním Ron nepřátelil, nebyl by během té poslední bitvy ohrožen. Harry by se nikdy nemusel dívat, jak se hlava jeho přítele oddělila od těla s takovou hrubou silou, že se rána uzavřela hned při svém vzniku jak vypálená. Nikdy by nemusel pohlédnout do očí Molly a Arturovi – těm nejbližším, kteří pro něj byli jako jeho rodiče – a vědět, že to byla jeho chyba, že je jejich nejmladší syn mrtvý. Stále bylo neuvěřitelně těžké navštívit Doupě, plné vzpomínek na šťastnější časy, kdy byla rodina Weasleyových úplná. V bitvě ztratili Harryho vinou nejen Rona, ale i Percyho. Když Harry nakonec Voldemorta zabil, rozplynul se spolu se zbytkem označených Smrtijedů.

A Ginny… stále ještě mnoho nemluvila, ale když ji naposled viděl, pokusila se zažertovat, že zubatá jizva, vedoucí jí dolů středem tváře, je daleko působivější, než ten jeho malý blesk, pak se ale rozplakala a utekla z místnosti. Už přes rok se ho Artur nezeptal na nic vyrobeného u mudlů a pokaždé, když se Molly na něj podívala, byl si Harry jistý, že si přeje, aby tu byl místo něj Ron.

Potřeboval z toho všeho někoho obvinit a Snape se k tomu náramně hodil. Harry si vlastně zvykl na tu možnost přenášet vlastní odpovědnost a pocit viny na někoho druhého.

Samozřejmě už dlouho věděl, že Snape Hermioně nijak neubližuje. Bylo nemožné přehlížet skutečnost, že se Snape téměř ubíjí ve snaze nalézt pro ni léčbu, a nyní se zdálo, že možná – jen možná – se to podařilo.

A Harry zatím neudělal nic, aby pomohl. Znechuceně si povzdechl, upravil si brýle na nose a zamířil do sklepení. Dnes otestují Snapeovu hypotézu, užijí lektvar a pokusí se osvobodit Hermionu.

Přemýšlel, jestli mu někdy Hermiona odpustí.

Snape na něho čekal před Hermioninými pokoji a přecházel po chodbě sem a tam. Harry slyšel ozvěnu kroků už přes několik chodeb a poznal je. Sedm let ostražitosti, jestli je nezaslechne, když se plížili s Ronem a Hermionou, způsobilo, že byl pozoruhodně dobře obeznámen s různými zvuky, vydávanými Snapeem při chůzi, od tichounkého šustění, když Snape proklouzával mezi stíny na chodbách v naději, že přistihne nějakého zatoulaného studenta, až k těžšímu a uspěchanému klapotu, jak podpatky jeho bot narážely na zem, když byl naštvaný nebo netrpělivý. Harry doufal, že to, co nyní slyší, je netrpělivost.

Snape se na něho zamračil, když se vynořil zpoza rohu: „Pottere.“

„Profesore Snape“.

Oba muži stáli chvíli rozpačitě v chodbě, a pak Harry kývnul směrem k zavřeným dveřím: „Neměli bychom jít dovnitř?“

„Za chvíli,“ zamračil se Snape. „Potřebujeme si promluvit, a nechci, aby to Hermiona zaslechla a začala si dělat starosti.“

 „Nějaký problém? Myslíte, že to nebude fungovat?“ zeptal se zvědavě Harry a přistoupil blíže.

Snape pohrdavě mávl rukou. „Bude to fungovat. Ale je to nebezpečnější, než si Hermiona myslí. Je přesvědčena, že ji dnes osvobodím, což také udělám. A stejně tak je přesvědčena, že se s ní vrátím. Ale tím si nejsem tak jistý.“

Harry na něho zíral: „Cože?“

„Kletba je živá, Pottere. Hledá mě. Jsem si jistý, že mohu Hermionu od ní osvobodit, ale jestli je kletba příliš silná – když to bude vypadat, že jediná cesta, jak Hermionu osvobodit, je nechat kletbu, aby si podržela mne, udělám to.“

„To nemůžete!“ protestoval Harry. „Hermiona nebude nikdy souhlasit, abyste se při jejím osvobození obětoval!“

„A proto jsem jí o tom neřekl,“ souhlasil Snape lhostejně. „Musíte mi slíbit, Pottere, že uděláte přesně to, co vám řeknu. Vstoupím do její mysli první, a pak vás vezmu za ruku. Lektvar by nás tři měl propojit a dovolit, aby vás můj dotek přivedl se mnou. Nejspíše se ocitnete ve velkém foyeru, podobném hlavnímu vstupu do Bradavic. Zůstaňte tam – potřebuji vás na okraji její mysli, abyste nás jistil, kdyby to prokletí chtělo dostat nás oba. Jestli se nemýlím, uvidíte jakési pouto, připojující vás ke mně a mne k ní. Až ji budu mít, umístím ji mezi nás – vy budete první, kdo opustí její mysl, a dostanete nás ven, stejně jako sebe. Když budu muset z nějakého důvodu přerušit naše spojení, budete mít jen omezený čas, abyste Hermionu dostal ven dříve, než budete násilně vypuzen z její mysli. Jestliže vám někdy – kdykoliv – řeknu, abyste se dostali ven, půjdete – a bez diskuze, jen ji popadněte a utíkejte. Nepouštějte ji, neohlížejte se. Rozumíte?“

„Ale - “

„Žádná ‚ale‘, Pottere,“ zavrčel Snape. „Pochopte to. Ano nebo ne. Zvládnu to bez vás, když budu muset.“

„Chápu to, Snape,“ odpověděl Harry. „Udělám všechno, jak říkáte.“

Oba muži na sebe okamžik mlčky hleděli, než Snape sklonil hlavu. „Ještě vás chci požádat o jednu laskavost, Pottere. Kdyby se mi nepodařilo se vrátit, postarejte se, aby Hermiona dostala mé knihy. Chci, aby je měla ona. Albus je obeznámen s dalším, co bude třeba udělat.“

„Vy ale neprohrajete, Severusi. Hermiona by vám nikdy neodpustila, kdyby ano.“

„Čehož jsem si velmi dobře vědom, to vás mohu ujistit. Co se toho týče, je dost tvrdohlavá.“ Snape odpověděl sarkasticky, ale jak to říkal, Harry slyšel v jeho hlase upřímnou náklonnost ke své kamarádce.

„Chtěl bych, abychom mohli být přáteli, Snape,“ nabídl náhle Harry, natáhl ruku a popadl Snapea za paži, právě když se začal obracet ke dveřím.

Snape se na něho ušklíbl. „Rád bych řekl, že to také tak cítím, Pottere, ale upřímně – není to tak. Možná ale, že až osvobodíme Hermionu, to znovu uvážím.“

Když Harry následoval Snapea do Hermionina apartmá, uvědomil si, že se přihlouple usmívá.

Lektvar byl krupičkovatý a odporný. Harry si nebyl jistý, co všechno do něho Snape přidal, ale rozhodně se nesnažil, aby směs dobře chutnala. Harry si musel zacpat nos, když ho pil, a celou dobu bojoval s nutkáním ke zvracení. Snape se samozřejmě na něho ušklíbl a hodil do sebe svůj pohár na dva rychlé hlty. Nettie se zabývala Hermioniným hrdlem, aby ji přiměla polykat a dávala bedlivě pozor, aby ani kapka nevytekla koutkem úst.

Po stranách postele stáli Albus a Trelawneyová. Harry věděl, proč tu je Albus – konec konců byl to ředitel – a také vypadal jako tajemný mistr lektvarů. O Trelawneyové předpokládal, že tam je, aby Snapeovi dávala vědět, jak vypadají jejich aury.

„Severusi, drahý chlapče,“ popošel Albus vpřed, když Snape odložil pohár. Prsty mu nervózně tápaly po obvyklém sáčku cukrátek a hlas se mu během řeči trochu chvěl. „Slib mi, že neuděláš nic bláhového.“

„Slibuji.“ Snapeův hlas byl silný a plný citu ke staršímu muži.

„Nehrajte si teď na hrdiny,“ pokračoval Albus, jakoby neslyšel Snapeovu odpověď. „Prošli jsme spolu mnohým, než aby to jen tak skončilo.“

Snape se natáhl a uchopil pevně ruce starého muže: „Albusi.“

Harry byl překvapený, když viděl, že Brumbál má v očích slzy. „Myslím, že jsem ti nikdy neřekl, jak velice jsem na tebe hrdý…“

„Albusi…“

„Jak obdivuji vše, co jsi udělal na podporu Světla… abychom my všichni byli v bezpečí.“

„Albusi…“

„Jsi ten nejstatečnější muž, kterého znám, Severusi. Stal ses pro mne téměř synem. Prosím…“.

„Albusi…“ Snape vyprostil svou ruku, sáhl do kapsy a vytáhl kapesník a vtiskl ho do vrásčitých prstů starého muže. „To není třeba. To si nezasloužím.“

„Zasloužíš. A zasloužíš si mnohem víc,“ odpověděl Albus. „A až přivedeš slečnu Grangerovou zpět mezi nás, už nechci nikdy slyšet, jak sám sebe takhle znevažuješ. Rozumíš?“

„Ano, Albusi. Rozumím perfektně.“

Brumbál se pak podíval na Harryho a jeho modré oči zářily přes slzy jako safíry. „Dávej za mne na něho pozor, Harry. Přiveď je oba nazpátek.“

Harry němě přikývl.

Snape se k němu obrátil: „Připraven, Pottere?“

„Jako nikdy,“ odpověděl.

Snape se obrátil k Nettie, která mu stála po levici a nervózně si mnula ruce. Harry ohromeně sledoval, jak se Snape naklonil a lehce ji políbil na tvář. „Nebuďte tak nervózní, Nettie. Ujišťuji vás, že pomyšlení na to, jak mi navěky předčítáte ty zatuchlé viktoriánské románky, pro mne nemá žádné kouzlo. Vrátím se.“

Nettie jen nakrčila nos. „Nestoudníku.“ Ale usmála se a pohladila ho něžně po rameni. „Nemohu se dočkat, až si konečně popovídám se slečnou Grangerovou.“

„Až zjistíte, že dovede mluvit téměř bez ustání, tak to asi trochu přehodnotíte,“ odpověděl Snape jemně. Pak se obrátil a vzal na vědomí profesorku Trelawneyovou.

„Budu vám naslouchat, Sybillo. Pochybuji, že budu schopen odpovídat, ale stále nám říkejte, co vidíte. Potřebuji ihned vědět, kdyby se zdálo, že šedá sílí nebo nás přemáhá.“

Trelawneyová přikývla a odpověděla vážným hlasem, jaký Harry u ní ještě nikdy neslyšel: „Nenechám tě bez pomoci, Severusi.“

Nakonec se Snape opět podíval na Albuse. „Citrónový bonbón?“ nabídl mu starý muž ze sáčku.

„Myslím, že si dám,“ odpověděl Severus, jeden vylovil a statečně ho vložil do úst. Snažil se jím nezadusit, když ho Albus náhle popadl do pevného objetí.

Harry odvrátil pohled, prudce zamrkal a snažil si připamatovat slib, který dal Snapeovi. Taky by je nechal jít, kdyby musel. Nejdůležitější bylo dostat Hermionu ven.

Snape se na něj podíval a nadzvedl obočí, přičemž mu ústa zkřivil charakteristický úšklebek: „Nemáme na to celý den, Pottere.“

Harry souhlasně přikývl: „Dobře, tak pojďme.“

Snape se natáhl a vzal Hermionu za ruku, tvář mu trochu ztuhla, jak se ponořil do její mysli. Jeho hlas zněl podivně odhmotněně. „Vezmi mě za ruku, Harry.“

Harry ho uchopil za volnou ruku a snažil se neztratit rovnováhu, jak byl náhle vtažen tunelem bahna a temnoty do spoře osvětleného, chladného a prázdného foyeru. Každý nádech působil jako přes vatu. Cítil, jak mu v boji o kyslík hoří plíce, a zapotácel se trochu kupředu ve snaze udržet se na nohou. Jeho tělo bylo ztěžklé a nemotorné, jakoby obalené bahnem, kterým se propadal, a musel se podívat dolů na své ruce, aby zjistil, jak skutečně vypadají.

Nic na nich neulpívalo. Ve tmě viděl jen bíle světélkující svazek, kterým byl připoután kolem pasu jako lanem. Druhý konec vedl dolů halou – stěží na jeho konci rozeznal Snapea, jeho tmavý šat snadno splýval se stíny.

Hermiono!“ volal Snape a jeho hlas se podivně rozléhal pod klenutými stropy. „Říkal jsem ti, ať na nás tady čekáš. Kde jsi?“

Žádná odpověď. Snape zavolal znovu, hlasitěji, důrazněji. Harry sebou až trhl, jak naléhavý byl jeho hlas, který mu zaútočil na ušní bubínky. „Hermiono!

Z dálky, jakoby z vodních hlubin, slyšel profesorku Trelawneyovou. „Severusi, tvá aura se mísí s Hermioninou tak jako předtím. Barvy ale zůstávají silné. U Harryho žádná změna.“

Snape,“ zavolal, „co se děje?“ Popošel o několik kroků dále, ale pohyboval se s velikými obtížemi.

Snape se otočil a vyštěkl: „Zůstaň, kde jsi! Už jsi zapomněl, co jsem ti říkal?

Kde je Hermiona?“ volal Harry. „Proč tu není?“

To chci zjistit,“ odpověděl nervózně Snape. „Zůstaň tady – ani se nehni.“ Dokonce, i když mluvil, viděl Harry, že postupuje dále potemnělou chodbou. Zdálo se, že Snape nemá s pohybem žádné potíže, a Harry přemýšlel, jestli si je vůbec vědom husté a kalné atmosféry, která doléhala na Harryho ze všech stran, nebo jestli si prostě na ni za tu dobu zvykl.

Slyšel ozvěnu mužových kroků, stále slabší a slabší, jak se Snape vzdaloval. Dveřní panty hrůzně skřípěly chodbou, jak prozkoumával jednotlivé místnosti. V jeho volání „Hermiono“ byly slyšet stále větší obavy. Harry myslel, že se rozbrečí.

A nakonec už ani Snapea neslyšel. Svazek kolem pasu byl tenký, téměř na přetržení, světlem už jen chabě pulzoval. Hary popošel o další krok. „Snape! Snape!

„Žádné změny barev,“ pokračovala Trelawnwyová monotónně, „žádné.“

Snape!“

A pak to zaslechl – zběsilé kroky chvatně mířící chodbou k němu. Za těmi spěchajícími kroky bylo ještě něco jiného – Harry napínal uši, aby zjistil, co. Znělo to jako víření křídel kolibříka, nebo rozzlobený hukot včelího roje. Nebo jako rychlý pohyb tisíců podupávajících stonožek. Harrymu se zježily chloupky na zátylku a po celém těle mu vyrazil pot. Něco přicházelo.

Jen na chvilku se mu ulevilo, když uviděl Snapea, který se vynořil na druhém konci chodby, táhl s sebou Hermionu a horečně z ní za běhu strhával něco, co se podobalo provazcům šedé mlhy.

Neohlížej se!“ křičel na ni, „stále běž! Mám tě, jsi v bezpečí! Jsi v bezpečí!

Harry popošel další dva kroky kupředu. „Hermiono!“ vykřikl.

„Do prdele, zůstaň, kde jsi, Pottere!“ zareagoval Snape neurvale. „Říkal jsem ti, ať se nehýbáš!“

Harry!“ vykřikla Hermiona.

„Ta šedá… přichází. Pospěšte si!“ Hlas Trelawneyové se změnil, zněl silněji. Snape měl teď Hermionu před sebou, pouto spojující ho s Harrym bylo, jak se k němu přibližoval, stále volnější. Uchopil ho a obtočil kolem ní jednoduchou posuvnou smyčku.

Harry se rozhlédl a zjistil, že jsou téměř uprostřed chátrající haly, ale už ne na okraji, jako když tam poprvé vstoupili. Hermiona byla dobrých dvacet metrů od něho, a Snape další tři metry za ní. Popadl šňůru kolem pasu a začal zoufale tahat a zároveň postupovat zpět ke zdi. Bylo to jako procházet noční můrou.

Ať už je honilo cokoliv, bylo to mnohem blíž a šíleně to syčelo, jako pára unikající z lokomotivy. Harry cítil, jak se pohnul vzduch, který je obklopoval, a náhle byl vypuzen z chodby. Nad ním se přehnal zkažený závan hniloby a smrti, vlhký a studený. Najednou si připadal zmrzlý jako kus ledu a všiml si, že Snape i Hermiona se pohybují stále pomaleji. Samotný vzduch zhoustnul a zdi kolem něho jakoby se mu tavily před očima, vytékalo z nich něco temného a nepopsatelného. Do žaludku ho olověnou vahou udeřil štiplavý pach mědi.

Chodba, ze které se jen před několika vteřinami vynořili Snape s Hermionou, se s nelidským zavytím široce rozšířila, jakoby se je snažila dohonit. Zdálo se, že z jejího ústí vychází podivné, mrazivé stříbrné světlo, natahuje se jako ostré ledové prsty po podlaze a stěnách a při doteku mění vše na šeď. Tisíce hlasů šíleně skřehotalo: „On nás napálil, on nás napálil, on nás napálil… musíme ho dostat, musíme ho dostat, musíme ho dostat…“

Harry nyní tahal usilovněji, jako kdyby pouhou vůlí mohl přemístit Hermionu do svého náručí. Viděl, že pláče, slzy jí zamrzají na tváři a vlasy divoce vlají kolem hlavy. Kletba – neboť to byla ona, jak si Harry uvědomil – a získávala převahu.

Když se to stalo, Hermiona se stále ještě probojovávala kupředu. Snape ale přestal postupovat a místo toho se obrátil k té věci bez tváře, co je tak usilovně pronásledovala. Harry s hrůzou sledoval, jak Snape sáhl do svého redingotu, vytáhl zlatě zářící dýku a přeťal pouto kolem svého pasu.

Výsledek byl okamžitý – kletba začala jakoby v triumfu syčet a chichotat se, a Hermionou to hodilo kupředu s takovou silou, že Harryho téměř srazila na kolena, jak do něho narazila.

Kal kolem nich sice zmizel, ale foyer zůstal chladný a páchnoucí shnilotinou, jako kdyby jen zadržoval dech. Harry si toho nevšímal a přitáhl si Hermionu do náručí, smál se a pevně ji objímal. „Hermiono, ach, Hermiono!

Sakra vypadněte už odsud!“ křičel na ně Snape, když se rozběhl přes místnost, údy náhle volné, tak jako jejich.

„Ne bez tebe!“ křičela Hermiona. „Pospěš si, Severusi, rychle!

Ta šeď za ním náhle a záhadně zmizela.

Harry teď slyšel Trelawneyovou volat: „Dostaň se pryč, Severusi! Nevidím… ztrácím tvé barvy, hned se vrať!“

A Snape také křičel: „Utíkejte, Pottere! Popadni ji a dostaň ji pryč!

Harry to udělal – natáhl se, prakticky si Hermionu přehodil přes rameno a zamířil co nejrychleji ke vstupu do haly. Hermiona kopala, škrábala a kroutila se jako divoká kočka a pod silou jejích protestů ji málem upustil.

Severusi!“ volala. „Severusi!

Harry byl příliš vyděšený, než aby se otočil a podíval. Hlasy se opět ozvaly, bezduše šeptaly z každého rohu a vítězně se smály: „Máme ho, máme ho, máme ho…“

Pryč, Pottere! Dostaň ji odsud pryč!

Harry, pusť mě! Severusi! Severusi!“ Hermiona teď plakala. „Pusť mne, Harry. Já ho mohu zachránit – mohu ho zachránit!“

To nejde,“ vyrazil ze sebe Harry, „slíbil jsem mu, že tě odsud odvedu.“

Harry Pottere, jestli jsi můj přítel, jestli mě máš rád – tak mě pustíš.“ Její hlas byl zlomený a ochraptělý od křiku. „Nemohu bez něho žít. Nikdy ti neprominu, jestli mě nenecháš jít.

Můžeš mít mě, ty krvavá bestie!“ slyšel křičet Snapea, „dej jim pokoj a nech je jít! Pottere! Vypadněte – vem ji odsud pryč!

Harry měl slzy v očích. „Hermiono –  …“ Dostal se už k místu jejich původního vstupu. Když vyhlédl, viděl ostatní, jak čekají v jejím pokoji.

Albus a Nettie stáli bok po boku, v napětí se pevně drželi za ruce, a hleděli na bezvládné tělo Snapea, stále pevně svírajícího Hermioninu ruku. Viděl svůj vlastní obličej, slzy, tekoucí mu ze strachem rozšířených očí. Trelawneyová vzadu nahlas mumlala: „Vidím jen dva z nich, ten třetí se mi ztratil…!“

On to chce udělat takhle, Hermiono,“ řekl Harry, „chce tě zachránit.“

A já chci zachránit jeho,“ odpověděla zlomeně. „Prosím, Harry. Já vím, že ho mohu vyvést ven. Já to VÍM. Ale jak jednou odsud odejdu, nebudu schopná se už vrátit – jak bude spojení pryč, je ztracený.“

Harry opět vyhlédl do místnosti, a pak postavil Hermionu na zem. Pevně ji svíral kolem ramen – uvědomoval si, že čas ubíhá a že každým okamžikem může být vypuzen ven. Kdyby se to stalo, když ji bude stále ještě držet, bude volná.

Vzadu se zatím opět objevily šedé provazce, téměř úplně obklopily Snapeaa zabalovaly jeho tělo do tlustého zámotku. Zdálo se, že z vnitřku místnosti vysávají veškerý život. Občas mohl Harry zahlédnout záblesk zlaté dýky, ale věděl, že Snape bojuje předem prohranou bitvu.

Hermiono, nemohu tě ztratit – nemohu!

Stejně mě ztratíš, když mě nenecháš jít. Nikdy už na tebe nepromluvím, Harry, přísahám.“

Harryho oči se rozšířily a zatřpytily se slzami: „Můžeš… opravdu myslíš, že ho můžeš zachránit?

Vím, že mohu,“ odpověděla, „jako on zachránil mne. Copak jsem ti někdy lhala, Harry? Jen mi věř… musím ho dostat zpět… prosím, prosím… nemohu ho opustit… Miluji ho, Harry!

Když se na ni podíval, na její slzami zmáčenou tvář, když viděl strach v jejích očích, poznal, že ji musí nechat jít. Měl ji rád, a to znamenalo chtít, co chtěla ona – a ona chtěla zachránit Snapea. Nebyl si jistý, jestli je ho schopna přivést zpět, ale věděl, že nemá právo ji zastavit. Nezáleželo na jeho potřebách, rozhodnutí bylo na Hermioně. A ona milovala Snapea. Toho umaštěného zmetka. Severuse.

Snape byl nyní vláčen pryč chodbou, ze které před zdánlivě už dlouhou dobou vyvlekl Hermionu, ale stále se chabě bránil.

Slib mi, že se vrátíš, Hermiono. Slib mi to!

Slibuji, Harry,“ odpověděla. Její hlas byl tak milý, jak si ho pamatoval. „Oba se vrátíme.“

Harry si ji přitáhl blíž do těsného objetí a políbil ji do vlasů. Nemohl zastavit slzy, které mu vytékaly z očí, a ani se nesnažil je skrývat.

Hermiona ho rychle objala a políbila na tvář, pak se obrátila a rozběhla se zpět za Snapem. „Uvidíme se brzy, Harry. Slibuji!

Mám tě rád, Hermiono. Vždy jsem chtěl, abys byla šťastná,“ řekl tiše Harry, když ji pouštěl. Hluboko ve svém srdci věděl, že to bylo opravdu rozloučení.

Stál tam dlouho, sledoval, jak zmizela vzadu v chodbě, a cítil, že se jeho srdce znovu láme jako v ten den konečné bitvy.

Hermiono,“ zašeptal. Svět kolem něho se náhle rozvibroval a on byl vržen zpět, řítil se střemhlav dolů tím černým tunelem, kterým sem putoval, aby ji našel.

 

Poznámka autorky:

Smutné písně toho říkají tolik… takže, zde je další.

Crowded House – Pád k tvým nohám

Dnes v noci jsem jí opravdu nablízku

A cítím, jak se v ní pohybuji

Jak leží ve tmě

A myslím, že ji začínám poznávat

Nedělej si starosti

Až zavoláš, budu tady

A vždy když klesnu k tvým nohám

Necháváš své slzy na mne dopadat

Kdykoliv se dotknu tvé hluboké bolesti

Teď se přede mnou schováváš

Mluvíš nějak divně

Slova neznějí správně

Ale všechna je cítím, jak se v tobě tvoří

Budu čekat, až zavoláš

A kdykoliv klesnu ke tvým nohám

Nenechávej své slzy kanout na mne

Kdykoliv se dotknu tvé hluboké bolesti

Obviňující prst ukazuje sám na sebe

A já toužím nabídnout sám sebe

Chceš mě mít zde nebo potřebuješ mou pomoc

Kdo ví, co by se mohlo stát

Padám

Až budu klesat k tvým nohám

Smáčej mne svými slzami

Pokaždé když padnu, pokaždé

 



Kapitola 19 Snape a Hermiona



Heart with no companion

Napísala : Michmak

Přeložila: Jiřina

Beta-reader: Jacomo

Art credit: : Jonathan3333autor banneru: Jimmi

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Poviedku v originálnom znení nájdete na adrese:

http://www.fanfiction.net/s/2056132/19/Heart_With_No_Companion



 

Kapitola 19 Snape a Hermiona

Severus Snape věděl, že pravděpodobnost, že se jim všem třem podaří vrátit se z Hermioniny mysli, je velmi malá. Také si uvědomoval, že by byla nulová, kdyby jim Potter nepomáhal.

I když věštění z čísel nebyl jeho nejoblíbenější předmět, byl v něm docela dobrý. V každé jednotlivé soustavě rovnic, kterou v posledních sedmi hodinách propočítával a měnil přitom tu či onu proměnnou, se jim všem třem podařilo uniknout jen v jednom případě. V jednom případě z padesáti. Kurzy opravdu nebyly dobré.

S povzdechem vstal od stolu a zamířil do koupelny. Naplnil malé umyvadlo studenou vodou a opláchl si obličej. Pak se podíval do zrcadla.

Skoro sám sebe nepoznával. Oči měl hluboko zapadlé, pokožku tak bledou, že byla téměř průsvitná a tak pevně vypnutá přes vyzáblý obličej, že očekával, že lícní kosti proříznou bledou kůži. Několik dnů se neholil a černé vlasy spadající mu přes obličej s tou alabastrovou bledostí ostře kontrastovaly. Vypadal jako sama smrt.

Už několik dnů si byl vědom svého zhoršujícího se vzhledu – vždyť téměř umíral hlady – ale nedokázal se přimět, aby se najedl venku, tedy mimo Hermioninu mysl. Vlastně ani neměl hlad. Jedl s ní, když ji navštěvoval, a i když věděl, že nic z toho není skutečné, přece jen ho to sytilo. Věděl, že si o něho Albus dělá starost. A také Nettie. I Minerva a Sybilla vyjádřily své obavy, ale on se prostě nemohl přimět něco s tím dělat, a tak se jen vymlouval.

„Jím,“ říkal jim. „Zkoumání kletby mi zabírá většinu času. Až bude Hermiona volná, věci se vrátí k normálu – věřte mi.“

A co na to mohli říct? Co mohli udělat? Neměli na výběr, museli mu věřit. Nemohli ho přinutit, aby jedl.

Obličej měl stále mírně vlhký a chladný, jak se rychle omyl. Došel k šatníku a rychle se převlékl, vzal si čistou lněnou košili, pak vestu a navrch redingot a upravil si manžety.

Když se vrátil ke svému stolu, rychle stočil listy s výpočty, svázal je tenkou koženou šňůrkou a zasunul mezi stůl a stěnu. Ostatní na stole položené papíry urovnal do úhledné hromádky. Pak z ní vytáhl obrázek Hermiony a položil ho na vrcholek sloupce, spolu s jedním zapečetěným dopisem pro Albuse a druhým pro Hermionu.

Snape byl muž, který věřil, že je nutno být připraven.

Vrhl poslední pohled po svém apartmá a uvědomil si, že to je vše. Osvobodí Hermionu a přitom sám prohraje. Zašeptal ‚nox‘, a když světlo pomalu pohasínalo, otočil se na patě a vydal se dolů chodbou k Hermioniným místnostem. Potřeboval si promluvit s Potterem někde, kde by je Hermiona nezaslechla.

Severus nebyl zcela přesvědčen, že se Potter bude řídit jeho pokyny. Říkal tomu chlapci, že má dostat Hermionu ven, bez ohledu na to, co se bude dít s ním – a Harry to slíbil udělat. A přece… nebylo v Potterově povaze, aby někoho opustil, i když by to měl být někdo, koho neměl rád, jako třeba Snapea. Dělá to ta jeho nebelvírská nátura, předpokládal Snape. Každému by to připadalo statečné, ale Snape takové chování považoval za pošetilé. Bylo nemožné zachránit všechny, i když Potter si vždy myslel opak. Teď by ten mladý chlapec měl poznat, že někdy je nutné ztratit jednoho, aby mohli být zachráněni ti, kteří jsou důležitější. A Hermiona důležitá byla – pro něho ještě víc, než si myslel, že kdy bude. Jestli si někdo zasloužil záchranu, byla to ona.

Myšlenky na svou záchranu se vzdal se již dlouho předtím. Věděl, kým byl, co dělal – věděl, co by byl ještě schopen udělat, kdyby bylo potřeba. To vědomí mohlo být trpké, ale nebylo tomu tak, protože se vlastně cítil zachráněný.

Byl vykoupen její láskou, její vírou v něho. Její polibky ho očistily a osvobodily a uvědomil si, že bez ohledu na to, co se stane, jestli vyvázne spolu s Hermionou nebo ne, v tom nejdůležitějším smyslu zachráněn už vlastně je, i když ten společný drahocenný čas trval jen krátce.

A nyní byl zde, stál vedle Hermionina bezvládného těla, obklopen lidmi, o kterých věděl, že jsou jeho přátelé. Jak ironické, že lásku a přátelství našel příliš pozdě, než aby to něco změnilo. Samozřejmě byl vděčný za Albusovo pevné objetí a Nettiiny slzy, ale to nezmění dnešní výsledek. Jeho jedinou útěchou bylo, že nikdo z nich nebude Hermionu vinit kvůli jeho oběti – rozuměli mu, možná už i dříve, a budou chápat, proč se takto rozhodl.

Dělalo mu starosti, že se už ani nemusí soustředit na vstup do Hermioniny mysli – nyní to pro něho bylo tak snadné jako dýchání. Pomyšlení, co je prokletí schopné s ním provést, aniž by si cokoliv uvědomoval, bylo hrozné. Vstup byl bezbolestný, nemusel vynaložit žádné úsilí, bylo to jako přejít z jedné místnosti do druhé. Cítil, jak se Potter chopil jeho ruky, když mu to přikázal, a soustředil se na vtažení mladého muže dovnitř. Trvalo to déle, než mělo, cítil, jako by proti Potterovi existovala jakási bariéra a on ho skrze ni protahoval. Ani se neujistil, jestli je Harry úplně uvnitř, a vydal se hned přes foyer.

Něco nebylo v pořádku. Hermiona tam nebyla.

„Hermiono!“ zavolal. „Říkal jsem ti, ať tu na nás čekáš. Kde jsi?“

Žádná odpověď, jen ozvěna jeho hlasu se odrážela prázdnou chodbou. „Hermiono! “

V uchu se mu ozýval Sybillin hlas, zbavený veškeré tělesnosti a podobný bzučení komára. „Severusi, tvá aura se mísí s Hermioninou tak jako předtím. Barvy ale zůstávají silné. U Harryho žádná změna.“

Sotva registroval, co Sybilla říká. Podíval se dolů k pasu, viděl, že spojení mezi ním a Potterem silně pulzuje, ale spojení, které ho mělo poutat k Hermioně, je sotva viditelné. První spojení vyzařovalo teplé žluté světlo, ale to k Hermioně bylo tenounké a vypadalo jako vysušená pupeční šňůra. Zkusmo zatáhl, aby zjistil, jak drží, a ulevilo se mu, když ucítil, že lehce pulzuje pod jeho prsty.

„Snape,“ volal Potter, „co se děje?“  Mladík opustil okraj foyeru a navzdory instrukcím směřoval ke středu a blíže k němu.

Snape se obrátil k Potterovi. „Zůstaň, kde jsi! Už jsi zapomněl, co jsem ti říkal?“

„Kde je Hermiona?“ odpovídal Harry. „Proč tu není?“

„To chci zjistit.“ Snape se znovu podíval na to slabé spojení a začal sledovat, kam vedlo. „Zůstaň tady – a ani se nehni.“

Chodba byla tmavá, plná stínů, které se zdály být ještě horší, když Snapeovo zamumlané ‚Illumina‘ zažehlo pouze každý druhý svícen. Vzduch byl vlhký a hutný, každý nádech jakoby pokrýval hrdlo slizem. „Hermiono!“ zavolal, když postupně otevíral dveře, vedoucí do prázdných místností. „Hermiono!“

S každým krokem vpřed méně vnímal Sybyllin hlas, stále méně si byl vědom mladíka, se kterým byl spojený, a více vnímal zápach rozkladu a hniloby, které plnily chodbu. Hermionina mysl vypadala hůře, než ten první den, kdy ji našel ve své učebně lektvarů, napůl šílenou ze samoty – nyní cítil opuštěnost a prázdnotu, jako by tu Hermiona nikdy nebyla.

Potlačil náhlou paniku, která se ho začala zmocňovat a zvedala mu žaludek, spolkl hořkou žluč, která mu stoupala do hrdla. Uvědomil si, že je vyděšený.

Jeho spojení s Potterem se protáhlo a ztenčilo na sílu rybářského vlasce, ještě pulzovalo tlumeným světlem, ale vypadalo jako nehmotné. Spojení s Hermionou slabě zářilo a sílilo, jak postupoval dále v její mysli. Stále však neměl tušení, kde Hermiona je, nebo co se děje.

V dálce slyšel neustálý zvuk dopadajících kapek, citlivým nosem vnímal vlhkou plíseň a stojatou vodu, občas se ozvalo něco jako zasténání. Ať se snažil, jak chtěl, nemohl pochopit, že tyto tmavé a zatuchlé prostory bývaly místem, kde mu bývalo v její mysli tak dobře – Hermiona byla přece v Bradavicich, ne v Azkabanu.

Ne v Azkabanu.

V Azkabanu…

Snape se zastavil a opět se rozhlédl kolem sebe, tentokrát pomaleji, jak ho ohromilo náhlé poznání. To už nebyla Hermionina mysl – a ani jeho, alespoň ne úplně. Zatímco Hermionou vytvořené objekty zůstávaly, překryly je jeho vzpomínky na návštěvu u Draca. Teď jen dvacet kroků? Nebo třicet? – a najde místnost, ve které čekal, když stráž odešla pro Draca.

Odkapávání bylo hlasitější, ozývalo se strašidelně, jak pleskalo na mechem pokrytou břidlici. „…Kapání nikdy nepřestává… nikdy…,“ šeptal mu Dracův hlas do ucha, „Nechci už být tak sám…“

„Ve skutečnosti tady nejsi,“ mumlal Snape. „Je to vše jen v mých vzpomínkách.“

„Jsem tu… Vždy jsem tu byl a čekal… čekal na tebe, drahý Severusi, čekal na tebe, čekal…“ Hlas, o kterém si myslel, že patří Dracovi, byl s každou zašeptanou slabikou stále hlubší a měnil se na hlas jeho otce.

„Luciusi, ty jsi blázen,“ sykl Snape do temnoty. Šílený smích se rozezněl kolem něho.

„Ty jsi něco udělal, Severusi, něco, co by Brumbálovi patolízalští psi neměli dělat… uvařil sis lektvar, že? A teď mě hledáš, můj drahý, drahý Severusi, konečně jsi ke mně přišel, abys byl můj…“

Ten hlas, nyní silnější, se mu pohyboval kolem ramen, lechtal po straně krku a přejížděl mu kolem páteře. Luciův hlas byl šílený až k slabomyslnosti, nechutná napodobenina Dracovy nepříčetnosti.  A zněl mnohem nebezpečněji, než kdy dříve.

Ty jsi jen politováníhodný a ubohý duch muže, který za svého života dovedl být daleko patetičtější,“ posmíval se mu Snape. „Nejsem tu kvůli tobě, ani tady nechci zůstat. Kde je Hermiona a co jsi s ní udělal?

„Poražen, Severusi?“ broukal si hlas a balancoval na hraně hrůzostrašného a chladného smíchu. „Ty nevíš, že vše vypadalo, jako kdybys to udělal ty… Mudlovská mysl je tak ohyzdná… špinavá, hrozná, nečistá, ubožácká a falešná…“ Jak Lucius mluvil, jeho hlas se zdvojil, pak se opět rozděloval, až Severus slyšel pouze polyfonní kdákání, rychle sílící a ozvěnou se odrážející kolem něho. Byl to zvuk naprostého šílenství.

Severus se zastavil a zadíval se na řadu uzavřených a železem pobitých dveří kolem sebe. Svíjející se stíny lnuly k jejich pokřivenému povrchu a pronikaly jejich trhlinami. Každé dveře lákaly příslibem osamělé a hrůzostrašné smrti.

Tohle není její mysl. A nikdy nebyla. Nehraj si se mnou, Luciusi, s tím u mne nepochodíš.“

Hlas – Lucius či kletba – neodpovídal, jen se mu stále smál. Snape vydechl a znovu zatáhl za své spojení s Hermionou. Na konci chodby, za čekárnou pro návštěvníky Azkabanu, uviděl dveře do svého soukromého apartmá a vykročil k nim.

Jak chutné špinavé potěšeníčko, pracovat s její myslí,“ ozval se náhle Lucius hlasem plným škodolibosti a zvláštním druhem pýchy.  „Je jako hračka, tak snadno se s ní dá manipulovat.“

Snape se nechtěl rozčilovat a zabývat se hrátkami s prokletím. Místo toho prudce otevřel dveře do svého apartmá a vešel. Vše bylo tak, jak to včera v noci zanechal. Když se podíval na stůl, zpozoroval, že tam nejsou dopisy, které zanechal pro Albuse a Hermionu. „Nevíš všechno,“ zamumlal si pro sebe. „Kde je, Luciusi?“

„V posteli, kde jsem ji zanechal,“ zasmál se hlas. „Taková sladká malá kočička – a ona sní o tobě, můj Severusi… ty můj, můj…“

Snape se snažil zůstat klidný a opatrně se přesunul k ložnici a otevřel dveře.

Ležela na jeho posteli, omotaná šedými řetězci, které vypadaly nehmotně jako mlha. Oči měla zavřené, jakoby spala, ústa pootevřená, a šedý úponek se snažil proniknout dolů jejím hrdlem.

Severus zíral a cítil, jak se v něm zastavil dech. „Hermiono!“

„Mám ji, Severusi, vždy jsem ji měl, je tvou součástí, budu vás mít nyní oba, nikdy se neosvobodíš, je tvou součástí, částí tebe…“

Luciovy hlasy k němu šeptaly, tlačily se mu do uší, aby mohly obklopit jeho mysl, jejich síla byla až hypnotická. Snape cítil, jak mu údy zachvacuje zvláštní strnulost. Bylo by tak snadné položit se vedle ní a nechat se také ovinout tou šedotou. Nemohl bez Hermiony žít, nemohl by bez ní odejít…

„Tak je to správné, Severusi, jen pojď blíž… pojď blíž… zapomeň na propojení… ty nejsi Theseus… zůstaň s tou, kterou miluješ… nikdy ji neopusť… nikdy…“

Snape nyní stál u kraje postele. Luciova kletba mu svůdně zněla v uších a pobízela ho, aby podlehl. Ruka se mu nevědomky sevřela kolem spojení mezi ním a Hermionou. Vlákno stále slabě pulzovalo. A to k Harrymu bylo téměř neviditelné.

Vlákno.

Spojení.

Snape zvedl volnou ruku a připojil ji k druhé, která svírala spoj vedoucí k Hermioně, a pevně ho uchopil. Jeho prsty na vteřinu mihotavé vlákno křečovitě sevřely, a pak ho naráz přetrhly.

Hermiona se posadila na posteli a začala křičet.

Všude kolem nich prokletí rozzlobeně syčelo. „To nebude fungovat, Severusi… Budu vás mít oba… takhle se nemůžeš osvobodit…“  Jako by chtělo zdůraznit svůj názor, řetězce se kolem Hermiony utáhly pevněji, svíjely se jako živí hadi a stáhly ji tvrdě zpátky na postel.

Hermiona pohlédla na Severuse, hlas měla slabý a vystrašený. „Severusi co… co se děje?“ Chabě bojovala s pouty, kroutila se a svíjela na pokrývce.

Snape pohnul pravou rukou směrem k hábitu, ale pak ji spustil podél těla. „Nevzpírej se, Hermiono,“ přikázal jí a modlil se, aby to bylo správné rozhodnutí.

„Na co ji potřebuješ?“ zeptal se nahlas a s opovržením. „Proč chceš mudlovskou šmejdku, když můžeš mít mne?“

Šedá pouta povolila své kroutící se sevření a jakoby ztichla a uvažovala. Začala pomalu uvolňovat Hermionu, několik hledajících úponků se plížilo přes postel tam, kde stál Severus. „Nabízíš se výměnou, Severusi?“ syčela kletba hladově.

„Dobrovolně,“ potvrdil, ale bojoval s nutkáním ustoupit o krok, když se k němu úponek doplazil a začal ho hladit po celé délce těla.

Z lůžka se na něho dívala Hermiona, oči zmatené a rozšířené, ale v jejich hnědých hlubinách se rodilo porozumění. Když se pouta uvolnila natolik, aby se mohla pohnout, sklouzla pružně na druhou stranu postele a stále sledovala Severuse. Doufal, že všemu porozumí z jeho očí.

„Tak dobře… dobře…“ broukaly Luciovy hlasy výsměšným tónem, „obětovat se pro čubku… tak jednoduché, tak slabošské… pojď ke mně, Severusi, čekal jsem na tebe…“

Když se mu první pouto obtočilo kolem levé paže, Snape byl připraven. Sáhl volnou rukou do hábitu a vytáhl krátkou dýku, která se zlatě blýskla místností. Obloukem jí několikrát mávnul skrz mlhu a pocítil silné uspokojení, když prokletí vyrazilo hlasitý a nelidský výkřik bolesti.

Vedle něho už stála Hermiona, na těle jí ulpívalo jen několik kousků mlhy, a byla připravena k okamžitému útěku. Snape se otočil, chytil Hermionu za ruku a táhl ji ke dveřím pokoje a pak chodbou. Jak běželi, strhával z ní zbytky pout. Za sebou slyšel hřímání kletby: „Zabít ho, zabít ho, zabít ho, zabít ho!“

Hermiona se ještě úplně nevzpamatovala, klopýtala jak polámaná loutka, které zbyla jen polovina vodicích provázků. Slyšel cupot tisíců potkanů, vzteklé syčení stovek hadů a věděl, že kletba nabrala dostatek sil k jejich pronásledování.

Od posledního šedého pouta osvobodil Hermionu právě, když vpadli do foyeru.

„Neohlížej se!“ křičel na ni, „Nepřestávej utíkat! Jsi se mnou, v bezpečí. Jsi v bezpečí!“ Vzhlédl, když slyšel Pottera volat její jméno, a zjistil, že mladík se zcela bezdůvodně pohybuje směrem k nim.

 „Do prdele, zůstaň, kde jsi, Pottere! Říkal jsem ti, ať se nehýbáš!“

„Harry!“ vykřikla náhle Hermiona a jak se snažila postoupit kupředu, táhla Severusovu paži překvapující silou. Jejich rychlost se ale po vstupu do foyeru značně zmenšila. Prokletí jim stále nechtělo dovolit odejít.

„Ta šedá… přichází. Pospěšte si!“ slyšel zase Sybillino hlasité volání plné obav. Podařilo se mu postrčit Hermionu před sebe, zachytit ji do uvolněného spojení k Harrymu, a jak se k němu blížili, připoutal ji mezi nimi posuvnou smyčkou.

Vzduch kolem nich se chvěl mrazem, při každém výdechu se tvořily ledové krystalky. Zároveň mu připadalo, jakoby se prodíral přes bahno, chladné a nemilosrdné, ulpívající na něm při každém kroku. Potter se nyní snažil o návrat zpět ke vchodu, popotahoval za jejich spojení, jako by je mohl přitáhnout pouhou silou vůle.

Foyer se zbarvoval do stříbřitě šedé, z chodby se dral vítr silou severáku a skučel tisícem Luciových hlasů, bláznivě omílal kolem dokola: „On nás napálil, on nás napálil, on nás napálil… musíme ho dostat, musíme ho dostat, musíme ho dostat…“

Hermiona plakala, slzy jí umrzaly na tváři, vlasy jí divoce vlály, snažila se dostat se k Potterovi přes odpor hustého vzduchu, ale kletba začínala získávat převahu.

Byli tak blízko. Tak blízko. Potter nyní stál téměř u východu – kdyby jen Snape mohl k němu dostat Hermionu, alespoň by ti dva byli v bezpečí. Slíbil jí… ale ještě se nechtěl vzdát. Ne, pokud by to znamenalo už ji nikdy nevidět.

Byla tady jen jedna možnost – jedna jediná. Zvedl ruku, ostří jeho skryté dýky se zatřpytilo ve vzduchu. Zlatá, barva nejvyššího dobra – a přeťal spojení mezi sebou a Potterem.

Výsledek se dostavil okamžitě. Prokletí začalo syčet a kdákat jakoby v triumfu a Hermionu to jako gumovým lanem prudce vymrštilo kupředu, přímo k Potterovi.

Hustý vzduch kolem nich náhle zmizel a Snape se rozběhl co nejrychleji. Viděl, jak Potter uchopil Hermionu do náručí a přitiskl si ji k hrudi. „Hermiono, ach, Hermiono!“ vykřikl vítězně mladík.

„Sakra vypadněte už odsud!“ zavolal na ně a v duchu Potterovi sliboval šestinásobné prokletí, kdyby se ten mlaďoch hned neprobral a nedal do pohybu, zatímco je kletba momentálně vyřazená. Nebyl totiž schopen odhadnout, jak dlouho bude Potter moci zůstat v Hermionině mysli bez spojení s ním.

Hermiona se obrátila, aby se na něho podívala, a když viděla, jak daleko je od nich, oči se jí rozšířily obavami. „Ne bez tebe!“ naléhala, „Pospěš si, Severusi, rychle!

Jako na potvrzení Sybilla, jejíž hlas ztichl, když Severus přeťal spojení k Harrymu, nyní křičela: „Dostaň se pryč, Severusi! Nevidím… ztrácím tvé barvy, hned se vrať!“

Cítil, jak se to po něm natahuje, a pokusil se zvýšit tempo. „Utíkejte, Pottere! Popadni ji a dostaň ji pryč!

Mladík se konečně rozhoupal, popadl Hermionu a hodil si ji přes rameno, otočil se a rozběhl k východu. Snape mohl vidět, jak s ním Hermiona zápasí, jedna pěkně umístěná rána způsobila, že ji Potter málem upustil.

„Severusi!“ volala, „Severusi!“

Šedé pouto se náhle zhmotnilo z podlahy, omotalo se kolem jeho nohy a způsobilo, že padl k zemi. „Máme ho, máme ho, máme ho…“

Pryč, Pottere! Dostaň ji odsud pryč!“ zavolal opět a sekal zběsile dýkou po úponcích, které ho obklopily.

Potter se zastavil a položil Hermionu.

Prokletí bylo škodolibé, zpívalo Severusovi do ucha a ozvěnou mu znělo hlavou, hlasy prostupovaly všemi jeho póry. Pouta kolem jeho kotníků se utáhla a začala se sunout výše po jeho nohou. „Také ji dostaneme… chutné soustíčko… špinavou mudlovskou šmejdku…“

„Můžeš mít mě, ty krvavá bestie!“ zavrčel Snape a stále ještě divoce bojoval. „Dej jim pokoj a nech je jít! Pottere! Vypadněte – vem ji odsud pryč!“

Tělo měl připoutané k podlaze. Cítil, jak se mu pouta ovíjejí kolem nohou i těla a přitahují ho k chladnému kameni. Paže jen o vlásek unikaly pokusům prokletí úplně ho ovinout. Ale byla to předem prohraná bitva.

Hlava se mu zvrátila dozadu, když se mu šedý pramínek ovinul kolem krku. Zvedl obě ruce a sevřel to tenké vlákno, z hrdla se mu dralo frustrované vrčení. Snadno přetrhl úponek, pak ale zjistil, že má levou paži připoutanou k boku silnějším poutem a další mu obtáčí hruď. Pokusil se ho přetnout dýkou, trochu ho poškodil, ale hluboko uvnitř věděl, že prokletí si s ním jen pohrává a jeho zápas o osvobození si vychutnává.

„Teď jsi náš, Severusi… nevzpouzej se… vzdej to… vzdej to… ona tě opustila, Severusi, mudlovská šmejdka tě nechává umírat… pojď s námi… pojď…“

Snape zavrčel, když jeho rameno bolestivě dopadlo na tvrdou podlahu. Pouta mu už kompletně omotala celé tělo, svíjela se jako živé bytosti, chvěla se a stahovala, jak se ujišťovala o své moci nad kořistí. Cítil jejich mrazivé sunutí po krku, po tvářích, po čele. Pak se mu z hrdla vydral tlumený výkřik a svět zčernal.

Hermiona Grangerová zuřila a zároveň měla strach. Severus jí lhal – chtěl obětovat sám sebe, aby ji zachránil – ale nač by jí to bylo. Odmítala jít bez něho.

Netušila, co se během minulých hodin stalo. Poslední věc, kterou si pamatovala, než ji Severus začal nějakou plesnivou chodbou táhnout pryč, bylo, jakoby jen před chvilkou, usínání v jeho posteli, kdy si přestavovala, jaké by to bylo uléhat a mít ho vedle sebe.

A přece to nemohlo být před chvílí, protože tu byl Harry a ona běžela zpět k Severusovi. Jeho tělo nyní bylo téměř celé pokryté šedými řetězy, stejnými, jaké ji poutaly, když se probudila.

Srdce jí tlouklo adrenalinem a strachem – nechtěla odejít bez Severuse. Nemohla přijmout svůj život výměnou za jeho. Milovala ho, nechtěla bez něho žít. Odmítala se ohlédnout na Harryho, aby viděla, zda je ještě tam, když vše nejdůležitější v jejím životě bylo před ní. „Nebudu Eurydika,“ přísahala si. „Ani Severus, ani já se nevzdáme svého života – můžeme se zachránit navzájem.“

Když se dostala blíž, mohla slyšet prokletí, jak se směje. Severus byl omotán šedavými úponky, jeho oči byly mezerou mezi řetězci sotva vidět. Když náhle trhnul hlavou, náhle je zahlédla. Byly prázdné a neživé.

Nemůžeš ho zachránit,“ syčelo prokletí Luciovým hlasem, „pitomá mudlovská šmejdko, jak je snadné s tebou manipulovat…“

Nech ho jít!“ žádala Hermiona klečíc vedle Severusova těla a prudce trhala za mlhavé řetězy, které ho obklopovaly.

„Nikdy!“ zasyčelo prokletí. „Je můj, stejně jako ty… navždy až do konce věků…“

„Je můj!“ odsekla Hermiona. „Nemůžeš ho mít.“

Mám vás oba,“ odpovědělo jízlivě. „Už se nemůžete osvobodit… Jsi tu také připoutána, ty špinavá pitomá děvko…“

Hermiona se na prokletí vrhla s obnoveným odhodláním. Prsty zahnutými jak drápy odtrhávala řetězy, svírající Snapea. „Já se nevzdám!“ vykřikla zuřivě jak lítice.

A prokletí se smálo. „Nemůžeš vyhrát,“ poškleboval se hlas „použil jsem tě, abych ho dostal… je to všechno tvá chyba… hloupé děvče…“

Najednou ale Severus opět bojoval, Hermionin hlas a úsilí ho osvobodit ho probudily z omámené otupělosti. „Ne…“ vydechl, když sebou při slovech kletby Hermiona trhla, „to není pravda…“

Luciův hlas se stával hypnotizující, řetězce se kroutily a lapaly Hermionu za lokty a poutaly ji ke Snapeovi. „Je to pravda, je to pravda…“ pozpěvovaly. „Byla návnadou… krmil jsem její sny… sytil její srdce… přiměl jsem ji se do tebe zamilovat, je takový patetický blázínek… myslíš, že by tě mohla milovat bez mého přičinění…“ Jak prokletí hovořilo, šeď se šířila a ovíjela ji kolem ramen, pronikala vlasy. „Ty ho nemiluješ, ty ho nemiluješ…“

„Miluji,“ trvala na svém, i když ji šedá obklopovala stále víc a víc. „Miluji! Nevěř tomu, co říká, Severusi! Mé srdce neovlivňuje prokletí… kdybych tě nemilovala, utekla bych s Harrym. Přerval jsi spojení a uvolnil mne, nepamatuješ? Kdyby mě prokletí nutilo tě milovat, mé city by se ztratily, když jsi přerušil spojení.“

Severus stále bojoval, ale mohla vidět jeho oči. Byly nekonečně smutné, plné bolesti, jako by všechny sny, které kdy měl, byly zničené. Věřil kletbě.

Přestanu se bránit, když ji necháš odejít,“ šeptal zlomeně, „nepotřebuješ ji, když máš mne.

„Ušlechtilý, tak ušlechtilý,“ posmívalo se Luciovo prokletí. „Nikdy ji nepustím… Mám vás oba… zrádce a jeho děvku…“

„Severusi,“ prosila Hermiona a slzy jí stoupaly do očí. Podařilo se jí prorazit přes šeď a uchopit jeho ruku. „Podívej se na mne. Můžeme s tím bojovat! Slíbil jsi mi, že mne odsud dostaneš, a nikdy jsi žádný slib neporušil. Musíš mne osvobodit a já nepůjdu bez tebe. Miluju tě, Severusi, miluju. Bohové, bohové, pomozte prosím…“

„Jak mne můžeš milovat,“ odporoval Severus zlomeně a odtahoval se od ní do změti řetězců, „když jsem tě tak hrozně zklamal?“

„Nezklamal!“ protestovala energicky. „Ty jsi mne zachránil. A zopakuju ti to ještě jednou, ty jsi mne zachránil. A teď tě chci zachránit já. Lucius nás může porazit, jen když ho necháme! Je to elementární magie. Láska je mocnější než nenávist – a já tě miluji. Věř mi, že ano!“

Také tě miluji,“ odpovídal Severus, ale jeho hlas byl unavený, odpověď automatická.

Šedá kolem nich pulzovala a chichotala se, stahovala Hermionu hlouběji do svíjející se hmoty. „Miluji tě, Severusi,“ opakovala Hermiona s rozšířenýma očima, když jí jeho prsty náhle sevřely ruku.

„Také tě mám rád, Hermiono.“

„Blázni,“ zašeptalo prokletí, „neznáte lásku.“

„Já ji znám,“ odsekla Hermiona. „Já ano. Miluji ho. Nemůžeš nás mít.“

Nemůžeš nás mít,“ zopakoval Severus. „Ne, když jsem konečně našel to, pro co stojí za to žít.“

Řetězce kolem nich se zachvěly a začaly slábnout. „Nemáte nic… nic… vy bezmocní blázni!“

Ano, Severusi,“ trvala na svém Hermiona,uchopila ho za ruce a vší silou je stiskla. „Buď se mnou. Zůstaň se mnou, prosím. Nevzdávej se, nenech ho vyhrát, společně ho můžeme porazit!“

Snapeovy paže byly najednou volné a objímaly ji, nechal ji, aby ho táhla pryč od prokletí, které se scvrkávalo a mizelo v podlaze. „Hermiono…“

„Ne, ne, ne, ne…“ prokletí se pokoušelo křičet, ale ochabovalo a zanechávalo halu prázdnou a mrazivou.

Stáli, přitisknuti k sobě, uprostřed vstupní haly. Hermioně stékaly slzy a Severus je jemně otíral a pak se k ní sklonil a s úlevou se políbili. Po chvíli se od ní odtrhnul, usmál se a uchopil pevně její ruku do své a zamířili ke vchodu.

„Tak pojďme a žijme, miláčku.“

Hermiona cítila, jak ji zalévá teplé světlo, a vyšla ven ze svého vnitřního světa.

Nejprve ji udeřil krutý, oslepující jas. Zamrkala nad jeho intenzitou a uslyšela z levé strany vybuchovat hlasité a šťastné výkřiky. Než si stačila uvědomit, co se děje, náhle zjistila, že je drcena v teplém objetí, které jí vymačkávalo všechen vzduch z plic.

„Hermiono!“ Harryho hlas měla blízko u ucha, zamrkala a uviděla kamenný strop osvětlený sluncem. „Dostala ses ven! Vrátila ses! Ach, Hermiono!“

„Pane Pottere!“ ostrý hlas uťal Harryho nadšení a Hermiona cítila, že zleva zmizelo teplé tělo jejího přítele.

Pomalu otočila hlavu, cítila, jak tím dlouho zapomenutým pohybem ji brní svaly i nervy. Byla opravdu venku. Vše skutečně vnímala, poprvé za tak dlouho. Slzy se jí hromadily v koutcích očí, když se podívala na Harryho, na jeho brýle, sedící mu nakřivo a do jeho zelených očí, přetékajících šťastnými slzami.

„Harry,“ řekla chraptivě a lehce zakašlala.

„No, no, nechte ji odpočinout, pane Pottere. Ach, slečno Grangerová, měli jsme takový strach. Tady, napijte se, drahá, bude se vám lépe hovořit.“

Někdo jí podal šálek až ke rtům a chladná tekutina jí sklouzla do hrdla a uklidňovala dlouho nepoužívané hlasivky. Známý obličej se na ni dolů usmál, orámovaný hnědými, na skráních prošedivělými vlasy. Ale vzhled nevadil, Netiin hlas by poznala kdekoliv.

Hermiona si olízla rty a usmála se. „Nettie,“ pozdravila ji tiše. „Kde…?“

Pohyb po její pravé straně ji přiměl se podívat dolů. Zjistila, že její pravá ruka zůstala pevně sevřená v mnohem větší ruce, s dlouhými prsty a vlhkou dlaní, která svírala tu její. Rovné černé vlasy byly rozhozené po jejím předloktí, pár pramenů jí spočívalo na břiše. Černě oblečené tělo se zachvělo a hlava se pomalu zvedla, s tváří od ní odvrácenou.

„Severusi,“ vydechla Hermiona a stiskla ruku, která ji svírala.

Snape otočil hlavu, černé oči široce rozevřené a jiskřící, téměř jako by byl překvapen, že vidí Hermionu vzhůru a hovořící. Slabě se na něho usmála, ale on jí úsměv neopětoval. Jen se zpříma posadil, ruku jí ale nepustil.

„Dokázal jsi to,“ prohlásila a chtěla, aby mu z očí zmizel nevěřící pohled. Byla šťastná, že ty oči znala tak dobře, že i ve skutečném světě vypadají stejně jako předtím v její mysli. „Dostali jsme se ven, zachránil jsi mne.“

Do zorného úhlu jí vstoupil profesor Brumbál, když přešel na Snapeovu stranu. Položil mu kostnatou ruku na rameno, s úlevou ho poplácal a v koutcích těch barvínkově modrých očí bylo něco, co mělo podezřele blízko k slzám. „Výborná práce, chlapče,“ blahopřál.

Hermiona se přistihla, že se usmívá, a dobře věděla, že ten výraz na její tváři možná vypadá divně. Snape vypadal hodně vyčerpaně – pod očima měl tmavé kruhy a vlasy se mu slepovaly do mastných pramenů. Vypadal daleko hůř, než kdy v její mysli, ale na tom sotva záleželo. Byl to stále obličej muže, kterého milovala.

„Severusi, ty vypadáš opravdu žalostně,“ škádlila ho.

Zdálo se, že zareagoval, ale ne tak, jak čekala. Náhle se od ní odtáhnul, pustil její ruku, jako by pálila, a rychle vstal z okraje postele.

Hermiona dostala strach a zamrkala. „Severusi…?“

„Slečno Grangerová,“ přerušil ji škrobeně, „jsem rád, že vás vidím v pořádku. Zdá se, že zásah byl úspěšný.“

„Co to sakra blábolíte, Snape?“ vyštěkl Harry z druhé strany a mračil se.

„Severusi…“ začal Brumbál ve snaze o uklidnění.

„Sklapněte, Pottere. Jsem v pořádku, Albusi, jen jsem trochu unaven… z…“ Snape se zamotal a oči se mu náhle rozostřily. Ze rtů mu vyšlo malé zasténání, a pak se složil dopředu a přistál neladně na Hermionině posteli.

Nettie se vrhla kupředu a rychle Snapea prohlédla, vzala ho za zápěstí a pak mu položila ruku na čelo. „Vyčerpání,“ prohlásila za několik vteřin.

Hermiona těžce vydechla úlevou.

„Bude muset na ošetřovnu,“ pokračovala Nettie. „Potřebuje minimálně jeden den nerušeného odpočinku a najíst se skutečného jídla.“ Oči se jí omluvně střetly s Hermioninýma. „Tak moc se kvůli vám zanedbával, má drahá“.

Hermiona s porozuměním přikývla a pravou ruku zlehka položila Severusovi na temeno. „Prosím, postarejte se o něho, Nettie. Přijdu ho navštívit, hned jak se budu cítit schopna pohybu.“

Ošetřovatelka se usmála. „Myslela jsem si, že to řeknete.“ Obrátila se k Harrymu. „Dejte na ni pozor, vezmu profesora Snapea k Poppy.“

Mávnutím hůlky zvedla Nettie Severusovo tělo z postele a nechala ho tiše klouzat směrem k letaxovému krbu. Hermiona se usadila zpět do polštářů na posteli a potlačila nutkání se nahlas rozesmát. Severus byl opravdu tvrdohlavý, ať už zde, nebo v její mysli. Jen doufala, že ji nenechá zase čekat několik měsíců, než jí dovolí, aby ho políbila.

Naštěstí, zdálo se, že Hermiona nebude muset čekat tak dlouho. Když se Snape další den probudil na ošetřovně, to první, co uviděl, byla Hermiona, stočená poblíž něho v křesle a čtoucí si jeden z nejnovějších výtisků učebnice kouzel. Usmála se na něho, dotkla se jeho ruky, pak tváře a vlasů. Dotek byl známý, ale přesto pro něho tak nový, protože byl součástí reálného světa.  Když byla blízko něho, srdce se mu rozechvívalo a bušilo tak podivným a závratným způsobem. Stále pro něj bylo těžké uvěřit, že ho ta skvělá kouzelnice miluje.

Zůstala u něho a mluvila s ním, většinu konverzace obstarávala sama, až se jí začal znovu otvírat. Když přišlo jídlo, sama ho vidličkou krmila, usmívala se a škádlila ho kvůli jeho nevrlým pohledům, které na ni vrhal, když mu krájela maso na malé, snadno rozkousatelné kousíčky. Jak odpoledne pokročilo, Snape ji nechal sedět blíž, a nakonec se jí sám jemně dotknul. Bylo to jen letmé pohlazení po vlasech, ale ona to ucítila a zazářily jí oči, a pak mu vtiskla polibek na zarostlou tvář. V tu chvíli věděl, že mu odpustila, že o ní pochyboval.

Za dva dny už novinky věděla celá škola. Oslava návratu daleko předčila všechna očekávání. Albus se překonal a stoly ve Velké síni se prohýbaly pod váhou dobrot. Bradavičtí studenti, kteří nikdy předtím neviděli svého mistra lektvarů šťastného, znepokojeně sledovali, jak často se usmívá na ženu po svém boku, na legendární Hermionu Grangerovou, zázračně zbavenou prokletí, které ji drželo na lůžku po dobu téměř dvou let.

Nettie Pomfreyová a Harry Potter dostali čestná místa vedle Snapea a Hermiony. Každou chvilku se Nettie Pomfreyová nakláněla přes Snapea, aby něco řekla Hermioně, nebo poklepala profesora po ruce, jako by se chtěla ujistit, že tam opravdu je.

Potter se pro změnu ani jednou na Severuse nezamračil, a ani Severus se nezamračil na něho. Když se za několik dní proslechlo, že ti dva skutečně při osvobození slečny Grangerové spolupracovali, mnozí tomu ani nemohli uvěřit.

Nebylo velkým překvapením, když o pár týdnů později profesor Snape a slečna Grangerová oznámili své zasnoubení. Když se profesor Snape rozhodl vzdát výuky a věnovat se soukromému výzkumu, Albus Brumbál a Minerva McGonagallová byli první, kdo mu gratulovali a řekli, že už bylo načase, aby se věnoval tomu, co vždy chtěl dělat.

Severus a Hermiona si koupili malý domek kousek od Prasinek, se skvělou laboratoří, ve které mohli společně pracovat. Domek byl dost blízko Bradavicím, aby lákal návštěvníky, ale zároveň i dost daleko, aby nikdo nezneužíval jejich pohostinnost.

Během svých tříměsíčních líbánek cestovali po světě – Severus vzal svou mladou ženu na místa, která vždy navštěvoval sám: k pyramidám do Egypta, k ruinám Atlantidy, k Velké čínské zdi, do mayských knihoven a také do Řecka – kde se Hermiona přesvědčila, že Severus o své nechuti k opalování v plavkách opravdu nežertoval.

Severus Sape, dříve zatracovaný bastard, bývalý Smrtijed a špión, kdysi umaštěný netopýr, nyní přeměněný v milujícího muže, konečně poznal, jaké to je být přijímán lidmi, na kterých mu záleží nejvíce.

A Hermiona Granger-Snapeová? Žila šťastně až do smrti.

 

Poznámka autorky:

Mark Knopfler – Pohádka lásky

Pojď, má lásko, povím ti příběh

O chlapci a dívce a jejich lásce

Jak ji miloval tak mnoho

A jak byla kouzelná

Stalo se to před dávnými a dávnými časy

Kdy věci nebyly tak složité

On uctíval půdu, po níž kráčela

A když se zahleděl do jejích očí, zmocňovala se ho posedlost

Má láska je jak z pohádky

Ale tak skutečná, jako cit, který cítím

Má láska je jak z pohádky

Ale tak skutečná, jako cit, který cítím

skutečná, jako cit, který cítím

Láska byla silnější než temné síly

A princ znal kouzlo,

jak ve spánku zmámit a ukrást

srdce z její hrudi

Má láska je jak z pohádky

Ale tak skutečná, jako cit, který cítím

Má láska je jak z pohádky

Ale tak skutečná, jako cit, který cítím

skutečná, jako cit, který cítím

Řekl: Nevíš, že tě miluji tak moc

A skládám své srdce k tvým nohám?

Řekla: Nevíš, že pohádky

Vždy končí šťastně?

Pak ji k sobě vyzdvihl, stejně jako v pohádkách,

A na jeho hřebci odcválali pryč

Má láska je jak z pohádky

Ale tak skutečná, jako cit, který cítím

Má láska je jak z pohádky

Ale tak skutečná, jako cit, který cítím

skutečná, jako cit, který cítím

 



Epilog: Nettie



Heart with no companion

Napísala : Michmak

Přeložila: Jiřina

Beta-reader: Jacomo

Art credit: : Jonathan3333autor banneru: Jimmi

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Poviedku v originálnom znení nájdete na adrese:

http://www.fanfiction.net/s/2056132/20/Heart_With_No_Companion



Epilog: Nettie

Poznámka autorky:

…pokud dáváte přednost tomu, jak tento příběh skončil v minulé kapitole, klidně na následující text zapomeňte…

 

Už jsou tu přes čtyři roky a on je navštěvuje každý den.

Některé z těch dnů jsou pro něho horší než jiné, ale jak plyne čas, zdá se, že rány se hojí, i když tehdy ani já si nebyla jistá, jestli to bude možné. Upřímně nevím, co si vyčítá víc: že ji nechal jít, nebo že se nepokusil s ní zůstat – vlastně s nimi, a bojovat jim po boku.

Pro Harryho bylo těžké tam Hermionu nechat.

Všechny nás to tenkrát poznamenalo.

Omluvte mne, drahá, že si musím stále osušovat oči, když vyprávím. Víte, já vždy milovala dobrou tragickou romanci, a tohle by se mohlo řadit k těm nejlepším.

Ještě si dobře vzpomínám na ten poslední den v Hermionině apartmá. Ten drahý, drahý Albus – v obličeji měl vepsánu starost o Severuse, v očích slzy, když se loučil s tím, kterého miloval jako vlastního syna. Myslím, že už tehdy tušil, že Severus se k nám nevrátí.

Harry – tenkrát pro mne ještě pan Potter – stěží potlačoval své vzrušení, když myslel na to, že jeho kamarádka bude brzy opět s ním. I když byl trochu zachmuřený, jako kdyby věděl něco, co my ostatní ne.

A Sybilla, která pro jednou za svými silnými brýlemi vypadala soustředěně, když každého z těch tří bedlivě sledovala od okamžiku, co vypili lektvar a snažili se osvobodit Hermionu. Hlas měla jistý a klidný, když popisovala tu šedou, kde je, co dělá…

Promiňte, drahá, musím si zas odkašlat a utřít oči. Nevadilo by, kdybych se trochu napila čaje, než budu pokračovat? Vždy jsem věřívala, že šálek horkého čaje léčí všechny neduhy, teď ale si tím už nejsem tak jistá. A přece jeho teplo je uklidňující a chuť cukru na jazyku mě v té chvíli odvede myšlenky a přiměje soustředit se na něco jiného.

Severus vypadá dobře, nemyslíte? Těch pár posledních dnů, než… zkrátka už není tak hubený, že? Staráme se tady o něho dobře. Troufám si tvrdit, že od té doby, co sem před třemi lety přišli, pár kilo přibral. A Hermiona vypadá stejně jako vždy – taková hezká dívka – teď už žena. Je z nich hezký pár, viďte?

Mimochodem, kde jsem skončila? Oh, ano. U toho dne.

Takže tedy…

Severus měl to ráno dobrou náladu, políbil mě na tvář a dokonce žertoval o mém výběru četby, dovedete si to představit? Řekl mi, že se musí vrátit zpět už jen proto, že nechce, aby byl mým pacientem a já mu předčítala viktoriánské romány! Zapamatovala jsem si to, a určitě jste si všimla támhle na konci stolu té hromady knížek o Jamesi Bondovi. Myslím si, že koneckonců jim něco číst musím, a Severus i Hermiona jistě ocení tu jemnou ironii, když budu předčítat špionážní příběhy největšímu dvojitému agentovi naší doby.

Tedy, to ráno Severus vypadal pokojně. Myslela jsem, že to je proto, že ví, že brzy Hermionu osvobodí a budou moci žít společně, ale to jsem se pletla. Byl spokojený, protože věděl, že vše skončí. Nechápejte mne špatně, nemyslím, že by něco chtěl předem vzdávat nebo tak nějak. Pevně věřím, že by se chtěl zachránit spolu s Hermionou, kdyby to šlo. A když ne, věděl, že ji může dostat ven samotnou, a chtěl se pro ni obětovat.

Někdy jsem naštvaná, že Hermiona nevyšla ven s Harrym, tak jak to Severus zamýšlel – že se obětoval nadarmo a teď jsou ztraceni oba – ale nevydrží mi to dlouho. Moc by mi vadilo, kdyby byl sám – ve skutečném světě byl vždy tak osamělý.

Víte, nikdo z nás ve skutečnosti neočekával, že by se tam Harry znovu vracel, po tom příšerném výjevu. Jednu minutu stál zde, slzy mu tiše tekly z očí a svíral Severusovu ruku, a v dalším okamžiku byl doslova vržen přes celou místnost a to slabé spojení mezi nimi bylo přerušeno.

Když jsem slyšela pronikavý náraz jeho hlavy o stěnu, běžela jsem k němu, ale on hned vyskočil na nohy a spěchal zpátky k Severusovi. Uchopil jeho obličej do obou rukou a zahleděl se mu do očí.

„Snape,“ zalykal se, „Snape! Ona by se mnou nešla… slyšíte? Nešla by!“

Severusovy černé oči byly široce rozevřené a nehybné, zakalené a bez života. Po několika okamžicích Albus postoupil kupředu a třesoucíma se rukama odtáhl Harryho.

„Co se stalo, Harry? Co se stalo?“ Jeho hlas zněl staře a nejistě, modré oči byly zalité slzami.

„Nechtěla ho opustit,“ vykřikoval Harry. „Mohl jsem ji zachránit… Mohl jsem…“

„Ale co se stalo, Harry?“ ptal se Albus znovu, naléhavěji a hlasitěji než předtím.

Nějakou chvíli to trvalo, ale mladému Potterovi se podařilo ten příběh převyprávět – zadrhával se, když nám vyprávěl o prázdném foyeru, do kterého vstoupili nejdříve, o tom, jak profesor Severus šel hledat Hermionu a nechal Pottera samotného. Vyprávěl nám, jak se ti dva náhle vynořili z chodby, jak kletba za nimi křičela, jak i vzduch kolem nich zhoustnul, když se pokoušeli běžet. „Přísahám, Albusi, to prokletí mělo tisíce hlasů… a všechny zněly jako Lucius Malfoy…“

Harry nám vyprávěl o zlaté dýce, kterou profesor přeťal jejich spojení, jak mu  Hermiona vletěla přímo do náruče, jak byl Severus náhle schopen běžet k nim a křičel na ně, aby se dostali ven.

Zelené oči se Harrymu přes slzy blyštěly jako smaragdy, když líčil, jak ho Hermiona prosila, aby ji pustil a nechal ji vrátit se pro Severuse, i jak Severus nabízel prokletí sám sebe, jen aby je oba, Hermionu a Harryho, nechalo volné. „Miluje ji,“ plakal, „miluje ji tak, že chce pro ni zemřít! A já ho zklamal – slíbil jsem mu, že ji vyvedu ven, bez ohledu na… ale já… nemohl jsem to udělat. Ona ho potřebuje. Bůh mi odpusť, selhal jsem, a teď jsou oba ztraceni!“ Pak se mi vrhl do náručí, svými hubenými pažemi mě objal kolem pasu a vzlykal mi do zástěry. Tenkrát to bylo poprvé, kdy jsem si uvědomila, že ten hrdina kouzelnického světa je vlastně malý chlapec, který potřebuje matku.

„Ššš,“ šeptala jsem, i když mi tekly slzy z očí, a hladila jsem ho po zádech a po vlasech, „ššš“.

Albus, zatímco nám Potter vyprávěl, samozřejmě zkusil legilimens, ale nebyl schopen zjistit vůbec nic.

„Je to jako by tam vyrostla zeď,“ zašeptal smutně. „Předtím jsem mohl do její mysli alespoň vstoupit – ale nyní…“ Bylo těžké nevšímat si, jak se mu třesou ruce, když se natáhl a jemně shrnul profesoru Severusovi vlasy z obličeje. Podařilo se nám ho dostat na postel vedle slečny Grangerové, aniž bychom oddělili jejich spojené ruce. „Obávám se, že jsme je ztratili oba.“ Jeho vrásčité prsty třaslavě pokračovaly v hlazení Severusových dlouhých vlasů. „Můj chlapče,“ šeptal, „drahý, drahý chlapče…“

Bylo to srdcervoucí.

Nikdo z nás nevěděl, co dělat, opravdu. Uvařila jsem čaj – jen abych se něčím zaměstnala, abych se nezhroutila v slzách. Harry uchopil Hermionu za ruku a posadil se na okraj postele. Střídavě šeptal: „Slíbilas mi, Hermiono…“ ,a pak zase „Profesore… je mi to tak líto… nechtěla odejít.“

Albus samozřejmě stál na druhé straně postele, kterou kouzlem rozšířil, když jsme na ni kladli Severuse vedle Hermiony. Sybilla, která nepromluvila ani slovo od chvíle, kdy se Harry vrátil, stála jak zkamenělá v nohou postele a hleděla na ta dvě těla, i to věčné pomrkávání se kamsi vytratilo.

My čtyři jsme u nich vytrvali hodiny, čekali jsme a doufali, že se Hermiona a Severus nějak osvobodí. Když se nikdo z nás neobjevil ve Velké hale na večeři, Minerva McGonagallová se přišla podívat, co se děje. Byla si tak jistá, že Severus a Hermiona povečeří společně s ostatními, že strávila celý den v hradní kuchyni a dohlížela na přípravy monumentální oslavy.

Když jsem jí tiše vysvětlila, že mise nebyla podle mne úspěšná, připojila se k nám a byla Albusovi tak potřebnou oporou.

Nakonec, kolem půlnoci, Sybilla přerušila své mlčení. „Šedá je poražena,“ zašeptala. „Jejich aury se vrátily.“

Když to Harry uslyšel, šťastně se usmál a sevřel silně Hermioninu ruku. „Věděl jsem, že to dokážeš, Hermiono! Vždycky jsi byla báječná!“

Předpokládali jsme, že by se měli vzbudit, stále jsme čekali. Celé tři dny po Sybillině prohlášení se však jejich stav nezměnil. Podle Sybilly zůstávaly barvy jejich aur silné, nebylo v nich nejmenší stopy po šedé, ale jak Hermiona, tak Severus se ani nepohnuli.

Na Minervino naléhání po třiceti šesti hodinách odešel Albus, ale Harry zůstal. „Je to má chyba,“ plakal během dalšího odpoledne. „Mohl jsem ji zachránit, ale neudělal jsem to.“

„Ale zdá se, že to bylo její rozhodnutí,“ odpověděla jsem jemně a podala mu tlustý šunkový sendvič a horký čaj. „To by se nikomu nepodařilo, přinutit ji, aby ho opustila proti své vůli.“

„Já vím,“ povzdychl si zničeně, „já vím. Ale slíbil jsem Snapeovi – Severusovi – že ji vyvedu ven, a selhal jsem. Jediná věc, o kterou mě kdy požádal…“

Na to jsem nic neřekla, protože co na to odpovědět? Místo toho jsem se posadila na druhou stranu postele a vzala si sendvič. Po chvíli Harry přerušil mlčení.

„Víte, tenkrát, když jste se mě zeptala, proč to byl Snape, za kterým jsem šel, když jsem vyšiloval kvůli Hermioniným vlasům, a ten den, když jste mi řekla, že umírá… Nevěděl jsem, co na to odpovědět.“ Oči mu těkaly z Hermionina obličeje k Severuseovi a ke mně. „Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Tím myslím, PROČ jsem šel za Snapeem a ne za Albusem?“

Když hovořil, prstem přejížděl bezmyšlenkovitě Hermioně po hřbetu ruky, a mluvil tak tiše, že jsem ho stěží slyšela.

„Nikdy jsem ho neměl rád, víte. Byl ke mně vždy tak… nepříjemný. Nadával mi. Byl sarkastický a krutý. A přesto – stále mi zachraňoval život, a Hermioně, Ronovi… vlastně všem. Jsem si jistý, že to pro něho nebylo nic příjemného, být špiónem.“

Jeho hlas se opět vytratil, palcem stále hladil Hermioninu ruku. „Věděl jsem, když jsem za ním kvůli Hermioně šel, že něco podnikne… vždycky věděl, co je třeba udělat. Vždycky nás zachraňoval, navzdory tomu, co k nám cítil. A po válce, když se každý ke mně lísal a zacházeli se mnou, jako bych byl ta nejúžasnější věc v kouzelnickém světě… on zůstal stejný. Stále se ke mně choval jako vždy. Stejně jak by se ke mně chovala Hermiona, kdyby nebyla zasažena tím prokletím. Pro ni bych byl ten samý starý Harry, ne Harry, který porazil Voldemorta, hrdina Harry – byl bych jen Harry.“

„Měl jste ho rád,“ zašeptala jsem a přikývla, když vzhlédl a snažil se mrkáním potlačit slzy. „Nechtěl jste, ale měl.“

„Myslím, že jsem ho svým způsobem rád měl. Přinejmenším jsem obdivoval jeho schopnost za každou cenu mne nenávidět.“ Oba jsme se trochu přes své dojetí zasmáli.

„Oni se nevrátí, viďte?“ zeptal se smutně.

„Myslím, že ne,“ odpověděla jsem.

Za týden, během Albusovy večerní návštěvy, se Harry náhle zeptal, co by se stalo, kdybychom vědomě přerušili spojení mezi Hermionou a Snapem.

„Sybilla říkala, že jejich aura je silná… co když to, že jsou spojeni fyzicky, jim zabraňuje se k nám vrátit?“ zeptal se znenadání. „Možná, že k tomu, abychom definitivně zvítězili nad kletbou, stačí jen přerušit to spojení.“

Albus vzhlédl, oči se mu náhle zúžily, jak o tom uvažoval. „Nevím, jestli by to zabralo.“

„Nevíme, jestli by to nezabralo,“ odporoval Harry. „Jestli je ta šedá pryč, jsou zřejmě stále naživu… stále spolu v Hermionině mysli… měli bychom to spojení přerušit.“

„Co když jim to nepomůže?“ zeptala jsem se. „Co když jim místo toho nějak ublížíme?“

„Jak by jim to mohlo ublížit?“ Když to Harry říkal, potřásal hlavou, jako by se tím chtěl mých slov zbavit. „Co by mohlo být horší, než nikdy neprocitnout?“

„Myslím, že je zřejmé, že jsou ve svých myslích spolu,“ odpověděla jsem. „Kdyby nebyli, profesor Snape by teď nevypadal lépe než předtím a slečna Grangerová by se zhoršovala, stejně jako posledně, když byli odděleni. A ona se nezhoršuje! Vypadá líp než kdy jindy! Když přerušíte jejich fyzický kontakt, proč si myslíte, že tím zároveň nezrušíte jejich mentální spojení?“

„A proč myslíte, že ho tím přerušíme?“

Obrátila jsem se, abych se podívala na Albuse, který zatím upřeně pozoroval dvojici na posteli. „Než něco začneme dělat, potřebujeme tady Sybillu. Nettie má pravdu – oddělit je by mohlo způsobit nenapravitelnou škodu. Sybilla tu musí být, aby nám říkala, co se děje s jejich aurami.“

Harry se usmál. „Jdu hned pro ni!“

Neříkala jsem nic, než vyběhl z pokoje, čekala jsem, až bude pryč. „Myslím, že ten nápad je třeba více promyslet. Vím, jak postrádáte profesora Severuse, Albusi, vždyť já také, ale myslím si, že je to velmi špatný nápad. Kdyby tady byl profesor Snape, nikdy by to nedovolil – ne bez důkladné přípravy.“

Ředitel usedl do Potterem uvolněného křesla a smutně se na mne podíval. „Je to jediná věc, která by mohla zabrat, Nettie. Jestliže je šedá pryč, měli by se sami probudit.“

„A co když si oba myslí, že už volní jsou?“ odsekla jsem. „Co pak? Jestli je od sebe odtrhnete…“ Ztichla jsem a cítila, že mi slzy zaplavují oči. „Odtržení je zabije!“

Ale Albus mi odmítl naslouchat. Když se letaxovou sítí vrátil Harry se Sybillou, obrátila jsem se na něho.

„Vím, že chceš mít Hermionu zpátky, Harry. Ale pomysli na to, co tady chceš udělat. Když profesor Severus přerušil své spojení s tebou, vrátil ses k nám, jak jsme předpokládali, protože ty jsi byl kotva. Už nejsi s nimi tam uvnitř – jak můžeš vědět, co se stane, když spojení mezi nimi přerušíš, neztratí jeden druhého? Co když nemohou najít cestu zpět k nám bez nějakého kotevního bodu, který by jim ukázal cestu? Co potom?“

Harry mě poslouchal a v zamyšlení si hryzal rty. „Kdyby se zdálo, že to nepůjde, můžeme jejich ruce zase spojit, Nettie,“ řekl nakonec. „Ale já si myslím, že se to povede.“

Na to jsem už nebyla schopna nic říct. Sybilla zaujala pozici v nohách postele, Albus a Harry po stranách. Na Harryho pokyn uchopil Albus ruku profesora Snapea a jemně uvolnil jeho prsty od Hermioniných. Jak se Severusovy prsty rozevřely, Harry, který držel Hermiono zápěstí, zlehka vyprostil její ruku.

Výsledek toho zásahu byl téměř okamžitý. S nejhlubší hrůzou jsem sledovala, jak se před mýma očima začali oba doslova rozpadávat. Během několika minut vypadala Hermiona jako tehdy, když ji Snape přestal navštěvovat. Pokožka se jí jakoby scvrkla, tělo se zkroutilo do fetální polohy, vlasy najednou vypadaly křehce a polámaně.

Severus vyhlížel ještě hůř. Zdálo se, že bez jejího dotyku, který ho držel pohromadě, se mu tělo prostě propadlo do sebe. Pokožka, která se nedávno začala vyplňovat a vypadat zdravěji, rychle zežloutla a pak začala děsivě šednout. Bylo to, jakoby se mu pod kůží rozplynuly všechny svaly, takže nejen jeho tvář, ale i tělo bylo vyzáblé a neduživé. Na ruce, za kterou ho Albus držel, jsem snadno rozeznávala šlachy na prstech i kolem zápěstí.

Sybilla byla tak zděšená tím, co vidí, že jí trvalo několik okamžiků, než našla svůj hlas, ale pak začala křičet: „Dejte je zpět, dejte je zpět – umírají!“

Vrhla jsem se vpřed a vykroutila jsem Severusovu ruku z Albusovy, trhla jsem sebou, když jsem slyšela, jak mu záprstní kůstky praskly, jako by to byly suché větvičky. „Harry,“ volala jsem, „zabíjíš je! Dej mi Hermioninu ruku!“

Potter tam stál a několik vteřin na mne zíral, než mi podal Hermioninu ruku a pomohl mi spojit její prsty se Severusovými, aby se dotýkali jako předtím.

„Už je dobře,“ šeptala jsem, „už je dobře. Jste zase spolu.“ Usilovně jsem tiskla jejich ruce k sobě, aby cítili své spojení, ale nezdálo se, že by to zabíralo. Přímo jsem Severusovi drtila ruku a nutila jeho prsty se sevřít kolem Hermioniných. „Vnímej ji. Je tady, Severusi, musíš to přece cítit!“

Harry také něco tiše říkal. Podařilo se mu dostat se za Hermionu, opřel si ji o hruď a naléhavě jí šeptal do ucha: „Je tady, Hermiono. Najdi ho. Musíš ho najít! Slibuji, že už vás nikdo nikdy nerozdělí… Přísahám…“

Uplynuly snad hodiny, než Severusova ochablá ruka konečně udržela tu Hermioninu. Rychlé zhoršování jejich fyzického stavu se zpomalilo a pak ustalo, ale trvalo několik dnů, než opět vypadali zdravě, a Severusovo zápěstí se už nikdy dobře nezhojilo.

Harry byl celý bez sebe, když mu došlo, co jim rozpojení rukou málem způsobilo. Albus byl zdrcený, když si uvědomil, že jsme je téměř zabili, a trvalo týdny, než se na ty dva mohl podívat, aniž by se mu vina zračila ve tváři.

O několik dní později byl Albus zrovna u nich, když přišel Potter na svou každodenní návštěvu. Oba muži spolu chvíli tiše hovořili, a pak se Harry na mne obrátil, sáhl do kapsy a vytáhl překrásnou bílou stuhu.

„Měla jsi pravdu, Nettie,“ řekl. „Neměli jsme se nikdy pokoušet je oddělit. Musíme zajistit, aby se to zase nestalo. Nemyslím si, že by to mohli přežít.“

Přikývla jsem. „Potřebují jeden druhého, aby mohli žít. Nevím, co se stalo, nebo jak se to stalo, ale jsem si jistá, že ať jsou kdekoli, jsou spolu a šťastni.“

Albus si za Harryho zády odkašlal: „Harry přinesl svatební pásku.“

„Vidím,“ odpověděla jsem. „Je krásná“.

„Molly Weasleyová mi ji pomáhala vybrat,“ odpověděl Harry a podal jeden její konec mně a druhý Albusovi. Pustil stuhu a natáhl se k páru na posteli, jemně jim nadzvednul ruce a podsunul stuhu pod ně.

Přistoupila jsem blíže k posteli a začala ovíjet svou polovinu stuhy kolem Hermioniných prstů a pomáhala Albusovi proplést jeho polovinu stuhy mezi Severusovými. A tak jsme jim spojili ruce dohromady.

Harry nás pozoroval, slzy mu tekly po tváři. Dokončili jsme s Albusem komplikovaný uzel kolem jejich zápěstí. Nakonec, po několika minutách ticha, Albus tiše pronesl: „Ruka k ruce, srdce k srdci. Jejich životy jeden jsou.“

„Jejich životy jeden jsou,“ zopakovali jsme Harry a já.

„Dobře se starejte o mou kamarádku, Snape,“ dodal Harry. „Miluje vás.“

A od té chvíle už je nikdo nerozdělil.

Co byste ještě chtěli vědět? Už není moc co dodat. Zůstala jsem v Bradavicích několik dalších měsíců a starala se o ně. Harry se stal novým „dočasným“ mistrem lektvarů, do doby, než se nalezne nástupce. Nakonec, když už to nešlo déle odkládat, Albus zlomil ochranná kouzla u Severusových pokojů a on, Harry a Minerva vstoupili dovnitř, aby zjistili, jestli tam Severus pro ně něco nezanechal.

Támhleten obrázek Hermiony, co visí na stěně – vidíte ho? Nakreslil ho profesor Snape. Také pro ni zanechal dopis, který jsem schovala do kapsy jejího hábitu. Ne, nečetla jsem ho – nikdo ho nečetl. A nikdy také nepřečte – očarovala jsem ho, aby ho mohla otevřít pouze ona.

Ta hrozná Holoubková se sem jednou vloudila a pokusila se ten dopis ukrást. Prohlašovala, že sepisuje „neoficiální“ životopis profesora a slečny Grangerové, ale nebylo jí to nic platné. Vlastně si ani nemyslím, že je ještě novinářkou.

Nakonec jsem se i se svými dvěma svěřenci vrátila ke svatému Mungovi. Nemohli jsme v Bradavicích zůstat navždy, ani já, ani oni. Ve své závěti zanechal profesor Snape nemocnici svatého Munga velký obnos na zřízení nového oddělení – pro beznadějné případy, oběti nevyléčitelných prokletí, s podmínkou, že já budu vedoucí oddělení a on že bude prvním stálým pacientem. Také zajistil, že mými pacienty budou i Longbottomovi. Snažím se, aby se tu všichni mí pacienti cítili jako doma – zbavili jsme se nemocničních lůžek a neosobních běžných pokojů. Místo toho je každá místnost vyzdobena obrazy a předměty z pacientova vlastního domova, doufáme, že to jim pomůže cítit se pohodlně a uvolněně.

Albus přichází na návštěvu tak často, jak jen může. To, že ztratil Severuse, bylo pro něho těžké – ke konci školního roku se vzdal pozice ředitele, říkal, že už do té práce nedává srdce, a úplně přestal cucat citronové bonbóny. Žije teď v malém domku nedaleko Bradavic.

Harry z Bradavic neodešel. Už nevyučuje lektvary, což, jak říká, by Snapea nesmírně potěšilo. Místo toho učí obranu proti černé magii. Oženil se s Ginny Weasleyovou a zdá se, že je vcelku spokojený. Před několika měsíci se jim narodilo první dítě, sladká holčička, kterou pojmenovali Jane, na počest Hermiony.

Myslím, že život jde dál. Co se mne týče, postrádám profesora Severuse víc, než bych řekla. I za ten krátký čas, co jsem ho znala, mi bylo jasné, že se v něm skrývalo víc, než si sám uvědomoval. Popudlivý, tvrdohlavý, jedovatě sarkastický. Ale také něžný, milující a ochotný se obětovat pro lásku, o níž si nemyslel, že ji ještě najde.

A jak to vím? Zanechal dopis pro Albuse. A Albus byl tak laskavý, že mi poskytl kopii toho dopisu. Nosím ji stále při sobě. Pomáhá mi si připamatovávat, kdo byl profesor Severus a proč bez něho svět už nikdy nebude stejný.

„Drahý příteli – samozřejmě, je to divné, takhle se na tebe obracet – jestliže čteš nyní tento dopis, nepodařilo se mi navrátit se spolu s Hermionou a Potterem. U mne v bytě najdeš nějaké poznámky a instrukce k vypořádání mého majetku.

Překvapuje tě, že jsem až tak připraven?

Albusi, lituji, že jsem si od tebe nevzal více citronových cukrátek, když to bylo ještě možné. Nyní už chápu, že jsi nenabízel jen bonbóny, ale i přátelství a poučení. Budu postrádat tvé pomrkávání a výstřední róby, ale ze všeho nejvíce budu postrádat naše rozhovory. Byl jsi vždy především přítel – a je mi líto, že jsem tě zklamal.

Prosím, vyřiď Minervě, ať je na mé zmijozelské studenty hodná – nejsou tak zlí, jak si možná myslí, a budou při sobě potřebovat někoho se statečným nebelvírským srdcem, aby je přivedl zpět do lůna Bradavic. Obávám se, že jizvy, které Voldemort zanechal v kouzelnickém světě, jsou pociťovány nejvíce v mé koleji, protože rodiče mnohých dětí ho podporovali. Vím, že Minerva si s tím za mé nepřítomnosti dobře poradí, protože k vyděděncům bývala vždy laskavá.

Chtěl bych také požádat, abys řekl Nettii, jak moc jsem obdivoval její věrnost a přátelství. Není dost stará, aby byla mou matkou, ale přál bych si mít během dospívání sestru, jako je ona. Kdybych takovou měl, pochybuji, že cesta, kterou bych se dal, by mě vedla místy, kterými jsem prošel. Jsem si jistý, že můj život by byl pod jejím rozumným vedením mnohem šťastnější, že ona by mne udržela na správné straně.

V prostřední zásuvce mého stolu jsou kožené desky. Rád bych, abys je dal Sybille. Chtěla vytvořit společný článek o aurách a lektvarech. Věřím, že poznámky, které jsem pro ni zanechal, jí budou stačit. Ale řekni jí, že chci být uveden v pramenech na prvním místě, jinak by to vypadalo, že začínám být změkčilý.

Pokud jde o Pottera – vím, že se bude obviňovat, že mne nedostal ven i s Hermionou. Musí si ale uvědomit, že to byla jen a jen má volba. Nikoho z nich jsem nechtěl prokletí obětovat, a jestli jediná možnost zajistit jejich svobodu znamenala zůstat, jak by to mohla být jeho chyba? Kromě toho, musel jsem osvobodit Hermionu a ona potřebuje, aby se o ni někdo staral – a kdo by to uměl lépe než ten chlapec? Možná nebyl mým největším oblíbencem, ale respektuji ho a vím, že ji miluje. A to mi stačí.

Prosím, ujisti se, že Hermiona dostane všechny moje knihy – i ty o černé magii. Vím, že s nimi bude zacházet s respektem, jaký si zaslouží, a jsou tou jedinou hodnotnou věcí, co mám, o které věřím, že ji potěší. Jestli se u mne najde ještě něco, co by chtěla, prosím, postarej se, aby to dostala. Předpokládám, že její nebelvírské srdce bude potřebovat nějakou upomínku. Doporučuji, abyste jí nabídli mé místo profesora lektvarů, protože je to pozoruhodně nadaná čarodějka. Můžeš jí prozradit, že jsem to řekl já.

Je podivné, že lituji ztráty přátel a Hermiony více než čehokoliv jiného v mém promarněném životě, když až do té konečné bitvy, kdy mě Hermiona ochránila před Malfoyovou kletbou, jsem si neuvědomoval, že bych mohl také nějaké přátele mít. Už delší čas si myslím, že bude téměř nemožné osvobodit Hermionu a sám se zachránit. Zdá se, že Lucius byl chytřejší, než jsem myslel – to jeho prokletí je poměrně geniální.

Chci, abys věděl, že bez ohledu na cokoli bych na těchto posledních dvou letech nic nezměnil. Bez nich bych nikdy nepoznal radost z přátelství a nekonečné hranice lásky. Není to tak dávno, co mne představa být uvězněn v mysli děsila, ale to je už pryč. Nyní vím, že na tomto světě jsou lidé, kterým na mně záleží –

už nikdy nebudu sám.

Severus Snape

 

*** Konec ***

 

Bread – Jestli

 

Jestli obraz je lepší než tisíce slov,

Proč bych nenamaloval tebe?

Pouhá slova tě nedokážou popsat, ne tak, jak jsem tě znal já.

Jestli kvůli tvé kráse vyplouvají tisíce lodí,

Pak kam jinam bych zamířil já?

Není pro mne jiný domov, než ty,

Jsi vše, co mi zbylo.

A když má žízeň po životě vysychá,

Přijdeš a svlažíš mne.

Jestli člověk může být na dvou místech najednou,

Chtěl bych být s tebou.

Zítra i dnes, po tvém boku, po celou cestu.

Jestli má svět zastavit své pomalé otáčení a zemřít,

Chtěl bych prožít ten konec s tebou.

A když by ten svět byl pryč

A hvězdy jedna po druhé by pohasínaly,

Tak ty a já jednoduše, jen tak, odlétneme pryč.

 

Poznámka autorky:

Inu, doufám, že jsem nikoho z vás příliš nerozzlobila. Toto je původní zakončení příběhu tak, jak jsem si to představovala už od první kapitoly. Mnozí z vás se ptali, jestli nebude následovat ještě něco, protože jsem neuvedla, že příběh skončil, tak zde to říkám.

Vy, kterým se toto zakončení nelíbí, neváhejte a předstírejte, že neexistuje – mně to nebude vadit ani v nejmenším. Jestli se k příběhu znovu vrátíte, pravděpodobně najdete narážky a vodítka směřující k tomuto konci. Klidně mi pošlete mail, když budete chtít jejich přesný seznam – myslím, že jsem si ho po napsání uschovala. Tohle zakončení považuji za smutný šťastný konec, jako protipól k absolutně šťastnému konci, protože jsou stále spolu.

A navíc, příběh svým způsobem vychází z reálného života. Když jsem byla ještě malá, zemřela mi náhle babička, krátce před svou zlatou svatbou. Během několika dní po pohřbu přestal dědeček úplně mluvit, kromě chvil, kdy si myslel, že mluví s ní. Nakonec doktor prohlásil, že trpí Alzheimerem, ale tomu jsem nikdy nevěřila – myslím, že se stáhnul do místa ve své mysli, kde oba mohli být navždy spolu. Když nakonec o osm let později zemřel, představovala jsem si je, jak se spolu procházejí po poli plném kvítí a můj dědeček je opět šťastný. Ta představa a přesvědčení mi navždy zůstaly – láska vítězí navzdory všemu.

Připouštím, že málem jsem toto zakončení vůbec neuveřejnila. Ale několik z vás v komentářích uvedlo, že zakončení minulé kapitoly se jim zdálo uspěchané. Bylo to kvůli této poslední kapitole. Děkuji vám všem za krásná hodnocení a konstruktivní kritiku – doufám, že budu schopna uvážit všechny vaše poznámky a svůj příští větší příběh napsat lépe.

 

Poznámka překladatelky:

Rituál svazování rukou jakožto svatební obřad je prastarý pohanský zvyk sloužící jako výraz potvrzení lásky mezi mužem a ženou. Vykonává se na dobu, kterou si přeje samotná dvojice – na rok a den, na celý život, nebo jednoduše dokud láska trvá.