Preklady fanfiction Harryho Pottera

Taisez-vous !

autor: Bergere   překlad: arabeska   beta: Jacomo

Autorka nereaguje na žádost o překlad. Z překladu tohoto díla neplyne žádný finanční zisk.

originál: https://www.fanfiction.net/s/7673315/1/Taisezvous

AN: A za všechno může Minerva!

Když se Minerva McGonagallová stala hlavou Bradavic, všichni říkali, že se organizace instituce od nynějška zlepší, že zmizí nesmyslné pošetilosti a neuskutečnitelné plány. Válka skončila a vedení školy převzala rozumná žena; všechno se tedy otočilo k lepšímu. Zdánlivě…

Minerva pochopitelně provedla mírné změny v učitelském sboru. Potřebovala někoho na pozici učitele Obrany proti černé magii, někoho, kdo nahradí ji samotnou v Přeměňování, a také někoho pro výklad Dějin čar a kouzel, protože Binns z jakéhosi podezřelého důvodu usoudil, že Bradavice již nejsou místem pro něj. Nic hrozného, říkáte? Možná až na to, že studenti přicházeli o neoficiální hodiny kvalitního odpočinku, které byly součástí školního rozvrhu. Potud tedy skutečně nic šokujícího či děsivého. Avšak nepočítali s rozhodnutími nové ředitelky. Horacio. Jemu navrhla post učitele Obrany proti černé magii a on samozřejmě přijal, nesmírně nadšený z možnosti pokračovat ve své zálibě, zvlášť když mu byla nabídnuta ananasová marmeláda, a bez nejmenších námitek se vzdal Lektvarů, takže bylo rozhodnuto. O vraždě začal uvažovat až později.

V Přeměňování sáhla po mladé Francouzce z Krásnohůlek, která mluvila anglicky tak příšerně, že hůř už to nešlo, a brzy, jakmile vstoupila do profesorské sborovny, bylo jasné, že si pozornost studentů získá leda křivkami nebo kosmetikou. Přesně to se i stalo; ani ne po dvou týdnech se začala s nadšenými děvčaty dělit o tipy ohledně líčení a dostalo se jí mnoha... zaujatých pohledů. Hotová profesní katastrofa, ale aspoň se zdálo, že ví, jak správně přeměňovat předměty.

Tím bylo neštěstí hotové. Vypadalo to totiž, že usoudila, že by bylo vzrušující dvořit se „tomu velkému muži v černém“, a věřila, že jeho sarkasmus je jen způsob, jak se ubránit francouzskému šarmu. Taková blbost! Ale tím to samozřejmě nekončilo. To by bylo příliš snadné. Minerva ho jmenovala zástupcem ředitelky, aniž by mu dala na výběr, protože „jste zkušený, inteligentní a znal jste Albuse“. Což byla sice naprosto ubohá a amatérská výmluva, ale musel uznat, že ze všech profesorů je on jediný alespoň trochu schopný vykonávat svou práci správně. Dlouhé vysedávání nad papíry padlo nyní na jeho bedra… a ještě to řídila Minerva!

Vrchol všeho však nadešel v den znovuotevření: Minerva ani na poslední chvíli nesehnala nikoho na Dějiny čar a kouzel. Nebo možná nepovažovala za nutné jej o tom zpravit. Takže když přivedl nové studenty do Velké síně na rozřazení, vytočený, že se musel zrovna on zhostit této nesnesitelné role, a nekompromisně děsící už tak rozklepané prváky, střelil pohledem ke stolu vyučujících. A tam spatřil Hermionu Grangerovou. Se staženými vlasy a neskutečně vážným výrazem, který ji činil příliš starou a odměřenou. Nemohl uvěřit svým očím. Velice přesně si vzpomínal, jak div že v ruce nerozdrtil Moudrý klobouk, a zařval na prvního v seznamu, který se napoprvé nedokázal patřičně správně usadit na stoličce.

Uniknout ze spárů smrti, pokračovat v učení, stát se zástupcem ředitele a kolegou Hermiony Grangerové! Kolik jí je, sedmnáct nebo osmnáct? Nemá ani složené OVCE. Neví, kdy zmlknout! Stále je to jen děvče! A tahle, ta že má učit? A nádavkem ještě získat povolení narušovat jeho osobní prostor ve sborovně. Když se konečně usadil, dlouze vydechl a s tvrdým pohledem hlubokým výhrůžným hlasem zavrčel: „Minervo…“ Pohlédla na něj, usmála se – což u ní bylo vzácné a měl kvůli tomu pocit, že se mu upřímně vysmívá – a zamumlala jeho směrem: „OVCE složila o prázdninách, cítila naléhavou potřebu zastavit povídačky o přeživších a o tom, že neudělala bystrozorské zkoušky. Odvažujete se mi tvrdit, že není schopná učit aspoň tak „dobře“ jako Binns?“ S pocitem porážky, což by jí nikdy ale nepřiznal, neodpověděl. „Navíc vás to trochu zaměstná,“ dodala. Ach ta…

Pokud jde o to zaměstnávání, vskutku ho zaměstnávala! Především se mu vyhýbala. To dělala jen dobře. A potom jednoho dne, jen tak jako by nic, jako by… zaklepala na jeho dveře. Otevřel a ocitl se tváří v tvář zárodku ženy, která hleděla jako hrdost sama, i když si v tom moc dobře nevedla. Váhal, jestli jí nemá ty dveře přibouchnout před nosem. Proč by to sakra neměl udělat? Proč by měl být tak hloupý…

„Vstupte, Grangerová,“ vyštěkl.

Samozřejmě tak učinila, viditelně překvapená, že nebyla poslána na druhý konec hradu merlinvíjakým kouzlem. Zastavila se jen tak za prahem, s přehnanou zvědavostí přejížděla pohledem místnost a evidentně se cítila trochu nepohodlně. Podpatky, černé šaty, dlouhý plášť, vlasy v drdolu, nalíčená, rozhodně vyrostla. Anebo možná chtěla působit dojmem profesionality… ano, to muselo být ono, dokonce i on se málem nachytal.

„A posaďte se samozřejmě. Proč tato nevítaná návštěva?“

„Ze dvou důvodů. Zaprvé, byla jsem požádána o vyřízení vzkazu od Anny-Marie – tak se jmenuje ta ochechule, co je dobrá v Přeměňování – protože si nasadila do hlavy, že vás dlouho znám a že mě máte rád.“

Odmlčela se, sevřela namalované rty a nakonec, když už nemohla jinak, vyprskla smíchy. Upřímně? Na moment byl v pokušení zasmát se také. Protože její smích byl nakažlivý. A protože představa Anny-Marie z La Tour du Pin la Charce – to je ale jméno, že… - jak si představuje jeho dobré vycházení s Grangerovou, byla skutečně směšná. Smích ale potlačil a pozoroval ji, dokud její veselí neustalo.

„To je skutečně směšné a nemožné. Nechápu, jak se jí to vůbec dostalo do hlavy. Tak tedy, aby se neřeklo, že jsem vám to nepředala, i když by to byla beztak vaše vina, tady to je,“ řekla nakonec a podala mu kartičku z růžového kartonu.

„Myslím, že vzhledem k okolnostem můžete vyřídit mé srdečné ne, děkuji, slečno Grangerová.“

„Ano, to…“ odpověděla dívka potlačující úšklebek. „Inu, nemohla jsem si pomoci a přečetla to, ten vzkaz je velmi okouzlující, doufám, že se tam objevíte…“

„Co vás k tomu vede, Grangerová!“ pokáral ji obratem.

„Jsem vaše kolegyně a navíc vaše studentka. Bavím se příliš dobře, než abych se té výhody vzdávala.“

„Doufejte, že to není díky mně,“ zavrčel naštvaně a nepřítomně shlédl na růžovou kartičku.

Popravdě řečeno už si jí přestával být tak jistý. Stále to byla dívka, ale dívka se známkami dospělosti a s relativně obstojným chováním na zletilou a navíc Nebelvírku. Možná pro ni ta epopej s Potterem a jeho zrzavým podržtaškou znamenala menší pokrok.

„Druhá věc je… Mám jistý problém, se kterým potřebuji poradit.“

„Měl jsem vás vyhodit, ještě než jste vstoupila – moje chyba – takže předpokládám, že za těchto okolností můžete položit jakoukoliv otázku, Grangerová.“

„Já… Jak si mám získat respekt studentů? Myslím doopravdy.“

Upřeně se na ni zadíval, stáhl obočí a s jistou dávkou nedůvěry stiskl rty. Proč se na tohle ptá zrovna jeho, profesora, který byl pravděpodobně terčem největšího množství pomluv a zákeřných vtípků ze všech místních učitelů. To moc nedávalo smysl…

„Proč se na to raději nezeptáte Minervy? To ona vás sem dostala…“

„Protože by to byla ostuda! A nepředstírejte, že jste ten typ, co skrývá to, co je mu nepříjemné…“

„To bych si nedovolil!“

„To není obvinění… Poslouchejte mě, prosím vás.“

„Ještě jsem se nedoslechl, že by vaše hodiny dopadly katastrofálně, není-liž pravda?“

„Ne, ne. Poslouchají, více méně si píší poznámky, někteří mají v očích záblesk zájmu. Ale mně samotné je osmnáct a oni i přes toto oblečení cítí, že nejsem taková! Někteří mě viděli psát si domácí úkoly – náhodou i Harryho a Ronovy – v nebelvírské společenské místnosti před dvěma lety i dříve. Stále jsem pro většinu z nich… studentka. Takže se cítím bezmocně. Nevím, jak se dostat na druhou stranu barikády.“

„Vaše historka je vskutku… dojímavá,“ protáhl. „Ale stále v ní nenacházím svou roli.“

„Jste tady respektovaný. Dokonce i všechny ty pomluvy proudí z obav z vás. Jste nedosažitelný. Mně někteří posílají polibky!“

„Nepřidám vám najednou deset let, Grangerová,“ ušklíbl se.

„Můžete se donutit k jedné nebo dvěma radám? Prosím…“

V úmyslně prodlouženém tichu ji dlouze pozoroval, jako by hodnotil její schopnosti. Zdálo se, že udělala pokrok, mohlo to být víc, ale ano, bylo to učinitelné. Dělala pokroky, ale to nestačilo. Zřejmě znala svou látku, ale ani to nestačilo. Přetrvávajícím problémem bylo, že spíše působila jako starší žák než jako profesorka, a že ten přechod nemohla urychlit zdlouhavými obsáhlými konverzacemi s bývalými profesory, nebo něčím na ten způsob.

Právě v tom momentě ho napadlo, proč se jí vlastně snaží pomoci. To byla jeho druhá chyba: vpustit ji dovnitř se ukázalo nebýt tak zásadním, ale rozhodnout se jí pomoci bylo horší. Mnohem horší. Upřímně se rozhodl to pro ni udělat jen proto, aby viděl Minervin výraz. Zbytek nebyl… očekávaný. Ale zpět k tématu.

„Oblečení není špatné, ale trochu uvolněte drdol, tohle je příliš. A nezakrývejte se tolik, šaty bez hábitu stačí; jste mladá žena, vstupte do fáze ženství. A je mi líto, avšak jsem nucen vás informovat, že vaši studenti jsou tupí a vymámíte z nich reakci, jen pokud se méně oblečete. Černá a šaty jsou naopak ideální.“

„Nakolik jste studoval tuto problematiku, že jste získal takové znalosti?“

„Chcete pomoc nebo ne?“

„Ano, ale ano. Rozumím!“ zavrčela naštvaně, zatímco se zbavila pláště a vymotala si z vlasů několik pírek. „Je to lepší, pane?“ zavrčela.

„Jde to. Musíte vypadat spokojenější sama se sebou. Shledávám nepřijatelným, že si počínáte, jako byste se v mé společnosti cítila dobře, rád bych vás požádal, abyste si to schovala pro ostatní. Už nemusíte schovávat ukradené ingredience z kabinetu, ani nic takového. Vytaste se s tím, co máte.“

„Jak? Protože se to snadněji řekne…“

„A myslete i na následky,“ vyštěkl. „Dále, buďte si během hodin naprosto jistá tím, co říkáte; nyní jste profesorka, už ne osoba, kterou máme vyvolat. Žádné váhání. Pokud nevíte, nevíte a nepokoušejte se vymýšlet si. Ale důrazně vám doporučuji vědět…“

„Ano, budu se snažit!“

„A snažte se co nejvíce. A ještě chci, abyste se přátelila s Horaciem, vtipkovala s Minervou, pomlouvala s Pomonou, a zvláště vážně debatovala o věštění z čísel se Septimou.“

„Proč zrovna s nimi?“ otázala se s přimhouřenýma očima.

„Grangerová, jste opravdu tak hloupá? To byly příklady. Chci tím říct, že se musíte plně zapojit do profesorského života, vytvořit si odstup od studentů a přiblížit se více učitelům. Rozumíte?“

„Ano…“

„Tak vám tedy přeji, slečno Grangerová, příjemný večer!“

A tím ji, sice obrazně, ale přesto nesmírně opravdově vyhodil ze svých pokojů. Beztak byla tato událost neuvěřitelná, dokonce až směšná, a on nevěřil, že jí skutečně pomohl. Jak se mýlil.

Nazítří si neoblékla hábit, vlasy měla téměř rozpuštěné, ale sepjaté sponou, rty stále červené – skutečně pěkně červené – a oči možná trochu více namalované. Nebo ne… Decentně si uždibovala z toastu a bavila se s Křiklanem jako se starým známým; profesor lektvarů ji pozoroval užasle a s ohromením. Viditelně potěšen pozorností okouzlující mladé ženy. Kdyby jen věděl…

Dalšího dne dorazila Anna-Marie s melancholickým pohledem – který nebyl skutečný, což bylo dvojnásobně směšné – a se vcelku pobuřujícím kroucením zadkem se usadila na místo Grangerové, jelikož ta tam zrovna nebyla.

„Severusi…“

„Ano.“

„Vy…“

„Je mi líto, mám naspěch.“

Spěšně odkráčel a cestou sem tam šlehl pohledem po studentech. A byl si téměř jistý, že zaslechl Minervin hloupý chechot, za který přísahal, že se pomstí. Jen se zatím nenaskytla příležitost. Opravdu ne…

Přesto však tento rok pokračoval bez větších incidentů. Studenti ho nenáviděli, což se nijak nezměnilo, ale působili dojmem, že jsou lehce lépe schopní orientovat se v jeho látce. Grangerová se podle všeho stala velikánskou přítelkyní Horacia a Severus musel připustit, že se sám sebe ptá, zda si ho skutečně tolik oblíbila, nebo zda ta mladá žena zkrátka využívá pro své účely tu nejpraktičtější osobu. Také to vypadalo, že si od Anny-Marie nechala poradit s líčením, a ačkoliv výsledek byl přesvědčivý, to, že dokázala vystát žvanění té blbky, ho nesmírně udivovalo.

A poté v rychlém sledu nastaly dvě události.

První se stala těsně před podzimními prázdninami. Trochu přetáhl hodinu, aby studentům poskytl šanci uspět v jejich marném snažení; jen o pět minut, opravdu. Šlo o poslední hodinu jejich vyučování, což bylo horší pro ně než pro něj! A náhle někdo zaklepal na dveře. Ostře návštěvníka vyzval, ať vstoupí, a spatřil Grangerovou. Rozcuchanou, zrudlou, bez dechu. Do pekla s Merlinem!

„Grangerová?“

„Musím s vámi mluvit, profesore,“ stěží artikulovala a zjevně opomněla přítomnost studentů.

„Nemůže to minutu počkat, profesorko Grangerová?“

„Raději bych s vámi mluvila právě teď.“

„Nuže, o co se jedná?“ zeptal se, když vyšel z učebny. „Doufám, že je to důležité, protože upřímně-“

„´Hej, Grangerová, seš kočka! Pojď mi ukázat válečné pozadí!´ Ach ano, dokonalá ukázka respektu a bázně! Dokonalá! No nic, teď vážně, měla jsem si uvědomit, že se mi těmi rádoby radami naprosto vysmíváte…“

„Kdo vám to řekl?“

„Sedmák. Zmijozel, samozřejmě! A do toho všeho Křiklan, který mě každé tři dny zve na skleničku, ó ano, jsem vážně v kaši!“

„Vás to netěší?“ s úšklebkem se samolibě dmul.

„Ne, ani trochu! Navíc, Křiklan je možná pětkrát nebo šestkrát starší než já, ne, rozhodně ne! Ale… o to nejde,“ dodala, pozvedla oči a zafixovala ho zlostným pohledem. Rty se jí chvěly. „Jsem za blázna! A poběhlici!“

„A kdo vám řekl tohle?“

„Přítel Astorie Greengrasové, uch… Komu na tom záleží!“

„Grangerová…“

„Jaká Grangerová? Byl to Zabini, jiný, ne Blaise samozřejmě. Tadá, jste spokojený?“

„Ne tak docela. Poslouchejte mě!“

„Abyste mi udělil další z vašich prohnilých rad? Nejsem tak…“

„Grangerová!“ vyštěkl jí do obličeje. „Mé rady byly upřímné a doufám, že jste to dítě na místě srovnala.“

„Odebrala jsem padesát bodů, řekla, že si promluvím s vámi, a odpověděla, že pozadí této historie není přímo předmětem jeho klasifikace,“ zamumlala.

„No vida, perfektní! Jen k tomu dodávám: věřila byste, že jsem se nemusel nepotýkat se zamilovanými holčičkami, protože jsem byl „temný“? Přísahám.“

„Ne?“

„Ano, ale stejně byste mi nevěřila, kdybych vám to řekl…“

„No dobře, co to tedy znamená?“

„To znamená, že jste nedosažitelná, v opačném případě by se vám nedostalo takové odezvy. Jste reálnější součástí tajných představ. Vítejte, slečno Grangerová, mezi učiteli,“ dodal ironicky, ale jasně.

Ta událost ho vyburcovala. Předně s ní byl téměř spokojený. Navíc se přiklonila k jeho humoru, nebránila se mu. Nakonec… mezi ostatními chybami zjistil, že zrudlé tváře jí tak nějak sluší. A onoho zmíněného sedmáka sprdnul. Zřejmě si ten hlupák řekl, že si pro svůj útok vybere profesorův špatný den.

Ovšem pochopitelně, že ve své ostražitosti polevil. Od skončení války už se na to tolik nesoustředil. Druhá událost se stala během prázdnin. Byl zrovna ve sborovně, oči pevně zabodnuté do Příručky lektvarů, zatímco Anna-Marie ho oslňovala tak nesnesitelným pohledem, že uvažoval, zda by ji nemohl čistě náhodou pořádně praštit něčím velice těžkým. A náhle se otevřely dveře a v nich stála Hermiona Grangerová s výtiskem Denního věštce v jedné ruce a s evidentně novou učebnicí ve druhé.

„Inu, Hermiono, co tomu říkáte?“ zeptal se Horacio s obrovským úsměvem.

„Říkám, že je to nepřijatelné!“

„Ale co?“ otázal se malý profesor okouzlujícím hlasem, když se přiblížil

„No nové učební osnovy zahrnující válku!“ vybuchla Hermiona a praštila o stůl novinami, které se otevřely na příslušné straně. Titulek hlásal: „Nové revoluční a otevřené učební osnovy!“

„Otevřené?“ vyprskla a vcelku sebejistě na ně upřela pohled.

„Ten článek mohla napsat jen Holoubková! Vypadá to, že s válkou měl co do činění jenom Brumbál, Harry, Ron a já!“

„No a na co si stěžujete, Grangerová?“ ušklíbl se Severus s upřeným pohledem.

„Na co si stěžuju? Jsou mi ukradené jejich báchorky o hrdinech, není to pravda! Bez vás všech tady a hromady dalších lidí bychom nic nedokázali! Nikde není ani zmínka o Lupinovi nebo Tonskové, Řád jako by stěží existoval a navíc Smrtijedi jsou jen jako nejasná vzpomínka!“

„No tak, Hermiono, upokojte se,“ pokoušel se Horacio, ale ze způsobu, jakým se k ní blížil, bývalý špion vyrozuměl, že bude profesor brzy poslán do háje.

„Ne! Já se nechci uklidnit! Nemohu učit s takovými osnovami, které zkrátka nejsou pravdivé!“

„Zveličujete to, Grangerová…“

„Ne, profesore, nezveličuji!“ odvětila a otočila se k němu, skvrny na krku a bodající pohled. „Vy jste to v této knize odnesl nejvíc. Je trestuhodné, že stěží připouští, že vám byl udělen Merlinův řád první třídy. A kolikrát jste zachránil život Zlatému triu, o tom tam není ani zmínka. Buďte si jistý, že proti tomu jsem bouřila nejvíc!“

A s tím nechala noviny i knihu na stole a odspěchala, nechávajíc za sebou kolegy docela zkoprnělé. Upřímně? Ne, nikdy by nepřiznal, že se ho její přístup nějak dotkl, ale stalo se. Trochu. A po chvíli sáhl po osnovách, aby zjistil, co v nich skutečně stojí. Aby zjistil, že přeháněla. Ale začetl se do nich jen na chvíli, protože do něj vzápětí vrazila Anna-Marie.

„Severusi! Takže ty jsi větší hrdina, než se zdálo!“

Za tohle Grangerová zaplatí, takhle mu vrazit dýku do zad! Rezolutně popadl knihu a ponořil se do ní, aniž by té ženské věnoval jediný pohled. Ale kdy to pochopí?

To zbožnění vyprovokovala Minerva. Znovu. Věřil, že Albus jí trochu přilnul k duši… nebo možná naslouchala radám toho starého blázna příliš nadšeně. Ať už to bylo jakkoliv, nápad uspořádat ve škole vánoční bál a poskytnout tak studentům záminku, proč se nevrátit domů, byl od té staré ředitelky vskutku ďábelský tah. A co hůř, zřejmě to fungovalo; téměř polovina mladých zůstala v hradě a navíc jej měla celý vyzdobit a zkrášlit. A sehnat si nový hábit, protože: „Není důvod, aby kdokoliv, student či profesor, byl oblečený jako obvykle.“ Ale ta stará sůva navíc vynaložila maximum, aby se z každého stal tanečník či tanečnice. Povinně. Ta čarodějnice by jednoho opravdu dohnala k šílenství…

Měl v plánu tu Skotku pozvat, ale ona už požádala Aberfortha, aby ji doprovodil coby tanečník, a tak si připadal jako idiot, že ji nepozval dřív, aby s ním zabila večer, jak si zasloužila. A neznal nikoho zvenčí, nikoho, koho by mohl pozvat na ples! A tak začalo peklo… Anna-Marie z La Tour du Pin la Charce ho všude pronásledovala! Všude. Začal věřit, že je prokletý. Po celé dny se mu dařilo vyhýbat se tomu, aby ho požádala o doprovod na ples, ale ovšemže k tomu jednou muselo dojít a on řekl ne. A tak začala znovu. Bylo to naprosto nesnesitelné. K nevydržení. A jednoho dne uviděl Grangerovou v knihovně, jak se snaží schovat mezi policemi… a když odcházel, Horacio se jej zeptal, zda neviděl „tu drahou Hermionu“.

Přepadla ho myšlenka. Potom ho začala pronásledovat. Poté mu Anna-Marie předložila další návrh, s hlubokým výstřihem jako podporou, a on ji se sadistickým úsměvem poslal za Horaciem, který byl opodál. Myšlenka se vrátila. A nakonec se ocitl přede dveřmi, které otevřela navlečená ve růžových flísových šatech, silných, ošklivých a neforemných.

„Vskutku prvotřídní, Grangerová.“

„Ach, jistě… Co chcete?“

„Nabídnout vám dohodu. Beztak mi něco dlužíte…“

„Proč?“ zeptala se zamračeně.

„Za mé nenahraditelné a potřebné rady, Grangerová…“

„Hmm, tak jo. A mohl byste už taky přestat s tou Grangerovou, je to vcelku rozčilující.“

„Dobře, slečno,“ zdůraznil. „Takže. Vy chcete uniknout Horaciovi, já chci uniknout Anně-Marii…“

„To tedy ano!“ zvolala.

„Jaké nadšení, randila jste tolikrát, že se dá vysledovat slušný propad; na plese s mezinárodní famfrpálovou hvězdou a podruhé s neslavným profesorem.“

„...A to následující také s největším hrdinou naší epochy. Vzhledem k tomu, jak jste se popsal, souhlasím se značným propadem,“ ušklíbla se.

„Víte, když to říkáte v tom příšerném čemsi, co máte na sobě s tunami knih za zády, ztrácí to veškerou váhu.“

„Ale ano... Poslouchejte, profesore, musím pracovat,“ odpověděla trochu posměšně. „Počítám, že nebudete vypadat, jako byste se chystal na pohřeb!“

„A já, že nebudete vypadat jako neforemný růžový pytel. Tak jsme říkali Dolores!“

„To vám nedovolím!“ vykřikla s ostrým pohledem, ale neschopná zadržet smích. „S tím se já i moje šaty vracíme do světa osudových žen.“

Na chvíli zůstal před dveřmi a uvažoval, jak je to dlouho, co naposledy vedl tento druh konverzace – nedalo se říct, že nepříjemný – s lidskou bytostí. Zvláště s Grangerovou. Ten podivný pocit nadpřirozena ho přinutil setrvat ztrnule na místě několik minut. Možná hodin. A poté se rozhoupal k takřka nepředstavitelným činům. Koupil si společenský oděv. Černý oblek… se zeleným proužkem. Ano, téměř ho to úsilí, které se mu vůbec nepodobalo, zahanbilo. Nadešel ten prokletý večer, on si oblékl svůj oblek, zdárně si učesal vlasy a udržel si svůj popudlivý výraz. A aby Anna-Marie při vstupu do Velké síně zcela jasně pochopila, že má partnerku, vydal se ke komnatám mladé profesorky.

„Grangerová…“

„Minutku!“

„Nemám co jiného na práci…“

„Ano, vlastně od doby, co ve skutečnosti nemáte nejmenší zájem tam jít, Snape!“

„Cože?“

„Přestaňte mi říkat Grangerová,“ zasmála se z místnosti.

„Zatraceně, vy ženská jedna protivná,“ zavrčel.

„A vida, z dívky se stala žena, dělám pokroky.“

„Ano, děláte je, protože jsem vám poradil, a navíc nemusíte ani mlátit Pottera polenem, aby vás doprovodil…“

„Dobře, dobře, už jdu…“

No dobře, od posledního plesu rozhodně učinila pokrok. Samozřejmě by jí to nikdy neřekl, ale u Merlinových trenek, její šaty byly tak… zajímavé. Okouzlující? Ne, zajímavé. To znělo lépe. Ani náhodou by nikdy neřekl, že vypadá podobně jako patnáctiletý chlapec, který sleduje příchod své partnerky a shledává to úchvatným, protože není zvyklý na ženy. Ani náhodou, opravdu. Každopádně, modré pouzdrové šaty skutečně velmi lichotily jejích křivkám. Esteticky řečeno. A doplňovaly to vysoké podpatky a vlasy, ty byly… ano, dopadlo to dobře, byla…

„No, nebyla to zrovna chvilka.“

„Také se používá klišé: ´Dnes večer jste tak okouzlující…´“

„Leda ve snu, Grangerová!“

„Leda v noční můře, Snape!“

„Přestaňte!“

„Vy přestaňte!“

„Jste jak malá holka…“

„Stačilo! Nechte toho vrčení…“

Minerva se zdála potěšená. Pokud to bylo možné. Dokonce si dovolila úsměv – což bylo vcelku sadistické – když je viděla přijít zavěšené do sebe. Obraz zajisté nepředstavitelný a mimo realitu. U nejednoho z přítomných to vyvolalo úžas. Některé to také překvapilo. Ty studenty, kteří pamatovali Hermionu jako studentku. Ty učitele, kteří dobře znali vztah, jaký k onomu profesorovi chovala ona i její dva přátelé. Když je viděla vejít Anna-Marie, uvízlá v Křiklanových spárech, vystavila na odiv nespokojený výraz plný pochyb. Horacio se spokojil se ztuhlým pousmáním. Večer začal dobře. Samozřejmě jen dokud Minerva nezahájila ples a doslova je nehodila na parket svírajíc Severuse za rukáv.

To spolu jako vážně mají tančit? Náhle ucítil, při pohledu do dívčiných očí, že se na chvíli stala studentkou, kterou bývala, a uvědomila si, že tančí se svým bývalým profesorem. Což si užívala, místo aby ji to rozčílilo, jak by zajisté mělo. Protože ten tanec byl přijatelný. Skutečně. Tančila obdivuhodně, aniž by sklápěla pohled ve snaze se zorientovat, a nezanechala stopy ani na jeho oblečení, ani na botách. A měla krásný úsměv. Dost, Severusi!

...Stále měla krásný úsměv. A když po skončení hudby tanec ukončil, nebylo to proto, že by chtěl, ale spíše z povinnosti. Křižovali sálem, oddělili se, aby se ujistili, že žádný ze studentů nepřinesl alkohol, že nevyvolávají souboje a nepošťuchují se.

A poté se hudba nevyhnutelně změnila, atmosféra nabyla podoby nočního klubu s více hopsáním a natřásáním než tancováním. Blížila se půlnoc a…

„Grangerová, pojďte!“

„Co ještě, Snape?“ odmlouvala s pobaveným výrazem.

„No tak, nechte toho a pojďte… Musíme polapit vzpurné studenty!“

„Skoro jako když se Křivonožka chystá v Doupěti na lov trpaslíka,“ ušklíbla se.

„Skoro jako… co? No tak jdete?“

„Jdu…“ připustila a odložila skleničku na stůl s občerstvením. „Řeknete mi alespoň, kam půjdeme?“

„Ven, vzhledem k tomu, že právě tam se obecně většina vzpurných studentů schovává …“

„Úchvatné! Pracoval jste na studii lidského pokolení?“

„Grangerová…“

Klidně vyrazila za zvukem jeho smíchu. Opustili Velkou síň a vyplísnili několik studentů, kteří se domnívali, že se vyhnou profesorskému dozoru, když se uchýlí ke vchodu. Poté vyklouzli ven, kde ji chlad zaštípal do kůže a ona po něm střelila vražedným pohledem, zatímco si zuřivě třela paže.

„Je tady zima!“

„Raději byste svůj starý růžový plášť?“

„Ne, ani náhodou,“ odvětila. „Dobrá, takže, co tady děláme?“

„Hledáme mladé imbecily.“

„A proč jste mě k tomu přinutil? Myslím, že jsem právě zničila vaši vizáž děsu, hrůzy a…“

„Grangerová, upřímně…“

„Přesto!“

„Je téměř půlnoc. Ani náhodou nebudu riskovat, že se příliš přiblížím Anně-Marii a začarovanému jmelí, které se zdá být schopna vykouzlit…“

„Tomu nevěřím!“ začala se hlasitě smát a zapomněla na chlad. „Vy z ní máte strach!“

„Je třeba být vždy ve střehu, Grangerová!“

„Brzděte, mluvíte jako Moody… Počkat! Proč mě potřebujete, abyste se vyhnul Anně-Marii?“

„Protože hledáme vzpurné studenty, Grangerová,“ odpověděl samozřejmým tónem.

„To vykládejte jiným, Snape!“

„Ale zmlkněte! Ano, dobrá, nechtěl jsem tu být sám, protože mě ohromuje lidská hloupost. Spokojená?“

„Ach, ale ano,“ chechtala se.

Zatímco se otáčel a prohledával okolí ve snaze objevit studenty, kteří v parku dělali bůhvíco, hodiny začaly odbíjet půlnoc. Hermiona Grangerová se po jeho boku začala usmívat jako malá holčička a téměř začala tleskat, zatímco naslouchala jednotlivým úderům hodin.

„Jste v pořádku?“

„Veselé Vánoce, profesore…“

„Grangerová…“

„Co je? Mám ráda Vánoce, mám právo…“

„Grangerová, zmlkněte pro lásku Merlinovu.“

„Ale ne, já ne-“

Kdoví, proč se to stalo. Ale potom všem zjistil, že líbá Hermionu Grangerovou. A ne polovičatě. S vášní a s nadšením a objímá ji kolem pasu. Skutečně jen kvůli tomu, aby ji umlčel, ne protože… Dobrá, to byla lež. Nebylo to jen kvůli tomu. Ale také… proto. Když se od ní nakonec odtáhl, věnovala mu udivený pohled, který se zrudlými tvářemi a horkými rty vypadal ještě zajímavěji …

„Veselé Vánoce, Gangerová.“

„Ale zmlkněte…“

AN: Francois René de La Tour du Pin de la Charce - katolický demokrat za třetí francouzské republiky