Preklady fanfiction Harryho Pottera

Joyeux Noël!

autor: Isfah   překlad: arabeska   beta: Calwen, Jacomo

Autorka zatím nereagovala na žádost o překlad. Z překladu tohoto díla neplyne žádný finanční zisk.

originál: https://www.fanfiction.net/s/4807458/1/

AN:  Příběh prvních a – dej Zmijozeli – i posledních Salazarových Vánoc s kolegy.

Salazar si vydechl, až když se konečně pohodlně usadil před krbem ve svých soukromých komnatách. Jak vyčerpávající den! Nenáviděl poslední den před prázdninami. Studenti se ani nenamáhali poslouchat, neustále byl nucen na ně zvyšovat hlas, aby byl vůbec schopen dokončit započatou přednášku. Ti malí nadutci, byli si vůbec vědomi privilegia, kterého se jim dostalo? Profesor a spoluzakladatel Školy čar a kouzel v Bradavicích s mávnutím ruky zahnal tyto mrzuté myšlenky. Koneckonců, měl prázdniny a tudíž také právo na vše pro tu chvíli zapomenout.

Tohoto čtyřiadvacátého prosince se kouzelník po těch událostech během vyučování s radostí vzdal své tvrdé a chladné masky. Nakonec udělal dobře, že se objevil na vánoční hostině ve Velké síni. Helga, která zbožňovala kuchyni, se jako každý rok před svými kolegy vytáhla a vidina vynikající večeře zvedla profesoru Zmijozelovi náladu. Možná stejně jako to, že si dopřál jednu či dvě partičky karet – mudlovské hry povolené jen během těchto svátků, která měla v kouzelnické komunitě nespočet fanoušků.

Jako obvykle chtěl Salazar toto období využít k cestování a poznat další kouzelníky s nadprůměrnými schopnostmi. Hadí jazyk sám o sobě byl podnětem ke sjednocování čarodějnické elity, potomků starobylých a vznešených rodin. Avšak když toto přání přednesl před kolegy, jednoduše odmítli z důvodu nespokojenosti s jistými kouzelnickými vlohami. Podle nich měli všichni stejné právo na vzdělání v oblasti toho, jak může být magie zkrocena a využívána. Proto do školy přijímali i mudlorozené a ty se smíšenou krví. Prozatím.

V předchozích letech Salazar cestoval po světě. Naneštěstí minulý rok poznal Urica Podivínského. Na celém poloostrově mluvili seveřané pouze o něm. „Slavný výstředník,“ říkali. Salazar věděl, že tento druh přívlastku je obecně dobrým znamením, vzhledem k tomu, že aniž by tomu lidé rozuměli, soudili a pomlouvali charakteristická nadání jiných. Nicméně tentokrát nebyl přívlastek „výstřední“ daleko od pravdy, pokud ne mnohem hůř... Uric, slavný výstředník, byl čarodějem, mezi jehož hlavní rysy patřilo procházení se s medúzou místo klobouku. Tvrdil, že uvízl v ledových vodách poblíž bílých útesů na břehu Severního moře. Podle něj ho medúzy zachránily tím, že se kolem něj ovinuly a doplavily ho až na milosrdné pobřeží. Od té doby vždy nosí jednu z nich na temeni.

Salazara velmi hořce zklamala snekkar¹, která mu na několik hodin přivodila mořskou nemoc, jež se ho držela dokonce i po vylodění. Nejenže rozhovor s Uricem nestál za nic, jelikož tomu čarodějovi pálení měkkýšího jedu způsobilo téměř úplnou ztrátu paměti, ale anglický kouzelník byl navíc znovu nucen čelit té pochybné seveřanské kocábce, protože košťata byla z důvodu vysokého počtu mudlovského obyvatelstva zakázána.

Ale Salazar nerad vzpomínal na tyto nepříjemné události. Využil klidu a tepla sálajícího z ohně spořádaně plápolajícího v ohništi, a dovolil si upadnout do milostivého spánku. Už to bylo dávno, co si byť jen na několik minut našel čas na odpočinek. Zřejmě to nekonformovalo s mládím stráveným u otcova dvora. Lord Zmijozel, ač kouzelník, vždy preferoval trávit čas mezi mudly, jelikož s nimi bylo jednodušší předstírat, že je velký mocný pán Lord Angličan, a nemuset čelit jejich znechucení ze skutečnosti. Syn se styděl, že jeho otec nebyl nijak vynikajícím kouzelníkem, a nenaskytla se mu příležitost najít průvodce, učitele, který by ho dovedně vyučil kouzelnickému řemeslu.

Avšak tento rok, poprvé v historii od založení školy, se čtyři zakladatelé chystali strávit Vánoce spolu s několika studenty, kteří se nemínili vrátit na prázdniny ke svým rodinám. V čase večeře sešel Salazar dolů. Kolegové nešetřili dekoracemi. Velká síň zářila barevnými ozdobami, ve vzduchu se vznášely tisíce mihotajících se svíček a lahodné aroma linoucí se z kuchyně s sebou neslo příslib okázalé hostiny. Hrstka studentů se shromáždila kolem jediného stolu v kolejních barvách Bradavic. Vytvoření kolejí bylo Salazarovým nápadem, a to bez postranních úmyslů. Nadchly okamžitě všechny učitele a i ty studenty, kteří potřebovali k úspěchu větší motivaci. Avšak v tento večer, v tento sváteční čas, se všechny spojily.

„Nuže, Salazare, jak se dnes večer bavíš?“ otázala se přívětivě Helga.

„Vskutku skvěle,“ přikývl Salazar. Cenil si toho, jak probíhající večer přetékal příjemnými pocity. „Jídlo je skutečně hodovní, překonali jste se,“ dodal.

„Ach, to nic není,“ okamžitě zčervenala ředitelka koleje jezevců. „Je mi skutečným potěšením vymýšlet nové recepty...“

Čarodějka však nestihla dokončit větu, jelikož v tu chvíli vešel směšně legrační muž v červenobílém oblečení.

„Ahoj!“ vykřikl. „Přicházím za vámi, Godricu, můj příteli, protože potřebuji vaši pomoc.“

Všechny oči se v očekávání okamžitě upřely na pana Rudozlatého. Nikomu se nikdy nepodařilo dobýt dovnitř. Nikdo se nikdy úspěšně nedostal skrz zdi školy všeobecně proslulé svými neproniknutelnými obranami...

„Benignusi, jste to vy?“ zeptal se oslovený.

„Ale samozřejmě, příteli, koho jiného byste očekával?“ zasmál se muž ve směšně legračním červeném oblečení.

„Povězte mi, co tady děláte takhle vyšňořený, na to jsem zvědavý, ale ještě předtím mi vysvětlete, jak jste se ksakru dostal dovnitř.“

„Prošel jsem komínem ve vašich komnatách,“ pokrčil Benignus rameny, jako by byla odpověď zřejmá. „Chtěl jsem dnes večer učinit jeden pokus,“ přiznal vzápětí.

Tyto skutečnosti některé pobavily, jiné zneklidnily. Všichni však byli zvědaví, co to Benignus do budoucna plánuje a s čím právě nyní potřebuje pomoc, protože bylo jasné, že jen kvůli té pomoci si dovolil přerušit jejich hostinu.

„Godricu, konečně jsem dokončil svůj projekt, ale potřebuji vaši pomoc,“ pronesl Benignus.

Tři Nebelvírovi kolegové pochopili, že tím „vaši“ myslel pomoc jich všech. Rowena se úzkostlivě a neklidně zeptala: „Prosím, odpusťte mi mou nepozornost, ale o jakém projektu to mluvíte, k čemu se to máme připojit?“

„Vždy jsem byl ohromen štědrostí některých lidí a slíbil jsem si, že to ve svém životě také oplatím. A co může být lepšího než malý dárek na Štědrý den, který slaví zároveň mudlové i kouzelníci?“

„Protože díky tomuto chcete porozumět mudlům?“ vyprskl Salazar.

„Je zajisté velmi šlechetné nabídnout světu špetku toho dobra. Ale víte, stále jsem nepochopila, v čem spočívá naše role, drahý Benignusi,“ ignorovala Rowena naprosto nezdvořilé připomínky svých kolegů a přátel.

„Řekni nám vše, tento ušlechtilý projekt nás zajímá,“ prohlásila Helga, která, jak se zdálo, tomu muži v směšně legrační červeni podlehla.

Salazara to zaskočilo natolik, až se zdálo, že se celý večer mění. Muž ve směšně legračním červeném kostýmu se usadil ke stolu a začal vysvětlovat, jak potřebuje pomoci s obdarováním mudlovských dětí, a všichni působili dojmem, že mu pomoci skutečně chtějí. Všichni znamenalo, pokud je nutné to říct, tři blázniví kolegové a těch pár studentů, kteří už svůj dárek dostali...

Ředitel Zmijozelu, příliš zaskočen nenadálým sledem událostí, nevěnoval proslovu malého směšně legračního muže v červeném, který stál před ním a osvíceně se oháněl rozmáchlými gesty, nijak valnou pozornost. Ze zamyšlení ho však vytrhla Godricova slova: „Salazar to s radostí udělá!“

„Děkuji, takže je vše rozhodnuto,“ uzavřel Benignus.

„Mohli byste prosím zopakovat, co mám udělat... Obávám se, že jsem tomu tak docela neporozuměl,“ řekl Salazar.

„Naneštěstí mi nestačí jedna noc na doručení všech dárků, které jsme s pár skřítky vyrobili, a tak jsem si myslel, že byste se všichni mohli trochu zapojit...“

„Cože? Ne!“ vybuchl spoluzakladatel Bradavic. „Ani náhodou. A navíc tady musí zůstat někdo, kdo dá na pozor na studenty,“ pokračoval kouzelník s náhlou starostí o své žáky.

„No tak, Sale, nemůžeme dopustit, aby Benignus hned napoprvé selhal,“ naléhal Godric jako jediný kouzelník, který měl na něj nějaký vliv.

„A když už budeme v tom, všichni budeme nuceni navléknout se do tohoto,“ ukázal Salazar posměvačně na Benignuse. „Jako otcové a matky Vánoc budeme přinášet perníčky mudlům!“ dokončil s nervy napjatými k prasknutí.

„Úžasný nápad!“ nadchl se Benignus. „To je od vás skutečně dobrotivé, pane Zmijozeli.“

Vzhledem k tomu, že čím víc mluvil, tím víc vše jen dále zhoršoval, Salazar se rozhodl už nic nedodávat, což vedlo k chichotavému smíchu ze strany kolegů. Na rozdíl od Benignuse – jaká ironie. Vše se vzápětí rozběhlo na plné obrátky. Odsouhlasilo se, že Benignus si oběhne svůj okruh, Helga s Rowenou ten druhý a Godric bude doprovázet Salazara. Benignus už měl své stádo létajících sobů, tudíž bylo nezbytné odchytit v lese poblíž hradu dva páry testrálů.

Jakmile se vše zdálo být připravené, Godric mávl hůlkou a začaroval hábity všech tak, aby vypadaly jako přesné kopie Benignusova směšně legračního červeného kostýmu. Poté jeden za druhým vzlétli k obloze.

Vysoko ve vzduchu, až příliš jeho vkus, se Salazar velice odhodlaně zapřísahal, že tohle bylo poprvé a naposledy, co se rozhodl strávit Vánoce se svými kolegy.

1 http://cs.wikipedia.org/wiki/Snekkar