Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Loten bonusové povídky k Post Ten.

Post Tenebras Lux - Léto

Loten bonusové povídky k Post Ten.
Vložené: Lupina - 01.06. 2014 Téma: Loten bonusové povídky k Post Ten.
Lupina nám napísal:

Post Tenebras Lux: Léto

Post Tenebras Lux: Summer

Autor: Loten

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7138858/1/Post-Tenebras-Lux-Summer

Překlad: Lupina                  Beta: marci

Shrnutí: Odměna za tisící komentář k Post Tenebras Lux: začátek Severusova a Hermionina vztahu převyprávěný ze Severusova úhlu pohledu. Jednorázovka.

Romance

Severus S. & Hermiona G.

Rating: 16+

Kapitol: 1

Slov: 14 537

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Povolení k překladu: Ano

Varování: Lechtivé. Mmm, s trochou sexu. 

 

Prohlášení autorky: Věřte mi, kdybych je vlastnila, skončilo by to poněkud jinak. Půjčuji si je jen na chvilku; nakonec je, bohužel, budu muset vrátit.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorkou této fanfikce je Loten. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Poznámka autorky: Nenechte se příliš unést, mí drazí, není to další nová povídka, ještě ne (pracuji na ní, přísahám). Je to velmi opožděná odměna za tisící komentář k Post Tenebras Lux, který připadl na Ishtart. Zjednodušeně řečeno, za každých 1 000 komentářů nabízím šťastnému výherci jednorázovku SS-HG podle jejich výběru. Dávejte pozor na PTL, 2 000 bude brzy!

Výzva zní: „Pokud by to šlo, líbily by se mi kapitoly 14 nebo 15 ze Severusova úhlu pohledu. Co mu probíhalo hlavou, když záležitosti s Hermionou nakonec vyvrcholily. Pokud nejsi na přepisování již napsaných scén, pak možná pár výjevů z chybějícího měsíce srpna, kdy líné, šťastné dny začínají novou etapu jejich vztahu. V jejich postavách a vzájemné interakci je taková hloubka.“

Pokud jste ještě nečetli Post Tenebras Lux, opravdu byste měli. Ale shrnu to: je deset let od konce války, Snape žije a nedávno jej přesvědčili k návratu do Bradavic, kde učí Hermiona. Rok se pomalu přibližovali a tančili kolem sebe, a teď nastaly letní prázdniny a Hermiona právě odešla ze Severusova domova nakrmit kocoura a poklidit; každou chvíli se má vrátit.

 

Léto

 

„It's the summer of love
And my whole world's turning
In the heavens above, yeah
My spirit is burning…“

 

„Léto lásky plyne,

celý svět se mi mění,

jasně, nahoře v nebesích

duše moje plane…“


Princessa, ‚Summer Of Love‘

XXX

Severus byl právě teď sám sebou vážně podrážděný. Pro začátek – ještě trpěl zbytky kocoviny, což mu opravdu náladu nezlepšovalo; vyprošťovacího elixíru neměl dost pro dva lidi a nebyl ve stavu začít vařit nový, takže galantně zanechal Hermioně plnou dávku a sám užil jen tolik, aby zmírnil následky alkoholového opojení. Pravda, bolest hlavy asi měla spíš co dělat s napětím než množstvím alkoholu, ale bez ohledu na důvody jeho náladu jen zhoršovala.

Snad po desáté za poslední hodinu zarazil své pochodování a podrážděně se kolem sebe rozhlédl; nudil se až k zešílení a nedokázal se zaměstnat nějakou z obvyklých činností, byl nervózní a neklidný a upřímně řečeno sám sebe přivádějící k šílenství. Jsi dočista ubohý, řekl si přísně. Byl dospělý muž, téměř padesátník – jakkoliv to nerad přiznával – a naprosto neexistoval důvod, aby se choval jako pes dychtivě čekající na návrat svého pána. A přesto se tu kolem svého karavanu kabonil a naplněný nervózní energií s myšlenkami honícími se v kruzích čekal na její návrat. Nekonečně přitom střídal pocity ztráty a naštvanosti, že je pryč tak dlouho, přičemž sebou celou dobu pohrdal.

Nenáviděl takovéto pocity, nenáviděl být na někom závislý. Bylo to pošetilé a nebezpečné dát tolik ze sebe do něčích rukou, ale určitě to neudělal záměrně. Celý svůj život byl osamělý, ale bez ohledu na zoufalost by si nikdy dobrovolně nezvolil bývalou studentku o dvacet let mladší, zejména ne takovou, která viděla tolik toho nejhoršího z něj a která znala všechna ta špinavá tajemstvíčka jeho potrhané duše.

Zmatek je to nejhorší, rozhodl se, když podrážděně zavrčel a popadl rozečtenou knihu. Přinutil se posadit na schůdky a uvolnit se. Desetiletí mu rozšířila teoretické znalosti o lidském chování, a kdyby šlo o někoho jiného, už dávno by došel k závěru, že mezi nimi jde jednoznačně o přitažlivost a překvapivé množství společného; ale stejná desetiletí zahořklé zkušenosti mu našeptávala, že není možné, aby mu nějaká normální žena věnovala druhý pohled, obzvláště ne taková, jako je ona.

Vždycky jsem byl ambiciózní, řekl si suše. Mohl mít nesčetně chyb, ale jeho vkus byl dokonalý; měl tendence vybírat si ženy pro něj až příliš dobré – což, pravda, nebylo těžké. Právě teď kráčel po velmi tenkém laně se snahou nalézt rovnováhu mezi udržením Hermionina přátelství a snahou zjistit, jak hluboko to zašlo. Pokoušel štěstí a věděl, že dříve či později upadne, ale jinou možnost neviděl. Občas se mu zdálo, že za jejich vzájemnou komunikací zahlédl něco jiného, neodvažoval se však přitlačit na pilu. Nebyl totiž ochotný riskovat ztrátu vrabce v hrsti výměnou za holuba na střeše.

XXX

Roky duševní disciplíny jej znovu zachránily, tak jako stokrát za těch několik minulých měsíců, a byl schopný vyčistit si mysl a soustředit se na knihu a nechat sluníčko pomoci mu s uvolněním. Stíny se začaly s postupujícím odpolednem prodlužovat, když na sobě ucítil pohled a vzhlédl, aby sledoval její příchod. Málem si odfrkl nad tím malým přílivem štěstí, které ucítil, a soustředil se na udržení neutrálního výrazu pro případ, že by se náhodou začal zubit jako idiot. Hermiona byla jediná osoba, které se kdy podařilo zcela zničit jeho IQ; ani Lily nikdy tak naprosto nezamíchala jeho mozkem.

„Omlouvám se, že jdu tak pozdě,“ zavolala vesele, když se přiblížila, bezelstně odhánějíc hodně z jeho podráždění; zdálo se, že opravdu zamýšlela přijít tak rychle, jak slíbila.

„Myslel jsem, že musíš jen nakrmit kocoura,“ odpověděl a mimoděk jej napadlo, co by Křivonožka říkal na jejich známost; ten kocour byl nadpřirozeně, téměř děsivě inteligentní a poměrně silně umíněný.

„Taky jsem se vykoupala a umyla si vlasy,“ vysvětlovala zbytečně – už si všiml, a ačkoliv se snažil namluvit si, že to je jen zvyk, měl podezření, že klame sám sebe. Rád ji sledoval, bylo to tak prosté. „Potřebovala jsem to,“ dodala hořce, „vypadala jsem příšerně.“

Nemožné. Vůbec tak nevypadala; docela dlouhou dobu dnešního rána strávil jejím sledováním, než se stáhl do sprchy a pokusil se zajistit, aby se znovu cítil jako člověk. Dobrá, tak byly její krásné vlasy ztělesněním anarchie, ale to nebylo neobvyklé; a jestli měla oči oteklé a zarudlé, trpěla kocovinou. Bylo mu to jedno. „To bych neřekl,“ zamumlal, ironicky pobavený sám sebou. Za řeči vstal a zamířil dovnitř pro pití, takže nebude muset sledovat její reakci. To bylo vše, čeho se odvážil, víc, než aby se cítil bezpečně.

Po několika okamžicích ji zaslechl následovat jej a málem se praštil o polici v ledničce, když se vyzývavě zeptala: „Co bys tedy řekl?“ Znal ten tón, uměl si vybavit ten tvrdohlavý záblesk jejích hnědých očí, který značil odhodlání nevzdat se bez boje. Žaludek se mu sevřel při trochu zoufalém přemýšlení, zda nezabředl příliš daleko do neprobádaných vod.

Narovnal se a zavřel lednici, načež hladce odvětil: „Nic na toto téma bych neřekl.“ Jakmile si byl jistý, že je jeho výraz jasný, otočil se k ní a zjistil, že jej sleduje s mírně přivřenýma očima. Poznal, že ještě zdaleka není konec; v dobrém či zlém, zašel daleko a teď vše balancovalo, když se ta křehká rovnováha nepředvídatelně posunula.

Po chvíli se jí něco z té tvrdohlavosti v očích ztratilo a kousla se do rtu; tohoto konkrétního zlozvyku si všiml již před patnácti lety a zvráceně se cítil lépe, že i ona byla nervózní. „Co když se ptám na tvůj názor?“ zeptala se tiše.

Severus na okamžik zaváhal, přičemž se vyhýbal jejím očím a popíjel vodu, jak se snažil přemýšlet. Její slova byla pro něj příležitostí, ale nebyl natolik statečný, aby se jí chopil, a raději upadl zpět do své obvyklé sarkastické obrany s vyklenutým obočím. „Určitě nejsi tak nejistá, abys měla potřebu ptát se všech mužů v okolí na svůj vzhled?“ zeptal se kousavě. Ubohé, Severusi.

„Neptám se všech mužů v okolí,“ odsekla a přistoupila blíž; cítil zrychlený puls a odolával potřebě se stáhnout. Beztak stál zády u kuchyňské linky a nebylo kam couvnout. „Ptám se tebe.“

„To je to samé vzhledem k tomu, kde stojíš,“ opáčil, zatímco jeho mysl pádila, jak se zoufale snažil vymyslet, co teď, sakra, dělat. Situace se vymkla kontrole a věci se děly příliš rychle, aby s nimi držel krok. Napětí v uzavřeném prostoru stoupalo, až ucítil, jak mu buší srdce.

„To není a ty to víš,“ odpověděla Hermiona tiše, ale pevně. Odmítla dovolit, aby se z toho dostal tak snadno. Znal ten výraz; mezi zuby si svírala kousek rtu a nehodlala se vzdát.

Zakryla nutkání na nervózní polknutí přehnaným povzdechem, on ze sebe vydal to nejlepší, aby jí věnoval výraz znuděného pohrdání; naprosto si nebyl jistý, zda se mu to podařilo. „Pokud chceš ze mě mermomocí vymámit komplimenty, tak dobře. Vzhledem k tomu, že jsem se ocitl v pozici, abych soudil, vypadala jsi tak, jak by kdokoliv předpokládal při kocovině a noci strávené na pohovce, a mnohem lépe, než by většina lidí v té situaci dokázala. Stačí to?“

Na konci věty se cítil víc vyrovnaný; rozprostřel kolem sebe známé obrany osobnosti profesora Snapea, ale o chvilku později byla ta iluze zničena jejím nakloněním hlavy na stranu a téměř pousmáním se zábleskem v očích nad rozluštěním části hádanky. „Víš, že se ti změní hlas, když něco skrýváš?“ zeptala se téměř vesele. „Mluvíš formálněji, opatrněji.“

V té chvíli začal Snape propadat panice. Ve skutečnosti, ano, věděl to; bylo to úmyslné vytvoření iluze otrávenosti, či znuděnosti, navržené, aby odradila lidi od hlubšího zkoumání. Nikdo se nikdy nedostal tak daleko, aby ji prokoukl. Znala ho až příliš, aby to bylo příjemné, či bezpečné, a on cítil, jak se mu zrychluje tep, když byl přinucen čelit tomuto problému. Každý instinkt na něj řval, že je to nebezpečné; nikdy neměl nechat někoho dostat se tak blízko.

„Fascinující,“ zavrčel hlasem naznačujícím, že je naštvaný na sebe za svůj strach a na ni za to, že jej způsobila. „A předpokládám, že už máš teorii o tom, co skrývám?“ Odežeň ji teď, jinak bude příliš pozdě

Bylo by to fungovalo, pokud by ještě byla tou vševědkou, která jej roky v hodinách popouzela, ale posledních pár měsíců přátelství tuto výhodu odneslo; už jím ani vzdáleně nebyla zastrašená, viděl jí to v očích, zatímco se na něj pevně dívala. Ale nervózní byla, všiml si, když se snažil vymyslet cestu ven; prozradil ji tón hlasu při její tiché odpovědi: „Ano, jednu či dvě.“

Samozřejmě že ano; stěží byl mazaný. Severus se proklínal; v tomto nikdy nebyl dobrý. Nikdo jiný by si ničeho nevšiml, ale ona jej znala natolik, aby viděla skrz všechno jeho předstírání; snil o ní už několik měsíců – sakra, nejspíš si to uvědomila dřív než on. Pitomče, hlupáku, idiote

O chvíli později Hermiona trochu nervózněji dodala: „Ani jedna není… nevítaná,“ a jeho myšlenky se se zaskřípěním zastavily při skonu jeho další defenzivní odpovědi. Díval se na ni a nenáviděl se za zoufalý záblesk naděje; nebuď pitomý. Nemyslela tohle. S polknutím si pomyslel, že byla také jedinou osobou, která jej připravila o řeč; jeho jazyk byl vždy v první linii obrany a nikdy nepřicházel o slova od svých sedmi či osmi let.

Ticho tíživě rostlo a on věděl, že pokud nepromluví teď, zničí vše; strach z toho mu sevřel žaludek, ale nevěděl, co říct. Byl vyděšený, že řekne něco špatně, a nevěděl, co by mohlo být správné; věděl pouze, že nechce, aby odešla. Všechno, oč by mohl žádat, leželo na dosah, a on si nevěděl rady.

Pomalu se přiblížila a zase ucítil paniku. Být takto zranitelný jej děsilo víc než co jiného; snažil se uvěřit, že mu neublíží, ale nebylo snadné překonat téměř půl století bolestných zážitků. Pro jednou nemohl přečíst výraz v jejích očích; byla nervózní, ale bylo tam něco, čemu nerozuměl, a to ho děsilo stejnou měrou.

„Nejdřív mne napadlo, že to o mně hodně říká, když se mi otevřeš natolik, jak jsi to udělal; že mi věříš dost, abys mě nechal nahlédnout do něčeho skutečného,“ tiše hovořila a zněla téměř zkroušeně. „To trvalo, dokud jsem si neuvědomila, jak pitomé a arogantní to ode mne je. Se mnou to nemá co dělat, opravdu ne. Každý může investovat čas, aby se naučil v tobě číst… pokud by se staral natolik, aby to zkusil. A to je právě to, že, Severusi? Nikdo se nezajímal o tebe jako o člověka. Jen co jsi pro něj mohl udělat. A to já znám až příliš dobře.“

Její slova bolela, uvědomoval si pomalu, když se odvrátil; nemohl déle snést pohled do jejích očí. Tolik let by udělal cokoliv, aby získal někoho, kdo by mu takto rozuměl, a teď tu byla, a on byl až příliš vyděšený představou, že to zničí, aby promluvil. Ale kdyby neřekl vůbec nic, pak bude po všem; jeho obrany byly v troskách a zůstala mu jen upřímnost. V minulosti mu neposloužila, ale neměl co jiného nabídnout.

„To je určitě jedna část,“ přiznal chraplavě, zaměřený na dýchání a zírání do podlahy, „ale není to celá pravda…“

„Není? Pak co je?“ A teprve nyní poznal úmysl za tou otázkou; ano, chtěla vědět, protože chtěla mít pravdu, ale také chtěla skutečně znát odpověď kvůli němu. Hlava mu bzučela hůř než pod vlivem alkoholu včerejší noci.

Odpověděl poněkud chraplavě s naprostou upřímností: „Pořád to mělo – má – co dělat s tebou. Být jiná, nestarala by ses a ta otázka by pak byla zcela akademická.“ Kdo jiný by se o něj staral? Kdo jiný to kdy dělal? Ona byla jedinečná a příliš, příliš dobrá pro někoho, jako je on.

„To platí na obě strany, Severusi,“ řekla mu tiše. „Jen včera jsem ti řekla, že jsi první člověk, který se opravdu zajímá o to, co chci v životě dělat. Jsme si víc podobní, než jsme si uvědomovali.“

„Naštěstí pro tebe nejsi jako já,“ odsekl téměř znechucený tou představou a stále s pohledem zabodnutým do podlahy. V určitých věcech byli podobní, to připouštěl – jinak by se nikdy nespřátelili – ale někdo jako Hermiona se s ním vůbec nemohl srovnávat…

„To neříkej,“ kárala jej tiše. „Nejsi špatný člověk, Severusi. Nejsi takový, jak si myslí většina lidí. Rozhodně nejsi takový, jak si ty sám myslíš. A nevidím nic zahanbujícího v tom, být ti podobná. Přála bych si být víc.“

To ho přimělo zvednout pohled. Očí jí změkly a změnily se v hřejivé způsobem, který nenáviděl kvůli tomu, jak zranitelný se tím cítil. Ale bezpochyby byla upřímná; už od jedenácti byla špatným lhářem a nikdy se to ani nenaučila. Pak přistoupila blíž do jeho osobního prostoru, příliš blízko, a on ucítil teplo jejího těla a najednou nemohl dýchat; jeho obvyklá nechuť k dotekům povstala a střetla se s novou, mnohem novější touhou, aby pokračovala. Ten konflikt jej zanechal neschopným se pohnout, promluvit. Když k němu vzhlížela,  bezmocně na ni zíral ve větším rozporu, než se kdy dříve ocitl.

Pak natáhla ruku a dotkla se jeho tváře. Severus ucítil, jak se svět přestal otáčet. Na okamžik byl zmrazený mimo čas, vše spirálovitě klesalo a krystalizovalo kolem slabého tlaku jejích prstů na jeho tváři. Kdy naposledy se ho někdo dotkl? Upřímně si nemohl vzpomenout. Nepočítaly se situace nemoci, a když potřeboval pomoc. Ach, Hermiona se jej občas dotkla, jeho paže, či ramena, a on uctíval každý takový kontakt, i když přes oblečení. Tehdy na mýtině se zvonky jí nabídl ruku, ale ani to se nepočítá. Teď…

Trhl sebou pryč od jejího doteku, ne snad protože chtěl, ale prostě proto, že to bylo přespříliš. Ve chvíli, kdy mu spočinula prsty na tváři celé jeho tělo ožilo náhlou, ohromující a prudkou potřebou, divokým hladem po dotecích z koutku jeho duše, o kterém desetiletí předstíral, že neexistuje. To ochromilo vše ostatní; nemohl se hýbat, či mluvit, či se dokonce nadechnout, jen zíral do hlubin jejích očí, zatímco jej ten pocit utápěl. A když mu jemně prsty vklouzla do vlasů, zaúpěl by, pokud by mohl vydat nějaký zvuk.

V době, kdy ruku ve vlasech sevřela, získal opět dostatek nejisté sebekontroly, aby vtáhl vzduch do plic, ale vyžádalo si veškeré jeho úsilí, aby potlačil chvění. Byl si intenzivně vědomý počínající reakce jeho těla na její blízkost. Všechny myšlenky se vytratily, ztraceny v zoufalé potřebě hořící mu v žilách; poddal se tlaku jejích rukou a sklonil hlavu, zatímco ona se pozvedla na špičky jemu v ústrety. Rty se setkaly a smysly mu ožily.

Každý pocit zintenzívněl mnohem víc, než by měl v té měkkosti jejích rtů a teplu jejích prstů na jeho hlavě, v její sladké vůni. Zavřel oči při snaze získat kontrolu nad vlnou emocí, když převládly instinkty a on ji políbil. To, přinejmenším, mohl dělat s jistotou, i když to pro něj byly roky; lehce naklonil hlavu a podvědomě se přiblížil, aby se setkali. Slepý ke všemu krom své vlastní divoké potřeby se udržel, aby jí jen položil ruce na ramena, zatímco otevřel ústa a mapoval jí rty jazykem. Žádal o prohloubení polibku, odhodlaný si vzít jen to, co mu nabídne; chtěl ji tak zoufale, vůbec si nevěřil, že na ni nebude dál tlačit.

Poskytla se mu ochotně a chuť jejích úst se přidala k útoku na jeho zmatené smysly, když jazykem sklouzla podél jeho. Naprosto se ztratil v pocitech, které jej zaplavily, zvedl pomalu ruku a zamotal ji do jejích vlasů. Něco, o čem snil měsíce; cítit ty kudrny zachycené o prsty, zatímco druhou rukou sjel dolů na záda a přitáhl ji blíž. Zavrtěla se proti němu a on ucítil, jak mu záměrně tiskne boky proti vzrušení, posílajíc do něj nával touhy, který jej málem omráčil; možná by v té chvíli naprosto ztratil kontrolu, kdyby mu nevklouzla rukama pod košili a na kůži zad.

Ztuhl, náhlý chlad rozčísl vášeň hořící mu v krvi, vše s třesknutím zapadlo na své místo a on si uvědomil, co to dělá. Přerušil polibek, odtáhl se a zadíval se na ni. Neví. Jak by mohla? Celé ty roky vše utajoval a teď za to platí. Nikdo, naprosto nikdo neznal celou pravdu o tom, co vytrpěl; nikdy by ji nikomu nepřiznal. A teď, ztracenému ve vlastní dlouho potlačované potřebě, jej nenapadlo sáhnout po relativně jednoduchém kouzle zakrývajícím jizvy, dokud nebylo pozdě.

„Přestaň,“ zašeptal poněkud zbytečně, protože právě to udělala a jemně se odtáhla; potřeboval myslet a to nešlo, když mu tak zamlžovala smysly. „Nevíš, co děláš.“

Kdyby již nebyl bez dechu po tom intenzivním polibku, připravil by jej o něj pohled do Hermioniných očí. „Ale vím,“ odvětila pevně, jen s nádechem zachvění, díky němuž ještě víc ztvrdl, a kůže zabrněla potřebou zase cítit její dotek. „Oba to potřebujeme, Severusi,“ pokračovala a to, jak vyslovila jeho jméno, se skutečnou touhou v hlase, jej roztřáslo a musel potlačit zaúpění. „Chci to; chci tebe. A mohu říct, že ty chceš mě.“

Chci. Nebyl si jistý, zda někdy někoho tak chtěl. Zcela jistě byla první ženou, kterou políbil a přitom k ní něco cítil, první, která nebyla opilá, zoufalá, anebo prostě nedostala zaplaceno. Touha nebyl problém. „To není…“ začal a zlomil se mu hlas. Sakra. Nemyslelo mu to, tělo křičelo po ní emocionálně i fyzicky. „Nechceš mě,“ téměř prosil; skutečně jej nemohla chtít, ne když nikdo takový v jeho životě nikdy neexistoval, ne když ona byla lepší než kdokoliv. „Nevíš… Sakra.“ Zhluboka se nadechl a pokusil se uklidnit. Neuspěl, když mu do mozku s další elektrickou vlnou pocitů vstoupila sladká vůně meruněk. „Nevíš, o co žádáš.“

„Nerozumím…“ pomalu pronesla, pátrajíc v jeho tváři. Její nádherný výraz vybledl do nejistoty na hranici bolesti; zjevně se domnívala, že provedla něco špatně.

To poslední, co by chtěl, bylo její sebeobviňování. „Jen…“ Ta slova nepřicházela a žaludek se mu stáhl, než v naprosté frustraci vyrazil: „Jen se podívej.“ Než by mohl začít jasně myslet a zastavit se, odstoupil od linky a ona od něj couvla. Škubnutím vysvlékl košili přes hlavu a se vzdorovitým výrazem ji odhodil stranou.

Věděl, co vidí. Muže o dvacet let staršího, který pravděpodobně vypadá ještě starší, muže s bledou pokožkou a tak hubeného, že mu byla vidět žebra. Znamení zla zešedlé pod kůží na levé paži i přes marné pokusy je odstranit. Tvář, kterou ani jeho matka nemilovala, a zplihlé, neudržované, předčasně šedivějící vlasy. Tlusté, provazcovité jizvy na krku mohly být nejhorší, ale bylo z čeho vybírat, a nebyl to celý příběh. Odtrhl zrak, otočil se k ní zády a napnul se, když uslyšel její ostrý nádech – měla právo lapat po dechu; záda měl místy jako roztavený vosk, skvrnitou, zjizvenou tkáň, známky podrobení se týrání.

Toto bylo shrnutí toho, čím byl; poškozenou, zlomenou obětí své vlastní bezcennosti navýšené o špatná životní rozhodnutí. Neměl co nabídnout, jen jizvy, a ty fyzické bledly do nicotnosti vedle těch psychických. Pořád v něm hořela potřeba, ale teď to bolestivé a chladné dřívější oheň zahubilo. Nehybně stál několik bolestných okamžiků a napínal smysly, aby od ní něco zaslechl, cokoliv, ale nešlo to kvůli krvi bušící mu v uších. Nakonec se velmi pomalu přinutil otočit a čelit jí.

Opět měla měkký pohled, šokovaný, ale jemný, a on v něm téměř zoufale pátral, aby se pokusil zjistit, co cítí. Na okamžik zvažoval nitrozpyt, ale nikdy dřív jej proti ní nepoužil a nechtěl s tím začínat; kromě toho si nebyl jistý, zda to chce vědět. Vidět hrůzu nebo soucit v jejích očích by bylo dost špatné i bez toho, že by to cítil v její mysli. Těžko se mu dýchalo, když čekal se vzrůstajícím napětím a strachem. Až promluví, kouzlo okamžiku se zlomí a ona odejde.

Neudělala to. Naopak. Hermiona vykročila a položila mu ruku na hrudník nedaleko od jeho bušícího srdce s prsty na jizvě, která vedla šikmo přes hrudní kost. Měla vážné oči, takové, které někdy vídal, když si jej prohlížela, a on spojil svůj pohled s jejím. „Poté, co Billa Weasleyho napadl Fenrir Šedohřbet, jsme si mysleli, že jej jeho snoubenka opustí,“ vysvětlovala tiše. Zíral na ni nechápavě, neschopný pochopit smysl, dokud nepokračovala: „Ale Fleur nás všechny překvapila. Pamatuji si, co na ošetřovně řekla… Nezvládnu akcent, ale bylo to: ‚Ty jizvy jsou jen důkazem, jak je můj manžel statečný‘.“

Dech se mu v hrdle zadrhnul, když na ni nevěřícně hleděl; její slova jej prořízla až ke křehkému místu v nitru, které se snažil ignorovat. Zasáhla staré bolesti, na jejichž existenci téměř zapomněl. V té chvíli se na něj usmála a teplo a světlo dodaly jejím očím jiskru. „Severusi, tyto jizvy jen ukazují tvoji statečnost, toť vše. Jsou symboly cti, každá jediná.“ Pomalu sundala dlaň z jeho hrudi a obkroužila mu prsty zápěstí, uchopila jej za ruku a obrátila ji tak, aby odhalila sinalé a ošklivé Znamení zla na bledé pokožce. „I tato,“ pokračovala tiše. Zavřel oči, nesnesl její pohled; pak ucítil jemný dotek rtů, když políbila Voldemortovo znamení.

Severus se při tom doteku silně, otřesený, zachvěl a touha jeho kůže zase vzrostla do divoké povodně, která hrozila jej přemoci. Nikdo se nedotkl jeho paže, vůbec; nikdo se nikdy nedotkl Znamení, ani na ně nepoukázal, ani se na ně nepodíval, pokud nemusel. Ona se nevyhýbala; v tomto jediném nevinném gestu mu řekla, že ví, kdo a co je, a že je jí to jedno. Byl vrah, zrádce, Smrtijed, ale když otevřel oči a díval se na ni, v pohledu se jí odráželo, že jej vidí prostě jako muže.

„Také mám jizvy,“ jemně mu přiznala, než jí v očích zazářilo téměř lišáctví. „Chceš je vidět?“

Nebyl si jistý, zda teď může samým strachem z narušení křehkého okamžiku promluvit, ale pak v něm cosi prasklo a vzdal se jednoduchému faktu, že ji potřebuje zoufaleji než kdy cokoliv. „Ano,“ tiše odpověděl a tím jediným slovem jí dal klíč ke své duši. Přitáhl si ji k sobě a opět vyhledal její ústa, zatímco žár a touha pohlcovaly jeho nejistoty a obavy.

Když při polibku zasténala, rozechvěl jej nárůst síly a přitáhl si ji v náručí a přitiskl k ní své vzrušení, již napůl zblázněný tím potěšením; nikdy se s nikým tak necítil, nikdy se neodvážil tak kompletně snížit obrany. Její kůže pro něj byla téměř návyková a cítil její chvění, když jí zuby oždiboval hranu čelisti; potěšený její reakcí to přiřadil ke vzrůstajícímu množství znalostí o její osobě, a přitiskl se k ní, zatímco ona mu rukama klouzala po pokožce a hladila jej po zádech s potěšením, které téměř bolelo a jen zvyšovalo zoufalou touhu, kterou roky popíral.

Na půl cesty do ložnice přerušila polibek, aby zadýchaně pronesla: „Jestli se můžeš soustředit na bezhůlkové a neverbální kouzlo, musím dělat něco špatně.“

Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co tím myslí; její rty na paži mu vyřadily mozek mimo provoz. Když si všiml, že se dveře karavanu zavřely, tiše se zasmál a s úsměvem se jí přiznal: „Neudělal jsem to vědomě. Ve skutečnosti jsem zapomněl, že jsou dveře otevřené. Ujišťuji tě… co se mnou děláš, rozhodně není špatné.“ Úsměv mu vrátil, načež se znovu pustil do líbání tak pohlcený tím, co se děje, že málem ztratil rovnováhu, když dorazili k posteli. Jakmile se mu podařilo zapřít se o kraj matrace, opatrně ji pustil.

Byla úžasná: divoké vlasy zamotanější a nezkrotnější než obvykle a rty naběhlé od naléhavosti jeho polibků, oči jí hořely žárem, který odpovídal jeho vlastnímu. Dívala se na něj, ale pak vztáhla ruce po halence. Naklonil se a chytil ji za zápěstí. „Nechej mě,“ zašeptal, když k němu vzhlédla; viděl ten úsměv v očích s nádechem nervozity ve chvíli, kdy k ní vklouzl do postele a začal jí knoflíky rozepínat. Nakonec odhalil tu kůži, o které snil měsíce, očima se vpíjel do jejích.

Jizva na její hrudi jej přiměla zastavit. Poznal to kouzlo; na pravém rameni měl něco podobného, ačkoliv napůl zakryté jinými jizvami. Pocítil její napětí, když po ní přejel prsty a s jistým pobavením si uvědomil, že ona je s touto jednou vadou stejně nejistá jako on s těmi svými; téměř radostně to použil pro výmluvu, aby si prolíbal cestu po svraštělé tkáni a dosáhl k jejím ňadrům. K výstřihu se jí tiskl v blaženém okamžiku, než se pohnul vzhůru a znovu vyhledal její ústa. Rukou jí přejel po kůži k boku a začal jí rozepínat pásek. Pocit její pokožky na jeho hrudníku a břichu jej téměř přemohl, až se zachvěl, sotva schopný se soustředit na své konání.  Pak však ucítil její vlastní třes, když mu pomáhala sundat jí kalhoty. S nadšením zjistil, že je téměř stejně tak hubená jako on.

Severus se dostal opět na úroveň dychtícího mladíka v euforii, když se posadila, aby si svlékla podprsenku, a jedna jeho malá část se bavila nad silou vlastní reakce při zírání na její ňadra; někdo by si myslel, že ještě nepoznal ženu, ačkoliv nebyl nikdy s žádnou takto dobře vypadající. Sotva se udržel, aby se na ni prostě nevrhl. Celým tělem cítil záškuby díky naléhavému a téměř bolestivému vzrušení. Přitáhl si ji k sobě a otřásl se, když se ňadry přitiskla na jeho nahou hruď, cítil její odpověď v jejím zachvění. Opět se políbili a on začal její tělo doopravdy prozkoumávat.

Dokonce i přes divokou, zázračnou touhu planoucí v jeho nitru zcela nedokázal utišit své vnitřní strachy. Nějak si byl jist, že toto nádherné letní odpoledne je pravděpodobně jediné, co kdy bude mít, takže si dal na čas a ústy jí putoval po pokožce, aby si do paměti uložil každičký detail. Jedna jeho část si užívala její zvuky frustrace, když se pod ním svíjela a vrtěla, ačkoliv jakmile rty dosáhl ňader, vybledlo to do prostého vědomí jejího těla a výbuchu radosti, který jím proběhl při jejím zasténání. To vzal jednu její bradavku do úst a sál a cítil, jak pod jeho jazykem tvrdne. Zavřel oči, vychutnával si její chuť a ruku položil na druhé ňadro, aby si s ním prsty jemně pohrával. Cítil, jak pevně stiskla ruce v jeho vlasech, a ta mírná bolest jen jeho touhu zvýšila.

Jakmile začalo hrozit, že jej jeho pocity přemůžou, neochotně se odtáhl. Ten báječný pohled jejích toužících očí a zardělá pokožka jej téměř zničil. Vášnivě ji políbil, jazykem jí vstoupil do úst, zatímco prsty klouzal po hladkých křivkách boků a stehen, putoval podél okraje kalhotek a bezostyšně je oba ještě o malinko déle dráždil, prodlužoval to očekávání, dokud již nemohl vydržet a lehounce, tak lehounce jí vklouzl jedním prstem do klína. I přes spodní prádlo mohl říct, že je naprosto vlhká, a z toho zjištění se mu hlava zatočila. Tak moc jej chtěla, tolik kňourala pod jeho doteky.

„Severusi… přestaň, sakra, dráždit!“ ozvala se Hermiona, napůl přikazovala a napůl prosila chraplavým zavrčením. To byla asi ta nejvíc sexy věc, kterou kdy slyšel, až se tomu tiše zasmál čirou radostí nad jejími reakcemi. Pozvedl hlavu, aby se na ni usmál a snažil se u toho neušklíbat.

„Trpělivost…“ zapředl; oba si byli dobře vědomi toho, že nikdy nebyla nijak zvlášť trpělivá a že s tím teď ani nezačne. Trochu nespoutaně se rozhodl, že škádlení byla sice zábava, ale bylo ho už dost, a posadil se, aby jí stáhl kalhotky, zatímco ona naléhavě vyklenula boky. Z vůně jejího vzrušení, tak silné, sladké a opojné pižmem, se mu točila hlava. Opájel se pohledem na její nahé a toužící tělo ležící v jeho posteli; téměř by si myslel, že je to jen sen, až na to, že ani jeho nejzoufalejší a nejhorečnatější sny se tomu nevyrovnaly.

Byla horká a vlhká a hladká, když se jí dotýkal, prohýbala se, aby prodloužila kontakt, vydávala tiché, dychtivé zvuky rozkoše, když prsty vklouzl do vlhkosti mezi jejími stehny. Znovu zavřel oči, nechal převzít kontrolu ostatní smysly, a následoval pokyny každičkého zvuku, který vydala. Každou změnou v dýchání a každým zavrtěním jej učila, co se jí líbí. Byla tak neuvěřitelně citlivá, tak nádherně reagovala na doteky; rozhodně nebyla panna, co chce, věděla přesně se stejnou silou a jistotou, jakou přinášela do všeho ostatního, ale cítil, že i pro ni to už byla nějaká doba.

Nakonec do ní vklouzl prstem, pomalu a jemně, její těsnost mu potvrdila, že to opravdu bylo dlouho. A když byl vevnitř, vykřikla; ten zvuk jej udeřil přímo do toužící erekce a neklidně jím cuklo, když do ní přitlačil i druhý prst. Měl v úmyslu ji dráždit déle, ale ten dychtivý výkřik jej přesvědčil, aby byl hodný, a začal rukou pohybovat. Prsty hledal nervová zakončení v jejích hladkých stěnách, která by ji poslala přes okraj; nikdy nechtěl nic tak jako vidět ji, jak se pod ním rozpadne. Téměř… skoro… tam! Poslední přitlačení prstů, pohnul se přes to místečko, chvilkově přitiskl palec. Prohnula se v zádech, chvěla se a svíjela, to sténání z rozkoše až po výkřik v extázi, vše bylo tak báječné, že mu roznítilo oheň v krvi.

Přesunul se zpět a nepřítomně pohnul nemocnou nohou tak, aby se mohl pohodlněji usadit. Sledoval její zotavování a cítil se sám sebou docela spokojený; aniž by o tom skutečně přemýšlel, olízl si prsty. Zachvěl se nad její chutí, která byla tak návyková a ohromující jako vše na ní. Ochutnal by ji rád ještě víc, ale už mu bylo nepohodlně a věděl, že nemůže čekat, ne, jestli má doufat, že v ní vydrží déle než pár vteřin. V této chvíli byl zralý na vyvrcholení při prvním kontaktu.

Hermiona otevřela oči a dech se jí zklidnil. Vzhlédla k němu a pomalu se usmála, pohled jí změkl a trošku se rozostřil, a on si přestal cucat prsty, aby se na ni usmál zpět. Zavrtěla se, protáhla, oči zostřily při návratu do reality. Pohledem mu přeběhla po těle a její úsměv se změnil téměř v predátorský. Jemně jej zatlačila na ramena a šťouchnutím jej přetočila; poslušně se přesunul na záda a vzhlédl k ní v rozechvělém očekávání, zatímco jej sledovala.

Severus se téměř křečovitě zatřásl, když se jej konečně jemně dotkla přes nepoddajnou látku džínů. Až teprve poté si uvědomil, jak nějakou dobu pomocí nitrobrany ovládal své tělo. A to bylo jen dobře, mlhavě uvažoval, vděčný za své instinkty; už to bylo mnoho let, kdy měl za společnost někoho jiného než svoji ruku, a bez kázně nitrobrany by se pravděpodobně udělal už ve chvíli, kdy mu svlékla košili. Po takové době byl i jemný dotek příliš, byl téměř bolestí, ačkoli by ho ani nenapadlo protestovat, když mu povolila pásek a začala rozepínat knoflíky. Nemotorně se dostal z džínů a téměř si vydechl úlevou, když se zmenšil tlak na jeho vzrušení. Otřásl se, jakmile mu nehty zlehka přejela po boku při sundávání kalhot; uvnitř karavanu bylo dusno, ale vzduch jej na přehřáté kůži chladil, když netrpělivě skopl poslední oblečení a lehl si před ní nahý.

Vždy nesnášel být před někým odhalený; předpokládal, že by za to měl poděkovat hlavně Pobertům, ačkoliv incident u jezera nebyl prvním, ani posledním, kdy mu něco takového provedli, a ani nebyli jediní. Ale bylo nemožné se cítit rozpačitě teď, při pohledu do její tváře; byl si vědom svého vzhledu a nikdy neměl ženu, která by na něj shlížela s pohledem, jako by byl něco ke spolknutí.

Navzdory svému maximálnímu úsilí nedokázal zadržet hrdelní sten, když se jej dotkla, a prohnul se, aby jí zatlačil do ruky, zatímco jej svírala tak akorát; nebyl z těch hlučných a nikdy se necítil uvolněný natolik, aby hlasitě vyjádřil své potěšení, ale toto bylo zjevně mimo jeho zkušenost a cítil, jak pod jejími šikovnými prsty ještě narůstá. Při jejím hlazení začal ztěžka dýchat.

Nitrobrana, nenitrobrana, na jeho vkus jej až nadmíru dráždila; pokud má být toto odpoledne tím jediným, čeho se mu dostane, nechce skončit takto a rozhodně ne tak brzo. S lapáním po dechu ji chytil za zápěstí: „Stačí.“

Hermiona jej pustila a usmála se na něj s výrazem někde mezi soucitem a rozpustilostí. „Příliš?“ otázala se nevinně.

Smál by se, kdyby se mu na to dostávalo dechu, ale jediné, co zvládl, bylo zachraptění: „Bože… Téměř,“ než povolil i zbytek jeho nejisté kontroly a on ji stáhl na sebe, aby ji hladově políbil. Odpověděla stejně vroucně, než se nakonec přetočil nad ni a usadil se mezi jejími stehny, přenesl váhu na lokty a díval se na ni ve chvilkové nejistotě. Pohled v jejích očích mu docela výstižně říkal, že nejen, že si je jistá, ale pokud se on pokusí teď přestat, mohla by mu odčarovat přirození; opravdu bylo jen dobře, že přestat neměl v úmyslu. Severus proti ní posunul boky, pomalu a rozvážně, se zachvěním, když ucítil vlhkost jejího obnoveného vzrušení; zastavil se těsně před tím, než do ní vstoupil, a naslouchal jejímu sténání.

„Prosím,“ zašeptala chraplavě a odhrnula mu vlasy z tváře; oči jí plály potřebou téměř stejnou, jako byla jeho vlastní. Hleděli jeden na druhého. „Prosím, Severusi.“

To pomalé, přemýšlivé uvědomění si, že jej chtěla téměř stejně silně jako on ji, až jej vlastně prosila, málem zničilo poslední roztrhané zbytky jeho vyrovnanosti; neexistovala možnost, že by teď mohl přestat, i kdyby chtěl. Další posunutí boků mu zajistilo úhel, který potřeboval, a krátce zavřel oči, než se do ní ponořil. Jeho tiché zasténání se smísilo s jejím tlumeným výkřikem, když vstoupil. Musel se na chvíli zastavit, aby popadl dech a bojoval se svým blížícím se uvolněním, dobře si vědom, že ani s kázní nitrobrany to nemůže trvat dlouho; až když ta vlna trochu ustoupila, cítil, že je pohyb bezpečný.

Vzdáleně si byl nejasně vědom svého ztuhlého kolena, které jej trochu vychylovalo z rovnováhy a ztěžovalo ustálit se na rytmu, ale nezdálo se to opravdu důležité ve srovnání s tím, jak ji cítil kolem sebe a pod sebou, jak se zvedala boky jemu vstříc, a jak se společně pohybovali. Sotva viděl, ale kdykoliv se mu podařilo zaostřit, v její tváři spatřil jen odraz svých pocitů; potřeby, vášně, vzrůstajícího potěšení a povědomí o blížícím se konci.

Neměl ponětí, jak dlouho to trvá; mohly to být hodiny, nebo méně než minuty, ale nakonec napětí vzrostlo téměř do nesnesitelnosti, začalo se v něm hromadit pnutí a Severus věděl, že už déle nevydrží. Zabořil ruce do postele, zády se prohnul, jak bojoval s nevyhnutelným ještě pro pár dalších okamžiků, zavřel oči a matně slyšel své sténání, zachvěl se a začal se pohybovat tvrději a důrazněji. Oba je dováděje výš, když kolem něj začala pulzovat. Na okamžik zaváhal a to vinoucí se napětí se shromáždilo vespod jeho páteře. Zachvěla se a prsty mu zaryla do ramenou, prohnula se pod ním a vykřikla hlasitěji, než předtím slyšel, téměř křičela, když sebou její boky trhaly a tělo se jí kolem něj sevřelo. Zachvěl se napůl úlevou a napůl potěšením, ještě jednou přirazil a uvolnil se, neschopný zadržet vlastní výkřik extáze, když vyvrcholil tak silně, že málem omdlel.

V následném chvění se na ni málem zhroutil, stěží schopen udržet nějakou váhu na pažích, zabořil jí tvář do krku a pokoušel se vzpomenout, jak se dýchá. Nikdy dřív se neodvážil být tak nespoutaný, vždy se držel zpátky; nikdy ho nic nepřimělo tak naprosto zapomenout na starosti a teď se cítil zcela vyčerpaný. Poslouchal, jak mu srdce zběsile buší v uších a ucítil poslední záškuby, než v ní ochabl. Hermiona pod ním bezvládně ležela a on cítil její ňadra stoupat a klesat, zatímco také bojovala s dechem. Jednou rukou jej hladila po zádech, než padl do postele.

Svaly jako by měl roztavené, jakmile se pomalu zvedl a odtáhl se. Přetočil se a zhroutil se vedle ní na záda. Chvěl se, když na něm začal usychat pot. Přemýšlel, že zvedne hlavu, aby se na ni podíval, ale nebyl si jistý, zda se mu i něco takového vůbec podaří. Matrace se lehce zhoupla při jejím posunutí, a než přišel na to, co se děje, už se přetočila a uvolněně se k němu přitulila. Položila mu hlavu na hrudník, jako by to bylo naprosto normální. Severus ztuhl ve chvíli bolestivého napětí, automaticky se obrnil, protože podle jeho zkušeností téměř každý fyzický kontakt bolel. S polknutím se přinutil uvolnit; nenáviděl ten reflex, který jej nutil uhýbat, protože jakmile pominula krátká instinktivní panika, bylo to ve skutečnosti příjemné. Jakmile se zase uklidnil, odvážil se vsunout jí ruku kolem ramen, aby ji udržel na místě a prodloužil kontakt.

Nezdálo se, že by si Hermiona všimla jeho boje. Uhnízdila se mu u boku se spokojeným povzdechem; pokud mohl soudit, určitě se cítila uvolněně, a byl si docela jistý, že s ním na konci vyvrcholila. Poslední stopa nejistoty a pochyb jej přiměla přerušit ticho, když povzdechl a tiše pronesl: „Byla to… pro mě už nějaká doba.“ Upřímně si nebyl jistý, jak dlouhý čas se mu podařilo vydržet; vše bylo rozmazané.

Jeho uši zachytily slabý zvuk překvapení, načež věcně odpověděla: „Pro mě taky, ale nebylo to poznat,“ a po chvíli dodala, „byl jsi báječný.“

Byl rád, že mu v této chvíli nevidí do tváře. Přísně zarazil pošetilý úsměv; přece jen byl muž a vždy bylo příjemné být polichocen ohledně své zdatnosti, zvláště když to bylo upřímné. Doopravdy se uvolnil, dovolil si pousmání a se sebeuspokojením zavřel oči. „Dovol mi vrátit kompliment,“ předložil po chvíli; asi nebylo gentlemanské porovnávat postelový výkon dámy, ale právě zažil nejlepší sex svého života. Zareagovala slabě potěšeným zvukem, ale neřekla nic.

Se zavřenýma očima si na chvíli zdříml ukolébán příjemnou ospalou malátností tepla a únavy. Docela rád by upadl do spánku; včerejší noční pitka nebyla nic odpočinkového a v každém případě zřídkakdy spal dobře. Ale teď, s oparem touhy vytrácejícím se z krve, se mu znovu probudil zrádný mozek a již začal úzkostně dumat, co se stane dál. Podle jeho předchozích zkušeností má tak patnáct, dvacet minut, než se Hermiona vzpamatuje a uvědomí si, s kým se právě vyspala; protože byli u něj doma, alespoň jej nemohla vyhodit, ale jistě začne velmi brzy ječet. Nechtěl, aby se to přihodilo, ale stejně tak nemohl vymyslet, jak tomu zabránit.

A přesto… ruka se mu zachvěla při vzpomínce na ten jemný polibek a zamračil se do stropu. Hermiona věděla, kým skutečně je. Viděla z něj téměř to nejhorší; naštěstí ne vše, ale i to bylo dost zlé. A přesto se jí v očích neobjevilo znechucení, žádný odpor, a necítil falešnost v jejích reakcích nebo v dychtivosti po jeho doteku. Tak neuvěřitelné se to zdálo; skutečně ho chtěla, i při téměř kompletní znalosti toho, kým, či čím je. Také si nemyslel, že by byla ten typ dopřávající si bezvýznamné vztahy na jednu noc – nebo přesněji na jedno odpoledne.

Co by chtěl, aby se teď stalo? Severus tu otázku poněkud nervózně zvažoval, když si neklidně namotával jeden ze zacuchaných pramenů na prsty a naslouchal jejímu dechu. Vůbec si nebyl jistý, co k ní cítí. Většinou jim to spolu šlo překvapivě dobře, lépe než s kýmkoliv v celém jeho životě – s ní se nedržel zpátky a neměl starosti jako tehdy s Lily. Hermiona většinou jeho nálady ignorovala až na těch pár příležitostí, kdy na tom byla stejně. Byla mu asi tím nejbližším přítelem, jakého kdy měl, ačkoliv to bylo bizarní, ale co to znamenalo teď?

Shlédl na temeno její hlavy, dovolil si plně uvědomit pocity z toho, jak se k němu tulí a leží na něm polovinou těla, a docela smutně se usmál. Ano, viděl, že toho chce víc… což téměř jistě znamenalo, že je to nemožné. Nikdy neuměl udržet ani to, co skutečně chtěl. I kdyby ona nějakým zázrakem stála o to, co by mezi sebou mohli mít, věděl, že je nadmíru špatně disponovaný mít normální zdravý vztah; nejen, že takový nikdy neměl, ale ani nebyl sám normální, či zdravý.

Dobrá tedy; zdá se, že prvním krokem bude zjistit, co teď Hermiona cítí a co se to mezi nimi právě přihodilo. Jestli toho lituje, raději ať na to přijde dříve než později a dostane se přes to; jestli ne, pak si může dělat starosti, co se bude dít dál. Povzdechl si.

„Hermiono…“ váhavě začal, poměrně si jistý, že je ještě vzhůru, „co toto všechno je?“

Lehce se mu v náručí napjala, ale ne moc, a když promluvila, hlas měla hlavně zamyšlený. „Nejsem si jistá,“ přiznala pomalu. „Něco, co jsme oba dost silně potřebovali. Něco, co jsme si oba užili. Něco, co by mi nevadilo si zopakovat,“ dodala a on cítil horkost jejího červenání na tváři, kterou se ho dotýkala na hrudi. „Nevím, zda je to i něco víc.“

Severus se nad tím zamyslel a uvolnil se; ano, s tím se mohl vypořádat, alespoň na chvíli. Přijímej to pomalu. Žádné sliby, žádné závazky; jen si užívej společnosti a uvidíš, co se stane. Pomyslel si, že by jim to spolu časem mohlo jít dobře, a pokud budou oba ochotní počkat, uvidí se… „To zní… přijatelně,“ přiznal opatrně, neochotný zajít dál. A pak se zasmála. Ztuhl, něco v hrudi se nepříjemně stáhlo, ale ve tváři jí neviděl posměšek, když zvedla hlavu a věnovala mu úsměv.

Přijatelně?“ zopakovala, jemně jej beze zloby škádlíc. Přinutil se uvolnit a cítil se trošku rozpačitě.

„Patrně špatná volba slov,“ připustil napůl s úsměvem. „Přistihl jsem se při snaze z jakéhosi podivného důvodu myslet tak jasně jako obvykle,“ dodal ironicky, dostatečně si jistý, že se mu několik důležitých oblastí mozku roztavilo. Hermiona se na něj zazubila.

„Dobře,“ pronesla a znova se u něj uvelebila. Zavřel oči, ukončil myšlenky a odplynul zpět do příjemné, ospalé dřímoty. Užíval si přetrvávající bolest v slabinách a teplo slunce a jejího těla. Téměř spal, když ztuhla.  „Sakra!“

„Co?“ napjatě se zeptal a snažil se zanalyzovat emoce jejího hlasu; to jedno slovo mu toho moc neposkytlo, ale sotva kdy tak klela, takže to zjevně bylo něco zlého.

„Nic jsme nepoužili,“ zamumlala, zvedla hlavu a vztáhla ruku, aby si přivolala hůlku. On se s úlevou uvolnil.

„Ach, to je vše?“ zamumlal opět se zavřenýma očima. „S tím si nedělej starosti.“

„Severusi…“ varovala jej a on si uvědomil, co si myslí, a otevřel oči.

„Nemyslel jsem to tak,“ spěšně se opravil a ironicky dodal: „Opravdu jsi mi dnes zavařila mozek.“ Vzhlédl k ní a tiše vysvětlil: „Antikoncepce není problém… Nemohu mít děti.“

„Co?“ vyhrkla, odtáhla se a zvedla se na loket, aby na něj viděla, a netrpělivě si odhrnula kadeř z tváře.

Se smutkem nad ztrátou tepla, a to i navzdory dusnému horku v místnosti, Severus nezaujatě vysvětlil: „Jedno z diagnostických kouzel Poppy Pomfreyové to ukázalo při zdravotní prohlídce, když jsem ji ještě nechal je sesílat. Vím to od mládí.“

„Léčitelé nemohli nic udělat?“

„Ne. Nikdo nemůže přijít na příčinu.“ Pokrčil rameny a líně se protáhl, chvilku se udržel v napětí, a pak nechal tělo uvolnit. „Stejně jsem nikdy nechtěl děti,“ dodal s naprostou upřímností. Ve svém genetickém kódu neměl nic, co by chtěl předat dalším generacím, a skutečně neměl děti rád, nemluvě o faktu, že by byl stejně strašný otec.

„Ach, Severusi…“ tiše povzdechla a on se zvedl na loket, aby se na ni zmatený její reakcí zamračil. Opravdu jí ho bylo líto a tomu nerozuměl.

„Co? Myslím to vážně. Nikdy jsem nechtěl děti.“

„Ale o to nejde, ne?“ pronesla tiše a podívala se mu do očí. „Je to jiné, když nemáš jinou možnost.“ To zabolelo; zamrkal a odvrátil se. Nechtěl, aby viděla, jak hluboko prorazila jeho brněním, protože měla pravdu. Zřejmě si to uvědomila, naklonila se do jeho zorného pole a políbila jej – jemným, konejšivým a téměř omluvným polibkem, uklidňujícím, bez dřívějšího ohně – načež se u něj zase stulila. „No, o jednu starost míň,“ poznamenala lehce, nepřítomně prstem sledujíc šňůru od jeho přívěšku, když ji znovu objal. „Takže, co přesně se stalo? Myslím, zjevně všechno funguje, a funguje ve skutečnosti docela dobře…“

V návaznosti na její odlehčení nálady a skutečně komplimentem potěšený, se tiše zasmál. „Pochybuji, že bych to akceptoval tak snadno, pokud by byl problém v tomto,“ souhlasil suše. „Upřímně řečeno nemám tušení. Možná zase následek kouzla – i když tentokrát ne Cruciatu, na to jsem byl moc mladý – ale právě tak to může být genetika. Jsem neplodný; zcela sterilní. Střelba slepými, jak by to bezpochyby formuloval můj otec.“

„Okouzlující,“ pronesla trochu nesouhlasně.

Ani nevíš jak. „Byl to okouzlující muž,“ souhlasil ironicky Severus; upřímně, podhodnocení století, ale rozhodně jí nebude vyprávět o svém otci – ne teď, a kdyby bylo po jeho, nikdy. S potlačením jen částečně skutečného zívnutí se posunul a změnil téma. „Doufám, že si uvědomuješ, že toto mě naprosto zbaví už tak nevyzpytatelných spacích stereotypů.“

„Mé pokorné omluvy,“ odvětila s vlastním zívnutím. „Ale stejně máš strašné pracovní návyky, víš? Kdyby tebe nebylo, nikdy by se mi nesnilo o tom trávit dekadentní odpoledne velmi dobrým sexem.“

„Na to bych si mohl zvyknout,“ ospale poznamenal.

„Já také,“ souhlasila a přitulila se blíž, stále si pohrávajíc s jeho přívěškem. Zavřel oči a nepřítomně sledoval pohyby jejích prstů putujících mu po jizvě na hrudi a skrze tmavé chloupky. Jen tak jej napadlo, co si Hermiona myslí; jizvy na hrudi neměl tak zlé. To ty na zádech byly horší – no, tam a na krku, ale byla u toho, když měl hrdlo rozervané, a neviděl důvod k tomu tuto konkrétní právě před ní zakrývat. Jako by mu četla myšlenky, napjala se a odsunula ruku. „Bože. Omlouvám se, Severusi.“

Kdyby měl dost energie, zasmál by se. „To je v pořádku,“ zamumlal. Zdráhaje se dovolit jí poznat, nakolik si užíval takové hlazení kůže, dodal: „Za daných okolností by nedávalo smysl dělat si starosti s doteky.“ Ve skutečnosti nenacházel stopy po své obvyklé averzi k fyzickému kontaktu, což bylo jen dobře. Jakmile se na něj usmála a vrátila se ke svému jemnému objevování jeho kůže, uvolnil se. Ulevilo se mu, že i ten téměř děsivý hlad po doteku se uklidnil; síla jeho potřeby jej poněkud lekala.

„Jak jsi…“ po chvíli začala tiše. „Myslím… to je jedno.“ Téměř se usmál; vždy byla zvědavější než jakákoliv opice, vždy potřebovala vědět vše o všem. Vševědka až do konce. Ta myšlenka byla zvláštně laskavá.

„Ne, to je v pořádku,“ pronesl a překvapilo jej, že to je skutečná pravda. Koneckonců už jeho jizvy viděla; nyní už neměl co skrývat. A řekla mu, že je považuje za hodné cti. Byl to skutečně nesmysl, ale příjemný nesmysl. Zase si začal pohrávat s jejími vlasy rozprostřenými po jeho hrudi. „Upřímně si na to u mnoha z nich nepamatuji. A u těch, co pamatuji, nemám v úmyslu ti prozradit, protože to nepotřebuješ slyšet a já to nepotřebuji říkat. Je docela zřejmé, že většina… téměř všechny jizvy jsou z bojů nebo trestů. Některé jsou jen pracovní úrazy, popáleniny od lektvarů a tak podobně, nebo události z dětství. A některé – opravdu pěkných pár – jsem získal za svých cest. Většinou při bitkách v barech.“

„Bitky v barech?“ zopakovala nevěřícně, zírajíc na něj. „Proč ses účastnil bitek v barech, množné číslo?“

Severus se nad jejím nevěřícím výrazem opět téměř usmál; dokonce i teď toho hodně o něm nevěděla. „Protože jsem byl hraniční psychopat,“ odpověděl věcným tónem, „a lidé mají tendence mít výhrady k chvástání násilných opilců křičících na ně. Většinu z těch potyček jsem začal, a většina vznikla proto, že jsem si myslel, že vidím někoho, koho znám a kdo se mě snaží zabít. Říkal jsem ti, Hermiono, od války jsem se hodně změnil. Dlouho jsem byl nebezpečně nestabilní; často jsem blouznil, křičel jsem v záchvatech paniky, téměř ze všeho jsem měl fobii a emoce jsem měl pokroucené. Naštěstí pro všechny zúčastněné jsem během toho nejhoršího nemohl používat magii, jinak bůh ví, co by se stalo.“

Atmosféra se trošku změnila; bylo mu to líto, ale už před dlouhou dobou se rozhodl, že k ní bude upřímný, jak jen dokáže. Kromě toho, ve srovnání s některými vzpomínkami číhajícími ve stinných koutech jeho mysli, byl jeho boj s post-traumatickým stresem rozhodně neškodný, zejména protože si toho příliš nepamatoval moc jasně. Bylo mírumilovné být šíleným.

Po chvíli se Hermiona zeptala docela naříkavě: „Nemáš nějaké jizvy z veselých příhod? Mám jednu na koleni od šesti let, kdy jsem spadla z houpačky…“

Tiše se uchechtl a přijal tu narážku. Trochu se posunul a uvelebil, aby mu bylo pohodlněji, přičemž vytryskla na povrch jiskřička uličnictví. „No, na pravé noze mám jednu, na kterou jsem zvláštně pyšný; kousnutí na lýtku, které bys mohla poznat…“ Nechal větu viset ve vzduchu a s třpytícíma se očima sledoval Hermionu; vždy ji rád sledoval při vrhání se na novou záhadu.

Oči se jí při rozlousknutí hádanky rozzářily a kousala se do rtu, aby se nerozesmála. „Chloupek?“

„Ze všech směšných jmen pro kerbera,“ opovržlivě vyplivl. „Ano, ‚Chloupek‘. Je zázrak, že jsem o nohu nepřišel. To pitomé zvíře se mě pokusilo kousnout dvěma hlavami ve stejné chvíli a sklidilo, co zaselo, jinak by to bylo o něčem jiném.“ Taky to zatraceně bolelo; a taky to vzkřísilo jeho vlkodlačí fobii. Celkem vzato to opravdu nebyl moc dobrý rok, ale neměl se zač stydět – nu, téměř za nic.

„A ty jsi na to hrdý?“ zajímala se.

„Jsem pravděpodobně jediný člověk s kousnutím od tříhlavého psa,“ mírně podotkl. „Většina lidí pokousání přežít nedokáže.“ Dokonce ani jizva na krku nebyla úplně jedinečná; Artur Weasley měl od Nagini také jednu, ačkoliv mnohem méně závažnou.

„To je asi pravda,“ souhlasila s úsměvem a nepřítomně si hrála s jeho přívěškem. „Severusi, chci se tě na něco zeptat…“ začala.

„Opravdu?“ zeptal se sarkasticky. „Ty mě překvapuješ.“

Šťouchla ho do žeber. „Prevíte. Chtěla jsem se zeptat na vánoční dárek. Pořád ti to není podobné…“

„Pravda,“ souhlasil suše, zatímco mu mysl tryskem pádila; tuto otázku nečekal. „Byl to jen takový impulz. Potuloval jsem se po tržišti Camden a jen tak z neurčité zvědavosti jsem se zastavil u stánku se šperky; když jsem uviděl vydru, zdálo se mi škoda prsten nekoupit. A když už jsem to udělal, no, mně by byl k ničemu, tak jsem se rozhodl dát jej tobě. Byl by to narozeninový dárek, ale nakonec jsem se v poslední chvíli rozmyslel.“ Po odmlce dodal ironicky: „V té chvíli to dávalo smysl.“

„No dobře,“ odvětila pomalu; nezněla přesvědčeně, což bylo stěží překvapivé, protože téměř vše, co právě vyslovil, byly žvásty. Inspirovalo ho cosi v Camdenu, ale skutečný prsten byl vyroben na zakázku a stál ho hromadu peněz. I když couvnul od nápadu dát jí ho na narozeniny; neznali se natolik, aby měl opodstatnění jí věnovat takový dar. Nechtěl ani přiznat, že ví, kdy má narozeniny.

„Budu potřebovat zase sprchu,“ zamumlala a změnila tak téma. „Pravděpodobně vypadám hůř než ráno.“

Odfrkl si. „Nezačalo to přesně tímto?“

Zvedla hlavu a zazubila se na něj. „Výsledek se mi líbil.“

„Neměla bys zapomenout, že jsem starý muž.“ Ačkoli byla pravda, že se už zotavil z většiny vyčerpání; cítil se mnohem čilejší a jedna jeho část s nadějí zvažovala šance na druhé kolo. Ani se tentokrát nebude muset se sebou tak tvrdě potýkat.

„Nic takového nejsi,“ kárala jej a hravě dodala, „kromě toho jsem jen řekla, že potřebuji sprchu. Tebe jsem vůbec nezmiňovala.“

„Je to má sprcha,“ podotkl s předstíraným rozhořčením a malým úsměvem.

Hermiona začala zase sledovat jeho jizvu, pokračujíc linkou přes břicho. „To je dobrá připomínka,“ souhlasila mírně, a když mu prsty zlehka přejela po kyčelní kosti, zachvěl se. „Víš, jsi moc hubený,“ dodala nepřítomně.

„Zníš jako Poppy Pomfreyová nebo Molly Weasleyová a ani na jednu netoužím myslet za této konkrétní situace, takže díky, že s tím přestaneš,“ odpověděl kousavě; těch dvou kvočen snažících se o něj pečovat měl plné zuby i bez Hermionina rozhodnutí se k nim připojit. „V každém případě jsem v lepším stavu, než jsem kdy byl.“

„Všimla jsem si,“ škádlila jej, kreslíc mu kroužky na vnitřní straně stehen; byla velmi blízko ošklivé popálenině, ale většina kůže zde byla překvapivě nepoznamenaná a docela citlivá.

„Přestaň s tím,“ zamumlal káravě.

„Proč?“ zeptala se nevinně. „Jsi lechtivý?“

„Ne,“ odvětil příliš rychle. Dívala se na něj v nevěřícím potěšení a on se zamračil. „Ani na to nemysli.“

„Pozdě,“ odvětila uličnicky.

„Myslím to vážně, Hermiono. Nech toho,“ řekl jí vážně a do hlasu vložil co největší varování. „Nech toho.“ S tímto se ještě nemohl vypořádat. Pokud má toto vůbec fungovat, nemůže na něj moc tlačit; věřil jí, nakolik se odvážil, a to bylo zatím vše. Pokud by nešťastnou náhodou zasáhla jeden z jeho spouštěčů, nevěděl, co by se přihodilo, ale nebylo by to pěkné.

„Dobrá, nechám,“ odvětila tiše, zjevně poznala, že to myslí vážně a pochopila důležitost, pokud ne důvod. Vzápětí dodala lehčím tónem: „Dokud mě skutečně nenaštveš nebo tak, což se momentálně nezdá vůbec pravděpodobné.“ Prsty mu putovala po stehnu a vzhůru k citlivému místu prohlubně boku; uvolnil se ze zažehnání krize i obnovením potěšení z jejích doteků. Samotného jej pobavilo, jak se zase zavrtěl; evidentně nebyl tak starý, jak si myslel.

Jako by Hermiona četla jeho myšlenky, zazubila se na něj. „Pojď, ‚starý muži‘,“ uličnicky jej pobídla a s trochou nechuti se odtáhla a posadila, „oba potřebujeme sprchu. Nebo potřebuješ víc času na zotavenou?“ popíchla jej vyzývavě, když se po něm ohlédla.

To pozvání jej natolik potěšilo, aby jí většinu drzosti odpustil. Usnesl se na neupřímném zavrčení: „Drzá holčino. Trochu úcty staršímu.“ Ironií bylo, že ona jej respektovala víc než většina ostatních. Sklouzl z postele, zvedl odhozené džíny a vymotal z nich hůlku.

„Je to nutné?“ zeptala se kousavě.

„Vždy ji mám na dosah,“ odvětil nepřítomně, pak se na ni ušklíbl a škádlivě dodal, „kromě toho už do svých třinácti jsi mě dokázala zapálit, krást u mě a omráčit mě – a zároveň mnou mrštit o zeď, což mi, mimochodem, způsobilo mírný otřes mozku a téměř mi naprasklo lebku. Mohl bych ji potřebovat.“ Na takovou příkladnou studentku byla opravdu občas delikventní.

Vyprskla rozhořčeným smíchem, vstala a zaprotestovala: „To není moc fér! Zapálila jsem tvůj hábit, ne tebe, a jen protože jsem si myslela, že jsi zlý a snažíš se mi zabít kamaráda. Kradla jsem u tebe jen proto, že jsem potřebovala složky do lektvaru, nebylo to osobní…“

Severus již víc neposlouchal, mnohem víc jej zaujalo obdivování jejího nahého těla a přemýšlení o možnostech sprchy. Bez zájmu o její zdůvodnění – již je všechna znal, což byl jeden z důvodů, proč se nikdy nesnažil o její potrestání – si ji k sobě přitáhl, a uprostřed věty ji přerušil polibkem a vklouznutím jazyka do jejích úst. Po velmi krátkém a naprosto neupřímném boji jej políbila nazpět a uběhlo několik dlouhých a příjemných minut, než ji pustil.

„… To je podvod,“ plísnila jej bez dechu, ale nezněla vůbec nespokojeně.

Tiše se zasmál. „Vždy podvádím, Hermiono. Měla bys to mít na paměti.“ Otočil se, zamířil do koupelny a zavolal na ni přes rameno poněkud jízlivě: „A co to omračovací kouzlo?“

„Nebylo vůbec omračovací,“ odvětila, když jej následovala. „Všichni jsme se tě pokusili odzbrojit ve stejnou chvíli a ta síla tě odhodila na zeď. Ani jeden jsme vůbec nezamýšleli tě zranit. Opravdu, otřes mozku?“ dodala provinile.

„Hm,“ odpověděl nepřítomně a odložil tu informaci, jakmile pustil sprchu. Vždy jej zajímalo, co přesně se přihodilo; byl tak rozohněný, že nezaregistroval, kdo jej zaklel, ale jestli všichni, pak to vysvětlovalo vše. „Ano.“ Otřesu mozku si nevšiml, dokud nebylo po všem, a to už byl příliš rozzuřený světem, aby se obtěžoval něco s tím udělat, dokud nezačal zvracet. Po chvíli tiše přiznal: „A je asi jen dobře, že jste mě omráčili, ať už nechtěně nebo ne. Té noci jsem byl strašlivě iracionální.“

To bylo slabé slovo. Vůbec nebyl při smyslech. Dokonce byl nejrozzlobenější, jak kdy mohl být, prostě proto, že to bylo tak nefér. Jednal tak šíleně kvůli skutečnému zájmu o studenty, i když je v té době nesnášel, a myšlenky na pomstu byly skutečně na druhém místě seznamu jeho priorit, ale vůbec nikdo mu nevěřil. Nikdo mu ani nevěřil, co mu Black provedl, když byli kluci, ačkoliv při zpětném pohledu vzhledem ke stavu, v němž tehdy byl, by to byl malý zázrak. Ani mu nikdo nepřiznal zásluhu za riskování života čelením vlkodlakovi, jednomu  ze svých největších děsů.

„Nedivím se ti,“ jemně pronesla Hermiona a naklonila se přes něj, aby zkontrolovala teplotu vody. Ňadry mu rušivě přejela po paži. „Pochybuji, že by v té situaci byl někdo racionální.“ Prošla kolem něj do sprchového koutu a zaklonila hlavu pod vodu. „Když se to vezme kolem a kolem, byla to trochu divná noc,“ dodala, čímž jej přiměla pochmurně se v souhlasu pousmát; týdny trvalo, než se Brumbál obtěžoval vysvětlit mu, co přesně se stalo, protože on na to sám rozhodně nebyl schopný přijít.

Severuse teď ale více zajímal mimořádně pěkný pohled na vodu stékající po jejím nahém těle a trochu se ušklíbl, když ji následoval pod sprchu; kout nebyl dost velký pro dva, ale za daných okolností určitě nebude nic namítat proti této těsné blízkosti. „Podle tvých měřítek bych ji považoval za docela normální. Ty – vy všichni – jste přitahovali trable více méně nepřetržitě.“

„Zdá se, že někteří z nás pořád,“ odpověděla hravě a s úsměvem se k němu obrátila. „Celkově se mi ale tyto líbí víc.“

Zatím možná, zkormouceně pronesl jeho vnitřní pesimista. Severus jej ignoroval a jen se tiše zasmál, rozhodnutý pokusit se alespoň na chvíli zůstat pozitivním; sáhl kolem ní pro šampon, svedl krátký souboj s vlastní vůlí, ale pak ji začal jemně vískat v mokrých vlasech. Cítil její překvapení a nevinil ji, protože toto mu nebylo podobné, ale tak nějak se mu její vlasy líbily a v průběhu let zaslechl překvapivý počet žen rozplývat se nadšením, jak báječný pocit je, když jim někdo myje vlasy. Zřejmě to bylo národním rysem, protože se Hermiona téměř okamžitě uvolnila, jako by neměla kosti. Tichý zvuk potěšení, který zároveň vydávala, se úsměvně blížil předení. Ten zřejmý požitek jej přesvědčil, aby jí dovolil vrátit laskavost.

Opravdu to byl dobrý pocit, lepší, než si představoval; zase probouzela jeho hladovou chuť po kontaktu, a někde v průběhu se nevinné mytí změnilo na předehru, kdy ruce klouzaly po mýdlové a mokré kůži ve velmi příjemném vzájemném zkoumání. Opřela se o něj zády, když jí vzal ňadra do dlaní, posunula zadeček a přitiskla jej k jeho vzrušení. Natočila hlavu a on se sklonil, aby ji políbil se zavřenýma očima, zatímco mu voda stékala po tváři.

V náruči se mu otočila, když se polibek prohloubil, posunula mu ruce po krku a vmotala mu prsty do mokrých vlasů, zatímco se k němu přitlačila; zase žasl nad zarážející skutečností, že jejich touha byla vzájemná. Posunul jí ruce na boky, jemně ji uchopil za stehna a zvedl. Přitiskl ji zády ke zdi, až mu do úst zalapala po dechu – zřejmě byla stěna chladná – pak mu omotala nohy kolem pasu a on se rozkročil kvůli lepší rovnováze; příjemné a trochu zbytečné zavrtění jim pomohlo nalézt správný úhel a on se do ní vsunul, nechal gravitaci a její váhu zatlačit jej hlouběji, než by sám zvládl. Pak se začali spolu pohybovat.

Tentokrát to bylo jiné, zaznamenal v malém koutku mysli, která byla stále schopná racionálního myšlení – už samotný fakt, že mohl částečně myslet, byl velký rozdíl. Nenacházel se v nich žádný naléhavý tlak a jeho potřeba nebyla tak zahlcující, aby jej přemohla; nechala jej prostě užívat si toho pocitu zapálení, když ji přiváděl zase k vrcholu. Tentokrát mohl vydržet mnohem déle, kdyby to potřeboval, ale ukázalo se to nádherně zbytečným, když ucítil začátek jejího svírání a chvění. Severus ji líbal na krku a nepřítomně přemítal, že by se na tomto mohl rychle stát závislým; měl tušení, že se ocitl v mnohem větších problémech, než si připouštěl, ale na mysli měl právě mnohem důležitější věci. Ve spodní části páteře se mu soustředil oheň a opětovně mu vzrostl v klíně.

Zaryla mu nehty do ramen a přitiskla se k němu pevněji, zaklonila hlavu a zasténala se stehny přitisknutými těsně kolem jeho boků. Oba byli přímo na okraji a tím, že se v ní pomalu pohupoval, co nejdéle to bylo možné, prodlužoval ten sladký pocit, než konečně hluboko přirazil a ucítil první křeče jejího vyvrcholení. Vykřikla, a on se zavřenýma očima tiše zasténal v odpověď, a když jej vlastní vrchol přemohl, vzdal se tomu potěšení a odtlačil myšlenky pryč.

XXX

Mnohem později, skrytý v temnotě – noc padla už před hodinami – Severus ležel a naslouchal pomalému rytmu Hermionina dechu jejího spánku; sám odplynul někam na pomezí přemýšlení a nepřemýšlení. Byl velmi unavený, ale bude ještě dlouho trvat, než se uvolní dost na to, aby mohl usnout – ne jako Hermiona, která neměla žádné problémy s důvěrou a před drahnou dobou mu šťastně usnula v náručí. Zatím usoudil, že docela dobře začali; zažili fantastický sex, dvakrát, a podařilo se jim vést pár vážných rozhovorů bez nějaké skutečné katastrofy. Dobrá, bylo to jen pár hodin, ale on byl víc než schopný za tu dobu něco zvrtat.

Odmítl přemýšlet o jakémkoliv detailu budoucnosti. To bylo snadné; více než deset let mezi válkami strávil vyhýbáním se přemýšlení o budoucnosti, protože věděl, že žádnou nemá. Byla to pro něj téměř druhá přirozenost bránit se takovýmto myšlenkám. Stejně tak měl praxi v ignorování svých pocitů a odmítal se pokusit analyzovat své emoce; měl pocit, že se ze své ulity vynořil až příliš rychle a bude lepší pro teď nic nevědět. Nakonec ano, bude muset faktům čelit, ale ještě ne. Potřeboval čas, aby chytil dech, než se pokusí o něco víc.

Ve skutečnosti jediná myšlenka, nebo alespoň jediná, kterou byl ochoten přiznat, byla nejvíc ze všeho modlitbou. Severus nebyl ani trochu nábožensky založený, nikdy nebýval, ale bývaly časy, kdy mlhavě doufal, že existuje někdo, nebo něco, někde tam, kdo slyší modlitby, i když nikdy nevěřil v odpověď. Právě teď byla jedna z těch dob. Měl jednoduchou myšlenku: prosím, nenech mě to zvrtat.

Bylo nevyhnutelné, že to zvrtá; vždy to tak bylo. Nejlepší, v co mohl doufat, bylo, že až se to stane, nebude to natolik vážné, aby nebyla šance na nápravu škod. Pokud toto skončí kvůli tomu, že Hermiona konečně přijde k rozumu a uvědomí si, co dělá, pak to bude v pořádku, a byl si poměrně jistý, že to se i nakonec stane. Pokud se to rozpadne vzájemně, protože se ukáže, že se k sobě nehodí, s tím by se taky mohl vyrovnat. Ale pokud to náhodou zničí sám, pokud zase něco podělá… nebyl si jistý, že by to znovu zvládl. A Hermiona si zaslouží víc.

Tak mě, prosím, nenech to zničit. V této chvíli to byl jeho největší strach. Vše ostatní mohlo být časem vyřešeno, s trochou štěstí, ale jeho sklony k sebedestrukci mohly na nich obou napáchat děsivé škody.

Hermiona vyrušila jeho temné myšlenky, posunula se a protáhla, načež se přetočila a stále ve spánku se zavrtala hlouběji do postele. Severus se zvedl na lokti a studoval ji v téměř úplné tmě. Zavrtěl hlavou a znovu přemýšlel, co se to, sakra, stalo. Neexistovala žádná možnost, že by vesmír slevil z přísnosti natolik, aby mu do života, do postele, vložil krásnou, inteligentní a svolnou mladou ženu. Měl pocit, že ať už ta křehká záležitost mezi nimi potrvá jakkoli dlouho, stráví ji ve stavu naprostého zmatku.

Navzdory sobě se trochu usmál a zavrtěl hlavou; dost rozjímání na jednu noc. Pro teď bude žít přítomností a pokusí se nedumat o minulosti, či nestrachovat o budoucnost, protože přítomnost byla nadmíru příjemná. Nebyl to ani tak optimismus, jako popření, ale blíž se v tuto chvíli dostat nedokázal, a teď se konečně cítil dost unavený a klidný, aby mohl usnout. Chvíli váhal a vzdal se pokušení. Přesunul se přes postel, aby se jí opatrně uvelebil za zády s odevzdaným poznáním, že se k ní chce ve spánku prostě tisknout tak, jak to dosud nikdy nebyl s nikým schopný.

S potěšením zjistil, že se k němu podvědomě posunula. Zavřel oči a zabořil jí tvář do vlasů na krku a rukou kolem ní vklouzl, aby si ji přitáhl. Vdechoval její vůni a nakonec se uvolnil. Usnul rychleji a spal hlouběji než za mnoho uplynulých let.

XXX

Severus tiše zíral na školní bránu, když si připomínal poslední rok a to, jak se mu zkroutily vnitřnosti, když pohlédl na Bradavice poprvé za desetiletí. Měl s tímto místem spojeno tolik různorodých pocitů. Jako chlapec – teď chápal, že jeho očekávání byla příliš vysoká – hledal ráj, který neexistoval, a doufal v útočiště, které nikdy nevzniklo. Snadno si vybavil ty špatné vzpomínky stejně jako ty dobré. A přesto se nikde necítil víc jako doma, obzvláště teď… Prošel branou a trochu se usmíval při vjemu známého tepla školy vítající zpět ředitele; úsměv se přetavil do úšklebku, jakmile se vydal po příjezdové cestě. Být ředitelem byla úžasná zábava, když si nikdo jiný nevzpomněl, že jím je; těšil se ze všech výsad bez bolestí hlavy a zodpovědnosti.

Kromě toho měl další důvod toužebně očekávat dnešní den, jakkoliv neuvěřitelně nudná bude jeho větší část. Znovu uvidí Hermionu. Nebyli spolu víc než týden; oběma jim čas rychle utekl a oba najednou zjistili, že je téměř konec léta a ani jeden neudělal práci, která měla být dokončena jako příprava na nový školní rok.

Jeho strach se nezmenšil – pokud vůbec, bál se víc než kdy jindy, že udělá něco špatného – ale momentálně se nijak zvlášť nestaral, protože posledních šest týdnů bylo nejlepších v jeho životě. Znovu se cítil jako mladý; ani kulhání jej dnes netrápilo. Cítil se odpočinutý, což byl prakticky neznámý pocit, a také – úšklebek se rozšířil – příjemně utahaný. Ukázalo se, že přese všechno má libido, a překvapivě aktivní vzhledem k tomu, jak lhostejný byl po většinu života k sexu.

Stále si nebyl jistý, proč mu není víc nepříjemné pustit ji do svého života, ale během posledního roku spolu strávili víc a víc času a již k tomu necítil nelibost. Možná to bylo i tím, že vždy věděla, aniž jí to musel vyjevit, že se nemá příliš vměšovat; neviděl, že by vynakládala nějaké úsilí, aby se vyhnula jeho vyrušování, ale nějak se jí podařilo vetřít do jeho rutiny bez skutečného narušování. V této chvíli prostě následoval rozhodnutí učiněné před několika týdny a odmítal o tom příliš přemýšlet. Kráčel v jemné duševní rovnováze s lehkostí dlouholeté praxe.

Při zdolávání schodů se otevřely dvojité dveře a slabý pocit tepla zesílil, když hrad vítal svého ředitele zpět doma; Severus přejel prsty po kamenné zdi, jíž míjel, a cítil, že budova reaguje jako živá bytost. Ten rok, kdy otevřeně působil jako ředitel, negativně ovlivnil mnoho vzpomínek na toto místo, ale teď měl šanci je nahradit něčím lepším, pokud bude opatrný – a větší šťastlivec, než si zaslouží.

Bez cavyků odložil své zavazadlo ve sklepení – v tyto dny vlastnil jen relativně málo věcí a většinu z nich nechal zde – a zamířil do sborovny s ne zcela nepříjemným očekáváním, které jím hučelo, ale k jeho nelibosti Hermiona ještě nedorazila. Při jeho vstupu obvyklý šum konverzace lehce zakolísal, ale hned se obnovil a on jen protočil očima, když kulhal ke své zastrčené židli a posadil se, aby byl ignorován.

Ucítil její příchod pár minut před otevřením dveří; hrad zřejmě vycítil starost svého pána a ochotně ji pro něj vysledoval. Jen při pohledu na ni se mu chtělo usmívat, o čemž si skutečně myslel, že je docela patetické; kypěla zdravím a štěstím, kůži měla pihovatou a vlasy zářící ohnivými odlesky z týdnů na slunci, usmívala se na přátele, kteří ji vítali a pokřikovali na ni otázky na léto.

Severus se trochu zamračil, naštvaný, že tolik lidí zde je svědkem jejich setkání. Byl v pokušení na ni počkat, opustit podzemí právě včas, aby ji zachytil. Ale to by byl moc velký krok. Nebyl už zhrzený školák a byl odhodlaný držet se zpátky trochu déle; nechtěl prozradit příliš mnoho, příliš brzy. Přál si, aby byl statečnější. Kdyby byli sami, mohlo být jednodušší posoudit, co právě teď cítí a co se asi po návratu do práce mezi nimi stane; ale ani jeden se nepokusil o tom s předstihem diskutovat.

Lehce přimhouřil oči, jak se soustředil snahou číst pod povrchem, vidět, co skutečně má v očích, slyšet, co leží za těmi slovy, která nevyslovila. Ale věděl, že je to beznadějné. Většinu lidí bylo snadné prokouknout, ale ne, pokud mu na výsledku tolik záleželo; viděl by, co vidět chce, nebo čeho se bojí, ale co tam ve skutečnosti být nemuselo. Pak konečně, když Hermiona odrazila všechny otázky a přivítání, se na něj podívala.

Prohlížela si jeho obličej stejně úzkostlivě jako on její, a když viděl, jak vyděšená je nedostatkem jeho viditelných emocí, dovolil si Severus nepatrně se uvolnit, podivně uklidněný jejím napětím. Uvolnila se pak a pousmála a většina napětí odplynula. Mohou to zvládnout. Nějak naleznou způsob.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre (pôvodne v archíve)


Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: sisi - 23.11. 2015
Hermiona začala zase sledovat jeho jizvu, pokračujíc linkou přes břicho. „To je dobrá připomínka,“ souhlasila mírně, a když mu prsty zlehka přejela po kyčelní kosti, zachvěl se. „Víš, jsi moc hubený,“ dodala nepřítomně. „Zníš jako Poppy Pomfreyová nebo Molly Weasleyová a ani na jednu netoužím myslet za této konkrétní situace, takže díky, že s tím přestaneš,“ odpověděl kousavě; těch dvou kvočen snažících se o něj pečovat měl plné zuby i bez Hermionina rozhodnutí se k nim připojit. „V každém případě jsem v lepším stavu, než jsem kdy byl.“ Ach,kam jen ten svět spěje, kdyby naše civilizace zůstala u původního systému řízení - matriarchátu,jistě by se žilo lépe,než pod patriarchátem se všemi těmi válkami a rozpory, politická řešení by se odehrávala v posteli, ne však jako za časů římského impéria,ale jako za časů lovců mamutů, sobů a polárních jelenů. Jenže ženy si tehdy asi mysleli,že je lepší občas ustoupit mužskému šovinismu a nehádaly se o rodinném uskupení,možná jen zrovna nemohly učinit platné rozhodnutí a následky toho postihují dnešní civilizaci tu,na ostrovech i za mořem.

Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: mami - 16.07. 2014
Mužsk pohlad na vec z rúk ženy...keby to písal muž, tak by to bolo kratšie, technickejšie a romantika by tam určite nebola... Aj keď vedia tajné slzit při dolních, otvorene to nepriznajú.
Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: Lupina - 16.07. 2014
No, s tou romantikou nevím, možná i byla. Vždyť kdo dřív psal romantické básně? Hlavně muži. I když fakt je, že v mém okolí se takoví nevyskytují :-) Takže možná by to bylo techničtější. Kdo ví? Díky za komentář, mami :-)

Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: scully - 04.06. 2014
To byl skvělý bonus. Hrozně se mi líbil pohled Severuse na jejich sblížení. Je škoda,že není více kapitol ale i jiných povídek napsáno z jeho pohledu. Moc děkuju za překlad
Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: Lupina - 20.06. 2014
Opožděně děkuji za komentář. Taky bych uvítala víc takových kapitol :-)

Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: solace - 04.06. 2014
Myslím, že sa chlapi pri sexe nemajú veľmi čas zaoberať citmi. Pre nich je vtedy dôležitý výkon. Veď sa aj hovorí, že tieto dve veci dokážu bez problémov oddeliť. No možno je Severus svetlou výnimkou:-) V každom prípade to bolo pôsobivé čítanie. Ktovie, ako by tieto opisy vplývali nejakého muža? Zaujímalo by ma to. Ďakujem za preklad.
Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: Lupina - 04.06. 2014
Určitě je Severus výjimečný - jak jsem často a důrazně prohlašovala na sletu :-D Ale taky by mě zajímalo, jak to teda je. Díky za komentář, solace :-)

Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: arabeska - 03.06. 2014
Úžasná sonda do Severusovy duše. Líbí se mi ta myšlenka, že chlapovi stačí ženské zasténání a přehoupne ho to na druhou stranu. Hermiona s ním má rozhodně zvláštní vztah, ale bude pevný a jedinečný a tahle část ze Severusova pohledu to jenom dosvědčuje. Bylo pro něj těžké snést její dotyky a je docela milé vědět, jak moc se snažil neucuknout a ještě po ní tolik toužil. Tohle je jenom okrajově, ale... ten hrad. To mě hrozně potěšilo, že ho Loten oživila a řekla, že Severuse vítá zpět doma a ještě rozpozná Hermionu, protože je pro Severuse důležitá. Konec dojemně plný naděje, Princessa přesně sedla k náladě. Děkuji za překlad, dámy, jako obvykle geniální. Teď se nemůžu dočkat toho pátku ještě víc! Je mi dost nepohodlně... A hádej co, rudé prapory  
Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: Lupina - 03.06. 2014
Karmínová vlna to jistí!!!Osud je sviňa! Romantické představy o mužské sexualitě jsou krásné, raději se nebudu pídit po realitě a nechám si tyto stávající Ze začátku sebou cukal, ale ono se to velmi rychle změní. Nakonec z něj bude i haptik Hrad v něm vidí stále ředitele a to je jen dobře. V jedné z pozdějších scén Severus uvítá možnost vycítění přícházející osoby Díky za komentář, arabesko. A ať Ti to do pátku rychle uteče Jo a gratuluji ke zkoušce. Jsi skvělá!

Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: zuzule - 03.06. 2014
Zajimavy pohled z druhe strany. :)
Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: Lupina - 03.06. 2014
Díky za komentář, zuzule :-)

Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: denice - 02.06. 2014
Neuvěřitelný mužský, opravdu. Tenhle vhled do Severusovy duše se četl bezvadně, i když už jsem měla Hermionin úhel pohledu, ten Severusův je neodolatelný. Při čtení čtrnácté kapitoly jsem si nebyla jistá, kdo je lovec a kdo kořist, ale tady je to jednoznačné - Severus je jako takové vzácné, plaché, nesmírně vyděšené zvířátko, musí se na něj velmi zvolna. Je tak křehký, že by se při neopatrném pohybu rozbil na tisíc kousků. Obdivuji, že se vůbec odvážil jí tak vyjít vstříc - při svých zkušenostech a podceňování sebe samého. Jsem tak ráda, že Hermiona dokázala najít ta pravá slova a nic nepokazila. I když on má pořád velký strach, už si začíná zvykat. Je fascinující, jak spolu dokážou beze slov komunikovat v místnosti plné kolegů - jako by tam byli úplně sami. To, co si zapamatuji z celého bonusu nejlíp, jsou doteky. Když ho Hermiona pohladila po tváři, vzpomínal, kdy naposledy se jej někdo takhle dotkl. A ukládal si v mysli okamžiky, kdy se Hermiona dotkla jeho paže či ramena a pro něj ty chvíle byly posvátné. To bere dech. Díky.  
Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: Lupina - 03.06. 2014
Rozhodně je neuvěřitelný A když si uvědomím, co má za sebou, jak vnímá ostatní, tak i neuvěřitelně statečný, že Hermioně dovolil se k němu přiblížit. A ty doteky jsou velmi důležité. Máš pravdu, že si je pečlivě ukládal do mysli. Byly tak vzácné, že si jeden každý musel zapamatovat. Ach. Děkuji za komentář, denice

Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: Snapea - 02.06. 2014
To bylo jednoduše úžasné, miluji pohled na situaci od Severuse! Holky zlaté, moc děkuji za vaše pilné a překrásné překlady! Nestíhám a nestíhám, mobil mi při komentářích stávkuje a nemám teď přístup na nett... Severus s Hermionou jsou rozdílní a přesto tak stejní, že? Tvrdím to stále, ti dva jsou pro sebe stvořeni!! :-) Tedy ty opičí tanečky nejsou moji parketou a ani oblíbenou částí příběhu, to tedy ne... :-D Moc vám děkuji a omlouvám se za absence komentářů. ale můj život a technika, se proti mne očividně spikli...a ne, nejsem vůbec paranoidní! :-D Ach ano, možná jen trošku... :-)) Kdyby to šlo, tak vám pošlu nějakou sledkou a nezdravou pozornost, protože mi vážně vždy, osladíte vašimi překlady můj nahořklý a mírně zatuchlý pesimistický život, díky!! :-))
Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: Lupina - 03.06. 2014
Ahoooj Máš pravdu, jsou pro sebe stvořeni. (I když na sletu jsem tvrdila, že Severus patří jedině k Lupině ) Při opičích tanečcích si na Tebe vždy vzpomenu, protože tímto pojmenováním dávám Marci varování, že začínají No, budou, ale ne tolik. A některé budou i dle našeho gusta Doufám, že po Tobě přestanou jít a technika se umoudří, protože mi chybí životní glosy Tvého pesimistického života Sladkou nezdravou pozornost s radostí přijímám, další kokino, které zbaštím, máš na svědomí Ty. A já budu mít výmluvu Děkuji moc za komentář, Snapeo

Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: MIRA - 02.06. 2014
Nádherný bonus. Presne toto mi tam chýbalo. Mám rada pohľad druhej strany. Ako to berie Severus. Ako pociťoval tie dotyky. Ďakujem za preklad.
Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: Lupina - 03.06. 2014
Moc mě těší, že se líbilo. Rozhodně to bylo zajímavé sledovat, jak vše vnímal Severus. Děkuji za komentář, MIRO :-)

Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: teriisek - 02.06. 2014
Krásné, moc ráda čtu jeden příběh z různých pohledů, i když často se pak autor opakuje a člověk má tendence přeskakovat - to se tady naštěstí nestalo, naopak. Severusův pohled byl rozhodně zajímavý, skoro je mi líto, že nám nepřevypráví i zbytek příběhu. Je vážně neskutečně zlomený, tak snad ho někdo tam nahoře vyslyší a nenechají ho to podělat (a Hermiona bude natolik soudná, že ho neopustí při první hloupé chybě, což snad nehrozí). Díky moc za překlad, užila jsem si ho!
Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: Lupina - 03.06. 2014
Třeba Loten ještě nějaké scény přidá, jako další bonusy. Musíme doufat. Neboj, Severus nic nepodělá a konec bude šťastný Těší mě, že sis bonus užila a děkuji za komentář

Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: Woodynka - 02.06. 2014
pááni, super bonus! ráda si přečtu některé scény i z druhého pohledu. Tady mi dokonce připadá jakoby to z mužského pohledu bylo ještě více emotivní. Prosté moc jsem si to užila a díky za tuto kapitolu! také mě zajímalo, jak to vidí muži a konzultovala jsem problematiku s jedním (skutečným, heterosexuálním ) mužem a došli jsme k závěru, že i řada mužských autorů popisuje romantiku (na různých úrovních) z mužského pohledu a myslím, že výsledky práce mužských i ženských autorů jsou v tomhle žánru porovnatelné. Nevyřešili jsme ale otázku, jak moc toto muži čtou a jak se jim to líbí. Můj mužský vzorek se romantické literatuře trochu pošklebuje, ale při slaďácích v TV téměř slzí. TAk si dámy vyberte...
Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: Lupina - 03.06. 2014
Moc mě těší, že se líbilo Můj mužský vzorek romantiku také nečte a v televizi se jí vyhýbá, takže nevím. Co jsem četla romantickou literaturu, tak si nevybavuji, kterou knihu napsal chlap. Nevím, jestli jsem takovou vůbec četla. Určitě jsem četla nějakou detektivku, ve které romantická scéna byla, ale čistou romantiku od chlapa asi ani ne. Musím se zamyslet Děkuji za komentář

Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: TaraFaith - 01.06. 2014
Tohle bylo dechberoucí!!!!! Moc díky za překlad.
Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: Lupina - 03.06. 2014
Těší mě, že se líbilo :-) Děkuji za komentář :-)

Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: denice - 01.06. 2014
Tan mužský je vážně neuvěřitelný! Ostatní zítra, už nevidím na klávesnici. Díky.
Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: Lupina - 03.06. 2014
Je neuvěřitelný :-)

Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: Folwarczna - 01.06. 2014
Nějak jsem přehlédla varování, že to nemám číst v neděli v osm ráno ... co mám teď dělat? Manžel je sice ještě v posteli:-), ale všechny děti už jsou nepříjemně aktivní...takže místo do ložnice jdu k plotně. Je to super, ale všimla jsem si, že nejlepší erotické scény, myslím takové ty včetně vnitřních pocitů zúčastněných, jsou většinou od autorek. Neprováděl někdo průzkum, jak to vidí chlap? Myslím tím, 1. jak se podobné počtení líbí mužům (pokud jsou to ochotní číst), 2. opravdu to tak prožívají, nebo si to jenom namlouváme? Koneckonců, i slash se mi líbí více od autorek než od autorů. Možná jen prostě platí, že chlapi jsou z marsu....., a ženy ženám:-) P.S. Pokud existují vyjímky, sem s nimi!
Re: Post Tenebras Lux - Léto Od: Lupina - 03.06. 2014
Nadhodila jsi zajímavé téma k průzkumu. Možná nějaká taková práce existuje. Třeba se někdo, kdo má podrobnější informace, ozve. Taky by mě to zajímalo. Mohu říct, že můj muž nic takového nečte. Za absenci varování se omlouvám

Prehľad článkov k tejto téme:

Loten: ( Lupina )16.11. 2014Post Tenebras Lux - Přijetí
Loten: ( Lupina )29.06. 2014Post Tenebras Lux - Hledání
Loten: ( Lupina )01.06. 2014Post Tenebras Lux - Léto