Archív prekladov z hpkizi.sk




Čáry a zaříkadla 1/3



Prekvapenie od Jacomo

Čáry a zaříkadla

napsala: sshg316
originál viz
http://www.fanfiction.net/s/4080797/1/Bewitchments_and_Charmes

Shrnutí:

Knížky byly pro Hermionu vždycky kamarádky… dokud ji jedna z nich doslova nesvázala s nesnesitelným Dracem Malfoyem. Vysvobození se zdá nemožné – budou schopni překonat minulost, nebo zůstanou slepení navždycky? Napsáno pro DMHG Fiction Exchange.

Poznámka překladatelky:

Tohle měl být můj Valentýnský dárek pro Jimmi, Elzu, Solace, Rapidez, Eggy a všechny další překladatelky, jejichž práce na této stránce s láskou a nadšením čtu. Bohužel se proti mně spikla technika a můj zaměstnavatel, takže se mi jednak povídku nepodařilo přeložit celou naráz, jednak jsem nestihla ani první část poslat ve správný den. Nicméně doufám, že vás v pořád ještě dlouhých zimních večerech potěší i tato první opožděná třetina. Další by mohly následovat cca v týdenních intervalech.

* * *

„Někde by to tu mělo být,“ mumlala si pod nos dívka s huňatou hřívou vlasů, zatímco štíhlými prsty přejížděla po hřbetech unikátních svazků. Když dokončila prohlížení jedné police, povzdechla si a přesunula se k další.

Knihovnu oddělení záhad představovala temná, ponurá místnost s vysokými regály, které sahaly od podlahy ke stropu a byly přeplněné vzácnými a starobylými texty. Šlo spíše o uchovávání vědomostí než o skutečnou knihovnu – vždyť kdo by si chtěl číst v tak pochmurném prostředí? Nebyly tu stoly, židle a ani žádné pohodlné výklenky, do kterých by se člověk uvelebil a na celé odpoledne se zabral do pročítání nějaké zajímavé knížky…

Někdy jí knihovna v Bradavicích opravdu chyběla.

Lumos,“ pronesla a zamířila do spoře osvětleného kouta. Se zasténáním se sehnula k nejnižší polici a přiblížila k ní rozsvícenou hůlku, aby na názvy knih lépe viděla. Ten pohyb rozvířil vrstvu prachu na podlaze, takže mohutně kýchla. Klekla si a ze rtů jí sklouzlo otrávené zaklení. Už nejméně po tisící si přála, aby oddělení záhad nemělo kvůli snaze ochránit neporušenost starobylých textů umístěno na všech knihách i na celé místnosti kouzlo odpuzující magii; jinak by použila obyčejné accio na ztracené předměty a bylo by to. Unavená a naštvaná na to, jak dlouho jí bude ten jednoduchý úkol trvat, dosedla zprudka na paty.

„U Merlinovy brady!“ posteskla si podrážděně. „Slyšel kouzelnický svět někdy něco o Deweyově knihovnické soustavě?“ *)

Zasunula si zbloudilý pramen vlasů za ucho a na kolenou pokračovala v pracném pátrání. Byla tak zabraná do práce, že nezaslechla, jak se dveře knihovny otevřely a ani si nevšimla zrádného klapání kroků po kamenné podlaze.

„Víš, Grangerová,“ protáhl arogantní, lehce pobavený hlas, „vždycky jsem věděl, že tě jednou budu mít před sebou na kolenou. Skutečně si přeju, aby sis k tomu vybrala lepší místo – ta podlaha, po které se plazíš, je pěkně špinavá. Ale v tom případě předpokládám, že se tam cítíš jako doma.“

Hermiona protočila oči a vzhlédla k nafoukanému obličeji svého trapiče. „A o špíně bys měl vědět všechno, že, Malfoyi? Pokud si dobře vzpomínám, ty sám jsi byl na kolenou v blátě už několikrát.“

Posměšná poznámka o jeho minulosti coby mladého Smrtijeda trefila do černého. Bez vzrušení sledovala, jak se mu z očí vytrácí odlesk pobavení a nahrazuje ho obvyklý výraz chladného opovržení. Rty, které váhavě balancovaly mezi culením a úsměvem, se zkroutily do jízlivého úšklebku.

„To ušlo,“ odpověděl Malfoy a smetl si z rukávu hábitu smítko prachu. „Vtipné, ale poněkud okaté, nemyslíš?“

Hermiona zavrtěla hlavou a tiše si povzdechla. Zajímalo by jí, proč mají tak naléhavou potřebu se vzájemně napadat. Malfoy patřil stejně jako ona k Těm, o nichž se nemluví, takže často pracovali na stejných úkolech. Oba byli inteligentní a své práci se věnovali do nejmenších podrobností, přičemž většinu času spolu zvládli po pracovní stránce vycházet docela dobře… i když se během dne tu a tam hašteřili. Většinou to ale bylo celkem neškodné; Hermiona si vzpomínala jen na pár případů, kdy to přerostlo v hlasitou hádku. Od té doby, co chodili do Bradavic, ji nenazval mudlovskou šmejdkou, ačkoliv kolem toho několikrát kroužil. Přesto mu podle jejího názoru přinášelo příliš velké potěšení, když ji mohl naštvat… a ona také bohužel nedokázala vždycky držet jazyk za zuby.

Kupodivu to byl obvykle Malfoy, kdo z rozepře vycouval, a to i když byl tím, kdo si začal. Od války dospěl, ale Hermiona se často podivovala nad tím, jak se změnil. Byl uvolněnější a zároveň napjatý, přívětivější a zároveň odtažitý, drsně upřímný a zároveň vyhýbavý – a to všechno najednou. Ať už se s ním dělo cokoliv, rozhodně ji mátl a přiváděl ji k šílenství.

Hermioně se nelíbilo být zmatená; znamenalo to, že něčemu nerozumí, a to pro ni bylo prostě nepřijatelné.

„Potřebuješ něco?“ zeptala se přísně neutrálním hlasem. Na malfoyovský výbuch hněvu neměla ani čas, ani trpělivost.

Poněkud teatrálně se rozhlédl po knihovně. „Vzhledem k tomu, že jsem v knihovně, domnívám se, že hledám knihu,“ pronesl pomalu a až s přepečlivou výslovností, jako kdyby mluvil s dítětem.

Rozhodla se jeho poslední snahu o vyprovokování ignorovat, spolkla kousavou poznámku, která se jí drala na jazyk, a místo toho odpověděla upjatě: „To mi došlo. Jelikož pracujeme na stejném projektu, troufám si hádat, že taky hledáš unikátní výtisk Čar a zaříkadel starodávných a zapomenutých.“ **)

Na to Malfoy protočil oči: „Samozřejmě, že hledám. Už jsi tady hodiny. Nakonec mě poslali, abych vyzvedl tebe… i tu knihu.“

Hermiona mrzutě zaskřípala zuby. „Řekla jsem, že ji najdu, a udělám to. Co myslíš tím, že jsem tu hodiny? To není možné, abych tu byla tak dlouho.“

„Ale ano, je,“ usekával s důrazem na každé slabice. „Odešla jsi sem těsně před obědem a teď už je pomalu půl čtvrté.“

Překvapením jí poklesla čelist, a tak ji rychle zavřela; nedá mu možnost přirovnávat ji k rybě. Opožděně si uvědomila, že stále klečí na podlaze, a začala si stoupat. Bohužel se zvedala příliš rychle, sklouzla jí noha a podvrkla si kotník. Poslepu sáhla po nejbližší polici, aby se jí zachytila, jenže už bylo pozdě; ztěžka dopadla na studenou a tvrdou zem.

V tom uslyšela zatleskání.

„No skvělé, Grangerová! Naprosto graciézní.“

Probodla ho pohledem. Vlasy se jí ježily všemi směry, a přestože jen klečela, oblečení měla celé zaprášené. Malfoyovo pobavení bylo díky cukání koutků a lehké známce vřelosti v jindy ledově šedých očích jednoznačné.

„Buď. Zticha.“

Tváře jí zčervenaly ponížením, že se baví na její účet. Musela ze sebe udělat pitomce zrovna před ním? Byla příšerně naštvaná, ale rozhodnutá zachovat klid před tím mizerou, který se nad ní tak arogantně tyčil… i přesto, že jeho stříbřitě šedé oči jiskřily veselím.

„Ty jsi mi tedy gentleman,“ pronesla sarkasticky. „No? Pomůžeš mi nebo ne?“ Na mou duši! pomyslela si. Musí se chovat jako ten nejnadutější, nejnafoukanější, nejsobečtější, nejsebestřednější, nejsnobštější –

Malfoyovy prsty jí těsně obemkly nadloktí a mladík ji drsně vytáhl nahoru.

„Stačilo říct,“ poznamenal ploše. Jeho výraz postrádal veškeré emoce a on sám ji pustil bez dalších poznámek.

Vzdorovitě pozvedla bradu, přimhouřila oči a stručně odpověděla: „Díky.“

Malfoy zareagoval studeným úsměvem a odvrátil se, ale ještě předtím stihla Hermiona postřehnout jeho neklid, jako kdyby se cítil v rozpacích. Ale proč? Ne, musela si jeho výraz špatně vyložit. Jeho čistokrevná přecitlivělost byla pravděpodobně zdrcená z toho, že se jí dotkl. Mizera jeden.

„Potřebujeme najít tu knihu, Grangerová. Kde už jsi hledala?“ rozmáchl se rukou kolem sebe a začal zkoumat regály.

Hermiona ho ostražitě sledovala a mnula si potlučený bok. Uznávala, že ve dvou jim hledání té rozmarné knihy půjde rychleji. Rozhodnutá bavit se s ním, co nejmíň bude nutné, stručně ukázala na police, které už prohledala.

Vykročili na opačné strany a pátrání po Čárech a zaříkadlech začalo.

ooo0ooo

Po dvaceti minutách nebyli nalezení oné knihy o nic blíž, než když Hermiona před čtyřmi hodinami poprvé vstoupila do knihovny. Měla chuť tlouct hlavou o zeď. Z hodin bezvýsledného hledání ji bolel krk a záda a byla víc než připravená odejít okamžitě domů a rozpustit se v krásně teplé vaně. Protáhla se a podepřela si rukama ztuhlý kříž.

„Tohle je poslední knihovna, Grangerová,“ ozval se za jejími zády Malfoy. „Mělo by to být tady.“

Na odpověď byla příliš unavená, takže jen přikývla. Malfoy začal od horních polic, protože byl vyšší, a tak se pustila do těch dolních. Protřela si oči a zívla. Až tu knihu objeví, měla v úmyslu vyhledat potřebné informace a pak použít Incendio. No, možná ne. Přece jen to je kniha. Po zralém uvážení se rozhodla, že by ji možná víc uspokojilo, kdyby vyhledala ty, kteří jsou odpovědní za neexistenci katalogizačního systému knihovny, a místo knihy proklela je.

Během pár minut, kdy oba začali každý z jedné strany polic, se sešli uprostřed. Byla tu. Samozřejmě, musela to být ta poslední kniha, na té úplně poslední polici, v té úplně poslední krabici.

„Díky Merlinovi,“ vydechla Hermiona a sáhla po knize. Než ji ale mohla uchopit, předběhla ji bledá ruka s dlouhými prsty, chňapla po knize a vytáhla ji z police.

„Už se o to postarám. Můžeš jít,“ pronesl přezíravě a mávl rukou přímo ke dveřím.

Hermiona na něj vytřeštila oči. Po všech těch nervech! Pobouření z jeho arogantního chování se slilo do proudu úsečných slov: „Tak to ne! Okamžitě mi ji dej, Malfoyi. Hledáním té knihy jsem strávila celé odpoledne. To najdu to kouzlo, které potřebujeme, a vypracuju konečnou zprávu!“ Sáhla po knize, popadla ji a škubla s ní k sobě.

Jenže Malfoy ji nepustil.

„Řekl jsem, ať jdeš domů. Podívej se na sebe. Jsi uštvaná – mimochodem vypadáš jako maškara; oči máš od toho všeho prachu zarudlé a sotva stojíš na nohou. Co tě vede k myšlence, že v tomhle stavu zvládneš tu knihu přečíst, natož ji pochopit? Jdi domů.“ Poslední slovo bylo doprovázené prudkým škubnutím, které způsobilo, že Hermiona zavrávorala a chytila se knihy ještě pevněji.

Slova, kterými popsal její zevnějšek, ji nadzvedla – žádná žena si nepřeje, aby ji nějaký muž označil za maškaru. A co hůř, on dokonce nadhodil, že není schopná dělat pořádně svou práci – což je něco, co v žádném případě nemohla tolerovat. Místo toho, aby kolem sebe mlátila hlava nehlava, rozhodla se zasáhnout to, co ho bude bolet nejvíc – jeho pýchu.

„Aha, ty bys byl rád, kdybych to nezvládla? Pátrám tu hodiny a ty přijdeš na dvacet minut a shrábneš všechnu chválu, jo? Předpokládám, že by mě to nemělo překvapovat,“ pokračovala a rysy jí zkřivil netypický úšklebek. „Malfoyové zkrátka nechají všechnu práci ostatním, zatímco oni se pak vyhřívají v paprscích slávy.“ Po těch slovech vzdorovitě škubla knihou.

„Mrcho,“ poznamenal Draco klidně, ačkoliv vztek, který mu plál v očích, jeho korektní výraz popíral.

Hermiona, unavená a plná pocitu marnosti, také stále lpěla na svém hněvu, a tak odsekla. „Nenávidím tě!“ zasyčela, znovu trhla knihou a probodla ho pohledem. Nebyla to tak úplně pravda. Uvědomovala si, že její slova jsou přehnanou reakcí, která nepochází jen z únavného úkolu, ale také z let neustálého hašteření a ostrých poznámek. Ve skutečnosti to bylo tak, že už byla z těch dlouhotrvajících bojů s ním otrávená. Ale ať je prokletá, jestli se tomu mizerovi omluví. Jeho reakce na její prudké prohlášení ji nicméně překvapila.

Malfoyova tvář se zkřivila vztekem. Prudce sebou trhl tak, že do něj Hermiona narazila. Kniha zůstala uvězněná mezi nimi. Mračil se a drsný šepotem pronesl: „Ujišťuji tě, že ten pocit je vzájemný.“

V tom okamžiku z knihy, kterou drželi, vystřelilo rudé světlo, rozvlnilo a rozčeřilo okolní vzduch jako stuha a poté se zaměřilo nejprve na Hermioninu levou ruku a pak na Dracovu pravou.

„Co? Ne!“ vyjekla Hermiona a její hlas rezonoval místností, zatímco se pás světla utahoval, pulsoval magií a tlačil jí dlaň k obalu knihy.

Vypadalo to, že se čas zastavil. Sledovala, jak se rudá záře změnila na oslepující bílou, světlo se kroutilo a sílilo, dokud se nezformovalo do válcovité trubky proudícího z jejich rukou ke stropu. Ještě jednou je obklopil výron magie, pak znovu a poté světlo pohaslo. Magie dokončila svůj úkol a vrátila se do knihy.

„Ne! Sakra, sakra, sakra!“ Hermiona si bylo dobře vědoma toho, co se právě stalo, ale musela to zkusit; snažil se odtrhnout ruku z knihy, ale magie jí k ní přitiskla dlaň ještě víc. Nevěděla, jestli se má smát nebo brečet. V hlavě jí vířila směsice pocitů a myšlenek: únava, hněv, smutek, marnost, hysterie. Nakonec zvítězil smích, který Malfoye vyplašil, což ji přimělo rozesmát se ještě víc, dokud jí po tvářích netekly slzy a nelapala po dechu.

„Jaký ďas tě popadl, Grangerová? Mluv!“ zařval Malfoy, oči doširoka rozevřené úžasem a zmatením.

„Ach, bohové,“ vyprskla Hermiona, zatímco se snažila znovu získat rovnováhu. „Ta kniha… tak kniha nás k sobě připoutala. Nás!“ Téměř se zhroutila v dalším záchvatu smíchu; zlomila se v pase a volnou rukou si držela břicho.

Malfoy ztuhl: „Připoutala nás k sobě? Proč?“

„P-protože,“ snažila se Hermiona nezalknout se smíchy, „si myslí, že jsme… milenci!“

„Cože?“

Vážně přikývla, i když jí při tom uniklo zachichotání. „Četla jsem nejnovější vydání téhle knihy ve čtvrtém ročníku v Bradavicích. V posledních edicích museli být magické vlastnosti odstraněny. V každém případě obsahuje část o čárech a zaříkadlech týkajících se vztahů… a jedním z nich je Vazba. Jsou tam vysvětleny další nezvyklé typy Vazeb, každá se specifickým účelem. Bylo to naprosto fascinující, ve skutečnosti–“

„K věci, Grangerová,“ zabručel Malfoy.

Znovu se rozhihňala – Merline, přála si, aby se mohla přestat smát – přikývla a spěšně pokračovala. „Jedna z Vazeb je pro rozhádané milence. Stačí, když jeden z páru drží knihu a hádka vyvolá v obou silný emoční zmatek, a magie se aktivuje. Přiměje to oba zůstat v těsné blízkosti v naději, že vztah může být zachráněn.“

„Myslíš tím, že jsme k té knize přilepení?“ zeptal se. V hlase mu znělo zděšení.

Hermiona automaticky polkla a její smích se okamžitě vytratil; tohle se mu nebude líbit. „Ano.“

Draco vytřeštil oči a okamžitě se snažil stáhnout svou ruku z knihy… několikrát… ale nešlo to.

„Do prdele,“ vydechl. „Počkej chvíli. Řekla jsi, že to bylo určeno milencům. To my dva očividně nejsme. Jak se to tedy sakra mohlo stát?“

Hermiona na něj hleděla s vážným výrazem a pomalu vysvětlovala: „Víš, co se říká, Malfoyi: 'Mezi láskou a nenávistí je tenká hranice.' Kniha to zřejmě nerozlišuje.“

„To musí být vtip.“ Draco rychle volnou rukou vytáhl z pravého rukávu hůlku a několik příštích minut strávil opětovným vysíláním Finite Incantatem. Poté s pocitem marnosti zvrátil hlavu dozadu a upřel oči k jakémusi neurčitému bodu na stropě.

„Mohla jsem ti říct, že to nebude fungovat,“ zabručela Hermiona.

Malfoy k ní stočil pohled: „Jak se to zlomí? Jak se z toho dostaneme?“

Trochu se přikrčila a odpověděla: „Omluvíme se jeden druhému.“

„Nádhera. Strašně mě to mrzí, Grangerová,“ pronesl mechanicky, jako kdyby tušil, že tady půjde o víc než jen o prostou omluvu.

Měl pravdu.

Hermionin zrak na okamžik zabloudil k červené vazbě knihy a dívka si zhluboka povzdechla. „Omluva musí být vzájemná a upřímná… od obou stran.“

Malfoy hlasitě zasténal a nakrátko zavřel oči, jako kdyby tím dokázal celý problém vymazat. Přes rty mu uniklo slabé nevěřící uchechnutí.

„Tak to jsme v pěkném průseru.“

 

Konec 1. části

Poznámka překladatelky:

*) Deweyova knihovnická soustava viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Dewey%C5%AFv_desetinn%C3%BD_syst%C3%A9m

**) Kniha je kanonická – v Ohnivém poháru hledá Hermiona radu pro Harryho druhý úkol v knize, která se v české verzi jmenuje „Zaříkání a kouzlení starodávná a zapomenutá“. Já jsem název trochu pozměnila, protože původní Medkův překlad se mi do tohoto textu příliš nehodil.


Čáry a zaříkadla 2/3



Príspevok od Jacomo :D

Čáry a zaříkadla 2/3
autor: sshg316, překlad: Jacomo

* * *

Kdyby neměla ruku magicky spojenou s obalem knihy, mohla by po jeho hrubém prohlášení odkráčet pryč. Byla rozzuřená až do krajnosti. Samozřejmě označil tu situaci za beznadějnou – vůbec neměl v úmyslu nabídnout jí upřímnou omluvu; ten pokrytecký mizera si pravděpodobně myslel, že se jí nemá za co omlouvat.

Než tu pitomou knihu našli, měla chuť tlouct hlavou o zeď, a teď si přála, aby to byla udělala. Možná by upadla do bezvědomí a znemožnila Malfoyovi přimět ji k hádce; pak by nebyli vtažení – doslova – do téhle zatracené šlamastiky.

„Doufám, že si uvědomuješ,“ ozval se vyčítavým tónem a přerušil tím její myšlenkové pochody, „že je to celé tvoje vina.“

Hermiona ho probodla pohledem. „Jsem přesvědčená, že je to stejně tak tvoje chyba jako moje,“ odsekla, „ale obviňování nám nijak nepomůže. Už je skoro pět hodin. Když si pospíšíme zpátky do kanceláře, možná tam ještě bude někdo, kdo zná způsob, jak nás z toho kouzla osvobodit.“

Otevřel ústa k odpovědi, ale pak se zdálo, že si to rozmyslel. Místo toho ukázal volnou rukou směrem ke dveřím a zavrčel: „Jdeme?“

Podívala se na jejich spoutané ruce a pak na dveře a stočila pohled zpět k Malfoyovi. „Možná, že před tím, než zkusíme vyrazit, bychom měli probrat, jak to uděláme.“

Otráveně zavrtěl hlavou. „Prostě se jenom nech vést,“ navrhl. Podržel knihu před nimi, jako kdyby ji společně četli, a poté objal Hermionu levou rukou kolem ramen a přitáhl si ji k boku.

Hermiona při tom kontaktu ztuhla, ale zároveň se podivila, jak dobře k sobě pasují – jako dva dílky skládačky – a nešlo si nevšimnout, že hezky voní nebo že je jí dotyk jeho těla příjemný… Potřásla hlavou. Něco je rozhodně moc, moc špatně, neměla by se cítit tak… tak… příjemně. Po krátkém zaváhání zvedla svou volnou paži a obtočila mu ji kolem pasu.

„Fajn. Pojďme,“ řekla, naštvaná sama na sebe za tu chvilkovou přitažlivost, kterou k Dracu Malfoyovi pocítila.

* * *

Když dorazili do kanceláře, nikdo tam nebyl; všichni ostatní už odešli na noc domů.

„Skvělé,“ poznamenala Hermiona unaveně. Teď zůstanou slepení přinejmenším do rána… jestli ne napořád. Posadili se na hnědou koženou pohovku, na kterou Malfoy přeměnil kancelářskou židli. „Co teď budeme dělat?“

Malfoy si povzdechl a volnou rukou si prohrábl vlasy. To gesto ji překvapilo, protože mu je rozcuchalo – nikdy neviděla, že by měl byť jen jediný pramen vlasů neuspořádaný. Díky tomu působil mnohem lidštěji, tak nějak mnohem přístupněji.

„Ta kniha je očarovaná, takže musí zůstat v odboru záhad. Nemůžeme odtud odejít.“

Hermiona na něj ostře pohlédla. „Tohle vím! Taky tu pracuju, vzpomínáš si?“ Pak se ovládla a pokračovala mnohem klidnějším tónem. „Měla jsem na mysli, co s tím uděláme? Nejsnazší a nejrychlejší způsob, jak se osvobodit z Vazby, je v tuhle chvíli upřímná omluva a její skutečné akceptování. Myslím, že oba víme, jakou máme šanci, že k tomu dojde,“ shrnula sarkasticky.

„Jako sněhová koule v pekle,“ zamumlal, opřel si hlavu o pohovku a zíral do stropu.

Hermiona spolkla očekávané bodnutí bolesti a odpověděla: „Přesně.“

Pár minut zůstali sedět bez hnutí, Malfoy pozoroval strop a Hermiona nepohodlně těkala pohledem po všem v místnosti kromě něho. Nakonec se Malfoy vzpamatoval.

„Mám nápad.“

„No?“

„Pojďme si objednat jídlo. Umírám hlady.“

Copak všichni chlapi myslí žaludkem? povzdechla si. Pak ale připustila, že má taky hlad a jíst musí oba. Ohrnula nos s tím, že je jí naprosto jasné, jaká bude jeho představa večeře: nějaká příšerně drahá, dokonale moderní, ale zcela nepoživatelná šlichta, která by nenasytila ani blechu. „Jaké jídlo?“

Na chvíli se zamyslel. „Máš ráda pálivé?“

„No… celkem jo.“ Co má za lubem?

Šibalsky mrknul a pak zavolal: „Tizzy!“

V mžiku se objevila domácí skřítka, hluboce se poklonila a nadšeně se dotazovala: „Mladý pán potřebuje Tizzy?“

„Malfoyi! Řekni mi, že jsi nezavolal domácího skřítka na odbor záhad jen kvůli tomu, aby sis objednal večeři!“

Jeho jedinou odpovědí byl ten proklatý úšklebek.

* * *

„Bohové, ta je vynikající,“ pronesla Hermiona a sáhla po druhém kousku pizzy. New York Hot, jak to nazval Draco – pálivé feferonky se zeleným pepřem a jalapeï¿ï¿�±os. „Odkud si říkal, že je?“

Seděli na zemi před pohovkou, protože zjistili, že když sedí se zkříženýma nohama proti sobě jak dva zrcadlové obrazy, mohou jíst celkem pohodlně. Velká čtvercová krabice s objednávkou ležela při jejich volných rukách, takže k ní měli snazší přístup.

Malfoy dožvýkal sousto a odpověděl: „Mulberry Street ve čtvrti Notting Hill. Je pojmenovaná po jedné ulici v New Yorku.“ *)

„Fantastické,“ prohlásila Hermiona a blaženě si znovu ukousla. Ústa měla v jednom ohni, ale stálo to za to. Naštěstí přinesla Tizzy spolu s pizzou i láhev vína. Lokla si, a pak se zeptala: „Chci vědět, jak tvoje domácí skřítka zvládla získat dodávku z mudlovského Londýna?“

„Nejspíš ne,“ poznamenal nepřítomně a nakoukl do krabice s pizzou. Pak pokrčil rameny a vzal si ještě jeden kousek.

„Hmm. Myslela jsem si to.“ Popravdě řečeno na tom Hermioně zas až tak nezáleželo. Malfoy ji překvapil, nejen tím výtečným jídlem, ale i laskavým vystupováním vůči Tizzy. Vzhledem k Dobbyho zkušenostem ze soužití s rodinou Malfoyů by očekávala, že se Tizzy bude před svým pánem krčit strachy. Místo toho se skřítka chovala vřele a přátelsky… a zcela očividně Malfoye zbožňovala. Jak se ukázalo, Malfoy měl zase v oblibě Tizzy. Bylo to přinejmenším znepokojující a představovalo to další příklad toho, jak ji svým chováním dokáže poplést.

Zbytek jídla snědli mlčky. Jakmile se zbavili prázdné krabice a láhve od vína, začali se na pohovce uvelebovat k noclehu.

„Jak pro všechno na světě zvládneš sníst takovou porci?“ zeptala se Hermiona zvědavě, protože byla právě svědkem, jak zhltl dvě třetiny pizzy o průměru třicet centimetrů.

„Jsem ve vývinu,“ odpověděl samolibě, což přimělo Hermionu vyvalit na něj oči. „Ale ve srovnání s Weasleym to nic není. Viděl jsem ho, jak sám spořádal jeden a půl takovéhle porce.“

Hermiona na něj užasle zírala. „S Weasleym? Jako s Ronem Weasleym? Vysoký, zrzavý, modré oči, hrozná povaha? Tenhle Weasley?“

Malfoy pobaveně našpulil pusu. „On, Potter a já jsme byli na Mulberry Street po posledním utkání Kanonýrů proti United. Byl to skvělý zápas – Potter zvládl sehnat fakt senzační místa.“

Hermiona zatřásla hlavou, jako kdyby tím mohla nějak docílit toho, aby jeho slova dávala smysl. „Promiň. Řekl jsi právě, že jsi byl na večeři s Harrym a Ronem – s mými kamarády Harrym a Ronem – po famfrpálovém utkání, na kterém jste byli spolu?“

Přikývl. Výraz jeho tváře působil nafoukaně, ale zároveň i trochu obezřetně.

Pocítila, jak se jí v hrudi cosi sevřelo a v uších jí bušila krev. Tohle prostě nedávalo smysl. Šel na zápas a pak na večeři s Harrym a Ronem? Proč by jí to neřekli? Určitě by jí o tomhle řekli. Takže existovala jen jediná možnost: Malfoy lhal.

„Nevěřím ti. Čeho si myslíš, že dosáhneš vykládáním takovýhle povídaček, Malfoyi?“ zeptala se vyčítavě.

Jeho oči byly náhle chladné a tvrdé, jako kdyby přes ně spustil oponu. „Možná bys měla častěji mluvit se svými kamarády, Grangerová.“

* * *

Další hodina proběhla v trýznivém tichu, během kterého se probírali tím, co Hermiona v duchu pokřtila na „tyranskou bichli“. Po jejich katastrofálním rozhovoru nad pizzou Malfoy navrhl, ať zkusí pátrat po nějakých skulinách nebo zabezpečeních, která by jim pomohla osvobodit se z Vazby. Tehdy ji poprvé napadlo, že mu možná opravdu křivdila.

Ve snaze najít pohodlnější pozici se na přeměněné pohovce trochu posunula; po několika hodinách strávených s rukou přilepenou k přední straně knihy ji bolela celá paže i záda. Seděli vedle sebe a knihu drželi před sebou, jako kdyby se v mudlovském kostele dělili o kancionál. Volné paže měli, jinak to nešlo, přitisknuté k sobě. Hermiona kroutila hlavou nad tou ironií; strávila většinu svého života přilepená ke knize a teď se nemohla dočkat, až bude moct jednu z nich pustit.

A tak četli společně, Hermiona jen přelétala nové informace a pak čekala, až Malfoy konečně dočte a otočí stránku. Čas od času, když dočetl, vydal neurčitý zvuk, zamumlání nebo nezvučný smích, pravděpodobně jako reakci na některé z podivných čar či zaříkání, která našel v knize. Žádné informace o uvolnění z Vazby nenašli, ale aspoň, když si něco četla, utíkal čas rychleji – dokonce i když většinu z toho znala už z dřívějška.

Hermiona zabloudila pohledem ke kouzelníkovi, který byl jejím nepřítelem celou dobu, co si pamatovala. Byl vysoký a statný a jeho poněkud špičatý profil, který měla v paměti z let, kdy jim bylo jedenáct, se s věkem poněkud otupil, ačkoliv by jeho tvář stále popsala jako hranatou. Rovné, světle plavé vlasy měl podle kouzelnického zvyku delší, než když byly děti, a padaly mu ve stříbrných pramenech na ramena. Oči, které na něm byly podle ní to nejlepší, šedá jezera, která se měnila podle jeho nálady – hřejivý opar, když měl radost, a ledové stříbro, když byl naštvaný. Ano, Draco Malfoy byl velmi atraktivní muž. Jaká škoda, že jeho osobnost byla tak odpudivá. No, možná, že „odpudivá“ je příliš silné slovo…

Z jejího snění o Malfoyovi ji vytrhlo slabé zahuhňání, které mu uklouzlo při prohlížení jedné ze stránek. Už se z toho nepříjemného ticha cítila unavená, a tak se zdvořile zeptala: „Našel jsi něco zábavného?“

Otočil k ní hlavu a očima jí zkoumavě přejížděl po tváři, jako kdyby hledal něco… o čem neměla tušení. Koutek úst se mu zkroutil úsměvem a on přikývl: „Tady je kouzlo, které ti vrátí kozu, pokud byla ukradená. Funguje speciálně jen na kozy.“

Hermiona cítila, jak jí hrdlem pobublává smích, až nakonec vybuchla v záchvatu chechtotu. Podařilo se jí ovládnout se až několika minutách, ale stačil jediný pohled na Malfoyův tázavý výraz a začala se smát ještě víc.

„Je to zábavné, Grangerová, ale jsem si jistý, že ne až tak moc,“ poznamenal ledabyle, ale jeho rysy změkly.

Byl úchvatný.

Hermiona měla pocit, jako kdyby ji někdo polil ledovou vodou. Nemohla na něj myslet tímhle způsobem. To bylo špatně – moc špatně.

„Tak co na tom je tak k smíchu?“ zeptal se Mafloy a ležérně si položil levou ruku na opěradlo pohovky.

„No, ehm. Jasně,“ odkašlala si rozpačitě a snažila se vrátit své myšlenky zpět k tématu. „No, znáš Aberfortha, bratra profesora Brumbála?“

His brow furrowed in confusion as he nodded.Zmateně pozvedl obočí a přikývl: „Barmana od Prasečí hlavy?“

„Správně. No, jen mě tak napadlo, jestli to kouzlo proti krádeži použil na své kozy,“ vysvětlila s úsměvem.

„A ten vtip je… v čem přesně?“

Pohlédla na něj s lišáckým výrazem. „Udivuje mě, že ses o tom nikdy nedoslechl. Je dost dobře známo, že Aberforth Brumbál má svoje kozy poměrně… v oblibě.“

Malfoy zamrkal a jal se její slova zpracovávat. Pak uviděla, jak mu svítá pochopením, protože se mu obličej zkroutil do grimasy.

„Fuj, Grangerová. To je prostě… to je prostě zatraceně nechutné,“ otřásl se dramaticky, což způsobilo, že Hermiona opět upadla do záchvatu smíchu, ke kterému se brzy přidal i jeho chechtot a zaplnil tak celou místnost.

Když se oba uklidnili, pustili se znovu do čtení a sem a tam se vzájemně upozorňovali na podivná kouzla objevující se v textu. Hermiona odsunula všechny myšlenky na příjemný pocit z lehké konverzace a škádlení stranou.

Jak tak četla, narazila na zaříkadlo, které nebylo v nejnovějším vydání zahrnuto. Bylo toOnce they had both calmed, they continued reading, each pointing out any peculiar charms they came across in the text, and Hermione pushed aside any thoughts of how comfortable the easy conversation and teasing felt. jedno z těch, které jí připadalo dost zvláštní. Zamračila se a začala uvažovat se nad jeho možným použitím.

„Je to o koze nebo o voze, Grangerová?“ **)

Obrátila oči v sloup. „Ha ha. Fakt vtipné. Ve skutečnosti jde o středověké kouzelné zaříkadlo. Nechápu jeho účel, mimo toho, co je očividné.“

„Ukaž mi to,“ řekl Malfoy a naklonil se, aby na stránku lépe viděl.

„Tady,“ ukázala na příslušný odstavec a pak netrpělivě čekala, až si ho přečte.

Když skončil, ohromeně k ní vzhlédl: „Ty fakt nechápeš, o co tu jde?“

Otrávená Hermiona se nervózně zavrtěla a odvrátila oči. „Ne, nechápu,“ krátce se odmlčela a dodala, „určitě nejde jenom o pohodlný způsob krádeže. Musí v tom být ještě něco.“

Když se znovu podívala na Malfoye, na okamžik měl ve tváři nevěřícný výraz, který vzápětí nahradil samolibý úsměv.

„Ale ale ale. Vševědka něco neví. Pověz mi, četla jsi nějaké kouzelnické bajky?“

Hermiona se zamračila: „Jiné, než jsou v Bajkách barda Beedleho? Ne. Proč?“

„Protože kdyby ano, ten účel bys pochopila,“ prohlásil přezíravě. „To kouzlo samo o sobě přiměje kouzelníka s urozeným původem – šlechtice, jestli chceš – sejmout svůj pečetní prsten a dát ho čarodějce, která to kouzlo vyslala. Jasné?“

„Tuhle část už znám, Malfoyi,“ zabručela a podrážděně si založila volnou ruku na hrudi.

„Jen jsem se ujišťoval,“ podotkl. Očividně si svoji mentorskou pozici užíval.

Hermiona si byla jistá, že kdyby si byl schopen nad možností se předvést zamnout škodolibou radostí ruce, udělal by to.

„Každá čistokrevná rodina má pečetní prsten,“ vysvětloval dál. „Předávají se prvorozenému synovi v každé nové generaci, když dovrší sedmnácti let. Vidíš? Tohle je prsten rodiny Malfoyů.“ Otočil knihu na zadní stranu, aby si mohla na jeho pravém malíčku prohlédnout pečetní prsten. Plochý, oválný vršek prstenu byl osázen smaragdy, které obklopovaly stříbrné „M“.

„To je sice krásné, ale já chci vědět –“

„Klid, Grangerová,“ přerušil ji. „Hned se k tomu dostanu. Když měl ve středověku nějaký kouzelnický šlechtic zájem o čarodějku, sňal pečetní prsten a vložil jí ho do dlaně. Pokud si ho čarodějka nasadila na některý z prstů pravé ruky, znamenalo to, že jeho nabídku dvoření přijímá, což je určitý druh magické smlouvy. Formální námluvy mohly trvat rok. Když se poté zasnoubili, prsten se magicky přesunul na levou ruku dívky, kde zůstal až do svatby. Pak se vrátil zpět ke kouzelníkovi, dokud jejich synovi nebylo sedmnáct. Jestliže se rozhodli, že se k sobě nehodí, prsten se vrátil zpět ke kouzelníkovi rovnou. Je to dávný zvyk, jeden z těch, které jsou často používány jako zápletka ve starých kouzelnických bajkách.“

Zalila ji vlna zklamání. „Takže smyslem toho kouzla je přimět kouzelníka, aby se začal dvořit čarodějce?“ ujišťovala se a ohrnula při tom znechuceně nos.

Malfoy pokrčil rameny: „Ano.“

Naštvalo ji, že čekala něco mnohem intelektuálně náročnějšího než náhradu archaického rituálu námluv.

„Ty fakt nemáš ráda, když něčemu nerozumíš, viď?“ zeptal se zvědavě.

„Jsem ráda v obraze,“ řekla vzpurně a pozvedla bradu.

Zavrtěl hlavou a ušklíbl se. „No, aspoň už teď víš, na co to kouzlo je. Informace o středověkých námluvách a souvisejících kouzlech jsou konec konců velmi důležité.“

Hermiona se na něj podívala a se vší vážností pronesla: „Abych pravdu řekla, nejdůležitější je mít pořád svou kozu.“

Široce se na něj usmála, pyšná na svoji duchaplnou odpověď, a pak už se oba společně řehtali, dokud je nebolelo břicho a tváře neměli mokré od slz.

* * *

Když po dvou hodinách knihu dočetli, ačkoliv se nedozvěděli nic nového o Vazbě, přinejmenším zjistili, že text neobsahuje žádné informace týkající se postupu, který byl původcem jejích momentální situace.

Teď si tiše povídali o maličkostech, které jim přišly na jazyk. Někdy v průběhu večera se stalo, že se Hermiona ocitla po Malfoyově boku, přičemž mladík měl levou ruku stále položenou na zadním opěradle pohovky. Prsty měl zamotané v jejích bujných loknách a při řeči si s nimi nepřítomně pohrával.

Hermiona se rozhodla nezabývat se tím, proč se neodtáhla.

„Takže po tom strašném debaklu ve Francii,“ vyprávěl Malfoy, „jsem strávil několik měsíců ve Španělsku, Egyptě, Číně a pak v Indii studiem kouzelnické a mudlovské srovnávací kultury. Je to fascinující, vážně. Nějak jsem skončil v New Yorku a líbilo se mi tam, tak jsem se rozhodl zůstat. Během pobytu jsem si dodělával studium formulí, a když jsem skončil, rozhodl jsem se, že je čas vrátit se domů. Dostal jsem nabídku pracovat v odboru záhad a… no, tak jsem tady.“

„New York,“ šeptla Hermiona s úsměvem. „Aha, to vysvětluje tu lásku k pizze po newyorsku.“

Malfoy se zasmál, a pak souhlasně přikývl: „Máš pravdu.“

Hermiona k němu otočila hlavu a chystala se dál vyptávat na jeho cesty, ale zarazila se, když se jejich oči setkaly. Projel mezi nimi záchvěv energie, způsobující mrazení po těle, a Hermionin pohled se přesunul k Dracovým ústům. Kůže se jí tetelila nechtěným očekáváním a ona, jako kdyby se ocitla mimo své tělo, se jen dívala, jak si jazykem navlhčuje rty. Připadalo jí, že se Draco naklání blíž, dokud ji nezaplavila vlna nežádoucí touhy, aby překonal tu vzdálenost mezi nimi a políbil ji. Právě když se začala obávat, že se její přání vyplní, Malfoy ucukl a odkašlal si.

„Tak co ty?“ zeptal se konverzačním tónem, jako by předstíral, že se ten předchozí okamžik nikdy nestal.

Hermiona, nejistá ze své nečekané reakce na jeho blízkost, se otázala nepřítomně: „Prosím?“

„Co jsi dělala… víš, po válce?“

Hermiona ztuhla, sklonila hlavu a zahleděla se na svoje nohy; vůbec jí nebylo do řeči. „Já… Není toho moc k povídání. Jsem najednou docela unavená. Myslíš, že bychom prostě mohli jít spát?“

Nedívej se na něj, nedívej se na něj, nedívej se na něj. Navzdory své vnitřní mantře to stejně udělala. Pozoroval ji s nečitelným výrazem a ona měla co dělat, aby se před jeho intenzivním pohledem nekroutila.

„Samozřejmě,“ řekl nakonec a vstal, čímž ji přiměl udělat totéž. Mávnutí hůlkou a přeměněný gauč se opět přeměnil, tentokrát na postel.

Byla to trapná záležitost, ale nakonec si zvládli oba lehnout, Hermiona na levý bok a Malfoy na pravý, ruce stále přilepené ke knize položené strategicky mezi sebou vedle hlavy. Rychle zjistili, že pokud knihu otevřou, mohou si hřbet ruky lépe položit na matraci, i když díky váze objemného svazku to bylo trochu nepohodlné.

Nox. Dobrou noc, Grangerová.“

Hermiona zavřela oči a úspěšně ho tak dostala z dohledu, i když ne z hlavy. „Dobrou noc.“

Když se pokoušela uvolnit, její mozek se zrádně zaměřil na všechny ty drobné události, kterými se během večera odmítla zabývat. Byl tam jeden moment, který nedokázala pochopit, bez ohledu na to, jak moc se snažila. Její nedostatek vědomostí o tradicích dvoření v kouzelnickém světě by pro něj měl být ideální příležitostí, jak se jí vysmívat kvůli nemagickému původu… a přesto to neudělal.

Propadala se do neklidného spánku s jedinou otázkou, která se jí vracela stále dokola – proč to neudělal?

 

Poznámka autorky:

*) Mulberry Street Pizza je skutečná londýnská pizzerie ve stylu New Yorku. A ano, jejich pizzy mají opravdu 30 cm v průměru, což je podle mé informace v Británii zvláštnost. Na jejich nabídku se můžete podívat na http://www.mulberrystreet.co.uk/

Poznámka překladatelky:

**) Za dlouhou prodlevu mezi 1. a 2. částí překladu povídky může přesně tohle místo. Jak velmi správně usoudila Jimmi, tenhle překladatelský oříšek mi dal fakt zabrat, a bohužel jsem se stejně žádného kvalitního jádra nedobrala. Anglicky zdatnější čtenáře upozorňuji na dokonalou slovní hříčku „get your goat“ (http://www.urbandictionary.com/define.php?term=Get+Your+Goat), která se táhne celou povídkou, těm ostatním musí bohužel postačit moje pojetí. Bohužel je ale spíš o voze než o koze L

Případné rady bouřlivě vítám!


Čáry a zaříkadla 3/3



 


Čáry a zaříkadla 3/3

autor: sshg316, překlad: Jacomo




 

Veliké poděkování mojí betě Calwen, která díky této povídce prohlásila, že toho „Draca možná nakonec začne i snášet“ :-)

http://www.fanfiction.net/s/4080797/1/Bewitchments_and_Charmes 

* * *

ooo0ooo„Crucio!“

Bolest se jí propalovala jako oheň dolů po páteři a do končetin, takže už nebyla schopná křičet, přestože ji výkřik pálil v hrdle. Z dálky nejasně vnímala hlas Belatrix Lestrangeové ječící na ni, ať jí poví o trezoru a o meči, a pak bolest znovu zesílila.

Ustoupila až po době, která jí připadala jako věčnost. Hermiona otevřela oči.

„Co ještě jste odtamtud vzali? Čeho ještě jste se zmocnili? Pověz mi pravdu, nebo – přísahám, že tě tímhle nožem probodnu!“

Nikdy neměla takový strach jako v tuhle chvíli.

„Co ještě jste vzali? Co ještě? ODPOVĚZ! CRUCIO!

A pak zase křičela, kletba jí spalovala tělo zmítající se v křečích.

„Jak jste se dostali do mého trezoru?“ dožadovala se Belatrix odpovědi. „Pomáhal vám tam proniknout ten špinavý malý skřet, co je dole ve sklepě?“

„Toho jsme potkali teprve dnes večer!“ vzlykala Hermiona, protože bolest byla nesnesitelná. „Ve vašem trezoru jsme vůbec nebyli… tohle není ten pravý meč! Je to jen jeho kopie, jen kopie!“

„Kopie?“ vřískla Belatrix. „To ti tak budu věřit!“

„To si ale můžeme snadno ověřit,“ zaslechla Hermiona hlas Luciuse Malfoye. „Přiveď toho skřeta, Draco, on už nám poví, jestli je ten meč pravý, nebo ne!“

Hermioniny oči zavadily o bledý, zarytý výraz tváře Draca Malfoye. Ale neviděly sedmnáctiletého chlapce, kterým tehdy byl, ale sedmadvacetiletého muže, ke kterému byla omylem připoutaná a který na ni jen krátce pohlédl, a pak kráčel pryč.

Hermiona se rozzuřila. „Malfoyi!“ vykřikla a celým tělem jí lomcoval vztek a bolest.

Když došel ke dveřím, ohlédl se přes rameno a ušklíbl se: „Dostala tě i s kozou, Grangerová.“ A pak byl pryč. *)

Crucio!

„Hermiono! Hermiono!“

Slyšela, jak ji někdo volá jménem, a znovu pronikavě vykřikla.

CRUCIO!

Křičela znovu a znovu a modlila se, aby ta bolest už konečně skončila.

„Hermiono!“

„HERMIONO!“

Procitla s křikem, po tvářích jí tekly slzy a nevidoucí oči měla rozšířené hrůzou. Z noční můry ji vytrhl Malfoyův hlas volající její jméno.

„Jsi v pořádku?“ natáhl k ní ruku, ponurý výraz narušený obavami, ale ona sebou trhla, odsunula se na okraj postele a stočila se do klubíčka… co nejdál od něj to šlo.

„Ty… nepřibližuj se. Nedotýkej se mě!“ Celé Hermionino tělo se chvělo, a jak se pokoušela udržet rozbouřené emoce na uzdě, dýchala ostře a trhaně. Tahle noční můra patřila k těm známým, šlo spíš o vzpomínku než o sen, ale tentokrát to bylo jiné. Obvykle zaregistrovala v salonu Malfoy Manor kromě své mučitelky jen neurčitou přítomnost někoho dalšího. Ale tentokrát jasně viděla dospělého Draca Malfoye. To bylo matoucí a pro jednou si nebyla jistá, jestli tomu chce rozumět.

Dokonce i ve tmě Hermiona cítila, jak ji mladík pozoruje. Snažila se uklidnit a uvolnit. Po několika dlouhých minutách se posadila, přičemž s ní Malfoy sladil svůj pohyb, dokud zase neseděli jako zrcadlové odrazy. Kniha zůstala ležet mezi nimi. Tiše zakouzlil Lumos a místnost ozářilo tlumené světlo.

„Jsi v pořádku?“ zopakoval svou předchozí otázku.

„Ano. Jenom nějaká noční můra. Žádný důvod k obavám.“

„To byla pořádná noční můra,“ namítl a v hlase se mu ozval nedůvěřivý podtón.

„Řekla jsem, že není žádný důvod k obavám,“ odsekla Hermiona. Přála si, aby ji sakra nechal na pokoji. V tuhle chvíli byl ten poslední člověk, u kterého by chtěla hledat útěchu.

Ticho trvalo několik minut, až si Malfoy povzdechl: „Vždycky to bude takové, že jo?“

Hermioně připadal jeho uraženecký postoj obzvlášť k vzteku. „O co ti jde?“

„O tohle!“ řekl a mávl při tom rukou do prostoru mezi nimi. „O tohle napětí. Bez ohledu na to, co udělám, nikdy mi neodpustíš, jak jsem s tebou zacházel ve škole.“

Hermioně nevěřícně poklesla brada: „Ty si myslíš, že tu jde o nějaké přezdívky a trochu šikany?“

„A ne?“ odsekl. „Dva roky jsem se snažil své chování k tobě napravit, a tys to na každém kroku odmítala.“

Ze všech nesnesitelných… „Poslouchej, Malfoyi –“

„Ne!“ přerušil ji prudce. „Čekal jsem dva roky, než to ze sebe dostanu, tak si to ty zatraceně pečlivě vyslechneš.“

Hermiona leknutím zmlkla. Rozzlobeně stiskla rty do úzké linky, ale ani přes vnitřní citový zmatek nedokázala ignorovat svou příliš velkou zvědavost. „Fajn. Tak mluv.“

„Už nejsem stejný jako ve škole,“ začal Malfoy s odhodlaným, ale vážným výrazem. „Během těch let na cestách jsem vyrostl. Změnil jsem se, skutečně změnil. Dalo to hodně práce a dřiny – sebezpytování není nic příjemného. Ale dokázal jsem to; čelil jsem svým démonům a vyšel z toho jako nový člověk.“

Oči mu vítězoslavně zářily a Hermiona si uvědomila, že ji jeho řeč fascinuje.

„Když jsem se vrátil do Británie, byl jsem odhodlaný napravit minulost. Nevrátil jsem se k rodičům; získal jsem práci jen na základě svých vlastních schopností a pronajal si vlastní byt za své vlastní peníze. Pracoval jsem každý týden jako dobrovolník na oddělení trvalých poškození způsobených zaklínadly u svatého Munga a taky dvakrát týdně v sirotčinci pro děti, jejichž rodiče byli zabiti ve válce. Nezáleželo na tom, že lidé věřili, že to bylo jen naoko – já jsem to vnímal jinak a poprvé v životě jsem dělal něco pro druhé a ne pro sebe. A byl to dobrý pocit.“

Na okamžik se odmlčel a upřel zrak na svoje nohy, jako kdyby zvažoval svá další slova. „Časem jsem byl schopen omluvit se ostatním, včetně Pottera a Weasleyho, přičemž oba byli natolik velkorysí, že moji omluvu a nabídku olivové ratolesti přijali – ale zapomněl jsem,“ dodal s úšklebkem. „Ty nevěříš, že by mohli mít se synem Smrtijeda cokoliv společného. Napadlo tě někdy, že možná ví, jaká by byla tvoje reakce na to, že dobrovolně strávili byť jen tu nejkratší chvilku se mnou? Možná proto se rozhodli ti to neříkat.“

Hermiona na něj zírala s vytřeštěnýma očima. Tušila, že se ocitli v bodě zlomu, o kterém si nebyla jistá, jestli mu chce čelit.

Malfoy se na ni vyzývavě zahleděl. „Strávil jsem dva roky snahou všechno to mezi námi napravit. Snažil jsem se být milý, snažil jsem se být přátelský. Ale to ne, pro tebe to nebylo dost dobré. Nestál jsem ti ani za pohled. Nebo naopak, jakmile jsem se k tobě přiblížil, podívala ses na mě, jako bych byl míň než bláto na tvých botách. Takže jsem to nakonec vzdal. Stejně nikdy nepřipustíš, že jsem se změnil, tak proč bych se měl snažit?“

Malfoyovo pevné držení těla se zhroutilo a ramena mu poklesla. „Je to fakt krutá ironie, že jsme skončili svázaní s touhle směšnou knihou a to jediné, co nás může vysvobodit, je přesně to, co jsem se ti pokoušel opakovaně nabídnout… upřímná omluva.“

Hermiona seděla bez hnutí a snažila se vyrovnat s přívalem slov, která na ni s plamenným nadšením chrlil muž, jehož považovala za chladného a bez citu. Hlavou se jí míhaly střípky konverzace z předchozího večera.

„Omluva musí být vzájemná a upřímná… od obou stran.“ „Tak to jsme v pěkném průseru.“

„Nejsnazší a nejrychlejší způsob, jak se osvobodit z Vazby, je v tuhle chvíli upřímná omluva a její skutečné akceptování. Myslím, že oba víme, jakou máme šanci, že k tomu dojde,“ shrnula sarkasticky. „Jako sněhová koule v pekle,“ zamumlal, opřel si hlavu o pohovku a zíral do stropu.

Hlava se jí točila z toho, jak její předpojaté názory na Malfoye vyletěly komínem. Neznamenalo to, že se jí nechtěl omlouvat; byl přesvědčený, že by jeho nabídku omluvy odmítla. Špatně ho pochopila; to ona byla ta špatná. Tohle byla hořká pilulka – a ona ještě nebyla připravená ji spolknout.

Odmítavě zavrtěla hlavou. „Ne. To nemůže být pravda. Neustále ses do mě navážel. Kritizoval jsi mě, dráždil mě, dokud jsem ti to neoplatila. Kdyby ses opravdu změnil, tak proč bys v té své hnusné zábavě dál tvrdošíjně pokračoval?“ 

„Protože jsem nevěděl, jak se k tobě mám chovat, sakra! Když jsem se pokusil o přátelský rozhovor, ignorovala jsi mě. Pošťuchování přinášelo aspoň nějakou reakci! Co jiného jsem měl dělat?“

„Mohl jsi mě nechat na pokoji!“ odsekla a rozhodla se nevšímat si toho malého, nepodstatného ostnu viny, který ucítila při jeho zraněném tónu v hlase. Byla to pravda; buďto ho ignorovala nebo ho šmahem odmítala. Není divu, že to vzdal. Ale všechny pocity viny se rozpadly v okamžiku, kdy přišla jeho rozzlobená reakce.

„Věř mi, snažil jsem se,“ zavrčel. „Ale já jsem nebyl jediný, kdo si začínal, princezno. Než mě začneš obviňovat, zamysli se nejdřív sama nad sebou.“

Měl pravdu – rozdala zrovna tolik urážek, jako jich sama dostala – a ani trochu se jí to nelíbilo. „K čertu s tebou.“

Malfoy frustrovaně zaúpěl a prsty levé ruky si prohrábl vlasy. „Tak co s tím?“ zeptal se žalostným tónem. „Co musím udělat, abych ti dokázal, že jsem jiný? Všichni byli ochotni dát mi druhou šanci… všichni kromě tebe. Proč?“

A pak to přišlo. Hermionino prozření se dostavilo s náhlou jasností a ona se smrtící přesností udeřila.

„Ty chceš vědět proč? Protože nikoho z nich nemučili v salonu tvého zatraceného domu, zatímco ty jsi tam jen stál a díval se! Nic jsi neudělal!“ ječela a vlévala všechnu svou bolest a vztek do slov. „Proklínala mě cruciatem znovu a znovu a znovu… a ty jsi nic neudělal! Kdyby ta ženská dostala šanci, zabila by mě, a ty bys nic neudělal!“

Hermiona po tom výbuchu ztěžka oddechovala a upřeně hleděla na kouzelníka, který seděl proti ní. Teď, když vypustila svůj hněv, šokovalo ji množství zášti, kterou k němu cítila. Potlačovala to v sobě až do úplného znecitlivění, používala sarkastické poznámky a břitké odpovědi, aby se vypořádala s jeho téměř neustálou přítomností ve svém životě. Jenže pravdou bylo, že vůči němu cítila hněv, velký hněv za jeho nečinnost onoho dne v Malfoy Manor. Celé její tělo se třáslo intenzitou té zloby.

„Je mi to líto, Hermiono,“ zašeptal zlomeně, v bledém obličeji pocit viny a výčitek svědomí. Podruhé té noci ji oslovil křestním jménem. „Já… byl jsem dítě. Vím, že to není žádná omluva. Měl jsem něco udělat, cokoliv. Když vás přivedli, snažil jsem se být neurčitý… Věděl jsem, že ať plánují cokoliv, nebude to dobré, ale nechtěl jsem…“ odmlčel se a na okamžik zavřel své uštvané oči. „Bál jsem se o sebe, o své rodiče. Byl jsem naprosto bezmocný… a abych byl zcela upřímný, nejsem si jistý, jestli bych něco udělal, i kdybych mohl.“ Malfoy se přerývavě nadechl. „Byl jsem zrůda a zbabělec.“

Pak se začal hořce smát. „A teď, podívej se na mě. Myslím si, že jsem se změnil, a co dělám? Strávím dva roky snahou donutit tě poslouchat moji omluvu, abych měl lepší pocit a mohl se poplácat po rameni za dobře vykonanou práci,“ sklonil hlavu, až mu brada klesla na prsa, a šeptem dodal, „jsem sobecký parchant a nemyslím, že si zasloužím odpuštění.“

Hermiona naslouchala se stoickým klidem, ale hlava i srdce kolísaly mezi dlouho zadržovaným hněvem a nově nalezeným soucitem. Ignorovala ho záměrně, protože nechtěla vidět jeho úsilí začít znovu, nechtěla naslouchat jeho omluvě; nechtěla ji slyšet, protože nechtěla odpustit.

Náhle v ní zvítězil dlouho potlačovaný smysl pro spravedlnost a poprvé od té noci na Malfoy Manor se k ní v myšlenkách dobrovolně vrátila. Pátrala v nich po Malfoyově přítomnosti během svého mučení… a našla ho, skrčeného v rohu místnosti, s bledou tváří v tom špatném osvětlení stěží viditelnou. Místo vítězoslavného a škodolibého výrazu, který očekávala a bála se ho, viděla vyděšeného chlapce s očima rozšířenýma strachem snažícího se schovat před hrůzami, kterých byl svědkem.

Ten pohled jí lámal srdce. Ale mohla mu odpustit? Podívala se na něj a vzpomněla si na to, co ji učili v dětství: Odpuštění není o tom, co si kdo zaslouží – je to laskavost, dar milosti.

S třesoucími prsty natáhla ruku a jemně mu ji položila na rameno. Putoval zrakem od místa dotyku až k jejím očím. Mírně se pousmála, tváře mokré od slz, o kterých neměla tušení, kdy jí začaly téct, a řekla: „Možná jsi sobecký parchant, ale i tak ti odpouštím.“

Zmateně svraštil obočí a zaleskly se mu oči. „Co jsi to řekla?“

Usmála se ještě o kousek víc. „Odpouštím ti… Draco.“

Překvapeně na ni zamrkal: „Ty-“

„Je toho víc,“ přerušila ho, její úsměv povadl a začaly se jí chvět rty. „Tak jsem lpěla na minulosti, že jsem tě činila odpovědného nejen za tvoje činy – nebo jejich absenci – ale i za činy druhých. Nešlo jen o naše soupeření ve škole; trestala jsem tě za to, co mi udělala Belatrix a ostatní Smrtijedi, protože jsi byl vhodný cíl. Bylo to ode mne špatné a vůči tobě nespravedlivé. Omlouvám se! Prosím, odpusť mi,“ dodala úpěnlivě, hlas se jí zlomil a začala otevřeně plakat.

A náhle ji obklopily silné paže a přitáhly si ji k teplé hrudi. Hermiona objala Draca a svými slzami smývala roky nepřátelství a hořkosti. Dracovy rty na jejím čele a ty její na jeho krku šeptaly slova pokání a lítosti.

Když vyplakala všechny slzy, oba se znovu, stále ještě v objetí, uložili na postel. A jak se vyčerpaně propadali do snů, nepovšimli si záchvěvu magie, která je propustila z Vazby, ani toho, jak jim z uvolněných rukou vyklouzly Čáry a zaříkadla starodávná a zapomenutá a spadly na podlahu.

* * *

Po tak emocionální noci přišlo ráno brzy. Hermiona byla z toho, že se probudila v tak intimním objetí, trochu nesvá, pohled na Dracovy zrudlé tváře ale nějak uvolnil napětí a ona se na něj usmála. Pak přeměnila postel zpátky do původní podoby kancelářské židle.

Společně vyšli do atria, aby odletaxovali domů a dali se před pracovním dnem trochu do pořádku.

„Přemýšlel jsem,“ nakousl Draco pomalu a váhavě, než vkročil do krbu, „prokázala bys mi tu čest a poobědvala dneska se mnou?“

She grinned at him.Usmála se na něj: „To bych moc ráda.“"I'd like that."

Ačkoliv se jeho výraz nezměnil, Hermiona vycítila, že její odpověď přijal se zadostiučiněním. Protočila oči a mávla rukou, zatímco Draco sáhl po letaxu a pronesl svou adresu. Ona vzápětí udělala totéž.

Když se vrátila na oddělení záhad ke svému stolu, našla na něm vzkaz připojený k malé krabičce. Poznala na kousku pergamenu Dracův rukopis, takže otevřela nejdřív krabičku a vzápětí polkla: byl v ní jeho pečetní prsten. Když začala číst, srdce jí splašeně tlouklo.

Nevyšiluj, Grangerová. Je to symbolické – nabídka míru. Pokud bys byla radši, vždycky můžu přijít s kozou. DM

Usmála se. Nabídka míru. To je začátek, pomyslela si a prsten si navlékla. Pak opustila kancelář a zamířila do knihovny. Musela tu knihu vrátit.


Poznámka autorky:

Rozhovor ve snové sekvenci je přímá citace z 23. kapitoly Harryho Pottera a Relikvií smrti.

Obrovské díky patří úžasným Floorcoaster a abeesbuzz za pomocnou ruku a beta-reading a mému báječnému odborníkovi přes britský životní styl, LettyBird. Vy všichni jste se zasloužili o to, aby byl tento příběh o hodně lepší.

Poznámka překladatelky:

Tímto krásně optimistickým koncem povídky s příslibem nového začátku se s vámi pro tuto chvíli loučí Jacomo-překladatelka, aby Na sovích křídlech znovu přilétla coby Jacomo-autorka. Ať jako lvice bojují jiní, já se pokusím přimět Siriuse, aby konečně políbil Maricu, a nějak opatrně prozradit Severusovi, že Hermiona ještě není paní Weasleyová. A možná přiletí i havrani…

Nashle u dalších příběhů!