Archív prekladov z hpkizi.sk




Of Kings and Queens



Autor: galfoy

Originál: http://www.fanfiction.net/s/8227894/1/

Preklad: Baska92

Banner: arabeskin bráško

Stav: súhlas s prekladom

Dĺžka: okolo 90 tisíc slov

Počet kapitol: prológ + 25kapitol

Prístupnosť: M (od 16 rokov)

Pairing: Dramione

Žáner: Drama/Romance

Zhrnutie: Hermiona má nepekný zlozvyk. Draco má veľký problém. Vesmír má sakramentský plán.

Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí pánom Medkom, ktorí túto ságu preložili do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto poviedke vlastní  galfoy, ktorá napísala túto fanfiction.



Pokiaľ sa Vám páčil Static, myslím, že ani toto dielo od tejto autorky nesklame. Patrí do kategórie tých, ktoré spĺňajú všetko to, čo sa od nie príliš vážnej (aj keď rieši vážnu tému) dramione, ktorá má hlavne vylepšiť náladu, očakáva.



Snáď viac sama autorka:

Ahojte, krásky moje. Som späť, a ako ospravedlnenie pre moju dlhú neprítomnosť, vám na uzmierenie prinášam poriadne dlhú kapitolovku.  Pár poznámok:

-        áno, zapracovala som do zápletky závislosť, rovnako ako som to urobila u Static. Čujte prečo. Kvôli drogovej závislosti som stratila priateľa a ťažilo ma to na mysli, takže táto otravná látka si našla cestičku do mojich príbehov. Čo môžem povedať? To, že ľudia umierajú kvôli drogám, je neuveriteľná tragédia. Táto sračka nie je hra.

-       mám už napísaných dvanásť kapitol a očakávam, že ich bude 18-20. Matne tuším, ako to skončí, ale ešte som sa celkom v detailoch nerozhodla, ani som sa nerozhodla, aké nemravné / mravné to bude

-        obvykle som k Ronovi milá, ale toto nie je obvyklá poviedka

-        áno, budem zverejňovať denne výmenou za vaše komentáre. Ak ste ma sledovali v reálnom čase pri nejakej inej mojej kapitolovke, možno si spomeniete, ako to funguje, ale toto navrhujem: budem písať ako maniak a každý deň zverejňovať kapitolu, ak dostanem obrovské množstvo komentárov. Ak sa bude komentovať po kvapkách, stále budem pridávať, ale každých pár dní. Je to obchod, takže prosím, komentujte. JEDNO MALÉ UPOZORNENIE... zvažujem, že si vezmem niekoľko týždňov voľno. Možno to ešte zvážim, ale mám viac práce než zvyčajne, takže toto zaručí, že dokážem udržať krok. Nechcem, aby trpela kvalita, pretože nemám čas editovať alebo spať alebo niečo podobne hlúpe.

-        prepáčte, tá prvá odrážka bola náročná. Skúsme to znova. Chýbali ste mi. Ako ste sa mali? Tu máte prológ a prvú kapitolu, aby sme sa znova zoznámili.


Tak držím palce Baške, aby jej to šlo rovnako od ruky ako autorke.


Jimmi

 


Prológ



Of Kings and Queens

Autor: galfoy

Originál: http://www.fanfiction.net/s/8227894/1/

Preklad: Baska92

Zhrnutie: Hermiona má nepekný zlozvyk. Draco má veľký problém. Vesmír má sakramentský plán.

Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí pánom Medkom, ktorí túto ságu preložili do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto poviedke vlastní  galfoy, ktorá napísala túto fanfiction.



PP: Tak a máme tu prológ, dúfam že sa Vám poviedka bude páčiť :)

Prológ

Muselo to začať niekedy po Finálnej bitke. Áno, samozrejme. Keď všetko začalo alebo skončilo, záležalo na tom, z akého uhľa ste sa na to pozerali.

Dávalo to zmysel?

Hermiona zažmurkala. Podlaha sa krútila. To nebolo normálne, všakže? Znamenalo to, že sa hýbala ona alebo to znamenalo, že sa hýbala podlaha? A prečo by sa hociktorá z tých vecí diala?

Frustrovaná, že strácala prúd myšlienok, silno zavrela oči a snažila sa sústrediť svoju myseľ.

Muselo to začať niekedy po Finálnej bitke. Áno. Potom čo pochovala všetkých tých ľudí. Potom čo zverejnili mená nezvestných. Toľko mien. Tonksová. Moody. Ginny. Snape. Neville. Matne si spomínala na ten prechod zo šoku späť do reality, ten ťažký mrak, ktorý sa zdvihol len, aby jej ukázal devastáciu po búrke.

Realita bola náhle oveľa drsnejšia ako si pamätala. Či sa jej to páčilo alebo nie, zmenila sa. Všetci sa zmenili. Po Vojne sa nič nevrátilo do normálu. Niečo v jej vnútri chýbalo a ako sa snažila vyplniť to miesto, stratila kontrolu. Začínala mať pocit, že sa to nikdy nevráti.

Harry s Ronom tiež stratili kontrolu. Z Harryho sa stal pustovník, odsťahoval sa ďaleko a držal sa v úzadí. Ron upadol do víru sebadeštrukcie, príliš veľa pil, pokašľal okolo seba príliš veľa vecí, plný zožierajúceho sebapohŕdania, ktoré ho stravovalo rok za rokom. Vedela viac ako dala najavo a ostávala s ním aj napriek tomu všetkému, ale v tú chvíľu Hermiona si ani za svet nevedela spomenúť prečo. Možno preto, že to mala spraviť. Pretože sa to od nej očakávalo. Jej osud bol pre ňu napísaný: vezme si Rona, bude mať s ním deti, zomrie ako spoľahlivá vojnová hrdinka, chodiaca knižnica a večná dobrodinka.

Vždy robila to, čo sa od nej očakávalo, aspoň teda navonok. Spoľahlivá stará Hermiona.

Avšak vo vnútri sa všetko rozpadalo na kusy. Jej sila slabla. Jej viera zomierala. To miesto, to prekliate miesto vnútri nej, čierna diera prázdnoty, ktorú ako sa zdalo nebola schopná naplniť, vysávala ju dosucha. Začala hľadať spôsoby ako si s tým poradiť.

Začalo to po trošku, kúsok tu, kúsok tam, len aby to pomohlo utlmiť bolesť. Ovládnuť paniku. Vysporiadať sa so smútkom. Preniesť sa cez sklamanie, ktoré prišlo s dospelosťou. Nájsť ten chýbajúci kúsok. Nakoniec ona bola Hermiona Grangerová. Nič ju nemohlo vyviesť z konceptu.

Alebo aspoň taká bola predstava. Maják sily. Člen zlatého tria, ktorý ho mal držať pokope. Niekto so svetlou budúcnosťou.

Hermiona žmurkla v tlmenom svetle svojej kúpeľne, sedela na kachličkách na podlahe.

Má stále svetlú budúcnosť? Ťažko povedať. Dnes sa snažila, dokonca pre niekoho ako ona. Niekto s kým ju mala mať. Niekto s kým ju mala mať. Vidíte to? Takmer uverila svojej vlastnej lži. Nemôžete ju mať, keď ste zlomený. Všetci to vedeli.

Usmiala sa pre seba, na tvári mala zasnený výraz. Kachličky vyzerali tak vtipne, keď sa hýbali. Ako kaleidoskop, alebo mozaika ale na gramofóne.

Dávalo to zmysel? Isteže hej.

Zdalo sa, že z nej stres už opadol. Už viac nebola schopná jednoducho sa s tým vysporiadať, tak ako by to spravila v škole. Teraz bol stres spúšťač pre všetko ostatné. Čím viac stresu, tým viac sa snažila vysporiadať sa s tým. Čím viac sa s tým snažila vysporiadať, tým menej bola schopná zvládať stres. Nanešťastie, jej metódy riešenia začínali byť problém. Dokonca zvyk. A ako jej zvyk rástol, spolu s ním rástol aj priestor vnútri nej. Chýbajúci kúsok. Takýmto tempom ho nikdy nenájde. Pravdepodobne skôr zomrie.

Hermiona si uvedomila v mlhe neusporiadaných myšlienok, že teraz by bol dobrý čas zavolať o pomoc. Škoda, že nemohla pohnúť jazykom. Zdal sa opuchnutý alebo ako keby ho niekto vymenil za vankúš.

Aká zvláštna myšlienka.

Nuž, pomoc nepríde, ale to je v poriadku. Ona bola Hermiona Grangerová. Má to pod kontrolou. Nič ju nevyvedie z konceptu.

Až na tento malý problém na ktorý prišla. Muselo to začať niekedy po finálnej bitke.

Potom čo pochovala všetkých tých ľudí.


1. kapitola



Of Kings and Queens

Autor: galfoy

ORIGINÁL: https://www.fanfiction.net/s/8227894/2/Of-Kings-and-Queens

Preklad: Baska92

Stav: súhlas s prekladom

Prehlásenie autorky: Nevlastním Harryho Pottera. Depresívne ale pravda.

Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí pánom Medkom, ktorí túto ságu preložili do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto poviedke vlastní galfoy, ktorá napísala túto fanfiction.

PP: Ďakujem za komentáre k prológu a dúfam, že sa Vám bude páčiť aj prvá kapitola :)



1. kapitola

Ozvalo sa zaklopanie na dvere.

Draco Malfoy vzhliadol od svojej práce a zachmúril sa. Stál tam Blaise, jeho najlepší priateľ a spoločník... A Blaise klope len keď má zlé správy.

Kruci. Draco položil pero a kusol si do pery. Nezvládnu viac zlých správ. Boli takmer na mizine.

Ich podnik, ten ktorý by im mal platiť všetky účty, sa rútil k zemi rýchlejšie ako pokazený Nimbus. Predávali luxusné metly, jedny z najlepších a najrýchlejších na svete. Teraz bol čas prosperity a investovania – vojna skončila, práce bolo veľa a úspech mohol byť docielený jedine trochou šťastia a ťažkou prácou.

Ale očividne to neplatilo pre Malfoyovcov. Voľakedy bohatá a mocná, sa jeho rodina stala spoločenskými vyvrheľmi. Odsudzovaní davmi, vyhnaní z verejného života a hanení ministerstvom. Zdalo sa, že všetko čoho sa dotkli sa zmenilo na prach.

Bol udivený, že Blaise po tom všetkom ostal na blízku. Všetci ostatní zo starých kruhov buď šli do väzenia alebo ušli z Anglicka. Manor bol v ruinách. Mať niečo dočinenia s rodinným menom sa rovnalo zrade. Myslel, že vojna bola peklo, ale teraz sa topil v dôsledkoch. Verejnosť časom nezabudla. Jednoducho boli nahnevanejší.

Prešiel si rukami cez vlasy a potom si ich zložil do lona, aby tak Blaise nemohol vidieť, aký je nervózny. Na verejnosti Draco hral tú rolu dobre, chodil s pýchou, ktorú predstieral, ako keby si myslel, že je druhým Merlinom, ale popravde, bola to len pretvárka. Vytriebené habity, ktoré nosil, boli niekoľkokrát spravované. Jeho byt bol zariadený jednoduchým stolom, dvoma stoličkami a matracom. Bol na kolenách a vedel to. Nebol nič. Nebol nikto.

Možno to najdôležitejšie, bol na mizine.

Ruky mal v pokoji dve dlhé sekundy, než začal prerovnávať svoje papiere do neporiadnej kopy. Bolo to len dobre, nemohol už viac vystáť pohľad na ten neporiadok. Merlin, ten dlh bol nehorázny. Ak uvidí ďalší účet, ktorý si nebude môcť dovoliť zaplatiť, bude musieť pustiť podnikanie k vode. Nanešťastie, jeho prežitie, Blaisovo a budúcnosť jeho rodičov závisela na tomto riziku. Ak zlyhá, stiahne všetkých dolu so sebou. Zdalo sa, ako keby svet nechcel skončiť, kým Malfoyovci nebudú na ulici. Blaise, to bol iný príbeh – mal novú ženu každú noc a pravdepodobne mohol žiť celkom slušne v posteliach čarodejníc po celom Anglicku. Draco nemal tú možnosť. Jeho priezvisko odpudzovalo každú preč, dokonca predtým než prešli cez zoznámenie. Zabiniovci mali výhodu, že počas vojny ostali nestranní. Malfoyovci stáli pevne na druhej strane priamo do konca. Uvedomili si príliš neskoro to, na čo prišli všetci ostatní.

Voldemort ich všetkých previezol a oni to dovolili.

List chvejúci sa za oknom ho donútil cúvnuť. Bola to len obyčajná poštová sova, ale keď dospel, znenávidel pohľad na tie vtáky. Voľakedy pôvabné a praktické zvieratá sa stali ničím iným ako nositeľmi zlých správ. Zlé noviny, dlhy a odmietnutie. Než znovu vzhliadol, vták zmizol.

Blaise zaklopal znovu.

„Poď dnu,“ zvolal.

Jeho priateľ vošiel a kývol na Draca s ustaraným úsmevom. Zvalil sa do hosťovskej stoličky a nervózne sa zavrtel so zakladačom vo svojich rukách.

„Ránko kamoš,“ povedal, snažil sa znieť prívetivo.

„Aké sú škody?“ Draco sťažka odpovedal. „Prosím, neprikrášľuj to.“

„Stratili sme nášho predposledného klienta,“ odvetil Blaise s povzdychom. „Ustúpili na tlak od lobistov, ktorí hovorilim že nebudú predávať produkty vyrábané - “

„Smrťožrútom. Chápem.“ Draco zložil hlavu do dlaní. „Ako vôbec vedeli, že ja vediem podnik? Tentokrát sme boli tak opatrní...“

Blaise pokrčil ramenami. „Niekedy by ma zaujímalo, či je tu niekto, kto ťa sleduje. Nemôžem uveriť, ako rýchlo médiá prišli na to, čo robíš.“

„Vieš, že ma už nič neprekvapí,“ Draco zamrmlal. „Okej, tak máme jeden posledný obchod, ktorý sa zaujíma o naše metly. Koľko času zaberie, aby si od nás nakúpili predtým, než ich lobisti tiež dostanú?“

„Frommera vlastní Harry Frommer, ktorý je, ak som pochopil, starý známy tvojho otca,“ povedal Blaise s kúskom nádeje. „Úprimne, myslím, že on im už povedal, aby sa niekam strčili. Vie, že naše metly sú najlepšie.“

„A znova, nemôžeme viesť biznis len s jedným klientom,“ odvetil Draco, hral sa so snehovou guľou na svojom stole. Bola to zmenšenina Rokfortu, kúpila mu ju Pansy, než sa presťahovala do Ruska. Predtým, ešte keď si mohol dovoliť ísť na schôdzku, než ich premenoval na „pracovné schôdzky.“

„Je to lepšie ako nič,“ povedal Blaise. „Trochu viery. Nájdeme nových klientov.“

Draco vzhliadol hore na svojho priateľa so zmäteným výrazom. „Úprimne, nerozumiem ako to, že si ešte odo mňa neodišiel,“ povedal. „Ničím ti život.

Blaise mávol rukou s drzým úškrnom. „To je blbosť. Viem, že si dobrý chlap a nezoberiem sa a neutečiem len preto, že ostatok sveta sú ignoranti.“

„Buď realista Blaise,“ smutne pokrútil hlavou. „Samotné moje meno nás môže doviesť k bankrotu.“

Môže je podstatné slovo,“ Blaise mykol plecom. „Nie je to jasná vec a aby som bol celkom úprimný, myslím, že obaja vieme, ako dobré sú naše metly. Stále verím v produkt. Verejnosť na to nakoniec príde.“

„Nie s tým stálym útokom, ktorý na mňa hádžu noviny,“ zastonal Draco. „Už je to päť rokov od vojny, päť rokov, Blaise a v skutočnosti si myslím, že to Prorok len zhoršuje.“

„Nenechaj sa nimi ovplyvniť,“ povedal Blaise. „Do riti ak viem, prečo sa zamerali tak na tvoj život, ale raz ich to unudí.“

„Ale to nie je len tak!“ povedal Draco beznádejne. „Pozri na našich konkurentov. Ukradli naše dizajny! Boli sme jediní, ktorí pracovali na flexibilných metlách. Odmietam uveriť, že Stacey McLorrowá myslela na použitie začarovanej vŕbovej vetvy úplne sama. Je to svinská mrcha, nie prekliaty génius. Trvalo nám mesiace testovania, aby to bolo dokonalé. Práve keď sme to chceli predstaviť, ona nás tesne porazí. Toto nie je náhoda.“

„Okej, stále nechápem, ako na to prišla, ale naša verzia je stále lepšia,“ namietol Blaise ukľudňujúcim hlasom. „Stacey je skazené dievča so zvereneckým fondom. Myslím, že šla do biznisu s metlami len, aby ťa nasrala. Bezpochyby my vyrábame najlepšie metly.“

Draco si sťažka povzdychol.

„Je to pravda kamoško,“ povedal Blaise. „Ty vieš, že je.“

Úškrn sa roztiahol Dracovi po tvári. „Nezaslúžim si ťa.“

Blaise vyprskol v smiech. „Možno nie. Ale vyzerá to, ako keby sme neboli jediní, čo zažívajú ťažké časy,“ povedal, hodil na ranné vydanie Denného Proroka pred Draca. „Ja osobne si myslím, že ten príbeh je vážne smutný, ale tebe by mohol vylepšiť náladu.“

Draco pozrel na obálku so zamračením. Bola na nej obrovská fotka Hermiony Grangerovej, ktorá vošla do miestnosti a našla Rona Weasleyho olizovať nejakú neznámu blondínu s hnusným nadšením. Hermionine ruky sa zdvihli k jej tvári, prsteň sa zaleskol v svetle a mohol vidieť náznak sĺz v jej očiach presne, než sa obrázok začal opakovať. Titulok hlásil VOJNOVÁ HRDINKA SA ZRÚTILA PO OBJAVENÍ ŽHAVEJ AFÉRY.

Prebehol článok. „Titulok píše „žhavá aféra“ ako keby bola len jedna, ale vyzerá to tak, že Weasley pretiahol všetko, čo sa pohlo.“

„Ja viem. Ťažko povedať, či Grangerová vedela, aké hrozné to je. Ako si vieš predstaviť zasnúbenie sa zrušilo. A ona je preč, nezvestná.“

„Nezvestná?“ Draco sa spýtal, pozrel na svojho priateľa s znechutením. „Ježiši, tiež by som bol nezvestný, ak by zo mňa moja snúbenica spravila hlupáka na medzinárodnej úrovni. Hneď po tom, čo by som toho chlapa vykastroval.“

„Prr, prr, vážne ľutuješ Grangerovú?“ opýtal Blaise s prekvapeným uchechtnutím. „Samozrejme súhlasím. Sotva poznám to dievča, ale bez pochýb si nezaslúži byť tak ponížená Weasleym. Aj tak, myslel som si, že budeš mať aspoň trochu škodoradostného uspokojenia z toho článku.“

„Prečo? Pretože slečna Perfektná sa konečne musí vysporiadať s nejakými nepríjemnými správami?“ povedal Draco, stále čítal článok. „Hej, myslím.“ Otočil na stránku, kde príbeh pokračoval, ale jeho oči chvíľku spočinuli na Hermioninej fotke. Nadvihol noviny hore, aby to mohol vidieť Blaise, a poukázal na jej tvár. Pretláčala sa cez hlúčik reportérov, snažila sa dostať preč. Na pozadí sa rysovala budova. Vyzerala spanikárene.

„Toto muselo byť odfotené tesne predtým, ako utiekla,“ povedal. „Je to dom, kde bývam.“

„Zabudol som, že obaja bývate v tom istom komplexe,“ povedal Blaise. „Smola pre teba. Médiá sa rovno môžu nasťahovať dnu.“

Draco nereagoval. Bol podivne hypnotizovaný Hermioninou druhou fotkou. Vyzerala celkom zničene, ako keby sa ledva držala pohromade. Prakticky nerozpoznateľná bez jej zvyčajnej energie.

„Vyzerá otrasne,“ zamrmlal.

Blaise sa zamračil, načiahol sa dopredu a vytrhol noviny Dracovi z rúk. „To stačí. Snažil som sa ťa povzbudiť, nie poslať do nejakej špirály depresie. Akokoľvek som prekvapený tvojou náhlou empatiou, zabudni na chvíľku na Grangerovú a mysli na to ako otrasne musí byť práve Weasleymu.“

„To ma trocha povzbudí,“ povedal Draco s ironickým úsmevom. „Stále nechápem, prečo sa priatelíš s tým debilom.“

„Priatelia je veľmi štedrý pojem,“ Blaise pokrčil ramenami. „Hráme spolu rekreačne metlobal. Občas si zájdeme na ohnivú whiskey. Rád hovorí o metlách. Je len unavený z toho, že Potter žije niekde preč vo Francúzsku. Nie je to nič ako láska, ktorú zdieľame my dvaja Draco.“

Draco hodil snehovú guľu Blaisovi do hlavy, Blaise sa zohol a zachichotal sa.

„No, vďaka tomu článku v novinách je moja mienka o tom idiotovi ešte nižšia, ak je to ešte vôbec možné,“ povedal Draco, všimol si s úľavou, že guľa je stále v jednom kuse, kotúľala sa v rohu miestnosti. „Teraz vystrnaď tú tvoju prdel stadeto. Musím prísť na to, či máme ešte niečo na predaj, aby som mohol zaplatiť môj prekliaty nájom.“

„Ty a ja obaja spolu, kamoš,“ Blaise si povzdychol, vstal a šiel ku dverám. „Mimochodom, ako sa majú rodičia?“

„Boja sa, že skončia na ulici,“ odpovedal. „Neviem, ako moja matka bude kŕmiť to jej zviera.“

„Queenie? Myslel som si, že rada konzumuje končatiny tvojich nepriateľov.“

„Dajme tomu, že tých nemáme málo,“ povedal Draco s ironickým úsmevom.

Blaise sa naň súcitne pozrel a prikývol než opustil miestnosť.

Draco zaúpel a položil si hlavu na stôl. „Ani slovo lož,“ zamrmlal do chladného dreveného povrchu.

***

Hlasné hlasy prebudili Draca s trhnutím, a rýchlo si uvedomil, že musel zaspať na stole.

„Čo do pekla...“ povedal, znepokojene vstal a zamieril si to priamo k dverám. Otvoril ich náhle, oči sa mu zúžili nad tým čo videl.

„Vypadni z mojej kancelárie Weasley,“ povedal ryšavcovi, ktorý sa jasne dostal do štádia, keď chodil ako zviera v klietke pred Blaisovým stolom. Blaise sa pokojne opieral, počúval Ronovu tirádu.

„Naser si Malfoy,“ odvrkol Ron, tvár zvraštenú v hneve. „Prišiel som za Blaisom, nie za tebou.“

„A teraz si tu, rušíš ma pri práci a otravuješ môjho drahého pracovného partnera,“ povedal chladne Draco.

„Weasley mi tu práve hovoril o jeho súčasnej háklivej situácii,“ povedal Blaise s žmurknutím tak malým, že si ho Draco takmer nevšimol.

„Ktorá situácia to je? Tá v ktorej si nemohol nechať svojho vtáka v nohaviciach a stratil si svoju priateľku, s ktorou si bol päť rokov?“ Draco sa zaškľabil.

„Aspoň viem zasunúť, Malfoy,“ odvetil Ron, vytiahol sa do svojej plnej výšky. „A ty nevieš ani hovno o mojej situácii.“

„Viem, čo som čítal,“ nemietol Draco, ignoroval drzú narážku na svoj milostný život. „Chceš mi povedať, že si nespal s šiestimi rôznymi ženami za posledné tri mesiace, zatiaľ čo si bol zasnúbený s Grangerovou?“

„Tebe nedlžím žiadne vysvetlenia,“ zasyčal Ron, postupne sčervenieval.

„To je rovnako dobré ako priznanie,“ Draco sa samoľúbo usmial. „Vážne by si mal cvičiť svoj návrat, ak chceš aby s tebou niekto sympatizoval, Lasičiak.“

„Nehľadám sympatie ty patetický looser,“ Ron vyštekol. „Bojím sa o Hermionu!“

„Och, teraz sa o ňu bojíš? To je ale veľkorysé!“ Draco odvetil, cítil ako sa dostáva do varu. Mohol by sa starať menej o Grangerovú, ale tento imbecil predstierajúci záujem ho neskutočne iritoval.

„No tak, Draco, Ron sa to akurát chystal vysvetliť, než si vošiel,“ Blaise sa silno snažil zakryť svoje pobavenie. „Poď na to, Weasley.“

Ron zrýchlene dýchal, oči červené a zaliate slzami, ruky sa mu triasli.

„Len dýchaj. Draco ťa už znovu nepreruší. Povedz, prečo si sem prišiel,“ povedal Blaise utišujúcim hlasom.

„Je nezvestná,“ povedal potichu s roztraseným hlasom Ron.

„To som čítal,“ povedal Blaise so zdvihnutým obočím.

„Nie, ja myslím, nemyslím, si že utiekla. Myslím si, že má problémy.“

„Nerozumiem,“ povedal už omnoho vážnejšie Blaise.

„Dokonca aj v stave úplnej paniky, dokonca aj keď sa všetko rozpadalo, Miona sa s niekým spojila,“ odvetil, zúrivo si pretrel oči rukami. „Odkedy skončila vojna, vždy sa uistila, že niekto vedel, kde je. Harry, ja, moja mama... niekto. Ale keď som teraz prišiel do jej bytu jediné čo som našiel bola malá kaluž krvi v jej kúpelke. Nič viac. Nikto o nej nepočul. Zmizla minulú noc bez slovka.“

Draco s Blaisom sa zamračili. Nemohli zapierať, že situácia znela teraz o trochu menej zábavne. Grangerová nevyzerala ako typ človeka, čo by ušiel bez toho, aby dal vedieť hocikomu z jej blízkych priateľov. A kaluž krvi? Prinajmenšom znepokojujúce.

„Je tu hocičo, čo môžeme spraviť, aby sme pomohli?“ spýtal sa Blaise.

„Nezaťahujte ma do tohto,“ namietal Draco, cúval dozadu so zdvihnutými rukami.  „Ty si to posral Weasley. Zalarmuj autority a nechaj ich, aby ju hľadali, ale narovinu, dokonca Grangerová si zaslúži lepšie ako teba. Mal by si radšej dúfať, že je nažive.“

Bez varovania sa Ron vrhol na Draca so zavytím. Blaise ho odsotil nabok predtým, než sa ho mohol čo i len dotknúť.

„Weasley!“ Blaise zakričal ako Ron dopadol na zem. „Nemárni čas tým, že sa budeš snažiť biť s Dracom, ak je tam niekde Grangerová zranená. Nechápem, prečo si prišiel sem namiesto toho, aby si šiel na Ministerstvo. Toto je vážne. Musíme ísť – vezmem ťa tam sám.“

Podráždene vytiahol Rona na nohy a začal ho tlačiť z dverí. Ron sa potkýnal, už otvorene vzlykal. „Harry ma zabije,“ plakal. „Nikdy mi neodpustí!“

„O tom sa porozprávame cestou,“ riekol Blaise stručne, ťahal Rona za kabát. „Pekný večer Draco.“

„Pekný bude, keď bude preč,“ odvrkol Draco, stále vyvedený z rovnováhy Ronovým nečakaným útokom. Prudko sa otočil na päte a náhodou zhodil plastovú opičku, ktorá sedela na roku Blaisovho stola. Zdvihol ju s úškrnom. Tá ohavná vec bola vtipný darček od Weasleyho pre Blaisa pred rokmi – malo to oči, ktoré sa otáčali dookola a držalo to farebnú lízanku v rukách. „Si hlupák!“ zaznel monotónny robotický hlas „Si hlupák!“

„Strč sa!“ zakričal Draco na hračku, hodil ju na Blaisovu stoličku a odpochodoval naspäť k svojmu stolu. Sprostá tretka. Bol unavený z toho počúvať to, čo už vedel.

Nechcel stráviť už ani chvíľku v kancelárii, ktorá mu pripomínala, že bol na pokraji bankrotu, schmatol svoj kufrík a odmiestnil sa domov.

***

Po šálke čaju a rýchlej večeri zo zvyškov sa Draco cítil o poznanie kľudnejšie a rozhodol sa, že sa prejde dolu popri rieke neďaleko jeho bytu. Bol chladný večer s klzkou zemou po nedávnom daždi. Slnko ledva presvitalo cez zatiahnutú oblohu, nie celkom tmavá, aby bola noc, ale ani celkom svetlá, aby bol deň. Omotal si šál okolo krku a tesnejšie si utiahol kabát. Toto bol ten druh chladu, ktorý sa vám môže zavŕtať do kostí. Jeho dych sa zrážal vo vzduchu.

Keď bol dostatočne ďaleko, pozrel sa ponad plece na budovu, kde býval. Bola to škaredá stará otlčená stavba a byty neboli na o nič lepšie. To si mohol dovoliť. Teraz už možno ani to.

Očividne to ale bolo dosť dobré pre Grangerovú.

Grangerová. Spomienka na jej tvár v novinách sa mu objavila v mysli. Niečo ho trápilo. A fakt, že ho trápilo niečo, čo malo dočinenia s Grangerovou, ho trápilo ešte viac. Pravdepodobne si povedali dokopy asi štyri slová od skončenia vojny, väčšinu z nich keď do seba narazili pri výťahu, keď sa Draco nasťahoval.

„Ty tu bývaš?“ opýtal sa.

„Áno,“ odvetila mu.

Potom to už všetko boli len míňajúce sa pohľady a občasné prikývnutia. Dokonca sa naň raz aj usmiala, hmkala si pre seba, keď vychádzala z budovy s knihou narvanou v kabelke.

Zvykol si na to, že ju tu vídava. Neboli napokon priatelia, ale neboli k sebe ani nepriateľskí. Bolo to podivné prímerie a on o tom doteraz ani nepremýšľal. Dokým nezmizla. Dokým jej život, ako ho poznala, nevybuchol.

To bol pocit, ktorému rozumel.

Ani to nikdy nepovedal Blaisovi. Čo by mu povedal... že aj napriek všeobecnému presvedčeniu je k nej príjemne ľahostajný? To, že keď zachytil jej pohľad, nemal hneď potrebu sa jej vysmiať? To, že niekedy ocenil mať naokolo známu tvár, keď sa mu všetci ostatní vyhýbali? Nie. To znelo blbo.

A teraz, jej zmiznutie ho trápilo. No tak mala perfektný život. To neznamená, že si zaslúžila byť tak verejne zostudená. To nikto. Weasley. Aký idiot.

Draco sa odklonil od cesty a začal sa predierať krovím k brehu rieky. Sedieť a sledovať prúd vody bola jedna z jeho obľúbených činností, a Merlin vedel, že potreboval trochu kľudu po tak posranom dni. Ťažil ho hroziaci úpadok. Nechcel prísť o firmu, on ju  miloval, ale bol vyhnaný anonymnými lobistami a zúrivými reportérmi, ktorí ho nemohli nechať na pokoji. Áno, bol smrťožrút. Nie, nechcel, aby ho zaň považovali navždy. Každopádne mu nedali na výber.

Draco sa predieral cez krovie a zazrel niečo bledé kútikom oka, ale pokračoval v chôdzi, predpokladal, že to bola stará vyhodená fľaška alebo plastový sáčok. O pár sekúnd neskôr zastavil.

Teraz, keď sa nad tým zamyslel, tá svetlá vec na zemi vyzerala celkom ľudsky. Ako ruka.

So stiahnutým žalúdkom sa otočil a rozbehol sa. Tu to bolo. Dlaň, pripojená k ruke, pripojená k telu... S neporiadnymi kučeravými vlasmi, ktoré poznal až príliš dobre. Ležala tvárou dole v lístí. Vystrašene sa hodil na zem a otočil telo.

Bola to Grangerová s očami zatvorenými, chladná ako rieka a tmavá krv jej stekala z úst.


2. kapitola



Of Kings and Queens

Autor: galfoy

ORIGINÁL: https://www.fanfiction.net/s/8227894/3/Of-Kings-and-Queens

Preklad: Baska92

Stav: súhlas s prekladom

Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí pánom Medkom, ktorí túto ságu preložili do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto poviedke vlastní galfoy, ktorá napísala túto fanfiction. 

PA: Hej, veľa komentárov! Viete čo to znamená... nová kapitola!

PP: Ďakujem Vám krásne za všetky komentáre :)dúfam, že sa Vám bude kapitola páčiť.



 

2. kapitola

 

Nie, nie, nie...“ bolo všetko, na čo dokázal myslieť a šepkal to, ako sa vedľa nej skláňal, jednu ruku na jej chladnom líci. Vyzerala byť mŕtva, bola tak bledá. Kurva, čo ak je mŕtva? Ruky sa mu začali triasť nad tou myšlienkou. Vo svojom krátkom živote videl už dosť smrti. Nechcel jej viac.

Kúzlo mu napadlo ihneď a on zanadával. Kruci, nikdy už nechcel tie prekliate slová znovu použiť. Jeho matka ho to zaklínadlo naučila na manore, keď ho poslali, aby skontroloval obete mučenia. Jedno kúzlo, ktoré im povedalo, či sú ešte stále nažive alebo nie. Poznal tie slová. Predniesol to kúzlo oveľa viackrát, ako by mu bolo milé a ako by to vedel spočítať. Bolo vypálené do jeho mysle, ako boli tváre všetkých tých ľudí ktorých pochoval, dolámaní a zakrvavení, niektorým chýbali oči, zuby, jazyky, končatiny. Zakaždým, keď predniesol tie slová prial si, aby boli mŕtvi. Prežiť toľké násilie znamenalo, že to budú musieť zažiť ešte raz.

Trvalo by mu dve sekundy, aby nad ňou predniesol to kúzlo. Dve sekundy, aby vedel pravdu.

Ale odpoveď ho desila.

Čo ak je mŕtva? Budú viniť jeho. Tlač čakala na toto roky – diabolský Malfoy, vraždiaci dedič a muklorodená vojnová hrdinka Hermiona Grangerová, nepriatelia od detstva. Kto potreboval pravdu, keď tu bol príbeh na predaj? Zabudnú, že Weasley vôbec existoval.

Ale, čo ak je stále nažive? Čo ak ju môže zachrániť? Podľa verejnosti Draco Malfoy nezachraňuje ľudí. Navždy bol stelesnenie diabla, zlý potomok. Nerobí dobré veci.

Možno o ňom mali pravdu. Po tom všetkom, Malfoyovci mali dlhú históriu pomáhania len samým sebe a zachraňovania iba svojich vlastných. Hermiona nebola rodina. Dokonca nebola ani priateľ. Mohol odísť preč a nechať sa riadiť svedomím, no nie?

Pozrel dole na bledú tvár, žalúdok sa mu prevrátil, ako jej pomaly stekal pramienok krvi po čeľusti. Verejná mienka alebo nie, odísť od nej sa mu zdalo šialené, hlavne, keď tu bola šanca, že by mohla prežiť čokoľvek sa jej stalo. Potreboval sa rozhodnúť. Potreboval sa rozhodnúť teraz.

S kradmým pohľadom naokolo v stmievajúcom sa lese, rozhodol sa. Ak bola mŕtva, nechá ju tu a pošle anonymný tip Ministerstvu. Jeho život už bol beztak v ruinách. Prichytený s jej telom by ho poslali do Azkabanu rýchlejšie, než by sa stihol povedať Dumbledor.

Ak bola nažive... no... spraví čo môže.

„Verificare vitae,“ zašepkal a namieril svoj prútik na jej hruď.

Zažiaril na modro.

Bola nažive.

Vydal zo seba roztrasený výdych, pocítil úľavu. Naklonil sa dopredu, vzal ju do náručia a zašepkal jej do ucha rýchle „Vydrž Grangerová,“ než sa s ňou odmiestnil preč.

***

Draco sa strhol zo spánku v nepohodlnej nemocničnej stoličke, na chvíľu ho vydesilo že zaspal. Očami prebehol miestnosť. Žiadna tlač. Žiadny aurori. Nič okrem spiacej Hermiony v tichej miestnosti s jemne zafarbenými lícami a ústami vyčistenými od krvi.

„Do pekla,“ zašepkal, pretrel si rukami oči. Podplatil liečiteľku, ktorá mala službu, aby bola sticha. Irónia ho neopúšťala. Voľakedy by ani nemrkol nad daním úplatku. Tentokrát jej dal peniaze, čo mal určené na jedlo.

Pre prekliatu Grangerovú.

Musel prísť o rozum.

Hodiny na stene ukazovali tri hodiny ráno. Sedel tu už hodiny. K jeho frustrácii aj keď sa liečiteľom podarilo Hermionu zachrániť, nechceli mu povedať, ako je na tom.

„Našiel som ju,“ protestoval, keď ju brali preč. „Ja som ju sem krucinál priniesol!“

„Nie ste rodina,“ odvrkla mu nie moc milo liečiteľka, hodila po ňom pohľad čistého opovrhnutia. Poznal ten výraz až príliš dobre – bol to ten istý pohľad nenávisti, ktorým ho počastoval každý. Koniec koncov on bol Malfoy. „No, tak komu môžeme zavolať?“

Nahnevaný im povedal jedinú osobu, ktorá mu prišla na rozum. Všetko, čo mohol teraz robiť, bolo čakať.

Hermiona niečo mrmlala zo spánku a Draco na ňu pozrel. Listy a špina zmizli z jej vlasov, aby zanechali ten istý neporiadok kučier, ktoré boli jednoznačne jej. Krv, ktorá jej stekala po brade a krku, bola vyčistená, hlavne k jeho úľave. Nejaké odreniny na brade, pár modrín na lícach, ale okrem toho vyzerala milión krát lepšie ako tá takmer mŕtvola, ktorú našiel v lese. Očami jej znovu prebehol po tele, zotrval na odhalenej pokožke jej rúk. Niečo červené upútalo jeho pozornosť. Zvedavý sa načiahol dopredu a pohol jej rukou, aby sa lepšie prizrel.

Odtiahol svoju ruku, ako keby sa popálil. Humusáčka. To slovo sa nikdy nezahojilo. Bellina práca bola stále vyrezaná v jej pokožke, ako keby sa to stalo len včera. Z tej myšlienky sa mu spravilo zle. Snažil sa zabudnúť na ten otrasný deň odkedy sa stal. Sklamal, tak ako sklamal vo všetkom ostatnom. Teraz hľadel na pripomienku toho všetkého.

Malfoyovci nerobia dobré skutky. Pre Merlina, prečo bol vôbec tu?

Nemocničné dvere sa roztvorili, na čo Draco vyskočil zo stoličky s vytiahnutým prútikom.

Zízal naň zadychčaný Harry Potter.

Draco sklonil prútik. „Ja... nevedel som koho iného zavolať,“ povedal, stále sa snažil vytlačiť z mysle obraz Hermioninej zranenej ruky. „Mrzí ma to.“

Harry neodpovedal, pozrel na Hermioninu malú postavu.

„Je v poriadku?“ spýtal sa, hlas mal naplnený obavami.

„Bude žiť, ale nechceli mi povedať nič viac,“ odpovedal Draco.

Harry ho pomaly obišiel, ako keby bol v tranze. Naklonil sa a dotkol sa Hermioninho čela, položil svoju ruku na jej a kontroloval zranenia na jej tvári.

„Ty si ju našiel?“ opýtal sa chrapľavo.

„Hej. Šiel som na prechádzku po mojej zvyčajnej trase a zbadal som ju v lese,“ odvetil Draco a hľadel na Harryho so záujmom. Čakal nejaké obvinenie od úžasného chlapca. Možno to ešte príde.

„Je to Ronova chyba, všakže,“ povedal Harry, niečo temné sa vkradlo do jeho hlasu.

To nebolo obvinenie, ktoré čakal. Draco prikývol, nebol ochotný otvoriť túto tému pred prítomným osadenstvom. Hovoriť o Weasleym by mohlo spôsobiť, že bude kričať a kričať tu by ho mohlo pravdepodobne dostať do väzenia.

„Ten skurvený ožran,“ zasyčal Harry. „Vydrbávať so všetkým naokolo poza jej chrbát. Zabijem ho vlastnými rukami.“

„Neviem či žartuješ Potter, ale dúfam že nie,“ povedal Draco sucho.

Harry vzhliadol s nečitateľným výrazom.

„Malfoy,“ povedal, vystrel sa hlas už mal oveľa silnejší. Podišiel k Dracovi a Draco sa už zo zvyku napäl.

Harry mu podal ruku.

„Úprimne, nemôžem ti dostatočne poďakovať,“ riekol. „Dlžím ti obrovský dlh.“

Draco hľadel na podávanú ruku, než ju opatrne vzal.

„Nezmieňuj to,“ odvetil. Bol v pokušení povedať, že toto nebol druh vecí aké Malfoyovci zvyčajne robia a že sa to znova nezopakuje, ale bol ticho.

„A ďakujem, že si zavolal mňa a nie Rona. Práve teraz nepotrebuje viac tých jeho sračiek.“

„Nikdy by som dobrovoľne nezavolal toho bastarda,“ povedal Draco neschopný zadržať zlobu v hlase. Táto celá komunikácia ho rozhodila. Keď povedal liečiteľke, aby zavolala Harryho, bol pripravený na hádku a duel, nie na ozajstné ´ďakujem´. Všetko, čo si pamätal, bolo, že sa po finálnej bitke Harry presťahoval do Francúzska, asi sa skúšal dištancovať od všetkého toho smútku, čo nasledoval. V boji stratil aj svoje dievča, nie? Tú Weasleyovú? Skutočne ho nemohol viniť z toho, že chcel zmiznúť. „Okrem toho, nevedel som ako zohnať jej rodičov.“

„Tí sú nezvestní,“ povedal Harry. „Už od vojny.“

„To som nevedel,“ riekol Draco.

„Nevedelo to mnoho ľudí,“ Harry pokrčil ramenami.

V tom vošla tá istá liečiteľka, ktorá predtým odbila Draca. Pozrel sa na ňu.

„Ach, Pán Potter,“ smerovala k Harrymu. „Zaujímalo ma, kedy-“

„Ja som rodina,“ prudko ju prerušil.

„Prepáčte?“ spýtala sa.

„Som rodina. Som zapísaný v jej karte ako rodina. Môžete si to skontrolovať, ale chcem vedieť, čo sa deje.“

Liečiteľka sa zamračila a listovala zložkou, ktorú držala. Pohľad prekvapenia sa jej mihol tvárou.

„Očividne ste,“ odvetila, obozretne pozrela na Draca. „Možno by pán Malfoy mohol-“

„Ostane,“ namietol Harry, opäť ju prerušil. „Predpokladám, že by bola mŕtva nebyť jeho, mám pravdu?“

Liečiteľka sa pozrela previnilo na oboch mužov. „No, áno. Bolo to vážne šťastie, že ju našiel vtedy, kedy ju našiel. Ešte chvíľku a v jej stave by to nezvládla.“

Draco si všimol, ako Harry zlostne zaťal čeľusť. „Tak nevidím žiaden dôvod, aby odišiel. Teraz nám už môžete prosím vysvetliť, čo je s ňou zle? Hádam, že neskončila napoly mŕtva v lese náhodou.“

Liečiteľka sa pozrela medzi oboch mužov, očividne sa snažila rozhodnúť, či chce hovoriť o Hermioninom stave pred Malfoyom. Nakoniec ukázala na stoličky a povedala im, aby si sadli.

„Ste zoznámený s Dilaudidom?(1)“ spýtala sa. Draco aj Harry potriasli hlavou. „Je to muklovský liek proti bolesti. Veľmi silný. Zdá sa, že to slečna Grangerová brala vo veľkých dávkach niekoľko posledných rokov.“

„Keď hovoríte vo veľkých dávkach...“ Harry začal.

„Myslím tým, že je silno závislá,“ odvetila liečiteľka. „Keď ste ju našli, pán Malfoy, vzala si príliš mnoho tabletiek a pravdepodobne odpadla pri rieke.“

„Ježiši,“ Harry zašepkal a dal si dole okuliare.

„A všetka tá krv?“ spýtal sa Draco, spomínal na nepríjemný pohlaď na tmavú tekutinu, ktorá jej vytekala z úst.

„Predávkovanie spôsobuje záchvaty. Ak by som mala hádať, povedala by som, že mala niekoľko predtým, než úplne stratila vedomie. Pri tom si veľmi škaredo pohrýzla jazyk. Mala tak trochu šťastie, ak by krv nevytiekla, mohla sa utopiť.“

„Šťastie,“ Draco zopakoval ochromene. Z myšlienky, že by sa Hermiona utopila vlastnou krvou, sa mu roztočila hlava. Nevedel, že veci boli tak zlé. Ako mohol? Očividne to, že veril, že jej život bol ako nejaký ideálny sen, nebolo tak úplne pravda. V skutočnosti o nej nič nevedel. Z Grangerovej, perfektnej študentky sa stala Grangerová so skutočnými problémami, presne ako on.

„Takže ak tomu rozumiem, slečna Grangerová bola pod stresom v poslednej dobe-“

„Hej, jej blbý priateľ pretiahol všetko s vagínou,“ odvrkol Draco, stále sa snažil absorbovať myšlienku, že Hermiona bola závislá na muklovských liekoch. „To je riadne stresujúce.“

Liečiteľka zazrela na Draca, než pokračovala. „Ako som hovorila, možno jej osobné problémy trvali dlhšie. To je len špekulácia samozrejme, ale závislosť takéhoto rozsahu znamená, že sa s tým snaží vyrovnať pomocou liekov.“

„Chúďa Miona,“ povedal Harry, hlas mal stlmený rukami. „Netušil som to.“

„Bude tu musieť ostať do obeda kvôli liečbe, ale potom bude môcť odísť,“ povedala liečiteľka a vstala. „Jej systému zaberie trochu času, kým sa vyčistí od liekov – to musí prestať, jedine ak si chce spôsobiť nenapraviteľné škody. Dáme jej nejaké elixíry, aby jej pomohli s niekoľkými príznakmi, ktoré môže očakávať, ale obávam sa, že je to z väčšej časti experimentálne. Nezaoberáme sa veľmi často s muklovskými farmaceutikami. Prosím neváhajte ma kontaktovať, ak by ste mali akékoľvek otázky, pán Potter.“ Povedala to posledné slovo s extra dôrazom, aby tým podtrhla fakt, že nechce počuť už ani slovo od Draca. Draco sa na ňu na oplátku uškrnul.

Potom, čo liečiteľka odišla, obaja muži ostali sedieť na stoličkách a snažili sa dať zmysel všetkému, čo počuli.

„Ako môže mať vôbec prístup k týmto drogám?“ spýtal sa Draco nakoniec. „Nie sú prísne strážené v muklovskom svete?“

„Mám svoju teóriu,“ odvetil Harry. „Jej rodičia boli obaja zubári. Bojím sa, že ak prehľadám jej byt, nájdem niekoľko blokov receptov, ktoré si vyplnila.“

„Pre Merlina,“ Draco si povzdychol. „Myslel som si, že má perfektný život. Vidno ako veľmi som vedel.“

„To hovor mne,“ namietol Harry, mnul si ruky. „Ja by som mal byť jej najlepší priateľ a dokonca som ani nevedel, že je závislá na tabletkách proti bolesti.“

„To nie je tvoja vina, Potter,“ povedal Draco, nepríjemne si uvedomil, že sa snaží utíšiť niekoho, koho vždy nenávidel. Teraz, keď tu obaja sedeli, cítil sa prekvapivo nezaujato. Vtipné, ako rýchlo sa veci menia. „Nie je to, ako keby si bol niekde nablízku.“

„Ale to je ten problém,“ povedal Harry a vzhliadol. „Nebol som tu. Chcel som zmiznúť do ústrania a Hermiona nemala nikoho, na koho by sa mohla obrátiť. Možno by som jej vedel pomôcť. Boh vie, s čím sa musela vysporiadať... Jej rodičia sú nezvestní, veci sa posrali s Ronom... Vedel som, že má problémy vysporiadať sa s následkami vojny. Potrebovala priateľa a ja som tu nebol. Dokonca sa nemohla ani len obrátiť na svojho prekliateho snúbenca pre pomoc.“

„Netvrdím, že poznám Grangerovú tak dobre, ale veľmi pochybujem že ťa z niečoho viní,“ povedal Draco s pokrčením ramien. „Ona nie je ten typ.“

„To ona nemusí,“ odvetil Harry, potriasol hlavou. „Ja sa viním.“

„Viň toho červenovlasého debila, ak už niekoho chceš viniť,“ povedal Draco a potlačil zívnutie. „Pochybujem  že by sa predávkovala, ak by z nej nespravil terč posmechu na obálke každého časopisu na svete. To teda jednému s hladinou stresu moc nepomôže, to ti môžem potvrdiť z vlastnej skúsenosti.“ Znovu zazíval a tentokrát s tým nebojoval. Ledva držal oči otvorené. Spánok naň postupne doliehal, už zaspával – týmto prekračoval svoje medze. „Počuj Potter, teraz keď si tu, idem domov. Pochybujem, že bude Grangerová rada, ak uvidí moju tvár, keď sa preberie.“

„Prečo to vravíš?“ spýtal sa zmätene Harry.

Draco sa naň zamračil. Hádam vážne nebol tak naivný?

„Ja som Malfoy, Potter. Videl si, ako sa na mňa liečiteľka pozerala. Som chodiace zlé znamenie. Som spodina spoločnosti.“

„No tak,“ Harry si odfrkol, k Dracovmu veľkému prekvapeniu. „Znieš, ako keby si veril tej ministerskej propagande.“

„Prosím?“ spýtal sa Draco

„Nechaj to tak. Čo chcem povedať je, že znieš, ako keby si veril tým klebetám, čo o tebe kolujú.“

Draco sa chrapľavo zasmial. „Ty môžeš tiež, ak si všimneš ten vtip, ktorý sa stal mojím životom. A keď už sme pri tom, chcem ťa požiadať, aby si mi niečo sľúbil.“

„Čokoľvek,“ odvetil Harry úplne vážne.

„Nehovor Grangerovej o mne. Len si niečo vymysli. Nechcem byť do tohto zatiahnutý. Mám už dosť problémov.“

„Vážne? Myslím, že ona bude chcieť vedieť, kto ju zachránil,“ zamračil sa Harry.

„Len mi to sľúb,“ zamračil sa Draco. „To je všetko, čo žiadam na oplátku.“

„Fajn, fajn,“ odvetil Harry, zdvihol ruky na znak toho, že sa vzdáva. „Ale jej sa nebude páčiť, že pred ňou niečo zatajujem. Istotne si pamätáš, aká vie byť.“

„Verím, že niečo vymyslíš,“ povedal Draco a posledný krát pozrel na Hermioninu spiacu tvár. Takže chrabromilská princezná bola narkomanka. Nikdy by to netipoval. Možno napokon má každý niečo, čo skrýva. Bola to prekvapivo depresívna myšlienka.

S prikývnutím záchrancovi čarodejníckeho sveta, Draco sa otočil na päte a vyšiel von. „Večer, Potter.“

***

Hermiona sa zobudila a cítila sa, ako keby ju nakopali do hlavy. Hučanie v ušiach jej dalo na vedomie, že je nažive, ale bolesť v tele ju donútila želať si, aby nebola. Bola to pulzujúca, spaľujúca bolesť, ktorá jej útočila na nervy, spôsobovala, že sa jej svaly sťahovali v agónii.

Do pekla, čo sa stalo?

A jej ústa, ako keby zjedla vrecko bavlnených tampónov. Snažila sa pohnúť jazykom a bola odmenená ostrou bolesťou, ktorá ju donútila zafňukať.

„Hermiona?“ ozval sa hlas.

Harry. Nemohla hovoriť, dokonca nemohla otvoriť oči ale poznala ten hlas. Nepočula ho už tak dávno. Slzy jej začali stekať po tvári skôr, než si mohla všimnúť, že plače.

Jemné prsty sa jej dotýkali líca a cítila, ako ju pobozkal na čelo.

„Bude to v poriadku zlato. Som tu,“ zamrmlal hlas. „Je mi to tak ľúto, že som tu nebol pre teba.“

Potichu zasmrkala, donútila sa otvoriť oči. Pomaly s námahou sa otvorili. Videla rozmazaný obraz Harryho, ktorý stál pri nej. Vlasy mal mierne rozstrapatené a bol neoholený, ale nikdy nebola šťastnejšia, že ho vidí.

„Harry,“ povedala a jej hlas znel drsne. Ďalšia ostrá bolesť v jej ústach.

„Nerozprávaj,“ rýchlo povedal. „Zranila si si jazyk. Stále sa hojí.“

„Čo sa stalo?“ zamrmlala, ignorovala jeho radu.

„Ty... našli ťa. V bezvedomí pri rieke. Miona bola si ledva na žive, ale zachránili ťa práve včas.“

Zamračila sa, snažila si spomenúť. Prečo by....

Spomienky ju zrazu zaplavili. Ron. Ron a jeho najnovší výmysel. Ron a všetko to jeho podvádzanie za posledné roky, sprosto si myslel, že ona na to nepríde. Ona sa tvrdohlavo snažila vydržať vo vzťahu, presvedčovala sa, že aj po tom všetkom stále za to stojí. Jej rodičia boli preč, ako keby nikdy neexistovali, napriek všetkému hľadaniu. Harry bol tak ďaleko. Pochovali všetkých tých ľudí, tvár za tvárou ľudí, ktorých poznala. Neustále musela byť silná pre všetkých ostatných. Ten obrovský stres, ktorý sa zdalo, že sa časom zhoršuje. Cítila sa izolovaná a sama, rok za rokom. To prázdne miesto v nej rástlo ako otrava. Nad ničím nemala kontrolu, ako kolotoč z pekla.

Bolo toho príliš.

Tabletky. Ten úžasný útek, ktorý jej poskytli, nakoniec všetko otupili. Dali jej pocit, že nikto iný nemôže. Dali jej ilúziu kontroly. To jej úplne stačilo.

Noviny, ktoré ju naháňali po tom, čo sa vyvalil ten hrozný príbeh.  Odhalili tu komédiu jej života. Odhalili, aký bol jej život fraška. Ukázali všetkým, že bola klamár. Nakoniec nebola tak silná.

Neschopná sa stým už viac vysporiadať. Trauma. Strach. Smútok. Predstieranie, och bože, predstieranie. Bola v tom tak dobrá, že si to nikto ani len nevšimol.

Viac tabletiek.

Kúpeľňové dlaždičky, ktoré mali všetky tie vtipné tvary.

Čo to spravila? Nepamätala si nič po tých kachličkách. Vzala si toho príliš? Predávkovala sa? Harry povedal, že bola ledva na žive, keď ju našli.

Ach, nie.

To znamená... to znamená, že Harry už vie. Jej tajomstvo bolo vonku. Prisahala si, že si to vezme do hrobu a aj v tom zlyhala. Harry vie.

Prosím, nie.

Líca jej sčerveneli a odvrátila zrak od Harryho, zahanbená. Nikto to nemal zistiť. Bola to slabosť, ktorú rada skryla, vždy si vravela že s tým skoncuje, než sa na to príde. Ako to dokázala skrývať počas piatich rokov závislosti, aby sa to teraz dostalo von?

„Nemusíš mi nič vysvetľovať, Hermiona,“ povedal jemne. „Nie som tu, aby som ťa súdil. Len si želám, aby si mi to povedala.“

No jasne. Povedať mu, že jej schopnosť zvládať stres už viac neexistovala? To, že si nemohla pomôcť a riešiť čokoľvek bez toho, aby sa neuchýlila k drogám? Chcela mu povedať, že bol vždy zaneprázdnený, vždy príliš zaneprázdnený, aby s ňou hovoril o hocičom inom okrem nútenej zdvorilosti, to že ho nechcela aj tak zaťažovať takými vecami. Zdalo sa to byť nedôležité. Teraz boli tu v nemocnici a ona takmer zomrela kvôli jej nebezpečnému zvyku. Jej jazyk pulzoval.

So škripotom sa nemocničné dvere otvorili a žena v bielom plášti s vážnou tvárou vošla dnu.

„Och, slečna Grangerová. To je dobré, že ste už hore!“ povedala liečiteľka. „Veľmi sme sa o vás báli.“

Hermiona otvorila ústa, aby prehovorila, ale liečiteľka na ňu pskla aby bola ticho.

„Drahá, váš jazyk sa lieči. Dajte mu ešte zopár hodín oddych. Môžem vám všetko vysvetliť neskôr. Máte veľké šťastie, že ste na žive, takmer ste to nezvládli! Vďaka bohu, že vás našiel pán-“

Ženu prerušil prísny pohľad od Harryho. Hermiona zmätene pozerala z jedného na druhého.

„Ten gentleman, ktorý náhodou šiel okolo rieky,“ dokončila liečiteľka s nervóznym úsmevom. „Teraz vypite tento liek drahá. O chvíľku budem naspäť.“

Žena takmer vybehla z miestnosti.

Hermiona sa zamračila, premietala si to v ešte spomalenej mysli, strach z toho, že jej tajomstvo bolo objavené stále na ňu doliehalo. Aj tak, to bolo divné. Niečo bolo v tom rozhovore divné. Vypila ten nechutný zelený elixír.

„Kto ma našiel Harry?“ spýtala sa, pomaly, prehĺtala s grimasou. „Kto ma zachránil?“

„Nejaký chlapík zo susedstva,“ odvetil a milo sa usmial a ona ten úsmev poznala z čias, keď sa jej pokúšal párkrát klamať. „Priniesol ťa a odišiel. Nepovedal, ako sa volá.“

Dokonca aj s otupenou mysľou, Hermiona bola inteligentnejšia ako obyčajná čarodejnica. Dokonca aj s drogovou závislosťou vedela, že si jej najlepší priateľ vymýšľa. Bol tu dôvod, prečo to za tie roky vedela odhaliť. Jednoducho ona bola lepšia klamárka.

Harry nie.

„Vážne? Len ma tu zložil a vypadol?“

„Uhm,“ prikývol a trochu sa ošil. „Škoda. Rád by som mu poďakoval.“

„Aj ja,“ povedala, všimla si jeho nervózneho správania. Kecy, pomyslela si. Možno Harry zabudol, s kým ma dočinenia, ale ona nebola ten typ, čo nechá zlú lož neodhalenú, či už sa zotavuje alebo nie. Príde na to. Problém bol, ak sa už vôbec obťažoval klamať, nevyklopí to len tak. Harry je takmer tak tvrdohlavý ako ona.

Zamrkala a skrivila tvár, ako ju zabolela hlava. Tie blbé lieky jej zahmlievali myseľ. Potrebovala trochu viac času, aby si to premyslela. Bolo jednoduchšie potlačiť pocit hanby, keď mala problém na vyriešenie. Toto bola záhada a ona ju pekne krásne vyrieši.

Dostala nápad.

„Harry? Mohol by si mi porozprávať o svojom živote? Hovor mi o Francúzsku. Je to už tak dlho, odkedy si mi písal.“

Oči mu zažiarili a začal hovoriť. Kúpil si starý farmársky dom. Dokonca má sliepky. Život tam bol pokojný, čo bolo presne to, čo potreboval. Hovoril a hovoril a hovoril, Hermiona sa kolísala tam a späť ako bojovala s ospalosťou, chvíľu počúvala jeho príbehy a niekedy premýšľala nad identitou jej záchrancu. Prečo Harry klamal? Pre koho klamal? Tá príhoda bola ako jedna veľká čierna diera v jej mysli. Nič užitočné z čoho by mohla čerpať.

Harryho hlas tlmel v bzukot v jej ušiach ako hovoril a pomaly Hermiona zavrela oči a bolesť jej jazyka ustupovala ako zaspávala.

***

 

PP: (1) Dilaudid – silný opiát, používaný na veľmi veľké bolesti, zneužívaný narkomanmi: http://cs.wikipedia.org/wiki/Hydromorfon


3. kapitola



Of Kings and Queens

Autor: galfoy

ORIGINÁL: https://www.fanfiction.net/s/8227894/4/Of-Kings-and-Queens

Preklad: Baska92

Stav: súhlas s prekladom

Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí pánom Medkom, ktorí túto ságu preložili do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto poviedke vlastní galfoy, ktorá napísala túto fanfiction.

PA: Ach, vy ste tak milí. Som rada, že ste si túto poviedku tak zamilovali. Bolo zábavné písať túto kapitolu... Zistíte čoho všetkého je Hermiona schopná. Prosím nezabudnite komentovať – ak bude dosť komentárov, budete mať úžasnú novú kapitolu už zajtra! (možno by som vám toto nemala hovoriť takto skoro, ale pre všetkých fanúšikov Chlapca v sieti, priniesla som vám späť tých úžasných Malfoyovcov!) xo

PP: Ďakujem za komentáre, ospravedlňujem sa za odmlčanie a užite si kapitolu!



3. kapitola

Hermione bolo zima, tak veľmi zima, ale bola pritúlená k hrejivému telu, nos mala v ohybe jeho krku. Mohla cítiť kolínsku a céder. Ruky mala ochraniteľsky obmotané okolo seba. „Vydrž Grangerová,“ zašepkal hlas.

Prebudila sa so zalapaním po dychu.

„Dobré ráno,“ usmieval sa vedľa nej Harry. „Zaspala si pekne rýchlo. Začal som si myslieť, že nakoniec nechceš počuť o mojom nudnom živote na vidieku.“

„Och, prepáč Harry...“ zaúpela.

„Prestaň,“ rozohnal jej obavy mávnutím ruky. „Len si robím srandu. Potrebovala si spánok.“

„Ako dlho som bola mimo?“ spýtala sa, zmätene sa rozhliadla po izbe.

„Asi len hodinku. Liečiteľka povedala, že za pár hodín môžeš odísť. Prekliato hrubá ženská, ale úprimne pokiaľ sa stará o tvoje zdravie, nebudem si sťažovať. Kým to mám na mysli, môžem ti nejako pomôcť? Chceš aby som ťa odprevadil naspäť domov?“

„Nie, nie,“ namietla a potriasla hlavou. Kruci. Chcela o všetkom popremýšľať, nie zaspať. Možno potrebuje odlišný prístup. Ak jej Harry nedá informácie, ktoré chce, potom si ich bude musieť nejako získať, a to rýchlo. Ak sa vyberie tou cestou Harry nemôže byť nikde nablízku. Nikdy by to neschválil.

„O to sa nemusíš starať, aby si ma odprevadil,“ povedala, nápad sa jej zrodil v hlave. „Mám pocit, že by tu niečo mohlo byť... i keď sa cítim trochu previnilo, že ťa o to žiadam...“

„Čokoľvek potrebuješ,“ povedal, naklonil sa bližšie.

„Mohol by si to vybaviť s Ministerstvom?“ požiadala ho. „Potrebujú vedieť, že nie som oficiálne nezvestná, myslím. Niekto musí vyplniť papierovačky a nechcem sa tým zaoberať ak sa tomu môžem vyhnúť. Stres mi nerobí dobre a chcem na chvíľu zmiznúť.“

„Okej,“ povedal Harry neochotne. „To pre teba môžem spraviť. Keď hovoríme o tom, že chceš ostať mimo, priniesol som ti niečo čo ti pomôže vyhnúť sa tým blbcom čo na teba čakajú.“ Vytiahol strieborný plášť z tašky a podal ho Hermione.

Vzala si ho s úsmevom. „Narážaš na tlač alebo Rona?“

„Oboje,“ odvetil priamo. „Ostanem v Anglicku niekoľko dní. Mám tu nejaké vybavovačky. Kedy sa vidíme?“

„Prečo neprídeš zajtra na večeru?“ odvetila. „Takto si budem môcť ešte trochu oddýchnuť dnes a zajtra cez deň.“

„Dohoda,“ povedal, stisol jej ruku a pobozkal ju na líce. „Porozprávaj sa s liečiteľkou. Pomôžu ti s tým všetkým. Pomôžu ti ostať čistá. Nemusíš tým prechádzať sama, Hermiona.“

„Áno, porozprávam sa s ňou,“ povedala, trochu sa začervenala od zahanbenia. To, že o tom Harry vedel jej zaberie chvíľu aby si na to zvykla. Jej inštinkt jej stále velil zapierať, zapierať, zapierať. „Nechám si pomôcť. Nechcem tu znova skončiť.“

„To rád počujem,“ usmial sa. „Ostanem v kontakte.“

Sledovala ho ako odchádzal, cítila sa o poznanie lepšie už len tým, že ho mala opäť nablízku. Čím bola staršia, tým viac jej chýbal. V skutočnom svete bolo ťažké nájsť taký druh prirodzeného spojenia a len Merlin vedel, že ona ho stratila s Ronom počas rokov. Začala sa cítiť opakovane nepochopená. Ako keby plávala z jedného dňa na druhý, všetky jej záchranné laná stratené v mori.

Takže, keď už odišiel môže sa pustiť do práce.

„Slečna Grangerová!“ vykríkol ženský hlas. Liečiteľka ktorá sa zastavila predtým, vošla do izby a zastavila sa pred Hermionou. „Len vám potrebujem spraviť rýchlu prehliadku. Ako je na tom váš jazyk?“

„Celkom v poriadku,“ odpovedala, velebila bohov za jej načasovanie.

„Áno? Otvorte ústa prosím. Pozrieme sa.“

Hermiona otvorila ústa a kým bola liečiteľka rozptýlená jej prehliadkou, vkĺzla rukou pod pokrývku, kde ležal jej prútik.

„Môžete pre mňa niečo povedať?“ povedala liečiteľka.

„Petrificus totalus,“ povedala Hermiona. A potom dodala ospravedlňujúco, „Je mi to ľúto ale musím to vedieť.“ Namierila prútik na liečiteľkino čelo, ignorovala ženin zamrznutý výraz, vkĺzla jej do myšlienok a porozhliadla sa naokolo.

Sceľovanie kostí.

Vypĺňanie papierov.

Liečenie popálenín.

Tu je. V náručí... Draca Malfoya? Ako preboha...? Krv jej vytekala z úst a pokožku mala smrteľne mŕtvu. Draco vysvetľoval v panike že potrebuje ihneď liečbu. Hrabal sa v peňaženke a vyprázdnil ju len aby zaplatil liečiteľke aby bola ticho. Zúrivý, keď mu nechceli povedať čo sa deje. Zaobchádzali s ním ako s vyvrheľom. Žiadal ich aby zavolali Harrymu. Sedel pri jej posteli s hlavou v rukách. Povedali mu o jej závislosti. Povedali mu, že bude mať trvalé poškodenie ak ihneď neprestane. Krv na jeho košeli.

Hermiona opustila ženinu myseľ so zalapaním po dychu. Pozrela na liečiteľku.

„Obliviate,“ zašepkala, poslala ju preč z izby so zmäteným úsmevom.

To, že bola prekvapená bolo pochopiteľné. Toto nedávalo zmysel. Ona a Draco si povedali od vojny dokopy asi päť slov, aj keď aby priznala, vytvorili si celkom príjemné prímerie počas rokov. Zvykla si na to, že ho vídala okolo budovy, vysoký a bledý, tie chladné šedé oči, ktoré na nej spočinuli keď šli spolu vo výťahu. Jeho arogancia zmizla počas rokov a úprimne ju zaujímalo či by mohol byť jedným z mála ľudí ktorí rozumeli tomu druhu osamelosti aký ju zožieral. Zdanie sebavedomej nadradenosti ktorú ukazoval na verejnosti bolo totálne pretvárka. Akoby nebola? Vedela čo ľudia hovorili o jeho rodine. Vedela že boli vyhnaní zo spoločnosti. Vedela ako ďaleko padol od jeho privilegovaného dedičstva.

Jeho osamelosť sa okolo neho šírila ako olejová škvrna. Možno ona na tom bola rovnako.

Takže Draco ju našiel a zachránil jej život. Vedel o jej závislosti. Aký podivný zvrat udalostí. Prečo jej to Harry nechcel povedať? Požiadal ho Draco aby jej to nepovedal? Zdá sa to z nejakého dôvodu pravdepodobné. Slizolinčan sa snažil držať stranou a zachrániť vojnovú hrdinku nie je zrovna návod na súkromie. Nie že by bulvár rešpektoval jeho právo na súkromie. Štvali ho ako divého psa. Možno len nechcel riskovať. Toto by sa dalo ľahko otočiť na niečo z čoho by vyšiel ako zločinec. Zachránil jej život a teraz ak by to bolo podľa nich, noviny by to spravili tak, že by to vyzeralo že je ešte za to zodpovedný. Bola to smutná pravda.

No, ak ho Draco požiadal o mlčanie, Harry neporuší žiaden sľub. Hermiona bude musieť jednoducho porušiť zákon. Zdalo sa, že to v poslednej dobe robí často. Ale čo má robiť? Dlhuje mu život. Nebolo možné aby tu chodila naokolo a predstierala opak. Ale Draco bol tak hrdý – tak hrdý – a nebude moc nadšený z nej zaplavujúcej ho obrovskými ďakujem. Pravda alebo nie, bola si istá že jeho nálada bola stále perfektne nezmenená. Byť na druhej strane bolo nesmierne nepríjemné.

Potom tu bol ešte problém s tými prekliatymi tabletkami. Spadla na hlboké dno tak, že takmer nebola schopná vrátiť sa. Postupne ublížila svojmu telu a zničila si myseľ, spravilo ju to nemožnú zvládnuť akýkoľvek stres bez toho aby sa nenadopovala. Bola to katastrofa, absolútne zahanbenie a teraz tu bolo niekoľko ľudí, čo poznali pravdu. Dúfala, že to nevyzradia. Nevedela si predstaviť, že by to vyšlo na verejnosť. Pre nich bola stále odvážna žena ktorá pomohla zvrhnúť Voldemorta. Chcela aby to tak ostalo, aspoň pre jej ego aby jej to pripomínalo.

Predávkovanie avšak bolo ako budíček. Už viac si nebude klamať. Nebola tá, ktorá sa držala pokope po desoch Vojny. Bola ďaleko od toho. Ona bola tá, čo potrebovala tabletky na spanie, sex, boj, prácu a oddych. Navonok bola sebavedomá, inteligentná a vysoko organizovaná. Tá časť z nej stále fungovala, bežala na autopilota keď všetko ostatné zlyhalo. Vo vnútri bola rozbitá.

Nebolo ako sa tomu vyhnúť, lieky riadili všetko. Nevinne vyzerajúce kapsule na ktoré spoliehala viac ako na svojich milovaných. Otupili všetko sklamanie, strach a smútok. Je to už tak dávno od kedy skutočne niečo cítila bez toho aby sa musela načiahnuť po nádobke. To nebol spôsob ako žiť a takmer ju to zabilo. Niečo sa musí zmeniť.

V mysli sa jej zrodil nový nápad. Najprv musí nájsť spôsob ako oplatiť Dracovi to, čo spravil. Napriek verejnej mienke, bol oveľa lepším človekom ako o ňom ľudia hovorili. Musí tu byť niečo čo potrebuje, niečo s čím mu môže pomôcť. Hanbila sa priznať, že aj napriek tomu, že bol pravidelne prepieraný v médiách, absolútne netušila čo robí. Hermiona sa rozhodla stráviť zvyšok večera skúmaním, plánovaním a možno požiada o pár láskavostí. Bude nahnevaný, ale znovu, kedy on nebol? Vedela ako pracovať s tvrdohlavými ľuďmi. Veď nakoniec bola zasnúbená s Ronom.

Po druhé, potrebuje sa zbaviť tých liekov. Vezme si akékoľvek lieky jej v nemocnici ponúknu ale tento zlozvyk musí prestať. Počnúc teraz, už nikdy si nevezme ani jednu tabletku. Toto bol nepriateľský prevrat, regenerácia jej tela a mysle. Šoková terapia. Bez výnimiek. Hermiona z Rokfortu by sa nikdy nenechala ovládať takými drobnými, zákernými votrelcami. Bojovala by. Vstala by vo výzve a ukázala by svetu že si zaslúži svoju reputáciu. Bez slabostí, bez ľútosti, bez hier, bez Rona.

Takže od teraz, je to presne to, čo spraví. Ten zlozvyk bol týmto zakázaný. Na pláne bolo splatiť životný dlh. Hermiona Grangerová bola späť.

***

„Si hlupák! Si hlupák!“ vrieskala otravná hračka, jej prenikavý hlas sa ozýval cez zavreté dvere. Draco si zakryl uši s rukami. Ak bola tá mizerná hračka znamenie, tento deň bude horší ako ten včerajší. A to už je čo povedať.

Ledva spal, keď konečne zaspal, prenasledovali ho predstavy Grangerovej s krvou ktorá jej stekala dole po krku. Teraz bol v kancelárii a Blaisova stupídna hračka mu liezla na nervy. Účty, ktoré dal včera na bok, boli stále tu. V skutočnosti, bolo ich tu ešte viac. Obdržal tri nové odmietavé listy od potencionálnych klientov, niektoré boli korektnejšie ako druhé ohľadom ich dôvodov prečo nekupujú ich metly. Ten dlh sa mu vysmieval.

„Si hlupák! Si hlupák! Si -“

Otravný hlas ustal v polovici urážky. Divné. Nebude sa na to sťažovať. Mohol počuť svojho kamaráta ako sa s niekým rozpráva na druhej strane dverí. Napínal uši, Draco sa snažil prísť na to s kým.

„Nie, rád ťa vidím, ale prečo chceš vidieť Draca?“ spýtal sa. „Úprimne, práve prišiel a nemyslím si, že chce byť vyru-“

Jeho dvere sa rozleteli a na druhej strane stála veľmi odhodlaná Hermiona Grangerová. Oblečené mala džíny a modrý vlnený svetrík, nejakú striebornú látku prehodenú cez ruku. Hľadeli na seba niekoľko sekúnd kým sa na nich Blaise pozeral zozadu, pohľad úplného zmätenia vo tvári. Kurva. O tom incidente nepovedal ani slovo Blaisovi, dúfal, že sa to zmetie zo stola. Očividne dúfať v to, bolo príliš. To bude kurva veľa vysvetľovania.

Hľadel jej do očí s toľkou odhodlanosťou akú len nazbieral, dúfal, že ju to znervózni natoľko aby ju to donútilo sa hneď otočiť. Niekedy to zaberalo na poslíčkov. Všetci predpokladali, že je nejaký vraždiaci bastard a vypadli z kancelárie v tom momentne ako doručili balíček. Možno to zaberie aj na Grangerovú.

Prosím nech to zaberie.

Ani necúvla, v očiach mala výraz odhodlania a pozdvihla bradu s vzdorom.

„Skurvený Potter,“ zanadával Draco, prehrabol si rukami vlasy a odvrátil pohľad.

Hermiona to vzala ako pozvanie. „Harry mi nič nepovedal,“ povedala pokojne, sadla si na hosťovskú stoličku a prekrížila si nohy. „Zistila som si to.“

„Kravina, Grangerová,“ namietol Draco, snažil sa vymyslieť spôsoby ako donútiť Harryho zaplatiť za to, že zradil jeho dôveru.

„Žiadna kravina, je to pravda.“ povedala.

„Prečo by som ti to mal veriť?“ odvetil, teraz už nahnevane. Nechcel s ňou o tom hovoriť. Celý večer bol hotové peklo a on by na to najradšej zabudol, nemohol veľmi dobre zabudnúť, keď sedela pred ním s tým prekliatym výrazom na tvári. Dokonca ani nevedel, čo ten výraz znamená, vedel len, že ho vytáča. Všetko ho dnes vytáčalo.

„Pretože som tu aby som ti vrátila tvoj úplatok,“ povedala, ukázala mu ruku plnú bankoviek a mincí.

Pozeral na tú kôpku. Ako do riti...

„Aj tak si zo včera nebude nič pamätať,“ dodala chladne.

Zdvihol obočie. Toto nebola stránka Grangerovej, ktorú by veľmi dobre poznal. Avšak ak sa takto správala počas vojny, môže to vysvetľovať ako to že sa kompletne nezrútila. Odkašlal si a znovu pozrel na peniaze. Kruci. Vážne sa tomu rozhovoru nevyhne.

„Blaise, mohol by si nám prosím dať minútku?“ spýtal sa Draco. Blaise pozeral z jedného na druhého a potom sa otočil, potichu odišiel a zavrel dvere.

Spriama naň hľadela, jej inteligentný výraz mu prehnane pripomínal Rokfort. Takto sa tvárila, keď sa chystala odpovedať na otázku na hodinách. Práve predtým než vyriešila nemožnú hádanku. Až na to, že teraz tou hádankou bol on.

„Prečo si požiadal Harryho aby mi to nepovedal?“

„Nemala by si sa zotavovať alebo niečo také?“ zarazil sa.

„Nemeň tému. Som v pohode. Prečo si požiadal Harryho aby mi to nepovedal?“

„Ako môžeš byť v pohode? Takmer si včera zomrela.“

„Malfoy...“ povedala jej tón bol varovný.

„Pretože som nechcel aby si to vedela,“ odvetil, vzdal sa a pretrel si zátylok. „Mne veci moc dobre nevychádzajú Grangerová. Vážne už v svojom živote nezvládnem viac drámy. Mimoto, dobre vieš ako i ja, že tlač by to prekrútila. Nejakým spôsobom by ma za to spravili zodpovedného. Keď ide o mňa, nezaujíma ich pravda.“

„To uznávam,“ priznala. „Povedal si niekomu o tom čo sa stalo?“

„Preboha nie. Nepočula si čo som hovoril o tej dráme? Nerád ti kazím ilúzie Grangerová, ale ty si osoba ktorej sú plné noviny.“

Plecia jej poklesli v úľave. „Čítala som o tvojom podniku,“ povedala nenútene.

„Ktorom?“ povedal, jeho hlas znel náhle trochu hystericky. „Toto bude už tretí ktorý sa rozpadne v prach za mnoho rokov. Čítala si o tom, ako je moja rodina príčinou všetkého zlého na svete? Alebo si možno čítala ako som bol zvolený 'najtrestuhodnejší starý mládenec' štyri roky za sebou? Čítala si o tom ako je manor na mizine? Alebo ako naše dizajny boli ukradnuté konkurenciou? Tvoj výskum netromfne môj Grangerová. Ja som ich čítal všetky.“

„Zamestnaj ma,“ povedala.

Draco na ňu pozrel neveriaco.

„Myslím, že tie lieky ti pomiatli mozog,“ začal.

„Myslím to vážne,“ odvetila.

„Aj ja! Myslím, že ti zanechali nejaké vážne poškodenie. Počúvaj sa Grangerová. Navrhuješ šialené veci.“

„Nie je to šialené, je to práca!“

„Grangerová, som na mizine. Dokonca aj keď budeme ignorovať fakt, že najať ťa je ten najblbší plán aký som kedy počul, nemám ani len čím ti zaplatiť.“

„Tak ma zamestnaj na papieri a budem pracovať zadarmo,“ pokrčila ramenami.

„Prečo?“ spýtal sa. „Ty si tu tá inteligentná. Prečo ti to pre Merlina dáva zmysel?“

„Pretože môžem zachrániť tvoj podnik,“ jednoducho odvetila. „Pozri, odchádzam z Ministerstva. Nemôžem vystáť všetko to šepkanie a ľútostívé pohľady a možnosť, že možno stretnem Rona zakaždým, keď odídem od stola. Mám dosť našetrené aby som nemusela pracovať nejakú dobu a odkedy mám silný pocit, že by si ma nikdy nenechal poriadne poďakovať za záchranu môjho života, ponúkam ti niečo, čo skutočne potrebuješ.“

Na to nemal odpoveď.

„Tvoja ďalšia otázka bude, „Grangerová, ako chceš zachrániť môj podnik?““ povedala, chabo imitovala jeho hlas. „Nechaj ma nech ti to vysvetlím. Som vojnová hrdinka a ukrivdená žena. Nie že by som o to žiadala ale každý v magickom svete ma ľutuje. A teraz to môžem použiť ako moju výhodu. Stanem sa hovorcom pre Metly Trebax. Budem zháňať nových klientov, spájať nás s charitami, meniť názor tlače... Spravím to všetko a ešte aj viac. Ak so mnou za tri mesiace nebudeš úplne spokojný, môžeš ma vyhodiť.“

Draco otvoril ústa a potom ich hneď zavrel. Čo mal do pekla povedať? Nechcel byť jej projekt z ľútosti, ale tak zúfalo chcel aby tento podnik uspel. V tomto bode to bola otázka prežitia. V mysli sa mu zobrazila matkina tvár. Bola oveľa chudšia ako bola. A jeho otec bol úplne v riti a nezáležalo ako veľmi sa to snažil schovať. Čo by im povedal ak by musel predať manor? Žili by všetci v jeho maličkom byte?

„Plus, vážne to potrebujem,“ povedala Hermiona oveľa tichšie. „Môj život je v troskách ako si si pravdepodobne všimol. Snažím sa zlepšiť ale potrebujem sa nejako zamestnať. Pracovať pre teba bude to pravé a zároveň ma to nechá vrátiť ti dobrý skutok.“

Draco si pretrel čelo a povzdychol si. Tento deň ho asi zabije. Zamestnať Hermionu Grangerovú alebo čeliť bankrotu? Bola toto vážne voľba ktorú musel spraviť?

„Pozri,“ snažila sa znova. „Strávila som posledných 5rokov tým že som sa cítila ako keby bol môj život naplánovaný... Ako keby som nemala kontrolu nad tým, kam smerujem. Skončila som závislá na liekoch. Po prvý krát v dlhej dobe, mám šancu zmeniť cestu na ktorej som. Prosím pomôžeš mi?“

„Neviem Grangerová,“ Draco sa zaksichtil. „Nie je to tak, že by som neoceňoval tu ponuku... Cením si to. Vážne. Len - “

„Stop,“ povedala a zdvihla ruku. „viem, čo chceš povedať. Len ma vypočuj. Ak to nechceš spraviť pre svoj podnik, ani pre moje psychické zdravie, sprav to pre tento dôvod.“ Naklonila sa k nemu sprisahanecky a kývla mu aby sa naklonil bližšie. Zistil že sa k nej nakláňa, zvedavý  na ten ľstivý výraz ktorý sa jej rozprestrel na tvári. Zachytil závan magnólie. Niečo vtipné sa ozvalo v jeho hrudi.

„Pomysli na Ronovu reakciu,“ zašepkala.

Pomalý úsmev sa Dracovi roztiahol po tvári.


4. kapitola



Of Kings and Queens

Autor: galfoy

ORIGINÁL: https://www.fanfiction.net/s/8227894/5/Of-Kings-and-Queens

Preklad: Baska92

Betta read: Juro

Stav: súhlas s prekladom

Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí pánom Medkom, ktorí túto ságu preložili do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto poviedke vlastní galfoy, ktorá napísala túto fanfiction.

PA: Hermiona je lstivá. Prosím komentujte – zajtrajšia kapitola je kľúčová, zistíte čo všetko sa skrýva za tou lstivosťou. XO

PP: Ďakujem za komentáre, užite si kapitolu!



4. kapitola

Harry rozrazil dvere do skladu U Čarodejníkovho klobúka, v starom podniku, ktorý sa zdalo nikdy nemal zatvorené. Bolo päť hodín ráno a odkedy odišiel v nemocnici od Hermiony hľadal Rona. Očividne bol Ron zaneprázdnený. Videli ho v každom podniku v šikmej uličke. V každom podniku hovorili, že sa im zdal obzvlášť nervózny. Dal si jeden drink a vypadol, niekedy aj bez platenia.

Uslzený a zúrivý, Harry ho konečne našiel na konci. Prerútil sa okolo vratkých starých stolov ozdobených driemajúcimi opilcami, nasledoval tip od barmana, že niekto kto odpovedal Ronovmu popisu šiel na wcko a už by sa mal vrátiť. Wcko bolo prázdne a Harry si dal všetko dokopy sám. Ron sa skrýval. Bolo tu už iba jedno miesto kde mohol byť.

Dvere sa rozleteli bez zaškrípania pántov a niekto vnútri v tme zanadával. Harry sa otočil za zvukom.

„Vylez von ty zbabelec!“ zakričal Harry.

Ticho.

„Ron, ak budem musieť, tak ťa sám vytiahnem. To je to čo chceš?“

Harry počul prosté zamumlanie.

„Čo to bolo, Ron?“

„Povedal som ´nie´ pre Merlinove gate“,  ozval sa nezreteľný hlas. Viac šomrania a žuchnutie krabíc,  ktoré sa prevrhli. Ron pomaly  vyšiel do blikotajúceho žltého svetla.

„Nechcel som jej ublížiť,“ povedal Ron, s opuchnutými očami a rozhryzenou perou.

„Blbosť,“ povedal Harry následne  sa zahnal a udrel Rona do tváre. Ozvalo sa uspokojujúce puknutie a vychutnával si prekvapený výkrik od bolesti, ktorý sa ozval po miestnosti. Dobre. Ron si zaslúžil bolesť po tom čo spravil.

„Vyzerá to ako keby sa k tebe dostal niekto predo mnou, ty debil,“ kypel Harry, približoval sa k Ronovi, ktorý bol na všetkých štyroch a snažil sa odplaziť preč. „Čo si si kurva myslel? Toto je Hermiona o kom tu hovoríme! Bola tvojou najlepšou kamarátkou a ty si mal nejako  veľa  šťastia aby si s ňou chodil. Súhlasila že si ťa vezme. Hermiona, ktorá ti zachraňovala život zas a znovu. Hermiona, ktorú si mal milovať a starať sa o ňu, nie zahanbiť ju a ublížiť jej, ty blbec! Čo si si kurva myslel?“ Ron sa pokúšal vyškriabať sa po kope prepraviek, Harry ho ostro kopol do rebier. Ďalšie puknutie a tlmené zaplakanie.

„Nemyslel som!“ nariekal Ron, chytal sa za brucho a váľal sa po špinavej zemi. „Nemyslel som! Stalo sa to raz, keď som bol opitý a ona o tom nevedela... tak som to spravil znovu. A potom sa to len tak dialo.“

„Snažíš sa aby to vyznelo ako len také pretiahnutie Ron,“ povedal Harry. „Sex sa ti len tak neprihodí. Nebol si znásilnený. Prejebal si sa polkou Anglicka a nedonútiš ma uveriť, že všetky boli len ožraté náhody v pelechu.“

„Pozri, nechcel som aby na to prišla,“ zalapal po dychu Ron. „Chcel som prestať, ale tie ženy... Oni ma zviedli! Ako by som ich mohol odmietnuť?“

„Zvyčajne povedať ´nie´ zaberá vážne dobre,“ zamumlal Harry. „A prosím... Hermiona aby na nič neprišla? Ako dlho ju poznáš? Myslím, že ona o tom vedela už roky. Vedel si dokonca,  že bola závislá na muklovských liekoch proti bolesti?“

„Čo?“ vzhliadol šokovane Ron. „Tie pilulky na bolesť hlavy? Hovorila, že boli na migrénu.“

„Tie by napravili migrénu obrovských rozmerov,“ odvetil Harry. „Mimochodom našli ju. Takmer zomrela na predávkovanie“

Ronova tvár sa zvraštila v údive. „Kurva“ povedal. „Úbohá Hermiona. To som nechcel.“

„Je to tvoja vina,“ povedal Harry. „Si skurvený bastard.“

„Ja viem,“ súhlasil Ron, teraz už sedel s hlavou v rukách. „Ja viem. Zničil som všetko.“

„Tak to máš pravdu,“ pritakal Harry, pozeral na Rona so znechutením. Teraz si všimol oveľa viac modrín, ako aj natrhnutú peru a opuchnuté oči. Zavládlo hrobové ticho s Ronovým prerývaným dychom ozývajúcim sa v zatuchnutej miestnosti. Harry cítil, že sa mu pomaly ukludňoval tep, zhlboka dýchal stuchnutý vzduch a snažil sa znovu získať kontrolu.

„Po finálnej bitke sa veci začali rozpadať na kusy,“ zamrmlal Ron. „Myslel som, že to zvládam, ale myslím, že som to len zhoršoval. Vyvŕšil som sa na nesprávnych ľuďoch zlým spôsobom.“

Harry vedel na čo Ron naráža. Strata Ginny ich oboch takmer zničila, ale Harry vedel, že Ginny by bola riadne naštvaná keby videla čo Ron stvára. „Všetko sa rozpadalo na kúsky po finálnej bitke, ale ovplyvnilo to všetkých nás, Ron. Aj Hermionu. Mal si požiadať o pomoc.“

„Riešil som to sám,“ zamrmlal Ron.

„Zdá sa, že sa ti to darilo.“

Ron pretočil oči. „Čokoľvek.“

„Takže, vážne... kto ma predbehol?“ spýtal sa Harry, cítil sa už oveľa kludnejší. „Vyzeráš ako keby ťa už zriadili než som sa k tebe dostal.“

„Najprv Blaise,“ odvetil. „ospravedlnil sa vopred a potom sa do mňa pustil. Povedal, že som si to zaslúžil. Potom zopár náhodných chlapov v bare. Nie som si istý, či to bolo kvôli Hermione alebo kvôli tým drinkom,  za ktoré som nezaplatil.“

„Pripomeň mi poďakovať Blaisovi,“ povedal Harry.

Ron zízal na zem, masíroval si rebra.

„Vážne ma to všetko mrzí Harry,“ zamrmlal Ron. „Úprimne.“

„Malo by ťa,“ povedal Harry. „Ale ja nie som ten, komu by si to mal hovoriť.“

Zvuk krokov ich oboch donútil pozrieť dolu chodbou. Barman im šiel naproti s novinami v rukách. Pozrel na Harryho, potom na Rona, zakrvaveného a s modrinami na zemi, predtým než pokrčil ramenami.

„Nie je to ten vtáčik ktorého hľadáte?“ spýtal sa, podal Ronovi Proroka. Ron zaškúlil na text, vyraz sa mu menil zo zmäteného na šokovaný potom na nahnevaný.

„Čo to kurva?“ Ron vyhlásil. „Čo je do pekla toto?“

Harry mu vytrhol noviny z rúk aby sa pozrel. Pozrel sa na titulku a zaúpel, stisol si koreň nosa. Draco bude zúriť.

DRACO MALFOY HRDINA: ZACHRÁNIL HERMIONU GRANGEROVÚ OD ISTEJ SMRTI, hlásil titulok. Pod tým, bol obrovský obrázok Hermiony, vďačne sa usmievala a držala fotku Draca, slovami naznačovala „Ďakujem“.

***

 

Draco pozrel na Hermioninu očakávajúcu tvár a povzdychol si. „Okej Grangerová. Docielila si svoje. Isto dúfam, že toho nebudem ľutovať, ale myslím že si prijatá.“

„Skvelé,“ vyhlásila. „Môžem začať ihneď... je tu toho toľko, čo spraviť a nemôžeme strácať žiaden čas.“

Draco pobavene potriasol hlavou   „Práve si vyšla z nemocnice, potom čo si takmer zomrela a tvoj dementný snúbenec v podstate skúsil zničiť tvoj život. Seriózna otázka: nechceš deň na oddych?“

„Môžem sa zotavovať kým budem pracovať,“ povedala tvrdohlavo zamračila sa. „Ako som ti povedala, je mi lepšie, keď som zaneprázdnená. Čo teraz potrebujem je stôl a prístup k sove, tak môžem začať s-“

Zaklopanie na dvere ich vyrušilo. Blaise vošiel dnu s novinami v rukách.

„Blaise, isteže si pamätáš Grangerovú,“ povedal Draco, ukázal na Hermionu. „Bude pre nás nejakú chvíľu pracovať.“

Blaise prekvapivo zdvihol obočie na Hermionu. „Bez srandy!“

„Budem pracovať zadarmo,“ objasnila. „Pokúsim sa pomôcť zachrániť podnik.“

„Dobre potom, vitaj!“ povedal Blaise s  dokonalým úsmevom. „Bude príjemné vidieť peknú tvár v kancelárii. Zvyčajne tu len trčím s Dracom celý deň. Vieš si to predstaviť?“

Hermiona sa zasmiala a červenajúc si zakryla ústa.

„Hej!“ povedal Draco, urazený, otrávený, že Blaise už skúšal svoje triky na niekoho o kom si myslel, že bol ešte len pred hodinou a pol mŕtvy.

„Hej nič,“ povedal Blaise. „Dáma ma zmysel pre humor. Teraz nech som akokoľvek šťastný že počujem že sa pridávaš do party Grangerová, vlastne som prišiel z iného dôvodu. Mám vtipný pocit,  že Draco bude chcieť vidieť noviny čo pred chvíľou prišli. Celkom podivný príbeh na titulke.“

Hermionin úsmev zneistel. „Och, áno?“ povedala.

Keď si Draco všimol jej podivný výraz v tvári  vzal si noviny od Blaisa,  v mysli sa mu objavilo podozrenie. Jeho obočie sa zvraštilo.

„Čo do pekla Grangerová!“ zakričal, pozeral na článok na prvej strane. „Hrdina? Istá smrť? Čo to má kurva znamenať?“

„Prvá časť môjho plánu,“ povedala vecne.

„Ale to nie je možné!“ povedal. „Prijal som ťa len pred desiatimi sekundami!“

„No, skutočne som nepredpokladala, že by si povedal nie,“ povedala nevinne. „Musím mať poriadny štart.“ Draco otvoril ústa aby začal protestovať ale Hermiona ho prerušila rukou. „Malfoy, to bude dobré. Môj plán pre obnovenie podniku sa zakladá na tvojom hrdinstve. Mal si pravdu keď si povedal, že by to tlač obrátila na zlé, ale našla som cestu okolo toho. Tento článok je kompletne pozitívny. Len sa usmievaj a vydrž to, kým nebudeš v červených číslac, môžeš sa sťažovať koľko chceš. Ver mi, okej?“

„Veriť ti?“ prskal.

„Uvedomila som si, že sa to zdá nemožné, ale viem že to dokážeš,“ povedala.

„Nemôžem povedať či to myslí vážne!“ Draco povedal Blaisovi, poukázal vyčítavo na Hemrionu.

„Samozrejme, že som vážna,“ povzdychla si. „Blaise, vadilo by ti keby si mi pomohol niekam umiestniť stôl? Mám hromadu papierovania s ktorou musím začať.“

„Samozrejme,“ odpovedal Blaise, hodil na Draca pobavený úškrn, ktorý sa tváril ako ryba na suchu. „Je tu perfektné miesto hneď oproti môjmu stolu. Stretneme sa tam.“

„Skvele! Trochu sa tu porozhliadnem,“ povedala a vypochodovala z miestnosti.

Blaise sa otočil na Draca, úškrn nahradil vážny výraz.

„Musíme sa vážne pozhovárať Draco.“

„Viem, viem... Najať ju bude pohroma,“ povedal Draco, schoval si tvár v rukách.

„Nie. Najať ju je geniálne. Má za sebou noviny. Mínus ako budú tvoji rodičia reagovať, o tom nemám žiadnu predstavu. Musíme sa pozhovárať o tomto.“ Blaise zdvihol noviny a namieril na titulok. „Kedy si sa mi chystal povedať, že si zachránil Grangerovej život? Ako ti mohla taká neškodná informácia vypadnúť z tvojej úžasnej mysle? Nespomínaš si ako som ti priniesol jej zmiznutie k tvojej pozornosti? Nespomínaš si ako som z tadeto vyhodil Weasleyho pretože som sa bál o to, čo sa jej stalo? Nemyslíš si, že by som mohol považovať túto informáciu za užitočnú? Možno ju nepoznám tak dobre, ale pomáhal som vyplniť hlásenie o nezvestných ľuďoch s jej dementným bývalým. Bolo by milé počuť to z tvojich úst než som to prečítal z Proroka.“

Draco sa trochu začervenal a pozrel na Blaisa. „Je mi to ľúto kamoš. Povedal by som ti to, úprimne, ale malo to byť tajomstvo.“

„Príliš veľké tajomstvo aby si to povedal mne?“ Povedal Blaise očividne ublížene.

„Nie, samozrejme, že nie... len som myslel, že ak to nikto nebude vedieť, môžem predstierať, že sa to nestalo. Nechcel som nič takéto.“

„Čo Potter? Istotne o tom vedel.“

„Nie že by na tom teraz záležalo ale prisahal že to udrží ako tajomstvo,“ Draco zamrmlal. „Prišiel po ňu do nemocnice. Povedal, že nič nepovie.“

Blaise potriasol hlavou. „Draco, prepáč , ale si prekliaty hlupák. Očividne Potter nemá s týmto nič dočinenia. Nechal si Grangerovú, Hermionu Grangerovú, v nemocnici s prútikom a s žiadnou informáciou ako sa tam dostala. Máš šťastie že nepoužila obliviate na každého v dosahu.“

„Nemyslím že, je zlá Blaise,“ Draco sa posmieval.

„Nehovorím, že je zlá! Práve naopak! Toto je Chrabromilská princezná o kom tu hovoríme. Hovorím, že je to Hermiona Grangerová. Možno sme k nej nemali blízko v škole, ale vieme aspoň toto: vždy chce odpoveď. Ak ju nedostane priamo, ona si ju kruci nájde. Skurvene tvrdohlavá, taká je.“

„Pozri, nemyslel som priamo, okej? Bol som trochu otrasený a vážne som nespal. Ten článok nepreháňal, keď písal, že takmer zomrela, keď som ju našiel. Nebola to práve skvelá noc.“ Článok vynechal akúkoľvek zmienku o liekoch, za čo bol Draco vďačný. Vážne nechcel rozoberať Hermionine špinavé tajomstvá s nikým. Z tej myšlienky sa necítil príjemne. Táto celá situácia mu bola nepríjemná.

Blaise pozoroval Draca niekoľko sekúnd, než prikývol s povzdychnutím. „Okej. Rozumiem. Len chcem povedať... aj napriek tomu,  že si to chcel nechať v tajnosti, som z teba celkom ohromený.“

„Ako to?“ spýtal sa Draco.

Blaise pokrčil ramenami. „Boli časy v tvojej minulosti, kedy by sa mladší Draco Malfoy možno nestaral toľko ak by zomrela.“

Draco pozrel na svojho priateľa a potom na svoje ruky, vystieral  prsty pred seba. Boli tu časy v jeho minulosti, keď si každú noc drhol ruky od špiny a krvi. Nebolo tam nič nostalgické z tých rokov... len smútok a smrť.

„Hej, no môžeš vidieť kam ma ten postoj priniesol,“ zatváril sa. „Som na mizine. Ani mi nikto nepošle sovu, ibaže by som im bol dlžný peniaze.“

„Možno nie na dlho,“ povedal Blaise so zamysleným úsmevom. „Grangerová sa zdá byť poriadne odhodlaná aby to vyšlo. V skutočnosti sa teraz cítim pozitívne ohľadom našich šancí.“

„Hádam uvidíme,“ Draco pokrčil ramenami. „Nechcem zdvíhať moje šance. Snažil som sa o to isté roky. Verejnosť, jednoducho nechce aby som uspel.“

„Och, nebuď skľúčený. Veci sa už vážne nemôžu zhoršiť než aké sú teraz. A mimochodom ak sa budem pozerať na Grangerovú celý deň, vážne sa nemôžem sťažovať,“ Blaise žmurkol.

Draco sa zamračil. „Vážne Blaise? Grangerová? Hovoríme o tom istom dievčati?“

„Vážne. Pozri sa bližšie Draco. Nebudeš ľutovať. Teraz ak ma ospravedlníš, potrebujem zapracovať na starom Zabiniho šarme. Ak dáma potrebuje stôl, tak dostane stôl.“ Na to Blaise vyšiel z kancelárie.

S nadávaním Draco pozrel späť na novinový článok, Hermionina tvár dominovala stránke. Ústami naznačovala „Ďakujem“ znovu a znovu, jej oči žiarili pobavením.

„Nemáš zač, myslím,“ povedal než strčil noviny do zásuvky.

***

Draco hľadel na kopu správ pošty čo sa  mu nazbierala za štyri hodiny od kedy najal Hermionu. Tri pozvania na večeru od žien, ktoré ho predtým poslali k vode. Štyri objednávky od obchodov, ktoré chceli predávať jeho metly. Desať žiadostí o rozhovor. Šesť listov rôznej korešpondencie od bývalých kolegov, ktorí sa mu od vojny vyhýbali ako moru. Tri listy od veriteľov, ktorí sa rozhodli, že mu predĺžia jeho pôžičky.

Za. Štyri. Skurvené. Hodiny.

Namiesto toho aby bol šťastný, zúril. Takže takto to bude? Celkom doslova zachráni život korunovanej vojnovej hrdinke aby dostal druhú šancu? Ako to dáva zmysel? Snažil sa roky aby ukázal spoločnosti, že stojí za niečo, to že by nemal byť odsudzovaný za svoje hlúpe chyby, to, že to mohol napraviť sa jeho vlastných podmienok.

Ale všetko to bolo teraz spravené. Hermiona napravila jeho problém za štyri hodiny. Zabudne na jej šialený časový prehľad, že si vezme tri mesiace aby uspela – dokáže to do konca týždňa. Keď najprv začala chodiť pošta, čítal ju so záujmom, nadšený, že by sa veci mohli obrátiť,  ale desiatym kúskom pošty od doteraz ďalšieho oportunistu, sa zmenil vo vrčiaci, nadávajúci smršť muža. Blaise prestal chodiť s listami, bez obáv si vybral zamestnať sa pomáhaním Hermione s jej vznešenou výpravou. Bola len jedna poobede, a bol napätejší ako gumička prichystaná na vystrelenie, zamknutý vo svojej kancelárii a  premýšľal.

Ozvalo sa nesmelé zaklopanie na dvere.

„Nemám náladu Blaise!“ zakričal. „Skrátka vypadni!“

Dvere sa so škripotom otvorili. Povedomá zmeť kučier sa zjavila vo dverách.

„Ahoj,“ povedala potichu. „Môžem vojsť?“

Namiesto odpovede zúžil oči.

„Hádam vojdem na vlastné riziko,“ zamumlala, vošla dnu a zavrela za sebou dvere. Zodvihla ruky v upokojujúcom geste. „Prichádzam v mieri Malfoy. Prišla som len povedať -“

„Čo? Prišla si mi povedať, že ti celý svet leží pri nohách?“ vyhŕkol.

„Len vydrž...“

„Alebo možno, že každý obchod v Londýne bude predávať naše metly len pre tvoje pekné oči?“

„Malfoy...“

„Boli to roky Grangerová! Roky som sa snažil zmeniť svoj život a ty len vtancuješ sem s tvojím hrdinským komplexom a tvojím perfektným zápisom a BUM! Všetko sa mení na skurvené ruže.“

„Malfoy...“

„Myslíš že som mal vážne na výber či slúžiť Voldemortovi alebo nie? Keď v stávke boli životy mojich rodičov? Znie ti to ako výber? Robil som čo som musel a odvtedy to ľutujem. Súď to.“

„Draco!“

Jeho zúrivá triáda náhle utíchla a zízal na ňu s rozšírenými očami a hruď sa mu zdvíhala.

„Čo?“ Povedal frustrovane. Zvuk jeho mena na jej perách ním trhol.

„Potrebujeme si niečo vyjasniť,“ povedala, sadla si pred neho. „Možno sme spolu nevychádzali v škole, ale nikdy som ťa nevinila za nič čo sa stalo. Nikdy som nesúhlasila s tým ako s tebou ľudia zaobchádzali. A určite ťa neodsudzujem za to, že si chcel chrániť svojich rodičov. To je niečo čomu rozumiem oveľa viac ako vieš. Takže prosím... prestaň.“

Jeho líca sčerveneli a zahľadel sa na ňu než sa pozrel naspäť na svoje ruky, zaťal zuby.

„A prosím nevyhadzuj ma teraz, pretože -“

„Vyhodiť ťa?“ spýtal sa Draco, vzhliadol s nahnevaným výrazom. „Si sa zbláznila ženská?“

Na oplátku naň hľadela rozpačito. „No... Nezdal si sa byť veľmi šťastný s tým čo som tak rýchlo spravila...“

Draco si povzdychol a pretočil očami. „Nie Grangerová, nie som šťastný, som rozrušený. Pozri, oceňujem čo si dokázala v tak krátkom čase. Je to trochu na hlavu, ale oceňujem to. Takže nie, nejdem ťa kurva vyhodiť. Očividne si môj najvýkonnejší zamestnanec.“

„Och, radšej to nehovor Blaisovi,“ povedala drzo.

Draco odolal nutkaniu uškrnúť sa na ňu, namiesto toho sa zamračil. Nechcel ju povzbudzovať.

„Radšej nehovoriť Blaisovi čo?“ povedal Blaise, vošiel do dverí s ďalšou kopou listou. „Viac listov od obdivovateľov, Draco. Zistil som, že môžem použiť Hermionu ako ľudský štít ak sa rozhodneš znovu dostať záchvat hnevu.“

„Tak to teda určite nie!“ povedala Hermiona dychtivo. „Čo mimochodom znamená, že idem naspäť k svojmu stolu. Spravila som zatiaľ len polovicu môjho zoznamu a potrebujem to dokončiť, než ma Harry vyzdvihne na večeru.“

„Potter sem príde?“ Draco zakňučal. „Ježiši Kriste, majú Chrabromilčania nejaký druh signálu, ktorý ich zhromažďuje do skupín? Koľko vás ešte budem musieť dnes vidieť?“

„Len nás dvoch,“ povedala sucho. „A sú tu aj horšie veci ako strácať čas s dvoma Chrabromilčanmi. Ty si ma nepočul sťažovať sa, že pracujem s dvoma Slizolinčanmi, či nie?“

„Samozrejme, že nie,“ povedal Draco vecne. „Slizolinčania sú šarmantní.“

Odfrkla si. „Myslím, že tvoje listy od fanúšikov ti stúpli do hlavy. Blaise, Draco.“ So strohým prikývnutím vypochodovala z miestnosti.

„Draco, hé?“ povedal Blaise s naznačujúcim úsmevom.

„Nezačínaj,“ varoval ho Draco.

„Čokoľvek,“ žmurkol na neho priateľ. „Myslím, že sa ti to páči. Teraz ak ma ospravedlníš, musím pomôcť drahej Grangerovej s jej „zoznamom“ ak ma chápeš.“ Blaise pyšne vyšiel z miestnosti.

„Merlin pomôž mi,“ Draco zašepkal pre seba. „Myslím,  že kvôli Chrabromilčanom začnem chlastať.“


5. kapitola



Of Kings and Queens - 5. kapitola

Napsala: galfoy

Překlad: Jacomo                             Betaread: Ivet

Prohlášení autorky: Nevlastním Harryho Pottera. Je to skličující, leč pravdivé.

Poznámka překladatelky: Protože od publikování předchozí kapitoly utekla už nějaká doba, přidala jsem na začátek stručné shrnutí předcházejícího děje.


Pro Jimmi, která mi předáním tohoto překladu věnovala předčasný vánoční dárek. Děkuju moc!

* * *



Předchozí děj:

Je pár let po válce, Hermiona je zasnoubená s Ronem, Harry žije po smrti Ginny ve Francii, Draco se zoufale snaží udržet finančně nad vodou, ale neustále naráží na nevraživý postoj vůči svému jménu. Zřejmě jediný, kdo se k němu ještě neotočil zády, je Blaise. Příběhu začíná v okamžiku, kdy se Hermiona předávkuje mudlovskými léky proti bolesti, na kterých se stala těžce závislá. Důvodem předávkování je mimo jiné novinový článek o Ronových četných záletech, který je bohužel pravdivý. Draco ji najde v bezvědomí v lese poblíž domu, kde shodou okolností oba bydlí, a přepraví ji ke svatému Mungovi. Tady vyjde najevo, že jí de facto zachránil život. Když se dostaví Harry Potter, Draco z něj vymámí slib, ať Hermioně o jeho účastii nic neříká, a vytratí se. Hermiona ovšem pozná, že jí Harry cosi tají, zjistí si pravý stav věcí sama a rozhodne se jednat – pomoct Dracovi s firmou. Jedná však i Harry, který v zapadlé putyce vypátrá opilého Rona a ručně stručně mu vysvětlí, co si o jeho chování k Hermioně myslí.

Tímto je tedy zaděláno na zajímavý příběh a já vám přeju, ať si jeho další části v mém podání užijete.

* * *


Harry kráčel po dlážděné ulici vedoucí ke kancelářím firmy Košťata Trebax a držel si ruku. Momentálně ho pořádně bolela – značně opožděná reakce na dnešní vystopování Rona. Mlhavě ho napadlo, jestli si něco nezlomil, ale rozhodl se to hlouběji nezkoumat. Ruka nebyla jeho hlavní problém... teď šlo o Hermionu. Neviděl ji od včerejšího dne v nemocnici a měl nepříjemné podezření, že se s tím vším ještě úplně nesrovnala.

Rukou mu vystřelila další bolest a Harry zaklel, což v malé uličce vedlo několik lidí k tomu, aby se na něj zadívali. Začínalo tu být rušno – nastal konec pracovní doby a začátek odchodu domů. Jak pracovníci s nastávajícím večerem odcházeli, od budov se odráželo práskání přemisťování. Harry měl hlavu sklopenou, protože k sobě nechtěl přitáhnout žádnou pozornost, která by ho mohla zdržet. Dnešek byl velmi dlouhý a on se těšil na posezení s Hermionou a urovnání několika záležitostí... Počínaje tím zatraceným článkem ve Věštci.

Zpočátku byl Harry z toho článku zmatený. Kde ta reportérka přišla k takovým podrobnostem? Harry rozhodně nikomu nic neřekl a nezdálo se pravděpodobné, že by personál nemocnice poskytoval takový druh informací. Navíc byl ten příběh plný citací Hermioniných slov a ve všech Dracovi vyjadřovala vděčnost za záchranu svého života. Nenacházely se v něm žádné obvyklé novinářské jedovatosti ohledně nechvalné proslulosti Malfoyových – ve skutečnosti šlo pravděpodobně o nejpozitivnější článek o Malfoyovi, který Harry od konce války četl. Ještě neobvyklejší bylo naprosté ignorování pravého důvodu, proč se zhroutila. Článek dával vinu vyčerpání, nikoliv předávkování léky proti bolesti. Poněkud zvláštní přehlédnutí důležitého detailu, když všechny ostatní souvislosti odpovídaly skutečnosti.

Jednotlivé dílky začaly zapadat do sebe, jakmile se Harry vrátil do nemocnice, aby to prošetřil. Nakonec vystopoval lékouzelnici, která se o Hermionu starala, a zahrnul ji seznamem otázek ve snaze pochopit, co se přihodilo poté, když odešel.

Jenže lékouzelnice neměla tušení, kdo je. Neměla žádné vzpomínky na léčení Hermiony, žádnou povědomost o tom, že by volala Harrymu, a když se zeptal na Draca, nakrčila nos a pronesla: „Myslím, že kdybych mluvila s nějakým Malfoyem, pamatovala bych si to."

V té chvíli se Harry upamatoval, jaká byla Hermiona, když chtěla odpovědi. Také si vzpomněl, jak se chovala, pokud jí lidé dlužili laskavost. Měla ještě pořád ve Věštci nějaký kontakt? Odvolala se na nějaký velký dluh, aby dosáhla vydání toho článku? Co měla v plánu? Jméno té reportérky neznal, šlo o nějakou elévku, ale u Hermiony bylo možné všechno.

Jeho podezření se potvrdilo, když ho při cestě zpátky na ministerstvo dostihla sova od Hermiony. Zpráva byla krátká, ale výmluvně ukazovala na to, co měla jeho kamarádka za lubem.

Sejdeme se v šest večer v Trebaxu? Můžeme se domluvit, kde se najíme, a vyrazit na večeři odtamtud.

Hermiona

„Trebax?" řekl si v duchu, protože ten název odněkud znal. „Není to ta Malfoyova firma?"

A teď tu byl, stál u dveří do kanceláří Trebaxu a přemýšlel, co asi najde na jejich druhé straně. Jedna věc byla jistá: s největší pravděpodobností tam bude naštvaný Draco Malfoy. To bylo téměř tak zlé jako intrikující Hermiona Grangerová. Bůh ví, co ho ještě čeká.

Harry se s povzdechem připravil na nejhorší, otevřel dveře a zamířil po nerovných kamenných schodech do dalšího podlaží. Od vchodu se k němu neslo mumlání hlasů, a tak překročil práh.

To, co uviděl, ho naprosto zmátlo.

Blaise Zabini pobíhal po kanceláři se štosem papírů podle instrukcí, které se hrnuly z Hermioniných úst. Ona sama seděla u stolu s brkem v jedné a jakousi knihou v druhé ruce a působila dojmem, že tu pracuje už celé roky.

„Blaisi, až tohle odešleme, budeme se muset pustit do přípravy na tu zítřejší tiskovou konferenci."

„Dobře," kývl Blaise, strkající papíry do obálek. „Seznam pozvaných máš?"

„Tady," řekla. „Budeme muset dát Dracovi nástin toho, co má říkat. Postarám se o to ráno. Kde je scénář?"

Blaise jí ho podal bez mrknutí oka a poté se vrátil k plnění obálek, zatímco Hermiona cosi zuřivě škrábala na kus pergamenu. Ani jeden z nich si Harryho příchodu nevšiml.

Ten fascinovaně sledoval scénu před sebou. Blaise Zabini pracuje s Malfoyem? Od studií v Bradavicích ho neviděl. A Hermiona tu taky pracuje? Proč říká Malfoyovi křestním jménem? Co to je za řeči o tiskové konferenci?

„Co se tu do prdele děje?" zašeptal si pro sebe.

„To nechceš vědět," ozval se hlas. Draco, který se objevil za Harryho zády, vypadal unaveně a otráveně. „Sleduju je už půl hodiny a oni nemají ponětí, že tady stojím."

Harry mu kývl na pozdrav, a pak se pohledem vrátil zpátky k Hermioně.

„Už jsem zapomněl, jaká je, když má před sebou nějakou misi," řekl, když tak pozoroval Hermioninu hektickou aktivitu.

„Já taky, až doteď," povzdechl si Draco.

„Vážně pro tebe pracuje?" hlesl Harry. „Chci říct – nezdá se mi to?"

„Jo, pracuje," řekl Malfoy. „A ne, nezdá. Aby to skřet spral."

„Co ti slíbila?" zeptal se zvědavě Harry.

„Říkala, že by mohla pomoct s obchodem. A že by jí to taky mohlo pomoct urovnat si život."

„To je od tebe hrozně milé, Malfoyi."

„Taky poukázala na to, že to nasere Weasleyho."

„Jo, to dává větší smysl," ušklíbl se Harry. „Nasere a královsky, pokud by tě to zajímalo. Musel jsem ho omráčit, abych ho zklidnil."

„Dobře mu tak, kokotovi," odfrkl si Draco. „Každopádně, ona předložila důvody a já souhlasil. Říkal jsem si, že nemám co ztratit." Opovržlivě ohrnul nos, čímž ukázal, jak výtečně to fungovalo.

„A... jak to tedy dneska šlo?" řekl Harry, ačkoliv se děsil odpovědi. Draco vypadal nervózně a dopáleně, jako by ho pod kůží šimral výbuch vzteku.

„Převzala obchod, Pottere," pronesl Draco hořce. „Ani nevím, co mám dál dělat. Nemůžu dokončit svou normální práci, protože by to narušilo její zatracený ´plán´. Když o tom tak přemýšlím, nejsem si ani jistý, co za ´plán´ to je. Je jako proklatý hurikán vstřícnosti, ale bez jakéhokoliv vysvětlení."

Harry přikývl. Jenom Draco Malfoy mohl brát vstřícnost jako něco špatného, ale v tomhle případě přesně věděl, co má zmijozel na mysli. „Takže se to zhoršilo?"

„To zrovna ne," řekl Draco. „S obchodem to může jít jen nahoru. Ale řeknu ti, co se zhoršilo. Moje nervy, trpělivost a tolerance vůči ukecaným nebelvírům."

„Hele, já neřekl ani slovo!" bránil se Harry, který konečně odtrhl oči od Hermiony a setkal se s Dracovým obviňujícím pohledem. „S tím článkem jsem neměl nic společného. Změnila lékouzelnici paměť, jasný? Já jsem slib dodržel."

„Víš to jistě?" zeptal se Draco a náhle se zatvářil trochu rozpačitě. „Ona něco takového naznačovala, ale moc jsem tomu nevěřil."

„Tak tomu věř," ujistil ho Harry. „Když jsem se tam dneska zastavil, ta ženská si nepamatovala na mě ani na tebe."

„Kristepane, Grangerová představuje obecné ohrožení!" vyjekl Draco a ohlédl se v šoku na Hermionu. „Vážně jsem si myslel, že byla jen nudná knihomolka."

„No pěkně děkuju. Ona nikdy nebyl nudná knihomolka a měl bych zdůraznit, že jsem tě varoval, že Hermionu není dobré držet v nevědomosti," podotkl Harry. „Říkal jsi, že to není tvůj problém, pamatuješ?"

Draco se kousl do jazyku a zaťal zuby. „Zdá se, že jsem se spletl."

Harry se nečekaně zasmál: „Nikdy jsem si nemyslel, že od tebe tohle uslyším, Malfoyi."

Dracova tvář zůstala nečitelná. „V poslední době se děje hodně divných věcí, Pottere."

Oba sledovali, jak Blaise a Hermiona pokračují v práci a očividně si nejsou vědomi toho, že jsou pozorováni. Hermiona si tu a tam spokojeně povzdychla a zuřivě cosi škrábala na pergamen, který měla před sebou.

„Všiml jsem si, že ti teď říká Draco," zašeptal Harry, protože nechtěl přerušit spokojený bzukot, který se linul kanceláří.

Draco místo odpovědi jen zavrčel. Zjevně o tom nechtěl mluvit.

Harry to zkusil s další otázkou, která mu vrtala hlavou: „Jak to s ní vypadá? Víš... Ohledně závislosti. Vím, že v nemocnici jí dali něco, aby zvládala odvykání, ale—"

„Vypadá naprosto stejně jako vždycky, Pottere. Naprosto se kontrolující šílenec, který je nejšťastnější, když je ponořený v papírech."

Harry si povzdechl: „To je to, co mi dělá starosti."

„To nechápu," řekl Draco a ohlédl se. „Neměl bys být rád, že se vrátila k normálu?"

„Ale ona nikdy nebyla nenormální, jestli chápeš, co tím chci říct," řekl Harry, přičemž se snažil vložit do svého hlasu naléhavost, aniž by musel promluvit hlasitěji. „Vždycky působila dojmem, že má všechno pod kontrolou a je šťastná. Myslel jsem si, že jsem neodhalil její závislost, protože jsem byl pryč, ale začínám zvažovat, jestli to nebylo spíš tím, že se stala tak dobrá ve skrývání svých záležitostí."

Draco se zamračil a šlehl očima po Hermioně. „Myslíš? Grangerová nikdy nevypadala jako ten typ, co umí nasadit pokerový výraz."

„No, za tu dobu, co ji znáš, připadala by ti jako někdo, kdo je těžce závislý na drogách?"

„Ne, to asi ne," řekl Draco.

„Přesně tak," přikývl Harry. „A přesto, když jsem byl dnes odpoledne vyklízet její byt – "

„Co že jsi dělal?"

„Vyklízel jsem její byt. Nenechám ji, aby se po předávkování vrátila do domu plného prášků. Každopádně jich tam byla obrovská sklenice. Možná stovky pilulek."

„A ty formuláře na recepty?"

„Spousty," potvrdil Harry. „Vzal jsem je taky."

„Ví o tom?"

„Že jsem to odklidil? Ne."

Draco se kousl do tváře. „Jak si myslíš, že to vezme?"

„Sakra špatně," připustil Harry. „Ale nedala mi moc na vybranou. Zachází do extrémů, aby všechno vypadalo v naprostém pořádku, a pak málem umře na předávkování. Nehodlám o ni přijít. Musím se zítra vrátit do Francie a tady nezůstane nikdo, kdo by na ni dával pozor. Nejmenší, co můžu udělat, je vyčistit její byt od drog."

Harry se zahleděl do Dracových očí s jasnou otázkou.

„Zapomeň, Pottere," řekl Draco a odmítl tak Harryho žádost dřív, než ji mohl vyslovit. „Nebudu na ni dávat pozor. Jen proto, že jsem ji přinesl do nemocnice, neznamená to, že chci kolem ní kroužit jako nějaký zasraný sup. Merline, sotva ji znám, to mluví za vše. Tohle je od školy nejdelší doba, co jsem s ní v kontaktu, a ani to neznamená, že spolu teď kdovíjak dobře vycházíme."

„Znáš ji dost dobře, Malfoyi. A po tom, co jsi pro ni udělal, ti důvěřuje."

„To jsou kecy. Nedůvěřujeme mi a ani by neměla. Nejsem nějaký rytíř v zářivé zbroji. Pořád jsem Malfoy a ona je pořád ta zatracená nebelvírská princezna, i když na chvíli šlápla vedle."

Harry se zatvářil zklamaně. „Přestaň se snižovat na úroveň, na jakou tě stavějí noviny. Kdybys nezasáhl, byla by mrtvá – to mi říká, že máš jistou morální úroveň."

„Zachránil jsem ji, protože by nebylo praktické to neudělat," zavrčel Draco.

„Říkej si, co chceš. Víš stejně dobře jako já, že by mohla být během svého působení tady pod bedlivým dohledem."

„Možná, ale ne pod mým!" odsekl Draco poněkud hlasitěji.

Ten zvuk protrhl pracovní šum a Hermiona vzhlédla. Po tváři se jí rozlil šťastný úsměv.

„Harry! Kdy jsi dorazil?"

„Právě teď, Miono," řekl Harry, nasadil klidný výraz a zamířil přes místnost k ní, aby ji políbil na tvář. „Takže jak mi řekl Malfoy, ty jsi teď jeho nejnovější zaměstnanec?"

„Ano, má se mnou spoustu trpělivosti," usmála se.

„Nedala jsi mi zrovna na vybranou, Grangerová," zavrčel Draco.

Protočila oči v sloup a vstala od stolu. „Vidíš, Harry? Spoustu trpělivosti."

„Jasně, trpělivost je to první slovo, které člověka napadne," kývl Harry a poté obrátil svoji pozornost k mladíkovi zabývajícímu se hromadou obálek. „Ahoj, Blaisi. Dlouho jsme se neviděli."

„Ahoj, Harry," ušklíbl se Blaise. „Těší mě, že tě tu potkávám."

„Přestaňte být tak kamarádští. Všichni," odsekl Draco. „Jde mi to na nervy."

„Válka skončila, Draco," pronesla Hermiona zpěvavým hlasem, jednoznačně s úmyslem ho naštvat. „Všichni se můžeme chovat tak přátelsky, jak se nám zlíbí. Promiňte, pánové, ale než půjdeme s Harrym na večeři, musím si ještě odskočit."

Když vyhopkala ven, Blaise vyslal Dracovým směrem škodolibý úsměv a otevřel pusu, aby ho popíchl kvůli tomu, že ho Hermiona vytrvale oslovuje křestním jménem.

„Ani to nezkoušej," varoval ho Draco, střelil ostrým pohledem po obou mužích a oddupal do své kanceláře.

* * *

Než Hermiona vklouzla do umývárny, ohlédla se přes rameno. Poté za sebou zamkla dveře a zároveň seslala rychlé tišící kouzlo. Z tváře se jí vytratil veselý úsměv a ona se svezla na podlahu. Před chvílí byla silná, pevná v kramflecích, měla všechno pod kontrolou. Teď se jí třásla každá buňka v těle.

Seděla schoulená na studených dlaždicích, drkotaly jí zuby a z očí jí kanuly slzy, které se vsakovaly do cementových spár. Od stěn se odrážely hluboké vzlyky. Tělem jí projela vlna nevolnosti a vzápětí ucítila, jak se jí zvedl žaludek. Záchod měla sotva metr a půl od sebe – mohla by to k němu stihnout včas.

Ta nadějná myšlenka se jí ale náhle vypařila z hlavy a ona skončila na kolenou, zvracejíc na podlahu. Tělo se jí třáslo tak silně, že stěží dokázala zůstat ve vzpřímené poloze. Projela jí vlna chladu a znovu se jí zvedl žaludek, takže vyzvracela všechno, co do něj během dne dostala. Znechucená sama sebou, ale příliš vyčerpaná na to, aby mohla vstát, zamumlala čistící kouzlo, stočila se do klubíčka a tiše plakala.

Minulá noc proběhla v pohodě. Po prostudování materiálů k Dracově firmě a vypracování toho článku pro Věštec jí v těle stále zůstal dostatek léků, aby cítila ospalost a dokázala si odpočinout. Dnešek byl ale něco jiného. Dnešek znamenal skutečný začátek odvykání a to se ukázalo mnohonásobně horší, než očekávala.

Bylo tak těžké, tak těžké bojovat celý den s příznaky, zejména když se Blaise objevoval u jejího stolu každých pár sekund. Vlny nevolnosti zakrývala tím, že se zanořila do židle a schovala si tvář za papíry. Třesoucí se ruce maskovala držením těžké knihy a obracením stránek, takže nikdo nemohl vidět, jak se jí chvějí. Návaly horka a chladu mohly být vyřešeny rozepínáním a zapínáním svetru a občasným ovíváním pergamenem. Pokud mohla říct, Blaise si ničeho nevšiml a Draco stejně strávil celou dobu dumáním v kanceláři. No a se závratěmi toho nemohla dělat o moc víc než zavřít oči a doufat, že rychle přejdou.

Nejhorší na tom bylo, že šlo o tu lepší verzi toho, čím by mohla procházet. U toho lektvaru z nemocnice se předpokládalo, že věcem napomůže, a Hermiona si, upřímně řečeno, ani nedokázala představit, jak by dokázala zvládnout okamžité vysazení prášků bez toho odporného pití. Jak se hodlá udržet po kupě během celé večeře s Harrym? Nesmí se dozvědět, jak je to těžké... Už mu dost ublížila svým nedbalým jednáním a přidělat mu starosti ještě svým odvykáním by znamenalo naprostý debakl. Bude prostě muset být silná a dál předstírat, jak byla zvyklá.

Bylo to jako chystat se na cestu do pekla. Už to bylo peklo.

Dovolila si naposledy zavzlykat, ale pak se přinutila s hlubokým nadechnutím postavit na nohy, opřela se o umyvadlo a vzhlédla. Panebože. Její odraz v zrcadle byl příšerný – zarudlé oči, špinavý svetr, bledá jako smrt. Naštěstí existovala kouzla, která se s tím vším dokázala vypořádat. Když je jedno po druhém seslala a přinutila ústa k úsměvu, mohla se vrátit zpátky, jako kdyby se nic nestalo.

* * *

„Půjdeme, Harry?" řekla Hermiona vesele, když vstoupila znovu do hlavního prostoru kanceláře. Právě si přátelsky povídal s Blaisem, ale Draca nebylo nikde vidět.

„Jistěže," usmál se Harry, zvedl její tašku a zkontroloval, že v ní má svrchní hábit. „Nashle, Blaisi."

„Nashle, Harry," mávl Blaise. „Užij si večeři, Hermiono. Ještě jednou díky za to, co jsi dneska udělala."

„Bylo mi potěšením," usmála se. „Rozloučíš se s Dracem za mě? Dorazím zítra ve stejnou dobu."

„Jasně," kývl Blaise. „Řeknu mu to, až nebude tak zadumaný."

„To budeš čekat celou noc," uculila se. „Měj se, Blaisi."

Jakmile se Hermiona a Harry ocitli na ulici, zavěsili se do sebe a vydali se v ubývajícím denním světle zkratkou do mudlovského Londýna. Vzduch byl chladný, ale obloha jasná a dlažební kostky po několika dnech sychravého podzimního počasí naštěstí oschly. Hermiona se s úlevou nadechla čerstvého vzduchu.

„Tak jaký byl tvůj den doopravdy?" zeptal se Harry s drzým úsměvem. „Odmítám uvěřit, že jsi zvládla celý den s Malfoyem bez závažného incidentu, zejména když ses u toho chlápka objevila tak zničehonic."

„Opravdu nedošlo k žádnému závažnému incidentu," řekla. „Jen byl mrzutý, což se dalo očekávat, a náladový, jak si nejspíš pamatuješ. Myslím, že strávil většinu dne trucováním."

Harry se rozesmál: „No, to asi není překvapující. Zachránila jsi mu podnik a pozvedla mu reputaci během několika hodin, Miono. Přestože si toho cení, musí to být rána pro jeho ego."

Hermiona pokrčila rameny: „Asi jo. Jen chci pomoct, i když mě za to nejspíš nenávidí. Byl to nejlepší způsob, jak se mu odvděčit. Potřebuje, aby jeho podnik přežil. Poté, co ministerstvo zmrazilo veškerá malfoyovská aktiva, je to jeho jediný zdroj příjmu a už byl téměř na nule. Musela jsem jednat... Nemůžu ignorovat životní dluh, Harry."

„Neříkám, že bys měla," odvětil. „Jen je to celé podivná situace."

„Nebudu tvrdit, že ne."

„Takže... ty jsi opravdu seslala paměťové kouzlo na lékouzelnici?"

„Přijala peníze jako úplatek!" prohlásila rozhořčeně. „Přišel tam poté, co mi zachránil život, a ona se k němu chovala, jako kdyby byl jenom obyčejná špína! Šlo o čirou nenávist! Viděla jsem to, Harry, a nebudu to tolerovat. Tohle je ten druh chování, proti kterému jsme za války bojovali."

„Chceš říct, že si to zasloužila?"

„Možná," řekla.

„A ten článek? Jak přesně jsi v konkurenčním světě plném antimalfoyovského postoje dokázala tohle?"

„Ta reportérka mi hodně dluží," řekla. „Zachránila jsem jí během bitvy o Bradavice několikrát život. Byla tehdy velmi mladá, ale vždycky říkala, že mi to splatí, až budu něco potřebovat. Nikdy jsem si nemyslela, že ji vezmu za slovo, ale rozhodně to bylo užitečné. Doufejme, že jí dovolí zase publikovat... Aby se to dostalo do tisku, musela to tam propašovat."

„No, ten příběh představoval pořádný kus práce. Zamotala jsi celé Anglii hlavu, Rona nevyjímaje."

„Ron si může shnít v pekle," odsekla ostře. „Nechci už o něm slyšet ani slovo. Co se týká článku, bylo to nutné. Draca to nepotěšilo, ale on si nezaslouží takové chování, kterého se mu všechny ty roky dostávalo."

„Počkej, to mi připomíná... Proč mu teď říkáš Draco? To ho fakt vytáčí. Vždycky, když to řekneš, tváří se, jako kdyby dostal facku."

K Harrymu překvapení se jí po tváři rozlil ďábelský úsměv. „Nutí ho to naslouchat," zašeptala vzrušeně. „Pokaždé, když mu řeknu Malfoyi, nevnímá mě. Oslovím ho Draco a on je tak překvapený, že zmlkne."

Harry vypadal ohromeně. „To je vlastně celkem chytré. Měl jsem o tebe docela obavy, ale tohle zní, jako kdyby ses s tím vším začínala srovnávat."

„Taky že jo," řekla vážně. „Fakt. Nikdy jsem se necítila líp."

Harry jí stiskl ruku a zlehka ji políbil na tvář. „Jsem moc rád, že to slyším."



Poznámka:


6. kapitola



 

Of Kings and Queens - 6. kapitola

Napsala: galfoy

Překlad: Jacomo                                      Betaread: Ivet

Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/8227894/7/Of-Kings-and-Queens


Poznámka autorky: Vy jste poslali komentáře, takže já posílám další kapitolu. Jen pro případ, že byste zapomněli, nechystám se přes víkend přidávat... Potřebuji víc času, abych dohnala psaní několika kapitol pro příští týdny, zejména vzhledem k tomu, že můj pejsek z nudy zbaštil, co mohl, neboli příliš mnoho času umožnilo Luciusovi dělat ošklivé věci. Jo, čtete správně. Chachacha. KAŽDOPÁDNĚ prosím komentujte a budete mít v pondělí ve svém počítači zbrusu novou kapitolu (a já budu mít zpátky svého psa! Jupí!)

Mimochodem, nezabíjejte mě, že to končí tak příšerně hnusným cliffíkem... Tohle jsem neplánovala! Vážně! Posílám pusu! *mizí*

Varování: Tato kapitola obsahuje v originále vícero vulgárních výrazů. Většina je jich přeložena odpovídajícími frázemi, aby byl zachován autorčin styl, nicméně několik jsem si jich dovolila zjemnit, spíše z důvodu, že v češtině se v daném kontextu používá buďto slušnější slovo nebo naopak mnohem drsnější.

* * *



Hermiona se přemístila do lesa poblíž svého domu a se zachvěním přes sebe přehodila plášť. Cítila, jak jí po těle stéká studený pot a pomalu se jí vsakuje do šatů. Bylo deset hodin večer, ale novináři tu stále čekali, tábořili u hlavních dveří a doufali, že uvidí něco, co by stálo za zveřejnění.

„Hajzlové," zabručela a snažila se odolat nutkání na místě se rozplakat. Večeře představovala naprosté mučení – seděla proti Harrymu a předstírala, že se nic neděje, a přitom jediné, co si přála udělat, bylo utéct domů a vzít si svoje prášky. V jednu chvíli se jí tak silně roztřásla kolena, že vrazila do stolu a převrhla sklenici s vodou. Zasmála se tomu, svedla to na vratkou nohu od stolu, a zatímco likvidovala vzniklý nepořádek, snažila se ignorovat svoje zvlhlé ruce a stoupající pocit nevolnosti. Ke konci večeře už se jí vidění rozplývalo natolik, že byl zázrak, že se vůbec zvládla přemístit bez toho, aby se rozštěpila.

Dala se do běhu a dostala se k zadní části domu, kde se nacházel vstup do suterénu, určený pouze pro dodavatele. Tělem se jí začala šířit taková bolest, jako kdyby měla potlučené všechny kosti od hlavy až ke konečkům prstů. Když proklouzla starými dveřmi do budovy, neviděna reportéry postávajícími na druhé straně, ze rtů jí uniklo zakňučení. Čekání na výtah se jí zdálo příliš riskantní a navíc znamenalo ocitnout se příliš blízko hlavnímu vchodu, takže se prosmýkla na schodiště a začala stoupat do dalších poschodí. Do čtvrtého patra dorazila vyčerpaná a stěží schopná držet se na nohou. Přitáhla si plášť těsněji k tělu a ztěžka se opřela o zeď, až po chvíli se začala pomalu vléct ke svým dveřím – systematicky kladla jednu nohu před druhou a plazila se krok za krokem vpřed. Dveře číslo čtyřicet tři. Obyčejné, hnědé, se zlatými čísly. Mohla se k tomu donutit. Mohla to udělat.

Až na to, že ve skutečnosti nemohla. Věděla, proč je pro ni cesta domů tak náročná. Okamžité a naprosté vysazení prášků byl špatný nápad. Byla to líbivá lež, která se ji chystala zabít. Horlivě do sebe lila tu hnusnou tekutinu z nemocnice až do momentu, kdy věděla, že dosáhla maxima, a pořád měla pocit, že se topí. Teď jí nemůže pomoct žádná zázračná medicína, ale mohla by ji z toho dostat jedna pilulka. Jedna jediná pilulka, která jí pomůže se uklidnit. Nešlo o regresi. Tady šlo o zdravý rozum.

Když se konečně dostala ke dveřím, rozplakala se úlevou. Potácejíc se jako opilec, napůl vběhla, napůl se vplížila do koupelny, aby našla svoji oázu: starou sklenici naplněnou až po okraj pilulkami. S očekáváním otevřela skříňku.

Venku se skupina novinářů polekaně rozhlédla kolem sebe, když se z dálky ozvalo bolestné zavytí.

„Co to sakra bylo?" zeptal se jeden.

„Asi zvíře v lese," odpověděl druhý. „Nic, s čím by si člověk měl dělat starosti."

Uvnitř na podlaze vzlykala Hermiona. Byly pryč. Všechny její pilulky byly pryč. Zatracený Harry. Co si myslel, vměšovat se do jejích záležitostí? Myslel si, že se jí nedá věřit? Jediné, co chtěla, byla jedna pilulka. Jedna malá pilulka, která by jí pomohla se uklidnit. Jedna malá pilulka, která by ji ukolébala ke spánku. Jedna pilulka.

Tělo jí roztřásla silná zimnice a začaly jí drkotat zuby. Rty měla téměř modré. S velkým úsilím se posadila a začala si svlékat všechno svoje oblečení, přičemž blouznila bolestí, naříkala a chrlila ze sebe snad všechny nadávky, co znala. Napjala ruku, aby zvládla pustit sprchu, a z kohoutku začala vytékat horká voda plná páry. Protože se necítila dostatečně silná na to, aby dokázala stát, vlezla si do vany, posadila se pod proud vody a sledovala, jak se ztrácí v odtokovém otvoru, dokud nezačala téct studená. Celou dobu se třásla jako osika.

Život s drogami ji málem zabil, ale život bez drog se náhle zdál mnohem horší.

* * *

Draco dokráčel ke vchodu do Trebaxu a vešel. Bylo sedm hodin ráno, což byla nezvykle časná hodina na to, aby byl vzhůru, neřkuli v práci. Ale stálo to za to. Podle všeho bylo v tuhle hodinu venku méně novinářů a jemu se podařilo opustit budovu, kde bydlel, bez toho, že by někoho musel omráčit. Šálek silného čaje a něco k snídani ho dostatečně probudí, a až dorazí Grangerová a Blaise, bude už téměř funkční.

Grangerová. Zase se mu o ní zdálo. Poté, co se počtvrté vzbudil, mu začalo být jasné, že mu s alarmující intenzitou pronikla do hlavy a že jeho mozek nasákl myšlenkami na ni jako houba vodou. Mohl si říkat, že ho nezajímá, co dělá, ale jeho hlava nesouhlasila. Dělal si starosti. Bylo to pitomé, leč pravdivé. Obával se, že měl Harry pravdu, když řekl, že skrývá všechno před všemi. Obával se, co udělá, až přijde domů a zjistí, že jí Harry zabavil prášky. Obával se, že ji znovu najde v lese, zabitou její vlastní rukou. Obával se o dívku, kterou měl ve zvyku nenávidět, a začínal z toho setsakramentsky šílet. On si přece dělal starosti jenom o svoje rodiče. Tohle nebyl jeho styl. Zájem byl pro slabochy. Do takových činností se Malfoyové nezapojovali.

„Vypadni z mé hlavy, ženská," mumlal si pro sebe, když stoupal po starém kamenném schodišti do horního poschodí. Pravděpodobně sem ještě pár hodin nedorazí. Dost času zkrotit svoji hlavu a připravit se na jakýkoliv bláznivý plán, který si na dnešek přichystala. Nezmiňovala se o tiskové konferenci? To si vyžádá všechnu jeho trpělivost, nemluvě o pořádné dávce ohnivé whisky. Bože, jak ty novináře nenáviděl.

Draco napochodoval ostrým krokem přes práh a ztuhl.

Hermiona seděla u stolu, hlavu položenou na nějaké knize a spala. Draco opatrně vydechl a pomalu k ní přešel, protože to, co uviděl, ho praštilo do očí. Oblečení měla pomačkané a vlhké. Vlasy byly povětšinou mokré, suché jen na konečcích a rozcuchané všemi směry. Pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy a nehty měla okousané až do masa. Ze rtů jí uniklo zasténání. Tváře nesly stopy slz. Rty měla popraskané a suché od toho, jak si je nervózně kousala. Vypadala naprosto nechráněně, téměř přízračně, zranitelně a neupraveně. Úplně jinak než na veřejnosti. Úplně jinak, než jak by pravděpodobně vypadala, kdyby věděla, že je pozorována.

Draca v hrudi zašimralo jisté pobavení. Došel k nepříjemnému závěru.

Harry měl pravdu. Zatraceně, ten kokot měl pravdu. Ta pravda mu ležela před očima: uměla tak dobře předstírat, že nikdo netušil, co se děje pod povrchem. ´Veřejná´ Hermiona byla v mnoha ohledech stejná dívka, jakou znal z Bradavic. Chytrá. Sebevědomá. Dokonalá. Tatáž, která včera napochodovala do jeho kanceláře a obrátila mu firmu vzhůru nohama. Všichni, včetně Harryho, Blaise a Vlezlíka znali tuhle její verzi. Neporazitelnou Hermionu Grangerovou, válečnou hrdinku, dívku, jež se zhroutí spíš z vyčerpání než z drog. A proč by tomu nevěřili? Skrývala své problémy mistrně, dokonce zvládla před svými milovanými roky skrývat těžkou závislost. Kdyby se nepředávkovala, nebyli by o nic moudřejší.

Ale byla tady, očividně bojovala. Skrývala to. Jak dlouho už tu spala? Proč měla mokré oblečení a vlhké vlasy? Co se včera po večeři stalo? Je jasné, všechno nebylo dobré, ale Draco věděl, že hra bude pokračovat. Možná nechtěla vypadat jako slaboch, nebo možná nechtěla, aby si někdo dělal starosti s jejími problémy, ale ať je to, jak chce, temné části jejího života zůstaly pod zámkem. Draca na okamžik napadlo, jestli prostě nepotřebovala, aby to zaznělo nahlas: Máš dovoleno se trápit, když se na tebe vyprdnul tvůj snoubenec. Máš dovoleno se trápit, když jsou tví rodiče nezvěstní. Máš dovoleno požádat o pomoc, když ji potřebuješ.

Potíž byla v tom, že Draco naprosto přesně věděl, kde se to v ní bere. O předstírání věděl úplně všechno. Byl v něm neobyčejně dobrý. Blaise a jeho rodiče ho znali lépe než kdokoliv jiný, a přesto před nimi stále pokračoval v předstírání. Jeho problémy byly jen jeho a on chtěl, aby to tak zůstalo. On a Grangerová toho měli společného víc, než se mu zamlouvalo.

Možná právě proto nebyl teď schopen jí tu masku strhnout.

Vycouval z místnosti, po špičkách seběhl po kamenných schodech a opustil budovu. Možná vůbec nebylo nutné být tak brzy v kanceláři. Mohl by si dát nějaké jídlo v kavárně, někde v koutku v soukromí, a dohnat trochu nastřádané práce. Doufejme, že v devět bude vzhůru, protože Blaise byl – když nic jiného – náramně dochvilný. Pak se pustí do toho, co den přinese.

Do té doby se musel smířit s tím, že se okolnosti změnily. Ta Hermiona, která spala v kanceláři Trebaxu, byla křehká, a to extrémně, a ničila se tím, jak se to snažila skrývat. Pokud Draco chtěl, aby zůstala naživu, a to jak kvůli jeho firmě, tak kvůli jeho svědomí, bude ji muset sledovat. Ne že by v tom nebyl kus ironie – když Harry přišel přesně s tímhle nápadem, tak na něj vrčel – ale to se stalo předtím, než získal závažný důkaz o jejím stavu. Nebylo by dobré, aby se teď složila. Potřebovala bedlivý dohled, a protože tu nebyl nikdo jiný, kdo by takovou roli mohl sehrát, postará se o to, jak nejlíp bude moct. Blaise o tom nepotřebuje vědět a Harry o tom setsakra vůbec nepotřebuje vědět... Rozhodně odmítá poskytnout Zázračnému chlapci zadostiučinění. Jeho úkol zněl udržet ji v bezpečí a zároveň o tom pomlčet.

U Merlinových koulí, tohle bude náročné.

* * *

Přesně o dvě hodiny později se Draco hnal po dlážděné ulici, která vedla k jeho kanceláři, a vrčel na každého, kdo mu přišel do cesty. Proč se vůbec obtěžoval doufat, že bude schopný dát si někde v klidu snídani? Jak naivní představa. Podařilo se mu najít malou kavárnu a usadil se, připravený zabít trochu času prací a jídlem, což by mu na chvíli mohlo vyhnat z mozku Grangerovou. A pak ta bláznivina začala.

Noviny o Hermionině záchraně byly teď všude a s nimi přišly slintající davy, které doufaly, že se jim podaří zahlédnout jejich nejnovějšího hrdinu. Jeho stůl se ocitl v obležení. Nejdřív přišly žádosti o autogram, které pevně odmítal v naději, že když bude důsledný, nechají ho na pokoji. Pak se objevily ženy, některé samy, některé ve skupinkách, obalené mejkapem a otravně třepotající řasami. Měl takovou nouzi o šukání, že to skoro zvažoval, ale nedokázal se přenést přes všechnu tu faleš. Radši by masturboval přímo tady v kavárně, než ze sebe udělat blázna kvůli nějaké čarodějce, která doufá, že se stane slavnou. Dokonalý vtip. Když je konečně všechny odehnal, přičemž použil některá vybraná slova, která se k údajnému hrdinovi rozhodně nehodila, objevili se reportéři. A bylo to. Jasně, že ho nemohli nechat na pokoji. Hodil na stůl pár mincí a odkráčel. Cestou nabral loktem do zubů chlápka z Týdeníku čarodějek, protože působil dojmem, že má možná v úmyslu zablokovat mu východ.

Nebylo to skvělé? Titíž lidé, kteří by nechali jeho rodinu klidně umřít, byli teď připravení líbat mu nohy. Naprosté šílenství. Léta toužil po pozornosti, ale teď, když ji měl, ho to jen štvalo. Většina z nich neměla ponětí, co je to páteř. S tímhle se tedy musel potýkat Potter? Není divu, že utekl do Francie.

Draco s vděčným vydechnutím vklouzl do vchodových dveří Trebaxu, přičemž bral dva schody najednou, aby už sakra byl pryč z ulice. Během stoupání si uvědomil, že navzdory katastrofě v kavárně se mu přece jen něco podařilo: přestal se zabývat Hermionou, protože byl příliš zaujatý svým útěkem. Teď, když se vrátil, neměl ponětí, co by mohl najít. Byla vzhůru? Přišel už Blaise? Byla stále v křehkém stavu nebo se vzpamatovala z jakéhokoliv pekla, kterým v noci prošla? Do prdele, fakt nebyl připravený na stav, ve kterém by mohla být. Opatrným krokem a lehce zadýchaný překročil práh. V žilách mu stále ještě doutnal zárodek hněvu.

„Dobré ránko, Draco," řekla Hermiona. „Vypadáš nervózně. Je všechno v pořádku?"

Zůstal na ni civět. Převlékla si šaty, teď měla na sobě elegantní halenku a tvídovou sukni. Vlasy si spletla do volného copu, rozcuchané prameny, které u ní viděl předtím, měla teď rozčesané a upravené. Tvář, která byla před dvěma hodinami smrtelně bledá, zářila zdravím. Stopy slz zmizely. Vzduch slabě voněl po magnoliích. Vypadalo to, jako kdyby se nic nestalo, jako kdyby duch, kterého ráno viděl, vůbec nikdy neexistoval.

Podvodnice, napadlo ho, ale nemyslel to zle. I přes to, co věděl, mu byla mnohem milejší než ti patolízalové v kavárně. Když k němu vyslala povzbuzující úsměv, srdce mu podivně poskočilo v hrudi. V duchu si poznamenal, že se nad tím má později zamyslet.

„Nenávidím lidi," zachraptěl. Neměl zájem vysvětlovat, jak proběhlo jeho dnešní ráno.

„Jsem v šoku," odpověděla s kamennou tváří.

Obrátil nad její prostořekostí oči v sloup, a pak se na ni podezíravě zahleděl ve snaze najít důkaz, že si to dnešní ráno nevymyslel. Co použila... zkrášlovací kouzla? Byla živa na povzbuzovacím lektvaru? Ani nevypadala unaveně. Do prdele, byla dobrá. Jeho mrzutost se mu vrátila s desetinásobnou silou a tak rychle odkráčel do své kanceláře v naději, že chvíle ticha mu pomůže srovnat si myšlenky. Jak na ni měl asi dávat pozor, když tak dobře zakrývala stopy? Zjistil by vůbec, kdyby u ní došlo k recidivě? Byl by schopný říct, jestli si něco vzala?

„Dobré ránko, sluníčko," řekl Blaise, který právě pokládal na svůj stůl štos dokumentů.

Draco zasténal, zhroutil se do křesla a zakryl si dlaněmi oči. A ještě tu byla otázka, jestli Blaise nechce šoustat Grangerovou na každém kusu nábytku v kanceláři. Proč musí být všechno tak složité?

„Prosím, snaž se vypadat, že mě rád vidíš," nakrčil nos Blaise. „Hermiona má pro tebe dobrou zprávu. Když jsem dorazil, už tu byla a pracovala. Ta holka je skvělá. Když mi ty novinky řekla, nemohl jsem tomu uvěřit, ale pak mi ukázala čísla. Chceš je slyšet?"

„Slyšet co?" ušklíbl se. Poslouchal jen napůl, protože ho začínala bolet hlava. Blaise z ní byl na větvi, že jo? Samé Hermiona sem, Hermiona tam. Kdyby jen věděl, co se pod tím vším skrývá. Tady nešlo o nějakou přihlouplou čarodějku se zděděným trezorem u Gringottů, jaká bývala Blaisovým obvyklým šálkem lektvaru. Šlo o skrytou zotavující se narkomanku s narušenou důvěrou. Geniální, ale naprosto v troskách. Možná by na ni mohl použít nějaké sledovací zařízení... které by ho upozornilo, kdyby se ocitla někde poblíž mudlovské lékárny. Fungovalo by to?

„Slyšet, že jsi oficiálně bez dluhů," řekla Hermiona, která vešla do jeho kanceláře. „Potvrdila jsem dnes ráno tolik objednávek, že pokrývají všechno, co dlužíš, a ještě něco zbude."

Šum v Dracově hlavě utichl a jeho oči se setkaly s Hermioninými. „Prosím?" pronesl s přesvědčením, že se přeslechl. Neexistovala žádná možnost, že by řekla to, co si myslel. Naprosto žádná možnost.

„Jsi bez dluhů," zopakovala. „Gratuluju!"

Nastalo dlouhé ticho, protože Draco tu informaci zpracovával.

„Grangerová..." začal pomalu. „Pracuješ tady jeden den."

„Jsem si toho vědoma," kývla.

„Jeden den," řekl znovu, a aby to zdůraznil, zvedl prst, „a dostala jsi podnik z dluhů. Víš vůbec, jak velké dluhy jsme měli včera ráno?"

„Dost na to, aby se vaši věřitelé chovali nepříjemně," pronesla vesele. „No, už tě nebudu dál zdržovat. Dostal jsi tolik předběžných objednávek a poskytnutých úvěrů, že máš zpátky svůj čistý štít. Dluhy byly jedním z mých cílů, takže se mi ulevilo, že jsem ho splnila. Po té tiskové konferenci začnu pracovat na těch ostatních."

Draco jen zíral. „Smím se zeptat, jaké jsou ty další cíle?" nadhodil opatrně, protože stále ještě vstřebával šok z těch dobrých zpráv. Stěží jim dokázal uvěřit. Znamenalo to, že už by ho věřitelé neměli znovu obtěžovat. Znamenalo to, že konečně mohl poslat rodičům dost peněz.

„To, co se dá očekávat," pokrčila rameny. „Oživení značky. Spojení s charitou. Některé z těch věcí už jsem uvedla do pohybu. Jediné, v čem jsem neměla štěstí, je zjištění, jak Stacey McLorrowá ukradla ty plány, ale nakonec na to přijdu."

Blaise při vzpomínce na ten incident zabručel.

Draco prostě jen mrkal. Bez dluhů? Vážně? Kurva, jestli je to pravda, mohla by si s podnikem dělat, co by chtěla. Vyrazit vpřed a spojit je s každou charitou na planetě. Bylo mu to fuk. Byl bez dluhů.

„Myslím, že bychom měli nechat Draca, aby se s těmi novinkami vyrovnal, Hermiono," navrhl při pohledu na svého kamaráda Blaise. „Jdu si ulovit něco k jídlu. Chceš taky?"

Hermiona zavrtěla hlavou a Draco znovu zamrkal.

„Dobře..." kývl Blaise a vyslal k Dracovi mírně zaujatý pohled. „Vrátím se brzy." Opustil Dracovu kancelář a Hermiona ho následovala, jen se ještě přes rameno ohlédla na Draca.

Ten zůstal sedět v prázdné kanceláři. Nemá dluhy. Drahý Merline,  už nemá dluhy. Přestože by si to moc přál, nikdy doopravdy nečekal, že se to stane. Blaise byl vždycky optimista, Draco očekával katastrofální pád.

Ale stalo se to. Tahle labilní, lehce šílená ženská, které se léta posmíval, dokázala, že se to stalo.

Nemá dluhy.

Draco vstal a několika dlouhými kroky se přenesl k Hermionině stolu. Vzhlédla a její brk ustal v pohybu. „Blaise už odešel," řekla. „Ale jsem si jistá, že je pryč jen pár minut."

Draco dalším dlouhým krokem obešel stůl k místu, kde seděla, popadl ji za paže, zvedl a pevně ji objal.

Zalapala překvapením po dechu, ruce bezvládně svěšené podél boků. Bylo mu to jedno. Bylo mu jedno, jestli ho taky obejme nebo jestli ho odstrčí. Už neměl dluhy.

„Grangerová, já nevím, jak ti poděkovat," řekl. Hlas mu přetékal nečekaně silnými emocemi.

„Ehm, zachránil jsi mi život," hlesla. Její hlas zněl velmi tlumeně, protože měla tvář zabořenou do jeho hrudi. „To jako díky stačí."

„Nestačí," zavrtěl hlavou.

„Ale ano," řekla stále přitlumeně.

„Přestaň se dohadovat. Nech mě udělat víc. Nech mě, ať ti dám plat."

„Možná, až se všechno pořádně usadí," řekla a otočila hlavu, aby se mohla zhluboka nadechnout. „Promluvíme si o tom za měsíc nebo tak nějak. Ale ano, zachránit mi život stačí. Nezapomeň, že tohle je moje snaha, jak poděkovat tobě."

Ještě naposledy ji k sobě přitiskl, a pak ji pustil, trochu v rozpacích z toho, že dal své emoce tak najevo. Když přicházel, neměl v úmyslu ji obejmout. Plánoval jí jen poděkovat. Teď vdechoval vůni magnólií a myslel na dotek jejích ňader na své hrudi, na dotek pasu na břichu, na lechtání jejích jemných vlasů na bradě. Cítil všechny ty věci a nebyl schopen na ně zapomenout. Do prdele.

Začervenala se a odkašlala si.

„Musím se vrátit do kanceláře," zamumlal rozpačitě. „Mám moc důležitých věcí, které musím udělat."

„Přesně tak," kývla.

Více méně prchnul pryč a zabouchl za sebou dveře. Ježíši, proč to udělal? Proč ji musel obejmout? Kde se to sakra vzalo? Kromě lehkého políbení na matčinu tvář, když přišel na návštěvu, byl od Pansyina útěku do Ruska naprosto mimo jakýkoliv skutečný kontakt se ženami.

Ale Grangerová? Objal ji. Ochotně. Zvedl ji ze židle a vážně to udělal. Do prdele.

Musela být naprosto vyděšená. Musí se jí omluvit. Divoce vyskočil ze židle, vrhl se ke dveřím, rozrazil je a vešel do hlavní kanceláře, přičemž si už v hlavě přemílal všemožná vysvětlení.

Jenže když se rozhlédl, zjistil, že něco je zatraceně moc špatně.


7. kapitola



Of Kings and Queens - 7. kapitola

Autor: galfoy

Překlad: Jacomo                   Betaread: Ivet

Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/8227894/8/Of-Kings-and-Queens


Prohlášení:
Nevlastním Harryho Pottera. Skličující, leč pravdivé.

Poznámka autorky: No, je skoro půlnoc a já nemůžu klidně spát. Pojďme se dohodnout, že ten cliffík byl trochu předčasný, ano? V této kapitole zabředne Draco ještě o něco hlouběji a Blaise si začne všímat. (...) 

Pokud jde o další novinky, můj pes je doma. Má docela hrozivě vyhlížející stehy na krku, páchne po nemocnici a je omámený od léků, ale aspoň ho mám teď neustále na očích. Děkuju všem za milá přání k uzdravení – hodně znamenají. Xo



* * *

Hermiona z doby před deseti sekundami byla pryč. Když od ní po té, co ji objal, utekl, byla v pořádku. Zdravá. Vzpřímená.

Ještě stále stála na nohou, ale jen tak tak, povážlivě se nakláněla nad stolem. Od zdí se odrážely bolestivé, ostré zvuky jejího dýchání, ruce se jí třásly úsilím, které vynakládala na to, aby se udržela vestoje, tvář měla bledou jako duch. Její tělo se nebezpečně zakymácelo a Draco ke své hrůze uviděl, jak v momentě, kdy se začala kácet, obrátila oči v sloup. Ruce jí sklouzly ze stolu. Vyrazil vpřed a podařilo se mu ji zachytit dřív, než se sesunula na zem. Objal ji kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Zpátky do drtivého objetí, kterého před pár minutami tak litoval. Tentokrát mu ale ležela v náručí zcela bez vlády.

„Grangerová?" zpanikařil. „Jsi v pořádku?"

Lapala po dechu, pohled měla rozostřený a zmateně mrkala. Celé její tělo se třáslo. Po čele se jí koulely kapičky potu. Sakramentská práce, jestli si ta holka nedá pozor, tak se zabije.

„Grangerová! Řekni něco nebo tě vezmu zpátky do nemocnice."

„Ne!" zalapala po dechu. „Ne, prosím, jsem v pohodě. Jen... jen jsem unavená."

„Blbost!" odsekl vztekle a sevřel ji pevněji. Snažil se ji přimět, aby se mu podívala do očí, ale stále se nedokázala soustředit. „Jsi nemocná. Potřebuješ pomoc." Přestaň s tím skrýváním, chtěl říct. Já do tebe vidím. Ale neudělal to. Nebyl připravený ji s tím konfrontovat. Ještě ne.

„Nespala jsem dobře, Draco," zamumlala. „Zapomněla jsem se nasnídat. Byla to jen malá závrať."

„Jak často ztrácíš vědomí díky špatnému spaní?" odsekl. „Tohle je vážné, Grangerová."

„Já vím," řekla a v hlase se jí ozvala prosba. „Nech mě, ať se vzpamatuju, jo? Prosím. Zvládnu to." Oči, které teď na něj upírala, byly plné slz. „Prosím, neber mě do nemocnice," zašeptala. „Budu v pořádku. Potřebuju si jen trochu opláchnout obličej."

Probodl ji pohledem. Šlo o nehoráznou lež, ale stále nebyl připravený jí to vmést do tváře. Pokud potřebovala trochu víc času, mohl jí ho poskytnout... Ale bude ji sledovat jako ostříž. Jak často se tyhle epizody stávaly? Jak je ututlala? Byla zpátky na drogách? Umírala?

„Draco?" zapátrala v jeho tváři. „Můžu si zajít do koupelny?"

S nevrlým přikývnutím uvolnil držení. Zapotácela se a on ji znovu uchopil pevněji. „Doprovodím tě tam," zamumlal. „Vypadá to, že jsi příliš unavená, než abys dokázala stát bez cizí pomoci." Krvavě se zarděla, ale když ji podepřel a ovinul jí paži kolem ramen, nebránila se. Společně nemotorně došli ke dveřím do koupelny. Chytila se rámu a postavila se naplno na vlastní nohy, stále rudá rozpaky.

„Díky. Odtud už to zvládnu."

„Jak myslíš," řekl. Věděl, že to zní naštvaně, ale sakra, on byl naštvaný. Všemi těmi tajnostmi, vší tou snahou vypořádat se s tím sama ohrožovala svoje zdraví. Co kdyby omdlela a narazila do něčeho hlavou? Co kdyby se to stalo někde venku? Co kdyby ji nikdo nenašel včas?

Dveře koupelny se sklapnutím zavřely a Draco oddusal zpátky ke svému stolu. Radost ze zjištění, že je zbavený dluhů, byla teď zamlžená, jako kdyby šlo o vzdálenou vzpomínku. Znovu mu celou hlavu okupovala Grangerová.

„Trávím starostmi o ni příliš mnoho času," zamumlal si pro sebe.

„Starostmi o koho?" zeptal se Blaise, který právě vešel do místnosti s balíčky jídla.

„O mou matku," zachraňoval Draco honem situaci.

„No, teď budeš mít o starost míň, když se zastavil ten šílený odliv peněz. Můžeš své rodině poslat nějaké ty galeony. Říkám ti, že Hermiona je hotový anděl."

„Jo, je to anděl," kývl s mdlým úsměvem. „Tak co neseš?"

„Vdoleček pro mě a sendvič pro tebe," řekl Blaise. „Počítal jsem, že si něco dáš, ale Hermiona neříkala, že by něco chtěla. Kde mimochodem naše zlatá holčička vlastně je?"

„Na záchodě," odpověděl a vzal si sendvič. Mohl by ho dát Hermioně, až vyjde. Merlin ví, kdy se dostane k dalšímu jídlu.

„Oukej. No, až se najíme, měli bychom probrat tu tiskovou konferenci," řekl Blaise. „Budeš muset vyhlásit, že jelikož je Hermiona na návrat ke své práci na ministerstvu příliš zlomená, rozhodl ses ji zaměstnat, protože jsi tak velkorysý a plný empatie."

„Do prdele, to si ze mě děláš srandu!" vykřikl Draco. „Na takové sračky nikdo neskočí!"

Blaise se rozesmál. „To si vyřiď s Grangerovou. Má to všechno sepsané. Říká, že je to poslední krok k tomu, aby si tě veřejnost znovu oblíbila."

„Mají mě v oblibě už teď! Tohle už zvládla!"

„Říká, že to chce ztvrdit," pokrčil Blaise rameny. „Jak už jsem řekl, vyřiď si to s ní. Nechystám se s tou holkou hádat – možná sis všiml, že je poněkud tvrdohlavá."

„Zvoní mi v uších," pronesla Hermiona vcházející do kanceláře. Vypadala, jako kdyby se nic nestalo. Zářivá pleť. Lesklé vlasy. Stowattový úsměv. Tentokrát si ale Draco všiml, že je nervózní.

„Ahoj, princezno," pozdravil ji Blaise s vemlouvavým úsměvem.

„Můžu s tebou chvíli mluvit o samotě, princezno?" vypěnil Draco. Blaise, který jasně vycítil napětí, zvedl ruce na znamení kapitulace a vycouval ven.

Hermiona přešlápla z nohy na nohu a rozpačitě sklopila oči k zemi. Draco se na ni zahleděl, a pak rychle seslal tišící kouzlo, aby je Blaise nemohl poslouchat.

„Dobře, Grangerová, mám návrh. Ty mi řekneš, co se s tebou děje, a já se budu podílet na té frašce s tiskovou konferencí."

„Cože?" vyhrkla a šokovaně vzhlédla. „Ty mě podplácíš mými vlastními soukromými záležitostmi?"

„Tvoje soukromé záležitosti už tě málem zabily a já potřebuju vědět, že se tě nechystají zabít znovu."

„Draco, prosím, ne –"

„Nedělám si srandu, Grangerová," pohrozil jí. „A nezkoušej to na mě tím svým ´Draco, prosím´. Pracuješ pro mě, jasný? Splácíš životní dluh?" Cítil, že je to vůči ní dost podlé, ale neviděl moc jiných možností. „Hele, až doteď jsi představovala obrovskou pomoc. Chtěl bych, abys tu pracovala i dál, a věř mi, nikdy jsem si nemyslel, že takovou větu někdy řeknu. Ale věc se má tak, že taky potřebuju vědět, že tě zase nenajdu polomrtvou v lese. Poskytni mi něco, aby mě to uklidnilo. Nepotřebuju znát všechny podrobnosti, ale mluv se mnou. Jde o ty prášky?"

Hermiona vypadala poraženě a z očí se jí hrnuly slzy.

„Jde o abstinenční příznaky," řekla tiše.

Draco se zamračil: „Myslel jsem, že ti na ně dali něco v nemocnici."

„Asi to není dost silné," hlesla a otřela si tvář. „Možná je to trochu zmírňuje, ale pořád se necítím moc dobře. A stres tomu taky nepomáhá, vzhledem k tomu, že nejsem schopná uchýlit se k mým dřívějším... ehm... způsobům jeho zvládnutí."

„Dobře," zabručel neochotně. „Jak často se ty epizody opakují?" Snažil se, aby to znělo chápavě, ale zatím z něj vyzařovala jen netrpělivost.

„Asi tak jednou za hodinu?" odhadovala. „Ve skutečnosti se to zhoršuje. Asi jde o součást vývoje."

„Cože?" vyhrkl Draco. „To je šílené! Měla by ses léčit, a ne pracovat!"

„Prosím, neříkej mi, ať jdu domů!" zpanikařila a vyrazila směrem k němu. „Tam to nedokážu zvládnout. Tady mi to jde mnohem líp. Nejsou tu žádné špatné vzpomínky, žádné prášky, spousta rozptýlení, žádný Ron..."

„Když už mluvíme o Weasleym, vlastně jsem překvapený, že sem ten kokot nepřišel škemrat o odpuštění," pronesl Draco a snažil se ignorovat, jak u něj stojí blízko.

„Protože jsem kolem budovy umístila ochrany," řekla a náhle vypadala trochu provinile.

Draco na ni chvíli civěl, a pak vybuchl smíchy. „To je úžasný, Grangerová," odfrkl si. „Umístila jsi kolem budovy ochrany? Co se stane, když s nimi přijde do kontaktu?"

„No, dostane vyrážku," hlesla nejistě a nervózně si pohrávala s rukama. Draco se začal smát ještě hlasitěji. Nakonec se slabě usmála i Hermiona.

„Připomeň mi, abych radši vždycky stál na tvé straně," řekl a otřel si oči. „Jsem ohromený. Dobře, půjdu na tu tvou pitomou tiskovku, i když nevím, proč chceš tu mašinérii ještě víc krmit. Myslel jsem, že nemáš v oblibě falešný soucit."

„To nemám," pokrčila rameny. „Ale pomůže to obchodu, což tomu podle mě dává aspoň nějaký smysl. Upřímně řečeno, ta tisková konference bude jednoduchá. Oficiálně oznámíme, že jsem tady zaměstnaná, vychválíme košťata, já budu opakovat, jak jsem ti vděčná –" Draco protočil oči. „Nekoulej tady očima! Zkrátka se budeme tisku trochu podbízet a bude to. Pak můžeme pokračovat s běžnými obchodními záležitostmi."

„Fajn. Dej mi ten scénář a já se budu řídit podle tebe."

Vyslala k němu vděčný úsměv: „Díky. A nezmíníš...?"

„Ne, nebudu se komukoliv zmiňovat o tvých problémech. Jen nechci, aby ses kvůli mně zhroutila. To je všechno."

„Vážím si toho," řekla. „Ta tiskovka je za dvě hodiny. Jdu se na to připravit, ano?"

„Ano, Grangerová. Ehm, málem bych zapomněl..." Sáhl po sendviči, ale rozpačitě si uvědomil, že vstupuje na nebezpečné území. Celé tohle jednání začínalo být vyloženě kamarádské. Strčil jí sendvič prudce do ruky. „Ať nemusíš chodit ven," řekl a snažil se, aby to vyznělo co nejlhostejněji.

S překvapeným úsměvem jídlo přijala. „To je velmi... ohleduplné. Děkuju."

Pokrčil rameny: „Je v mém zájmu, abys jedla."

„Dobře," řekla a vykročila ke dveřím. „Mimochodem, budeš si muset na tu tiskovku něco procvičit, aby ses pak nespletl."

„No?"

Prošla dveřmi, a pak na něj křikla přes rameno: „Budeš mi muset říkat Hermiono."

* * *

Draco přecházel sem tam za závěsem, který ho dělil od davu novinářů čekajících na druhé straně. Začínal litovat, že dal k tomuhle souhlas.

„Grangerová!" vyštěkl během posledních třiceti vteřin už podruhé. „Proč trváme na téhle zatracené tiskovce?"

„Aby veřejnost viděla, jak jsi ohleduplný a okouzlující," zopakovala znovu a protočila oči. „Takže by pomohlo, kdybys hrál svou roli."

„Možná tu roli hrát nechci," zavrčel.

„Slíbil jsi mi to," pronesla klidně a popošla k němu, aby mu opravila límeček. „Bude to trvat pár minut, jasné? Prostě oficiálně oznámíme moje působení v Trebaxu. Chci, aby byly zítřejší noviny plné fotografií, kde budeme vypadat šťastně a zcela pod kontrolou." Otevřel pusu, aby odsekl nějakou sarkastickou poznámkou, ale umlčela ho pohledem. „Ticho," řekla. „Náš skutečný duševní a emoční stav není právě teď důležitý."

„Ano?" otázal se. „Chystáme se posvětit lež? S tímhle přichází ctnostná nebelvírská princezna?"

„Máš špatnou náladu, protože se budeš muset chovat slušně," ignorovala jeho posměšek. „Buď příští asi tak půl hodinu milý. Nezabije tě to. Mysli na něco motivujícího. Co třeba tví rodiče? Budou z toho mít užitek, ne?"

To ho umlčelo. Ano, jeho rodiče budou mít ze stability firmy obrovský užitek. Zasraná vševědka. „Jak chceš, Grangerová," zamumlal.

„Pro účely této tiskové konference jsem Hermiona," opravila ho. Vykoukla zpoza závěsu, aby zkontrolovala dav. „Bože, tam jich ale je," hlesla náhle velice tichým hlasem.

Změna intonace přitáhla Dracovu pozornost a on se na dívku zahleděl pozorněji. Kousala se do rtu a oči jí těkaly sem a tam ve snaze odhadnout, jací novináři dorazili. Sklouzl pohledem na její ruce. Třásly se.

„Gra – uf, Hermiono," oslovil ji, popošel k ní a odtáhl ji od závěsu. „Promiň, vím, že jsem nevrlý. Tisk se ke mně nechoval zrovna laskavě. Dá se říct, že v sobě přechovávám jistý odpor."

„To je v pořádku... chápu to," usmála se a schovala si ruce za zády. Hleděl na ni s obavami.

„Budeš tam v pohodě?" zeptal se. Bylo pro něj záhadou, proč má o ni pořád takovou starost. Ještě před několika dny se ani nevyskytovala v jeho zorném poli, a teď ho trápilo, že se jí třesou ruce. Bože, stává se z něj podělanej měkkejš.

Přikývla s příliš velkým nadšením. „Ale ano, naprosto. Doufejme, že nedostaneme od novinářů příliš moc podpásovek, ale s tím se nedá nic moc dělat."

„Chceš říct... ošklivých otázek o Vlezlíkovi?"

„Asi tak," pokrčila rameny. „Chci udržet věci víceméně v daných mezích, ale oni jsou nuceni být zvědaví."

„No, vždycky jim můžeš říct, jak mizerný byl v posteli," zažertoval.

Zasmála se, a pak ho vesele plácla do ramene a uculila se: „Jak o tom víš?"

„To nemyslíš vážně," ušklíbl se, ale strašně moc si přál, aby to vážně myslela.

„Nic takového neřeknu," odpověděla. „Jdu si odskočit, než začneme. Za chvíli jsem zpátky."

V momentě, kdy mu zmizela z dohledu, zaslechl něčí zakašlání. Otočil se. „Merline, Blaisi, překvapil jsi mě," řekl. Pak zaznamenal, že se Blaise tváří nějak divně. „Nějaký problém?"

Blaise měl ve tváři zvláštní úsměv, který se Dracovi vůbec nelíbil. „Hele, kámo, jak dlouho se my dva známe?" zeptal se Blaise.

„Od osmi let... Proč?"

„Jak dlouho známe Grangerovou?"

Draco obrátil oči v sloup: „Povíš mi laskavě, proč mi kladeš otázky, na které znáš odpověď?"

„No... já jen, že jsem tu několik minut stál. Ani jeden z vás si mě nevšiml, ale já jsem zaznamenal, jak s naší krásnou kamarádkou vycházíš."

„A?" zeptal se Draco a nasadil obranný postoj.

„Nic, nic," řekl Blaise, předstíraje nezájem.

„Tak mluv," zavrčel Draco, protože ztratil trpělivost. „Jak s ní vycházím?"

„Řekněme, že vzhledem k tomu, že jste měli ve zvyku jeden druhého nenávidět, máte překvapivě dobrý vztah."

„Ano?"

„Docela šokující."

„A?"

„Upravila ti límeček."

„Byl nakřivo."

„A možná s tebou trochu flirtovala."

„Blbče."

„A ty jsi začal být vůči ní poněkud ochranitelský."

„Takové nesmysly nemusím poslouchat," zavrčel Draco a začal se odvracet. „Vážně, Blaisi, tolik –"

„Draku... já neříkám, že je to špatný!" chytil ho Blaise za rameno. „Je to dobrý. Můžete to spolu dotáhnout docela daleko. Ona ví, jak zvládat tvou náladovost, a ty víš, co ona potřebuje. Je to dobrý. Budou z vás dobří... spolupracovníci. Velmi dobří spolupracovníci."

Draco přimhouřil oči.

„Vážně, chlape, není to problém. Jen výsledek pozorování," řekl Blaise.

Draco přikývl: „Fajn. Máme dobrý vztah. Ještě něco?" Chtěl ten rozhovor ukončit dřív, než ho Blaise obviní ještě z něčeho dalšího. Ochranitelský. Copak není zaměstnavateli dovoleno mít obavy o zdraví svých zaměstnanců?

„Ne. Není na tom vůbec nic divného."

„Dobře," zavrčel Draco a otočil se ke svému kamarádovi zády. Kde je ta Grangerová?

* * *

Hermiona pomalu zašroubovala uzávěr od zeleného lektvaru a otřásla se.

„Fuj," řekla, když ukládala lahvičku zpátky do kapsy. Ulevilo se jí, že třesení rukou ustoupilo. Dobře. Kdyby ty abstinenční příznaky překonala, měla by to nejhorší za sebou. Teď když se Dracovi přiznala, s čím bojuje, cítila se mnohem klidnější. Aspoň někdo věděl, že má problémy. Z nějakého důvodu se jí ulevilo. Skrývat svůj život před světem bylo strašně vyčerpávající a kromě toho už poznal její nejhorší stránku. Nějak mu automaticky začala důvěřovat, i když se zdál být tou nejnepravděpodobnější volbou.

Prášky pořád zabíraly velkou část jejích myšlenek a ona se děsila večerního návratu domů, ale na to si teď nemohla dovolit myslet. Teď nastal čas udělat krok vpřed. Stres, který ji postrčil k závislosti, se z jejího života vytratil – Ron byl minulost, vyměnila zaměstnání za něco překvapivě přínosného a zajímavého, konečně strávila trochu času s Harrym... Celkově se všechno zlepšilo. Dokonce měla nové kamarády. Tedy, Blaise byl nový kamarád. Skamarádit se s Dracem bylo jako skamarádit se se schizofrenní mantichorou. Skvělé, když jste byli naladění na stejnou vlnu, ale zatraceně nepříjemné, pokud jste měli špatnou náladu.

On měl špatnou náladu pořád.

Možná by mohla zapracovat na tom, aby se choval mnohem přívětivěji. Celé okolí by ji za to velebilo. Dneska s ní dokonce žertoval – takže to bylo na dobré cestě, ne? Kdyby nevymýšlel kreativní způsoby, jak rozcupovat lidi na kousky, mohl by být ve skutečnosti docela zábavný.

Hermiona se několikrát zhluboka nadechla a pokusila se soustředit.

Nepotřebuju prášky, abych fungovala.

Nepotřebuju prášky, abych fungovala.

Nepotřebuju prášky, abych fungovala.

Ušklíbla se na sebe do zrcadla. To byla ale blbost. Potřebovala prášky, aby fungovala... jen si přála je nepotřebovat. V tom byl rozdíl. Vždycky považovala drogy za ostudný projev slabosti, ale zároveň jí pomáhaly zůstat silná. Dichotomie. A naprostý protimluv.

Ale aspoň že se teď mohla zaměřit na jednu pozitivní věc: poprvé po dlouhé době se její emoce usadily ve stavu, kdy nepovažovala za nutné je znecitlivět.

Kdyby se jí podařilo tenhle stav udržet, dokud se její tělo nezbaví drog, měla by to nejhorší za sebou.


8. kapitola



Of Kings and Queens - 8. kapitola

Autor: galfoy

Překlad: Jacomo                 Betaread: Ivet

Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/8227894/9/Of-Kings-and-Queens

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera. Skličující, leč pravdivé.

Poznámka autorky: (...) Na konci této kapitoly budete doufám stejně jako já nadšení z návratu jedné naší oblíbené intrikující dámy. Prosím, komentujte, protože příští kapitola bude ZATRACENĚ HUSTÁ xo



* * *


Ochranitelský.
Taková snůška pitomostí. Draco nasupeně stál v rohu malého podia a snažil se ignorovat blesky fotoaparátů a dav novinářů, který na něj pokřikoval otázky. Proč pro Merlina dovolit Hermioně, aby ho do tohohle znovu uvrtala? Nenáviděl tyhle sračky.

„Snaž se působit dojmem, že je nechceš všechny zavraždit," zašeptala mu do ucha a se zářivým úsměvem přilepeným na tváři se postavila vedle něj.

„Ale já je chci všechny zavraždit," odpověděl šeptem a ušklíbl se.

„Dělá tě představa jejich smrti šťastným?" zeptala se s vážným výrazem.

Zamyslel se, a pak přikývl.

„No tak se jí drž," řekla. „Nasaď úsměv. Nechci, aby byly zítra v novinách nějaké fotky, na kterých se tváříš nasupeně."

Pobaveně si odfrkl. Přestože ho Blaisův komentář zmátl, ohledně jejich vztahu měl pravdu. Rozhovory s Hermionou v sobě měly přesně to správné množství sarkasmu, který se mu líbil.

„Víš, v těchhle záležitostech jsi fakt dost dobrá, Grangerová," řekl Draco, který pozoroval Blaise, jak kontroluje řečnický pult. „Kde ses to všechno naučila?"

„Jmenuju se Hermiona, proboha," pokárala ho. „A řekněme, že mám slušné množství zkušeností s vytvářením správného dojmu. Dokážu, aby věci navenek vypadaly lépe. Mám v tom spoustu let praxe."

Blaise jim dal znamení, že je všechno připraveno, a Hermiona vyslala k Dracovi zářivý úsměv. „Půjdeme?" řekla.

„Ty vedeš, já tě následuju," odpověděl. Zachichotala se. „Ale nezvykej si na to!" upřesnil. Přešli společně k pultu a Hermiona se postavila na dřevěnou bedýnku, aby dosáhla na mikrofon.

„Ále, Grangerová nedosáhne na mikrák!" zašeptal a zároveň se culil do záběrů fotoaparátů jako idiot. „To je roztomilé."

„Ještě jednou mi řekni poblíž mikrofonu Grangerová a zabiju tě sama," odpověděla a vyslala k davu oslnivý úsměv. „Teď se drž scénáře."

„Všechny vás zdravím!" pronesla a zamávala rukou, aby si získala pozornost. „Děkuji vám, že jste se dostavili. Bude to jen krátká tisková konference, ale chtěli jsme se s vámi podělit o pár dobrých zpráv."

„Ano, děkuji, že jste přišli," řekl Draco, který plynule vklouzl do role sebejistého řečníka. Možná všechny přítomné nenáviděl, ale byl krucinál Malfoy a věděl, jak manipulovat s davem. „Jsem si jistý, že jste všichni obeznámeni se sledem událostí, které nás sem dnes přivedly. Určitě vás potěší, že se Hermiona ze svého trýznivého zážitku již zcela zotavila."

Davem se rozlehl zdvořilý potlesk a Hermiona kývnutím potvrdila jeho prohlášení.

„Rozhodně se tak stalo díky tobě, Draco," řekla. Na zlomek vteřiny se ocitl v pokušení naznačit zvracení, ale rozhodl se raději nezemřít před tolika lidmi následkem Hermionina hněvu. Šťouchla ho loktem do žeber, jako kdyby mu dokázala číst myšlenky. „Ale dnes tu nejsme proto, abychom hovořili o Dracových hrdinských činech, nebo minimálně ne o tom konkrétním, kterým mi zachránil život. Jsme tady, abychom vyhlásili, že jsem přijala místo v Košťatech Trebax, firmě světové úrovně provozované Dracem Malfoyem a Blaisem Zabinim."

Další potlesk z publika. Draco s úlevou zaznamenal, že novináři podle všeho tenhle laciný scénář zbaštili, a zadoufal, že s trochou štěstí by to mohlo během několika minut skončit.

„Když mi Hermiona vysvětlila, že nemá velkou chuť vracet se na své bývalé pracoviště z důvodů, které nebudeme zmiňovat –" Draco se dramaticky odmlčel, aby všichni pochopili, že tím nezmiňovaným je zasraný Ron Weasley – „s radostí jsem jí nabídl práci v naší firmě. Jsme přesvědčeni, že její nadšení umožní Trebaxu rozvinout se do ještě dynamičtější společnosti. Je to bystrá, razantní a odvážná žena a my jsme šťastní, že ji máme." Ten poslední výrok dodal sám od sebe jen tak pro jistotu. Hermiona ho schválila úsměvem.

„Jsou nějaké otázky?" zeptala se. Zvedl se tucet rukou s dotazy na všechno možné, některé souvisely s košťaty, ale většina se vztahovala k Dracově hrdinskému zásahu. Odpovídali, jak nejlépe uměli, aniž by příliš zabředli do bahna sebechvály. Ani jeden z nich na to neměl žaludek.

„Nebyli jste vy dva ve škole nepřátelé?" vykřikl někdo.

„Nepřátelé je silné slovo," řekl Draco. „Existovala jistá přirozená mezikolejní rivalita a rozhodně jsme nebyli kámoši, ale od té doby jsme oba vyrostli... Je to tak, Hermiono?"

„Rozhodně ano, Draco," pokračovala ve hře. Pobaveně se na ni zahleděl. Kdyby nevěděl, jak se v minulých letech vyrovnávala se stresem a tlakem, předpokládal by, že se chová naprosto přirozeně. Vypadala sebejistě a pohodově.

„Už jste od toho incidentu mluvila s Ronem Weasleym?" vyhrkl jeden z novinářů po záplavě otázek, které se týkaly něčeho jiného. Hermiona se zamračila, ale vyslala k Dracovi významný pohled, aby věděl, že to zvládne.

„Ne a ani to nemám v plánu," řekla. „Jsem ráda, že jsem tuto část života nechala za sebou."

„Co uděláte s prstenem?" vykřikl další. Draco se podíval na Hermionu s nepříjemný pocitem. Jedna otázka byla v pořádku, ale nechtěl, aby se to změnilo ve štvanici. Hermiona nepotřebovala další stres.

„Poslala jsem ho poštou zpátky," odpověděla klidně. „A teď, pokud je to všechno, ukončíme –"

„Jste si vědoma toho, že pan Weasley dnes ráno požádal slečnu Stacey McLorrowou o ruku?" ozval se hlas. Z davu vystoupila drobná žena s krátkými černými vlasy a výrazem prohnaného darebáctví. „S vaším prstenem," dodala.

Dav zalapal po dechu a Draco zaregistroval, že Hermiona zbledla jako stěna. Sevřela dřevo pultíku, aby zabránila svému tělu zavrávorat. Draco ji znepokojeně zlehka podepřel. Stacey McLorrowá? Z firmy Košťata Okál1)? Ta, co ukradla jejich plány? Zatracená mrcha!

„Grangerová," zašeptal a rty nechtěně zavadil o její ucho. „Myslím, že bychom to měli zkrátit."

„Nebyla jsem si toho vědoma," pronesla do mikrofonu nevýrazným hlasem. Draco ucítil, jak se pod jeho rukou chvěje a objal ji kolem pasu. „Ale přeji jim všechno nejlepší," dodala a vykouzlila na tváři nucený úsměv.

„Dobrá práce," zamumlal a odtáhl Hermionu od mikrofonu. Blesků tam teď bylo jako při bouřce. Hermiona, značně podpíraná Dracem, opustila podium a zmizela za oponou.

„Blaisi, mohl bys je prosím odtud vypakovat?" zeptal se Draco, když se mu Hermiona ještě víc zabořila do náruče.

„S radostí," zavrčel Blaise a nakráčel zpět, aby podle svých možností co nejlépe oslnil tisk.

„Pojďme odtud," řekl Draco dívce chvějící se v jeho náruči. Když neodpověděla, na místě se otočil a s hlasitým PRÁSK se přemístil před vchodové dveře Trebaxu, Hermionu pevně přitisknutou k hrudi.

* * *

„Nevěděla jsem, že se spolu scházejí," pronesla Hermiona otupěle, když ji táhl po schodech ke kancelářím.

„Nejspíš se spolu ´scházejí´ ne zrovna v tradičním smyslu slova, Grangerová," poznamenal Draco, když ji dostrkal do své kanceláře a posadil do pohodlného křesla.

„Tak jsem nevěděla, že spolu souloží," zamumlala. „Ale myslím, že jsem ve skutečnosti nevěděla o polovině ženských, se kterými souložil."

„Je to kokot. Bez něj je ti líp." V tuto chvíli by Draco řekl cokoliv, jen aby se cítila líp... dokonce i pravdu. Viděl, jak rychle zbledla, a vyděsil se. Přesně tenhle druh stresu u ní vedl k závislosti. Bude to schopná zvládnout bez prášků? Krucinál, kdy o ni začal mít tak zatraceně velký strach?

„Možná jsem ho nakonec až tak dobře neznala," řekla smutně. „Ten Ron, o kterém jsem si myslela, že ho znám, by něco takového nikdy neudělal."

„Je to podělaný hajzl," odpověděl Draco a začal prohlížet zásuvky, aby našel něco, čím ji zaměstnat. „To je všechno, co potřebuješ vědět." Zatím jí podal těžítko s vyobrazením Bradavic. Začala si s ním hrát. „Myslím, že Blaise má ve skříni chipsy nebo něco podobného. Dej mi chvilku."

Slabě se na něj usmála. „Umíš být strašně milý, víš." V hrudi ho nějak zvláštně píchlo. V poslední době se to stávalo častěji a častěji. Opravdu by s tím měl jít za nějakým lékouzelníkem.

Úsměv se jí z tváře vytratil stejně rychle, jako se objevil, a z očí se jí vyhrnuly slzy. Začaly se jí třást ruce a s bolestným povzdechem upustila těžítko. Draco ho zvedl a položil ho na stůl. Musí ji z těch myšlenek dostat. Znovu se jí vracejí abstinenční příznaky.

„Vydrž, Grangerová. Hned budu zpátky."

Draco odešel do vedlejší místnosti, zavřel za sebou dveře své kanceláře a prohrábl si vlasy. Dobrotivý Merline, to se to zvrtlo do pořádné katastrofy. Zrovna moc ho to nepřesvědčilo, že celý tenhle cirkus stál za ztrátu Hermioniny duševní stability, bez ohledu na to, jak to otočí tisk. Snažila se mu pomoct a teď dostávala emocionální výprask. Nejhorší ze všeho bylo, že se to stalo před očima médií. Teď budou o téhle zasrané telenovele všichni ti blbci referovat, jakmile dorazí domů.

„Bože, ten Weasley je takový hlupák," zamumlal a pustil se do prohrabávání skříně, aby našel nějaké jídlo pro Hermionu. Poklepal hůlkou o pult a objevil se hrnek s horkým čajem. Možná to pomůže. Musí ji něčím zaměstnat, nebo se stane něco ošklivého.

Před budovou se rozlehlo hlasité PRÁSK a Draco se otočil. Radši by to měl být Blaise. Slyšel, jak někdo otevřel dveře a jde po schodech nahoru. Preventivně pozvedl hůlku. Jestli se Weasley nějak dostal přes ochrany, s radostí tu chybu okamžitě napraví. To by téměř stálo za nějaký čas v Azkabanu.

Zvuky kroků na kamenech ho přiměly zaváhat. Onen návštěvník rozhodně nekráčel jako muž. Ve skutečnosti to znělo, jako kdyby měl podpatky.

A nejen to, také klapaly tím hrůzu nahánějícím rytmem, který si pamatoval z dětství.

„Skloň tu hůlku, Draco," pronesl ženský hlas.

„Mami?" hlesl a brada mu spadla údivem.

Narcisa vyšla na světlo. Byla oblečená jako součást Malfoyovského matriarchátu, celá v černém, krajkové šaty s dlouhými rukávy sahající až ke kotníkům a špičaté černé boty. Blond vlasy měla stažené dozadu, ale rozpuštěné tak, že jí zakrývaly většinu zad. Rty byly krvavě rudé, stejně jako nehty. Jediné nesouhlasné zamračení a vypadala by tak hrozivě, jak ji líčily noviny. Chladná. Nemilosrdná. Bezcitná. Hrála svou roli velmi dobře a perfektní vzhled, který se od takové rodiny, jako byla ta její, očekával, léta praxe ještě zdokonalila.

Teď však ji viděl jen její syn, a tak si mohla dovolit úsměv. Navíc to vypadalo, že se jejich budoucnost od chvíle, kdy spolu mluvili naposledy, změnila.

Draco ji pevně objal a snažil se přitom upamatovat, kdy ji v poslední době spatřil jinde než na Manoru. Nejspíš od té doby uběhlo několik let. V rozpadajícím se domě se jí nedařilo moc dobře, a jak čas ubíhal, její obavy z finanční situace se stupňovaly. Ale teď zářila, jako kdyby její sebedůvěra nikdy nezakolísala.

„Vypadáš dobře, drahoušku," řekla a stiskla mu ruku.

„Ty taky," odpověděl. „Jak se má otec? A Queenie?"

„Oba skvěle," usmála se.

„To rád slyším. Čemu vděčím za potěšení z tvé návštěvy?" Otázka v sobě nesla nádech obav. O událostech posledních dnů rodičům nic neřekl, raději vyčkával, až se situace okolo těch novinek usadí, ať už se to zvrtne jakkoliv. Šance na to, že by něco zjistili z novin, byla nízká – přestali je číst před několika lety kvůli neustálé kritice, nemluvě o tom, že žili izolovaní od všech, kteří by se mohli ocitnout v pokušení jim to vyzvonit. Spoléhal na to, že získá víc času. Asi to bylo příliš optimistické.

„Nedělej si starosti, Draco," odpověděla Narcisa, protože zaregistrovala synovy obavy. „Je to vlastně docela legrační... Roky se nám svět vyhýbal, staří známí o nás ani nezavadili pohledem, a poslední dva dny nás zaplavuje pošta od našich bývalých přátel se samými dobře míněnými radami. Tolik sov jsem viděla naposledy před válkou."

Sakra. Takže jeho rodiče vědí, co se stalo, nebo alespoň znají tu mediální verzi. Vážně teď neměl náladu na hádku. Ne, dokud byla Hermiona ve vedlejší místnosti. Bude to muset rychle ukončit.

„A co ti známí říkají, matko?" zeptal se, ačkoliv odpověď velmi dobře znal. Pocit strachu v jeho břiše vzrostl.

„Zdá se, že mají obavy ohledně objektu tvého hrdinství," odpověděla. „O to Grangerovic děvče."

„Aha," řekl jen, protože se rozhodl zůstat u jednoduchých odpovědí. Stále mu nebylo jasné, jak na tu záležitost nahlíží. Podpoří ho? Nevypadalo to, že by na něj byla naštvaná, ale přece jen nechtěl nic předjímat. Potřeboval být připravený na všechno, co se mu může postavit do cesty.

Ačkoliv bylo divné, že označila jejich přátele za „bývalé".

Usmála se a Draco si poprvé všiml, že jí v očích plane oheň. „Zajímavé, že? Naši bývalí přátelé si podle všeho myslí, že je lepší skončit na mizině, bez jídla a bez přístřeší jako žebráci, než pomoci někomu, kdo je z mudlovské rodiny."

Draco zůstal jako opařený. Naznačovala to, co si myslel, že naznačovala? Jeho matka byla chytrá, někdy až děsivě. Neřekla by něco takového neúmyslně. Ztěžka polkl a čekal, jak bude pokračovat.

„Představ si tu ostudu, Malfoy zachránil někoho, kdo nemá náš krevní status," pronesla a ze slov jí kapal sarkasmus. „Někoho, kdo by jinak bez pomoci zemřel. Zdá se, že naši známí věří, že neexistuje větší hřích a že jsi tím hrdinským činem urazil všechny své předky."

Pozvedl obočí. Takže Narcisa byla naštvaná, oním tichým druhem hněvu, který právě teď působil mnohem nebezpečněji než přímý vztek. A jako zázrakem žádný z jedovatých šípů nemířil na něj, ani na Hermionu. Narcisa byla ve skutečnosti rozzuřená na ty, kteří se vynořili z temných koutů, aby kritizovali jejího syna. To tedy udělali chybu a pořádně velkou. Draco moc dobře věděl, jak umí být jeho matka děsivá. Veškerý její důvtip a mazanost se zaměřily na ničení, dychtily po nějaké formě odplaty.

Soudě podle výrazu její tváře už na ní pracovala.

Když o tom tak přemýšlel, ti matčini bývalí přátelé mu tím ve skutečnosti udělali laskavost. Nejen, že ty novinky Narcise vyzradili, ale také ji přiměli okamžitě bránit Dracovo chování. Mohl by to využít ve svůj prospěch.

„Jaký je tvůj... dojem... z toho, co jsi slyšela?" zeptal se zkusmo. Je pravda, že se obával, jak budou jeho rodiče na tuto situaci reagovat, ale napadlo ho, že existuje něco důležitého, co by mu mohlo hrát do karet. Malfoyové své blízké chránili a činili tak vášnivě. Pokud by díky záchraně jejich rodinného jména a firmy pohlíželi na Hermionu příznivě, její krevní status by možná nemusel být vůbec důležitý.

Mohlo by k tomu dojít?

„Z veškeré té užitečné korespondence, kterou jsem obdržela, vyplývá, že jsi zachránil život mladé ženě, která zoufale potřebovala tvoji pomoc. Ona zase pracuje na zlepšení reputace naší rodiny v tisku a pomáhá oživit firmu, která nás drží nad vodou. Zdá se, že to dělá navzdory faktu, že jsme se k ní v minulosti nechovali... vlídně. Je tato informace správná?"

„Je. A mohu k tomu dodat, že během prvního dne, co tu pracovala, zvládla vytáhnout Trebax z dluhů."

Narcisa široce rozevřela oči: „To myslíš vážně?"

„Ano," odpověděl.

Ta informace ji evidentně přiměla k přemýšlení. „Pak moje jediná reakce bude zeptat se, když se s ní mohu setkat, abych jí mohla osobně poděkovat."

„Je legrační, že se zmiňuješ o setkání," řekl a náhle se upamatoval, v jakém stavu byla Hermiona, když ji opustil. „Sedí v mé kanceláři, ale asi teď není ta nejlepší chvíle na představování."

„Ano?" řekla. „Necítí se dobře?"

„Dalo by se to tak říct," odpověděl neochotně. Nechtěl matce všechno zatajovat, ale také neměl v úmyslu zradit Hermioninu důvěru.

Jeho slova přerušila hlasitá rána a Dracovy vnitřnosti sevřel strach. „Grangerová," vydechl a rozeběhl se k zavřeným dveřím. Narcisa ho bezprostředně následovala. Vtrhl dovnitř a rozhlédl se.

Hermionu nebylo nikde vidět. Na podlaze ležely střepy, rohová skříň byla rozbitá a její dvířka visela jen na jednom pantu.

„Do prdele!" zavrčel Draco a jal se pátrat po místnosti. „Sakra, tady to vypadá, jako kdyby se tu prohnalo zasrané tornádo. Přísahám Merlinovi, Grangerová..." Rukou si prohrábl vlasy a myšlenky mu pádily jako o závod. Neměl ji nechávat tak dlouho samotnou. Měl být opatrnější, zejména kvůli těm novinkám, které se dozvěděla na tiskovce. Po té, co se konečně rozhodl zkusit ji udržet v bezpečí, vzápětí selhal.

„Co se tu stalo?" zeptala se Narcisa, která putovala očima po místnosti, aby jí nic neuniklo. „Kde je ta dívka? Proč je ta skříň rozbitá?"

Draco zaťal zuby. Musel jednat opatrně. Jeho matka byla příliš chytrá na to, aby uvěřila špatné lži, a on byl příliš rozrušený, než aby dokázal přesvědčivě lhát.

„Je pryč," řekl a promnul si spánky. „Skříň je rozbitá, protože z ní něco potřebovala a musela překonat moje ochranná kouzla."

Narcisa se na něj podívala, protože si dokázala z jeho chování vyvodit mnohem víc informací než většina lidí. Její syn byl velmi ustaraný a všechny jeho nervózní zlozvyky se projevily v plné síle. Chození sem a tam, zaťaté pěsti, žíly naběhlé na krku... Opravdu v něm to Grangerovic děvče vyvolalo takovou reakci? Pokud ano, bylo by to poprvé, kdy ho viděla takhle hluboce se zajímat o něčí bezpečnost. Malfoyové se velmi zřídka starají o někoho mimo svoji rodinu. To byl velmi dobře zdokumentovaný fakt.

„Co si vzala z té skříně, Draco?"

„Ohnivou whisky," povzdechl si. Přesně tak. Velká láhev byla pryč a z toho, co viděl, to bylo jediné, co chybělo. Vypadalo to, že se Hermiona nakonec rozhodla vyhánět obra trollem2).

„A proč by ji brala?" zeptala se Narcisa. Ve skutečnosti byla ta otázka jen formalita. Narcisa Malfoyová uměla skvěle číst mezi řádky.

„Mami, já ti nechci lhát, takže ti jen řeknu, že nemám svolení to vysvětlit. Dal jsem Grangerové slib. Promiň."

Narcisa se na syna zamračila, a pak se znovu zahleděla na hromadu rozbitého skla. Zvolil si ochranu dívky před podáním vysvětlení vlastní matce? Tak tohle začínalo být zajímavé.

„Samozřejmě. Chápu."

„Opravdu? Nevadí ti to?" zeptal se. V hlase se mu ozývala směs úlevy i úzkosti. Otázka místa, kde se Hermiona nachází, už ho tížila v hlavě. Matčino rychlé přijetí situace bylo sice zvláštní, ale nemělo cenu o tom dál hovořit.

„Můj milý, já bych tě nežádala, abys zradil něčí důvěru," odpověděla. „Setkám se se slečnou Grangerovou jindy."

„Děkuju za pochopení, mami," pronesl vděčně a doufal, že ji rychle vyprovodí.

„Možná byste mohli někdy v brzké době přijít na Manor. Pošlu ti sovu," řekla a zlehka ho políbila na tvář. „Měla bych jít – musím ještě před návratem domů vyřídit několik důležitých pochůzek."

„Samozřejmě," kývl, ale byl zmatený, jaké pochůzky by mohla mít na mysli. Už odchod z Manoru působil zvláštně, ale vůbec by od ní neočekával, že se ukáže i na veřejnosti.

Když se otočila k odchodu, v hlavě se mu vynořily obavy. „Mami," začal. „Sdílí otec tvůj úhel pohledu? Myslím na Grangerovou?"

Narcisa se se sladkým úsměvem ohlédla a stručně odpověděla: „Bude."

* * *


Poznámka překladatelky (která nedokáže odolat pokušení podělit se s vámi o přítomné slovní hříčky):

1) „Košťata Okál" – v originále „Rowhouse Brooms" („row house" znamená řadový domek)

2) „vyhánět obra trollem" – v originále „against coping without substances", volný překlad: nebýt při zvládání (absťáku) bez prostředků – beta navrhovala „bojovat proti jedné škodlivině druhou, proti jednomu démonovi jiným", což mě nejprve vedlo k použití rčení „vyhánět čerta ďáblem", které se mi ale zdálo málo autentické


9. kapitola



Of Kings and Queens – 9. kapitola

Autor: galfoy

Překlad: Jacomo                   Betaread: Ivet

Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/8227894/10/Of-Kings-and-Queens

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera. Skličující, leč pravdivé.

Poznámka autorky: Miláčkové, přináším vám celou kapitolu o Narcise. Dá se k tomu ještě něco dodat? Prosím komentujte... zůstanu vzhůru, abych pro vás dnes v noci napsala další kapitolu, a budu šťastná, když mi vaše komentáře budou dělat společnost.



* * *

Narcisa vyšla z ústředí Trebaxu a přehodila přes sebe plášť s kapucí, která jí zakryla vlasy. Musela toho za krátkou dobu hodně stihnout a bude lepší, když ji při tom nebudou rušit lidé, kteří ji poznají. S ostrým klapotem podpatků o kamennou dlažbu zamířila svižným krokem za svým cílem.

Nutno říct, že posledních několik dnů proběhlo přinejmenším zajímavě. Děsivý sestup z let po válce se zastavil a po tom článku ve Věštci prudce změnil směr. Výsledkem bylo otočení o sto osmdesát stupňů během několika minut. Předtím se smířila s možností, že budou s Luciusem brzy vystrnaděni z Manoru a přinuceni spoléhat na nějaké charitativní služby, aby přežili. Měli připraveno několik záložních plánů, jeden depresivnější než druhý. Chudoba pro ni představovala novou zkušenost a uštědřila jí tvrdou lekci. Stejně jako Luciusovi. Snažili se, aby je to nezlomilo, ale dennodenně doslova hladověli. Uchýlila se ke krádežím zásob ze zadní místnosti nedalekého mudlovského obchodu. Pokora chutnala jako konzervované jídlo a okoralý chleba.

Nicméně to nebyla chudoba, co ji jako důsledek války skutečně vyvedlo z míry – o to se postaralo náhlé zmizení všech, které znali. Většina lidí z jejich společenské vrstvy uprchla ze země, zbytek odešel do ilegality a všichni lhali, až se jim od pusy prášilo. Žili v ústraní. Mimo zraky veřejnosti.

Všichni kromě Malfoyových.

Jak se stalo, že její rodina byla jako jediná vybrána, aby snášela tlak veřejného mínění, které je obviňovalo z války? Chtěla by to vědět. Macnairovi, Lestrangeovi, Dolohovovi, Carrowovi, Rosierovi... Všichni v tom byli zapleteni, všichni se aktivně účastnili a v mnoha případech daleko nadšeněji. Ale jenom Malfoyovi byli veřejně roztrháni na kusy. Všichni ostatní se vytratili, vyhýbali se Narcisiným pokusům o kontaktování, a když se situace ještě zhoršila, odmítali její žádosti o finanční výpomoc. Většina z nich se od závěrečné bitvy neozvala.

Až doteď. Do chvíle, kdy Draco zachránil život Hermioně Grangerové. A i pak zareagovali jen proto, aby vyjádřili své zklamání. Draco nenaplnil jejich čistokrevná očekávání, existující dokonce i v tomto poválečném ovzduší, kdy by krevní status měl být tou poslední věcí, která je brána v potaz. Copak se ti lidé nic nenaučili?

Po přečtení všech těch dopisů se Narcisa rozhodla, že je na čase objasnit okolí svoje smýšlení. Malfoyovi měli vždycky silné spojení s černou magií a hráli ústřední roli v podpoře Voldemortova prvního i druhého nástupu k moci. Taková byla pravda. Historicky byli hrdí na svoje čistokrevné postavení a v souladu s tím také žili. I to byla pravda. A rovněž se dotyčné moci neváhali podbízet, což byla slabost, která se táhla celými generacemi, hluboko k rodovým kořenům Malfoyů a Blacků. Všechno to byla pravda. Moc v sobě měla půvab, který směřoval k pokřivení i té nejbystřejší mysli, a lpět na předsudcích bylo jednodušší než zpochybňovat něčí víru.

Ale motivačním faktorem toho všeho vždycky byla rodina. Co by ji udrželo silnou a odolnou? Co by bylo nejlepší zárukou rodové linie? Malfoyové byli nechvalně proslulí svou ochranitelskostí a s Pánem zla si pojistili své šance na růst a přežití. Jak v průběhu let víc a víc starobylých rodin vymíralo, zdálo se jejich ztotožnění s Voldemortem stále důležité a prozíravé.

Což se ukázalo jako krutá chyba v úsudku. Teď to viděla.

Jenže onen motivační faktor nezmizel ani bez přítomnosti Voldemorta za jejich zády. Rodina. Jak ji udržet v bezpečí a při síle, jak zajistit, aby přišly další generace Malfoyů. Zřejmě odpověď neležela ve sbližování s po síle lačnícími maniaky a s jejich čistokrevnými rasistickými přívrženci. To nebyli loajální lidé. Těžce se poučila, jak málo se starají o její rodinu, když jde do tuhého. Malfoyové se ocitli na pokraji naprostého vyhlazení a jejich krevní status se místo požehnáním stal přítěží.

A pak, jako kdyby se osud rozhodl je dokonale pokořit, dostali šanci na záchranu. Od osoby, o níž učili svého syna, aby ji nenáviděl. Od osoby, jejímuž mučení ve svém vlastním domě přihlíželi. Vstoupila mezi ně, bez odsuzování, na které měla rozhodně nárok, a změnila jejich budoucnost. Hermiona Grangerová nějak přetvořila Draca, chlapce, ze kterého mohlo velmi snadno vyrůst monstrum, do nepravděpodobného hrdiny. Narcisa jí za to bude nadosmrti vděčná. Přitom ale se stejným zájmem zaznamenala, že si Draco podle všeho vyvinul vůči té dívce ochranitelské instinkty. Bylo to současně překvapivé i nepřekvapivé. Malfoyovi vždy chránili své blízké. A ať už Hermiona chtěla, či nechtěla, stala se jedním z nich. Draco ji zachránil a ona mu oplatila laskavost. Vznikl tak svazek, který jí zajistil stejná privilegia jako pokrevní pouto.

Narcisu to netrápilo. Jestliže Hermiona dosáhla takového postavení v očích jejího syna, pak jí stejné postavení přiřkne i ona. Hermiona si to pravděpodobně neuvědomila, ale z Narcisina pohledu byl zároveň zachráněn i její a Luciusův život.

Což ji přivádělo k současné situaci. Narcisa se vnořila do uličky a přemístila se dřív, než ji někdo stačil zdržet. Pojala podezření, že ta dívka má problémy, a protože Draco neměl v úmyslu jí říct, co se děje, prostě si to musela zjistit sama. Proč ho nutit, aby zklamal něčí důvěru, když ovládala řadu dovedností, jak na to přijít jinak? Tyto způsoby nepatřily do arzenálu ušlechtilých nebelvírů. Tohle byla zmijozelská prohnanost, dychtící vystrčit růžky a šťastná, že ji lze využít pro dobrou věc.

Narcisa se přemístila na úzkou cestičku, která se vinula jakousi zahradou. Po její levici se nacházela stará kamenná budova nemocnice, jejíž obyvatelé vůbec nebyli připraveni na odhodlanou návštěvnici, která potřebovala pár odpovědí.

* * *

Marta Bothwicková, zdravotní sestra od Svatého Munga a lékouzelnice v zácviku, trávila polední přestávku mimo budovu, kde pracovala. Bylo únavné přesouvat se někam dál a ona byla za tuto pauzu vděčná. Během dne se vyskytlo tolik směšných magických nehod, že ji to vedlo k úvahám o všeobecné úrovni lidské inteligence.

Koutkem oka zaznamenala náznak pohybu a ohlédla se, aby zjistila, co to bylo. Zvláštní. Jen šeříkový keř. Jinak nic neobvyklého. Muselo se jí to zdát. Vrátila se zpět ke svému sendviči a usoudila, že ji nedostatek spánku musí ovlivňovat ještě víc, než si myslela.

K uším jí dolehla tichá záhadná melodie, a tak se znovu rozhlédla, aby objevila její zdroj. Procházel se poblíž někdo další z personálu? Nebo si nějaký pacient užíval pobytu na čerstvém vzduchu? Podivné bylo, že nikoho neviděla, i když se ten hlas ozýval z bezprostřední blízkosti. Možná si s ní pohrávala její vlastní mysl. Zachvěla se, jako kdyby zafoukal chladný vítr.

„Zatraceně divný den," zamumlala. „Mohla bych si trochu schrupnout."

Najednou se přímo před ní objevila tvář krásné ženy se světle blond vlasy a výraznými lícními kostmi. Rty měla krvavě rudé. Marta v šoku odložila sendvič.

„S tím vám můžu pomoct," řekla ta žena.

„Nejste...?"

V zápětí se Marta v bezvědomí sesunula na lavičku.

Narcisa poklidně vytáhla z hábitu lahvičku, vytrhla Martě vlas z hlavy a vhodila ho dovnitř. Směs začala bublat a pěnit.

„Dokonalé," řekla Narcisa, spokojeně sledující dění v lahvičce. „Budeš v naprostém pořádku." Pak se napila se tekutiny a čekala. Deset vteřin poté už tu nestála žádná Narcisa Malfoyová... ale Marta Bothwicková. Po prozkoumání spící ženy si přeměnila šaty tak, aby vypadaly jako hábit, který nosí nemocniční personál. Nemuselo to být dokonalé, jen potřebovala získat víc času, aby se dostala k tomu, co chtěla. Pro jistotu vytáhla Martě z kapsy hábitu identifikační kartu a prohlédla si informace, které by se jí mohly v budoucnu hodit.

Mávnutím hůlky se Martino tělo zvedlo a uložilo se na měkkou, mechem porostlou zem za šeříkovým keřem.

„Spi tvrdě, Marto," řekla Narcisa kráčející k hlavnímu vchodu. „Nebudu tam dlouho."

* * *

„Už jsi zpátky?" usmála se žena za recepčním pultem. „Ty jsi naprostý workoholik, zlatíčko. Odešla jsi sotva před pěti minutami."

„Vinna ve všech bodech," usmála se Narcisa, která si při mluvení stále ještě zvykala na mimiku Martina obličeje. Očima putovala po okolí a všímala si detailů, které by možná přehlédla, kdyby sem přišla jako pacientka. Potřebovala najít záznamy, pravděpodobně uklizené někde ve skladu. Podívala se na ženinu jmenovku. Susanne.

„Susanne?" řekla a nutila svůj hlas, aby zněl co nejsladčeji a nejperlivěji. Nebylo to snadné.

„Ano, zlatíčko?" usmála se žena, aniž by vzhlédla od obálky, na kterou cosi čmárala starým perem.

„Asi tu jsou nějaké starší lékařské složky, které se týkají jednoho z mých pacientů. Mohly by mi pomoct přijít na to, co mu je. Půjdu se do nich mrknout."

Susanne překvapeně vzhlédla: „Myslíš toho Smytheovic chlapce? S tou legrační vyrážkou?"

„Ano," usmála se Narcisa. Jistě. Cokoliv navrhuješ.

„Hm. Myslela jsem, že je to jeho první návštěva tady, ale jestli to pomůže, určitě bys to měla zkontrolovat. Víš, kam jít," kývla žena hlavou směrem k chodbě a přátelsky mrkla.

„Samozřejmě," odpověděla Narcisa. „Zatím nashle."

Pustila se chodbou s nacvičenou lehkostí a vzpomínala na to, kdy tu byla naposledy. Nešlo o příjemnou vzpomínku. Než byli nuceni prodat koně, Lucius si na Manoru zlomil při pádu z jednoho z nich zápěstí a prorazil si žílu. Lékouzelník ho odmítl ošetřit, a aby Narcisa přiměla toho staříka dělat svou práci, musela ho zlomit Imperiem, a pak mu změnit paměť.

Tentokrát měla navrch. Tentokrát nevypadala jako Malfoyová. Vypadala jako obyčejná, průměrná Marta, žena, která reaguje na oslovení „zlatíčko". Směšné.

Všechny pokoje, kolem kterých procházela, byly vybaveny lůžky, a tak pokračovala v chůzi a doufala, že bude schopná najít to, co hledá. V jedné místnosti spatřila mladou ženu, která měla celé tělo zafačované. V další ležel malý chlapec pokrytý červenými skvrnami.

„To musí být Smythe," zamumlala a zaznamenala na dětské tváři výraz zoufalství. Odolala nutkání se ušklíbnout. Lékouzelníci pravděpodobně nenacházeli v trápení svých pacientů zábavu. Docela škoda, ne? Dneska už nikdo neměl smysl pro humor.

Konečně došla ke dveřím, které byly označeny jednoduchým číslem 114. Nacházely se na samém konci chodby, takže pokud to nejsou ony, bude muset začít zjišťovat potřebné odpovědi slíděním v mysli okolo se nacházejících osob. Což vždycky představovalo špinavou práci, a tak doufala, že se tomu vyhne. Zvedla svou kartičku k modrému bezpečnostnímu čtverci umístěnému vedle kliky a s potěšením zaznamenala veselé „píp" a zvuk odemykání dveří. Vklouzla dovnitř.

Zásah. Byla to tmavá, zatuchlá místnost, naplněná až ke stropu stařičkými kartotéčními skříněmi.

„Accio složka Hermiony Grangerové," pronesla. Nic se nestalo. Zatracená bezpečnostní opatření. Vypadalo to, jako kdyby tady nikomu nedůvěřovali.

S povzdechem začala přejíždět prstem po písmenech abecedy shora dolů a dál po řadách dozadu, až došla k regálům se sekcí „GR – GU". Otvírala zásuvku za zásuvkou a probírala se složkami, až uviděla jméno, které hledala. Hermiona Grangerová. Narcisa ty desky vytáhla ven, pustila se do čtení a nad každou stránkou vraštila čelo víc a víc. Mudlovské léky? Předávkování? A jejda. Tohle tedy nečekala.

Těžká závislost.

Neschopnost vyrovnat se se stresem.

Riziko poškození jater a nervů.

Nespavost.

Aha. Teď to začínalo dávat smysl. Copak ji Draco neobjevil někde zhroucenou krátce poté, co vyšel najevo milostný poměr jejího snoubence? Článek tvrdil, že šlo o vyčerpání, ale když o tom teď přemýšlela, to vysvětlení se zdálo být poněkud vyumělkované. Předávkování drogami opravdu pasovalo mnohem lépe, zejména s ohledem na přehnaná očekávání, která měla s tou dívkou spojená. Nejtvrději vždycky dopadly tyhle prvotřídní typy. Ti, kteří byli zdánlivě naprosto v pořádku. Narcisa ony příznaky znala až příliš dobře.

„Pacientka poučena, že pokud nepřestane zneužívat léky proti bolesti, způsobí to na jejím organismu nenapravitelné škody."

Narcisa obrátila oči v sloup. „Bla bla bla," zamumlala si pod nos. „Opravdu si myslí, že lidé chtějí poslouchat takové nesmysly, když se zotavují z předávkování? Debilové." Přejela pohledem poslední stránku, aby zjistila, co jí nasadili za léčbu. Obočí jí vyletělo vzhůru. „Blednoucí lektvar? Jaký slabomyslný hlupák by předepsal něco tak slabého na tak silnou závislost?" Prudce zavřela desky a zasunula je zpět do zásuvky. Už měla mnohem jasnější představu, co se s Hermionou dělo. Vypadalo to, že bude muset před odchodem z této bohem zapomenuté budovy provést ještě jednu věc.

Narcisa s pobrukováním své oblíbené melodie vyklouzla z místnosti a zamířila po schodech do druhého patra. Po pár minutách hledání našla dveře, které potřebovala. Laboratoř.

Tiše vešla dovnitř a odhadovala situaci. U pracovního stolu plného bublajících kotlíků pracovali dva zaměstnanci nemocnice. Byli k ní otočeni zády, ale bezpochyby se co nevidět ohlédnou, aby zjistili, kdo to vstoupil.

Bude mnohem jednodušší, když se vůbec neohlédnou. Bude s tím mnohem méně problémů.

Oba pracovníci se sesunuli v bezvědomí na zem. Narcisa se pousmála a zamkla za sebou dveře. Rychlý pohled do skříně se zásobami jí prozradil, že má štěstí. Lektvar, který potřebovala vyrobit, nebyl náročný, ale někdy bylo těžké sehnat příslušné přísady. Díky Merlinovi za kompletní zásobení nemocnic.

O půl hodiny později vycházela z jedněch méně často používaných bočních dveří nemocnice u Svatého Munga žena, která vypadala jako Marta Bothwicková, a cestou si ukládala do kapsy hábitu lahvičku. Napila se mnoholičného lektvaru, protože věděla, že zbytku svého záměru snáze dosáhne, když na sebe nebude všude, kam vkročí, poutat pozornost. Před tím, než se přemístila, vklouzla za šeříkovým keřem do mysli pravé Marty a ujistila se, že mladé ženě nezůstane žádná vzpomínka na bledou tvář, kterou před svým omdlením spatřila.

„Za chvíli se vzbudíš, zlatíčko," zašeptala. „Doufám, že sis náramně dobře odpočinula."

* * *

Narcisa hleděla na budovu, kde se nacházely byty jejího syna a Hermiony. Byla zvědavá, jestli je ta dívka uvnitř, ale rozhodla se neslídit, aby to zkontrolovala. Draco působil dojmem, že si dělá natolik velké starosti, že to prověří sám, a kromě toho v této chvíli nejspíš nebyla Hermiona právě v nejlepší kondici. Narcisina přítomnost by věci jen zkomplikovala.

Zavřela oči a soustředila se, protože se chtěla ujistit, že jsou tu nastaveny kvalitní bezpečnostní mechanismy, které zaručí, že se Hermiona a Draco v průběhu řešení svých problémů neocitnou v nebezpečí. Jen rychlá kontrola, která ukáže, jestli byla přijata nějaká opatření. Soustředila všechnu svoji sílu, otevřela oči a zahleděla se znovu na budovu.

V krku jí zabublal smích.

Ochrany byly všude. Červené obkružovaly vchod. Modré se nacházely na některých oknech. Tmavě zelené obklopovaly budovu. A světle fialové, které byly mimořádně odporné. Že by byly vyhrazeny pro Weasleyho? Pokud ano, naprosto schvalovala smysl téhle dívky pro pomstu. Tato budova nesla stopy ručního zásahu Hermiony Grangerové naprosto všude.

„Udělám jen malou úpravu," řekla si Narcisa a usmála se. Poopravila ochrany, které držely novináře několik metrů od hlavního vchodu, protože byla přesvědčena, že jsou vůči takové odporné bandě drben až moc laskavé. Jen malá změna. Nic moc hrozného. Aspoň podle jejího názoru.

Se spokojeným úšklebkem se připravila na svůj poslední úkol tohoto večera. Jen rychlá zastávka v kancelářích Trebax a pak návrat na Manor. Lucius už bude zaručeně zvědavý, jak její výlet proběhl, a Merline, že pro něj ale má pár zajímavých novinek.

* * *

Když Lucius zaslechl v dálce povědomý zvuk přemístění, jeho smysly se ocitly v pozoru. Z okna své pracovny uviděl prostou ženu s hnědými vlasy, která kráčela směrem k hlavnímu vchodu. Zamračil se, ovinul prsty kolem hůlky a prohlížel si vetřelce. Lidé neinklinovali k návštěvě Manoru – měli tendenci utíkat. Vypadalo to, že bude tuto cizinku muset poučit o pravidlech tohoto domu.

Vetřelec si začal pobrukovat tajemnou melodii.

Napětí mu spadlo z ramen. Narcisa. Proč proboha vypadala takhle? Na výpravu za informacemi odešla před několika hodinami. Vrátit se v podobě někoho jiného zrovna nepředstavovalo dobré znamení. Její hábit vypadal jako ty, které nosí personál nemocnice u Svatého Munga. Lucius se zamračil ještě víc. Narcisa měla za sebou řadu neplech a manipulací, která téměř předčila tu jeho. Tohle zaručeně vypadalo zajímavě.

Když Narcisa došla do jeho pracovny, měla už zpátky svou podobu. S pobrukováním otevřela dveře, obličej sice bez výrazu, ale v oku jednoznačnou jiskru.

„Co ta dívka?" spustil Lucius příkře, neboť nechtěl ztrácet čas. O důvodech svého přestrojení ho mohla zpravit později.

„Je taková, jak jsme očekávali, a ještě něco navíc," řekla Narcisa klidně.

„A její motivy pro pomoc našemu synovi?"

„Ušlechtilé jako u každého nebelvíra," odpověděla s náznakem úšklebku na rtech. „Pracuje na změně veřejného mínění jakožto poděkování za to, že ji zachránil. A také pozvedla z prachu firmu a tím i nás."

Lucius cosi zabručel. Sice se mu nevýslovně ulevilo, když slyšel, že noční můra, ve které žili, skončila, ale zdráhal se pět chválu na tu, jež se o to zasloužila. Hermiona Grangerová, jedna třetina Zlatého tria, nejchytřejší čarodějka své generace a prokletí té části jeho zatracené existence, kdy se honil za Harrym Potterem. Mudlorozená, která ve škole překonala Draca v každičkém předmětu. Jedno z dětí – dětí – které svrhly jeho bývalého pána. Bez ohledu na důvody bylo těžké tento způsob myšlení opustit. Zášť potřebovala čas, aby vybledla.

Pozorně sledoval svoji ženu. Tvářila se nebezpečně samolibě.

„Je v tom ještě něco dalšího, že ano," prohlásil.

Přikývla.

„Do toho," řekl otráveně. Nepatřil k těm, kteří po odpovědích pátrají; chtěl všechny informace předem. Trpělivost zrovna nepatřila k ctnostem, kterými oplýval. Narcisa to samozřejmě věděla, ale pohrávala si s ním.

„No, pod jejím ušlechtilým nebelvírským zevnějškem leží něco velmi zajímavého," odpověděla.

„Což je...?"

„Ohromující množství zmijozelské vychytralosti."

Lucius povytáhl obočí: „Ano?"

„Také u našeho syna vyvolala poněkud zvláštní reakci," řekla, ale zachovávala tón hlasu co nejvíce neutrální. Narcisa Hermioně propadla, ale aby se Lucius přenesl přes své letité přesvědčení, bude třeba trochy práce. Možná by mu teď mohla zasít do hlavy první semínko. Nakonec nebude mít jinou možnost než začít spolupracovat.

„Jaká reakce by to měla být?" zeptal se Lucius podezřívavě.

„Stal se vůči ní mimořádně ochranitelský," pronesla a nechala ho ta slova vstřebat.

Nastalo dlouhé ticho.

„To je... pochybné," odpověděl Lucius

„Pochybné, ale zcela přirozené. Sama jsem toho byla svědkem."

Lucius se zamračil a s nesoustředěným pohledem přemítal o tom, co to může znamenat. Tamto určitě ne. Ne po tom, co jeho rodina podstoupila, co znamenala, co symbolizovala... Osud přece nemohl mít tak zvrácený smysl pro humor.

„Ale Malfoyové chrání jen své blízké," řekl Lucius tónem, který by za jiných okolností ukončil diskusi.

„Zajímavé, že?" nadhodila Narcisa, kterou potěšilo, že zareagoval přesně tak, jak doufala. Teď nechá ty informace dusit a vířit mu v hlavě, dokud se nedobere stejného závěru, k jakému došla dnes ona.

„Je toho víc," řekla ještě. „Povykládám ti o tom při večeři. Myslím, že shledáš její situaci poměrně poutavou, ne-li dokonce bizarně povědomou."

* * *


Poznámka překladatelky: Slib splněn, tady je poslední letošní kapitola. V té příští na vás čeká samý Draco a Hermiona a bude to faaakt moc sladké. Na shledanou po Adventu, zlatíčka Smile


10. kapitola



Of Kings and Queens - 10. kapitola

Autor: galfoy

Překlad: Jacomo            Betaread: Ivet

Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/8227894/11/Of-Kings-and-Queens

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera. Skličující, leč pravdivé.

Poznámka autorky: Cha cha cha, všichni milujete trochu HUSTOU Narcisu. Skvělé. Ale, co to bylo? Máte teď chuť na trochu Dramione? Óóóó, žádný problém.
Příště se to pěkně zkomplikuje, takže pěkně prosím komentujte. Jo, a můj pes už zase skáče po nábytku, takže si myslím, že se vrací do normálu! To je tak úžasné! Získává zpět své špatné já, lumpík jeden! xo



* * *

Draco se přemístil na okraj lesa poblíž domu, kde bydlel, s tváří staženou vztekem. Tenhle den pokoušel jeho trpělivost. Ve skutečnosti už ji vyzkoušel, sežvýkal ji, vyplivl a pustil se do ní znovu. Téměř přišel o rozum a měl sto chutí zakroutit někomu krkem.

Když jeho matka odešla, uklidil rozbité sklo a pokusil se o vytvoření nějakého plánu v marné snaze postavit se k té situaci racionálně. Zhluboka se nadechl a do prázdné místnosti klidně pronesl, že Hermiona bude pravděpodobně v pořádku. Šlo jen o ohnivou whisky. Ano, mohla by nějak reagovat s její odvykací kúrou, ale šance, že zůstane střízlivá tak dlouho, aby si něco vzala, byla nízká. Není třeba propadat panice.

Ale nezvládl přesvědčit ani oprýskanou malbu na stěnách a už vůbec se mu nepodařilo zabránit tomu, aby panikařil.

Pravdou bylo, že neměl v těle jedinou buňku, která by se v tomhle chtěla chovat racionálně. Naopak, měl chuť vyrazit ven a proslídit každičký dům, dokud ji nenajde. Podivný neklid, který pociťoval v hrudi, se přetransponoval do silného, působivého hukotu a nedovolil mu odpočívat, dokud je Hermiona vystavena riziku nějakého nebezpečí.

Potíž samozřejmě tkvěla v tom, že vyrazit ven bylo naprosté šílenství. Ve skutečnosti bylo šílené všechno, co chtěl v souvislosti s Hermionou dělat. Od oné noční záchrany v něm narůstaly zvláštní pocity, pocity, kterým za nic na světě nedokázal porozumět. Malfoyové přece byli proslulí svou emocionální zdrženlivostí - právě to z nich dělalo Malfoye. Výjimeční, chladní, odtažití. V poválečném období velmi příhodné téma pro karikaturu. Bohužel šlo o stereotyp, ve kterém se pro jednou odrážela pravda. Malfoyové nikdy neuhnuli z cesty kvůli někomu, s kým je nevázalo pokrevní nebo manželské pouto. Měli víc známých než skutečných přátel. Mohli se podřídit autoritě, pokud to bylo ve prospěch rodiny, ale nikdy z žádného jiného důvodu. S nikým se nebratříčkovali. O těchto sklonech mu bylo řečeno už v dětství: Malfoyové byli obdařeni penězi, mocí a zuřivou touhou ochraňovat své blízké.

Peníze a moc nepředstavovaly nic trvalého, o čemž svědčily následky války. Ale touha ochraňovat své blízké? Ta byla velmi stálá.

Ale Hermiona k němu nepatřila. Nebyla mu ani nijak blízká. Nikdy k němu patřit nebude a ani by nechtěl, aby tomu tak bylo. Přesto ji stále chtěl udržet v bezpečí navzdory tomu, o jak iracionální instinkt šlo. Byla mudlorozená, knihomolka, narkomanka, ale kdyby do prdele kývla či zavolala, on by se klidně přerazil a nezáleželo na tom, jestli si toho byla vědoma nebo ne. Co se to s ním dělo? To Harry Potter chtěl, aby byli lidi v bezpečí, ne Draco Malfoy. Ne, když šlo o Hermionu Grangerovou.

Aspoň do nedávna.

Po hodině přecházení po kanceláři sem a tam, kdy blábolil páté přes deváté, boj proti svým instinktům vzdal. Jestliže chtěl jeho pitomý mozek rozcupovat při jejím hledání Londýn na kousky, tak dobře. Prvním místem, které zkontroloval, byl její byt. Neodpověděla na klepání a tak se rychlým kouzlem přesvědčil, jestli je někdo uvnitř. Negativní. Fajn. Ve snaze zapomenout na své problémy se potloukala merlinvíkde. Dost jasné.

Potom to zkusil v každé budově na Příčné, v každé zatracené kavárně, v každé zasrané knihovně, na ministerstvu, u Svatého Munga, u Gringottů, v každém zatuchlém knihkupectví, na které si dokázal vzpomenout... Čtyři hodiny pátrání, které nepřineslo nic než vykulené výrazy a žádosti o autogram. Když se konečně přemístil zpátky domů, třásl se vztekem a obavami. Mohla být klidně mrtvá. Mohla být do prdele mrtvá, ohnivá whisky mohla její systém ovlivnit víc, než dokázal zvládnout, a mohla ležet někde ve škarpě. Už se to stalo a mohlo se to stát znovu.

Takže byl tady, stál na okraji lesa a civěl na starý neforemný barák. Měl by začít pročesávat les nebo zkusit ještě jednou její byt? Kousl se do rtu, ani jedna z těch možností se mu nelíbila.

Moment. Něco nebylo v pořádku. Kde byli novináři?

Zamrkal a znovu se zahleděl na vchod. Copak si to jen představoval? Co tady bydlel, tábořil před budovou vždycky alespoň jeden novinář a v posledních několika dnech jich tu pobývalo nejméně dvacet. Kam všichni šli? Díval se pozorněji a nutil své oči k podrobnějšímu průzkumu. Určitě tam byli. Museli tam být.

Ale vchod byl skutečně opuštěný.

Draco na okamžik zapomněl na les a díky svým dlouhým nohám takřka okamžitě dorazil k domu. Jednoznačně nebylo něco v pořádku. Nejdřív zkontroluje její byt.

Prudce otevřel hlavní dveře a při každém kroku byl napjatější a napjatější. Malou chodbou se rozlehlo zasténání a on trhl hlavou směrem k jeho zdroji. Na zemi pod seznamem nájemníků leželo něčí tělo. Draco z něj viděl jen nohy, zbytek byl skrytý za levnou plastovou lavičkou. Zamířil k němu, nejistý, co objeví.

Nejprve mu spadla čelist a poté se obličej rychle zformoval do úšklebku. Ty zrzavé vlasy byly nepříjemně povědomé. Z Dracova hrdla se ozvalo hrdelní zavrčení.

"Weasley, ty zasraný kuse smetí, radši si pro pobyt v téhle budově připrav dokonalou výmluvu, protože já právě teď nejsem ve stavu přílišné velkorysosti."

Ron znovu zasténal a pak se otočil, takže Draco mohl vidět jeho tvář. Draco se ušklíbl. Zrzek měl každý centimetr obličeje a krku pokrytý bolestivě vypadajícími boláky. Dokonce je měl i na rukou. Oči byly tak opuchlé, že téměř vypadaly jako zavřené, a rty měl oteklé.

"Zkouším... najít... Hermionu," řekl. Slovům nebylo kvůli otoku téměř rozumět.

" To není tvoje starost," odsekl Draco. "Nechce, abys ji našel."

"Myslíš... že chce... abys ji našel ty? Malfoy?" odpověděl Ron. Draco mohl vidět, jak se mu koutky úst zdvihají tím, co by za jiných okolností bylo známkou výsměchu.

Draco se upřeně zadíval na mladíka ležícího na zemi. Zároveň se uvnitř něj přihodilo něco úžasného. Neklid v jeho hrudi, který se předtím změnil v hukot, se teď přetavil do něčeho úplně jiného. Vypadalo to jako drak řvoucí pod jeho žebry, naježený nad naprostou troufalostí tohohle lumpa, který dřív označoval Hermionu za svou. Ten kokot potřeboval lekci.

Už bylo únavné se těm nezvyklým instinktům bránit. Možná by s tím měl prostě přestat.

Ano, to je to, co udělá. Přestane se bránit. Draco popadl Rona za límec a vytáhl ho ven z budovy. Ron celou cestu kopal kolem sebe a křičel. Dracovi to bylo fuk. Drak v jeho hrudi mu dodával sílu. Jak se vzdalovali od vchodu, Ronovy boláky začaly mizet, a když se dostali k lesu, vypadal už téměř normálně. Draco ho se zlověstným úsměvem dotáhl mezi stromy. Ronovu hůlku měl bezpečně schovanou ve své kapse, mimo dosah toho imbecila. Protáhl si prsty a začal kolem Rona kroužit jako šelma na lovu.

"Myslím, že si potřebujeme popovídat, Weasley," řekl. Cítil se tak ve svém živlu, jako už dlouho ne. Už to bylo dávno, co si dovolil použít k řešení svých problémů násilí. Jedna malá výjimka v jeho záznamu od dob války by měla být přijatelná, zejména s ohledem na situaci.

Ron si s úlevou mnul kůži, ale zároveň se s obavami díval po Dracovi. Znervózňovala ho agrese, která z blonďáka vyzařovala. A kde má do prdele hůlku? Plácáním si podrážděně kontroloval kapsy.

"Nechci si s tebou povídat, Malfoyi," odsekl. "Chci si promluvit s Hermionou."

"Proč?" zeptal se Draco. "Už s tebou není. Podle toho, co jsem slyšel, jsi šťastně zasnoubený."

Ronovu tvář zbarvily rozpaky. "Jo, no... Asi jsem si s ní chtěl promluvit o tomhle. Zjistit, jak se ohledně té novinky cítí."

"Je jí to fuk," řekl Draco, i když věděl, že to není tak úplně pravda.

"Jak to do prdele víš?" zavrčel Ron rozzlobeně.

"Řekla mi to. Byl jsem s ní, když se to dozvěděla."

"Zdá se, že jsi s ní nějak moc často, Malfoyi," nadhodil podezřívavě Ron.

"Jsem její šéf," pokrčil Draco rameny.

"A to je všechno? Určitě? Nevypadáš jako ten typ, co se setsakra moc stará o druhé, a přesto jsme tady. To mě zajímá, Malfoyi... Doufáš, že z toho bude něco víc?"

Draca překvapilo, jakou práci mu dalo udržet neutrální výraz tváře. Nechtěl, aby z toho bylo něco víc. Nechtěl. Ale... taky chtěl převrátit vzhůru nohama celou Anglii, aby se ujistil, že je Hermiona v pořádku. Ty dva pocity dohromady moc nedávaly smysl.

Rozhodl se tím nezaobírat.

"Ne, Weasley, nechci, aby z toho bylo něco víc," odpověděl. "Přestaň přehánět."

"Jak myslíš," pokrčil rameny Ron. "Dobře víš, že by si s tebou stejně nic nezačala, Malfoyi. Jsi vražedný, chladnokrevný bastard. Nejspíš tě lituje, proto ti pomáhá."

Draco sebou škubnul. Věděl, že ta slova nejsou pravdivá, ale stejně v něm vyvolala prchavý pocit paniky. Těch protichůdných pocitů už bylo trochu moc. Začínal z toho být nervózní.

"Věř si, čemu chceš," řekl a jeho hlas zněl zdánlivě naprosto klidně. "Ale drž se od tohohle baráku dál. Hermiona tam není."

"Neexistuje žádný způsob, jak bys to mohl vědět," ušklíbl se Ron. "Nebudeš schopen ani překročit její práh. Ty ochrany jsou příliš silné. Pouští přes ně jenom mě a Harryho. No, teď už asi jenom Harryho."

"Nebuď pitomec, Weasley," odfrkl si Draco. "Už jsem u ní v bytě byl a chystám se tam teď vrátit."

Ron vytřeštil oči a vypadalo to, že poprvé opravdu ztratil řeč.

"Ona... ona ti dala přístup?"

"Jo. Co má být?" řekl Draco a Ronovo ohromení se prohloubilo. Prostě předpokládal, že ji bude moct jít zkontrolovat. Žádné ochrany nevzal v úvahu.

Musela je upravit, aby mu dovolily projít.

Drak v jeho hrudi se vznesl.

"Tomu nevěřím!" zaječel Ron, tvář zrudlou hněvem. "Víš, jak dlouho mi trvalo, než mi povolila vstup? Šest zatracených měsíců! Svýmu vlastnímu klukovi! Šest měsíců!"

"Taky jsi jí nedal moc důvodů k tomu, aby ti důvěřovala, ty zkurvenej otrapo! Copak si myslíš, že je pitomá?" ječel teď už i Draco, který se sám sebe začínal ptát, proč se s tím kreténem vůbec baví. Měl ten čas využít k pátrání po Hermioně. "Šoustal jsi s kdekým za jejími zády Merlinvíjak dlouho. Podle mě máš místo srdce černou díru. Opravdu jí nemůžeš dávat za vinu, že je opatrná, ne?"

Ron se zamračil, a pak mu ve tváři svitlo pochopení, ovšem zcela scestné. "Počkej... ty s ní spíš?"

"Jestli s ní co?" zamračil se Draco. "Jak jsi došel k tak brilantnímu závěru?"

"Poslouchej se, jak o ní mluvíš! Odkdy je z tebe její hlídací pes? Ty jsi ten, kdo ji měl ve zvyku nenávidět, Malfoyi. Pamatuješ si, jaká jména jsi jí dával? Pamatuješ si, že sis přál, aby byl mrtvá? A teď jsi její velký ochránce? Takže jo, chci vědět... jestli s ní kurva spíš?!"

Draco vytřeštil na Rona oči: "Myslím, že jsi možná opravdu tak pitomý, jak vypadáš, Weasley. Tohle je působivé, dokonce i na tebe."

Ron přimhouřil oči a zaťal zuby. "Takže jo! Ty zatracenej mizero! Já tě zabiju!"

Ron se se zoufalým výkřikem vrhl na Draca, ale ten byl na něj příliš rychlý a uhnul stranou, veden hřejivým pocitem ve své hrudi. Hermiona mu důvěřovala. Ron se ho nemohl dotknout. Nikdo se ho nemohl dotknout. A když se to tak vezme, nevadila by mu malá odměna za všechny ty blbosti, kterými se bude muset později zaobírat.

Tou malou odměnou by mohlo být zlomení několika Ronových kostí.

Ron spadl na zem a s žuchnutím přistál v hromadě listí. Draco mu poté uštědřil čistý, ostrý kop do žeber, která neměl chráněná, protože se vrávoravě pokoušel vstát. KŘUP, KŘUP. Dvě žebra zlomená! Dneska musí mít svůj šťastný den. Draco se v duchu usmál a trochu poodstoupil, aby mohl sledovat Rona, jak lapá po dechu a drží se za bok.

"Weasley, myslím, že bude fér ti něco objasnit," řekl Draco a začal kolem Rona znovu kroužit. Další kost by měla být trochu větší. Žebra jsou tak slabá, že? Draco nikdy nebyl zrovna slabý bojovník. Kalkulující to ano, ale nikoliv slabý. "Nechci, abys říkal, že jsem tě nevaroval."

Vyrazil vpřed, popadl Rona za paži a zkroutil mu ji za záda tak, až mladík vykřikl bolestí. Kloub nevydržel; nebylo to úmyslné, ale ani ne nevítané. Ron znovu vykřikl. Draco odtáhl hysterického muže k rozložitému stromu a smýkl s ním natolik blízko, že kůra poškrábala Rona na tváři.

"Nespím s Hermionou," zašeptal Ronovi do ucha těsně před tím, než ho odstrčil směrem ke stromu. Zaslechl prasknutí klíční kosti a prudce ho stáhl zpět.

"Ale zabiju tě, jestli jí znovu ublížíš," dodal a srazil Rona k zemi. "Budu to protahovat, donutím tě žebrat o milost, a až mě to unaví, zabiju tě. To není výhrůžka, Weasley. To je slib. Teď mazej zpátky ke své snoubence a od Hermiony se drž dál. Zpackal jsi to."

Draco se otočil na podpatku a pomalu se vydal zpátky k sídlišti. Celým tělem se mu šířil hřejivý pocit spokojenosti. Smrtijedský výcvik mu moc nedal, ale díky Merlinovi se naučil, jak bojovat. Ti vraždící cvoci nic nemilovali tak jako starou dobrou rvačku, po které byla zem kluzká od krve. Weasleyho zlomené kosti se s tím vůbec nedaly srovnávat. Tohle byl jen slabý odvar.

Teď najít Hermionu.

"Vůbec si to neuvědomuješ, že jo?" zaječel Ron z místa, kde ležel. V jeho hlase bylo slyšet, že lapá po dechu, díky bolesti mu přecházel do fistule. "Ty ses do ní zamiloval!"

Draco na místě zamrzl. A pomalu se otočil.

"Jsi cvok," pronesl tak klidně, jak jen dokázal. "Potřebuje mou pomoc. Chráním ji." Ochrana najednou vypadala v porovnání s tím druhým jako velmi mírné slovo. Ochrana. Ochrana. Ochrana. Jednoduché.

"Jako by v tom byl kurva rozdíl," řekl Ron. "Užij si, až to budeš vysvětlovat rodičům. Tvůj taťka ji pravděpodobně stáhne zaživa z kůže. Není nic jiného než monstrum, stejně jako ty."

Draco zamrkal. Drak zaskřípal zuby. Prsty těsněji obepnuly hůlku, hněv ho tlačil k tomu udělat něco drastického, jen aby Ronovi zavřel pusu.

A pak ho napadlo, že kdyby tady teď Rona zamordoval, možná by to ohrozilo jeho schopnost jít pátrat po Hermioně.

Samé mrzutosti.

Proud rudého světla poslal Rona do bezvědomí a Draco sklonil hůlku. Poté vytáhl z kapsy tu Ronovu a mrštil jí směrem k němu, protože nechtěl zanechat žádné stopy vedoucí k němu. Po krátké pauze plivl Ronovi na nohy.

" Pochybuju, že jsi bůhvíjaký odborník na lásku, Weasley," sdělil Draco tělu ležícímu na zemi. "Tak co kdybys sklapnul."

Mírně otřesený Draco se otočil a vydal se zpátky nahoru do kopce, rozhodnutý nenechat se znovu rozptýlit.

* * *

Výtah k Hermionině bytu se zdál otravně pomalý. Draco naštvaně zatínal zuby při vrzání, které se ozývalo v každém patře. Nepříjemné "cink", které zaznělo pokaždé, když minuli další poschodí, mu brnkalo na nervy a na okamžik zauvažoval, jestli by se nemohl vykašlat na formality a zkusit se přemístit přímo před její dveře. Nejspíš asi ne, vzhledem k její slabosti pro nepříjemná ochranná kouzla. Nedalo se odhadnout, kde by skončil.

Při pomalé cestě vzhůru mu Ronovo obvinění vrtalo hlavou. Zamilovaný. Takový bláznivý nápad. Ten trouba neměl ani páru o tom, co Draco cítí. Nehledě na to, že byl mimo mísu. To nemělo se zamilováním nic společného. Šlo o základní instinkt: Draco se z nějakého důvodu stal vůči Hermioně ochranitelský. Předtím s tou myšlenkou bojoval, ale tohle nakonec připustit mohl. V tuhle chvíli to mohl jen těžko vyvracet. Z nějakého důvodu cítil svrbění potřeby ujistit se, že je v bezpečí. Vzhledem ke své inteligenci se ovšem stěží dala označit za nějakou husičku, která potřebuje ochránce. Ironie zase jednou měla žně.

Přesto nic z toho neukazovalo na možnost, že by do ní byl zamilovaný. Bože chraň! Jen chtěl vědět, že ji nenajde někde v lese mrtvou. Jdi s těma kecama do prdele, Weasley.

Dveře výtahu se otevřely a Draco vystoupil. Napůl očekával, že bude prohozený oknem nějakým zbloudilým kouzlem chránícím před nezvanými návštěvníky. Nic se nestalo. Byl schopen dojít ke dveřím stejně jako prve. Zvedl ruku, aby zaklepal, a v duchu se modlil, aby tentokrát byla uvnitř. Jestli tam nebude, neměl potuchy, co dál dělat. Znamenalo by to, že je na čase zapojit do pátrání ministerstvo. Přiměl by každičkého bystrozora pátrat po Londýně tak dlouho, dokud by ji nenašli.

Dveře se otevřely ještě dřív, než se dotkl dřeva.

Dech se mu zadrhl v hrdle. Tohle kouzlo znal. Rozpoznávalo očekávané návštěvníky. Znamenalo, že je Hermiona je doma. Znamenalo, že chce, aby šel dál.

Vstoupil a zamžoural do tmy. "Grangerová? Jsi tady?"

Uspořádání se podobalo jeho vlastnímu bytu a tak během několika kroků proběhl malými místnostmi a zkontroloval kuchyni, obývací pokoj a ložnici.

Zpoza zavřených dveří do koupelny vyšel zvuk popotahování. Potichu k nim přikročil, stiskl kliku a nakoukl dovnitř. Jeho oči už si zvykly na tmu, tak mohl vidět obrys postavy schoulené v prázdné vaně. Malým prostorem se nesly tlumené vzlyky. Tělo mu zaplavila úlevy. Byla naživu.

"Grangerová," řekl tiše, klekl si na zem a natáhl k ní ruku. Skončilo to rozpačitým pohlazením jejích vlasů. "Jsi oukej?"

" Nezabírá to," škytla zastřeným hlasem a ukázala na poloprázdnou láhev ohnivé whisky. "Měl bys požadovat vrácení peněz."

" Mně to podle všeho funguje," řekl a snažil se, aby mu v hlase nezaznělo pobavení. "Až na to, že je tu malý problém s tím, že jsi polovinu vypila."

"Omlouvám se," zakňourala. Teď už vzlykala nahlas. "Vůbec to nedělalo to, co jsem potřebovala. Je to rozbité, rozbité..."

"Proč je to rozbité?" řekl a opřel se o okraj vany. Stejně už byl na zemi. "Co jsi chtěla, aby to dělalo?"

"Potřebuju všechno znecitlivět, a ne ty pocity ještě zesílit," zamumlala.

"Aha. Takže alkohol nemá stejný efekt jako ty prášky?" zkusil hádat.

Zavrtěla hlavou: "Nutí mě cítit víc. Nechci cítit víc."

"Jo. No, různé látky mají různé účinky," řekl. "Chlast je jiný než drogy."

"Takhle je to horší," postěžovala si se slzami v očích. Znovu odolával nutkání se usmát. Teď už bylo všechno v pořádku. Dokáže zvládnout novináře, obchod, dokonce i Weasleyho. Byla v bezpečí a svět se zase točil tím správným směrem.

"Beru to tak, že to znamená, že nebudeš moc často pít?"

"Nebudu," zamumlala. "Je to špatný zvyk."

Oba se odmlčeli. Koupelnou doznívala ironie jejího prohlášení.

"Hledal jsem tě," prohlásil, protože se rozhodl být k ní upřímný. "Měl jsem strach."

"Nemusíš mít strach, Draco," ujistila ho s úsměvem. "Na tohle jsem expert."

"Ne když jde o ohnivou whisky," ušklíbl se. "Troufám si říct, že v pití alkoholu jsi amatér. Copak ti nikdo neřekl, že by to měla být zábava?"

Zasmála se a otřela si tváře. "Ach jo. Asi jsem tedy něco udělala špatně. Bylo mi jen smutno."

"Tak to tedy jde o nějaký špatný způsob pití," nadhodil s nadějí, že to u ní znovu vyvolá úsměv. "Potřebuješ pár lekcí."

Další smích. Hned mu bylo lehčeji u srdce. Rozhodl se chopit šance na otázku.

"Grangerová, můžu se tě na něco zeptat?"

"Jasně," zamumlala.

"Jak ses stala závislá na prášcích? Je to totiž ta poslední věc, kterou bych u tebe čekal. Kdy to začalo?"

"Po závěrečné bitvě," hlesla a pohled měla upřený na svoje prsty u nohou po celou dobu, co hovořila. "Je to zvláštní, ale začala jsem si všímat, že mám uvnitř v sobě takový divný pocit... Jako kdyby něco scházelo. Asi jsem se snažila to prázdno zaplnit. To je ten nejjednodušší způsob, jak to dokážu vysvětlit. Prášky mi dávaly možnost kontroly, když jsem měla dojem, že nic nemám."

"A jak se cítíš teď, když se jich snažíš zbavit?"

"Mnohem víc si uvědomuju ten pocit prázdnoty," řekla. "Ale budu s tím bojovat tak dlouho, dokud to nedostanu pod kontrolu. Přeji si to víc než cokoliv jiného. Když nad sebou získám kontrolu, bude to stát za to. I kdybych měla být smutná. Nechci mít pocit, že mám budoucnost nalajnovanou... Takhle jsem se cítila příliš dlouho."

Draco se nad jejími slovy zamyslel. Vždycky měl pocit, jako kdyby mu něco scházelo, už od doby, kdy byl malý, ale zvykl si na to, takže tomu nevěnoval moc pozornosti. Předpokládal, že se takhle cítí každý. A pokud jde o nalajnovanou budoucnost, no, tenhle pocit znal taky velmi dobře. Nikdy se nad tím neobtěžoval nějak zamyslet.

"Jak je možné, že zvládneš říkat tak hlubokomyslné věci, když jsi totálně na šrot?" zeptal se pobaveně. "A mimochodem, co tady vůbec děláš?"

"Snažila jsem spát," řekla, jako kdyby to všechno vysvětlovalo. "Mám s tím trochu problémy," připustila.

"No, jsi ve vaně," podotkl. Rozhodl se, že s křížovým výslechem, kde celý den byla, počká do rána. "Možná by bylo lepší, kdybys byla v posteli."

"Nemůžu chodit," vysvětlovala logicky. "Pořád padám. Zdá se to bezpečnější. S těmi vysokými bočnicemi."

"Jasně. No, naštěstí ti dokážu pomoct. Můžu?"

Nejprve zaváhala, ale pak přikývla.

S napřažením ruky ji vytáhl na nohy a zvedl ji z vany. Napůl šli, napůl ji dotáhl k posteli, a co nejopatrněji ji položil.

"Merline, Grangerová, smrdíš jako putyka," postěžoval si, když ji přikrýval.

"Ty smrdíš jako putyka," opáčila bojovně.

Pobaveně se ušklíbl: "Vzdorná za všech okolností, že jo, Gragerová?"

"Jsem Hermiona," zamumlala do polštáře. "Už toho o mně víš dost na to, abys mi mohl říkat křestním jménem."

"Fajn," kývl a protočil oči. "Řekl ti někdo, že jsi zoufale tvrdohlavá, Hermiono?"

"To je jedna z mých nejroztomilejších vlastností," odpověděla tak, že to znělo skoro střízlivě.

Usmál se, sedl si na zem a opřel se o rám postele. Hlavu zabořil do dlaní. Teď když měl chvíli čas se zamyslet, došlo mu, jak absolutně bláznivě se v poslední době choval. Rozhodnutí pomoct Hermioně mu změnilo život tak dramaticky, že stěží poznával sám sebe. Minulý týden o ní věděl jenom to, že ji jakožto mudlorozenou ve škole šikanoval, a příležitostně ji vídal na chodbách domu, kde bydleli. Tento týden se ocitl tak zamotaný do jejího života a ona do toho jeho, že to vypadalo, že se už nikdy nerozmotají. Nezájem, který pociťoval ohledně ostatních známých lidí, se na ni prostě nevztahoval. Byla složitá, sarkastická a příliš bláznivá, než aby s ní byla nuda, nemluvě o tom, že byla příliš pod vlivem léků, než aby byla schopna se postarat sama o sebe. Nezájem nepřipadal v úvahu.

Možná to bylo takhle jednoduché, ten důvod jeho podivné ochranitelskosti. Toho předoucího zvířete v jeho hrudi. Třeba kdyby se zbavila závislosti, necítil by už potřebu se o ni dál starat.

Nějak tomu ale tak úplně nevěřil. Něco se změnilo. Vždyť přece Blaise byl jeho nejstarší kamarád a ani zdaleka k sobě neměli tak blízký vztah, jaký si vytvořil k Hermioně. Kdyby se Blaise dostal do problémů, postavil by se za něj a snažil by se mu pomoct, jak nejlíp by uměl. Kdyby se dostala do problémů Hermiona, vystopoval by toho, kdo by za to mohl, a vykuchal by ho. Cítil to v kostech.

Znepokojovalo ho to, ale byl příliš vyčerpaný, než aby o tom přemýšlel. Prozkoumá ten podivný zvrat událostí někdy jindy.

"Mimochodem, mrzí mě, co se stalo na té tiskovce," pronesl s pohledem na záplavu kudrn, které jí zakrývaly tvář. "No, uvidíme, co o tom budou zítra psát v novinách."

Žádná odpověď. Už usnula.

Povzdechl si a zavřel oči, protože se rozhodl, že by tu možná mohl zůstat o chvilku déle. Nakonec, aby byl upřímný, vlastně neexistoval žádný zvláštní důvod, proč by měl jít domů.

* * *


Poznámka překladatelky:
Napadlo mě, že bych vám s novým rokem mohlo nadělit u minulého překladu tak oblíbenou záležitost – ukázku z další kapitoly. Kdybyste snad proti tomu měli námitky, stačí říct
:-D

Když viděl, že je v bezpečí a odpočívá, téměř to v jeho hrudi vyvolalo spokojené předení. Tohle nebylo normální. Něco s ním bylo špatně. Potřebuje zajít za lékouzelníkem. Ne, lepší bude, když zajde za matkou. Ta by mu mohla říct, co se děje. Ví o rodinné historii Malfoyů víc než kdokoliv jiný... Možná bude mít teorii, proč se jeho tělo chová tak zrádně...


11. kapitola



Of Kings and Queens - 11.  kapitola

 

Autor: galfoy

Překlad: Jacomo                Betaread: Ivet

Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/8227894/12/Of-Kings-and-Queens

 

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera. Skličující, leč pravdivé.

Poznámka autorky: He, he. Takže hrstce z vás se zpočátku nelíbilo, že jsem z Rona udělala toho zlého, ale většina teď kolektivně jásá, že dostal od našeho hlavního hrdiny Draca na zadek. Asi tuším, komu patří vaše loajalita ;-) No nic. A co tahle kapitola? Z keců se stává realita. Objevuje se hlavní zápletka! Lucius je natřásá jako páv! Komentujte, komentujte, komentujte! (...)

Poznámka překladatelky: Nemohla jsem se dočkat, až se dostaneme k téhle kapitole, protože tady věci fakt naberou na obrátkách. A teď už to bude jenom lepší a lepší. Začíná nám parádní jízda!



* * *

 

Buch buch. Buch buch. Buch buch.

Hermiona se vracela do reality za líného mapování svého okolí, když tu se náhle uprostřed probouzení zarazila. Ten zvuk v uších musel být její tep. Tvář se jí lepila k polštáři. Její hlava... Ach Bože, její hlava působila dojmem, jako by se měla každým okamžikem rozskočit. Co to doprdele vyváděla? Jak se sem dostala?

Draco.

Draco ji uložil do postele. Ta vzpomínka se vynořila mezi bolestivými pocity mlhavě, ale reálně. Našel ji v koupelně, zase ji zachránil z další ponižující situace, zase jí přibyl další dluh.

Tehdy dávala vana smysl. Rozhodla se do ní doplazit po té, co strávila několik hodin v lese utápěním svého trápení v alkoholu, jen aby si s hrůzou uvědomila, že pití její problémy nenapraví. Prášky všechno ochromily, přesně tak, jak chtěla. Ale alkohol? Ten jí city tak zatraceně rozjitřil, že ji to málem přemohlo. Hermiona pila jen zřídka, takže nebyla připravená na rozdíl mezi svou obvyklou drogou a ohnivou whisky. Místo toho, aby ji to utlumilo, její žal se zostřil. Její zklamání se prohloubilo. Její trápení vzrostlo. Všechny ty emoce se smíchaly do jedovatého bahna hysterie. Domů se jí fakt podařilo dostat jen čirým zázrakem.

Ta noc představovala naprostý propadák. Podařilo jí akorát přidělat Dracovi starosti a pořídit si příšernou kocovinu. Tou se dala vysvětlit ta obrovská bolest, která jí spalovala celé tělo a dosahovala nejvyššího stupně za očima, kde bodala jako dýka.

Pomalu zvedla hlavu z polštáře, příliš si vědoma ztuhlých svalů na krku, které proti tomuto pohybu protestovaly. Potřebovala vodu, horkou sprchu, a pak musela najít Draca a omluvit se. Styděla se, že ho zatáhla do téhle šlamastyky. Ukrást alkohol a snažit se v něm utopit svoje problémy bylo tak dětinské, že nemohla uvěřit, že se tak opravdu zachovala. Byla tohle závislost? Když víte, že vás to ničí, ale nedokážete to zastavit? Bylo to, jako kdybyste skákali pod vlak, aniž byste chtěli umřít. Věděla, že je to špatný nápad, ale stejně to udělala, protože si nedokázala představit, jak se má vyrovnat se svými problémy bez podpory.

Draco si tenhle druh pitomostí nezasloužil. Měl dost svých starostí, než aby se nechal stahovat k zemi jejími problémy. Jejím úkolem bylo vzkřísit jeho firmu a pomoct mu, aby ho společnost znovu akceptovala. Vyvádět takovéhle nezralé kousky bylo nepřijatelné. Přidělávat mu zbytečně starosti představovalo špatný způsob, jak mu poděkovat za to, co pro ni udělal.

Otočila hlavu.

A vytřeštila oči. Draco spal v jejím ušáku, své příliš dlouhé nohy přehozené přes opěrku a krk zkroucený v úhlu, který vypadal jako velmi nepohodlná pozice. Parádní oblek nesl stopy bláta.

On tady zůstal.

V hrudi se jí cosi pohnulo. Mozek o překot spekuloval, co to asi znamená. V tom uviděla, jak se mu pohnuly prsty a poté celé ruka. Vzápětí zasténal.

Myšlenka na to, že se vzbudí a najde ji, jak na něj civí, ji poněkud vyděsila. Z nedostatku jiných nápadů zavřela oči a předstírala spánek.

* * *

Draco zasténal. Svatá Merlinova matko, tohle bylo nepohodlné. Se zamrkáním otevřel oči a rozostřeným pohledem začal zkoumat okolí.

"Kurva!" zašeptal, vystřelil z křesla a vrávoravě se postavil na nohy. "Kurva kurva kurva!"

Hermiona se nacházela přímo před ním, stále spící ve své posteli. Potíž spočívala v tom, že neplánoval, aby ho tady viděla. Nikdy neměl v úmyslu zůstat až do rána. Sedl si do křesla poté, co usnula, a měl v plánu si jen na chvíli odpočinout, než se vydá do svého bytu. Zřejmě úplně odpadl. Co by se stalo, kdyby se probudila? Jak by se z tohohle vykroutil?

Promiň, Grangerová, jen jsem měl potřebu zachovat se jako nepříčetný slídil a zůstat v tvém pokoji, když jsi spala.

Ne. Rozhodně ne. Tohle nebylo v pořádku. Jeho chování se mu oficiálně vymklo z rukou a on to věděl. Byl přece Malfoy, pro Merlina. Chladný. Rezervovaný. Nikým neovládaný. Neměl by usnout v pokoji své dětské Nemesis poté, co převrátil při jejím hledání polovinu Londýna vzhůru nohama.

Prudce se nadechl a před pokusem vyplížit se ven se ještě naposledy podíval na Hermionu. Vypadala tak mírumilovně, tak pokojně. Drak v jeho hrudi sebou trhnul.

Ježíšikriste. Jeho tělo na ni do ksakru fyzicky reagovalo. Když viděl, že je v bezpečí a odpočívá, téměř to způsobilo, že mu hruď spokojeně předla. Tohle nebylo normální. Něco s ním bylo špatně. Potřebuje zajít za lékouzelníkem. Ne, lepší bude, když zajde za matkou. Ta by mu mohla říct, co se děje. Ví o rodinné historii Malfoyů víc než kdokoliv jiný... Možná bude mít teorii, proč se jeho tělo chová tak zrádně...

Draco vycouval z místnosti tak tiše, jak jen to šlo. Poté vyklouzl z Hermionina bytu, zavřel za sebou dveře a s hlasitým PRÁSK se přemístil.

* * *

Jakmile Narcisa uslyšela v dálce známý zvuk přemístění, její smysly se zachvěly. Pomalu a elegantně přešla k oknu a vyhlédla ven.

Na tváři se jí objevil spokojený úsměv.

"Vypadáš náramně potěšeně," řekl Lucius, který svou ženu přes celou místnost pozoroval. "Měl bych něco vědět?"

"Draco je tady," odpověděla prostě.

Lucius rychle přešel k oknu a podíval se přes sklo ven. Draco si to rázoval po pozemcích, podle výrazu mnohem rozrušenější, než měl ve zvyku, tělo napjaté a tvář zachmuřenou starostmi.

"To bylo rychlé," vzdychla Narcisa šťastně.

"Myslím, že sem možná jde jen na návštěvu," namítl Lucius tvrdohlavě, ačkoliv věděl, že Narcisa na takovou slabou výmluvu nejspíš neskočí.

"Myslím, že si brzy budeš přát, abychom kvůli téhle maličkosti neuzavřeli žádnou sázku," uculila se.

Lucius zaťal zuby. "Tak naposledy, Cisso. Draco se nezamiluje do mudlorozené."

"To je pravda," kývla Narcisa.

Lucius pozvedl obočí. Nebylo obvyklé, aby jeho žena přiznávala porážku tak snadno.

"Už se do ní zamiloval," zašeptala, letmo ho políbila na rty a vyšla z místnosti.

* * *

"Ahoj, miláčku," pronesla Narcisa, scházející po mramorovém schodišti právě v momentě, kdy Draco otevřel hlavní vchodové dveře a napochodoval do haly, ve tváři výraz nervozity a paniky.

"Matko," kývl. "Doufám, že se máš dobře."

"Naprosto," odpověděla. "Ale ty vypadáš trochu napjatě, drahoušku. Je to kvůli práci?"

"Svým způsobem se to tak dá říct," řekl nejistě. "Kde je otec?"

"Ve své pracovně. Mám ho přivést?"

"Ne, ne, takhle je to naprosto v pořádku. Vlastně jsem doufal, že si promluvím s tebou," nadhodil.

"To je milé," usmála se Narcisa. "Pojďme do zahrady. Konečně začíná rozkvétat."

Kráčeli mlčky, Draco celý nesvůj, Narcisa tichá a s kamennou tváří. V malém rohu nádvoří byla umístěná stará kamenná lavička, nedávno zbavená zeleného mechu, který se vytrvale plazil po jejích nohách. Blízký stromek už už nasazoval pupeny. Místo bylo čerstvě prořezané, na rozdíl od předchozích let, kdy tu všechno upadalo.

"Vypadá to tu hezky," poznamenal Draco.

"Díky," řekla Narcisa. "Všechny ty dobré zprávy o firmě mě znovu povzbudily k činnosti. Je úžasné, kolik věcí se změní, když si nemusíš dělat starosti s penězi."

"Přesně tak," přitakal Draco a odkašlal si. Snažil se najít způsob, jak nadnést problém, který ho sužoval. Narcisa ukázala na lavičku a oba se posadili.

"Co tě trápí, drahoušku?" zeptala se Narcisa. "Očekávala jsem, že budeš vzhledem k okolnostem vyhlížet spokojeněji."

"No, všechny ty okolnosti jsou jaksi součástí toho problému," řekl a nervózně si pohrával s lemem své košile.

"Tak mě napadá, jestli s tvými problémy nějak nesouvisí slečna Grangerová?"

"Vlastně ano," přitakal Draco s mírným podezřením v hlase. "Jak to víš?"

Narcisa pokrčila rameny: "Objevila se v tvém životě poměrně nedávno a podle všeho s ní přišla spousta rozruchu. Je přirozené, že trochu ztrácíš rovnováhu."

"Tedy," dodal si odvahy Draco, "problém je, že taky cítím pár dalších věcí."

"Ano?" nadhodila Narcisa nevinně. "A jaké věci to jsou?"

Nastala dlouhá pauza, během které se Dracovi nervozitou sevřel žaludek. "Já... dělám si o ni starosti."

"Draco," oslovila ho Narcisa uklidňujícím tónem, "je to tvoje kolegyně a zdá se, že má nějaké problémy v osobním životě. Je přirozené, že se chceš ujistit, jestli je v pořádku."

Vzhlédl, podíval se matce do očí a nervózně si olízl rty. "Mami, nedělám si o ni starosti stejným způsobem jako o Blaise. Můj zájem o ni je mnohem... intenzivnější."

Vplížila se mi do mozku a nechce odejít, chtělo se mu dodat, ale neudělal to. Nutí mě chtít zamordovat ty, kteří jí ubližují.

Narcisa působila dojmem, že o tom uvažuje. "No, je možné, že k ní chováš mírné city, synu. Něco jako poblouznění. Napadlo tě to?"

Draco nakrčil nos, ale Narcisa si to chybně vyložila.

"Je moc hezká," poznamenala. "A očividně velmi chytrá. Není nutné tvářit se znechuceně. Je jen přirozené, že -"

"Matko! Já nejsem znechucený... Je to jen... Já jen..." Zarazil se, otrávený, že není schopen vyjádřit, co cítí.

Když je v nebezpečí, mám pocit, jako kdyby se ve mně něco probouzelo. Mám pocit, že bych udělal cokoliv, aby byla šťastná a v bezpečí.

"Jde o její krev?" zeptala se Narcisa. "Protože bych ti měla říct, že na toto téma jsem podstatně změnila názor."

"Ne, nejde o její krev. Na rovinu, o tenhle nesmysl se už dál nestarám."

"Tak o co jde?"

Draco si povzdechl a hlava mu klesla do dlaní. Nikam to nevedlo. "Jen mi to nepřipadá jako poblouznění, matko. To je všechno."

Ptáci vesele cvrlikali a Draco zuřivě odolával nutkání vyhodit je všechny do povětří. Fakt zatraceně skvělé. Dělal si velké naděje, že ho matka nasměruje na správnou cestu, ale teď si připadal ještě ztracenější než předtím. Poblouznění? Vážně? Tohle bylo silnější než pobláznění. Děsivější. Nějaká kurevsky mocná síla. Potřeboval pořádné vysvětlení a ne jen slabou výmluvu.

"V Malfoyovské linii samozřejmě existuje legenda o Gregalesovském rysu*), ale to je spíš jen mýtus," poznamenala nepřítomně Narcisa.

"Cože?" zdvihl zvědavě hlavu Draco.

"Ale to opravdu nic není, drahoušku. Jen stará rodinná historka. Má to být magický rys, který se dědí z generace na generaci. Když nějaký Malfoy najde svého pravého životního partnera, říká se, že spojení mezi nimi je téměř na primitivní úrovni. Některé knihy v knihovně to popisují jako ´vnitřní bestii´. Fascinující záležitost."

Draco se příliš rychle nadýchl a pak překvapeně rozkašlal. Narcisa trpělivě čekala, až se uklidní, tvář stále zahalenou maskou nevinnosti.

"A... co ještě o tom rysu víš?" zeptal se Draco chraplavým hlasem. "Ptám se samozřejmě jen tak ze zvědavosti."

"Samozřejmě," kývla matka mile. "No, na rozdíl od znaků, které se dědí jen krví, tenhle se přenese na Malfoyova osudového partnera postupem času. V podstatě to u Malfoyů začne pocitem jakési mocné, ochranné vazby k partnerovi a ty pocity se časem stanou vzájemné. Magické spojení pocítí i ta druhá osoba. Prý to zničilo značné množství domluvených sňatků, když byl dotyčný Malfoy sezdán s někým jiným. Když jsi pro někoho osudový, není možné to ignorovat. Je to láska toho nejtěžšího kalibru. "

"Jak často se to přihodí?" zeptal se Draco a snažil se potlačovat paniku ve svém hlase.

"Pokud se dá věřit knihám, stává se to tak jednou za dvě stě let," řekla Narcisa s očima upřenýma na svoje nehty. "Magický pár. Opravdu docela romantické."

Docela děsivé, pomyslel si Draco.

"A tipuju, že až doposud všechny případy tohoto druhu nastaly mezi čistokrevnými," poznamenal Draco se vzrůstajícím pocitem děsu v žaludku.

"Samozřejmě," řekla Narcisa. "I když, kdo ví, co přinese budoucnost. Někdy se naznačovalo, že tento rys se objevuje, když rodina potřebuje něco jako změnu směru nebo novou výhodu v rodové linii. Předpokládám, že jestli tento znak existuje, mohl by klidně vybrat někoho, kde není čistokrevný."

"Ale nejsou to všechno jen dohady?" zeptal se Draco v usilovné snaze najít cestu ven. "Jak můžeš vědět, že je ti něco magicky souzeno a nejde například jen o pobláznění?"

"Oprávněná poznámka a dobrá otázka," kývla Narcisa. "S tímto konkrétním rysem se pojí poměrně dobře viditelné vodítko, které svým objevením říká, které spojení je pravé a nefalšované."

"Což je..."

"Naše vlasy."

"Říkáš, že -"

"U partnerů Malfoyů se časem vyvine stejný odstín vlasů, jako má zbytek rodiny. Je to víc než blond zbarvení, Draco - je to identifikátor. Vždycky jsem si myslela, že je to docela chytrá součást toho znaku."

Draco zíral na svou matku a snažil se odhadnout, jak moc to myslí vážně. Smích ho zalechtal na žebrech a následně mu zabublal v hrudi. Zprudka se rozchechtal. Jak se tak smál do dlaní, Narcisa se zatvářila znepokojeně.

"Ach, mami, strašně moc ti děkuju," lapal po dechu. "Díky tobě se teď ohledně toho všeho cítím mnohem líp."

"Opravdu?" zeptala se zmateně.

"Ano, opravdu. Fakt si toho vážím." S širokým úsměvem ji letmo políbil na tvář a zvedl se k odchodu.

"Synu, skutečně si myslím, že byste ty a slečna Grangerová měli přijít na Manor na čaj," poznamenala Narcisa lehce naštvaným tónem. "Stále bych jí ráda poděkovala osobně."

"Samozřejmě, to není problém," řekl Draco a odcházeje ledabyle mávnul rukou. "Zítra by to asi šlo. Pošlu ti sovu s potvrzením."

Jakmile byl z dohledu, přimělo mírné zašustění Narcisu, aby otočila hlavu. Lucius vystoupil zpoza křoví jako děsivý páv smrti. Až na to, že ten páv se usmíval.

"No?" nadhodila. "Rozhodně to vypadalo, že zpanikařil, když jsem se zmínila o ochranném svazku."

"Taky to vypadalo, že ho pobavilo, když ses zmínila o vlasech," radoval se škodolibě Lucius. "Zdá se, že jeho panika vyletěla oknem. Nemůžu říct, že bych mu to měl za zlé. Stejně si pořád myslím, že se v ní pleteš. Myslet si, že by ona opravdu mohla být jeho protějškem, je směšné. Jen si ty dva představ do sebe zamilované. Nebo ještě líp, představ si, jak se jí mění vlasy!" ušklíbl se pobaveně.

Narcisa zvedla oči v sloup. "Zajisté si pamatuješ, že o nás říkali totéž. Říkali, že bychom nikdy nedokázali spolupracovat."

"To je něco naprosto jiného!" ohradil se Lucius. "My jsme byli jasně předurčeni jeden pro druhého. Ti dva jsou každý úplně jiný."

"Ano? Stále bazíruješ na její krvi, Luciusi?"

"Ne," prohlásil pevně. "Jsem schopen akceptovat, že časy se změnily. Tyto názory naši rodinu téměř vyhladily a já nemám v úmyslu lpět na nich jen kvůli tradici. Říkám, že se nechystám věřit tomu, že Hermiona Grangerová, nejlepší kamarádka Harryho Pottera a mudlorozená holka s proříznutou pusou  je nějak osudově předurčena pro našeho syna. Ne bez nějakého jasného důkazu. Říkáš, že je zasažený ochranitelskostí? Chci vidět, že ona je jí zasažená se stejnou intenzitou. Pak si promluvíme."

"Brzy svá slova vezmeš zpátky," odpověděla Narcisa chladně. "Ta dívka má v sobě oheň. Lituji toho chudáka, který ho zažehne. Uvidíš."

"Možná," pokýval Lucius zamyšleně hlavou. "Ale do té doby se tím aspoň budu bavit."

Není to na dlouho, pomyslela si Narcisa, protože moc dobře věděla, že se věci mají brzy urychlit. Pokud je Hermiona opravdu Dracovou životní partnerkou a pokud si vezme lektvar, který jí Narcisa zanechala, bude co nevidět shozena do emocionální propasti, protože rodový rys začne dohánět ztracený čas. Doufejme, že je dost silná, aby dopadla na zem v jednom kuse.

Konec konců, jakmile Gregales propukne, ta dívka ztratí nad vším jakoukoliv kontrolu.

* * *

Hermiona dorazila do kanceláře plná obav, přičemž se snažila ignorovat obrovskou bolest v hlavě a třesavku, která se jí zmocnila, když se vzbudila. Dnešek byl předurčen ke katastrofě.

Během předstírání spánku zaslechla Dracovo nadávání a vyložila si ho tak, že tam nechtěl být vůbec viděn. O čem to ale vypovídalo? Styděl se za to, že zůstal? Měl v úmyslu včerejší události bagatelizovat? Všechno popřít? To gesto ji opravdu zasáhlo a ona zatoužila dozvědět se, co si myslí. Choval k ní nějaké city, nebo byl jen velmi dobrý přítel? Harry byl ten typ, který by někomu pomohl a zůstal by, aby se ujistil, že bude dotyčný v pořádku. Ron, než vzalo jeho chování obrat k horšímu, by druhému taky kryl záda. Ale Draco? U něj to bylo za všech okolností naprosto nepravděpodobné. A přesto se to stalo.

Tolik otázek, tolik potenciálně složitých odpovědí.

Než se však pokusí něco zjistit, potřebuje svůj lék. Že ho nemá, si uvědomila, až když se vypotácela z postele, a došlo jí, že ho nechala v práci. Sakrafix, nic nedokázala udělat pořádně. Když ten zelený lektvar nejvíc potřebovala, tak nebyl vůbec k dosažení.

Takže dorazila sem. Po bleskové sprše a rychlém vyčištění zubů se přemístila co nejblíže k Trebaxu a s pláštěm přehozeným přes ramena nepozorovaně proklouzla vchodovými dveřmi. Sprintem hbitě vyběhla schody a snažila se v klidu připravit na cokoliv, co ji uvnitř čekalo.

Obešla roh a nakoukla dovnitř. Nikdo tam nebyl.

"Haló?" zavolala zmateně. Žádná odpověď.

Hermiona přešla ke Dracově kanceláři a mrkla i tam. Prázdno. Zamračila se, a pak si všimla dopisu ležícího na stole. Když ho zvedala, poznala Blaisovo písmo.


Draku,

když jste vy dva odešli z tiskové konference, potkal jsem pár okouzlujících čarodějek a beru si den volna, abych s nimi oslavil čerstvý obchodní úspěch. Omlouvám se za způsobené nepříjemnosti. Víš, jak mě v případě nouze sehnat.

Blaise

"Hmm," svraštila Hermiona čelo. Vzkaz vysvětloval Blaisovu nepřítomnost, ale ne Dracovu. Kde mohl být? Doufejme, že se před ní neschovával, protože byl kvůli minulé noci v rozpacích. Kvůli hlasitému fňukání mu ukradla tu zatracenou lihovinu. Jestli by měl něco cítit, tak nejspíš vztek a zklamání.

V tom ale její pozornost od Blaisova vzkazu odpoutal podivný praskavý zvuk, a tak vyšla z Dracovy kanceláře, aby našla jeho zdroj. Na jejím stole stála lahvička se zářivě modrým lektvarem, u které byl přiložen lístek. Zvědavě ji zvedla. Zvláštní, že si té lahvičky nevšimla, když předtím přišla. Nevypadala jako něco, co by mohla přehlédnout. Kdo propánakrále by to tady nechával?

Aby ses cítila lépe, stálo tam napsané Dracovým elegantním rukopisem.

Napětí v jejích ramenou povolilo. Musel jí to tu nechat Draco. Na pomoc proti příšeře kocoviny. Nebyl vůbec v rozpacích - dokázal přemýšlet i navzdory všem těm zmatkům, které provázely její probuzení. To vědomí způsobilo, že se cítila se neskutečně líp.

Hermiona zkoumala modrý lektvar a kousala si při tom ret. Nikdy nic podobného neviděla. Že by obyčejná léčivá tinktura? Tak nádherná. Bylo těžké získat lektvar s takhle sytou barvou – vyžadovalo docela vysokou úroveň schopností, aby se to podařilo. Byla skoro škoda ho vypít. S pokrčením ramen odzátkovala lahvičku a vyprázdnila ji jedním douškem. Překvapilo ji, že lektvar výrazně chutnal po levanduli.

Během chvilky, kdy čekala, až ustoupí bolest hlavy, začala lístek zkoumat trochu podrobněji.

No nazdar.

Písmo na první pohled vypadalo známě, ale teď, když se dívala pořádně, už se jí vůbec nejevilo jako Dracův rukopis. Ve skutečnosti se jí měnilo před očima. Rozmáchlé "A" bylo teď úplně špatné... Na někoho jako on vyhlíželo příliš žensky. Povědomě, ale ne stejně.

O vteřinu později všechno zčernalo.

* * *


*) gregales – latinsky druh, družka, soudržnost, pospolitost, spojenectví...


Ochutnávka z další kapitoly:

Náhle mu ruce překryly Hermioniny teplé dlaně, její prsty jemně uchopily ty jeho a opatrnými pohyby se s nimi propletly. Dech se mu zadrhl v hrdle, podivné předení zapustilo v jeho hrudi kořeny. Pomalu mu odtáhla ruce z tváře. Hleděl na ni s obavami, vědom si toho, že její hřejivý dotek nějak roztavil stres, který na něj před pár vteřinami zaútočil. Snažil se udržet situaci pod kontrolou, ale teplo jejích rukou způsobilo, že mu proklouzávala mezi prsty. Oči jí zářily vzrušením.



Poznámka:


12. kapitola



Of Kings and Queens - 12. kapitola


Autor: galfoy

Překlad: Jacomo                      Betaread: Ivet

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera. Skličující, leč pravdivé.

Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/8227894/13/Of-Kings-and-Queens


Poznámka autorky:
(...) Prosím, pokračujte v komentování! Zbožňuju všechny spekulace o tom, co se stane s Hermioninými vlasy. Ale jak uvidíte, budeme mít brzy k řešení pár důležitějších věcí. Víte, že mám ráda dobré zvraty a taky když se situace zamotává. A možná i trochu zvlhne, jestli víte, co tím myslím. Dáme se do toho, ano?
xo



* * *

Vůně cedru a vody po holení byla tak silná, že ji téměř mohla ochutnat. Něčí paže ji ochranitelsky objímaly. Usmála se. Jestli to byl sen, pak nechtěla, aby skončil.

"Grangerová!"

Hermiona prudce otevřela oči. Ležela na studené podlaze a nad ní se rozzlobeně tyčil Draco. A sakra.

"Tak dost, ženská," zavrčel. "Vezmu tě do nemocnice a nechám tě tam. Mám dojem, že trávíš v mé společnosti víc času v bezvědomí než v bdělém stavu, víš?"

"Počkej!" vyhrkla a zároveň se usilovně snažila vyhodnotit podivný pocit, který v ní narůstal. "Počkej... Něco se změnilo."

"Jo, jsi na zemi místo toho, abys stála!" řekl podrážděně. "Málem jsem dostal infarkt! Ne že by to byla nějaká novinka. Myslím, že cos mi vtrhla zpátky do života, prodělal jsem jich už asi pět. Snažíš se mi starostmi přivodit smrt? Protože já ti teď něco povím - "

"Závislost je pryč," vydechla užasle. Bylo to tak. Ten hlásek vzadu v hlavě, který ji vždycky tlačil k práškům. Ten přízrak uvnitř jejího těla, který ji nutil prahnout po nějaké berličce, když se situace zvrtla. Závislost.

Zmizela.

Jako kdyby ji vytrhli z jejího těla. Jako kdyby nikdy neexistovala.

Jak je to vůbec možné?

Co to sakra bylo za lektvar?

"Prosím?" zeptal se.

"Vypila jsem tuhle lahvičku s lektvarem," řekla omámeně a ukázala na stůl. "Myslela jsem si, že jsi mi ji tu nechal ty, ale teď si říkám, že to mohlo být od někoho jiného..."

"Cože jsi udělala?" vyhrkl šokovaně. "Vypila jsi tajemnou lahvičku s lektvarem? Chceš se do prdele zabít? U Merlinových koulí, Hermiono!"

"Myslela jsem si, že je od tebe!" namítla a posadila se. "Podle toho lístku jsem si myslela, že je od tebe."

Draco se zamračil, prudce vstal a oddusal ke stolu, kde ležela převrácená lahvička. Přečetl si vzkaz a prozkoumal rukopis. Jeho výraz se dramaticky změnil.

"Co to do prdele..." zašeptal.

"Poznáváš ho?" zeptala se a také vstala. "To písmo myslím."

Draco neodpověděl, strčil lahvičku do kapsy a otočil se. Když ji uviděl ve vzpřímené pozici, polekal se.

"Měla by sis radši sednout," odsekl.

"Měl bys mi přestat dávat rozkazy," odvětila otráveně. "Hele, nevzala bych si to, kdybych si nemyslela, že je to od tebe. Na první pohled jsem to považovala za tvoje písmo, tak jsem tomu důvěřovala."

Draco zaťal zuby. Bylo těžké se s ní hádat, když říkala takovéhle věci, dokonce i když její následné reakce byly zatraceně pitomé.

"Ty bys vážně vypila nějaký lektvar, který bych ti dal? Bez zjišťování, co by to tak mohlo být?"

"Ty bys mi neublížil, Draco," řekla. "Takže ano, asi bych to udělala. Proč je tak těžké pochopit, že ti důvěřuju?"

"Nevím!" zavrčel podrážděně. "Možná proto, že důvěra je v dlouhé a špinavé historii našeho vztahu celkem novinka?"

"Pro případ, že sis toho nevšiml, časy se změnily," řekla přísně. "Obávám se, že si na to prostě budeš muset zvyknout."

Draco zaskřípal zuby. Zase měla ve tváři ten výraz odhodlání. Zatraceně, tuhle hádku nikdy nemůže vyhrát.

Dorazil sem ve skvělé náladě, přesvědčený, že jeho emoce jsou prostě jen zmatené, že možná i jde o nějaké to pobláznění. Upřímně řečeno, bylo to hloupé slovo, hloupý nápad, ale dejme tomu. Konec konců, Hermiona v žádném případě nemohla být jeho životní partnerka. Nejen že celá ta představa byla směšná, ale neexistovala žádná myslitelná možnost, že by její vlasy někdy nebyly kudrnaté a hnědé. Což znamenalo, že se Gregalesovský rys vytratil z rovnice, přestože by se jím daly vysvětlit některé ze zvláštních pocitů, které ho v poslední době sužovaly.

A tak se vrátil do práce s úsměvem, spokojený, že mohl tu záhadnou rodinnou zvláštnost škrtnout ze seznamu potencionálních ohrožení jeho zdravého rozumu. Ten úsměv mu vydržel přibližně minutu. Než našel Hermionu ležet v bezvědomí na podlaze.

Okamžitá panika.

Zvíře v jeho hrudi se vzbudilo a začalo přecházet sem a tam.

Všechny příjemné pocity se vypařily.

A teď mu tady řekne, že její závislost je pryč. Poté, co vypila neznámý lektvar. Lektvar se vzkazem, který byl psaný písmem, podezřele podobným písmu jeho matky.

Tenhle den se ho chystá zabít.

Draco zasténal, zakryl si rukama obličej, dlaně přitiskl ke kůži. Byl rozrušený a otřesený. Co se stalo s jeho chladnou a umírněnou povahou? Kde se tak dlouho flákala? Připadalo mu, jako by uplynula věčnost. Teď ho ovládala ona. Pořád jen ona. Stačilo pár krátkých dní a dostala se mu přímo do krve.

Nádech. Výdech. Zkus myslet.

Ne, myšlení byl špatný nápad. V poslední době dokázal přemýšlet jen o objektu své frustrace.

"Draco?" ozvala se s očekáváním.

Nevrle ji ignoroval. Možná kdyby nereagoval, mohla by to vzdát a odejít, vzít si s sebou svou vůni magnolie, své legrační zvyky, své vtipné odpovědi.

Až na to, že měl všechny ty věci moc rád. Nechtěl, aby odešla.

Byla to záhada.

Náhle mu ruce překryly Hermioniny teplé dlaně, její prsty jemně uchopily ty jeho a opatrnými pohyby se s nimi propletly. Dech se mu zadrhl v hrdle, podivné předení zapustilo v jeho hrudi kořeny. Pomalu mu odtáhla ruce z tváře. Hleděl na ni s obavami, vědom si toho, že její hřejivý dotek nějak roztavil stres, který na něj před pár vteřinami zaútočil. Snažil se udržet situaci pod kontrolou, ale teplo jejích rukou způsobilo, že mu proklouzávala mezi prsty. Oči jí zářily vzrušením.

"Draco, já nevím, jestli jsi mě slyšel, nebo ne, ale moje závislost je pryč. Ať už byl ten lektvar cokoliv, zbavil mě jí. Už vůbec nemám pocit závislosti na prášcích. Moje třesavka je pryč... Nevolnost taky... Znovu vidím jasně... Takhle jsem se necítila od školy! Mám sama sebe znovu pod kontrolou!"

Slyšel, co říká, ale příliš ho rozptylovala skutečnost, že ho drží za ruce, takže dokázal jen přikývnout.

"Nejsi nadšený?" zeptala se. "Je mi líp!"

"Ano, ano, nadšený," zamumlal. Měla mimořádně jemné prsty. Jak to dokázala?

"Musím zjistit, kdo mi dal tu lahvičku," řekla s povědomým odhodláním v hlase.

Zřítil se zpátky na zem.

"Mám jistou teorii," řekl, vyprostil ruce z jejího sevření a odvrátil se, aby skryl červeň, která se mu začala rozlévat po tvářích. Její dotek s ním provedl něco mimořádného. Všechno ho brnělo. Začal couvat. "Podívám se na to."

"Kdo?" zeptala se a vydala se za ním. "Draco, potřebuju to vědět."

"Nepotřebuješ to vědět," odsekl a znovu v něm začal narůstat vztek. Pořád se dostávala do ohrožení. Copak neviděla, že on potřebuje, aby byla v bezpečí? "Je ti líp, což je skvělé, ale než si budu jistý, musím tu záležitost ještě trochu prozkoumat. Zbytek není tvoje starost."

"Je do značné míry moje starost," odsekla. "Ten člověk mi ohromně pomohl, a navíc by o mém stavu neměl nikdo vědět. Musím zjistit, jak se dozvěděl, co se děje."

To my oba, pomyslel si. Jeho matka měla poté, co ho navštívila v kanceláři, nějaké pochůzky, že? Byl ochotný se vsadit, že slídila tam, kde neměla. Do prdele, proč do toho musela strkat nos? V pohodě by se o Hermionu postaral i bez matčiny pomoci.

"Posloucháš mě?" zeptala se otráveně. "Draco, je to důležité!"

"Slyším tě!" zavrčel čím dál naštvaněji. "Ježíši, Hermiono, není možné tě vypnout!"

"No, pomohlo by, kdybys mi občas odpověděl!" řekla podrážděně. "Pořád mi jen odsekáváš!"

"Protože ty mi pořád jen přiděláváš starosti!" zaječel, popadl jeden z modelů košťat a zlostně s ním mrštil přes celou místnost. Dopadl na hromadu papírů na Blaisově stole a s velkým rámusem všechno shodil na zem. Něco se rozsypalo po podlaze.

Hermiona při pohledu na tu věc ztichla. Draco vycítil posun v její náladě a ostražitě se na ni zadíval.

"Hermiono?" řekl s náhlým znepokojením. "Omlouvám se za to koště... Ztratil jsem nervy."

"Jak dlouho jste tohle měli?" řekla a ukázala na podlahu. Její hlas zněl děsivě klidně, což Draca znejistilo. Podíval se, na co ukazuje. Šlo o ošklivou hračku s vypoulenýma očima a lízátkem, hračku, která při každé otočce vykřikovala "Jsi hlupák!"*)

"Tenhle krám? Roky. Patří Blaisovi."

Hermiona udělal pár kroků a hračku zvedla. Obrátila ji a Draco uviděl, jak se jí napjaly svaly v obličeji.

"A kde k ní Blaise přišel?"

Draco se zamračil a zkoumal její tvář. Vypadala, jako by byla připravená vybuchnout.

"Od Weasleyho," řekl.

"Ten bastard," vykypěla. "Do prdele, já ho zabiju."

* * *

"Říká, že je to nějaký druh záznamového zařízení," sdělil Draco Blaisovi unaveným a nakřáplým hlasem. "Funguje nejspíš na základě nějakých mudlovských věcí. Posílá informace zpátky k majiteli."

Seděli v Dracově bytě poté, co ho Hermiona vyhodila z kanceláře, že prý má nějakou vážnou práci a nechce být rozptylována. Podle očekávání nepřijala Dracovy argumenty, kterými se snažil podpořit své setrvání, a tak poslal sovu Blaisovi, aby se s ním sešel navzdory svým velkým plánům na dnešní den. Konec konců, tohle spadalo pod definici stavu nouze... ne?

"Já tomu nerozumím," povzdechl si Blaise, jednoznačně naštvaný, že právě teď není v obležení dvou žen. "Myslel jsem si, že je to jen hloupá hračka. Ron říkal, že je to nějaký testovací vzorek od jeho bratrů."

"Byl to - strojek pro shromažďování informací. Weasley nás špehoval, kamaráde," řekl Draco. "Celé ty roky. Nemohli jsme přijít na to, jak tisk věděl o všem, co chystáme, a ono to bylo proto, že Weasley byl skrytě přítomen většině našich rozhovorů. Ta zatracená hračka nikdy neležela daleko."

Blaisův výraz potemněl. "Naše další obchody..."

"Naše plány s košťaty," přikývl Draco. "Ukradené a prodané. Teď víme, jak se k nim ta mrcha Stacey McLorrowová dostala. Léta s ní spal."

"Ale proč? Proč nás takhle ojebal? To není jen tak nějaký malý žertík... Skoro jsme skončili na ulici! Neustálé pranýřování v novinách nás přivedlo na mizinu!"

"Nevím, proč to dělal," zamumlal Draco. "Ale můžeš se vsadit, že Hermiona to zjistí. Nikdy jsem ji neviděl takhle naštvanou. Neměla ponětí, co provádí, přestože byli zasnoubení."

"No, jsem rád, že se toho ujme Hermiona, protože kdyby to bylo na mě, tak bych toho hajzla Rona prostě sebral a zamordoval," zavrčel Blaise. "Nebyl jsem z něj merlinvíjak na větvi, ale nemyslel jsem si, že je tak vypočítavý. Nemyslel jsem si, že mě opravdu nenávidí."

"Nešlo o tebe, Blaisi," řekl Draco. "Snažil se dostat ke mně. Tím jsem si jistý. Myslím, že tě jen využil, aby mě srazil na kolena."

"Nikdo mě nebude využívat, zejména ne, aby vyjebal s tebou!" Blaise se rozzuřil tak, že vyskočil z křesla. "Kašlu na čekání; mám chuť si ho najít sám a uštědřit mu lekci."

"Ne," řekl Draco, zavrtěl hlavou a stáhl Blaise za rukáv zpátky dolů. "Hele, já s tebou soucítím, jasně, ale ty jsi neviděl Hermioninu tvář. Vypadala trochu... děsivě. Musíme jí jít z cesty, dokud neskončí."

"Vážně, kamaráde? Určitě by mi neupřela malou - "

"Ne."

Blaise si povzdechl, neochotně přikývl a znovu se posadil. "Asi máš pravdu. Fakt nechci mít za zadkem naštvanou Grangerovou. Když už o tom mluvíme, aspoň jeden z těch nesmyslů už máme z krku." Sáhl do kapsy saka a vytáhl složený výtisk Věštce a podal ho Dracovi.

"Merline, já na to úplně zapomněl," řekl Draco, zatímco ho otvíral. "Jak noviny překroutily ten grandiózní krach tiskové konference?"

"Podám to takhle: nikdo by neřekl, že to byl krach. Vlastně by nikdo neřekl, že vy dva máte platonický vztah." Poslední slova Blaise zadrmolil do rukávu.

Draco se zamračil a poté se zahleděl na titulní stránku. Vévodila jí obrovská fotka Draca, který drží Hermionu kolem ramen, hledí jí do očí a naklání se k ní, takže jejich tváře jsou nezvykle blízko u sebe. Byla to značně intimní póza a také to bylo značně zavádějící.

"Jen jsem ji držel!" vykřikl Draco zděšeně. "Postarají se, aby to vypadalo, jako že jsme nějak romanticky zapletení nebo co! Snažil jsem se zabránit tomu, aby se zhroutila - něco jsem jí šeptal. Proto jsem se nakláněl... Proto mám ruku kolem jejích ramen!"

"Jasně, kámo. Když to říkáš," ušklíbl se Blaise. "Mimochodem, článek vyznívá velmi kladně, prakticky slintá nad tím, co si představují, že je vaše počínající romance. Teď se podívej na ten článek dole. Je to umělecké dílo, zejména s ohledem na to, co jsme právě zjistili."

Draco vytřeštil oči.

"Lidi skutečně házeli na Vlezlíka rajčata?" zeptal se užasle, když se podíval na doprovodnou fotku. "Myslel jsem, že tohle se ve skutečném životě neděje. Ten článek je pěkně kousavý!"

"Jo, přesně tak," řekl Blaise. "Na mou duši, vypadá to, jako kdyby si to novináři přečetli v Hermionině hlavě, a pak to poslali do tisku. Rozcupovali ho na kousky a ani o McLorrowové neříkají nic pěkného. Poukazují na to, že má za sebou totálně rozháranou a drsnou minulost."

"Úžasné," hlesl Draco. "Nevím, jak tyhle záležitosti Hermiona zvládá, ale je zatraceně geniální. Přiměla je zobat jí z ruky."

"Souhlasím. Což mě přivádí k další otázce," nadhodil Blaise, opřel se v křesle a k Dracově značné nevoli si položil nohy na stůl. "Kdy začneš znovu randit?"

"Co?" zašklebil se Draco. "Kde jsi k tomu přišel? Co to s tím má společného?"

Blaise mu věnoval vypočítavý pohled. "Přemýšlej. Obchod je konečně zachráněný. Tvoje pověst je lepší než kdykoliv předtím. Už nejsi na dně. O šukání jsi neuvažoval nejméně... no... pět let? Kdy Pansy znovu odešla?"

"To teď není důležité," namítl Draco a ošil se. Byla pravda, že měl zálusk na upuštění trochy páry, protože už byl unavený z toho spoléhat se na svoji ruku, kdykoliv potřeboval uvolnění. Problémem bylo, že cítil odpor při myšlence, že by to dělal s nějakou náhodnou čarodějkou. Reálný, hmatatelný odpor. Dřív se chtěl vyspat s každou ochotnou ženskou s vhodnou pokrevní linií, ale teď mu z toho pomyšlení bylo na zvracení.

A pokud jde o důvody, proč se tak cítil... No... právě teď neměl zvláštní zájem je zkoumat.

"Není důležité?" posmíval se mu Blaise. "Kamaráde, sex je jako dýchání. A ty už se dusíš příliš dlouho. Říkám ti, že je načase."

"Jednou na rande půjdu," řekl. "Jen o tom nechci přemýšlet teď. Už tak toho mám trochu moc."

"Máš toho trochu moc na rychlou soulož?" naléhal dál Blaise.

"Jo, trochu moc na rychlou soulož," odsekl. Proč na něj Blaise tak tlačí? Nevidí, že neuspěje? Draco nervózně zapraskal klouby na ruce.

"Fajn," kývl Blaise a překvapivě rychle tuto otázku zase opustil. Ve skutečnosti vypadal skoro pobaveně. "Čistě ze zvědavosti, ze všech těch věcí, co se právě dějí, které z nich jsou na vrcholu tvého myšlenkového zájmu?"

"No, kromě faktu, že se Grangerová pravděpodobně chystá zavraždit Vlezlíka, ji taky musí přivést zítra na Manor."

„Zopakuj to..."

"Moje matka se s ní chce setkat... Oficiálně, víš. Nejlépe v kontextu, který nezahrnuje mučení. Hádám, že se s ní bude muset setkat i můj otec. Tak ji mám přivést na oběd. Nejsem si jistý, jak to provedu."

"Aha. Takže témata, která tě právě teď zaměstnávají, jsou, co plánuje Grangerová s Weasleyem a jak zareaguje Grangerová na oficiální setkání s tvými rodiči."

Draco přikývl, takže mu unikl pronikavý pohled, který k němu jeho přítel vyslal.

"Ještě něco?"

"Ne," zalhal. Taky přemýšlel o tom lektvaru, co Hermiona vypila, o tom, zda je její závislost opravdu pryč. Změní se mezi nimi něco, když je teď čistá? Bude ho ještě potřebovat? Bude mít stále potřebu ji ochraňovat? A jak je do toho všeho zapletená jeho matka?

Nic z toho ale nemělo smysl Blaisovi říkat. Mohl by získat špatný dojem.

Když se Draco zadíval ven oknem, Blaise protočil oči. Nebyl si jistý, co je zábavnější: jestli fakt, že Draco po té dívce zoufale touží, nebo že to kategoricky popírá.

* * *

Hermiona hleděla ke stropu a žasla nad neskutečnými pocity, které zažívala. Střízlivost byla neuvěřitelná. Opravdu se člověk cítil tahle, když závislost vymizela z jeho těla? I když je pravda, že měla své předdrogové dny v paměti trochu rozostřené, nějak si nevzpomínala na ten neobvyklý šum ve své hrudi. Působil téměř primitivně.

A pak tu samozřejmě byl ten žár.

Tělem jí projel další nápor pocitů a ona pod vlivem jeho ryzí síly zalapala po dechu, prohnula se v zádech a prsty obou rukou zaryla do prostěradla. Postel byla vlhká potem. Oblečení skončilo na hromadě na podlaze při marné snaze o ochlazení. Měla teď na sobě jen kalhotky, ale i tak byla, u všech bohů, v jednom ohni.

Poté co vykopla Draca z kanceláře, nechala se vést svým znovuzrozeným jasným uvažováním. Drogy tak dlouho ovládaly její myšlenky, že náhlá schopnost zaměřit se na jediný úkol byla vzrušující a osvobozující. Navíc se ten legrační instinktivní šum v jejím nitru dožadoval odvety. Ron špehoval Draca prakticky od okamžiku, kdy skončila válka. Prodával informace tisku a dával je té své milence a Merlinvíkomu ještě. Dostal Draca do zoufalé pozice, přestože ten se takovou dobu snažil pracovat co nejlíp.

Za to zaplatí.

Ale nejprve se Hermiona rozhodla, že sama sobě dluží zachovat se rozumně. Z nějakého důvodu chtěla vystopovat Rona a udělat něco, co se jí naprosto nepodobalo. Ale dokonce i při tomto novém způsobu uvažování si dokázala říct, že je to špatný nápad. Takže rozpracovala rozumnou, legální a naprosto zlomyslnou formu odplaty a strávila odpoledne jejím prováděním, přičemž si byla celou dobu vědoma narůstajícího šumu, který jí vířil v nitru. Svalovala ho na lektvar a snažila se ho odsunout do pozadí. Po tak dlouhé závislosti na léčivech musí být tenhle druh reakce normální. Musí.

Ale bylo těžké se soustředit, když se její myšlenky neustále vracely k Dracovi. K úvahám, kam šel. K doufání, že se nedostane do potíží. K boji s jejím mozkem, aby přehodil výhybku. Jakmile zapadlo slunce, vzdala to a odploužila se domů, protože se jí z toho žáru, který jí bujel v břiše a v hrudi, začínala točit hlava.

A teď se ocitla tady, na vrcholu něčeho, co si nedokázala vysvětlit.

Se zavrčením si stáhla kalhotky a ztěžka vydechla. Co se to sakra dělo? Bylo čím dál jasnější, že tyhle podivné pocity vůbec nebyly blaženým broukáním střízlivosti. Na to byly příliš silné. Stravována myšlenkami na Draca, které se v posteli ještě zostřily, začala vážně uvažovat, že si dá studenou sprchu, aby se trochu vzpamatovala.

V tom ji něco napadlo. Zajímalo by mě... Nesměle si zajela prsty mezi nohy a zalapala po dechu.

Zalila ji ryzí, dokonalá vlna vzrušení.

"Co to kurva...?" zakňourala, zejména díky zmatenému pocitu, že byť jen uvažovat o stažení ruky se zdálo kruté. Její chuť na sex zemřela díky práškům a provozování rychlého dovádění s Ronem vždycky vyžadovalo naprostou, léky navozenou otupělost. Ale teď? Teď měla pocit, že by se udělala několika dobře mířenými přírazy.

Měla by to zkusit?

A proč sakra ne.

Jeden rychlý výpad prstů vyvolal vlnu potěšení, která ji zasáhla až v samém středu, a když jí pod víčky probleskla Dracova tvář, zasténala.

Druhý výpad přiměl její tělo chvět se tak silně, že to cítila až v kostech.

Opravdu by stačily jen tři?

V duchu si vykreslila Dracova ústa, ty rty tak často stočené do sarkastického úšklebku, vklouzla prsty dovnitř a dlaní zatlačila na klitoris.

Pouhé dvě vteřiny tlaku a orgasmus, který následoval, působil jako bomba; přinesl jí na rty jeho jméno s výkřikem, který zněl téměř jako vzlyk. Tělo se jí otřásalo následným chvěním.

Se sténáním a lapáním po dechu hleděla očima rozšířenýma úžasem na strop.

Co. To. Kurva. Bylo.

Tohle se nikdy dřív nestalo. Nikdy. Nikdy se neudělala tak rychle a tak silně. Kvůli nikomu. Co to znamenalo? A proč se to stalo teď?

Jak se její srdeční tep začal zpomalovat, přemáhala ji ospalost, oči se jí zavíraly a myšlenky jen tak vířily, až se propadla do hlubokého spánku. Celé tělo měla zmáčené potem, na prstech se třpytila vlhkost a její hruď předla šťastným šumem.

Draco ležící o několik pater níž se s povzdechem otřásl. Posunul se k okraji postele a snažil se popadnout dech. Jeho nahá hruď se horkem leskla.

"Proč se mi do prdele zdálo zrovna o tomhle?"


Poznámka překladatelky:

*) Už je to docela dlouho, tak jsem se rozhodla dát sem připomenutí. Autorka má příběh dokonale promyšlený, protože tahle věcička se objevila už v 1. kapitole (Tá ohavná vec bola vtipný darček od Weasleyho pre Blaisa pred rokmi – malo to oči, ktoré sa otáčali dookola a držalo to farebnú lízanku v rukách. „Si hlupák!" zaznel monotónny robotický hlas „Si hlupák!" - překlad by Baska92). Čímž se nám z povídky stala téměř detektivka... a ještě jsme s tím neskončili, takže se těšte!


Ukázka z další kapitoly:

"Koukej mi říct, co se děje," prohlásil Blaise způsobem, který nenechával žádný prostor pro vyjednávání.

Draco si podrážděně povzdechl a vzhlédl: "Proč si myslíš, že se něco děje?"

"Draku, nerad ti beru iluze, ale dokonce i slepý trpaslík se špatným sluchem by byl schopný říct, že se tady něco děje. Tak co je? Změnilo se od včerejška něco, o čem bych měl vědět? Chováš se, jako kdybys strávil opileckou noc támhle s naší nejdražší Hermionkou."



Poznámka:


13. kapitola



Of Kings and Queens - 13. kapitola

 

Autor: galfoy

Překlad: Jacomo                  Betaread: Ivet

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera. Skličující, leč pravdivé.

Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/8227894/14/Of-Kings-and-Queens


Poznámka autorky: Ahoj zlatíčka! Jsem zpátky, jak jsem slíbila. Těší mě, že jste si minulou kapitolu užili. Z vašich komentářů mi vyšlo, že přibližně 98 % fandí prasečinkám. Dobré vědět!

Ano, vím, jak tahle kapitola na první pohled vypadá, ale nedělejte žádné překotné divoké závěry. Stejně jako v ostatních případech, mám plán!



* * *


Blaise se tázavě zadíval na Hermionu, která brkem cosi škrábala na pergamen s obočím svraštělým soustředěním a nemilosrdně se hryzala do rtu. Psala takhle už dvě hodiny, od chvíle, kdy vstoupila do kanceláře. Blaise věděl, že má spoustu práce, ale nechápal, jak může být někdo takhle zahrabaný od brzkého rána do papírování.

A navíc - Draco dělal přesně totéž.

Před chvílí, když se zastavil u jeho stolu, aby mu tam položil nějakou složku, našel ho s nosem zabořeným ve stohu dokumentů, které pročítal s takovou horlivostí, kterou u něj neviděl od... od nepaměti. Draco jen zamručel potvrzení, že desky převzal, a ani nezvedl oči od stránky, aby mu snad nějaké slovo neteklo.

Všechno to bylo velmi divné a zavánělo to vyhýbáním. Draco a Hermiona se k sobě celé dopoledne nepřiblížili a vzduch tak zhoustl napětím, že Blaise měl pocit, jako kdyby procházel pudinkem. Neuniklo mu něco? Když s Dracem mluvil včera, všechno se zdálo v pořádku. Tedy, asi tak v pořádku, jak to mohlo být s ohledem na objevení Ronova Trojského koně v hračce a na následnou Hermioninu posedlost po odplatě. Když už o tom přemýšlí, ještě jim k tomu musí sdělit podrobnosti. Ačkoliv bylo naprosto jasné, že mezi oběma kolegy jsou nějaké nevyřešené emoce, příčina této nové trapné situace byla trochu záhadná. Teoreticky by to nemělo být o moc trapnější než obvykle. Ale bylo. O hodně.

Blaise z jeho myšlenek vyrušil praskavý zvuk a on vzhlédl. Hermiona načala další čistý list pergamenu, stejně soustředěná jako předtím. Po její levici se kymácela hromada dokončené práce a hrozila, že se každým okamžikem zřítí. Dívka si toho nevšímala a dál se vytrvale hryzala do rtu. Blaise protočil oči. Nemělo smysl tady zůstávat a sledovat, jak se ti dva upracují k smrti. Klidně si může jít obstarat něco k snědku.

"Hermiono?" řekl a s pobavením zaznamenal, že při zvuku jeho hlasu nadskočila a oči jí krátce mrkly k Dracovým dveřím.

"Hm?" hlesla.

"Chystám se pro něco k jídlu. Chceš taky?"

"Ne, díky," řekla spěšně. "Jdeme dneska na oběd na Manor."

"Jasně, dobře," kývl. Onen nechvalně proslulý oběd na Manoru, kde se chudák Hermiona bude muset vypořádat s pasivní agresí Luciuse a ledovou Narcisou, přičemž se všichni budou snažit nezmínit o její předchozí návštěvě jejich skromného příbytku, kdy byla mučena. S omluvným úsměvem vstal a zamířil do Dracovy kanceláře.

"Kámo? Chceš něco z kavárny?"

Draco zavrtěl hlavou, a opět nezvedl oči od objemné hromady papírů ležící před ním. Blaise se zamračil. Ta jednotvárnost začínala být únavná. Někdo bude muset začít mluvit, a protože pro něj bylo mnohem příjemnější otravovat Draca, rozhodl se, že se pustí do něj. Přešel ke dveřím, zavřel je, a pak úmyslně ztěžka dosedl do křesla proti svému příteli.

"Koukej mi říct, co se děje," prohlásil způsobem, který nenechával žádný prostor pro vyjednávání.

Draco si podrážděně povzdechl a vzhlédl: "Proč si myslíš, že se něco děje?"

"Draku, nerad ti beru iluze, ale dokonce i slepý trpaslík se špatným sluchem by byl schopný říct, že se tady něco děje. Tak co je? Změnilo se od včerejška něco, o čem bych měl vědět? Chováš se, jako kdybys strávil opileckou noc támhle s naší nejdražší Hermionkou."

"Nesmysl," ušklíbl se Draco, ale ne moc přesvědčivě. "Jen jsem špatně spal."

"Proč?" zeptal se Blaise rozhodnutý získat aspoň nějaké vysvětlení.

"Sny," zamumlal Draco. "Rušivé sny."

"Dobře," povzdechl si Blaise. "Takže jsi špatně spal. Ale to pořád nevysvětluje, proč se ty a naše kráska chováte tak divně."

"Neříkej jí tak," zavrčel Draco stroze.

" Dřív jsi s tím problém neměl," zamračil se Blaise. "Ale dobře, ty a Hermiona se chováte fakt divně a já chci vědět proč."

"Tak se jí jdi zeptat!" řekl Draco otráveně. "Vyhýbá se mi stejně jako já jí!"

"Aha!" zahrozil na něj Blaise prstem. "Ty přiznáváš, že se jí vyhýbáš!"

Růžová barva na Dracově tváři způsobila, že se prudce odvrátil.

"Řekni mi," ušklíbl se Blaise a s náhlým tušením se ke kamarádovi naklonil. "Ty sny... obsahovaly Hermionu v různých fázích svlékání?"

"Jdi do prdele!" naštval se Draco, popadl sněžítko s Bradavicemi a mrskl jím po Blaisovi. Ten ho se šibalským úsměvem chytil.

"Beru to jako ano," řekl, položil kouli na stůl a ledabyle vstal. "Zajímavé."

Draco sledoval, jak Blaise odchází a snažil se zklidnit dech. Samozřejmě, že se jí vyhýbal. Ve svých snech ji dvacetkrát přetáhl a vzbudil se připravený na další kolo. Viděl ji dělat věci, úžasné, mysl zjitřující věci, věci, které měl nyní vypálené na zadní straně očních víček. Nikdy neměl sny tak živé či tak působivé a jednoznačně byl od té doby permanentně tvrdý, připravený vzít zavděk jakýmkoliv uklidňujícím návrhem, jen aby udržel své tělo pod kontrolou. Nemohl za ní jít a mluvit s ní. Už tak bylo těžké sedět u ní tak blízko a nevyhrknout nějakou sexuální poznámku. Celá ta situace byla strašně trapná... Jako kdyby mu bylo znova šestnáct! Jeho libido mu okupovalo veškeré myšlenky a všechno ostatní odsunulo stranou. Práci mohl odepsat - přečetl tři letové příručky, aniž by pochytil jediné slovo. A oběd? Oběd bude katastrofa. Pokud nenajde nějaký způsob, jak zabránit tomu, aby mu mozek znovu a znovu přehrával jeho sny, bude muset celou tu zatracenou akci zrušit.

Zabořil hlavu do dlaní a zatoužil po vyčištění hlavy.

Jeho přání bylo vyhověno.

Vzduch prořízl Hermionin výkřik a Draco ucítil, jak jeho mozek ztichl. Rozběhl se k ní dřív, než vůbec zaregistroval, co se stalo.

* * *

Hermiona se ten den už podvacáté podívala na dveře Dracovy kanceláře. Díky Merlinovi, že byl celé dopoledne tak zaneprázdněný - potřebovala prostor ke srovnání rušivých impulsů, které jí procházely tělem.

Po rychlém, úlevu přinášejícím orgasmu včera večer, dalším před ranní sprchou a dalším po ní (kvůli rovnováze) byla z náhlého opětovného probuzení svého sexuálního apetitu opravdu vyplašená. Tedy, ne že by si přímo stěžovala, ale něco takového nebylo u ní obvyklé a fantazírovat o člověku, který byl v podstatě její šéf a kamarád, ji značně zneklidňovalo. Možná nastal čas začít znovu randit. Někde tam venku musí být kouzelník, kterému nebude vadit užít si sex. Cokoliv, jen aby to dostalo tyhle pudy pod kontrolu.

A jako by tohle nestačilo, nadcházející oběd se před ní tyčil jako temný mrak. Sedět u jednoho stolu s ledovou královnou a čistokrevným egoistou bude vyžadovat všechnu její trpělivost, přestože pozvání bylo gestem dobré vůle. Hermiona mrkla na hodiny na stěně. Půl dvanácté. Za deset minut budou muset vyrazit na Manor. Zahrabala se do práce, aby vyplnila čas, ale teď měla dojem, že si měla přibrat ještě něco navíc. Jak se má člověk připravit na cestu do jámy lvové? Ačkoliv nikdy neschvalovala, jak se veřejnost po válce chovala k Dracovi, jeho rodiče byli trochu jiný případ. To jejich přesvědčení způsobilo, že jejich syn byl nucen sloužit Voldemortovi, jejich přesvědčení dovolilo, aby přihlíželi, jak je mučena na podlaze v jejich salonu. Viděli chybu ve svém úsudku, jako ji viděl Draco? Dalo se jen hádat. Jestli stále zastávali své původní názory, už tak trapný oběd se rychle změní na nesnesitelný.

S rezignovaným povzdechem vytáhla ze šuplíku své spolehlivé zrcátko, aby zkontrolovala, jestli aspoň vyhlíží reprezentativně. Nebylo to špatné - tmavé kruhy, které bývaly trvalým doplňkem její tváře, zmizely. Bylo příjemné nemuset se už dál spoléhat na zkrášlovací kouzla. Možná měla ještě naději. Dokonce i vlasy vypadaly zdravěji. Zbloudilá lokna jí spadla přes oči, tak ji zasunula zpět a naposledy mrkla na svůj odraz.

A vykřikla.

Draco byl u ní tak rychle, že si nebyla jistá, jak to dokázal.

"Co je?" sípal a očima těkal po místnosti.

"Nemůžu tomu uvěřit!" zvolala mžourajíc do zrcátka.

"Hermiono! Vysvětli to, prosím! Nemůžeš takhle zaječet a pak mě nechat v nejistotě!"

"Promiň, promiň," řekla honem, a když se jí cosi zachvělo v hrudi, lehce sebou trhla. "Myslím, že jsem ještě pod vlivem stresu, to je všechno."

"Jak to?" zeptal se ostře.

"Já... asi začínám šedivět," ohrnula nos. "Tady na spáncích. Vždyť mi ještě není ani pětadvacet!"

"Myslel jsem, že máš problém!" zasténal. "Vyděsil jsem se a ty se jen vztekáš kvůli svým vlasům?"

"No ale podívej!" řekla s opětovnou kontrolou v zrcátku. "Vlastně nejsou ani tak šedé. Rovnou mi zbělaly!"

Draco ztuhl a sevřel se mu žaludek. "Říkáš... bílé vlasy?"

"Nemůžu je ani vytrhnout... Je jich moc! Přísahám bohu, že včera tam ještě nebyly... Budu si je muset barvit! Zatracená práce."

"Nebudou náhodou... tak nějak... platinové?" otázal se nervózně a snažil se na ni necivět.

"Já nevím, Draco! Ať jsou jakékoliv, na mé hlavě nemají co dělat!" vykřikla.

Draco prudce dosedl na převrácenou krabici vedle Hermiony a složil hlavu do dlaní. Takže je to pravda. Gregalesovský znak, skutečný důvod této horské dráhy emocí, té možnosti, že... ne, jistoty, že Hermiona je jeho předurčená partnerka... Všechno je to pravda. Dokonce došlo i na nemožné: její typický rys - vlasy - se začal měnit. A ona neměla vůbec ponětí, co se děje.

Ach můj Bože. Draca zaplavila panika. Všechno bylo špatně. Hermiona se konečně zbavila drog. Konečně měla zase svůj život pod kontrolou, vzepřela se diktátu osudu. Co řekne, až zjistí, že má budoucnost naplánovanou jako jeho partnerka? Nikdy to nepřijme. Opustí ho. Bude proti tomu bojovat už jen z principu. Jediné, co si po válce přála, bylo mít do prdele aspoň trochu možnost mluvit do své vlastní budoucnosti. Teď do toho bince přibylo ještě něco nového a nevyhnutelného.

Jak mohl udělat krok vpřed, aniž by mu všechno nespadlo na hlavu?

V tom ho osvítil nápad.

Nemusela by zjistit pravdu. Nikdy. Mohl by na to jít chytře... Prostě se jí náležitě dvořit. Nechat jejich city rozvinout se bez nátlaku. Mohli by na to jí pomalu... Být normální pár, aniž by nejprve probírali jakoukoliv společnou budoucnost. Nikdy by se nemusela dozvědět, že jsou si navzájem předurčeni.

Nebylo to ideální řešení, ale mohlo by to vyjít. Cokoliv jiného by znamenalo naprostou katastrofu.

"Do prdele," vydechl. "Nemůžu tomu uvěřit."

"Povídej mi o tom," zasténala, aniž by si uvědomila, že každý z nich mluví o něčem jiném. Zkoumala ty měkké, světlé prameny, které jí lemovaly oba spánky a výrazně kontrastovaly s teple hnědými vlasy, které je obklopovaly. "Nechci se chovat příliš domýšlivě, ale prostě se mi to zdá moc brzy."

"Souhlasím," hlesl s pohledem upřeným nepřítomně na zem. "Až moc brzy." Tohle musí být ten důvod, proč neměl žaludek na to, když mu Blaise někoho dohazoval, proč ho myšlenka na Hermionu s Vlezlíkem nutila někoho zamordovat. Patřil k ní a ona patřila k němu. Nebo tedy k němu možná bude patřit, pokud neuteče. Ve skutečnosti to byl pěkný mišmaš... Malfoyovské ženy byly proslulé svou tvrdohlavostí.

Malfoyovské ženy. Ach bože, tak je to přece pravda, Hermioně bylo souzeno být Malfoyová. Do prdele, jeho otec vyletí z kůže. A matka...

Matka to musela vědět. Proč by mu jinak říkala o tom znaku? Proč by jinak zasévala tohle semínko? Proč by se jinak namáhala s tím nechat tu ten lektvar pro Hermionu? Malfoyové nehnou prstem pro nikoho kromě rodiny. Ta potměšilá, záludná, geniální žena. Draco se zmítal mezi zuřivostí a ohromením. Tohle byl důvod dnešního oběda... Chtěla vědět, jak se situace vyvíjí. Chtěla se setkat s nejnovějším přírůstkem rodiny Malfoyů.

"A co když začnu znovu randit? Jak to mám asi vysvětlit?"

"Randit?" vzhlédl k ní Draco poplašeně. "Ty... plánuješ randit s muži?"

"No, časem," pokrčila rameny. "Samozřejmě, že v dohledné době ne. Ten bordel okolo Rona mi tu představu obecně trochu znechutil, ale ráda bych si myslela, že někde existuje člověk, který se ke mně bude hodit líp." Rozhodla se vynechat tu část o přílišné sexuální energii, která musí být zcela jistě spálena. Opravdu nepotřeboval vědět o těch věcech, které si představovala, že s ní dělal. Znovu. A znovu. A znovu.

Pohled jí sklouzl k jeho ústům a zachytil náznak úšklebku, který se mu formoval na rtech.

Ach, ty věci, které by mohla dělat s - PŘESTAŇ, HERMIONO.

Draco několikrát zaťal a povolil pěsti, čelist rozzlobeně napjatou, krev bušící mu v žilách. Potřeboval zůstat v klidu, nemohl jen tak vybuchnout, ale také nemohl nechat tu poznámku projít bez povšimnutí. Randit? Randit? Očividně v tom nebyla tak hluboko jako on, protože jinak by jí to pomyšlení způsobilo nevolnost.

Podívala se na něj se zvláštním výrazem ve tváři, ale setřásla ho, a teď si nervózně pohrávala s rukama.

"Nemyslíš, že je na tyhle úvahy ještě příliš brzy?" pronesl a snažil se, aby jeho hlas zněl vyrovnaně.

"Úvahy o čem? O randění?" zeptala se zmateně. "Možná. Není to ještě kdovíjak vážný plán. Jen se nechci úplně vzdát vztahů kvůli tomu, že se věci tak špatně vyvrbily s Ronem."

"Souhlasím, že bys to neměla vzdávat, ale upřímně Hermiono, Weasley byl a zůstává imbecil," pronesl Draco s naprostou vážností. "Pokud plánuješ randit, potřebuješ někoho, kdo za něco stojí."

Pobaveně si odfrkla: "Díky za tvůj názor, ale buďme upřímní, Draco. Mám za sebou minulost se závislostí na drogách. Jsem slečna-všechno-vím, jak mi s oblibou připomínáš. Jsem knihomolka. A teď si k tomu můžu ještě připočítat předčasné stárnutí. Já sama nejsem žádná velká výhra."

"Neshazuj se," řekl stále oním vážným tónem. "Máš hodně co nabídnout. Můj otec mi říkával, že když se setkal s mou matkou, myslel si, že je to ta nejpanovačnější, nejnarušenější a nejgeniálnější žena, kterou kdy potkal. A stejně skončil tak, že se do ní zamiloval."

"Myslím, že se mu líbila ta představa výzvy," řekla Hermiona.

"Malfoyovské ženy jsou vždycky výzva," odpověděl s vědomím, že tu narážku nemá šanci postřehnout. "Přesně tímhle způsobem funguje rodina."

"A Malfoyovští muži?"

Nad tím se musela zamyslet. "Těžko zvladatelní, jak jsi už mohla uhodnout. Tvrdohlaví." Pak se zhluboka nadechl, udivený tím, co se chystá prozradit, dokonce i když to ona nepochopí. "Ale v rukách žen jsou dokonale tvární."

"Hm. Tvoji rodiče musí být zajímaví lidé," řekla a snažila se představit si Luciuse Malfoye, který je v něčích rukách tvárný. Zdálo se to absurdní. Sakra, ten muž byl srdečný asi tak jako zmije.

"Nemáš ponětí," zamumlal. "Když už o nich mluvíme, měli bychom vyrazit. Mám dojem, že moji rodiče mají velký zájem si s tebou popovídat."

"Myslíš?" zeptala se. "Abych byla upřímná, myslela jsem, že jde jen o symbolické gesto."

"No, já nevím... Nepřekvapilo by mě, pokud by skutečně měli zájem tě lépe poznat."

"Hmm." Hermiona se snažila se netvářit se při té představě příliš znepokojeně.

"Neboj," usmál se na ni a vstal. "Budou se chovat slušně."

"Já se nebojím," zalhala a také vstala.

Vyslal k ní nevěřícný pohled.

"Dobře, mám trochu strach," povzdechla si a bezmyšlenkovitě si promnula jizvu na paži. Draco se při tom gestu přikrčil.

"Vím, že v minulosti se k tobě nechovali dobře, ale snaží se obrátit list. Možná budeš překvapená, jak umí být příjemní."

"Doufám, že máš pravdu," řekla.

"Vím, že ji mám," odpověděl. Ach ano, budou se chovat slušně. Malfoyové ochraňují své blízké a od tohoto okamžiku k nim patří i Hermiona.

Merlin jim všem pomáhej.

* * *

Narcisa stála u okna a s kamennou tváří upírala pohled směrem k hlavní bráně. Lucius ji pozoroval z druhé strany místnosti.

"Cisso, budou tu každou chvíli," poznamenal klidně. "Mohla by ses prosím uvolnit? Stále ještě nevíme, jestli to je, či není reálné. Mohla by ses nervovat pro nic za nic."

"Ty ses možná nerozhodl, ale já ano," odpověděla. "Vím, že je to ona."

"Uvidíme," řekl. "Trvám na tom, že se musím přesvědčit."

"Teď když je závislost pryč, tak pokud je jedna z nás, příznaky se projeví rychleji. Pamatuji si ten pocit velmi dobře - budu schopna říct, jestli je ovlivněná."

"A když ne?"

"Pak přiznám, že jsem se spletla."

Lucius s ironickým úsměvem přistoupil k Narcise, prsty ji uchopil za bradu a věnoval jí pobavený pohled.

"Drahá, ty se nikdy v ničem nepleteš."

"Správná odpověď," kývla Narcisa a letmo ho políbila na rty. "V každém případě, jakmile ta dívka zjistí pravdu a jakmile pomine překvapení, myslím si, že bude velmi potěšena. Jméno Malfoy je starobylé a má zvuk, zejména díky jejímu nedávnému úsilí. Zajisté si pamatuješ na to, když jsem to zjistila."

"Nemohla ses dočkat, až se vezmeme," řekl Lucius a ta vzpomínka u něj vyvolala široký úsměv.

"Čekala jsem dva dny. Myslím, že to bylo víc než velkorysé."

Oba se v tentýž okamžik zachvěli, protože se z dálky ozvalo hlasité PRÁSK.

"Už jsou tady!" vydechla Narcisa vzrušeně.

"Nečekej, že se přetrhnu, abych ji přivítal," řekl s lehkým úšklebkem.

"Ale prosím tě," řekla a obrátila oči v sloup. "Ty se nepřetrhneš kvůli nikomu."

"Kromě tebe, drahá," řekl s úsměvem a následoval ji na cestě ven.

"Správná odpověď," zaslechl ještě její reakci.

* * *

 

Ukázka z další kapitoly:

"Jsem si velice jistá, že dělám správnou věc. Jako vždy," odpověděla. "Možná si o mně tohle pamatujete, pane."

Lucius přimhouřil oči a Hermiona by přísahala, že ucítila, jak teplota v okolí poklesla. "To vskutku ano," procedil mezi zuby.

"To by stačilo, Luciusi," zakročila Narcisa, teď už bez úsměvu a známek pobavení. "Slečna Grangerová je náš host a podle toho s ní bude zacházeno."


14. kapitola



Of Kings and Queens - 14. kapitola 

 Napsala: galfoy

Překlad: Jacomo                Betaread: Ivet

 

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera. Skličující, leč pravdivé.

Poznámka autorky: (…) K téhle kapitole – LIDI! KECY JDOU DO KYTEK! OMFG!



* * *

Když Hermiona vkročila na dlážděnou cestu vedoucí k Manoru, zachvěla se. Bylo to tady vždycky tak chladné a zlověstné? Ne, že by byla odborník na staré budovy, to zrovna ne, ale z nějakého důvodu se jí tahle zdála konstantně ponurá. Draco šel vedle ní, tichý a ztracený v myšlenkách, ve tváři výraz hlubokého soustředění. Poznala, že se zaobírá něčím velice vážným. Bylo lepší to ticho nepřerušovat. Navíc mohla ten čas využít k tomu, aby se na onen bizarní oběd připravila.

Přiblížili se k černé bráně a Draco zvedl ruku, aniž by zpomalil. Brána se před nimi s vrzáním nakrátko otevřela, a pak jako kdyby změnila názor, zase se rychle zavřela. Draco položil Hermioně dlaň na kříž a provedl ji dovnitř.

"Ta brána má někdy svůj vlastní rozum," dodal na vysvětlenou a otočil se k ní. Usmála se na oplátku, přičemž si v skrytu vychutnávala vzájemný kontakt. Bylo to zvláštní, ale zjistila, že ji teď jeho dotek uklidňuje. V šestnácti by něčemu takovému nikdy neuvěřila.

"Neboj se," zašeptal. "Tohle místo není tak špatné, jak se zdá."

A jakoby na povel pronikl mezi mraky paprsek slunce, vzápětí následovaný dalším. Hermiona překvapeně vzhlédla.

"Myslela jsem, že bude jen pršet," řekla. "Rozhodně jsem nečekala, že uvidím slunce!"

"Dá se celkem s jistotou říct, že dnes můžeš očekávat neočekávané věci," zamumlal, když se přiblížili k vchodovým dveřím. Luskl prsty a Hermiona zaslechla, jak se něco odemklo. Draco, rytířský za všech okolností, jí otevřel dveře a nechal ji vejít první. Jeho ruka se téměř ihned zase vrátila na ono místo na jejích zádech, jako kdyby ji chtěl ujistit, že je jí stále nablízku.

"Moje matka si libuje v detailech," zašeptal jí do ucha. "Je to jen její zvyk, není důvod, aby ses tím znepokojovala. Můj otec má v oblibě chovat se chladně a odmítavě. Pro něj platí totéž."

"Dobře," řekla. "A co když mě prostě opravdu nenávidí?"

"To nebude problém, drahoušku," ozval se hlas.

Hermiona vzhlédla, tváře zrudlé studem, protože se cítila hloupě, že ji musela zaslechnout zrovna Narcisa. Ona i Lucius stáli u paty schodiště a vypadali navlas stejně, jak si je pamatovala z války.

Až na jednu věc. Narcisa se usmívala. Ženiny oči putovaly od Hermioniny tváře k jejím vlasům a pak dolů po těle až k pasu, kde odpočívala Dracova ruka. Její úsměv se nepatrně prohloubil.

"Jsem opravdu potěšena, že se s vámi setkávám za příjemnějších okolností, slečno Grangerová," pronesla Narcisa.

"Nápodobně," odvětila Hermiona a snažila se, aby se jí nezachvěl hlas. Nenechá se jimi zastrašit. Ne že by to vypadalo jako velký problém - široký úsměv Dracovy matky byl pro ni sice záhadou, ale také povzbuzením. Zato Lucius měl tvář naopak vytrvale zachmuřenou. Všiml si, že se na něj dívá, a krátce na ni kývl.

"Slečno Grangerová," řekl.

"Pane," odpověděla stroze a přikývla s tím nejmenším respektem, který dokázala posbírat.

Dracův palec jí jemně pohladil po páteři a ona bojovala s touhou přivřít slastně oči. Díky Kirké, že tam byl, jinak by se z ní stal jenom uzlíček nervů.

Bylo by hezké, kdyby znovu udělal tu věc s palcem. Čistě kvůli uklidnění, samozřejmě.

"Oběd už je skoro hotový," řekla Narcisa. "Mohla bych navrhnout, abychom si předtím dali v zahradě čaj?"

"Jistě, matko," řekl Draco a spolu s Hermionou se vydal za Luciusem a Narcisou. Hermiona během chůze zachytila jeho pohled a snažila se nedat najevo své znepokojení nad tím, že je znovu v tomto starém domě. Mrkl na ni, i když zbytek obličeje zůstal netečný. Na oplátku se na něj usmála.

"Takže, slečno Grangerová," začala Narcisa, když došli k bílému zahradnímu stolu obklopenému stejnými židlemi. Čaj už byl přichystaný. "Lucius a já vám dlužíme velké díky za to, že jste Dracovi tak pomohla s jeho firmou. Už jsem ztrácela naději, že společnost bude jméno Malfoy někdy zase akceptovat."

"Není třeba mi děkovat," odpověděla Hermiona a přijala od Narcisy nabízený šálek. "Draco mi zachránil život. Vždycky budu připravená mu s čímkoliv pomoct."

"Draco se k vám nikdy dřív nechoval zrovna moc přátelsky, slečno Grangerová," podotkl Lucius chladně. "Není spíše pravděpodobné, že brzy začnete uvažovat o tom, že je váš dluh splacený a necháte ho, aby řídil firmu bez vás?"

Hermiona se naježila. "Odmítám nařčení, že bych mohla vzít do zaječích. Životní dluh je přece právě o tomhle: je na celý život. Nemám v úmyslu Draca opustit, pokud mě o to sám nepožádá, a upřímně, pravděpodobně bych ho neposlechla, ani kdyby to udělal."

Narcisa si zakryla ústa dlaní, aby schovala úsměv. Lucius ji probodl očima.

"Chápu," kývl. "Zdá se, že jste si tím velice jistá."

"Jsem si velice jistá, že dělám správnou věc. Jako vždy," odpověděla. "Možná si o mně tohle pamatujete, pane."

Lucius přimhouřil oči a Hermiona by přísahala, že ucítila, jak teplota okolí poklesla. "To vskutku ano," procedil mezi zuby.

"To by stačilo, Luciusi," zakročila Narcisa, teď už bez úsměvu a známek pobavení. "Slečna Grangerová je náš host a podle toho s ní bude zacházeno."

"Omlouvám se," řekl Lucius s nuceným úsměvem. "Takže, slečno Grangerová, Draco nám řekl, že jste firmu zbavila dluhů a napravila téměř všechny ostatní potíže. To je velmi působivé."

"Myslím, že to prostě potřebovalo pohled zvenčí," odvětila Hermiona a v duchu si připomněla, ať svůj hněv krotí. "Měla jsem několik cenných kontaktů a použila jsem je. Nebyla v tom žádná magie."

Náhle se všichni tři Malfoyové zachvěli a Narcisa se zamračila.

"Čekáme někoho, drahý?" obrátila se na Luciuse. "Někdo právě prošel našimi ochranami."

"Pokud vím, tak ne," odpověděl Lucius znepokojeně. "Ale bez našeho svolení nebude schopný dostat se do domu." Draco po Hermionině boku se napjal a všichni se ohlédli směrem k budově.

Narcisa zavřela oči a soustředila se. Hermiona ji se zájmem sledovala. Bylo možné, že by Narcisa měla něco jako vnitřní zrak? Rozhodně věděla, jak pracovat se svou intuicí. "Jde zadem. Za chvíli tu bude," řekla Narcisa. Hermiona si v duchu udělala poznámku, ať se jí později zeptá, jak to, že může sledovat pohyb osob. Taková fascinující schopnost. V blízkosti se ozvaly kroky a Hermioniny prsty pro všechny případy raději sklouzly k rukojeti hůlky. Soudě podle toho, jak byli Malfoyovi napjatí, asi v minulých letech neměli moc přátelských návštěvníků.

"Vím, že tu jsi, Hermiono Grangerová," ozval se rozzlobený ženský hlas. Hermiona si vyměnila s Dracem zmatený pohled. Někdo přišel za ní? Zpoza živého plotu vystoupila postava s očima planoucíma vztekem.

"Stacey McLorrowová," řekla Hermiona a v její hrudi došlo ke zvláštnímu posunu. Úzkost, kterou z pobytu na Manoru cítila, nejistota, nervozita, všechno to bylo pryč. Teď cítila jen tupou zuřivost vůči osobě, která sem vnikla. Skutečnost, že Stacey zaťala své drápy do Rona, ale nebyla tím, co Hermionu dráždilo... Šlo o to, že té výhody využila, aby zničila Draca. To bylo naprosto nepřijatelné. "Co tě sem přivádí?"

"Ty víš zatraceně dobře, co mě se přivádí, ty záludná mrcho," vyhrkla Stacey a vzduch okolo ní jiskřil vzteky. "Právě jsem obdržela ty tvoje nesmyslné oficiální papíry."

"Oficiální papíry?" řekl Draco a otočil se na Hermionu.

"Nehraj si na hloupého, Draco," ušklíbla se Stacey. "Nepochybuju, že jsi to byl ty, kdo jí řekl, aby to udělala."

"Udělala co, ty blbá krávo?" zeptal se rozzlobeně. "A co si sakra myslíš? Že si sem můžeš jen tak přiskotačit a urážet Hermionu?"

"Draco s tím nemá nic společného, Stacey," řekla Hermiona klidně. "Shromáždila jsem dokumenty, zaplatila právníka, napsala pár dopisů a budu tě jménem Trebaxu podle zákona žalovat."

"Můžu prosím dostat vysvětlení?" těkal Draco pohledem mezi oběma ženami.

"Ano, myslím, že jsme na to všichni zvědaví," řekl Lucius. Vypadal, že je situací, která se před ním odehrávala, podivně zaujatý.

"Je to ve skutečnosti jednoduché. Stacey použila nelegálně získané informace, které obsahovaly Dracovo a Blaisovo duševní vlastnictví," sdělila jim Hermiona věcně. "Byla jsem schopná vysledovat data zaznamenaná v té hračce a spojit je přímo s plány, které ukradla. Ron za svoji roli v tomhle všem zaplatí samostatně, ale pokud jde o Stacey, Trebax ji žaluje za každý cent, který na flexibilních košťatech vydělala, a ještě za další škody."

"My ji žalujeme?" hlesl Draco v úžasu.

"Ano, žalujeme. A vyhrajeme. Existuje spousta případů, které už pro tento druh krádeže vytvořily precedent. Jsme zcela v právu."

"Brilantní," kývla pochvalně Narcisa.

"Nejste a nevyhrajete!" vykřikla Stacey. "Jak se opovažuješ pokoušet se mě trestat za to, že jsem dobrá v podnikání. Jen jsi na mě naštvaná, že tvůj bývalý snoubenec teď patří mně!"

"Dobrá v podnikání?" zasmála se Hermiona suše. "Můj průzkum mi říká, že flexibilní košťata byla tvým jediným zdrojem příjmů v posledních dvou letech. Ty nejsi dobrá v podnikání - ty nejsi dobrá ani v krádežích." Stacey nad Hermioninou upřímností poklesla čelist. "A pokud jde o Rona, Stacey, je mi líto, že tě připravím o iluze, ale nejsem smutná, že jsi s ním. Myslím, že si jeden druhého zasloužíte. Byla doba, kdy jsem si myslela, že bychom se oba mohli navzájem udělat šťastnými, a nikdy jsem se víc nemýlila. Asi se všechno děje z nějakého důvodu."

"Ach, ty máš ale pozitivní zenový přístup!" protočila Stacey oči. "Myslíš si, že jsi něco extra jen proto, že jsi sbalila svého smrtijedského šéfa."

"Co? Že jsem sbalila Draca? Jak jsi na to přišla?" zamračila se Hermiona.

"Ale no tak," ušklíbla se Stacey. "Opravdu mi chceš tvrdit, že jste se spolu nezapletli? Všichni v Anglii o tom mluví. Viděla jsem fotku v novinách."

"Já jsem ji držel!" protestoval Draco, naštvaný že se musí znovu obhajovat, a rozzuřený, že byl nazvaný Smrtijedem. "Nebylo jí dobře!"

"Blbost!" odsekla Stacey, která se začala znovu vzpamatovávat. "Já jsem ty vaše lži prokoukla. Nedostanete to, co jsem tak těžce vybudovala. Trebax měl už dávno padnout. Styď se, že pomáháš Smrtijedům, Hermiono! Měla bys být chytřejší!"

"Draco přestal být Smrtijed, když válka skončila!" odsekla Hermiona. "Styď se, že jsi mu jeho opětovné zapojení do společnosti tak ztížila! Nebo nechceš podpořit ty, kteří změnili názor?"

"Ty si myslíš, že změnil názor? Nenech se vysmát! Máš pěkně zamlženo! Copak nevidíš, co se děje? Ron mi řekl, jak o tobě tenhle mluvil předtím, než ho zmlátil na kaši. Řekl, že jestli ti Ron ještě někdy ublíží, spáchá vraždu. Tohle ty bráníš? Násilnického čuráka s vlastnickými sklony?"

"Je to pravda?" vykulila Hermiona oči na Draca a po těle se jí začal šířit pocit horka.

"Ano," hlesl nejistě. "Nechtěl jsem tě naštvat, tak jsem o tom nemluvil."

"Chápu," řekla tiše. "A to gesto oceňuji."

"Vážně?" vydechl s úlevou.

"Vždyť se na sebe podívejte!" vykřikla Stacey. "Nemůžete mě přesvědčit, že nejste spolu. A posezení s dvěma staršími Smrtijedy? Copak je v plánu dál... pozve tě Lucius na oběd?"

"Pozor na tón, mladá dámo," upozornil ji Lucius příliš klidným tónem, než aby se to nedalo brát jako výhružka. "Slečna Grangerová je náš host."

"Jdi do prdele," odplivla si Stacey. "A tvá rodina taky. Vím dobře, co jste zač. Říkáš, že nejsi s Dracem, Hermiono? Pak ti nejspíš nebude vadit, když udělám tohle!"

Stacey pozvedla hůlku a otevřela pusu, ale dál se nedostala. Hermiona se pohnula tak rychle, že ani Draco, Narcisa nebo Lucius nebyli schopni během té doby sáhnout po hůlce. Hermiona v mžiku odzbrojila Stacey, srazila ji k zemi a tyčila se nad ní s nohou na dívčině krku. Výraz Hermioniny tváře byl nezvykle temný a její hůlka mířila na Staceyino srdce.

"Jakou kletbu jsi na něj chtěla použít?" zeptala se s rukou třesoucí se hněvem. "Plánovala jsi zábavu nebo bolest? Odpověz mi!"

Stacey neodpověděla, oči měla vykulené strachem a z úst se jí díky tlaku, který Hermiona vyvíjela na její krk, ozývaly jen přidušené zvuky. Snažila se vykroutit, ale Hermiona ji držela příliš pevně.

"Přišla jsi, kam tě nezvali, chrlíš tu na mě hrozby, urážíš Malfoyovy, vyslovuješ obvinění, která nejsou pravdivá, a pak zkoušíš ublížit Dracovi? Co přesně jsi doufala, že ti to přinese?"

"Seru na tebe," zachroptěla Stacey.

"Já budu srát na tebe, až se budeš vypořádávat s následky svých činů," řekla Hermiona." Příště se uvidíme u soudu. A pokud se na Draca znovu byť jen špatně podíváš, najdu si tě. Rozumíš?"

Stacey přikývla, nakolik jí to Hermionina bota zabodnutá v krku dovolila.

"Dobře," řekla Hermiona a sundala nohu. "A teď zmiz."

Dívka se vyškrábala na nohy a utíkala pryč, až za ní vlály vlasy. Tichou zahradou se rozléhalo drsné kašlání.

Hermiona pozorovala, jak utíká. Tělem se jí rozléval adrenalin, až se jí trochu roztřásly ruce. Co... co to bylo? Kde se to v ní vzalo? Otočila se zpět ke stolu a najednou jí naplno došlo, že na ni Draco, Narcisa a Lucius zírají. Do prdele. Jak má tohle vysvětlit? Nutkání ochránit Draca před útokem Stacey převzalo kontrolu nad všemi jejími ostatními instinkty a ona jednala bez přemýšlení. Musí vypadat jako úplně pomatená. Oči jí těkaly z tváře na tvář. Draco vypadal naprosto v šoku. Lucius měl typický výraz zamyšleného zamračení. Narcisa se zdála... ohromená?

"Sakra," zašeptal Lucius.

"Omluvte mě," řekla Hermiona, v hlase se jí ozvalo zaváhání. "Potřebuji jen chvilku."

Rychle se otočila na podpatku a rozběhla se do domu, rozhodnutá najít si klidné místo, aby si utřídila myšlenky. Co to proboha udělala? Jistě, Stacey byla výjimečně odporný druh mrchy, ale Hermiona se nikdy k nikomu nechovala takhle agresivně. Byla nemocná? Něco bylo rozhodně jinak. Nedokázala svou novou osobnost udržet v patřičných mezích. Něco s ní bylo moc moc špatně.

Draco pozoroval její obrat a útěk, a pak náhle prudce vstal, rozhodnutý ji následovat. Narcisa ho zastavila.

"Posaď se, Draco," řekla. "Potřebuje být chvíli sama."

"Potřebuje mě," řekl a vzápětí sebou trhl, když mu došlo, jaká slova mu vyšla z úst. "Potřebuje mou pomoc," objasnil.

"Právě teď potřebuje hodně věcí," prohlásila Narcisa pevně. "Jednou z nich je čas na přemýšlení."

"Vím o tom lektvaru," vyčetl jí. "Vím, co jsi udělala."

"Pak musíš také vědět, že nemám v úmyslu jí nijak ublížit," odpověděla se zdvižením obočí. "Prostě jsem její závislost odstranila z cesty. Neměl bys být naštvaný kvůli tomu, že jsem udělala něco užitečného."

"Ale proč jsi to udělala?" zeptal se frustrovaně. "Proč ses pustila do pomoci osobě, kterou jsme všichni dovolili při minulé návštěvě tady mučit? To nedává smysl!"

Narcisa pohlédla na Draca poněkud káravě, aby dala jasně najevo, že tohle je pro ni bolavá záležitost. "Myslím, že víš proč, Draco. Protože mám podezření, že ona už pro nás není cizí člověk. A teď si sedni."

Naštvaně poslechl, protože jednoznačně zápasil se skutečností, že Hermiona je v domě sama.

"Ten lektvar mohl být cokoliv," odsekl. "Mohla zemřít. Nemáš ani tolik slušnosti, abys mi řekla, co jsi udělala."

"Neřekla jsem ti to, protože bys mi přednášel o vměšování. A co se týče toho lektvaru, proč ho tedy vypila? Je to chytré děvče," opáčila Narcisa.

"Protože si myslela, že je ode mě," zamumlal Draco.

"Tušila jsem to," odpověděla Narcisa spokojeně. "Bezvýhradně ti důvěřuje."

Lucius těkal pohledem mezi svou ženou a synem, pak si povzdechl a zamíchal si čaj. Nejprve se zmýlil v té dívce a teď se jeho syn a manželka hádali. Takhle to zkrátka nepůjde. Vzhledem k závažnosti situace mají k prodiskutování důležitější věci. Zřejmě bude muset někdo tu propast překlenout.

"Takže mi řekni, synu," pronesl konverzačním tónem, předstíraje, že tato debata je naprosto normální. "Už ses do té dívky zamiloval?"

Draco neodpověděl, jen stočil zrak zpět k domu. Lucius si jeho mlčení vyložil jako souhlas.

"Cítí ona k tobě to samé?" zeptal se a sáhl po kostce cukru.

"Ne."

"Určitě?"

"Naprosto."

"Ta dnešní malá ukázka by mohla naznačovat něco jiného," poznamenal Lucius a ostražitě na syna pohlédl.

"Ráno mluvila o randění s muži," řekl Draco. Znělo to sklíčeně. "S muži, ne se mnou."

"Nemožné!" zatvářila se Narcisa uraženě.

"Drahá, prosím," přerušil ji netrpělivě Lucius. "Myslím, že je jasné, že i když je slečna Grangerová ovlivněna gregalesovským rysem, ještě není ve stejné fázi jako Draco."

Dracovi poklesla čelist a vyvalil na svého otce oči. "Ty víš o tom rysu?"

"Draco," pohoršil se Lucius, "proč si myslíš, že jsme se s matkou brali tak mladí? V jednu chvíli jsem byl čistokrevný kultivovaný mladík a vzápětí jsem byl připravený vyrvat střeva jakémukoliv kouzelníkovi, který by se dotkl byť jen jediného vlasu na hlavě tvé matky."

"Ale... ale..."

"Ano, ano, je to velmi vzácné," mávl Lucius odmítavě rukou. "Když mi tvoje matka řekla o svém podezření ohledně vás dvou, měl jsem značné pochybnosti, ale obávám se, že nemohu popřít, že ty a slečna Grangerová vykazujete tytéž příznaky."

"Ha!" zachechtala se Narcisa pyšně. Lucius obrátil oči v sloup.

"Dneska ráno se jí začaly měnit vlasy," přiznal Draco tiše. Narcisa zalapala vzrušeně po dechu.

"Synku, synku," zvedl Lucius obočí. "Opravdu ses jí dostal pod kůži. To bylo rychlé."

"Na tom nezáleží," řekl Draco a složil hlavu do dlaní. "Nikdy to nebude akceptovat. Nikdy nebude akceptovat tuhle... tuhle záležitost."

"Jak to?" zamračil se Lucius.

"Ty ji neznáš tak jako já. Je tvrdohlavá - pořádně tvrdohlavá. Nikdy se mnou nebude chtít být jen proto, že nás spojuje nějaký podivný magický rys. Nesnáší, když nemá situaci pod kontrolou."

"Myslím, že nechápeš, jak Gregales funguje," řekl Lucius. "To není jen záležitost volby. Vezme dva lidi, kteří už jeví tendenci zamilovat se jeden do druhého, a spojí jejich osudy. Ty by ses do slečny Grangerové stejně zamiloval, Draco. Ten rys jen věci urychluje."

"Ona to tak vidět nebude," řekl Draco. "A k tomu, co jsi zmínil - jak by to vůbec bylo možné? Hermiona a já jsme se ve škole navzájem nenáviděli. Po válce jsme se ignorovali. Co je to za nesmysl s tou tendencí zamilovat se do sebe? Až donedávna jsme měli pouze tendenci na sebe kašlat."

"Tvoje matka a já jsme se ve škole také nenáviděli," řekl Lucius a napil se čaje. "Myslela si, že jsem vyhlášený egoistický maniak."

"No, taky jsi byl, drahý," poznamenala Narcisa s pohledem sklopeným ke svým nehtům.

"A já jsem si myslel, že je to rozmazlená, svéhlavá, nerozvážná..." - Narcisa vyslala směrem k Luciusovi jedovatý pohled - "královna."

"Roztomilé," podotkl Draco, kterého to navzdory jeho starostem pobavilo.

"Stačí, když řeknu - aniž bych se pouštěl do nějakých sentimentálních detailů - že ten rys měl naprostou pravdu ohledně naší kompatibility. Tvá matka a já jsme, navzdory tomu, co jsme si dřív mysleli, náramně sehraný pár."

Narcisa poslala Luciusovi láskyplný úsměv, jednoznačně potěšená změnou v konverzaci.

Draco se zamračil. To, co jeho otec popisoval, vlastně znělo hodně jako to, co se dělo mezi ním a Hermionou.

"Snažím se říct, synu, že nezáleží na tom, jaký jsi měl dřív se slečnou Grangerovou vztah, z nějakého důvodu jsi teď objevil její skutečný potenciál. Uvědomuji si, že ty jsi mnohem dál, ale ona jen potřebuje trochu víc času. Mít kontrolu je v pořádku, ale někdy osud směřuje k nevyhnutelnému závěru."

"Ale to je právě ten problém," zavrtěl hlavou Draco. "Hermiona nechce nevyhnutelný závěr. Dovede ji to k šílenství. Potřebuje mít pocit, že do toho má co mluvit."

"Celá tahle posedlost kontrolou souvisí s jejím problémem s drogami, Draco?" zeptala se Narcisa.

"Matko!" rozzlobil se Draco. "No tak! Tohle bylo důvěrné!"

"Nezvedej na mě hlas," obořila se. "Navíc to není až tak velké tajemství. Otec to ví."

"Ale Cisso, je přirozené, že Draco cítí nutnost ochraňovat tajemství své životní družky," řekl Lucius. "Je rovněž přirozené, že slečna Grangerová touží mít nějaký vliv na svůj vlastní život."

"Prosím, neříkejte jí to," zaprosil Draco. "Podívejte, mám plán, dobře? Nemusí to zjistit. Budu se jí normálně dvořit. Pozvu ji na večeři, dopřeju nám možnost znovu se beze spěchu poznat. To se jí bude líbit. Jestli se do mě zamiluje, musí to být její rozhodnutí. V opačném případě propadne panice."

"To je ztráta času," odfrkla si Narcisa. "Když jsem se dozvěděla o gregalesovském rysu, nemohla jsem se dočkat svatby s tvým otcem. Bez působení závislosti na její systém jí nic nezabrání v rychlém postupu a snaze vzít si to, co je po právu její."

"Ale Hermiona se od tebe hodně liší," namítl vážně a modlil se, aby ho rodiče pochopili. "Potřebuje, aby věci jednou proběhly normálně. Všechno, co se od války stalo, probíhalo ve stresu. Její rodiče zmizeli a nebyli nikdy nalezeni. Její nejlepší kamarád se odstěhoval. Její snoubenec ji podváděl. Nic nešlo správně. Zatraceně, potřebuje pauzu. Poslední věc, kterou chce slyšet, je to, že nemá pro zbytek své romantické budoucnosti na výběr."

"Je silná, Draco," řekla Narcissa přezíravě. "Jsem si jistá, že je víc než schopná to zvládnout."

"Možná jsi promeškala posledních pět let jejího života, matko, ale její schopnosti zvládání situace poněkud utrpěly," zavrčel Draco. "Vím, co potřebuje, a říkám vám... Nesmí se o tom rysu dozvědět. Zatím ještě ne. Nebudeme o tom debatovat, pokud ji nechcete vystrašit a zahnat na útěk. To byste chtěli? Chtěli byste vyzkoušet odhodlání téhle konkrétní nebelvírky? Všichni bychom ji ztratili. Nemáte ponětí, s čím se potýkáte."

"Drahá," oslovil Lucius Narcisu, která se začala tvářit znepokojeně. "Možná má Draco pravdu. Není na škodu nechat věci probíhat trochu pomaleji, i když známe výsledek. Ta dívka toho hodně prodělala. Jestli potřebuje určitou kontrolu, měli bychom věřit Dracově intuici a nechat ho, ať si to udělá po svém. To znamená neříkat jí o tom rysu, nespěchat, netlačit na ni."

Narcisa sklouzla pohledem k domu a kousla se zevnitř do tváře.

"Co se děje?" zeptal se Draco, který si všiml náhlé matčiny nervozity.

"Pokud je všechno, co říkáš, pravda, pak ji musíš co nejrychleji najít, Draco," prohlásila Narcisa.

"Proč?" Draco vyskočil na nohy, připravený dát se do běhu. "Je v nebezpečí?"

"Ne, ale právě jsem si uvědomila, kam se zatoulala. Mluví s mým portrétem."

* * *


Ukázka z další kapitoly:

"Dobrou zprávou je, že závislost je pryč a vaše tělo a mysl se může stoprocentně zaměřit na Draca," spustil portrét vesele a přetrhl tak Hermioniny myšlenky. "Když budete chtít, můžete se klidně vzít už příští týden. Zanedlouho nebudete schopná bez něj být. Samozřejmě zůstanete tady na Manoru jako všichni Malfoyové. Svatba se může konat v zahradě. Vaše děti budou kouzelné. Ach, to bude prostě nádherné..."


Poznámka překladatelky:

Omlouvám se, ale příštích několik dní jsem bez internetu, takže další kapitola zřejmě nebude přesně za týden. Ale v "čekárně" vidím takové pěkné volné okénko 17.2., takže...


15. kapitola



Of Kings and Queens - 15. kapitola

Autor: galfoy

Překlad: Jacomo                Betaread: Ivet


Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/8227894/16/Of-Kings-and-Queens

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera. Skličující, leč pravdivé.

Poznámka autorky: Chci toho TAK MOC říct o téhle kapitole, ale když to udělám, budu to muset zase smazat... Takže mlčím a nechám vás číst *nabízím vám virtuální rameno, na kterém si můžete poplakat, protože to možná budete potřebovat*



* * *

 

Hermiona rychle kráčela starou chodbou a snažila se ignorovat strašidelně působící portréty, které ji propichovaly pohledy. Jak mezi nimi procházela, šeptaly si mezi sebou a stále byly o několik kroků napřed.

"To je prostě výborné," brblala si pro sebe a přitom bojovala s pláčem. "Jsem ze všech míst na světě zrovna na Manoru, sama, obklopená nejméně pěti generacemi nesouhlasně se tvářících Malfoyů a snažím se přijít na to, jestli jsem se nezbláznila."

"Nezbláznila jste se, drahoušku," ozval se hlas.

Hermiona nadskočila a rozhlédla se. Kromě ní na chodbě nikdo další nebyl, ale znělo to velmi podobně jako Narcisin hlas.

"Popojděte ještě kousek," řekl hlas mile. "Jsem až skoro na konci."

Hermiona opatrně pohlédla směrem, odkud slyšela hlas, a všimla si mělkého zákoutí, kterým chodba končila. Rozhodla se, že i kdyby se něco zvrtlo, nemá kromě svého života co ztratit, a možná by se tam tedy mohla podívat.

"Jste opravdu tak hezká, jak říkali," ozval se hlas, když se přiblížila k portrétu. Byl ve zlatém rámu, masivním a vyumělkovaném množstvím zakroucených ozdob. Na obraze seděla nádherná mladá žena, nápadně podobná Narcise, až na to, že měla černé vlasy.

"Omlouvám se, ale... Kdo to říkal?" zeptala se Hermiona, která se snažila na krásnou ženu necivět. Ať už byla ta osoba kdokoliv, působila dojmem, že se o Hermionu zajímá, protože vstala a popošla co nejblíže.

"Portréty," zašeptala ta žena s úsměvem. "Vím, že se tváří nesouhlasně, ale ve skutečnosti jsou nadšení. Čekali jsme na vaši návštěvu od chvíle, kdy Draco přišel s tím beznadějně zamilovaným výrazem."

"Draco není beznadějně zamilovaný," prohlásila Hermiona a tváře jí zrůžověly. "Je to můj kamarád."

"To jsem říkala o Luciusovi taky," pokrčila rameny žena. "Dlouho to netrvalo. Velmi rychle jsem se do něj zamilovala, i když ne tak rychle jako on do mě," dodala a drze na Hermionu mrkla.

"Vy jste Narcisa Malfoyová?"

"Přesně tak," řekla. "Ačkoliv technicky vzalo, když byl tento obraz malován, byla jsem stále ještě Narcisa Blacková."

"Ale... současná Narcisa... má blond vlasy," poznamenala Hermiona zmateně. "Téměř bílé."

"Tak tak, být předurčen stát se pravou láskou někoho z Malfoyů mění barvu vlasů, drahá," přikývla Narcisa nezúčastněně. "Moje se změnily pár týdnů po tom, co bylo tohle malováno."

Hermiona zbledla a v žaludku se jí objevila podivná tíha. "Říkáte, že... se vaše vlasy změnily? Jak je to možné?" zašeptala s hrůzou ve tváři.

"Ach, vy to ještě nevíte?" zeptal se portrét radostně. "Jak vzrušující! Dovolte mi, abych vám to tedy vysvětlila. Někteří lidé mají to štěstí, že si vezmou někoho z Malfoyů, protože se ti dva do sebe zamilují, nebo protože je to pro obě rodiny dobrá partie, nebo ten sňatek pomůže něčí kariéře. Jiní, jako jste vy a já, získají ten druh lásky, která je napsána ve hvězdách. My jsme ti nejšťastnější."

"Hvězdy?" zopakovala Hermiona jako ozvěna a pocítila náhlou slabost. "Šťastní? Jak to?"

"Rodina Malfoyů má rodový rys, který se dědí po pokrevní linii. Tu a tam se Malfoy setká se svým životním druhem, někým, koho mu určil osud. Ten rys oba spojí, takže námluvy jsou obvykle velmi rychlé a intenzivní. Tak či tak, skončíte v páru s tím, s kým doopravdy chcete být."

"Ale co to má společného s vlasy?" zeptala se Hermiona zmateně.

"Řekněme, že dva zrzci mají dítě... To dítě bude pravděpodobně taky zrzavé, správně?"

Hermiona přikývla.

"Toto je magický rys, ale funguje velmi podobně jako něco, co se dědí krví. Světle blond vlasy jsou znakem rodiny Malfoyů. Když někdo najde svého životního druha a to spojení je pravé, ten druh se stane součástí rodiny. Tudíž se mu změní vlasy. Nestává se to často, ale znovu opakuji, že vy a já jsme vždy byly poněkud výjimečné ženy. Docela sedí, že jsme byly vybrány. Naše osudy jsou pro nás nachystané. Není to úžasné?"

"Úžasné?" hlesla Hermiona a snažila se ovládnout pocit strachu, který ji zachvacoval. "Nechci, aby byl můj osud pro mě nachystaný!"

"No, no, to jsou nesmysly, drahoušku," řekl portrét, který nepostřehl výraz úzkosti na Hermioně tváři. "Být Malfoy je obrovská pocta. Jsme jako králové a královny v mudlovském světě. Pomyslete, že se stanete členem královské rodiny! Nejprve se vám změní vlasy, pak začnete pociťovat silné ochranitelské pouto... Je to všechno velmi rychlé. Svatba se konala téměř okamžitě poté, co ten proces započal."

"Svatba?" zalapala Hermiona po dechu a myslela na to, jak ochranitelsky se cítila, když Stacey ohrožovala Draca. "Nejsem na to připravená! Draco a já se dokonce ani nescházíme!"

"Nemusíte spolu chodit, abyste se zamilovali," pokrčil portrét rameny.

"Kdo tu mluví o lásce?" protestovala Hermiona. "Už jsem říkala, že jsme jen kamarádi, a ani těmi nejsme příliš dlouho."

"Jste si jistá?" optal se portrét skepticky. "Protože já vám říkám, že jinak neexistuje absolutně žádná možnost, aby vám nějaký Malfoy zachránil oné noci život. S naším jménem se opravdu nepojí péče o blaho veřejnosti."

Hermiona nad prostořekostí portrétu vytřeštila oči. "Zaprvé - Draco mě zachránil, protože je ve své podstatě dobrý člověk. Zadruhé - když se to stalo, nebyli jsme přátelé a rozhodně do mě tehdy nebyl zamilovaný. Můžete se ho zeptat. Jsem přesvědčená, že se mýlíte."

"Neberte si to ve zlém, drahá," řekla žena z obrazu. Hermioniny námitky ji nezajímaly. "Nejspíš to ještě nevěděl. Jak jsem pochopila, byl docela v šoku, když se dozvěděl o tom rysu."

Bolestivé bodnutí v hrudi způsobilo, že sebou Hermiona trhla. "Věděl to?"

"Ach jistě. Já a Lucius také. Byli jsme na dnešní setkání s vámi velice zvědaví."

"Proto jsem tady?" zvolala Hermiona. "Ale to je naprosto šílené! Nechci, aby mi život diktovalo nějaké pochybné magické pouto! Pro boha živého, Draco a já si nejsme předurčeni. V Bradavicích jsme se navzájem nenáviděli!"

"Ach, tomu rozumím," protočila Narcisa oči. "Lucius byl ve škole tak nepopsatelný kretén, že jsem ani nedokázala zůstat v jeho blízkosti. Myslel si, že je nejúžasnější na celém světě."

"Co ho tak výrazně změnilo?" zeptala se Hermiona.

"Uvnitř to byl jiný člověk. Velice laskavý a ušlechtilý, i když by vás to nikdy nenapadlo. Zjistila jsem to stejně jako vy u Draca: zachránil mi život."

"Jak?" vydechla v úžasu Hermiona, která se nemohla vzpamatovat z toho, jakou konverzaci tu vede.

"Jak asi! Vytvořila jsem si dost ošklivý zlozvyk, jestli víte, co tím myslím."

"Promiňte -"

"Víte, že když jsme se Lucius a já setkali, byli jsme protivníci v soubojích?" přerušil ji portrét otázkou.

Hermiona zavrtěla hlavou.

"Nikdy mě pochopitelně nepřemohl," řekla Narcisa pyšně. "Patřila jsem mezi nejlepší v celé Evropě. Ale dovolila jsem, aby mi soutěživost přerostla přes hlavu, a příliš jsem se hnala za vítězstvím. Začala jsem užívat povzbuzující lektvar, abych mohla méně spát a více trénovat. Ukázalo se, že jde o příšerně návykovou látku. Nemohla jsem ho přestat užívat. Nemohla jsem spát. Nemohla jsem jíst. Moje tělo přestávalo fungovat. Lucius si uvědomil nastalé rozdíly a zasáhl. Málem jsem kvůli tomu zemřela."

"To je strašné!" vyhrkla Hermiona, ohromená podobností mezi nimi. Náhle ji osvítila nečekaná myšlenka. "Jak jste se té závislosti zbavila?" zeptala se podezíravě.

"Naučila jsem se vyrábět poměrně zvláštní lektvar," řekla Narcisa. "Odstraní z těla všechny návykové látky. Je svým způsobem nádherný. Má takovou výjimečnou barvu -"

"Zářivě modrou?" zeptala se Hermiona.

"Jak to víte?" zvolala Narcisa. "Zkoušela jste ho? Je vlastně dost vzácný. Není moc lidí, kteří ho umí vyrobit."

"Někdo mi dal lahvičku a já ho vypila," řekla Hermiona. "Myslím, že to možná mohlo být vaše starší já."

"Zní to jako něco, co bych udělala," řekla mladší Narcisa s nazlobeným výrazem. "Jsem trochu naštvaná, že mi o svém plánu neřekla, ale asi se snažila respektovat vaše soukromí. Je toho názoru, že mohu být trochu moc upovídaná. Vždycky mi říká, že bych měla dospět," dodal trucovitě obraz.

Hermiona zůstala zticha, ale v duchu s hodnocením starší Narcisy souhlasila. Portrét, se kterým mluvila, byl jasným příkladem toho, jak se lidé postupem času mění. Přestože neznala starší Narcisu zas až tak dobře, z informací, které získala, dokázala posoudit rozdíl. Současná Narcisa Malfoyová byla moudřejší, silnější a tišší než její mladší já. Její plány byly tajné. Strategie byly pečlivě předem připravené. Nikdy by nevyzradila tak citlivé informace přespříliš brzy. Nejspíš by také byla schopná postřehnout, že se Hermiona cítí nepříjemně, a couvnout. Ale portrét? Na všímavost byl příliš vzrušený.

"Můj odhad je, že chtěla odstranit závislost z cesty, aby mohlo vaše tělo začít pracovat s vlivy rysu," blábolil portrét. "Draco je očividně pociťuje. Chudák chlapec, myslel si, že zbláznil. Chtěl uškrtit každého, kdo vám ublížil."

No, nebyl jediný, kdo se tak cítil. Hermioniným tělem se začala šířit panika. Tahle situace byla ryzí definicí šílenství. Část z ní nechtěla věřit, že vazba existuje, ale jiná část už věděla, že je to pravda. Podivné věci, které se s ní od včerejšího večera děly, toho byly důkazem.

"Dobrou zprávou je, že závislost je pryč a vaše tělo a mysl se může stoprocentně zaměřit na Draca," spustil portrét vesele a přetrhl tak Hermioniny myšlenky. "Když budete chtít, můžete se klidně vzít už příští týden. Zanedlouho nebudete schopná bez něj být. Samozřejmě zůstanete tady na Manoru jako všichni Malfoyové. Svatba se může konat v zahradě. Vaše děti budou kouzelné. Ach, to bude prostě nádherné..."

Něco v Hermionině mysli prasklo.

"Dost."

Žena na obraze zaváhala, zamračila se a přes tvář jí přešel zmatený výraz. Vypadalo to, že si konečně všimla Hermionina nedostatku vzrušení z novinek, které se na ni nahrnuly.

"Je mi líto, že vás zklamu, ale příští týden žádná svatba nebude. Jestli vůbec někdy nějaká bude."

Žena otevřela ústa, aby něco namítla, ale Hermona pokračovala: "Draco je velmi zvláštní člověk. Věřím mu, záleží mi na něm a jednoho dne se do něj možná zamiluju. Možná. Ale naprosto odmítám mít svůj život nalajnovaný dopředu ve jménu jakési archaické tradice. Umím si představit, že Draco to cítí stejně. Teď potřebuju trochu času - o samotě - abych popřemýšlela o tom, co jste mi řekla. Zvážím své možnosti. Rozhodnu se, jak postupovat. Možná se znovu uvidíme, možná ne."

"Nechovejte se jako hlupačka... Nemůžete utéct před osudem!" pohoršil se portrét. "Takový absurdní nápad! Navíc přece být Malfoy je obrovská čest! Jsme jako -"

"Králové a královny, tak jste to říkala. Ale možná byste ráda viděla, co být Malfoy znamená pro mě!" navrhla Hermiona a v očích se jí objevily slzy. Vyhrnula si rukáv, aby bylo její jizvu dobře vidět. Kůže byla stále zarudlá a podrážděná jako v době, kdy k poranění došlo. Portrét na ni zůstal civět s vyvalenýma očima. "Být Malfoy znamená být schopný sledovat, jak je před vámi někdo mučen, ale nezastavit to. Znamená to nenávidět lidi kvůli jejich krvi, nenávidět je natolik, abyste je zabili. Znamená to přivést svého nevinného nedospělého syna k temnotě a chtít po něm, aby se přizpůsobil. Malfoyové jsou už dlouho symbolem elitářství, odsuzování a nedostatku soucitu. Draco si očividně vybral jinou cestu, takže tu možná je naděje, ale jedno vám můžu slíbit: Nebudu se jmenovat Malfoyová, pokud to nebude výlučně moje volba. Nezměním se, abych se hodila do rodiny. Nepotřebuji váš cejch královské smetánky."

Citově otřesená Hermiona se rozběhla pryč dřív, než mohl portrét jakkoliv odpovědět. Po tvářích jí tekly slzy. Téměř vrazila do Draca, který jí zpoza rohu chvátal naproti, ale stačila se mu vyhnout a ještě přidat na rychlosti.

"Hermiono!" zakřičel a prudce změnil směr, aby ji dostihl. "Zpomal!"

"Nech mě na pokoji!" křikla na něj dozadu a vrhla se do tmavých chodeb vedoucích k hlavním dveřím.

"Prosím, pojďme si o tom aspoň promluvit!" zavolal. Už ji začínal dohánět. "Zřejmě jsi naštvaná!"

Ignorovala ho a spěchala ke dveřím, které se objevily v dohledu.

"Nesahej na ně!" vykřikl varovně, protože zpanikařil. "Otevřou se jen před -"

Dveře se otevřely, jakmile se k nim přiblížila, takže jimi mohla bez problémů projít.

"- rodinou," dopověděl a zpomalil. "Ježíšikriste, já tomu nemůžu uvěřit. Hermiono Grangerová, tak už do prdele ZASTAV!"

Zpomalila a otočila se. V očích jí plál oheň.

"Tak je to správně," zafuněla. "Hermiona Grangerová. Ne Hermiona Malfoyová."

"Tohle ti ten portrét řekl?" zasténal a otřel si pot z čela. "Hele, pro mě je to taky všechno úplně nové -"

"Ale věděl jsi to! Říkala, že to víš!"

"Zjistil jsem to teprve včera ráno a nevěřil jsem jedinému slovu," spustil prosebným hlasem. "Až dokud se ti nezačaly měnit vlasy. Má to být extrémně vzácné... nemyslel jsem si, že by se nás to mohlo týkat. Natož mých rodičů."

"Měl jsi mi to říct!" vykřikla. "Celý tenhle oběd je fraška! Jsem tu jak pod mikroskopem!"

"Hermiono, mluvili jsme o tvých vlasech pár vteřin předtím, než jsme zamířili sem," snažil se ji uklidnit. "Nechtěl jsem tě vyděsit pro nic za nic. Pořád jsem si nebyl úplně jistý."

"A teď už jsi?" zeptala se. Tíha v její hrudi se zvětšila.

"Jediné, čím jsem si jistý, je to, že mi na tobě záleží," přiznal a v duchu bojoval s touhou padnout na kolena a začít škemrat. Víc než jen záleží. Víc než to. Prosím, neopouštěj mě. "Nechci tě ztratit kvůli nějakému hloupému žertu osudu. Chci to udělat správně."

"Jak?" zeptala se. V očích měla divoký výraz. "Jak můžeme tohle udělat správně? Zní to jako kdybych si tě prostě měla zítra vzít a mít s tebou děti. Konečně jsem čistá a najednou bych měla být svázaná nějakou další povinností."

Draco sebou při jejích slovech trhl. "Oba víme, že takhle by to u nás nefungovalo," namítl a popošel k ní o krok blíž, ruce bezmocně rozhozené. Zároveň se snažil ignorovat bolest v hrudi. Prosím, neopouštěj mě. "A nechci být něčí povinnost. Pokračující rodinné tradice mi byly pověšeny na krk bez ptaní. My to můžeme udělat tak, jak budeme chtít."

"Jsi samé ´my´a ´nás´," zavrčela. "O co ti přesně jde, Draco?"

Nervózně se na ni zadíval. "Rád bych tě pozval na regulérní rande. Pak se můžeš rozhodnout, jestli chceš nějaké další." Prosím, neopouštěj mě.

Nastalo dlouhé ticho, během kterého si ho měřila pohledem. Na tvářích jí zasychaly slzy a vlasy měla rozcuchané všemi směry.

"Rande?" vydechla.

"Ano. Zkrátka něco neformálního. Nic stresujícího. Zkusit, jestli... jestli bys o mně někdy mohla uvažovat tímhle způsobem."

Hermiona se kousla do jazyka a z očí jí znovu vytryskly slzy. Samozřejmě, že už o něm tímhle způsobem uvažovala. Když přišlo na Draca, cítila, že se pohybuje po velmi nejisté půdě a na tom rande by pravděpodobně trvalo jen pět minut, než by překročila onu příslovečnou hranici... Ale tohle zadostiučinění nechtěla nikomu poskytnout. Byla vzteky bez sebe, byla vyčerpaná a dny, kdy byla hříčkou nějaké látky, osoby nebo nějaké zkurvené magické vazby, skončily. Potřebovala tuhle situaci zpomalit a poskytnout si čas na rozmyšlenou, než bude s něčím souhlasit.

A přesně věděla kam jít.

"Nech mě, ať si to promyslím, Draco," řekla a snažila se, aby její hlas zněl klidně, přestože cítila, jak se jí hrdlem dere pláč. "Nejdřív potřebuju trochu prostoru."

"No tak, Hermiono... Tohle nechce žádný chlap na světě slyšet," pokusil se zavtipkovat Draco. Viděla, že má v očích strach. Její srdce po něm prahlo a v hrudi se jí plíživě roztahovala bodavá bolest, ale zároveň věděla, co musí udělat.

"Prosím, nedělej to," zaškemral, když na její tváři viděl tu hru protichůdných emocí. Stála přímo na hraně. Mohla vykročit kterýmkoliv směrem. "Prosím, neopouštěj mě."

Slzy jí tekly po tvářích, ale rozhodla se. "Promiň, Draco," zašeptala. "Prosím, nehledej mě." Na místě se otočila a přemístila se.

* * *

"Ty!" zaburácel chodbou Dracův hlas.

Všechny portréty si mezi sebou plny obav mumlaly a špitaly. Lucius a Narcisa už stáli před portrétem, ve tvářích výrazy hlubokého znepokojení. Draco proletěl mezi šepotem a vztekle zatočil za roh k obrazu mladší Narcisy. Nutno jí přičíst ke cti, že vypadala vyděšeně.

"Co tě to napadlo ji takhle vyděsit?" zeptal se, tváře zrudlé hněvem.

"Neuvědomila jsem si to!" bránila se. "Jen jsem byla nadšená! Přece - kdo by nechtěl být Malfoy? Nečekala jsem, že bude reagovat tak špatně!"

„Dovol, abych ti něco o Hermioně Grangerové řekl," spustil Draco a v hlase mu doutnal vztek. "Je to ta nejtvrdohlavější žena, se kterou jsem se kdy setkal. Jestli se rozhodne vzít si rok nebo dva na to, aby ´si promyslela situaci´, tak to sakra udělá. Právě teď zmizela a požádala mě, abych ji nehledal. Jestli se nevrátí a ty jsi mě o ni připravila, osobně tě odnesu do skladu ve sklepení. Pokud tě rovnou nespálím."

"Draco!" ohradila se skutečná Narcisa. "Vím, že jsi naštvaný, ale mluvíme tady o mém portrétu!"

"Mami, přísahám bohu, teď se mi nestav do cesty," odsekl Draco.

"Možná bys nám mohla povědět trochu víc o tom, co ti říkala," oslovil Lucius klidným tónem namalovanou Narcisu. "Myslím, že si nikdo z nás nepřeje, aby Draco strávil život v tíživé samotě."

"Díky, otče," zamumlal Draco.

"Říkala, že musí zvážit své možnosti," začal vyplašeně portrét. "Ukázala mi jizvu na ruce... Říkala, že být Malfoy znamená mít nedostatek soucitu... Že se nebude jmenovat Malfoyová, pokud to nebude výlučně její volba... Ach, byla tak naštvaná."

Lucius si povzdechl a prsty si sevřel kořen nosu. "Ta jizva se nezahojila? Ta od Belly?"

"Je stále zarudlá a podrážděná," kývl portrét. "Vypadala opravdu dost ošklivě."

"Sakra," šeptl muž.

"Ještě je tu něco. Těsně předtím, než utekla, řekla: ´Nezměním se, abych se hodila do rodiny´."

Lucius vytřeštil oči: "To je ono!"

"Co je ono?" zeptala se Narcisa.

Lucius se pro sebe usmál a sepjal ruce. "Slečna Grangerová právě zjistila, že je jí souzeno patřit do rodiny, která se k ní či k jiným lidem v minulosti nechovala moc hezky. Musíme dokázat, že to je rodina, do které chce patřit. Musíme rodinu změnit tak, aby se hodila k ní."

"A jak to uděláme?" řekl Draco podrážděně. "Má pravdu. Jsme profesionální tyrani. Inklinujeme k tomu nemít rádi nikoho. Hermiona má ráda všechno, co se hýbe. Sakra, je to nebelvírka."

"Tuhle část nech na mně," ujistil ho Lucius. "Myslím, že zjistíš, že být dobrý ve špatných věcech má své výhody."

"Smím se zeptat, co máš v plánu?" ozvala se zvědavě Narcisa.

"To je překvapení," řekl muž a políbil jí ruku. "Draco, vím, že to bude těžké, ale vrať se do práce a zkus fungovat naprosto normálně. Jsem přesvědčený, že se slečna Grangerová v pravý čas objeví."

"A k tomuhle názoru tě vede co? Slepá víra?" zavrčel Draco. "Fakt kurevsky povzbudivé. Vrátím se do firmy, ale o tom, že by se Hermiona v dohledné době objevila, si nedělám žádné iluze. Já ji na rozdíl od vás opravdu znám." Otočil se na patě a s neustálým mumláním odkráčel.

"Mám se obávat toho, kam se chystáš?" zeptala se Narcisa Luciuse, když byl Draco z doslechu.

"Vůbec ne," usmál se. "Jen jdu navštívit starého přítele."

"Ty nemáš staré přátele, Luciusi," poznamenala Narcisa a upravila mu límeček.

"Fajn. Tak tedy kolegu. Jen buď napjatá, drahá," řekl. "Prohrál jsem sázku, tak teď musím vůči té dívce udělat gesto dobré vůle. Myslím, s mým plánem budeš souhlasit."

"O tom nepochybuji," odpověděla. "Ale víc mě znepokojuje, jestli se ta dívka vrátí. Draco tomu podle všeho nevěří."

"Ten proces už začal," řekl Lucius. "Ať si to uvědomuje nebo ne, už se do Draca zamilovala. Jestli zůstane dlouho stranou, bude jen trápit sebe i svého milovaného. Byl by to nelogický způsob, jak se s tou situací vypořádat."

"Luciusi, je to nebelvírka. Všechno, co nebelvíři dělají, je nelogické. Ať už jdou za svým srdcem nebo za nějakým nesmyslem."

"Prosím, nepřipomínej mi to," požádal ji. V hlase se mu ozvala bolest. "Ale abych odpověděl na tvou otázku, ano, věřím, že se vrátí."

"A předtím nebo potom, co Draco podlehne zlomenému srdci?" podotkla jízlivě.

"O to tu asi běží, že?" povzdechl si Lucius.

* * *


Ukázka z další kapitoly:

"Draku, je mi líto, ale to nemůže skončit dobře. Tvůj otec je ten nejméně soucitný, roztomilý a empatický člověk, kterého znám. A nemyslím to ve zlém."

"Neberu to jako urážku. Vždycky na to byl patřičně hrdý. Nemám ponětí, co má v plánu."

"Možná se chystá obejmout havraspára."

"Políbit nebelvíra."

"Pomoct mrzimorovi."

"Hele, na rovinu, pro vítězství Grangerové se bude muset tulit k domácímu skřítkovi."

 

Poznámka překladatelky: Tak co, milí čtenáři, ke které možnosti Luciusovy budoucí aktivity se přikláníte vy? :-D



Poznámka:


16. kapitola



Of Kings and Queens - 16. kapitola


Autor: galfoy

Překlad: Jacomo                Betaread: Ivet

Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/8227894/17/Of-Kings-and-Queens


Prohlášení:
Nevlastním Harryho Pottera. Skličující, leč pravdivé.

Poznámka autorky: (...) V této kapitola se ještě trochu víc zamilujeme do Draca (věděli jste, že je to ještě vůbec možné?) a všichni se pokloníme Luciusovu padoušství. Konec vám možná přinese pár věcí k přemýšlení (...).

* * *



„Začínám se ztrácet, kámo," řekl Blaise a dolil Dracovi do skleničky ohnivou whisky. „Grangerová brala prášky?"

Trhnul sebou, protože mu lícní kostí projela bolest, způsobená úderem, který mu pár hodin předtím uštědřila Stacey McLorrowová. Zřejmě jí v jakémsi stavu omráčené strnulosti sdělil název místa, kde se Hermiona nachází. Od té chvíle šel celý den do kytek.

„Roky," zamumlal Draco nezřetelně. Oči měl zarudlé a bez života.

Popíjeli spolu skoro celý den, od chvíle, kdy se Draco vrátil z katastrofálního oběda, a už se pomalu šeřilo. Zpočátku toho moc nenamluvil a trval na tom, že se s Hermionou prostě jen trochu nepohodli a ona se rozhodla vzít si na zbytek dne volno. Teď už ale byl totálně na šrot a hruď se mu svírala bolestí při vědomí, že Hermiona je někde daleko, zmatená a rozzlobená. Podrobnosti z něj lezly jak z chlupaté deky. Blaise měl co dělat, aby mu rozuměl.

„Dobře," pronesl. „Tak já si to s dovolením ujasním. Po válce spadla do závislosti, protože se snažila vyrovnat se všemi těmi sračkami, které musela řešit –"

„Zmizení rodičů, Vlezlíkova nevěra, všechna ta očekávání, která měla dojem, že musí splnit –"

„Jasně. A před všemi to skrývala –"

„Dokonce ani Potter to nevěděl!' zvolal Draco a zamával rukou tak důrazně, že si vylil alkohol na nohy. „Dokonce ani Potter!'

„Jasně," kývl Blaise na Dracovo opilecké přerušení co možná nejklidněji, protože měl dojem, že jeho kamarád vypadá tak rozrušeně, jak ho ještě nikdy neviděl. „Takže měla tohle svoje velké tajemství, protože – na rovinu – nikoho by nikdy nenapadlo, že by nebelvírská princezna mohla mít nějaký druh tajné závislosti, ale ty jsi ji vzal do nemocnice –"

„A ona mi to nechtěla říct."

„A ty jsi ji najal, začal se do ní zakoukávat, a pak zjistil, že to není tvoje obvyklé poblouznění –"

„Nikdy to nebylo jenom poblouznění!" vykřikl Draco na celou místnost. „Ta čarodějka se mi dostala pod kůži! Bylo to jako magie," dodal trochu nesrozumitelně.

„- zmydlil jsi toho Weasleyovského smrkáče -"

„Za toho zkurveného kokota se omlouvat nebudu."

„- zjistil jsi víc o té záležitosti s malfoyovským rysem, tvoji rodiče byli trochu moc nadšení –"

„Ve skutečnosti to byla chyba portrétu."

„Tvoje mamka mezitím vyléčila Hermionu z problému s drogami –"

„Děsivě chytrá ženská ta moje matka -"

„Ale Hermiona vzala informaci o svém nalajnovaném osudu špatně – "

„Ty bys to špatně nevzal?"

„Naštvaně utekla a řekla ti, abys ji nehledal."

Draco přikývl. Oči se mu leskly, ale Blaise nedokázal říct, jestli za to může alkohol nebo slzy.

„Nejsem si tak úplně jistý, co ti na to mám povědět," poznamenal Blaise, když viděl, jak se jeho kamarád s každou další vteřinou propadá hlouběji a hlouběji do beznaděje. „Fakt je tvoje spřízněná duše? Něco jako tvoje osudová partnerka? Na celý život?"

„Zřejmě jo."

„A ty věříš tomu, že je to pravda?"

„Myslíš, že bych se tím jinak zaobíral? Myslíš, že bych se cítil takhle?" Aby svou řeč zdůraznil, divoce zagestikuloval a ohnivá whisky mu stekla po zápěstí.

„Nejspíš ne," připustil Blaise.

Draco dopil svou sklenici a s pohledem na prázdnou nádobu pokynul Blaisovi, aby mu dolil. „Tohle je ten moment, kdy mi řekneš, že jsem totálně v hajzlu."

„A proč?" řekl Blaise.

„Protože velká část jejího problému s drogami vycházela z pocitu ztráty kontroly, z pocitu, že je jí diktováno, co má v životě dělat. Říkala, že už to nechce nikdy znovu zažít. A teď uvízla v něčem, co v sobě zahrnuje předurčení osudu."

„Aha."

„Navíc je tvrdohlavější než –"

„Než nějaký zatracený mezek. Já vím."

„Takže tohle je ten moment, kdy mi řekneš –"

„Jsi totálně v hajzlu."

„Díky."

„Jak to berou tvoji rodiče?"

„Překvapivě špatně," zamumlal Draco. „Moje matka se momentálně cítí provinile, pokud se tomu dá vůbec věřit. Moje matka. Myslel jsem, že není takového druhu emoce vůbec schopná. Zdá se, že Hermionu zbožňuje, což je zajímavé vzhledem k... no, vždyť víš."

„Vzhledem k jejímu absolutně opačnému názoru na mudlorozené? A k celé té věci s mučením?"

„Přesně tak. A můj otec tomu podle všeho nejdřív nevěřil, ale teď už ano. Je na nějaké bláznivé misi, aby dal věci do pořádku."

„A jak má v plánu to udělat?"

„Nemám ponětí," pokrčil Draco rameny. „Řekl jenom, že se chystá rodinu změnit tak, aby Hermioně vyhovovala."

Blaise nevěřícně zakroutil hlavou. „Nikdy, naprosto nikdy bych neočekával, že uslyším tvého otce tvrdit něco takového o Hermioně Grangerové. Copak se svět zbláznil?"

„Vážně? Vážně. Vypadalo to, že ho naštvalo tvrzení, že Malfoyové postrádají soucit."

„Ale vy ho postrádáte! Všichni! To je životní fakt! Nemáte nikoho v oblibě."

„Věř mi, že to vím. Ale můj otec chce Hermioně ukázat, že můžeme být jiní nebo tak něco. Možná ji pak nebude tolik děsit myšlenka stát se jednou z nás. Upřímně řečeno, nevím, proč se stará. Myslel jsem, že ji nesnáší z principu."

"Draku, je mi líto, ale to nemůže skončit dobře. Tvůj otec je ten nejméně soucitný, roztomilý a empatický člověk, kterého znám. A nemyslím to ve zlém."

"Neberu to jako urážku. Vždycky na to byl patřičně hrdý. Nemám ponětí, co má v plánu."

"Možná se chystá obejmout havraspára."

"Políbit nebelvíra."

"Pomoct mrzimorovi."

"Hele, na rovinu, pro vítězství u Grangerové se bude muset tulit k domácímu skřítkovi."

Při představě Luciuse v láskyplném objetí s jedním ze svých služebníků se oba uchechtli. Draco se ale přestal smát stejně náhle, jako začal, a nešťastně se zahleděl do sklenice.

„Do prdele, nemůžu uvěřit, co se to se mnou děje," řekl. „Nečekal jsem, že budu někdy něco takového cítit. Jsem Malfoy, u Merlina. Vždycky jsem počítal s tím, že mě čeká sňatek dohodnutý kvůli obchodním cílům nebo něčemu podobnému s jednou z těch studených čistokrevných dívek. Hermiona ale taková není. Je to horkokrevná hrozba. Nejspíš si myslí, že manželství je nástrojem patriarchátu."

Blaise si pobaveně odfrkl. „Stejně tomu nemůžu uvěřit. Osud musí mít naprosto zvrácený smysl pro humor, když tě spojil se ženou, jako je Hermiona."

„Co myslíš tím ´se ženou jako je Hermiona´?" ozval se Draco trochu obranně.

„Myslím tím, že vy dva jste jako voda a oheň. Ve skutečnosti tu přitažlivost vidím a myslím, že chápu, jak to mezi vámi funguje. Buďto jeden druhého nenávidíte se vším všudy, nebo jeden druhého milujete taky se vším všudy. Mezi tím téměř nic jiného neexistuje."

„Až doteď."

„No, i teď jste zřejmě do sebe zamilovaní."

„Měl jsem na mysli ji. Já už jsem v tom až po uši," zamumlal.

„Vážně? A odkdy to tak vidíš?"

„Právě odteď," řekl Draco trochu nejistým hlasem. „Miluju ji tak moc, že mám pocit, že je mi z toho špatně."

„To by mohlo být i tím alkoholem," podotkl Blaise.

„Nesnižuj moje pocity," ohradil se Draco. „Na to, aby to nebyla láska, je to příliš nepohodlné. Změnil jsem se v totálního moulu. Do prdele, mohl bych o tom napsat báseň."

„Ježíši, promiň. Neuvědomil jsem si, že bys mohl dosáhnout stavu poetické euforie."

„Potřebuju, aby se vrátila."

„Vrátí se, kámo. Jen zkrátka nevím, kdy."

„To mi nestačí. Pozval jsem ji na rande. Dluží mi odpověď."

„Jsem si jistý, že s tebou na rande půjde."

„Ale co když ne? Mohl jsem ji vzít na to nejlepší rande, víš? Dokonce na několik. A co když se do mě nezamiluje?"

„Myslel jsem, že to s tou gregalesovskou věcí nejde," řekl Blaise, který měl co dělat, aby při tom Dracově blábolení udržel vážný výraz. Ještě nikdy toho kluka neviděl takhle vyvádět kvůli holce.

„S mým štěstím je to možné!" vyhrkl Draco vyplašeně. „S mým štěstím mě bude považovat za tak odporného, že umře dřív, než by se mnou šla na rande! Ach můj bože, Blaisi... Co když umře?"

„Draku, poslouchej mě," prohlásil Blaise pevně. „Musíš se uklidnit. Sledoval jsem, jak se k sobě ty a Hermiona chováte, a můžu ti s konečnou platností říct, že tvoje city opětuje. Jen si myslím, že se s tím ještě úplně nesrovnala. Měla toho v hlavě moc. Možná, že jí dočasné rozdělení pomůže vidět věci jasněji."

„Opravdu?" vzhlédl Draco s nepatrným náznakem naděje v očích.

„Ano, opravdu. Jen si potřebuje na pár dní vydechnout. Možná, že ta tajná mise tvého otce dostane věci do pohybu."

„No, musím říct, že by bylo lepší, kdyby udělal něco víc, než jen objal domácího skřítka," odfrkl si Draco. „Má před sebou toho nejnaštvanějšího nebelvíra na světě. Musí jít o skutečné gesto, nebo ona o něj ani nezavadí pohledem."

„Jsem si jistý, že udělá, co bude moct," řekl Blaise, který v duchu přemýšlel, co má Lucius Malfoy proboha v plánu.

* * *

Lucius tiše sesedl z koštěte a zmenšil ho, aby se mu vešlo do kapsy. Své dlouhé vlasy měl kvůli cestování sčesané dozadu do pevného copu – letět čtyři hodiny k tomuhle zanedbanému, nezjistitelnému hradu vypadalo hloupě, ale přemístění by mohlo aktivovat ochrany a nikdo se zdravým rozumem by neschválil přenášedlo do této bohem zapomenuté končiny. Rodolfus Lestrange byl rok od roku bláznivější a násilničtější a většina lidí ho šťastně odepsala. Nikdo netoužil vědět, zda vyšel z války živý.

Bohužel se tak stalo, což znamenalo, že opatrnost je na místě. Ten muž byl zrůda a o těch věděl Lucius všechno. Moment překvapení byl nutností. Nesměl nechat svému bývalému kolegovi ani vteřinu na přípravu.

Proto ten plán.

Pěší chůzí byl Lucius schopen projít po hrbolaté kamenité cestě, která se vinula mezi pokroucenými stromy a končila u bočních dveří, bez toho, aby kdokoliv zaznamenal jeho přítomnost. Chtěl ty vzácné vteřiny využít k tomu, aby se připravil. Rodolfus byl koneckonců víc než jen jeho bývalý švagr. Byl to Smrtijed, kterého skutečně užírala ta nenávist, o níž tak vášnivě kázal. Nenávist představovala něco, čemu Lucius rozuměl, používal ji, když se mu hodila a pracovala v jeho prospěch, ale Rodolfus jí měl přehršel a používal ji bezhlavě. Utrpení pro něj nebylo nástrojem; představovalo něco, v čem se vyžíval.

Možná tedy nebylo překvapením, že také způsobil zmizení většího množství lidí než celá armáda Pána zla dohromady. Cokoliv, co se týkalo něčího zmizení, ukazovalo na něj. Šlo o detail v povaze tohoto muže, který Lucius nezapomněl, a když Draco zmínil, že rodiče Hermiony zmizeli někdy během války, měl náhle neodbytný pocit, že je za tím Rodolfus. Ten muž byl had a lhář, který s oblibou sledoval, jaký mají jeho akce dopad v čase. Udržovalo ho to v chodu. Ukrást slavné válečné hrdince rodiče by představovalo něco na způsob osobního triumfu.

Kamenitá cesta byla kluzká a hrbolatá, ale Lucius po ní kráčel jako král, majestátně, elegantně a naprosto nenuceně. I když se s Narcisou ocitli takřka na mizině, nikdy nedopustil, aby jeho image zakolísala. Pýcha byla mocná síla a on věděl, že řídí jeho kroky. Nemělo smysl to zapírat. A také věděl, že svět ho vidí jako chladného a sebestředného a že má částečně pravdu. Malfoyové měli od přírody chladnou povahu. Nebyla to urážka, byl to fakt. Neplýtvali energií na malá zemětřesení. Byli příliš zaneprázdnění dirigováním bouře.

Ale nebyl až tak sebestředný, jak se zdálo. Byl jen soustředěný na těch velmi málo lidí, kteří ho na světě zajímali. Bez ohledu na to, jak to vypadalo navenek, udělal by pro ně cokoliv. Žebral by. Zabil by. Nechal by ostatní žebrat o zabití, pokud by měli tu smůlu, že by mu zkřížili cestu. Nakonec to všechno bylo pořád stejné, ne? Smrt a tak. Dokud byli lidé, které miloval, v bezpečí, jeho akce se vyznačovali stejnou průzračností jako voda ve studánce.

Svět tohle o Luciusovi věděl. Svět o něm také věděl, že je muž, který udělal několik velmi špatných věcí. Což, jak se rozhodl, musí být důvod, proč byl jeho syn spojen s Hermionou Grangerovou. Aby byl on pokořen. Aby se naučil, jak pro jednou spolknout vlastní hrdost a vynaložit určité úsilí kvůli cizímu člověku.

No, přesněji kvůli někomu, kdo býval cizím člověkem. Lucius už mohl říct, že spojení bylo skutečné, protože vztah k té dívce už začínal sílit. Byla skvělá, divoká a trochu bláznivá, jako všechny Malfoyovské ženy. Pokud se někdy vrátí, pravděpodobně bude pro jeho syna dokonalou partnerkou. Navíc je nad slunce jasné, že ji jeho syn hluboce miluje. Narcisa měla pravdu, jako obvykle. Proto, pokud jeho budoucí snacha potřebovala ukázat, že Malfoyové nejsou vždycky bezcitní, neexistovala jiná cesta. Šlo o zatraceně nepříjemnou věc, ale byla členkou rodiny a navíc jí to stejně nemohl dávat za vinu. Ten debakl s mučením pravděpodobně nepůjde nikdy odčinit. Jak trapné.

Takže se ocitl tady v tomhle ubohém hradě nacházejícím se bůhvíkde, aby dal věci do pořádku. Tohle byl jeho dobrý skutek. Nešlo o žádnou předehru k lítosti, žádné přesvědčivé a sladké řečičky, žadné nebelvírské hrdinské činy. Tohle byla skrz na skrz zmijozelská operace. Lucius se coby známý psychopat nacházel v domě dalšího známého psychopata, a aby získal ty informace, které chtěl, bude možná muset někoho zabít.

Jen až bude ten příběh vyprávět Hermioně, musí vynechat jakoukoliv zmínku o vraždě. Ta idea zřejmě nelahodila jejímu sluchu tak příznivě jako jeho. V tomhle směru byla trochu divná.

V Luciusově zorném poli se objevily postranní dveře a on se zhluboka nadechl. Myšlenky na Narcisu šly stranou. Stejně tak šly stranou myšlenky na Draca, Hermionu i Manor. Tohle byla válka. Jestli chtěl akci bezpečně zvládnout, bylo nesmírně důležité se soustředit.

Myslí se mu mihlo tiché kouzlo a malé dveře se otevřely. Lucius se temně ušklíbl. Naštěstí Rodolfus díky svému věku uklouzl. Ochrany byly jednoznačně chatrné. No, každopádně pro Malfoye. Lucius se protáhl dovnitř. Vnitřní dispozice zůstala stejná, jak si ji pamatoval, ale zápach se zhoršil. Působilo to dojmem, jako kdyby tu Rodolfus nechával hnít nějaká těla.

Fuj, pomyslel si Lucius a zhnuseně ohrnul nos. Zřejmě to přesně popisovalo původ zápachu. Doufejme, že Hermionina rodina byla ušetřena, jinak tahle mise skončí velice špatně.

Rozprostřel svou mysl a snažil se zjistit přítomnost požadovaného cíle. Cosi se pohybovalo v zadní části budovy. Zrychlil, protože se tam chtěl dostat dřív, než se Rodolfus kvapně ztratí v zákrutách hradu. Čas byl základ. Tohle měla být blesková mise – žádné zbytečné okolky.

Když se Lucius konečně přiblížil k místnosti, kde seděl Rodolfus zády ke dveřím a líně vrhal dýky na zeď, dovolil si lehce pousmát. Jeho plánování se vyplatilo. Tohle byl okamžik, kdy byl schopen použít své pečlivě vybroušené dovednosti k tomu, aby od někoho získal informace. Luciusovy dovednosti s hůlkou byly koneckonců legendární. Ve skutečnosti by to mohlo být docela zábavné.

Je na čase zjistit, jestli ještě neztratil svůj grif.

Jedním pohybem muže odzbrojil. Druhým ho znehybnil a zavěsil ho ve vzduchu. Třetí mávnutí zbavilo místnost pastí a zlých kouzel. Lámání dalších nebezpečných kleteb zapříčinilo, že se od stěn odrážely ostré praskavé zvuky. Lucius prováděl každý pohyb tak rychle, že měl Rodolfus stěží čas mrknout svýma vodnatýma, krví podlitýma očima a zachrčet, a už se mu nohy třepaly nad zemí.

Ach ano. Stále ho neztratil.

„Zdravím, starý příteli," řekl Lucius a s mužovou hůlkou v kapse a se srdečným úsměvem zamířil do středu místnosti. „Omlouvám se za vniknutí, ale šel jsem náhodou kolem." Pečlivě sledoval Rodolfusovu reakci a snažil se nedat najevo svůj odpor. Zkažené zuby, zarostlá tvář, rozcuchané vlasy, nemytá kůže a oči šílence. Čelist měl po nějaké nehodě zdeformovanou a značně zjizvenou a jednoznačně se dobře nezahojila. Kombinace pachu a stop zaschlé krve na podlaze, stěnách a rezavém kovovém lustru přiměla Luciuse děkovat bohu, že se nezdrží příliš dlouho. Rodolfus se rozpadal ve své vlastní špíně.

Ty krví podlité oči ale zářily radostí.

„Luciusi!" vykřikl muž skřehotavě. „Jsi pořád tak rychlý jako dřív. Ani jsem tě neslyšel přicházet."

„Je dobré zachovat si určité dovednosti," řekl Lucius. „Doufám, že jsi v pořádku?"

„Ale ano," zachraptěl muž. „Našel jsem způsob, jak se zaměstnat."

Lucius znovu přejel očima po krvavých stopách a přikývl: „To vidím."

„Jak se má tvoje krásná žena?" zašilhal Rodolfus. „Slyšel jsem i o tvém synovi. Taková škoda, že se moc nevyvedl, nemyslíš?"

Na okraj Luciusovy mysli zaútočil hněv, ale odmítl to dát najevo. Čekal to. Rodolfus byl vždycky předvídatelný, vždycky nenáviděl Draca, vždycky slintal po Narcise.

„Rád bych si s tebou popovídal, kamaráde, ale mám trochu naspěch," přerušil ho stručně. „Obávám se, že jsem si přišel jen pro pár informací.

„Aha, mám dojem, že vím, proč jsi tady," zachechtal se muž. Vypadalo to, že ho vůbec nevyvádí z míry skutečnost, že visí ze stropu, aniž by měl naději dostat se zpátky na zem.

„Vážně?" řekl Lucius, který popošel trochu blíž a zkoumavě si prohlížel skutečnou trosku před sebou. „Pouč mě, prosím."

Rodolfus se mu zadíval do očí a široce se usmál, až mu byly vidět všechny zčernalé zuby.

„Konečně jsi kápl na toho Weasleyovic kluka."

Lucius se zamračil. Tahle mise bude možná mnohem složitější, než si myslel.

* * *


Poznámka překladatelky: Tentokrát pro vás žádnou ukázku z další kapitoly nemám, protože jsem nedokázala vybrat nic, co by vám neprozradilo další děj. Z toho si snadno vyvodíte, že je nabitá událostmi. Abyste na ni nemuseli čekat příliš dlouho a svíjet se v obavách, co se stane, vracím se k sobotnímu termínu přidávání nových částí. Víc pro vás udělat nemůžu :-D


17. kapitola



Of Kings and Queens - 17. kapitola


Autor: galfoy



Překlad: Jacomo             Betaread: Ivet

Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/8227894/18/Of-Kings-and-Queens


Prohlášení:
Nevlastním Harryho Pottera. Skličující, leč pravdivé.

Poznámka autorky: (...) Bylo zajímavé sledovat, jak jste všichni tipovali, o co s tím Weasleyem jde. Vše bude odhaleno! A ano, vždycky to byla součást plánu.(...)



* * *

“Toho Weasleyovic kluka,” zopakoval Lucius neutrálně, přičemž nedal najevo, že nemá tušení, o čem to Rodolfus mluví.

"Ano, takový žertík, co jsem nastrojil. Ne že bych měl dvakrát na výběr, chápej! Ten kluk mě zahnal do kouta. Musel jsem mu něco říct!"

"Samozřejmě," kývl Lucius úlisně. "A co přesně jsi mu řekl?"

"Že jsi zabil tu jeho špinavou sestru, samozřejmě!" zachechtal se Rodolfus. "Och, měl jsi vidět ten jeho výraz. Říkal, že tě dostane. Že tě donutí zaplatit."

"Chápu," řekl Lucius a zamyšleně si promnul bradu. "A ty jsi to nechal tak? Aniž by ses do toho míchal? To není tak úplně tvůj styl, Rodolfusi."

Muž se zazubil. "Dobře, dostal jsi mě. Možná jsem zařídil, aby mu v hospodě steklo do půllitru trochu Malectio lektvaru. Věděl jsem, že ti to nebude vadit, Luciusi. Šlo mi jen o trochu zábavy. Jako kdyby ten kluk mohl napáchat nějakou opravdu velkou škodu."

"Malectio? Na ovlivnění úsudku?"

"Správně," přikývl Rodolfus. "Jinak by nepodnikl nic zajímavého. Smysl pro povinnost a čest a všechny tyhle nesmysly. Ten kluk je koneckonců nebelvír. No, ale že udělal pár špatných rozhodnutí. Bylo to nekonečně zábavné."

"Zajímavé," podotkl Lucius. A strašně zbytečné, pomyslel si.

Ron Weasley. Bývalý Hermionin snoubenec, jeden z milionu Weasleyovských dětí, nejlepší kamarád Harryho Pottera (nebo bývalý nejlepší kamarád, jestli ty zvěsti byly pravdivé) a osoba odpovědná za sabotování Dracova života od konce války. Najednou to všechno dávalo smysl. Kdyby měl Lucius hádat, řekl by, že Ron cílil na celý klan Malfoyů; všichni věděli, že Draco je jediným zdrojem podpory pro své rodiče. Udělal by to bez přispění Malectio lektvaru? Těžko říct, ale nebylo to moc pravděpodobné. Ta zákeřná látka se chovala trochu jako ďáblík šeptající do ucha... Vždycky tlačila svého hostitele špatným směrem. Kapka sem, kapka tam a člověk se sebelepším smýšlením se stal svým nejhorším nepřítelem. A Ron jím byl živen několik let.

Rozhodně by to vysvětlovala všechny ty jeho zálety. Také by to mohlo vysvětlit pasivní způsob jeho pomsty - táhla se po mnoho let, tajně se plížila krůček po krůčku k cíli. Nejprve váhavě našlapovala a pak najednou pomstychtivě udeřila. Spolčení se Stacey McLorrowovou bylo prvoplánové - měla za sebou roky nenávisti vůči rodině Malfoyů, pramenící z dávné rivality jejího otce k Luciusovi. Stacey a Draco byli ještě děti, když Lucius otevřeně odmítl uvažovat o plánech na jejich domluvený sňatek. Starý Duff McLorrow si to vzal příliš osobně, ale na druhou stranu - bylo to osobní. Lucius nechtěl, aby malfoyovskou linii otrávil Duffův sklon k nepředvídatelné zuřivosti a zátěž v podobě nedobytných pohledávek. Staceyin život byl od té doby pravděpodobně nasáklý jedem vůči Malfoyovým. Ron jí nejprve prodal informace, a jak se situace vyvíjela, udělal z ní jednu z mnoha svých bokovek. A hloupě a lehkomyslně tím ublížil Hermioně.

Kdyby se Ron během uplynulých let neangažoval, tisk by nedostával pravidelné tipy o Dracových aktivitách. Dracova firma by možná přežila. Veřejnost by možná byla trochu shovívavější. Takhle v pomýlené snaze ublížit Luciusovi opakovaně přikládal pod kotlík. Dařilo se mu to a málem přitom zničil zbytek rodiny.

A to všechno proto, že se Rodolfus nechtěl nechat zabít někým, kdo truchlil nad ztrátou svého sourozence.

Lucius nebyl ten typ člověka, který by s lidmi soucítil, ale tentokrát pocítil vůči tomu mladému Weasleymu osten lítosti. Pomsta je přirozená reakce na ztrátu milovaného člověka. Bohužel byl špatně informován, kdo by měl být jeho cílem.

"Teď, když o tom mluvíš, Rodolfusi, nejsem si úplně jistý, jestli vím, jak ta dívka Weasleyových zemřela."

"Zabil jsem ji, samozřejmě," chvástal se Rodolfus. "Snažila se chránit to Longbottomovic štěně. Toho jsem chtěl zabít taky. Podříznout jim ty jejich krčky. Ty nebelvíry je nutné kontrolovat - nesmíme je nechat volně pobíhat, Luciusi. Většina z nich jsou krvezrádci."

"Krvezrádci," zopakoval Lucius a prstem si poklepával o rty. V minulosti by ho tato informace nerozhodila. Měl ve zvyku skálopevně věřit ve svoji převahu, ve svoji dokonalou pokrevní linii a v to, kde má ta mudlorozená špína na světě své místo. Ale uplynulých pět let si na něm vybralo svou daň, a i když bude nejspíš vždycky pyšný na svoje rodinné jméno, byl jím rovněž zahanbený.

Jednoznačně bylo jasné, že dokud budou existovat lidé jako Rodolfus, nejnovější členka jeho rodiny bude v nebezpečí. Při tom pomyšlení mu cosi zavrčelo v hrudi. Nikdo se nedotkne ani vlásku na její hlavě, zejména ne tahle špína před ním. Pravda, vypadala, že je víc než schopná se bránit sama, stejně jako Narcisa, ale tady šlo o princip.

"No, máš určitě hodně práce," pronesl Lucius se zdvořilým úsměvem. "Mám ještě poslední otázku, pokud dovolíš."

"A pak mě dáš dolů?" zadoufal Rodolfus a lehce rozkýval neviditelná lana. "Vím, že jsi rád opatrný, ale chápej, nemůžu tady viset celý den. Mám nějakou práci ve sklepení."

Lucius zběžně zauvažoval, jaké nešťastné stvoření se nachází dole v oněch bohem zapomenutých celách. Celé místo vypadalo, jako kdyby ho Rodolfus používal coby velkou mučírnu. Vskutku špatná varianta. Mučení má sloužit pro nezbytnou potřebu, ne pro zábavu.

"Samozřejmě, že ano," zalhal Lucius. "Teď k mé otázce. Zajímalo by mě: co víš o zmizení rodičů Hermiony Grangerové?"

Celé Rodolfusovo chování se prudce změnilo, žoviální výraz se přetavil do pokroucené grimasy a tvář vyzařovala čirou nenávist. "Hodláš tu zatracenou děvku potrestat za to, že lapila do sítí tvého syna? Nemůžu říct, že bych ti to měl za zlé. Ti mudlové se musí odstranit, aby ta ničemná malá vševědka dostala za vyučenou."

Klidný vyrovnaný výraz Luciusovy tváře zakolísal a muž sebou škubl a zaťal zuby, aby si zabránil promluvit. Bude teď muset našlapovat velmi opatrně, jinak ztratí svůj chlad a zavraždí toho kreténa dřív, než získá informace, které potřebuje.

Nejdřív informace. Potom vražda. Příznivá relaxační mantra pro překonání zbývající části jednání.

"To jsou silná slova, Rodolfusi. Vypadá to, že jsi na tu Grangerovic holku docela naštvaný."

"Dostane, co jí patří," odsekl. "Ale ty její špinavé rodiče chci oběsit."

"Jsou to jen mudlové, Rodolfusi," namítl Lucius. "Proč se ti tak dostali pod kůži? Nepřeháníš to... trochu?"

"Podívej se, co mi udělali!" zakřičel muž a vystrčil směrem k Luciusovi svoji znetvořenou čelist. Z úst mu kapaly sliny. "Ukryla je, vymazala jim vzpomínky, aby byli v bezpečí, ale našel jsem je. Mohlo to být tak snadné. Tak snadné." Rodolfus zasténal, svěsil hlavu a brblal si pod nos.

"Ale něco se pokazilo?" nadhodil Lucius, poněkud fascinovaný reakcí, kterou v muži jako Rodolfus vyvolali dva mudlové.

"Když jsem je našel, měli už zpátky část svých vzpomínek. Věděli, že ta holka je v nebezpečí, že je válka, že jsou svým způsobem cílem. Byli na mě připravení."

"Dva mudlové. Dva mudlové se ti bránili?"

"Ta holka to místo obklopila ochranami," vyplivl. "Nefungovala mi tam magie, ale oni měli zbraň. Brokovnici. Roztříštili mi čelist na kusy. Řekli, že jestli se někdy vrátím, udělají, co bude potřeba."

Luciusovi poklesla brada. Vždycky chápal Hermionu v její poklidné mudlovské rodině jako jistou anomálii, ale vypadalo to, že ke své odvaze přišla zcela přirozeně. Nebyli její rodiče léčitelé zubů? Znělo to jako nebezpečná živnost.

"Vrátil jsem se s výbavou, ale byli pryč," zabručel. "Zkontroloval jsem všechna sousední města. Myslím, že jsem se přiblížil k místu, kde teď jsou. Místu jménem Adelaide v Australii. Chystám se tam vyrazit příští týden a pomstít se." Tvář mu náhle ožila. "Měl by ses ke mně přidat, Luciusi! Bude to jako za starých časů. Bratři ve zbrani. Vykucháme je jako zvířata, stejně nic jiného nejsou." Na zahnívajících ústech se objevil další odporný úsměv.

Lucius se spokojeně usmál. Měl jméno města. To bylo všechno, co potřeboval. Díky Merlinovi - už se z téhle hnusné pekelné díry cítil docela unavený. Ten zápach byl skutečně odporný. A teď - co má dělat s tímhle kusem masa? Rychlá smrt by pro něj byla příliš dobrá, ale dala by Luciusovi nemálo možností, jak se zbavit těla.

Ale je milé mít ve své branži vícero možností, rozhodl se Lucius a spokojeně se usmál.

"Želbohu, můj drahý Rodolfusi, nemám touhu znovu prožívat tyto staré časy," pronesl klidně, vytáhl hůlku a přeleštil ji cípem svého hábitu. "Trochu jsem pozměnil své chování, neslyšel jsi?"

"Myslel jsem, že je to hnusná fáma," řekl Rodolfus a měřil si Luciusovu hůlku podezřívaným pohledem.

"Obávám se, že není," odpověděl Lucius. "Víš," dodal zadumaně, "nemůžu si stěžovat. Je to opravdu docela příjemné."

"Příjemné?" zalapal po dechu Rodolfus. "Myslíš si, že je příjemné být slábnoucí silou ve světě, který začíná být zaplaven mudlorozenými? Kdo náš svět povede v budoucnu, Luciusi? O tom jsi nepřemýšlel?"

"Samozřejmě, že ano," odpověděl Lucius vesele. "A k odpovědi na tvoji otázku - myslím, že je dost pravděpodobné, že v pravý čas povede náš svět moje budoucí snacha. Je opravdu velice bystrá. Tvrdohlavá jako mezek, ale po všech stránkách úchvatná."

"Tvoje budoucí snacha? Určitě tím nemyslíš tu, špinavou, ukřičenou -"

Rodolfus náhle zmlknul. Lucius mu mířil hůlkou přímo do obličeje.

"Děkuji ti, že jsi ji neurazil," pronesl Malfoy klidně. "Tvoje chování je otřesné, Rodolfusi. Otázkou samozřejmě je, co teď s tebou udělat, kamaráde. Nemůžu tě nechat pobíhat kolem a ohrožovat moji rodinu." Luciusovu tvář ovládal temný úšklebek. "Řekni mi... přemýšlel jsi někdy, jaké by to bylo umírat pomalu, celé hodiny, ne, dny pod kletbou Cruciatus? Ptám se, protože jsem objevil skvělý způsob, jak udržet kouzlo v chodu, aniž bych při tom musel být. Není to úžasné?"

Rodolfus zachroptěl bolestí. Kouzlo začalo působit.

"Bylo opravdu milé si s tebou popovídat," řekl Lucius, odcházeje od muže zmítajícího se v křečích. "Vyřídím Cisse tvoje pozdravy, protože se s tebou už znovu nesetká. Jsem si jistý, že by ses chtěl rozloučit za příjemnějších okolností."

Když Lucius opouštěl starý hrad, ohlédl se a vyslal přes rameno rychlé kouzlo. Dole v hlubinách sklepení se odemkly všechny zámky.

Fuj. Nakazil se tou pitomou nebelvírskou ctností. Bude se na to muset podívat.

A teď, jak se pro všechno na světě dostane do Austrálie?

* * *

Uběhly dva dny a s Dracem to šlo od desíti k pěti. Nakonec se zamkl ve své kanceláři a opouštěl ji jen, když potřeboval použít záchod.

"Kámo, musíš jíst," řekl Blaise, který ten den klepal na dveře už potřetí. "Mám tady pro tebe sendvič."

"Nechci tvůj posraný sendvič," ozvala se tlumená odpověď.

Blaise si povzdechl: "Nejedl si den a půl."

"Nemám hlad."

"Jestli onemocníš z podvýživy, Hermiona se bude zlobit," poznamenal Blaise a pocítil jen mírné bodnutí viny, že se o ní zmiňuje. Jestli Draco nezačne brzy jíst, zhroutí se. A její případnou reakci si rozhodně nevymýšlel. Kdyby viděla, v jakém stavu Draco je, řádila by jako dělová koule. Dva dny a ten chlap vypadal jako zombie. Jak bude vypadat po týdnu?

Dveře se se skřípotem otevřely.

"Jsi kretén," řekl Draco a poklidně si vzal z Blaisových rukou sendvič.

"Kretén, kterého miluješ," ušklíbl se Blaise. "A teď jez. Nakonec se vrátí."

"Nelži si do kapsy, Blaisi. Do té doby budu pravděpodobně mrtvý." Dveře se s cvaknutím zavřely.

Blaise se zamračil. To bylo během té doby už podruhé, co se Draco zmínil o smrti. Možná bylo načase povolat posily. Odkráčel ke svému stolu, načmáral na kus pergamenu vzkaz, stočil ho do ruličky a připevnil ho ke své nejrychlejší expresní sově. "Vím, že je to asi zbytečné, ale pospěš si, jo?" zašeptal jí do pírek.

Nezaujatě na něj mrkla a odletěla.

Blaise se díval, jak mizí v dálce, a doufal, že Harry v jeho chaotickém písmu uvidí naléhavost problému.

Pottere, je čas opustit farmu. Něco se děje. Hoď sebou. BZ

* * *

"Počkej... Malfoy a Hermiona jsou spřízněné duše?" rozkašlal se Harry, kterému zaskočil máslový ležák. Dorazil do Anglie jen pár minut po té, co dostal poněkud záhadnou zprávu od Blaise, a v rekordním čase vtrhl do Londýna očekávaje to nejhorší. Právě teď spolu seděli v místní hospůdce a Blaise se mu snažil vysvětlit, co se stalo od minulého týdne, kdy Harry odcestoval.

Jak to vypadalo, stalo se toho docela dost. Nebylo to úplně přesně to nejhorší, ale bylo to naprosto zasraně divný.

"Jo, osudově předurčení a tak vůbec," řekl Blaise a vyslal k barmanovi signál, aby přinesl víc alkoholu. "Zřejmě to postupuje dost rychle. Draco je zamilovaný až po uši."

"Draco. Draco Malfoy. Zamilovaný až po uši do Hermiony."

"Máš problém tomu věřit?" uculil se Blaise.

"To tedy kurva jo," hlesl Harry a rukou si prohrábl už tak rozcuchané vlasy. "Víš to jistě? Chci říct, mám pochybnosti, že by se Malfoy mohl zamilovat do kohokoliv, ale do Hermiony? Dřív jeden druhého nenáviděli!"

Blaise se k němu naklonil a zašeptal: "Mluvil o psaní básní."

"Ježíši."

"Přesně tak," přikývl Blaise. "Je to vážné. A Hermiona zřejmě začala vykazovat stejné symptomy, než utekla."

"Co - cítila se poeticky?"

"Ne. Skoro zabila Stacey McLorrowovou, protože ohrožovala Draca. Mimo jiné."

"Aha. Jo, počítám, že to je trochu extrémní, zejména na Hermionu."

"Ale problém je, že Hermiona je tvrdohlavá jako -"

"Jako mezek. Chápu tvoje obavy. Máš strach, že dokonce i kdyby se do něj zamilovala, nedovolí si to přiznat, nebo to bude aspoň předstírat."

"Což by bylo sice pitomé, ale ne nemožné. Budou trpět oba. Draco už pociťuje fyzickou bolest z odloučení."

"Fyzickou bolest? U Merlinovy brady! Zajímalo by mě, co potom cítí Hermiona."

"Asi něco podobného. Kdyby tě to zajímalo, zní to zatraceně intenzivně. Víš, že se jí mění barva vlasů?"

"Prosím?"

"Budou platinové, jako ty Dracovy."

"To nemyslíš vážně."

"Bojím se, že jo."

"Panebože." Harry zíral do svého máslového ležáku a všechny ty nové informace mu vířily v hlavě. Znělo to šíleně, naprosto absurdně, ale Blaise by ho sem nevolal pro nic za nic. Ještě neuvěřitelnější bylo Blaisovo tvrzení, že Malfoyovi byli zcela připraveni přijmout Hermionu do rodiny. Koneckonců, jestli měl Blaise pravdu, byli s účinky té zvláštnosti velmi dobře obeznámeni a pravděpodobně věděli, že se s tím nedá bojovat.

Hermiona na tohle sdělení zřejmě nedala. Chystala se s tou věcí bojovat na každém kroku.

Proč to Harryho nepřekvapovalo?

"Takže Hermiona zmizela, nemáme ponětí, kde je, a jen trpělivě čekáme, jestli se vrátí, aby Malfoy neumřel na zlomené srdce nebo na něco takového?" zeptal se Harry.

"Asi tak nějak," kývl Blaise. "Draco si vzhledem k jejímu požadavku pochopitelně najal soukromého bystrozora, aby se ji pokusil najít, ale nezůstala po ní jediná stopa."

"Samozřejmě, že ne," ušklíbl se Harry. "Když se Hermiona nechce nechat najít, nebude k nalezení. Umí zmizet líp než většina ostatních."

"O tom nepochybuju."

"A Malfoyovi se nechystají zasahovat? Jestli máš pravdu, tak je Hermiona jejich... jejich... budoucí snacha. Páni, to zní naprosto ztřeštěně."

"Že jo? Ale Lucius je na nějaké neznámé misi a Narcisa se prý cítí provinile, že už do toho předtím zasahovala, takže trvá na tom, aby se věcem nechal volný průběh. Nechce Hermionu znovu vyděsit. Myslím, že nepředvídala Hermionu reakci."

"Protože kdo by nechtěl být Malfoy, že?" podotkl Harry suše.

"Jsou na svoje jméno docela hrdí," pokrčil Blaise rameny.

"Hermiona byla mučena a oni se na to dívali!"

"Já se nehádám, jen říkám, že o těchhle věcech přemýšlejí jinak než my."

"Fajn," povzdechl si Harry. "Ale jen čekat na Hermionin návrat je špatný nápad. Bude se tomu bránit zuby nehty a mezitím se oba utrápí. Pokud je to, co jsi mi o Dracovi povídal, pravda -"

"Skoro nejí. Neopouští kancelář. Myslím, že by si možná mohl i ublížit."

"No, my očividně nechceme, aby Draco dosáhl tohoto stadia. Navíc - po praktické stránce - kdybychom ho nechali přijít k nějaké újmě, Hermiona by nás všechny zabila."

"Přesně tak," usmál se Blaise. " Jsem rád, že máme stejný názor." Významně si odkašlal, aby dal najevo, že se Harrymu chystá předestřít jistý pochybný plán. "Harry, rád bych ti předestřel jistý pochybný plán."

Harry se zatvářil překvapeně, ale pak se k Blaisovi zvědavě naklonil a řekl: "Jsem jedno ucho."

"Vidím to tak, že pokud necháme Hermionu, aby se vrátila sama od sebe, mohli bychom čekat věky. Když dopustíme, aby se to stalo, mohli by být oba v nebezpečí. Myslím, že bychom tomu měli dát maximálně týden, a pak ji přilákat zpátky."

"Jak ji přilákat?"

Blaise cosi zašeptal Harrymu do ucha a tomu se rozzářily oči.

"Co si o tom myslíš?" zeptal se Blaise. "Myslíš, že to bude fungovat?"

"Blaisi, je to špinavé, potměšilé a zcela povrchní."

"Na to jsem se neptal," odfrkl si Blaise.

"Samozřejmě, že to bude fungovat."

"A tobě nevadí podílet se na něčem tak... pokoutním?"

"Děláš si srandu?" uculil se Harry. "Nechápu, jak je možné, že jsme se my dva neskamarádili už dřív."

* * *


Poznámka překladatelky:
V tomto bodě autorka uvažovala o napsání pokračování, protože příběh už měla dokončený a ne všechny původně zamýšlené podzápletky využila, takže se ptala čtenářů na jejich názor. Své rozhodnutí ohlásila u příští kapitoly.


Ukázka z další části:

Vzhlédla a s radostí zaregistrovala, že obrys Queenina kotce už není daleko. Tyto malé návštěvy ji vždycky povzbudily a Narcisa věděla, že si tady rozhodně může dovolit odložit část napětí, které ji tížilo. Však se správně o zvířatech říká, že umí být skvělými společníky; Queenie byla pro Narcisu od závěrečné bitvy, kdy ji žena zachránila a opečovávala, trvalým zdrojem lásky a náklonnosti. Občas by přísahala, že jí její kamarádka rozumí, a rozhodně byla vnímavá, pokud šlo o Narcisinu náladu - věděla kdy být hravá, tvrdohlavá nebo jen přítulná. Ano, trocha jídla a dobré péče a obě se poté cítily jako znovuzrozené.



Poznámka:


18. kapitola



Of Kings and Queens - 18. kapitola

Autor: galfoy

Překlad: Jacomo           Betaread: Ivet

Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/8227894/19/Of-Kings-and-Queens

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera. Skličující, leč pravdivé.

Poznámka autorky: (...) Pojďme teď strávit trochu času s naší oblíbenou HUSTOU matkou klanu, ano? A možná i s jejím mazlíčkem? Kdo se chce seznámit se sladkou Queenie? Kdo chce vidět Narcisu, jak se zuřivým klidem převálcuje padoucha? Kdo chce analyzovat, co znamená se zuřivým klidem? KDO CHCE, ABYCH PŘESTALA KLÁST OTÁZKY? xo



* * *

Narcisa si pobrukovala jakýsi zvláštní nápěv a nabírala do kbelíku odřezky masa, které chtěla odnést Queenie. V poslední době bylo zbytků víc než dost a její mazlíček byl tudíž obrovsky nadšený. Protože Narcisa věděla, jak moc je dobré udržet Queenie šťastnou a nakrmenou, těšilo ji, že jí to může poskytnout. Nebylo to čerstvě ulovené maso, ale stačilo to.

Nicméně žádné množství zbytků nemohlo zbavit Narcisinu mysl starostí, a tak vykročila na pozemky zalité měsíčním světlem s těžkým srdcem. Byla to ironie, že? Dokázala naplánovat jakýkoliv souboj až do finálního pohybu. Dokázala porazit téměř kohokoliv v kouzelnickém šachu. Dokázala dělat velkou spoustu věcí, ale nezvládla odhadnout Hermioninu reakci na zprávu, že ona a Draco jsou si předurčeni osudem. Protože měly obě tolik společného, představovala si, že Hermiona bude nadšena zjištěním, že se stane jednou z dlouhé linie mocných žen klanu Malfoyů, z nichž řada patřila k více než fascinujícím ženám v historii kouzelnické Anglie.

Ale ona byla místo toho zděšená. Pokud by se na to podívala objektivně, možná to tak bylo správně. Objektivita nepatřila k věcem, se kterými se Narcisa někdy opravdu obtěžovala, ale tentokrát jí to přišlo draho.

Nakonec celý ten incident velice špatně odhadla. Zkrátka nevzala v úvahu všechny faktory. Samozřejmě, Hermiona už měla za sebou kontakt s rodinou, který byl všechno jen ne přátelský. Také šlo o to, že nedostala dost času na to, aby se zamilovala do Draca způsobem, jakým byl on zamilovaný do ní, a stále byla schopná odtrhnout se od něj natolik, aby utekla. Ano, zásah portrétu způsobil, že její reakce byla mnohem horší, než bylo nutné, ale pravda stále vystupovala na povrch bolestně jasně. Hermiona nechtěla vstoupit do rodiny. Zatím ještě ne. A možná nikdy.

Právě díky té možnosti ´nikdy´měla teď Narcisa sevřený žaludek. Byla ta dívka tak tvrdohlavá, že by se odřízla od Draca na neurčito? Nikdo zasažený rysem Gregales se o to nikdy nepokusil, takže výsledek byl záhadou, ale Narcisa si ho troufla odhadnout. Draco přestal jíst, téměř nespal, mumlal o sebepoškozování. Měl pocit, jako kdyby ho jeho spřízněná duše odmítla. Během pár týdnů by mohl zkolabovat. A Hermiona možná taky, jestli procházela stejnými stavy jako on.

Ale Narcisa, zaslepená svým vzrušením a toužící rozpohybovat věci o něco rychleji, ta rizika neviděla. Dala dívce lektvar s vědomím, že rys situaci urychlí, jen aby zjistila, že Hermiona není připravená bezhlavě se zamilovat, zejména když za sebou měla konec pěti otřesně špatných let poznamenaných katastrofou závislosti.

Chtěla něco snadno zvladatelného.

Nic snadno zvladatelného však nenastalo a teď byla pryč.

Narcisa si při chůzi dál pobrukovala známou melodii, nicméně hlas jí trochu zakolísal. Nemělo smysl to teď emocionálně rozebírat. Hermiona se buďto vrátí nebo ne. Nikdo se nebude plazit, aby ji přivedl domů.

Domů. Narcisa zasténala. Ach jo, koho chce oklamat? Všichni se budou plazit, aby ji přivedli domů. Ta dívka už sem patřila. Dokonce i Lucius, který celou dobu Hermionu ze srdce nenáviděl, se do ní zamiloval. Narcisa znala svého muže lépe než kdokoliv jiný, a když ta dívka namířila hůlku na krk Stacey McLorrowové a vyhrožovala jí kombinací násilí a legálního zruinování, Lucius nedokázal odolat. Vždycky měl slabost pro ženy, které věděly, jak zvládnout své nepřátele. Hermiona mezi ně velice kouzelně zapadala. A tak to vyrazil sobě nebo rodině svým vlastním způsobem dokázat.

Nikdo netušil, kam Lucius zmizel nebo co má v plánu. Během války často držel své mise v tajnosti – možná, aby Narcisa nepropadala zbytečným obavám. Neexistoval žádný způsob, jak se užírat nad jeho osudem, když nevěděla, co má za lubem. Obecně lze říct, že toto uspořádání jí skvěle vyhovovalo. Tentokrát jen byla o něco zvědavější, co vlastně plánuje. V sázce bylo příliš mnoho.

Vzhlédla a s radostí zaregistrovala, že obrys Queeniena kotce už není daleko. Tyto malé návštěvy ji vždycky povzbudily a Narcisa věděla, že si tady rozhodně může dovolit odložit trochu toho napětí, které ji tížilo. Však se správně o zvířatech říká, že umí být skvělými společníky; Queenie byla pro Narcisu od závěrečné bitvy, kdy ji žena zachránila a opečovávala, trvalým zdrojem lásky a náklonnosti. Občas by přísahala, že jí její kamarádka rozumí, a rozhodně byla vnímavá, pokud šlo o Narcisinu náladu – věděla, kdy být hravá, tvrdohlavá nebo jen přítulná. Ano, trocha jídla a dobrá péče a obě se poté cítily jako znovuzrozené.

Náhlé, nepříjemné zachvění zpomalilo Narcisino tempo. Žena se zapotácela a poté zcela zastavila. Hruď se jí sevřela. Co to proboha...?

Někdo právě prošel ochranami. Někdo naštvaný. Někdo pohybující se velmi rychle po pozemcích. Narcisa se zamračila. Naposledy tento druh negativní energie cítila tehdy, když na Manoru sídlil Voldemort a celé místo bylo zaplaveno Smrtijedy. To není dobré. Věděla, jaké monstrum číhá uvnitř mužských těl. Život mezi nimi ji naučil pár věcí o tom, jak se vypořádat s psychicky narušenými jedinci, a podle toho, co cítila, tohle individuum k nim rozhodně patřilo.

Další nepříjemná vlna energie způsobila, že Narcisa zalapala po dechu a v hlavě se jí rozezněly poplašné zvony.

Ten, kdo postupoval jejím směrem, vyzařoval velké množství nestabilního vzteku. Narcisa zaskřípala zuby. Bude se muset s Queenie pomazlit později. Poblíž se nacházela hrozba a ona coby vládnoucí žena malfoyovského klanu měla za úkol ji zneutralizovat.

Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, a připomněla si, že má k dispozici mimořádně praktickou výhodu. Předností práce se šílenci, na rozdíl od racionálnějších druhů zločinců, k jakým patřil její milovaný manžel, je to, že duševně nemocným dá mnohem více práce skrývat své myšlenky.

Narcisa se pousmála. Ještě měla další praktickou výhodu. Koneckonců, byl doba Queeniena večerního krmení.

"Čas na hraní, holčičko," zašeptala Narcisa. Odemkla dveře kotce a vyslala do tmy mlaskavý polibek.

* * *

Rodolfus byl vzteklý, ale hněv představoval jen jednu část rovnice. Další část tvořila celá paleta výstřelků: muž zcela propadl šílenství a chtěl rozpoutat svou prchlivou zuřivost tam, kde tím Luciusovi ublíží nejvíc. Kromě toho to byl jediný způsob, jak zastavit ty hlasy.

Od okamžiku, kdy se stal obětí Luciusova kouzla, měl pocit, jako kdyby mu v hlavě ječel sbor dětí a ponoukal ho. Jejich křik se mu odrážel od lebky. Byly rozzlobené. Byly neklidné. Chtěly odplatu.

Tak se ocitl tady, aby splnil jejich přání. Manor. Temný klenot v srdci rodiny Malfoyů. Ideální místo pro masakr. Ach, až Lucius uvidí, co má Rodolfus v plánu udělat a komu to plánuje udělat, bude ho to bolet.

Lucius. Nikdy toho bastarda neměl v lásce. Naparující se fešák. Zdvořilý podvodník. Padavka, když přišlo na záležitosti vyžadující odhodlání. Nikdy se mu nelíbilo špinit si svoje bledé ručičky, že? Pro temného kouzelníka dost ubohá výmluva. Proč jím byl Voldemort tak uchvácený, bylo nad Rodolfusovo chápání. A Narcisa? Podle něj nebyla nic než jen pěkná tvářička. Nikdy se nepřipojila ke Smrtijedům při jejich misích, bez pochyby dávala přednost tomu zůstat ve svém starém domě a zhlížet se v zrcadle. Jenom krása, žádný mozek. No a Draco? Stál vůbec za zmínku? Vždyť ten kluk skoro ani nebyl kouzelník. Byl naprostou ostudou. Byl nic. Dobrosrdečný hrdina mudlovských šmejdů. Taková škoda tak teatrálně promarnit svůj potenciál, ale na druhou stranu Malfoyové byly v tomhle nepředvídatelní.

No nic. Všichni Malfoyové se chystali zmizet v nenávratnu – měl to před očima. Jeden po druhém. Děti v jeho hlavě ječely stále hlasitěji a on si jich tak všemožně snažil nevšímat, až se třásl úsilím. Brzy dostanou to, co chtějí. Klid, děťátka. Už jsme skoro tam.

Šikovný trik, ta smyčka cruciatu. To tedy musel uznat. Lucius uměl najít výtečná temná kouzla a nikdy se nerozpakoval tu a tam si své malé vynálezy vyzkoušet. No, Rodolfus mohl potvrdit, že kouzlo fungovalo. Šest hodin, šest mučivých, krutě bolestivých hodin byl chycený v pasti, dokud ostraha jeho domácnosti nevynulovala všechna aktivní kouzla uvnitř domu. Bylo ironické, že šlo o bezpečnostní funkci, kterou Rodolfusovi kdysi navrhl sám Lucius. Ten bastard prostě nečekal, že Rodolfus bude poslouchat.

Díky Merlinovi, že to udělal. Přežil, i když jen tak tak, a chystal se vynutit si svou zatracenou pomstu. Žádné hrátky s lektvary a truchlícími mladíky – Rodolfus vsadil všechno na jednu kartu. Chystal se k pořádné ráně. Až na kost. Tam, kde to bude Luciuse bolet nejvíc.

Narcisa.

Někde tu byla... Věděl to. Do prdele, nikdy tohle místo neopouštěla. Dům ho nepustil dovnitř, ale na klepání u hlavního vchodu nikdo nereagoval a všechny okna byla temná. Během války strávila spoustu času procházením po pozemcích a zdržovala se stranou hlavní skupiny, kdykoliv to bylo možné. Doufejme, že je venku i teď, aby si užívala večerního vánku.

Děti v jeho hlavě zavyly. "Držte huby!" vyštěkl rozrušeně. Pak se jeho výraz změnil a on se pomateně uculil.

Ano. Odměna. Narcisa. Ta ubohá mrcha netušila, co se na ni chystá. Tolik let ji chtěl, tolik let o ní snil, a teď ji bude mít. Až ji přefikne, sváže její dokonalé tělo a odstraní jí končetiny jednu po druhé. Zničí její dokonalost. Znásilní kvůli tomu každý kousek její krásy. Nikdo se nebude povyšovat na Lestrange. Ještě lepší je, že zná kouzlo, které ji udrží naživu, dokud jí z těla nevyteče všechna krev. Až se Lucius vrátí ze své mudlymilovné mise, najde tu bazén. Může si v něm kurva zaplavat.

Vypadalo to na dobrou noc. Správně, děťátka?

V Rodolfusově zorném poli se objevil jakýsi kotec a muž se zasmál. Ach ano, Narcisa měla slabost pro zvířata. Skoro na to zapomněl. Ta hloupá čubka. Možná by mohl zabít i to, co tady má.

Tak kde je?

Jeho uši zachytily podivný nápěv a muž ztuhl. Končetiny mu pošimrala divná otupělost.

"Tady jsem, Rodolfusi," ozval se Narcisin hlas měkce a příjemně.

"Kde?" zavrčel a zamžoural do tmy. "Ukaž se!"

"No, no, někdo je tu náročný," pronesl hlas pobaveně. "To je překvapení, že tě vidím. Mohu se zeptat, proč jsi přišel na návštěvu?"

Rodolfus narovnal záda a zaujal sebevědomý postoj. Pochopitelně. Zapomněl, že Narcisa neví, proč je tady. Děti se uchechtly. Nevěděla, co se přichází.

"Navštívil mě Lucius," řekl a pokročil vpřed v naději, že ji zahlédne. Tělo ho zabrnělo silněji. Ignoroval to. "Věděla jsi, že se chystá do Austrálie?"

"Do Austrálie? Božínku, neměla jsem tušení," řekl hlas pronikající mu do uší. "Řekl proč?"

"Vydal se hledat rodiče té Grangerové," odpověděl a slídil pohledem po okolí, jestli ji zahlédne. Její hlas zněl z nějakého důvodu divně a on nedokázal přijít na to, odkud přichází. Nohy měl zcela ztuhlé a stěží udržel rovnováhu. "Řekl jsem mu, co vím. Abych pomohl, samozřejmě."

"Zajímavé," řekl hlas. "A proč jsi přišel za mnou? Po válce jsi s rodinou nebyl zrovna ve společenském kontaktu."

"To nebylo nic osobního," namítl, ale začínal být nevrlý. Kde byla? Za očima ho začala pálit divná bolest. Děti se znovu rozkřičely. "Jen jsem měl na práci něco jiného. Rodina měla tolik negativní pozornosti, že jsem si říkal, že bude lepší držet si odstup. Chápeš, jak to myslím."

"Samozřejmě," řekla Narcisa. "Moudrá volba."

Bolest zesílila a Rodolfus zalapal po dechu. Už tak nejisté nohy mu poklesly v kolenou. Hluk v hlavě byl tak hlasitý, že stěží dokázal oddělit svoje myšlenky od dětí. Někdo ječel setsakra vražedně. Kdo?

"Kde jsi, čarodějnice?" zasípal. Jeho přetvářka zakolísala.

"V tuhle chvíli jsem ve tvé hlavě," pronesla Narcisa sladce. "Můj nejdražší Rodolfusi... Máš tady samé znepokojivé věci."

Všechno v jeho mysli ztichlo a po tváři mu stekla kapka potu.

"V... mé hlavě?"

"Ano, drahoušku," řekl hlas. "Nikdy jsi nebyl moc dobrý ve skrývání svých myšlenek, ale v tuhle chvíli jsi jako otevřená kniha. Máš za lubem jakési velmi hrůzné aktivity."

"Nikdy jsem nebyl dobrý...?" zakňučel. Bolest se z hlavy přesunula do hrudi.

"Tvoje násilnické fantazie byly vždycky trochu znepokojivé, Rodolfusi, ale nikdy jsem jim nevěnovala moc pozornosti. Většinou jsem je považovala za ubohé. Mohla jsem je slyšet přes půl panství." Tón jejího hlasu se teď proměnil z mdle přeslazeného do něčeho tvrdšího. Do něčeho mnohem nebezpečnějšího. "Ale ty jsi v poslední době dělal víc, než jen fantazíroval. Napáchal jsi docela dost škod. Máš za sebou potoky krve. Všechno to vidím. Kde jsi našel všechny ty ženy, Rodolfusi?"

"Já... já nevím, o čem mluvíš," rozkašlal se muž, bolest mu rozmazávala vidění. Jak to dělala? Do jeho zábav nikomu nic nebylo. Vměšovala se do jeho záležitostí.

"Ale jistě, že víš. A ty děti v tvé hlavě... Taky jsou tvoje? Zabil jsi všechna ta mláďata, Rodolfusi? Luciusovo kouzlo je přivolalo zpátky? Posmívají se ti? Můžu říct, že s tebou nejsou spokojené."

"Nech mou hlavu na pokoji, babizno!" vykřikl a v bolestivých křečích se zhroutil k zemi. "Nemusím se ti zodpovídat! Zodpovídám se jen sobě!"

"Ale samozřejmě, drahoušku," zacukrovala. "A co je to za nesmysl roztrhat mě a ponechat torzo mého těla jako dárek pro Luciuse? Opravdu si myslíš, že bych dovolila, aby se to stalo?"

"Nebudeš mít na výběr," zalapal po dechu s ústy zabořenými do travnaté země. "Budu... mít... svou pomstu."

"Ne, nebudeš," řekl hlas, ale teď byl přímo před ním. Jeho slzící oči se soustředily na pár černých kožených bot s ostrou špičkou pobitou tmavým kovem a opatřenou bolestivou hranou. Ta hrana ho tlačila do tváře. Roztrhla mu kůži. Pak přitlačila ještě víc.

Rodolfus se nemohl pohnout.

"Z toho, co mi řekly tvoje vzpomínky, vyplývá, že jsem to já, kdo má nárok na pomstu," řekla Narcisa, sklonila se a podívala se Rodolfusovi do očí. Hůlkou mu mířila na spánek a vytahovala z něj cosi do skleněné lahvičky.

"Co to děláš?" zašeptal. Sborový jekot dětí v jeho hlavě zesílil.

"Shromažďuju pravdu pro pana Weasleyho. Využil jsi jeho smutku, a protože budeš brzy mrtvý, chci mu dát nějaký smysluplný konec. Až bude mít čas, může si prohlédnout tvoje vzpomínky. Smrt jeho sestry, tvůj chytrý lektvárek... všechno mu to objasní."

"Proč bys mu pomáhala? Je to krvezrádce!" zamumlal Rodolfus, který cítil, že z něj začíná unikat život. Nebo to možná byla krev. Jak to, že tolik krvácí? Co to s ním udělala?

"To jsem já asi taky," řekla Narcisa a pokrčila rameny. "Zvláštní, jak se věci mění. A musím říct, že po tom, co jsem právě teď viděla ve tvých vzpomínkách, se docela těším na setkání s Hermioninými rodiči. Budu si muset opatřit jednu z těch brokovnicových věcí. Vypadají docela zábavně, nemyslíš?"

Zavřela lahvičku a s úsměvem si ji zastrčila do hábitu.

"Pokud jde o důvody, proč pomáhám panu Weasleymu... Inu... je to to nejmenší, co mohu udělat. Když všechno půjde podle plánu, chystá se naší rodině přenechat něco velice výjimečného."

Rodolfus zamrkal. Všechno, co říkala, se smíchalo dohromady, křik těch dětí přehlušil každé slovo, každou synapsi, každé nadechnutí.

"Mám pro tebe nabídku, Rodolfusi. Protože tě nezabilo chytré kouzlo mého muže, dám ti následující možnosti: chceš být sežrán zaživa nebo chceš, abych tě nejdřív zabila?"

Mužův pohled přilákal vzdálený šustot a oči se mu rozšířily zděšením. Děti vykřikly.

"Ty máš mantichoru?" zašeptal v hrůze.

"Queenie, seznam se se svou večeří," řekla Narcisa s úsměvem a poplácala děsivé zvíře, které roztáhlo křídla a lví tlapou zahrabalo do země. Rozeklané zuby a tmavé oči. Ocas štíra. Zem se otřásla hlubokým zavrčením.

Queenie ukápla slina.

"Zabij mě," zachraptěl Rodolfus. "Prosím, zabij mě."

Narcisa se na něj podívala a nevinně zamrkala: "Promiň, drahoušku? Nerozuměla jsem ti."

"Zabij mě!" vykřikl. "Sakra, ženská, skonči to se mnou dřív, než to udělá ta bestie!"

Na Narcisině tváři se objevil temný úsměv. "Když o tom tak přemýšlím, odvolávám svou nabídku. Nechám ukončení tvého života na Queenie. Zajisté máš ponětí o tom, jak mantichora žere svou kořit. Začne samozřejmě končetinami. Srdce si šetří až na konec."

Rodolfus zakňučel. Zvíře kráčelo směrem k němu a olizovalo se.

"Až ti pak roztrhá na kusy srdce, rozemele na prášek i tvoje kosti," pokračovala Narcisa měkce a zpěvavě, jako kdyby recitovala básničku. "Nezůstane po tobě ani stopa."

Queenie očichala Rodolfusův obličej a on z jejího dechu ucítil krev. Děti v jeho hlavě hystericky ječely.

"A Rodolfusi?"

Chrčivě vdechl poslední lok vzduchu.

"Lucius měl pravdu. Moje nastávající snacha nás všechny povede do budoucnosti. Užij si svůj pobyt v zatracení, ty ubohá náhražko muže."

Rodolfus ještě cítil, jak je mu noha odtržena od těla, a pak už nic.

* * *

Upoutávka z další části:
Hermiona ho přiměla, aby se do ní zamiloval, a pak utekla. A zřejmě jí to nevadilo, protože jinak by se k němu vrátila. Mohla zvládnout odloučení na neurčito. On byl naopak totální troska. Bože, byl takový posraný ubožák. Který Malfoy by si přál umřít, protože ho odmítla nějaká holka? Jenom on, posraný nevyvedený kus Malfoye.

Ale stále to byla pravda. Začínal si říkat, jestli by smrt nebyla příjemnější než to peklo, ve kterém žil. Zatím se přikláněl k rozhodnému ano.


Poznámka překladatelky: Na základě reakcí čtenářů se nakonec autorka rozhodla nenapsat pokračování, ale zbývající kapitoly ještě trochu rozpracovat, aby bylo dost prostoru na rozvinutí zápletek (a také na NĚCO dalšího).
A jen tak na okraj – pro ty, kteří nevládnou anglickým jazykem – Queenie znamená Královnička, což jak jsme právě viděli, dává názvu této povídky ještě další rozměr.


19. kapitola



Of Kings and Queens - 19. kapitola

autor: galfoy

Překlad: Jacomo                        Betaread: Ivet

Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/8227894/20/Of-Kings-and-Queens

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera. Skličující, leč pravdivé.

Poznámka autorky: He he, jo, Narcisa je prostě úžasná. Jsem ráda, že se vám líbila (pro ty z vás, kteří se nepozvraceli... třikrát hurá rozkouskování!). Naši milovaní Malfoyové jsou tentokrát temnější než obvykle, jak jste si už asi všimli. Vždycky jsem si Queenie představovala jako mantichoru, ale je logické, že mnozí z vás čekali draka. Jestli vás v tomhle pořád dokážu překvapovat, těší mě to.

K této kapitole: uvidíme, co se stane, když se do konspirace dají Blaise a Harry, a ano, zlehka se mrkneme na naši hrdinku. Vím, že jste jako na jehlách z vymýšlení, kam se... Naprosto chápu! Bohužel vám vlastně v této kapitole neřeknu, kde byla, ale to přijde. (...) Užijte si to!



* * *

"Už je čas?" zeptal se Blaise stojící se založenýma rukama a rozčileně poklepávající nohou o podlahu.

On a Harry zírali na dveře Dracovy kanceláře a doufali, že jejich kamarád uvnitř je ještě stále při vědomí. Jedna věc byla jistá: bez nějakého zásahu to dlouho nepotrvá. Dracovo jednání se vymykalo kontrole. Naposledy ho museli přeprat, aby do něj dostali trochu jídla, a podruhé už jim na stejný trik neskočí. Od té doby se choval pěkně kousavě.

"Sakra, kámo, já nevím," zasténal Harry a promnul si čelo. "Ještě pořád si myslíš, že je to dobrý nápad? Mám dojem, že by se to mohlo dost působivě vymstít."

"Jasně, že je to dobrý nápad!" odpověděl Blaise otráveně. "Je to ten nejlepší nápad! Sám jsi to říkal."

"Souhlasím s tím, že je to chytré, ale mám obavy z toho, že vylákáme Hermionu ven dřív, než bude připravená. Co když je naštvaná?"

Blaise obrátil oči v sloup: "Naštvanou ji zvládneme. Chtěl bys radši, aby byla mrtvá?"

"No tak... tohle neříkej," zamračil se Harry.

"Víš stejně dobře jako já, že možná nepřeháním," pokrčil Blaise rameny. „Myslím si, že teď je stejně dobrá doba jako kdykoliv jindy. Už je pryč týden. Dracova máma stále sedí doma jako přibitá a doufá, že se to nějak vyřeší samo, Lucius je merlinvíkde a my jsme v posrané slepé uličce. Draco je totálně v hajzlu. Když ho nezabije hlad, možná najde způsob, jak to udělat sám. Harry, je načase. Musíme ji vylákat z toho místa, kde se do prdele schovává, a musíme to udělat brzy. Můžou si svoje záležitosti srovnat osobně."

Harry si povzdechl a nasadil si brýle: "Jo, asi máš pravdu. Je načase. Dej se do toho a pošli tu sovu."

Blaise se uculil: "Už se stalo. Jen jsem se chtěl ujistit, že s tím stále souhlasíš. Odpověď by měla přijít každou chvíli."

"Co?" odfrkl si Harry. "Zatraceně, Blaisi! Proč ses tedy vůbec obtěžoval s dotazem?"

"Protože se chci ujistit, že jsme v tom spolu. Pamatuj: já si beru na starost Draca, ty vítáš hosta."

Kdosi hlasitě zaklepal na hlavní dveře kanceláří Trebaxu v přízemí. Blaise slabě hvízdl.

"Je tady," řekl. "Na ni dost rychlá reakce. Musí být nedočkavá. Ty se postarej o dveře, kámo... já připravím Draca. Zdrž ji na minutku, jo?"

"Zkusím to. A když to všechno bude na hovno?"

"Upřímně řečeno, takhle daleko jsem to vlastně neplánoval."

* * *

"Draku?"

Draco zamrkal, ale jinak nedal ničím najevo, že přes dveře hlas svého nejlepšího kamaráda slyšel. Vzhledem k povaze Blaisových vyrušování v minulém týdnu byl ochotný se vsadit, že je to jen další záminka, jak mu podstrčit sendvič. Neexistoval žádný důvod, jak znovu na ten nesmysl skočit. Navíc se konečně cítil pohodlně. Když seděl za stolem přesně v téhle pozici a tiskl svoje čelo na chladné dřevo, dokázal si téměř představit, že je někde jinde, někde daleko od spalující bolesti v hrudi, od prázdné touhy, která mu propalovala díru do žaludku.

Pořád byla pryč. Navzdory všem jeho přáním byla pořád pryč. Jako kdyby měl v sobě roztřepenou ránu, ze které mu do žil pronikal otrávený kal, kapku po kapce. Ten pocit byl jako jed a vysával ho až do dna.

Potřeboval ji, ale ona ho nepotřebovala.

Tato skutečnost, tato hnisající, hnijící skutečnost ho nutila chtít se na všechno vykašlat. Hermiona ho přiměla, aby se do ní zamiloval, a pak utekla. A zřejmě jí to nevadilo, protože jinak by se k němu vrátila. Mohla zvládnout odloučení na neurčito. Byla silná. On byl naopak totální troska. Bože, byl takový posraný ubožák. Který Malfoy by si přál umřít, protože ho odmítla nějaká holka? Jenom on, posraný nevyvedený kus Malfoye.

Ale stále to byla pravda. Začínal uvažovat, jestli by smrt nebyla příjemnější než to peklo, ve kterém žil. Zatím se přikláněl k rozhodnému ano.

"Draku!" Klepání teď znělo hlasitěji a Draco se při tom zvuku naštvaně zamračil.

Blbý Blaise. Dokonce i kdyby chtěl vstát, bylo by to čistě technicky dost obtížné. Ta hladovka ho značně oslabila. Udržet se na nohou se ukázalo náročné. Chůze ke dveřím by ho možná složila úplně. Když zkusil otočit hlavu, okolí jako by se rozhoupalo.

Ne, zůstane tady. Bylo to tak lepší. Blaise to bude nucen brzy vzdát.

Přes dřevo dveří bylo slyšet Blaisovo tlumené klení a Draco zaregistroval šustot látky, jako kdyby se jeho kamarád přehraboval v kapsách. Vytahoval sendvič? Copak nechápe, že ta jeho snaha je zbytečná?

Dveře vyletěly z pantů. Aha. Ne, Blaise nevytahoval sendvič. Sahal po hůlce. Při zpětném pohledu se to zdálo jasné.

"Radši ty dveře oprav," zamumlal Draco a při pohledu na siluetu svého kamaráda, který si to k němu mašíroval, přimhouřil oči. Všechno bylo rozmazané. "Co do prdele vlastně chceš? Řekl jsem, že nechci být rušen. Mám práci."

"Snění o vlastní smrti? To se nepočítá. To se rozhodně nebere jako práce. A důvod, proč jsem tady, je, že chci, aby vypil tenhle lektvar," spustil Blaise sebevědomě.

"Trhni si," ušklíbl se Draco. "Takhle mě chceš zase nutit do jídla? Štěkáním?"

"Neštěkám a necpu ti do krku žádné jídlo. Věř mi, je důležité, abys tohle vypil."

"Ano?" pokusil se Draco usmát, ale vyšlo z něj jen chabé zakňučení. "A proč? Zbaví mě to všech vzpomínek na Hermionu? Donutí mě to zapomenout, že se mnou nechce být? Odvede to mou pozornost od naprosto zpackaného života?"

"No, to ne," zamračil se Blaise. "Ale když to vypiješ, povím ti o ní nějaké novinky."

Draco se s vytřeštěnýma očima posadil. "Děláš si ze mě prdel? Radši mě netahej za nohu, Blaisi."

"O žádné tahání za nohu nejde," rozhodil Blaise ruce, malou ampulku zastrčenou mezi palcem a dlaní a ve tváři zlomyslný úšklebek. "Vypij to," hodil lahvičku Dracovi.

Draco s téměř panickým chvatem chňapl po lektvaru a spolkl ho. Okamžitě věděl, o co šlo. Ušklíbl se, otřel si ústa a tělo mu zaplavil příval energie.

"Proč mi dáváš něco na posilněnou?" vyštěkl. "Pro případ, že sis toho nevšiml, nechci být čilý."

"Všiml, ale musíš být čilý," odpověděl Blaise. "Máš tu návštěvu."

Dracovo obočí vystřelilo nahoru, srdce mu začalo bušit v hrudi a dech se mu zrychlil natolik, že pocítil závrať. "Ne... nemyslíš tím..."

"Není to Grangerová, kámo," omlouval se Blaise. "Ale pořád si myslím, že tě to potěší."

"Není to Grangerová?" zařval Draco a díky podpoře lektvaru prudce vyskočil. "Tak kurva nechci nikoho vidět! Chci ji. Chci jenom ji. Nechci vidět nikoho jiného, rozumíš?"

"Rozumím," pokýval jeho kamarád klidně hlavou. "A teď k té návštěvě -"

"Seru na návštěvu. Jaké novinky pro mě máš? Říkal jsi, že máš novinky o Hermioně."

"Jo, jasně," zabručel Blaise mrzutě a ohlédl se přes rameno. "No, někdo říkal, že ji možná viděl v Brightonu."

"Možná?" zeptal se Draco podezíravě. "Kdo je ten někdo?"

"Můj bratranec ze třetího kolena," vyhrkl Blaise. "Podívám se na to. Myslel jsem, že bys to možná chtěl vědět."

"Přiměl jsi mě vypít lektvar kvůli tomuhle?" vykypěl Draco. "To si mohl vymyslet kterýkoliv opilec!"

"Je to seriózní stopa!" ohradil se Blaise.

"Je to plýtvání mým časem. A teď vypadni. Musím přijít na to, jak dostat ten stupidní lektvar z těla. Možná by mohl stačit pěkný lok nápoje na spaní. Nebo možná deset loků. Vem to skřet, jestli mě to zajímá."

"Já bych to nedělal, kámo," řekl Blaise.

"Proč sakra ne?"

"Protože tě nemůžu dost dobře popadnout za límec, když budeš totálně mimo!" ozval se zpěvavý ženský hlas. Hlavní kanceláří se rozléhal klapot blížících se podpatků.

Draco zmateně vzhlédl a žaludek se mu sevřel obavami. Ten hlas znal. Pohlédl na Blaise s výrazem jednoznačné paniky a zašeptal: "To jsi neudělal."

"Nemám ponětí, o čem to mluvíš," řekl Blaise nevinně. "Dorazila z vlastní vůle. Nemám s tím nic společného."

Oba se ohlédli ke dveřím, které byly stále vyvrácené z pantů a lehce dýmaly. Klapot podpatků se zastavil přímo před nimi. Žena překročila práh.

"Ahoj drahoušku," pronesla Pansy Parkinsonová. "Chyběl jsi mi."

* * *

Draco se pokoušel vypálit díru Blaisovi do hlavy pouhou silou vůle. Nefungovalo to.

"Přestaň na mě takhle zírat, kámo," uculil se Blaise nervózně. "Je to trochu děsivé."

Tenhle poděs to jednou dokáže a tvůj mozek ti vyteče očními důlky ven, pomyslel si Draco. Místo toho jen civěl do prázdna a snažil se zablokovat vytrvalý bzukot Pansyina hlasu. Seděli všichni společně ve firemním salonku a Pansy od svého příchodu nezavřela pusu.

"Tak jsem si koupila norkový kožich, protože jsou z nich v Rusku všichni na větvi, jen abych zjistila, že ten, co jsem si vybrala, byl prokletý, a jakmile jsem si ho oblékla, nešel sundat! Věřili byste tomu? Můžu říct, že jsem se pořádně zpotila a stálo mě to celé zatracené jmění najít stařenu, která to kouzlo odstranila. Týdny jsem páchla jako hlodavec!"

Pansy dál nesmyslně blábolila, přeskakovala od tématu, jaké jsou výhody bot na platformě oproti obyčejným lodičkám, přes zkrášlovací kouzla, která vám v podstatě vytvoří permanentní mejkap, až k odstranění magického tetování, přičemž citovala nějakou chybu s „kérkou", ať už to sakra bylo cokoliv.

Draco soptil. Pohled mu sklouzával k Harrymu, který pod rouškou rozcuchané ofiny podřimoval. Potter. Věděl, že dorazí Pansy? Těžko říct. Na to, aby naplánoval sviňárnu takové velikosti, vypadal příliš pitomě.

Ne, tenhle kousek nesl Blaisův podpis.

Otázkou bylo... čeho přesně tím chtěl Blaise dosáhnout? Draco a Pansy spolu vyrostli, ve škole si to rozdávali jako králíci, a náhle byl se vším konec, když se projevila vážná tvář války. Neznamenalo to, že by se Pansy Dracovi nelíbila: dobře vypadala, muchlování s ní bylo fajn, pocházeli z podobných poměrů, ale Merline, nikdy ho nevytáčela tak jako právě teď. Chrlila ze sebe nepřetržitý proud slovního balastu a on si nepřál nic jiného, než na ni vrhnout umlčovací kouzlo, a poté byl v pokušení udělat něco ještě radikálnějšího. Blaise bude pravděpodobně jeho první oběť, ale nedalo se odhadnout, kam až by Draco mohl zajít. Půjde o masakr způsobený tím zatraceným norkovým kožichem. Nikdo nepřežije. Věštec by si na tom smlsnul.

"Pansy, proč jsi tady?" zeptal se Draco a přerušil ji tak uprostřed vyprávění.

Zůstala na něj civět. "Na rovinu, Draco, po mém odchodu šlo tvoje chování už úplně do kytek?"

"Ne, do kytek šla moje schopnost zajímat se o takové zbytečnosti, jako je chování," odsekl. "Poslyš, je moc fajn tě vidět, ale na rovinu, teď není vhodný čas na návštěvu a mám nějakou práci, takže kdyby ti nevadilo -"

"To by mi tedy vadilo!" vyhrkla uraženě a v očích se jí objevily slzy. "Přiharcuju se sem až z Ruska, abych se s tebou viděla, a ty mě prostě vyhodíš?"

"Pans, nevyhazuju tě," vzdychl Draco s mírným pocitem viny. "Jen uvažuju, jestli máš nějaký konkrétní důvod pro to, že jsi tady, to je všechno."

"Nechápu, proč potřebuju konkrétní důvod k tomu, abych navštívila svoje staré kamarády," popotáhla a otřela si tváře. "Známe se od dětství!"

"Dobře, omlouvám se, že jsem to nadhodil -"

"Ale teď, když jsi to zmínil, domnívám se, že tu důvod je."

Draco sklapl pusu a nedůvěřivě přimhouřil oči. Tohle se mnohem víc podobalo Pansy, kterou znal. "Ano?" řekl.

Pansy se k němu přitiskla. Pokusil se odsunout po pohovce o kus dál, ale už seděl až u opěrky. Přejela mu rukou po stehně. Polkl. Do prdele. Tohle rozhodně byla ta Pansy, kterou znal. Ať už jí šlo o cokoliv, potřeboval se z toho vyvléknout. A rychle.

"Pochopila jsem, že jsi pořád ještě svobodný," pronesla tichým, podmanivým hlasem.

"Co-"

"Protože já jsem taky ještě svobodná a protože jméno Malfoy už nepředstavuje takovou přítěž jako předtím, myslela jsem si, že bychom mohli navázat tam, kde jsme přestali." Usmála se, jako kdyby to všechno vysvětlovalo.

"Prosím?" hlesl. Oči mu těkaly mezi Blaisem a Harrym, přičemž se snažil zjistit, jestli si to její stupidní prohlášení náhodou jen nepředstavoval. Oba neohrabaně krčili rameny a předstírali, že si nevšimli, že ho Pansy začala hladit po noze.

Harrymu se to nepodařilo a přikrčil se.

Blaisovi se to nepodařilo a uchechtl se.

"Pans!" naštval se Draco a odstrčil jí ruku. "Na rovinu, co do pr-"

"Jsem si jistá, že tví rodiče budou nadšení," ignorovala jeho protesty a natáhla k němu prsty. "Vždycky si mysleli, že bychom byli prima pár. Máme mezi sebou spoustu chemie. Oba jsme čistokrevní. Oba jsme se narodili ve zlaté kolébce, ačkoliv jsem pochopila, že ty jsi mezitím přišel o trochu víc peněz, než je obvyklé. Ach, Draco, nebylo by to báječné?"

"Báječné?" zíral na ni s pusou dokořán. Poté vstal a téměř upadl, jen aby unikl z dosahu jejích chamtivých rukou. "Ne, Pans, já bych to nenazval báječné. Chodili jsme spolu ve škole. Byla to fajn doba, ale nebudeme to znovu opakovat, jasné?"

Pansy vstala, černé minišaty měla vykasané vysoko na stehnech a rty našpulené. "Proč ne, Draco? Strávili jsme spolu skvělé časy, vzpomeň si."

"Myslíš předtím, než se můj život rozpadl na kusy a Voldemort se nastěhoval do mého domova?" řekl. "Jistě, bylo to skvělé, ale ty dny skončily. Ježíši, nemůžu uvěřit, že vůbec něco takového navrhuješ!"

"Ty dny nemusí skončit," namítla se smyslným mrknutím a ztlumila svůj hlas do šepotu. "Mám ti připomenout, jaké věci umím se svým jazykem?"

Draco v rozpacích zasténal. Zato Blaise ožil a se zájmem naslouchal. "Zatraceně, Pansy, nikdo netouží slyšet o -"

"Mohli bychom mít všechno, co bychom chtěli," pokračovala a vykročila k němu. "Velký dům, vliv, rodinu..."

"Já tyhle věci nechci!" ohradil se. S tebou, dodal v duchu a očima těkal po místnosti. Potřeboval se odtud dostat. Začínalo to být nepříjemné a při pouhém pomyšlení na Pansyiny doteky ho všechno svrbělo. Přál si mít na sobě jen jedny ruce a ty ruce mu strašně moc scházely.

"Samozřejmě, že chceš," pokrčila rameny. "Každý ty věci chce. Hele, Draco, vždycky jsem dostala to, co jsem chtěla, a právě teď chci tebe. Nevyváděj. Co to bude stát?"

"Já nejsem norkový kožich, Pansy!" zavrčel. "Nejsem něco, co si můžeš koupit."

"Víš to jistě? Každý má svou cenu," ušklíbla se.

"Co mi to tu navrhuješ?" zavrčel vztekle a znovu couvl.

Harry a Blaise sledovali Draca a Pansy, jako kdyby šlo o tenisový zápas. Jeden pohled sem, druhý tam. Sem, tam.

"Navrhuji, ať mi dovolíš dát ti to, co chceš."

"Ty netušíš, co chci, Pansy, a říkám ti, že nemám zájem," pronesl pevně s pohledem upřeným ven z okna. Snažil se rozhodnout, jestli by zvládl vyskočit. Možná by si něco zlomil.

Rozhodně by to stálo za to.

"Samozřejmě, že máš!" namítla vesele, jako by jeho odmítnutí neslyšela. "Je to skvělá nabídka. A navíc tě znám líp než ostatní. Vážně, jak moc by ses mohl změnit?"

"Všechno se změnilo," řekl nečekaně ponuře. "Já jsem se změnil. Nemáš tušení, jak moc."

"Ale prosím tě," odfrkla si a povýšeně si založila ruce na prsou. "Jak přesně? Jednou Malfoy, vždycky Malfoy. Vypadáš stejně, i když jsi trochu starší. Pořád jsi neomalený hajzlík - promiň, miláčku. Usilovně se staráš o svoje rodiče a velmi málo o kohokoliv dalšího. Co je jinak?"

"Vážně to chceš vědět?"

"Zkus to."

"Zamiloval jsem se do Hermiony Grangerové," prohlásil.

Nastalo dlouhé ticho, během kterého na něj třeštila oči.

"Nevěřím ti," řekla, ale její hlas byl tentokrát tišší.

"Je mi jedno, jestli tomu věříš, ale je to pravda," řekl. "Jsem do ní zamilovaný, a jestli nemůžu být s ní, tak nebudu s nikým. Promiň, Pans, ale nepůjde to."

Zamračila se a snažila se vyzkoumat, jak moc mluví vážně. "Ale možná kdyby -"

"Ne," zavrtěl hlavou. "Naposledy - nemám zájem."

"Ale Draco, mohli bychom jenom -"

"Řekl ti, že nemá zájem," ozval se hlas. Všichni se otočili.

Ve dveřích stála Hermiona. Vypadala pohuble a unaveně, oblečení měla zašpiněné, ale v očích jí jednoznačně plál oheň. Vlasy byly zakryté světle fialovým šátkem. Hůlku držela připravenou.

Dracovi spadla brada.

"A jestli od něj okamžitě neodstoupíš, osobně tě odtáhnu z budovy," dokončila Hermiona a namířila hůlku přímo na Pansy.

Dívky na sebe několik sekund hleděly, a pak Pansy začala od Draca pomalu couvat. Minula Blaise a sáhla po kabelce.

"Pochopím, když nejsem vítaná," pronesla stroze, vytáhla zrcátko a opravila si rtěnku. "Ráda jsem tě viděla, Draco. Blaisi, Harry, nevadilo by vám, kdybyste mě doprovodili?"

Oba mladíci se vyškrábali na nohy a během cesty ke dveřím se snažili Hermionu ignorovat. Nevšímala si jich. Očima probodávala Draca a zřejmě zapomněla, že je v místnosti ještě někdo další. Ti dva tam stáli nehybně jako jelen ve světle reflektorů.

Pansy, Blaise a Harry se vyplížili z místnosti, přičemž se ještě přes rameno ohlédli na zamrzlou dvojici.

"Tedy už bylo sakra načase," zašeptala Pansy ke klukům. "Skoro jsem to nevydržela tak dlouho předstírat. Díky bohu, že jsi měl pravdu, Blaisi. Ty její zvláštní instinkty na můj vpád jednoznačně zareagovaly."

"Byla to jen teorie, ale jsem setsakra rád, že fungovala," zašeptal Blaise se souhlasným úsměvem. "Mimochodem, byla jsi skvělá. Fakt. Skoro jsem uvěřil tomu blábolu o norkovém kožichu. Byla jsi vážně dobrá."

"Jo, naprosto excelentní," zašeptal Harry a s bolestným výrazem odpočítal několik galeonů do Blaisovy dlaně. "Připomeň mi, abych se s tebou už příště nesázel, Blaisi. Očividně se v těchhle pochybných záležitostech výtečně orientuješ. Já jsem vyšel ze cviku."

Blaise se uculil: "Nejlepší plán, přesně jak jsem říkal. Ale stejně bych to bez Pansy nezvládl. Pans, jsem tvůj dlužník."

"No, když jsem od tebe dostala zprávu, nemohla jsem dost dobře odmítnout," ušklíbla se. "Chci říct - Draco zamilovaný do Hermiony Grangerové? To je příliš bizarní, než abych to ignorovala! A navíc je to realita. Viděl jsi, jak vážně se tvářil? Myslím, že by mě možná fakt odmítl." Zamračila se a znovu se nad tím zamyslela. "Trouba," zamumlala potichu.

"Když už o těch dvou mluvíme," řekl Blaise. "Myslím, že bychom měli zůstat tady na chodbě a ujistit se, že budou v pohodě. Hermionino oblečení vypadalo, jako kdyby nedávno prošlo... no..."

"Ohněm?" nadhodila Pansy.

"Ano," kývl Blaise. "Což mě vede k úvahám, kde se skrývala a co musela udělat, aby se dostala ven. Měli bychom se držet někde poblíž."

"Hele... myslíš jako odposlouchávat?" zeptal se Harry.

"Jasně, že myslím odposlouchávat," odsekl Blaise, jako kdyby to byla ta nejhloupější otázka na světě. "Co sis myslel, že navrhuju... střežit budovu kvůli jejich bezpečí?"

Podívali se na sebe, pokrčili rameny a schovali se vedle dveří.

"Hej, Pans," zašeptal Blaise.

"Hm?" ozvala se.

"Vzhledem k tomu, že tu možná chvíli pobudeme... Jsem zvědavý. Jaké že to věci umíš se svým jazykem?"

* * *


Ukázka z další kapitoly:
"Připadám si rozbitá," řekla. Pohled měla rozostřený. "Nemůžu se vyhrabat z toho modelu závislosti. Z nevyhnutelnosti. Po válce to byly prášky a teď jsi to ty. Už nevím, co si s tím mám počít. Chci říct... Kdy se ze mě stala taková troska? Je to, jako kdyby toho člověka, kterým jsem byla dřív, válka prostě vymazala. Dřív jsem se chovala statečně, protože jsem se cítila silná. Teď se chovám statečně, abych zakryla svoji slabost."


20. kapitola



Of Kings and Queens - 20. kapitola

Autor: galfoy

Překlad: Jacomo                    Betaread: Ivet

Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/8227894/21/Of-Kings-and-Queens

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera. Skličující, leč pravdivé.



* * *

"Ty ses vrátila," vydechl Draco a při pohledu na Hermionu se o něj pokoušela závrať.

Rozhodně zhubla a ten šátek byl novinka, ale pořád to byla ona. V jednom kuse. Vzdálená jen dva metry. Hruď mu zaplavila úleva a napětí z ramen opadlo. Jeho svaly se začaly po týdnu nepřetržité strnulosti jeden po druhém uvolňovat.

Byla tady. Byla opravdu tady.

Málem tomu nemohl uvěřit.

Hermiona přikývla, avšak stále ještě zůstávala zmrazená na místě a vypadalo to, že s úlevou a úzkostí je to u ní půl napůl. Hůlku už schovala, ale ruce svěšené podél boků se chvěly.

"Myslel jsem, že se nevrátíš," řekl omámeně. "Myslel jsem, že už jsi mě nechtěla znovu vidět."

"Samozřejmě, že chtěla," odpověděla nejistým hlasem. "Samozřejmě, že chci. Jen jsem potřebovala trochu času."

"Měla jsi ho dost?" zeptal se opatrně. Jestli se ho chystala znovu opustit, netušil, co by si počal. Nezvládl by to; to už mu bylo jasné. Zalezl by do nory a už nikdy nevylezl. Bylo to směšné, ale byla to pravda. Dokonce i teď, když stála v téže místnosti, cítil, že je něco špatně. Měla by být blíž. Napořád.

"Myslím... myslím, že jo," vykoktala. "Hodně jsem přemýšlela."

Žaludek se mu při těch slovech nepříjemně zhoupl. Co to znamenalo? Bylo to dobře... nebo špatně? O čem přemýšlela? Jak se rozhodla? Do pocitu euforie se začala přimíchávat panika a Dracovo vidění se rozostřilo. Hermionina tvář se mu rozpíjela, dokud se nepřiměl znovu zaostřit. Zaťal zuby a prosil svůj mozek, aby se vrátil zpět do reality, ale věděl, že jeho tělo už toho o moc víc nezvládne. Neustálá úzkost mu pocuchala nervy a pomíchala myšlenky, nemluvě o škodách na srdci. Ta záležitost s láskou byla pro zdraví absolutně na hovno.

"Došla jsi k nějakým závěrům?" zeptal se a snažil se, aby to znělo klidně.

"K pár jo," řekla. "Ještě na nich trochu pracuju, ale ano... pár věcí jsem vyřešila."

"Aha. To je dobře."

"Ehm, ano."

Oba upadli do ledového ticha a ostražitě se navzájem sledovali jako vyplašená zvířata.

Draca napadlo, že tohle začíná být ta nejtrapnější konverzace, kterou kdy vedl, a to v nich nebyl žádný nováček. Existovalo tu tolik nevyřčených věcí, že vzduch prakticky bzučel otázkami. Bylo hloupé, že se oba cítili příliš vyděšení, než aby se tomu postavili čelem a promluvili si. Hermiona vypadala tak napjatě, že kdyby se jen o kousek pohnula, mohla by se rozsypat.

Přesto to museli vyřešit. Během posledních týdnů šly jejich životy kompletně do kytek, a kdyby s tím něco neudělali teď a tady, situace by se mohla ještě zhoršit.

Nechtěl, aby se situace ještě zhoršila.

Musel ji přimět k hovoru.

"Nemohl jsem tě najít," začal opatrně. "Vím, že jsi říkala, abych tě nehledal, ale... já... nemohl jsem..."

"Já vím," řekla. "To je v pořádku."

"Není to v pořádku, Hermiono," zavrtěl hlavou. "Nemůžu bez tebe fungovat."

"Vypadalo to, že jsi ten týden zvládl v jednom kuse," namítla tiše.

"Jen tak tak," odfrkl si. "Kdyby mě Blaise nenutil jíst, možná bych to nedal. Minimálně to byl ten nejhorší týden v mém životě, a to už vzhledem k soužití s Voldemortem o něčem vypovídá."

Na Hermionině tváři se objevil výraz překvapení, které vystřídala rezignace. "Taky jsem měla špatný týden," přiznala. "Fakt dost špatný. Myslím, že bych si místo jeho zopakování radši vybrala Belatrix."

Draco pocítil v hrudi záchvěv naděje, ale kousl se do jazyka a nechal ji, ať pokračuje.

"Připadám si rozbitá," řekla. Pohled měla rozostřený. "Nemůžu se vyhrabat z toho modelu závislosti. Z nevyhnutelnosti. Po válce to byly prášky a teď jsi to ty. Už nevím, co si s tím mám počít. Chci říct... Kdy se ze mě stala taková troska? Je to, jako kdyby toho člověka, kterým jsem byla dřív, válka prostě vymazala. Dřív jsem se chovala statečně, protože jsem se cítila silná. Teď se chovám statečně, abych zakryla svoji slabost."

"Slabost? Zbláznila ses?" zamračil se Draco. "Hermiono, válka semlela všechny. Jestli chceš vidět trosku, podívej se na mě. Podívej se na Harryho nebo i na Vlezlíka. Každý se změnil, někdy k horšímu, a pořád se všichni snažíme přijít na to, jak se s tím vyrovnat. Nejsi slabá... snažíš se s tím, co tě potkalo, vypořádat co nejlíp."

Otevřela pusu, že se s ním bude přít, ale netrpělivě ji přerušil.

"Poslouchej: Nezáleží mi na těch drogách a z vysoka seru na ten rys. Ty věci tě necharakterizují, stejně jako moje minulost necharakterizuje mě. Nic není rozbité. Ve skutečnosti se to možná všechno mělo stát. Můj otec měl pravdu... Řekl, že rys spojí lidi, kteří mají schopnost zamilovat se do sebe bez ohledu na okolnosti. Teď to vidím. Jestli jsme nebo nejsme pro sebe předurčeni, je irelevantní. Důležité je, že mě to přimělo uvědomit si, jak moc pro mě znamenáš. Jsi ta nejsilnější osoba, kterou jsem kdy potkal. Tohle není slabost. Láska není slabá."

Zmlknul, protože si s mírným zděšením uvědomil, že udělal přesně pravý opak toho, co měl v úmyslu. Tohle rozhodně mělo do klidu daleko. Právě se na ni emocionálně vyzvracel. A přiznal, že je do ní zamilovaný, o čemž ještě předtím nikdy nemluvili.

Několikrát ohromeně zamrkala.

"Ach bože, promiň. Nechtěl jsem to takhle vychrlit," řekl a sevřel si kořen nosu. "V tomhle nejsem moc dobrý."

Na tváři se jí objevil plachý úsměv. "To je v pohodě. Nevadí mi to. Možná potřebuju podobné věci tu a tam slyšet. Zdá se mi, že mám sklon se ve všem přehnaně pitvat."

"To tedy máš," mrknul na ni opatrně. Vypadalo to, že jeho prořeknutí vzala pozoruhodně dobře. Přinejmenším se pořád usmívala.

Znovu se kolem nich rozprostřelo ticho, ale atmosféra už nebyla tak napjatá.

"Víš, nemusíš stát tak daleko," rozhodl se to zkusit. "Já nekoušu." Nebylo to výmluvné, rozhodně to nebylo uhlazené, ale bylo to upřímné. Když jí mohl nechtěně říct, že ji miluje, mohl jí i naznačit, že dva metry prostoru mezi nimi jsou trochu extrémní.

Hermiona zaváhala a vypadalo to, že svádí těžký vnitřní boj. Jako kdyby se její myšlenky probíraly milionem možných reakcí. Dracovi se sevřelo srdce. Možná nakonec bylo špatně jí to všechno říct. Už to bylo oficiální: byl naprosto v prdeli. Tady měl téměř na dosah osobu, která pro něj znamenala celý svět, a jemu se nějak podařilo ji od sebe odstrčit.

Náhle se k jeho velkému překvapení k němu rozběhla a objala ho kolem krku s takovou silou, že mu málem vyrazila dech z plic.

"Je mi to tak líto," šeptala, zatímco on šokovaně lapal po dechu. "Dostala jsem strach. Už sakra vůbec nevím, co dělám, ale vím, že nechci být bez tebe. To je začátek, ne?"

A vzápětí, dřív než mohl odpovědět, zamkla mu ústa divokým polibkem. Když se jejich rty setkaly, z hrdla jí uniklo tichounké povzdechnutí.

Draco měl pocit, jako kdyby mu celé tělo náhle prostoupilo světlo a všechno ostatní se rozpadlo na popel.

Šok pominul a on jí polibek energicky oplatil. Objal ji pažemi kolem pasu v drtivém objetí a vychutnával si dotek svých prstů na její kůži. A ta její ústa... Merlin mu pomáhej. Chutnala jako slzy a máta.

Nikdy už nechtěl ochutnat nic jiného.

Tohle bylo všechno, co chtěl.

Zahnalo to temnotu, kterou přinesla válka, a trhliny v srdci, způsobené tím, co udělal, a tím, co vytrpěl.

Vymazalo to jeho namáhavý boj s následky, bídou, panikou, bezradností.

Vzalo to prázdnou schránku, kterou se stal, a naplnilo ji to něčím nedocenitelným.

To bylo ono. Pokud by už nikdy nic jiného nezískal, tohle stačilo. Nezáleželo na ničem jiném než na ní.

"Ach můj bože," zamumlal mezi polibky. Byla to jediná slova, která dokázal vymyslet. Všechno v jeho mozku se změnilo na kaši. Jeho mysl vyhlásila pauzu a tělo teď fungovalo jen na automatiku. Svět se ocitl vzhůru nohama; náhle byl naopak šťastný, že je to za ním. Pokud být ovládán tyranským rysem znamenalo cítit tohle, ochotně se k němu hlásil. Teoreticky zněla dobrovolnost krásně, ale bohové, tomuhle pocitu by dokázal sloužit jako otrok. Se zasténáním ji sevřel ještě pevněji.

Hermiona souhlasně zavrněla, aniž by přerušila polibek, a její ruce se vydaly na cestu po celém jeho těle. Prsty byly najednou všude, přejížděly podél jeho čelisti, dotýkaly se jeho ramen, zavadily o křivku jeho zadku. Zlehka ho kousla do spodního rtu a on znovu zasténal. Přitom se snažil přimět svůj penis k rozumu. Neposlouchal a rychle mu v kalhotách tvrdl.

Odtáhl se dřív, než si toho mohla všimnout, opřel si čelo o její a ztěžka oddychoval. Usmála se a prsty mu přejela po rtech.

"Hermiono," zašeptal opatrně. "Vím, že si to nejspíš uvědomuješ, a nechci tě strašit, ale jsem do tebe úplně blázen."

"Ten pocit je vzájemný," řekla, sklonila hlavu a ukradla mu další polibek.

Ten pocit byl vzájemný. Nikdy neslyšel nádhernější větu.

"Ale... Jak? Byla jsi schopná zůstat stranou." Polibek. "Naprosto jsem šílel." Polibek. "Ty jsi byla v pohodě."

"V pohodě? Já jsem nebyla v pohodě," řekla a odtáhla se, aby se nadechla. Vypadala rozpačitě. "Jen jsem si nedala na výběr."

"Cože?" řekl a zasypal jí tvář jemnými polibky. Být u ní tak blízko a moci se jí dotýkat se zdálo neskutečné. Teď, když mu to bylo umožněno, nechtěl s tím nikdy přestat. Ruce mu sklouzly dolů přes křivku jejích stehen, pomalým, něžným dotekem hladily každý jejich centimetr, vepředu, vzadu, jemně zavadily o vzrušující místo, kde se setkávala. Setrval tam a krouživým pohybem jí dráždil klín. Další polibek na tvář. Další dotek jazykem na krku.

Rozrušeně zasténala, prohnula se k němu blíž a zabořila mu prsty do vlasů.

"Jsem trochu... Ehm... Co... Kde jsem byla?" zamumlala.

"Přesně tak," řekl a jemně ji kousl do ušního lalůčku. Uculil se, když uslyšel, jak zalapala po dechu.

"Víš, je docela těžké artikulovat, když děláš takové... takové věci," vydechla ztěžka a chytila se jeho opasku coby opory.

"Chceš, abych přestal?" řekl a trochu víc přitlačil. Líbilo se mu, jak se při svém neohrabaném zachycení dotýkala jeho břicha.

"Samozřejmě, že ne," zasténala.

"To jsem rád. A teď, co jsi myslela tím, když jsi řekla, že jsi neměla jinou možnost než zůstat?" Jeho dotek se stal naléhavější. Hladit ji přes džíny bylo dobré a příjemné, ale náhle zahořel touhou z ní tu otravnou látku svléknout. Představit si věci, které by mohl dělat, kdyby je neoddělovala. Představit si, co se skrývá pod ní.

"Ach," vydechla a snažila se soustředit. "No, tedy, začarovala jsem se uvnitř budovy a postarala se, že nebudu schopná probojovat se ven, leda že bych to tam vyhodila do povětří."

Draco ztuhl, protože si náhle všiml pachu spáleniny a známek ožehnutí na jejích šatech. Odtáhl se, aby jí viděl do očí.

"To nemyslíš vážně."

"Jasně, že to myslím vážně," zamračila se. "Myslím, že zjistíš, že většinou mluvím vážně. Opravdu sis myslel, že bych byla schopná zůstat stranou, kdybych nebyla magicky omezovaná? Pro mě to nebyla procházka růžovým sadem, Draco. Musela jsem se postarat, že budu mít dost času na přemýšlení, aniž by pro mě bylo snadné se vrátit."

Jeho zvědavost byla vyšroubována na maximum a on si ji okouzleně prohlížel. "Co to bylo za budovu?" zeptal se.

Tváře jí zrudly a zatvářila se rozpačitě. "Harryho dům pro hosty."

Zpoza dveří se ozvala hlasitá rána a šňůra mumlaných nadávek. Hermiona se otočila za zvukem a vystřelila do nejbližšího okolí kouzlo proti odposlouchávání. Následoval tlumený, ale nezaměnitelný výkřik bolesti a to hned trojhlasý. "Drzouni," pokárala je. "To je odnaučí šmírovat."

Dracův výraz potemněl a jeho úsměv prudce povadl. "Harryho dům pro hosty?"

Přikývla.

"Věděl Harry, že tam jsi?" zeptal se a snažil se dýchat co nejklidněji. Celou tu dobu? Celou tu dobu byla někde, kde ji mohl zastihnout? Kolem něj zapraskala magie a zablikala světla. Hermiona se znepokojeně rozhlédla.

"Draco, to stačí," řekla ostře. "Harry o tom neměl ponětí. Podle všeho to místo téměř vůbec nepoužívá, což byl důvod, proč jsem si ho vybrala. Vlastní kolem stovky akrů - bylo snadné zakrýt pár kouzly svou přítomnost. Hlavní budova je pevně zabezpečena, ale tohle místo je pro mě poměrně snadno přístupné." Zamračila se. "Tedy, bylo pro mě přístupné... Teď už nejspíš neexistuje. Každopádně jsem měla v plánu zůstat tam dva týdny, abych si všechno promyslela, ale po pěti minutách jsem toho kouzla začala litovat. Jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo, že se chci k tobě vrátit, ale cítila jsem se provinile, že kvůli tomu budu muset zničit Harryho majetek, tak jsem se donutila zůstat."

"Ale nakonec jsi ho stejně zničila."

"Ani mi to nepřipomínej," zasténala. "Zbyla z něj jenom suť. Je zázrak, že jsem odtamtud vyvázla jen s pár popáleninami. Štítové kouzlo jsem odbyla, celý týden jsem vůbec neměla chuť k jídlu, takže můj mozek reaguje trochu pomaleji."

Po Dracově tváři přešel lenivý úsměv.

"Nemůžu uvěřit, že jsi kvůli návratu vyhodila do povětří dům," řekl a naklonil se, aby ji znovu políbil na tvář. "To je tak sexy."

"Copak jsem měla jinou možnost?" rozzlobila se. "Cítila jsem, že jsi znepokojený... Že se tě někdo snaží svést. Nemohla jsem dopustit, aby se to stalo!"

"Ale já bych s tím nikdy nesouhlasil," řekl polichoceně a pobaveně. "Z pomyšlení, že bych byl s někým jiným než s tebou, je mi špatně. Kromě toho si začínám uvědomovat, že to bylo nejspíš nastražené. Blaise se dneska příliš snažil tvářit nevinně, což není nikdy dobré znamení."

"No, to je podstata věci," zabručela, ale pak se plaše usmála. "Tak to myslíš? Že nechceš být s nikým jiným?"

"Samozřejmě, že to myslím takhle," řekl a jemně ji kousl do ucha. "Pro mě je to všechno nebo nic. Ty jsi všechno, Hermiono."

Zeširoka se usmála a celá tvář se jí rozzářila. Pak se její výraz najednou změnil na ztrápený.

Dracovi se sevřel žaludek. "Co se děje?" zeptal se ustaraně. "Neopustíš mě znovu, že ne?"

"Ne, ne," zavrtěla hlavou. "Já jen, že... no... nejsem jako tvoje matka."

"Díkymerlinovi," ušklíbl se a naklonil hlavu na stranu. "Na rovinu - je poněkud zvláštní, že to říkáš."

Protočila oči. "Měla jsem na mysli... Pořád chci, abychom měli čas se poznat. Magický rys sem, osudové předurčení tam, oba potřebujeme zklidnit. Posledních pár týdnů bylo naprosto ztřeštěných a já chci to šílenství zpomalit. Žádná blesková svatba. Zatím žádné řeči o připojení k rodině. Kdybychom mohli mít jen hezkou, normální známost. Co nejnormálnější, jestli to tedy u nás půjde."

"Jasně, jasně, to je v pohodě," kýval. "Cokoliv potřebuješ. Jen mi to řekni."

"No, jestli ta nabídka pořád platí... Mohla bych přijmout to tvoje pozvání na rande?"

Draco se zeširoka usmál: "Samozřejmě."

Úlevně se usmála a natáhla se pro další polibek. Uhnul a políbil ji znovu na krk.

"Ne tak rychle, Grangerová. Taky mám na tebe otázku."

"Jakou?" zeptala se. Znělo to popleteně.

"Co je pod tím šátkem?"

"Jejda," vyhrkla, zčervenala a dotkla se levandulového kusu látky, který jí zakrýval vlasy. "Vlastně nechápu, co se děje, a vypadám směšně, takže jsem to zakryla, dokud na to nepřijdu."

"Nepřijdeš na co?" zamračil se.

Na okamžik se zamyslela, a pak zvedla ruku a stáhla si šátek z hlavy. Draco vytřeštil oči. Její vlasy byly stále hnědé, ale prostředkem hlavy se táhl bílý pruh a dva další zdobily spánky.

"Vypadám -"

"Krásně," dokončil.

"Jako skunk," dodala suše. "Nebo jako kokosový suk, když budu velkorysá."

"Líbí se mi to," řekl s úsměvem. "Vážně."

"Fakt?" nakrčila nos. "Ale je to tak bizarní."

"Ano. Protože ty a já jsme ztělesněním normálnosti."

Usmála se na něj. "Asi máš pravdu. Ale upřímně řečeno jsem vyvedená z konceptu. Pořád čekám, že se mi změní celá hlava, ale zatím to zůstalo takhle," řekla a zatahala za jeden bílý pramen. "Co myslíš, že se děje?"

Draco přejel prsty po jednom světlejším místě a obdivoval ten barevný kontrast. "Možná bude mít nějaké vysvětlení moje matka, ačkoliv i ona byla přesvědčená, že se ti změní na platinové všechny."

"Asi se jí můžeme zeptat," pokrčila Hermiona rameny. "Ale ne hned teď. Ve skutečnosti jsem tak trochu doufala, že bychom mohli jít na to rande."

"Ty jsi tedy hrr," zazubil se. "A co bys chtěla podniknout?"

Přes tvář jí přešel rozpustilý úšklebek. "Co takhle výlet do mudlovského kina?"

"Ale já o mudlovských filmech nic nevím!" zakňučel Draco.

"Opravdu?" zeptala se nevinně. "Nevíš, že se promítají v tmavém sále s pohodlnými sedadly a zadními řadami?"

Draco vykulil oči: "Za jak dlouho tam budeme?"

* * *


Ukázka z další kapitoly:
(protože všichni milujeme Malfoyovi)

"Luciusi... napadlo mě něco zvláštního," zamračila se Narcisa. "Rys by se měl projevit, když rodina něco potřebuje. Když vezmu v úvahu, jak moc se Hermiona liší od nás a od všech ostatních, které rys ovlivnil... Myslíš, že by nás mohla změnit... k lepšímu?"

Lucius její prohlášení zvažoval. "Nechápu, jak bychom mohli být lepší, než už jsme."


21. kapitola



Of Kings and Queens - 21. Kapitola

Autor: galfoy

Překlad: Jacomo                Betaread: Ivet

Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/8227894/22/Of-Kings-and-Queens


Varování: tato kapitola má rozhodně omezení 18+, pro puritány možná i 21+ (ano, po krásné mnohoslibné poslední větě minulé kapitoly se bohužel kamera odmítla jen dívat do zdi...)

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera. Skličující, leč pravdivé.

Poznámka autorky: (...) Kdyby kapitoly měly názvy, tahle by se jmenovala: Někdo to zapomněl říct Malfoyovým.



* * *

Narcisa seděla a hleděla na lahvičku, kterou měla před sebou.

Rodolfusovy vzpomínky byly zapečetěny a připraveny i s vysvětlujícím vzkazem k odeslání Ronovi Weasleymu. Sděloval mu pravdu o jeho sestře, sděloval mu, že pokud se rozhodne ji otevřít, v lahvičce je důkaz. Sděloval mu, proč to především dělala: zaprvé, že si zaslouží dozvědět se, co se opravdu stalo, a zadruhé, že je jen fér poskytnout mu částečnou úlevu, protože toho v poslední době tolik ztratil. Včetně Hermionina srdce.

Za předpokladu, že se ta dívka přece jen vrátí.

Všechno bylo na svém místě, napsané a pečlivě připravené, ale Narcisa přesto váhala. Nebylo pochyb o tom, že jde o správnou věc, ale otvíralo to dveře k tomu, že by se situace mohla značně zvrtnout.

Skutečnost, že Ron jednal pod vlivem silného lektvaru, všechno komplikovala. Bylo možné, dokonce pravděpodobné, že by se bez jeho vlivu choval jinak. Byli by on a Hermiona ještě stále spolu, kdyby ten lektvar neexistoval? Možná. Přestože Hermiona byla osudově předurčená pro Draca, možná by se ještě mnoho let nesetkali. Než by ji rys odvedl jinam, možná by zůstala s Ronem déle, dokonce si ho třeba i vzala.

Ale tohle nebyla ta část, která Narcisu mátla nejvíc. Věděla, že v jejím případě, jakmile se rys nastartoval, hleděla už jen přímo před sebe. S Luciusem se nikdo jiný nemohl měřit a ona by takový návrh ani nezvažovalo. Jenže jak se poučila, ona a Hermiona vykazovaly jisté rozdíly v chování. Ta dívka už v boji proti rysu předvedla neslýchané množství síly a tvrdohlavosti. Skutečnost, že se jí podařilo Draca na tak dlouhou dobu opustit, toho byla důkazem. S ohledem na tuto informaci, na všechny tyto detaily, se nabízela otázka - mohla by se ocitnout v pokušení dát Ronovi druhou šanci?

"Sakra, doufám, že ne," zamumlala Narcisa polohlasem. Potíž byla v tom, že si tím nemohla být naprosto jistá. Hermiona byla spojená s Dracem, ale Narcise dělalo starosti, že si nějak udržela dostatek vlastní nezávislosti. Když se jednalo o tenhle hrůzu nahánějící nebelvírský druh, osud měl v plánu něco úplně nového. Nebylo to tak jisté, jako kdyby šlo o klasický výbuch citů. Možná by byla schopná to s Ronem zkusit, jen aby si otestovala půdu. Což bylo znepokojivé.

Narcisa si povzdychla a zatřásla lahvičkou. Tento týden byl poněkud stresující navzdory uspokojení z pohledu na to, jak byl Rodolfus roztrhán na kusy. Pochopitelně tu byla celá tahle situace s tím chlapcem Weasleyových a pak Hermionino zmizení... Ale také začala přemýšlet, co sakra jejímu manželovi na hledání dívčiných rodičů tak dlouho trvá. Pokud má Hermiona stále pochybnosti ohledně rodiny, jeho gesto extrémně dobré vůle by mohlo pohnout jazýčkem vah v jejich prospěch. Opravdu potřebovali každou výhodu, kterou mohli získat.

Že našel způsob, jak se dostat do Austrálie, zjistila jednoduše díky tomu, že si přečetla článek ve Věštci. Byla to krátká zpráva, schovaná mezi dalšími pobuřujícími drby, ale ji zaujaly podrobnosti. Kancelář ministerstva, která reguluje a přiděluje mezinárodní přenášedla, byla před necelým týdnem vyloupena. Nikdo si samozřejmě nedokázal vybavit ani útržek užitečné informace, což Narcise jednoznačně ukázalo, že je za tím Lucius. V úpravách paměti byl mimořádně zručný a kromě toho nesl tenhle kousek na sobě jasně napsané jeho jméno.

To ale znamenalo, že už byl nějakou dobu pryč, a ona si začínala trochu dělat starosti. Lucius by měl být schopen lokalizovat dva mudly a bezpečně je přivést zpátky se zavázanýma očima. Nicméně skutečnost, že dotyční mudlové byli ozbrojení, postrádali část svých vzpomínek a byli pokrevně spřízněni s Hermionou Grangerovou, ji přiměla zvažovat, jestli tam není příliš velký prostor pro chyby, které nebylo možné předem předvídat.

Doufejme, že všechno bude v pořádku. Doufejme, že až se rozhodne vrátit, bude jeho čelist stále vcelku. Když se to vezme kolem a kolem, měla jeho tvář docela ráda. Chtěla, aby byla taková jako vždycky: pohledná, intrikářská a v jednom kuse.

Mezitím se dál mračila na lahvičku se vzpomínkami, protože se jí nelíbila ani jedna z možných variant. Mohla by mu to prostě neposlat? Nechat toho chlapce, aby si dál myslel, že za smrtí jeho sestry stál Lucius, a vypořádat se s jeho agresí, která už trvala roky? Nechat nejprve Hermionu, aby se do Draca zamilovala, a až pak otřást světem v základech? Nebylo to správné, ale bylo to lákavé. Dát Hermioně šanci setkat se s novým a polepšeným Ronem vypadalo jako pozvánka ke katastrofě, nemluvě o Dracově reakci.

Právě když Narcisa zvažovala, zda tu pitomou lahvičku neposlat, skřet vem následky, nebo to rozhodnutí prostě odložit na později a udělat si zatím velkou konvici čaje, pocítila zabrnění.

Lucius. Byl doma.

Prudce vstala a s lahvičkou v ruce vyběhla z místnosti, aby mu vyrazila naproti. Došla jen do poloviny dlouhého schodiště, když uviděla, že se masivní vchodové dveře otevírají. Lucius vešel, a když ji spatřil, jak ho přichází uvítat, unaveně se usmál.

S úlevou zaznamenala, že jeho tvář je stejná, jako když odcházel.

"Ahoj, miláčku," řekl a vtiskl jí láskyplný polibek. "Omlouvám se za zpoždění."

"Omluva se přijímá," odpověděla se šťastným úsměvem. "Musím přiznat, že už jsem si začínala dělat starosti. Jak to šlo?"

"Celkem dobře," odpověděl. "Jak asi víš, najít je mi trvalo trochu déle, než jsem očekával. Hermiona kolem nich umístila poměrně silné matoucí kouzlo, které se během těch let dost dobře uchytilo. Jakmile jsem se to dozvěděl, bylo mnohem snazší je lokalizovat, aniž bych okamžitě podlehl zmatení."

"Chytrá holka," přikývla Narcisa.

"Ano, chytrá holka a má chytré rodiče, to musím uznat. Pochopitelně každého podezřívali, ale jakmile jsem jim vysvětlil svou přítomnost, přestali kolem sebe mávat puškou."

"Ty jsi je neodzbrojil?" zeptala se pobaveně.

"Potřeboval jsem, aby mi věřili," pokrčil Lucius rameny. "Stálo to za riziko a vyplatilo se to. Nad šálkem čaje mi dovolili, abych jim obnovil zbytek paměti. Řekl jsem jim o Dracovi. Chvilku jsme probírali mudlovské zbraně. Příjemná konverzace."

"Jak milé," poznamenala Narcisa. "Ale Luciusi, neměli se s tebou vrátit? Čekala jsem, že se tu s nimi setkám."

"Ukončí svoje podnikání a domů se dostanou nějakým druhem mudlovské dopravy. Něčím s křídly."

"Myslíš... draka?" zeptala se zmateně Narcisa.

"Možná," zamyslel se Lucius. "Ale mám dojem, že to bylo kovové."

"Kovový drak?" odfrkla si Narcisa. "Mudlové jsou tak zvláštní."

"Naprosto. V každém případě tu budou během několika dní a asi si dokážeš představit, jak moc se těší na opětovné setkání s dcerou."

"Jestli se vrátí ona," podotkla ponuře Narcisa.

"Ještě se nevrátila?" zeptal se Lucius překvapeně. "Očekával jsem, že už tu bude."

Narcisa zavrtěla hlavou. "Neslyšela jsem od Draca ani slovo. Kromě Blaise odmítá s kýmkoliv mluvit, takže tu a tam kontaktuji jeho. Do dnešního rána žádné změny. Zkusím to zase zítra."

"Ale Hermiona i Draco musí být z toho odloučení absolutně zničení. Ona v tom pokračuje dobrovolně?"

"Obávám se, že má extrémně silnou vůli," odpověděla Narcisa. "Je to trochu znepokojivé."

"To je tedy problém," řekl Lucius a promnul si bradu. Pohledem při tom zavadil o její ruku, ve které držela lahvičku, a svraštil obočí. "Co to je?" zeptal se, zvedl Narcisinu ruku a podíval se na sklo.

"Rodolfusovy vzpomínky," odvětila klidně.

Jak očekávala, Luciusův výraz se dramaticky změnil.

"Utekl?"

Přikývla.

"Jsi zraněná?"

Odfrkla si: "Prosím tě. Slyšela jsem toho muže přicházet na míle daleko. Byl hlasitější než Bradavický expres."

"Imbecil," ušklíbl se Lucius. "Překvapuje mě, že se z toho zvládl dostat. Byl jsem si naprosto jistý, že ho to zničí. V budoucnu si budu muset dávat větší pozor."

"Jestli tě to nějak uklidní, zničil jsi mu mozek," řekla. "Měl v něm pořádný binec, ale když jsem trochu zatlačila, podařilo se mi zjistit informace o tom Weasleym. Udělat si obrázek o tom, že Rodolfus stál za něčím tak zbabělým."

"Byl jen ubohou náhražkou muže. A kde je jeho tělo?" Zřejmě ani na vteřinu nepochyboval, že se Narcisa postarala o vetřelce s dovedností kterékoliv ženy malfoyovského klanu.

"Uvnitř Queenie," usmála se.

"Skvělé," usmál se i Lucius.

"Když už mluvíme o Rodolfusovi a jeho vzpomínkách, potřebuji znát tvůj názor na malý problém, se kterým se potýkám."

"Jaký problém?"

"Jedná se pochopitelně o Hermionu," řekla. Poté vzala Luciuse za ruku a společně zamířili do pracovny. "Víš, měla jsem v plánu poslat tu lahvičku tomu mladíkovi a dát to do pořádku."

"Chytré. Ať zaměří svůj smutek správným směrem a přestane cílit na nás. Je to čestné a tak. A předpokládám, že je to malá cena útěchy za to, že přišel o tu dívku."

"Přesně tak. Až na to, že se bojím, co bude následovat, až zjistí pravdu. Jakmile se Hermiona vrátí, bude s ní chtít bezpochyby mluvit, aby jí to vysvětlil."

Lucius se ušklíbl, protože pochopil její obavy. "A ty máš pocit, že jelikož nebyl zodpovědný za své činy, ona bude ochotná se s ním setkat."

"Ano," přikývla Narcisa. "Za více předvídatelných podmínek bych si asi starosti nedělala. Jakmile jsem já byla propojena s tebou, neměla jsem zájem o žádného jiného muže. Ale i když jsem si jistá, že je tím rysem ovlivněná, očividně je stále velmi..."

"Nezávislá?" nadhodil Lucius.

"Přesně tak," řekla Narcisa. "Luciusi... Nemyslíš si, že by mohla uvažovat, že mu dá ještě jednu šanci, že ne?"

Lucius se zastavil a povzdechl si. "S ohledem na její neobvyklou tvrdohlavost se obávám, že to nemůžu říct jistě. Ale i kdyby to bylo jen dočasné, Draca by to zničilo."

Narcisa přikývla. Ve tváři se jí projevil nápor uplynulých týdnů a ona sklopila oči. "Upřímně - mám strach. Moje intuice v souvislosti s ní prostě nefunguje. Ona je prostě jiná. Až dosud jsem se zmýlila naprosto ve všem. Myslela jsem si, že to bude jednoduché, a je z toho úplná katastrofa. Kdo dokáže říct, co se stane?"

"Je pravda, že se liší od jakéhokoliv Malfoye, o kterém jsem kdy slyšel, i když to možná vzhledem k povaze rysu dává smysl."

Šlo o jednoduché konstatování, ale v Narcisině mysli něco zapadlo do sebe.

"Luciusi... Jen mě napadlo něco zvláštního," zamračila se Narcisa. "Rys by se měl projevit, když rodina něco potřebuje. Když vezmu v úvahu, jak moc se Hermiona liší od nás a od všech ostatních, které rys ovlivnil... Myslíš, že by nás mohla změnit... k lepšímu?"

Lucius její prohlášení zvažoval. "Nechápu, jak bychom mohli být lepší, než už jsme?"

"Možná je lepší špatné slovo. Myslela jsem tím ... víc... empatičtí. Přemýšlej o tom. Ona se podle očekávání mění, ale my také. Než vstoupila do našich životů, nevím, jestli bych vzala Rodolfusovi ty vzpomínky stejně bez zaváhání, jako jsem to udělala teď."

"A já bych pravděpodobně nikdy neuvažoval o cestě přes půl světa, abych našel dva ztracené mudly," připustil Lucius.

"I z Draca se stal krátce po jejich setkání lepší člověk."

Oba se zahleděli na lahvičku v Narcisině ruce.

"Uvažovala jsem, že to možná tomu chlapci nepošlu," začala Narcisa tiše. "Před pár lety bych to nejspíš takhle udělala, ale teď si myslím, že bych to nemohla provést. Zaslouží si to vědět. Ztratil svou sestru."

"A kdyby Hermiona zjistila, že jsme tu informaci zatajili, nikdy by nám to neodpustila," souhlasil Lucius. "Potvrdilo by to všechny pochybnosti, které o nás má."

"Takže je rozhodnuto. Odešlu tu lahvičku dneska večer a taky dám Dracovi zprávu, v níž ho upozorním, ať se připraví, že by se zase mohl objevit ten chlapec Weasley. Můžeš k tomu něco připojit, jestli chceš. Doufejme, že si to opravdu přečte. Až se ta dívka vrátí, může spoustu věcí vyřešit, ale Draco bude určitě potřebovat výstrahu, aby Rona nezavraždil dřív, než se k němu dostanou všechny informace."

"A když zavraždí Rona i poté, co se k němu všechny ty informace dostanou?"

Zamrkala. "To by asi bylo... špatné? A my bychom se měli snažit zabránit, aby se něco takového stalo?"

Lucius hrdě přikývl: "Jsme čím dál empatičtější!"

Narcisa otevřela list a sáhla po brku. "Jen k tomu vzkazu připíšu nějaký dodatek a pošleme to do Trebaxu. Měl by ho dostat obratem - Blaise říkal, že celý týden neopustil kancelář."

* * *

Draco prakticky rozkopl vchod do Hermionina bytu ještě předtím, než si uvědomil, že by stačilo jen stisknout kliku. Dveře se otevřely a oni se vpotáceli dovnitř rozcuchaní, zarudlí a s oblečením nakřivo.

V mudlovském kině strávili přesně dvacet čtyři minuty. Poté ho Hermiona popadla za límec a požadovala, aby ji vzal někam, kde je postel. Draco se nehodlal hádat. Její byt byl o něco zařízenější než ten jeho, takže se ocitli tady a se zakopáváním o své vlastní nohy klopýtali do ložnice.

Klidné první rande jednoznačně nebylo na programu.

Udržet celou cestu do kina ruce u těla bylo kolosálně těžké, ale prokrista, Draco se snažil. Věděl, že si nemůže dovolit něco posrat a nakrátko zauvažoval o seslání nějakého kouzla, které by mu odpuzovalo prsty od její kůže. Potíž spočívala v tom, že byla tak zatraceně vstřícná - na každý polibek reagovala ještě hlubším polibkem. Každé pohlazení vyvolalo sten nebo vzdech. Když se jí na okamžik dotkl, uchopila ho za ruce a položila si je na boky, pas nebo tvář. Potřebovala ho stejně, jako on potřeboval ji, a to vědomí ho rozpalovalo. Ve chvíli, kdy se zařadili do fronty na vstupenky, byl tak rozptýlený, že neměl nejmenší ponětí, na jaký film si je koupili.

Když byli uvnitř, jen se to zhoršilo. Hermiona ukázala na zadní řadu, která byla prázdná stejně jako většina kina.

"To musí být ale blbý film," zavtipkoval a ihned ji následoval. Zároveň při tom pozoroval houpání jejích boků a záplavu nově žíhaných vlasů. Sakra, že ale byla nádherná. "Nikdo tu není."

"Kašlu na film," zašeptala, a pak ho stáhla dolů na sedadlo a přitulila se k němu tak těsně, že se na okamžik obával, že mu penis protrhne kalhoty. "Je to pokračování něčeho, co nebylo zábavné ani napoprvé. Proč myslíš, že jsem to vybrala?"

Jeho odpověď zanikla v kůži na jejím krku.

Vzájemné doteky se rychle stávaly čím dál troufalejšími, a když začaly reklamy a světla se ztlumila, začal jí masírovat místo mezi nohama a přát si, aby mohl její džíny nechat zmizet a vklouznout svými prsty dovnitř. Ten tlak ji přiměl se svíjet a ona zareagovala tím, že mu přes látku kalhot sevřela penis. Svou křivkou ňader mu dotírala na paže a hrudník tak dlouho, až z ní strhl halenku. Vem skřet, jestli si toho někdo všiml. Potřeboval mít ty prsa v puse a to co nejdřív.

"Mám dojem, že bych se tě měl zeptat, jestli nechceš, abych zpomalil," zalapal po dechu. Právě v té chvíli mu palcem zavadila o žalud. Bavlněná bariéra zřejmě jeho citlivost ani v nejmenším neovlivnila.

"Ne," řekla a vsunula mu do úst svůj jazyk, aby ho umlčela.

Nechal ji v tom chvíli pokračovat, a pak se s lapáním po dechu odtáhl. "Hermiono, nejsem si jistý, že si dokážu vystačit s tímhle... dotýkáním... než ta mudlovská obrázková věc skončí. Tyhle věci trvají kolem... dvou hodin?"

"Tak mě vezmi do postele," řekla. "Ihned."

"Ano, madam," hlesl chraplavě.

Ještě nikdy se nepřemisťoval s takovou naléhavostí. Cesta výtahem byla poněkud rozostřená, ale teď, když byl v jejím bytě, všechno se rázem zjasnilo. Opravdu se to mělo stát a mělo se to stát rychlostí vlaku, který se chystal vykolejit. Na něco sladkého a pomalého byli příliš nadržení a kdovíproč to vypadalo jako správná věc.

Položil ji na postel, rychle si stáhl kalhoty a ona se snažila zbavit svých džínů. Halenku ztratila kdesi cestou a její prsa tak zůstala uvězněná jen v pěkné bílé podprsence.

Měl v úmyslu odstranit tu podprsenku pomocí zubů.

Škubala mu za košili, dokud si ji nepřetáhl přes hlavu. Oba lapali po dechu a třásli se touhou; on oblečený jen v boxerkách, ona v kalhotkách a podprsence.

Bože, nemohl uvěřit, že je to skutečné. Celý ten týden žil v noční můře... A teď? Byl připravený svléknout jí kalhotky a slízat každou kapku vzrušení z její dokonalé kundičky.

Ano.

Hermiona začala Draca popotahovat za gumu od boxerek, když v tom ho napadla zoufalá myšlenka.

"Počkej!"

Překvapeně se odtáhla: "Co je?"

"Říkala jsi, že na to chceš jít pomaleji," řekl a snažil se udržet sám sebe na uzdě. "Řekl jsem, že to budu respektovat."

"Myslela jsem po citové stránce! Myslela jsem tím, že potřebujeme čas na to, abychom si zvykli být spolu!"

"Jak to, že na tohle to neplatí?" zeptal se, naštvaný na sebe, že má tolik svědomí, aby něco takového vůbec říkal. "Hermiono, já jsem si nedělal srandu. Jsi pro mě všechno. Nechci to posrat, vyděsit tě, nebo pokročit příliš rychle. Hele, jasně, už to dělám, ale nechci. Dává... dává to vůbec smysl? Nezůstalo mi moc krve v hlavě."

"Dává to smysl," kývla. "A já to oceňuju. Ale Draco... Chci to. Pokud nebudu zítra zamčená uvnitř Malfoy Manor a násilně provdaná dřív, než na to budu připravená, tohle mě nevyplaší. Už jsem velká holka. Všechno ostatní může jít pomaleji. Tohle nemusí."

Jeho trhavý a zrychlený dech se odrážel od stěn a oči pátravě sledovaly její tvář. Zřejmě to myslela vážně. Mohl to risknout? Kdyby znovu utekla, rozpadl by se na milion kousků.

"Prosím," řekla měkce. "Tohle je v pořádku."

Další pobídnutí už nepotřeboval.

Sklonil se, aby ji políbil. Zalila ho realita toho, co se chystali udělat, a on zamumlal: "Dobře. Cokoliv řekneš."

"Správná odpověď," přikývla. Poté si rozepnula podprsenku a nechala ji spadnout na zem. Při pohledu na její prsa se málem udělal. Nádherná, bledá, s pevnými růžovými bradavkami, které prakticky volaly po jeho ústech.

Jako na povel otevřel pusu.

Zrudla a pokusila se mu stáhnout boxerky, ale odstrčil jí ruku. "Ještě ne," řekl. Ale bylo sakra těžké jít na to pomalu. Chtěl na ni okamžitě skočit a vnořit se do ní co nejhlouběji, aby zapomněl na tu hroznou prázdnotu, která ho celý týden pronásledovala. Stále se během svlékání jejích kalhotek v duchu krotil, ale když rozevřela stehna a on pod trojúhelníkem jemných chloupků uviděl růžovou štěrbinku, výrazně se mu zrychlil puls.

Zbytek proběhl jako ve snu. Vlezl si k ní a ona mu chodidlem stáhla boxerky ke kolenům. Nemuseli hledat vhodnou polohu – dokonale k sobě pasovali – vlhcí, napjatí a žhaví. Stačil malý tlak boků a byl uvnitř; božský pocit z těsného sevření kolem jeho penisu ještě zesílil poté, co vykřikla potěšením. Když ji uslyšel projevit se takhle hlasitě, uvolnilo se v jeho nitru cosi primitivního a on se v ní začal pohybovat. Z hrdla se mu ozývaly vzdechy a steny. Zrychlil a ona vykřikla hlasitěji. Zpomalil a ona zakňourala. Vytáhl se ven, otočil ji a vzal si ji zezadu, tvrdě a hrubě, téměř hotový z pohledu na její zadek narážející mu při každém pohybu do břicha. Chytila se čela postele, aby získala oporu, a zvedla tak trup a umožnila mu volný přístup k tomu, aby jí mohl laskat ňadra.

"Bože," podařilo se mu zamumlat, než to jeho mozek vzdal. Byla čím dál hlasitější, křičela, ztěžka oddychovala a občas jen vyhrkla "ano!". Klouby na rukou jí zbělely. Čelo postele opakovaně bušilo do zdi. Bum bum bum bum. Omítka se pod tím útokem hroutila a kolem trhlin se zhmotnil oblak prachu.

Ani jeden z nich si toho nevšiml.

Jeho ruka opustila její hrudník a vydala se na cestu mezi nohy, kde cítil, jak do ní proniká jeho penis. Byl to neskutečný pocit a on vzrušením zavřel oči a utopil se v tom okamžiku. "Ach, bože," zašeptal a přejel prsty po jejích záhybech ke kluzkému středu a pak zpátky ke klitorisu, kde špičkami prstů vytvářel malé kroužky. Stačilo to na to, aby ji přiměl přestat myslet, ale ne vnímat jemné odlišnosti každého přírazu. Jen takové množství tlaku, aby vytvářel protiváhu k pohybům, které probíhaly o kousek dál. Jen tolik, aby ji to přimělo sténat.

A ona sténala.

Zrychlil svoje tempo a pohyboval se automaticky jako stroj. Ze rtů mu sklouzlo její jméno.

Tím se to stalo. Jeden ostrý výkřik při soustavném tlaku prsty na klitoris, a pak vzlyk a exploze, během které její tělo ztuhlo.

Zmlkla, protože ji zalila vlna pocitů. Uvědomil si, že se ocitl na hraně, tak ještě třikrát přirazil a poté vyvrcholil. Tělo se mu roztřáslo orgasmem, který jako by měl trvat věčně.

Zůstali tak několik okamžiků, lapali po dechu, on stále uvnitř jejího těla a ona stále na kolenou, zapřená o čelo postele. Prsty měl úplně mokré.

Jí se třásly nohy.

Nakonec uslyšel, jak polkla, olízla si rty a zhluboka se nadechla.

"Ještě jednou?" zeptala se.

* * *


Ukázka z další kapitoly:

Pokud jde o Hermionu, její reakce byla naprosto nepřekvapivá a bylo by fascinující sledovat důsledky, kdyby to poněkud nedrásalo nervy. Pokud by byl někdo ještě na pochybách, zda je to pravda, tak Draco propadající se hlouběji a hlouběji představoval jasný důkaz. Dalším výmluvným znamením byl fakt, že se Hermiona doslova musela zaklít, aby se dokázala udržet mimo. Tvrdohlavá holka.

Ale stejně to byl mazec. Předurčeni osudem. Dva lidé, kteří bývali nepřátelé. Divné, ale svým způsobem povzbudivé. Když se mohli do sebe zamilovat oni dva, existovala naděje i pro všechny ostatní. Možná i pro něj.


22. kapitola



Of Kings and Queens - 22. Kapitola


Autor: galfoy

Překlad: Jacomo                      Betaread: Ivet

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera. Skličující, leč pravdivé.

Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/8227894/23/Of-Kings-and-Queens



* * *

Hermiona pozorovala vlasové prasklinky na stropě.

Nikdy dřív si jich nevšimla, ale je pochopitelné, že s ohledem na to, o jak starý a špatně udržovaný dům šlo, neměla důvod všímat si nesčetného množství nedostatků, které zdobily jeho zdi. Ale stejně. Teď je měla nad hlavou a přitahovaly její pozornost. Pavučina prasklinek se rozbíhala od lustru uprostřed stropu a po pár decimetrech se ztrácela, jako by zdánlivě nikam nevedla.

Trhliny byly legrační. Nemusely nic znamenat... Že byla špatně nanesena barva, nebo že se sádrokartonové desky časem mírně posunuly a zdeformovaly jinak hladký strop. Mohly být stejně bezvýznamné jako skutečná pavučina.

Ale...

Také mohly znamenat, že došlo k oslabení struktury, že se jedná o první známku problémů a že se všechno chystá zhroutit a zasypat prostor pod sebou. Jedna trhlina se otevře v zející jeskyni, v hroutící se propast smrti a destrukce, připravené zničit všechno, co se v ní nachází.

Právě teď měla pocit, jako kdyby byla tou trhlinou. Byla ztělesněním problémů, slabosti, hrozícího kolapsu.

Draco se vedle ní zavrtěl a ona se zahleděla na jeho spící tvář.

Bože, byl tak dokonalý. Opravdu. Bledá, téměř průhledná kůže se stejně světlými vlasy, rozcuchanými a rozházenými všemi směry díky jejím prstům, které se jimi celou noc probíraly. Tahaly za ně. Uhladily je. Znovu zatahaly. Od primitivního šukání přešli k něžnému mazlení a všemu mezi tím. Byla rozbolavělá a uspokojená. Na uplynulou noc nezapomene, dokud bude žít.

Bohužel to ale také vyneslo na povrch její současnou svízelnou situaci: byla nejen po uši zamilovaná, ale také po krk v pořádně velkých sračkách.

Milovala Draca. Svým způsobem znala pravdu o svých pocitech od chvíle, kdy ji zachránil, ale až dosud se s tím nedokázala smířit. Zdálo se to být příliš rychlé, příliš podivné. Po minulé noci ale nemělo smysl to skrývat. Cítila to v kostech; věděla, že bez ohledu na zvláštnosti toho rysu, bez ohledu na okolnosti, za jakých vstoupil Draco do jejího života, vždycky měla v úmyslu se do něj zamilovat. Bylo to jako z pohádky.

Ale ne z takové té moderní slaďárny. Tohle bylo něco na způsob Grimmů.

Jejich příběhy obsahovaly krveprolití a smrt. Konce neměly vždycky šťastné. Postavy byly spletité a chybovaly. Lidé dělali zlé věci a špatná rozhodnutí. A co je nejdůležitější - láska neznala vždycky odpověď na všechno.

Takže, kde získá své odpovědi ona?

Když se zahrabala v Harryho domku pro hosty, když se nezabývala tím, jak fyzicky neonemocnět z Dracovy nedosažitelnosti, jen celou dobu přemýšlela. A cítila. A analyzovala. Uvědomění, že Draca miluje, se dostavilo brzy, ve skutečnosti téměř okamžitě. Což znamenalo, že zbytek týdne přemýšlela o všem ostatním. O tom, jak se dostala tam, kde je. O tom, čím prošla. O tom, co se v ní odehrává.

Trvalo to dva dny, než začala znovu myslet na prášky.

Vplížily se jí do myšlenek. Draco, Draco, Draco, prášky. Jako šepot. Tak tichý, že si ho téměř nepovšimla. Ale pak se stal hlasitější. Draco, Draco, prášky, prášky, prášky...

Přesvědčená, že si to jen představuje, se snažila tu myšlenku vytěsnit z hlavy. Narcisin lektvar ji zbavil závislosti. Nebyl důvod, proč by se teď pilulky vrátily, aby ji pronásledovaly. Že ano? Lektvar ji těch problémů zbavil.

Jako kouzlem.

Ale brzy se myšlenky na prášky staly téměř nezvladatelné a Hermionu napadlo, že i když lektvar odstranil drogy z jejího těla, neznamenalo to, že jí i opravil mozek. Fyzická závislost byla jedna věc, ale ta psychická druhá. Pod kontrolou se ocitla jen jedna z nich. Nikdy by to nikomu nevyprávěla, ale kombinace odtržení od Draca a neexistence zlozvyku, který by jí pomohl se s tím vyrovnat, ji přivedl na velmi temné myšlenky. Zabývala se jimi několik dní, dokud jí instinkty neřekly, aby se vrátila zpátky k Dracovi. Ty instinkty jí zachránily život. Vyřkla kouzlo, které zdemolovalo budovu jen s mírnými výčitkami svědomí, protože věděla, že později bude mít spoustu času cítit se provinile. A pak se pološílená z týdne v samovazbě a v šatech ožehnutých od výbuchu rozeběhla k přenášedlu, které si na Harryho pozemku schovala

Jen těsně před tím, než ji s trhnutím odneslo pryč, udělala jedno velmi špatné rozhodnutí. Jednu malou odbočku. Jen na skok.

Když opustila Franci, neodešla s prázdnou. Měla s sebou suvenýr, něco, co si nikdy neměla vzít, ale po čem stejně byla nucena sáhnout.

Bylo to v kapse džínů. Trápilo ji to. Milovala Draca, strašně moc, to věděla. Ale její problémy byly jako obvykle mnohem komplikovanější, než vypadaly.

Protože už o své situaci nechtěla dál přemýšlet, zavřela pevně oči, aby neviděla prasklinu, která odstartovala tento mučivý sled myšlenek. Nebyla si jistá, co bude dělat ohledně prášků, a nebyla si jistá, co bude dělat ohledně Dracovy rodiny, ale o jedné věci nepochybovala: tentokrát se to aspoň nesnažila zvládnout sama. Pokud by se věci opravdu vymkly z rukou, Draco by jí naslouchal. Pomohl by jí.

Přinejmenším měla tohle.

Otočila se na bok, přitiskla svoje tělo k jeho zádům a objala ho kolem hrudi.

Přinejmenším měla jeho.

* * *

Draco se pomalu probouzel s Hermioninýma rukama omotanýma kolem svého těla a její tváří zabořenou mezi lopatkami.

Nechal oči zavřené a vychutnával si ten okamžik. Stěží věřil, že se tohle opravdu dělo. Po pekle, které představoval minulý týden, po zmatcích v tom předchozím a smutku a hněvu celých uplynulých let se konečně cítil dobře. Dokonce skvěle. Líp než skvěle. Cítil se tak úžasně, že se obával, aby se to všechno nerozpadlo na prach. Zasloužil si vůbec po všem, co v životě udělal, takový kopec štěstí?

Mohl jen doufat.

V mysli se mu začaly vynořovat obrázky z minulé noci a po tváři se mu rozlil úsměv. Co se k tomu dalo říct? Byl to sex, a pak tu bylo... Něco. Sex byl příliš slabé slovo pro popis toho, co dělali, jaký to byl pocit, co to znamenalo. Ačkoliv dala jasně najevo, že námluvová část jejich vztahu by měla být klidnější a postupná, toto pravidlo se nevztahovalo na to, co dělali za zavřenými dveřmi. Jakmile oblečení dopadlo na zem, ani jeden z nich na to nechtěl jít pomalu.

To bral. Prokrista, to tedy fakt bral. Takhle ukončit několik let válkou způsobeného celibátu. S velkým rámusem, ve všech smyslech slova.

Kdyby tak mohli zůstat tady. Přitisknutí k sobě, pohodlně zaboření v matraci, blaženě šťastní v téhle jednoduché malé ložnici staré omšelé budovy v nudné části města. Přikrytí jenom levnou bílou dekou, která se v rozích třepila. Ani v jednom z jejich bytů nejspíš nebylo žádné jídlo a na všem ležela pořádná vrstva prachu, ale Dracovi to bylo jedno. Bylo to nebe. Nechtěl nikdy odejít.

Jeho úsměv se neodvratně vytratil, když se začal probírat seznamem toho, co na ně čeká venku.

Jeho rodiče. Potřebovali se dozvědět, že Hermiona je v bezpečí. Když na to přišlo, vlastně ani nevěděl, jestli se jeho otec už vrátil z té podivné cesty... Draco byl příliš zaměstnaný svým trápením, než aby se zeptal. Tak či onak, výlet na Manor byl v pořadí a bude muset Malfoyovým starším objasnit, aby Hermionu neotravovali s připojením k rodině. Budou spolu chodit tak dlouho, jak jí to bude vyhovovat – klidně roky, když bude chtít. Potřebuje čas na přechod ze svého starého života – od Weasleyho, závislosti, ztráty – k nové realitě. K té, která zahrnovala Draca, prosperující firmu a doufejme také rovnováhu, kterou hledala. Chtěla si odpočinout od stresu a dramatu a tu možnost dostane.

Kdyby měl být upřímný, dostala by cokoliv, o co by si řekla.

Další záležitosti mohou počkat o něco déle, ale nakonec je taky bude třeba vyřešit. Celý týden ignoroval Trebax a měl vůči Blaisovi nevyčíslitelný dluh za střežení pevnosti, zatímco byl mimo. A vůči Potterovi taky. A jestli skutečně požádali Pansy, aby dorazila a vylákala Hermionu ven, pomohli mu jeho kamarádi víc, než mohl vyjádřit. Kamarádi. Množné číslo. Znovu je mít se zdálo poněkud zvláštní.

Weasley a McLorrowová přijdou na řadu mnohem později, až se bude Hermiona cítit dostatečně silná na to, aby zvládla nějaké nepřátelství. Soudní proces byl v běhu, což bylo fajn, a Draco pomůže Hermioně úplně zpřetrhat jakékoliv vazby s Weasleym. Odteď byl ten zrzavý mizera minulostí. Už jim oběma způsobil dost bolesti na celý život a Draco měl v plánu postarat se, aby se ten hajzl nikdy na Hermionu už ani nepodíval.

Od nynějška ji takhle bude vídat jenom Draco. V posteli. Šťastně uvolněnou. Díky tomu se cítil, jako kdyby bylo možné úplně všechno.

Možná – kdyby chtěla – mohli by spolu sdílet byt.

Možná by dokonce jednoho dne chtěla děti. Možná ne. Můžou si o tom promluvit, až se na to bude cítit.

Každopádně se budoucnost nezdála tak pochmurná, jak se kdysi obával.

Hermiona se za jeho zády zavrtěla a zívla. Poté mu zanořila tvář mezi lopatky, vtiskla mu tam malý polibek a zamumlala: "Jsi vzhůru?"

"Jo," řekl ochraptělým hlasem a přikryl dlaní její ruku, kterou měla položenou na jeho hrudníku.

"Nepamatuju si, že by byla moje postel někdy takhle pohodlná," zívla znovu. "Když jsi v ní ty, je to lepší."

"Spokojeně tu zůstanu tak dlouho, jak budeš chtít," odpověděl a ucítil na kůži zad, že se usmála.

"No, asi bychom měli tvým nejbližším povědět, že jsem v pořádku," řekla. "Odešla jsem dost náhle a nejspíš nevědí, že už jsem zpátky."

Povzdechl si, ale trochu se mu ulevilo, že to nadnesla. "To je pravda. Měli obavy. Nemusíme tam zůstat moc dlouho, jestli nechceš."

"Nevadí mi tam chvíli zůstat," pronesla opatrně. "Ráda bych je trochu víc poznala."

"Hermiono, nemusíš mě chlácholit takovými řečmi, " řekl se smíchem. "Vím, že jsou trochu horliví."

"Mají tě moc rádi," řekla a ucítil, že lehce pokrčila rameny. "To je něco, čemu rozumím."

Něco v jeho hrudi při těch slovech zapředlo. Několikrát otevřel ústa, aby zareagoval, ale nedokázal přijít na kloudnou odpověď.

Odkašlal si a nakonec řekl: "Děkuju."

"Poslyš, Draco..." začala. Znělo to provinile. "Když jsem mluvila s portrétem tvojí matky, já... řekla jsem pár věcí o tom, že být Malfoy není pocit, na který bych byla hrdá."

Draco se k ní otočil a usmál se, když viděl, jak vypadá ustaraně. "Hermiono, ty ze všech nejlíp víš, že moje rodina má do dokonalosti daleko. Máš jizvy, které to dokazují."

"Ale přesto... nebylo to moc fér. Vím, že ses změnil, a vidím, že se změnili i tví rodiče... nebo se přinejmenším začínají měnit. Neměla jsem právo vytahovat minulost na světlo."

"Samozřejmě, že měla. Ať už jsi řekla o jméně Malfoy cokoliv, nejspíš to byla pravda. Nebyli jsme zrovna ta nejčestnější rodinka. Všechno, co můžu slíbit, je, že od té doby, co jsi vstoupila na scénu, se mí rodiče velice snaží dělat věci správně. Mají tě rádi. Chtějí to dělat správně."

"Je milé to slyšet," řekla. Její prsty mu přejížděly po rtech.

"Je to pravda," řekl a sklonil se, aby ji políbil na krk. Při tom pohybu si mlhavě uvědomil, že jsou stále úplně nazí, a ucítil, jak překvapivě rychle tvrdne. Když se posunul, aby jí mohl pusou polaskat prsa, celou délkou penisu jí zatlačil na stehno.

Tiše zasténala a trochu roztáhla nohy.

"Kdy chceme vyrazit na Manor?" zeptala se zastřeně.

"Dáme tomu ještě pár hodin," řekl. "Přesuneme se tam kolem jedenácté a potřebujeme aspoň deset minut na přípravu."

"A ta zbylá hodina a padesát minut?" zeptala se. Když jí prstem přejel po klitorisu a pokračoval dál, zachvěla se. Stále byla vlhká. Stále byla připravená. Tohle bylo jeho šťastné ráno.

Místo odpovědi si jemně přitáhl její kolena k pasu a pomalu do ní vstoupil, protože věděl, že je z jeho méně jemných aktivit předchozí noci pravděpodobně stále ještě rozbolavělá. Sykl potěšením z horkého, vlhkého sevření kolem svého penisu a její nehty se mu s příjemným bodnutím zaryly do zad.

"Potřebuji tě další hodinu a padesát minut zahrnovat pozorností," řekl. "Jsi pro?"

Místo odpovědi jen zakňourala, protože se v ní začal pohybovat.

"Beru to jako ano," zamumlal, zrychlil své přírazy a pomyslel si, že ho nikdy neomrzí poslouchat zvuk nárazu jeho těla proti jejímu. Nikdy ho nic z tohohle neomrzí.

"Ano," hlesla.

Ano, ano, ano ano ano ano anoanoanoanoano.

* * *

Harry se rozhlédl po hromadě suti, ze které se kouřilo, a zamračil se. Nikdy neměl k domku pro hosty bůhvíjak srdečný vztah a vzhledem k tomu, že vlastně nikdy nemíval hosty, byl značně zanedbaný, ale stejně. Byl jeho, a Hermiona ho vyhodila do povětří.

S povzdechem si ze zvyku promnul jizvu a vrhl rychlé kouzlo, aby zajistil, že oheň je zcela uhašen. Ztráta domku byla jedna věc... ale způsobit požár lesa bylo něco zcela jiného. Jistota je jistota. Poté vykročil na cestu do hlavního domu, skrytému za vysokými stromy a příkrým kopcem.

Tohle tedy opravdu byly za poslední dobu ty nejpodivnější týdny. To, co začalo jako děsivé a frustrující – Ronovo nevyzpytatelné chování, Hermiona závislost a její následné předávkování – se proměnilo do něčeho zcela jiného – z Draca se stal nečekaný hrdina a Hermiona zachránila jeho firmu – a vyvrcholilo to totálním převratem do malfoyovské podoby. Gen, který se objeví, když nějaký Malfoy potřebuje spřízněnou duši? Samozřejmě, že tahle neobvyklá rodina má v pokrevní linii zabudovaný nějaký šikovný staromódní rys.

Pokud jde o Hermionu, její reakce byla naprosto nepřekvapivá a bylo by fascinující sledovat důsledky, kdyby to poněkud nedrásalo nervy. Pokud by byl někdo ještě na pochybách, zda je to pravda, tak Draco propadající se hlouběji a hlouběji představoval jasný důkaz. Dalším výmluvným znamením byl fakt, že se Hermiona doslova musela zaklít, aby se dokázala udržet mimo. Tvrdohlavá holka.

Ale stejně to byl mazec. Předurčeni osudem. Dva lidé, kteří bývali nepřátelé. Divné, ale svým způsobem povzbudivé. Když se mohli do sebe zamilovat oni dva, existovala naděje i pro všechny ostatní. Možná i pro něj.

Harry vzhlédl a s úlevou zjistil, že došel ke svému domu. Bíle lakované dřevěné obložení, zeleně natřená okna doplněná malebnou vinnou révou rostoucí po stranách. Jediným zvukem bylo kvokání kuřat a šelest trávy. Bylo to téměř komicky idylické. Toto místo se stalo jeho útočištěm po válce, po ztrátě Ginny a mnoha dalších blízkých lidí. Drželo ho po kupě. Zpočátku mu odloučení vyhovovalo, ale začínal si znovu vážit svého času v Londýně. Možná vzdálenost opravdu dělá srdce laskavější. Nedávný čas strávený s kamarády byl příjemný, i když zvláštnost jeho nových přátel ho poněkud vyváděla z míry. Přesun od Rona k Dracovi a Blaisovi byl pro něj trochu šok. Upřímně řečeno ho Ronova situace nepopsatelně rozesmutnila, ale nemohl s tím nic dělat. Odmítl se kamarádit s někým, kdo Hermioně tak bezcitně ublížil. Ron se strašně moc změnil a ve všem k horšímu. Blaise a Draco se přinejmenším starali o Hermionu správně.

Harry se zavrzáním staré kliky vešel, připravil si rychlý hrnek čaje a posadil se do křesla, aby se trochu uvolnil. Přestože byla celá tahle situace podivná, opravdu ho zasáhlo, jak hluboce se Draco do Hermiony zamiloval, a rád viděl, že ona cítí totéž. Hermiona si zasloužila takovou lásku... intenzivní, nezadržitelnou, všeobjímající. Celé to bylo prostě tak malfoyovské. Vypadalo to, že Draco lidi buďto nenávidí, toleruje, nebo je zbožňuje.

A Hermiona zřejmě byla jeho královnou.

Bude si na to muset zvyknout, ale nakonec pro ni nejspíš bude po tolika letech zanedbávání dobré být doceněná. A navíc měla jejich náklonnost dominový efekt... Blaise zmizel s Pansy velmi rychle poté, co byli vyhnáni z Trebaxu. Dokonce i zmijozelové potřebovali lásku. Jen rádi předstírali, že ne.

Napil se čaje a očima bloudil po obývacím pokoji. Tohle bylo fajn. Uklidňující. Všechno zůstalo v takovém stavu, v jakém to opustil.

Počkat.

Něco leželo na koberci. Něco nového. Harry odložil čaj a klekl si, aby to prozkoumal.

Byl to popel.

Cítil, jak mu tuhne krev v žilách a zaplavuje ho zděšení. Hermiona byla tady. Uvnitř. Dostala se přes jeho ochrany.

Vyskočil na nohy a rozběhl se nahoru do nepoužívaného pokoje. Otevřel zásuvku nočního stolku a začal se v ní přehrabovat. Pitomec pitomec pitomec. Po razii v Hermionině bytě neztrácel čas a prášky zlikvidoval. Bločky s lékařskými recepty byly ale něco jiného. Na chvíli na ně zapomněl, takže si je odnesl v tašce domů, a později, když si všiml, že je tam má, strčil je do nočního stolku. Vždycky měl v úmyslu se jich zbavit, jen v jejich případě nepociťoval stejnou naléhavost jako u prášků.

Tři bločky s lékařskými recepty.

Jeden chyběl.

Do prdele. Musel najít Hermionu. A nejlíp ihned.


* * *

Ukázka z další části (samozřejmě o našem milovaném hrdinovi):

Lucius se stále tvářil odtažitě a chladně, ale rozhodně se od války polepšil. Dokonce spolu při minulém setkání ani nebojovali. To byl začátek. V jeho případě znamenalo začátek cokoliv. Možná vůči ní jednoho dne roztaje. Možná si v budoucnu řeknou i víc než jen pár úsečných vět. Už jen ta představa!


23. kapitola



Of Kings and Queens - 23. kapitola


Autor: galfoy

Překlad: Jacomo                    Betaread: Ivet

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera. Skličující, leč pravdivé.

Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/8227894/24/Of-Kings-and-Queens

Poznámka překladatelky: Do konce povídky zbývají tři kapitoly, takže se nabízí otázka: Myslíte si, že teď už to bude procházka růžovým sadem? Slyšíte znít svatební zvony? Chyba lávky. Čtenáři si přáli, aby byl příběh delší a sama autorka uznala, že spousta dílčích zápletek ještě není dořešených. Takže se připravte na kapitolu plnou VELKÝCH zvratů...



* * *

Hermiona se skřípavým zvukem otřela prsty část párou zamlženého zrcadla a odhodlaně se pustila do rozčesávání zacuchaných vlasů, aby je usměrnila. Bílé prameny se promíchaly s hnědými a zamotaly se do cucků, které teď nemilosrdně likvidovala. Chvilku ten kontrast obdivovala, a pak pokračovala v započatém úsilí. Draco znovu usnul, a tak využila pár minut klidu pro sebe: připravovala se na setkání s Malfoyovými, ale tentokrát se modlila, aby odtamtud neutíkala v slzách.

Znělo to celkem jednoduše. Všechno záleželo jen na provedení.

Neklid, který cítila ohledně vábení bločku lékařských receptů, se jí svíjel v žaludku, ale čím víc času strávila v Dracově ochranné náruči, tím víc se to zdálo jako náhoda. Konec konců, popadla ten bloček pod extrémním tlakem. Teď, když byla v bezpečí, bez stresu a připravená začít nový život, její fixace na prášky vymizí... Nebo ne? Bloček sám o sobě byl neškodný. Nechystala se ho přece vyplnit.

S největší pravděpodobností.

Pokud šlo o návštěvu, z celého srdce doufala, že to půjde dobře. Narcisa bylo všechno jen ne nudná a Hermiona věřila, že po čase zvládnou najít společnou řeč. A přestože ji lektvar nezbavil závislosti tak, jak Narcisa nejspíš doufala, minimálně to ukazovalo, že chtěla Hermioně pomoci. Což byla důležitá informace, zejména proto, že se asi jednoho dne stane její tchyní.

Čím víc o tom přemýšlela, tím se ta představa stávala méně a méně děsivá. Zajímavé, jak se věci měnily, když se necítila pod tlakem.

Lucius se stále tvářil odtažitě a chladně, ale rozhodně se od války polepšil. Dokonce spolu při minulém setkání ani nebojovali. To byl začátek. V jeho případě znamenalo začátek cokoliv. Možná vůči ní jednoho dne roztaje. Možná si v budoucnu řeknou i víc než jen pár úsečných vět. Už jen ta představa!

Bez ohledu na to, co se stalo, šlo o jediné: milovala jejich syna a bylo jí předurčeno být s ním. Ano, situace se potřebovala zklidnit, ale jejich šance viděla jako dobré. Ve skutečnosti jako skvělé. Dokonce i kdyby necítila tlak onoho rysu, všimla by si, jak skvěle se k sobě hodí. Byli jako její vlasy: začínala ten kontrast obdivovat. Skoro jí připadalo legrační, že si toho nevšimla dřív. Možná byla příliš zaměstnaná nenáviděním Draca, než aby si toho všimla. Příliš zaneprázdněná Ronem.

Ty dny skončily.

Hermiona si upravila šaty, vyšla z koupelny a s pobrukováním zamířila k hlavním dveřím.

"To zní, jako by tu byl někdo šťastný," ozval se Draco z ložnice samolibě. Zřejmě byl celou dobu vzhůru.

"Ále, ty se prostě chceš naparovat," dobírala si ho, když z místa, kde stála, zachytila jeho pohled. I když, upřímně řečeno, měl proč se naparovat. Nikdy se necítila tak spokojeně. "Ale ano. Jsem moc šťastná."

"To rád slyším," ozvalo se z postele. "Pořád máš chuť setkat se s mými rodiči?"

"Samozřejmě," řekla Hermiona a zvedla svazek dopisů, který ležel přede dveřmi. "Je tu pár věcí, o kterých si s nimi potřebujeme promluvit, a navíc si nejsem jistá, jestli jim někdo řekl, že jsem zpátky."

"To je pravda," zívl Draco. "Myslím, že to byla ta poslední věc, na kterou jsem myslel. Byl jsem trochu rozptýlený."

"Pochopitelně," usmála se a začala probírat poštu. "To je legrace. V té hromadě je i dopis pro tebe."

"Vážně? Od koho?"

"Podle erbu bych řekla, že od tvých rodičů. Myslím, že třídicí systém budovy ten dopis přesměroval sem. A vypadá to, že původně došel do kanceláře Trebaxu. Myslím, že chvíli cestoval. Nemůžu se rozhodnout, jestli je to strašidelné nebo šikovné."

"Momentálně se spokojíme s tím, že je to šikovné," ušklíbl se. "Přečtu si to za minutku. Ještě nejsem připravený na přechod do reality. Nejspíš se chtějí zeptat, jestli jsem naživu. Nechoval jsem se minulý týden zrovna společensky. Ale asi to znamená, že se otec vrátil."

"Byl pryč?" zeptala se a odhodila leták s nabídkou nápoje lásky do koše. Tuhle věc ona tedy nikdy zkoušet nebude.

"Jo. Nevím jistě, co měl za lubem. Víš, jací jsou ti Malfoyové tajnůstkáři."

Hermiona se uculila. Odložila stranou účty a prohlížela zbytek pošty. Byl v ní přibalený i dnešní Věštec, ale na čtení drbů neměla náladu. Zbýval poslední dopis v poměrně objemně vypadající obálce.

Strnula, když uviděla rukopis. Šlo o Ronovu mazanici.

"To je divné," řekla a s obavami začala dopis otevírat.

"Co je divné?" ozval se Draco zpod hromady přikrývek.

"Jde o to, že... jeden z těch dopisů..." odmlčela se, protože se začetla. Její výraz se dramaticky změnil.

Draco natáhl krk, aby na ni přes dveře ložnice dohlédl. "Jsi v pořádku?" zeptal se a snažil se, aby to neznělo tak znepokojeně, jak se cítil. Vypadala, jako kdyby uviděla ducha. Z obličeje jí zmizela veškerá barva.

"Draco, tenhle je od Rona," řekla a zvedla k němu oči.

"Cože?" odpověděl ostře. "Proč ti ten blbec píše? Divím se, že se sem jeho dopisy mohou přes tvoje ochrany dostat."

"Nikdy nepíše, tak mě nenapadlo je přizpůsobit," řekla a dál pokračovala ve čtení. "Říká, že existuje důkaz, že není zodpovědný za nic z toho, co se stalo. Chce se se mnou setkat a probrat to."

"To zrovna," odsekl Draco. Už seděl a tvářil se rozladěně. "Jak by za to asi mohl nebýt zodpovědný? A chce se s tebou setkat? O samotě? Jen přes mou mrtvolu."

"Je tu něco o Malectio lektvaru," mžourala do dopisu. "Něco o Rodolfusovi. A Ginny. Stěží ten jeho škrabopis dokážu přečíst."

Draco byl ve vteřině na nohou, oblečený a se zamračením k ní mířil. Vzal jí dopis z ruky a přečetl si ho.

"Ten imbecil píše jako batole," pronesl chladně. "Ale ano, můžu rozeznat Rodolfusovo jméno. Ten chlap je psychopat. Pevně doufám, že v ničem z toho nemá prsty. Působí jen potíže."

"Pamatuju si na něj," hlesla Hermiona a potlačila zachvění. "Všichni byli špatní, ale on byl opravdu jeden z těch nejhorších. Čím víc krve viděl, tím byl šťastnější."

Draco se na ni podíval a všiml si, jak se jí třesou ruce. Byla nervózní.

"Nelíbí se mi to," řekl stroze. "Mám z toho špatný pocit."

"To já taky," odpověděla. "Věci se konečně začaly zklidňovat. Nechci, aby se to znovu spustilo. Nechci žádné další drama."

"Možná bychom se měli setkat s mými rodiči dřív, než se rozhodneš, co chceš udělat. Znali Rodolfuse. Možná o něm mají nějakou informaci. Můžeme nejdřív zjistit, jestli Weasley nekecá, a teprve pak s něčím souhlasit."

"Dobrý nápad," řekla. "A na rovinu, i kdyby byl Ron pod vlivem nějakého lektvaru, neznamenalo by to, že je všechno v pořádku. Studovala jsem tyhle prostředky ve škole. Malectio ovládá tvůj úsudek, ale není to Imperio. Stále musíš mít nutkání ony věci udělat."

Draco si znovu přečetl ty čitelnější části vzkazu, a pak si odfrkl: "Zatracený hajzl. Píše tu: Vím, že Malfoy tě nikdy nespustí z dohledu, ale musím tě vidět. Přikládám něco, co by tomu mohlo napomoct. Co tím do prdele myslí?"

Hermiona se zamračila, a pak zvedla obálku a zatřásla s ní. Něco vypadlo na stůl. Oba vytřeštili oči.

"To je můj zásnubní prsten," řekla šokovaně.

"Já toho čuráka zabiju," vypěnil Draco. "Zašel příliš daleko."

"No jasně, co si myslí?" vzdychla znechuceně. "Nehodlám se s ním setkat, když mám k dispozici jen takové ubohé útržky informací. Myslí si, že u mě ten prsten vyvolá nostalgii?"

Draco roztrhl obálku s dopisem od svých rodičů, protože se snažil vytěsnit z hlavy myšlenky na zavraždění Rona. Ten mizera má tu drzost snažit se přesvědčit Hermionu, aby se rozběhla zpátky do jeho náruče. Zkazil to. Žádná hloupá báchorka o nějakém lektvaru to nevylepší. Na to, aby Hermiona takovým blábolům uvěřila, je příliš chytrá. Díky Merlinovi, že to uměla prohlídnout.

Ale když začal číst matčin dokonalý rukopis, zaplavil ho pocit, jako kdyby se svět kolem zastavil.

"Hermiono," řekl a snažil se, aby jeho hlas zněl vyrovnaně, "myslím, že máme problém."

"Tohle není žádný problém," namítla stroze a odhodila Ronův list na stůl vedle prstenu. "S tímhle nesmyslem jsem skončila. Můj život se konečně začíná trochu uklidňovat a já nemám zájem o nějaké druhé romantické pokusy. Podívám se na ta jeho tvrzení, ale teď prostě vezmu ten prsten a hodím ho do -"

Jeho instinkty vzplanuly o půl vteřiny později. Něco, co by tomu mohlo napomoct. Něco, co dostane Hermionu z jeho dohledu. Docvaklo mu to v momentě, kdy se její prsty dotkly kovu. Prsten nesloužil k vyvolání nostalgie... Sloužil k jejímu zmizení.

Dřív než stačil otevřít pusu, přenášedlo ji odneslo pryč.

Drak v jeho hrudi zařval.

* * *

Draco se hnal po cestě k Manoru, dýchal trhavě a nejistě a rys mu pulzoval v žilách, protože se bouřil proti skutečnosti, že mu byla Hermiona ukradena. Křičel mu v hrudi a domáhal se pomsty. Dostane, co chce, tím si byl Draco jistý. Brána se otevřela mnohem rychleji než jindy a on vtrhl dovnitř. Možná by se dalo říct, že ztratil trpělivost. Chystal se srovnat celý svět se zemí.

Rodiče na něj čekali u schodů. Cítili, že se přemístil na pozemky, ale jejich přítomnost znamenala, že je jim naprosto jasné, že něco není v pořádku. Lucius měl ve tváři vážný výraz, jako kdyby byl připravený zasáhnout. Narcisa se neusmívala a čelo jí protínala ustaraná vráska.

Draco byl příliš zahlcený agresivními emocemi, než aby se obtěžoval s formalitami, a příliš rozzlobený, než aby nevybuchl.

"Jak jste to mohli udělat, aniž byste si se mnou nejdřív promluvili?" vykřikl a oba rodiče tím vyplašil. "Jak jste tu věc mohli poslat Weasleymu?"

Narcisa vyslala k Luciusovi varovný pohled, ale ten už vykročil vpřed, aby syna uklidnil. "Draco, byl jsi celý týden zavřený ve své kanceláři. Odmítal jsi kohokoliv vidět. Poslali jsme ti vzkaz, který všechno vysvětluje. Mysleli jsme si, že ti dáme čas zpracovat tu informaci, než se Hermiona vrátí. Vypadalo to jako nejlepší způsob, jak to udělat. Měl jsi ho dostat včera večer... Zároveň jsme poslali ten balíček panu Weasleymu."

"Nebyl jsem v kanceláři," zajíkl se Draco. "A nebyl jsem ani ve svém bytě."

"Kde jsi byl?" zeptal se Lucius.

Draco se opřel dlaněmi o kolena a bojoval s nevolností. "U Hermiony. Vrátila se. Chystali jsme se k vám dneska dorazit."

"To jsme nevěděli," pronesla Narcisa tiše. "Jinak bychom počkali. Draco, prosím, věř nám, že jsme nechtěli způsobit žádnou škodu... Poslali jsme tu informaci panu Weasleymu coby gesto dobré vůle. Tolik toho ztratil, včetně Hermiony. Snažili jsme se udělat správnou věc."

"Odkdy se vy dva staráte o dělání správných věcí?" vykřikl Draco.

Rodiče na sebe nejistě pohlédli.

"To ještě musíme zjistit," řekl Lucius. "Ale ujišťuji tě, že to nutkání je nepohodlné. Nicméně jsme chtěli začít s čistým štítem. Nevěděli jsme, že se Hermiona vrátila."

"No, teď je zase pryč," hlesl Draco. Přerývané dýchání způsobilo, že to znělo jako vzlyk. "Protože Weasley, i když možná není takový naprostý hajzl, jak jsme si mysleli, je pořád zasraný MIZERNÝ ČURÁK."

"Draco, prosím, řekni nám, co se stalo," požádala ho Narcisa a vzala ho za ruku. "Děsíš mě."

"Poslal jí dopis," začal a pokoušel se zklidnit. "Napsal, že se s ní chce sejít a probrat to. Do obálky přihodil její bývalý zásnubní prsten. Bylo to přenášedlo."

Lucius zavrčel. Narcisa sevřela rty.

"Nechtěla jít," řekl Draco. "Mluvili jsme o tom, že nejdřív vyrazíme za vámi. Měli jsme tak krásnou noc... Takové krásné ráno... Tohle nechce! Ale dotkla se toho prstenu... A já nevím, kam ji odnesl."

Ozvalo se hlasité PRÁSK, a když se Malfoyovi otočili, uviděli, jak se k nim po cestě žene Harry.

"Zatracená práce," zaklel Draco. "Právě teď nemám na Zázračného chlapce náladu."

"Ty někdy na Zázračného chlapce náladu máš?" zeptala se Narcisa. Vypadala opravdu zvědavě.

"Draco! Všude tě hledám!" vykřikl Harry a klusal směrem k trojici. Smykem zastavil, protože si uvědomil, že na něj Lucius a Narcisa třeští oči. Na okamžik nastalo trapné ticho.

"Ehm, paní a pane Malfoyovi," kývl na pozdrav. Zjevně se nechtěl tou nepříjemnou situací zaobírat déle, než je nezbytně nutné.

Oba chladně přikývli.

"Poslyš, Draco, máme problém," funěl Harry.

"Já vím, Pottere," řekl Draco a otřel si čelo. "Ukázalo se, že Weasley nebyl tak docela zodpovědný za svoje činy a vzal si do hlavy, že si o tom musí promluvit s Hermionou, takže jí poslal zasrané přenášedlo -"

"Cože?!"

"- a ona je teď pryč a já nevím kde."

Harry potřásl hlavou ve snaze pochopit, co mu Draco říká. "Nebyl zodpovědný... Nerozumím..."

"Musím to teď vysvětlovat?" vyštěkl Draco. "Hermiona znovu zmizela. Je s Weasleym proti své vůli. Potřebuju ji najít."

"Souhlasím. A můžeš to vysvětlit později, ale problém je větší než jen to s Ronem. Ron jen věci komplikuje."

"Jak to?" zeptala se Narcisa, stále udivená tím, že jsou ti dva mladíci schopní vést spolu rozhovor, aniž by tasili hůlky.

"Hermiona pobývala minulý týden na mém pozemku, bez mého vědomí," sdělil Harry Malfoyovým, aby pochopili souvislosti. "Vrátil jsem se tam, abych místo zkontroloval, a něco chybí."

"Ehm, například tvůj dům pro hosty, ty pitomče?" odsekl Draco. Věděl, že je krutý, ale hranici ohleduplnosti už dávno překonal.

"Ne. Blok s lékařskými recepty na mudlovské drogy."

Rozprostřelo se těžké ticho. Narcisa zaklela.

"Blaise mi řekl, co jste udělala, abyste jí pomohla, paní Malfoyová, ale myslím, že se stále potýká se závislostí," řekl Harry. "A jestli je to, co Draco říká, pravda, nachází se právě teď ve velice stresující situaci."

"Musíme ji najít!" pronesla Narcisa zcela zoufale. "Mohla by mít recidivu! Lektvar zbavuje fyzické závislosti, ale o té psychické jsem neuvažovala. Mudlovské drogy nejsou úplně stejné. Nezapracovala jsem to do něj."

"Je toho ještě víc," řekl Harry. "Už někdo z vás viděl dnešního Věštce?"

Všichni zavrtěli hlavou. Harry s ponurým výrazem ve tváři vytáhl noviny.

HERMIONA GRANGEROVÁ ZÁVISLÁ NA MUDLOVSKÝCH DROGÁCH!
OKOLO MALÉHO ŠPINAVÉHO TAJEMSTVÍ VÁLEČNÉ HRDINKY VYPUKL SKANDÁL

"Ne," zašeptala Narcisa. "Kdo by tohle udělal? Řekněte mi, že za tím není ten kluk Weasleyových!"

"Není. Uviděl jsem to hned, jak jsem dorazil do Londýna, tak jsem během hledání Draca trochu zapátral okolo. Vypadá to, že Ron zrušil zasnoubení se Stacey a ona se pomstila. Myslím, že jí už všechno řekl před časem a neuvědomil si, že by to v budoucnu mohla použít proti němu. Včera večer ten příběh za pořádnou sumu prodala. Nevím jistě, jestli to Hermiona už viděla."

Lucius si stiskl kořen nosu a zamumlal: "Nádhera."

"Ta slizká mrcha," vypěnila Narcisa. „Co si myslí, takhle Hermioně ublížit? Zničila jí pověst!"

„O to jde," řekl Harry. "Vsadím se, že chtěla ty peníze a Hermioninu pověst narkomanky využít k tomu, aby vyhrála tu soudní při."

Draco spustil záplavu barvitých nadávek.

"Jestli mohu," vložil se do toho s náhlou nucenou veselostí Lucius, "rád bych navrhl, aby Draco a Harry vyrazili najít Hermionu, zatímco Narcisa a já zůstaneme zde a postaráme se o jistý... úkol."

"Ale já bych mohl přimět Věštce, aby to dementoval," nadhodil Harry. "Mohl bych -"

"Škoda už se stala," zavrtěl hlavou Lucius. Naklonil se a předstíral, že si od Harryho bere noviny. Při té příležitosti mu ale zašeptal do ucha: "Vaším úkolem je zabránit Dracovi zabít Weasleyho. Uznání vinným by věci zkomplikovalo ještě víc."

"Jo a navíc se přece nechce stát vrahem," dodal Harry, kterého Luciusovo blazeované vysvětlení poněkud vyvedlo z míry.

"Tím bych si nebyl tak jistý," pronesl Lucius se ztuhlým úsměvem. Oba se ohlédli na Draca, se kterým lomcoval hněv.

"Trefa," zašeptal Harry, a poté hlasitěji pronesl, "Draco, jdeme. Jsem si jistý, že je najdeme. Mám pár nápadů, kde by mohli být."

Draco strnule přikývl, zamumlal pozdrav rodičům a v čele nepravděpodobné dvojice se rozběhl k přemisťovacímu bodu. Oba Malfoyovi je sledovali, jak odcházejí. Vypadali jako královský pár stojící před svým zámkem.

"Narciso, miláčku?" ozval se Lucius. Ozvěna potěšení v jeho hlase naháněla strach.

"Ano, drahý?" odpověděla žena stejným tónem.

"Mám pro tebe návrh."

"Povídej."

"Náš první výpad do oblasti empatie se příliš nevyvedl."

"To je velká pravda," povzdechla si. "Ale abychom byli spravedliví, nemáme s tím moc zkušeností."

"Ach ano, souhlasím. Je to mnohem těžší, než to vypadá. Jeden by si myslel, že sentimentální chování nevyžaduje přehnanou mozkovou činnost, ale ukazuje se, že je to pozoruhodně náročná kratochvíle."

"Přesně tak, Luciusi."

"A nyní, i když nemám v plánu se tohoto pojetí jen tak vzdát, věřím, že nastal čas připomenout si, v čem jsme dobří."

Přes Narcisinu tvář přešel temný úsměv. Přistoupila k Luciusovi tak blízko, až se jejich nosy téměř dotýkaly.

"Což je?"

"Obrana rodiny. A pomsta, samozřejmě."

"Jaký druh pomsty?" zašeptala.

"Krvavý," ušklíbl se.

"Líbí se způsob, jakým přemýšlíš," odpověděla. "Mohu?"

Lucius přikývl.

Narcisa otočila hlavu, rozhlédla se po pozemcích a vyslala ke kotci Queenie mlaskavý zvuk.

"Tohle bude zábava," vzdychla šťastně, když se její mazlíček vznesl do vzduchu. "Zbožňuji lovecké výpravy."

* * *


Ukázka za další části:

"Rone," nadechla se a snažila se zachovat klid na tak dlouho, aby mu vyjádřila svou soustrast. "Jsem ráda, že jsi zjistil pravdu o Ginny. Opravdu. Vím, že pro tebe bylo těžké se všechny ty roky se svým žalem vypořádat. Jsem ráda, že jsi tu bolest konečně překonal."

Usmál se a napětí v jeho ramenech se uvolnilo.

"Taky mě mrzí, když slyším, žes byl celou tu dobu obětí Rodolfuse. Později si ráda poslechnu všechny podrobnosti."


24. kapitola



Of Kings and Queens - 24. kapitola


Autor: galfoy

Překlad: Jacomo                     Betaread: Ivet

Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/8227894/25/Of-Kings-and-Queens


Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera. Skličující, leč pravdivé.



* * *

Hermiona nejistě přistála na hrbolatém návrší a s vrávoráním chytala balanc. Ostrá tráva ji píchala přes šaty. Nervózně a vystrašeně se rozhlédla, přenášedlo stále pevně sevřené v dlani.

Kde to je?

"Jsme kousek od Doupěte," řekl Ron. Hermiona se otočila a uviděla ho, jak stojí o pár metrů dál a rozpačitě přešlapuje. V jeho očích nebyla žádná zloba. Vyslal k ní stydlivý úsměv.

"Takže... přenášedlo fungovalo? A Malfoyovi se nepodařilo dorazit s tebou? Na uspěchaný plán to není tak špatné."

Hermiona na něj jen zírala. V některých ohledech se Ron od školy změnil téměř nerozpoznatelně: například ve svém vzhledu nebo ve způsobu, jakým se snažil vypadat dospěle, i když všechny důkazy svědčily o opaku. V jiných zůstal naprosto stejný. Naprosto. Jednou z věcí, které se nikdy nezmění, byla Ronova neschopnost promyslet plán až do konce. Tohle byl přesně ten případ a vedlo to k obvyklým koncům. Rozzlobeně se nadechla, protože si netroufla promluvit.

"Hej, máš pruhované vlasy," řekl a pod vlivem jejího intenzivního pohledu se nervózně usmál. "Na tebe je to trochu divoké, nemyslíš, Miono?"

Stále na něj jen zírala, zatínala a povolovala pěsti a třásly se jí ruce. Něco se s ní dělo. Cítila, jak jí v hrudi roste rozbouřený, vroucí hněv. Hrdlem se jí dralo zavrčení, ale ovládla se.

Až sebou při tom úsilí trhla.

Odkašlal si. Nevěděl, co si má o jejím mlčení myslet. "Ale samozřejmě ti to sluší."

Přimhouřila oči. Zavrčení si probojovalo cestu ven.

Vytřeštil na ni oči.

"Ehm, hele, vím, že to přenášedlo bylo trochu nečekané, ale opravdu jsem tě musel vidět. Dostal jsem včera balíček. No, vlastně tuhle lahvičku a dopis... A ehm..."

Její upřený pohled se nezměnil. Ron začínal ztrácet nervy, ale pokračoval v koktání.

"Chci říct, že... Celé ty roky jsem si myslel, že Ginny zabil Lucius Malfoy, ale ukázalo se, že to byl Rodolfus. Taky mi dal ten lektvar. Mal-"

"Malectio," dokončila ledovým hlasem.

"Jasně, jasně," vyhrkl, protože v něm slyšel hněv. "Takže všechny ty špatné věci, co jsem udělal... Nebyl jsem to opravdu já, Miono. Myslím věci, co jsem udělal Malfoyovi, tobě, prostě komukoliv. Nebyl jsem to opravdu já."

"Nebyl jsi to opravdu ty," zopakovala.

"Jo," řekl a zatvářil se povzbudivě. "Copak nevidíš, co to znamená? Zase jsem v normálu. Můžeme být spolu. Už mě nemusíš trestat tím, že jsi s Malfoyem."

Šokovaně otevřela ústa. Okamžitě si to špatně vyložil.

"No, vím o vás dvou," pronesl nedbale. "Trochu jsem sledoval Blaise; odposlouchával jsem ho, abych získal pár informací, když jsem se k tobě nemohl dostatečně přiblížit. Nejdřív jsem si myslel, že je to tvůj způsob, jak mě přimět žárlit, ale řekl bych, že si myslíš, že máš toho chlapa fakt ráda. Miono, už se tím dál netrap. Rozešel jsem se se Stacey. Vlastně ani nevím, jak se stalo, že jsem si s ní začal, ale na rovinu, to není důležité... Můžeme být zase spolu. Jako dřív."

"Jako dřív," zopakovala. Cítila, že její hlas balancuje na hraně toho, co se může proměnit v pronikavý jekot.

Nervózně zamrkal a prostoduše poznamenal: "Pořád jen opakuješ to, co říkám."

"Rone," nadechla se a snažila se zachovat klid na tak dlouho, aby mu vyjádřila svou soustrast. "Jsem ráda, že jsi zjistil pravdu o Ginny. Opravdu. Vím, že pro tebe bylo těžké se všechny ty roky se svým žalem vypořádat. Jsem ráda, že jsi tu bolest konečně překonal."

Usmál se a napětí v jeho ramenou se uvolnilo.

"Taky mě mrzí, když slyším, že jsi byl celou tu dobu obětí Rodolfuse. Později si ráda poslechnu všechny podrobnosti."

Otevřel pusu, aby promluvil, ale přerušila ho.

"JENŽE..."

Ztěžka polkl.

"Nikdy nebudeme zase spolu. A jak se do prdele OPOVAŽUJEŠ přivést mě sem bez mého souhlasu? Zbláznil ses? Nemohl jsi mě nechat, ať si sama vyberu, jestli přijdu? Opravdu si myslíš, že to představuje dostatečný důvod pro tvoje jednání? Všechno, co jsi udělal, jen dokazuje, že jsem se rozhodla správně."

"Ale -"

"Dovol mi, abych ti něco pověděla o Malectio lektvaru, Ronalde. Chová se jako hlas ve tvé hlavě, neustále tě popichuje k realizaci špatných nápadů, že ano?"

Ron úzkostlivě přikývl.

"Ale pořád v prvé řadě musíš ty nápady vůbec mít," zašeptala. Pod jejími slovy doutnal vztek. "Chápeš, kam tím mířím?"

"No, neznamená to, že já -"

"Přestaň. Nebudeš se na to zpětně vymlouvat, Ronalde Weasley. Sklapneš a budeš poslouchat, co ti chci říct. Jako partner jsi nestál za nic - s lektvarem nebo bez lektvaru. Ve skutečnosti jsi stál absolutně za hovno. Možná jsem vynaložila veškerou energii na to, abych skryla svou závislost, ale ty jsi vůbec neměl tušení, že je něco špatně."

"Ale -"

"Po válce jsem se potýkala s žalem nad ztrátou svých rodičů, ale ty jsi byl příliš zaneprázdněný poflakováním a pletichařením, než aby ses o tom se mnou bavil."

"Ale - "

"Celé roky jsi koukal po jiných ženách - ten lektvar ti v tom jen pomáhal. Tvoje srdce má do věrnosti pěkně daleko."

"Ale -"

"Snažila jsem se - a selhala - udržet všechno pohromadě, ale celou dobu jsem cítila, že se nemůžu svěřit ani člověku, kterého jsem si měla vzít. Bral jsi mě jako naprostou samozřejmost, takže ses už vůbec nesnažil. Neposkytl jsi mi žádnou podporu. Žádnou pozornost. Žádnou náklonnost."

"Ale -"

"Víš, kdo mi všechno tohle dává? Kdo si okamžitě všimne, že je něco špatně? Kdo může říct, kdy lžu? Kdo se stará a dává na mě pozor? Kdo ignoruje jiné milostné návrhy bez ohledu na to, jak ochotně se mu samy podbízejí? Draco Malfoy. Je drzý, neomalený a taky je do mě tak zamilovaný, že teď nejspíš cupuje Londýn na kousky, aby mě našel. Radši doufej, že najde mě, a ne tebe, protože, přísahám bohu, uskuteční to, co ti posledně sliboval, Rone Weasley."

Ron s hlasitým klapnutím zavřel pusu. Tohle tedy vůbec neplánoval. Bránila Draca. Odmítla jeho nabídku. A ještě něco nebylo v pořádku. Kromě nezvyklého peskování, kterým ho zahrnula, se její vlasy přímo před jeho očima měnily.

Pomalu světlaly do platinova.

A. Do. Prdele.

"Miono -"

"SKLAPNI!" zaječela a odhodila prsten na zem. Další z jejích hnědých pramenů se zachvěl a vybledl. "A víš, co je ještě skvělé? Že ho taky miluju. Není to k smíchu? Bála jsem se, jak se s tím vypořádá můj rozumu, ale já jsem do něj naprostý blázen. Jeho rodiče se mě nejspíš štítí, ale já ho miluju. On nenávidí všechny a všechno, ale já ho miluju. Budoucnost, kterou jsem tak strašně chtěla kontrolovat, je v jeho rukách, ať chci nebo ne, a mně to začíná být jedno. Možná je dobře, že mám jen jednu jistotu. Jednu krásnou jistotu. Chci tím říct, že když se v současné době rozhoduju, jen bohové vědí, co se stane. Jsem v parádním průseru, ale jestli si jsem něčím setsakra jistá, tak je to fakt, že jsem nikdy nikoho takhle nemilovala a nikdy už milovat nebudu."

Ron otevřel pusu. Osmdesát procent její hlavy zesvětlalo, ale ona si toho vůbec nevšimla. Byla příliš zaměstnaná hysterií.

"Přestala jsem předstírat, že jsem silná," řekla a z očí jí vytryskly slzy. "Jsem ve sračkách, jasný? Skrývat to jenom způsobilo, že jsem v ještě větších sračkách. Už nic nezvládám, ale víš co? Najdu způsob, jak to zvládnout. Teď mám někoho, na koho se můžu spolehnout. Vždycky pro mě budeš někým výjimečným, ale ty jsi mě roky přehlížel, zatímco já jsem se schovávala před světem a snažila si tě udržet. S takovým člověkem nemůžu strávit svůj život. Nejde tu o lektvar nebo zármutek, Rone. Nefunguje nám to."

Začala neovladatelně plakat, trhavě vzlykala do dlaní. Ron tváří v tvář pochopení situace svraštil obličej. Neexistovalo nic, čím by ji mohl přesvědčit. Už nikdy nebude znovu jeho.

Ona toho idiota opravdu milovala. Jako fakt milovala.

Do prdele.

"Promiň," zachraptěl. "Asi... Asi jsem o tom takhle nepřemýšlel."

Hermiona neodpověděla a dál plakala, schoulená v podřepu a kývající se dopředu a dozadu. Slzy jí stékaly po bradě. Ron se náhle cítil kvůli všemu strašně provinile, protože mu došlo, jak špatně celou situaci pochopil. Měla pravdu. Naprosto ho míjelo to, co chtěla... Co potřebovala.

Nepotřebovala ho.

Vlastně ji k tomu dohnal. Udělal toho příliš málo a příliš pozdě. Začala se bát, že bude nuceně závislá na jiných lidech. Bylo skoro dobře, že se zamilovala do Malfoye, dalšího člověka, který nenávidí spoléhat se na ostatní. Perfektně se k sobě hodili. Mohli se místo na okolí spoléhat jeden na druhého.

Ron pochopil, že prohrál. Nebyl důvod, proč to ještě zhoršovat.

"Jestli ti to pomůže, jeho rodiče se tě neštítí," pronesl tiše.

Hermiona škytla a přes uslzené oči k němu vzhlédla.

"To oni mi poslali ty informace o Rodolfusovi. Řekli, že chtěli udělat správnou věc."

"C-co?"

Ron přikývl. "A ve vzkazu Narcisa připsala řádek, kde stálo, že Lucius odešel pátrat po tvých rodičích a našel je, Miono. I za tím byl Rodolfus. Psala, že se vrací domů, že jim obnovil vzpomínky. Načmárala to úplně na konec, ale myslím, že mi chtěla dát na srozuměnou, že se o tebe chystají dobře postarat. Chtěla dokázat, že mohou dělat správná rozhodnutí. Že se změnili."

"Cože napsala?" řekla Hermiona. "Lucius našel moje rodiče? Ale... ale já tomu nerozumím!"

"Zřejmě zmizel na celý týden a hledal je. Dostal tip od Rodolfuse, a pak odešel. Hermiono, nejsem si jistý, jak se ti podařilo okouzlit chlapa, jako je Lucius Malfoy, ale myslím, že je to dobré znamení. Který Malfoy s jejich způsobem myšlení by se pustil do takové akce, kdyby to s tebou nemyslel vážně? Jak jsem řekl... Oni všechny nenávidí. Tohle je něco jako přijetí do rodiny."

Usmál se na ni. Byla příliš v šoku, než aby mu úsměv oplatila.

"Nemůžu předstírat, že budu mít rád Draca," pokračoval. "Nebudu. Je to zasraný idiot. Ale jestli si tě považuje tak, jak říkáš, a jeho rodina zašla tak daleko, aby tě udělala šťastnou, hádám, že nejsem v pozici, abych mohl něco namítat. Právě teď vedou na celé čáře, a to tě do prdele mučili."

Hermiona ze sebe vyloudila zvuk, který byl kombinací smíchu a zavzlykání.

"Jo," usmál se Ron. "Tohle je lepší. Je hezké slyšet tě znovu se smát. Už je to dlouhá doba."

Opět několikrát nejistě přešlápl, a pak se ohlédl přes rameno směrem k Doupěti.

"Hele... já asi půjdu. Na jeden den jsem toho zmršil až dost, a myslím, že si teď musím pár věcí promyslet."

Strnule přikývla.

"Taky se chystám poslat sovu Harrymu. Chci mu říct o Ginny. Umřela při ochraně Nevilla, víš. Nebelvírka až do samého konce. Možná bude ochotný být jednou znovu ve stejné místnosti jako já."

Hermiona se smutně usmála a řekla: "Určitě to od tebe rád uslyší. Myslím to o Ginny. Taky se tím trápí."

"Já vím," kývl Ron. "Po válce jsem zpackal kde co. Kamarádství, vztah, všechno."

"Všichni jsme měli problémy," odpověděla. "Nikdo z nás není dokonalý."

Ron se na ni usmál, ale úsměv mu ztuhl na rtech, když se její vlasy začaly třpytit. Znovu se proměňovaly na hnědé. Čím víc se uklidňovala, tím víc se vracely k normálu, až na ty vytrvalé pruhy. Zamrkal.

"Něco se děje?" zeptala se. "Právě teď máš v obličeji legrační výraz."

"Ne," odkašlal si. "Nic se neděje. Jenom... Jo. Ne. Nic. Ehm, myslím, že s Malfoyovými ti to půjde dobře. Jen takové tušení."

"Díky, Rone," řekla. "Myslím, že bys mohl mít pravdu."

S nemotorným mávnutím se přemístil.

Hermiona si povzdychla a otřela si obličej rukávem. Ron to skutečně pochopil. Překvapilo ji to, ale ulevilo se jí. Ulevilo se jí, že nemusela vytahovat minulost, aby ho k tomu dostrkala. Ulevilo se jí, že ho nemusela omráčit, aby se odtud dostala. Byla emocionálně vyčerpaná a pravděpodobně by se mohla na místě stočit do klubíčka a usnout, ale věděla, že po ní Draco zběsile pátrá. Bylo by nezodpovědné nechat ho dělat si starosti déle, než je nezbytně nutné.

Na zemi před ní se cosi zalesklo.

Byl to prsten.

Vstala a narovnala se v ramenou, pohled stále upřeným na ten malý zlatý kroužek třpytící se ve slunečních paprscích.

Kašlu na to. Ron se sem může vrátit a vzít si ho sám, když bude chtít.

"Sbohem, bývalý živote," pronesla a zhluboka se nadechla. "Řekla bych, že mi bylo potěšením, ale byla by to setsakramentská lež." A v momentě se přemístila.

* * *

Hermiona vešla do bytu a rozhlédla se.

Draco tam nebyl, ale to ji jen stěží šokovalo. Nejspíš je bůhvíkde a starostmi bez sebe. Měla by vyrazit na Manor... Narcisa bude vědět, co dělat. A možná tam bude i Lucius. Chtěla se ho zeptat na tolik věcí, že nevěděla, kde začít. Část z ní měla problémy uvěřit, že by ten chladný, bezcitný muž, kterého znala, udělal něco pro něj tak neobvyklého, ale Ron neměl důvod, proč v tomhle lhát.

Možná Lucius opravdu našel její rodiče.

Možná to byla pravda.

Myšlenka na to, že znovu uvidí svoje rodiče, způsobila, že se jí rozbušilo srdce. Mockrát už to vzdala. Získat znovu takovou naději byl šílený, neuvěřitelný pocit. Po všech těch letech, po všem tom smutku možná opravdu byli v pořádku. I přes jejich odcizení? Možná Luciusovi poděkuje.

Skvělé.

Její hůlka ležela na tom stolku, kde ji nechala, když ji přenášedlo odneslo pryč. S úlevným vydechnutím k ní došla a rychle po ní chňapla, ale podařilo se jí přitom shodit na zem hromádku pošty, kterou předtím roztřídila.

"Zatraceně," řekla a klekla si, aby ten nepořádek uklidila. Na tohle teď neměla čas. Merlinví, co Draco vyvádí. Potřebovala ho najít a to rychle.

Účty, účty, účty... Věštec. Hermiona ztuhla. Noviny se při pádu rozevřely a z titulní stránky na ni hleděla její vlastní tvář.

Přečetla si titulek.

Vidění se jí rozmazalo.

Žaludek se jí zhoupl.

A ona se pozvracela na podlahu.

* * *

Draco se právě s Harrym hnal Děravým kotlem, když to ucítil. Mocné škubnutí v hrudi. Podivně naléhavé.

"Harry..." pronesl pomalu a zabrzdil.

Harry se otočil, překvapený tím, že slyšel Draca použít jeho křestní jméno. Ještě víc ho překvapilo, když uviděl, že se mladík chytil za hrudník.

"Jsi oukej, kámo? Potřebuješ ke Svatému Mungovi?" zeptal se úzkostlivě

"Ne," zalapal Draco po dechu a trhl sebou. "Jen... mám takový divný pocit..."

Harry se zamračil: "Jakoby infarkt? Vypadáš jako při infarktu. Jdeme za lékouzelníkem. Jsi bledší než obvykle a to už je co říct."

"Ne, mám na mysli pocit od Hermiony. Nebo o Hermioně. Nedokážu to vysvětlit, ale myslím, že vím, kde je."

"Říká ti ten pocit, jestli je v pořádku?" zeptal se Harry opatrně.

"Nejsem si jistý. Musím jít. A půjdu sám, jestli ti to nevadí."

"Samozřejmě," řekl Harry. "Jen mi dej vědět, co se děje. Zůstanu tady tak půl hodiny, abys věděl, kde mě najdeš."

"Určitě," kývl Draco a znovu sebou trhnul, protože pocit v hrudi se stal intenzivnějším. "A mimochodem, díky za všechno."

"Od toho kamarádi jsou," odpověděl Harry s úšklebkem, protože věděl, že to Draca dopálí.

Ten se na něj zamračil, ale pak jeho výraz změkl. "Jo, možná je to pravda."

"Samozřejmě, že je to pravda, ty cyniku. A teď mazej."

S kývnutím na pozdrav vyběhl Draco z hospody a s hlasitým PRÁSK, které se odrazilo od okolních zdí, se přemístil.

Harry se usadil a chvíli jen tak hleděl na dveře. Zvažoval přitom, jestli Dracova podivná intuice byla správná. Doufejme, že ano. Doufejme, že Hermiona byla v bezpečí a oni by si mohli konečně dát pro jednou pauzu. Harry nikdy nezažil, že by dva lidi potkalo v tak krátkém čase tolik smůly. Bylo to o to horší, že oba byli jeho kamarádi.

V poslední době o svých kamarádech hodně přemýšlel. Zvažoval, že možná nastal čas, aby se vrátil do Londýna. Vypadá to, že Draco a Hermiona se nedokážou vyhnout problémům. Možná by jim mohl pomoct – dávat na ně pozor nebo něco takového. Co Blaise zmizel s Pansy, ještě se neukázal, ale až se tak stane, možná by chtěl mít někoho, s kým může zajít na skleničku. Harry miloval život na farmě, ale jak se ukázalo, kuřata nebyla moc dobrými společníky. Toužil po něčem trochu jiném. Po něčem takovém, jako měl ve škole.

"Pane Pottere?" oslovil ho Tom. Harry vzhlédl a spatřil, že hostinský drží jakousi obálku.

"Dopis pro vás," řekl a podal mu ji. "Právě dorazil." Harry se zamračil, sáhl po dopisu a na jeho přední straně zaregistroval chaotickou čmáranici. Toho, kdo měl takový rukopis, dobře znal. Nebo aspoň dřív znával. Ron mu už delší dobu nenapsal. Chvilku se přel sám se sebou, ale pak se rozhodl, že nemá co ztratit.

Opatrně otevřel obálku a začal číst.

"Tome?" zvolal po několika minutách se svíravým pocitem v hrudi. "Jestli mohu požádat, přineste mi ohnivou whisky."

* * *


Poznámka překladatelky: Ukázka z další kapitoly tentokrát nebude. Přece nechcete, abych vám prozradila, jak tohle všechno dopadne
:-D


25. kapitola - závěr



Of Kings and Queens - 25. kapitola


Autor: galfoy

Překlad: Jacomo                  Betaread: Ivet

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera. Skličující, leč pravdivé.

Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/8227894/26/Of-Kings-and-Queens



* * *

Draco s velkou nervozitou otevřel dveře Hermionina bytu, vešel a modlil se, aby ji našel nezraněnou. Očima přejel obývací pokoj. Ticho. Až na hromadu pošty rozsypanou po zemi tu nebylo nic neobvyklého.

Rozhlédl se ještě jednou.

Věštec ležel rozložený na podlaze a z něj křičel ten hrozný titulek. HERMIONA GRANGEROVÁ ZÁVISLÁ NA MUDLOVSKÝCH DROGÁCH! OKOLO MALÉHO ŠPINAVÉHO TAJEMSTVÍ VÁLEČNÉ HRDINKY VYPUKL SKANDÁL.

Takže to četla. Někde mezi Weasleym a příchodem sem to četla. Musí být zdrcená. Tohle je přesně to, čemu doufala, že se vyhne. Znovu ho píchlo v hrudi.

Zpoza dveří koupelny se ozval zvuk posmrkávání.

"Ach, díky bohu," zašeptal, vypustil vzduch, který zadržoval, a rychlým krokem zamířil ke dveřím. S cvaknutím se otevřely, zavrzaly a on vklouzl dovnitř.

Seděla ve vaně, prázdnýma očima hleděla přímo před sebe, slzy jí tekly po tvářích, na halenku a kapaly na džíny. Nepodívala se na něj. Vypadala, jako kdyby byla v transu.

Draco se rozhlédl po malé místnosti a snažil se přijít na to, jestli si něco vzala nebo jestli není v bezprostředním nebezpečí. Země byla posetá malými lístky papíru, vytrženými z bločku. Na jeho přední straně bylo natištěno Dr. Granger.

Každý lístek byl popsaný.

Hydromorfon. Oxykodon. Tramadol. Všechno napsané jejím klikatým písmem. Draco zdvihal jeden papír za druhým, četl ta divná slova a každé další se mu zdálo hrozivější než to předchozí. Takže to byla pravda - vzala ten blok. Ale opravdu se dostala k práškům? Nebo jen vyplnila ty recepty, a pak ztratila nervy? Ublížil jí Weasley nějak, nebo to byla reakce na ten článek?

"Hermiono?" promluvil tiše.

Zamrkala a pomalu otočila hlavu. Bolelo ho z ní srdce. Vypadala naprosto zničeně.

"Přemýšlela jsem," řekla chraplavě.

"Dobře," kývl, klekl si a opřel se o okraj vany. "O čem jsi přemýšlela?"

"Přemýšlela jsem o tom, že chci jít do léčebny," pronesla a třesoucí se rukou si otřela tvář.

Draco se na ni tázavě zadíval.

"To je místo, kde mudlům pomáhají se závislostí," vysvětlila. "Něco jako nemocnice. Potřebuju si osvojit nějaké správné schopnosti, jak všechno zvládat bez pilulek. Magie tohle neumí spravit, Draco. Vypsala jsem ty recepty. Po tom všem jsem stále vypsala ty recepty. Už jsem se dostala za hranici, kdy bych to dokázala zvládnout sama."

Zatvářil se obezřetně. Znamená to, že ho znovu opustí? "A... to léčebné místo se specializuje na tenhle druh věcí?"

Přikývla. "Mudlové nemají lektvary a kouzla... potřebují jiné způsoby, jak se vypořádat se svými problémy. Chtěla bych tomu dát šanci. I když to nebude fungovat, chci to zkusit. Opravdu nemám co ztratit. Nebo ztratím všechno; záleží na úhlu pohledu."

Vypadala přesně tak zkroušeně, jak mluvila, jako kdyby to přiznání dosvědčovalo její totální selhání. Viděl, jak je to pro ni důležité.

"Myslím, že léčebna je dobrý nápad," řekl Draco něžně. "Ale doufám, že pochopíš, když si pronajmu byt hned vedle a každý den se nakvartýruju do návštěvní místnosti."

Přes slzy se zasmála a znovu si otřela oči.

"Bylo to Stacey, viď," řekla. "Pověděla o mně Věštci. Vím, že Ron to neudělal, tak to musela být ona."

Draco přikývl: "Mrzí mě to."

Vzdychla a začala přejíždět prstem po dlaždičce u okraje vany. "No, asi se nedá říct, že otiskli lži. Jsem závislá. Válečná hrdinka, knihomolka, narkomanka. Hloupé, že? Dokonce ani nemuseli lhát. Ten příběh se píše sám."

"To ale neznamená, že je to v pořádku."

"Asi ne."

Co nejněžněji ji uchopil za ruku a políbil ji, protože si nebyl jistý, jak vyslovit to, co cítil. Chtěl jí říct, že je mu jedno, že je zlomená. Když nic jiného, přimělo ho to milovat ji ještě víc. Chtěl jí říct, že začíná rozumět tomu, s čím přišla jeho matka. Kdyby s tím Hermiona souhlasila, zítra by si ji vzal. Chtěl jí říct, že dala jeho životu smysl, že by s ní rád strávil každičký den, jen kdyby mu to dovolila. Chtěl jí tohle všechno říct do posledního slova.

Místo toho jí znovu políbil ruku. Slabě voněla po magnólii.

Usmála se.

"Mimochodem, o Rona už se nemusíš starat," řekla. "Není třeba po něm pátrat nebo tak něco. Téměř jsem mu za ten kousek utrhla hlavu."

"To rád slyším," kývl a snažil se nebýt z pomyšlení na to, že mu Vlezlík ukradl Hermionu, příliš napružený. "Zatracený idiot. Kdyby to chtěl zkusit ještě jednou, utrhnu mu tu hlavu sám."

"Posral to, Draco. Ví, že to posral. Pořádně. Nakonec mu to došlo. Souhlasil, že jsi pro mě ten pravý."

"To ho musí zabíjet," vydechl Draco napjatě a možná trochu moc nadějně.

"Možná," pokrčila rameny. "Ale myslím, že to věděl. Hluboko uvnitř věděl, že jsme se k sobě nikdy nehodili. Jen se držel zvyku."

"No, může si najít jiný posraný zvyk," odsekl Draco stroze.

Mile se na něj usmála. "Víš, taky mi řekl o tvých rodičích. Jak se snažili udělat správnou věc."

"Rozhodně se snaží," řekl Draco. "Řekl ti, kde můj otec celou tu dobu byl?"

Přikývla: "Nejsem si jistá, jestli tomu můžu věřit."

"Věř tomu," ujistil ji. "Otec má v sobě přesně to správné množství šílenství, aby cestoval do Austrálie a nechal si od tvých rodičů mířit puškou přímo do tváře."

"Ach můj bože," zašeptala a zakryla si rukou ústa.

"Je to v pořádku," usmál se Draco. "Říkal, že teď chce taky jednu. Ten chlap miluje dobré zbraně zřejmě i tehdy, když jsou mudlovské."

"Možná by mu mohl můj táta pomoct nějakou vybrat," uculila se drze.

"To je tak zvláštní," zachechtal se.

Znovu zesmutněla a začala si pohrávat s dlaždičkou.

"Možná, až vyjdu z léčebny, mohla bych podniknout něco užitečného. Například o závislosti mluvit. Víš, kvůli dalším, kteří s ní možná taky bojují. Říkala jsem si, že když jsem s tím měla problém já a tvoje matka, možná je tu víc lidí, kteří by uvítali nějakou pomoc."

"To je od tebe velmi nebelvírské," poškádlil ji a odsunul jí pramen vlasů z čela. Opřela se o jeho ruku a pevně zavřela oči.

"Miluju tě, víš," řekla.

"Taky tě miluju," odpověděl.

"Možná, až budu venku z léčebny..." odmlčela se.

"Ano?"

"No, já nevím. Asi je ode mě hloupé snažit se plánovat takhle dopředu... Ale..."

"O co jde?"

"Možná by ses ke mně rád nastěhoval?"

Srdce se mu zatřepotalo v hrudi. Snažil se velmi opatrně volit slova.

"Bude ti takové tempo vývoje vyhovovat?"

Pokrčila rameny, a pak se usmála: "Začínám si uvědomovat, že u správných věcí je těžké určit přiměřené tempo."

Taky se usmál. Měl dojem, jako kdyby v jeho hrudi vyšlo slunce. Vyzul si boty a vlezl si k ní do vany. Okamžitě se mu schoulila do náruče.

"Opravdu se musíme přestat scházet takhle," řekl a políbil ji do vlasů.

"Je to ano?"

"Je to ano."

* * *

O dva měsíce později

Hermiona stiskla Dracovu ruku a usmála se. Prošli právě bránou na Malfoy Manor, kde je u schodů do domu očekávaly oba rodičovské páry.

"Vítám vás!" promluvila Narcisa. "Jste tu právě včas na oběd!"

"Snaží se, aby to vyznělo neformálně, ale plánovala tuhle malou oslavu celé týdny," zašeptal Draco. "O co se chceš vsadit, že Harry, Blaise a Pansy už jsou uvnitř?"

"Myslíš?" zašeptala také a snažila se při tom gestu nečervenat. Když se Narcisa pro něco nadchla, bylo velmi těžké stáhnout ji zpátky na zem. Vypadalo to, že nakazila i ostatní... Hermiona viděla, že dokonce i její rodiče překypují nadšením. Lucius byl jako obvykle jediný, kdo vypadal, že ho tato malá oslava "konce její léčby" nechává naprosto klidným. Ale pyšný výraz na jeho tváři přesto hodně prozrazoval.

Když nekul pikle, jak se někoho zbavit, byl tak sentimentální.

"Vsadil bych na to všechny prachy."

Dva měsíce, které Hermiona strávila v mudlovském zařízení, patřily k nejtěžším, ale také k nejlepším v jejím životě. Draco dostál svému slovu, pronajal si byt hned přes ulici a chodil za ní každý den. Díky povolení, které dostala, trávili víkendy společně v jeho bytě, vždy s úmyslem vyrazit ven a chovat se společensky, obvykle ale skončili zakuklení uvnitř. Během těch víkendů toho hodně objevili.

Zjistili, že když se Hermiona rozzuří, až opravdu prská zuřivostí, vystoupí na povrch její "vnitřní Malfoy", jak to nazval Draco. Nevěděli, jak si jinak vysvětlit náhlé změny jejích vlasů na světlé a zase zpátky na hnědé. Hermiona žertovala, že na to, aby byla trvale malfoyovská, je příliš tvrdohlavá. Draco se smál, že zlomila sílu rysu.

Možná měli pravdu oba.

Také zjistili, že láska se nedá jen tak zapnout nebo vypnout tlačítkem. Je to spíš něco jako oceán. Vždycky je v ní něco dalšího. Vždycky se můžete ponořit hlouběji.

A ona to dělala.

Stejně jako on.

A to samo ji léčilo stejnou měrou jako terapie, poradci a instrukce. Urychlilo to její uzdravení. Dovedlo ji to až sem. Byla čistá, šťastná a silnější než kdy dřív.

Hermiona pevně objala rodiče. Nikdy ji neomrzelo dívat se na jejich tváře. Grangerovi a Malfoyovi spolu nakonec navzdory všemu docela dobře vycházeli... Muže spojoval zájem o mudlovské válečné zbraně (jejího otce přitahovaly především po historické stránce, Lucius si chtěl koupit nějaké dělo z "praktických důvodů"), kdežto ženy se sblížily díky Queenie (její matka milovala zvířata a fascinovala ji stavba Queenina chrupu, takže uspořádání skvěle fungovalo).

Narcisa obdržela dvě pusy na tvář, protože to tak měla nejradši. Hermiona ji chtěla i obejmout, protože ta žena pro ni byla v posledních měsících neuvěřitelnou oporou, ale držela se zpátky, aby nezačala brečet. Ještě ji čekala celá oslava, a ona už teď podléhala dojetí.

Lucius měl rád jednoduché pokývnutí hlavou, ale Hermiona přesto trvala na lehkém políbení na tvář. Byl to jediný okamžik, kdy ho viděla se červenat, což byl přesně ten důvod, proč to dělala.

Za spousty povídání zamířili do domu na slavnostní oběd. Narcisa dohonila Hermionu a cestou k zahradě na ni lehce mrkla.

"Dali ti v té léčebně nějaké úkoly na doma?" zeptala se zvesela. "Existuje něco, co bys měla podnikat, když jsi teď venku?"

Léčebné zařízení Narcisu naprosto uchvátilo, takže zasypávala Hermionu všemi možnými otázkami pokaždé, když k tomu měla příležitost. Velmi ji zaujala představa, že je možné překonat závislost bez magie, a ještě víc obměkčila její pohled na svět mudlů. Malfoyovi se skutečně od Hermionina odchodu pomalu proměňovali a dělali pozoruhodné pokroky na cestě k naprostému uznávání hodnoty lidí. Už téměř nemluvili o tom, že by znovu začali používat sklepení.

"Jen jedna věc, ačkoliv je to stejně důležité pro mě jako pro program," řekla Hermiona. Byla ráda, že dostala šanci položit Narcise otázku, která ji už delší dobu trápila. "Vlastně jsem doufala, že byste mi s tím mohla pomoct."

"Moc ráda, drahoušku! Stačí říct." Narcisa byla ve skvělé náladě, téměř tancovala a dokonale upravené vlasy se jí na slunci třpytily.

Když zahnuly za roh, Hermiona v dálce spatřila Harryho rozcuchané vlasy, Blaisovu hlavu a Pansyinu hřívu. Draco měl pravdu. Jako obvykle.

Blaise a Pansy seděli těsně u sebe.

Harry si žádnou partnerku nepřivedl, ale Hermiona věděla, že se s někým začal vídat. Potěšilo ji to stejně jako fakt, že pracuje na svém návratu do Londýna. Zatím si farmu ponechal pro případ, že by potřeboval mít kam zmizet, ale kousek po kousku se přesouval zpátky do společnosti. Pomohlo, že tu měl docela velkou partu kamarádů. Hermiona se doslechla, že se tu a tam vídal s Ronem. I když ona sama neměla žádnou touhu pozvat Rona zpět do svého života, těšilo ji, že Harry ponechal tato vrátka otevřená. Potřebovali to oba, Ron i Harry.

"Ráda bych dala do pořádku záležitost s jistou osobou, ale mám problém ji vystopovat," řekla Hermiona. Skutečnost, že má problém tu dotyčnou sobu najít, jí brnkala na nervy. No vážně, co na tom mohlo být těžkého?

"No, já s Luciusem máme pro pátrání po nezvěstných lidech jisté předpoklady," poznamenala Narcisa a výmluvně pozvedla obočí. "Koho chceš najít?"

"Stacey McLorrowovou," řekla Hermiona.

Úsměv na Narcisině tváři zamrzl, ale když se podívala na Hermionu, nepohnul se v ní ani sval, jen jí zacukalo koutkem úst.

"Aha, tu!" pronesla nakonec. "Vzpomínám si, že jsem o ní něco slyšela. Neodstěhovala se?"

"Ano!" souhlasil Lucius, který se náhle objevil po Hermioně druhém boku. "Odstěhovala se daleko, předaleko. Je to tak, Narciso?"

"Přesně tak. Teď si vzpomínám. Odešla do Maroka."

"Do Maroka?" zopakovala Hermiona.

"Do Maroka," přikývl Lucius. "A vstoupila do kláštera."

"Cože? Do kláštera?" vyhrkla Hermiona. "To je divné. Nikdo o ní už nějakou dobu neslyšel, tak mě jen zajímalo, jestli je v pořádku..."

"Víc než v pořádku," řekla Narcisa. "Kláštery jsou velmi uklidňující, jak jsem pochopila. Rozmlouvá se tam s mudlovským božstvem a podobně."

"A jsou velmi soukromé," dodal Lucius. "Nemůže přijímat návštěvy."

"Složila slib mlčení," přikývla Narcisa. "Cítila se špatně kvůli tomu, co udělala, víš."

"Nejsou povoleni žádní hosté!" připomněl Lucius vesele.

"V Maroku?" zeptala se Hermiona zmateně.

"Ne, v klášteře," odpověděla Narcisa. "Promiň, drahoušku, ale mohlo by být příliš obtížné ji vystopovat dokonce i pro tak zkušené lidi, jako jsem já a Lucius. Museli bychom přimět tu dívku, aby porušila pravidla kláštera, a protože jsme tak čestní lidé, nelíbilo by se nám stavět ji do této pozice."

"Aha," hlesla Hermiona zklamaně. "Chápu. Jen jsem si říkala, že by možná bylo zdravé tuto kapitolu mého života uzavřít."

"Počítá se i myšlenka, drahoušku," odvětila Narcisa, vzala ji za ruku a chlácholivě ji poplácala. "A ty máš tolik myšlenek."

"To mi Draco připomíná pořád," zasmála se. "Každopádně děkuji za informace." Hermiona se odmlčela. Zdálo se jí to jen, nebo se Malfoyovi chovali trochu... divně? U nich se to těžko dalo odhadnout. V této rodině bylo divné chování tak přirozené jako potřesení rukou. "Oba rozhodně víte dost o tom, co se s ní stalo," nadhodila zkusmo. "Což je docela působivé."

"Ach, bereme to tak, že dávat na lidi pozor je zkrátka naše práce," pronesl Lucius přezíravě. "Obávám se, že z tohoto úhlu to není ani tak překvapení jako spíš rutina."

Hermiona přikývla. Inu, znělo to jako logické vysvětlení.

"Když je řeč o překvapení," navázala s trochu ostýchavým výrazem Narcisa a podařilo se jí tak změnit téma. "Draco mi říkal, že máte nějaké novinky."

Hermiona zčervenala a řekla: "Nevím, jak moc je to překvapivé. Ale ano, nastěhovali jsme se do společného bytu."

"Skvělé!" zvolala Narcisa. "A nepředpokládám, že vás to vede k myšlence, že -"

"MAMI!" vykřikl Draco a loktem si vybojoval místo mezi Hermionou a Narcisou."Nechystáš se moji krásnou přítelkyni obtěžovat otázkami ohledně manželství, že ne?"

"Vůbec ne," bránila se Narcisa, ale tvářila se přitom trochu provinile. Vyslala pohled směrem k Luciusovi a oba couvli do diskrétní vzdálenosti a nechali ty dva o samotě.

"Za tohle se omlouvám," řekl Draco. "Měla to zvládnout líp."

"Ale to je naprosto v pohodě," mávla rukou Hermiona. "Nevadí mi to."

"Ale stejně," trval na svém Draco a uchopil ji za ruku. "Slíbil jsem ti, že nebudeš s tou manželskou záležitostí otravovaná, a svůj slib dodržím. Nepožádám tě o ruku, dokud na to nebudeš připravená."

"Opravdu?" uculila se.

"Rozhodně," ušklíbl se. "Ale až budeš připravená? Dej si pozor."

"To je vyhrůžka?" ušklíbla se také.

"Záleží na tom, jak se stavíš k tomu být ke mně navěky připoutaná," poznamenal s dobromyslným mrknutím.

Hermiona se kousla do jazyka, aby si zabránila něco říct, protože ve skutečnosti nebyla ohledně svého malého překvapení tak docela upřímná. I když byla pravda, že se nastěhovali k sobě, nešlo o tu záležitost, která u ní vyvolávala třepotání motýlích křídel v břiše. Ono ji totiž léčení naučilo jednu důležitou věc.

Bylo snazší cítit, že má život pod kontrolou, když - a to doslova - nad ním převzala kontrolu. Čekat, až se něco stane, nikdy nebyl tak úplně její styl. Teď už to viděla.

Takže se nakonec po tom všem, po všem jejím odmítání, rozhodla, že si vlastně chce Draca vzít. Problém byl, že se jí ale nijak zvlášť nechtělo čekat, až ji on požádá o ruku. Působilo to hrozně předvídatelně, a jestli se něco naučila, tak to, že život je mnohem zajímavější, když se stane něco nečekaného.

Ve zvládání nečekaného už byla docela dobrá. Ve skutečnosti strávila zdokonalováním svých schopností dva měsíce.

Když se přiblížili ke stolu obklopenému kamarády a rodinou, Draco se na ni usmál. Na krátký okamžik užasla nad tím, jak je pohledný; jak je uvolněný. Tohle byl muž, se kterým měla v plánu strávit zbytek svého života.

Na téhle větě se jí zamlouvalo každičké slovo.

Prsten, který pro něj vyrobila, jí prakticky vypaloval díru do kapsy, ale byla odhodlaná nechat ho tam, dokud všichni nedojí. Počkat, až budou spokojení a nasycení. Uvolnění.

A pak se chystala položit otázku, která se jí stále dokola opakovala v hlavě.

Naštěstí si byla naprosto jistá, že od něj dostane tu správnou odpověď.


Konec

* * *


Poznámka autorky:
No, byla to šíleně zábavná jízda. Děkuji za všechny komentáře a podporu, zejména za ty během mých dvou mimořádných rodinných událostí a mého cestování (bloudění v NYC) bez internetu. Řeknu vám, bylo to divoké léto.

Ten konec je pro mě trochu hořkosladký. Možná si vzpomenete, že jsem chtěla napsat příběh o závislosti, protože jsem kvůli předávkování přišla o kamaráda. Rozhodně bych si přála, aby měl možnost získat pomoct, kterou potřeboval, jako se to povedlo naší hrdince. Protože o to podle mě jde. Reálný život má nepředvídatelné zápletky. Ale aspoň náš oblíbený pár se dočkal šťastného konce. (...)


Poznámka překladatelky:
Ano, byla to zábavná jízda. A já jsem strašně moc ráda, že jsem mohla nasednout. Proto posílám obrovské díky baska92 za odstartování téhle povídky (protože bez jejích prvních kapitol bych se k povídce nikdy nedostala), Jimmi za laskavé předání překladu (nebudeme tu zmiňovat, jak jsem v soukromých zprávách virtuálně poskakovala jako pingpongový míček a vykřikovala „Dej mi to, dej mi, já to chci překládat!") a zlaté betušce Ivet za nedocenitelnou pomoct s vytvořením konečné podoby jednotlivých kapitol (nemluvě o vtipných, bránici dráždících glosách, kterými častovala všechny zúčastněné postavy). A samozřejmě děkuji vám všem, kteří jste tuto povídku četli a nechali u ní komentář. Díky vašim srdečným slovům podpory a chvály jsem měla možnost prožívat tento úchvatný ještě intenzivněji a ještě víc si oblíbit jeho hrdiny.
Králové a královny mi budou strašně chybět.