Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola čtyřiadvacátá

Ráno toho dne, kdy se měl odehrát první nebelvírský zápas sezóny (samozřejmě proti Zmijozelu), seděl Harry v jídelně a nimral se v jídle. Nikdy stravě mnoho nedal, ale onoho rána ho chuť přešla docela. Hráči byli natěšení do hry, hlučně se bavili a široce usmívali.

Harry toužil po jediném – smotat se někde v koutku do klubíčka a neobjevit se dřív než zítra.

Netušil, co ho vedlo k tomu, že Ronovi slíbil účast v publiku, když sedět na tribuně místo na koštěti a dívat se, jak ostatní hrají bez něho, bylo to poslední, co kdy chtěl. Bylo mu předem jasné, že celý zápas bude sledovat zlatonku a bojovat s nutkáním zaječet na týmového chytače, aby letěl rovnou za tím zatraceným míčkem a lapil ho.

Neměl po ruce ani Hermionu, která většinou sama od sebe věděla, co Harryho žere, a zavčasu zasáhla. Nechala se plně vtáhnout přípravami Dušičkového bálu, ladila každou drobňoučkou pitomost, aby vše bylo dokonalé. Ani včera v Prasinkách nemluvila o ničem jiném, dokud ji tedy Ron neodtáhl někam do ústraní, pročež byl Harry zanechán v nepravděpodobné společnosti Levandule a Parvati, které byly – mimo něj – ze sedmáků zřejmě na vycházce jediné bez mileneckého doprovodu.

Kupodivu to s nimi celkem šlo. Sice neustále o něčem mlely a také je neopustila fascinace předpovídáním věcí příštích a profesorkou Trelawneyovou, nicméně se nedožadovaly, aby se ke konverzaci připojil. Takže se v duchu obíral svými věcmi, akorát jednou či dvakrát pronesl nějakou poznámku k jejich hovoru, měl-li pocit, že je to vhodné.

Ale když se ho Levandule zeptala, jestli by s ní nešel na bál, odmítl ji. Aby se moc neurazila, obratem ji ujistil, že nepůjde ani s žádnou jinou. Nechtěl přidávat Voldemortovi další položku do seznamu: být jakkoliv spojován s Harrym Potterem byla nebezpečná záležitost. Obě dívky jeho argumentace zprvu zarazila, ale po chvilce s porozuměním přikývly. Zbytek dne opět strávil v sovinci jednostranným hovorem s Hedvikou.

„Tak pojď už,“ zatahala ho Hermiona za rukáv.

Přestal s přesunováním téměř netknuté kaše po misce sem a tam: „Hm?“

„Hráči už vyrazili, musíme na tribunu, pokud chceme chytit slušné místo,“ naléhala Hermiona a odhodila si pár neposedných pramenů z obličeje.

Sestřih, který jí Ginny udělala, se na škole stal velkým hitem. Harry si toho sice nevšiml, až dokud na to Levandule s Parvati v Prasinkách nezavedly řeč, ale Hermiona si zřejmě v Příčné zakoupila rozličnou vlasovou kosmetiku a začala věnovat svému každodennímu výzoru mnohem více péče. No, pro Harryho byla prostě Hermionou.

„Musíme?“ vzhlédl s výrazem, o němž doufal, že je náležitě štěněčí.

Hermiona zahučela: „Tyhle pohledy na mě nezkoušej, Harry Pottere! Slíbils Ronovi, že budeš sledovat hru, a to je přesně to, co teď budeš dělat, i kdybych tě měla vlastnoručně znehybnit a na stadion odlevitovat.“

Vzdal se. S umanutou Hermionou se přít nedalo. Odstrčil nešťastný pokrm a následoval ji ze síně, mžouraje v ranním slunci. Úplně cítil, jak ho paprsky hýčkají, vlévají mu do žil teplo a štěstí. Vypjal hruď a mírně zaklonil hlavu, koupal se ve sluneční lázni.

„Přísahala bych,“ zašeptala Hermiona, „že to děláš naschvál.“

„Co dělám?“ pohlédl na ni zmateně.

„Tamhletomu hejnu děvenek se právě hromadně podlomila kolena.“ Rukou položenou na jeho tvář mu zabránila se rozhlédnout. „Copak nevíš, jak se jim líbíš?“

Potřásl hlavou: „Za to může aureola Chlapce, který zůstal naživu, Miono. Se skutečnou přitažlivostí to nemá nic společného.“

Ne, nemohl si dovolit popustit ochrannou clonu, za níž skrýval svou empatii, ne v přítomnosti téměř celé školy. Prostor byl přeplněn pocity, bylo by nebezpečné se jim otevřít. A stejně k němu dolehla ozvěna podrážděnosti jeho kamarádky.

„Pojď, najdem‘ si místa,“ povzdechl si a popadl ji za loket.

Na tribunách bylo prozatím prázdněji, než Harry očekával, snadno se usadili v přední řadě nebelvírské sekce.

„Za chvilku tu bude hlava na hlavě,“ ujistila ho Hermiona. „Hele, Lenka! Musím se jí na něco zeptat.“

Vyskočila ze sedadla a odkvačila směrem k havraspárské tribuně, nechávajíc Harryho samotného. S povzdechem se zapřel do sedačky, natáhl si pohodlně nohy a zavřel víčka. Pokožkou blaženě lapal životadárné teplíčko, dokud na něho nepadl stín. Otevřel oči a uviděl před sebou stát temnou siluetu svého bývalého famfrpálového kapitána.

„Chytáš bronz, Harry?“ ptal se Oliver pobaveně. „Nevypadáš, že bys to potřeboval. Tos trávil léto na pláži?“

„Skoro. Olivere,“ posadil se, „co tady děláš?“

„Doslechli jsme se, žes seknul s hraním,“ vyloupla se zpoza Olivera Alice Spinnettová, „ale Gred s Forgem nám odmítli prozradit proč.“

Než domluvila, postavila se vedle ní Katie: „Tak jsme si řekli, že by se ti třeba šikla trocha psychické podpory.“

„Lee chtěl taky přijít, ale Fred s Georgem ho uvrtali do hlídání obchodu. Bude jim vést newyorskou pobočku, plánují ji otevřít během pár měsíců.“

Někdo ho zezadu nečekaně objal, až Harry celý ztuhl.

„Pročs pro všechny svaté seknul s hraním?“

Když paže, jež ho svíraly, povolily stisk, otočil se a uviděl, že za ním stojí Angelina spolu s dvojčaty.

„To by bylo na dlouho.“

Bývalí spoluhráči se k němu sesedli ze všech stran. Fred pocuchal Harrymu kštici: „Máme celý den, Harry. Když se to tak vezme, na hru vůbec koukat nemusíme.“

Harry se zhluboka nadechl, pak vzduch zase vypustil. „Nemůžu o tom mluvit. Skoro nikdo to neví.“

„Nepřinutili tě k tomu, že ne?“ přimhouřil George oči. Harry zavrtěl hlavou. „Dobrá. Už se ti dost srali do života, ale tohle by byl vrchol.“

„O kom to mluvíte?“ dožadovala se Alice rádoby komicky. Fred se k ní naklonil, cosi jí pošeptal. Vykulila oči a šeptem mu odpověděla.

„A my ostatní to vědět nesmíme?“ ozval se Oliver.

Harry si znovu povzdechl: „Znáte Řád?“

Katie se naklonila blíž, aby slyšela, zatímco George s Angelinou na sebe upoutali pozornost okolo sedících studentů předváděním nových výrobků KKK. Oliver přikývl a polohlasem spiklenecky pronesl: „Myslíš Fénixův řád, tajný spolek profesora Brumbála pro boj s Vítekým?“

„Jo,“ odtušil Harry tiše. „Mám s nimi celkem co do činění, znáš to.“

Katie si odhodila vlasy z čela: „Jste s tátou členy?“

„Táta je, ale já ne. Dělal špeha pro Brumbála, ne pro ministerstvo, jak psaly noviny. Dokud nedokončím školu, tak se oficiálním členem stát nemůžu.“

Oliver přitakal, oči v zamyšlení přivřené: „Jak se k nim můžeš přidat, když chceš vstoupit?“

Harry se krátce zamyslel: Oliver jakožto profesionální famfrpálista by byl dobrým náborčím. „Promluv si s ředitelem, po zápase za ním zajdem‘.“

Oliver se zazubil a Katie se přidala: „Jdu taky.“

Čas do začátku zápasu vyplnili družným hovorem o novinkách ze svých životů. Angelina stále chodila s Fredem a udržovala si kontakt s ostatními děvčaty, takže Harry s Oliverem byly vlastně jedinými, kteří neměli páru, jak se komu daří. Jelikož byla mudlorozená, studovala Angelina mudlovskou vysokou školu. Chtěla nejprve vystudovat psychologii, a pak se teprve definitivně rozhodnout, čím se bude živit – domluvila se s rodiči už před lety, že si nebude zbytečně uzavírat cestu k uplatnění ani v jednom ze světů, v nichž se pohybovala.

Alice byla rok na stáži v Denním věštci. Skoro odtamtud utekla kvůli článkům, které tiskli, jenže zjistila, že není jediným radaktorem, kterému to leze krkem.

„Tak jsem teď ve sportovní rubrice,“ zubila se radostně. „Ještě nepíšu reportáže ze zápasů, ale postupuju. A jelikož mám pár známých,“ šťouchla loktem do Olivera, „je celkem šance, že se prosadím.“

„Já se do známých nepočítám?“ ozval se Harry přehnaně ublíženě.

„Myslela jsem, že ty nerad...“ znervózněla. „Nečekala bych, že...“

George se rozesmál a objal ji rukou v pase: „Dostal tě, co, lásko?“

Ostatní se také rozchechtali a Harry se na ni omluvně usmál: „Pusť to z hlavy. Normálně sice pózu Chlapce, který zůstal naživu, nesnáším, ale všechno zlé bývá občas pro něco dobré, ne?“

„Chytím tě za slovo,“ varovala Alice s prstem namířeným na něho.

Harry se zavrtěl na sedadle: „Tak, o Oliverovi vím, co dělá, dvojčata mi novinky z vývoje průběžně sdělují, takže zbývá už jen Katie.“

Jmenovaná se zakřenila, ale neřekla ani ň. Oliver se také rozzářil a začal vysvětlovat za ni: „Díváš se na záložní střelkyni Tutshillských tornád.“

Harry hvízdl: „Paráda.“

Katie se dostalo od bývalých spoluhráčů nemálo objetí a pochvalných poplácání. Nadechla se, že něco řekne, jenže právě v tu chvíli se Colinův hlas pustil do představování nastupujících týmů. Začali halasně zdravit nebelvírské družstvo.

„Právě jsem byl informován, že máme na tribuně jeden z předchozích týmů,“ dodal Colin, „kompletní nebelvírskou sestavu, co se dala dohromady před čtyřmi lety a během svého tříletého působení téměř neměla soupeře.“ Následovalo představení bývalých Harryho spoluhráčů publiku.

Co odstartovala hra, nikdo nezůstal dlouho sedět. Zápas stál za to od samého počátku, ostatně při duelu mezi Nebelvírem a Zmijozelem tomu zřídka bývalo jinak.

Harry se vzdor původnímu záměru do hry zabral – společnost bývalého týmu mu byla velkou oporou, ale stejně cítil v srdci studenou prázdnotu, když pozoroval spolužáky kroužit po hřišti. Během sledování zápasu se ho neustále někdo dotýkal – ruka nenuceně položená na jeho paži nebo na záda, případně se jedno z dvojčat na něho v podstatě doslovně zavěsilo. Oba zlolajníky Harry obratem zařadil na seznam těch, kteří si nemohou pomoci a musejí mu pořád sahat na vlasy – i když tito dva se ho snažili na rozdíl od ostatních ještě víc rozcuchat.

Zlatonka celou dobu jasně zeleně světélkovala. Harry si nemohl pomoci, stále ji po očku sledoval, i když to znamenalo, že mnohdy koukal zcela jinam než ostatní diváci. Pokaždé, když nebelvírská chytačka pročíhala skvostnou příležitost k polapení prchající kuličky, šťavnatě v duchu zaklel. Ta holka ji prostě neviděla.

Oliver oceňoval obdivným pokřikem každý Ronův úspěšný zásah. Pokud si nejmladší z bratří Weasleyových povšiml přítomnosti profesionálního brankáře mezi diváky, nedával to na sobě nijak znát... což nutně znamená, že nepovšiml. Harry znal Rona natolik dobře, aby věděl, že kdyby zrzek o Oliverovi věděl, nedokázal by skrýt nervozitu.

Fred s Georgem se pošklebovali soupeřům, vykřikovali bonmoty takového kalibru, že přátelé se svíjeli smíchy a McGonagallová vraždila pohledem.

Například se zmijozelští dopustili nesporného faulu, jenže madame Hoochová se zrovna dívala jiným směrem a nezasáhla: „Hej, ty tam, kdybys měla o oko víc, byla bys hotový kyklop...!“

„...Slepý kyklop!“ doplnil druhý.

Potom se zmijozelský střelec netrefil do odkryté obruče: „Tvoje babička střílí líp než ty...“

„...a to je po smrti!“

Tu a tam, když diváci na chvíli ztichli, vykřikl Fred cosi jako: „Hej, co takhle trochu zbytečného násilí?“

Na což George odpověděl: „Ale Frede! Násilí není nikdy zbytečný!“

Zmijozelským hráčům dali přezdívky: Fretkou byl Malfoy, Blbcem a Blbounem Crabbe s Goylem; jejich pohyby podmalovávali rozličnými zvuky a ruchy. Harryho famfrpál vždycky bavil, ale ještě nikdy ho během zápasu nebolely mimické svaly od smíchu.

Když se chytači spustili k zemi – což Fred s Georgem doplňovali mumláním ‚křach křach křach křach křach‘ – a natáhli ruce přes sebe, celý stadion je napjatě pozoroval. Harry přemýšlel, jestli tribuny také tak ztichly, když on se vrhal za zlatonkou; nikdy to nezaznamenal, býval plně soustředěný na záblesk zlata před sebou.

„Nebelvír vyhrál 220 ku 70!“ křičel Colin do oslavného povyku tribun.

Malfoy vypadal rozzuřeně, až ho bylo Harrymu skoro líto. Vždyť Harry nehrál, a Zmijozel stejně nedokázal Nebelvír porazit. Malfoy by nejspíše byl vítězem v honu na zlatonku, jenže v poslední chvíli se mu do cesty připletl potlouk odpálený vlastními odrážeči. Blonďák si rukou svíral pohmožděné rameno a vřískal na svůj tým, během čehož úspěšně mařil pokusy madam Hoochové dostat ho na ošetřovnu. Poté, co vyštěkl poslední sérii rozkazů, odfuněl pryč.

Bývalý nebelvírský tým čekal pohodlně usazený na tribuně, až se davy odvalí.

„Už jsem skoro zapomněl, jak dobře se v Bradavicích hraje famfrpál,“ potřásl Oliver hlavou.

Harry se na něho usmál a zvolal: „Je tu někdo, kdo se chce zúčastnit nebelvírské oslavy vítězství?“

„Jasan!“ vykřikl Fred.

George se naklonil k Harrymu a objal ho paží okolo ramen: „Viděls někdy, že bychom se snad nezúčastnili?“

„No...,“ ušklíbl se na dvojčata, „mám dojem, že tuhle v létě jste dali přednost stanování.“

„Tys pořádal mejdan a nepozval nás?“ vyjevil se Fred na oko.

Harry se rozesmál: „To nebyly moje mejdla.“

„Začneme ředitelem?“ navrhl rychle Oliver, který s pozdviženým obočím pozoroval Harryho s dvojčaty.

Harry přitakal: „Stoprocentně. Poblahopřát týmu můžeme pak ve věži.“

Všech sedm opustilo stadion, který už zel prázdnotou, propluli masou studentů bloumajících kolem hradu. Harry je vedl chodbami až k soše střežící vchod do ředitelny: „Kyselé karamely.“

„Ty mám rád,“ pronesl Fred zasněně. Jednalo se o jeden z posledních produktů dvojčat: citronové bonbony tak kyselé, že se poživateli chtě nechtě stahovaly a kroutily rysy, samozřejmě kvůli kouzlu nad obvyklý rámec, díky čemuž dotyčný vypadal jako svá vlastní karikatura.

„Račte všichni vstoupit,“ ozvalo se zpoza masivních dveří. Harry se zhluboka nadechl a přinutil se potlačit schopnost vidět magii, co to jen šlo. Netoužil nechat se ředitelem oslnit.

Vstoupili do kanceláře, Fred s Georgem si bez váhání posloužili nabízenými citronovými cukrátky. Harry se na ředitele podezřívavě podíval.

„Tyto se vstupním heslem nesouvisejí,“ mrkl Brumbál.

Harry si jeden vzal a zabral se do oblíbené zábavy posledních dní hádej, kterým lektvarem jsme říznuté tentokrát: „Uklidňující dryják?“

„Říkal jsem si, že by ti kapka mohla přijít k duhu,“ odpověděl Brumbál s nefalšovanou starostlivostí. Harry mu poděkoval pousmáním, nepřirozené napětí opouštělo jeho tělo. Trochu ho bodla vina, že jejich vzájemné vztahy tak ochladly, ale věděl, že to nebyla jen jeho chyba.

„Co vás sem přivádí?“

Před ředitelovým psacím stolem bylo nachystáno sedm křesílek, pro každého jedno. Harrymu samozřejmě nechali to uprostřed, záhy pochopil, že byl na základě němého konsenzu zvolen mluvčím skupiny.

„Oliver a Katie nabízejí své služby,“ začal mlhavě.

„My také,“ přidala se Alice za sebe a Angelinu.

Jiskřičky v Brumbálových očích pohasly, starý muž si je vážně prohlížel přes obroučky půlměsícových brýlí: „Uvědomujete si, co nabízíte?“

Všichni čtyři přikývli a Angelina odpověděla nahlas: „Vítekdo chce zabít Harryho a ovládnout kouzelnický svět. Chci odvést svůj díl práce v boji proti němu.“

„Mě nikdo z vás ochránit nemůže,“ vložil se Harry do hovoru, nemohl dopustit, aby se kdokoliv přidal k Řádu jen kvůli němu. „Musím se s ním utkat tak jako tak.“

„A my ti pomůžeme,“ ujistila ho Katie vážně, ostatní vypadali stejně rozhodně. „Jsi jeden z nás, Harry, patříme do jednoho týmu, i když už spolu nehrajeme.“

„Nenecháme tě čelit mu samotného,“ dodal Oliver.

Harry nevěděl, co na to říct. Poodhrnul clonu halící empatii a cítil od spoluhráčů totéž, co vyzařovali zjara draci. Rozhořčení nad jeho chováním, starostlivost o něho. Rychle se zase odclonil, než ho pohltí hloubka emocí, které měli s ním spjaté. Začalo ho zajímat, kolik informací jim přesně dvojčata poskytla.

„Fred a George vás budou každého kontaktovat s dalšími pokyny,“ řekl Brumbál po těžké pauze. „Nezmiňujte se o příslušnosti k Řádu žádnému nezasvěcenému, nemluvte o ní na veřejnosti, pokud vám nebude nakázáno jinak.“ Skupinka, která se ještě před čtvrthodinou svíjela smíchy, nyní slavnostně přikyvovala. „Zatím mějte oči i uši otevřené a svěřte se dvojčatům se vším, co by se vám zdálo podezřelé.“

Harry znal ředitele natolik dobře, že neomylně poznal, kdy jsou propuštěni, a sledoval, že dvojčata rozšifrovala narážku stejně jako on. Oni tři povstali jako první, ostatní je následovali.

„Pozval jsem je do věže, doufám, že mohou,“ oznámil Harry, aby Brumbál věděl.

Ten přikývl a mírně se na Harryho usmál: „Ráno se u mne zastav, Harry. Musíme spolu leccos prodiskutovat.“ Harry kývl, pondělní rozvrh mu začínal volnou hodinou.

Pod schodištěm z ředitelny se skupině vrátila předchozí dobrá nálada. I se vztyčenými bariérami cítil stálý vážný spodní proud – poznání, že jeho přátelé už opravdu nejsou dětmi, ho až zarazilo.

Fred s Georgem zaujali pozice po jeho bocích. Na tvářích se jim usadil totožný široký úsměv a společně z něho začali pumpovat informace.

„Už nám to můžeš říct?“ zeptal se Fred.

George navázal: „Už jsme všichni jedna ruka.“

Oliver jim skočil do výslechu: „Bilo to do očí... pokud jste si všimli.“

Dvojčata přesunula pozornost na bývalého kapitána, který se samolibě culil, a pokusila se vyzpovídat jeho. Jistě jim nenaservíruje nejnovější Harryho nadání o nic rychleji, než by se prozradil sám... ačkoliv nutno očekávat, že Oliver hádal dobře. Harryho by to nepřekvapilo – záložní brankář Puddlemerských spojenců musel mít cit pro detail. Právě soustředění na podrobnosti bylo základní vlastností výtečného brankáře, nejen bystré reflexy a dobré výkony na koštěti.

„Tak dobře, vy pijavice...“ začal Oliver, ale Harry ho zasáhl tišicím kouzlem dřív, než se mohl dostat dál.

Harry se na ně zamračil: „Tady ne, vy pitomci. Nikdy se nebavte na školních chodbách o ničem, co by nemohl do snídaně znát celý svět.“

Zastavili pár kroků před Buc– Evangelínou. Angelina sjela Harryho pohledem od hlavy až k patě a usoudila: „Dobrá, už tu podobu vidím.“

„Rozhodně Snapeův potomek,“ souhlasila Alice, „ale mnohem roztomilejší.“

Harry zrudl a dvojčata se rozchechtala. Zbavil Olivera tišicího kouzla a uvedl skupinku do společenské místnosti. Uvítaly je srdečné pozdravy a nabízené lahve s máslovým ležákem. Předchozí tým blahopřál současnému a Ron si odtáhl Olivera do kouta, aby probrali jakési brankářské záležitosti.

Téma, které nakousli před věží, muselo pár hodin počkat, až skončila oslava. Potom se bývalý tým přesunul spolu s Ronem, Hermionou, Ginny a Nevillem do Hermioniny ložnice, kde se Harry podělil s přáteli o jedno z mnoha svých tajemství.

Zavřel oči, uvolnil zvláštní smysly a všechny pečlivě prozkoumal. Ginny byla jednoznačně nejmocnější z přítomných po něm samotném. Už v surové síle magie převyšovala všechny starší bratry, Harry si nemohl pomoci, ale usmál se. Pokud se dalo věřit emocím, všem mohl věřit, ve vztahu k němu převládal čirý zájem.

„Tiše si přesedněte, nikdo nemluvte,“ pobídl je měkce. Nemusel zvýšit hlas, všichni němě čekali na jeho pokyny.

Ozvalo se šoupání a vrzání, jak vykonávali, co jim nakázal. Harry měl stále zavřené oči. Když hluk utichl, natáhl ruku a začal ukazovat. Nejenže si přesedli, dokonce na Ronův pokyn přestěhovali i židle samotné.

„Hermiona, Oliver, Ron, Katie, George, Ginny, Alice, Neville. Angelina sedí tady, Fredovi na klíně,“ dořekl, otevřel oči a díval se do ztuhlých tváří přítomných vystupujících z mnohobarevného víření magie. Jediný Ron nevypadal překvapeně. Oliver byl ohromen i přes potěšení z toho, jak dobře hádal. „A mezi námi, Ginny je ze všech Weasleyovců jednoznačně nejsilnější.“

Rusovláska se široce usmála, zatímco se její bratři velice snažili zatvářit uraženě. Vzápětí se po ní dvojčata vrhla – Angelina taktak uskočila z cesty – a začala ji lechtat, dokud Ginny neslzela smíchy.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-