Preklady fanfiction Harryho Pottera

Začal jsem vrážet hlavou do Střapěnčiných nohou. „Pohni se! Utíkej!“ Neutíkala. „Jsi má služebná; tohle je rozkaz!“

Sehnula se a podrbala mě za uchem. „Neměj strach, Křivonožko. Nejsem na tebe naštvaná. Ne teď, když už tomu rozumím.“

„Ach, ty hloupé kotě, nerozumíš ničemu!“ Zkusil jsem kousek poodběhnout a doufal, že půjde za mnou, ale nešla.

Poté mmrraky odpluly a my se koupali v chladné stříbřité měsíční záři.

Nevím, jestli jste někdy viděli vlkodlačí proměnu? Nespěchejte není to zážitek, po kterém byste toužili. Pamatuji si z toho dvě věci.

První je hluk. Kosti praskaly a sténaly, jak se roztahovaly do úplně jiného tvaru. Znáte ten zvuk, jaký vydá hrudní koš hraboše, když se do něj zakousnete? Ne, pravděpodobně neznáte. A stejně se to tomu nepodobalo.

Ani nevím, proč jsem se snažil to s něčím porovnat.

Takže to nebylo lámání kostí, ale rozpínání. Bylo to spíše jako strom v poryvu větru. Potom to praskání a křičení šlach, jak bojovaly, aby se přizpůsobily nové pozici, aniž by se natrhly.

Druhá byla emoce, kterou vyzařoval. Rozhodně bolest. Bolest, jakou si neumíte představit. Mnohem horší než šlápnout na vosu, nebo dokonce dostat injekci. Tohle byla bolest ze všech částí těla současně.

Potom to byla bolest v jeho mysli. Řekl jsem vám, že jsme měli v Chrápající chatrči jakýsi druh spojení, mnohem více než mám obyčejně s lidmi. Slyšel mě, ale nerozuměl mi. Jak se proměňoval, procházel fází, kdy byl téměř inteligentní a mohli jsme tak komunikovat. Cítil jsem jeho hrůzu z vědomí, co by mohl udělat, a – stejně tak silné – znechucení sebou samým, protože nemohl použít mysl, aby to zarazil. Jen na pár okamžiků byl způsobilý se mnou mluvit.

„Přinuť je utéct, kocoure. Dostaň je ode mě pryč.“ Zněl zoufale.

„Snažím se, ale neslyší mě. Co mám dělat?“

„Dostaň je pryč... málo času... přinuť... DRÁP, KOUS, CHRAMST. MASO... MLADÉ... DÍVČÍ MASO... CHRAMST... DEJHIG... HAOREJFRUHD... MWKOGZY.“

A byl pryč, ztratil jsem ho. Odešel za hranici rozumu. Nyní byl zvíře, ryzí a primitivní.

Pokud mám být upřímný, ještě si vzpomínám na třetí věc. Strach. Čirý, naprostý nefalšovaný strach. Vztyčil jsem se. Má srst a fousky možná také, ale nejsem si jistý, a se syčením jsem ustupoval.

Potom Střapěnka vyjekla. Pitr-Petr-Pů chňapl po klacku, který Lupy upustil, když se začal měnit. Váhal jsem příliš dlouho – déle než bys řekl jehně, nebyl jsem si jistý, jestli jít za ním nebo po očku hlídat vlkodlaka. Měl jsem jít po kryse.

Siri – jaký to úžasný člověk; měl by být kočka, víte. Proměnil se a prohnal kolem mě přímo k vlkodlakovi. Byl sice velký pes, větší než Tesák, ale stále neměl zaručenou šanci.

„Běž za krysou,“ křikl na mě, než sevřel do čelistí Lupyho krk, a vlekl ho pryč od koťat.

Avšak než jsem se mu mohl postavit tváří v tvář, měl Pitr-Petr-Pů už v ruce klacek. Když jsem se chystal ke skoku, objevil se velice, velice krátký záblesk světla...

* 

Mé uši se probudily jako první; to je vždy dobrý plán. Poslouchat, co je kolem vás, a vědět, jestli se vás to chystá sníst. Nikde nic.

Poté se připojil můj nos. Stále nikde nic.

A nakonec oči. Viděl jsem spoustu tmy.

A nějakou trávu.

Vstát bylo těžší, než jsem myslel, jelikož mě bolelo v pravé pacce, ale nedokázal jsem přijít na to, proč. Vzpomínal jsem si na záblesk světla, potom nic moc. Všechna koťata a Siri a Lupy a...

V podstatě byli všichni pryč, kromě mě. Trochu mě rozesmutnilo, že mě Střapěnka nechala stranou. Jak těžké může být nést mě tam, kam šla, není to přece jen lepší než nechat mě úplně samotného v temnotě?

No, já ji nepotřeboval; dokážu se o sebe postarat sám. Ups! Možná by se teď hodila, protože chůze byla trochu složitá.

Odbelhal jsem se zpět k hradu, nenadšen vyhlídkou na všechny ty schody do svého pokoje. Možná by bylo jednodušší najít si na noc nějaké hnízdo, ale teď jsem měl hlad. Opravdový hlad. Až se dostanu do hradu, mohl bych zastihnout některého z domácích skřítků, aby mi pomohl, když už jsem odvržencem své bývalé služebné.

Ukázalo se, že nepotřebuji skřítka. Na hlavním schodišti byla usazená Norrisová a vyhlížela mě. Přiběhla ke mně, mňoukala a mmrrnčela.

„Ach, Nádherný! Měla jsem takový strach! Kde jsi byl? Nevěděla jsem, kde jsi, a... mohlo se stát cokoli... a mohl jsi být... a nevěděla jsem...“

„Ššš. Uklidni se. Mluvíš s Nádherným. Dokážu se o sebe postarat!“

„Ale s tím vším, co se stalo, a Siriusem Blackem chyceným na pozemcích...“

„Cože?“

„Sirius Black. Slyšela jsem, jak o tom jeden z profesorů říká Argusovi. Poslali ho do Azkabanu, protože byl zlý. Nevěděla jsem, že se tam posílají i lidé, ale on utekl! A přišel sem! Byl to on, kdo se pokusil zabít kotě v tvé věži, v tu noc... co jsi musel pořád utíkat... hned po tom, co... jsi chtěl vědět... jak něco... protáhnout... dovnitř...“

Pomalu ode mě couvla. Oči se jí rozšířily a vypadala vyděšeně. „Pomáhal jsi mu? Prosím, řekni mi, že s tím nemáš nic společného!“

„Norrisová, věříš mi?“

Uhnula pohledem a zdála se připravená k útěku.

„Tak? Věříš mi?“

Zaváhala. Avšak nakonec velice tiše řekla, že ano.

„Nebyl to Siri; to ta krysa, kterou jsem lovil kvůli úkolu. To ona udělala všechny ty zlé věci. Někoho i zabila. Siri neudělal nic špatného, ale stejně ho za to obvinili. A teď je to můj přítel."

Oči Norrisové se znovu doširoka otevřely. „Ale oni si pořád myslí, že to udělal tvůj přítel! Poslali pro azkabanské strážce, aby ho chytili!“

Má srst se prudce zježila. „Svatá Tefnut!¹ Oni nechají Dobrmany vstoupit do školy? Zbláznili se?“

Norrisová se zachvěla. „Ne! To nejsou Dobrmanové. Tohle jsou jiní strážci, jistým způsobem jakési bytosti, ale... Nelíbí se mi. Cítím se z nich celá zmmrrzlá a vystrašená.“

„Musím tam jít. Říct jim, že se mýlí. McGon-kník... řeknu to jí.“ Pokusil jsem se vyšplhat schody ke škole, ale v ten moment se to má packa rozhodla vzdát. Hloupé tělo.

„Jsi zraněný!“ Norrisová přiskočila k mému boku. „Půjdu pro Hromotluka, ten bude vědět, co dělat.“

„Není čas. Musím mluvit s nějakým člověkem. Kde je má služebná, když ji potřebuji?“

Norrisová neodpověděla hned, ale zírala směrem k nebi. „Budeš potřebovat křídla, aby ses k ní dostal. Vypadá to, že našla tvého přítele Gordona.“

Zmateně jsem vzhlédl. Opravdu, Střapěnka a Háry letěli na Gordonovi k jedné z věží. Vznášel se u jednoho z oken a já spatřil někoho vyšplhat ven. Siri! Na nějakou chvíli zmizeli za střechami, a když se znovu objevili v dohledu, na Gordonově hřbetě seděl jen Siri.

„Tady dole!“ křikl jsem. „Hej, kam letíte?“

Siri očividně nerozuměl tomu, co jsem řekl, jelikož byl v lidské podobě, ale zaslechl mě a s máváním na mě shlédl. „Uvidíme se, Grr! Dej za mě pozor na děti, ano? A díky!“

Gordon se také podíval dolů. „Dlužím ti, Nádherný! Já a můj nový muž, který tomu velí, míříme za trochou zábavy a dobrodružství! Dva staří mládenci spolu. Neboj, naučím ho se klanět!“

Ano, Gordon letěl vstříc měsíci. Vždy byl lehce teatrální.

Odešli a nechali mě za zády. Měl jsem jít s nimi? Nevím. Život starého mládence je dobrý a fajn, ale měl jsem pocit, že se budou živit tchoři, než jejich cesta skončí. V Bradavicích alespoň dostanu pořádné jídlo.

Kníknutí mi připomnělo další důvod, pro který stálo za to zůstat. Otočil jsem se zpět k Norrisové a byl si docela jistý, že bude lepší padnout zde.

„Máš něco k jídlu? Padám hlady.“

Odvedla mě na bok hradu, kde se rozplynul kámen, aby nás vpustil dovnitř. Našel jsem se v malé místnosti.

„Domov,“ řekla plaše. „Tady bydlím s Argusem. Není to moc, vím, ale pro práci je to ideální a...“

Rozhlédl jsem se. Nebylo to nóbl, ale čisté a teplé a působilo to útulně.

„Líbí se mi tady.“

Tiše kníkla a potom se začala přehrabovat za kredencí. Vrátila se s myší.

„Došli mi hraboši, stačí tahle? Není nijak dobrá.“ Zněla trochu nervózně. Myslím, že musela na myš narazit náhodou a vrhla se na ni instinktivně. Nebyla zabita čistě, trochu se potloukla. „Můžu jít lovit, jestli...“

Ne, nebyla to nejlepší darovaná myš, jakou jsem kdy viděl, ale měl jsem takový hlad, že bych snědl kýtu prašivého dikobraze. A tak či tak, dala mi ji Norrisová.

„Tahle bude dokonalá. Vypadá báječně.“