Autor: Loten Překlad: Lupina Beta: marci Banner: solace
Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/29/Post-Tenebras-Lux
Rating: 16+
„Good luck! I wish you well,
And for all that wishes may be worth
I hope that love and strength
Are with you for the length of your time on earth.“
„Hodně štěstí! Ať se daří
a všechna přání ať se vyplní.
Doufám, že láska a síla ozáří
celý tvůj čas zde na zemi.“
David Essex, ‚A Winter's Tale‘
XXX
„Poppy?“ zavolala a nohou šťouchla do dveří, aby se víc otevřely.
„Hermiono, jste to vy?“ Starší lékouzelnice vypadala stejně, jako když Hermiona navštěvovala školu. Jen vlasy měla zcela šedivé; úsměv zcela jistě hřál stejně jako vždy. „Neviděla jsem vás celé věky, má drahá. Co vás sem přivádí takhle v neděli?“
„Mám pro vás dárek. Extra silný Uklidňující lektvar pro nadcházející zkouškové období, pozornost od Severuse.“
„Ach, skvělé!“ Sestra se svižně zmocnila krabice. „Běžte do mé pracovny, Hermiono; právě jsem uvařila čaj. Budu u vás okamžitě, jen co si toto odložím. Ráda bych si s vámi promluvila, jestli máte čas.“
Hermiona s probuzenou zvědavostí přikývla. „Samozřejmě, Poppy…“
Když se obě usadily, sestra se na ni podívala. „Strávila jste s ním víc času než kdo jiný, Hermiono – chtěla jsem se zeptat, jestli víte, proč se Severus ošetřovně vyhýbá, jak jen to jde?“ Hermiona pouze zamrkala a starší žena dál vysvětlovala: „Ano, pořád připravuje většinu zásob, ale nějak se mu vždy podaří je doručit, když nemám čas, nebo zde nejsem; a pokud tu skončí jeden z jeho zmijozelských, mluví se mnou co nejméně a pouze když je v místnosti ještě někdo další. Jen jsem si říkala, jestli nevíte proč, nebo jestli nejste v postavení, abyste to odhadla. Zeptala bych se jeho, ale… no, je to Severus.“
Hermiona se usmála. „Pravda.“ Pak si opatrně usrkla čaje a tu otázku zvažovala, přičemž pozorně studovala výraz lékouzelnice. Jestli se do toho začne plést, Severus bude zuřit, ale věděla, že se opravdu měli navzájem rádi, alespoň kdysi; a upřímně, nemohl si dovolit ztratit někoho, kdo jej vidí skoro jako přítele. Neměl jich zas tolik, aby něco takového riskoval, jakkoli to bylo nespravedlivé. „Jak už se tak přihodilo, vím. V únoru jsem se jej přímo zeptala.“
„A?“
„Stydí se,“ vysvětlila tiše Hermiona. „Řekl mi, že mu nikdy nebudete moci odpustit zabití Brumbála, nebo kolik dětí dostal na ošetřovnu za rok svého ředitelování. Ale domnívám se, že skutečným problémem je, že si to nemůže odpustit sám.“
Poppy si povzdechla a vypadala rozhořčeně. „Myslela jsem si, že by to mohlo být něco takového. Tvrdohlavý, pošetilý muž! Ano, v té době měl pravdu; nemohla jsem mu to odpustit. Ale jakmile jsem se dozvěděla celý příběh…“ Pokrčila rameny a znovu si povzdechla. „Opravdu jsem truchlila, když jsem se dozvěděla, že je mrtvý. Při své práci vídám mnoho studentů, takže je téměř nemožné pamatovat si všechny, ale Severus byl vždy jiný. Vídala jsem ho mnohem častěji než kteréhokoliv jiného žáka – ani Harry tady nestrávil tolik času – a samozřejmě jsem viděla cenu změny stran, v obou válkách.“ Starší žena si usrkla čaje a pronikavě se na Hermionu podívala. „A v minulém roce to bylo poprvé, co jsem jej viděla téměř šťastného déle než jen pár okamžiků v kuse, a to i včetně doby, kdy byl velmi mladý. Dnes začínám tušit důvod.“
Pokusila se o nevinně zmatený pohled, aniž by to bylo příliš zřejmé. „Nevím, co myslíte, Poppy.“
Lékouzelnice se usmála. „Ne? Existují jistá vysvětlení, proč vám věří se svými drahocennými lektvary a proč asi odpovídal na osobní otázky, které jste mu přímo položila, že?“ Hermiona se snažila na židli nekroutit a Poppy zavrtěla hlavou. Předklonila se, aby se dotkla její paže. „Nedívejte se tak ustaraně, drahoušku. Nejsem nazlobená nebo šokovaná nebo zděšená, či co; zcela naopak. Už je to až příliš dávno, kdy jsem toho muže viděla s životem v očích. Jste-li oba šťastní – a já myslím, že jste – pak jsem i já.“
Po chvilkovém zápase se vzdala a usmála se. „Jsem opravdu šťastná. A jsem si docela jistá, že i on, ačkoliv to samozřejmě nedá najevo.“
„Aha, znáte ho.“ Poppy se tiše zasmála. „Je šťastný, věřte mi. Je to dlouho, kdy jsem jej viděla takového, ale pamatuji si, jak vypadal. V chlapeckém věku měl překvapivě rozkošný úsměv, asi proto, že byl tak vzácný.“
„Jaký tehdy doopravdy byl? Viděla jsem vzpomínky, jen útržky, a něco málo mi povyprávěl…“
„Zeptáte-li se někoho jiného, kdo jej znal, řekne vám, že byl zahořklý, vzteklý a s temnými sklony, což mu dodávalo ošklivou povahu, takže byl mstivý a chladný.“ Sestra se pohodlněji uvelebila na židli. „Poprvé jsem Severuse potkala během prvních dní jeho prvního ročníku. Pamatuji ho jako malého, hubeného hocha s blednoucími modřinami na žebrech a těma nejstaršíma a nejunavenějšíma očima, jaké jsem kdy viděla. Byl zahořklý, ano, ale byl také strašlivě osamělý a – ne smutný, ale usoužený. Měl temné sklony, ale ty temněly tím, jak se s ním jednalo. Byl velmi tichý, dost slušný, ale neochotný se mnou hovořit, a budil ten zraněný dojem, jakým působí týrané děti. Už tehdy jsem věděla, že jej uvidím často.
V těch prvních letech byl velmi tichý a – rezignovaný, víc než co jiného. Ta temná hořkost byla vlastně spíš smutkem. Vztek přišel později, když zjistil, že se nic nezmění, že pokud chce přežít, bude muset za sebe bojovat. Všem hochům se v období dospívání zvýší agrese a Severus k ní měl víc důvodů než většina, stejně jako víc příležitostí dovolit této své stránce se projevit. Začalo to sebeobranou, ale tím to neskončilo. Snažila jsem se, seč jsem mohla, ale proti němu stálo příliš mnoho lidí. Jakmile věci dosáhly určitého bodu, nedalo se jej zachránit od sebedestrukce. Již dřív jsem to viděla u studentů, kteří se časem stali špatnými, ale pro něj jsem vždy chtěla něco lepšího. Nikdy neměl opravdovou šanci.“
Poppy nešťastně zavrtěla hlavou se smutkem v očích. „Viděla jsem ten okamžik, kdy byl opravdu ztracen. Viděla jsem mu to ve tváři, a v té chvíli bych snad Albuse zabila sama. Řekl vám Severus…“
„O Chroptící chýši? Ano. Fakta jsem již znala, ale mluvil o tom.“
„Chápu důvody, které Albuse vedly k tomu rozhodnutí. Částečně s nimi i souhlasím – vždy jsem velice litovala chudáka Remuse a chtěla jsem chránit i jeho. Ale způsob, který Albus zvolil, byl naprosto neodpustitelný. Sledovala jsem, jak šlape po strašlivě traumatizovaném chlapci – naštěstí jen zřídka vídám nějaké dítě tak vyděšené, jak byl té noci Severus – a říká mu, že jestli někdy komukoli řekne o tom, jak se jej někdo pokusil zmanipulovat a zabít, pak mu bude paměť násilím vymazána! Tu noc jsem Severuse pečlivě pozorovala; jen seděl na posteli, objímal si kolena a hodiny zíral na měsíc za oknem. Vůbec se nepohnul, dokud nevyšlo slunce. Viděla jsem, že té noci v něm cosi zemřelo a poznala jsem, že je pro nás ztracen. I s oběma válkami zůstává ta noc jednou z nejhorších situací, kterých jsem byla svědkem.“
„Řekl mi, že té noci se rozhodl připojit k Voldemortovi,“ souhlasila tiše Hermiona. „Prý to zvažoval už dřív, vážně o tom přemýšlel, ale až té noci si byl jistý.“
Poppy vážně přikývla. „Nemám mu to za zlé. Světlá strana jej nechtěla a nestarala se, co se s ním stane, takže klidně mohl jít k té temné, protože neměl co ztratit. Ale i pak jsme jej mohli zachránit. Kdyby s ním Albus jednal jen trochu jemněji, kdyby našel nějaký další důvod k potrestání Siriuse, nebo prostě uznal, co se skutečně stalo, a vysvětlil, proč neuložil trest, namísto aby donekonečna opakoval tu pitomou lež o vtípku – mohlo by to stačit. V šestnácti bylo v Severusovi stále něco jemného, něco dobrého. Té noci jsem to viděla zemřít. Možná něco z toho ještě v sobě má, ale nikdy nebude takový, jaký mohl být. Kdyby při něm prostě někdo stál, mohl být zachráněn; myslím tím, kdyby mu Lily odpustila, protože na své straně nikdy neměl někoho jiného.
Nevím, proč se rozešli a ani to vědět nechci; není to má věc. Ale pro Severuse to byl začátek konce. Byl jí naprosto oddaný; viděla jsem mu to ve tváři pokaždé, když mu na ošetřovnu donesla domácí úkoly a zůstala, aby jej rozveselila. Vždy jsem považovala za velkou škodu, že to také neviděla.“
„Severus si myslí, že to viděla,“ pronesla Hermiona tiše. „Věří, že necítila to samé a nevěděla, jak jej odradit, a to bylo jedním z důvodů, proč mu nikdy neodpustila. Prostě využila tu hádku jako výmluvu k ukončení přátelství, které jí nebylo příjemné. Mohl by mít pravdu… jejich hádku zavinil on, ale byla to skutečná nehoda a nebylo to tak vážné, aby to odůvodnilo tak naprosté zavržení Severuse po tolika letech přátelství.“
Upřímně, ačkoliv neměla v úmyslu říct to ani Severusovi ani Harrymu, osobně si myslela, že Lily Evansová Potterová byla tak trochu sobecká mrcha. Severusovi ublížila natolik, že od ní měl psychické jizvy ještě téměř po třiceti letech. A bez skutečného důvodu. Co řekl, bylo strašné, jistě, ale byl rozzlobený a ponížený a možná i trochu vyděšený, když se jeho oblíbené bandě tyranů podařilo sehnat dav; měl důvod vyslovit něco, co zjevně nezamýšlel, a zoufale se snažil omluvit se a urovnat to.
Hermiona si nebyla jistá, jak by za té situace reagovala ona; zcela jistě by byla rozzuřená a zraněná, ale ráda by si myslela, že by nezareagovala krutým připojením se k vysmívání a následným odmítáním s ním znovu promluvit. Od devíti let byli nejlepšími přáteli a Lily prostě odkráčela pryč – aby jej nakonec zanechala Smrtijedům. Možná existovaly i jiné důvody, ale Hermiona si i tak myslela, že to bylo sobecké. Koneckonců to ona musela žít se Severusem, jakým teď byl, izolovaným a nedůvěřivým a tak bolestně poškozeným. Vyžadovalo od něj nezměrné úsilí otevřít se jí byť jen maličko, uvěřit jí jen nepatrně.
Poppy pokračovala, přerušujíc tak Hermionino soukromé dumání. „Po té noci jsem jej vídala velmi málo. Už roky si léčil svá zranění sám; ke mně přicházel, jen když to bylo vážné, nebo když z nějakého důvodu toužil po útočišti nemocničního křídla. Pamatuji si, jak jsem sledovala jeho absolutorium; byl jediným studentem, který se neusmíval, jediným studentem, který neměl proč se usmívat. Pak jsem jej znovu viděla, až když tu začal učit; jednou si za mnou přišel popovídat a já mu řekla – k mé nynější hanbě – že nemám co říct někomu se Znamením zla na paži. Nehádal se; jen se na mě podíval těma nejstaršíma a nejunavenějšíma očima a bez jediného slova odešel. Pár měsíců poté mě Albus jedné noci vzbudil a vysvětlil, že Severus změnil strany, aby pro nás špehoval Voldemorta, a požádal mě, abych mu pomohla s léčbou.
Tehdy byl Severus totálně zničený. Byl pokrytý krví a třásl se tak, že nemohl jasně mluvit, ani chodit; měl strašná zranění. Ale oči měl ještě horší; Vypadal… nevím, jak to popsat.“
„Jako by viděl hrozné věci, věci, které vy vidět nemůžete,“ doplnila Hermiona tiše, „a jako by nebyl překvapený, že je viděl. Akceptující, jako by mu něco tak hrozného dávalo smysl, jako by to bylo normální; jako by se nic nedalo změnit a nikdo se o to ani nepokusil. Občas ten pohled mívá i teď.“
Sestra pomalu přikývla. „Ano, to je ono. Není to zoufalství, ne přesně, nebo dokonce apatie. Je to…“
„Ne beznaděj, ale absence naděje.“
Ty dvě ženy si vyměnily pohledy, uznávajíce, že Hermiona právě přesně označila, co je Severusovým největším problémem a co je v kořenech celé tragédie; absence naděje. Toto způsobilo jeho tak strašné zlomení. Prostě jej nikdy nenapadlo, že by mohlo existovat něco lepšího, nebo že by věci nemusely být tak špatné. Zjevně to věděl, ale nechápal, jak to souvisí s jeho vlastním životem; jako by měl pocit, že pro něj platí jiná pravidla, že si nic jiného nezaslouží.
„Řekněte mi, Hermiono… jak mu je teď? Vídám ho tak zřídka. Věřím, že je šťastný, ale…“
Na chvíli se zamyslela, protože věděla, na co se madame Pomfreyová ptá doopravdy. „Má dobré dny a špatné dny,“ nakonec pronesla. „V poslední době má těch dobrých mnohem víc. On… zlepšuje se, Poppy. Nemyslím, že někdy bude zcela – jak to většina lidí nazývá – normální. Nikdy se zcela neuzdraví. Ale… vím, že je silný, aby vše přežil. Myslím, že se úplně zlomil během té doby, kterou já v duchu nazývám exilem; sám, trpěl psychickými problémy, a přesto se dal se dohromady. Nikdo jiný by to nezvládl. Stále existují chvíle, kdy se oboří na každého, a noci, kdy má strašlivé sny, a chvíle, kdy je tak depresivní a v mizérii, že to bolí sledovat… ale ne často. Většinu času je skutečně šťastný.“
Hermiona zavrtěla hlavou a usmála se. „Všechny ty roky, a já si nikdy neuvědomila, jaký muž Severus doopravdy je. Je neuvěřitelně sladký a někdy jemný, opravdu je.“
Poppy zamrkala. „Jste si jistá, že mluvíme o stejném muži? Severuse mám velmi ráda, ale ‚sladký‘ není slovo, které bych použila k jeho popisu, a když na to přijde, tak ani ‚jemný‘.“
Hermiona se zazubila. „Ani já, opravdu, ale on doopravdy je, někdy. Víte, jaký je skutečný důvod, proč jsem vám dnes lektvary doručila já? To protože jsem se včera necítila dobře, takže celou noc zůstal vzhůru, aby mě hlídal, aby se ujistil, že jsem v pořádku, a já trvala na donesení lektvarů, aby se mohl trochu vyspat.“
Starší žena vypadala touto informací potěšená. „Opravdu? Povyprávějte mi toho víc.“
Bojujíc s chichotáním – Severus bude zuřit – poslechla. „Zaslechla jste, že jsem hned po Novém roce znovu navázala kontakt s rodiči? To nebyla má práce; neměla jsem tušení, kde jsou. Ale před Vánoci se Severus vydal vystopovat pro mě jejich aktuální adresu – neprosila jsem ho o to a on mi neřekl, že o tom přemýšlí, prostě se vrátil a jejich adresu mi dal. Takové věci nedělá příliš často, ale když už, pak to myslí vážně.“
Sestra se teď smála. „To bych si nikdy ani nepomyslela. Vážně mi tu říkáte, že Severus Snape je skrytý romantik?“
Hermiona v této chvíli zcela prohrála. Když se jí nakonec podařilo skončit se záchvatem smíchu, aby mohla zase mluvit, zadýchaně zavrtěla hlavou. „To zase ne! Ale každou chvíli provede něco sladkého, prostě z ničeho nic. Například můj vydří prsten – ten je od něj. Dostala jsem jej dlouho předtím, než mezi námi něco vzniklo; nemyslel to romanticky, ale nechal jej pro mě udělat na zakázku – no, v podstatě aby mi poděkoval za pomoc při návratu do kouzelnického světa.“ Tedy byla si dost jistá, že to byl ten důvod; u Severuse bylo často těžké odhadnout, jaké má motivy, a vlastně se jej nikdy ani nezeptala.
„Nejsem si jistá, že tomuto věřím, víte?“
„Nestává se to často, a ani za nic by to nepřiznal – rád předstírá, že za to může náhoda. Většinu času z něj šílím a nejsem si jistá, jestli jej chci políbit nebo uškrtit. Je často nakvašený a otravný a uštěpačný a tvrdohlavý a naprosto k vzteku, ale…“
„Má drahá, jste do něj beznadějně a naprosto zamilovaná, což?“ zeptala se Poppy tiše a s úsměvem.
Hermiona jí úsměv pochmurně vrátila. „To opravdu jsem. Hloupé, že? Neumím to vysvětlit, ale dělá mě šťastnou, i když mu chci jednu vlepit. Jsou to všechno drobnosti – usmívá se na mě tak, že to ani nevidíte, jde jen o nepatrné změny v očích; můžete se dívat přímo na něj, a přesto vám to unikne. Má rád Křivonožku – přísahám, že ten kocour je půlka důvodu, proč jsme se stali přáteli. Je – zamorduje mě, že jsem vám to řekla – je přítulný, obzvláště napůl ve spánku, nebo to alespoň předstírá, aby měl sám pro sebe omluvu. Ovládá způsoby, jak něco udělat, aniž by k tomu přitáhl pozornost, prostě se jen nenápadně pokouší věci zlepšit nebo zjednodušit. Je to sladké, i když to slovo se k němu nehodí.“
Několik minut seděly v družném mlčení, než se madame Pomfreyová čtverácky ozvala: „A samozřejmě, neškodí jeho hlas.“
Hermiona se opět rozesmála. „To je pravda. Mohla bych šťastně sedět a poslouchat ho, jak předčítá zásoby čisticích prostředků. Když jistým tónem vysloví mé jméno, doslova roztávám. Opravdu je to trochu trapné.“
„Je to naprosto pochopitelné, drahoušku. Když začal mutovat, nikdo tomu nevěnoval pozornost, ale když se vrátil do Bradavic jako učitel, naučil se, jak hlas používat. Věřte mi, na první poradě všichni seděli a poslouchali. Jsem napůl přesvědčená, že jen silou svého hlasu hypnotizuje studenty.“
„Hm. Možná máte pravdu. Stále si pamatuji každé slovo z hodin lektvarů. I když mi bylo jen jedenáct, dávala jsem velký pozor.“ Usmála se. „Je pravděpodobně jen dobře, že zbytek z něj vypadal tak nezdravě, protože jinak, bez ohledu na to, jak hrozný na nás byl, by půlka školy nedělala domácí úkoly a neustále by o něm snila.“
„Používáte spíše výraz ‚nezdravý‘ a ne ‚neatraktivní‘?“
„Ano, protože on je atraktivní, svým vlastním způsobem. Nevidí to, což je taky vážně sladké; upřímně, neví to. Ale stejně, je v něm – charisma. Můžete cítit sílu jeho osobnosti, a to zejména když se na vás soustředí. Nevím, opravdu nechápu, proč to jiní nevidí.“
„Protože nechtějí, Hermiono. Kdyby všichni zjistili, že Severus není pokřivené, ošklivé monstrum, pak by s ním museli zacházet jako s lidskou bytostí, což by znamenalo, že se celou dobu mýlili.“ Poppy se usmála a opřela. „Jsem ráda, že jste se našli. Je zjevné, že jej zbožňujete, ale lépe než to, milujete ho takového, jaký je, ne kým si myslíte, že by měl být. Potřebuje přijetí stejně jako lásku a vy mu to dáváte. A našla jste v něm cosi, co jsem si nemyslela, že ještě existuje; pokud je pravdou jen polovina toho, co jste mi řekla, udělal by pro vás cokoliv.“
Hermiona se jemně usmála. „Vím, že ano, ale nechci to po něm. Chci jen, aby byl sám sebou, protože to mě činí šťastnou. Celý život strávil děláním různých věcí pro ostatní lidi. Toho já nebudu součástí; stále se léčí.“
„Snáší to vůbec?“
Než tiše odpověděla, zaváhala: „Víte, ve spánku pláče. Naprosto potichu; žádné vzlyky, žádné zvuky, jen slzy. Nejde o noční můry; ty jsou teď již vzácné. Jen pláče, nehlučně, téměř každou noc. Jsem si zcela jistá, že to ani neví. Myslím… myslím, že toto je pro něj jediné uvolnění, které má. Ačkoliv mu to neubližuje. Toto jsem měla na mysli – nikdy nebude normální, ale přizpůsobil se. Nenechá se porazit. Navzdory všemu našel způsob, jak můžeme být oba šťastní.“
Sestra pomalu zavrtěla hlavou. „Vždy jsem tušila, že mi neříká všechno. Už to, co jsem věděla, bylo dost špatné, ale… bylo to mnohem horší, že?“ Nebyla to však otázka.
Hermiona přikývla. „Na zakrytí většiny jizev používá magii – mimo mne přede všemi, a když jsem je viděla poprvé, byl přesvědčen, že to vzdám a uteču. A pak jsou další věci, které nezanechaly jizvy, alespoň ne ty fyzické.“
Poppyiny oči pokryly stíny. „Něco z toho vím; ani on nemohl zakrýt některé z následků. Tou dobou jsem se přestala ptát na detaily. Nemyslím, že bych se s odpověďmi uměla vypořádat.“
„Stejně by vám to neprozradil.“
„Bezpochyby ne. A… nerada se vás na to ptám, Hermiono, ale… co váš vztah. Je mezi vámi všechno… v pořádku?“
Na tohle se zatím nikdo nedotazoval; nikdo jiný neměl tolik informací, aby jej to napadlo. Poppy to nemyslí zle, řekla si Hermiona a snažila se neskřípat zuby; ptala se jen ze skutečného zájmu. Ale to neznamenalo, že to není strašná otázka. „Myslíte, jestli není po znásilnění a kdoví čemu ještě z minulosti vyšinutý a v posteli mě nezraňuje?“ zeptala se stroze a zlostně na starší ženu pohlédla.
Madame Pomfreyová zazírala zpět s výrazem někoho, kdo míval co dočinění se Severusem Snapem v jeho nejhorších chvílích a toto na něm nezanechalo žádný dojem. „Pokud to takto chcete formulovat, pak ano, to myslím.“
S pocitem zahanbení Hermiona sklopila oči. „Promiňte. Vím, že to nemyslíte jako kritiku. Ale ne, Severus mi neubližuje, ani nevykazuje známky, že by chtěl.“ Modřiny, škrábance a kousnutí se nepočítaly, ne když byly vzájemné; jejich sex nikdy nebyl skutečně drsný a to ona měla tendence si jej označit – ačkoliv toto Poppy vědět nepotřebovala. Byla si jistá, že kdyby jí Severus někdy náhodou způsobil skutečnou fyzickou újmu, ta hrůza by jej samotného nejspíš zlomila. Neměl to v sobě, aby jí ublížil, ne, dokud by na tom nezávisel osud kouzelnického světa, a i potom si nebyla jistá, zda by dokázal víc.
Vzpomněla si na jejich rozhovor před tím, než jej uspokojila ústy, jen před pár dny, a pokrčila rameny. „Kdysi mi řekl, že dokázal udržet znásilňování odděleně, že co se mu stalo, nebyla jeho první sexuální zkušenost a opravdu to nebylo o sexu, takže to uměl odlišit od všeho ostatního. Myslím, že proto přežil; má neuvěřitelně silnou a organizovanou mysl, a to mu pomáhá se s tím vším vyrovnat.“
„Omlouvám se, že se vyptávám,“ tiše pronesla lékouzelnice, „ale musím si být jistá. Sexuální problémy bývají často symptomy něčeho jiného, a s tím vším, čím si Severus prošel, kterýkoliv jiný muž by… Nicméně s tou myslí můžete mít pravdu. Často jsem během války přemýšlela o jeho nitrobraně, že mu pomáhá víc než jen lhát tomu maniakovi. Někdy, během toho nejhoršího, kdy by kdokoliv jiný byl redukován na zraněné zvíře… přestal zápasit a ztuhl, oči se mu rozostřily a vždy jsem si pomyslela, že ve své mysli odešel někam jinam, že se oddělil od fyzické reality toho, co se dělo jeho tělu. Jednou mi řekl, že to je meditační technika, ale to bylo vše.“
„Na nitrobraně toho je trochu víc než to málo, co znám,“ souhlasila Hermiona. „Už jsme o tom mluvili. Umí bojovat s Imperiem, je imunní vůči lektvarům pravdy a dalším donucovacím kouzlům a alespoň částečně odolává mozkomorům. Nemyslím, že by bez toho mohl přežít.“
„Jsem ohromená, že něco z toho připustil. Kdybyste se zeptala, vsadila bych život na to, že Severus nikdy nikomu neřekne nic jen vzdáleně osobního.“
Hermiona se zazubila. „Nebylo to tak jednoduché, jak to zní. Mluvíme spolu skoro dva roky a dohromady jsme téměř rok, a stejně toho strašně moc nevím. Získat od něj informace je nemožné, pokud není ve sdílné náladě; je to striktně na něm.“ Na mysl jí přišla slova jalová kráva a tele.
„A vám to nevadí?“
„Kdybych něco namítala proti tomu, kým Severus je, nebyla bych s ním,“ odvětila upřímně. „Vždy jsem věděla, že je silně uzavřený a odtažitý. Kromě toho je to jeho život, ne můj. Nakonec jsem si uvědomila, že možná nepotřebuji vědět všechno o všem,“ dodala s úsměvem.
Poppy se tiše zasmála. „Zajímalo by mě, co by Severus řekl na toto konkrétní prohlášení…“
Tiše si odfrkla a zakřenila se. „Pořád mě nazývá nesnesitelnou vševědkou.“
„Tomu věřím. Pamatuji si, kdy jsem jej slyšela poprvé to říct…“
„Kdy to bylo?“ zajímala se; nebyla si vědoma, že by ji ti dva někdy probírali. Uvědomění jí blesklo hlavou a ona se zatvářila. „Ten mnoholičný incident.“
„Obávám se, že ano,“ souhlasila s úsměvem sestra. „Nikdy jsem neslyšela Severuse tolik se smát, přiznávám. Měla jsem mu za to jednu vlepit.“
„Stejně by to nic nezměnilo. Pořád mě kvůli tomu škádlí, i teď. A předpokládám, když se ohlédnu, že to vtipné bylo – ačkoli pro druhé, ne pro mne. Pokud nic jiného, naučilo mě to dávat pozor.“ Zavrtěla hlavou a pochmurně se usmála; celá ta záležitost byla velmi trapná a nebude jí dovoleno na to jen tak zapomenout. Ostatní děvčata nepřišla na to, proč na ni Ufňukaná Uršula mňouká. „A opravdu, mohlo to být horší – koneckonců věděl, že jsem ten lektvar připravila nelegálně a bylo mu jasné, že to já mu musela ukrást přísady, a přesto nikdy před nikým ani slovo necekl.“
„Myslím, že byl vděčný za to pobavení,“ poznamenala zamyšleně lékouzelnice, „a byla výzva zvrátit následky. Pro něj to nebyl dobrý rok, ne, jakmile začalo jít všechno z kopce.“
„Taky myslím. Přicházet stále o vytouženou práci jej rozčilovalo, ale přijít o ní kvůli Lockhartovi, to muselo opravdu pálit. Vždy mi bylo líto, že jsem se nedostala k tomu, vidět ty dva spolu častěji,“ přiznala se zlomyslně.
Poppy protočila očima. „Bylo to… zajímavé, přinejmenším. Albus by nepořídil líp, kdyby se rozhodl vyčarovat někoho speciálně navrženého, aby Severuse iritoval. Divím se, že nespáchal vraždu.“
„Albus Severuse přiměl výslovně slíbit, že Lockharta v žádném případě nezraní.“
„Což snadno mohl. V každém případě nejhorší nastalo, když byl ten netvor vypuštěný – nikdo nedokázal akceptovat, že Severus netuší víc než my ostatní, ne když byla do věci zapojena jeho kolej. A připravení odvaru z mandragor nebylo snadné; je to velmi složitý lektvar a není mi jasné, jak si na to našel čas. Ne že by mu za to někdo poděkoval.“
Hermiona se zatvářila. „Vím, že já ne. Do letních prázdnin jsem na to ani nepomyslela, a když jsem si vzpomněla, cítila jsem se opravdu špatně. Chtěla jsem mu napsat a poděkovat mu, ale neměla jsem dost odvahy.“
„Stejně by tomu nevěnoval moc pozornosti. Severus je občas sám sobě tím nejhorším nepřítelem.“
„Rozhodně,“ vřele souhlasila, opět se usmívajíc. „No, bylo báječné si s vámi popovídat, Poppy. Je hezké mluvit s někým, kdo rozumí tomu, proč jsme spolu. Většina mých nejbližších kamarádů to teď již ví a celkem vzato to akceptují, ale všichni si myslí, že jsem přišla o rozum. Vy znáte Severuse dost na to, abyste to chápala.“
„Jsem šťastná za vás oba,“ upřímně přiznala sestra. „Vždy jsem si myslela, že si Severus zaslouží něco lepšího. Než půjdete, slibte mi tři věci.“
Hermiona se usmála. „Žiji se Zmijozelem, Poppy. Neslíbím nic, dokud nebudu vědět, o co jde.“
Starší žena jí s pochechtáváním úsměv vrátila. „První věc, že mu neublížíte.“
„Slibuji, že mu nikdy neublížím záměrně a ze všech sil se pokusím o nápravu, pokud mu ublížím náhodou; stačí?“
„Od vás, má drahá, ano. Druhá věc je, že mě varujete předem, než o vás dvou řeknete učitelskému sboru; chci mít dobrý výhled a možná budu muset být po ruce pro případ, že by někoho ranila mrtvice.“
„Ha, ha.“ Protočila očima, ale usmála se. „Neplánuji žádné veřejné prohlášení, ale budu to mít na paměti. A to poslední?“
„Řeknete Severusovi, aby přestal být tak tvrdohlavý a přišel si se mnou popovídat.“
Potlačila smích. „Absolutně ne! Nemám v úmyslu mu říct cokoliv o této konverzaci.“
„Proč ne?“
„Prozradila jsem vám mimo jiné, že Severus má rád mazlení. Jestli to někdy zjistí, nebude pro mne na světě existovat bezpečné místo, kde bych se skryla.“
„To je velmi dobrá poznámka. Možná byste tento bod měla opominout,“ souhlasila vážně Poppy a očividně se snažila nesmát. „Pak by ale mohl uhádnout, že je něco špatně, až se při příštím setkání s ním začnu smát. Prostě mi nejde z hlavy, že je Severus romantik.“
„U Merlina. To bych asi měla začít s omluvami.“
XXX
O chvíli později Hermiona stála ve dveřích do ložnice a usmívala se při pohledu, který se jí naskytl. Severus byl očividně vzhůru jen krátce; zdál se oholený a vlasy měl vlhké ze sprchy. Teď byl pohodlně stulený do klubíčka, na sobě jen vybledlé tepláky, ve kterých obvykle spával – pokud vůbec v něčem spal – a předoucího Křivonožku vedle sebe. „No, jestli tohle nejsou mí dva nejoblíbenější chlapi na světě,“ pozdravila jej vesele a přisedla si na kraj postele.
Severus otevřel jedno oko a věnoval jí poněkud nevzrušený pohled, načež je opět zavřel. „Musíš být neustále tak veselá?“
„Ano,“ odpověděla mu vážně. „Kdybychom byli oba náladoví a zakabonění jako ty, svět by se s tím nemohl vyrovnat. Mimochodem, tvé lektvary byly bezpečně doručeny.“ Zavrčel na znamení příjmu zprávy, ale zjevně jej víc zajímal návrat ke spánku. Usmála se, drbajíc Křivonožku za ušima. „A Poppy vzkazuje, abys přestal být tak tvrdohlavý a promluvil si s ní.“
Pomalu otevřel oči a pohlédl na ni s naprosto nečitelným výrazem. „Hezky jste si poklábosily?“ zeptal se nakonec. V hlase mu nezaznívala žádná hrana, ale Hermiona věděla, že by se to každou chvíli mohlo strašlivě zvrtnout. Nikdy neměl rád šeptandu a dokonce i teď by mnohem snáz uvěřil spíše nepěkným motivům, než těm neškodným, i od ní.
„Vlastně ano,“ odpověděla mírně. „Přišla na to, proč se zdáš šťastný; moc ji to potěšilo.“
Výraz se mu ani v nejmenším nezměnil. Po chvíli oči zase zavřel a po další krátké pauze chladně poznamenal: „Víš, Hermiono, ty jsi mimořádně rozčilující, vměšující se a všetečná čarodějka.“
Uvolnila se – znala ho již dost na to, aby uměla poměrně přesně přečíst většinu jeho nálad – a zazubila se. „Náhodou ano, vím,“ odvětila vesele. „Přál sis na něco konkrétního poukázat, nebo jsi jen obecně nevrlý?“
„Pojď blíž, ať tě můžu umlčet, ty nesnesitelná ženská,“ nařídil, aniž by zvedl hlavu, nebo opětovně otevřel oči.
Se statečnou snahou se nesmát zavrtěla hlavou, i když ji nemohl vidět. „Ne. Potřebuješ víc spánku; nechci mít zítra na svědomí povraždění studentstva tvých hodin.“ Záměrně se otočila a odkráčela.
Severus ji chytil v obývacím pokoji, zjevně nebyl ani tak unavený, ani naštvaný, jak se zdálo, a bez okolků ji přitlačil ke zdi a zlíbal ji do bezvědomí, přičemž ignoroval její pokusy o hovor. Až když byl přesvědčený, že se jí nedostává dechu na dohadování, odtáhl se a třpytícíma se očima na ni shlédl.
„Jestliže jsem byl bez spáchání vraždy schopný čelit Potterovi na konci dlouhého dne následujícího po noci milosrdenství mého pána, jistě mohu dosáhnout toho samého, když jsem přišel o spánek vydán na milost někomu, jehož společnost je mnohem příjemnější,“ oznámil jí hedvábně.
Měla připravenou perfektní odpověď – a to, že dokonce i Harry byl lepší alternativou než Voldemortova společnost, a bude doufat, že kterýkoliv zítřejší student by byl horší variantou než zůstat s ní – ale nedal jí šanci cokoliv říct. Jakmile otevřela ústa, jeho rty se opětovně zjevily na jejích a jazyk plně využil tuto příležitost. Jednou, pomyslela si, mu v tomto musí zabránit; když se divoký a pohlcující polibek prohloubil, opět se rozhodla, že to nemusí být nutně dnes, obtočila mu nohu kolem stehna a přitáhla si ho blíž.
Její jediný nesmělý pokus se odtrhnout vyústil do jejího složení na podlahu, kde skončili válením se na koberci ve změti narychlo odhozeného oblečení, načež se tempo zpomalilo a jeho naléhavé polibky se proměnily v jemnější. Opravdu, dumala Hermiona, Poppy nemá žádný důvod k obavám; v minulosti viděla mnohokrát Severusovu násilnickou stránku a od té doby prošly jejich životy dlouhou cestou. Neexistovalo zde spojení mezi těmito dvěma aspekty jeho charakteru, a z nich dvou to byla ona, kdo se nejpravděpodobněji nechával unést. Zcela jistě Severus nikdy neučinil nic, z čeho by jí tekla krev; ona to samé tvrdit nemohla, protože jej občas poškrábala. A on určitě nikdy neudělal nic, co by si nepřála.
Když ji dráždil až na pokraj žebrání, přestala se snažit přemýšlet a nechala svět rozplynout. Zde, v jejich vlastním soukromém světě, opravdu na ničem nezáleželo, a když se jí Severus takto dotýkal, cítila se jako ta nejkrásnější žena světa – ačkoli ji škádlil nemilosrdně, uvědomila si, když se prohnula v zádech a zasténala mu do úst. Pak byl konečně uvnitř, hluboce přirazil, a nezbývalo nic než pocity, které v ní probudil.
Nechtěla, aby to někdy skončilo. „Severusi?“ napůl zašeptala, chvěla se pod ním při jeho pohybech a pohlédla mu do očí.
Zřejmě mu chvíli trvalo uvědomit si, že to byla otázka a ne jen zvolání – už dávno si zvykl na skutečnost, že byla mnohem hlasitější než on – ale nakonec odpověděl, i když nezřetelně. „Ano?“
„Můžeš… na chvilku přestat?“
Okamžitě ztuhl a díval se na ni, zatímco mu začal mizet výraz z očí. Uvědomila si, co si myslí, a s úsměvem zavrtěla hlavou. Pak vztáhla ruku, aby se dotkla jeho tváře. „Neděje se nic špatného. Jen… chci vnímat všechno, aspoň na chvíli.“
Pomalu se uvolnil, přikývl a posunul se. Plně se do ní vtlačil a zklidnil se. Jen zavřela oči a soustředila se na ty pocity; na koberec pod zády, hustou vlnu zabraňující kontaktu chladné kamenné podlahy s její kůží, ale nezakrývající nijak zvlášť nedostatek měkkosti, a na ševelení chladného vzduchu na jejím těle; všechny ostatní pocity přicházely od muže na ní.
Nejvýraznější byl pocit jeho ponořeného uvnitř ní, ta silná délka pevného tepla tisknoucí se tak důvěrně snad ke každému jejímu nervovému zakončení; kdyby se soustředila, cítila by jeho tep, jak v ní pulsuje. Pak pocit jeho boků usazených na jejích v místě, kde jí ležel mezi rozevřenými stehny – přibral svalovou hmotu, jak mu říkala, ale když se hýbal příliš silně, jeho kyčelní kosti stále mohly způsobit modřiny – a tvrdé plochy jeho břicha proti jejím vlastním měkčím křivkám. Teplo jeho těla snadno vyhánělo chlad sklepení. Váhu soustředil především na loktech, držel se nad ní natolik, aby nebyla jeho tělem drcená; ještě cítila jeho hrudník, teplo svalů stoupalo a klesalo, jak dýchal, a chloupky na hrudi se jí škrábavě třely o ňadra; a to místo chladu, kde na jejích prsou spočíval jeho přívěšek.
Hermiona jej slyšela dýchat, zhluboka a v ne zcela rovnoměrném rytmu, a občas ucítila jeho lehké zachvění. Cítila Severuse, měď a kouř a bylinky s deštěm, a náznak sprchového gelu, a naprosté mužství. Rukama mu putovala po těle, sledovala kontury svalů a kostí a zjizvené tkáně po celé štíhlé a šlachovité postavě. Nakonec, pomalu, otevřela oči a vzhlédla k němu; vlasy mu padaly kolem celé tváře a téměř, ale ne zcela se jí dotýkaly. Takto zblízka viděla, jak se mu zorničky rozšířily vzrušením. Při trochu těžším dýchání, než měl obvykle, se mu rty pootevřely, ale v obličeji neměl vepsánu ani stopu napětí a nabyl téměř klidného výrazu. Jako by takto mohl zůstat hodiny, navzdory faktu, že cítila, jak mu svaly na zraněné noze začínají cukat. Měla podezření, že i on si prováděl výčet pocitů.
Jeho oči byly bezedné a shledávala těžkým uvěřit, že kdysi tyto černé oči považovala za těžko čitelné. Když si to přál, opravdu si mohl udržet tu bezvýraznou masku, ale teď v jejich hlubinách rozpoznávala každou jemnou nuanci a zablesknutí; vášeň a touhu a lásku a potěšení s dotekem temné znalosti jejího těla, která byla tak převelice mužská, která šla nad rámec prosté žádostivosti. Možná nebyl schopný lásky, ale teď, při pohledu do jeho očí, to bylo k neuvěření. Navíc na ni shlížel a ten pomalý poloviční úsměv, pro něj tak jedinečný, mu prohřál pohled.
Natáhla se, jemně mu vsunula ruku do vlasů, zamotala si prsty do tmavých pramenů a on velmi zvolna sklonil hlavu, aby ji políbil. Dopřál jí času, aby si do paměti vryla další pocity; jako pírko lehký dotek jeho vlasů na jejích tvářích, šepot jeho dechu následovaný jemným tlakem jeho rtů. Otevřel ústa a jazykem jí sledoval spodní ret, než vklouzl dovnitř; a pak tam bylo to vlhké teplo jeho úst, když polibek prohloubil, ta jedinečná chuť jeho samého s nádechem něčeho sladkého, co pil dříve. Polibek mu vrátila, nalézajíc ta známá místa jeho úst; mezera po chybějícím zubu, mírná vyvýšenina po jizvě vedoucí přes patro, hra jeho jazyka s jejím.
Stáhla se, jen aby mohla promluvit, rty se jí pohybovaly proti jeho, jako by šeptla. „Teď, prosím.“ Tělem mu proběhlo další zachvění a s hlubokým zasténáním z hloubi hrdla se znovu rozpohyboval. Jeho tělo se ustálilo ve známém kolébavém rytmu, který z ní mámil oheň; vroucí tíha dole v břiše přerostla do vln blaženého potěšení a ona vzdáleně zaslechla svůj hlas volat jeho jméno. On v odpověď tiše vykřikl a její tělo se kolem něj začalo stahovat. Cítila chvění jeho vyvrcholení uvnitř sebe.
XXX
Hermiono.
Je mi to moc, moc líto. Opravdu. Nikdy bych ti to neprovedl, kdybych věděl, že ti bude zle. Víš to, že jo? Měl to být jen vtípek a přísahám, že to zboží bylo vždy naprosto bezpečné. Opravdu je mi to líto. Jsem pitomec. Jsi v pořádku?
George
XXX
Georgi.
Ano, jsi pitomec! Ale na to jsem zvyklá. Teď už mi je dobře. Byla to docela drsná noc – jak jsem si jistá, že sis dal dohromady z množství různých huláků a dalších zpráv a chatrně zaobalených hrozeb, které si k tobě našly cestu s laskavým svolením Zmijozela, který se momentálně mračí přes mé rameno, zatímco toto píšu. Odejdi, Severusi. Zabít ho můžeš příště.
Každopádně vím, že jsi mi nechtěl způsobit nevolnost, a věřím, že ten výrobek je bezpečný. Myslím, že jsem měla jen smůlu. A opravdu bych tě už měla znát a nepít nic, co jsi připravil. Takže částečně je to i má vina. Což tě ale neomlouvá – už mi nikdy nic podobného nedělej, jinak na tebe opravdu pošlu Severuse.
Hermiona
XXX
Promiň, sestřičko! Tvůj chlap je neuvěřitelně děsivý, víš to? Zapomněl jsem, jak zatraceně hrozivý umí být. Jsem rád, že tu nebyl nikdo, kdo by to slyšel.
Mimochodem, fungovalo to? Než jsi začala blít, myslím.
G
XXX
Jdi do háje, Georgi. Ještě jsi ho neviděl opravdu děsivého. Byl připravený tě zamordovat dlouho předtím, než jsem začala zvracet – ano, fungovalo to. Jsi zmetek. Kdyby si neuvědomil, že to má co dělat s tebou, ztratil by se mnou trpělivost a pekelně bychom se pohádali; toho jsi chtěl dosáhnout?
XXX
... Když to předložíš takto, zní to vážně trochu pitomě. Myslím, že jsem nemyslel. To by asi mohlo být naše rodinné motto, že? Opravdu je mi to líto, víš.
G
XXX
Georgi.
Ano, vím. Možná ti tentokrát odpustím. Jen nezapomeň, co jsem řekla – jestli se to stane znovu, z první ruky se dozvíš, jak děsivý dokáže Severus být,
Hermiona.
XXX
Zpráva přijata a pochopena, sestřičko. Mimochodem, vypustil jsem ty novinky do klanu; čekej odpovědi.
G
XXX
G
Mám se bát?
H
XXX
H
Odezvu jsem slyšel jen od pitomce Percyho – je zděšený. Ne proto, že je to Snape – ani si nejsem jistý, že tuto část zaregistroval – ale kvůli možnému skandálu. Chce, abys zvážila svoji pověst.
Nasaď na něj Snapea.
G
XXX
G
Nebude ztrácet svůj čas Percym. Dobrý bože.
Mohl bys připomenout svému bratrovi, že má pověst se zhroutila, když mi bylo patnáct a údajně jsem Harryho podváděla s Viktorem Krumem, a za ty roky jsem zřejmě skočila na téměř každého mužského kouzelníka, jenž existuje, včetně všech Weasleyových bratrů a tudíž i perfektního Percyho samotného, jakkoliv děsivá myšlenka to je. Také bys mu mohl připomenout, že ani jeho vlastní pověst není v naší partě zrovna bez poskvrny.
Nebo mu můžeš říct, aby si strčil kotlík do zadku, nejlépe na štorc. Nebo i jinak.
H
XXX
H
Vymyslel jsem něco lepšího; pohrozil jsem mu tím, že mamce řeknu, jak tě rozrušil. Ale předám mu i tvou zprávu.
G
XXX
Georgi, občas míváš ďábelské zákruty v myšlení. Dobrá práce. Už reagoval někdo další, nebo z toho šoku omdleli?
H
XXX
Ďábelské? Já? Sestřičko, tedy to bolí.
Odpověděl jen Charlie; ale víš, jaký je – pokud to nemá šupiny a nechrlí oheň, nemá zájem. Abych byl upřímný, myslím, že je mu to jedno.
G
XXX
No, budiž. Neměla jsem k němu nikdy tak blízko jako k vám ostatním; za ty roky jsem jej sotva viděla. Není zděšen, to stačí.
Co Bill?
H
XXX
H
Dej mi šanci! Bill právě poslal svoji odpověď. Taky jsem mu říkal o té záležitosti s jizvami – teď nejde jen o tebe, víš!
G
XXX
G
Řekni mu, že jestli má nějaké otázky na tu mast, bude lepší, když napíše přímo Severusovi; nebo jestli ho ten nápad děsí, může napsat mně.
H
XXX
H
Zrovna ti posílá sovu, mohla by dorazit brzy, tak se radši vrať ke své práci, nebo k ovládání Snapea, nebo co to děláš.
G
XXX
Georgi, ujišťuji tě, rozhodně Severuse neovládám! Nicméně, doufám, že tě brzy uvidím. A tentokrát nebudu nic jíst ani pít. Díky, že jsi dal vědět bráchům, ušetřilo mi to práci – ačkoliv se děsím představy toho, co jsi jim navykládal.
Hermiona
XXX
Hermiono.
No teda, tohle bylo nečekané! Georgeův dopis způsobil, že jsem rozkašlal čaj po celém stole. Na Fleur to dojem neudělalo. Ty tichá vodo, ty, skrývající tajemství tak dlouho – ačkoliv naprosto chápu, proč. Snape, ech? Zajímavá volba, přiznávám. I když jí tak docela nerozumím. Vydrž – Fleur mě vyrušuje.
Hm. Dobře. Zdá se, že jsem idiot, když nechápu, proč Snape – zdá se, že udělal něco jako dojem. Dostalo se mi informace, že celá ta temná a skličující záležitost se považuje za atraktivní a že Snapeův hlas je ‚prostě neuvěřitelný a plýtváním na Angličana‘, což zjevně vynahrazuje skutečnost, že je – no, víš, Snape.
Doufám, že ti to nečte přes rameno.
Každopádně, s ignorováním mých zřejmých nedostatků, přešťastný vyzkouším cokoliv, co pomůže s mými jizvami. Je mi jedno, jak vypadají, to víš, ale ty z těch větších – hlavně ta blízko úst – ztěžují lidem číst můj výraz. Kdybych získal zpět něco hybnosti, bylo by to skvělé. Kdy to bude hotové, a je třeba udělat něco konkrétního? Předpokládám, že to je víc klinická studie než dárek.
Bill
XXX
Bille,
Fleur se nemýlí! Ne, Severus mi nečetl přes rameno, což je jen dobře. Ale nejde jen o hlas nebo vzhled – víš, že nejsem povrchní! Nejsem si úplně jistá, jak to vysvětlit. Nějak se to ke mně vplížilo, co jsme se stali přáteli. Je inteligentní, má zvláštní smysl pro humor, pozná mé nálady tak dobře, že to až děsí… dělá mě šťastnou.
(Vyřiď Fleur, že Severus mluví plynně francouzsky s dokonalým přízvukem.)
Vysvětlení té masti nechám na něm; je to jeho projekt, ne můj.
Jsem ráda, že jste to všichni vzali tak dobře.
Hermiona
XXX
Hermiono.
Inteligence to trochu objasňuje. Rozhodně beru, že ses zamilovala do mozku mužského! Snape je určitě chytrý, to ti podepíšu, a podle George teď zřejmě vypadá jako člověk, takže taky budiž. Jestli tě dělá šťastnou, to je jediné, co jsi musela říct.
Řekl jsem to Fleur. Chvíli zasněně zírala do zdi, pak se ztratila ve zpěvu nějaké zamilované francouzské písně, která, jak se zdá, zahrnuje hodně vzdychání. Hádám, že jde o nějakou ženskou záležitost – nemůžu říct, že by Snapeův hlas někdy tak působil i na mě!
Bill
XXX
Pane Weasley.
Máte pravdu, jde o záležitost v podstatě klinické studie; nicméně formality a protokoly nebudou nutné. Je zapotřebí jediné, aplikovat mast na ty nejhorší z Vašich jizev jednou denně dokud nebude vypotřebovaná, a zapisovat si poznámky o všech změnách – pozitivních, či negativních – jakož i srovnání ošetřovaných s neošetřovanými. V případě, že by fáze měsíce měla vliv na účinnost, prosím, zmiňte i toto; Vaše jizvy jsou téměř jedinečné a nemohu naplánovat všechny scénáře.
Přiložil jsem seznam primárních surovin; pokud jste na některou alergický, prosím, informujte mne. Pokud narazíte na alarmující reakci na mast, jako je bolest, podráždění, zarudnutí nebo otok, přestaňte s používáním a taktéž mne informujte.
Pokud souhlasíte, příští týden vám pošlu vzorek masti. Musím vás varovat, že nemusí mít efekt a existuje zde i malá šance zhoršení stavu; nemohu nic zaručit.
Severus Snape
PS: Hermiona si přeje, abych vás informoval, že ‚ano, jde o ženskou záležitost‘. Jsem si jistý, že si nepřeji vědět, o čem to mluví.
SS
XXX
Profesore Snape.
Děkuji Vám za šanci to zkusit. Vím, že jde o experimentální fázi a vím, že v mém konkrétním případě je těžké cokoliv udělat; jakékoliv zlepšení bude báječné. Poskytnu vám co nejvíc informací. A s vědomím rizika, že budu znít drze, pane, také děkuji, že činíte Hermionu šťastnou.
Bill Weasley
PS: Ne, nechcete to vědět.