Archív prekladov z hpkizi.sk




Úvod k povídce



Post Tenebras, Lux (Po temnotě světlo)

Post Tenebras, Lux (After Darkness, Light)

Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/1/Post-Tenebras-Lux

Autor: Loten

Překlad: Lupina

Beta: marci   Banner: solace

Povolení k překladu: Ano

Přátelství/Romantika

Severus S. & Hermiona G.

Rating: 16+

Kapitol: 43

Slov: 313 349

 

Shrnutí: „Po temnotě světlo.“ Náhodné setkání deset let po válce není jen shoda okolností a může mít dalekosáhlé důsledky. Příběh o mnoha věcech, ale především o uzdravování.



Prohlášení autorky: Věřte mi, kdybych je vlastnila, skončilo by to poněkud jinak. Půjčuji si je jen na chvilku; nakonec je, bohužel, budu muset vrátit.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorkou této fanfikce je Loten. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Varování: Možná romantika SS / HG, eventuálně pro věk 16+, možné sexuální scény. Nemáte-li rádi, nečtěte. Ale klíčové slovo zní: „možná“ – je to dlouhý příběh.

Varování překladatelky: Sexuální scény budou. Určitě.

Autorčina poznámka: Děj začíná deset let po Relikviích smrti. Je plně kompatibilní s kánonem, kromě Snapeovy smrti a většiny Epilogu-který-nesmí-být-brán-na-vědomí. Délky kapitol se liší; píšu románovým stylem, takže jednotlivé části se ne vždy snadno rozdělují do kapitol.

Poznámka překladatelky: Chronologicky by před děj Post Tenebras, Lux mohla být zasazená povídka Rozcestí (Crossroads), jejíž překlad naleznete zde:

 

http://hp.kizi.sk/modules.php?name=News&file=article&sid=3449

 

A dovolím si citovat Jimmi: „Pokud se vám povídka nebude líbit, nepište mi to, jen přestaňte číst. Prostě si vyberte něco jiného a nekazte mi radost.“ Půjde opět o docela dlouhý překlad a zcela jistě budu potřebovat veškerou dostupnou podporu. Děkuji vám mnohokrát.

 

Něco informací ohledně publikování nových kapitol. Začínáme již teď, aby nám nevypršelo povolení k překladu, aby Loten věděla, že už se něco děje, a aby nám celá povídka vyšla do Adventu. Pokud vše v životě půjde dobře, rády bychom pokračovaly v zajetém systému každou středu novou kapitolu. Tedy až skončíme s Honbou za sluncem – do té doby v úterý. Doufejme, že nám naše plány vyjdou.

 

Budeme se na vás s marci těšit.


Post Tenebras Lux - 1.



 

Autor: Loten             Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: solace

Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/1/Post-Tenebras-Lux

Rating: 16+ 



Kapitola 1

 

„Serendipity is the gift of finding things we did not know we were looking for.“

 

„Šťastná náhoda je dar nacházet věci, o kterých jsme nevěděli, že je hledáme.“


Glauco Ortolano

XXX

Stanice Waterloo během dopravní špičky byla vždy totální a naprostý chaos. Opravdu, pomyslela si Hermiona, když uhýbala davu, byla blázen, že tu vůbec byla. Ne že by potřebovala používat mudlovskou dopravu. A vzhledem k tomu, že právě probíhaly letní prázdniny, neměla vlastně ani vůbec žádný důvod tak cestovat. Prokousávala si cestu hordou lidí pod velkými tabulemi s příjezdy a odjezdy a okolí nevěnovala žádnou pozornost. Zcela se zaměřila na opuštění stanice a získání šálku kávy, který by nestál majlant. V důsledku této nepozornosti za rohem novinového stánku nakráčela rovnou do kohosi.

Muž, do kterého právě vrazila, prudce zasyčel, trhl sebou zpět a pokusil se zabránit rozlití vlastní kávy. Vzhlédla, spatřila jeho tvář a omluva jí na rtech odumřela; shlížel na ni zamračeně a jeho vrčivé doporučení, aby koukala, kam šlape, se přerušilo uprostřed slabiky. Zírali na sebe v ohromeném tichu, zatímco se její mysl snažila najít smysl v tom, co vidí; jako by se svět vychýlil ze své osy.

Nikdy neměla moc štěstí s výkladem emocí v těch tmavých očích, snad kromě ledového hněvu, opovržlivého přezírání nebo zlomyslného pobavení, ale teď četla záblesk čistého šoku, rychle následovaný hrůzou, která stejně rychle zmizela do rezignované únavy. Chvíli k němu vzhlížela, snažíc se pochopit, co se právě stalo. V některých ohledech vypadal stejně jako naposledy, kdy jej viděla, ale v jiných byl naprosto odlišný.

Ten výrazný orlí nos byl víceméně stejný, ale jeho linie byla trochu narušená snad starou zlomeninou. Ostatní rysy se nezměnily. Jako dcera zubařů si všimla, že se zřejmě konečně pokusil nechat si zuby spravit a ty teď již nebyly žluté, jen stále poněkud křivé. Mastné vlasy, prakticky jeho obchodní značka, byly zcela jistě čistší, ačkoliv mu stále kolem obličeje visely jak zplihlé závěsy; nad levým okem viděla tenký proužek bílé jizvy končící ve vlasech. Na hlavě se šedivělo pár vlasů, ale ne mnoho. Pokožka byla stále bledá, ale ne tak, jak si vzpomínala; bez jeho hábitu mohla vidět, jak je hubený. Tvář měl vychrtlou a stíny pod očima hluboké. Vypadal unaveně.

Oblečen byl po mudlovsku a na rozdíl od mnoha kouzelníků v tom skutečně vypadal přirozeně. Džíny byly opotřebované, vybledlé, kraje nohavic otřepené a s dírou na jednom koleni; na nohou měl černé boty a černé tričko vypadalo jako postříkané od barvy. Něco, co by nečekala, že uvidí. Pružné sportovní obinadlo zakrývalo levou paži od místa zpod rukávu a končilo mezi loktem a zápěstím. Když mu očima znovu putovala k tváři, spatřila dvě vybledlé, rozeklané jizvy na krku; byla u toho, když tato zranění získal. Byl to skutečně on.

Tak jsem opravdu přišla o rozum. Začínám mít halucinace. Snape je mrtvý. Měla by to vědět; teď to bylo téměř deset let, co jej viděla umírat. Ale ta podoba byla neskutečná – ach, přibyly nové jizvy a vypadal starší, ale kdokoliv ten muž byl, vypadal stejně, jak by si Snapea představovala, kdyby přežil. A nepříjemnou pravdou bylo, že se jeho tělo nikdy nenašlo. V době, kdy někoho napadlo vytáhnout ho z Chroptící chýše – k jejich kolektivní hanbě téměř až den po konci bitvy – nic tam nebylo, jen velká krvavá skvrna a úlomky jeho hůlky.

Když na tohoto muže zírala, připomněla si, jak jej roky hledali – hlavně díky vině, jakmile si Řád pomalu začal uvědomovat, kolik mu svět dluží. Nenalezli žádnou stopu a nakonec to vzdali. Určitě nikdo nemohl desetiletí zůstat schovaný, když jej hledala polovina kouzelnického světa – svého času to přitahovalo pozornost médií víc než spatření Elvise – přesto se přistihla dumat o tom, jak dobře by se mohl profesionální špión schovat, pokud by si opravdu přál zůstat neobjevený.

„Líbí se vám ten pohled?“ zeptal se tiše bez nějakých skutečných emocí za těmi slovy. Hlas měl téměř úplně stejný, jak si pamatovala, ten samý chladný, hedvábný, protahovaný styl řeči, možná trochu tišší, s lehkou chraplavostí a bez nepřátelského tónu, který si s ním spojovala.

Nevěřícně zavrtěla hlavou a dál na něj zírala. „Opravdu jste to vy, že?“ divila se tiše. „Opravdu jste tady.“

„Pokud nemám noční můru,“ odpověděl sarkasticky, „a přestože to je stěží vzácný jev, velmi pochybuji, že bych začal snít o vás, slečno Grangerová. Ještě jsem nepřišel úplně o rozum.“

Nu, tak to byl Snape, kterého si pamatovala. „Určitě můžu být trochu v šoku,“ odsekla. „Ještě před dvěma minutami jsem si myslela, že jste mrtvý.“ Myslí ji hučelo tolik otázek, že neměla představu, kterou položit první, když znovu promluvila. „Co tady děláte?“

Mírně naklonil hlavu, přivřel oči, pak se rozhlédl po přeplněném nádraží a neurčitě pokynul dlouhými prsty. „Podívejte se kolem sebe. Myslíte, že si nás ti lidé všimli? Myslíte, že některý z nich uvažuje dál za jeho další cíl?“

Nebylo to přesně to, na co se ptala, ale chápala jej. Bylo něco anonymního na tom, být uprostřed davu. Následovala gesto jeho ruky, rozhlédla se a koutkem oka zahlédla jeho pohyb; ztuhla, otočila se zpět a on protočil očima. „Nebuďte směšná. Stěží vytáhnu hůlku a uřknu vás uprostřed Waterloo. Kromě toho, kdybych měl v úmyslu vám ublížit, udělal bych to v té chvíli, kdy jsem vás poznal, zatímco vy jste ještě civěla jako sůva z nudlí.“

„Byl jste překvapený stejně jako já,“ odsekla naježeně. Neodpověděl; namísto toho se prudce otočil a zamířil davem pryč. Zaskočená na chvilku ztuhla, než se sebrala a následovala jej; když dohnala jeho dlouhé kroky, všimla si, že kulhá. „Počkejte!“

„A to proč?“ zeptal se znuděným tónem.

„Chci si s vámi promluvit.“

„A co, propána, vás vede k domněnce, že bych já chtěl mluvit s vámi?“ zeptal se a odvrátil se od ní. „Ve skutečnosti –“ Přes její rameno se na něco zahleděl a přimhouřil oči, když najednou přestal mluvit; otočila se, aby se podívala, co jej tak zaujalo, zachytila pohyb a vrátila oči zpět, jen aby jej ještě zahlédla mizet v davu.

Nemůžu uvěřit, že jsem mu na to skočila, znechuceně si odfrkla s vědomím, že stejně nemá absolutně žádný smysl jej sledovat. Byl k východu blíž než ona; někde venku se ztratí z dohledu a přemístí se. Nechytí ho. Stále naprosto ohromená tím, co se přihodilo, se tlačila davem jeho směrem, snažíc se to nějak vstřebat. Po celé té době… je Snape naživu.

XXX

Navzdory svému nejvyššímu úsilí jej ztratila v davu londýnské dopravní špičky; nakonec to vzdala a ve značně zamyšleném rozpoložení zamířila domů. Jedno bylo jisté; pokud se Snape pohyboval na veřejnosti v Londýně, pak to bylo daleko od místa, kde skutečně žije. Pokud jej nenalezli přes devět let, pak proto, že to nechtěl. A mohla mu to jen stěží vyčítat; byl téměř jistě nejnenáviděnější kouzelník na světě po Voldemortovi. Nebylo to fér, to teď věděla, ale dokud neviděla obsah vzpomínek, které jí dal pro ni osobně Harry, nenáviděla jej stejně jako ostatní.

Ty vzpomínky nakonec vidělo jen pár lidí. Harry na tom trval. Ochrana soukromí bylo to poslední, co pro toho muže mohli udělat – třebaže Harry to největší tajemství vyhrkl na bitevním poli; naštěstí kouzelnická veřejnost jako taková stále žila v nevědomosti. Méně než tucet lidí viděl něco z těch vzpomínek; Hermiona byla jedna z mála, kdo shlédl všechny. Očistili jeho jméno, jak nejlépe to šlo, prohlásili, že mají důkaz o tom, že Snape byl na jejich straně a vydali přepis rozhovoru, kdy Albus požadoval po Snapeovi své zabití a vysvětloval i proč. Ale Brumbálova ztráta a hrůzy spáchané v Bradavicích během posledního roku války zanechaly příliš hluboké, nevyléčitelné jizvy. Co se týkalo většiny kouzelnického světa, byl Snape padouch, jehož smrt byla příliš lehká.

Přeživší členové Řádu teď viděli věci jinak. McGonagallová jakožto ředitelka strávila dlouhé hodiny rozhovory s Brumbálovým portrétem a s bývalými vůdci Bradavic; ti všechno potvrdili a Řád si pomalu uvědomil, kolik toho dluží muži, jehož všichni tolik let nenáviděli. Bez něj by jistě prohráli. V průběhu těchto jednání bylo vyjeveno více, než kdokoliv z nich chtěl znát o tom, jak pro ně trpěl – „a já rozhodně nebyl zasvěcený do toho nejhoršího,“ pronesl smutně Albus. „Nikdy by o tom nehovořil a ani jednou nepožádal o pomoc.“

Přemýšlení o portrétech přivedlo Hermioninu mysl zpět k tématu. Bez ohledu na okolnosti byl Snape rok právoplatným ředitelem, uznaný samotnými Bradavicemi. Ne jako Umbridgeová, které se jisté oblasti uzavřely; hrad uznal Snapea jako svého pána. Kdyby byl zabit v Chroptící chýši, zemřel by v práci a jeho portrét by se jistě objevil v jeho kanceláři mezi ostatními. Albus tuto teorii odmítl potvrdit nebo vyvrátit, pravděpodobně protože to sám nevěděl, ne že by byl tvrdohlavý. Nakonec po tom přestali pátrat. Přestali hledat. Zlomili nad ním hůl – zase.

Stejně hledali jen kvůli pocitu viny, přiznala si tehdy v průběhu několika následujících dní. Bylo téměř úlevné, že došli k rozhodnutí toho zanechat. Ani jeden jej nechtěl doopravdy najít. Co by řekli? ‚Jejda, promiňte‘? Ne, možná to takto bylo lepší, že je mrtvý.

A teď jej potkala, živého a – určitě ne zdravého, ale dostatečně, jak se dalo za daných okolností očekávat.  Otázka zněla, co s tím má udělat? Kdyby se jí podařilo někoho přesvědčit, že není blázen a že to bylo skutečné spatření jeho osoby, co pak? Bylo velmi nejisté, že jej ministerstvo nalezne. Byli efektivnější než před válkou, ale ne o moc a zcela jistě ne dostatečně, aby vystopovali špióna, který se téměř celý život učil skrývat. Soukromé hledání by nebylo o moc úspěšnější. Prostě si nepřál být nalezen.

Nebo přál? Stěží můžu vědět, co by si mohl myslet. A nemám za to, že někdo jiný ano. To byl problém. Pokud nechtěl být nalezen, určitě bude laskavější respektovat jeho přání a nechat jej životu, který si pro sebe vybojoval. Ale zaslouží si víc než to. Nakonec se Hermiona rozhodla, že se pokusí jej nalézt sama, ve svém volnu. Pokud uspěje, pak si může dělat starosti se svými poznatky.

XXX

„Harry, to jsem já.“

„Ahoj, Hermiono! Co se děje?“

„Poslouchej, potřebuji laskavost. I když to bude znít trochu divně.“

„Pokračuj.“

„Potřebuji kopie všeho, co má ministerstvo na Snapea.“

„Proč?“

„Nebudeš mi věřit.“

„Zkus to.“

„Dobře… Myslím, že je naživu. Chci se pokusit jej najít.“

Nastalo dlouhé ticho. „Hermiono…“

„Vím, zní to bláznivě. Vím, že je to po celé té době pravděpodobně nemožné. Proto to podnikám neoficiálně. Pro mě je to jen způsob, jak zabít čas, než začne nový školní rok – můžeš to třeba nazvat koníčkem. Prosím, Harry.“

„Opravdu myslíš, že je naživu?“

„Naprosto. Nejsem si jistá, jestli jej můžu najít, ale myslím, že to stojí za pokus. Pomůžeš mi?“

„Víš, že ano. Přepošlu ti to co nejdřív. Dej mi vědět, až něco zjistíš.“

„Dám. Díky, Harry. Ale neřekneš to, prosím, nikomu jinému? Možná se mýlím.“

„Jasně. Hodně štěstí.“

„Díky. Myslím, že ho budu potřebovat.“

XXX

Kde by měla začít hledat? Alespoň věděla, že je v Británii, nebo byl. Takto přemýšlet bylo kontraproduktivní; kdyby musela hledat za hranicemi Británie, nikdy jej nenajde. Nebude to nikde v Londýně a nikde třebas i s malou populací kouzelníků. Asi nebude v nějaké větší zástavbě, ačkoliv tím si nemohla být naprosto jistá – vlastně si opravdu nemohla být jistá ničím, ne, pokud se to týkalo tohoto muže.

Následujících několik dní strávila zkoumáním všeho, co o něm bylo známo – nebylo toho moc – a vybavovala si, co na něm sama za ta léta vypozorovala – což bylo ještě méně. Byl ten nejtajemnější muž, jakého kdy potkala; za deset minut zírání do myslánky o něm zjistila víc než za celých sedm let, co jej znala. Kdyby měl nějaké vazby ke svému bývalému domovu ve Tkalcovské ulici, neposloužily by mu; když pár týdnů po skončení války ministerští onu adresu kontrolovali, našli ji vypálenou do základů. Nemohli nic dokázat, ale všeobecně se shodli na nepravděpodobnosti toho, že by něco takového spáchal Snape. Jeho kolegové souhlasili, že to by bylo příliš dramatické, příliš zřejmé.

Zdálo se pravděpodobné, že žije jako mudla. Oblečen byl v mudlovském, když ho potkala, a zjevně neměl přístup k léčiteli od konce války. Chcete-li žít v mudlovském světě, budete potřebovat nějaký průkaz totožnosti, možná falešné jméno. To jí dávalo výhodu přede všemi ostatními, kteří mohli pátrat; jako mudlorozená měla lepší představu, jak jej hledat. Po onom prvním setkání se na týden usadila před svým počítačem a napojila se na internet. Bez ohledu na to, jak dobrý byl ve skrývání, pochybovala, že by věděl, jak se utajit elektronicky.

Nepřekvapivě neexistoval žádný nedávný záznam o nikom jménem Severus Snape. Hermiona to tušila, ale domnívala se, že stejně stojí za to to zkontrolovat. Hledání jen jména Snape našlo několik odkazů včetně záznamu o smrti rodičů, ale bude používat jiné jméno. Zamyšleně ťukala prstem o klávesnici, nepřítomně zírala na obrazovku a přemýšlela. Snape byl tvor zvyku, nebo alespoň býval, když jej znala. A věděla, že mnoho lidí při vytváření přezdívky obecně končí s něčím, co je spojené s jejich skutečnou identitou ať už náhodou, nebo záměrně. Princ dvojí krve… Znovu zvedla své poznámky a o deset minut později se jala vyhledávat jméno Tobias Prince.

XXX

Systematické obcházení adres, které našla, jí trvalo týden. Tato byla poslední možností v jejím seznamu, a když zírala na budovu před sebou, cítila, jak jí srdce pokleslo. Zdálo se, že její odhad byl chybný; bude muset přijít s jiným jménem pro průzkum. Tady to být nemůže; kdekoliv se Severus Snape skrýval, zde to nebylo pravděpodobné. Ačkoliv předpokládám, že toto by bylo poslední místo, kde by jej někdo hledal. Potlačila úsměv; co čekala, nějaké rozpadající se gotické sídlo? Nadechla se a vešla do haly, kde přistoupila ke stolu a k plešatému muži s nadváhou.

„Promiňte. Hledám Tobiase Prince.“

Zabručel. „Aha, toho. Parkuje na druhé straně. Parcela 57.“ Aniž by vzhlédl od novin, podal jí ušmudlaný kus papíru, který se ukázal být mapou míst karavanů. „Nemá rád lidi, jestli něco prodáváte.“

„Je tady už dlouho?“

„Možná dva roky. Vůz je jeho, platí jen pronájem místa. Moc ho tady nevidíte.“ Ostentativně otočil stránku a vyjasnil tím, že rozhovor skončil.

Hermiona studovala hrubou mapu a následovala cestu přes pozemek do vzdáleného rohu, kde byl zaparkovaný otlučený starý karavan, jehož ošumělý vzhled ostře kontrastoval s okolním dobře udržovaným areálem. Toto byla Snapeova skrýš? Schovaná na druhé straně silnice pod zastíracím kouzlem, nějakou dobu vozidlo sledovala. Pokud toto bylo místo jeho úkrytu, byla překvapená, že není utajené; nechránila je ani ta nejzákladnější mudly odpuzující kouzla. To nemůže být pravda. Chystala se to vzdát, když kolem ní prorachotil stejně otlučený starý džíp a zaparkoval na kousku holé země vedle karavanu.

Byl to Snape. Když vystoupil z auta a zamkl dveře, kulhal víc než onoho dne. Odemkl a vešel do obydlí. Stála tam, když se začalo smrákat; vyzbrojená svým starým a poněkud otlučeným všechnohledem se usadila na opačné straně prašné cesty, aby karavan soustředěně sledovala.

Pozdě večer, v polospánku a téměř přesvědčená, že to byla chyba, se boční dveře otevřely a on vyšel ven na skládací schůdky a zapálil si cigaretu. Pokud věděla, Snape nekouřil, ale zase - mohl jich dát padesát denně a nemusela o tom mít ani potuchu. Kdysi strávili tolik dlouhých diskuzí o něm a jeho minulosti do takové hloubky, že se musela zabrzdit a připomenout si, že o něm ve skutečnosti nic neví. Měla podezření, že nikdo nikdy neznal skutečného Snapea.

Zvedla všechnohled, stiskla tlačítko pro noční vidění a zaměřila na něj. Cítila, jak se jí zadrhl dech. Měl na sobě obyčejné šedé tričko; límeček byl natolik nízko, že dvě rozeklané jizvy na krku byly jasně viditelné proti jeho bledé kůži. A jako by toto potvrzení nebylo dostatečné, krátké rukávy odhalovaly paže, a když zvedl cigaretu ke rtu, Hermiona se zaměřila na vnitřní stranu jeho předloktí. Znamení zla s léty hodně vybledlo, ale pořád bylo slabě vidět.

Ta Hermiona, kdysi zvaná nesnesitelnou vševědkou, by byla puzená jít za ním ke dveřím a promluvit si. Teď však byla starší a snad i moudřejší a rozhodla se stáhnout. To bylo ujednání, které sama se sebou uzavřela; nejdřív jej najít, pak zjistit, co s touto znalostí dělat. Uvnitř jí myšlenky vířily zmatkem; našla jsem Severuse Snapea.


Post Tenebras Lux - 2.



Autor: Loten              Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: solace

Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/2/Post-Tenebras-Lux

Rating: 16+



Kapitola 2

 

„The meeting of two personalities is like the contact of two chemical substances: if there is any reaction, both are transformed.“

 

„Setkání dvou osobností je jako kontakt dvou chemických látek: v případě, že nastane nějaká reakce, obě jsou přeměněny.“


Carl Jung

XXX

Jakmile se Hermiona zastavila, aby popřemýšlela, několik podivností na jejím objevu ji zasáhlo. Především naprostý nedostatek utajení; ve chvíli, kdy začala doopravdy hledat, nebyl tak strašlivě nenalezitelný. Volba jeho pseudonymu byla zjevná, jakmile se nad tím zamyslela. Karavan nebyl nijak magicky chráněn, ani nebyl ukrytý, i když se vyvarovala přiblížení; bylo docela pravděpodobné, že tam měl nějaká ošklivá obranná kouzla. I tak se jí na tom něco nezdálo; toto byl Severus Snape, muž, který byl špión a dvojitý agent ve dvou válkách. A přesto byl tady venku. Nedávalo to smysl. Mohl se schovat mnohem chytřeji; tak proč to neudělal? Proč se otevřeně procházel po nádraží Waterloo během dopravní špičky? A proč teď, když ona věděla, že žije, se nepřestěhoval, nebo neschoval?

A tady to skřípalo. Prostě jej neznala natolik, aby si troufla hádat. Ale to ve skutečnosti nikdo; i staří kolegové, kteří s ním dvacet let pracovali, nebyli před lety při hledání moc nápomocní. Musel vědět, že riskuje odhalení, když se pohybuje tak nezakrytě. Takže to možná celou dobu bylo jeho záměrem; vypadalo to, jako by chtěl, aby někdo objevil, že je stále naživu. A jestli nic nepodnikl, aby se skryl teď, když věděla… Existovalo několik možných vysvětlení, rozhodla se nakonec. První – prostě nevěřil, že by byla natolik chytrá, aby na to přišla. Druhé – nevěřil, že by se obtěžovala jej hledat. Nebo třetí… chtěl být nalezen.

Myšlenky jí přerušilo vyzvánění telefonu; překvapilo ji. „Haló?“

„Ahoj, to jsem já,“ pozdravil ji Harryho hlas. „Něco nového?“

„Nejsem si jistá,“ pomalu odpověděla.

„Co se stalo?“

„No… Nebyla jsem k tobě úplně upřímná. Vím, že je naživu, protože jsem ho viděla.“

Co?

„Měla jsem ti to říct, ale když jsem ti volala, ještě jsem to celé nějak nepobrala. Myslím, že jsem byla v šoku. Nevydala jsem se jej hledat, nebo něco podobného. Procházela jsem Londýnem a doslova jsem do něj narazila. Vyklouzl mi, ale předtím se mnou mluvil – zdráhavě. Určitě to byl on. A teď… Myslím, že jsem našla místo jeho pobytu. Ale něco je divné.“

„Divné, jak?“ zeptal se slabě Harry.

„Bylo to moc snadné.“ Začal se smát a ona cítila, jak i jí úsměv cuká rty. „Vím, vím, ale vyslechni mě. Otevřeně si pochoduje Londýnem. Používá evidentní falešné jméno. Trvalo mi jen dva týdny jej vysledovat – Snapea, po kterém ministerstvo a Řád pátrali deset let. Ani se nepokouší schovávat, Harry. Nemá tam ani utajovací kouzla, ani mudly odpuzující, a nepokusil se o změnu vzhledu.“ No, snad až na jeden či dva menší kosmetické rozdíly. „Zní ti to jako Snape?“ zeptala se.

„Když to podáš takto, ne.“ V Harryho hlase slyšela zamračení a uměla si představit, jak si prsty projel vlasy. „Takže co? Myslíš, že je to… nevím, past?“

„To ne. Pro to nemá důvod. Nepotřebuje nás nikam vlákat, pokud chce navázat kontakt. A nemyslím, že by se obtěžoval s nějakými hrátkami. Ne, myslím, že je v tom něco jiného.“

„Jako co?“

„Buď nevěří, že jej někdo hledá, nebo chce, aby byl nalezen. Uvažovala jsem, zda si prostě nemyslel, že nejsme dost chytří, abychom jej našli, ale i kdyby o tom byl přesvědčený, neriskoval by podceňováním naší inteligence. Mám za to, že chce, abychom ho našli.“

Chvíli bylo ticho, než znovu promluvil a zněl zamyšleně. „Pokud máš pravdu, co z toho plyne?“

„Nevím. Mluvila jsem s jeho… sousedem; tam, kde je, bydlí pár let. Předpokládám, že předtím se opravdu skrýval, a teď chce být nalezen.“

„No, tak to je složité,“ povzdechl si. „Můžeš přijít? Tohle potřebuje víc než jen telefonní hovor.“

„Jen ty a já?“

„A Ginny.“

Zasmála se. „Takže když tě poprosím, abys nikomu nic neříkal…“

Přidal se k jejímu smíchu. „Ginny se nepočítá, to víš.“

„Dobře. Přijdu brzy.“

XXX

 

„Takže myslíš, že to je forma výzvy, která nás má povzbudit k tomu, abychom na to přišli?“ zeptal se Harry.

„Nevím,“ odpověděla Hermiona pomalu. „Může být. Myslím, že si s ním musím pořádně promluvit.“

„Je to dobrý nápad? Nenávidí tě.“

„Harry, nenávidí nás všechny,“ podotkla. „Kdo jiný může jít? Rozhodně nebude chtít mluvit s tebou, to víš. A Ginny…“

„Tolik jej neznám,“ přiznala Ginny a zavrtěla hlavou. „A během posledního roku, když jste nebyli ve škole, jsem toho proti němu tolik podnikala… Taky mě nenávidí. Pokud to nechceme prozradit ostatním, musí jít Hermiona.“

„A neměli bychom to někomu říct? Kingsley by měl vědět…“

„Ne, ne ministerstvo, ještě ne; to je to poslední, co potřebujeme.“

„Budiž,“ připustil Harry. „Co tedy McGonagallová?“

„Ani to nemyslím, že je dobrý nápad. Nikdy Snapeovi doopravdy neodpustila,“ pronesla pochmurně Hermiona. „Myslím, že musíme zjistit, co se děje a proč se najednou neskrývá. A až pak zapojíme někoho z Řádu.“

„Chceš to říct Ronovi?“ zeptala se Ginny váhavě.

Hermiona si povzdechla. „Ještě ne. Nechci se hádat a v poslední době přesně takhle všechno končí. Víte, jak těžko přijímal skutečnost, že Snape není špatný člověk; bude celou situaci nenávidět víc než kdokoliv jiný. Neříkejme mu to, dokud nebudeme muset.“

„Jakkoliv je mi to protivné, máš pravdu,“ souhlasil tiše Harry. „Takže si s ním půjdeš promluvit?“

„Pokusím se. Neprozradím vám zatím, kde bydlí. Chápete proč, že?“

Přikývl. „Tak mu můžeš po pravdě říct, že nikdo další neví.“

„Ano. Nejsem si jistá, jestli se mnou vůbec promluví, ale pokud ano a já mu zalžu a on to zjistí, pak mě prokleje do druhého kolene.“

„Bude to nebezpečné?“ zeptala se Ginny.

„Nemyslím,“ odpověděla zamyšleně. „Chce, aby ho někdo našel. Pochybuji, že ho nadchne moje přítomnost, ale jsem evidentně lepší možnost, než by byl Harry. Štvala jsem ho hodně, ale nezpůsobila jsem mu žádný konkrétní problém – až na krádež zásob ve druhém ročníku,“ dodala pochmurně. A jeho podpálení v prvním ročníku a útok na něj v Chroptící chýši na konci třetího… Byla jsem opravdový delikvent, že? „V každém případě se mi nezdál v dobrém stavu. Pokud se to nezvrhne, budu schopná alespoň prchnout.“

„Buď opatrná, Hermiono,“ varoval ji Harry. „Nikdo Snapea v souboji neporazil, ne jeden na jednoho. Žije na vlastní pěst deset let; může být psychouš jako Pošuk.“

„Budu opatrná.“

XXX

Největším problémem bylo rozhodnout se, co by mu měla říct. To byl vlastně jeden z hlavních důvodů, proč se tehdy víc nesnažili Snapea nalézt; prostě neexistovala slova omluvy za tolik let naprosto špatného posuzování jeho osoby. Věděla, že i kdyby jej přesvědčila k hovoru, v jistém okamžiku se jí zeptá, co tam dělá a proč k němu přišla. Nalézt odpověď bude těžké, protože si jí sama nebyla jistá. Velkou část toho tvořila vina; všichni mu tolik dlužili a nesnažili se skutečně zjistit, co se s ním stalo. Chtěla se ujistit, že je v pořádku, že nic nepotřebuje. Také byla zvědavá; chtěla zjistit, kde byl celou dobu a jak přežil. A nakonec se chtěla pokusit mu vynahradit to, jak se k němu tak dlouho chovali.

Smíchem přivodí kýlu sobě. Pak uřknutím přivodí nějaký ohavný stav mně.

I tak to musela zkusit. Nadechla se a přešla holou zem ke karavanu a přes vratké schůdky, aby zaklepala na dveře.

Snad po celé věčnosti zaslechla nerovnoměrné kroky a na druhé straně matného skla zasazeného do dveří se objevil stín. Zámek klapl a ona pocítila krátké nutkání prchnout; než ale mohla impulzu podlehnout, dveře se rozlétly a Hermiona zjistila, že znovu stojí tváří v tvář svému bývalému učiteli lektvarů.

Nezměnil výraz, ani mírné rozšíření těch černých zornic nezradilo jeho myšlenky, když ji uviděl. Chvíli se na sebe mlčky dívali, než vydechl. „Je asi příliš doufat, že byste byla ochotná prostě odejít.“

„Obávám se, že neodejdu,“ tiše odpověděla s pocitem, jak se její hrozivě stažený krk začíná uvolňovat. Nenapadne ji, jinak by to už udělal.

„Přirozeně že ne,“ zamumlal. Bez dalšího slova se odvrátil a stáhl se dovnitř, nechávaje za sebou dveře otevřené. Rozhodla se brát to jako pozvání, i když ne příliš vlídné. Následovala jej dovnitř a zavřela za sebou. Při vstupu do, jak se ukázalo, malého obývacího prostoru, se kolem sebe zvědavě rozhlédla. Obsahoval dvě staré pohovky, stůl, křesla a množství skříní, což vše dohromady místnost přeplnilo. Nezdálo se, že by kouzelně vnitřek karavanu zvětšil. Z rohu hrálo staré rádio; ztlumil je, ale úplně nevypnul, a přesunul se do dlouhé a úzké kuchyně. Tam se otočil a opřel se bokem o kuchyňskou desku. S rukama založenýma na prsou se na ni zachmuřeně zadíval. Čekal.

Chvíli trvalo, než se na něj podívala. Váhu těla držel vychýleně, většina spočívala na levé noze. Nezdálo se ale, že by měl bolesti, pokud mohla říct. Ani nevypadal tak unaveně jako minule; tomu pravděpodobně napomáhal nádech ostražitosti v očích. „Přišla jste sama?“ zeptal se nakonec; věděla, na co se opravdu ptá.

„Ano,“ odpověděla a na okamžik nic nevysvětlovala. Sledovala, jak se mu kůže v koutcích očí napnula; dny, kdy ji mohl pohledem rozhodit, byly pryč. Byl hrozivý jako vždy, ale zažila příliš, aby se nechala tak lehce znervóznit. Ustoupila a sdělila mu to, co chtěl slyšet. „Nikdo nemá ponětí, kde se nachází toto místo, nebo jak je najít. Dva lidé jsou zpraveni, že jsem tady a proč. Nikdo další ani neví, že jsem hledala, ještě ne.“

Trošku se uvolnil, což podtrhlo, jak napjatý byl. Po chvíli se mu rty stočily do velmi známého úšklebku. „Pak v podstatě nikdo neví, kde jste, a můj život by se velmi zjednodušil, kdybych na vás, jak tu tak stojíte, seslal Obliviate.“

„Kdybyste opravdu chtěl, už byste to udělal,“ odsekla, „a určitě byste mě předem nevaroval.“

Výraz se mu nepatrně změnil, když protáhl: „Ach. Stejně nesnesitelná jako vždy.“ Se snahou se neusmát sledovala, jak dosáhl na sporák, aby zamíchal obsah hrnce, a slabý závan koření naplnil prostor, než přiklopil pokličku. Znovu se opřel o linku a sledoval ji se svým obvyklým výrazem slabého opovržení. „Ti dva jsou Potter a Weasley, předpokládám?“

„Promiňte?“

„Říkala jste, že jen dva lidé vědí, co děláte,“ vysvětloval s přehnanou trpělivostí a lehkým zachmuřením. „Potter a Weasley?“

Zavrtěla hlavou. „Ve skutečnosti Potter a Potterová,“ odpověděla.

Jeho zachmuření se prohloubilo v mračení, černé oči vzdálené chvíli předtím, než je zase zaměřil. „Ginevra?“

„Ginny, ano.“ Zamračila se na oplátku. „Neuvědomila jsem si, že o tom víte.“

Nevesele se usmál s výrazem, který byl spíše úšklebkem. „Mohl bych bez toho vědění žít. Bohužel jeden z vedlejších účinků neustálého shromažďování informací je to, že některé jsou méně než příjemné.“ Zavrtěl hlavou, kriticky zhodnotil obsah kastrolu na sporáku, povzdechl si a vypl jej. „Myslím, že bych neměl být překvapený, že se Potter nedostal přes svůj oidipovský komplex.“

„Co?“

„Vy neshledáváte nechutným, že se oženil s ženou, která se od matky liší téměř jen barvou očí?“ otázal se se stočenými rty. Skutečnost, že odkázal na Lily, i když nepřímo, Hermionu zarazila, načež popravdě odpověděla.

„Ve skutečnosti mě překvapujete, že víte, co oidipovský komplex je… pane.“

Věnoval jí lehce podrážděný pohled. „Nejsem vaším učitelem už jedenáct let, slečno Grangerová – nebo teď paní Weasleyová?“ dodal zlomyslně a prohlédl si ji odshora dolů. „Ačkoliv – žádný prsten.“

„Pořád slečna Grangerová a není to vaše věc,“ odpověděla stroze s velkou snahou se nečervenat. Že ví i toto, si také neuvědomila.

„V tyto dny toho mám málo na práci, kromě četby,“ pronesl klidně. „Řecká mytologie a psychologie jsou obě zajímavé.“ Chvíli jí trvalo uvědomit si, že odpověděl na její dřívější poznámku o Oidipovi. Nebylo co dál říct, a tak tiše sledovala, jak otevírá skříň, skrývající malou lednici, a vytahuje krabici pomerančového džusu. Vzal si sklenici z kredence, zastavil se a úkosem na ni pohlédl. Chvilku jí trvalo to pochopit, ale poté přikývla a on vzal druhou sklenku. Obě je naplnil.

„Děkuji,“ řekla tiše, uchopila skleničku a vděčně se napila. Neodpověděl, vrátil se do malého prostoru obývacího pokoje a vypnul černobílou televizi, tiše hrající z vrchu skříně. Sledovala, jak se opatrně usazuje v pohovce a natáčí tělo, aby ulevil pravé noze u okraje polštáře; vzhlédl, setkal se s jejím pohledem a zvedl obočí, než škubl hlavou k druhému křeslu.

Po posazení Hermioně chvíli trvalo, než sebrala myšlenky. „Máte zraněnou nohu?“ zeptala se tiše.

Pokrčil jedním ramenem. „Většina ze mě je zraněná,“ odvětil sarkasticky, „tak či tak.“

„Bolí to?“

„Ne. Ačkoliv koleno má velmi omezenou hybnost.“ Upil džusu a přenesl svůj pohled na výše zmiňovaný kloub. „Kumulativní poškození,“ nakonec zodpověděl otázku, na jejíž položení neměla dost odvahy. „Za ta léta jsem měl nohu mnohokrát zraněnou. Oslabilo to kloub. A nakonec… v Chroptící chýši… předpokládám, že jsem špatně spadl a způsobil si další zranění. Ve chvíli, kdy jsem se dostal k léčení svých poranění, toto bylo to nejlepší, co jsem dokázal.“

„A váš hlas je kvůli…?“ Odmlčela se, a když na ni pohlédl, přejela si prsty po krku.

„Ano,“ odpověděl s mračením. „Opravdu je moje anamnéza vaší záležitostí?“

„Vzhledem k důvodům, které k těmto zraněním vedly, a kvůli tomu, že jsem na konci byla v Chroptící chýši, ano, řekla bych, že je,“ odpověděla a poprvé od chvíle, kdy tohoto muže poznala, měla tu pochybnou čest vidět Severuse Snapea naprosto nepřipraveného.

„Kolik toho víte?“ zeptal se tiše. Hlas měl nebezpečně klidný; v hodinách tento tón obvykle přicházel jen pár vteřin předtím, než rozcupoval studenta, který měl tu smůlu, že přitáhl jeho hněv.

„Vše, co jste dal Harrymu,“ odpověděla tiše, „potvrzené Albusovým portrétem.“ Zaťal zuby a odvrátil zrak. Na tváři mu tepal sval. „Pokud se budete cítit líp,“ nadhodila, „jen velmi málo lidí něco z toho vidělo. Nikdo mimo Řád. A jen pár nás vidělo vše.“ Třebaže hodně lidí slyšelo, jak Harry řve na Voldemorta o Snapeových citech k jeho matce; to se moudře rozhodla nezmiňovat.

Neodpověděl; sledovala jeho ruce, když odložil sklenici a pomalu zvedl pravou ruku, aby ji nechal lehce položenou na své levé paži. Zřejmě její pokus o uklidnění nezlepšil jeho nepříjemné pocity; také se jej stále držel jeho starý nervózní zvyk dotýkat se při rozhovoru Znamení, zvyk, který vysledovala před mnoha lety.

Až téměř o deset minut později znovu promluvil, ale pro ni to ticho nebylo nepříjemné. Překvapivě se nezdál nijak zvlášť nepřátelský; situace byla trochu trapná, ale ne tak děsivá, jak si myslela. „Tak? Proč jste tady?“

Věděla, že tato otázka přijde. „Rozhodnout se, co dělat dál,“ odvětila prostě.

Trochu zamračeně se na ni podíval a ona vysvětlila. „Jakmile jsem zjistila, že žijete, chtěla jsem si s vámi promluvit, než se rozhodnu, jestli by tuto skutečnost měl vědět ještě někdo další. A chtěla jsem zjistit, co se s vámi stalo.“

Snape se ušklíbl, ale nebylo v tom srdce. „Počkejte na můj životopis, slečno Grangerová.“

Dopila džus a odložila sklenici. Podívala se na něj: „Jak jste přežil?“ zeptala se bez obalu, rozhodnuta, že nadešel čas na její otázky.

Povzdechl si; když teď jeho úšklebek vybledl, vypadal unaveně. „Nemám v úmyslu s vámi hrát hru na pravdu. Je nějaká šance, že byste prostě odešla a nechala mě na pokoji?“

Hermiona zariskovala. „Kdybyste chtěl být skutečně sám, skryl byste se důkladněji.“ V koutku oka mu poskočil tik a on se odvrátil, jak její slova zasáhla do černého.

Ticho se protáhlo na několik minut, narušoval je jen slabý zvuk stále hrajícího rádia. „Shoda náhod,“ ozval se nakonec.

„Promiňte?“

„Jak jsem přežil. Byla to shoda náhod.“ Vyhýbaje se očnímu kontaktu se opřel o pohovku a zadíval se do stropu. „Ještě jsem se nerozhodl, zda to bylo šťastná shoda náhod, nebo nešťastná.“

„Musí v tom být víc než jen to. Viděla jsem vaše zranění. Nenašli jsme puls.“

„Jsem ohromen, že jste se obtěžovali ho hledat,“ odvětil nevrle. „Nicméně nejsem překvapen, že jste nenašli žádný tep. Myslím, že jsem přežil několikaminutovou klinickou smrt. Nevím, jak dlouho; jak si vzpomínám, kdysi jsem četl, že mozek může přežít jen s šesti minutami bez kyslíku, než vzniknou příliš těžká poškození, ale nemusí to být přesné.“

„Jak jste přežil?“ zopakovala.

„Poté, co Artura Weasleyho napadla Nagini na ministerstvu, byl jsem jedním ze zodpovědných za jeho léčbu…“ začal pomalu.

„To jsem nevěděla,“ přerušila jej překvapeně.

„To nikdo kromě Brumbála a jednoho z léčitelů. Takový byl plán,“ suše odvětil. „V každém případě jsem nebyl schopný navrhnout dokonalou léčbu, ale zvládl jsem částečný protijed. Na základě této práce jsem vymyslel něco, o čem jsem doufal, že bude přiměřená kopie Naginina jedu – samozřejmě mi nebylo dovoleno zkoumat ten skutečný. Dávkoval jsem pak sám sobě syntetický jed ve snaze vytvořit si toleranci. Totéž jsem dělával s mnoha jedy, a vždy jsem měl na dosah několik lektvarů, včetně bezoárového derivátu mé vlastní výroby, Dokrvovacího lektvaru, běžných protijedů a jiných léčivých lektvarů. První pomoc, chcete-li, sestavenou tak, abych se pokusil být připravený na cokoliv.“

Zamračila se. Viděl to a tiše pokračoval: „Vždy jsem čekal, že zemřu. Bylo to nevyhnutelné. Jedinou neznámou byl čas a způsob. Jak už to bývá, ta sbírka mi pomohla přežít při víc než jedné příležitosti. Přesto to nebylo dokonalé řešení, jak vidíte.“

„Vypadáte v pořádku,“ pronesla bez přemýšlení. Zvedl obočí, jeho oči ještě víc potemněly téměř zahořklým výrazem.

„Vy,“ odvětil ztěžka, „nevíte, o čem mluvíte. Jako obvykle,“ dodal ošklivě, ale urážka postrádala skutečnou zlomyslnost. Znovu vypadal unaveně a jeho prsty se nezastavily při nepřítomném přejíždění předloktí, kde se pod rukávem skrývalo jeho Znamení.

„Nemůžu být až tak nevědomá,“ opáčila. „Našla jsem vás, ne?“ Hermiona rozpoznávala jeho zamračený pohled. Byl to ten výraz, který míval v hodinách, když nebyl schopný najít nic ke zkritizování. S unaveným mnutím očí neodpovídal. Sbírajíc odvahu přešla k další otázce. „Kam jste šel z Chroptící chýše?“

Odpověď ve skutečnosti nečekala, ale on byl v podivně hovorné náladě. „Nejprve jsem hledal dočasné útočiště a pohyboval se z místa na místo, zatímco jsem se uzdravoval. Pak jsem opustil zemi. Nějaký čas jsem strávil v Asii, později v Americe. Nedělal jsem nic. Cestoval jsem, viděl svět,“ dodal s těžkou ironií v hlase. Měl teď zavřené oči, konce slov se vytrácely; zněl téměř opile, až si říkala, jaké teď bere léky a co s ním dělají.

„Sem jste přišel před dvěma lety,“ pobídla jej tiše, když přestal mluvit. Otevřel oči a podíval se na ni, než si povzdechl.

„Můj údajný pronajímatel mluví příliš mnoho. Ano, přišel. Vrátil jsem se do Británie před třemi lety, stěhoval jsem se sem a tam. Unavovalo mě to všechno. Vláčel jsem se po zemi pár měsíců, když jsem uviděl karavan na prodej. Koupil jej a k němu auto, trochu se projížděl a našel toto místo. Rozhodl jsem se to udělat. Zaparkoval zde. Konec příběhu.“ Věty se zkracovaly a příběh začal ztrácet na souvislosti. „Další otázky?“

„Právě teď ne,“ odpověděla pomalu, jistá, že něco není zcela v pořádku. „Nemyslím, že bych měla zůstávat déle. Ale ještě jsem se nerozhodla. Bylo by v pořádku, kdybych se vrátila a promluvila si s vámi jindy?“

„Existuje nějaký způsob, kterým bych vás mohl zastavit, a který by nevedl k mému zatčení?“

Bylo to nejblíž tomu, co mohla považovat za souhlas. Rozhodnutá nepokoušet štěstí přikývla a vstala. „Děkuji, že jste si se mnou promluvil.“

XXX

„Tak co? Jak to šlo?“ zeptal se Harry dychtivě po jejím návratu. Zamračil se. „Vypadáš divně. Co se stalo? Co… nevím, zaútočil na tebe nebo tak něco?“

„Ne,“ odpověděla pomalu zachmuřená Hermiona. „Bylo to… Zase příliš snadné. Nechal mě bez problémů vejít, odpověděl mi na otázky. Jo, byl nepříjemný jako vždy, ale nemyslím, že to bylo opravdové. Bylo to fakt divné.“

„Je v pořádku?“ zeptala se Ginny.

„Ne,“ zopakovala s jistotou. „Ne, rozhodně není v pořádku.“ Popsala jeho zranění, ta, o kterých věděla, a zopakovala, co jí řekl o tom, co se s ním dělo.

„A on ti to všechno řekl jen tak?“ zeptal se Harry. „To není normální. Jsi si jistá, že to byl Snape a ne nějaký cvok, co si pohrává?“

„Byl to rozhodně on. Myslím, že je nemocný, nebo byl v nedávné době; také myslím, že bere nějaké léky. Ke konci se mu změnil hlas, a kdybych tam poslední hodinu nebyla, myslela bych si, že je opilý. Myslím, že byl trochu upovídaný kvůli lékům, ale je tu ještě něco.“

„Jako co?“

„Teď jsem si skoro jistá, že chtěl být nalezený. Zmínil se, že byl ze všeho už unavený, než se přestěhoval na to místo, kde teď je. Když se nad tím zamyslíte… Byl sám a na útěku deset let. To musí s myslí udělat divné věci.“

„Myslíš, že se zbláznil?“

„Ne. To rozhodně ne. Ne… jen myslím, že byl dlouhou dobu hodně osamělý. Jako by se mu ulevilo, že s někým mluví.“

„To asi dává smysl,“ souhlasil pomalu Harry. „Chci říct – poradna po válce nebyla nic moc, ale aspoň nějaká léčba nám byla nabídnuta. Jestli byl zavřený ve své hlavě se svými vzpomínkami deset let… Myslím, že bude trochu divný.“

„Co teď podnikneš?“ zeptala se Ginny.

„Nevím. Vrátím se a znovu s ním promluvím, zjistím, jestli to byla náhodná událost, nebo jestli mu vynechává rozum, nebo tak něco. Stejně na něj mám další otázky. Pokud budeme vědět, v jakém je stavu, možná můžeme s něčím přijít. Ale… dlužíme mu. Všichni. Řád, ministerstvo, celý kouzelnický svět. Chci zkusit zjistit, o co mu jde; zjistit, jestli mu můžeme trochu splatit. Z nějakého důvodu se vrátil; jen nevím z jakého.“

„A ty jsi nikdy nemohla odolat hádance,“ dodal s lehkým smíchem Harry. Pokusila se na něj zamračit, ale měl pravdu. Snape byl vždycky záhadou a teď měla možnost ji rozluštit.

Nemohla se dočkat.


Post Tenebras Lux - 3.



Autor: Loten              Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: solace

Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/3/Post-Tenebras-Lux

Rating: 16+



Kapitola 3

„Doubt grows with knowledge.“

 

„Pochybnost roste s věděním.“

 

von Goethe

XXX

Když se Hermiona o týden později vrátila, našla jej stát vedle karavanu a kouřit cigaretu. Nezdál se nijak zvlášť překvapený, že ji vidí; jedinou reakcí bylo lehké přimhouření očí při jejím přibližování. „Nevěděla jsem, že kouříte,“ poznamenala v nedostatku jiného tématu k hovoru.

„Začal jsem ve čtrnácti,“ odvětil. „Pak jsem si uvědomil, jaký záchvat melodramatické dospívající stupidity to je, a nechal toho. Znovu jsem začal v posledním roce války; koneckonců jsem byl pod velkým stresem,“ dodal suše. „Předpokládám, že jste přišla položit další otázky?“

„Obávám se, že ano. Ačkoliv zatím jsem o vás nikomu dalšímu nic neřekla. Je vhodný čas?“

„V tyto dny nemám nic než volno,“ zamumlal. „Budete muset počkat, až skončím s tímto. Vevnitř nekouřím, a moji sousedé jsou všechno mudlovští turisté, kteří by neměli vyslechnout tento druh rozhovoru.“ Přikývla a opřela se o bok karavanu, sledujíc jej koutkem oka; vypadal lépe než při jejich posledním setkání, mnohem čilejší. S výdechem tenkého oblaku kouře střelil pohledem k ní a oči mu trochu ztvrdly. Odvrátila se; zdálo se, že je v méně spolupracující náladě.

Za pár minut zamáčkl cigaretu o bok karavanu a hodil nedopalek do čehosi, co leželo vedle schůdků a vypadalo jako láhev od vína do poloviny plná vody. Otočil se, a aniž by na ni pohlédl, vešel dovnitř; potlačila povzdech a následovala jej. Zavřela za sebou dveře a říkala si, zda za posledních deset let zapomněl základy slušného chování, či zda je vůbec někdy měl.

„Co dalšího si přejete vědět?“ zeptal se. Při jejím vstupu vždy přítomné rádio hrálo; hlasitost mírně upravil, než se uvelebil do pohovky jako předtím. Hermiona při sedání na židli pohlédla na přístroj.

„Musíme to nechat puštěné?“

„Ano,“ stroze odvětil a s nechutí ztlumil hlasitost o další stupeň. Pak se na ni netrpělivě podíval. Dnes zřejmě neměl v úmyslu se tak snadno zpovídat. „Jaké další otázky máte, slečno Grangerová? Sice mohu mít neomezeně volného času, ale jistě jej nechci trávit rozhovorem s vámi.“

„S kým byste tedy rád mluvil?“ vyzvala ho. „Kdo jste si myslel, že vás najde?“

Rty se mu stočily. „Myslím, že ode mne bylo nedbalé očekávat, že mě ta nesnesitelná vševědka nebude i nadále trápit,“ odpověděl trpce. V odpověď obrátila oči v sloup a nenechala se zastrašit, když se chladně zeptal. „Proč ten náhlý zájem o můj život?“

„Není tak náhlý,“ opravila jej tiše, cítíc, že toto je důležitá otázka. „Dlouho jsme vás hledali. Když jsme nenašli žádnou stopu, pátrání bylo ukončeno, dokud jsem vás neviděla v Londýně a nezjistila, že jste živý a mělo by být snazší vás nalézt. Ačkoliv nevím, proč… Proč teď, po tolika letech?“

Pokrčil jedním ramenem, ale nepodíval se na ni. „Mám své důvody.“

„Proč jste za námi nepřišel už dřív?“ zeptala se tiše.

Snape protočil očima. „Dokonce i já vám přisuzuji inteligenci, slečno Grangerová, i když zdráhavě. Použijte ji. Jaká by podle vás byla reakce, kdybych se vrátil? I se známostí mých skutečných pohnutek? Pokud bych nebyl popraven hned při prvním objevení, v krátké době bych se ocitl v Azkabanu. Od té doby, co mě tam drželi po první válce, absolutně netoužím si tuto zkušenost zopakovat.“

„Dobrá,“ připustila. „Ale později?“

„Reakce by byla stejná. A nepochybně bude, jakmile se rozhodnete, že máte všechny své odpovědi a informujete celý zbytek světa.“

„To nemůžete vědět.“

„Ne?“ zeptal se s pronikavě se třpytícíma očima. „A přesto byl můj dům do základů vypálen.“ Nedokázala potlačit ucuknutí a on se ušklíbl. „Ano, vím to. Pokusil jsem se vrátit pro zásoby a našel jsem trosky.“

„Omlouvám se.“

„Za co?“ zeptal se. „Vy jste to nespáchala. To místo stejně bylo ohyzdné.“ V sarkasmu však chybělo srdce; muselo jej to bolet. „V každém případě nebyl žádný důvod zničit dům kvůli totožnosti jeho majitele. Vzal jsem to jako varování všeobecného světového mínění ke mně a odebral se schovat.“

„To chápu,“ zdráhavě přiznala. „Ale jestli věříte, že vás tak nepřátelsky přijmou, proč jste vyšel z úkrytu? Jakkoli jste unavený ze své vlastní společnosti, jistě byste si nemyslel, že to stojí za risk.“

„A, samozřejmě, vy jste expert na způsob mého myšlení,“ protáhl s hněvem zářícíma očima. „Vy, jedna z těch, kdo nejvíc pracovali proti mně; jedna z těch, kdo mi život jen ztěžovali; jedna z těch, kdo byli připraveni uvěřit tomu nejhoršímu o mně.“

No, tak to je Snape, kterého jsem čekala. „Máte pravdu,“ přiznala tiše. „Ale vy jste si věci ztěžoval sám, pane. Způsobil jste, že pro nás bylo velice snadné o vás špatně smýšlet.“

Na moment zuřivost v jeho očích hrozila přerůst v násilí, když po ní střelil pohledem téměř čiré nenávisti; pak jej ale napětí náhle opustilo a skutečně se zasmál drsným, ostrým, tvrdým zvukem plným hořké ironie. „Ano, myslím, že to jsem udělal, že? Chytil se do vlastní pasti, tak se to říká, že?“

Ujištěná, že na ni není tolik naštvaný, jak se zdálo, sebrala znovu rozum do hrsti; jeho rtuťovité změny nálad byly přinejmenším znepokojující a ona se potřebovala soustředit. „Neodpověděl jste na moji otázku, pane.“

„Ne, neodpověděl,“ souhlasil. „Vzpomínám, že jsem vás při vaší poslední návštěvě žádal, abyste mi přestala říkat ‚pane‘. Nejsem vaším učitelem už hodně dlouho.“

„Mám vám tedy říkat Tobiasi?“ popíchla jej.

Zatvářil se. „Rozhodně ne,“ odvětil, ale nic víc k mimořádně zjevné volbě přezdívky nepoznamenal.

Hermiona zaváhala. „Pak tedy, Severusi?“ navrhla opatrně, nejistá důvěrností, kterou to nepřímo vyjadřovalo, ale věděla, že jej nemůže oslovovat pane Snape, aniž by se cítila přihlouple.

Černýma očima mu cosi bliklo, ačkoliv neuměla říct, co to je. Lhostejně pokrčil rameny a odvrátil se, jako by to bylo naprosto nedůležité. „Pořád to je mé jméno.“

Mírně kývla a přemýšlela, jakou otázku položit. Zjevně jí neřekne, proč se rozhodl vyjít z úkrytu. „Víte, co se stalo na konci války?“ zeptala se.

„Částečně. Probral jsem se asi minutu před smrtí Pána zla, takže toho jsem si byl vědom. Bylo by náročné si to nechat ujít,“ dodal zamyšleně a znovu si třel levou ruku – přemítala, zda si je vědom toho, že to dělá.

„Cítil jste to?“

Ponuře přikývl. „Ano, cítil.“ Po chvíli změnil téma a vrátil se k její dřívější otázce. „Ukradl jsem výtisk Denního věštce krátce po tom, co se to všechno stalo, možná tak asi o týden, dva později. Vím, kdo zemřel a koho uvěznili, a jen něco málo víc než to. Od návratu do Británie jsem odebíral noviny, takže o současném dění jsem informován lépe.“

„Chtěl byste vědět něco o tom, co se stalo po… ukončení vašeho zapojení?“ zeptala se nejistě.

„Jaký to má teď význam?“ odpověděl tiše, zjevně ponořený do studia svého rukávu. Po dlouhé chvíli zvedl oči k jejím a ona viděla, že to chce vědět, ale nikdy se nezeptá. Zhluboka se nadechla a začala vyprávět, začínajíc od jejich odchodu z Chroptící chýše.

Během příběhu Snape nijak nereagoval. Zdálo se, že sotva poslouchá, ale byla si jistá, že se soustředí na každé slovo. Když zmlkla, nějakou dobu zíral zamyšleně do zdi a po chvíli se mu rty stočily do úsměvu, který nezasáhl oči. „Přál bych si vidět Belinu tvář, když si uvědomila, že ji zabila krvezrádkyně,“ pronesl tiše.

Navzdory sobě se Hermiona tiše zasmála. „Musím přiznat, že to byla docela podívaná,“ souhlasila. Pokývl a stále zíral do zdi.

„A přál bych si vidět jeho tvář, když se dozvěděl, že jsem ho zradil,“ dodal s náhlou divokostí v hlase a planoucíma očima; nebylo třeba se ptát, koho myslí. „Jestli něčeho lituji, pak že jsem se mu nemohl postavit a říct mu do očí, co si o něm skutečně myslím.“ Frustrace a nenávist se jasně značily v hlase, který klesl téměř do zabručení. Ani si neuměla představit, jaké to muselo být sloužit někomu, ke komu cítíte tak intenzivní strach i nenávist.

„Harry zajistil, aby se dozvěděl,“ pronesla tiše, připomínajíc si kamarádovo vrčení: „Severus Snape nebyl tvůj člověk.“

Neodpověděl, ten hrozný, planoucí hněv odezněl – nebo byl potlačen – a zanechal jeho tvář stejnou jako předtím. „Děkuji, že jste mi to povyprávěla,“ pronesl nakonec trochu škrobeně.

„Zasloužil jste si to vědět,“ odvětila velmi tiše. „Nebýt vás, nikdy by se to nestalo.“

Oči se mu mírně rozšířily, něco nepojmenovaného se mísilo v těch temných hlubinách, než se ušklíbl: „Jak dojemné. Neplýtvejte na mě sentimentem, slečno Grangerová; téměř jsem dokázal zapomenout, že jste Nebelvírka.“

S podezřením, že potřebuje čas na zpracování toho, co mu řekla, vstala. „Měla bych jít. Mohu vás znovu navštívit?“

„Stále další otázky?“ zeptal se ponuře.

„Ano, jednu či dvě.“ Odmlčela se. „Řekla bych, že si s vámi v určité fázi bude chtít promluvit Harry,“ pronesla opatrně. Pod okem mu zacukal nerv, když se téměř neznatelně napjal. Aniž by musel říct, že to ještě není možné, pochopila. „I když ještě nějakou dobu ne,“ pokračovala. „Také si potřebuje zvyknout. Vrátím se příští týden, pokud je to tak v pořádku.“

„Dělejte, jak je libo,“ odpověděl kousavě. „Stejně přijdete.“ Rozhodla se na to neodpovědět, protože kdyby byl skutečně proti tomu, velmi snadno by ji zastavil.

„Pak tedy na shledanou… Severusi.“

XXX

„Tak jak to šlo tentokrát?“

„Byl víc jako své staré já,“ odpověděla Hermiona s protočením očí a pousmáním při té vzpomínce. „Méně hovorný a mnohem sarkastičtější. Bylo to skoro jako ve třídě.“

„Takže už není nemocný?“

„Ne, pokud to byl ten problém. Mohla bych se ho zeptat příště. Chtěla jsem už dnes, ale neměla jsem na to úplně odvahu.“

„Příště?“ zopakoval Harry.

„Ano. Většinu dneška jsem mu vyprávěla o tom, co se stalo po našem odchodu z Chroptící chýše. Poznal, když padl Voldemort, a zjistil, kdo zemřel. Ale to bylo vše, co o konci války věděl, tak jsem mu pomohla vyplnit mezery.“ Zopakovala detaily rozhovoru.

„A vrátíš se tam?“ zajímala se Ginny.

„Ano. Zjistila jsem, co celou tu dobu dělal a proč se nevrátil – teda částečně, ačkoliv rozhodně není nijak ochotný to sdílet. Pořád chci zjistit, co se s ním stalo. Jak moc kvůli nám trpěl.“

Nastalo nepříjemné ticho, než Harry pomalu přikývl. „To je v pořádku. I když myslím, že potom to už budeme muset začít říkat ostatním.“

„Vím. Budu se snažit zjistit, co chce, proč se vrátil zrovna teď. Ne, že bych čekala, že mi to řekne, ale mohla bych na něco přijít.“

„Ty si to užíváš, viď?“ zeptala se s úsměvem Ginny. Hermiona se zazubila.

„Vlastně ano. Teď, když mi nemůže dát trest, je s ním dohadování mnohem zábavnější.“ Na to se všichni rozesmáli a Harry vztáhl ruku, aby se dotkl její paže.

 „Jsem rád, že jsi jej našla. Máš pravdu, že mu za vše dlužíme. Možná teď můžeme začít ten dluh splácet.“

„Pokud nás nechá.“

XXX

Když se příštího týdne zase objevila, byl opět venku a vrtal se v jednom kole otlučeného džípu. Při jejím příchodu vzhlédl a trhl hlavou směrem ke karavanu; pochopila a vešla dovnitř. Využila příležitosti, aby vypnula rádio a sledovala z okna jeho práci, kdy dřepěl celou vahou na levé noze a pravou, téměř nepohyblivou, měl nataženou nešikovně na stranu.

Po několika minutách pomalu vstal, protáhl si záda a zahýbal rameny, než se kulhavě vydal za ní. Podrážděně se na ni podíval, zapnul zase rádio a ona povzdechla. „Nemůžete ho nechat tak?“

„Ne,“ odpověděl krátce. Po chvilce stroze dodal: „Je to… nutné.“

„Nutné?“ zeptala se zmateně. „Ani to dobře neslyšíte.“

Přikývl a po dlouhé chvíli neochotně vysvětlil. „V těchto dnech nemám rád ticho. Zvuk na pozadí mě… pomáhá rozptýlit. Zabrání… mi to vracet se k věcem, nad kterými nechci přemýšlet.“ Hermiona to zpracovávala. Rozpačitě dodal: „Jestli máte námitky k hudbě, mohu změnit stanici.“

„Ne. Je to v pořádku. Jen nejsem zvyklá na hluk v pozadí, to je vše.“

Znovu přikývl a odvrátil se, přešel ke dřezu, aby si umyl ruce. Po chvíli se zeptal se zábleskem svého obvyklého sarkasmu: „Takže co je předmětem dnešní várky otázek?“

Zhluboka se nadechla a položila otázku, která mohla vše zničit. „Co s vámi bylo při mé první návštěvě?“

Zamračil se. „Nevím, co máte na mysli.“

„Myslím, že víte,“ přitlačila. „A myslím, že jste doufal, že si nevšimnu.“

„Nechci o tom mluvit,“ odpověděl Snape krátce. Jeho vynucující tón podtrhl ta slova; bylo to nebezpečné téma.

Po celá léta – spolu s ostatními bradavickými studenty – musela poslechnout ten tón a naprosto okamžitě zmlknout; i teď to chtělo veškerou odvahu, aby statečně odvětila: „No, zopakuje se to dříve či později, pokud to nebyl ojedinělý incident, takže to někomu budete muset říct.“

„A tím někým byste měla být vy?“ ušklíbl se.

„Teď se ptám já,“ podotkla.

Během dlouhého ticha, které následovalo, vycházel jediný zvuk z rádia v rohu. Po tom, co se zdálo jako věčnost, jim mlčky nalil pití a šel do obývacího pokoje; následovala jej, tak jako on se usadila do křesla a čekala.

„Nebyl to ojedinělý případ,“ nakonec přiznal a se vzdáleným výrazem zíral na zeď za ní. „S rizikem, že to bude znít jako klišé, zastihla jste mě ve špatný den. Ačkoliv přesnější by bylo, že jste mě zastihla v následcích několika špatných dní.“ Nezdálo se, že věnuje pozornost tomu, co říká; měla dojem, že se zahloubal nad čímsi jiným. „Mám předpokládat, že dnešní otázky budou všechny o mém zdraví?“ zeptal se odměřeně.

„Ano,“ přiznala.

Povzdechl si, zavřel oči a sevřel si kořen nosu. „Proč musím být vždycky zahnaný do kouta?“ zamumlal. Ta otázka zjevně nebyla namířena na ni, takže Hermiona mlčela a čekala, až si probere to, co jej znepokojuje. Aniž by otevřel oči, promluvil na ni hlasem tvrdým a úsečným. „Budu k vám upřímný, jelikož nevidím jinou možnost. Než začnu, chci vaše slovo, že nebudete opakovat, co vám řeknu.“

„Mé slovo?“ zopakovala nejistě.

„Ano. Nepožaduji přísahu, pouze váš slib, že to nikomu nebudete opakovat. Ať už mám o vás mínění jakékoliv, jste alespoň upřímná,“ dodal ve slabém pokusu o své obvyklé opovržení.

„Nemohu nic slibovat, když nevím, co mi řeknete,“ protestovala.

„Ujišťuji vás, že se to týká jen mého zdraví a důvodů, proč jsem vyšel z úkrytu, nic víc. Vaše slovo, slečno Grangerová, jinak je konec rozhovoru.“

Bez ohledu na jeho dřívější poznámku o nemožnosti jiné volby, i když pokud by to byla pravda, pak by nebyl v pozici klást si podmínky, pár minut o tom přemýšlela. Spíše než zlost ze zdržování, lesk v jeho očích značil schválení její opatrnosti. Cokoliv musel říct, jednoznačně to pro něj bylo důležité a zjevně o tom s nikým jiným mluvit nechtěl. Proč já? To proto, že jsem zde? To může vyřešit později. „Máte je mít,“ řekla mu nakonec.

Snape jen přikývl. „Dobře. Nepřerušujte mě, dokud neskončím, pokud mohu prosit.“ Zhluboka se nadechl a vypadal, jako by zvažoval, co říct; očividně tento rozhovor ještě neplánoval, pokud vůbec někdy. „Když jste mě poprvé uviděla,“ pomalu začal, „právě jsem ukončil kůru velmi silného léku pro léčení epizod skrytého onemocnění. Léčba je můj vlastní vynález a má mnoho nešťastných nežádoucích účinků; jak jste viděla, ovlivňuje mi nálady a řeč. Svým způsobem právě tyto nežádoucí účinky jsou důvodem, proč se již neskrývám; léčba již není efektivní. Bez obalu, potřebuji zdroje pro vývoj něčeho lepšího.“

Krátce na ni pohlédl, než vrátil zrak ke stěně. „Bezpochyby vás zajímá, co je zač ta nemoc. Nemohu vám to říct, protože to nevím. Ovlivňuje to můj nervový systém a případně i jisté části mého mozku. Většinu času jsem na tom stejně jako dřív. Příležitostně se mi dějí, nazývám to, epizody; mírné epizody nejsou víc než slabé svalové křeče v levé paži a dlani a určitá ztuhlost prstů. Těžké epizody jako ta, ze které jsem se zotavoval při vaší návštěvě, mohou obsahovat výpadek vědomí, dočasné lokální ochrnutí, těžké svalové křeče, které se mohou vyvinout do záchvatů, úplnou ztrátu koncentrace a řeči, zlé migrény, nebo kombinaci všech těchto příznaků.“

Nastalo další ticho, ale nezdálo se, že domluvil. Po čase pokračoval: „Epizody teď nejsou častěji, než tomu bylo po válce, ale ty lektvary, které jsem k léčbě užíval, již nefungují, jak by měly. Vytvořil jsem si odolnost. Snažím se vyvinout alternativu, ale potřebuji přístup k pořádné laboratoři a širokou škálu surovin a ne být limitován tím, co mohu sám vypěstovat. To proto jsem vyšel z úkrytu, slečno Grangerová; nemám na vybranou.“

Nebyla si jistá, co je horší; co jí právě řekl, ten tón hlasu naprosto bez emocí, či ten bezútěšný pohled v jeho očích, když teď zíral do zdi. S chvěním se snažila vymyslet něco inteligentního. „Ten… třes,“ pronesla opatrně. „Zní to podobně jako následky kletby Cruciatus. Mohla by tím být… tato nemoc způsobena? Pravděpodobně jste jí byl vystaven vícekrát než kdokoliv jiný.“

„Pravděpodobně,“ souhlasil s přikývnutím. „Dovedu si představit, že kořeny tkví v tom, spolu s ostatními kumulativními následky jiných kleteb a zranění. A Longbottomovi jsou důkazem, že Cruciatus ovlivňuje mozek.“

„Frank a Alice zemřeli před sedmi lety,“ řekla mu tiše, „po sobě během pár týdnů.“

„Dobře,“ po chvíli stroze odvětil. „Nikdo by tak neměl žít.“

Znělo to necitlivě a bezcitně, ale soukromě s ním Hermiona souhlasila, alespoň trochu. Napadla jí možnost jeho účasti při Belatrixině a Skrkově mučení dvou bystrozorů až do jejich zešílení. Zachvěla se a odtlačila tu myšlenku stranou. Než ji napadla další otázka, přesunul pohled ze zdi na ni, oči najednou plné úmyslu.

„Víte o následcích Cruciatu. Ty jsou vzácné, slečno Grangerová…“ Oči se mu zúžily, když si prohlížel její tvář. „Potter ne, pokud by někdo dokázal projít nepromíjitelnou bez úhony, byl by to on…“ Zostra se nadechl. „Kdy jste byla mučená?“

No, tohle bylo nepříjemné. Bude trapné, pokud před ním nedokáže udržet žádné tajemství. Nemyslela, že použil nitrozpyt; prostě byl dobrý ve čtení lidí. „V posledním roce,“ dodala tiše. „Když nás drželi na Malfoy manor. Bylo to jen jednou, ale zřejmě to stačilo.“

„Postihuje to lidi různě,“ zamumlal nepřítomně s očima stále zvědavýma. „Kdo to byl?“

Záleží na tom? „Belatrix Lestrangeová.“

V černých očích mu zajiskřil hněv a odvrátil se. „Lituji mnoha věcí z mé minulosti,“ pronesl nakonec. „Ale jedné želím nejvíc. Že jsem ji nezabil, když se mi naskytla příležitost.“ Dýchal pomalu, hněv vybledl do jeho obvyklé bezcitné masky. „Zdá se, že Beliny oběti jsou náchylnější na následné efekty, pokud přežijí.“

„Proklela vás?“ zeptala se překvapeně Hermiona.

„Často,“ odvětil suše. „Byla vykonavatelem Pána zla, pokud se toho nechtěl osobně zhostit.“ Ten nebezpečný tón hlasu byl zpět. Tentokrát Hermiona poslechla; toto nebylo předmětem jejich hovoru a ona chtěla pokračovat. „Jak závažné jsou vaše záchvaty?“ otázal se.

„Po tom, co jste popsal, ne moc. Svalové křeče, občas mírná bolest hlavy. Nikdy netrvají dlouho a nestává se to často. Jsou…“

„Nepříjemné,“ suše navrhl. Pochmurně přikývla, oceňujíc to ironické podcenění při volbě slova. Neklidně se zavrtěl, než vstal a přešel do kuchyně, aby se probral skříní. Přinesl malou lahvičku naplněnou mléčně modrým lektvarem a podal jí ji. „Toto pomůže. Jestliže jsou záchvaty mírné, pravděpodobně je to zastaví úplně.“ Na okamžik k ní střelil hodnotícíma očima; říkala si zmateně, co to dělá, ale dozvěděla se to po chvilce, jakmile znovu promluvil. „Pro někoho vaší výšky a váhy bych řekl, že tři kapky denně, dokud nebude lahvička prázdná. Pokud by záchvaty pokračovaly, mohu poskytnout víc. V tyto dny mi trochu pomohl.“

„Děkuji,“ odpověděla tiše a opatrně si vzala flakonek z jeho ruky. Měl chladivé prsty. Opatrně lahvičku otevřela, přičichla a pak zvedla kapátko ke rtům; chutnalo to divně a zvláštně to připomínalo antiseptikum.

Správně si vyložil její výraz a ironicky poznamenal: „Chuť je další politováníhodnou vlastností, kterou jsem neměl šanci změnit.“

„I tak děkuji,“ zopakovala, pečlivě utěsnila lahvičku a vložila si ji do kapsy. „Vaše záchvaty…“ začala váhavě. „Jsou… progresivní?“

„Myslíte, jestli mě bez lepší léčby nakonec zabijí?“ zeptal se bez obalu. „Nevím. Možná. Proto má přítomnost v místě, kde bych mohl být nalezen.“

Měl by požádat o pomoc. Ale věděla, proč tak neučinil; pohled v jeho očích to vše prozradil. Nevěřil, že by mu někdo pomohl, a dokonce i teď byl tak hrdý, že odmítal přiznat slabost. Pokud jej znepokojovala vyhlídka na umírání, nedal to najevo. „Co potřebujete?“ zeptala se stejně bez obalu.

Proběhlo jím viditelné zachvění a na chvíli získal zvláštní výraz; téměř udivený, jako by nečekal její pomoc, s nádechem čehosi jako lítost. „Laboratoř. Přístup ke všem ingrediencím, které potřebuji. Ochranu, zatímco budu pracovat.“

„Ochranu?“

„Většina lidí při zaslechnutí informace, že jsem naživu, nezareaguje mírně iritující zvědavostí, slečno Grangerová,“ odvětil suše. „Budou mnohem spíš naklonění k běžnému nepřátelství; nejdříve uřknou, pak se zeptají. Ujišťuji vás, že boj proti pokusům o vraždu velmi rychle ztrácí na svém půvabu.“

„Kde…“

„Nevím. Proto jsem se přestal skrývat. Zariskoval jsem, že mě najde spíš Řád než ministerstvo – které, jak předpokládám, je stále kolektivně neschopné najít své zadky i s oběma rukama a mapou.“

„Pár členů Řádu je teď na ministerstvu,“ odpověděla mírně se snahou se jeho komentáři nehihňat.

„A hleďme, jaký je to rozdíl,“ opáčil se sarkastickým úsměvem.

Což připustila a pokrčila rameny. „Co potřebujete, abych udělala?“

„Nevím. Přepokládal jsem, že jestli mě najde člen Řádu, bude mít dostatečný vliv a nalezne řešení, pokud nebudu při prvním pohledu zabit – což by, samozřejmě, záležitost zjednodušilo.“

„Samozřejmě,“ zopakovala s takovým množstvím sarkasmu, o jaký se odvážila; slabým zábleskem v jeho očích mohlo být pobavení. Přemítala nad jeho požadavky a nádherný, hrozivý nápad se jí začal rodit v koutku mysli. Bude to téměř nemožné, ale pokud by to dokázala…

„Něco vás napadlo,“ konstatoval při jejím zkoumavém sledování.

„Myslím, že ano,“ odvětila zvolna. „Nemusí to být proveditelné. Ve skutečnosti asi nebude. Vyvstanou… námitky. Uvidím, co se dá dělat.“

„Uvědomujete si, doufám, že kdokoliv jiný na vašem místě by prostě odkráčel.“

„Ne kdokoliv jiný, pane – Severusi,“ rozpačitě se opravila pod jeho kárajícím pohledem. „Alespoň ne z Řádu. Příliš vám dlužíme. Pokusím se najít způsob. Je to – mám na mysli, kolik mám času?“

„Nejsem v bezprostředním nebezpečí zhroucení,“ odpověděl suše. „Dovedu si představit, že mám rok, než lektvar přestane úplně účinkovat, a ani poté mě záchvaty nemusí nutně zabít.“

„Nebude mi to trvat tak dlouho. Ale musím informovat jisté lidi o vašem přežití a to nebude hned.“

„Způsobí to spoustu dohadování,“ trpce přisvědčil. „A obvinění z prolhanosti nebo šílenství, následované požadavky o důkazy, a nekonečné debaty o tom, co s touto novou informací dělat, a všeobecně kolektivní napodobení hejna splašených kuřat.“

Opět tvrdě potlačila nutkání se smát. „Bez pochyby něco takového,“ odvětila diplomaticky se škubajícími rty, jak se snažila neusmívat. „No, myslím, že bych měla jít. Bude toho hodně k řešení.“ Vstala a podívala se na něj. „Děkuji vám za lektvar. A děkuji, že jste se mi svěřil.“

„Neměl jsem na výběr,“ podotkl, sundal ztuhlou nohu z pohovky a postavil se. „Nicméně myslím, že existují horší možnosti než vy,“ dodal téměř s nechutí.

„Děkuji vám,“ odvětila sarkasticky a slabě se na něj usmála, což naprosto ignoroval. „Nevím, kdy se vrátím. Jsem si jistá, že do té doby přežijete.“

„S hrdinským úsilím bych pár dnů mohl zvládnout,“ souhlasil a v hlase mu zase zazníval jeho posměšný tón. „V každém případě mám mobil.“

„Opravdu?“

„Opravdu,“ zopakoval v lehkém pobavení. Zalovil v kapse pro kousek papíru, našel tužku a načmáral na něj číslo. Pak jí ho podal. „Na shledanou. A… děkuji,“ dodal rozpačitě, evidentně nebyl zvyklý ta slova říkat.

„Na shledanou.“

XXX

Než by šla rovnou za Harrym a Ginny podat hlášení, Hermiona se vrátila do svého bytu a emocionálně vyčerpaná se zhroutila do postele. Slzy ji pálily v očích, když pomyslela na to, co se dozvěděla; bylo příliš hrozné o tom jen přemýšlet, natož tak žít. Vše, co protrpěl, vše, co snášel pro ně, pro všechny, a nechalo ho to tak strašlivě zraněného, možná umírajícího. Po nějaké chvíli hloubání se rozhodla, že ta pochmurnost v jeho tváři byla nejhorší; ty otupené, rezignované oči ji budou pronásledovat sny mnoha nocí, které přijdou. Zdálo se, že přijal neutuchající utrpení a fakt, že nikdo nebude ochotný mu pomoci, jako by to bylo v jeho životě běžné.

A není to tak? A trvá to tak dlouho! Bože… Bylo jí špatně a po chvíli zabořila tvář do polštáře. Nebude to poprvé, kdy zapláče pro Severuse Snapea, a měla pocit, že ani naposledy.


Post Tenebras Lux - 4.



Autor: Loten              Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: solace

Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/4/Post-Tenebras-Lux

Rating: 16+



Kapitola 4

„And that haunted past will follow you like a lost dog on the beach
Nipping at your trail until you've drifted out of reach.“

 

„A strašidelná minulost tě bude následovat jako toulavý pes na pláži.

Zakousne se do tvé cesty, dokud se od jejího vlivu neodpoutáš.“


Josh Woodward, ‚Fight The Sea‘

XXX

Když vešla, Harry a Ginny na ni překvapeně hleděli; neztrácela čas zdlouhavým vysvětlováním, a jakmile se před ně postavila, její postoj vyjadřoval naprostou věcnost. „Tak už vím, co se děje,“ řekla jim tiše. „Máme toho hodně na práci.“

„Proč, co řekl?“

„Řekl mi, proč se vrátil. Nemůžu vám prozradit důvody; slíbila jsem, že nic nevyžvaním. Nikomu,“ dodala důrazně, když Harry vypadal připravený k hádce. „Mohu vám říct jediné, že potřebuje přístup do slušné laboratoře, aby provedl další výzkum, a chce moji pomoc – naši pomoc – aby měl jistotu klidné práce, aniž by se ho někdo pokusil zatknout, nebo zabít.“

„Snadněji se to řekne, než udělá,“ zamumlal Harry trochu otřesený rychlostí celého vývoje. „Jsi si jistá, Hermiono?“

„Ano. Tohle mu dlužíme, Harry. Je to důležité, přísahám.“

„Dobře, znám ten pohled; už máš plán. Poslechněme si ho.“

Sdělila jim jej. Oba na ni zírali, jako by se naprosto zbláznila; ale na to byla zvyklá a trpělivě počkala. Nakonec Ginny tiše pronesla: „Hermiono, to je nemožné, a ty to víš. Nikdo nebude souhlasit.“

„Proběhnou nějaké debaty,“ souhlasila klidně Hermiona. „Ale je kvalifikovaný, jak víme. A nikdo další takový neexistuje. To místo se inzeruje léta. Nikdo jiný je nechce.“

„On ano?“ zeptal se významně Harry; nepochybně to byl jeden z hlavních nedostatků jejího plánu.

„Neptala jsem se ho,“ přiznala bezstarostně. „Pokud ho postavíme před hotovou věc, myslím, že ho mohu přesvědčit, aby souhlasil,“ dodala optimisticky, „ale pojďme nejdřív zasvětit všechny ostatní. Nebude-li se jim to líbit, jen přivítám jejich jiný návrh.“

„Nebylo by snazší přestěhovat jej do jednoho z našich domů a dát mu, co potřebuje?“

„Ano, ale pravda nakonec stejně vyjde najevo; mohlo by to být klidně i teď. A není to k němu fér, muset se pořád skrývat. Má právo na normální život. A kromě toho, opravdu si myslíš, že chce trávit čas s některým z nás po tom všem, co se stalo, a co všechno o něm víme?“

„Jsi blázen,“ řekl Harry procítěně, „ale dobře. Kde začneme?“

„Minervou.“

„Ne.“ Ozvala se Ginny. „Nejdřív to řekneme Ronovi.“

„Ronovi? Proč?“

„Jestli se náš plán někam posune, nebudeme se muset potýkat s jeho zraněnými city, až zjistí, kolik lidí jsme obeznámili před ním.“

„Dobře, Ron, pak Minerva; pak Kingsley a zbytek Řádu; pak členové správní rady. Pak až to řeknu Severusovi…“

„Severusovi?“ zopakovala Ginny.

Hermiona pokrčila rameny. „Těžko mu můžu i dál říkat pane profesore, ne? A pane Snape zní blbě a je trochu hrubé ho oslovoval jen Snape.“

„To jo.“

„Nicméně je toho víc než dost na zvládnutí, pokud to vyjde. Jen doufejme, že nikdo neřekne ne Vyvolenému.“

XXX

Trvalo to téměř dva týdny nekonečného dohadování. Během těch dnů hádek se Hermiona přistihla, jak si připomíná Severusův suchý, přesný odhad toho, co se stane, až se rozšíří zpráva o jeho přežití; obávala se situace, až s tím příběhem vyjde Věštec. Kingsley, jako nejvýše postavený člen Řádu na ministerstvu, uvalil na vše embargo tak velké, jak dokázal, ale až skončí, bude Severus vydán tisku napospas. Navzdory tomu byla opatrně optimistická; všichni ten nápad naprosto nenáviděli, ale opravdu zde nebyl nikdo jiný, což byl jediný důvod, proč s tím přišla.

Nyní musela udělat jediné, přesvědčit Snapea. Pevně si říkala, že to není zbabělost, když zvedala telefon a vytáčela jeho číslo. Hlasovou schránku měla vážně čekat; na filtrování hovorů byl dost asociální. Zpráva byla prostá; svým protahovaným hlasem oznámil své číslo – ale ne jméno – a instruoval volajícího, aby po zaznění tónu zanechal zprávu. Pak dodal: „Pokud vás nezkontaktuji, berte to tak, že jsem s vámi v první řadě nechtěl mluvit.“ Ten postoj byl tak typicky Snapeovský, že se rozesmála a sotva zvládla zanechat zprávu.

„Tady Hermiona. Máme funkční plán. Nikdo není šťastný, ale šlo to lépe, než jsem si myslela. Brzy se objevím, abych vám sdělila, co se děje.“

XXX

Přes všechen jeho zřejmý nezájem při jejich posledním setkání byl Snape očividně zneklidněný; na klepání odpověděl téměř vzápětí po jejím doteku dveří, celé jeho chování bylo napjaté a nervózní. „Tak co?“ zeptal se. „Do jaké pitomosti jste mě zapojila?“

„Taky vás zdravím,“ odpověděla kousavě, prošla kolem něj do obývacího pokoje a posadila se. Po vzhlédnutí se na něj zamračila. „Měl byste si sednout. Bude to dlouhé povídání.“

„Skvělé,“ protáhl, ale neučinil žádný pohyb, aby se posadil. Kriticky jej sledovala a přemýšlela, jestli ho jeho noha trápí, ale i kdyby ano, nikdy by to nepřiznal.

„V této chvíli pár vysoce postavených členů Řádu a pracovníků ministerstva ví, že jste naživu. Nikdo neví kde, až na mě. To ze mne dělá něco jako neoficiálního prostředníka. Věštec je informován, ale na celý příběh je na nějaký čas uvalené embargo, což nám umožňuje přijmout opatření; je tu toho hodně na dořešení. Tak jako tak nastane poprask, až se to prosákne mezi širokou veřejnost.“

„Doufal jsem v něco méně veřejného,“ zamumlal a absence výrazu nějak dokázala vyjádřit nedostatek štěstí nad jejím sdělením.

„Vím, ale není možné něco takového zatajit, ne teď, když už to ví tolik lidí. Kromě toho, za této situace snad můžeme do určité míry reakce kontrolovat.“

„To pochybuji.“

„Chcete slyšet, co se chystá, nebo ne?“ zeptala se. Dlouhou chvíli na ni zíral, než neochotně přikývl a zamračený se opřel o zeď s pažemi překříženými na hrudi. Hermiona se zhluboka nadechla; nebude se mu to líbit. „Existuje jisté volné pracovní místo, které bude vaše, pokud budete chtít. Nikdo tím není nadšený, obávám se, ale vy jste kvalifikovaný a nikdo jiný je nechce.“

Oči se mu podezřením zúžily. „Jaké místo?“ zeptal se pomalu. Vyhýbala se jeho očím; aby si to přečetl z její mysli, bylo tím posledním, co by si přála.

„To, které jste po mnoho let vykonával.“

Napětí v místnosti prudce zesílilo. Podezření v jeho očích prudce přešlo do planoucího hněvu, a ona sebou skutečně trhla dozadu na židli, když se vyřítil, aby se nad ní mohl tyčit a zírat na ni s rukama sevřenýma v pěst. Jeho magie naplnila malý prostor. „Co jste to, sakra, udělala?“ vyštěkl. „Bradavice? Navrhujete, abych se vrátil do Bradavic? Copak jste úplně přišla o rozum?“

„Ne,“ začala a musela se zastavit a zhluboka nadechnout, aby se jí nechvěl hlas. „Ne, nepřišla jsem o rozum,“ pokračovala silněji. „Je to logické. Budete mít vlastní laboratoř a všechny přísady, které byste mohl potřebovat. A je tam bezpečno. Kromě toho vám to zase dá místo v kouzelnickém světě. V čem je problém?“

„V čem je – copak jsem se ve vás zmýlil? Jste skutečně tak pitomá, jak vypadáte? Moji bývalí kolegové si už leští hůlky a připravují si na mě speciální kletby. Vy jste nějak zapomněla na nesčetné a oprávněné důvody, proč mnou všichni v Bradavicích naprosto pohrdají?“

Snape byl velmi přísně se kontrolující muž a obvykle byl nejnebezpečnější, když byl jeho hlas velmi tichý. Ale právě teď hulákal, ta zvýšená intenzita však bohužel zdůraznila poškození jeho krku; byl přinucen přestat a trhaně se rozkašlal, což zuřivost v jeho očích neoslabilo, když na ni zíral.

„Ne, nezapomněla,“ odpověděla slabě, vyděšená jeho násilnickou reakcí. „Ani nikdo jiný. Ale všichni teď znají skutečný příběh; vědí, proč jste udělal, co jste udělal. Neměl jste na výběr. Dokonce i Minerva to připouští. Když se vrátíte…“ Odmlčela se, jeho výraz jasně ukazoval, že kdyby dokázal zastavit kašel na dost dlouho, aby mohl zformulovat zaklínadlo, uřknul by ji, pokud by teď nepřestala mluvit. Měla být vděčná, že zatímco se dusil, nemohl se asi dostatečně soustředit na neverbální kouzla.

Jakmile popadl dech, beze slova vkráčel do kuchyně, naplnil si sklenici vodou a pomalu ji upíjel. Zíral oknem karavanu na okolí. Vstala; nechtěla být zahnaná do kouta, kdyby skutečně vybuchl, ale zůstala na svém místě, aby jej nechala si to promyslet.

Nakonec se zase pohnul, pomalu přešel, aby se postavil do dveří a opřel se o zárubeň. Zíral na ni, vztek v očích nepohasl, ale výraz měl teď chladnější, víc pod kontrolou. „Vysvětlete,“ nařídil stroze.

„Horacio Křiklan je pořád současným učitelem lektvarů a ředitelem Zmijozelu. Je už velmi starý a zoufale chce odejít. Minerva hledá náhradu již několik let. Žádný kvalifikovaný Zmijozel nemá zájem a ne-Zmijozelové nejsou ochotni převzít ředitelování koleje, i kdybychom si mysleli, že je to dobrý nápad.“

„My?“ vyštěkl. Jeho výraz se změnil. „Slečno Grangerová, prosím, řekněte mi, že nejste ve škole.“

„Jen na částečný úvazek; učím studium mudlů,“ přiznala tiše.

Něco si zamumlal; soudě podle výrazu tváře si byla jistá, že to nechce slyšet. Přejel si prsty vlasy, na chvíli zavřel oči, a pak se na ni znovu zamračil. „Pokračujte.“

„Není toho moc co říct. Místo je volné. Už jste to dřív dělal. Jste víc než kvalifikovaný. I ti nejvíc nesouhlasící museli přiznat, že jste dobrý učitel. Není zde nikdo jiný. A dá vám to vše, co potřebujete – vše, o co jste mě žádal,“ dodala významně.

Zatnul zuby; zřejmě ta jemná připomínka nebyla vítaná. Odvrátil se a zamračil, když se nad tím zamyslel. „Všichni souhlasí?“

„Minerva souhlasí jménem všech zaměstnanců. Kingsley souhlasí jménem zbytku Řádu a pomohl přesvědčit ministerstvo. Rada souhlasila… nakonec.“

„Je to špatný nápad,“ zamumlal.

„Nemyslím.“

„Vy jim všem nebudete muset čelit.“ Tón jeho hlasu ji zastavil; už nezněl rozzlobeně. Zakaboněně studovala jeho tvář, bez výrazu jako vždy, a udeřilo do ní uvědomění; bojí se. Nemyslela si, že někdy dřív viděla Severuse Snapea mít z něčeho strach.

„Čeho se bojíte?“ zeptala se tiše. Zase se na ni zamračil, ale ve výrazu chyběla skutečná zášť, alespoň ve srovnání s tím, který na ni směřoval před chvílí.

„Zabil jsem možná toho největšího ředitele, jakého kdy Bradavice viděly,“ tiše odpověděl. „V následujícím roce jsem nastoupil na jeho místo na příkaz nejďábelštějšího kouzelníka všech dob a v jeho službách jsem vědomě mučil a děsil studenty, které jsem měl chránit. A teď po mně chcete, abych se vrátil, když mám na rukou tolik krve…“

Hermiona cítila, jak se jí sevřelo hrdlo, srdce ji pro něj zabolelo, když opět čelila skutečnosti, co vše byl nucen spáchat pro dobro všech. „Vím, Severusi. Je mi to líto. Ale toto je to nejlepší, co pro vás mohu udělat. A… potřebujeme vás. Horacio je velmi starý muž. Začíná selhávat. Studenti potřebují…“

„Horacio Křiklan je arogantní, úzkoprsý kašpar,“ zamumlal, ačkoliv to nešlo od srdce. „Jako ředitel koleje je asi stejně efektivní jako strašák do zelí.“

„Pro vás o důvod víc to po něm převzít, ne?“ navrhla nadějně.

„Žalostný pokus, slečno Grangerová,“ odpověděl se stínem svého obvyklého úšklebku. „Vy, ze všech lidí, si jistě musíte uvědomovat, nakolik účinné je emocionální vydírání.“

„Ano, myslím, že ano,“ odpověděla pomalu a rozvážně, a střetla se s jeho pohledem. Snape se první odvrátil, nenápadně couvnul a celý jeho postoj se stal méně agresivním.

„Potřebuji čas na rozmyšlenou,“ pronesl nakonec, ale vyhýbal se jejím očím. Přikývla.

„Zkontaktujte mě, až se rozhodnete.“

XXX

Když se o pár dnů později Hermiona vrátila z nákupu ve večerce, našla v záznamníku velmi krátkou zprávu, dvě slova povědomým hlasem. „Vyhrála jste.“

Okamžitě za ním šla a nijak zvlášť ji nepřekvapilo, že je ještě vzhůru. Ani on nebyl její přítomností zaskočený. Toto bylo důležité a potřebovalo to dořešit co nejrychleji. Znovu se usadila do křesla a vděčně přijala šálek kávy. „Co se stane teď?“

Posunul se na pohovce, upravil úhel nemocné nohy a upil kávy, než odpověděl. „V nejbližších dnech se musím setkat s McGonagallovou. Ne tady; byl bych raději, kdyby se nikdo tuto adresu nedozvěděl. A ne v Bradavicích; nevkročím na pozemky, dokud se všechno nezařídí. Na neutrálním území.“ Zaváhal, zíral do hrnku obtočeného dlouhými prsty, jako by hledal odpovědi, než rozpačitě dodal: „Kdybyste mohla být na tom setkání, asi by to bylo vhodné.“

Chvilku jí trvalo, než si to přeložila a uvědomila si, že ji žádá, aby tam byla a pokusila se situaci udržet na slušné úrovni, že se bojí Minerviny reakce. Asi to nebyl špatný nápad. V posledním roce byla jednou z jeho nejsilnějších odpůrců, a pokud mohla říct, nikdy nebyli víc než zdráhaví spojenci. „Myslím, že to mohu zařídit,“ odvětila diplomaticky Hermiona. „O čem ta schůzka bude?“

„O mé smlouvě,“ odpověděl tiše. „Chci mít písemně, že se mě někdo nepokusí zabít na potkání; chci velmi jasné podmínky zaměstnání. A pokud to bude možné, chci určitou pružnost ve své úloze ředitele koleje. Pokud do toho půjdu, mohl bych to tentokrát vykonávat správně.“

„Nechápu.“

„Představte si mé překvapení,“ protáhl a potřásl hlavou. „Ani jsem to od vás nečekal. Nikdy jste nebyla ředitelkou koleje, ačkoliv nepochybně v určité době budete.“ Byl tohle kompliment? Pokračoval. „Přesněji řečeno, nikdy jste neřídila kolej, kterou všichni ostatní nenávidí. Zmijozel potřebuje víc než zbylé tři. Zvlášť, když měli Křiklana od doby, co… Brumbál zemřel.“

„Na Horaciovi není nic špatného…“

„Jeho chování k jeho koleji je stejné jako chování ke všem studentům. Pokud jste ze slavné, mocné a vlivné rodiny, nebo když máte potenciál stát se slavnou, mocnou a vlivnou, přinejmenším se pokusí pomoci. Ostatních si ani nevšimne.“

„Zníte… zahořkle,“ pronesla opatrně s podezřením, že má možná pravdu.

„Byl i mým ředitelem koleje.“

„Byla bych si myslela, že s vašimi lektvarovými schopnostmi budete mezi jeho oblíbenci,“ řekla překvapeně. Zavrtěl hlavou.

„Ne. Hádal jsem se s ním, v každé hodině jsem se odchyloval od jeho instrukcí a obvykle dosahoval lepších výsledků než on. Nazýval mě nezodpovědným a nebezpečným. Navíc mu mé neustálé konflikty s Nebelvíry způsobovaly mnoho obtíží a z toho mě vinil. Byl jsem součástí jeho stupidního klubu jen kvůli malé pravděpodobnosti, že bych něco mohl dokázat, ale nikdy mě neměl nijak zvlášť v oblibě.“ Zněl ještě víc zahořkle. Hermiona by jej ráda požádala o další podrobnosti, ale jakmile se nadechla, pohled se mu přiostřil. Změnila názor na to, co se chystala říct.

„Je nespravedlivé protěžování vlastní koleje výrazně lepší?“

„A kdo je teď zahořklý?“ zeptal se posměšně. „Každý ředitel koleje upřednostňuje tu svoji. Co se týká nespravedlivosti, kdo jiný by dával přednost Zmijozelu, zejména pod nebelvírským ředitelem nebo ředitelkou?“

„To není fér,“ protestovala rozhořčeně.

„Mluvíte o něčem, čemu nerozumíte,“ odsekl. „Nemáte ponětí, jak těžké to bylo pro moji kolej pod Brumbálem, zejména jakmile jste vy a vaši kamarádíčci začali studovat.“ Zhluboka se nadechl a promluvil dřív, než mohla na to obvinění zareagovat. „Jako například ve vašem prvním ročníku, když vám vaše akce týkající se Kamene mudrců získala školní pohár; vzpomínáte, jak vám přidělil ty body na konci hostiny?“

„Co s tím?“

„Velká síň byla vyzdobena zmijozelsky. Pro všechny Zmijozel vyhrál. Brumbál nikomu o svých plánech neřekl, rozhodně ne mně. Oznámil kolejní výsledky a já byl připravený slavit se svojí kolejí. A pak, na poslední chvíli, jim to sebral a nadělil Nebelvíru. Nevaroval mě. Beze slova omluvy nebo vysvětlení moji kolej ponížil. Kdyby mi to předem řekl, mohl jsem se pokusit tuto ránu zmírnit; jak to bylo…“ Zavrtěl hlavou a povzdechl si. „Bez pochyb jste strávili noc oslavami. Já ji strávil snahou vysvětlit Zmijozelu, že nenávist k nim ředitel necítí, aniž bych jim prozradil pravdu – která byla taková, že mu to je prostě jedno.“

Následující ticho narušované jen vždy přítomným rádiem bylo dusné, rozzlobené a napjaté. Popravdě řečeno, Hermiona se nad tím nikdy nepozastavila, nezvážila, jak se zmijozelští museli cítit. „Nebylo to tak, že by mu to bylo jedno…“ začala slabě a on si zlostně odfrknul.

„Ano, bylo. Nikdy jej ani nenapadlo, že jeho chování zraní moji kolej. Zmijozelské pocity nebyly natolik důležité, aby jejich existenci vůbec zaznamenal. Když jsem skončil se snahou – a selháním – utěšit některé velmi rozrušené a rozhněvané studenty, šel jsem si to s ním vyřídit. A on se zasmál. Zamrkal na mě a doporučil mi, abych nebyl tak citlivý, že Zmijozel vyhrál pohár několik posledních let a že je čas zase pro někoho jiného.“

Oči se mu leskly zlostí a odložil hrnek s kávou. Nedokázala vymyslet, co na to říct. Po dlouhé chvíli zavrtěl hlavou a povzdechl si, hněv zmizel a nechal jej zase unaveného a rezignovaného. „V tuto chvíli je zmijozelská kolej nejmenší z těch čtyř. Má největší počet případů, kdy studenti zanechají studia před dokončením sedmého ročníku. Mají nejvyšší statistiku nezdařených zkoušek, nemocnosti či návštěv ošetřovny. Také mají nejvyšší počet trestů a po znovuotevření Bradavic jsou neustále na posledním místě.“

Zírala na něj. „Jak to všechno víte?“ zeptala se a uviděla hořký triumf v jeho tváři; tedy to nevěděl a jen hádal. To potvrzení jej neobšťastnilo.

„Takže jsem měl pravdu. Nemusíte být genius, abyste na toto přišla, slečno Grangerová. Jinak se to nemohlo vyvinout. Odříznu si ruku a sním ji, jestli existuje jediný člověk ve sboru, nebo ve zbylých třech kolejích, který o Zmijozelech alespoň jednou automaticky nepřemýšlel jako o Smrtijedech.“

Nadechla se k protestu, že ona ne, ale ta slova zemřela nevyřčená a ona se provinile odvrátila. Věděla, že lepší bude mu nelhat. Byla to pravda. Přikývl, naprosto nepřekvapený. „A to, slečno Grangerová, je důvod, proč není žádný Zmijozel ochotný se vrátit učit do Bradavic. To proto jste nemohli najít nikoho jako náhradu za Křiklana. Od okamžiku, kdy studenti vstoupí do školy, je jim dáno na vědomí, že Zmijozel je podřadnější než ostatní koleje.“

„Nemyslím, že je to pravda…“ oponovala slabě, stále neschopná podívat se mu do očí. Začala se sama sebe ptát, jak dlouho jej to hryzalo; zjevně roky, ne-li desetiletí. Možná už od jeho školních let.

„Nemyslíte? Nevím, jak to funguje teď, ale vraťte se k době, kdy jste byla ve škole. První ročníky uvítala ředitelka Nebelvíru, ne nestranný člen sboru, a promluvila o čtyřech kolejích. Zmijozel byl vždy zmiňován jako poslední a nikdy v neutrálním duchu. Moudrý klobouk zpíval svoji pitomou písničku; zase byl Zmijozel zmíněný poslední a obvykle nelichotivým způsobem. Všichni tleskali většině zařazených studentů; Zmijozel jediný vítal nové členy vstupující do Zmijozelu. Zmijozelské komnaty leží pod zemí, prakticky ve sklepení; ujišťuji vás, že to není proto, že bychom si libovali v temnotě a vlhku. Samy o sobě jsou to maličkosti, ale v podvědomí zanechají dojem; zvažte Pottera, tak rozhodnutého nebýt zařazen do Zmijozelu, i když se o něm dozvěděl jen před půlhodinou – mimochodem něco, zač ho Brumbál pochválil. Všichni zmijozelští prváci zjistí do konce prvního dne, že je zbytek školy nemá rád; od této chvíle každý strávený den podtrhuje tuto lekci. Naše legendární arogance je jen pokus o kompenzaci, nic víc.“

Nic nemohla říct, protože to vše byla pravda. „Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlela.“

„Přirozeně ne. Byla jste ve zlatém Nebelvíru; jediní Zmijozelové, kteří pro vás něco znamenali, byli Draco a jeho nohsledi. Pochybují, že byste ze svých školních let mohla jmenovat Zmijozela, který nebyl součástí této skupiny. Ale teď jste ve sboru a měla byste být nestranná; nemyslíte?“

Hermiona to pokárání přijala neochotně. „Máte v úmyslu něco z tohoto říct Minervě?“

„Nebudu plýtvat dechem. Ta má Zmijozel ráda méně než kdokoliv jiný. Hlavně kvůli mně, myslím; za mé školní docházky jsem byl neustálou osinou v zadku.“

„Tak o co ji budete žádat?“

„Pokud jsou zmijozelské komnaty pořád v podzemí, chci je přestěhovat. Každý rok jsem o to žádal Brumbála a pokaždé mě odmítl.“

„Byly přestěhovány. Každá kolej má vlastní věž v rohu hradu a Astronomická je uprostřed.“

„No, to je začátek. Byl bych raději, kdyby se přestavba uskutečnila z důvodu zajištění rovnosti a ne z estetických příčin, ale vezmu, co je.“ Se zamyšlenýma očima zabubnoval dlouhými prsty o stehno. „Budu potřebovat přístup ke všem těm ubohým záznamům, které se Křiklan obtěžoval v minulých letech pořídit. Budu potřebovat přístup ke zdravotní dokumentaci. Hlavně prostě potřebuji svobodu v řízení své koleje bez něčích zásahů a učit, jak uznám za vhodné. Jestli jen jednou zmíní zkušební období nebo inspekci, odejdu a ani vy mě nenajdete.“

„Jsem si jistá, že v rozumných mezích to takto mohu podat,“ odvětila opatrně. „Podrobnosti můžeme probrat s Minervou, až se setkáme, a zajistím pro vás Horaciovy papíry.“

Přikývl a zapraskal klouby. „Když mluvím o inspekci… Asi mě někdy navštíví ministerští úředníci?“ zeptal se opatrně.

„Ne. Z ničeho nebudete obviněn. Myslím, že co se týká vás, ministerstvo přijalo politiku ‚neptat se, nemluvit‘. Tuhle bednu plnou červů nechce nikdo otevřít – tím mám na mysli, že nikdo nechce zkoumat, co jste udělal pro naši stranu, protože to nikdo nechce vědět.“

„Rozumím mudlovskému slangu,“ odvětil mírně, zdál se lehce pobavený. „A máte pravdu. Nechcete vědět.“

„Každopádně členové Řádu vypověděli, že vše, co jste provedl jako Smrtijed, bylo v roli špióna podle Brumbálových pokynů, včetně jeho smrti. Že bez vás by Voldemort vyhrál.“

Viditelně sebou trhl, reflexivně se dotkl levé paže, a ona na něj zazírala. Odvrátil se od ní s celým tělem napjatým. „Byl bych raději, kdybyste nepoužívala to jméno,“ zamumlal.

„Po celé té době?“

„Není to kvůli fanatismu Smrtijedů, že jsme jeho jméno nepoužívali. Každopádně ne pro většinu. Bela a ostatní bláhovější příslušníci sami sebe přesvědčili, že je to rouhání; zbylí jsme byli upřímnější. Bolí to.“

„Co?“

„Bolí to,“ zopakoval rozhodně. „Má to co dělat se Znamením zla; slyšet to jméno bolí, a i teď nejsem schopen je vyslovit.“

„Neměla jsem tušení…“ zašeptala.

Pokrčil rameny. „Není důvod, abyste měla. Nikomu jsem to neřekl. Ale teď… jsem starší a unavený z bolesti a… dal bych přednost tomu přede mnou jméno Pána zla nepoužívat. Prosím.“

„Samozřejmě,“ ujistila ho spěšně. Přikývl, ale stále se vyhýbal jejímu pohledu, a jí se na okamžik hrdlo stáhlo lítostí. Tolik toho vytrpěl. Po chvíli tiše pokračovala: „Myslela bych si, že Znamení zmizí. Uzdraví se.“

„Ne. Proč by mělo? Je to prokletá jizva. Potterova jizva také nikdy zcela nevymizela, ne? Jen skutečnost, že je její původce mrtvý, automaticky neznamená, že se rána zhojí.“ Pomalu vyroloval rukáv až k lokti a natáhl ruku. Dovolil jí zcela jasně vidět lebku s hadem; už nebyla černá, ale téměř nafialověle šedá, a vypadala jako tetování, které vybledlo po letech pobytu na slunci, nebo by to mohla být velice zvláštně tvarovaná modřina.

Opakujíc své myšlenky, Hermiona tiše poznamenala: „Vypadá jako tetování.“

„Spíš jako značka na dobytku,“ odvětil tiše a zíral na Znamení s prstem pomalu sledujícím jeho obrys.

„Bolelo… bolí to?“ zeptala se nejistě. Nemyslela, že odpoví, a také pár minut nic neřekl.

„Poprvé, když jsem byl označen, to byla bolest horší, než cokoliv jsem do té doby cítil. Ta se vytratila během šesti měsíců. Po Halloweenu, když… zmizel, nebo padl, nebo jakkoliv to nazvete, Znamení samo bledlo, dokud nebylo téměř neviditelné a já na něj mohl zapomenout. Ve vašem čtvrtém ročníku začalo pálit a svědit a potemnělo. Když se vrátil, hodně to bolelo. Během války to bolelo hrozně jen tehdy, když mě svolával, nebo když si přál na dálku mě potrestat; drobné bolesti, jako je ta při zaslechnutí jeho jména, jsou zabudovány do samotného Znamení a nezmizely po jeho smrti. Jeho smrt bolela víc než jeho návrat, více než cokoliv s výjimkou obdržení Znamení. Od té doby, ne, nebolí.“

„No, to je aspoň něco,“ zamumlala. Prudce ruku stáhl a ona si uvědomila, že se Znamení bezmyšlenkovitě dotkla; omluvně se na něj podívala, když odrolovával rukáv.

„Je to jen kůže,“ řekl tiše, ale vyhýbal se jejím očím. Pokusil se o sarkazmus. „Neshoříte v plamenech, pokud se jej dotknete, nemůžete z něj cítit prosakující černou magii a nepáchne po síře. Je to jen kůže.“ Vzpomněla si, že se nikdy nezdálo, že by měl rád náhodné doteky.

Rozhlédla se kolem pro inspiraci, zachytila pohledem budík a zamrkala. „Bože, je po půlnoci. Měl jste něco říct; jsem tady už hodiny.“

Snape lhostejně pokrčil rameny. „Nedodržuji už pravidelný režim. Vždy jsem měl problém se spánkem; od první války zřídka spím déle než hodinu, dvě v kuse. Předpokládal jsem, že pokud byste byla unavená, omluvila byste se a odešla. Už bych měl vědět, že byste se raději vyptávala, než spala,“ dodal ironicky.

Nemohla si pomoci a usmála se, protože to byla pravda. Jeho hlas vyjadřoval sarkasmus velmi efektivně, se značnými nuancemi, a to se nezměnilo. Na její otázky skutečně nic nenamítal, jinak by jí neodpověděl. „Popravdě řečeno, ani já občas nespím dobře,“ přiznala tiše, „ačkoliv vaše noční můry musí být horší než ty mé.“

Čekala, že noční můry popře; když neodpovídal, vzhlédla a zjistila, že ji pozoruje se zamyšleným, pronikavým výrazem. Ten znamenal, že viděl mnohem víc, než plánovala vyjevit. Spěšně odvrátila zrak a on si po chvíli povzdechl.

„Kdybych na vás aplikoval nitrozpyt, poznala byste to. Nejsem natolik zdatný, abych jej použil nepozorovaně; mým talentem je nitrobrana. A neuchýlil bych se k němu bez souhlasu. V každém případě vyhnout se očnímu kontaktu vás nezachrání.“ Navzdory tomu, co jí sdělil o svých spacích návycích, zněl unaveně.

„Promiňte. To jen… vždy to vypadá, že víte, co si lidé myslí. Je to… znervózňující,“ připustila a vzhlédla právě včas, aby zachytila pousmání.

„Není to nitrozpytem. Byl jsem špión a dobrý. Jsem zdatný ve čtení tváře, řeči těla a ve slyšení nevysloveného. A vy, s těmi všemi pocity na povrchu, jste pořád velmi nebelvírská.“

„S tím bych pravděpodobně měla něco udělat, když spolu budeme pracovat,“ poznamenala pochmurně.

Odfrkl si. „Stěží budeme spolupracovat. Lektvary a studia mudlů jsou zcela samostatné disciplíny. A já nemám v úmyslu komunikovat se svými kolegy, pokud k tomu nebudu nucen.“

Proč mě to překvapuje? „Víte, co myslím.“

„Ano, ale víte to vy?“

„Rozhodně je pozdě na hádanky. Měla bych jít.“ Teď, když si všimla hodin, se cítila unavená. Vstal jako ona. „Co nejdříve sjednám schůzku s Minervou.“

Přikývl. „Pokud chcete, mohu vám vyrobit Bezesný spánek,“ nabídl rozpačitě; měla podezření, že ta nabídka nahrazovala poděkování.

„Vy žádný nemáte?“

„Při častém užívání je návykový. Nemohu ho víc brát.“

Tato krátká věta jí řekla víc, než chtěla vědět. Pevně zatlačila stopy lítosti a přikývla. „Chápu. Děkuji vám za nabídku, ale budu v pořádku. Pošlu vám zprávu s podrobnostmi o schůzce. Dobrou noc, Severusi, a děkuji za rozhovor.“

„Dobrou noc,“ odpověděl tiše. Cítila, že ji při odchodu pozoruje.


Post Tenebras Lux - 5.



Autor: Loten              Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: solace

Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/5/Post-Tenebras-Lux

Rating: 16+



Kapitola 5

 

„It takes time for the absent to assume their true shape in our thoughts. After death they take on a firmer outline and then cease to change.“

 

„Pro nepřítomné je třeba času, aby v našich myšlenkách nabrali svých pravých podob. Po smrti získají pevné obrysy, a pak se přestanou měnit.“


Colette

XXX

O několik dní později se ke karavanu vrátila. Ne netypicky pro britské léto silně pršelo, díky čemuž areál vypadal ještě víc skličující a její vlasy se děsivě zkudrlinkovatěly. Dveře byly otevřené; s úsměvem a chvěním zmizela uvnitř. „Severusi?“

„Tady.“ Šla za hlasem směrem k úzké kuchyni, do malého prostoru na konci chodbičky se třemi dveřmi. První vedly do jakési koupelny, sotva tak velké pro sprchový kout, umyvadlo a záchod. Dveře naproti se otevíraly do ložnice; manželská postel vyplňovala téměř celý prostor doslova ode zdi ke zdi, ponechávajíc místo pro prádelník a úzkou šatní skříň na jednom konci a malou poličku s knihami, lampou a lahví s vodou nad postelí. Poslední pokoj pravděpodobně kdysi býval druhou ložnicí; nyní stěny od podlahy ke stropu lemovaly police, každá s hrazením umístěným tak, aby knihy nepopadaly, když se karavan pohybuje. Na zemi také ležely krabice knih. Snape vzhlédl s lehce posměšným výrazem, když se rozhlížela. „Zkuste se udržet, slečno Grangerová,“ protáhl.

Ignorujíc jeho sarkasmus, se zájmem studovala nejbližší tituly. Pokud mohla říct, byly knihy setříděné spíše dle velikosti než podle žánru, a ukázaly se být různorodou směsí textů široké škály mudlovských i kouzelnických témat, stejně jako rozsáhlým počtem beletrie. Soudě podle jejich omšelého stavu byly všechny pořízeny z druhé ruky; podle toho, co viděla, nenacházela se zde jediná nová kniha. Ohlédla se za sebe do druhé místnosti a pomalu zavrtěla hlavou. „Proč takto žijete?“

Zvolna se napřímil. „Jak jako?“ zeptal se s náznakem ostrosti v hlase.

„No, v karavanu, pro začátek. Není přímo luxusní, ne?“

„Zapomínáte,“ odvětil napjatě, „že jsem byl téměř deset let pro svět mrtvý. Stěží jsem se mohl vydat ke Gringottovým a vybrat si z trezoru peníze, že? A stejně jsem nebyl nijak zvlášť bohatý. Kromě toho, být mobilní má své výhody.“

Měl pravdu a Hermiona nabyla podezření, že jej urazila kritikou domova. Ne že by se sama svým bytem mohla chlubit. „Ne, v pořádku. Ale aspoň jste jej mohl upravit, aby nebyl tak stísněný.“

„Proč?“ zeptal se lhostejně. „Stejně nemám velký majetek. Pro moje potřeby je to tak akorát.“

S vědomím, že tento rozhovor nemůže vyhrát, se vzdala. „Dobře. Omlouvám se.“

Pokrčil rameny, jako by se pro něj nic nezměnilo, a odklonil téma. „Kávu?“

„Prosím,“ odpověděla vděčně. „Venku je slota.“ Nereagoval, ale jakmile se usadila v obývacím pokoji s nápojem, otevřel skříň a odkryl elektrický ohřívač. Připojil jej do zásuvky na zdi a umístil na stůl, než zavřel dveře. Věděla, že nemá cenu mu za to gesto děkovat; jen by ho ignoroval, nebo něco pohrdavě poznamenal. „Mimochodem, jak dostáváte elektřinu do karavanu?“ zeptala se.

„Nelegálně,“ odpověděl klidně. „Napojil jsem se na zásobování autokempu. A pochybuji, že jste sem přišla kritizovat můj životní styl.“

Přijímajíc tu výtku, zavrtěla hlavou. „Ne. Přišla jsem vám říct, že Minerva souhlasí s rozhovorem s námi oběma příští týden.“

„Kde?“

„Můj byt. Neutrální území.“

„To sotva,“ zamumlal. S ignorováním toho mu podala kus papíru s časem a adresou. Přečetl jej bez komentáře a vsunul do kapsy.

Hermiona se rozhlédla po pokoji, přičemž si pozorněji zaznamenávala věci, které při předchozích návštěvách přehlédla. Pod stolem ji překvapilo cosi, co vypadalo jako taška na notebook. „Máte počítač?“

„A televizi, jak jste viděla,“ odvětil sardonicky. „Nezapomeňte, jsem poloviční krve. Byl jsem vychován doslova jako mudla.“

„Ano, ale počítač,“ poznamenala tiše.

Snape pokrčil jedním ramenem. „Internet je užitečný zdroj zpráv. A uběhne tak čas.“

„Pravda. Co děláte celý den?“ zeptala se zvědavě. Samotné se jí těžko zaplňovaly prázdniny; kdyby nepracovala, do měsíce by se zbláznila nudou, a pochybovala, že by Snape byl lepší ve zvládání nečinnosti.

„Sleduji televizi, poslouchám rádio. Počítač. Většinou si čtu.“

„Nejste znuděný?“

„Ani ne.“ Odmlčel se, pohlédl na ni a pak přesunul svůj zrak na zeď. „Měl jsem vzrušení víc než dost na několik životů. Klid a ticho je... úlevou. Nebo bylo,“ dodal a zazíral na ni. Diplomaticky přikývla s vědomím, že nemyslel vážně ani slovo. Nudil se. Po tak dlouhé době ‚vzrušujícího‘ života nebylo pochyb, že pro něj bylo těžké zvyknout si na nicnedělání. A již se zmínil, že nemá rád ticho, protože mu nedovolí vyhnout se přemýšlení o nepříjemných věcech.

S tím na mysli změnila téma otázkou na jednu z knih, které viděla v druhé místnosti. Odtud rozhovor přecházel od tématu k tématu; Snape byl ještě víc sečtělý než ona. Mohla by s ním proklábosit hodiny, aniž by se začala nudit, ale zatímco jim připravoval další kávu, najednou zasyčel a upustil hrnek. Překvapeně se na něj podívala a zjistila, že rezignovaně zírá na rozbitý šálek a mechanicky si mne levou ruku; prsty sebou škubaly a ona se kousla do rtu. Toto musí být jedna z těch epizod, o kterých mluvil. Nebyla si jistá, co dělat, a tak zůstala na svém místě; viděla, jak se jeho prsty v křeči stáčejí do pařátů. Hermiona se nejistě dívala, dokud se k ní neotočil. „Rád bych, abyste teď odešla, prosím,“ pronesl tiše hlasem napjatým nástinem bolesti.

„Mohu něco udělat a pomoci?“ zeptala se tiše. Trhaně zavrtěl hlavou a vypadalo to, že toho lituje, protože na chvíli zvedl ruku ke spánku.

„Ne. Jen běžte.“

„Severusi...“

„Řekl jsem, vypadněte,“ vyštěkl a zřejmě se nutil stát s rovnými zády a předstírat, že se nic neděje, zatímco se chvění zhoršovalo. Uvědomila si, že by nic dobrého nepřineslo, kdyby zůstala. Očividně nechtěl, aby to viděla, a stěží mu to mohla vyčítat; navíc, pokud toto bude špatná epizoda, bude bezmocný.

„Dobře, půjdu.“ Už chtěla dodat, aby zavolal, kdyby potřeboval, ale spolkla slova. Šetři dechem, Hermiono. Nezavolal by, i kdyby umíral. „Uvidíme se příští týden.“

XXX

Doma starostmi o něj rázovala sem a tam ve svém vlastním obývacím pokoji, ne o moc větším, než byl jeho. Bezpochyby to byla ztráta času; vysmál by se jí, kdyby to věděl. Připomínajíc si jeho tvář si vybavila frustraci v ní vepsanou; věděla, že nenáviděl jakýkoliv pocit slabosti, a muselo jít na nervy trpět vysilující chorobou, když mu nebylo ani padesát – i podle mudlovských standardů docela mladý, a mladý na kouzelníka, který s jistotou mohl očekávat dvě století.

Ale dosáhne toho? I bez tohoto onemocnění, které se může, ale nemusí ukázat jako fatální, neměl snadný život. Při pomyšlení na všechna týrání jeho těla, která utrpěl za ta léta – a kromě incidentů, o nichž věděla, si byla Hermiona jistá, že desítky jich byly ještě horší – smutně přemítala, zda dosáhne normální délky života, a došla k závěru, že je to nepravděpodobné. A co bylo ještě horší, nepochybně to věděl. Obětoval své zdraví a naději na normální život, vědomě a dobrovolně, a kladl si jedinou podmínku – aby se to nikdo nedozvěděl. Nedokázala si představit sílu, kterou na to potřeboval.

A on za to těžce zaplatil. Pomyslela na své vlastní zkušenosti z války a ty od jejích kamarádů. Nikdo tím neprošel bez úhony; všichni měli psychické jizvy, stejně jako ty fyzické. A žádný z nich neutrpěl ani malý zlomek toho, co musel Severus celé ty roky snášet, připomenula si; poškození jeho duševního zdraví musí být horší než fyzické problémy, které má teď. Neměla ponětí, jak přežil; nejen přežil, ale vypadal – přinejmenším navenek – relativně normálně.

Zasloužil si něco lepšího. Od začátku Snape trval na tom, aby Albus nikomu neřekl, co a proč dělá. Nechtěl být hrdina, netoužil po vděčnosti – což je jen dobře, přiznala si provinile Hermiona, protože pochybovala, že se mu nějaké dostane – ale určitě si zasloužil větší odměnu, než ležet sám a nemocný v malém, zchátralém karavanu ve světě lidí, kteří by ho při prvním setkání s radostí zabili. Přísně si nařídila neplakat; pokud tohle on musel snášet, ona mohla přinejmenším udělat to, že se nesesype.

Ironií bylo, že navzdory všem jeho současným problémům vypadal lépe než před deseti lety. Bezpochyby jeho nepříjemné vystupování bylo součástí obranných mechanismů, nebo nějakých podivných prostředků k sebe potrestání. Vybavila si ho, jak vypadá teď a porovnala to se vzpomínkami na učitele lektvarů, zamyšleně si dávala dohromady hlavní rozdíly. Snape ani za tisíc let nebude atraktivní, ale vypadal lépe než kdykoliv dřív; přesto se mu zjevně zhoršil zdravotní stav.

Ironie je občas pěkná mrcha. Nepochybně to sám věděl lépe než kdokoliv jiný.

XXX

Příštího dne spěchala do karavanu brzy, nemohla déle zůstat mimo. Zvažovala, že jen zavolá a zanechá zprávu, ale on by pravděpodobně záměrně, z čiré tvrdohlavosti, odmítl odpovědět. K její úlevě byl vzhůru a venku věšel prádlo na šňůru uvázanou mezi karavanem a křovím zarostlým stromem; stíny pod očima měl hlubší a pohyboval se strnule, ale vypadal v pořádku.

Zvědavě si prohlédla mokré oblečení; vše bylo mudlovské, které už viděla, džíny a trička, veskrze se známkami opotřebení. Bylo podivné, že se oblékal do tak ošumělých oděvů. Po chvíli si Hermiona uvědomila, že ještě podivnější bylo, že pere; v pořádku, sama dávala přednost ručnímu praní před kouzelným, ale teď, když o tom tak přemýšlela, nevybavovala si, že by při jejich opakovaných setkáních vůbec použil magii. Při té myšlence se zachvěla; co když přišel i o toto? Bylo to možné, dokonce i pravděpodobné.

„Ahoj,“ pozdravila jej co nejvíc neutrálně. V odpověď pouze zavrčel, soustředěný na svoji práci; zblízka si všimla, že se snažil nepoužívat levou ruku. Věděla, že mu nemá nabízet pomoc, a tak jen čekala, dokud nedokončí práci. Pak jej následovala dovnitř a teprve potom se jej tiše zeptala: „Jste v pořádku?“

Pokrčil rameny. „Tak jako vždy. Tentokrát to nebylo špatné.“

„Hodně kouzelníků pere ručně?“ položila otázku se snahou přiblížit se k podstatě s alespoň určitou dávkou rafinovanosti.

„To nemohu tušit,“ odvětil pomalu se zvláštním pohledem a zmateností; musela přiznat, že i na ni to byla divná otázka.

Tolik k rafinovanosti. „No,“ začala opatrně, „jen mě napadlo, že jsem vás neviděla použít magii od té doby, co jsme se potkali. A vaše hůlka se zlomila v Chroptící chýši...“

Z očí se vytratily emoce, když si uvědomil, co říká. „Za pár dní jsem ji nahradil,“ odpověděl krátce. „Nemám v úmyslu být bezbranný. A mé používání magie opravdu není vaše věc.“

„Možná ne, ale od války jsme všichni až příliš obeznámení s tím, co se může stát následkem dlouhodobého stresu nebo zranění,“ pronesla se snahou jej nepopíchnout. Tím naznačeným závěrem se ale zdál spíš podrážděný než naštvaný.

„Ne že bych vám dlužil vysvětlení, ale s domácími pracemi po mudlovsku mi uběhne čas a pomáhá to si připomenout, že se mám navenek jevit jako mudla. Ujišťuji vás, že kdybych ztratil magii v důsledku stresu nebo zranění, stalo by se to dlouho před koncem války. A stěží bych souhlasil s návratem do Bradavic – kouzelnické školy – abych učil kouzelný předmět, pokud bych byl sražen na úroveň motáka,“ dodal s úšklebkem a věnoval jí pohled plný zničujícího opovržení.

Hermiona se na něj vyrovnaně podívala a ignorovala skutečnost, že právě předvedl excelentní závěr. „A samozřejmě, jste natolik upřímný a otevřený muž, že já bych to měla s důvěrou přijmout?“ opáčila tak sarkasticky, nakolik se odvážila. Výraz v jeho očích se změnil, ale než jej mohla rozpoznat, ocitla se v sevření Úplného spoutání. Neschopná se pohnout, nebo dokonce mrknout, na něj zírala, ale soukromě byla ohromená, i když zdráhavě; neviděla jej vytáhnout hůlku, kterou teď na ni mířil. Ušklíbal se s jasným pobavením vepsaným do tváře.

Poté, co si dlouho užíval ten pohled, nenuceně švihl hůlkou a uvolnil ji. „Spokojená?“

Zírajíc na něj, naštvaná i v rozpacích, krátce přikývla. „Odkud je ta hůlka?“ zeptala se.

„Od Ollivandera, samozřejmě. Pořád je nejlepší žijící výrobce hůlek. Dvanáct palců, jeřáb a blána z dračího srdce.“ Zamyšleně hůlku pozoroval. „Vyhovuje mi lépe než má stará.“

„Pak jste seslal na Ollivandera Obliviate?“

„Přirozeně, jinak by běžel Řád zpravit o mé návštěvě.“

„To bylo sotva milé.“

Obrátil oči v sloup. „Ušetřete mě své srdceryvné útlocitnosti. Mohl jsem jej zabít. A za hůlku jsem zaplatil.“ Se zamračením na chvíli upadla do ticha. Bylo to dlouho, co viděla Snapea kouzlit; nikdy nikoho neviděla tak rychle tasit hůlku. A jak se zdálo, byl stále mistrem v neverbálních kouzlech. Reflexy zjevně neměl otupělé. Opravdu nebylo divu, že přežil válku; pořád to byl nebezpečný muž.

Když znovu vzhlédla, listoval si stránkami knihy. Nedokázala přečíst název ani autora, ale spatřila, že na nose má Snape brýle na čtení, něco, co ještě neviděla. Zvláštním způsobem mu slušely.

„Zíráte,“ informoval ji, aniž by vzhlédl.

„Promiňte. Nevěděla jsem, že nosíte brýle.“

„Mnoho hadích jedů ovlivňuje oční nervy,“ odpověděl a otočil stránku. Zdánlivě nelogické prohlášení ji překvapilo a chvíli jí trvalo uvědomit si, co vlastně říká; hadí kousnutí mu ovlivnilo zrak.

„Jde to napravit?“

„Sám nemohu. Léčitel by snad něco mohl udělat, ale nošení brýlí je stěží nepříjemné; stejně je potřebuji jen když jsem unavený. Poškození není velké a nebude se zhoršovat, alespoň dokud nezestárnu – za předpokladu, že se toho dožiji. Sotva to stojí za námahu.“

„Co vaše koleno?“

Pokrčil rameny a odložil stranou knihu i brýle. „Ne. Už to trvá dlouho; ztratilo většinu své hybnosti. Až na něco dramatického, jako je odstranění kostí v noze a jejich nový nárůst, se nedá nic dělat. Nebolí to. Kloub je ohebný dost na to, abych mohl snadno stoupat do schodů a řídit auto. Opět, nestojí to za námahu.“

„Čekala bych, že tím budete naštvaný,“ bez přemýšlení pronesla.

Snape vypadal lehce pobaveně. „Už je to téměř deset let, slečno Grangerová. Lidé se mění. Měl jsem dost času si promyslet, co se mi přihodilo; ujišťuji vás, pokud by se toto setkání uskutečnilo ještě před pěti lety, velmi pravděpodobně byste tuto zkušenost nepřežila. Posttraumatická stresová porucha to ani zdaleka nepokrývá.“

To byla asi pravda, pomyslela si. Všichni byli bezprostředně po válce jiní; takové následky potřebovaly čas na uzdravení. „Když mluvíme o změně lidí,“ zajímala se zvědavě, „řekl jste, že vám vaše nová hůlka vyhovuje lépe než stará?“

Přikývl. „Používal jsem ji od jedenácti; tehdy mi dobře seděla, méně, když jsem dospěl. Ti z vašich přátel, kteří si zlomili hůlky a museli je nahradit, zjistili, že nové jsou silnější a účinnější než ty staré. Co jednomu vyhovuje v dětství, zřídka vyhovuje v dospělosti. Existuje mnoho aspektů magie, které se mění s věkem, s dospíváním kouzelníka či čarodějky; jiným příkladem může být Patronus. Ne každý má stejného Patrona po celý život.“

„Vy ano,“ vyžbleptla a vynadala si za to. Nesvá se na něj podívala.

Na rozdíl od očekávání nevypadal rozzlobený nebo naštvaný, jen zamyšlený. „Ano, dlouhou dobu,“ souhlasil tiše. „Okolnosti byly... poněkud výjimečné.“ Zaváhal, pohlédl na ni a odvrátil se, zřejmě se sám se sebou dohadoval; nakonec vydechl a pokračoval tišeji: „Nicméně... dokonce i někdo jako já se může změnit.“

Zamrkala a zůstala na něj civět. „Chcete říct, že se váš Patron změnil? Už není laň?“

„Není.“

„Ale... jak to?“

„Asi proto, že už jej nebylo potřeba.“ Teď se cítil trochu nepříjemně, ale překvapivě stále ochotný o tom hovořit. „Říkal jsem vám, že jsem měl spoustu času na přemýšlení. Něco z toho, co mě zaměstnalo, byla témata, která jsem dřív neměl čas ani chuť rozebírat, včetně... Lily.“

Poprvé jej slyšela vyslovit její jméno. Nepodíval se jí do očí, ale mluvil, snažil se vysvětlit něco tak silně osobního, že se cítila trapně za něj. „Moje činy za druhé války nebyly zcela pro ni, narozdíl od té první. V té chvíli jsem jí splácel dluh tak, jak kdy mohl být splacen. Ona... Lily... byla – symbolem, pokud chcete, figura představující...“

„Všechny, kteří kvůli vám zemřeli,“ pronesla tiše. „Ke kterým jste cítil dluh.“ Přemýšlela, kolik lidí bylo na tom seznamu, a po rychlém pohlédnutí na jeho tvář se rozhodla, že to nechce vědět.

„Ano.“

„Takže jakmile Vol – Pán zla zemřel, váš dluh byl splacen, jak jen to bylo možné,“ zamyšleně pronesla. „To proto se váš Patron změnil?“

„Myslím, že to je ten hlavní důvod. Nemůžu si to ověřit, ale myslím, že ano. Jeho současná podoba by asi byla taková vždy, pokud by jej okolnosti nezměnily na laň; snad moje opravdová charakteristika. Je těžké ten pojem popsat.“

Přikývla. „Domnívám se, že chápu, co se snažíte vysvětlit. Říkal jste ‚hlavní‘ důvod?“ zeptala se váhavě, protože věděla, že dříve či později na něj příliš zatlačí a on zmlkne. Vypadalo to, že se cítí extrémně nepohodlně, neklidně se vrtěl a ona dodala: „Vím, že to není má věc. Nemusíte mi to povídat.“

„Ne,“ zamumlal, „ale začínám věřit, že to někomu musím říct. A vy tím někým můžete docela dobře být. Jak jste si nepochybně vědoma, není příliš zdravé odmítat mluvit o takových věcech. A jak jste si také vědoma, takovým rozhovorům jsem se vyhýbal po většinu života.“ Navzdory tomuto úvodu zmlkl a zahleděl se do dálky. Oči měl vzdálené a trvalo dlouho, než znovu promluvil; mezi nimi viselo ticho rušené jen slabým zvukem vždy přítomného rádia. Zjevně potřeba mluvit a touha mluvit byly dvě rozdílné věci; přestože věděl, že ona to nikomu opakovat nebude. Tiše čekala, dokud zase nezačal hovořit, stále zíraje do prázdna.

„Mé city k ní se nezměnily, ale teď jim lépe rozumím. Nebyla to nikdy láska. Na toto téma jsem sotva odborník, ale vím, co je to láska, a Lily láskou... nebyla. Byla... potřebou. Nemám pro to lepší pojmenování. Byla první, jediná, která byla ochotná se mnou dokonce promluvit. Není divu, že jsem k ní tak zoufale přilnul. Vymezil jsem se jí. Při zpětném pohledu vidím, jak nepřirozené a téměř obsesivní to bylo, a zcela jistě to nijak nebylo opětováno. Lily měla všechny kamarády, které chtěla; mě vůbec nikdy nepotřebovala.“

„Jsem si jistá, že o vás měla starost,“ pronesla opatrně Hermiona. Vůbec si nebyla jistá, proč jí to vše povídá, ale bála se, že až si uvědomí, co říká, vybuchne. Naprosto neměla představu, jak jej utěšit – pokud toto chtěl. Nebyla si jistá. Ze všeho nejvíc snad vypadal zamyšleně a jeho výraz se nedal číst.

„Ano, ale ne tak, jak jsem chtěl, jak jsem myslel, že potřebuji. Že mezi námi nic nebude, jsem si uvědomil v raném věku. Nakonec bychom se rozdělili bez ohledu na to, co se stalo. V každém případě mě nikdy úplně nepřijala; neustále se na mně něco snažila změnit. Samozřejmě většinou z těch nejlepších důvodů, ale stejně, víte, co se říká o dobrých úmyslech...“ Po chvíli promluvil rázněji. „Ale zpět k původnímu tématu. Můj Patron zůstával laní spíše ze symbolických důvodů než z citových. Jakmile toho symbolu nebylo zapotřebí, změnil se.“

„Jaký je teď?“ zajímala se.

Pomalu vytáhl hůlku z opasku. „Možná nebude fungovat,“ varoval ji. „Patronovo zaklínadlo bylo pro mě vždy obtížné; byl jsem jediným Smrtijedem schopným je vyčarovat, a po válce jsem jej nebyl schopný seslat vůbec. V nejtemnějších chvílích jsem věřil, že za to může skutečnost, že Patronovo zaklínadlo je rozhodně světlé kouzlo; ale popravdě mám za to, že prostě nemám dostatečně silné šťastné vzpomínky.“ Zavřel oči a soustředil se. „Expecto patronum.“

Viděla, co měl na mysli. Stříbrná mlha vířící z konce hůlky vypadala téměř utlumeně, šedě a potemněle ve srovnání s ostatními, které viděla, včetně jejího vlastního Patrona, a jen pomalu se měnila do uceleného tvaru. Ale když jej uviděla, hlasitě se zasmála. „Je naprosto dokonalý.“

Snape protočil očima. „Ani ironie té symboliky mě neminula,“ okomentoval sarkasticky, když Patron vybledl.

„Znamená to, že se můj Patron změní, až zestárnu? To nebude tak dlouho trvat.“

„Nevím, ale je to možné. Jste stále mladá – vlastně si nevzpomínám na váš věk,“ přiznal. „Ztratil jsem přehled o letech.“

„Je mi dvacet osm,“ odpověděla, stále pobavená jeho novým Patronem. „Myslím, že o dvacet míň než vám.“

„Ano,“ souhlasil. „Nicméně, jste velmi mladá na čarodějku. Za života se hodně změníte. Patronus někdy tuto skutečnost odráží. Jaký má tvar?“ zajímal se.

„Vydra.“ Zamrkal, zamračil se a ona na něj pohlédla. „Vypadáte překvapený.“

„Toto jsem... neočekával,“ odvětil pomalu, než lehce pokrčil rameny. „Zajímavý tvar.“

„Zajímavý, jak?“ ptala se trochu podrážděně.

Jeho rty sebou lehce cukly. „Vydra je jedním z indiánských totemových zvířat. Víte o nich něco?“

„Indiáni věří, že jejich totemová zvířata jednají jako nějací dobří duchové,“ odvětila pomalu. „Osobní totemy se mění, jak se mění jejich potřeba; totem dává ponaučení.“

„V podstatě správně,“ souhlasil. „Různé totemy mají odlišné vlastnosti. Víte, co reprezentuje vydra?“

„Ne.“

„Pojďte.“ Vstal, vedl ji karavanem na druhý konec do malé místnosti lemované knihami. Přejel prsty po polici, vybral knihu, nasadil si brýle a hbitě proběhl stránkami k části, kterou hledal. Ušklíbl se a začal číst nahlas. „Vydry probouzí zvědavost. Připomínají nám, že vše je zajímavé, pokud se na to podíváme ze správného úhlu. Totem vydra je spojen s prvotní ženskou energií života: elementy země i vody jsou přítomny ve vydří medicíně. S totemem vydrou nemůžete zapomenout na krásu a vyváženost ženské stránky, na vytváření prostoru pro ostatní, aby vstoupili do našich životů bez předsudků a podezření. Vydra učí, že vyvážená ženská energie není falešná nebo žárlivá, ale je sesterská a sdílející s ostatními. Vydra vyjadřuje pro ostatní radost...

„Božínku!“ Smála se tak, že mohla sotva mluvit. „To je příšerné. Opravdu to tam je napsané?“

„Podívejte se sama.“

„To není indiánská kniha!“ protestovala stále se smíchem.

Znovu se ušklíbl. „Ne, není. Je to jedna z těch bizarních New Age knih o Gaie a karmě a léčení pomocí síly krystalů. Také radí, že pokud do vašeho života vstoupí vydra, měla byste probudit své vnitřní dítě.“ (1)

Opět ztratila kontrolu a bezmocně se chechtala. „Prvotní ženská energie,“ dusila se.

Rty se mu opět zaškubaly. „Připomínky o sesterství jsou horší. Po své přítomnosti ve sborovně při opravdu nezapomenutelných hádkách mohu osobně potvrdit, že ženská energie je velmi falešná.“

„Možná prostě nebyly vyvážené,“ navrhla bez dechu a snažila se přestat smát. „Trelawneyová mi alespoň vždycky připadala jako pěkně rozkolísaná.“ Tvář se mu zkroutila a po dlouhé chvíli se začal smát. Naprostý šok zastavil Hermionino hihňání; ještě jej neslyšela upřímně se smát. Nebyl to hořký, posměšný zvuk, na který byla zvyklá, ale skutečný humor, hluboký smích, který z nedostatku používání vyšel ze cviku. Najednou se rozhodla, že se bude snažit jej rozesmávat častěji; byl to báječný zvuk. Také byl nakažlivý a ona se znovu rozchechtala, když pohlédla na knihu, kterou držel v ruce.

Když oba získali nad sebou kontrolu, bolela ji žebra. On měl zarudlou tvář a oči mu tak jiskřily životem, že to ještě neviděla. „Tak jo, stačí,“ roztřeseně pronesla, usmívajíc se na něj. „Co říkají Indiáni?“

S pousmáním, ve velmi vzácném projevu humoru, který nebyl nepříjemný, našel příslušnou knihu. Pomalu četl a mračil se, poťukával dlouhým prstem po stránce. „Vlastně vydra není tak překvapivý totem,“ zamumlal. „Zajímavé.“

„Severusi, nebuďte nesnesitelný.“

„To je přirozený dar,“ odvětil suše, zavřel knihu a podal jí ji. „Můžete si ji půjčit, jestli chcete. Myslím, že ji shledáte zajímavou.“

„Děkuji.“

„Nemusím snad poukazovat na to, že pokud ji poškodíte, budete toho litovat?“

„Vypadám jako někdo, kdo dovolí ničit knihy?“ odsekla.

„Pravda.“

„Předtím jste řekl, že víte, co by měla láska být...“

Obrátil na ni oči v sloup. „Běžte, slečno Grangerová. Moje otevřenost je pro dnešek vyčerpána,“ suše jí řekl. „Léky mě rozpovídají, ale i tady jsou hranice.“

„S vámi není zábava.“

„Neprobudil jsem své vnitřní dítě,“ odvětil jí sarkasticky, což způsobilo, že zase bojovala s chichotáním. „Což je dobře; myslím, že to je ještě dysfunkčnější než můj vnější dospělák. Teď běžte.“

„Ano, pane, profesore Snape,“ odvětila drze, kousajíc se do rtu, aby zadržela úsměv nad jeho zamračeným pohledem. Odešla, kráčela přes plochu s karavany a s úsměvem přemýšlela o jeho novém Patronovi; když zavřela oči, pořád v matném přítmí karavanu viděla štíhlou lišku s ostrým čumákem.

XXX

Ve svém bytě se později schoulila do postele s předoucím Křivonožkou vedle sebe a prohlížela si knihu, kterou jí půjčil. Měl pravdu, byla fascinující. Otáčela stránky, vyhledala vydru jako totem a začala kocourovi číst.

Trochu nepředvídatelnou a neortodoxní vydru je někdy těžké poznat. Vnímány jako netradiční, nejsou postupy vydry prvními, které si někdo vybere. To je ze strany druhých velká chyba – protože ač nekonvenční, jsou metody vydry často poměrně efektivní. Ano, vydra na věci pohlíží neobvykle, ale je vybavena brilantní představivostí a inteligencí, což jí dává náskok před ostatními. Často velmi vnímavá a intuitivní vydra si dělá velmi dobré přátele a umí být velice pozorná. V pečujícím prostředí je vydra citlivá, soucitná, odvážná a upřímná. Ponechána svým vlastním rozhodnutím umí být vydra bezohledná, sprostá, vzpurná a samotářská.“

Hermiona si zamyšleně kousala ret. „Má pravdu,“ řekla nezaujatému kocourovi. „To opravdu není tak mimo. No, kromě té ‚sprosté‘ části,“ dodala suše. „Co to říká o lišce?“ Prolistovala stránkami a po chvíli se otočila k počítači, aby si sepsala si poznámky.

V drtivé většině kultur se symbolika lišky shoduje. Liška se prokazuje mazaností, strategií, rychlým myšlením, přizpůsobivostí, chytrostí a moudrostí. V indiánské tradici liščí symbolika obsahuje dva výklady. Jedna perspektiva (severní kmeny) si všímá lišky jako moudrého a ušlechtilého posla. Druhá (kmeny plání) vidí lišku jako podvodníka tropícího si žerty, či hůř – lákajícího do zhouby. Další zobecnění symbolu lišky se zabývá soustředěním, odhodnláním a správným jednáním.

Je pozoruhodné sledovat lišku, když je na lovu. Vidíme celé její tělo jako šíp – rovné a zacílené. Toto je pro nás symbolické poselství, abychom se stali rozhodnými a silně zaměřili mysl na ‚zasažení cíle‘ našich tužeb.

Červená v lišce reprezentuje sluneční znak. Jako sluneční znak liška symbolizuje vášeň, touhu, intenzitu a expresi. Liška nás povzbuzuje k myšlení mimo zažité koleje a použití inteligence jiným, kreativním způsobem. Liška nám také přináší poselství, abychom se pokusili přistupovat k různým našim životním situacím rozdílně od našich běžných metod.  

Liška také připomíná, že musíme využít všech našich zdrojů (viditelných i skrytých), abychom dosáhli svých cílů. Občas to znamená vyzývání některých neortodoxních postupů. Kromě toho je liška znamením vnímání svého okolí. Bezchybná volba podoby a neuvěřitelná adaptabilnost lišky nám dává pokyn nečeřit příliš hladinu, ale raději se přizpůsobit okolí, splynout s ním a využít je (a okolnosti) v náš prospěch.

Z tohoto shrnutí by mělo být zřejmé, že symbol lišky jde daleko za rámec toho, co vidíme na povrchu. Naopak, liška má neuvěřitelné množství znalostí a moudrosti, kterou může s námi sdílet, pokud / když jsme ochotni se učit.“

„Měla jsem pravdu, Nožko,“ řekla Hermiona kocourovi. „Je pro něj naprosto perfektní.“

Když o tom později přemýšlela, uvažovala Hermiona nad tím, že ty dva totemy se nezdály příliš odlišné. Liška i vydra byly zřejmě velmi inteligentní, neortodoxní a ne vždy snadné k pochopení. Musela také přiznat, že tyto nálepky dobře seděly jí i Snapeovi. Užila si jejich rozhovor; byl to dobrý pocit sednout si a probrat tak abstraktní pojem. Žádný z jejích kamarádů se o nic takového ani vzdáleně nezajímal. I její kolegové z řad učitelů zřídka projevili zájem o hluboké intelektuální diskuze mimo jejich vlastní konkrétní téma. Alespoň, až se Snape vrátí učit, bude mít někoho na rozhovor, pokud jej přesvědčí, aby se jí nevyhýbal.

 

(1) New Age je asi obecně známé. Ale o Gaie jsem nevěděla. Tak tedy: moderní mytologové operují s tzv. teorií Gaii, která chápe planetu Zemi a její biosféru jako Gaiu, jediný ucelený superorganismus regulující podmínky své vlastní existence. Více zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Gaia


Post Tenebras Lux - 6.



Autor: Loten              Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: solace

Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/6/Post-Tenebras-Lux

Rating: 16+



Kapitola 6

 

„Thoughts are the shadows of our feelings - always darker, emptier and simpler.“

 

„Myšlenky jsou stíny našich pocitů - vždy temnější, prázdnější a zjednodušené.“

 

Friedrich Nietzsche

XXX

Následujícího dne Hermiona zaskočila do karavanu vrátit knihu a nalezla jej sedět na schůdcích na sluníčku, s nezdravou nohou nataženou na spodním stupínku. Vypadalo to, že si hraje s kusem papíru, ale když se přiblížila, zjistila, že jej přesně a pečlivě skládá. „To je origami?“ zajímala se zvědavě.

Jako obvykle nevypadal překvapený, že ji vidí. „Je to tak.“

„Netradiční koníček,“ poznamenala a opřela se o bok karavanu, aby jej mohla sledovat.

Dlouhými prsty opatrně urovnával další záhyb do hrany. „Stejně jako mnoho jiných věcí ztrácí tajemství, když do toho podrobněji vhlédnete,“ odvětil. „Pro někoho tak nepopulárního, jako jsem já, je origami ideální; kdyby k němu měl někdo nějaké výhrady, přijdu jen o kus papíru.

„Trefný a cynický jako vždy,“ odvětila mírně Hermiona. „Co děláte?“

„Zatím nic,“ odpověděl nepřítomně, zřejmě se soustředil na svoji práci. „Jen experimenty s tvary.“

„Dočetla jsem knihu, co jste mi půjčil. Je velmi zajímavá. Každý Patron představuje totem?“

„Ne, pokud vím.“ Opatrně ohnul zadní roh papíru a vzhlédl k ní s očima přimhouřenýma proti jasnému světlu; slunce ukázalo, že duhovky jsou skutečně černé, téměř k nerozeznání od zorniček. „Alespoň ne do takové míry. Řekl bych, že Patron odhalí něco z povahy sesílající čarodějky či kouzelníka, ale většina – pokud ne všechny – neodráží tolik jako zvířecí totem. Znáte někoho se skutečně nevhodným Patronem?“

„Ne teď, když se váš změnil, ne,“ přiznala opatrně. „I s vědomím příčin mi laň opravdu nikdy nepřišla jako vy.“

„Pravda,“ souhlasil s tichým odfrknutím; zřejmě – a poněkud překvapivě – jej to neurazilo.

„Existuje nějaký ekvivalent pro Patronovo zaklínadlo?“ zeptala se váhavě.

„Máte na mysli pro temné kouzelníky?“ zeptal se bez obalu. Když přikývla, chvilku to zvažoval. „Pokud ano, nikdy jsem nenatrefil na odkazy. Ani v to nevěřím. Černá magie umožňuje přímější způsoby práce s mozkomory a existují i jiné způsoby, jak posílat zprávy.“

Po Hermionině přikývnutí se mezi nimi rozhostilo ticho; jak už vypozorovala dřív, nebylo nepříjemné. Po několika minutách položil napůl složený papír dovnitř dveří, posunul se, zvedl se na rukách a pomohl si tak do stoje. Kompenzoval hendikep ztuhlé pravé nohy, aniž by se zdálo, že o tom přemýšlel; zjevně se s tím zraněním uměl dobře vypořádat. Po získání rovnováhy zalovil v kapse džínů pro balíček cigaret a otlučený a promáčknutý zapalovač Zippo (1).

„Víte, že kouření škodí zdraví, že ano?“ zeptala se nesouhlasným hlasem.

„Ano, slečno Grangerová. Ač se to může zdát ohromující, má úroveň inteligence je dostatečně vysoká a má orientace v mudlovském světě postačující, abych tu podstatu pochopil,“ odvětil Snape svým nejpodrážděnějším přízvukem, načež si zapálil, potáhl a vydechl tenký oblak kouře.

Se snahou se vyhnout dýmu se zamračila a opatrně vdechla. „Nesmrdí to jako normální cigarety.“

Věnoval jí pobavený pohled. „Jak jste si bezpochyby všimla, normální cigarety často nepříjemně páchnou. Kouřím kvůli relaxaci, ne abych zasmrádl jako putyka. Toto je jediný můj luxus. Jak jsem také pochopil, je málo pravděpodobné, že mě otráví.“ Opřený o bok karavanu na ni úkosem pohlédl. „Proč jste se nedala na léčitelství, nechápu. Mohla byste rýpat do lidí celý den a klást tolik otázek, kolik by vaše srdce ráčilo. Jediné ještě více vyhovující zaměstnání by bylo knihovnictví, ale mám podezření, že by vás vyhodili za čtení celého skladu namísto práce.“

„Děkuji za radu ohledně kariéry, profesore,“ odvětila sarkasticky. „Přišla jen o desetiletí později.“

„Lépe pozdě nežli nikdy, jak se říká,“ zareagoval mimochodem. „Jedna z mudlovských frází, které jsem nikdy zcela nepochopil. V každém případě to není rada, jen pozorování. Jistě by na vaše rodiče lépe zapůsobila léčitelská kariéra. Vzpomínám si, že měli co dočinění se zdravotnictvím…“ Při výrazu její tváře se odmlčel a oči mu zostražitěly; pokusila se uvolnit zaťaté pěsti a pomalu vydechnout.

„Nemluvte o mých rodičích.“

Černé oči vypadaly chvíli téměř zmateně, než ztvrdly do lhostejnosti. „Jak si přejete.“

„Víte,“ zlobila se, „slušný člověk by se omluvil.“

Snape pozvedl obočí. „Kdybych věděl, za co se omluvit, mohl bych to zvážit.“

„Jako byste to nevěděl,“ odsekla. „Týdny to bylo hlavními zprávami.“

Povzdechl si. „Slečno Grangerová, nemám tušení, o čem mluvíte. Buď mluvte smysluplně, nebo běžte pryč; příliš mnoho let jsem neochotně prožil v nucené společnosti Albuse Brumbála a jeho nesnesitelnosti, abych si teď vychutnával hádanky.“

Pomalu zvedla hlavu a podívala se mu přímo do očí, něco, co za ta léta, co jej znala, nikdy neprovedla na víc než jen několik vteřin. Temné hlubiny byly špatně čitelné jako vždy, ale vypadal její reakcí upřímně zmatený. Vzpomněla si, co jí říkal o svém pobytu v průběhu uplynulého desetiletí, a dospěla k závěru, že možná opravdu nic neví.

„Po válce se mě rodiče zřekli,“ nakonec mu prozradila hlasem, který nezněl jako její. „Víc než osm let jsem je neviděla, ani s nimi nemluvila; nevím, kde teď jsou. Co já vím, můžou být i mrtví.“ Pořád udržovali oční kontakt; takto zblízka viděla lehké rozšíření jeho zorniček, oči se víc rozevřely a obočí svraštilo zcela jistě překvapením.

„Proč?“ zeptal se tiše.

„Protože jsem se je snažila udržet v bezpečí,“ pronesla hořce. Když jim obnovila skutečné vzpomínky, neodpustili jí. Opravdu je z toho nemohla vinit, ale nepřestalo to bolet.

Nastalo dlouhé ticho; nestála o další vysvětlování, a on po chvíli sklopil zrak a vyhnul se jejímu pohledu. Obrátil cigaretu v prstech, neklidně si s ní pohrával, až ji nakonec uhasil a jako obvykle ji upustil do nádoby na schodech. „Omlouvám se, že jsem to zmínil,“ ozval se nakonec.

„Opravdu jste o tom nevěděl?“

„Ne. Ačkoliv, samozřejmě, máte jen mé slovo,“ dodal s lehkou ostrostí v hlase.

Povzdechla si. „Nemyslela jsem to tak. Jen… překvapilo mě to. Pořád je pro mne těžké o nich mluvit. Skutečně to byly hlavní zprávy ve Věštci, víte.“

Na chvíli mezi nimi vzrostlo napětí, než opět vydal svůj drsně skřípavý nucený smích. „Homines quod volunt credunt; lidé věří, čemu chtějí. Skutečnost, kterou, jak jsem si jistý, umíme oba ocenit. Neměl jsem to zmiňovat.“ Přikývla a po chvíli jej v tichosti následovala dovnitř, přijala nápoj, který jí podal, a stočila se ve své obvyklé pohovce, aby nepřítomně zírala do šálku.

„Máte nějakou rodinu?“ zeptala se nakonec. Krátká přestávka jí poskytla čas docenit, co jí prozradil o své nelásce k tichu; bez nějakého rozptýlení nijak nemohla zastavit přemýšlení. Pro něj mohlo fungovat rádio, ale nestačilo to pro ni.

„Ne,“ odvětil tiše. „Neměl jsem moc příbuzných. Když jsem nastoupil do Bradavic, rodiče byli jediní, kdo mi zbyl; zemřeli, když mi bylo šestnáct.“

Překvapeně se na něj podívala. „Tak dávno? Ale…“

„Vím. Mé záznamy uvádějí, že byli zabiti při nehodě, když mi bylo kolem dvaceti. Jsem si jist, že vás nepřekvapí zjištění, že jsem lhal. Vrátil jsem se z Bradavic na letní prázdniny a našel je mrtvé v obývacím pokoji,“ řekl klidně. „Jelikož jsem si nepřál, aby mě předali někam do péče, a do dospělosti v kouzelnickém světě mi chybělo půl roku, rozhodl jsem se neinformovat Bradavice a lhát o svém věku mudlovským úřadům.“

„Je mi to líto.“

„Neumím si představit proč. Ani jeden z nich nebyl velkou ztrátou.“

Nabyla nepříjemného pocitu, že to tak skutečně myslel. Harry jí pověděl o letmém pohledu na Snapeovo mládí, které spatřil během hodin nitrobrany. Co sama viděla ve vzpomínkách, jen posílilo její povědomí o tom, že zjevně nezažil příjemné dětství. Ale slyšet tak naprostý nedostatek emocí v jeho hlase bylo znepokojivé. Možná se s věcmi vyrovnává takto. „Jak zemřeli?“

„Únik plynu. Otrava oxidem uhelnatým,“ odpověděl stručně, ale bez přání to rozebírat. Nechala to téma být. Po několika okamžicích sáhl po hůlce a přivolal napůl složený papír, se kterým si předtím hrál. Chvíli jej studoval, než jej vyhladil a začal se sérií rychlých ohybů. Sledovala jej, nechala se zaplavovat zvukem rádia a ztrácela se v hbitých, jistých pohybech jeho rukou. Ty dlouhé prsty pracovaly v dokonalé přesnosti i přes desítky drobných jizev a mozolů.

Cítil, že jej pozoruje, samozřejmě. Od doby, kdy jí bylo jedenáct, si všimla, že vždy ví, když se na něj někdo dívá. Namísto očekávaného zamračení či úšklebku však ignoroval její podrobnou kontrolu, až na slabé napětí v ramenou; ve skutečnosti pohyby rukou zpomalil a natočil prsty tak, aby lépe viděla. Fascinovalo ji sledovat, jak se papír pomalu formuje, a chápala, proč zrovna toto je jeho koníčkem.

Nakonec s lehce pobaveným výrazem vzhlédl a zvedl něco, co Hermioně připadalo jako muchlanice. V určitých místech papír uchopil, cosi udělal, neviděla však co, a před jejíma očima se to změnilo v překrásnou, paprsčitou, třírozměrnou hvězdu, kterou jí ukazoval s poněkud teatrální okázalostí.

„Je to úžasné,“ řekla mu upřímně. „Jak jste se to naučil?“

„Jsem si jist, že odpověď oceníte, slečno Grangerová; z knihy.“

„Máte nějaké knihy o origami, které bych si mohla půjčit?“ zeptala se dychtivě. Nad jejím nadšením se ušklíbl, ale pobavení z jeho tváře vzápětí zmizelo a zanechalo jeho oči zase jednou bez výrazu.

„Ne. Byly v Tkalcovské ulici.“

Shořely. „Omlouvám se.“

„Jedním z otravnějších nebelvírských zvyků,“ poznamenal kousavě, „je jejich sklon omlouvat se za věci, které s nimi nemají naprosto nic společného. Pokud jste osobně nezaložila požár, což jsem si jist, že nikoliv, je vaše omluva sotva náležitá té situaci.“

„Zatímco Zmijozelové se vůbec nikdy neomlouvají, dokud k tomu nejsou pobídnutí hůlkou?“

Chystal se odpovědět, ale odmlčel se a lehce naklonil hlavu, jak jej cosi napadlo; po chvíli se tiše zasmál. „Ach. Ironické.“

„Co?“

„Napadá mě, že jsem vám mnohokrát záměrně slovně způsobil bolest, ale přesto… jedinkrát, kdy se omluvím, to byla skutečně nehoda.“

Musela přiznat, že to bylo opravdu ironické.

XXX

Následující týden přinesl očekávané mediální šílenství…

SNAPE ŽIJE!

Smrtijed opět bude učit v Bradavicích?

Jeden z nejznámějších zločinců války proti Voldemortovi, Severus Snape – nejvíc známý jako vrah Albuse Brumbála – byl, jak se dosud věřilo, zabit v závěrečné bitvě. Teď víme, že je ve skutečnosti naživu. Nejen to, ale objevil se zde návrh, že se vrátí do Školy čar a kouzel v Bradavicích a obnoví svoji učitelskou kariéru.

Otázka, na čí straně Snape (48) byl, nikdy nebyla uspokojivě zodpovězena. Mnoho vysoce postavených členů Fénixova řádu, nejpozoruhodněji i sám Harry Potter (28), uvedlo, že byli zasvěceni do informací, které ostatní k dispozici nemají, a že veškeré Snapeovy činy byly součástí plánu Albuse Brumbála pro poražení Voldemorta. Více detailů na straně dvě.

V roce 1981 byl Snape souzen jako Smrtijed a unikl uvěznění jen díky přesvědčivému svědectví Brumbála, který prohlásil, že Snape byl špiónem pro Fénixův řád, v rozporu s důkazy mnoha dalších Smrtijedů při jejich vlastních procesech (plný příběh strana tři).

Po zavraždění Albuse Brumbála v létě 1997 byl Snape jmenován samotným Voldemortem ředitelem Bradavic a zachovával vládu teroru spolu s kolegy Smrtijedy Alecto a Amycusem Carrowovými (viz strana čtyři o plném souhrnu toho roku), než ze školy uprchl během závěrečné bitvy.

Je nejasné, jak Snape válku přežil, když zde bylo několik očitých svědků jeho smrti krátce před Voldemortovou porážkou Harry Potterem. Také není známo nic o Snapeově pozdějším pobytu. I jeho současná poloha je záhadou, ale zdá se, že se v září vrací na scénu svých nejhorších zločinů; bude opět pokračovat na svém bývalém postu ředitele zmijozelské koleje a učitele lektvarů v Bradavicích.

Současnou ředitelkou je profesorka Minerva McGonagallová (82), sama vysoce postavený člen Fénixova Řádu. Nebyla k zastižení pro vyjádření, ale poskytla nám následující krátké prohlášení:

‚Ať už profesor Snape mohl, nebo nemohl v minulosti provést cokoli, nikdo nemůže popřít, že je vysoce kompetentní učitel. Na tento post neexistují žádní kvalifikovaní uchazeči a on byl zbaven všech obvinění; sama jsem viděla důkaz, že jeho jednání během války bylo součástí širšího plánu, a nakonec se ukázal být nezbytným pro Harryho poražení Voldemorta. S ohledem na toto má plnou podporu Bradavic.‘

Tohoto muže jsme dosud nebyli schopni nalézt, abychom se jej zeptali, kde byl, nebo proč se teď rozhodl odhalit; mezi vydavatelstvím a Snapem existuje nešťastná historie a on se ukázal být v minulosti méně než spolupracujícím. V našem úsilí pokračujeme.

(Denní věštec, 2008)

XXX

Denní věštec věnoval celé vydání návratu Severuse Snapea do kouzelnického světa, vrtal se a šťoural v každém detailu jeho zločinů v minulosti – těch známých i spekulativních – a opakoval všechna svědectví, která nakonec vedla k neochotnému verdiktu, že je na straně světla (což nebylo to samé jako nevinný). Po zbytek týdne publikovali spoustu dopisů lidí a jejich názorů na jeho návrat, až po ty o jeho roli učitele lektvarů; Hermiona si byla téměř jistá, že neexistoval jediný dopis podpory.

Uprostřed toho chaosu přišlo setkání mezi Snapem a Minervou McGonagallovou. Nebylo to takové, jak Hermiona očekávala. Myslela, že Snape bude ve svém obvyklém sžíravé já, agresivní ve svých požadavcích a povýšený v odmítnutí kompromisu; namísto toho se zdál téměř utlumený, unavený a neochotný se hádat. V neznámém prostředí byl nesvůj a zjevně si nejistý ve vztahu k ředitelce; to bylo pochopitelné, předpokládala Hermiona. Dlouhou dobu byli učitelka a žák, pak kolegové, a podle všeho se neměli rádi. A pak, samozřejmě, Snape zabil Brumbála a převzal vedení školy. Ginny, Neville a Lenka o tom posledním roce nešli do detailů, ale věděla, že je osobně mučil při víc než jedné příležitosti, a dovolil to samé Carrowovým.

Setkání bylo nepříjemné, ale ne tak zlé, jak mohlo být. Částečně to způsobil, překvapivě, Křivonožka; kocour ve dveřích Snapea napadl tak jako každého návštěvníka. K jejímu překvapení se Snape sklonil a natáhl ke kocourovi ruku, který mu ji podezřívavě očichal, než – ještě překvapivěji – začal příst a šťouchat do těch dlouhých prstů v panovačné žádosti o pohlazení. Hermiona už mnoho let věděla, že je její společník dobrým znalcem lidí; Křivonožka se zjevně rozhodl, že Snape není tak špatný.

Snapeova smlouva byla sepsána a řádně podepsána. Osobně si Hermiona nemyslela, že byla úplně fér; bylo v ní mnohem víc ustanovení než v její vlastní. Přesto se nezdálo, že má Snape nějaké námitky a po odchodu se jí svěřil, že to bylo víc, než čekal. Teď to bylo oficiální; Severus Snape se začátkem září opět připojí k bradavické škole ve své bývalé roli učitele lektvarů a ředitele zmijozelské koleje.

Mezi jejími přáteli to předem věděli jen Harry a Ginny. Neville byl zděšený, když se dozvěděl, že se jeho stará Nemesis vrací do školy. Hermiona však poukázala, že se učitel bylinkářství a učitel lektvarů jen velice nepravděpodobně setkají, a že Snape bude velmi šťastně naprosto ignorovat všechny své kolegy, jak jen to bude možné. Rona to pobouřilo a v současné době s ní nemluvil – což nebylo nic nového; povšechně si každých pár měsíců našel důvod, proč s ní nemluvit. Zbytek Weasleyů byl opatrnější a obecná shoda zněla, že počkají a uvidí, jak se to vyvrbí. Lenka… Nu, Lenka nikdy nereagovala tak jako většina lidí. Hermiona jí povyprávěla celý příběh Snapeova návratu; bývalá Havraspárka se o věc intenzivně zajímala a vypadala upřímně potěšená z důvodů jen jí známých.

Byl to dlouhý a chaotický týden, než se Hermiona mohla vrátit do karavanu. Snapeovi se nelíbil návrat do centra pozornosti; to čekala, ale pořád byl otřes jej vidět unaveného a podrážděného sedět u stolu v karavanu, metodicky trhat Věštce na proužky a skládat je do úhledné hromádky. Věděla, že se nemá ptát, zda je v pořádku, a posadila se proti němu.

„To je vaše velmi stará fotografie, že?“

„Existuje jen velmi málo mých fotografií,“ odvětil, aniž by vzhlédl. „Kdyby bylo po mém, nebyla by žádná.“

„Myslela jsem…“

„Tato slova pocházející od vás mě vždy naplňovala hrůzou.“

„Vypněte sarkazmus a poslouchejte, prosím. Myslela jsem, že byste možná měl poskytnout rozhovor. Nic komplikovaného, nic, co může být překrouceno a zmasakrováno. Jen prohlášení doslovně publikované. Něco, co vyjeví vaši stranu příběhu.“

„Ve Věštci?“ zeptal se ironicky. Ušklíbl se. „Zdá se, že se pořád bojí se mnou mluvit.“

„Merline, ne, ne ve Věštci. Myslím, že to, co provedli s Harryho rozhovorem, když byl mladší, by vypadalo v porovnání s tím jako piknik. Ne, Lenka nabídla otištění v Jinotaji – převzala jej od svého otce jako editor.“

Jinotaj,“ zopakoval kategoricky.

„Vím, že to zní pitomě, ale v Harryho pátém ročníku to fungovalo.“

„Hm,“ vyhýbavě odpověděl.

„Co jste provedl, že se reportéři Věštce bojí vás vyhledat?“ zajímala se. Znovu se na ni ušklíbl, ale neodpověděl. Nějakou dobu nic neříkal; sledovala jeho systematické ničení novin, stránku po stránce, dokud konečně nevytáhl hůlku, aby spálil zbytky a popel nechal zmizet.

„Cítíte se lépe?“ zeptala se sarkasticky.

Odfrkl si. „Nemyslím, že jsem někdy četl kousek Věštce, který by neměl stejný osud; ve většině případů před zveřejněním. Co se týká vašeho návrhu… zvážím ho.“

XXX

Jak se zdálo, udělal víc než to. O tři dny později obdržela od Lenky předběžný výtisk Jinotaje, doplněný o mnohem novější fotku Snapea, mračícího se na ni z obálky. Hermiona časopis pobaveně otevřela a proběhla článek. Tak jako muž sám, jeho prohlášení bylo stručné a k věci.

‚Vrátil jsem se do Británie před třemi lety poté, co jsem trávil čas od konce války cestováním. Rozhodnutí vrátit se do kouzelnického světa a konkrétně Bradavic nebylo učiněno lehce; nicméně doneslo se ke mně, že jde Horacio Křiklan do důchodu a že ředitelka má problémy s nalezením náhrady. Po velké diskuzi jsme sepsali smlouvu, která uspokojila všechny strany, a já se vrátím ke koleji na začátku školního roku.

Nemám v úmyslu mluvit o událostech války. Pokud jde o mne, je to minulost a měla by jí i zůstat; ti, kteří potřebovali znát pravdu, ji znají. Nemám v úmyslu ani potvrdit, ani vyvrátit nesčetné zvěsti, které se šířily v letech, kdy jsem odešel. Vracím se jako učitel lektvarů a ředitel zmijozelské koleje, nic víc. Každého, kdo mi zamýšlí poslat jakýkoliv druh korespondence, také upozorňuji, že ředitelka bude osobně prověřovat veškerou poštu adresovanou mně a v dohledné budoucnosti budu moci být kontaktován pouze v Bradavicích.‘

(Jinotaj, 2008)

Když si Hermiona připomněla svou vlastní krátkou zkušenost s nenávistnými dopisy, řekla si, že to bylo rozumné rozhodnutí. Nějak měla za to, že Snape by přilákal horší věci než huláky a dýmějové hlízy. Ani ji nepřekvapilo, že nebyla zmíněna její role v Snapeově návratu. Srolovala časopis a zamířila ke karavanu rozžhavenému vlnou veder, která uhodila.

S ohledem na uvedenou změnu počasí byl karavan dusivě horký, což možná vysvětlovalo, proč seděl na schodech a četl. I když toto ji nezastavilo, aby se z dálky nedívala. Bylo to jeho oděvem; bezpochyby kvůli horku měl oblečené – nemohla se přimět tomu říkat tílko, ne ve spojení se Snapem, a nahradila to ‚trikem bez rukávů‘. Na paži měl zpět obvaz a skrýval tak před pohledy Znamení zla, ale neobtěžoval se zakrýt kteroukoliv z dalších jizev. Na obou pažích jich pár bylo vidět, přičemž alespoň jedna byla znatelná ve výstřihu trika a táhla se přes rameno, stejně tak jako dvě rozeklané jizvy hadího uštknutí na krku. Pokud měla zkušenost, většinou muži oblékali trika bez rukávů, aby ukázali svaly; ne tak Snape, jak se zdálo. Byl pevně stavěný, víc než by čekala, ale to moc neříkalo; pořád byl výrazně hubený a na celé jeho postavě trčely kosti.

S úsilím se přiměla přestat na něj zírat, než si toho všimne, a přešla k němu. Vzhlédl od své knihy, sundal si brýle, a když zvedla Jinotaj, pozvedl obočí. „Tak co si o tom myslíte?“ zeptal se ironicky.

„Lepší fotka,“ odpověděla po pravdě, zavrtěla hlavou a snažila se nesmát. „Ale jsem zdrcena, že jste mi v tisku nepoděkoval, Severusi, opravdu.“

Obrátil oči v sloup. „Předpokládal jsem, že už máte publicity dost na několik životů. Mýlil jsem se?“ namítl.

„Ne,“ přiznala tiše. „Ne, nemýlil jste se. Děkuji vám.“ Pokaždé, když k tomu došlo, byly jeho záblesky porozumění překvapující – což ovšem nebylo často. Odvrátil se bez odpovědi a ona v krátkém okamžiku vlastního porozumění zjistila, že mu bylo nepříjemné, když mu někdo děkoval i za maličkost; nerad byl oceněn i pro takovou prostou věc, jako je připravení šálku kávy. Byla to jen jedna z pokrouceností tohoto nejsložitějšího muže, jakého kdy potkala.

„Takže,“ pronesla konverzačně, „ani ne měsíc do začátku školy.“

„Ano.“

„Jak se těšíte?“

Snape se na ni podíval a zvedl obočí. „Popravdě si říkám, proč jsem vás nechal, abyste mě do toho uvrtala.“

„Protože se nudíte,“ odpověděla Hermiona a odpočítávala důvody na prstech, „a protože vám chybí Bradavice, když už ne lidé v nich, a protože potřebujete laboratoř a protože část z vás se nemůže zbavit pocitu zodpovědnosti za Zmijozel.“ O této otázce a odpovědi přemýšlela už týdny.

Zlepšovala se ve čtení těch chvilkových změn jeho výrazu; znatelně jej její postřehy zaskočily a mírně znervózněl. Jen na chvíli, než jeho osobitý úšklebek nahradil jemnější výraz a on protáhl: „Stále stejně nesnesitelná vševědka, jak vidím.“

„Ano,“ souhlasila klidně se snahou se nesmát. „Nezdá se pravděpodobné, že z toho vyrostu.“

„Jak rozkošné,“ odtušil kysele. „Také jsem pochopil, že zase budu muset snášet Longbottomovu přítomnost.“

„Ujišťuji vás, že ani on se na to netěší,“ odvětila, bojujíc se smíchem. „Ovšem jak jsem mu řekla, je nepravděpodobné, že se budete vídat mimo jídla či porady. Většinu času tráví ve sklenících a umím si představit, že vy se nevynoříte na povrch ze svého podzemí, pokud to nebude absolutně nezbytné.“

„Bystrý postřeh. Pokud si vzpomínáte, trval jsem u McGonagallové na nepovinnosti mé přítomnosti u jídel právě proto, abych nemusel trávit víc času, než je nezbytně nutné, s – no, se všemi.“

Hermiona si teatrálně položila ruku na srdce. „Proboha, Severusi. A já žila v domnění, že byste mohl příležitostně jakž takž tolerovat moji společnost.“

„Určitě mě znáte lépe,“ řekl suše. „Netoleruji žádnou společnost, jen svoji.“

„A přesto jsem zde,“ poukázala tiše. „Ještě jste mě nevyhodil.“

„Evidentně má chyba,“ odsekl.

Obrátila oči v sloup. „Když to říkáte. Nicméně doufám, že se úplně neztratíte v hlubinách hradu. Vzpomínám si, jak jste mi jednou říkal – myslím v pátém ročníku – že vyžaduji pravidelné stírání, aby se předešlo tomu, že ti kolem mne budou dohnáni k vraždě; jsem si jistá, že k tomu máte lepší kvalifikaci než kdokoliv jiný.“ Ušklíbl se a ona se na něj ironicky usmála.

„Na vážnější notu,“ dodala tišeji, „nezapomněla jsem na skutečný důvod vašeho zaměstnání. Chci pomoci.“

Zamračil se na ni. „Nepotřebuji, ani nechci vaši pomoc.“

„Bezpochyby to je pravda,“ souhlasila klidně. „Nicméně stále chci pomoci. Chci vědět víc o Cruciatu a jím napáchaných škodách. Lektvar, který jste mi dal, funguje, ale ráda bych věděla, jak si jej vyrobit pro případ, že bych jej potřebovala znovu, a chci vědět, jak moc se to může zhoršit.“

„Je nepravděpodobné, že se váš stav zhorší.“

„Nepravděpodobné neznamená nemožné. Přiznávám, že se to asi nestane, ale stejně chci být připravena.“ A chci vám pomoci. Nebyla tak hloupá, aby to řekla nahlas; dokonce i se svým omezeným povědomím o tomto muži věděla, že nic by jej nepopíchlo víc.

„Mohu poskytnout poznámky,“ nadhodil upjatě. Znovu obrátila oči v sloup.

„Ale přestaňte, Severusi. Není mi už jedenáct; nebudu pokaždé, když se otočíte, mávat rukou ve vzduchu. Vím, že máte rád své soukromí, a já také. Kromě toho budeme mít oba práci. Jen žádám pár hodin týdně ve vaší laboratoři při vypomáhání s lektvarem. Slibuji, že nic nepokazím, nebudu překážet, ani lektvar nezničím.“

Zdálo se, že váhá, a ten dojem potvrdilo jeho vyštěknutí: „Slibujete, že mě nebudete obtěžovat?“

S úsměvem odpověděla: „Ne, protože pokud máte špatnou náladu, neexistuje žádný způsob, jak předejít obtěžování vaší osoby, snad jen přestat dýchat. Ale určitě musíte přiznat, že jsem mnohem méně nepříjemná, než jsem bývala.“

Neochotně přikývl. „A to je vše, co chcete?“ zeptal se podezřívavě.

Usmála se na něj. „No… možná bych chtěla půjčit pár vašich knížek…“

Odfrkl si, podezření uvolnilo místo výsměchu. „Dobře. Zdá se, že jste zase vyhrála. Uvidím, kolik volna budu mít, až začne vyučování.“

XXX

Severus se léta necítil tak mimo své chápání. Toto přesně mu dlouho bránilo v myšlence na návrat do kouzelnického světa; přesně takovéto situace. No, ne zcela takovéto, přiznal si, když se usadil na schůdky do karavanu, obalený nelítostným, silným horkem letní noci. Představoval si desítky různých scénářů od uvěznění a soud, až po přivítání návratu hrdiny – ne že by to bylo pravděpodobné – ale stejně si nebyl jistý, co toto vlastně bylo. Neměl skutečně jasnou představu, kdo jej nalezne, když spřádal svůj nejasný plán při putování Londýnem. Ale i kdyby předpověděl, že to dokonce bude Grangerová, toto by si představit nedokázal.

Nezdálo se, že od něj něco chce. A to byla ta nejvíc matoucí část. Během téměř padesáti let jeho života každý, koho potkal, od něj něco chtěl – především nějaký způsob bolesti. A jediný záměr Grangerové byl občasný rozhovor a nějaký čas v jeho laboratoři, až ji dostane na povel. A půjčení knih, připomněl si sarkasticky.

Ani si nepamatoval, kdy naposledy s ním chtěl někdo posedět a poklábosit. I když jej Brumbál vytrhl z jeho milovaného podzemí, stařec vždy dominoval při jejich rozhovorech a obvykle s konkrétním cílem na mysli. Dokonce i ve vzdálené minulosti, když sedávali a povídali si s Lily, se vždy držel zpět a nechal o tématech rozhodovat ji. Ty uvolněné a jednoduché konverzace, kterých byl svědkem mezi ostatními, nikdy nebyly součástí jeho zkušenosti.

Psychologické texty tvořily od konce války velké procento jeho četby. Věděl, že ho jeho zkušenosti poškodily, a věděl, že nikdo nebude mít zájem mu pomoci, tak se rozhodl pokusit se s tím vypořádat sám – tak jako vždy. Rozumově chápal, nakolik osamělý byl za ta léta dobrovolného exilu, a stejně ho to nepřipravilo na skutečnost, jak rychle začne být závislým na lidském kontaktu.

Natolik se to zhoršilo a tak rychle, že se přistihl, jak na ni netrpělivě každý den čeká a jak podivně zklamaně se cítí, když nedorazí. A to navzdory skutečnosti, že se nedomluvili a nebyl důvod ji očekávat. Přistihl se, jak se snaží nebýt naštvaný, když ji vidí, i jak bojuje, aby ji nevinil z toho, že se neukázala dřív.

Pro boha živého, Severusi, sám jsi jí řekl, jak nepřirozené od tebe bylo nalepit se na první osobu, která s tebou ochotně mluvila. Teď to děláš znovu, tu samou chybu téměř po čtyřiceti letech. Vůbec ses nepoučil.

Mrazivě si připomínal, že ví, proč to tak je. Zoufalství. Po tolika letech, po dvou válkách a době exilu rozhodně toužil po prostém lidském kontaktu a nechtěl nic víc, než nebýt sám. Ale nebylo rozumné to očekávat. Pouhá skutečnost, že něco potřeboval, neznamenala, že mu to bude poskytnuto. Bylo by snadné využít toho gesta slušnosti, které mu prokazovala Grangerová, zmanipulovat ji, aby s ním trávila víc času, ale ta myšlenka neměla svůj půvab. Takto byly jejich vzájemné vztahy dobrovolné a opravdové, alespoň pokud mohl soudit, a jakkoli ubohá mu ta myšlenka připadala, nechtěl to ztratit.

Nakonec tě zlomili, řekl si. Už nemáš žádnou hrdost. Přijímal by drobky tak dlouho, dokud by je nabízela, protože si nebyl jistý, zda by je dokázal nepřijmout. V uplynulých letech se příliš přiblížil k nevratnému zhroucení; potřeboval něco, na čem by lpěl. Bylo to ubohé, ponižující a žalostné, ale tím se to nezměnilo na nepravdu.

To nejlepší, v co mohl doufat, bylo, že ta dívka – žena, připustil neochotně – nikdy nezjistí, jak moc to potřebuje.

Protože pokud ano, získala by nad ním neochvějnou moc.

A když Pán zla padl, slíbil si, že už se nikdy nevydá nikomu na milost a nemilost.

Na druhou stranu, nikdy neslíbil, že se nezlomí.

 

 

(1) Marci pro vás našla, jak mohl zapalovač vypadat: http://www.zippo.cz/zapalovace/zippo-benzinove/klasicke/


Post Tenebras Lux - 7.



Autor: Loten              Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: solace

Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/7/Post-Tenebras-Lux

Rating: 16+



Kapitola 7

„There is a curse. They say, 'May you live in interesting times'.“

 

„Existuje jedna kletba. Říká se: ‚Zajímavé časy na vás‘.“

 

Terry Pratchett

XXX

První porada učitelského sboru se konala týden před začátkem školního roku. Zaměstnancům tak bylo umožněno najet do zažité rutiny, zorganizovat rozvrhy a projít tisíc a jeden administrativní úkol, který byl nutný, aby jakákoliv instituce hladce běžela. Hermiona si nebyla jistá, jak budou kolegové reagovat; nakonec Snapea zcela ignorovali, což mu očividně vyhovovalo. Ve sborovně si vybral židli zastrčenou v rohu, kde mohl být vyčleněný mimo dění, pokud si to přál. Tím ignorováním se zdál být potěšený a vzhledem k tomu, co všechno se mohlo přihodit, to Hermiona považovala za lepší z možností. Ačkoliv jej zastihla jednou či dvakrát dotknout se předloktí. Bylo šokující vidět zase tohoto nového Snapea v jeho černém hábitu.

Po schůzce uklidila svůj majetek a nechala Křivonožku vyběhnout z komnat, aby se prošel a znovu si nárokoval své území – jako většina koček v Bradavicích považoval její kocour celý hrad za svůj, ale na rozdíl od ostatních šelmiček byl poloviční maguár ochotný svůj názor prosadit. Jakmile měla hotovo, zamířila do podzemí.

Vzduch byl prosycen prachem a učebna lektvarů měla dveře dokořán. Nakoukla dovnitř a nepokrytě pobavená zaznamenala, že všechny Křiklanovy změny byly zvráceny a třída opět nabyla atmosféry jejího dětství; dokonce i vzduch nenápadně voněl stejným aroma a náladou.

Snapeovy pokoje nebyly uspořádány stejně jako komnaty zbytku sboru. Do jeho kabinetu se dalo dostat jen skrz učebnu lektvarů a do jeho komnat zase skrze kabinet. Hermiona neměla naprosto žádné pochyby, že existuje druhý východ, ukrytý, ale v pravém slova smyslu vedla jen jedna cesta dovnitř a ven. Jako zaměstnanec měla přístup do jeho kabinetu. Po vstupu zjistila, že i tato místnost byla navrácena do původního stavu; pryč byl Křiklanův poněkud nevkusný nábytek; nahradil jej prostý, tmavý a elegantní, který si pamatovala, stejně tak jako jeho neblaze proslulé sbírky zakonzervovaných věcí na policích za stolem. Ironicky zavrtěla hlavou – neplýtval časem – přiblížila se ke dveřím vedoucím do jeho osobních komnat a zaklepala. Po chvíli se ozvalo cvaknutí a dveře se otevřely.

„Neměl byste kontrolovat, kdo klepe, než otevřete?“ zeptala se káravě, máchajíc rukou před obličejem, aby rozehnala něco prachu ve vzduchu. Zjevně i tyto místnosti byly přeměněny. Nebo vyčištěny.

„Nikoho jiného by sem dolů jít nenapadlo,“ nepřítomně odpověděl, protože zamračeně studoval na zdi visící extrémně ošklivý basreliéf cherubína.

„Kouzlo trvalého přilnutí?“ zeptala se soucitně, přešla k němu a prohlížela si řezbu. Bezmyšlenkovitě zaznamenala, že takto zblízka není tak vysoký, jak si myslela, taktak metr osmdesát; zřejmě jeho schopnost nad lidmi čnět způsobila dětská perspektiva spolu se silou osobnosti, ačkoliv byl stále výrazně vyšší než ona.

„Ne, ale něco podobného.“ Zavrtěl hlavou a slabě se zašklebil. „Křiklan nikdy neměl vkus.“

„Ani vy nejste proslavený svým smyslem pro design interiéru,“ jemně podotkla a vysloužila si odfrknutí. Rozhlédla se a zamračila při zjištění, že i zde hraje hudba – Led Zeppelin, pokud se nemýlila, což jste rozhodně nemohli slyšet v kouzelnickém rádiu. Místnost, v níž zrovna stáli, byla takřka prázdná, nábytek byl rozmontovaný a naskládaný u zdi; výjimku tvořil malý skládací stolek v jednom rohu, na němž ležel notebook – zdroj hudby. „Jak se vám podařilo rozběhnout počítač?“ zeptala se nevěřícně.

Ušklíbl se. „Koneckonců, jsem kouzelník.“

„To mě musíte naučit.“

„To skutečně nemusím,“ protáhl a zvedl obočí. „Ale jestli chcete. To kouzlo je překvapivě snadné.“ Vrátil svůj černooký pohled k řezbě na zdi a zamyšleně pronesl: „Myslíte, že kdyby na tom Křiklanovi záleželo, odstranil by to?“

„Co? Ach. Myslím, že ano. Proč?“

Jako odpověď zvedl hůlku a se slabým výrazem uspokojení ve tváři rozbil řezbářskou práci přesně mířeným kouzlem Reducto.

„Příliš si to užíváte,“ oznámila mu Hermiona, ale bojovala s úsměvem. Přešla k notebooku a začala se zájmem procházet hudební knihovnu. „To je ten nejpodivnější mix písniček, jaký jsem kdy viděla.“

„Co jste čekala? Fantóma opery, nebo Transylvánskou varhanní hudbu přímo ze soundtracku Hammerovského hororu (1)?“

„To ne. Ale tady je prostě všechno.“ Většina se zdála být rockovou hudbou jejích rodičů, ale také zde našla překvapivé množství moderního popu a dokonce i jazzu a reggae, stejně jako několik kusů klasiky. „Je to mudlovská hudba,“ poznamenala. Stěží překvapivé, opravdu, protože kouzelnická hudba nepostoupila od gramofonových desek a nedala se digitalizovat, ale stejně ji jeho odpověď překvapila.

„Ano. Jako mudlorozená si jistě uvědomujete, že kouzelnické hudbě chybí hodně k dokonalosti. Dle mého názoru je kouzelnický svět jako celek do značné míry neschopný kvalitně vytvářet cokoliv tvůrčího – ať už v hudbě, umění, poezii nebo próze.“

„O tom jsem nepřemýšlela,“ přiznala. Když nad tím teď uvažovala, měl pravdu. „To je na Zmijozela velmi osvícený postoj.“

„Poloviční krve, nezapomeňte,“ roztržitě odpověděl a provedl složitý pohyb hůlkou, kterým vyčistil prach ve vzduchu a umožnil tak prohlédnout si prázdnou místnost. „Po většinu života jsem žil převážně jako mudla.“ Zjevně spokojený ostře poklepal hůlkou po zdi a broskvový nádech, kterého si při vstupu všimla, vsákl do přirozené barvy kamene. „Měla byste ustoupit.“

Vrátila se do jeho kabinetu a posadila se na stůl, sledujíc se zájmem, jak se pustil do práce. Některé kousky původního nábytku zřejmě potřebovaly jen drobné úpravy, aby dosáhly požadovaného standardu; ostatní kusy byly zcela přeměněny. Jakmile byl hotov, byla místnost naprosto přetvořena do pohodlného a přitom elegantního obývacího prostoru; pohovku a křeslo umístil po obou stranách krbu, stůl s židlemi obsadil jeden konec místnosti, na dlouhý příborník u zdi položil notebook a starožitný likérník. Většinu zbývajícího místa u zdi vyplnily police. Nábytek byl tmavý a jednoduchý, stejně jako v kabinetu; stěny tvořil neopracovaný kámen a podlaha zůstala nezakrytá až na kobereček z ovčí kůže.

Přešla pokojem a pohlédla otevřenými dveřmi na konec krátké chodby se třemi dveřmi. „Kam vedou?“ zeptala se zvědavě a všimla si, že i zde bude třeba vymalovat – Horacio příliš holdoval pozlacenému vybavení.

Snape postupně ukazoval na dveře. „Nalevo je koupelna. Děsím se pomyšlení, co s ní Křiklan provedl. Na druhém konci je ložnice, která bude pravděpodobně ještě horší. A třetí vedou do laboratoře, ta bude jistě vyžadovat úplnou reorganizaci.“

„Alespoň se nebudete do začátku školy nudit,“ suše poznamenala. On si odfrkl.

„Ze všech možných osudů zde na mne čekajících, nuda asi nikdy nebude vysoko na seznamu.“ Obrátil se, aby kriticky přehlédl dokončený obývací pokoj a, aniž by na ni pohlédl, pokračoval: „Bude asi trvat ještě několik týdnů, než začnu vážně pracovat. Až to nastane, heslo do mých komnat je ‚Janus‘ (2). Věřím, že vás nemusím žádat, abyste je nikomu neprozrazovala.“

„Janus,“ zopakovala potichu. „Římský bůh se dvěmi tvářemi.“ Jak děsivě příhodné. A jestli si pamatovala správně, i narozeniny měl o slavnostech Januse. „Potřebuji heslo?“ zeptala se pobaveně; nebylo mu to podobné, dát jí volný přístup do jeho komnat.

„Je pravděpodobné, že budu pracovat, až dorazíte,“ podotkl. „Dal bych přednost tomu nemuset pokaždé přerušit práci a otevírat dveře. Neočekávám mnoho návštěvníků kromě vás.“

„Když mluvíme o heslech…“ nakousla to rozpačitě. „Chcete heslo do Minerviny kanceláře? Nechápu, proč vám neumožnila je zjistit.“

„Protože nechce, abych jí slídil ve věcech,“ posměšně odpověděl, „jako bych neměl ve svém volnu lepší věci na práci. A protože až k ní budu předvolán, bude se cítit lépe, když budu muset čekat na vpuštění jako pes vyjící a škrábající u dveří. V každém případě to heslo nepotřebuji.“

Hermiona se na něj zamračila. Jako by naznačoval, že nepotřebuje heslo, aby se dostal dovnitř… „Proč ne?“ podezřívavě se zeptala.

Vrátil jí neochvějný pohled bez znatelného výrazu tváře. „Nedovedu si představit, že bych byl do její kanceláře zván příliš často.“

Napadlo ji, že tento prázdný pohled bez emocí byl Snapeův ekvivalent snahy vypadat nevinně, na což byl pozoruhodně špatně vybaven, aby to bylo přesvědčivé. „Tohle jste nemyslel. Máte přístup do Minerviny kanceláře i bez hesla?“

„Ano,“ přiznal upřímně.

„Jak?“

V černých očích zazářil slabý záblesk pobavení. „Opravdu, profesorko Grangerová, jistě si nepředstavujete, že vám prozradím všechna svá tajemství? Kromě toho, toto není opravdové tajemství; jen si to ještě nikdo neuvědomil.“

„A co mi zabrání to Minervě říct? Koneckonců by šťastně uvěřila tomu nejhoršímu z vás.“

Naprosto ohavně se ušklíbl. „Protože když to uděláte, nikdy nezjistíte, jak to dokážu.“

Podrážděně se na něj zamračila. „Jste naprosto nesnesitelný člověk.“

„A vy zdaleka nejste první, kdo si toho všiml,“ odvětil s posměšným úsměvem.

„To se vsadím,“ zabručela a založila si ruce na prsou. „Neřeknete mi to?“

„Prý jste inteligentní. Přijďte si na to sama. Ujišťuji vás, není to tajemství.“

Předpokládala, že svým vlastním způsobem jí právě Snape složil kompliment – i když pokroucený. Také se ji snažil schválně naštvat. Jak zmijozelské toto oboje zkombinovat do jednoho. I tak jí její hrdost nedovolila ustoupit; přijala výzvu s krátkým pokývnutím a zábleskem v očích, které jen zvýšilo pobavení v jeho tváři.

Jsi v tom. Bude trvat roky, ne-li víc, než odhalí všechna tajemství o tomto frustrujícím, složitém muži, ale toto byl jistě začátek.

XXX

Zahájení školního roku bylo trapné. Hermiona vůbec nebyla překvapená, když dorazila a našla Snapea sedět na samém konci učitelského stolu nejblíže ke dveřím. A stejně tak ji nepřekvapilo, že jediné volné místo bylo vedle něj. Nikdo nechtěl sedět po jeho boku; částečně si nemohla pomoci, ale měla dojem, že to bylo jaksi dětinské. Neměli už by vyrůst z ostrakismu (3), kterýžto je běžný u dětí? Očividně ne.

Oznámení o Snapeově návratu k učitelování bylo přivítáno ohlušujícím tichem. Obvykle, když byl jmenován i nepopulární učitel, alespoň sbor zatleskal a zíral na studenty, aby se přidali; ne však tentokrát. Nepřišla naprosto žádná reakce. Krátce Hermiona zvažovala, co by se stalo, kdyby začala tleskat ona; rozhodla se, že by se nikdo nepřidal, vypadala by jako idiot a Snape by si myslel, že se mu vysmívá. Úkosem na něj pohlédla a zjistila, že s ponurým polovičním úsměvem, který jí připadal sebenenávistný, zírá do svého poháru.

Když se stalo bolestně zřejmé, že nikdo nezareaguje, Minerva si ztěžka odkašlala a přešla k dalšímu bodu.

XXX

Severus se nadechl a vztáhl ruku ke dveřím zmijozelské věže; jako ředitel koleje nepotřeboval heslo. Společenská místnost byla plná studentů; nejdřív si jeho vstupu nikdo nevšiml, ale postupně se ode dveří rozšířilo ticho, až na něj všichni mlčky zírali. Rozhlédl se po davu, dokud nenatrefil na dva prefekty. „Přiveďte všechny studenty z ložnic. Přeji si k vám promluvit.“

Když se shromáždila celá kolej, prohlédl si je. Méně než si pamatoval ode dne, kdy toto místo na počátku osmdesátých let přijal, a většina z nich s až příliš známými stíny v očích. No, nikdy to nebylo snadné zaměstnání a alespoň přišel o nejhorší roky – strávil je na jiném kontinentu, když bojoval se svými vlastními démony. Týdny plánoval tuto řeč; byla to asi jediná šance, jak získat starší studenty.

„Toto je jedinkrát, kdy k vám mluvím jako ke koleji, pokud se nevyskytnou závažné problémy, takže pozorně poslouchejte. Jsem si vědom, že jako skupina v této místnosti jste téměř univerzálně nenávidění. Jsem si vědom, že teď, když jsem ředitelem koleje, budete nenáviděni ještě víc. A jsem si také vědom, že mnozí z vás – pokud ne všichni – nenávidíte mne.

Být Zmijozelem znamená být nenáviděný. Je to dědictví Salazara Zmijozela, které nám ve své moudrosti zanechal. Oddělil nás, odloučil od ostatních. Stali jsme se jinými, a jinými se opovrhuje. Nenáviďte mě, pokud musíte, ale jsem jediný učitel na vaší straně. Jakkoliv to zní melodramaticky, jsem vaše jediná naděje; většina z vás si je jistě vědoma toho, že nikdo jiný se nestará.

Na rozdíl od svého předchůdce se nezajímám, kdo je z jaké rodiny. Nepochybně je vás většina příbuzných s mými dřívějšími studenty; to mě vůbec nezajímá. Na rozdíl od většiny Zmijozelů mne nezajímá čistota vašich pokrevních linií. Sám jsem poloviční krve. Mě zajímají vaše činy.

Byl jsem ve Zmijozelu; mnoho let jsem byl ředitelem Zmijozelu. Zcela jistě jsem nebyl první, ale ani poslední student, který si vybral temnou cestu. Ti druzí kolem nás předpokládají, že jsme Zmijozelové, protože jsme temní; neuvědomují si, že jsme temní, protože jsme Zmijozelové. Chování ostatních do velké míry utváří naše životy. Na jednoho studenta, který se připojil ke Smrtijedům pro slávu a nadřazenost čistokrevných, připadne půl tuctu, kteří se připojili jen z pocitu, že se to od nich očekává, že nemají jinou možnost.

Být Zmijozelem znamená být nenáviděn. Být skutečným Zmijozelem znamená nedopustit, aby na tom záleželo. Mudlové říkají: ‚Žít dobře je nejlepší pomsta‘. Nejlepší, co můžete provést těm, kteří vás nenávidí, je dokázat jim, že se mýlí. Ze svého času stráveného zde učiňte úspěch. Vyberte si předměty, které chcete, získejte co nejlepší výsledky a veďte si dobře ve vámi zvolené kariéře. Neplýtvejte časem na pokusy o odplatu; jsou nesmyslné a bez naděje na úspěch. Žijte co nejlépe své životy navzdory všem, kteří se to snaží měnit.

Tato kolej měla vždy víc než jen spravedlivý podíl na potížích. Řekl bych, že alespoň čtvrtina z vás měla v nedávné době problémy se šikanou; ještě pročítám záznamy zanechané mým předchůdcem. To zastavím. Ujišťuji vás, že se nezdráhám konfrontovat učitelský sbor na obranu mé koleje, ačkoliv nebudu tolerovat ani šikanu vycházející ze Zmijozelu; vím, že jsou zde studenti, kteří vedou s ostatními sváry a občas při konfliktech nejednají čistě v sebeobraně. To teď skončí. Nedovolím, aby má kolej klesla na úroveň našich nepřátel.

Bezpochyby zde existují vnitřní konflikty. To musí skončit. Všichni mimo tuto věž jsou, pokud ne přímo nepřátelští, tak alespoň naprosto se nezajímající o osudy Zmijozelu. Jediné, co máme, jsme my navzájem. Nemá smysl bojovat mezi sebou; to jen za ně děláte jejich práci.

Jste realisté. Naivita by vám nezajistila zařazení do této koleje. Nebudu vám lhát a přikrášlovat pravdu; nenávidí nás. Druhé a vyšší ročníky ví, co se stane při jakémkoliv konfliktu mezi Zmijozelem a jiným studentem; je to jejich slovo proti vašemu a vy vždy prohrajete. To nemohu změnit. Nezapomeňte, že ředitelka byla Nebelvírka a nemá mě ráda; budu vás bránit – pokud nedojdu k názoru, že je to vaše chyba – ale to moc nepomůže.

Naučte se bránit sami. Nedovolte, aby takové konflikty vznikaly; přihodí se jediné, Zmijozel prohraje. Silné je potěšení získat výhodu nad nepřítelem a zaútočit první, ale to je nakonec chybné. Zjistíte, že takové chování zraní víc vás než váš cíl. Nemluvím kvůli prázdné morálce, ale z praktičtějších důvodů; to vy, ne váš soupeř, budete potrestáni, bez ohledu na to, na čí straně je vina. Nezačínejte rvačky. Neočekávám vaši pokornost; jsme Zmijozelové, ne Mrzimoři, ale nevyhledávejte problémy – zjistíte, že si vás najdou i bez vašeho povzbuzování. Pokud víte, že vás spolužáci nemají rádi, nedovolte jim, aby vás zahnali do rohu. Nechoďte ven sami.

Prevence je lepší než řešení následků. Nedejte jim šanci vám ublížit. Od začátku přijměte, že lidé kolem vás se budou snažit život vám ztížit a oddejte se úkolu nedovolit jejich snahám se vás dotknout. Shledáte, že umožnit vašim nepřátelům pokus o vaše ublížení a sledovat, jak selžou, je mnohem uspokojivější, než aktivně jim bránit a být potrestáni. Zmijozelové mají být mazaní; buďte. A důvěřujte si navzájem; dvě hlavy jsou lepší než jedna. Útok na jednoho z nás je útok proti nám všem.

Zde ukončím toto ponaučení. Teď víc prakticky: pokud si bude někdo přát cokoliv se mnou probrat, přijďte ke mně po hodině lektvarů a sjednáme schůzku. Vše, co mi svěříte, bude naprosto důvěrné, a pokud to bude jen trochu možné, použiji svoji moc k vyřešení jakýchkoliv problémů. Během příštího týdne či dvou si přeji setkat se s prefekty a kapitánem famfrpálového týmu; pochopil jsem, že od konce války jsme končili na čtvrtém místě v kolejním i famfrpálovém poháru. Nemám v úmyslu, aby to pokračovalo. Jsme Zmijozelové a nezasloužíme si poslední místo; postarejte se o to, že se nám jej nedostane. Uvidíme se ve třídě.“

XXX

Celkem vzato byl Severus překvapený, jak hladce doposud jeho návrat probíhal. Přirozeně podezřelé, ale i tak pozoruhodně bezbolestné. Nezdálo se, že by některý z kolegů inklinoval k tomu s ním mluvit – vůbec – a zatímco pro většinu lidí by to bylo nepříjemné, jemu se víc než ulevilo, protože ani on si nepřál s nimi komunikovat. Grangerová byla výjimka, ale asi neexistoval způsob, jak ji přesvědčit, aby jej nechala na pokoji; ani, aby byl upřímný, si to skutečně nepřál. To malé množství lidského kontaktu, které představovala, jej udržovalo příčetného a fungujícího, a to stačilo.

Studenti jej zcela jasně nenáviděli a báli se ho. Ani o to se moc nestaral. Vždy to tak bylo; jediným rozdílem se jevila skutečnost, že nyní k tomu měli lepší důvod než jen jeho nepříjemnou osobnost. Ve skutečnosti se toto změnilo; měl jen málo pohnutek k jejich týrání. Nepřinášelo mu to nejasné zlomyslné uspokojení jako kdysi, a jeho pověst byla víc než dostačující, aby udržela požadovaný odstup. Také objevil, že problémy, kterým čelí zmijozelská kolej, jsou ještě horší, než si původně myslel.

Za tímto účelem se Severus pokusil sám, bez cizí pomoci, reformovat systém. První část plánu uvedl v platnost minulý týden; v každé třídě změnil zasedací pořádek. Podle nového systému žádný student nemohl pracovat s členem své koleje, pokud to počty dovolovaly, ani nemohl pracovat se stejným studentem víc než jednu hodinu. Studenty to nutilo spolupracovat se členy ostatních kolejí a on se postaral o zvolení lektvarů, které vyžadovaly komunikaci s partnerem. Každý pár, který skončil hádkou, dostal trest, i když jeden ze studentů byl ze Zmijozelu – poznámka Grangerové o upřednostňování vlastní koleje trefila do černého. Nebylo překvapením, že hodiny Nebelvíru a Zmijozelu byly nejhorší, a že žádný student s tímto systémem nebyl spokojený. Ironicky to fungovalo v Severusův prospěch; v několika případech to zašlo tak daleko, že vzájemná averze k jeho osobě dala neochotným partnerům společnou řeč.

Toto bude vyžadovat čas, ale nakonec se studenti přestanou soustředit na vzájemné pozabíjení se a začnou si uvědomovat, že příslušníci ostatních kolejí nejsou nepřátelé. Jakmile celá věc začne vykazovat známky úspěchu, měl v úmyslu být u toho, až to Grangerová zjistí; kdyby i ona zavedla stejný systém a ten začal fungovat, následovali by ji i ostatní učitelé. Jakmile by studenti museli komunikovat při většině hodin, stali by se méně nepřátelskými mimo ně.

S malými krůčky přicházejí… cokoliv, co to přísloví říká, dumal. Jeho prioritou bylo začít zbytku školy ukazovat, že jeho Zmijozelové nejsou Smrtijedi; pokud z toho v dlouhodobém horizontu vzejde něco skutečného a pozitivního… no, upřímně, bude překvapený, protože obvykle se vše, čeho se dotkl, obrátilo v prach, ale bylo by dobré dosáhnout něčeho pozitivního. Tentokrát chtěl za sebou zanechat lepší dědictví.

Jeho vlastní kolej mu ani zbla nevěřila. Věděl však, že bude třeba času, aby jim dokázal, že není Křiklan a že se za ně nestydí. Dříve či později dojde k incidentu; pak bude bránit své studenty a doufat, aby šok z toho, že někoho mají na své straně, někoho z nich nezabil. Jak už řekl Grangerové, když s celým tímto šíleným nápadem přišla, jestliže se do toho pustí, udělá to tentokrát správně.

Pokud jde o další osobní důvody k návratu, konečně ke své spokojenosti dostal na povel laboratoř a nutil své tělo přijmout jakžtakž pravidelný spánkový rytmus v přípravě na lékařský režim, který bude potřebovat. Věděl, co dělá; nebude potřeba měsíců výzkumů, jen pár týdnů přípravy sama sebe a ingrediencí. Vyšel z úkrytu kvůli desítce přísad a dostatku prostoru k jejich přípravě. Typické. Ale zase vyměnit hranice karavanu za hranice podzemí nebyla dramatická změna; v mnoha ohledech se stále skrýval.

XXX

Hermiona tiše přešla prázdnou učebnou lektvarů do Snapeova kabinetu. Začínala si myslet, že neměl v úmyslu dodržet svůj slib nechat ji pomáhat, když jí na stůl dorazil krátký vzkaz: „Dnes večer v osm.“ Zdolala potemnělý kabinet, vztáhla ruku ke dveřím za stolem a zamumlala: „Janus.“ Pod dlaní se jí objevila krátká záře a dveře se tiše otevřely; dumala nad obranami, které použil, protože takovou odpověď dřív neviděla.

Při procházení obývacím pokojem si všimla chybějícího notebooku; chvíli poslouchala, ale nepřekvapila ji hudba linoucí se zpoza dveří. Ironicky zavrtěla hlavou a přešla do chodby – nyní bez Křiklanových úprav – a zaváhala, zírajíc na troje dveře; najednou bojovala s touhou se porozhlédnout. Ten popud netrval dlouho; pro muže jako Snape je jeho laboratoř mnohem osobnější než ložnice, tuto teorii podporoval jeho karavan, a pravděpodobně laboratoř o něm vypoví víc. Usmívajíc se pro sebe otevřela dveře na pravé straně a našla schodiště vedoucí dolů.

Když otevřela poslední dveře a poprvé uviděla laboratoř, zjistila, že je vším, v co mohla doufat. Především byla obrovská, velká vyhloubená místnost z kamene světlejšího než zbytek hradu, aby byl zajištěn i tady hluboko pod zemí dostatek světla. Vzdálený konec byl tmavý a chladný, pravděpodobně kvůli skladování nebo jen pro atmosféru, ale tento konec místnosti byl teplý a jasně osvětlený. Místnost sama byla zajímavou směsí mudlovství a kouzelnictví; byla osvětlena docela dobrou kopií zářivky a dřezy z nerezu obestavovaly bílé dlaždice, ale lavice byly ze solidního kamene nebo těžkého vyřezávaného dřeva a všechno ostatní zařízení – jako kotlíky – mělo rozhodně kouzelnický původ. Některé z nástrojů na jedné lavici mohly být mudlovským vědeckým vybavením, či případně starověkým detektorem černé magie, to si nebyla jistá. Celé to bylo lehce surrealistické, a efekt umocňoval jeho notebook – na samostatné lavici blízko ní – momentálně hrající Guns N' Roses.

Snape sám stál na volné ploše podlahy a s rukama založenýma na hrudi se na ni ušklíbal. „Nuže?“

„Jak vypadala Horaciova laboratoř?“ zeptala se, pořád se kolem sebe fascinovaně rozhlížejíc. „Neumím si představit, že by měla takovýto vzhled.“

„Samozřejmě ne. Po pravdě mi téměř přesně připomínala laboratoř doktora Frankensteina z jakéhosi příšerného béčkového filmu. Příliš zbytečně teatrální – zejména když pochybuji, že by se někdy obtěžoval ji použít.“

„Blikající pochodně v začouzených držadlech, pavučiny na zdi a podezřelé škrábavé zvuky ve stínech?“ hádala a bojovala s úsměvem. Přikývl a rty se mu stočily.

„Přesně.“

Přešla k němu, vytáhla židli zpod lavice, posadila se a líně zahákla nohy za příčky. „Tak co budeme dělat, když jsme teď konečně začali?“

„Nepokoušejte se mě kárat v mé vlastní laboratoři,“ varoval ji, ačkoliv v hlase zazníval spíš sarkasmus než zlost – kdysi v minulosti přemýšlela, zda to nejsou jediné jeho emoce. „Byl jsem zaneprázdněn a trvalo nějaký čas zase si zvyknout na režim.“ Odsunul vlastní židli, posadil se naproti ní, stejně jako ona zahákl nohu za příčku a pravou, špatnou, nechal položenou rovně. „Nejdříve musíte pochopit pozadí. Víte toho hodně o mudlovské medicíně a biologii?“

„Vím dost, abych věděla, že musíte být konkrétnější.“

„Autoimunní onemocnění,“ rozpracovával to.

„Tělo se v zásadě obrátí samo proti sobě. Může ovlivnit různé oblasti a existuje spousta různých typů, ale všechny pracují na stejném principu – obranný systém těla přestane být schopný rozeznávat ‚sebe‘ a napadá vlastní orgány.“

„Ano. Sleduji své symptomy již několik let – popravdě od první války, kdy jsem byl mladší než vy teď. Myslím, že prostřednictvím jakési podivné náhody ty následky všech kleteb a kouzel, které jsem nějak úspěšně snášel, vytvořili verzi jedné z nejznámějších autoimunitních chorob – roztroušené sklerózy.“ (4)

„Vy máte RS?“ dostala ze sebe doslova ohromená.

„Ne tak zcela, protože to způsobila poškození kouzly – ačkoliv skutečné příčiny RS nejsou dosud známy, takže je to možná irelevantní. A RS není smrtelná. V každém případě tomu říkejte, jak chcete; stavy, kterými trpím, jsou velmi podobné roztroušené skleróze, takže na tom založím svoji práci. Kletba Cruciatus v podstatě, stejně jako RS, zjevně pomalu zničila, nebo alespoň oslabila, myelin obalující nervové buňky.“

„Na RS neexistuje žádný lék,“ pronesla nevýrazně.

„Ne, pro mudly ne,“ odvětil. „Možná ani pro kouzelníky, ale to co mám já, není nemoc. Napravím poškození způsobeného původními kletbami a budu – teoreticky – vyléčený. Nebo jen krůček od toho.“

„Ale…“

„Nechte toho, Grangerová,“ zavrčel. „Nesouhlasil jsem s vaší pomocí, abyste tady nade mnou naříkala. Nemám RS; jen jsem to použil jako příměr, protože jsou symptomy podobné. Pokud to pro vás bude lepší, přemýšlejte o tom jako o něčem jiném.“

„O roztroušené skleróze toho moc nevím,“ přiznala tichým hlasem a cítila se znovu nepříjemně, zase jako vyděšená jedenáctiletá holka. Navzdory jejich současné známosti ji Snape dokázal pořád zastrašit až příliš snadno, a to zejména v lektvarové laboratoři.

„Tak to by měl být váš první krok, pokud jste stále odhodlaná pomoci.“

„V tom případě mě budete muset naučit jak zařídit, aby v Bradavicích fungovaly přístroje na elektřinu,“ opáčila. „Pak budu moci využít svůj vlastní počítač – pokud byste raději nechtěl, abych zůstala zde a používala několik dní váš.“

„Zhyň, myšlenko,“ protáhl. „Dobrá.“

Najednou ji napadla skutečně děsivá idea, až cítila, jak jí mizí barva z tváře. „Je to – to, co se mi stane? Mám…“ Ani to nemohla vyslovit.

„Ne,“ okamžitě odpověděl a očima mu probliklo cosi bezejmenného, co mohlo být pokusem o uklidnění. „Ne, vaše symptomy nejsou nic víc než obvyklé účinky po Cruciatu; ty následky, kterými trpíte, nejsou zas tak hrozné. Pokud nemáte v úmyslu být v následujících několika letech vystavena dalším temným kouzlům a to často, toto je konečné stádium. A práce, kterou tady vynaložíme, je zároveň způsob, jak vás léčit. Tolik mohu zaručit.“

Hrozilo, že ji přemůže úleva, než byla rychle nahrazena vinou. Nešťastně k němu vzhlédla, ale on se zamračil. „Neříkejte to.“

„Neříkejte co?“ zeptala se slabě.

„Chystáte se zase omlouvat.“

„Nechystám,“ bránila se a on si odfrkl.

„Ano, chystáte. Jak jsem řekl, jste stále velmi nebelvírská. Neomlouvejte se – pokud se nějak musíte cítit vinná, tak to čiňte potichu. Nebudete žádnou pomocí, pokud toto nepřestanete brát jako tragédii. Teď se dejte dohromady. Kouzlo umožňující fungování elektrických zařízení.“

Spěšně a nenápadně si otřela slzy do rukávu – čímž si vysloužila protočení očima, ačkoliv se naštěstí zdržel komentáře – Hermiona přikývla a vytáhla hůlku z rukávu, nutíc se dávat pozor a ne se zabývat zjištěnými skutečnostmi. „Dobrá.“

Vytáhl hůlku z opasku a přivolal notebook, aby jej použil jako ukázku; mávnutím hůlky utnul Dona McLeana v půlce tónu a pak obrazovka potemněla. „Sledujte,“ pokynul tiše a třikrát klepnul do pláště notebooku. „Vox illustro.“

Přístroj zapnul a hudba zase začala hrát. „Vox illustro,“ zopakovala tiše, zápasíc s latinou. „Hlasové osvětlení?“

„Více méně; nebo v hrubém překladu: ‚Křič do rozsvícení ‘. Surové, ale dostačující.“

„Je to vaše vlastní kouzlo, že?“ hádala.

„Ano.“

Potichu si přemítala, že je opravdu geniální muž; i když byl občas naprosto nesnesitelný. „Děkuji vám. Co nejdříve si přečtu něco o RS. A nebudu to brát jako tragédii,“ dodala trpce; ale evidentně neměl stejný pocit. „Funguje to kouzlo na všechna elektrická zařízení?“

„Co máte na mysli?“

„Mobil,“ přiznala. Sovám trvala cesta dlouho a mluvit přes oheň bylo stále mírně znepokojující. Mnoho z jejích přátel mělo telefony, i někteří čistokrevní; pokud by si mohli zavolat, bylo by to jednodušší.

„Pochybuji. Samotný telefon fungovat bude, ale jsme v odlehlé oblasti Skotské vysočiny – nebudete mít signál.“

„Ale k internetu přístup máte?“

„Občas a špatně.“

„Sakra. No, byl to nápad.“

Snape se, zjevně pobavený, ušklíbal. Když se na něj zamračila, jen se to zhoršilo. Zeptal se hedvábně. „Učinila jste nějaký pokrok v té věci, o které jsme mluvili?“

„Ani ne,“ přiznala neochotně, naštvaná víc než jindy. „Nepředpokládám, že by heslo bylo stejné od doby, kdy jste byl vy ředitelem?“

Zvedl obočí. „Opravdu myslíte, že by po těch letech bylo? Určitě se změnilo několikrát jen za dobu, kdy tady učíte.“

„Ano, ale stejně jsem se chtěla zeptat; viděla jsem víc nepravděpodobných náhod.“ A chybí mi to, jak dokážete způsobit, že se cítím jako sedminásobný idiot.

„Je zajímavé, že jakkoliv je ta myšlenka pošetilá, míříte správným směrem,“ naznačil jí. „Přemýšlejte o tom.“

„Dobrá,“ zamumlala, vstala a schovala hůlku; načase jít a provést výzkum. Když došla ke dveřím, zastavila se s rukou na klice a ohlédla se, pobavená náhlou myšlenkou. „Víte, Severusi – když jsem přemýšlela o vašem návratu do Bradavic, nečekala jsem, že mi budete stále zadávat domácí úkoly.“

Cestou do schodů byla odměněna jeho smíchem, tím teplým, nakřáplým zvukem, který slyšela jen jednou.

 

 

(1) Hammer Films je filmová společnost založená ve Spojeném království. Proslavila ji série filmů gotických „Hammer Horror“ vytvářených mezi lety 1950 a 1970.

http://en.wikipedia.org/wiki/Hammer_Film_Productions

(2) V římské mytologii byl Janus bohem vrat, dveří, vchodů, začátků a konců. Jeho nejznámější pozůstatek v moderní kultuře je jeho jmenovec, měsíc Leden (Januar).

http://cs.wikipedia.org/wiki/Janus

(3) Pro ty, kteří měli to štěstí a s ostrakismem se nesetkali: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ostrakismus

(4) http://cs.wikipedia.org/wiki/Roztrou%C5%A1en%C3%A1_skler%C3%B3za


Post Tenebras Lux - 8.



Autor: Loten              Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: solace

Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/8/Post-Tenebras-Lux

Rating: 16+



Kapitola 8

„There is an alchemy in sorrow. It can be transmuted into wisdom, which, if it does not bring joy, can yet bring happiness.“

„Ve smutku je jistá alchymie. Může být přeměněn do moudrosti, kterážto, pokud nepřináší radost, může přesto poskytnout štěstí.“

 

Pearl S. Bucková

XXX

Jak týdny plynuly, moc se k jeho pochopení nepřiblížila. I nadále se vyhýbal veškeré společnosti, jídlu a sborovně; krátce promluvila s domácími skřítky a zjistila, že mu do komnat dodávají suroviny a on si sám vaří. Byla si jistá, že mimo studenty byla jedinou osobou, se kterou komunikoval. Dokonce i s ní byl ale neochvějně sarkastický a chladný jako vždy; otázku, kterou nechtěl zodpovědět, naprosto ignoroval, nebo se v odpověď vytasil s urážkou. Nikdy jí ani na okamžik nenapadlo, že by se najednou otevřel a stal se vřelým a přátelským – upřímně, kdyby k tomu došlo, bylo by to děsivější než čelit Voldemortovi a také by to ukazovalo na chronické poškození mozku – ale vzhledem k okolnostem si myslela, že by se trošku změnit mohl.

A přesto, navzdory jeho neustálému chladu a pohrdavému postoji, ji často překvapovaly záblesky čehosi jiného. Týden po jejich prvním rozhovoru v laboratoři našla na posteli záhadný vzkaz: „Myslím, že mám cosi vašeho.“ Probudila se v ní zvědavost a po večeři zamířila do jeho komnat. Zastihla jej ležet na pohovce v obývacím pokoji; četl si a na klíně mu předl stočený Křivonožka. Neschopná slova stála ve dveřích a zírala na Snapeovy dlouhé prsty nepřítomně hladící tu zrzavou srst mezi ušima.

„Jak se dostal dovnitř?“ vypravila ze sebe nakonec.

Černé oči za brýlemi zazářily pobavením. „Nemám tušení. Podle mých zkušeností je však kočce nemožné zabránit v cestě, zejména když někam jít chce.“

„Omlouvám se, jestli vás vyrušil.“

„Nevyrušil. Mám kočky rád,“ nepřítomně, a k jejímu překvapení, odpověděl. Nejistá, jak zareagovat, jen sledovala, jak odkládá brýle na stolek s knihou. Ze všech možných způsobů, jak se mu dostat do hlavy, jít na to přes zvíře by ji nenapadlo.

„Měl jste někdy domácího mazlíčka?“ zeptala se tiše. Zavrtěl hlavou, zřejmě tiše zaujatý záblesky ohně v Křivonožkově srsti.

„Ne. Když jsem byl mladý, můj otec by netoleroval zvíře ani na prázdniny, a bezpochyby by proti jakémukoliv mému zvířeti protestoval některý z mých spolužáků. Když jsem učil… Abych byl upřímný, nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Podzemí opravdu není pro zvíře ideální; váš kocour je první, kdo se dobrovolně vydal tak hluboko.“

„Křivonožka vidí celé Bradavice jako své teritorium. Zdá se, že to zahrnuje i vás,“ odvětila se snahou ho udržet při hovoru. Tiše se ušklíbl; mohl to být optický klam, ale Hermiona si myslela, že vidí jeho pousmání. Dlužím ti pamlsek, chlupáči. Nejsi obyčejný kocour, ty děláš zázraky. „Měl byste být polichocen. Nemá moc lidí rád.“ Nikdy nepřišla na Křivonožkova kritéria pro jeho vybíravé přátelství, ale evidentně usoudil, že Snape stojí za námahu.

„Skvěle; ani já ne, budeme spolu výborně vycházet,“ odpověděl tak sarkasticky, až se kousla do rtu, aby se nerozesmála.

„Jak jste se dostal do mého pokoje, abyste tam nechal vzkaz?“ zeptala se spíše zvědavě než s obavami. „Stejně jako do Minerviny kanceláře?“

„Ano.“

„Může i někdo jiný?“

„Ano.“

Na chvíli se zamyslela. „Může jen tak někdo?“

„Ne.“

„Mohu já?“

„Ještě ne.“

„Ani malinko mi nenaznačíte, že?“ zeptala se, frustrovaná těmi krátkými odpověďmi. V odpověď se pousmál a zavrtěl hlavou.

„Ne. Již víte vše, co potřebujete, abyste na to přišla.“

„Pojď, Nožko,“ pobídla kocoura, který otevřel jedno oko, ospale se na ni podíval a neochotně se vztyčil. K jejímu pobavení se předními tlapkami opřel o Snapeovu hruď a s předením pohlédl muži do tváře, než skočil dolů a přešel ke své paničce. Ta jej s pousmáním zvedla a sledovala, jak Snape setřepává zrzavé chlupy z kalhot – v komnatách zřídka nosil hábity, jak zjistila. „Omlouvám se za tu srst.“

„Když chováte kočku, jediný způsob, jak se vyhnout chlupům, je mít jednu z těch příšerných Sphynx věcí, a ty se stěží počítají mezi kočky,“ odpověděl mírně.

„Pravda. Nikdy jsem si nebyla jistá o Křivonožkovi – myslím, že je napůl rezavý perský a napůl maguár, ale mohu se mýlit.“

„Vzhledem k jeho pozoruhodně dobrému zdravotnímu stavu v jeho věku, a protože je chytrý dost na to, aby se dostal přes moje obrany, zdá se nepravděpodobné, že by byl pouhý kocour,“ souhlasil. To byl dobrý postřeh; vlastnila jej – nebo on vlastnil ji, jak se někdy zdálo – již čtrnáct let, a když jej koupila, mohly mu být tak tři, čtyři roky. Najednou ji zasáhla absurdnost té situace; probírala plemena koček zrovna se Severusem Snapem.

„To je druh rozhovoru, který bych očekávala spíš od Minervy než od vás.“

Vzhlédl s dalším náznakem toho, co mohl být téměř úsměv tahající mu za koutky úst. „Ve skutečnosti McGonagallová kočky moc ráda nemá. Myslím, že je na ně mírně alergická. Poznáte, když se nedávno proměnila; zní, jako by měla rýmu.“

Hermiona potlačila smích. „Tak proč ji má jako zvěromágskou formu?“

„Odhaduji to na latentní masochismus,“ poznamenal suše. „Ačkoliv předpokládám, že o své alergii nevěděla, dokud se nenaučila měnit podobu. Musíte se zeptat jí.“ Oči se mu pobaveně zaleskly. „Pokud tak učiníte, varujte mě předem, abych měl dobrý výhled.“

„To by znamenalo opustit podzemí a setkat se s námi smrtelníky,“ poznamenala. „Jste si jistý, že by to za tu námahu stálo?“

„Naštvat Minervu McGonagallovou? Naprosto.“

„V tom případě si vezmu svého kocoura a vás zanechám vaší knize,“ rozhodla se, „než ztratím veškerý respekt ke své ředitelce. Dobrou noc, Severusi.“

„Dobrou noc.“

Po odchodu pohlédla na předoucího kocoura. „Nevím, jak jsi to dokázal, Nožko, ale myslím, že jsi skutečně přiměl Snapea se usmát. Za to si zasloužíš pamlsek; vezmeme to přes kuchyně a najdeme ti nějakou rybu.“ Kráčejíc chodbami se zastavila a shlížela na svého mazlíčka, protože ji cosi napadlo. „Když ses do jeho komnat dostal sám, mohl jsi z nich snadno i vyjít. Tak proč se obtěžoval říct mi, že tam jsi, když jsi mu tam nevadil? Opravdu ten největší mrzout světa toužil po společnosti?“ zeptala se.

Křivonožka na ni záhadně zamrkal.

XXX

Ten rozhovor byl velkým překvapením, takovým, které ještě posílilo její odhodlání poznat skutečného Snapea. Zvláště jeho náznak úsměvu chtěla znovu vidět – v jeho tváři nikdy neviděla nic než chlad, úšklebek, či jízlivost, tedy s výjimkou okamžiků vzteku (a jednou agónie, když umíral na podlaze Chroptící chýše, ale na to se snažila nemyslet) a chtěla vidět, co by s jeho tváří provedl skutečný úsměv.

Její dvacáté deváté narozeniny připadly na sobotu ke konci září. Brzy zrána se nacházela ve sborovně, smála se s ostatními kolegy, kteří již byli vzhůru, a otevírala dárky; bylo překvapivé, že vešel Snape, protože tam jen zřídka strčil nohu. Vypadal unaveně a podrážděně, tak jako často, a přešel rovnou ke kávě v rohu místnosti. „Co vás sem přivádí, Severusi?“ zavolala na něj.

„Došla mi káva,“ zamumlal soustředěný na svoji činnost. Očividně nebyl ranní ptáče. Nalil si šálek – vždy si ji dával silnou a černou buď zcela bez cukru, nebo naopak s příšerným množstvím, to záleželo na jeho náladě – otočil se a byl už téměř ve dveřích, když zaznamenal, co se děje. „Máte narozeniny?“ zeptal se neutrálním hlasem.

„Ano.“

K jejímu zklamání, jestli ne přímo k překvapení, neřekl nic jiného a prostě vystřelil z místnosti ven. Vyměnila si pohledy s kolegy a protočila očima, načež zavrtěla hlavou. Copak by ho ‚všechno nejlepší k narozeninám‘ zabilo? Právě když si pomyslela, že začínal roztávat, musel udělat něco takového a způsobit, že si říkala, zda je v něm vůbec něco víc než jen zahořklá schránka, kterou ukazuje světu.

Za ty myšlenky se Hermiona cítila provinile, když se později po obědě vrátila do svých pokojů a v obývacím pokoji našla úchvatnou kompozici papírových květin – tři rudé a bílé růže, každá složená s vynikající přesností. Nebyla u nich žádná kartička, žádná poznámka, ale neznala nikoho jiného, kdo měl rád origami, nebo kdo by se dostal do jejích komnat. Když mu to odpoledne děkovala, podíval se jí přímo do očí a netrpělivě pronesl, že nemá představu, o čem to mluví; když nic jiného, ta zkušenost ji naučila, že neexistují žádná znamení, když Snape lže, a že je nerozumné jen na moment uvěřit, že něčemu ohledně něj rozumí.

XXX

Do konce října se potkali jen párkrát. Jeho snaha o sebevyléčení byla ve stavu výzkumu; viděla jej příležitostně navštívit knihovnu, kde zkontroloval knihy o zdraví, léčení a černé magii, a pokusila se namířit vlastní čtení na ty svazky, které ještě asi nečetl. Jakmile začne skutečně vařit, nepochybovala, že jej uvidí častěji, ale zatím se nezdálo, že by nějak zvlášť toužil po společnosti. Minerva – zdráhavě – trvala na jeho občasném připojení ke kolegům ve sborovně; ředitelka si zřejmě uvědomila, že propast mezi Snapem a ostatními není dobrá věc. Se stejnou nechutí poslechl a většinu večerů trávil hodinu či dvě ve svém rohu, známkoval eseje, nebo si četl noviny a naprosto ignoroval každého. Hermiona si však byla jistá, že si je vědom všeho, co se kolem řekne, a že půl důvodu jeho poslušnosti je šance udržet krok s aktuálním vývojem.

Stále odmítal účastnit se jídel, ale hlavní svátky byly povinné pro všechny učitele, a tak se Hermiona o Halloweenu přistihla, že sedí vedle něj. I na Snapea vypadal v temné náladě, bez chuti postrkoval jídlo po talíři a zíral do prázdna. Stíny v očích byly výraznější než kdy jindy.

„Jste v pořádku?“ zeptala se tiše. Neodpověděl, nezdálo se, že by ji vůbec slyšel, a to bylo špatným znamením – Snape si byl vždy vědom svého okolí. Taková roztržitost byla velmi netypická. „Severusi?“

„Co?“ vyštěkl podrážděně.

„Jste v pořádku?“ Zíral na ni, než přenesl pohled zpět k bodu uprostřed sálu, který jej, zdá se, fascinoval, a ani se neobtěžoval odpovědět. Když ho v této náladě bude tlačit k reakci, pravděpodobně zavrčí něco nepříjemného, ale měla o něj strach. „Měl jste další záchvat?“ zeptala se velice tiše, jakmile se ujistila, že nikdo další neposlouchá.

To jí vysloužilo poněkud překvapený pohled, jako by jej ani nenapadlo, že by si o něj mohla dělat starost. „Ne,“ odvětil nečekaně. Hermiona se zuřivě snažila přijít na to, co jej trápí.

„Pak co?“

„Nemůžete se pro jednou starat o své záležitosti?“ vyštěkl, nahrbil ramena a odvrátil se. Zakabonila se na něj a vrátila pozornost k jídlu; ať si je naštvaný, jestli tohle chce. Po chvíli zaslechla povzdech a koutkem oka na něj pohlédla. Viděla jeho napětí, když zamumlal: „Jestli to musíte vědět, špatně jsem spal.“

„Myslela jsem, že to vy vždy,“ poznamenala suše; trpěl extrémní nespavostí. Hermiona, jako jediný člen Tria v Bradavicích, vlastnila Pobertův plánek; zdálo se, že bez ohledu na dobu, kdy jej jen tak mimochodem kontrolovala, malý bod se jménem Severus Snape se vždy pohyboval v kabinetě, laboratoři, nebo obývacím pokoji, a jen velmi zřídka býval ve své ložnici.

Mračil se na ni; na rozdíl od většiny jeho neslavně zlobných pohledů, důvod tohoto bylo snadné přečíst, jasné Uvidíme, jestli se budu obtěžovat něco vám znovu říct, až se za sebe zastyděla. „Nějaký zvláštní důvod?“ zeptala se jemně se snahou omluvit se bez omluvy, protože to jaksi neměl rád.

„Nemám rád tuto roční dobu,“ odvětil krátce. Podle postavení ramen, když se odvrátil, Hermiona poznala, že rozhovor ukončil; odpověděl jí na otázku a evidentně to považoval za konec příběhu. Zamyšleně se vrátila k jídlu, dumajíc nad tím, co řekl; to podzim neměl rád, nebo říjen, nebo konkrétně Halloween?

Až později toho večera, když se chystala do postele, ji prudce udeřila odpověď. Vynadala si za to, že si to neuvědomila dřív. Samozřejmě! Halloween 1981 byl téměř nejhorší nocí Snapeova života. Nejen že ztratil jedinou osobu, o kterou stál, ale navíc se to stalo kvůli němu. Seděla na posteli a víc o tom přemýšlela; v tom příběhu byly i další faktory. Jako vše, co se dotýkalo Snapea, nebylo to tak jednoduché a přímočaré, jak se na první pohled mohlo zdát.

Lilyina smrt byla zjevně nejhorší část, ale i ta Jamesova jej ovlivnila, bez ohledu na to, jak druhého kouzelníka nenáviděl; dlužil Jamesovi za život a nedokázal ten dluh splatit. A Voldemort padl. Ačkoliv Snape již strany změnil, pravděpodobně stále cítil přetrvávající loajalitu ke svému prvnímu pánovi. Také, pomalu si uvědomila, smrt Potterových značila ukončení slibu – Brumbál slíbil chránit Lily a její rodinu výměnou za Snapeovy služby, a v tom selhal. Bezpochyby to byl jeden z mnoha případů, kdy někdo porušil jemu dané slovo.

„Není divu, že nemůže spát,“ zamumlala Křivonožkovi, který se na ni vsedě upřeně díval. Najednou ji cosi napadlo a pohlédla na svého mazlíčka. „Nožko, nešel by ses na něj podívat? Na Severuse? Jsem si jistá, že by teď potřeboval přítele, a někdo, kdo nemůže mluvit, je ideální – nebude chtít lidskou společnost, i když by ji patrně potřeboval. Prosím?“

Kocour na ni dlouhou chvíli hleděl, pak vstal a přišel si o její obličej otřít svoji pomačkanou tvář, konejšivě zavrněl, a vzápětí seskočil z postele. Se švihnutím ocasu zamířil dveřmi ven. V mudlovské terapii se neustále používala zvířata, zdůvodňovala si to Hermiona vleže na zádech, zejména v případech deprese a psychických poruch. Krom toho díky Křivonožkovu předení a teplu na nohou se vždy cítila lépe po špatných snech, nebo když nemohla spát. Co Snape teď potřeboval, byla společnost, která jej nebude soudit, která mu jen chce zlepšit náladu, a protože jí by tyto nevinné motivy nikdy neuvěřil, Křivonožka je další nejlepší řešení. Je daleko víc pravděpodobné, že uvěří zvířeti.

To je začátek, řekla si. Snažila se ho nelitovat, ale občas to bylo extrémně obtížné.

XXX

Tento poslední nápad fungoval mnohem lépe než její předchozí úsilí. Bylo těžké říct, zda lépe spal kvůli Křivonožkovi, nebo proto, že už bylo po Halloweenu, ale vypadal v menším stresu. Přistihla se, že potlačuje úsměv pokaždé, když si všimla rezavého chlupu na jeho hábitu. Její kocour strávil několik nocí v týdnu mimo její komnaty; chyběl jí, ale pokud tyto noci trávil v podzemí, Snape jej potřeboval víc než ona.

Když to téma Snape nadhodil ve sborovně poněkud nešikovným dotazem, zda by měl její kocour trávit tolik času bez ní, neurčitě se usmála, pohlédla mu do očí a odvětila, že dle jeho vlastních slov je kočce nemožné zabránit v cestě, zejména když někam chce jít; byla to velmi zmijozelská odpověď a byla za ni na sebe pyšná. Jestli měl podezření, že to je její práce, neřekl to.

Halloween znamenal i pro Hermionu začátek náročného období.  Nyní byla polovina listopadu, a výročí, kdy s ní její rodiče přerušili veškeré styky, se blížilo – měsíc či dva po konci války za nimi přišla, obnovila jim vzpomínky a pokusila se to vysvětlit. Zděsilo je nejen, co jim bez jejich vědomí či souhlasu provedla, ale i uvědomění toho, že by se to mohlo zopakovat, nebo stát dokonce něco horšího; dalších pár měsíců byly vztahy stále napjaté, až se vše na konci listopadu téhož roku rozpadlo.

Během dne se mohla soustředit na své vyučování, na pokračující výzkum neurologie a autoimunních onemocnění, na administrativní povinnosti člena sboru, na knihy; ale v noci nemohlo nic vypnout mozek a bolestné myšlenky a vzpomínky, které ji trápily. Následovala Severusova příkladu a zkusila hudbu; trochu to fungovalo a určitě přispělo k tomu, že ji ticho tolik neničilo, ale nezabránilo to nespavosti a nočním můrám.

Po jednom obzvlášť hrozném snu, když se vzbudila doslova s křikem, Hermiona přiznala porážku. Snape jí slíbil připravit Bezesný spánek, pokud bude chtít, a ona právě teď chtěla. S chvěním se posadila, nepřítomně pohladila srst svého ustaraného kocoura a pohlédla na hodiny. Půl třetí ráno. Potřebovala se vyspat, nebo zítra během vyučování odpadne. Zašmátrala pod polštářem, našla Pobertův plánek a zamumlala: „Slavnostně přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti,“ a pak prošla plánek kvůli konkrétní postavě.

Ani vzdáleně ji nepřekvapilo, že Snapea nenašla v posteli navzdory pokročilé hodině, ale nebyl ani ve svých komnatách. Trvalo jí to deset minut prohledávání plánku, než jej nalezla na vrcholu astronomické věže, kde v pomalých kruzích kráčel podél zábradlí. No, zdálo se, že dnes žádný lektvar nebude – stejně bude trvat, než jej uvaří. Přesto jej mohla alespoň požádat; připraví jej pro ni zítra, pokud nebude mít jednu ze svých nálad. A popravdě, nechtěla už tady ležet; promluvit si s někým, i když v ošklivé náladě, by mohlo pomoci. Alespoň ji rozptýlí hádka. Zamumlala: „Neplecha ukončena,“ vstala a popadla hábit.

V době, kdy se objevila na chladném vzduchu vrcholu věže, přestal kráčet v kruzích a stál u zábradlí s pohledem do okolí. Jako vždy nevypadal ani vzdáleně překvapený, že ji vidí, sotva vzhlédl a mírně naklonil hlavu na znamení, že ji vzal na vědomí. Nato se vrátil ke svému rozjímání do podzimní noci. Přešla vedle něj a rozhlédla se po pozemcích; byla jasná noc, nebe plné hvězd a měsíc ve čtvrti. V této zvláštní atmosféře, která vznikla v časných ranních hodinách, kdy se setkali dva nespavci, ani jeden nic neřekl.

Po pravdě řečeno byla jeho výběrem místa trochu překvapená. Již mnoho let věděla, že se v noci příležitostně prochází chodbami, ale toto bylo místo Albusova zabití, místo, kde se dobrovolně odsoudil k zavržení, nenávisti a efektivně se zatratil. Vypadalo to zvláštně, chtít stát a přemýšlet právě zde, ale opravdu jej znala mimo vztah žák-učitel jen pár měsíců; rozhodně ne dost dlouho na to, aby chápala, jak přemýšlí.

„Nemohu spát,“ pronesla nakonec tiše.

„Skutečně, profesorko Grangerová?“ Navzdory sarkasmu v těch slovech měl neutrální, tichý tón. „To bych nehádal.“

„Ne, Severusi, prosím. Obvykle si hádky s vámi užívám, ale dnes tomu čelit nemohu.“

„Pak se vynasnažím se krotit.“ Od někoho jiného by to mohlo být škádlení, ale oči i hlas měl vážné. Sledoval ji zamyšleným pohledem, který nesnášela; jako by viděl víc, než by chtěla.

„V létě jste mi nabídl připravit Bezesný spánek, pokud bych někdy chtěla,“ nadhodila tiše, aniž by na něj pohlédla. „Jestli ta nabídka ještě platí, byla bych ráda.“

„Zítra večer jej budete mít na stole.“ Trocha napětí ji opustila; myslela si, že odmítne, nebo alespoň si s ní trochu pohraje, než bude souhlasit. Nemohla čelit další noci hrůzy.

„Děkuji vám,“ poděkovala ještě tišeji se staženým hrdlem.

„Chcete o tom mluvit?“ stejně potichu nabídl.

„Nedovedu si představit, že by vás to zajímalo.“

Mírně po jejím boku ztuhl a v očích mu narůstala zlost; ztracená v obrazu prázdných pozemků pod nimi si toho nevšimla, bojovala se slzami, které se jí tlačily do očí. Když se na ni zadíval, jeho oči pozbyly tvrdosti a změnily se v zamyšlené, než obnovily svůj neutrální výraz; zdálo se, že usilovně přemýšlí.

„Našel jsem z tohoto období, podzimu po válce, nějakou starou problematiku ve Věštci,“ pronesl nakonec jen s náznakem otázky v hlase.

Strnule přikývla. „Ano, Severusi, máte jako obvykle pravdu. Dobrá práce.“

„Nesnažím se vyzvídat, Hermiono.“ Použití jejího křestního jména ji polekalo a pomohlo zažehnat hrozbu slz, když se k němu otočila. Oči měl nečitelné jako vždy, jediná rozeznatelná emoce v jejich černých hlubinách byl náznak otupení, pohledu bez života, který si pamatovala z doby před lety.

Pokračoval v tichém hovoru hlasem chraplavým a drsným. „Navzdory všeobecnému přesvědčení jsem člověk. Jsem také dobře obeznámen s bolestí, smutkem, žalem, hněvem… a vinou.“

Jeho pochopení bolelo víc, než by to zvládl sarkasmus, a ona se od něj odvrátila, kousala se do rtu a polykala. Nenáviděla emocionální pohnutí a zranitelnost – lidskost, šeptal hlásek – a pokud se před někým měla zhroutit, Severus Snape by nebyl v první stovce. Koutkem oka zahlédla pohyb; vzhlédla a zjistila, že jí podává plášť.

„Je tady zima,“ pronesl tiše, téměř rozpačitě. „Možná jste si nevšimla, ale vaše tělo to bude cítit.“

Měl pravdu. Váhavě vztáhla ruce a přijala ten černý oděv, přehodila si jej přes ramena a až teď si uvědomila, že se přestala chvět. Známá vůně učebny lektvarů ulpěla na tkanině, kouř a byliny, spolu s chemikáliemi a konzervanty; všechny mohla identifikovat, ale jedna jí unikala. Přitiskla se hlouběji do stále teplé vlny a soustředila se na to, něco zemitého a bylinného, a nakonec to odhalila jako rozmarýn. Předtím by ji rozmarýn jako mužská vůně nenapadl. Rozmarýnu na památku…(1)

Odkašlal si vedle ní a lehce se zavrtěl, zjevně nesvůj, než stejně hrubým a chraplavým hlasem promluvil. „Povyprávím vám jednu z nejtvrdších lekcí, kterou jsem se kdy musel naučit, Hermiono. Všechno nemusí být nutně boj, a nemůžete se vším válčit a doufat ve vítězství. Občas je nutné přiznat, že jste… jen člověk.“

Něco v těch slovech, pocházejících zrovna od tohoto muže, ji zasáhlo jako rána pěstí. To, v kombinaci s poznáním, že mluví z vlastní tragické, trpké zkušenosti, ji nakonec posunulo za hranu a ona téměř nehlučně začala plakat.

Když se slzy konečně zpomalily, zjistila, že má tvář zabořenou do jeho hrudi, ruce zapletené v jeho košili. Zatímco plášť voněl jeho prací, takto zblízka cítila jeho – zvláštní, komplexní vůni, která jí připomínala nejvíc déšť, výraznou vůni vzduchu po bouřce s dotekem kouře a čehosi bylinného, rozmarýn, mátu a tymián. Kdyby si někdy představovala, že se toto stane, řekla by, že uteče, možná doslova, nebo ji prokleje, ale ve skutečnosti měl paže kolem ní; držel ji blízko, jak se ji neobratně pokoušel obejmout – celé tělo měl napjaté a bylo mu to zjevně velmi nepříjemné, ale pokoušel se být uklidňující. Hermionu zasáhlo, že velmi pravděpodobně neměl s tímto druhem útěchy zkušenosti a neměl tušení, co dělá. Oceňovala však to úsilí, a přestože všechno na něm křičelo, že chce být odtud hodně daleko, teplo jeho těla bylo uklidňující.

Slitovala se nad ním a opatrně se odtáhla; jakmile se pohnula, spustil ruce a odstoupil, vyhýbaje se očnímu kontaktu. Našla kapesník, otřela si oči a vysmrkala se, než kolem sebe těsněji ovinula jeho plášť a připojila se k němu u zábradlí.

Chvíli stála tiše a otírala si oči. „Jak jste to věděl?“ zeptala se nakonec. Sama si nebyla úplně jistá, na co se ptá, ale jako vždy se zdálo, že on rozumí; i tak chvíli trvalo, než odpověděl. Odhodlaně se díval k obzoru a klouby mu zbělely, když se držel zábradlí.

„Jak jsem řekl, jsem obeznámen s bolestí. Také… také vím, jaké to je – topit se v ní, dokud nejste dost zoufalá, abyste se na někoho obrátila, na kohokoliv, a – nechala to odejít, protože jinak byste se udusila.“

On rozumí. V okamžiku svého vlastního pochopení se Hermiona otočila a vzhlédla k němu. „Ale pro vás to nikdo neudělal, že?“ zeptala se tichounce. „Vy jste to nemohl… nechat odejít.“

Pod okem mu zaškubalo a mohla říct, že používá každý kousek svého železného sebeovládání, aby udržel tvář naprosto bez výrazu. Jeho oči vypadaly mrtvé, bez života a ztracené. „Dobrou noc, Hermiono,“ pronesl nakonec, otočil se a rychle prošel dveřmi a dolů po schodech. Raději jej nenásledovala; dnes v noci se otevřel, jak jen mohl, a pokud by zatlačila, vybuchl by.

Přitáhla si pevněji teplo jeho pláště kolem sebe a srdce ji pro něj v tu chvíli bolelo. Neodpověděl jí; nemusel. Tolik let bolesti a žalu a nikdo, na koho se obrátit, nikdo, kdo by nabídl prostou lidskou útěchu; musí být tak strašně sám. Vzpomněla si, jak napnuté a nesvé jeho tělo bylo, když se ji snažil držet, a přemýšlela, kdy naposledy se jej někdo dotkl; pokud si mohla všimnout, nikdy neměl rád lidský kontakt, ale možná to bylo proto, že mu to nebylo známé. V některých ohledech jí připomínal toulavé zvíře naplněné strachem a nedůvěrou; jako by se zoufale snažil natáhnout k někomu ruku, ale byl tím příliš vyděšený a při tom prostém gestu ucukl. Ani si nechtěla začít představovat, jak osamělý musí být; měla podezření, že to trvá už tak dlouho, že ani on sám neví, jak moc je zraněný.

A přesto i navzdory tomu se pokusil jí pomoci, když to potřebovala. Snažil se jí nabídnout útěchu, i když nevěděl, jak na to. Nemohl z toho získat nic, ne, když již měla přislíbený Bezesný spánek. Bylo mu to naprosto nepodobné, a přesto byl jediný, kdo mohl plně pochopit, jaké to je potlačovat všechnu tu bolest a smutek a pocit viny, až už se to víc nedá snést. Její přátelé… byli ‚typičtí Nebelvíři‘, jak by Severus řekl, vášniví a planoucí, a jejich emoce z nich tryskaly na lidi kolem; Hermiona normálně taková nebývala, obvykle držela vše uvnitř, v podstatě stejně jako Severus.

Vydala se pomalu na dlouhou cestu zpět do svých komnat, ztracená v myšlenkách a se vzpomínkou na přetrvávající vůni deště.

XXX

V chladném denním světle svůj názor revidovala. Bezpochyby byl zraněný, hluboce a téměř smrtelně, ale to neznamenalo, že nezareaguje na pokus o pomoc. Bylo mu čtyřicet osm let; téměř půl století omezování muselo zanechat stopy. Toto nebyla pohádka, nechystala se kouzelně – ha – najít řešení všech jeho problémů a pomoci mu se vyléčit. Byl na to příliš zlomený. Na vyléčení měl rány příliš hluboké; to nejlepší, v co mohla doufat, to nejlepší, čeho mohla dosáhnout, bylo dát mu něco jiného, co by mu pomohlo co nejvíc zapomenout, něco na otupení bolesti, aby i s ní mohl žít. Nezdálo se to moc, ale bylo to mnohem víc, než mu kdy kdo nabídl; pokud by se jí toto podařilo, mohla by to být malá splátka.

Typický Nebelvír, řekla si s pousmáním, když si myla obličej a čistila zuby, snažící se převzít zodpovědnost za problémy světa. Není na mně jej léčit. I když pořád chtěla; částečně protože si zasloužil něco lepšího, částečně protože mu kouzelnický svět dlužil, částečně protože byl lidská bytost, ale také částečně pro jeho vlastní dobro. Během posledních několika měsíců zachytila záblesky toho muže pod jizvami, které jej uzavíraly; měla pocit, že by to mohl být někdo, koho by chtěla poznat.

Věděla, že v hloubce se neskrývá nevinný, milující jedinec očekávající vylákání na povrch. Pokud uvnitř někdo takový byl, zemřel před lety. Byl, kdo byl – poškozený, zahořklý, nedůvěřivý, rozhněvaný a zraněný. Pokud by nemohla toto přijmout, musela by hned odejít, protože pokud by trvala na snaze jej změnit, oba by trpěli. Ale byly v něm malé záblesky něčeho lepšího; kdyby na ně dosáhla, mohly by vyvážit temnotu, kterou v něm každý viděl, a pomoci najít nějakou stabilitu. Zkoušet něco jiného by jaksi bylo špatné. Dobré, či zlé, temnota byla jeho součástí a ona neměla sílu ani právo to měnit.

Z šíře toho, do čeho se chtěla pustit, se jí točila hlava. Ze všech možných obětí války, kterým se mohla rozhodnout pomoci, se prostě musela zafixovat na tu nejvíc poškozenou. Ale zase ona mu byla postavena do cesty na stanici Waterloo, ať už to bylo náhodou, či něčím úplně jiným. Přesto to nic neměnilo na skutečnosti, že to tak Hermiona cítila. Potřebovala si promluvit s někým, kdo by jí mohl nabídnout jiný pohled na věc, ale s kým?

Albusův portrét byla jasná volba, ale Hermiona ten nápad zamítla ve chvíli, kdy jí přišel na mysl. Severus loajálně sloužil Brumbálovi více než dvacet let, ale snědla by Křivonožku, jestli kdy měl skutečně svého pána rád, a byla si jistá, že Brumbál svého špióna nikdy zcela nepochopil, jen jej ovládal. Hermiona na svého ředitele myslela s náklonností a respektem, ale současně byly tyto emoce mnohem slabší, než bývaly. Nezbytné, či ne, nemuselo se jí líbit, co všem provedl. Mohlo to být nezbytné, ale ze způsobu, jakým předstíral, že se nic neděje, se jí zvedal žaludek. Považovala by si ho víc, kdyby upřímně přiznal, co pro ně Severus udělal.

Ne, Albus by neměl žádnou představu o tom, co Mistra lektvarů vnitřně popohánělo. V nejlepším případě by jí asi uměl říct, jak vyvolat jisté reakce, a na to si mohla přijít sama. Severusovi staří kolegové byli stejně špatná volba; nikoho z nich nikdy neměl rád a stejně tak oni jeho. Ani oni by neměli co nabídnout.

Možná tím, co potřebovala, nebyla nová informace, ale jiný úhel pohledu na to, co již ví. Nikdo ze Severusových přátel – žádné neměl – ale možná někdo z jejích by mohl pomoci setřídit jí zmatené myšlenky. Ale kdo? Ne Ron; pořád s ní nemluvil, ale podezřívala ho, že už na vše zapomněl. Vánoce přinesou pohlednici a dárek, jako by se nic nepřihodilo. Harry? Ne. Má za sebou příliš historie společné se Severusem, příliš hořkosti. Už přestal Mistra lektvarů nenávidět, ale určitě by nepochopil touhu pomoci starému nepříteli. Kromě toho, mužskou perspektivu v tomto případě nechtěla.

Ginny? Příliš blízko Harrymu… a v každém případě Hermiona měla za to, že ani zrzavá kamarádka by ji nepochopila. Nechtěla strávit týdny snahou vysvětlit, čeho se snaží dosáhnout, ne, když to sama jistě nevěděla. Najednou jí naskočila odpověď; s úsměvem se Hermiona usadila u stolu a začala psát dopis.

Drahá Lenko.

Je to už dlouho, co jsme spolu mluvily, od doby, kdy jsi v létě nabídla Severusovi rozhovor. Moc se omlouvám. Byla jsem pohlcena snahou najet zase do rutiny. Ve skutečnosti bych ráda znala Tvůj názor na jistou věc; vím, že jsem to říkala už dřív, ale ty máš, zdá se, vždycky jiný úhel pohledu, a myslím, že právě teď by se mi hodil… Máš o tomto víkendu volno? Ráda bych si s Tebou promluvila…

XXX

„Ahoj, Hermiono! Stejně jsem se ti chystala napsat. Vím, že je tato roční doba zlá.“

„Ano, to je,“ souhlasila Hermiona se zvláštní úlevou, že o tom mluví takto. Lenčina neobvyklá směs zasněnosti a zdravého rozumu byla podivuhodně uvolňující. „I když teď, když výročí pominulo, to bude snazší.“

„Dobře. Každý rok to bolí míň, ne?“ Kamarádčiny nejasné oči byly teď ostré. „Vzpomněl si někdo jiný?“

„Ne,“ přiznala smutně, „ale ani jsem to nečekala.“

„Osamění nepomůže, to víš.“

„Nebyla jsem sama. Někdo v Bradavicích na to přišel. Ve skutečnosti to je to, o čem s tebou chci mluvit…“ Hermiona se zhluboka nadechla a pustila se do vyprávění toho, co se stalo na vrcholu astronomické věže. Trvalo to dlouho; Lenka celou dobu nic neřekla, jen seděla s bradou v ruce a zírala do prázdna, poslouchajíc bez komentáře.

„No,“ pronesla věcně, když Hermiona skončila, „chápu, proč jsi nešla za někým jiným.“

„Nešla,“ souhlasila trpce. „Myslela jsem – doufala jsem – že ty nebudeš reagovat jako oni. Nechci se snažit omlouvat za snahu někomu pomoci.“

„Nemusíš,“ zvesela odpověděla Lenka. „Beztak jsem se na profesora Snapea nedívala stejně jako vy. Asi je to tím, že nejsem z Nebelvíru; k Havraspáru necítil nenávist. Viděla jsem neutrálnější verzi. A nikdy jsem nevěřila tomu, jak se lidé projevují na povrchu; nikdo není jednoduchý.“

„Přesně,“ souhlasila tiše Hermiona. „Trvalo mi dlouho, než jsem na to přišla. Takže ty souhlasíš s tím, o co se snažím?“

Lenka vypadala podivně vážně. „Ano, skutečně ano. Myslím… No…“

„Co?“

„Neber si to špatně, prosím. Myslím si to roky, ale kdybych ti to řekla dřív, zaklela bys mě.“

„Řekla co, Lenko?“ podrážděně se dožadovala.

„Nu, často jsem přemýšlela, jestli jste ty a profesor Snape neměli tolik rozporů, protože jste si tolik podobní. Myslím, že je jasné, proč nenáviděl Harryho, a když nenávidíš Harryho, musíš nenávidět taky Rona, ale ty jsi nebyla tak zapojená. Zdálo se, že tebe nenávidí tvojí vlastní zásluhou.“

„Štvala jsem ho. Příliš jsem se snažila, předváděla se.“

„Tak jako mnoho studentů, ale za to k nim nikdy nepojal nenávist.“

„Co tím myslíš, Lenko? Nezlobím se, jen jsem zmatená. Jak jsme si podobní?“

„Oba jste zranění,“ pronesla prostě Lenka. „Co se stalo na věži, to ukazuje. Nemohl by ti pomoci, pokud to, čím si procházíš, nějak neodpovídalo tomu, co vytrpěl sám; nevěděl by jak. Ale vždy to bylo víc než to. Myslím, že jsi musela být podobná jemu, když býval studentem.“

„A to jakým?“

„Chytrým. Izolovaným. Vyděděným. Frustrovaným. Osamělým. Geniálním. Netrpělivým.“

Hermiona se nadechla pro rozzlobené popření, a pak zase vydechla. Nic, co Lenka právě řekla, nebyla nepravda. Existovaly rozdíly; pochybovala, že se Severus pokusil získat uznání učitelů, nebo že by pomáhal méně schopným studentům, a ona nikdy nevytvořila kouzlo pro zraňování lidí, nebyla vystavena takové šikaně, co viděla v myslánce. Ale Lenka vyjmenovala mnoho společných znaků.

„Možná,“ přiznala nakonec neochotně. Kdyby to byl někdo jiný než Lenka, byla by těmi náznaky pobouřená. Ale Lenka neviděla svět stejně jako většina lidí – koneckonců hlavně kvůli tomu s ní mluvila. „Co to ale znamená teď?“

„Nevím,“ odvětila vesele Lenka, „ale zjevně to něco znamená. Jen tak někomu by se natolik neotevřel. I s tím, co jsi mi řekla o jeho zdraví, nepotřeboval ti toho tolik prozradit. Reaguje na tebe, Hermiono; na ‚proč‘ nezáleží. Pokud mu chceš pomoci, máš větší šanci než kdokoliv jiný. Ale to neznamená, že to bude fungovat.“

„To vím,“ ujistila kamarádku. „Toto není pohádka. Nestane se jiným člověkem a já to ani nechci.“

„A co chceš?“ zeptala se velmi vážně Lenka.

„Chci mu pomoci. Jen si nejsem jistá jak. Nejsem natolik arogantní, abych si myslela, že vím, jak mu pomoci. Je to, co je; jen chci, aby to pro něj bylo méně bolestné a méně náročné. A, no, zvláštním způsobem jsme snad přátelé, ačkoliv většina lidí by to tak neviděla.“

„Hm,“ zamumlala Lenka, zjevně přemýšlejíc nad něčím zcela jiným; Hermiona na to byla zvyklá.

„Jaký byl, když ti dával ten rozhovor?“

„Co? Ach. Nedával. Poslal mi ho i s fotografií. Od války jsem jej neviděla.“

„Takže, nějaké nápady, co mám teď dělat?“

„Poslat Křivonožku, aby mu pomohl, byl dobrý začátek,“ zamyslela se Lenka. „Se zvířaty se vychází lépe než s lidmi. Myslím, že jsi ho dobře přirovnala k toulavému zvířeti… Té myšlenky se drž. Nech ho zvyknout na svoji přítomnost. Pokus se najít něco k hovoru – knihy by mohly být dobrý nápad. Něco bezpečného. Dotkla ses jej vůbec od věže?“

„Co prosím?“

„Neboj, pořád nejsem blázen,“ řekla Lenka s úsměvem. „Je to vážně míněná otázka.“

Hermiona se na chvíli zamyslela. „Od té doby jsem jej viděla jen jednou či dvakrát. Dal mi Bezesný spánek, o který jsem požádala, a řekl, že to není řešení, a já mu vrátila jeho černý plášť. A setkali jsme se krátce kvůli rozhovoru o výzkumu.“

„Dotkla ses jej?“

„To si fakt nepamatuji… Počkej. Ano. Ve sborovně, náhodou. Dotkla jsem se jeho paže.“

„Jak reagoval?“

„Trhl sebou,“ pomalu odpověděla. „Opravdu silně. Roztrhl noviny, které četl. Napadlo mě, že by zareagoval míň, kdybych jej náhodou bodla.“

„A potom?“

„Choval se, jako by se nic nestalo, jen zavrčel, ať dávám pozor.“

„Pak jsi měla pravdu. Asi se ho dlouho nikdo nedotkl.“

„Co to znamená?“

„Hermiono, dotek je důležitý. Mudlovští psychologové dělali experimenty se zvířaty – štěňata, opice, nebo něco takového, zapomněla jsem co přesně. Vzali novorozená zvířata a vychovali je s dostatkem základních potřeb – jídlem, vodou, teplem, zdravotní péčí, čistotou – vše, až na fyzický kontakt s vlastním druhem či člověkem. Pokud to bylo možné, nikdo se jich nedotkl.“

„A co se stalo?“ zeptala se zvědavě.

„Většina zemřela. Ti, co přežili, byli nenormální. Agresivní, nebezpeční a neschopní komunikovat jeden s druhým.“

Hermiona to pomalu zpracovávala. „Tak co to znamená, že bych měla dělat?“

„Nevím. Je to tvůj projekt, ne můj. Ale pokud to pomůže, tak něco na způsob krocení koní; týden nebo tak se věnuje tomu, aby se kůň naučil, že dotek nebolí, že to není nic, čeho se bát. Možná tak bys měla začít. Ukázat mu, že interakce s jiným člověkem jej nezraní, že rozhovory a dotyky jsou normální. Myslím, že rozumově to ví, ale musíš mu to ukázat bezděčně. Toto není intelektuální problém – jinak by vám to přišlo snazší. Tady jde o instinkty, ne příčiny. Takže žádat Havraspárku o pomoc od tebe nebylo moc chytré, opravdu.“

Usmály se na sebe, než se Hermiona rozesmála. „Takže mi radíš, jak nasadit Severusovi uzdu?“

Obě se ztratily v bezmocném smíchu.

 

(1) Hermiona odkazuje na Ofélii z Hamleta. Rozmarýn (lze též rozmarýna) má podle starého léčitelství zlepšovat paměť.


Post Tenebras Lux - 9.



Autor: Loten              Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: solace

Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/9/Post-Tenebras-Lux

Rating: 16+ 



Kapitola 9

„It is a time when one's spirit is subdued and sad, one knows not why; when the past seems a storm-swept desolation, life a vanity and a burden, and the future but a way to death.“

 

„Je to čas, kdy duše člověka je zamlklá a smutná, a nikdo neví proč; kdy minulost zdá se jako bouří bičovaná pustina, život je marnost a břemeno, a budoucnost jen cestou ke smrti.“


Mark Twain

XXX

Vánoce přinesly nový a pádný důkaz o tom, kolik boje má Hermiona před sebou. Na Boží hod brzy ráno vešla do sborovny s nadějí, že se tam dostane před ostatními. Rozhlédla se po místnosti; domácí skřítci skládali dárky učitelů na jejich židle. Byla smutná, ale ne překvapená při zjištění, že jediná židle bez balíčků byla ta v Severusově rohu. Sama pro něj ve skutečnosti, po týdnech vnitřních debat, dárek obstarala, ale mít jen ji jako jediného člověka, který jej obdaruje, bylo svým způsobem ještě víc ponižující než nedostat nic.

Při chystání šálku kávy ji překvapilo, že další příchozí osobou se ukázal být Severus sám. Sbírajíc svůj důvtip, vesele pozdravila. „Veselé Vánoce, Severusi.“ Zabručel neurčitou odpověď a přišel si nalít vlastní kávu. „Co vás sem přivádí?“

„Je svátek,“ zavrčel svým časně ranním hlasem o několik oktáv hlubším než obvykle. „Společenskost jsem dostal příkazem.“ Pohledem přejel židle, všechny – mimo jeho vlastní – vrchovatě zaplněné pestrobarevnými obaly, unaveně se ušklíbl a posadil.

„Chápu to tak, že nejste překvapený,“ poznamenala opatrně. „Vždy to bylo takhle?“

„Ne tak docela. Brumbál mi obvykle něco dal. Pokaždé něco nevkusného a k ničemu. Ale byl jediný a vždy jsem si přál, aby to nedělal. Existuje jen málo způsobů, jak zničit křiklavé ponožky.“

Potěšená, že si z toho dokáže tropit žerty, i když v jeho slovech byla víc než špetka šibeničního humoru, se pousmála a z kapsy vytáhla malou krabičku. „Doufejme, že toto není nevkusné nebo k ničemu. Chystala jsem se nechat vám to na židli, dokud jsem neuviděla místnost.“

Byl to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy jej zastihla úplně nepřipraveného. Po chvíli, která trvala příliš dlouho, setřásl svoji ztuhlou náladu a velmi opatrně převzal balíček, jako by čekal, že jej kousne. Zíral na něj s nečitelným výrazem. V témže zlomku vteřiny, kdy už se jej téměř chystala pobídnout k nějaké reakci, se pohnul a zalovil v kapse. Odhalil plátěný pytlík a hodil jí jej. Překvapeně se jej snažila chytit a málem jej upustila.

„Nevzrušujte se,“ ironicky ji varoval a zněl víc jako jeho obvyklé já. „Není pro vás.“

Zmateně obracela polštářek v prstech; zdálo se, že je naplněný sušeným listím. Hermiona jej opatrně očichala a cítila, jak se jí rty stočily do úsměvu, když na něj pohlédla. „Šanta kočičí, Severusi?“ Snažila se potlačit úsměv a pokusila se o přísný hlas. „Odsuzuji rekreační užívání drog (1).“ Tiše si odfrkl a ona prohrála bitvu o vážný postoj. „Křivonožka však ne. Jeho jménem vám děkuji. Teď otevřete svůj dárek, než se objeví ostatní.“

Dlouho a hodně přemýšlela o tom, co mu dát. Cokoliv příliš osobního by jen podnítilo jeho podezřívavost, nebo ho zahnalo do ulity; něco příliš neosobního by bylo nesmyslné. Nic drahého, aby se necítil zavázán; nic levného, aby jej to neurazilo. To bylo předtím, než nahlédla na jeho osobní vkus a názory. Celkem jí trvalo týdny, než nalezla řešení, a teď doufala, že se trefila.

Inspiroval ji rozhovor o kouření před karavanem. Koupila mu nový zapalovač Zippo; jeho starý byl obyčejný a vypadal, jako by prošel lisem na autovraky. Tento ve vyvýšeném reliéfu na jedné straně zobrazoval jeho iniciály, dvě vystupující S. Velice pomalu jím otáčel v prstech, jako by netušil, co to je.

„Zapalte ho,“ pobídla jej. Pohlédl na ni skrz záclonu vlasů momentálně skrývající jeho tvář a dlouhou chvíli váhal, než udělal, jak řekla; když vyšlehl plamen, místnost naplnila známá vůně.

„Hořící dřevo,“ zněl překvapeně.

„Tak alespoň nezasmrádnete jako putyka,“ řekla mu, opakujíc jeho slova z dřívějšího rozhovoru. „Je na něm položeno několik kouzel… Nepotřebuje doplňovat a nepoškodí se. Váš starý je tak pomačkaný, že vypadá jako abstraktní socha.“

Zíral na něj, jako by nikdy dřív nic podobného neviděl, a v očích se mu odrážel plamínek. Hlasy zvenčí ohlašovaly příchod učitelů a on prudce zvedl hlavu; rychle zapalovač zavřel a zhasil plamen, i s obalem jej strčil do kapsy a zaváhal. Téměř kradmo se díval mezi ni a dveře. „Děkuji,“ pronesl spěšně. „Je to… děkuji vám.“ Když se dveře otevřely, popadl včerejšího Věštce a efektivně se za ním schoval. Škoda, že něco tak prostého a nevinného, jako je vánoční dárek, pro něj mělo být takovým šokem, ale celkově Hermiona cítila, že za daných okolností to šlo docela dobře – možná nakolik mohla očekávat.

Zbytek dopoledne uplynul ve šťastných rozhovorech, když si učitelé porovnávali dárky a vesele se škádlili. Severus postoupil od skrývání se za novinami, složil si je na kolena a luštil křížovku – mudlovským kuličkovým perem, pobaveně si všimla; stále všechny ignoroval, ale ne tak okázale jako obvykle, a zdál se být spíše částí pozadí než nápadně mimo.

„Od koho je tento, Hermiono?“ zeptala se radostně Minerva, když Hermiona popadla poslední dárek ze své hromádky.

„Nevím,“ zmateně odpověděla. „Není tam cedulka. A dostala jsem dárky od všech, od kterých jsem čekala.“

„Možná tajný ctitel?“

Odfrkla si. „To je sotva pravděpodobné vzhledem k tomu, kde žiji, pokud se do mě nezamiloval některý ze studentů, nebo Neville nechce nechat svoji přítelkyni kvůli mně.“

„O tom nežertuj,“ varoval ji Neville. „Obě byste mě zabily.“

„Pravda.“

„Nu, co jej otevřít? Možná je vzkaz uvnitř,“ navrhla ředitelka.

Mračící se Hermiona chvíli balíček obracela v prstech, než odstranila zeleno-zlatý papír. Vypadá to jako krabička na prstýnek… Otevřela ji a překvapením vydechla. Byl to prsten, silný stříbrný pásek vytvarovaný do hlavy a předních končetin vydry na jedné straně a zadních tlapek na straně druhé. Byl prostý a dobře provedený, jedna z nejkrásnějších věcí, jakou kdy viděla.

„Ach, ten je krásný,“ prohlásila Minerva, nakukující jí přes rameno. Zájem ostatních učitelů vzrostl a než mohla vznést protest, prsten putoval kolem, diskutován a obdivován.

„Vydra? To je zvláštní volba pro prsten, ne?“

„Není to tvůj Patron, Miono?“ zeptal se Neville.

„To jsem nevěděla,“ komentovala Minerva.

„Nemyslím, že to někdo mimo BA skutečně věděl. Ve válce jsem Patrona nikdy nemusela použít,“ pronesla nepřítomně Hermiona, když získala dárek zpět a zkoušela si jej; na prostředníček jí sedl perfektně.

„Není tam vzkaz. Od kohopak asi je?“

„Myslím… že vím,“ odpověděla pomalu.

„Je nakonec od tajného ctitele?“

„Ne. Je od přítele,“ pronesla pevně a jen na chvíli nechala oči kmitnout za Minervu do rohu, kde byl Severus zřejmě zcela pohroužen do své křížovky. Nezdálo se, že by během rozhovoru vzhlédl, ale naprostý nedostatek reakce sám o sobě jej prozrazoval.

„Musí to být dobrý přítel, když vymyslel něco takového.“ Minerva se rozhodně vydala na lov; Hermiona zahlédla náznak úšklebku na Severusově tváři, který prozrazoval, že poslouchá.

„Nejsem si jistá, ale byla bych tomu ráda,“ souhlasila, a jako zadostiučinění viděla spadnout jeho pero.


XXX

Když večer dorazila do svých komnat, na stole ležel malý balíček. Ukázalo se, že to je skleněná lahvička plná stříbřitého víření a vzkaz.

Veselé Vánoce, Hermiono. Nechtěla jsem, aby toto dorazilo spolu s ostatními dárky; lepší bude, když si to prohlédneš v soukromí. Myslím, že to vysvětluje, proč ti ráda pomůžu s… krocením divokého koně, můžeme-li to tak nazývat? Mám za to, že to shledáš zajímavým, a doufejme i užitečným.

Lenka.

S mračením Hermiona studovala lahvičku vzpomínek, než ji přerušilo mňouknutí. Pohlédla na Křivonožku, usmála se a z kapsy vytáhla balíček s šantou. „Tady, Nožko. Severus ti přeje veselé Vánoce. Chvíli budu mít cosi na práci, tak se zabav sám,“ pohodila mu hračku. Padnul na ni, zahákl do ní drápky a nadšeně si o polštářek začal třít tvář. „Nepřeháněj to,“ suše pronesla a zamířila do obývacího pokoje pro svoji vlastní malou myslánku.

XXX

Jakmile Hermiona uviděla první vzpomínku, porozuměla dárku své kamarádky. Ocitla se mezi známými čtyřmi stěnami učebny lektvarů, stála vedle jedenáctileté Lenky a sledovala, jak mladší a méně zjizvený Severus Snape vplachtil do místnosti, naprosto stejně podmanivý, jak si pamatovala, navzdory jeho neatraktivnímu vzhledu. ‚Vaším úkolem zde je zvládnout náročnou vědu a přesné umění přípravy lektvarů…(2)‘ Hermiona se s úsměvem kousla do rtu. Zjevně tuto řeč používal ve všech zahajovacích hodinách. Ale musela přiznat, že to bylo nezapomenutelné; dokonce i teď si vybavovala každé slovo, a přistihla se spolu s ním artikulovat, zatímco hovořil k evidentně ohromeným a zastrašeným studentům.

Následovaly prchavé vzpomínky na hodiny lektvarů. Vyučování Havraspáru a Mrzimoru bylo mnohem méně nervózní a nepřátelské než to Nebelvíru a Zmijozelu; nenacházeli se zde žádní výtržníci, žádné spory. Bez své oblíbené a nejméně oblíbené koleje Snape vypadal mnohem nezaujatěji a více pružnější ve svém přístupu; jak Hermiona viděla, sotva nějakého studenta urazil, a trpělivost ztratil jen jednou snad v Lenčině třetím ročníku, když jeden mrzimorský chlapec taktak že nezpůsobil nehodu, která by pravděpodobně zabila jeho a většinu spolužáků.

Jak postupovaly hodiny, měnilo se i jeho chování. Do konce Lenčina druhého ročníku začal být znatelně víc popudlivý a méně tolerantní, pravděpodobně kvůli všem problémům s Remusem a Siriusem, které té době odpovídaly. Lenka však, přirozeně, nic o tom nevěděla. Na začátku jejího třetího ročníku se vrátil k normálu – který byl tak daleko od jeho běžného přístupu v jejích hodinách, že tomu, co viděla, Hermiona jen stěží mohla uvěřit – ale asi v polovině prvního pololetí nastala hodina, kde byl víc svým já, které by od něj čekala; vtrhl do třídy pozdě, vztekle se tyčil, vypadal, jako by týdny nespal, a na každého štěkal. Body odebíral z nejchatrnějších důvodů a celkově se choval, jako by čelil celé třídě dvojníků Harry Pottera. Třeťačka Lenka zjevně neměla tušení, proč se takto chová; dospělá Hermiona sledovala vzpomínku na Snapeovo viditelné rozčilení, úzkostlivě přihlížejíc jeho rázování třídou sem a tam, téměř neustálému mnutí levého předloktí a neklidnému pohlížení ze strany na stranu. To zřejmě začalo Znamení zla na ruce temnět.

Během roku následujícím po tom počátečním výbuchu, se hodiny pro Havraspárce trochu zlepšily, ale začaly se postupně zhoršovat krátce před Velikonocemi – pravděpodobně jak jasnělo Znamení a nebezpečí Voldemortova návratu se plíživě blížilo. V každé hodině se Snapeova únava a stres zvyšovaly a Hermiona si v duchu poznamenala, aby prozkoumala ohledně těchto známek své vlastní vzpomínky na čtvrtý ročník.

Víceméně to stejné očekávala v Lenčině čtvrtém ročníku – a tedy jejím pátém – ale mýlila se. Snape zřejmě používal veškerou energii, aby si udržel stejné chování, když dohlížel na zmijozelsko-nebelvírské hodiny; na havraspársko-mrzimorské mu nezbylo. Byl téměř apatický; z velké části nechával studenty dělat, co chtěli, dokud pracovali potichu a nic neničili. Studenti z Lenčiny třídy se chovali mnohem lépe než z Hermioniny, a bylo jich jen pár, kteří provedli něco, čím si vysloužili jeho hněv; což bylo jen dobře, protože byl příliš krutý a trestal i za malé přestupky. Hermioně se zdálo, že je spíš než za skutečné zločiny trestal za narušení jeho klidných chvil.

V další vzpomínce si Lenka plnila pozdní trest se Snapem za nešťastné vylití lektvaru během jedné z jeho špatných nálad. Lenka ledabyle drhla kotlíky a podle výrazu tváře o něčem snila – pravděpodobně o muchlorohých chropotalech, s úsměvem si řekla Hermiona – když ji i sledující Hermionu vylekalo Severusovo odhození brku a zasyčení. Hermiona ve fascinované hrůze sledovala, jak se Mistr lektvarů reflexivně chytil za paži; zřejmě byl povolán, něco, co osobně neviděla. „Slečno Láskorádová,“ zachraptěl; Lenka jako by si ničeho nevšimla, ale Hermiona viděla, jak moc se Snape snaží o kontrolu. „To bude pro dnešek vše. Mám další závazek, který mi vypadl z paměti. Zajděte do ředitelovy kanceláře a informujte ho, že budu večer pryč, a pak můžete jít.“ Zmatená, ale svolná Lenka opustila místnost, a Hermiona jej slyšela zašeptat si: „Zajímalo by mě, jak vysoká cena to bude dnes večer?“

Další vzpomínka byla z hodiny obrany. Osnovy zde byly trochu jiné, protože Lenka byla o rok mladší než Hermiona a učila se materiál na NKÚ, který Nebelvírka absolvovala za Umbridgeové. Stejně jako v předchozích hodinách lektvarů byla atmosféra z větší části mnohem méně nepřátelská a hodiny ubíhaly volněji. Snape vypadal starší a unavenější než dřív, znatelně pohubl a stíny pod očima se mu prohlubovaly s každou další vzpomínkou. Náladu měl víc proměnlivou; jednu hodinu seděl jen zhroucený na židli, zadal třídě kapitolu v učebnici k tichému čtení a zdálo se, že neměl energii na nic jiného. Další hodinu neklidně kráčel sem a tam, štěkal otázky a zesměšňoval odpovědi. Hermiona si všimla případů, kdy kulhal a byl evidentně zraněný, a kdy měl pronásledované oči. Jednou si dokonce napůl myslela, že má kocovinu.

Nakonec se vzpomínky posunuly do Lenčina šestého ročníku. Hermiona napjatě sledovala; měla pouze mlhavé informace o tom, co se dělo v Bradavicích, zatímco se honili za viteály. První vzpomínka byla z hostiny na začátku školního roku; ten otupený pohled bez života ve Snapeových očích, když vstal a oslovil školu jako ředitel, byl naprosto nepřehlédnutelný, a hlas mu zněl stejně mrtvě i při ohlašování změn a podmínek pro nadcházející rok. Vypadal ještě starší a bylo otřesné si připomenout, že mu v té době bylo teprve třicet sedm. Jako by nevěděl o nenávisti v téměř každé tváři, když na něj škola mlčky zírala, ale Hermiona při proslovu viděla tu hořkost v jeho tmavých, unavených očích. Ani si nedokázala představit, čím si musel projít. Udělal přesně to, co mu Brumbál nařídil, a odměnou mu bylo všeobecné opovržení a osamocený boj.

Další vzpomínku ohlásila dospělá Lenka v prázdné místnosti. „Následujících pár vzpomínek je velmi temných, Hermiono. Nebyly to dobré časy. Ale musíš vidět celý obraz.“

Hermiona rozuměla, co má kamarádka na mysli, když se scéna odvíjela. Lenka úzce spolupracovala s Ginny a Nevillem; ti tři byli trestáni často a tvrdě. Téměř identické vzpomínky se odvíjely bez konce, takže z nich Hermioně bylo špatně, ale po chvíli si všimla vzoru. Když jim uložili trest Carrowovi, Snape byl vždy přítomen a často to po krátké chvíli převzal; když je proklínal ředitel, nikdo jiný v místnosti nebyl. Z pohledu nezúčastněného pozorovatele bylo těžké to posoudit, ale výkřiky a křeče jejích kamarádů nebyly tak těžké jako v druhém případě. Některé vzpomínky byly mlhavé, vykazovaly známky úpravy.

Nakonec se vzpomínky změnily, přesunuly od scén mučení a hrůzy ke každodenním obrazům. Snape se jídel účastnil nepravidelně a zdravotní stav se mu horšil při každé jeho přítomnosti. Ředitelova kancelář byla bez sjednané schůzky všem zapovězena, včetně učitelského sboru; od odvážnějších studentů se šířily zvěsti, že někdy, když se pustili na procházku kolem chrličů strážících dveře, slyšeli zevnitř zvýšené hlasy. Lenka byla udolaná tím, co se dělo; Hermiona viděla jednu či dvě bezesné noci, které však naznačovaly jejich pravidelný výskyt. Pak nastala noc, kdy Lenka seděla stočená do klubíčka na parapetu v havraspárské společenské místnosti, zírajíc z okna se zmateným výrazem ve tváři. Hermiona se připojila a pozorovala temnou postavu Severuse Snapea procházející se na hradbách pod věží. Stalo se to opakujícím se tématem vzpomínek, které následovaly; Lenka jej tam viděla kráčet noc co noc.

Jednou byla Lenka svědkem ředitelova příchodu po příjezdové cestě k předním dveřím hradu. Výrazně kulhal, téměř se potácel a trochu kličkoval, když nejistě mířil zpět do útočiště Bradavic, a také si držel levou paži na hrudi.

Zjevně zlý sen jedné noci vyhnal mladší Lenku z ložnice, a tak se vyplížila dolů do kuchyní na šálek horkého mléka; měla tu smůlu, že při cestě zpět narazila na Snapea a přikrčeně se od něj trochu stáhla. Hermioně bylo špatně z reakce kamarádky; při sledování Snapeovy tváře si pomyslela, že on cítil to samé. Tedy podle toho, co ukazovala jeho zamračená bezvýrazná tvář.

„Po večerce mimo ložnici, slečno Láskorádová?“ hedvábně se zeptal svým nejnebezpečnějším hlasem.

„A-ano, pane. Nemohla – jsem spát a myslela jsem, že teplý nápoj by mohl pomoci… Promiňte, pane…“

Díval se na ni očima zářícíma zlomyslností, ušklíbal se a vypadal každým coulem jako darebák, než z něj ta síla vyprchala a ramena trochu poklesla. Evidentně si uvědomil dívenku zírající na něj v naprosté hrůze a utrpení.

„V budoucnu, pokud nebudete moci spát, zůstaňte v ložnici nebo společenské místnosti,“ pronesl unaveně. „Je to bezpečnější. A teď běžte do postele.“ Lenka na něj zírala široce rozevřenýma očima. „Ztraťte se z dohledu, než změním názor,“ vyštěkl a pobídl ji tím k běhu. Než vzpomínka vyprchala, Hermiona jej zaslechla zamumlat si: „Copak to nikdy neskončí?“

Vzpomínky vybledly a Hermiona se ocitla opět s dospělou Lenkou hovořící v prázdné místnosti. „Tak tady to máš. Doufám, že to pomohlo. Hodně jsem toho zapomněla, ale při zpětném pohledu jsem vždycky měla pocit, že něco není úplně v pořádku, že věci nebyly takové, jak se zdály. Všimla jsem si, že někdy byl zraněný; po ministerstvu, když jsi mi řekla o Řádu, jsem věděla proč. V tom posledním roce, po Brumbálově smrti… samozřejmě jsem v té době neměla o ničem tušení; nenáviděla jsem jej jako ostatní. Ale když nás proklínal, nikdy to nebolelo tolik jako od Carrowových. A mé vzpomínky na ty chvíle se ne vždy shodovaly s Nevillovými či Ginnyinými – myslím, že některé byly podvrhy, takže jsme si všichni mysleli, že jsme byli mučení, ale ve skutečnosti jsme netrpěli následky. A někdy nás neproklel vůbec; jen nám dal trest s někým jako Hagrid. Jakmile jsem ho viděla poprvé, všimla jsem si, že docela dost nocí prochodí, a uvědomila jsem si, že nespí lépe než já.

A co jsi prve viděla, byl určitě jeho návrat ze setkání Smrtijedů. Druhý den ráno jsem našla na schodech přede dveřmi krev. Tehdy jsem se začala ptát, co se děje, protože pokud byl Snape opravdu ničema pracující pro Voldemorta, proč byl tak strašně potrestán? Proč se mu nikdy nelíbilo, co dělal? A proč se zdál tak utrápený – náměsíčný a veskrze vypadal nezdravě? Tehdy před kuchyněmi to nebylo jedinkrát, kdy jsem na něj náhodou narazila po večerce; také jsem se ráda procházela, když jsem nemohla spát. Myslím, že si uvědomil, že to je ten důvod, proč to dělám. Nikdy mě za porušení zákazu vycházení nepotrestal; jakmile s ním byli Carrowovi, zastavil je před mým proklínáním.

Ale nenech se oklamat, Hermiono. Většina z těch vzpomínek na mučení byla skutečná. I když jeho kletby nebolely tolik jako od Carrowových, pořád byly opravdu špatné. Všechny nás čas od času dostal na ošetřovnu. Bez ohledu na jeho motivy, čímkoliv si procházel, komukoliv sloužil, byl pořád Smrtijedem. To, co nám udělal, bylo skutečné stejně jako jeho zrada Voldemorta. Bylo to nezbytné a zjevně v tom nenacházel potěšení, ale pořád se to dělo. My jsme netrpěli míň, protože trpěl i on. Jsem si jistá, že ti řekne to samé, když jej přiměješ o tom mluvit. Je to o temnotě stejně tak jako o světle; musíš vidět celý obrázek.

Nicméně doufám, že ti toto vše pomohlo nahlížet na něj z jiné perspektivy. Je to část z něho, kterou jsi nemohla vidět. Vaše hodiny byly jiné než ty naše, a poslední rok jsi tam nebyla. Chtěla jsi jiný úhel pohledu, proto jsi za mnou přišla, takže doufám, že to pomohlo. Není to moc veselý vánoční dárek, že? Dej mi vědět, co si myslíš.“

XXX

Milá Lenko.

Moc Ti děkuji za vzpomínky. Hodně mi pomohly; rozhodla jsem se na vlastní vzpomínky podívat nezaujatěji, abych přišla na to, co s odstupem času můžu rozluštit. Máš pravdu, nebyly moc veselé, ale ani jsem to nečekala, a máš pravdu, že potřebuji celý náhled.

Chtěla bych se omluvit za to, čím sis prošla, ale snažím se zbavit nebelvírského zvyku omlouvat se za věci, které nejsou mojí chybou – jistý Zmijozel mě za to peskuje. Víš, stejně máš můj soucit, i když je to k ničemu.

Nějak ale pochybuji, že se mi podaří s ním o tom promluvit. Nevšimla jsem si, že by vůbec někomu natolik věřil, aby se tak moc otevřel. A abych byla upřímná, nevím, jestli to slyšet chci. Vědomí toho, co udělal, není to samé jako tomu muset čelit – ano, vím, strkám hlavu do písku. Snažím se to nedělat. Pokud si s ním někdy vybuduji přátelství, musím přijmout temnotu stejně jako světlo… Pracuji na tom.

Ačkoliv myslím, že co se týká přátelství, nastala změna. Skutečně mi dal vánoční dárek! Ne, že by to přiznal, samozřejmě. Nebyl u toho žádný vzkaz ani cedulka, ale musel být od něj. Je to stříbrný prsten s vydrou – až se příště uvidíme, ukážu Ti ho. Možná ho nikdy nesundám; je prostě nádherný. Vím, že by mohl být od někoho jiného, ale moc lidí mého Patrona nezná a už jsem Ti povídala o našem rozhovoru o totemech. A kromě toho se díval, když jsem dárek otevírala, i když předstíral, že ne.

Velmi obtížně se s ním komunikuje. Nemůžu mu poděkovat – z jakéhosi důvodu má opravdu problém s přijímáním díků i za něco tak obyčejného, jako je podání pera. Je z toho nesvůj. Nevím, co si myslí o dárku, který jsem mu dala – nakonec jsem vybrala zapalovač. Vím, že se mu líbí, ale nevěděl asi, jak reagovat. Doufám, že v něm neprobudím paranoiu; nemyslím, že uvěří nevinnosti toho gesta. S ním je vše o nalezení správné rovnováhy, nezajít příliš daleko.

Vím, že mám výzvy ráda, ale toto je nad mé síly!

Ještě jednou díky za dárek a veselé Vánoce,

Hermiona.

XXX

Milá Hermiono.

Není zač. Prstenem jsem fascinovaná – nepředstavovala jsem si ho jako typ na šperky. Je to změna schématu, kterou si budu muset promyslet. Ano, vtáhla jsi mě do projektu Divoký kůň (a ano, budu tomu tak říkat. Když už nic jiného, budeme o tom moci mluvit před jinými lidmi – velmi záludné!) a chystám se zanalyzovat veškeré informace, které mi poskytneš, takže aktualizuj.

Co říkáš o té neochotě přijímat díky, je zajímavé. Může to být způsobeno několika důvody. Jedním z nich je, že na to prostě není zvyklý – nikdo mu nikdy skutečně neřekl: „Mimochodem, díky za vypořádání se s megalomanským psychopatem a naším nekonečným utrpením, bez vás bychom neuspěli,“ nebo ano? Když na to přijde, ani nemyslím, že by mu hodně lidí řeklo: „Díky za podání pera.“ Nebo mu možná je nepříjemný celý koncept dluhu a povinnosti – koneckonců to je skryto za poděkováním. Nebo možná nerad přitahuje pozornost ke skutečnosti, že udělal něco pěkného!

Když jsem četla Tvoji poznámku o nalezení rovnováhy, přišel mi na mysl jeden obrázek. Zjistila jsem, že přemýšlím o kováři pracujícím s litinou. Je křehká; bude se ohýbat a tvarovat, ale jen tehdy, pokud budeš opatrná. Jen nepatrně víc tlaku a praskne. Možná už té chvíle dosáhl, ale nemyslím, ne tak úplně. Možná ho před tím můžeš zachránit, trochu to železo kout, takže se s ním bude lépe pracovat. Jdu na to dobře?

Lenka.

XXX

Milá Lenko.

Skutečně je to krásná metafora. Budu ji mít na mysli, až s ním budu jednat. Ale nejsem si jistá, jak k tomu sedí astronomická věž – jsem přesvědčená, že ani v kouzelnickém světě tě litina neobejme a nenechá vyplakat!

Každopádně Ti chci říct, co se stalo na Silvestra…

Do půlnoci Hermiona trávila čas se svými kolegy, s nepřehlédnutelnou absencí Severuse, který nebyl nikde na dohled. Poté, co všem popřála šťastný Nový rok, šla do postele, jen aby ji o hodinu později vzbudil hlasitě mňoukající zoufalý Křivonožka škrábající ji do ruky.

„Co?“ zamumlala ospale s jedním okem otevřeným. „Zase se ti zachytila hračka za postel? Nemůže to počkat do rána?“

Křivonožka zamňoukal naléhavěji, šťouchaje ji hlavičkou do obličeje. S mračením se Hermiona posadila a pohlédla na něj. Skočil na podlahu a přešel ke dveřím, otočil se na ni a znovu mňoukl.

„Chceš, abych šla za tebou.“ Povzdechla si, spustila nohy z postele a sáhla po županu. „Dobře, dobře, ale jestli ti Timmy uvízl u zdi, jdu zpátky do postele.“ V hradu byla strašná zima; pár minut jí trvalo, než se oblékla s ignorováním čím dál hlasitějšího kocourova dožadování. Svázala si vlasy z obličeje a podrážděně se na něj podívala. „Pro Merlina, Křivonožko, co se děje? Je nějaký ze studentů v nesnázích?“

Její společník vydal znechucený zvuk, který pravděpodobně znamenal ‚ne‘, a zaškrábal na pootevřené dveře. Obula se, povzdechla a následovala jej na chodbu. „Tedy někdo jiný?“ V odpověď zamňoukal a vyrazil. Zastavil se u ohybu chodby a s netrpělivě mrskajícím ocasem čekal, až jej dožene. Hermiona potlačila zívnutí a ztuhla, když ji cosi napadlo. „Je to Severus?“ Další mňouknutí.

Přitáhla si těsněji hábit, teď již rychleji následovala kocoura a zkracovala si cestu skrytými průchody, zatímco sestupovali do podzemí. „Je zraněný?“ Křivonožka si přes vousky nespokojeně odfrkl. „Není zraněný. Dobře, aspoň něco. Ale myslíš, že za ním musím jít?“ Mňoukl. „Víš, Křivonožko, můj život by byl snazší, kdybys to prostě vzdal a začal mluvit.“

Nebyla si jistá, co čekat, když opatrně pronášela heslo a vstupovala do komnat. Pokoje byly temné; stála u dveří a nechala oči přivyknout, při naslouchání slabé hudby poznala Leonarda Cohena. Depresivní melodie byla špatným znamením stejně jako skutečnost, že cítila whiskey – hodně whiskey. „Severusi?“ nejistě napůl zašeptala.

„Co tady děláte tak pozdě, profesorko Grangerová?“ táhl se jeho hlas ze stínů. „Podzemí je stěží místo pro noční procházku.“

„Nu, venku sněží, rozhodla jsem se zůstat vevnitř,“ odvětila sarkasticky, namáhajíc oči do tmy, než to vzdala a vytáhla hůlku. „Lumos.“ Rozvaloval se v křesle na druhé straně místnosti a právě zvedl ruku, aby si chránil oči před světlem. Láhev na stole u jeho lokte byla téměř prázdná; hlas Leonarda Cohena se vytratil a nahradil jej někdo stejně veselý, kdo zněl jako Nick Cave. „Je to netradiční způsob, jak oslavit Nový rok. Většina lidí se snaží o něco víc pozitivního.“

„Nikdy jsem nebyl pro následování davu. Co tady děláte?“

„Křivonožka se vydává za Lassie.“

„Ten zatracený kocour se vměšuje stejně jako jeho panička,“ zamumlal. „Škrábal mě do ruky, aby mi zabránil nalít si skleničku.“

„Možná si myslel, že máte dost,“ kousavě odpověděla Hermiona a posadila se do křesla proti němu. „Proč to děláte?“

„Není třeba skutečného důvodu.“

„Nechte toho, Severusi. Nejste tak opilý, jak předstíráte. Kdybyste vypil chybějící obsah láhve, byl byste v bezvědomí. Co se děje? Nemáte rád Nový rok?“

„Těžko říct, má teprve hodinu, ale zatím ne, ne doopravdy.“

„Víte, že na to jsem se neptala, tak přestaňte s nevhodným vtipkováním. Co se děje?“

„A co se neděje?“ opáčil. „Tento rok nebude jiný než ten loňský. Ty samé chyby, ta samá hloupost, odehrávající se znovu a znovu jako záznam ve smyčce. Všechno je tak kurevsky zbytečné.“

Ještě jej neslyšela klít. Vlastně nikdy opravdu neslyšela klít žádného kouzelníka – kreativní kletby o Merlinovi se nepočítají. Ale od muže jako Severus byl hrubý jazyk nějak ještě víc šokující. „No, to je veselý postoj i na vás.“

„Je to zbytečné,“ trval na svém. „Každý považuje Nový rok za čas naděje, pronáší předsevzetí, těší se. Nikdo se nezastaví, aby si uvědomil, že předsevzetí vydrží do února a že není na co se těšit. Jak jste slavila tisíciletí?“

„Co? Ano… Byla jsem na Grimmauldově náměstí. Sešli se ti z Řádu, co přežili.“

„Jak okouzlující,“ ušklíbl se. „Byl jsem v New Yorku na Times Square. Musely tam být stovky lidí. Všichni se připojili k odpočítávání a o půlnoci všichni jásali, aby pak začali zpívat zatracený Valčík na rozloučenou. Na chvíli jsem to cítil – všichni mysleli přesně na to samé, sjednocení, a byl tam pocit naděje. Jen na chvíli. Pak vypukla rvačka a musela přijít pořádková policie a dav rozehnat. A minutu po půlnoci se tak věci vrátily do normálu. Uvědomil jsem si, že je to vše falešné. Pro lidstvo neexistuje naděje. Jsme sami naši nejhorší nepřátelé.“

„No, pokud to je pravda, Severusi, pak jaký má smysl ráno vstávat?“ oponovala mu. „Co tady děláte? Pokud to nemá smysl, bývalo by rozumnější se zabít už před lety.“ Bylo kruté a hrozné to říct, ale ten dutý hlas jí otřásl a ona se zoufale snažila z něj dostat nějakou reakci. „Pro co jste si tím vším prošel?“

„Ať se propadnu, jestli to vím,“ odvětil stroze. „Bylo to k ničemu, že? A opravdu jsem ničeho zvláštního nedosáhl. On nebyl prvním Pánem zla, kterého svět viděl, a nebude posledním. Dříve či později jeden z nich vyhraje. Klidně to mohl být on. Moc by se nezměnilo, ne? Lidé stále páchají hrozné zločiny, stále lpí na svých předsudcích, pořád se bojí temnoty. Je tu pořád zlo, temnota a nenávist. A za pár let se zrodí další Ten-který-byl-přesmyčkou a začne to nanovo a odehraje se to úplně stejně, až na to, že tentokrát prohrajeme. Je to jako revoluce. Víte, proč se tomu říká revoluce? Protože se to opakuje. Lidé umírají a nic se nezmění.“

Hermiona byla chvíli zticha, nemohla mluvit, jak se pokoušela představit tyto pocity. Opravdu věřil tomu, co říkal? Zoufale doufala, že to je jen alkoholem a špatnou náladou; protože pokud opravdu vidí svět takto, pak je neopravitelně poškozený. Teoreticky jí poskytl hromadu přihrávek na odpověď, a tak chvíli přemýšlela, než odpověděla.

„To celé je smysl, Severusi. Lidé jsou stále schopni být zlí a zaujatí a bojácní; a lidé jsou pořád schopní být lidmi. Dobří a zlí. Pokud by vyhrál Pán zla, nebyla by žádná volba. Byli bychom jeho otroky, loutkami, nebo bychom byli mrtví. Bojíme se temnoty, protože pořád známe rozdíl mezi světlem a temnotou, a rozhodli jsme se zůstat na světlé straně. Možná se to jednoho dne změní; možná prohrajeme. Možná ne. Ale teď a tady jsme vyhráli a svět může pokračovat jako vždy, a ne sestoupit do prázdné noci. Není vše temnotou.“

„Tato část je,“ odvětil po chvíli a ona vycítila, že se dostávají k tomu, co ho opravdu žere.

„Nikdo není mimo vykoupení, Severusi, ani vy ne.“

„To se vám snadno řekne. Zabila jste skutečně někoho?“

„Nevím,“ odpověděla upřímně. „Bitvy jsou matoucí. Nemám představu, jestli některá z kleteb, co jsem seslala, zasáhla cíl, a nemám představu, jestli se některá ukázala být fatální. Ale sesílala jsem kouzla s úmyslem zabít, ano.“

„V bitvě, v sebeobraně, při obraně blízkých. Není v tom čest, ani jistě ne sláva, ale svým způsobem to je čisté. Představte si jiný scénář. Představte si, že čelíte bezmocnému, neozbrojenému a zabíjíte ho – často zbytečně pomalu a brutálně – čistě jen proto, že vám to někdo řekne. Představte si, že to je někdo, koho znáte. Nebo dítě. Nebo kdokoliv, protože je jedno, kdo to byl, když jej redukujete na kus masa. Představte si, že provádíte nevyslovitelné věci bezmocným obětem, znovu a znovu, a sledujete, jak se dějí horší věci a vy jim nezabráníte. Jen stojíte a sledujete. Jen proto, že nějaký arogantní, pokrytecký hajzl trvá na tom, že je to pro větší dobro, že když nic neděláte, bude to nějak důležité, že je pro vás nezbytné, abyste nasákla krví a roztrhala svoji duši, a tak kdykoliv zavřete oči, vidíte ty mrtvé, kterým dlužíte a nikdy nemůžete ten dluh splatit.“

Slova se z něj chrlila přívalem; mluvil tak rychle, že o ně škobrtal.

„A když se pokusíte uchopit ten pocit, přidejte další bolest. Představte si, že jste mučená znovu a znovu, často bez důvodu, snad jen že se váš pán nudí, nebo je podrážděný. Představte si různé formy mučení, představte si zneužívání pro zábavu. Přestavte si pocit, že to, co se vám děje, je jaksi lepší, než kdybyste to musela někomu provádět sama, zkoušejte si říct, že je to nějak vznešené, i když to opravdu, ale opravdu vznešené není. Představte si snahu brát hrdost ze své síly, snahu nalézt něco dobrého ve zkurvené žumpě vašeho života, snahu nalézt něco, co není skrz naskrz shnilé. A pak, konečně, můžete odejít, krvácející a roztrhaná, a jdete k jinému pánovi a hlásíte další selhání jiné temné místnosti plné lidí, kteří vámi naprosto pohrdají za to, co jste v jejich službách udělala, a kteří nevědí, že jste zraněná, ale stejně by jim to bylo jedno, i kdyby věděli, kteří by byli potěšení, že jste zraněná jen proto, že by si mysleli, že to je to nejmenší, co si zasloužíte. A vy víte, že mají pravdu.“

Silně se třásl, a kdyby to byl někdo jiný, už by plakal. Hermiona by raději pláč; cokoliv by bylo lepší než zoufalství, které viděla v jeho očích. Nacházel se v pekle.

„A představte si, že se to děje roky, téměř každodenně, dokud vám vše nezačne splývat dohromady a vy můžete jen stěží říct, kdy jste byla zraněná víc, protože si ani nepamatujete chvíli, kdy byste někde, nějak zraněná nebyla. Nepamatujete si tváře lidí, které jste zabila a mučila, protože jich bylo tolik. Vaše kůže je víc zjizvená, než je normální, a nepamatujete si, jak jste většinu jizev získala. Svět každým dnem temní a vy víte, že jste částí té temnoty, že to zhoršujete v naději, že takto umožníte někomu jinému to zastavit. A na vaší straně už nikdo nezbývá, protože jdete na vlastní pěst a koušete ruku, která vás živí, a nezbývá jediný živý člověk, který by k vám necítil nenávist a bez ohledu na to, jak moc vámi pohrdají, to nikdy, nikdy nebude tak silné, jak sebou pohrdáte sama. A vy to, kurva, nemůžete zastavit. Neexistuje cesta ven, jediné, co můžete dělat, je jít dál a doufat, že to brzy skončí, až na to, že vám už nezbývá žádná naděje.“

Hermiona bojovala s nevolností, nebyla schopná zastavit slzy stékající jí po tvářích. Nikdo si neuměl představit, co popisoval, ale ona se dostala natolik blízko, aby se z toho náporu chvěla a snažila se vyrovnat s pouhým popisem. Realita by ji zlomila během pár dnů. Jak mohl být tak silný, aby přežil?

„Pak, když jste to téměř vzdala, poslední pozůstatek vašeho života se rozpadne. Poslední osoba, která má pro vás využití, se rozhodne, že již nejste užitečná a pustí se do vás. Ne proto, že zjistil, o co se snažíte, ne proto, že jste nakonec byla schopná mu říct, jaký je to chorý kripl, ale proto, že už vás nepotřebuje. Teď vás již nikdo nepotřebuje, nikomu nemáte co nabídnout, a jediné, co můžete dělat, je pokusit se ospravedlnit neospravedlnitelné a ležet ve vlastní krvi a modlit se za smrt, jen aby vám i ta byla odepřena. Nakonec to vše končí a vy se můžete odplazit stranou a lízat si rány a ochutnávat hořkost vědomí, že v tom novém světě, který jste pomohla vybudovat, pro vás není místo, protože kdokoliv vás pozná, pokusí se vás při prvním pohledu zabít a vy si to i přejete. Chcete umřít tak moc, ale víte, že si to nezasloužíte, že po tom všem, co jste spáchala, je smrt pro vás příliš snadná. Takže se nutíte žít ve světě, který vás nechce a který je příliš dobrý pro takové, jako jste vy. Pokoušíte se vybudovat nějaký život se zbytky duše. A vy mi budete říkat něco o vykoupení?

Odmlčel se, lapal po dechu a supěl, jako by běžel. Popadl láhev whiskey, několika pomalými doušky vypil zbytek, říhnul si po tom tvrdém alkoholu, načež hodil prázdnou láhev místností, aby se roztříštila o zeď. Vždy přítomná hudba se někdy během jeho řeči zastavila a ticho je teď tížilo v téměř úplné temnotě.

„Nedokážu si to představit,“ přiznala nakonec skrz slzy. „Víte, že ne. Ani nemůžu začít s představováním si toho všeho.“

Křivonožka skočil Severusovi na klín, rozrušeně tiše zabručel a otíral si tvář o kouzelníkovu ruku se snahou nabídnout útěchu. Pomalu se jeho dech uklidnil; vzhledem k tomu náhlému vzplanutí byl nepřirozeně klidný. „Pak si představte něco jiného,“ zachraptěl. „Představte si ty následky. Představte si, že den co den vídáte lidi, kteří nemají ponětí, jaké mají štěstí, že jsou stále živí a volní. Představte si, že vidíte, jak ten dar promarňují těmi samými pitomými chybami, znovu a znovu. Pak se mě ptejte, proč si nemyslím, že stojí za to slavit Nový rok.“

Znělo to, jako by se vše, co řekl předtím, týkalo někoho naprosto jiného, jako by on s tím neměl absolutně nic společného. Nemohlo to být ani normální, ani zdravé, ale jestli se s tím srovnával takto, jestli se tak mohl srovnat se vším, co jí řekl, neměla právo jej zastavit. Hermiona si otřela oči do rukávů a zhluboka se nadechla. Snažila se vymyslet nějaká neuvěřitelně smysluplná a hluboká slova, která by k němu mohla proniknout. Najednou jí však malý hlásek v hlavě, který zněl pozoruhodně jako sám Severus, řekl, že to není správný způsob, a ona změnila taktiku.

„Skončil jste?“ zeptala se ostře.

Rozpačitě na ni zamrkal, než se dal zdánlivě dohromady. „Pro tuto chvíli.“

„Dobře; protože jste se začal trochu opakovat.“ Doufala ve správnost svých instinktů a opřela se na židli. „Nejsem Albus Brumbál. Nemám žádné úžasné proslovy o lásce a oběti. Máte pravdu; lidé jsou pitomí a život není vždy příjemný a ten váš byl horší než většina. Ale to není celý příběh. Je od vás velmi nebelvírské vidět jen jednu stranu, víte? Existuje světlo, jinak za temnotou nic neuvidíte. Dokonce i váš život obsahuje něco dobrého. Když jste byl mladý, byla tam Lily. Nebo chvíle s kolegy, třebas jen u napůl zdvořilé konverzace u snídaně, nebo okamžiky, kdy jste byl na jejich straně – například proti Umbridgeové; neříkejte mi, že jste si to neužil, oponovat jí. Vaše lektvarová práce – sledovala jsem vás vařit; z toho získáte taky něco dobrého. Malé věci – vaše knihy, hudba, origami. Kdyby bylo vše temné, nepřežil byste. A odpusťte si ty řeči o tom, že smrt je pro vás příliš dobrá.“

Zíral na ni a chvíli se bála, že se její instinkty zmýlily, že napáchala další škody na člověku, který je již nevyléčitelně poškozený; ale pak se poprvé pomalu usmál, skutečným úsměvem opravdového potěšení, bez hořkosti a bez výsměchu. Byl to hezký úsměv, i s křivými zuby. Usmála se na něj s úlevou, i když poněkud zmatená; naprosto neměla tušení, proč tento přístup fungoval, nebo jak věděla, že soucit by se k němu nedostal. Jeho úsměv se rozšířil, a pak se začal smát tichým, hlubokým, bohatým, často nepoužívaným smíchem, který slyšela jen dvakrát. Zavrtěl hlavou a začal hladit Křivonožku. Ten zahájil tiché předení.

„Děkuji vám, Hermiono,“ pronesl upřímně. Zhluboka se nadechl a dlouze vydechl, natáhl se v křesle a pohodlněji se usadil. „Rád bych prohlásil, že obvykle nebývám sentimentální opilec, ale protože se opíjím, jen když jsem v depresi, bylo by to nepřesné. Řekněme, že obvykle nebývám sebelítostný ožrala.“

„Máte právo se trochu litovat,“ řekla mu. „Jen ne tolik, jak jste předvedl. Ne vše, co jste udělal, bylo zbytečné, víte. A pokud mohu promluvit jako někdo, koho jste osobně zachránil při více než jedné příležitosti, já, jako jedna z mnoha, jsem docela ráda, že jste se obtěžoval.“

Znovu se začal smát a ona se k němu připojila. Napadlo ji, jak naprosto směšné toto vše je. Protože si pamatovala, co řekl, a pokud by se teď nesmála, začala by znovu plakat. A to by ani jednomu nepomohlo. Jejich společný smích se rozléhal tichým sklepením, a když konečně ustal, byl Severus uvolněný a zavřel oči, které již nebyly pusté, ale klidné a nějak jemné.

„Jděte do postele, Hermiono,“ řekl jí, aniž by oči otevřel. „A vezměte s sebou svoji kočičí Lassie. Teď už budu v pořádku.“

„Dobře,“ souhlasila při zjištění, jak pozdě je. Vstala, přešla k němu a opatrně mu z klína vzala Křivonožku. Posunula si kocoura v náručí a jemně se jej dotkla na rameni, než se obrátila pryč. U dveří se zastavila a ohlédla se na něj. „Šťastný Nový rok, Severusi.“

„Když to říkáte,“ odvětil s pousmáním. „Dobrou noc.“

 

 

(1) Šanta kočičí obsahuje halucinogenní látky (byť v malé míře), její sušené listy kdysi kouřili lidé, aby alespoň načas zahnali strasti běžného života. Žvýkání kořene se zase doporučovalo osobám plachým, aby jim dodalo více odvahy a průbojnosti.

http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0anta_ko%C4%8Di%C4%8D%C3%AD

(2) Použit nepřekonatelný překlad od pana Vladimíra Medka.


Post Tenebras Lux - 10.



Autor: Loten              Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: solace

Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/10/Post-Tenebras-Lux

Rating: 16+



Kapitola 10

„I don't know what I'm searching for,
I never have opened the door;
Tomorrow might find me at last
Turning my back on the past.“


„Co hledám, nevím doposud,

nikdy jsem neotevřel ten vstup;

zítřek možná mě konečně polapí

a zády k minulosti mě obrátí.“

 

The Moody Blues, ‚You Can Never Go Home‘

XXX

O devět dní později Hermiona za pomoci Pobertova plánku vysledovala Severuse a zastihla jej před hlavními dveřmi sledovat padající sníh. „Ahoj,“ pozdravila jej tiše.

„Ahoj i vám,“ odvětil. „Jdete mi zase vyhubovat?“

„Ne, ne, dokud si nemyslím, že si to zasloužíte,“ odvětila překvapená jeho škádlením. Tohle byla jeho další stránka doteď neobjevená; ten muž nastavoval světu více tváří než diamant. „Přemýšlela jsem o našem posledním malém rozhovoru,“ dodala impulzivně; proto s ním mluvit nechtěla, ale bude to dobré jako začátek.

„A bez pochyby máte nějaké otázky,“ protáhl.

„Poměrně dost, včetně vaší politováníhodné obliby whiskey, ale chtěla jsem se zeptat na přezdívku, kterou jste použil pro Pána zla. Ten-který-byl-přesmyčkou?“

Trochu se uvolnil a ušklíbl se na ni. „Copak, vy jste si myslela, že jej Smrtijedi nemůžou zesměšňovat? Znamení mi zabraňuje vyslovovat jeho jméno, toť vše. Nebrání mi říkat, že byl nebetyčný idiot. Celou dobu jsem si z něj dělal legraci; jedno z potěšení být dobrým v nitrobraně.“

„Jaké další jména jste mu dával?“

„Většina z nich je nevhodná a ostatně se omlouvám za jazyk v tu noc,“ řekl jí a nonšalantně pokračoval, než mohla odpovědět. „Jedním z mých oblíbených kousků bylo si při jeho příchodu v duchu broukat imperiální pochod z Hvězdných válek.“

Začala se smát. „Opravdu?“

„Opravdu. Byl jsem docela v bezpečí; nevěděl, že to dělám, a nepoznal by melodii, kdyby ano. To je jedna z nevýhod čistokrevné společnosti; nikdo nepochopí odkazy na pop kulturu. To samé jsem používal u Brumbála, jen víc přímo; obvykle mohl říct, že si z něj utahuji, ale nepoznal vtip. A to ho rozzuřilo víc než co jiného.“

Se smíchem se na něj podívala. „Od té doby, co jsem zjistila, že jsem čarodějka, mi tyto věci chybí. Harry chápe víc než většina, ale odvrátil se od své mudlovské výchovy, tak jako ostatní mudlorození, co znám. Je divné moci zrovna zde mluvit o záležitostech, jako je Darth Vader.“

„I když to může být užitečné. Někdy to je jako mít vlastní jazyk. Rád vtipkuji na úkor druhých s vědomím jejich neschopnosti dokázat, že se jim vysmívám, protože nerozumí tomu, co říkám.“

„Nejsme všichni jízliví zmijozelští šmejdi,“ pronesla upjatě se snahou znít jako ta lepší.

„Svět by to nemohl zvládnout, kdybyste byla,“ odpověděl a vytáhl si z kapsy cigarety. Všimla si, že používá nový zapalovač, který mu dala, a potlačila úsměv. Potěšilo ji, že se mu líbí. Vůně hořícího dřeva na okamžik prořízla chumelenici, když jej použil. „Mimochodem, co tady děláte? Mrzne.“

„Chtěla jsem vás chvilku vidět a ujistit se, že se vám vede dobře.“

„Přestaňte kolem mě kvokat,“ zabručel. „Víte, než jste přišla, vedl jsem si dobře.“

„To proto máte tak slunečné rozpoložení?“ dotázala se jej sladce a zazubila se, když si odfrkl. „Také jsem vám chtěla dát dárek k narozeninám. Nebudu se obtěžovat otázkou, jestli si někdo vzpomněl, protože zjevně ne.“ Vytáhla z kapsy malý balíček a podala mu jej.

Vypadal rozpolcený mezi překvapením, ostražitostí a pobavením, když jej přijal. „Někteří lidé nutně nepotřebují připomínat, že stárnou.“

„Je vám čtyřicet devět, Severusi. To je stěží vetchost i pro mudly, a pro kouzelníky to není ani v blízkosti středního věku.“ Sledovala, jak odstraňuje vrstvu hedvábného papíru, aby odhalil kruhový přívěsek visící na šňůrce; držel jej před obličejem a mírně se mračil, když studoval do sebe zasazené slzy v černé a bílé barvě.

„Jin-jang?“

„Světlo a temnota v rovnováze,“ řekla mu tiše. „Myslela jsem, že by se vám hodilo připomenutí.“ V mnoha ohledech to reprezentovalo samotného Severuse, dokonalou rovnováhu mezi světlem a tmou. Po dlouhé chvíli vložil šperk do dlaně, posbíral šňůrku z něj visící a vložil jej bez komentáře do kapsy; měl vzdálený, přemýšlivý a jaksi zadumaný výraz.

Pár minut stáli v příjemném tichu, než se začala třást a zeptala se: „Proč jste vy zde venku? Opravdu je zima.“

„Uvnitř hradu je zakázáno kouřit, a to i ve vlastních komnatách. Mohl bych to kouzlo zlomit, ale po pravdě se mi nechce. Toto mi dává záminku zajít na trochu čerstvého vzduchu.“

„A nemohl byste počkat, až přestane sněžit?“

„Tohle je Skotsko. Nepřestane sněžit do dubna. Mimochodem, rád pozoruji sníh. Strávil jsem víc než rok v kanadských Skalistých horách, protože mi chyběl pořádný sníh; v opravdovém srubu. Bylo to jako z filmu.“

„Jaké to bylo?“ zajímala se zvědavě.

„Vy byste to po chvíli shledala osamělým, myslím. Doslova tam nebyl nikdo jiný nejméně padesát kilometrů okolo. Bylo tam takové ticho, že jste slyšela padat sněhové vločky. Obvykle ticho nemám rád, jak víte, ale tam to bylo jiné. Byl to klid, skutečný klid a bylo to krásné.“ Byl to podivný výběr slov na muže jako Severus, ale téměř si uměla představit, co popisoval.

„Zní to tak,“ pronesla tiše. „Vy jste to neshledával osamělým?“

„Tam ne; čekal jsem to, při ostatním putování to bylo těžké. Ale tam byla taková atmosféra, jakou jsem nikdy předtím, ani potom, nepoznal. A ta izolovanost byla… správná. Potřeboval jsem ji, ale nemohl jsem tam zůstat déle. Vlastně to byl hluboký nádech před potopením, poslední odpočinek před návratem do Anglie.“

„Při takovém cestování jste musel vidět neuvěřitelné věci.“

„Ano,“ přitakal tiše. „Viděl jsem víc než většina cestujících, protože jsem neměl časový rozvrh a šel jsem téměř kamkoliv; jen napříč oceány jsem se přemisťoval. Putoval jsem po celé délce Severní Ameriky, od Mexika po kanadské Skalisté hory.“

„Opravdu? Jako ve Dni poté?

Odfrkl si. „Stěží. Trvalo mi to déle než dva dny. Byl to strašný film.“

„Pravda.“

„Trvalo mi to možná devět, nebo deset měsíců. Ztratil jsem pojem o čase. Dokud jsem se nevrátil do Anglie a nevěnoval pozornost datumu, nevěděl jsem, jak dlouho jsem byl pryč. To bylo také nečekaným způsobem osvobozující, žít téměř jako zvíře v souladu se svými vnitřními hodinami a nikoliv podle toho, co diktuje pohyb slunce. Je to zvláštní uvolnění.“

„A přesto jste tady, ve škole, na jedné z nejpevněji spoutaných institucí na Zemi,“ poznamenala suše.

„Jeden z mnoha životních paradoxů,“ souhlasil cynicky. „Přesto do jisté míry mohu žít mimo režim; mé hodiny jsou jedinou konstantou. A mám výhody, které mí kolegové – včetně vás – nemají.“

„Ach, ano, vaše záhadná schopnost přicházet a odcházet, jak je libo,“ odvětila Hermiona. „Nezapomněla jsem na vaši malou výzvu, ale přiznávám, že jsem moc nepokročila.“

Severus zvedl obočí snad ve skutečném překvapení. „Byl bych si myslel, že jste na to přišla už dávno. Možná jsem vám věřil až příliš.“

„Nebo možná mě zaměstnaly jiné záležitosti,“ odsekla. „Do začátku jste mi toho moc nedal. Nepotřebujete heslo, abyste se dostal do soukromých komnat, nejste jediný, kdo může, ale ne každý může…“ Odmlčela se a zamrkala, jak se jí nakonec po týdnech vývoje v koutku mysli začalo rodit poznání, a oči se jí rozšířily. „To proto nikdy nejste překvapený, když se ukážu, proto vždy víte, že se někdo blíží. Vždycky jsem považovala za tajemné, když to dělal Albus. A Minerva dokáže to samé. To je ono, že? Přemýšlela jsem o tom, když jsem si jednou v noci vzpomněla na Umbridgeovou.“

„Opravdu, slečno Grangerová, někdo by si pomyslel, že jste se nikdy nenaučila vědecky prezentovat své závěry,“ protáhl. „Tomuto krkolomnému splácanci říkáte vysvětlení?“

Zavrtěla hlavou ve snaze setřídit si myšlenky. Nikdy ji to nenapadlo. „To proto, že jste stále technicky ředitel, že? Nezemřel jste ve funkci, nerezignoval jste a oficiálně jste nebyl sesazen, protože všichni předpokládali, že jste mrtvý.“ Zírala na něj v nevíře.

Oči se mu leskly pobaveným schválením. „Deset bodů Nebelvíru,“ pronesl tiše.

„Ale… opustil jste hrad.“

„Hrad ano, ale ne post. Vybral jsem si odchod, protože jiná možnost byla zabít tři kolegy; navzdory jejich stanovisku k tomu incidentu, nepřiměli mě prchnout. Kdybych zůstal, mohl bych vyhrát, ačkoliv by to byl velmi tvrdý boj. Budovu jsem opustil dobrovolně, ale neodstoupil jsem z mého postu.“

„Můj bože, Severusi. To je… úžasné. Co to vlastně znamená?“

Pohodlněji se opřel o zeď, odmrkal sníh z řas a zamyšleně hleděl do vířící bělosti. „Bradavice jsou napůl vědomá entita. Reagují na lidi kolem sebe. Nejzjevnějším projevem je Komnata nejvyšší potřeby a pohyb schodišť. Ředitelova kancelář je další příklad; sama jste zmínila Dolores Umbridgeovou. Jistě si vybavujete, jak se před ní kancelář uzavřela, a její komnaty nikdy nebyly zcela bezpečné. Škola ji odmítla uznat jako ředitelku. V minulosti se přihodilo, že byl kandidát odmítnut samotnými Bradavicemi. Ke zklamání a zmatku mých kolegů jsem já nebyl jedním z těch případů.“

„Jakou vám to dává moc?“ zeptala se tiše.

„Mohu vstoupit kamkoliv v hradu, bez ohledu na bezpečnostní opatření – kromě Tajemné komnaty, která se nepočítá do součástí Bradavic. Znám všechny tajné průchody – zjistila jste, když jste se stala učitelkou, že jich existuje víc, než nalezli Pobertové; jsou i další, ale ty znají jen ředitelé nebo ředitelky. Mohu velet domácím skřítkům, portrétům, duchům, sochám a brněním. K ochraně Bradavic mohu aktivovat nouzové obrany na vysoké úrovni. Volně, bez rizika zranění, mohu procházet pozemky, včetně Zapovězeného lesa. Část hradu mohu zapečetit před ostatními s výjimkou McGonagallové. Ve Velké síni mohu ovládat očarovaný strop – maličkost, ale může být zábavná. A, jak jste poznamenala, vždy vím, kdo je poblíž.“

„Můj bože,“ omráčená tiše opakovala.

„Neuvěřitelné. Hermiona Grangerová oficiálně přišla o slova. To opravdu musí být mé narozeniny,“ pobaveně poznamenal.

„Ale, sklapněte,“ řekla mu. „Tohle je neuvěřitelné. Ale proč by Bradavice uznaly dva pány?“

„Dřív se to již stalo, když byl úřadující ředitel velmi nemocný – ne mrtvý – nemohl zformulovat rezignaci a nedalo se jej vyhodit za to, že je nemocný. Nebo když současný ředitel chyběl dlouhou dobu. Škola si vybírá, zda v takových případech zareaguje či ne. Bradavické téměř vnímání je jedním z důvodů, proč zde má ministerstvo tak malý vliv.“

„A nikdo jiný to neví?“

„Ach, ne. Všichni to . Ale nikdo si neuvědomil, že to ví. Všechny informace jsou tady. Ale i vy jste potřebovala pár dní, abyste si to dala dohromady, takže si rozhodně nedělám starosti, že na to někdo přijde.“

Vlastně jí složil kompliment. To je neskutečné. Hermiona se pokusila sebrat pomíchané myšlenky. „A když na to někdo přijde?“

Napjal se. Jen nepatrně, ale bylo to postřehnutelné. Nástin ostražitosti se mu vplížil do černých očí, když opatrně odpověděl: „Pak to bude zlé.“

Pomalu se na něj usmála. „No tak, Severusi. Pak byste se měl zasadit o to, abych mlčela, ne?“

Při jejím tónu se nepatrně uvolnil. „Co máte na mysli?“

„Dohodu, jakou může Zmijozel ocenit. Mlčenlivost výměnou za poznatky a soukromí.“

„Pokračujte.“

„Zajistěte soukromí mým komnatám a odhalte mi tajemství Bradavic a já udržím vaše tajemství.“

Uvolnil se o trochu víc a s přivřenýma očima zvažoval její nabídku. „Statečná malá Nebelvírka pokoušející se vyjednávat se Zmijozelem,“ zamumlal. „Velmi dobře. Ujednáno.“

XXX

Příští sobotu neměla Hermiona žádnou skutečnou práci, a tak šla hledat Severuse. Čekala, že bude pracovat v laboratoři, ale tam po něm nebylo vidu; neviděla jej ani na Pobertově plánku, což znamenalo, že se skrýval buď na jednom z tajných míst, která Pobertové nenalezli, nebo pobýval venku na pozemcích, nebo se v Bradavicích vůbec nenacházel. Rozhodla se prohledat okolí na základě toho, že z těch tří možností pouze zde měla nějakou šanci jej nalézt.

Překvapilo ji místo, kde jej nakonec našla – seděl na spadlém stromě vedle Brumbálovy hrobky; zíral na plochu bílého mramoru bez skutečného výrazu tváře. Aniž by něco pronesla, posadila se vedle něj. Po dlouhé chvíli potichu poznamenal: „Ještě nikdy jsem tu nebyl. V tom posledním roce jsem se k tomu nedokázal přinutit. Nikdy jsem to tu neviděl.“

„Na druhé straně je obelisk s vytesanými jmény všech z Řádu,“ odpověděla tiše.

„Viděl jsem jej.“ Jeho jméno chybělo, skutečnost, které si musel všimnout. Studovala výraz jeho tváře, bez úspěchu se snažila přečíst v jeho očích bezejmenné emoce a přemýšlela, na co myslí, když se díval na hrobku svého pána.

„Co po vás žádal, bylo nespravedlivé,“ pronesla nakonec.

„Nevíte, co vše po mně chtěl, jinak byste neřekla něco tak otřepaného,“ odpověděl bez skutečné zloby v těch slovech, ale s docela chladnou, unavenou a pochmurnou jistotou, která ji rozechvěla. Došla k závěru, že nejspíš nechce vědět, co má na mysli. Dodal tiše: „Ab amicis honesta petamus.“

„Co to znamená?“

„Říká to ‚Člověk by měl žádat přítele pouze o to, čeho je schopen.‘ Ne, že bychom já a Brumbál byli skutečnými přáteli.“

Zradila ji její nebelvírská odvaha a raději odklonila směr hovoru od tématu, ke kterému se blížili, zpět k původně plánovaným otázkám. „Čekala jsem, že budete trávit čas v laboratoři.“ V odpověď lehce pokrčil rameny a ona po chvíli pomalu pokračovala: „Ve skutečnosti se nezdá, že byste pracoval nějak zvlášť usilovně…“ Nijak nezareagoval; to samo o sobě bylo potvrzení, ale chtěla to slyšet od něj. „Severusi, je možné, že ten problém s vaším zdravím není tak vážný, jak jste mě nechal uvěřit?“

Po dlouhé pauze jednou pokývl ztuhlým trhnutím hlavou. Oči měl velmi matné.

„Proč jste mi lhal?“ zeptala se a trochu ji překvapilo, že to bolí.

„To vás ale nemůže překvapovat,“ pronesl sarkasticky, ale srdce v tom nebylo. Po chvíli stroze pokračoval: „Nepomohla byste mi, kdybyste se necítila vinná a neměla smysl pro povinnost.“

„Ale pomohla. Stačilo požádat.“

Odfrkl si. „I kdybych vám věřil, neměl jsem jak to zjistit,“ podotkl s pochmurnou a dokonalou logikou. „Jako dítě jste mě nenáviděla, možná zaslouženě. Z menších důvodů jste mě nenáviděla ještě víc během války. Nenáviděla jste mě i pak, přestože jste znala pravdu. Jak jsem měl poznat, že dvě, tři krátká setkání budou stačit na změnu názoru?“ Jeho tón zněl těžkou nedůvěrou a zjevně svým slovům věřil. „Hrál jsem na vaše emoce, protože jsem neviděl jiný způsob, jak vás přimět mi pomoci.“

„Ne,“ odsekla mu, iracionálně naštvaná. „Udělal jste to, protože se tak chováte vždy. Jste neschopný prosté upřímnosti.“

„Možná,“ odvětil lhostejně stále se zrakem upřeným na bílý mramor Brumbálovy hrobky. Nedostatek jeho reakce ji jen víc rozvzteklil.

„Tak jaký je tedy skutečný důvod? Alespoň to mi dlužíte!“

„Já vám nedlužím nic,“ zasyčel. „Už dávno jsem zaplatil všechny své dluhy, jak jen jsem mohl.“

„Ne, Snape, to ne. Riskovala jsem hodně, abych vás sem dovedla. Mohla jsem přijít o místo a přátele. A vy jste mi lhal, abyste mě to přiměl udělat. Když už nic jiného, dlužíte mi vysvětlení.“

Zachvěl se a mělo to jen málo, pokud vůbec něco, společného s teplotou. Nervózně si promnul paži. Bezútěšná otupělost v jeho očích se stávala stále zřejmější, dokud jejich černé hlubiny nebyly naprosto bez života a nezačaly odrážet ostrou bělost hrobky před nimi. Nakonec ztěžka pronesl: „Nebyl žádný důvod. Žádné velké spiknutí, žádný cíl, žádný postranní motiv. Jen jsem se chtěl vrátit domů.“

Jakoukoliv odpověď očekávala, tato to nebyla. Nevěřícně na něj zírala. „A to je vše?“ zeptala se co nejsarkastičtěji.

„To je vše,“ odpověděl unaveně. „Je opravdu tak těžké tomu uvěřit?“

„Ano,“ stroze pronesla. „Vždy máte postranní motivy. V životě jste nikdy nic neudělal jen tak. A lžete tak často, že nikdo nemůže říct, kdy říkáte pravdu.“

Podíval se na ni s odevzdaným výrazem, jako by tuto reakci čekal celou dobu, pak lehce pokrčil rameny a otočil se zpět k pomníku.

„Sakra, Snape, copak je vám to jedno? Copak vám nezáleží na tom, co lidem děláte?“ To byla ta její část, která chtěla vyprovokovat jeho vztek, chtěla, aby se dohadoval a hádal, takže by mohli křičet jeden na druhého a uvolnit emoce; toto bezútěšné přijetí ji trápilo a způsobovalo, že na něj nemohla zůstat naštvaná.

„Bez ohledu na odpověď uvěříte jen tomu, v co věřit chcete, a nic víc.“ Nabyla pocitu, že neodpovídá jen na její otázku, ale mluví o něčem zcela jiném. Pomalu se vztyčil a oprášil sníh z hábitu, přičemž se vyhýbal jejím očím. Odvrátil se, zastavil s pohledem upřeným do země, a když promluvil, byl jeho hlas tak tichý, že jej stěží slyšela.

„I když to není důležité… Omlouvám se.“ A byl pryč, kulhal do lesa.

XXX

Jen jsem se chtěl vrátit domů.

Určitě nebylo tak těžké tomu uvěřit? Mohl být mrzout, ale i tak se cítil osaměle, a žil sám tak dlouho. Zasněžený les se proměnil v černou a bílou mazanici, když doklopýtal mezi stromy. Deset let, deset zoufale osamělých let, kdy sotva s někým promluvil, kdy se vyhýbal všem formám kontaktu; a vlastně už dlouho předtím. Většinu života byl sám. O psychologii kontaktu toho věděl víc než Lenka; věděl, co s ním dělá izolace; ale příliš se bál a styděl se, aby se pokusil vrátit nebo si vytvořit nové vztahy.

Před třemi lety to vzdal a navrátil se do Británie s odůvodněním, že být v rodné zemi by mohlo zmírnit jeho pocit osamění – znal její zvyky, jazyk i zeměpis. A chvíli to i fungovalo, ale nakonec to osamělost ještě zhoršilo – být tak blízko a přece tak daleko. Nakonec vyhodnotil rozbitou skořápku svého života a rozhodl, že jeho příčetnost víc nesnese; rozhodl se vrátit do světa, který nechal za sebou, a skoncovat s vyhnanstvím. I kdyby jej zabili za jeho zločiny, nebo poslali do Azkabanu – smrt by byla téměř laskavostí a tak či tak by přišel o rozum, kdyby to pokračovalo, takže mozkomorové si jej také mohli vzít. Bylo to buď to, nebo sebevražda. A došel k závěru, že malá šance na návrat do jakési známosti v jeho vlastním světě za ten risk stojí. Vždy se mohl zabít později, pokud by věci nešly podle plánu.

Ne že by to byl nějaký extra plán, musel připustit. Na zaparkování karavanu našel prostě jen místo víc veřejné a snadněji vysledovatelné a začal bloumat po mudlovském Londýně s nejasnou představou, že jej dříve či později někdo pozná, nebo si to bude aspoň myslet a začne se v tom vrtat. Byla to čistá smůla, že osoba, která jej nalezla, byla členkou Zlatého tria; ale i tak, byla lepší než Potter či Weasley, kteří by jej při prvním pohledu prokleli.

Možná jí neměl lhát. Ale zase, technicky jí nelhal; všechny symptomy, které jí popsal, byly skutečné, a stejně tak i záchvaty. Jen prostě neopravil její předpoklad o závažnosti. A potřeboval laboratoř na vytvoření léků. Možná mohl najít jiný způsob, jak… ale neměl možnost to zjistit. Proč by mu někdo dobrovolně pomáhal? Nikdy nezamýšlel říct tomu, kdo jej nalezne, čistou pravdu. Nikdo by nevěřil, že se chce jen vrátit domů, a nikdo by mu nebyl ochotný jen kvůli tomu pomoci.

Ona předčila všechny jeho nejdivočejší sny. Nejen že mu našla místo v kouzelnickém světě, ale také ho přivedla domů; víc než to, umožnila mu nahlédnutí do přátelství. Otočil se a zrakem padl na hrad čnící se nad stromy. Měla pravdu, dlužil jí hodně, ale ne z důvodů, ve které věřila. Neexistoval způsob, jak by mohl tento dluh zaplatit. Pomohla mu vrátit se do jediného domova, který kdy poznal, a udělala to kvůli lži.

Nebyl si jistý, za co se snažil omluvit. Možná za roky krutosti vůči vyděšené dívce, nebo roky trápení ostatních jako ona. Za tuto poslední lež mezi tisíci jinými. Za chybu, kterou udělal před tolika lety a která udělala z malého chlapečka cíl a výslednou válku zhoršila. Za všechna jeho selhání, za všechny jeho nedostatky.

Je toho moc, zač se omluvit. Nikdy to nebude stačit.

Ani necítil, kdy začal plakat. Ani když mu slzy tuhly na tvářích, si to neuvědomil. Byl natolik zraněný tak dlouho, že nemohl říct, kdy bolest narostla do míry, že se nedala unést.

XXX

Hermiona strávila den nebetyčnou zuřivostí a ventilováním svých pocitů dlouhým dopisem Lence, kterého litovala, hned jak jej odeslala. Bez ohledu, jak na něj byla navztekaná, chápala jeho důvody a viděla tu bolest, kterou měl při odchodu vepsánu ve tváři. Nakonec po smršti pláče, která ji zanechala citově vyčerpanou, se schoulila s Křivonožkou a sledovala Pobertův plánek; nevrátil se do hradu, když v časných ranních hodinách konečně usnula.

Po vzbuzení v neděli ráno zkontrolovala opět plánek a zjistila, že už je konečně doma; a ve sborovně, ne ve svých komnatách, což bylo překvapivé. Křivonožka se na ni vyčítavě podíval, když vstala, a lehce vyskočil na stůl, aby poťapkal na kousek pergamenu, který se ukázal být Lenčinou odpovědí.

Zlobíš se na něj, nebo na sebe?

„Sklapni, Havraspárko,“ zamumlala rezignovaně s pocitem studu. Načmárala omluvnou odpověď, osprchovala se a cítila se víc sama sebou, když vstoupila do sborovny a usadila se s hromadou esejů, které potřebovaly oznámkovat.

Že Severus vypadal strašně, si všimla při těch několika okamžicích, kdy riskla pohled na něj. Tvář měl bledou a strhanou a oči krví podlité a zapadlé. Očividně se ponořil do novin, ale zanedlouho zjistila, že by měl ještě otáčet stránky; a pak zachytila jeho nejistý pohled směrovaný na ni. Zjevně byl po hádce stejně nesvůj jako ona; zvráceně se cítila díky tomu lépe. Pokud to oba chtěli napravit, může z toho existovat cesta ven.

To odpoledne se ocitli ve sborovně sami. Při chystání kávy se Hermiona zastavila a přemýšlivě na něj pohlédla, diskutujíc sama se sebou, zda učinit první krok; pochybovala, že on jej udělá. Oči jí přitáhl hluboký výstřih jeho hábitu, ale chvíli nechápala proč, až spatřila obrys zavázané šňůry viditelné pod oblečením. Na krku mu visel přívěšek, který mu dala k narozeninám. Rychle se rozhodla, nalila mu šálek kávy a při cestě zpět ke svému místu jej před Severuse beze slova položila; cítila na sobě jeho oči, ačkoliv když vzhlédla, hleděl zase do svých novin.

Překvapilo ji, když o nějakou dobu později ticho prolomil jeho hlas. „Myslím, že jste si přála obeznámit s tajemstvími Bradavic,“ pronesl tiše, ale nedíval se na ni. „Pokud po dokončení známkování máte volno, mohli bychom snad začít…“ Byla to nabídka smíru, ačkoliv ne tak docela omluva. A ona ji přijala. „To bych moc ráda, Severusi.“

XXX

Svému slovu dostál a začal jí ukazovat stránku Bradavic, o níž nikdy nevěděla. Jako by v každé stěně existoval skrytý průchod; mnohem víc, než kdy odhalili Pobertové nebo dvojčata Weasleyovi. Všude se nacházely tajné místnosti a skrytá místa, která nejvíc ze všeho připomínala kukátka; pobavilo ho, když mu to řekla.

„Přirozeně. Copak vás nikdy nezajímalo, jak je možné, že Brumbál jako by věděl o všem, co se děje?“

Zatvářila se. „Špehování je tak prozaické vysvětlení. Sebere to všechno tajemství.“

„Jak už jsem řekl dřív, většina věcí ztratí na svém tajemství, když se podíváte blíž.“

„Jistě existuje něco, co je tak romantické, jak se zdá,“ vyzvala jej naprázdno; sama tomu tak úplně nevěřila, ale užívala si jejich dohadování. Toho pátečního večera seděli v jeho obývacím pokoji v teple krbu, zatímco venku zuřila bouře.

„Jako třeba?“

„Vaše koupelna,“ předestřela impulzivně, živě si vybavujíc, jak omráčená byla, když ji prvně viděla. Ta naprostá dekadence byla překvapující.

„Obávám se, že ne,“ protáhl. „Opět praktické důvody. V jistých obdobích jsem býval příliš těžce zraněný, abych byl schopný vlézt dovnitř a ven z normální vany, takže je zapuštěná. A černá je kvůli chvílím, kdy mě ze světla bolely oči, a také krev na ní není tolik vidět. A z mramoru je proto, že mramor zůstává chladný a to je jeden ze způsobů, jak se vyrovnat s Cruciatem. Horacio se rozhodl ji nezměnit a já se nebudu obtěžovat. Stejně teď používám jen sprchu.“

„Další mýtus zničen,“ truchlivě poznamenala Hermiona. „A tady jsem si myslela, že je vaše měkčí stránka.“ Teď už se nebude moci na tu místnost dívat stejně, s představou jeho samotného a zraněného.

„Omlouvám se za zničení vašich iluzí.“

„Vážně, Severusi, na tak zdatného lháře zníte jako upřímný naprosto příšerně,“ suše pronesla a viděla v odpověď záblesk pobavení v jeho očích. „Když mluvíme o romantických představách…“

„Což jsme nemluvili.“

„Já ano. Nepřerušujte mě. Snažím se vás varovat.“

„Před čím?“

„V pondělí je Valentýna.“

„A…?“

„Minerva je horší než Albus.“

Tváří mu proběhlo něco jako zděšení. „To nemůžete myslet vážně. Ta ženská je asi tak sentimentální jako… no, jako já. Roky se kvůli tomu hádala s Brumbálem. Lockharta po tom, co udělal, téměř uškrtila.“ Při té vzpomínce se otřásl a dodal: „Rozhodně to provést měla.“

„Jsem ohromená, že jste jej nechal ten rok přežít,“ souhlasila, když si vzpomněla na naprosto vražedný výraz Mistra lektvarů toho rána, kdy Lockhart blábolil o lektvarech lásky.

S nepříjemným úsměvem pozvedl obočí. „Možná jsem jen nechtěl přivést tolik dospívajících dívek zároveň k pláči,“ navrhl významně. „Včetně vás, jak si vybavuji.“

Hermiona zčervenala do karmínova. „Nevěděla jsem, že o tom víte…“

„Bylo sotva těžké to zjistit,“ řekl suše. „Pokud trváte na kreslení srdíček na svém rozvrhu, není moudré řečený rozvrh nechávat na stole při hodině, kdy učitel chodí kolem a dívá se na lavice studentů. V každém případě Lockhart stále žvanil o všech lidech, kteří mu poslali valentýnku. Jediným důvodem, proč jsem jej nezasáhl umlčovacím kouzlem – nebo něčím horším – byl Brumbál, který mě přinutil slíbit, že proti němu za žádných okolností nepoužiji kouzla.“

„A co soubojnický klub?“ zeptala se, dychtivá změnit téma pryč od jejího dětského poblouznění. Bylo mi dvanáct! No, třináct.

Ušklíbl se a opřel v židli. „Jednou požádal o pomoc, Brumbál poněkud pošetile rozhodl, že bude zábavné mě k tomu přinutit, a milostivě mě pro tento úkol nabídl. Lockhart by měl být velmi vděčný, že jsem dal přednost jeho ponížení před prokletím.“

Ano, to by měl, rozhodla se Hermiona. Bylo poněkud šokující vidět tuto Severusovu stránku; bez svého vlajícího roucha byl štíhlý, silný a nebezpečný. Byla jen děvče, ale o šestnáct let později pořád měla před očima obraz kouzelníka, který uměl být při souboji v souladu se svými reflexy. Rozhodně to udělalo dojem.

„Co se stalo s McGonagallovou, že změnila názor?“ zeptal se a vrátil se tak k původnímu tématu.

„Po pravdě řečeno myslím, že jí chybí Albus,“ odvětila trochu nejistě. Vždycky se o ty dva zajímala.

Odfrkl si. „Možná.“

„Bylo mezi nimi něco?“

„Ne.“ Najednou vypadal pobaveně, jako by pomyslel na soukromý vtip. „Řekněme… nebyla úplně jeho typ…“

Hermiona přimhouřila oči. Ve čtení nálad svého společníka se zlepšovala a jeho výraz ukazoval, že za jeho slovy toho je mnohem víc. „Byl někdo jiný víc jako jeho typ?“

„Nikdo, koho znáte. Nikdo, koho znám já, když na to přijde; stalo se to dávno předtím, než jsem přišel do Bradavic. Ne že by něco změnilo, kdyby potkal někoho, kdo by se mu líbil; co vím, prostě nikdy s nikým nic neměl.“

„Zase mluvíte v hádankách, Severusi.“

„Baví mě vás iritovat,“ odpověděl s vážnou tváří.

„A jste v tom velmi dobrý,“ zabručela. „Řeknete mi to?“

Zaváhal, zjevně hodně přemýšlel. Nakonec vydechl a zavřel oči. „Upřímně, jsem překvapený, že to nikdo neuhádl,“ zamumlal. „Když jsem to zjistil, zdálo se to tak nehorázně zřejmé, že jsem si neuměl představit, jak mi to mohlo uniknout.“

„Severusi,“ odsekla podrážděně. „Buď to řekněte, nebo ne; jen přestaňte naznačovat.“

„Dobře,“ odvětil pobaveným hlasem. „Když tak hezky prosíte… Brumbál byl homosexuál.“

Hermiona na něj dlouho zírala. „Jak to víte?“ vypravila ze sebe nakonec chraplavým hlasem.

„Cvičení nitrobrany,“ lakonicky odpověděl stále se zavřenýma očima. „Učil jsem se sám, ale jakmile jsem se stal jeho špiónem, čas od času mě testoval. A příležitostně jsem viděl víc, než by si přál.“

„A… jste si jistý?“

„Ó, ano. Byl falešný jako cinknutá karta,“ pronesl téměř vesele.

„Jak okouzlující fráze,“ zamumlala.

„Nemělo by to být takovým překvapením… Už jste někdy viděla opravdového chlapa oblečeného v něčem s fialovými flitry?“ zeptal se mírně a otevřel oči. „Kromě toho je bisexualita v kouzelnickém světě mnohem častější než u mudlů, a stejně tak homosexualita.“

Její mysl se okamžitě vydala nepříjemnou cestou a ve fascinované hrůze položila nejistou otázku: „A vy…“ Panebože. Právě se ptám Severuse Snapea, jestli kope za oba týmy. Nevěděla jsem, že si přeji zemřít.

Zachmuřil se, ale nevypadal naštvaný, a dokonce jí odpověděl s opatrným výběrem slov. „V minulosti ano, ale… ne dobrovolně.“

Posoudila to a udělalo se jí zle. Jednou či dvakrát něco naznačil, nepřímo vyjádřil, že tresty mezi Smrtijedy mohly být sexuální, nedobrovolné a násilné, ale nikdy to nevyjádřil tak otevřeně a zjevně to nechtěl ani teď. „Promiňte. Neměla jsem se ptát. Stejně to není moje věc.“

„To já přišel s tím tématem,“ odvětil. Viděla jeho úlevu, že už se nebude vyptávat, a to samo o sobě vyvolalo další otázky.

„Proč odpovídáte, když pokládám osobní otázky, Severusi? Zjevně o takových věcech nechcete mluvit, tak proč prostě neodmítnete? Vždy jste to tak dělal.“

Chystal se odpovědět, zarazil se a zamračil, oči nabraly vzdálený výraz. Nakonec velmi pomalu odpověděl: „Nevím.“ Nic jeho slova nezrazovalo, tón, výraz, ani řeč těla, ale Hermiona si byla najednou jistá, že jí lže.

XXX

Oba víceméně neporušení přežili Valentýna; Minerva letos byla trochu zdrženlivější. Hermiona si nebyla jistá, jak Severus reagoval, protože odmítal celý den opustit podzemí. Když zaskočila na návštěvu, všimla si, že jeho komnaty nenesou podezřelý slabý nádech růžové, tak jako zbytek hradních zdí toho dne. Ale jen se zasmál, když jej poprosila o odstranění oné barvy stejně tak i z jejích komnat. Bylo pěkné vidět jej smát se, ale nebyla na růžovou o nic víc než on – no, možná víc než on.

Posun v počasí ke konci února znamenal začátek letošní famfrpálové sezóny. K věčnému zoufalství Harryho a Rona se nikdy nenaučila tento sport nějak zvlášť oceňovat; překvapilo ji, když v Severusových pokojích hledala útočiště a zjistila, že se chystá ven sledovat zápas.

„Hrají Zmijozelové,“ podotkl v reakci na její tázavý pohled. „Jako jejich ředitel koleje tam musím být.“

„Horacio se nikdy neobtěžoval.“

„To je důvod, proč tam musím být,“ odpověděl tiše a zvedl rukavice. „Jdete?“

„Mohla bych,“ rozhodla a rychle si přeměnila oblečení na vhodnější. Když se opatrně vydali cestou směrem k hřišti – v tomto chladném počasí se jeho kulhání zhoršilo – zeptala se: „Takže nejdete na famfrpál jen kvůli hře jako takové?“

„Ne. Umím hrát – soudcoval jsem zápas ve vašem prvním ročníku, pokud si pamatujete – ale nikdy jsem nebyl fanatik.“

„Hrál jste někdy za Zmijozel?“

Rty se mu stočily do tenkého, neveselého úsměvu. „Ne.“

Ten úsměv značil, jak již zjistila, že za tím je větší příběh. „Proč ne?“

„Protože nepochopitelně došlo k podivné nehodě při jediné příležitosti, kdy jsem dělal konkurz do týmu,“ odvětil znuděným tónem. „Když jsem se o den a půl později probral na ošetřovně s prasklou lebkou, rozhodl jsem se, že to není sport pro mne.“

S mírným mračením to Hermiona zpracovávala se snahou odhalit skrytý význam jeho slov. Občas hovořit se Severusem bylo jako mluvit cizím jazykem; museli jste se opravdu soustředit. „… Pobertové?“ dodala nakonec a nešťastně k němu vzhlédla.

„Téměř jistě. Přirozeně nebyl nalezený žádný důkaz prohřešku – možná proto, že jej nikdo nehledal.“ Pokrčil ramenem. „Po pravdě řečeno, jen jsem se pokoušel o vylepšení mého postavení v koleji; nijak mě netrápilo, že jsem se nedostal do týmu, a stejně jsem si nemohl dovolit slušné koště.“

Aby odvedla hovor od nepříjemného tématu, při obsazování místa v sekci učitelů se zeptala: „Na jaké pozici jste hrál?“

„Střelec,“ odvětil nepřítomně; zdálo se, že přemýšlí o něčem jiném. Hermiona opravdu neuměla vymyslet nic jiného, na co se zeptat; sotva si vzpomněla, co střelec je. V každém případě bylo v tyto dny ticho se Severusem docela mírumilovné a čímkoliv byl zadumaný, nezdál se tím být příliš v depresi, nebo naštvaný, tak jej nechala jeho myšlenkám a pokusila se sledovat zápas.

Komentátorka rozhodně nebyla podobná Lence Láskorádové a nebyla ani na úrovni Lee Jordana, ale dokázala držet krok s děním na hřišti. Havraspár porazil Zmijozel, jak se očekávalo, ale jen o deset bodů a Severus se zdál s výsledkem přiměřeně spokojený.

„Mohu vám gratulovat, profesorko Grangerová?“ zamumlal, když kráčeli směrem k hradu.

Zamračila se na něj. „Za co?“

„Nikoho jste nezapálila.“

Hermiona na něj ostře pohlédla. Zřejmě se soustředil na zrádné místo pod nohama, výraz pečlivě vyprázdnil, ale náznak v humoru v jeho černých očích byl. „Celou tu dobu jste to věděl?“

„Ne tak docela,“ připustil s pochmurným úsměvem. „Stejný oheň jsem vás viděl použít už dřív; matně jsem jej poznával a nakonec si dal dvě a dvě dohromady.“

„Nic jste neřekl.“

„Neměl jsem důkaz a velmi jsem pochyboval, že by si někdo přál vás za to potrestat – to spíš odměnit. V každém případě jsem chápal, proč jste to udělala – věřila jste, že zachraňujete Potterův život. Svým způsobem jste to i udělala, protože jste přerušila Quirrellovo soustředění stejně jako moje.“

„To je na vás shovívavý postoj…“

Odfrkl si a opatrně se špatnou nohou vyhnul kluzkému místu. „Se vším, co mi tehdy dělalo starosti, menší popálenina a spálený hábit byly z těch nejmenších problémů. Nestálo za to se v tom vrtat.“

„A zase se vám podařilo zmenšit mé ego. Nezbude mi žádné sebevědomí, pokud s vámi budu nadále hovořit.“

„Hermiono, jsem si jistý, že by to vyžadovalo více než mé chabé úsilí, aby se zmenšilo vaše sebevědomí,“ suše odpověděl při vstupu do hradu. „Máte za sebou velmi dlouhou cestu od té vyděšené jedenáctileté holky, která byla natolik pitomá, že ji téměř zabil troll proto, že brečela v koupelně kvůli tomu, co si o ní myslel debilní kluk.“

S pochmurným úžasem zavrtěla hlavou a ani se nesnažila ptát na to, jak zjistil pravdu ohledně tohoto incidentu. „Severusi, vy dokážete přeměnit kompliment do urážky lépe než kterýkoliv Zmijozel, kterého jsem kdy potkala.“

„Děkuji vám,“ odpověděl s hranou poklonou a otočil se směrem ke sklepení.


Post Tenebras Lux - 11.



Autor: Loten              Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: solace

Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/11/Post-Tenebras-Lux

Rating: 16+



Kapitola 11

 

„You may be deceived if you trust too much, but you will live in torment if you do not trust enough.“

 

„Věříte-li moc, můžete být podvedeni, ale pokud nevěříte dost, budete žít v mukách.“


Frank Cane

XXX

Studený únorový večer přinesl Severusovi událost, které se děsil. Přišlo to téměř hrozivě náhle; jediným varováním byla lehká bolest hlavy. Přešel zšeřelým obývacím pokojem pro vhodný bolest tišící lektvar a najednou se mu vidění rozmazalo a ztemnělo, když mu nepohyblivým kolenem projela zlá křeč agónie. Noha se pod ním podlomila a on dopadl na zem těžce a s překvapeným zaklením, které se přetavilo do bolestivého vrčení z toho, jak se poškozený kloub tvrdě srazil s nepoddajnou kamennou podlahou.

Když bolest po dopadu maličko odezněla, pokusil se opatrně posadit, ale svaly v levé paži sebou začaly škubat tím děsivě známým způsobem, který mu bránil dostat se do vzpřímené polohy. Tiše zanadával a zkontroloval stav; pravá noha velmi bolela a levá paže nebyla k použití. Ještě chvíli nebude schopný se postavit.

Lépe teď než uprostřed hodiny, povzdechl si odevzdaně, natáhl se na podlahu v místě, kde upadl, a připravil se na čekání, dokud to neodezní. Jak by ti spratci zírali, kdyby se neoblíbený Mistr lektvarů zhroutil přímo před nimi – ale pokud by se něco takového mělo přihodit, jistě by se to stalo během války; při několika příležitostech k tomu neměl daleko. Jakmile bude mít k dispozici dostatečný počet funkčních končetin, může se dostat do koupelny; do té doby nemohl dělat nic než čekat. Další chvění jím prošlo natolik silně, že mu zuby zacvakaly a on je zatnul, aby se pokusil zabránit náhodnému prokousnutí jazyka. Před očima mu tančily černé skvrny; tak špatný záchvat neměl víc než rok.

Dobře mi tak, pomyslel si, když se bolest zvyšovala. Pokud by vyvinul trochu větší úsilí s výzkumem, mohl již mít lék. No, mohl by se ze svých chyb poučit; zítra zahájí seriózní práci. Možná nechá Grangerovou pomoci, když už ví, jak po tom touží. Další otřes byl spíše křečí a Severus si uvědomil, že skutečně zítřek proleží velmi tiše v potemnělé místnosti, jestli nezvládne něco rychle udělat.

Zatřásla jím další křeč, natolik silná, že se o kamennou podlahu bolestivě uhodil do hlavy, a po zádech mu projelo zachvění nervózního neklidu. Pokud se mu nedostane pomoci, takto silný záchvat jej vyřadí z provozu na týden, ale… Krb byl příliš daleko a v jeho komnatách nevisel žádný portrét. Neexistovala šance, že by byl v tomto stavu schopný vyčarovat Patrona. To výrazně omezovalo jeho možnosti.

Ve skutečnosti dokázal myslet pouze na jediný zdroj pomoci, který pravděpodobně ani nebyl na doslech.

„Křivonožko…“ syknul slabě při snaze zvednout hlavu. Skutečně to bylo pitomé jméno pro kocoura, když jste se nad tím zamysleli. „Ty od molů prožraná chlupatá koule… plížíš se tu zase někde…?“ Merline, to bolelo. „… Křivonožko?“

XXX

Když Hermiona klečela u svého kolegy, její vlastní odstup ji trochu překvapil. Nebyla si jistá, zda je při vědomí, ale křeče, které jeho tělem třásly, ukazovaly nade vší pochybnost, co se s ním děje. „Severusi?“ zeptala se jemně. „Slyšíte mě?“

Víčka se mu zachvěla; nevzrušeně si všimla, že na muže má překvapivě dlouhé řasy, nebo to bylo tím, že tak výrazně vystupovaly proti jeho bledé pleti. Otevřel zarudlé, mírně rozostřené oči a zamrkal na ni. „Ano, Grangerová,“ zachraptěl se zachvěním.

„Dobře. Potřebuji, abyste mi řekl, jak to léčit. Nevím, co obvykle děláte.“

„Lektvar,“ zaskřehotal. „Modrý… ten, co jsem vám dal. Vysoká skříň. Vrchní police.“ Trochu nezřetelně mluvil, ale zdálo se, že si okolí uvědomuje, což byla úleva. Neměla moc chuti se snažit o léčení záchvatu za pochodu; ani nevěděla, kde začít. Získala lahvičku, přidržela tak, aby ji viděl, a on přikývl.

„Kolik?“

„Všechno,“ zachraptěl. Vzhledem k malým dávkám, které jí samotné doporučil, se to zdálo hodně, ale nepokusila se dohadovat. Odzátkovala láhev, vklouzla mu rukou pod ramena a pomohla zvednout hlavu. Naklonila mu flakonek k ústům. Vypil téměř vše, ale další křeč jím zatřásla a zbytek se mu vylil na oblečení. Po několika minutách se stahy zvolnily a nebyly již tak hrozné, ale podle dechu poznala, že pořád trpí bolestí.

„Co teď?“

„Vana. Studená voda. Nelevitovat,“ dodal, když sáhla po hůlce. Zmatená Hermiona ji vložila zpět do kapsy hábitu a snažila se mu pomoci vstát tím, že si přehodila jeho paži přes ramena.

„Necítil byste se lépe v teplé vodě?“

„Ano. Ale ta by nepomohla.“ Zavrčel úsilím a více či méně vzpřímeně se potácel, opřený o ni plnou vahou. „Studená to zastaví. Teplá až potom.“

Zdálo se nekonečně dlouho, než se dostali do koupelny. Hermiona zjistila, že Křivonožka zmizel napřed; nevěděla, že kočky umí otočit kohoutkem, ale obrovská vana byla již z poloviny plná. Severus si při tom pohledu odfrkl čímsi, co mohl být smích, ale pak zasyčel bolestí a klopýtl; sotva se stihla přidržet zdi.

„Snažte se to neudělat znovu,“ řekla mu. „Jste příliš vysoký, abych vás chytala.“ Ignoroval ji, klesl na zem a třásl se. Jakmile byla vana naplněná, Křivonožka tlapkou kohoutek zastavil, a pak se na ni s očekáváním podíval; Hermiona shlédla na zpola bezvědomého muže a naštvala se sama na sebe, když začala rudnout. „Ehm, Severusi…?“

„Co?“

„Vana je nachystaná. Ale… vaše oblečení…“

Zamumlal něco jako nezřetelné: „Zatracení Nebelvíři,“ než se na ni podíval svým nejlepším pohledem. „Boty a kabát. Na zbytku… nezáleží.“

Dobře. S tím se mohla popasovat. Opravdu pitomost si s tím dělat starosti, i když nic v jejím životě ji doposud nepřipravilo na neskutečný zážitek částečného svlečení svého bývalého učitele lektvarů. Poté, co mu vyprázdnila kapsy a svlékla jej do kalhot a košile, a po další zvlášť ošklivé křeči, u které se jen taktak vyhnula úderu do tváře, se doplazil k naplněné vaně a doslova do ní spadl se zalapáním po dechu nad chladnou vodou.

„Co ještě mohu udělat?“ zeptala se nejistě. Oči měl zavřené a hlavu opřenou o okraj vany.

„Pokuste se… nenechat mě utopit,“ odpověděl s pokusem o sarkasmus.

„Neměla bych zavolat Poppy?“

Ne.“ Zastřená prudkost v hlase byla nezpochybnitelná. Rezignovala na dohadování, usadila se na okraji vany a zůstala tak blízko, aby jej v případě potřeby mohla popadnout za vlasy, nebo tak něco, kdyby se potopil.

„Jak dlouho to bude trvat?“

„Nevím.“ Otevřel jedno oko, pohlédl na ni, pak je zase zavřel. „Ne-nemáte být jinde?“

„Jakkoliv depresivní je můj společenský život, Severusi, dovedu si představit lépe strávený čas,“ suše odvětila a studovala ho. Chlad fungoval; způsobil jeho nekontrolovatelné chvění, ale záškuby poklesly. „Proč jste mi zabránil vás levitovat?“ zajímala se, uvažujíc, že jestliže hovoří, je stále při vědomí.

„Myslel jsem, že to b-bude zábava… přimět v-vás starat se o mě.“

„V tomto stavu nemůžete pořádně lhát.“

„Levitace… to zhoršuje. Nevím proč. Z-zjistil jsem to tvrdě, několikrát. Poppy si tak p-pomáhala při mé l-léčbě.“

„Tak proč mě nenecháte ji teď zavolat? Musí o tom vědět víc než já.“

„Ne. Zná… přímé n-následky prokletí. Ne, co je tohle. V době, kdy to z-začalo, jsem byl… nepřítel. Neví o tom nikdo jiný.“ Řeč se mu zlepšovala, nebyla tak nezřetelná a nesouvislá, ačkoliv chlad způsobil, že mu cvakaly zuby. „To p-proto jsem vás zavolal. Vy už to znáte. Neprozrazuji vám nic nového.“

„A Křivonožka byl ve vašich komnatách.“

„To taky,“ souhlasil s chvěním.

„Zlepšuje se to?“

„Ano.“ Pomalu vydechl. „T-třes se zastavuje.“

„Co mám dělat, až přestane?“

„Zvolna ohřívat vodu, jen p-pod teplotu těla. To p-pomáhá proti bolesti.“

„Ulevil by lektvar proti bolesti?“

„Ne. Zmírnil by b-bolest, ale také by zároveň reagoval s lektvarem, který už jsem užil, a bylo by mi strašně zle.“ Slabě se usmál. „To jsem t-taky zjistil tvrdě.“

„Jak jste toto zvládal sám?“

„Nezvládal,“ odvětil lakonicky. „V-viděla jste koupelnu v karavanu. Obvykle jsem z-zůstal, kde jsem se z-zhroutil, dokud se to nezmírnilo natolik, že jsem byl schopen stát pod sprchou. Občas to trvalo dny.“

„Bože, Severusi.“ Zavrtěla hlavou a přestala se ptát; měla pocit, že některé odpovědi by se jí nelíbily. Ať už měl pro upřímnost k ní důvody jakékoliv, občas si přála, aby tak upřímný nebyl. Po chvíli se záškuby zastavily a jen se chvěl; pomalu začala s ohříváním vody. Jeho třas se zvolna zastavil a tvář se uvolnila. „Lepší?“ tiše se optala.

„Ano,“ povzdechl si. Po chvíli tiše dodal: „Omlouvám se za narušení vašeho večera.“

„Můžete být občas nesnesitelný a jste věčně nenaložený zmetek, ale jste můj přítel a já vás nenechám samotného v bolestech,“ řekla mu věcně. „Dokonce i když si to zasloužíte.“

Odfrkl si tichým smíchem, rty se mu zaškubaly, ale neodpověděl. Po chvíli zvedl hlavu a opatrně se posadil. „Stačí. Jestli se brzy nepohnu, usnu a utopím se.“ Zdál se již dostatečně zotavený, aby bez pomoci vstal a vytáhl se z vany; Hermiona už byla docela unavená – což bylo stěží překvapivé, jelikož byly dvě hodiny ráno – a omezila se na jednoduché sušící kouzlo, než mu pomohla dokulhat do ložnice, kde se zahrabal pod pokrývky a zkolaboval.

„Chcete, abych převzala vaše zítřejší hodiny?“

„Ne,“ zamumlal ospale. „Do odpoledne nic nemám. Pak už budu v pořádku.“

„Dobrá. Nechám vás trochu prospat.“

Byla již téměř venku z místnosti, když tiše zavolal: „Hermiono?“

„Ano?“

„Děkuji vám.“

„Není zač, Severusi.“

XXX

Až ve chvíli, kdy se schoulila ve vlastní posteli s předoucím Křivonožkou a byla na pokraji spánku, si Hermiona uvědomila, že když Severus vyšel z vany, se vší tou stékající vodou, která na něj oblečení a vlasy přilepila… že ve skutečnosti na svůj věk vypadal neobyčejně dobře. Nejen na svůj věk, když na to přijde.

Opravdu potřebuji nějaký společenský život.

XXX

Navzdory jejímu předsevzetí ‚nebudu to brát jako tragédii‘, první věcí, kterou mu příštího večera řekla, bylo: „Jste v pořádku?“ a hned, jak to z pusy vypustila, se cítila pitomě.

To jej nadmíru pobavilo, bezpochyby díky tomu, že v její tváři viděl náznak sebeznechucení. „Ano,“ odpověděl vyhýbavě. „Ve skutečnosti ta noc byla… užitečná.“

„Jak to?“

„Konverzace s vámi během záchvatu mě přiměla věnovat víc pozornosti symptomům. Teď vím, jaký druh léčivých lektvarů musím vyrobit – nebo spíš, jak mám existující lektvary zkombinovat.“

„Nemůžete prostě vzít různé typy?“

„Co vás, proboha, Horacio učil na OVCE?“ zamumlal. „Mé osnovy posledního ročníku se věnují samotným léčivým lektvarům. Ne, nemohu. Navzájem by reagovaly, přestaly by působit v nejlepším případě a v nejhorším by se staly jedy.“

„Tak jak je pak zkombinujete?“

„Pomalu,“ odpověděl suše. „Půjde o rozložení každého lektvaru na komponenty a izolaci účinných látek, které potřebuji, a odsunutí stranou těch zbytečných. Pak zjistím možné kombinace, a zda jsou zapotřebí nějaké další složky nebo postupy. Jakmile to bude hotové, zbytek procesu bude pokus a omyl. Potrvá velmi dlouho, než získám spolehlivou kombinaci. A to je vlastně důvod, proč mnoho léčebných postupů spoléhá spíše na standardní lektvary než na konkrétně cílené.“

„A které lektvary potřebujete zkombinovat… ať už je vaše diagnóza jakákoli?“

„Standardní Nervové tonikum, specifický lektvar, který pomáhá při regeneraci myelinu, a protizánětlivý.“

To bude opravdu obrovské množství práce a sama věděla, že to bude nad její schopnosti –bylo nepříjemné připustit to i jen sobě, rozhodně neměla v úmyslu přiznat nic jemu. „Myelin regenerující lektvar? Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela.“

„To jste nemohla,“ sarkasticky odvětil, „ve skutečnosti neexistuje. To je další důvod, proč to nějaký čas potrvá.“

„Budete muset vyvinout lektvar a zkombinovat jej s dalšími dvěma. Nu, mám za to, že díky takovýmto věcem jste získal svůj titul Mistra,“ zamumlala. „Budu vám v tom moci vůbec nějak přispět?“

„Nevím,“ upřímně odpověděl Severus. „Nemáte – instinkty pro lektvary.“

„Díky,“ odvětila suše.

Povzdechl si. „Nebyla to urážka, pouhá pravda. Jsem rád, že jsem vás nepřipravoval na OVCE – ani jednomu z nás by se to nelíbilo. I s Horaciem to pro vás byl těžký předmět; kdybych vás učil já, musela byste se snažit mnohem víc. Vynikajících známek na NKÚ jste dosáhla proto, že máte znamenitou paměť a schopnost přesně následovat pokyny, ale nikdy jste neměla ono… hlubší pochopení, proč a jak jednotlivé věci fungují, spontánnost potřebnou pro vytvoření něčeho jiného.“ Podíval se na ni. „To je jeden z důvodů, proč jsem vaši práci tak tvrdě hodnotil a proč jsem vám bránil v hodinách odpovídat na otázky.“

„Nechápu.“

„Pokoušel jsem se vás přimět myslet. Pokud jediné, co bych chtěl, by byly odpovědi přesně odříkané podle učebnice, mohl jsem vyvolat kohokoliv. Dokonce i naprostí imbecilové umí číst a opakovat, alespoň většinou. Byla jste nejchytřejší studentkou třídy, absolutně bez konkurence – měla jste ostatní zadupat do prachu a namísto toho jste mi vracela stejné odpovědi jako oni.“ S vrtěním hlavy se tiše zasmál. „Dovedete si představit, jak frustrující to bylo? Poprvé za celá léta jsem měl studenta se skutečnou inteligencí a vy jste ji nepoužívala.“

Máte tušení, kolik hodin jsem strávila těmi zatracenými esejemi?“ vyštěkla.

„Hodiny v knihovně hledáním toho, co už objevili ostatní,“ vrátil jí to, „a předkládáním závěrů jiných lidí, které z poloviny případů jen mlhavě souvisely s původním tématem. Kdybyste strávila méně času šprtáním učebnic a více snahou pochopit zahrnuté principy – kdybyste mi byla schopná dát něco originálního, i když třeba pomýleného – udělalo by to na mě mnohem větší dojem.“

„Nic, co jsem udělala, by vás neohromilo.“

„Nemáte ponětí, jak se mýlíte,“ odpověděl tiše. „Učím od dvaceti let. Za celou tu dobu jsem měl méně než půl tuctu studentů se skutečným, opravdovým nadáním pro můj předmět. Je neuvěřitelně skličující, když musíte usilovat a bojovat, abyste provedla třídu zkouškami s vědomím, že nikdy nedosáhnou ničeho víc než jen absolvování předmětu. Žádný z mých studentů se nedostal na úroveň Mistra. Většina jich toho nebyla schopná a pár těch, co by mohli něco opravdu úžasného vytvořit, nemělo zájem. Jako vy.“

„Já měla zájem!“ protestovala s menší naštvaností, když teď čelila jeho nostalgičtější náladě. „Měla jsem ráda lektvary – měla bych je raději, kdybyste na mě a mé kamarády nebyl takový bastard.“

„Víte, proč jsem byl.“

„Většinou ano, Severusi. Ale občas jste byl prostě… krutý. Bez naprosto jakéhokoliv důvodu.“

Začal protestovat, pak se slyšitelným klapnutím zavřel ústa. „Myslíte tehdy, kdy vám Malfoy zaklel zuby.“

„Ne jen toto, ale zcela jistě to byla nejpamátnější událost,“ odvětila tiše s překvapením, že si incident pamatuje. „Moc jsem vás, Severusi, ráda neměla, ale respektovala jsem vás, a nikdy jsem k vám necítila nenávist – dokud jste to neřekl.“

Nastalo dlouhé ticho. Severus se vyhýbal jejím očím, nakonec povzdechl a sevřel si kořen nosu. „Nedivím se vám. Bylo to kruté, zlé a neodůvodněné, a já vás ujišťuji, že jsem toho litoval – ne že bych čekal, že to bude nějakou útěchou. Je mi to opravdu líto.“

„Nenaštvalo mě tolik to, co jste řekl, opravdu ne,“ odvětila tišeji, zklidněná tváří v tvář jeho nečekané omluvě. „Jen jsem nechápala, proč byste mi měl říkat něco tak zraňujícího. Tak nenávistný jste nebyl ani k Harrymu, natož k někomu jinému.“

„Máte pravdu,“ přisvědčil klidně. „Bylo to neomluvitelné.“

Proč jste to řekl?“

„Ne proto, že jsem tomu věřil. Sotva jsem byl v pozici si utahovat z něčích zubů, ne? Stále nejsem, když na to přijde. Po pravdě řečeno, o vás to vůbec nebylo. Nejsem si jistý, jestli to skutečnost nějak zlepší nebo zhorší... Byl jsem... bylo to jen pár dní poté, co z poháru vypadlo Potterovo jméno. Jen já a Brumbál jsme věděli, co to znamená. Znamení začalo temnět; věděl jsem, že se on vrátí a co to bude znamenat. Té hodiny... jsem se právě vrátil z dalšího nesmyslného setkání s Brumbálem. Bylo mi zle z jeho prázdných frází a pokusů mě rozveselit a uklidnit mě, jako by toho byl schopen. Neměl jsem naprosto žádnou trpělivost s vašimi dětinskými, drobnými půtkami, když svět mohl doslova spět ke svému konci. Slovně jsem zaútočil s tou nejnenávistnější poznámkou, jaká mi přišla na mysl, na první cíl. Bohužel jste to byla vy, kdo při této příležitosti zaplatil za můj vztek; a nebyla jste první, ani poslední.“

Hermiona se cítila velmi hloupě. Dlouhou dobu strávila posedlá tímto incidentem a ani jednou ji nenapadlo to načasování; prostě předpokládala, že to bylo osobní. „Ach,“ odvětila tiše. „Nevím, proč mě tohle nenapadlo.“

„Protože jsem byl naprostý bastard tak často, že jsem sotva potřeboval důvod být zlomyslný,“ odpověděl tiše. Chtěla to popřít a říct mu, že nebyl, ale nemohla se k tomu přinutit. Byl zlomyslný.

Tváří mu přeběhlo hořké, krátké pousmání; tušila, že bylo reakcí na to, jak se mu nepokusila lhát. „Zdá se, že jsme se dostali daleko od původního tématu,“ poznamenal. „Kdybych byl méně… jako já, pokud mám být upřímný… a choval se k vám lépe, neudělalo by to z vás lektvarovou hvězdu. Ten obor nebyl pro vás. Trvalo mi chvíli to přijmout, ale nakonec jsem to udělal. Vaše skutečné zájmy ležely jinde; zalíbení do předmětu nestačilo.“

„Asi máte pravdu,“ souhlasila. Teď, když se oba uklidnili, věděla, že má pravdu – nikdy opravdu nezvažovala, že by zbytek života strávila přípravou lektvarů. „Tak zpět k původnímu tématu – budu schopná vám nějak pomoci?“

„Pokud si to stále přejete, ano; pravděpodobně ne s analýzou, ale jistě s běžnou prací a možná s vařením finálního lektvaru, až přijdu, jak na to. Nebude to zajímavé,“ varoval ji.

„Kvůli tomu to nedělám,“ odvětila a on na ni ostře pohlédl, než našel k dívání cosi stranou, přičemž mu prsty neklidně cukaly.

„Mám v úmyslu začít tuto sobotu,“ nakonec pronesl. „Je prasinkový víkend, takže studenti se tu nebudou plést, a do té doby bych měl dohnat všechny papíry.“

Slyšela nevyřčenou otázku – začínám se v překladu Severusovštiny zlepšovat – a odpověděla na ni. „O víkendu mám volno.“

„Dobře. A nebude to trvat tak dlouho, jak myslíte – doufám, že do Velikonoc budu mít něco konkrétního.“

„Na všechno tohle jen dva měsíce?“

„Léčivé lektvary jsou na uvaření rychlé – není to Mnoholičný lektvar, který musí zrát měsíc. A jak jste řekla, je to jeden z důvodů, proč jsem dosáhl na titul Mistra,“ odvětil s tím nejslabším náznakem úsměšku.

XXX

Tu sobotu Hermiona vešla do jeho komnat (současné heslo znělo ‚Iškariotský‘ (1); přemýšlela, s kolika hesly by se mohl vytasit, která by měla spojitost se zradou a podváděním) a následovala vzdálenou hudbu do laboratoře. Dnes Meat Loaf, což jí přimělo se usmívat, když si spolu s ním pobrukovala. Vstoupila do laboratoře, okamžitě ukončila broukání a vytřeštila oči. „Dobrý bože, Severusi.“

„Vám také dobrý den,“ odpověděl neurčitě, aniž by vzhlédl. Čmáral poznámky na kus papíru; stůl, u něhož pracoval, byl doslova pokryt desítkami listů papírů popsaných jeho hustým, špičatým rukopisem. Kolem něj se rozprostíralo cosi, co vypadalo jako džungle.

Z půl tuctu otázek, které se jí draly na jazyk, položila následující: „Proč používáte mudlovský papír a ne pergamen?“

„Je to levnější,“ nepřítomně odpověděl. „A kuličková pera nepouští, ani nekapou.“

„A nemůžete tak snadno žvýkat brk?“ navrhla jízlivě s kritickým pohledem na pero, které neslo jasné otisky jeho zubů.

V odpověď si tiše a zcela nestoudně odfrkl. „Pravda.“

Zvědavě si prohlížela některé z bližších listů. Něco vypadalo jako výpočty věštění čísel; další kousky se podobaly mudlovským chemickým rovnicím; zbytek byly napsané poznámky. Kruhy a čáry spojovaly různé části papíru s jinými a viděla zde hromadu škrtání. „Takto musí vypadat chaos.“

„Nechtějte po mně něco z toho vysvětlovat. Ani já všemu ještě nerozumím. Toto je doslovně ekvivalent hlasitého přemýšlení.“

„Co chcete, abych udělala?“

Neurčitě pokynul k notebooku. „Podívejte se na metody léčení RS, či jiných neurologických poškození. Našel jsem nejběžnější léčbu Interferonem beta (2), ale nemáme žádný kouzelný ekvivalent, takže potřebuji alternativu. Pokuste se zjistit, jak přesně léčí myelinovou degeneraci. A nedotýkejte se hudby.“

„Ano, pane,“ zamumlala a potlačila úsměv, když se na ni zamračil.

XXX

Později si řekla, že práce v laboratoři byla překvapivě klidná. Severus si pro sebe neustále nemluvil jako Ron, když se snažil na něco přijít, ani nekonečně nefuněl a nevzdychal jako Harry. Až na škrábání pera byl téměř zcela zticha. Bylo příjemné pracovat s někým, kdo to bral vážně.

Ačkoliv bylo třeba celého jejího sebeovládání, aby nezareagovala, když si začal spolu s hudbou broukat. Jeden překvapený pohled jí řekl, že si svého konání není vědom, a měla za to, že by byl vzteky bez sebe, kdyby jej upozornila. Bylo to… nu, kdyby se jednalo o někoho jiného, řekla by rozkošné, ale to slovo se tak nehodilo k Severusi Snapeovi. Zakrývajíc úsměv, soustředila se na klávesnici, ačkoliv si nijak nedokázala zabránit, aby se v duchu neptala, jak by asi jeho hlas zněl při zpěvu.

XXX

Měl pravdu, že to netrvalo tak dlouho, jak by si myslela, ačkoliv přehlédla jeho poněkud obsedantní charakter. Pracoval každičkou volnou chvilku, až dlouho do noci téměř každý den, a při několika příležitostech pracoval rovnou od časného večera do první vyučovací hodiny následujícího dne. Když započaly analýzy a příprava, její příspěvky sestávaly hlavně z připomínek, aby si dal pauzu na jídlo, poskytovala mu čistý papír a fungovala jako vrba během pozdních sezení, když jeho soustředění polevovalo a potřeboval své myšlenky vyjádřit nahlas.

Vytvořit samotný myelinový lektvar bylo poměrně jednoduché. Severus vysvětlil, že se nesnaží vytvořit kompletní lektvar, jen směs působící v rámci trojsložkového lektvaru, který bude posléze užívat. Nemusel tedy fungovat samostatně, jen ukázat, že bude působit, až bude výsledný produkt hotový. Neuměl vysvětlit, jak to ví, když prohlásil lektvar při čtvrtém pokusu o jeho vytvoření za správný; zřejmě měl jen pocit, že to půjde. Hermiona předpokládala, že byl schopný vnímat skrytou magii ve vaření, a proto mohl říct, že je vše správně spojené. Ale zda šlo o magické schopnosti, instinkt nebo prostou zkušenost, to si nebyla jistá.

Přidat protizánětlivou složku bylo také snadné. Nakonec na ni nevyvinul samostatný lektvar; nepotřeboval to. Ujistil ji, že několik klíčových složek přidaných do myelinového lektvaru dosáhne stejného efektu. Nervové tonikum se ukázalo být problematičtější – aby zabránil jeho reakci s ostatními lektvary, muselo být odstraněno pár klíčových přísad, což by znamenalo jeho neefektivnost. Jediným řešením bylo nalézt adekvátní náhražky těchto složek, nebo přijít na proces, který by směs stabilizoval. Přidání vnějších stabilizátorů by oslabilo lektvar a snížilo pravděpodobnost jeho účinnosti; když to Severus zjistil, nebyl potěšen.

„Severusi?“

„Ano?“

„Přemýšlela jsem o různých vlastnostech, které se snažíte do lektvaru zahrnout.“

„Co je s tím?“ zeptal se roztržitě.

„Není tam žádné analgetikum. Nic proti bolesti.“

„Vím.“

„Proč? Nervové tonikum bylo vytvořeno, aby fungovalo s léky proti bolesti. Proč jste je vypustil?“

„Protože to tonikum a lék proti bolesti má za účinek dočasné utlumení nervů, téměř udržuje nervový systém ve stázi, zatímco tonikum pracuje. To je v pořádku pro zkušeného léčitele, když stojí vedle a sesílá diagnostická a homeostázová (3) kouzla, aby vše udržel po celou dobu funkční; pro tohle to nebude účinné. Musím být schopný říct, zda to funguje a samotné nervy musí reagovat, jinak bude myelin odmítnut – něco jako při transplantaci orgánů.“

Hermiona sebou trhla. „Takže se chystáte vypít něco, co v podstatě odhalí vaše nervy. Bez léku proti bolesti.“

„Ano,“ odvětil pokojně. „Proto tak tvrdě pracuji. Pokud to zvládnu do Velikonoc, mohu lék užít na začátku prázdnin a budu mít dva týdny na vzpamatování. V opačném případě budu muset počkat do léta. Pochybuji, že bych byl schopný výuky okamžitě poté.“

„Není nic, co byste přidal a ono by to pomohlo?“ zeptala se.

„Bohužel ne. Cokoliv dostatečně silného, aby to opravdu pomohlo, by bránilo lektvaru ve správném účinku, pokud by mi z toho nebylo prostě zle. Cokoliv méně účinného by bylo zbytečné – asi jako aspirin na Cruciatus.“

Depresivně přesné přirovnání, tušila. Tento lektvar bude cítit jako zmíněné Cruciatus. „Jak dlouho mu to bude trvat?“

„Nevím. Ne zas tak dlouho. Nervovým impulzům trvá cesta setiny sekund. Samozřejmě oprava nervů je složitější, ale ani to by nemělo trvat příliš dlouho. Nejvíc hodinu, dvě, doufám.“

„Zatraceně, Severusi, tak dlouho? To vás zabije dřív, než se nervy obnoví!“

Vzhlédl od poznámek a věnoval jí neradostné, tvrdé pousmání. „Pokud to nezpůsobí samotné přání,“ pronesl tak tiše, že jej sotva slyšela.

„Nerozumím…“

„Mám velmi vysoký práh bolesti, Hermiono. Ujišťuji vás, že jsem přežil horší věci než hodinu či dvě neurologické bolesti.“

Polkla, pevně zavřela dveře před svojí představivostí a opáčila: „To neznamená, že byste tím měl projít znovu. Musí existovat jiný způsob.“

Zvedl obočí. „Pokud znáte jinou cestu, jak obnovit poškozené nervy, aniž byste je stimulovala, pak mne poučte.“

„Žádná neexistuje a vy to víte,“ odvětila s mračením. „Ale musí být způsob, jak zabránit, abyste to stimulování cítil.“ Kousala se do rtu a mysl jí pádila. „Fungoval by lektvar, pokud byste byl v bezvědomí?“

Byl natolik zdvořilý, aby otázku alespoň zvážil, než zavrtěl hlavou. „Sedativum by ničeho nedosáhlo a skutečné anestetikum by příliš reagovalo a vážně narušilo mnoho fyziologických procesů. Moje léčitelské schopnosti jsou omezeny převážně na rány; nemohu čelit něčemu takovému.“

Ani já, pomyslela si. Ani ji nenapadlo navrhnout dojednání léčitele; jediný, komu Severus alespoň trochu věřil, byla madame Pomfreyová, a kdyby ji chtěl zapojit, už by to udělal. „Mohla bych vás omráčit, jakmile byste to vypil,“ navrhla napůl vážně.

„To je ta nejlepší nabídka za celá léta,“ zamumlal, čímž ji zakabonil. Nemyslela, že chtěl, aby jej slyšela. Hlasitěji pokračoval: „Oceňuji soucit, ale nevěřím, že by to fungovalo.“

Hermiona zatlačila napůl zašeptanou poznámku do hloubi mysli pro pozdější zkoumání a zaměřila se na rozhovor. „Asi ne. Je nějaký kompromis, nějaký způsob, jak snížit stimulaci, aby to alespoň tolik nebolelo?“

„Pravděpodobně ano, ale bylo by to složité na vypracování, a abych byl upřímný, byl by v tom jen malý rozdíl. Jakmile bolest dosáhne určité úrovně, je všeobjímající a přesný stupeň bolesti se stává nepodstatným.“ Nadechla se k hádce a on jí věnoval ostrý pohled. „Buďte si jistá, že vím, o čem mluvím.“

Neochotně ustoupila. „Dobře.“ Považujíc to za skončené se zamračila. „Co mudlovská anestetika?“

„Teoreticky dobrý nápad. Ve skutečnosti ovšem o nich moc nevím, abych předpověděl, jaký by měla účinek na lektvar, a navíc nemám ponětí, jak je získat. Pokud tedy nemáte zkušenosti s vlámáním do nemocnice jako do skladu lektvarů.“

„Ne, ne – “ Uvědomila si, co právě řekl, okamžitě se zarazila a zadívala se na něj. On se na ni ušklíbl a Hermiona se podrážděně dožadovala: „Víte o všem, co jsem provedla během školy?“

„To pochybuji, ale zcela jistě znám většinu,“ odpověděl samolibě. „Váš útok na Malfoye během třetího ročníku byl, mimochodem, podnětný. Zaklínadlo by blokoval, ale nikdy nemohl očekávat ránu pěstí do nosu.“

„Propánajána, jak tohle všechno víte?“

Usmál se, sundal si brýle na čtení a mimoděk je očistil rukávem svého vyřazeného hábitu. „Zjistil jsem, že jste to musela být vy, kdo vpadl do mého skladu, jednoduše proto, že ani Potter, ani Weasley nebyli dost nenápadní, aby se jim to podařilo…“

„Jak jste v první řadě poznal, že jsme to byli my?“

Úsměv přešel v úšklebek a tiše se zasmál. „Opravdu, profesorko Grangerová, použijte hlavu. Kdo myslíte, že vám uvařil protijed po té mnoholičné nehodě? Účinky nebylo snadné zvrátit, a kdybych tu nebyl, strávila byste velmi dlouhou dobu s vousky. A co se týká vašeho útoku na Malfoye, viděl jsem ho. V té chvíli jsem procházel kolem okna v druhém patře.“

„A vy jste mě nepotrestal za útok na Zmijozela?“

Jeho úsměv se rozšířil. „Sotva jsem si zabránil v tom vám nefandit,“ odpověděl zřejmě upřímně. „Draco byl rozmazlený spratek. Roky jsem strávil s přáním dat mu baňu.“

Překvapená jeho slovy stejně jako nostalgií, potlačila uchichtnutí. „Víte, fráze jako tato mě najednou připomíná, že jste ze severu.“

Bez výrazu, s pohasnutým úsměvem, se na ni podíval. Právě ve chvíli, kdy se začala obávat, zda jej neurazila, pronesl vzdáleně a s vážnou tváří. „Jo? Mate problem s chujama ze severa?“ (4)

„Pane bože,“ dusila se a hleděla na něj v jisté hrůze. „Co to bylo?“

Drsně se uchechtl a odpověděl normálně. „To byl způsob, jak bych zněl, kdyby tomu moje matka nevěnovala pozornost. To byl místní přízvuk a přízvuk mého otce. Mimochodem to je také přízvuk ‚Tobiase Prince‘, protože poskytuje účinné přestrojení.“

„Je to… příšerné.“

„Jak jižanské od vás,“ poznamenal a zvedl obočí.

„Nemyslela jsem to tak. Nevadí mi severní přízvuk. Ale vaším hlasem… to prostě zní… špatně.“ Jeho hlas byl vždy jeho nejlepším rysem a tomu tichému, hedvábnému předení prostě neslušely ty krátké samohlásky severního nářečí. Víc by ji ani nešokovalo, kdyby Křivonožka promluvil francouzsky. Znovu se uchechtl a ona zavrtěla hlavou. „Myslím to vážně. Bylo to zatraceně děsivé.“

Severus si tiše odfrknul. „Celkově jsem rád, že matka považovala za důležité, abych s tím přízvukem nevyrostl. I tak jsem měl dost problémů, i bez toho, abych zněl jako kratky zobak z Emmerdale Farm.“ (5)

„Ti jsou z Yorkshire Dales. Coronation Street (6) by bylo určitě vhodnější – jste z Manchesteru, že? Každopádně někde v Lancashire…“

Zamítavě máchl rukou. „Jste z jihu; zníme vám všichni stejně.“

„Rasisto,“ pokárala jej ironicky a nepřekvapená si všimla, že jí neodpověděl na otázku, odkud pochází.

„Co, jsme teď jiná rasa?“

„Ale sklapněte. Neměl byste raději začít s výrobou té Nepromíjitelné-v-lahvi?“

Když se vrátil k poznámkám, jeho tvář nesla stopy malého úsměvu. Hermiona se přistihla, že se také usmívá; bylo krásné zase nahlédnout na jeho smysl pro humor a potěšilo ji, že se s ní cítil evidentně natolik příjemně, aby žertoval, i když na její úkor. Ona však nežertovala – najednou slyšet ten nádherný hlas s tak příšerným přízvukem bylo naprosto choré.

 

 

(1) Jidáš Iškariotský

Postava Jidáše se stala ztělesněním zrady.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Jid%C3%A1%C5%A1_I%C5%A1kariotsk%C3%BD

(2) Pokud chcete vědět trošku víc: http://cs.wikipedia.org/wiki/Interferon_beta-1b

(3) Homeostáza je schopnost udržovat stabilní vnitřní prostředí: http://cs.wikipedia.org/wiki/Homeost%C3%A1za

(4) Za ostravský dialekt děkuji goddy!

(5) Britská soap opera odehrávající se z velké části v místním pubu Woolpack Inn: http://cs.wikipedia.org/wiki/Emmerdale

(6) Další britská soap opera: http://en.wikipedia.org/wiki/Coronation_Street

Rozdíly v dialektech jsem nezkoumala, ale snad asi všichni chápeme, o co Hermioně šlo.


Post Tenebras Lux - 12.



Autor: Loten              Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: solace

Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/12/Post-Tenebras-Lux

Rating: 16+



Ejhle! Více děje! Myslím, že se vám to bude líbit…

 

Kapitola 12

„The door is locked now, but it's opened if you're true
If you can understand the me, then I can understand the you.“

 

„Dveře jsou zamčené. Skutečná však jsi-li, pak se uvolní.

Pokud rozumíš ty mně, pak i já tobě rozumím.“


Metallica, ‚The Unforgiven‘

 

XXX

Na začátku dubna, právě týden před prázdninami, byla Hermiona zase jednou vzbuzena v pozdně nočních hodinách. Tentokrát to nezapříčinil Křivonožka, ale hlas volající její jméno. Otevřela oči a spatřila zelené plameny v krbu, přičemž znovu uslyšela Severuse volat netrpělivě její jméno. Potlačila zívnutí, vyklouzla z postele a s chvěním popadla hábit. „Jsem vzhůru, jsem vzhůru. Co se děje?“

„Já… Merline, opravdu je tolik hodin? Promiňte; tohle mohlo počkat do rána.“

„Nu, jsem už vzhůru – více méně. Něco se stalo?“

„Dokončil jsem lektvar,“ vychrlil bez úvodu.

„Je hotový? A bude fungovat?“

„Ano.“

„Severusi, to je báječné! Do pár minut jsem dole. Chci ho vidět.“

XXX

Lektvar nebyl takový, jak očekávala. Prvních několik složek vycházelo z jeho stávající léčby a podobaly se jí mléčně modrou barvou; celý lektvar pak doutnal ve stavu rozpracovanosti několik týdnů a byl temně šedo-fialový. Teď byl jasný, téměř zlatý s nazelenalým nádechem, a když jej zvedla, zvláštně se podobal lahvičce plné jarního sluníčka. „Nečekala jsem takovou barvu.“

„Ani já,“ odpověděl a zněl unaveně, ale i hrdě – oprávněně. Vzhlédla k němu a usmála se, a on opravdu musel být hodně unavený, protože v jeho výrazu neviděla nic hlídaného, když jí úsměv vracel. Zcela jej to proměnilo a ona na chvíli zahlédla skrze masku a jizvy muže ukrytého pod tím vším; její vlastní úsměv zaváhal, když se jejich oči setkaly. Byl to zvláštní okamžik intimity, zároveň nepříjemný i příjemný.

Oba zamrkali a současně se odvrátili. Hermiona vrátila pozornost k nevinně perlivému lektvaru v ruce, ale cítila se podivně vyvedená z rovnováhy. „Pořád plánujete jej užít na začátku prázdnin?“

„Ano.“ Jestli na něj ten okamžik měl vliv, pominulo to, a neprojevilo se to při dalších větách: „Jen… přál jsem si s vámi o tom mluvit. Nevím, nakolik špatné důsledky to bude mít…“

Chvilku jí trvalo, než přišla na to, co vlastně říká. „Chcete, abych tam byla?“

„Nechci u toho mít nikoho, ale mám pocit, že něčí přítomnost možná bude zapotřebí, i kdyby jen pro záznam průběhu – stěží budu ve stavu být objektivní. A je také možné, že se ocitnu v nebezpečí zranění díky křečím, nebo něčeho takového.“

„No, když děvčeti předložíte takovou nabídku, Severusi, neumím si představit, jak bych mohla odmítnout,“ předložila mu sarkasticky a jemu zacukaly koutky pobaveným pousmáním, které nezakrylo záblesk úlevy v očích – myslel si, že odmítne. Dokonce ani teď nedůvěřoval jejich zvláštnímu přátelství.

XXX

Po návratu do vlastních komnat zjistila, že nemůže usnout, protože přemýšlela o tom, co se právě přihodilo. Posadila se ke stolu a začala dávat dohromady dopis Lence; určitě bylo velmi podstatné, že jeho prvním impulzem po dokončení lektvaru bylo říct jí to a sdílet to vítězství. Ale při pokusu popsat ten nestřežený okamžik, kdy se na ni usmál, Hermiona zaváhala a zjistila, že o tom ve skutečnosti nechce někomu říct, ani Lence; nějak to bylo příliš soukromé. A nebyla si jistá, co si má o tom myslet.

Neudělalo jej to pohlednějším, nebo něco takového jako ve špatných romantických románech. Severus teď obecně vypadal mnohem lépe než dříve za svého učitelování, ale to nic neznamenalo. Nikdy nebude atraktivní. Vyzařoval z něj však pocit, jisté charisma, které bylo zvláštně přesvědčivé, když nebyl v jedné ze svých nepříjemných nálad. A v té chvíli očního kontaktu úsměv otupil ony ostré hrany, dočasně snížil jeho obrany a zkrátil odstup, zvýšil jeho lidskost – a mužnost. Nebo možná si to teď jen víc uvědomovala.

Po chvíli dospěla k závěru, že to bylo alespoň částečně z důvodu, že mezi ní a Severusem existovalo dospělé přátelství. Své ostatní přátele znala od dětství a byla jistá nevinnost v tom, jak je v mnoha směrech viděla jako jedenáctileté a oni viděli stejně ji. Přátelství rozvinuté mezi dvěma dospělými bylo složitější a méně nevinné, obzvláště když nebyli stejného pohlaví. Technicky, samozřejmě, by ji Severus měl vidět jako vlasatou, zubatou jedenáctiletou holku, ale neměla ten dojem; zacházel s ní jako s dospělou a téměř sobě rovnou.

Většinu ze zbytku té zvláštní reakce by mohla vidět v čiré biologii, řekla si pochmurně. Severus byl muž a podle standardů kouzelnického světa nebyl o moc starší než ona; nebyl skutečně neatraktivní jako takový, užívala si jeho společnost, a bylo to dlouho, kdy vůbec byla s někým na rande. Nepochybně to vysvětlovalo i jeho reakci – a on reagoval, to si vybavovala, zorničky se mu lehce rozšířily a v jejich temných hloubkách cosi probliklo, než se oba odvrátili.

Doufejme, že za tím nebylo nic víc. Cokoliv jiného by bylo neskutečně složité a bez pochyb trapně jednostranné. Tu nejasnou pubertální chybu v úsudku ohledně Lockharta stranou, Hermiona se až dosud vyhnula většině romantických komplikací; žádné jednostranné vzplanutí, žádní beznadějně nevhodní muži a žádné katastrofální vztahy – když nepočítá Rona, a po všem tom čase si nebyla jistá, jestli by jej počítat měla. Nebylo to tak špatné.

Ale na druhou stranu neměla ani žádné úspěchy, pomyslela si. S většinou mužů bylo velmi těžké najít něco společného – ne nutně proto, že by byla chytřejší, ale protože byla intelektuálnější. Dokud nezačala s pravidelnými rozhovory se Severusem, ani si neuvědomovala, jak izolovaně se cítila, jako by touha diskutovat o něčem složitém nebo akademickém byla nějakým hříchem.

„Jsem už dlouho vzhůru, Nožko. Ještě chvíli a přivolám nějakou zmrzlinu a začnu zpívat Pořád sama (1) nebo něco podobného,“ sdělila svému společníkovi, který v reakci trhnul uchem, ale ani se neobtěžoval rozbalit z klubíčka. S úsměvem proběhla napůl dopsaný dopis pro Lenku a po chvíli přemýšlení jej hodila do ohně; napíše jí zítra, až si bude jistější tím, co chce sdělit.

XXX

Byla polovina dubna a deštivé jarní ráno přistihlo Hermionu stát v Severusově ložnici. Musela argumentovat dlouho, než jej přiměla k souhlasu; původně plánoval užít lektvar v laboratoři, což nebylo to nejpohodlnější místo světa. Vzdal se s nechutí, mračil se a mumlal, že bolest nezmenší ležení na matraci; upadl do zasmušilého ticha, když podotkla, že ačkoliv to je jistě pravda, o matraci si neudělá modřiny, pokud dostane křeče, zatímco rozhodně ano na studené kamenné podlaze.

Jeho ložnice byla stejně neosobní jako zbytek komnat – ve skutečnosti víc. Jedinou stopou po individualitě v pokoji byl stoh opotřebovaných brožovaných výtisků na nočním stolku. Až na toto to mohl být hotelový pokoj; karavan si uchovával více jeho osobnosti.

Severus se posadil na okraj postele a studoval flakónek v rukách. Nevypadal šťastný; částečně tím, že se připravoval na mučivou bolest, ale také proto, že po celou dobu bude bezmocný. Hermiona věděla, že projev porozumění by neocenil, a zaměstnala se přeměňováním křesla vedle postele a následným pohodlným usazením. Na jedné područce seděl Křivonožka, aby viděl. Severus úkosem pohlédl na své publikum.

„Můžu vám něco nabídnout, Grangerová? Třeba popcorn?“

Tento úšklebek rozpoznala jako obranný-Severus, spíše než ohavný-Severus, ignorovala jej a tiše odvětila: „Není to zábava a oba to víme. Budu zde, dokud to neskončí.“

Vyhnul se očnímu kontaktu, podíval se dolů a rozpačitě se přesunul, než se zhluboka nadechl a zvedl lahvičku. „Na zdraví,“ pronesl bezbarvě, zavřel oči, a co nejrychleji lektvar spolykal.

XXX

Trvalo to déle, než Severus počítal. Pokud mohla soudit, skutečná léčba neprobíhala déle než dvě hodiny, ale pak omdlel a vědomí nabyl až odpoledne. Což bylo pravděpodobně jen dobře, protože to Hermioně dalo čas zotavit se ze záchvatu nevolnosti a osušit slzy a vůbec se dát dohromady. V době, kdy skutečně otevřel oči, si četla jednu z jeho knih, které ležely vedle postele – překvapivě výběr básní.

„Severusi!“ Odložila knihu a předklonila se, pozorujíc jej s obavami, zatímco mrkal a snažil se na ni zaměřit. „Jste v pořádku? Fungovalo to?“

„Zatraceně doufám, že ano,“ odpověděl chraptivě. „Nerad bych si tím prošel pro nic za nic.“ Zachvěl se a zavřel oči. „Bože, zapomněl jsem, jak moc to bolí.“

„Nevypadá to, že by se na to dalo zapomenout…“

„Dřív jsem si myslel, že jsem si na to prostě zvyknul. Zdá se, že to muselo být nervovým poškozením, a já prostě vše plně necítil.“

„Pořád to bolí?“

„Ach, ano,“ odpověděl dutým hlasem se zavřenýma očima. „To proto vím, že to funguje. Nervy se všechny zregenerovaly. Bude to bolet, dokud se nesníží jejich obnaženost.“

Po chvíli opatrně nalila sklenici vody ze džbánu u postele a nabídla mu ji. „Můžete se posadit, abyste se napil?“ zeptala se.

V odpověď se z čiré, tvrdohlavé pýchy bolestivě snažil dostat do sedu, odmítaje přiznat, jak moc to bolí. Vzal si sklenici a opatrně se napil, než ji vrátil a ponořil se zpět do polštářů. „Co se stalo?“ zeptal se věcně. „Nepamatuji si toho moc, kromě bolesti.“

„Lektvar neúčinkoval okamžitě. Po pár sekundách jste se přestal cítit dobře, ale několik minut nevypadalo, že byste byl ve skutečných bolestech.“ Hermiona se zachvěla. „Bylo těžké to odhadnout. Zvládla bych to, kdybyste křičel, nebo něco, ale vy jste nevydal ani hlásku mimo dýchání. Chvěl jste se – ne křeče, ale otřesy jako při záchvatu v únoru – a zjevně jste trpěl bolestí, ale byl jste naprosto zticha, ani jste na nic neodpovídal.“

Severus zasmušile přikývl. „Byla to… otázka pýchy, nikdy pod Cruciatem nekřičet. Ani Pán zla mě k tomu takto nedokázal přimět, většinou. Pokud ze mě chtěl řev dostat, musel být kreativní. Což pro něj samozřejmě nepředstavovalo problém. Myslím, že teď je to ve mně prostě zakořeněno, abych dělal co nejméně hluku, když jsem zraněný; na blokování bolesti existují jisté techniky…“

A ona tak nechtěla vědět, čím si musel projít, aby mohl dát tuto odpověď. Krátce zvažovala, zda by mu měla říct pravdu – že asi na hodinu zřejmě upadl do nějaké chvíle z minulosti, protože začal bojovat proti neviditelným překážkám a – ani ne žadonit, s tím by se vyrovnala, ale prostě prosit, aby to přestalo, mrtvým hlasem s podivně rezignovaným tónem, který vypovídal o jeho jistotě, že se to nestane. Tehdy se jí udělalo zle.

Se snahou napodobit jeho strohý odstup pokračovala: „Celou dobu jste měl zavřené oči. Vaše levá ruka vypadala horší, ale nevím, zda to bylo fyzické, či psychické. To trvalo asi dvě hodiny, ale pak jste ztratil vědomí. Stále jste se třásl, ale způsobovaly to zřejmě svalové kontrakce a jinak jste se nehýbal. Asi před hodinou otřesy ustoupily cukání a pak už jste nabyl vědomí.“

Jen zamyšleně přikývl a zamrkal, když se na postel vyhoupnul Křivonožka a přišel jej očichat. „Co máš za problém, chlupáči?“ zeptal se kocoura slabě.

Hermiona se pokusila o úsměv. „Dělal si starosti téměř stejně jako já. Mám za to, že si nejdřív myslel, že vás něco přepadlo.“

„Hloupé zvíře,“ zabručel a odvracel tvář od Křivonožkovy prohlídky, načež se vzdal a začal jej hladit. „Omlouvám se za to, že jste u toho museli být,“ dodal, aniž by na ni pohlédl.

Dlouhou chvíli se na něj dívala, přísně krotíc své první dva impulzy – začít znovu plakat, nebo se ho pokusit uškrtit – a nakonec odvětila: „Myslela jsem, že jen Nebelvíři mají sklon omlouvat se za věci, které s nimi nemají naprosto nic společného.“

Chraplavě se zasmál a trhl sebou. „Zásah.“

„Potřebujete něco? Neumím vařit zdaleka tak dobře jako vy, ale umím to. Nebo můžu zavolat domácí skřítky, aby něco donesli.“

„Ne. Nepotřebuji chůvu.“ Hlas už se blížil k jeho formálně ostrému tónu, ochranné valy se znovu vztyčovaly rychle.

„Přestaňte být tak zatraceně tvrdohlavý,“ vyštěkla na něj. „Jste zraněný. Co se stalo se ‚všechno nemusí být nutně boj, občas je nutné přiznat, že jste jen člověk’?“

Zamrkal a zamračil se. „Vy si pamatujete –? Nevadí. Nejsem jen tvrdohlavý. Nejsem ani zraněný, pouze mám bolesti, a vydržel jsem horší. Bolest neodezní rychleji proto, že ležím a nic nedělám, ale jen na ni myslím. Budu se cítit lépe, když vstanu a začnu se hýbat. Kromě toho to pomůže znovu obnovit spojení mezi novými nervy a svaly.“

Samozřejmě si pamatuji. Zamračila se na něj a uvědomila si, že nemůže říct ani udělat nic, co by jej přesvědčilo, aby jen odpočíval. „Zatvrzelý mizero. Dobře. Jděte a ubližte si.“

Rty mu zaškubaly, jak se snažil nesmát. „Nesnesitelná ženská. Nemůžete napravit svět. Běžte si teď kvokat kolem někoho jiného; já to nepotřebuji, ani si to nezasloužím.“

„To si myslíte vy.“

„A je to mé tělo, můj lektvar a mé komnaty.“ Posadil se, jemně položil Křivonožku stranou a pomalu spustil nohy z postele. Pohyboval se opatrně, ale musela přiznat, že vypadal lépe, než čekala. Na druhou stranu při jeho schopnosti snášet bolest by pravděpodobně bez mrknutí oka chodil na obou nohách zlomených.

Hermiona zavrtěla hlavou, napůl obdivně, napůl zoufale: „Nikdy se nevzdáte, že?“

„To vy se nevzdáte, dokud nezemřete. Vzhledem k tomu, že se můj život v posledním roce tak dramaticky zlepšil, bylo by pošetilé nechat to teď být.“

„Budu to brát jako kompliment, i když pochybuji, že jste to tak zamýšlel,“ informovala ho povzneseným tónem. Než mohl odpovědět, rychle dodala: „A teď, když jste teoreticky oslabený a vyvedený z rovnováhy, zatímco se uzdravujete, měla bych na vás prosbičku…“

Severus na ni ostražitě shlédl. Vidět podezření v jeho očích bodalo, ale nebylo to osobní, a časem se naučí jí důvěřovat trochu víc. Vzhledem k tomu, oč jej chtěla požádat, bylo téměř zábavné vidět jeho napětí. „Jakou?“

Nevinně se na něj usmála. „Nakrmíte mi příští týden Křivonožku? Poslední týden prázdnin strávím v Doupěti, abych se všemi poklábosila a navštívila kamarády.“

Napětí jej opustilo a tiše se zasmál, zřejmě dokázal ocenit způsob, jak si s ním pohrála. „Věřím, že to zvládnu. Řekl bych, užijte si návštěvu, ale je pro mě těžké představit si něco horšího než toto.“

„Nejsou tak hrozní,“ odvětila se snahou znít rozhořčeně, zatímco bojovala se smíchem. Vážněji dodala: „Pokud budete něco potřebovat, prosím, nebuďte tvrdohlavý a požádejte o to.“

„Odmítám přednášku o zatvrzelosti od Nebelvíra, a obzvláště od vás,“ odvětil s přezíravým máchnutím rukou. „Pryč s vámi.“

„Zjevně vám není dobře, pokud je toto nejlepší invektiva, se kterou se můžete vytasit,“ opáčila s úsměvem a odvrátila se.

Když odcházela, uslyšela jeho tiché: „Hermiono?“

„Ano?“

„… Děkuji vám.“

„Kdykoliv, Severusi, a myslím to tak.“

XXX

„Takže je už vyléčený?“ zajímala se Lenka. Uprostřed prázdnin se ty dvě setkaly v rámci staromódní nákupně-kafíčkové terapii.

„Tvrdí to. Předpokládám, že to nebudeme doopravdy vědět do dalšího záchvatu. Doufám, že je – nemyslím, že bych zvládla sledovat to ještě jednou.“

„Bylo to tak hrozné?“ soucitně se optala Lenka.

„Ne. Bylo to nejhorší. Kdyby plakal, nebo křičel, s tím bych se vyrovnala, víš? Ale on jen – téměř to ignoroval. Je tak silný, až – až mě to trochu děsí. A pokaždé, když se přistihnu přemýšlet o tom, jak se tak dobře naučil snášet bolest, chce se mi plakat.“

„Dává to smysl. Neměl snadný život. Ale dívej se na to z té lepší stránky – nechal tě pomoci. Zdá se, že náš projekt pokračuje dobře.“

Hermiona se usmála. „Pravda. Lépe, než bych si myslela. Myslím, že jsme teď skutečně přátelé.“

„Pro tebe je dobrý společník,“ poznamenala Lenka a lžičkou si nepřítomně kreslila do pěny na svém cappuccinu.

„Co tě k tomu názoru vede?“

Kamarádka vzhlédla se svým obvyklým zasněným úsměvem. „Už dlouho jsem tě neviděla tak šťastnou,“ řekla prostě.

Zaskočená Hermiona se chystala protestovat, dokud se nezastavila a nezamyslela se nad tím. Loni strávila většinu volného času zalezlá v pokoji s knihou a kocourem, a často otravovala své přátele dlouhými dopisy, jen aby s někým komunikovala. Letos strávila většinu volna se Severusem a společným nekonečným rozprávěním o každém tématu pod sluncem, nebo pomocí s výzkumem, nebo hádkami. Dokonce i jejich dohadování bylo téměř zábavné.

„Máš pravdu,“ připustila pomalu. „Je pěkné mít přítele, kterého vidím častěji než jednou za pololetí. Je… nám spolu dobře. I když má jednu ze svých nálad. A rádi mluvíme o stejných věcech.“

„Dobře. Jsem za tebe šťastná.“

„Přeji si, aby byli i ostatní.“

„Jo?“ Lenčin neurčitý výraz se stal lehce vnímavějším.

Hermiona přikývla a dobrá nálada jí vyprchala, když si vzpomněla na posledních pár dní. „Nezdá se, že by někdo ocenil, že se skutečně přátelím se Severusem. Myslím, že Molly a Arturovi se ulevilo, že se mu teď dobře vede, ale to je asi tak vše. Harry s Ginny nějak chápali, proč mu chci pomoci, ale teď, když má zase svoji práci, si myslí, že to stačí. A Ron…“ Povzdechla si. „Ještě jeden den a řekl by něco opravdu zlomyslného a já bych jej zaklela, nebo odkráčela. Jako by byl hřích chtít mluvit o sobě a co dělám, když musím na oplátku zase poslouchat o famfrpálu. To mi připomíná, proč jsme se rozešli.“

„Stejně by vám to nikdy nefungovalo,“ odpověděla klidně Lenka a upila si kávy. „Ronald je můj kamarád, ale je – jak jen zní ta fráze? – necitlivý pařez. Zasloužíš si někoho, kdo tě skutečně chápe, nebo alespoň někoho, kdo je ochoten se o to snažit.“

S ironickým úsměvem si Hermiona upila kávy. „Prince Krasoně?“

„Jako v té mudlovské pohádce? Ne. Někým takovým bys byla naprosto znuděná a nejsi ten typ, který potřebuje okolo všeho povyk. Ne… ty potřebuješ někoho na diskutování, někoho, kdo s tebou udrží krok. Výzvu.“

„Hodně jsi o tom přemýšlela.“

„To opravdu ne. Zdá se to zřejmé.“ Lenka vzhlédla a neurčitě se usmála. „Nicméně, jsi teď šťastnější. Nezáleží na tom, jestli to někdo schvaluje, ne?“

Hermiona zaváhala, překvapilo ji slyšet to tak bez obalu, a pak se usmála. „Ne, máš pravdu, nezáleží. Díky.“

„Nepřestávej mi sdělovat novinky,“ nejednoznačně odvětila a dopila kávu.

XXX

Když Hermiona o pár dní později vtrhla do školy, první osobou, kterou potkala, byl Severus sedící s cigaretou venku na schodech na sluníčku. Se zmateným zamračením vzhlédl, když se blížila, a pomalu vstal. „Myslel jsem, že se máte vrátit až koncem týdne.“

„Měla jsem. Změna plánu,“ stroze mu osvětlila.

Zamrkal a prohlížel si ji. „Co se přihodilo?“

„Nic.“

„Nu, to je jistě přesvědčivé.“

„Nechte to tak, Severusi, prosím.“ Protáhla se kolem něj, ale on ji zatarasil cestu. Zamračila se na něj.

„Nemyslím, že je dobrý nápad jít dovnitř, dokud se neuklidníte,“ pronesl opatrně neutrálním tónem. „Vypadáte na uřknutí některé z cenných starožitností. A od pouštění hrůzy na studenty jsem tady já. Laskavě respektujte mé území.“

Rozzlobeně se nadechla, stále příliš vytočená, aby ji to pobavilo. „Beru to tak, že na tom budete trvat.“

„Ano. Pojďte, projděte se se mnou.“ Nedal jí moc na výběr, pevně ji uchopil za loket a vedl ji zpět po cestě, než zamířil mezi stromy.

„Kam jdeme?“

„Na místo, které mi občas pomáhá přemýšlet,“ nenápomocně odvětil. Opožděně jí došlo, že se jej ani nezeptala, jak se má; nekulhal hůř než jindy, a docela dobře se pohyboval. Při pohlédnutí do jeho tváře neviděla nějakou větší únavu nebo stres a ve skutečnosti vypadal lépe než dřív, přinejmenším než začal trávit každou volnou chvilku v laboratoři.

„Tady, sedněte.“ O pár minut později jí jeho hlas přerušil zadumání a poslušně se posadila na spadlý strom; pak se rozhlédla kolem po místě, kam ji zavedl. Zamrkala. Znala tuto stinnou mýtinu, mlhavě, ale nikdy zde nebyla v této roční době – celá plocha byla pokryta kobercem zvonků; ve vzduchu těžce visela sladká vůně. Posadil se vedle ní a tiše si květiny prohlížel. Dokouřil cigaretu, típl nedopalek a zlehka a bezhůlkově jej nechal zmizet.

Následujíc jeho příkladu, Hermiona tiše seděla a vstřebávala tu poklidnou atmosféru. Sluneční paprsky hřály a vytvářely skvrnité vzory světla a stínu, které podtrhovaly sytou barvu zvonků. Kdesi prozpěvovali ptáci a vždycky milovala vůni zvonků, i když jen zřídka ji cítila tak intenzivně.

Severus musel její uvolnění vycítit. Po chvíli se tiše zeptal: „Co se stalo?“

S povzdechem změnila polohu. „Opravdu nic velkého. Jen jsem… ztratila nervy.“

„To je slabé slovo. Takto vzteklou jsem vás neviděl už dlouho.“

„Ne, asi ne. Obvykle když jsem naštvaná, odeberu se do svého pokoje a ječím, dokud to neodezní.“ Pohlédla stranou s opatrným úsměvem. „Nepanikařte, na vás to znovu nevybalím.“

Tiše si odfrkl a trochu se opřel, dlouhé nohy natáhl před sebe a překřížil v kotnících. „Bylo by ode mne předjímání předpokládat, že to Potter nebo Weasley vás tak rozzlobil?“ zeptal se suše.

„Asi ano, ale neznamená to, že se mýlíte,“ odpověděla s povzdechem. „Jen byli prostě… sami sebou. Teď, když už nejsou dětmi, je pro mě těžší to tolerovat. Myslím tím, občas bych ráda dostala šanci si popovídat, víte? Mám přátele a koníčky a také kariéru, a docela ráda bych se o to vše podělila, jenže se nemůžu dostat ke slovu. Snažila jsem se jim říct o vašem lektvaru – nebojte, neznají detaily, ani jak nemocný jste byl; jen jsem se snažila vysvětlit procesy. Věděla jsem, že by je technická stránka skutečně nezajímala, ale jen jsem chtěla mluvit o pomoci, kterou jsem vám poskytla – protože to bylo něco, co jsem si užila, takže jsem bláhově předpokládala, že mí přátelé budou ochotni naslouchat. Jenže Harry prostě vypnul a Ron mi řekl, abych byla zticha a nemluvila o vás, a pak začal vykládat o své poslední přítelkyni popáté toho rána.“

„Taktní jako vždy, jak se zdá,“ zamumlal Severus.

„Ach ne, to mě netrápilo. Máme toho za sebou hodně a přes toto jsem se dostala. Šlo o to, že vždy mluví jen o sobě. Harry je to samé. Ani jeden neunese nebýt středem rozhovoru, když jsme u toho jen my, nebo naši kamarádi. I když Harrymu to aspoň vadí, když jsou kolem cizí lidé. A… to by mi mohlo vadit, že? Ale Rona to nikdy ani nenapadlo. Jen… přála bych si, aby prostě občas mysleli. Nelíbí se mi ten pocit, že přeháním, nebo jsem přecitlivělá jen proto, že chci mluvit o dalších přátelích.“

„Nemám nijak zvláštní chuť urazit vaše kamarády – no, ne, to je lež. Mám chuť. Pokud čekáte, že některý z nich začne myslet, budete čekat velmi dlouho. A zatímco budete čekat, mohu zapálit oheň, pokud byste chtěla, a vy do něj můžete zírat v marné naději, že nakonec zamrzne.“

Hermiona si váhavě uvědomila, že se usmívá. „Alespoň jste upřímný. A chápete, že jsou moji kamarádi, když nebojuji s potřebou je uškrtit. Ale oni nejsou schopní pochopit skutečnost, že i vy jste můj přítel.“

„Vy jste… mě bránila?“ zeptal se a zněl překvapeně. Usmála se na něj.

„Ano, to jsem vždycky dělala. Pravda, vždy to bývalo díky tomu, že jsem neschvalovala nerespektování učitele, ale teď… Ráda si s vámi povídám – i když se dohadujeme – a nelíbí se mi, když se ke mně chovají, jako bych byla absurdní jen proto, že chci, aby mí přátelé věděli, že si práci užívám.“

Neodpověděl, zjevně zaskočený tímto odhalením, a nějakou dobu mlčky seděli. Všimla si, jak je to ticho mírumilovné; Severus se nevrtěl, ani v něm nerostl neklid jen proto, že nikdo nemluvil. Nežvanil pošetilosti; neměl-li co říct, nic neřekl. Po právě uplynulém týdnu to bylo uklidňující. A s těmi zvonky zde bylo úžasně.

„Je tady nádherně,“ ozvala se po chvíli tiše.

„Ano,“ přitakal stejně nehlasně.

„Jak jste to poznal?“

„Jak jsem to poznal zde, nebo důvod, proč vás sem vzít?“

„Oboje, ve skutečnosti.“

Rty se mu  zvlnily do jednoho z jeho téměř úsměvů. „Tohle místo znám už velmi dlouho. Když jsem byl kluk, vždy jsem se sám procházel po pozemcích – obvykle abych našel úkryt nebo dobré místo na léčky,“ přiznal ironicky. „Už jsem zde byl dřív, ale bylo čisté štěstí, že mě sem cesta zavedla, když kvetly zvonky. A pak už jsem se sem vracel každý rok. A co se týká druhé otázky… Když mám špatnou náladu, bývám rád venku. Můj vztek se nezmenší, je-li omezen podzemím,“ dodal suše. „Je těžké zůstat rozzlobený, jste-li na teplém, slunečném a vonícím místě.“

„Ano. Děkuji vám.“

„Jakkoliv bych si užil sledovat vylévání vašeho vzteku na nějakém neškodném druhákovi, způsobilo by to děsivé komplikace.“

„No, v tomto ohledu jsem měla vynikajícího učitele,“ pronesla uličnicky a usmála se třpytu pobavení v jeho očích. Všimla si, že v poslední době je Severus ochotnější smát se sám sobě – v jistých mezích.

„Je pěkné vědět, že jsem vás naučil něco hodnotného,“ protáhl.

„To jste naučil, i když jste to neměl v úmyslu,“ dodala tiše. Tak či tak, z jeho příkladu se naučila hodně – jak sledovat, co říká, jak dávat pozor na své okolí, aby zjistila, kdo je poblíž, jak být připravená (hrozba, že na ně profesor Snape udeří ve své pomstychtivé náladě, byla mnohem efektivnější než Moodyho nekonečné štěkání ‚Neustálá ostražitost!‘). Později přišly další, méně zřejmé lekce – síla lásky, cena odvahy a schopnost lidského ducha snášet situace mimo rozumné hranice.

Hermiona nic z toho neřekla – bez červenání se jako děvčátko a bez koktání by se nedostala přes první věty – ale nemusela. Oči se mu mírně rozšířily a spěšně se odvrátil. Bezmyšlenkovitě se trochu naklonil, aby mu vlasy padly přes tvář a skryly jeho výraz – gesto, které viděla ve vzpomínkách druhých. Na okamžik ucítila téměř neodolatelné nutkání natáhnout ruku a odhrnout mu vlasy z tváře. Neprodleně si zamotala prsty v klíně, dokud ten šílený impuls nepřešel.

Při hledání, co dalšího říct, ji napadly dřívější myšlenky. „A jak se máte vy, Severusi? Už dopady lektvaru odezněly?“

„Téměř úplně,“ odpověděl po chvíli hlasem trochu vzdáleným, jako by myslel na něco jiného. „Po pravdě řečeno, fungovalo to lépe, než jsem čekal. Až se zmírní i poslední zbytky bolesti, pokusím se o diagnostická kouzla a uvidím, zda došlo ke zlepšení.“

„Dobře. To jsem ráda.“

Opět se rozprostřelo příjemné ticho, jak večer potemněl, dokud se Severus konečně nepohnul. „Měl bych se vrátit. Pořád mám k oznámkování závěrečné projekty sedmých ročníků.“

Přikývla, a pak překvapeně zamrkala, když jí nabídl ruku, zřejmě zcela automaticky. Přijala ji a potlačila zachvění, když svými dlouhými prsty obtočil její; zamaskovala své rozpaky tichou poznámkou: „Zjevně se vám dostalo dobrého vychování…“

Mírně se zamračil, ale pak si uvědomil své jednání a pokrčil rameny. Rozpačitě ji pustil. „Ne tak docela, jak byste měla vědět. Ale za mého mládí se v Bradavicích ještě učilo starosvětské zdvořilosti – v těchto dnech je to považováno za cosi strašlivého podle etikety a nahlíží se na to jako na přetvářku čistokrevných, ale tenkrát jsme se učili pravidla chování. Vstát, když do místnosti vstoupí žena, otevřít dveře a tak.“

„Jak… starosvětské,“ reagovala překvapeně a on se pousmál.

„Pro vás možná, ale tehdy to bylo normální. Ve starých rodinách stále je, myslím. Také jsme se učili starému tradičnímu umění – tanci, šermu, jízdě na koni.“

„Děláte si legraci.“

„Ne, jsem zcela vážný. Bylo to… ne nepodobné románům Austenové.“

Hermioně to připadalo velmi zvláštní, ale když o tom tak přemýšlela, Severus měl poněkud staromódní způsoby. Skutečně si toho nevšimla, ale vždy ji doprovodil ke dveřím v létě při jejích odchodech z karavanu a také při opouštění jeho komnat. Teď se skutečně mírně uklonil a nabídl jí rámě, načež ona obrátila oči v sloup. „Mezi dobré mravy se to nepočítá, pokud to děláte, abyste lidi štval,“ pronesla a s úsměvem jemně přijala nabízenou paži.

„Nesmysl. Půl důvodu pro existenci těchto poněkud zastaralých zvyků je to, že se staré rodiny mohou cvičit v ještě rafinovanějších způsobech vzájemného cupování.“

Vydali se zpět k Bradavicím a ona k němu v houstnoucím soumraku vzhlédla. „Nevěřím tomu koni, ani šermu.“

„Přiznávám, že toto jsem si přisadil,“ připustil s dalším téměř úsměvem. „Avšak tanec a etiketa je pravda. A já umím jezdit na koni a šermovat.“

„Opravdu?“

„Ach, ano. Za svých cest jsem se naučil mnoho podivných věcí – podivných na kouzelníka.“

„Nebrání vám v jízdě na koni koleno?“

„Ne tak docela, ačkoliv jezdím-li dlouho, trochu to bolí. Nebo bolelo – už je to pár let.“

„Nejezdila jsem od třinácti,“ zavzpomínala. „A nikdy jsem nezkusila šerm,“ dodala ironicky.

„To byste měla,“ pronesl vzdáleně. „Jen málo lidí, mudlů či kouzelníků, je připraveno čelit soupeři, který najednou drží meč,“ jako by přemýšlel zase o něčem jiném. Spokojeně pokračovali v tiché chůzi a Hermiona cítila pohyb svalů pod svojí rukou – byl napjatý, zjevně nepřekonal problémy s fyzickým kontaktem.

Když dorazili k hradu, nezdál se hovorný, a jakmile vzala Křivonožku, vrátila se do komnat s hromadou věcí na přemýšlení – ne nejmenší bylo to malé zachvění, které cítila při doteku jeho ruky. Ach bože.

XXX

Hermioně se neskutečně ulevilo, když během pár dnů zjistila, že ve skutečnosti nerudla, když jej viděla, srdce jí nevynechávalo, když promluvil, a nedocházelo k elektrickým výbojům, když se jej dotkla – alespoň ne většinou. Nešlo o pitomé hormonální pobláznění, jehož se děsila. Ve skutečnosti to bylo mnohem prostší – měla ho ráda; víc než to, přitahovalo ji to k němu. Prostě si začala všímat, že je muž, a proto se to vše stalo.

A nebyl přímo neatraktivní, pomyslela si; teď už neměl pleť a vlasy tak mastné a zuby nebyly žluté a nežil s posledním nervem napnutým k prasknutí. A když nevrčel, měl opravdu neskutečně sexy hlas – někdy i když vrčel, ale jen pokud to nebylo mířeno na ni; v jeho podání i sarkasmus zněl skvěle. Měla ráda jeho tmavé, intenzivní oči, a měl pěkné ruce s dlouhými elegantními prsty. Také mu slušely dlouhé vlasy – neuměla si ho s krátkými představit. Dokonce ani nos se teď nezdál tak nápadný a spolu s ostatními malými změnami vzhledu dával jeho tváři osobitost.

Poté, co si dopřála času o tom popřemýšlet, dospěla k závěru, že jde zase o onu záležitost ‚dospělého přátelství‘. Všichni ostatní mužští přátelé spadali rozhodně do kategorie ‚bratr‘ – Harry a Neville vždy, a také kluci Weasleyovi, s občasnou výjimkou Rona, a s tím si už nebyla zcela jistá. Dávalo smysl, že Severus bude jiný, protože jej neznala jako pubertálního kluka neustále se dostávajícího do potíží – pohlédla-li na ostatní, viděla nejdřív chlapce, pak až muže.

A také bylo třeba připomenout, že neměla rande více než rok – spíše dva, když se nad tím zamyslela. Bylo to docela depresivní, ale v těchto dnech se nesetkávala s novými lidmi často. Jedinými muži blízkými jejímu věku, které pravidelně vídala, byli Severus a Neville. A Neville, když už je zmíněný, nebyl její typ a navždy se jí vryl do paměti jako mírně buclatý jedenáctiletý kluk se sklonem ke koktání a neustále ztracenou ropuchou.

Když si to k vlastnímu uspokojení takto srovnala, cítila se lépe. Severus si nevšiml jejího dilematu; vstoupili do posledního čtvrtletí a měl sedmáky na šikanování prostřednictvím zkoušek, stejně tak na péči kolej, plus přípravy na příští rok. Tento rok lehce aktualizoval osnovy a do příštího zvažoval další změny. Což vše znamenalo, že byl zaneprázdněný; pořád s ním trávila většinu času, ale hlavně sedávala teď již v jejím křesle v jeho komnatách a pokračovala ve své práci prokousat se skrze jeho knihovnu, zatímco on se prohrabával hromadami papírů, které jej sužovaly.

„Chtěl jsem se zeptat,“ začal nepřítomně jednoho nedělního odpoledne po podpisu dalšího formuláře, který hodil na hromadu kdysi představující přihrádku na dokumenty, „co vlastně děláte, když neučíte? Máte méně než půl tuctu tříd týdně.“

„Obtěžuji nabručeného Mistra lektvarů,“ odvětila klidně s úsměvem a odložila knihu. „Moc ne, pokud mohu být upřímná. Výzkum. Spolupracuji na několika pojednáních z kouzelných formulí a přeměňování a dostala jsem jednu, dvě drobnosti na vlastní publikování. Nic světoborného.“

„Není to… poněkud plýtvání? Měla byste na víc.“

Tak jako ty, pomyslela si nikoli poprvé. Když začala s výzkumem pro Severuse, zjistila, jak vysokou má kvalifikaci a kolik výzkumu sám udělal; jeho učení dětí bylo plýtváním a bylo docela zřejmé, že si je neužívá.

Raději neoceňujíc to, co vlastně byl krásný kompliment, pokrčila rameny a vysvětlila: „Teď je. Jen… čekám. Příští rok získám třídu; studium mudlů se stane volitelným o rok dřív. Minerva to nakonec plánuje změnit na povinný předmět pro mladší žáky a budu učitelka na plný úvazek. Když nic jiného, válka nás naučila, že kouzelnická společnost je stále nebezpečně oddělená hlavně kvůli neznalosti. Většina čistokrevných neví nic o mudlovské společnosti; mudlorozeným se doporučuje opustit ten svět; a poloviční krve, jako jste vy, kteří znají oba své odkazy předků, jsou vzácní jako šafrán. Už jsem to zmínila.“

„Star Wars,“ tiše pronesl, když si vzpomněl.

„Ano. Harry je dobrý příklad – vyrostl jako mudla, ale nechal toho za sebou co nejvíc. On a Ginny mají telefon, ale to je vše. Nebo Seamus Finnegan – je poloviční krve, ale jeho otec se zapojil do kouzelnického světa a Seamus za dob svých studií o mudlech nic nevěděl. Tonksová byla to samé a její otec byl mudlorozený. Nedává to smysl. Podívejte na sebe – žil jste většinou jako mudla. Proč?“

Začal se usmívat. „Protože to je snazší,“ odpověděl tiše. „Cvaknout vypínačem vyžaduje méně úsilí než seslat kouzlo; čistící kouzla nejsou tak účinná jako ruční práce, alespoň ta moje; vařit pomocí kouzel není moc rychlejší než rukama, a není tak zajímavé. Telefony jsou méně nepříjemné a více soukromé než volání letaxem. Pokud vlastníte rádio, v každém případě asi naladíte mudlovskou stanici, protože tam je hudba lepší. Auta jsou bezpečnější a pohodlnější než košťata, jak i ministerstvo zjistilo, ačkoliv připouštím, že přemístění je pořád nejlepší alternativa při časové tísni. A televize a internet jsou asi nejlepší vynálezy – vezměte si jen, kolik našeho výzkumu jsme provedli za použití počítače.“ Úsměv se mu rozšířil. „Dostatečně pokročilá technologie je k nerozeznání od magie,“ citoval.

„Arthur C. Clarke. Přesně!“ Několik let se snažila přimět své kamarády, aby ji přesně v těchto bodech poslouchali. „Ale každý je naprogramovaný, aby předpokládal, že magie musí automaticky být lepší, než cokoliv dokázali vymyslet chudáci mudlové. Takže ani nebudou brát v úvahu alternativy, a to je jen krůček od toho, aby se domnívali, že samotní mudlové jsou něco míň. Pokud kouzelnické děti zavčasu naučíme o tom, čeho bylo dosaženo a že nám mudlové mají co nabídnout, pomůže to tyto staré předsudky zmenšit.“

„Všiml jsem si, že nejste tak naivní, abyste si myslela, že výuka vyřeší všechno.“

„Nejsem hloupá, Severusi, a ušla jsem dlouhou cestu od SPOŽÚS.“ Potlačil smích a ona se na něj zamračila naprosto nepřekvapená, že o tom věděl. „Nechci změnit svět, opravdu ne. Už dávno jsem z toho idealistického období vyrostla. Ale toto je začátek a stojí to za to – nebo brzy bude.“ Pokrčila rameny a trochu se zklidnila. „A mezitím můžu zkoumat, cokoliv mě bude zajímat, a nějaký čas využít na odpočinek. Takto jsem to neměla vždycky; vzala jsem místo na ministerstvu jakmile jsem složila OVCE, a myslela si, že se věci začnou měnit hned, když V – Pán zla zemřel. Jsem si jistá, že uhádnete, jak ten malý sen vyšel, ale byla jsem tvrdohlavá a odmítala se vzdát, dokud mi před pár lety Minerva nenabídla studium mudlů. A já se rozhodla raději pro to.“

„A co si myslíte o učení?“

„Líbí se mi to. Velký rozdíl, myslím, dělá fakt, že je můj předmět volitelný; studenti si jej nevyberou, pokud nemají opravdový zájem, takže se nemusím smiřovat s některými z těch – těch dutohlavců, na které si neustále stěžujete. A ani jsem nezačala s učením studentů, kteří by mě znali jako žákyni. Pokud se mi podaří něco změnit, budu mít téměř vše, co jsem kdy chtěla.“

„Co hodláte učit ty mladé a čistokrevné plné předsudků?“ zeptal se a zněl opravdu zvědavý a upřímně zaujatý – jako nikdo jiný předtím.

„Výchozím bodem budou základní principy. Věci jako elektřina a věda, o které se, na rozdíl od Artura Weasleyho, většina kouzelníku nezajímá, a těch zbylých pár je beznadějně mimo a popletených. Většina kouzelníků ani neví, jak svět funguje – záležitosti jako gravitace nebo složení vzduchu jsou brány jen jako samozřejmost. Pak chci pokrýt historii – mnoho významných mudlovských osobností bylo utajenými kouzelníky či čarodějkami, ale mnozí nebyli. Tolik z minulosti má na kouzelnický svět takový vliv, aniž by si to někdo uvědomoval. A jsou v tom cenná ponaučení. Pokud by kouzelníci věděli více o mužích, jako byl Hitler, nenásledovali by tak rychle Grindelwalda nebo Pána zla. Chci je také naučit, jak přežít v mudlovské Británii – o penězích, zvycích a zákonech. Možná i povzbudit starší studenty, aby se naučili řídit. Někteří mí spolužáci ani nevěděli, že má Anglie královnu, věděl jste to? A počítače! V těchto dnech dostává tolik z mudlovského života počítačovou podobu. Většina čistokrevných by byla naprosto bezmocná, pokud by museli prchat mudlovským světem tak jako my. Pokud by se měly vrátit hony na čarodějnice, ocitli bychom se všichni ve skutečném nebezpečí. A historie se opakuje.“

Hermiona si náhle uvědomila, že se asi příliš nadchla. Přestala mluvit a s pocitem trapnosti se na něj nejistě podívala. Ve tváři se mu zračil náznak pobavení, ale nebyl to výsměch, a povětšinou se zdál zaujatý. „Vy jste si to opravdu skrz naskrz promyslela.“

„Přemýšlela jsem o tom od prvního ročníku,“ potvrdila. „Ve skutečnosti hlavně kvůli vám.“

Zamrkal a zamračil se. „Mně?“

„To ta vaše logická hádanka hlídající Kámen mudrců. Takové kvízy jsem řešila už roky, ale Harry s Ronem neměli tušení. Ti nikdy předtím takovýto druh hádanek neviděli. Ani žádní čistokrevní. To proto to byla tak účinná obrana. A to mě přimělo přemýšlet o tom, že magie nemusí být vždy nejlepší způsob.“

To jí vysloužilo další skoro úsměv. „Hodně ze svých hodin lektvarových teorií jsem založil na mudlovské chemii,“ svěřil se tiše. „Mnoho principů je stejných. A mé léčivé lektvary; provádím veškeré vaření pro ošetřovnu, protože mám lepší výsledky, a lepší výsledky mám, protože jsem pozměnil většinu postupů – v mnoha případech použitím inovace z mudlovské medicíny.“

„To jsem nevěděla, ale dává to smysl. A díky rozhovorům s vámi pozměním své budoucí osnovy.“

Severus zvedl jedno obočí. „Ano?“

„Pamatujete na začátek roku dole v laboratoři? Nemyslel jste si, že by byl kouzelnický svět jako celek schopný kvalitně vytvářet cokoliv tvůrčího – ať už v hudbě, umění, poezii nebo próze.“

„Naučila jste se zpaměti všechny rozhovory, které jsme kdy vedli?“ zeptal se jí s nádechem podrážděného pobavení.

„Ty důležité ano,“ odvětila rázně. „Měl jste pravdu. A osnovy, jak jsem je měla sestavené, byly trochu náročné. Takže vedle všech důležitých věcí chci povzbudit studenty, aby se podívali na mudlovské umění, hudbu a literaturu. Částečně je to lehká úleva, něco jiného. Částečně to dá náhled do mudlovské kultury. A částečně je to povzbudí k novým věcem.“

Přenesl svůj soustředěný pohled z ní na zeď a chvíli byl zticha, než si vše promyslel. Nakonec se na ni s vážným výrazem zase podíval a tiše pronesl: „Možná si nemyslíte, že chcete změnit svět, Hermiono, ale jestli toto vyjde… vy jej nejen změníte, vy jej odpálíte. Změnit tyto staré postoje může být jednou z vůbec nejdůležitějších věcí, které se kdy naší společnosti přihodily. Doufám, že budu žít tak dlouho, abych to viděl.“

Zaskočená tím neobvyklým tónem jeho hlasu a bojující s rudnutím či pláčem z čirého štěstí nad tímto nečekaným zadostiučiněním, se usmála a zlehka odpověděla: „Ach, budete. Nevložila jsem tolik úsilí do péče o vás, abych vás teď nechala jít. A budu potřebovat přesvědčit vaši kolej. Kromě toho také plánuji zápůjčku některé vaší hudby a knih, až na to přijde.“

Konsternovaný vyprskl drsným smíchem. „Ale, opravdu? A co z toho budu mít?“

Budu Ti dlužit pár laskavostí. A taky bych uměla vymyslet pár způsobů, jak ti to splatit. Odolávala nutkání mu to říct jen proto, aby viděla, jak se tváří, a zazubila se na něj. „Připojení k revoluci, soudruhu. Nejen, že se budete dívat, co se stane, ale dostanete úlohu. Pokud vám pomáhání nevadí, existuje toho hodně, co byste mohl demonstrovat o žití s tím nejlepším z obou kultur.“

„Takže se chystáte rozzuřit moji kolej, ukradete mi majetek a splatíte mi dotlačením do další práce?“ pobaveně se zeptal. „Vy Nebelvíři opravdu umíte vyjednávat.“

„Tato konkrétní Nebelvírka se učí od Zmijozela. Učím se rychle; dejte mi čas.“

XXX

PA: V této jedné kapitole existuje mnoho důležitých scén. Ujistěte se, že je přečtete pečlivě; později se ke každému tématu podrobněji vrátíme.

 

(1) V originále All By Myself , ale nechtěla jsem přerušit plynulost textu, abyste hledali význam písně, proto jsem si dovolila název přeložit. Text naleznete zde: http://www.pohodar.com/preklady/Celine_Myself.htm


Post Tenebras Lux - 13.



Autor: Loten              Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: solace

Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/13/Post-Tenebras-Lux

Rating: 16+



Kapitola 13

 

„The opposite of loneliness is not togetherness. It is intimacy.“

 

„Opakem osamělosti není pospolitost. Je to intimita.“


Richard Bach

XXX

Až příliš brzy na ně za dveřmi čekaly zkoušky. Hermiona dohlížela na mnoho písemných testů, aby dopřála učitelům na plný úvazek trochu prostoru na oddych; Severus ten luxus neměl, protože musel být v pohotovosti při každých praktických lektvarech. Nikdo jiný svůj vlastní předmět nedozoroval, ale zase při žádném jiném předmětu pravděpodobně nehrozily exploze v případě studentovy paniky. To znamenalo, že jej nevídala tak často jako dřív, ale protože i ona byla vytížená, moc ji to neovlivnilo. Ačkoliv zjistila, že letních prázdnin se téměř děsí. Kamarádi budou zaneprázdnění a pochybovala, že budou méně nepříjemní, než byli na Velikonoce; s jistotou očekávala, že celou tu pauzu stráví zalezlá ve svém malém bytě se snahou neuvztekat se k smrti, či nezkolabovat čirou nudou.

„Máte nějaké plány na léto, Severusi?“ zeptala se mimoděk jednoho teplého večera jen několik dní před koncem roku. Zase byli venku; dokonce ani sklepení nebylo příjemné pro pobyt vevnitř.

„Ne tak docela,“ odvětil, ale věnoval víc pozornosti zapálení cigarety než její otázce. „Karavan asi bude potřebovat pár oprav, ale to je vše. Na nějakou chvíli mám cestování plné zuby. Co vy?“

„Nic. Mohla bych vypadnout, ale Lenka je zaneprázdněná a nemyslím, že bych zvládla tolerovat někoho dalšího déle než jeden den. Asi pár lidí navštívím, ale krom toho, nic. Možná se pokusím vymyslet něco nového na výzkum… plánujete vy něco nového?“

„Výhledově bych se mohl pokusit o vývoj lepšího oleje na ošetření jizev,“ zamyslel se. „Používal jsem mudlovský výrobek –“ krátce se pousmál, „– ale proti jizvám po kletbách, nebo od magických zvířat jsou jeho účinky omezené, a jsem si jistý, že existuje lepší alternativa.“

„Předpokládám, že to není kvůli vašim jizvám na krku,“ tiše pronesla, vybavujíc si ty, kterých si všimla na jeho pažích loňského léta, nebo když si v laboratoři vyhrnul rukávy.

„Ne. Mám i mnoho dalších.“ Pokrčil rameny, vydechl tenký oblak kouře a pozoroval jeho rozptýlení do soumraku. „Žádná nebolí. Ale kůže táhne a to může být nepříjemné.“

„Vím.“

Chvíli se na ni díval s otázkou jasně vepsanou ve tváři, než se zjevně rozhodl, že to opravdu není jeho věc a odvrátil se. Krátce zvažovala, že mu to řekne, ale rozhodla se, že ještě ne; nebyl to problém jako takový, byla to jen ta jediná jizva, ale rozhovor o ní by byl sotva veselý a neměla na to náladu. Kromě toho to bylo trochu osobnější, než co by si myslela, že mu bude příjemné. A kdyby se rozhodl jí to oplatit, byla si jistá, že opravdu nechce vědět nic o těch jeho. Přinejmenším zatím ne.

„Tak tedy pojďme vyřešit projekt na příští rok,“ zlehka odváděla od tématu sebe i jeho.

„Opět budete trvat na mém sužování?“

„Ale, no tak, Severusi, nebuďte ošklivý. Přiznejte to, byla jsem přiměřeně nápomocná a ne zcela rozčilující.“

Jen zavrčel nevrlou odpověď a ona nedokázala zadržet široký úsměv, což jen zvýšilo jeho podmračenost. Jedna z dobrých věcí tohoto nového povědomí o jeho osobě, pomyslela si; poskytlo jí to alespoň určitý stupeň imunity před tímto mračením, které by ji kdysi vyplašilo k útěku.

XXX

Poslední den školního roku s sebou přinesl obvyklý zmatek. Nakonec všichni studenti odjeli a učitelský sbor stál ve vstupní hale a vyměňoval si úlevná oddechnutí. Poté zaměstnanci posbírali svůj majetek a postupně odcházeli. Hermiona v tichosti kráčela se Severusem dolů k bráně. Pro jednou se na prázdniny netěšila, a ani on nevypadal v lepší náladě, navzdory jeho nedávnému triumfu, kdy se Zmijozel vydrápal ze čtvrtého místa na druhé v kolejním poháru.

„Jste v pořádku?“ zeptala se tiše. Byli posledními, kdo odcházel, a na pozemky kolem nich padlo ticho.

Ztěžka vydechl. „Nikdy jsem se na léto nevracel domů rád,“ pronesl bezvýrazně. „I když má školní léta zde byla hodně času peklo, bylo to vždy lepší než být doma.“

To musela být ta nejhorší Hobsonova volba (1), dumala Hermiona, na jedné straně čelit šikaně a na druhé násilnickému otci. Je pravda, že o otcově týrání neměla žádný důkaz, ale několik zdrojů to výrazně naznačovalo. A jestli někdy potřebovala nějaký, měl to teď vepsáno v očích. Nevěděla, co na to říct, jen si přechytla Křivonožkův košík a krátce se dotkla jeho paže; pod jejím dotekem sebou moc netrhl, ale měla podezření, že to bylo jen proto, že se o to vědomě snažil.

„A když vám bylo šestnáct…“ nadhodila rozpačitě při vzpomínce na jeho vyprávění.

Přikývl spíše v reakci než souhlasem. „Nebylo to tak zlé, jak si myslíte, nebo tak zlé, jak by to asi mělo být. Ve skutečnosti… mi bylo jedno, že zemřeli. V té chvíli jsem k matce nic necítil; dotklo by se mě víc, kdybych se díval na cizí tělo. A co se týká mého otce…“ Odmlčel se a rty se stočily do hořkého úsměvu. „Mojí první reakcí byl hněv.“ Klesl hlasem a do očí se mu vplížila zastřená bolest. „Plánoval jsem ho zabít sám. Dokonce jsem měl v kufru ten zatracený jed. Celé pololetí jsem na něm pracoval. A ten parchant mě svým předčasným skonem podvedl.“

Rozumem si uvědomovala, že to říká, hlavně aby šokoval. Ale to neznamenalo, že to nebyla pravda. Tak nějak zvláštně Hermiona přivítala tu připomínku, čeho je tento muž schopný; poslední, co by si přála, bylo vytvořit si o něm nějakou fantastickou představu, nebo jej postavit na piedestal. A co bylo ještě podivnější, ta historka ji netrápila tolik, jak by snad měla. Tehdy bylo Severusovi šestnáct. Právě ztratil nejlepší přítelkyni (když se jí poprvé svěřil o rodičích, nedošlo jí, že to v ono léto se dole u jezera přihodil ten incident z myslánky). Ve skutečnosti ztratil jedinou spřízněnou duši. Byl izolován a zraněný a rozhněvaný a osamělý, a vracel se k týdnům týrání a neštěstí s žádnou nadějí na únik třebas jen na pár hodin. Ale nebyl zlomený. Nemyslela si, že by skutečně podnikl svůj plán. Ba co víc, při pohledu do jeho tváře si byla poměrně jistá, že ani on tomu nevěřil. Samozřejmě, o pár let později by to byl jiný příběh a teď by vteřinu neváhal; ale tehdy? Ne.

„Někdy věci nefungují, jak bychom si mysleli, že by měly,“ nakonec pronesla, „ale někdy vycházejí tak, jak předpokládáme.“

Zmatený její reakcí použil Severus svůj nejlepší výsměch. „Jestli mi citujete Micka Jaggera, přísahám, že vás uřknu.“

„Trochu uznání. Mám lepší vkus. A oba víme, že byste to nemohl udělat, ne tehdy. Věřila bych, že byste jej mohl proklít v zápalu boje, ale nevěřím, že byste byl schopný úkladné vraždy, nebo že byste ji již spáchal.“

„Nebuďte naivní.“

„Nejsem. Mám pravdu a vy to víte. Je mi jasné, že nyní byste to udělal, pokud byste opravdu neviděl jinou možnost, a mohla bych věřit, že byste toho moc necítil. Ale tehdy ne. A dokonce ani teď byste to neudělal jen pro své vlastní dobro.“

Stáli ve slunečním světle proti sobě, ale do očí se jí nepodíval. „Hermiono, nedělejte chybu představou, že víte něco o tom, čeho jsem schopný. Viděl jsem a provedl víc věcí, než si umíte představit, a neznáte mě tak dobře, jak si myslíte.“

„Možná ne,“ odvětila stále překvapivě klidná. „Ale poznám.“ Vztáhla ruku a dotkla se jemně jeho paže, ignorujíc jeho automatické ucuknutí jako reakci, a usmála se na něj. „Pěkné léto vám přeji, Severusi, a uvidíme se v září.“ Pevněji sevřela Křivonožkův koš a odvrátila se dřív, než mohl odpovědět. Když se soustředila, cítila na sobě jeho oči.

Ve zlomku vteřiny, kdy se přemisťovala, když se jí před očima svět závratně roztočil, zaslechla vzdálené zašeptání: „V září.“

XXX

Léto nezačalo nadějně. Lenka honila kdesi v Portugalsku jakési bizarní a snad i imaginární tvory, Harry s Ginny vstoupili do jednoho z jejich protivně odporných období, kdy ignorovali všechny ostatní (měla podezření, že je Ginny zase těhotná, a jestli ne, tak asi brzy bude) a všichni ostatní byli příliš zaneprázdnění, aby s ní promluvili. Naprosto. Nebo se setkali na skleničce či u jídla. Nebo jen odpověděli na dopis. Takto osamělá, frustrovaná, izolovaná a znuděná se necítila od… hm, vlastně loňského léta, od jistého setkání na nádraží Waterloo, které jí úplně změnilo život.

Hermiona tušila, že to byl skutečný důvod jejího současného podráždění. Chyběl jí. Ačkoliv byl často naštvaný, podrážděný a nepříjemný, alespoň byl ochotný s ní promluvit a poslouchat, co mu povídala, bez ohledu na vlastní názor na dané téma. A počasí nepomáhalo; udeřila hrozná vlna veder a bylo příliš horko na jakýkoliv pohyb, téměř příliš i na přemýšlení. A teď se jí porouchal ten zatracený ventilátor. V bytě měla jako v peci navzdory všem chladícím kouzlům, o která se pokusila.

Měla všeho plné zuby a špatnou náladu, když unaveně padla do křesla a zvedla mobil, aby prošla adresář v naději, že nalezne zapomenutého kamaráda – nejlépe nějakého s klimatizací. Neuspěla v hledání, ale nad posledním záznamem se zamračila – zapomněla, že má Severusovo číslo, i když kvůli jeho soukromí jej měla vedeného pouze jako písmeno S. Impulzivně mu poslala zprávu.

Tak pokud jde o moje léto, je totálně naprd. Co vaše?

Skutečně byla ztráta času posílat textovky jejím kamarádům – ani Harry tomu nepřišel úplně na kloub. Nečekala odpověď, ale k jejímu překvapení jí asi za minutu mobil zapípal.

Zlomila jste mi srdce.

Zírala na displej a cítila, jak se jí do tváře vkrádá úsměv.

Jsem lamačka srdcí? I vy lichotníku. Mají všichni Zmijozelové tak výmluvný jazyk? odvětila.

Odpověď přišla téměř okamžitě. Ano. Přirozeně rozeklaný.

To si získalo její tichý, radostný smích, když spěšně skládala odpověď. Zamítla svoji první reakci – bylo by příliš snadné začít flirtovat a byl to špatný nápad z mnoha ohledů, nezmiňujíc, že by se usmál k smrti. Nu, v tomto horku bude studená krev užitečná.

Odpověď jí přišla stejně rychle jako ta předchozí; zřejmě mu bylo známé hbitě skládat zprávy, aniž by se nutně uchyloval ke zkracování slov. Vy diskutujete o počasí? Jak strašlivě britské od vás.

V tomto jsem patriot. Ale vážně, to místo musí být výheň.

Tentokrát to zprávě trvalo trochu déle. Pokud to byl pokus o získání pozvání, abyste se sama přesvědčila, rozhodně byste měla zapracovat na své rafinovanosti, Nebelvírko.

Potkal jste mé přátele. Na co bych potřebovala rafinovanost?

Vynikající poznámka; ale přesto byste mohla shledat užitečným jistý stupeň rafinovanosti teď, kdy jste v zářnější společnosti.

Hermiona se usmála a napadlo ji, co mu asi nabídl našeptávač v mobilu. S jeho slovní zásobou výrobci mobilů nejspíš nepočítali. Dopřála si chvilku a popřemýšlela o jeho zprávách. Uvědomila si, že měl pravdu a že se snažila pozvat do karavanu; také si uvědomila, že ač neřekl ano, neřekl ani ne. A zjevně se nudil stejně jako ona. Rozhodla se a poslala odpověď. Nepochybně si osvojím tajnůstkářství z výše uvedené zářné společnosti skrze častější expozici. Jakmile to poslala, zamířila do svého pokoje se převléct a vybavila si přemisťovací bod, který použila dříve.

Telefon se znovu ozval při zamykání dveří. Od vás to zní jako choroba.

To je. Spletité a nepředvídatelné trápení s různými příznaky a doposud bez účinné léčby. Zatím můj výzkum probíhá, odpověděla, pak strčila telefon do kapsy a soustředila se.

Když se svět přestal točit, ocitla se na kraji pole u silnice vedoucí ke karavanům. Bylo zde stejně dusivé horko jako u ní doma, přestože byla na venkově blízko moře. Když vykročila, telefon jí znovu zatrylkoval. Zprávu si přečetla za chůze. To zní vážně. Nějaké teorie o příčině?

Rozhodla se, že toto byl asi ten nejabsurdnější rozhovor, jaký kdy vedla, a zvažovala možné odpovědi, zatímco kráčela areálem a mířila k jeho vozu. Mnoho teorií, ale žádný solidní důkaz. Předmět má tendenci být naštvaným a nespolupracujícím prevítem; pokrok je pomalý.

Byla již tak blízko, že slyšela pípnutí jeho telefonu při doručení zprávy, a zamrkala, když pohledem zachytila karavan. Vážně si pověsil houpací síť mezi něj a džíp, poněkud níž, než bylo zvykem u houpacích sítí. Ležel v ní rozvalený, jednu ruku stočenou pod hlavou a druhou držel mobil. Při čtení zprávy se mírně usmíval, a pak rychle tiskl tlačítka; otevřenými dveřmi za ním pronikal slabý zvuk rádia.

Hermioně se podařilo utlumit zvuk upozornění o příchozí zprávě, když dorazila odpověď, ačkoliv byla méně úspěšná při dušení smíchu, jakmile ji přečetla. Mám naprostou víru ve vaši iritující tvrdohlavost. I když vaši přátelé nikdy nepotřebovali nic subtilnějšího nad rámec perlíku, pro vás ještě jistá naděje existuje.

„To bylo kruté,“ přibližujíc se, pronesla nahlas. Rozhlédl se kolem, zatímco se smála, a nevypadal její přítomností překvapený; zjevně si tu zprávu správně interpretoval.

„Ale přesné,“ odpověděl a zasunul telefon do kapsy. Jeho vzezření bylo trochu šokující, protože si zvykla vídat jej v hábitu a v mnohem formálnějším oblečení; měl na sobě volné džíny a světle šedou košili jen napůl zapnutou, a byl bos.

„Nemáte to nízko na houpací síť?“ zeptala se, když na něj shlížela. Rozepnutá košile odhalovala jin-jang přívěšek, který mu věnovala v lednu (pokud věděla, nikdy jej nesundal, což bylo docela sladké); také ukazovala kus jizvy a umožňovala nahlédnutí na černé chloupky, na kteréžto se snažila nezírat.

„Opravdu si myslíte, že bych se svojí nohou mohl vlézt a vylézt z normální sítě?“ zeptal se a zastínil si oči, když se na ni podíval; vypadal unaveně. „I takto je to dost trapné.“

„Což vyvolává otázku, proč se obtěžovat?“

„Jak jste se správně domnívala, toto místo je výheň, téměř doslova,“ odpověděl unaveně. „Vlastně jsem tady včera v noci spal. No, spíše jsem tady ležel se zavřenýma očima. Nepodařilo se mi usnout.“

„Mluvte mi o tom,“ souhlasila, zpozorovala nehlídané lehátko u karavanu a nenuceně si k němu pomohla. Neelegantně se natáhla vedle něj a otřela si tvář. „Zkazil se mi ventilátor. Už nemůžu sedět ve svém bytě; skutečně bych se mohla roztavit.“

„Jak to zvládá chlupáč?“

„Jde to, Křivonožka je v pořádku. Spí ve vaně a kohoutek mu občas kápne na záda. A do misky s vodou jsem mu dala kostky ledu. Je na tom líp než já. Však mu řeknu, že jste se na něj ptal,“ dodala s pokusem o sarkasmus.

Na to si tiše odfrkl a po chvíli změnil polohu. Otevřela oči a zamrkala, když viděla, že zvedá hůlku; za chvilku k němu otevřeným oknem karavanu připlachtily dvě láhve. „Severusi! Co všichni ti mudlové?“

„V tomto počasí to budou považovat za přelud,“ odpověděl. „Každopádně jsou všichni na pláži, aby se příšerně spálili a pokusili se ignorovat neustálé a nekonečné kňučení svých dětí.“ Jednu z lahví jí podal a ona chvíli chladné sklo držela, než je otevřela. Byla to perlivá limonáda téměř neuvěřitelně chladná a dokonale sladko-kysele vyvážená.

„Perfektní. Děkuji.“ Studovala láhev, která vypadala spíš jako od piva a neměla nálepku. „Domácí výroba?“

„Přesně tak.“

„Musíte se velmi nudit, že?“

„Je takové horko, že by se televize mohla roztavit, ne že by bylo na co se dívat. Neodvážil jsem se zapnout počítač pro případ, že by se přehřál. A na čtení se nemůžu dost soustředit. To nenechává mnoho možností.“

„Znám ten pocit.“ Ztichla a, nepřítomně jej pozorujíc, vychutnávala si tichou hudbu a studený nápoj. Měl dokonce jizvu na levém chodidle, zubatý řez, jako by stoupl na rozbité sklo. Košile se na něm začala lepit a vlasy vypadaly vlhké. Pochybovala, že by ona na tom byla líp; vlasy teď neměla tak nezvladatelné jako dřív, ale v extrémních povětrnostních podmínkách měly tendenci se kudrnatit, a i v krátkých kalhotách a tílku jí bylo příliš horko. „Bože, tohle je šílené. Myslela jsem, že ke globálnímu oteplení má dojít postupně.“

Odfrkl si tichým smíchem a usrkl limonády. „Běžte si dát chladnou sprchu, jestli chcete,“ nabídl, aniž by se obtěžoval otevřít oči. „Za vodu neplatím, na nádrži je Kouzlo trvalého doplňování, takže si ji užijte podle libosti.“

„To zní… božsky,“ přiznala, „ale nevzala jsem si náhradní oblečení…“ Pořád tu existovala čistící kouzla, ale neplánovala být ženou v domácnosti; domácí kouzla ji štvala.

„Ložnice, druhý spodní šuplík. Můžete si půjčit tričko. Jestli chcete.“

„Já…“ Zaváhala, cítila téměř dusivé horko, které ji těsně obtékalo, a změnila názor. „Jsem příliš uvařená, abych byla zdvořilá. Děkuji vám.“

„Najdete tam vše,“ neurčitě odpověděl.

XXX

V karavanu bylo nesnesitelné horko; stěží překvapivé vzhledem k tomu, že se v podstatě jednalo o dlouhou kovovou krabici stojící na plném slunci. Dveře na obou stranách byly otevřené, stejně jako všechny vnitřní a také všechna okna, ale nikde se vzduch ani nepohnul. Opatrně vstoupila do jeho ložnice, nalezla zásuvku a zvědavě probrala trička s myšlenkou, co stálo tohoto uzavřeného muže dovolit jí tak hluboce vstoupit do jeho světa. Všechna trička by byla příliš velká, ale nakonec si vybrala vybledlé modro-šedé s bílou palmou na přední straně, které nebylo tak špatné. Neměla tušení, proč ho měl; ten styl mu opravdu nebyl podobný a pochybovala, že by je někdy nosil. Pevně odolala nutkání nakouknout do dalších zásuvek, když už tady byla – věřil jí a ona jeho důvěru nezradí – vstoupila do malé koupelny a zavřela dveře.

Zjistila, že na dveřích není zámek. Ale to nebylo překvapením, když žil sám – svoji koupelnu zamykala jen ze zvyku a v půlce případů zapomněla. Se zamykacím kouzlem by se cítila lépe, ale bylo by to strašně urážející – a, Hermiono, buď upřímná, opravdu bys protestovala, kdyby vešel? Rozhlédla se kolem; nebylo toho moc k vidění. Toaleta, umyvadélko, sprchový kout. Na polici ve sprše stál šampón, žínka a sprchový gel. Na polici vedle umyvadla viděla pěnu na holení, holicí strojek, kelímek se zubní pastou a kartáčkem. Nad umyvadlem ležel hřeben, deodorant a mýdlo. Na liště pod okýnkem s matným sklem visely dva ručníky. Bylo to strašně minimalistické a neosobní, ale na druhou stranu, byla to koupelna. Co jiného čekala?

Neurčitě pobavená svým sněním se Hermiona rychle svlékla a vstoupila pod sprchu. První dotek studené sprchy téměř zabolel, ale po chvíli se jí tělo začalo ochlazovat a uvolnila se, načež se otočila k prohlídce lahviček na polici. Šampón byl bylinkový a podle vůně obsahoval skutečně byliny, což pravděpodobně znamenalo, že byl jeho výroby; sprchový gel byl citrusový. Použila oboje s úlevou, že už není tak ulepená a necítí se tak nepříjemně. Užila si příležitost pobytu ve sprše, aniž by se musela starat o náklady – v poslední době se její účty za vodu zvýšily.

Když se nakonec oblékla a vyšla ven s vlhkým ručníkem, vzduch se začal ochlazovat s prodlužujícími se stíny. Síť již nevisela na slunci a Severus usnul. Ve snaze o utajení skopla z nohou žabky a ručník pověsila co nejtišeji, aby jej neprobudila. Po posazení na schůdky sledovala mužův spánek fascinovaná tímto letmým náhledem na jeho zranitelnější stránku.

Ve spánku vypadal mladší. Hodně z napětí jeho tváře se uvolnilo, některé ostré črty změkly. Bylo však třeba připomenout, že byl i tak nebezpečný; hůlka ležela nadosah a Hermiona dobře věděla, jak rychlé má reflexy. Pochybovala, že by byl tvrdý spáč. Ani nechrápal, což z něj činilo výjimku mezi jejími kamarády – a i některými kamarádkami, když na to přijde.

Po chvíli se mu oči pod zavřenými víčky začaly pohybovat a ona přemýšlela, o čem se mu zdá. Doufala, že to nebyl nepříjemný sen, ale tušila, že to je asi jen zbožné přání. Také sebou začal lehce škubat – ne oním bojem s nočními můrami, ale spíše stylem neklidného dřímajícího štěněte, ačkoliv se s malým pousmáním rozhodla, že toto konkrétní přirovnání nevysloví nahlas jemu na doslech. Při jeho sledování se zamračila; má na tváři vlhko? Možná byl náchylný na noční pocení; občas se to stávalo při zlých snech… Ta myšlenka se vytratila, když se naklonila blíž a uvědomila si, co to vlastně je.

Plakal. Tiše. Ve spánku.

Hermiona jej chvíli pozorovala a přemýšlela, zda jej má vzbudit. Nezdálo se, že by měl zlé sny; oči se mu pohybovaly docela pomalu a ten příležitostný záškub nebyl velký, i dýchal hluboce a dokonce i pravidelně. Možná takto se celá ta léta se vším vyrovnával, dumala. Musel existovat nějaký druh emocionální ventilace, jinak by se zbláznil. Možná něco z toho vypustí ve spánku. Přemýšlela, zda si je toho vědom, a došla k závěru, že ne. Kdyby věděl, že by ve spánku mohl někomu odhalit něco jen vzdáleně osobního, nikdy by se tak neuvolnil, aby usnul. Což znamenalo, že jen velmi zřídka, pokud vůbec, usnul ve společnosti…

Nebyla si jistá, kolik času uplynulo, ale nemohlo trvat dlouho, co ty tiché slzy pomalu ustaly. Severus si povzdechl, mírně se posunul na bok, a znovu se uvolnil. Jakmile zase upadl do hlubšího spánku, veškerý pohyb ustal. Změna polohy způsobila, že se mu pootevřela košile; viděla teď mírné vzedmutí svalstva, černé chloupky a jizvu, která skrz ně vytvořila brázdu. To by mohlo být rušivější, pokud by nebyla zaměstnaná přemýšlením o dřívějších slzách. Nakonec ji napadlo, že bude zuřit, pokud se probudí a zjistí, že jej sleduje. Přivolala si tedy knihu a omezila se na jeho krátké zkontrolování na konci každé stránky.

XXX

Dokonce i jeho probuzení jí poskytlo další náhled. Každému, dle její zkušenosti – kamarádi, rodina, milenci – trvalo alespoň pár vteřin se po procitnutí zorientovat, protože mozek zpracovával, kde je a kdo je; ne tak Severus. Přešel ze spánku do plné bdělosti bez zřejmého mezistupně. Jednu chvíli tiše spal, další seděl s očima ve střehu a hůlkou v ruce – automatický reflex, soudila. Když si jí všiml, trochu se uvolnil a zastrčil hůlku do pásku. „Dobrý večer,“ poznamenal a vypadal trochu rozpačitě.

„Ahoj,“ odpověděla s úsměvem. „Cítíte se lépe? Vypadalo to, že jste to potřeboval.“

„Hm,“ zamumlal neurčitou odpověď. „Nečekal jsem, že tady stále budete. Ani podle mých obvyklých norem si nemůžu myslet, že bych byl nějak zvlášť dobrá společnost.“

„No, nevím… Snášela jsem i horší,“ odpověděla mu s takovou mírou sarkasmu, kterou se odvážila. „A ani jste nechrápal, a tak. Opravdu to bylo klidné. Kromě toho by bylo neslušné se u vás osprchovat a hned jít.“

„Když to říkáte.“ Ztěžka a pomalu se dostal z houpací sítě, vstal a protáhl se.

„Říkám. Děkuji za poskytnutí trička.“

Podíval se na ni, když kolem ní zdolával schůdky do karavanu, a zamířil do koupelny. Jakmile prošel, uslyšela jeho zamumlání pod vousy: „Na vás vypadá líp.“ V naprostém šoku málem upustila knihu a zůstala na něj zírat, dokud nezavřel dveře do koupelny.

Co to mělo znamenat? Zády jí přeběhl mráz, když zvážila, že cokoliv byla tato podivná přitažlivost, asi byla vzájemná. To byl nečekaný vývoj. Když se zamyslela, dávalo to smysl – měl méně přátel než ona (ve skutečnosti se zdálo, že s výjimkou jí neměl vůbec nikoho) a jediné ženy v Bradavicích blízké jeho věku ani nenapadlo něco takového zvážit – ale pořád si úplně nezvykla na představu, že by ji muži mohli shledávat atraktivní, a to i po letech potvrzujících důkazů.

Několik malých a doteď nepovšimnutých signálů se teď v paměti vylouplo. Za posledních pár měsíců nebo tak – ve skutečnosti od doby krátce před Velikonocemi – se zdál trošku jiný. Přistihla jej sledovat ji se soustředěným, zvláštně ustaraným výrazem, který zamítla jako jeho obvyklé rozjímání, a nezdálo se, že by věděl, jak se k ní chce chovat – jeden den mohl vynakládat skutečné úsilí být méně nepřátelský a více ohleduplnější, a další byl odměřený jako dřív; střídal tyto dva extrémy, jako by předchozí měsíce klidného přátelství neexistovaly.

No. To bylo… nečekané. Stále přemýšlela a napadlo ji, že už je v koupelně dlouho, celkem vzato. Vybavila si jeho výraz, když kolem ní procházel, a uvědomila si, že rozhodně nezamýšlel něco říct hlasitě, a že asi jen sám sebe krásně přivedl do rozpaků. Jeho uzavřený a hlídaný výraz, když se nakonec objevil, to podpořil; považovala za dobrou politiku předstírat, že jej neslyšela, a také předstírat, že si v jeho očích nevšimla zvláštní směsice úlevy a čehosi jiného.

XXX

Už to bylo týden, kdy z různých důvodů trávila většinu každého dne v karavanu. Nebylo to přímo trapné samo o sobě; mezi nimi se ve vzduchu vznášel zvláštní pocit, ale nebylo to napětí, jako spíš… uvědomění. A Hermiona měla za to, že pokud to cítila ona, Severus jako mistr špion také. Ani jeden to ještě otevřeně nepřiznal, ale cítila v tom jistou nevyhnutelnost. Dříve či později budou muset přiznat, že tam cosi je.

V této chvíli však v nezmenšené míře pokračovala vlna veder, a tak bylo snazší to ignorovat a užívat si společného času. On většinou vařil, hlavně aby měl co dělat; ona zjistila, že čím exotičtější jídlo dostala, tím víc se nudil. Karavan byl už tak vyhřátý, že vaření nedělalo žádný rozdíl, ačkoliv obvykle nejedli dříve než po setmění, které přineslo trochu úlevy. K jejím rozpakům také usnula a prodřímala většinu jednoho rána; jediné, co Severus pronesl při její snaze se omluvit, bylo, že to bylo jen fér a s nezbedným úsměvem dodal: „A ani jste nechrápala, a tak.“

Sledovali filmy, četli, nebo rozprávěli. Jeho video sbírka (teprve se začala měnit na DVDčka) byla každým kouskem podivná a rozmanitá, stejně jako jeho hudba. Nakonec se na to zeptala.

„Není to vědomá volba,“ odvětil nepřítomně. „Dlouho jsem neměl peníze. Většina mých videí a CDček pochází z charitativních obchodů a výprodejů. Stejně tak většina knih, když na to přijde. Také jsem měl nějakou dobu problémy s koncentrací a bylo jednodušší mít k dispozici širokou škálu žánrů.“

„To dává smysl.“

„Jsem na řadě s otázkami, že ano?“ Zvláštním způsobem se to změnilo ve hru, přičemž se střídali v otázkách, které byly obvykle naprosto irelevantní k poslednímu dotazu, a skákali od tématu k tématu.

„Jen do toho.“

„Co tady děláte?“

„Co?“ Při usazování – dal jí svoji síť a převzal lehátko, které téměř jistě ukradl od sousedního karavanu – na něj Hermiona zůstala zírat. Vážně jí pohled vracel.

„Co tady děláte, Hermiono?“ zopakoval tiše. „Nemůžete mi tvrdit, že jste vždy chtěla strávit celé letní prázdniny sledováním mého kulhání nahoru a dolů do mého otlučeného a přehřátého karavanu a hádat se o Kmotrovi. Mohla byste dělat daleko lepší věci.“

Se zabořením se zpět do sítě zvažovala otázku, prosívajíc ji skrze specializované filtry Severusova projevu, které vytvořila za celý loňský rok. „Nemám skryté motivy, na ničem nepracuji a není to z lítosti.“

Vypadal téměř frustrovaně a pohrával si s roztřepenými vlákny svých džínů. „Na to jsem se neptal.“ Což není to samé jako: věřím vám, poznamenala.

„Protože…“ Hermiona zaváhala a pohlédla na něj. Vzpomněla si na dobu, kdy se on otevřel jí, i když jen trošku, a na dobu, kdy dal najevo, že jí věří (alespoň do jisté míry; rozhodně víc než ostatním), něco v ní prasklo a přistihla se, že mu říká naprostou pravdu. „Protože jsem osamělá a užívám si vaší společnosti.“

Zamrkal, výraz se mu změnil od frustrovaného na překvapený a pak na tichou neutralitu, která jí nějakým způsobem předala zprávu, že poslouchá, aniž by soudil. Zhluboka se nadechla a začala pomalu mluvit s úlevou, že to konečně má komu říct.

„Všichni si myslí, že jsem populární. Válečná hrdinka, členka slavného Zlatého tria, učitelka na nejslavnější škole světa, jedna z nejslavnějších čarodějek světa. Je to lež, všechno. Má ‚sláva‘ je vytvářena tiskem, který mě většinou nenávidí, nekonečně diskutuje s kým spím, nebo údajně spím, a spekuluje s kým budu spát příště. Jediná rodina, která mi zbyla, jsou rodiče, a ti nejen že se mnou odmítají mluvit, ale ani nevím, kde se nacházejí, nebo zda jsou stále naživu. Kolegové v práci… jsou to převážně milí lidé, ale většina učila a generační rozdíl hodně ztěžuje. Je tam tolik historie, že je těžké být jen přáteli, a stejně s nimi nemám moc společného. Jediný, s kým mohu skutečně mluvit, je Neville, a ten má svůj vlastní život.

Co se týká kamarádů, nikdy jsem jich moc neměla. Vždy to opravdu byli jen Harry a Ron a Neville a později Ginny a Lenka. V tyto dny… no. Vím, že přátelství na internátní škole je trochu nepřirozené, všichni si kompenzujeme odloučení od domova a rodiny. Vím, že věci se vždy změní, když odejdeme. Ale… teď ode mne už nepotřebují opisovat domácí úkoly a někdy to vypadá, že mě nepotřebují vůbec. Jako bych jim nestála za námahu. Když se sejdeme, kdykoliv se pokusím mluvit o něčem, co se v mém životě přihodilo, nezdá se to být důležité. Obvykle mne to zanechá s pocitem, že mě nestojí za to poslouchat, a ten pocit nenávidím. Ale kdykoliv se jim to pokusím sdělit, jako bych jen přeháněla. Lenka je jediná, s kým ještě můžu mluvit, jak jsem byla zvyklá, protože pro ni neplatí normální pravidla. Ale nevidíme se často a některé věci nepochopí, ačkoliv ne že by se nesnažila. Pořád je to dobrá kamarádka, ale jsme velmi rozdílné.

Občas… jsem velmi osamělá. Předloni proběhly dny, aniž jsem s někým promluvila, pokud nepočítám Křivonožku a ve špatné dny, myslím, i on má dost mě poslouchat. Ale s vámi… je to jiné. Nemám strach s vámi mluvit. Nemám pocit, že při konverzaci s vámi se musím kontrolovat. Máme rádi spoustu stejných věcí a je skvělé moci mluvit o… filozofii, nebo jak se postoje k přeměňování změnily ve čtrnáctém století, nebo o známých odbornících na věštění z čísel, aniž bych se cítila jako – knihomolka, nebo nudná. A když se bavíme o něčem, co nemyslím, že vás zrovna zajímá, jste natolik zdvořilý, že posloucháte. Když se na něčem neshodneme, nepředpokládáte automaticky, že se musím mýlit já; ochotně nasloucháte mým úvahám, hovorům o mé práci a co chci učit, než skončí pololetí – jste první osoba, která se kdy skutečně zajímala o mé plány a sny. No, mí ostatní přátelé mě svým způsobem podporují, ale skutečně se nezajímají. Nevím, jestli se vy zajímáte, či ne, ale projevujete zájem. Když se mě ptáte, co mě trápí, vím, že si odpověď doopravdy poslechnete; nechcete po mně, abych lhala a řekla, že je vše v pořádku.

Takže… to je asi důvod, proč jsem zde. Protože jakýmsi podivným způsobem jste dobrý přítel, a protože jsem skoro tak izolovaná jako vy. A protože jsem tady ráda.“

Jakmile domluvila, rozhostilo se dlouhé ticho. Severus zůstal zvláštně bez hnutí a s ustaraným mračením zíral do dálky. Co se Hermiony týkalo, cítila téměř úlevu, že konečně nahlas vyslovila, co ji řadu let trápilo.

Nakonec hlasitě vydechl a pomalu řekl: „No, dobře vám tak.“

Ohromená cítila, jako by ji někdo praštil do břicha, ale než mohla zareagovat, pokračoval a ona pochopila to, co viděla v jeho tváři.

„Jak jste se mohla opovážit trávit všechen čas udržováním páru blbců naživu dost dlouho na to, aby provedli jen něco vzdáleně užitečného? Jak jste se opovážila přijít se způsoby, jak zachránit kouzelnický svět? Jak jste se mohla opovážit kvůli nim vydržet mučení? Vy sobecká potvoro, zcela jasně musíte být potrestána. Bože, světu už nerozumím!“ Zavrtěl hlavou, hněv mu hořel v černých očích a hlas zdrsněl do zavrčení.

„Já si za desetiletí odporných skutků, za neatraktivnost a nepříjemnou osobnost svoji izolaci zasloužil. Ale nemohu pochopit, jak mohl ve stejné situaci skončit někdo jako vy; jste přesný opak… Vaši takzvaní přátelé jsou ještě pitomější, než jsem si kdy myslel, a to jsem nevěřil, že je něco takového v lidských silách. Inteligence není zločin a oni vám dluží víc, než by si kdy mohli uvědomit!“

Oni?“ zeptala se tiše, lapená jeho podivným rozpoložením. „Kdo jsou to ‚oni‘?“

Všichni!“ zavrčel. „Uvědomil si někdo, že bez vás by drahý Chlapec-který-zůstal-naživu nedožil ani do svých dvanáctých narozenin?“

Jeho rozhořčení kvůli ní bylo přesně to, co potřebovala. A ta vřelost jí změnila každý sval na kapalinu, když se uvolnila a přišla o zauzlení napětí, o kterém ani nevěděla, že je má. Najednou ji cosi napadlo a zamračila se. „Pomoc při záchraně světa… pomoc při udržení Harryho naživu… snášení hrůz v zájmu lidí, kterým je to jedno… Severusi, vy jste právě popsal se mnou i sám sebe.“

Zaskočeně se na ni díval, jeho hněv pohasl, když o tom popřemýšlel. Nakonec se potichu ozval: „Zdá se, že jsme oba trestáni. Vždy jsem měl dojem, že můj zasloužený trest je za mé nesčetné hříchy, ne za mé ‚dobré‘ skutky – i když nevalné. Ale pokud jste vy ve stejné situaci, možná se mýlím… Veritas odium paret.“

Veritas znamená pravdu… zbytek neznám.“

„Značí to: ‚Pravda vyvolává nenávist.‘ Jestli je toto odměna za hrdinství, nikdy bych se neobtěžoval.“

„Souhlasím,“ odpověděla upřímně. Už dlouhou dobu si myslela, že jak s ním zacházeli, nebylo fér, když bez něj by všichni byli mrtví, nebo by si to přáli; potřebovala vést s ním tento rozhovor, aby si uvědomila, že ani s ní nezacházeli fér. Zazubila se na něj s rozhodně zvláštním pocitem. „Začínám chápat, co jste měl o Silvestru na mysli.“

„Nu, obvykle mívám pravdu, když dojde na toto konkrétní téma,“ vstal a nabídl jí ruku. „Pojďme dovnitř. Udělám sangrii. Jestli se nemýlím, říkala jste, že jste nikdy neviděla Dobré ráno, Vietname (2)?“

„To zní téměř dokonale,“ odvětila a následovala jej dovnitř, aby našli nahrávku v přeplněné polici.

„Rozhodně jste byla sama příliš dlouho, pokud je toto vaše představa o dokonalosti.“

„Pokud se to jiným nelíbí, je to jen jejich vina,“ začala se smát – nikdy dřív se tak necítila, podivná směsice vzdoru, zloby a nenávisti a nevíry, rezignovaného humoru a čehosi skoro jako strachu, vše poskvrněné hořkostí, že to až bolelo. Takto se celou dobu cítí Severus?

Viděla mu v očích, že přesně chápe, jak se cítí, než se také rozesmál tím svým hlubokým, nepoužívaným smíchem promíchaným s jejím do horkého letního večera.

XXX

Hermiona se následujícího dne probudila s tepavou bolestí v hlavě, lahvičkou léku na kocovinu na stole karavanu, polštářem pod hlavou, když zůstala ležet na jedné z pohovek, a za zvuků tekoucí sprchy. Pomalu se jí vrátily vzpomínky – oba se při sledování filmu na truc a jako čuňata opili. Povětšinou zdrbali všechny své společné známé (zjistila několik pikantních tajemství o různých členech Řádu; zejména Kingsley, jak se zdálo, má docela pestrý život), než nakonec odpadla.

Ve chvíli, kdy sebrala veškerou sílu, aby doklopýtala ke stolu a vypila lektvar, který tam na ni čekal, Severus se vynořil ze sprchy – plně oblečený k jejímu tajnému zklamání – a začal chystat snídani. Naštěstí nebylo tak horko jako v předchozích dnech, a to v kombinaci s úlevou po užití léku způsobilo, že se cítila více méně jako člověk.

„Zpět v reálném světě?“ přivítal ji ironicky Severus a rozklepl vajíčka do misky.

„Jen taktak,“ souhlasila pochmurně a přeběhla si prsty vlasy, přičemž se nad tou spletí zašklebila. „Co to proboha bylo? Nechutnalo to jako sangria.“

„Byla to její levná verze. Červené víno, pomerančový džus a limonáda. Nakonec hlavně jen víno. Po levném víně je vždy kocovina – zejména když se vypije tolik jako v našem případě.“ Ukázal směrem k otevřeným dveřím; Hermiona se s mračením podívala ven a zamrkala při pohledu na hromadu krabic a prázdných lahví.

„My jsme toho vypili tolik? Divím se, že jsem se vůbec probudila.“

„Všechny nejsou ze včerejška, ale většina ano.“

„No, zdálo se to jako dobrý nápad. Ale neměl jsi mě povzbuzovat.“ Cítíc se už trochu lépe, přešla do kuchyňky. „Co je ke snídani?“

„Francouzský toast?“

„Skvělé. Mohu si zase půjčit koupelnu? Potřebuji si vyčistit zuby.“

„Víš, kde co je.“

„Po snídani se musím omluvit Křivonožkovi. Nebudu tam dlouho.“

 

(1) Hobsonova volba – volba, kdy máte jen jednu možnost výběru – Ber, nebo nech být.

http://drobnostisv-sidonie.webnode.cz/news/ber-nebo-nech-byt-hobsonova-volba/

(2) Něco více o filmu: http://www.csfd.cz/film/5949-dobre-rano-vietname/


Post Tenebras Lux - 14.



Autor: Loten              Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: solace

Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/14/Post-Tenebras-Lux

Rating: 16+



PP: Prý by bylo vhodné varování. Tak raději varuji: v kapitole dojde na techtle i mechtle! Připravte se!

Kapitola 14

 

„It was a hot summer night and the beach was burning
There was fog crawling over the sand
When I listen to your heart I hear the whole world turning
I see the shooting stars falling through your trembling hands.“

 

„Tehdy, té letní noci, kdy pláž hořela

a mlha se po písku valila maně,

naslouchal jsem tvému srdci a země se stáčela,

já viděl padat hvězdy skrz tvé chvějící se dlaně.“


Meat Loaf, Hot Summer Night (You Took The Words Right Out Of My Mouth)‘

XXX

Toho odpoledne dorazila zpět ke karavanu a našla Severuse, jak si čte na sluníčku. „Omlouvám se, že jdu tak pozdě.“

„Myslel jsem, že musíš jen nakrmit kocoura,“ odvětil neutrálně.

„Taky jsem se vykoupala a umyla vlasy. Potřebovala jsem to, vypadala jsem příšerně.“

„To bych neřekl,“ neurčitě odpověděl hlavně sám pro sebe, v tu samou chvíli také vstal a zamířil dovnitř pro láhev studené vody z lednice.

Zírala za ním, v duchu se zachvěla a následovala jej. Už, už to nechala být, tak jako několik dalších připomínek, které neměla zaslechnout, dokud ji nenapadlo, že pokud by to opravdu nebylo určeno pro její uši, nic by neřekl. Toto byl Severus Snape a nemluvil bez rozmyslu; po tak dlouhé době si nebyla jistá, že by mohl. „Co bys tedy řekl?“ vyzvala jej, sledujíc jeho napnutá ramena, když stál u lednice zády k ní.

Jako vždy se vzpamatoval rychle, narovnal se a klidně odpověděl: „Nic na toto téma bych neřekl.“ Hermiona si nemohla pomoci, ale jeho hladké vzpamatování ji ohromilo. Měla by to nechat plavat a přijmout jeho odpověď, ale… z nějakého důvodu jí to dovolil zaslechnout, a prostě byla příliš tvrdohlavá, aby se vzdávala tak snadno.

„Co když se ptám na tvůj názor?“ zeptala se tiše.

Neodpověděl jí hned, opřel se o pult a nenuceně upil vody, choval se, jako by se jen náhodou vyhýbal jejím očím. Měla pocit, že mu mysl pádí tryskem. Pokud, jak si myslela, chtěl, aby reagovala na to, co řekl, neměl vymyšlený další postup. „Určitě nejsi tak nejistá, abys měla potřebu ptát se všech mužů v okolí na svůj vzhled?“ nakonec protáhl.

„Neptám se všech mužů v okolí,“ odvětila tiše a přistoupila. „Ptám se tebe.“

„To je to samé vzhledem k tomu, kde stojíš,“ reagoval netrpělivě.

„To není a ty to víš,“ opravila jej.

Teatrálně si povzdechl, na pohled naprosto znuděný; ne poprvé Hermiona ocenila tu ironii. Pokud vypadal znuděně, obvykle to znamenalo, že je vyvedený z míry a snaží se to zakrýt, čímž získává čas, aby si vše promyslel. Zatímco byl-li skutečně znuděný, projevoval mírný zájem. Mluvit s ním mohlo být někdy docela náročné. „Pokud chceš ze mě mermomocí vymámit komplimenty, tak dobře. Vzhledem k tomu, že jsem se ocitl v pozici, abych soudil, vypadala jsi tak, jak by kdokoliv předpokládal při kocovině a noci strávené na pohovce, a mnohem lépe, než by většina lidí v té situaci dokázala. Stačí to?“

Ve snaze odrazit jeho otázku svojí vlastní, zeptala se: „Víš, že se ti změní hlas, když něco skrýváš? Mluvíš formálněji, opatrněji.“

Oči mu ztvrdly, ale po vší té době věděla dost, aby uměla číst v náznacích. Toto byl také obranný mechanismus; nebyl doopravdy rozzlobený, ale vyvedený z rovnováhy a bolestně nejistý. „Fascinující. A předpokládám, že už máš teorii o tom, co skrývám?“ odsekl.

„Ano, jednu či dvě,“ opatrně odpověděla. Poslední, co by si přála, bylo dotlačit jej do slovního útoku, ale zoufale chtěla mluvit ke skutečnému Severusovi a ne masce, kterou používal z pouhého reflexu. Po chvíli opatrně dodala: „Ani jedna není… nevítaná.“

Mlčel a zjevně nevěděl, co říct. Ani ona, ale pokud žádný nepromluví, pak se všechno rozpadne, a jejich sdílené tiché přátelství se stane nepříjemným a bolestivým. Pomalu se přiblížila, dávajíc pozor, aby dodržela trochu odstupu. Pokud by se na něj teď natlačila, nebylo zřejmé, jaký výbuch by to způsobilo. „Nejdřív mne napadlo, že to o mně hodně říká, když se mi otevřeš natolik, jak jsi to udělal; že mi věříš dost, abys mě nechal nahlédnout do něčeho skutečného,“ tiše hovořila. „To trvalo, dokud jsem si neuvědomila, jak pitomé a arogantní to ode mne je. Se mnou to nemá co dělat, opravdu ne. Každý může investovat čas, aby se naučil v tobě číst… pokud by se staral natolik, aby to zkusil. A to je právě to, že, Severusi? Nikdo se nezajímal o tebe jako o člověka. Jen co jsi pro něj mohl udělat. A to já znám až příliš dobře.“

Po téměř horečném pohledu se jí známé černé oči vyhnuly; Severus byl velmi napjatý, ale to, že se nesnažil z hovoru vyklouznout stejně jako na astronomické věži, byla známka křehké důvěry, která teď mezi nimi existovala. Shlédl na zem s vlasy spadlými přes tvář a jeho odpověď byla sotva slyšitelná. „To je určitě jedna část… ale není to celá pravda…“

„Není? Pak co je?“ tiše se zeptala.

„Pořád to mělo – má – co dělat s tebou. Být jiná, nestarala by ses, a ta otázka by pak byla zcela akademická.“

„To platí na obě strany, Severusi. Jen včera jsem ti řekla, že jsi první člověk, který se opravdu zajímá o to, co chci v životě dělat. Jsme si víc podobní, než jsme si uvědomovali.“

„Naštěstí pro tebe nejsi jako já.“

„To neříkej. Nejsi špatný člověk, Severusi. Nejsi takový, jak si myslí většina lidí. Rozhodně nejsi takový, jak si ty sám myslíš. A nevidím nic zahanbujícího v tom být ti podobná. Přála bych si být víc.“

Prudce a polekaně zvedl hlavu a pohledem se do ní zaklesl; ale myslela vážně každé slovo. Nemohla uvěřit tomu, že se skutečně věci posunuly až sem. Nebelvírská odvaha, Hermiono… Teď se přiblížila do toho křehkého prostoru mezi nimi, setkala se s jeho pohledem a odmítala se odvrátit. Kuráž.

Když se dotkla jeho tváře, trhl sebou, ale neodtáhl se a ani jí neřekl, ať toho nechá. Nejasně si přála, aby se jí nechvěly ruce, když mu zajela prsty do vlasů. Byly tak hebké; tenká linie značící jakousi jizvu byla naopak drsnější. Jako by zcela přestal dýchat a v očích se zračila směs tolika emocí, které Hermiona ani nemohla začít číst, ale napětí jeho těla bylo nezaměnitelné, zatímco na ni shlížel.

Stáli zmrazení ve chvíli, která se zdála být hodinami, v naprostém tichu na sebe hleděli, než jemně prsty v jeho vlasech sevřela a postavila se na špičky, zatímco mu stáhla hlavu dolů. Na krátký okamžik si myslela, že se bude bránit, nebo se odtáhne, a vše se sesype; ale on se podvolil lehkému tlaku jejích dlaní, sklonil hlavu a jejich rty se setkaly. Ještě okamžik se nehýbal, než na tváři zacítila zašeptání jeho dechu a pak váhavě pohnul rty proti jejím.

Po  chvíli sladké neohrabanosti, která doprovází první líbání, našli správný úhel, a Hermiona zjistila, že Severus líbá velmi dobře. Ne že by to bylo překvapením, když o tom tak malá část její mysli stále přemýšlela; je jako ona naprosto obsedantní a nikdy neudělá nic, dokud si není jistý, že je v tom dobrý. Ta myšlenka se ztratila, když se začala soustředit na pocity z polibku a teplo proudící jejím nitrem.

Byl jemnější, než by čekala, opatrný a téměř váhavý. Objevily se jeho paže, ruce jí na ramena spíš zlehka položil, než je uchopil, a když se ústy přiblížil a přejel jí jazykem po spodním rtu, spíš se ptal, než dožadoval. Byla to vítaná laskavost a ona se mu bez zaváhání se semknutými víčky otevřela, když jazykem vstoupil do jejích úst a prohloubil polibek. Chutnal téměř melasou, něčím temným a nasládlým s hořkým podtónem připomínajícím karamel, a pod tím byla jiná chuť, chladná, svěží a čistá. Nevědomky se přiblížila, přitiskla se k sálajícímu teplu jeho těla. Políbila jej stejně jako on ji – pomalu, opatrně a důkladně objevitelsky, ukládajíc si do paměti pocit jeho úst a jeho chuť. Měl dokonce jizvu i na patře úst a chyběl mu zub, jedna z levých horních stoliček. Chvíli jej jazykem sledovala, než se stáhla a nechala jej ujmout se vedení.

Pomalu pohnul rukama, jednu zamotal do jejích vlasů a druhou jí sklouzl po zádech, aby si ji těsněji přitáhl. Přisunula se, vklouzla mu nohou mezi stehna a cítila závrať vzrušené touhy. Cítila, jak na ni jeho tělo reaguje, vychutnávala si tento jednoznačný důkaz, že ji chce. Na okamžik se od sebe odtáhli a beze slov se na sebe dívali, oba těžce a zrychleně dýchající; nikdy se jí nesnilo, že ty chladné, černé oči mohou sálat takovým horkem, tak syrovou potřebou. Zase se spojili polibkem, teď intenzivním, a cítila jeho vzrušení ještě vzrůst, když mu rukama vklouzla pod košili. Pak ale ztuhl, přerušil polibek a ona zůstala nehybná s pohledem na něj upřeným, plně si uvědomujíc ty jizvy pod rukama.

Severus ji jemně uchopil za ramena a o krok ji odtlačil, teplo v jeho očích pohaslo. „Přestaň,“ pokynul tiše. Mohlo to znít upřímněji, kdyby se jeho hlas nesnížil na zastřené předení, které do ní vyslalo zachvění čisté touhy. „Nevíš, co děláš.“

„Ale vím,“ odvětila se snahou neznít tak zadýchaně. „Oba to potřebujeme, Severusi.“ Zachvěl se, když vyslovila jeho jméno. „Chci to; chci tebe. A mohu říct, že ty chceš mě.“

„To není…“ Bojoval o slova. „Nechceš . Nevíš… Sakra.“ Odmlčel se, nadechl a pomalu vydechl. „Nevíš, o co žádáš.“

„Nerozumím…“ pomalu pronesla Hermiona a začala cítit chlad. Opravdu ji odmítá?

„Jen… jen se podívej.“ Odstoupil od dveří lednice a ona jej pustila, nejistá, co se jí snaží naznačit. Uchopil lem košile a prudce si ji jedním pohybem přetáhl přes hlavu, aby ji pak nechal spadnout na zem.

Beze slov si jej prohlížela. Byl hubený s jasně viditelnými obrysy hrudního koše a kyčelních kostí, ale měl i svaly. Černé chloupky se mu na hrudním koši řídce vlnily a sbíhaly se do tenké linie vedoucí břichem pod pas džínů k zjevnému vzedmutí erekce; pořád měl na krku jin-jang přívěšek. Ale co přitáhlo její oči, co chtěl, aby viděla, byly jeho jizvy; o některých již věděla, ale byly tam další. Pár se klikatilo přes klíční kost k rameni; ta nejhorší vytvořila hlubokou brázdu přes chloupky na hrudi; jedna zubatá vedla přes svaly břicha; menší poznamenaly žebra a paže. Bez maskujícího trička vystupovaly na bledé kůži jeho krku jasně známky po hadím kousnutí. Pomalu, aniž by na ni pohlédl, se otočil.

Hermiona věděla podle jizev pod rukama, že měl záda silně poznamenaná, ale když očima sledovala realitu, sotva to mohla pochopit. Na první pohled neviděla centimetr nezjizvené kůže, ale po chvíli začala rozeznávat jednotlivé stopy. Nejhorší vedly přes ramena, vodorovné zahnuté čáry, které vypadaly, že je způsobil bič; dlouhá brázda směřovala dolů lopatkou; zaoblená, svraštělá jizva označila jinou; v dolní části zad viděla jizvy po něčem jako dráp, což musely být ty, co cítila; a desítky menších mezi tím, některé vypadaly jako popáleniny, jiné byly zjevně jizvy po zaklínadlech, a další – přešel přes ni mráz; ach, bože. Někdo – možná víc než jedna osoba – mu vřezal do kůže bezúčelné vzory; vypadalo to, jako by do něj někdo čmáral… noži.

Mohla by pro něj plakat, za jiných a méně intenzivních okolností, jen kvůli tomu, kolik toho musel vytrpět, ale bylo to ničím ve srovnání s jeho výrazem, když se otočil a zase se na ni podíval. Tvář se uzavřela a tuhá maska by zakryla všechny stopy emocí, nebýt toho lehce rezignovaného výrazu, když čekal, že se vyděsí, odejde, nebo – možná nejhůř z jeho úhlu pohledu – bude jej litovat. Jeho obrany byly stále sníženy po jejich intenzivních polibcích, a nedokázal zakrýt výraz křehkosti v očích; také byl stále zcela jasně vzrušený. Hermiona pochopila; neodmítal ji, čekal, že ona odmítne jeho. Jen se jí otevřel, nechal ji vše uzřít, ukázal jí důvěru jako nikomu předtím, a čekal, že jej kvůli tomu opustí.

A najednou věděla, jak na to odpovědět. Přešla zase k němu a vzhlédla s rukou položenou na jeho hrudi. „Poté, co Billa Weasleyho napadl Fenrir Šedohřbet, jsme si mysleli, že jej jeho snoubenka opustí,“ vysvětlovala tiše. Vypadal značně zmatený, ale toto bylo důležité, a proto mu nedala šanci vyjádřit se a pokračovala. „Ale Fleur nás všechny překvapila. Pamatuji si, co na ošetřovně řekla… Nezvládnu akcent, ale bylo to: ‚Ty jizvy jsou jen důkazem, jak je můj manžel statečný‘.“

Sledovala změnu jeho výrazu, když si uvědomil, co říká. Viděla tu křehkou, nejistou naději v jeho očích, a jemně se na něj usmála. „Severusi, tyto jizvy jen ukazují tvoji statečnost, toť vše. Jsou symboly cti, každá jediná.“ Pomalu sundala ruku z jeho hrudi a prsty mu položila na levé zápěstí, chytila ho za ruku a obrátila ji, aby odhalila Znamení zla. „I tato,“ poznamenala tiše a sklonila hlavu a vtiskla na lebku jemný polibek. Zachvěl se, a když se odtáhla, měl zavřené oči. Pomalu se otevřely, naplněné surovou potřebou, a jeho pohled byl téměř prosebný. Bez nervozity se na něj usmála: „Také mám jizvy,“ napůl zašeptala. „Chceš je vidět?“

Severus se teď téměř viditelně chvěl. Maska sklouzla a ona jasně viděla ten moment, kdy najednou zastavil boj a dovolil si podvolit se. „Ano.“ To slovo bylo téměř jen povzdech. Přitáhl si ji blíž, a když ji políbil, nechala své ruce bloudit po jeho těle, objevovat jeho jizvy a nedotčenou kůži, zatímco se polibek prohloubil a začala v nich hořet dychtivost.

Bylo to dlouho, co se na ni někdo podíval s touhou, ještě déle, kdy cítila touhu na oplátku, a nebyla si jistá, zda vůbec ji některý muž políbil tak jemně a přesto tak důkladně. Rukama jí sklouzl po páteři, přitiskl si ji blíž ke svému vzrušení, načež přesunul váhu; napnutí svalů bylo jediným varováním, než ji zvedl ze země. Sevřela ho za ramena, aby se vyrovnala, a ovinula mu nohy kolem pasu; ani jeden nepřerušil polibek, když ji natlačil na bok skříně, jazykem klouzal a hrál si s jejím.

Když se potřebovali nadechnout, sklonil hlavu a rty jí putoval po krku a hrdle; jazykem jí obkroužil tepnu a ona se zachvěla, cítíc i lehký tlak jeho zubů, když jí, vedený její reakcí, zkušeně oždiboval místo pod bradou. To jí vysílalo impulzy do celého těla. Nemohla zastavit sténání, které jí rostlo v hloubi hrdla, a ani se o to nepokusila. Cítila jeho zachvění, než mu zabořila prsty do vlasů a znovu jej políbila. Pohnul se a nalehl na ni, polibky teď zhrubly, pak zesílil objetí, narovnal se a několika rychlými kroky ji přenesl karavanem do ložnice.

Vzdáleně si byla Hermiona vědoma zavření obou vnějších dveří a přerušila polibek, aby zadýchaně pronesla: „Jestli se můžeš soustředit na bezhůlkové a neverbální kouzlo, musím dělat něco špatně.“

Tiše se tomu zasmál, ale díval se na ni s teplem v očích. „Neudělal jsem to vědomě. Ve skutečnosti jsem zapomněl, že jsou dveře otevřené. Ujišťuji tě… co se mnou děláš, rozhodně není špatné.“ To bylo hezké vědět, rozhodla se, ale pak ji znovu políbil a přestalo na tom záležet, když ji položil do postele.

Odtrhla se od něj a napůl posadila, aby sáhla na knoflíky od halenky; chytil ji za ruce a zastavil ji. Když na něj pohlédla, zašeptal: „Nechej mě.“ Poddala se a sledovala jeho tvář při pomalém rozepínání knoflíků; dával si na čas – podle výrazu v jeho očích škádlil sebe stejně jako ji – načež jí stejně pomalu shrnul oblečení z ramen. Mohla by se cítit rozpačitě, ale v malém racionálním koutku mysli jí toho nezbylo dost, aby tuto myšlenku zvládla vytvořit. Jediné, na čem záleželo, bylo teplo jeho kůže a to, jak se jí začal dotýkat. Dlouhá mělká jizva na její hrudi přitáhla jeho pozornost, ale neptal se na ni; místo toho ji sledoval rty, zuby a jazykem, od jejího počátku pod klíční kostí, přes hrudní kost, až těsně ke kraji podprsenky. Pak obrátil pozornost k jejímu hrdlu a nakonec znovu nalezl její ústa.

Bylo téměř nemožné myslet; topila se v čiré touze, hořela, trpěla jí a jen nejasně si uvědomovala prsty putující podél boku k pasu, aby rozeply pásek. Jakmile si toho všimla, pomohla mu, prohnula se v zádech, když jí shrnoval kalhoty přes boky, a pak je skopla dolů více zaujatá jeho líbáním. Teď již ležel v posteli s ní; nemohla se dostat dost blízko, protože v cestě stálo příliš mnoho oblečení. Sedla si, aby si rozepla podprsenku. Sledujíc jeho tvář, ji ze sebe sundala a nechala ji padnout, milovala ten téměř ohromený pohled v jeho očích, který ji mohl přimět věřit, že je krásná.

Severus si ji pomalu přitáhl zpět k sobě a oba se zachvěli, jakmile se její holá ňadra setkala s jeho kůží, pak je oba přetočil tak, že ležela na zádech. Znovu ji políbil a začal pomalu putovat ústy dolů po krku přes klíční kost, podél jizvy, a chvíli posečkal, než jí konečně políbil křivky ňader. První jemné pohlazení jazykem do ní vyslalo oheň a zasténala a prohnula se v zádech; cítila jeho úsměv v pokožce, jak rty sevřel ztvrdlý bod a jemně jej olízl. Z toho pocitu jí celé tělo zareagovalo. Uchopil do dlaně druhé ňadro, prsty dráždil bradavku, až mu zabořila prsty do vlasů, aby se ujistila, že se nevzdálí.

Nicméně nakonec se odtáhl a rty našel její, zatímco ruka pokračovala v cestě dolů po jejím těle, klouzala po křivce boku a dolů po vnější straně stehna. Prohloubila polibek a posunula boky v očekávání jeho doteku, vědomá si toho, že je pro něj víc než připravená. Ten dotyk, když k němu konečně došlo, byl šíleně lehký, to nejslabší pohlazení jednoho prstu přes kalhotky. Frustrací téměř zakňučela, než napůl zavrčela: „Severusi… přestaň, sakra, dráždit!“

Zasmál se tiše hrdelním smíchem a shlédl na ni s třpytícíma se očima. „Trpělivost…“ zapředl a jen zvuk jeho hlasu do ní vyslal záchvěvy potěšení. Snažila se udržet klidná, prohnula se proti němu, když prsty vklouzl pod tenkou látku a pomalu odstranil poslední kousek oblečení, načež se trochu odtáhl a jen se na ni podíval; prakticky cítila jeho úmysl, když se hmatatelně tiskl proti její kůži a oči mu hořely.

A konečně, konečně, se jí začal dotýkat tak, jak chtěla. Prsty jí vložil do klína a ona se svíjela pod jeho dotekem; když do ní vklouzl prstem, vykřikla. Druhý prst se připojil k prvnímu a on natočil ruku tak, aby se o ni třel palcem, zatímco pohyboval prsty. Netrvalo to dlouho; byla právě na hraně a uplynulo jen pár okamžiků, než se zaslechla vykřiknout a prohnula se v zádech. Vzpínala se mu proti ruce, zatímco v ní plála extáze.

Pomalu se zotavující Hermiona zadržela zakňučení, když ruku odtáhl, a otevřela oči, aby viděla, jak pomalu a rozvážně sál prsty, aby je očistil, s očima upřenýma do jejích. Byl to ten nejerotičtější zážitek, který kdy viděla, a když ji znovu políbil, cítila se v jeho ústech. Bylo to čisté nebe, ale ta bolest mezi nohama byla mučením; snad si pohrají později, pokud jim to vyjde tak, aby bylo zaručeno opakování, ale právě teď chtěla – potřebovala – jej cítit v sobě. Zatlačila na něj, dokud nepodlehl a nepřevalil se na záda.

Severus byl téměř bolestně tvrdý, když se jej jemně přes džíny dotkla. Sledovala jeho délku konečky prstů, až se pod ní zachvěl, takovou tvrdost získáte jen po letech odpírání. Rozepla mu opasek a téměř se zasmála při zjištění, že má místo zipu na kalhotách knoflíky; bylo to pro něj tak typické. Ale zase to bylo asi jen dobře; šílená touha a zipy v citlivých oblastech nebyly nejlepší kombinací. Prsty přejížděl po jejích, jak se jí snažil pomoci, tápal téměř nemotorný spěchem, když se snažil dostat z džínů; nohy byly také zjizvené, nejasně si všimla, ale v tuto chvíli ji to opravdu nezajímalo, a prsty vklouzla pod pás jeho prádla a pomohla je vysvléct.

Byl krásný; neexistovalo pro to jiné slovo. Letní slunce proudilo oknem, zdůrazňovalo každý obrys jeho těla a dotýkalo se vrcholu jeho vzrušení. Jemně, ale pevně jej prsty uchopila, až se v zádech prohnul a zasténal. Zdálo se, že stará rčení platila; byl nádherný, dlouhý a silný a tak tvrdý, že cítila jeho tep, když jej sevřela a začala s pomalými tahy, řídíc se jeho odezvami.

Bez dechu ji chytil za zápěstí. „Stačí,“ vydechl s chvěním, když se na ni díval.

„Příliš?“

„Bože… Téměř.“ Souvislá řeč se stala nemožnou; políbil ji vášnivě, podvolil se tomu teplu hořícímu v nich obou a přetočil se, aby ji přišpendlil svojí vahou. Roztáhla pro něj stehna, třásla se a zadržovala sten, když cítila jeho vzrušení; přitiskl se natolik blízko, že byl téměř – ale ne zcela – u jejího vstupu, ale zastavil se a podíval se na ni.

„Prosím,“ zašeptala a odhrnula mu vlasy z tváře, dívajíc se do temných, nekonečných hloubek jeho očí. „Prosím, Severusi.“

Zachvěl se, trochu přesunul váhu a vklouzl do ní jediným plynulým pohybem, který je oba přiměl vykřiknout. Zcela v ní pohřben se uklidnil a s chvěním oba vychutnávali ten pocit; pak se začal pohybovat a všechny souvislé myšlenky se rozplynuly do krystalického pocitu. Toto se tak lišilo od každého muže, se kterým dřív byla; i ten nejmenší pohyb do ní posílal oheň. Při těch vlnách rozkoše trvalo několik minut, než přišla na důvod; to protože měl poškozené koleno nepohyblivé, pohyboval se se zvláštní rotací, a každý příraz se dotýkal jiného místa uvnitř ní, takže podnět byl pokaždé nový. To, v kombinaci s vědomím, kdo si ji tak hluboce bere, bylo téměř ohromující.

Ztracená v pocitech měla jen nejasné dojmy – teplé sluneční světlo vyplňující místnost; tření zpocené kůže o kůži; zvuk těžknoucího dýchání; jeho vlasy přejíždějící jí po tváři, než zvedl hlavu, aby se na ni podíval; on tak hluboko uvnitř ní, že se to téměř nedalo unést; rostoucí tlak a oheň, dokud nebyla téměř tam a nechvěla se tím pocitem. Pak jeho tak opatrný rytmus výpadů zaváhal; Severus na chvíli zavřel oči a zasténal, bez kontroly a bez zdrženlivosti se začal pohybovat víc nepravidelně, tvrději a rychleji.

Každý pohyb do ní vyslal impulz potěšení, a pak se mírně posunul a zachytil to správné místo a svět se rozplynul, když vyvrcholila a vykřikla téměř naprostou extází. O pouhé údery srdce později, když ji zalévaly poslední vlny, uslyšela jeho téměř zoufalý výkřik; naposledy přirazil, ztuhl a zachvěl se, když ji naplnil.

Vidění se jí vracelo v etapách, to jak se opar pomalu zvedal. Napůl zhroucený se držel jen taktak, aby ji nerozdrtil; cítila na krku jeho horký dech při lapání po vzduchu. Po několika okamžicích se pomalu uklidnil a odtáhl se, aby se stočil na bok; zachvěla se ztrátou jeho těla, přetočila se a stulila se k němu. Bez přemýšlení mu položila hlavu na hruď. Na chvíli se napjal, pak se uvolnil a vklouzl kolem ní rukou; se spokojeným povzdechem se u něj uhnízdila a zavřela oči, aby poslouchala, jak se mu dech pomalu vrací do normálu.

Po snad věčnosti si povzdechl a prsty si nepřítomně pohrával se zatoulaným pramenem vlasů. Bála se přemýšlet o tom, jak její vlasy teď vypadají, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. „Byla to… pro mě už nějaká doba,“ tiše přiznal.

Chvíli ji trvalo, než přišla na to, co opravdu říká – nebo spíš nač se ptá – a téměř se zasmála; což by byla smrtelná chyba, možná doslovně, ale v jeho případě být v tomhle nejistý bylo opravdu směšné. „Pro mě taky,“ odpověděla, když to nutkání přešlo, „ale nebylo to poznat. Byl jsi báječný.“

Trochu se uvolnil a vydal hrdelní zvuk potěšení. „Dovol mi vrátit kompliment,“ zamumlal, malinko se přesunul a uvelebil. Chvíli se nechala unášet, podřimovala v slunečním svitu procházejícím skrz okno a v teple jeho těla, a vážně uvažovala o spánku, když znovu promluvil, teď trochu váhavě. „Hermiono… co toto všechno je?“

Ne něco, co by právě teď chtěla probírat, ne, když v ní stále přetrvávaly dozvuky, ale aspoň zněl spíš nejistý a v obavách, ne podezřívavý a defenzivní. Opatrně zvažovala slova, ne zcela jistá, co říct, a rozhodla se pro pravdu. „Nejsem si jistá,“ přiznala tiše. „Něco, co jsme oba dost silně potřebovali. Něco, co jsme si oba užili. Něco, co by mi nevadilo si zopakovat,“ dodala statečně. „Nevím, zda je to i něco víc.“ Nebyla do něj zamilovaná, tolik věděla; nebyla si jistá, zda je to pro ni ještě možné, a asi ani pro něj nikdy nebylo. Ale záleželo jí na něm a byla si poměrně jistá, že jemu alespoň malounko záleželo na ní. A jejich vzájemná vášeň se zdála překvapivě silná. Pro teď to stačilo.

„To zní… přijatelně,“ přiznal opatrně a ona se neubránila smíchu, načež pozvedla hlavu, aby na něj pohlédla.

Přijatelně?“ zopakovala.

Měl tolik slušnosti, aby vypadal trochu v rozpacích; když se zasmála, viděla mu v očích záblesk něčeho krutého a ošklivého, ale zmizelo to a náznak humoru změkčil jeho výraz. „Patrně špatná volba slov. Přistihl jsem se při snaze z jakéhosi podivného důvodu myslet tak jasně jako obvykle,“ dobíral si ji a ona se na něj zazubila.

„Dobře.“ Zase se usadila a zavřela oči. Nejasně přemýšlela, zda toto je ono ‚kamarád taky rád‘ a že je to jistě ten nejpodivnější vztah, jaký kdy měla, pokud to nazvete vztahem. Každý se potřebuje cítit chtěný.

„Sakra,“ najednou zaklela, nepříjemnou myšlenkou vytržená ze svého ospalého dumání.

„Co?“ zeptal se opatrně.

„Nic jsme nepoužili,“ zamumlala, hledajíc hůlku.

„Ach, to je vše?“ Zase se uvolnil. „S tím si nedělej starosti.“

„Severusi…“

„Nemyslel jsem to tak. Opravdu jsi mi dnes zavařila mozek.“ Ačkoliv nezněl, že by si stěžoval. Po chvíli pokračoval a zněl víc vzhůru a trošku méně šťastný. „Antikoncepce není problém… Nemohu mít děti.“

„Co?“ vyhrkla, odtáhla se a zvedla se na loket, aby na něj viděla.

„Jedno z diagnostických kouzel Poppy Pomfreyové to ukázalo při zdravotní prohlídce, když jsem ji ještě nechal je sesílat. Vím to od mládí.“

„Léčitelé nic nemohli udělat?“

„Ne. Nikdo nemůže přijít na příčinu.“ Pokrčil rameny a líně se protáhl, zřejmě mu to bylo skutečně jedno, a mimoděk pokračoval: „Stejně jsem nikdy nechtěl děti.“

„Ach, Severusi…“ tiše povzdechla.

Zamračil se na ni. „Co? Myslím to vážně. Nikdy jsem nechtěl děti.“

„Ale o to nejde, ne? Je to jiné, když nemáš jinou možnost.“ Pomalu zamrkal a neodpověděl, což oboje naznačovalo, že se trefila. Naklonila se, jemně jej políbila, a pak se k němu stulila zpátky. „No, o jednu starost míň,“ poznamenala lehce, nepřítomně prstem sledujíc šňůru od jeho přívěšku, když ji znovu objal. „Takže, co přesně se stalo? Myslím, zjevně všechno funguje, a funguje ve skutečnosti docela dobře…“

Tiše se zasmál. „Pochybuji, že bych to akceptoval tak snadno, pokud by byl problém v tomto,“ souhlasil suše. „Upřímně řečeno nemám tušení. Možná zase následek kouzla – i když tentokrát ne Cruciatu, na to jsem byl moc mladý – ale právě tak to může být genetika. Jsem neplodný; zcela sterilní. Střelba slepými, jak by to bezpochyby formuloval můj otec.“

„Okouzlující.“

„Byl to okouzlující muž,“ souhlasil ironicky Severus, načež potlačil zívnutí a přesunul se do pohodlnější polohy. „Doufám, že si uvědomuješ, že toto mě naprosto zbaví už tak nevyzpytatelných spacích stereotypů.“

„Mé pokorné omluvy,“ odvětila s vlastním zívnutím. „Ale stejně máš strašné pracovní návyky, víš? Kdyby tebe nebylo, nikdy by se mi nesnilo o tom trávit dekadentní odpoledne velmi dobrým sexem.“

„Na to bych si mohl zvyknout,“ ospale poznamenal.

„Já také,“ souhlasila a přitulila se blíž.

Po pár minutách si Hermiona uvědomila, že prstem bezmyšlenkovitě sleduje jeho jizvy, rychle přestala a zamumlala omluvu. „To je v pořádku,“ odvětil tiše; cítila v jeho hrudi vibrace smíchu. „Za daných okolností by nedávalo smysl dělat si starosti s doteky,“ dodal ironicky a ona se usmála. Pohledem se ujistila, že je s tím opravdu srovnaný, a pak se vrátila ke svému zvědavému zkoumání.

„Jak jsi… Myslím… to je jedno,“ rychle skončila s uvědoměním, že neexistuje taktní způsob, jak se zeptal, kde získal své jizvy.

„Ne, to je v pořádku.“ Teď již byl trošku víc probuzený, ale nepokusil se pohnout; cítila, jak se jí prsty toulá ve vlasech. „Upřímně si na to u mnoha z nich nepamatuji. A u těch, co pamatuji, nemám v úmyslu ti prozradit, protože to nepotřebuješ slyšet a já to nepotřebuji říkat. Je docela zřejmé, že většina… téměř všechny jizvy jsou z bojů nebo trestů. Některé jsou jen pracovní úrazy, popáleniny od lektvarů a tak podobně, nebo události z dětství. A některé – opravdu pěkných pár – jsem získal za svých cest. Většinou při bitkách v barech.“

„Bitky v barech?“ zopakovala nevěřícně nejistá tím, co bylo na tom prohlášení překvapivější. Velmi těžko si představovala Severuse v hospodě, natož že se dostal do rvačky. „Proč ses účastnil bitek v barech, množné číslo?“

„Protože jsem byl hraniční psychopat,“ odpověděl věcným tónem, „a lidé mají tendence mít výhrady k chvástání násilných opilců křičících na ně. Většinu z těch potyček jsem začal, a většina vznikla proto, že jsem si myslel, že vidím někoho, koho znám a kdo se mě snaží zabít. Říkal jsem ti, Hermiono, od války jsem se hodně změnil. Dlouho jsem byl nebezpečně nestabilní; často jsem blouznil, křičel jsem v záchvatech paniky, téměř ze všeho jsem měl fobii a emoce jsem měl pokroucené. Naštěstí pro všechny zúčastněné jsem během toho nejhoršího nemohl používat magii, jinak bůh ví, co by se stalo.“

Nebyla si jistá, co na to říct, a spokojila se smutnou otázkou: „Nemáš nějaké jizvy z veselých příhod? Mám jednu na koleni od šesti let, kdy jsem spadla z houpačky…“

Tiše se uchechtl a trochu posunul. „No, na pravé noze mám jednu, na kterou jsem zvláštně pyšný; kousnutí na lýtku, které bys mohla poznat…“

Konec věty nevyslovil a ona se zamračila, jak přemýšlela a snažila se vybavit si dobu, kdy věděla, že má zraněnou levou nohu. Po několika okamžicích se zazubila a zdusila chichot. „Chloupek?“

„Ze všech směšných jmen pro kerbera,“ opovržlivě vyplivl. „Ano, ‚Chloupek‘. Je zázrak, že jsem o nohu nepřišel. To pitomé zvíře se mě pokusilo kousnout dvěma hlavami ve stejné chvíli a sklidilo, co zaselo, jinak by to bylo o něčem jiném.“

„A ty jsi na to hrdý?“

„Jsem pravděpodobně jediný člověk s kousnutím od tříhlavého psa,“ mírně podotkl. „Většina lidí pokousání přežít nedokáže.“

„To je asi pravda,“ souhlasila s úsměvem a nepřítomně si hrála s jeho přívěškem; pořád považovala za sladké, že ho nosí. Ne, že by byl drahý nebo nějak obzvláště precizně vyvedený, ne jako její prsten. „Severusi, chci se tě na něco zeptat…“

„Opravdu? Ty mě překvapuješ.“

Dloubla ho do žeber. „Prevíte. Chtěla jsem se zeptat na vánoční dárek. Pořád ti to není podobné…“

„Pravda,“ souhlasil pobaveně. „Byl to jen takový impulz. Potuloval jsem se po tržišti Camden (1) a jen tak z neurčité zvědavosti jsem se zastavil u stánku se šperky; když jsem uviděl vydru, zdálo se mi škoda prsten nekoupit. A když už jsem to udělal, no, mně by byl k ničemu, tak jsem se rozhodl dát jej tobě. Byl by to narozeninový dárek, ale nakonec jsem se v poslední chvíli rozmyslel.“ Po odmlce dodal ironicky: „V té chvíli to dávalo smysl.“

„No dobře.“ Moc mu nevěřila, ale znělo to dost pravděpodobně, aby se jej nesnažila konfrontovat. Stejně teď rozhodně nehodlala začít hádku. Nechtělo se jí vůbec nic. „Budu potřebovat zase sprchu,“ zamumlala. „Pravděpodobně vypadám hůř než ráno.“

Severus si odfrkl a odvětil trochu pobaveně: „Nezačalo to přesně tímto?“

Zvedla hlavu a zazubila se na něj. „Výsledek se mi líbil.“

„Neměla bys zapomenout, že jsem starý muž.“

„Nic takového nejsi. Kromě toho jsem jen řekla, že potřebuji sprchu. Tebe jsem vůbec nezmiňovala.“

„Je to má sprcha,“ podotkl s očima třpytícíma se temným smíchem a náznakem dřívějšího žáru.

Potlačujíc úsměv, začala Hermiona zase sledovat jeho jizvu pokračující linkou přes břicho. „To je dobrá připomínka,“ souhlasila mírně a cítila, jak se zachvěl, když mu prstem lehce přejela po kyčelní kosti. „Víš, jsi moc hubený,“ dodala nepřítomně.

„Zníš jako Poppy Pomfreyová nebo Molly Weasleyová a ani na jednu netoužím myslet za této konkrétní situace, takže díky, že s tím přestaneš,“ odpověděl kousavě. „V každém případě jsem v lepším stavu, než jsem kdy byl.“

„Všimla jsem si,“ škádlila jej, kreslíc mu kroužky na vnitřní straně stehen.

„Přestaň s tím,“ zamumlal káravě.

„Proč?“ zeptala se nevinně. „Jsi lechtivý?“

„Ne,“ odvětil příliš rychle. Pohlédla na něj v nevěřícím potěšení a on se zamračil. „Ani na to nemysli.“

„Pozdě.“

„Myslím to vážně, Hermiono. Nech toho.“

Při zachycení jednoznačného varování v jeho hlase a uvědomění si docela ošklivých jizev pod prsty, se držela odlehčeného tónu, když mu zamířila zpět k bokům. „Dobrá, nechám – dokud mě skutečně nenaštveš nebo tak, což se momentálně nezdá vůbec pravděpodobné.“ Cokoliv spustilo ten záblesk temnoty v jeho hlase, teď se uvolnil a začal odpovídat na její doteky. Představa druhého kola byla víc než potěšující, ale cítila se ulepená a karavan se při zavřených dveřích přehříval. „Pojď, ‚starý muži‘,“ uličnicky jej pobídla a s trochou nechuti se odtáhla a posadila, „oba potřebujeme sprchu. Nebo potřebuješ víc času na zotavenou?“ popíchla jej.

Žár v jeho očích byl jedinou odpovědí, kterou potřebovala, ale nad jeho vrčením při posazení se usmála. „Drzá holčino. Trochu úcty staršímu.“ Zcela nahý, zpocený a s vlasy slepenými do vlhké spleti by neměl vypadat nebezpečně, ale měl dostatečnou sebedůvěru, aby se mu to podařilo. Hermiona zvedla jedno obočí, když vytahoval hůlku z odhozených džínů.

„Je to nutné?“

„Vždy ji mám na dosah,“ odvětil, načež na ni na oplátku také pozvedl obočí a náznak úšklebku mu přešel tváří. „Kromě toho už do svých třinácti jsi mě dokázala zapálit, krást u mě a omráčit mě – a zároveň mnou mrštit o zeď, což mi, mimochodem, způsobilo mírný otřes mozku a téměř mi naprasklo lebku. Mohl bych ji potřebovat.“

Vyprskla pobouřeným smíchem a vstala. „To není moc fér! Zapálila jsem tvůj hábit, ne tebe, a jen protože jsem si myslela, že jsi zlý a snažíš se mi zabít kamaráda. Kradla jsem u tebe jen proto, že jsem potřebovala složky do lektvaru, nebylo to osobní…“ Jednoduše ji přerušil důkladným polibkem, a když se odtáhl, zcela zapomněla, o čem mluvili. „… To je podvod,“ plísnila jej bez dechu.

Jeho sytý, hluboký smích jí přejel po páteři, až se zachvěla. „Vždy podvádím, Hermiono. Měla bys to mít na paměti.“ Odkulhal z místnosti a z koupelny se k ní donesl jeho hlas. „A co to omračovací kouzlo?“

„Nebylo vůbec omračovací,“ odvětila a následovala jej s pochmurným pousmáním při té vzpomínce. „Všichni jsme se tě pokusili odzbrojit ve stejnou chvíli a ta síla tě odhodila na zeď. Ani jeden jsme vůbec nezamýšleli tě zranit. Opravdu, otřes mozku?“ dodala provinile.

„Hm,“ odpověděl nepřítomně, odložil hůlku na polici a pustil sprchu. „Ano. A je asi jen dobře, že jste mě omráčili, ať už nechtěně nebo ne. Té noci jsem byl strašlivě iracionální.“

To bylo asi nejblíž omluvě, k jaké se mohl dostat, a víc než by čekala. „Nedivím se ti. Pochybuji, že by v té situaci byl někdo racionální,“ jemně podotkla a vztáhla kolem něj ruku, aby zkontrolovala teplotu vody, načež vstoupila pod sprchu a zaklonila hlavu. „Když se to vezme kolem a kolem, byla to trochu divná noc,“ dodala nostalgicky.

„Podle tvých měřítek bych ji považoval za docela normální,“ odvětil Severus s úšklebkem a následoval ji pod sprchu. „Ty – vy všichni – jste přitahovali trable více méně nepřetržitě.“

„Zdá se, že někteří z nás pořád,“ odpověděla a otočila se na něj s úsměvem. „Celkově se mi ale tyto líbí víc.“

Jedinou jeho odpovědí byl tichý smích, když se natáhl pro šampón, a překvapil ji tím, že si jí stoupl za záda a začal jí jej vpracovávat do vlasů. Bylo to nečekaně něžné gesto a takové, kterého si cenila; když vám někdo myje vlasy, je to ten nejvíc uvolňující pocit na světě. Zdálo se, že její názor sdílí, protože jí dovolil vrátit mu laskavost s víc než symbolickým zamručením. Když skončili se vzájemným umýváním těl – z jakéhosi důvodu to trvalo déle než obvykle – veškerý nostalgický hovor o minulosti ustoupil velmi přítomnému, když v nich zase vzrostla touha. Opřela se zády k němu a usmála se při pocitu jeho vzrušení, tisknoucího se k ní. Natočila hlavu, aby se políbili.

Zatímco poprvé to bylo o potřebě, vzrušení a divoké touze, teď to bylo pomalé a jemné. Nakonec ji k sobě pozvedl a ona se opřela zády o stěnu sprchy, obtočila jej nohama a pomalu se s ním pohybovala, zatímco se líbali. Zmrzačená noha mu viditelně v této poloze neovlivňovala pohyb, pokud by si toho vůbec mohla všimnout, když se v ní rozhořel oheň. Vyvrcholila méně výbušně; žádné hvězdy či téměř ztráta vědomí, jen vlny blaženě intenzivního potěšení, které v ní vyvolaly vzdechy a steny, jež se smísily s jeho, když vyvrcholil současně s ní.

XXX

Poté – docela dlouho poté – leželi natažení v posteli v paprscích slunce a tlumeně si povídali, oba oblečeni natolik, aby nepohoršovali ty, co by mohli projít kolem teď již otevřených dveří karavanu. „Opravdu jsi lechtivý?“ zeptala se mimoděk, sledujíc mu prstem obrazce na zadní straně předloktí.

„Pokud to tak chceš nazývat,“ odvětil nepřítomně. „Nebýval jsem, ale protože se mé nervy znovuobnovily, jsem citlivější.“

„A zjevně nesnášíš lechtání… nesnažím se vyzvídat; jen se chci ujistit, že neudělám něco, co nechceš.“

„Nejde o samotné jednání, ale o princip,“ vysvětloval rozpačitě a sledoval její prsty, jen aby se vyhnul jejímu pohledu. „Mám několik nepříjemných zážitků spojených s pocity proti mé vůli, i při něčem tak nevinném jako toto… Být tak zranitelný – jakýmkoliv způsobem – je neuvěřitelně nepříjemné a téměř… téměř děsivé.“

To přiznání jej zjevně stálo hodně, a tak se přisunula k němu a opřela se mu o rameno v útěše i omluvě. V té samé chvíli se snažila udržet lehký tón. „Dobře, takže žádné lechtací souboje. Budiž. Stejně bys asi vyhrál, jsem strašně citlivá. Je ještě něco, čemu bychom se měli vyhnout?“

Zněl téměř pobaveně. „Ptáš se na mé sexuální preference? To není zrovna to nejromantičtější téma na světě."

„Ani jeden nemáme romantické sklony, Severusi. Ty jsi příliš cynický a já příliš praktická. Raději bych věděla, čeho se vyvarovat, než se pokoušet o něco, z čeho bys buď vyšiloval, nebo vybouchnul,“ rozumně odvětila. „Ne, že bych plánovala něco divoce úchylného nebo exotického, ale opatrnosti není nikdy nazbyt.“

„Hodně se teď domýšlíš, víš,“ protáhl.

Hermiona se na něj ušklíbla. „A přesto se nehádáš.“

„Zásah.“ Uvelebil se na polštářích a zvážil otázku. „Upřímně, nikdy jsem nebyl na sex s hračičkami, fetiši a tak. Zdá se mi to vše poněkud zbytečné.“

„Pravda,“ souhlasila s úsměvem nad tím popisem.

Po chvíli mu oči potemněly a pomalu vydechl. „Ze zjevných příčin neshledávám příjemným jakýkoliv druh hrátek s dominancí a podřízeností, bez ohledu na roli, kterou bych hrál.“

„Bez obav, rozhodně neskrývám tajné potlačované fantazie o nezbedné školačce a trestu,“ ujistila jej (většinou popravdě, i když ne zcela) a on k ní vzhlédl s lehce pobouřeným výrazem.

„Jsem velmi rád, že to slyším,“ odvětil suše se zachvěním. „To by bylo velmi znepokojivé.“

Z celého srdce s ním souhlasila. Zcela jistě o něm nesnila, když byl jejím učitelem; oceňovala jeho inteligenci a hlasový potenciál, neochotně obdivovala jeho statečnost během války, než zabil Brumbála, ale za tím vším byly jeho vzhled a osobnost příliš nepříjemné, než aby jí do hlavy vstoupily nějaké takové myšlenky. A byla si jistá, že ani on neměl takové pomyšlení na některou svou studentku, a zcela jistě ne na vlasatou, zubatou, iritující vševědku, kamarádku Harryho Pottera. Teď nebyl věkový rozdíl problémem, ale ne tak tenkrát, i kdyby emoční okolnosti byly pro oba jiné.

„Měl bych tě také varovat,“ pokračoval opatrně Severus, „že jakýkoliv pokus o svázání téměř jistě způsobí mé ‚vyšilování‘, jak jsi to předložila. Nereaguji dobře na jakékoliv omezení.“

„Na to jsem nikdy nebyla,“ konejšivě odvětila a byla si jistá, že nechce znát příběh za momentálními stíny v jeho očích. „V tomto bodě jsme tedy kompatibilní. A předpokládám, žádná bolest.“

„Aha. Tak toto docela závisí na kontextu.“ Přetočil se na záda, teď již uvolněnější, když mu temnota z tváře vyprchávala. „Jistě ne bolest jako fetiš… ale náhodná bolest nemusí být nutně problém.“

„Náhodná bolest?“ zopakovala zmateně.

Ušklíbl se na ni. „Přesně tak. Myslím, že jsi mi předtím nehty označila záda.“

„Ach, bože, to jsem udělala? Omlouvám se.“

„Nemusíš. To je má věc. Nejsem na bolest, ale nemám nic proti určité úrovni… nadšení. Ve skutečnosti je to docela kompliment,“ potutelně zamumlal.

Hermioně bylo jasné, že se červená a zamračila se na něj. „Prevíte.“

„Ty ses ptala.“

„To mě poučí.“

Vybuchl smíchem, vzácně spontánním projevem nehlídané emoce. „Ach, Hermiono, den, kdy přestaneš klást otázky, bude dnem, kdy se slunce zhroutí do sebe.“

 

(1) http://en.wikipedia.org/wiki/Camden_Market


Post Tenebras Lux - 15.



Autor: Loten              Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: solace

Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/15/Post-Tenebras-Lux

Rating: 16+



Kapitola 15

„Familiarity is the thing - the sense of belonging. It grants exemption from all evil, all shabbiness.“

 

„Důvěrnost je cosi jako – pocit sounáležitosti. Poskytuje osvobození od všeho zla, vší bídnosti.“

E B White

XXX

Když se vzbudila, byla tma jako v pytli a Hermiona byla chvíli dezorientovaná. Nenacházela se ve svém pokoji; povlečení vonělo jinak a ten teplý, dusící vzduch byl cítit… dobře, většinou sexem, ale další vůně byla ta jedinečná kouřová, měděná a bylinná vůně deště. Zaplavily ji vzpomínky a v temnotě se ospale usmála. Vychutnávala si přetrvávající příjemnou bolest, která dokazovala, že to nakonec nebyl jen sen. Teď již víc vzhůru cítila na zádech teplo druhého těla a slyšela pomalé dýchání. Severus kopíroval linie její postavy s paží volně přehozenou přes pás, zřejmě stále hluboce spal.

Ve skutečnosti se k ní docela těsně tiskl a mráz jí přeběhl po zádech, když si jej začala být vědoma. Ach. Dobré ráno, Severusi. Přísně odolala nutkání se zavrtět, nebo se k němu přesunout, a obrátila pozornost k tomu, zda už je skutečně ráno. Téměř jistě bylo po půlnoci, protože se cítila překvapivě dobře odpočinutá s ohledem na včerejší… námahu… čili pravděpodobně měla dostatek spánku, ale neměla tušení, kolik je teď hodin a určitě nezamýšlela vstát a pokusit se to zjistit.

Měla toho hodně na přemýšlení. Jedinou věcí si byla jistá, totiž že nelitovala jediné vteřiny včerejška, ale dokud se nevzbudí, nemohla říct to samé o Severusovi. Před pár hodinami se zdál opatrně svolný v tomto pokračovat – cokoliv to vlastně bylo – ale to neznamenalo, že bude mít stejný pocit i v chladném denním světle. Jakmile vyblednou příjemné dozvuky, je možné, že si to rozmyslí. Pokud by to udělal, znamenalo by to konec všeho, co mezi nimi je. Bezpochyby existuje pěkná řádka lidí, kteří mohli přejít od přátelství k milenectví a zpět bez narušení status quo, ale ona nebyla jednou z nich – příkladem byl Ron – a pochybovala o tom i u Severuse.

A jestli nezměnil názor, dá to vzniknout zcela nové řádce otázek. Strávit zbytek léta lenošením u karavanu a milováním na slunci znělo rajsky, ale co se stane, až přijde září a začátek školního roku? Neexistovalo pravidlo zakazující vztah mezi zaměstnanci, pokud byli diskrétní – alespoň toto by nebyl problém; oba měli hrůzu z publicity a nebyla to ničí starost – ale plížení se Bradavicemi nebylo snadné, jak dobře věděla.

Možná by mi Harry půjčil svůj plášť, pokud jej hezky poprosím, ospale uvažovala a kousala se do rtu, aby zadržela smích, když si představila jeho tvář při zjištění důvodu, proč jej chce. ‚Víš, Harry, začala jsem souložit se Snapem a potřebuji být schopná dostat se do podzemí, aniž by mě někdo zahlédnul, abychom mohli bez vědomí ostatních hekat v posteli jako nadržení puboši.‘ Ne, neměla v úmyslu toto někomu prozradit. Nebude to snadné, ale na druhou stranu strávila ve sklepení během loňského roku většinu svého času a nikdo si ani nevšiml.

Byla odhodlaná zařídit, aby to nějak fungovalo. Včerejšek byl… neuvěřitelný. Severus byl každým kouskem v posteli tak dobrý, jak doufala, ale překvapila ji ta něha a ohleduplnost, kterou projevil během sexu i po něm. Nečekala to, ale velmi si toho cenila; něco takového nezažila už dlouho a neměla v úmyslu se toho vzdát bez boje.

Ukázalo se velmi obtížným soustředit se na něco jiného mimo muže spícího po jejím boku, obzvláště s jeho přitisknutou ranní erekcí, a Hermiona se rozhodla přestat si dělat starosti. Až se Severus vzbudí, můžou si promluvit; do té doby se přitulí do tepla jeho těla a nechá myšlenky plynout.

Po neurčité době se zavrtěl a znenadání se napjal. Zbystřila sluch, ale zdálo se, že zatajil dech. O několik mučivě dlouhých okamžiků později pomalu vydechl a velmi zvolna, opatrně, se zjevnou snahou ji nevzbudit, začal stahovat paži, kterou měl kolem ní obtočenou. Rozhodla se do toho okamžitě jít a potichu pozdravila: „Dobré ráno.“

Ve chvíli, kdy promluvila, ztuhl a po chvíli opatrně odpověděl: „Dobré ráno…“ Zněl nejistě, a tak se převalila, aby se temnotou na něj pokusila pohlédnout. Nebylo ale dost světla, a tak rychle zašmátrala po hůlce.

Lumos.“ Kouzlo je oba oslnilo; jakmile si oči přivykly, váhavě se na něj usmála a dostalo se jí odměny v jeho uvolnění. Neusmál se na oplátku, ale ani neměl nijak nepřátelský výraz; pokud něco, vypadal skoro zmateně. V očích viděla stopy ospalosti, ale byl zcela vzhůru a čilejší, než se ona sama cítila. Čelist mu pokrýval slabý stín; neměl obličej pro ‚mužné strniště‘, opravdu. „Něco je špatně?“ zeptala se nevinně. „Vypadáš trochu zmateně.“

Tiše si odfrkl, ale oči mu trochu změkly. „Myslel jsem, že pořád spím,“ pronesl velmi tiše s nejistým pohledem. „Ale nikdy nemívám tak příjemné sny.“

Náhle ji napětí opustilo a líně se protáhla. „Rozhodně je toto příjemný způsob probuzení,“ souhlasila a dodala se zazubením, „pokud mohu soudit.“

Pomalu zamrkal, než mu došlo, co tím míní, a jeho výraz kolísal někde mezi rozpaky a úšklebkem. Ten vyhrál a konečně se s úsměvem úplně uvolnil. Odněkud ze zamotaných lůžkovin vytáhl hůlku, švihnul ke dveřím a v koupelně se rozsvítilo. „Dámy první?“ nabídl.

„Jsi zdvořilý, nebo mě chceš sledovat nahatou při producírování?“ zeptala se rozverně.

Oči se mu zatřpytily. „Ano.“ S potlačením smíchu odhodila pokrývku a překvapená vlastní odvahou vyklouzla z postele. Plně si uvědomovala jeho oči a sebe, když ustoupila do koupelny a téměř vděčně zavřela dveře, aby mu zabránila zírat. Odraz v malém zrcadle nijak její důvěru neobnovil; upřímně řečeno, její vlasy byly noční můrou. Přestože se daly mnohem lépe zvládat, než tomu bylo v mladším věku, přes noc se vracely k čemusi, co se blížilo výrazu ‚vrabčí hnízdo‘. Mohla to spravit jedině sprcha, ale na ni nebyl čas. Rozhodla se nejhorší smotky rozmotat, ulevit si, rychle se umýt a vyčistit zuby, a pak se rozpačitě vrátit do ložnice.

Výraz jeho očí jí pomohl rozehnat rozpaky; soudě podle výrazu si jejích vlasů nevšímal a pravděpodobně by nezaznamenal, kdyby se přes noc vybarvily do zářivě růžové. Pod jeho intenzivním pohledem se velmi snažila nečervenat, ale jakmile si uvědomila, že zvedl džíny, okamžitě mu je vytrhla z rukou. „Ale ne, ne, pane.“

„Co?“

Ukázala na dveře a rovnou se usadila zpět do pomuchlané postele. „Fér je fér.“

Teď bylo na něm, aby se snažil vypadat sebevědomě, a chvilku byla přesvědčená, že odmítne. Zhluboka se však nadechl a pomalu odtáhl přikrývku. Jeho erekce byla stále patrná, ačkoliv ne takových rozměrů jako předtím. Bez pohledu na ni vstal a pomalu překulhal ke dveřím; studovala jeho vzdalující se postavu, štíhlou a kulhající a zjizvenou. A jakmile se nejistě ohlédl, pokusila se vložit do úsměvu, co viděla; byl krásný, i když to nikdo jiný neviděl. Z tváře se mu vytratilo něco z té temnoty a pohyby se změnily v uvolněnější. Vstoupil do koupelny a zavřel za sebou dveře. Přinejmenším jsme oba tak nejistí jako každý jiný, dumala Hermiona.

Když se vrátil, zastavil se ve dveřích; vypadal už vzbuzenější a oholil se. Díval se na ni s náznakem nejistoty v očích a opatrně nadhodil: „Můžu udělat kávu, jestli chceš…“

Obrátila oči v sloup s jemným úsměvem. „Myslela jsem, že jsi dobrý ve čtení lidí, Severusi,“ škádlila jej. „Musím ti to hláskovat? Vrať se do postele.“

Teď již se usmál pořádně, poslední napětí jej opustilo a udělal, jak řekla. Přivítala jej polibkem a on na něj zareagoval s nečekanou vášní. Přitáhl si ji k sobě a jazykem jí vklouzl mezi rty; dychtivě se mu oddávala, jednou rukou mu prohrábla vlasy a druhou zkoumala zjizvená záda. Tentokrát nebylo mezi nimi žádné napětí; když Severus na něco upnul mysl, pak to bylo stoprocentní, a jeho jistota při líbání byla zřejmá v tvrdé délce tisknoucí se jí vytrvale do stehna.

Tak jako předtím ji přetočil na záda a prolíbal si cestičku dolů k ňadrům, prodléval u bradavek a škádlil je, dokud se pod ním téměř nesvíjela. Ale tentokrát se odtáhl, aby pokračoval ve své cestě dolů; olizoval, líbal a občas jemně kousl. Dosáhl jejího boku, ale to již nebyla schopná myslet a nezmohla se na slovo. Chvěla se, když ji políbil na vnitřní straně stehna. Pak záměrně zaváhal; cítila to ševelení jeho dechu, téměř nesnesitelné proti citlivé kůži. Očekávání bylo mučivé.

První dotek jazyka byl pro ni téměř moc; kousala se do rtu, aby nekřičela, v povzbuzení mu zamotala prsty do vlasů a prohnula se v zádech. První kroky provedl opatrně, zkoumavě; pak se pustil do pořádné práce. Viděla hvězdy. Sevřel jí boky a držel na místě. Rozumově věděla, že Severus nemá na to ji udržet přitlačenou dole, ale na úrovni daleko od rozumu jí bylo jasné, že je na to víc než dost silný. A ona se té síle poddala, sténala v temnotě ložnice jeho jméno, až v ní vzplál oheň.

Vlny pomalu odezněly a zanechaly ji vyčerpanou a chvějící se pod ním. Nechal v koupelně svítit; v ložnici bylo právě tolik světla, aby viděla jeho tvář, jak si olizuje rty a dívá se na ni. Bez dechu se na něj usmála. „Dovol mi… oplatit?“ roztřeseně nabídla.

K jejímu překvapení s úsměvem zavrtěl hlavou. „Ne, ne takto,“ zamumlal, neohrabaně se dostal na postel a natáhl se vedle ní. Vztáhl ruku, aby jí jemně odhrnul vlhké vlasy z obličeje. Zdálo se to podivné, že odmítl, ale popřemýšlí o tom později; právě teď bledly poslední zbytky vyvrcholení a zanechávaly jí s vědomím bolesti uvnitř a jeho erekcí tisknoucí se ke stehnu. Otočila se na bok tváří k němu, ve tmě se k němu naklonila a hladově jej políbila. Zasténala nad chutí pižma v jeho ústech.

Severus ji políbil stejně divoce, a jakmile si lehla na záda, přetočil se nad ni. Škádlení zmizelo; vnikl do ní náhle, rychle a bez varování. Na to překvapeně vykřikla, což přešlo do stenu, jakmile se do ní vnořil naprosto celý. Pak se začal pohybovat. Přes nečekanost akce byl stále jemný a její tělo reagovalo na ten jedinečný klouzavý pohyb boků. V uších jí zněl jeho trhaný a drsný dech.

Kvůli podpoře jej popadla za zjizvená ramena a hodila hlavou dozadu. Lapala po dechu, zatímco jí opět projel oheň a on se sklonil, aby ji políbil na odhalené hrdlo. Jeho dlouhé vlasy ji pohladily po kůži. Pak zasténal a tělo se mu napjalo. Odhrnula mu vlasy z tváře, aby sledovala jeho oči upřené na ni; chtěla jej vidět v extázi. Po pár přírazech se mu zrak rozostřil a výraz se změnil od soustředěného po téměř bolestný; projelo jím zachvění a vykřikl. Cítila, jak uvnitř ní vyvrcholil a to ji poslalo za ním.

Ospalá a nasycená v jeho náručí se uvolnila a naslouchala jeho pomalému dýchání. „Severusi?“

„Hm?“

„Proč jsi mě zastavil?“ Po chvíli, kdy neodpovídal, zjistila, že to bude jeden z těch důvodů. Snažila se vymyslet, proč by měl něco namítat proti felaci, a rozhodla se, že to opravdu nechce vědět. Přesto se zeptala. Když se zhluboka nadechl, předběhla jej. „Prosím, jen mi nelži. Pokud mi to nechceš říct, nebo nechceš, abych to věděla, stačí se zmínit. Nebudu na tebe tlačit.“

„Pak nelži sama sobě,“ za chvilku se zachvěním odvětil. „Již to víš.“

Hermiona sebou trhla. „Doufala jsem, že se mýlím. Takže tamto je opravdu jizva?.“ Cítila ji – bože, bylo to teprve včera? – když se jej dotkla, držela jej v ruce, ale řekla si, že se mýlí.

„Ano,“ přitakal tiše a obrátil tvář do jejích vlasů. Nevědomky zpevnil objetí a po dlouhé chvíli vzdáleně pokračoval. „Byl to… neobvykle přísný trest.“

„Kdo –“ začala s otázkou a málem se kousla do jazyka, aby se zastavila.

Překvapivě odpověděl. „Přirozeně Belatrix. Mrcha.“

„Nezemřela dostatečně tvrdě,“ zamumlala Hermiona a cítila se znechucená a naštvaná.

„Ne,“ souhlasil tiše a povzdechl jí do vlasů. „Pokoušel jsem se tě varovat, Hermiono. Jsem pro každého příliš poškozený, opravdu.“

„Nebuď hloupý,“ oponovala mu. „Nenech je vyhrát. Snažili se ti všechno sebrat. Nehodlám jim dopřát úspěchu, ne po celé té době.“ Stulila se blíž a chvíli jej držela v neúspěšné snaze na to nemyslet. „Věděl si, k čemu se schyluje?“

„Ne.“ Jeho ostrý smích zněl hořce. „Nejdřív jsem myslel, že je to odměna. Do poslední chvíle. Pak… kousla. Silně. A když jsem se snažil nekřičet a zastavit krvácení, Pán zla mi řekl proč.“

„A… proč?“

„Protože byl zkurveně šílený,“ odpověděl Severus stroze a s neobvyklou prudkostí. „Neudělal jsem nic špatného. Ve skutečnosti jsem jej potěšil – proto mé mylné přesvědčení, že jde o odměnu. Pokud bys to tak tedy mohla nazvat,“ dodal s úšklebkem. „Bela nikdy nebyla můj typ ani před Azkabanem, který ji úplně zničil. Ukázalo se, že to byla odměna – ale spíš pro ni než pro mě.“

„Bože, Severusi. Tolik mě to mrzí.“

„Ale no tak, říkal jsem ti, ať to neděláš,“ mírně ji pokáral. „Nebylo to tak zlé, jak to vypadá. Nejvíc ze všeho to byl šok – třebaže se mi velmi ulevilo, když to přestalo bolet. Přestál jsem horší.“

„Nezmínil… nezmínil jsi to v seznamu věcí, kterým se vyhnout,“ vypravila ze sebe se snahou zůstat klidná.

„Nemyslel jsem, že to bude problém. Většina žen to nemá ráda.“

„Nejsem většina žen.“

„Skutečnost, kterou se budu snažit v budoucnu nezapomenout.“

„Kdy se to stalo?“ zeptal se tiše Hermiona.

„V první válce, ještě mi nebylo dvacet,“ odvětil lakonicky. „Během druhé války jsem byl lépe připravený a nebyl jsem přinucený něco takového snášet.“

„Nerozumím.“

Povzdechl si a neklidně si pohrával s jejími vlasy. „Přímočaře řečeno, tvrdil jsem, že jsem impotentní. Znamenalo to, že jsem byl ušetřen mnoha – ačkoliv ne všech – nejodpornějších aspektů života v našem veselém kroužku. Ani to nebyla lež,“ dodal kysele, „za daných okolností. Je těžké na to jít, když máš strach, nebo se snažíš nepozvracet, a to i když nejsi pod enormním stresem… a stejně jsem v tomto ohledu nebyl nijak zvlášť aktivní.“

„Takže jsi nikdy nemusel…“

„Ne.“ Posunul se a zvedl na jeden loket. Nevěřícně na ni zíral, když k němu vzhlédla. „To – to sis o mně myslela a přesto mi dovolila se tě dotknout?“ zeptal se v úžasu.

„Nemyslela jsem si, že bys to dělal dobrovolně,“ dopálila se na něj. „Věděla jsem, že mi neublížíš, a neublížil jsi.“ Hleděl na ni dál, než zavrtěl hlavou a sesunul se dolů. Zůstal zírat do stropu s podivným výrazem ve tváři. Hermiona se k němu opět stočila a s ignorováním jeho napětí mu položila hlavu na hruď. Popřemýšlí si o tom až za denního světla; právě teď nastal čas zlepšit mu náladu, než se oba dostanou do pořádných depresí. Jako na zavolanou ji cosi napadlo a potlačila chichotání.

„Co je tak k smíchu?“ zeptal se zmateně Severus – i když k tomu měl právo, s ohledem na předchozí diskuzi.

Zvedla hlavu a zazubila se na něj. „Jen přemýšlím… takto bude testování tvého nového a vylepšeného oleje na jizvy mnohem zábavnější.“

Okamžik vypadal upřímně v šoku s vytřeštěnýma očima, kterými viděla probliknout řadu různých emocí, než propukl v bezmocný a téměř hysterický smích. Celé tělo se mu třáslo a téměř slzel, než získal kontrolu. Překvapil ji drsným objetím. „Bože, jsi úžasná žena, Hermiono,“ řekl jí zřejmě upřímně. „Jen ty můžeš reagovat tak… tak klidně.“

„Ach, nechápej mě špatně, vážně jsem zvažovala, že se kouknu, jestli nemáš navíc nějaké knihy o černé magii. Chtěla bych přimět Belatrix vstát z mrtvých a zabíjet ji znovu a znovu,“ pronesla mírně. „Ji a taky Hadí ksicht. Ale chceš-li vědět, jestli kvůli tomu o tobě smýšlím hůř, tak ne.“ Víc než to, byla odhodlaná, že jednoho dne jej potěší a smaže tu ohavnou vzpomínku.

Hadí ksicht?“ zopakoval přiškrceně s polykáním smíchu. „Učíš se ode mne jen to horší…“

„Máš volnou ruku mě toho naučit ještě víc,“ lákala jej.

„Snažíš se mě zabít?“ zeptal se s předstíraným rozhořčením a natočil se víc k ní, aby ji objal kolem ramen.

„To těžko. Nebudeš k použití, když budeš mrtvý.“

„Aha. Takže mě prostě bezostyšně využíváš?“

„Nu, ano,“ souhlasila s úsměvem a přitulila se.

„Dobře.“

XXX

Hermiona o tom nikdy dřív pořádně nepřemýšlela, ale měsíc srpen opravdu nebyl dost dlouhý. Podle ní by měl být alespoň dvakrát delší, jak ji napadalo, když se plahočila dlouhou bradavickou příjezdovou cestou se vznášejícími se zavadly a Křivonožkovým košem po boku. Ne že by byla nad návratem do práce nějak nespokojená; milovala Bradavice a měla svoje zaměstnání ráda. Ale raději by zůstala na místě, kde strávila většinu posledních týdnů, v Severusově posteli ve stísněném a zchátralém karavanu.

Opravdu to byla perfektní dovolená. Když se nemilovali – úžasně, zážitek, který se s časem zdokonaloval – pouze lenošili na sluníčku a mluvili o všem možném. Ptal se jí na dětství, na to, kdy poprvé se projevila její magie a jaké to bylo, a ona dokonce byla schopná i rozprávět o rodičích, aniž by ji to tolik zraňovalo. Ptala se ho na vše, co viděl a dělal během let putování po světě. Hovořili o knihách, magické teorii a nejnovějších mudlovských komicích. Dokonce strávili jednu perfektní neděli v posteli s novinami jako podle nejlepší otřepané tradice – ačkoliv mnoho párů se asi nedostalo do zapálené debaty o paralelách mezi mudlovskou vládou a ministerstvem, následně se přerodící do otevřené hádky, kterou vyřešil Severus podloudným polibkem. Až poté se podvolila. Pravděpodobně to byl špatný nápad nechat jej takto unikat často.

Ale povinnosti volaly a oba měli zaměstnání. Teď již chyběly dva dny do začátku školního roku a ona mířila do školy na celodenní setkání učitelského sboru. Zde dokončí rozvrhy, prasinkové víkendy a rozpis dozorů, vyřeší famfrpálové zápasy a proberou další problémy. Alespoň zase uvidí Severuse; už víc než týden s ním nebyla, protože si oba opožděně uvědomili, že mají ještě hodně práce, než začne vyučování. Na druhou stranu ale byla trochu nervózní; bude to jejich první setkání uvnitř školy od doby, kdy se stali milenci, a bude jiná atmosféra. Ani nepomůže mít zbytek zaměstnanců za zadkem.

Nakonec nebylo tak trapné jej vidět, jak se obávala. Sborovna byla plná, pestrá směs hluku a smíchu, před níž by se styděly i studentské společenské místnosti. Pak se jí konečně podařilo na něj pohlédnout a na chvíli se vyděsila výrazem profesora Snapea a jeho zase lehce podrážděné masky – dokud mu oči nezjemněly při pohledu do jejích a ten nejmenší náznak úsměvu se nedotkl koutku jeho úst. Jen na chvilinku, a nikdo jiný by si nemohl všimnout, ale stačilo to.

Porada se nikdy tak netáhla. Hermiona prozkoumala svůj rozvrh, který letos zahrnoval extra hodinu, a umínila si porovnat jej se Severusovým při nejbližší příležitosti, aby viděla, zda sdílejí nějaký volný čas. Severus se zdál svým rozvrhem méně ohromený a stěžoval si, že je nemožné předejít nehodám, pokud bude Minerva trvat na dvouhodinovce lektvarů jako posledním vyučování v pátek s nebelvírsko-zmijozelskými čtvrťáky – skupině známé mezi učiteli jako třída Jatka prostě proto, že to byla zdaleka nejtěžší skupina na zvládnutí. Stížnost k ničemu nevedla, ale zjevně to nečekal, a podle jeho tónu pojala podezření, že si kvůli tomu samému stěžoval po většinu své učitelské kariéry.

Nakonec však vše skončilo; v době, kdy se Hermiona vyhýbala několika dobře míněným, ale rozhodně nevítaným dotazům na léto, Severus už dávno zmizel směrem k podzemí. Odkráčel se svým obvyklým špatně naladěným výrazem. Měla za to, že jej ne zcela předstíral; neměl trpělivost pro většinu porad a ta první na začátku roku bývala mnohem delší, než bylo skutečně zapotřebí. Vzhledem k tomu, že bude mít asi špatnou náladu, blížila se do sklepení s opatrností, a až u dveří si uvědomila, že nezná nové heslo. Podrážděně si povzdechla a zaklepala.

Dveře se tiše otevřely a nějak moc ji nepřekvapilo, že vidí uprostřed podlahy samolibě sedět Křivonožku a umývat si packy. „Zabydlel ses tu nějak rychle,“ sdělila kocourovi, který ji ignoroval. Zřejmě jí její společník milence schvaloval, což bylo úlevné – v minulosti míval tendence žárlit.

„Není jediný,“ pozdravil ji ironicky Severus od jedné z knihoven. „Zdá se, že opravdu nemají pokoj svévolníci.“ (1)

„Taky tě zdravím,“ odsekla, ale nebyla schopná se neusmívat, když se za ním vydala. „Mé upřímné omluvy za vyrušování; možná bych se měla vrátit ve vhodnější dobu, nebo –“ Přerušil ji rychle tím, co se stávalo jeho obvyklou metodou pro zastavení hádky. Po symbolickém boji se polibku neochotně vzdala. Při nadechnutí protočila očima a ustoupila. „Taky jsi mi chyběl, ty nevrlý trumbelíne.“

Pohrdavě si odfrkl a odvrátil se, ale zachytila úsměv, který se snažil zakrýt.

XXX

Vůbec o tom nediskutovali; Hermiona prostě skončila tak, že většinu času trávila ve sklepení z toho či onoho důvodu. Původně neplánovala zůstávat přes noc, ale nějak se to takto vyvrbilo a Severus si rozhodně na nastalou situaci nestěžoval. A protože trávila tolik času v jeho komnatách, mělo smysl si tam i přemístit některé věci. Bez komentáře jí uvolnil prostor na její propriety; po dlouhém zvažování pojala podezření, že to nechce nahlas ani jeden vyslovit prostě proto, že by si ten druhý mohl uvědomit, jak špatný to je nápad. Pokud se o tom nezmíní, nemůže se to sesypat. A opravdu, nebylo co probírat – pokud by Severus něco namítal, rozhodně by jí dal vědět. Skutečně bylo lepší to nechat být – ‚co tě nepálí, nehas,‘ jak rád říkával její otec.

Třicáté narozeniny jí nezačaly zrovna slibně. Severus vstal brzy, a aniž by ji vzbudil, odešel na první hodinu. To ji zamrzelo, i když si připomínala, že možná neví, co je za den, protože nic nenaznačila; nemohla od něj pouze na základě papírových květin vyrobených na poslední chvíli očekávat, že si zapamatuje její narozeniny z loňského roku. A ani od něj nic nečekala, ale to nezabránilo jejím pocitům. Dokud se nedostala do svého kabinetu a nenašla na psacím stole svazek.

Musel být od Severuse, protože nikdo jiný by ani nepomyslel na to věnovat jí nejnovější vydání špičkového lektvarového časopisu. Byla však trochu zmatená důvodem. Nebyla u něj žádná poznámka, nic napsáno na přebalu knihy. Zmatená se usadila na židli a pomalu listovala stránkami. Prohlížela články, dokud z nich nevyskočilo jméno autora – profesor Severus Tobias Snape.

Pomalu začala článek číst. Obsahoval plnou zprávu o léčbě nervů, kterou vytvořil a úspěšně použil o Velikonocích. Zdálo se jí to téměř jako v jiném životě. V některých větách jej poznávala a zvráceně ji rozechvělo, že téměř nikdo další z jejích známých neporozumí ani polovině odborných pojmů, které použil; i když nešlo o periodikum určené laikům, ale odborníkům. Neměla tušení, že to plánuje zveřejnit, ale byla tím kvůli němu potěšená; toto byla od války jeho první vydaná práce. Také ji pobavila poznámka o několika mudlovských lékařích jmenovaných v odkazech na konci článku. Dočetla a chystala se knihu zavřít, ale vtom jako by na ni ze stránky vyskočila poslední věta, stejně jako předtím jeho jméno.

Nakonec si autor přeje přiznat významný přínos profesorce Hermioně Jean Grangerové, jejíž pomoc byla neocenitelná při vývoji a tvorbě této práce.

„Ach, Severusi…“ nahlas zašeptala omráčeně.

Dobrá, nemusel to být ten nejromantičtější dárek na světě, ale od tak uzavřeného a nepřístupného muže, jako je Severus, jakékoliv veřejné uznání čehokoliv bylo neuvěřitelné. A ve vší upřímnosti, citace v prestižním vědeckém časopise byla více než tradiční dárek. Toto mohl být nejlepší dárek, jaký kdy dostala. Pomalu otočila zpět k titulnímu obrázku a zamrkala, když si všimla slabého lesku na pergamenu; jemně se dotkla té skvrnky, sledujíc, jak její otisk prstu zčernal a změnil se do špičatého rukopisu, který okamžitě poznala.

Všechno nejlepší k narozeninám, Hermiono. S.

XXX

Bylo jen dobře, že měla toho dne poslední vyučovací hodinu; znamenalo to, že v době, kdy se dostala do podzemí, studenti lektvarů již opustili učebnu a Severus právě dokončoval úklid. Jinak by byly děti naprosto zděšené pohledem na učitelku studia mudlů, jak téměř vběhla do třídy, vrhla se na polekaného Mistra lektvarů a vážně se mu pokusila odlíbat obličej.

Zaskočený Severus ztratil rovnováhu, zapotácel se a téměř spadl, ale svezl se na kraj svého stolu a na její nápor reagoval s uspokojivým nadšením. Jen vzdáleně si uvědomila bouchnutí zavíraných dveří, ale upřímně jí bylo jedno, jestli kolem někdo projde – v té chvíli by se stěží starala o přítomnost celého Ministerstva kouzel, kompletního ansámblu ‚Pomády (2)‘ a smečky třaskavých skvorejšů; ve skutečnosti by si ani nevšimla.

Jakmile začal být problémem nedostatek kyslíku, neochotně přerušila polibek a odtáhla se, aby se na něj podívala – napůl seděl a napůl se opíral o stůl, zatímco ona mu stála mezi nohama, oči měli téměř na stejné úrovni. Zvedl jedno obočí a věrohodně předstíral, že není zardělý a bez dechu.

„Jsem stěží odborník na slušné způsoby, to si uvědomuji, ale myslím, že ‚ahoj‘ je mnohem běžnější pozdrav,“ mírně poznamenal a taktéž se mu podařilo tvářit, že se mu hlas neprohloubil do oné zastřenosti, hedvábného předení, z něhož ji brnělo celé tělo.

„Ty jsi zároveň strašně milý muž a nesnesitelný, záludný bídák,“ informovala ho se snahou neznít příliš zadýchaně.

„A co, prosím pěkně, tě vede k tomuto poněkud nepravděpodobnému závěru?“

V odpověď Hermiona vylovila z hábitu časopis a tiše mu jej podala, přičemž se snažila popadnout dech a rozptýlený důvtip. Povytáhl obočí a převzal jej s výrazem, kterým se snažil přesvědčit, že na výtisk mu nikdy ani oko nepadlo, a zdánlivě náhodně prolistoval stránkami. Podařilo se mu vyvolat dojem, že jen čirou náhodou zastavil na oné konkrétní stránce.

„Ach, takto to nemělo být,“ zamumlal. „Vytiskli to špatně. Původní text zcela jasně říkal: ‚Autor je nucen neochotně přiznat vměšování nesnesitelné vševědky profesorky Hermiony Jean Grangerové, jejíž pomoc byla neodvratitelná,’…“ Až sem se dostal, než zavrčela a znovu jej políbila. Vypozorovala, že tato metoda přerušení něčí řeči fungovala stejně tak dobře i na něj. Ačkoliv to byl jen zástupný důvod, protože mnohem důležitějším cílem pro ni bylo vklouznout mu jazykem do úst a prsty do vlasů.

Nakonec se odtáhla, aby se mohli nadechnout, a sledovala jeho tvář, když se snažil nabýt klidu se zardělou bledou pokožkou a rty nateklými od polibků. „Nemusel jsi to dělat,“ pronesla tiše. „Vše to byla tvá práce, já stěží něco udělala.“

Černé oči mu zářily, ale hlas zůstal tichý, když jí klidně odpověděl: „Takto to vidíš?“

„Tak to ale je,“ odpověděla, zmatená intenzitou v jeho pohledu. Vypadal téměř rozzlobený, ale nebylo to úplně ono. Neuměla ten výraz pojmenovat.

„Bez tebe by to nebylo možné,“ pronesl nakonec. Očima se odpoutal od jejích a ten zvláštní výraz vybledl do známějšího znepokojení. „Bez tebe bych tu nebyl a nemohl toho dosáhnout. Bez tebe bych…“ Větu nedokončil a hleděl do podlahy.

„Severusi?“ zeptala se tiše a vztáhla ruku, aby mu odhrnula vlasy z obličeje, protože mu chtěla vidět do očí.

On by se jí do nich nepodíval, když dokončoval větu tak tiše, že se musela namáhat, aby jej slyšela. „Bez tebe bych byl pořád sám.“

Ach, Severusi. Hermioně se stáhlo hrdlo, když si uvědomila, kolik bolesti tato slova obsahují, když si připomenula ten den, kdy přiznal, že se jen chtěl vrátit domů. Celý svůj život byl sám; co ona sama tak dlouho cítila, byl jen slabý odvar toho, čím si on prošel. V okamžiku porozumění si uvědomila, že to na tom bylo to nejhorší; všechny ty špatnosti, které snášel, by byly mnohem snazší, kdyby měl někoho, s kým by události sdílel, někoho, kdo by mu řekl, že je vše v pořádku, někoho, kdo by mu ošetřil rány, naslouchal mu a prostě tam pro něj byl. Dotkla se jeho tváře a zvedla mu bradu, aby se na ni podíval. „Už nejsme sami, ani jeden,“ řekla mu jednoduše a naklonila se k jemnému polibku.

Pažemi jí vklouzl kolem pasu, aby si ji přitáhl blíž. Zavřela oči a on ji stejně tak jemně polibek oplácel. Mezi zuby mu chytila spodní ret a slyšela, jak se mu v odpovědi dech zadrhnul. S prohlubujícím se polibkem si potěšeně povzdechla nad dnes již známou chutí melasy a deště s nádechem dřívější černé kávy. Odtáhla se od něj a usmála. „Pojď.“

„Máš narozeniny,“ pronesl neutrálně.

Chvíli jí trvalo si to přeložit. Přátelé jí naplánovali na dnešní večer neoficiální večírek s drinky dole v Prasinkách. Ale až později, po večeři, a v každém případě… „Ano, to ano,“ tiše souhlasila, „a já si vybrala, jak je strávím. A právě teď chci být s tebou. Přestaň se hádat a pomoz mi je pořádně oslavit.“

Oči mu prohřálo jedno z jeho soukromých pousmání. „Když na tom trváš.“

Vzala jej za ruku, aby jej odtáhla od stolu a provedla do jeho soukromých komnat. Křivonožka otevřel jedno oko, lehce znechuceně se na ně podíval a významně zakryl svůj zploštělý čumáček ocasem; oba při vstupu do ložnice kocoura zcela ignorovali. Když se Severus pohnul, aby ji políbil, položila mu konečky prstů na rty, aby jej zastavila; díval se na ni a ona pevně řekla: „Jsou to moje narozeniny.“ Pochopení se odrazilo v jeho pohledu a po chvilce váhání přikývnul a pasivně zůstal stát. Jen čekal na její konání – gesto důvěry, které nečekala, že dostane.

Hermiona si dala na čas. Pomalu mu rozepínala hábit a pak kabát, pěkně knoflík po knoflíku, dokud neucítila, že mu ten těžký oděv klouže z ramen, aby vzápětí bez povšimnutí v hromádce dopadl na zem. Poklekla a zaslechla ostré nadechnutí, jakmile se napjal, ale držela hlavu skloněnou – toto ne, ještě ne; ještě na to není připravený, a na dnešek má jiné plány – při rozvazování tkaniček u bot. Nepatrně se uvolnil a přesunul váhu z jedné nohy na druhou, když mu zouvala boty a stahovala ponožky. Pak opět vstala a rukama mu vklouzla kolem krku, aby si jej přitáhla do dalšího pomalého polibku.

Na řadě byla košile, rozepnutí manžet a její opatrné vytažení z kalhot. Při jeho lehkém zadrhnutí dechu se usmála. Stejně jako u hábitu, i zde pomalu rozepínala každý knoflík, postupně odhalujíc jeho tělo víc a víc. Jemně prsty přejížděla nově odkrytou pokožku; teď již znala každou jizvu, obrys každé kosti a svalu a každý tmavý chloupek. Další prodlení, žhavé polibky, a na zem padla i košile. Jednou rukou mu rozepnula opasek a poklopec, druhou mu vmotala do vlasů a jazykem se vydala na dychtivý průzkum známých obrysů jeho úst.

Teď zbývalo jen jeho spodní prádlo. Vklouzla rukou pod pás, aby jej něžně pochovala v ruce, a cítila, jak se zachvěl. Přerušila polibek, druhou rukou mu sjela na bok a tahala oblečení dolů, dokud z něj nemohl volně vykročit a zůstat před ní stát zcela nahý. Tancující plameny z ohně osvětlovaly křivky jeho těla k dokonalosti. Jen ten nejslabší záblesk v jeho očích prozradil, jak rozpačitě se cítí takto odhalený, když ona je ještě plně oblečená; tuto situaci zamýšlela napravit v cuku letu.

Položila mu ruku na hrudník, jemně jej tlačila a on tlaku podlehl a couval, dokud nedosáhl postele. Další zatlačení a sedl si; sklonila se, aby jej opět políbila, ale pak jej uchopila za ramena a přiměla lehnout na postel. Potichu mu pokynula, aby tam zůstal. Poslechl a vrtěl se, dokud se špatné noze nedostalo opory, načež se opřel o lokty, aby ji mlčky sledoval. V očích mu vzplál žár, když se pomalu začala svlékat.

Jeho intenzivní prohlídka stačila, aby se začala červenat. Hermioně se nikdy nesnilo, že bude mít tolik jistoty, aby toto provedla. Ale bylo cosi silného v možnosti sledovat, jaký má na něj účinek; v jeho očích viděla záblesky touhy a vášně, ruce se mu sevřely v pěst, sledovala, jak se mu zvedá hruď těžkým dechem a jeho vzrušení sebou lehce škube, zatímco dál tvrdne. Zjištění, že má na tohoto muže tak silný vliv, bylo úžasné.

Nahá chvíli stála s rukama na bocích, bradavky se vztyčily a chvění jí probíhalo po kůži, protože vzduch ve sklepení byl chladný, a také díky jeho významnému pohledu, který nabral téměř hmatatelnou sílu. Pomalu vlezla na postel a obkročmo se sehnula, aby zase ukořistila jeho ústa. Oba se při kontaktu kůže na kůži zachvěli a Severus se konečně pohnul, když rukama začal zkoumat její tělo, a polibek se prohloubil.

Každý pohyb byl nesnesitelně pomalý. Nakonec sáhla mezi jejich těla a obtočila prsty kolem jeho pevné délky, posadila se a zvolna na něj klesala. Z tohoto úhlu to bylo až příliš intenzivní a ona tiše zasténala, když ji vyplnil. Cítila, jak se pod ní chvěje. Chvilku potřebovala, aby si uvykla, pohlédla mu do očí, a pak začala pomalu pohybovat boky, nejdříve pohybem sotva silnějším než houpání. Se zvukem z hloubi hrdla se do ní vyklenul a kopíroval její pomalý rytmus; žár v nich stoupal se zvyšujícím se tempem, dokud to nebylo až příliš k vydržení. Nakonec, když už déle nemohla vytrvat, vše se zlomilo a její uvolnění ji téměř oslepilo svojí intenzitou; ztracená v posledních stazích extáze slyšela jeho známé zasténání a cítila sevření prstů na bocích.

Když začal její orgasmus slábnout, zaslechla jeho nezřetelný hlas zdrsnělý potřebou. „Hermiono…“ Shlédla na něj; oči měl zavřené, prohnul se pod ní a zachvěl, když konečně i on vyvrcholil.

V dozvucích mu ležela v náručí, ukládajíc si tu chvíli a jeho hlas do paměti. Vůbec nebýval hlasitý a během sexu téměř vždy mlčel; jakmile předehra dosáhla určitého bodu, zřídka promluvil a byla si jistá, že nikdy neřekl nic souvislého během vyvrcholení, ze všeho nejméně její jméno. To vyvolalo řadu otázek; možná se mezi nimi vyvinulo něco hlubšího než jen podivné přátelství, tendence k hromadění obskurních znalostí a hodně dobrého sexu – měla pocit, že nebude dlouho trvat a zamiluje se do Severuse Snapea; nezkazí se tím všechno?

Ani jeden nezmínil budoucnost. Až na tehdy poprvé, kdy se jí zeptal, co to mezi nimi je, a ona odvětila, že neví. Ani jeden se vůbec neodvážil vyptávat na jejich vztah. Nebyli bezstarostní lidé, ale… Hermiona věděla, že o iluze přišla už dávno. Láska nebyla romance, byla to bolest, a byla mnohem vzácnější, než se věřilo. A pokud jde o Severuse… dokonce i teď bylo hodně z jeho mysli pro ni záhadou. Už před měsíci jí řekl, že už dlouho věděl o tom, že není do Lily zamilovaný, ale to jediné věděla jistě. Pochybovala, že by vůbec věřil na lásku, a i kdyby ano, nebyla si jistá, zda v sobě má schopnost ji cítit. Pořád byl v mnoha směrech rozbitý. Byla si dostatečně jistá, že má o ni starost, alespoň trošku, ale stačilo to?

Přesto to muselo být víc. V této chvíli s ním prakticky žila; na první pohled se to jevilo jako pohodlné uspořádání, ale Severus byl natolik uzavřený člověk, že by jí nedovolil proniknout tak hluboko do svého života, pokud by to skutečně nechtěl. Také velmi pochybovala, že by sex nebo dokonce přátelství bylo dostatečně silně motivující. Skutečnost, že veřejně prohlásil, nakolik si cení její pomoci, byla mnohem víc, než si kdy dovedla představit, že by jí mohl dát. A ta důvěra, kterou jí před chvílí ukázal, když ji nechal vést, byla téměř neuvěřitelná vzhledem k tomu, kým byl.

To, co teď sdíleli, fungovalo. Chvíli si myslela, že se oba bojí pokusit se to definovat pro případ, že by se to rozpadlo a přestalo fungovat. Pro ně neexistoval pohádkový konec, to bylo jisté, ale ani si nemyslela, že by po něm toužila. Neexistovalo nic takového, jako žili šťastně až do smrti – ale možná existoval způsob, jak žít převážně šťastně a po docela dlouhou dobu. To by šlo.

Nejasně si uvědomovala, že se otočil tváří do jejího krku, téměř majetnicky přitáhl objetí, kdykoliv se pokusila pohnout, a usmíval se. To zahnalo neklidné myšlenky k zvážení v jiný čas. Měla narozeniny a užije si je. „Moc se neuvelebuj, Severusi. Brzy půjdu ven, musím se připravit. A ty máš dnes dozor.“

Dostalo se jí jediné odpovědi, zavrčení, ale po chvíli ji zdráhavě pustil. Jestli si uvědomil, co před chvílí řekl, neprojevilo se to. Byla si však docela jistá, že neuvědomil. Hermiona na něj shlédla; oči měl stále zavřené a hlavu na stranu. Impulzivně se sklonila a políbila jej na krk, přímo mezi dvě rozeklané jizvy; ztuhl a s hlubokým nádechem prudce otevřel oči. Ona se však z jeho objetí pomalu uvolňovala, a Severus po chvíli jen ztěžka vydechl a uklidnil se. „Až to budeš chtít udělat znovu, varuj mě,“ zabručel. Zazubila se na něj a začala sbírat své oblečení.

„Otupují se ti reflexy, Zmijozeli,“ škádlila jej a snažila se setřepat na sobě hábit. Ve dveřích se zastavila a poslala mu polibek. „Uvidíme se později. Nečekej.“

„Nelichoť si,“ odsekl a její úsměv se rozšířil.

„Když ne já, tak kdo?“

 

(1) Kniha Izajáš 48:22: http://www.biblenet.cz/app/b/Isa/chapter/48

PB: Trochu jsem porovnávala, a výsledky byly zajímavé:

„Nemajíť pokoje, praví Hospodin, bezbožní.“ (vydání 1926)

„Nemajíť žádného pokoje, praví Hospodin, bezbožní.“ (vydání 1954)

„Nemají pokoj svévolníci, praví Hospodin.“ (ekumenické vydání 1985)

„Hospodin praví: Není pokoje pro ničemy!“ (překlad 21. století, vydání 2009)

No vida – od bezbožných jsme se dostali k ničemům; budiž překladatelům Bible inspirací. J 

 

(2) V originále ‚Dobrodružství Priscilly, královny pouště‘, což je australský komediálně – dramatický film: http://cs.wikipedia.org/wiki/Dobrodru%C5%BEstv%C3%AD_Priscilly,_kr%C3%A1lovny_pou%C5%A1t%C4%9B

Priscille se omlouváme, ale Pomáda je v našich zemích známější.


Post Tenebras Lux - 16.



Autor: Loten              Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: solace

Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/16/Post-Tenebras-Lux

Rating: 16+



Kapitola 16

„Courage is of the heart by derivation, and great it is. But fear is of the soul.“

 

„Odvaha má kořeny v srdci a je veliká. Ale strach jde z duše.“


Robert Frost

XXX

„Jdeš pozdě,“ obvinil ji Neville po jejím příchodu ke Třem košťatům, ale podával jí pití. „Kde jsi byla?“

„Promiň, nějak jsem ztratila pojem o čase,“ omlouvala se s úsilím o nevinné vyznění.

Selhala. Kolem stolu se rozšířil všeobecný smích a George triumfálně prohlásil: „Věděl jsem to! Platíš, Harry.“

„Co?“ zeptala se Hermiona poněkud bezradně, když Harry dobromyslně předal pár galeonů.

Ukázalo se, že její drazí kamarádi se vsázeli od doby, kdy ji naposledy viděli těsně před začátkem školního roku, že si s někým začala – zřejmě se to opravdu projevilo, ačkoliv její rudnutí to samo o sobě potvrzovalo víc než dost.

„Tak pojď a řekni nám všechno,“ povzbuzovala ji Ginny a vtiskla jí do ruky další pití.

Hermiona se kousla do rtu a mysl jí pádila, jak zvažovala, co říct. Na jednu stranu to nebyla ničí věc, jen její a Severuse. Na druhou tito lidé zde byli kamarádi a v jejich otázkách se neskrývala žádná zloba. A byla šťastná a bylo by pěkné s někým sdílet něco z tohoto štěstí. Jak by to zvládl Severus? ptala se sama sebe a najednou se usmála. Řekl by pravdu tak, aby to nikdo neuhádl. Čas být Zmijozelkou.

„Tak jo, určitě vám neřeknu všechno,“ usmívala se, když se napila. „Ani vám neřeknu jeho jméno, ještě ne. Ale ano, někdo tu je.“

„Jste spolu dlouho?“

„Známe se už dlouho, ale ztratili jsme kontakt. Loni jsme se náhodou znovu potkali a mluvili spolu. Ale jako pár jsme jen pár měsíců.“

„To je ten záhadný přítel, který ti dal tvůj prsten?“

„Ano,“ přiznala Hermiona, až příliš si vědoma Lenčina najednou už ne neurčitého pohledu, a Ginny se zasmála.

„Věděla jsem to! Tak jaký je? Pokud zná tvého Patrona, musí být kouzelník; je taky mudlorozený?“

„Je poloviční krve.“

„Chodil do Bradavic?“

„Ano; a proto vám neřeknu jeho jméno.“

„Která kolej?“

„Ani to vám neřeknu. Ale ne Nebelvír.“

„Havraspár,“ ozvalo se najednou několik hlasů a Hermiona se jen usmála. Nepotvrdila, ani to nevyvrátila, ale bojovala s nutkáním se smát. Bylo to tak lákavé, vše jim prozradit, jen aby viděla jejich tváře. Ale Severus by ji zabil – pokud by jej nepředběhli oni.

„Je to někdo z našeho ročníku?“ zeptal se Neville.

„Ne, starší. Vlastně o dost starší…“

„O kolik?“

Hermiona zaváhala. Rozumově věděla, že ve srovnání s celkovou délkou života čarodějky nebo kouzelníka jsou dvě desetiletí malým rozdílem, ale část z ní pořád myslela jako mudla. „Dvacet let,“ přiznala.

„Padesát? Ha, je sotva starší než puberťák,“ do všeobecného smíchu prohlásil George jako nejstarší přítomný.

„A je vysoký, tmavovlasý a pohledný?“ škádlil ji Harry.

Se zadušeným smíchem Hermiona přikývla. „Ve skutečnosti ano! No, je vyšší, i když ne tak jako většina z vás dlouhánů, a má tmavé vlasy a oči. Nenazvali byste jej běžně pohledným, ale já myslím, že je, ačkoliv pochybuji, že byste se mnou někdo souhlasil. Když jsme u toho, pochybuji, že by souhlasil i on.“

„Jsi z něj úplně hotová?“

Téměř vyprskla, hlavně díky snaze představit si Severusovu reakci, kdyby tuto otázku zaslechl. „Ehm, ne, opravdu ne! Podívejte, není to romance století. Ani nevím, kam to směřuje…“

„To sice říkáš ty, ale tvůj úsměv tvrdí něco jiného,“ vyjádřila se Ginny. „Nejsi vůbec fér, Hermiono; neprozrazuješ nám žádné podrobnosti.“

„No, tak co chcete vědět?“

„Jaký je?“

Hermiona tu otázku zvážila. „Je velmi inteligentní,“ pronesla nakonec pomalu a nyní již o svých slovech přemýšlela. „Opravdu geniální, pokud ho nějaký předmět zajímá. Je tichý; má tendenci být uzavřený. Má neochvějné názory a je trochu vznětlivý – měli jsme pár nezapomenutelných debat. Rád poslouchá hudbu… Mluví latinsky… Umí být někdy náladový a náruživý. Není snadné jej pokaždé pochopit a jsou dny, kdy se s ním nedá žít…“

„Vypadá báječně,“ sarkasticky pronesl Neville a za trest byl vyslaný pro další rundu.

„Vím, ale ve skutečnosti je,“ řekla Hermiona, když se vrátil a podával jí sklenici. „Protože na každý den, kdy vrčí a je nevrlý, připadne den, kdy se na mě podívá a ví přesně, co potřebuji – nesměj se tak, Ginny, je to zneklidňující,“ dodala s dušeným smíchem. „Nemyslím to… tak. Mám na mysli něco jako – jako vědomí si toho, kdy jsem naštvaná, aniž bych něco musela udělat nebo říct; nebo vědomí toho, že provedl něco, co mě naštvalo; nebo jen vědomí toho, že mohu využít soucitného posluchače. A když chce, je neuvěřitelně pozorný a ohleduplný. Nevím, jak jinak to popsat. Je… je to, co právě teď potřebuji.“

„Určitě to vypadá, že tě dělá šťastnou, což je báječné,“ upřímně jí řekla Ginny. „Miluješ ho?“

„Nevím. Je ještě brzy a nechci nic uspěchat a riskovat, že jej odeženu.“

„Utekl by, kdybys to brala vážně?“ zeptal se Neville.

„Nevím. Nemyslím, ale nechci to riskovat. Je to složité… oba máme své problémy. On má… nějakou historii. Pracujeme na tom.“

„Myslíš, že tě miluje?“

„To taky nevím. Není otevřený – myslím, že svým vlastním způsobem je vyděšený, že udělá chybu. Jdeme na to pomalu. Ani jeden z nás nespěchá; pokud to někam dojde, tak dojde. Ale jsem šťastná.“

„Byl ve válce?“ zeptal se tiše Harry. Všichni věděli, že ta otázka znamenala víc, než se zdálo.

„Ano,“ stejně tiše souhlasila Hermiona.

„Je z Řádu?“ zeptal se George, aby odlehčil náladu. „Věděl jsem to! Je to Mundungus Fletcher, že jo?“

„Nebuď nechutný!“ protestovala Hermiona, ale přesto se smála. „Mundungus je mnohem starší a s inteligencí tlustočerva! A ne, není z Řádu.“ Technicky vzato to nebyla lež; Severus nebyl nikdy formálně přijat do jejich řad a raději přísahal osobně Brumbálovi než Řádu. Byla to formalita, ale byla připravená se za ni schovat.

„Ale účastnil se dění?“

„Mockrát. A nepřineslo mu to žádný prospěch. To je jeden z důvodů, proč je to trochu komplikované. Jak jsem řekla, pracujeme na tom.“

„Často se vídáte?“ zeptala se Ginny. „Musí to být náročné, celou dobu jsi v Bradavicích.“

„Taky chodil do Bradavic; chápe to. A vídám jej častěji, než byste si mysleli,“ odvětila Hermiona a byla si vědoma toho, jak se Lenka snaží nezadusit pitím. Soudě podle jejího úsměvu si Havraspárka tuto hru užívala; a soudě podle výrazu těch obvykle zasněných očí bude mít Hermiona hodně co vysvětlovat.

„Jsem rád, že tady u této diskuze není Ron,“ zvesela poznamenal George. „Nechci si ani představit tu nadurděnost.“

„Zítra mu dám co proto,“ zavrtěla hlavou Ginny. „Měl by tu být.“

„Je to v pořádku,“ usmála se Hermiona trochu posmutněle. „Jestli musí pracovat, musí pracovat. Ano, vím, že se asi mohl uvolnit, ale… nemáme si toho poslední dobou moc co říct a dnes se nechci s nikým hádat. Mám narozeniny a bavím se s kamarády.“

„A máš vyššího, tmavovlasého a možná pohledného kouzelníka, který na tebe potom čeká?“ škádlil ji George.

„Ano, Hermiono, poděl se. Jaký je?“ dychtivě se dotazovala Ginny.

„Na to už ses ptala,“ ozval se Harry a zrudl, když se všichni zasmáli. „Aha. Dobře. Takhle.“

„To je osobní,“ odsekla, ale cítila, jak jí hoří tváře a ještě víc zčervenala při smíchu kamarádů. „Dobrá. Je úžasný. A už toho nechte.“

„Ano, prosím, přestaňte,“ souhlasil spěšně Harry a vypadal u toho stejně tak v rozpacích jako ona.

Na pomoc přišel Neville. „Položme skutečně důležitou otázku; co si o něm myslí Křivonožka? Všichni víme, že na jeho názoru záleží!“

Hermiona se zasmála. „Ve skutečnosti jej Křivonožka zbožňuje.“

„Ohó, to musí být vážné!“ vykřikl George s úsměvem.

XXX

V koupelně ji Lenka odchytila. „Proč jsi mi to neřekla?“

„Byla jsi v Portugalsku a lovila tam nestvůry.“

„Aha. Budiž,“ připustila vesele Havraspárka. „A proč jsi mi to neřekla potom?“

„Protože… z mnoha důvodů. Protože jsem nemohla úplně uvěřit, že je to pravda. Protože jsem to nechtěla nikomu říct, když to bylo tak nové. Protože nerada mluvím o soukromém životě. A protože vím, že by nechtěl, aby to někdo věděl. Jsi jediná, kdo ví dost, aby to uhádl, a věřím ti, že to nikomu neřekneš, ale… nevím, Lenko. Vždycky jsem ti to nakonec chtěla prozradit, ale nikdy mi nepřipadlo, že je ten správný čas. Ale říkala jsem tam pravdu, nejsem si jistá, kam to směřuje. Máme tolik problémů…“

„V řešení problémů jsi velmi dobrá,“ řekla Lenka mírně. „Nejsem uražená.“

„Nejsi ani překvapená, že ano? Věděla jsi, že se to stane?“

„Ne tak docela. Vzpomínám si na myšlenky poté, co jsme o něm mluvily, že vy dva toho máte hodně společného a že byste mohli být dobrý jeden pro druhého. Ale nečekala jsem, že se to stane, alespoň ne tak brzy.“

„Ano, bylo to trochu náhlé,“ přiznala ironicky Hermiona.

„Ginny má ale pravdu. Nikdy jsem tě neviděla tak šťastnou. A jsem za vás tak ráda, za oba.“

Hermiona zamrkala, jak ji zabodalo v očích. „Díky, Lenko.“

Objaly se, a pak Georgeův hlas zničil náladu, když z vnější strany dveří zařval: „Tak pojď oslavenkyně, čas na šampaňské!“

XXX

Podzemí se topilo v temnotě, když se vydala nejistě skrze jeho komnaty. Ze všech nocí zrovna dnes se najednou rozhodl jít spát v obvyklou dobu, přemýšlela neurčitě Hermiona, otevřela dveře do ložnice a vklouzla dovnitř – předvídavě se zula v obývacím pokoji, takže nebyla tak hlučná. Vzhledem k jejímu stavu neexistovala možnost, že by se zakrádala, takže ji překvapilo, že Severus pořád ještě spal, když došla k posteli. Odkudsi sem prosvítalo tolik světla, aby ukázalo jeho uvolněnou tvář. Dnes v noci žádné stopy slz – buď ještě té fáze nedosáhl, nebo byl již za ní; teď již věděla, že se to děje téměř každou noc. Dvakrát málem ztratila rovnováhu při svlékání oblečení, ale sledovala jej celou tu dobu.

Zcela nezvykle se nevzbudil, ani když vklouzla vedle něj do postele a přitiskla se k teplu jeho těla. Jako obvykle – alespoň když tam nebyla – měl na sobě vybledlé tepláky namísto pyžama a byl bez vrchního dílu; položila mu tvář na záda, jemně políbila nejhorší z jizev na lopatce, vklouzla mu rukou kolem pasu a prsty putovala dolů po břiše.

Severus se zavrtěl. „Hermiono?“ zamumlal ospale a ona potlačila chichotání.

„Kdo jiný by to měl být?“

„Hm. Pěkná noc?“

„Ve skutečnosti ano; byla to zábava. Měl jsi tam být.“

„Proč?“

„Byla bych ráda. Chyběl jsi mi.“

„Byla jsi pryč jen pár hodin,“ podotkl a zabránil zívnutí.

„Příliš dlouho,“ trvala na svém a rukou vklouzla pod pásek tepláků.

„Jsi opilá.“

„Asi ano,“ souhlasila vesele, zatímco jej hladila. „Záleží na tom?“

„Mohlo by, ráno.“

„Tak si dělej starosti až ráno,“ řekla mu a znovu mu políbila záda a hladila jej. Cítila jeho neúmyslnou odpověď. „Mám narozeniny.“

„Je po půlnoci. Narozeniny jsi měla včera.“

„To je mi úplně jedno.“ Slyšela, jak se nadechl k hádce, a rychle mu volnou ruku položila na ústa. Pod dlaní pohnul rty, a pak jí jazykem kmitl po kůži. Překvapeně chtěla ruku odtáhnout, ale chytil ji za zápěstí, trochu natočil hlavu a jemně, horkými a vlhkými ústy, jí začal sát prsty.

Pod rukou jí začal rychle růst, neuvěřitelně jemná kůže v ostrém kontrastu k tvrdé délce. Plně se soustředila na ten dotek, cítila žíly a vyvýšeniny – ano, a jizvy – jako by to dělala poprvé. Když pohladila vrcholek a jemně škádlila předkožku, přestal jí sát prsty, zasténal a prohnul se proti ní; ruku mu od úst vytáhla a obkreslila mu rty. Pak jej pohladila po zjizvené kůži zad a přiměla jej zachvět se. Ještě jednou mu přejela po vzrušení, pohnula se níž a on trochu roztáhl stehna, aby jej mohla pochovat v dlani.

Hermiona Severuse zlehka políbila na bok krku a cítila jeho zachvění. Poznala, že to není zcela jen potěšením. V této chvíli byl neuvěřitelně zranitelný; důvěra, kterou jí ukazoval tím, že se nepokusil odtáhnout, byla téměř neuvěřitelná. Spolu s jeho ochotným podvolením dříve dnešního dne to nebylo daleko od zázraku, a napadlo ji, kolik ho stálo, aby se tak choval.

Prsty, stále vlhkými od jeho úst, mu přejela po hrdle, cítila pod nimi tepající puls, a pak jej pohladila po jemné stavbě průdušnice a nalezla jizvy po uštknutí; polkl a ona mu druhou rukou zlehka stiskla vzrušení, aby jej rozptýlila, čímž mu do těla vyslala další zachvění. Oba si uměli představit škody, které by mohla v této poloze napáchat, než by ji zastavil. Cítila se zvláštně rozcitlivělá při konfrontaci s důkazem jeho důvěry k ní. Především vzhledem k tomu, co si v minulosti prožil.

S vědomím, že je mu to nepříjemné, se odtáhla a dovolila Severusovi se přetočit a podívat se na ni. V očích se mu mísila podivná úleva a zklamání, že přestala. Musela se usmát, když se přestěhovala do jeho náručí a dovolila mu převzít kontrolu. Po velmi intenzivním líbání přestal, aby popadl dech a položil otázku: „Nejsi tak opilá, jak vypadáš, co?“

Zazubila se na něj. „Už jsi mě viděl opilou – už jsi mě i opil. Co myslíš?“

„Čarodějnice,“ zamumlal, ale nezněl, že by mu to oklamání příliš vadilo.

„Nejsi v pozici, aby sis stěžoval. Máš to nejlehčí spaní, co jsem zažila. A já nemusím být namol, ale nejsem natolik střízlivá, abych se pohybovala zcela potichu, a to i když nebereme v úvahu všechny tvé ochrany a bezpečností opatření. Byl jsi vzhůru ve chvíli, kdy jsem vešla do učebny lektvarů, natož když jsem vešla do ložnice, že?“

Jedinou jeho odpovědí byl další polibek, což jí na otázku odpovědělo. Tiše se zasmála a pomohla mu dostat se z kalhot. S jistým pobavením přemítala, jestli vůbec spal a zda jediným důvodem pro to jít do postele nebylo její naznačování, že by mohl mít v úmyslu na ni počkat. Pak na té otázce přestalo záležet, protože jí prsty vklouzl do klína a rty sevřel bradavku. Stoupající žár rychle potlačil všechny myšlenky.

Když do ní konečně vstoupil, bylo zjevné, že dráždění bylo pro oba příliš dlouhé. Pohyboval se rychle a tvrdě, ztěžka dýchal a ona na tom nebyla lépe. Svíjela se pod ním a popadla jej za zadek, aby jej dostala hlouběji, tvrději, kousala jej do krku a ramene. Otřásl se a otočil hlavu, aby zachytil její rty svými. Téměř násilně ji líbal, než jí zavrčel do úst: „Ne na krku.“

„Promiň,“ podařilo se jí vydechnout. Opožděně si uvědomila, že měl několik opravdu dobrých důvodů, aby se mu nelíbilo kousání na krku, i když jen hravě. S ignorováním omluvy ji opět políbil a znovu přirazil; tempo se stávalo nevyzpytatelnější a podle jeho dechu poznala, že je blízko.

Přesunul váhu a po chvilce si uvědomila, že se snaží uvolnit ruku, aby se jí dotkl, ale pravá noha mu neumožnila takovou oporu. V této poloze potřeboval obě paže, aby své tělo udržel nad jejím. Vydal frustrovaný zvuk a ona se prohnula v zádech a sevřela kolem něj svaly. „To je jedno,“ zadýchaně řekla, „už skoro jsem…“

„Skoro…“ odpověděl neurčitě, lapal po dechu a zavřel oči. Kousal se do rtu a chvěl se napětím, když bojoval s nevyhnutelným. Vpletla mu ruku do vlasů a jemně si přitáhla jeho hlavu k polibku. Zlehka mu sála dolní ret, kde se právě pokousal, a cítila pohyb jeho boků, když se hýbal tvrdě a rychle.

„Bože, Severusi,“ zasténala a přerušila polibek, aby hodila hlavou dozadu a soustředila se na rychle se rozšiřující oheň. Vyslovení jeho jména se ukázalo být jeho zkázou; tiše zasténal z hloubi hrdla a křečovitě se zachvěl, než mu tělo ztuhlo a on vykřikl. Byla-li v tom nesourodém zvuku nějaká slova, neuměla říct, ale jeho vyvrcholení spustilo její vlastní a vše se rozplynulo v oparu rozkoše.

XXX

Život se usadil do pohodlné rutiny, týdny pluly v podivné parodii života v rodinném kruhu. Když neměla vyučování, četla si, nebo tiše pracovala v Severusových komnatách, známkovala eseje, připravovala si podklady ke zkouškám a plánovala další osnovy. On učil většinu dne; několik volných hodin trávil buď papírováním, nebo v laboratoři přípravou lektvarů pro ošetřovnu, stejně tak jako pro vlastní zásoby. Večery byly jejich skutečným časem, kdy se pohodlně vedle sebe usadili na pohovce před krbem a četli, nebo rozprávěli, než strávili noc v jeho posteli.

Hermiona si jednoho rána procházela poštu, když nad jedním dopisem zaklela. „Sakra!“

„Co?“ nepřítomně se zeptal při zapínání košile, protože se chystal na dnešní den – první vyučování měl mít ani ne za hodinu.

„Je to od mého pronajímatele; zase mi zvýšil nájem.“

„Platíš nájem celý rok?“ zeptal se a otočil se, aby na ni viděl. „Až na dva měsíce žiješ celý rok tady.“

„To proto mi zvyšuje nájem; chce, abych se odstěhovala,“ odpověděla trpce.

„Pak se odstěhuj. Do konce června nic nepotřebuješ a je to zbytečné plýtvání platit za něco, co nepoužíváš.“

„A co udělám v červnu? Během prázdnin nic nenajdu.“

Severus zaváhal, než se odvrátil a pokusil se zaměstnat páskem do kalhot. Nepohlédl na ni, když pečlivě neutrálním tónem odpověděl: „Většinu minulého léta jsi strávila v karavanu.“

Ztuhla a zůstala mu zírat na záda. Nemůže to myslet tak, jak si myslím… Se snahou udržet pevný hlas pomalu odpověděla: „To je pravda…“

Pokrčil rameny, ale stále se na ni nedíval. „Pak nám logika předurčuje vhodné řešení,“ pronesl s mistrovským předvedením zdánlivě naprostého nezájmu a zapnul si pásek.

„A tobě to nevadí?“

„Bezpochyby máš v úmyslu tam strávit většinu času. Už nějakou dobu chci probrat své věci; bude tam místo.“ Následovalo poněkud trapné ticho, ale to narušil Křivonožka posazením u Severusových nohou a mňouknutím. Zíral na kouzelníka. Ten shlédl na kocoura a zvedl obočí. „Mohu se dokonce nechat přemluvit, abych do dveří nainstaloval kočičí dvířka,“ dodal kysele.

Se snahou se nesmát přešla místností, aby se přímo před ním zastavila a dotkla se jeho tváře. „A nebudu překážet?“

Obrátil oči v sloup. „Ne, ty budeš ohromně překážet. Bez tvé iritující přítomnosti bych pořádal divoké večírky pro ohromné množství kamarádů, ale jakmile se staneš namísto částečné trvalou součástí mého života, pak to skončí.“

„Ten sarkasmus přeháníš jen trošku, Severusi.“

„A ty přeháníš otázky. Kdybych něco namítal, nenabídl bych to – nebo sis myslela, že to dělám z dobroty mého srdce?“ zeptal se s těžkou ironií. „Náhradní klíče leží v horní zásuvce mého stolu. Tento víkend začnu třídit věci.“

„Děkuji,“ pronesla tiše.

„Mám vyučování,“ odvětil stroze a otočil se, aby zamířil ze dveří – ten náhlý odchod by ji mohl rozrušit, nebýt dvou věcí. První, když se odvrátil, viděla jasný záblesk úlevy a téměř úsměvu v očích; druhá, rukou přejel po její, jen na chvíli.

XXX

Ke konci října se jeho nálada znatelně změnila, ale ne k lepšímu; byl očividně popudlivější a nevrlý, a znovu se prosadily jeho dřívější spací návyky. Zřídka spal více než hodinu či dvě v kuse a při vzbuzení často zjistila, že chybí; v těch chvílích se pak schoulila s Křivonožkou a Pobertovým plánkem a sledovala jeho neklidné procházení po hradě. Ve vzácných lepších chvilkách se omluvil – svým způsobem, to jest bez výslovné omluvy, ačkoli se mu podařilo zachovat ten dojem – ale nebylo snadné se s tím vypořádat.

Častěji se hádali; Hermiona chápala důvody jeho nálady a snažila se nereagovat, když ji provokoval, ale to jej jen vedlo k většímu úsilí a návratu k jízlivé zlomyslnosti, kterou si vybavovala z dětství.

„Záměrně se snaží vyvolat hádky,“ stěžovala si Lence víkend před Halloweenem. „Vím, že je naštvaný, ale tohle nepomůže, a zraňuje to. Začíná být opravdu škodolibý.“

Lenka nejdřív zamyšleně naklonila hlavu, pak věnovala Hermioně svůj nejrozostřenější a nejzasněnější pohled a neurčitě odvětila: „A s kým jiným se má hádat?“

„Co?“ nechápavě se zeptala Hermiona.

„Nebude sedět a mluvit o svých pocitech. To víš. Dohadovat se je bezpečné; pokud se cítí vzteklý, není zraněný. Kolik lidí znáš, kteří mlátí kolem sebe, když jsou nejistí? A jen tobě důvěřuje. Nemůže se zaměřit na někoho jiného, aniž by odhalil, jak je zraněný.“

Chvíli o tom přemýšlela. Nějakým zvráceným a pokrouceným způsobem to dávalo smysl; vypadalo to jako logika, kterou by Severus použil. Vybavila si některé nejnovější hádky a povzdechla si. „A, samozřejmě, v tu chvíli je také sžírán vlastní sebenenávistí, takže se mě snaží odehnat, aby měl důvod cítit se mizerně. Přísahám, on nevěří, že si zaslouží být šťastný.“

„Pravděpodobně,“ souhlasila mírně Lenka. „Jak daleko zajde, když se hádáte?“

Věděla, na co se jí kamarádka ptá, a zavrtěla hlavou. „Ještě to není zlé. Bývá zlomyslný a nepříjemný, ale nebývá osobní. Nevěřím, že by zašel tak daleko; ví, že bych mu mohla ublížit stejně, ne-li víc. Máš pravdu, jen chce… nevím, rozptýlení, potrestání; nebo pravděpodobně obojí. Ne že by to tato skutečnost nějak zlepšovala.“

„Po Halloweenu bude v pořádku,“ povzbudila ji Havraspárka. Zářivě se usmála. „A myslím, že v něm můžeš vyvolat pocit viny za tak hrozné chování. Vždy to zní jako zábava, když o tom lidé mluví.“

Hermiona potlačila smích. „Není to taková zábava, jak si myslíš. Harryho to nasupí a Ron vždy vypadá jako nakopnutý kokršpaněl. Se Severusem jsem to nezkoušela, ale jsem si jistá, že by poznal, co dělám. A to by jej rozzlobilo, nebo by se uzavřel do sebe a zase se stal chladným a vzdáleným. Kromě toho jsem si jistá, že už se cítí provinile víc než dost… Nechci s ním hrát tyto hry.“

„No, pak myslím, že můžeš jen čekat. Můžeš se pokusit hádat s ním na oplátku, když ti k tomu dá příležitost v jedné z těch pitomých diskuzí, které ani jeden opravdu nechcete a jsou jen směšné. Nebo ho nech tak; celé ty roky se s tím vyrovnává sám. Pochybuji, že je mu u toho příjemná tvá společnost a fakt, že jsi svědkem jeho nálad.“

„Možná. Díky, Lenko. Prostě jsem to ze sebe potřebovala vyventilovat.“

„Běž a vyventiluj to jemu. Pravděpodobně to pomůže vám oběma.“

XXX

Nakonec dala na druhou část Lenčiny rady a nechala ho v tom. Překvapivě Křivonožka následoval jejího příkladu – ve skutečnosti ji porazil; uprostřed jedné z hádek poloviční maguár zasyčel, aby přitáhl jejich pozornost, pak se na Severuse s naprostým nesouhlasem škaredě podíval a vykráčel ven.

„Možná to je to nejlepší,“ tiše pronesla Hermiona, když za okrajem dveří zmizel Křivonožkův ocas. „Nemyslím, že by naše tak častá přítomnost něčemu pomáhala, když je to tak špatné. Uvidíme se zítra?“

„Jestli to chceš,“ odvětil stroze, ale již nezněl rozzlobeně. Vrátil se do prázdného stavu bez emocí, který tak nesnášela.

„Chci to, co ti pomůže cítit se líp, Severusi. A právě teď to zhoršuji. Tak se na nějakou dobu vrátím k sobě a nechám tě nalézt rovnováhu a rozhodnout se, co chceš. Ale nemám v úmyslu zůstat stranou dlouho, tak zajisti, aby ses do svého obvyklého já vrátil brzy; chci vidět muže, ne masku.“

Ještě než opustila jeho komnaty, zaslechla, jak dveře do laboratoře práskly takovou silou, až se podlaha otřásla. Trhla sebou. Doufám, že dělám správnou věc.

XXX

Severus se jí poté vyhýbal; mohla by to brát osobně, kdyby nebylo toho, že se vyhýbal všem a ještě výrazněji než obvykle. Když neučil, trávil čas zalezlý v laboratoři, pokud mohla říct, a zjevně netoužil po společnosti. Heslo do komnat nezměnil, ale věděla, jaké by bylo její přivítání a zůstala neoblomná. Tentokrát bylo na něm učinit první krok.

Samozřejmě byl na oslavě Halloweenu; neodhalil by své pocity žádostí o uvolnění ze slavnosti, ale celou dobu jídla strávil pohráváním si s porcí a oči měl upřené do talíře. Koutkem oka studovala napětí v jeho shrbených ramenech a všimla si úhlu hlavy, který zajistil, aby vlasy – jak se zdálo, potřebovaly umýt – skryly co nejvíc tváře. Věděla, že je hodně zraněný. Také pochybovala, že by posledních pár nocí spal; nu, ani ona moc nespala. Chyběl jí.

Té noci se Hermiona vzbudila s vědomím, že se cosi změnilo. Instinkty ji varovaly, aby zůstala v klidu s očima zavřenýma. Napínala uši ve snaze zaslechnout zvuk, který sem nepatřil, ale nebylo zde nic, jen dotírající pocit, že není sama. Křivonožka byl na lovu a stejně to nebylo zvířetem; věděla přesně, kým. Jen dvě osoby v Bradavicích se mohly dostat do jejích komnat bez povolení, a jen jedna by se neohlásila.

„Severusi, co to děláš?“ zeptala se unaveně. „Myslela jsem, že chceš být sám.“

Ticho se stalo víc skličující. Naslouchala tikání hodin v ložnici a počítala vteřiny, dokud po plných třech a půl minutách neodpověděl.

„Já také,“ nakonec zašeptal.

Otevřela oči a zamrkala, umožňujíc zraku přizpůsobit se téměř dokonalé tmě. Závěsy v oknech prorazilo jen tolik měsíčního svitu, aby mohla zahlédnout temnější stín ve dveřích. „Jak dlouho tam stojíš?“

Rozhostilo se další ticho, ačkoliv již ne tak dlouhé. „… Nevím,“ rozpačitě připustil.

Před rozsvěcujícím kouzlem dala přednost švihnutí hůlkou k oknu a odhrnula závěsy jen natolik, aby se do místnosti dostalo víc přirozeného světla. Teď jej viděla jasněji; opíral se o zeď a zíral do podlahy. Posadila se, aby jej sledovala, dokud se nestalo zřejmým, že se na ni nepodívá, ani znovu nepromluví. „Proč jsi tady?“ nakonec bez obalu položila otázku.

Severus se neklidně zavrtěl a při odpovědi zněl tak váhavě a nešťastně, jak jej nikdy neslyšela. „Chci se – omluvit.“ Uvažovala, že se jej zeptá za co, ale rozhodla se, že by bylo malicherné a zlomyslné přimět ho to vyslovit. Možná si to zasloužil, ale nebyla to zcela jeho chyba, a snažil se to teď napravit. Když mu neodpověděla, lehce pohnul hlavou a ona zachytila záblesk jeho očí zahalených závěsem vlasů, když se na ni podíval. Ale pak vrátil pohled k podlaze. „Omlouvám se, Hermiono.“

Lákalo ji jeho omluvu ignorovat, hodit mu ji zpět do tváře, a možná si to i zasloužil, ale Hermiona věděla, že na to nemá, aby byla tak nelítostná. Měla za to, že oba teď mysleli na Lily, která jeho omluvu před mnoha lety odmítla navzdory jeho nejlepšímu úsilí vysvětlit, jak zraněný a ponížený byl. Pokud by teď provedla to samé… ani si nedovedla představit, jakou škodu by to na něm napáchalo.

„To bys taky měl,“ tiše mu řekla. „Choval ses jako skutečný bídák.“

„Vím.“ Slyšela jej polknout. „Nemám žádné ospravedlnění,“ řekl tiše se zlomením v hlase. „Jen – je mi to líto.“ Zněl opravdu rozrušeně. Na chvilku zvedl ruku k tváři, než ji zase nechal klesnout. „Nejsem v tom dobrý,“ dodal beznadějně.

„V omlouvání? Ne to nejsi,“ vybalila na něj a on sebou skutečně trhl.

„Ne, ne v tom. V… tomto. Mezi námi. Pokud existuje ‚mezi námi‘. Nevím – jak se chovat k lidem. S nikým – jsem nežil od dob, kdy jsem dospíval. Když jsem sám, nikoho nezajímá, co říkám, nebo dělám, nezáleží na tom, jak se cítím, protože jsem prostě sám. Jsem na to zvyklý. Ale – když jsi se mnou – je to matoucí, protože víc nevím, co se děje, a vše je nejistější. Nevím, co bych si měl myslet, nebo cítit, a nenávidím Halloween. Žádný z mých obvyklých způsobů, jak se s tím vyrovnat, nefunguje, a sleduji sám sebe – chovám se jako bastard, a jako by nemělo smysl snažit se to zastavit, protože se to stejně stane, jelikož jsem, co jsem. Podělal jsem vše, do čeho jsem se kdy pustil. A toto není… to, co jsem chtěl říct, zatraceně.“

„Nejsi opilý, že ne?“ zeptala se, než se stačila zastavit; toto chování bylo tak neseverusovské, že mohla myslet jen na poslední Nový rok a jeho nesourodé, nesrozumitelné a bolestí naplněné shrnutí vlastního života.

Vydal přiškrcený zvuk, který asi měl být hořkým smíchem. „Ne.“ Po dlouhé chvíli si poraženě povzdechl. „Půjdu. Jen to zhoršuji. Ani nevím, co se snažím říct.“

„No, tak to jsme dva,“ odpověděla pevně Hermiona, nechtěně zasažená jeho zjevným bojem. Tolik se snažil vysvětlit, co cítí, i když to sám nevěděl, a zdálo se, že když přišlo na vztahy, měl dokonce méně zkušeností než ona. Krotila svůj temperament a pokusila se mu co nejlépe odpovědět. „Na to neexistuje kniha pravidel, Severusi. Neexistuje nic, co by sis měl myslet, nebo cítit. A i kdyby existovala… nejsme zrovna konvenční lidé, ani jeden. Cokoliv to je, mě to mate taky. Vím, že nenávidíš Halloween. A vím proč, nebo alespoň většinu důvodů. Ani mi moc nevadí, že si to vylíváš na mně, protože já jsem zde a nikdo jiný. Co mi vadí, je tvůj pocit, že musíš být zlomyslný a chladný, protože se to od tebe očekává. Snažíš se potrestat sám sebe mým odehnáním, protože se cítíš ve své izolaci bezpečnější. To je zbabělé, není to ke mně fér a není tě to hodno.“

Záměrně použila to slovo ‚zbabělé‘. Viděla Harryho vzpomínku z noci, kdy zemřel Brumbál, a viděla, jak na tuto urážku reagoval; věděla, že jej to vyburcuje. Trhl celým tělem, zalapal po dechu, ale na jeho reakci připravená nebyla. Čekala vztek, zuřivost, možná i hrozbu násilí, a měla hůlku v pohotovosti; co nečekala, byla jeho tichá odpověď přiškrceným hlasem: „Prosím, ne.“

„Co ne?“

„Nepoužívej… to proti mně. Prosím.“

„Nerozumím,“ pomalu pronesla.

Nastalo dlouhé ticho. Když Severus znovu promluvil, měl překvapivě vyrovnaný hlas, ačkoliv trochu chraplavý a drsný. „Lidé proti mně používají mé emoce déle, než jsi na živu. Už to nemohu snášet, obzvláště ne od tebe. Znáš mě lépe, než kdokoliv kdy znal – znáš vše, abys mě jednou provždy zlomila. Jsem – zbabělec. Jsem vyděšený k zbláznění, protože toto nemohu kontrolovat. A nevím, co, sakra, dělám. Nebudu schopný to zastavit, až se to začne hroutit. A to se stane, protože jsem příliš – zničený. Nemám to v sobě – nemůžu být, co si… co si zasloužíš.“

Slzy ji začaly pálit v očích. „Ach, Severusi,“ zašeptala a začala se zvedat z postele. Přešla k němu, odhrnula mu vlasy z tváře a pokusila se jej přimět podívat se na ni. „Pořád říkám, že jsi mnohem lepší člověk, než si myslíš. A i kdybys nebyl, nezáleží na tom. Nechci nějakého domnělého perfektního chlapa – i kdyby existoval, do měsíce by mě k smrti unudil. Kamarádka mi kdysi řekla, že potřebuji někoho, s kým se budu dohadovat, kdo se mnou udrží krok, kdo mi bude výzvou. Měla pravdu. Potřebuji někoho komplikovaného, inteligentního a nějakého statečného a – a nakrknutého ničemu,“ dodala s neochotným úsměvem. „Mě to taky děsí, ale… v dobrém smyslu. Nejsi zničený, ne úplně. Možná trochu poškozený, ale to já taky. Pokud se toto začne rozpadat, prostě to dáme dohromady.“

Zavřel oči, takže se na ni nemusel dívat, ale něco z tuhých rysů tváře se trochu zjemnilo. „Přesně něco takového, řekl bych.“

„Mezi všemi mými dalšími projektíky, ano,“ ledabyle potvrdila.

Koutek úst mu zacukal a nakonec otevřel oči. Ve slabém světle bylo náročné rozluštit jeho výraz, ale trochu se uvolnil. „Nesnesitelná Nebelvírko,“ zamumlal s tím nejslabším nádechem otázky a naděje v hlase.

„Zarputilý zlotřilče.“ Pak se usmál, ačkoliv si jeho výraz uchoval stopy smutku. Zvedla se na špičky a něžně jej políbila na rty. „Pojď do postele, Severusi. Oba se potřebujeme vyspat. Jsem ohromená, že jsi tento týden nezabil žádného studenta.“

Poslušně ji tiše následoval, svlékl se do kalhot a počkal, až si vleze zpět pod peřinu a přesune se, aby mu udělala místo vedle sebe. Otočila se k němu tváří a objala jej, aby si jej přitáhla blíž. Po chvíli jí zabořil tvář do krku a beze slova se v její náruči uvelebil. Zavřela oči a vychutnávala si to známé teplo jeho těla a jeho tolik postrádanou vůni. Usnula brzy.


Post Tenebras Lux - 17.



Autor: Loten              Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: solace

Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/17/Post-Tenebras-Lux

Rating: 16+



Kapitola 17

„We open up a quarrel between the present and the past
We only sacrifice the future; it's the bitterness that lasts…“

 

„Kdo z nás hádku mezi minulostí a současností započne,

jen obětuje budoucnost; a je to trpkost, co pak zůstane…“

 

Mike & The Mechanics, ‚The Living Years‘

XXX

V průběhu příštího týdne sledovala, jak zase nachází vyrovnanost; snadněji usínal a náladu již neměl tolik temnou. Znovu se s ní nehádal, ani v žertu, a zjevně se choval co nejlépe; musela se smát, když jej přistihla při pokusu o nestydatý úplatek Křivonožky ve formě čerstvého uzenáče. Vidět návrat toho muže, kterého znala, usnadňovalo její vyrovnání s vlastní stupňující se pochmurnou listopadovou náladou.

Koncem měsíce se zase vynořily noční můry. Že se neděje nic zlého, předstírala Hermiona navzdory vědomí, že on dobře ví, co pro ni tato část roku znamená. Chvíli jí tu přetvářku dovolil, předstíral spánek, když se uprostřed noci vzbudila, a dělal, že si nevšímá její rostoucí únavy. Neušla jí skutečnost, že v rohu laboratoře na stole ležely suroviny pro Bezesný spánek, ale zatím jej vařit nezačal, tak nic neříkala.

Nakonec se jednu noc vzbudila se slzami v očích z jednoho z nejhorších snů – žádné hrůzy, kvůli kterým by křičela, jen bolest a žal a hlásek uvnitř hlavy, že to nebyla její vina – a uvědomila si, že Severus už nic nepředstírá. V polosedě si ji přitáhl do náruče; velice tiše mluvil a zjevně už nějakou dobu, než se probudila.

„… mýlí se, Hermiono, všichni se mýlí. Vím, že každý, kdo zjistil, co jsi udělala rodičům, byl zděšený, ale není žádná ostuda chtít ochránit ty, které miluješ. Určitě jsi nemohla být jediná, kdo se odhodlal k tak drastickému kroku. Všechny vyděsilo, jak dobře jsi to provedla, jak jsi silná. Bojí se tě. Tví rodiče měli strach, protože nechápou; nakonec všichni mudlorození snášeli to samé a je jen škoda, že v tomto případě byly okolnosti tak extrémní. Damnant quod non intellegunt; lidé odsuzují to, co nechápou. Co jsi udělala, jim zachránilo životy, o tom není pochyb. Tví rodiče byli cíl. Vím to. Nemyslím, že bych je mohl ochránit – nevím, jestli bych se o to vůbec pokusil. Měla jsi právo to udělat, a jestli nikdo další nemá dost rozumu, aby to chápal, pak je to jeho problém a ne tvůj. Ty jsi měla pravdu a oni se mýlili…“

Dál mluvil potichu, několikrát to zopakoval, jeho hlas v temnotě hluboce duněl, a ona prostě před slzami zavřela oči a naslouchala tomu tichému ujišťování a obhajobě, dokud se vzlyky neztišily a dokud zase nemohla dýchat. „Přála bych si, aby byli všichni tak chytří jako ty,“ pronesla roztřeseně přiškrceným hlasem.

Severus s mluvením najednou přestal, zřejmě jej překvapilo, že je vzhůru. Po chvíli zlehka odvětil: „Svět by byl děsivým místem, kdyby byli.“

Neelegantně potáhla a podařilo se jí usmát. Snažila se osušit oči, ale nemohla přestat plakat. Dlouhé prsty jí otřely slzy s láskyplným hlazením kůže pod očima; ten jemný čin kontrastoval s jeho hlasem, když suše poznamenal: „Opravdu nejsi atraktivní, když pláčeš.“

„Já vím,“ odvětila téměř se smíchem a přijala kapesník, který jí podával. Posadila se, aby se vysmrkala. „To už tak špatnou situaci zhoršuje.“

Podrážděně si odfrkl. „Nezačínej zase s tím nesmyslem. Jsi krásná, mnohem víc, než si myslíš. Pokud nemáš opuchlé oči a skvrnité tváře a rozpálené…“ dodal s nádechem škádlení a zároveň jí jemně odhrnul vlhké vlasy z obličeje.

„Opatrně, Zmijozeli,“ vypravila ze sebe, když slzy konečně zpomalily. „Byl to skoro kompliment.“

„Vlastně to byl kompliment. Zdá se, že emoce ti ovlivňují porozumění,“ protáhl s přezíravým úšklebkem, načež ji objal kolem ramen a přitáhl si ji dolů, aby mu zůstala ležet na hrudi. Jemným polibkem jí přejel po spánku.

„Díky. Pacholku.“ Hermiona se těsněji přitulila k jeho teplé kůži a zavřela oči, když ji začala bolet hlava. „Opravdu jsem měla pravdu?“ tiše se zeptala.

„Ano,“ okamžitě odpověděl. Po chvíli dodal poněkud suše: „Ačkoliv myslím, že bys měla zvážit skutečnost, kdo ti to říká.“ Opřel si bradu o její vlasy. „Na otázky morálních zásad neexistují jednoduché odpovědi ano či ne, Hermiono, a žádné dvě situace nejsou stejné. Neznám všechny okolnosti a neznám všechny tvé myšlenky, než jsi dospěla k tomu rozhodnutí. Ale měla jsi na srdci jen jejich dobro, a mohu tě ujistit, že kdybys tak neučinila, byli by do šesti měsíců mrtví. Řád neměl prostředky, aby každého ochránil, jak dobře víš. Věřím, že jsi byla v právu.“

„Tak proč se to pořád zdá tak špatné?“

„Zrada je vždy taková,“ odvětil Severus tiše a s pohnutím; věděl to líp než kdokoliv jiný. „A cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly. Co jsi udělala, mohlo být prvním krůčkem na opravdu velmi temné cestě; proto se toho tolik lidí bálo.“

„Ale ty ne?“ zeptala se váhavě.

Tiše se uchechtl a políbil ji do vlasů. „Ne. Jestli by mohl někdo odolat pokušení temnoty, jsi to ty. Bez tebe by byl Potter ztracený, víš. Velmi se přiblížil k hraně. Facilis descensus Averno; pád do pekla je snadný. Ale znám tě, Hermiono. Nikdy bys nic neudělala bez zvážení všech možných důsledků. Nikdy bys neudělala nic ze špatných důvodů a nikdy bys neudělala méně než informované rozhodnutí. Ze všech možných osudů, které tě čekají, není jedním z nich temnota.“

„Mohla bych ti provést to samé.“

To v něm vyvolalo upřímný smích. „Nebuď směšná. Ani Pán zla, ani Albus Brumbál nedokázali prolomit mé štíty. Jakkoli jsi nadaná a jakkoliv jsi bezpochyby cvičila, nejsi mi hrozbou, alespoň ne v nitrozpytu a paměťových kouzlech. A neřekl jsem právě, že bys něco takového neudělala? Jestli nepřestaneš mluvit nesmysly, budu tě muset něčím nadopovat.“

„Snad si můžu dělat starosti.“

„Ne kvůli tomuto; neudělala bys to, a protože je naprosto směšné se tím znepokojovat, já ti to zakazuji.“

Rtů se jí dotkl malý úsměv. „Zakazuješ?“

„Ano,“ pevně prohlásil. „A teď spi.“

Poslušně se k němu přitulila a zavřela oči, ale spánek nepřicházel. Podle pocitu z jeho těla a rytmu jeho dechu byl vzhůru a ani se nesnažil usnout. Pomalu mu se zavřenýma očima začala konečky prstů přejíždět po holé hrudi, skrze chloupky sledovala jizvy na těle a kosti. Jakmile bříškem palce dorazila k jedné z bradavek, promluvil tichým hlasem.

„Toto není usínání, že?“

„Nechci spát, ne když se cítím takto,“ přiznala se. „Severusi, zlepši to, prosím.“

„Jsi rozrušená…“

„Ano, ale nechci být.“ Pohlédla na něj a pohladila jej po tváři. Ucítila pod prsty strniště. „Pomiluješ se se mnou?“ tiše se zeptala. Neodpověděl, ale když stáhla ruku, posunul se a přetočil na bok. Opřel se o loket a přitáhl si ji k jemnému polibku. Toto opravdu potřebovala, uvědomila si, když jej líbala na oplátku; ať už ji Severus skutečně miloval či ne, jistě jí uměl zlepšit náladu, a právě teď zoufale toužila po milování.

Byl tak jemný, jak nikdy, jakoby poznal její potřebu, aniž by něco musela říct. Ústy a prsty dlouze zkoumal každičký centimetr její kůže. Zpočátku to ani nebylo sexuální, jen pomalé a jemné a uklidňující hlazení kůže a sázení jemných polibků na tělo. Postupně se jeho doteky změnily, ačkoliv by se jí těžko vysvětlovalo v čem. Jak její potřeba intenzívněla, ztrácely na útěše; začínala po něm toužit, chvěla se a šeptala jeho jméno - to ústy našel její prsa a započal sát a dráždit ztvrdlé bradavky.

Severus se stále pohyboval zvolna, líbal a tiskl se celou cestu dolů po břiše, aby jí zabořil tmavou hlavu do klína. Prodléval a trochu ji škádlil, než se jeho konání změnilo na jistější a promyšlenější. Jakmile ji jazykem olízl a prozkoumal, zamotala mu prsty do vlasů a vzdala se pocitům, které jí přinášela ta nadaná ústa, a úspěšně se zbavila všech souvislých myšlenek.

Při opětovném polibku chutnal po ní, pižmová sladkost se mísila s jeho vlastní příchutí. Vracela mu polibek se vší možnou vášní a on ji svojí vahou jemně přitiskl do polštářů. Jakmile ustal, aby se na ni podíval, podle výrazu jeho očí poznala, že kdyby řekla, zastavil by a stáhl se; jen aby poskytl potěšení jí, alespoň pro dnešek by ignoroval své vlastní. Posunula boky tak, aby se k němu víc přitiskla. Obtočila mu nohy kolem pasu, sklouzla mu rukama po zjizvené pokožce zad a popadla ho za ramena. Znovu ji políbil a vnořil se do ní.

Dokonce i teď byly jeho pohyby téměř bolestivě pomalé a jemné, ale o nic méně intenzivní; dívala se do těch nekonečně temných hlubin jeho očí a on se nad ní hýbal. Hermiona se oddala rytmu jeho těla a zcela se Severusovi odevzdala jako nikdy předtím. Při vyvrcholení jej slyšela zašeptat její jméno.

XXX

Během jednoho z mizerných bouřkových víkendů v polovině listopadu se Hermiona pokoušela známkovat eseje, v čemž jí bránil rázující a mumlající si Severus. Nakonec si povzdechla, vzdala práci a pohlédla na něj. „Severusi, co to děláš? A existuje možnost, že bys to mohl dělat někde jinde?“

Vzhlédl, zamrkal, načež se na ni zřejmě automaticky ušklíbl. „Jen pro případ, že bys pozapomněla, toto jsou mé komnaty.“ Přešel k místu, kde seděla. „Snažím se přestavět ochrany.“

„Proč?“ zajímala se.

„Protože se už nechci obtěžovat s heslem, a protože nejsou nijak zvlášť bezpečné,“ vysvětloval. „Chci je nastavit tak, aby byly průchozí pro konkrétní osoby, ne konkrétní slova.“

„Nemyslela jsem, že je to uvnitř Bradavic možné. Počkej – můžeš překonat strážní kouzla, že? Pořád na to zapomínám.“

Ušklíbl se. „To je od tebe poněkud neopatrné.“

„Ale prosím tě. Mně nevadí, že se mi dostaneš do komnat, kdykoliv se ti zachce – ujišťuji tě, že nevlastním nic, co bys ještě neviděl,“ odvětila suše. „Nebo se chceš přiznat k něčemu takovému, jako že ses mi v loňském roce vkradl do šuplíku se spodním prádlem?“

„Nebuď absurdní,“ s náznakem pobavení v očích přezíravě odvětil.

„Takže je těžké přestavět ochrany?“

„Ne, ale ještě jsem to nikdy nezkoušel, takže to bude chvíli trvat. Neuvědomil jsem si, že mluvím nahlas,“ dodal jednu ze svých patentovaných ne-omluv.

„Mluvil. Mimochodem latinsky. Jsi jediný, koho znám, kdo latinou skutečně mluví – ty a prezident Barlett z The West Wing (1).“

„Hm,“ roztržitě odpověděl při přechodu k jedné z knihoven a začal probírat její obsah. „Vzhledem k tomu, že většina formulí je buď latinsky, nebo z latiny odvozená, jsem nikdy nepochopil, proč se ji nikdo neobtěžuje naučit. Kouzlo je mnohem jednodušší, když víš, co znamená, stejně jako když víš, co dělá. Také je latina neocenitelná, pokud chceš vytvořit kouzlo nové.“

„Vždycky si vyhledávám překlad nového kouzla. Zvažovala jsem, že se ten jazyk jednou naučím, ale uvízla jsem na gramatice a vzdala to,“ přiznala Hermiona. „Nejsem moc lingvista, ale ty mluvíš mnoha jazyky, že?“

„Několika ano,“ odpověděl nepřítomně, zatímco rychle prohlížel stránky. „Za tak dlouhého cestování jsem toho hodně pochytil. I když většinu z nich neovládám plynule. Tady to je…“ Odmlčel se, jak se soustředil na čtení. Usmála se a vrátila se k esejím – v jistých ohledech si byli někdy tak podobní.

O hodinu později vzhlédl od své práce u dveří a odhrnul si vlasy z tváře. Hermiona jej sledovala, ale moc toho z jeho konání nepoznala; hůlkou dloubal do kliky u dveří, cosi mumlal snad latinsky a postupoval ve složitých vzorech kolem rámu, ale jestli to mělo nějaký efekt, neviděla. „Myslím, že jsme tam.“

„Ano?“ zeptala se se zájmem a odložila brko, aby k němu zamířila.

„Myslím si to.“ Stál strnule, zakroužil rameny, načež na dveře klepnul hůlkou. „Revelio.“ Podél zárubně se objevily zářící runy a mihotaly se nevýrazným modrým světlem; Severus výsledek vyhodnotil kritickým zrakem, umístil špičku hůlky do klíčové dírky, runy se zachvěly a zezelenaly.

„Zmijozelské ochrany?“ zeptala se s úsměvem.

„Drzost,“ zamumlal. „Ne.“ Runy začaly světlat téměř do bíla, pak se zklidnily a znovu zmodraly. Stáhl hůlku a zasunul si ji do opasku. „Půjčíš-li mi svoji hůlku, zajistím, aby tě ochrany poznaly.“

„A co udělají tomu, koho nepoznají?“ zeptala se skepticky při vytahování hůlky. Ušklíbl se, ale odpověď se vytratila, když hůlku převzal; oči se mu rozšířily a zanadával, upustil ji a zíral na ni v naprostém šoku.

„Co se stalo?“ zeptala se překvapená Hermiona. „Jsi v pořádku?“

„Ano,“ odpověděl vzdáleně. Zíral stále na hůlku a protahoval si prsty. „To bylo… nečekané.“

„Bolelo to?“ Připomněla si ty okamžiky, kdy zvedla hůlku někoho jiného – některé nereagovaly dobře.

„Ne. Ne… nebolelo to.“ Vypadal v šoku. Polkl a ostražitě se na to štíhlé dlouhé dřevo z révy mračil, než se k němu velmi opatrně sklonil a odvážil se ho znovu dotknout; zachvěl se, když jej prsty sevřel, ale narovnal se a stále držel. „Zvláštní…“

Co je zvláštní?“ dožadovala se podrážděně. „Co se stalo?“

„Nevím,“ odsekl zpátky. Opatrně posunul hůlku v ruce a s přivřenýma očima se zase zachvěl. „Mohu zkusit kouzlo?“ zeptal se.

„Jen do toho.“

Rozhlédl se a popadl hrnek od snídaně. „Aguamenti.“ Hermiona jej naprosto zmatená sledovala; kouzlo vypadalo, jako by fungovalo normálně, když naplnilo nádobku teď po kávě mírně zabarvenou vodou, ale Severus se mračil, když zamumlal: „Evanesco.“

„Neváhej a kdykoliv to vysvětli,“ ozvala se sarkasticky.

„Omlouvám se. Nejsem… si jistý, co se stalo. Bylo to… skoro jako uznání.“

„Má hůlka tě uznala?“

„V jistém smyslu a ne způsobem, který bych očekával. Nefunguje mi správně, cítím, že není kompatibilní, ale… něco tu je. Pocit jako… neumím to přesně popsat. Možná přijetí?“

„To je divné. Už se ti to dřív stalo?“

„Ne. Ale na druhou stranu nemívám ve zvyku manipulovat s cizími hůlkami,“ s mračením se na hůlku nepřítomně odpověděl. „Jsi ochotná zaexperimentovat?“

„Severusi, nezapomínej, s kým mluvíš,“ zasmála se a on s úsměvem vzhlédl.

„Samozřejmě; jak nedbalé ode mne.“

„Jaký druh experimentu máš na mysli?“

Opatrně položil její hůlku na stůl a vytáhl svoji vlastní, aby je umístil vedle sebe. „Z čeho je tvá hůlka vyrobená?“

„Vinná réva a pero z fénixe.“

Zamračil se. „Myslel jsem, že blána z dračího srdce.“

„To byla má stará. Malfoyovi mi ji zlomili, když nás za války chytli lapkové. Nová má pořád dřevo z vinné révy, ale jiné jádro – panu Ollivanderovi to přišlo zajímavé.“

„To asi ano. Nu, tolik k teorii.“

„Jaké teorii?“

„V mé je blána z dračího srdce. Napadlo mě, že to mohlo být stejným jádrem, ale zjevně není.“ Pokrčil rameny. „Vezmi si moji, prosím. Nemyslím, že tě zraní. Tvá neublížila mně…“

„… Ale tvoje hůlka možná bude agresivnější než má, jestli je to správné slovo,“ sarkasticky dodala. „Nemůže být horší než Belatrixina. Poprvé, kdy jsem se jí dotkla, jako by mě kousla. Musela jsem ji používat po našem útěku,“ dodala a on přikývnul.

„Vím. Když jsem mohl, pečlivě jsem vás tři sledoval. Koneckonců to bylo v mém nejlepším zájmu, protože kdybyste selhali, musel bych to převzít.“ Nepříjemně se usmál. „Zábavně zuřila, že jsi jí ukradla hůlku právě ty. V té chvíli měla skutečně pěnu u úst. Stejně jako když zjistila, že jste se jí vlámali do trezoru…“ Tiše se uchechtl. „Skoro dostala záchvat. Stěží jsem udržel vážnou tvář. Tuto strategii bych nepoužil, ale byla… inspirativní.“

„Jsem naprosto zničená při představě, že jsem mohla tu šílenou mrchu rozrušit,“ s kamennou tváří odvětila Hermiona, ale znovu se zasmála a neurčitě pokynula k hůlkám na stole. „Tvá hůlka je jeřáb, že?“ zeptala se.

„Ano, konkrétně se nazývá ‚létající jeřáb‘ – roste epifyticky na jiném stromu. V tomto případě snad na osice.“ (2)

Spíše zvědavá než se strachem, natáhla ruku a zvedla útlé tmavé dřevo. Při prvním kontaktu prudce zalapala po dechu; bylo to téměř jako náraz, ale jak řekl, nebolelo to. Ve skutečnosti… Zvedla obočí, když si uvědomila, jak to nebolí, a jen se zachvěla. „Hm. Nuže. To je rozhodně… zajímavé.“

„Vskutku.“

Rozhodně to byla jistá forma uznání, ale nic, co by jí bylo povědomé. Když si ji obě její hůlky vybraly, cítila teplo a pocit téměř přivítání, spojení; toto bylo jiné. Severus to nazval přijetím a ona souhlasila. Pod konečky prstů téměř cítila jeho magii, temnější a chladnější, než byla její vlastní. Byl to velice zvláštní pocit, ale jistě ne nepříjemný. Spíše naopak a cítila, jak jí srdce tepe rychleji. Zvedla prázdný hrnek od kávy, hodila jej na podlahu a na střepy namířila hůlkou. „Reparo.“ Ne, hůlka rozhodně nebyla kompatibilní; fungovala, ale ne hladce. Natolik se to podobalo zdráhavé kapitulaci, až musela Hermiona potlačit smích. „Rozhodně je to tvoje hůlka. Téměř cítím, jak si ze mne utahuje.“

Tiše si odfrknul. „Tvá byla cítit stejně.“

Opatrně ji odložila. „Co to znamená?“

„Nemám tušení,“ přiznal. „Nevím toho moc o hůlkách. To ostatně málokdo.“ Najednou si vzpomněl, čím vše začalo, opatrně zvedl její hůlku a otočil se ke dveřím. Špičku nastavil na klíčovou dírku. Runy opět zeleně zamihotaly, zbělely, a pak se zklidnily do modré. Hůlku jí vrátil, popadl vlastní a poklepal na rám; runy potemněly a pomalu bledly, dokud nezbylo žádné známky, že jsou dveře chráněné.

„Ollivander by věděl?“ zeptala se a podle záblesku v jeho očích poznala, že o tom opravdu nechce výrobci hůlek vykládat.

„Možná,“ zdráhavě odpověděl.

„Ale, nedívej se tak. Později zajdu do knihovny a uvidím, na co přijdu.“

„Ó, ano. V čase krize, či nudy, musí jít Hermiona Grangerová do knihovny,“ protáhl.

„Zníš jako Ron – totiž jako výmluvnější verze Rona.“

„Neurážej.“

XXX

Knihovna nic nepřinesla, takže se Hermiona rozhodla přeptat v tiché sborovně Minervy. „Nevíte náhodou něco o hůlkách?“

„Proč se ptáte?“ otázala se Minerva.

„Onehdy se stalo něco divného, když jsem se dotkla hůlky někoho jiného…“ Opatrně vysvětlovala pár detailů.

Minerva se najednou usmála. „Nebyl ten ‚někdo‘ váš záhadný starší kouzelník?“

„Jak – Neville!“

„Nebyla to jeho chyba; ve vytahování tajemství z lidí jsem dobrá – ačkoliv on toho moc nevěděl. Má drahá, jste nepřiměřeně mlčenlivá,“ vyčetla jí ředitelka.

Hermiona jí věnovala svoji nejlepší imitaci Severusova úšklebku. „Vím.“ Ten skutečný viděla ze Severusova rohu, kde seděl nepozorován a zjevně shledával tu debatu nesmírně zábavnou. Byla velmi ráda, že mu o svém rozhovoru s přáteli řekla; nechtěla si ani představit jeho výbuch, pokud by to zjistil náhodou. Takto shledával celou situaci humornou, k její úlevě, a oceňoval její zmijozelské metody. „Jak už se to přihodilo, ano, byla jeho. Má hůlka se chovala stejně, když se jí dotkl on. Je to důležité?“

„Jsou vaše hůlky sestry?“ navrhla Minerva.

„Ne, to nás napadlo. Jsou vyrobené z různých druhů dřeva a mají různá jádra.“

„A říkáte, že to nebyla kompatibilita…“

„Ne. Můžeme hůlky vzájemně použít, ale nefungují správně. Naše magie jsou příliš rozdílné.“

„Máte kvalifikaci ve stejných oblastech?“

„Ne. Neexistuje prakticky žádný překryv.“ Toto jako možnou teorii už probrali. Hermioniny nejsilnější stránky byly kouzelné formule, přeměňování, věštění z čísel a trochu léčitelství – většinou onemocnění a zdravotní problémy – což byly přesně ty oblasti, ve kterých byl Severus slabší. Jeho silné stránky byly agresivnější – kletby a zaklínadla, obrana, černá magie, nitrobrana a nitrozpyt a, samozřejmě, lektvary; a jeho vlastní léčebné schopnosti byly téměř výhradně omezeny na poranění. Překrývali se jen v kouzelných formulích a léčitelství a i ty dva předměty se zdály mezi nimi poměrně přehledně rozděleny; tolik i teď pověděla.

„Tak to je zajímavé,“ zamyslela se Minerva. „Možná to vysvětluje… jeho hůlka vás může rozpoznat, protože vlastníte vše, co jemu chybí. A naopak, jako byste byli polovinami jednoho celku.“

„Směšně sentimentální,“ pohrdavě zavrčel Severus, ačkoliv Hermiona pojala podezření, že jej ta teorie překvapila, zejména proto, že přišla od Minervy McGonagallové, která, jak kdysi sám poznamenal, byla jednou z nejméně sentimentálních lidí, které znal.

„Tak co si vy myslíte?“ vyzvala jej Minerva. „Nepochybně máte teorii, která nás ostatní pravděpodobně uvrhne do zahanbení.“

Lhostejně pokrčil rameny. „Možná to byla pouhá náhoda. Nehodlám ztrácet čas spekulacemi, když na výsledku nemám zájem.“

„Nevšímejte si ho, Hermiono. Merlin ví, že my ostatní to tak děláme. Magicky jste vy dva úplné protiklady?“

„Pokud vím,“ rozpačitě odvětila; až příliš si byla vědoma toho, že zbytek sboru Severuse s maximální důsledností ignoroval, kdykoliv to bylo možné. „Samozřejmě jsme si nesedli a neanalyzovali naše známky, ale ve všem, na co jsme narazili, jako bychom byli opaky.“

„Možná se to stalo proto, že jste pár,“ navrhla Minerva. „Pokud se může změnit Patron díky neopětované lásce, neexistuje důvod, proč by hůlky nerozpoznaly cosi skutečného.“

„Jak dojemné,“ ušklíbl se Severus ze svého rohu. „Možná se pozvracím.“ Hermiona měla za to, že odkaz na Patrona se trefil do černého; ale zase – ani jeden z nich nijak nezmiňoval lásku a nebyl tedy vhodný čas o tom diskutovat.

„Přestaňte, Severusi,“ vyštěkla na něj Minerva. „Vy ze všech lidí byste měl vědět, že láska má moc.“

Rozhostilo se naprosté ticho; Severusovy oči tak zchladly, jak to Hermiona ještě neviděla. Pod jedním okem mu krátce zaškubal sval, ale výraz zůstával prázdný. Samotnou Minervu trochu zaskočilo, co právě vyslovila, a ačkoliv se pokusila setkat s jeho rozzlobeným pohledem, byla nucená se odvrátit. Severus nakonec přece jen promluvil hlasem úsečným a tvrdým. „Ne vše, co vykládal Brumbál, byla svatá pravda. Jakkoliv se to může zdát neuvěřitelným, často se mýlil.“

„Máte v úmyslu popírat, že Harryho zachránila láska?“ nevěřícně se zeptala ředitelka. „I když jste byl svědkem?“

„Nebyl jsem ‚svědkem‘,“ zavrčel. „V žádném z případů, které máte na mysli. Měl jsem jiné věci na práci.“

„Nebuďte takový pedant. Víte, co míním. Nemůžu uvěřit, že se hádáte.“

„Rád bych řekl, že nemohu uvěřit, jak slepě to přijímáte, ale byla by to lež. Mohu tomu uvěřit snadno. Nikdo z vás se nikdy nezastavil a nepopřemýšlel; všichni jste bezstarostně přijímali Brumbálovu třpytivou vizi.“

„To nemůžete dokázat.“

„Nemohu?“ zeptal se s podivným leskem v očích. „Pak zvažte toto. Pán zla byl osobně zodpovědný za stovky smrtí, ne-li tisíce; jeho následovníci zabíjeli ještě mnohem víc. Z celého toho nesčetného počtu obětí opravdu věříte, že jediná Lily Potterová se obětovala, aby zachránila blízkého? Ani já nikdy nevěřil, že byla taková světice. Mnozí zemřeli pasivně a dobrovolně v naději, že to pro jejich rodiny získá čas na útěk. Nikoho jiného to nezachránilo před smrtící kletbou. Cokoliv zachránilo milovaného Pottera, nebyla to láska jeho matky,“ ušklíbl se se vším zlomyslným pohrdáním v hlase, kterého byl schopen – což šlo docela dobře.

Hermiona se snažila vyjeveně nezírat; tohle ji nikdy nenapadlo. Měl pravdu; naivně přijala Brumbálovo vysvětlení. Také bylo neuvěřitelně překvapivé, že Severus o tom mluvil před jinými lidmi; dokonce i před ní se zřídka zmiňoval o Lily, i nepřímo. Minerva vypadala stejně ohromená; v několika krátkých větách Severus rozvrátil jedno z nejvytrvalejších přesvědčení Řádu o svém veliteli.

„Co to tedy bylo?“ slabě se zeptala Hermiona, a to jednak proto, že chtěla znát odpověď, ale i ve snaze zmírnit potencionálně velmi napjatou situaci. „Proč nefungovala smrtící kletba? Musíš mít teorii.“

Severus se zhluboka nadechl, viditelně se snažil získat kontrolu nad svým vztekem. „Neexistuje možnost, jak to dokázat.“

„Ale i tak…“

„Nepromíjitelné jsou kletby záměru, ale i síly,“ začal odměřeně. „Pronést ta slova nestačí. Nemůžeš úspěšně seslat smrtící kletbu, pokud si opravdu nepřeješ smrt člověka, a ta část se sílou musí nezbytně zahrnovat důvod pro přání té smrti. Pán zla si přál Potterovu smrt proto, že se jej bál a viděl jej jako soupeře – ‚poznamená jej jako sobě rovného‘. V okamžiku seslání kletby jej považoval za rovnocenného své osobě, nepochybně jedinkrát, kdy tak učinil; možná toto je trochu vysvětlující. Nebo možná byly všechny planety v jedné ose, nebo ten vrtkavý hajzlík Osud vztáhl svoji bledou ruku,“ sarkasticky dodal. „Jak to mám vědět?“

„Brumbál říkal, že se Pán zla nemůže Harryho dotknout kvůli lásce,“ pomalu pronesla Hermiona. „To bylo také špatně?“

„Ne, toto mohla být pravda. Pán zla se většinou fyzickému kontaktu s ním vyhýbal. Byl už tak nelidský, že by ho mohly čisté emoce zranit. Neexistuje způsob, jak to s určitostí zjistit.“

„Tak jak vysvětlujete to, co Harry udělal v závěrečné bitvě, když nás všechny ochránila jeho oběť?“ vyštěkla na něj Minerva; zdálo se, že to brala jako osobní urážku.

Severus se k ní s planoucíma očima otočil. „Jak to mám vědět? Nemám ponětí, co udělal, nebo neudělal. Byl jsem v té chvíli zaneprázdněný snahou nevykrvácet,“ vyplivl, „a bohužel mi velké finále uniklo, protože mi právě začalo znovu bít srdce!“ Teď stál, zuřivost vepsanou v každém tahu svého těla, a síla jeho hrozivé osobnosti vyplnila místnost a ta se teď najednou zdála temnější a chladnější.

„Byla to jen vaše vlastní vina, že jste tam byl!“ zakřičela na něj zpět ředitelka, její akcent se hněvem zvýraznil. „Vybral jste si ten osud, když jste pokleknul před Voldemortem! Zrádci vždy dostanou, co si zaslouží, Snape!“

Nezaměřená syrová magie praskala ve vzduchu. Severus měl nebezpečně prázdné oči; nebyl v nich žádný nádech osobnosti, jen hořká, divoká bolest a všeobjímající vztek. A také pohled v jeho očích nebyl lidský.

„Ani se neopovažujte, Minervo,“ vyštěkl kdosi. „Kdyby nebylo Severuse, všichni bychom byli mrtví, nebo bychom si to přáli. Bez něj by bylo vše ztraceno. I Harry to připouští. Všechny nás zachránil a jediné, co dostal na oplátku, byla všeobecná nenávist. Není zrádce! Rozhodl se pro nás zemřít a takto mu za to splácíme.“

V této chvíli si Hermiona uvědomila, že je to její vlastní hlas, a rychle se zastavila. Minerva na ni zírala a stejně tak Severus, který teď přinejmenším vypadal při smyslech – i když nadmíru šokovaný.

„Dobře řečeno, má drahá,“ poznamenal nový hlas, který jí přitáhl zrak k portrétu na zdi. Hermiona poznala jednu z bývalých ředitelek; za ní stála spousta dalších ředitelů Bradavic, ti, kteří se do rámu zvládli vměstnat.

„Dilyso,“ tiše se ozval Severus.

Žena na něj zavrtěla hlavou. „Severusi Snape, ‚nedilysuj‘ na mě,“ kárala jej. „Celý rok a půl jsi zpět a nepronesl jsi s žádným z nás ani slovíčko.“

„Tato zde si neustále stěžuje na vaše špatné způsoby,“ protáhl známý mužský hlas a do popředí davu se protlačil Phineas Nigellus Black. „Vidím, že jste populární jako vždy.“

„Žádá si to zmijozelská pýcha,“ odpověděl Severus s podivně pokřiveným úsměvem.

„Severusi…“ Ostatní portréty se posunuly stranou, aby udělaly místo pro hovořícího, a na okraj rámu se postavil Albus Brumbál, shlížeje na mladšího kouzelníka. „Můj chlapče… je tak dobře, že vás vidím.“

Severus polkl, pečlivá maska trochu zakolísala. „Řediteli,“ vzal jej na vědomí mírně zhrublým hlasem.

„Dilysa má právo brblat,“ poznamenal Brumbál a i teď mu oči zářily. „Opravdu byste nás měl navštívit. Vaše ztráta byla strašlivá a nadmíru se nám ulevilo, když jsme zaslechli, že jste přežil.“

„Pak jste jediní,“ zamumlal, ale srdce v tom nebylo; Hermiona viděla jeho nejistotu.

„Houby,“ vyštěkla na něj Dilysa. „Přinejmenším tato impozantní mladá žena je ochotná používat mozek. Je hezké vidět někoho svolného připustit pravdu.“

„Dobré odpoledne, slečno Grangerová,“ pozdravil ji Phineas překvapivě mírným hlasem.

„To je na vás neobvykle slušný postoj,“ podezřívavě odvětila s pohledem upřeným na portrét stojící stranou. Jeden z bývalých ředitelů se zachechtal.

„Možná si Phineas pamatuje, co se stalo naposled, kdy vás urazil Severusovi na doslech,“ navrhl vesele Brumbál s lehkým pousmáním. „Mám pocit, že to umlčovací kouzlo vydrželo tři týdny.“

Minerva konečně získala kontrolu nad jazykem. „Stačí,“ bez dechu přikázala. „Žádám, abyste se nevměšovali.“

„Ale nech toho,“ protočila oči Dilysa. „Slečna Grangerová měla naprostou pravdu a ty to víš. Nech Severuse být. Nemáš ponětí, čím si prošel. Přestaň toho chlapce provokovat a dej mu pokoj.“

„Dilyso. Chovejte se slušně.“ Severus zněl hlavně pobaveně a vypadal téměř jako jeho staré já – přinejmenším navenek.

„Chlapce?“ zeptala se uličnicky Hermiona. „Je mu skoro padesát.“

„A mně bylo sto osmdesát sedm, když jsem umřela,“ odsekla jí Dilysa s úsměvem. „Kromě toho jsem Severuse poprvé uviděla jako jedenáctiletého vyzáblého hocha, předvolaného k řediteli pro sprdnutí – prvého z mnoha, měla bych dodat.“

„Přestaňte se snažit jej přivést do rozpaků, Dilyso,“ řekl mírně Brumbál. „Víte, že to nefunguje. I když má pravdu, Minervo – Hermiona se v tomto nemýlí. Víte to. Nechte minulost pohřbenou. Ti dva mají nepochybně lepší věci na práci než sledovat, jak necháváte svůj vztek vyhrát. A v každém případě jsem s vámi chtěl mluvit, Severusi. Očekáváme, že se brzy ukážete, abychom si vyslechli, co se s vámi dělo. Žádné výmluvy. Pěkné odpoledne, Hermiono.“

XXX

V krátké době se ti dva ocitli v chodbě, tak trochu v šoku z toho všeho, co se právě odehrálo. Hermiona se opřela o zeď, aby se několikrát zhluboka nadechla, než se slabě zeptala. „Ukázali se, jen aby tě bránili, že?“

„Pravděpodobně, ačkoliv mohli také zasáhnout na obranu McGonagallové – koneckonců jsou zavázáni k pomoci současné ředitelce a já byl na pokraji toho ji zaklít. S tebou na místě bylo jejich úsilí poněkud nadbytečné,“ tiše odpověděl a vypadal přitom trochu rozervaný, když mu očima problikly spletité emoce. „Když jsi rozzuřená, jsi docela dračice,“ dodal s pousmáním.

„Překvapilo mě to,“ přiznala. „Ale Minerva zašla příliš daleko. Až moc daleko.“

„Ne, to ne,“ odvětil unaveně.

„Ano, zašla, ale nebudu se s tebou zbytečně hádat,“ bezstarostně pokračovala s vědomím, že by jej stejně nepřesvědčila. „Myslíš, že Albus něco ví, nebo byl jen nechutně záhadný?“

„Tvůj dohad je stejně tak dobrý jako můj. Ale myslím, že jen něco tuší. Od mého návratu se mě všichni snaží sledovat; jsem si jistý, že si všimli, kolik času trávíme společně. Ujišťuji tě, že nikdo nic neřekne.“ Zněl… skoro láskyplně, tak nějak zvláštně. Coby ředitel strávil většinu roku zabarikádovaný ve své kanceláři se snahou vyhnout se všem lidem, kteří jej nenáviděli. Jen portréty mrtvých předchůdců jej podporovaly a dodávaly odvahy. To očividně vedlo k vytvoření několika podivných přátelství.

„Opravdu jsi Phinease umlčel na tři týdny?“

„Ano.“

„Co – aha, počkej… Nevadí. Myslím, že dokážu odhadnout, jak mě nazval.“ To by to vysvětlovalo. Severus s dobrého důvodu nenáviděl název mudlovská šmejdka. „Vždycky s tebou mluví Dilysa takto?“

„Ano,“ suše odvětil. „Vždycky. Její portrét se o mě zajímal, jakmile se stalo zřejmým, že budu pravidelným návštěvníkem ředitelovy kanceláře; také strávila hodně času na ošetřovně, kde jsem byl stejně častým hostem.“

„Takže jsi získal osobní fanklub?“

Odfrkl si se smíchem. „Zdá se; jaké štěstí.“

„Jsi v pořádku?“ zeptala se tišeji a viděla, jak přemýšlí, jestli zalhat. Ale pak lehce pokrčil rameny; ten dřívější prázdný, ne zcela příčetný vztek mu stále číhal za očima.

„Myslím, že ano.“

„Tak pojď. Dnes večer vařím já; zasloužíš si pauzu.“

 

(1) The West Wing – televizní seriál původně americké NBC stylu politické drama. Více zde v anglickém jazyce: http://en.wikipedia.org/wiki/The_West_Wing

(2) Přiznám se, že jsem nenalezla zmínku o tom, zda se i v naší zemi používá pro epifyticky rostoucí jeřáb název ‚látající jeřáb‘. Ptala jsem se i odborníka, v českých zemích údajně speciální pojmenování nemá.

 

PP: Po dlouhé debatě a složitém rozhodovacím procesu jsme se s marci usnesly, že budeme následovat Medky ve vykání v rámci učitelského sboru s tím, že bývalí spolužáci a důvěrní přátelé samozřejmě zůstanou u tykání (Hermiona – Neville). Jelikož tato FF navazuje na kánon, až na Epilog-který-nesmí-být-brán-v-potaz, nechaly jsme tedy vykání mezi Brumbálem a Minervou. Minerva sice nějakou dobu učila s Hermionou, ale stále je to její bývalá profesorka, proto si nepřestaly vykat. V celé povídce není natolik důvěrná scéna, ze které by vyplývalo, že by Hermiona s Minervou měly mezi sebou bližší vztah. Dilyse jsme dopřály rozvernosti a také tykání ředitelům (kdo četl Honbu za sluncem, chápe proč).


Post Tenebras Lux - 18.



Autor: Loten              Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: solace

Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/18/Post-Tenebras-Lux

Rating: 16+



Kapitola 18

„In the night I hear you speak
Turn around, you're in my sleep
Feel your hands inside my soul
You're holding on and you won't let go.“

 

„V noci tě mluvit slyším,

otočím se, v mém spánku dlíš.

Ruce tvé uvnitř duše cítím

a ty držíš a nepustíš.“

 

Michael Bolton, ‚Steel Bars‘

XXX

Severus se krátce poté vytratil; prohlásil, že se jde projít, aby se uklidnil, ale rychle zmizel z Pobertova plánku a vrátil se až po několika hodinách. Soudě podle jeho výrazu Hermiona tušila, že ‚projít se‘ téměř jistě zahrnovalo zapálení nějakých věcí, nebo jejich explozi, dokud se nezačal cítit méně vražedně; jen doufala, že nezničil nic, co by mohl později potřebovat. Jakýkoliv prostředek úlevy našel, zdál se teď klidný, ačkoliv byl velmi tichý a nejevil ochotu k hovoru. Zabavila mu notebook, sestavila si převážně instrumentální playlist a potichu si jej pustila, usadila se vedle něj a četla si, dokud necítila, že se uvolnil.

Později té noci, chráněný tmou, se trochu rozmluvil – i když jej musela pobídnout. „Proč jsi po návratu nezašel za portréty? Nenapadlo mě, že bys měl, ale vypadali… přátelští.“

„Jsou, svým způsobem. I Phineas, když si na něj zvykneš. A podporovali mě v době, kdy jsem to potřeboval.“ Povzdechl si. „Po pravdě, nechtěl jsem znovu čelit Brumbálovi. Dokonce i po všech těch letech nevím, co si o něm myslet. Nenávidím ho,“ dodal znepokojivě věcným tónem, „ale je to složitější.“

„To si dovedu představit,“ pronesla tiše, přetočila se, aby na něj viděla, ale věděla, že se jej ještě nemá dotýkat. „Myslím, že je nás mnoho, kdo jej vnímá stejně – na jednu stranu byl laskavý starý kouzelník s třpytícíma se očima, který má na srdci naše nejlepší zájmy, a na druhou stranu námi všemi manipuloval a vědomě dopustil hrozné věci. Musel, ale neměl o nich lhát. A nějak pochybuji, že se k tobě choval lépe.“

„Ne. Nechoval.“ Severus si se zavřenýma očima povzdechl. „Jednal se mnou s naprostou lhostejností. Ano, usmíval se a pomrkával jako u každého, ale nikdy si nehrál na otcovskou postavu – ne, to není pravda. Zpočátku ano, v mém prvním ročníku. Když zjistil, že to nefunguje, že stále končím v jeho kanceláři téměř každý týden, vzdal to – kvapem. Jediné, co jsem od něj pak viděl, byly neupřímné úsměvy a to hrozné zklamání, které tě přiměje se stydět, i když jsi vlastně neudělala nic špatného.“

„Vím, co tím myslíš.“

„Tehdy Brumbál nevěděl, co mi tím způsobuje. Ode mne se pak poučil a postaral se, aby to samé nezopakoval s Potterem; naučil jsem ho, že by ze sebe měl udělat náhradu za to, co v životě mohlo chybět týranému chlapci. V době, kdy jsem byl já chlapcem, nevěděl, jak předstírat péči. A to mě poslalo do temnoty. Ano, zvolil jsem takto z mnoha důvodů, ale toho dne, kdy jsem se rozhodl připojit k Pánovi zla, mi bylo šestnáct a vybral jsem si tak hlavně kvůli Brumbálovi.“

„Chroptící chýše…“

„Ano. Pochopila jsi okamžitě, co Brumbál vždy mimořádně nechápal. Byl to pokus o vraždu, a přesto jen stěží projevil náznak uznání jakékoliv formy provinění. Navštívil mě na ošetřovně…“

„Byl jsi zraněný?“

„Fyzicky ne,“ odpověděl mrtvým hlasem, „ale nikdy v životě jsem se tak nebál. Viděl jsem Lupina přeměněného, než mě Potter vytáhl zpátky. Noční můry jsem o tom měl, dokud je nenahradily horší vzpomínky – nějaký čas byl mým bubákem vlkodlak. Téměř katatonický jsem ležel během dne a v noci jsem křičel do ochraptění. Každopádně mě Brumbál navštívil a já se bláhově domníval, že by o mě mohl mít starost – ale první, co mi řekl, bylo: ‚Pane Snape, musím vás požádat o přísahu, že nedovolíte, aby se někdo jiný dozvěděl, co se stalo.“ Jen se chtěl ujistit, že neprozradím jeho drahé Nebelvíry.“ V hlase byla znát jasná bolest; ten zmatený šestnáctiletý chlapec si právě uvědomil, jak opravdu málo záleží lidem, kteří by jej měli chránit, na jeho životě. „Tu noc jsem se rozhodl připojit se po dokončení školy ke Smrtijedům.“

Chtěla k němu vztáhnout ruku, ale v hlase zaznívalo cosi, co jí připomnělo loňský Nový rok; vzpomněla si na příval bolestí naplněných slov, která se z něj tehdy vysypala. Zůstala zticha a jen poslouchala s vědomím, že se musí vypovídat.

„Mnohokrát jsem si to rozmýšlel; nebylo to lehké rozhodnutí. Ale Pobertové zjistili, že nebudou potrestáni, že jsem v podstatě lovná zvěř. Jejich pronásledování se zhoršilo – ten incident u jezera byl jen jedním krokem z intenzivního tažení, které mě nakonec dovedlo téměř k sebevraždě. Bez ohledu na koho jsem se obrátil, nikdo neměl zájem. Zkusil jsem to u Křiklana; neudělal nic. Zkusil jsem Poppy Pomfreyovou – ta se snažila, ale bez úspěchu. S Brumbálem jsem to vzdal úplně; zničil poslední zbytky mé důvěry v něho. McGonagallové jsem nikdy nevěřil natolik, abych s tím vůbec začal. Obrátil bych se na Lily, ale už se mnou nemluvila, a stejně v té době byla napůl Potterova.“

Neklidně se zavrtěl. „Víš, co se stalo u jezera – alespoň většinu. Ta scéna ještě nějakou dobu pokračovala, ale jsem si jistý, že si umíš představit detaily i bez mého popisu. Přišel jsem o jedinou skutečnou kamarádskou duši, kterou jsem měl, a nepřeháním, když řeknu, že se kolem mě shromáždila polovina školy a smála se mi. Byl jsem pološílený vzteky a ponížením, než mě nechali jít. Odplazil jsem se pryč a brečel jako malý kluk. Rozhodl jsem se, že by mi možná Smrtijedi mohli pomoci. Zvažoval jsem to už dřív, už po incidentu v Chroptící chýši, ale až v následujícím roce jsem se definitivně rozhodl k nim připojit. Lily mi neodpustila. Rodiče byli mrtví. Šikana pokračovala i v posledním roce školy, ale nikdo se nestaral. Jediné, co jsem si přál, bylo dostudovat a připojit se ke Smrtijedům; částečně kvůli moci, částečně kvůli pomstě, ale hlavně abych byl prostě součástí něčeho, abych někam patřil, takže kdybych zemřel, někdo by měl starost.“

Hermiona si sušila slzy rukávem a potlačovala vzlyky. Představovala si dospívajícího Severuse, jak se na kousky rozbíjí o mříže vězení, které nevytvořil, jak se snaží následovat cestu za cestou, až pro něj zůstane volná jen jedna. Bylo děsivé si uvědomit, jak snadno mohl být ke stejné volbě přiveden kdokoliv z nich. Nebýt incidentu s trollem, neměla by mezi vrstevníky kamarády a snadno mohla skončit zahořklá a osamocená. Harry vytrpěl hodně a nebezpečně se přiblížil k temnotě; i když by Voldemorta nikdy nenásledoval, sám o sobě by se mohl stát něčím strašným. Záleželo jen na okolnostech a všichni její kamarádi mohli být zlomeni.

Severus tiše pokračoval, obličej skrytý ve stínu: „V jistém smyslu se mi to přání vyplnilo. Oba mí pánové mě využili a přivedli mě k smrti; ale z těch dvou to byl Pán zla, kdo mi řekl, že lituje – to bylo nejblíž omluvě, které se mi od nich dostalo, tedy té, které jsem uvěřil. Brumbál mě zradil. Pán zla… ne. Co musíš pochopit, je skutečnost, že většinu času nebyl zlým pánem. Svým vlastním způsobem své lidi chránil. Když jsme jej potěšili, odměnil nás. Viděl, co bychom rádi, a pomohl nám pomstu získat, pokud to nebránilo jeho vlastním plánům, a jen on měl dovoleno nám ublížit. A nelhal nám. Všichni jsme přesně věděli, nakolik si nás cení, a on se toho držel. Když jsme byli potrestáni, řekl nám jasně, co se stane a proč, takže jsme rozuměli. Neexistovala žádná dvojznačnost a to je ta nejčistší přitažlivost na temnotě – ta jednoduchost. V jeho službách existovala jen černá a bílá. A v Brumbálových nebylo nic než odstíny šedi.“

Pohnula se a uviděla jen tolik, aby zjistila, že se dotýká paže a přejíždí po Znamení zla. „Obdržení jeho značky byl jeden z nejšťastnějších momentů v mém životě,“ pronesl hořce. „Tehdy jsem samozřejmě nevěděl, co to znamená. Cítil jsem, že někam patřím, že na mně záleží a jako bych měl nějakou cenu. Bylo to vše, co jsem kdy chtěl. A nějakou dobu to i vydrželo. Poprvé jsem cítil něco podobného míru. Požadované úkoly temněly postupně a já rychle zjistil, že je to zkouška – kolik jsem ochotný zaplatit za to, co jsem získal? Jakou to má pro mě hodnotu? Neřeknu ti, jak dlouho trvalo, než jsem dosáhl bodu, kdy bylo těžké se rozhodnout, ale nakonec jsem si uvědomil, že jsem zabředl hluboko, a že to není to, co jsem si přál. V té době už bylo, samozřejmě, příliš pozdě.“

Povzdechl si. „Sledoval jsem ostatní, jak si uvědomují to samé a snaží se oprostit. Pozoroval, co se s nimi děje. Nebylo kam utéct, jak se skrýt. Jediné způsoby úniku jsem viděl ve smrti, nebo v záštitě někoho silnějšího. Rozhodl jsem se raději zemřít, než se k němu zpět připlazit, když to on mě svým způsobem k tomuto dovedl. Zůstal jsem na svém místě, ale už jsem z toho neměl potěšení. Stále jsem pociťoval sounáležitost, ale už jsem si nepřál být její částí, ne toho všeho. Pán zla tehdy začal dělit svoji duši; ztrácel příčetnost, lidství. Nebyl jsem ochotný jej uspokojovat a častěji jsem dostával tresty. Nový, pěkný život netrval ani rok a iluze se roztříštila jako vše ostatní.

Zápasil jsem téměř celý další rok, každý den stahován hlouběji, a neviděl jsem východisko. Mohlo být lepší se zabít sám, ale navzdory všemu jsem chtěl žít. Na podzim po mých devatenáctých narozeninách – muselo to být krátce poté, co ses narodila – jsem zaslechl kus proroctví, které změnilo běh dějin. Ale až do příštího jara, před chlapcovým narozením, jsem si neuvědomoval rozsah svého omylu a plně jsem nechápal, co jsem provedl. Ani nemůžu popsat ten okamžik hrůzy a stydím se přiznat svoji první akci; s veškerou horlivostí jsem se vrhl na své povinnosti s jediným cílem na mysli – vystoupat tak vysoko, aby byl Pán zla za mé služby ochotný ušetřit její život. Do jisté míry to fungovalo – řekl mi, že pokud to bude možné, ušetří ji, ale věděl jsem, že to nestačí. Kdyby měl dost rozumu, aby mi lhal a slíbil, že to udělá – kdyby se choval jako Brumbál – tolik by toho bylo jinak.

Pro vlastní dobro bych následující krok neudělal, ale už mi bylo jedno, co se se mnou stane. Vrátil jsem se k Brumbálovi. Plazil jsem se mu u nohou, jakkoli jsem kdysi snil, že on se bude plazit u mých. Ponížil jsem se a žebral, nabízel svůj život, co z něj zbylo. A přetrpěl jsem jeho opovržení – nenech se zmýlit, pohrdal mnou. Každé jeho slovo, každý pohled prohlašoval, že se ve mně celou tu dobu nemýlil. Nebylo to nic víc, než jsem si zasluhoval.

Jeho požadavky jsem nečekal. Věřil jsem, že bezpodmínečně a ochotně zachrání své zlaté Nebelvíry; nemyslel jsem, že o jejich životy se mnou uzavře dohodu. Ale já přijal jeho podmínky, a když jsem si uvědomil, co přesně znamenají, neodvrátil jsem se. Naplánovali jsme každý krok; pomohl mi zdokonalit mé již rozsáhlé dovednosti nitrobrany a vybavuji si ten závratný pocit moci, když jsem poprvé nestydatě lhal Pánovi zla a neodhalený unikl. To trvalo do prvního případu, kdy mě můj první pán potrestal za uposlechnutí příkazů toho druhého. Od Brumbála se mi ale nedostalo žádného soucitu; když už jsem nemohl vydržet, nenabídl mi ani fyzickou pomoc. Ležel jsem v blátě, třásl se a krvácel, podával jsem mu zprávu, a on poté na mě shlédl a řekl: ‚Vybral jste si to. Nezapomeňte na důvody, které k tomu vedly,‘ a odkráčel pryč. Nechal mě tam. Vzpomínám si, jak jsem se smál a plakal zároveň, jak jsem ležel ve vlastní krvi a dusil se ironií toho, co se stalo se všemi mými nadějemi a sny.“

Severus se na chvíli odmlčel; Hermiona již neplakala, vyslechnuté ji příliš ohromilo. Nadechl se, chvíli dech zadržel, a až po chvíli pokračoval v hovoru. Hlas se mu velmi ztišil.

„Potter se narodil v červnu toho roku. Brumbál se mi o klukovi nikdy nezapomněl zmínit, kdykoliv jsem mu hlásil zprávy; částečně aby mě popohnal, částečně aby mě mučil. V tom, jak se ke mně choval, bys nepoznala Albuse Brumbála; když chtěl, uměl být velmi malicherný, a od chvíle, kdy jsem vstoupil do jeho služeb a opustil Pána zla, až do onoho Halloweenu mě nutil za to platit. Nijak nezatajoval svoji averzi ke mně.

O Halloweenu jsem zjistil, že Potterovi byli zrazeni, že Pán zla znal jejich pobyt. Okamžitě, jak jsem mohl, jsem utekl za Brumbálem; v té době už jsem začal v Bradavicích učit. Než odešel, jeho odpovědí bylo, že mě zamkl ve své kanceláři, kde jsem strávil dalších několik hodin jen ve společnosti portrétů a Fawkese. Dovedeš si představit, co to udělalo se stavem mé mysli. A pak… padl.“

Lehce se zachvěl, ale jinak nezareagoval a pokračoval. „Zbytek té noci si moc jasně nepamatuji. Vybavuji si, jak ležím ve vlastních zvratcích, škrábu a koušu se do paží jako krysa lapená v pasti. Vzpomínám na chvíli, kdy bolest nakonec polevila natolik, abych mohl fungovat, a kdy se vrátil Brumbál. Pohled na jeho tvář mi řekl vše, co jsem potřeboval vědět, a já se zhroutil úplně. Neřekl nic, jen čekal, až se seberu; pak mi předložil fakta. James a Lily byli oba mrtví. Chlapec přežil a nechali jej u Lilyiny sestry. Ta kletba se odrazila a zničila fyzické tělo Pána zla, ale není to konec. Jednoho dne se vrátí. A bude zapotřebí špióna.“

Hermiona si přála vidět jeho tvář; tón hlasu jí nic neřekl. „Ve skutečnosti mě nikdy otevřeně nepožádal o pokračování mých služeb, ani mě nepožádal o přísahu, nebo… cokoliv. Vše prozrazoval tón jeho hlasu a výraz tváře; nevěřil, že mu budu nadále sloužit. Myslel, že se zachovám jako skutečný Zmijozel a opustím loď, že využiji nedodržení jeho části dohody, vymluvím se na to a vypadnu. Byl jsem… zcela zlomený. Mnohem víc než vyčerpaný, sotva schopný chápat, co se stalo, s vědomím, že jsem přišel o všechno. A… unavený. Byl jsem tak unavený tím, jak jsem nikdy nebyl schopný osvědčit se, že nic, co jsem udělal, nestačilo, vše, čeho jsem se dotkl, se rozpadlo. Chtěl jsem věřit, že nejsem takový odpad, jak si všichni mysleli… že je ve mně něco víc než jen Srabus.“ Při zopakování té nenáviděné přezdívky se mu hlas nalomil, ale mluvil dál stejným tónem bez emocí.

„Tak jsem vzhlédl z místa, kde jsem ležel. Nějak se mi podařilo zvednout se; dodnes nevím jak. Stál jsem a díval se Brumbálovi do tváře. Řekl jsem mu, že budu pokračovat s jedinou podmínkou, aby to nikomu neřekl. Nikdy nezapomenu na ten šok v jeho tváři. Nikdy předtím ani potom jsem ho neviděl tak vyvedeného z míry; nemohl bych ho šokovat víc, kdybych ho políbil. Nikdy nevěřil, že to ve mně je; nikdo.“ Povzdechl si. „Vzpomínám na portréty. Do té chvíle mě ignorovaly, pokud si vzpomínám, ale pak… tleskaly. A vzpomínám si na zpívajícího Fawkese. Pak jsem omdlel.“

Po dlouhé chvíli ticha si vzpomněl na původní téma hovoru a řeč se o stupínek zrychlila. „Bylo mi jednadvacet a znal mě deset let, ale až po tomto okamžiku Brumbál uvěřil, že je ve mně cosi hodnotného. Přesto mi trvalo dlouho se osvědčit. Myslím, že mi věřil až poté, co jsem poprvé zachránil Potterův život, a nemyslím, že mi naprosto důvěřoval do doby, kdy zase začalo temnět Znamení a já šel k němu namísto pokusu o útěk. Nemyslím, že by mi věřil, pokud by existoval někdo jiný, kdo by mohl dělat to, co já. Poučil se – nějak – ze svého chování ke mně coby klukovi a snažil se stát otcovskou postavou, ale bylo příliš pozdě. A až příliš uvízl v zajetých kolejích; nedokázal přestat se snahami o manipulaci s mojí osobou, tak jako s vámi všemi.

Hrál na nás jako na klaviaturu a mně nechal do mnohého nahlédnout, protože jsem proti němu nemohl nabýt morální převahy. Pořád se nade mnou mohl cítit nadřazeně, takže se moc nenamáhal zakrývat své činy. Stál jsem a sledoval, jak vše, pro co jsem pracoval, je obětováno. Viděla jsi vzpomínky na ten poslední rozhovor, kdy jsem zjistil, že to zase udělal, naposledy mě zradil a poslal Pottera na smrt. Zjištění, že vše, čeho se mi podařilo dosáhnout, bylo získání času, že jsem jej nikdy nemohl zachránit, protože měl zemřít… Pokud by události tak rychle nemířily k zakončení, zabil bych se raději sám než čelit tomu, co jsem pomohl vytvořit. Ale… smrt byla vždy mým osudem.

To je důvod, proč je můj vztah k Albusi Brumbálovi tak složitý, a proč mu nemohu znovu čelit. Když musel, byl naprosto chladný; byl prošpikován pocitem viny jako my ostatní, ale předstíral, že je lepší. Byl starým intrikánským pokrytcem, který by strachy rozklepal Machiavelliho, nemilosrdně nás všechny obětoval a žádal po mně mnohem víc, než jsem musel dát… ale byl jediný, koho jsem měl. A udělal, co muselo být vykonáno. Nenávidím ho, ale bylo toho málo, co mohl udělat jinak. Byl tím, co musel, tak jako my všichni. Dura necessitas; nutnost je krutá.“

Nakonec se Severus odmlčel, a teprve pak Hermiona vztáhla ruku k pohlazení. Když se dotkla jeho tváře, cítila na prstech vlhkost. Zjistila, že pláče, a pravděpodobně již nějakou dobu; v hlase nebo dechu se nic neukázalo. Ve skutečnosti mu slzy vytryskly, až když se jej dotkla, a samotného jej překvapilo zjištění, že pláče. Ve zmatku pozvedl ruku ke své tváři a jí se chtělo plakat s ním, ale něco ji drželo zpátky.

Velice zlehka jej políbila na rty a cítila slanost jeho slz. „Děkuji, že jsi mi to řekl,“ zašeptala, zatímco mu něžně odhrnovala vlasy z obličeje. „Byl jsi – stále jsi – neuvěřitelně statečný. Nevím, jak jsi to přežil; ale jsem za to velmi vděčná.“ Posadila se a objala jej, jemně, ale pevně si jej přitáhla do náruče; několik tvrdohlavých okamžiků se bránil, než v něm cosi povolilo. Vzlykl, jen jednou, drsným, suchým zvukem, načež zavřel oči a položil jí hlavu na rameno.

„Jsem tak unavený, Hermiono.“

„Jen spi, Severusi,“ pronesla tiše s jemným políbením na temeno hlavy, tak jak to často dělal on. „Prostě spi. Je to v pořádku; držím tě. Budu tady, až se vzbudíš.“

„Slibuješ?“ V jeho hlase slyšela opuštěné dítě.

„Slibuji.“

XXX

Ani jeden tu noc již nevzpomněl. Následujících pár dní jej sledovala, jak se postupně uvolňuje a přestává být tak nervózní a ostražitý; odhalil svoji slabost a zranitelnost a bylo třeba nějaké doby, aby si uvědomil, že tím svět nekončí, že se nestalo nic zlého, že je vše v pořádku. Co se jí týkalo, Hermiona si nebyla jistá, co si myslet; fyzicky bolelo přemýšlení o tom, jak trpěl. Nikdy by nezradila jeho důvěru; nikdo jiný nepotřeboval vědět, co jí řekl.

Víc než to… když konečně usnul, většinu noci zůstala vzhůru, držela jej a přemýšlela. Netrvalo vůbec dlouho uvědomit si, že někde během toho času se do něj zamilovala. To se nemělo stát. Měli přátelství založené na vzájemné potřebě a rozrostlé do vzájemné vášně; to bylo v pořádku. To bylo bezpečné. Láska je hodně daleko od bezpečí, obzvláště k někomu tak zlomenému.

Ale stále si pamatovala chuť jeho slz, když jej políbila, a ta křehká důvěra k ní byla neskutečně vzácná. Byl tak neuvěřitelně silný. Její unáhlená slova Minervě byla pravdivá; byl hrdina a bez něj by všichni byli mrtví. Byl nelítostný a chytrý, silný a loajální, neústupný a statečný a nechtěla si ani představit život bez něj – bez jeho sarkasmu, hořkosti a všeho.

Nevěděla, co on cítí k ní. Byl to ten nejméně otevřený muž, kterého znala. Její recept na Severuse byl sledovat, co dělá, a ignorovat vše, co by mezitím mohl říct; rčení, že činy mluví jasněji než slova, mohlo být napsáno podle něj. Důvěřoval jí, řekl jí věci jako nikomu jinému; dovolil jí vejít do života, dokonce požádal – i když nepřímo – aby se k němu nastěhovala; veřejně přiznal její pomoc; ukázal překvapivé okamžiky ohleduplnosti a porozumění; a dokonce i když byl v nejhorším a nejurážlivějším rozpoložení, nikdy ji nepřivedl k tomu, aby se cítila méněcenná.

Mohl být občas krutý a vzteklost jej činila nepříjemným, a humor měl občas řízný, ale stále mohla vytušit jeho očekávání, že ona to přijme a vrátí stejnou měrou, že je natolik silná, aby se s tím vyrovnala; neznevažoval ji. Když byla skutečně zranitelná, byl tak soucitný a laskavý, jak si jen mohla přát; když se oddávala mrzutosti, ryl do ní, popichoval a rozvztekloval ji, dokud nenabyla své obvyklé já. Vždy jako by věděl, co od něj potřebuje, a většinou to i poskytl. Samozřejmě nebyl dokonalý, nikdo nebyl; ale byl to, po čem toužila.

 Nu, nikdy jsem nehlásala konvenčnost, pomyslela si ironicky.

XXX

Nebyla tak hloupá, aby někomu řekla o svém prozření; nebo dokonce co té noci zjistila. Mohla se svěřit jedině Lence, ale nezdálo se jí správné sdílet něco tak osobního. A jistě věděla, že Severus by na vyznání lásky nezareagoval dobře, že by to byl konec všeho mezi nimi – i kdyby nějakým zázrakem cítil to samé. Jeho emocionální a psychické jizvy to zajistily.

V každém případě na tom teď nezáleželo. Nejdrsnější období roku přešlo a ona se po pečlivém rozmyšlení rozhodla, že by možná mohla zachovat status quo do léta. Oba by měli na nějakou dobu nechat vzpomínky vzpomínkami a soustředit se na současnost, což často vyžadovalo hodně soustředění – jako například následující víkend, kdy se Severus vrátil z nějakého záhadného nájezdu na pozemky. Jeho vzhled ji přiměl zamrkat.

„Severusi, co jsi to, propánajána, dělal? Jsi celý od bláta.“

„Stěží celý,“ opravil ji, u dveří skopl boty a přešel do koupelny, aby si umyl ruce. „Pracoval jsem ve svém skleníku.“

„Máš vlastní skleník?“ zeptala se a následovala jej do dveří.

„Přirozeně. Dovedeš si představit, že bych dovolil někomu jinému vypěstovat přísady do lektvarů? Obzvláště někomu s Longbottomovou katastrofální historií?“ odvětil s úšklebkem.

Hermiona zamrkala; ten úšklebek vypadal jako skutečný, ne automatický. „Ty opravdu nemáš Nevilla rád, že ano?“

„Nemám. Proč tě to překvapuje?“

„No, předstíral jsi, že nenávidíš všechny studenty. Ve většině případů to bylo hrané a Neville ti nikdy nic neudělal. Tak… proč?“

„Jeho rodina pochází z hrabství Yorkshire a já se narodil v Lancashiru,“ odvětil uštěpačně. „Jsme povinni nenávidět jeden druhého.“

„Severusi.“

V zrcadle na ni krátce pohlédl, když pohasl jeho pokus o humor, a pak bez odpovědi vrátil pozornost k čištění zeminy zpod nehtů. Zamračeně se nad tím zamyslela. Neville mohl být vybraný jako cíl Voldemorta spíše než Harry, ale ani Severus nebyl natolik pokřivený, aby za to chlapce vinil. Neville opravdu nikdy neudělal nic, čím by si zasloužil jeho odpor, kromě toho, že byl beznadějný v lektvarech. A pochybovala, že by na tom po tolika letech učení Severusovi záleželo. Neville proti němu pracoval v průběhu posledního roku války, ale jestli něco, tak by si spíš tipla, že tím na Severuse zvláštně zapůsobil. Ve skutečnosti jediný možný zdroj jeho osobní nechuti mohl být… „Jeho bubák?“ zeptala se nevěřícně a všimla si jeho napětí v ramenou. „Opravdu, Severusi, za to ho nemůžeš vinit! Byl z tebe vyděšený.“

„Jestli někdo s Longbottomovou historií nemohl vymyslet něco děsivějšího, než je nepříjemný a přehnaně přísný učitel, je to jeho problém a jeho nedostatek,“ odvětil krátce. „Je mi celkem jedno, čeho se bojí.“

Poznala ten výraz; naznačoval, že ví o iracionálnosti svého obviňování Nevilla bez ohledu na skutečný problém, ale stejně to dělá. Znamenal, že to bude něco složitějšího. „Vzdávám to.“

Povzdechl si, naklonil se nad umyvadlem a shrbil ramena. „Pokud bys musela ve sborovně každý večer snášet opakovaný záznam té hodiny obrany znovu a znovu po dobu tří týdnů bez přestávky, taky bys nenáviděla všechny zúčastněné,“ pronesl stroze. „Lupin skočil po příležitosti si zase zahrát na Pobertu. Téměř se mi podařilo zapomenout, jaké to je být veřejně ponížený. Tví spolužáci rozšířili tu historku po celé škole; takovou neúctu jsem nemusel snášet od začátku mého učitelování. Nepochybně jsi slyšela o těch zatracených vánočních prskavkách, jen tak si Brumbál mohl naprosto zajistit, že na to nezapomenu. A pokud jde o zbytek sboru… někteří kolegové se smáli tak, až plakali. Ani jsem nemohl opustit místnost, aniž by mě obvinili z uraženosti. Také proběhla spousta vtipů o mé sexuální orientaci, což jsem vzhledem ke své minulosti neshledával zábavným; protože o zážitcích v řadách Smrtijedů nikdo jiný nevěděl, prostě to vedlo k tomu, že do rozsáhlého seznamu mých zaznamenaných vad přidali homofobii. V případě, že by tě zajímalo, proto jsem vám zadal esej o vlkodlacích. A ano, jsem si plně vědom toho, že mě k tomu vedla mstivost a zlomyslnost.“

V tomto světle chápala jeho úhel pohledu. Lupin záměrně pobídl jejich třídu k neúctě a zesměšnění jiného učitele, což bylo přinejmenším neprofesionální a vzhledem k jejich osobní minulosti také poněkud malicherné. Při zjištění Nevillova bubáka si měl pro demonstraci vybrat někoho jiného. A ostatním členům sboru neměl prozradit, co se přihodilo; ani se neměli smát, alespoň ne před Severusem. Nemohli tušit, že vtipy na jeho sexualitu zasáhnou tak blízko skutečnosti, ale o to tu opravdu nešlo.

„Rozhodně chápu, že jsi kvůli tomu nenáviděl profesora Lupina,“ odvětila po několika minutách přemýšlení, „ale není zrovna fér vinit z toho Nevilla. Nevěděl, co Remus udělá; jen poslechl učitele.“

„Netvrdím, že má nechuť k němu je fér.“

„Aspoň, že to přiznáváš.“ Sledujíc jeho záda, tiše dodala: „Víš, Neville si vždycky myslel, že je to osobní. Pořád myslí.“

„Ničemu nerozumí. Některé věci se nikdy nezmění.“ Ta urážka postrádala svoji obvyklou zlomyslnost. Odvrátil se od umyvadla a osušil si ruce. „Nenávidí mě,“ poznamenal téměř konverzačním tónem, „z velmi dobrých důvodů, jestli mohu dodat. Způsobil jsem mu hodně fyzické i emocionální bolesti. Tváří v tvář tomu je má iracionální zášť jako kapka vedle oceánu. Nikdy k sobě nebudeme víc než obstojně slušní.“

„Nejsem si jistá,“ pronesla Hermiona pomalu. „Neville není typ na udržování nevraživosti; nevěřím, že tě nenávidí. Pořád se tě bojí,“ dodala ironicky, „ale spíš jen ze zvyku.“

Severus lhostejně pokrčil rameny a přišel za ní do ložnice, aby svlékl zablácený hábit. Měl jej mokrý; venku začalo sněžit. Chopila se příležitosti a položila jednu z mnoha otázek, které ji trápily již několik dnů od té noci, kdy jí prozradil tolik ze své minulosti. „Severusi?“

„Ten tón znám,“ rezignovaně se posadil na postel. „Na co se teď chceš zeptat?“

Zadržela úsměv a usedla vedle něj. „Jaký je tvůj bubák? Vím, že býval vlkodlakem. Můj byl selhání,“ přiznala dříve, než stačil zareagovat na zmínku o té noci, „ale samozřejmě, jakmile se válka rozběhla, nebylo to už tak důležité. Nejsem si jistá, jaký momentálně je.“

Chvíli nemluvil, ale teď již uměla zvuk jeho mlčení přečíst, a tento konkrétní znamenal, že jí nakonec odpoví, ačkoliv co se dozví, se jí asi líbit nebude. „Většinou to byl Pán zla, jak se dalo očekávat,“ nakonec objasnil. „Občas se změnil. Nemám tušení, jaký by byl teď, ale naposledy, kdy jsem o jeho tvaru věděl… byl můj bubák to samé, co jsem viděl v Zrcadle z Erisedu. Ale ano, podíval jsem se,“ dodal v reakci na její překvapení. „Pořád je někde na hradě, víš. Naposledy jsem jej viděl v posledním roce války.“

„A… co jsi viděl?“ zašeptala s jistotou, že nechce slyšet odpověď.

„Nic,“ odvětil tiše. „Neviděl jsem nic.“

Pohled na něj jí nedal vodítko; měl prázdný výraz. S mračením si nepřítomně natáčela kadeř na prst a promýšlela si to. V Zrcadle s Erisedu neviděl nic. Bylo snadné uvěřit v to, že nic nechtěl – tedy snadné, pokud jste neznali Severuse – ale zrcadlo tak nefungovalo. Brumbál to říkal Harrymu: ‚Nejšťastnějšímu člověku na zemi by Zrcadlo z Erisedu mohlo sloužit jako docela obyčejné zrcadlo; kdyby se do něj podíval, uviděl by sám sebe právě takového, jaký je.(1)‘ Severus neviděl nic, ani svůj odraz. Jediný možný závěr vedl k tomu, že si přál, aby neexistoval. Proč byl jeho bubák to samé? Přál si zapomnění, ale zároveň se jej bál…

Nakonec se velmi zvolna zeptala: „Severusi… Jsi nábožensky založený člověk?“

Jeho výraz jí potvrdil, že má pravdu. „Ne v obecně pojímaném významu toho slova. Nevěřím v určitého boha nebo bohy. Ale máš pravdu – bojím se posmrtného života. Vše, co jsem provedl, si nese následky. Bez ohledu na Brumbálovo žvatlání a nesmyslné fráze je má duše poškozená – ne rozdělená, nebo si to aspoň nemyslím, ale silně potrhaná – a zaplatím.“

„Už jsi zaplatil mnohem víc, než by nějaký člověk měl,“ odpověděla bez přemýšlení. „Nikdo po tobě nemůže požadovat víc.“

„Nemyslím, že to tak funguje.“

„Ale mělo by.“

Pousmání mu zatahalo za koutek úst. „Přidej to na seznam věcí k přeměnění. Svržení zákonů přírody by pro tebe nemělo být těžké.“

„Ve srovnání s životem s tebou to bude nanejvýš nepatrné rozptýlení,“ souhlasila s laskavým úsměvem, zatímco on se na ni hraně zamračil. „Harryho bubák byl mozkomor,“ dodala zamyšleně.

Severus si odfrkl. „Vím. Lupin žvanil o tom, jak se ten kluk bojí pouze samotného strachu. Jen blázen by si myslel, že je to moudré. Strach je přítel; zlepšuje krevní oběh, dodává mozku adrenalin a zvyšuje přísun kyslíku do svalů. Zbystřuje reflexy a pomáhá přežít. Je také ukazatelem zdravého rozumu, čehož se Potterovi výrazně nedostávalo,“ dodal sarkasticky. „Za předpokladu, že se ti nepokusí dát polibek, mozkomorové pouhou přítomností neublíží, dokud jim neposkytneš nejhorší vzpomínky jako zbraň.“

„A jak je zastavíš?“

„Znalostí nejhorších vzpomínek, jejich přetrpěním a přijetím, to otupí jejich hrany.“

„Nitrobrana tě ochrání před mozkomory?“ zajímala se Hermiona.

„Ano. Jinak bych po první válce se svými vzpomínkami nepřežil ten týden v Azkabanu při čekání na soudní proces. Jako odborník na nitrobranu jsem mohl ochránit těch pár příjemných vzpomínek a zabránit tomu nesčetnému množství nepříjemných, aby mi ublížily. Dlouhodobé vystavení by mě i tak dovedlo k šílenství a depresi, i když ne na mnoho let, a neměli by se čím živit. Dokonce pochybuji, že by jim moje duše nějak dobře posloužila,“ dodal s šibeničním úsměvem. „Ve skutečnosti by je asi otrávila, pokud by nevyhladověli snahou ji najít.“

„To není zábavné, Severusi,“ pokárala jej.

„Často mi říkají, že nemám smysl pro humor.“

„Ne, máš. Jen je velmi zvrácený.“

„Stejně jako jsem já.“

„Ale, kuš,“ nařídila mu, snažíc se neusmívat. „S čím dalším pomáhá nitrobrana? Neříkal jsi kdysi Harrymu, že je podobná odolávání kletbě Imperius?“

„Jakkoliv mu to nebylo k užitku, ano,“ odvětil kysele. „Kletba Imperius na mě nefunguje, ačkoliv jsem jí byl vystaven jen zřídka. Také jsem imunní vůči Veritaséru a dalším donucovacím lektvarům a lektvarům pravdy,“ dodal s lehce pobaveným úsměvem, „což ministerstvo nedokázalo zjistit.“

„Užitečné,“ pronesla Hermiona svým maximálně nepohnutým hlasem. „Kdy ses naučil nitrobranu?“

„Po tom incidentu v Chroptící chýši mi Brumbál hrozil Obliviatem, pokud nebudu přísahat, že nikomu neprozradím, co se stalo – pochopitelně ne tolika slovy, ale význam byl jasný. Ta představa mě vyděsila; o paměťových kouzlech jsem věděl, samozřejmě, ale doposud jsem nezvážil ten koncept – to zneuctění – někoho pozměňujícího mé vzpomínky, mé myšlenky. Začal jsem zkoumat techniky duševní ochrany a objevil jsem nitrobranu; byl jsem přirozeně nadaný – moje výchova mě zanechala s tak silnou touhou skrýt před každým myšlenky a emoce, že jsem byl fyzicky neschopen snížit své instinktivní štíty. Když jsem se stal Brumbálovým špionem, pokračoval v mé výuce, abych se stal odborníkem. Nemusel mě moc učit o tom, jak věci schovávat; většina té bitvy byla výuka, jak některé věci ukázat a jak zajistit, aby bylo méně zřejmé, že něco skrývám. V průběhu let jsem vylepšil své dovednosti a přizpůsobil nitrobranu i k jiným účelům.“

„Proč měl Harry takové problémy s nitrobranou? Vždy byl dobrý v odolávání Imperiu.“

„Měl psychický blok,“ vysvětloval tiše, „protože to já jej učil. Kdyby Brumbál poslechl moji radu a nejdříve tomu klukovi dal učebnici, mohl by uspět. Ale jediné jeho znalosti o nitrobraně přicházely ode mne a on mi nevěřil – nemohl věřit, takže se mu to nikdy nepodařilo zcela zvládnout.“

„Albus určitě věděl, že se to stane?“

„Samozřejmě, že věděl,“ vyčerpaně potvrdil Severus. „Myslím, že částečně chtěl spojení mezi tím klukem a Pánem zla zachovat pro případ, že by bylo užitečné. Nikdy jsem si nebyl zcela jistý, kolik z těch událostí bylo naplánováno, ale z Brumbálova pohledu to vše dopadlo velmi elegantně. Pánovi zla bylo zabráněno vyslechnout proroctví, Blackova rostoucí labilita a nepředvídatelnost přestaly být problémem, stejně tak jako jeho vliv na Pottera, Potter se naučil poslouchat a zase začal zcela spoléhat na Brumbála. Co na tom, že bylo několik děcek zraněno? Co na tom, že mě zase jednou dostal do bezvýchodné situace?“

Povzdechl si. „Jak nejrychleji to šlo jsem vyburcoval ty z Řádu, které jsem zastihl, ale nic jiného jsem nemohl udělat. Měl jsem tam být, ale nemůžeš bojovat na obou stranách bitvy. Pán zla to přijal, ve skutečnosti mi on sám nařídil zůstat vzadu, ale přesto zuřil a nepřiměřeně mě potrestal, tak jako všechny z nás.“ Pokrčil rameny a jiným tónem poznamenal: „Myslím, že jsi byla jednou z obětí?“

„Ano,“ pomalu odvětila s vědomím, že poukazuje na jizvu na hrudi.

„Samozřejmě jsem poznal to zaklínadlo,“ připustil trochu hořce. „Alespoň nebylo jedním z mých. Kdo to udělal?“

„Dolohov,“ přiznala a on zamrkal.

„Skutečně. Zajímavé; vždy měl hroznou mušku. Předpokládám, že chtěl zasáhnout někoho jiného.“ Měl ironický hlas, ale oči chladné. „Ani jeden z vás tam neměl být. K čertu s ním i jeho hrami.“

„Opravdu viděl Siriusovu smrt jako výhodu?“ zeptala se slabě.

„Ano. Black byl nám všem nebezpečný. Jeho malé výlety ven pro něj byly zábavné, ale riziko prozrazení Řádu bylo neuvěřitelné. Lucius Malfoy jej zahlédl, jestli si vzpomínáš. Pokud by jej někdo dokázal sledovat… nebo kdyby někdo z ministerstva zjistil jeho pobyt… Mohl nás stát všechno. Byl bezohledný a impulzivní, pro vojáka dvě katastrofální vlastnosti. A měl příliš velký vliv na Pottera, rozptyloval ho. Tak či tak, musel být odstraněn.“

„Jak…“

„Pokus se na to nemyslet,“ poradil jí ztěžka. „Lépe to nevědět. Já se rozhodně nikdy neptal.“

Hermiona nad tím chvíli dumala. „Kolik toho všeho bylo naplánováno?“ zeptala se nakonec, ale nebyla si jistá, jestli chce znát odpověď.

„Nikdy jsem si nebyl jistý,“ odvětil téměř smutně. „Víc, než bychom si přáli, obávám se.“

„Myslím, že mi to bylo podezřelé už na začátku,“ přemítala. „Věděla jsem, jak je sbor silný, obzvláště ty, Minerva a Filius – a samotný Albus – ale ty obrany kolem Kamene mudrců byly slabé natolik, že by je překonal třeťák.“

„Ano,“ souhlasil tvrdě. „Každý z nás mohl samostatně seslat takové obrany, že by se přes ně nikdo nedostal – nebo mohl být Kámen ponechán u Gringottů; viděla jsi jejich zabezpečení. I kdyby se někdo dostal do trezoru, pořád tam mohlo být něco bránícího odcizení. Z větší části to byl test Potterových schopností – Brumbál nepočítal s tebou nebo Weasleym. Věřil, že pokus získat Kámen bude neúspěšný čistě kvůli tomu, že mé Znamení zla nereagovalo; byl přesvědčen o tom, že se Pán zla ještě nevrátil, a jen kvůli tomu hrál o životy vaše a potenciálně všech ostatních.“

„Věděl jsi to tehdy?“

„Ne. Nikdo z nás. Nikdo ze sboru by se za nic takového nepostavil. Přišel jsem na to později.“ Lehl si na záda a opřel se o loket, aby se otočil tváří k ní. „Co se týče Tajemné komnaty, nevěřím, že by byl obznámen s čímkoli kolem ní; byl stejně tak v temnotě jako my ostatní.“ Nevesele se usmál. „Ve skutečnosti si snad v jednu chvíli myslel, že bych já mohl být Zmojozelovým dědicem.“

„Co?“ zvolala s vyjeveným výrazem. „Proč? Ani Harry si to o tobě nikdy nemyslel.“

Odfrkl si. „Nevím. Možná měl chvilku senility; po pravdě nikdo nedokázal akceptovat, že ředitel Zmijozelu nemá tušení, kdo je ten dědic, nebo kde se Komnata nachází. V každém případě to netrvalo dlouho. Ale co se přihodilo, jím silně otřáslo; nikdy nemohl vystát, když neměl kontrolu. Myslím, že tehdy začal s výzkumem minulosti Toma Raddlea. A nevěřím, že toho věděl nějak moc o událostech ve tvém třetím ročníku, ne, dokud nebyly téměř u konce. Nejsem si jistý, ale myslím, že jeho následné akce pak byly prostě využitím situace. Nevěřím, že to dopředu plánoval prostě proto, že z toho moc nezískal; kdyby plánoval, on by skončil.“ V očích měl hořký pohled; ta noc a co následovalo, jej skutečně v mnoha ohledech zranilo.

„Co… Turnaj tří kouzelníků?“ přiměla se s chvěním zeptat.

Severusův výraz byl téměř bolestný. „To opravdu nevím. Věděl, že Pán zla se tentokrát vrátí; Znamení to víc než dost potvrzovalo. Dodneška nechápu, proč dovolil poslední úkol. Nevěděli jsme, že se něco stane, ale rozhodně to nebylo vyloučeno, a situace se nedala ohlídat. Potter byl sám a zranitelný uvnitř pitomého bludiště, i když my hlídkovali na okrajích. Přenášedlo nikoho z nás nenapadlo a ani zrada – nenáviděl jsem Moodyho a pohrdal jím, a bál se ho, abych byl upřímný, ale nikdy jsem si nepomyslel, že nemusí být originál – ale existovala spousta způsobů, jak kluka dostat.“

„Kde jsi byl?“

„Byl jsem s Brumbálem na vzdáleném okraji labyrintu. Chtěl mě u sebe; kanárek v uhelném dole,“ mrzutě pronesl. „Uvědomil jsem si, že se něco děje, a vzápětí jsme zjistili, že Potter již není na pozemcích. Držel si mě u sebe a nechtěl prozradit, že je něco špatně, ale pamatuji si, jak mi svíral paži, až jsem měl modřiny. A neustále se mě ptal, zda se něco změnilo. Zhroutil jsem se, když jsem ucítil návrat Pána zla,“ dodal rychle. „Částečně kvůli té bolesti a částečně kvůli tomu, co to všechno znamenalo. Zase cítit bolest svolání; po tak dlouhé době jsem začal doufat, že bych mohl být volný… Poté se všechno odehrálo poměrně rychle.“

„A když bylo po všem, šel jsi za ním,“ pronesla zvolna Hermiona. Nebyla tam, ale viděla Harryho vzpomínku, a vybavila si podivný Severusův výraz, když na Brumbálův pokyn odešel. Neexistovala slova, která by to popsala. „On – myslím Brumbál – tě vlastně ani nepožádal, že?“ užasle řekla.

Zavrtěl hlavou. „Ne. Bylo to tak lepší. Nemyslím, že bych to udělal, kdybych měl pocit, že je to pro něj.“

„Nevím, jak jsi na to našel odvahu. Myslím, vím, že jsi statečný, ale…“

„Ani já nevím,“ ztěžka pronesl. „Nikdy jsem nezažil větší strach, než když jsem mířil k bráně, abych se přemístil na jeho stranu.“

„Co se stalo?“ zeptala se velice tiše Hermiona a přisunula se k němu.

„Vše si nevybavuji. Vysvětloval jsem, během té krátké chvíle, kdy mi bylo dovoleno mluvit a byl jsem toho schopný, že jsem se opozdil kvůli Brumbálově důvěře a víře, že jsem stále na jeho straně, ochotný špión, že tak mohu být zase špeh Pána zla uvnitř Bradavic a být zasvěcen do plánů Řádu. Intenzivně jsem se připravoval; když se mi vlámal do mysli, viděl, co jsem mu chtěl ukázat. Přesvědčilo ho to, ale i tak jsem byl potrestán.“

„Měl Brumbál starost?“ zeptala se stroze.

„Jak ses stala cynickou,“ povzdechl si. „Ano, trochu, ale nebylo to jeho prioritou. První reakcí, když mě uviděl, byla úleva a jásot, že to fungovalo; až když vyslechl mé hlášení, mi dovolil odejít a ošetřit si zranění. Ale nebylo to ze zlomyslnosti, tou dobou už ne. Měl o mě starost, ale žádný velitel si nemůže dovolit sentiment. Nemohl dovolit svým obavám, nebo mému strachu, bránit v mé práci. Ani jeden z nás nečekal, že přežiji tak dlouho; jeho prioritou bylo mě co nejvíc vyždímat, než budu odhalen. Za to jej neviním. Bylo to nutné.“

„Asi ano,“ pronesla tichým hlasem.

„A teď jsi rozrušená.“ Vztáhl ruku a jemně se jí dotkl na tváři. „Nebuď. Z vlastní vůle jsem učinil svá rozhodnutí a čelil následkům. A nakonec snad vše nevyšlo tak špatně.“ Severus pozvedl hlavu a zamyšleně se rozhlédl po pokoji. Pak zase zaměřil zrak na ni. „Ne; myslím, že celkově je toto ten nejlepší možný výsledek.“ Naklonil se a jemně ji políbil.

 

(1) HP a Kámen mudrců, překlad Vladimír Medek


Post Tenebras Lux - Léto



Post Tenebras Lux: Léto

Post Tenebras Lux: Summer

Autor: Loten

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7138858/1/Post-Tenebras-Lux-Summer

Překlad: Lupina                  Beta: marci

Shrnutí: Odměna za tisící komentář k Post Tenebras Lux: začátek Severusova a Hermionina vztahu převyprávěný ze Severusova úhlu pohledu. Jednorázovka.

Romance

Severus S. & Hermiona G.

Rating: 16+

Kapitol: 1

Slov: 14 537



Povolení k překladu: Ano

Varování: Lechtivé. Mmm, s trochou sexu. 

 

Prohlášení autorky: Věřte mi, kdybych je vlastnila, skončilo by to poněkud jinak. Půjčuji si je jen na chvilku; nakonec je, bohužel, budu muset vrátit.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorkou této fanfikce je Loten. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Poznámka autorky: Nenechte se příliš unést, mí drazí, není to další nová povídka, ještě ne (pracuji na ní, přísahám). Je to velmi opožděná odměna za tisící komentář k Post Tenebras Lux, který připadl na Ishtart. Zjednodušeně řečeno, za každých 1 000 komentářů nabízím šťastnému výherci jednorázovku SS-HG podle jejich výběru. Dávejte pozor na PTL, 2 000 bude brzy!

Výzva zní: „Pokud by to šlo, líbily by se mi kapitoly 14 nebo 15 ze Severusova úhlu pohledu. Co mu probíhalo hlavou, když záležitosti s Hermionou nakonec vyvrcholily. Pokud nejsi na přepisování již napsaných scén, pak možná pár výjevů z chybějícího měsíce srpna, kdy líné, šťastné dny začínají novou etapu jejich vztahu. V jejich postavách a vzájemné interakci je taková hloubka.“

Pokud jste ještě nečetli Post Tenebras Lux, opravdu byste měli. Ale shrnu to: je deset let od konce války, Snape žije a nedávno jej přesvědčili k návratu do Bradavic, kde učí Hermiona. Rok se pomalu přibližovali a tančili kolem sebe, a teď nastaly letní prázdniny a Hermiona právě odešla ze Severusova domova nakrmit kocoura a poklidit; každou chvíli se má vrátit.

 

Léto

 

„It's the summer of love
And my whole world's turning
In the heavens above, yeah
My spirit is burning…“

 

„Léto lásky plyne,

celý svět se mi mění,

jasně, nahoře v nebesích

duše moje plane…“


Princessa, ‚Summer Of Love‘

XXX

Severus byl právě teď sám sebou vážně podrážděný. Pro začátek – ještě trpěl zbytky kocoviny, což mu opravdu náladu nezlepšovalo; vyprošťovacího elixíru neměl dost pro dva lidi a nebyl ve stavu začít vařit nový, takže galantně zanechal Hermioně plnou dávku a sám užil jen tolik, aby zmírnil následky alkoholového opojení. Pravda, bolest hlavy asi měla spíš co dělat s napětím než množstvím alkoholu, ale bez ohledu na důvody jeho náladu jen zhoršovala.

Snad po desáté za poslední hodinu zarazil své pochodování a podrážděně se kolem sebe rozhlédl; nudil se až k zešílení a nedokázal se zaměstnat nějakou z obvyklých činností, byl nervózní a neklidný a upřímně řečeno sám sebe přivádějící k šílenství. Jsi dočista ubohý, řekl si přísně. Byl dospělý muž, téměř padesátník – jakkoliv to nerad přiznával – a naprosto neexistoval důvod, aby se choval jako pes dychtivě čekající na návrat svého pána. A přesto se tu kolem svého karavanu kabonil a naplněný nervózní energií s myšlenkami honícími se v kruzích čekal na její návrat. Nekonečně přitom střídal pocity ztráty a naštvanosti, že je pryč tak dlouho, přičemž sebou celou dobu pohrdal.

Nenáviděl takovéto pocity, nenáviděl být na někom závislý. Bylo to pošetilé a nebezpečné dát tolik ze sebe do něčích rukou, ale určitě to neudělal záměrně. Celý svůj život byl osamělý, ale bez ohledu na zoufalost by si nikdy dobrovolně nezvolil bývalou studentku o dvacet let mladší, zejména ne takovou, která viděla tolik toho nejhoršího z něj a která znala všechna ta špinavá tajemstvíčka jeho potrhané duše.

Zmatek je to nejhorší, rozhodl se, když podrážděně zavrčel a popadl rozečtenou knihu. Přinutil se posadit na schůdky a uvolnit se. Desetiletí mu rozšířila teoretické znalosti o lidském chování, a kdyby šlo o někoho jiného, už dávno by došel k závěru, že mezi nimi jde jednoznačně o přitažlivost a překvapivé množství společného; ale stejná desetiletí zahořklé zkušenosti mu našeptávala, že není možné, aby mu nějaká normální žena věnovala druhý pohled, obzvláště ne taková, jako je ona.

Vždycky jsem byl ambiciózní, řekl si suše. Mohl mít nesčetně chyb, ale jeho vkus byl dokonalý; měl tendence vybírat si ženy pro něj až příliš dobré – což, pravda, nebylo těžké. Právě teď kráčel po velmi tenkém laně se snahou nalézt rovnováhu mezi udržením Hermionina přátelství a snahou zjistit, jak hluboko to zašlo. Pokoušel štěstí a věděl, že dříve či později upadne, ale jinou možnost neviděl. Občas se mu zdálo, že za jejich vzájemnou komunikací zahlédl něco jiného, neodvažoval se však přitlačit na pilu. Nebyl totiž ochotný riskovat ztrátu vrabce v hrsti výměnou za holuba na střeše.

XXX

Roky duševní disciplíny jej znovu zachránily, tak jako stokrát za těch několik minulých měsíců, a byl schopný vyčistit si mysl a soustředit se na knihu a nechat sluníčko pomoci mu s uvolněním. Stíny se začaly s postupujícím odpolednem prodlužovat, když na sobě ucítil pohled a vzhlédl, aby sledoval její příchod. Málem si odfrkl nad tím malým přílivem štěstí, které ucítil, a soustředil se na udržení neutrálního výrazu pro případ, že by se náhodou začal zubit jako idiot. Hermiona byla jediná osoba, které se kdy podařilo zcela zničit jeho IQ; ani Lily nikdy tak naprosto nezamíchala jeho mozkem.

„Omlouvám se, že jdu tak pozdě,“ zavolala vesele, když se přiblížila, bezelstně odhánějíc hodně z jeho podráždění; zdálo se, že opravdu zamýšlela přijít tak rychle, jak slíbila.

„Myslel jsem, že musíš jen nakrmit kocoura,“ odpověděl a mimoděk jej napadlo, co by Křivonožka říkal na jejich známost; ten kocour byl nadpřirozeně, téměř děsivě inteligentní a poměrně silně umíněný.

„Taky jsem se vykoupala a umyla si vlasy,“ vysvětlovala zbytečně – už si všiml, a ačkoliv se snažil namluvit si, že to je jen zvyk, měl podezření, že klame sám sebe. Rád ji sledoval, bylo to tak prosté. „Potřebovala jsem to,“ dodala hořce, „vypadala jsem příšerně.“

Nemožné. Vůbec tak nevypadala; docela dlouhou dobu dnešního rána strávil jejím sledováním, než se stáhl do sprchy a pokusil se zajistit, aby se znovu cítil jako člověk. Dobrá, tak byly její krásné vlasy ztělesněním anarchie, ale to nebylo neobvyklé; a jestli měla oči oteklé a zarudlé, trpěla kocovinou. Bylo mu to jedno. „To bych neřekl,“ zamumlal, ironicky pobavený sám sebou. Za řeči vstal a zamířil dovnitř pro pití, takže nebude muset sledovat její reakci. To bylo vše, čeho se odvážil, víc, než aby se cítil bezpečně.

Po několika okamžicích ji zaslechl následovat jej a málem se praštil o polici v ledničce, když se vyzývavě zeptala: „Co bys tedy řekl?“ Znal ten tón, uměl si vybavit ten tvrdohlavý záblesk jejích hnědých očí, který značil odhodlání nevzdat se bez boje. Žaludek se mu sevřel při trochu zoufalém přemýšlení, zda nezabředl příliš daleko do neprobádaných vod.

Narovnal se a zavřel lednici, načež hladce odvětil: „Nic na toto téma bych neřekl.“ Jakmile si byl jistý, že je jeho výraz jasný, otočil se k ní a zjistil, že jej sleduje s mírně přivřenýma očima. Poznal, že ještě zdaleka není konec; v dobrém či zlém, zašel daleko a teď vše balancovalo, když se ta křehká rovnováha nepředvídatelně posunula.

Po chvíli se jí něco z té tvrdohlavosti v očích ztratilo a kousla se do rtu; tohoto konkrétního zlozvyku si všiml již před patnácti lety a zvráceně se cítil lépe, že i ona byla nervózní. „Co když se ptám na tvůj názor?“ zeptala se tiše.

Severus na okamžik zaváhal, přičemž se vyhýbal jejím očím a popíjel vodu, jak se snažil přemýšlet. Její slova byla pro něj příležitostí, ale nebyl natolik statečný, aby se jí chopil, a raději upadl zpět do své obvyklé sarkastické obrany s vyklenutým obočím. „Určitě nejsi tak nejistá, abys měla potřebu ptát se všech mužů v okolí na svůj vzhled?“ zeptal se kousavě. Ubohé, Severusi.

„Neptám se všech mužů v okolí,“ odsekla a přistoupila blíž; cítil zrychlený puls a odolával potřebě se stáhnout. Beztak stál zády u kuchyňské linky a nebylo kam couvnout. „Ptám se tebe.“

„To je to samé vzhledem k tomu, kde stojíš,“ opáčil, zatímco jeho mysl pádila, jak se zoufale snažil vymyslet, co teď, sakra, dělat. Situace se vymkla kontrole a věci se děly příliš rychle, aby s nimi držel krok. Napětí v uzavřeném prostoru stoupalo, až ucítil, jak mu buší srdce.

„To není a ty to víš,“ odpověděla Hermiona tiše, ale pevně. Odmítla dovolit, aby se z toho dostal tak snadno. Znal ten výraz; mezi zuby si svírala kousek rtu a nehodlala se vzdát.

Zakryla nutkání na nervózní polknutí přehnaným povzdechem, on ze sebe vydal to nejlepší, aby jí věnoval výraz znuděného pohrdání; naprosto si nebyl jistý, zda se mu to podařilo. „Pokud chceš ze mě mermomocí vymámit komplimenty, tak dobře. Vzhledem k tomu, že jsem se ocitl v pozici, abych soudil, vypadala jsi tak, jak by kdokoliv předpokládal při kocovině a noci strávené na pohovce, a mnohem lépe, než by většina lidí v té situaci dokázala. Stačí to?“

Na konci věty se cítil víc vyrovnaný; rozprostřel kolem sebe známé obrany osobnosti profesora Snapea, ale o chvilku později byla ta iluze zničena jejím nakloněním hlavy na stranu a téměř pousmáním se zábleskem v očích nad rozluštěním části hádanky. „Víš, že se ti změní hlas, když něco skrýváš?“ zeptala se téměř vesele. „Mluvíš formálněji, opatrněji.“

V té chvíli začal Snape propadat panice. Ve skutečnosti, ano, věděl to; bylo to úmyslné vytvoření iluze otrávenosti, či znuděnosti, navržené, aby odradila lidi od hlubšího zkoumání. Nikdo se nikdy nedostal tak daleko, aby ji prokoukl. Znala ho až příliš, aby to bylo příjemné, či bezpečné, a on cítil, jak se mu zrychluje tep, když byl přinucen čelit tomuto problému. Každý instinkt na něj řval, že je to nebezpečné; nikdy neměl nechat někoho dostat se tak blízko.

„Fascinující,“ zavrčel hlasem naznačujícím, že je naštvaný na sebe za svůj strach a na ni za to, že jej způsobila. „A předpokládám, že už máš teorii o tom, co skrývám?“ Odežeň ji teď, jinak bude příliš pozdě

Bylo by to fungovalo, pokud by ještě byla tou vševědkou, která jej roky v hodinách popouzela, ale posledních pár měsíců přátelství tuto výhodu odneslo; už jím ani vzdáleně nebyla zastrašená, viděl jí to v očích, zatímco se na něj pevně dívala. Ale nervózní byla, všiml si, když se snažil vymyslet cestu ven; prozradil ji tón hlasu při její tiché odpovědi: „Ano, jednu či dvě.“

Samozřejmě že ano; stěží byl mazaný. Severus se proklínal; v tomto nikdy nebyl dobrý. Nikdo jiný by si ničeho nevšiml, ale ona jej znala natolik, aby viděla skrz všechno jeho předstírání; snil o ní už několik měsíců – sakra, nejspíš si to uvědomila dřív než on. Pitomče, hlupáku, idiote

O chvíli později Hermiona trochu nervózněji dodala: „Ani jedna není… nevítaná,“ a jeho myšlenky se se zaskřípěním zastavily při skonu jeho další defenzivní odpovědi. Díval se na ni a nenáviděl se za zoufalý záblesk naděje; nebuď pitomý. Nemyslela tohle. S polknutím si pomyslel, že byla také jedinou osobou, která jej připravila o řeč; jeho jazyk byl vždy v první linii obrany a nikdy nepřicházel o slova od svých sedmi či osmi let.

Ticho tíživě rostlo a on věděl, že pokud nepromluví teď, zničí vše; strach z toho mu sevřel žaludek, ale nevěděl, co říct. Byl vyděšený, že řekne něco špatně, a nevěděl, co by mohlo být správné; věděl pouze, že nechce, aby odešla. Všechno, oč by mohl žádat, leželo na dosah, a on si nevěděl rady.

Pomalu se přiblížila a zase ucítil paniku. Být takto zranitelný jej děsilo víc než co jiného; snažil se uvěřit, že mu neublíží, ale nebylo snadné překonat téměř půl století bolestných zážitků. Pro jednou nemohl přečíst výraz v jejích očích; byla nervózní, ale bylo tam něco, čemu nerozuměl, a to ho děsilo stejnou měrou.

„Nejdřív mne napadlo, že to o mně hodně říká, když se mi otevřeš natolik, jak jsi to udělal; že mi věříš dost, abys mě nechal nahlédnout do něčeho skutečného,“ tiše hovořila a zněla téměř zkroušeně. „To trvalo, dokud jsem si neuvědomila, jak pitomé a arogantní to ode mne je. Se mnou to nemá co dělat, opravdu ne. Každý může investovat čas, aby se naučil v tobě číst… pokud by se staral natolik, aby to zkusil. A to je právě to, že, Severusi? Nikdo se nezajímal o tebe jako o člověka. Jen co jsi pro něj mohl udělat. A to já znám až příliš dobře.“

Její slova bolela, uvědomoval si pomalu, když se odvrátil; nemohl déle snést pohled do jejích očí. Tolik let by udělal cokoliv, aby získal někoho, kdo by mu takto rozuměl, a teď tu byla, a on byl až příliš vyděšený představou, že to zničí, aby promluvil. Ale kdyby neřekl vůbec nic, pak bude po všem; jeho obrany byly v troskách a zůstala mu jen upřímnost. V minulosti mu neposloužila, ale neměl co jiného nabídnout.

„To je určitě jedna část,“ přiznal chraplavě, zaměřený na dýchání a zírání do podlahy, „ale není to celá pravda…“

„Není? Pak co je?“ A teprve nyní poznal úmysl za tou otázkou; ano, chtěla vědět, protože chtěla mít pravdu, ale také chtěla skutečně znát odpověď kvůli němu. Hlava mu bzučela hůř než pod vlivem alkoholu včerejší noci.

Odpověděl poněkud chraplavě s naprostou upřímností: „Pořád to mělo – má – co dělat s tebou. Být jiná, nestarala by ses a ta otázka by pak byla zcela akademická.“ Kdo jiný by se o něj staral? Kdo jiný to kdy dělal? Ona byla jedinečná a příliš, příliš dobrá pro někoho, jako je on.

„To platí na obě strany, Severusi,“ řekla mu tiše. „Jen včera jsem ti řekla, že jsi první člověk, který se opravdu zajímá o to, co chci v životě dělat. Jsme si víc podobní, než jsme si uvědomovali.“

„Naštěstí pro tebe nejsi jako já,“ odsekl téměř znechucený tou představou a stále s pohledem zabodnutým do podlahy. V určitých věcech byli podobní, to připouštěl – jinak by se nikdy nespřátelili – ale někdo jako Hermiona se s ním vůbec nemohl srovnávat…

„To neříkej,“ kárala jej tiše. „Nejsi špatný člověk, Severusi. Nejsi takový, jak si myslí většina lidí. Rozhodně nejsi takový, jak si ty sám myslíš. A nevidím nic zahanbujícího v tom, být ti podobná. Přála bych si být víc.“

To ho přimělo zvednout pohled. Očí jí změkly a změnily se v hřejivé způsobem, který nenáviděl kvůli tomu, jak zranitelný se tím cítil. Ale bezpochyby byla upřímná; už od jedenácti byla špatným lhářem a nikdy se to ani nenaučila. Pak přistoupila blíž do jeho osobního prostoru, příliš blízko, a on ucítil teplo jejího těla a najednou nemohl dýchat; jeho obvyklá nechuť k dotekům povstala a střetla se s novou, mnohem novější touhou, aby pokračovala. Ten konflikt jej zanechal neschopným se pohnout, promluvit. Když k němu vzhlížela,  bezmocně na ni zíral ve větším rozporu, než se kdy dříve ocitl.

Pak natáhla ruku a dotkla se jeho tváře. Severus ucítil, jak se svět přestal otáčet. Na okamžik byl zmrazený mimo čas, vše spirálovitě klesalo a krystalizovalo kolem slabého tlaku jejích prstů na jeho tváři. Kdy naposledy se ho někdo dotkl? Upřímně si nemohl vzpomenout. Nepočítaly se situace nemoci, a když potřeboval pomoc. Ach, Hermiona se jej občas dotkla, jeho paže, či ramena, a on uctíval každý takový kontakt, i když přes oblečení. Tehdy na mýtině se zvonky jí nabídl ruku, ale ani to se nepočítá. Teď…

Trhl sebou pryč od jejího doteku, ne snad protože chtěl, ale prostě proto, že to bylo přespříliš. Ve chvíli, kdy mu spočinula prsty na tváři celé jeho tělo ožilo náhlou, ohromující a prudkou potřebou, divokým hladem po dotecích z koutku jeho duše, o kterém desetiletí předstíral, že neexistuje. To ochromilo vše ostatní; nemohl se hýbat, či mluvit, či se dokonce nadechnout, jen zíral do hlubin jejích očí, zatímco jej ten pocit utápěl. A když mu jemně prsty vklouzla do vlasů, zaúpěl by, pokud by mohl vydat nějaký zvuk.

V době, kdy ruku ve vlasech sevřela, získal opět dostatek nejisté sebekontroly, aby vtáhl vzduch do plic, ale vyžádalo si veškeré jeho úsilí, aby potlačil chvění. Byl si intenzivně vědomý počínající reakce jeho těla na její blízkost. Všechny myšlenky se vytratily, ztraceny v zoufalé potřebě hořící mu v žilách; poddal se tlaku jejích rukou a sklonil hlavu, zatímco ona se pozvedla na špičky jemu v ústrety. Rty se setkaly a smysly mu ožily.

Každý pocit zintenzívněl mnohem víc, než by měl v té měkkosti jejích rtů a teplu jejích prstů na jeho hlavě, v její sladké vůni. Zavřel oči při snaze získat kontrolu nad vlnou emocí, když převládly instinkty a on ji políbil. To, přinejmenším, mohl dělat s jistotou, i když to pro něj byly roky; lehce naklonil hlavu a podvědomě se přiblížil, aby se setkali. Slepý ke všemu krom své vlastní divoké potřeby se udržel, aby jí jen položil ruce na ramena, zatímco otevřel ústa a mapoval jí rty jazykem. Žádal o prohloubení polibku, odhodlaný si vzít jen to, co mu nabídne; chtěl ji tak zoufale, vůbec si nevěřil, že na ni nebude dál tlačit.

Poskytla se mu ochotně a chuť jejích úst se přidala k útoku na jeho zmatené smysly, když jazykem sklouzla podél jeho. Naprosto se ztratil v pocitech, které jej zaplavily, zvedl pomalu ruku a zamotal ji do jejích vlasů. Něco, o čem snil měsíce; cítit ty kudrny zachycené o prsty, zatímco druhou rukou sjel dolů na záda a přitáhl ji blíž. Zavrtěla se proti němu a on ucítil, jak mu záměrně tiskne boky proti vzrušení, posílajíc do něj nával touhy, který jej málem omráčil; možná by v té chvíli naprosto ztratil kontrolu, kdyby mu nevklouzla rukama pod košili a na kůži zad.

Ztuhl, náhlý chlad rozčísl vášeň hořící mu v krvi, vše s třesknutím zapadlo na své místo a on si uvědomil, co to dělá. Přerušil polibek, odtáhl se a zadíval se na ni. Neví. Jak by mohla? Celé ty roky vše utajoval a teď za to platí. Nikdo, naprosto nikdo neznal celou pravdu o tom, co vytrpěl; nikdy by ji nikomu nepřiznal. A teď, ztracenému ve vlastní dlouho potlačované potřebě, jej nenapadlo sáhnout po relativně jednoduchém kouzle zakrývajícím jizvy, dokud nebylo pozdě.

„Přestaň,“ zašeptal poněkud zbytečně, protože právě to udělala a jemně se odtáhla; potřeboval myslet a to nešlo, když mu tak zamlžovala smysly. „Nevíš, co děláš.“

Kdyby již nebyl bez dechu po tom intenzivním polibku, připravil by jej o něj pohled do Hermioniných očí. „Ale vím,“ odvětila pevně, jen s nádechem zachvění, díky němuž ještě víc ztvrdl, a kůže zabrněla potřebou zase cítit její dotek. „Oba to potřebujeme, Severusi,“ pokračovala a to, jak vyslovila jeho jméno, se skutečnou touhou v hlase, jej roztřáslo a musel potlačit zaúpění. „Chci to; chci tebe. A mohu říct, že ty chceš mě.“

Chci. Nebyl si jistý, zda někdy někoho tak chtěl. Zcela jistě byla první ženou, kterou políbil a přitom k ní něco cítil, první, která nebyla opilá, zoufalá, anebo prostě nedostala zaplaceno. Touha nebyl problém. „To není…“ začal a zlomil se mu hlas. Sakra. Nemyslelo mu to, tělo křičelo po ní emocionálně i fyzicky. „Nechceš mě,“ téměř prosil; skutečně jej nemohla chtít, ne když nikdo takový v jeho životě nikdy neexistoval, ne když ona byla lepší než kdokoliv. „Nevíš… Sakra.“ Zhluboka se nadechl a pokusil se uklidnit. Neuspěl, když mu do mozku s další elektrickou vlnou pocitů vstoupila sladká vůně meruněk. „Nevíš, o co žádáš.“

„Nerozumím…“ pomalu pronesla, pátrajíc v jeho tváři. Její nádherný výraz vybledl do nejistoty na hranici bolesti; zjevně se domnívala, že provedla něco špatně.

To poslední, co by chtěl, bylo její sebeobviňování. „Jen…“ Ta slova nepřicházela a žaludek se mu stáhl, než v naprosté frustraci vyrazil: „Jen se podívej.“ Než by mohl začít jasně myslet a zastavit se, odstoupil od linky a ona od něj couvla. Škubnutím vysvlékl košili přes hlavu a se vzdorovitým výrazem ji odhodil stranou.

Věděl, co vidí. Muže o dvacet let staršího, který pravděpodobně vypadá ještě starší, muže s bledou pokožkou a tak hubeného, že mu byla vidět žebra. Znamení zla zešedlé pod kůží na levé paži i přes marné pokusy je odstranit. Tvář, kterou ani jeho matka nemilovala, a zplihlé, neudržované, předčasně šedivějící vlasy. Tlusté, provazcovité jizvy na krku mohly být nejhorší, ale bylo z čeho vybírat, a nebyl to celý příběh. Odtrhl zrak, otočil se k ní zády a napnul se, když uslyšel její ostrý nádech – měla právo lapat po dechu; záda měl místy jako roztavený vosk, skvrnitou, zjizvenou tkáň, známky podrobení se týrání.

Toto bylo shrnutí toho, čím byl; poškozenou, zlomenou obětí své vlastní bezcennosti navýšené o špatná životní rozhodnutí. Neměl co nabídnout, jen jizvy, a ty fyzické bledly do nicotnosti vedle těch psychických. Pořád v něm hořela potřeba, ale teď to bolestivé a chladné dřívější oheň zahubilo. Nehybně stál několik bolestných okamžiků a napínal smysly, aby od ní něco zaslechl, cokoliv, ale nešlo to kvůli krvi bušící mu v uších. Nakonec se velmi pomalu přinutil otočit a čelit jí.

Opět měla měkký pohled, šokovaný, ale jemný, a on v něm téměř zoufale pátral, aby se pokusil zjistit, co cítí. Na okamžik zvažoval nitrozpyt, ale nikdy dřív jej proti ní nepoužil a nechtěl s tím začínat; kromě toho si nebyl jistý, zda to chce vědět. Vidět hrůzu nebo soucit v jejích očích by bylo dost špatné i bez toho, že by to cítil v její mysli. Těžko se mu dýchalo, když čekal se vzrůstajícím napětím a strachem. Až promluví, kouzlo okamžiku se zlomí a ona odejde.

Neudělala to. Naopak. Hermiona vykročila a položila mu ruku na hrudník nedaleko od jeho bušícího srdce s prsty na jizvě, která vedla šikmo přes hrudní kost. Měla vážné oči, takové, které někdy vídal, když si jej prohlížela, a on spojil svůj pohled s jejím. „Poté, co Billa Weasleyho napadl Fenrir Šedohřbet, jsme si mysleli, že jej jeho snoubenka opustí,“ vysvětlovala tiše. Zíral na ni nechápavě, neschopný pochopit smysl, dokud nepokračovala: „Ale Fleur nás všechny překvapila. Pamatuji si, co na ošetřovně řekla… Nezvládnu akcent, ale bylo to: ‚Ty jizvy jsou jen důkazem, jak je můj manžel statečný‘.“

Dech se mu v hrdle zadrhnul, když na ni nevěřícně hleděl; její slova jej prořízla až ke křehkému místu v nitru, které se snažil ignorovat. Zasáhla staré bolesti, na jejichž existenci téměř zapomněl. V té chvíli se na něj usmála a teplo a světlo dodaly jejím očím jiskru. „Severusi, tyto jizvy jen ukazují tvoji statečnost, toť vše. Jsou symboly cti, každá jediná.“ Pomalu sundala dlaň z jeho hrudi a obkroužila mu prsty zápěstí, uchopila jej za ruku a obrátila ji tak, aby odhalila sinalé a ošklivé Znamení zla na bledé pokožce. „I tato,“ pokračovala tiše. Zavřel oči, nesnesl její pohled; pak ucítil jemný dotek rtů, když políbila Voldemortovo znamení.

Severus se při tom doteku silně, otřesený, zachvěl a touha jeho kůže zase vzrostla do divoké povodně, která hrozila jej přemoci. Nikdo se nedotkl jeho paže, vůbec; nikdo se nikdy nedotkl Znamení, ani na ně nepoukázal, ani se na ně nepodíval, pokud nemusel. Ona se nevyhýbala; v tomto jediném nevinném gestu mu řekla, že ví, kdo a co je, a že je jí to jedno. Byl vrah, zrádce, Smrtijed, ale když otevřel oči a díval se na ni, v pohledu se jí odráželo, že jej vidí prostě jako muže.

„Také mám jizvy,“ jemně mu přiznala, než jí v očích zazářilo téměř lišáctví. „Chceš je vidět?“

Nebyl si jistý, zda teď může samým strachem z narušení křehkého okamžiku promluvit, ale pak v něm cosi prasklo a vzdal se jednoduchému faktu, že ji potřebuje zoufaleji než kdy cokoliv. „Ano,“ tiše odpověděl a tím jediným slovem jí dal klíč ke své duši. Přitáhl si ji k sobě a opět vyhledal její ústa, zatímco žár a touha pohlcovaly jeho nejistoty a obavy.

Když při polibku zasténala, rozechvěl jej nárůst síly a přitáhl si ji v náručí a přitiskl k ní své vzrušení, již napůl zblázněný tím potěšením; nikdy se s nikým tak necítil, nikdy se neodvážil tak kompletně snížit obrany. Její kůže pro něj byla téměř návyková a cítil její chvění, když jí zuby oždiboval hranu čelisti; potěšený její reakcí to přiřadil ke vzrůstajícímu množství znalostí o její osobě, a přitiskl se k ní, zatímco ona mu rukama klouzala po pokožce a hladila jej po zádech s potěšením, které téměř bolelo a jen zvyšovalo zoufalou touhu, kterou roky popíral.

Na půl cesty do ložnice přerušila polibek, aby zadýchaně pronesla: „Jestli se můžeš soustředit na bezhůlkové a neverbální kouzlo, musím dělat něco špatně.“

Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co tím myslí; její rty na paži mu vyřadily mozek mimo provoz. Když si všiml, že se dveře karavanu zavřely, tiše se zasmál a s úsměvem se jí přiznal: „Neudělal jsem to vědomě. Ve skutečnosti jsem zapomněl, že jsou dveře otevřené. Ujišťuji tě… co se mnou děláš, rozhodně není špatné.“ Úsměv mu vrátil, načež se znovu pustil do líbání tak pohlcený tím, co se děje, že málem ztratil rovnováhu, když dorazili k posteli. Jakmile se mu podařilo zapřít se o kraj matrace, opatrně ji pustil.

Byla úžasná: divoké vlasy zamotanější a nezkrotnější než obvykle a rty naběhlé od naléhavosti jeho polibků, oči jí hořely žárem, který odpovídal jeho vlastnímu. Dívala se na něj, ale pak vztáhla ruce po halence. Naklonil se a chytil ji za zápěstí. „Nechej mě,“ zašeptal, když k němu vzhlédla; viděl ten úsměv v očích s nádechem nervozity ve chvíli, kdy k ní vklouzl do postele a začal jí knoflíky rozepínat. Nakonec odhalil tu kůži, o které snil měsíce, očima se vpíjel do jejích.

Jizva na její hrudi jej přiměla zastavit. Poznal to kouzlo; na pravém rameni měl něco podobného, ačkoliv napůl zakryté jinými jizvami. Pocítil její napětí, když po ní přejel prsty a s jistým pobavením si uvědomil, že ona je s touto jednou vadou stejně nejistá jako on s těmi svými; téměř radostně to použil pro výmluvu, aby si prolíbal cestu po svraštělé tkáni a dosáhl k jejím ňadrům. K výstřihu se jí tiskl v blaženém okamžiku, než se pohnul vzhůru a znovu vyhledal její ústa. Rukou jí přejel po kůži k boku a začal jí rozepínat pásek. Pocit její pokožky na jeho hrudníku a břichu jej téměř přemohl, až se zachvěl, sotva schopný se soustředit na své konání.  Pak však ucítil její vlastní třes, když mu pomáhala sundat jí kalhoty. S nadšením zjistil, že je téměř stejně tak hubená jako on.

Severus se dostal opět na úroveň dychtícího mladíka v euforii, když se posadila, aby si svlékla podprsenku, a jedna jeho malá část se bavila nad silou vlastní reakce při zírání na její ňadra; někdo by si myslel, že ještě nepoznal ženu, ačkoliv nebyl nikdy s žádnou takto dobře vypadající. Sotva se udržel, aby se na ni prostě nevrhl. Celým tělem cítil záškuby díky naléhavému a téměř bolestivému vzrušení. Přitáhl si ji k sobě a otřásl se, když se ňadry přitiskla na jeho nahou hruď, cítil její odpověď v jejím zachvění. Opět se políbili a on začal její tělo doopravdy prozkoumávat.

Dokonce i přes divokou, zázračnou touhu planoucí v jeho nitru zcela nedokázal utišit své vnitřní strachy. Nějak si byl jist, že toto nádherné letní odpoledne je pravděpodobně jediné, co kdy bude mít, takže si dal na čas a ústy jí putoval po pokožce, aby si do paměti uložil každičký detail. Jedna jeho část si užívala její zvuky frustrace, když se pod ním svíjela a vrtěla, ačkoliv jakmile rty dosáhl ňader, vybledlo to do prostého vědomí jejího těla a výbuchu radosti, který jím proběhl při jejím zasténání. To vzal jednu její bradavku do úst a sál a cítil, jak pod jeho jazykem tvrdne. Zavřel oči, vychutnával si její chuť a ruku položil na druhé ňadro, aby si s ním prsty jemně pohrával. Cítil, jak pevně stiskla ruce v jeho vlasech, a ta mírná bolest jen jeho touhu zvýšila.

Jakmile začalo hrozit, že jej jeho pocity přemůžou, neochotně se odtáhl. Ten báječný pohled jejích toužících očí a zardělá pokožka jej téměř zničil. Vášnivě ji políbil, jazykem jí vstoupil do úst, zatímco prsty klouzal po hladkých křivkách boků a stehen, putoval podél okraje kalhotek a bezostyšně je oba ještě o malinko déle dráždil, prodlužoval to očekávání, dokud již nemohl vydržet a lehounce, tak lehounce jí vklouzl jedním prstem do klína. I přes spodní prádlo mohl říct, že je naprosto vlhká, a z toho zjištění se mu hlava zatočila. Tak moc jej chtěla, tolik kňourala pod jeho doteky.

„Severusi… přestaň, sakra, dráždit!“ ozvala se Hermiona, napůl přikazovala a napůl prosila chraplavým zavrčením. To byla asi ta nejvíc sexy věc, kterou kdy slyšel, až se tomu tiše zasmál čirou radostí nad jejími reakcemi. Pozvedl hlavu, aby se na ni usmál a snažil se u toho neušklíbat.

„Trpělivost…“ zapředl; oba si byli dobře vědomi toho, že nikdy nebyla nijak zvlášť trpělivá a že s tím teď ani nezačne. Trochu nespoutaně se rozhodl, že škádlení byla sice zábava, ale bylo ho už dost, a posadil se, aby jí stáhl kalhotky, zatímco ona naléhavě vyklenula boky. Z vůně jejího vzrušení, tak silné, sladké a opojné pižmem, se mu točila hlava. Opájel se pohledem na její nahé a toužící tělo ležící v jeho posteli; téměř by si myslel, že je to jen sen, až na to, že ani jeho nejzoufalejší a nejhorečnatější sny se tomu nevyrovnaly.

Byla horká a vlhká a hladká, když se jí dotýkal, prohýbala se, aby prodloužila kontakt, vydávala tiché, dychtivé zvuky rozkoše, když prsty vklouzl do vlhkosti mezi jejími stehny. Znovu zavřel oči, nechal převzít kontrolu ostatní smysly, a následoval pokyny každičkého zvuku, který vydala. Každou změnou v dýchání a každým zavrtěním jej učila, co se jí líbí. Byla tak neuvěřitelně citlivá, tak nádherně reagovala na doteky; rozhodně nebyla panna, co chce, věděla přesně se stejnou silou a jistotou, jakou přinášela do všeho ostatního, ale cítil, že i pro ni to už byla nějaká doba.

Nakonec do ní vklouzl prstem, pomalu a jemně, její těsnost mu potvrdila, že to opravdu bylo dlouho. A když byl vevnitř, vykřikla; ten zvuk jej udeřil přímo do toužící erekce a neklidně jím cuklo, když do ní přitlačil i druhý prst. Měl v úmyslu ji dráždit déle, ale ten dychtivý výkřik jej přesvědčil, aby byl hodný, a začal rukou pohybovat. Prsty hledal nervová zakončení v jejích hladkých stěnách, která by ji poslala přes okraj; nikdy nechtěl nic tak jako vidět ji, jak se pod ním rozpadne. Téměř… skoro… tam! Poslední přitlačení prstů, pohnul se přes to místečko, chvilkově přitiskl palec. Prohnula se v zádech, chvěla se a svíjela, to sténání z rozkoše až po výkřik v extázi, vše bylo tak báječné, že mu roznítilo oheň v krvi.

Přesunul se zpět a nepřítomně pohnul nemocnou nohou tak, aby se mohl pohodlněji usadit. Sledoval její zotavování a cítil se sám sebou docela spokojený; aniž by o tom skutečně přemýšlel, olízl si prsty. Zachvěl se nad její chutí, která byla tak návyková a ohromující jako vše na ní. Ochutnal by ji rád ještě víc, ale už mu bylo nepohodlně a věděl, že nemůže čekat, ne, jestli má doufat, že v ní vydrží déle než pár vteřin. V této chvíli byl zralý na vyvrcholení při prvním kontaktu.

Hermiona otevřela oči a dech se jí zklidnil. Vzhlédla k němu a pomalu se usmála, pohled jí změkl a trošku se rozostřil, a on si přestal cucat prsty, aby se na ni usmál zpět. Zavrtěla se, protáhla, oči zostřily při návratu do reality. Pohledem mu přeběhla po těle a její úsměv se změnil téměř v predátorský. Jemně jej zatlačila na ramena a šťouchnutím jej přetočila; poslušně se přesunul na záda a vzhlédl k ní v rozechvělém očekávání, zatímco jej sledovala.

Severus se téměř křečovitě zatřásl, když se jej konečně jemně dotkla přes nepoddajnou látku džínů. Až teprve poté si uvědomil, jak nějakou dobu pomocí nitrobrany ovládal své tělo. A to bylo jen dobře, mlhavě uvažoval, vděčný za své instinkty; už to bylo mnoho let, kdy měl za společnost někoho jiného než svoji ruku, a bez kázně nitrobrany by se pravděpodobně udělal už ve chvíli, kdy mu svlékla košili. Po takové době byl i jemný dotek příliš, byl téměř bolestí, ačkoli by ho ani nenapadlo protestovat, když mu povolila pásek a začala rozepínat knoflíky. Nemotorně se dostal z džínů a téměř si vydechl úlevou, když se zmenšil tlak na jeho vzrušení. Otřásl se, jakmile mu nehty zlehka přejela po boku při sundávání kalhot; uvnitř karavanu bylo dusno, ale vzduch jej na přehřáté kůži chladil, když netrpělivě skopl poslední oblečení a lehl si před ní nahý.

Vždy nesnášel být před někým odhalený; předpokládal, že by za to měl poděkovat hlavně Pobertům, ačkoliv incident u jezera nebyl prvním, ani posledním, kdy mu něco takového provedli, a ani nebyli jediní. Ale bylo nemožné se cítit rozpačitě teď, při pohledu do její tváře; byl si vědom svého vzhledu a nikdy neměl ženu, která by na něj shlížela s pohledem, jako by byl něco ke spolknutí.

Navzdory svému maximálnímu úsilí nedokázal zadržet hrdelní sten, když se jej dotkla, a prohnul se, aby jí zatlačil do ruky, zatímco jej svírala tak akorát; nebyl z těch hlučných a nikdy se necítil uvolněný natolik, aby hlasitě vyjádřil své potěšení, ale toto bylo zjevně mimo jeho zkušenost a cítil, jak pod jejími šikovnými prsty ještě narůstá. Při jejím hlazení začal ztěžka dýchat.

Nitrobrana, nenitrobrana, na jeho vkus jej až nadmíru dráždila; pokud má být toto odpoledne tím jediným, čeho se mu dostane, nechce skončit takto a rozhodně ne tak brzo. S lapáním po dechu ji chytil za zápěstí: „Stačí.“

Hermiona jej pustila a usmála se na něj s výrazem někde mezi soucitem a rozpustilostí. „Příliš?“ otázala se nevinně.

Smál by se, kdyby se mu na to dostávalo dechu, ale jediné, co zvládl, bylo zachraptění: „Bože… Téměř,“ než povolil i zbytek jeho nejisté kontroly a on ji stáhl na sebe, aby ji hladově políbil. Odpověděla stejně vroucně, než se nakonec přetočil nad ni a usadil se mezi jejími stehny, přenesl váhu na lokty a díval se na ni ve chvilkové nejistotě. Pohled v jejích očích mu docela výstižně říkal, že nejen, že si je jistá, ale pokud se on pokusí teď přestat, mohla by mu odčarovat přirození; opravdu bylo jen dobře, že přestat neměl v úmyslu. Severus proti ní posunul boky, pomalu a rozvážně, se zachvěním, když ucítil vlhkost jejího obnoveného vzrušení; zastavil se těsně před tím, než do ní vstoupil, a naslouchal jejímu sténání.

„Prosím,“ zašeptala chraplavě a odhrnula mu vlasy z tváře; oči jí plály potřebou téměř stejnou, jako byla jeho vlastní. Hleděli jeden na druhého. „Prosím, Severusi.“

To pomalé, přemýšlivé uvědomění si, že jej chtěla téměř stejně silně jako on ji, až jej vlastně prosila, málem zničilo poslední roztrhané zbytky jeho vyrovnanosti; neexistovala možnost, že by teď mohl přestat, i kdyby chtěl. Další posunutí boků mu zajistilo úhel, který potřeboval, a krátce zavřel oči, než se do ní ponořil. Jeho tiché zasténání se smísilo s jejím tlumeným výkřikem, když vstoupil. Musel se na chvíli zastavit, aby popadl dech a bojoval se svým blížícím se uvolněním, dobře si vědom, že ani s kázní nitrobrany to nemůže trvat dlouho; až když ta vlna trochu ustoupila, cítil, že je pohyb bezpečný.

Vzdáleně si byl nejasně vědom svého ztuhlého kolena, které jej trochu vychylovalo z rovnováhy a ztěžovalo ustálit se na rytmu, ale nezdálo se to opravdu důležité ve srovnání s tím, jak ji cítil kolem sebe a pod sebou, jak se zvedala boky jemu vstříc, a jak se společně pohybovali. Sotva viděl, ale kdykoliv se mu podařilo zaostřit, v její tváři spatřil jen odraz svých pocitů; potřeby, vášně, vzrůstajícího potěšení a povědomí o blížícím se konci.

Neměl ponětí, jak dlouho to trvá; mohly to být hodiny, nebo méně než minuty, ale nakonec napětí vzrostlo téměř do nesnesitelnosti, začalo se v něm hromadit pnutí a Severus věděl, že už déle nevydrží. Zabořil ruce do postele, zády se prohnul, jak bojoval s nevyhnutelným ještě pro pár dalších okamžiků, zavřel oči a matně slyšel své sténání, zachvěl se a začal se pohybovat tvrději a důrazněji. Oba je dováděje výš, když kolem něj začala pulzovat. Na okamžik zaváhal a to vinoucí se napětí se shromáždilo vespod jeho páteře. Zachvěla se a prsty mu zaryla do ramenou, prohnula se pod ním a vykřikla hlasitěji, než předtím slyšel, téměř křičela, když sebou její boky trhaly a tělo se jí kolem něj sevřelo. Zachvěl se napůl úlevou a napůl potěšením, ještě jednou přirazil a uvolnil se, neschopný zadržet vlastní výkřik extáze, když vyvrcholil tak silně, že málem omdlel.

V následném chvění se na ni málem zhroutil, stěží schopen udržet nějakou váhu na pažích, zabořil jí tvář do krku a pokoušel se vzpomenout, jak se dýchá. Nikdy dřív se neodvážil být tak nespoutaný, vždy se držel zpátky; nikdy ho nic nepřimělo tak naprosto zapomenout na starosti a teď se cítil zcela vyčerpaný. Poslouchal, jak mu srdce zběsile buší v uších a ucítil poslední záškuby, než v ní ochabl. Hermiona pod ním bezvládně ležela a on cítil její ňadra stoupat a klesat, zatímco také bojovala s dechem. Jednou rukou jej hladila po zádech, než padl do postele.

Svaly jako by měl roztavené, jakmile se pomalu zvedl a odtáhl se. Přetočil se a zhroutil se vedle ní na záda. Chvěl se, když na něm začal usychat pot. Přemýšlel, že zvedne hlavu, aby se na ni podíval, ale nebyl si jistý, zda se mu i něco takového vůbec podaří. Matrace se lehce zhoupla při jejím posunutí, a než přišel na to, co se děje, už se přetočila a uvolněně se k němu přitulila. Položila mu hlavu na hrudník, jako by to bylo naprosto normální. Severus ztuhl ve chvíli bolestivého napětí, automaticky se obrnil, protože podle jeho zkušeností téměř každý fyzický kontakt bolel. S polknutím se přinutil uvolnit; nenáviděl ten reflex, který jej nutil uhýbat, protože jakmile pominula krátká instinktivní panika, bylo to ve skutečnosti příjemné. Jakmile se zase uklidnil, odvážil se vsunout jí ruku kolem ramen, aby ji udržel na místě a prodloužil kontakt.

Nezdálo se, že by si Hermiona všimla jeho boje. Uhnízdila se mu u boku se spokojeným povzdechem; pokud mohl soudit, určitě se cítila uvolněně, a byl si docela jistý, že s ním na konci vyvrcholila. Poslední stopa nejistoty a pochyb jej přiměla přerušit ticho, když povzdechl a tiše pronesl: „Byla to… pro mě už nějaká doba.“ Upřímně si nebyl jistý, jak dlouhý čas se mu podařilo vydržet; vše bylo rozmazané.

Jeho uši zachytily slabý zvuk překvapení, načež věcně odpověděla: „Pro mě taky, ale nebylo to poznat,“ a po chvíli dodala, „byl jsi báječný.“

Byl rád, že mu v této chvíli nevidí do tváře. Přísně zarazil pošetilý úsměv; přece jen byl muž a vždy bylo příjemné být polichocen ohledně své zdatnosti, zvláště když to bylo upřímné. Doopravdy se uvolnil, dovolil si pousmání a se sebeuspokojením zavřel oči. „Dovol mi vrátit kompliment,“ předložil po chvíli; asi nebylo gentlemanské porovnávat postelový výkon dámy, ale právě zažil nejlepší sex svého života. Zareagovala slabě potěšeným zvukem, ale neřekla nic.

Se zavřenýma očima si na chvíli zdříml ukolébán příjemnou ospalou malátností tepla a únavy. Docela rád by upadl do spánku; včerejší noční pitka nebyla nic odpočinkového a v každém případě zřídkakdy spal dobře. Ale teď, s oparem touhy vytrácejícím se z krve, se mu znovu probudil zrádný mozek a již začal úzkostně dumat, co se stane dál. Podle jeho předchozích zkušeností má tak patnáct, dvacet minut, než se Hermiona vzpamatuje a uvědomí si, s kým se právě vyspala; protože byli u něj doma, alespoň jej nemohla vyhodit, ale jistě začne velmi brzy ječet. Nechtěl, aby se to přihodilo, ale stejně tak nemohl vymyslet, jak tomu zabránit.

A přesto… ruka se mu zachvěla při vzpomínce na ten jemný polibek a zamračil se do stropu. Hermiona věděla, kým skutečně je. Viděla z něj téměř to nejhorší; naštěstí ne vše, ale i to bylo dost zlé. A přesto se jí v očích neobjevilo znechucení, žádný odpor, a necítil falešnost v jejích reakcích nebo v dychtivosti po jeho doteku. Tak neuvěřitelné se to zdálo; skutečně ho chtěla, i při téměř kompletní znalosti toho, kým, či čím je. Také si nemyslel, že by byla ten typ dopřávající si bezvýznamné vztahy na jednu noc – nebo přesněji na jedno odpoledne.

Co by chtěl, aby se teď stalo? Severus tu otázku poněkud nervózně zvažoval, když si neklidně namotával jeden ze zacuchaných pramenů na prsty a naslouchal jejímu dechu. Vůbec si nebyl jistý, co k ní cítí. Většinou jim to spolu šlo překvapivě dobře, lépe než s kýmkoliv v celém jeho životě – s ní se nedržel zpátky a neměl starosti jako tehdy s Lily. Hermiona většinou jeho nálady ignorovala až na těch pár příležitostí, kdy na tom byla stejně. Byla mu asi tím nejbližším přítelem, jakého kdy měl, ačkoliv to bylo bizarní, ale co to znamenalo teď?

Shlédl na temeno její hlavy, dovolil si plně uvědomit pocity z toho, jak se k němu tulí a leží na něm polovinou těla, a docela smutně se usmál. Ano, viděl, že toho chce víc… což téměř jistě znamenalo, že je to nemožné. Nikdy neuměl udržet ani to, co skutečně chtěl. I kdyby ona nějakým zázrakem stála o to, co by mezi sebou mohli mít, věděl, že je nadmíru špatně disponovaný mít normální zdravý vztah; nejen, že takový nikdy neměl, ale ani nebyl sám normální, či zdravý.

Dobrá tedy; zdá se, že prvním krokem bude zjistit, co teď Hermiona cítí a co se to mezi nimi právě přihodilo. Jestli toho lituje, raději ať na to přijde dříve než později a dostane se přes to; jestli ne, pak si může dělat starosti, co se bude dít dál. Povzdechl si.

„Hermiono…“ váhavě začal, poměrně si jistý, že je ještě vzhůru, „co toto všechno je?“

Lehce se mu v náručí napjala, ale ne moc, a když promluvila, hlas měla hlavně zamyšlený. „Nejsem si jistá,“ přiznala pomalu. „Něco, co jsme oba dost silně potřebovali. Něco, co jsme si oba užili. Něco, co by mi nevadilo si zopakovat,“ dodala a on cítil horkost jejího červenání na tváři, kterou se ho dotýkala na hrudi. „Nevím, zda je to i něco víc.“

Severus se nad tím zamyslel a uvolnil se; ano, s tím se mohl vypořádat, alespoň na chvíli. Přijímej to pomalu. Žádné sliby, žádné závazky; jen si užívej společnosti a uvidíš, co se stane. Pomyslel si, že by jim to spolu časem mohlo jít dobře, a pokud budou oba ochotní počkat, uvidí se… „To zní… přijatelně,“ přiznal opatrně, neochotný zajít dál. A pak se zasmála. Ztuhl, něco v hrudi se nepříjemně stáhlo, ale ve tváři jí neviděl posměšek, když zvedla hlavu a věnovala mu úsměv.

Přijatelně?“ zopakovala, jemně jej beze zloby škádlíc. Přinutil se uvolnit a cítil se trošku rozpačitě.

„Patrně špatná volba slov,“ připustil napůl s úsměvem. „Přistihl jsem se při snaze z jakéhosi podivného důvodu myslet tak jasně jako obvykle,“ dodal ironicky, dostatečně si jistý, že se mu několik důležitých oblastí mozku roztavilo. Hermiona se na něj zazubila.

„Dobře,“ pronesla a znova se u něj uvelebila. Zavřel oči, ukončil myšlenky a odplynul zpět do příjemné, ospalé dřímoty. Užíval si přetrvávající bolest v slabinách a teplo slunce a jejího těla. Téměř spal, když ztuhla.  „Sakra!“

„Co?“ napjatě se zeptal a snažil se zanalyzovat emoce jejího hlasu; to jedno slovo mu toho moc neposkytlo, ale sotva kdy tak klela, takže to zjevně bylo něco zlého.

„Nic jsme nepoužili,“ zamumlala, zvedla hlavu a vztáhla ruku, aby si přivolala hůlku. On se s úlevou uvolnil.

„Ach, to je vše?“ zamumlal opět se zavřenýma očima. „S tím si nedělej starosti.“

„Severusi…“ varovala jej a on si uvědomil, co si myslí, a otevřel oči.

„Nemyslel jsem to tak,“ spěšně se opravil a ironicky dodal: „Opravdu jsi mi dnes zavařila mozek.“ Vzhlédl k ní a tiše vysvětlil: „Antikoncepce není problém… Nemohu mít děti.“

„Co?“ vyhrkla, odtáhla se a zvedla se na loket, aby na něj viděla, a netrpělivě si odhrnula kadeř z tváře.

Se smutkem nad ztrátou tepla, a to i navzdory dusnému horku v místnosti, Severus nezaujatě vysvětlil: „Jedno z diagnostických kouzel Poppy Pomfreyové to ukázalo při zdravotní prohlídce, když jsem ji ještě nechal je sesílat. Vím to od mládí.“

„Léčitelé nemohli nic udělat?“

„Ne. Nikdo nemůže přijít na příčinu.“ Pokrčil rameny a líně se protáhl, chvilku se udržel v napětí, a pak nechal tělo uvolnit. „Stejně jsem nikdy nechtěl děti,“ dodal s naprostou upřímností. Ve svém genetickém kódu neměl nic, co by chtěl předat dalším generacím, a skutečně neměl děti rád, nemluvě o faktu, že by byl stejně strašný otec.

„Ach, Severusi…“ tiše povzdechla a on se zvedl na loket, aby se na ni zmatený její reakcí zamračil. Opravdu jí ho bylo líto a tomu nerozuměl.

„Co? Myslím to vážně. Nikdy jsem nechtěl děti.“

„Ale o to nejde, ne?“ pronesla tiše a podívala se mu do očí. „Je to jiné, když nemáš jinou možnost.“ To zabolelo; zamrkal a odvrátil se. Nechtěl, aby viděla, jak hluboko prorazila jeho brněním, protože měla pravdu. Zřejmě si to uvědomila, naklonila se do jeho zorného pole a políbila jej – jemným, konejšivým a téměř omluvným polibkem, uklidňujícím, bez dřívějšího ohně – načež se u něj zase stulila. „No, o jednu starost míň,“ poznamenala lehce, nepřítomně prstem sledujíc šňůru od jeho přívěšku, když ji znovu objal. „Takže, co přesně se stalo? Myslím, zjevně všechno funguje, a funguje ve skutečnosti docela dobře…“

V návaznosti na její odlehčení nálady a skutečně komplimentem potěšený, se tiše zasmál. „Pochybuji, že bych to akceptoval tak snadno, pokud by byl problém v tomto,“ souhlasil suše. „Upřímně řečeno nemám tušení. Možná zase následek kouzla – i když tentokrát ne Cruciatu, na to jsem byl moc mladý – ale právě tak to může být genetika. Jsem neplodný; zcela sterilní. Střelba slepými, jak by to bezpochyby formuloval můj otec.“

„Okouzlující,“ pronesla trochu nesouhlasně.

Ani nevíš jak. „Byl to okouzlující muž,“ souhlasil ironicky Severus; upřímně, podhodnocení století, ale rozhodně jí nebude vyprávět o svém otci – ne teď, a kdyby bylo po jeho, nikdy. S potlačením jen částečně skutečného zívnutí se posunul a změnil téma. „Doufám, že si uvědomuješ, že toto mě naprosto zbaví už tak nevyzpytatelných spacích stereotypů.“

„Mé pokorné omluvy,“ odvětila s vlastním zívnutím. „Ale stejně máš strašné pracovní návyky, víš? Kdyby tebe nebylo, nikdy by se mi nesnilo o tom trávit dekadentní odpoledne velmi dobrým sexem.“

„Na to bych si mohl zvyknout,“ ospale poznamenal.

„Já také,“ souhlasila a přitulila se blíž, stále si pohrávajíc s jeho přívěškem. Zavřel oči a nepřítomně sledoval pohyby jejích prstů putujících mu po jizvě na hrudi a skrze tmavé chloupky. Jen tak jej napadlo, co si Hermiona myslí; jizvy na hrudi neměl tak zlé. To ty na zádech byly horší – no, tam a na krku, ale byla u toho, když měl hrdlo rozervané, a neviděl důvod k tomu tuto konkrétní právě před ní zakrývat. Jako by mu četla myšlenky, napjala se a odsunula ruku. „Bože. Omlouvám se, Severusi.“

Kdyby měl dost energie, zasmál by se. „To je v pořádku,“ zamumlal. Zdráhaje se dovolit jí poznat, nakolik si užíval takové hlazení kůže, dodal: „Za daných okolností by nedávalo smysl dělat si starosti s doteky.“ Ve skutečnosti nenacházel stopy po své obvyklé averzi k fyzickému kontaktu, což bylo jen dobře. Jakmile se na něj usmála a vrátila se ke svému jemnému objevování jeho kůže, uvolnil se. Ulevilo se mu, že i ten téměř děsivý hlad po doteku se uklidnil; síla jeho potřeby jej poněkud lekala.

„Jak jsi…“ po chvíli začala tiše. „Myslím… to je jedno.“ Téměř se usmál; vždy byla zvědavější než jakákoliv opice, vždy potřebovala vědět vše o všem. Vševědka až do konce. Ta myšlenka byla zvláštně laskavá.

„Ne, to je v pořádku,“ pronesl a překvapilo jej, že to je skutečná pravda. Koneckonců už jeho jizvy viděla; nyní už neměl co skrývat. A řekla mu, že je považuje za hodné cti. Byl to skutečně nesmysl, ale příjemný nesmysl. Zase si začal pohrávat s jejími vlasy rozprostřenými po jeho hrudi. „Upřímně si na to u mnoha z nich nepamatuji. A u těch, co pamatuji, nemám v úmyslu ti prozradit, protože to nepotřebuješ slyšet a já to nepotřebuji říkat. Je docela zřejmé, že většina… téměř všechny jizvy jsou z bojů nebo trestů. Některé jsou jen pracovní úrazy, popáleniny od lektvarů a tak podobně, nebo události z dětství. A některé – opravdu pěkných pár – jsem získal za svých cest. Většinou při bitkách v barech.“

„Bitky v barech?“ zopakovala nevěřícně, zírajíc na něj. „Proč ses účastnil bitek v barech, množné číslo?“

Severus se nad jejím nevěřícím výrazem opět téměř usmál; dokonce i teď toho hodně o něm nevěděla. „Protože jsem byl hraniční psychopat,“ odpověděl věcným tónem, „a lidé mají tendence mít výhrady k chvástání násilných opilců křičících na ně. Většinu z těch potyček jsem začal, a většina vznikla proto, že jsem si myslel, že vidím někoho, koho znám a kdo se mě snaží zabít. Říkal jsem ti, Hermiono, od války jsem se hodně změnil. Dlouho jsem byl nebezpečně nestabilní; často jsem blouznil, křičel jsem v záchvatech paniky, téměř ze všeho jsem měl fobii a emoce jsem měl pokroucené. Naštěstí pro všechny zúčastněné jsem během toho nejhoršího nemohl používat magii, jinak bůh ví, co by se stalo.“

Atmosféra se trošku změnila; bylo mu to líto, ale už před dlouhou dobou se rozhodl, že k ní bude upřímný, jak jen dokáže. Kromě toho, ve srovnání s některými vzpomínkami číhajícími ve stinných koutech jeho mysli, byl jeho boj s post-traumatickým stresem rozhodně neškodný, zejména protože si toho příliš nepamatoval moc jasně. Bylo mírumilovné být šíleným.

Po chvíli se Hermiona zeptala docela naříkavě: „Nemáš nějaké jizvy z veselých příhod? Mám jednu na koleni od šesti let, kdy jsem spadla z houpačky…“

Tiše se uchechtl a přijal tu narážku. Trochu se posunul a uvelebil, aby mu bylo pohodlněji, přičemž vytryskla na povrch jiskřička uličnictví. „No, na pravé noze mám jednu, na kterou jsem zvláštně pyšný; kousnutí na lýtku, které bys mohla poznat…“ Nechal větu viset ve vzduchu a s třpytícíma se očima sledoval Hermionu; vždy ji rád sledoval při vrhání se na novou záhadu.

Oči se jí při rozlousknutí hádanky rozzářily a kousala se do rtu, aby se nerozesmála. „Chloupek?“

„Ze všech směšných jmen pro kerbera,“ opovržlivě vyplivl. „Ano, ‚Chloupek‘. Je zázrak, že jsem o nohu nepřišel. To pitomé zvíře se mě pokusilo kousnout dvěma hlavami ve stejné chvíli a sklidilo, co zaselo, jinak by to bylo o něčem jiném.“ Taky to zatraceně bolelo; a taky to vzkřísilo jeho vlkodlačí fobii. Celkem vzato to opravdu nebyl moc dobrý rok, ale neměl se zač stydět – nu, téměř za nic.

„A ty jsi na to hrdý?“ zajímala se.

„Jsem pravděpodobně jediný člověk s kousnutím od tříhlavého psa,“ mírně podotkl. „Většina lidí pokousání přežít nedokáže.“ Dokonce ani jizva na krku nebyla úplně jedinečná; Artur Weasley měl od Nagini také jednu, ačkoliv mnohem méně závažnou.

„To je asi pravda,“ souhlasila s úsměvem a nepřítomně si hrála s jeho přívěškem. „Severusi, chci se tě na něco zeptat…“ začala.

„Opravdu?“ zeptal se sarkasticky. „Ty mě překvapuješ.“

Šťouchla ho do žeber. „Prevíte. Chtěla jsem se zeptat na vánoční dárek. Pořád ti to není podobné…“

„Pravda,“ souhlasil suše, zatímco mu mysl tryskem pádila; tuto otázku nečekal. „Byl to jen takový impulz. Potuloval jsem se po tržišti Camden a jen tak z neurčité zvědavosti jsem se zastavil u stánku se šperky; když jsem uviděl vydru, zdálo se mi škoda prsten nekoupit. A když už jsem to udělal, no, mně by byl k ničemu, tak jsem se rozhodl dát jej tobě. Byl by to narozeninový dárek, ale nakonec jsem se v poslední chvíli rozmyslel.“ Po odmlce dodal ironicky: „V té chvíli to dávalo smysl.“

„No dobře,“ odvětila pomalu; nezněla přesvědčeně, což bylo stěží překvapivé, protože téměř vše, co právě vyslovil, byly žvásty. Inspirovalo ho cosi v Camdenu, ale skutečný prsten byl vyroben na zakázku a stál ho hromadu peněz. I když couvnul od nápadu dát jí ho na narozeniny; neznali se natolik, aby měl opodstatnění jí věnovat takový dar. Nechtěl ani přiznat, že ví, kdy má narozeniny.

„Budu potřebovat zase sprchu,“ zamumlala a změnila tak téma. „Pravděpodobně vypadám hůř než ráno.“

Odfrkl si. „Nezačalo to přesně tímto?“

Zvedla hlavu a zazubila se na něj. „Výsledek se mi líbil.“

„Neměla bys zapomenout, že jsem starý muž.“ Ačkoli byla pravda, že se už zotavil z většiny vyčerpání; cítil se mnohem čilejší a jedna jeho část s nadějí zvažovala šance na druhé kolo. Ani se tentokrát nebude muset se sebou tak tvrdě potýkat.

„Nic takového nejsi,“ kárala jej a hravě dodala, „kromě toho jsem jen řekla, že potřebuji sprchu. Tebe jsem vůbec nezmiňovala.“

„Je to má sprcha,“ podotkl s předstíraným rozhořčením a malým úsměvem.

Hermiona začala zase sledovat jeho jizvu, pokračujíc linkou přes břicho. „To je dobrá připomínka,“ souhlasila mírně, a když mu prsty zlehka přejela po kyčelní kosti, zachvěl se. „Víš, jsi moc hubený,“ dodala nepřítomně.

„Zníš jako Poppy Pomfreyová nebo Molly Weasleyová a ani na jednu netoužím myslet za této konkrétní situace, takže díky, že s tím přestaneš,“ odpověděl kousavě; těch dvou kvočen snažících se o něj pečovat měl plné zuby i bez Hermionina rozhodnutí se k nim připojit. „V každém případě jsem v lepším stavu, než jsem kdy byl.“

„Všimla jsem si,“ škádlila jej, kreslíc mu kroužky na vnitřní straně stehen; byla velmi blízko ošklivé popálenině, ale většina kůže zde byla překvapivě nepoznamenaná a docela citlivá.

„Přestaň s tím,“ zamumlal káravě.

„Proč?“ zeptala se nevinně. „Jsi lechtivý?“

„Ne,“ odvětil příliš rychle. Dívala se na něj v nevěřícím potěšení a on se zamračil. „Ani na to nemysli.“

„Pozdě,“ odvětila uličnicky.

„Myslím to vážně, Hermiono. Nech toho,“ řekl jí vážně a do hlasu vložil co největší varování. „Nech toho.“ S tímto se ještě nemohl vypořádat. Pokud má toto vůbec fungovat, nemůže na něj moc tlačit; věřil jí, nakolik se odvážil, a to bylo zatím vše. Pokud by nešťastnou náhodou zasáhla jeden z jeho spouštěčů, nevěděl, co by se přihodilo, ale nebylo by to pěkné.

„Dobrá, nechám,“ odvětila tiše, zjevně poznala, že to myslí vážně a pochopila důležitost, pokud ne důvod. Vzápětí dodala lehčím tónem: „Dokud mě skutečně nenaštveš nebo tak, což se momentálně nezdá vůbec pravděpodobné.“ Prsty mu putovala po stehnu a vzhůru k citlivému místu prohlubně boku; uvolnil se ze zažehnání krize i obnovením potěšení z jejích doteků. Samotného jej pobavilo, jak se zase zavrtěl; evidentně nebyl tak starý, jak si myslel.

Jako by Hermiona četla jeho myšlenky, zazubila se na něj. „Pojď, ‚starý muži‘,“ uličnicky jej pobídla a s trochou nechuti se odtáhla a posadila, „oba potřebujeme sprchu. Nebo potřebuješ víc času na zotavenou?“ popíchla jej vyzývavě, když se po něm ohlédla.

To pozvání jej natolik potěšilo, aby jí většinu drzosti odpustil. Usnesl se na neupřímném zavrčení: „Drzá holčino. Trochu úcty staršímu.“ Ironií bylo, že ona jej respektovala víc než většina ostatních. Sklouzl z postele, zvedl odhozené džíny a vymotal z nich hůlku.

„Je to nutné?“ zeptala se kousavě.

„Vždy ji mám na dosah,“ odvětil nepřítomně, pak se na ni ušklíbl a škádlivě dodal, „kromě toho už do svých třinácti jsi mě dokázala zapálit, krást u mě a omráčit mě – a zároveň mnou mrštit o zeď, což mi, mimochodem, způsobilo mírný otřes mozku a téměř mi naprasklo lebku. Mohl bych ji potřebovat.“ Na takovou příkladnou studentku byla opravdu občas delikventní.

Vyprskla rozhořčeným smíchem, vstala a zaprotestovala: „To není moc fér! Zapálila jsem tvůj hábit, ne tebe, a jen protože jsem si myslela, že jsi zlý a snažíš se mi zabít kamaráda. Kradla jsem u tebe jen proto, že jsem potřebovala složky do lektvaru, nebylo to osobní…“

Severus již víc neposlouchal, mnohem víc jej zaujalo obdivování jejího nahého těla a přemýšlení o možnostech sprchy. Bez zájmu o její zdůvodnění – již je všechna znal, což byl jeden z důvodů, proč se nikdy nesnažil o její potrestání – si ji k sobě přitáhl, a uprostřed věty ji přerušil polibkem a vklouznutím jazyka do jejích úst. Po velmi krátkém a naprosto neupřímném boji jej políbila nazpět a uběhlo několik dlouhých a příjemných minut, než ji pustil.

„… To je podvod,“ plísnila jej bez dechu, ale nezněla vůbec nespokojeně.

Tiše se zasmál. „Vždy podvádím, Hermiono. Měla bys to mít na paměti.“ Otočil se, zamířil do koupelny a zavolal na ni přes rameno poněkud jízlivě: „A co to omračovací kouzlo?“

„Nebylo vůbec omračovací,“ odvětila, když jej následovala. „Všichni jsme se tě pokusili odzbrojit ve stejnou chvíli a ta síla tě odhodila na zeď. Ani jeden jsme vůbec nezamýšleli tě zranit. Opravdu, otřes mozku?“ dodala provinile.

„Hm,“ odpověděl nepřítomně a odložil tu informaci, jakmile pustil sprchu. Vždy jej zajímalo, co přesně se přihodilo; byl tak rozohněný, že nezaregistroval, kdo jej zaklel, ale jestli všichni, pak to vysvětlovalo vše. „Ano.“ Otřesu mozku si nevšiml, dokud nebylo po všem, a to už byl příliš rozzuřený světem, aby se obtěžoval něco s tím udělat, dokud nezačal zvracet. Po chvíli tiše přiznal: „A je asi jen dobře, že jste mě omráčili, ať už nechtěně nebo ne. Té noci jsem byl strašlivě iracionální.“

To bylo slabé slovo. Vůbec nebyl při smyslech. Dokonce byl nejrozzlobenější, jak kdy mohl být, prostě proto, že to bylo tak nefér. Jednal tak šíleně kvůli skutečnému zájmu o studenty, i když je v té době nesnášel, a myšlenky na pomstu byly skutečně na druhém místě seznamu jeho priorit, ale vůbec nikdo mu nevěřil. Nikdo mu ani nevěřil, co mu Black provedl, když byli kluci, ačkoliv při zpětném pohledu vzhledem ke stavu, v němž tehdy byl, by to byl malý zázrak. Ani mu nikdo nepřiznal zásluhu za riskování života čelením vlkodlakovi, jednomu  ze svých největších děsů.

„Nedivím se ti,“ jemně pronesla Hermiona a naklonila se přes něj, aby zkontrolovala teplotu vody. Ňadry mu rušivě přejela po paži. „Pochybuji, že by v té situaci byl někdo racionální.“ Prošla kolem něj do sprchového koutu a zaklonila hlavu pod vodu. „Když se to vezme kolem a kolem, byla to trochu divná noc,“ dodala, čímž jej přiměla pochmurně se v souhlasu pousmát; týdny trvalo, než se Brumbál obtěžoval vysvětlit mu, co přesně se stalo, protože on na to sám rozhodně nebyl schopný přijít.

Severuse teď ale více zajímal mimořádně pěkný pohled na vodu stékající po jejím nahém těle a trochu se ušklíbl, když ji následoval pod sprchu; kout nebyl dost velký pro dva, ale za daných okolností určitě nebude nic namítat proti této těsné blízkosti. „Podle tvých měřítek bych ji považoval za docela normální. Ty – vy všichni – jste přitahovali trable více méně nepřetržitě.“

„Zdá se, že někteří z nás pořád,“ odpověděla hravě a s úsměvem se k němu obrátila. „Celkově se mi ale tyto líbí víc.“

Zatím možná, zkormouceně pronesl jeho vnitřní pesimista. Severus jej ignoroval a jen se tiše zasmál, rozhodnutý pokusit se alespoň na chvíli zůstat pozitivním; sáhl kolem ní pro šampon, svedl krátký souboj s vlastní vůlí, ale pak ji začal jemně vískat v mokrých vlasech. Cítil její překvapení a nevinil ji, protože toto mu nebylo podobné, ale tak nějak se mu její vlasy líbily a v průběhu let zaslechl překvapivý počet žen rozplývat se nadšením, jak báječný pocit je, když jim někdo myje vlasy. Zřejmě to bylo národním rysem, protože se Hermiona téměř okamžitě uvolnila, jako by neměla kosti. Tichý zvuk potěšení, který zároveň vydávala, se úsměvně blížil předení. Ten zřejmý požitek jej přesvědčil, aby jí dovolil vrátit laskavost.

Opravdu to byl dobrý pocit, lepší, než si představoval; zase probouzela jeho hladovou chuť po kontaktu, a někde v průběhu se nevinné mytí změnilo na předehru, kdy ruce klouzaly po mýdlové a mokré kůži ve velmi příjemném vzájemném zkoumání. Opřela se o něj zády, když jí vzal ňadra do dlaní, posunula zadeček a přitiskla jej k jeho vzrušení. Natočila hlavu a on se sklonil, aby ji políbil se zavřenýma očima, zatímco mu voda stékala po tváři.

V náruči se mu otočila, když se polibek prohloubil, posunula mu ruce po krku a vmotala mu prsty do mokrých vlasů, zatímco se k němu přitlačila; zase žasl nad zarážející skutečností, že jejich touha byla vzájemná. Posunul jí ruce na boky, jemně ji uchopil za stehna a zvedl. Přitiskl ji zády ke zdi, až mu do úst zalapala po dechu – zřejmě byla stěna chladná – pak mu omotala nohy kolem pasu a on se rozkročil kvůli lepší rovnováze; příjemné a trochu zbytečné zavrtění jim pomohlo nalézt správný úhel a on se do ní vsunul, nechal gravitaci a její váhu zatlačit jej hlouběji, než by sám zvládl. Pak se začali spolu pohybovat.

Tentokrát to bylo jiné, zaznamenal v malém koutku mysli, která byla stále schopná racionálního myšlení – už samotný fakt, že mohl částečně myslet, byl velký rozdíl. Nenacházel se v nich žádný naléhavý tlak a jeho potřeba nebyla tak zahlcující, aby jej přemohla; nechala jej prostě užívat si toho pocitu zapálení, když ji přiváděl zase k vrcholu. Tentokrát mohl vydržet mnohem déle, kdyby to potřeboval, ale ukázalo se to nádherně zbytečným, když ucítil začátek jejího svírání a chvění. Severus ji líbal na krku a nepřítomně přemítal, že by se na tomto mohl rychle stát závislým; měl tušení, že se ocitl v mnohem větších problémech, než si připouštěl, ale na mysli měl právě mnohem důležitější věci. Ve spodní části páteře se mu soustředil oheň a opětovně mu vzrostl v klíně.

Zaryla mu nehty do ramen a přitiskla se k němu pevněji, zaklonila hlavu a zasténala se stehny přitisknutými těsně kolem jeho boků. Oba byli přímo na okraji a tím, že se v ní pomalu pohupoval, co nejdéle to bylo možné, prodlužoval ten sladký pocit, než konečně hluboko přirazil a ucítil první křeče jejího vyvrcholení. Vykřikla, a on se zavřenýma očima tiše zasténal v odpověď, a když jej vlastní vrchol přemohl, vzdal se tomu potěšení a odtlačil myšlenky pryč.

XXX

Mnohem později, skrytý v temnotě – noc padla už před hodinami – Severus ležel a naslouchal pomalému rytmu Hermionina dechu jejího spánku; sám odplynul někam na pomezí přemýšlení a nepřemýšlení. Byl velmi unavený, ale bude ještě dlouho trvat, než se uvolní dost na to, aby mohl usnout – ne jako Hermiona, která neměla žádné problémy s důvěrou a před drahnou dobou mu šťastně usnula v náručí. Zatím usoudil, že docela dobře začali; zažili fantastický sex, dvakrát, a podařilo se jim vést pár vážných rozhovorů bez nějaké skutečné katastrofy. Dobrá, bylo to jen pár hodin, ale on byl víc než schopný za tu dobu něco zvrtat.

Odmítl přemýšlet o jakémkoliv detailu budoucnosti. To bylo snadné; více než deset let mezi válkami strávil vyhýbáním se přemýšlení o budoucnosti, protože věděl, že žádnou nemá. Byla to pro něj téměř druhá přirozenost bránit se takovýmto myšlenkám. Stejně tak měl praxi v ignorování svých pocitů a odmítal se pokusit analyzovat své emoce; měl pocit, že se ze své ulity vynořil až příliš rychle a bude lepší pro teď nic nevědět. Nakonec ano, bude muset faktům čelit, ale ještě ne. Potřeboval čas, aby chytil dech, než se pokusí o něco víc.

Ve skutečnosti jediná myšlenka, nebo alespoň jediná, kterou byl ochoten přiznat, byla nejvíc ze všeho modlitbou. Severus nebyl ani trochu nábožensky založený, nikdy nebýval, ale bývaly časy, kdy mlhavě doufal, že existuje někdo, nebo něco, někde tam, kdo slyší modlitby, i když nikdy nevěřil v odpověď. Právě teď byla jedna z těch dob. Měl jednoduchou myšlenku: prosím, nenech mě to zvrtat.

Bylo nevyhnutelné, že to zvrtá; vždy to tak bylo. Nejlepší, v co mohl doufat, bylo, že až se to stane, nebude to natolik vážné, aby nebyla šance na nápravu škod. Pokud toto skončí kvůli tomu, že Hermiona konečně přijde k rozumu a uvědomí si, co dělá, pak to bude v pořádku, a byl si poměrně jistý, že to se i nakonec stane. Pokud se to rozpadne vzájemně, protože se ukáže, že se k sobě nehodí, s tím by se taky mohl vyrovnat. Ale pokud to náhodou zničí sám, pokud zase něco podělá… nebyl si jistý, že by to znovu zvládl. A Hermiona si zaslouží víc.

Tak mě, prosím, nenech to zničit. V této chvíli to byl jeho největší strach. Vše ostatní mohlo být časem vyřešeno, s trochou štěstí, ale jeho sklony k sebedestrukci mohly na nich obou napáchat děsivé škody.

Hermiona vyrušila jeho temné myšlenky, posunula se a protáhla, načež se přetočila a stále ve spánku se zavrtala hlouběji do postele. Severus se zvedl na lokti a studoval ji v téměř úplné tmě. Zavrtěl hlavou a znovu přemýšlel, co se to, sakra, stalo. Neexistovala žádná možnost, že by vesmír slevil z přísnosti natolik, aby mu do života, do postele, vložil krásnou, inteligentní a svolnou mladou ženu. Měl pocit, že ať už ta křehká záležitost mezi nimi potrvá jakkoli dlouho, stráví ji ve stavu naprostého zmatku.

Navzdory sobě se trochu usmál a zavrtěl hlavou; dost rozjímání na jednu noc. Pro teď bude žít přítomností a pokusí se nedumat o minulosti, či nestrachovat o budoucnost, protože přítomnost byla nadmíru příjemná. Nebyl to ani tak optimismus, jako popření, ale blíž se v tuto chvíli dostat nedokázal, a teď se konečně cítil dost unavený a klidný, aby mohl usnout. Chvíli váhal a vzdal se pokušení. Přesunul se přes postel, aby se jí opatrně uvelebil za zády s odevzdaným poznáním, že se k ní chce ve spánku prostě tisknout tak, jak to dosud nikdy nebyl s nikým schopný.

S potěšením zjistil, že se k němu podvědomě posunula. Zavřel oči a zabořil jí tvář do vlasů na krku a rukou kolem ní vklouzl, aby si ji přitáhl. Vdechoval její vůni a nakonec se uvolnil. Usnul rychleji a spal hlouběji než za mnoho uplynulých let.

XXX

Severus tiše zíral na školní bránu, když si připomínal poslední rok a to, jak se mu zkroutily vnitřnosti, když pohlédl na Bradavice poprvé za desetiletí. Měl s tímto místem spojeno tolik různorodých pocitů. Jako chlapec – teď chápal, že jeho očekávání byla příliš vysoká – hledal ráj, který neexistoval, a doufal v útočiště, které nikdy nevzniklo. Snadno si vybavil ty špatné vzpomínky stejně jako ty dobré. A přesto se nikde necítil víc jako doma, obzvláště teď… Prošel branou a trochu se usmíval při vjemu známého tepla školy vítající zpět ředitele; úsměv se přetavil do úšklebku, jakmile se vydal po příjezdové cestě. Být ředitelem byla úžasná zábava, když si nikdo jiný nevzpomněl, že jím je; těšil se ze všech výsad bez bolestí hlavy a zodpovědnosti.

Kromě toho měl další důvod toužebně očekávat dnešní den, jakkoliv neuvěřitelně nudná bude jeho větší část. Znovu uvidí Hermionu. Nebyli spolu víc než týden; oběma jim čas rychle utekl a oba najednou zjistili, že je téměř konec léta a ani jeden neudělal práci, která měla být dokončena jako příprava na nový školní rok.

Jeho strach se nezmenšil – pokud vůbec, bál se víc než kdy jindy, že udělá něco špatného – ale momentálně se nijak zvlášť nestaral, protože posledních šest týdnů bylo nejlepších v jeho životě. Znovu se cítil jako mladý; ani kulhání jej dnes netrápilo. Cítil se odpočinutý, což byl prakticky neznámý pocit, a také – úšklebek se rozšířil – příjemně utahaný. Ukázalo se, že přese všechno má libido, a překvapivě aktivní vzhledem k tomu, jak lhostejný byl po většinu života k sexu.

Stále si nebyl jistý, proč mu není víc nepříjemné pustit ji do svého života, ale během posledního roku spolu strávili víc a víc času a již k tomu necítil nelibost. Možná to bylo i tím, že vždy věděla, aniž jí to musel vyjevit, že se nemá příliš vměšovat; neviděl, že by vynakládala nějaké úsilí, aby se vyhnula jeho vyrušování, ale nějak se jí podařilo vetřít do jeho rutiny bez skutečného narušování. V této chvíli prostě následoval rozhodnutí učiněné před několika týdny a odmítal o tom příliš přemýšlet. Kráčel v jemné duševní rovnováze s lehkostí dlouholeté praxe.

Při zdolávání schodů se otevřely dvojité dveře a slabý pocit tepla zesílil, když hrad vítal svého ředitele zpět doma; Severus přejel prsty po kamenné zdi, jíž míjel, a cítil, že budova reaguje jako živá bytost. Ten rok, kdy otevřeně působil jako ředitel, negativně ovlivnil mnoho vzpomínek na toto místo, ale teď měl šanci je nahradit něčím lepším, pokud bude opatrný – a větší šťastlivec, než si zaslouží.

Bez cavyků odložil své zavazadlo ve sklepení – v tyto dny vlastnil jen relativně málo věcí a většinu z nich nechal zde – a zamířil do sborovny s ne zcela nepříjemným očekáváním, které jím hučelo, ale k jeho nelibosti Hermiona ještě nedorazila. Při jeho vstupu obvyklý šum konverzace lehce zakolísal, ale hned se obnovil a on jen protočil očima, když kulhal ke své zastrčené židli a posadil se, aby byl ignorován.

Ucítil její příchod pár minut před otevřením dveří; hrad zřejmě vycítil starost svého pána a ochotně ji pro něj vysledoval. Jen při pohledu na ni se mu chtělo usmívat, o čemž si skutečně myslel, že je docela patetické; kypěla zdravím a štěstím, kůži měla pihovatou a vlasy zářící ohnivými odlesky z týdnů na slunci, usmívala se na přátele, kteří ji vítali a pokřikovali na ni otázky na léto.

Severus se trochu zamračil, naštvaný, že tolik lidí zde je svědkem jejich setkání. Byl v pokušení na ni počkat, opustit podzemí právě včas, aby ji zachytil. Ale to by byl moc velký krok. Nebyl už zhrzený školák a byl odhodlaný držet se zpátky trochu déle; nechtěl prozradit příliš mnoho, příliš brzy. Přál si, aby byl statečnější. Kdyby byli sami, mohlo být jednodušší posoudit, co právě teď cítí a co se asi po návratu do práce mezi nimi stane; ale ani jeden se nepokusil o tom s předstihem diskutovat.

Lehce přimhouřil oči, jak se soustředil snahou číst pod povrchem, vidět, co skutečně má v očích, slyšet, co leží za těmi slovy, která nevyslovila. Ale věděl, že je to beznadějné. Většinu lidí bylo snadné prokouknout, ale ne, pokud mu na výsledku tolik záleželo; viděl by, co vidět chce, nebo čeho se bojí, ale co tam ve skutečnosti být nemuselo. Pak konečně, když Hermiona odrazila všechny otázky a přivítání, se na něj podívala.

Prohlížela si jeho obličej stejně úzkostlivě jako on její, a když viděl, jak vyděšená je nedostatkem jeho viditelných emocí, dovolil si Severus nepatrně se uvolnit, podivně uklidněný jejím napětím. Uvolnila se pak a pousmála a většina napětí odplynula. Mohou to zvládnout. Nějak naleznou způsob.


Post Tenebras Lux - 19.



Autor: Loten              Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: solace

Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/19/Post-Tenebras-Lux

Rating: 16+



Kapitola 19

„So lift your eyes if you feel you can
Reach for a star and I'll show you a plan
I figured it out
What I needed was someone to show me.“

 

„Máš-li ten pocit, pak zvedni svůj zrak,

vztáhni ke hvězdám a ukážu ti návrh: ‚jak‘.

Napadlo mě, že

potřebuji někoho, kdo mi vše ukáže.“


Air Supply, ‚Lost In Love‘

XXX

První víkend v prosinci byl signálem pro celý sbor, aby vypomohl s vánoční výzdobou hradu; to byla vždy Hermionina nejoblíbenější zaměstnanecká povinnost. Severusovi se tomu loni podařilo vyhnout, ale letos si Minerva dupla – zřejmě byla stále naštvaná zásahem portrétů ve sborovně – a on se s nechutí vzdal. Hermiona jej právě teď sledovala; údajně pomáhal Kratiknotovi s umístěním dalšího stromu, ale tajně švihal hůlkou k tomu, který zdobila Minerva. Buď sem tam nějakou ozdobu srazil, nebo alespoň změnil její barvu. Hermiona přivřela oči a zazírala na něj, dokud to neucítil a nevzhlédl, pak mu věnovala káravý pohled. Zvedl obočí a nasadil výraz, jako by neměl tušení, co tím myslí – při troše dobré vůle by jej mohli nazvat ‚nevinným‘, pomyslela si ironicky – ale zdráhavě s tím přestal.

Teoreticky měla být výzdoba neutrální, stejnoměrná směs kolejních barev plus cokoliv jiného estetického. Nebylo však těžké poznat, že zde převládala rudá a zlatá a vidět bylo jen velmi málo stříbrné; zelená pocházela jen z vánočních stromů a cesmín. Jakmile si toho Hermiona všimla, začala napodobovat Severuse a měnila barvy u některých ozdob. Tím si vysloužila polevení v Severusově celodenním zamračeném pohledu, což byl ekvivalent širokého úsměvu u někoho jiného.

Nebyla si jistá, jak se díval na Vánoce. Než by zdobil zmijozelskou věž tak jako ostatní ředitelé, raději to svěřil samotným studentům. Nějaká vánoční hudba se mu líbila, ale ne moc – když poněkud nesměle předložila svoji kolekci CD-ček, okamžitě je všechny převzal a sestavil na svém počítači playlist s několika málo skladbami, které považoval za přijatelné. Kupodivu se mu líbila většina koled, ale mnohé z klasických popových přijímal lhostejně a některé nezakrytě neměl rád. Vzpomněla si, že loni své komnaty nenazdobil, ale vlastně z nich moc neviděla. Nezažil šťastné dětství, což pravděpodobně hodně vysvětlovalo; Harry byl každý rok téměř překvapený, když zjistil, že jsou Vánoce. Nebylo pochyb, že Severus svátky ignoroval stejným způsobem.

A neměla představu, co mu dát pod stromeček. Všichni ostatní byli snadní jako vždy – ve skutečnosti, provinile si uvědomila, ta těžká část byla soustředit se na každého dostatečně dlouho, aby něco obstarala, protože většinou myslela na jiné věci. Severusův narozeninový dárek vybrala překvapivě snadno, ale nechala si jej na narozeniny, protože mu letos bude padesát a to je důležité. A také proto, že na narozeniny jaksi pohlížel jako na smysluplnější než Vánoce. Od něj nic nečekala, ale bezpochyby se bude cítit zavázán, aby něco vymyslel – což v něm může vyvolat ještě větší odhodlání to nedělat. I po tak dlouhé době bylo stále těžké jej odhadnout.

Domnívala se, že část problému tkvěla v tom, že stejně měla tendence mu pořád něco kupovat, když už si náhodou všimla něčeho, co by potřeboval, nebo by se mu líbilo. Nedlouho po začátku pololetí postřehla, že mu téměř došla voda po holení, a tak mu koupila lahvičku Old Spice čistě proto, že se jí ta vůně líbila; nekomentoval to, ale příště si pořídil tu samou. A kdykoliv šla do knihkupectví, povšechně si vybírala knihy, o nichž věděla, že se budou líbit jim oběma. Občas on udělal to samé pro ni. To znamenalo, že nic obzvláště nepotřeboval, a pokud věděla, ani nic nechtěl – opravdu nebyl materiálně založený. Bylo by snadné koupit mu něco, co by se mu hodilo, ale Hermionu vychovali k přesvědčení, že dárky pro zvláštní příležitosti by měly mít hlubší význam. A to někdy život ztěžovalo.

Byl to dlouhý den a ulevilo se jí, když konečně unikla do klidu a pohody sklepení, vděčně se uvolnila před krbem a nepřítomně hladila Křivonožku, který si nárokoval její klín. Severus ji několik minut pozoroval, mračil se a ona se na něj líně usmála. „Podle tvého výrazu odhaduji, že to tu dnes nebudeme zdobit?“ zeptala se škádlivě.

„Ani kterýkoliv jiný den,“ zavrčel.

„Aha. Říkala jsem si, jestli někdy ano.“ Bude škoda nevyužít příležitosti ke sváteční výzdobě, ale natolik ji to netrápilo. Zostra se na ni podíval a ona se s poťapáním na pohovku vedle sebe na něj usmála. „Pojď sem.“ Udělal, jak žádala, a jakmile se u ní posadil, přisunula se blíž, opatrná kvůli vrnícímu kocourovi. „Neměl by ses tolik mračit,“ zamumlala a prstem mu jemně přejela rýhu mezi obočím. „Budeš mít vrásky.“

Tiše si odfrkl. „Jako bych mohl být ještě méně atraktivní.“

„Neplácej nesmysly,“ nepřítomně odvětila Hermiona a prstem pokračovala k obočí a dolů po oblouku nosu. „Nikdy jsem si neuvědomila, dokud jsem tě znovu nepotkala, kolik z tvého vzhledu je maska,“ dodala a sledovala hranici mezi nosem a ústy. „Proč?“

„Zpočátku chudobou a zanedbáváním,“ odpověděl prostě a zlehka ji líbl na špičku prstu, jakmile mu přejela po rtech. „Když jsem byl dítě, nijak zvlášť dobře se o mě nestarali, a také jsme měli velmi málo peněz. Jakmile jsem se dostal do Bradavic, situace se trochu zlepšila – stejnokroj byl udržován v čistotě a dobrém stavu a i já se mohl pravidelně mýt a dobře mě živili – ale většinou to bylo příliš málo a příliš pozdě; a zuby už jsem měl zkřivené – částečně protože tak narostly a částečně díky víceméně pravidelným úderům do tváře. Pak jsem začal dospívat, což účinně zdevastovalo pokožku a vlasy. A když už se konečně ke konci puberty vyčistily, zjistil jsem, že je to… jaksi užitečné. Lidé se na mě podívali a řekli ‚umaštěnec‘, což obvykle znamenalo jejich přehlédnutí skutečnosti, že něco chystám, a taky mě podceňovali. Kromě toho jsem byl všeobecně nepopulární a neviděl důvod k péči o svůj vzhled; příliš námahy pro malý výsledek.“ Škádlivě jí cucal prst, dokud mu jej nestáhla od úst.

„Když jsem učil,“ pokračoval, „bylo to stejné. Prostě jsem se neobtěžoval a stalo se to součástí masky, kterou jsem nasazoval. Každého odradila od bližšího zkoumání; vytvořila bariéru mezi mnou a zbytkem světa. Stejně jsem neměl důvod starat se o svůj vzhled a sama víš, co s vlasy udělá den strávený ve vlhké místnosti plné kouřících kotlíků i bez vždy přítomného stresu,“ dodal suše.

„Myslím, že to dává smysl. Ale je to škoda.“ Znovu si odfrkl a sklouzl jí rukou kolem ramen. Pohodlně se proti němu usadila. „Severusi?“

„Ano?“

„Chtěla jsem se tě na něco zeptat…“ dodala váhavě a ucítila jeho povzdech.

„Představ si mé překvapení. Jen do toho.“

„No…“ Nebyla si jistá, jak to přijme. Zhluboka se nadechla a rychle se rozmluvila, než si to rozmyslí; chtěla se na to zeptat už měsíce. „Jde o Lily. Říkala jsem si… jsem – jako ona? Myslím tím…“ Odmlčela se, ne zcela jistá, co tím vlastně sama míní.

Vydal slabý zvuk z hloubi hrdla, a když se otočila, aby mu viděla do obličeje, vypadal tou otázkou upřímně překvapený. Evidentně něco takového nečekal. Přišlo to trochu jako blesk z čistého nebe, musela přiznat. Zamračil se na ni, zamrkal a přenesl svůj pohled k ohni v krbu, jehož plameny se mu při hloubání nad tou otázkou odrážely v očích.

„V některých ohledech možná,“ řekl nakonec. Následující slova zvažoval: „Laskavostí, přátelstvím a soucitem. Inteligencí, myslím, ačkoliv ty jsi chytřejší, více akademicky zaměřená a cílevědomější, než byla ona. Ale většinou ne, nejsi jako ona. Byla statečná a loajální, tak jako i ty, ale méně agresivně; ty jsi otevřeněji odvážná a ona… nebyla tak silná jako ty. Byla víc pečující, v domáckém smyslu slova, asi jako Molly Weasleyová, a bývala povrchnější. A zcela jistě neměla tvůj temperament,“ dodal s náznakem úsměvu, než si povzdechl. „Zároveň byla méně shovívavá, méně vnímavá. Méně… poháněná, ale v některých ohledech jistější a – sebejistější. Popravdě řečeno jsem o tom nepřemýšlel.“

„Nikdy?“

„Ne,“ pevně pronesl a přitáhl objetí, když se mu tělo na okamžik napjalo. „Nikdy jsem tě k ní nijak vědomě nepřirovnával.“

„Tak jsem to opravdu nemyslela. Alespoň nemyslím, že ano,“ dodala Hermiona upřímně. „Jen jsem… přemýšlela. Dlouho byla důležitou součástí tvého života.“

„Mého starého života,“ tiše zdůraznil a ona se na něj usmála.

„Klid, Severusi. Nejsem nejistá, slibuji. Jen zvědavá.“

„Tak tomuto mohu věřit. Není divu, že máš jako mazlíčka všetečnou kočku.“

Křivonožka otevřel oko a se švihajícím ocasem si jej chladně přeměřil. „Opatrně,“ varovala Severuse usmívající se Hermiona. „Urazil jsi ho.“

„Ne, neurazil,“ odvětil suše s pousmáním. „Hezký pokus, chlupáči.“ Nepřítomně se natáhl a poškrábal ho za rezavýma ušima. Po chvíli se poloviční maguár vzdal a začal příst. „Ví, kdy se má dobře.“

„Není sám,“ zamumlala Hermiona rozverně a byla odměněna naprosto hříšným úsměvem.

„Hm. Budeš vrnět, když najdu to správné místo?“ zeptal se škádlivě.

„Ten pokus bude víc než vítaný.“

XXX

Po jejím pečlivém a důkladném prošetření Severus musel dojít k závěru, že ne, nevrní; ale dostalo se mu množství jiných zvuků, ze kterých by se ocitla v rozpacích, pokud by mohla myslet.  Ospale uspokojená ležela v jeho náručí a naslouchala jeho pomalému dechu. Se spokojeným povzdechnutím se Hermiona líně protáhla, znovu se uvolnila a opřela mu hlavu o hrudník. „Víš, máš za pár hodin vyučování. Neměl bys učit unavený.“

Ospale se zasmál a políbil ji do vlasů. „Neměl bych učit, když jsem unavený z tohoto,“ souhlasil mátožně. „Téměř – věz, jen téměř – mi to působí dobrou náladu. Studenti pak nevědí, co si o tom myslet.“

„Nedivím se jim,“ škádlila jej. „Skutečně si tě nedovedu představit v dobré náladě. Musí je to děsit.“

„Nebuď ošklivá. Konec konců je to tvoje vina.“

„Budu muset přijít na nějaký způsob, jak to napravit.“

„Věděl jsem, že se mě snažíš zabít.“

„Zjistili jsme, že kletba Imperius na tebe nefunguje,“ odvětila skrz zívnutí. „Stejně ale moc neprotestuješ.“ Neodpověděl a ona se s úsměvem přitulila, načež se naříkavě zeptala: „Opravdu vánočně nenazdobíš své komnaty?“

„Vzpomínáš, že jsi v září slavila třicáté narozeniny a ne třinácté?“ sarkasticky se otázal, a pak s oním propracovaným povzdechem všech využívaných mužů celého světa ze sebe odmotal pomačkané ložní prádlo, aby sáhl pod polštáře pro hůlku a posadil se. Hermiona se odtáhla, opřela o loket a zvědavě sledovala, jak začal se sérií složitých pohybů hůlkou, které ještě neviděla.

Nejdříve nezaznamenala žádný znatelný účinek, ale po chvíli stíny v rohu ložnice potemněly a oheň se zjasnil a stal se hřejivějším. Vzduch se také změnil na teplejší, přišel o náznak vlhkosti charakteristický pro podzemí a získal na slabé, ale nezaměnitelné vůni borovicové pryskyřice s nádechem kouře a něčeho, co jí připomínalo svařené víno. Hermiona rychle zamrkala, ale to zvláštní jiskření na okrajích vidění nezmizelo; po chvíli to poznala jako odrážení světýlek ve třpytivých řetězech vánočního stromku. Severusovi se nějak podařilo vytvořit atmosféru Vánoc bez jakýchkoliv fyzických ozdob. Pravděpodobně to bylo to nejsložitější a nejdůvtipnější kouzlo, které kdy viděla.

Jediné, na co se zmohla, bylo: „Nevěděla jsem, že ti takováto kouzla jdou tak dobře.“

Znělo to jako kritika, ale jeho úšklebek ukázal, že si to nevzal osobně, když hůlku schoval a usadil se zpět. „Nejdou. Trvalo mi čtyři či pět let to vymyslet.“

Začala se na něj zubit. „Strávil jsi pět let prací na kouzlu vánoční výzdoby?“

Zamračil se na ni. „Mimo jiné. Nejsem zcela prost sentimentality. Jen mám lepší vkus než většina lidí.“

Zadusila teď smích a nadhodila: „Představ si reakci světa, kdyby zjistil, že Severus Snape nakonec není naprostý parchant…“

„Nikdo by ti nevěřil,“ zamumlal trpce a ona se naplno rozesmála i proti své vůli. To asi nebyl dobrý nápad – Severus byl v tyto dny ochotnější smát se sám sobě, ačkoli to pořád neměl rád – ale prostě si nemohla pomoct. Vypadal tak defenzivně, že bojovala s potřebou prohrábnout mu vlasy.

„Můžeš to všechno popřít, jestli chceš,“ podotkla s úsměvem, „ale já pořád říkám, že jsi velice milý mužský.“ A jen já to vím, uvědomila si. Byl to zvláštně majetnický pocit být jedinou, které se dostalo možnosti tuto jeho stránku poznat – jedinou, které věřil natolik, aby ji tuto svoji stránku ukázal.

Naklonila se a políbila jej; teď byl rozmrzelý a podrážděný a odmítl zareagovat a ona se na něj zazubila. Ignorovala jeho náladu a položila jej tlakem na záda, aby se u něj ještě jednou mohla schoulit. Neochotně se vzdal a přitáhl si ji blíž. Zamumlal něco, v čem zřetelně zaznělo ‚nesnesitelná‘, ona se jen usmála a zavřela oči.

XXX

O pár nocí později se vzbudila s pocitem chladu a zjistila, že je sama. Otevřela oči a zmateně zamrkala, aby u dveří rozeznala pohybující se stín. „Severusi?“ zeptala se ospale.

„Nechtěl jsem tě vzbudit,“ ozval se tiše.

„To je v pořádku. Kam jdeš?“

„Promluvit s mrtvými.“

V polospánku jí chvíli trvalo to zpracovat. „Aha. Portréty.“

„Ano. Chtěl jsem tě nechat spát, ale jestli chceš jít se mnou…“

„Prosím.“

„Pak se obleč. Je chladno.“

Přikývla, vyklouzla z postele a s chvěním hledala oblečení. „Pokud by nás chytla Minerva, můžeme takto alespoň říct, že jsem šla s tebou, abych ti dala heslo. Takže nezjistí, že ho nepotřebuješ,“ poznamenala, když si zvedla džíny.

„Pravda,“ odvětil, „ale nebudeme to potřebovat. Spí velice tvrdě.“

„Nebudu se ptát, jak to víš.“ To jí vyneslo lehce pobouřený pohled a potlačila smích. „Promiň.“

„Jsi připravená?“ zeptal se s přehnanou trpělivostí.

„Skoro. Musím si učesat vlasy.“

„Máš je v pořádku.“

„Severusi, jsou jak vrabčí hnízdo.“

„To vždycky,“ poznamenal jedovatě, ale zjemnil to dodatkem, „ale já si nestěžuji. Můžeme už, prosím, jít? Nechci, aby to trvalo celou noc, potřebuji se trochu vyspat.“

„Pak jsi nás neměl tolik zdržovat,“ zamumlala a následovala jej opuštěnými chodbami.

„Nevšiml jsem si, že bys něco namítala.“

Nebylo moc, co na to říct, tak se vzdala a šla za ním rychle k ředitelčině kanceláři. Zdál se trochu nervózní, ale naposled zde pobýval před deseti lety, kdy to ještě byla jeho kancelář, takže tomu rozuměla. Chrlič na úpatí schodiště pozvedl hlavu a zadíval se na ně; zaměřil se na Severuse a najednou ustoupil s uctivě skloněnou hlavou. „Řediteli,“ zaskřehotal.

„Děkuji,“ odpověděl Severus polohlasem a pokývl, když jej míjel. Hlas měl úsečný a formální, což obvykle znamenalo, že je nesvůj. Když se vydali vzhůru schodištěm, dotkla se jej na zádech a pod rukou ucítila ztuhlé svaly. Nahoru kulhal rychle. Přede dveřmi zaváhal a slyšela jej polknout, než se narovnal a sáhl po klice.

Mezi dveřmi se zastavil, ale Hermiona přes něj neviděla, takže mohla jen poslouchat. Zaslechla tiché mumlání ospalých hlasů, než kdosi jasně promluvil: „Severusi?“ Nastala chvíle naprostého ticha, načež Severus o krok postoupil. Teď již byla schopná dostat se dovnitř a zavřít dveře. Když se rozhlédla kolem, všechny portréty stály na nohou při krajích svých rámů. Beze slov se mu bývalí ředitelé uklonili. Pak, jeden po druhém, začali tleskat.

Jakmile se potlesk zvrhl v bouři a mnohé z portrétů na něj začaly pokřikovat své pozdravy a gratulace, podívala se Hermiona Severusovi do tváře. V očích se mu zračila jakási zastřená bolest; uvědomila si, že teď poprvé se mu dostalo satisfakce, nebo dokonce prvního poděkování, protože ona nevěděla, jak toto téma nakousnout, a nikdo jiný se nestaral. V tu chvíli se rozhodla provést vše nezbytné, aby zajistila, že svět uzná, co pro ně udělal. A je jedno, jak dlouho jí to bude trvat.

„Je výborné vás oba vidět,“ přivítal je Brumbál s očima jiskřícíma víc než kdy jindy.

„Je zajímavé vás oba vidět,“ sarkasticky pronesl Phineas. „To proto jste byl vůči ní tak obranný a ochranářský, Severusi?“

„Ne,“ odpověděl krátce Severus. „Jsem prostě méně předpojatý než vy.“

„Což není těžké,“ vložila se do toho s úsměvem Dilysa, než mohl Phineas zareagovat. „Albus má pravdu; je krásné, že vás vidíme. A teď, když jsi konečně tady, řekni nám vše.“

Severus se opřel o parapet a zastíněnýma očima se rozhlédl po kanceláři; vypadal trošku uvolněněji. Po chvíli se nadechl a rozhovořil se. Povyprávěl svůj příběh od chvíle, kdy opustil Bradavice oné osudné noci. Hermiona to vše již znala a poslouchala jen napůl ucha; více ji zaujala jeho tvář a sledování jeho publika, jak vydechlo na správném místě, nebo vypadalo zděšeně, či smutně z toho, co teď všichni slyšeli. Od následků bitvy se Severus přesunul k hovoru o cestách; jeho tichý hlas byl teď jediným zvukem v potemnělé místnosti. Hermiona na okraji zorného pole zahlédla stříbřité záblesky. To se bradavičtí duchové shromáždili v kanceláři a poslouchali; i Protiva zde byl, vypadal podivně zaražený a choval se co nejslušněji.

Když se příběh chýlil ke konci, Severus začal chraptět, ale byl klidný a neznepokojený tichem posluchačů.

„A jakou roli v tom hrajete vy, má drahá?“ zeptal se Brumbál Hermiony tiše. Během popisu bitvy vypadal na pokraji slz, ale teď po nich nebyla ani památka. Vzhlédla k portrétu s touhou jej nenávidět kvůli tomu, co se dozvěděla, ale zjistila, že nemůže; pohled v Severusových očích říkal, že tento konkrétní konflikt chápe až příliš dobře.

„Já první zjistila, že je Severus naživu,“ odvětila a při té vzpomínce se proti své vůli usmála. „Doslova jsem na něj narazila na nádraží Waterloo. Samozřejmě se urychleně vypařil, ale jakmile jsem věděla, že je naživu, začala jsem pracovat na jeho nalezení a nakonec jej vystopovala.“

„Načež ze sebe okamžitě udělala přítěž,“ protáhl hedvábně Severus, „a vrtala se mi v životě tak dlouho, dokud všechny nezastrašila natolik, aby mi dovolili se sem vrátit.“ Hermiona protočila očima a zahlédla několik portrétů při snaze zakrýt úsměvy – ředitelé očividně Severuse docela dobře znali a rozuměli jeho náladám. Phineas se tvářil pohrdavě, ale Dilysa se otevřeně smála a Brumbál si držel ruku před obličejem, aby zakryl svůj výraz.

„A teď?“ zeptal se Brumbál téměř škádlivě.

Oba lidé na něj pouze pohlédli a Dilysa v sousedním portrétu se rozchechtala ještě silněji. „Má drahá, trávíte se Severusem příliš mnoho času. Dokonce jste zvládla jeho zvednuté obočí, ačkoliv nemáte úplně jeho šmrnc.“

„Všichni se teď opravdu nudíte, když válka skončila, že ano?“ poznamenala suše Hermiona a zaslechla Severusovo odfrknutí.

„Ani nemáte ponětí jak,“ souhlasil ironicky Phineas.

„Ani na vteřinu neuvěřím, že vám na nás nějak záleželo,“ vyzvala jej.

„Na vás zcela jistě ne,“ odpověděl chladně, „ale Severus je teprve druhý ředitel ze Zmijozelu a pravděpodobně na pár století i poslední. Přirozeně rád sleduji jeho kariéru. Ačkoliv bych si přál, aby měl lepší vkus…“

„Phineasi.“ Severus pronesl jen jedno slovo a ani nijak zvlášť výhružným tónem, ale bývalého ředitele to okamžitě umlčelo. Přála bych si to umět, pomyslela si Hermiona zcela od věci.

„Jsem rád za vás oba,“ vážně je ujistil Brumbál. „Překvapený, musím přiznat, ale potěšený. Teď, když vás po té dlouhé době oba vidím… dává to smysl.“

„Nemám tušení, o čem mluvíte,“ odpověděl Severus.

„Ani já,“ dodala Hermiona.

Brumbálovy oči stále jiskřily. „Ne, samozřejmě, že ne; nicméně vám oběma blahopřeji. Severusi, zasloužíte si být šťastný víc než kdokoliv jiný, po tom všem, čeho jste dosáhl a co vše jste snášel; a vy také Hermiono. Pravé štěstí je v tyto dny vzácné.“

„Práce tady s tím mužským jako šitá vám na míru, slečno Grangerová,“ dodala s úsměvem Dilysa.

„Všimla jsem si,“ odpověděla suše Hermiona a usmála se, když se na ni Severus na oko zamračil. Hodiny na stole tiše odbily a ona zamrkala. „Je pět ráno, Severusi, za čtyři hodiny máš vyučování.“

„Čas jít,“ souhlasil. Otočil se, krátce pohledem přejel po portrétech a jednomu či dvěma pokývl.

„Hodně štěstí vám oběma,“ pronesl tiše Brumbál. „Jako vždy se můžete spolehnout na naši diskrétnost. Že ano, Phineasi?“ dodal bez obalu.

„Samozřejmě,“ rozhořčeně se durdil portrét. „Nezradil bych kolegu Zmijozela.“

„Ale ano, zradil. Tentokrát bys však raději neměl,“ vyštěkla na něj Dilysa, než se usmála dolů na ty dva. „Neotálej dlouho s další návštěvou, chlapče. Bez tebe poblíž to není stejné. A vy, slečinko, mu toho nenechte tolik procházet,“ dodala Hermioně s mrknutím, které bylo poněkud znepokojivé vzhledem k tomu, že pocházelo od ženy mrtvé téměř dvě století.

Se zamumláním, které asi mělo být zdvořilým rozloučením, se Severus otočil ke dveřím, kde se zastavil a zamrkal. Až teď si povšiml duchů; zjevně je dříve nezaznamenal. Mlčky se mu uklonili tak jako předtím portréty, a pak jednotně zamumlali: „Pane řediteli.“ Dokonce i Protiva, jak si všimla Hermiona. Strašidlo bylo nervózní, ale nevykazovalo žádné známky… nu, jeho normálního chování.

Po dlouhé chvíli Severus sklonil hlavu ve formálním přijetí a duchové odplachtili skrze zdi. Díval se za nimi, otřásl se a odvrátil se k rychlému odchodu. Hermiona jej následovala dolů po schodech a našla jej, jak stojí a zírá do zdi; přešla k němu, zatímco chrlič zapadl na své místo za ní. „Severusi?“

„Jsem v pořádku,“ odpověděl drsně. „Byla to dlouhá noc, to je vše.“

„Pravda. Pojď.“

Zavrtěl hlavou. „Potřebuji cigaretu.“

„Dobře. Půjdu a znovu zapálím oheň; bude zima. Nezdrž se dlouho.“

XXX

Už se sebral, když se k ní vrátil do ložnice vlhký od sněhu a lehce vonící kouřem. „Lepší?“ zeptala se opatrně.

„Víceméně,“ odvětil zbytečně a shodil ze sebe svrchní oděv, zatímco se ona v posteli posunula, aby mu uvolnila místo.

„Duchové mě tam překvapili.“

„Měl jsem je čekat. Alespoň oni byli vždy na mojí straně.“

„Vždy?“

„Ano. Krvavý baron byl první v mých jedenácti. Jako zmijozelský duch inklinoval k hledání žáků, kteří se izolovali, a dohlížel na ně. Později, jako řediteli Zmijozelu, mi jeho zprávy umožňovaly pomoci celé řadě studentů. Jakmile jsem coby student objevoval další úkryty po celém hradě a jeho okolí, začali si mě všímat i ostatní duchové.“ Pousmál se. „Poprvé, když mě našel Protiva, mi něco hodil na hlavu – nevím už, co – a já to na něj hodil zpátky. Zjevně to nikdo dřív neudělal. Stalo se to… téměř jakousi hrou. Kdykoliv zjistil, že Pobertové něco chystají, vždy byl na mé straně – možná jen kvůli tomu, že mu to nabídlo víc cílů. Později, když jsem začal učit, pokračoval jsem v občasných hovorech s duchy. Následovali ředitele. Zejména Protiva se ukázal být v tom posledním roce užitečným – úplně sám zastavil nejhorší výstřelky Carrowových. Nenáviděl je. Všichni duchové.“

„Cítím se líp, když vím, že jsi měl spojence; třebas mrtvé. Dilysa se mi líbí,“ dodala a zahlédla jeho úsměv.

„Dá se na ni zvyknout. Naprosto šílená, samozřejmě. Starší portréty často bývají.“ Odmlčel se, aby si zívl, a ona se na něj usmála.

„Máš učit za bezmála čtyři hodiny. Zkus se trochu vyspat.“

Neodpověděl, jen se otočil tváří do jejích vlasů, když se u něj stočila.

XXX

O několik dnů později se vynořil z laboratoře, kde strávil pár posledních hodin. „Hermiono, musím s tebou mluvit,“ bez úvodu pronesl. Vzhlédla k němu od knihy. Věděla, že jej cosi trápí; poslední dobou byl velmi roztěkaný.

„Co je? Něco se děje?“

„Ne.“ Opatrně přešel, aby se posadil naproti; zřejmě jej při velmi chladných dnech pobolívalo koleno. „Zítra začínají prázdniny a já na pár dnů kvůli něčemu odjedu. Kvůli něčemu osobnímu,“ dodal, když se nadechla k otázce.

„Můžu jít s tebou?“ zeptala se trochu zmatená rychlým sledem událostí – toto přišlo z čistého nebe.

„Ne. Mám v plánu říct Zmijozelům, že při jakýchkoli problémech za mé nepřítomnosti mohou přijít za tebou. Nevěřím, že by se o ně postaral někdo jiný.“

To jí otřáslo. Znala jej dlouho na to, aby věděla, že byl své koleji nezvykle oddaný; jen vzácně se týdně neobjevili alespoň dva studenti, kteří s ním o něčem chtěli mluvit. Dokonce ani s ní nikdy konkrétní studenty neprobíral, ale vysvětlil, že většinou šlo o drobnosti; ti studenti prostě chtěli někoho k rozmluvě. Ještě si nezvykli mít někoho na své straně. „Severusi, samozřejmě to udělám. Ale jsi velice záhadný. Nemůžeš mi říct víc?“

Zaváhal, a pak zavrtěl hlavou. „Ještě ne. Nechci ti nasadit brouka do hlavy. O co se snažím, nemusí být schůdné.“

„Týká se to nějak mne?“ hádala, teď již opravdu zmatená.

Zdráhavě přikývl. „Prosím, Hermiono, žádné další otázky. Přísahám, není to nic nebezpečného, nebo nezákonného. Slibuji, že pokud budu úspěšný, řeknu ti vše. A slibuji, že nebudu pryč déle než týden – mělo by to trvat jen pár dní.

Chvíli uvažovala, a pak se s povzdechem vzdala. „Dobře. Ale budu si o tebe dělat starost.“

V očích se mu ukázal náznak pobavení. „Není třeba.“

„Vím. Ale stejně budu.“

„Jestli ti to udělá dobře.“

XXX

Neměla naprosto tušení, kde je, nebo co dělá, což ji znepokojovalo a rozčilovalo. Očividně něco chystal, ale neměla nejmenší představu, o co by se mohlo jednat. A kvůli všem těm zmijozelským v jejím kabinetě neměla čas si s tím dělat starosti. Mnozí byli prostě jen zvědaví, jak brzy zjistila, ačkoliv jeden či dva menší problémy se vyskytly, a někteří studenti si chtěli jednoduše popovídat. Když se nakonec zeptala, jestli by nechtěli počkat na návrat profesora Snapea, jeden z nich – chlapec s nejstaršíma očima, jaké kdy na třeťákovi viděla – pronesl lakonicky: „Profesor Snape řekl, že vám můžeme věřit stejně jako jemu.“

„To opravdu řekl?“

„Jo, taky jsme si mysleli, že je to trochu divné. Ehm – bez urážky, paní profesorko,“ dodal rozpačitě.

To ji vyvedlo z míry. Že jí věřil v osobních záležitostech, byla jedna věc, ale že jí věřil se svými Zmijozely – a ještě víc, skutečně to i řekl – bylo překvapivé.

XXX

Nakonec trvalo víc než týden – přesněji deset dní – než se vrátil. Nevšimla si jeho návratu, dokud nezamňoukal Křivonožka a neseskočil jí z klína. Svižně proklusal komnatami do jejího kabinetu; následovala jej a dorazila do dveří, jen aby sledovala svého mazlíčka ovíjet se kolem Severusových nohou, až mu je málem podrazil. S neupřímnými urážkami se Severus sklonil, aby kocoura pohladil. Pak se narovnal a setřepal sníh ze svého mudlovského kabátu; vypadal vyčerpaně s oním podivně rozostřeným výrazem, který obvykle značil přemístění z velké vzdálenosti v krátkém čase. Aby zakryla úlevu, Hermiona se zamračila a dala ruce v bok ve své nejlepší imitaci Molly Weasleyové.

„A jakou dobou přesně nazýváš toto, Severusi Snape?“ dožadovala se.

Podle jeho úsměvu nabyla dojmu, že poznal to napodobení. „Zlato, jsem doma,“ předložil sarkasticky; také zněl unaveně.

„Kde jsi byl?“

„Chyběla jsi mi.“

„Tak snadno se z toho nevykroutíš,“ pronesla pevně, ale poznávala ten pohled v jeho očích a snažila se jej ignorovat, když si připomínala, že se na něj zlobí. „Kde jsi byl? Měl jsi vypnutý telefon a neodpovídal jsi mi na Patrona.“

„Pravda,“ připustil s upuštěním mokrého kabátu na podlahu a cílevědomě k ní přistoupil.

„Dáš mi jasnou odpověď?“

„Ne,“ odvětil pokojně a polibkem utnul její naštvanou odpověď. Taky jí chyběl a téměř se vzdala, ale zachovala si dost zápalu, aby se odtáhla a zamračila se na něj.

„Severusi, mluv se mnou.“

„Později,“ zamumlal s větším zájmem o líbání jejího krku. Opožděně zkontrolovala, zda jsou dveře jejího kabinetu zavřené, a snažila se nechvět a zůstat soustředěná.

„Severusi…“

Později,“ trval na svém a oždiboval jí citlivé místečko pod uchem.

„Jsi vyčerpaný…“ vypravila ze sebe roztřeseně.

„Ne tak vyčerpaný,“ odpověděl s tichým zavrčením, které jí vyslalo mráz po zádech. Musela přiznat, že rozhodně nevypadal příliš unaveně, soudě podle jeho vzrušení tisknoucímu se k ní. Zřejmě mu opravdu chyběla – nebo opravdu, ale opravdu nechtěl mluvit o své cestě. Hermioně došly argumenty a jeho další polibek byl tak intenzivní, že v žádném případě nemohla artikulovat. Jakmile jí jazykem vstoupil do úst, vzdala se, ale v duchu si poznamenala postarat se o to, aby si pak uvědomil, že ho nenechá takto pláchnout – alespoň ne často.

Byla to naprosto jiná Severusova stránka, uvědomila si v malé části mozku stále schopné racionálního myšlení; nebyl přímo hrubý, ale určitě důraznější a vášnivější než kdy dřív. Také více hlasitý, jak si roztržitě všimla, když se rozpouštěla a podvolovala jeho hladovým polibkům. Netrpělivě zápolil s jejich oblečením a vydával u toho hluboké frustrované zvuky; nakonec jí blůzu roztrhl. O jejím vlastním rozpoložení svědčil pocit úlevy při odstranění látky z cesty, když mu trhnutím rozepla košili a odhalila mu hruď.

Pak ji obrátil, přitáhl si ji zády proti hrudníku a hladově jí napadl krk. Líbal, sál a kousal jej, zatímco jí rukama sklouzl po těle a začal vytahovat sukni. Dech se jí zadrhl, když cítila, jak se k ní tiskne, téměř bolestivě tvrdý. Zasténala a sáhla za sebe, aby mu pomohla rozepnout džíny. Zasyčel, když mu zavadila o erekci a jednu ruku posunul nahoru po břiše, aby si nechal do dlaně vklouznout ňadro v podprsence. Prsty jí dráždil bradavku a druhou rukou sledoval okraj kalhotek. Začal se teď svým tělem otírat o její; zachvěla se a lapajíc po dechu se prohnula proti němu.

Odtáhl se jen na tak dlouho, aby přes boky stáhl džíny a spodní prádlo, a pak se vrátil k útoku. Do ucha jí tiše sténal, zatímco po jeho okraji přejížděl jazykem, načež se jí lehce zakousl do lalůčku. Vysloužil si tak její tiché zaúpění, když se proti němu svíjela. Rukama pokračoval v pouti po jejím těle, téměř hrubě jí stáhl kalhotky a dotlačil ji ke stolu. Teď již ztěžka dýchal. Popadl ji za ramena, zatlačil ji na nábytek a sklonil se nad ní; svojí váhou ji tiskl proti chladnému leštěnému dřevu a ona cítila teplo jeho vzrušení mezi stehny, než se s chvěním zastavil.

„Hermiono,“ polechtal jí ucho jeho horký dech, „prosím…“

„Ach, bože, Severusi,“ podařilo se jí stěží souvisle vydechnout a tiskla se proti němu se sukní omotanou kolem pasu. „Ano, Severusi, ano!“

Zachvěl se, posunul boky a trochu jí šťouchnutím posunul nohy dál od sebe. Cítila, jak jí klouže po těle, než z hloubi hrdla zavrčel a hluboko do ní přirazil. Nad tím pocitem zasténala a on jí zapletl ruku do vlasů, hrubě jí otočil hlavu na stranu a naklonil se přes její záda, aby ji políbil – z tohoto úhlu neohrabané, ale neméně vášnivé. Druhou rukou jí sevřel bok, možná natolik silně, že jí zůstanou modřiny; nevěděla to a moc se nestarala. Držel ji pevně, když se do ní zezadu nořil, každým přírazem ji silně tlačil na nepoddajný stůl.

Svíjela se pod ním, zapřela se proti jeho téměř brutálním pohybům a kousala se do rtu, aby se pokusila potlačit výkřiky. Oždiboval jí šíji, líbal stranu hrdla, než zachraptěl: „Nedrž se zpátky… Nikdo tě neuslyší… Pojď, Hermiono, pojď…“

Slyšet jeho nádherný hlas, jak ji oslovuje tím zastřeným tónem, jí zapálil krev. A když se do ní zcela ponořil a kousl do místečka, kde rameno přechází v šíji, zvrátila hlavu a bezmocně vykřikla. Téměř ječela v extázi; její zbývající malá racionální část vroucně doufala, že nezapomněl na ochrany místnosti, protože ona zcela jistě ano. Studentům – nebo komukoliv jinému, když na to přijde – by neprospělo, kdyby ji slyšeli halekat jméno Mistra lektvarů v přicházejícím orgasmu. O chvíli později zakřičel on, téměř zařval zvukem příliš primitivním na slova, a ucítila, jak s ní prudce vyvrcholil.

S lapáním po dechu se zhroutila na stůl, barevným hvězdičkám trvalo pár minut, než vybledly a zpět se připlížilo vědomí. „No,“ pronesla zadýchaně a položila si hlavu na ruce, „hádám, že jsi rád, že jsi doma?“

Tiše se uchechtl, sám zněl roztřeseně a jemně se jí přitiskl ke krku. „Podle všeho ano,“ souhlasil. „Nezranil jsem tě, že?“

„Ne. Rozhodně ne.“

„Dobře.“ Povzdechl si a ovinul kolem ní paže. „Asi bych se měl omluvit,“ zamyslel se, „ale ve skutečnosti nechci.“

Otočila hlavu a omámeně se na něj usmála. Dokázala se zastavit právě včas, aby mu bezmyšlenkovitě neřekla, že neudělal nic, za co by se měl omlouvat. „Neřáde,“ pronesla namísto toho líně. „Budeš se muset přesunout. Existuje důvod, proč jsou postele populárnější než stoly pro… nedovolené milostné poměry.“

Cítila vibrace jeho smíchu na zádech, než se rukama opřel po stranách její hlavy a pomalu začal mírnit tlak. Ale odpověď se nedozvěděla, protože najednou ztuhl. „Do prdele!“

„Co?“

„Blíží se McGonagallová,“ oznámil jí stručně, rychle se odtáhl a začal se štrachat do oblečení. „Zatracená ženská!“

„Doparoma!“ Rudnoucí Hermiona popadla hůlku a zamumlala čistící kouzla, zatímco vytahovala kalhotky na své místo a sukni uhlazovala dolů. „Hernajs, Severusi. Dlužíš mi novou blůzu.“ Buď to, nebo nakonec bude muset vyvinout úsilí a zvládnout látací kouzla.

„Udělám ti ji z ředitelčiny kůže,“ zamumlal a zápasil se zapínáním košile. „Ze všech nevhodných načasování…“

„Mohlo to být horší,“ nadhodila a seškubla svetřík z opěrky židle. Pomyslela na své štěstí, že je s rolákem – cítila na krku alespoň dvě modřinky. „Mohla se ukázat před pár minutami.“

„Na to nechci ani pomyslet,“ řekl s pohnutím v hlase. Prsty si prohrábl vlasy a spěšně se prohlédl, zatímco si Hermiona narovnávala oblečení, načež se nejistě posadila. „Toliko k příjemným dozvukům,“ dodal pochmurně.

„No, tak to dopadá, když se zčista jasna zjevíš v mém kabinetě a vrhneš se na mě.“

„Abych použil tvoji oblíbenou odpověď, moc jsi neprotestovala,“ s lehkým úsměvem jí to vrátil, zatímco se bezvýsledně pokoušela narovnat vlasy. Sexem se jí obvykle zkadeřily víc, než to kdy dokázal déšť.

Když Minerva zaklepala a vešla dovnitř, našla profesorku studia mudlů klidně sedět za jejím stolem, zatímco Mistr lektvarů přecházel po jedné straně kabinetu. „Timothy Alton za mnou přišel dvakrát,“ říkala právě Hermiona.

„Vím o Timothym. Jen si občas potřebuje promluvit. Doma se mu nedostává moc pozornosti. Co prváci? Je tam děvče, Leonida…“

„Ne, ta nepřišla. Zdravím, Minervo.“

„Hm. Možná se s tím porovnala. Dobré odpoledne, paní ředitelko.“

„Jste tedy zpátky, Severusi.“

„Vskutku,“ odvětil klidně. „Zrovna jsem hovořil s profesorkou Grangerovou, abych zjistil, zda se za mé nepřítomnosti vyskytl nějaká naléhavý problém mezi zmijozelskými.“

„Byl jste pryč jen pár dní.“

„Nepochybně se to zdálo jako celý život,“ protáhl a vypadal u toho lehce pobaveně. „Ještě něco, Hermiono?“

„Nemyslím. Nic, co by nepočkalo. Vypadáš, že by ses potřeboval vyspat.“ Zvláště nyní, dodala pro sebe a bojovala s nutkáním zrudnout, nebo se rozesmát. Jeho rty sebou škubly ve snaze se neušklíbnout, ale byla to pravda, teď vypadal naprosto vyčerpaně a kůže pod očima se podobala téměř modřinám.

„Děkuji,“ odvětil suše a odvrátil se. „Paní ředitelko.“ Dvě ženy sledovaly jeho odchod a Hermiona si všimla – ne poprvé – že kulhání před ostatními lidmi přemáhá. Tobias Prince silně kulhal, protože to byl efektivní převlek; profesor Snape stěží, pokud tomu mohl zabránit bez ohledu na bolest nohy; a Severus spadal někam mezi.

„Upřímně, Hermiono, přísahám, že se zhoršuje. Jak jej můžete snášet?“ zeptala se Minerva.

„Víc štěká, než kouše. Když chce, umí být dobrý společník,“ nepřítomně odpověděla.

„Neříkal, kde byl?“

„Jen, že to je osobní záležitost. Vám to řekl?“

„Ani to. Mně řekl jen tolik, že bude pryč asi týden a že své hady hodil na vás.“

Hermiona se zamračila. „Neměla byste jim tak říkat. Zmijozelové nejsou jiní než ostatní děti.“

„Má drahá, obě víme, že to není pravda. Mimochodem, dělám na vánočním pracovním rozpisu a chtěla jsem vědět, jaké máte plány. Předpokládám, že strávíte Vánoce se svým záhadným mužem?“

Potlačila povzdech a následovala změnu tématu. „Štědrý den a určitě část Božího hodu, ačkoliv odpoledne se chci zastavit v Doupěti.“

„V pořádku. Pozdravujte Molly a Artura, až je uvidíte.“

„Budu.“

„Chtěla jsem se zeptat Severuse, ale nepochybně se tady bude plížit podzemím jako obvykle. Nevěřím, že od jedenácti let někdy na Vánoce opustil školu.“

„To nepředpokládám,“ tiše souhlasila. „Ale také nepředpokládám, že by měl kam jít, kde by byl vítán.“

Minerva zaváhala, ale pak zavrtěla hlavou a opustila téma.

XXX

Ráno následujícího dne zamířila Hermiona do sklepení a našla ospalého, ale bdělého Severuse zabaleného v županu sedět u stolu, jak se s cílevědomým odhodláním propracovává talířem sendvičů. Ještě nebyl oholený a vypadal neobvykle ošuntělý. „Dobré ráno,“ pozdravila jej.

Zabručel v odpověď, spláchl poslední sendvič douškem černé kávy a opřel se. „Dobré,“ přitakal stále zřejmě unavený, ale ne tak nebezpečně vyčerpaný jako včera.

„Pořád jsi trochu bledý,“ řekla mu s kritickým pohledem. „Hodně ses přemisťoval?“

Unaveně přikývl. „Víc, než jsem čekal. Nebrblej; bylo to důležité.“

„Uspěl jsi?“

„Ano.“

„A…?“

„A co?“

„Severusi.“

„Řekl jsem, nebrblej.“ Nechal se obměkčit s posledním douškem kávy. „Dobře. Nejdříve mě nech obléct.“

XXX

Když vyšel z koupelny, oholený a oblečený a se svým obvyklým já, ve dveřích do obývacího pokoje zaváhal; začal teď vypadat trochu nejistě – to nikdy nebylo dobré znamení. „Hermiono, sedni si, prosím.“

Iracionálně vystrašená udělala, jak žádal. Sledovala, jak pár okamžiků přechází sem a tam. „Severusi, znervózňuješ mě. Něco je špatně?“

„Nic, opravdu. Prostě si nejsem jistý, jak zareaguješ,“ upřímně odpověděl, zastavil své rázování a přišel se posadit naproti ní. „Nevím, jestli jsem udělal správnou věc.“

„Pak mi to řekni a uvidíme.“

Uhnul očima a povzdechl si. Neochotně vytáhl z kapsy zmačkaný papír a vyhladil jej. Díval se na něj a pohrával si s růžkem, než se nadechl a mlčky jí list podal. Teď naprosto zmatená Hermiona jej převzala a koukla na známé špičaté písmo. V šoku papír málem upustila.

Nahoře na stránce stálo napsané jediné slovo: ‚Grangerovi,‘ a pod tím adresa zubní ordinace snad někde ve Francii.

Po několika dlouhých minutách ticha se Severus neklidně zavrtěl a začal s pokusem o vysvětlení. „Vzpomínám si, jak jsi mi říkala, že ani nevíš, zda jsou tví rodiče naživu a nemáš ponětí, kde jsou. Z právních důvodů potřebuješ adresu příbuzného a myslel jsem, že bys chtěla vědět, jestli jsou v pořádku. Nevím, zda si přeješ je zkontaktovat, ale domníval jsem se, že bys měla mít aspoň tu možnost.“ Odmlčel se a nejistě ji sledoval. „Hermiono?“

„Jak… jak jsi je našel?“ zeptala se vzdáleně, ne zcela jistá, co cítí, ještě ne.

Znovu se zavrtěl, zřejmě se mu nelíbila její reakce. „Šel jsem do Austrálie hledat v záznamech sčítání lidu. Bradavice měli v archivu jejich poslední přibližnou adresu, což pomohlo. Zůstali v Austrálii rok či dva, pak se vrátili do Británie. Několik let strávili v pohybu, než se před čtyřmi lety přesunuli do Francie, kde jsou do teď. Mají vlastní zubní ordinaci ve městě regionu Dordogne.“

„Je možné se přemístit přímo do Austrálie?“

„Teoreticky ano. Ve skutečnosti to musí proběhnout v několika fázích. A je to velmi únavné. Nechtěl jsem použít oficiální přenášedlo.“ Opatrně se zeptal: „Jsi v pořádku?“

„To upřímně nevím,“ pronesla slabě, stále zírajíc na jména svých rodičů. „Je to… trochu šok.“

„Promiň,“ zaváhal. „Nechtěl jsem ti to říct předem pro případ, že bych je nemohl najít, nebo že by se s nimi něco stalo.“

Opožděně si všimla, že je trochu nervózní, a zavrtěla hlavou. „Není to tvoje chyba, Severusi. Jen… jsem to nečekala. Opravdu nevím, co si o tom myslet. Ale jsem vděčná, opravdu jsem.“

Nevypadal přesvědčeně. „Nechám tě o tom popřemýšlet. Stejně si chci zakouřit.“

Lapená ve vlastních myšlenkách si nevšimla, že odešel.

XXX

Jakmile počáteční otupělost pominula, Hermiona zjistila, že už je schopná víc myslet. Neměla tušení, co Severus plánoval, nebo co se chystal udělat; její rodiče nezmínil od té doby, kdy jej o to požádala, což se zdálo jako v minulém životě. Téměř jedenáct let o svých rodičích neslyšela. Pokud jí Severus řekl pravdu, tak byli dlouhou dobu ve stejné zemi, ale nepokusili se ji zkontaktovat; to bolelo. Až do nedávna se její adresa nezměnila, ne v době, kdy se přestěhovali zrovna do Francie.

Svým způsobem si přála, aby to neudělal. Po tak dlouhém čase si zvykla na představu, že už je nikdy neuvidí. Téměř se začala chovat, jako by byli mrtví. Tak to bylo snazší. Teď se vše znovu pomíchalo a každý kousíček stále bolel, tak jako před lety. Zároveň nemohla popřít úlevu při zjištění, že jsou naživu a v pořádku. Bylo to od Severuse pozorné, že o tom přemýšlel; uvažovala, jak dlouho to měl v plánu. Pravděpodobně byl jediným člověkem, který, jakmile ho ta myšlenka jednou napadla, to nezamítl jako pomíjivý rozmar. Naopak si sedl a vymyslel, jak na to, a pak to dotáhl do konce. Vložil do toho hodně úsilí.

Nakonec se rozhodla, že celkově to je dobrá věc. Na Nový rok jim napíše, jen krátkou poznámku, která řekne, že se má dobře a doufá, že i oni, a sdělí jim, že kdyby potřebovali, najdou ji v Bradavicích. Jakmile si toto srovnala, cítila se lépe a vzhlédla, aby našla Křivonožku měřit si ji poněkud nesouhlasným pohledem.

„Co je?“ zeptala se kocoura.

Složil uši dozadu a otočil se k hodinám, načež významně pohlédl na potemnělou a nepochybně prázdnou místnost. Mračící se Hermiona následovala jeho pohled a zjistila, že tu je už hodiny; teď bylo téměř půl třetí odpoledne a po Severusovi ani vidu. Sakra. Nemýlil se starostí o její reakci; její vděčnost nebyla zrovna ohromující. Ale toto byly jeho komnaty; nechtěla jej vyhnat. S pocitem viny si přinesla Pobertův plánek a sklonila se nad ním. Prohlížela opotřebovaný pergamen a doufala, že najde známé jméno.

Nebylo po něm ani stopy, což znamenalo, že je pravděpodobně někde na pozemcích. Sebrala teplé oblečení a zamířila nahoru. Při procházení kolem okna si stísněně všimla hustého sněžení. Doufala, že měl dost rozumu, aby šel mrzoutit někam do tepla. Ale obávala se, že jej rozrušila, a to nikdy neměl předvídatelné rozpoložení.

Chráněné místo na straně hlavního schodiště si ještě drželo jeho stopy ve sněhu; zřejmě nějakou dobu kouření strávil přecházením tam a sem, což nebylo obvyklé. Zřídka zvládl víc než jednu či dvě cigarety denně, ale ve sněhu viděla ležet půl tuctu špačků. Dál od budovy hustě sněžilo a nemohla nalézt žádné zřetelné stopy; vrátila se do výklenku ve zdi, bez velké naděje zkontrolovala ještě jednou plánek a pokusila se přemýšlet. Kam by šel, kdyby byl rozrušený a možná i naštvaný? Na astronomické věži nebyl. V tomto ročním období by asi nepoužil mýtinu se zvonky. Neopustil pozemky, jinak by na dveřích kabinetu měl poznámku, že bude celý den pryč. Jediné další místo, které ji napadlo, byl válečný památník, ledaže by se šel projít do Zapovězeného lesa.

Štěstí u ní stálo. Vířící sníh nebyl dost hustý, aby zakryl temnou postavu v závětří obelisku. „Severusi?“ zavolala, když se přiblížila.

Neodpověděl, jen rezervovaně přikývl, když byla dost blízko, načež vrátil pohled do všeobjímající, vířící bělosti. Soudě podle sněhu ulpívajícím na jeho oděvu tu stál nějakou dobu. Tvrdohlavý, pitomý idiot… S povzdechem Hermiona přitáhla kolem sebe plášť a stoupla si vedle něj; o krok ustoupil, zdánlivě aby jí dopřál víc pochybného úkrytu u památníku.

„Severusi, je mi líto, že jsem tak zareagovala. Nechtěla jsem být nevděčná. Jen to bylo velmi nečekané, to je vše; potřebovala jsem překonat ten šok.“

„Neměl jsem v úmyslu tě rozčílit,“ opatrně odpověděl.

„To jsi neudělal. Nejsem rozčílená. Nejsem,“ trvala na svém, když se na ni podíval. „Jen jsi mě překvapil.“

„To byl plán,“ tiše pronesl lehce posmutnělým tónem, až se musela usmát. Koneckonců většinu mužů, kteří plánovali překvapení, by naštvalo, pokud by se jim nedostalo pozitivní reakce. Natáhla ruku, aby jej chytla za paži, a přisunula se blíž.

„Bylo to od tebe strašně milé,“ záměrně mu řekla a usmála se jeho zamračení. „Vážně, Severusi, bylo krásné, co jsi udělal, a já jsem za to ráda. Je dobré vědět, že jsou v pořádku, a mohla bych jim napsat na Nový rok. Děkuji ti.“

Několik okamžiků neodpovídal, ale nakonec ucítila, že se uvolnil, a ona se o něj opřela. „A nemusel jsi tady být tak dlouho,“ dodala. „Tvé komnaty jsou dost velké na to, abych já měla prostor k přemýšlení, aniž by ses ty podchladil. Ve skutečnosti máš na trucování celý hrad.“

Po chvíli ticha mírně odvětil: „Říkal jsem ti, abys nebrblala.“

Hermiona s úlevou protočila oči. „Pak nedělej věci, kterými si to zasloužíš. Pojď; pokud ty ne, já jsem zmrzlá.“

„Viděla jsi, jak sněží? Samozřejmě jsem zmrzlý, ženská,“ zabručel při vykročení ke škole. „A je to tvá chyba,“ dodal.

Ve skutečnosti to tak nebylo, ale nechala mu jeho vítězství a usmívala se na něj „Vynahradím ti to.“

„To bys měla.“


Post Tenebras Lux - 20.



Autor: Loten              Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: solace

Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/20/Post-Tenebras-Lux

Rating: 16+



Kapitola 20

„Everybody's looking for that something
One thing that makes it all complete
You find it in the strangest places
Places you never knew it could be.“

 

„Každý hledá to cosi,

tu věc, která vše završí.

Najdeš ji na nejpodivnějším kdesi,

na místě, které jsi netušil.“


Westlife, ‚Flying Without Wings‘

XXX

Trvalo mu tři další dny, aby se zcela zotavil; Hermiona ten čas využila k poptání se u několika ministerských přátel ohledně přemisťování na dlouhé vzdálenosti. Dospěla k závěru, že by mu to mělo trvat déle, a že byl idiot, jestliže se přemisťoval tolikrát a v tak krátkém čase. Vzala si jej na paškál kvůli tomuto, kvůli použití sexu jako rozptýlení, kvůli tomu, že byli málem přistiženi Minervou, a kvůli jeho trucování v chumelenici; její hubování snášel se zvláštním úsměvem, kterému ještě ani nezačala rozumět, když ji efektivně odzbrojil v pauze na nadechnutí téměř zálibně pronesenou poznámkou: „Ty malá ďáblice.“ Jemně jí zastrčil zbloudilou kadeř za ucho, což ji elegantně zbavilo hněvu – soudě podle jeho úšklebku to bylo záměrem – a konverzace se v té chvíli z velké části zvrhla v nepublikovatelný slovník, dokud to nevzdala a za jeho smíchu neodkráčela pryč.

Ta událost znamenala další posun v jejich vztahu; jak prosinec postupoval, Severus se zdál být v mnohem klidnějším rozpoložení, méně náladový. Dokonce i když byl vtažen do něčeho blížícího se družení, měl tendence pouze ustoupit do pozadí, a už zamračeně nečíhal v koutě. Také jeho vznětlivost byla méně patrná. Hermiona měla podezření, že se cítil trochu jistější; zase jednou zkusil zariskovat a trochu se pootevřít. A jelikož se mu ve výsledku nestalo nic špatného, mohl se trochu uvolnit a zvyknout si na tuto novou polohu, než začne s přípravou na další krok.

„Při této rychlosti by mělo trvat jen další desetiletí, než se stane normální, funkční lidskou bytostí,“ ironicky oznámila Lence při příštím setkání během nákupu na poslední chvíli, tři dny před Vánocemi. Byla s nimi Ginny, a ačkoliv byla mladší žena trochu roztržitá, její přítomnost znamenala, že si Hermiona musela dávat pozor na pronesená slova.

„Ale věděla jsi, že to nebude snadné,“ zvesela odvětila Lenka.

„Myslím, že bych si nikdy nevybrala někoho konvenčního, že?“

„Ne.“ Lenka nahlédla do tašky, aby přezkoumala, co nakoupila. „Už máš pro něj něco na Vánoce?“

„Ne,“ ustaraně odpověděla Hermiona. „A už je opravdu skoro pozdě. Musím mu něco obstarat. Nemusí to být nic efektního, ale ať to aspoň něco znamená. Zejména proto, že vystopoval mé rodiče jako dárek – alespoň předpokládám, že kvůli tomu je vyhledal ještě letos.“

„Čeká něco?“ zeptala se Ginny.

„Jak jej znám, tak ne,“ odvětila s povzdechem, „kvůli čemuž je ještě důležitější mu něco obstarat. Naučím ho nebýt úplným pesimistou, i kdyby mě to mělo zabít.“

„Z toho, co jsi mi o něm řekla, by taky mohlo,“ pronesla mírně Lenka. „Můžeme zajít do mudlovského Londýna a porozhlédnout se po nějaké inspiraci, jestli chceš.“

„Chodíš často do mudlovského světa?“

„Někdy. Nebyla jsem zvyklá, ale skutečně je docela zajímavý,“ odpověděla pokojně. Hermiona se snažila představit si myšlenkami nepřítomnou a nepozemskou Lenku putující chaosem mudlovského Londýna a rozhodla se v tom nepokračovat. Nikdy si nebyla úplně jistá, nakolik si je její kamarádka vědoma okolí.

„Proč nekoupit něco pro oba?“ navrhla s širokým úsměvem Ginny.

„Jako co?“ zeptala se opatrně Hermiona.

„Spodní prádlo?“

Se snahou k tomu přistupovat jako k serióznímu návrhu to Hermiona zvážila. Po pravdě, nikdy v tom žádný půvab neviděla. Mohlo by být zábavné se obléct do něčeho efektního, jen aby spatřila ten výraz v Severusově tváři, ale ani si nebyla jistá, že by on v něčem takovém viděl smysl; ocenil by, že vypadá dobře, ale jediný zájem o její prádlo projevoval v tom, jak rychle – nebo pomalu, pokud byl ve škádlivé náladě – je mohl sundat. A jednoznačně ji upřednostňoval úplně bez oblečení. Tolik i řekla mezi záchvaty hihňání.

„Ty šťastlivče,“ dobromyslně odpověděla Ginny. „Zdá se, že jsi našla jediného chlapa, který nepotřebuje tvé neustálé obrovské úsilí – vlastně bych také uvítala trochu sociální a emocionální retardace. Nechceš ho vyměnit za Harryho?“

Lenka zněla jako v nebezpečí zadušení a Hermiona se téměř sklátila na zasněžené ulici. „Ehm, můžu absolutně zaručit, že bys ho nechtěla,“ nakonec se jí podařilo ze sebe přiškrceně dostat. Říkala si, zda se odváží Severusovi zmínit o tomto rozhovoru – dala by horu peněz, aby při tom mohla sledovat jeho tvář, ale jedině z hodně velké vzdálenosti. „Každopádně ho tak nějak potřebuji. Je všechno mezi tebou a Harrym v pořádku?“

„Ale ano, jsme v pohodě. Přemýšlíme o dalším dítěti. Ve skutečnosti chtěl, abych o tom s tebou promluvila…“

„Se mnou?“ zeptala se Hermiona nechápavě. „Proč se mnou?“

„Minulý týden jsme hodně probírali jména. Vzal si do hlavy, že jestli to bude kluk, rád by ho jedním jménem nějak pojmenoval na počest profesora Snapea. Ty jsi asi jediná, kdo s ním mluví; co by na to říkal?“

„Opravdu… nevím, Gin,“ pomalu pronesla Hermiona. „Myslím, že teoreticky je to dobrý nápad, ale nevím, co by si o tom myslel. Můžu se ho zeptat, ale asi mi bude trvat, než to nějak nenápadně nadhodím. O Harrym vůbec nerad mluví a já to nechci jen tak vybalit.“ Osobně si myslela, že pokud by Chlapec-který-zůstal-naživu pojmenoval syna po Severusi Snapeovi, byla by to úžasná pocta a hodně by zlepšila Severusovu pověst. Ale vzhledem k jejich historii – a Severusově pohledu na svoji pověst – pochybovala, že to uvidí stejně.

„No, ještě jsem nepřestala užívat antikoncepční lektvar, takže máš nejspíš tak rok na zjištění, jestli to schválí,“ zvesela pronesla Ginny. „A stejně to bude nejspíš další holka.“

„Co, s Weasleyovskými geny?“ poznamenala mírně Lenka. „Šest kluků na jedno děvče?“

„Rozhodně nebudu mít sedm dětí.“ Druhé dvě se na ni prostě jen podívaly a ona se defenzivně zamračila. „Nebudu! Tři jsou limit.“

„Po Jamesově narození jsi tvrdila, že stačí jedno,“ poukázala s úsměvem Hermiona.

„A pak po Lilyině jsi říkala, že dvě je dost,“ dodala Lenka.

„Ale, sklapněte, vy dvě.“

Všechny tři se družně procházely a pro inspiraci nahlížely do výloh. „Co si pan Záhadný myslí o dětech, Hermiono?“ po chvíli se zeptala Ginny.

„Syrových, nebo vařených?“

„Jen se neupejpej. Chce děti?“

„Tak či tak je to jedno,“ tiše jim řekla. „Je neplodný.“

„Opravdu?“

„Ano. Řekl mi to už dávno – hned poprvé, když jsem si uvědomila, že jsme nepoužili žádné ochrany. Ví to už od puberty.“

„Je mi to líto, Hermiono.“

„Propána, proč?“

„No…“

„Gin, přestaň mi předhazovat tvého bráchu. Nikdy jsem se nechtěla usadit a založit rodinu,“ jemně pronesla Hermiona. „A ani on nechce děti.“

„Neříkáš to jen tak?“ zajímala se Lenka.

„Ne, myslím to vážně. Kdyby se přihodil nějaký lékařský zázrak a já otěhotněla, vyrovnali bychom se s tím – asi bych byla šťastná a nemyslím, že by on něco namítal – ale není to něco, co by kterýkoli z nás opravdu chtěl.“

„Myslím, že to chápu,“ připustila Ginny. „Nejsi jako já nebo mamka, to je pravda. Ale co se týká toho chlápka, vypadá to dost vážně – žijete spolu, vycestoval, aby ti našel rodiče. Myslíš, že se vyjádří?“

„Ne,“ s jistotou zamítla Hermiona. Alespoň s touto otázkou si byla jistá. „Ne, nemyslím, že se vezmeme.“

„U Merlinovy bradky, proč ne? Přiznala jsi, že ho miluješ. A určitě to zní, že on miluje tebe.“

„Protože k tomu neexistuje žádný důvod.“ Zavrtěla hlavou a pokusila se to vysvětlit. „Nic se nezmění, pokud se vezmeme. Už spolu žijeme. Už nosím prsten, který mi dal, a nikdy jej nesundávám,“ pokračovala s poukázáním na vydří prsten. „Kdybychom se vzali, nechala bych si příjmení – je to poslední pojítko k mé rodině a on má se svými rodiči nějaké problémy, takže by nejspíš nechtěl, aby někdo jiný nesl jeho příjmení. Nebudou žádné děti, legitimní či jiné. Jediné, co by se změnilo, by byl kus papíru navíc a hromada nevítané publicity – za mnoho peněz žádná muzika. Obecně jsem pro manželství, ale pro nás není to pravé.“ Kromě toho věděla, že Severus by nikdy nesebral dost odvahy, aby ji požádal, i kdyby chtěl; nikdy se zcela nevyléčí ze svého strachu z odmítnutí. Pořád by jej mohla požádat ona, ale tak či tak ji to netrápilo a měla podezření, že on se vzhledem k jeho výchově na manželství nedívá pozitivně.

Ginny vypadala, že se chystá hádat, ale Lenka to přerušila. „Nech to být, Ginny. Vím, kdo ten muž je, a Hermiona má pravdu. Reakce světa, pokud by to lidé zjistili, by byla… strašná.“

Ginny zamrkala. „To je to tak špatné?“

„Horší,“ zachmuřila se Hermiona. „Proč si myslíš, že jsem jeho totožnost neprozradila ani nejbližším přátelům?“

„Ale Lenka ví?“

„Já to uhádla,“ poznamenala Lenka. „A uhádla jsem to jen proto, že jsem již předtím věděla, kdo dal Hermioně prsten, jinak by mi to nedošlo.“

„Opravdu, Miono, nenapadá mě nikdo tak špatný, že bych ti to nemohla odpustit, obzvláště když vidím, jak šťastnou tě dělá. No, pár bych vymyslela, ale všichni jsou už mrtví, a tento muž zjevně není zlý.“

„Gin, není to osobní. Myslím, že nakonec to pochopíš, ale Harry rozhodně ne a já vím, že nenávidíš něco před ním skrývat. Zbytek tvojí rodiny se z toho pomine – snad s výjimkou George. Ten to nejspíš bude považovat za zábavné. Myslím, že Neville začíná tušit, a nechci být u toho, až to nakonec uhádne.“

„Jestli chceš, promluvím s ním,“ nabídla Lenka.

„Ne, to je v pořádku. Vyrovnám se s tím. Ale nebude to příjemné.“

„No, jsem naprosto bezradná,“ povzdechla si Ginny, „ale vezmu tě za slovo. Pro teď. Nakonec nám to však budeš muset říct, pokud nemáš v plánu jej schovávat po zbytek jeho života. Nebo to je cílem?“ dodala mazaně. „To je ono, že? Jen sis ho někde připoutala ke své posteli.“

Lenka v této chvíli upadla do mírné hysterie a Hermiona na tom nebyla lépe. „Ne,“ vydechla nakonec, když mohla zase dýchat. „Ne, občas mám v úmyslu jej pustit. Máš pravdu, časem ti to prozradím. Ale ne teď, ano?“

„Dobře. Když máme toto probráno, co mu pořídíš k Vánocům, pokud mu nekoupíš snubní prsten?“

„Do prkvančic, nevím. Vy dvě jste mi měly pomoci.“

„Mohla by ses ho zeptat, co chce,“ řekla Ginny.

Mohla, ale raději bych se vytasila s něčím, co jsem sama vymyslela. Nedostával dárky tak často.“

„Mohla bys ho někam vzít,“ navrhla Lenka stále trochu bez dechu ze záchvatu smíchu. „Má rád mudlovský svět. Běžte někam jinam, oblečte se formálně a užijte si večer venku.“

„To je nápad. To bych mohla tak jako tak. Ale stejně mu chci dát něco, co by si otevřel o vánočním ránu – hlavně proto, že jej na odpoledne opustím, abych šla do Doupěte.“

„Pořád myslím, že nejlepší by bylo vsadit na spodní prádlo, pokud mu chceš dát něco… k rozbalení,“ uličnicky pronesla Ginny.

„Nejspíš by to roztrhal. V poslední době je na mé oblečení docela drsný,“ pochmurně přiznala Hermiona. „A i kdyby nebyl, strašně bych se na jídlo s vámi všemi zpozdila.“

„My bychom to pochopili,“ rozpustile řekla Ginny. „Jestli budeš mít zpoždění, určitě všem ohlásím, že jsi v posteli v roztrhaném spodním prádle uchvácená svým tajemným, vysokým, tmavovlasým a pohledným kouzelníkem.“

„Díky,“ suše odvětila Hermiona, soukromě pevně rozhodnutá zabránit zpoždění, jen aby předešla takovému oznámení. Severus by nebyl ohromen, ale ona by dost možná zemřela hanbou; na řadě se zdála změna tématu. „Pojďte. Jsem si jistá, že něco najdeme.“ Lenčin nápad navštívit nějaké jiné místo v ní zažehl myšlenku, ale nejdříve si s ním potřebovala promluvit. „Najděme si klidné místo; chci poslat Patrona a na něco se jej zeptat.“

Našly si parčík, který byl naštěstí bez malých dětí, a posadily se na lavičku. „Na co?“ zajímala se Lenka.

„Vím, že má rád mudlovské koledy; chci se zeptat, jestli byl někdy o Vánocích na půlnoční mši. Pokud ano, vezmu ho na mši se sborem v Cambridgeské King's College.“

„Slyšela jsem o nich,“ pronesla Ginny zamyšleně. „Není to můj šálek kávy, nebo Harryho, ale měli by být dobří, ne?“

„Mají být neuvěřitelní. Jen se chci ujistit, že jej neodradí náboženský aspekt.“ Kvůli tomu poslala stříbrnou vydru v naději, že otázku zformulovala tak, aby byl při odpovědi obezřetný. Přála si, aby mu v Bradavicích fungoval telefon.

„Jakého má Patrona?“ zeptala se Ginny; Lenka to již věděla.

„Za minutku uvidíš, pokud odpoví. Patron k němu nedorazí, pokud nebude sám, takže jestli s někým hovoří, dojde ke zpoždění. A může mít špatnou náladu – ráno sice vypadal v pořádku, ale mohlo se mezitím něco přihodit.“

„Vymyslela jsi, jak zajistit soukromí u zpráv posílaných Patronem? To může být užitečné. Je to těžké?“

„Vůbec ne. Všem vám to předvedu o Vánocích.“

Po několika minutách Lenka ukázala. „Tam. Je to on?“

Po sněhu k nim klusala sotva patrná, průsvitná stříbrná liška, nezanechávající za sebou žádné stopy. „Liška, to je pěkné,“ poznamenala sledující Ginny. „Nemůžu se dočkat jeho hlasu.“

Hermiona měla pocit, že se jí zastaví srdce. Na to nepomyslela a s Lenkou si vyměnila poplašený pohled; Severus měl tak charakteristický hlas, že jej každý okamžitě pozná. Opravdu, opravdu doufám, že nezapomněl, že mám společnost… Ale zase vzhledem k tomu, že nepoužil stejně soukromě poslanou odpověď, pravděpodobně nezapomněl. Když k nim dorazila stříbrná liška, podívala se na Hermionu a ostrý čenich se rozevřel, když zazněla prostá odpověď: „Jo; tuž každy rok, furt u nas.“

Tím slangem se uvolnila a úlevou vydechla navzdory brnění, které cítila při poslouchání jeho nádherného hlasu zkresleného tím hrozným přízvukem. Liška na ni skutečně mrkla, načež se elegantně otočila a vypařila se.

Lenka zamrkala. „Nebyl to jeho hlas… nebo jo?“

„Ten hlas používá, když nechce být identifikován,“ vysvětlovala s úlevným úsměvem Hermiona. „Musí si pamatovat, že nejsem sama. Promiň, Gin, tady žádná nápověda.“

„Sakra,“ zvesela zaklela zrzka. „Takže mám za to, že teda máš nápad na vánoční dárek?“

„Ano, ale pořád mu chci něco pořídit. Nu, než zavřou obchody, máme ještě pár hodin.“

XXX

Hermiona si přála, aby ji to napadlo už před měsíci. Abyste totiž získali lístky a mohli si rezervovat sedadla na Nine Lessons and Carols v King's (1), museli jste se tím zabývat už v říjnu. V opačném případě vás čekala fronta. A když jste chtěli sedět, pak jste si museli do fronty stoupnout brzy; pokud byste se tam dostali asi v devět dopoledne, zůstali byste stát celou hodinu a půl bohoslužby, která nezačala před třetí odpoledne.

Severuse nepotěšilo vzbuzení v šest ráno na Štědrý den s oznámením, aby se připravil na dlouhý den a oblékl se po mudlovsku, aniž by mu řekla proč. Pomyslela si, že mohl odmítnout. Rozuměla jeho postoji; bůh ví, že se mu většinu času nedostávalo dostatečného množství spánku; ale byla to zvláštní příležitost a na jeho námitky poněkud bezcitně nedbala. Mrzoutil a nemluvil, dokud se neosprchoval a nevypil svůj šálek kávy, až pak se probudil a do stěžování se obul s plnou vervou; v námitkách pokračoval celou dlouhou cestu Bradavicemi v zasněžené temnotě k přemísťovacímu bodu za branou. A otevřeně podrážděným se stal, když mu odmítla prozradit jejich cíl a trvala na asistovaném přemístění.

Zjevně neměl asistované přemístění o nic víc rád než ostatní kouzelníci a pár okamžiků strávil získáním rovnováhy a setřesením nepříjemných pocitů. Pak se zamračil na zimní ulice kolem sebe. „Kde jsme?“

„V Cambridge.“

„A proč jsme v Cambridge v sedm ráno?“ zeptal se nevrle.

„Připojíme se k haldě lidí ve frontě před tamtou budovou a postojíme si ve sněhu dalších osm hodin.“

Klidně na ni pohlédl, pak se otočil a zahleděl se tmou směrem k zmiňované stavbě. „Aha, chápu,“ odvětil hlasem, který naznačoval, že mu dochází trpělivost. „A proč něco takového budeme dělat?“

„Je to kaple King's College,“ odpověděla, jako by to vysvětlovalo vše.

Zamrkal a s překvapením na ni shlédl. „Bohoslužba se zpěvy koled? Tak proto ses mě ptala na půlnoční mši. Divil jsem se.“ Díval se na ni dlouho, než nakonec oční kontakt přerušil a otočil se zpět ke kapli. „Mohla jsi to prostě říct,“ pronesl nakonec lehce podrážděným tónem.

Hermiona se zazubila a zastrčila ruku pod jeho. „Vím, že mohla. Ale kde by v tom pak byla zábava?“ Zazíral na ni a ona potlačila smích. „Vím, vím, jsem nesnesitelná.“

„Hm,“ dostalo se jí jediné odpovědi, zatímco zvolna kráčeli po ledové cestě, aby se připojili k pomalu se formující řadě.

XXX

Osm hodin postávání v chladu jim poskytlo spoustu času na rozhovory; a byl to, koneckonců, Severus, kdo vymyslel ono šikovné kouzlíčko zabraňující v odposlechu. Ironicky se usmál, když seslala Ševelissimo, a zřejmě teď v trochu lepší náladě se suše zeptal: „Tak jaké máš otázky pro tentokrát?“

Usmála se na něj zpátky. „Zajímalo mě, jaké bylo tvé náboženské zázemí. Myslím tím, neznám mnoho kouzelníků, kteří chodí do kostela.“

Pokrčil rameny. „Rodiče vůbec nebyli věřící a v mojí výchově víra nehrála žádnou roli. Je jen čirou náhodou, že jsem začal navštěvovat půlnoční mše. Bylo mi… myslím, dvacet tři, nebo dvacet čtyři. O Vánocích jsem se vrátil na Tkalcovskou, protože mě Brumbál přiváděl k naprostému šílenství a v Bradavicích jsem to déle nemohl vystát; nemohl jsem spát a vyšel si na procházku. Náhodou jsem míjel katolický kostel a uslyšel hudbu; byl jsem zvědavý, vešel a zůstal stát vzadu, abych poslouchal. O náboženství jsem něco věděl – dost, abych si uvědomil, že to je téměř jistě hromada nesmyslů – ale nikdy dřív jsem se nezajímal. Našel jsem leták s mešním řádem a pročetl jej. Většina z toho vůbec nedávala smysl, ale ta hudba… byla nádherná. Naslouchat varhanám a shromáždění zpívajícímu spolu se sborem… mělo to atmosféru, kterou jsem nikdy dřív nepocítil. Pocit míru a – čehosi neuchopitelného. Cokoliv to bylo, věděl jsem, že k tomu nepatřím, ale pořád jsem to cítil, a líbilo se mi to. Při nejbližší příležitosti jsem si koupil mudlovskou kazetu s koledami, a poté, pokud to šlo, jsem se snažil dostat do kostela každým rokem.“

„Vlastně jsem si říkala, jestli nejsi Žid, nebo částečně Žid,“ dumala Hermiona. Alespoň dokud spolu nezačali spát, protože nebyl obřezán.

„Opravdu? Proč?“ zajímal se zvědavě.

„No, ‚Tobias‘ je hebrejské jméno; a některé tvé rysy…“

„Můj nos,“ suše nadhodil s očima lehce přimhouřenýma.

„… Ano,“ opatrně přiznala, „ale také oči – jsou skutečně černé, ne hnědé. A černé oči se u bílé rasy nevyskytují.“

Severus to zvažoval, přičemž vypadal zamyšleně. „Myslím, že máš pravdu,“ pokračoval obezřetně. „Otec by mohl být Žid, nebo částečný – pokud byl, pak se od víry odklonil, ale mohl být. O téhle straně rodiny toho vím málo. Princeové se od mé matky téměř zcela distancovali za sňatek s mudlou, ale stejně jich moc nezbývalo; ta linie byla téměř mrtvá, což byl jeden z důvodů, proč to udělala. Matně si vzpomínám na mudlovské prarodiče; babička zemřela, když jsem byl malinký, a když mi bylo sedm nebo osm let, viděl jsem umřít v nemocnici dědu. Setkal jsem se ale s nimi jen jednou nebo dvakrát. Nikdy jsem se skutečně nezajímal o rodinný původ,“ dodal lhostejně. Několik minut mlčky stáli, než se zeptal: „A co ty?“

„Oba moji rodiče jsou protestanti, ale nikdy nebyli zvlášť zbožní. Když jsme v neděli neměli nic lepšího na práci, zašli jsme do kostela, a pokřtěná jsem byla, aby měli prarodiče radost. Ale na půlnoční o Vánocích jsme chodili vždy, jakmile jsem byla dost stará na to, abych vydržela bez povyku celou bohoslužbu. Vím, co myslíš tou atmosférou. Téměř cítíš tu víru, že? Doopravdy v to nevěřím, ale něco tam určitě je.“

„Ano,“ souhlasil tiše.

XXX

Byl to předlouhý den, jen tam stát v zimě s přestávkami na střídavou návštěvu nejbližších veřejných toalet a vyzvednutí kávy či jídla. A mrzlo. V jisté chvíli jí Severus přehodil svůj kabát přes ramena, čímž si vysloužil úsměvy ostatních ve frontě. To v něm vyvolalo zamračení a u Hermiony úsměv, když si přitáhla kolem sebe poněkud omšelý plášť. Užívala si to přetrvávající teplo a vůni.

Nakonec se dveře otevřely asi o půl druhé a oni směli vejít; Severus v té chvíli výrazněji kulhal. „Jsi v pořádku?“ zeptala se polohlasem. „Vím, že v zimě tvé koleno bolí.“

„Ano,“ zamumlal v odpověď. „Prostě jsem jen příliš dlouho stál. Jakmile se posadím, budu v pořádku.“

Našli svá sedadla a ona se na něj usmála. „Vlastně jsem přemýšlela, že se ti na Vánoce pokusím najít nějakou pěknou vycházkovou hůl,“ přiznala. „Nebylo by to nic strašného; možná starožitnou hůl s úkrytem pro meč nebo něco podobného. Ale všechno, co jsem viděla, mi jen připomnělo pasákovu hůl Luciuse Malfoye.“ (2)

Zalknul se. „Jeho co?“ zeptal se přiškrceně a ona se na něj zazubila.

„To mě napadlo, když jsem jej poprvé uviděla. Ta hůlka, kabát… jediné, co potřeboval, byl zlatý lesklý medailon, pár třpytivých prstenů a zlatý zub.“

Severus se otřásal téměř nehlučným smíchem, zatímco oči držel pevně zavřené a kousal se do rtu, aby to veselí potlačil. „Všechny své současné i budoucí galeony bych dal za to, abych viděl jeho obličej, když by tě slyšel to říkat,“ roztřeseně pronesl s cukajícími rty. „Věřím, že by to zahanbilo i Belatrix.“ Po chvíli pochmurně dodal: „Ačkoliv když o tom tak přemýšlím, nepochopil by tu narážku. O důvod víc pro co nejbližší zavedení tvých nových osnov, aby se projevily. Aby ti pánovití, pompézní kreténi jako Lucius pochopili, že nenahání takový strach, jak si myslí.“

„Myslím, že to Minerva přednese na příští poradě; chce studium mudlů volitelné od prvního ročníku výš už příštím rokem. Ještě jsme to ale neprobíraly.“

„Hm.“ Zamyslel se a ona se usmála, protože ten výraz poznávala; něco chystal.

„Zanech své nekalé plánování na jindy, Zmijozeli,“ nařídila mu tiše. „Toto je místo pro uctívání.“

„Očekávání božího blesku, který prorazí strop?“ zeptal se posměšně. „Jsem poněkud překvapený, že jsem se neocitl v plamenech, jakmile jsem práh překročil.“

„Severusi,“ tiše jej pokárala a on se usmál.

„Myslíš, že si nejsem vědomý těch nekonečných zvěstí lpějících na tom, že jsem upír,“ suše se zeptal, „navzdory skutečnosti, že příležitostně jím na veřejnosti a občas chodím ven za denního světla, kde jsem vidět? Nebo těch nesčetných fám o mně, z nichž ani jedna nedává smysl?“

„Za mých školních let jedna populární říkala, že jsi neregistrovaný zvěromág,“ zavzpomínala.

Tiše si odfrkl. „To je prastarý příběh. Kterou verzi jsi slyšela – havrana, netopýra nebo hada?“

„Všechny,“ přiznala Hermiona. „A také případně pavouka.“

„Tuhle jsem ještě neslyšel. Z těch čtyř bych asi mohl žít s havranem. Moc se mi nelíbí představa netopýra nebo pavouka a hady jsem nikdy neměl moc rád… i před Chroptící chýší.“

„Ředitel Zmijozelu nemá rád hady?“ dodala, než se mohla zastavit. Teď to bylo logické kvůli Nagini, ale v minulosti…

„Tu ironii jsem nepřeslechl,“ odvětil suše. „V každém případě tě ujišťuji, že nejsem ani upír ani zvěromág.“

„Už bych si všimla, kdybys byl upír,“ opáčila a on si tiše odfrknul. „Byl bys dobrý havran,“ zamyslela se. „Nebo možná panter – toho si umím představit.“ Ano, byl by působivý panter, temný a uhlazený a dravý a elegantně nebezpečný; nebo možná orel…

„Pravděpodobnější by byl rosomák (3),“ zamumlal s cukajícími rty a Hermiona se usmála.

„Ne, jsi příliš hubený a příliš kontrolovaný. Uvažoval jsi někdy o zvěromágství?“

„Krátce – myslím, že většinu lidí to alespoň jednou napadne. Ale vážně jsem se tím nezabýval. Přeměňování stejně není mojí silnou stránkou a nelíbí se mi představa potenciálního uvíznutí v podobě, která se mi nelíbí. S mým štěstím by to byl pavouk. Jak si vzpomínám, ty jsi byla vždy na přeměňování velmi dobrá – zkusila jsi to?“

„Jen přípravy,“ přiznala. „Dostala jsem se tak daleko, abych věděla, že to může fungovat. Ale nepostoupila jsem dál – nemyslím, že se chci změnit do zvířete. Jednou to stačilo.“

Vrtěl hlavou a potlačoval smích. „Nebylo to víc, než sis zasloužila. Máš štěstí, že jsem uměl vytvořit protilátku, jinak bys do dneška měla ocásek. Mnoholičný lektvar je nechvalně známý svou náročností na nápravu.“

„Ano, ano, jsem nekonečně vděčná, ó vážený Mistře lektvarů,“ odvětila sarkasticky. „I když bych chtěla znát svoji podobu.“

„Trpasličí pudl,“ okamžitě odvětil s očima třpytícíma se potměšilou veselostí. „Směšnost v nekontrolovaně kudrnatých chlupech, nepřetržitě a nekonečně ňafající.“

„Ty prevíte!“ pobouřeně vydechla, sotva schopná zastavit nadávky – koneckonců byli v kostele – a spokojila se s dloubnutím loktem do jeho žeber natolik silným, aby ho to přimělo zavrčet.

Severus zjevně bojoval se smíchem, uličnicky se na ni zubil s pobavenými vějířky vrásek u očí, když se opřel ve svém sedadle; vypadal uvolněněji, než ho kdy na veřejnosti viděla. Jeho úsměv se pomalu vytratil a zanechal jen stopy pobavení v očích. Než sklopil pohled a odhlédl, výraz se změnil na vážnější. „Ne,“ pronesl tiše, „nebyla bys něco tak směšného. Byla bys lvice, divoce krásná, zapálená a vášnivá.“

Zase to udělal, zcela ji odzbrojil a zanechal ji zírající na něj, zatímco se její hněv rozplynul. Hermiona pomalu zavrtěla hlavou, omráčená tím komplimentem – občas jí říkal ty nejsladší věci. Teď se na ni nedíval, místo toho se očividně ponořil do studia podlahy pod botami. Nakonec se v přijetí porážky usmála – válku slov nad ním nikdy nevyhraje. Přitáhla si plášť těsněji kolem ramen, položila mu ruku na stehno a jemně stiskla; toto bylo lepší, než mu skutečně poděkovat, nebo nahlas to vzít na vědomí. Položil svoji dlaň na její, dlouhé prsty propletl s jejími a palcem jí hladil po ruce až po prsten. Seděli tiše a čekali na začátek bohoslužby.

XXX

Bylo to neuvěřitelné; litovala, že nepřišla už před lety. Samotná kaple vzbuzovala úctu a akustika byla snem každého sbormistra. Koledy zněly naprosto úžasně a atmosféra mše si držela své tiché kouzlo. Ale nejlepší ze všeho bylo to, že slyšela Severuse zpívat – nejdříve potichoučku, protože se zjevně snažil nebýt slyšet, ale jak jej pohltila nálada, postupně se zapomínal držet zpět a ona poprvé naslouchala jeho zpěvu. Ten hlas jí vysílal mráz po zádech a hrozilo, že jí vhrknou slzy do očí – ne kvůli tomu, že by byl dobrým zpěvákem, protože v tomto případě byla trochu neobjektivní a upřímně to neuměla posoudit, nebo kvůli obvyklému vlivu jeho hlasu, ale protože se přestal skrývat. Přestal být ostražitý a stal se prostě sám sebou; velmi vzácný případ, který vídala, jen když byli sami za zamčenými a hlídanými dveřmi. Ani jí během bohoslužby nepustil ruku.

Když poté odcházeli se zbytkem davu, Hermiona k němu vzhlédla. Byl uvolněný a usmíval se, při rozhlížení se po okolí měl zářivé a hřejivé oči. V tom nestřeženém okamžiku uviděla znovu muže, kterým by mohl být, kdyby se mu dostalo života, který si zasloužil. Vyhlížel tolik mladší a šťastnější. Pochybovala, že by v něm někdo poznal Severuse Snapea. Vycítil její pohled, shlédl a tázavě zvedl obočí. Zavrtěla lehce hlavou a usmála se na něj; úsměv jí vrátil a ještě jednou se rozhlédl, když mířili ke klidnému přemisťovacímu bodu.

„Je teprve půl páté,“ při chůzi překvapeně poznamenal, když se podíval na hodinky.

„Vím… zdá se být víc, že? Mše trvala jen hodinu a půl.“

„Spěcháš s návratem?“ zeptal se opatrně.

„Ne, vlastně ne,“ pomalu odvětila, zatímco k němu vzhlédla. „Co máš na mysli?“

Trošku pokrčil rameny. „Nic konkrétního; ale dnešek byl… příjemný a…“

„Ani já nechci, aby to už skončilo,“ řekla tiše a jemu se vrátil do očí úsměv.

„Tak,“ lehčeji pronesl, „kampak, má paní?“

To ji překvapilo, až na chvíli ztuhla, ale pak se tiše rozesmála. „Nevím.“

„Kamkoliv bys ráda,“ nabídl.

„Severusi, je mi to jedno, jen když budu s tebou,“ upřímně přiznala a všimla si, jak se mu lehce rozšířily oči; jemně mu stiskla ruku s přáním, aby nepropadl panice, a pokračovala: „Pojďme se chvíli procházet a uvidíme, jestli nás něco napadne.“

Po chvíli napětí vydechl a uvolnil se s přimáčknutím jejích prstů na oplátku. „Výborně.“

XXX

Nakonec se prostě ruku v ruce hodiny toulali, povídali si a jednoduše si užívali toho, že mohli čas trávit spolu otevřeně, bez termínů a zejména bez žádné naléhavé potřeby být někde jinde. Žádní studenti, žádné porady, žádné závazky. Severus pak následně provedl menší zázrak a nalezl snad jedinou restauraci v Cambridge, která měla na Štědrý den volný stůl pro dva jen díky odřeknutí na poslední chvíli; a dokonce stál stůl osamoceně, útulný box v matném rohu malého, ale vynikajícího bistra. Zajistilo jim to soukromí a velmi dobré jídlo. Hermionu napadlo, zda nepoužil magii, aby to zařídil, ale ve chvíli, kdy jim donesli dezert – její nejoblíbenější čokoládový dort (4), který Severusovi chutnal skoro stejně tolik jako jí – se pro tentokrát rozhodla, že je jí to jedno.

Za jídlo zaplatil jednoduchým, ale účinným způsobem, když zahájil hádku o původu fráze ‚každý na své triko‘ (v nesexuálním smyslu) a účet srovnal, zatímco byla nepozorná. Zasmál se jí, když se mu pokusila hubovat. Vzal ji za ruku, zatáhl ji do potemnělé ulice a objal kolem ramen, aby si ji přitáhl k sobě. „Laskavě se přestaň dohadovat,“ přikázal jí tiše. „Ty jsi zařídila tento den, tak já koupil večeři. Teď přestaň.“

Vzdávajíc se, sklouzla mu rukama kolem pasu. „Nepřikazuj mi,“ zabručela s vědomím, že i kdyby byla skutečně naštvaná, nevydrželo by jí to dlouho. Dnešek byl jedním z těch perfektních dnů, které se často nevyskytují, ale zůstanou v paměti na celý zbytek života. Bylo nemožné nebýt šťastná. Zvlášť, když uprostřed ulice zastavil, otočil se k ní, sklonil hlavu a v neutuchajícím víření sněhu ji políbil. Chutnal sladkou čokoládou, černými třešněmi a alkoholem, pod tím byl ten teď již známý nádech melasy a deště; chuť jejího oblíbeného jídla se mísila s chutí úst milence.

Když se od ní odtáhl, neusmíval se, ale oči měl hřejivé. „Veselé Vánoce, Hermiono,“ popřál jí tiše.

Technicky Vánoce nastanou až za tři hodiny, ale rozhodně se nehodlala přít. „Veselé Vánoce, Severusi,“ odpověděla stejně tiše.

Přemístili se ke školní bráně a stále ruku v ruce se vydali zasněženou cestou k hradu. Palcem jí přejel po kloubech. „Je ti zima,“ poznamenal.

„Trochu,“ přiznala. „Nevadí mi to.“

„Nicméně mám pocit, že horká koupel by mohla být v pořádku.“

Už, už se ohradila, že to není nutné, když zachytila záblesk v jeho očích a pomalu se usmála. „Když to podáš takto, mám pocit, že by to asi bylo moudré,“ souhlasila zamyšleně. „Koneckonců je podchlazení strašně nebezpečné. Lepší bude neriskovat. Ve skutečnosti ty taky vypadáš, že je ti zima…“

„Skutečně? Ale ředitelka jen minulý týden pravila, že bychom měli být úspornější, takže bohužel bude možné naplnit jen jednu vanu.“

„To je škoda. Pak je opravdu štěstí, že máš vanu tak velkou.“

„Šťastná náhoda, to je jisté,“ protáhl a zdráhavě pustil její ruku, když se přiblížili na dohled hradu.

XXX

Hermiona si lehla do teplé vody se spokojeným povzdechnutím, opřela se mu zády o hruď a hlavu mu položila na rameno, zatímco ji objal. „Perfektní,“ usmívajíc se zamumlala se zavřenýma očima. „Kdybych byla podezřívavá ženská, Severusi, mohla bych přemýšlet nad tím, jestli jsi toto zdánlivě spontánní svádění nenaplánoval.“

Jeho hlas jí do zad hluboce zaduněl, když si opřel tvář o její mokré vlasy. „Nevěděl jsem, že mě před svítáním dotáhneš do Cambridge,“ odpověděl logicky. „Kdybych něco plánoval, narušila bys to. A kdo říká něco o svádění?“ dodal škádlivě se snahou – marnou – znít nevinně.

„Tvrdíš, že nemáš žádné postranní motivy, Zmijozeli?“ zeptala se pobaveně. „I kdybych ti věřila… tvé tělo říká něco jiného.“ Pro znázornění svého tvrzení se k němu přisunula. Seděla mu mezi nohama a přitáhla pozornost jich obou k jeho rostoucímu vzrušení.

„Sedím nahý v naplněné mramorové vaně, obklopený svíčkami, s krásnou a stejně tak nahou mladou ženou v náručí,“ podotkl mírným tónem. „Musel bych být tři dny klinicky mrtvý, abych za těchto podmínek nereagoval, i bez ohledu na mé původní záměry.“ Přitáhl objetí a přitulil se jí ke krku.

Naklonila hlavu, aby mu ulehčila přístup k hrdlu, a uvolnila se pod jeho doteky. „Měla jsem ve všem pravdu, víš?“

„V čem?“ zeptal se nepřítomně, věnuje víc pozornosti její pokožce pod svýma putujícíma rukama.

„S koupelnou; věděla jsem, že ta dekadence nebyla kvůli zdravotním důvodům.“

Severus si tiše odfrkl a neobtěžoval se odpovědět; oba věděli, že jej jen škádlí. Žádný se nechtěl dostat do diskuze o jeho zdravotních potřebách v minulosti a on měl zjevně mnohem větší zájem se jí dotýkat a líbat její tělo všude tam, kde dosáhl. Měl na mysli konkrétní plán a ona ho jen chtěla víc než spokojeně následovat; část té neustálé vášně mezi nimi vycházela z jejího potěšení být středem tak intenzivní a soustředěné pozornosti.

V tomto případě její odměnou za umožnění jeho plné kontroly byla jemná a něžná koupel za svitu svíček. Z vody ji zvedl a odnesl do ložnice, kde ji důkladně osušil – proces, který ztížilo, ale i zpříjemnilo používání úst namísto ručníku. Každičkou kapku vody jí z kůže slíbnul a zdržel se na všech citlivých místech, která objevil v průběhu několika posledních měsíců. Teprve pak se nad ní vztyčil a svoji vahou ji zatlačil do postele, když se usadil s dokonalou snadností do jejího klína. Oči z ní nespustil, zatímco do ní vstoupil.

Když se s ním Hermiona hýbala, uvědomila si, že to byl asi ten nejromantičtější večer celého jejího života, a to tím víc, protože byl naprosto neplánovaný. Severus neměl tušení, co ona na tento den chystá a neexistovala možnost, že by sám mohl něco z tohoto připravit v předstihu. Na té nevinné spontánnosti bylo cosi sladkého a zároveň v jeho černých očích viděla slaboulinkou stopu vyzývavého humoru, který říkal, že zatraceně dobře ví, jak směšné klišé to je, a že ho to nijak zvlášť nezajímá. Od úžasnosti ke směšnosti je však krůček, nepřítomně ji napadlo, když se prohnula v zádech a při polibku mu zasténala do úst. A toto je jistě úžasné. Pak už bylo myšlení naprosto nemožné a ona se v Severusovi ztratila, jen mlhavě si vědoma vydechnutí jejího jména v potěšení.

XXX

Druhý den ráno se vzbudila první, což se často nestávalo. Usmála se, když si uvědomila, že jsou Vánoce a že se choulí v náručí svého milence. Život opravdu nemohl být lepší. Přitulila se k němu a vychutnávala teplo jeho kůže, když se rozhlédla po potemnělé ložnici a uvědomila si, že Severus musel při této příležitosti zrušit zákaz vstupu domácím skřítkům, protože to museli být oni, kdo jí naskládal dárky u postele. Buď to, nebo vstal dříve on a přinesl je ze sborovny a jejích komnat, což bylo ve skutečnosti pravděpodobnější.

Hermiona na jeho stranu postele odsud neviděla, ale nepotřebovala to; již věděla, že jediný dárek bude od ní. Nebylo to tolik znepokojivé, jak by mohlo, protože věděla, že jemu je to jedno, ale stejně to byla škoda. Právě teď však měla k řešení naléhavější věci a začala s pomalým procesem rozpletení se z jeho náručí, aniž by jej vyrušila, a pak se vydala