archiv.hpkizi.sk
Post Tenebras Lux - 18.
Post Tenebras, Lux
Článok poslal užívateľ: Lupina - 28.05. 2014
Téma: Post Tenebras, Lux

Autor: Loten              Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: solace

Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/18/Post-Tenebras-Lux

Rating: 16+



Kapitola 18

„In the night I hear you speak
Turn around, you're in my sleep
Feel your hands inside my soul
You're holding on and you won't let go.“

 

„V noci tě mluvit slyším,

otočím se, v mém spánku dlíš.

Ruce tvé uvnitř duše cítím

a ty držíš a nepustíš.“

 

Michael Bolton, ‚Steel Bars‘

XXX

Severus se krátce poté vytratil; prohlásil, že se jde projít, aby se uklidnil, ale rychle zmizel z Pobertova plánku a vrátil se až po několika hodinách. Soudě podle jeho výrazu Hermiona tušila, že ‚projít se‘ téměř jistě zahrnovalo zapálení nějakých věcí, nebo jejich explozi, dokud se nezačal cítit méně vražedně; jen doufala, že nezničil nic, co by mohl později potřebovat. Jakýkoliv prostředek úlevy našel, zdál se teď klidný, ačkoliv byl velmi tichý a nejevil ochotu k hovoru. Zabavila mu notebook, sestavila si převážně instrumentální playlist a potichu si jej pustila, usadila se vedle něj a četla si, dokud necítila, že se uvolnil.

Později té noci, chráněný tmou, se trochu rozmluvil – i když jej musela pobídnout. „Proč jsi po návratu nezašel za portréty? Nenapadlo mě, že bys měl, ale vypadali… přátelští.“

„Jsou, svým způsobem. I Phineas, když si na něj zvykneš. A podporovali mě v době, kdy jsem to potřeboval.“ Povzdechl si. „Po pravdě, nechtěl jsem znovu čelit Brumbálovi. Dokonce i po všech těch letech nevím, co si o něm myslet. Nenávidím ho,“ dodal znepokojivě věcným tónem, „ale je to složitější.“

„To si dovedu představit,“ pronesla tiše, přetočila se, aby na něj viděla, ale věděla, že se jej ještě nemá dotýkat. „Myslím, že je nás mnoho, kdo jej vnímá stejně – na jednu stranu byl laskavý starý kouzelník s třpytícíma se očima, který má na srdci naše nejlepší zájmy, a na druhou stranu námi všemi manipuloval a vědomě dopustil hrozné věci. Musel, ale neměl o nich lhát. A nějak pochybuji, že se k tobě choval lépe.“

„Ne. Nechoval.“ Severus si se zavřenýma očima povzdechl. „Jednal se mnou s naprostou lhostejností. Ano, usmíval se a pomrkával jako u každého, ale nikdy si nehrál na otcovskou postavu – ne, to není pravda. Zpočátku ano, v mém prvním ročníku. Když zjistil, že to nefunguje, že stále končím v jeho kanceláři téměř každý týden, vzdal to – kvapem. Jediné, co jsem od něj pak viděl, byly neupřímné úsměvy a to hrozné zklamání, které tě přiměje se stydět, i když jsi vlastně neudělala nic špatného.“

„Vím, co tím myslíš.“

„Tehdy Brumbál nevěděl, co mi tím způsobuje. Ode mne se pak poučil a postaral se, aby to samé nezopakoval s Potterem; naučil jsem ho, že by ze sebe měl udělat náhradu za to, co v životě mohlo chybět týranému chlapci. V době, kdy jsem byl já chlapcem, nevěděl, jak předstírat péči. A to mě poslalo do temnoty. Ano, zvolil jsem takto z mnoha důvodů, ale toho dne, kdy jsem se rozhodl připojit k Pánovi zla, mi bylo šestnáct a vybral jsem si tak hlavně kvůli Brumbálovi.“

„Chroptící chýše…“

„Ano. Pochopila jsi okamžitě, co Brumbál vždy mimořádně nechápal. Byl to pokus o vraždu, a přesto jen stěží projevil náznak uznání jakékoliv formy provinění. Navštívil mě na ošetřovně…“

„Byl jsi zraněný?“

„Fyzicky ne,“ odpověděl mrtvým hlasem, „ale nikdy v životě jsem se tak nebál. Viděl jsem Lupina přeměněného, než mě Potter vytáhl zpátky. Noční můry jsem o tom měl, dokud je nenahradily horší vzpomínky – nějaký čas byl mým bubákem vlkodlak. Téměř katatonický jsem ležel během dne a v noci jsem křičel do ochraptění. Každopádně mě Brumbál navštívil a já se bláhově domníval, že by o mě mohl mít starost – ale první, co mi řekl, bylo: ‚Pane Snape, musím vás požádat o přísahu, že nedovolíte, aby se někdo jiný dozvěděl, co se stalo.“ Jen se chtěl ujistit, že neprozradím jeho drahé Nebelvíry.“ V hlase byla znát jasná bolest; ten zmatený šestnáctiletý chlapec si právě uvědomil, jak opravdu málo záleží lidem, kteří by jej měli chránit, na jeho životě. „Tu noc jsem se rozhodl připojit se po dokončení školy ke Smrtijedům.“

Chtěla k němu vztáhnout ruku, ale v hlase zaznívalo cosi, co jí připomnělo loňský Nový rok; vzpomněla si na příval bolestí naplněných slov, která se z něj tehdy vysypala. Zůstala zticha a jen poslouchala s vědomím, že se musí vypovídat.

„Mnohokrát jsem si to rozmýšlel; nebylo to lehké rozhodnutí. Ale Pobertové zjistili, že nebudou potrestáni, že jsem v podstatě lovná zvěř. Jejich pronásledování se zhoršilo – ten incident u jezera byl jen jedním krokem z intenzivního tažení, které mě nakonec dovedlo téměř k sebevraždě. Bez ohledu na koho jsem se obrátil, nikdo neměl zájem. Zkusil jsem to u Křiklana; neudělal nic. Zkusil jsem Poppy Pomfreyovou – ta se snažila, ale bez úspěchu. S Brumbálem jsem to vzdal úplně; zničil poslední zbytky mé důvěry v něho. McGonagallové jsem nikdy nevěřil natolik, abych s tím vůbec začal. Obrátil bych se na Lily, ale už se mnou nemluvila, a stejně v té době byla napůl Potterova.“

Neklidně se zavrtěl. „Víš, co se stalo u jezera – alespoň většinu. Ta scéna ještě nějakou dobu pokračovala, ale jsem si jistý, že si umíš představit detaily i bez mého popisu. Přišel jsem o jedinou skutečnou kamarádskou duši, kterou jsem měl, a nepřeháním, když řeknu, že se kolem mě shromáždila polovina školy a smála se mi. Byl jsem pološílený vzteky a ponížením, než mě nechali jít. Odplazil jsem se pryč a brečel jako malý kluk. Rozhodl jsem se, že by mi možná Smrtijedi mohli pomoci. Zvažoval jsem to už dřív, už po incidentu v Chroptící chýši, ale až v následujícím roce jsem se definitivně rozhodl k nim připojit. Lily mi neodpustila. Rodiče byli mrtví. Šikana pokračovala i v posledním roce školy, ale nikdo se nestaral. Jediné, co jsem si přál, bylo dostudovat a připojit se ke Smrtijedům; částečně kvůli moci, částečně kvůli pomstě, ale hlavně abych byl prostě součástí něčeho, abych někam patřil, takže kdybych zemřel, někdo by měl starost.“

Hermiona si sušila slzy rukávem a potlačovala vzlyky. Představovala si dospívajícího Severuse, jak se na kousky rozbíjí o mříže vězení, které nevytvořil, jak se snaží následovat cestu za cestou, až pro něj zůstane volná jen jedna. Bylo děsivé si uvědomit, jak snadno mohl být ke stejné volbě přiveden kdokoliv z nich. Nebýt incidentu s trollem, neměla by mezi vrstevníky kamarády a snadno mohla skončit zahořklá a osamocená. Harry vytrpěl hodně a nebezpečně se přiblížil k temnotě; i když by Voldemorta nikdy nenásledoval, sám o sobě by se mohl stát něčím strašným. Záleželo jen na okolnostech a všichni její kamarádi mohli být zlomeni.

Severus tiše pokračoval, obličej skrytý ve stínu: „V jistém smyslu se mi to přání vyplnilo. Oba mí pánové mě využili a přivedli mě k smrti; ale z těch dvou to byl Pán zla, kdo mi řekl, že lituje – to bylo nejblíž omluvě, které se mi od nich dostalo, tedy té, které jsem uvěřil. Brumbál mě zradil. Pán zla… ne. Co musíš pochopit, je skutečnost, že většinu času nebyl zlým pánem. Svým vlastním způsobem své lidi chránil. Když jsme jej potěšili, odměnil nás. Viděl, co bychom rádi, a pomohl nám pomstu získat, pokud to nebránilo jeho vlastním plánům, a jen on měl dovoleno nám ublížit. A nelhal nám. Všichni jsme přesně věděli, nakolik si nás cení, a on se toho držel. Když jsme byli potrestáni, řekl nám jasně, co se stane a proč, takže jsme rozuměli. Neexistovala žádná dvojznačnost a to je ta nejčistší přitažlivost na temnotě – ta jednoduchost. V jeho službách existovala jen černá a bílá. A v Brumbálových nebylo nic než odstíny šedi.“

Pohnula se a uviděla jen tolik, aby zjistila, že se dotýká paže a přejíždí po Znamení zla. „Obdržení jeho značky byl jeden z nejšťastnějších momentů v mém životě,“ pronesl hořce. „Tehdy jsem samozřejmě nevěděl, co to znamená. Cítil jsem, že někam patřím, že na mně záleží a jako bych měl nějakou cenu. Bylo to vše, co jsem kdy chtěl. A nějakou dobu to i vydrželo. Poprvé jsem cítil něco podobného míru. Požadované úkoly temněly postupně a já rychle zjistil, že je to zkouška – kolik jsem ochotný zaplatit za to, co jsem získal? Jakou to má pro mě hodnotu? Neřeknu ti, jak dlouho trvalo, než jsem dosáhl bodu, kdy bylo těžké se rozhodnout, ale nakonec jsem si uvědomil, že jsem zabředl hluboko, a že to není to, co jsem si přál. V té době už bylo, samozřejmě, příliš pozdě.“

Povzdechl si. „Sledoval jsem ostatní, jak si uvědomují to samé a snaží se oprostit. Pozoroval, co se s nimi děje. Nebylo kam utéct, jak se skrýt. Jediné způsoby úniku jsem viděl ve smrti, nebo v záštitě někoho silnějšího. Rozhodl jsem se raději zemřít, než se k němu zpět připlazit, když to on mě svým způsobem k tomuto dovedl. Zůstal jsem na svém místě, ale už jsem z toho neměl potěšení. Stále jsem pociťoval sounáležitost, ale už jsem si nepřál být její částí, ne toho všeho. Pán zla tehdy začal dělit svoji duši; ztrácel příčetnost, lidství. Nebyl jsem ochotný jej uspokojovat a častěji jsem dostával tresty. Nový, pěkný život netrval ani rok a iluze se roztříštila jako vše ostatní.

Zápasil jsem téměř celý další rok, každý den stahován hlouběji, a neviděl jsem východisko. Mohlo být lepší se zabít sám, ale navzdory všemu jsem chtěl žít. Na podzim po mých devatenáctých narozeninách – muselo to být krátce poté, co ses narodila – jsem zaslechl kus proroctví, které změnilo běh dějin. Ale až do příštího jara, před chlapcovým narozením, jsem si neuvědomoval rozsah svého omylu a plně jsem nechápal, co jsem provedl. Ani nemůžu popsat ten okamžik hrůzy a stydím se přiznat svoji první akci; s veškerou horlivostí jsem se vrhl na své povinnosti s jediným cílem na mysli – vystoupat tak vysoko, aby byl Pán zla za mé služby ochotný ušetřit její život. Do jisté míry to fungovalo – řekl mi, že pokud to bude možné, ušetří ji, ale věděl jsem, že to nestačí. Kdyby měl dost rozumu, aby mi lhal a slíbil, že to udělá – kdyby se choval jako Brumbál – tolik by toho bylo jinak.

Pro vlastní dobro bych následující krok neudělal, ale už mi bylo jedno, co se se mnou stane. Vrátil jsem se k Brumbálovi. Plazil jsem se mu u nohou, jakkoli jsem kdysi snil, že on se bude plazit u mých. Ponížil jsem se a žebral, nabízel svůj život, co z něj zbylo. A přetrpěl jsem jeho opovržení – nenech se zmýlit, pohrdal mnou. Každé jeho slovo, každý pohled prohlašoval, že se ve mně celou tu dobu nemýlil. Nebylo to nic víc, než jsem si zasluhoval.

Jeho požadavky jsem nečekal. Věřil jsem, že bezpodmínečně a ochotně zachrání své zlaté Nebelvíry; nemyslel jsem, že o jejich životy se mnou uzavře dohodu. Ale já přijal jeho podmínky, a když jsem si uvědomil, co přesně znamenají, neodvrátil jsem se. Naplánovali jsme každý krok; pomohl mi zdokonalit mé již rozsáhlé dovednosti nitrobrany a vybavuji si ten závratný pocit moci, když jsem poprvé nestydatě lhal Pánovi zla a neodhalený unikl. To trvalo do prvního případu, kdy mě můj první pán potrestal za uposlechnutí příkazů toho druhého. Od Brumbála se mi ale nedostalo žádného soucitu; když už jsem nemohl vydržet, nenabídl mi ani fyzickou pomoc. Ležel jsem v blátě, třásl se a krvácel, podával jsem mu zprávu, a on poté na mě shlédl a řekl: ‚Vybral jste si to. Nezapomeňte na důvody, které k tomu vedly,‘ a odkráčel pryč. Nechal mě tam. Vzpomínám si, jak jsem se smál a plakal zároveň, jak jsem ležel ve vlastní krvi a dusil se ironií toho, co se stalo se všemi mými nadějemi a sny.“

Severus se na chvíli odmlčel; Hermiona již neplakala, vyslechnuté ji příliš ohromilo. Nadechl se, chvíli dech zadržel, a až po chvíli pokračoval v hovoru. Hlas se mu velmi ztišil.

„Potter se narodil v červnu toho roku. Brumbál se mi o klukovi nikdy nezapomněl zmínit, kdykoliv jsem mu hlásil zprávy; částečně aby mě popohnal, částečně aby mě mučil. V tom, jak se ke mně choval, bys nepoznala Albuse Brumbála; když chtěl, uměl být velmi malicherný, a od chvíle, kdy jsem vstoupil do jeho služeb a opustil Pána zla, až do onoho Halloweenu mě nutil za to platit. Nijak nezatajoval svoji averzi ke mně.

O Halloweenu jsem zjistil, že Potterovi byli zrazeni, že Pán zla znal jejich pobyt. Okamžitě, jak jsem mohl, jsem utekl za Brumbálem; v té době už jsem začal v Bradavicích učit. Než odešel, jeho odpovědí bylo, že mě zamkl ve své kanceláři, kde jsem strávil dalších několik hodin jen ve společnosti portrétů a Fawkese. Dovedeš si představit, co to udělalo se stavem mé mysli. A pak… padl.“

Lehce se zachvěl, ale jinak nezareagoval a pokračoval. „Zbytek té noci si moc jasně nepamatuji. Vybavuji si, jak ležím ve vlastních zvratcích, škrábu a koušu se do paží jako krysa lapená v pasti. Vzpomínám na chvíli, kdy bolest nakonec polevila natolik, abych mohl fungovat, a kdy se vrátil Brumbál. Pohled na jeho tvář mi řekl vše, co jsem potřeboval vědět, a já se zhroutil úplně. Neřekl nic, jen čekal, až se seberu; pak mi předložil fakta. James a Lily byli oba mrtví. Chlapec přežil a nechali jej u Lilyiny sestry. Ta kletba se odrazila a zničila fyzické tělo Pána zla, ale není to konec. Jednoho dne se vrátí. A bude zapotřebí špióna.“

Hermiona si přála vidět jeho tvář; tón hlasu jí nic neřekl. „Ve skutečnosti mě nikdy otevřeně nepožádal o pokračování mých služeb, ani mě nepožádal o přísahu, nebo… cokoliv. Vše prozrazoval tón jeho hlasu a výraz tváře; nevěřil, že mu budu nadále sloužit. Myslel, že se zachovám jako skutečný Zmijozel a opustím loď, že využiji nedodržení jeho části dohody, vymluvím se na to a vypadnu. Byl jsem… zcela zlomený. Mnohem víc než vyčerpaný, sotva schopný chápat, co se stalo, s vědomím, že jsem přišel o všechno. A… unavený. Byl jsem tak unavený tím, jak jsem nikdy nebyl schopný osvědčit se, že nic, co jsem udělal, nestačilo, vše, čeho jsem se dotkl, se rozpadlo. Chtěl jsem věřit, že nejsem takový odpad, jak si všichni mysleli… že je ve mně něco víc než jen Srabus.“ Při zopakování té nenáviděné přezdívky se mu hlas nalomil, ale mluvil dál stejným tónem bez emocí.

„Tak jsem vzhlédl z místa, kde jsem ležel. Nějak se mi podařilo zvednout se; dodnes nevím jak. Stál jsem a díval se Brumbálovi do tváře. Řekl jsem mu, že budu pokračovat s jedinou podmínkou, aby to nikomu neřekl. Nikdy nezapomenu na ten šok v jeho tváři. Nikdy předtím ani potom jsem ho neviděl tak vyvedeného z míry; nemohl bych ho šokovat víc, kdybych ho políbil. Nikdy nevěřil, že to ve mně je; nikdo.“ Povzdechl si. „Vzpomínám na portréty. Do té chvíle mě ignorovaly, pokud si vzpomínám, ale pak… tleskaly. A vzpomínám si na zpívajícího Fawkese. Pak jsem omdlel.“

Po dlouhé chvíli ticha si vzpomněl na původní téma hovoru a řeč se o stupínek zrychlila. „Bylo mi jednadvacet a znal mě deset let, ale až po tomto okamžiku Brumbál uvěřil, že je ve mně cosi hodnotného. Přesto mi trvalo dlouho se osvědčit. Myslím, že mi věřil až poté, co jsem poprvé zachránil Potterův život, a nemyslím, že mi naprosto důvěřoval do doby, kdy zase začalo temnět Znamení a já šel k němu namísto pokusu o útěk. Nemyslím, že by mi věřil, pokud by existoval někdo jiný, kdo by mohl dělat to, co já. Poučil se – nějak – ze svého chování ke mně coby klukovi a snažil se stát otcovskou postavou, ale bylo příliš pozdě. A až příliš uvízl v zajetých kolejích; nedokázal přestat se snahami o manipulaci s mojí osobou, tak jako s vámi všemi.

Hrál na nás jako na klaviaturu a mně nechal do mnohého nahlédnout, protože jsem proti němu nemohl nabýt morální převahy. Pořád se nade mnou mohl cítit nadřazeně, takže se moc nenamáhal zakrývat své činy. Stál jsem a sledoval, jak vše, pro co jsem pracoval, je obětováno. Viděla jsi vzpomínky na ten poslední rozhovor, kdy jsem zjistil, že to zase udělal, naposledy mě zradil a poslal Pottera na smrt. Zjištění, že vše, čeho se mi podařilo dosáhnout, bylo získání času, že jsem jej nikdy nemohl zachránit, protože měl zemřít… Pokud by události tak rychle nemířily k zakončení, zabil bych se raději sám než čelit tomu, co jsem pomohl vytvořit. Ale… smrt byla vždy mým osudem.

To je důvod, proč je můj vztah k Albusi Brumbálovi tak složitý, a proč mu nemohu znovu čelit. Když musel, byl naprosto chladný; byl prošpikován pocitem viny jako my ostatní, ale předstíral, že je lepší. Byl starým intrikánským pokrytcem, který by strachy rozklepal Machiavelliho, nemilosrdně nás všechny obětoval a žádal po mně mnohem víc, než jsem musel dát… ale byl jediný, koho jsem měl. A udělal, co muselo být vykonáno. Nenávidím ho, ale bylo toho málo, co mohl udělat jinak. Byl tím, co musel, tak jako my všichni. Dura necessitas; nutnost je krutá.“

Nakonec se Severus odmlčel, a teprve pak Hermiona vztáhla ruku k pohlazení. Když se dotkla jeho tváře, cítila na prstech vlhkost. Zjistila, že pláče, a pravděpodobně již nějakou dobu; v hlase nebo dechu se nic neukázalo. Ve skutečnosti mu slzy vytryskly, až když se jej dotkla, a samotného jej překvapilo zjištění, že pláče. Ve zmatku pozvedl ruku ke své tváři a jí se chtělo plakat s ním, ale něco ji drželo zpátky.

Velice zlehka jej políbila na rty a cítila slanost jeho slz. „Děkuji, že jsi mi to řekl,“ zašeptala, zatímco mu něžně odhrnovala vlasy z obličeje. „Byl jsi – stále jsi – neuvěřitelně statečný. Nevím, jak jsi to přežil; ale jsem za to velmi vděčná.“ Posadila se a objala jej, jemně, ale pevně si jej přitáhla do náruče; několik tvrdohlavých okamžiků se bránil, než v něm cosi povolilo. Vzlykl, jen jednou, drsným, suchým zvukem, načež zavřel oči a položil jí hlavu na rameno.

„Jsem tak unavený, Hermiono.“

„Jen spi, Severusi,“ pronesla tiše s jemným políbením na temeno hlavy, tak jak to často dělal on. „Prostě spi. Je to v pořádku; držím tě. Budu tady, až se vzbudíš.“

„Slibuješ?“ V jeho hlase slyšela opuštěné dítě.

„Slibuji.“

XXX

Ani jeden tu noc již nevzpomněl. Následujících pár dní jej sledovala, jak se postupně uvolňuje a přestává být tak nervózní a ostražitý; odhalil svoji slabost a zranitelnost a bylo třeba nějaké doby, aby si uvědomil, že tím svět nekončí, že se nestalo nic zlého, že je vše v pořádku. Co se jí týkalo, Hermiona si nebyla jistá, co si myslet; fyzicky bolelo přemýšlení o tom, jak trpěl. Nikdy by nezradila jeho důvěru; nikdo jiný nepotřeboval vědět, co jí řekl.

Víc než to… když konečně usnul, většinu noci zůstala vzhůru, držela jej a přemýšlela. Netrvalo vůbec dlouho uvědomit si, že někde během toho času se do něj zamilovala. To se nemělo stát. Měli přátelství založené na vzájemné potřebě a rozrostlé do vzájemné vášně; to bylo v pořádku. To bylo bezpečné. Láska je hodně daleko od bezpečí, obzvláště k někomu tak zlomenému.

Ale stále si pamatovala chuť jeho slz, když jej políbila, a ta křehká důvěra k ní byla neskutečně vzácná. Byl tak neuvěřitelně silný. Její unáhlená slova Minervě byla pravdivá; byl hrdina a bez něj by všichni byli mrtví. Byl nelítostný a chytrý, silný a loajální, neústupný a statečný a nechtěla si ani představit život bez něj – bez jeho sarkasmu, hořkosti a všeho.

Nevěděla, co on cítí k ní. Byl to ten nejméně otevřený muž, kterého znala. Její recept na Severuse byl sledovat, co dělá, a ignorovat vše, co by mezitím mohl říct; rčení, že činy mluví jasněji než slova, mohlo být napsáno podle něj. Důvěřoval jí, řekl jí věci jako nikomu jinému; dovolil jí vejít do života, dokonce požádal – i když nepřímo – aby se k němu nastěhovala; veřejně přiznal její pomoc; ukázal překvapivé okamžiky ohleduplnosti a porozumění; a dokonce i když byl v nejhorším a nejurážlivějším rozpoložení, nikdy ji nepřivedl k tomu, aby se cítila méněcenná.

Mohl být občas krutý a vzteklost jej činila nepříjemným, a humor měl občas řízný, ale stále mohla vytušit jeho očekávání, že ona to přijme a vrátí stejnou měrou, že je natolik silná, aby se s tím vyrovnala; neznevažoval ji. Když byla skutečně zranitelná, byl tak soucitný a laskavý, jak si jen mohla přát; když se oddávala mrzutosti, ryl do ní, popichoval a rozvztekloval ji, dokud nenabyla své obvyklé já. Vždy jako by věděl, co od něj potřebuje, a většinou to i poskytl. Samozřejmě nebyl dokonalý, nikdo nebyl; ale byl to, po čem toužila.

 Nu, nikdy jsem nehlásala konvenčnost, pomyslela si ironicky.

XXX

Nebyla tak hloupá, aby někomu řekla o svém prozření; nebo dokonce co té noci zjistila. Mohla se svěřit jedině Lence, ale nezdálo se jí správné sdílet něco tak osobního. A jistě věděla, že Severus by na vyznání lásky nezareagoval dobře, že by to byl konec všeho mezi nimi – i kdyby nějakým zázrakem cítil to samé. Jeho emocionální a psychické jizvy to zajistily.

V každém případě na tom teď nezáleželo. Nejdrsnější období roku přešlo a ona se po pečlivém rozmyšlení rozhodla, že by možná mohla zachovat status quo do léta. Oba by měli na nějakou dobu nechat vzpomínky vzpomínkami a soustředit se na současnost, což často vyžadovalo hodně soustředění – jako například následující víkend, kdy se Severus vrátil z nějakého záhadného nájezdu na pozemky. Jeho vzhled ji přiměl zamrkat.

„Severusi, co jsi to, propánajána, dělal? Jsi celý od bláta.“

„Stěží celý,“ opravil ji, u dveří skopl boty a přešel do koupelny, aby si umyl ruce. „Pracoval jsem ve svém skleníku.“

„Máš vlastní skleník?“ zeptala se a následovala jej do dveří.

„Přirozeně. Dovedeš si představit, že bych dovolil někomu jinému vypěstovat přísady do lektvarů? Obzvláště někomu s Longbottomovou katastrofální historií?“ odvětil s úšklebkem.

Hermiona zamrkala; ten úšklebek vypadal jako skutečný, ne automatický. „Ty opravdu nemáš Nevilla rád, že ano?“

„Nemám. Proč tě to překvapuje?“

„No, předstíral jsi, že nenávidíš všechny studenty. Ve většině případů to bylo hrané a Neville ti nikdy nic neudělal. Tak… proč?“

„Jeho rodina pochází z hrabství Yorkshire a já se narodil v Lancashiru,“ odvětil uštěpačně. „Jsme povinni nenávidět jeden druhého.“

„Severusi.“

V zrcadle na ni krátce pohlédl, když pohasl jeho pokus o humor, a pak bez odpovědi vrátil pozornost k čištění zeminy zpod nehtů. Zamračeně se nad tím zamyslela. Neville mohl být vybraný jako cíl Voldemorta spíše než Harry, ale ani Severus nebyl natolik pokřivený, aby za to chlapce vinil. Neville opravdu nikdy neudělal nic, čím by si zasloužil jeho odpor, kromě toho, že byl beznadějný v lektvarech. A pochybovala, že by na tom po tolika letech učení Severusovi záleželo. Neville proti němu pracoval v průběhu posledního roku války, ale jestli něco, tak by si spíš tipla, že tím na Severuse zvláštně zapůsobil. Ve skutečnosti jediný možný zdroj jeho osobní nechuti mohl být… „Jeho bubák?“ zeptala se nevěřícně a všimla si jeho napětí v ramenou. „Opravdu, Severusi, za to ho nemůžeš vinit! Byl z tebe vyděšený.“

„Jestli někdo s Longbottomovou historií nemohl vymyslet něco děsivějšího, než je nepříjemný a přehnaně přísný učitel, je to jeho problém a jeho nedostatek,“ odvětil krátce. „Je mi celkem jedno, čeho se bojí.“

Poznala ten výraz; naznačoval, že ví o iracionálnosti svého obviňování Nevilla bez ohledu na skutečný problém, ale stejně to dělá. Znamenal, že to bude něco složitějšího. „Vzdávám to.“

Povzdechl si, naklonil se nad umyvadlem a shrbil ramena. „Pokud bys musela ve sborovně každý večer snášet opakovaný záznam té hodiny obrany znovu a znovu po dobu tří týdnů bez přestávky, taky bys nenáviděla všechny zúčastněné,“ pronesl stroze. „Lupin skočil po příležitosti si zase zahrát na Pobertu. Téměř se mi podařilo zapomenout, jaké to je být veřejně ponížený. Tví spolužáci rozšířili tu historku po celé škole; takovou neúctu jsem nemusel snášet od začátku mého učitelování. Nepochybně jsi slyšela o těch zatracených vánočních prskavkách, jen tak si Brumbál mohl naprosto zajistit, že na to nezapomenu. A pokud jde o zbytek sboru… někteří kolegové se smáli tak, až plakali. Ani jsem nemohl opustit místnost, aniž by mě obvinili z uraženosti. Také proběhla spousta vtipů o mé sexuální orientaci, což jsem vzhledem ke své minulosti neshledával zábavným; protože o zážitcích v řadách Smrtijedů nikdo jiný nevěděl, prostě to vedlo k tomu, že do rozsáhlého seznamu mých zaznamenaných vad přidali homofobii. V případě, že by tě zajímalo, proto jsem vám zadal esej o vlkodlacích. A ano, jsem si plně vědom toho, že mě k tomu vedla mstivost a zlomyslnost.“

V tomto světle chápala jeho úhel pohledu. Lupin záměrně pobídl jejich třídu k neúctě a zesměšnění jiného učitele, což bylo přinejmenším neprofesionální a vzhledem k jejich osobní minulosti také poněkud malicherné. Při zjištění Nevillova bubáka si měl pro demonstraci vybrat někoho jiného. A ostatním členům sboru neměl prozradit, co se přihodilo; ani se neměli smát, alespoň ne před Severusem. Nemohli tušit, že vtipy na jeho sexualitu zasáhnou tak blízko skutečnosti, ale o to tu opravdu nešlo.

„Rozhodně chápu, že jsi kvůli tomu nenáviděl profesora Lupina,“ odvětila po několika minutách přemýšlení, „ale není zrovna fér vinit z toho Nevilla. Nevěděl, co Remus udělá; jen poslechl učitele.“

„Netvrdím, že má nechuť k němu je fér.“

„Aspoň, že to přiznáváš.“ Sledujíc jeho záda, tiše dodala: „Víš, Neville si vždycky myslel, že je to osobní. Pořád myslí.“

„Ničemu nerozumí. Některé věci se nikdy nezmění.“ Ta urážka postrádala svoji obvyklou zlomyslnost. Odvrátil se od umyvadla a osušil si ruce. „Nenávidí mě,“ poznamenal téměř konverzačním tónem, „z velmi dobrých důvodů, jestli mohu dodat. Způsobil jsem mu hodně fyzické i emocionální bolesti. Tváří v tvář tomu je má iracionální zášť jako kapka vedle oceánu. Nikdy k sobě nebudeme víc než obstojně slušní.“

„Nejsem si jistá,“ pronesla Hermiona pomalu. „Neville není typ na udržování nevraživosti; nevěřím, že tě nenávidí. Pořád se tě bojí,“ dodala ironicky, „ale spíš jen ze zvyku.“

Severus lhostejně pokrčil rameny a přišel za ní do ložnice, aby svlékl zablácený hábit. Měl jej mokrý; venku začalo sněžit. Chopila se příležitosti a položila jednu z mnoha otázek, které ji trápily již několik dnů od té noci, kdy jí prozradil tolik ze své minulosti. „Severusi?“

„Ten tón znám,“ rezignovaně se posadil na postel. „Na co se teď chceš zeptat?“

Zadržela úsměv a usedla vedle něj. „Jaký je tvůj bubák? Vím, že býval vlkodlakem. Můj byl selhání,“ přiznala dříve, než stačil zareagovat na zmínku o té noci, „ale samozřejmě, jakmile se válka rozběhla, nebylo to už tak důležité. Nejsem si jistá, jaký momentálně je.“

Chvíli nemluvil, ale teď již uměla zvuk jeho mlčení přečíst, a tento konkrétní znamenal, že jí nakonec odpoví, ačkoliv co se dozví, se jí asi líbit nebude. „Většinou to byl Pán zla, jak se dalo očekávat,“ nakonec objasnil. „Občas se změnil. Nemám tušení, jaký by byl teď, ale naposledy, kdy jsem o jeho tvaru věděl… byl můj bubák to samé, co jsem viděl v Zrcadle z Erisedu. Ale ano, podíval jsem se,“ dodal v reakci na její překvapení. „Pořád je někde na hradě, víš. Naposledy jsem jej viděl v posledním roce války.“

„A… co jsi viděl?“ zašeptala s jistotou, že nechce slyšet odpověď.

„Nic,“ odvětil tiše. „Neviděl jsem nic.“

Pohled na něj jí nedal vodítko; měl prázdný výraz. S mračením si nepřítomně natáčela kadeř na prst a promýšlela si to. V Zrcadle s Erisedu neviděl nic. Bylo snadné uvěřit v to, že nic nechtěl – tedy snadné, pokud jste neznali Severuse – ale zrcadlo tak nefungovalo. Brumbál to říkal Harrymu: ‚Nejšťastnějšímu člověku na zemi by Zrcadlo z Erisedu mohlo sloužit jako docela obyčejné zrcadlo; kdyby se do něj podíval, uviděl by sám sebe právě takového, jaký je.(1)‘ Severus neviděl nic, ani svůj odraz. Jediný možný závěr vedl k tomu, že si přál, aby neexistoval. Proč byl jeho bubák to samé? Přál si zapomnění, ale zároveň se jej bál…

Nakonec se velmi zvolna zeptala: „Severusi… Jsi nábožensky založený člověk?“

Jeho výraz jí potvrdil, že má pravdu. „Ne v obecně pojímaném významu toho slova. Nevěřím v určitého boha nebo bohy. Ale máš pravdu – bojím se posmrtného života. Vše, co jsem provedl, si nese následky. Bez ohledu na Brumbálovo žvatlání a nesmyslné fráze je má duše poškozená – ne rozdělená, nebo si to aspoň nemyslím, ale silně potrhaná – a zaplatím.“

„Už jsi zaplatil mnohem víc, než by nějaký člověk měl,“ odpověděla bez přemýšlení. „Nikdo po tobě nemůže požadovat víc.“

„Nemyslím, že to tak funguje.“

„Ale mělo by.“

Pousmání mu zatahalo za koutek úst. „Přidej to na seznam věcí k přeměnění. Svržení zákonů přírody by pro tebe nemělo být těžké.“

„Ve srovnání s životem s tebou to bude nanejvýš nepatrné rozptýlení,“ souhlasila s laskavým úsměvem, zatímco on se na ni hraně zamračil. „Harryho bubák byl mozkomor,“ dodala zamyšleně.

Severus si odfrkl. „Vím. Lupin žvanil o tom, jak se ten kluk bojí pouze samotného strachu. Jen blázen by si myslel, že je to moudré. Strach je přítel; zlepšuje krevní oběh, dodává mozku adrenalin a zvyšuje přísun kyslíku do svalů. Zbystřuje reflexy a pomáhá přežít. Je také ukazatelem zdravého rozumu, čehož se Potterovi výrazně nedostávalo,“ dodal sarkasticky. „Za předpokladu, že se ti nepokusí dát polibek, mozkomorové pouhou přítomností neublíží, dokud jim neposkytneš nejhorší vzpomínky jako zbraň.“

„A jak je zastavíš?“

„Znalostí nejhorších vzpomínek, jejich přetrpěním a přijetím, to otupí jejich hrany.“

„Nitrobrana tě ochrání před mozkomory?“ zajímala se Hermiona.

„Ano. Jinak bych po první válce se svými vzpomínkami nepřežil ten týden v Azkabanu při čekání na soudní proces. Jako odborník na nitrobranu jsem mohl ochránit těch pár příjemných vzpomínek a zabránit tomu nesčetnému množství nepříjemných, aby mi ublížily. Dlouhodobé vystavení by mě i tak dovedlo k šílenství a depresi, i když ne na mnoho let, a neměli by se čím živit. Dokonce pochybuji, že by jim moje duše nějak dobře posloužila,“ dodal s šibeničním úsměvem. „Ve skutečnosti by je asi otrávila, pokud by nevyhladověli snahou ji najít.“

„To není zábavné, Severusi,“ pokárala jej.

„Často mi říkají, že nemám smysl pro humor.“

„Ne, máš. Jen je velmi zvrácený.“

„Stejně jako jsem já.“

„Ale, kuš,“ nařídila mu, snažíc se neusmívat. „S čím dalším pomáhá nitrobrana? Neříkal jsi kdysi Harrymu, že je podobná odolávání kletbě Imperius?“

„Jakkoliv mu to nebylo k užitku, ano,“ odvětil kysele. „Kletba Imperius na mě nefunguje, ačkoliv jsem jí byl vystaven jen zřídka. Také jsem imunní vůči Veritaséru a dalším donucovacím lektvarům a lektvarům pravdy,“ dodal s lehce pobaveným úsměvem, „což ministerstvo nedokázalo zjistit.“

„Užitečné,“ pronesla Hermiona svým maximálně nepohnutým hlasem. „Kdy ses naučil nitrobranu?“

„Po tom incidentu v Chroptící chýši mi Brumbál hrozil Obliviatem, pokud nebudu přísahat, že nikomu neprozradím, co se stalo – pochopitelně ne tolika slovy, ale význam byl jasný. Ta představa mě vyděsila; o paměťových kouzlech jsem věděl, samozřejmě, ale doposud jsem nezvážil ten koncept – to zneuctění – někoho pozměňujícího mé vzpomínky, mé myšlenky. Začal jsem zkoumat techniky duševní ochrany a objevil jsem nitrobranu; byl jsem přirozeně nadaný – moje výchova mě zanechala s tak silnou touhou skrýt před každým myšlenky a emoce, že jsem byl fyzicky neschopen snížit své instinktivní štíty. Když jsem se stal Brumbálovým špionem, pokračoval v mé výuce, abych se stal odborníkem. Nemusel mě moc učit o tom, jak věci schovávat; většina té bitvy byla výuka, jak některé věci ukázat a jak zajistit, aby bylo méně zřejmé, že něco skrývám. V průběhu let jsem vylepšil své dovednosti a přizpůsobil nitrobranu i k jiným účelům.“

„Proč měl Harry takové problémy s nitrobranou? Vždy byl dobrý v odolávání Imperiu.“

„Měl psychický blok,“ vysvětloval tiše, „protože to já jej učil. Kdyby Brumbál poslechl moji radu a nejdříve tomu klukovi dal učebnici, mohl by uspět. Ale jediné jeho znalosti o nitrobraně přicházely ode mne a on mi nevěřil – nemohl věřit, takže se mu to nikdy nepodařilo zcela zvládnout.“

„Albus určitě věděl, že se to stane?“

„Samozřejmě, že věděl,“ vyčerpaně potvrdil Severus. „Myslím, že částečně chtěl spojení mezi tím klukem a Pánem zla zachovat pro případ, že by bylo užitečné. Nikdy jsem si nebyl zcela jistý, kolik z těch událostí bylo naplánováno, ale z Brumbálova pohledu to vše dopadlo velmi elegantně. Pánovi zla bylo zabráněno vyslechnout proroctví, Blackova rostoucí labilita a nepředvídatelnost přestaly být problémem, stejně tak jako jeho vliv na Pottera, Potter se naučil poslouchat a zase začal zcela spoléhat na Brumbála. Co na tom, že bylo několik děcek zraněno? Co na tom, že mě zase jednou dostal do bezvýchodné situace?“

Povzdechl si. „Jak nejrychleji to šlo jsem vyburcoval ty z Řádu, které jsem zastihl, ale nic jiného jsem nemohl udělat. Měl jsem tam být, ale nemůžeš bojovat na obou stranách bitvy. Pán zla to přijal, ve skutečnosti mi on sám nařídil zůstat vzadu, ale přesto zuřil a nepřiměřeně mě potrestal, tak jako všechny z nás.“ Pokrčil rameny a jiným tónem poznamenal: „Myslím, že jsi byla jednou z obětí?“

„Ano,“ pomalu odvětila s vědomím, že poukazuje na jizvu na hrudi.

„Samozřejmě jsem poznal to zaklínadlo,“ připustil trochu hořce. „Alespoň nebylo jedním z mých. Kdo to udělal?“

„Dolohov,“ přiznala a on zamrkal.

„Skutečně. Zajímavé; vždy měl hroznou mušku. Předpokládám, že chtěl zasáhnout někoho jiného.“ Měl ironický hlas, ale oči chladné. „Ani jeden z vás tam neměl být. K čertu s ním i jeho hrami.“

„Opravdu viděl Siriusovu smrt jako výhodu?“ zeptala se slabě.

„Ano. Black byl nám všem nebezpečný. Jeho malé výlety ven pro něj byly zábavné, ale riziko prozrazení Řádu bylo neuvěřitelné. Lucius Malfoy jej zahlédl, jestli si vzpomínáš. Pokud by jej někdo dokázal sledovat… nebo kdyby někdo z ministerstva zjistil jeho pobyt… Mohl nás stát všechno. Byl bezohledný a impulzivní, pro vojáka dvě katastrofální vlastnosti. A měl příliš velký vliv na Pottera, rozptyloval ho. Tak či tak, musel být odstraněn.“

„Jak…“

„Pokus se na to nemyslet,“ poradil jí ztěžka. „Lépe to nevědět. Já se rozhodně nikdy neptal.“

Hermiona nad tím chvíli dumala. „Kolik toho všeho bylo naplánováno?“ zeptala se nakonec, ale nebyla si jistá, jestli chce znát odpověď.

„Nikdy jsem si nebyl jistý,“ odvětil téměř smutně. „Víc, než bychom si přáli, obávám se.“

„Myslím, že mi to bylo podezřelé už na začátku,“ přemítala. „Věděla jsem, jak je sbor silný, obzvláště ty, Minerva a Filius – a samotný Albus – ale ty obrany kolem Kamene mudrců byly slabé natolik, že by je překonal třeťák.“

„Ano,“ souhlasil tvrdě. „Každý z nás mohl samostatně seslat takové obrany, že by se přes ně nikdo nedostal – nebo mohl být Kámen ponechán u Gringottů; viděla jsi jejich zabezpečení. I kdyby se někdo dostal do trezoru, pořád tam mohlo být něco bránícího odcizení. Z větší části to byl test Potterových schopností – Brumbál nepočítal s tebou nebo Weasleym. Věřil, že pokus získat Kámen bude neúspěšný čistě kvůli tomu, že mé Znamení zla nereagovalo; byl přesvědčen o tom, že se Pán zla ještě nevrátil, a jen kvůli tomu hrál o životy vaše a potenciálně všech ostatních.“

„Věděl jsi to tehdy?“

„Ne. Nikdo z nás. Nikdo ze sboru by se za nic takového nepostavil. Přišel jsem na to později.“ Lehl si na záda a opřel se o loket, aby se otočil tváří k ní. „Co se týče Tajemné komnaty, nevěřím, že by byl obznámen s čímkoli kolem ní; byl stejně tak v temnotě jako my ostatní.“ Nevesele se usmál. „Ve skutečnosti si snad v jednu chvíli myslel, že bych já mohl být Zmojozelovým dědicem.“

„Co?“ zvolala s vyjeveným výrazem. „Proč? Ani Harry si to o tobě nikdy nemyslel.“

Odfrkl si. „Nevím. Možná měl chvilku senility; po pravdě nikdo nedokázal akceptovat, že ředitel Zmijozelu nemá tušení, kdo je ten dědic, nebo kde se Komnata nachází. V každém případě to netrvalo dlouho. Ale co se přihodilo, jím silně otřáslo; nikdy nemohl vystát, když neměl kontrolu. Myslím, že tehdy začal s výzkumem minulosti Toma Raddlea. A nevěřím, že toho věděl nějak moc o událostech ve tvém třetím ročníku, ne, dokud nebyly téměř u konce. Nejsem si jistý, ale myslím, že jeho následné akce pak byly prostě využitím situace. Nevěřím, že to dopředu plánoval prostě proto, že z toho moc nezískal; kdyby plánoval, on by skončil.“ V očích měl hořký pohled; ta noc a co následovalo, jej skutečně v mnoha ohledech zranilo.

„Co… Turnaj tří kouzelníků?“ přiměla se s chvěním zeptat.

Severusův výraz byl téměř bolestný. „To opravdu nevím. Věděl, že Pán zla se tentokrát vrátí; Znamení to víc než dost potvrzovalo. Dodneška nechápu, proč dovolil poslední úkol. Nevěděli jsme, že se něco stane, ale rozhodně to nebylo vyloučeno, a situace se nedala ohlídat. Potter byl sám a zranitelný uvnitř pitomého bludiště, i když my hlídkovali na okrajích. Přenášedlo nikoho z nás nenapadlo a ani zrada – nenáviděl jsem Moodyho a pohrdal jím, a bál se ho, abych byl upřímný, ale nikdy jsem si nepomyslel, že nemusí být originál – ale existovala spousta způsobů, jak kluka dostat.“

„Kde jsi byl?“

„Byl jsem s Brumbálem na vzdáleném okraji labyrintu. Chtěl mě u sebe; kanárek v uhelném dole,“ mrzutě pronesl. „Uvědomil jsem si, že se něco děje, a vzápětí jsme zjistili, že Potter již není na pozemcích. Držel si mě u sebe a nechtěl prozradit, že je něco špatně, ale pamatuji si, jak mi svíral paži, až jsem měl modřiny. A neustále se mě ptal, zda se něco změnilo. Zhroutil jsem se, když jsem ucítil návrat Pána zla,“ dodal rychle. „Částečně kvůli té bolesti a částečně kvůli tomu, co to všechno znamenalo. Zase cítit bolest svolání; po tak dlouhé době jsem začal doufat, že bych mohl být volný… Poté se všechno odehrálo poměrně rychle.“

„A když bylo po všem, šel jsi za ním,“ pronesla zvolna Hermiona. Nebyla tam, ale viděla Harryho vzpomínku, a vybavila si podivný Severusův výraz, když na Brumbálův pokyn odešel. Neexistovala slova, která by to popsala. „On – myslím Brumbál – tě vlastně ani nepožádal, že?“ užasle řekla.

Zavrtěl hlavou. „Ne. Bylo to tak lepší. Nemyslím, že bych to udělal, kdybych měl pocit, že je to pro něj.“

„Nevím, jak jsi na to našel odvahu. Myslím, vím, že jsi statečný, ale…“

„Ani já nevím,“ ztěžka pronesl. „Nikdy jsem nezažil větší strach, než když jsem mířil k bráně, abych se přemístil na jeho stranu.“

„Co se stalo?“ zeptala se velice tiše Hermiona a přisunula se k němu.

„Vše si nevybavuji. Vysvětloval jsem, během té krátké chvíle, kdy mi bylo dovoleno mluvit a byl jsem toho schopný, že jsem se opozdil kvůli Brumbálově důvěře a víře, že jsem stále na jeho straně, ochotný špión, že tak mohu být zase špeh Pána zla uvnitř Bradavic a být zasvěcen do plánů Řádu. Intenzivně jsem se připravoval; když se mi vlámal do mysli, viděl, co jsem mu chtěl ukázat. Přesvědčilo ho to, ale i tak jsem byl potrestán.“

„Měl Brumbál starost?“ zeptala se stroze.

„Jak ses stala cynickou,“ povzdechl si. „Ano, trochu, ale nebylo to jeho prioritou. První reakcí, když mě uviděl, byla úleva a jásot, že to fungovalo; až když vyslechl mé hlášení, mi dovolil odejít a ošetřit si zranění. Ale nebylo to ze zlomyslnosti, tou dobou už ne. Měl o mě starost, ale žádný velitel si nemůže dovolit sentiment. Nemohl dovolit svým obavám, nebo mému strachu, bránit v mé práci. Ani jeden z nás nečekal, že přežiji tak dlouho; jeho prioritou bylo mě co nejvíc vyždímat, než budu odhalen. Za to jej neviním. Bylo to nutné.“

„Asi ano,“ pronesla tichým hlasem.

„A teď jsi rozrušená.“ Vztáhl ruku a jemně se jí dotkl na tváři. „Nebuď. Z vlastní vůle jsem učinil svá rozhodnutí a čelil následkům. A nakonec snad vše nevyšlo tak špatně.“ Severus pozvedl hlavu a zamyšleně se rozhlédl po pokoji. Pak zase zaměřil zrak na ni. „Ne; myslím, že celkově je toto ten nejlepší možný výsledek.“ Naklonil se a jemně ji políbil.

 

(1) HP a Kámen mudrců, překlad Vladimír Medek


Užívateľské meno:
Heslo:
Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ako anonymný užívateľ nemôžete posielať komentáre, prosíme zaregistrujte sa
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 0)
Od: Neprihlásený - 28.05. 2014
Tak to byla pěkná rekapitulace, osvěžila jsem si aspoň orginály:-) Severusova šikana je zde hodně drsná:-(, ale sedí a hodně vysvětluje. Díky. Jdu přežít do další středy.
Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 28.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Šikana je drsná, úplně se vidím, jak u toho incidentu u jezera nakráčím a jednu Potterovi ubalím. To by byla krása. :-) Bože, v tom věku už si měl uvědomovat, co taková šikana dovede napáchat. Díky za komentář :-)

Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: denice - 28.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
"A udělal, co muselo být vykonáno. Nenávidím ho, ale bylo toho málo, co mohl udělat jinak. Byl tím, co musel, tak jako my všichni."
Úplně mě z toho mrazí. Tohle je snad nejbolestnější kapitola, zachraňuje to až poslední odstavec.
Večer se aspoň spravedlivě rozčílím nad Brumbálem.
Díky.
(Už počítám hodiny do pátku!)
Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 28.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Spravedlivě se rozhořči :-) Teď čtu jednu moc pěknou Snamionku (adept na překlad), kde Brumbál není takový záporák. Povykládám na sletu. Taky počítám hodiny. A rychle se snažím dodělávat resty. Díky, denice :-)

Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: katrin - 28.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Uff, tak toto bola silna kapitola.. Takto zrekapitulovane a s tymito komentarmi.. Taktiez tu zacinam Dumbledora neznasat.. Vela to vsak vysvetluje veru
Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 28.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Jo, Loten tyto scény umí. Dokáže to popsat tak reálně, že k záporákům pak cítím skutečnou nenávist :-) Nakonec si říkám, proč ne? Brumbál toho hodného dědečka opravdu mohl jen hrát a v zákulisí to byl zlý, potměšilý a manipulativní dědek.
Díky za komentář, katrin :-)

Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 0)
Od: TaraFaith - 28.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Já si před každou kapitolou slibuju, že mě to tentokrát tak nesebere ať můžu napsat dlouhý komentář. Bohužel mi to dneska zase nevyšlo. Tahle povídka dokáže tak vtáhnout do děje, že je šok pročíst se dokonce. Člověk prostě nemůže uvěřit, že zatím není pokračování a musí se vrátit do reality. Nevím, nevím, jak to se mnou dopadne an konci poslední kapitoly. Moc díky za překlad.
Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 28.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Tato kapitola byla obzvláště výživná. Potřebuje to nechat uležet.
Neboj, až bude konec, budou se blížit adventy a od Nového roku se s marci pustíme do něčeho dalšího :-)
Děkuji za komentář, Taro Faith :-)

Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: Zuzana - 28.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Bola to príšerne boľavá spoveď a teraz v tejto poviedke Albusa nenávidím úplne šialene. Ďakujem za skvelý preklad. Ja ani neviem čo by som mala napísať. Je vo mne plno smätku a hnevu. No ale aspoň konečne Severus niekoho našiel kto mu pomôže žiť. To, že vidí v zrkadle nič, je desivé, ale tiež mávam ten pocit, vôbec nebyť, byť vymazaná. No je to smutné:( ešteže máme fantáziu kam sa dá schovať.
Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 28.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Byla to síla, že? Chce to nechat uležet. I když jsem to dnes četla poněkolikáté, stejně to ve mně zanechalo stejné pocity, jak píšeš. Smutek a hněv. Ale Severus už má Hermionu a už to bude lepší :-)
Děkuji za komentář, Zuzano :-)

Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 0)
Od: angie77 - 28.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Kapitola teda pořádně drsná a depresivní... Je ale prima, že to ze sebe Severus dokáže dostat, že se Hermioně dokáže takhle otevřít.
Povídka se mi líbí, překlad je úplně bájo a vždycky se těším na další kapitolu. Ale musím říct, že mi to - speciálně třeba v téhle části, kde jsou líčeny skutky Pobertů, Dumbledorova lhostejnost a podobně - občas až moc připomíná Hon za sluncem. Jakože obě ty povídky jsou super, ale obávám se, že mi časem začnou splývat, že jsou si dost podobné a že autorka tak trochu vykrádá sama sebe.
Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 28.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Dalším krokem k vyléčení Severusovy duše je tato zpověď. A naučí se Hermioně ještě víc důvěřovat, a prostě je dobře, že je to venku.
Co se týká vykrádání sebe sama, řekla bych, že Loten má jasno o Severusově minulosti. Ta je stejná u obou povídek. Takto ho vidí a proto je to stejné. Ale osud mu připravila jiný. V Honbě byl dravější, měl větší chuť s Brumbálem bojovat (způsobeno Hermioniným přátelstvím). Tady už ho vidíme po deseti letech exilu, kdy se stalo vše, až na epilog, co v kánonu. Jo, určitě je ta minulost velmi podobná, nakolik, to jsem nezkoumala, ale moc mě to nebavilo znovu překládat. Neměj strach, že by Ti povídky splývaly :-) Zatím se mi to nestalo a to už jsem právě dnes dopřkládala 34.kapitolu. Jen ta nešťastná minulost se opakuje. Nicméně doufám, že Tě povídka nepřestane bavit.
A děkuji moc za komentář, Angie77 :-)
Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: marci - 28.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Ona ta Severusova minulost byla dost daná kánonem, kterého se Loten v tomto směru drží, takže tam moc velké juchuchu dělat nemohla... Zrovna dnes - při téhle vzpomínkové kapitole - jsem dumala nad postavou Brumbála tady a v Honbě. V Honbě byla takový přímočařejší bastard, nebo to bylo dáno tím, že jsme to prožívali spolu se Severusem, ale tady, v Post, mi v podstatě přijde horší. Lhostejnější. Prostě to na mě působí silněji. Jo, určitě, styčné body obě povídky mají, ale také mi nesplývají. :)

Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: denice - 28.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Tak mám vypráno, uvařeno, uklizeno a už mě čeká moje středeční odměna - pěkně pomalu a v klidu si čtu a užívám.
Hermiona je tu úžasná, prostě mu zabaví NB, najde uklidňující hudbu, a pak jen sedí vedle něj a čte si. nic nechce, na nic se neptá, jen tam prostě je. A Severus se jí otevře, jako by rozřízl vřed a vytekl všechen ten hnis, co se nashromáždil za dlouhá léta. Věřím, že je to poprvé, co si takhle dovolil se někomu svěřit a teď už to může nechat být a konečně jít dál. tolik let žil prakticky v pekle. Nedivím se, že Hermionu miluje - a ona jej taky, ať chce nebo nechce.
Je zázrak, že to vůbec přežil v relativním duševním zdraví. Tuhle zpověď by měl slyšet Brumbál, ale asi by ani pak Severuse nepochopil. On je tu opět děsivý, ale nějak z něj mám rozporuplnější pocity, než v Chasing. (Jsem tam asi u patnácté kapitoly a moc mě baví srovnávat). Pořád je manipulativní samolibý starý ďábel, ale našla bych tu pro něj když už ne omluvu, tak aspoň vysvětlení.  Byl tím, co musel, jak říká Severus a zřejmě si vůbec nepřipustil, že na Snapeovu volbu měl zásadní vliv. To se mu to pohrdalo Smrtijedem, kterého vlasně k tomuto rozhodnutí sám dohnal. (Myslím teď na jeden z bonusů k Chasing - ten s obrazy- a těší mě ta poetická spravedlnost).
Severus tu má svou vlastní zahrádku? No, třeba je to forma terapie. Následující rozhovor mě zase donutil přemýšlet o Lupinovi z Severusova úhlu pohledu - divím se, že mu do vlkodlačího lektvaru nenamíchal něco zvlášť ošklivého. Škoda. A Sirius je kapitola sama o sobě. Vždycky žasnu, jak Loten dokáže vzít kánon a několika větami vytvořit úplně odlišnou teorii, která navíc do něj perfektně zapadá.
Díky.
 
Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 29.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Jen na začátek, na všechny komentáře Honby budu odpovídat, ale musím se pustit do čtení, protože si už nepamatuji přesný děj jednotlivých kapitol. Jo, donutila jsi mě k tomu :-D
Přesně jak píšeš, to otevření se je jako vytečení hnisu. A je to dalším krokem k vyléčení. A Hermionina tichá podpora je ten nejlepší lék. Zajímalo by mě, jak by na tu zpověď reagoval Brumbál. Portrét se tváří, že mu na Severusovi záleželo. Hm, kdyby věděl a náhodou by měl výčitky svědomí, alespoň by se užívat hodně dlouho. Portréty vydrží i stolatí, ne? Rozhodně tento Brumbál nebyl laskavý pán, jen se tak tváří. K Severusovi se choval nadmíru krutě a prakticky jej jen zneužíval. A principy vyššího dobra můžou jít do háje. Za líbivými hesly se skrýval pěkný syčák. Nemám ho ráda.
Ano, ten bonus je krásná spravedlnost :-)
Náhodou, pro mě je hrabání se v hlíně děsný relax. Když jdu kolem záhonku, vždycky mě to vcucne a pleju :-D Má to na mě očistný vliv, všřím, že i na Severuse :-)
Loten umí :-)
Díky, denice, už se těším, jak Post proberem na sletu :-)

Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: JSark - 28.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Rozhodne a definitívne, Dumbledore bol pekná sviňa. Vr. :( Ale tá poznámka, že by strachy rozklepal Machiavelliho, to bolo super. :D Díky za preklad.
Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 29.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Potvrzuji, podepisuji se pod Tvé prohlášení. Byl :-) Díky za komentář, JSark :-)

Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: Julie - 29.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Velmi smutné, pro mně asi nejsmutnější kapitola... A Brumbál... no škoda slov, choval se hnusně, ale to v Honbě taky. Závěr kapitoly je krásný, plný naděje a smíření. Díky moc
Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 29.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Ano, ty části o Severusově minulosti vždy dokáží pořádně zapůsobit. Byl to bastard. Ještě že nás Loten nenechala upadnout do deprese a závěrem zlepšila náladu. Děkuji za komentář, Julie :-)

Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: scully - 29.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Musím se přiznat,že mě tahle kapitola totálně semlela. Přišla jsem už dost nalomená z práce a při čtení jsem brečela jak želva. Brumbála po dnešku hluboce nesnáším. Loten dokáže tak úžasně psát,že v člověku vyvolá opravdu silné emoce. Aspon že se ted Severus může spolehnout na Hermionu. Moc děkuju za krásný překlad
Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 29.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
To je mi líto. Ale někdy není na škodu si takhle poplakat, vyplaví se stres a nakonec ten konec špatný nebyl. A úplný konec povídky rozhodně špatný nebude :-) Loten umí :-)
Děkuji za komentář, scully :-)

Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: zuzule - 30.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Docela proseveusovska povidka. :) Mam uplne chut uhranout kazdyho, kdo se na Severuse jen krive podiva. Brumbal ani Lupin mi nikdy nevadili a uz vubec ne Minerva, ale tady nejsou vubec vykresleni v dobrem svetle. Jen ten bubak mi uz prijde trochu moc. Cviceni na bubakovi ma pomoci zbavit se strachu, tak mi prijde normalni, ze se Remus snazil, aby se jejich strach ukazal jako smesna vec, jako neco, ceho se nemusi vubec bat.
Diky za kapitolu. :)
Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 30.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Co se týká bubáka, tak v tom Loten trošku přibarvila kánon a vymyslela scénu, která je rozhodně pro Remuse negativem - tam nikde není řečeno, že by boj s bubákem Remus ve sborovně zas a znovu přehrával. Potřebovala ho posunout do trochu horší polohy, tak dokreslila toto. Z důvodu, jak píšeš, že jde o proseverusovskou povídku :-) No, hlavně že můžeme za naším mistrem "vzdychat." ;-) Jinak snahy o očištění Remuse jsem vzdala už u Honby, na to si budu muset najít jinou povídku :-)
A Minerva je tady taky ne moc pozitvně pojatá. Mám přeloženo 34 kapitol a ještě neprozřela :-( Ale nepřestávám doufat, protože ji mám vážně ráda.
Díky moc za komentář, zuzule. :-)

Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: teriisek - 30.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Tohle byla neuvěřitelně silná kapitola... šílené, co se s nimi všemi dělo. Nejhorší je, že už pak asi opravdu nebyla jiná možnost - a Brumbál je tu sice jako drsný manipulátor, ale u mě si to trošku vyžehlil, když Severus přiznal, že mu to potom došlo a snažil se, byť už na to bylo pozdě. Zas a znovu musím blahořečit existenci fanfiction - najednou spousta věcí z kánonu začíná dávat smysl... Díky moc za překlad, budu se těšit na další kapitolu!
Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 02.06. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Máš pravdu, že při čtení - v mém případě poslouchání - kánonu spousta věcí nedojde. U mě to tak tedy bylo. A FF nám předkládá různé úhly pohledu, různá vysvětlění. A že se o tom dá přemýšlet a povídat dlouho a dlouho. Takových povídek jen houšť :-) Moc mě těší, že se líbilo a děkuji za komentář, teriisku :-)

Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: EvelynFavole - 30.05. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Bombasticka poviedka nemam slov. Za dva dni precitane. Velmi podarena a klobuk dole za preklad.
Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 02.06. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Už jsi četla od Loten Chasing the Sun (Honba za sluncem)? http://hpkizi.sk/Preklady&new_topic=193 Mohla by se Ti taky líbit ;-) Konec sebepropagace.
Ano, Post je úžasná povídka. Ač má velmi smutné momenty, je prodchnutá nadějí na lepší budoucnost. Moc mě těší, že se líbí. Děkuji za komentář, EvelynFavole :-)

Wow, tak toto bola docela drsná kapitola ... najprv o tej šikane, chudák Severus :( z toho jeho pohľadu zrazu človek začne nenávidieť postavy, ktoré mal doteraz rád :D (ako Albusa, Lupina, Siriusa a tak) ... lebo v knižke normálne to nebolo takto vykreslené, ale o to je toto zaujímavejšie ...
Celkovo všetko ako opisoval, bolo zaujímavé, som rada, že Hermione natoľko verí, že jej všetko takto povie, dôvera je základ. 
Neuveriteľne ma dostala táto kapitola, ďakujem za úžasný preklad a už teraz sa teším na ďalšiu :)
Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 02.06. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Že se  na ně musíš dívat jinak? I když u Lupina hledám omluvy - jako trvám si na tom, že Harryho nekontaktoval dřív z důvodu, že mu to Brumbál zakázal ;-)
Byla to jedna z nejdrsnějších kapitol povídky. Teď už by mělo být jen líp :-) Jsem moc ráda, že se překlad líbí a děkuji za komentář, Densi :-)

Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: arabeska - 01.06. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Silná kapitola. Chytám tachykardii ze vší té Severusovy bolesti. Ale nemůžu si pomoct; Loten se ohromně úžasně povedlo toho Brumbála vykreslit jako kladného záporáka. Nějak se mi čím dál víc líbí myšlenka, že Brumla není svatoušek, ale že to ostatním pěkně zavařil.
Michael Bolton potěšil neskutečným způsobem. Netušila jsem, že ho vůbec někdo zná :D
Díky za překlad - opožděně ale přece!

Jdu spát psychicky ovlivněná. Jestli zítra tu patologii dostanu, tak Merlin existuje :D 
Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 02.06. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Nestihla jsem Ti odpovědět ráno, ale věz, že jsem na Tebe myslela. Gratuluji ke zkoušce. Merlin existuje :-D
Loten zná zpoustu zpěváků a básníků - její rozsah mě pokaždé udiví. Brumbál tu je za záporáka, to je jisté :-) Nevím, jestli to kladné v něm ale Severus spíš trochu nehledal. Ale snad jo. Největší zlo měl být přece Voldemort.
Bacha na tu tachykardii, ještě máš před sebou spoustu povídek k přeložení ;-)
Díky za komentář, arabesko :-)

Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: arkama - 08.06. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
TOP tejto kapitoly je rozpitvanie Severusovej školy a jeho vtedajšie pocity. Albusa autorka neznáša od začiatku, ale kvitujem jej, že výborne dopĺňa jasné veci do jasných vecí, keď už tú postavu takto píše :) 
Dík za preklad, dobre sa to číta :)
Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 09.06. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Loten má asi o Severusově minulosti dost jasnou představu a logicky vysvětluje, vše do sebe zapadá, až z toho mrazí. Brumbál tady rozhodně není hodný, moudrý dědeček :-) Těší mě, že se Ti to dobře čte, děkuji, arkamo :-)

Zaslepenost a nepochopenie, ignoracia a využivanie... zažil toho aj za niekolko životov.
Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 16.07. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
To ano, Loten mu toho hodně naložila na záda. Ale v podstatě i Rowla, jen tam to není vidět. Díky za komentář, mami :-)

Re: Post Tenebras Lux - 18. (Hodnotenie: 1)
Od: solace - 19.07. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Tak trochu mi nejde do hlavy, že na Severusa stretnutie s vlkolakom Lupinom zapôsobilo tak silne, že má z toho celoživotnú traumu, pritom sa mu v podstate nič nestalo (okrem zľaknutia) - Potter ho v poslednej chvíli zachránil. A keď sa s tým istým vlkolakom stretlo trio, vyviazlo z toho bez akejkoľvek psychickej ujmy (aspoň sa žiadna nespomína). Inak tých hrôzostrašných zážitkov, ktorými Harry, Hermiona a Ron prešli počas siedmych rokov by vydalo na nespočetné množstvo nočných môr. Každý sa s tým zrejme vyrovnáva po svojom. Vďaka za preklad, dievčatá.

AK. Poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: silrien - 13.03. 2017
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Týmto dávam vedieť, že očakávam ďalší príspevok. Ďakujem.

Prehľad článkov k tejto téme:

Loten: ( Lupina )09.01. 2015Vnímání
Loten: ( Lupina )19.11. 2014Post Tenebras, Lux - 43. - závěr
Loten: ( Lupina )16.11. 2014Post Tenebras Lux - Přijetí
Loten: ( Lupina )12.11. 2014Post Tenebras, Lux - 42.
Loten: ( Lupina )05.11. 2014Post Tenebras, Lux - 41.
Loten: ( Lupina )29.10. 2014Post Tenebras, Lux - 40.
Loten: ( Lupina )22.10. 2014Post Tenebras, Lux - 39.
Loten: ( Lupina )15.10. 2014Post Tenebras, Lux - 38.
Loten: ( Lupina )08.10. 2014Post Tenebras Lux - 37.
Loten: ( Lupina )01.10. 2014Post Tenebras Lux - 36.
Loten: ( Lupina )24.09. 2014Post Tenebras Lux - 35.
Loten: ( Lupina )17.09. 2014Post Tenebras Lux - 34.
Loten: ( Lupina )10.09. 2014Post Tenebras Lux - 33.
Loten: ( Lupina )03.09. 2014Post Tenebras Lux - 32.
Loten: ( Lupina )27.08. 2014Post Tenebras Lux - 31.
Loten: ( Lupina )20.08. 2014Post Tenebras Lux - 30.
Loten: ( Lupina )13.08. 2014Post Tenebras Lux - 29.
Loten: ( Lupina )06.08. 2014Post Tenebras Lux - 28.
Loten: ( Lupina )30.07. 2014Post Tenebras Lux - 27.
Loten: ( Lupina )23.07. 2014Post Tenebras Lux - 26.
Loten: ( Lupina )16.07. 2014Post Tenebras Lux - 25.
Loten: ( Lupina )09.07. 2014Post Tenebras Lux - 24.
Loten: ( Lupina )02.07. 2014Post Tenebras Lux - 23.
Loten: ( Lupina )29.06. 2014Post Tenebras Lux - Hledání
Loten: ( Lupina )25.06. 2014Post Tenebras Lux - 22.
Loten: ( Lupina )18.06. 2014Post Tenebras Lux - 21.
Loten: ( Lupina )11.06. 2014Post Tenebras Lux - 20.
Loten: ( Lupina )04.06. 2014Post Tenebras Lux - 19.
Loten: ( Lupina )01.06. 2014Post Tenebras Lux - Léto
Loten: ( Lupina )28.05. 2014Post Tenebras Lux - 18.
Loten: ( Lupina )21.05. 2014Post Tenebras Lux - 17.
Loten: ( Lupina )14.05. 2014Post Tenebras Lux - 16.
Loten: ( Lupina )07.05. 2014Post Tenebras Lux - 15.
Loten: ( Lupina )30.04. 2014Post Tenebras Lux - 14.
Loten: ( Lupina )23.04. 2014Post Tenebras Lux - 13.
Loten: ( Lupina )16.04. 2014Post Tenebras Lux - 12.
Loten: ( Lupina )09.04. 2014Post Tenebras Lux - 11.
Loten: ( Lupina )02.04. 2014Post Tenebras Lux - 10.
Loten: ( Lupina )26.03. 2014Post Tenebras Lux - 9.
Loten: ( Lupina )19.03. 2014Post Tenebras Lux - 8.
Loten: ( Lupina )12.03. 2014Post Tenebras Lux - 7.
Loten: ( Lupina )05.03. 2014Post Tenebras Lux - 6.
Loten: ( Lupina )26.02. 2014Post Tenebras Lux - 5.
Loten: ( Lupina )19.02. 2014Post Tenebras Lux - 4.
Loten: ( Lupina )11.02. 2014Post Tenebras Lux - 3.
Loten: ( Lupina )04.02. 2014Post Tenebras Lux - 2.
Loten: ( Lupina )28.01. 2014Post Tenebras Lux - 1.
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )27.01. 2014Úvod k povídce