Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 30

„Take it back, I dare you, take it back.
No, you can't? You should have thought of that.“

„Vezmi to zpět, vyzývám tě, vezmi to zpět.

Ne, nemůžeš? Měl sis to promyslet.“

Garbage, ‚As Heaven Is Wide‘

XXX

Opravdu, dumala zasmušile Hermiona při studování Pobertova plánku, mělo jí to být jasné. Všechno šlo tak dokonale a ona si pošetile dovolila věřit, že to vydrží – lidi se dozvěděli o ní a Severusovi a projevili úžasnou podporu, jak se blížil konec školního roku, oběma se konečně zmírnila zátěž, dokonce i počasí bylo nádherné.

A pak přišla porada učitelského sboru…

XXX

Minerva se rozhlédla po místnosti. „Dnes ráno jsem obdržela sovu z ministerstva; vzpomínkový obřad bude muset být přeložen na konec května, jelikož v červnu budou zaneprázdnění.“

Severus jako obvykle předstíral, že neposlouchá, avšak teď zamračeně vzhlédl. „Co?“

Hermiona dodala podrobnosti, protože si vzpomněla, že loni se o tom nemohl dozvědět. „Každoročně se na ministerstvu koná vzpomínkový obřad na památku války.“

Netrpělivě zavrtěl hlavou. „To vím. Ale co to má co dělat s ministerstvem?“

„Ministr na obřad dohlíží.“

Výraz mu potemněl. „Proč?“

Touto dobou se už na něj všichni učitelé dívali zmateně a ostražitě – jako vždy, když se Severus rozhodl zapojit se do diskuze. Kdykoliv to udělal, situace obvykle začínaly hrozit výbuchem.

„Proč by neměl?“ zeptal se váhavě Kratiknot.

Severus se zamračil a oči mu ztvrdly. „Protože ministerstvo jako celek nemělo s válkou absolutně nic společného; odmítli se zapojit, dokonce i když byl Popletal konečně přesvědčený, že skutečně nejsme všichni skupina nevyrovnaných psychotiků snažících se jej vyhodit z místa. Brousek nebyl lepší. Celé ministerstvo věci zhoršovalo; proč by teď mělo být přítomno?“

Nastalo ticho, kdy se jeden díval na druhého. Ne všichni v této místnosti byli v Řádu, ale všichni se účastnili války. Osobně si Hermiona myslela, že Severus skutečně předložil rozumný argument.

„Naše Merlinovy řády jsme dostali od ministerstva,“ odvážil se po několika okamžicích Neville a viditelně si musel zabránit přikrčit se pod Severusovým pohledem. Ti dva spolu v tyto dny vycházeli lépe v tom smyslu, že se jim podařilo navzájem se ignorovat. Ale zvyk je železná košile a mezi nimi nezbývala žádná srdečnost.

„A proč to byli oni, kdo rozdával odměny?“ zeptal se Mistr lektvarů a zněl teď skutečně naštvaně. „Jaké právo mají k poplácávání po hlavě? V podstatě vám poblahopřáli k vítězství ve válce, jejíž dění dokonce popírali, gratulovali vám za činy, které byly nutné, ale během kterých oni jen posedávali kolem a lomili rukama a přihlouple se usmívali a snažili se vás uvěznit.“

„Ano, a vy jste nedostal žádný,“ sarkasticky pronesla Minerva.

Zamračil se na ni a hněv v jeho očích vzrostl. „Žádný jsem neočekával, ani nechtěl,“ zavrčel. „Nechápu, proč se chováte, jako by ministerstvo mělo co do činění s tím, co se dělo. Nejsou to tituly, které honosí muže, ale muži, kteří honosí tituly.“ (1)

„Tak jak to mělo proběhnout?“ zeptala se opatrně Hermiona, protože se snažila situaci uklidnit. Nemyslela si, že citování Machiavelliho v této chvíli nějak pomáhalo, jakkoliv opodstatněný komentář to mohl být.

„Fénixův řád nemá co dělat s Ministerstvem kouzel a měl by zůstat nezávislý. Pokud všichni cítíte potřebu vzájemného ocenění, v pořádku, ale nemá to nic společného s vládou.“

Opět to byl rozumný argument, ale Minerva jej docela pokazila sarkastickou poznámkou: „Fénixův řád by se jednodušeji organizoval, kdy někdo nezavraždil jeho velitele.“

Severus ztuhl. Hermiona to viděla již dřív; to napětí jeho těla bylo nezaměnitelné, a ještě než mu pod okem začal tepat nerv, poznala, že je jen okamžik od výbuchu. „To není fér, Minervo,“ pronesla a samotnou ji překvapilo, jak klidně její hlas zní. „Nebyla to vražda, stalo se to rok před koncem války a nebyla to Severusova chyba, že v té chvíli neexistoval nikdo dostatečně schopný velet. A nemá to co dělat s argumentem, který uvedl. Vzpomínka na válku opravdu nemá nic společného s ministerstvem.“

„Pro lásku Merlinovu, děvče, přestanete jej neustále bránit?“ vyštěkla ředitelka. „Není žádný ubohý nepochopený domácí skřítek, je Smrtijed, a pokud ministerstvo něco pronese v připomínce války, on zcela jistě nemá právo se vyjadřovat! Kdo válku zhoršil, ministerstvo? Nebo Snape? Vím, kdo způsobil víc úmrtí!“

Hermiona se třásla, tak naštvaná, že nemohla mluvit. A byl to ve skutečnosti Neville, kdo se tiše ozval: „To není fér.“ Minerva na něj zazírala a on zbledl, ale napřímil se a zvedl hlavu. „Profesor Snape byl na naší straně a my jej potřebovali. Možná kdyby někdo z nás dokázal to, co on, nepotřebovali bychom jej, ale nikdo to nezvládl. Samotný Brumbál vysvětlil, že profesor Snape jej poslouchal, a kdyby to neudělal, co by se stalo? Myslím, že bychom prohráli. I Harry, a i ten to ví.“

„Nemůžu uvěřit, že jej hájíte! Kolikrát vás osobně dostal na ošetřovnu?“

„To si ani nevzpomenu,“ odpověděl Neville klidně. „Ale pokud by Voldemort zvolil do vedení někoho jiného, byl bych brzy zabit a pravděpodobně velmi nepříjemně. Většina z nás, když na to přijde.“

„Byl jedním z těch, kteří napadli vaše rodiče, hlupáku!“

„Ne, nebyl,“ dokázala ze sebe dostat Hermiona, zatímco Neville zbělel až na rudé skvrny na tvářích. „Byl to Barty Skrk mladší a Lestrangeovi. Ani si nemyslím, že by tam Severus byl. A i kdyby, nemohl by nic dělat.“

„Minervo, neházejte mi toto znovu do tváře,“ pomalu pronesl Neville, než mohl někdo jiný promluvit. Vypadal opravdu rozezlený, což nebylo často k vidění na mírném, dobromyslném profesoru bylinkářství. „Dokonce ani Snape to tehdy za jeho bastardovských dní nikdy nepoužil, aby mě zranil. Dokonce ani on tak hluboko neklesl.“

Ředitelka polkla. „Odpusťte, Neville. Bylo to neomluvitelné. Jen prostě nechápu, proč byste měl bránit muže jako Snape.“

„Možná protože je to správná věc? Za tím by si Nebelvír měl stát, ne?“ Neville zavrtěl hlavou a pohlédl na Hermionu. „Poslouchal vůbec někdy někdo, když jsi toto vysvětlovala, Miono?“

„Zatím ne,“ pochmurně odpověděla, „ale není důvod přestat. Severus tady není ten padouch.“

„Možná proto, že tu Severus ve skutečnosti vůbec není,“ poznamenal protahovaný hlas Phinease Nigelluse z jednoho plátna na zdi sborovny. „Odešel před nějakou dobou. Jestli to někoho zajímá.“

Vyděšená Hermiona se rozhlédla a zjistila, že dveře jsou otevřené a Severus zde zcela jasně chybí. Do prdele. Jen doufala, že zůstal dost dlouho na to, aby slyšel, že ne každý jej napadl, ale nějak o tom pochybovala.

„Nuže, Albusi?“ pokračoval vyčítavě Phineas. „Jak si stojí vaše nebelvírská spravedlnost teď?“

Portrét Albuse Brumbála jen smutně potřásl hlavou. „Minervo, rád bych, abyste s tím přestala. Povyprávěl jsem vám celý příběh…“

„Pozdě asi o rok a půl,“ rozzlobeně se do toho vložila Hermiona. „Bylo by lepší, kdybyste to někomu pověděl předtím, než Severus dostal cejch vraha a zrádce a stal se druhým nejhledanějším kouzelníkem světa, nemyslíte? Možná kdybyste to udělal, nemusel by utéct a strávit celých deset let skrýváním a utrpením.“

Bývalý ředitel povzdechl a přikývl. „Máte pravdu, má drahá, to připouštím. Také jsem to Severusovi přiznal a omluvil se, jakkoliv se to teď zdá k ničemu. Co se týká jeho, učinil jsem spoustu chyb, a přesto pokračoval a dělal toho víc, než jsem od něj mohl žádat. Jeho argument o ministerstvu je správný; a navzdory té posměšné poznámce, Minervo, Severus se nikdy nezajímal o materiální odměnu. Vzhledem k přístupu, kterého se mu dostalo od ministerstva po první válce a vzhledem k jejich chování ve druhé, nevěřím, že by přijal Merlinův řád, ani kdyby mu jej nabídli. Budu o tom muset popřemýšlet.“

„A já se raději vydám najít Severuse,“ poznamenala Hermiona tiše a vstala. „Pochybuji, že zde ještě bude řečeno něco, co by stálo za vyslechnutí, a on asi v této chvíli nebude mluvit s někým jiným.“

„Půjdu kousek s tebou,“ pospíšil si Neville. Oba Nebelvíři zjevně nechtěli umožnit zaměstnavatelce říct ještě něco dalšího a odešli za zvuku začátku Phineasova proslovu, který zněl jako zanícený útok na pokrytectví.

„Kam jdeme, Miono?“ zeptal se Neville, jakmile se ocitli venku.

„Nemám tušení. Pochybuji, že je Severus ještě na pozemcích. Ale kdybych tam zůstala o chvíli déle, začala bych lidi proklínat. Je to prostě tak nefér a je mi jedno, jak dětinsky to zní!“

Neville přikývl na souhlas. „Stojím při tobě. Nevěděl jsem, že Minerva může být taková… mrcha. Naschvál do něj vrtala. A Snape měl opravdu dobré postřehy, všichni jsme měli poslat ministerstvo k šípku a říct jim, aby si strčili ty medaile tam, kde slunce nesvítí.“

„Tehdy jsme měli důležitější věci na práci,“ odpověděla nepřítomně. „Ani si nejsem jistá, kde ten můj pitomý Merlinův řád je. Asi někde vespod truhly.“

„Stejně jako můj,“ souhlasil. „Pamatuješ to slavnostní předání?“

„Matně, mám vše trochu rozmazané. Všichni jsme byli otřesení, většina z nás byla zraněná a já osobně jsem se chtěla jen někam odplazit a plakat, než se vrhnu na nápravy škod. Museli jsme vpadat jako chodící mrtvoly.“ Povzdechla si. „Jsi v pořádku?“

Přikývl. „Nečekal jsem od ní, že to řekne, ale… jo, jsem v pořádku. Bolí mě, že to udělala, ale to téma už tolik nezraňuje, ne tak moc. Nicméně ty by sis měla dělat starosti o svého kouzelníka, ne o mě. Vypadal… já ti nevím. Zle.“

Nešťastně přikývla. „Zraňuje ho to víc, než by kdy přiznal. Tohle ho zdrchá na pár dní. A všechno šlo zatím tak dobře, s Weasleyovými a se vším.“

Neville se zarazil a zamračil se. „Když už jsme v náladě ‚pošli ministerstvo k šípku‘, co říkáš na ‚pošli všechny k šípku‘?“

„Jak to myslíš?“

„Přiměj Snapea, aby šel na tu slavnost. Má stejné právo tam být jako my všichni – dokonce větší. Zmínila jsi to loni?“

„Ne. Nešel by. Ani tentokrát nepůjde, obzvláště ne teď.“

„Myslím, že by měl, víš. Je jedním z nás, i když to nikdo další nepřizná.“

Hermiona zamrkala na svého kamaráda. Pak jej najednou prudce objala a oči ji pálily. „Ani si neumíš představit, co to pro mne znamená, Neville. Děkuji ti.“ Neelegantně popotáhla a otřela si oči do rukávu. „Měl by jít, máš pravdu, ale nemyslím, že půjde. A právě teď nemám v úmyslu jej přesvědčovat; tím, co se právě stalo, bude příliš rozrušený a naštvaný.“

„Budeš v pořádku?“

„Co? Ale ano. Žáhu si na mně nechladí moc často a nikdy fyzicky, jen verbálně, a vždy se zastaví, když si uvědomí, co dělá. Prostě nenávidím, když jej vidím tak zraněného.“

Pomalu přikývl. „Dokonce i já si toho všiml. Nikdy jsem ho takového neviděl. Vypadá víc… opravdu nevím, ale dá se v něm teď líp číst. Hádám, že to kvůli tobě?“

„Neviděl by to jako klad,“ odpověděla zachmuřeně, ale byla pravda, že v tyto dny Severus nevynakládal tolik úsilí na skrývání pocitů – alespoň v její přítomnosti, a pravděpodobně se to rozšířilo i do zbytku jeho života. Krůček po krůčku a zdálo se, že se jí dostalo odměny v několika prasklinách jeho zdí.

„No,“ odlehčil to Neville, „jak se pomstíme Minervě? Samozřejmě jí nemůžeme nechat projít rozrušení tří nejchytřejších členů sboru.“

Aniž by chtěla, musela se usmát. „Jedna malá povzbuzující řeč a trumfl jsi veškerou moji odvahu. Stvořila jsem monstrum.“

Zazubil se na ni zpět. „Ne, takový jsem vždy, když není nablízku Snape a nezírá na mě. Přiznávám, je na naší straně a my mu za vše dlužíme, a připouštím, že tě dělá šťastnou z jakýchsi důvodů, kterým nerozumím, ale pořád je zatraceně děsivý.“

Úsměv se jí trochu rozšířil. „Vím.“ Pak úsměv povadl. „Každopádně pomsta bude muset počkat. Právě teď chci Severuse najít; bojím se o něj.“

„Asi se vytasí s lepší pomstou než my dva,“ přiznal Neville vesele. „Každopádně jdu do Prasinek na skleničku. Jestli uvidím Snapea, dám ti vědět.“ Dotkl se její ruky a vypadal teď vážněji. „Je mi to líto. Doufám, že to vyjde.“

Hermiona jej znovu objala. „Díky za snahu, Neville. Hodně to pro mě znamená, zvláště od tebe – vím, že ho nemáš rád.“

„Nezáleží na tom, jestli ho mám rád nebo ne; nezaslouží si to. A na Minervu jsem momentálně pořádně naštvaný. Uvidíme se později.“ 

XXX

Teď Hermiona znovu nešťastně hleděla do plánku, ale jen marně hledala malou tečku se jménem Severus Snape. Neměla tušení, kde se nachází; byl pryč už celé hodiny. Poslala mu čtyřikrát Patrona a žádala, ať jí jen dá vědět, že je v pořádku, ale nedostala žádnou odpověď a už měla vážně strach.

Nakonec ji z neklidného spánku probudil Křivonožka; poloviční maguár opakovaně zamňoukal a netrpělivě jí žďuchl do obličeje. Když zvedla hlavu, zaškrábal na plánek. Mhouříc oči, uviděla známé jméno a téměř zavzlykala úlevou. „Díky bohu, Nožko,“ zašeptala, vyzvedla svého mazlíčka a zabořila mu obličej do kožichu. „Opravdu jsem si myslela, že se mu něco stalo.“ Pohlédla na hodiny na zdi; bylo po druhé hodině v noci. Byl pryč téměř celý den a noc. Objímala kocoura, který pro jednou neučinil žádný pokus o úprk, smazala plánek a sledovala dveře.

Když Severus vešel, při pohledu na něj se jí srdce sevřelo bolestí. Zdál se menší, nějak i starší, a měl poraženecký postoj se shrbenými rameny. Na vteřinu na ni pohlédl, a to stačilo, aby si všimla, že má oči krví podlité a tvář strhanou; pak se odvrátil a začal ji obcházet.

„Kde jsi byl?“ tiše se zeptala a nenáviděla se za ten tenký hlas, když pevněji sevřela Křivonožku. „Bála jsem se o tebe.“

„Tvoje blbost,“ odvětil hrubě a zamířil ke dveřím vedoucím do jeho komnat.

„Proč jsi mi nedal vědět, že jsi v pořádku?“

Zastavil se, ale neotočil. Po chvíli trochu nečekaně odpověděl: „Zkoušel jsem to.“

„Nerozumím…“

„Nemohl jsem přivolat Patrona. Nedokázal jsem se soustředit na žádnou šťastnou vzpomínku.“ Vyštěkl smíchem, těmi drsnými, hořkými zvuky, které si pamatovala, ne tím skutečným, hřejivým smíchem, jejž si tolik cenila. „Neumím si představit, proč.“

Křivonožka z její náruče vydal nešťastný zvuk a ustaraně sledoval Severusova záda stejně jako Hermiona, která přemýšlela, co na to říct. „Severusi…“

Zavrtěl hlavou, ale nepodíval se na ni. „Nech mě být, Hermiono,“ doporučil jí unaveně. „Nejsem dobrá společnost a nestojím za tvůj čas. Prostě mě, sakra, nech být.“ Otevřel dveře, vyšel a ona slyšela jen kroky po schodech dolů do laboratoře.

„Ach, Křivonožko,“ smutně zašeptala kocourovi, „jak mám tohle napravit?“

XXX

Ve tři čtvrtě na pět laboratoř opustil. Neměla tušení, co v ní dělal, ale pochybovala, že by to obsahovalo vaření, ne v jeho stavu; kdyby měla hádat, vsadila by na sezení a zírání do zdi – a možná pití, ačkoliv o tom tentokrát pochybovala. Hermiona usazená ve tmě na pohovce s Křivonožkou na klíně poslouchala, jak zdolává schody a míří do koupelny; když se ozvala tekoucí sprcha, rozhodla se a jemně položila kocoura na zem. Povzbudivě zapředl a zmizel ve stínech; nadechla se a tiše se vydala do koupelny.

Nebyla zamčená, což ji trochu ujistilo, že dělá správnou věc. Zjevně částečně doufal, že za ním přijde, jinak by dveře uzavřel tak pevně, že by dovnitř neprošel žádný smrtelník. Nebo, s větší pravděpodobností, byl tak zraněný, že mu to už bylo jedno. Opatrně otevřela dveře, vklouzla dovnitř a zase za sebou zavřela. Snažila se proniknout zrakem přes zamlženou místnost. Severus byl tmavým stínem ve sprše; podle množství páry měl vodu co nejteplejší, horkou tak, že opravdu bolela. Potichu se začala svlékat.

Bez šatů neslyšně přešla po dlážděné podlaze a otevřela dveře do sprchy. Zcela ji ignoroval, zády k ní si mechanicky mydlil vlasy. Hermiona zamrkala, to ji voda téměř opařila, a vklouzla mu rukama kolem pasu. Přistoupila blíž a položila mu tvář na záda, aniž by cokoliv pronesla. I nadále ji ignoroval, ale po několika minutách teplotu snížil natolik, že byla snesitelná, i když jen tak, tak; už přestal předstírat sprchování a jen tam stál. Neuvolnil se pod jejím dotekem, ani se nepokoušel bránit; vypadalo to, jako by tam ani nebyla.

Když nakonec promluvil, překvapilo ji to. „Neztrácej svůj čas.“ Hlas měl drsný, chraplavý a nesmírně unavený.

Neobtěžovala se ptát, co tím míní. „Nepovažuji to za ztrátu.“

„Nestojím za záchranu. Vrať se ke svým drahým domácím skřítkům.“

„Většina z nich nepotřebuje zachránit, ale to ani ty. S tebou není nic špatně, Severusi.“

„Ha. To je tvůj názor.“

„A pro tebe nemá můj názor žádnou váhu?“ zeptala se opatrně.

Chvíli mlčel. „Víš, že má. Ale v tomto se mýlíš. Nestojím za to.“

„Rozhodnutí ale není na tobě.“ Zavřela oči, opřela se mu o záda, vnímala teplou hladkost jeho zjizvené kůže a zvedání a klesání hrudníku.

„Nejsi v pozici, abys mohla učinit informované rozhodnutí.“ Zhluboka se nadechl, a když znovu promluvil, měl zase hlas mrtvý, naprosto bez emocí. „Každý mi do obličeje hází Brumbálovu smrt, ale to je ten nejmenší z mých zločinů. Zabil jsem lidi, které jsi osobně znala, lidi, se kterými jsi chodila do školy. Tvá učitelka studia mudlů, Charity Burbageová, s křikem zemřela přede mnou s prosbami, abych ji zachránil. Kdyby byli tví rodiče chyceni, měl bych nařízeno pomáhat při jejich mučení a udělal bych to bez zaváhání. Mučil jsem některé z tvých nejbližších přátel až téměř na pokraj smrti. A existuje nespočet dalších bezejmenných obětí. Nejmladší dítě, které jsem zabil, mělo asi dva nebo tři roky. Většina těch smrtí byla velice pomalá – koneckonců řezací kletba je má specialita, a také mám určité dovednosti v ovládání Cruciatu.

Kdyby tě Belatrix po tvém zajetí doručila Pánovi zla, jak měla, vlámal by se ti do mysli a vzal by si všechny informace, které by chtěl; pak by tě nabídl ke znásilnění, opakovanému a veřejnému, a pak by ses dostala ke mně. Aby bylo jisté, že nic nezamlčíš, dostal bych příkazem tě mučit, udržet tě naživu co nejdéle, a až pak tě zabít – tyto úkoly připadly často mně; ostatním chyběla… kontrola. A já bych to udělal. Nebyla bys první z mých studentů v té pozici. Zajistil bych, že tvá smrt by trvala dny, stejně jako jejich. Zlomila by ses. Nakonec se všichni zlomíme.“

Hermionu překvapilo, že se nerozplakala. Ve skutečnosti cítila téměř nepřirozený klid, když se tiše ozvala: „Severusi, zmlkni. Nejsem idiot. Vím, jakou jsi měl roli mezi Smrtijedy. Dokonce vím, že nejen Pán zla po tobě požadoval takové věci – byl jsi pro Řád ekvivalentem jednoho z těch, o kterých se nemluví, protože jsi dělal špinavou práci a my jsme o ní ani mluvit nedokázali. Požadovali jsme po tobě informace a nikdy se tak úplně neodvážili tě zeptat, kde nebo jak k nim přicházíš. Kdykoliv jsem slyšela o další vraždě spáchané Smrtijedy, říkala jsem si, zda jsi byl zapojen. Mluvila jsem s Nevillem, Ginny a Lenkou a viděla jejich vzpomínky; vím, co jsi jim provedl.

Ale držela jsem tě v náručí, zatímco jsi plakal, a slyšela, jak se v nočních můrách omlouváš a prosíš za odpuštění. Viděla jsem, co to s tebou udělalo. Viděla jsem vzpomínku na to, jak jsi Brumbálovi říkal, že lidé, které jsi sledoval umírat, byli ti, které jsi nemohl zachránit. Věděla jsem, že když jsi na setkání Řádu přišel v oblečení nasáklém krví, byla to nejspíš tvá krev. Bylo to brutální a bylo to ohavné, a to byla temná strana války. Nikdy jsem si nemyslela, že vše byly jen bitvy a sláva. Bez ohledu na cenu jsi zaplatil cokoli, co po tobě požadovali, a to ty jsi pro nás vyhrál válku, proroctví ať jde k čertu. Nikdo jiný nebyl natolik silný, aby udělal to, co ty; nebylo to správné, ale bylo to nutné.

A nejsem jediná, kdo si to myslí. Nejsi sám, Severusi. Neville se tam postavil a bránil tě; Neville, který byl z tebe roky vyděšený, který z tebe ještě stále má trochu strach, kterého jsi – jak jsi sám tak taktně poukázal – mučil. I on uznává, co jsi pro nás udělal. Minerva se neumí vzdát své hořkosti, ale ona je jen jeden člověk. Všichni, kdo o nás ví, nás podporují. Nejsem naivní a je mi jasné, že to tak pokaždé nebude, ale nejsi tak všeobecně nenáviděný, jak věříš.

V každém případě vím jistě, že se nestaráš, co si svět jako celek o tobě myslí. Tím to nepřestane bolet a určitě to není v pořádku, ale je to jejich problém a ne náš. Nepovažuji čas strávený s tebou za promrhaný a vím dost o tom, co jsi provedl, takže neexistuje nic, co bys přiznal a mě to přimělo se od tebe odvrátit, takže mě přestaň odhánět. Nepůjdu nikam.“

Byla to delší a melodramatičtější řeč, než původně plánovala, uvědomila si Hermiona v tichu, které následovalo, ale bylo třeba to vyjevit. Otázkou bylo, zda jí naslouchal, a pokud ano, uvěřil jí? Pokud by šlo o jiného muže, v této chvíli by mu řekla, že jej miluje, ale nebyl ledajakým mužem – toto byl její Severus Snape, její zlomený, zjizvený, zahořklý Severus, a ačkoliv jej skutečně milovala, nechtěla se přiznat za těchto okolností. Neustále by přemýšlel, jestli to nepověděla jen kvůli přesvědčení, že by měla.

„Měl bych tě přimět jít,“ nakonec tiše pronesl Severus, „jestliže věřím, že je to správné, jestliže věřím, že ti beze mne bude lépe.“ Tón jasně ukazoval, že tomu věří, a jeho slova zasáhla příliš blízko, aby to bylo příjemné.

Její vztek přetekl. „Tak do toho!“ odsekla a náhle se od něj stáhla. Nedala mu šanci zareagovat, kopla ho do zadní části nemocného kolena a chytila jej za paži, když zavrávoral. Sevřela jej a strčila jím tvrdě proti kachlíčkové zdi. Pokud by mu dala jen vteřinu na reakci, reflexivně by ji zabil, než by si vůbec uvědomil, co se děje; měla jen jedinou šanci a ona ji využila. Střetla se s jeho očima a vyštěkla: „Legilimens!“

XXX

Hermiona věděla, že ještě žije z jediného důvodu – přistihla jej zcela nepřipraveného. Věřil jí, naprosto, a to znamenalo, že byla jedinou osobou na světě, před níž se neustále nehlídal; nečekal, že zradí jeho důvěru a napadne ho. Jak se utvářelo jejich mentální spojení, pokoušela se nebát; tohle byla jistě sebevražda.

Cítila z něj okamžik čiré paniky, zatímco jeho mysl reagovala automaticky, upadajíc do velmi starého vzoru myšlení; cítila, jak umožnil ten průnik, poskytl prostor, zatímco někde hluboko uvnitř se stavěly zdi. Takto byl zformován, protože jeho mysl takto běžně napadal jedině Voldemort. Naprostá hloubka jeho hrůzy byla děsivá; jak se mohl tak často vracet, když se jej tolik bál?

O chvilku později zdi zapadly na svá místa, mnohem silnější a mnohem zřejmější, a strach uvolnil prostor čirému vzteku. Kdyby v tom okamžiku měl v ruce hůlku, zabil by ji. Ze všech možných kouzel, která proti němu mohla použít, tato invaze do jeho mysli byla tím nejhorším, co mohla vybrat. Emoce přicházející od něj už byly daleko za zuřivostí, přerostly do psychopatického běsnění.

Ale znala Severuse lépe než kdokoliv jiný, a na tuto znalost vsadila. Měl disciplinovanou mysl a emoce, a jen zřídka jednal bez rozmyslu. Byl špionem dohromady téměř dvě desetiletí a stal se expertem na čtení situací a pozorování všeho, na pohlížení za zřejmé a nalézání skrytého. Cítila, jak ten strašlivý, děsivý vztek pomalu skomírá do ticha, a poznala, že měla pravdu; uvědomil si, že ve skutečnosti jeho mysl nenapadla. Neudělala nic, jen navázala spojení a teď pasivně stála a čekala s myslí jemu zcela otevřenou.

Kdysi mu nabídla, aby se podíval do její mysli a zjistil pravdu o tom, zda se nesnaží skrývat jejich vztah jen kvůli studu, a on odmítl. Vyjasnil jí, že to vnímá jako formu násilí, a ačkoli nebyla expertem na mentální magii, měla tolik zkušeností, aby věřila, že měl pravdu. Ale toto vzešlo na její popud. Ona otevřela ty dveře; on se jen přes ně musel podívat.

Po tom, co se zdálo docela dlouhou dobou, zaznamenala velmi opatrné otření o mysl, když mentálně o krok přistoupil; téměř cítila nejisté chvění, jak jeho morálka a strach bojovali se zoufalou potřebou vědět. Hermiona se soustředila na vzpomínku na poradu a její rozhovor s Nevillem hned poté. Snažila se postrčit vzpomínku směrem k němu; nebyla v tom dobrá, ale on ano, a cítila, jak se dívá. Kdyby šlo o myslánku, následovala by opatrně revidovaná verze jejího hovoru s Georgem a Poppy, ale viděl by každý pokus o cenzuru a to by nemělo smysl. Prostě tiše stála, soustředila se, aby se nebránila, a dovolila mu vidět vše, co si přál.

Zaváhal, protože si uvědomil, jak se otevřela, a Hermiona zachytila záblesk emoce, která pominula příliš rychle, aby ji identifikovala. Velmi opatrně se znovu otřel o její mysl, velmi lehce a mírně, sbíral povrch jejích bezprostředních myšlenek a shromažďoval celkový dojem, aniž by pohlížel na něco konkrétního. Nepouštěl se hlouběji, ani se nedíval tvrději, stáhl se překvapivě jemně, než z ničeho nic spojení přerušil a zabouchl dveře.

S rychlým mrkáním se Hermiona zaměřila na skutečný svět a zjistila, že na ni Severus ustaraně zírá; oba ignorovali vodu, která po nich stékala. Jeho oči zadržovaly neprolité slzy, ale neplakal; ze všeho nejvíc vypadal šokovaně, ačkoliv ten výraz rychle mizel.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se jej tiše.

„To bylo neuvěřitelně nebezpečné,“ odvětil chraplavě. „Téměř jsem tě zabil.“

„Já vím,“ odpověděla. „Věděla jsem, co dělám a jak zareaguješ. Ale také tě znám. A bylo mi jasné, že zaváháš a byla jsem si jistá, že zaváháš na dost dlouho, aby sis uvědomil, co jsem udělala.“

Překvapivě vyrovnaně se na ni podíval a zvedl ruku, aby ukázal za její rameno. Otočila se a zalapala po dechu; zástěna sprchového koutu byla rozbitá, kachlíčková zeď za ní rozdrcená a podlaha nesla stopy sežehnutí. „Téměř jsem tě zabil,“ zopakoval hlasem postrádajícím jakoukoliv změnu tónu. „Neopovažuj se zkoušet to znovu, Hermiono.“

„Neposlouchal jsi mě, Severusi. Nevěděla jsem, jak jinak se k tobě dostat.“

Zavrtěl hlavou. „To je jedno; nikdy to nezkoušej znovu, z žádného důvodu. Příště bych nemusel být schopný zastavit se včas. Máš vůbec představu, co by se mnou udělalo, kdybych zjistil, že jsem tě vážně zranil, nebo dokonce zabil?“

S polknutím se znovu podívala na tu zkázu, objala se rukama a se zavřenýma očima se zachvěla navzdory horku sprchy. „Promiň, Severusi. Jen jsem nemohla snést, v jakém jsi byl stavu.“

Náhle ji uchopil v drsném objetí, sevřel ji tak, že jí vytlačil vzduch z plic. „Praštěná ženská,“ zašeptal chraptivě. „Jen aby ses pokusila mě povzbudit, riskovala jsi fyzický nebo mentální útok? Vůbec ses nepokusila o zaštítění. Mohl jsem ti vymazat mysl nebo spálit tělo až na kost.“

Dokázala se nadechnout a stejně tak divoce mu to sevření oplatila. „Severusi, pro tvůj úsměv bych riskovala téměř vše.“ Uvolnil paže, jen aby si ji vyzvedl, a pak ji opět objal. Zabořil jí obličej do krku a začal se chvět; obtočila mu ruce kolem krku a nohy kolem pasu a co nejvíc se k němu tiskla. Snažila se neplakat.

XXX

„Merline, Hermiono, vypadáš děsně,“ zamumlal Neville u snídaně. „Spala jsi vůbec?“

„Ne,“ odvětila trochu chraplavě a pochmurně se na něj usmála.

„Co? Bylo to tak zlé?“

„Nevrátil se do dvou v noci a až po páté jsem s ním mohla promluvit. Než se nám to podařilo nějak urovnat, už byl skoro čas snídaně.“

„Au. Ale urovnali jste to?“

Přistihla se, že se usmívá. „Ano.“ Neville pozvedl obočí a ona se jen zazubila a zavrtěla hlavou. „Klid, hochu; ne tak. Toto na Severuse nefunguje – no, ne, funguje, ale pak by na tom byl asi ještě hůř. A stejně jsme na to neměli čas.“

Neville ji poctil vděčným pohledem za nerozvádění tématu a vrátil pozornost k vajíčkům. „Tak kdepak je teď?“

„Opravuje stěnu koupelny. Neptej se,“ dodala, když se na ni nechápavě podíval. Pokývla směrem k centru hlavního stolu. „A od ní je dnes ráno něco nového?“

„Nemám ponětí,“ odpověděl Neville rychle, „protože jsem jí nedal šanci vůbec promluvit. Jen skutečnost, že to teď už nebolí tolik jako před lety, neznamená, že jí nějak rychle odpustím.“

Hermiona souhlasně přikývla a vrátila se k toastu. O pár minut později do ní Neville šťouchl loktem a ona vzhlédla, aby zaznamenala nikoho jiného než Severuse samotného vstupovat do Velké síně. Kráčel mezi dlouhými kolejními stoly směrem k nim; zřejmě se rozhodl dokázat, že Minerva ho nezastrašila. Sledovala jej a uvědomila si, že se cosi změnilo; pohyboval se s větší jistotou, pohodlněji ve své vlastní kůži, aura jeho síly a jistoty se téměř dala nahmatat a prakticky nekulhal. Vypadal víc jako profesor Snape, kterého si pamatovala, tvrdohlavý a naštvaný a naprosto odmítající dělat nějaké kompromisy. Zjevně její malá motivační řeč ve spojení s tím, co viděl v její mysli, mu nějak prospěla.

„Slintáš,“ zamumlal Neville se zakřeněním, když se na něj zamračila.

„Neslintám,“ popřela vášnivým šepotem, neschopná potlačit úsměv. To charisma spolu s působivým dojmem, které si dlouho se Severusem spojovala, bylo teď evidentní. Musela přiznat, že na něm to vypadalo dobře. Konečně vystupoval, jako by byl spokojený s tím, kým je. Pohlédla na učitelský stůl a zachytila zrak madame Pomfreyové. Sestra se pousmála, než odvrátila zrak; Minerva nasadila kamenný výraz.

S obvyklým ignorováním všech přítomných se Severus posadil na konci stolu a obrátil pozornost ke zjevné snaze vypít černou kávu v množství blížícímu se jeho váze; vypadal ještě unaveněji, než se cítila Hermiona, ačkoliv jen někdo, kdo jej znal stejně jako ona, by to zaznamenal. Plnou pozornost zjevně upíral do šálku kávy, ale při sedání si o něco posunul židli, takže se nohou prakticky dotýkal její od kyčle až po kotník.

A další překvapení nastalo při odchodu z Velké síně; kráčela vedle Nevilla, když se u nich zjevil Severus. Neville se na ni koukl úkosem a ona jen lehce pokrčila rameny; ani ona netušila, k čemu se chystá. Obvykle se na veřejnosti všem vyhýbal. Všichni tři se chvíli tiše ubírali chodbou, než se neočekávaně ozval Severus: „Neville.“

Polekanému Nevillovi chvilku trvalo, než odpověděl. „Ehm, ano?“

„Děkuji vám za to, co jste včera řekl.“

Oba na něj zůstali zírat; vyhýbal se očnímu kontaktu a po chvíli se obrátil a zamířil chodbou dolů, aby se jim svým obvykle impozantním krokem ztratil z dohledu. Neville za ním dlouhou chvíli zíral. „Až na první hodinu lektvarů, kdy si procházel seznam žáků, nemyslím, že by někdy použil mé křestní jméno,“ vypravil ze sebe nakonec. „Přiměla jsi ho k tomu ty, Miono?“

„Ne,“ popřela a zavrtěla důrazně hlavou. „Ukázala jsem mu vzpomínku na to, co bylo na poradě řečeno a na nás, jak jsme se pak spolu bavili, to je vše. Ani jsme to neprobírali a rozhodně jsem netušila, že se na toto chystá.“ Po chvíli se na kamaráda zazubila. „Vidíš, říkala jsem ti, že umí být sladký.“

„Myslím, že svět se řítí ke zkáze,“ zamumlal a vypadal, že si není jistý, zda se smát nebo prchat. Jeho osobní planeta se očividně začala točit do protisměru.

„Dostaneš se z toho. Uvidíme se později.“ Bez ohledu na vyčerpání, dnešek se ukazoval být lepším než včerejšek, zhodnotila Hermiona a zamířila do své učebny.

XXX

Den uběhl jako kterýkoliv jiný den výuky, ačkoliv byla neuvěřitelně unavená a rozhodla se během oběda si zdřímnout v naději, že to do konce dne nějak zvládne. Poslední hodinu měla se třeťáky, a když odešli, Timothy Alton se zdržel, aby jí položil otázku.

„Ano, pane Altone?“

Vrhl na ni pohled plný naivní nevinnosti, který jasně značil problémy. „Říkal jsem si, jestli je profesor Snape v pořádku…“

„A proč byste si něco takového říkal?“ zvedla hlavu a pevně na něj pohlédla.

„No, měli jsme ráno lektvary a nechoval se jako on, paní profesorko,“ odpověděl vážně. „Myslím, že jsem ho jednou viděl skoro se usmívat, takže přirozeně mám starost.“

„Pět bodů ze Zmijozelu za drzost, pane Altone,“ povzdechla si a bojovala s úsměvem. „Proč jste se rozhodl podělit se se svojí ‚starostí‘ se mnou a ne s profesorem Snapem?“

„Protože mám docela rád svoji hlavu připojenou k ramenům, profesorko Grangerová.“

Aby udržela svůj výraz pod kontrolou, chvíli se Hermiona kousala do jazyka, načež mírně zavrtěla hlavou a pokynula ke dveřím. „Myslím, že byste měl odejít, než budu nucena sebrat další body. Pryč s vámi.“ Až když to vyslovila, uvědomila si, že bezmyšlenkovitě citovala Severuse při poslední příležitosti, kdy Timothyho viděla s jeho kolejním ředitelem, a moc ji nepřekvapilo, když se chlapec široce zazubil.

„Dobře, paní profesorko. Děkuji.“ Vyrazil ke dveřím a velmi spěšně odešel. Zanechal ji tak s pochmurným úsměvem a opětovnými myšlenkami na to, že by opravdu byla na houby Zmijozel. Hubatý spratek. Stejně ho mám ráda. Byla si dobře vědoma skutečnosti, že celá zmijozelská kolej je podezřívá ze vztahu od doby, kdy jim Severus těsně před Vánocemi doporučil, aby jí důvěřovali stejně jako jemu – ze zmijozelské perspektivy to byl vážně ekvivalent vykřičení z okna.

Ale jako Zmijozelové by nic neřekli. Částečně kvůli svému pocitu nadřazenosti, protože nikdo nebyl natolik chytrý, aby na to přišel, částečně proto, že Zmijozelové neroznášeli drby mimo svoji kolej, částečně za to mohla skutečnost, že se jim líbilo moci věřit více než jednomu učiteli, a částečně kvůli naprosto jasné představě, co by s nimi Severus udělal.

Neschopná potlačit úsměv Hermiona vstala a s pohlédnutím na hodiny se protáhla. Měla teď volnou hodinu, ale věděla, že Severus ne; asi bude nejlepší se vrátit do svých téměř nepoužívaných komnat a pokusit se před večeří dohnat trochu spánku.

XXX

Když se vrátila do sklepení, našla Severuse za jeho stolem; jak se zdálo, podřimoval během celého dne, aby zůstal funkční. Podle všeho měl jednu ze svých akademických nálad, obklopovaly ho nahodilé poznámky, zuřivě čmáral a sotva na ni pohlédl, když vstoupila.

„Pracuješ na něčem novém?“ zeptala se, usedla na jediné volné místo na okraji jeho stolu a snažila se přečíst jeho špičaté, úzké písmo vzhůru nohama.

„Dá se to tak říct,“ nepřítomně odpověděl a prudce přeškrtl to, co právě napsal. „I když tentokrát žádný lektvar. Mám na mysli nový projekt, ne že bych si představoval, že na něj budu mít čas.“

Teď již zvědavá Hermiona přestala mžourat do jeho chaotických poznámek a pohlédla na něj. „Jaký projekt?“

„Když nic jiného, včerejšek mi ukázal, že nemůžeme být závislí na Bradavicích a jejich pravdivém a nestranném záznamu událostí z války,“ zamumlal a rozepsal se tak rychle, že nechápala, jak později vůbec může něco přečíst. Zbytečně prudkou tečkou ukončil větu, opřel se a vzhlédl k ní nečitelnýma a opatrnýma očima. „Minerva jistě nebude jediná, kdo není schopen zabránit svým osobním pocitům, aby nepodbarvily popis těch let. A jak jsme viděli, když ses vše snažila vysvětlit svým rodičům, jakékoliv oficiální zdroje informací budou víc než k ničemu.“

V duchu si jeho slova převracela, hledala skryté významy a nakonec zamrkala a překvapeně na něj pohlédla. „Ty chceš napsat knihu? To je báječné, ale máš pravdu, opravdu na to nebudeš mít čas.“

Pousmál se a pohlédl do svých poznámek. „Ne… přesně,“ pomalu začal, ale vyhýbal se jejímu pohledu. „Přemýšlel jsem o možnosti spolupráce.“ Nejistě se na ni podíval. „Zvažovala jsi někdy literární kariéru?“

S ohledem na své nedávné úvahy o tom, jak mizerný Zmijozel by byla, zůstala Hermiona úplně ohromená bezpočtem možných motivů, proč do toho jít. A vzhledem k té včerejší katastrofě se na její rty nevyhnutelně prodralo: „Úplné odtajnění války, ve spolupráci Snapea a Grangerové? No, to by opravdu bylo políčkem do tváře… no, všech!“

Severus se tiše uchechtl a nejistota uvolnila cestu úšklebku. „Přiznávám, že ta myšlenka je atraktivní především z tohoto důvodu.“

„Ačkoliv to má spoustu lákadel,“ zamyslela se. „Tvůj osobní pohled na historii a studenti potřebující znát plný příběh. Předložení vlastní strany celého toho příběhu, takže na tebe lidi přestanou plivat a pokřikovat na tebe. Skutečně je to vynikající nápad, ale jen bůh ví, kdy na to najdeme čas. Je jen dobře, že kouzelníci žijí tak dlouho.“ Usmála se na něj. „Možná se o tom můžeme pořádně pobavit, až skončí školní rok a budeme mít trochu času.“

Přikývl a opět se mu nakrátko objevila v očích nejistota. „Když mluvíme o létu…“ začal opatrně, „napadlo mě, jestli jsi už nezvažovala nějaké plány na prázdniny.“

„Ne, to opravdu ne,“ pomalu odpověděla, „ale jak se zdá, ty asi ano. Zasvětíš mě?“

Vzpřímil se na židli a sepjal prsty, než klidně poznamenal: „Přemýšlel jsem o Francii.“

„Ach?“

„Skutečně. Slyšel jsem, že oblast Dordogne je hodně doporučována.“

Hermiona se snažila necivět. Pokud se šeredně nemýlí, Severus jí právě dovolil, aby jej vzala k rodičům; dumala, jestli by vůbec někdo pochopil, co ho taková nabídka musela stát. Odolala svému prvnímu impulzu – skočit na něj a ulíbat ho do bezvědomí – a dokázala si udržet lehký tón. „Jednoho dne se vytasíš s překvapením, které se mi líbit nebude.“

Uvolnil se a znovu se ušklíbl. „Nesmysl; jsem docela expert na potěchu žen,“ odpověděl sarkasticky.

To byla ta nejzjevnější narážka, jakou kdy od něj slyšela, a zcela jistě ji nenechá přejít bez povšimnutí. „Ach, opravdu? Nevzpomínám si, že bych si takových znalostí všimla. Myslím, že bude třeba trochy demonstrace…“

(1) http://azcitaty.cz/niccolo-machiavelli/5168/