Autor: Loten Překlad: Lupina Beta: marci Banner: solace
Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/21/Post-Tenebras-Lux
Rating: 16+
„Histories of ages past
Unenlightened shadows cast
Down through all eternity
The crying of humanity…“
„Historie věků minulých
vrhá stíny neosvícenosti
do celé věčnosti
lidí plačících...“
Donovan, ‚Hurdy Gurdy Man‘
XXX
Věci nešly úplně podle plánu. Většina dne byla vážně příjemná; bylo skvělé zase všechny vidět a kuchyně paní Weasleyové byla jako vždy vynikající – jen dobře vzhledem k hladu, jaký ji sžíral – a odpoledne se bavili. Ale pak se vše poněkud okázale zhroutilo. Jen aby si ji dobírali, pokládali jí všichni otázky na jejího neznámého tajemného milence, a ona jim prozradila, že byl ve Zmijozelu. Nikdo tu zprávu nevzal dobře a teď měla Hermiona co dělat, aby vůbec dokázala promluvit a poslat zprávu po Patronovi.
„Severusi? Hermiona. Jsem v Doupěti, ale nejsem ve stavu se přemístit. Pokud můžeš, mohl bys mě vyzvednout, prosím?“
„Co s tím má co dělat ten sklepní netopýr?“ agresivně se zeptal Ron po zmizení vydry. Jen taktak ovládla první rozzlobenou reakci, cítíc záblesk podráždění nad jeho hloupostí. Udělala vše, až na polopatické vyložení ‚Miluji Severuse Snapea‘ neonovým písmem; kolik nápověd potřebovali, aby na to přišli? Kolik inteligentních a náladových Zmijozelů poloviční krve toho věku, kteří bojovali ve válce, kdysi znala a nečekaně před rokem a půl potkala?
Zatnula zuby a stroze odvětila: „Jelikož se chci vrátit do Bradavic, dává větší smysl požádat o pomoc někoho z Bradavic než nutit k výletu někoho jiného, ne?“
„Nepoprosíš – jeho?“ zeptala se Ginny tlumeným hlasem.
„Kdybych mu řekla, co se stalo, asi by sem chtěl vpadnout a začít metat zaklínadla. Netoužíš ho mít poblíž, až to zjistí. A upřímně, vzhledem k vašim postojům, ani já nechci, aby byl poblíž vás.“ Ve skutečnosti to bylo právě teď strašně lákavé. Ani jeden ze zde přítomných nemohl doufat ve vítězství při střetu se Severusem; přiblížit se tomu mohli snad jen Harry nebo možná Bill, a její Zmijozel měl na víc než na ty dva dohromady, pokud by byl rozzuřený natolik, aby přestal hrát fér. „Bude lepší, když počkám venku. Pochybuji, že Severus bude mít dobrou náladu, a určitě nebude chtít vidět někoho z vás.“
„Ten pocit je vzájemný,“ odsekl Ron a ona jen stěží odolala nutkání dát mu facku.
„Děkuji za oběd, Molly,“ pronesla vyrovnaně. „Omlouvám se, jestli jsem způsobila nějaké potíže.“
„To nemusíš, drahoušku,“ ujistila ji paní Weasleyová. „Já se omlouvám za své děti. Myslela jsem, že jsem je vychovala líp,“ dodala tónem, který sliboval pozdější ostrá slova.
„Ne všichni jsme začali šílet při zaslechnutí toho slova na Z,“ namítl mírně George. „Někteří z nás –“
„Teď ne, Georgi,“ doporučil mu polohlasem otec.
Hermiona byla příliš rozrušená a naštvaná, aby se usmála. Jen se rozloučila, zamračila na Harryho, když se pokusil cosi říct, a vykráčela ven k přemisťovacímu bodu za plotem na konci zahrady. Při svém čekání se zachvěla. Napadlo ji, zda vůbec Severus ví, kde se Doupě nachází; ztrapní se před ním, pokud ne. A i kdyby ano, možná po něm žádala moc; nebude se chtít setkat s žádným Weasleym a věděla, že raději vypije pomalu působící jed, než by se znovu uviděl s Harrym. Aby se tím už dál nezabývala, co nejvíc vytěsnila zvuky zvýšených hlasů přicházející z vnitřku domu.
Zdálo se jí to jako hodiny, než se ozvalo ostré prásk a objevila se známá temná postava. Severus se ostražitě rozhlédl a uvolnil se, když zaznamenal, že ona je jediná osoba na dohled. Pokývl jí: „Omlouvám se. Dorazil bych dřív, ale nebyl jsem zde od konce první války a přemístění bylo náročné.“
„To je v pořádku. Jen chci domů.“
Nad jejím tónem se zamračil a tělo se mu napjalo a ztuhlo. „Co se stalo?“ ostře se zeptal. „Podle zprávy jsem si myslel, že jsi přebrala.“
„Nic se nestalo. Prosím, můžeme prostě jít?“ požádala.
„Cosi se zjevně stalo, když jsi tak rozrušená,“ pronesl tiše hedvábným hlasem, který ji varoval, že se začíná zlobit. „Co ti pitomci řekli tentokrát?“
Hermiona si unaveně povzdechla. „Nepřímo jsme mluvili o tobě. Prozradila jsem jim, že můj záhadný muž byl ve Zmijozelu. Nastala hádka, ztratila jsem nervy. A teď se nemůžu dost soustředit na přemístění, aniž bych se rozštěpila. Jen – ne, Severusi,“ vyštěkla, popadla jej za paži a zaryla mu do ní prsty, opožděně si všimla, že má na sobě ten nový kabát. „Ne.“
Zíral na ni, ale od domu se neodvrátil. „Proč ne, prosím pěkně?“ zeptal se velmi nebezpečným tónem.
„Protože si nepřeji krveprolití, a protože můžou být necitliví, předpojatí idioti, ale pořád jsou to mí přátelé a raději bych, aby i dál zůstali. Pokud se tam vrhneš, vypukne peklo a vše půjde do háje. Nech to být.“
Při jejích slovech se jeho pohled vyprázdnil. „Fajn,“ krátce pronesl a bez dalšího slova natáhl ruku. Zjevně byl naštvaný, ale nechtěla se s ním teď hádat, ne když den začal tak báječně. Vzala jej za paži, vydržela vířivý tlak a nepohodlí asistovaného přemístění, a když získala rovnováhu před školní bránou, on už rázoval vzhůru po cestě.
Potřebovala jeho podporu, ale jeho postojem byla zmatená a příliš unavená, a tedy jen tiše zanadávala a vydala se jej dohnat. „Co to s tebou je?“
„Proč by mělo být něco špatně?“ odvětil úsečným tónem.
„To nevím. Proto se ptám,“ zavrčela. „Už dávno jsi zjistil, že jsou všichni proti zmijozelským předpojatí. Určitě sis už na to zvyknul.“
„To není – to je jedno.“
„Proto takový nejsi, že?“ Jak se snažila následovat jeho rozzlobený krok, začínala se zadýchávat. „Tak proč? Sakra, Severusi, zastav na chvilku. Mluv se mnou.“ Neochotně se zarazil, ale nepodíval se na ni. Po chvíli mu povolila ramena, když jej rozhněvané napětí opustilo; zamračila se nad zjištěním, že je spíš rozrušený než naštvaný. „Severusi?“ nejistě se zeptala.
Povzdechl, ale stále se na ni nedíval. Velice tiše se zeptal: „Opravdu se za mě stydíš, Hermiono?“
Ta prostá otázka ji ohromila, když do ní narazily možné závěry. Svět se zapotácel a ona si uvědomila, proč je tak očividně rozrušený, proč se zlobil, když mu nedovolila ji bránit, proč měla slova vybírat opatrněji, když mu říkala, aby nechodil dovnitř, a tisíc dalších věcí. „Bože, Severusi, ne! Nikdy!“
Krátce na ni pohlédl a pak zase zrakem uhnul, aby studoval zasněžené pozemky. Dívala se na něj; ramena měl shrbená a byl nervózní, téměř jako by se připravoval na ránu. Ach, bože. Polkla a pokusila se to vysvětlit s nadějí, že nezvolí špatná slova; tolik jej dnes zranila a zcela náhodou. „Vždy jsem měla v úmyslu jim o nás nakonec říct, ale nevezmou to dobře. Doufala jsem, že když na to půjdu takto, když jim to budu sdělovat postupně a pokusím se vykreslit obraz svého tajemného muže bez hrozby některých jejich předpojatých představ o tobě, že to možná bude lepší.“
„Nedovolil jsem si na to dřív myslet,“ neutrálně pronesl Severus, „ale... ale já nemám co ztratit naším – vztahem. A ty všechno.“ Teď se na ni díval, ale jeho tvář naprosto postrádala výraz, což mohlo, ale nemuselo být dobře.
„Tak to není,“ trvala na svém. „Pokud dojde na volbu mezi přáteli a tebou, vždycky vyberu tebe. Ale doufám, že nebudu muset volit. Možná je to ode mne hloupé – dnešek to rozhodně potvrzuje – ale pořád doufám, že je můžu přesvědčit, aby nás akceptovali. Opravdu nezáleží na názoru druhých, ale… jsou to moji kamarádi a chtěla bych, aby byli za mě šťastní. Přísahám, není to kvůli tobě; to jen kvůli jejich předsudkům jdu na to tak pomalu. A rozhodně se za tebe nestydím, nebo za nás. Nesnažila bych se tolik je postrčit správným směrem, kdybych se styděla.“
Hermiona zadržela dech a sledovala jej. Sebevědomí měl stále děsivě nízké, i po celé té době, a nebyla si jistá, zda jí uvěří – právě protože by si přál, aby její slova byla pravdivá. Z náhlého popudu jej pobídla: „Podívej se, pokud mi nevěříš. Použij nitrozpyt.“
Napjal se, toto zjevně nečekal. Ve skutečnosti to překvapilo i ji, ale myslela to vážně – i když neměla tušení, co v její mysli uvidí, nebo jaký to bude mít na něj vliv. Věděla, co k němu cítí, ale také věděla, co by se stalo, pokud by to řekla. „To nebude nutné,“ nakonec odmítl poměrně napjatým hlasem. „Věřím ti.“ Se zachvěním na chvíli zavřel oči. „Jsem pošetilý a ty už jsi byla rozrušená.“
„Nebyl jsi pošetilý. Chápu, proč sis to myslel. Je mi to líto, Severusi – ani na chvilku jsem v tobě nechtěla vyvolat pocit, jako bych se styděla a chtěla tě přede všemi skrývat.“ Váhavě se jej dotkla na paži a cítila ztuhlé a napjaté svaly. Po další bolestně dlouhé chvíli ucítila, jak se uvolnil, a slyšela jeho pomalý výdech. Opatrně dodala: „Po pravdě řečeno bych si myslela, že bys upřednostnil udržet to v soukromí…“
Oči mu trochu zjemněly a vyprchala většina napětí. „To ano. Ale ty ne, alespoň pokud jde o tvé přátele. Začal jsem předpokládat, že jsi jim to neřekla, protože to vnímáš jako ostudné tajemství. Ulevilo se mi, že jsem se mýlil.“
Jí se ulevilo stejně tak a váhavě se na něj usmála. „Ne, neřekla jsem jim to, protože se snažím sedět na dvou židlích,“ suše přiznala. „Vím, že Ron to nepřijme nikdy, a ani nemyslím, že Harry někdy ano. Zbytek Weasleyových časem změní názor, ale nebude to snadné. Lenka to už ví; Neville bude šílet a asi se mnou už nikdy nepromluví; zbytek sboru mě bude nenávidět do konce věků. Odkládání vyjevení pravdy nic z toho opravdu nezmění.“
„Je to v pořádku. Sdílej informace, které chceš, a jak rychle uznáš za vhodné,“ tiše jí řekl. „Když už znám tvé důvody, budu se snažit nebýt tak přecitlivělý.“ Výraz mu proteplilo jedno z jeho tichých pousmání. „Ačkoliv pokud to oznámíš ve Věštci, mohl bych ztratit nervy,“ suše dokončil.
Hermiona se teatrálně zachvěla. „Nikdy jsem nezamýšlela dostat to do povědomí veřejnosti. Jen blízkým přátelům. A jakkoliv zděšení tou myšlenkou jsou, raději by před nikým neměli ceknout ani slovo, jinak ztratím nervy já.“
„Vskutku hrůzostrašné vyhlídky,“ poznamenal a ona se usmála a odmítla reagovat na jeho dobírání. Nebyla tak silná, jako někteří její kamarádi, ale když musela, bojovala dobře. A kdyby na to přišlo, měla by výhodu, protože použít násilí by byla mnohem ochotnější než oni. Navíc mám výhodu Zmijozela, který by mě bránil.
„Myslela jsem to vážně, když jsem ti nabídla, aby ses podíval.“
„Vím, že ano, ale nerad na někom používám nitrozpyt. Je to jako – ne, je to forma násilí, i když je objekt svolný. Není to něco, co bych kdy dělal lehce, a už vůbec ne kvůli podpoření mého ega.“
Usmála se. „Předpokládáš, že co bys viděl, by podpořilo tvé ego, já ale nemyslím, že by to potřebovalo.“
V reakci odfrkl a pobaveně se na ni podíval. A tím se nálada zlomila a případ vyřešil. Chybějící napětí jí umožnilo ocenit jeho vzhled; krátký kožený kabát vypadal každým coulem tak, jak doufala, že bude. Zřejmě se mu jeho dárek líbil.
„Přestaňte na mě vrhat zamilované pohledy, profesorko Grangerová. Co by si pomysleli studenti?“
„Divili by se, proč profesor Snape vypadá tak dobře,“ odpověděla mírně. „Pochybuji, že by si mě všimli, kdyby tebe viděli takhle.“
V koutcích tmavých očí se objevily vějířky tichého pobavení. „Myslel jsem, že moje ego nepotřebuje podpořit.“
„Fajn, v budoucnu už neřeknu nic hezkého,“ reagovala dopáleně v hraném rozhořčení s úsměvem a přátelsky jej vzala za ruku, aby se vydali zpět k hradu. „Pro případ, že bys byl zvědavý, měla jsem ještě jeden důvod nenechat tě konfrontovat,“ dodala zamyšleně.
„A to jaký?“
„Nebylo by to k nim fér. Opravdu, Severusi, nemůžeš se zaměřit na někoho svého formátu?“
Zasmál se tomu a zavrtěl hlavou. „Ale to bych pak nemusel vyhrát.“
„Záludný zmijozelský zlosyne.“
„Nesnesitelná nebelvírská necudo.“
XXX
Zbytek prázdnin uběhl mnohem příjemněji zejména proto, že se sovy nemohly jen tak zdržovat v Bradavicích a čekat na odpovědi učitelského sboru; Hermioninu poštu přesměrovávali domácí skřítci ze sovince do jejích komnat, kde ji mohla bezpečně ignorovat. V době, kdy se do ní pustila, byl štos pokusů o omluvu docela impozantní. V procesu jí poněkud bránil Severus tím, jak jí zpoza zad nakukoval přes rameno a pronášel sarkastické poznámky. Ve vzkazech našla několik nelichotivých zmínek o jeho osobě v pokusu o vysvětlení té předpojatosti proti Zmijozelům.
Nakonec odeslala všem kopii obecné odpovědi s kousavou informací, že je šťastná a opravdu se nestará, zdali jim něco vadí nebo ne, protože nepotřebuje jejich schválení, a že invektivy jejího přítele v pokusu o ospravedlnění urážky jejího milého nejsou tou nejlepší omluvou; a ano, míním tím tebe, Ronalde, a tebe, Harry. Jakmile měla hotovo, rozhodla se považovat tu věc za uzavřenou, alespoň pro tentokrát.
Nakonec jim bude muset říct celou pravdu – došly jí náznaky – ale může to počkat. Jakmile bude po Novém roce, přijdou Severusovy narozeniny, a pak začne s pokusy vystavět mosty k jejím rodičům; až pak se situace uklidní a bude se moci soustředit na osobní záležitosti. Stejně musí to tažení naplánovat, protože jestli se něco zvrtne, bude to katastrofa – poslední, co by chtěla, nebo potřebovala, aby někdo přehnaně reagoval a vyhrkl ty zprávy před špatnými lidmi. Může to počkat.
Nový rok proběhl mnohem úspěšněji než ten loňský. Informovala své kolegy, že jej stráví se svým mužem a prchla do podzemí časně v podvečer; Severus se tentokrát neopil, alespoň ne víc než ona, protože s sebou přinesla láhev šampaňského. Měl také výrazně lepší a pozitivnější náladu (ne že by to bylo tak nesmírně těžké vzhledem k tomu, v jaké depresi byl loni). Jejich soukromá oslava začala alkoholem posílenými polibky o půlnoci a skončila o pár hodin později ospalým zjištěním, že rozlité šampaňské nadělá na povlečení skvrny, když se dává pozor jen na očištění toho, co se vylilo na kůži toho druhého. Kocovina následující den stála za to – ale kocovina nebyla zas takovým problémem, pokud jste žili s Mistrem lektvarů.
„Tak, jaké máš novoroční předsevzetí?“ líně se jej odpoledne zeptala Hermiona, když byli oba konečně čistí a střízliví a skutečně venku z postelí.
„Přejmenovat Azkaban na Dům vycházejícího slunce,“ odvětil sarkasticky a nepřítomně u toho rozdmýchával oheň. „Vzhledem k tomu, že nikdo své předsevzetí nedodrží, můžeš si i ty nějaké naprosto směšné udělat.“
Dusíc se smíchy, zavrtěla nad ním hlavou. „Jsi hrozný. Nikdy si nedáváš vážná předsevzetí?“
„Ne – ne na Nový rok. Když vím, že něco musím udělat, udělám to, nebo naleznu způsob, jak se tomu vyhnout. Na ročním období nezáleží.“
„To je fakt,“ připustila.
„Ty sis něco předsevzala?“
Darebně se na něj zazubila. „Pokračovat tento rok stejně, jako jsme ho začali.“
Severus se ušklíbl. „Nu, toto konkrétně je možné dodržet. Ve skutečnosti to mohu téměř zaručit.“
XXX
Severusovy narozeniny naplánovala, ale nedostala šanci je uskutečnit. Oba je vzbudil před svítáním kdosi bušící na dveře jeho kabinetu; spěšně přes sebe přehodil hábit a šel to prošetřit. Hermiona poslouchala vzdálené hlasy; nerozuměla, co říkají, dokud Severus nezvolal: „Co?“ Víc hlasů, jeho a vyšší, který asi patřil studentovi. O chvíli později se s očima planoucíma vřítil do ložnice a začal na sebe rychle navlékat oblečení.
„Co se děje?“ zeptala se.
Zavrtěl hlavou. „Není čas. Řeknu později,“ zavrčel a vypadal naprosto rozzuřený a vlásek od vraždy. Okamžitě po obléknutí odplachtil a nechal za sebou slabou stopu magie, jak se přestával ovládat.
Bohužel celý den učil, takže ‚později‘ znamenalo hodně pozdě. Za celý den jej viděla jen jednou, když kráčel do sborovny pro jakési papíry. Jediný pohled na jeho bouřlivý výraz jí jasně řekl, že má neuvěřitelně špatnou náladu; téměř viděla, jak kolem něj vře vzduch, a atmosféra se najednou stala dusivě skličující. Nepodíval se na ni a práskl za sebou dveřmi tak silně, že se zeď zatřásla. Cokoliv se stalo, zjevně to nenesl dobře; nebyla si jistá, zda jej někdy viděla tak zuřit, dokonce ani když do toho byli zapletení Pobertové.
„Ví někdo, co se děje?“ zeptala se do éteru, ale ostatní učitelé vypadali stejně zmatení jako ona.
Jakmile mu skončila poslední hodina, doufala, že se vrátí do podzemí, ale když nahlédla do Pobertova plánku, byl s Minervou v její kanceláři. To bylo velice zvláštní. Kousajíc se do rtu, šla Hermiona nalézt někoho, kdo by mohl vědět, co se stalo. Prohledávala průchody hned vedle podzemí v naději, že potká Krvavého barona, než rozšíří průzkum. Nakonec zahlédla známou postavu a chodbou se k ní rychle rozběhla. „Nicku!“
Nebelvírský duch se otočil, usmál a v pozdravu pozvedl ruku. „Hermiono, jaká radost, že vás vidím. Hledáte mě?“
„Hledám někoho z duchů. Víte, co se stalo dnes ráno?“
„Dnes ráno?“
„Za Severusem před svítáním přišel student,“ vysvětlila polohlasem. „Podle toho, co jsem slyšela, má celý den vražednou náladu, a teď je zalezlý s Minervou v její kanceláři. Co se stalo?“
Nick se tvářil vážně – alespoň víc než obvykle. „Nekalost,“ zamumlal slavnostně, „veliká nekalost. Černá skvrna na dobrém nebelvírském jménu.“
„Sire Nicholasi, žádné hádanky, prosím. Co se stalo?“
Smutně zavrtěl hlavou, téměř mu spadla z krku, než se vzpamatoval. „Tři nebelvírské studentky pátého ročníku časně zrána zahnaly do kouta zmijozelskou druhačku v druhém patře,“ tiše řekl. „Uršula viděla, co se stalo. Ony…“ slabě povzdechl. „Přitlačily ji na podlahu a kreslily jí na paži nějakým mudlovským perem, co nejde smýt.“
„Kreslily na ni – ach, Merline!“ Naplnila ji hrůza. „Nemyslíte tím, že nakreslily Znamení zla, Nicku?“
„To udělaly,“ potvrdil zasmušile. „Uršula to řekla Krvavému baronovi, který vzbudil zmijozelské. Několik jich šlo zachránit to děvče, zatímco jiní se vydali informovat profesora Snapea o tom, co se děje. Bylo použito několik nepříjemných zaklínadel. Druhačka je na ošetřovně a vyspává hysterii, zatímco dvě z jejích mučitelek a jeden z bývalých zachránců podstupují léčbu. Protiva mi sdělil, že pan ředitel – myslím profesor Snape – bojuje s paní ředitelkou o to, kdo by měl být potrestán.“
„Ale krucinálfagot. Není divu, že tak zuřil.“ Hermiona se kousla do rtu. „Musím vědět, co se děje…“
„Portréty a my, duchové, jsme povinni neprozradit nic, co se řekne v ředitelově kanceláři,“ omlouval se Nick. „Doporučuji vám navštívit ošetřovnu a počkat; myslím, že tam profesor Snape půjde, jakmile skončí jeho schůzka.“
„Dobře. Děkuji, že jste mi to sdělil, Nicku.“
XXX
Oběť byla stále v bezvědomí; madame Pomfreyová byla nucena jí dát silný uspávací lektvar, protože nic nemohlo ani maličko uklidnit její hysterii, a Znamení na paži nešlo odkouzlit, ani sundat běžnými metodami – vrchní sestra nevěděla, jak to dokázaly nakreslit tak trvale. Ty dvě nebelvírské zraněné vypadaly strašně, zasáhla je impozantní směs zaklínadel a uřknutí; Hermionu překvapilo zjištění, že zmijozelský pacient nebyl nikdo jiný než Timothy, onen třeťák s unavenýma očima, který s ní dvakrát mluvil za Severusovy nepřítomnosti. Ty staré oči byly teď načernalé a trochu nateklé, ale překvapivě veselé, když na něj promluvila. S přesvědčením ji ujistil, i když nezřetelně: „Bude to v pořádku, protože profesor Snape je srovná.“
„Profesoru Snapeovi se nepodařilo naučit vás vybírat si své bitvy?“ zeptala se jej pobaveně Hermiona – měla chlapce ráda a on byl jedním z pouze dvou Zmijozelů, kteří si vybrali volitelné studium mudlů. „Váš obličej vypadá, že prohrál bitvu se zdí.“
„Spadl jsem ze schodů, profesorko Grangerová,“ nevinně odpověděl a pak dodal, „ale to schodiště si ten pokus zasloužilo.“
„To rozhodnutí není na vás,“ jemně jej pokárala.
„Pan Alton má nějaké problémy s impulsivností,“ tiše protáhl známý hlas ode dveří. „Člověk se občas diví, proč nebyl zařazen do Nebelvíru.“ S úsměvem se otočila na velice unaveného Severuse opřeného o rám dveří; jeho dřívější hněv zřejmě podlehl únavě.
„Nebelvír by na mě neměl, pane,“ odpověděl drze Timothy a vysunul se do sedu, přičemž dával pozor na zlomenou ruku v šátku na hrudi.
„Pozor na jazyk,“ nepřítomně a bez důrazu na slova jej varoval Severus. „Profesorko Grangerová, na slovíčko, prosím.“
Následovala jej ven z místnosti do ticha hlavní ošetřovny. „Nick mi řekl, co se stalo,“ sdělila mu polohlasem. „Jak se rozhodla Minerva?“
V černých očích mu zaplanuly jiskry absolutního vzteku. „Můžeš třikrát hádat. A první dva odhady ani nepočítej.“
„Ach, bože, Severusi. Snad to nenechá bez trestu?“
„Ne zcela,“ zamumlal a rty se mu zkroutily. „Všichni zainteresovaní obdrží tresty, včetně Zmijozelů.“ Hořkost v jeho hlase se nedala zaměnit; pro Severuse to byl až příliš známý příběh. Pokračoval: „Jediný ústupek, který se mi z ní podařilo vydolovat – s pomocí portrétů – byly tresty nebelvírských se mnou, ale jen za přítomnosti dalšího člena sboru, aby bylo zajištěno, že ty spratky nezabiji.“
„Budu tam,“ okamžitě zareagovala a jeho oči změkly.
„Děkuji ti. Chtěl jsem se tě zeptat. A děkuji, že ses přišla podívat na mé Zmijozely.“
„Kdo říká, že jsem tady kvůli tomu?“ zeptala se tak nevinně, až se skoro usmál.
„Obličej pana Altona se časem zahojí, jak jsem byl informován,“ poznamenal. „Ostatní členové té záchranné skupiny byli z šestého a sedmého ročníku, ti se z toho dostali relativně bez úhony.“
„Timothyho mám ráda.“
„Myslel jsem si, že budeš. Dotáhne to daleko, jestli se před tím nezabije. Připravil jsem rozpouštědlo na odstranění kresby z paže slečny Hamptonové; brzy se vzbudí a musím si s ní pohovořit, než se vrátí do péče své koleje. Už jsem promluvil k mým zmijozelským a přidělil potřebné tresty s výjimkou toho obvázaného mladého lva v místnosti za námi. Teď už zbývají jen ty tři pachatelky.“
„Kdy proběhne jejich trest?“
„Dnes. Asi za hodinu, abych byl přesný.“
Pocítila záchvěv zklamání; tolik pro plány na dnešní večer. „Přijdou o večeři. Tak jako ty, mezi námi.“
„Nemyslím, že bude mít někdo z nás chuť na jídlo, až s tím skončíme.“
„Víš, co uděláš?“ zeptala se tiše, moc se jí nelíbil hněv v jeho očích.
Ponuře přikývl. „Ano,“ osvětil krátce bez dalšího upřesnění.
XXX
„Vypadáš unavený, Severusi,“ řekla mu tiše o chvilku později, když opustili ošetřovnu a vydali se na dlouhou procházku do podzemí.
„Jsem unavený,“ odvětil vyčerpaně. „Tu samou bitvu bojuji téměř čtyřicet let a nedosáhl jsem vůbec žádného pokroku.“
„Tvoje kolej ti věří. Viděla jsem to, když jsi byl pryč.“
„A tu víru lze ztratit. Tento boj nemohu vyhrát. Jediné, co můžu udělat, je dát těm třem pitomým holkám tresty a doporučit mým Zmijozelům, aby byli opatrnější.“
„Snažíš se. To je to, co je důležité. Víš, jaké to je, když nikdo není na tvé straně; díky tobě nemusí oni zažívat to samé.“
Neodpověděl, ale po chvíli se krátce dotkl její ruky. Nic neříkali, dokud se za nimi nezavřely dveře jeho komnat. Hermiona si povzdechla a pohlédla na něj. „Vzhledem k tomu, jak úspěšný byl dnešní den, ti opravdu nemůžu popřát všechno nejlepší k narozeninám, aniž bych se cítila jako idiot,“ poznamenala suše.
Jeden koutek úst mu cuknul nahořklým pousmáním. „Nicméně tu snahu oceňuji.“ Tiše si odfrkl. „Dnes večer cítím každý jednotlivý rok svých padesáti let.“
„To si umím představit. Tady…“ Podala mu malou krabičku. „Všechno nejlepší, ať už je to pitomé, nebo ne.“
„Má nějaký smysl ti říkat, že jsi mi nemusela nic dávat?“ zeptal se a přijal dárek.
„Vůbec ne, protože jsem si toho vědomá,“ odvětila mírně a sledovala jeho tvář při rozbalování balíčku a odhalení prstenu. Byl z masivního stříbra s hluboce vyrytými černými písmeny. Pozorovala, jak prstem přejíždí latinská slova.
„Kde jsi ho našla?“ zeptal se po dlouhé chvíli, nepřestávaje se na prsten dívat.
Usmála se a významně pronesla: „Ve stánku na tržišti Camden.“
Očima kmitl do jejích a pak pryč. „Aha.“ Zněl téměř v rozpacích a ona se vítězoslavně usmála. Věděla jsem to. Už dlouho měla podezření, že vydří prsten byl ve skutečnosti draze na míru vyrobený; bylo hezké mít to potvrzeno – a taky se cítila lépe s množstvím peněz, které vynaložila na tento. „Ad Finem Fidelis,“ zašeptal spíš pro sebe.
„Věrný až do konce,“ tiše přeložila – ne že by to potřeboval. „Myslela jsem, že je vhodný.“
V minulosti vždy pečlivě odložil dárek, který mu věnovala, a vyzkoušel jej, až když byl sám. Ne tak tentokrát; pár minut na prsten zíral, pomalu jej otáčel v rukou, a pak jej opatrně vsunul na prsteníček pravé ruky. Vytáhl hůlku a upravil si jeho velikost, aby perfektně seděl; ujistil se tak, že mu nešťastnou náhodou nesklouzne. Jakmile bylo hotovo, studoval jej nečitelnýma, černýma očima, a pak se podíval na ni. „Děkuji ti, Hermiono,“ tiše poděkoval tónem a výrazem, kterými jasně dával najevo, že nemluví jen o dárku.
„Pro tebe se stalo víc než rádo, Severusi,“ tiše odvětila s úsměvem.
Po dlouhé chvíli ticha jeho výraz potemněl a on si povzdechl. „Musím se připravit,“ pronesl zdráhavě, načež otevřel dveře a vešel do kanceláře. „Nebude se ti moc líbit, co chystám.“
„Pak mi to neříkej. Věřím ti, Severusi,“ prostě odpověděla. „Dej mi vědět, až budeš připraven.“
XXX
Když se ozvalo zaklepání, Severus seděl za svým stolem a zdánlivě se zaobíral papírováním. Hermiona se usadila v rohu s knihou. „Vstupte,“ ostře pokynul, aniž by vzhlédl. Minerva do místnosti přivedla tři nervózní a vzpurné dívky.
„Profesore Snape. Jsou zde studentky kvůli jejich trestu,“ tiše oznámila ředitelka. „Našel jste dalšího člena sboru kvůli dohledu?“
„Profesorka Grangerová se uvolila,“ odvětil a odložil práci stranou, aby si studentky vyrovnaně přeměřil.
„Dobrá tedy; opustím vás. Nezdržte je dlouho; zítra mají vyučování.“
Jakmile se za ní zavřely dveře, Severus se opřel a sepjal prsty. Pohledem pomalu a v naprosté tichosti přejížděl z jedné znepokojené tváře na druhou. Hermiona si dobře pamatovala, jak efektivní je tato konkrétní taktika; ale bylo těžké soucítit, jakmile si vzpomněla na vyděšenou holčičku, která jen před hodinou vzlykala Severusovi na rameni, když rozpouštědlo konečně začalo odstraňovat inkoust z její ruky. Ticho nechal protahovat na několik minut, než promluvil tichým a nebezpečně hedvábným hlasem.
„Než začneme, chce některá z vás něco říct?“
Velmi nerozumně mu jedna z nich – pravděpodobně vůdkyně – skutečně odpověděla. „Byl to – byl to jen vtip, pane.“
„Vtip,“ zopakoval chladně a Hermiona se pokusila sebou netrhnout. Kolikrát Pobertové úspěšně omluvili své zjevné krutosti k Severusovi přesně tou samou obhajobou? „Váš ‚vtip‘ přivedl dva členy Zmijozelu na ošetřovnu pro celonoční pozorování a způsobil dvanáctileté dívce značnou bolest a utrpení. Naštěstí pro vás tři nevěřím, že za vaším činem se skrývá skutečná zlomyslnost,“ pokračoval nečekaně. „Zjevně nerozumíte významu toho, co jste spáchaly. A toto zde budeme řešit.“
Velmi pomalu a rozvážně si rozepnul levou manžetu a odroloval rukáv hábitu a pak i košile tak, aby zajistil pozornost u každého pohybu. Znamení zla vystupovalo na bledé kůži, i když bylo nevýrazné; natáhl ruku a všechny tři dívky na ni v naprosté hrůze zíraly rozšířenýma, fascinovanýma očima.
Pohlédl na jednu z nich. „Slečno Brooksová. Jste mudlorozená, že?“
„A-ano, pane.“
„Máte prarodiče nebo pra-prarodiče, kteří bojovali ve druhé světové válce?“
„Pane?“ zeptala se zmateně.
„Je to velmi jednoduchá otázka.“
„Pra-pradědeček byl v zákopech, pane,“ zašeptala.
„Pak vám poskytnu analogii, ačkoliv ne dokonalou. Co jste provedly slečně Hamptonové, není nepodobné nacistickému označení válečných zajatců v koncentračních táborech. Snad je srovnatelné s násilným podržením židovského dítěte na zemi a nakreslením svastiky na jeho čelo.“ Měl teď ocelově chladný hlas a všechny tři dívky sebou trhly; ta oslovená zbledla. „Slečno Gibbsová, slečno Quarterhouseová – vy jste čistokrevné, že ano?“
„Ano, pane…“
„Ano, pane.“
Severus je pozoroval bez výrazu. „Rodina slečny Hamptonové nebyla smrtijedská. Nemá žádné blízké příbuzné, kteří by byli. Ujišťuji vás, vím to osobně. Dovolte mi něco vám říct, oběma – každá jednotlivá čistokrevná rodina má vzdálené příbuzné, kteří sloužili Pánu zla. Každá. Jednotlivá. Včetně vašich. Možná tito příbuzní byli velmi vzdálení, bratranci ze čtvrtého, či pátého kolene; možná nikdy nepřijali Znamení a nestali se plnoprávnými Smrtijedy; ale každá jednotlivá čistokrevná čarodějka či kouzelník a většina poloviční krve má pokrevní vazbu k následovníkům Pána zla. Bez ohledu na kolej, do které byli zařazeni. Ve skutečnosti jeden z nejslavnějších Smrtijedů byl Nebelvír; jmenoval se Petr Pettigrew a díky němu Harry Potter vyrostl jako sirotek a díky němu se mohl Pán zla vrátit do druhé války.“
Zhluboka se nadechl; jeho temné oči postrádaly naprosto vše, byly mrtvé a chladné a nesmírně zastrašující, pokud ne přímo děsivé. Poprvé za dlouhou dobu Hermiona viděla toho učitele, kterého se ona a její kamarádi kdysi obávali. V této chvíli nebyl mužem, kterého znala. „Teď k vašemu trestu. Na stole přede mnou leží myslánka; jsem si jistý, že ji všechny tři umíte použít. Jsou v ní jisté pečlivě vybrané vzpomínky, na které se podíváte. Jakmile shlédnete veškeré vzpomínky, můžete odejít.“
„To je vše?“ vyhrkla dívka, která mu řekla, že to byl jen vtip – slečna Gibbsová; Hermiona ani jednu dívku neučila a nevybavovala si jejich křestní jména.
Tvářil se ponuře. „To je vše. Můžete jít první, jelikož si myslíte, že je to tak snadné. Nepokoušejte se stáhnout dřív, než uvidíte vše; nebude se vám líbit, pokud vás ke sledování donutím.“ Opřel se a chladně pohlédl na vyjevenou dívku, jak míří k myslánce a naklání se nad ní.
Hermiona neměla tušení, jaké vzpomínky tam Severus vložil, ale zjevně ne příjemné. V době, kdy se slečna Gibbsová vynořila na povrch, byla bezkrevně bledá a téměř hystericky plakala, třásla hlavou a znovu a znovu šeptala: „Ne… Nebylo to takové…“
Severus ji naprosto ignoroval a pohlédl na další studentku. „Slečno Brooksová. Jste na řadě.“
Zde byla reakce ještě horší; dívka byla téměř zelená, když vyvrávorala z myslánky. Severus rukou se Znamením mlčky ukázal na lavor na zemi a ona se zhroutila a začala zvracet.
Pohled Mistra lektvarů byl naprosto bez lítosti, když se zaměřil na poslední z těch tří, která své kamarádky ustrašeně sledovala. „Slečno Quarterhouseová.“
„Pane… prosím…“
Jeho hlas prásknul jako bič. „Udělejte to. Nebo vás přinutím.“
Bledá a chvějící se udělala, co jí bylo poručeno. Vypadala na pokraji mdlob, když se konečně odtáhla, vzlykala a Hermiona uvažovala, zda nemá zasáhnout; jako by to vycítil, Severus zachytil její pohled a nepatrně zavrtěl hlavou. Zůstala na svém místě a tiše sledovala, jak se ty tři dívky navzájem drží a pláčou.
„Stačí,“ vyštěkl Severus. Ani jedna nemohla přestat plakat, ale alespoň se o to pokusily a nekoordinovaně se seřadily před stolem. Vstal a chladně a nelítostně si je přeměřil. „Dnes večer pošlu dopisy vašim rodinám a popíšu přesně, co se dnes stalo. Co se týká oficiálního trestu, tím tato záležitost skončí.“
Pomalu přešel kolem stolu a postavil se před děvčata. Shlížel na ně s výrazem absolutního a ledového opovržení. „Co jste provedly dnes ráno, bylo naprosto odporné,“ tiše pronesl. „Potupily jste své rodiny a vaši kolej a zradily vše, zač jsme během války bojovali, krváceli a umírali. Věřím, že teď již rozumíte.“
Zhluboka se nadechl, založil ruce na hrudi a zasadil poslední výstřel. „Kdyby tu teď stál Pán zla, smál by se vašemu malému ‚vtipu‘ a považoval by to za dobrou věc. Byl by ohromen. A teď, běžte mi z očí.“
XXX
Zůstal stát a netečně sledoval jejich odchod, dokud se za nimi dveře nezavřely; pak se zhroutil jako loutka, které přestřihli vodící šňůrky. Odvrátil se, nejistě se vydal zpět ke stolu a sesunul se na židli. Na to se předklonil a zabořil hlavu do dlaní.
Hermiona vstala a nejistě se k němu přesunula. „Severusi?“ tiše se zeptala.
Odpověděl nezřetelným hlasem: „Varoval jsem tě, že se ti to nebude líbit.“
„Jsi v pořádku?“
Chvíli byl zticha, než rozhodně odpověděl: „Ne.“ Slyšela jej trhaně se nadechnout. „Navzdory přesvědčení téměř všech svých studentů a kolegů, neužívám si rozplakávání dětí. Mám toho víc než dost na několik životů.“ Pomalu složil ruce a zadíval se na ni zmučenýma očima. Bolest v jejich černých hloubkách jí málem zlomila srdce.
„Ach, Severusi,“ zašeptala, vztáhla ruce a objala jej; otočil se na židli a s chvěním jí zabořil tvář do hábitu. Nemyslela si, že skutečně pláče, ale zcela jistě k tomu měl blízko. Mohla mu jen nabídnout útěchu v hlazení, kam jen dosáhla, po vlasech, ramenou, pak se sklonila a políbila jej na temeno hlavy.
„Nenáviděl jsem u toho každou vteřinu,“ zamumlal nezřetelně.
„Vím, lásko, vím,“ mumlala a rychle mrkala, aby odehnala slzy. „Bylo to nutné. Je mi líto, že jsi to musel být ty, když už jsi toho musel tolik zažít. Ale teď je konec a žádný student už se nepokusí o nic tak brutálního.“
Vydal přiškrcený zvuk a přitáhl objetí jejího pasu. „Pravda.“ Postupně se jeho chvění zpomalovalo a odeznělo a nakonec se trochu uvolnil. Spíše se o ni opíral, než že by byl přitisknutý. „Sir Nicholas se vydal tě najít?“
„Ne, sama jsem hledala některého z duchů,“ vysvětlovala. „Říkal jsi, že byli tví spojenci, tak jsem předpokládala, že budou vědět, co se stalo. Nebo budou schopni to alespoň zjistit. Nemohl mi prozradit, co se děje v Minervině kanceláři, nebo jak dlouho tam budeš, tak jsem šla na ošetřovnu zkontrolovat zmijozelské a počkat na tebe.“
„Děkuji ti.“ Odtáhl se a vzhlédl k ní; oči měl suché, i když stále vypadal oprávněně nešťastný. Unaveně si promnul tvář a vrátil pozornost ke svému kabinetu, tiše jej uklidil, a pak začal s přemisťováním vzpomínek z myslánky.
„Co jsi jim ukázal?“ tiše se zeptala Hermiona.
„Nic, co chci, abys viděla,“ okamžitě odpověděl. Povzdechl si. „Nic, co bych chtěl, aby kdokoliv viděl.“ Po chvíli tiše vysvětlil: „Vzpomínky ukazující význam Znamení zla. Bylo tam pár pečlivě upravených vzpomínek na označování nových rekrutů – plná vzpomínka na ten proces by byla příliš, i kdybych byl ochotný ji sdílet, což nejsem; jak nás Pán zla učí Znamení vykouzlit, když jsme zabili; vraždící scény se Znamením na obloze; Belatrix vrývající Znamení do těla jedné z jejích obětí.“ Zaváhal, zíral na svoji paži a sledoval jizvu, která běžela podél Znamení. „Tu noc, kdy jsem se opil a udělal toto, jsem se snažil poškodit Znamení. Rozřízl jsem si ruku čistě až na kost a pochopil, že všechno jde do pekel.“
„Aha.“
„Nesouhlasíš.“
„Ne, ale ani ty, a byl to tvůj nápad.“ Natáhla ruku a jemně se jej dotkla na tváři. „Bylo to nutné. Teď již rozumí tomu, co provedly. A mnozí by řekli, že se z toho vyvlékly snadno.“
„Abyssus abyssum invocat,“ zamumlal. „Zlo plodí zase zlo.“ (1)
„Co to znamená?“
„Hovorově, ze dvou zel nevzejde dobro.“
„Ne. Ale toto bylo méně zlé.“
„A co by bylo horší?“ tiše se zeptal.
„Neudělat nic,“ odpověděla tiše, setkala se s jeho pohledem a držela jej. „Žádné kroky k obraně tvých Zmijozelů. Dovolit, aby to, co se dělo tobě, se opakovalo u další generace. To by bylo horší.“
Zhluboka se nadechl a do očí se mu vrátilo trochu života, když do sebe z těch slov nasál něco síly. „Ano. Děkuji.“
Nedostala šanci odpovědět, když se dveře rozletěly a dovnitř se s planoucíma očima vřítila rozzuřená Minerva McGonagallová. „Snape, co jste udělal těm dívkám?“
Se znepokojující rychlostí Severus nasadil svoji obvyklou netečnou masku a nic neříkající oči, když se otočil od Hermiony a pohlédl na svoji zaměstnavatelku. „Vysvětlil jsem jim, co provedly,“ odpověděl chladně.
„A to je důvod, proč se jim muselo dostat léčení na ošetřovně kvůli hysterii?“
Vypadal naštvaně. „Nemělo se jim dostat ošetření. Není s nimi nic špatného, jen obvyklá nebelvírská choroba – těžká hloupost a averze k zaslouženému potrestání.“
„Snape –“
Zasáhla Hermiona. „Celou dobu jsem zde byla, Minervo. Severus neudělal nic, čím by je zranil. Ve skutečnosti nebyl tak krutý, jak si zasloužily.“
Minerva vypadala zděšeně. „Jak to můžete říct?“
Hermioně se najednou udělalo zle naprostou zuřivostí. Vykročila vpřed, přímo pohlédla starší ženě do očí a zavrčela: „Tři šestnáctileté studentky zahnaly do kouta dvanáctiletou, držely ji na zemi a nakreslily jí na paži Voldemortovo Znamení zla. Plivaly na ni a pokřikovali na ni ‚Smrtijedko‘, a ještě se tomu smály. Napadly třináctiletého hocha, který jí přišel na pomoc – podle jeho zranění bych řekla, že jím nejdřív praštily tváří o umyvadlo. Myslím, že je nechutné, že za to dostaly jen trest, a tleskám Severusovi za to, jak se držel zpátky, obzvláště poté, co jsem viděla emoční stav slečny Hamptonové.“
Ředitelka vypadala, jako by dostala facku, ale Severusovy oči se rozzářily něčím temným a nelítostným. Hermiona se zhluboka nadechla a klidněji pronesla: „Severus jim pomocí myslánky ukázal pár vzpomínek, které vysvětlují skutečný význam Znamení zla. Takže teď by měly plně pochopit, co provedly. Nic víc.“
„Poppy mě informovala, že nemohou přestat plakat…“ slabě oponovala Minerva.
„Taky by měly plakat,“ odpověděla Hermiona unaveně, jak začal hněv slábnout. „Co udělaly, bylo odporné a neomluvitelné. Považuji skutečnost, že deset let po válce naše děti jen tak zlehka provedly něco takového, za důvod k pláči; vy ne?“
Starší žena pomalu přikývla. „Můžete mít pravdu.“
Severus se tiše ozval: „Toto je naše chyba. Ta děvčata neměla představu o tom, co dělají; to proto je to uvědomění tolik zasáhlo. Neučili jsme je, jak jsme měli.“ Nadechl se. „Paní ředitelko, mohu něco navrhnout?“
„Ano?“ odvětila automaticky.
„Teď není doba na hlubokosáhlé diskuze, ale někdy brzy bych se s vámi rád setkal, abych vám navrhl nějaké změny. Mám jeden či dva nápady, které by mohly být užitečné.“
„Nu – dobře, Severusi. Probereme to brzy.“ Ředitelka vypadala otřeseně. „Viděla jste ty vzpomínky, Hermiono?“
„Ano,“ zalhala pevně. „Nic jim nepřinese noční můry, jen jejich vlastní vina.“ Nevěděla to jistě, ale Severusovi se to nedělalo lehce, a bez dobrého důvodu by jim neukázal nic opravdu děsivého. Věřila mu natolik, aby kvůli němu zalhala Minervě.
Minerva si povzdechla. „Dobrá. Nechám to být. Promluvím si s vámi v neděli, pokud budete mít čas.“ Otočila se k odchodu a byla přerušena tichým hlasem.
„Minervo,“ oslovil ji Severus. „Musíte si uvědomit, že už nejste ředitelkou Nebelvíru, ale Bradavic.“
„Co tím chcete říct, Snape?“
Zvedl ruce. „Nepřeji si dnes hádku. Ale… proč jste ty tři na trest doprovázela vy? Profesor Longbottom je jejich ředitel. Ne vy. On je sem měl přivést a to on by tu teď měl stát.“ Povzdechl si a vypadal unaveně. „Na ošetřovně byly čtyři děti, když jste tam dnes přišla. Já jsem zodpovědný jen za dvě z nich, Longbottom je zodpovědný za druhé dvě. Vy jste zodpovědná za všechny čtyři. Promluvila jste vůbec se slečnou Hamptonovou nebo panem Altonem? Víte vůbec, jak moc byl on zraněný a ona traumatizovaná?“ Promnul si oči. „Omlouvám se, že to teď vytahuji. Jsem unavený a nemyslí mi to jasně. Ale nechci, aby nějaké dítě v mé péči skončilo jako já.“
Rozhostilo se velmi dlouhé a velmi nepříjemné ticho, než Minerva beze slova opustila místnost a dveře za sebou zavřela prudčeji, než bylo nezbytně nutné.
„To šlo dobře,“ poznamenala Hermiona.
Tiše si odfrkl, opřel se lokty o stůl a vložil hlavu do dlaní. „To vskutku. Tato konkrétní hádka byla velmi špatně načasovaná.“
„Už nějakou dobu jsi jí to chtěl říct.“
„Co jsem se připojil ke škole. Nejsem slepý, Hermiono, a jsem si jistý, že víš, proč jsem strávil část svého drahocenného volna ve sborovně.“
„Ano. A nemýlíš se. Část problému je v tom, že Neville není vždy nejasertivnější člověk. Částečně pořád Minervu vidí jako svoji ředitelku koleje. Byl zvyklý dělat, co řekne, tak se jí nepostaví, když by měl.“
„Vím,“ unaveně odpověděl. „Je to binec. A jen se to zhorší.“
„Co tím myslíš, Severusi?“
Zaváhal, než zavrtěl hlavou. „Dnes ne. Jsem unavený a zkroušený a hlava mi puká. Problémy světa vyřešíme jindy.“ Věnoval jí ironický úsměv. „Tohle je příšerný způsob, jak oslavit půl století.“
„Pravda,“ tiše přitakala. „Pojď. Vezmi si něco na bolest hlavy, nalij si sklenku a připrav horkou koupel. Já nachystám jídlo.“ Po chvilce se na něj usmála. „A ve skutečnosti mám pro tebe narozeninový dort.“
Zamrkal. „Děláš si legraci.“
„Ne,“ radostně odpověděla. „Dokonce má i svíčky.“
Trochu mu zacukaly koutky, jak se snažil neusmát. „Samozřejmě má. Ženská, ty jsi zcela a naprosto šílená.“
„Musím být, abych s tebou vydržela,“ oznámila mu laskavě a vztáhla k němu ruku. Vzal ji a dovolil jí, aby jej vytáhla na nohy. Pak ji následoval dveřmi do soukromých komnat a kopnutím je za sebou zavřel.
XXX
Severus, tvrdohlavý jako vždy, trval na napsání rodinám všech zainteresovaných studentů a vyslal dopisy na cestu, než si dovolil se uvolnit. Ale jakmile bylo hotovo, poslechl Hermioniny pokyny. Ve vaně téměř usnul, ale když se z ní zvedl, bolest hlavy odezněla a už vypadal víc jako své obvyklé já.
Při jídle se mírně zeptal: „Proč byl se mnou Křivonožka?“
Hermiona se usmála. „Dostal pokyn nenechat tě upadnout do zachmuřenosti, i kdyby tě z toho měl vyškrábat.“
„Typické,“ zamumlal a zavrtěl hlavou. „Oběma bych vám rád připomněl, že toto jsou mé komnaty. A technicky mám vyšší postavení.“
„Nakolik je to významné?“ nevinně se zeptala a on se pousmál, aniž by se obtěžoval s odpovědí. Měl jednu ze svých tichých, téměř zamyšlených nálad; trvalo jí několik minut, než si uvědomila, že naklání hlavu, aby sledoval, jak se svíčky odráží od jeho nového prstenu.
Když poněkud rozpačitě přinesla slibovaný narozeninový dort, začal se smát. „Je to to, co myslím, že je?“
„Čokoládový dort,“ potvrdila.
„Oprav mě, jestli se mýlím, ale to je spíš tvůj oblíbený dort než můj…“
„Zaprvé, opravdu si nemyslím, že to je pravda, ne po tvé reakci v Cambridgi,“ odsekla, „a zadruhé, údajně máš rád perník, který je sice svým způsobem dobrý, ale nemůže být narozeninovým dortem.“
„A proč ne, smím-li se ptát?“
„Protože máš narozeniny, Severusi, a máš spolykat tolik cukru, aby tě to přivedlo do diabetického kómatu.“
„To říká dcera zubařů?“
Předstírala zamračení, ale potěšilo ji, že ji ta zmínka nebolela. Poté odsekla: „Když se se mnou budeš hádat, nic ti nenechám.“
„Sníš sama celý čokoládový dort? To ti opravdu připraví diabetické kóma, pokud ne nejdřív silnou nevolnost.“
„Severusi Snape, do minuty mě rozzlobíš,“ co nejpřísněji jej varovala. „Přestaň se hádat, zavři oči a něco si přej. A pak sfoukni svíčky.“
Rty mu zacukaly a v očích viděla pobavení. Poslušně však obrátil pozornost k dortu, dlouhou chvíli se rozmýšlel, a pak svíčky sfouknul. Bylo dost dobře možné, že si i něco přál; teď měl pravděpodobně poprvé skutečný narozeninový dort, protože z toho, co věděla o jeho rodičích, pochybovala, že by se obtěžovali. A neuměla si představit, že by on v dospělosti od někoho přijal takové gesto.
„Vlastně jsi 50 napsala svíčkami,“ poznamenal tiše, když ukrojil velkorysý kousek, o který se měli podělit.
Usmála se a zvedla vidličku. „Padesát svíček by se mi na dort nevlezlo.“
„Au. Opatrně s hrdostí starého muže.“ Vložil sousto do úst, na chvíli zavřel oči a vydal slabý zvuk ocenění.
„Pch, nebuď tak citlivý. Není to vhodné pro muže tvého věku.“ Na jazyku jí explodovala chuť a ona zavřela oči, aby si ji vychutnala. Jakmile polkla a zase oči otevřela, pobaveně se na ni ušklíbal, ale neřekl nic a znovu si nabral.
Po dojedení dortu se opřela se spokojeným povzdechem. „Teď mi řekni, že by sis raději dal perník než toto.“
Jeho tmavé, hluboké oči odrážely světla svíček, když se na ni podíval. „Máš čokoládu na rtu,“ tichounce poznamenal.
Hermiona se pomalu usmála a zvedla prst ke koutku úst. „Tady?“
Do pohledu se mu vplížil žár. „Ne…“
„Tady?“ ukázala.
Severus se na ni stejně tak pomalu usmál. „Ne.“ Vstal a naklonil se blíž. Zavřela oči, když jí políbil druhý koutek úst. „Tady. A… tady,“ zamumlal a sledoval jí horní ret jazykem. „A…“ přestal mluvit, jemně jí položil ruku na tvář a políbil ji. Pohnuli se pomalu, nemusela tedy polibek přerušit a vstala, na prsty si navinula jeho vlhké vlasy a vešla mu do náruče.
Jejich milování bylo pomalé a jemné, žádné dráždění, žádné hravé boje o dominanci, jen intenzivní vzájemné potěšení. Poté ležela v jeho objetí; ložnice byla tak tichá, že slyšela tlukot jeho srdce v místě, kde mu na hrudi spočívala hlavou. „Můj Severusi,“ zamumlala tiše. „Celý den měl být takový.“
Ospale se zasmál. „Pochybuji, že bych jej přežil,“ odpověděl, pak povzdechl a natočil hlavu tak, aby tváří spočinul na jejích vlasech. „Dnešní den byl… těžký,“ přiznal, „ale… ne celý. Pomohla jsi mi postarat se a ochránit mé Zmijozely, Hermiono. Hodně to znamená pro mě i pro ně. Rozumíš tomu, proč jsem jednal tak, jak jsem jednal. A podpořila jsi mě a hájila. Nejsem si jistý, jestli si uvědomuješ, jak vzácné to je… nebo jak důležité. A na méně osobní notu, dalo mi to dostatek vlivu, kterým možná Minervu přesvědčím, aby mě poslechla, a já tak zrealizuji některé nezbytné změny.“ Přitiskl se k ní blíž, přitáhl objetí, a pak zvedl jednu ruku k jejímu rameni; zjistila, že si znovu prohlíží prsten.
Velmi, velmi tiše řekl: „Dnes jsem viděl náznak toho, jakým celý můj život mohl být, kdybych mu nemusel čelit sám. Ani nedokážu vyjádřit, co to pro mě znamená; ale myslím, že to víš, nebo to alespoň umíš odhadnout.“
Hermiona se soustředila na dýchání a zavřela oči před slzami, které jí hrozily. „Ano,“ stejně tiše odpověděla.
Obklopovalo je hřejivé ticho a téměř spala, když Severus znovu promluvil tlumeným šepotem, který bylo stěží slyšet. „Děkuji ti, moje Hermiono.“
Neodpověděla mu, ale usmívala se, když usnula.
PP: S úvodními verši zásadně vypomohla marci.
(1) Abyssus abyssum invocat – doslova „propast volá propast“, jedna chyba vede ke druhé
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Latinsk%C3%A1_r%C4%8Den%C3%AD_A
Nebo také: „peklo plodí peklo“, výrok obecněji rozšířený jako „zlo plodí zlo“ nebo také „nečiň jiným, co sám nerad“.