archiv.hpkizi.sk
Kapitola 3 Hermiona
Heart with no companion
Článok poslal užívateľ: Jimmi - 30.10. 2009
Téma: Heart with no companion
kometa
nám napísal:

All characters belong to JKR: Autor anglického originálu Heart with no companion: Michmak. ArtCredit: Jonathan3333

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Překlad: kometa

Beta: eli

Tato kapitola patří vám: Tesska, Sela, Jimmi, Rapidez, beruška, jennifer, HOPE, Leannka, Petty, Maenea, Nuviel, JSark a hlavně mé skvělé betě eli, která může za to, že se to dá číst a která dodala jednu velmi důležitou výkladovou poznámku :-)



Kapitola 3 Hermiona

Zase se vrátil. Poznala jeho přítomnost ještě dřív, než zahlédla, jak se svezl do křesla u její postele. Toužila po tom, aby se přisunul blíž, aby měla ve výhledu něco jiného, než holé bílé zdi.

Byla v živoucím pekle a nemohla z něj uniknout.

Statečně bojovala, aby dala dohromady ty malé útržky informací, které jí zřídka vystupovaly z paměti – pořád tak docela nevěděla, co se jí vlastně stalo.

Samozřejmě věděla, že ji zasáhla kletba. Viděla Malfoye připraveného napadnout Snapea a bez přemýšlení se vrhla před svého profesora. Její cesta přes bojiště stejně vedla k němu, zoufale mu potřebovala krýt záda, aby mohl pokračovat v posílání toho, co posílal Harrymu, ať už to bylo cokoliv. Nikdy by se nedozvěděla, jestli její tušení bylo správné – že přenesl na Harryho svou magii. Ale ať už to bylo cokoliv, intenzita magie kolem Harryho se v krátké době desetkrát zvětšila a Snape zůstal zcela otevřený útoku.

Živě si vybavila stříbrné světlo z Malfoyovy hůlky, jež ji zasáhlo a odhodilo na Snapea, který se snažil zůstat rovně stát a pomoci Harrymu. Vzpomněla si, jak se ho snažila zeptat, jestli je v pořádku, a na svůj náhlý strach, když si uvědomila, že nemůže mluvit.

Za nimi se ozval hlasitý výbuch, z toho zvuku jí zvonilo v uších, a když padala do Snapeovy náruče, její oči oslepilo tak jasné světlo, že nemohla mrkat. Jejím hábitem cloumal horký vítr, omotával jí vlasy kolem celé tváře, jak ji a profesora Snapea výbuch zanesl až na samý konec bitevního pole.

Když přešla nárazová vlna, periferním viděním zachytila lidi, kteří klesli tam, kde stáli, někteří z nich s úlevou odpočívali, jiní křičeli v agónii, křečovitě svírali ruce, jak jim kůže tála z kostí.

Její oči stále hledící na Snapea i po tom, co se skutáleli dolů z kopce, ještě před tím velkým požárem, v hrůze viděly, jak se jeho tělo začíná rozkládat. Pokusila se volat o pomoc, ale její rty se odmítaly pohnout a ten zvuk se stal jen výkřikem znějícím v její hlavě. Vůbec nechápala, co se děje, jak se může profesor Snape rozpouštět přímo před jejíma očima, zatímco ona stále byla fyzicky nezraněná. Byla bezmocná a nemohla odtrhnout pohled od jeho zmučené tváře, neschopná zabránit své mysli plakat, když ji ten žhavý vítr vyrval z jeho sevření. Když na ni sestoupila temnota, už proti ní nebojovala. Přivítala ji s otevřenou náručí.

Když se Hermiona po bitvě probrala, nevěděla, kde je. Viděla nad sebou zatažené šedé nebe, ale nemohla pohnout hlavou, aby zjistila, jak vypadá její okolí. Když začalo pršet, nemohla ani zabránit kapkám deště, aby jí naplnily oči. Takhle tam ležela, neschopná pohybu, řeči, dokonce ani mrkání, dokud jí nenašli nějací mudlové a nevzali jí do nemocnice.

Domnívala se, že všichni, které znala a milovala, jsou mrtví. To byl jediný způsob, jak si mohla vysvětlit, proč ji nehledali. Možná, že po tom všem Voldemort vyhrál a život jedné čarodějky narozené u mudlů neměl cenu, když mohla stejně tak dobře být mrtvá. Vzpomněla si na Snapea, tajícího jí před očima a uvažovala, jestli stejný osud potkal i její kamarády.

Její rodiče byli mrtví – celkem ironicky zemřeli při autonehodě jen pár měsíců před závěrečnou bitvou. Vždycky si myslela, že pokud se jim něco stane, bude to kvůli Voldemortovi, takže to byl šok, když jejich smrt byla tak moc... mudlovská.

V nemocnici se stala ‚Jane Doe‘, * něčím jako místní záhadou. Nikdo nevěděl, kdo je, nebo jak došlo k tomu, že ležela na poli za Lewis ve Skotsku, uprostřed kruhu stojících kamenů v Callanais. **

Ve vší upřímnosti, ona také nevěděla, jak se tam dostala. Závěrečná bitva se odehrávala na západních ostrůvcích a ne zrovna blízko Callanais. Zoufale se snažila přijít na to, co se stalo s jejími přáteli, ale nikdo v nemocnici neměl ani ponětí o velké kouzelnické bitvě nebo o řadě podivných událostí kolem Cesmínových luk.

Ztratila přehled o dnech, kdy ležela v nemocnici. Původně měřila čas podle toho, jak se ošetřovatelkám střídaly služby, když přicházely zkontrolovat životně důležité orgány, vykoupat jí, otočit jí, aby zabránily vzniku proleženin. Většinou mlčely a k ní mluvily jen zřídkakdy.

Bylo to o měsíc později, když ji našel Harry. Nejprve si neuvědomila, že je to on, když mluvil hned za dveřmi jejího pokoje. Až když stál přímo před ní a se slzami v očích se na ni díval, pochopila, že neměla halucinace. Chtělo se jí křičet radostí, posadit se, omotat mu ruce kolem krku a obejmout ho, až by ho umačkala; jenomže samozřejmě nemohla.

Mluvil s ní pár minut a pokoušel se z ní dostat nějakou odezvu, ale pak to vzdal a prostě si jí k sobě přitáhnul.

„Beru tě domů, Hermiono. Poppy bude schopná dát tě do pořádku, slibuju. Jsem tak rád, že jsi pořád naživu.“

Někdy se ptala sama sebe, co si asi myslely sestřičky v té mrňavé nemocnici, když ji přišly zkontrolovat a ona už tam nebyla. Harry je přemístil přímo do Prasinek.

Její oddané naděje, že jí Poppy bude schopná pomoci, vzaly za své během několika dnů. Samozřejmě, proběhla standardní lékouzelnická diagnostika, ale jediné, co se ukázalo, bylo, že je v kómatu způsobeném kletbou. Bylo to tak frustrující – ležet tu naprosto si vědomá všeho, co se kolem děje – ale neschopná jim říci, že se nejedná o kóma. Bylo to něco mnohem děsivějšího.

Poppy jako obvykle pobíhala a dělala si starosti, zkoušela lektvar za lektvarem, mávala nad jejím tělem jedno protikouzlo za druhým, testovala její nereagující nervový systém, ale netrvalo dlouho a všichni došli k závěru, že Hermiona nevnímá, co se kolem ní děje. Častokrát si přála, aby to tak opravdu bylo. Bylo by o tolik snazší, kdyby si nebyla tak pronikavě vědoma každé minuty, kdy byla polapena ve svém těle. Když se zdálo, že jejich úsilí je marné, obrátila svou mysl ke snaze přijít na to, jakou kletbu Malfoy použil, znovu si vyvolávala jeho hlas a krajní výraz zášti na jeho tváři, když namířil svou hůlku na Snapea. Kletba samotná – animula somnus – byla jednou z těch, o kterých nikdy neslyšela. Mohla jen doufat, že v průběhu bitvy slyšel kletbu ještě někdo jiný a měli by možnost najít protikletbu a vyléčit ji.

Dokud byla v Bradavicích, Harry ji navštěvoval téměř každý den. Rád seděl vedle ní a mluvil s ní a ona ho ani v nejmenším neposlouchala.  Samozřejmě, viděla Rona padnout. Bolela ji vzpomínka na šokovaný výraz jeho tváře, když ho kletba zasáhla. Ale alespoň to bylo rychlé – alespoň byl ušetřen toho být uzamčen ve vězení svého vlastního těla. Snažila se i nadále myslet pozitivně, opravdu se o to snažila; ale jak dny sklouzly do týdnů, její naděje slábla a její nejhlubší myšlenky zhořkly.

Když ji přesunuli ke Sv. Mungovi, zdálo se, že to bude její konec. Nikdy neměla moc ráda zařízení pro dlouhodobý pobyt  -  její babička trpěla Alzheimerovou nemocí a strávila poslední léta svého života v pečovatelském domě. Bylo těžké ji tam navštěvovat a Hermiona se odtud vracela domů vždycky vycucaná a zdeptaná. Zařízení jako tohle byla vždy opuštěnými místy. Ráda by věděla, jestli ji dali na stejné patro jako Nevillovy rodiče a na kraťounkou chvíli si představila sebe samu po létech, jak za ní Harry chodí na zdvořilostní návštěvy o Vánocích a na její narozeniny.

Pamatovala si své překvapení, když ji poprvé navštívil profesor Snape. Celou dobu, co byla v Bradavicích, ho neviděla a zpočátku si myslela, že je mrtvý. Byla poměrně naštvaná při pomyšlení, že se jí ho nepodařilo zachránit – navzdory nejlepším úmyslům byla Malfoyovou kletbou zasažena úplně zbytečně. Koneckonců, to kvůli němu skončila jako živá mrtvola.

Pár dní poté, co ji přinesli do Bradavic, pochopila, že Snape stále žije. Slyšela ho, jak z druhého konce ošetřovny celkem nahlas prská na Poppy.

„Odmítám snídat tahle tekutá vejce byť i jen jediný další den. Ujišťuji vás, že můj jícen je naprosto v pořádku a pár kousků chleba a šálek čaje mu neublíží. Nechápu, jak se to, že mě vyhladovíte k smrti, hodí k vašemu pracovnímu postupu.“

Od té doby věnovala jeho hlasu zvláštní pozornost a často se sama pro sebe smála, jak využil ke stížnostem každé příležitosti, kdy byla Madam Pomfreyová v místnosti – stěžoval si na jídlo, na nedostatečnou kvalitu její péče i na skutečnost, že ho nenechala odejít.

„Ženská, přežil jsem jako dvojitý agent ve sporu s nejďábelštějším čarodějem, kterého jsem kdy poznal, ale silně pochybuji o tom, že přežiju vás!“

 Hermiona byla zvláštním způsobem potěšena, když zjistila, že navzdory všemu, co se stalo, se profesor Snape a jeho nerudný sarkasmus nezměnil. Jeho naštvané komentáře se rychle staly světlými okamžiky jejích jinak nudných dnů v Bradavicích.

Ve skutečnosti ho neviděla až do druhého dne, co byla u Sv. Munga. Hodně zhubnul a jeho kůže se zdála růžovější, jakoby se zotavoval ze spálenin od slunce. Vlasy měl také kratší, jen taktak se dotýkaly okraje jeho límce. Zamračil se na ni, stejně jako to dělával vždy a pak zamumlal nějaký komentář o tom, že mu dělá potíže a vyštěkl na ošetřovatelku, co stála za ním „vypadněte!“

Jediným důkazem, že ho žena poslechla, bylo tiché klapnutí dveří. Dívala se na něj, jak si ji prohlíží, a byla zvláštně spokojená, že po tom, co jen slýchala jeho hlas, ho konečně zase vidí, a čekala, co udělá.

Nikdy by ji ani nenapadlo, že by z krabičky, kterou jí položil k nohám, vytáhl rozkošnou kytičku lučních květin, nebo že by je tak pečlivě urovnal do erární vázy hned vedle její postele. Tím jediným činem, který se shodoval s rolí zlověstného impozantního mistra lektvarů, bylo, že nad květinami zamumlal kouzlo nepovšimnutí, když je pokládal na stoleček vedle její

„Nemůžeme ostatním dovolit, aby se dozvěděli, že jsem tak měkkosrdcatý, abych někomu nosil květiny,‘ zamručel sarkasticky, ‚mohlo by to zničit mou pověst odporného mizery.“

Hermiona se v soukromí své mysli zahihňala, když si uvědomila, že jen oni by je vlastně mohli vidět.

Po překvapení s květinami, přišly ještě mnohem bizarnější věci, když Snape váhavě natáhl ruku a dotkl se její hlavy, předtím, než si vedle ní sedl na židli.

„Slečno Grangerová‚ vy jste zdaleka ta nejnesnesitelnější pitomá holka, co jsem kdy poznal.“

 

Jeho slova by mohla způsobit palčivou bolest, kdyby nebyla řečena tak měkce a s tak silnými podtóny soucitu. Opravdu mu jí bylo líto? Mohla ho vidět jen periferním viděním, a když se jeho dotyk vrátil do jejích vlasů, ten chvějivý pocit na pokožce její hlavy byl přímo nebeský. Jinak než profesionálně se jí nikdo nedotýkal od chvíle, kdy ji Harry našel a vzal do Bradavic – dokonce ji ani nikdo nedržel za ruku.

 

Jeho prsty byly silné a zvláštně teplé a jeho hlas byl něžný, když řekl „Myslel jsem, že byste zas měla ráda zpět své vlasy. S těmito vlasy vypadáte spíš jako lvíče, než jako lvice, kterou ve vás mnozí lidé vidí.“

 

Cítila, jak proud jeho magie proniká pokožkou její hlavy, a doslova cítila, jak jí dorůstají vlasyy a váhu jeho prstů, jak je natahoval, aby se prodloužily. Když skončil, uvnitř se rozplakala, že se jeho ruka z její hlavy ztratila. Neuvědomovala si, jak moc jí scházel lidský kontakt, dokud jí ho Snape neposkytl.

 

Krátce potom odešel, ale nejdřív jí zlehka uhladil vlasy na temeni a zamumlal: „navzdory tomu, jak pateticky to zní, udělám všechno co je v mých silách, abych vás zachránil, slečno Grangerová.“

 

Jeho slova ji nadchla i vyděsila. Už jen jeho prostá přítomnost jí zachránila zdravý rozum, a kde předtím bylo zoufalství, teď byla naděje. Ať už mezi jejími vrstevníky a profesorem existovalo jakékoli nepřátelství, ona vždycky obdivovala bohatství inteligence, kterou vládl a jeho odhodlání uspět tam, kde nespočet ostatních ztroskotal. Jejich práce pro Řád jí to při mnoha příležitostech dokázala. Mluvil pravdu, nedovolil by si v tom selhat – ne nutně kvůli ní, ale protože nechtěl být poražený, když se ukázal nějaký složitý úkol. Ale její strach pramenil z jistoty, že tohle byla poslední příležitost, kdy viděla profesora Snapea nebo jakoukoli jinou důvěrně známou tvář, protože Snape byl ten poslední člověk na světě, který by ji chodil osobně navštěvovat.

 

Slovy nelze vyjádřit její překvapení, když se další den ukázalo, že se zmýlila a pak další den a každý den, který následoval. Brzy jí bylo, jakoby žila jen pro tyto večerní návštěvy a občasné dotyky. Přes den, když s ní nebyl, nechávala svou logiku metodicky procházet scénáře, aby prozkoumala svou mysl a sama sebe se ptala, jestli má Snape v úmyslu zkoumat ten i onen postup, aby ji vyléčil. Byla odhodlaná mu nějak dát vědět, že je tady, že stále ještě žije – a že tu byla celou tu dobu.

 

V průběhu prvního měsíce jejího pobytu u Sv. Munga bylo se ukázalo, jak krutě byla vymyšlena kletba, která ji zasáhla. Úplně se uvnitř zděsila, když si představila, jakou péči musel Malfoy věnovat nalezení dokonalé kletby, která by zaručila, že zbývající Snapeovy dny budou naplněny hořkým trápením. Hermiona si nedokázala představit nic horšího, čím by bylo možno týrat něčí mysl, zvlášť pro někoho tak inteligentního, jako byl Snape, nebo ona – nemoci mluvit, číst, psát, nebo se někdy znova dotknout hůlky – naprostý nedostatek intelektuálních podnětů byl sám o sobě druhem mučení a rychlou cestou k nepříčetnosti. Děsila se hloubání nad tím, co by se s ní stalo, kdyby Snape nezačal se svými každodenními návštěvami – na konci druhého měsíce už cítila, jako by se měla zbláznit; její mozek pomalu zakrňoval a z ní se stávala jen skořápka té ženy, kterou kdysi bývala.

 

Nedalo se říci, že by nikdo jiný nepřišel, ale nikdo nechodil s tak neochvějnou pravidelností, jako Snape. Harry ji párkrát navštívil, když byla těch prvních pár týdnů v Bradavicích. Ale když dny míjely a její stav se stále neměnil, jeho návštěv ubývalo a ubývalo – předpokládala, že se to stane, ale nečekala, že to bude tak rychle. Samozřejmě, že mu to nevyčítala. Za svůj krátký život už přišel o tolik; chápala, že její ztráta ho musela bolet tak moc, že ho to zlomilo. Věděla, že kdyby se jejich role obrátily, čelila by té bolesti den co den, i když by jí to rvalo srdce.

 

Nepřestávalo ji udivovat, když si dovolila přemýšlet o tom, jak se profesor Snape od své první návštěvy vracel každý den. V Bradavicích mohl snadno vést výzkum a experimentovat se způsoby, jak ji vyléčit. Její přítomnost nebyla nutná pro úspěch nebo neúspěch jeho myšlenek – alespoň ne v této rané fázi. Nicméně byla vděčná, když ji jeho přítomnost přesná jako hodinky ujišťovala, že on ji vytrvale odmítá ponechat svému osudu.

 

Víc, než čehokoli jiného, si vážila toho, že s ní mluvil, jako by byla opravdu vzhůru a slyšela ho. Zpočátku se dlouhé okamžiky ticha mísily s tím, jak mluvil o svém výzkumu ohledně jejího stavu, o tom, jak pátral po teoriích, které by mohly stanovit léčbu. Postupem času se při rozhovoru s ní uvolnil a začal odhalovat více ze svého zklamání ohledně nedostatku materiálu k té záhadné kletbě, což brzy vedlo k frustraci, která ho denně popuzovala. Historky o vybuchlých kotlících, o elixírech, které měly negativní dopady na studenty, kteří je vytvořili, byly vždycky zábavné, stejně jako příběhy, které vyprávěl o ostatních členech učitelského sboru. Přesto její nejoblíbenější byly ty, které skoro láskyplně vyprávěl o řediteli.

 

Po mnoha měsících návštěv, jí jednoho zvlášť chladného večera vyprávěl legrační historku o Albusi Brumbálovi, jak se v pondělí potuloval kolem, s jasně žlutým citrónovým bombónem, přilepeným ve vousech.

 

„Slečno Grangerová, chcete-li, představte si docela nápadný citrónový bonbón na tom bílém plnovousu. Já jsem si ho samozřejmě u snídaně všiml, ale byl jsem zvědavý, jak dlouho bude trvat, než si toho všimne on. Při obědě ho tam ještě měl. Celý den ho na to nikdo neupozornil. Když jsem se konečně rozhodl poukázat na to, že mu z brady visí bonbón, jen ho vytrhnul a zamumlal „tak tady ses mi schoval“ a tu zatracenou věc snědl. Přísahám, že s tím senilním starým podivínem to je rok od roku horší.“

 

Někdy si dokonce přinesl eseje, aby je oznámkoval a předčítal jí některé příklady toho“‚co musí snášet od těch tupohlavců.“

 

Nejlepší ze všech ale byly dny, kdy si sedl vedle ní a vyprávěl jí o nejnovějších článcích, které četl v ‚Ars Alchema‘ nebo v jiných vědeckých publikacích, které dostal.“‚Přistihl jsem se, jak přemýšlím nad tím, co byste asi řekla na ten poslední článek, který obsahuje hypotézu, že kouzelníci jsou skutečně samostatný druh hominidů, něco jako byli Neandrtálci nebo Cromagnonci.“

 

Když jí skoro rok po jejich prvním setkání poprvé řekl Hermiono, přistihla se, že se vnitřně usmívá celé dny. Uvažovala, co by asi řekl, kdyby si uvědomoval, jak moc ji jeho návštěvy těší, a jestli vůbec kdy bude mít šanci mu to říci.

 

Užívala si jeho společnost, vychutnávala si jeho hlas, jeho sarkasmus a jeho kousavý důvtip, který, když nebyl namířen proti ní, vyzníval úplně jinak. Spokojeně se těšila z jeho jednostranné konverzace s ní, když s ní sdílel myšlenky, teorie a názory a vybízel ji, aby s ním držela krok, ačkoliv si nebyl vědom toho, že to dělá. Pouhá jeho přítomnost ji uklidňovala, a když byla někdy sklíčená z nedostatku pokroku, tak to, že slyšela v jeho hlase svá vlastní zklamání, jí pomáhalo dostat se z toho co nejdřív. Jen to, že ho měla nablízku, když s ní mluvil tím svým zastřeným sametovým hlasem, stačilo k tomu, že se držela nad vodou.

 

A jednou za čas, když se cítil zvlášť uvolněný, ji pohladil po vlasech.

----------------------------------

Poznámka autorky: Téměř jsem v pokušení tady skončit. Zdá se mi, že první tři kapitoly by mohly stát samy o sobě jako sice smutný, ale (pro mě) uspokojivý příběh. Nicméně budu pokračovat.  Miluji myšlenku na Snapea navštěvujcího Hermionu každý den až na věčné časy, a na Hermionu spokojenou s tím, že jí pohladí po vlasech, ale stejně přiznávám, že fandím myšlence, že takhle to bude o něco uspokojivější...

Těm z vás, kteří se mě v e-mailech ptali, odkud pochází název „Heart With No Companion“, odpovídám: od Leonarda Cohena a jeho stejnojmenné nádherné smutné písně.  Prostě mi připadá k tomuto příběhu tak nějak příhodná.

„Srdce bez společníka“  

Zdravím vás z druhé strany

Smutku a zoufalství

S láskou tak obrovskou a zničenou

Dosáhne vás to kdekoliv

Zpívám to pro kapitána

Jehož loď nebyla postavena

Matku v rozpacích

Jejíž kolébka je stále prázdná

Pro srdce bez společníka

Pro duše bez krále

Pro primabalerínu

Která nemá pro koho tančit

Procházejí dny smůly

Nocemi divokých úzkostí

Ač tvůj slib nemá význam

Přesto ho musíš dodržet

Musíš ho dodržet kvůli kapitánovi

Jehož loď nebyla postavena

Kvůli matce ve zmatku

Jejíž kolébka je stále prázdná

Kvůli srdci bez společníka

Zdravím vás z druhé strany...

--------------------------------------

* Poznámka od eli:

Označenie „Jane Doe“ súvisí s jedným prípadom, ktorý sa stal v roku 1954 v štáte Colorado. Keď našli jej telo, nevedeli, o koho ide, preto ju pomenovali „Jane Doe“. Až po 55 rokoch na základe testov DNA zistili, že išlo o Dorothy Gay Howard, tiež je to seriál televízie Hallmark, ktorý má myslím trochu mysterioznu tématiku ) T

u je stránka, kde sa píše o Jane Doe http://content.usatoday.com/communities/ondeadline/post/2009/10/55-years-after-murder-boulders-jane-doe-identifed/1)

------------------------------------

** Poznámka překladatelky:

o Callanais máte něco víc tady – anglicky

http://www.mysteriousbritain.co.uk/scotland/western-isles/featured-sites/callanais-callanish-stone-circle.html

 

 

 

 


Užívateľské meno:
Heslo:
Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ako anonymný užívateľ nemôžete posielať komentáre, prosíme zaregistrujte sa
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Snáď prvá, kým ostatní prídu na to, že tu je kapitola.

BOLO TO JEDNODUCHO FANTASTICKÉ! Úžasný preklad, toto je presne podľa môjho gusta. Ani neviem, že čítam po česky. Jednoducho nádhera.

Kometa, eli, ďakujem.
Re: Kapitola 3 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: Maenea - 31.10. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
No, ani já jsem si nevšimla, že je to česky O:-) překlad se vážně povedl :-)

* zoufá si * To je tak smutný příběh.
* oceňuje * A hele - tak přeci jen budou i ty české texty písní.
Díky.
Re: Kapitola 3 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: kometa - 30.10. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
:o) ano budou - pro tebe ;-) a díky!

Re: Kapitola 3 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: Neprihlásený - 30.10. 2009
Ďakujem za venovanie, krásna kapitolka a som napätá a nedočkavá, čo bude ďalej!!!

Re: Kapitola 3 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: JSark - 30.10. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Viem, že sa opakujem, ale predstava roztápajúcich sa tiel... brr, fuj, to je hnus. A zase predstava niekoho uväzneného vo vlastnom tele je tiež príšerná. I keď kto by do Sevieho povedal, že bude taký, hm, skoro až romantik. :)
Ďakujem.

Re: Kapitola 3 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: beruska1 - 31.10. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
tak ona je "vzhůru" a všechno vnímá, to je naprosto fantastické. Jsem zvědavá jestli teda na něco příjde Sevík aby í doopravdy probudil.

jen tu asi vypadlo slovíčko postele (úplně na konci toho souvětí) :-D Tím jediným činem, který se shodoval s rolí zlověstného impozantního mistra lektvarů, bylo, že nad květinami zamumlal kouzlo nepovšimnutí, když je pokládal na stoleček vedle její


děkuju za věnování a těším se na dalšíí
Re: Kapitola 3 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: kometa - 31.10. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Jejda, beruško, máš pravdu, postel se nám ztratila :-D hned jdu poprosit Jimmi o opravu ;-)
díky za přízeň :-)
Jimmi poctivo číta všetky komenty, takže som to hneď opravila. Dala som len postele, lebo vo vete predtým je tiež její postele. Asi ste s tým chceli niečo urobiť (štylisticky). Ja som si to pri čítaní vôbec nevšimla. Ale o mne je už známe, že čítam aj to, čo tam nie je napísané a naopak. Ešteže máme Berušku.
Re: Kapitola 3 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: beruska1 - 31.10. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Beruška si jí tam taky hned dala, ale pak když to kopírovala do mteriálů na pdf tak se u toho zastavila s tím, že to špatně zkopírovala, tak se šla znovu podívat a ono to tam vypadlo :-D

Re: Kapitola 3 Hermiona (Hodnotenie: 0)
Od: Neprihlásený - 31.10. 2009
úžasná kapitola
tento Hermionin pohľad bol najlepší
neuveriteľne sa teším na ďalšiu kapitolu a ďakujem za túto
Re: Kapitola 3 Hermiona (Hodnotenie: 0)
Od: Neprihlásený - 31.10. 2009
tento komentár je od Leannky
nejde mi prihlásiť

Hm, myslela som si, že bude o všetko, čo sa okolo nej deje, vedieť...super kapitola, teším sa na ďalšiu, dík za venovanie a preklad =)

Re: Kapitola 3 Hermiona (Hodnotenie: 0)
Od: Dessire - 31.10. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
tato poviedka je uplne uzasna, ved ako aj vsetky co su na tejto stranke :) dakujem za krasny preklad :)

Re: Kapitola 3 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: HOPE - 31.10. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Krásný překlad přímo bombastický. Nemám na tuhle kapitolku vůbec slova.
Díky za luxusní překlad a za věnování

Re: Kapitola 3 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: HOPE - 31.10. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Krásný překlad přímo bombastický. Nemám na tuhle kapitolku vůbec slova.
Díky za luxusní překlad a za věnování

Re: Kapitola 3 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: Maenea - 31.10. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Hurá, Hermionin pohled. Čekala jsem, že bude vnímat a těšila jsem se na to. A vůbec mě to nezklamalo :-)

Re: Kapitola 3 Hermiona (Hodnotenie: 0)
Od: Sela - 31.10. 2009
Tahle kapitola je skvěle sugestivně napsaná a úžasně přeložená. Už se moc těším na pokračování.
Děkuji, za věnování.

Re: Kapitola 3 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: Petty002 - 01.11. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Moc děkuju za věnování :-) Kapitola byla jako vždy nádherná ani si neumím představit co Hermiona zažívá, strašně jí lituju, už se moc moc těším na další kapitolu :-D

Re: Kapitola 3 Hermiona (Hodnotenie: 0)
Od: wanilka - 02.11. 2009
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Teda s něčím tak ďábelským může opravdu přijít jen Malfoy! Chudák Mia :/ Nejhorší je, že jí nezbývá nic jiného než jen ležet, zírat do stropu a čekat - buď jí Snape pomůže a nebo jí z toho hrábne - moc možností teda vážně nemá...:) Ale protože mě jako čtenáře si tahle povídka právě získala, taky od téhle chvíle nemám moc na výběr - holt budu napnutá jak struna nedočkavě vyhlížet další kapitoly a čekat, jak si s tím autorka poradí;) Jinak znovu moc chválím překlad - krásně se to čte! :)

Re: Kapitola 3 Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: mami - 21.04. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Jak smutně být veznom vo vlastnom svete.

Prehľad článkov k tejto téme:

Michmak: ( Jiřina )30.01. 2012Epilog: Nettie
Michmak: ( Jiřina )25.01. 2012Kapitola 19 Snape a Hermiona
Michmak: ( Jiřina )11.01. 2012Kapitola 18 Harry
Michmak: ( Jiřina )10.01. 2012Kapitola 17 Hermiona
Michmak: ( Jiřina )19.11. 2011Kapitola 16 Nettie
Michmak: ( Jiřina )30.09. 2011Kapitola 15 - Snape
Michmak: ( Jiřina )19.09. 2011Kapitola 14 - Hermiona
Michmak: ( Jiřina, Kometa )11.05. 2011Kapitola 13 Snape
Michmak: ( Jiřina, Kometa )09.04. 2011Kapitola 12 Nettie
Michmak: ( Kometa )02.04. 2011Kapitola 11. Hermiona
Michmak: ( Kometa )14.08. 2010Kapitola 10. Snape
Michmak: ( Kometa )14.06. 2010Kapitola 9. Nettie
Michmak: ( Kometa )20.02. 2010Kapitola 8. Hermiona
Michmak: ( kometa )02.02. 2010Kapitola 7. Snape
Michmak: ( Kometa )12.12. 2009Kapitola 6 Hermiona
Michmak: ( kometa )23.11. 2009Kapitola 5 Nettie
Michmak: ( kometa )12.11. 2009Kapitola 4 Snape
Michmak: ( kometa )30.10. 2009Kapitola 3 Hermiona
Michmak: ( kometa )23.10. 2009Kapitola 2 Snape
Michmak: ( kometa )21.10. 2009Kapitola 1 Nettie
. Úvod k poviedkam: ( kometa )13.10. 2009Úvod k poviedke