Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Zimní příběh

Zimní příběh - 1/2

Zimní příběh
Vložené: Lupina - 25.12. 2014 Téma: Zimní příběh
Lupina nám napísal:

25. december 2014

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Zimní příběh

 A Winter's Tale 

 

Autor: Loten

 

Překlad: Lupina

 Beta: marci

 Povolení k překladu: Ano

 

Originál: https://www.fanfiction.net/s/9890907/1/A-Winter-s-Tale

 

Prohlášení autorky: Ne, stále nejsou moji.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Loten. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Přátelství

Severus Snape & Hermiona Grangerová

Rating: 9+ 

Kapitol: 2

 Slov: 14 166

 

Shrnutí: Dvoudílný zimní příběh odehrávající se téměř deset let po Relikviích smrti. Kombinace Vánoc v Bradavicích, hromad sněhu, stavění mostů a několika hodně opožděných omluv pro Snapea znamená, že teď, když si konečně začal všímat okolí, může začít žít život, který mu vždy náležel. 

 

Varování: Skutečně žádné. 

 

Poznámka autorky: Za tento krátký příběh může mé podráždění nad tím, že ještě nemám připravenou dlouhou povídku navzdory všemu tomu času, který už uplynul. Na svém profilu jsem požádala o výzvu na vánoční / zimní příběh a asi půl tuctu návštěvníků mi zanechalo své návrhy. Rychle jsem překroutila a zkombinovala většinu požadavků do jednoho příběhu! (Zjevně jsem strávila příliš mnoho času psaním o Zmijozelech.) Takže bez konkrétního uživatelského jména, protože se zde nachází nejméně čtyři výzvy v jednom; děj je zasazen do času po kánonu v Bradavicích a nenásleduje časovou linku žádného mého existujícího příběhu.   

 

Zimní příběh, část I.

 

„The nights are colder now
maybe I should close the door
and anyway the snow has covered all your footsteps
and I can follow you no more
the fire still burns at night
my memories are warm and clear
but everybody knows it's hard to be alone at this time of year.“

„Chladnější jsou teď noci,

ty dveře zavřít měl bych snad,

vždyť tvé stopy pokryl sněhu lad

a následovat tě již nebudu moci.

Ten oheň v noci stále plane

a mé vzpomínky jsou hřejivé a jasné,

každý však v tuto roční dobu ví, jak truchlivé je sám být.“


David Essex, ‚A Winter's Tale‘

~*~

„Severusi, můžete na slovíčko do mé kanceláře, prosím? Teď, pokud možno. Děkuji.“ Než mohl odpovědět, zelené plameny uhasly. Věnoval ohni nevrlý pohled a přemýšlel, jak vznikla fráze ‚na slovíčko‘. Pro začátek, vždy šlo o hodně slov, ne slovíčko, a ta slova pokaždé vedla k tomu, že ve výsledku udělal něco, co vůbec nechtěl. Uvažoval o tom, že by ředitelku prostě ignoroval, ale čas Minervin přístup k němu ani v nejmenším nezjemnil, a ať už po něm bude požadovat cokoli, jen se to zhorší, pokud zamíří sem dolů sama a osobně si jej vyzvedne.

S povzdechem odložil knihu a vstal, toporně se protáhl a pak opustil to, co považoval za pohodlí svých komnat, aby se vydal na dlouhou cestu hradem k ředitelně, která bývala krátce jeho kanceláří. Soustředil se, aby při zdolávání nekonečných schodů nekulhal, ale z vlhkého podzemního vzduchu jej bolelo koleno – a záda, a krk – a to mu náladu vůbec nezlepšovalo. Tiše nenáviděl to narušení pěkného, tichého večera. Nový školní rok sotva začal se vším tím chaosem, který jej vždy provázel, a volno bylo cennou komoditou.

„Co je?“ nezdvořile se zeptal zaměstnavatelky při vstupu do její kanceláře. Dával si pozor, aby udržoval zrak jen na jejím stole – kdykoli sem zavítal, snažil se přilákat jeho pozornost Brumbálův portrét, a to on odmítal dovolit; od poválečného návratu do školy spolu nepromluvili, přesně jak se Severusovi zamlouvalo.

Minerva jako obvykle jeho nevrlost ignorovala. „Posaďte se, prosím. Mimo jiné si potřebujeme promluvit o Vánocích.“

„Co s nimi?“ zeptal se podezřívavě, když rozpoznal známky hrozící hádky. Připravil se tvrdohlavě trvat na svém a posadil se naproti ní.

„Opět jste požádal o uvolnění…“

„Žádný ze zmijozelských nebude přítomen,“ přerušil ji se snahou předestřít své argumenty dřív, než ona přejde do útoku. „Není důvod, abych zde zůstával.“ Jeho kolej nebyla pitomá a všichni se snažili na vánoční a velikonoční svátky zmizet, jak jen to bylo možné; teď měli život snazší než dřív, ale stejně bylo vždy nejlepší problémům se vyhnout.

„Proto jsem si vás nezavolala, Severusi. Buďte zticha a poslouchejte.“ Varovala jej pohledem a mírně zavrtěla hlavou. „Nemám problémy s vašimi povinnostmi, nebo zda tady jste, či nejste potřebný. Co se mě dotýká, je vaše nepřetržitá izolace. Učitelé zde mají být týmem, jednotkou, a většina z nás také je, až na vás. Nemůžete se nám pořád vyhýbat, Severusi. Ať už se vám to líbí, nebo ne, jste jedním z nás.“

Ne, nejsem. Automatickou zahořklou odpověď si nechal pro sebe a jen ji tiše sledoval a čekal, až čelisti pasti zacvaknou. Jakmile si ředitelka uvědomila, že nic neřekne, povzdechla si a pokračovala.

„Od teď až do letních prázdnin vám zakazuji opustit školu, pokud mi uspokojivě nevysvětlíte důvod odchodu; nesmí jít jen o snahu se nám vyhnout. Omlouvám se, že to musím udělat, Severusi, ale od vašeho návratu k pedagogické činnosti se nic znatelně nezlepšilo. Ne, nepřerušujte mě, dokud to nevysvětlím; nedělám to ze zášti k vám. Potřebuji svůj sbor jako tým a upřímně řečeno, většina vám stále nevěří.“

„Neříkejte,“ ušklíbl se a stočil rty. „Představte si mé překvapení.“

„Tak dost, Severusi. Za ten problém můžete vy. Už je to téměř osm let od konce bojů, šest od vašeho návratu do školy, a vy jste se vůbec nepokusil zacelit ránu, která vznikla za války. Bylo zapotřebí přímého příkazu, abyste se účastnil jídel a ukázal svoji tvář ve sborovně alespoň dva dny v týdnu, a když už tam jste, odmítáte hovořit s kýmkoliv ze svých kolegů. Ani se mnou byste nemluvil, pokud bych vás nepřiměla. Vám to neprospívá a nám nedělá dobře taková mezera v našich řadách. A při těch několika málo příležitostech, kdy se někdo pokusil k vám přiblížit a věci urovnat, hodil jste mu to zpět do tváře.“

„Viníte mě?“ odsekl hořce a sotva si zabránil dotknout se jizev na krku. Období po konci války bylo krátké na omluvy od kohokoliv a většinu z osmnácti měsíců po propuštění od svatého Munga strávil naprosto sám, aniž by se s ním někdo spojil; asi by to tak bylo i teď, nebýt kombinace nedostatku financí a článku v Denním věštci o nedostatku pracovních sil v Bradavicích, který jej dovedl ke zkontaktování Minervy s žádostí o jeho staré místo. Byl na pokraji smrti hladem, nemohl si dovolit jídlo a nebyl ochotný riskovat hněv ministerstva, kdyby jej přistihli při kouzlení během krádeží. Tak spolkl svoji hrdost.

„Ne, rozhodně ne,“ odvětila Minerva, „ale už před lety jsem se omluvila za to, jak jsme se k vám chovali, a opakovat se nebudu. Nedělám to ráda, Severusi; nerada zasahuji do soukromého života svých zaměstnanců, ale nemohu dovolit, aby to takto pokračovalo. Tak či tak se musíte stát součástí týmu. Takže, počínaje dneškem, žádné mizení během prázdnin. Také týdně strávíte alespoň tři večery a jedno víkendové odpoledne ve sborovně, pokud vás nebudou potřebovat Zmijozelové – ať vás nenapadne plánovat si hovory s nimi, nebo dávat tresty ostatním studentům, abyste se z toho vyvlékl. Nebudu trvat na tom, abyste s ostatními hovořil, nebo se k čemukoliv připojoval, ale nebudete k nikomu hrubý bez nějakého skutečného důvodu a slušně odpovíte každému, kdo se s vámi pokusí promluvit. Mezi válkami vám to šlo docela dobře, zvládnete to i teď. Navíc letos opět rozběhnu výměnu vánočních dárků – vykroutil jste se z toho třikrát, ale tentokrát se zúčastníte a vyvinete nějaké úsilí. Kohokoliv si vytáhnete, dáte mu obstojný dárek, nad kterým se trochu zamyslíte. A Harry mě také o něco požádal. Mám vás přesvědčit, abyste se zúčastnil letního setkání Řádu.“

Sakra. To bylo horší, než čekal. Zejména proto, že nemohl říct, že by se ředitelka mýlila – jeho pouhá přítomnost ve sborovně postupně zakalila zábavu v celé místnosti; roh, ve kterém se skrýval, obklopovalo ticho, a i když by peklo zamrzlo dřív, než by to nahlas přiznal, Severus věděl, že po všech těch letech to byla asi opravdu jeho chyba. Kratiknot, Prýtová, Pomfreyová, Grangerová, Sinistrová, jeden či dva z jednoletých učitelů obrany, kteří jej dříve znali – ti všichni za ním po jeho návratu do školy v různých chvílích přišli a snažili se omluvit. Všem jim oplatil veškerou svou výmluvností a zlostí, aby se jich zbavil. K slzám přivedl Prýtovou, Pomfreyovou a Grangerovou a ostatní k tomu neměli daleko. Podruhé se nikdo o nic nepokusil.

K slzám dovedl i Minervu, ale ji to nezastavilo; tehdy uzavřela tuto kancelář a odmítla jej pustit, dokud nedokončila svoji tirádu a neomluvila se mu upřímně a pořádně. Teď už se vyrovnávala s jeho vztekem a ohavnými komentáři s klidem a usilovně se snažila chovat se k němu stejně jako před druhou válkou, když byli – ne úplně přáteli, na to mezi nimi bylo příliš minulosti, ale alespoň většinou komunikovali v přátelském duchu; a on zjistil, že nemá energii v tom sváru pokračovat. Měla pravdu; ona byla jediným členem sboru, se kterým mluvil více než jednoslabičně. Byl zvyklý na nenávist, ale musel přiznat, že v tuto chvíli mu zbýval jediný skutečný nepřítel – on sám.

„Na tu záležitost Řádu nepůjdu,“ pronesl téměř automaticky ve snaze získat čas na přemýšlení. „Řekněte Potterovi, ať si trhne nohou.“ V tomto ohledu se nevzdá – od Chroptící chýše Pottera neviděl a přesně tak se mu to i líbilo. Všechny dopisy toho mladého muže vracel neotevřené, až to pochopil a přestal psát; neexistovalo nic, co by kterýkoliv z nich mohl říct, aby tuto konkrétní situaci urovnal, a Potterovy pokusy jej nezajímaly. To samé platilo i pro většinu Řádu.

„Řekla jsem mu, že to v nejbližší době projednáme. Snad se časem k něčemu dobereme.“

„Nemůžete očekávat, že se něco změní,“ řekl rozhodně. „Oni nemají rádi mě a já nemám rád je. Nemá smysl to měnit. Některé rány jsou příliš hluboké, aby se daly vyléčit.“

„Neuchylujte se ke klišé, Severusi,“ odsekla Minerva. „Nevím, jestli to po celé té době bude fungovat, ale v průběhu několika posledních let jsem o vás mluvila s většinou kolegů. Už vám odpustili a rádi by, abyste i vy odpustil jim.“

„Nemohu,“ tiše odpověděl po dlouhé odmlce, neochotně zvedl hlavu a podíval se na ni, zatímco známý chlad štítů nitrobrany se rozšířil v jeho mysli a vyprázdnil výraz. „Ne po… po tom všem. Chápu, proč všichni vyvíjíte úsilí, ale ten rok sám o sobě byl takovou noční můrou, že si to neumíte představit, a to nemohu zapomenout. Kromě toho se nikdo nesnažil nic odčinit, dokud jsem nebyl zpět téměř rok a oni už nemohli vystát tu trapnost – Potter je jediný mimo školu, kdo mě kontaktoval, a to až teprve před pár lety. Kdybych se sem nevrátil, nikdo by se o nápravu vůbec nepokusil; to mi říká, jakou máte všichni péči.“

„Nikdo nevěděl, co říct, Severusi, to je vše. A rozneslo se, jak jste na první pokusy o nápravu reagoval; teď se lidé bojí něco zkusit. Nežádám, abyste někomu odpustil – u Merlina, jsem si vědoma, že jste neodpustil ani mně – jen se pokuste přes to dostat. Pro dobro Bradavic, když už pro nic jiného. Nesmlouvám,“ dodala pevně se zřetelnějším skotským přízvukem. „Otevřeně řečeno, je mi jedno, jestli budete upřímný; můžete zdvořilost předstírat a já říkám, že byste měl. Uvidíme se zítra večer ve sborovně a příští měsíc si vytáhnete jméno učitele, kterému dáte dárek. Žádné další argumenty. Vím, že zahnat vás do rohu nikdy dobře nefungovalo, ale nevidím jinou možnost. Můžete jít.“

Pěnil vzteky, vstal a bez jediného slova odešel, sotvaže odolal nutkání za sebou prásknout dveřmi.

~*~

Severusovi se celý ten měsíc nesmírně trýznivě vlekl. Nikdy nebyl společenský a od války si vyvinul skutečnou a hluboce zakořeněnou nechuť pobývat v přeplněné místnosti. Učebna ještě ušla, všichni v ní měli zjevně nižší postavení a také byli až do úrovně zkoušek OVCE všichni menší; vystát žáky bylo nepříjemné, ale vše přebíjelo podráždění vyvolané nesnášením jeho vlastní práce.

Sborovna však byla něco jiného. Nepotřeboval nitrozpyt, aby pochytil to nenápadné nepřátelství zaměřené na něj vždy, když tam pobýval – jistě, nebylo to osobní nebo úmyslné, ale když byl ředitelem, téměř všichni jeho podřízení trpěli při snaze vykonávat svoji práci. A ty vzpomínky vyvolávaly tichý spodní proud negativních emocí. I bez toho samozřejmě nebyl v sociálních interakcích nikdy dobrý, a ačkoliv zvládal rozhovory jeden na jednoho, nenáviděl skupinové; ale ani to nebylo nejhorší. Nejhorší bylo, že všichni přítomní věděli příliš mnoho. Potter, který pochopitelně neměl ani základní lidskou slušnost, tehdy při závěrečné bitvě nedržel svůj zatracený jazyk za zuby a vyklopil celý obsah oněch posledních vzpomínek, které měly být svědectvím na smrtelné posteli. Alespoň je ten malý kripl zvládl nerozšířit mezi veškerou veřejností – upřímně, Severus by neunesl takové odhalení a zabil by se – ale celý zatracený Řád věděl a on neměl tušení, kolik z nich ty vzpomínky vidělo, než je získal zpět. Stejně tak netušil, kolik z toho věděli jeho kolegové – nečlenové Řádu. V místnosti s více než dvěma či třemi lidmi mu bylo fyzicky špatně; tu nevolnost a napětí vyvolával stres a strach, ne skutečná nemoc.

Navzdory všemu však předpokládal, že Minerva bude jeho nucené zapojení do kolektivu považovat za úspěch. Samozřejmě všechno bylo falešné, ale na první pohled teď byl Severus jedním z davu trochu víc než dřív. Nebo alespoň splynul s pozadím a nečněl tak výrazně mimo všechny ostatní. Když na něj někdo promluvil, stále cítil různé stupně hořké bolesti a vzteku v závislosti na konkrétní osobě. Ale on tuto mizernou práci potřeboval a nemohl riskovat naprosté neuposlechnutí Minervy, takže se kousal do jazyka a odpovídal alespoň jednoslabičně. Sklouzl tím zpět do chladné odtažité zdvořilosti, kterou používal po první válce před tolika lety. Jeho kolegy to nejdříve překvapilo a byli podezřívaví, ale teď si byl jistý, že všichni si už uvědomili existenci příkazu, který mu velel se k nim připojit, a většinou jej nechávali o samotě, aniž by ho očividně ignorovali.

A teď byl ještě k tomu donucen podílet se na té pitomé výměně dárků. Už tak Severus Vánoce nesnášel díky tomu, jak vše na svátcích zdůrazňovalo jeho osamělost – bezdůvodně by křivka sebevražd v tomto období tak prudce nevzrůstala – a děsilo ho, že nebude mít ponětí, co koupit kterémukoliv z kolegů. Minerva dala jasně najevo, že nevyklouzne s obligátním alkoholem nebo čokoládou, a že kvůli tomu bude muset skutečně zapřemýšlet. Stejně to bylo zbytečné; ať už si jeho jméno vytáhne kdokoliv, pravděpodobně jej neobdaruje ničím, nebo jen nějakým nejapným vtipným dárkem, který jej buď zraní, nebo poníží.

A aby toho nebylo málo, poznal okamžitě, jakmile strčil ruku do sáčku, že Minerva jistý kousek pergamenu zmanipulovala ve snaze zajistit, že si vytáhne toto jedno konkrétní jméno. Severus se na svoji zaměstnavatelku jedovatě podíval a říkal si, zda její kouzlo neprolomit. Vrátila mu pohled částečně nevinný, částečně varující. S nechutí vytáhl jméno, které chtěla, aby na něj připadlo. Dumal, co doufala, že tím získá – asi zvolila jméno, které bude nejvíc nenávidět, nebo jméno toho, komu podle ní nejvíc dluží.

Nebo oboje, jak se ukázalo.

Rezignovaně zíral na útržek pergamenu nesoucí úhledné písmo, které znal z mnoha let opravování esejí. Hermiona Grangerová.

~*~

O několik hodin později Severus stále zuřil, mašíroval po svém kabinetě a plýtval rozzlobenými pohledy na různé věci plovoucí ve sklenicích na policích. Jakmile vytáhli poslední jméno, Minerva se okamžitě vytratila ze sborovny a zablokovala před ním svoji kancelář i krb, takže si nemohl stěžovat. Ve skutečnosti mohl její nařízení anulovat, ale ne bez toho, že by odhalil své možnosti, na což nebyl připraven. Neexistovalo naprosto nic, co by mohl udělat, a ta frustrace jen živila jeho hněv. Proč ona, zatraceně?

Po návratu k učitelské profesi jej nepotěšilo zjištění, že jednou z jeho nových kolegyň bude ona konkrétní nesnesitelná vševědka, která převzala staré místo Charity Burbageové coby učitelka studia mudlů. Ne že by to děvče měl nějak zvlášť nerad, když ji učil, alespoň ne více, než ostatní studenty – její inteligence kompenzovala žalostný vkus ve výběru kamarádů a vyvažovala její přímé jednání proti jeho osobě – ale teď… Většina jeho problémů s ostatními učiteli vyvstávala z toho, že si nebyl jistý, kolik toho vědí. S Grangerovou si však naplno uvědomoval, že ví naprosto vše a osobně to i viděla. Když se přišla omluvit, výraz její tváře to křičel nahlas a zřetelně, takže nebylo třeba nitrozpytu – jeden bod proti ní. Dalším byla skutečnost, že pokaždé, když na ni spočinul zrakem, vzpomněl si na umírání na podlaze Chroptící chýše – většinu času se té vzpomínce uměl bránit, ale pouhá její přítomnost stačila na to, aby vyvolala traumatické vzpomínky. A posledním bodem proti ní, jakkoliv nefér, se stal fakt, že byla jednou z těch tří, kteří jej zanechali jako odhozené smetí ležet v kaluži vlastní krve. Téměř celý den uplynul, než se někdo obtěžoval pro něj vrátit, aby zjistil, že ve skutečnosti ještě žije. Tyto tři body byly důvodem, proč odmítl její omluvu tak krutě a drsně, až od něj podruhé ve svém životě prchla se slzami v očích.

Z tohoto úhlu pohledu Severus mohl přiznat, že jí možná něco málo dluží. Přestal rázovat a s mračením do zdi si nepřítomně promnul krk. Jeho traumata nebyla její chybou, nerozhodla se být spouštěčem. Stejně tak ani jednoho nemohl vinit, že jej nechali v Chroptící chýši, protože v té době byli dost zaneprázdnění a protože on sám si byl docela jistý, že byl tehdy klinicky mrtvý – přirozeně jej to nezastavilo, aby k nim kvůli tomu necítil nenávist, ale jen sobě by přiznal, že to opravdu není fér.

Když hněv trochu pominul, povzdechl si, otočil se a zamířil do svých soukromých komnat. Vztek pohasl do únavy; skutečně nemohl nic namítat. Kromě toho ta pitomá výměna dárků měla být anonymní; nedozví se, že to byl on, nedojde k trapné scénce a on se nebude muset omlouvat někomu, koho z několika málo důvodů nesnáší. Minerva se po něm přestane vozit, jeho svědomí se trochu ulehčí a on se bude moci v míru vrátit k pocitu averze ke všem kolem. Samozřejmě to neznamenalo, že se mu to musí líbit, ale mohl to s nelibostí přijmout. Alespoň než vymyslí, jak mu za tohle Minerva zaplatí.

~*~

Příštího rána u snídaně se přiblížil k Minervě stále špatně naložený, jelikož nespal moc dobře – ne že by někdy ano, ale tato noc byla horší než obvykle – a ještě ani neotevřel ústa, když mu pevně řekla: „Nevyvléknete se z toho, Severusi.“

Rozhodl se na to nereagovat, protože nechtěl přiznat porážku, a ledově se otázal: „Proč ona?“

„Nevím, co tím myslíte.“

„Opravdu se domníváte, že nepoznám, když lžete? Mně? Neznevažujte mé schopnosti. Proč ona?“ zopakoval.

Ředitelka se na něj poněkud nepříjemně usmála. „Protože ona bude pro vás největší výzvou, jelikož jste s ní pracoval několik let, během kterých jste se jí vyhýbal, takže nemáte žádné poznatky, které by vám napověděly. A protože ona jediná ze sboru musela přetrpět vaše učební metody, takže jí zcela určitě dlužíte víc než jen vánoční dárek. Nezapomeňte, co jsem říkala, Severusi – věnujte tomu trochu úsilí. Vyberte jí něco vhodného, něco, co se jí bude líbit. Pokud to dokážete,“ dodala vyzývavě.

Vrhl na ni zničující pohled a odmítl jí na to skočit. „Nejsem Nebelvír, Minervo. Nevyprovokujete mě k něčemu jen tím, že zpochybníte moje schopnosti.“

„Ne, ale mohu vám to nařídit, a to také dělám.“

Odolal nutkání zanadávat a zeptal se: „A zmanipulovala jste i mé jméno?“

„Ne. Nemám tušení, kdo si vás vytáhl, a upřímně jej lituji,“ odpověděla bezstarostně a on věděl, že navzdory svým slovům si nemůže být jistý, zda mu lže či nikoli, ne v náladě, kterou zrovna měl. „Můžete jít.“

~*~

Po tolika letech učení Severus mohl svoji práci vykonávat doslova ve spánku. Což mu ovšem bohužel ponechávalo příliš volného času na vymýšlení čím, k čertu, podaruje o Vánocích tu otravnou čarodějku; ředitelka, navzdory tomu, co řekl, popíchla jeho hrdost a také jí částečně chtěl dokázat, jak se mýlí, což jej dráždilo. Měl by to být velmi jednoduchý úkol, který lidská rasa úspěšně zvládala každým rokem, a přesto neměl tušení, odkud začít.

V minulosti nezískal příliš zkušeností, ze kterých by mohl čerpat. Když vyrůstal, tak nějak se o Vánocích dozvěděl od ostatních dětí ze sousedství – vzpomínal si, jak se matky ptal, zda byl Otec Vánoc někdy skutečný, protože mu přišlo naprosto logické, že každý, kdo obletí Zemi za jednu noc a dostane se do zabezpečených domů, musí být kouzelník. Ona jej netrpělivě odbyla, ať se hloupě neptá; od otce dostal výprask za stejnou otázku o Ježíšovi, Vánoce jako takové ale nikdy neslavili. Neměli dost peněz na dárky, ozdoby nebo lepší jídlo, a mudlovská strana jeho rodiny nebyla vůbec nábožensky založená. Pro něj se jednalo jen o další den, často trochu horší než jiné, protože otec byl doma.

Stejně jako téměř vše za jeho mládí setkání s Lily mnohé změnilo. Jakmile přišel prosinec toho roku, kdy se poznali, k Severusově soukromému zmatku začala být velmi nadšená přicházejícími svátky – na druhou stranu už si docela zvykal, že nerozumí polovině věcí, kterými se jeho nová kamarádka dokázala nadchnout. Pak se jej mimochodem zeptala, co by chtěl dostat na Vánoce a on si dokonce po více než třiceti letech stále pamatoval na tu náhlou paniku, když si uvědomil, že se očekává, aby to oplatil. Vyvázl z toho první rok – v té době Lily ještě držela holčičkovská posedlost koníky, takže ve škole ukradl nějaké pastelky a bezmála dva týdny pracoval na obrázku poníka, ze kterého byla unešená; měla jej téměř rok pověšený na zdi v pokojíku, než jej zničila Petunie během jakési sesterské bitvy. Další roky byly těžší; i teď cítil úlevu, že nezjistila, kolik vánočních a narozeninových dárků ukradl v obchodě prostě proto, že si nemohl dovolit opatřit něco pěkného.

Ačkoli až na Lily opravdu neměl komu pořizovat dárky. Ve škole se s nikým nepřátelil tak blízce, aby se obtěžoval, a rozhodně nikdy nic nesháněl pro žádného z kolegů, přestože Brumbál mu obvykle dal něco nevkusného a zbytečného. Malfoyovým, svým jediným opravdovým přátelům, by kupoval dárky rád. Bohužel byli natolik bohatí, aby si snadno obstarali vše, co chtěli, takže jeho snaha by byla poněkud nadbytečná; namísto toho jim tedy připravoval lektvary, kdykoliv jej požádali, a nechal to být.

Upřímně řečeno, Severus nechápal smysl vánočních či narozeninových dárků. Bylo příjemné dostat něco za nic, ale pokud jste to měli oplatit, opravdu to nebylo zadarmo. Podle toho, co věděl, tradice vánočních dárků začala uplácením různých bohů při zimním slunovratu, aby přinesli zpět slunce. A dárky k narozeninám zosobňovaly komplikovaný způsob, jak někomu říct, nakolik vás těší, že ten rok neumřel. Přesto byl zjevně v naprosté menšině, a to v takové, že byl ochoten připustit své zkreslené vnímání jako důsledek toho, že za celý život dostal jen asi půl tuctu dárků a žádný ani vzdáleně zapamatovatelný. Takže Minerva měla pravdu, že to pro něj bude výzva, přemýšlel hořce. Polovina listopadu již uběhla v záplavě sněhu a on nebyl o nic moudřejší.

Takže co skutečně o Grangerové věděl, a zároveň se to netýkalo různých dětských přestupků, které jej buď zranily, nebo mu způsobily potíže? Očividně byla inteligentní a ráda se učila, a ačkoliv se teď zdaleka tolik nepředváděla, stále byla téměř urážlivě zapálená. Ve vší upřímnosti měl podezření, že nejlepším dárkem by pro ni byla poukázka na knihu, ale toto by mu u Minervy neprošlo, i když to bylo přesně to, co si ta ženská přála. Tedy konkrétní kniha, nějaká na téma, které ji zvlášť zajímalo, nebo nějaká vzácná? Což byl ve skutečnosti pořád podvod, a ještě velmi předvídatelný – nepochybně ji většina přátel obdarovávala knihami; to bylo první, co muselo většinu lidí napadnout.

Severus se trochu zastyděl, když si uvědomil, že o ní skutečně neví nic jiného. V jistých ohledech měla Minerva pravdu – za roky špehování, vyslechnutých rozhovorů a prostého pozorování věděl o ostatních kolezích mnohem víc. Grangerová byla bezvýznamná natolik, že ji nikdy neměl na radaru; propátral paměť a vzpomněl si na jediné: že má ráda čaj a že má kocoura. Také si uvědomil, že se docela často oblékala do fialové, takže by to mohla být její oblíbená barva, ale to bylo vše.

No, pár týdnů tomu bude muset věnovat trochu víc pozornosti. Ale mezi pozorováním a pronásledováním je jen tenká hranice; bude muset být opatrný. Za předpokladu, že se do toho pustí, protože celé to bylo, upřímně řečeno, ubohé a nevěřil, že by jej Minerva za něco takového vyhodila – i když tuto teorii netoužil nijak zvlášť vyzkoušet.

~*~

Listopad se pomalu překulil do prosince a to znamenalo, že hrad byl přeměněn do zářivé říše divů, což Severus považoval za odporně přeslazené, ne že by se jej někdo ptal. Počasí se opravdu příšerně zhoršilo a vánice řádila po vřesovištích natolik, že hodiny bylinkářství byly zrušeny, protože naprosto nebylo možné dostat se do skleníků a zpět. I tréninky famfrpálu byly odvolány, jelikož sníh vířil, nedalo se skrz něj vidět a létání se stalo příliš nebezpečným.

Severus si všiml jediného efektu – v podzemí se ještě víc ochladilo a učebna lektvarů zůstávala mrazivá bez ohledu na to, jak veliké ohně děti pod kotlíky zapalovaly. O to víc si přál, aby jej Minerva pustila na svátky domů – na Tkalcovské se sníh nikdy dlouho neudržel a zůstával vzdorně šedivý a ponurý a mokrý bez ohledu na měsíc, ve kterém napadl. Ano, měl mít deprese, cítit se strašně a osaměle; a také měl deprese, cítil se strašně a osaměle, a taky sakra mrzlo.

V tak chladných komnatách se téměř nedalo spát a nezáleželo na počtu ohřívacích kouzel; zima se zavrtávala do kostí a jizvy na krku se díky ní víc ozývaly a bolely mnohem silněji než obvykle slabě někde v povědomí, na což si za ty roky zvyknul. V dalším týdnu se s tím vyrovnával, dokud nezačaly vánoční prázdniny; dostat děti na nádraží bylo komplikované, ale nakonec všichni, kdo se vraceli na Vánoce domů, odešli a ovzduší v hradu se zklidnilo. Severus to přičítal zejména tomu, že byl zbaven svých povinností stýkat se s ostatními během jídel. Také se okamžitě vrátil ke svým starým válečným návykům – během dnů podřimoval a většinu nocí strávil bloumáním po hradě. I když se nemohl vyhnout úplně všemu – zařídil, aby každých několik dnů strávil hodinu či dvě ve sborovně nebo jinde ve společnosti a pokračoval v opatrném sledování jisté bývalé Nebelvírky.

Právě teď tiše procházel známými chodbami a přemýšlel o ní. Za téměř měsíc pečlivého každodenního pozorování byla úroveň jeho poznatků… nulová.  Ano, Grangerová byla dost společenská, vždy přítomná ve sborovně, kde si povídala, pracovala, nebo četla, ale neviděl v tom žádnou skutečnou podstatu, jako by v těch gestech nebyl žádný život – když se nad tím tak zamyslel, nebyl si jistý, jestli ji vůbec slyšel vést skutečně vážný rozhovor, který by nesouvisel s prací. A byl si jistý, že to dělala záměrně; držela se zpátky, téměř se skrývala. Což bylo samo o sobě dost zajímavé, aby to podnítilo jeho zvědavost, ale Severus stejně fascinující shledával skutečnost, že si toho snad nikdo jiný ani nevšiml – všichni kolegové, až na něj, ji měli rádi, a přesto pochyboval, že by ji některý znal lépe než on.

Instinkt Severuse dovedl výš do hradu, mimo jeho oblíbená místa a dál, až do sovince, který byl jakousi vzduchovou bublinou pečlivě chráněn před povětrnostními vlivy a ptáci tak mohli přilétat a odlétat, aniž by unikalo teplo. Dotkl se oblasti na zdi nedosažitelné nikým jiným kromě Minervy – a jeho, teď neoficiálně – vytáhl z prostoru za ní svitek a osvětlil si jej hůlkou, aby jej mohl přečíst. Pár sov dost chytrých na to, aby se nevydaly ven v takové bouři, ospale zahoukalo; šlo o záznam příchozí a odchozí pošty zakouzlený způsobem, který se mu nikdy nepodařilo rozluštit.

Zajímavé. Svitek mu ukázal asi tak minulý měsíc; někde pravděpodobně existoval archiv, ale pokud ano, nepodařilo se mu jej nalézt – jeden ze záporů skutečnosti, že se stal ředitelem bez přípravy; tušil, že toho ohledně hradu stále dost neví. Podle záznamu Grangerová dostala pouze mudlovský dopis, asi od rodičů; ona poslala dopisy čtyři, jeden na mudlovskou adresu a odtud pravděpodobně přišla odpověď, tři další – jeden Weasleymu a dva Potterovi a jeho ženě. Severus se podíval na datování; ani jeden z nich tři týdny neodpověděl.

Vrátil malý svitek na místo, zasunul do kabátu hůlku a zamířil zpět dolů. Rychle prošel známými chodbami a usilovně přemýšlel. Už začínal vidět hrubé obrysy problému; v každé vzpomínce na Zlaté trio, kterou si vybavil, stáli Potter a Weasley pospolu a Grangerová za nimi. V každé hádce Týmu snů, které byl svědkem, stáli Potter a Weasley na jedné straně a Grangerová na druhé. Do jisté míry se tedy zdáli být falešnými kamarády, kteří teď již nepotřebovali, aby jim dělala úkoly, a zdálo se, že trochu ztratili zájem. Jak si vzpomínal, namáhaje svoji vynikající paměť, neboť v té době jí nevěnoval pozornost, nikdy neměla moc jiných přátel; možná Longbottom, i když se nezdálo, že by si byli blízcí.

Takže, omezený kontakt s rodinou během školního roku a přátelé, kteří se nezdáli nijak zvlášť oddaní kamarádství – dobře, připustil si, mírné zpoždění odpovědí na její dopisy bylo sotva důkazem a uznával, že si chce o Potterovi a jeho kumpánovi myslet to nejhorší, ale to neznamenalo, že se mýlí. Co se týkalo samotných Bradavic – s trhnutím si uvědomil, že po Grangerové byl on sám nejmladším členem sboru, a to s výrazným odstupem; není divu, že si zde nevytvořila hlubší přátelství, zejména proto, že většina jejích současných kolegů ji učila jen před pár lety. Ta vznětlivá dívka, kterou si pamatoval, se stala docela uzavřenou a příliš opatrnou mladou ženou, která se stáhla do sebe.

Pomyslel si, že on by měl její situaci pochopit. Jako by se ocitla v obdobných poměrech jako on na začátku své učitelské kariéry, tedy až na ty psychické problémy – i když možná ani to ne, když se vzalo v potaz vše, čím si prošla. Šok z vlastní empatie Severuse tak zarazil, že zůstal nepřítomně a nevidoucíma očima zírat z okna na padající sníh. Toto rozhodně nečekal, ne u kolegyně učitelky, kterou nejvíc nesnášel, ale její situace byla až příliš podobná jeho vlastním zkušenostem a on si pamatoval, jak moc to tehdy bolelo.

Zamračeně pokračoval v chůzi, teď velice pomalé, zatímco myšlenky mu bloudily. Iracionálně se cítil naštvaný; byl mnohem šťastnější, když ji jen nenáviděl jako vměšující se iritující šprtku, která znala až příliš mnoho ke své vlastní škodě. Přesto nebyla první osobou, ke které musel přezkoumat svůj postoj, a nepochybně nebude ani poslední – a i když to vše bylo zajímavé, připomněl si přísně, nepomůže mu to s jeho skutečným cílem: s nalezením vánočního dárku, který přiměje jeho zaměstnavatelku, aby jej nechala na pokoji. Nic víc.

Když se otočil a zamířil do svých komnat, přál si, aby neměl pocit, že lže sám sobě.

~*~

Severusovi zbývalo už jen pár dní a byl naprosto znechucený a ještě nevyspalejší než obvykle. Jeho otravná část chtěla té ženě pomoci; zřejmě nějaká oblast jeho mozku byla dost arogantní a pošetilá, aby si myslela, že existuje něco, co by jí mohl pořídit jako vánoční dárek a co by vyřešilo všechny její problémy. Připsal to na vrub nevyspání a také mu možná následkem chladu odumřelo něco mozkových buněk. Severus zapojil své staré instinkty, které už roky nepoužíval, a strávil několik dní tak soustředěným studiem Grangerové, jako by zase špehoval válečný cíl. Byl odhodlaný splnit misi, i kdyby jen proto, aby umlčel Minervu a naučil ji znovu si s ním nezahrávat.

Ale bylo toho jen málo, s čím mohl pracovat. Všiml si docela velkého množství kočičích chlupů na jejích hábitech; buď na nich ten kocour spal, nebo jej často hladila, ale tak jako tak to odhalovalo, že to zvíře rozmazluje. Pokud nepřijde s ničím jiným, nouzové řešení bude skica řečeného kocoura, protože od doby, kdy mu bylo devět, se jeho malířské schopnosti dost zlepšily. Ale to by vyžadovalo přítomnost toho zvířete, nebo alespoň jeho fotku, aby jej vystihl správně, a kromě toho mu nebyla příjemná paralela k prvnímu dárku, který věnoval Lily, i když v naprosto jiném scénáři. I přesto to nebyla tak špatná varianta; vánice dosud znatelně nepolevila a Severus nijak netoužil probíjet si cestu hlubokým sněhem, aby se přemístil někam, kde by koupil cosi v šíleném spěchu ostatních nakupujících na poslední chvíli. Kromě toho se mu zdálo logické, že ručně vyrobený dárek je promyšlenější než něco z obchodu.

Zašel tak daleko, že se pokusil o pár náčrtů, aby viděl, jak mu to půjde. Napadlo jej, že se vloupe do pokojů Grangerové, aby obhlédl toho kocoura, na jehož jméno si konečně vzpomněl – Křivonožka. Byla to ta nejlogičtější věc, kterou mohl pro jeho věrné zpodobnění udělat, i když cítil, že tím rozhodně překročí hranici a půjde o pronásledování. Rozhodl se tedy spolehnout na paměť. Už to zvíře viděl – v Chroptící chýši při konfrontaci s Lupinem a Blackem, ne že by měl vzpomínky na tu noc nějak obzvlášť jasné, a na Grimmauldově náměstí, kde se každému pletlo pod nohy. I v nedávnější době je občas zahlédl, když mířilo chodbami za svými tajemnými kočičími záležitostmi.

Mít plán bylo dobré, znamenalo to, že se naprosto nezasekne, ale pokud to jen trochu půjde, chtěl přijít na něco lepšího. Bohužel až na kocoura neviděl nic dostatečně osobního – prostým pozorováním si utvořil představu o Hermionině oblíbeném jídle a pití a oblečení, stejně jako o preferované četbě, ale to vše bylo povrchní; neviděl nic hlubšího. Nedostala žádné další dopisy, i když sama poslala pár vánočních pohlednic, které jí nikdo neoplatil. Bez vlámání se do jejího kabinetu nebo komnat Severus neviděl způsob, jak se dozvědět víc, ale odmítal tu hranici překročit.

Mluvit s ní by nepomohlo; i kdyby mu byly vlastní nějaké sociální dovednosti, které by ze sebe vydoloval, nikdy by neodhalila nic alespoň vzdáleně osobního – když s někým mluvila, nikdy nic neprozradila, věděl to, protože už z obecných principů si před desítkami let předsevzal odposlouchávat rozhovory všech svých kolegů. Kolem Grangerové stála vztyčená zeď stejně jako kolem něj, ale kde jeho bariéru tvořilo ticho, chladný sarkasmus a příležitostný zlomyslný vztek, její vystavěl zdvořilý zájem a plané úsměvy; napadlo jej, zda si někdo jiný uvědomil, jak izolovaná je a jak moc se před nimi drží zpátky.

Ale i bez toho by s ním nikdy nepromluvila. Nenáviděla jej a ze zatraceně dobrého důvodu. Zatímco jiným by Severus lhal, až by se hory zelenaly, k sobě se pokusil být upřímný, a ačkoliv jeho důvody, proč ji nemít rád, byly naprosto pochopitelné a pádné, její měly stejnou váhu, ne-li větší. K čertu s tou starou rašplí, Minerva měla i v tomto pravdu, kteréžto zjištění jej opravdu naštvalo; doufal, že pocit viny je již za ním. A to ještě víc zvyšovalo marnost celé této šarády, protože jeden dárek nenapraví všechny křivdy bez ohledu na to, jak skvělý bude. Nikdy na nic takového neměl schopnosti.

~*~

Nakonec jej to napadlo na Štědrý den, když seděl ve svém koutě sborovny a předstíral, že čte časopis, který si s sebou přinesl – tvářil se, že text čte, po každém řádku přiměřeně rychle přeběhl pohledem a ve správných chvílích otáčel stránky, třebaže nevnímal ani slovo. Pozornost věnoval kolegům, ale neposlouchal je a namísto toho se zaměřil na atmosféru. Místnost byla teplá a dobře osvětlená a hrálo rádio – bohužel; Severus nikdy neholdoval kouzelnickým pokusům o hudbu – vše to vytvořilo pozadí pro veselé hučení přátelských hovorů a smíchu. Neprobíhal večírek, jinak by byl už dávno pryč, ale ve vzduchu to bylo cítit obdobně – tetelení šťastných lidí, kteří se sešli a těší je to. Ať už izolovaná či skrývající se, Grangerová byla stále součástí skupiny, i když jen povrchně; on nebyl.

Jeho místo v rohu bylo obrazně i doslova chladnější a temnější než zbytek místnosti, a ty teplé radostné proudy tekly kolem něj, aby jej míjely. Jedna jeho malá, téměř zapomenutá část chtěla natáhnout ruku a dotknout se toho světa, který viděl – ne snad stát se jeho součástí, opravdu ne; takový už nebyl, pokud vůbec někdy býval, a nebylo zde místo pro muže, kterým se stal – ale prostě si najít místo na okraji. Na to však zde existovalo až příliš spálených mostů, které by musel opravit, pomyslel si sklíčeně, a ani neviděl způsob, jak by to bylo možné – ale výchozí bod byl zřejmý, když se nad tím teď zamyslel.

Vstal, zastrčil časopis do hábitu a tiše opustil místnost, přičemž si plně uvědomoval, že nikdo nezaznamenal jeho odchod. Pak rychle zamířil temnými chodbami a dlouhými schodišti dolů do stinné, chladné části hradu, kde žil se svými Zmijozely. Bez nich bylo podzemí o svátcích téměř přízračně tiché; jediným zdrojem hluku byly slabě tikající hodiny a jeho vlastní dech, když si sedl u stolu ve svém obývacím pokoji a zvedl z poloviny nakreslený obrázek Křivonožky. Stejně s ním nebyl spokojený a bez zaváhání jej roztrhl. Pak rychle sáhl po brku a pergamenu. Kousek z něj přeměnil na malou krabičku doplněnou nebelvírsky zbarvenou mašlí a přepečlivě na štítek napsal hůlkovým písmem jméno Grangerové, takže nikdo od pohledu neuhádne, kdo schránku poslal. Poté si vzal útržek a se zíráním na něj se zarazil.

Nakonec si povzdechl a napsal prosté: Omlouvám se. Na rozdíl od štítku se nesnažil zakrýt své špičaté, křivolaké písmo – výměna dárků měla být anonymní, ale věc by ztratila na významu, pokud by nepoznala, kdo to napsal.  Když inkoust zaschnul, vložil vzkaz do krabičky a zapečetil ji dřív, než si to rozmyslí; do rána ji položí před její komnaty. Severus přemýšlel, že omluvu rozšíří, ale neexistovalo nic konkrétního, zač by se omluvil, snad jen za svou ubohou existenci; takhle to bude muset stačit. Koneckonců, nic víc třeba nebylo.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: margareta - 05.08. 2023
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Archivované komentáre


Re: Zimní příběh - 1/2 Od: miroslava - 16.08. 2022
Děkuji Je skvělé znovu si přečíst takový skvost, děkuji.

Archivované komentáre (pôvodne v archíve)


Re: Zimní příběh - 1/2 Od: teriisek - 02.09. 2015
Jsem zvědavá na Hermioninu reakci, nějak si nemyslím, že by omluva něco spravila... A taky by mě zajímalo, jaký dárek (a od koho) dostane Severus. Opožděně díky moc za překlad!
Re: Zimní příběh - 1/2 Od: Lupina - 03.09. 2015
Já děkuji za komentář :-)

Re: Zimní příběh - 1/2 Od: solace - 03.01. 2015
Podľa toho, čo Severus o Hermione zistil, by sa ju tiež zišlo socializovať. Ale to Minervu vonkoncom nenapadlo. Uvidíme, ako dopadne tá Severusova socializácia:-) Hovorí sa, že starého psa novým kúskom nenaučíš, ale možno prekvapí. Vďaka za preklad.
Re: Zimní příběh - 1/2 Od: Lupina - 03.01. 2015
To je pravda. Hermiona zde byla pěkně osamělá. Její mimikry byly na její kolegy příliš dobré. Ještě že Severus musel dávat pozor a odhalil to. Minerva ani netušila, co spustila. Děkuji za komentář, solace :-)

Re: Zimní příběh - 1/2 Od: holloway - 30.12. 2014
Teda ta Loten Severusovi pěkně dává. Ještě horší dětství než v kánonu, sebelítost, obviňování a nenávist druhých, postavil si kolem sebe pořádnou zeď. Dárek vymyslel moc dobrý, snad bude mít úspěch. Koneckonců, dalo mu to pořádně zabrat a Hermiona se mu přitom chtě nechtě dostala pod kůži. Díky za překlad, Lupino.
Re: Zimní příběh - 1/2 Od: Lupina - 31.12. 2014
No jo, Loten Severuse přímo mučí :-) Ale o to víc ho můžem obdivovat, jak se nakonec z té mizérie dostane. Díky za komentář, holloway :-)

Re: Zimní příběh - 1/2 Od: ladyF - 29.12. 2014
Jsem zvědavá jak Hermiona na dárek zareaguje. Podle me je to skvělý nápad. :)
Re: Zimní příběh - 1/2 Od: Lupina - 30.12. 2014
:-) Reakce bude dokonalá, ale to už jistě víš, vidím, že jsi přečetla i konec. Díky, ladyF :-)

Re: Zimní příběh - 1/2 Od: Jacomo - 27.12. 2014
Loten? Loten?? Loten! )) Přesně takhle jsem reagovala při přečtení úvodu a pak už následovaly jenom citoslovce a povzdechy. Severus, náš milý rozervaný Severus, kterého taaak milujeme. Krása. Nádhera. Jsem unesená... a netrpělivě klikám na pokračování. Převeliké díky, náš osvědčený týme!
Re: Zimní příběh - 1/2 Od: Lupina - 27.12. 2014
:-D No jo, Loten Severuse umí. Kdyby tak už chtěla napsat něco dalšího. Díky za komentář, Jacomo :-)

Re: Zimní příběh - 1/2 Od: Julie - 26.12. 2014
Pustila jsme se do čtení a ani jsem se nepodívala, kdo je autorka. Ale od půlky si říkám safra to je jako Loten. No a je to tak. Ona má vážně nezaměnitelný styl. Díky moc za překlad, jdu na druhou půlku.
Re: Zimní příběh - 1/2 Od: Lupina - 27.12. 2014
:-) Ano, ona je nezaměnitelná. Skvělá :-) Díky za komentář, Julie.

Re: Zimní příběh - 1/2 Od: toni - 26.12. 2014
Ta slova o pokračování jsem samozřejmě chtěla napsat ke ddruhé části. Promiň.
Re: Zimní příběh - 1/2 Od: Lupina - 26.12. 2014
Autorka nám nechala prostor pro fantazii :-) Ale taky bych se nebránila scénám ze sborovny, jak Severus háže uštěpačné poznámky a Hermiona odolává smíchu :-) Děkuji za komentář :-)

Re: Zimní příběh - 1/2 Od: toni - 26.12. 2014
Nádherné a plné naděje. Kéž by bylo pokračování. Děkuji.

Re: Zimní příběh - 1/2 Od: mami - 26.12. 2014
Chlapec to má ťažké... aj keď ospravedlnenie je dar (aj pre neho samotného) Som zvedavá, čo dostane od Hermiony.
Re: Zimní příběh - 1/2 Od: Lupina - 26.12. 2014
Přesně tak, omluva jej osvobozuje :-) Děkuji za komentář :-)

Re: Zimní příběh - 1/2 Od: Woodynka - 25.12. 2014
Tohle je moc dobrá povídka, navíc výborně přeložená. Krásně mi padla do nálady. Díky!  
Re: Zimní příběh - 1/2 Od: Lupina - 25.12. 2014
Jé, to mě těší, že se líbí :-) Děkuji za komentář, Woodynko :-)

Re: Zimní příběh - 1/2 Od: scully - 25.12. 2014
Na povídku od Loten jsem se hrozně moc těšila. A i když je zatím jenom v polovině,tak je jako vždy skvělá. Úplně jsem viděla Severuse jak se mračí a přemýšlí nad kresbou Křivonožky. Jeho dárek ve formě omluvy je daleko cennější než nějaký hmotný dárek. Jsem moc zvědavá na Hermioninu reakci a co dostane za dárek Severus. Moc děkuju za krásný překlad
Re: Zimní příběh - 1/2 Od: Lupina - 25.12. 2014
Už jsem psala, že co se týká dárku pro Severuse, tak to bude... nečekané. Mě by tedy něco takového nenapadlo. A Hermionina reakce také přijde... :-) Ta způsobí přelom... Děkuji za komentář, scully :-)

Re: Zimní příběh - 1/2 Od: doda357 - 25.12. 2014
Mňa najviac dostalo Severusove vysvetlenie  : A dárky k narozeninám zosobňovaly komplikovaný způsob, jak někomu říct, nakolik vás těší, že ten rok neumřel.  Páčia sa mi poviedky, kde je Severus nútený spraviť si vnútornú analýzu a uvedomiť si, že nie vždy sú na vine druhí  Myslím, že Hermione by sa ten portrét páčil, ale možno keby nakreslil ju, bolo by to ešte lepšie  Ďakujem za preklad, teším sa na ďalší kúsok  
Re: Zimní příběh - 1/2 Od: Lupina - 25.12. 2014
To mě těší, že se Ti tento Severus líbí (mně taky) :-) Zajímavá myšlenka s portrétem Hermiony. Třeba někdy v budoucnu... Kdo ví? :-) Díky za komentář, dodo :-)

Re: Zimní příběh - 1/2 Od: zuzule - 25.12. 2014
Ano, je vidět, že to svůj účel splnilo a nad dárkem se pořádně zamyslel. Jsem zvědavá, co dostane on a od koho. :)
Re: Zimní příběh - 1/2 Od: Lupina - 25.12. 2014
No, zítra to bude zajímavé... :-) Díky za komentář, zuzule :-)

Re: Zimní příběh - 1/2 Od: sigurd - 25.12. 2014
Zaujímavé. Rada si prečítam druhú kapču, aby som sa dozvedela, kto a ako obduaruje Sevíka. Ja by som dala možnosť Albusovi aj keď ten je už len v podobe obrazu. Myslím, že obaja potrebujú svoju šancu. Vďaka.  
Re: Zimní příběh - 1/2 Od: Lupina - 25.12. 2014
Myslím, že co se týká obdarování Severuse, budete všechny překvapené... :-) Díky za komentář, sigurd :-)

Re: Zimní příběh - 1/2 Od: martian - 25.12. 2014
Dobře, přiznávám, zcela neesteticky nad touto povídkou slintám. Děkuji a těším se na pokračování. 
Re: Zimní příběh - 1/2 Od: Lupina - 25.12. 2014
:-D Bacha na klávesnici! :-D Díky za komentář, martian :-)

Re: Zimní příběh - 1/2 Od: TaraFaith - 25.12. 2014
já jsem tak mo ráda, že se v Adventu objevilo něco od Loten a je to víc než jsem si mohla přát. Nakreslit křivonožku byl velmi dobrý nápad, ale konečný dárek ho rozhodně překonal. Taková omluva je někdy cenější než jakýkoliv hmotný dárek. Moc se těším na pokračování a děkuji za překlad. :)
Re: Zimní příběh - 1/2 Od: Lupina - 25.12. 2014
Od Loten nás už čeká poslední povídka Severusovi k narozeninám a pak už budeme muset čekat, až něco napíše. Od dubna však nic nepřidala Omluva vyvolá jistou, pro Severuse nečekanou, reakci Díky za komentář, Taro Faith

Re: Zimní příběh - 1/2 Od: denice - 25.12. 2014
Naprosto určitě vím, že jsi tento příběh oznamovala jako součást adventu, ale prostě jsem to během předvánočního zmatku nějak vypustila. Takže si dovedeš představit moje nadšení, když jsem se zaostřila na jméno autorky. Musím se přiznat, že jsem nadskakovala a pištěla (nebyla bych věřila, že jsem toho schopná). Severusův příběh je pro mě zase dokonalý, jak si sedí ve sklepení a užírá se nenávistí ke všemu a ke všem a ponížením, i když si přiznává, že největším nepřítelem je on sám sobě. Minervu tu mám ráda, tu starou kočku - ta její záminka, proč trvá na tom, aby se Severus družil, to jsem se zasmála, najednou po tolika letech potřebuje, aby byl součástí sboru! Vymyslela to moc dobře, měla být zžmijozelka (i když si myslím, že úplně sama na to nepřišla). A jsem moc ráda, že tohovzdorovitého mužského, který neví, jak se dostat ven z izolace, dokopala k tomu, aby začal něco dělat. A přitom si s překvapením uvědomil, že i jiní lidé mají svá trápení. Dárek nakonec vymyslel geniálně. To mu to trvalo... Neskutečně se těším na pokračování. A Loten strašně držím palce, ať píše dál! Děkuji!
Re: Zimní příběh - 1/2 Od: Lupina - 25.12. 2014
Jojo, na sletu jsem o tom mluvila A tento překlad vznikl jen kvůli Tobě Po dvou letech Loten už jsme s marci potřebovaly změnu, ale když jsi projevila přání, že chceš vše od Loten, nemohla jsem jinak. To nadskakování a pištění bych chtěla vidět Přesně, jak píšeš - trucovitý, užírající se mužský, který si ale uvědomuje, že za hodně si může sám. Ale nemůže si pomoci. Příští kapitola přinese jedno velké překvapení - ne moc příjemné, ale se Severusem je opravdu těžké pořízení a nemnozí dokážou jednat s ním a nešlápnout vedle. A smutná zpráva na závěr - Loten furt nic Děkuji za komentář, denice
Re: Zimní příběh - 1/2 Od: denice - 25.12. 2014
Tak za tenhle vánoční dárek ještě jednou moc moc děkuji, těší mě ještě víc - pokud je to vůbec ještě možné :-)

Re: Zimní příběh - 1/2 Od: Zuzana - 25.12. 2014
Na druhý diel budem čakať veľmi netrpezlivo. Som zvedavá aký darček dostane Severus, ak je to teda pravda čo si myslím, že Hermione pričarovala Minerva Severusa:) Celý čas som premýšľala aký darček jej dá. Ospravedlnenie mi absolútne nenapadlo:) Ďakujem za preklad.
Re: Zimní příběh - 1/2 Od: Lupina - 25.12. 2014
Druhý díl tu bude už zítra:-) Co se týká osoby, která má obdarovat Severuse, nebude to tak prosté, jak se teď jeví Děkuji za komentář, Zuzano

Prehľad článkov k tejto téme:

Loten: ( Lupina )26.12. 2014Zimní příběh - 2/2
Loten: ( Lupina )25.12. 2014Zimní příběh - 1/2