Preklady fanfiction Harryho Pottera

14. kapitola – Všední život

Vážený pane Lawforde,

Jsem si jistá, že si na mě – Hermionu Grangerovou – pamatujete ze své poslední návštěvy srubu, ve kterém se zdržuje pan Snow. Tuším, že vám pan Snow naznačil, že jsem měla problémy vypořádat se s událostmi ze své minulosti a že jsem shledala čas strávený ve vašem srubu úžasně blahodárným.

Píšu vám, protože bych chtěla požádat o svolení pobývat ve srubu se Sebastianem. Jako vlastník máte samozřejmě právo odmítnout, pokud si to budete přát. Pokud vám toto uspořádání nevyhovuje, dejte mi, prosím, vědět.

S pozdravem

Hermiona Grangerová

Hermiona se vzdala bytu i práce najednou a v září se přestěhovala do srubu. Předávání výpovědi madam Hobbsové – čtrnáct dní dopředu, jak bylo požadováno – si ohromně užila. Hobbsová, zvyklá, že její zaměstnanci pravidelně odcházejí na zelenější pastviny, přijímala výpověď stoicky až do chvíle, dokud nedošlo na obvyklou otázku na nadcházející plány. Hermiona na rovinu přiznala, že nejen že se na obzoru nerýsuje žádná další práce, ale navíc se kvůli duševní pohodě stěhuje do lesů. Madam Hobbsové spadla brada a Hermiona konečně měla to potěšení vidět, jak její nadřízené došla řeč.

Na člověka, pohybujícího se po neprobádaném území, se Severus podle svého názoru přizpůsobil docela dobře. Přesto nebyl úplně bez obav.

Musel se znovu učit, jak s někým žít – a to nejen o víkendu, ale každý den. Už si nemohl odskočit, kdykoliv chtěl a z jeho denní rutiny se najednou stala jejich denní rutina. Jídlo bylo v pohodě, tam už měli zažitá pravidla. Méně vyjasněné bylo jejich společné využívání sklepní laboratoře; Hermiona projevila přání začít s několika svými vlastními lektvarovými projekty a Snape se stále snažil vymyslet, jak pomocí magie malou místnost rozšířit. Na druhou stranu si říkal, že je to jen malá daň, kterou platí za teplo jejího těla, které cítí každou noc vedle sebe, stejně jako její vlasy, rozházené po polštáři a lechtající ho na tváři.

Také prožíval neodbytný strach, aby ho nezačala zahrnovat nějakými pošetilými projevy náklonnosti nebo trávit svůj volný čas omotaná kolem něj jako nějaká ženská verze ďáblova osidla. Severus nebyl romantik, nikdy jím nebyl a nikdy nebude. Považoval se za zcela bezradného, pokud šlo o ženy a s žádnou nikdy neprožil fungující vztah. V Bradavicích býval denně svědkem podlézavého obdivu, který si na chodbách otevřeně projevovali roztoužení puberťáci a ačkoliv si nikdy nevšiml, že by se Hermiona Grangerová tímto způsobem chovala, to ještě neznamenalo, že neexistuje potenciální nebezpečí. Jestli si myslela, že by se na něj mohla v jednom kuse věšet a říkat mu Sevíku, tak to se tedy těžce mýlí.

Ke Snapeově obrovské úlevě se Hermioniny obvyklé projevy citů během dne omezovaly na lehký dotyk rukou na rameni, když za ním procházela v laboratoři, nebo úsměv, o kterém věděl, že patří jen a jen jemu. To byla láskyplná gesta, která mu byla příjemná, a v důsledku toho se rozhodl, že by se je mohl pokusit Hermioně oplácet. Ale co když od něj očekávala něco jiného?

Nakonec se Severus odhodlal to téma nadhodit. Podzim byl v plném proudu; listnaté stromy se proměnily, záplava jejich barev se zrcadlila v tiché a nehybné hladině jezera a vodní ptáci se chystali k cestě na jih. Nastaly večerní mrazíky a brzy přijde i první sníh. Ale zrovna teď panovaly jasné a svěží podzimní dny. Hermiona byla dole na molu a vypadala jako živoucí ztělesnění podzimu: navlečená v obnošeném zeleném svetru a riflích a její hnědé vlasy v odpoledním slunci skoro zářily. Severus zaregistroval, že se jako obvykle bezvýsledně pokouší rybařit a usmál se. Nalil dva hrnky horkého čaje a vyrazil za ní.

Kdyby měl uvést jednu věc, která byla pro Hermionu typická, řekl by, že dává přednost činnostem, do kterých může zapojit mozek a které mají předvídatelné výsledky. Byla to právě tato kombinace vlastností, díky které pro ni byly lektvary tak přitažlivé a mudlovský rybolov tak zatraceně frustrující. Severus při několika příležitostech sledoval, jak se pokouší rybařit a výsledek byl pokaždé stejný – žádné ryby na udici a rozladěná Hermiona. Tentokrát to bylo zjevně to samé. Když se k ní přiblížil, Hermiona navinula vlasec, odložila prut a sesula se do sedu. Přímo slyšel její rozhořčené zafunění.

„Ryby neberou?“ optal se starostlivě, podal Hermioně hrnek s čajem a se svým vlastním se usadil vedle ní.

Hermiona zkoumala Snapeův výraz a snažila se odhadnout, jestli si ji dobírá, nebo se jen jednoduše ptá. „Už tam žádné ryby nejsou, protože jste je s Brady Lawfordem všechny vychytali,“ zabručela. „Buď to, anebo prostě nespolupracují.“

„A proč by měly spolupracovat? Snažíš se je chytit a sníst.“

„Aha. Takže ten problém je v mém motivu,“ řekla Hermiona kysele. „Předpokládám, že moje technika s tím nemá nic společného...“

Severus se napil čaje. „Poskytnout rybám seznam deseti důvodů, proč by se měly vzdát a pak očekávat, že skočí na háček, není technika, Hermiono.“

„Tak vidíš, to je to, co je na rybách špatně. Neplatí na ně logika.“

„Zdá se,“ popichoval ji Severus a natáhl se, aby jí zastrčil za ucho odfouknutý pramen vlasů a pak se zahleděl na její profil. „Jsi tady šťastná?“ zeptal se tiše.

„Až na to rybaření,“ zažertovala, ale pak se k němu otočila a zvědavě na něj pohlédla. „Velmi šťastná. Proč se ptáš?“

„Jen jsem tak přemýšlel...“

„Ta otázka by spíš měla znít, jestli jsi ty šťastný. To já jsem vtrhla do tvého domova.“

„Na invazi to bylo doteď celkem snesitelné.“ Severus upřeně hleděl přes jezero a nakonec řekl: „Ve skutečnosti jsem se chtěl zeptat, jestli jsi spokojená s množstvím citů, které ti dávám najevo.“

Hermiona se zamračila. „Nerozumím. Mluvíš o tom, když jsme v posteli?“

„Ne,“ odpověděl Severus rychle a ve tváři cítil horko. Tohle téma k hovoru mu bylo naprosto cizí a toužil s ním skončit tak rychle, jak jen to půjde. „Ne, měl jsem na mysli pouze normální city, které si lidé, kteří se mají navzájem rádi, obvykle projevují.“

„Budeš mi to muset slabikovat, Severusi,“ řekla Hermiona a zavrtěla hlavou. „je mi líto, ale vůbec se nechytám.“

Severus v duchu zasténal a přál si, aby s tím nikdy nezačal. „Viděl jsem za ta léta v Bradavicích spousty studentů, jak si veřejně projevují náklonnost poněkud nechutnými způsoby. Vždycky jsem se tomu vyhýbal, a...“

„Já taky,“ přikývla Hermiona energicky, když pochopila, kam míří, „vždycky mi docela vadilo, když někdo veřejně předváděl, jak s ním hormony mávají, a zařekla jsem se, že to nikdy neudělám.“

Snape se zakabonil. „Nejde jen o nevychovanost, Hermiono. Moji rodiče nebyli zrovna zářnými vzory, pokud jde o to, jak projevovat lásku. Jediné, co vůči sobě dávali najevo, byl hněv, výsměch a pohrdání. Nedokážu si vybavit jediný okamžik, kdy by si projevili náklonnost. A ty ses nechovala jako poblázněná puberťačka a já si toho vážím.“

Hermiona se natáhla a vzala ho za ruku. „Doufám, že ses kvůli mně necítil nepříjemně.“

„Ne,“ připustil. „Byla jsi – celkem dost zdrženlivá, ve srovnání s tím, co jsem očekával.“

„Je to takhle pro tebe přijatelné?“

„Naprosto. Ale jde o to – jak ty by sis přála, abych reagoval? Nechci ti ublížit jen proto, že netuším, jak se přiměřeně chovat.“

Hermiona se usmála a naklonila se blíž, aby mu mohla dát pusu na tvář. „Jestli jsi ty v pohodě s tím, jak se já chovám k tobě, pak bych já měla být v pohodě, když se ke mně chováš stejně. Dává ti to smysl?“

„Vlastně ano,“ řekl Severus s úlevou.

„Neublížíš mi, drahoušku.“

Snape se na ni ostře zadíval a najednou ho sevřela v kleštích mírná panika. Byl „drahoušek“ přijatelný výraz? To bylo poprvé, kdy mu něco takového řekla. Ale pokud Hermiona ten obrat použila – teď si vybavoval, že se zdála praktičtěji založená, než zbytek toho hormony zaplaveného houfu ženských v Bradavicích – potom byl asi „drahoušek“ přijatelný. Vážně, pomyslel si, mít čtyřiapadesát a být totálně mimo, pokud jde o to, co je ve vztahu v pohodě...

„A,“ pokračovala Hermiona, „jsem tu opravdu šťastná, Severusi. A jsem dokonale schopná dát ti vědět, když nebudu.“ Najednou se Hermiona posadila zpříma: „Severusi!“

„Co je?“

„Jen jsem si vzpomněla – příští pondělí je Díkůvzdání!“

„Díkůvzdání?“ zopakoval bezvýrazně.

„Mohli bychom uspořádat tradiční oběd, ne? Krocan, nádivka, a to všecko.  Máme zač být vděční, nemyslíš?“

Ze způsobu, jakým se Hermioně rozzářily oči, Severus usoudil, že ústupová cesta neexistuje. Ale pokud by se akce omezila jen na jídlo, nemělo by to být tak hrozné. „Nikdy jsem Díkůvzdání neslavil,“ řekl jí.

„Vloni jsem byla pozvaná na oběd na den Díkůvzdání. Bylo to nádherné.“ Hermiona se zamyslela.„Možná bychom mohli pozvat pana Lawforda a jeho manželku. Když bude dobré počasí, mohli by přiletět a připojit se k nám. Anebo obvykle slaví se svou rodinou?“

„Naprosto netuším, Hermiono.“ Byla to pravda. Co si Snape dokázal vzpomenout, Lawford se o Díkůvzdání nikdy nezmínil.“

„Mohla bych jim možná zavolat zítra z Trapper's Bay, co myslíš?“

* * *

Když Hermiona na dveře srubu zavěsila věnec a zapálila pár vonných svíček, Severus pochopil, že jde do tuhého. Sváteční krocan se pěkně pekl v troubě a plnil napucovaný srub lahodnou vůní.

Dokonalý obrázek rodinného krbu, pomyslel si. Ale teprve když krátce po poledni dorazil Lawford a jeho žena, došlo Snapeovi naplno, v čem je vlastně namočený. Když sledoval, jak Hermiona dvojici zdraví a vřele je vítá (i když v jejich vlastním domě), pochopil, že tohle je něco víc, než jen sníst oběd se svým domácím. On a Hermiona byli nyní pár, dvojice, která přijímá hosty a zrovna je navštívili přátelé. To byl překvapivý zvrat pro muže, jehož společenská komunikace se omezovala na porady ve sborovně a setkání smrtijedů.

Za těch třináct let, kdy žil ve srubu, se s Maritou Lawfordovou setkal pouze dvakrát; ta žena dávala přednost životu ve městě a tak si Severus často lámal hlavu, proč vzhledem ke své zálibě v pohodlí civilizace nepřiměla manžela, aby srub prodal úplně. Marita byla vysoká, hezká žena, která své lesklé černé vlasy – dědictví po předcích z východní Evropy, jak se vyjádřil Brady – nosila neustále stažené do uzlu. Měla dokonalé držení těla, elegantní lícní kosti a vystupovala buď s povýšenou odmítavostí, nebo s královskou velkorysostí, podle toho, jak si Brady zrovna stál v její přízni. Dnes, usoudil Snape, je naladěna do královského módu.

Brady Lawford se rozhlédl po srubu a uznale hvízdnul. „Je tu vidět ženská ruka,“ zamumlal k Severusovi a významně ho šťouchal loktem do žeber. Snape mohl jen bezmocně přikývnout.

Samotná večeře sklidila úspěch a Brady přísahal, že se nemůže rozhodnout, co bylo lepší – jestli Hermionin dýňový koláč nebo Sebastiánův dressing a šťáva. Marita prohlašovala, že vynikající bylo úplně všechno. Po jídle se čtveřice přesunula do obývacího pokoje na kafe a povšechné vzdychání, jak moc toho snědli. V jednu chvíli, když Hermiona odešla z místnosti a Brady byl v doku zkontrolovat něco na letadle, využila Marita Lawfordová příležitost a zvědavě se na Snapea zahleděla.

„Jste kouzelník, pane Snowe?“ zeptala se.

Severus měl roky zkušeností s tím, jak se během výslechu neprozradit výrazem tváře, ale tahle otázka přišla jako blesk z čistého nebe.

„Prosím?“ zeptal se slabě.

„Napadlo mě, jestli nejste kouzelník.“

„Jak vás něco takového mohlo napadnout?“ snažil se Snape předstírat nevědomost.  Nebylo to snadné; vyšel ze cviku.

„Kvůli těm sovám, co sedí na větvi.“ Marita mávla paží směrem k oknu a k bříze, která rostla venku poblíž verandy. „Předpokládám správně, že kouzelníci pořád komunikují prostřednictvím sov, ne? Můj dědeček byl kouzelník. Jediný v rodině, pokud vím.“

Severus se podíval, kam ukazuje a okamžitě si všiml Minervy a Manitoua, usazených na větvi vedle sebe. A byla tam ještě třetí sova, neznámý pták, který trpělivě seděl se zprávou připevněnou k nožce. První, co Severuse napadlo, bylo paměťové kouzlo. Proč ne? pomyslel si, Hermiona a Brady jsou venku, bylo by to docela snadné.

Nakonec se rozhodl, že Zákon o utajení může jít k čertu. Pokud už ta žena o kouzelnících stejně ví – a dokonce, pro Merlina, měla jednoho v rodině – nebyl důvod dělat drahoty.

„Ano,“ řekl, „jsem kouzelník.“

Marita se rozzářila. „To je úžasné! Zbožňovala jsem, když jsem mohla poslouchat dědečkovy příběhy o kouzelnickém světě! Takže vaše chemické experimenty – to jsou magické lektvary, že?“

Severus mlčky přikývnul.

„Ano, tím se to rozhodně vysvětluje.“

„Vysvětluje co, paní Lawfordová?“

„Vaše nízké účty, samozřejmě. Vždycky jsme se divili, jak tady můžete žít a spotřebovat tak málo energie.“

Snape zamrkal. „Paní Lawfor-“

„Prosím... Marito, jestli vám to nevadí.“

„Marito, ví tvůj manžel, že tvůj dědeček byl kouzelník?“

Žena okamžitě zavrtěla hlavou. „Ne, ne, v žádném případě. Samozřejmě, že jsme to zachovali v tajnosti.“

„Stejně, jako já. Byl bych raději, kdyby se to Brady nedozvěděl. Jistě chápeš, že čím méně lidí o tom ví, tím líp.“

„Samozřejmě.“ Marita vážným přikývnutím stvrdila dohodu a pak se jí rozzářily oči. „To znamená, že tvoje Hermiona je čarodějka?“

„Ano.“ Severus by byl raději, kdyby to Hemiona prohlásila sama za sebe, ale nebyla zrovna v místnosti. A nemělo žádný smysl zapírat. A taky si pomyslel, že se mu docela líbí ten výraz 'jeho Hermiona'....  “Jedna ze sov má zprávu. Omluvíte mě?“

Snape vstal ze svého křesla a otevřel posuvné skleněné dveře. Po těžkém aroma krocana a vonných svíček čerstvý vzduch nádherně voněl. Taky bylo fajn, že se dostal z dosahu Marity Lawfordové, jinak by z něj mohla začít páčit podrobnosti o jeho minulosti. Bylo štěstí, že byla kouzelníkům laskavě nakloněna, vzhledem k tomu, že dva z nich žili pod její střechou.

Cizí sova mávla křídly a ladně se z větve stromu snesla na zábradlí od verandy a natáhla nohu. Snape odvázal pergamen a zjistil, že je určený Hermioně.

„Když budeš trpělivá, můžeš dostat kousek krocana, co zbyl,“ řekl sově.

Jako by to dokonale pochopila, odlétla třetí sova nazpět a připojila se k ostatním.

* * *

Bylo už pozdní odpoledne, když Brady a Marita odletěli domů. Hermiona na molu mávala na rozloučenou, dokud z letadla nezbyla jen tečka v dálce a pak se znovu připojila k Severusovi v obývacím pokoji.

„Unavený?“ zeptala se, když ho našla nataženého na pohovce.

„Vyčerpaný,“ zamumlal. „Jsem rád, že jsou pryč. Tohle mi připomíná, proč mám raději život daleko od civilizace.“

Hermiona se zabořila do křesla a skopla boty. „Jsem úplně na šrot. Ale bylo to všechno moc milé, ne?“

Severus v odpověď zavrčel a pak řekl: „ Dědeček Marity Lawfordové byl kouzelník.“

„Cože? Jak jsi tohle zjistil?“ a nechápavě se na něj zahleděla.

„Řekla mi to.“

„Chápu,“ odpověděla Hermiona, pobavená tou novinkou. „A jak k domu došlo? Konverzace vázla, tak hodila tuhle bombu, aby změnila téma?“

Severus sarkasmus ignoroval. „Všimla si sov, co seděly venku a dala si dvě a dvě dohromady. Mimochodem, máš na kredenci dopis.“

Hermiona si povzdychla. Byla příliš unavená na to, aby si pro něj došla, tak mávla hůlkou a zamumlala: „Accio dopis!“

Pergamen vlétl do její natažené ruky. Rozbalila ho a přeletěla očima stránku.

Hlasitě zalapala po dechu.

„Co se děje?“ Severus znovu otevřel oči.

Hermiona seděla nehybně, výraz hrůzy ve tváři. Jednou, podruhé otevřela ústa, ale zdálo se, že hlas jí dočista selhal.

„Ron,“ zašeptala se slzami v očích. „Je mrtvý!“

AN: V Kanadě se Díkůvzdání slaví druhé pondělí v říjnu, na rozdíl od USA, kde se slaví čtvrtý čtvrtek v listopadu.