Preklady fanfiction Harryho Pottera

15. kapitola – Odchod

Hermiona strávila následující ráno přípravami na odjezd. Severus strávil následující ráno snahou přijít na to, co by měl cítit, myslet si nebo dělat.

V dopise od Harryho stálo, že příčinou Ronovy smrti byla prasklá céva v mozku  – „Často bušil hlavou o zeď ve snaze zbavit se všech těch hlasů a něco nakonec prasklo...“ -  a byl pryč dřív, než léčitelé poznali, co se vlastně děje. Ty zprávy dohnaly Hermionu do dalšího kola truchlení za svého bývalého manžela a Snape se tváří v tvář tomu všemu cítil bezmocný. Sotva si zvykl sdílet svůj domov s Hermionou, nastěhoval se k nim ještě duch Rona Weasleyho.

Co mohl dělat jiného, než chovat se vážně a snažit se být oporou? Je fakt, že se Hermiona s Weasleym rozvedla před pěti lety, jenže ne proto, že by se přestali mít rádi, tak jako mnoho párů, jejichž manželství se rozpadlo. Vzhledem k tomu, že on sám nikdy nebyl Weasleym nadšený, byla dost velká šance, že Hermiona prokoukne jakoukoliv nabídku soustrasti jako očividně neupřímnou. V důsledku toho Snape strávil většinu rána tím, že Hermioně souhlasně přikyvoval, že je život nespravedlivý a povzbuzoval ji, ať zůstane v Británii, jak dlouho bude potřebovat. V duchu si dělal starosti: správně nadávkované množství nostalgických vzpomínek a návštěv by mohlo Hermioně pomoct, aby se cítila lépe, zatímco příliš mnoho by mohlo způsobit, že bude mnohem méně toužit po návratu do Kanady.

Nakonec Hermiona dobalila tašku („Když jsem přestala chodit do práce, dala jsem pryč spoustu oblečení a teď nemám skoro nic pořádného na sebe!“) a byla připravena přemístit se do Mezinárodní letaxové centrály v Montrealu.

„Budu pryč jen pár dní,“ připomněla Severusovi a znepokojeně se kabonila.

„Zůstaň tak dlouho, jak budeš potřebovat,“ uklidňoval ji. „Budu tady, až se vrátíš.“

Hermiona přikývla, dala mu poslední pusu a přemístila se. Zvonivé ticho po jejím odchodu bylo takřka bolestivé.

„Miluju tě,“ řekl Severus tiše, ale už nebylo komu.

* * *

Letaxový port Velké Británie bylo zbrusu nové zařízení; když Hermiona před pěty lety odcházela do Kanady, teprve se stavělo. Bylo navrženo tak, aby bylo prostornější, než ta stará budova, jak si vzpomínala. Přestože se okamžitě ocitla ve změti kouzelníků a čarodějek v různých fázích příchodu a odchodu, černé rozcuchané vlasy a brýle se nedaly přehlédnout ani v takovém davu.

„Harry!“ Hermioniny oči se najednou zalily slzami a vrhla se do náručí svého přítele.

„Hermiono...“ Harry Potter ji pevně objal a nevšímal si návalu cestujících, vířících okolo něj. Nakonec si ji podržel na délku paže a řekl: „Je vážně skvělé zase tě vidět!“

„Já vím,“ a chvatně si osušovala oči, „jen kdyby to bylo za jiných okolností.“

„Tohle je bláznivé místo. Vypadněme odtud, jsi pro?“

„Jasně.“

„Tohle je tvoje jediné zavazadlo?“

„Ano.“ Hermiona si začala zvedat tašku na rameno, ale Harry jí zavazadlo okamžitě vzal z rukou. „Obávám se, že jsem si toho s sebou moc nevzala. Budu si na pohřeb muset koupit nějaký nový hábit.“

„Žádný problém.“ Harry ji za loket kormidloval směrem k východu. „Můžeme se někdy zastavit na Příčné.“

„Stanovili už datum pohřbu?“ Hermiona nebyla nijak nadšená vyhlídkou na nakupování. Minulou noc v očekávání nadcházejícího emocionálního šoku vůbec nespala dobře a sedmihodinový časový posun jí taky moc nepřidal.

„Ano. Bude pozítří, v Doupěti.“

Doupě. Hermiona si smutně vzpomněla na mnohé šťastné chvíle, které tam strávila, všechny v dávné minulosti. Ron byl dlouho jejím manželem a ještě déle jejím přítelem a měla plné právo tam o jeho pohřbu být. Většina jeho rodiny ji uvidí ráda  - hlavními výjimkami byly Molly a Ginny – ale ještě pořád se cítila, jako by měla čelit houfu mozkomorů.

„Můžeš se zdržet i potom, že?“ zeptal se Harry. „Už celou věčnost jsi tu nebyla na pořádné návštěvě.“

„Já vím. Myslím, že krátce se zdržet můžu. Kde bydlím, mimochodem?“ zeptala se a očekávala, že uslyší, že jí Harry rezervoval pokoj u Děravého kotle.

„V mém domě.“

Hermiona prudce vzhlédla. „Ve tvém domě? Jsi si jistý, že je to v pořádku?“

„Samozřejmě, že to je v pořádku,“ odpověděl Harry poněkud dotčeně. „Ginny vzala Jamieho do Doupěte. Sam se sotva rozkoukala v Bradavicích, tak jsme se rozhodli, že bude lepší, když zůstane tam, než aby se vracela domů na pohřeb. Takže tam budeme jen my dva.“

Hermiona se najednou usmála. „Jak se jí tam daří? Užívá si to?“

„Až příliš moc, myslím.“

„Kolej?“

Harry se zasmál. „Nebelvír, samozřejmě. Že se ptáš.“

Další generace na počátku cesty za vzděláním. Hermiona se najednou cítila hrozně stará. „Aspoň, že studují v době míru. To staré místo musí být vysloveně nudné, když se nad ním nevznáší hrozba Temného pána,“ poznamenala.

„Pořád existuje dost cvoků, kteří nás udržují ve střehu. Měla bys vidět tabuli hledaných na bystrozorském ústředí. Ale aspoň nejdou po nikom ve škole, pokud víme.“ Harry ukázal směrem k chodbě na druhém konci rušné haly, kterou právě procházeli. „To je cesta k místním letaxovým sítím. Už se nemůžu dočkat, až si vybalíš a o všem si pořádně pokecáme.“

Pokecáme si. Hermiona si nemyslela, že by se Harrymu líbily novinky, které mu musela sdělit, ale snad to zvládne odložit až na zítřek.

* * *

Potterovic domov v Kentu byl do puntíku domovem, jaký si Harry zasloužil. Od přístupu po svěže zelené cestičce po břečťanem porostlý cihlový dům uprostřed růžových keřů to byl typický idylický anglický domek, který turistům připadal naprosto okouzlující. A bylo to místo, kde Harry konečně našel domov a rodinu, po které vždycky toužil.

Hermiona stála v hale, překvapena tím, jak malý se ten domek zdál ve srovnání s vysokými stropy a otevřeným prostorem srubu. Harry jí zanesl tašku nahoru a bylo slyšet klapání jeho vracejících se kroků. Objevil se ve dveřích a vypadal jednoznačně natěšeně, že může znovu pobýt s jedním ze svých nejstarších přátel.

„Takže,“ pronesl, když vstoupil do haly a mnul si ruce. „Co si dáš? Máslový ležák? Ohnivou whisky? Kafe? Čaj?“

„Jen trochu vody, jestli ti to nevadí,“ odpověděla Hermiona.

„Jen vodu?“ zvedl Harry překvapeně obočí.

„Prosím. Mám jenom žízeň. Nevím, čím to je, ale z cestování letaxovou sítí na velkou vzdálenost jsem vždycky strašně vyprahlá.“

„Tak jo, vodu. A nestůj jen tak, posaď se.“ Blýskl po ní chlapeckým úsměvem a zmizel v kuchyni.

Hermiona ignorovala jeho příkaz a přešla ke krbu, přitahována zarámovanými fotografiemi, které lemovaly krbovou římsu. Byly tam fotky Samanthy a Jamieho, pořízené v různém věku; Samantha se zrzavými vlasy, tak podobná Ginny.... Jamieho tmavé kadeře vykouzlily představu Harryho... obě děti s jasně zelenýma očima, smějící se a mávající do objektivu. Byly tam i jiné fotky, všechno nejrůznější Weasleyové. Z jednoho snímku se smáli Molly s Arthurem, zatímco na jiném Fred s Georgem mávali kouzelnickým oceněním Obchodníci roku. Bill a Fleur, pózující se svými třemi dcerami. Percy a Penelope, Charlie, ostatní manželky, další synovci a neteře.

A Ron.

Hermiona poznala Ronovu fotku, pořízenou na Billově svatbě, jen šest měsíců před jejich vlastní. Drahoušek Ron; vysoký, ale už ne neohrabaný, hlava se záplavou vlnitých zrzavých vlasů, krátké vousy, které chvíli okázale nosil, široký úsměv a živé oči. Hermioně do očí znovu vhrkly slzy. Dalo se očekávat, že se rozpláče, vzhledem k tomu, co na římse chybělo – její vlastní fotka.

Sakra, plakala tiše, nechtěla jsem nic z toho, Ginny. Neměla jsem v úmyslu ublížit tobě, ani tvojí rodině. Nemohla jsem už s Ronem zůstat, nedokázala jsem to. Ale to neznamená, že jsem ho přestala milovat.

Harry se vrátil se dvěma sklenicemi vody v rukou. „Tumáš. Prohlížíš si fotky?“

„Ano.“ Hermiona se snažila sebrat se. „Tyhle s dětmi ...eee... jsou nedávno pořízené?“

„Celkem jo,“ souhlasil Harry a ukázal na Samanthinu fotogafii, „Tahle je z jara.“

„Vyrostla od té doby, co jsem ji viděla naposledy. Už je z ní skoro mladá dáma, viď?“

„Myslím, že klukům pěkně zamotá hlavy,“ řekl Harry s pýchou a radostí v hlase.

„A Jamie – takový rarášek!“

„Jo, to ho vystihuje. Je to neplecha, to náš Jamie teda je.“ Harry zvážněl. „Těžce nesl těch posledních šest týdnů, co Sam odešla do školy. I když myslím, že si právě teď začíná uvědomovat, že život bez starší sestry, která by ho v jednom kuse otravovala, má svoje výhody.“

„Hrozně se těším, až ho uvidím.“ Hermiona upila vody. „Řekni mi, Weasleyovi vědí, že jsem tady?“

Harry se posadil na područku křesla, pohrával si se svou sklenicí a do očí se jí nepodíval. „Arthur mě požádal, abych ti poslal sovu se zprávou o Ronovi. Řekl jsem mu, že mám v úmyslu tě pozvat. Nikdo nic nenamítal.“

„To je důvod, proč tu Ginny není? Nechtěla se se mnou vidět dřív, než bude nezbytně muset?“ vyklouzlo jí.

„Samozřejmě, že ne, nebuď směšná,“ odpověděl jí Harry a zamračil se.

Hermiona si podrážděně sevřela kořen nosu. „Promiň, Harry. Jsem skutečně unavená. Minulou noc jsem nespala dobře.“

„Rozumím. Osobně jsem toho taky moc nenaspal. Chudák Ron....kdo by si pomyslel, že to dopadne takhle.“

„Já vím. Zdá se to jako včera, když jsme všichni začínali v Bradavicích, viď?“

„Jo.“ odpověděl Harry vážně.

Rozhostilo se mezi nimi ticho a Hermiona usoudila, že zítra bude na vzpomínání času dost.

„Vadilo by ti hrozně, kdybych šla brzy spát? Zítra ráno budu v mnohem lepší náladě.“

„Samozřejmě.“ Harry vstal. „Hele, tak se oba pořádně vyspíme a pak si dáme u Děravého kotle dobrou snídani. Co ty na to?“

„Zní to jako skvělý nápad.“ Hermiona ho s úlevou v rychlosti objala. „Říkal jsi, že jsem v Samině pokoji?“

„Přesně tak. Když budeš něco potřebovat, jenom zavolej, jasný?“

„Naprosto.“

„Pamatuješ si, který pokoj patří Sam, viď?“

Hermiona ho s úsměvem plácla po rameni. „Byla jsem tu už stokrát, Harry!“

„Jo, ale ne v poslední době. Jestli čekáš růžovou a volánky, tak jsi vedle. Docela teď ujíždí na famfrpálu.“

* * *

Hermiona se probudila a zjistila, že nad její úzkou postelí je místo dřevěných trámů bílá omítka. Přestože za oknem zpívali ptáci, nebyly to potáplice, které na sebe volaly, a chyběl třpyt slunečních paprsků na modrém jezeře. Ležela tam dost dlouho, aby spočítala, že ve srubu je stále hluboká noc a přemýšlela, jestli Severus právě tvrdě spí. Mrkla na hodiny a zjistila, že spala dobrých deset hodin, ale její spánek byl protkaný podivnými sny. V jednom byl Severus v Doupěti, připravoval štiku, kterou chytil a říkal Weasleyovým, že Hermiona je docela dobrá kuchařka, ale mizerný rybář. Pak vešel Ron a požadoval, aby Ginny naučila Hermionu rybařit a ptal se Harryho, jestli má jeho fotku ještě pořád na krbové římse. V dalším snu Alma Hobbsová kroužila kolem Harryho domu na koštěti, volala na Hermionu a přemlouvala ji, aby se přestěhovala do Jižní Ameriky.

Vylezla z postele, osprchovala se a oblékla a pak sešla dolů. Harryho našla v kuchyni, pohrával si se šálkem kávy a hloubal při tom nad Denním věštcem. U konvice s kávou uviděla čistý šálek, tak si nalila.

„Dobré ráno,“ řekla a posadila se ke stolu.

„Dobrý,“ blýsknul po ní Harry úsměvem. „Už je ti líp?“

„Nemáš ani ponětí. Neuvěřitelné, co s člověkem udělá pořádný noční spánek.“

„Moje řeč. Pořád je v plánu Příčná?“

„Ano.“ Hermiona si zamíchala kávu, stáhla obočí a zamračila se. „Nejdeš dnes do práce?“

„Mám do pohřbu volno.“

„Hmm.“

Harry složil noviny, položil je na stůl a důkladně se protáhl. „A co ty? Mělas nějaké problémy dostat se z práce, abys mohla přijet?“

Hermiona sklopila oči k hnědé tekutině, vířící v šálku. „Ne, neměla jsem žádné problémy, protože už nechodím do práce.“

„Cože?“ Harry ztuhnul v polovině pohybu. „Nechodíš do práce? Co tím myslíš?“

Doufala, že si tenhle rozhovor odbudou u snídaně v Děravém kotli, uprostřed lidí a ruchu, takže bude míň pravděpodobné, že Harry vylítne z kůže.

„Odešla jsem z práce, Harry. Nenáviděla jsem ji. Do morku kosti jsem ji nesnášela.“

„To mě nepřekvapuje. Od té doby, cos odsud odjela, ses neobtěžovala hledat si slušné místo.“

Hermiona pomalu pokládala prsty na šálek s kávou a horečně se snažila přijít na způsob, jak zmírnit dopad vysvětlení. Pokud teda nějaký existuje, pomyslela si. „Harry, v Británii jsem už zůstat nemohla. To přece víš.“

„Tohle chápu. Co nechápu je, proč ses spokojila s místem tak hluboce pod svou úrovní. Jsi Hermiona Grangerová, pro Merlina. Mohla bys řídit celý kouzelnický svět, pokud bys chtěla!“ Harry mával rukou ve vzduchu, aby svým slovům dodal důraz.

Jestli existovalo něco, co Hermionu po všech těch letech unavovalo, tak to byla chvála její inteligence a potenciálních schopností. Tyto obdivuhodné vlastnosti, díky kterým se jí ve škole dostalo tolik pozornosti, jí byly absolutně na nic, když šlo o to, předejít Ronovu neštěstí nebo zachránit své rodiče a řadu dalších, které ztratili v tom posledním roce boje proti Voldemortovi.

„Tak naposledy, Harry, já netoužím řídit kouzelnický svět,“ vyštěkla. „A proč je takový zločin přijmout zaměstnání, které je údajně pod mou úrovní? Jenom jsem chtěla vyzkoušet i jiné věci, to je všechno.“

Harry si povzdychl. „Promiň, už to nebudu znovu vytahovat. Tak co děláš teď?“

Když Hermiona na kratičký okamžik zaváhala, než otevřela k pusu, okamžitě byla mu odpověď jasná. „Ne! Prosím tě řekni mi, že ses nenastěhovala ke Snapeovi!“

Hermiona se na něj zamračila: „Pokud se ti tahle myšlenka příčí, pak ti zaručuju, že se ti ani omylem nebude líbit zbytek toho, co ti musím říct.“

Harry se ohromeně zhroutil do židle. „Ty a Snape...?“

„Ano!“ pronesla Hermiona rozhořčeně. „Já a Snape. A přestaň se na mě dívat, jako bych se úplně pomátla. Jsem zcela a naprosto při smyslech a on zrovna tak.“

„Jen proto, žes u něj strávila pár víkendů, aby ses dostala ode všeho pryč, proč ses musela -“ Harry viditelně pátral po co nejdecentnějším vyjádření -“s tím chlapem zaplést?“

„Četl jsi vůbec moje dopisy?“

„Ano, ale neplýtvala jsi zrovna podrobnostmi.“

„Možná proto, že mi bylo jasné, že budeš reagovat takhle!“

Harry odstrčil svůj hrnek s kávou a zamračil se. „Hermiono, chtěl bych to pochopit. Doopravdy bych chtěl. Dokonce i když vezmu do úvahy fakt, že jsem Snapea od prvního dne nenáviděl.“

Slabě se usmála. „Věříš mi, viď?“

„Nebuď blázen. Byl bych mrtvý, kdybych ti nevěřil.“

„Tak mi věř ještě jednou. Prosím. Severus není tím stejným člověkem, jako býval kdysi, stejně tak jako ani ty nebo já nejsme stejní, jako jsme bývali před patnácti lety.“

Když použila Severusovo křestní jméno, Harry sebou viditelně trhnul. „Neočekáváš, doufám, že uvěřím, že je z něj ohromný lidumil?“

„Ne, to není. Spíš si říkám, že bude už napořád patřit mezi bručouny, ale už v tom není zloba. Zbavil se nenávisti, Harry,“ řekla Hermiona a celým výrazem prosila, aby jí věřil.

Všechny ty dny, měsíce a roky, kdy nenáviděl i zem, po které Snape chodil...  Harry pochybovačně zavrtěl hlavou. „Tobě fakt připadá přitažlivý?“

Musela se odmlčet, aby si srovnala myšlenky. „On je – přitažlivý jako člověk. Jako celek. Umí být laskavý a jemný a – což je vážně docela roztomilé – není si úplně jistý, jak reagovat na city. Není si jistý, kde je hranice mezi příliš málo a příliš moc...“

Hermiono, fakt nemyslím, že stojím o to, mít hlavu nacpanou těmahle děsnejma představama,“ začal Harry.

„Fajn. Věř si, čemu chceš. Ale Harry, faktem zůstává, že jsem ve srubu šťastná a jsem šťastná se Severusem. Dokážeš tohle přijmout? I kdyby ses s tím nikdy nesmířil?“

Harry se váhavě natáhl po Hermionině ruce a propletl si prsty s jejími. „Jestli jsi ty spokojená, tak jsem spokojený taky. Já prostě jen nesnesu představu, že se budeš znovu trápit.“

Hermiona se rozpačitě usmála. „Věř mi, ani já nestojím o další trápení, Harry. Jen říkám, že zatím potřebuji být s ním.“

„Víš jistě, že nechceš omrknout nabídku volných míst na Ministerstvu, když už jsi v Británii? Dost možná by ses mohla dostat na nějaký důležitý úřad, pořídit si útulný domek jako je tenhle, usadit se a mít konečně pár dětí...“ podíval se na ni Harry s nadějí.

Hermioně se bolestně sevřelo srdce. Harry z toho všeho nepochopil ani ň. „Harry, teď jsem tady kvůli Ronovi a taky kvůli tobě.  A pak se vracím zpátky do Kanady.“