Preklady fanfiction Harryho Pottera

Hon na nymfu

Preklad: ladyF

Kapitola 2

"Lidi začínají být přiopilí," řekl, když se proplétali kolem páru velmi skutečně vypadajících kentaurů. Nejspíš byli skuteční. Taky před chvílí viděla nějaké skřety a téměř jistě jednoho z nich znala. "Brzy začnou být nepříjemní,"  pokračoval. "Obzvláště jistí muži, kterým se bude zamlouvat jejich anonymita a tvoje... vnady. Domnívám se, že buď tě vážně odpuzuji nebo o tento druh pozornosti nestojíš vůbec."

"A ty samozřejmě předpokládáš, že mě neodpuzuješ."

Dorazili k chodbě, která podle všeho patřila k soukromé části sídla a on se na ni otočil s arogantním pohledem. "Samozřejmě."

To byli vážně všichni čistokrevní tak domýšliví? "Podle čeho tak usuzuješ?" zeptala se a překřížila si ruce na hrudi.

"Jsi tady, ne?" Natáhl se za svými zády a otevřel dveře, které vedly do místnosti, o které si byla jistá, že v ní neměli co dělat, ale než stihla cokoliv říct, natáhl se, popadl ji, vtáhl ji dovnitř a zavřel za nimi dveře.

"Předpokládáš toho hodně," okomentovala to suše a divila se, jak bylo možné, že o tomto místě věděl.

Jeho ret se zkroutil. Zdálo se, že to dělá často. "Už jsem tady předtím byl," nabídl ji odpověď na nevyřčenou otázku. "Navíc jsou si tato sídla navzájem velmi podobná. Klidně se uvolni, zrovna tohle nepředpokládám. Kdyby mi šlo o tohle, nebyl by problém najít ochotnou čarodějku, které by nevadilo pro jednu noc si užívat své krásy a podělit se o své.... vnady."

Potíž byla v tom, že měl pravdu. Pro Hermionu bylo očividné, že lidé využívali své převleky, aby učinili za dost svým více požitkářským stránkám. "O co ti teda jde?" zeptala se a jala se prozkoumávat místnost. Vypadalo to jako jakási soukromá knihovna, složená z pár polic knih, velkého pohodlně vypadajícího nábytku a krbu. Hodilo by se podotknout, že zrovna dnes večer by tuto místnost nevyhledal. S rozhodnutím, že ona osobně by byla mnohem raději tady než venku mezi stovkami nalitými čarodějkami a kouzelníky vyhledávajícími povrchní uspokojení, přešla k pohovce a usadila se.

Pokrčil rameny a vstoupil za ní do místnosti. "Možná si s tebou jen rád povídám."

Protočila oči v sloup. "Ano. Přesně to muži vyhledávají na večírcích. Někoho, s kým by si mohli povídat. Tyhle šaty na tebe jistě přímo křičeli 'holka na pokec'."

Když se na něj znovu podívala, překvapilo ji, že vypadal mírně rozmrzele. "Víš, jak jednoduché je najít sex a jak těžké je najít někoho, s kým bych si mohl normálně popovídat? Nemluvě o nemožnosti najít někoho, s kým by se dalo dělat obojí."

Hermiona znovu uhnula pohledem. Věděla. Kvůli špatnému dorozumívání selhal její vztah s Ronem. Zapomínala mluvit, on zapomínal přimět ji poslouchat a vedli tak rozdílné životy, že najednou nebyli víc než cizinci, kteří sdíleli stejný byt. Přesto to bylo těžké, když se odstěhoval a nadobro ji opustil.

Samozřejmě rozpad svého vztahu nikde rozhlašovala, takže většina lidí, kteří ji neznali až tak dobře, si stále myslela, že byli spolu. Nijak jim nevyvracela jejich domněnku, pouze vždy, když se o tom někdo zmínil, tak předstírala, že neslyšela. Nemuseli o tom vědět. Nemuseli ji litovat. Malfoy by ji samozřejmě nelitoval, jen by do ní neustále rýpal, že si nedokázala udržet pozornost dokonce ani někoho, jako je Ron. Zvolila si nedat mu k tomu příležitost tím, že jeho předpoklady neopravovala.

"Podle výrazu na tvé tváři bych hádal, že víš přesně, o čem mluvím," řekl její společník, když si k ní přisedl. "Takže, co se stalo?"

"To je poněkud osobní, nemyslíš?" zamumlala Hermiona.

"Ano, a já si dám pozor, abych nikomu nevyprávěl, co mi řekla cizí holka, jejíž jméno nebo tvář vůbec neznám."

Hermiona pokrčila rameny a dala mu za pravdu. "Nedostatky v komunikaci zničily můj poslední vztah."

Nadzvedl obočí. "Takže ne nedostatek sexu?"

Cítila, jak se ruměnec dere od jejího krku nahoru. "To taky, když na to přijde," zamumlala a skutečně netoužila, aby vyslechl i tuto část.

"Takže to byl idiot, co nedokázal poslouchat?" osmělil se.

"Ne tak docela," odpověděla Hermiona a povzdechla si. "Byla jsem tak posedlá tím, po čem jsem toužila, že jsem opomněla vážit si toho, co už jsem měla. A tak jsem o to nakonec přišla. Myslím, že jsem si závažnost našich problémů pořádně neuvědomila, dokud se neodstěhoval. Řekl, že už nám to neklape měsíce. Já si prostě... nikdy nevšimla, jak nešťastný byl. Myslela jsem, že se vše napraví, jakmile dosáhnu svých cílů. Mýlila jsem se."

"To je nefér, že? Někteří to mají tak snadné, zatímco my ostatní...."

Zavrtěla hlavou. "Podle mě to nikdo nemá snadné. Někteří z nás se jen musí víc snažit. O dost víc."

"Takže, ty ho teda chceš zpátky?"

Hermiona se zarazila. Chtěla? Už neměla ani ponětí. Byla pravda, že byla osamělá a chyběl jí někdo, ke komu by se  v noci vracela domů, ale chtěla se vracet domů k Ronovi? "Nejspíš ne," povzdechla si nakonec. "Myslím...myslím, že jsem byla prostě zvyklá na představu nás dvou spolu."

"Síla zvyku," zamumlal s mírným úsměvem. "Pracuji s takovou ženskou. Fakt otravnou. Myslí si, že má důvod cítit se nešťastná, protože její práce zatím není taková, jakou by si přála, a chtěla by to všechno urychlit. Ale přitom má vše, na čem záleží. To je pro ni nejspíš dobré, ale vážně mám chuť ji uškrtit za to, že to nevidí."

Hermiona si nemohla pomoct a trochu se zahihňala. Lidé s dokonalými životy opravdu byli otravní. Přesto se rozhodla pokusit se být férová. "Je lidskou přirozeností zaměřit se na to, co nemáme. Nikdo si skutečně neuvědomí, co má, dokud o to nepřijde. Možná bys měl ty být šťastnější kvůli tomu, co už máš."

Odfrkl si. "A to by mělo být co? Teda, nehladovím. Mám peníze. Ale dokonce i tohle vypadá jako další věc, co mě táhne ke dnu - lidi ode mě vždy něco očekávají a já nemám žádnou skutečnou motivaci cokoliv udělat. Proč vlastně pracovat, když to nepotřebuješ a nic tě nezajímá?"

"A to tady pro tebe skutečně nic není? Vůbec nic, o co by ses zajímal?"

Zamračil se a pomalu zavrtěl hlavou. "Moje rodina se odstěhovala. Nemám žádné kamarády. Obvykle skončím s typem dívek, které se na mě nelepí zrovna díky mé působivé osobnosti. Nepotřebuji nic hmotného. Ale také nemám nikoho, s kým bych se podělil o to, co mám. Kdykoliv se ke mně někdo přiblíží, musím se poohlížet po postranních úmyslech. Přál bych si, abych aspoň jednou žádné nenašel. Chci tím říct, ne že bych už na to nebyl zvyklý, ale, nakonec, není nic, co bych chtěl dělat a nikdo, s kým bych to chtěl dělat. To je deprimující."

"Takže máš peníze a to je tak vše."

Nadzvedl obočí a otočil hlavu, aby se na ni podíval. "Vsadím se, že zrovna teď znovu zvažuješ to s tím sexem, že?"

"Nebuď hovado," řekla a svraštila nos. "Někteří lidé takto nefungují."

Pokrčil rameny. "Jsem hovado. To je další věc. Vážně nejsem milý člověk.... Nikdy mě nikdo neučil, jak jím být, a když jsem se o to párkrát pokoušel, skončilo to katastrofálně. To mi asi se vztahy moc nepomůže, co?"

"Nevypadáš tak zle," odporovala mu.

"To je tím, že nevíš, kdo jsem a tudíž neočekáváš, že budu... já. Není to tak, že bych chtěl být parchant, ale když se muž střetne s odmítnutím, tak se naučí držet si odstup.... ."

"Kdo tě odmítl?" Bylo zvláštní, jak poutavé bylo mluvit s tímto cizincem.

Odvrátil hlavu. "Nevím," zamumlal. "Nikdo konkrétní. Jen... Párkrát jsem se pokoušel navázat spojení a nikdy to nevyšlo. Stejně by nikdy nedokázali zapomenout, kdo jsem. Když jsem řekl, že jsem uvažoval o randění s někým nečistokrevným... Nemyslel jsem to jen tak všeobecně. Jednu dobu jako dítě jsem měl opravdu rád jednu mudlovskou dívku. Ale ona si nikdy ani nevšimla, že jsem se svým vlastním lehce pomateným způsobem pokoušel být k ní milý. Prostě mě nenáviděla z principu stejně jako... jako každý, kdo není posedlý penězi a nadutostí. Nikdy jsem neměl šanci s ní ani s žádnou podobnou. Nikdo si nevšiml, jak se snažím, takže jsem prostě přestal a začal je odmítat dřív, než oni mohly odmítnout mě. Předpokládám, že tak to bylo nejlepší, když uvážím, že většina z nich byla během války na opačné straně. Nesnesl bych pomyšlení, že proti nim mám bojovat, ale i tak bych to udělal, kdybych musel. I proti ní."

"To je smutné."

"Nepotřebuji, abys mě litovala."

Na sekundu se zamyslela. "Taky že ne."

Střelil po ní pohledem, který dal jasně najevo, že jí nevěří.

"Děti mohou být hloupé a kruté a ty sis nejspíš nezasloužil, co jsi dostal, ale v konečném výsledku jsme všichni odpovědní za své vlastní činy. Sám jsi řekl, že bys proti nim klidně bojoval a v tom případě bylo lepší, že o tobě nesmýšleli jako o příteli. Když nechceš být mizera, tak nebuď. Když chceš, aby byli lidé tví přátelé, tak buď ty přítel pro ně. Přátelé nebojují proti přátelům."

Povzdechl si. "Není to tak jednoduché."

"Občas ano."

Zamračil se na ni. "Neměla bys mě poklepat po ruce a souhlasit, že se proti mě svět spiknul?"

"Myslela jsem, že jsi nechtěl lítost."

"No tak jsem lhal."

Vyprskla smíchy nad jeho úsečným tónem. Ať už byl kdokoliv, byl vážně neobyčejný. "Ach, no tak," řekla a opřela se zády do pohovky. "Nemůžeš přece našpulit rty a čekat, že tě okamžitě polituji a nabídnu ti, aby ses opřel o má ňadra a nechal se utěšit."

"Proč ne?" zeptal se a zadíval se na ni, aniž by se snažil skrýt křivý úsměv na své tváři nebo kam přesně se díval. Instinktivně překřížila ruce přes svou příliš odhalenou hruď. "Mohl bych ti dokonce ukázat, co všechno by mě ještě utěšilo.

Převrátila očima. "Prima. Teď se chováš jako obyčejný spratek."

Jeho oči se lehce rozšířily. "Au."

Nedokázala určit, jestli to myslel vážně, nebo ne, takže na něj jen nejistě zírala. Onen okamžik nejistoty byl příliš dlouhý okamžik, než aby dokázal udržet vážnou tvář a ona zjistila, že ji rozezlilo, že by ji vážně nechal myslet si, že se ho dotkla. "Styď se, teď jsi vážně spratek!"

Mírně pokrčil rameny. "Možná jen chci, abys mě utěšila."

"Sni dál."

Vykouzlil trochu smutný úsměv. "Já jen že možná. Líbíš se mi. Ty vážně nejsi jako ty ostatní ženy tady, že?"

Pomyslela na čarodějky, které se momentálně 'dělily' o své kostýmy. "To doufám, že ne."

"Taky si nemyslím, že ano. I přes tvou velmi nemilosrdnou neochotu nechat mě opřít se o tvá ňadra, vypadá to, že mi rozumíš... ale možná si to jen namlouvám."

"Myslím, že ti rozumím,"  zamumlala. " Akorát si myslím, že by ses měl víc snažit."

Zhluboka si povzdychl. "Možná máš pravdu. Občas se pokouším, víš. Nebo bych se aspoň chtěl pokusit. Před pár měsíci jsem nastoupil do nové práce a chtěl jsem být přátelský. Jenže se to tak nějak... lépe řekne, než udělá. Řekl bych, že starých zvyků se zbavuje těžko. A lidi už ví, kdo a co jsem.... Netrvalo dlouho a vše bylo opět tak, jak to bylo vždy. Já vážně chtěl jenom -to je fuk."

"Co?"

"Nic."

"No, teď už mi to musíš říct."

Zavrtěl hlavou. "O nic nejde. Jen jsem tak trochu doufal ve více přátelské vztahy v práci, to je vše. Nevyplnilo se to."

"No, možná pořád ještě můžete být přáteli."

Usmál se a pomalu zavrtěl hlavou. "Co? Slečna Dokonalá z ničeho nic zapomene, že mě nenávidí, a pozve mě na svou svatbu? To sotva. Je v tom víc než ti můžu říct."

"Lidé se mění," trvala Hermiona na svém. "A většina lidí je ochotna poskytnout druhou šanci, když tě uvidí vynakládat úsilí."

"Nejsem si jistý, že chci, aby to kdokoliv viděl."

To Hermionu na chvíli zastavilo. "Heh?"

"Už je to příliš dávno, Lethe. Tolik se toho v průběhu let stalo. Nechci, aby lidi viděli, jaký jsem ubožák. Nechci, aby ve mně viděli někoho, kdo se usilovně pokouší změnit, protože je osamělý a chce, aby ho měli rádi. Pořád mám svou hrdost, víš, a taky potřebuji být stále sám sebou."

"Vážně máš tak nutkavou potřebu lézt lidem na nervy?" zeptala se zdviženým obočím.

Ušklíbl se. "Ano."

Když nejevil potřebu to dál rozvést, protočila Hermiona panenky. "Takže ty v podstatě podrážíš klukům nohy a holky takáš za culíky? Fakt vyspělé."

Jeho oku se dostalo rozpustilého záblesku. "Ale ono to funguje. Některé holky dokonce zaberou na tahání za culík. Když jsi milý, tak si tě nevšimnou, ale když jsi hajzl, všechny se kolem tebe nahrnou a buď se tě snaží zkrotit nebo přijít na to, jak tě napravit. Samozřejmě, jakmile si jednou uvědomí, že já se nenapravuji snadno, tak nejspíš znovu prchnou, nebo možná zůstanou pro ty velmi lákavé miliony galeonů, které napraví naprosto všechno, co je podle nich s tím chlapem špatně."

"A to je druh děvčat, po kterých toužíš?" zeptala se suše. "To zní zdravě."

Byl chvíli zticha. "Byla by to s tebou hračka, Lethe? Máš ráda, když jsou tví muži hodní?"

"Jasan," řekla bez zaváhání, ale taky se jí nelíbilo, kam by tohle mohlo vést. "Přímo svaté."

"Ne, nemáš," řekl potichu a studoval ji s nevyzpytatelným výrazem. "Určitě by ses nespokojila s hodným. Jistě, líbí se ti, když je kouzelník hodný někde hluboko uvnitř, zabijáci koťat nejsou pro tebe, ale to mimořádné vzrušení... potřebuješ někoho, kdo by si tě udržel omotanou kolem prstu, jinak ztratíš zájem. Potřebuješ výzvu a někoho, vedle koho se nebudeš ty cítit příliš dobrá. Vsadím se, že tvůj ex měl pár svých ne-až-tak-dobrých sklonů."

Hermiona zakroutila hlavou. "Ne, mýlíš se. Nikdy jsem nebyla s jedním z těch takzvaných záporáků. Ro -uh, můj ex  je velmi hodný člověk."

"Nikdy jsi ani nefantazírovala, jaké by to bylo dělat nezbednosti s někým, kdo by nemusel být hodný?" zeptal se a jeho hlas se stával nižší a hlubší. "S někým, koho bys nemohla ovládat? S někým, kdo by ti nemusel následující den poslat sovu? S někým, kdo by ti docela jistě obrátil život naruby a přiměl tě zbožňovat to?"

Otevřela ústa, aby to popřela, ale učinila tak pouze o zlomek vteřiny později než pozdě a jeho úšklebek ji na to upozornil. "Ať už si myslíš, že děláš cokoliv, přestaň!" zformulovala nakonec. "Mám ráda vyspělé, zodpovědné muže a nikdy bych nesnila o -"

"Nic nedělám," přerušil ji, ba dokonce se pro ni natáhl a stáhl si ji do svého klína. "Přinejmenším nic, co bys nechtěla. Můžeš se skrývat za maskou a falešným jménem, ale tvé oči tě stejně prozradí."

Zatřásla hlavou a vydrápala se do o něco důstojnější pozice, takže skončila rozkročmo nad ním. "Ne, já ne-" začala a mírně se o něj zapřela, aby se od něj dostala pryč.

Políbil ji. Šokovalo ji to, přestože by vážně nemělo. Jejím tělem proběhla vlna -vzrušení... To bylo zvrácené. Byli dva cizinci, kteří ani neznali jméno nebo tvář toho druhého. Neměli to vůbec co dělat! Jeho ruce rozhodně neměly co dělat na jejích stehnech, neměly ji přidržovat na místě, zatímco se jeho palce pohybovaly v pomalých, úžasných kruzích na její holé kůži.

Jenže ona nebyla políbena už víc měsíců, než stálo za to počítat, a byl to příliš dobrý pocit na to, aby to jen tak uťala.

Jeho rty zlehka hladily ty její, popírajíc tak jakýkoliv nátlak. Jeho jazyk obkresloval obrys jejích rtů, dožadoval se vstupu a pozorně prozkoumával, jakmile jej vpustila. Do ničeho ji nenutil; měla pocit, že ho mohla kdykoliv odtlačit a on by ji nechal jít.

Věděla, že si nejspíš její odezvu vyloží špatně, ale zrovna teď ji to nezajímalo. Chtěla si jen pamatovat, jaké to bylo, když se svět přestal točit. Chtěla si pamatovat, jaké to bylo cítit se chtěná. Co na tom záleželo, že chtěl někoho s dokonalými černými, hladkými loknami, smaragdově zelenýma očima a perleťovou pokožkou -jakoby s tou kráskou splynula a byl to opojný zážitek.

Unikl mu nízký zvuk plný frustrace a potřeby a stáhl si ji blíž, než prohloubil polibek. Věděla, že by jej měla zastavit. Věděla, že to nemohlo vést k ničemu dobrému. Nechtěla někoho, kdo cítil potřebu být 'zlý'  a on by nechtěl nudnou, ambicemi hnanou Hermionu Grangerovou, které to neklapalo dokonce ani s někým tak loajálním a spolehlivým, jako byl Ron Weasley.

Takže, jak jinak, ovinula své ruce polem něj, zablokovala veškeré myšlenky, soustředila se jen na pocity.

Jedna jeho ruka putovala níž po jejích zádech, přitáhla ji blíž, zatímco druhá směřovala čím dál výš po jejím stehnu a brala sebou i její šaty. Nezarazila ho. Byla do toho tak ponořená, že sotva zvládala dýchat. Její puls běžel jako o závod a ona si stěží pamatovala na vlastní jméno. Oh, Merline, jestli takto líbali záporáci, bude je vážně muset začít vyhledávat.

Nakonec přestal a trochu se odtáhl. Dost na to, aby mohl mluvit. "Kdy ses chystala mě zastavit?" zeptal se hlasem plným potlačené touhy a s očima... už se nezdály být tak falešné navzdory jejich jasné barvě.

"Nevím," odpověděla po pravdě.

Zakroutil hlavou, snad trochu smutně. "Jen jsem tě provokoval. Oba víme, že to nechceš udělat. Ne takto. Ne když nejsi sama sebou."

Věděla to, ano. Ale její tělo ne. Sklonila hlavu k jeho krku a nechala běžet svůj jazyk podél žíly, která byla zrovna velmi viditelná. Zasyčel, přitiskl ji k sobě, aby jí dal jasně najevo, jak jeho tělo oproti jejímu reagovalo. Nebyl to vůbec špatný pocit. Cítila sílu, kterou nad ním měla, stejně jako sílu, kterou měl on nad ní. To by se mohlo stát návykovým. "Záleží na tom?" zeptala se chraplavě a znovu jej políbila na ústa. " Není to součástí toho být zlý, nestarat se?"

Pár vteřin se zdálo, že zapomněl na své námitky, ale pak náhle bylo teplo jeho těla pryč a ona seděla na pohovce sama, zatímco on stál o pár stop dál, vypadajíc frustrovaně ale odhodlaně.

"Ne," řekl, obojí, oči i vlasy, měl divoké. "Kdybych chtěl rychlý sex s nějakou cizinkou, vybral bych si pro to někoho s lepšími předpoklady. Už jsem ti to říkal. Nechci to udělat."

Cítila se trochu dotčeně ale z velké části jen... zmateně a rozpačitě. "Ty mě nechceš?"

"Chci. Vyjdi si se mnou ve své pravé podobě. Možná po pár schůzkách bychom to mohli nechat zajít dál někde, hlavně ne tady. Možná bychom si dokonce řekli svá skutečná jména. Nechci, aby to byla další... rychlovka. Unavuje mě žít takto."

Zamrkala. "Nazvala jsem tě spratkem a potom jsi mě políbil a potom odmítl mít se mnou sex... a teď mě zveš na rande?"

"Vypadá to, že spolu dokážeme mluvit a ten polibek..." Polknul. "Nemůžu tě jen tak nechat odsud odejít a už tě nikdy nevidět."

"Já myslím…" zamumlala, zmatek se vytratil a místo něj rostla panika. Tohle nebyla ona. Možná byl ochotný risknout ukázat jí sám sebe, ale ona nebyla jako dívky, na které byl zvyklý, nebyla jako dívky, které by se převlékly za nymfu, nosily by tyto vyzývavé šaty a muchlovaly se s naprostým cizincem. Byl by zklamaný.

"Takže, jak se jmenuješ?" zeptal se a jeho hlas opět zchraplavěl.

Zavrtěla hlavou. Nemohla mu to říct. Všechno by to pokazilo.

"Bylo by pro mě snazší kontaktovat tě, kdybych měl tvé jméno, pravděpodobně i adresu," poznamenal jemně. "Dost možná nepůjde poslat sovu 'dívce, která si říkala Lethe na ministerském maškarním bále'."

"Já... nemůžu," zamumlala a znovu zatřásla hlavou. "Promiň."

Zamračil se. "Nemůžeš nebo nechceš?"

"Nemůžu... nechci... není to jedno?"

Zatnul čelist a jeho výraz zkameněl. "Takže bys se mnou klidně měla sex, ale nemáš zájem o obyčejné rande. Obávám se, že jsem tě považoval za jinou osobu. To se stává, když se nemáš čeho chytit a lidé fingují, kým ve skutečnosti jsou."

Hermiona otevřela ústa dokořán. "Já nic nehrála!"

"Vážně není mnoho důvodů, proč by někdo tak neúprosně odmítal prozradit svou totožnost. Což nejspíš znamená, že je tady někdo, kdo by o tom neměl vědět. Přítel. Možná dokonce manžel. Ty většinou moc nepotěší, když randíš s někým jiným, že?"

"Nikdo takový není," řekla tiše.

"Tak proč jsi mě vodila za nos?"

Zavrtěla hlavou.

"To je vážně tak těžké si představit, že bych tě mohl chtít znovu vidět? Nebo je vážně tak jednoduché zapomenout na všechno, co jsem ti řekl?"

"Vždyť to ani nejsem já. Vždyť mě ani neznáš."

"Rád bych tě poznal. O tom to celé je!"

"Ne, nebyl bys rád."

"To rozhodnutí je snad na mě, ne?"

"Rád bys poznal Lethe. Já nejsem Lethe. A ani ty nejsi John."

"Možná si jen namlouváš, že nejsi Lethe. Možná nejsi ve skutečnosti taková, jaká si myslíš."

"Já vím přesně, kdo jsem, Johne, ale ty ne."

"Pomohlo by, kdybych ti řekl své jméno jako první?"

"Ne. Nechci ho znát."

"Protože pak bych mohl být skutečná osoba a ne jen nějaký cizinec, s kterým bys mohla být a druhý den na něj zapomenout, protože už mu nikdy nebudeš muset čelit."

"To není fér."

Odvrátil pohled. "Fajn. Pokud chceš tohle... Myslím, že tě nemůžu nutit."

Hermiona nevěděla, co na to říct. Přála si, aby mohla věřit, že by mezi nimi mohlo něco být, ale raději bude mít přízrak dnešní noci, než zdrcující zklamání zítra. Ano, měl pár sklonů k spratkovství, ale celkově působil sladce a upřímně. Což jistí muži byli přesně jednu noc a pak už nikdy víc.

Postavila se na nohy a chystala se odejít, když ji zastavila ruka na jejím rameni. "Jen ještě jeden polibek?" zamumlal jí do ucha.

Mírně zmatená, nekladla žádný odpor, když ji otočil a překryl její rty svými. Její oči se zavřely, když se zase jednou cítila naživu. Chemie mezi nimi fungovala, to se nedalo zapřít.

Vzrušení z nepoznaného, odůvodnila si to logicky.

Jeho ruka použila pouze ten nejemnější kousek tlaku na její záda, aby ji přitiskl blíž, a jeho polibek stoupal na síle. Bylo těžké myslet, ale část Hermiony přemítala, proč ji takto líbal, když to očividně dnes v noci nehodlal nechat zajít dál a ona se odmítla znovu s ním setkat.

Potom jeho druhá ruka odstrčila jedno z ramínek na jejích šatech, odhalujíc tak její rameno a vrch jejího prsa a její podezíravost vzrostla. Co to dělá? Rozhodl se z toho prostě vytěžit, co může? Její oči se otevřely a upřely se na hodiny na krbové římse. Byla skoro půlnoc. Všechna kouzla krásy automaticky zmizí o půlnoci. Rozptyloval ji, zdržoval ji tu, takže se její identita pro něj odhalí.

Pokoušel se ji zmanipulovat, pomocí lstí ji přimět odhalit se mu, předstíráním, že chce tohle.

Měl v plánu zjistit, kdo je, i proti její vůli. Poprvé vytušila, že měl možná bezcitné sklony. Totožnost byla pro něj překážka a on tu překážku hodlal odstranit.

A postupem času vše zničit.

S bodnutím zrady se od něj odtlačila, nejspíš s více silou, než bylo potřeba, a řekla, "Už musím jít."

Poskytlo jí to jisté uspokojení, když viděla, že mu to trvalo pár vteřin, než naspřádal dost myšlenek k odpovědi. Alespoň nebyl imunní k vlastním pletichám. "Myslel jsem, že to chceš."

"Čas vypršel." Neobtěžovala se zastírat, že odhalila jeho záměr.

On, na oplátku, nevynaložil žádné úsilí zastírat, o co se pokoušel. "Doufal jsem, že si toho nevšimneš."

"Řeknu ne, tak mě prostě donutíš?" zeptala se chladně, ramínko umístila zpět na své místo a urovnala si šaty jak nejlépe dovedla, s pocitem podivného zklamání. Uvědomila si, že doufala, že se mýlila.

"Nechápu, proč se tak bojíš ukázat mi, kdo jsi. Mě to nebude vadit a jestli je to jediné, co tě od toho zadržuje.... ."

"Ihned se chystám k odchodu." Znovu se k němu otočila zády.

"Ve středu," řekl, čímž ji přiměl zastavit se ve dveřích. "Většinu dne budu v Příčné ulici. Vedle Gringottových je kavárna, kde budu většinu odpoledne pracovat a nejspíš až do noci. Já, hm, v kanceláři se mi nepracuje dobře a nemám důvod jít domů. Měla bys mě snadno poznat i bez popisu vzhledu. Budu ten, co je sám. Pracovat. Čekat na tebe."

"Proč bych tam měla být?" zeptala se.

"Je to za čtyři dny. Do té doby se snad rozhodneš, že se tě nechytám proklít. Ale prosím, jestli tam dojdeš a nebude se ti líbit, koho uvidíš, neotoč se na podpatku, aniž bys mi to přinejmenším dala vědět. I kdybych se ti na první pohled nezalíbil."

Zavrčela cosi neutrálního.

"Prosím, přijď tam."

Chvíli se kousala do rtu. "Možná."

Zaslechla ho vypustit dech v dlouhém povzdechu. Vážně chtěl, aby tam byla. Možná byla hloupá, že ho nechtěla poznat. Pohlédla na hodiny - zbývalo už jen pár minut. Otevřela dveře. Čtyři dny byli možná dost na to, aby se stihla přesvědčit, že to může fungovat, ale čtyři minuty rozhodně nestačily.

Spěchala pryč z místnosti a pryč z pozemků, aby se mohla přemístit do svého bytu. Ve chvíli, kdy se znovu zjevila, ucítila mizet kouzlo krásy.

Zpět k svému vlastnímu já.