Archív prekladov z hpkizi.sk




Úvod k poviedke



Memory Lapses
Or, Why A Wizard Should Keep a Pensieve Handy  

Autor:  luckei

Originál: http://www.fanfiction.net/s/3776157/1/Memory_Lapses 

Mám tu česť predstaviť vám ďalšiu osôbku, ktorá sa prehrýzla vstupným testom na Hadovi. A zase je to Dramione :D a moja obľúbená poviedka. Dúfam, že ju za jej snahu odmeníte množstvom komentárov. 


Jimmi





VÝPADEK PAMĚTI

aneb proč by měl kouzelník mít po ruce myslánku

Preklad: florence

Art credit: Clarice Rose

Stav: všeobecný súhlas s prekladom

 Dĺžka: 11 935 slov

One-shot.

Prístupnosť: T

Pairing: Dramione

 Žáner: Romance/Humor


1. časť



VÝPADEK PAMĚTI

aneb proč by měl kouzelník mít po ruce myslánku

Preklad: florence

Art credit: Clarice Rose

 Prístupnosť: T

Pairing: Dramione

 Žáner: Romance/Humor

_______________________________________________________________

Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí pánom Medkom, ktorí túto ságu preložili do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto poviedke vlastní luckei, ktorá napísala túto fanfiction.

______________________________________________________________



 

 

 


VÝPADEK PAMĚTI

aneb proč by měl kouzelník mít po ruce myslánku

„Zatracená práce…“

„Pozor na jazyk, pane… Mason, že?“ Draco se zamračil na ženu, jež se na něj dívala se samolibým úsměvem na tváři a se zahnutým nosem v třiceti stupňovým sklonu.

„Ano, Derrick Mason.“

„Máte právo na jeden telefonát. Řeknete mi jméno?“ Draco se zamyslel. Byl v mudlovském vězení, v mudlovském vězeňském obleku – už nikdy se nebude na oranžovou dívat stejně – a mluvil s mudlovskou policistkou. Mudlovském, mudlové, mudla. Měl jen mlhavou představu o tom, co je to telefon a ještě méně věděl o tom, jak někomu ‚zavolat‘. Mudlové…

„Grangerová,“ řekl rychle, když ho myšlenka na ní nakopla.

„Odkud?“ teď mohl panikařit. Neměl žádné mudlovské peníze a tím pádem i žádný způsob, jak se z tohohle vyhrabat nebo jak se s kýmkoliv spojit.

„Z Londýna,“ žena povytáhla obočí, asi jí došlo, že Draco se jen chytá tonoucího stébla, teda že jenom hádá. Zvedla ale telefon a promluvila na operátora.

„Chci mluvit s Grangerovou, z Londýna,“ po pár sekundách se obrátila zpátky na Draca. „Její křestní jméno?“

Polkl, „Hermiona,“ přikývla a zopakovala jméno do sluchátka. Na tváři se jí objevil výraz překvapení.

„Vážně tam někdo takový bydlí. Myslela jsem, že to jen hádáte, vypadal jste nejistě. Teď už to bude trvat jenom chvilku, tedy jestli je doma.“

Draco přikývl a vzal od ní podivný přístroj. Přidržel si to u hlavy, stejně, jak to udělala ta žena. Ozýval se z toho podivný tón v pravidelném intervalu. Nakonec uslyšel i ženský hlas.

„Haló?“ zaváhal a zvedl oči k policistce, které se na jeho účet neskrytě bavila.

„Er…Grangerová. Nechoď pryč!“ řekl rychle, když uslyšel její povzdech jako reakci na poznání jeho hlasu.

„A proč bych neměla, Malfoy? Jsou tři ráno.“

„Protože jsi…jsi moje poslední naděje,“ hned, jak to plácl, měl chuť si vyříznout jazyk.

„Vážně?“ zasmála se. „Tak to máš deset sekund na to, abys mě ohromil.“

Nadechl se zhluboka, aby mu vzduch vydržel na celé vysvětlování, „Byl jsem v baru a tam jsem narazil na jednoho velkého, opravdu velkého, chlápka, ale já jsem si nevšiml, jak je velký, tak jsem urazil jeho matku nebo zpochybnil jeho rodičovství nebo jsem mu řekl, že má ošklivou barvu vlasů. Každopádně on mě popadl za límec a vytáhl mě ven, byl celkem opilý, já taky, a dopadlo to tak, že jsme bloudili ulicemi a pak jsme byli zatčeni,“ zastavil se dřív, než stihl použít slovo mudla, „policií za opilství a rušení nočního klidu,“ Hermiona byla pár sekund ticho, až se Draco obával, že ten telefon přestal fungovat, ale nakonec promluvila.

„Ty si ve vězení,“ promluvila věcným hlasem.

„No…jo.Právě jsem se sem dostal…myslím, že ta žena říkala…“

„A jsi opilý,“ pokračovala.

„ No, byl jsem v baru…a hloupě jsem urazil opravdu obrovského chlápka, asi tak třikrát většího než jsem já, tak že ano, jsem opilý.“

„A proč si myslíš, že je potřeba, abych se o tom uprostřed noci dozvěděla?“

„Ty víš proč,“ řekl se zaťatými zuby, otočil se zády k policistce a šeptem pokračoval, „neznám nikoho jiného s pochopením pro mudly komu bych zavolal.“

„Zbývají vám dvě minuty,“ ozvala se policistka.

„Pomůžeš mi?“ zeptal se a cítil, že se mu v těle usadilo zoufalství.

„A co chceš, abych udělala?“ zeptala se unaveně.

„Er…trochu jsem doufal, že to je pointou tohohle telefonu.“

Znovu se zasmála, „Potřebuješ, abych tě dostala ven na kauci. Pro Merlina, Malfoy, zrovna jsem spala ve své pohodlné, teploučké posteli s hrnkem kakaa jen na pohyb hůlkou a ty chceš, abych se oblíkla, šla do toho mrazu a dostala ten tvůj zatracený zadek z vězení?“

„Jedna minuta.“

„Ano!“ zasyčel zděšený. „Udělám cokoli…jen…jen mě dostaň ven!“

„Řekni kouzelné slůvko,“ odpověděla mu melodickým hlasem. Dracovi se v hlavě rozeběhla bitva. Měl jen dvě možnosti, mohl zůstat v mudlovském vězení na kdoví, jak dlouho nebo mohl říct jedno slovo, kterým naprosto opovrhoval. Bitva skončila a on se přitáhnul co nejvíce k sluchátku, aby policistka nemohla slyšet, jak říká: „Prosím.“

„Fajn,“ povzdechla si, „kde jsi?“

„To teda nevím…“ otočil se na policistku, které od něj právě vytrhla telefon „Hej!“

„Čas vypršel.“

„Ale ona si pro mě dojde, já jen nevím, kde jsme. Mohla byste jí to říct?“ přikývla a pár minut s Hermionou ještě mluvila, v jednom okamžiku se pobaveně rozesmála a když s ní domluvila a pohlédla na Draca, vybuchla smíchy znovu.

„Nejsem si jistá, zda by pro vás nebylo lepší, kdybyste byl raději zavřený tady. Nevypadala zrovna nadšeně.“

Draco se zamračil, „No, to proto, že už jsem s ní vlastně pět let nemluvil ani jí neviděl…“

„To mě nezajímá. Pojďte za mnou,“ vstala a velký svazek klíčů zavadil o její židli.

„Kam to jdeme?“ zeptal se a pocit úlevy, který měl před chvilkou, zase zmizel.

„Dokud se sem nedostane, musíte být pod zámkem. Já mám navíc ještě nějakou práci,“ neměl možnost výběru, následoval ženu do dlouhé chodby s téměř bílými stěnami z betonových bloků. Na konci žena zastavila, vyndala jeden z klíčů a odemkla dveře.

„Dovnitř. Na posteli je deka,“ řekla a otočila se k odchodu. V půli cesty se se smíchem ještě ozvala: „Příjemné sny, cukroušci.“

Přikývl a vstoupil do cely. Zastavil se ale co nejblíže dveřím. S odporem na tváři se podíval na to, co ta žena nazvala postelí. Byla to kovová deska s dvou palcovou matrací na vrchu. Ještě nikdy neviděl nic tak necivilizovaného a to je co říct, protože zažil odpolední čaj s tetičkou Bellatrix.

Hermiona tu jistě bude každou chvíli. Byl ve Windsoru, což nebylo zase tak daleko od Londýna, ale co na tom záleží, ona se přece mohla jednoduše přemístit… Draco si snažil představit, co všechno musí udělat, než sem přijde. Jestli byla v posteli, tak bude muset vstát. Potom si kvůli zimě venku, bude muset vzít na sebe něco teplého. Pokud by měla pyžamové kalhoty a košili s dlouhými rukávy, tak by si ty kalhoty musela sundat…cože?

Mentální obraz Hermiony, co měl v hlavě, se zastavil a upřel na něj pohled, čekajíc na další pokyny, to mu poskytlo výhled na Hermionu Grangerovou jen v dlouhé košili a kalhotkách. Nebyl si jistý, zda ho to znechucuje nebo vzrušuje, ale rozhodl se tím teď nezabývat. Nejspíš si na sebe vezme rifle, jedny z těch mudlovských nepoddajných kalhot, které viděl. Další bude svršek…ne, Draco se rozhodl, že pro ni bude nejlepší, když jí košili na spaní nechá. Jednoduše si obleče tlustý svetr a kabát a navíc si vezme šálu, rukavice a čepici. Tlusté ponožky a boty celý proces oblékání ukončí.

Po tom, co si sebere hůlku, odejde z bytu…ne, počkat, vzala si hůlku a přemístila se jen pár ulic od vězení. Sledoval, jak v jeho mysli kráčí těch pár ulic sněhem a vstupuje do vězení. Každou chvíli…

Uběhlo deset minut a Draco začal přemýšlet o tom, že mu možná lhala, aby se mu odplatila za všechny ty hrozné věci, co jí ve škole udělal. Mohla by kvůli tomu být pořád naštvaná? Vždyť byli ještě děti! Polovinu času ani nevěděl, co říká. Je pravda, že se nikdy neomluvil ani se to nepokusil napravit a taky to bude první věc, kterou dnes večer udělá, až jí uvidí. Teda až ho dostane ven na kauci, ať už to znamenalo cokoli. Teprve, až i on bude v teplém oblečení s šálkem kakaa v ruce.

Potom se omluví. Proč taky ne? Už jí řekl to slovo na P, tak proč by nemohl použít i to začínající na O?

Stručně řečeno, vůbec si nepřipustil, že by Grangerová v té teplé posteli možná nebyla sama, nebo že by se s někým usadila nebo měla dokonce děti. Věděl, že s Weasleym by nemohla být šťastná. Nemohla by se svojí inteligencí vydržet víc kolem červenohlavce než ty týdny v Bradavicích.

Neslyšel, že by se vdala a média ani nenaznačovali, že by někoho vídala. A…proč o ní pořád přemýšlí? A kde, při Merlinovi, vězí? Už v té cele byl dvacet minut a jeho nohy a tělo začalo cítit všechen ten alkohol a taky pozdní noční hodinu. Necivilizovaná kovová deska začala vypadat přitažlivěji.

„Ahoj, krasavče,“ ozval se tichý šepot. Draco ztuhl, napnul uši a zapnul mozek, aby rozeznal, odkud zvuk přišel.

„Po tvojí levici,“ ozval se hlas znovu a Draco se otočil do leva.

„Promiň, nalevo od tvé cely,“ otočil se na muže v cele vedle té jeho sedícího na své desce, díval se na Draca upřeně, což se mu velmi rychle stalo nepohodlným.

„A-a-ano?“ vykoktal Draco, snažíc se překřičet ty buňky v těle, které mu říkali, že Malfoyové nekoktají.

„Za co tady si?“ zeptal se ho druhý muž. Dracovi chvíli trvalo, než se na něj odvážil podívat. Byl asi tak stejně velký jako ten chlap, kterého naivně urazil v baru, měl oholenou hlavu a bradku. Na tělo si nechal vytetovat několik různých znaků, jedno tetování bylo jméno – Melinda.

„Kdo je Melinda?“ zeptal se a jasně věděl, že mu alkohol – vlastně to byl tvrdý alkohol – dovoluje takhle mluvit. Obličej toho muže se zakroutil do podivného úšklebku s poněkud chlípným pohledem, který zmizel dřív než čokoláda před Goylem.

„To není tvoje věc.“

„Máš pravdu, není. O mě se nestarej, já jsem nedůležitý.“

„TICHO!“ zazněl hlas policistky.

„Proč si tady?“ zašeptal druhý vězeň tak hlasitě, že už se to těžko dalo kvalifikovat jako šepot.

„Myslím, že bychom neměli mluvit,“ odpověděl mu Draco a konečně se pohnul směrem k desce, jeho nohy mírně protestovaly.

„Jsme ve vězení. Nejsme zrovna příkladní v dodržování pravidel.“

„Pravda, ale já jsem celkem vyřízený. Myslím, že si lehnu,“ další zklamání mu přineslo, když rukou zjistil, že matrace je plná pružin.

Byl ušetřen nevítaného zážitku se rozhodnout, zda by se jeho jemná pokožka měla dotknout něčeho, co měl na starosti mudlovský vězeňský systém Hermioniným příchodem. Zvuk otevírání dveří upoutal veškerou jeho pozornost a stejně tak i cel poblíž té jeho. Draco málem praskl úlevou.

V chodbě umístili dvě malá okna asi deset stop od sebe. Jedno z oken bylo přímo naproti Dracově cele a tak měl velmi dobrý výhled, díky měsíci, na Hermionin obličej, když ho uviděla.

Na pokraji smíchu se ušklíbla, „Ahoj, Derricku, „ pobavení v jejím hlase bylo naprosto znát.

„Grangerová,“ nikdy v životě nebyl tak vděčný, za to že jí vidí, „děkuji.“

Hermiona se otočila na policistku, „Děkuji Darlene, už ho zvládnu sama.“ Darlene otevřela Dracovu celu a pustila ho do haly následujíc Hermionu. Když se dostali ke stolu, vyndala papíry, „Podpis sem, sem a sem…“ ukázala jí. „Dobře, bude to tři sta liber.“

Hermiona ani nemrkla na výši a peníze odpočítala. Darlene podala Hermioně potvrzení a Dracovi tašku. „Převlečte se, vězeňské oblečení potřebujeme zpátky.“

„Oh, musí?“ zeptala se Hermiona nadšeně. „Není tu nějaká možnost, jak by si to mohl nechat? Třeba za další stovku?“ Dracova i Darleinina čelist o trochu spadla. Potom se ale podívala na Draca.

„Jasně, jen odpářeme ty čísla…a bude vaše.“

Hermiona zaplatila peníze na víc, „No, Derricku, jestli je to všechno, můžeme jít?“

„Můžu se převléct?“

„To nevím, můžeš?“ Darlene se zahihňala, Draco se jen zamračil.

„Fajn, prostě jen pojďme,“ řekl a začal tlačit Hermionu ke dveřím.

„Ještě chvíli,“ zastavila je Darlene rukou na dveřích, „musíte vyplnit nějaké formuláře, Derricku. Uvést svojí adresu, telefonní číslo…“ jak jí Draco sledoval, její oči se rozevřely a pak se na něj znovu zaměřily. „To bude vše, pane Mansone. Přeji dobrou noc.“

„Děkujeme ti, Darlene,“ řekla jí Hermiona s lehkým úsměvem. Ti dva opustili rychle vězení a neodvážili se na sebe promluvit ještě pár dalších ulic.

„Jsi ještě pořád opilý?“ zeptala se ho. Draco se na ní otočil, což mu málem přivodilo pád.

„Budu to brát jako ano,“ řekla s povzdechem. Zastavila se a chytla ho za rameno. Brzy pocítil známé trhnutí žaludku, které mu řeklo, že je někam přemísťuje. Když jeho nohy narazily zase na tvrdou zem, cítil se špatně a moc tomu nepomohl ani rychlý pohled po svém okolí, který mu řekl, že nemá absolutně žádnou představu, kde je.

„Jsi u mě v bytě,“ řekla a začala si sundávat rukavice a šálu. „Dnes můžeš přespat na gauči,“ odmlčela se a čekala na odpověď, když jí nedostala, otočila se na něj. „Malfoy, nevypadáš dobře…budeš…?“

Přikývl. Cítil, jak se mu zvedá žaludek už, když mu ukázala chodbu. Šel tak rychle, jak jen mohl. Obsah svého žaludku udržel bezpečně uvnitř, alespoň do doby, než se nakláněl nad záchodovou mísou.

Když se, po několika minutách a dvou opláchnutí obličeje, rozloučil s koupelnou, našel Hermionu v kuchyni nalévat horkou vodu do dvou šálků. Jen co vstoupil, podala mu lahvičku.

„Vypij to. Za chvíli ti pak přestane být tak zle a nebudeš mít problémy s kocovinou,“ vzal si od ní lektvar a spolkl ho jedním douškem.

„Jaký by si chtěl?“ zeptala se, v ruce plechovku s čaji.

„Vyber ty,“ řekl, vděčný za tu malou laskavost, kterou, jak věděl, si nezasloužil.

Vybrala čaj, otevřela obal a ponořila ho do horké vody.

Draco kolem sebe obtočil ruce ve snaze se zahřát. Pořád na sobě měl tenký vězeňský oblek tak oranžový, že byl udiven, že po něm Hermiona nepošilhávala, když se na něho dívala.

Zatímco se zabývala čajem, pomalu ho promíchávala, pořádně se na ní podíval. Moc se od posledy nezměnila, viděl jí před pěti lety na oslavě druhého výročí od pádu Temného pána. Její vlasy byly ještě pořád tak nepoddajné, nyní je ale měla zvednuté do velkého drdolu se spoustou volných vlasů okolo. Vypadala…dobře. Alespoň tak, jak mohl ve čtyři hodiny ráno v alkoholovém opojení říct.

Pohla se a Draco přesunul svojí pozornost k jejím prstům, kterými ještě pořád míchala svůj čaj. Byly dlouhé a štíhlé, sevřené jemně kolem lžíce, kterou pohybovala v malých kruzích po směru hodinových ručiček. Sundala si čepici i kabát, byla jen v pyžamu s flanelovými kalhoty a košilí s dlouhými rukávy.

„Tady,“ řekla a podala mu hrníček. „Chceš do něj něco?“

„Ne,“ odpověděl jí.

Posadila se u kuchyňského stolu, následoval jí. Pili svůj čaj v tichu, jen co Draco dopil poslední lok, ucítil, jak se mu klíží oči.

„To bylo…dobrý,“ řekl se zíváním.

„Nemáš zač,“ promluvila tiše a vzala svůj prázdný hrníček. „Mám si nastavit ochranný kouzla na svou ložnici nebo se budeš chovat slušně?“

Věnoval ji křivý úsměv, „Za normálních okolností bys je potřebovala, ale dneska si mě zachránila, tak si dám pohov. Jen pro dnešek, samozřejmě.“

Převrátila oči, „Dobrou noc, Malfoy.“

„Dobrou, Grangerová.“

Hermiona se otočila a bez dalšího pohledu se vydala ke svému pokoji. Měl podezření, že si ho stejně zamkla.

ooo

„Kde je nějaký skutečný jídlo?“ všiml si, jak Hermiona zatíná zuby a usmívá se.

„Co tím myslíš, Malfoy?“

„Máš tady jenom tyhle…krabice. Kde máš ale pořádný jídlo?“ rozzlobila se a šla se podívat, co tím myslí, něco si pod nosem mumlala.

„To jsou cereálie. Jí se k snídani. Jestli je nechceš, nikdo tě nenutí je jíst,“ vyndala krabici a došla do lednice pro mléko.

Pozoroval, jak si sedla ke stolu a začala si číst noviny. Úsměv ho pomalu přešel, když si uvědomil, a ne poprvé, jak sám je. Chtěl někoho, s kým by mohl probírat ranní noviny, s někým chodit na procházky do parku…někoho s kým by mohl prožívat jedinečné okamžiky, které by patřili jenom jim dvěma. Mohli by se na sebe podívat přes celou místnost a bez sebemenšího pohybu si připomenout, něco čemu by rozuměli jen oni dva, něco společného s deštivým dnem nebo zatoulaným psem…Při Merlinovi, zasténal, to je tak patetický.

„Zdá se, že rozhodli, že studie mudlů, budou v Bradavicích povinným předmětem,“ promluvila z čista jasna Hermiona, aniž by od novin odtrhla oči.

Draco se na ní oněměle podíval. Přece není možné, že by četla jeho myšlenky…Možná prostě jen měla ve zvyku mluvit nahlas k prázdné místnosti.

„Co si o tom předmětu myslíš?“ zeptala se a odložila novinu dolů, zatímco si nabrala sousto cereálií. „Vždycky mě to zajímalo, vzhledem k tomu, že nenávidíš mudly.“

Draco rychle popadl jednu z krabic a přešel ke stolu. „Není to tak, že bych nenáviděl mudly,“ řekl a nasypal si cereálie do misky. Stále se mu do mysli vracela vzpomínka osm let stará, která mu dokola přehrávala učitelku visící na stropě těsně před její smrtí. „Nebyl to můj oblíbený předmět, ale pár věcí jsem se naučil.“

Hermiona, která neměla ani ponětí o událostech posledního skonu učitelky, se ušklíbla, „Ty? Nevím, jestli tomu můžu věřit.“

Zíral do misky, kde kousky cereálií plavaly po mléce a nejednou chtěl být hrozně moc někde jinde. Začal jíst, čím dřív to dojí, tím dříve může odejít.

Po několika minutách, Hermiona znovu promluvila, „Co si včera dělal, Malfoy?“

Zvedl k ní oči, „Říkal jsem ti to.“

„Byl si v kouzelnickém nebo mudlovském baru?“

„Kouzelnickém.“

„A přesto se ti povedlo nechat se zatknout policií.“

Říkal jsem ti to. Šli…šli jsme ven. Je celkem štěstí, že nás zatkli, jinak by ze mě vymlátil duši.“

Přestala jíst a pozorovala ho, jak rychle polyká snídani. „Kdy se chceš vrátit?“

V polovině sousta přestal žvýkat a tázavě se na ní podíval, „Vrátit? Kam?“

„Zaplatila jsem za tebe kauci. To znamená, že se tam musíš vrátit pro nějaký druh…trestu.“

„Vážně?“

„Ano a také o tom musíš říct ministerstvu,“ vstala od stolu.

Zasmál se. „Nemají mě zase tak rádi. Proč bych jim to měl říkat?“

„Budou se chtít ujistit, zda nás neprozradíš nebo jestli nedostaneš nepřiměřený trest. Kdykoli se kouzelník nebo čarodějka dostanou do problému s mudlovskými zákony, ministerstvo musí poslat svého právníka, aby ho nebo jí zastoupili.“

„Oh,“ řekl a dojedl. Vstal, ale pak si vzpomněl, co sám sobě řekl, že udělá a opět se posadil.

Hermiona vzala jeho misku a umyla jí, „Co máš dneska v plánu?“ zeptala se.

„Nejdřív bych ti chtěl něco říct,“ jeho hlas zněl podivně dutě.

Podívala se na něj. „Dobře.“

„Nejdřív ti chci poděkovat za to, co si pro mě minulou noc udělala. Pět let jsme se neviděli a ty si měla úplné právo mě v tom nechat.“

Než mu odpověděla, položila konvici na sporák a pustila plyn. „Byl si…překvapivě milý, když jsem tě naposledy viděla. Věděla jsem, že když voláš mě, musíš být hodně zoufalý. Samozřejmě, že mě napadlo, tě tam nechat, ale neudělala bych to,“ odmlčela se. „Vím, jaké to je někde…uvíznout. Ne ve vězení jako jsi uvízl ty.“

Chtěl, aby pokračovala, ale ona namísto toho obrátila svojí pozornost k vroucí vodě. „Čaj? Kávu?“ nabídla.

„Kávu, prosím.“

Pro sebe si zalila čaj a Dracovi udělala kávu. „Bez ničeho jako čaj?“

„Ano, obvykle bez ničeho.“

Posadila se znovu naproti němu, do čaje si dala kostku cukru a teď ho míchala. Polknul a připravil se vyslovit celou omluvu za spoustu věcí, kterých litoval. Udělal toho v životě hodně špatného. Litoval jich.

„Takže…Grangerová, ten zbytek…“ s očekáváním se na něj podívala a on ztratil všechno svoje odhodlání a musel ho pracně znovu sesbírat.

„To, co se stalo ve škole. Myslel jsem, že možná kvůli tomu, co jsem dělal, pro ně nepřijdeš. A, no, omlouvám se za to. Byl jsem…mladý a hloupý a nic jsem pořádně o světě nevěděl,“ zasmál se, dívajíc do svého šálku, „Nejsem si jistý, jestli jsem na tom teď líp, ale aspoň to už vím.“

Setkal se s jejím pohledem a potěšil ho malý úsměv, do kterého se její rty zformulovaly. „Rozhodně si takový byl, a myslím, že bych k tomu ještě něco dokázala přidat. Ale to už je tak dávno, předtím než začala válka. Díky, že jsi mi to řekl, odpouštím ti,“ nebyl si moc jistý, co by měl udělat jako další věc, tak si upil ze svého hrnku.

„Dlužíš mi osmdesát galeonů.“

Prudce zvedl hlavu, „Cože?“

„Přece sis vážně nemyslel, že bych tvojí kauci platila za svého, že ne?“

„Ne, jen…osmdesát?“ zamračil se. „To ty sis koupila tu oranžovou hrůzu.“

Hermiona se usmála. „Myslím, že mi bude velká, kromě toho oranžová ti velmi slušela,“ chtěl začít protestovat, ale pak si uvědomil, že to není zas tak hrozné, když on byl ten, který ji donutil vstávat uprostřed noci, jít do toho mrazu a dostat muže, na kterého neměla zrovna nejlepší vzpomínky, z vězení.

„To teda není pravda a ty to víš,“ řekl pevně. „Ale v pořádku, dám ti osmdesát galeonů. Akorát je teď nemám u sebe.“

„No, pracuji na ministerstvu a navíc, teď i víš, kde bydlím,“ odpověděla.

A pak udělal něco spontánního, něco co po zbytek života nepochopil, i když se o to snažil.

„A nemohl bych ti to dát dneska během večeře?“

Její oči se rozšířily a on předpokládal, že každou chvíli upustí hrníček, co držela v ruce. Dracovi oči se rozšířily také, nad překvapením, že to vážně řekl na hlas. Jen ho to napadlo, jako něco, čemu by se normální člověk zasmál. Vážně nečekal, že jí doopravdy pozve ven!

Hermiona se vzpamatovala a odložila hrníček. „Já…já dnes večer nemůžu,“ řekla, slyšel v tom náznak mrzutosti.

Zaplavila ho vlna úlevy, která však neměla dlouhé trvání.

„A co zítřek?“

ooo


2. časť





Preklad: florence

Art credit: Clarice Rose

 Prístupnosť: T

Pairing: Dramione

 Žáner: Romance/Humor

_______________________________________________________________

Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí pánom Medkom, ktorí túto ságu preložili do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto poviedke vlastní luckei, ktorá napísala túto fanfiction.

______________________________________________________________

 

Výpadek paměti

aneb proč by měl mít kouzelník po ruce myslánku

ČÁST DRUHÁ

Jakmile zavřela za Dracem dveře, zasténala, opřela se o ně a svezla se po nich dolů. Nemohla uvěřit, že právě souhlasila, že půjde ven s Malfoyem. Nemohlo z toho vzejít nic dobrého, to jasně ukazovaly i její reakce, které měla od doby, co ho dostala z vězení. Nezdálo se, že by si toho všiml, ale ona nemohla uvěřit, že neslyšel, jak jí bušilo srdce, když brzo ráno šli z vězení po čerstvém sněhu nebo, jak je nervózní z toho, že je u ní doma. Měla pocit, že musí být hrozně nápadná, ale to možná byl jen její citlivost na to, jak jí vnímá on.

Pomalu si stoupla a zamířila do koupelny. Potřebovala dlouhou, relaxační koupel, aby si pročistila mysl. Ještě štěstí, že byl víkend.

Trvalo jí jen chvilku, než pomocí kouzla naplnila svojí vanu vodou s bublinkami a použila na ní tepelné kouzlo, aby voda nevychladla. Potom si přeměnila polštářek z pohovky na vodotěsný a přinesla si několik knih a časopisů, co měla rozečtené.

Jak seděla namočená v horké a voňavé vodě, přemýšlela, kdy naposledy viděla Draca. Párkrát ho zahlédla na Příčné ulici a taky v Prasinkách, ale to se doopravdy nepočítalo. Ale jedna, jedna konkrétní vzpomínka, se jí vypálila do paměti.

Dvouleté výročí oslavy porážky Voldemorta, bylo prohlášeno za charitativní bál, pořádaný Luciusem a Narcissou Malfoyovými. V té době nevěřila, že Malfoyům je vážně líto jejich účasti ve válce. Lucius byl v podstatě u soudu očištěn. V Azkabanu pobyl tři měsíce a pak byl propuštěn na podmínku. Od té doby, vtáhl sebe i svou rodinu do záře reflektorů a snažil se dostat alespoň trochu zpět z dobrého jména rodiny Malfoyů.

Peníze mu k tomu posloužili. Dokonce i ti nezarytější kritici Malfoyova trestu na něj nakonec pěli chválu. Není to jako posledně, tvrdili. Jako důkaz uvedli to, že Lucius daroval ve své nekončící štědrosti, víc peněz než kolik si mohl na temné straně nashromáždit. Voldemort byl opravdu mrtvý a Lucius vyděl chybu ve svých rozhodnutí ještě před jeho pádem, byť to bylo těsné. Nemohla být šance, že by to jenom hrál. Vždyť dokonce po válce ukázal bystrozorům každý kout a skulinu svého domu, jak psal Denní Věštec. Nenašli tehdy ani stopu po temné magii, natož sedm let po válce.

Hermiona byla na plese s Ronem, s kterým od konce války chodila, ale její pozornost se rozptýlila. Byli ve vile Malfoyových a ona přemýšlela o jejich synovi, jak ho v místnosti hledala. Nakonec ho zahlídla v rohu, od neviditelnosti ho dělily jenom blonďaté vlasy. Dívala se, jak do sebe nalil obsah své sklenice, kterou držel, a podíval se okolo, pravděpodobně hledal další. Pamatovala si, že chtěla vědět, jak se cítí a ne jenom jeho pocity kolem ministerského bálu u něho doma, chtěla vědět, i jak na něho působí to, že jméno jeho otce je ve společnosti zase bráno s úctou.

Na tak mladého muže, Draco zažil svojí rodinu v příliš mnoha postaveních. Když se narodil, byl jeho otec aktivním smrtijedem, i když na to si asi moc nevzpomínal. Od jeho prvního do patnáctého roku ho otec učil černé magii, podplácet ministerské úředníky, strategicky darovat peníze a taky to, že Draco je prostě lepší než všichni ostatní. Pak se vrátil Voldemort a on byl povinen se vrátit do jeho služeb. Po dobu jednoho roku mu sloužil až do té příhody na odboru záhad a pak byl poslán do vězení. Jakmile se dostal ven, stal se jen loutkou v rukou Pána zla, Malfoy Mannor zaplavili smrtijedy. Lucius kvůli bezpečnému pošlapování zůstal ve Voldemortově přízni. A teď, když byl Temný pán mrtvý, se rodina díky finančním prostředkům zase hřála na výsluní. A rozhodně to fungovalo, Malfoyovi byli nyní spojováni s charitou a přijetím těch s méně cenou krví, ale stále přemýšlela, co by asi Lucius řekl, kdyby si Draco domů přivedl mudlu nebo mudlorozenou čarodějku.

V tu chvíli, během tance, se Hermiona omluvila Ronovi jako už tolikrát za ten večer, aby si došla pro sklenici vody a ustoupila tak zástupů žen, které se hned draly na její místo.

Spěchala na kraj místnosti k větším dveřím ze sálu, jež vedli na balkon. Dávala si pozor, aby si jejího odchodu nikdo nevšiml, až po pár chvílích otevřela francouzské dveře a vyklouzla ven. Obklopil jí studený vzduch. Zavřela za sebou dveře a opřela se na ně. Zavřela oči a nasávala vůni květin v okolí balkonu.

Několikrát se zhluboka nadechla, než si všimla, že je někdo poblíž. Ten někdo po pošlápl. Otevřela oči, aby našla Draco Malfoye, jak jí pozoruje přes sklenici od vína s pobavením v jeho bledě šedých očích.

Jejich rozhovor byl krátký a divný, Malfoy byl úplně opilý. Přesto se mu podařilo se na ní pronikavě dívat, což jí rozčilovalo. Uhnula očima a přistoupila k okraji balkonů, podívala se dolů. Byli pouze v prvním patře a pod nimi se rozkládala krásná anglická zahrada. Malý potůček procházel středem a vléval se do velkého jezera. Nad nimi se blýskalo tisíce drahokamů, hvězdy. V potůčku plavali dvě bílé labutě.

Když se ho zeptala, proč není uvnitř, odpověděl jí stejnou otázkou a připomněl jí, že jako součást týmu, který porazil toho „šíleného maniaka“ by měla vevnitř oslavovat a tančit na jeho obrazném hrobě.

Poukázala na to, že jeho otec financoval celou tuhle událost a tak i on je vevnitř vítaný.

Draco se ušklíbl a řekl jí, že je opilý. Pokud o tom předtím pochybovala, tak teď už jí to ani nenapadlo. Dopil skleničku, postavil jí na zábradlí a pomalu k ní přešel. Jak se přes trávník přehnal studený vítr, mírně se zachvěla. Sama už pár skleniček vypila a jeho přítomnost v ní vystupňovala závrať.

„Jsi nádherná,“ zašeptal jí do ucha a tím jí polechtal jemné chloupky na krku a tak se znovu zachvěla. Vzrušení jí v břiše vyvolalo motýli.

Zcela šokovaná svojí reakcí na něj, Hermiona o krok ustoupila a připomněla mu, že je opilý.

Zasmál se, řekl, že ano, je opilý, ale není slepý. A pak, jako by snad zrovna nepřiznal, že ho přitahuje, pohybem hůlky naplnil svojí sklenici a z poloviny jí vypil.

Potom ještě chvíli mluvili, zeptal se jí, jak dlouho si myslí, že večer uvnitř bude ještě pokračovat a naříkal, když mu řekla, že do minimálně do půlnoci. Ona se ho zeptala, jaké to je být opět na vrcholu kouzelnické společnosti, jeho odpověď jí překvapila víc, než co jiného.

Pousmál se a řekl: „Kromě pocitu, že jsem nejnižší živočišná forma na zemi a že se hodím jen na to, aby se mnou čistili záchody, to celkem jde.“

Hermiona nevěděla, co říct a tak tam jen tak tiše stálo, zdálo se, že na ní zapomněl a vrátil se k pití svého vína. Ještě několik minut se těšila z nočního vzduchu a přemýšlela o muži vedle sebe a o tom, že je v něm asi víc, než jen potřeba myslet na sebe.

Jak se otočila k odchodu, přemýšlela, jestli si jejich rozhovor bude vůbec příští den pamatovat a jestli nebude litovat, že se jí, byť jen trochu, otevřel. Její ruka už byla na klice, když jí oslovil.

I přes teplou vodu se při té vzpomínce zachvěla.

„Grangerová, počkej.“

Otočila se a cítila, jak jí srdce silně buší v těle, když ho našla stát jen kousek od ní. Jeho oči byly stále skelné, ale také ukazovaly víc zrady, než by čekala. Překonal tu vzdálenost pár kroků, dokud nestál přímo u ní a ona musela zaklonit hlavu, aby mu viděla do očí.

Podivně se na ní podíval a přiblížil k ní svojí ruku, aby se mohl dotknout její tváře.

Hermiona zakořenila na místě s rukou na klice, konečně našla pochopení pro chemii, o které slyšela, že mezi lidmi probíhá. Její tělo reagovalo na něj a část z ní zoufale toužila po tom, aby jí políbil. Jen ten nápad jí způsoboval třes kolen. Podívala se na jeho ústa, zatímco on jí prsty přejel po jemné pokožce na obličeji.

Nakonec vzal její bradu a zvedl jí. Olízl si rty, vypadal, jako když přemýšlí, co dělat. Přiblížil obličej k tomu jejímu a pak se mírně odtáhl, aby se jí mohl podívat do očí. Ty na něj, rozevřené, tiše křičely. Pak se k ní přiblížil ještě jednou a zastavil se těsně před tím, než se jejich ústa spojila. Rty mu cukly, ale místo polibku zašeptal.

„Myslel jsem to vážně,“ a ustoupil od ní nazpět.

Celé její tělo protestovalo proti té vzdálenosti, bezděky k němu vykročila. „Malfoy…“

„Běž,“ řekl a otočil se k výhledu z balkonu, od ní. „Jsem si jistý, že tě postrádají. Nechtěla bys přece, aby nás přistihli, že?“

Polkla a zjistila, jak je těžké přemýšlet a slyšet přes to bušení srdce. Po několika málo minutách si vyčistila hlavu a její krev se zpomalila a ona se rozhodla vrátit do tanečního sálu, byla na vždy změněná.

Hlasité zamňoukání jí vytrhlo z myšlenek. Povzdychla si a uvědomila si, že její koupel už byla dostatečně dlouhá. Vylezla ven a zabalila se do bílého, hebkého ručníku. Všedně se oblékla a rozhodla se, že vyrazí do Londýna, možná do knihkupectví, možná se podívá sama na nějaký film. Cokoli, co by jí mohlo rozptýlit. Bez ohledu na to, jak se snažila, nedokázala své myšlenky od Draca odpoutat. Po letech, kdy se opět vřítil do jejího života, vyvolal všechny ty pocity zmatku, o kterých si myslela, že už je dávno překonala.

ooo

Deset minut před šestou následující den, byl Draco jen uzlíček nervů. Skoro hodinu strávil rozhodováním o tom, co si na sebe má vzít. Ptal se na radu svého otce a ptal se i pár domácích skřítků, kteří byli zavázáni mlčenlivostí.  Nechtěl vypadat jako, že o to má moc velký zájem, ale taky nemohl vypadat jako „šupák“. Ať už to znělo jakkoli, když se ptal, tak tohle nebylo rande. I když malý hlásek v hlavě mu říkal, že by tu myšlenku neměl tolik zavrhovat.

Na posledy, když ho poslechl, pozval tu ženu ven. Rozhodl se z toho obvinit celou tu situaci: minulou noc byl opilý, zatčený, pak byl zachráněn ženou v lesklé zbroji (nebo alespoň pyžamu), která mu poskytla lahodný čaj, místo na spaní a další ráno i snídani. Taky se s ním pokusila vést rozhovor na základě článku v novinách, což ho úplně odzbrojilo. Nakonec taky shledal, že její vlasy vypadají, stažené v drdolu, docela atraktivně.  Svojí mysl nechal bloudit k myšlenkám o jeho prázdné posteli a tak se stalo, že podlehl okamžité slabosti.

Cítil nevysvětlitelnou nervozitu a nemohl přijít na důvod. Zvažoval, že by rande zrušil. Po pravdě, vždy se cítil trochu fyzicky přitahován k Hermioně, ale nikdy ho nenapadlo, že by s ní šel doopravdy setkat a z jeho nervů by byl jen roztěkaný uzlíček. Připomněl si, že to vlastně nenazývá jako rande.

Chtěl jí jen vzít ven, aby jí poděkoval, nepotřebovalo to žádné nálepky nebo označení, a nechat to všechno za sebou. Se spokojeným pokývnutím na svůj odraz v zrcadle opustil místnost a přemístil se z ohromného sídla.

Za tři minuty šest stál před bytem Hermiony v černých kalhotách, v černých botách, padnoucí bledě modré košili, na ní měl tlustý středně dlouhý kabát přeměněný z pláště. Předtím než se mohl rozloučit se svými nervy nebo obědem, zaťukal.

Slyšel pohyb za dveřmi a pak mu otevřela Hermiona, která nevypadala o moc odlišně, než jí viděl naposledy: neuspořádaná vlasy a pyžamo. Když ho zpozorovala, oblečeného dobře, na to, že to nebylo rande, oči se jí rozšířily.

Draco poděkoval Merlinovi za to, že nedal na matčinu radu a nekoupil kytky.

„Nemyslela jsem, že si to řekl vážně,“ vysvětlila rychle.

„Očividně,“ odsekl a podíval se na ní.

Mírně zrudla. „Ty si vážně se mnou chtěl jít na večeři?“

„Můžu jít dovnitř nebo budeme mluvit tady a zajistíme tak tvým sousedům příjemnou podívanou?“

„Ano,“ řekla a otevřela mu dveře. Zamířila ke svému pokoji a při tom mluvila. „Řekni mi, vážně se mnou chceš jít na večeři? Můžu být připravená během chvilky.“

Vkročil do bytu jen pár kroků, před tím než se zastavil. „Ano,“ odpověděl jí nakonec, v duchu nadávajíc na všechny čarodějnice a kouzelníky. Vážně s ní chtěl jít na rande? Pravda, strávil s ní den před tím docela příjemný čas a vždy mu přišla atraktivní…ale rande to byl úplně nový famfrpálový zápas. Ani si nebyl jistý, jestli jí má rád.

Stál uprostřed jejího obýváku a připadal si trapně. Spal tu na gauči jen tři dny předtím, ale tenkrát svému okolí nevěnoval tolik pozornosti. Měla víc knih, než člověk mohl v životě přečíst. Zvědavost ho přinutila přijít k nejbližší polici, nepřítomně přejel prstem po hřbetech, jak četl.

Slyšel, jak se otevřeli dveře. Vzhlédl právě, aby mohl vidět, jak Hermiona schází dolů. Čelist mu spadla, srdce začalo bušit a dlaně se mu zpotily. Věděl, že byla čarodějka, ale jak mohla nějaká žena vypadat takto nádherně, když jen před pár minutami se připravovala na spánek? Věděl, že je pořádně talentová čarodějnice, ale tohle neměla na svědomí magie. Viděl ji při pár dalších příležitostech, kdy ho nechala oněmělého.

Oblékla si na sebe šaty bez zadní části s květinovým vzorem, který perfektně seděl k tomu, co měl na sobě on. Pár fialových bot na sexy podpatku a pár kruhových náušnic ze stříbra vzhled uzavíral. Vlasy měla pořád nahoře, ale teď to vypadalo víc jako…záměr, většinu z nich drdol udržel, jen pár jich spadalo ven, tam kam mohly. Přes ruce měla přehozený šál a v jedné ještě držela kabelku.

Když se blížila, ušklíbla se a on si uvědomil, že na ní pořád zírá. Rychle zavřel ústa a založil si ruce přes hruď, protože nevěděl, co jiného dělat.

„Jsem připravená,“ řekla, „jen si vezmu kabát.“

Přikývl a čekal, až si navlékne teplý kabát, na který vrhla ještě zahřívací kouzlo. Když už zamykala dveře od svého bytu, Draco konečně promluvil: „Jak ses dokázala připravit tak rychle?“

Plaše se usmála. „No, přiznávám, že jsem byla připravená pro případ, že by ses nakonec ukázal. Kam jdeme?“

Draco se cítil jako osvobozený z kouzla, když zjistil, že to s tou přeměnou na dechberoucí krásku to nebylo zas tak dramatické. „Do Příčné ulice, znám tam jedno hezké italské místo,“ řekl blíž k ní. „Jdeme přes Děravý kotel.“

Přikývla a oba se přemístili.

Večeře byla příjemné záležitost. Draco obdivoval Hermioniny způsoby a vychování a ona shledala konverzaci s ním za zábavnou a inteligentní. Od konce války šel na pár schůzek a byl pouze v jednom vážném vztahu. Možná to bylo tím typem žen, kterými byl obvykle přitahován, ale teď, s Hermionou se cítil tak pohodlně, mohl být sám sebou. Párkrát mu uklouzlo něco kousavého a ona se jen ušklíbla a zkritizovala ho stejně dobře jako on jí.

Někde mezi hlavním chodem a dezertem si uvědomil, že má Hermionu opravdu rád a tiše poděkoval tomu hlásku, který ho přiměl jí pozvat ven.  Když dojedli dezert a účet byl zaplacen, Draco ještě nebyl připraven ukončit večer a tak jí pozval ven. Souhlasila.

„Pamatuješ si, když jsme se naposledy viděli?“ zeptala se, jak kráčeli Příčnou ulicí dolů a obdivovali u toho zboží ve výlohách.

„Myslíš včerejšek? Ano, docela dobře.“

Usmála se a zavrtěla hlavou. „Ne, myslím před lety. U tebe doma…“

Zamračil, jak přemýšlel. „Ano, pamatuji si to. Vždyť jsem tam taky byl. Pořád nesnáším tyhle zatracený události. Díky Merlinovi za to, že už je jich méně a jsou dále ode mě.“

„Nebyli zase tak špatné,“ poznamenala.

„Samozřejmě, že pro tebe ne. V podstatě byly dělány jenom pro vás. Přiznávám, že si na většinu z nich moc nepamatuji, protože jsem hned na začátku byl přitahován k baru.“

„Co si přesně pamatuješ z té noci před pěti lety?“

Její hlas zněl mírně zaujatě a on zjistil, že tohle už nejsou už konverzační otázky, ale že na něco hledá odpovědi. „Er…myslím, že tam byl hlavní bystrozor. Odešel jsem pryč, s dvěma láhvemi vína. Proč?“

„To je všechno?“ zeptala se zklamaná.

Prohledával svoje vzpomínky a snažil se najít něco, co dalšího by jí mohl říct. Matně si vzpomínal, že na ní zíral a nemohl z ní odtrhnout oči, ale asi jen první hodinu, než byl natolik vyřízený, že už ji nedokázal v davu poznat. „Potter se v tu dobu zasnoubil, alespoň si to myslím…“

Povzdechla si, což bylo jasné znamení toho, že neřekl to, co chtěla. Došli na konec Příčné ulice k průchodu do Děravého kotle. Zastavila se a otočila se na něj.

„No, bavila jsem se Malfoy, děkuji ti.“

Byl zmatený, nechtěl, aby večer skončil tak brzy. Doufal, že jí ještě někam vezme, třeba na Mannor k jezeru nebo zpátky do mudlovského Londýna na představení. Bylo ještě pořád brzy. „Jsem…jsem rád, že se ti večeře líbila, i mě bylo potěšením. Napadlo mě, že bychom se mohli projít po městě, možná se jít na něco podívat.“

Kousla se do rtu. „Já…nejsem si jistá, zda je to dobrý nápad.“

„Samozřejmě, že je. Oba jsme se bavili, což znamená, že chceme být ve společnosti toho druhého. Navíc je ještě docela brzy.“

Hermiona se usmála, ale hned se odvrátila, jako by nechtěla, aby to viděl. „Oh! Předtím než na to zapomenu…. Máš pro mě těch osmdesát galeonů?“

„Já… ano,“ řekl a sáhl do kapsy pro váček peněz, který jí podal.

„Děkuji,“ pověděla při braní si ho.

Společně prošli přes Děravý kotel do Londýna. Draco jí chtěl vzít do parku a taky se tím směrem vydali. Ale Hermiona vypadala o něco uzavřenější, už se nechovala úplně stejně jako na večeři. Jeho myšlenky se rozběhly s cílem najít důvod, a když nic nenašel, ovládla ho panika. Udělal něco špatně? Byla smutná, že si nepamatoval něco z té dlouhého, nudného večera plného arogantních panáků, vlezdoprdelků, drahého jídla a obyčejných tanců? Vyhýbal se tomu všemu, co nejvíc a vždy dával přednost samotě.

Draco se choval, jako by se nic nestalo, až se nakonec uvolnila a začala být taková jako během večeře. Strávili další hodinu v zasněženém parku, byl nesmírně vděční za ohřívací kouzla, která jim dodala pohodlí, než se zastavili na horkou čokoládu. Pak Hermiona prohlásila, že musí domů.

„Hádám, že se ještě potkáme,“ řekla s jemným povzdechem. „Doufám, že nebudeš tolik pít. Není to dobré pro zdraví.“

Zasmál se. „Ne, nebudu. Myslím, že po tom, co se mi stalo minulou noc, to bude hodně dlouhá doba, než si zase dovolím něčeho se napít.“

„Dobře,“ řekla. „Alespoň budu díky tomu ušetřena telefonátu v ranních hodinách.“

„Nebo aspoň těch, ve kterých budu žádat pomoc z vězení.“

„No, dobrou noc,“ popřála mu.

Zamračil se, „to je všechno?“

„Cože?“

„Děkuji, měj hezký zbytek života a nepij tolik? Myslel jsem, že ses dobře bavila.“

„To ano.“

Znovu přikývl. „Já taky. Takže teď přichází na řadu ta část, kdy se zeptám, jestli tě můžu ještě jednou vidět, ty řekneš ano, takže budeme moc zjistit, jestli ten dobrý pocit bude pokračovat.“

„Nemyslím, že je to dobrý nápad,“ řekla.

„Podle mých zkušeností si to mohla říct, jenom kdyby ses nebavila. To se ale o tobě říct nedá.“

„Malfoy, tohle… by stejně nikdy nefungovalo. Jestli se nad tím zamyslíš, budeš souhlasit. Jsme tak rozdílní, tvoje rodina by to pravděpodobně nikdy neschválila, i přes všechny ty dobré věci, které tvůj otec udělal a jeho přijetí lidí… s podřadnější krví. Jsem to pořád…já.“

Zamračil se a přistoupil jeden krok k ní. „Nemám nejmenší starost o to, co si můj otec myslí, mohl by se klidně nechat rozčtvrtit. Nezažil jsem tolik zábavy… už hodně dlouho a vážně bych to chtěl zažít znovu. Tím myslím, že tě chci znovu vidět,“ dodal.

Znovu se kousla do rtu, „Já… ne. Vážně mě to mrzí. Dobrou noc, Malfoy.“

Otočila se na podpatku a pár kroků poodešla předtím, než se přemístila. Nechala za sebou stát zmateného Draca.


3. časť (záver)





Preklad: florence

Beta-read: Lucky

Art credit: Clarice Rose

 Prístupnosť: T

Pairing: Dramione

 Žáner: Romance/Humor

_______________________________________________________________

Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí pánom Medkom, ktorí túto ságu preložili do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto poviedke vlastní luckei, ktorá napísala túto fanfiction.

______________________________________________________________

 

VÝPADEK PAMĚTI

Třetí část

Tu noc ležel Draco v posteli neschopný usnout a v hlavě si přehrával všechny události večera. Přes zmatek a bolest se jeho emoce přeformovali do zklamání a nakonec i do vzteku. Nebyla to jeho vina, že si nepamatoval nějaký večer před pěti lety. Jak to od něj mohla čekat? Byl opilý, sama to řekla.

Jediná věc, na kterou si vzpomínal, byla, že v době po válce, utápěl svou nespokojenost v alkoholu. Nic ve válce neudělal, nic dobrého, nic špatného. Po celou dobu byl zmatený, doufal, že jeho rodina bude osvobozena z vlády teroru. Ale neudělal nic pro to, aby se to stalo realitou. A když se dozvěděl, co Potter, Weasley a Grangerová udělali, část z něj si tajně přála, aby se k nim byl býval přidal. Zvažoval to tehdy, když byli uvězněni u něho doma, ale pomyslel si, že by ho rozhodně nepřijali. Ne potom, co sledoval, jak jeho teta mučí Hermionu.

Otřásl se, přál si, aby mohl tuhle konkrétní vzpomínku zapomenout… a pamatovat si jinou z doby před pěti lety.

Zpříma se posadil na posteli, jeho mysl se rozběhla jako o závod. Vynadal sám sobě, že ho ještě nenapadlo použít myslánku, aby si vzpomněl na tu noc, na které Hermioně tolik záleželo. Draco rychle vstal z postele, hodil na sebe župan a vydal se do otcovy pracovny. Myslánka se nacházela v místnosti, která nebyla moc dobře zabezpečená. Ještě mu nebylo ani třináct a už tam chodíval upíjet Luciusovu ohnivou whisky.

Opatrně vyndal mísu, položil jí na velký mahagonový stůl a sám se posadil do křesla za stolem. Draco si vytáhl pět let starou vzpomínku z hlavy a vložil jí do mísy. Poté se s hlubokým nádechem ponořil do myslánky a přistál přímo v hale jejich rozlehlého domu.

Podíval se kolem a uviděl své mladší já stát mezi rodiči a zdravit hosty. Uvědomil si, že to asi není to, na co se Hermiona ptala. Byl ještě moc střízlivý a tak popohnal svojí vzpomínku dopředu. Zastavil se, když jí uviděl přicházet ruku v ruce s Weasleym. Ten obraz v něm i teď vyvolal žárlivost a sám sobě si musel připomenout, že už s tím idiotem víc není.

Díval se na proslov mezi večeří a tancem a byl překvapen, když viděl, že ho Hermioniny oči od obdivné řeči k jeho otci po celý večer pozorují. Sledoval, jak pozoruje vzpomínkového Draca, který v rohu místnosti pil. Potom zůstal stát sám u sebe a díval se, jak do sebe lije jednu skleničku za druhou. Naneštěstí se kvalita vzpomínky s množstvím vypitého pití snižovala, ale Draco byl ještě stále schopný rozeznat, co se děje.

Pak následoval sám sebe na balkon, kde netrpělivě pozoroval sám sebe se sklenicí v ruce. Při Merlinovi, Hermiona měla pravdu, rozhodně do sebe při těchto příležitostech lil víc alkoholu, než bylo zdrávo. Začínal se nudit, chtěl to vzdát, když si všiml, jak se dveře od balkonů otevírají a vychází z nich Hermiona. Bylo jasné, že si myslánkového Draca nevšimla, měla zavřené oči, ničemu nevěnovala pozornost, jen dýchala.

Draco udiveně pozoroval, jak s ní druhý Draco vede přijatelnou konverzaci a byl ohromen, když se slyšel, jak jí říká, že je nádherná.

I když ho samozřejmě napadla stejná myšlenka jako myslánkového Draca. Nikdy by si nedokázal představit, jak mu rozum dovolí něco takového říct. Samozřejmě, že musel být úplně opilý, když jí to říkal. Hermiona neudělala žádné velké odhalení, když jenom poukázala na něco tak zjevného. Rozešli se a ona zamířila ke dveřím.

Draco s úžasem sledoval, co se stalo potom. Viděl to jako ve zpomaleném filmu. Druhý Draco oslovil Hermionu, ona se zastavila a otočila se k němu. Její široce rozevřené oči byly nervózní, když ho pozorovala. Draco cítil obavy a zároveň doufal, že dojde k naplnění jeho touhy. Myslánkový Draco pomalu přešel k ní a Dracovy nervy vybuchly, když viděl s jakou intenzitou ho Hermiona sleduje. Přesunul se tak, že stál na místě myslánkového Draca, takže si mohl dobře představit, že se Hermiona dívá na něj. Vypadala nádherně neodolatelná, její plné rty a její zmatené oči, cítil něco smyslného mezi nimi proudit. Když se podíval do jejích očí, začal v něm silně pulzovat známý ostrý pocit. Když se její oči přivřely, myslánkový Draco ustoupil zpátky. A tehdy nebo v té chvíli Draco uviděl, jak k němu vykročila, a uvědomil si, že chtěla, aby jí políbil.

ooOoo

Když si to uvědomil, bylo mu jako by dostal potloukem do břicha. Myslánkový Draco byl moc opilý, než aby si uvědomil, jak na něj reagovala, ale součastný Draco to věděl, četl v ní jako v otevřené knize. Chtěl řvát sám na sebe, že byl tak slepý a promarnil příležitost, která se mu před lety nabídla. Jenže nic z toho, co se stalo na balkoně, si Draco nepamatoval.

Hodinu proseděl na posteli v naprostém šoku. Po té noci, se potkal s Hermionou na řadě ministerských večírků. Vždycky byla s Weasleym nebo občas s Potterem. Nikdy k ní nešel, a ani o tom neuvažoval, i když si vždy myslel, že je atraktivní. Byla nádherná, jak jí v minulosti řekl, ale to, že ho přitahovala, nezáviselo jenom na jejím vzhledu, její krása se projevovala mnoha různými způsoby.

Ve čtvrtém ročníku, na Vánočním bále, ho poprvé napadlo, že je také dívka, ne jenom mudlovská šmejdka. Ne, od toho večera pro něj byla vždy i žena. Byla nádherná nejen svým vzhledem, ale i způsobem jak jí úsměv rozzářil tvář, v ten okamžiku pro Draco znamenalo žít, být radostný.

Přitahovala ho i tím, že dokázala jít proti mínění druhých a nebála se za své názory bojovat, Tak to bylo s pomocí pro domácí skřítky. Posmívali se jí i její přátelé, ale ona si ani z toho nic nedělala.

Její odvaha a síla na něj působila víc a víc, hlavně proto, že on sám toho nebyl schopný. V šestém ročníku se cítil izolovaný a uvíznul v beznadějné situaci. Rok potom strávil pod útlakem Pána zla, ale byl moc vystrašený na to, aby se vzepřel nebo proti tomu něco udělal. Když viděl Hermionu, s Harrym a Ronem u sebe v domě, cítil se tak malý a bezvýznamný. Oni něco dělali, bojovali proti monstru, kterému sloužila celá Dracova rodina. I když většina už ne tak ochotně, jako kdysi.

Byla svým způsobem krásná, i když jí její teta mučila. Pamatoval si, v pátém ročníku její výkřik bolesti když, jak zjistil později, lhala Umbridgeové o nějaké zbrani. Později také zjistil, že lhala i jeho tetičce o meči, přímo když ji mučila. Nemohl jinak, než obdivovat její statečnost a i její nečekané zmijozelské vlastnosti.

Po válce, zvládla všechnu tu slávu kolem sebe vyspěle a s elegancí, a vždy když jí v těch letech viděl, byla ztělesněním všeho dobrého. Byla milá dokonce i k němu.

Přesto svůj zájem o ní pohřbil hluboko, protože za normálních (tedy střízlivých) podmínek by ho prostě nemohl přiznat. Když se ho na tu noc zeptala, co chtěla slyšet? Potvrzení, že si skutečně pamatuje, co se stalo? Nebo spíše, toho, co se mezi nimi skoro stalo?

Byl opilý a ona čekala, že si to bude pamatovat? To ale nemohlo být všechno, protože se nakonec uvolnila. Proč ho přesto nechtěla znovu vidět?

Podíval se na hodiny, které viseli nad krbem v pokoji. Půl třetí ráno. Bude vzhůru? Pochyboval o tom, ale bylo mu to jedno. Pro něj to byl příjemný večer a nechystal se to jen tak zabalit bez pořádného boje. Měl až příliš zkušeností s vyrovnáváním se a potlačováním svých myšlenek do pozadí, takže vážně její rozhodnutí nemohl přijmout.

ooOoo

Když stál před jejími dveřmi, byl ještě víc nervózní než ten den dřív. Neměl vůbec tušení, co řekne. Všechno, co věděl, bylo to, že ji musí přesvědčit, aby si s ním znovu vyšla.

Trvalo mu pár minut, než ovládl svoje nervy. Přemýšlel při tom o jejích sousedech. Zaklepal a hned si uvědomil, že to bylo moc potichu. Zkusil to znovu a pak si všiml malého tlačítka na levé straně dveří. Zvědavě ho zmáčkl a uslyšel slabý zvuk zvonku někde uvnitř bytu. Pomyslel si, že je to moc tiché a tak se vrátil raději ke klepání.

Po pár minutách uslyšel tlumený hlas. „Kdo to je?“

Jeho srdce nahlas bušilo a vnitřnosti se mu zkroutili v bolestivém očekávání. „To jsem já,“ řekl a následně si připadal hloupě. Sotva ho podle té věty pozná, asi si bude myslet, že je to Weasley nebo Potter. „Draco,“ dodal ještě rychle.

Čekal. Na chvíli ani nechtěl, aby mu odpověděla, ale potom se konečně dveře otevřely a vykoukla z nich Hermiona, dívala se na něj unavenýma očima.

„Co je to s tebou?“ zeptala se, zatímco si mnula oči. Ukázala mu dovnitř. „Ukazují snad tvoje kouzelnické hodiny jiný čas než tři hodiny ráno?“

Draco za sebou zavřel dveře a zůstal u nich stát. Hermiona došla ospale ke gauči a sedla si na něj. Popadla polštář a obejmula ho.

„No, Draco, co se děje?“ zeptala se ho zívajíc.

„Chtěl jsem s tebou mluvit,“ zamumlal, srdce mu spadlo až do kalhot, krk měl suchý a hlavu úplně vymetenou.

„O čem si se mnou chtěl mluvit?“ promluvila nakonec.

Zhluboka se nadchl a připomněl si pocity ze vzpomínky. „Vzpomněl jsem si, co se tu noc stalo.“

„Jakou n – aha.“

Podíval se na ní. Kousala se do rtu a dost se mračila. „Vzpomněl sis? Jak?“

„Použil jsem myslánku.“

„Oh.“

„Proč ses na ní dneska ptala?“

Hermiona uhnula pohledem a zadívala se na opěrku pohovky. „Neměla jsem nejmenší ponětí o tom, co si ten večer cítil, ale já si své pocity pamatuji, jako by to bylo teprve včera. Hluboce se to do mě vrylo. Doufala jsem, že to na tebe mělo stejný účinek anebo alespoň dostatečně silný na to, aby sis to pamatoval, přestože si byl opilý.“

„A co to má společného s tím, že už se mnou znovu nechceš jít ven? Jsem z toho zmatený. Dobře jsme se bavili, já… mám tě rád,“ řekl a těžce polkl, když se setkal s jejíma očima.

 „Je to… komplikované. Jak jsem řekla, ta noc mě hodně ovlivnila, ani ti nemůžu říct, jak dalekosáhlé následky na mě zanechala. Nikdy jsem nic takového necítila a to jsem se svým přítelem byla skoro dva roky!“ Hermiona vstala, ohodila polštář a začala po místnosti přecházet. „Snažila jsem se popřít, co se stalo. Jenže to pro mě bylo něco tak významného, že jsem to prostě nemohla udělat. Zůstávala jsem s Ronem a snažila se přijít na to, proč po všech těch společných letech jsme nikdy nic stejného nezažili. Nebyla jsem si přesně jistá, co jsem k tobě cítila, nebo jestli to ještě pořád ještě cítím. Ani jestli mi to stojí za to, abych se rozešla s Ronem. Od tebe jsem nedostala žádný signál, dokonce ses na mě ani nepodíval. A protože sis to nepamatoval, nemělo to na tebe stejný účinek.“

„Nevidím důvod, proč… si mi nemohla pomoct vzpomenout,“ řekl.

„Taky si se mnou vůbec nic nemusel chtít mít! Mohlo za tebe mluvit víno. Dokonce, i kdyby sis doopravdy myslel, že jsem byla… hezká, nemyslela jsem si, že mě máš rád. Nebyla jsem připravená na bolest, z toho, že bys mě odkopl potom, co bych tě začala nudit. Znám se. Zamilovala bych se do tebe.“

Draco zvedl obočí. „Ty myslíš, že by se to mohlo stát?“

„Upřímně řečeno, ano,“ zastavila se a podívala se na něho. „Jak jsem řekla, neměla jsem žádnou možnost, jak bych zjistila, jestli ta noc znamenala něco pro tebe. V průběhu času, mé city k tobě vybledly, ale…“ její hlas se vytratil.

 „Co?“

„Oh, to je tak vyčerpávající! Když jsem tě vyzvedla z vězení, všechno se to vrátilo, každý kousek citu. Chtělo se mi tak hrozně plakat,“ smutně zavrtěla hlavou. „A ty si to ani doopravdy nepamatuješ. Pozorovat tu scénu je jedna věc, ale je něco jiného, je tam tu noc skutečně být.“

U dveří si znejistělý Draco u dveří pohrával s hůlkou. „Já… bych si přál, abych ti mohl říct, co přesně jsem tu noc cítil, ale máš pravdu: Pohledem nepoznám city. Ale na druhou stranu, já vím přesně, jak jsem se tu noc cítil, protože ve vzpomínce jsem to prožíval.“

 „Co tím myslíš?“

„Když jsem se v té vzpomínce přiblížil k tobě, jsem to udělal znovu taky. Zaujal jsem své místo před tebou a představil jsem si, že se díváš přímo na mě.“

„Pořád to nic nemění. Tu noc si nepamatuješ.“

„Myslíš si, že jsem v tu noc udělal chybu?“ zeptal se a přistoupil k ní. „Že jsem si ty pocity vymyslel jenom proto, že jsem byl opilý?“

Podívala se na něj, jako by jí právě tohle napadlo, zpátky a nebrala jí v úvahu. „Ty si mi nikdy, před tím nebo potom, nevěnoval jakoukoli pozornost. Takže, co jiného bych si měla myslet?“ řekla. Na to neměl žádnou odpověď.

„Jak jsem řekla,“ pokračovala, „ na chvíli jsem do tebe byla zamilovaná. Ale věděla jsem, že by to bylo marné.“

„Obzvlášť, když jsi se mnou potom už nepromluvila,“ řekl rychle.

„Jasně. To by teda šlo dobře,“ pronesla kousavě, „obzvlášť, když ty sis nic nepamatoval.“

„Ano nepamatoval, ale to nic neznamená. To je to, co se celou dobu snažím říct. Jen proto, že si nepamatuji tu noc, neznamená, že si nemyslím, že si krásná. Neřekl jsem to jenom proto, že jsem byl opilý. No, tedy vlastně řekl, ale jenom proto, že jako střízlivý bych na to nesebral odvahu. Když jsem stál v myslánce před tebou, věděl jsem přesně, co jsem cítil, protože jsem to cítil i dnes stejně jako před pěti lety, věděl jsem to, protože ty jsi stále ty. Jsi nádherná, a to už je na mě dost děsivé, ale ty si taky zastrašující svou chytrostí a dobrotou ….“

Políbila ho.

V jednu chvíli na ní mluvil a v druhou přešla místnost, vzala jeho tvář do dlaní a políbila ho. Vůbec to nebyl typický první polibek, ani pro jednoho. Ona byla zoufalá, z toho co ještě nevěděl, horečně hltala jeho rty a mlčky prosila o víc. Byl tak ohromen, že ze začátku jen hloupě stál, až ho něco vzadu jeho mozku nakoplo a řeklo mu, aby jí políbil zpátky, a to hned!

A on to udělal. Obtočil své ruce kolem jejího pasu a přitáhl si jí blíž. Merline! Dokud ho nepolíbila, nebyl skutečně naživu… ten polibek. Bylo to tak elektrizující. Vášeň, touha a horkost se roztáhly po celém jeho těle, až ke konečkům vlasů.

Po pár sekundách ho Hermiona energicky odstrčila ke dveřím tak prudce, až jeho hlava o ně bolestivě zaduněla. Stále se svými rty na jeho otočila hlavu tak, aby mu dala trochu prostoru k pohybu.

„Ups,“ řekla s pohledem do jeho očí, „promiň.“

Usmál se a třel si temeno hlavy. „To je v pořádku.“

Její oči zněžněly. „Copak to nevidíš? To je důvod proč jsem se s tebou bála jít ven.“ Odtáhla se úplně a ještě o krok ustoupila.

Zamračil se. „Nevidím. Myslím, že to jde docela dobře.“

„Věděla jsem, že kdybych si s tebou znovu vyšla, nějak bych se ztrapnila. Tak jako jsem to zrovna udělala. Bylo by to tak rychlé a těžké… Nevěděla jsem, že to cítíš stejně jako já a já  jsem nebyla připravená nechat si zlomit srdce. Kdyby ses chtěl zeptat znovu, myslím, že bych řekla ano.“

„Ano, rád bych se s tebou znovu viděl,“ odmlčel se. Jeho nervy mu do těla posílali vlny úzkosti a radosti. „Chtěl bych zjistit, jak se k sobě hodíme, Hermiono.“

Hermiona se úžasně usmála. „Já taky,“ řekla a pak zívla. „Kdeže jsme to skončili?“

Draco se ušklíbl. „Někdy uprostřed úžasné muchlovačky, ale už je pozdě a my můžeme pokračovat kdykoli jindy a na mnohem pohodlnějších místech. Byl to vyčerpávající víkend a já tě probudil už do druhé ve tři hodiny ráno a vím, že ty zítra musíš do práce. Takže, co kdyby sis šla teď lehnout, a já tě zítra večer vezmu ven… nebo ještě líp, dnešní večer?“

„Jsi si jistý?“ zeptala se.

„Rozhodně. Oh a o víkendu je nějaká slavnost na Manoru, doprovodila bys mě?“

„Umím si představit hodně věcí, které bych chtěla dělat na třetím rande raději, než být představena tvým rodičům, ale ano, půjdu s tebou. Takže, jak dlouho předem řekneš svým rodičům, že jdu s tebou jako tvůj doprovod? Tvá matka je mi sympatická – udělala pro válečné sirotky úžasné věci – ale Lucius mě pořád děsí.“

Draco se zasmál. „To snad ne! Od konce války není jiný než okouzlující a příjemný. Je to vlastně celkem nudné. Chybí mi ten vztek a sarkasmus. Musím ho hodně naštvat, abych to viděl,“ jeho oči se rozzářily.

„Možná zjištění, že s tebou něco mám, to přinese všechno zpátky!“

Hermiona ho jemně praštila. „Tak to je pravý důvod, proč si mě pozval ven, že?“

„Zjistila jsi pravdu,“ řekl a přitáhl si jí zpátky. „Kromě toho, kdo řekl, že o víkendu bude teprve naše třetí rande? Obvykle ženu beru domů nebo představit rodičům až po pátém rande. Je pondělí, ještě máme čas.“

Zasmála se. „To ano, ale já už mám celý týden plný. Takže, co kdybys udělal výjimku a vzal mě domu na naši čtvrté schůzce?“

„Čtvrté rande? Myslím, že pro tebe bych mohl pravidla porušit.“ Hermiona znovu zívla. „Do postele s tebou,“ řekl a ukázal na chodbu.

Jemně přikývla, následoval jí do ložnice a počkal, až zaleze pod peřinu. Pak se sklonil a jemně jí políbil, a pak ji políbil znovu, tentokrát o něco déle, když mu to na poprvé nestačilo, aby uhasil svojí touhu.

„Dobrou noc, Hermionu,“ popřál jí.

Její oči už se zavřely a dech zklidnil. Draco se už myslel, že usnula, ale ona se ještě ozvala. „Dobrou noc, Draco.“

Musel sebrat všechnu svojí vůli, aby se přiměl odejít. Nakonec ho přesvědčila skutečnost, že jí pozval na další rande, a k tomu, potřeboval odejít. Když odcházel z jejího bytu, k prasknutí ho naplňoval pocit radosti a příslib naděje a něčeho mnohem, mnohem většího…

KONEC

Naděje je věc s peřím – bidýlko má v duši, zpívá melodii beze slov a nikdy se nezastaví.“

Emily Dickenson

Poznámka překladatelky: Autorka na konci nezapomíná poděkovat všem čtenářům a já bych chtěla reagovat stejně. Děkuji všem těm, kteří se prokousali mým začátečnickým překladem, taky bych chtěla poděkovat Lucky, která se sama nabídla a stala se mojí betou, toho si velmi vážím, a také Jimmi, která mi hodně pomohla a umožnila mi zveřejňovat své překlady na jejích stránkách. Doufám, že o mně uslyšíte zase brzy…