Archív prekladov z hpkizi.sk




Jsem taková, jakou mě vidíš



 


1.december 2012



What You See is What You Get

Autor: inell

Originál: http://inell.livejournal.com/222819.html

Jsem taková, jakou mě vidíš

Překlad: Gift; Beta: Patoložka

Pairing: Hermiona/Bill

Žánr: Romance

Stav: autorka souhlasila s překladem

Shrnutí: Uprchlé štěně s malou pomocí vměšujících se příbuzných napomůže rozpoznat skryté city. 

Disclaimer: Všechna práva patří JKR, já nevlastním zcela nic. Překlad nebyl vytvořen za účelem zisku.

 

Poznámka překladatelky: Nevím jak vy, ale já osobně nemám ráda Vánoce ve velkém. Mnoho lidí, mnoho příprav/dárků/ jídla a než se člověk naděje, je po všem. Možná jsem ale neměla jednoduše nikdy tu možnost, pravé a krásné Vánoce ve velkém zažít. Jestli ji ale někdy mít budu, rozhodně musí vypadat takto: 

 

„Kam zmizel?“

„Myslím, že se schovává ve křoví.“ Bill pokynul k hustým, po ramena vysokým křovinám, které ohraničovaly zahradu. Podíval se na Hermionu a zašklebil se. „Ty půjdeš tímhle směrem a já támhle tím. Je to jen štěně. Určitě nebude těžké ho chytit.“

„Prý jen štěně,“ zamumlala pro sebe Hermiona, rty zvlněné v malý úsměv. Trávili Vánoce u Rona s Pansy, kteří darovali svému nejstaršímu synovi štěně. Pětiletý chlapeček byl svým dárkem samozřejmě nadšený, ale stačilo jen několik málo okamžiků a zapomenuté pootevřené dveře a štěně vyběhlo na rozsáhlé pozemky, které obklopovaly Pansyino rodinné sídlo. Ona s Billem byli vysláni ztracené štěně najít s výmluvou, že právě oni dva jsou dobří v nalezení ztracený věcí. Každopádně i slepec by si všiml očividného dohazovačství, o které se celá rodina snažila.



Od té doby, co dorazila o týden dřív, aby mohla strávit trochu času se svým nejlepším kamarádem, jeho manželkou a kmotřencem, neslyšela nic jiného než nezměrnou chválu na nejstaršího Weasleyovic syna. Podle Arthura byl už moc starý na to, aby žil sám. Měl by se usadit s dokonalou čarodějkou a mít děti, pronesla Molly, která věnovala Hermioně při slově „dokonalou“ mateřský úsměv. Potřebuje někoho, kdo by se o něj postaral a dával pozor, aby to nepřeháněl s prací, byli za jedno Charlie s Percym.

Měl by si pořádně zasouložit a užít si trochu zvrhlého sexu, byli přesvědčeni Fred s Georgem. Potřeboval by někoho, kdo by byl jeho kamarádkou a zároveň milenkou, shodli se Ron s Pansy, kteří se považovali za perfektní příklad podobného požehnaného manželství. Dle Harryho, který znal city, které měla Hermiona pro nejstarší Weasleyovic dítko, se Billovi líbila už několik let, ale byl nervózní z toho, že by necítila to samé, tudíž se nevyjádřil. Potřeboval ji, tvrdila Ginny, která byla upřímná a nechodila kolem horké kaše.

Co se Billa týče, no, ten působil dojmem, že je vůči dohazovačským snahám celé rodiny slepý. Choval se k ní už od její puberty stejně, jako by byla jeho mladší sestrou, se kterou by ho nikdy ani nenapadlo se líbat, natož mít zvrhlý sex, k čemuž ho ponoukala dvojčata. Snažila se ignorovat průhledné snahy svých přátel dát ji doohromady s mužem, do kterého byla už skoro celé desetiletí poblázněná. Vždy se jen pobaveně usmívala, a to i přesto, že si přála, aby Bill konečně prozřel a zjistil, že už dávno není umouněnou školačkou, kterou kdysi potkal.

„Připrav se ho čapnout, Hermiono. Vyženu ho tvým směrem,“ řekl Bill a začal třást křovím, aby štěně vystrašil.

„Oh, rozumím,“ řekla s nadšením a naklonila se, aby mohla štěně chytit. S překvapeným výkřikem zjistila, že ji na ukrytém ledu podklouzla noha, ona ztrácí rovnováhu a padá po hlavě do sněhu. Zaslechla Billův smích, když se k ní blížil.

„Potřebuješ pomoc?“ Bill se při pohledu na ni, valející se ve sněhu snažil smích ovládnout, ale bezvýsledně. Vypadala roztomile, sníh jí odkapával z vlasů, rty mrzutě stažené. Pohledem zůstal přilepený na jejích rtech déle, než by se slušelo, pak ale zatřásl hlavou a vytlačil tak podobné myšlenky z hlavy. Jeho city vůči ní byly více jak zřetelné, ale ona nikdy neprojevila byť jen malý náznak zájmu. Bylo nesmyslné lpět na nečem, co nemohl nikdy mít.

Napřáhl k ní ruku a nedokázal ignorovat záchvěv zvýšené citlivosti, která proběhla jeho tělem, když se ho dotkla. Byli vystrnaděni z domu dřív, než vůbec dostali šanci si najít rukavice. Na sobě měli jen málo oblečení na to, aby byli chráněni proti chladu. Její dlaň byla ledová, ale přesto k němu vysílala návaly tepla. Zatraceně, dvojčata měla pravdu. Byl patetický. Dřív než mohl začít zvažovat něco tak hloupého, jako ji třeba políbit, cítil, jak silně zatáhla a svalila ho tak do sněhu vedle ní.

„Teď už to není taková sranda, co, Bille Weasley?“ Usmála se samolibě a pro jistotu přisadila ještě dlaň plnou sněhu na jeho hlavu. Jeho zvlhlé vlasy tak ztmavly do krásné kaštanové barvy, což až moc jednoduše podnítilo její velkolepou mysl si okamžitě představovat, jak vypadá těsně po koupeli, když mu kapky vody stékají po hrudi, o které věděla, že je víc jak svalnatá. Nervózně si zkousla spodní ret, pohledem se střetla s jeho a oči se jí rozšířily překvapením, když si všimla, jak intenzivně si ji prohlíží.

„Kašlu na všechno,“ zanadával jemně, než se k ní naklonil a uvěznil její rty v žhavý polibek. Zavzdychala a stáhla ho k sobě do sněhu. Když jejich oblečení začalo nasávat vodu, jen si ho k sobě přitáhla blíž. Pravděpodobně se nachladí, ale rozhodně to bude stát za to. Ani jeden z nich neměl zájem přerušit jejich vášnivý polibek.

Pansy se zakřenila a stočila zrak z okna na skupinku, která seděla v obývacím pokoji, oči jí přitom vítězoslavně zářily. „Líbají se.“

Následoval smích a několik „bylo už sakra na čase“. Dvojčata začala uzavírat sázky na to, kdy bude následovat svatba, přičemž už plánovala, jak bude vypadat bratrova rozlučka se svobodou. Ron zvedl ze země štěně, které se právě samo vrátilo dovnitř. Drbal ho za ušima a zároveň pozoroval z okna Hermionu a Billa, kteří se ještě stále líbali ve sněhu. S úsměvem se zpět otočil ke své rodině a nechal Hermioně s Billem trochu soukromí, dokud měli tu možnost.


Baby in a box 1/2



 

5. december 2012



 

Název povídky:    Baby in a box

Autor:    Sita Z

Překlad:   tiberia

 Link na originál:  http://www.potionsandsnitches.net/fanfiction/viewstory.php?sid=2723

Souhlas k překladu:  ano

Rating:  kdokoliv

 Hrají:  SS + HP, v otcovsko - synovských rolích

Shrnutí:  Každý rok na vánoce chce Harry slyšet příběh o tom, jak se dostal do Tkalcovské uličky.... v krabici.



             Baby in a box 1/2

Zlatý lektvar probublával a blížil se k varu. Kousky rozdrcených cesmínových bobulí vířily v kypící tekutině, maličké červené skvrnky uvnitř medově zbarveného víru. Pokud jeho výpočty byly správné, tak v  kombinaci s lahvičkou Stálepříjemného lektvaru a špetkou skřítčího prášku by   znásobily účinek koeficientem 2,5. Obvykle se ve svých výpočtech nemýlil, ale jak každý mistr lektvarů věděl, magie se projevuje při vaření, ne v teorii.

  Snape se natáhl pro své krystalové míchadlo /velikost 5, růžový opál/, ponořil ho do lektvaru pod úhlem přesně 70 stupňů a začal míchat. Čtyřikrát po směru hodinových ručiček, šestkrát proti směru a pak zase třikrát po směru. Z kotlíku se vyvalil oblak vůně, která byla dost silná na to, aby ho donutila škubnout nosem, nebyla však však neočekávaná nebo nežádoucí. Jeho lektvar se dostal do slučovací fáze, kdy každá přísada uvolnila svou magickou sílu a reagovala s látkami okolo sebe. To obvykle vedlo k nějakému druhu změny, která se mohla projevit vůní, zvukem, nebo dokonce nějakými nepřirozenými projevy. Snape cítil, jak magie z lektvaru prochází jeho pažemi a brní mu pod kůží. Tento pocit byl u každého lektvaru jiný. Některé temné lektvary dokonce požadovaly bolest, aby dosáhly své úplné účinnosti. Ne však tahle jemná směs, mírné šimrání bylo všecko, co způsobovala.

Když pocit ustoupil, zvedl míchadlo a opatrně ho položil do držáku. Lektvar by měl být dokončený za dva dny, během kterých ho bude udržovat na mírném plameni. / Teď už lektvar potřeboval jen dva dny udržovat na mírném ohni, aby byl hotov./ A pokud jde o testovací fázi....

„Severusi?“

Snape ztlumil oheň a otočil se. Osoba stojící ve dveřích nebyla neočekávaná, nebo dokonce nevítaná, i když doufal, že po dokončení svého malého experimentu stihne ještě začít další várku Opilcova snadného rána. Poptávka v tomto ročním období byla vysoká.

„Severusi, hvězdy už mám, ale spadla mi jedna zlatonka, co měla na sobě strašnou spoustu čokolády a ta je teď na koberečku před sporákem a nemůžu ji oddělat. Trochu jsem do ní šlápnul, ale ne moc, a stejně jsou to moje starý ponožky!“

To všechno bylo řečeno tak rychle, že  zachytil sotva polovinu slov, ale čokoládou pokrytý šestiletý chlapec stojící před ním byl pro něj dostatečným vysvětlením.

„Neříkal jsem ti, abys zůstal v kuchyni u stolu?“

„Ano, a to jsem taky zůstal, ale potřeboval jsem víc zelené polevy a ta byla na pultě.“

Snape se neptal, proč chlapec nenechal perníčky u stolu, léta zkušeností ho naučila, že s logikou se daleko nedostane, obzvláště u mladého Harryho Pottera. Za chlapcovými zády se táhla cestička z čokoládových stop až dolů do sklepa.

„Proč sis nesundal ponožky, než jsi šel sem dolů za mnou?“

Chlapec se otočil a překvapeně zíral na čokoládové šlápoty. „Ach!“

„Ano, ach“ povzdechnul si Snape. „Sundej si je a nech je tady, dám je později do prádla. V koši u schodů je čistý pár. Počkej!“ Chytil chlapce kolem pasu, než stačil odběhnout. „Vždyť tu čokoládu znovu všude rozšlapeš. Tergeo!“

Stopy zmizely a Snape nechal chlapce jít. Jak sledoval Harryho úprk po schodech, znovu žasnul nad chlapcovou neutuchající energií. Ráno strávili v Příčné ulici a Harry byl venku skoro celé odpoledne, létal na koštěti kolem zahrady, ale vypadal, že je ještě čilejší než obvykle. Snape, naproti tomu, by vůbec nepohrdnul pěkným zdřímnutím před krbem.

Následoval chlapce nahoru po schodech do kuchyně. Byla malá, to ano, ale zažraná špína a mastnota ze dnů Snapeova dětství byla pryč. Stále ho čas od času překvapovalo, jak důkladný úklid a generální oprava dům v Tkalcovské ulici změnily. Ve své době Tobias ve svém domě nedovolil magii a Eileen odmítla uklízet po mudlovském způsobu a Snapeův otec by se samozřejmě nesnížil k ženské práci. Špína a prach převzaly vládu nad domácností, ale po dlouhém dni v práci /nebo v hospodě/ na tom ani Eileen ani Tobiasovi příliš nezáleželo. Takže Snape si nikdy nedokázal tenhle dům představit jako skutečně vonící čistotou.

Čistý, samozřejmě, tak docela neplatilo o kuchyni po Harryho nehodě s čokoládou. Snape nemusel být mistr detektiv, aby si přečetl příběh, který mu vyprávěly tmavé otisky a šlápoty. Byl zde spáchán hrůzný zločin a obětí byl kuchyňský kobereček, dvě utěrky a něco, co vypadalo jako pár litrů čokolády.

„Můžeš to začarovat, aby se to vyčistilo?“ zeptal se Harry bez větší naděje, pokud šlo o koberec.

„Je to velmi nepravděpodobné.“ Snape se sehnul pro nešťastné dvě utěrky. „Ve skutečnosti to dokonce ani nebudu zkoušet, bylo by to jen plýtvání magickou energií. A pokud jde o zbytek této... válečné zóny...“

Mávnul hůlkou - Molly Weasleyová ho naučila velmi užitečné kouzlo – a většina čokolády zmizela. Bohužel, včetně té, která byla na Harryho pečlivě nazdobených perníčcích.

„Moje perníčky!“ Harry zíral s otevřenou pusou. „Tys odčaroval všechnu čokoládu!“

„A ty jsi zavraždil můj kuchyňský kobereček!“

Chvíli zírali jeden na druhého a pak se Snape rozhodl, že protože je dospělý, měl by situaci urovnat.

„Nechtěl jsem schválně odstranit čokoládu ze tvých perníčků. To je v podstatě kouzla, vyčistit čokoládové skvrny ze všech povrchů v blízkosti.“

Harry popotáhl. „Udělal jsem pro tebe kotlíky a trvalo mi celou věčnost dostat na ně polevu.“

Snape viděl pravdivost toho prohlášení, poleva, která pokrývala stůl a větší část kuchyňské podlahy to dosvědčovala. Odkašlal si. „Omlouvám se, Harry.“

Už to nevnímal jako divné, omluvit se malému klukovi, který mu dosahoval sotva k pupku. Zcela jistě se nikdy nikdo neomluvil mladému Severusovi nebo neuznal, že by mohl mít nějaký důvod ke stížnosti. Nějakou dobu trvalo, než si Snape uvědomil, že nemůže požadovat dobré chování od Harryho, jestliže není připraven nabídnout totéž.

„To je dobrý, řekl bych.“ Harryho popotahování se zmírnilo. „Já se taky omlouvám za ten nepořádek.“

To byla další věc, na kterou si musel zvykat, Harryho schopnost okamžitě odpouštět. Snape si hýčkal svou zášť jako si jiní opatrovali své suvenýry, omílal ji ve své mysli a prozkoumával každý detail. Ani nevěděl, že existuje jiný způsob, dokud nepřišel Harry.

„Nech mě, ať se podívám na ty kotlíky.“

Perníčky upekli společně, než Snape sešel do své laboratoře a zdobení přenechal Harrymu. Kotlíky, hvězdy, měsíce, vánoční stromky, kočky, zlatonky a hippogryfové pokrývali tácy, všechny tvary vykrajovátek, která si Harry pečlivě vybral na Příčné ulici.

„Koukej, na tyhle kotlíky jsem dal zelenou polevu, protože je v nich Zubyčistící tonikum a na tyhle modrou, aby vypadaly jako s lektvarem proti bolení hlavy a  tyhle se žlutou a s červenou jsou s tím novým lektvarem, cos dělal.“

Snape uznale přikývl hlavou, chlapec si barvy pamatoval správně. „Velmi dobře, Harry. A co kdybychom uvařili další hrnec čokolády a dokončili to společně?“

Harry se usmíval od ucha k uchu. „Vážně? A budeš pomáhat a všechno?“

Snape zvedl obočí. „Nedůvěřuješ mým zdobícím schopnostem?“

Rázné přikývnutí a chichotání. „Věřím ti.“

Tenhle chlapec nebude zmijozel, pomyslel si Snape, když postavil hrnec na sporák, ale ta myšlenka ho už netrápila. Jestli bude Harry šťastný v Havraspáru, Mrzimoru nebo nedejmerlin v Nebelvíru, Snapovi bude jedno, kam byl zařazen. Ale rychle si připomněl, že uplyne ještě spousta času, než Harry odejde do Bradavic.

Harry vylezl na stoličku vedle Snapea a sledoval, jak se čokoláda v hrnci pomalu rozpouští. „Můžu míchat?“

Snape mu podal lžíci. „Teď opatrně. Nespal se.“

Harry přikývl. „Desetkrát po směru hodinových ručiček,“ řekl soustředěně, oči upřené na pohyb lžíce.  „A pětkrát proti směru. Tak  musíš vařit čokoládu.“

„Ano?“ Snape cítil, že mu zacukaly rty.

„Jo,“ řekl Harry. „budu mistr lektvarů, až vyrostu. A můžu se přijít později podívat na tvůj nový lektvar?“

„Můžeš, ale až potom, co tady uklidíme.“

„Je už úplně hotový?“

„Ne tak docela,“ řekl Snape, „ještě se musí nechat dva dny odstát, než ho budu moct vyzkoušet.“

„Můžeme ho vyzkoušet sami?“ zeptal se chlapec vzrušeně.

Snape testoval některé experimentální lektvary na sobě, někdy s velmi neobvyklými výsledky. „Můžu pomáhat?“

„Až si budu jistý, že je to bezpečné,“ řekl Snape pevně. Harry chtěl pomáhat už předtím, a při jedné památné příležitosti si namočil prst do Nadnášecího lektvaru a olízl ho dřív, než ho Snape stihl zastavit. Tehdy čtyřletý chlapec se pak šest hodin pohupoval u stropu, dokud Snape nedokončil protilátku.

„Chutná dobře? A na co je?“

„Jeho chuť by měla být přijatelná,“ odpověděl Snape, „něco mezi karamelem a skořicí, tedy jestli dopadne tak, jak jsem ji naplánoval. A říkal jsem ti už předtím, na co je.“

Harry důležitě přikývl. „Způsobuje, že o vánocích jsou na sebe lidi hodní.“

„Hrubé, ale výstižné shrnutí,“ pomyslel si Snape. Jeho hlavní odběratel, majitel Pendergraftových lektvarů na Příčné ulici, ho požádal o vyvinutí speciálního lektvaru, který by dokázal utišit podrážděné nervy a předcházet rodinným hádkám v průběhu svátků. Po nezbytných výzkumech Snape přišel se Zlatou směsí, která v současné chvíli probublávala v jeho laboratoři a která vypadala  nadějně co do splnění potřeb k smrti vyčerpaných rodičů a trpících manželek.

„Jak se ho chystáš pojmenovat?“ zeptal se Harry.

„Ještě jsem se nerozhodl. Jak bys mu říkal ty?“

Harry se zamyslel, hlavu nakloněnou na stranu, ale nepřestával míchat. „Grinch killer. Protože po tom lektvaru jsou lidé přátelští a nejsou jako Grinch.“ */pozn.

Snape zamrkal. „To je... velmi dobré, Harry, a je to mnohem lepší než cokoliv, s čím bych mohl přijít sám. Pendergastovi se to bude líbit, to je jisté.“

Harry se na něj zářivě usmál. „Je už čokoláda hotová?“

Snape přikývl, v myšlenkách stále u nově pokřtěného lektvaru. Harry přišel s nějakými názvy lektvarů už dřív, a některé z nich byly velice chytlavé, nakolik to Snape mohl říct. Merlin nedopusť, začínal znít jako Narcisa, která v jednom kuse mlela o Dracových přednostech, ale ten chlapec skutečně uměl zacházet se slovy. Možná by mu, celkově vzato, mohl vyhovovat Havraspár.

„Můžeš dělat kotlíky, jestli chceš.“ Harry se naklonil přes stůl a vytáhl židli pro Snapea. Chlapcovy tváře zářily vzrušením. „Budu dělat zlatonky, zbývá mi spousta žluté polevy.“

Snape se posadil a prohlížel si tácy s už nazdobenými perníčky. Nevzpomínal si, že by jich dělali tak velké množství. Zdálo se, že příštích pár týdnů by mohli být živi pouze z čokoládových kotlíků a zlatonek.... i když na druhou stranu, možná že ne. Harry ho otravoval, aby po svátcích povolil návštěvu nejmladšího Weasleyho a Snape neměl nejmenší pochybnost, že ti dva by se postarali o jakékoliv zbytky sladkostí.

„Severusi?“ Snape vzhlédl od kotlíku, pokrytého čokoládou. „Ano?“

„Zítra už jsou vánoce, ale dárky ještě nebudou, že jo?“

Snape přikývl. Předtím už o tom mluvili. „Ano, zítra je 24. prosince, také se mu říká Štědrý den. Podle kouzelnické i mudlovské tradice se dárky, které můžeš, ale nemusíš najít pod vánočním stromkem, rozbalují ráno 25.prosince.

Zachoval vážnou tvář, když koutkem oka sledoval chlapce. Harry si zkousl dolní ret, když namočil štětec zpátky do čokolády.

„Severusi?“

„Hmm..“

„Myslíš, že pod naším stromkem budou dárky?“

Snape zvedl jeden ze svých kotlíků a předstíral, že si ho prohlíží. „Myslím, že by tam mohly být nějaké kapky ze šanty kočičí pro Hekaté.

„A – a nějaké pro mě?“

„Nebyl jsem si vědom, že máš zálibu v kapkách ze šanty kočičí.“

Na chlapcově tváři se začal objevovat úsměv. „Děláš si ze mě legraci!“

Snape se trochu ušklíbl a otočil se zpátky ke svému kotlíku. Usoudil, že se nenarodil zrovna jako umělec, ale tyhle věci nemusely být nutně krásné, aby se s nimi Harry a Weasleyovic potomstvo mohli nacpávat. A Albus, samozřejmě. Ten muž tu bude na vánoční večeři a nepochybně bude Harryho bezostyšně rozmazlovat. Snape ještě nezažil vánoce, ve kterých by starý muž dodržel limit dvou dárků, na kterém se dohodli.

„Severusi?“

Zdá se, že dnešní večer je časem otázek. Není divu, Weasleyovi chlapci byli hyperaktivní několik dní. Z mnoha „klidných aktivit,“ které zadala Molly Harrymu a svým synům ve své domácí škole Snape usoudil, že musí své rodiče otravovat nepřetržitě dvacet čtyři hodin denně.

„Severusi?“

„Ano?“

„Když půjdu do postele, povíš mi příběh o tom, jak jsem začal žít s tebou?“

Požadavek nebyl tak úplně nečekaný, Harry ten příběh strašně rád poslouchal, obzvláště v této roční době.  Vyprávění tohoto příběhu se stalo jejich vánoční tradicí.

„Jestli do té doby nebudeš příliš unavený.“

Harry se usmál. „Nebudu.“

                *   *   *   *

Snapeův dětský pokoj bylo neradostné místo, s okny trvale zčernalými od sazí z nedaleké ocelárny. Jednoduché prach odpuzující kouzlo by ho mohlo udržet čisté, ale Snape usoudil, že to Eileen nestálo za tu hádku, která by nevyhnutelně následovala. Všichni měli okna pokrytá sazemi, kdyby je najednou Snapeova kouzelnická manželka udržovala zářivě čisté, sousedi by začali klevetit... aspoň podle Tobiase.

Ocelárnu zavřeli v 70. letech a  tím se zbavili i neustálého hluku a všudypřítomných sazí. V těchto  dnech byly opuštěné budovy magnetem pro odvážné děti, které házely do oken kameny nebo si stavěly skrýše v opuštěných výrobních halách.

Snapeův chlapecký pokoj vypadal v těchto dnech naprosto odlišně, včetně oken, přes která nyní skutečně bylo vidět. Hrubou omítku pokryly bleděmodré tapety, záclony nevypadaly jako hadry na úklid, byly tam hračky na policích, obrázky na stěnách a malý pracovní stůl, u kterého Harry strávil  mnoho hodin kreslením a malováním. Ve Snapeově životě existovala doba, kdy by ho tyto změny mohly rozhořčit – proč by si Potterův spratek zasloužil víc, než kdy v životě měl on sám? Potter,  idiotský Potter se svým špičkovým koštětem, svými novými hábity a svým arogantním úsměvem.

Ale James Potter byl v těchto dnech jenom vytrácející se vzpomínkou, jen vybledlou připomínkou času a místa, které Snape už dávno opustil. Teď tam byl jen Harry a Harry si zasloužil všechno, co by každé dítě mělo mít. Dřívější pitomost jeho otce s tím neměla nic společného.

„Urazil jsi dlouhou cestu, Severusi,“ řekl  mu Albus asi před rokem. Snape místo odpovědi jen zavrčel a pokrčil rameny. Mnohem raději by trávil čas nakládáním potkáních mozků nebo dokonce  uklízením Harryho nepořádku v koupelně, než aby se připojil k sentimentálním duševním analýzám starého muže.

     Když už mluvíme o tom nepořádku.....

„Copak jsem ti neříkal, abys ručník po použití pověsil?“

Harry strčil hlavu do dveří od koupelny. „Pověsil jsem!“

„Tak proč je, prosím tě, na podlaze?“

„Aha“ Harry přišel, sebral neposlušný ručník a pověsil ho pořádně na věšák. „To musel spadnou až pak, co jsem ho tam dal.“

Což je přesně to, co se stane, když ho tam hodíš, místo abys ho pověsil správně.“

„Nehodil jsem ho!“

Snape si povzdechl. „Šup s tebou do postele a žádné další sladkosti po vyčištění zubů. Nemysli si, že jsem neviděl, jak pašuješ perníčky!“

Vee skutečnosti jeho zmijozelská stránka tleskala nenápadnému vklouznutí sladkostí do kapsy, ale jako – merlin pomáhej – rodič, nemohl předstírat, že to neviděl.

„Jaké perníčky?“ Harry se zazubil, utekl do své ložnice a jako obvykle se vrhnul do své postele..

Proč to pekelné dítě musí dělat takový rámus kamkoliv jde, Snape nevěděl. Znovu vzdychnul, sebral ze země Harryho svetr a rifle a následoval chlapce do jeho pokoje. Harry už byl zachumlaný ve svým přikrývkách a Hekaté ležela stočená v jeho nohách.

„Severusi?“

Snape přehodil chlapcovo oblečení přes židli u stolu. „Ano?“

„Nejsem vůbec unavený.“

„No a?“

„Hmm..pravděpodobně budu vzhůru hodiny a hodiny.“

„To je smůla, když víš, že dlouhé hodiny nebudeš mít na práci nic jiného než ležet a zírat do stropu,“ zamumlal Snape.

„Ale řekl jsi, že bys mi vyprávěl ten příběh, jestli nebudu příliš unavený.“

„Řekl jsem, že?“ Snape se posadil do křesla vedle chlapcovy postele. „Dobrá, myslím, že sliby by se měly dodržovat.“

„Jo, příběh, příběh!“ Harry vzrušeně nadskočil, až Hekaté zvedla hlavu a přísně na něj pohlédla.

„Nejdřív se uklidni.“ Jaké kvantum cukru asi zkonzumoval při svém cukrářském dobrodružství? Jestli ho bylo vážně tolik, na kolik měl podezření, možná by Harry skutečně mohl být vzhůru „hodiny a hodiny.“ S tou myšlenkou si Snape povzdechl, naklonil se a vytáhl chlapci přikrývku až pod bradu. „A nevrť se tolik, nebo by se Hekaté mohla rozhodnout, že si dá k svačince tvoje prsty u nohou.“

Harry se zahihňal. „Řekneš mi ten příběh teď?“

„Trpělivost je ctnost, Harry.“

„Jo, to je to, co ti strýček Albus říkal, když jsi čekal na ty knihy.“

Snape povytáhl obočí. „Chceš slyšet ten příběh, nebo ne?“

Harry energicky přikývl, zavřel pusu a sevřel rty, aby ukázal, že je připraven poslouchat bez přerušování.

„Tak tedy,“ řekl Snape, „víš, jak to všechno začalo... “

                                          *  *  *  *

24.  prosince 1981

Pokoj páchl alkoholem. To nebylo nic nového, malá kuchyňka už byla svědkem spousty otevřených lahví whisky. Jako chlapec byl Snape na ten pach tak zvyklý, že si všiml jeho nepřítomnosti, když byl poprvé pozván na čaj k Lily, seděl v jejich čisté kuchyni a cítil se trapně ve svém obnošeném, špatně padnoucím oblečení. Jejich kuchyně voněla domácím jídlem a  čerstvě upečenými sušenkami a případné lahve whisky, které našly cestu do Evansovic domácnosti byly uloženy v likérníku v obývacím pokoji a vytahovaly se jen při zvláštních příležitostech.

Naproti tomu Tobias Snape považoval každý den za zvláštní příležitost, kterou oslavoval několika panáky, /anebo chlastal kvůli své manželce, když byl v obzvlášť špatné náladě./ Není divu, že zde pach alkoholu měl své trvalé místo, ale ani tenkrát to nebylo tak zlé, jako nyní.

Nic překvapujícího, pomyslel si Snape a zíral na kaluž whisky v rohu. To jeho otec býval tolik zamilovaný do své whisky, že ten by byl nikdy nerozbil o zeď plnou láhev.

Možná to byla vzpomínka na jeho otce, která ho přivedla na nápad, že whisky by pomohla. Eileen a její syn si vždycky v skrytu duše povzdechli úlevou, když se Tobias Snape v bezvědomí způsobeném alkoholem svalil na gauč v obývacím pokoji, takže tímto způsobem byl vlastně alkohol i jejich přítelem a pomocníkem.

Ale teď mu nepomáhal. Poté, co vypil půl sklenice hnusně chutnajícího patoku,  tomu přestal věřit.

Bez ohledu na to, jak moc pil, žíravou bolest, která se do něj zahryzla posledního října, vyhnat nedokázal. Byla tak silná, tak strašně skutečná. A zdálo se, že si Snapea oblíbila, protože ho neopustila ani na minutu, dokonce ani na jedinou zatracenou vteřinu! Byla do něj tak zamilovaná, že ho budila v noci a šeptala mu v temnotě, jako škádlící milenka: Pamatuješ si její tvář? Bledou, s trochou krve v koutku úst, musela se tam kousnout sama, když se to stalo. Pamatuješ? Pamatuješ, už když jsi stoupal po těch schodech a překračoval jsi Potterovo tělo jsi věděl, co najdeš, ale přesto jsi na to v žádném případě nebyl připraven? Vzpomínáš, jak ses cítil, když jsi ji viděl ležet na podlaze? Vzpomínáš?

Vzpomínal. Zdálo se mu, že v těchto dnech nedělá nic jiného, než vzpomíná. Na její úsměv, vlasy, oči. Ach ano, starý muž měl pravdu. Nikdy by neměl zapomenout na barvu a tvar očí Lily Evansové. Ale v jeho mysli budou už navždy uloženy jak zírají mrtvým pohledem, zeleň pohaslá a nevidoucí. Vzal jim život. Hlas šeptající v temnotě obzvlášť miloval tuto konkrétní skutečnost, hladil jeho uši a opakoval znovu a znovu: Pamatuješ, jak jsi poslouchal u dveří v té hospodě?Pamatuješ, jak byl Temný pán potěšen a jak jsi byl na sebe pyšný? Jak významná událost, tvé první a úspěšné poslání pro Temný kruh. Vzpomínáš? Vzpomínáš?

Bylo to směšné, že by se whisky mohla postarat o to, aby tohle všechno zmizelo. A přesto se o to snažil, tak jako mnoho zoufalých mužů a žen před ním. Brumbál ho varoval před používáním podobných berliček. „Nedělej tu chybu, Severusi. Uvidíš, že největší úleva spočívá v konání dobra, to je jediná milost k vykoupení, která nám byla dána v tomto životě.“

Jak starce za ta slova nenáviděl! Stejně jako nenáviděl sám sebe za to, že neudělal, k čemu se  původně rozhodnul, když říkal, že pošle svůj život do pekla už navždycky. Albus s ním tak dlouho manipuloval pomocí jeho pocitu viny, až mu uvěřil, že jí nedluží, aby se k ní připojil v zapomnění...zatím. „Tvá cesta vpřed je jasná.“ Brumbál sice byl manipulativní starý bastard, ale v jedné věci měl pravdu. Chlapec byl v Liliině životě to nejdůležitější. I ona by chtěla, aby ho všemi způsoby chránil. Takže ano, předpokládal, že jeho cesta vpřed je opravdu jasná. Na tak dlouho, jak bude potřeba.

Jediná věc, se kterou nesouhlasil, bylo vrátit se do Bradavic jako učitel. Starý muž to zkoušel, ach ano, nabídl mu vlastní lektvarovou laboratoř, velkorysý nástupní plat a starobylou ochranu školních zdí. Bylo to víc, než v co mohl kdy jednadvacetiletý osiřelý a zlomený muž doufat a Snape to téměř – téměř – přijal. Ale pak si představil, jaké by to bylo, vrátit se na místo, které před čtyřmi roky rád opustil a jehož chodby by mu vždycky připomínaly výsměch, namířený na jeho osobu a couvnul před tím plánem. Snape si o sobě nedělal iluze, nebyl milý člověk a nikdy v budoucnu by ani nebyl, bez ohledu na to, co by pro to udělal. A návrat do jeho staré školy by ho mohl proměnit v čarodějnickou verzi jeho vlastního otce, jeho zahořklost a hněv by ho ovládaly stejně, jako Tobiase Snapea ovládal alkohol. Tohle pro sebe nechtěl, nemohl by žít takový život. Brumbál to po kratších hádkách nakonec vzdal. „Myslím, že učení nemusí být nutně tvým pravým povoláním,“ připustil nakonec chápajícím způsobem. „Mám jisté velmi dobré kontakty na prodejce  lektvarů v Londýně. Tam by se tvůj talent také mohl uplatnit.“

A bylo to tak, jak Snape předpokládal, vaření lektvarů aspoň zaplatilo jeho účty, když už nic jiného. A kdykoliv viděl rodiče, jak vláčí své jedenáctileté děti po Příčné ulici, děkoval Merlinovi, že není jeho povoláním doprovázet tyhle spratky při jejich prvních neohrabaných pokusech ve vaření lektvarů.

Nenáviděl by při tom každou vteřinu a oni by zase bezpochyby nenáviděli jeho. Je lepší ušetřit všechny toho utrpení.

Takže Tkalcovská ulička a výroba lektvarů. A utrpení, to ano, ale jiného druhu, takové, které se s plynoucím časem stane méně bolestným... aspoň podle Brumbála. Odmítl se ke starému muži připojit o vánocích ve škole. Osamělost může být jedem pro někoho v jeho situaci, ale možná trocha jedu bylo přesně to, co potřeboval.

Snape mávl hůlkou a louže whisky v rohu zmizela. Cítit byla pořád a bude ještě nejméně den nebo dva.

Letmo vyhlédl z okna. Letos nasněžilo brzy a mudlové ze sousedství se tak dočkali „bílých vánoc,“ po kterých toužili. Snape slyšel, jak o tom mluvili v obchodě na rohu ulice. Proč by si někdo přál dopravní zácpy a kluzké chodníky, které s sebou sníh přinášel, bylo nad jeho chápání, ale tak či onak on se o to nestaral. Letaxová síť nebyla závislá na povětrnostních podmínkách a Příčná ulice byla udržována bez sněhu trvalým oteplovacím kouzlem. Bylo to to stejné kouzlo, které použil na chodník před svým domem a o své sousedy se ani za mák nestaral. Klidně je nechal klábosit o tom, proč mladý Snape nikdy neodhazoval žádný sníh.

Venku běžely dolu ulicí dvě dospívající děti a honily se navzájem. Chlapec shrábnul hrst sněhu a začal ho házet po dívce. Ta vykřikla a se smíchem se snažila schovat za zaparkované auto. Jeho druhý hod zasáhl cíl a srazil dívce klobouk z hlavy. Z pod něho se vysypaly červenohnědé vlasy, dívka něco volala směrem ke svému příteli, který zastavil sněhový útok a vykročil do ulice, aby jí klobouk donesl zpět. Jeho kabát byl ošuntělý a příliš velký, jeho boty příliš opotřebované od častého nošení v chladném počasí.

Snape se náhle odvrátil od okna. Pendergraft si objednal čerstvou várku Posilňujícího roztoku a asi galon výtažku z hrbouna. Zdá se, že po obojím byla po vánocích velká poptávka. Raději by se do toho měl pustit.

Právě stáčel hotový Posilující lektvar do křišťálových lahviček, když ticho narušil pronikavý zvuk z patra. Ten zvuk se po chvíli opakoval, trval déle a teprve teď si Snape uvědomil, co to bylo. Někdo zvonil na zvonek. A velmi neodbytně. Skoro to znělo, jako kdyby ten člověk, ať už to byl kdokoliv, stál trvale opřený o tlačítko.

Možná se děcka rozhodla vyzvánět na zvonky … nebo Merlin pomoz, to byli znovu koledníci. Poslední várka se odcourala po použití dobře umístěného matoucího kouzla, ale nemohl jich proklít příliš mnoho, nebo si na něj zatracené ministerstvo došlápne za ubližování mudlům. Ubližování mudlů – che! A co ubližování kouzelníkům? Klepou na dveře a očekávají, že někdo bude poslouchat jejich ječení? Snape se plahočil do schodů a vnímal svou hůlku, ukrytou v rukávu. Pokud by to byli koledníci, mohl by jen poslat další matoucí kouzlo klíčovou dírkou a hotovo. Konec konců, má práci.

Vyhlédl kukátkem a očekával, že uvidí chladem zčervenalé tváře a hloupé úsměvy těchto pěveckých  otravů celého okolí. Ale před jeho dveřmi stál jen jeden muž, oblečený v červeném saku od uniformy a svíral obrovský balík. A rozhodně se neusmíval.

Snape otevřel dveře. „Ano?“

Pošťák civěl přes velký balík, který svíral v náručí. „Severin Snape?“

„Severus! A žádnou zásilku nečekám.“

„Může bejt, že je to vánoční překvápko, a taky je to svinsky těžký. Můžu?“ Ukázal na otevřené dveře a Snape neochotně ustoupil stranou, aby ho nechal projít.

Muž dovrávoral do malé kuchyně, upustil balík na stůl a protřepal si ruce.

„Ještě potřebuju semhle tvůj podpis, kámo.“

Snape si vzal nabízenou psací podložku. Kolonka pro odesílatele byla prázdná, což bylo podivné. Věděl, že mudlovská poštovní služba se v takových věcech chová dost puntičkářsky. Podepsal se do určeného místa a podal podložku zpět pošťákovi. „Doručujete anonymní zásilky?“

Muž pokrčil rameny. „Zdá se, že tu bednu někdo nechal venku před poštou někde v Surrey. Bez zpáteční adresy. Dělám jen svou práci.“

„Ano, ano.“ Snape vyprovodil muže ven, jeho povrchní „veselé vánoce“ ignoroval. Sněhové vločky se snášely chladným vzduchem a usazovaly se na plotech a zaparkovaných autech.

„Vsadím se, že na M60 bude chaos, zamumlal muž a mrzutým pohledem přelétl po obloze.

To Snape ignoroval úplně stejně, jen počkal, až muž nastoupí do svého červeného auta a nabere směr dolů stmívající se ulicí. Pak zakouzlil rychlé Homenum revelio. Nic. Jestli zásilka přišla od nich, jeden z nich by se mohl zdržovat poblíž, nebo alespoň  to předpokládal. Temný kruh nic neponechává náhodě.

Takže to možná nebude nepříjemné vánoční překvapení pro čerstvě odhaleného zrádce. Brumbál si byl vždycky tak jistý, že nikdo z bývalého kruhu nemá podezření, ale Snape věděl, že nejlepší je nikdy si nepřestat dávat pozor.

Vrátil se dovnitř, zavřel dveře a ještě navíc zakouzlil sledovací kouzlo. Balík ležel na stole, kam ho pošťák upustil a u všech všudy, vypadal jako malá rakev. Měl zhruba takovou velikost, na délku jako Snapeova paže a na šířku tak patnáct palců. Někdo ho zajistil spoustou lepící pásky, jako by si chtěl být jistý, že se nešťastnou náhodou neroztrhne. Nahoře byla jeho adresa, napsaná úhledným, špičatým tiskacím písmem. Ale bylo to něco na boku balíku, co přitáhlo Snapeovu pozornost, aby se podíval blíž. Do kartonu byla proražena řada otvorů.

To... nebylo dobré. Snape si dokázal představit několik důvodů pro vyražení otvorů do krabice a žádný z nich nebyl nijak uklidňující. Možná by bylo nejlepší nechat celou tu zpropadenou věc na místě zmizet.

Sevřel hůlku a přistoupil ke stolu. „Viventem revelio!“

Rudá záře, která obklopila balík, byla důkazem, že se uvnitř skutečně nachází živá bytost. Nebo aspoň bytost, která byla naživu ještě nedávno.

Musí být blázen, že to dělá, ale nemohl si pomoci – byl zvědavý. Jestli se ukáže, že to byl Pendergraftův okamžitý nápad a uvnitř najde zásobu čerstvě zabitých ropuch, dá tomu starému bláznovi vědět, co si myslí o jeho doručovacích metodách.

Snape sebral odvahu a použil řezací kouzlo a úhledně prořízl izolepu na vrchní straně balíku. Hůlku v pohotovosti, natáhl se a odstranil lepenkové víko.

A zíral. A posadil se na kuchyňskou židli. A zíral ještě víc.

V balíku bylo dítě, lidské dítě, zabalené v modré flaušové dece. A bylo zcela zjevně mrtvé.

        *   *   *   *

„A to jsem byl já, že?“

„Ano, ale to jsem v  té chvíli nevěděl.“

„A nebyl jsem mrtvý.“

„Ne, nebyl.“ Ne tak docela, doplnil Snape tiše. Části tohoto příběhu nebyly pro Harryho uši. Aspoň zatím ještě ne.

   */ Poznámka: Grinch killer, neboli Grinchův zabiják, se do češtiny nedá přeložit tak, aby se zachoval význam. Grinch je skřítek z anglické pohádky, který nemá rád vánoce a rozhodne se, že je lidem zničí. Ukradne lidem dárky, dokonce i jídlo připravené na vánoce.... prostě je to někdo, kdo kazí vánoce. Nic takové v české kultuře není, abych to mohla do názvu použít. Čert ani Herodes nejsou to pravé, a žádná jiná negativní postava v souvislosti s vánoci mě nenapadla.

 


Baby in a box 2/2



 


6. december 2012



Název povídky:    Baby in a box

Autor:    Sita Z

Překlad:   tiberia

 Link na originál:  http://www.potionsandsnitches.net/fanfiction/viewstory.php?sid=2723

Souhlas k překladu:  ano

Rating:  kdokoliv

 Hrají:  SS + HP, v otcovsko - synovských rolích

Shrnutí:  Každý rok na vánoce chce Harry slyšet příběh o tom, jak se dostal do Tkalcovské uličky.... v krabici.

 

 

                         Baby in a box    2/2

Okamžitě ho napadlo, že to nakonec přece jen přišlo z Temného kruhu. To byl jejich styl, poslat zrádci zavražděné mudlovské dítě. Poselství bylo jasné: koukej, Severusi, zabíjíme bez výčitek nebo slitování a ten mudlovský spratek zemřel rychle, na rozdíl od toho, co čeká tebe.

Ale ti by nevyužili mudlovskou poštovní službu, nebo snad ano? Mohli by jednoduše nechat dítě na jeho prahu nebo ho odeslat po sovách. Takže kdo –  pro všechno na světě – by za to mohl být zodpovědný, když ne oni?

Snape ignoroval slabost v kolenou a postavil se. Hodlal se tomu dostat na kloub, což znamenalo, že bude muset dítě vyndat z krabice. Tak jako tak ho tam nemohl nechat, když už nic jiného, měl by aspoň najít způsob, jak malé tělíčko vrátit rodičům. Možná by nebyl špatný nápad vzít ho na mudlovskou policejní stanici, nechat ho na prahu a zmizet.

 Okolo dítěte byly nacpané zmuchlané noviny, nejspíš proto, aby v krabici neklouzalo – jako kdyby to byla nějaká zatracená viktoriánská váza. Snape je jemně vytahal, tak, aby s dítětem moc nehýbal. Bylo to hloupé, vždyť už stejně nic necítilo. Ale nemohl se přimět, aby s ním zacházel jako s věcí, tak jak to zřejmě dělal ten, kdo ho poslal. Měl silné podezření, že v době, kdy byl balík zalepen  bylo dítě ještě naživu a mohl se jen domýšlet, jak malý človíček před svou pomalou a mučivou smrtí trpěl. Proč si ti idiotští mudlové nevšimli, že něco není v pořádku? V některém okamžiku muselo dítě určitě křičet. Copak mudlovští poštovní úředníci přepravují běžně zásilky, které naříkají?

Jednu ruku pod hlavou dítěte, druhou pod jeho zády, Snape vyzdvihl malý ranec z krabice. Byl to zvláštní pocit, byl křehký a zároveň pevný, skutečná lidská bytost z masa a krve. Celá tahle situace byla prostě tak zatraceně absurdní.

Dítě už nevypadalo jako kojenec, mělo tmavou rozcuchanou kštici a pod ní kulaté batolecí tvářičky. Snape odhadoval, že by mohlo mít přibližně rok.

Položil ho na stůl a začal rozbalovat flaušovou deku. Nebyl si jistý, proč to dělá, prohlídkou   malého tělíčka stejně nezjistí nic nového. Příčina jeho smrti byla zcela zřejmá, buď se udusilo, nebo zmrzlo nebo prostě zemřelo šokem, zavřené v těsném prostoru krabice. Při té myšlence se Snape ušklíbl. Jeho první dojem z malé rakvičky byl přesnější, než se mu zamlouvalo byť jen pomyslet.

Pod flaušovou dekou mělo dítě ošuntělé, nadměrně velké tričko, plínku a nic dalšího. Jeho ruce a nohy nebyly tak baculaté, jak by mohly být a Snapeovi se zdálo, že na svůj věk je příliš hubené. Do nosu ho udeřil kyselý zápach a pak si všimnul, že plínka okolo nožiček má nahnědlou barvu. Chudák, umřel ve svých vlastních výkalech. Ať už to udělal kdokoliv, nejradši by ho umučil Cruciatem a poslal do pekla a pak si užíval příjemný pocit z dobře udělané práce. Snape měl pocit, že s tím by dokonce i Albus mohl souhlasit.

Rozhodl se, že ho tak nemůže nechat. Považoval se za racionálního člověka a zřídkakdy podléhal citům, ale nedokázal nechat ležet mrtvé dítě ve špinavé plínce. Když už pro nic jiného, tak aspoň kvůli jeho rodičům, aby alespoň tohoto jediného detailu byli ušetřeni, až si jeho tělíčko přijdou vyzvednout z márnice.

Snape začal rozepínat plínku a když odklopil přední část, musel se obrnit proti smradu. Páchlo to otřesně, to ano, ale to, co našel pod plínkou, okamžitě odvedlo jeho myšlenky jinam. Dítě mělo stehna, zadek i malý penis pokrytý žlutohnědou vrstvou, která rozhodně nevznikla za jediný den. I tak naprosto  nezkušenému člověku, jakým byl Snape bylo jasné, že chlapce už velmi dlouhou dobu nikdo nepřebalil. Kůže pod vší tom špínou byla červená, zanícená a pokrytá boláky. Dítě muselo mít velké bolesti.

Cruciatus, pomyslel si Snape, když vytahoval tu strašnou plínku zpod chlapce, by mohlo být ve skutečnosti ještě příliš rychlé a příliš čisté řešení. Možná by místo toho použil Voldemortovu oblíbenou kletbu na zkroucení střev.

 Plenku na místě spálil a na chlapce a jeho tričko použil čistící kouzlo. Zápach sice nezmizel úplně, ale byl snesitelný, přinejmenším pro mistra lektvarů - v laboratoři zažil i horší smrad, ale slabší povahy by se klidně pozvracely i teď.

Snape přešel ke dřezu, naplnil lavór teplou vodou a donesl ho zpátky ke stolu. Ponořil do vody měkkou žínku a začal chlapce umývat, jemně a důkladně. Jeho pokožka nebyla studená, takže nemohl být mrtvý dlouho. Vlastně…

 „Hepčík!“

Jeho srdce se rozběhlo jako splašené. Žínku upustil a vsunul chlapci ruku pod tričko. A bylo to tam. Slabý tlukot srdce, které to ještě úplně nevzdalo.

Dítě se tím kýchnutím neprobudilo, oči mělo stále zavřené, ruce a nohy pořád ležely bezvládně. Byl v bezvědomí, anebo... Snape si všiml slabého namodralého zbarvení chlapcových rtů, které předtím připisoval zimě. Možná v tom bylo víc.

„Accio testovací proužek!“

Snape ve vzduchu chytil něco, co vypadalo jako malý proužek pergamenu a když ho opatrně vtlačil mezi chlapcovy ochablé rty, proužek skoro okamžitě zezelenal. Kdosi dal dítěti uspávací lék, nepochybně stejný člověk, co odeslal balík.

Snape nebyl léčitel, ale věděl, že takovéto mudlovské jedy by pro někoho s oslabeným imunitním systémem mohly být smrtelné. Dítě by mohlo přestat dýchat, nebo by jeho magie mohla odmítnout neznámou látku a organismus by se dostal do šoku. Snape věděl, že je to kouzelnické dítě od okamžiku, kdy testovací proužek změnil barvu. To kouzlo u mudlů nefunguje.

Přidržel dlaň před chlapcovými ústy. Zdálo se, že přinejmenším dýchá normálně, ačkoliv jeho srdeční tep byl mírně nepravidelný. Existovalo několik lektvarů, které by Snape mohl použít u dospělého pacienta, žádný z nich se ale neodvážil podat tak malému dítěti. A to dítě vypadalo, že jeho život visí na vlásku, který se může kdykoliv přetrhnout. Co kdyby umřel právě tady, na Snapeově kuchyňském stole?

„Co s tebou mám dělat?“ Otázka mu z hrdla vyšla jako pouhý šepot. Aniž by si uvědomoval, co dělá, Snape natáhl ruku a shrnul chlapcovy nepoddajné vlasy na stranu. Na jeho čele uviděl náplast, vypadala, že je tam přilepená už bůhvíjak dlouho. Není pochyb, že na ni  někdejší chlapcovi „pečovatelé“ prostě zapomněli. Její odlepení  Snape odsunul na později a věnoval se očišťování dítěte. Množství nečistoty na jeho těle bylo neuvěřitelné. Než byl zadeček konečně bez špíny, spotřeboval Snape několik hadříků a čtyři lavóry s vodou. Ne že by výsledek vypadal nějak radostně. Bez povlaku špíny teď byly v celém rozsahu vidět mokvající a zanícené vředy a  boláky.  Nejspíš bylo skutečně štěstí, že chlapec hluboce spal, protože kdyby byl vzhůru, asi by křičel bolestí.

„ Accio tresť z dobromysli, výtažek z hrbouna, hojivý lektvar!“

Lahvičky, které přivolal, dosedly na stůl. Snape vatovým tampónem pečlivě nanesl malé množství lektvaru  na každou ranku a každý bolák, a započal tak pomalý proces léčení chlapcových zranění. Hojivý lektvar vyčistil a znecitlivěl infikované rány, dobromysl rány uzavřela a výtažek z hrbouna zklidnil podrážděnou pokožku. Bylo to to nejlepší, co teď mohl pro chlapce udělat a jen léčitel mohl rozhodnout, jestli budou potřebná nějaká další opatření.

„To by ti mělo pomoct, aby ses cítil líp, maličký,“ zamumlal Snape. „Jsi bojovník. Chtělo by to víc, než jen jízdu v kartonové krabici, aby tě to odrovnalo, že?“

Chlapec spal dál, ale Snapeovi se zdálo, že jeho dech je nepatrně klidnější. I v hlubinách spánku možná cítí, že ta neustálá bolest na zadku se konečně trochu zmírnila.

Snape přeměnil papírový ručník na plenku – potřeboval na to několik pokusů, protože neměl zcela jasnou představu, jak by taková plenka měla vypadat. Výsledek nebyl moc přesvědčivý, ale předpokládal, že prozatím by to mělo stačit. Umouněné tričko po chvíli uvažování přeměnil na měkký, volný overal, podobný oblečení, jaké zahlédl na batolatech v Příčné ulici.

„Teď vypadáš jako správný kouzelník, dítě.“

                                                           *   *   *   *

„Bál ses?“

Snape nezaváhal. “Ano, bál jsem se opravdu hodně.“

„Protože sis myslel, že bych mohl umřít?“

„Ano. A protože jsem nevěděl, kdo tě poslal a proč.“

„Povídej mi o tom dopisu.“

Ano, dopis. Málem si ho nevšiml, jak byl skrytý mezi zmačkanými novinami...

                                                               *   *   *   *

Dítě držel přitisknuté ke hrudi a zíral dolů na obálku. Předtím si jí nevšiml, ležela až na dně kartonové krabice. Takže nakonec to nebude anonymní zásilka. Přiložili dopis.

Jestli byli skutečně tak šílení, jak si o nich začínal myslet, mohlo v obálce klidně být třeba natištěné vánoční přání. A pokud ne... no, pokud ne, mohl by se konečně dozvědět, proč by někdo, u Merlinovy matičky země, posílal dítě.

Vzal dopis i dítě do obývacího pokoje a uvelebil se na gauči. Spící dítě mu leželo na hrudi a vnímal konejšivé teplo jeho těla.  Magie ho ochránila a udržela naživu v situaci, kdy by mudlovské dítě zcela jistě zemřelo.

„Tak se pojďme podívat, co nám chtějí říct.“ Snape roztrhnul obálku. Rukopis byl stejný, jako na balíku, poněkud vyumělkovaný a přeplácaný. Po přečtení prvních pár řádků na něj Snape přestal myslet, přestal myslet dokonce i na dítě ve své náruči. Ať očekával cokoliv, tak tohle teda ne.

Snape,

nevím, jestli je tato adresa stále aktuální, ale jsi jediný -však víš co - který mě napadl. Ten muž, Brumbál, nenechal na svém dopise zpáteční adresu, nepochybuji, že zcela záměrně. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádný normální způsob, jak někoho z vás kontaktovat, je tohle to nejlepší co jsem mohla udělat. Doufám, že se máš obstojně a jsi střízlivý.

Možná nevíš, že Brumbál nechal syna mé sestry u naší rodiny, nechal ho na našem prahu den po tom, co zemřela. V dopise nám vysvětlil, že ho hledá nějaký podivínský šílenec a jediný způsob, jak ho „udržet v bezpečí“ je, že zůstane s námi. Nikdo nám nedal na výběr, nikdo se nás ani nezeptal, jestli jsme ochotní ohrozit naše životy – a hlavně život našeho syna! Nikdy předtím, než jeho rodiče zemřeli, jsme ho ani neviděli! Jsem si jistá, že moc dobře vím proč, jsme totiž jenom „mudlové.“ To je to slovo, kterým jste mi říkali, když jste tenkrát sedávali u našeho stolu a jedli naše jídlo.

Každopádně můžeš vyřídit Brumbálovi, Snape, že to fungovat nebude. Nebudu předstírat, že rozumím té směšnosti o „krevní ochraně“, ale jedno ti řeknu. Ten kluk u nás nikdy domov mít nebude. Můj manžel o to nestojí a upřímně řečeno, já taky ne. Nikdy jsme nežádali, abychom patřili do vašeho světa a ten kluk bude stejně nenormální, jako jeho rodiče. Ani bych nevěděla, jak ho vychovávat a rozhodně nehodlám sledovat, jak můj Dudley trpí s šílencem v rodině. Takže Brumbálovi hezky vyřiď že děkuji, nechci. Co si nadrobil, ať si vyřeší sám. My, můj manžel a já, to zcela jistě dělat nehodláme.

A pokud jde o posílání těch směšných vyřvávajících dopisů, může si ušetřit námahu, protože v téhle zemi už dlouho nepobudeme. Můj manžel přijal nabídku na práci v zahraničí a brzy odjíždíme. A jestli nám toho kluka pošlete znovu, tak ho prostě opustíme – varovali jsme vás. Nehodláme se nechat vydírat.

Přikládám deku a nějaké oblečení, víc nám toho nezbylo.

Petunie

P.S. Hodila jsem mu do lahve pár temazepamů, aby zůstal zticha.

Snape zíral na list papíru, dokud se mu dopis nezačal rozplývat před očima. Pak ho zmačkal a mrsknul s ním přes pokoj, ruku zaťal v pěst a třísknul do opěradla od gauče.

„Ty hnusná mrcho!“

Dítě se ani nepohnulo, stále hluboce ponořené ve svém drogovém spánku. Snape zíral na tmavou hlavu, spočívající pod jeho bradou. Tahle... napůl mrtvá maličkost byl Harry Potter, chlapec který přežil. Nacpaný do lepenkové krabice a poslaný pryč jako nepotřebná veteš. Petunie musela přijít o rozum... tak jako tak ho moc neměla.

Posadil se na pohovku a přesunul si dítě v náruči, aby mohl prostudovat malý obličejík. Ano, neposlušné tmavé vlasy byly otcovy, ale něco v křivce chlapcových rtů Snapeovi připomnělo jinou, ženskou tvář, kterou tak dobře znával. A ta náplast... jizva musí být schovaná pod ní, slavná jizva, kterou na jeho čele zanechala Voldemortova kletba. V Proroku pořád spekulovali o tom, jak vypadá, jako kdyby si klidně nemohli opatřit vlastní.

Snape začal odlepovat rožek náplasti, ale držela příliš pevně. Kdyby ji teď strhnul, mohl by chlapce zranit, nejlepší bude ji později jemně odstranit teplou vodou. Ale napřed si potřeboval s někým promluvit.

                                                        *   *   *   *

„Zavolal jsi krbem strejdu Albuse.“

„Ano, musel se hned dozvědět, že už nejsi v domě své tety.“

                                                          *   *   *   *

„To je.... nešťastné, Severusi.“ Brumbálův odraz v plamenech se tvářil ustaraněji, než Snape kdy viděl. „Mohu vstoupit?“

Snape přikývnul a odstoupil od krbu, aby udělal řediteli místo. Dítě v jeho náruči se ani nezavrtělo.

Harry stále tvrdě spal a kdyby Snape necítil teplo jeho těla, připadalo by mu, že drží v rukách hadrový uzlík.

Brumbál vystoupil z krbu a mávnutím hůlky odstranil saze ze svého hábitu.

Snape si odkašlal. „Kominík už tu dlouho nebyl....“

Brumbál mávnutím ruky odmítnul jeho vysvětlení. „Nic se neděje, chlapče. Jak je Harrymu?“

„Spí,“ odpověděl Snape. „Petunie ho omámila nějakým druhem mudlovských léků, zdá se...“

„Je to nebezpečné?“

„Nejsem si jistý,“ Snape  si přál muže uklidnit, ale neupřímnost by Brumbál prokoukl. „Zdá se, že je stabilizovaný, ale nemám moc zkušeností s mudlovskými léky.“

„Mohu vidět ten dopis?“

Snape přivolal zmačkaný kus papíru a podal ho Brumbálovi. Muž ho rychle přelétl očima, aniž by na něm byla vidět jakákoliv emoce. Což samořejmě nic neznamenalo, Brumbál dokázal schovat svůj hněv za bezvýraznou masku stejně  dobře jako každý Zmijozel.

Konečně sklonil dopis. „Chudák Petunie.“

Snape zamrkal. „Promiňte...?“

„Měla pocit, že jsem si cenil bezpečnosti její rodiny méně, protože byli mudlové,“ řekl Brumbál s povzdechem. „To bylo odjakživa její citlivé místo.“

„Citlivé místo?“ Snape zvedl hlas, pak s výrazným úsilím pokračoval klidněji. „Mohla toho chlapce zabít!“

„Pravda.“ Brumbál vypadal, že cítí spíš smutek, než vztek, který lomcoval Snapem. Doufal, že s ním bude starý muž pro jednou sdílet stejné pocity, ne že předvede tuto scénku plnou pochopení a odpuštění. Další otázka proto vyzněla mnohem nedůtklivěji, než zamýšlel.

„Takže co teď? Nebo jste to prostě pustil z hlavy?“

„Samozřejmě, že ne.“ Brumbál se něj podíval tím pohledem, jako by mu viděl až na dno duše. Snape se přinutil neuhnout pohledem. „Zdá se, že pokud jde o Harryho, budeme muset vymyslet další plán.“

„Tentokrát žádní mudlové,“ řekl Snape důrazně, udivený, kdy mu na tom začalo tak záležet. Ale konec konců, slíbil, že bude toho chlapce chránit.

„Nemysli, že všichni mudlové jsou neschopní o někoho pečovat, můj chlapče.“

„Možná je to to jediné, co o nich vím,“ odsekl Snape a vzápětí si přál, aby to neudělal, když na staré tváři zahlédl zklamaný výraz. „Každopádně, ...proč si ho nemůže vzít kouzelnická rodina? Jsem si jistý, že mnozí by víc než rádi přijali chlapce, který přežil.“

„A to je právě to,“ řekl Brumbál. „Přijali by chlapce, který přežil, ne chlapce, který jednoduše  potřebuje rodinu.“

„Určitě nepotřebuje rodinu, která ho nacpe do krabice a nechá na poště.“

„Ne, to ne.“ A zase ten pohled, který Snapa vždycky vyvedl z míry. Co starý muž v jeho očích viděl? „Potřebuje někoho, kdo ho bude chránit.“

„Dobře...napadá vás někdo?“

V Brumbálových očích se mihnul znepokojivý záblesk, když konečně odvrátil pohled. „Ve skutečnosti napadá. Ale zatím žádám tebe, abys na něj dohlédnul. Droga může mít nějaké vedlejší účinky a já se budu cítit lépe s vědomím, že je v rukách odborníka.“

„Já.. nikdy jsem se nestaral o dítě.“

„To jsem slyšel od spousty novopečených rodičů.“ Brumbál si zřejmě všimnul výrazu ve Snapeově tváři, protože dodal. „Je to jen dočasné, Severusi. Jen dokud se neujistím, že osoba, kterou mám na mysli, si ho vezme.“

„A co jeho širší rodina? Má Lily ještě jiné příbuzné?“

Brumbál zavrtěl hlavou. „Petunie je jeho jediná žijící příbuzná. A má samozřejmě pravdu, krevní ochrana nebude fungovat, když není poskytnuta dobrovolně. Pokud jde o Harryho bezprostřední bezpečí, prozatím budeme muset použít Fideliovo zaklínadlo.“

„Co myslíš tím prozatím?“

Brumbál se usmál. „Krevní ochrana pracuje nejrůznějšími způsoby, Severusi. Možná přijde den, kdy někdo bude ochoten sdílet s chlapcem svou krev a přijme ho za vlastního. Pak bude mít novou krevní ochranu. Do té doby bude Fidelius stačit.“

Snape přimhouřil oči a pohlédl na něj. „Krevní adopce? Koho máte na mysli, Brumbále?“

A opět ten podivný pohled a úsměv, ačkoliv Snape nechápal, kde Brumbál vidí něco zábavného.  „Postačí když řeknu, Severusi, že je to někdo, komu bych svěřil i svůj vlastní život.“

                                         *   *   *   *

„Strýček Albus byl tvůj strážce tajemství, že jo?“

Snape kývnul. „Provedli to kouzlo hned druhý den, McGonagallová byla svědkem. Nikdo jiný se to nesměl dozvědět, ne tak brzy.“

„Koho strýc Albus požádal o krevní adopci?“ chtěl vědět Harry.  „Myslel jsem, že chtěl, abych zůstal s tebou.“

Snape si povzdechl. „Řeknu ti něco důležitého o tvém strýci Albusovi, Harry. Nikdy – nikdy nepředpokládej, že nemá něco za lubem, dokonce ani když tě u stolu požádá o sůl.“

„Co znamená, že má něco za lubem?“

„To znamená, že má tajný plán.“

„Aha. Harry se nad tím na chvíli zamyslel.

„A podařil se mu ten jeho tajný plán?“

Snape se tomu skoro zasmál. „Nakonec ano.“

                                                             *   *   *   *

Harry prospal osmnáct hodin v kuse, obklopen pohodlím a v bezpečí, zabalený do deky opatřené trvalým ohřívacím kouzlem. Snape do své ložnice postavil přeměněnou dětskou postýlku, aby na něj mohl lépe dohlédnout a během dne nosil chlapce v šátku, jak mu navrhla Poppy. Přišla se na Harryho podívat a prohlásila, že se „krásně zotavuje, ale je strašně hubený.“

Trvalá přítomnost jiného člověka, to byl pro Snapa zcela nový pocit, i když ten člověk nedělal nic jiného, než spal. Přistihl se, že na chlapce mluví, předčítá mu z Proroka a stěžuje si na Pendergrafta, který si objednal Sluneční elixír na konci prosince. Několikrát za den natřel Harryho bolavý zadek hojivými lektvary, do žaludku mu vkouzlil Výživný doušek a žasl nad změnami, které byly za pouhých pár hodin na chlapci vidět. Harryho kůže už nebyla vlhká a bledá, tváře mu zrůžověly a se svými dlouhými tmavými řasami vypadal jako anděl – aspoň podle madam Pomfreyové. Snapovi spíš připadal jako obzvlášť vychrtlé kotě, které někdo vyhodil na mráz.... s bleskem na čele. Slavná jizva měla skutečně tvar runy „S“ a Petunie ji přelepila náplastí nepochybně v tom samém okamžiku, kdy ji uviděla. Něco tak očividně kouzelnického musela před normálním světem skrýt.

Na Štědrý den ráno seděl Snape u kuchyňského stolu se svým obvyklým hrnkem kafe. Vánoce byly pro mnoho osamělých lidí smutným obdobím, během vánoční sezóny byl od Sv. Munga nahlášen dvojnásobný počet pokusů o sebevraždu.  Ale to, co teď cítil Snape, nebyl smutek nebo deprese. Vnímal jen určitý druh míru,  když tam tak seděl se spícím dítětem na klíně a věděl, že později    sejdou dolů uvařit další várku Žaludek zklidňujícího lektvaru. Po svátcích se na něm vždycky dalo dobře vydělat.

„Aspoň pořád nežvaníš, jako tvůj přesvatý otec,“ prohodil směrem k chlapci, podepřel ho pod zády a prohlížel si poslední číslo Praktického lektvaristy. „Studijní hodiny ve Velké síni bývaly peklo, když s tím uštěkaným podvraťákem v jednom kuse mlel jak kafemlejnek.

„Ba“

Snape málem převrátil svůj hrnek. Kouknul dolů a zjistil, že se dívá do světlezelených očí.

„Da ba,“ řekl chlapec tiše. „Videlibubhablahbha“

„Ano, jistě....“

„Havvy.“

Snape zamrkal. „Ano, to jsi ty. Jsem rád, že znáš své jméno.“

„Havvy fpát.“

„Spal jsi,“ řekl Snape a lámal si hlavu, jestli dítě čemukoliv z toho rozumí... a jak se vlastně mluví s osmnáctiměsíčními dětmi.... a jestli vůbec někdy slyšel někoho, jak mluví s batoletem. „Ale teď už ses probudil.“

Zní to jako by mluvil idiot, Snape, komentuješ naprosto zřejmou skutečnost.

„Havvy sedět?“

Snape o tom chvíli přemýšlel a pak risknul otázku. „Chceš zůstat na klíně?“

„Avabvadva.“

„Dobře.“

Chlapec se rozhlédl po kuchyni, nakrabatil obličej, když uviděl neznámé prostředí a Snape si chvilku myslel, že začne plakat. Ale dítě k němu jenom zvedlo oči a malou ručkou se chytlo za jeho černý hábit.

„Bublublu.“

„Ne.“ Snape zavrtěl hlavou. „Severus. Já jsem Severus.“

„Havvy.“

„Severus.“

„Evvu“

Snape přikývl. „To je dost blízko. Takže, Harry... půjdeme teď dolů a uvaříme Žaludek zklidňující lektvar pro všechny ty otravy tam venku?“

„Evvu.“

Sklopil oči dolů k dítěti a zjistil, že pohled do těch kočičích očí mu nezpůsobuje bolest. Na rozdíl od těch, na které vzpomínal, v těchto očích byla spousta života a zdálo se mu, že ho dokážou prokouknout jako málokteré předtím.

Doopravdy  už začínáš být sentimentální jako ten stařec.

Snape setřásl myšlenku a postavil se, dítě na ruce. Ale nezamířil hned ke schodům do sklepa. Přešel k oknu a když odhrnul záclonu, objevila se zářivě modrá obloha a ulice pokrytá jiskřivým sněhem. Se vší tou bílou nadílkou nevypadala Tkalcovská ulička tak sešle, byla vlastně docela hezká.

„Vidíš?“ řekl Snape a zdvihnul dítě, aby lépe vidělo. „Dnes jsou vánoce.“

                                          *   *   *   *

„A pak jsem s tebou zůstal.“

Snape se natáhl a odhrnul Harrymu z čela neposlušný pramen vlasů. „Ano.“

„A pak jsi mě krví přijal za vlastního?“

„Ano.“

Harry se zamyslel. „A co kdybys nebyl doma, když ten pošťák přišel?“

„Nechal by balík ležet na prahu, předpokládám.“ V mrazu, už si nechal pro sebe. Ta mrcha Petunie. Ten účet ještě nebyl vyrovnaný a Snape neměl v povaze zapomínat křivdy. Jeho vztek s uplynulým časem spíš rostl. Kdyby se znovu setkali.... potom by Albus udělal lépe, kdyby se díval jinam.

„Co kdybych se ti nelíbil?“

Snape zvednul obočí. „ Chceš říct, co kdybych věděl, že se z tebe vyklube malá příšera, která pokape čokoládou celou moji kuchyň a navíc krade perníčky?“

Harry se zahihňal. „To jsem doopravdy neudělal schválně.“

„Jsem si jistý, že perníčky ti do kapsy nevlezly omylem.“

„Ale ne, myslím tu čokoládu. Perníčky jsem chtěl vzít, ale čokoláda byla nehoda.“

„Jako ty nehody, které se tobě a panu Weasleymu přihodily v koupelně minulý týden?“

Harry přikývl, sarkasmem ve svých šesti letech naprosto nedotčený. „Jo.“

„No, nemůžu tě dost dobře poslat zpátky, nebo ano?“

Od Poppy nebo Molly by to za takový komentář nepochybně schytal, ale Harry se jen ušklíbl. „Stejně bych se už nevešel do krabice.“

„Věčná škoda.“ Snape pečlivě zastrkal peřinu kolem chlapce a zkontroloval, jestli má dobře přikryté nohy. „Už je čas spát, Harry. Lupin přijede během zítřka a jsem si jistý, že chceš být dobře odpočinutý na všechny ty partie Řachavého Petra, ke kterým ho přinutíš.“

„Strýček Moony!“ Harry vykřikl a Snape by si nejraději nakopal, že mu oznámil tu vzrušující novinku, když už byl přichystaný usnout.

„Ale jen když půjdeš teď hned spát, „dodal spěšně a nepravdivě. Jako kdyby vlkovi zabránilo přijet něco tak malicherného, jako že Harry nespí.

„Dobře. Dobrou noc, Severusi. Uvidíme se zítra a to už budou vánoce!“

„Snape stál a shlížel na chlapce, zakutaného do peřin. „Dobrou noc, Harry.“

Tiše odešel z místnosti a cestou zvedl nějaké zatoulané ponožky. Lupin trval na tom, že přijede, tak jako to dělal každé vánoce, velikonoce, Harryho narozeniny a kdykoliv to šlo mezi tím. No, mohlo by to být i horší, říkal si Snape, když házel ponožky do koše na prádlo. Když zrovna nebyl přeměněný v krvelačné zvíře, byl Lupin přijatelným společníkem. Tedy ne, že by mu to Snape někdy hodlal říct.

Vyhlédl oknem do zahrady za domem, právě včas, aby zahlédl osamělou vločku, jak se snáší dolů a  usedá na zmrzlý trávník. Brzy se přidaly další, létaly v nočním větru sem a tam a vypadaly jako by tančily. Harry by byl nadšený, miloval hry ve sněhu.  A pokud to bude Lupin, kdo ho bude tahat kolem dokola na saních a ne já, tím líp. A potom by Harry nejspíš trval na tom, aby se k němu připojili oba dva … a nedej Merlin postavili sněhuláka. Snape si při té myšlence povzdechl. Podle jeho názoru byl sníh nejhezčí, když ho člověk obdivoval z okna.

Podobný názor míval na děti – a jedno teď žilo přímo v jeho domě. Malý expert na perníčky s čokoládou, povodně v koupelně a neustálé vyžadování pohádek před spaním. Albus ho tenkrát před pěti lety pěkně vypekl a on mu naletěl jako ten nejzelenější prvák z Mrzimoru.

Domnívám se, že vrátit vánoční dárek by bylo velmi nevychované, řekl starý muž, když ho Snape stroze informoval, že Harry může zůstat v Tkalcovské uličce a dokonce ani Snapeovo nejzuřivější zamračení nedokázalo setřít úsměv z té vrásčité tváře. Sentimentální starý blázen.

Bylo by nesnesitelné, kdyby někdo vypátral krabici, ukrytou ve Snapeově pracovně a obsahující starou modrou flaušovou deku. Krabici, kterou Snape vytahoval každý Štedrý večer protože... prostě proto. Ne že by plakal nad odřenou starou věcí, nebo byl hloupě sentimentální. Chtěl se na ty věci jenom podívat. A připomenout si, jak k němu přišlo dítě, a naplnilo jeho dům i jeho srdce novým životem.

Jen jedenkrát za rok. Právě na vánoce.

 

                                                                K O N E C


Vánoční blues



 


9. december 2012



Název:    Christmas blues

Autor:   Faerie Princess Of Doom

Link:   http://www.hpfandom.net/eff/viewstory.php?sid=19318

Překlad:  tiberia

Souhlas: ne, nejsou kontakty, mail nefunguje

Postavy:  fyzicky pouze Albus, ale pomluví tam kdekoho...

Shrnutí:  Albus si neváží toho, co má a chtěl by něco úplně jiného....

 

                                            Vánoční blues

Albus si povzdechl. Další rok, další vánoce.

Starý profesor rozjímal nad svým vánočním stromem, tak jako každý rok. Byl  stejný, jako vždycky, na stejném místě v rohu jeho komnat, vysoký, ozdobený červenými a zlatými baňkami a řetězy.

Nebyl to ale strom, s čím měl problém, byly to dárky pod ním.

Byly tam naskládané úplně stejně jako v minulých letech. Knihy, jeho vánoční dárky.

Knihy. Byl tak unavený z těch zatracených věcí, které stejně nikdy nebude číst.

Někdy si přál, aby nebyl tak chytrý.

Nicméně už se se svým každoročním vánočním údělem smířil. Věděl, že kdyby chtěl tuto ošemetnou situaci vyřešit, mnoho lidí by tím urazil.

Kéž by byl už v mládí zastavil všechny, kteří ho obdarovávali knihami. Ale neměl to srdce. Ne, když si všichni dávali tolik práce s vymýšlením, jakými knihami ho obdarovat.. A teď už jich měl tolik, že existovalo jen nepatrné množství témat, o kterých by si nemohl nic přečíst ve své vlastní knihovně.

Postavil stranou svůj ranní čaj a zvedl první balíček. Byl zabalený v černozeleném papíru, s malou kartičkou psanou drobným černým písmem. „Ach, Severus.“

Dar byl rozbalen a Albus vydal další bolestný povzdech. Kniha temných lektvarů. Jak předvídatelné. Odložil knihu na malý stolek vedle křesla.

A tak to pokračovalo dál. Kniha od Minervy – něco o peří a jeho vlastnostech v přeměňovacích vzorcích, kniha o vzácných lidožravých rostlinách od profesorky Prýtové, od ministra kniha o mezigenerační politice, od Aberfortha kniha o kozlech – další kniha o kozlech, pomyslel si Albus zasmušile.

Knihy! Proč knihy! Jen proto, že je vzdělaný člověk to ještě neznamená, že všecko, co chce na vánoce, jsou knihy!

Albus zatoužil po časech, kdy jeho matka celý rok pletla a šila a připravovala šály, rukavice a pláště na zimu a taky na vánoce...jak jen mu chyběly maminčiny pletené ponožky!

Albus si ještě chvilku zavzpomínal, pak odhodil stranou poslední ze svých darů – knihu o výkladu budoucnosti podle tvaru mraků. Ani nemusel přečíst kartičku, aby věděl, od koho to bylo. Opřel se v křesle a poněkud poraženecky si povzdechl.

Děsil se svých narozenin.

Jeho oči zachytily záblesk stříbra a znovu se podíval pod stromek. Zdá se, že tam zapomněl dárek. Švihnul hůlkou a ledabyle zabalený balíček mu přistál na klíně. Kriticky se na něj zahleděl. Nevypadalo to jako jeho běžný dárek, celé to bylo hrbolaté a nepořádně zabalené.

Albus pokčil rameny, asi jen kniha, která se cestou do jeho komnat poškodila. Hbitě odstranil stříbrný papír a když uviděl svůj dárek, zalapal po dechu.

Ponožky!

Div se nerozplakal. Skutečně to byly ponožky! Dárce měl příšerný vkus a pár k sobě navíc nepasoval, ale byly to ponožky! Uctivě a zbožně je držel v rukou, neschopen slova. Jedna ponožka byla zářivě fialová, pošitá drobnými hvězdičkami, které se občas odstřelovaly. Druhá byla jasně zelená, se vzorem malých soviček, které v nikdy nekončícím kruhu stále poletovaly kolem dokola.

Albus se do nich zamiloval v tom okamžiku, kdy z nich spadl stříbrný papír.

Podíval se na pozůstatky obalu po nějaké vizitce. Vrtalo mu hlavou, kdo mu ty ponožky mohl dát, ale žádná kartička tam nebyla, takže mu nezbylo než lámat si hlavu dál.

Albus setřepal z nohou pantofle a navlékl si své nové ponožky, nohy natáhl před sebe a obdivoval je.

A vyhlídka na jeho narozeniny najednou vypadala daleko radostněji.

  


Trest



 


10. december 2012



Detention banner

 

Detention 

Autor: Barkeeper

Originál: http://www.phoenixsong.net/fanfiction/story/3136/

Překlad: kopapaka

Betaread(cz): Rya

Autor souhlasí s překladem.

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Publishing (UK) Scholastic, Scholastic Books (US), and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended.

 

 

                                       Trest

 

 „Kde je Harry?" zeptala se Hermiona ve společenské místnosti.

Bylo devět večer a všichni studenti šestého ročníku se zabývali svými domácími úkoly.

„Má trest s Filchem," odpověděl Ron, aniž by vzhlédl od svého úkolu z lektvarů.

„Od koho?" zeptala se znovu.

„Snape," odvětil krátce Neville.

„A proč?" řekla netrpělivě.

„Proč? Odkdy Snape potřebuje důvod, aby dal někomu trest a zvlášť když jde o Harryho?" opáčil Seamus s trochu nevěřícím pohledem.

„Zásah, Seamusi. Nedošlo mi to,"odpověděla tiše a začala pracovat na své eseji do přeměňování.

V deset hodin se portrét otevřel. Všichni vzhlédli a uviděli přicházet zničeného Harryho.

Jako by ještě byl duchem někde jinde.

„Harry, kamaráde, stalo se něco?“ zeptal se Ron, udivený chováním nejlepšího přítele.

„Rone?" řekl Harry chraptivým hlasem a díval se přitom jinam. "Slíbíš mi jednu věc?"

 Teprve teď si ostatní všimli jeho podivného chování..

„Cokoli, kamaráde," ujistil ho.

„ Prosím tě, Rone, slib mi, že mě zabiješ, kdybych příště dostal trest jako dnes," odpověděl Harry a stále hleděl do prázdna.

„Byl Filch tak hrozný jako obvykle?“ zašklebil se Seamus.

„Ne,"odpověděl Harry chraplavým hlasem.

„Ne?" opakovala Parvati.

„Ne! Bylo to ještě horší!"odpověděl Harry a zrudl.

Hermiona sledovala rozhovor a postřehla Harryho zrudnutí při pohledu na Parvati.

„Harry, nevadí, že se ptám? Jaká je souvislost mezi trestem od Snapea, který jsi měl s Filchem a červenáním se při pohledu na Parvati?"zeptala se Hermiona dobře známým hlasem: Nedostaneš-se-z-toho-tak-lehce.

„Harry, proč se na mě tak díváš?"zeptala se Parvati, uhýbajíc pohledem.

„Černá krajková tanga a push-upka, velikost C?" zašeptal Harry a nespustil z ní oči.

Parvati zuřivě zrudla, což jako odpověď stačilo.

Někteří zpočátku nesledovali rozhovor, ale teď si Harry získal pozornost úplně všech u stolu. Seamus se podíval na Parvati, její ruměnec, Harryho zčervenání a z otázky, kterou Harry položil, pochopil všechno. Tiše hvízdl a obdivně pohlédl na Parvati. O pár vteřin později to došlo i ostatním.

„Harry?" zeptal se Ron přiškrceným hlasem. „Jak víš, jaké prádlo nosí Parvati?“

Bylo zřejmé, že si Ron, jako každý muž u stolu, usilovně představuje obrazy vyčarované otázkou.

Harry nejspíš neslyšel. Obrátil se k Hermioně a zeptal se s vykulenýma očima, „Oboje červené, bavlněné, velikost B?"

„Ano, a co?"odpověděla Hermiona rozhořčeně. „Jak to víš? Nakukovals do dívčích sprch?“

Skoro vykřikla, „Netušila jsem, že jsi takový zvrhlík!"

„Ne," řekl chraptivě Harry. „To byl můj trest!"

Odpovědělo mu jen ohromené ticho.

„Měl jsi za trest dívčí spodní prádlo?" zeptala se Hermiona zmateně.

„Ne, nebylo to dívčí spodní prádlo. Musel jsem pomáhat v prádelně!" odpověděl Harry, pohlížeje do neznáma..

Seamus se naklonil s uličnickým úšklebkem, „Takže, aby bylo jasno. Tvůj dnešní trest byla pomoc v prádelně a praní dívčího spodního prádla? Chlape, za to bych klidně platil!“ řekl se smíchem, zatímco se ho Parvati s Levandulí pokoušely praštit.

„Ne, to ne. Ano, měl jsem pomáhat v prádelně, ale nepral jsem dívčí prádlo. To dělal Dobby," odpověděl Harry, stále s myslí několik světelných let daleko. „Jen jsem si všiml, že prádlo je rozděleno podle koleje, ročníku, pohlaví a také označené cedulkami se jménem.“

Při pohledu na Levanduli se narovnal, jako kdyby ho náhle udeřila myšlenka. Všichni u stolu viděli jeho oči, široké jako talíře, když na ni zíral. Neslyšel, jak Seamus zašeptal Deanovi, že by chtěl vědět, jaké spodní prádlo má Levandule.

„Opravdu?"zeptal se Harry Levandule nevěřícím hlasem.

Levandule se jen usmála. Bez uzardění.

„Ano," odpověděla klidně.

Klesl zpět do křesla a schoval tvář do dlaní.

„Harry?" zeptal se Seamus s úšklebkem, „Teď, když víme, co nosí Hermiona a Parvati, nebylo by spravedlivé, že to víme jen o těch dvou a ne o Levanduli."

„Seamusi, jsi si jistý? Chceš to opravdu vědět? Levandule, bude ti to vadit?" zeptal se Harry.

„Ne, Harry, nebude," ujistila ho Levandule s upřímným úsměvem.

„Jo, kamaráde, já osobně to chci vědět," řekl Seamus se škodolibým úsměvem.

Už nějakou dobu se snažil zjistit, co nosí pod hábitem.

„Ok, Seamusi, ale pak mi neříkej, že spíš jako motorka," odpověděl Harry, zase bez úsměvu, hledíc do vesmíru.

„Jako motorka?“ zeptal se Seamus zmateně.

„Jo, jako motorka, na stojánku!" odpověděl Harry a ještě cosi zamumlal.

„Harry, nemyslím, že někdo slyšel ta poslední slova," řekl Seamus s úsměvem.

„Řekl jsem, že tam nebyla žádná hromádka označená cedulkou se jménem Levandule Brownová."

Trvalo několik vteřin, než všichni u stolu pochopili. Seamus se zakuckal, Dean pískl a Ron s Nevillem zrudli jako brzdová světla při nouzovém zastavení.

„Díky, Harry. Myslím, že teď budu nějaký čas spát na zádech," řekl Seamus trochu přidušeně.

„Já tě varoval," odpověděl Harry klidně. Vzápětí se zhroutil s výbuchem hysterického smíchu.

Nebyl to smích po dobrém vtipu, spíš zněl jako od šílence v blázinci.

„Docela jsi mě vyděsil, kamaráde," řekl Ron se znepokojením v očích, stále červený jako rajče.

„Neboj, jen jsem si na něco vzpomněl," odpověděl Harry a opět upadl do záchvatu smíchu, "Nejde na to nemyslet."

„Na co sis vzpomněl?" zeptala se Hermiona, teď už klidná po předchozích odhaleních.

„No, víš... .Myslíš, že Malfoy ví, co Pansy nosí pod hábitem? Jak asi bude reagovat, když mu to zítra řeknu?" zeptal se rozesmátý Harry.

Seamus s Deanem vybuchli smíchem.

„HARRRYYYYY!" zakňučel Ron. „Díky kamaráde. Z toho nejspíš bude mít noční můry, co myslíš?"

Harry okamžitě zvážněl, „Máš pravdu, kamaráde. Noční můry! To mi připomnělo Millicent Bullstrodeovou," řekl otřeseně. Při zmínce o Millicent Bullstrodeové se ostatní také trochu otřásli, dívky dokonce trochu zezelenaly.

„Ale Ginny," zašeptal Harry toužebně, jenže Ron ho rychle zarazil.

„Harry, zastav! Stačilo! Už žádné dívčí prádlo," požadoval Ron a s nebezpečným zábleskem v očích se díval po všech kolem.

„Dobře. Tohle si musíme ujasnit. Dostals trest od Snapea, Filch tě odvedl pomáhat do prádelny, díval ses na hromady dívčího prádla a chceš, abych tě zabil, kdys někdy dostal trest jako tenhle?" vypočítával Ron.

„Tys mě neposlouchal? Nepral jsem dívčí prádlo!" odpověděl Harry a jeho vystrašené oči se opět upřely do prázdna.

„Takže to bylo chlapecké prádlo?" zeptala se Hermiona.

„Cože? Díky Hermiono. Prát Malfoyovo prádlo jako trest," zvolal Neville a způsobil tím menší otřes i ostatním.

„Ne. Hermiono, Neville, bylo to ještě horší. Raději se připojím k Pánovi zla, jen abych si to nemusel zopakovat. Prosím, Rone, zab mě, pokud příště dostanu takový trest!" odpověděl Harry.

„Co tě ten podělaný Filch přinutil udělat, že by ses raději připojil k Pánovi zla? Já si nic takového nedokážu představit!" řekl Ron netrpělivě.

„Musel jsem vyprat Snapeovo prádlo.“

 


Čas vánočních návštěv



 


15. december 2012



http://hp.kizi.sk/IMG/CHCT.jpg

 

Christmas Card Terms

Autor: PJ XD

Originál: http://www.fanfiction.net/s/8326955/1/Christmas-Card-Terms

Překlad: kopapaka  Betaread: Rya

Žádost o souhlas byla zaslána.

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Publishing (UK) Scholastic, Scholastic Books (US), and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended.

 

Čas vánočních návštěv

Bylo téměř bolestné sledovat Lily, její nucený úsměv a těsné sevření matčiny ruky.

"Opravdu tam musíme?" ptala se už poněkolikáté.

Harry se podíval na svou jedinou dceru, měla stejně výrazné hnědé oči jako Ginny, a v nich se zračila prosba.

Jenže byl čas vánočních návštěv.

"Ano, Lil. Musíme," odpověděl klidně. "Bude to jen pár hodin."

"Pořád nechápu, proč musím jet také," zabručel patnáctiletý Teddy na Harryho zleva.

Otočil se a upřeně pohlédl na svého kmotřence, který byl naštěstí docela vhodně oblečený. Jen ty jeho měnící se vlasy - o tyrkysově modré budou sousedi ještě dlouho mluvit.

"Stejně nám nic jiného nezbude, že ano," ozval se James, sedící vedle své sestry, víc než jen trochu naštvaně.

Harry zachytil Ginnin pohled a oba raději se raději podívali stranou, jen aby předešli výbuchu smíchu. James měl na devět let opravdu slušnou vyřídilku. Po matce, jak Harry rád říkal.

"Není to tak zlé," mínila Ginny při pohledu na děti kolem. Nestěžoval si jen Albus, ale Harry tušil, že se Al jednoduše nechce přidat, "Jsou vlastně docela milí, Jamesi."

 Zdálo se, že Al souhlasí s matkou, ale sevřel rty místo odpovědi. Před bratrem by se Albus nikdy nepřiznal, jenže Harry cítil, že chlapec má tyto návštěvy vlastně rád.

"Jsou tak nudní!" nesouhlasil James naštvaně a oči mu tančily v pohrůžce výbuchu vzteku.

"Dobře, budeš to muset vydržet!" odvětila rozzlobeně Ginny. Bylo toho na ni právě dost. Děti stejně kňouraly celou cestu přes Surrey.

Harry se ujistil, že jeho potomci vypadají přesvědčivě šťastně, svižně vyrazil po klikaté cestičce a zastavil u dveří. Vzal za klepadlo - trochu sklesle zaznamenal, že má lví tvar - a třikrát zaklepal na lakovaný dub.

Dveře se otevřely a odhalily podsaditého, blonďatého muže, který se snažil udržet v náručí  batole.

Trochu nejistě se usmál.  Harry mu úsměv bez váhání oplatil.

Uplynulé roky je nakonec dovedly k srdečnému přátelství.

Nakonec, byli rodina.

"Veselé Vánoce, Harry," řekl blonďák.

"Veselé Vánoce, Velký D."

 


Nejlepší dárek



 


16. december 2012



The Best Present

Autor: Alisanne

Originál: http://alisanne.insanejournal.com/598376.html#cutid1

Nejlepší dárek

Prohlášení: Postavy v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvu a míst patří pánům Medkům, kteří ji přeložili do češtiny. Autorská práva vlastní Alisanne, která napsala tuto fanfiction.

~

"Veselé Vánoce, mami," zašeptal Neville a políbil ji na tvář.

Alice zírala tupě před sebe.

Neville si povzdechl, usadil se na kraji postele. "Bill… můj manžel, vzpomínáš?" Pokračoval přes její prázdný pohled. "Navrhl, ať to tady vyzdobím."

Pohlédl na cesmíny a břečťan rozházené kolem a usmál se. "Je to vlastně slavnostní."

Uzlíček v jeho náručí se zavrtěl a on se zakřenil. "Seznam se s Mitten, naším kotětem. Asi nejvíce nahradí vnouče, co nebudeš mít.

Mitten zamňoukala, vlezla Alici na klín a  ta ji, k Nevillovu šoku, začala hladit. "Mami?"

Usmála se na něj.

Neville se rozplakal, vděčný za nejlepší dárek jaký mohl očekávat.

 


Vánoce



 


17. december 2012



VÁNOCE

little turtle

Originál: http://www.fanfiction.net/s/3430752/1/Christmas

PŘEKLAD: Florence

BETA: marci

POZNÁMKA AUTORKY: Drabble o Hermioně. Vytáhnuto z hlubin mého notebooku. Jo. Rozhodně nebetované. Za zpětnou vazbu jsem vděčná. Jo, a HP patří JKR, ne moi.

Hermiona nenáviděla Vánoce.

Šťastní lidé venku, koledy, smích, házení sněhovými koulemi… Z toho všeho jí bylo na zvracení.

Přála si, aby byla někde jinde. Někde, kde je teplo a horko a živo. Přemýšlela, že by se někam přemístila. Myslela na to, ale jako vždy zůstala sedět ve svém oblíbeném křesle, otočená tváří směrem ke krbu.

Své magie se vzdala už před tak dávnou dobou.

Roztřesenou rukou sáhla po hrníčku vedle sebe, sevřela teplo, které se dostalo do jejích ledových prstů. Moc to nepomohlo.

Mrazení jí proběhlo přes páteř a ona vyčerpaně zavřela oči. Oranžovočervené světlo jí tancovalo za víčky.

Snila.


Rose



 


18. december 2012



Rose

Autor: balletlover

Originál:  http://www.fanfiction.net/s/6562268/1/Rose

Stav: autorka súhlasila s prekladom

Preklad: Morgana

*********************************************

Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí: pánom Medkom, ktorí túto ságu preložili do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto konkrétnej poviedke vlastní balletlover.

****************************************************************************

„Mami?“ zvolala Rose Weasleyová a nakukla do pracovne svojej mamy.

„Áno, Rose?“ odvetila Hermiona.

„Môžem sa ťa na niečo spýtať?“

„Čo ťa trápi?“ opýtala sa Hermiona.

„No, všetci traja, Lily, Al aj James, majú mená po najdôležitejších ľuďoch v živote strýka Harryho a tety Ginny...“ začala Rose.

„Áno, to je pravda. Čo by si sa teda chcela spýtať?“

„Viem, že Huga pomenoval ocko, no teta Ginny spomínala, že moje meno si vybrala ty. Len by ma zaujímalo, prečo si sa rozhodla práve pre Rose,“ povedala napokon.

„Och... raz to hádam muselo prísť...“ zašepkala si sama pre seba Hermiona.

„Takže...?“ nabádala ju Rose.

„Poď sem ku mne a sadni si; je to vcelku dlhý príbeh,“ riekla jej Hermiona.

Rose sa posadila na stoličku oproti svojej mame a zvedavo na ňu pohliadla. Celá Hermiona, vskutku.

„Ako už vieš, ocko tvojho kamaráta Scorpiusa chodil so mnou a tvojím ockom do toho istého ročníka...“ začala svoje rozprávanie Hermiona.

„Áno, no nebol k vám dvom zlý?“

„Z času na čas, ale práve toto je začiatok príbehu, ktorý vyústil až k tvojmu menu, Rose. Každopádne, stalo sa to vo štvrtom ročníku môjho štúdia na Rokforte, keď sa strýko Harry stal šampiónom Trojčarodejníckeho turnaja. Niekedy okolo Vianoc sa konal ples a ja som tam išla s Viktorom Krumom, to už vieš. Tvoj ocko sa na mňa nahneval a poriadne sme sa kvôli tomu pohádali,“ pokračovala Hermiona.

„Jasné, teta Ginny mi tú historku porozprávala už snáď miliónkrát,“ odvetila Rose.

„Som si istá, že ti ju rozprávala, ale je tu niečo, čo mi prisľúbila, že nikomu nepovie. A stalo sa to práve po mojej hádke s Ronom.“

„Stále nechápem, ako do tvojho príbehu zapadá Scorpiusov ocko...“

„Po tom, ako som sa otočila chrbtom k tvojmu ockovi a strýkovi Harrymu, ešte som niekam zašla. Na miesto, kde ma čírou náhodou našiel práve Draco Malfoy...“

***

Hermiona sa zúrivo prihnala do dievčenských spální po tom, ako mala s Ronom v spoločenskej miestnosti vášnivú hádku ohľadom Viktora Kruma. Už-už sa jej tlačili do očí slzy, no ako tak videla Lavender a Parvati, ako sa na niečom v posteli chichocú, rozhodla sa, že pôjde niekde inde.

Vyšla z chrabromilskej spoločenskej miestnosti a prechádzala sa teraz úplne prázdnymi chodbami. Nevedela, kam presne mieri, prakticky len nasledovala svoj vnútorný hlas. Zastavila sa až pod schodmi na Astronomickú vežu. Bez rozmyslu po nich vyliezla.

Keď vyšla na vrchol, mala slzy na krajíčku. Nedokázala ich udržať už ani sekundu, v momente sa rozplakala. S uslzenými očami a so slanými cestičkami na lícach pohliadla na hviezdy.

„Grangerová, si to ty?“ spýtal sa známy hlas spoza nej.

Bez toho, aby si utrela vlhké oči, sa otočila. „Choď preč, Malfoy!“ povedala.

„A prečo by som mal odísť práve ja? Táto veža ti nepatrí,“ pohŕdavo odvetil Draco.

Hermiona naňho zagánila, no jeho slová ignorovala. Draco pozrel na hviezdy, a potom späť na ňu.

„Prečo si vlastne tu?“ spýtal sa znudeným hlasom.

Hermiona si povedala, že ho bude ignorovať aj naďalej. Namiesto odpovede len hľadela na nebo.

„Stavím sa, že za to opäť môže Weaslík alebo Potty,“ povedal Draco a samoľúbo sa uškrnul.

„Pozri, je mi jedno, či tu zostaneš, len ma nechaj na pokoji!“ oborila sa naňho Hermiona.

„Takže mám pravdu. Podľa Weaslíkoho výrazu tváre na plese usudzujem, že ste sa pohádali,“ pokračoval, akoby naňho len pred chvíľou nevyletela.

Hermiona bola dostatočne znechutená aj bez jeho pričinenia. Vytasila prútik a už-už ho chcela prekliať, keď povedal: „V poriadku, vzdávam sa! Prímerie? Ale len pre dnes.“

„Fajn.“

Obaja upadli do tichého rozjímania, snáď okrem občasného vzlyku z Hermioninej strany.

„Aké je tvoje najobľúbenejšie súhvezdie?“ opýtal sa Draco v pokuse o zdvorilý rozhovor.

„Mmm... škorpión,“ potichu odvetila.

„Prečo práve to?“ zaujímal sa.

„Ani neviem... páči sa mi, ako sú v ňom rozložené hviezdy,“ povedala trocha neistým hlasom Hermiona.

Znovu sa medzi nimi rozhostilo ticho. Hermionine myšlienky prechádzali z Draca na Rona, potom na ples, na Viktora, a nakoniec späť na Draca.

„Malfoy?“ ozvala sa Hermiona, čím prerušila ich vytrvalé mlčanie.

„Prosím?“ podráždene sa spýtal.

„Som až taká hrozná, že by ma niekto ako Ron vnímal ako posledné východisko?“ opýtala sa.

Spýtavo na ňu zdvihol obočie. „Weaslík je idiot.“ To bolo všetko, čo povedal.    

Zamračila sa. To nebola odpoveď, ktorú chcela. Zaujímalo ju, či to bolo ten najväčší kompliment, aký sa dá od Malfoya dostať.

„Zbytočne si nenamýšľaj, Grangerová, len som konštatoval všeobecne známy fakt,“ odvetil, akoby jej čítal myšlienky.

„Prečo si tu, Malfoy?“ spýtala sa náhle Hermiona, akoby si až v tejto chvíli uvedomila, že ani len netuší, prečo tu vôbec je.

„Nudil som sa a potreboval som sa dostať z Parkinsonovej dosahu,“ zamrmlal Draco vskutku znudeným hlasom .

„Nie som zdrojom zábavy,“ povedala mu vážnym hlasom.

„Nevedel som, že tu budeš,“ odpovedal jej na svoju obranu.

„Tiež som tu nikoho neočakávala,“ zašomrala.

„Vieš, Grangerová, nie si až taká zlá, keď sa nesprávaš ako vševediaci profesorský maznáčik,“ odvetil Draco a pristúpil k nej bližšie.

Teraz bol rad na nej, aby naňho spýtavo zdvihla obočie. Naozaj jej práve zalichotil? Znenazdajky sa natiahol a zastrčil jej za ucho zatúlaný prameň vlasov.

„Mal by som ísť... je po večierke,“ zamrmlal a otočil sa. Pri schodoch sa zarazil. „Táto noc nič nemení, Grangerová. Zajtra už naše prímerie viac neplatí,“ povedal predtým, než odišiel.

Hermiona sa dotkla miesta, kde sa jeho pokožka stretla s  tou jej, a ucítila, že má za uchom zastrčený kvet. Červenú ružu bez akýchkoľvek tŕňov.

Bola dokonalým zosobnením tejto noci. Červená, zelená a neobvyklá. Chrabromilčanka a slizolinčan, jeden vedľa druhého počas jedinej noci a v mieri takom nezvyčajnom... presne ako tá ruža.

***

„To mi chceš povedať, že ty a Scorpiusov ocko ste mali medzi sebou niečo, o čom sa nikto iný nikdy nedozvedel?“ spýtala sa Rose mamy, keď dokončila svoj príbeh.

„Rose, my sme sa nenávideli! Nič sa tej noci nezmenilo. Dôvodom, prečo som ťa nazvala tak, ako som ťa nazvala, bolo, že tá ruža zosobňovala nezlučiteľnosť nás dvoch, nemožnosť nášho priateľstva – napriek tomu sa stalo skutočnosťou, aj keď len na jednu noc. To, čo som tým chcela povedať, bolo, že dokonca aj po vojne bola medzifakultná súdržnosť stále akousi utópiou. Dúfala som, že kým nastúpiš na Rokfort, časy sa zmenia,“ vysvetlila jej Hermiona.

„Tak prečo si nazvala svoje prvorodené dieťa Rose a pán Malfoy svojho jediného syna Scorpius?“ tvrdošijne si stála za svojím Rose. Znela skoro tak isto ako jej mama, keď sa s niekým háda o pravdu.

„Je to komplikovanejšie, než sa na prvý pohľad zdá, Rose. Ak si prezrieš rodokmeň rodiny Blackovcov, uvidíš, že väčšina, ak nie všetky, ich mená sú spojené s hviezdami. Draco sa len pravdepodobne riadil tradíciou,“ povedala Hermiona.

„Na nebi sú milióny iných hviezd, tak prečo práve Scorpius? Prečo nie Cepheus – koniec koncov, nachádza sa hneď pri Dracovi,“ zdôraznila Rose.

„Netuším. Prečo sa nespýtaš priamo Scorpiusa? No nehovor mu príbeh, ktorý som ti rozprávala. Jeho otcovi by sa to nemuselo zdať vhodné,“ navrhla Hermiona.

„V poriadku, spýtam sa ho,“ odhodlane odvetila Rose a utekala nájsť brko a pár čistých pergamenov.


Scorpius



 


19. december 2012



Scorpius

Autor: balletlover

Originál:  http://www.fanfiction.net/s/6564278/1/Scorpius

Stav: autorka súhlasila s prekladom

Preklad: Morgana

*********************************************

Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí: pánom Medkom, ktorí túto ságu preložili do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto konkrétnej poviedke vlastní balletlover.

****************************************************************************

Scorpius sedel na svojej posteli na Malfoy Manore a rozmýšľal nad Rosiným listom. Vedel, že ho pomenovali podľa súhvezdia; koniec koncov, taká bola tradícia. Už-už bral pergamen, že jej napíše odpoveď, keď si uvedomil, že sa v skutočnosti svojho otca nikdy nespýtal , prečo musel byť zo všetkých možných súhvezdí pomenovaný práve podľa Škorpióna.

Zišiel na prízemie a zamieril k pracovni svojho otca. Zaklopal. Keď sa mu nedostalo žiadnej odpovede, otvoril dvere a uvidel otca, ako sa mračí nad nejakými papiermi, ktoré mal v ruke.

„Hm... otec?“ zvolal váhavo Scorpius.

Draco vzhliadol od papierov v ruke. „Scorpius,“ povedal, čím konečne dal na vedomie, že si ho všimol.

„...tak ma napadlo... Prečo ste ma pomenovali Scorpius?“ spýtal sa.

„Tradícia rodiny Blackovcov,“ odvetil Draco stroho. „A teraz, ak ma ospravedlníš, Scorpius, mám veľa práce.“

„Ale otče, prečo práve Scorpius? Prečo nie Perzeus... alebo... alebo Orion?“ opýtal sa, akoby ho Draco práve nepožiadal, aby odišiel.

Draco sa na stotinu sekundy zachmúril, no potom jeho tvár nadobudla opäť výraz nezáujmu. „Bolo to to prvé, čo mi prišlo na myseľ,“ povedal úsečne.

Scorpius vedel, že mu otec niečo zatajuje. „Pozná matka ten pravý dôvod?“

„Nie, nepozná. Mám práce vyše hlavy, Scorpius. Na toto naozaj nemám čas.“

„Povedz mi teda, čo ťa k tomu skutočne viedlo, a ja sľubujem, že ťa s tým už nikdy nebudem obťažovať ,“ naliehal Scorpius.

„Odídeš, keď ti to porozprávam...?“ spýtal sa Draco, aby si bol na istom.

„Áno, otec, sľubujem.“

***

Draco vyšiel po schodoch až na Astronomickú vežu, pretože si potreboval od Pansy na chvíľu oddýchnuť. Keď sa dostal na vrchol, uvidel, že už je tam nejaké dievča. Plakala a pozerala pri tom na nočnú oblohu. Uvedomil si, že je to Hermiona.

„Grangerová, si to ty?“ spýtal sa Draco. Všimol si, že sa jej z toho upraveného drdola, ktorý mala na hlave počas plesu,  uvoľnilo pár vlasov. 

Bez toho, aby si utrela vlhké oči, sa otočila. „Choď preč, Malfoy!“ povedala.

„A prečo by som mal odísť práve ja? Táto veža ti nepatrí,“ pohŕdavo odvetil Draco.

Hermiona naňho zagánila, no jeho slová ignorovala. Draco pozrel na hviezdy, a potom späť na ňu.

„Prečo si vlastne tu?“ spýtal sa znudeným hlasom.

Hermiona ho ignorovala aj naďalej. Namiesto odpovede len hľadela na nebo.

„Stavím sa, že za to opäť môže Weaslík alebo Potty,“ povedal Draco a samoľúbo sa uškrnul.

„Pozri, je mi jedno, či tu zostaneš, len ma nechaj na pokoji!“ oborila sa naňho Hermiona.

„Takže mám pravdu. Podľa Weaslíkoho výrazu tváre na plese usudzujem, že ste sa pohádali,“ pokračoval, akoby naňho len pred chvíľou nevyletela.

Očividne bola Hermiona dostatočne znechutená aj bez jeho pričinenia. Vytasila prútik a naskutku ho chcela prekliať.

 „V poriadku, vzdávam sa! Prímerie? Ale len pre dnes,“ rýchlo navrhol.

„Fajn.“

Obaja upadli do tichého rozjímania, snáď okrem občasného vzlyku z Hermioninej strany.

„Aké je tvoje najobľúbenejšie súhvezdie?“ opýtal sa Draco v pokuse o zdvorilý rozhovor.

„Mmm... Škorpión,“ potichu odvetila.

„Prečo práve to?“ spýtal sa s nefalšovanou zvedavosťou. Očakával by niečo komplikovanejšie alebo viac dievčenské... no jedno musel uznať, kedy sa Grangerová zachovala podľa očakávania?

„Ani neviem... páči sa mi, ako sú v ňom rozložené hviezdy,“ povedala trocha neistým hlasom.

Znovu sa medzi nimi rozhostilo ticho. Draco sa zahľadel na Čierne jazero a uvažoval nad tým, čo povedala.

„Malfoy?“ ozvala sa Hermiona, čím prerušila ich vytrvalé mlčanie.

„Prosím?“ spýtal sa podráždene.

„Som až taká hrozná, že by ma niekto ako Ron vnímal ako posledné východisko?“ opýtala sa.

Spýtavo na ňu zdvihol obočie. „Weaslík je idiot.“ To bolo všetko, čo povedal. Nevedel, čo iného na to odpovedať bez toho, aby ho následne nemusela prekliať, alebo aby jeho slová nevyzneli tak, že jej nimi v skutočnosti  skladá poklonu.  

Zamračila sa. Zjavne to nebola odpoveď, ktorú chcela.

„Zbytočne si nenamýšľaj, Grangerová, len som konštatoval všeobecne známy fakt,“ odvetil s úškrnom, keď uvidel, ako sa jej výraz tváre zmenil zo zachmúreného na niečo, čo by sa dalo považovať za úsmev.

„Prečo si tu, Malfoy?“ spýtala sa ho Hermiona znenazdajky.

„Nudil som sa a potreboval som sa dostať z Parkinsonovej dosahu,“ zamrmlal Draco vskutku znudeným hlasom .

„Nie som zdrojom zábavy,“ povedala mu vážnym hlasom.

„Nevedel som, že tu budeš,“ odpovedal jej na svoju obranu. Naozaj nečakal, že by tu niekto mohol byť.

„Tiež som tu nikoho neočakávala,“ zašomrala.

„Vieš, Grangerová, nie si až taká zlá, keď sa nesprávaš ako vševediaci profesorský maznáčik,“ odvetil Draco a pristúpil k nej bližšie. Nemal ani najmenšieho tušenia, prečo robí to, čo robí, či prečo sa s ňou vôbec začal rozprávať tak zdvorilo. Jeho otec by bol zúrivosťou bez seba, keby zistil, že sa Draco baví s ňou – humusáčkou, a navyše Potterovou najlepšou kamarátkou.

Teraz bol rad na nej, aby naňho spýtavo zdvihla obočie. Kým  sa nedívala, vyčaroval ružu a zastrčil jej za ucho zatúlaný prameň vlasov aj spolu s ňou.

„Mal by som ísť... je po večierke,“ zamrmlal a otočil sa. Pri schodoch sa zarazil. „Táto noc nič nemení, Grangerová. Zajtra už naše prímerie viac neplatí,“ povedal predtým, než odišiel.

Kým kráčal do spoločenskej miestnosti, uvažoval nad tým, čo asi Hermiona s tou ružou urobí , a ako sa bude nasledujúce dni správať, keď jej bude na blízku. Hádam bude natoľko rozumná, aby sa chovala normálne, pretože on svoj postoj ku nej alebo komukoľvek inému, zaručene nezmení.

Možno práve preto jej dal tú ružu, lebo predstavovala nemožné.

***

„Pomenoval si ma po najobľúbenejšom súhvezdí Rosinej mamy?“ spýtal sa Scorpius, keď Draco dokončil svoj príbeh.

„Bolo to prvé, na ktoré som si pomyslel, keď si sa narodil. Na tú noc som si spomenul až neskôr,“ povedal Draco.

„A ako sa k svojmu menu dostala Rose?“ opýtal sa Scorpius.

„Čo ja viem, možno Weasley jej mamu požiadal o ruku s ružou v ruke alebo tak,“ zamrmlal Draco a hľadel pri tom do prázdna.

„Boli ste s Rosinou mamou niekedy spolu? ...v akomkoľvek slova zmysle...“

„Nie. Nikdy sa nič okrem tej jednej noci neudialo. Nenávidel som ju celou svojou bytosťou – a myslím, že ten pocit bol vzájomný. Na ďalší deň bolo po prímerí, a my sme sa vrátili späť k našim zvyčajným urážkam.“

„A aj napriek tomu si ma pomenoval Scorpius.“

„Dosť bolo týchto nezmyslov. Povedal si, že ma necháš pracovať, keď ti to porozprávam,“ povedal Draco prísne.

„Dovolíš mi, aby som o tom povedal Rose?“ spýtal sa Scorpius.

„V žiadnom prípade. Jej mame by sa to nepáčilo a jej otec by vyskočil z kože, keby sa o tej noci dozvedel. Pochybujem, že mu o nej Hermiona povedala,“ odvetil Draco.

„Stavím sa, že všetko vie – preto mi napísala, aby som sa na to opýtal. Jej mama jej s najväčšou pravdepodobnosťou vyrozprávala presne ten istý príbeh,“ zašepkal si Scorpius popod nos, keď odchádzal.

Ani len netušil, koľko na tom bolo pravdy.


Odlišné cesty, rovnaký osud



 


20. december 2012



Odlišné cesty, rovnaký osud (Different paths, same destiny)

Autor: balletlover

Originál:  http://www.fanfiction.net/s/6670166/1/Different-Paths-Same-Destiny

Stav: autorka súhlasila s prekladom

Preklad: Morgana

*********************************************

Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí: pánom Medkom, ktorí túto ságu preložili do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto konkrétnej poviedke vlastní balletlover.

****************************************************************************

Posledná časť trilógie od balletlover

**************************************

Rose pretlačila svoj vozík cez stenu na nástupište deväť a trištvrte, za ňou vyšiel jej brat Hugo a jej mama. Bol to jej siedmy, a teda posledný rok na Rokforte.

Rozhliadla sa navôkol známej stanice a uvidela Albusa spolu s jeho mamou a Lily. Rozbehla sa k nim.

„Rose!“ zvolal Albus.

Ich rozhovor sa ihneď stočil k metlobalu, zatiaľ čo Lily a Hugo, ktorí práve začínali svoj piaty rok na škole, prediskutovávali VČÚ .

„Ahoj, Ginny,“ pozdravila Hermiona kamarátku.

„Hermiona! Rada ťa vidím! Kde máš Rona?“ spýtala sa Ginny.

„Na Ministerstve, nemohol sa uvoľniť z roboty. A čo Harry?“ odvetila Hermiona.

„Je unavený z toho, ako naňho všetci zízajú zakaždým, keď odprevádza deti na vlak, takže predpokladám, že je tiež na Ministerstve,“ povedala Ginny.

„Ako inak,“ zamrmlala Hermiona.

„Albus! Rose!“ zakričal niekto cez celý vestibul. Všetci šiesti sa otočili a uvideli, ako k nim trieli Scorpius Malfoy.

„Scorpius!“ zvolala Rose a objala svojho najlepšieho priateľa.

„Grangerová, Weaslíčka,“ ozval sa strohý hlas spoza nich.

„Malfoy!“ zahriakla ho Hermiona.

„Potterová a Weasleyová, Malfoy, Potterová a Weasleyová...“ opravila ho Ginny.

„Je skoro jedenásť, mali by sme už pomaly nastupovať do vlaku,“ povedala znenazdajky Lily.

„Maj sa, mami!“ ozval sa Hugo i Lily.

„Držte sa, deti. Och a Hugo, pamätaj si, že nemáš obťažovať domových škriatkov,“ zakričala Hermiona, keď Hugo nastupoval do vozňa. Tváril sa, akoby nič nepočul.

„Hej, vy traja, nemyslíte si, že je už najvyšší čas nastupovať?“ spýtala sa Ginny trojice Albus, Rose a Scorpius.

„Ach, áno, maj sa, mami!“ rozlúčil sa Albus a vstúpil do vlaku.

„Ahoj, mami!“ zvolala Rose.

„Maj sa krásne, Rose. Nezabudni držať Huga od kuchýň tak ďaleko, ako sa len dá,“ pripomenula jej Hermiona.

„Scorpius, na slovíčko,“ povedal Draco a naznačil synovi, aby ho nasledoval.

„Áno?“ spýtal sa Scorpius, keď sa dostali Hermione a Ginny z dosluchu.

„Takže tebe sa páči to Weasleyovie dievča...“ skonštatoval Draco.

„Mrzí ma to, otec, naozaj som to neplánoval! Láske nerozkážeš,“ obhajoval sa Scorpius.

„Uvoľni sa, synu, iba som si chcel overiť svoje tušenie,“ odvetil mu znudeným hlasom Draco.

„V poriadku... môžem už ísť?“ spýtal sa Scorpius.

„Samozrejme.“

Scorpius nastúpil do vlaku práve v momente, keď sa dvere na vozňoch zatvárali. Draco stál opodiaľ Hermiony a Ginny, ktoré energicky mávali svojim deťom, keď sa ich vlak začal pohýnať. S pobavením na ne pozrel, uškrnul sa a pristúpil k nim.

„Grangerová, Weasleyová,“ oslovil tie dve ich dievčenskými menami, „kde sú Potter a Weasley?“

„Na Ministerstve,“ zamrmlala Hermiona. „Môžem s tebou na minútku hovoriť, Malfoy?“

„Tak ja už idem. Maj sa, Hermiona,“ povedala Ginny a odmiestnila sa.

„Čomu vďačím za toto potešenie?“ spýtal sa Draco a uškrnul sa.

„Odpusti si ten úškrn,“ odvetila Hermiona.

„Skús ma donútiť,“ vyzýval ju.

Hermiona sa zhlboka nadýchla a v mysli počítala do desať. Nechcela tu pred všetkými robiť scény.

„Počúvam...?“ ozval sa netrpezlivo Draco.

„Nepýtal sa ťa tvoj syn náhodou na pôvod svojho mena?“ spýtala sa ho tichým a pokojným hlasom.

„Musím priznať, že áno. Naozaj sa na to pýtal,“ odvetil Draco. „Predpokladám, že ty s tým nemáš vôbec nič spoločného, že nie, Grangerová?“

„Weasleyová, Malfoy. A len pre informáciu, moja dcéra sa ma pýtala presne na to isté,“ povedala Hermiona.

„A čo si jej na to odpovedala?“ spýtal sa a mierne sa uškrnul, no jeho oči zračili, že ho to vskutku zaujímalo.

Na chvíľu zaváhala; poobzerala sa navôkol, aby sa uistila, že sa na nich nikto nedíva. Mnohí ľudia už odišli, a tí, čo zostali sa zhlukli do skupiniek a rozprávali sa.

„Po Vianočnom plese-“ zašepkala nakoniec.

Dracov úškrn sa rozšíril. „Ty si pomenovala svoju dcéru Rose kvôli mne? Pretože si v tú noc dostala ružu?“

„Zosobnenie nemožného,“ zašepkala a snažila vyhnúť jeho pohľadu.

„Ktoré som ti dal ja,“ pripomenul jej s nevädnúcim úškrnom.

„A čo tvoj syn; ten sa volá Scorpius len čírou náhodou?“ spýtala sa Hermiona, čím mierne zmenila tému.

„Ale prosím ťa,“ zasmial sa, „je Blackovskou tradíciou pomenovávať potomkov podľa hviezd.“

„A len zhodou okolností si vybral práve moje najobľúbenejšie súhvezdie...“ odvetila Hermiona a pretočila očami.

„Ako som to mal vedieť?“ spýtal sa na svoju obranu.

„Ty sám si sa ma na to pýtal v tú noc, keď si mi podaroval ružu,“ povedala mu.

„To bolo pred rokmi. Naozaj si myslíš, že by som si pamätal taký bezvýznamný detail?“ opýtal sa jej a snažil sa pri tom zatváriť tak neveriacky, ako to len išlo.

„Tak dobre, ohúr ma, čo si mu teda povedal, keď sa spýtal, ako prišiel k svojmu menu?“ odvetila Hermiona. Ani na sekundu nepochybovala o tom, že jej nehovorí pravdu.

„Že je to rodinná tradícia,“ riekol Draco, akoby to bola tá najsamozrejmejšia vec na svete.

„A on tomu uveril? Po tom, ako mu Rose napísala, aby sa ťa na to spýtal?“ opýtala sa, čím definitívne prezradila svoj podiel viny na celej veci.

„Aha! Takže v tom máš predsa len prsty ty!“ zvolal.

„Malfoy, neodbočuj od témy, odpovedz mi,“ zašepkala a zagánila naňho.

„Nepoložila si mi žiadnu otázku, ktorá by zostala nezodpovedaná,“ odvetil opäť s úškrnom.

„Nepožiadal ťa tvoj syn, aby si mu o tom porozprával viac?“ spýtala sa ho Hermiona so zaťatými zubami a zagánil naňho.

„Áno, požiadal. Šťastná?“ sarkasticky odpovedal Draco.

Teraz bol rad na Hermione, aby sa uškrnula. „A čo si mu povedal?

Zaváhal, akoby sa rozhodoval či jej povedať pravdu, alebo nie. „Príbeh o tej noci...“ napokon stavil na pravdu.

V tej chvíli sa už Hermiona neudržala a začala sa smiať. Draco na ňu nepekne zazrel.

„Nesmejem sa tebe!“ riekla s potlačovaným smiechom. Spýtavo na ňu zdvihol obočie.

„Naozaj! Len ma napadlo, že sa v niektorých smeroch správame presne tak, akoby sme boli ešte stále na škole,“ odvetila.

„No prepáč, ja už viac nie som tým predpojatým faganom, akým som býval,“ arogantne prehlásil.

Uškrnula sa naňho. „Vidíš, hádaš sa so mnou o úplných maličkostiach – čím si len potvrdil to, čo som práve povedala.“

„Do pekla s tebou, Grangerová, odchádzam,“ zahundral Draco a obracal sa na odchod.

„Počkaj, predtým, ako pôjdeš... napadlo ma, že by ťa mohlo zaujímať, že Rose sa páči tvoj syn,“ povedala Hermiona. Draco sa uprostred kroku zarazil, otočil sa na ňu a bezvýrazne na ňu pohliadol.

„V tom prípade ťa bude pravdepodobne zaujímať, že ani Scorpiusovi nie je Rose ľahostajná,“ vyhlásil s úškrnom.

„Uvedomuješ si, že Rose nie je čistokrvná...? Merlinuchráň, aby poškvrnila vašu dokonalú krvnú líniu,“ predniesla posmešne Hermiona a pretočila očami.

„Ako som spomínal, už nie som tým bigotným deckom, ktorým som bol na škole. Ak sa Scorpius rozhodne poškvrniť našu krvnú líniu, ako si to pred chvíľou nazvala, nebudem mu v tom brániť,“ odvetil Draco.

„To som rada... no, musím už ísť, o desať minút mám byť na Ministerstve,“ povedala Hermiona, keď sa pozrela na hodinky.

„Takže, hádam, že sa uvidíme ešte pred svadbou...“ odpovedal Draco s úškrnom.

„Predpokladám, že áno. Dovidenia, Malfoy,“ riekla a podala mu ruku na rozlúčku.

„Draco,“ opravil ju a potriasol jej rukou.

„Draco... V tom prípade ja som pre teba Hermiona. Dovidenia, Draco. Som si istá, že sa onedlho opäť  stretneme,“ povedala s úsmevom.

„Nepochybne. A prosím, urob mi jednu láskavosť. Pokús sa Weasleymu zabrániť v tom, aby ma nezabil, keď sa dozvie o deťoch,“ poprosil ju Draco.

„Urobím, čo bude v mojich silách,“ odvetila Hermiona a odmiestnila sa.


Veselé Vánoce, Freddie



 


22. december 2012



Veselé Vánoce, Freddie

fudgemonkey878 

překlad: Florence

Beta - read: Radek

originál: http://www.fanfiction.net/s/6588651/1/Merry-Christmas-Freddie 

Prohlášení: Nevlastním nic, co se týče HP.



Byl sám. Úplně sám na hřbitově. Muž s rudou barvou vlasů a hořkým úsměvem na tváři. Sedl si před jeden z hrobů a vytáhl láhev vyzrálé medoviny.

Když ji otevřel, promluvil na hrob. „Veselé Vánoce Grede,“ řekl smutně, když si vzpomněl na žertíky, co provedli, když byli mladší. „Je to bez tebe právě teď těžké. Zbytek je doma, ale já jsem tam nemohl vydržet. Potřeboval jsem jít za tebou. Ostatní přijdou později, ale já jsem tě potřeboval vidět a mluvit s tebou o samotě.“

Hrob nijak neodpověděl, ale to George nezastavilo. „Pamatuješ si na naše společné Vánoce? Jak jsme každý museli chodit k tetičce Muriel a přiváděli jsme ji k šílenství, doslova, díky naším žertíkům. Pak jsme tam jeden rok odpálili bomby hnojůvky a už jsme tam, díky Merlinovi, nemuseli.“

George by přísahal, že slyšel slabý smích, Fredův smích. „Pak tu byla ta událost s Turnajem tří kouzelníků a my jsme museli jít na Vánoční ples. Pozval si Angelinu, což, musím přiznat, mě trochu naštvalo Grede. Chtěl jsem být ten, kdo s ní půjde, ale ty jsi mě předběhl. Teď s ní půjdu ven a až se obchod s žertíky zase rozběhne, zasnoubím se s ní. Chceme se vzít už teď, ale mamka nás nenechá. Bojí se, že mě doopravdy nemiluje, že se jen snaží nechat si kousek tebe, a jelikož já vypadám jako ty…“

Mohl slyšet, jak Fred říká, že mamka nemá pravdu. Blbost, vezmi si ji, Forgei. Miluje tebe, ne mě. Jsem mrtvý, víš. Nemůže milovat mrtvého.

George se slabě usmál a nalil obsah láhve na vršek hrobu svého dvojčete. „Veselé Vánoce, Freddie,“ zašeptal tiše.


Vánoční přání se plní



 


23. december 2012



Vánoční přání se plní

 

Autor: nitsrek0803

Původní název: Christmas Wishes do come true

Link na originál: http://dramione.org/viewstory.php?sid=1504&chapter=1

Překlad: larkinh

Souhlas k překladu: Ano (vlastní Jimmi)

Rating: 18+

Varování: explicitní popis sexuálních scén

Shrnutí: Draco je na Štědrý den sám a přemýšlí o dívce, kterou ztratil. Ale jsou Vánoce a kdo ví, co má pro něj Osud naplánováno?

 

ooOoo

Draco seděl ve svém oblíbeném křesle a v ruce držel šálek čokolády. Foukal na svůj horký nápoj a nepřítomně se díval na vánoční stromek. V krbu několik kroků od něj vesele praskaly teplé plameny. Venku za velkými okny byly vidět zahrady Malfoy Manor, schované pod bílým sněhem, jenž jiskřil stejně jasně a zářivě jako hvězdy na nebi.

Kdysi miloval Vánoce a všechno kolem nich. Zdobení stromečku, pečení cukroví, zpívání hloupých koled, čekání pod jmelím, kdy si tajně přál, aby pod něj vstoupila i ona, a pak předstírání, že ji za to nenávidí.

Možná právě to byl důvod, proč si nakonec vybrala Weasleyho. Jakmile se překonal a ukázal jí, co k ní cítí, nikdy už ve svých pocitech nezakolísal. Draco si povzdechl. On také nezakolísal; on jí jenom nikdy neřekl, co cítí. Nebo že vůbec něco cítí.

Měli mezi sebou dohodu a to bylo všechno. Na veřejnosti se jí stále vysmíval a ona stále předstírala, že ji vůbec nezajímá. Dnes Draco přemýšlel, jestli to byla přetvářka nebo to tak opravdu cítila.

Staré stojací hodiny vedle dveří odbily půlnoc. Se smutným pohledem na dárky pod stromečkem se Draco postavil, přešel k nim a prohlížel si je. Všechny byly jeho. Od rodičů, domácích skřítků, bývalého profesora Severuse Snapea, Pansy, sester Greengrassových… Dracovi se stáhl žaludek, když na ně pomyslel. Jeho matka si přála, aby si jednu z těch krásných, ale neuvěřitelně nudných a fádních dívek vybral za ženu, ale Draco to prostě nedokázal.

Narcisa si samozřejmě myslela, že jejímu synovi se líbí život starého mládence. Jak mohla tušit, že se Draco nechce rozhodnout jen pro případ, že by Grangerová mohla možná jednoho dne konečně dát Weasleymu kopačky – ne že by si to ten blbec nezasloužil – a uvědomit si, jak moc znamenala pro svou dřívější lásku.

Po škole a po válce byla jejich setkání stále zřídkavější. Bylo to jen přirozené, když se vezme v úvahu, jak odlišný okruh přátel oba měli. Ona měla Chlapce-který-nás-všechny-zase-zachránil, jeho zrzavou snoubenku, Longbottoma, Střelenku Láskorádovou, a samozřejmě lasičáka. Na druhé straně měl Draco… no… jen tři dívky, jež všechny  doufaly, že se stanou dědičkami Malfoyovského bohatství. To byl nejspíš důvod, proč dneska byla Grangerová obklopena milujícími usměvavými tvářemi a on byl sám. Dokonce ani jeho rodiče tu nebyli, pravděpodobně byli na nějakém vánočním charitativním plesu nebo tak.

S dalším povzdechem přešel k oknu a opřel si čelo o studené sklo. Pravou rukou pohladil dřevěný rám a pak ji strčil do kapsy. Prsty sevřel kolem stříbrného řetízku s přívěskem ve tvaru srdíčka. Koupil ho už strašně dávno, aspoň teď mu to tak připadalo. Měl ho dokonce v tu noc, kdy všichni oslavovali Vold–… jeho pád. Ale nenašel odvahu jí ho té noci dát.

Pomalu a opatrně ho vytáhl z kapsy a podržel si ho před očima ve světle měsíce. Bílé světlo se odráželo v rubínech a smaragdech a způsobilo, že jiskřily. Rubín a smaragd, Nebelvír a Zmijozel, Grangerová a Malfoy… měl vědět, že to nebude nikdy fungovat.

Všiml si padající hvězdy a svraštil čelo, ale pak si to rozmyslel. Jeho matka mu vždycky říkala, že o Vánocích se největší pravděpodobnost, že se ta nejtajnější přání splní. Bylo to infantilní. Ale nechtěl podcenit spojené síly Vánoc a padající hvězdy, takže zavřel oči, ruku s řetízkem si přitiskl k srdci a usilovně si přál.

Po minutě ticha se začal cítit hloupě a vynadal sám sobě za své nedospělé chování. Pouhé přání mu ji nikdy nepřivede zpátky. Zklamaně schoval šperk zpět do kapsy.

Zhasil oheň a rozhodl se, že půjde spát. Poté, co zavřel dveře do salonu a byl už v půlce schodiště do patra, uslyšel nesmělé zaklepání na přední dveře. Zamračil se a pro jistotu vytáhl hůlku. Kdo na světě by mohl takhle pozdě v noci o Štědrém dnu klepat na jeho dveře? Pomalu je otevřel a pokusil se prohlédnout temnotu venku.

Lumos!“ uslyšel někoho zašeptat. Vzápětí modravá záře osvětlila obličej a plášť dotyčného.

Draco několikrát zamrkal. „Grangerová?“ zeptal se udiveně.

„Ahoj, Draco,“ usmála se na něj.

„Proč – jak – co tady děláš?“

„Jsi trochu hrubý,“ peskovala ho. Draco zamumlal omluvu a Hermiona se zasmála. Z jejího smíchu se mu na těle udělaly zimomřavky. „Je Štědrý večer!“ vysvětlila mu.

Draco na ni zíral. „Jsi tady, abys mě informovala o něčem tak zřejmém?“

Hermiona se znovu zasmála. „Ne, nejsem. Jen jsem ti chtěla dát dárek.“

Draco zdvihl obočí. „Od kdy si dáváme dárky?“

Hermiona se nafoukla a zkřížila si ruce na hrudi. „Dobře. Jestli ho nechceš, tak můžu odejít.“

„Neměla bys být v Doupěti?“

Hermiona se trochu začervenala. „Právě odtamtud jsem přišla, jestli to musíš vědět.“

„Nebudou na tebe naštvaní, až zjistí, že jejich drahá budoucí snacha zmizela?“ V hlase mu zazněla hořkost a on zapřemýšlel, jestli si toho všimla.

Hermiona pokrčila rameny. „Řekla jsem jim, kam jdu, aby si nedělali starosti.“

Draco se na ni překvapeně podíval a uvědomil si, že se třese. Plaše si odkašlal. „Takže… nechceš jít dovnitř?“

Hermiona kolem něj proklouzla dřív, než si toho stačil všimnout. S mírně zakaboněným čelem zavřel dveře a otočil se k ní, ale když to udělal, upustil hůlku na zem.

Hermiona si skousla spodní ret a zeptala se: „Líbí se ti tvůj dárek?“

Draco na ni zíral s otevřenými ústy. Tmavý plášť, který měla předtím na sobě, teď ležel kolem jejích nohou obutých do páskových střevíčků s vysokými podpatky. Už se nedivil, proč se venku tak třásla zimou – na štíhlých nohách měla elegantní černé punčochy, dále tmavě zelený korzet s tmavě červenými stužkami a odpovídající průsvitná tanga.

Udělala k němu dva kroky a zůstala stát několik centimetrů od něj. „Řekneš aspoň něco?“ zeptala se nervózně.

Draco zavřel pusu a polkl. Její vůně právě dorazila k jeho nosu a způsobila, že se mu vzadu na krku postavily všechny chloupky. Odpověděl jí chraplavým hlasem: „Líbí se mi tvůj dárek.“

Hermiona se zachichotala, protože Draco vlastně zopakoval její slova. Udělala další krok a rty se přiblížila k těm jeho tak těsně, že ucítil třešňovou vůni její rtěnky. „A nechceš si ho rozbalit?“ zašeptala.

Draco se zhluboka nadechl. „Opravdu doufám, že to není nějaký drsný vtip, Grangerová,“ vydechl na hranici slyšitelnosti, přitáhl si ji k sobě a políbil ji. V jeho nitru se všechno rozezpívalo, jakmile ucítil její tělo proti svému. Pravou rukou jí zajel do jejích jemných kaštanových vlasů, zatímco druhou ji držel za zadek a tiskl k sobě.

Když zavrněla blahem, ztratil kontrolu. Zoufale se snažil získat z ní co nejvíc. Tlačil ji před sebou, dokud nenarazila na zeď. Hermiona místo stěžování prohoubila polibek a svým jazykem zkoumala celý vnitřek jeho úst. Draco zasténal a zaklonil jí hlavu, aby se svými zuby mohl jemně přejet po jejím teď již odhaleném krku. Hermiona zalapala po dechu. Chytla se ho za rameno, jednu nohu omotala kolem jeho stehna a přitáhla si ho blíž.

Draco zdvihl hlavu a usmál se. „Nezměnila jsi se.“

Hermiona otevřela své napůl přivřené oči a vážně se na něj podívala. „Samozřejmě že změnila,“ odpověděla před tím, než ho jemně políbila na čelist. Draco tázavě zdvihl obočí. Hermiona oblízla jeho ucho a pak dychtivě zašeptala: „Teď jsem tvoje.“

Dracovi vyskočilo srdce až do krku. Vášnivě ji políbil. Dával do polibku všechny své emoce a pocity a doufal, že pochopí, co pro něj její slova znamenala.

Po delší době ho Hermiona jemně odstrčila a podívala se mu do očí, jež mu nyní vášní ztmavly a změkly něhou. „Mohl bys mě teď, prosím, svléknout?“

Se zaskučením rychle rozepl její korzet a nechal ho spadnout na zem. Očima spočinul na jejích prsou a ústa je brzy následovala.

Hermiona se oddávala jeho jazyku a zubům, laskajícím její bradavky. Draco je zahrnoval malými polibky, občas po nich přejel zuby, okusoval je nebo je cucal, jako kdyby to byl jeho nejoblíbenější pamlsek.

„Zdvihni nohy,“ přikázal, a Hermiona ho ráda poslechla. Nejdřív zdvihla levou nohu, pak pravou, zatímco jí Draco sundával tanga, která sotva něco zakrývala. Pak o krok ustoupil a díval se na ni v její nahé nádheře. Neměla na sobě nic než střevíčky na podpatku a černé punčochy. Dracovi se z toho pohledu zrychlil dech a jeho velmi vzrušený penis žebral o pozornost.

Jako kdyby to Hermiona věděla, zasunula své prsty za okraj jeho kalhot, přitáhla si ho zpět k sobě a jemně přejela rukou bouli v jeho rozkroku. Draco se pod jejím dotekem svíjel a z hrdla mu uniklo něco mezi vzlykem a zasténáním.

S uličnickým úsměvem mu Hermiona začala mučivě pomalu rozepínat košili. Pak mu ji stáhla z ramen a nechala ji spadnout na zem. Prsty kreslila malá kolečka na jeho zádech. Draco se zachvěl a zajel jí rukou do vlasů.

Hermiona, zatímco se mu dívala do očí, se předklonila a políbila jeho bradavku. Pak odstoupila a klesla na kolena.

„Chceš také druhou část mého dárku?“ Dřív, než mohl rozluštit, co tím skutečně mínila, rozepla mu kalhoty, stáhla je dolů a pohltila svými ústy jeho tepající penis.

Draco se musel přidržet zdi, aby se nesložil na zem. Cítil, jak přejíždí po celé jeho délce jazykem, jak obkroužila špičkou jazyka žalud. Pak se její ústa kolem něj sevřela a ona ho pohltila hlouběji, než si myslel, že je vůbec možné. Bože, jak mi chyběla…

Mělce dýchal a začal se cítit jako opilý. „Hermiono,“ vydechl, ale ona zvýšila své úsilí, zkušeně ho kouřila a vydávala přitom tiché steny z rozkoše.

Draco si přitáhl její hlavu blíž do svého klína a začal důrazně přirážet do jejích úst. Hermiona nijak neprotestovala, naopak zněla mnohem vzrušeněji než předtím. Když mu prsty mu začala hníst varlata, nedokázal se už udržet. Pustil její hlavu a plnil její ústa svým semenem.

Zpocený a udýchaný se stáhl a podíval se na Hermionu, která si prsty nejprve otřela ústa a pak je důkladně olízala.

Draco si k ní přiklekl a sevřel ji ve svém náručí. Chvíli nebylo slyšet nic než těžké oddychování, dokud nepřerušil ticho. „Strašně moc jsi mi chyběla.“

„Pro případ, že by sis toho nevšiml, taky jsi mi chyběl,“ odpověděla mu Hermiona.

Draco roztáhl ústa do upřímného úsměvu, který znalo jen velmi málo lidí, a dlouze a vášnivě ji políbil. Pak se postavil, vytáhl ji na nohy a vedl ji za ruku do salonu.

„Kam jdeme?“ zeptala se Hermiona s lehkým znepokojením a ohlídla se po svém… Draco se zasmál, když těch několik kousíčků látky označil jako „oblečení“.

„Uvidíš,“ odpověděl přes rameno a dovedl ji do pokoje, který opustil těsně předtím, než zaklepala. Ještě pořád byl vyhřátý od ohně.

Hermiona se rozhlédla a překvapením vypískla, když ji Draco pozpátku dotlačil do křesla, v němž předtím seděl.

„Draco, co chceš-“

Ale to už si Draco kleknul, roztáhl jí nohy a rty se přisál na její klitoris. Hermiona vykřikla a prohnula se v zádech, když přes něj přejel jazykem. Do prdele, tenkrát měl pravdu… nedokážu zůstat potichu, pomyslela si, ale mozek jí přestal vzápětí fungovat, protože Draco zajel jazykem mezi její stydké pysky.

Hermiona blaženě zamručela.

„A taky mi chyběla tvoje znamenitá chuť a vůně,“ zahuhňal, jelikož byl zaneprázdněn jejím ochutnáváním.

Hermioně se s každým olíznutím klitorisu rozšiřovalo v podbřišku stále větší teplo. Když do ní strčil tři prsty, zalapala po dechu a začala sebou zmítat. Když prsty přesunul k její druhé dírce a nahradil je svým jazykem, explodovala a stále dokola vykřikovala jeho jméno.

Draco se přesunul nahoru, pevně ji objal v náručí a čekal, až se přestane třást. Chvíli jen tak leželi, dokud Hermiona konečně neotevřela oči. V měsíčním světle, jež pronikalo dovnitř oknem, zvláštně zářily a vypadaly mnohem tmavší.

Když natáhla ruku k Dracovu penisu, uchopil ji jemně za zápěstí. Hermiona se na něj překvapeně a zmateně – a možná i trochu zraněně – podívala. Teplo v jeho stříbrných očích zmírnilo její obavy. Draco pomaličku sklonil hlavu a dlouze ji políbil. Do polibku vložil všechny své emoce a Hermiona je tak prociťovala, že začala téměř plakat.

Když polibek přerušili, Draco se usmál. „Pořád jsi tak zvědavá, jak si pamatuju.“

„Nevím, o čem mluvíš,“ našpulila Hermiona škádlivě ústa.

Upřímný a láskyplný úsměv na Dracově tváři ji odzbrojil. „Samozřejmě, že víš. Pořád přemýšlíš o tom, proč jsem tě zastavil.“

Hermiona předstírala lhostejnost. „Nepřemýšlím. Ale jestli trváš na tom, že mi to řekneš…“

S širokým úsměvem jí Draco odhrnul stranou pramen vlasů. „Nejdřív mi musíš říct, jestli je tohle skutečné.“

Hermiona zmateně svraštila obočí a Draco protočil oči. „Nevrátíš se k Weasleyovým, jakmile skončíme?“ zeptal se zastřeným hlasem.

Hermiona se začervenala a pak si odkašlala. „Už se k němu nikdy nevrátím.“ Řekla to s takovou odhodlaností, že Draco zpozorněl.

„Proč? Co ti udělal?“

„On neudělal nic. To já něco udělala. Uvědomila jsem si, že přestože miluju Rona a jeho rodinu, jako kdyby byla moje vlastní, nemiluju ho dost na to, abych s ním strávila zbytek svého života, protože moje srdce patří jinému muži.“

„Prosím, řekni, že mluvíš o mně,“ řekl Draco sice škádlivě, ale zároveň prosebně.

„Samozřejmě že ano, ty blázínku. Mám ti to vyhláskovat?“ Rukama ho pomalu hladila po zádech a pak potichoučku zašeptala: „Miluju tě.“

Draco zdvihl hlavu a podíval se jí do očí. Hermiona v jeho pohledu viděla všechny možné emoce – nejistotu, nevíru, pýchu, radost, štěstí… a lásku.

„Taky tě miluju.“

Její srdce udělalo kotrmelec.

„Proto jsem tě zastavil. Máme teď na milování celý život.“

Hermiona zdvihla obočí. „Milování?“

Draco se ušklíbl. „Co mám říct? Myslím, že přišel čas, abychom zkusili něco nového.“ Se spokojeným výdechem se k ní přitulil, vyčaroval přikrývku a oba se nechali pomaličku unášet do spánku.

ooOoo

O hodinu později se Narcisa Malfoyová přenesla potichu jako myška do vstupní haly Malfoy Manor. Lucius se vedle ní objevil jen o několik vteřin později.

„Ciso, proč jsi-“

„Pššššt!“ peskovala ho šeptem.

Lucius se zarazil. „Co se s tebou děje?“ zasyčel.

Narcisa se vědoucně usmála, ale neřekla nic. Ve světle hůlky prohledávala místnost. Ach, tamhle to je. Zahihňala se jako nějaká školačka a ukázala na hromadu oblečení na druhém konci haly. Lucius přimhouřil oči a pootevřel ústa. Narcisa se začala hihňat ještě víc.

„Co to má znamenat?“ zašeptal Lucius.

Narcisa ho objala a opřela se o jeho hruď. „Myslím, že Dracovi se konečně splnilo jeho vánoční přání.“

„Co si přál?“ zeptal se její manžel zmateně.

Narcisa zdvihla hlavu a jemně ho políbila na rty. „Rubín,“ odpověděla.

Potom se otočila a vyšla po schodech nahoru, zanechávajíc zmateného Lucia za sebou. Potichu se chichotala. Zítra ráno na to přijde, tím si byla jistá. Také si byla jistá tím, že ten nádherný řetízek, se kterým si Draco často pohrával, když byl myšlenkami kdo ví kde, konečně našel svou majitelku.