Archív prekladov z hpkizi.sk




Víťazné hry



Víťazné hry (Winning games)

Autor: Aegisshi

Originál:  http://www.fanfiction.net/s/8223036/1/Winning-Games

Stav: súhlas s prekladom

Preklad: Morgana




Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí: pánom Medkom, ktorí túto ságu preložili do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto konkrétnej poviedke vlastní Aegisshi.


My, Malfoyovci, sme rod dobre známy, urodzený, starobylý, dokonalý, inteligentný, výnimočný, velebený, privilegovaný, bohatý a nad všetkými ostatnými nadradený. Aby sme si udržali svoju reputáciu, máme tradície, ktorými sa musíme riadiť, napríklad -  používame slová ako prvotriedny, nie jeho menej efektívny ekvivalent lepší.  Taktiež ovládame len jednu zbraň a zaobchádzanie s ňou sme uviedli do dokonalosti. Tou zbraňou je zákernosť, zastrašovanie alebo len jednoduché utrpenie. Takto sa ukáže, kto patrí do vyšších kruhov - tými ľuďmi  sme očividne my, ako som sa tu už zmienil. Je to...

„Dráčik!“

V celom šírom vesmíre je len jeden človek, ktorý vlastní taký piskľavý hlas, že ak by sa zdvihol ešte o jeden decibel vyššie, môže ti spôsobiť prasknutie bubienka.

„Dráčik!“

Dokonca aj dokonalé meno môže byť úplne... znesvätené! Prečo by starší z rodiny Malfoyovcov vôbec zvažovali zasnúbiť ma s touto... bláznivou kravou bude pre mňa navždy záhadou. Napriek tomu, ak sa nad tým hlbšie zamyslím, napadá ma len jeden dôvod, prečo by k nášmu menu mohla zapadnúť. Nejakým spôsobom sa jej darí prinášať mnohým ľuďom utrpenie. Tak ako tak, musím jej zabrániť, aby prišla čo i len o meter bližšie. Napríklad tým, že sa jej obrátim chrbtom tak, aby ma neuvidela. A samozrejme jej musím ukázať, že som celkom ponorený do knihy, ktorú práve čítam.

Jej ruky na mojom stole mi veľavýznamne ukazujú, že buď je to bláznivá krava s jedinou mozgovou bunkou, alebo ma úplne ignoruje. Malfoyovcov nikto v žiadnom prípade neignoruje! Vzhliadnem a nechám jej pocítiť zúrivosť šialenca sršiacu z mojich očí.

„Čo si myslíš, že robíš, Pansy?“

Jej oči sa od strachu o kúsok  odvrátili. Dobre. Hor’sa znova do čítania.

„Dráčik, nepôjdeš so mnou do Rokvillu?“

Tuhšie som zovrel knihu. Malfoyovci si nenechajú rozkazovať od zvierat, obzvlášť tých hospodárskych.

„Koniec koncov, je sobota a my sme zasnúbení. Ešte sme ani neboli na poriadnom rande!“

Aká nehoráznosť!

Vzhliadnem k nej; ani nemusím predstierať, čo práve cítim. Zachvie sa.

„Myslíš si, že preto, že si so mnou zasnúbená, budem ťa sprevádzať?“

Uškrniem sa, keď vidím, že sa snaží udržať slzy. Malfoyovci neplačú – teda, ak sa niekedy chystáte stať sa súčasťou Malfoyovcov.

Hmm... mám pocit, akoby nás niekto pozoroval. Ach,  chrabromilská špicľa. Vyvaľuje na mňa tie odporné hnedé očiská a myslí si, že nevidím, ako na mňa hľadí ponad okraj svojej knihy. Nie si najbystrejšou ženou, ako by si všetci mohli myslieť, Grangerová.

„Ja... ty.“

Je stále tu. Otočím pohľad späť k nej. Povzdychnem si a mávnutím jej naznačím, aby ma nechala na pokoji.

„Si odporný!“

Aké šťastie - konečne pochopila a ťažkými dupotavými krokmi sa dala opäť do behu, tentoraz však z budovy. S najväčšou pravdepodobnosťou so slzami stekajúcimi voľne po lícach. Ženy by sa mali naučiť nezneužívať svoje emócie na to, aby si vydupali svoje. Nuž, tie jej sa mi pod kožu nikdy nedostanú, bez ohľadu na to, čo sa bude snažiť  na mne skúšať. Uškrniem sa; víťazstvo číslo jedna.

Skoro som zabudol na Grangerovej pohľad, ktorý sa mi snaží prepáliť do hlavy dieru. Ak sa jej táto hra páči, prečo v nej nepokračovať vo dvojici...

„Zízať je neslušné, Malfoy.“

„Aká smola, Grangerová. Pre mňa si len špinou.“

„Si odpudzujúci.“

Úplne ju odignorujem a naďalej hľadím priamo do jej očí – len, aby som ju podráždil natoľko, aby opustila knižnicu, nech mám konečne trochu pokoja. Vstane, pozbiera si veci a začne kráčať preč. Víťazoslávne sa uškrniem. Víťazstvo číslo... Čo to  dopekla robí?

„Keďže s takou obľubou hľadíš priamo pred seba a ja som pre teba len obyčajnou špinou, sadla som si radšej šikmo k tebe.“

Do horúcich pekiel, ona sa na mňa uškŕňa. Tá má nervy! Toto je moje teritórium - nikto neokupuje moje územie.

„Odíď, kým som stále slušný.“

Jej obočie sa pobavene myklo.

Toto je varovanie, nie vtip. Tak odteraz už Grangerová s oficiálnou platnosťou nie je najbystrejšou čarodejnicou.

„Rozťahuješ sa po celom priestore... humusáčka. Mal by som okamžite na tento stôl použiť Scourgify.“

Zagánila na mňa. Musím povedať, že by tým nezahanbila ani Malfoya.

„Ja že sa rozťahujem? Okupujem ani nie štrnástinu, kým ty si skonfiškoval dobrú polovicu celého stola.“

„To je pre teba aj tak príliš veľa.“

„A neopováž sa ma ešte raz nazvať humusáčkou, Malfoy.“

Tá má ale pohľad. Skoro tak dobrý, ako ja. Skoro. Môj bude navždy ten najhrozivejší. Zdá sa, že dobiedzaním ju z miesta nedostanem. Nezostáva mi nič iné, len skúsiť inú taktiku: „Použi proti nim ich vlastný strach.“

„Grangerová, ľudia by si mohli pomyslieť, že sa ti páčim, a obaja vieme, že to by sa ani jednému z nás nepáčilo.“

„Obaja sme hlavní prefekti, Malfoy. Ľudia si jednoducho pomyslia, že spolu pracujeme .“

Myknem plecom. Zase sa na mňa uškŕňa. Je ona vskutku chrabromilčanka? Nedostane ma. Tretí plán hry: „Použi proti nim ich chabé sociálne zázemie.“

„Asi by si nechcela, aby ma tu tvoji dvaja priatelíčkovia s tebou videli. Neprestali by ti píliť uši.“

„Až potom, ako by ťa prekliali do zabudnutia. To by mi za tie uši stálo.“

Fajn, aj tak si o to koledovala! Ľudia si z Malfoyovcov neuťahujú. Mala by sa cítiť poctená, lebo sa na ňu chystám použiť moju taktiku taktík: „Kto nie je ochotný slovom požiť, nech pocíti na vlastnej koži.“

Prvý krok: zaútoč na hlavu.

„Takže ty hovoríš, že to za to stojí.“

Keď vstanem a pomaly k nej začnem kráčať, konečne na mňa upriami pozornosť. Moja ruka sa posúva po stole a plíži sa k miestu, kde sa momentálne nachádza, až sa naostatok dostane k jej knihe a zaklapne ju. Pozriem sa do jej očí, jej odporných a obozretných oči. Prejdem ku nej a so šeptom jej do ucha úmyselne vdýchnem.

„Grangerová.“

Náhle sa odtiahne a padne aj so stoličkou na zem, čo na dlážke zahrmoce. Radostne sa uškrniem – teda ak je niečo také možné, no nemôžem si pomôcť. Tak či tak, ešte nie sme na fyzickej časti hry. Zamrví sa ako nemohúca korytnačka na pancieri. S ľahkosťou zdvihnem jej stoličku – aj s ňou – späť na miesto, bez ohľadu na to, či ju z toho rýchleho pohybu náhodou nesekne v krku. Láskyplne pokračujem v jej týraní tým, že jej prechádzam svojím jemným prstom po pokožke ruky. Pozriem na  ňu a nie som prekvapený, keď vidím, že je úplne bez slov. Jej hromada kníh zabudnutá, plná pozornosť len a len na mne. Dobre to vidím? Do líc sa jej vkráda červeň? Rozkošné.

„Malfoy... pozerajú sa na nás ľudia...“

„Obidvaja sme hlavní prefekti. Ľudia by sa nás neopovážili ohovárať.“

Lepšie povedané – mňa. Vzhliadnem a každého navôkol počastujem svojím najhrozivejším pohľadom. Všetci sa vrátia k svojim knihám a úplne nás ignorujú. Obidvoma rukami spočiniem na jej pleciach, aby som jej zabránil v tom, aby ušla. Jej mučeniu ešte zďaleka nie je koniec. Čas na fyzickú ujmu. Znovu raz jej pošepkám do ucha.

„Kde si myslíš, že ideš, Grangerová? Ešte sme neskončili. Toto je len začiatok.“

V mysli sa zasmejem, keď pocítim, že sa podo mnou  napla. Skoro až počujem jej srdce, ako sa pokúša vybiť jej dieru do hrude.

„Nemám potuchy, o čom rozprávaš. Pusti ma, okamžite!“

„Nie si dobrý klamár, Grangerová. Páčim sa ti. Viem, že sa páčim každej.“

Vyvalila oči. Skúsila sa vymaniť z môjho zovretia, no so žiadnym úspechom. Pod mojimi rukami je príliš slabá. Otočím jej stoličku tak, aby sme boli tvárou v tvár. V tvári je červená od hnevu – alebo vidím to snáď náznak túžby? Ťažko, ona nie je ten prípad. Vyzerá, ako by sa mi chystala fyzicky ublížiť, tak ako v treťom ročníku...

Je taká predvídateľná... takže jej zovriem zápästia.

„Grangerová, nemala by si sa takto správať k ľuďom, ak sú oni k tebe slušní.“

„Toto sa len veľmi ťažko dá nazvať slušnosťou, pusti ma - a to hneď!“

„Malfoyovcom nikto nerozkazuje. A pamätaj si, Grangerová, my nikdy neprehrávame. S nikým.“

Tvrdo som ju pobozkal na jej vlhké pery. Keď začala trhať rukami, v boji o kontrolu som jej zovrel zápästia ešte tuhšie. Cítil som, ako sa pomaly uvoľnila a slastne si povzdychla. Vzdala sa a otvorila ústa, aby som mohol vstúpiť. Uškrnul som sa. Avšak ako rýchlo to prišlo, tak znenazdajky sa o mňa oprela a odstrčila ma. Ak by pohľad zabíjal, padol by som mŕtvy práve tu a teraz. Ale ja som Malfoy, takže žiadna ujma sa nestala. Rýchlo sa vymanila z môjho zovretia – a asi aby zmyla pocit z toho bozku – namierila si to ku vchodu a mňa nechala za sebou s úškrnom na perách. Hladkým pohybom som si sadol späť na stoličku a celej miestnosti som venoval varovný pohľad, aby nikdy ani len necekli o tom, čo sa stalo, inak sa nedočkajú zajtrajška.

Pozrel som sa na prázdne miesto, kde sedela Grangerová. Jej hora kníh tam stála neprečítaná a nedotknutá. Uškrnul som sa. Je preč.

Víťazstvo číslo dva.


Na dne najspodnejšieho šuplíka



Na dne najspodnejšieho šuplíka (Back of the Bottom Drawer)

Autor: Unwritten Whispers

Originál:  http://www.fanfiction.net/s/8105723/1/Back-Of-The-Bottom-Drawer

Stav: súhlas s prekladom

Preklad: Morgana




Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí: pánom Medkom, ktorí túto ságu preložili do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k pesničke Back of the Bottom Drawer patria Chely Wright a k tejto konkrétnej poviedke vlastní Unwritten Whispers.


Na dne najspodnejšieho šuplíka stolíka pri našej posteli

je schránka životných nádejí a koncov, ktorú som si vždy uchovávala.

No muž, ktorý spí po mojom boku, netuší, že tu niečo také je -

čriepky mojej minulosti, o ktoré by som sa nemala deliť.

 

Stalo sa to jednej z tých teplých nocí, kedy nemohla spať. Jej muž, s ktorým zdieľala sedem rokov manželstva, umiestnil na ich izbu chladiace kúzlo, no i tak tam bolo príliš horúco na to, aby sa jej podarilo zaspať. Zapnutý stropný ventilátor, ktorý visel priamo nad ich posteľou, jej v skutočnosti tiež nebol veľmi nápomocný. Pokúsila sa vymotať z ťažkej, fialovo-striebornej účelnej periny, v ktorej bol jej muž momentálne zabalený ako burrito, a útrpne zastonala, keď si uvedomila, že sa jej hodvábny materiál jej smaragdovozelenej nočnej košieľky po stehná prilepil na jej smotanovú pokožku. Pri pokuse dostať sa odtiaľ použila malý toaletný stolík s tromi šuplíkmi, ktorý im slúžil ako nočný stolík , aby si pomohla vyliezť potichu z postele. Keď sa pohodlne oprela chrbtom o posteľ a pevne sa posadila na biely, chlpatý koberec, kvôli ktorému do nej jej manžel dobiedzal, až kým ho nekúpili, otvorila najspodnejší šuplík.

Krátko sa obzrela späť na posteľ a smutne sa sama pre seba usmiala, keď začula chrapot, ktorý vydal jej muž, a po ktorom sa jej v spánku otočil chrbtom. Pohľadom zachytila bielo-plavé kadere vlasov, ktoré boli teraz chaoticky roztrúsené na vankúšoch, ktoré taktiež zdobili aj jeho sliny. Od svojho spiaceho muža sa obrátila späť na šuplík. Prehŕňala sa cez všakovaké brká, muklovské perá, malý zápisník, papieriky od žuvačiek, nabíjačky, falošný prútik z Vydarených výmyslov Weasleyovcov, čierny plánovač v koženej väzbe a niekoľko čarovných lepiacich pások, až kým nenašla, čo to vlastne hľadala – drobnú krvavočervenú šperkovnicu, navrchu zdobenú zlatými ornamentmi a strieborno-bielymi kvetinami po jej oboch stranách.

Toto bola schránka naplnená jej minulosťou a ona sa postarala o to, aby ju udržala ukrytú pred mužom, s ktorým žila svoj život teraz. Bola skrytá tak hlboko na dne šuplíka a vyzdobená tak chrabromilsky, že aj keby ju zahliadol, druhý krát by na ňu oči nepoložil. Boli v nej malé serepetičky, ktorých sa mala dávno zbaviť, no ona ich nechcela  vyhodiť. Boli súčasťou jej minulosti – a jej minulosť je súčasťou toho, čím bola. Pery pritlačila na zámok – nápad, ktorý dostala od Dumbledora, keď vo svojom závete zanechal Harrymu zlatú strelu – a zašepkala heslo „Vivant!“  - prosté francúzske slovíčko pre žitie. Zachytila nečujné cvaknutie, ktoré značilo, že jej vzácna schránka je teraz otvorená, a ešte raz otočila hlavu k posteli, aby sa ubezpečila, že jej muž spí.

Toto bolo jednoducho niečo, o čom bola presvedčená, že s ním nemusí zdieľať. Toto bola jej minulosť – minulosť, s ktorou on nemá nič spoločné.

Obrúsok poškvrnený časom

nesie na sebe báseň, ktorá sa tak celkom nerýmuje

Keď vyťahuje prvú vec zo schránky, na tvári sa jej mihne úsmev, kým jej dlhé, štíhle prsty láskavo obkresľujú škvrnu od kečupu, ktorú tam zanechal Seamus Finnigan, keď boli spolu na rande v Rokville v ich treťom ročníku – bolo to tajomstvo, o ktorom nevedel dokonca ani Harry, či Ron. Seamus si všimol, že bola opustená, pretože Harry a Ron boli nahnevaní, že povedala profesorke McGonagallovej o metle, ktorú dostal Harry na Vianoce, tak ju pozval na rande do Rokvillu. Bolo to v Troch metlách - Seamus im obom objednal ďatelinové pivo a veľké hranolky, o ktoré sa podelili. Jeden aj druhý si na ten deň dali záväzok – ona si povedala, že bude bezstarostná a ľahkovážna, jeho výzvou bolo byť sčítaný. Jej poňatie bezstarostnosti a ľahkovážnosti spočívalo v tom, že si rozpustila vlasy, nezakasala si košeľu a nezmieňovala sa v ten deň o žiadnom predmete. On dokázal svoju sčítanosť tak, že jej na obrúsok, s ktorým si práve utrel svoje kečupom zašpinené ústa, napísal báseň.

Báseň bola krátka a nič v nej nedávalo zmysel, či sa nerýmovalo, no ona si konečne pripadala ako normálne trinásťročné dievča, pretože tu sedela – na svojom prvom rande a on jej písal báseň. So Seamusom potom každý deň pokračovali vo svojich rozhovoroch, keď boli sami, a zakaždým si na chodbe dovolili rýchly pohľad a úsmev, ale nikto nikdy neprišiel na to ich prvé a posledné stretnutie v Rokville. A keď sa s ňou Harry a Ron znovu začali baviť, boli tak pohltení pomáhaním Hagridovi s Hrdozobcovým súdom a ju zamestnával časovrat spolu so všetkými jej hodinami. Potom sa stala celá tá vec so Siriusom a oni sa jednoducho nikdy neobťažovali spýtať sa jej, čo robila počas ich odlúčenia. Nikdy sa jej na to nespýtali a ona im to teda nikdy nepovedala.

No rozplače ma.

Drahá Jane... stojí v liste od iného,

rozchádza sa so mnou a píše, že nemám vždy len pravdu.

Položila kečupom zašpinený obrúsok vedľa seba na koberec, siahla znova dovnútra a pri pohľade na poskladaný pergamen, ktorý vytiahla, pretočila očami. Všetci z toho robili udalosť roka, keď ju Viktor Krum vo štvrtom ročníku pozval na Vianočný ples, a ona sa vzdala pokusov o to, aby každému vysvetlila, že ju pozval len preto, že bola jediným dievčaťom, ktoré sa mu nepodlizovalo a nepišťalo alebo neodpadávalo zakaždým, keď okolo nej na chodbe prešiel. Privádzal ju do vývrtky so svojimi hlučnými obdivovateľkami, knižnicu považovala za svätyňu pokoja – nie za miesto, kam chlapci prenasledujú dievčatá, alebo kam vodia viac hlučných dievčat. Na ples išli ako dvojica a držali sa za ruky a tancovali spolu a na konci večera jej pobozkal ruku, no to bolo všetko.

Ten večer bolo naozaj zábavné počúvať, koľko chlapcov z Rokfortu odrazu zmenilo svoj názor na ňu, a koľko dievčat sa náhle začalo pripadať ohrozených krásou, o ktorej žiadna z nich nevedela, že existuje. Spomenula si, že počas jednej z pomalých piesní sa jej a Seamusove oči stretli, a taktiež na to nutkanie začať sa poriadne nahlas smiať, ktoré pocítila, keď na ňu Lavender  zavrčala a vtiahla Seamusa hlbšie do  davu tancujúcich. Ich pohľad však nebol pohľadom plným lásky či dokonca túžby – obaja len spomínali na ich prvé stretnutie v Rokville - a bez ohľadu na to, čo si kto povie, práve Írsky lev bude navždy prvým chlapcom, ktorý v nej uvidel viac než len otravnú vševedku.

Keď sa rok skončil a Bulhari sa začali chystať k návratu na Durmstrang, Viktor si ju odchytil stranou a spýtal sa jej, či by mohli zostať v kontakte. O štyri mesiace neskôr od neho dostala list, v ktorom ju nazval hlúpou vševedkou, napísal, že nemá vždy o všetkom pravdu, že sa mýlila, a pripomenul jej, že to on ju oslovil a pozval von. Následne sa s ňou rozišiel. Sprvu plakala, pretože Viktor bol prvý chlapec, ktorý sa s ňou rozišiel, no potom sa na celej veci začala smiať. Ani spolu nechodili. Napísala mu ďalší list – ako odpoveď.  V ňom mu pripomenula, že spolu nechodili – že boli jednoducho len priateľmi, a ďalej mu napísala, že sa nemýlila (napokon, veď nebola najchytrejšou čarodejnicou svojho veku len tak pre nič za nič) – na svete nebolo sily, ktorá by Bulharsku pomohla, ak by sa opäť postavili proti Írsku. Íri vyhrali prvý krát, a ak by sa predsa len stalo, že by sa znova s Bulharskom v zápase stretli, poriadne by im nakopali zadok.

A ukradnutý kľúč od hotelovej izby

na dne najspodnejšieho šuplíka.

Rozchodový list od Viktora hodila stranou - ku básni ušpinenej od kečupu od Seamusa a vybrala dlhý, strieborný kľúč. Bol vrúbkovaný a na dotyk chladný a po celej dĺžke mal vyryté slová a vety a v hlavičke, ktorá na sebe niesla číslo 112, zas malé srdce. Pre ukradnutie tohto kľúča mala toľko dôvodov a musela sa doslova uhryznúť do ruky, aby zadržala hlučný smiech, ktorým by manžela určite zobudila, keď prechádzala prstami po jeho vrúbkovaných okrajoch. V muklovskom Londýne sa používajú ako kľúče od hotelových izieb karty, no keď sa ubytovávala do Hotela Ikra v Rumunsku vtedy, keď sprevádzala Harryho a Wasleyovcov na Charlieho svadbu len tri týždne po skončení vojny, prekvapene zistila, že v ich hoteli je kľúčom naozajstný, obyčajný kľúč. Ona a Ginny boli z toho kľúča také unesené a ohromené, že vrazili do skupiny slizolinčanov, ktorí počas vojny emigrovali, aby sa ukryli, že im jedna aj druhá ukradli po jednom kľúči od izby. Ginny si vzala 113 a ona tento. Srdce, ktoré bolo do neho vyryté ešte pridávalo celej veci na smiešnosti – v Hoteli Ikra bolo všetko na motív lásky a aj budova ako celok bola samé srdce. Jeho meno nemalo nič dočinenia s tým prekrásnym hotelom.

Tieto  veci si neuchovávam kvôli tomu, že túžim po tom vrátiť sa späť,

nechávam si ich, pretože chcem byť práve tam, kde som.

Som si vedomá všetkých svojich zdarov a chýb.

Nechcem tým nič pokaziť,

no nevedela by som, kam patrím, keby nebolo tejto schránky.

Keď začula zakašľanie, ktoré vyšlo z postele, rýchlo strčila všetko za seba a pokúsila sa to natlačiť pod posteľ. Čakala, až kým nepočula matrac zavŕzgať pod tiahou nečujného pohybu tela, potom sa pomaly otočila a nazrela ponad okraj postele a srdce jej prestalo búšiť ako o život, keď uvidela, že jej muž teraz objíma jeden z jej vankúšov, s ústami doširoka otvorenými. S káravým pohľadom na stope po slinách, ktoré sa pomaly zbierali na jej vankúši, si vydýchla a posunula si schránku – spolu s tými troma vecami, ktoré už vybrala – späť tam, kde na ne mala dohľad.

Neukrývala ich pred manželom kvôli tomu, že by jej chýbal Seamus či Viktor, alebo ten zvláštny hotel v Rumunsku – nie, uchovávala si ich preto, že jej pomohli stať sa tým, kým bola dnes. Tieto veci jej slúžili ako pripomienka toho, že aj ona bola kedysi normálnou, mladou dievčinou, ktorá robila to, čo všetky ostatné normálne dievčatá. Tieto predmety jej slúžili ako pripomienka toho, že nestrávila celý svoj mladý život vybavovaním sa s trojhlavými psami, obrími šachovnicami, Zakázanými lesmi, oslavami svojho posledného dňa, obrovskými baziliskami, vlkolakmi, masovými vrahmi na úteku, dementormi, smrťožrútmi, horcruxami, Voldemortom a vojnou. Veci uložené v tejto krabičke jej pripomínali, že Seamus Finnigan, ten zlatý írsky chlapec, ktorý s ňou chodil do rovnakého ročníka a mal vo zvyku zapríčiňovať rôzne druhy výbuchov, v nej niečo uvidel a chcel s ňou tráviť čas a robiť normálne veci – ako ísť na rande, piť ďatelinové pivo a jesť hranolky. Seamus od nej nechcel, aby mu pomohla s úlohami, nechcel sa rozprávať o Voldemortovom ďalšom kroku, on sa chcel baviť o svojom domove v Írsku a smiať sa na tom, aký je čarodejnícky svet podivný v porovnaní s mukelským – Seamus chcel jednoducho byť s ňou. Táto šperkovnica jej pripomínala, že okrem Harryho a Rona mala aj iného priateľa, a dokazovala jej, že priatelia mávajú medzi sebou spory, aj keď predstierajú, že to s tebou končia a nazvú ťa hlúpou a povedia ti, že nemáš zakaždým len pravdu iba preto, že nemáš rada metlobalový klub, za ktorý hrajú. Takisto ju to naučilo, že je v poriadku vyraziť si s kamarátkami, smiať sa na hlúpych menách hotelov a kradnúť kľúče od slizolinčanov.

Táto skrinka neskrývala pred jej manželom nijaké obrovské tajomstvo, ktoré by ju nútilo chcieť od neho odísť a vrátiť sa späť k minulosti, aká ležala pred ňou, no pomáhalo jej to pripomenúť si, že nebola len vojakom bojujúcim vo vojne celých  sedem rokov svojho mladého života, ale že bola taktiež aj obyčajným dospievajúcim dievčaťom – i keď len na malú chvíľu.

Narodeninové prianie od môjho prvého priateľa,

podpísal to „Milujem ťa“, tak som sa poddala.

Je pravda, v aute jeho otecka sme zašli príliš ďaleko.

Keď vyberala ďalšiu vec, vzdychla si, pokrútila hlavou a láskavo sa tej spomienke usmiala. Stalo sa to v jej osemnáste narodeniny, len štyri mesiace potom, ako vyhrali v poslednom boji, a ona a Ron boli konečne spolu. Bol jej prvým a naozajstným priateľom. Seamus sa nepočítal, pretože oni dvaja boli len na tom jednom rande, ktoré nikdy nespomínali, a Viktorovi neustále pripomínala, že sú len kamarátmi, bez ohľadu na to, koľko krát sa s ňou ešte rozíde. V to ráno išla do Brlohu a všetci ju vyobjímali, bozkávali ju na líca a priali jej všetko najlepšie k narodeninám. Pani Weasleyová jej urobila obrovské raňajky, a potom cez deň sa konala veľká oslava s grilovačkou namiesto obeda. Bolo vskutku vtipné vidieť Harryho, ako učí Billa a Charlieho ako grilovať, kým sa ho pán Weasley pýtal na tisíce otázok, ako – akým mechanizmom to dokáže piecť mäso. Všetci ju obdarovali nadmieru dobre zváženými darmi, ktoré jej do očí vohnali slzy, no až večer sa jej dostalo toho najlepšieho darčeka dňa.

Po tom, ako sa celá vyobliekala do šiat s odhaleným chrbtom a lodičiek a na tvár si dala mejkap, zavesila sa na Rona a on ich odmiestnil do drahej čarodejníckej reštaurácie v strede Londýna. Kochala sa nad tým, ako pohľadne vyzeral vo svojom obleku, a nevšimla si, ako sa farba jeho tváre zhodovala s jeho ohnivými vlasmi, až kým si neotvorila narodeninové prianie, ktoré jej podal. Bolo to obyčajné mukelské prianie, ktoré jej želalo všetko najlepšie a ešte omnoho viac, no až keď prišla ku koncu prekvapením a obdivom zalapala po dychu. Podpísal to „Milujem ťa“, a keď k nemu vzhliadla, len prikývol hlavou a zamrmlal „Naozaj, Hermiona, naozaj ťa milujem!“

Ako tak pozerala na narodeninové prianie od Rona vo svojich rukách, cítila, ako sa jej zapaľujú líca. Nemohla si spomenúť, čo v ten večer jedla, a až keď jej Ron o týždeň neskôr povedal, že jej zamestnanci reštaurácie priniesli kúsok čokoládovej narodeninovej torty na vrchu so sviečkami, si vybavila, že jej vtedy zaspievali aj narodeninovú pieseň. Jedinou vecou, na ktorú si pamätala po tom, ako po prvý krát počula Rona povedať, že ju miluje, bolo, že nejakým spôsobom skončili v garáži pána Weasleyho, ktorá bola plná mukelských vecičiek, a v jeho aute, ktoré „skonfiškoval“ od čarodejníka z Bath, ktorý sa pokúšal o to, aby z výfuku šľahal oheň. Toto bola noc, kedy obaja stratili svoju nevinnosť – keď sa s ňou Ron miloval po prvý krát. Dosť to bolelo a netrvalo to dlho, ale boli to chvíle, ktoré bude nosiť v srdci až naveky. Dokonca stálo za to aj to, keď ich nasledujúce ráno Charlie a pán Weasley nachytali, keď prišli pracovať na aute.

A tie fašiangové perly z 98-meho,

pretancovali sme celú noc, do rána sme hýrili.

Keď pocítila, ako sa jej ruky dotkli náhrdelníka, v duchu sa uškrnula. Ešte na škole bol jej manžel jeden z mála ľudí, ktorí si z nej uťahovali, no bol to práve on, kto jej daroval tieto perly. Fašiangy patria medzi sviatky, ktoré s obľubou oslavujú dokonca aj mladé čarodejnice a čarodejníci zo sveta mágie, a vzhľadom na to, že bolo trinásteho februára a ona bola práve ten rok na hone na horcruxy, rozhodla sa, že sa potajme odkradne. Ron sa k nim vrátil a bol s Harrym, takže vedela, že budú obaja v poriadku. Uistila sa, že má plášť tuho ovinutý okolo pliec, opustila bezpečie svojich vlastných zabezpečovacích kúziel a vzdialila sa, potom sa odmiestnila. Ubezpečila sa, že pristane niekde v mukelskom Londýne, kde ju nikto nespozná, rozopla si plášť a nechala sa unášať hlučnou hudbou a okolitou zábavou.

Po nejakých dvoch- troch hodinách započula tri známe hlasy a jej telo stuhlo. Bola zmätená – čarodejnice a čarodejníci oslavovali fašiangy v ich vlastnom svete, tak prečo by títo traja ľudia boli v mukelskom? Práve sa chystala skryť, až kým si neuvedomila, že všetci traja si ju všimli. Namiesto toho, aby ju prekliali, ako si myslela, že to urobia, uškrnuli sa a začali si to raziť smerom k nej. Bol to Malfoy, kto sa rozhodol začať s posmeškami. Obaja, Nott aj Zabini, si uťahovali z jej nadmieru odhaľujúceho oblečenia, ktoré z väčšej časti pozostávalo len z jej podprsenky a šortiek, ktoré boli na ňu trocha príliš krátke, no bol to Malfoy, kto si odfrkol a začal s tým, že si tie perly okolo krku určite musela pričarovať, pretože nebolo možné, aby si taký puritán ako ona tie náhrdelníky zaslúžil. Aby im dokázala opak, rozopla si podprsenku a naprostred muklovského Londýna začala tancovať – do pol pása nahá. Po prvý krát urobila niečo také ľahkovážne, také výstredné, také slobodné a páčilo sa jej to. Nott i Zabini ju začali povzbudzovať a tancovať okolo nej, kým si zo seba strhávali vlastné tričká, ale Malfoy bol príliš šokovaný jej odvážnym činom. Zobliekol si svoje čierne tričko a zakryl jej ním jej nahé, natriasajúce sa prsia, potom jej podal strieborno-smaragdovozelený perlový náhrdelník. Keď jej ho dával okolo krku, nahol sa k nej a zašepkal „Ty a tá tvoja hlúpa chrabromilská odvaha“. S úškrnom - teraz na vlastnej tvári sa zohla a zdvihla svoju podprsenku, napchala mu ju do vrecka a na oplátku mu zašepkala „Prepáč, Malfoy, nemám žiadny náhrdelník, ktorý by som ti podarovala“. Avšak predtým, ako by jej niečo mohol odvetiť, odmiestnila sa späť ku Harrymu a Ronovi a modlila sa, aby sa nezobudili a neuvideli ju do pol pása nahú. Uistila sa, že skryje všetky dôkazy ešte predtým, ako sa Harry zobudí, aby ju vystriedal na stráži.

Mysleli sme si, že sme hviezdy, keď sme vyvádzali v baroch až do záverečnej.

Šampanské bolo lacné, no ja si ten korok stále uschovávam na dne najspodnejšieho šuplíka.

Konečne sa dostala k poslednej veci v jej schránke – hnedej korkovej zátke, ktorou sa Pansy Parkinsonovej nejakým spôsobom podarilo spraviť monokel na Seamusovom oku, keď jedného večera otvárala fľašu šampanského. Po siedmych mesiacoch chodenia sa rozišla s Ronom, lebo cítila, že ich vzťah nikam nevedie. Ako sa ukázalo, Ronovi sa uľavilo; povedal jej, že chcel počkať ešte do Vianoc a po sviatkoch to medzi nimi ukončiť, pretože ju znova začal vnímať len ako sestru. O týždeň neskôr narazila v obchode na Seamusa, ktorý jej prezradil, že sa vída s Pansy. Keď mu porozprávala o svojom rozchode s Ronom, pozval ju na nočný záťah s ním, Pansy, Zabinim a Malfoyom. Prosíkal ju, aby prišla, a povedal jej, že by sa mu poriadne uľavilo, keby nebol jediným chrabromilčanom v skupine. Po tom, ako sa ho opýtala, či by so sebou mohla priviesť aj Ginny, privolila.

Medzi Ginny a Zabinim okamžite prebehla iskra, pretože obidvaja sa vyžívali v hádaní sa o každú blbosť. Na prekvapenie sa Hermiona okamžite Pansy zapáčila a trvala na tom, aby sa celú noc správali ako muklovia, po čom sa následne rozhodli, že pochodia každý bar v muklovskom Londýne. Keď boli v treťom lokáli, všetky tri dievčatá začali tancovať na barových stoloch, čím si vyslúžili obdivný hvizd od každučkého chlapa a pár žien a peniaze na viac a viac alkoholu. Boli v piatom, keď Ginny a Zabini zmizli, no predtým ešte stihli svojim priateľom predviesť veľmi vášnivú šou. A keď sa dostali k siedmemu baru, dostali vyhadzov za to, že boli „príliš opití“. Hoci sa zdalo, že Seamus s Malfoyom sa nadmieru dobre bavia, tak ako Hermiona a Pansy, ktoré boli zavesené do seba a opito sa kýmácali zo strany na stranu, pričom sa chichotali na niečom, čomu ani sami nechápali.

Malfoy vbehol do najbližšieho obchodu s alkoholom a kúpil tam päť fliaš toho najlacnejšieho vína, aké našiel, potom sa všetci štyria v opitosti odmiestnili do Seamusovho bytu, o ktorý sa delil s Deanom Thomasom. Pansy trvala na tom, že otvorí prvú fľašu, no korok skončil v Seamusovom oku. Rozhodla sa, že mu to vynahradí, tak ho zatiahla do jeho spálne. Hermiona a Malfoy pozreli jeden na druhého a začali sa smiať. No v okamihu, ako sa začali ozývať stony a vzdychy, zobral Malfoy jej ruku do svojej s hladom zatemňujúcim jeho oči. Nasledujúce ráno opustila Malfoyovu náruč, vrátila sa späť do Seamusovho bytu a požiadala ho o zátku, ktorá ho trafila do oka.

Seamus len prikývol v zvláštnom porozumení.

Tieto veci sa nesnažím pred mužom, ktorého milujem dnes, ukryť,

no stala som sa preňho lepšou práve vďaka mojím včerajškom.

Keby aj jej muž našiel jej schránku skrytých pokladov, nehanbila by sa za ne. Nebolo to tak, že by ich pred ním doslova skrývala, no vedela, že on by žiadnej z tých vecí nerozumel. Možno by si pamätal tie perly a dokonca aj korkovú zátku, ktorá ich spojila, ale nerozumel by jej potrebe uchovávať si ich. Ak by nebolo týchto vecí v krabičke, stratila by kúsok seba samej, kúsok svojej minulosti, ktorej aj ona sama ťažko verila. Strávila toľko rokov ako súčasť zlatého tria, že ani poriadne nemala čas byť sama sebou – byť jednoducho len Hermionou Gangerovou.

V kútiku duše cítila, že za svoj život vďačí Seamusovi Finniganovi – presne tak, ako väčšina čarodejníckeho sveta cítila, že za svoj život vďačí Harrymu Potterovi. Seamus si to možno nikdy neuvedomí, ale to on ju zachránil. Bol to on, kto jej pomohol vytvoriť si vlastnú identitu. Bol úplne prvým chlapcom, ktorý ju pozval na rande – to jeho kečupom zašpinený obrúsok s básňou, ktorá sa nerýmovala, bola prvou vecou, ktorú si odložila. To jeho obrúsok dal základ tejto celej schránke. Seamus bol prvou osobou, pri ktorej sa necítila len ako jedna tretina Zlatého tria. Pre všetkých ostatných bola časťou celku. Niečo v zmysle, že keď je naokolo jeden, sú tam aj ďalší dvaja. No Seamus nie - v ten deň pozval von Hermionu. Nie Harryho či Rona, len Hermionu. Každá vec, ktorú tam odvety položila, bola pripomienkou ďalších takých chvíľ, kedy sa cítila ako samostatný človek.

List od Viktora bol jej prvou hádkou s priateľom, ktorého mala len pre seba. Viktor nebol kamarát s Harrym ani Ronom – oni sa dokonca ani nemali radi. Bol jej, iba jej priateľom a po prvý raz sa vážne pohádali nad niečím, čo nezahŕňalo Voldemorta alebo niekoho iného, kto sa snažil o Harryho život.

Kľúč symbolizoval prvý raz, kedy urobila niečo hlúpe – ako vkradnutie sa do hotelovej izby plnej slizolinčanov a krádež tohto  kusu kovu priamo zo stolíka, keď všetci spali.

Narodeninové prianie reprezentovalo moment, kedy sa stala ženou. Ron jej po prvý raz povedal, že ju miluje, išli do drahej reštaurácie a jedli drahé jedlo, a potom sa milovali.

Perly značili prvý krát, kedy si jednoducho nechala padnúť vlasy na plecia a do pol pása nahá tancovala priamo pred jej tromi nepriateľmi, o ktorých si v tom čase myslela, že ju chcú zabiť. Nemala pri sebe Harryho ani Rona, pretože sa vykradla z ich stanu, kým spali a sama podnikla niečo nebezpečné. Nebola to ani tak život ohrozujúca situácia, ako skôr obyčajný typ nebezpečia, aké prežívajú mladí ľudia, na ktorého konci sa predviedla mestu plnému neznámych ľudí a trom chlapcom, ktorých nenávidela od svojich jedenástich.

A potom tu bola ešte posledná vec – úplne posledný objekt, ktorý do schránky vložila. Ďalší, ktorý mal niečo dočinenia so Seamusom. Keby nebolo tohto malého kúsku korku, ktorý zasiahol Seamusa do oka, on a Pansy by neopustili izbu, aby si zasexovali, a Malfoy by ju nikdy nezobral za ruku a neodviedol ju k nemu domov. Nikdy by neuvidela svoju podprsenku z tej fašiangovej noci vedľa jeho postele a taktiež by sa tej noci nikdy nemilovali. Nezanechal by odtlačky svojich zubov po celom jej tele ako symbol toho, že mu patrí; ako výzvu pre každého, kto by sa mu ju pokúsil ukradnúť. Ten korok reprezentoval posledný raz nej ako jednotlivca.

Keď všetky tie veci pokladala späť do schránky, sama pre seba sa usmiala. Bolo iróniou, že to všetko začalo tým, že jej Seamus pomohol stať sa samostatnou a naučiť sa robiť si veci po svojom, a končilo Seamusom, ktorý jej pomohol nájsť si cestu do náručia muža, ktorý sa postará o to, aby už nikdy neucítila potrebu byť znovu sama.

Keď umiestnila do schránky prvý predmet, bola jednou tretinou Zlatého tria a hľadala spôsoby ako sa stať Hermionou. Keď tam uložila posledný predmet, bola Hermionou, ktorá už viac nič nehľadala.

Zaklapla veko na šperkovnici a bozkala ho – na počesť všetkých tých spomienok, uložila ju späť na dno najspodnejšieho šuplíka a postavila sa na nohy.

Keď sa táto šperkovnica prvý krát otvorila, bola Hermionou Grangerovou,

keď ju naposledy zavrela, stala sa Hermionou Malfoyovou.

Tak teraz sa snažím viac dávať než pokúšať sa brať

a hryziem si do jazyka; zápasím s nutkaním povedať, že buď bude po mojom alebo nebude vôbec

a vážim si lásku miliónkrát viac práve kvôli tomu, čo leží na dne najspodnejšieho šuplíka.


Zachránená



Zachránená (Rescued)

Autor: Firelily10

Originál:  http://www.fanfiction.net/s/8344735/1/Rescued

Stav: súhlas s prekladom

Preklad: Morgana




Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí: pánom Medkom, ktorí túto ságu preložili do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto konkrétnej poviedke vlastní Firelily10.


Hermiona Grangerová načúvala zvuku dažďa bijúceho do okien jej domu. Na druhej strane murovaných stien bola ponurá a bezfarebná obloha. Chladnému vzduchu sa podarilo presiaknuť dovnútra domu a vkradnúť sa jej hlboko pod kožu. Hermiona sedela v koženom kresle pred veľkým krbom a oheň ju chránil pred ostrým bodavým pocitom chladu.

„Mami?“ ozval sa nevinný hlások spoza nej.

Otočila sa a uvidela svoju malú dcéru, Rose, stáť tam vo svojom bledomodrom pyžamku.

„Áno, miláčik?“ spýtala sa Hermiona. Dievčatko vyliezlo svojej mame do lona a s očakávaním sa na ňu pozrelo. „Nedá ti zaspať ten dážď?“ opýtala sa.

Rose prikývla a pošúchala si oči.

„Rozpovieš mi nejaký príbeh?“ spýtala sa a s prosebným pohľadom sa obrátila na mamu.

Hermiona sa vrelo usmiala.

„V poriadku. Myslím, že mi práve jeden napadol.“

„O čom je?“ opýtala sa zvedavá Rose. Na malý moment sedela Hermiona nepohnuto, stratená v spomienkach, no potom pohliadla na svoju dcéru.

„Nuž, je to o jednom mladom mužovi, ktorý zachránil život jednej mladej žene. Stalo sa to pred mnohými rokmi, ale tá dievčina si to do tohto dňa pamätá.“

„Pokračuj, mami,“ povedala Rose, ktorá náhle zbystrila svoju pozornosť.

Hermiona teda začala svoje rozprávanie...

 

V skutočnosti sa to stalo práve v deň veľmi podobný tomu dnešnému. Pršalo a obloha bola sivá, ulice takmer úplne zaplavené. To mladé dievča bolo v kníhkupectve, prehľadávalo police a hľadalo tú pravú knihu pre seba, lebo nasledujúceho dňa sa mala konať jej svadba a ona potrebovala niečo dobré, čo by upokojilo jej nervy. Ako tak listovala knihami, z rádia, ktoré stálo na predavačovom pulte, sa ozvalo oznámenie o tom, že cesty sú zaplavené vodou a ľudia by teda nemali nikam jazdiť. Avšak to mladé dievča nič z toho nezachytilo, pretože jej oči boli sústredené len na knihu, ktorá ju zaujala. Po tom, ako si prečítala prvých pár stránok, sa rozhodla, že práve toto bude ideálny titul, ktorý jej pomôže odviesť pozornosť od nervov. Kúpila knihu a vyšla z obchodu do dažďa.

Tá dievčina bola čarodejnicou, no vedela, že v daždi je veľmi náročné odmiestňovať sa, takže si privolala taxík. Vodič sa jej spýtal, či si je stopercentne istá, že chce, aby ju odviezol. On – na rozdiel od nej – počul oznámenie v rádiu. Dievča mu odvetilo, že k nej domov to nie je až tak ďaleko a cesta taxíkom je ten najrýchlejší spôsob prepravy. Vodič neochotne naštartoval auto a vydal sa dolu ulicou.

Čarodejnica bola úplne zabratá do svojej knihy. Nevidela ulice zaplavené vodou. Taxík sa približoval k mostu, no ani ona, ani vodič si nevšimli značky, ktorá hovorila: Zábradlie vo výstavbe, nejazdite blízko krajníc.

V tom istom čase, ako sa auto blížilo k mostu, kráčal dažďom aj jeden mladý muž. Tak, ako mnoho ďalších ľudí, aj on sa pokúšal prejsť domov pešky čo možno najrýchlejšie a dostať sa tak z tohto lejaku. Ako ho ten taxík míňal, jeho pohľad padol na ženu na zadnom sedadle. Spoznal ju. Zastavil sa v kroku - priamo na ulici, a pozoroval, ako taxík vchádza na most. Keď už bolo auto na polceste naprieč, mladý muž sa začal otáčať na odchod, no v tom niečo začul. So zdesením uvidel, ako sa taxík vodičovi vymkol spod kontroly a namieril si to do zábradlia na kraji mostu, ktorý sa mu poddal akoby tam ani nebol. Auto narazilo na hladinu besniacej rieky pod ním. Mladík bez akéhokoľvek rozmýšľania skočil do besniacej riavy, vôbec nehľadel na to, že v stávke je jeho vlastný život.

V tom istom okamihu bola mladá žena ešte stále uväznená vo vnútri taxíka, ktorý sa pomaly ale isto napĺňal vodou. V celom tom zmätku stratila svoj prútik, a teraz sa horúčkovite pokúšala otvoriť dvere auta, kým jej dôjde všetok kyslík v pľúcach. Cítila, ako sa jej myseľ poddáva,  a ako ju jej sily pozvoľna opúšťajú. Bola si vedomá toho, že je na hranici úplnej rezignácie, keď sa zrazu dvere zvonka otvorili. V tej chvíli vnímala už len napoly, no ucítila silné ruky, ako ju vyberajú z taxíka, a následne ťahajú späť na hladinu. Hneď, ako sa vynorila, začala kašľať a lapať po dychu. „Vydrž,“ počula povedať mladého muža. Zrak mala stále rozmazaný, takže tvár svojho záchrancu nedokázala vidieť celkom jasne.

Teraz, keď mal tú mladú ženu vo svojich rukách, sa mladík načiahol do vrecka po svoj prútik – lebo on bol taktiež čarodejníkom. „Ascendio,“ povedal a obidvoch ich to vystrelilo z vody a oni bezpečne pristáli na brehu rieky. Jeden i druhý - premočení až na kosť, chladný vzduch sa im vkrádal pod kožu.

Mladá žena sa zachvela.

„Tu máš“  riekol a prehodil cez jej plecia svoj plášť.

V tom okamihu sa jej naskytol zreteľný pohľad na jeho tvár. Mal plavé vlasy, ktoré  mu odstávali na všetky strany, a dôverne známe strieborné oči. Spoznala ho.

Nechápala. Po celé tie roky, kedy tohto muža poznala, jej nepreukázal ani najmenšieho kúska láskavosti.

„Prečo si ma zachránil?“ spýtala sa ho.

Usmial sa na ňu. „Pretože... povedal som si, že toto je to najmenej, čo by som pre teba po všetkých tých rokoch mohol urobiť.“

Pozrela naňho so zvláštnym pohľadom v očiach. „Mám to teda zobrať ako ospravedlnenie?“ opýtala sa.

„Aj tak sa to dá nazvať. Dúfam, že mi raz budeš schopná odpustiť,“ povedal.

Na malý moment zaváhala, no potom prikývla.

„Ďakujem,“ zašepkala.

Namiesto odpovede sa ku nej naklonil. Ich pery sa o seba sotva obtreli, keď na ňu pohliadol a zbadal zásnubný prsteň, ktorý mala nastoknutý na prste.

„Prepáč,“ v rýchlosti odvetil a odvrátil sa.

Odprevadil ju až ku dverám jej domu. V krátkosti sa rozlúčili, a potom sa mladík odmiestnil. Ona tam len stála a uprene hľadela na miesto, odkiaľ zmizol. Na svoje veľké prekvapenie si uvedomila,  že po tom bozku naozaj túži, zakončila Hermiona s pohľadom na míle vzdialeným.

 

„Zobrala si namiesto toho druhého mladíka tohto?“ spýtala sa Rose.

Hermiona pokrútila hlavou. „Nie... v skutočnosti ho už nikdy viac neuvidela.“

Ucítila vo svojich očiach slzy, ale rýchlo si ich z tváre zotrela.

Rose zazívala.

„Unavená?“

„Uhm,“ povedala Rose. Pobozkala mamu na dobrú noc a utekala späť do postele.

Hermiona sedela vo svojom kresle a hľadela do plamienkov vyhasínajúceho ohňa. S pohľadom stále na plameňoch naraz vstala a prešla ku stolu v rohu miestnosti. Pomalým pohybom otvorila šuplík a uvidela malé zlaté presýpacie hodiny na retiazke. Jej starý časovrat. Dala si ho okolo krku a hodiny päťkrát pretočila. Miestnosť sa začala rozmazávať a bolo to, akoby bola v centre víchru, ktorý všetko okolo nej odnášal. Potom to naraz skončilo.

Stála uprostred ulice. Pršalo ako z krhly a obloha bola stále bez akejkoľvek farby. Pri dverách domu stála mladá žena a vyzerala veľmi smutne. Len asi poldruha metra od jej terajšieho miesta uvidela mladíka, ako tej žene kýva na rozlúčku. Ako sa začal odmiestňovať, Hermiona schytila jeho ruku. Spolu zmizli preč.

Z každej strany cítila ohromný nápor tlaku, až nakoniec prestal. Porozhliadla sa navôkol a uvidela, že sa nachádzajú v nejakom sídle. Obrátila sa na mladíka a zadívala sa na neho. On pozeral zas na ňu.

„Čo tu robíš? Zajtra máš predsa svadbu,“ povedal. Oči mu padli na jej oblečenie. „A akoto, že nie si skrz-naskrz mokrá?“ Potom zahliadol, že okolo krku má retiazku s časovratom. Pochopil. „Kvôli čomu si sa vrátila?“

Hermiona sa naklonila k nemu a pobozkala ho. „Kvôli tomuto,“ odvetila, keď sa odtiahla.

Obrátila sa a vzala do ruky tie malé presýpacie hodiny. „Zbohom, Draco,“ zašepkala.

S týmito slovami na perách hľadela, ako všetko okolo nej postupne mizne. Bolo to sotva počuteľné, no bola by prisahala, že ako prechádzala z jedného miesta na druhé, začula hlas.

Zbohom, Grangerová, ozvalo sa pošepky.


Třetí Řím



»»««

Třetí Řím

The Third Rome

»»««

 Napsala: Ayane_tsurugi

Přeložila: Rapidez

»»««

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended.

 Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který knihy o Harrym Potterovi přeložil do češtiny. Autorská práva k této fanfiction má Ayane_tsurugi, která dala Rapidez svolení k českému překladu. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního obohacení se. Kopírování a případné porušování autorských práv však Brumbál přísně zapověděl.

»»««

Ficlet v originálním znění naleznete ZDE.

»»««

Ficlet

Dramione

Rating: G



»»««

Třetí Řím

»»««

 

„Víš, občas mě tak napadá, že by nebylo špatné být Moskvan.“

Hermioně, zcela zaskočené takovým prohlášením přicházejícím z Malfoyových úst, div nezaskočil čokoládový muffin. „Co prosím?“

„Objevil jsem v sobě skrytou touhu stát se Moskvanem,“ objasnil Draco bez jakýchkoliv rozpaků nad jejím překvapením. Jeho výraz byl lehce nepřítomný, jako by si zrovinka představoval sebe samého v Moskvě, nejpravděpodobněji zachumlaného do tří kožichů a na rukou alespoň čtyři páry rukavic.

Hermiona s Malfoyem seděli v malém bistru v mudlovské části Londýna. Už skoro pět měsíců se tu každý den potkávali u oběda, poté co se jednou se náhodou střetli v knihkupectví nedaleko – a každý o tom druhém zjistil, že není tak odporný, jako si pamatoval.

Až do tohoto odpoledne Draco nikdy ani nenaznačil, že vůbec ví, kde Rusko leží.

„Být Malfoyem není dostatečným týráním tvé pleti? Já jsem měla za to, že budeš lpět na té troše barvy, co máš.“

„Není možné, abych byl ještě bledší, že,“ smetl to Malfoy ze stolu.

„To určitě není hypotéza, kterou bych si chtěla ověřit.“ Malfoy stále upřeně hleděl na nějaký bod za jejím pravým ramenem a nevypadalo to, že ji slyšel. „Proč by ses chtěl odstěhovat to Ruska? To by rozhodně nebyla moje první volba.“

Konečně se na ni jeho oči zaměřily. „To je přesně ono, Hermiono. Nebyla by to ničí první volba. Je to tedy perfektní místo pro nový začátek.“

Nevěděla, co si o tom má myslet. „Pro nový začátek.“

„Mohl bych začít znovu. S novou prací tam, kde by nehrozilo, že mě budou šéf a spolupracovníci nenávidět jednoduše proto, že jsem naživu. Kruci, kdybych opravdu chtěl, tak bych si mohl dát i nové jméno!“

Hermiona ucítila, jak se jí žaludek nečekaně svírá úzkostí. Odstrčila od sebe zbytek muffinu. „A taky najít nějakého jiného spolustolovníka?“ Chvíli ji mlčky pozoroval. „To už tě tady vůbec nic nedrží, Draco?“

Draco ji už podruhé toho odpoledne překvapil – rty se mu roztáhly do hřejivého úsměvu. „Nic, co by se nemohlo přestěhovat se mnou.“

 

»»konec««


VLASTNICTVÍ



VLASTNICTVÍ

Dayflow

Originál: http://www.fanfiction.net/s/7471589/1/Possesion

Překlad: Florence



Beta: Kaitlin

PROHLÁŠENÍ: Tohle napsal fanoušek pro fanoušky. Nevlastním tyhle postavy, to JKR. Prosím, nezažalujte mě.

drabble

 

„Nechoď ode mě pryč!“ vykřikl Malfoy a chytil ji za zápěstí.

„Nešahej na mě!“ zakřičela na něj zpátky a vyškubla se mu.

Zatlačil ji ke zdi. „Budu dělat, co se mi bude chtít,“ prohlásil intenzivně předtím, než svými ústy zaútočil na ta její. Hltal ji rty, zuby i jazykem proto, aby se mu podrobila.

„Tentokrát ne,“ pomyslela si, zatímco bojovala, aby si znovu získala kontrolu pod tím krutým polibkem.

„Řekni to,“ zalapal po dechu. „Řekni, že jsi moje.“

Hermiona se od něj odtáhla a podívala se do jeho šedých očí. Ušklíbla se a vrhla se na jeho ústa. „Jsi můj.“


Nikdy neříkej nikdy



Nikdy neříkej nikdy

Dayflow

Originál: http://www.fanfiction.net/s/7683663/9/100

Překlad: Florence

Beta: Kaitlin



PROHLÁŠENÍ: Tohle napsal fanoušek pro fanoušky. Nevlastním tyhle postavy, to JKR. Prosím, nezažalujte mě.

drabble

 

„Uvidíme se v pátek?“

„Cože?“ zeptala se Hermiona léčitele Malfoye, zatímco přemáhala svůj mírný otřes mozku. Zranila se ve Weasleyovském famfrpálovém zápasu tři na tři, který se konal každou neděli, a proto se ocitla u Svatého Munga na oddělení nehod.

„Řekla jsi, že se mnou půjdeš ven jen – cituji – když tě ‚praští potlouk do hlavy‘,“ odpověděl jí drze se svým typickým úšklebkem na rtech a s jiskrou v oku.

Díky jeho výrazu a té bolesti zasténala. Nebyla si tím jistá. Ale řekla to, ne? Merline, toho bude litovat…

„V sobotu. V sedm. A vezmi s sebou víc lektvaru proti bolesti.“


Na památku červené



Na památku červené

Dayflow

Originál: http://www.fanfiction.net/s/7683663/17/100

Překlad: Florence
Beta: Kaitlin



PROHLÁŠENÍ: Tohle napsal fanoušek pro fanoušky. Nevlastním tyhle postavy, to JKR. Prosím, nezažalujte mě.

drabble

 

Zase na sobě měla tu zatracenou červenou rtěnku.

Tamtu. Tu, co ti ji připomene.

Tu odvážnou, jasnou a ohnivě červenou rtěnku, která zvýrazní její plné rty a zvýrazní její krémově bílou pokožku.

Tu rtěnku, co udělá její lákavé, nádherné rty ještě víc šťavnaté a navlhlé; jako vášeň, jako hřích, jako ztělesnění sexu.

Tu rtěnku, která ti připomíná její horkou kůži a ty rudé skvrny na límečku tvé košile, které z tebe dělají jejího.

Astórii opravdu miluješ, ale když má na sobě tu zatracenou rtěnku, tak si nemůžeš pomoct a uvědomíš si, že ti chybí ta červená na rtech Hermiony Grangerové.

 


Strieborné lokne vedľa medovo-hnedých



Strieborné lokne vedľa medovo-hnedých

(Silver Stands Among Honey Brown)

Autor: Strega Brava

Originál:  http://www.fanfiction.net/s/881718/1/Silver-Strands-Among-Honey-Brown

Stav: autorka neaktívna

Preklad: Morgana





Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí: pánom Medkom, ktorí túto ságu preložili do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto poviedke vlastní Strega Brava.


 

Pre Jimmi

Všetko najlepšie

 

Stačí mi len pohľad na ňu, keď spí. Sledovať, ako sa jej hruď jemne dvíha a klesá. Počúvať ten sotva čuteľný zvuk jej dýchania... každý vdych ako mierny povzdych a každý výdych sťa teplý vánok, ktorý ma šteklí na líci.

Toľké teplo.

Predtým som cítil taký chlad... láska bola neznámou existenciou, ktorá nebola súčasťou môjho života. Bola nedôležitá. Láska bola slabosťou. Láska bola klamlivá. Láska bola vrtkavá a nepredvídateľná. Láska robila človeka zraniteľným, opantala jeho pozornosť a spôsobila, že začal spochybňovať svoju oddanosť.

Jedine moc bola večná.

Ako som sa len mýlil.

Jemne pohladím jej líce. Otočí sa smerom ku mne a v spánku sa usmeje.

Ak by sa zobudila práve teraz, bezpochyby by bola udivená nad spôsobom, akým sa na ňu pozerám, ako sa opájam faktom, že leží vedľa mňa... hľadá vo mne teplo, práve tak, ako ja cítim útočisko v tom jej. V tomto momente nepotrebujem nič iné, útrapy môjho predošlého života sú nepodstatné. Neexistujú.

Stále nemôžem uveriť, ako sme k sebe prišli. Zdá sa to byť zázrakom - keby som na také veci veril. Možno by sa to dalo vysvetliť ako výsledok určitého postavenia planét, no do Veštenia som nikdy veľkú vieru nevkladal. Urobil som isté rozhodnutia. Niektoré boli zlé – to prekliate znamenie na mojej ruke je svedectvom toho, aké nešťastné môže také rozhodnutie byť. A iné... ako napríklad žena v mojom náručí... hovoria o tom, že aj ja sa dokážem poučiť.

Pri pomyslení, že som ju niekedy pokladal za niečo pod moju úroveň...

Akým som len býval arogantným bastardom.

No podarilo sa mi dokázať jej, že som sa zmenil. Tú noc, keď sa môj takzvaný otec rozhodol, že si zaobstará novú hračku...

Vtedy som si uvedomil, že všetko, čo ma otec učil, bolo klamstvom. Moc nebola večná. Boje o moc boli večné. A pochopil som, že môj otec zneužíval moc na to, aby ukájal svoje vlastné potreby a túžby.

Dalo by sa povedať, že mi to trvalo vcelku dlho. Tí veľkorysejší by to povedali.

Tak či onak, otec je už mŕtvy a ja som ho veru nikdy neoplakával. Nech ho červy zožerú až na kosť... a nech z toho, premňa-zamňa, aj prasknú.

Našiel som šťastie tam, kde som ho neočakával.

Prišiel som na to, že vykúpenie je možné dosiahnuť – keď je prítomná láska ako ukazovateľ cesty.

A zistil som, že pokým budem žiť, táto neskutočná žena bude všetkým, čo budem k tomu potrebovať.

Pritúlim sa k nej bližšie a ona mi odpovie tým, že okolo mňa ospalo ovinie ruky a zašepká moje meno. Pobozkám ju na čelo a nechám sa unášať spánkom, šťastný, že sme spolu.


Prebuď moju dušu



Prebuď moju dušu (Awake My Soul)

Autor: Day Met the Night

Originál:  http://www.fanfiction.net/s/8180651/1/Awake-My-Soul

Stav: súhlas s prekladom

Preklad: Morgana

Rating: M (pozor: sexuálny obsah, násilie)




Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí: pánom Medkom, ktorí túto ságu preložili do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto konkrétnej poviedke vlastní Day Met the Night.


 

Prišla k nemu uprostred noci, oči mala podliate krvou z nedostatku spánku a zápästia červené na miestach, kde sa jej lano zarezalo do pokožky. Jej vlasy boli jeden veľký chaos, kaskádovito jej padali v divokých, hustých vlnách farby roztopenej čokolády. Bola oblečená v krátkom tričku a džínsoch; sveter akoby ani nemala na sebe – bol rozdriapaný všade tam, kde po nej svojimi pazúrmi chňapol Fenrir, keď ju pôvodne pred dvoma týždňami chytili. Ešte stále sa mu v ušiach ozýval jej zúrivý, zdesený krik z tej noci.

Hermiona Grangerová nikdy nevyzerala krajšie.

A Draco to nenávidel celou svojou bytosťou.

Z ktorej, popravde, nezostalo veľa.

Pokúsil sa udržať svoj hlas bez emócii, keď otvoril oči a uvidel ju, ako stojí v jeho dverách, opretá sa drží zárubne a pozerá naňho tými svojimi veľkými hnedými smutnými  očami.

„Prečo si sem prišla?“ spýtal sa potichu, odrazu si bol plne vedomý toho, že oblečenie, v ktorom spáva, pozostáva len z páru boxeriek. „Nemáš byť vo svojej izbe? Hádam ju Červochvost nezabudol zamknúť a opatriť ochrannými kúzlami?“

Odpovedala mu len na jednu z jeho otázok. „Chcela som ťa vidieť.“

„Prečo?“

Ako keby to nevedel.

Hermiona vyzerala, akoby sa jej chcelo plakať - i keď sa podľa neho  takto musela cítiť väčšinu času, čo bola tu. „Nehovor to,“ zašepkala, „nehovor to spôsobom, ako by sa nič nestalo.“

„A čo sa stalo?“ odvetil vyrovnaným tónom, no s nádychom zlomyseľnosti, zákernosti a krutosti. Účinok tých slov bol očividný, Hermionine oči sa začali lesknúť slzami a celé jej telo sa začalo triasť.

„Draco, prosím,“ potichu žiadala, „ja som na nič nezabudla a viem, že ani ty nie. Si jediným človekom na tomto mieste, ktorý ma nechce mŕtvu. Si jediný, kto ma nenazýva humusáčkou alebo kurvou či špinou. Ty si jedinou osobou, ktorá ma nemučí pre zábavu, nedotýka sa ma, a ktorej nie som odporná,“ povedala. „Ja viem, že si nezabudol, inak by si bol rovnako krutý ako ostatní.“ Keď jej neodpovedal, vkročila do jeho izby bez dovolenia. „A možno, že nie si taký bezcitný, akým by si chcel byť. Akým predstieraš, že si.“

Stále nič nehovoril a možno sa aj zdalo, že zaspal, až na to, že jeho oči boli po celý čas otvorené.

„Viem, že ty by si profesora Dumbledora tej noci na Astronomickej veži nezabil,“ potichu pokračovala. „Viem si predstaviť, že ťa ničilo vedomie toho, čo si urobil Katie Bellovej. Ja viem, že to všetko ľutuješ, dokonca aj to, že si otrávil Rona.“

„Mýliš sa!“ zvolal Draco až príliš nahlas. Jeho hlas sa odrážal od stien a vysokého stropu jeho izby, a keď pokračoval bolo to už tichšie. „Ja poznám svoje miesto v tejto vojne. Ty hádam nie? Ako si myslíš, že by sa cítil Potter, keby vedel, že sa jeho najlepšia priateľka vkradla uprostred noci do izby jeho úhlavného nepriateľa so žiadosťou o spoločnosť? Naozaj nepoznáš svoje miesto?“

Hermiona sa zarazila a Draco sa na chvíľu cítil ako víťaz. Potom sa v jej očiach objavila iskrička – čo nikdy nebolo dobrým znamením; značilo to, že našla spôsob a takisto aj odvahu, aby svoj nápad zrealizovala. Urobila dva kroky smerom k nemu a zatvorila za sebou dvere. „Všetko prekrúcaš, Draco,“ zašepkala. „Stále máš v sebe kus dobra.“ Urobila ďalší krok vpred. „Tvoje srdce sa však ešte stále rozhoduje.“ Krok. „Či to dobro nadobro vykoreniť...“ Krok. „...alebo ho nechať naplno rozkvitnúť. Alebo sa snáď mýlim, láska?“

Blondiak nedokázal urobiť nič, aby zastavil to mimovoľné myknutie, ktoré mu prešlo tvárou.

„Spomínaš si,“ zašepkala Hermiona. „Spomínaš si, ako som ti to zvykla šepkať do ucha – láska – keď sme boli telo na telo a nechtami som sa ti zabárala do chrbta a prechádzala cez vlasy, kým sme obaja prichádzali na vrch-“

„Buď ticho!“ zvolal Draco, rukami si zakryl uši a obrátil sa jej chrbtom, smerom ku oknu. „Buď ticho, buď ticho!“

„Neskrývaj sa predo mnou, Draco,“ povedala a naklonila sa cez jeho posteľ. Jej hlas už viac nebol pretkaný smútkom; bolo v ňom cítiť len veľké odhodlanie a sladkú presvedčivosť. „Viem, že na to stále myslíš. Vidím ti to na očiach. Nezabudol si.“

Bola to pravda. Nezabudol. Akoby aj mohol? Tie nádherné zakázané dni plné kradmých pohľadov a dotykov a dlhé, horúce noci vášne a túžby a potreby a žiadostivosti, z ktorých sa stalo niečo viac, čomu sa s istotou ani vojna nepostavila do cesty. Stále cítil dotyk jej sladkých pier na tých svojich, pamätal si, ako dokonale do nej zapadal, počul všetky tie nádherné zvuky, ktoré vydávala pri každom uhryznutí, bozku, oliznutí-

„Čo chceš?“ spýtal sa. Týmto tempom by ho pomaly ale isto postupne pripravila o rozum. 

Keď Hermiona opäť prehovorila, jej hlas bol jemnejší a nežnejší. „Ako si povedal – spoločnosť. To je všetko. Len stráviť noc s niekým, kto mnou neopovrhuje. Odídem pred úsvitom. Navyše, nikto nechodí do tvojej izby, nemám pravdu? Raz si mi to prezradil.“

Draco si vzdychol. Nemohol pochopiť jej pohnútky. Tón jej hlasu napovedal, že ho viní, a predsa znela rovnako úprimne ako zvyčajne. V krátkosti sa pozastavil nad tým, či bolo možné, aby chrabromilčan klamal. „Len sa ma nedotýkaj,“  sykol a posunul sa hlbšie do postele. Pocítil, ako sa matrac prehol, keď si líhala, a začul šuchot prikrývok, keď sa zakrývala.

Až ku brade – neznáša chlad, hlavne keď spala.

Krucinál.

Nie je tu, Draco. Temný pán sa to nikdy nedozvie. Tvoj otec sa to nikdy nedozvie. Blaise sa to nikdy nedozvie. Zabudnizabudnizabudni...

A potom zaspal a sníval.

***

Spomienka. Vie to, lebo o spomienkach sníva farebne, kým o veciach z jeho vlastnej fantázie čierno-bielo. Je tu, má na sebe svoju rokfortskú uniformu, hoci sveter, topánky a ponožky jej chýbajú.

„Rýchlo, Draco,“ povie a naznačí mu rukou, aby prišiel bližšie. Prikročí k nej a objíme ju rukami okolo pása, nos a pery si zaryje do jej krku, vdýchne tú úžasnú vôňu a myšlienkami sa presunie k minulej noci.

„Kde ma to berieš?“ zamrmle jej do pokožky. „Nemám veľa času. Večer je metlobalový tréning.“

„Našla som jedno miesto. Je... je to akoby ho hrad vytvoril špeciálne pre nás. Ale nikam sa nedostaneme, ak ma najprv nepoložíš na zem.“ Draco jej neochotne vyhovie. Zdalo sa, akoby bola stvorená na to, aby ju jeho ruky objímali, a to sa mu nesmierne páčilo.

Hermiona sa prederie popri skupine vysokých krov a prejde skrz ne, čím mu ukáže, kam ju má nasledovať. Keď Draco zdvihne hlavu, aby sa rozhliadol, z výhľadu, ktorý sa mu naskytne, skoro onemie. Tečie tu potôčik, leskne sa v ustupujúcom poobednom svetle a ticho zurčí. Vlieva sa do jazierka, ohraničeného párom kameňov a ostrovčekmi kvetov – narcisov a ľalií a tulipánov. Čistinka je obklopená prstencom stromov, zelene a posypaná kvetmi. Pred nimi je kúsok trávy práve dosť veľký na to, aby si tam mohli obaja ľahnúť.

Je to zvláštnym, predsa nádherným, spôsobom romantické; Draco cíti, ako sa jeho líca rozpaľujú. Nieže by sa mu  prekvapenie nepáčilo, no toto je tá oblasť vzťahu, ktorej sa striktne vyhýbali, napriek svojim rastúcim citom voči tomu druhému. Príliš by to veci komplikovalo, a to je to posledné, čo by v tejto chvíli potrebovali.

Zavedie ho k tomu kúsku trávy a jemne ho postrčí do mäkkej, zelenej periny a privinie sa k nemu s hlavou na jeho bruchu. Draco začne prstami prechádzať cez jej vlnité vlasy, Hermiona mu na hruď položí dlaň a začne ho palcom hladiť cez materiál jeho košele. Dotyk ako tento, nežný a sladký, je preňho nový, no nemenej príjemný. Mal by to zastaviť, ale nedokáže sa k tomu prinútiť. „Odteraz je toto naším tajomstvom,“ povie mu. „Prisaháš, že ho udržíš?“

„Prisahám.“

***

Keď sa Draco prebral k vedomiu s jemnými vlasmi štekliacimi ho pod bradou a hrejivým telom schúleným pri ňom, myslel si, že ešte stále sníva. Trvalo mu dlhú chvíľu, než si uvedomil, že jednu dlaň má položenú na Hermioninom zátylku a druhá spočíva na jej páse;  že ich nohy sú pod hodvábnymi prikrývkami prepletené; že jedna jej ruka ležala vystretá na jeho hrudi a jej teplý dych vial na jeho krk.

Hermiona sa zobudila predtým, ako Draco dosiahol tohto uvedomenia, ospalo mľaskla ústami a vzhliadla naňho. „Ahoj, láska,“ povedala bezmyšlienkovito. Vtedy si Draco uvedomil, že Hermiona si pravdepodobne taktiež myslí, že ešte stále sníva. Potreboval sa od nej dostať, než im obom spôsobí problémy.

Napriek tomu, keď sa Hermiona pohla, aby mu na ústa vlepila cudný bozk a odhrnula vlasy z čela, stále ležal stuhnutý na mieste. V očiach sa jej však objavil záblesk poznania, keď si napokon uvedomila, že už viac nespí, a že toto je realita. Jej ústa sa otvorili v očakávaní slov, ktoré ešte len čakali na vyslovenie, a myšlienok, ktoré sa stále plne nesformovali.

No ten bozk v Dracovi niečo zapálil. Niečo, čo v tej chvíli tak celkom nepochopil, ale nemohol to prehliadnuť. Bolo to všetkým i ničím súčasne, krásnym a príšerným, dobrým i zlým. Chcel ju pobozkať znovu. Cítiť ten jemný tlak jej úst pritlačených na svojich.

Takže ešte predtým, než Hermiona mohla vydať čo i len slovko, Draco natiahol krk, aby dosiahol na jej pery a vlepil jej jeden krátky bozk. Potom ju pobozkal znova a znova a znova, až kým nebol opitý, opojený pocitom z jej pier, mäkkých a povoľných pod tými jeho, až kým nebol v plnej miere uspokojený, a súčasne hladný po ďalších bozkoch. Nakoniec Draco naklonil hlavu a prudko ju pobozkal - s tým, že tentoraz mu bozk opätovala, jej pery sa pohybovali spolu s ním, ich ústa boli otvorené oproti sebe a ich jazyky sa so zapálením stretli, krútili sa a tancovali, skúmali a hladkali sa.

Draco ju pretočil, takže už nebola po jeho boku, ale na ňom, sedela rozkročená na jeho páse s kolenami po jednom i druhom jeho boku, zhrbená nad ním, a rukami mu hladila tvár.

„Čo to robíš?“ spýtala sa Hermiona, kým prstami stále prechádzala po jeho lícnych kostiach a kútikoch čela. Draco  nedokázal prísť s odpoveďou – čo to robil? Zabudnizabudnizabudni...

Kiežby to bolo tak jednoduché.

Pretože ju opäť držal v náručí, pretože opäť ochutnal jej ústa, pretože na ňom práve teraz ležala, jej chudé ruky sa dotýkali jeho tváre a jej dych, teplý a sladký, ho obvieval. 

„Nemám potuchy,“ odvetil popravde a oddal sa túžbe po nej. Jeho ruky  sa zastavili na jej páse, pritiahol si ju do ďalšieho vášnivého bozku, z ktorého sa mu skrútil žalúdok a krv mu zmizla z mozgu (kde jej v tomto bode bolo treba pravdepodobne asi najviac) do dolných partií jeho mužskej anatómie.

Draco ju jemne prevalil, aby skončila na chrbte, pod ním, a tvrdo vrazil svojimi bokmi do jej bokov, počul zalapanie po dychu, a potom vzdych, ktorý zakaždým nasledoval, keď to urobil. Bola to hudba pre jeho uši – melódia, ktorú poznal naspamäť, ale dlhú dobu ju nepočul.

Hlavu sklonil k jej krku, zanechával stopy mokrých bozkov na jej bledej koži a strácal sa v pocite, ktorý to v ňom zanechávalo. Draco cítil, ako sa jej ruky po ňom kĺzali, až zastali na jeho nahom chrbte, končekmi prstov sa mu zarezávala do jeho hladkého tela.

Tlmený zvuk vzdychu sa vytratil spomedzi jej pier, keď Draco nosom odstrčil golier jej trička, aby mohol prejsť nižšie. „Jediné, čo som chcela, bolo vidieť ťa,“ hovorila Hermiona, kým zanechávala po celej jeho hrudi žeravé bozky. „Toto nemusíme robiť.“

„Práve teraz musíme,“ podarilo sa Dracovi odvetiť – jej vôňa, jej dotyk, pohľad na ňu takto pod ním, ho premáhali a čoskoro nebude mať žiadnu kontrolu nad svojimi činmi. Vzal do rúk spodok jej trička a pretiahol jej ho cez hlavu a zistil, že na sebe nemá podprsenku – skutočnosť, ktorá zapôsobila na jeho už teraz tvrdé mužstvo, aby stvrdlo podstatne viac. Draco poláskal jej prsia, palcom prechádzal po bradavkách tak, že to Hermionu zakaždým prinútilo prehnúť sa dozadu a zavzdychať. Jej ruky opustili jeho chrbát a vydali sa namiesto toho do jeho vlasov, omotávala si do nich prsty a zatiahla za ne s každým bozkom a dotykom a pohladením.

Nemali by sme to robiť. Toto nie je dobrý nápad. Veci sa tým len... skomplikujú,“ poučovala ho bez dychu, kým sa jeho pery ponorili do jej výstrihu a črtali líniu až po jej pupok.

Draco potlačil posmešný úškrn. „Veci sa stali komplikovanými v momente, ako si vstúpila do mojej izby.“

„Ja- nemala som to v úmysle,“ habkala Hermiona, keď Draco zastrčil palce poza pás jej džínsov. „Takto nie. Draco-“

„Pššt,“ povedal predtým, ako jej bozkom zatvoril ústa. Zdá sa, že to zabralo, keďže ho bozkala naspäť s výnimočným zápalom vášne, ktorý z nej sršal počas mesiacov, ktoré spolu strávili.

Draco urobil krátky proces s jej džínsami, pohodil ich na stranu a vplížil sa naspäť do postele, tak, aby mohol láskať a hryzkať jej nohy, bledé a suché a nedokonalé a napriek tomu pre neho tak krásne. Zdalo sa, akoby Hermiona prestala dýchať a bola taká nehybná, že jediným náznakom, ktorý svedčil o tom, že bola stále nažive, bolo chvenie jej viečok.

Potom uchopil okraj jej nohavičiek a ona neurobila žiadny pohyb, aby mu v tom zabránila, jemne vzdychla, keď odhalil jej pohlavie a odhodil spodnú bielizeň k jej džínsam. Draco zacítil jej vôňu niesť sa vzduchom. Dokonca aj v tomto chabom svetle noci dokázal povedať, že bola vlhká.

Bývalý slizolinčan sa pozastavil nad jej mokrou horúčavou, pery celé žeravé do ponorenia sa do jej vlhkosti. „Pamätám sa,“ zašepkal, hlas chrapľavý a zastretý žiadostivosťou, „ako si milovala, keď som si ťa zlízaval.“ Prstom prešiel po jej centre a opájal sa jej zvlhnutou hladkosťou. Zachvela sa pod jeho dotykom, dych sa jej navrátil a vychádzal z jej pootvorených pier v krátkych vzdychoch.

„Ešte stále ma chceš, Hermiona?“ zašepkal tak, ako tých nespočetne veľa nocí naspäť, ktoré akoby existovali v inom živote. „Chceš, aby som ťa urobil ústami tak, ako som to robieval kedysi?“

„Sladký Merlin...“ vydýchla.

„Čo si to hovorila?“ povedal a dráždivo prešiel svojím prstom cez jej klitoris.

„Bohovia, Draco, prosím,“ odvetila a blondiak jej vyhovel, sklonil sa a vnoril svoj jazyk do jej mokrého pohlavia.

Hermiona vydala slabý povzdych, rozkošnícky sa prehla z matraca, prstami hrabala po niečom, čoho by sa mohla zachytiť , čím sa nakoniec ukázali byť jeho vlasy.

Dracov jazyk skúmal jej napäté steny a zastonal, vedel, že tie vibrácie, ktoré poslal jej vlhkým vnútrom, ju čochvíľa donútia bľabotať v delíriu  blaženosti. Medzitým ho zamestnávala chuť a vôňa a pocit z nej na jeho perách a jazyku a zuboch, vnemy, na ktoré sa snažil zabudnúť nespočetne krát, no zakaždým v tom úboho zlyhal.

Svoje ústa presunul z jej vnútra a posunul sa nimi nahor k jej klitorisu, hladil ten malý briežok plochou jazyka a cítil ako s každým prejdeným okruhom sa jej boky mykli vpred. Skoro by zabudol, aké dráždivé boli tieto jemné záchvevy, ako ho vzrušovali a návalom posielali krv do jeho mužstva.

Práve keď si bol Draco istý, že sa každú chvíľu urobí, zodvihol sa na kolená a urobilo mu radosť, keď začul ako Hermiona nad tou stratou zastonala.

„Nemôžem ťa nechať vyvrcholiť tak skoro,“ povedal na vysvetlenie. „Viac by sa mi páčilo keby to bolo okolo môjho vtáka.“ Draco mohol vidieť, ako sa jej do tváre nahrnula červeň v reakcii na jeho obscénne slová, ale vedel, že zároveň z nich bola  vlhšia než kedykoľvek predtým.  

Zvliekol si boxerky a okamžite pocítil Hermionin pohľad na jeho erekcii, ktorá sa hrdo týčila z pomedzia jeho bokov, s kvapkou derúceho sa ejakulátu lesknúcou sa na špičke.

Odvrátila sa a vzhliadla mu do očí a on uvidel, ako sa to v jej medovo-hnedých dúhovkách leskne neovládateľnou túžbou. Pretiahol sa cez ňu, podopieral sa jednou rukou, ktorú mal položenú na boku pri jej hlave a jemne prechádzal špičkou svojho penisu nahor a nadol po jej pohlaví.

„Toto mi chýbalo,“ zamrmlala Hermiona a zdalo sa, že tým prekvapila ich oboch. „Viac ako by malo,“ dodala predtým, ako rukou neprítomne pohladila Dracovo mužstvo.

A s tým sa do nej ponoril, obaja vydali chrapľavý výkrik rozkoše.

„Kurva,“ zamumlala Hermiona pošepky, keď sa Draco spolovice vytiahol, a potom vrazil späť do nej. Nadávky zneli z jej úst nezvyčajne i nádherne zároveň. „Kurva, Draco, áno, áno...“

Sklonil sa, aby jej krk posial vlhkými,  nedbalými bozkami a ona prehodila ruky cez jeho plecia, aby si ho pritiahla bližšie. „Tvrdšie, láska. Prosím, Bohovia, tvrdšie,“ naliehala a nechty zaborila do jeho chrbta.

Draco nasledoval jej inštrukcie, začal sa vnárať do jej napätého pohlavia tvrdšie. Udržoval kontinuálny, predvídateľný rytmus, tak, aby Hermiona mohla dvíhať svoje boky a prichádzať nárazmi v ústrety jeho nárazom. Pozorne načúval každému menšiemu zvuku, ktorý vydala – od nečujného zatajenia dychu po najhlbší, najhrdelnejší ston.

„Bohovia,“ zašepkal, keď zastonala v rozkoši. Stavil by sa, že už z toho samotného zvuku jej hlasu, by sa bol urobil. Draco cítil, ako sa jeho orgazmus blíži k vrcholu, cítil to oslepujúce teplo, ktoré sa mu budovalo v slabinách, keď stratil rytmus a jeho nárazy sa stávali nepravidelnejšími a silnejšími.

A práve keď bol pripravený urobiť sa, jeho oči sa prudko roztvorili a on sa s tlmeným stonom posadil. Dracova hlava skenovala miestnosť, no Hermiona nebola nikde na dohľad. Pohliadol dole a uvedomil si, že má ruku tesne zovretú okolo svojho penisu, zhrubnutého a tvrdého, pod prikrývkami.

Všetko to bol len sen, uvedomil si, zasiahnutý prekvapivo ochromujúcim pocitom sklamania a straty. Myšlienkami sa vrátil späť k snu, ktorý bol tak skutočný, a  zubami-nechtami sa snažil udržať si spomienky. Bolo by lepšie nedržať sa ich, povedal si Dracom sám pre seba. Nechceš, aby ti niečo takéto prebleskovalo mysľou v prítomnosti Voldemorta. No on si to chcel pamätať stoj čo stoj – znovu sa rozpamätať ako voňala, ako znel jej hlas, keď ho prosíkala, ako vyzerali jej nádherné oči, spútané túžbou a ešte niečím... tým niečím, čo by isto-iste prišlo, keby tomu vojna neprišla do cesty.

Taký zmätený, zúfalý a rozrušený Draco vstal z postele a zhrabol svoj prútik. Prešiel ku dverám, preč zo svojej izby a cez množstvo kľukatých chodieb Malfoy Manoru. Až nakoniec  dorazil k masívnym dverám, nestráženým, ale za to ťažko očarovaným. Netrvalo mu dlho, kým sa cez tie zaklínadlá dostal, a keď prešiel dverami a nečujne ich za sebou zatvoril, rýchlo ochrany znova spustil.

Potom sa otočil a uvidel ju, ležať na boku na malej posteli s jedinou chatrnou, tenučkou dekou. Jej tvár bola smutná a nahnevaná a sklamaná – všetko naraz v tom istom okamihu, ale oči mala zatvorené a dýchanie pravidelné od spánku. Bola otočená tvárou k dverám, akoby čakala, kým príde.

Draco k nej pomaly pristúpil, snažil sa ju ešte nezobudiť. Kľakol si pred ňou tak, aby bol na úrovni jej očí. Natiahol sa a odhrnul jej špinavé, vlnité, nádherné kučery z tváre a prešiel jej rukou po líci. „Ahoj, Hermiona,“ zašepkal, prsty sa mu chveli.

Jej oči sa otvorili. „Ahoj, láska,“ pošepkala mu naspäť.


Private & Confidential



Private & Confidential

MiHnn

Překlad: Florence

Beta: Kaitlin

Originál: http://www.fanfiction.net/s/9201982/1/Private-Confidential

Shrnutí: Série vnitřních zpráv. Opravdu by měly být označené jako soukromé.

Rating: M

Žánr: Romance/Humor



 

Poznámka autorky: Na konci téhle jednorázovky bude Dracova pusa vymytá mýdlem. Prosím, vezměte na vědomí, že rating je vyšší ne kvůli jistým konkrétním činům, ale kvůli nevymáchané hubě jednoho čistokrevného blbečka.

Poznámka překladatelky: Zdravím! Moc se omlouvám, že 11tka teď trochu leží. Nebojte, nezapomněla jsem na ni. Jen jsem teď na dovolené. Ale vylovila jsem ze svých zásob jednu povídku. Snad se vám díky tomu zkrátí čekání ;)

Jen upozornění, autorka fakt nekecá. Draco se docela rozjede :D

 

 

Interní sdělení, číslo: 2238/45/67

Vážený pane Malfoyi,

považovala jsem za spravedlivé Vás informovat, že jsem podala návrh na vedení našeho oddělení, aby zvážili náš součastný pracovní vztah a přemístili Vás do jiné budovy. Jsem si jistá, že shledáte toto uspořádání za víc vyhovující.

Prosím, neodpovídejte na toto sdělení.

Těším se, že už s Vámi nikdy nebudu spolupracovat.

S úctou

Hermiona Grangerová

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2239/22/43

Grangerová,

je mi líto, že ti musím, díky nepředvídatelným a nešťastným okolnostem, oznámit, že tvoje žádost byla nejdřív roztrhána na čtrnáct kousků, spálena na popel a nakonec přisypána do Weasleyho oběda. Možná se ti bude chtít poslat jinou.

Draco.

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2245/53/56

Vážený pane Malfoyi,

děkuji, že jste mě informoval o překvapivé úhoně, která se stala mé žádosti. Prosím, mějte na zřeteli, že jsem poslala kopii toho samého požadavku všem v budově, což čítá téměř tři sta zaměstnanců.

Doufám, že budete mít dobrý den.

S úctou

H. Grangerová

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2265/48/22

Grangerová,

jsem rád, že slyším, že jsi projevila takovou iniciativou, obzvláště potom, co jsem každému, kdo pracuje pro ministerstvo, oznámil, že bohužel trpíš depresemi a ztrátou paměti. Jsou tak chápaví, jak jen můžou být. Pansy navrhuje, aby sis na příští placenou dovolenou vyjela k Mungovi.

Ať je ti líp.

Draco

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2265/48/24

Ty jsi lidem řekl, že jsem MENTÁLNĚ RETARDOVANÁ?

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2265/48/25

Grangerová,

komunikujeme přes interní sdělení. Bylo by jen vhodné, abychom používali určitou formálnost.

Draco

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2265/49/25

Malfoyi,

ty jsi lidem řekl, že jsem MENTÁLNĚ RETARDOVANÁ?

Hermiona

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2265/49/25

Grangerová,

ano.

Draco

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2265/49/34

Vážený pane Malfoyi,

ocenila bych, kdybyste provedl následující:

  1. Přiznal, že jste udělal velkou chybu.
  2. Napravil výše zmíněnou chybu tím, že všem, kterým jste lhal, řeknete pravdu.
  3. Už nikdy neudělal tak absurdní věc.

Předem vám děkuji za spolupráci.

Hermiona Grangerová

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2265/49/36

Grangerová,

ne.

Draco

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2265/50/12

Malfoyi,

byla jsem ohleduplná a trpělivá. Nenuť mě, abych se tě znovu ptala.

Hermiona

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2265/50/15

Grangerová,

jestli mi opravdu chceš něco udělat, mohl bych navrhnout víc ruční práce?

Draco

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2265/50/35

Malfoyi,

raději ne, děkuji.

Hermiona

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2265/51/98

Grangerová,

jsem jen pár zatracených metrů od tebe. Pokud se tedy nebojíš být ve stejné místnosti se mnou.

Bojíš se, Grangerová?

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2265/53/48

Malfoyi,

nezapomínej na formálnost.

Hermiona

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2265/58/23

Grangerová,

omlouvám se.

Tobě i tvému půvabnému zadečku.

Draco

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2265/58/23

Malfoyi,

ocenila bych, kdybys nezmiňoval můj zadek.

Děkuji.

Hermiona

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2265/58/23

Grangerová,

tak tedy tvé kozy. Nemůžu si pomoct, ale všiml jsem si, jak nadšené jsou, když mě vidí. Jen co vstoupím do místnosti, hned mi věnují pozornost.

Draco

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2265/58/33

Malfoyi,

PŘESTAŇ S TĚMIHLE ŘEČMI.

Hermiona

P. S. – Dneska je tu docela průvan.

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2265/58/34

Grangerová,

tak proto ti ztvrdly bradavky? Můžu je vidět přes tvou košili, čekající na dotyk, prosící o to, aby je někdo lízal.

Teď, když jsi to zmínila, souhlasím, vážně je tu průvan.

Řekni mi, máš dneska nějaké kalhotky?

Draco

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2265/58/35

Malfoyi,

to je nemístné. Přestaň.

Hermiona

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2265/59/43

Grangerová,

přijď do mé kanceláře a já přestanu.

Draco

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2265/59/47

Malfoyi,

ne, pokud tomu budu moct zabránit.

Hermiona

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2265/63/43

Grangerová,

co tě víc děsí, Grangerová? Být se mnou sama v místnosti nebo mít má ústa mezi tvýma nohama?

Draco

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2265/42/87

Grangerová,

jsi zticha, že? Nevadí. Mám dost vzpomínek, kterými můžu zabít čas.

Například si pamatuji, když jsi byla trošičku přiopilá. Vzpomínáš si na tu noc v baru, že, Grangerová? Vzala jsi mě dozadu, kde jsi mě líbala, jako kdybych byl to nejsladší, co znáš, a pak jsi mi obalila nohy kolem pasu a přiměla mě šukat tě, až jsi křičela mé jméno. Tu noc jsme šukali dvakrát, jednou u zavřených dveří na dámských záchodech a pak podruhé ve tvém bytě.

Vážně máš velmi půvabné kozy, Grangerová. Myslím na ně pokaždé, když se sám dělám.

Draco

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2273/43/88

Malfoyi,

přestaň. Nenuť mě, abych tě proklela!

S nenávistí

Hermiona

 

 O 

 O 

O

Interní sdělení, číslo: 2274/86/46

Grangerová,

s nenávistí? Nepamatuji si, že bys nenáviděla jakoukoli věc, co jsem ti dělal.

Pamatuješ na to, jak jsem ti lízal bradavky? Byly ztvrdlé a přímo prosily o pozornost. Věnoval jsem se jim jen chvilku a ty jsi hned zvlhla. Jasně si vzpomínám, jak jsem tě šukal prsty, zatímco ty jsi mi svlékala hábit. Byla jsi jako nezkrotná bohyně. Svíjela ses pode mnou, ze rtů ti unikaly vzdechy, zatímco tvé vlasy – hrozné jako obvykle – lemovaly tvoji tvář a dostávaly se ti do obličeje.

Chybím ti, Grangerová, že? Chybím ti mezi tvými stehny. Já a můj velký pták.

Draco

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2274/86/54

Malfoyi,

hned přestaň s tímhle chováním nebo tě prokleju.

Hermiona

P.S. – Už se neobtěžuj.

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2274/86/65

Grangerová,

řekni, že ti chybím.

Užij si můj malý dárek, Grangerová.

Draco

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2274/86/86

Pokud jsi už otevřel tuto interní zprávu, byl jsi proklet zjizvující kletbou, která může být vyléčena jen dračím ohněm.

Vůbec mi tě není líto.

Hermiona

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2274/92/11

Grangerová,

ty jsi ale rošťanda, že? Mám neuvěřitelné zprávy. Protože jsem byl velmi zaměstnaný (mám práci, víš), nemohl jsem otevřít vlastní poštu.

Velmi zvláštní věc se stala mladému Creevymu. Leží přede mnou na podlaze a ječí v agónii. Mám mu říct, že ho nelituješ?

Draco

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2274/92/13

Draco,

to jsi měl otevřít ty! Nechtěla jsem zranit Denise Creeveyho.

Hermiona

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2274/93/43

Grangerová,

vidím, že ses zrovna vrátila od Munga. Řekni mi, proč jsi chtěla proklít mladého Creevyho?

Draco

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2274/93/44

Malfoyi,

já jsem se snažila proklít tebe, ty debile!

Poslal jsi mi huláka s opornými věcmi. Omylem to bylo doručené Nevillovi! On omdlel!

Nech mě na pokoji.

Hermiona

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2274/93/46

Grangerová,

byl to ten, ve kterém popisuji všechna místa na tvém těle, kde tě chci lízat? Omlouvám se za svou nejistotu, poslal jsem ti totiž dva: v prvním říkám, že bych tě rád lízal a kousal (tvůj zadek je půvabný), a ve druhém popisuju pozice, ve kterých bych tě rád šukal. Ti tvoji mudlové jsou velmi kreativní. Věděla jsi, že existuje kniha „Karma Sutra“?

A k Longbottomovi - má štěstí. Dal jsem mu lekci zadarmo. Možná si teď konečně s někým zapíchá.

Draco

P. S. – Zajímalo by mě, kam došel ten druhý hulák.

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2274/94/51

Malfoyi,

musíš přestat s tímhle šílenstvím. Pošlu ti další kletbu, přísahám.

Hermiona

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2274/94/61

Grangerová,

pojď sem a donuť mě.

Draco

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2274/94/64

Malfoyi,

ne.

Hermiona

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2274/95/11

Grangerová,

dobře. Tak tedy další hulák. Komu bych ho měl asi poslat?

Draco

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2274/99/38

Grangerová,

užil jsem si tvoji malou návštěvu. Musím říct, že jsi mě vážně dala lekci. Nechtěla bys mě naučit i něco dalšího?

Draco

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2274/100/54

Malfoyi,

upřednostňovala bych, kdybys nikomu neříkal, co se událo v tvé kanceláři. Bylo to jen jednou a nikdy víc se to opakovat nebude.

Hermiona

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2274/100/47

Grangerová,

ta část, kdy jsi mi vrazila facku, nebo ta, jak jsem tě přehnul přes stůl a vzal si tě zezadu?

Draco

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2274/100/65

Vážená slečno Grangerová,

ocenil bych, kdybyste vy a pan Malfoy přišli do mé kanceláře v nejbližší možnou dobu.

S pozdravem

K. Pastorek

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2274/101/23

Grangerová,

vím, kdo dostal toho ztraceného huláka.

Na to si možná budeš chtít vzít zpátky své kalhotky.

Draco

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2274/102/74

NENÁVIDÍM TĚ.

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2274/102/83

Grangerová,

vážně? Pastorek nebyl v zas tak dobrý náladě, co?

Draco

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2274/100/65

Malfoyi,

Nech toho! Přijď ke mně v sedm.

Po dnešku nebudeme moct dělat takové věci v práci.

Hermiona

O

O

O

Interní sdělení, číslo: 2274/104/64

Grangerová,

to teda nevím. Ty pravidla, co nám dal Pastorek, to jen dělají zajímavějším.

Draco

P. S. – Pořád mám tvoje kalhotky.

Fin


Bez názvu



Překlad: Melanie

Skvělá beta: Pat

Odkaz na originál:


http://www.fanfiction.net/s/9621351/1/Of-Shapes-in-Clouds-and-the-People-Who-Watch-Them



Hermiona si uvelebí hlavu na jeho rameni, vychutnává si teplo jeho těla, zatímco kolem nich pofukuje podzimní vítr. Odpoledne je poklidné a tiché, přerušené jen náhlým Dracovým prohlášením.

 

„Je to drak.“

 

Hermiona si odfrkne, zvedne hlavu a povytáhne na něj obočí. „Drak, vážně? To není moc originální.“

 

„Tak se podívej na ten ocas!“ zaječí Draco, „Čenich, šupiny…ty nic z toho nevidíš?“

 

„Vůbec nic,“ řekne Hermiona, když se o něj znovu opře. „Vidím Velkou skřetí bitvu z roku 1865.“

 

Následuje pauza.

 

„Miluju tě,“ pronese Draco po chvíli, „ale v pozorování mraků jsi hrozná.“


Preklad názvu: O obrysech v mracích a lidech, kteří je pozorují


Oči někoho jiného



 

Oči někoho jiného

 

Překlad: Melanie

Beta-reader: Patoložka

Odkaz na originál: http://www.fanfiction.net/s/3960519/1/Someone-Else-s-Eyes

Stav: Žádost zaslána

Otec vždycky říkával, že nejradši měl  matčiny oči. Mladý Scorpius přemýšlí o tom, co jeho otec znamená.  



 

Oči někoho jiného

Překlad: Melanie

Beta-reader: Patoložka

Odkaz na originál: http://www.fanfiction.net/s/3960519/1/Someone-Else-s-Eyes

Stav: Žádost zaslána

Otec vždycky říkával, že nejradši měl  matčiny oči. Mladý Scorpius přemýšlí o tom, co jeho otec znamená. 

×××

Jeho otec vždycky říkával, že nejvíc miloval matčiny oči.

Vždycky říkával, že byly nádherné, a že zčásti díky nim se do ní zamiloval.

On zdědil oči po otci – světlé, skoro melancholicky šedé. Šedé jako hedvábná přikrývka na jeho posteli; šedé jako obloha, když prší; šedé jako způsob, jak otec hleděl na matku a myslel si přitom, že to jejich syn nevidí.

Otec vždycky působil nepřítomně, když z dálky pozoroval matčinu postavu. Četla si knihu ve svém oblíbeném křesle v obývacím pokoji a on se na ni díval ze svého oblíbeného křesla u okna, zkoumal ji. Otec tomu říkával obdiv, ale on věděl, že obdiv nemohl způsobit mírné poklesnutí otcových rtů či sklíčenost v jeho rysech. Ne, to nebyla láska nebo pouhý obdiv, kvůli kterému se otec na matku tak díval. Protože on díky svému mládí poznal, že pokaždé, když na ni otec takhle hleděl, přál si, aby se díval na někoho jiného.

Jeho otec říkával, že nejvíc miloval matčiny oči. Protože byly nádherné – protože mu připomínaly někoho jiného. Poznal to, protože otec viděl někoho jiného, když se na něj matka dívala, a vždycky vypadal skoro nešťastně. Protože někdo jiný tam ve skutečnosti nebyl, a on se díval na matku a nemohl s tím nic dělat.

Otec miloval matku, to poznal, ale prostě vypadal, jako by někoho jiného miloval víc. A tak otec miloval matčiny oči, protože se podobaly očím někoho jiného.

Nikdy nic neřekl, protože předpokládal, že se mýlil. Vždyť otec nikdy nikoho kromě matky neměl a miloval ji. Nejvíce miloval matčiny oči, protože byly nádherné, protože byly laskavé a protože kdo jiný, jak sám pochopil, by mohl mít tak krásné, měkce hnědé oči jako měla matka?

Nikdo, rozhodně nikdo jiný.           


Žabky



Žabky

Autorka: lazer-angel

Odkaz na originál: https://www.fanfiction.net/s/3942636/1/Thongs

Překlad: Ponyska

Žádost o povolení udělena.

 



Popis: Draco a Hermiona mají zajímavý námět k diskuzi – žabky.

 Poznámka autorky: Drabble o téměř 350ti slovech. Nic víc. Moje jen a pouze zápletka. Komu patří zbytek už víte.

Poznámka překladatelky: Pokud mi něco dalo zabrat tak už samotný předmět konverzace – thongs. Jde o to, že pod tímto slovem najdete páskové boty, což jsou sandály, římanky (mezi námi děvčaty taky sandály) ale i žabky (vážně je úplně jedno, že o žabkách obvykle slýcháváme slovíčkem „flip-flop“) – klasické i ty s páskem kolem paty. Nakonec jsem se rozhodla, že to budou žabičky s páskem přes patu, aby vyhovovaly obsahu - najdete je na přiloženém obrázku ;-).

P. S.  Autorka pod koncem článku uvedla, že se jedná o žabky/sandály (kříženec z obrázku), důležité pro efekt článku v původním jazyce bylo nepopisovat boty (thongs mohou být taky proužky či šňůrky – často u plavek). Následně si proto autorka své čtenářky dobírá za nemravné myšlenky (chybí mi tu ďábelský smajlík :-D). Doufám, že vás překlad pobaví i bez tohoto dvojsmyslu.

 P. P. S. Pokud by to někoho zajímalo, libra má k dnešnímu dni kurz kolem 33 korun. Rozhodla jsem se v článku zanechat originální měnu, tak jen pro představu, pokud někdo neví :-).

 

 * * *

 

„Grangerová, co to máš na sobě?“

„Žabky, proč?“

„Počkej, co to je – žabky?“

„To je to co mám na sobě ty pako.“

„Hej, to se mi nelíbí. Vypadají nepohodlně.“

„Co? Ne, jsou velmi pohodlné.“

„Ale... není tam ta tenká šňůrka mezi otravná?“

„No... občas. Ale zvykneš si na to.

„Ale je tam proužek mezi tvými-“

„Já vím. A co s tím? Všechny nejsou tak nepohodlné. Měl bys je taky nosit. Určitě jsou nějaké pro muže.“

„Grangerová, zbláznila jsi se? Který muž se zdravým rozumem by nosil dámské doplňky?“

„Dobře... Předtím jsem je viděla nosit Harryho a Rona.“

„Jo, dobře. Ale tohle je rozdíl. Gayové a homosexuálové se nepočítají.“

„Malfoyi!“ Rána. „Jestli je hodláš urážet, nedělej to přede mnou!“

„Grangerová...“

„Co?“

„Můžu se podívat na tvé žabky?“

„...“

„Co?“

„Proč?“

„Protože vypadají tak zajímavě.“

„Emh, tak tedy dobře.“

Šourání. Šourání. Táhnutí. Povzdech.

„Takže, jak moc stojí tyhle?“

„No, můžeš je sehnat od dvou do patnácti liber. Svoje jsem sehnala za deset.“

„K čertu, Grangerová. Deset liber za takové malé „nic“ jako tyhle?“

„No, jo. Kromě toho vypadají roztomile. Navíc jsou kvalitnější než obyčejné.“

„K čertu, Grangerová, ne pokud máš sex. Bylo by to to první co by šlo dolů.“

„...“

„...“

„Naznačuješ něco, Malfoyi?“

„Co bych měl naznačovat?“

„Ale– ty– to neřeš. Mohla bych dostat zpět svoje žabky? Jsem trochu nachlazená a cítím se odhaleně.“

Úškrn. Mávání žabkami okolo.

„Pokud je chceš, budeš si je ode mne muset vzít.“

„Malfoyi...“

„Ale no tak, Grangerová. Bav se trochu. Takže, hodláš mi je sebrat nebo bych se jich měl zbavit v krbu?“

„Malfoyi!“

Bitka.

„Och.“

„Vrať mi je zpět!“

Rána. Rána. Rána. Rána.

„Kur- Kčertu, Grangerová! Přestaň! Au... přestaň mě mlátit tvými žabkami!“

„Stály mě zatracených 10 liber! Nenechám tě je zahodit a nechat shořet v plamenech!“

„Dobře, dobře! Ježíši. Grangerová, nemáš smysl pro humor?“

„Hmm.“

„Prostě si nasaď ty zatracené žabky ať už máme tuto tvou malou agresivní epizodu za námi.“

„Dobře, ale pokud se mi příště pokusíš sebrat moje žabky a spálit je na popel, narvu ti je do zadku.“

 

Konec.


50 důvodů, proč nenávidím Hermionu Grangerovou



50 důvodů, proč nenávidím Hermionu Grangerovou

Žádost o povolení zaslána

Autorka: Kiska King

Překlad: Ponyska

Odkaz na originál: https://www.fanfiction.net/s/3940352/1/The-50-Reasons-I-Hate-Hermione-Granger




Popis: Psané slovo nelze zpochybnit, že?

Poznámka autorky: Vím, že toto téma už tu bylo hodněkrát, ale nemohu mu odolat. Doufám, že si jej užijete.

Poznámka překladatelky: Příjemnou zábavu. Doufám, že vás také postihne alespoň jedna křeč od smíchu tak jako mě ;).

 

  1. Díky zubům vypadá jako bobr. Ne, vůbec mě nezajímá, že jí je ve čtvrtém ročníku zmenšili, na tu hrůzu nikdy nezapomenu.
  2. Její vlasy mohou být zamořené hnízdem akromantulí... Přísahám, že nepřeháním.
  3. Ta inkoustová skvrna na jejím nose rozhodně není roztomilá, hezká nebo rozkošná.
  4. Kouše se do rtu, když je nervózní, zneklidněná nebo naštvaná. Je to příšerný zlozvyk... Říkal jsem, že je to bobr.
  5. Potter a Wízlík... Mluví samo za sebe.
  6. Je Nebelvír.
  7. Je mudlorozená.
  8. Ví všechno o všem! Ačkoli jsem slyšel kolující zvěsti o věštění... ale Trelawneyová je tak jako tak šarlatánka.
  9. Má pořádnou sílu. Nikdy bych nemohl mít přátelství s někým tak hrubým! Ne, že bych o nějakém přátelství s ní vůbec uvažoval.
  10. Je naprosto zatraceně perfektní! Myslím tím - potkali jste někdy ženu. Je to jako by se snažila stát svatou nebo tak něco.
  11. Neudrží svoji pusu zavřenou. Každou hodinu se chová jako „Já všechno vím,“ dobře možná ví všechno, ale o to nejde!
  12. Když je naštvaná, nevypadá hezky. Vypadá děsivě. Není to jako bych věděl jaké to je být vyděšený. Lidi mi to prostě řekli.
  13. Vůbec není cítit jako pergamen, jak byste si mohli myslet... je to spíš květinová, pižmová vůně... tak nějak to říkali.
  14. Vůbec mě nezajímá jestli se mnou dokáže nebo nedokáže udržet hádku. Mohl bych si na to najít někoho jiného.
  15. Nenosí žádný make-up... a nemá ani žádný pupínek! Není to jako kdybych žárlil... To by naznačovalo, že mám uhry.
  16. Nic co řeknu se jí nedotkne. To není fér! Jako by snad mé urážky byly staré. Musím vymyslet něco nového.
  17. Vůbec si nevšímá nynějších módních trendů. Její oblečení je tak zastaralé, a přesto stále vypadá dobře... podle... hmm... Blaise... jo.
  18. Má jen jednu kamarádku. Něco se děje mezi ní, Potterem a Weasleyovou. Nechutné. Jdu umřít to tmavé jámy.
  19. Vždycky se nachází v knihovně... je to jako by neměla na práci nic lepšího než číst... a viděli jste ty knihy, které tam čte? No, ne že bych ji sledoval jak čte nebo něco podobného. To bych nikdy neudělal. To by bylo jako špehování.
  20. Kouše si taky nehty... hloupý bobr...
  21. Když přestane vnímat okolí a začne čmárat na papír, dělá to tím nejotravnějším způsobem. Jak mám podle ní poznat co píše?
  22. Věděli jste, že si v lektvarech mrmlá pod nosem? Dokonce ani nemohu říct, co si to mumlá...
  23. Ve známkování je vždy o bod přede mnou. Nemám nejmenší tušení jak to dělá! Jako by to dělala záměrně. Úplně ji vidím jak sedí v nebelvírské společenské místnosti, hladí tu kouli chlupů barvy zvratků, které říká kočka, kující můj konec... chvilku před tím než z myšlenky na mě omdlí. Srdíčko moje, to není její chyba. Jsem prostě neodolatelný.
  24. Právě jsem ji nazval srdíčkem, ale to nic neznamená. Nenávidím ji! Nemám ji rád! Opovrhuji jí! Pochopili jste, že?
  25. Kdokoli řekl „Dáma protestuje až moc, zdá se,“ zemře pomalu a bolestivě. Doufám, že to byla ona. *
  26. Odpustila Weasleymu celou tu eskapádu s Brownovic nevěrou. Nemám nic proti odpouštějícím ženám... ale Weasley si to nezaslouží... já bych... ale to není podstatné. Já bych to Herm – nikomu neudělal. Nikdy bych to nikomu neudělal. **
  27. Blaise se mi směje kdykoli se o ní zmíním. Nesnáším to. A nemůžu ho praštit, protože je v právu. Nenávidím ho... ale ne tak moc jako nenávidím ji.
  28. Právě jsem si uvědomil, že má příšerný vkus... kočka, přátelé, kolej. Možná... kdyby měla dobrého přítele, mohl bych všechny ty chyby přehlédnout. Nezačítejte se tak. Taky vás nesnáším.
  29. Dívá se na mě jako by mě litovala nebo tak něco. Já nepotřebuji její soucit! Strach, zbožňování, respekt jistě... ale lítost rozhodně ne. Je to otravné.
  30. Celý rok ničí veškeré mé úsilí. Měl bych psát své úlohy, ale to jediné na co dokáži myslet je to jak moc ji mi – nesnáším. Omlouvám se za své, hmmm, zadrhnutí.***
  31. Ani nezaznamená, když jí do vlasů házím papírky... Jaký to má účel, když se ani nenaštve?
  32. Viděli jste její batoh? Je obrovský! Kolik předmětů ta holka má? Je to jako by musela všem ukázat jak chytrá vlastně je. Někdo by jí tu tašku měl nosit...
  33. Při snídani stíhá část, nic nerozlít a ještě poučovat Weasleyho najednou. Je to ohromné. A já nesnáším, když mě ohromuje.
  34. Káže dobrotu a pravidla nadevše, ale v pátém ročníku se vyplížila na ministerstvo. Hnusný pokrytec.
  35. Viděla mě ve fretčí podobě. Bílé, skákající fretce. Každý kdo mě viděl jako fretku musí zemřít.
  36. Když polovina školy zemře, zjistí, že jsem to byl já a půjdu do Azkabanu. Nemám tušení jak to udělá. Ona už je prostě taková.
  37. Blaise mě právě obvinil z posedlosti, takže jsem mu musel jednu vrazit! Přinutila mě uhodit mého přítele!
  38. Právě mě přinutila se někomu omluvit proto, že jsem mu jednu ubalil do obličeje...
  39. Nenávidím, že na mě působí všemi možnými způsoby, fyzicky i psychicky.
  40. Otec by byl zahanben... Nenávidím, když je otec zahanben.
  41. Nazvala mě švábem. To bolí.
  42. 42.             Chce se mi z ní zvracet... To nejsou motýli! Drž zobák Balisi!
  43. Mohla by vypadat úžasně. Viděli jste ji na vánočním plese? Já jsem... nemohl jsem vymyslet žádnou zatracenou urážku, kterou bych poslal jejím směrem. To bylo hanebné.
  44. Blaise se právě zadusil při čtení přes mé rameno. A protože tohle je o ní, je to její vina.
  45. Přiměla mě uvědomit si jak hrozná osobnost jsem.
  46. Straší mě... skutečně, pravděpodobně si kvůli snům najdu léčitele.
  47. Neobdivuje mě jako každý jiný tady. Proč nemůže být normální jako ostatní?
  48. Nazvala Pansy trolem s otřesem mozku... dobře, bylo to vtipné, ale nemůže si takhle utahovat z mých přátel!
  49. Právě jsem strávil hodinu a půl nad seznamem věnovaným Grangerové. Ghh.
  50. Nenávidím, skutečně naprosto nenávidím fakt, že ji nemohu nenávidět. Nezáleží na tom jak moc se snažím. Stále se vracím k tomu samému problému... Miluji ji...

 

Drž zobák Blaisi!

 

 

* Jedná se o citát z Shakespearovy knihy Hamlet. Byl použit při rozmluvě Hamleta s jeho matkou. Nepamatuji si přesné znění ani jsem na netu nenašla originální český překlad z knihy, tak jsem to interpretovala po svém. Myslí se tím, že pokud se někdo brání až příliš horlivě, snaží se tím zakrýt vlastní lež. Originál věty zní takto: The lady doth protest too much.

** Jde o hříčku slov – ze jména Hermione navazuje na anyone, což se mi v českém jazyce nedaří.

*** Další milá hříčka – love â�� loath.


Experiment



Experiment

The Experiment

Stav: Žádost o povolení zaslána, autorka nereaguje

Autor: Curiositykils

Preklad: Coretta

Beta: Avisavis

https://www.fanfiction.net/s/5877188/36/Meus-Contraho 



* * *

 

Draco Malfoy vyrovnaným, ale rozhodným krokem procházel uličkami mezi jednotlivými regály knihovny.

Byl tu klid. Plameny svíček osvětlujících tento kout se lehce třepotaly ve vánku, který sem profukoval skrz otevřená okna, a vytvářely na stěnách mihotavé záblesky.

V místnosti prakticky nikdo nebyl. Když nepočítal tu starou čarodějnici u hlavního pultu, jediná osoba, kterou potkal od chvíle, co před pár minutami vkročil dovnitř, byl pihatý student z pátého ročníku cosi chvatně škrábající na kousek pergamenu.

Kluk si buď nedokázal zajistit partnerku, která by ho doprovodila na ples, nebo ještě honem dohání nějaký úkol na pondělí.

Draco se pobaveně ušklíbl, když mu ta myšlenka proběhla hlavou. Od pohledu se zdálo, že patří do Mrzimoru… nemá partnerku, rozhodl se.

Brzy ale na chlapce zapomněl a myšlenky se mu stočily zpátky k čarodějce, kvůli které na tomto opuštěném místě vůbec byl.

Pozoroval ji celý večer.

Všiml si, když na začátku plesu vstoupila do místnosti, z jedné strany zavěšená do Pottyho, z druhé do Weaslíka.

Viděl Pottyho tancovat s Weaslíčkou.

Viděl Weaslíka tancovat s Brownovou.

Viděl, jak ji musí Potřík kvůli Weaslíkovi utěšovat.

Viděl jak Weaslík nad Brownovou bezmála slintá.

Zavřel oči, aby se na to nemusel dívat, a zhnuseně zkřivil obličej, a zrovna ten okamžik si Grangerová vybrala ke svému úniku z Velké síně.

Netrvalo dlouho, než si všiml, že odešla. V síni plné čarodějek oblečených do křiklavě růžové a do očí bijící rudé byly její jednoduché bílé šaty jako světelný maják zářící do tmy.

Ani mu nedalo moc práce vymyslet, kam mohla jít.

A proto tu teď byl.

Weaslík mohl být idiot… ale Draco takový hlupák není. V žádném případě nehodlá opustit vážené prostory této školy, aniž by ochutnal její panenské rty.

Šlo mu jen o tuhle jedinou věc… nepotřeboval víc, než jedno malé ochutnání. Trochu složitější bohužel byla otázka, jak toho dosáhnout.

Už ale věděl, jak na to… s plánem, který vymyslel, to zaručeně muselo vyjít. Už dřív si všiml, jak strašně ji vytáčí, když má pocit, že někdo zpochybňuje její charakter.

Bylo to, jako byste malému dítěti sebrali dýňový koláček.

Když zabočil za další roh, otevřel se mu pohled přímo na ni. Seděla ve velkém křesle, s kotníky překříženými v indiánském sedu, napůl schovaná ve výklenku ve zdi. Sundala si boty, které teď ležely poblíž křesla, a šaty se jí kolem nohou poskládaly tak, že mohl vidět kousek bledé kůže.

Draco ji na svou přítomnost neupozornil, zatím ji jen v klidu pozoroval. Vlasy jí ve vlnách padaly kolem tváře, jak skloněná zamyšleně studovala tlustou knihu, kterou si opírala o kolena.

Po chvilce si odkašlal. Prudce zvedla hlavu a krátkou chvilku na něj hleděla s prázdným výrazem v očích, pak jí došlo, v čí společnosti se nachází a oči se jí zúžily do tenkých štěrbinek.

Napřímila se v zádech, shodila nohy na zem, spěšně vklouzla zpátky do bot, zabouchla knihu a v rychlosti vstala.

„Malfoyi? Co tady děláš?“ zeptala se.

Draco se usmál a ležérně se opřel o police. „Mohl bych ti položit stejnou otázku,“ opáčil.

Polkla. „Odešla jsem z plesu trochu dřív.“

„Já to samé.“

Sledoval, jak přenesla váhu z jedné nohy na druhou. Bleskla pohledem ke knize, kterou před chvílí četla a znovu se podívala na něj.

„No… tak já už půjdu,“ řekla a vykročila k východu.

Když už byla skoro u něj, Draco se narovnal a vyrazil jí naproti. Přesně jak čekal, zaváhala a neochotně zastavila. Došel až k ní.

„Před pár minutami jsem viděl Weaslíka s Brownovou.“ Poznamenal a čekal na její reakci. Kromě nepatrného zatnutí čelistí zůstala její tvář bez výrazu.

„Málem ji celou poslintal. Kdybych si měl vybrat mezi ním a psem toho obra, jednoznačně bych volil psa.“

Draco se pousmál, když viděl, jak se po jeho poznámce uvolnila a ramena jí nepatrně poklesla. Rty se jí také prohnuly do drobného úsměvu.

„Ale co, předpokládám, že když tě někdo políbí tak, že se ti všechno ostatní vykouří z hlavy… A to jsem si myslel, že jediným klukem, schopným políbit dívku tak, že přijde o rozum, jsem tady já.“

Její oči se opět zúžily a Draco se znovu usmál, tentokrát si vychutnával triumf.

„Prosím tě, Malfoyi. Levandule věděla naprosto přesně, kde jsou a Ron to samé. A co se týče toho, co jsi právě řekl – takovému nesmyslu sotva věřím.“

„Nevěříš?“ Zatlačil.

„Ne, Malfoyi, nevěřím. Ať už děláš cokoliv, nikdy nemůžeš vypnout vlastní mozek. Vždycky přece víš, kde jsi a jaké lidi máš kolem sebe.“

„A co když se někdo nadýchá výparů Elixíru euforie?“

„Fajn, Malfoyi. Ne, člověk evidentně nemůže myslet s jasnou hlavou, když se zdroguje. Ale já mluvím o tom, co je normální.“

„Takže nevěříš, že čarodějka může ztratit hlavu potěšením?“

Hermiona na něj mlčky upřela pohled a zamračila se, až se jí uprostřed čela udělala malinká vráska. Pak se krátce, nepohodlně zasmála.

„Myslím, že už opravdu půjdu.“

Ukročila doprava, aby ho mohla obejít, ale on jí rychle zastoupil cestu. Vzhlédla k němu s rozšířenýma očima. Rychle se v nich začal objevovat hněv.

„Uhni, Malfoyi.“

„Odpověz a nechám tě jít.“

„Cože?“

„Odpověz na mou otázku a nechám tě jít.“

Její další výdech se proměnil v popuzené odfrknutí. „Dobře, Malfoyi. Ne. Odpověď na tvou otázku je ne. A kdyby ztratila, očividně nebyla moc silná.“

Draco si ji dlouhou vteřinu zkoumavě prohlížel. „Co bys řekla tomu, abychom to otestovali?“

„Prosím?“ řekla pomalu.

„Pokud vážně věříš slovům, která vypouštíš z úst, je zjevné, že ses na tom aktu nikdy nepodílela.“

„Už jsem se líbala!“ prohlásila rozhořčeně.

Krum a Weaslík… zaplavila ho touha odkouzlit jim pusy. Draco ten pocit setřásl.

„Je vidět, že ne správně.“

„Tak abys věděl, náhodou to byly… velmi příjemné polibky.“

Draco se zasmál. „Příjemné?“ zeptal se sarkasticky.

Sledoval, jak semkla rty a zaskřípala zuby. Zamračila se na něj, v očích vražedný pohled.

„Uhni, Malfoyi,“ zasyčela.

Draco ovládl smích a na rtech mu zůstal jen pokřivený úsměv. „Mám ti to dokázat, Grangerová?“ zeptal se jemně.

„Dokázat co?“ zeptala se naštvaně.

Přistoupil o krok blíž. „Mám ti dokázat, že… fyzický prožitek… může způsobit, že čarodějka ztratí rozum?“

Znovu si odfrkla. „A jak bys to chtěl asi dokázat, Malfoyi? Viděla jsem holky, se kterými randíš. U těch bys nenašel dvě mozkové buňky, ani kdybys dal všechny jejich mozky dohromady.“

Drsné… ale pravdivé, pomyslel si Draco.

„A co kdybych pro náš pokus vybral čarodějku, která má víc než dvě mozkové buňky… jednu z nejchytřejších čarodějek, jaké jsem kdy potkal?“

„Silně pochybuji, Malfoyi, že by na to kdokoliv z tvé koleje stačil.“

„Kdo říkal, že musí být ze Zmijozelu?“

„Havraspár? Padma Patilová?“

„Ne. Ta ne. Nemyslím si, že by byl Blaise nadšený, kdybych se muchloval s jeho holkou.“

„Tak některá z jejích kamarádek?“

„Proč si myslíš, že bych si vybral Havraspárku?“ Zeptal se.

Opět si odfrkla. „Jako bys ses ty někdy snížil k muchlování s námi nehodnými Nebelvíry a Mrzimory.“

„V zájmu dokázání pravdy bych byl ochotný snížit se kamkoliv.“ Prohlásil.

Hermioně unikl překvapený povzdech. Mávla rukou. „No tak kdo?“ Zeptala se, hlas podbarvený podrážděností.

„Ty, Grangerová.“

Draco pozorně sledoval, jak zareaguje. V duchu si pobaveně odškrtával.

Rozšířily se jí oči. Fajfka.

Růžové rty se pootevřely v překvapeném výdechu. Fajfka.

Zavraždila ho pohledem. Fajfka

Pobouřeně vyjekla. „Pardon…?!“ Fajfka.

„Uhni mi z cesty, Malfoyi. Odcházím.“

Draco ji nechal projít a sledoval její záda, jak se vzdalovala rázným krokem. Nechal ji odejít dost daleko, aby uvěřila, že se ho zbavila, než zavolal:

„A to jsem si doteď myslel, že nebelvírská odvaha a statečnost nikdy nezklame.“

Zabodla se na místě… Fajfka!

Do obratu vložila všechen svůj vztek. Rozlétly se jí vlasy i šaty a nepochyboval, že kdyby ji to jen napadlo, letěly by i boty.

Ty podpatky vypadaly docela nebezpečně.

„Cos to právě řekl?“ zeptala se za zvuku klapání podpatků, když dusala zpátky k němu. Nedala mu čas na odpověď a hned pokračovala. „Já nejsem zbabělec, Malfoyi. Nemáš právo mi tak říkat. Po všem, co se stalo během války – řekla bych, že tohle je ten případ, kdy zloděj křičí, chyťte zloděje, nemyslíš?“

Zasáhla hodně citlivé místo. V duchu si poznamenal, že ji za to později musí potrestat.

„Domnívám se, že jsi právě potvrdila, co jsem předtím řekl. Během války jsi byla tak statečná. A teď jsi strachem bez sebe, když se mnou máš podstoupit malý experiment?“

„Tohle je sotva nějaký experiment, Malfoyi!“ řekla zvýšeným hlasem.

Bleskově přejel očima okolí, aby se ujistil, že jsou stále sami. Byli.

„Samozřejmě, že se jedná o pouhý experiment. Ty máš svou hypotézu, já mám svou hypotézu. Jediný způsob jak ověřit, kdo z nás má pravdu, je tenhle.“

„Máš o sobě pěkně vysoké mínění, viď?“

Draco se hrdě napřímil v ramenou a samolibě se usmál. „Ještě si žádná nestěžovala, Grangerová.“ Odpověděl hedvábně.

Zdálo se, že ji jeho odpověď na chvilku vyvedla z rovnováhy, ale brzy se vzpamatovala.

„Nehodlám se s tebou líbat, Malfoyi, na to můžeš rovnou zapomenout.“ Briskně se otočila a rázným krokem se vydala pryč.

Draco si útrpně povzdechl. Doufal, že útok na její charakter bude stačit, ale dnes večer byla obzvlášť tvrdohlavá. Věděl, co bude muset udělat.

Otevřel pusu a zhluboka se nadechl. „Dák, ko ko ko ko dák!“ zaskřehotal neobratně.

Když uslyšela jeho zakdákání, zastavila se na své cestě ven z knihovny a znovu se otočila.

„Vážně jsi tak hrozně nedospělý?“ položila řečnickou otázku.

„Vážně jsi tak hrozně vyděšená?“ opáčil.

V tu chvíli věděl, že ji dostal.

Prudce zdvihla bradu, chřípí rozšířené, oči do štěrbinek a vyrazila k němu.

„Jaká jsou pravidla?“ zeptala se bojovně.

Draco se spokojeně usmál. No vážně, jako když vezmete dítěti dýňový koláček. „Nejdřív tě políbím. Potom ti položím jednoduchou otázku. Když odpovíš správně, vyhrálas. Odpovíš špatně a vyhrávám já.“

Zamračila se a ruce si založila na prsou. „Jeden polibek?“

„Jeden polibek.“ Potvrdil. To bylo vše, co potřeboval…

„Dobře.“ Souhlasila.

Draco se na ni chvilku upřeně díval, než ji popadl za nadloktí a táhl dozadu do spoře osvětlené uličky mezi regály, u které si předtím četla. Samozřejmě, že nešla bez vzpouzení.

„Co si myslíš, že děláš?“ vřískla a pokusila se paži z jeho sevření vykroutit.

„Říkal jsem si, že oceníš trochu soukromí.“

Okamžitě se přestala svíjet. „To je pravda. Nechci, aby někdo viděl, jak se líbám s tebou.“

Draco si v duchu poznamenal další prohřešek. Když se dostali na konec uličky, přitáhl ji blíž k regálu a lehce vmanévroval tak, že zůstala uvězněná mezi jeho tělem a těžkými svazky knih za sebou.

„Připravená?“ zeptal se.

Protočila panenky. „Ano, Malfoyi.“

Rty se mu naposledy zkroutily do úsměvu, než se k ní sklonil. Vzal do dlaní její hlavu a lehce ji zaklonil, aby zmenšil výškový rozdíl.

Nejprve jen lehce přejížděl rty přes její, aby měla čas si na něj zvyknout. Když ucítil, že se proti němu její tělo uvolnilo, políbil ji trochu silněji. Měla tak teplá ústa. Tak sladké rty. Škádlivě je lákal, aby se otevřely, neustále si dával pozor, aby udržel polibek mírný.

Neměl ponětí, kolik času uběhlo, než ucítil, jak se rty pod jeho zachvěly v počátku zasténání.

Zvedl hlavu a viděl, jak se jí po tvářích rozlévá ruměnec. Víčka měla stále semknutá a rty lehce pootevřené. Musel potřást hlavou, aby ji pročistil a vzpomněl si, se jí má na něco zeptat.

„Otázka.“ řekl nahlas. Otevřela oči, ale pohled v nich byl stále napůl zamlžený. „V Amazonském pralese roste kousek od zurčící řeky vysoký datlovník. Které z následujících zvířat se může dostat na vrcholek nejrychleji a fík si utrhnout? Opice, tygr nebo had?“

„Opice.“ Okamžitě odpověděla.

Draco se usmál. „Špatně.“ Řekl. Zatvářila se zmateně. „Na datlovníku fíky nerostou.“

Rty se mu samy roztáhly do širokého úšklebku, když viděl, jak si otázku v hlavě znovu pomaleji prochází. Když si uvědomila, že odpověděla chybně, celá se zamračila.

„To byl chyták. Dej mi novou.“

Draco se zakřenil. „Jak chceš.“ Řekl a znovu k ní skláněl hlavu.

Hermiona ucukla, až se praštila o knihy za sebou. „Co to děláš?“ zeptala se.

„Jeden polibek. Jedna otázka.“

Zlostně zatnula zuby, ale neřekla nic. Když ho naposledy zpražila pohledem a zavřela oči, rozhodl se pochopit její mlčení jako souhlas.

Draco znovu spojil rty s jejími. Tentokrát nebyl tak opatrný. Vzal si, co chtěl, přinutil ji otevřít rty, aby mohl vklouznout jazykem dovnitř. Ovinul jí paže kolem pasu a přitáhnul si ji těsně proti sobě. Bezděčně mu položila ruce kolem krku a prsty zajela do vlasů.

Tentokrát si dovolil počkat, až ji uslyší zasténat podruhé, než se stáhl.

Oba lapali po dechu a dívali se na sebe zamlženými pohledy. Draco s obtížemi vylovil ze zákoutí paměti svou otázku.

„Může si muž v Afghánistánu vzít sestru své vdovy?“

„Co? To – to nevím, asi může.“ Tipla si.

Draco na ni upřel významný pohled. „Být tou sestrou, radši bych si mrtvého muže nebral, ale každému podle jeho chuti.“

Znovu se jí trochu nakrabatilo čelo, jak si promítala otázku v hlavě. Rozčílila se.

„Dej mi ještě jednu,“ přikázala zuřivě, neochotná vzdát se, dokud jednu z otázek nezodpoví správně.

Velmi rád, pomyslel si Draco a políbil ji znovu.

Když polibek skončil, oba těžce oddechovali. V mysli měl tak prázdno, že nedokázal vymyslet vlastní jméno, natožpak nějakou otázku.

„Ptej se.“ Chraptivě zamumlala proti jeho krku.

Draco nastartoval svou neochotnou mysl. „Některé měsíce mají třicet dní, některé třicet jedna. Který z nich má dvacet osm?“

„Únor!“ vyhrkla triumfálně.

Když Draco viděl, jak se jí po tváři rozlévá zářivý úsměv, málem ji nechal věřit, že vyhrála. Ale věděl, jak je paličatá… a chtěl další polibek.

„Promiň Grangerová, ale všechny měsíce mají jen dvacet osm dní.“

„Další.“ Vyrazila se sebe a náruživě přitiskla rty na jeho.

Draco pod neočekávaným útokem zavrávoral dozadu, Hermiona ho ale následovala, v pěstích pevně svírala záhyby jeho společenského hábitu. Polibek byl drsný a nespoutaný. Těla divoce narážela jedno do druhého, jazyky pustošily a braly si bez výčitek, ústa bezohledně sála.

Draco se od ní odtrhl dřív, než stačil úplně ztratit rozum, a pevně si ji přitiskl k hrudi. Hermiona okamžitě zvedla hlavu, ústa zoufale hledající jeho.

„Předběhneš posledního, kolikátá budeš?“ těžce lapal po dechu, když ze sebe vyrážel otázku.

„Je mi to jedno.“ Odpověděla a vytáhla se na špičky, aby dosáhla na jeho ústa.

„Nemůžeš ho předběhnout…“ zašeptal nepřítomně proti jejím rtům a už se znovu líbali.

Tento polibek trval jen krátce. Vyrušil je pronikavý hlas knihovnice oznamující, že se knihovna bude zavírat.

Draco od Hermiony odskočil v ten samý moment, kdy ona odskočila od něj. Zírali na sebe od protilehlých regálů uličky a oba stěží popadali dech.

Draco sledoval, jak Hermioně vylétla ruka a prsty lehce přejely po napuchlých rtech.

„M-měl jsi pravdu… Vyhrál jsi.“ Řekla, víc sobě než jemu, rychle se otočila a pospíchala pryč.

Draco ji nechal jít.

Necítil se jako vítěz.

Kdy to přestala být jen hra? Kdy přestal jeden polibek stačit?


Roses are red?



Z cyklu jednorázovek Meus Contraho

Autor: Curiositykils

Překlad: Coretta

Beta: Avisavis

https://www.fanfiction.net/s/5877188/14/Meus-Contraho

Povolení k překladu: požádáno, autorka nereaguje



Roses are red?

 

Hermiona s povzdechem nastoupila do výtahu na Ministerstvu kouzel. Zmáčkla tlačítko do pátého podlaží a uniklo jí další povzdechnutí, když zachytila další pohled plný sympatií. S letmým úsměvem na jeho původce se vmáčkla do hloučku pracovníků, kteří se do výtahu nahrnuli za ní. Cítila se jako na trní, až když se automatické dveře zavřely, dovolila si trochu se uvolnit a tiše si s úlevou vydechnout.

Díky Merlinovi, že jí dopřeje alespoň tyhle krátké pauzy.

Věděla, že to bude… obtížné, hned jak se ostatní dozvědí, co se stalo, ale tohle překračovalo všechno. Lidé, se kterými nikdy dřív nepromluvila, nebo které dokonce ani v životě neviděla, se jí teď snažili vyjádřit podporu svými úsměvy. Neskutečné.

Rozčilovalo ji to ze dvou důvodů.

Zaprvé nestála o ničí lítost.

Zadruhé se cítila příšerně provinile. Věděla, že by měla být zničenější nebo naštvaná, ale ve skutečnosti se jí jen hluboce ulevilo. A to v její situaci definitivně nebyl právě žádoucí pocit. Soucitné pohledy kolemjdoucích lidí jí ten fakt jen připomínaly.

Výtah se zastavil příliš brzy. Páté patro. Nádech a zatnout zuby. Dobře. Úsměv. V pořádku. Sebevědomý krok (jehož zdokonalování věnovala celé dnešní ráno). Jde se na to. S hlavou vysoko zdviženou vykročila ven.

Při chůzi kolem jednotlivých pracovních stanovišť v bystrozorské kanceláři upírala pohled ke svému koutku. Nezvyklou zamlklost, která postihla její kolegy poté, co vystoupila z výtahu, se snažila ignorovat.

Ještě dvanáct kroků, svižně obejít Harryho (tomu bude čelit později – teď na to vážně neměla náladu) a konečně dorazila ke svému stolu. Pohled jí okamžitě padl na růži nevinně spočívající na kupce spisů.

Do spodní zásuvky stolu nedbale odhodila kabelku, oči přilepené na růži. Podezřívavě do ní šťouchla hůlkou.

O jedenáct vteřin později, spokojená, že v sobě květina neskrývá žádné překvapení v podobě kletby s potenciálem jí ublížit; váhavě uchopila trnů zbavený stonek a protočila ho mezi prsty.

Růže. Světle růžová růže. K nosu se jí donesla sladká vůně a Hermiona se jí hluboce nadechla. A uvědomila si, že stále neví, kdo ji sem položil. Sklouzla pohledem zpět ke spisům, jestli na nich nezůstala ležet kartička se vzkazem, prozrazujícím pachatele, a píchlo ji zklamání, když neobjevila nic neobvyklého.

Se zmateně svraštěným obočím zvedla hlavu a rozhlédla se po kanceláři. Tichý bzukot hovoru, který byl oddělení vlastní po celé roky, co tu pracovala, byl zpět, zaneprázdnění lidé se vrátili k vlastní práci. Nevypadalo to, že by se na ni někdo z nich díval a čekal na její reakci.

Zřejmě za tím bude stát Harry. Pravděpodobně donucený Pansy. Tohle byl přesně její styl. Potřásla nad tím hlavou, ale uvnitř ji příjemně hřálo potěšení, že jim na ní tolik záleží. Znovu přičichla ke květu.

Ze zamyšlení ji probralo plesknutí, se kterou před ní na stole přistála složka s vypracovanou zprávou. Vzhlédla a setkala se s ocelově šedýma očima svého blonďatého kolegy.

„Jestli už jsi skončila s denním sněním, navrhoval bych vrátit se k práci, než tě u toho nachytá Kingsley.“

Hermioně se zvlnily rty v úsměvu. Tohle byl celý Draco Malfoy, ignorovat kancelářské drby a chovat se, jako by na světě všechno bylo v nejlepším pořádku. Souhlasně přikývla a shlédla ke zprávě, kterou před ni upustil.

„Pěkná kytka.“ Zaslechla ještě, ale když zvedla oči, byl už na cestě pryč.

Hermiona ho sledovala, dokud nedošel k vlastnímu pracovišti mezi terénními pracovníky, pak sáhla po rozečtené knize, kterou s sebou nosila, kdyby se naskytla příležitost, a nahradila záložku růží.

S úsměvem knihu zavřela a pustila se do práce.

Světle růžová růže je vyjádřením soucitu

„Lidé, které máme nasazené v terénu, už byli o vývoji situace ve zkratce informováni. Naši hlavní podezřelí v poslední době vykazují nezvyklou aktivitu. V oddělení analýzy určili, že se pravděpodobně chystají udělat rozhodující krok v rámci několika mála měsíců. To znamená, že se potřebujeme začít naplno věnovat vytvoření funkčního plánu, abychom je byli schopní zadržet, jakmile se rozhodnou odkrýt karty. Věřím, že vy a váš tým budete schopní s něčím vhodným přijít?“ Otázal se Kingsley.

Hermiona vzhlédla od zápisníku, do kterého si zuřivě škrábala poznámky. Setkala se s Kingsleyho pohledem a přikývla.

Kingsleyho rysy na okamžik nepatrně změkly v tichém úsměvu, než ho znovu překryla profesionální maska velitele oddělení bystrozorů.

„S monitorováním ostatních podezřelých skupin budeme prozatím pokračovat. Stále existuje možnost, že by do toho někdo z nich mohl být zapojený. Bystrozore Malfoyi, váš tým je převelen ke skupině B. Když opomineme skupinu A, mají útokem nejvíce co získat. Doposud se nám podařilo přijít na tři jejich členy s blízkými příbuznými v Azkabanu. Bystrozore Rookwoode, vzhledem k tomu, že jste služebně nejmladší člen týmu s příbuzným ve vězení, bude práce bystrozora v utajení na vás. Krycí příběh prodiskutujte s bystrozorkou Grangerovou.“

Hermionin pohled zalétl k Williamovi Rookwoodovi, který se na ni v reakci usmál. Hermiona úsměv opětovala, než se zadívala na Malfoye. Sledoval Williama s nečitelným výrazem ve tváři a pak se setkal jejíma očima. Chviličku mu pohled vracela, pak ho sklopila do klína.

„Tak, myslím, že to je prozatím vše,“ zakončil poradu Kingsley.

Hermiona odložila brk, vstala a pustila se do urovnávání papírů. Dala si na práci záležet, netoužila připojit se k davu, který se srotil u dveří a čekal, až se východ uvolní.

„Měla bys minutku?“ Zeptal se Harry.

Hermiona vzhlédla a střetla se s jeho smaragdovýma očima. Posledních pár dnů se jí úspěšně dařilo se mu vyhýbat, ale vypadalo to, že její štěstí právě vypršelo. Zatraceně, to už by radši neklidně přešlapovala mezi ostatními u dveří.

Vzhledem k tomu, že stejně nebylo úniku, nezbývalo jí než slabě přikývnout.

„Podívej, Miono. Vážně mě to mrzí. Opravdu jsem ti nechtěl ublížit,“ omlouval se.

„Já vím. Však se na tebe taky nezlobím, to jen… Proč jsi mi něco neřekl, když jsi to zjistil? Proč jsi mi musel lhát?“

„Promiň. Vím, že jsem to neměl dělat, ale… nemohl jsem uvěřit, že se to opravdu děje. Chci říct, každý vás s Ronem považoval za pár stvořený jeden pro druhého. Když jsem ho viděl s Levandulí, měl jsem pocit, že se mi to snad jen zdá. Tvrdil, že ti to řekne, tak jsem mu věřil.“

Hermiona nevěděla, co na to odpovědět, tak neřekla nic. Slyšela, jak se Harry znovu hluboce nadechl.

„Máš v plánu se dnes zastavit?“ Zeptal se.

Hermiona se na něj nevěřícně podívala. „Zešílel jsi? Možná z toho nejsem nějak zvlášť rozhozená, ale ani já nemůžu v pohodě večeřet se svým bývalým a holkou, se kterou mě podváděl. Existují nějaké hranice. Vždyť uběhlo jen pár dní od doby, co jsem se o nich dozvěděla!“

„Molly by tě tam ráda viděla.“

„Byla by to fraška.“

„Bude to fraška, když se kvůli nim přestaneš účastnit. Weasleyovi jsou teď i tvoje rodina. Chybíš jim.“

Hermiona vydechla. „Vždyť já vím. Taky bych je ráda viděla.“

„Tak přijď. Prosím. Ukaž Ronovi a Levanduli, že tě to netrápí.“

Hermiona věděla, že to Harry nevzdá. Když chtěl, uměl být překvapivě umíněný.

„Fajn, přijdu. Ale jestli bude moc dusno, odejdu dřív. A ty mě podpoříš, když se budu tvářit, že mi není moc dobře.“

„Cokoliv,“ usmál se Harry. „Tak později,“ řekl a vyšel z místnosti.

Hermiona kývla a spěšně sesbírala zbytek svých papírů. Vyšla z jednací místnosti a zabočila doleva, aniž by se dívala, kam jde.

Tak tak se stačila zarazit, než do někoho vrazila.

„Ou, Malfoyi, vůbec jsem si tě nevšimla,“ vyhrkla zaskočeně. Jak dlouho tam stál?

„Chtěl jsem se domluvit, kdy jsi volná, abychom mohli probrat Williamovu historku,“ vysvětlil.

„Aha. No, jen potřebuju něco zkontrolovat na analýze, mohla bych hned potom, jestli se ti to hodí.“

Draco souhlasně přikývl. „Dám vědět Williamovi a dorazíme. Počítám tak za deset minut.“

Hermiona kývla a vydala se na pracoviště analýzy údajů.

Poté, co si ověřila fakta, aby byla její krycí historka pro Williama uvěřitelná, vrátila se Hermiona ke svému stolu.

Přivítala ji čerstvá růže. Co to má znamenat? Rozhlédla se, ale stejně jako předtím v blízkosti nikdo nepostával. V rychlém sledu seslala sérii kontrolních kouzel a růži zvedla. Stejně jako u té, kterou obdržena před pěti dny, se vzduch prosytil lahodnou vůní. Jediný rozdíl byl v barvě.

Možná někde došlo k omylu a růže nebyly zamýšlené pro ni. S Ronem se konec konců rozešla a dokonce, ani když byli spolu, ji takovými uvážlivými pozornostmi nezahrnoval. V úvahu už ale nepřicházel ani Harry. Jednu růže jako omluvu by pochopila, ale čím by se dala vysvětlit další?

„Prosím tě, Jasmíno, nevšimla sis náhodou, kdo mi tohle položil na stůl?“ Otázala se ženy, která spolu s ní pracovala v sekci rozvědky.

Jasmína se zadívala na růži a potřásla hlavou. „Ne, ale je to úžasně romantické. Vypadá to, že máš tajného ctitele. To je tak sladké…“

Hermiona byla v šoku. Obvykle praktická a přímočará žena a její zástupkyně na pozici velitele týmu se před ní nad romantickým gestem rozpouštěla jako vosk.

Ještě chvilku trvalo, než její slova doputovala Hermioně do mozku, ale okamžitě tu možnost zavrhla. Tajný ctitel? Její? Ha, to určitě.

„Grangerová. Až budeš připravená…“ doneslo se k ní zezadu lenivě.

Hermiona pootočila hlavu ve chvíli, kdy se u ní Malfoy s Williamem zastavili. Oba páry očí přejížděly od ní k růži a zase zpátky. V rozpacích otevřela horní zásuvku a upustila růži dovnitř.

„Jsem vám plně k dispozici. Myslím, že nejvěrohodnější příběh by se měl pokud možno co nejvíc blížit pravdě. Sam Yaxley je pronikavě inteligentní. Dost na to, aby odhalil lež. Proto mu povíme pravdu. Jsi bystrozor, snažící se dostat svého strýce z vězení. Že existují podzemní skupiny jako ta jeho, jsi zjistil, až když jsi zde začal pracovat. K tomu se přidává fakt, že zprostit strýce obvinění legální cestou trvá příliš dlouho, je to finančně náročné a nikoho na ministerstvu jeho případ příliš nezajímá. Přesvědč je, že chceš být dvojitým agentem. Budeš pro ně neocenitelným zdrojem informací. I kdyby před tebou zůstali obezřetní, což se nepochybně stane, pronikneš mezi ně. Je ti to jasné?“

William přikývl.

„Budeš-li mít nějaké dotazy, neboj se přijít zeptat.“

„Děkuju, přijdu,“ usmál se William a obrátil se k odchodu.

Ona i Malfoy se za ním dívali, tušila, jaké myšlenky mu běží hlavou.

„Bude v pořádku.“

Kratičkou chvilku bylo ticho. „Samozřejmě, že bude v pořádku, Grangerová. Je v mém týmu.“ S tím odkráčel pryč.

Hermiona by nad jeho arogancí musela protočit panenky, kdyby nevěděla, že má pro svůj přístup dobrý důvod.

Malfoyův tým byl nejlepší na celém oddělení. Harryho to neskutečně žralo. Hermionu naopak neskutečně žralo, když ji dopálený Harry využíval jako osobní vrbu, do které mohl hučet svoje dětinské litanie. Pansy mu v tomto ohledu příliš neposloužila. Asi by ho praštila a pak by ho u autorit obvinila z obtěžování. To by jejich vztahu moc neprospělo.

Korálová růže reprezentuje přání štěstí

„Tak jak se zatím daří Williamovi? Vzal Yaxley jeho báchorku?“ Zeptala se Hermiona Malfoye.

Malfoy si usrkl doušek vody a přikývl. „Přesně jak jsi řekla.“

„Přesně jako řekli na oddělení analýzy,“ opravila ho Hermiona.

Malfoy si znovu upil.

„Už máš něco pro Kingsleyho?“ Vyzvídal.

„Pořád na tom plánu dělám. Potřebuje doladit.“

Následovalo ticho, ve kterém se oba ponořili do práce. Přerušilo ho hlasité kručení Hermionina žaludku. Zavřela oči a v duchu pronesla tichou modlitbu, aby to Malfoy neslyšel.

„Hladová?“

Zatraceně.

Zvolila možnost vypořádat se s ním s ledovým klidem a nevzrušeně vzhlédla do jeho pobavené tváře.

„Připozdívá se a dnes jsem si nestihla zaskočit na oběd,“ mávla rukou, aby byla její fasáda trochu důvěryhodnější.

Vrásky v koutcích očí se mu prohloubily.

Zatraceně. Zatraceně.

„Tak to vypadá, že jsme tu zůstali poslední,“ rozhlédl se Draco po kanceláři. „Pojď, splašíme si něco k snědku.“

Hermiona se na židli napřímila. „Ne, Malfoyi. To je v pohodě. Stejně už jdu co nevidět domů.“

„A až tam dorazíš, zabere ti kupu času, než si něco pořádného k jídlu připravíš.“

„Ještě mi tam zůstalo něco od včerejška. Cannelloni. Mmmm.“

Hermiona netušila, co ji to posedlo, že ze sebe ten zvuk vydala.

„Proč mě pořád oslovuješ příjmením?“ Zeptal se Malfoy.

Hermiona na něj zůstala zaraženě civět. Netušila, co na to odpovědět. Zdálo se, že svůj dotaz myslí docela vážně.

„Já- nevím. Taky mi říkáš Grangerová,“ přešla do defenzivy.

Malfoy přikývl. „Protože mi říkáš Malfoyi.“

„Nemyslela jsem si, že jsme si tak blízcí,“ přiznala.

„Pracujeme spolu. Pravidelně se potkáváme.“

„Já vím.“

„Stejně jako s ostatními lidmi na oddělení. Všem jim říkáš jménem.“

Znělo to, jako by mu to opravdu nešlo do hlavy. To Hermionu překvapilo. Nikdy se nad tím, že ho stále oslovuje příjmením, nepozastavila. On očividně ano.

„Nenapadlo mě, že bys to tak chtěl. Po tom, jak to mezi námi bylo v Bradavicích…“ vytratil se Hermioně hlas a dalších několik vteřin na sebe jen upřeně zírali.

„Půjdu si dát něco k snědku. Nepřipojíš se ke mně, Hermiono?“

Hermiona se nadechla a na moment zaváhala. „Ano, Draco. Ráda,“ řekla s výdechem.

Vydali se do oblíbené kavárny v Příčné ulici. Nikdy si nemyslela, že by do takové mohl Malfoy- Draco zavítat. Vlastně čekala, že by tam ani nevkročil. Nakonec spolu strávili celkem příjemnou hodinku. Drželi se bezpečných témat, což znamenalo, že její nedávný rozchod s Ronem byl tabu, nicméně měla pocit, že by se na to Draco neptal, ani kdyby o tom byla svolná mluvit.

Bylo to milé.

ooo

Dalšího rána měla pocit, že už na ni kouká méně lidí, když se od přemisťovacího bodu přesouvala k výtahům a odtud pak po bystrozorském oddělení ke svému stanovišti.

Když se tam dostala, uviděla růži zastrčenou v hrníčku, který jí daroval Teddy, aby si do něj mohla odkládat psací brka.

Navzdory svému racionálnímu já vynechala proceduru s detektivními kouzly a s úsměvem květinu z hrníčku vytáhla.

Až v tu chvíli jí na mysl přišla růže, kterou dostala posledně. Otevřela vrchní zásuvku, vytáhla korálově zbarvenou květinu a přejela prsty přes její okvětní lístky. Byly pokrčené a skroucené. Od té doby už konec konců uběhlo šest dní. Přiložila korálovou růži k nejnovějšímu přírůstku do své sbírky, vytáhla z kabelky knihu a přiložila dvě květiny k první, růžové. Teprve poté si uvědomila, že se stále usmívá.

Žlutá růže reprezentuje „rodící se vztah“ a „přátelství“

„Hej, díky, že jsi dorazila!“ Vítal Hermionu Harry dřív, než stačila vykročit z krbu.

Okamžitě jeho slova odmávla. „Neblázni. Vždyť jsem přišla ráda. Nemůžu se dočkat, až uvidím, jak se bude Pansy tvářit. Víš, že překvapení nesnáší. Zakroutí ti krkem, uvidíš.“

„Prosím tě. Nezkřiví mi ani vlásek. Na to mě má moc ráda.“

Hermiona se usmála: „V to doufej.“

Harryho úsměv byl sebejistý a Hermiona byla moc ráda, že její přítel našel v životě takové štěstí. „Nemám strach.“

„Kam jí mám dát dárek a tyhle květiny?“ Zeptala se Harryho.

„Dej to sem. Vezmu to,“ uvolnil jí Harry ruce. „Vypadáš skvěle,“ pochválil ji Harry, když ji zbavil objemné kytice a konečně měl možnost si ji prohlédnout.

Hermiona se začervenala a po tváři se jí rozlil úsměv ženské spokojenosti. „Děkuju. Tobě to taky sluší.“

Koupila si ty šaty, když ještě byla s Ronem. Popravdě, koupila si je, protože věděla, že se v nich Ronovi bude líbit. Od té doby, co se rozešli, ležely šaty ve skříni a Hermiona skoro zapomněla, že je má. Její večeře se nakonec z okázalých restaurací, které navštěvovali, aby udrželi Ronovu image mladého famfrpálového závodníka, přesunuly domů k osamělým jídlům na pohovce ve společnosti přítulného Křivonožky. Dnes prostě zalovila v části skříně vyhrazené společenským oděvům a tohle viselo na nejbližším ramínku.

Sama se sebou vedla dlouhou debatu o tom, zda si je má dnes večer vzít. Pro se rozhodla ze dvou důvodů.

Zaprvé si ty šaty koupila, aby je mohla nosit, a jestli si je nevezme pro příležitost, na kterou se perfektně hodí, jen Merlin ví, kdy tu šanci dostane znovu.

Zadruhé v tom jedna její malá, malinkatá část toužila vymáchat Ronovi nos. Chtěla se dostavit a vypadat nádherně. Chtěla mu dokázat, že supermodelka Levandule není jediná, kdo může vypadat dobře.

Teď, když tu byla, se za svůj chvilkový zkrat chtěla proklít a pak se krbem spěšně přemístit domů a převléci se do něčeho jiného. Něčeho pohodlného a bezpečného.

S hlubokým nádechem jí došlo, že je příliš pozdě něco měnit, a vykročila za tichým bzukotem konverzace ve vedlejší místnosti.

Harry ji zavolal zpátky. „Jen jsem tě chtěl varovat. Ron a Levandule už tu jsou.“

„Čekala jsem, že tu budou.“

Harry došel k ní, natáhl ruku a konejšivě ji pohladil po paži. Merline. Harryho sympatický výraz nikdy nevěstil nic dobrého, připravovala se na ránu.

„Miono, jsou zasnoubení. Požádal ji včera v noci, takže se ta zpráva ještě nedostala do Věštce. Chtěl jsem tě varovat, než tam vejdeš.“

Merlinovy špinavé šortky. Hermiona si připadala, jako by do ní uhodil blesk. Byl to jen měsíc a pár dní, co se rozešli a on už si ji chtěl vzít. Ona s Ronem byla celé tři roky.

Vstoupila dovnitř s pocitem, že se nachází ve snu. Hukot hlasů a tváře lidí se slily v jedno a ona nebyla s to rozpoznat jediného z hostů.

Tomu bohužel učinil konec pohled na Rona a Levanduli. Stáli uprostřed místnosti, mezi prsty každý svíral stopku skleničky se šampaňským a vypadali spolu jako perfektní hvězdný pár.

Toužila k nim připlout a pogratulovat k jejich štěstí, aby dala najevo, že to pro ni nic neznamená. Chtěla jim ty jejich spokojené úsměvy setřít něčím duchaplným a zároveň kousavým, ale v hlavě měla naprosté prázdno. Proč si něco nepřipravila, než sem dorazila?

Zatraceně.

Pak jí před očima objevilo černo. Ne, neomdlela. Zvedla oči a uviděla Draca, oděného ve vytříbeně elegantním hábitu, shlížejícího na ni s obavami v očích.

Jasným hlasem, bylo jí jasné, že to udělal záměrně, zřetelně promluvil: „Hermiono. Vypadáš nádherně,“ a nabídl jí rámě.

Široce se na něj usmála, aby mu dala najevo, jak je mu vděčná, a zavěsila se do něj. Chvíli zůstal na místě a dal jí prostor, aby mohla popadnout dech, než se přesunul k jejímu boku. Jeho sdělení bylo evidentní. Ačkoliv to nebyla pravda, přesně to zoufale potřebovala, aby dnešní večer přežila bez újmy.

Ona a Draco tu byli spolu, jako pár. Se záměrem pár lidí tu vytočit.

Hermiona věděla, že by neměla mít takový pocit zadostiučinění, ale měla. Díky Dracovi nezáleželo na tom, že neměla po ruce vtipný sarkastický komentář. Svým postojem jí dovolil sdělit přesně to tak, že z toho ona vyšla jako ta dospělá na úrovni. Což ona byla.

ooo

„Včera večer jsem se dobře bavil,“ zastavil se Draco vedle jejího stolu.

Hermiona se na něj podívala a usmála se. „To já také,“ odpověděla. „Znovu ti děkuju za to, co jsi udělal. Vím, že jsi nemusel, ale kdybys tam v tu chvíli nebyl- ani nevím, co bych se dělo.“

„Žiji, abych sloužil,“ protáhl repliku, ale Hermiona v jeho očích zachytila veselé plamínky a rozesmála se.

„Ano, to jsi celý ty,“ souhlasila ochotně.

Tentokrát se zasmál on. „Jakkoliv rád vyhledávám tvou společnost, nyní tu nejsem bezúčelně. Kingsley tě chce vidět.“

„Je ve své kanceláři?“ Zjišťovala Hermiona.

„Jo.“

Hermiona se zvedla ze židle a s posledním úsměvem vykročila do šéfova doupěte.

Když se vrátila, na jejím sedadle ležela růže. S povzdechem ji zvedla. Stále neměla ani ponětí, kdo by jí tu mohl květiny nechávat. Už to trvalo déle než měsíc a záhadná osoba se stále neodhalila.

Věděla, koho by za svým ctitelem ráda viděla, ale pravděpodobnost něčeho takového byla naprosto nulová. Tím spíš, že se květiny začaly objevovat dříve, než se vůbec stali přáteli. Znovu vzdychla a přiložila ji k ostatním.

Oranžová růže reprezentuje „touhu posunout vztah za hranice přátelství“

Hermiona se tak zabrala do práce, že poděšeně vyskočila, když jí Draco jemně zaťukal na rameno. S překvapením si uvědomila, že kromě nich dvou není na celém oddělení živá duše.

„Kolik je?“ Chtěla vědět.

„Pozdě. Čas zamířit domů.“

Hermiona si promnula najednou nepříjemně pálící oči a potlačila zívnutí. „Neuvědomila jsem si, že už je tolik hodin,“ poznamenala.

„Měla by ses o sebe starat lépe, Grangerová,“ pokáral ji Draco přísně.

„Ano, mami,“ zavtipkovala Hermiona.

Draco ji ignoroval. Hermiona krátce zvažovala, zda mu má říct, že je velká holka a nepotřebuje, aby na ni čekal, než si udělá pořádek na stole, ale nakonec mlčela. Jestli na ni chtěl čekat, nechá ho. Líbilo se jí to.

Kouzlem poslala srovnané dokumenty do kabelky a přehodila přes sebe kabát. Sehnula se pro kabelku, když si uvědomila, že už ji Draco zvednul a čeká, až si ji od něj převezme. Vděčně se na něj usmála a společně se vydali k výtahu.

Když se dveře s cinknutím zavřely, rozhostilo se mezi nimi příjemné ticho. Tedy alespoň pro Hermionu příjemné. Draco se vedle ní nezvykle ošíval a přenášel váhu z jedné nohy na druhou. Pobaveně se na něj zadívala, ale nechtěla ho uvést do rozpaků, tak neřekla nic. Možná si potřeboval odskočit?

Dveře výtahu se otevřely do vstupní haly ministerstva a Hermiona měla pocit, že od Draca zaslechla tichý povzdech.

„Jsi v pořádku?“ Zeptala se starostlivě.

„Jsem v pohodě,“ odpověděl hlasitěji, než zamýšlel. Alespoň se jí to zdálo a jeho následný omluvný úsměv její podezření potvrdil.

„Dobře, hádám, že se uvidíme zítra,“ řekla a vykročila k přemisťovacímu bodu s očekáváním, že její společník jako obvykle vyrazí na opačnou stranu ke krbům.

„Hermiono,“ zavolal Draco. „Nechtěla bys někam vyrazit?“

Hermiona byla zaskočená. „Dnes? Je vážně pozdě. Už se mi chce jenom padnout do postele a spát.“

„Ne dnes.“

„Zítra během oběda jsem volná,“ procházela Hermiona v duchu zítřejší pracovní plán. Měla domluvené setkání s Kingsleym, potřebovali probrat, jak by měl William dál postupovat-

„Ne oběd. Večeři. Rande.“

To slovo Hermionu vytrhlo ze zamyšlení. Zatraceně. Zdálo se jí to nebo vážně řekl rande? Chtěla souhlasit, ale co když ji nikam nezval a ona řekne ano jako naprostý idiot?

Merline. Co teď, co teď?

Přes Dracovu tvář přeběhl stín nejistoty a Hermiona v mžiku vyhrkla:

„Ano?“ A zadržela dech v očekávání jeho odpovědi.

Dlouhé dvě vteřiny nato se Draco usmál a Hermioně úlevou poklesla ramena. Díky, Merline. Pak se jí po obličeji rozlil tak široký úsměv, že ji začaly nepříjemně bolet tváře. Byla radostí bez sebe, nejradši by jako pubertální holka začala vítězoslavně poskakovat.

„Skvělé, takže se uvidíme zítra.“

„Zítra,“ zašeptala Hermiona bez dechu.

Znovu se na sebe usmáli a kvapně se každý odporoučel svou cestou.

Hermiona se přemístila do svého bytu a nechala kabelku dopadnout na zem. Na moment si potřeštěně dovolila popustit uzdu nutkání, které ji přepadlo v ministerském atriu, nevšimla si Křivonožky, který se přikolébal k její kabelce a packou šťouchl do růže skryté mezi její peněženkou, knihou a balíčkem stvrzenek.

Svou nejnovější růži najde Hermiona až příštího rána.

Levandulová růže reprezentuje „romantické city“ a „úctu“

Hermiona vložila do úst poslední lžičku tvarohového koláče a úplně se ve své židli uvolnila. Ještě jednou přejela očima po restauraci, kterou pro jejich setkání Draco zvolil. Byla tak elegantní. Nikdy předtím tu nebyla a sama by se sem neodvážila ani vstoupit a objednat si večeři.

„Chutnalo?“ Zajímal se Draco pobaveně z opačné strany jejich malého stolku pro dva. Tak malého, že s Dracovýma dlouhýma nohama musela po celou dobu sedět ve strnulé pozici, jestliže nechtěla, aby se její nohy otíraly o jeho. Stalo se to dvakrát a pokaždé směšně zrudla, když se do Dracových očí vkradlo pozvání.

Ruměnec, který jí zaléval tváře i nyní. Objednali si jeden dezert pro oba, až na to, že ho kromě první Dracovy lžičky zřejmě spořádala celý sama. Její rozpaky by byly dokonce větší, kdyby si Draco nevšiml, jak moc si Hermiona dezert užívá a s jasnou pobídkou neposunul talířek blíž k ní.

„Bylo to výborné,“ odpověděla.

Draco se neubránil smíchu. „Dobře. To jsem rád.“

Rozhostilo se ticho a Hermiona záměrně přesunula pohled stranou. Nevěděla, kde se v ní bere taková nesmělost, vždyť to přeci nebylo poprvé, co s Dracem večeřela, jenže fakt, že se nyní jednalo o rande, zřejmě zásadně pozměnil dynamiku jejich vztahu. Hermioně ta změna nevadilo, ale bylo tak obtížné v Dracovi číst, že nedokázala určit, jak se na to dívá on. Ano, byl to on, kdo včera večer pozval ven ji, ale z milionu různých důvodů mohl názor změnit.

1. Kingsley vztahy mezi zaměstnanci oddělení neschvaloval. Ačkoliv byl Draco bystrozorem v terénu a ona součástí týmu rozvědky, a společně se jen velmi zřídka mohli dostat do nebezpečné situace, vždycky hrozilo, že začne navrhovat plány tak, aby ho udržela v bezpečí místo toho, aby se snažila o co největší efektivitu.

2. Mohl dojít k názoru, že jako přátelé si rozumí lépe.

3. Mohl ji pozvat ven v záchvatu šílenství, aniž by si to předem dobře promyslel.

4. Mohl si uvědomit-

„Jsi připravená k odchodu?“

Dracova otázka ji vytrhla z mentálního blábolení, přikývla. Podívala se na stůl a zjistila, že už za jejich večeři stihl zaplatit.

Vstala a šli si vyzvednout kabáty a její kabelku. Jakmile vykročili na Příčnou ulici, udeřil je mrazivý prosincový vzduch a Hermiona se zimomřivě otřásla.

„Pojď. Ať z té zimy zmizíme,“ pobídl ji Draco, uchopil Hermionu za loket a přemístil je před dveře Hermionina bytu.

„Dnešní večer byl velmi příjemný,“ zhodnotil Draco a Hermiona se k němu obrátila s úlevou v očích.

„Ano, to byl,“ souhlasila a usmála se na něj.

Následoval moment ticha. Draco zvláštně pokývl hlavou, než promluvil: „Předpokládám, že tě uvidím zítra v práci brzy a dobře odpočatou. Jsi volná na oběd?“ Zeptal se.

Hermiona začala dychtivě přikyvovat, než se zarazila a trochu důstojněji odpověděla: „Jsem.“

„Tak dobře.“

„Tak dobře,“ zopakovala.

Následovala další chvíle naplněná tíživým tichem, které Hermiona prolomila otevřením dveří a vstoupením do bytu. Naposledy se otočila. „Dobrou noc,“ popřála mu.

„Dobrou noc? Upřímně, Grangerová, Weaslík měl zásadní mezery ve vzdělání. Je ve zvyku dát si na konci rande polibek na rozloučenou.“

Hermioně vyletělo obočí vysoko do čela a hned na to vybuchla smíchy. Na Dracův dotčený pohled se rozesmála ještě víc.

„Dáma se na prvním rande nikdy nelíbá,“ poučila ho.

„Co je to za hloupé pravidlo?“ Dožadoval se Draco.

Hermiona se znovu zasmála. „To je taková mudlovská věc, Draco. Uvidíme se zítra,“ řekla a začala zavírat dveře.

Draco se ozval dříve, než je zavřela úplně: „Zítřejší oběd je rande,“ prohlásil docela zbytečně.

Hermiona se usmála. „Dobrou noc, Draco,“ popřála mu podruhé, zavřela za sebou a rychle se ke dveřím přitiskla, aby mohla vykouknout kukátkem.

Musela potlačit smích, který by její špehování nic netušícímu kouzelníkovi prozradil. Draco zůstal oněměle civět na dveře. Nakonec potřásl hlavou a přemístil se pryč.

ooo

Dalšího rána se Hermiona rozhodla věnovat výběru oblečení trochu více pozornosti než obvykle. Když se dostala do práce, čekala na jejím stole další růže. Úlevně se usmála, její podezření se potvrdilo. S určitostí věděla, že se jedná se o tu samou růži, která předchozího večera zdobila jejich stolek.

Rozhodla se ji dnes nechat na očích místo toho, aby ji jako obvykle přemístila mezi stránky své knihy. Chtěla na ni vidět, dokud se s Dracem za pár hodin nesetká osobně.

Bílá růže reprezentuje „nevinnost“ a „čistotu“

Hermiona si byla vědomá toho, že za ní Draco stojí, ale předstírala nevšímavost a čekala, co udělá. Sehnul se a přitiskl rty k její šíji, tolik ji to polekalo, že cukla židlí. Židle se posunula dozadu a dopadla na Dracův palec, zatímco se Hermioně rozlétly ruce a shodily ze stolu několik úředních dokumentů.

„Draco, jsme v práci,“ pokárala ho mírně, jeho dětinské skučení nad zmučenou nohou ignorovala.

Uvědomil si, že mu zranění zřejmě v nejbližší době polibek nevynese, přestal předstírat a zvolil jinou taktiku.

„Já vím,“ odpověděl hlubokým hlasem. „Jen ty a já. Úplně sami,“ nahnul se a jemně ji políbil na rty.

Chodili spolu téměř čtyři měsíce a Hermiona nemohla být vděčnější, že ji Ron začal podvádět. Kdyby nezačal, pravděpodobně by stále byla s ním a nikdy by se nedozvěděla, jak šťastná může být s Dracem.

Začínala ho skutečně milovat, přestože věděla, že by neměla. Byly to pouhé čtyři měsíce a Hermiona věděla, do jakého nebezpečí ji její city mohou zavést. Ráda s Dracem trávila čas a tušila, že i on si jejich společný čas užívá, ale stále bylo příliš brzy na vyslovení těch dvou slov. Bála se, že by to mohlo zničit, co mezi nimi dosud rostlo.

Draco se k ní znovu sklonil a jeho jazyk ji polechtal v koutku úst, žádající vstup. Pokusila se ho odmítnout, ale jako vždycky to skončilo tak, že se podvolila. Jeho jazyk klouzal po jejím a Hermiona se k Dracovi uvolněně přitiskla.

Chvíli si polibek vychutnávala, pak se odtáhla.

„Máš pravdu, večeře. U mě,“ nedal jí Draco na výběr. Zabalil ji do náručí a oba je přemístil.

Hermiona se ani nestihla vzpamatovat, když se Dracovy rty znovu přitiskly k jejím.

„Večeře,“ zamumlala, když se na moment stáhl, aby jí dal prostor se nadechnout.

„Později,“ zavrčel a vrátil se k předchozí činnosti.

Stačí říct, že trvalo ještě dlouho, než se Hermioně podařilo do nespokojeně se hlásícího žaludku nějaké jídlo dostat.

ooo

Příštího rána se Hermiona vzbudila a automaticky zašátrala kolem sebe, aby zjistila, jestli vedle ní Draco stále leží. Objevila pouze prázdný prostor, její bloudící paže změnila směr a vyhledala jeho polštář, aby si ho mohla stáhnout k sobě.

Zarazila se, když bříšky prstů přejela po sametových okvětních lístcích. Ospale se přetočila a rozlepila víčka, aby se ujistila, že se jí to jen nezdá. Zvedla růži a zhluboka se nadechla omamné vůně, pak ji znovu položila vedle sebe.

Usmála se a se stonkem mezi prsty znovu blaženě upadla do spánku.

Žlutá růže s červenými okraji říká „mé city k tobě jsou stále hlubší“

Hermiona už byla vzhůru, když její hůlka spustila hlasitý poplach a začaly z ní proudit rudé jiskry. Zaskočeně sledovala barevný roj, než jí došlo, co to znamená, vyskočila z postele a chvatně přes sebe přetáhla hábit.

Hmátla po hůlce, která s jejím dotykem utichla, a okamžitě se přemístila na ministerstvo.

Dveře do pátého patra se otevřely a přivítal ji naprostý chaos. Prostorami se nesly hlasité napůl zpanikařené urgentní hovory a lidé pobíhali z místa na místo. Pospíšila si k vlastnímu stolu, ale ani se jí nepodařilo pořádně zjistit, co se děje, když se oddělením rozehřměl Kingsleyho zakouzlený hlas.

„Jednací místnost. Hned.“

Hermiona popadla brk a ruličku nepopsaného pergamenu a spěšně zamířila na místo určení. Za chůze se rozhlížela po Dracově blonďaté hlavě, ale nebyl nikde k vidění. Snažila se ujistit sama sebe, že ho najde čekajícího v zasedačce, ale když vstoupil Kingsley a zavřel za sebou dveře, Hermioně se dívala na Dracovu prázdnou židli, v žaludku kýbl kamení.

Kde jenom může být?

„Před půl hodinou došlo k útoku na Azkaban. Právě jsme obdrželi zprávu od přítomných stráží. Podezřelí ze skupiny A a B pracovali společně, přesně jak jsme předpokládali. Zatím můžeme spolehlivě říci, že se jim podařilo infiltrovat Yaxleyho celu. Byl viděn, jak mizí s pomocí přenášedla. Naším primárním cílem je zabránit úniku dalších trestanců. Bystrozorko Grangerová?“ Obrátil se na ni Kingsley.

Bez zaváhání mávla hůlkou a objevily se před ní plány, které přichystali s jejím týmem pro případ, že by podobná situace nastala.

„Kde je William?“ Zeptala se Kingsleyho. S největší pravděpodobností se rozhodl zůstat se skupinou B, dokud na scénu nedorazí týmové posily. Chtěla se ujistit, že do té doby bude v bezpečí.

„Tělo bystrozora Rookwooda bylo nalezeno před patnácti minutami. Sam Yaxley odhalil, že je klamán a dal rozkaz svým mužům. K přepadení došlo v jeho domě.“

Pro Merlina. Hermiona se musela vědomě přinutit znovu se nadechnout. William byl nejnovější člen týmu. Ke všemu přistupoval s nesmírným entuziasmem, vždy se ostatním bystrozorům snažil dokázat, že si místo v jejich středu zaslouží, navzdory svému nedostatku praktických zkušeností. Toto byla jeho první mise.

„Bude v pořádku.“

„Samozřejmě, že bude v pořádku, Grangerová. Je v mém týmu.“

Hermiona si vybavila výměnu, která proběhla mezi ní a Dracem, a zavřela oči. Tohle ho muselo těžce zasáhnout. Byl Williamovým mentorem.

„Bystrozorko Grangerová?“ Donesl se k ní Kingsleyho hlas.

Kvapně oči otevřela, přinutila se spolknout hroudu, která jí blokovala hrdlo, a pustila se do vysvětlování strategií protiútoku, se kterými přišli.

Netrvalo to dlouho, nic nemusela říkat dvakrát. Vedoucí terénních týmů jí naslouchali s pochmurným odhodláním a na otázku, zda všemu rozumí, do jednoho bez zaváhání kývli.

Nikdo neztrácel čas, vstali a vydali se připravit do akce. Hermiona zachytila procházejícího Harryho.

„Kde je Draco?“ Dožadovala se naléhavě. „Proč tu není?“

Harryho tvář se zalila soucitem a Hermionin žaludek udělal salto.

„Už je v Azkabanu. Když uviděl Williamovo tělo, okamžitě se tam přemístil.“

Merline. „Ale vždyť nezná plán!“ Napůl vykřikla Hermiona.

„Nic se mu nestane, uvidíš,“ snažil se ji Harry ukonejšit, ale oba věděli, že je to lež. Draco tam byl jako jediný bystrozor proti nejméně dvaceti útočníkům. Ten arogantní hlupák. Proč jen nemohl pár minut počkat?

„Hermiono, musím běžet,“ řekl Harry sevřeně, vtáhl ji do pevného objetí a do vlasů jí vtiskl polibek.

„Dávej na sebe pozor,“ dostala ze sebe.

„Dám. Pansy je na víkend u Daphne. Řekni jí, že ji miluju.“ Harry vyrazil ke dveřím. Když k nim došel, naposledy se obrátil. „Draco je v téhle práci dobrý, Miono. Vede ten nejlepší tým, pamatuješ? Bude v pořádku.“

Pak zmizel.

Hermiona otupěle přikývla a vyšla ven, aby znovu zaujala své místo v chaotické kanceláři.

Po skončení války už se nikdy nechtěla vrátit na bitevní pole, proto požádala o pozici vedoucí rozvědky. Teď si víc než cokoliv jiného přála sebrat se a přemístit se do Azkabanu, najít Draca a ujistit se, že se mu nic vážného nestalo. Věděla, že své touze nepodlehne; její přítomnost by ostatní jen zbytečně rozptylovala, ale zatraceně, potřebovala se nějak zaměstnat.

Jenže nebylo čím. Její role, stejně jako ostatních z jejího týmu, spočívala v přípravě akcí, pro teď měli hotovo. Posadila se za stůl, vytáhla pomačkané růže ze své knihy a přejížděla po nich konečky prstů.

Ani mu neřekla, co pro ni znamená. Příliš se bála… byla hloupá.

Merline, dokonce se jí ani nepodařilo přinutit ho přiznat, že jsou všechny růže od něj.

Hladila barevné okvětní lístky a vzpomínala.

„Chystáš se mi někdy prozradit, jak dlouho jsi mě chtěl pozvat ven? První růže se na mém stole objevila v den, kdy jsem se rozešla s Ronem,“ vyzvídala.

Sotva se mu zvlnily rty v drobném úsměvu, hned nato ho ale zamaskoval nezúčastněným výrazem.

„Růže? Jaké růže? Jestli ti někdo posílá růže, pak myslím, že bys měla dát jasně najevo, že nejsi k mání. Trochu muchlování v práci by ten problém mělo spolehlivě vyřešit.“

Hermiona ho lehce plácla přes břicho. „Nehodláš to přiznat, viď?“ Zeptala se a položila mu hlavu na rameno.

Zkušeně otázku ignoroval a odvedl téma k titulní stránce Denního Věštce. Oznamoval Ronův a Levandulin zásnubní večírek.

Dalšího dne jí do knihy k ostatním přibyla nová růže.

Modrá růže reprezentuje „tajemství“

O mučivé tři a půl hodiny později se do kanceláře začali po malých skupinkách trousit první bystrozoři. Jedním z nich byl krvácející Harry, stále plně při vědomí. Hermiona svižně vyskočila ze židle a okamžik na to se pod ní podlomila odkrvená noha. Zůstala stát jen díky stolu, který jí poskytl oporu.

Nakloněná nad rohem stolu sledovala, jak si k ní Harry pomalu razí cestu, bolesti ve vlastním stehně si nevšímala.

„Jsi zraněný. Je to vážné?“ Přeběhla prsty přes šrám křižující jeho čelo.

„Ne, jsem v pohodě.“

„Draco?“ Pokračovala tiše.

„Je u Svatého Munga. Hermiono, měla by ses tam co nejrychleji přemístit.“

„Merline,“ vydechla, poklesla v kolenou, jak se jí zamotala hlava.

„Pojď ke mně, vezmu tě tam,“ řekl Harry.

Hermiona ochromeně přijala nabídnutou dlaň, a když otevřela oči, nacházeli se v nemocnici.

„Je tamhle,“ ukázal Harry posuňkem hlavy na jedny ze dveří. „Zvládneš to tu chvíli sama, než se mi tu někdo podívá na hlavu?“

Hermiona přikývla a mávnutím ho poslala pryč. Sledovala, jak zmizel v davu lidí, pak se obrátila ke dveřím. Zaváhala, připravovala se na to, co ji uvnitř možná čeká.

V duchu se začala modlit, přestože v Boha nevěřila. „Ať je v pořádku, prosím. Prosím. Prosím,“ šeptala si pro sebe.

Opřela se o svou nebelvírskou odvahu, vzala za kliku a vstoupila dovnitř. Oči jí padly na Dracovo dobité, zhmožděné tělo ležící bezvládně na posteli.

Doklopýtala k němu a natáhla paži, ale bála se ho dotknout, aby mu ještě víc neublížila.

„Draco?“ Zašeptala.

Nepohnul se.

„Draco?“ Zopakovala chraptivým hlasem trochu silněji.

Zarazila se a zadržela dech. Zdálo se jí to nebo se opravdu pohnul? Představovala si to slabé zasténání?

Ozval se další sten.

Z Hermiony se vydral vzlyk úlevy. Posadila se na židli vedle nemocničního lůžka a jemně vklouzla dlaní do jeho, opatrně, bez nejmenšího tlaku, jen ho nezranit...

Zesílil držení, když ho nestiskla.

„Ach Draco. Jsem tady,“ uchopila ho trochu pevněji.

„Miono,“ zaskřehotal.

„Jsem u tebe. Uzdravíš se. Jestli ne, tak si mě nepřej,“ pohrozila.

Sledovala, jak mu cukla tvář, asi se pokusil o úsměv. Posunul hlavu blíž k ní a Hermiona mu zabořila prsty do vlasů.

„Hrozně jsi mě vyděsil. Co sis myslel, že děláš? Mohli tě zabít. Proč jsi nepočkal?“ Chrlila ze sebe v rychlém sledu.

„William,“ vyrazil chraptivě.

„Já vím. Tolik mě to mrzí.“

Nic neřekl, otřela vlhkou cestičku, jak mu slza sklouzla z koutku oka přes spánek a do vlasů.

„Něco tě bolí?“ Ptala se.

„Ne.“

„Mohl bys otevřít oči?“ Požádala ho nejistě. Dosud je ani nepootevřel a ona potřebovala vidět, že jí pohled opětuje; jen tehdy uvěří, že bude úplně v pořádku.

„Něco jsem ti přinesla,“ zašeptala a zalovila v kapse.

Dracovo pravé víčko se nepatrně zvedlo a Hermiona přesunula růži do jeho zorného pole. Tentokrát se opravdu usmál. Zvedla mu ruku a vtiskla mu polibek do dlaně.

Položila růži na noční stolek vedle postele, vzduch naplnila líbezná vůně.

Teď už se nebála, ani nebyla hloupá. V budoucnu nikdy nezaváhá dát Dracovi vědět, jak hluboké city k němu chová.

Rudá růže reprezentuje „krásu, touhu, odvahu a hlubokou úctu“. Ze všeho nejvíc ale říká „miluji tě“.

_________________________________________________________________________

Poznámka autorky: Tuto povídku jsem měla v hlavě už celé věky, jenže pokaždé, když jsem se posadila s úmyslem vložit ji do slov, nic z toho nevzešlo. Včerejší noc jsem se věnovala něčemu úplně jinému a najednou mi to vyskočilo před očima. Byla jsem velmi blízko toho zakončit povídku smutným koncem s Dracem umírajícím a Hermionou v poslední scéně stojící u jeho hrobu s černou růží, ale slíbila jsem vám příběh s happy endem, tak tady je! Doufám, že jste si čtení užili, stejně jako jsem si já NAKONEC užila její psaní! Prosím, nezapomeňte komentovat a dát mi vědět, co si myslíte. Loučím se až do další povídky, Curiositykils.