Autor: Loten Překlad: Lupina Beta: marci Banner: solace
Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/13/Post-Tenebras-Lux
Rating: 16+
„The opposite of loneliness is not togetherness. It is intimacy.“
„Opakem osamělosti není pospolitost. Je to intimita.“
Richard Bach
XXX
Až příliš brzy na ně za dveřmi čekaly zkoušky. Hermiona dohlížela na mnoho písemných testů, aby dopřála učitelům na plný úvazek trochu prostoru na oddych; Severus ten luxus neměl, protože musel být v pohotovosti při každých praktických lektvarech. Nikdo jiný svůj vlastní předmět nedozoroval, ale zase při žádném jiném předmětu pravděpodobně nehrozily exploze v případě studentovy paniky. To znamenalo, že jej nevídala tak často jako dřív, ale protože i ona byla vytížená, moc ji to neovlivnilo. Ačkoliv zjistila, že letních prázdnin se téměř děsí. Kamarádi budou zaneprázdnění a pochybovala, že budou méně nepříjemní, než byli na Velikonoce; s jistotou očekávala, že celou tu pauzu stráví zalezlá ve svém malém bytě se snahou neuvztekat se k smrti, či nezkolabovat čirou nudou.
„Máte nějaké plány na léto, Severusi?“ zeptala se mimoděk jednoho teplého večera jen několik dní před koncem roku. Zase byli venku; dokonce ani sklepení nebylo příjemné pro pobyt vevnitř.
„Ne tak docela,“ odvětil, ale věnoval víc pozornosti zapálení cigarety než její otázce. „Karavan asi bude potřebovat pár oprav, ale to je vše. Na nějakou chvíli mám cestování plné zuby. Co vy?“
„Nic. Mohla bych vypadnout, ale Lenka je zaneprázdněná a nemyslím, že bych zvládla tolerovat někoho dalšího déle než jeden den. Asi pár lidí navštívím, ale krom toho, nic. Možná se pokusím vymyslet něco nového na výzkum… plánujete vy něco nového?“
„Výhledově bych se mohl pokusit o vývoj lepšího oleje na ošetření jizev,“ zamyslel se. „Používal jsem mudlovský výrobek –“ krátce se pousmál, „– ale proti jizvám po kletbách, nebo od magických zvířat jsou jeho účinky omezené, a jsem si jistý, že existuje lepší alternativa.“
„Předpokládám, že to není kvůli vašim jizvám na krku,“ tiše pronesla, vybavujíc si ty, kterých si všimla na jeho pažích loňského léta, nebo když si v laboratoři vyhrnul rukávy.
„Ne. Mám i mnoho dalších.“ Pokrčil rameny, vydechl tenký oblak kouře a pozoroval jeho rozptýlení do soumraku. „Žádná nebolí. Ale kůže táhne a to může být nepříjemné.“
„Vím.“
Chvíli se na ni díval s otázkou jasně vepsanou ve tváři, než se zjevně rozhodl, že to opravdu není jeho věc a odvrátil se. Krátce zvažovala, že mu to řekne, ale rozhodla se, že ještě ne; nebyl to problém jako takový, byla to jen ta jediná jizva, ale rozhovor o ní by byl sotva veselý a neměla na to náladu. Kromě toho to bylo trochu osobnější, než co by si myslela, že mu bude příjemné. A kdyby se rozhodl jí to oplatit, byla si jistá, že opravdu nechce vědět nic o těch jeho. Přinejmenším zatím ne.
„Tak tedy pojďme vyřešit projekt na příští rok,“ zlehka odváděla od tématu sebe i jeho.
„Opět budete trvat na mém sužování?“
„Ale, no tak, Severusi, nebuďte ošklivý. Přiznejte to, byla jsem přiměřeně nápomocná a ne zcela rozčilující.“
Jen zavrčel nevrlou odpověď a ona nedokázala zadržet široký úsměv, což jen zvýšilo jeho podmračenost. Jedna z dobrých věcí tohoto nového povědomí o jeho osobě, pomyslela si; poskytlo jí to alespoň určitý stupeň imunity před tímto mračením, které by ji kdysi vyplašilo k útěku.
XXX
Poslední den školního roku s sebou přinesl obvyklý zmatek. Nakonec všichni studenti odjeli a učitelský sbor stál ve vstupní hale a vyměňoval si úlevná oddechnutí. Poté zaměstnanci posbírali svůj majetek a postupně odcházeli. Hermiona v tichosti kráčela se Severusem dolů k bráně. Pro jednou se na prázdniny netěšila, a ani on nevypadal v lepší náladě, navzdory jeho nedávnému triumfu, kdy se Zmijozel vydrápal ze čtvrtého místa na druhé v kolejním poháru.
„Jste v pořádku?“ zeptala se tiše. Byli posledními, kdo odcházel, a na pozemky kolem nich padlo ticho.
Ztěžka vydechl. „Nikdy jsem se na léto nevracel domů rád,“ pronesl bezvýrazně. „I když má školní léta zde byla hodně času peklo, bylo to vždy lepší než být doma.“
To musela být ta nejhorší Hobsonova volba (1), dumala Hermiona, na jedné straně čelit šikaně a na druhé násilnickému otci. Je pravda, že o otcově týrání neměla žádný důkaz, ale několik zdrojů to výrazně naznačovalo. A jestli někdy potřebovala nějaký, měl to teď vepsáno v očích. Nevěděla, co na to říct, jen si přechytla Křivonožkův košík a krátce se dotkla jeho paže; pod jejím dotekem sebou moc netrhl, ale měla podezření, že to bylo jen proto, že se o to vědomě snažil.
„A když vám bylo šestnáct…“ nadhodila rozpačitě při vzpomínce na jeho vyprávění.
Přikývl spíše v reakci než souhlasem. „Nebylo to tak zlé, jak si myslíte, nebo tak zlé, jak by to asi mělo být. Ve skutečnosti… mi bylo jedno, že zemřeli. V té chvíli jsem k matce nic necítil; dotklo by se mě víc, kdybych se díval na cizí tělo. A co se týká mého otce…“ Odmlčel se a rty se stočily do hořkého úsměvu. „Mojí první reakcí byl hněv.“ Klesl hlasem a do očí se mu vplížila zastřená bolest. „Plánoval jsem ho zabít sám. Dokonce jsem měl v kufru ten zatracený jed. Celé pololetí jsem na něm pracoval. A ten parchant mě svým předčasným skonem podvedl.“
Rozumem si uvědomovala, že to říká, hlavně aby šokoval. Ale to neznamenalo, že to nebyla pravda. Tak nějak zvláštně Hermiona přivítala tu připomínku, čeho je tento muž schopný; poslední, co by si přála, bylo vytvořit si o něm nějakou fantastickou představu, nebo jej postavit na piedestal. A co bylo ještě podivnější, ta historka ji netrápila tolik, jak by snad měla. Tehdy bylo Severusovi šestnáct. Právě ztratil nejlepší přítelkyni (když se jí poprvé svěřil o rodičích, nedošlo jí, že to v ono léto se dole u jezera přihodil ten incident z myslánky). Ve skutečnosti ztratil jedinou spřízněnou duši. Byl izolován a zraněný a rozhněvaný a osamělý, a vracel se k týdnům týrání a neštěstí s žádnou nadějí na únik třebas jen na pár hodin. Ale nebyl zlomený. Nemyslela si, že by skutečně podnikl svůj plán. Ba co víc, při pohledu do jeho tváře si byla poměrně jistá, že ani on tomu nevěřil. Samozřejmě, o pár let později by to byl jiný příběh a teď by vteřinu neváhal; ale tehdy? Ne.
„Někdy věci nefungují, jak bychom si mysleli, že by měly,“ nakonec pronesla, „ale někdy vycházejí tak, jak předpokládáme.“
Zmatený její reakcí použil Severus svůj nejlepší výsměch. „Jestli mi citujete Micka Jaggera, přísahám, že vás uřknu.“
„Trochu uznání. Mám lepší vkus. A oba víme, že byste to nemohl udělat, ne tehdy. Věřila bych, že byste jej mohl proklít v zápalu boje, ale nevěřím, že byste byl schopný úkladné vraždy, nebo že byste ji již spáchal.“
„Nebuďte naivní.“
„Nejsem. Mám pravdu a vy to víte. Je mi jasné, že nyní byste to udělal, pokud byste opravdu neviděl jinou možnost, a mohla bych věřit, že byste toho moc necítil. Ale tehdy ne. A dokonce ani teď byste to neudělal jen pro své vlastní dobro.“
Stáli ve slunečním světle proti sobě, ale do očí se jí nepodíval. „Hermiono, nedělejte chybu představou, že víte něco o tom, čeho jsem schopný. Viděl jsem a provedl víc věcí, než si umíte představit, a neznáte mě tak dobře, jak si myslíte.“
„Možná ne,“ odvětila stále překvapivě klidná. „Ale poznám.“ Vztáhla ruku a dotkla se jemně jeho paže, ignorujíc jeho automatické ucuknutí jako reakci, a usmála se na něj. „Pěkné léto vám přeji, Severusi, a uvidíme se v září.“ Pevněji sevřela Křivonožkův koš a odvrátila se dřív, než mohl odpovědět. Když se soustředila, cítila na sobě jeho oči.
Ve zlomku vteřiny, kdy se přemisťovala, když se jí před očima svět závratně roztočil, zaslechla vzdálené zašeptání: „V září.“
XXX
Léto nezačalo nadějně. Lenka honila kdesi v Portugalsku jakési bizarní a snad i imaginární tvory, Harry s Ginny vstoupili do jednoho z jejich protivně odporných období, kdy ignorovali všechny ostatní (měla podezření, že je Ginny zase těhotná, a jestli ne, tak asi brzy bude) a všichni ostatní byli příliš zaneprázdnění, aby s ní promluvili. Naprosto. Nebo se setkali na skleničce či u jídla. Nebo jen odpověděli na dopis. Takto osamělá, frustrovaná, izolovaná a znuděná se necítila od… hm, vlastně loňského léta, od jistého setkání na nádraží Waterloo, které jí úplně změnilo život.
Hermiona tušila, že to byl skutečný důvod jejího současného podráždění. Chyběl jí. Ačkoliv byl často naštvaný, podrážděný a nepříjemný, alespoň byl ochotný s ní promluvit a poslouchat, co mu povídala, bez ohledu na vlastní názor na dané téma. A počasí nepomáhalo; udeřila hrozná vlna veder a bylo příliš horko na jakýkoliv pohyb, téměř příliš i na přemýšlení. A teď se jí porouchal ten zatracený ventilátor. V bytě měla jako v peci navzdory všem chladícím kouzlům, o která se pokusila.
Měla všeho plné zuby a špatnou náladu, když unaveně padla do křesla a zvedla mobil, aby prošla adresář v naději, že nalezne zapomenutého kamaráda – nejlépe nějakého s klimatizací. Neuspěla v hledání, ale nad posledním záznamem se zamračila – zapomněla, že má Severusovo číslo, i když kvůli jeho soukromí jej měla vedeného pouze jako písmeno S. Impulzivně mu poslala zprávu.
Tak pokud jde o moje léto, je totálně naprd. Co vaše?
Skutečně byla ztráta času posílat textovky jejím kamarádům – ani Harry tomu nepřišel úplně na kloub. Nečekala odpověď, ale k jejímu překvapení jí asi za minutu mobil zapípal.
Zlomila jste mi srdce.
Zírala na displej a cítila, jak se jí do tváře vkrádá úsměv.
Jsem lamačka srdcí? I vy lichotníku. Mají všichni Zmijozelové tak výmluvný jazyk? odvětila.
Odpověď přišla téměř okamžitě. Ano. Přirozeně rozeklaný.
To si získalo její tichý, radostný smích, když spěšně skládala odpověď. Zamítla svoji první reakci – bylo by příliš snadné začít flirtovat a byl to špatný nápad z mnoha ohledů, nezmiňujíc, že by se usmál k smrti. Nu, v tomto horku bude studená krev užitečná.
Odpověď jí přišla stejně rychle jako ta předchozí; zřejmě mu bylo známé hbitě skládat zprávy, aniž by se nutně uchyloval ke zkracování slov. Vy diskutujete o počasí? Jak strašlivě britské od vás.
V tomto jsem patriot. Ale vážně, to místo musí být výheň.
Tentokrát to zprávě trvalo trochu déle. Pokud to byl pokus o získání pozvání, abyste se sama přesvědčila, rozhodně byste měla zapracovat na své rafinovanosti, Nebelvírko.
Potkal jste mé přátele. Na co bych potřebovala rafinovanost?
Vynikající poznámka; ale přesto byste mohla shledat užitečným jistý stupeň rafinovanosti teď, kdy jste v zářnější společnosti.
Hermiona se usmála a napadlo ji, co mu asi nabídl našeptávač v mobilu. S jeho slovní zásobou výrobci mobilů nejspíš nepočítali. Dopřála si chvilku a popřemýšlela o jeho zprávách. Uvědomila si, že měl pravdu a že se snažila pozvat do karavanu; také si uvědomila, že ač neřekl ano, neřekl ani ne. A zjevně se nudil stejně jako ona. Rozhodla se a poslala odpověď. Nepochybně si osvojím tajnůstkářství z výše uvedené zářné společnosti skrze častější expozici. Jakmile to poslala, zamířila do svého pokoje se převléct a vybavila si přemisťovací bod, který použila dříve.
Telefon se znovu ozval při zamykání dveří. Od vás to zní jako choroba.
To je. Spletité a nepředvídatelné trápení s různými příznaky a doposud bez účinné léčby. Zatím můj výzkum probíhá, odpověděla, pak strčila telefon do kapsy a soustředila se.
Když se svět přestal točit, ocitla se na kraji pole u silnice vedoucí ke karavanům. Bylo zde stejně dusivé horko jako u ní doma, přestože byla na venkově blízko moře. Když vykročila, telefon jí znovu zatrylkoval. Zprávu si přečetla za chůze. To zní vážně. Nějaké teorie o příčině?
Rozhodla se, že toto byl asi ten nejabsurdnější rozhovor, jaký kdy vedla, a zvažovala možné odpovědi, zatímco kráčela areálem a mířila k jeho vozu. Mnoho teorií, ale žádný solidní důkaz. Předmět má tendenci být naštvaným a nespolupracujícím prevítem; pokrok je pomalý.
Byla již tak blízko, že slyšela pípnutí jeho telefonu při doručení zprávy, a zamrkala, když pohledem zachytila karavan. Vážně si pověsil houpací síť mezi něj a džíp, poněkud níž, než bylo zvykem u houpacích sítí. Ležel v ní rozvalený, jednu ruku stočenou pod hlavou a druhou držel mobil. Při čtení zprávy se mírně usmíval, a pak rychle tiskl tlačítka; otevřenými dveřmi za ním pronikal slabý zvuk rádia.
Hermioně se podařilo utlumit zvuk upozornění o příchozí zprávě, když dorazila odpověď, ačkoliv byla méně úspěšná při dušení smíchu, jakmile ji přečetla. Mám naprostou víru ve vaši iritující tvrdohlavost. I když vaši přátelé nikdy nepotřebovali nic subtilnějšího nad rámec perlíku, pro vás ještě jistá naděje existuje.
„To bylo kruté,“ přibližujíc se, pronesla nahlas. Rozhlédl se kolem, zatímco se smála, a nevypadal její přítomností překvapený; zjevně si tu zprávu správně interpretoval.
„Ale přesné,“ odpověděl a zasunul telefon do kapsy. Jeho vzezření bylo trochu šokující, protože si zvykla vídat jej v hábitu a v mnohem formálnějším oblečení; měl na sobě volné džíny a světle šedou košili jen napůl zapnutou, a byl bos.
„Nemáte to nízko na houpací síť?“ zeptala se, když na něj shlížela. Rozepnutá košile odhalovala jin-jang přívěšek, který mu věnovala v lednu (pokud věděla, nikdy jej nesundal, což bylo docela sladké); také ukazovala kus jizvy a umožňovala nahlédnutí na černé chloupky, na kteréžto se snažila nezírat.
„Opravdu si myslíte, že bych se svojí nohou mohl vlézt a vylézt z normální sítě?“ zeptal se a zastínil si oči, když se na ni podíval; vypadal unaveně. „I takto je to dost trapné.“
„Což vyvolává otázku, proč se obtěžovat?“
„Jak jste se správně domnívala, toto místo je výheň, téměř doslova,“ odpověděl unaveně. „Vlastně jsem tady včera v noci spal. No, spíše jsem tady ležel se zavřenýma očima. Nepodařilo se mi usnout.“
„Mluvte mi o tom,“ souhlasila, zpozorovala nehlídané lehátko u karavanu a nenuceně si k němu pomohla. Neelegantně se natáhla vedle něj a otřela si tvář. „Zkazil se mi ventilátor. Už nemůžu sedět ve svém bytě; skutečně bych se mohla roztavit.“
„Jak to zvládá chlupáč?“
„Jde to, Křivonožka je v pořádku. Spí ve vaně a kohoutek mu občas kápne na záda. A do misky s vodou jsem mu dala kostky ledu. Je na tom líp než já. Však mu řeknu, že jste se na něj ptal,“ dodala s pokusem o sarkasmus.
Na to si tiše odfrkl a po chvíli změnil polohu. Otevřela oči a zamrkala, když viděla, že zvedá hůlku; za chvilku k němu otevřeným oknem karavanu připlachtily dvě láhve. „Severusi! Co všichni ti mudlové?“
„V tomto počasí to budou považovat za přelud,“ odpověděl. „Každopádně jsou všichni na pláži, aby se příšerně spálili a pokusili se ignorovat neustálé a nekonečné kňučení svých dětí.“ Jednu z lahví jí podal a ona chvíli chladné sklo držela, než je otevřela. Byla to perlivá limonáda téměř neuvěřitelně chladná a dokonale sladko-kysele vyvážená.
„Perfektní. Děkuji.“ Studovala láhev, která vypadala spíš jako od piva a neměla nálepku. „Domácí výroba?“
„Přesně tak.“
„Musíte se velmi nudit, že?“
„Je takové horko, že by se televize mohla roztavit, ne že by bylo na co se dívat. Neodvážil jsem se zapnout počítač pro případ, že by se přehřál. A na čtení se nemůžu dost soustředit. To nenechává mnoho možností.“
„Znám ten pocit.“ Ztichla a, nepřítomně jej pozorujíc, vychutnávala si tichou hudbu a studený nápoj. Měl dokonce jizvu na levém chodidle, zubatý řez, jako by stoupl na rozbité sklo. Košile se na něm začala lepit a vlasy vypadaly vlhké. Pochybovala, že by ona na tom byla líp; vlasy teď neměla tak nezvladatelné jako dřív, ale v extrémních povětrnostních podmínkách měly tendenci se kudrnatit, a i v krátkých kalhotách a tílku jí bylo příliš horko. „Bože, tohle je šílené. Myslela jsem, že ke globálnímu oteplení má dojít postupně.“
Odfrkl si tichým smíchem a usrkl limonády. „Běžte si dát chladnou sprchu, jestli chcete,“ nabídl, aniž by se obtěžoval otevřít oči. „Za vodu neplatím, na nádrži je Kouzlo trvalého doplňování, takže si ji užijte podle libosti.“
„To zní… božsky,“ přiznala, „ale nevzala jsem si náhradní oblečení…“ Pořád tu existovala čistící kouzla, ale neplánovala být ženou v domácnosti; domácí kouzla ji štvala.
„Ložnice, druhý spodní šuplík. Můžete si půjčit tričko. Jestli chcete.“
„Já…“ Zaváhala, cítila téměř dusivé horko, které ji těsně obtékalo, a změnila názor. „Jsem příliš uvařená, abych byla zdvořilá. Děkuji vám.“
„Najdete tam vše,“ neurčitě odpověděl.
XXX
V karavanu bylo nesnesitelné horko; stěží překvapivé vzhledem k tomu, že se v podstatě jednalo o dlouhou kovovou krabici stojící na plném slunci. Dveře na obou stranách byly otevřené, stejně jako všechny vnitřní a také všechna okna, ale nikde se vzduch ani nepohnul. Opatrně vstoupila do jeho ložnice, nalezla zásuvku a zvědavě probrala trička s myšlenkou, co stálo tohoto uzavřeného muže dovolit jí tak hluboce vstoupit do jeho světa. Všechna trička by byla příliš velká, ale nakonec si vybrala vybledlé modro-šedé s bílou palmou na přední straně, které nebylo tak špatné. Neměla tušení, proč ho měl; ten styl mu opravdu nebyl podobný a pochybovala, že by je někdy nosil. Pevně odolala nutkání nakouknout do dalších zásuvek, když už tady byla – věřil jí a ona jeho důvěru nezradí – vstoupila do malé koupelny a zavřela dveře.
Zjistila, že na dveřích není zámek. Ale to nebylo překvapením, když žil sám – svoji koupelnu zamykala jen ze zvyku a v půlce případů zapomněla. Se zamykacím kouzlem by se cítila lépe, ale bylo by to strašně urážející – a, Hermiono, buď upřímná, opravdu bys protestovala, kdyby vešel? Rozhlédla se kolem; nebylo toho moc k vidění. Toaleta, umyvadélko, sprchový kout. Na polici ve sprše stál šampón, žínka a sprchový gel. Na polici vedle umyvadla viděla pěnu na holení, holicí strojek, kelímek se zubní pastou a kartáčkem. Nad umyvadlem ležel hřeben, deodorant a mýdlo. Na liště pod okýnkem s matným sklem visely dva ručníky. Bylo to strašně minimalistické a neosobní, ale na druhou stranu, byla to koupelna. Co jiného čekala?
Neurčitě pobavená svým sněním se Hermiona rychle svlékla a vstoupila pod sprchu. První dotek studené sprchy téměř zabolel, ale po chvíli se jí tělo začalo ochlazovat a uvolnila se, načež se otočila k prohlídce lahviček na polici. Šampón byl bylinkový a podle vůně obsahoval skutečně byliny, což pravděpodobně znamenalo, že byl jeho výroby; sprchový gel byl citrusový. Použila oboje s úlevou, že už není tak ulepená a necítí se tak nepříjemně. Užila si příležitost pobytu ve sprše, aniž by se musela starat o náklady – v poslední době se její účty za vodu zvýšily.
Když se nakonec oblékla a vyšla ven s vlhkým ručníkem, vzduch se začal ochlazovat s prodlužujícími se stíny. Síť již nevisela na slunci a Severus usnul. Ve snaze o utajení skopla z nohou žabky a ručník pověsila co nejtišeji, aby jej neprobudila. Po posazení na schůdky sledovala mužův spánek fascinovaná tímto letmým náhledem na jeho zranitelnější stránku.
Ve spánku vypadal mladší. Hodně z napětí jeho tváře se uvolnilo, některé ostré črty změkly. Bylo však třeba připomenout, že byl i tak nebezpečný; hůlka ležela nadosah a Hermiona dobře věděla, jak rychlé má reflexy. Pochybovala, že by byl tvrdý spáč. Ani nechrápal, což z něj činilo výjimku mezi jejími kamarády – a i některými kamarádkami, když na to přijde.
Po chvíli se mu oči pod zavřenými víčky začaly pohybovat a ona přemýšlela, o čem se mu zdá. Doufala, že to nebyl nepříjemný sen, ale tušila, že to je asi jen zbožné přání. Také sebou začal lehce škubat – ne oním bojem s nočními můrami, ale spíše stylem neklidného dřímajícího štěněte, ačkoliv se s malým pousmáním rozhodla, že toto konkrétní přirovnání nevysloví nahlas jemu na doslech. Při jeho sledování se zamračila; má na tváři vlhko? Možná byl náchylný na noční pocení; občas se to stávalo při zlých snech… Ta myšlenka se vytratila, když se naklonila blíž a uvědomila si, co to vlastně je.
Plakal. Tiše. Ve spánku.
Hermiona jej chvíli pozorovala a přemýšlela, zda jej má vzbudit. Nezdálo se, že by měl zlé sny; oči se mu pohybovaly docela pomalu a ten příležitostný záškub nebyl velký, i dýchal hluboce a dokonce i pravidelně. Možná takto se celá ta léta se vším vyrovnával, dumala. Musel existovat nějaký druh emocionální ventilace, jinak by se zbláznil. Možná něco z toho vypustí ve spánku. Přemýšlela, zda si je toho vědom, a došla k závěru, že ne. Kdyby věděl, že by ve spánku mohl někomu odhalit něco jen vzdáleně osobního, nikdy by se tak neuvolnil, aby usnul. Což znamenalo, že jen velmi zřídka, pokud vůbec, usnul ve společnosti…
Nebyla si jistá, kolik času uplynulo, ale nemohlo trvat dlouho, co ty tiché slzy pomalu ustaly. Severus si povzdechl, mírně se posunul na bok, a znovu se uvolnil. Jakmile zase upadl do hlubšího spánku, veškerý pohyb ustal. Změna polohy způsobila, že se mu pootevřela košile; viděla teď mírné vzedmutí svalstva, černé chloupky a jizvu, která skrz ně vytvořila brázdu. To by mohlo být rušivější, pokud by nebyla zaměstnaná přemýšlením o dřívějších slzách. Nakonec ji napadlo, že bude zuřit, pokud se probudí a zjistí, že jej sleduje. Přivolala si tedy knihu a omezila se na jeho krátké zkontrolování na konci každé stránky.
XXX
Dokonce i jeho probuzení jí poskytlo další náhled. Každému, dle její zkušenosti – kamarádi, rodina, milenci – trvalo alespoň pár vteřin se po procitnutí zorientovat, protože mozek zpracovával, kde je a kdo je; ne tak Severus. Přešel ze spánku do plné bdělosti bez zřejmého mezistupně. Jednu chvíli tiše spal, další seděl s očima ve střehu a hůlkou v ruce – automatický reflex, soudila. Když si jí všiml, trochu se uvolnil a zastrčil hůlku do pásku. „Dobrý večer,“ poznamenal a vypadal trochu rozpačitě.
„Ahoj,“ odpověděla s úsměvem. „Cítíte se lépe? Vypadalo to, že jste to potřeboval.“
„Hm,“ zamumlal neurčitou odpověď. „Nečekal jsem, že tady stále budete. Ani podle mých obvyklých norem si nemůžu myslet, že bych byl nějak zvlášť dobrá společnost.“
„No, nevím… Snášela jsem i horší,“ odpověděla mu s takovou mírou sarkasmu, kterou se odvážila. „A ani jste nechrápal, a tak. Opravdu to bylo klidné. Kromě toho by bylo neslušné se u vás osprchovat a hned jít.“
„Když to říkáte.“ Ztěžka a pomalu se dostal z houpací sítě, vstal a protáhl se.
„Říkám. Děkuji za poskytnutí trička.“
Podíval se na ni, když kolem ní zdolával schůdky do karavanu, a zamířil do koupelny. Jakmile prošel, uslyšela jeho zamumlání pod vousy: „Na vás vypadá líp.“ V naprostém šoku málem upustila knihu a zůstala na něj zírat, dokud nezavřel dveře do koupelny.
Co to mělo znamenat? Zády jí přeběhl mráz, když zvážila, že cokoliv byla tato podivná přitažlivost, asi byla vzájemná. To byl nečekaný vývoj. Když se zamyslela, dávalo to smysl – měl méně přátel než ona (ve skutečnosti se zdálo, že s výjimkou jí neměl vůbec nikoho) a jediné ženy v Bradavicích blízké jeho věku ani nenapadlo něco takového zvážit – ale pořád si úplně nezvykla na představu, že by ji muži mohli shledávat atraktivní, a to i po letech potvrzujících důkazů.
Několik malých a doteď nepovšimnutých signálů se teď v paměti vylouplo. Za posledních pár měsíců nebo tak – ve skutečnosti od doby krátce před Velikonocemi – se zdál trošku jiný. Přistihla jej sledovat ji se soustředěným, zvláštně ustaraným výrazem, který zamítla jako jeho obvyklé rozjímání, a nezdálo se, že by věděl, jak se k ní chce chovat – jeden den mohl vynakládat skutečné úsilí být méně nepřátelský a více ohleduplnější, a další byl odměřený jako dřív; střídal tyto dva extrémy, jako by předchozí měsíce klidného přátelství neexistovaly.
No. To bylo… nečekané. Stále přemýšlela a napadlo ji, že už je v koupelně dlouho, celkem vzato. Vybavila si jeho výraz, když kolem ní procházel, a uvědomila si, že rozhodně nezamýšlel něco říct hlasitě, a že asi jen sám sebe krásně přivedl do rozpaků. Jeho uzavřený a hlídaný výraz, když se nakonec objevil, to podpořil; považovala za dobrou politiku předstírat, že jej neslyšela, a také předstírat, že si v jeho očích nevšimla zvláštní směsice úlevy a čehosi jiného.
XXX
Už to bylo týden, kdy z různých důvodů trávila většinu každého dne v karavanu. Nebylo to přímo trapné samo o sobě; mezi nimi se ve vzduchu vznášel zvláštní pocit, ale nebylo to napětí, jako spíš… uvědomění. A Hermiona měla za to, že pokud to cítila ona, Severus jako mistr špion také. Ani jeden to ještě otevřeně nepřiznal, ale cítila v tom jistou nevyhnutelnost. Dříve či později budou muset přiznat, že tam cosi je.
V této chvíli však v nezmenšené míře pokračovala vlna veder, a tak bylo snazší to ignorovat a užívat si společného času. On většinou vařil, hlavně aby měl co dělat; ona zjistila, že čím exotičtější jídlo dostala, tím víc se nudil. Karavan byl už tak vyhřátý, že vaření nedělalo žádný rozdíl, ačkoliv obvykle nejedli dříve než po setmění, které přineslo trochu úlevy. K jejím rozpakům také usnula a prodřímala většinu jednoho rána; jediné, co Severus pronesl při její snaze se omluvit, bylo, že to bylo jen fér a s nezbedným úsměvem dodal: „A ani jste nechrápala, a tak.“
Sledovali filmy, četli, nebo rozprávěli. Jeho video sbírka (teprve se začala měnit na DVDčka) byla každým kouskem podivná a rozmanitá, stejně jako jeho hudba. Nakonec se na to zeptala.
„Není to vědomá volba,“ odvětil nepřítomně. „Dlouho jsem neměl peníze. Většina mých videí a CDček pochází z charitativních obchodů a výprodejů. Stejně tak většina knih, když na to přijde. Také jsem měl nějakou dobu problémy s koncentrací a bylo jednodušší mít k dispozici širokou škálu žánrů.“
„To dává smysl.“
„Jsem na řadě s otázkami, že ano?“ Zvláštním způsobem se to změnilo ve hru, přičemž se střídali v otázkách, které byly obvykle naprosto irelevantní k poslednímu dotazu, a skákali od tématu k tématu.
„Jen do toho.“
„Co tady děláte?“
„Co?“ Při usazování – dal jí svoji síť a převzal lehátko, které téměř jistě ukradl od sousedního karavanu – na něj Hermiona zůstala zírat. Vážně jí pohled vracel.
„Co tady děláte, Hermiono?“ zopakoval tiše. „Nemůžete mi tvrdit, že jste vždy chtěla strávit celé letní prázdniny sledováním mého kulhání nahoru a dolů do mého otlučeného a přehřátého karavanu a hádat se o Kmotrovi. Mohla byste dělat daleko lepší věci.“
Se zabořením se zpět do sítě zvažovala otázku, prosívajíc ji skrze specializované filtry Severusova projevu, které vytvořila za celý loňský rok. „Nemám skryté motivy, na ničem nepracuji a není to z lítosti.“
Vypadal téměř frustrovaně a pohrával si s roztřepenými vlákny svých džínů. „Na to jsem se neptal.“ Což není to samé jako: věřím vám, poznamenala.
„Protože…“ Hermiona zaváhala a pohlédla na něj. Vzpomněla si na dobu, kdy se on otevřel jí, i když jen trošku, a na dobu, kdy dal najevo, že jí věří (alespoň do jisté míry; rozhodně víc než ostatním), něco v ní prasklo a přistihla se, že mu říká naprostou pravdu. „Protože jsem osamělá a užívám si vaší společnosti.“
Zamrkal, výraz se mu změnil od frustrovaného na překvapený a pak na tichou neutralitu, která jí nějakým způsobem předala zprávu, že poslouchá, aniž by soudil. Zhluboka se nadechla a začala pomalu mluvit s úlevou, že to konečně má komu říct.
„Všichni si myslí, že jsem populární. Válečná hrdinka, členka slavného Zlatého tria, učitelka na nejslavnější škole světa, jedna z nejslavnějších čarodějek světa. Je to lež, všechno. Má ‚sláva‘ je vytvářena tiskem, který mě většinou nenávidí, nekonečně diskutuje s kým spím, nebo údajně spím, a spekuluje s kým budu spát příště. Jediná rodina, která mi zbyla, jsou rodiče, a ti nejen že se mnou odmítají mluvit, ale ani nevím, kde se nacházejí, nebo zda jsou stále naživu. Kolegové v práci… jsou to převážně milí lidé, ale většina mě učila a generační rozdíl hodně ztěžuje. Je tam tolik historie, že je těžké být jen přáteli, a stejně s nimi nemám moc společného. Jediný, s kým mohu skutečně mluvit, je Neville, a ten má svůj vlastní život.
Co se týká kamarádů, nikdy jsem jich moc neměla. Vždy to opravdu byli jen Harry a Ron a Neville a později Ginny a Lenka. V tyto dny… no. Vím, že přátelství na internátní škole je trochu nepřirozené, všichni si kompenzujeme odloučení od domova a rodiny. Vím, že věci se vždy změní, když odejdeme. Ale… teď ode mne už nepotřebují opisovat domácí úkoly a někdy to vypadá, že mě nepotřebují vůbec. Jako bych jim nestála za námahu. Když se sejdeme, kdykoliv se pokusím mluvit o něčem, co se v mém životě přihodilo, nezdá se to být důležité. Obvykle mne to zanechá s pocitem, že mě nestojí za to poslouchat, a ten pocit nenávidím. Ale kdykoliv se jim to pokusím sdělit, jako bych jen přeháněla. Lenka je jediná, s kým ještě můžu mluvit, jak jsem byla zvyklá, protože pro ni neplatí normální pravidla. Ale nevidíme se často a některé věci nepochopí, ačkoliv ne že by se nesnažila. Pořád je to dobrá kamarádka, ale jsme velmi rozdílné.
Občas… jsem velmi osamělá. Předloni proběhly dny, aniž jsem s někým promluvila, pokud nepočítám Křivonožku a ve špatné dny, myslím, i on má dost mě poslouchat. Ale s vámi… je to jiné. Nemám strach s vámi mluvit. Nemám pocit, že při konverzaci s vámi se musím kontrolovat. Máme rádi spoustu stejných věcí a je skvělé moci mluvit o… filozofii, nebo jak se postoje k přeměňování změnily ve čtrnáctém století, nebo o známých odbornících na věštění z čísel, aniž bych se cítila jako – knihomolka, nebo nudná. A když se bavíme o něčem, co nemyslím, že vás zrovna zajímá, jste natolik zdvořilý, že posloucháte. Když se na něčem neshodneme, nepředpokládáte automaticky, že se musím mýlit já; ochotně nasloucháte mým úvahám, hovorům o mé práci a co chci učit, než skončí pololetí – jste první osoba, která se kdy skutečně zajímala o mé plány a sny. No, mí ostatní přátelé mě svým způsobem podporují, ale skutečně se nezajímají. Nevím, jestli se vy zajímáte, či ne, ale projevujete zájem. Když se mě ptáte, co mě trápí, vím, že si odpověď doopravdy poslechnete; nechcete po mně, abych lhala a řekla, že je vše v pořádku.
Takže… to je asi důvod, proč jsem zde. Protože jakýmsi podivným způsobem jste dobrý přítel, a protože jsem skoro tak izolovaná jako vy. A protože jsem tady ráda.“
Jakmile domluvila, rozhostilo se dlouhé ticho. Severus zůstal zvláštně bez hnutí a s ustaraným mračením zíral do dálky. Co se Hermiony týkalo, cítila téměř úlevu, že konečně nahlas vyslovila, co ji řadu let trápilo.
Nakonec hlasitě vydechl a pomalu řekl: „No, dobře vám tak.“
Ohromená cítila, jako by ji někdo praštil do břicha, ale než mohla zareagovat, pokračoval a ona pochopila to, co viděla v jeho tváři.
„Jak jste se mohla opovážit trávit všechen čas udržováním páru blbců naživu dost dlouho na to, aby provedli jen něco vzdáleně užitečného? Jak jste se opovážila přijít se způsoby, jak zachránit kouzelnický svět? Jak jste se mohla opovážit kvůli nim vydržet mučení? Vy sobecká potvoro, zcela jasně musíte být potrestána. Bože, světu už nerozumím!“ Zavrtěl hlavou, hněv mu hořel v černých očích a hlas zdrsněl do zavrčení.
„Já si za desetiletí odporných skutků, za neatraktivnost a nepříjemnou osobnost svoji izolaci zasloužil. Ale nemohu pochopit, jak mohl ve stejné situaci skončit někdo jako vy; jste přesný opak… Vaši takzvaní přátelé jsou ještě pitomější, než jsem si kdy myslel, a to jsem nevěřil, že je něco takového v lidských silách. Inteligence není zločin a oni vám dluží víc, než by si kdy mohli uvědomit!“
„Oni?“ zeptala se tiše, lapená jeho podivným rozpoložením. „Kdo jsou to ‚oni‘?“
„Všichni!“ zavrčel. „Uvědomil si někdo, že bez vás by drahý Chlapec-který-zůstal-naživu nedožil ani do svých dvanáctých narozenin?“
Jeho rozhořčení kvůli ní bylo přesně to, co potřebovala. A ta vřelost jí změnila každý sval na kapalinu, když se uvolnila a přišla o zauzlení napětí, o kterém ani nevěděla, že je má. Najednou ji cosi napadlo a zamračila se. „Pomoc při záchraně světa… pomoc při udržení Harryho naživu… snášení hrůz v zájmu lidí, kterým je to jedno… Severusi, vy jste právě popsal se mnou i sám sebe.“
Zaskočeně se na ni díval, jeho hněv pohasl, když o tom popřemýšlel. Nakonec se potichu ozval: „Zdá se, že jsme oba trestáni. Vždy jsem měl dojem, že můj zasloužený trest je za mé nesčetné hříchy, ne za mé ‚dobré‘ skutky – i když nevalné. Ale pokud jste vy ve stejné situaci, možná se mýlím… Veritas odium paret.“
„Veritas znamená pravdu… zbytek neznám.“
„Značí to: ‚Pravda vyvolává nenávist.‘ Jestli je toto odměna za hrdinství, nikdy bych se neobtěžoval.“
„Souhlasím,“ odpověděla upřímně. Už dlouhou dobu si myslela, že jak s ním zacházeli, nebylo fér, když bez něj by všichni byli mrtví, nebo by si to přáli; potřebovala vést s ním tento rozhovor, aby si uvědomila, že ani s ní nezacházeli fér. Zazubila se na něj s rozhodně zvláštním pocitem. „Začínám chápat, co jste měl o Silvestru na mysli.“
„Nu, obvykle mívám pravdu, když dojde na toto konkrétní téma,“ vstal a nabídl jí ruku. „Pojďme dovnitř. Udělám sangrii. Jestli se nemýlím, říkala jste, že jste nikdy neviděla Dobré ráno, Vietname (2)?“
„To zní téměř dokonale,“ odvětila a následovala jej dovnitř, aby našli nahrávku v přeplněné polici.
„Rozhodně jste byla sama příliš dlouho, pokud je toto vaše představa o dokonalosti.“
„Pokud se to jiným nelíbí, je to jen jejich vina,“ začala se smát – nikdy dřív se tak necítila, podivná směsice vzdoru, zloby a nenávisti a nevíry, rezignovaného humoru a čehosi skoro jako strachu, vše poskvrněné hořkostí, že to až bolelo. Takto se celou dobu cítí Severus?
Viděla mu v očích, že přesně chápe, jak se cítí, než se také rozesmál tím svým hlubokým, nepoužívaným smíchem promíchaným s jejím do horkého letního večera.
XXX
Hermiona se následujícího dne probudila s tepavou bolestí v hlavě, lahvičkou léku na kocovinu na stole karavanu, polštářem pod hlavou, když zůstala ležet na jedné z pohovek, a za zvuků tekoucí sprchy. Pomalu se jí vrátily vzpomínky – oba se při sledování filmu na truc a jako čuňata opili. Povětšinou zdrbali všechny své společné známé (zjistila několik pikantních tajemství o různých členech Řádu; zejména Kingsley, jak se zdálo, má docela pestrý život), než nakonec odpadla.
Ve chvíli, kdy sebrala veškerou sílu, aby doklopýtala ke stolu a vypila lektvar, který tam na ni čekal, Severus se vynořil ze sprchy – plně oblečený k jejímu tajnému zklamání – a začal chystat snídani. Naštěstí nebylo tak horko jako v předchozích dnech, a to v kombinaci s úlevou po užití léku způsobilo, že se cítila více méně jako člověk.
„Zpět v reálném světě?“ přivítal ji ironicky Severus a rozklepl vajíčka do misky.
„Jen taktak,“ souhlasila pochmurně a přeběhla si prsty vlasy, přičemž se nad tou spletí zašklebila. „Co to proboha bylo? Nechutnalo to jako sangria.“
„Byla to její levná verze. Červené víno, pomerančový džus a limonáda. Nakonec hlavně jen víno. Po levném víně je vždy kocovina – zejména když se vypije tolik jako v našem případě.“ Ukázal směrem k otevřeným dveřím; Hermiona se s mračením podívala ven a zamrkala při pohledu na hromadu krabic a prázdných lahví.
„My jsme toho vypili tolik? Divím se, že jsem se vůbec probudila.“
„Všechny nejsou ze včerejška, ale většina ano.“
„No, zdálo se to jako dobrý nápad. Ale neměl jsi mě povzbuzovat.“ Cítíc se už trochu lépe, přešla do kuchyňky. „Co je ke snídani?“
„Francouzský toast?“
„Skvělé. Mohu si zase půjčit koupelnu? Potřebuji si vyčistit zuby.“
„Víš, kde co je.“
„Po snídani se musím omluvit Křivonožkovi. Nebudu tam dlouho.“
(1) Hobsonova volba – volba, kdy máte jen jednu možnost výběru – Ber, nebo nech být.
http://drobnostisv-sidonie.webnode.cz/news/ber-nebo-nech-byt-hobsonova-volba/
(2) Něco více o filmu: http://www.csfd.cz/film/5949-dobre-rano-vietname/