Preklady fanfiction Harryho Pottera

16. kapitola - Poslední rozloučení

Hermiona poklekla k čerstvému kopečku hlíny a položila na něj jedinou růži. Vzpomínala si, že po pohřbu jejího dědečka trvalo týdny, než na jeho hrob umístili náhrobek. Ale mudlovský a kouzelnický svět nebyly totéž a tak už tu stála kamenná deska:

Ronald Bilius Weasley

narozen 1. března 1980

zemřel 10. října 2013

S láskou vzpomínáme

Slzy jí stékaly po tváři a udělala tu chybu, že se pokoušela setřít si je a vstát ve stejnou chvíli. Někdo ji chytil za loket a pomohl jí zvednout se na nohy.

„Díky,“ zamumlala Hermiona a pak vzhlédla, aby se podívala, kdo jí pomohl. „Remusi!“

„Ahoj, Hermiono,“ řekl Remus Lupin laskavě. „Jsem rád, že tě vidím.“

„Já taky.“ Navzdory okolnostem bylo milé vidět svého bývalého učitele a přítele. Všimla si, že vlasy má už úplně šedivé, i když už nenesl známky vyčerpání, které ho tak často trápilo v minulých letech. Hermiona ho srdečně objala. „Jak se máš?“

„Docela dobře, díky. Vracíš se zpátky do domu na oběd?“

„Ano.“

„Můžu jít s tebou?“

Hermiona přikývla. „Samozřejmě.“

Remus ji vzal za ruku a zahákl si ji pod loket. „Tohle je smutný den, viď?“

„Tohle všechno byla jedna velká, smutná záležitost.“

„To rozhodně byla.“

„Jak se ti daří?“ zeptal se Lupin. „Jsou to už věky, co jsme tě viděli naposledy. Jak dlouho vlastně, čtyři roky?“

„Pět let, obávám se.“

„Tak pět let. Představte si to...“

Hermiona vzhlédla a uviděla ženu s jasně modrými vlasy, jak se k ní vzrušeně hrne. „Tonksová! Ahoj!“

Nymfadora Tonksová- Lupinová Hermionu pevně objala. „Hermiono! Vypadáš senzačně! Kanada ti jasně prospívá!“

„To ano, díky. Jak se mají dvojčata?“

„Jsou pryč,“ zasténala Tonksová a vypadala zničeně. „Moje děťátka jsou v Bradavicích. Jsou ve stejném věku jako Harryho dcera, víš?“

Remus se usmál. „ Jak vidíš, moc se s tím nesmířila,“ podotkl.

„Ve které jsou koleji?“ chtěla vědět Hermiona.

„Kolejích,“ opravil ji Lupin. „Sirius je v Nebelvíru a Ted je v Mrzimoru.“

„Takže teď dělíte svoji loajalitu mezi dvě koleje?“

„Rozhodli jsme se to pojmout jako cvičení na rozvíjení osobnosti a podporu spolupráce,“ řekla Tonksová. „Kluci napřed moc šťastní nebyli, ale teď jsou nadšení, že si vyzkoušejí, jaké to je, být chvíli od sebe. A co ty teď děláš?“

Tahle otázka. Hermiona se trochu víc narovnala. „Zrovna teď si dávám pauzu.“

„To děláš dobře.“ Remus souhlasně přikývl. „Já teď dělám nějaké úpravy – v učebnicích, víš?“

„Harry mi to řekl. Myslím, že je to skvělá práce, přesně pro tebe.“

„A taky,“ dodala Tonksová a oči jí jiskřily, „píše svou vlastní knihu. Věděla jsi to?“

„Ne, fakt?“

Remus se nevázanou radostí své ženy nenechal vyvést z míry. „To je pravda,“ připustil s jasně patrným nádechem hrdosti v hlase. „Text pro obranu.“

„Tak to je vážně senzace,“ začala Hermiona, právě když pozornost Tonksové upoutala žena, mávající v dálce.

„Jé, tamhle je Leila. Omluvíte mě?“

„Samozřejmě.“

Remus se obrátil zpátky k Hermioně. „Vážně jsem doufal, že tady budeš.“

„Musela jsem. Jen jsem měla strach, co si pomyslí lidi.“

„Co tím chceš říct? Bylas jeho žena. Měla bys tu být.“

„Já vím...“

Lupinova tvář potemněla. „Bylo to s Molly těžké?“

„Nebyl čas.“ Když se to ráno Harry s Hermionou přemístili do Doupěte, stálý příliv truchlících účinně bránil veškeré konverzaci, kromě té nejběžnější. Artur, Percy, Bill a Charlie se s Hermionou srdečně pozdravili. Fred a George byli docela příjemní, ale Ginny byla jasně zdrženlivá a Molly otevřeně chladná.

Remus si povzdychl. „Nebráním Molly, Hermiono. Ale bylo to pro ni těžké období. Válkou prošla, aniž by ztratila jediného člena rodiny, jen aby pak měla Rona roky zavřeného v ústavu. A teď tohle...“

Hermiona mrkáním zaháněla slzy. „Já nevím, jak jí věci usnadnit, Remusi.“

„Není žádný způsob, jak to usnadnit. Tohle přece víš.“

Chvíli kráčeli mlčky. Konečně Hermiona promluvila.

„Je tu ještě něco...“

„Ano?“ Lupin jí stiskl ruku.

„Byla jsem totálně v depresi, Remusi. Za posledních pět let jsem vystřídala pět různých zaměstnání, jedno horší než druhé. Jediné místo, kde jsem našla mír, byl srub v lesích. Odešla jsem z práce, abych v něm mohla zůstat.“

„Není to trochu nudné, být sama v pustině?“ zeptal se.

„Nejsem sama. Někoho jsem potkala...“

„Hermiono!“ zaznělo od Remuse potěšeně. „To je skvělé! Doufal jsem, že bys mohla někoho najít, i když takhle se vzdát kariéry – to se ti moc nepodobá.“

„No, to je právě to,“ řekla nervózně. „Nebudeš tím nadšený, Remusi...“

„Ale, a proč?“

Hermiona polkla. „Je to Severus Snape.“

Lupin se v půli kroku zastavil a zíral na Hermionu. „No,“ řekl s poněkud nuceným zasmáním, „tak tohle jsem opravdu nečekal.“

„Jsem si jistá, že ne.“

„Snape... Jak ...?“

Hermiona vysvětlovala, jak náhodou na Severuse narazila během své práce. Jak začala divočina uzdravovat jeho zraněnou duši. A jak se tam nakonec vrátila kvůli něčemu víc, než jen kvůli klidu a míru severního kraje.

Když skončila, Remus se na ni zamyšleně zahleděl. „Říkáš, že se změnil?“

„Na mou duši. Podívej, já vím, že jste si nikdy nerozuměli...“

„To je podhodnocení století,“ škádlil ji Lupin. „Hermiono, jsi chytrá ženská. Když říkáš, že se změnil, věřím ti.“

„Fakt?“ To prosté prohlášení ji zaskočilo.

„Fakt. A pokud říkáš, že jsi s ním šťastná, tak jsem všemi deseti pro.“

„Skutečně?“

Remus ztišil hlas. „Neříkej nikomu, že to máš ode mě, ale vždycky mi připadalo, že vy dva byste byli dobrá partie.“

Hermiona byla ohromená. „To myslíš vážně?“

„Proč ne? Inteligencí se mu vyrovnáš. Sdílíš jeho vášeň pro lektvary. A oba dva jste tak trochu mimo hlavní proud...“

Nedokázala se ubránit úsměvu. „Snažíš se zdvořile naznačit, že ani jeden z nás ve škole nikdy nezískal jakoukoliv cenu za oblíbenost?“

„To já taky ne, jak dobře víš,“ dobíral si ji Remus. „Vy dva jste si opravdu podobnější, než si myslíš, Hermiono. Rozdíl je, že ty jsi měla dobré dětství a naučila ses vycházet s lidmi na společenské úrovni. Tuhle výhodu Severus nikdy neměl.“

Hermiona se nad tím zamyslela. „Proč k němu necítíš nenávist? Čekala bych, že ho budeš nenávidět. Místo toho ses ho vždycky snažil bránit. Ze všech lidí právě ty bys měl veškeré právo jím pohrdat.“

Lupin se zasmál. „Mluvíš jako Harry. Jednou se mě na to ptal. Samozřejmě, že Harryho úhel pohledu je poněkud pokřivený tím, co ví o Snapeově vztahu se svým otcem. Snape je Snape a i když se možná změnil a zklidnil, nikdy nebude obecně oblíbeným člověkem.“

„Ani být nechce,“ připustila Hermiona.

„No tak vidíš. Jestli jste spolu oba šťastní, pak je to jen vaše věc. Když už mluvíme o Harrym, řekla jsi mu to?“

„Ano. Nemusím dodávat, že to byl absolutní propadák.“

„Nic překvapivého, ne?“

„Ani v nejmenším.“

„Otázkou je,“ řekl Remus, když se před nimi vynořilo Doupě, „jestli se o Severusovi chystáš říct Molly?“

„Nejspíš budu muset, ne?“ přemítala  Hermiona.

„Bude lepší, když se to dozví od tebe.“

Hermiona si zhluboka povzdechla. „Nevím, jestli teď je na to ten nejvhodnější čas...“

„Myslím, že dost možná ten úplně nejhorší. Prostě jí to dej brzy vědět, třeba i dopisem.“ S těmi slovy Remus otevřel dveře a připojili se k davu lidí, který se v Doupěti shromáždil.

* * *

Trvalo téměř dvě hodiny, než dav prořídl a Hermiona měla šanci přiblížit se k Molly Weasleyové. Uvědomovala si, že ať už bude Mollyina reakce jakákoliv, brzy bude čas vrátit se do Harryho domu, takže na konfrontaci už nezbývá moc času.

„Nad něčím hloubáš,“ řekl hlas a po jejím boku se objevil smutně se usmívající Arthur Weasley.

„To je tak poznat?“ zeptala se Hermiona.

„Naprosto jasně.“

„Potřebuji si s ní promluvit, Arthure.“

„Myslíš Molly?“

„Ano.“

Arthur se naklonil a vlepil Hermioně pusu na tvář. „Ona nekouše, Hermiono. Může to působit tak trochu jako setkání s hipogryfem ve špatné náladě, ale v zásadě má dobré srdce.“

„Já vím.“ Hermiona se usmála a přesunula se do kuchyně. Tam našla Molly, jak doplňuje na tác sendviče. „Ahoj, Molly, já...“

„Ach, Hermiono. Můžeš odnést na stůl támhletu mísu s bramborovým salátem?“

Hermiona se rozhlédla po rychle řídnoucím houfu lidí v Doupěti. „Jsi si jistá, že je potřeba další jídlo?“

„Samozřejmě, nemůžu teď nechat lidi hladovět, nebo snad ano?“ Molly skoro ani nezvedla hlavu od práce.

Hermiona si povzdechla a odnesla bramborový salát na stůl. Když se vrátila, zeptala se: „Můžu ti pomoct s nádobím, Molly?“

„Nemusíš, drahoušku.“

„Já vím, že nemusím. Jen jsem myslela, že budeme mít příležitost si promluvit.“

„Promluvit?“ zeptala se Molly s nuceným úsměvem. „O čem?“

„O Ronovi.“ S těmi slovy Hermiona vytáhla ze dřezu houbičku a začala drhnout první špinavý hrnec, který uviděla. „Milovala jsem ho, Molly. Ty víš, že ano.“

„Ale ovšem. Byli jste jako stvoření jeden pro druhého. To mi bylo jasné od začátku.“

Hermiona ostře pohlédla na svoji bývalou tchýni. V rozmezí jednoho dne byla prohlášena za ideální partnerku pro dva velmi odlišné muže. Pro dívku, která u mužského pohlaví nebyla nikdy moc populární, to bylo poněkud znepokojující. „Kéž by to bylo dopadlo jinak.“

Molly ani nevzhlédla od obložených chlebů, které chystala. „Teď už je to jedno, drahoušku.“

„Milovala jsem Rona, Molly. Vždycky ho budu milovat.“

Prohlášení zůstalo bez odpovědi a tak měla Hermiona pocit, že musí mluvit dál.

„Byl moje první láska,“ pokračovala, „byla jsem do něj takový blázen...“

„... že ses s ním rozvedla.“ dopověděla Molly klidně.

Hermioně pokleslo srdce. „Přála bych si, abys to dokázala pochopit.“

„Já taky.“

S tím Molly Weasleyová položila tác obložených chlebů na stůl a odpochodovala po schodech nahoru.

A už se nevrátila.