Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 39

„If your time to you is worth savin'
Then you better start swimmin'
Or you'll sink like a stone
For the times they are a-changin'.“

„Jestli je vám váš čas drahý,
pak raději začněte plavat,
nebo se potopíte jako kámen,
neboť doba se mění.“ (1)

Bob Dylan, ‚The Times They Are A-Changin‘

XXX

Asi uprostřed ledna našla Hermiona v ranní poště zajímavý vzkaz…

Dobře, Hermiono, dosáhlas svého. Byla to sranda a Merlin ví, že se Ronovi dostalo po právu a zasloužil si i víc. Ale takhle nemůže pracovat. Jaké je protikouzlo?

Harry

XXX

Zamyšleně dopis studovala a chvilku se zmateně mračila, než jí to došlo a ona si rezignovaně povzdechla. „Severusi?“ zavolala.

„Ano?“ ozvala se vzdálená odpověď.

„Pojď sem, prosím.“

„Jsem uprostřed práce. Je to důležité?“

„Ano.“

„Dobře. Dej mi minutku.“

O pár minut později se vynořil z laboratoře, otíral si ruce o hábit a tázavě zvedl obočí. „Co se děje?“

„Co jsi provedl Ronovi?“

„Promiň?“

Zvedla dopis. „Harry mi napsal a ptal se na protikouzlo, protože Ron nemůže chodit do práce. No a já Ronovi nic neudělala, protože kdybych začala, nikdy neskončím. Pokud by to byl někdo z ostatních, už by se přiznal. Takže zbýváš ty. Co jsi mu provedl?“

Severus se, opřený o zárubeň, jen ušklíbal. „Vůbec nic.“

„Severusi.“

„Přísahám, že jsem Ronaldovi Weasleymu nic neprovedl.“

Hermiona se nad tím zamyslela; nebyla natolik hloupá, aby tomu prohlášení jen tak uvěřila, ne když přišlo od ředitele Zmijozelu, a Severuse znala příliš dlouho, aby na to skočila. „Dobrá tedy, jak jsi docílil toho, že si něco provedl sám?“

„Ano, to je zajímavá otázka.“

Povzdechla si. „Severusi, prostě mi odpověz.“

Vešel do místnosti a protočil očima. „Potter si myslí, že jsi to byla ty? Změnit Weasleyho vlasy na přesný odstín zmijozelsky zelené bylo docela časově náročné. Neuvědomil jsem si, že jsem se měl podepsat, aby lidi vzkaz pochopili.“

Hermiona na něj jen zírala. „Ty jsi mu obarvil vlasy na zeleno,“ pronesla pomalu.

Jen mávl rukou. „To byl pouhý vedlejší efekt, jen aby věděl, kdo je zodpovědný – ačkoliv na něj to evidentně bylo moc rafinované.“

„Takže co jsi vlastně udělal?“ Opět se na ni ušklíbl a neodpověděl. „Severusi, prosím, už žádné hry. Pokud jsi způsobil, že nemůže pracovat…“

„To ne. Fyzicky je schopný své zaměstnání vykonávat. Je jen příliš ješitný, aby se mu za těchto podmínek chtělo.“ Stále se ušklíbal, přešel místností a ležérně se opřel o zeď. Vypadal sebou až příliš spokojený a záblesk v jeho očích byl přinejmenším pomstychtivý. „Zajímalo by mě, jestli už objevil všechny své problémy.“

„Jestli mi neodpovíš přímo, Severusi Tobiasi Snape, dnes v noci spíš na pohovce.“

„Nemůžeš mě vykopnout z mé vlastní postele, obzvláště ne v Bradavicích,“ upřesnil a ona se na něj zamračila.

„To se vsaď.“

V očích se mu zablesklo a chvíli se zdálo, že ji vyzve. Ale pak si odfrkl a opřel hlavu o kámen. Zlověstný úšklebek přešel do úsměvu plného škodolibého pobavení. „Existuje celá řada příznaků. Ten nejméně příjemný se týká impotence…“

„Ty jsi ho připravil o sex?“

„Ano a ne. Stále funguje… do chvíle, než se o něco pokusí; to zjistí, že není schopný akce. Ačkoliv si nemyslím, že by to byl takový problém, když se mu z úst začne valit dračí dech.“ Severus studoval své nehty. „Jak jsem se zmínil, vlasy má v současné době sytě zelené. Tedy ty, které mu zbyly, protože začal plešatět. A také dost ztloustl,“ dodal nenuceně. „Pokud vše fungovalo, jak mělo, měl by teď vypadat jako Křiklan, jen bez toho kníru.“

Hermiona o tom chvíli přemýšlela. Jeden nemusel být génius, aby viděl, proč to udělal; Ron ji v podstatě označil za starou, ošklivou a tlustou, stejně jako za děvku, takže Severus zjevně jako odvetné opatření Rona změnil na starého, ošklivého, tlustého a sexuálně neschopného. Musela přiznat, že šlo o jistý druh poetické spravedlnosti a částečně si tu představu i dost zlomyslně užívala. „Jak jsi to provedl?“ zeptala se nepřítomně, ztracená v myšlenkách.

Pokrčil rameny. „Poslal jsem mu dopis. Kouzlo bylo v pečetním vosku. Když jej zlomil, aktivovalo se.“

Chvíli o tom přemýšlela, než k němu vzhlédla. Už se neusmíval; prozkoumala jeho uzavřený výraz a uvědomila si, co si myslí. Domníval se, že se na něj zlobí. „Na tebe mi to přijde docela… dětinské,“ vyjadřovala se pomalu. „Čekala bych něco brutálnějšího.“

Severus opět pokrčil rameny a přitom se díval přes místnost. „Weasley je bystrozor; jejich kanceláře jsou obehnány zaklínadly, jejichž cílem je odhalit škodlivá kouzla. V každém případě jsem měl na výběr buď jej ponížit, nebo zabít. A měl jsem pocit, že bys dala přednost tomu, aby přežil.“ Zaváhal, pak si povzdechl a ramena mu trochu poklesla. „Kromě toho by ode mne bylo pokrytecké jej potrestat příliš přísně za mluvení bez přemýšlení, když já sám kdysi udělal přesně to samé.“

Samozřejmě… Dávalo smysl, že jej Ronova slova rozrušila; sledoval mladšího kouzelníka opakovat svoji chybu se stejně zraňujícími následky. Ta paralela k jeho vlastnímu životu byla jasná, když se nad tím zamyslela. „Naštěstí pro Ronalda, já jsem shovívavější než Lily,“ pronesla tiše; ještě Ronovi neodpustila a dlouho se tak nestane, ale ani nehodlala na zbytek života přerušit veškerý kontakt. Přála si však, aby se Ron snažil omluvit tak urputně jako kdysi Severus. Neodpověděl, a tak se po chvíli zeptala. „Jaké je protikouzlo?“

„Žádné neexistuje.“ Hlas měl teď pevnější a zjevně čekal, že s ním ztratí trpělivost; obezřetně ji sledoval.

„Ty jsi ho proklel bez protikouzla?“

„Účinky postupně vymizí.“

„Jak postupně?“ Představila si tlustého, plešatícího Rona se zelenými vlasy jak bloumá kolem dokola několik měsíců, a musela potlačit smích. Není to směšné, říkala si přísně, když čekala na odpověď.

„Týden, dva. Maximálně měsíc.“ Po chvíli Severus dodal chladněji: „Pokud nebude natolik pitomý, aby to slovo použil znovu.“

„A co se stane, když bude?“

„Nic příjemného.“

Po prozkoumání jeho výrazu Hermiona došla k názoru, že to nejspíš nechce vědět. Tušila, že to nebude nic tak nepodstatného, tak dětinského, či bezbolestného jako zápach z úst. „Nepotřebuji někoho, kdo by bojoval mé bitvy, Severusi.“

To jí vyneslo obranné zamračení. „V tomto případě ano, potřebuješ,“ odsekl. „Ty bys mu to nechala jen tak projít. Nemluvit s ním funguje jen v případě, že si ztraceného cenil. Zaslouží si, aby zaplatil.“

„Ale tebe neurazil,“ připomenula mu tiše.

„Mám na to právo,“ odvětil a podivně významně na ni pohlédl, takže jen zamrkala. Těmi čtyřmi slovy právě uplatnil prastarý zvyk, který již ani ty nejstarší čistokrevné rodiny nepoužívaly; ve skutečnosti se prohlásil jejím rytířem ochotným zemřít pro její čest. Bylo to středověké a nepopiratelně šovinistické, a přesto díky tomu gestu téměř omdlela.

„To platí v manželství…“

„Nepřeháněj,“ vyštěkl a začínal se zlobit. „Podle práva bych jej měl předvolat, vyzvat jej na souboj a tvým jménem jej roztrhat na kousky.“

„Legálně na to právo nemáš.“

Po bolestivý okamžik ztuhl. „Nemám?“ zeptal se nakonec tak ledovým hlasem, jaký už roky neslyšela. Najednou si Hermiona uvědomila, že se sama zahnala do kouta a kvapem se pokusila napravit, co se mohlo změnit ve strašlivý omyl.

„Řekla jsem ‚legálně‘,“ spěchala. „Ani si nejsem jistá, zda takové zákony ještě existují.“

Severus se nepatrně uvolnil, ale oči si podržely stíny. „Nicméně si to právo nárokuji,“ řekl pevně. „Weasley potřeboval potrestat za to, co řekl. Ty občas ke své vlastní škodě býváš příliš sentimentální, takže to dělám pro tebe. Jen z úcty ke tvé citlivosti jsem ho nechal naživu a více méně bez úhony.“

„Zlomil jsi mu nos,“ podotkla a jeho to skutečně potěšilo.

„Ano? Dobře.“

Hermiona pomalu přešla místnost, aby se mu podívala do očí. „Uplatňuješ tedy to právo?“ zamumlala; feminismus byl sice v pořádku, ale nemohla popřít, že má rozklepaná kolena.

Oči měl skutečně temné, když na ni tiše pohlížel. „Ano.“

Pomalu vydechla, usmála se na něj a zvedla ruku, aby se dotkla jeho tváře. „No, proti tomu nemohu protestovat.“ Úsměv jí vrátil, uvolnil se a naklonil do jejího doteku.

XXX

Harry, se mnou to nemá co dělat. Ron se z toho dostal vlastně lehce. Jak mi bylo řečeno, vymizí to do týdne či dvou – a do budoucna by měl držet pusu. Příště, pokud se na mě jakkoli divně podívá, Severus jej zabije. Od Vánoc je velmi ochranářský. A oba víme, že Ron si zasloužil víc. Nech ho chvíli trpět. Jen mu to prospěje, ačkoliv po těch letech nebudu ztrácet dech.

Hermiona

XXX

„Myslíš to vážně? Fakt uplatnil právo cti?“

„Hm…“ Hermiona si zamíchala čaj.

„Ale to je… myslím tím, páni.“ Neville na ni zíral. „To je… docela vážné, Miono. Jako fakticky vážné. V podstatě řekl, že i zemře při pomstě, kdyby na tebe někdo… nevím, obdivně hvízdnul nebo tak něco. Nikdo už to právo nepoužívá.“

„Já vím.“ Zvedla hrnek, schovala jej v dlaních a opatrně usrkávala.

„Proč mi to vlastně všechno vykládáš? Tedy nevadí mi to, ale…“

„Protože jsi čistokrevný, takže to umíš správně objasnit, ale jsi muž a tak nebudeš pištět nebo nade mnou ronit slzy,“ logicky zdůvodnila Hermiona. „Ginny mám ráda jako sestru, ale když se něčím nadchne, vydává tóny, které slyší jen psi.“

Neville se zazubil. „To cituješ Snapea? Zní to tak.“

„Ne, ale bojím se, že to může být jeho vlivem.“

„No, jak jsem řekl, to právo už opravdu nikdo nepoužívá. Nevím, jestli je ještě vůbec legální. Ale podobá se… víš, jak Francie používá přijetí zločinu z vášně jako obhajobu?“ Přikývla a Neville pokračoval: „Kouzelník by mohl někoho vyzvat na souboj a zabít ho, pokud by dokázal, že hájil čest dámy a že na to má právo. Skutečně bojovali jen manželé za své manželky, ale za jistých podmínek se toho práva mohl domáhat i otec pro svou dceru. Nemyslím ale, že by to Snapeovi prošlo, když nejste svoji.“

Hermiona zamítavě mávla rukou. „Jsme si tak blízcí, jako bychom byli svoji, v tom není žádný rozdíl. Jde jen o cár papíru, Neville – už máme prsteny.“

„Podle práva je to velmi důležitý cár papíru,“ odvětil s úsměvem, ale pak pokrčil rameny a usmál se. „I když bych dal hromadu peněz za sledování jeho obhajoby u soudu. Takže vlastně prohlašuje, že to kvůli tomu proklel Rona?“

„Hm…“

Neville ji dlouhou chvíli studoval, než se zasmál a zavrtěl hlavou. „Země volá Hermionu.“

„Co?“

„Hledíš zasněně do dálky,“ informoval ji kamarád, „s tím nejsentimentálnějším úsměvem, jaký jsem kdy viděl. Což je trochu hrůzostrašné. Vlastně jsem tě ještě nikdy neviděl snít.“

„Bože můj, vážně jsem to dělala?“

„Jo, bohužel.“ Zazubil se na ni. „Konečně ses proměnila na holku. Vždycky jsme věděli, že ten den jednou přijde.“

„Ale, sklapni.“

Neville na ni zatřepotal řasami. „Ale je to tak romantické.“

Přimhouřila na něj oči. „Jen do toho, zahradníčku, dělej si ze mě legraci. Řeknu Severusovi, že zesměšňuješ jeho romantické sklony.“ V pauze se oba pokusili představit si reakci Mistra lektvarů, pak se střetli pohledem a bezmocně se rozesmáli.

Když popadli dech, Neville se na ni opět zazubil. „Mimochodem, četla jsi už Jinotaj?“

„Ne – Lenka mi tento měsíc nemohla poslat výtisk předem, měla moc práce…“ Hermiona nedopověděla. „Ale podle tvého výrazu soudě, ty jsi svůj výtisk dostal. A sakra. Co provedla?“

„Nic špatného. To si nemyslím. Tady, jen to najdu…“ Zalovil a objevil časopis. „Je to na konci redakčního sloupku, to je ta její předmluva na začátku.“

Hermiona četla pomalu a nahlas. „A k dalším zprávám. Potěšilo mě, že kdosi konečně dokázal doplnit jméno profesora Snapea na válečném památníku Fénixova řádu. Je hezké po těch letech vidět jej na místě, kam patří, že ano?“ Odložila časopis. „No, není překvapivé, že to ona si všimla, a lepší Jinotaj než Věštec.“

„Takže jsi to byla ty?“

„Kdo jiný?“ odsekla. „Harryho by to nenapadlo, a kdyby ano, zahájil by tažení, aby to bylo oficiální. Nikdo jiný by se neobtěžoval.“

„Asi máš pravdu, ale přemýšlel jsem, jestli třeba on sám…“

Zavrtěla hlavou. „Ne, to by neudělal. Pořád o sobě a o tom, co udělal, nesmýšlí tak dobře, víš.“

„Navzdory tvému nejlepšímu úsilí?“ nadnesl Neville nevinně a ona se na něj usmála.

„Pravda, ale určitě to není nedostatkem snahy. Každopádně ano, byla jsem to já. Nečekala jsem, že si někdo všimne tak brzy – zvládla jsem to jen před pár týdny. No, mělo by to být přinejmenším zajímavé.“

XXX

Ministerstvo dospělo ke stejnému závěru jako Neville. Za dva dny došel Severusovi dlouhý a výhružný dopis obviňující jej z vandalismu na památníku, který však byl velkou měrou jen pokusem zjistit, jak to provedl – zjevně považovali obelisk za nedobytný. Odpověděl okamžitým odesláním dopisu zpátky se slovy: Dokažte to, naškrábanými přes nejpompéznější odstavec, a aniž by cokoli četl, svévolně začal spalovat vše, co mu od té doby ministerstvo poslalo. Hermioně řekl, že i kdyby je to mělo jen otravovat, hodlá v tom pokračovat prostě proto, že žádný dopis od nich nestojí za čtení.

Věštec ten příběh přinesl další týden, ale ani oni z tématu nedokázali vymáčknout víc; ano, přibylo jeho jméno, ale co na tom? Citovali pár nejmenovaných členů Řádu, kterým stav obelisku nevadil, a redaktoři zřejmě měli stále příliš slabé nervy, aby se pokusili promluvit přímo se Severusem. Takže věnovali jen pár odstavců bezúčelným spekulacím o důvodu, proč to mohl udělat. Nikdo se vůbec nedomníval, že by to nakonec nemusel být jeho čin.

V Bradavicích se studenti ani v nejmenším nezajímali. Z učitelů Minerva a zbylá stará garda pár dnů na Severuse hleděla úkosem, a ředitelka jen jízlivě poznamenala něco o ambicích, což naznačovalo, že nebyla zrovna potěšená jeho jménem nad jejím, ale obecně byly jejich reakce velmi zdrženlivé. Hermiona se k tomu vyjádřila před Severusem, ten jen pozvedl obočí a mírně odvětil: „Čas vyléčí mnoho ran. Nesnaž se představit, co by se stalo, kdybys to provedla loni.“

Měl pravdu.

XXX

O chladné a zasněžené neděli koncem ledna Hermionino čtení přerušil malý stříbřitý teriér. Patron skutečně vypadal rozpačitě, když promluvil Ronovým hlasem. „Jsem na cestě do Bradavic. Mohli bychom se, prosím, sejít u brány? Přišel jsem se omluvit. Budu tam brzy.“ Pes se vytratil do nicoty a Hermiona zamyšleně zírala na místo, kde stál. Jakmile na sobě ucítila pohled, vzhlédla. Křivonožka seděl poblíž, uši skloněné dozadu a jeho pomačkaný obličej vyjadřoval nesouhlas; nikdy Rona moc nemusel. Severus stál ve dveřích za kocourem a výraz měl velmi podobný, ačkoliv postrádal ty přitisknuté uši a rozježený ocas.

„Půjdeš tam?“ zeptal se úsečně.

Povzdechla si a odložila knihu. „Pokud bych nešla, bude tady obcházet a dělat povyk, dokud jej nevyslechnu.“

„Ne, pokud mu brána nedovolí projít,“ zamumlal.

„A jak bys to vysvětlil?“ odsekla. „Minerva by prošetřila, kdo přebil její autoritu, a ty to víš.“ Vstala. „Vše je v pořádku, Severusi. O nic se nepokusí, a pokud ano, uřknu ho. On to ví. Vyslechnu jej, a pak se vrátím.“

„Půjdu s tebou.“

„Severusi…“

„Řekl jsem, že půjdu s tebou,“ zopakoval rozhodně. Pohlédla mu do očí a poznala, že nemá smysl se s ním hádat. I kdyby mu to zakázala, naprosto by ji ignoroval a stejně by šel za ní. Jakkoliv sladká jeho ochranářská stránka byla, doufala, že se brzy uklidní.

„Uvědomuješ si, že nepotřebuji ochranu a určitě ne před Ronem?“ zeptala se mírně.

Pohlédl na ni. „Nejdu, protože si myslím, že bys potřebovala ochránce. Jdu, protože chci s Weasleym prohodit slovíčko a protože nejsem přesvědčený, že zůstaneš naštvaná, když začne prosit. Nechci, abys to nechala plavat a aby to jemu prošlo.“

„A protože je vysoká pravděpodobnost, že řekne něco, co ti dá výmluvu jej znovu praštit?“ zeptala se ostře. Aniž by počkala na odpověď, zavrtěla hlavou. „Dobře, ale jen pro případ mi dáš hůlku. A chci tvůj slib, že se budeš chovat slušně.“

Severus se na ni kysele podíval, ale hůlku vytáhl a beze slova ji Hermioně podal. „Budu, pokud i on.“

„To nestačí, Severusi. Tobě věřím víc než jemu, takže potřebuji, abys ty byl ten zodpovědný a slíbil, že se budeš chovat slušně. Kvůli mně.“

Po dlouhé chvíli si povzdechl. „Nemohu to slíbit bezvýhradně, Hermiono. To víš. Ale udělám pro to maximum.“

Zamyslela se nad tím. Pokud by Ron řekl něco, co Severuse vybudí, pak si ten výprask zaslouží. Severus uměl docela dobře ignorovat téměř všechny urážky, takže by asi mohla přehlédnout pár věcí, které by fyzicky ignorovat nemohl. „Dobře. Díky.“

XXX

Potřebovala všechnu sílu, aby se při pohledu na svého ex-přítele nerozesmála. Kletba ještě zcela nevyprchala; vepředu mu vlasy dorůstaly a měly svoji přirozenou barvu, ale zbytek si nesl blátivý odstín, jak zelená bledla, a pořád ještě měl nadváhu. Hermiona si to pobavení vychutnávala, protože pohled na něj v ní opět vybudil vztek a bolest a už byla unavená ze stále stejných pocitů, které v ní Ron Weasley vyvolával, už když jí bylo dvanáct. Zíral do země a nevzhlédl, když k němu mířila sněhem s temným a hrozivým Severusovým stínem v závěsu.

„Jestli ses přišel omluvit jen proto, že doufáš v rychlejší vyprchání kouzla, můžeš rovnou odejít, Ronalde Weasley,“ řekla mu tiše.

„Proto tady nejsem,“ zamumlal v odpověď, než vzhlédl. Oči se mu rozšířily, když uviděl Snapea, a jeho již tak pobledlá tvář ztratila další barvu. Polkl, napřímil se a zhluboka se nadechl, jak se zjevně připravoval. Hermiona si všimla, že nos má poněkud nakřivo; tato nedávná zlomenina jen přidala k předchozí řádce famfrpálových zranění.

„Matka nebo Harry ti nařídili, abys přišel?“ zeptala se kousavě.

Zavrtěl hlavou. „Ne. To si o mně myslíš?“

„Dal jsi mi v poslední době důvody, abych si to nemyslela?“ Nebo vůbec kdy? Samotný fakt, že mu trvalo celý měsíc, aby se přišel omluvit, vypovídal o mnohém.

„Asi ne.“ Povzdechl si. „Promiň, Hermiono. Byl jsem – opilý a vybuchl jsem.“

„Alkohol není nikdy omluvou, Weasley,“ tiše se do toho vložil Severus a postavil se vedle Hermiony, aby se jí netyčil za ramenem. „Vynáší na světlo, co už vevnitř je, nic víc.“ Měl by to vědět, pomyslela si, když si vybavila, co věděla o jeho dětství a letech, která strávil snahou upít se k smrti.

„Vím, že to není omluva… pane. Já jen…“ Tápal a neurčitě pokynul, jak se snažil nalézt správná slova. Všimla si, že jemu Severus neřekl, aby jej neoslovoval ‚pane‘; zjevně neměl pocit, že si mladší kouzelník zaslouží právo oslovovat jej jménem. Ron si odfrkl a ramena mu poklesla. „Nevím, co jiného říct.“

„Pak dovolte něco pronést mně,“ přerušil jej Severus. Hlas měl tichý, chladný a sametový, ale velmi nebezpečný. „Pokud někdy něco takového opět řeknete Hermioně, nebo o ní, a já to uslyším, zabiji vás. Je to jasné?“ Bylo naprosto zřejmé, že nedramatizuje, ani to neříká pro efekt, ale že myslí vážně každé slovo; byla ráda, že má jeho hůlku u sebe. Sice by téměř jistě uměl zabít i bezhůlkově, ale snad to bylo méně pravděpodobné.

Ron polkl a přikývl. „Anopane.“

„Dobře.“ Severus se o několik kroků přiblížil; Ron byl o pár centimetrů vyšší, ale starší kouzelník na něj nějak dokázal shlížet. „Velice jste jí ublížil, chlapče,“ pokračoval ještě tišeji. „Neudělejte to znovu. Pro vaše dobro doufám, že se z tohoto poučíte.“ Pak se prudce otočil na patě a odkráčel sněhem pár metrů stranou, aby jim dopřál soukromí; po otočení čelem k nim si založil ruce na prsou a temně se zamračil. Zjevně upadl zpět do svého hrozivého režimu.

Ron se ošil a roztřeseně a nejistě se na ni usmál. „Je pořád stejně děsivý, jako byl dřív.“

„Ve skutečnosti se teď chová slušně,“ odvětila suše Hermiona a laskavě pohlédla na svého starostlivého kouzelníka. Ocenila, že jim dopřál prostoru, ale zároveň jej podezřívala, že umí odezírat ze rtů, což jeho gesto poněkud vyvracelo. Podívala se zpět na Rona, složila ruce pod ňadry a čekala; jestli si myslel, že mu to projde s takovou krátkou omluvou, velice se mýlil.

Pod jejím pohledem viditelně povadl a zrak upřel do sněhu. „Opravdu je mi to líto, Hermiono. Nevím… proč jsem to řekl. Nebylo – nebylo to ze žárlivosti, protože jsme se rozešli už dávno. Myslím… asi jsem byl naštvaný, že to všichni ostatní už vědí, a nechápal jsem jak je možné, že si nikdo jiný nemyslí, že je to fakt problém. A nechápal jsem, proč on, když byl na nás vždycky tak odporný. A byl jsem opilý – vím, že to není omluva, ale…“ Smutně se pousmál. „Nikdy jsem neuměl držet pusu, když jsem opilý.“

„To je slabé slovo,“ souhlasila tiše a pak si povzdechla. „Chtěla jsem ti to říct, Rone. Takto to k tobě nebylo fér. Ale věděla jsem, že bys to vzal špatně, a chtěla jsem s tebou být déle než jen na ‚veselé Vánoce‘, než bys vybuchl a vystřelil pryč. Taky vím, že Severuse nemáš rád – během těch let jsi to docela dával najevo. Ale neomlouvá to nic z toho, co jsi řekl.“

Ron pokorně přikývl. „Já vím. Ale nikdy jsem – myslím tím, nevěřím… těm slovům. Nikdy mi nevadilo, že jsi mudlorozená. To víš, že jo?“ dodal a úzkostlivě se rozhlédl; alespoň měl dost rozumu a to slovo nezopakoval. Nemyslela si, že by dokázala Severuse zastavit dvakrát, a opravdu nechtěla zjistit, jakou kletbu na ono slovo položil.

„Vím. Řekl jsi to, abys mě zranil a Severuse naštval. Obojí se ti obdivuhodně povedlo,“ dodala chladně.

Trhl sebou. „Jo,“ připustil. „Ani jsem nemyslel vážně ten zbytek. Jen jsem se pokoušel ti ublížit. Nic z toho není pravda. A opravdu je mi to líto.“

Hermiona si pomyslela, že to je asi nejvíc, čeho se jí mohlo dostat. A stejně nebylo nic, co by mohl říct, aby to vynahradilo, co se stalo. Povzdechla si a nepatrně se uvolnila. „Vím, že je.“ Po chvíli se zeptala: „Harry už s tebou mluví?“ Tehdy jí to nedošlo, ale později si uvědomila, že Ron nepřímo urazil také Lily, což Severusovi k udržení vzteku nepomohlo.

„Tak trochu,“ odpověděl a s kopáním do sněhu zastrčil ruce do kapes. Hábit měl příliš těsný, jak si všimla se zábleskem krátkého uspokojení; nesnášela holčičí pocity a nejistotu ohledně vzhledu. „Pořád je naštvaný, ale… tak trochu mluví. Všichni jsou naštvaní,“ dodal, „ale myslím, že se rozhodli, že ty jediná máš právo mě nenávidět.“

„Není pravda, že tě nenávidím, Rone,“ odpověděla unaveně. „V tuto chvíli tě nemám ráda, ale opravdu není pravda, že tě nenávidím.“ Musela za to poděkovat válce; bylo těžké nenávidět kamaráda, který ve vzteku řekl něco zlomyslného, když jste se setkali s Voldemortem a jeho následovníky. Takové úrovni nenávisti se nemohlo rovnat nic jiného.

„Jo. To alespoň něco znamená.“ Po krátké pauze riskl letmý pohled na Severuse. „Opravdu nemá právo být tak naštvaný tvým jménem, víš? Rozumím, proč je naštvaný sám za sebe – máš pravdu, částečně proto jsem to řekl – ale nemá právo bojovat ve tvých konfliktech.“

Za jiných okolností by vybuchla smíchy nad ozvěnou toho, co již bylo dřív řečeno. Takto se dokázala jen pousmát, než tiše a se záměrným důrazem řekla: „To právo si nárokuje.“

Pro jednou Ron pochopil okamžitě a oči se mu rozšířily. „Opravdu?“ Přikývla a on se nejistě rozhlédl, než polkl a rukou zajel do stále prořídlých a ještě nazelenalých vlasů. „… Nějak mě tohle už tolik nezlobí.“

Hermiona přikývla. „Nezabil tě z jediného důvodu – myslel si, že by mě to ještě víc rozrušilo.“ No, to a skutečnost, že Severus kdysi udělal přesně tu samou chybu, ale i když Ron ten příběh znal, nechystala se mu to zmínit.

„Náležitě zaznamenáno,“ odvětil zrzek přiškrceným tónem. Zaváhal, než se na ni prosebně podíval. „Je mi odpuštěno?“ zeptal se naříkavě.

Severus si nemusel dělat starosti, přemítala Hermiona, když Rona sledovala. Tento konkrétní přístup jí šel na nervy i v mládí. „Severusem ne; nikdy ti to neodpustí a ani nezapomene, i kdyby žil dalších sto let. Ale už o tom nebude mluvit, pokud se budeš chovat slušně.“ S láskou pohlédla na temnou a mračící se postavu stojící poblíž, než vrátila zrak k Ronovi a povzdechla si. „Ani já to ještě neodpustila, ale já nedokážu být záštiplná tak dlouho jako Severus. Jsem si jistá, že ti nakonec odpustím; jako vždy. Ale dříve či později, Rone, na mě zatlačíš příliš – tentokrát to bylo jen taktak.“ Zranil ji, hluboce, ale stejně tak i Severuse, a to bylo ještě těžší odpustit.

Ron přikývl, vypadal zamlkle. „To je asi fér.“ Po chvíli se odvážil usmát. „Nikdy jsi netolerovala přehnaně ochranářské chlapy.“

Už obměkčená se na něj také usmála. „Severuse je mnohem těžší přesvědčil, aby nedělal něco, k čemu se rozhodl. Je takový jen při zvláštních příležitostech. V poslední době jsem ocenila, že na mě dává pozor. A přestane s tím, až bude přesvědčený, že se cítím líp.“ Chvíli se odmlčela a tiše dodala. „Mimochodem, Rone, už nikdy jej nenazvi Srabusem. Ubližuje mu to víc, než by kdy přiznal; ubližuje mu to natolik, že jestli tě při tom uslyším, zaplatíš mi za to.“

Severus se ani jednou nezmínil o Ronově použití jeho staré přezdívky, ale nemusel; moc dobře věděla, jak ji nenávidí a jak moc mu ubližuje. Udělala by mnohem víc, než jen potrestala Rona, aby zabránila tomu zraněnému výrazu těch černých očí. Setkala se s Ronovým pohledem a viděla, že chápe, jak vážně to Hermiona myslí. Pomalu přikývl a měl alespoň tu slušnost, aby vypadal zahanbeně.

„Ty jsi vůči němu taky ochranářská?“

„Vypadá to tak, že?“ Ne že by Severus potřeboval nějak zvlášť chránit, samozřejmě.

„Neuvědomil jsem si, že je to mezi vámi tak vážné…“

„Nechtěl sis to uvědomit,“ opravila jej jemně. „Nejsem na nevázanost, to víš. No tak, Rone, opravdu sis myslel, že budu riskovat a všem vám o něm řeknu, kdyby to nebylo vážné? Čekala jsem pár negativních reakcí.“

„To je pravda.“ Nejistě se podíval na staršího kouzelníka, mírně zmateně se zamračil a pak téměř provinile vrátil zrak k ní. „… Stejně úplně nechápu proč; proč on?“

Hermiona se usmála a pokrčila rameny. „Protože. Láska opravdu nepotřebuje důvody, Rone. I když pár věcí ti můžu říct – je inteligentní, starostlivý, máme podobný smysl pro humor, máme rádi hodně stejných věcí, je na mě hodný, za většinu ošklivostí z dob mého mládí se omluvil, a vím, že to nebudeš chtít slyšet, ale je velmi dobrý v posteli… ale většinou je to jen protože.“ Pomalu přikývl, opět se zamračil a zamyslel se nad tím.

Jako na zavolanou se Severus v ten okamžik rozhodl, že už toho namluvili dost, a vykročil, aby zaujal své předchozí místo vedle Hermiony, kde se v tichosti postavil. Opět ocenila ryzí sílu jeho osobnosti; neřekl ani slovo a netvářil se ani výhružně, ale jen jeho přítomnost způsobila, že Ron zbledl o několik odstínů a opět se začal nervózně ošívat. Vztáhla ruku a položila ji Severusovi na rameno, aby jej jemně stiskla. Tuhé napětí v jeho svalech dávalo vědět, že není šťastný, natočila k němu tedy tvář a usmála se na něj; tmavé oči nepatrně zjemněly. „Všechno je v pořádku, Severusi. Ron už odchází.“

Ronova hlava přímo poskakovala, jak s ní zběsile přikyvoval, očividně se úzkostlivě chtěl vyhnout další pohromě. Muselo to pro něj být ponižující, poněkud pobaveně si uvědomila Hermiona; byl bystrozorem a famfrpálovým hráčem, ale muž menší, méně svalnatý, pravděpodobně s fyzickými následky dřívějších zranění a ještě k tomu o dvacet let starší jej sejmul bez zjevného úsilí a bez použití kouzel.

Severus nic neříkal, jen na Rona bezvýrazně zíral a čekal. Po chvíli mladší kouzelník polkl. „No, ehm… tak ahoj, Miono. Někdy se uvidíme, jo?“

Odolala nutkání se usmát a přikývla. „Ahoj, Rone.“ S posledním nervózním pohlédnutím na Severuse se Ron otočil a přemístil se. Hermiona se obrátila, aby si s výrazem falešného nesouhlasu svého milého přeměřila. „Bylo toto teritoriální chování opravdu nutné?“

„Vlastně jsem nic neudělal,“ poukázal.

„Nemusel jsi, Severusi. Na padesát kroků bez jediného slova dokážeš, že se prvňáci počurají.“

Pobaveně se na ni podíval. „Lichotnice.“

S tichým smíchem jej vzala za ruku, když kráčeli bránou a dál vzhůru po cestě. „Děkuji, že ses choval slušně.“

„Pro tebe jsem to nedělal,“ odvětil nepravdivě. „Ještě jedna vražda by mě poslala do Azkabanu.“

„Samozřejmě,“ zamumlala a opřela si hlavu o jeho rameno. Oba věděli, že lže, ale opravdu na tom nezáleželo. „Myslela jsem, že jsi vůči vzbouřenému testosteronu imunní.“

„S mojí hladinou testosteronu není nic špatně, což už bys měla dobře vědět.“

Protočila očima a usmála nad narážkou v jeho hlase. „Chlípníku. Víš, že to jsem nemyslela. Jsi naprosto nenapravitelný,“ dodala laskavě. Věnoval jí vzácný úsměv a za chůze vypletl prsty z jejích, aby jí položil ruku kolem ramen a přitáhl si ji.

XXX

Valentýn jako vždy přinesl záplavu růžové, která se rozšířila po celém hradě. Hermiona se vzbudila brzy a zasténala, načež Severuse šťoucháním probudila, aby je toho mohl zbavit; otevřel jedno oko, krátce se rozhlédl po místnosti a zase oko zavřel. Pak se přetočil, natáhl ruku a dlaň položil na zeď nad čelem postele. Po chvíli se růžová z místnosti pomalu vytratila.

„Dokonce slyším hudbu. Tentokrát se překonává,“ poznamenala Hermiona ospale.

„Hm,“ zamumlal neurčitě a stočil se zpět pod přikrývku.

„Zbavíš mě toho ve třídě a kabinetu, pokud tě hezky poprosím?“ zeptala se s nadějí.

„Ne.“

„Proč ne?“

Opět pootevřel jedno oko a zřejmě si uvědomil, že jej už nenechá dál spát. „Jak bys to vysvětlila?“

„Jak ty vysvětluješ, že nemáš učebnu růžovou?“

„Nevysvětluji. Nikdo se mě neptá.“

Usmála se. „Tak to jo. Proč to Minerva dělá? Dokážu přijmout, že postrádá ukázku Albusova naprostého nedostatku vkusu, ale toto je příliš Umbridgeovské.“

Severus slabě zasténal a opět se převalil. „Je příliš časné ráno, abys mi připomínala tu ženskou,“ postěžoval si tlumeně.

„Chápu to tak, že ve sboru se těšila stejně tak velké oblibě jako u studentů?“

„To si ani neumíš představit.“ Otevřel obě oči a potlačil zívnutí. Teď už začal vypadat trochu víc vzhůru. Pousmál se. „Ve sborovně jsme se párkrát vsadili a soutěžili, kdo jí způsobí větší nepříjemnost. Vyhrála Minerva, ale jen těsně.“

„Co jsi jí udělal ty?“

„Po jejím třetím záchvatu střevní chřipky mi Albus přímo zakázal použití lektvarů, což mě docela vyřadilo ze hry; pravděpodobně jen dobře, protože jsem byl krůček od jejího zabití. Filius sám, bez cizí pomoci, zmařil každou poradu sboru, kterou svolala. Minerva se jednou vlámala do jejího kabinetu a barvy všech těch příšerných koťat na talířích změnila na jejich skutečné – namísto růžových a fialových na mourovaté a zrzky a tak podobně – a spravila jim šilhání a odstranila jejich mašle. Myslím, že ji ty talíře docela urážely. Většinou jsme hráli pasivně-agresivně – a bezostyšně jsme povzbuzovali nejlepší vtipálky z řad studentů.

„Skutečně?“ zeptala se a zazubila se, když si vzpomněla na Minervu, jak radí Protivovi.

Přikývl a líně se protáhl. „Já přispíval většinou pohledem z druhé strany… ačkoliv jedno či dvě oblíbená kouzla Prince poloviční krve si našla cestu do rukou některého Weasleyho,“ dodal nevinně. Upřel na ni hraně přísný pohled. „Také jsem několikrát intervenoval, abych zabránil odhalení setkání BA. V utajování jste byli naprosto příšerní; většina učitelů vám kryla záda, jinak byste byli chycení celé měsíce dřív.“

Hermiona se na něj zatvářila. „Co jiného jsme měli dělat? Museli jsme se učit a nikdo z učitelů nás netrénoval.“

„Proto jsme vám to nechali projít a na konci vzal Albus vinu na sebe.“ Pomalu se posadil a znovu protáhl. „Hlavně jsme prostě předstírali, že nikdo neví nic o tom, co studenti dělají, a odmítali jsme trestat uličnictví, dokud to způsobovalo nepříjemnosti jí.“ Pousmál se. „Ten ohňostroj byl obzvláště zábavný. Měl jsem tehdy volnou hodinu a strávil jí touláním se tajnými průchody a sesíláním odstraňovacích kouzel na vše, co mi padlo do cesty. Pak jsem kouzlem trvalého přilnutí připojil velká Kateřinská kola na dveře jejího kabinetu.“

Zahihňala se. „Slyšela jsem, jak jsi s ní mluvil během její inspekce; překvapovalo mě, že se tě nesnažila zbavit.“

Zatvářil se kysele. „Nemohl jsem si dovolit přijít o práci; pokud by mě dostala z Bradavic, pro Pána zla bych už nebyl užitečný a vydržel bych přinejlepším pár týdnů. Muselo to vypadat, že s ní spolupracuji, ačkoliv při jednání s ní jsem svůj charakter nijak výrazně neměnil. A má kolej se celá zostudila, když se její členové stali jejími malými cvičenými psíky,“ dodal znechuceně.

„Pravda,“ souhlasila. Rozhovor sliboval ubírat se velmi zajímavým směrem, ale Křivonožka se rozhodl je v této chvíli přerušit žalostným – a hlasitým – připomenutím, že je čas na snídani. Vzdala to a vstala. „Opravdu mi neodstraníš tu růžovou?“

„Opravdu ne.“

„Bastarde.“

„Přesně tak. Uvidíme se u snídaně.“

XXX

Hudba nehodlala zmizet, milostné písně hrály na hranici vnímání. Hermiona se později rozhodla, že musela být téměř celý den v polospánku; několik hodin poslouchala Michaela Boltona, Elvise Presleyho, Stevie Wondera, The Carpenters a další, než jí došlo, že Minerva o mudlovské hudbě nic neví a jen stěží tedy za tím mohla stát. Ještě déle jí trvalo uvědomit si, že hrané písně patří mezi její oblíbené, mimo jedné či dvou, o kterých věděla, že je má rád Severus. A ta hudba nehrála, když ráno vstala, ale ve skutečnosti až když Severus odstranil růžovou z podzemí. Jakmile si to nakonec uvědomila, cítila se pitomě, že si toho nevšimla dřív.

Neměla tušení, proč se Severus rozhodl to udělat. Valentýna nikdy neuznával a netajil se, že jej považuje za ještě lacinější a víc iritující svátek, než jak o něm smýšlela ona. Takže toto gesto bylo přinejmenším překvapivé a také mu zcela nepodobné. Jakmile to jednou přitáhlo její pozornost, probírala si to celý den skrz naskrz a nakonec jí došlo, že se ji snaží rozveselit. Zřejmě si všiml, že se ještě nepřenesla přes Ronova slova o Vánocích, navzdory jeho nešikovné omluvě.

Po večeři jej našla v kabinetu s papíry. Zjevně věděl, že vstoupila, ale nevzhlédl. Asi se velmi soustředil na známkování esejí; to samo o sobě mnohé prozrazovalo. Hermiona jen postála ve dveřích a sledovala jej, než zavrtěla hlavou a dala si ruce v bok. Velmi se snažila neusmívat; opravdu občas uměl být velice sladký. „Severusi Snape,“ oslovila jej šibalsky, „ty jsi sentimentální, romantický, citlivý starý blázen.“

Stále nevzhlédl, ale skutečně zrudl, což bylo poprvé, kdy u něj něco takového zažila.

Bylo to to nejroztomilejší, co kdy viděla.

„Nevím, o čem mluvíš, ale zní to velmi nepravděpodobně,“ odpověděl povzneseně a naklonil hlavu, aby mu vlasy spadly přes obličej a zakryly jeho zčervenalé tváře. Zaznamenala, že hudba znenadání přestala hrát.

„Obvykle jsi lepším lhářem,“ poznamenala, zavrtěla hlavou a usmála se, než k němu došla. Ruku mu vsunula pod bradu a zvedla mu tvář, takže se mohla naklonit a jemně jej políbit. „Jsi roztomilý, když jsi v rozpacích.“

„Běž pryč. Mám práci.“

Teď se rozesmála naplno a záměrně mu rozcuchala vlasy, než se nad ním slitovala. „Dobře, nechám tě být. Truhlíku. Nebuď nasupený – bylo to krásné a já ti za to děkuji.“

„Říkal jsem, běž.“

„Už jdu, už jdu.“

XXX

Jednoho časného březnového rána byla Hermiona poněkud zmatená, když ji vzbudil Minervin Patron, který ji volal na mimořádnou poradu do sborovny. Po Severusovi nebylo vidu, když se rychle oblékala, ale patrně jej předvolání zastihlo tam, kde se zrovna nacházel; asi si vyšel na cigaretu.

Zatímco se ospalí a zmatení učitelé scházeli v různém stupni ustrojení, vešla do místnosti unavená a napjatá Minerva. „Jsme zde všichni?“

„Není zde Filius, Poppy a Severus.“

Ředitelka nepřítomně přikývla. „Ti nepřijdou.“ Zhluboka se nadechla, zatímco si učitelé vyměňovali zmatené pohledy. „Je mi líto, ale musím vám oznámit, že je to asi dvě hodiny, co Filius prodělal infarkt.“ Zvedla ruku, aby zastavila šokované výkřiky, a rychle mluvila dál se zvýrazněným akcentem. „Je naživu, stabilizovaný a v nemocničním křídle. Poppy je s ním. Infarkt nebyl tak vážný, jak mohl být, a zpravidla nebývají problémy s uzdravením… ale… Filius má od jednoho z předků skřetí krev a obvyklé lektvary na něj nepůsobí. Byla jsem v kontaktu se svatým Mungem; lék je znám, ale je vzácný a složitý a nikdo tam nemá schopnosti jej připravit.“

Hermionu šok z vyslechnutého otupil, ale prolomila následující ticho. „Severus.“

Minerva přikývla. „Ano. Svatý Mungo asi před půl hodinou poslal formuli spolu s několika ingrediencemi, které jsme neměli. Zatímco tu mluvíme, Severus pracuje. Říká, že si myslí, že to zvládne, ale nechce za nic ručit; taky říká, že to nějaký čas potrvá, snad až celý týden. Pokud se za tu dobu Filiusův stav nezhorší, pokud bude Severus úspěšný a pokud lektvar zafunguje – použili jej zatím jen zřídka a se smíšenými výsledky – pak bude vše v pořádku.“

Na chvíli se odmlčela a dovolila jim ty chmurné zprávy vstřebat. Profesor Kratiknot byl nejdéle sloužící člen sboru, učil déle než samotná Minerva; maličký učitel formulí byl v podstatě bradavický inventář. Nakonec Minerva znovu promluvila. „Při snídani to oznámím studentům; neexistuje možnost udržet to v tajnosti. Zanechává nás to bez dvou učitelů… Hermiono.“

Překvapeně vzhlédla. „Ano?“

Ředitelka si povzdechla a zatvářila se. „Severus trvá na tom, že jste jediný člen sboru kompetentní dohlížet na lektvary; také si přeje, abyste opět jednala jako de facto ředitelka Zmijozelu. Je to hodně práce…“

Hermiona přikývla; vlastně to měla čekat, ale ještě jí to jasně nemyslelo. „Udělám to. Na pár dní mohu svým třídám dát četbu; neměli by potřebovat nepřetržitý dohled, jen někoho na zkontrolování a ujištění se, že nedělají nějaká alotria.“

Minerva přikývla. „Dobrá. Všichni musíme pokrýt hodiny formulí, dokud se Filius neuzdraví, a já se budu muset krátkou dobu obejít bez zástupce. Auroro, budete dočasně k dispozici pro havraspárské?“

„Samozřejmě,“ ujistila ji učitelka astronomie.

„Velmi dobře.“ Minerva si povzdechla. „Teď už můžeme jen doufat.“

XXX

Odpoledne o tři dny později se Hermiona setkala s Minervou v chodbě, když unaveně mířila zpět do svých komnat. „Dobré odpoledne, paní ředitelko.“

„Dobré odpoledne, Hermiono.“ Starší žena se na ni usmála. „Jak zvládáte být Severusem?“

Zasmušile se zasmála. „Nechápu, jak to zvládá on; já jsem vyždímaná. Ale nenastaly žádné problémy; všichni studenti mají Filiuse rádi a Zmijozelové mě trošku znají. Všichni se chovají co nejlépe, ačkoliv jsem si jistá, že to nevydrží.“

„No, i tak jsem ráda, že to slyším. Vlastně jsem mířila podívat se, jak se daří našemu Mistrovi lektvarů. Připojíte se ke mně? Vy spíše než já pochopíte, co dělá.“

Hermiona se osobně domnívala, že to není dobrý nápad. Po Severusovi nebylo od toho infarktu ani vidu ani slechu a co věděla, tak neopustil laboratoř; zjevně pracoval velmi tvrdě a rozhodně nebude chtít být rušen. Ale zvědavost – a péče; věděla, že při takovém soustředění zapomíná starat se sám o sebe – zvítězily nad opatrností a souhlasila, že ředitelku do podzemí doprovodí.

Naštěstí se nic z jejího majetku nepovalovalo v Severusových komnatách; předvídavě uklidila, když posbírala jeho učební plány a vzala i Křivonožku. Tu a tam zahlédla zrzavý chloupek, ale naštěstí jen málo, takže si jich Minerva nevšimla, když mířila komnatami k laboratoři; z nějakého důvodu jí ty pokoje chyběly. V podzemí se už dávno začala cítit jako doma.

Minerva zaklepala na laboratoř. „Severusi?“ zavolala. „Přišly jsme se s Hermionou podívat, jak vám to jde. Je vhodný čas?“

Nastala dlouhá pauza, než rozhodně a nezřetelně prohlásil: „Ne.“ Minerva nevěděla, jak na tu odpověď reagovat, ale než se na něco zmohla, dveře se rozlétly a Severus je neochotně nechal vstoupit. Hermiona spatřila Mistra při práci.

Upřímně řečeno, byl to až strach vzbuzující pohled.

V laboratoři panovalo dusné, tíživé horko a vzduch byl zamlžený párou; Severus si svlékl hábit i redingot a vyhrnul si rukávy. Košile mu provlhla potem, který mu stékal po tváři. Vlasy měl svázané z obličeje a zoufale potřeboval umýt, oholit a trochu se vyspat, ačkoliv se nezdálo, že by si toho všímal. Nevzhlédl, když vešly, obočí měl hluboce svraštělé a unavené rysy vyjadřovaly extrémní soustředění.

Nehrála zde žádná hudba; jediný zvuk – kromě praskání ohně a bublavého syčení nejméně tří kotlíků – přicházel od neustále tikajícího metronomu na polici nad pracovním stolem. Severus levou rukou míchal jeden ze tří kotlíků a opatrně přitom dodržoval rytmus metronomu, zatímco pravou odměřoval hustou tekutinu do tyglíku a zároveň bezhůlkově a neverbálně na stůl vedle sebe přivolal sklenici prášku. Zatímco jej jako uhranuté sledovaly, metronom změnil rytmus tikání a Severus mu okamžitě přizpůsobil své míchání, odložil kádinku s tekutinou z druhé ruky na stůl a nastavil teplotu plamenů pod kotlíkem.

Hermiona zírala ve fascinovaném obdivu, když začal přidávat prášek ze sklenice do kapaliny v tyglíku a natočil hlavu, aby si setřel pot z tváře do ramene; rytmus levé ruky ani nezaváhal. Toto bylo extrémní zvládání několika požadavků zároveň, a když se dívala na tu intenzitu vepsanou v jeho tváři, začínala nově chápat, co odlišuje skutečného Mistra od pouhého odborníka.

Minerva také zírala; nemuseli jste mít povědomí o lektvarech, abyste poznali, že jste přítomni něčemu mimořádnému. Nakonec hlas našla a slabě se zeptala. „Jak to jde, Severusi?“

„Jak se dalo čekat,“ odpověděl po pauze vzdáleně, jelikož celou pozornost soustředil na práci. „Ještě nenastal žádný vážný problém, ale ta nejtěžší část teprve přijde.“

„To se ještě zhorší?“ zeptala se Hermiona nevěřícně.

Trhl hlavou směrem k pergamenu, který visel přišpendlený na blízké zdi. „Podívej se sama.“

Obě čarodějky se sklonily nad pergamenem a zkoumaly snad nejsložitější lektvarový recept, který kdy Hermiona viděla. Na jednu pasáž vývoje bylo zapotřebí několika nezávislých rukou; nechápala, jak cosi takového může zvládnout sám jediný muž – dokonce i Severus. Tolik procesů muselo být prováděno současně a navíc s takovou přesností… Zmátlo ji jen to číst a nikdy by se neodvážila vůbec se pokusit o něco takového, obzvláště když na výsledku toho tolik záviselo. Tak mnoho práce se k tomu pojilo…

S podezřením se podívala na Severuse a podrobněji prozkoumala jeho tvář. Jakkoliv propadlé a se stíny, jeho oči byly až příliš jasné, a když se přiblížila, aby vrátila pergamen, a on si olízl pot z horního rtu, ucítila z jeho dechu stimulanty. „Spal jsi vůbec?“

„Ne.“ Pevná a nezvykle přímá odpověď vše potvrdila.

Minervu ta výměna vyděsila. „Severusi, jste jediný schopný lektvar vyrobit. Jestli zkolabujete, Filius zemře.“

„Já vím,“ odsekl netrpělivě, ale stále se k nim neobracel – teď míchal dva různé kotlíky dvěma zcela samostatnými rytmy, přičemž v obou po pár zamícháních měnil směr. Pomáhal jen zvuk metronomu. „Vím, co dělám. Jakmile bude tato fáze dokončena, hodinu nebo dvě se prospím. A když je třeba, bez spánku dokážu fungovat i déle, než bude vyžadovat tato práce. Něco takového jsem dělal už mockrát.“ Rytmus jeho řeči a pohybů byl totožný, i to mu pomáhalo dodržet čas.

To neznamená, že bys měl, Severusi. Pokud by byli o samotě, byla by Hermiona tvrdší a trvala na tom, aby o sebe víc pečoval – ale na druhou stranu, pokud by byli sami, nevyrušila by ho. „Nemůže ti někdo pomoci?“ zeptala se, ale již věděla, jaká bude jeho odpověď.

„Ne. Nejsou zde základní kroky. Dokonce i příprava složek musí být provedená určitým způsobem; nemáš na to trénink a já nemám čas tě učit.“

„Zvládnete to?“ zeptala se bez obalu Minerva. Kvůli tomu všemu Severus záměrně odmítal za něco ručit, ale ředitelka zjevně až dosud předpokládala, že vše je jen otázka času; zřejmě si neuvědomovala, jak složitý lektvar to bude.

„To nevím,“ odpověděl stejně bez obalu. „Zeptejte se mě, až to bude.“ Odložil jednu míchací tyčinku, přitáhl si prkénko a pouze jednou rukou začal krájet nějaký ostnatý, tuhý a nechutně vypadající stonek. „Ale jak jste bystře poznamenala, pokud to nezvládnu, Filius Kratiknot zemře. Takže doufejte, že to dokážu.“ Z kotlíku, který stále míchal, se vychrlily jiskry a přistály mu na celé paži; rty se mu nepatrně stáhly, ale jinak nereagoval, i když kůže začala rudnout. „A teď musím trvat na tom, abyste odešly; potřebuji se soustředit.“

Neměly žádnou jinou možnost, než se podvolit a nechat jej na pokoji.

Další jejich pokus o jeho zkontrolování byl ještě méně úspěšný. Severus je odmítl pustit dovnitř, a když se i přesto Minerva pokusila dveře do laboratoře otevřít, popálila si ruce o jeho ochrany, zatímco on je obě počastoval žhavou tirádou, která byla (možná naštěstí) skrz dveře sotva srozumitelná. Hermiona si byla jistá, že jej slyší klít snad středověkou němčinou, nebo možná rusky; sice nechápala, co říká, ale podle tónu bylo zřejmé, že rozsáhle nadává. V úsecích, kdy mu bylo rozumět, je informoval, že se lektvar nachází ve velmi komplikované fázi a že sebemenší změna v ovzduší, tlaku či teplotě, by mohla způsobit, že by mu vše doslova vybuchlo do obličeje; ví, co dělá, pracuje co nejrychleji, bude to hotovo, až to bude hotovo, a mezitím by jej mohly laskavě nechat na pokoji.

Poslechly.

Ve volném čase si Hermiona o něj neustále dělala starosti, ale byla také velmi zaměstnaná. Samotné lektvary byla práce na plný úvazek; získala nové pochopení pro Severusovu vzteklou náladu, když studenti neustále, znovu a znovu dělali ty samé chyby. Také měla k oznámkování své vlastní eseje ze studia mudlů, a navíc se pokoušela napodobovat Severusovy kritické standardy v domácích úkolech jeho tříd. Zmijozelští prefekti jí na konci jedné z hodin lektvarů řekli, že dohlédnou na jejich kolej a že ji zavolají jen v případě nouze; vděčně jim přidělila dvacet bodů najednou jen za to, že ji zbavili jedné starosti. Nemohla si pomoci a usmála se nad tichým oceněním, které její gesto vyvolalo.

(1) Použit překlad Bacteris, odkaz: http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/dylan-bob/the-times-they-are-a-changin-20531