Preklady fanfiction Harryho Pottera

„Začínám se ztrácet, kámo," řekl Blaise a dolil Dracovi do skleničky ohnivou whisky. „Grangerová brala prášky?"

Trhnul sebou, protože mu lícní kostí projela bolest, způsobená úderem, který mu pár hodin předtím uštědřila Stacey McLorrowová. Zřejmě jí v jakémsi stavu omráčené strnulosti sdělil název místa, kde se Hermiona nachází. Od té chvíle šel celý den do kytek.

„Roky," zamumlal Draco nezřetelně. Oči měl zarudlé a bez života.

Popíjeli spolu skoro celý den, od chvíle, kdy se Draco vrátil z katastrofálního oběda, a už se pomalu šeřilo. Zpočátku toho moc nenamluvil a trval na tom, že se s Hermionou prostě jen trochu nepohodli a ona se rozhodla vzít si na zbytek dne volno. Teď už ale byl totálně na šrot a hruď se mu svírala bolestí při vědomí, že Hermiona je někde daleko, zmatená a rozzlobená. Podrobnosti z něj lezly jak z chlupaté deky. Blaise měl co dělat, aby mu rozuměl.

„Dobře," pronesl. „Tak já si to s dovolením ujasním. Po válce spadla do závislosti, protože se snažila vyrovnat se všemi těmi sračkami, které musela řešit –"

„Zmizení rodičů, Vlezlíkova nevěra, všechna ta očekávání, která měla dojem, že musí splnit –"

„Jasně. A před všemi to skrývala –"

„Dokonce ani Potter to nevěděl!' zvolal Draco a zamával rukou tak důrazně, že si vylil alkohol na nohy. „Dokonce ani Potter!'

„Jasně," kývl Blaise na Dracovo opilecké přerušení co možná nejklidněji, protože měl dojem, že jeho kamarád vypadá tak rozrušeně, jak ho ještě nikdy neviděl. „Takže měla tohle svoje velké tajemství, protože – na rovinu – nikoho by nikdy nenapadlo, že by nebelvírská princezna mohla mít nějaký druh tajné závislosti, ale ty jsi ji vzal do nemocnice –"

„A ona mi to nechtěla říct."

„A ty jsi ji najal, začal se do ní zakoukávat, a pak zjistil, že to není tvoje obvyklé poblouznění –"

„Nikdy to nebylo jenom poblouznění!" vykřikl Draco na celou místnost. „Ta čarodějka se mi dostala pod kůži! Bylo to jako magie," dodal trochu nesrozumitelně.

„- zmydlil jsi toho Weasleyovského smrkáče -"

„Za toho zkurveného kokota se omlouvat nebudu."

„- zjistil jsi víc o té záležitosti s malfoyovským rysem, tvoji rodiče byli trochu moc nadšení –"

„Ve skutečnosti to byla chyba portrétu."

„Tvoje mamka mezitím vyléčila Hermionu z problému s drogami –"

„Děsivě chytrá ženská ta moje matka -"

„Ale Hermiona vzala informaci o svém nalajnovaném osudu špatně – "

„Ty bys to špatně nevzal?"

„Naštvaně utekla a řekla ti, abys ji nehledal."

Draco přikývl. Oči se mu leskly, ale Blaise nedokázal říct, jestli za to může alkohol nebo slzy.

„Nejsem si tak úplně jistý, co ti na to mám povědět," poznamenal Blaise, když viděl, jak se jeho kamarád s každou další vteřinou propadá hlouběji a hlouběji do beznaděje. „Fakt je tvoje spřízněná duše? Něco jako tvoje osudová partnerka? Na celý život?"

„Zřejmě jo."

„A ty věříš tomu, že je to pravda?"

„Myslíš, že bych se tím jinak zaobíral? Myslíš, že bych se cítil takhle?" Aby svou řeč zdůraznil, divoce zagestikuloval a ohnivá whisky mu stekla po zápěstí.

„Nejspíš ne," připustil Blaise.

Draco dopil svou sklenici a s pohledem na prázdnou nádobu pokynul Blaisovi, aby mu dolil. „Tohle je ten moment, kdy mi řekneš, že jsem totálně v hajzlu."

„A proč?" řekl Blaise.

„Protože velká část jejího problému s drogami vycházela z pocitu ztráty kontroly, z pocitu, že je jí diktováno, co má v životě dělat. Říkala, že už to nechce nikdy znovu zažít. A teď uvízla v něčem, co v sobě zahrnuje předurčení osudu."

„Aha."

„Navíc je tvrdohlavější než –"

„Než nějaký zatracený mezek. Já vím."

„Takže tohle je ten moment, kdy mi řekneš –"

„Jsi totálně v hajzlu."

„Díky."

„Jak to berou tvoji rodiče?"

„Překvapivě špatně," zamumlal Draco. „Moje matka se momentálně cítí provinile, pokud se tomu dá vůbec věřit. Moje matka. Myslel jsem, že není takového druhu emoce vůbec schopná. Zdá se, že Hermionu zbožňuje, což je zajímavé vzhledem k... no, vždyť víš."

„Vzhledem k jejímu absolutně opačnému názoru na mudlorozené? A k celé té věci s mučením?"

„Přesně tak. A můj otec tomu podle všeho nejdřív nevěřil, ale teď už ano. Je na nějaké bláznivé misi, aby dal věci do pořádku."

„A jak má v plánu to udělat?"

„Nemám ponětí," pokrčil Draco rameny. „Řekl jenom, že se chystá rodinu změnit tak, aby Hermioně vyhovovala."

Blaise nevěřícně zakroutil hlavou. „Nikdy, naprosto nikdy bych neočekával, že uslyším tvého otce tvrdit něco takového o Hermioně Grangerové. Copak se svět zbláznil?"

„Vážně? Vážně. Vypadalo to, že ho naštvalo tvrzení, že Malfoyové postrádají soucit."

„Ale vy ho postrádáte! Všichni! To je životní fakt! Nemáte nikoho v oblibě."

„Věř mi, že to vím. Ale můj otec chce Hermioně ukázat, že můžeme být jiní nebo tak něco. Možná ji pak nebude tolik děsit myšlenka stát se jednou z nás. Upřímně řečeno, nevím, proč se stará. Myslel jsem, že ji nesnáší z principu."

"Draku, je mi líto, ale to nemůže skončit dobře. Tvůj otec je ten nejméně soucitný, roztomilý a empatický člověk, kterého znám. A nemyslím to ve zlém."

"Neberu to jako urážku. Vždycky na to byl patřičně hrdý. Nemám ponětí, co má v plánu."

"Možná se chystá obejmout havraspára."

"Políbit nebelvíra."

"Pomoct mrzimorovi."

"Hele, na rovinu, pro vítězství u Grangerové se bude muset tulit k domácímu skřítkovi."

Při představě Luciuse v láskyplném objetí s jedním ze svých služebníků se oba uchechtli. Draco se ale přestal smát stejně náhle, jako začal, a nešťastně se zahleděl do sklenice.

„Do prdele, nemůžu uvěřit, co se to se mnou děje," řekl. „Nečekal jsem, že budu někdy něco takového cítit. Jsem Malfoy, u Merlina. Vždycky jsem počítal s tím, že mě čeká sňatek dohodnutý kvůli obchodním cílům nebo něčemu podobnému s jednou z těch studených čistokrevných dívek. Hermiona ale taková není. Je to horkokrevná hrozba. Nejspíš si myslí, že manželství je nástrojem patriarchátu."

Blaise si pobaveně odfrkl. „Stejně tomu nemůžu uvěřit. Osud musí mít naprosto zvrácený smysl pro humor, když tě spojil se ženou, jako je Hermiona."

„Co myslíš tím ´se ženou jako je Hermiona´?" ozval se Draco trochu obranně.

„Myslím tím, že vy dva jste jako voda a oheň. Ve skutečnosti tu přitažlivost vidím a myslím, že chápu, jak to mezi vámi funguje. Buďto jeden druhého nenávidíte se vším všudy, nebo jeden druhého milujete taky se vším všudy. Mezi tím téměř nic jiného neexistuje."

„Až doteď."

„No, i teď jste zřejmě do sebe zamilovaní."

„Měl jsem na mysli ji. Já už jsem v tom až po uši," zamumlal.

„Vážně? A odkdy to tak vidíš?"

„Právě odteď," řekl Draco trochu nejistým hlasem. „Miluju ji tak moc, že mám pocit, že je mi z toho špatně."

„To by mohlo být i tím alkoholem," podotkl Blaise.

„Nesnižuj moje pocity," ohradil se Draco. „Na to, aby to nebyla láska, je to příliš nepohodlné. Změnil jsem se v totálního moulu. Do prdele, mohl bych o tom napsat báseň."

„Ježíši, promiň. Neuvědomil jsem si, že bys mohl dosáhnout stavu poetické euforie."

„Potřebuju, aby se vrátila."

„Vrátí se, kámo. Jen zkrátka nevím, kdy."

„To mi nestačí. Pozval jsem ji na rande. Dluží mi odpověď."

„Jsem si jistý, že s tebou na rande půjde."

„Ale co když ne? Mohl jsem ji vzít na to nejlepší rande, víš? Dokonce na několik. A co když se do mě nezamiluje?"

„Myslel jsem, že to s tou gregalesovskou věcí nejde," řekl Blaise, který měl co dělat, aby při tom Dracově blábolení udržel vážný výraz. Ještě nikdy toho kluka neviděl takhle vyvádět kvůli holce.

„S mým štěstím je to možné!" vyhrkl Draco vyplašeně. „S mým štěstím mě bude považovat za tak odporného, že umře dřív, než by se mnou šla na rande! Ach můj bože, Blaisi... Co když umře?"

„Draku, poslouchej mě," prohlásil Blaise pevně. „Musíš se uklidnit. Sledoval jsem, jak se k sobě ty a Hermiona chováte, a můžu ti s konečnou platností říct, že tvoje city opětuje. Jen si myslím, že se s tím ještě úplně nesrovnala. Měla toho v hlavě moc. Možná, že jí dočasné rozdělení pomůže vidět věci jasněji."

„Opravdu?" vzhlédl Draco s nepatrným náznakem naděje v očích.

„Ano, opravdu. Jen si potřebuje na pár dní vydechnout. Možná, že ta tajná mise tvého otce dostane věci do pohybu."

„No, musím říct, že by bylo lepší, kdyby udělal něco víc, než jen objal domácího skřítka," odfrkl si Draco. „Má před sebou toho nejnaštvanějšího nebelvíra na světě. Musí jít o skutečné gesto, nebo ona o něj ani nezavadí pohledem."

„Jsem si jistý, že udělá, co bude moct," řekl Blaise, který v duchu přemýšlel, co má Lucius Malfoy proboha v plánu.

* * *

Lucius tiše sesedl z koštěte a zmenšil ho, aby se mu vešlo do kapsy. Své dlouhé vlasy měl kvůli cestování sčesané dozadu do pevného copu – letět čtyři hodiny k tomuhle zanedbanému, nezjistitelnému hradu vypadalo hloupě, ale přemístění by mohlo aktivovat ochrany a nikdo se zdravým rozumem by neschválil přenášedlo do této bohem zapomenuté končiny. Rodolfus Lestrange byl rok od roku bláznivější a násilničtější a většina lidí ho šťastně odepsala. Nikdo netoužil vědět, zda vyšel z války živý.

Bohužel se tak stalo, což znamenalo, že opatrnost je na místě. Ten muž byl zrůda a o těch věděl Lucius všechno. Moment překvapení byl nutností. Nesměl nechat svému bývalému kolegovi ani vteřinu na přípravu.

Proto ten plán.

Pěší chůzí byl Lucius schopen projít po hrbolaté kamenité cestě, která se vinula mezi pokroucenými stromy a končila u bočních dveří, bez toho, aby kdokoliv zaznamenal jeho přítomnost. Chtěl ty vzácné vteřiny využít k tomu, aby se připravil. Rodolfus byl koneckonců víc než jen jeho bývalý švagr. Byl to Smrtijed, kterého skutečně užírala ta nenávist, o níž tak vášnivě kázal. Nenávist představovala něco, čemu Lucius rozuměl, používal ji, když se mu hodila a pracovala v jeho prospěch, ale Rodolfus jí měl přehršel a používal ji bezhlavě. Utrpení pro něj nebylo nástrojem; představovalo něco, v čem se vyžíval.

Možná tedy nebylo překvapením, že také způsobil zmizení většího množství lidí než celá armáda Pána zla dohromady. Cokoliv, co se týkalo něčího zmizení, ukazovalo na něj. Šlo o detail v povaze tohoto muže, který Lucius nezapomněl, a když Draco zmínil, že rodiče Hermiony zmizeli někdy během války, měl náhle neodbytný pocit, že je za tím Rodolfus. Ten muž byl had a lhář, který s oblibou sledoval, jaký mají jeho akce dopad v čase. Udržovalo ho to v chodu. Ukrást slavné válečné hrdince rodiče by představovalo něco na způsob osobního triumfu.

Kamenitá cesta byla kluzká a hrbolatá, ale Lucius po ní kráčel jako král, majestátně, elegantně a naprosto nenuceně. I když se s Narcisou ocitli takřka na mizině, nikdy nedopustil, aby jeho image zakolísala. Pýcha byla mocná síla a on věděl, že řídí jeho kroky. Nemělo smysl to zapírat. A také věděl, že svět ho vidí jako chladného a sebestředného a že má částečně pravdu. Malfoyové měli od přírody chladnou povahu. Nebyla to urážka, byl to fakt. Neplýtvali energií na malá zemětřesení. Byli příliš zaneprázdnění dirigováním bouře.

Ale nebyl až tak sebestředný, jak se zdálo. Byl jen soustředěný na těch velmi málo lidí, kteří ho na světě zajímali. Bez ohledu na to, jak to vypadalo navenek, udělal by pro ně cokoliv. Žebral by. Zabil by. Nechal by ostatní žebrat o zabití, pokud by měli tu smůlu, že by mu zkřížili cestu. Nakonec to všechno bylo pořád stejné, ne? Smrt a tak. Dokud byli lidé, které miloval, v bezpečí, jeho akce se vyznačovali stejnou průzračností jako voda ve studánce.

Svět tohle o Luciusovi věděl. Svět o něm také věděl, že je muž, který udělal několik velmi špatných věcí. Což, jak se rozhodl, musí být důvod, proč byl jeho syn spojen s Hermionou Grangerovou. Aby byl on pokořen. Aby se naučil, jak pro jednou spolknout vlastní hrdost a vynaložit určité úsilí kvůli cizímu člověku.

No, přesněji kvůli někomu, kdo býval cizím člověkem. Lucius už mohl říct, že spojení bylo skutečné, protože vztah k té dívce už začínal sílit. Byla skvělá, divoká a trochu bláznivá, jako všechny Malfoyovské ženy. Pokud se někdy vrátí, pravděpodobně bude pro jeho syna dokonalou partnerkou. Navíc je nad slunce jasné, že ji jeho syn hluboce miluje. Narcisa měla pravdu, jako obvykle. Proto, pokud jeho budoucí snacha potřebovala ukázat, že Malfoyové nejsou vždycky bezcitní, neexistovala jiná cesta. Šlo o zatraceně nepříjemnou věc, ale byla členkou rodiny a navíc jí to stejně nemohl dávat za vinu. Ten debakl s mučením pravděpodobně nepůjde nikdy odčinit. Jak trapné.

Takže se ocitl tady v tomhle ubohém hradě nacházejícím se bůhvíkde, aby dal věci do pořádku. Tohle byl jeho dobrý skutek. Nešlo o žádnou předehru k lítosti, žádné přesvědčivé a sladké řečičky, žadné nebelvírské hrdinské činy. Tohle byla skrz na skrz zmijozelská operace. Lucius se coby známý psychopat nacházel v domě dalšího známého psychopata, a aby získal ty informace, které chtěl, bude možná muset někoho zabít.

Jen až bude ten příběh vyprávět Hermioně, musí vynechat jakoukoliv zmínku o vraždě. Ta idea zřejmě nelahodila jejímu sluchu tak příznivě jako jeho. V tomhle směru byla trochu divná.

V Luciusově zorném poli se objevily postranní dveře a on se zhluboka nadechl. Myšlenky na Narcisu šly stranou. Stejně tak šly stranou myšlenky na Draca, Hermionu i Manor. Tohle byla válka. Jestli chtěl akci bezpečně zvládnout, bylo nesmírně důležité se soustředit.

Myslí se mu mihlo tiché kouzlo a malé dveře se otevřely. Lucius se temně ušklíbl. Naštěstí Rodolfus díky svému věku uklouzl. Ochrany byly jednoznačně chatrné. No, každopádně pro Malfoye. Lucius se protáhl dovnitř. Vnitřní dispozice zůstala stejná, jak si ji pamatoval, ale zápach se zhoršil. Působilo to dojmem, jako kdyby tu Rodolfus nechával hnít nějaká těla.

Fuj, pomyslel si Lucius a zhnuseně ohrnul nos. Zřejmě to přesně popisovalo původ zápachu. Doufejme, že Hermionina rodina byla ušetřena, jinak tahle mise skončí velice špatně.

Rozprostřel svou mysl a snažil se zjistit přítomnost požadovaného cíle. Cosi se pohybovalo v zadní části budovy. Zrychlil, protože se tam chtěl dostat dřív, než se Rodolfus kvapně ztratí v zákrutách hradu. Čas byl základ. Tohle měla být blesková mise – žádné zbytečné okolky.

Když se Lucius konečně přiblížil k místnosti, kde seděl Rodolfus zády ke dveřím a líně vrhal dýky na zeď, dovolil si lehce pousmát. Jeho plánování se vyplatilo. Tohle byl okamžik, kdy byl schopen použít své pečlivě vybroušené dovednosti k tomu, aby od někoho získal informace. Luciusovy dovednosti s hůlkou byly koneckonců legendární. Ve skutečnosti by to mohlo být docela zábavné.

Je na čase zjistit, jestli ještě neztratil svůj grif.

Jedním pohybem muže odzbrojil. Druhým ho znehybnil a zavěsil ho ve vzduchu. Třetí mávnutí zbavilo místnost pastí a zlých kouzel. Lámání dalších nebezpečných kleteb zapříčinilo, že se od stěn odrážely ostré praskavé zvuky. Lucius prováděl každý pohyb tak rychle, že měl Rodolfus stěží čas mrknout svýma vodnatýma, krví podlitýma očima a zachrčet, a už se mu nohy třepaly nad zemí.

Ach ano. Stále ho neztratil.

„Zdravím, starý příteli," řekl Lucius a s mužovou hůlkou v kapse a se srdečným úsměvem zamířil do středu místnosti. „Omlouvám se za vniknutí, ale šel jsem náhodou kolem." Pečlivě sledoval Rodolfusovu reakci a snažil se nedat najevo svůj odpor. Zkažené zuby, zarostlá tvář, rozcuchané vlasy, nemytá kůže a oči šílence. Čelist měl po nějaké nehodě zdeformovanou a značně zjizvenou a jednoznačně se dobře nezahojila. Kombinace pachu a stop zaschlé krve na podlaze, stěnách a rezavém kovovém lustru přiměla Luciuse děkovat bohu, že se nezdrží příliš dlouho. Rodolfus se rozpadal ve své vlastní špíně.

Ty krví podlité oči ale zářily radostí.

„Luciusi!" vykřikl muž skřehotavě. „Jsi pořád tak rychlý jako dřív. Ani jsem tě neslyšel přicházet."

„Je dobré zachovat si určité dovednosti," řekl Lucius. „Doufám, že jsi v pořádku?"

„Ale ano," zachraptěl muž. „Našel jsem způsob, jak se zaměstnat."

Lucius znovu přejel očima po krvavých stopách a přikývl: „To vidím."

„Jak se má tvoje krásná žena?" zašilhal Rodolfus. „Slyšel jsem i o tvém synovi. Taková škoda, že se moc nevyvedl, nemyslíš?"

Na okraj Luciusovy mysli zaútočil hněv, ale odmítl to dát najevo. Čekal to. Rodolfus byl vždycky předvídatelný, vždycky nenáviděl Draca, vždycky slintal po Narcise.

„Rád bych si s tebou popovídal, kamaráde, ale mám trochu naspěch," přerušil ho stručně. „Obávám se, že jsem si přišel jen pro pár informací.

„Aha, mám dojem, že vím, proč jsi tady," zachechtal se muž. Vypadalo to, že ho vůbec nevyvádí z míry skutečnost, že visí ze stropu, aniž by měl naději dostat se zpátky na zem.

„Vážně?" řekl Lucius, který popošel trochu blíž a zkoumavě si prohlížel skutečnou trosku před sebou. „Pouč mě, prosím."

Rodolfus se mu zadíval do očí a široce se usmál, až mu byly vidět všechny zčernalé zuby.

„Konečně jsi kápl na toho Weasleyovic kluka."

Lucius se zamračil. Tahle mise bude možná mnohem složitější, než si myslel.

* * *

Poznámka překladatelky: Tentokrát pro vás žádnou ukázku z další kapitoly nemám, protože jsem nedokázala vybrat nic, co by vám neprozradilo další děj. Z toho si snadno vyvodíte, že je nabitá událostmi. Abyste na ni nemuseli čekat příliš dlouho a svíjet se v obavách, co se stane, vracím se k sobotnímu termínu přidávání nových částí. Víc pro vás udělat nemůžu :-D