archiv.hpkizi.sk
Kapitola 6 Hermiona
Heart with no companion
Článok poslal užívateľ: Jimmi - 12.12. 2009
Téma: Heart with no companion
Kometa
nám napísal:

All characters belong to JKR: Autor anglického originálu Heart with no companion: Michmak. ArtCredit: Jonathan3333

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Tato kapitola patří Těm-z-vás-jejichž-jména-musím-vyslovit, protože mě vaše komentáře ženou dopředu a těší a nabíjejí energií a radostí a tak vůbec ;-) beruška, Dessire, elulinek, gleti, HOPE, Jenny, Jimmi, JSark, Norika, Petty, Rapidez, segrabrachy, Sela, soraki

a opět speciální vřelé díky tobě, eli, za úžasnou pomoc :o)

 

 



Kapitola 6 Hermiona

Hermiona Grangerová ztrácela rozum. Jakkoli to asi bylo dlouhodobé, věděla to tak jistě, jako znala své jméno. Navzdory tomu, jak se potýkala s tím, aby zůstala připoutaná k realitě, která byla nyní jejím životem, bylo stále těžší a těžší se udržet.

Občas se ptala, jestli to za to vůbec stojí. V této situaci to vypadalo, že by bylo mnohem snazší se vypořádat se šílenstvím. Rozhodně by to bylo méně bolestivé.

V uplynulých třech týdnech viděla Severuse jen jednou. Jednou. Ty každodenní návštěvy, na které začala tolik spoléhat, že ji udrží zakotvenou v reálném světě, náhle bez jakéhokoliv důvodu ustaly.

Ten první týden, kdy ji nenavštívil, se bála, že zemřel. Den poté, co poprvé nepřišel, se její lékouzelnice Nettie Pomfreyová  zmínila o nehodě ve škole, ale nic dalšího jí neřekla. A když se neukázal ani po zbytek týdne, Hermiona se obávala nejhoršího.

Byla to muka myslet na to, že ho ztratila. Byl její kotva, jediná věc, která ji držela nad vodou, jediná věc, která ji stále pevně držela v reálném světě. Žila pro jeho návštěvy a každý den doufala, že možná právě tento večer bude jedním z těch mála, kdy ji něžně pohladil po vlasech. Byl tak stálý jako slunce a měsíc. Potřebovala ho.

Snažila se namluvit sama sobě, že se k ní vrátí, jakmile jen bude moci, ale bylo těžké mít to stále na paměti. Bez něj se dny slévaly dohromady, jeden do druhého, aniž by cokoliv vyznačovalo plynutí času, nebo prolomilo tu jednotvárnost.

Ve snaze uniknout bolesti z jeho nepřítomnosti, se vrhala do své duše a nacházela útěchu ve vzpomínkách a prostorech, které tam umístila. Byly to důkladně vystavěné představy, ke kterým se uchylovala v průběhu mnoha měsíců svého kómatu, důvěrně známá místa, kam mohla uniknout, když s ní v pokoji nebyl ani Snape ani Nettie. Stejně, jako je s láskou opatrovala, tak se jich i bála, protože si byla jistá, že je to past, kterou Malfoy touhle kletbou celou dobu zamýšlel.

V prvních měsících své bezmocnosti bylo těžké vidět něco jiného než to, co jí z okolního světa ukazovaly její nehybné oči. Mohla snít víc, než kdy předtím - obrátila svůj pohled dovnitř a dotýkala se starých vzpomínek, nebo si přehrávala Snapeovy rozmluvy, které vedl u její postele.

Spánek nebyl něčím, co by si uvědomovala – přesněji řečeno byla schopná cítit povědomé slábnutí, které ji varovalo, že její mysl potřebuje REM spánek * a později se pak probudila s mlhavými zbytky snů, které se z jejích myšlenek ztratily jako přetrhané pavučiny.  Málokdy si našla čas na to, aby si své sny zapamatovala, nebo se ve své fantazii nějak zvlášť veselila - byla ostražitá vůči tomu, co pro ni tohle virtuální vězení ještě mělo v záloze.

Navíc se Snapeovou neměnnou denní přítomností a novými podněty, které jí přinášel, měla vždycky nad čím přemýšlet. On, víc než cokoliv jiného, stimuloval její mysl a občas jí poskytl letmý fyzický kontakt, po kterém její tělo dychtilo. Jeho doteky jen zřídkakdy sestoupily z jejích vlasů, jednou nebo dvakrát tady snad byl lehký dotek na ramenou, ale většinou se zdál šťastný s tím, co svými prsty vytvářel na její hlavě. Samozřejmě, že nikdy neviděla své nové vlasy, ale od Madam Pomfreyové a ošetřovatelek slyšela dost chvály na to, abych pochopila, že vypadají dobře – nejspíš lépe, než když se je během svých školních dnů sama snažila začarovat.

Když se poprvé pokusila ve své mysli vytvořit něco originálního, byl to jen pokus z nudy. Představila si sebe samu, jak bílou křídou píše na obyčejnou černou tabuli své myšlenky týkající se článku, který jí předchozí večer četl profesor Snape. Když s tím byla hotová, vykázala tabuli do pozadí své mysli, a cítila se o trochu líp, když si ty myšlenky zapsala, i když to bylo jen v její fantazii.

Za několik dní si tu tabuli představila znova a našla ji prázdnou. Vlastě tak úplně nečekala, že tam ještě bude to, co napsala, ale zklamání ji pobídlo napsat to znovu a udržet tu představu jasně ve své paměti. Musela to dělat pořád dokola, zas a znova, ale nakonec na tabuli zůstalo to, co tam napsala, dokud to sama nesmazala a nepřidala k tomu nové myšlenky, a když se druhý den vrátila, našla vše přesně v tom stavu, v jakém to zanechala.

Odtud ji její přirozená zvědavost dovedla k tomu, aby prozkoumala, co by její mysl ještě mohla vytvořit. Tabuli použila jako výchozí bod, kolem kterého pomalu a zklamaná mnoha neúspěchy vybudovala učebnu. Strávila tolik času tím, jak ji kousek po kousku vytvářela, že si ani neuvědomila, jak podobná je učebně lektvarů - to jí došlo až mnohem později. Ani zdaleka to nebyla dokonalá kopie – třeba tam byla vyšší okna, čtyři pracovní stoly namísto dvanácti normálních, dvě velká rozpláclá křesla po obou stranách Snapeova velikého stolu a obrovská tabule – to všechno jako část jejích osobních změn, které vyčarovala.

Oživit v mysli prostor učebny – jeho učebny – bylo nejtěžší. Ale její předběžné dokončení bylo dobrou lekcí a nakonec ji naučilo mnohem víc o tom, čeho je její mysl schopná. Odtud to začalo být skoro jako by skládala jednotlivé dílky puzzle – vytvořila školní knihovnu, nebelvírskou společenskou místnost, její starý pokoj doma, zmenšenou verzi Velké síně s tímtéž začarovaným stropem a dokonce i zmenšenou verzi zahrad a pozemků kolem Bradavic.  Ke spojení jednotlivých místností - když měla chuť mezi nimi procházet - použila dobře osvětlené kamenné chodby, a postupem času se začala cítit v tom novém domově, který si stvořila, celkem pohodlně.

To teď bylo její jediné útočiště. Když s ní Snape zrovna nebyl, tyhle místnosti a chodby byly místem, kde trávila bezmála všechen svůj čas. Zvlášť si oblíbila jeho učebnu – představovala pro ni její první úspěch a také prostor, kde mohla cítit spojení s ním. Byla to místnost, která ztělesňovala všechny její naděje. Ale když jeho návštěvy ustaly, shledala, že se tam nemůže vrátit, aniž by cítila prudké bodnutí nostalgie a smutku. Bez Severuse neexistovala vůbec žádná naděje.

Často se cítila jako zrnko prachu v jedné z jejích oblíbených knížek z dětství – Horton slyší Kdovíky – stejné knihy, která ležela na polici jejího dětského pokoje, který si vytvořila. Bez ohledu na to, jak moc plakala, bez ohledu na to, jak ze všech sil křičela „jsem tady, jsem tady, jsem tady, jsem tady“  nikdo ji nikdy neslyšel, ani on ne.

To už se k ní nikdy nevrátí?

Po prvních pár dnech bez něj začalo být přebývání v učebně lektvarů velmi bolestivé, takže se uchýlila buď do nebelvírské společenské místnosti nebo do svého pokoje a rozhodla se, že to tak zůstane, dokud se nevrátí. Občas jen ležela na posteli v naprosté nečinnosti. Aniž by se na to nějak soustředila, cítila rytmické údery svého srdce, měkký šum svého dechu a uvažovala nad tím, jak dlouho bude ještě přinucena žít tímhle způsobem. Bude to trvat léta, než její tělo konečně podlehne smrti? Nevěděla, co ji děsí víc – jestli zemřít, nebo žít bez něj. Měla podezření, že žít bez něj.

Někdy tím jediným, co jí bránilo propuknout v pláč, byla její schopnost vykouzlit si vzpomínky na jeho návštěvy, na hovory, které s ní vedl. Když vyčerpala zásoby těchto vzpomínek, sáhla hlouběji a znovu prožívala časy, kdy byla naživu – když ji urážel a rozplakal. Když se do ní zabodával pohledem a donutil ji cítit se méněcenně a neohrabaně.

Tenkrát ho neměla ráda, myslela si o něm, že je krutý a arogantní, ošklivý vzhledem i povahou. Přála si, aby stále k němu mohla cítit totéž – věci by pak byly mnohem snazší.

Právě tak si dovolila vzpomínat i na jiné věci. Na způsob, jakým zas a znova zachránil její život, když chránil ji a její přátele před nebezpečím, které je obklopovalo. Na jeho korálkově černé oči jiskřící inteligencí a jeho krutou osamělost, kterou nedokázala rozpoznat, dokud se nedostala do stejné pasti jako on. Na dotyk jeho dlouhých bílých prstů, proplétajících se jejími vlasy, jak je nechával dorůst a na jejich teplo, když hladily její dlouhé vlasy. Ta vlídná lítost v jeho hlase, když ji poprvé navštívil.

„Slečno Grangerová, vy jste zdaleka ta nejnesnesitelnější pitomá holka, co jsem kdy poznal.“

Téměř na konci prvního týdne, ve stavu hluboké osamělosti, shledala, že je schopná si ho přesně ve své mysli vyvolat – bledou pleť, tenké rty zkroucené do polotrvalého úsměšku, rovné černé vlasy, které mu padaly do tváře a často zakrývaly všechno kromě nosu.

Jsi ještě naživu, nebo jsi mrtvý?“ zeptala se ho jednou.

Samozřejmě, že ji imaginární Snape ignoroval. Tak se rozhodla, že nemůže být mrtvý, že tam někde venku je, zraněný nebo neschopný ji navštívit. Kdyby uvěřila tomu, že zemřel, přiznala by porážku. Kromě něj by jí nikdo nepomohl zachovat si zdravý rozum. Kromě Snapea by se tu o ni nikdo jiný nestaral.

„Harry tě má rád“, šeptala jí její mysl. „Harry tě potřebuje.“ Věděla, že lže sama sobě. Samozřejmě, že se Harry staral, ale nebyl dost silný, aby ji měl rád navzdory všemu -  navzdory kletbě, která ji od něj odloučila. Pokud by ji potřeboval, navštěvoval by ji mnohem častěji.

„Snape tě nepotřebuje.“

„Ale ano, potřebuje.“

„Cítí se provinile.“

„Potřebuje mě. Stará se o mě. Navštěvuje mě.“

„Ne, nenavštěvuje.“

„Navštěvuje.“

„Tak kde teda je?“

„Je nemocný. „

„Je mrtvý.“

„Ne, to není.“

„Nestojí o tebe.“

„Stojí. Já o něj stojím.“

„Jsi pitomá holka. Neznáš ho.“

„Znám. Znám ho. Zachránili jsme jeden druhého.“

„Už ho nikdy znovu neuvidíš. Jsi v pasti. Už navždy budeš sama.“

Pokoušela se ignorovat hlasy ve své hlavě a utíkala před nimi kamennými chodbami. Zvuk jejích kroků vytvářel tichou ozvěnu, ale ta nikdy nebyla dost silná na to, aby hlasy přehlušila.

„Nikdo o tebe nestojí, nikdo se nestará, nikdo o tebe nemá zájem.“

„On mi to slíbil.“

„Porušil svůj slib.“

Někdy byly ty hlasy tiché a snažily se zdusit své lkaní. Stejně je pořád slyšela naléhat. „Držte hubu!“ chtěla na ně zařvat „prostě sklapněte a nechtě mě na pokoji! Zblázním se z vás!“

„Teď už ti k tomu moc nechybí,“ vysmívaly by se jí hlasy.  Někdy zněly nápadně jako Snape.

Před týdnem se k ní vrátil. Už byla skoro vykoupaná – Nettie něco mumlala o jejích vlasech a začala je jemně mýt. Hermiona se tím lehkým dotykem na své hlavě jen neochotně probrala ze svého křesla v bradavické knihovně.  Zdálo se, že lektvar, který se pokouší připravit, se celou tu dobu pěkně zvolna vařil, takže teď byl příhodný čas na trochu odpočinku. A jak prsty tahaly její mokré kadeře, pokračovala ve čtení článku, který objevila ve starém vydání Týdeníku čarodějek: 10 jasných příznaků, které dokazují, že jste šílená.

Podívala se na bublající kotlík, který stál před ní na stole, a pokoušela se nemyslet na to, v jakém by byla průšvihu, kdyby se tu objevila madam Pinceová. Špičkou svého jasně růžového brku si na odpovídajících místech udělala malé značky.

„Slyšíte hlasy“ – samozřejmě, řekněte mi něco, co nevím... 50 zamíchání proti směru hodinových ručiček a nezapomeňte přidat hypogrifí vši... patnáctého května v džungli Nool, v žáru dne v chladu bazénu...**  „Mluvíte s mrtvými lidmi“ – jo. Ačkoliv nevím, jestli se to počítá. Celou dobu jsem mluvila s Téměř Bezhlavým Nickem – byla jsem blázen už tenkrát? Zatracený vši, chci, aby se prostě nevrtěly a sklaply! ... „Zamilujete se do nevhodného muže, který vám akorát lže a zlomí vám srdce.“ Pro Merlinovy koule! Cákal a užíval si ty skvělé radosti džungle. Když vtom Horton zaslechl malý hluk...**

Ten zvuk přibouchnutí dveří způsobil, že vyskočila, převrhla kotlík a dopustila, že vazká tekutina jejího lektvaru lehce sklouzla přes stránku. Hypogrifí vši odskákaly pryč přes stůl a posmívaly se svými vysokými hlásky „50 bodů z Nebelvíru, 50 bodů z Nebelvíru!“ Zatracení brouci. Hermiona se na ně zamračila předtím, než se zaměřila na vnější svět; poprvé za celé dny se vynořila, aby spatřila holé bílé zdi a ještě něco jiného, zcela nečekaného.

Byl tam a zíral na ni, jako by byla duch. Ruce na její hlavě pokračovaly ve své činnosti a uběhla spousta vteřin, než se neočekávaně zachmuřil a rychle se otočil.

Uvnitř plakala radostí – byl v pořádku! Vrátil se! Její myšlenky křičely, na lektvar dočista zapomněla a nabádala Nettie, aby si pospíšila a šla pryč, pryč, pryč!

Zaječela, když přes ni sklouzla noční košile a na pár okamžiků jí ho skryla z dohledu. Vychutnávala si ten sarkastický hlas, když řekl Nettie, že ještě dýchá a zajásala, když ženě řekl, aby ho nechala o samotě. A když se k ní otočil zpátky, stál v nohou její postele a než si sedl na své obvyklé místo, několik dlouhých okamžiků ji zkoumal; měla pocit, že jí snad štěstím pukne srdce.

Vrátil se.

Chtěla, aby jí něco řekl, aby jí řekl, kde byl – co se stalo, ale ten hlas, který tak toužila slyšet, mlčel. Periferním viděním zahlédla, jak ji sleduje, ale neřekl nic.

Prosila ho „Dotkni se mě! Mluv se mnou! Slib mi, že už mě nikdy neopustíš!“,  ale ta slova se ozývala jen v její mysli.

S jistým překvapením zjistila, že usnul, když jeho hlava a trup sklesly na její matraci. Mohla vedle sebe cítit jeho teplo a váhu, která způsobila, že se pokrývka kolem jejího trupu stáhla mnohem těsněji. Část jeho vlasů dopadla na kůži její ruky a na její břicho, a ten hedvábný pocit elektrizoval každičké nervové zakončení, které měla. Jeho dech na jejím boku byl horký, vlhce pronikal bavlněnou pokrývkou i noční košilí, které ji zakrývaly.

Toužila po tom, aby mohla pohnout rukou, nechat prsty, ať se rozeběhnou těmi mastnými vlasy, které jí tolik chyběly. Toužila přiložit pootevřenou dlaň na jeho temeno, obkreslit svými prsty jeho napjatou tvář, cítit všechno jeho teplo. Chtěla se k němu otočit tváří, cítit jeho dech na svém břiše, jeho hlavu uvelebenou pod svými prsy, což by jí dokázalo, že byl stále naživu.

Jeho vůně – vůně napůl uvařených lektvarů a santalového dřeva – zaplavila její tělo, takže si svou kůži uvědomovala mnohem víc, než jindy pod jeho jemnými dotyky, nebo když o ni pečovala Nettie. Byla v jednom ohni, prostupoval ji zvnitřku až ven a ještě nikdy se necítila víc živá. Napůl v pláči opakovala jeho jméno, znovu a znovu „Severusi... Severusi...“

A uslyšela, jak ve spánku šeptá její jméno jako požehnání „Hermiono“.

A pak bylo po všem. Nettie se vrátila s konvicí čaje, Severus se s trhnutím probudil a odtáhl se od jejího rozbolavělého těla, čímž jí nečekaně oloupil o svou blízkost. Nevěděla, co se přesně stalo, nevěděla, co se chystá. Jediné, co věděla, bylo, že řekl, že už se nevrátí a odešel, aniž by jejím směrem i jen pohlédl.

Nejdřív tomu nevěřila. Jak by mohl? Přesvědčovala sama sebe, že špatně slyšela, že z něj mluvila jen jeho protivná nálada a ne ten muž, kterého uvnitř znala, ten muž, který horlivě zůstával po jejím boku více než rok.

Ale nevrátil se a její křehké emoce vzaly obrat k horšímu. Teď už věděla, že žije, ale rozhodl se, že se nevrátí. Opustil ji a ona nevěděla proč.

Zakrátko už se ani neobtěžovala pokoušet se mít přehled o čase. Nettie s ní mluvila, tak jako vždycky, ale Hermiona tomu nevěnovala žádnou pozornost. Bylo jí jedno, co se jí stalo. Jediné, co jí zbylo, byly její místnosti a její hořkosladké vzpomínky.

Jen jednou se jí podařilo se vyburcovat a vynořit se zpátky na povrch, když se tu nečekaně zastavil Harry. Ale necítila žádnou radost. Jakkoli měla Harryho ráda – a ráda ho měla – nebyl Snape.

Začala se nořit zpátky do svých imaginárních Bradavic, když ho zaslechla, jak říká něco o „tom umaštěném mizerovi.“ Horečně vrhla svou mysl zpět a pokoušela se znovu si vzpomenout, o čem to mluvil.

Vzpomněla si, že Harry mluvil o tom, jak se viděl s Albusem. Slyšel zvěsti, že Snape byl častým návštěvníkem u Sv. Munga a šel za ředitelem, aby zjistil, o co profesorovi jde. Hermioně bylo brzy jasné, že navzdory tomu, že bylo po válce a zmíněný „umaštěný mizera“ zachránil Harrymu život, mladý kouzelník měl ve vztahu ke staršímu kouzelníkovi nanejvýš rozporuplné pocity.

„Vím, že bych neměl, Hermiono,“ přiznával, „ale prostě si nemůžu pomoci. Je to jeho vina, že jsi na tom takhle, jeho vina, že jsem tě ztratil. Kdyby zemřel, nikomu by nechyběl, ne tak, jako všem chybíš ty. Ne tak, jako chybíš mně.“

Hermiona měla sto chutí se posadit a vyštěknout na něj, ať konečně dospěje, ale spokojila se s tím, že ve své mysli na Harryho zavrčela. Severus obětoval všechno – přátelství, společenství – vzdal se i své vlastní duše, způsobil, že ho lidé nenáviděli, dovolil sám sobě být nenáviděn a vnímán jako zlý, aby nikoho ani nenapadlo, jak nebezpečnou hru vlastně hrál. Hermiona si nedělala žádné iluze o věcech, které ve svém postavení smrtijeda a špeha nejspíš dělal, nebo viděl.

Sám o sobě nebyl příjemný člověk – ale byl čestný. A jak šly dny a měsíce a on ji pořád navštěvoval, pochopila, že byl naprosto oddaný.  Byla v něm taková něha, taková hladová bolavá osamělost, kterou cítila, když ji navštívil, že si byla jistá, že je jediná, kdo o ní ví. Byla si jistá tím, že pokud by pochopil, že si je jasně vědomá všeho, co se kolem ní děje, byl by mnohem obezřetnější. Přeci jen, byl k Nettie stěží zdvořilý a ze všech těch historek, se kterými se jí svěřil, byl ve svém životě po válce stejně osamělý jako v jejím průběhu.

Přesto na vlastní oči viděla jeho vlídnost, slyšela jeho sebeodsuzující poznámky, byla zasvěcena do jeho zřejmé slabosti pro Albuse Brumbála. Znala ho – skutečného Severuse Snapea, ne tu fasádu, kterou tak pečlivě ukazoval všem ostatním. Nepochybně to byl zlomený muž. Neprojevoval svou důvěru zrovna snadno a přátelství také ne. Byl muž zlomený světem a v té době se rozhodl dát se znova dohromady. Byl tím, kdo přežil a jeho vnitřní vznešenost zůstala nedotčena. Obdivovala ho za to víc, než by kdy byla schopná vyjádřit.

Ulevilo se jí, když Harry konečně odešel. Nepřišel, aby ji navštívil, ve skutečnosti ne. Přišel, aby se cítil líp kvůli tomu, že ji nenavštěvuje častěji. Přišel z pocitu viny a možná i studu. Štvalo ho, že Snape – muž, který se veřejně hlásil k tomu nedůvěřovat navzdory všemu -byl jediný dost odvážný na to, aby za ní chodil a díval se na ni každý den. Nelibě nesl, že Snape tu pro ni byl, když on sám toho nebyl schopen. Harry se nezmohl na nic lepšího, než pouhé strhané přiznání, určené jen pro její uši „Chci za tebou chodit častěji, ale tak hrozně to bolí. Ty už nejsi Hermiona, jsi jen skořápka té dívky, kterou jsem znal.“

Tak moc mu to chtěla mít za zlé, ale věděla, že ta slova jsou pravdivá. Bez Severusových návštěv pomalu, ale jistě, ztrácela spojení s realitou. A zanedlouho by se opravdu stala jen skořápkou ženy, kterou bývala.

Nedlouho po Harryho krátké návštěvě, objevila novou místnost. Byla velká a plná obrazů. Na pár okamžiků si dovolila být nepozorná.

„Jejda, Hermiono!“ Z obrazu na ni od rozehraných kouzelnických šachů shlížel Ron a křenil se. „Myslíš, že mě v téhle hře Harry vůbec někdy porazí?“

Snažila se, aby se při zvuku jeho hlasu nerozplakala. Toužila ho stáhnout z obrazu dolů do své náruče a pevně ho obejmout.

„Proč brečíš? Kvůli Harrymu, jo?“

„Chybíš mi, Rone. Tak strašně moc mi chybíš!“

„Proč? Vždyť jsem tu.“

„Jsi mrtvý, Rone.“

„Já vím,“ mrkl na ni, „ale není to tak hrozný, vidíš? Jednou tu Harryho porazím, až si se mnou přijde zahrát partičku šachu. Hele, teď když jsem mrtvý, myslíš, že mě ostatní nechají připojit se k Bezhlavému honu?“

Hermiona se rychle odvrátila. Tohle na ní bylo moc.

„Hermiono, miláčku, proč nás nenavštěvuješ častěji?“ vyčítala jí z jiného obrazu matka. Ruce měla až po lokty ponořené do mydlinkové vody, jak ve dřezu myla nádobí, „Tvému otci a mně se stýská!“

„Mami, taky mi chybíte,“ vykřikla „Proč jste mě opustili?“

„Nechte toho vašeho fňukání, vy na nervy jdoucí žábo. Nevidíte, že se vás pokouším ignorovat?“  Z dalšího obrazu na ni zíral profesor Snape: „Proč musíte otravovat můj život jako mor?“

„Už mě nenavštěvujete.“

„A proč bych měl,“  odpověděl chladně, „vaše konverzace byla ještě méně podnětná, než dřív.“

„Řekl jste, že se mě pokusíte zachránit!“

„Mám co dělat, abych zachránil sám sebe, slečno Grangerová,“ zasyčel obraz odpověď.  „A teď mě nechte na pokoji.“

Hermiona se rozhodla, že tuhle místnost už nikdy nenavštíví.

Namísto toho se bezcílně potulovala. „Blázníš, Hermiono,“ řekla si, jak se vlekla prázdnými chodbami. „Prvním příznakem šílenství je, že slyšíš hlasy.“

„On už se nevrátí a ty to víš.“

„To je to, z čeho mám strach.“

Hlasy pronikavě šeptaly, pak odumřely a rozplynuly se v prázdnotě, takže se cítila ještě osamělejší a odloučenější než kdykoliv předtím. Zdi kolem ní se hroutily a její nohy zanechávaly stopy v prachu. Každou chvíli se jí vymknul kotník, ale pátrala dál. Věděla, že tu někde byl, ale ať se otočila kamkoliv byla to jen další slepá ulička.

Nevěděla, kam jí nohy nakonec donesly, dokud neproklopýtala dveřmi černými jako noc na konci chodby. Celá místnost páchla plísní a rozkladem a kamenné zdi pokrýval tlustý zelený mech.

Všude kolem ní byly dřevěné stoly pokryté mokrou hnilobou. Ležely tam napůl otevřené knihy a jejich vybledlé stránky se zelenaly plísní. Přesto, z nějakého podivného důvodu, to místo znala. Vykročila kolem spadaných kamenů a ostatních sutin a razila si cestu do přední části učebny lektvarů. Za jeho stolem se pevně se stočila do křesla, jehož dvojče nebylo ničím víc než hromádkou pružin. Ty dva kusy nábytku byly z celé místnosti to jediné, co nebylo zasaženo všudypřítomným rozkladem.

Stýskalo se jí po něm. Už si ani nebyla schopná vzpomenout, jak zní jeho hlas. Jediné, co ve své mysli slyšela, byl její vlastní pláč a ozvěna zvuků prázdnoty a ticha.

Hermiona chtěla zemřít.

* fáze spánku, kdy se vám zdají sny; při spánku se střídá REM a nonREM fáze, ale tělo odpočívá mnohem intenzivněji v REM fázi 

** jde o úryvky písničky z knížky o Hortonovi – jak se zpívá ve filmu, můžete slyšet vidět tady ;-)  http://www.youtube.com/watch?v=YtP2x5t5wTw

-----------------

Poznámka autorky:

Přečtěte si Horton Hears a Who (Horton slyší Kdovíka) od Dr. Seusse hned teď! Ukradněte ji dětem, abyste se k ní dostali, pokud musíte, ale přečtěte si ji.

Poznámka překladatelky:

Theodor Seuss Geisel byl americký spisovatel a karikaturista, který se proslavil svými knihami pro děti, které psal pod pseudonymem Dr. Seuss. Publikoval přes 60 dětských knih, pro které jsou typické nápadité charaktery, rým a časté použití tříslabičného verše. Více anglicky na http://en.wikipedia.org/wiki/Dr._Seuss

Knihu Horton Hears a Who napsal v roce 1954 a více o ní naleznete anglicky zde http://en.wikipedia.org/wiki/Horton_Hears_a_Who .Tato kniha byla zfilmována v roce 2008 – u nás byl film uveden pod názvem Horton. Na http://www.csfd.cz/film/224119-horton-hears-a-who/?text=101984 je následující shrnutí děje:

Horton je normální slon v dobré fyzické i psychické kondici, a tak ho celkem překvapí, když mu pod nos spadne smítko prachu, které mluví. Celkem logicky se domnívá, že chyba, tedy vlastně hlasy, vězí v jeho hlavě, a že se prostě a jednoduše zbláznil. Jenže Horton se nezbláznil, a to smítko opravdu mluví. Je v něm totiž ukryté malé městečko Kdosice, ve kterém žijí maličkatí Kdovíci. Mezi nimi i Starosta - zasloužilý obyvatel, který má několik desítek roztomilých dcer, spokojený život a před sebou velkolepou oslavou stoletého výročí svého městečka. A je také jediný, kdo slyší Hortona. I Starosta si nejdřív myslí, že mu v hlavě přeskočilo, ale naštěstí mu včas dojde, že neblázní, a že Kdosice jsou ve vážném ohrožení. Dostaly se totiž ze svého starého a bezpečného úkrytu a jejich osud teď závisí na tom, jestli se Hortonovi podaří Kdovíkům pomoct s hledáním nového domova. Ale Horton je trochu pomatenec a ze svých nových kamarádů má tak obrovskou radost, že se o ní rychle podělí s ostatními zvířátky ze svého pralesa. Nikdo mu to samozřejmě nevěří. Dokonce spořádaná Klokanice to bere jako nepřípustné chování a zásah do dobrých mravů a Hortonovo "šílenství" ji naštve natolik, že se rozhodne jetelový květ, na kterém je smítko s Kdosicemi, rezolutně zničit. A Hortonovo dobrodružství začíná.

Netuším, jestli knížka vyšla česky, nebo slovensky, nenašla jsem ji, ale přiznám se, že jsem hledání na webu nevěnovala úplně maximální nasazení ;-) Ale vypadá zajímavě, ne? A protože příští kapitola bude opravdu dost dlouhá a tudíž mi zase zabere hodně času, mohl by vám Horton (alespoň ten filmový) ukrátit čekání ;-)

 


Užívateľské meno:
Heslo:
Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ako anonymný užívateľ nemôžete posielať komentáre, prosíme zaregistrujte sa
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

To bol preklad! Keď som si predstavila tie vety v origináli, no páni. Skvelá práca baby!

Dej? Čo dodať? Prepracovaný, premyslený, záhadný, jednoducho úžasný. Prečo je ešte toľko kapitol do konca, chcem vedieť ako to dopadne! Ach, a zároveň sa desím. To jej vytváranie fiktívneho sveta - akosi z toho behá mráz po chrbte.

Ešte raz díky.

Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 0)
Od: elulinek - 12.12. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
vážně skvělé. hermiona si vytvořila vlastní svět, který se jí na konci zhroutil. z toho splínu, že ji severus nenavštěvuje si připadá odstrčená, rozpadlá a duševně hnijící. kde jsem na tomhle byla? koukám na to, a taky by mě to zajímalo =D nádherně přeložené. nechápu, proč se severus rozhodl nepokračovat v návštěvách. doufám, že tu dobu, ktrerou nestrávil u hermiony, využil k prolomení té kletby. tak snad... působivé, jako vždy. těším se na pokračování

Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: Maenea - 12.12. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Ano! I tohle je jedna z povídek, na které si teď čas udělám. Hermionin stav je pro mě děsivý, nedovedu si to představit, být uzavřená a uvězněná vlastním tělem. A ty představy, co si začala vytvářet, vlastně si dělá svůj vlastní svět. Mrazí z toho. Takže dál, jen dál, ať tu klidně všichni zmrznem, věřím, že to bude stát za to.

Po dni plném zdobení cukroví, praní a pečení jsem si udělala čas na tuhle povídku - a jsem za to ráda.

Merline! chudák Hermiona, je mi jí tak líto. Musím ale přiznat, že Luciusova kletba je promyšlená. Skoro fantastická, žekla bych. A krutá - maximálně krutá. Doufám, že Severus pokračuje v rozkrývání tajemství okolo té kletby a nevykašlal se na Hermionu tak, tak to řekl - což bylo fakt kruté, ale chápu ho - kdo by také nechápal, po tom všem, co prožil... ale stejně - holky, děkuji za překlad, betaread apod. věřím, že jste s tím měly moře práce, vážím si toho. Děkuji a těším se na další.
Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: kometa - 12.12. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Jsem taky ráda, že jsi ráda a děkuju! :o)

Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: HOPE - 12.12. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Krásná kapitolka.
Je mi moc líto Hermiony, chudáček. Nemusel se na ni vykašlat Snape, když ho ona potřebuje.

Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: HOPE - 12.12. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Krásná kapitolka.
Je mi moc líto Hermiony, chudáček. Nemusel se na ni vykašlat Snape, když ho ona potřebuje.

Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: wanilka - 12.12. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Páááni! Tak tohle bylo vážně geniální! A teď nemluvím o samotné kapitole, ale spíš o překladu, který mi vzal dech. Přiznám se, že jsem po předešlé kapitole nakoukla na stránky originálu, ale po pár odstavcích jsem to zabalila. Dělalo mi dost problém pochopit alespoň základy z "co tím chtěl autor říct", takže je mimo hranice mého chápání, co se ti z toho povedlo vykouzlit! Takže jsem dostala lekci - zatnout zuby a vydržet do překladu další kapitoly, to čekání za to vážně stojí:)
Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: kometa - 12.12. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Červenám se a moc ti děkuju :-) Velká část tvé poklony ovšem patří eli - tentokrát prý dokonce kvůli jednomu odstavci skoro nespala, dokud ho neposkládala dohromady - ten prostě byl nad mé síly a ona to bravurně dokázala (kromě jiných zázraků). Budu se snažit, abys nemusela čekat moc dlouho, slibuju! ;-)
Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: eli - 17.12. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
červenám sa tiež a musím dodať, že môj podiel na preklade je tak 5-10%. zvyšok slávy patrí skvelému kometkinmu prekladu. :-)

Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: Petty002 - 13.12. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Nádherná kapitola, ani si neumím představit jak Hermioně musí být, musí to být strašný a ještě ted jí Severus opustil, tak doufám že se tam zas u ní brzo ukáže :-)

Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: JSark - 13.12. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Pri Brku si niekto hovoril: Jimmi má rada dobré konce. Ja teraz dúfam, že aj kometa, pretože toto bolo fakt hrozné a depresívne. :(
Ale preklad fakt super, teším sa na pokračovanie.
Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: kometa - 13.12. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
JSark, to jsem byla já, kdo si to říkal :-D A jsem na tom stejně jako Jimmi, jestli tě to potěší ;-)
Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: JSark - 13.12. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Aha, to bola trefa. :D Som veľmi rada, poviedkam so zlým koncom sa vyhýbam. Kedysi som čítala jednu, na konci zabili Harryho aj Sevieho a bulila som ako korytnačka. Chjo, pozerám, že v češtine toto znie lepšie, holt želva je želva. :)

Překlad se mi líbí, příběh se mi líbí - ačkoliv jsem se vidiny "dobrého" konce (relativní pojem, ne?!) vzdala někdy u třetí kapitoly, pořád vím, že to nedokážu nečíst! Jestli autorka nakonec plánuje happyending, stejně to pochmurný průběh povídky nevykompenzuje.
A Hermionin svět je prostě... neskutečný! Nejsou ty rozhovory fascinující?! :)
Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: kometa - 13.12. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Jsou fascinující, souhlasím! A dík, žes to nevzdala a čteš dál :o) Na konci příští kapitoly ti bude trošku veseleji, řekla bych, a budeš tam mít další text písně - a opravdu si dávám záležet s jeho překladem :-D
Kdepak já a vzdát to - zhltla jsem originál... (Ale nemůžu přece v komentářích odhalovat to, co se teprve chystá!)
Jsou části, na které se opravdu těším, až je uvidím přeložené. Angličtina je jedna věc, ale když si to chci opravdu vychutnat... Nezbývá, než čekat na tyhle suprové překlady! Texty písní jsou pro mě největší lahůdky.
Hodně trpělivosti s příběhem!
Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: kometa - 13.12. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Také se těším, až uvidím některé části přeložené :-D Někdy mám pocit, že až při překladu si ten příběh opravdu užívám a pronikám do něj - když ho osahávám ze všech stran ve snaze najít nejlepší vyjádření. Miluju ho, je pro mě hodně silný.

Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 0)
Od: Zuzana - 28.12. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Búcham si znova hlavu prečo, prečo som začala čítať niečo, čo nie je dokončené!!!!!
Táto poviedka ma dostala. Stáva sa jednou z tých, kvôli ktorým denne klikám do mojich záložiek a dúfam, že pribudne pokračovanie. Pridávam si toto skvelé dielo medzi svoje obľúbené a netrpezlivo budem čakať.
Ďakujem všetkým skvelým prekladateľkám aj autorkám za takéto úžasné diela. Zotieram slzu z oka nad Hermioniným osudom a srdce ma bolí nad osudom Severusa. Idem si prečítať niečo na ukľudnenie duše, lebo teraz mi je veľmi smutnokrásne.
Ďakujem za tento pocit aj keď je taký....
Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: kometa - 28.12. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
:-) moc a moc ti děkuji za komentář! Teď jsem měla hodně práce kolem vánoc a moc nestíhám, ale neboj, na překladu další kapitoly pracuju. Jsem ráda, že se ti tak líbí :o)
Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: Zuzana - 02.01. 2010
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Ďakujem, chápem vianočné prípravy dajú zabrať a teším sa na pokračovanie. Veľmi si vážim, že odpovedáš na komentáre a áno je to pekná poviedka a skvelý preklad, krásne sa číta.

Haúúú! První tři kapitoly byly úžasné, čtvrtá trochu divná, ale teď to dostalo grády! Nádhera. A úžasný překlad. Děkuji a doufám ve věci příští. Co asi tak dělá Severus, že nenavštěvuje Hermionu? Léčí se? Pátrá? Zalézá do kanálu?
Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: kometa - 08.01. 2010
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Děkuju moc za pochvalu, tvůj koment mě konečně po ránu probral a náramně pobavil :-D Severus nezalézá do kanálu a co dělá se dozvíš v další kapitole :-D Jsem pořád tupá z vánoc a mozek mi nepracuje, překlad jde hrozně ztuha, ale snažím se ;-)

Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 0)
Od: Zuzana - 15.01. 2010
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Prosííííím, nebude ešte ďalšia kapitola? Čo robí Severus? Ako dlho nechá Hermionu trpieť? Och pekne prosím pokračuj.
Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: kometa - 26.01. 2010
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
:o) další kapitola už je u bety, ale má toho moc v práci, tak vydrž ;-) A díky!

Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 0)
Od: Mex - 26.01. 2010
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Děkuji ti moc za překlad téhle povídky.
Ačkoli nejsem angličtinář už jsem jí kdysi četla s pomocí translatoru, ale to z toho člověk moc nemá, zvlášť ze značně surrrealních scén, ktrerými se příští kapitola jen hemží. Takže už se nemůžu dočkat na tvůj překlad, abych si to mohla vychutnat.
Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: kometa - 26.01. 2010
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Mex, vítej :-)
Děkuju moc za komentář, jsem ráda, že se ti překlad líbí. 7. kapitola je hotová, jen čekám až mojí zlaté betě eli zbyde v lednovém pracovním šílenství kousek času a skoukne to ;-)

Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 0)
Od: Gringer - 30.01. 2010
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Dokonalý... Málem sem se rozbrečela... Oh jak já bych jim to přála... Vím, že do toho nemám co mluvit, ale přála bych si, aby jsi to přeložila co nejdříve... :)
Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: kometa - 31.01. 2010
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Gringer, moc ti děkuju za komentář a vítej :o)
Budu se snažit pilně překládat, abys nemusela dlouho čekat!

Úplně mě pro Hermionu bolí srdce. Skutečně situace k zešílení.
Proč se Snape rozhodl, že už ji nenavštíví?
Sakra, rychle musím na další kapču.

Re: Kapitola 6 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: mami - 22.04. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
To hádal nie, žeby to S. vzdal? To sa mi nezdá. V tom bude niečo iné.

Prehľad článkov k tejto téme:

Michmak: ( Jiřina )30.01. 2012Epilog: Nettie
Michmak: ( Jiřina )25.01. 2012Kapitola 19 Snape a Hermiona
Michmak: ( Jiřina )11.01. 2012Kapitola 18 Harry
Michmak: ( Jiřina )10.01. 2012Kapitola 17 Hermiona
Michmak: ( Jiřina )19.11. 2011Kapitola 16 Nettie
Michmak: ( Jiřina )30.09. 2011Kapitola 15 - Snape
Michmak: ( Jiřina )19.09. 2011Kapitola 14 - Hermiona
Michmak: ( Jiřina, Kometa )11.05. 2011Kapitola 13 Snape
Michmak: ( Jiřina, Kometa )09.04. 2011Kapitola 12 Nettie
Michmak: ( Kometa )02.04. 2011Kapitola 11. Hermiona
Michmak: ( Kometa )14.08. 2010Kapitola 10. Snape
Michmak: ( Kometa )14.06. 2010Kapitola 9. Nettie
Michmak: ( Kometa )20.02. 2010Kapitola 8. Hermiona
Michmak: ( kometa )02.02. 2010Kapitola 7. Snape
Michmak: ( Kometa )12.12. 2009Kapitola 6 Hermiona
Michmak: ( kometa )23.11. 2009Kapitola 5 Nettie
Michmak: ( kometa )12.11. 2009Kapitola 4 Snape
Michmak: ( kometa )30.10. 2009Kapitola 3 Hermiona
Michmak: ( kometa )23.10. 2009Kapitola 2 Snape
Michmak: ( kometa )21.10. 2009Kapitola 1 Nettie
. Úvod k poviedkam: ( kometa )13.10. 2009Úvod k poviedke