Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2

„The meeting of two personalities is like the contact of two chemical substances: if there is any reaction, both are transformed.“

„Setkání dvou osobností je jako kontakt dvou chemických látek: v případě, že nastane nějaká reakce, obě jsou přeměněny.“

Carl Jung

XXX

Jakmile se Hermiona zastavila, aby popřemýšlela, několik podivností na jejím objevu ji zasáhlo. Především naprostý nedostatek utajení; ve chvíli, kdy začala doopravdy hledat, nebyl tak strašlivě nenalezitelný. Volba jeho pseudonymu byla zjevná, jakmile se nad tím zamyslela. Karavan nebyl nijak magicky chráněn, ani nebyl ukrytý, i když se vyvarovala přiblížení; bylo docela pravděpodobné, že tam měl nějaká ošklivá obranná kouzla. I tak se jí na tom něco nezdálo; toto byl Severus Snape, muž, který byl špión a dvojitý agent ve dvou válkách. A přesto byl tady venku. Nedávalo to smysl. Mohl se schovat mnohem chytřeji; tak proč to neudělal? Proč se otevřeně procházel po nádraží Waterloo během dopravní špičky? A proč teď, když ona věděla, že žije, se nepřestěhoval, nebo neschoval?

A tady to skřípalo. Prostě jej neznala natolik, aby si troufla hádat. Ale to ve skutečnosti nikdo; i staří kolegové, kteří s ním dvacet let pracovali, nebyli před lety při hledání moc nápomocní. Musel vědět, že riskuje odhalení, když se pohybuje tak nezakrytě. Takže to možná celou dobu bylo jeho záměrem; vypadalo to, jako by chtěl, aby někdo objevil, že je stále naživu. A jestli nic nepodnikl, aby se skryl teď, když věděla… Existovalo několik možných vysvětlení, rozhodla se nakonec. První – prostě nevěřil, že by byla natolik chytrá, aby na to přišla. Druhé – nevěřil, že by se obtěžovala jej hledat. Nebo třetí… chtěl být nalezen.

Myšlenky jí přerušilo vyzvánění telefonu; překvapilo ji. „Haló?“

„Ahoj, to jsem já,“ pozdravil ji Harryho hlas. „Něco nového?“

„Nejsem si jistá,“ pomalu odpověděla.

„Co se stalo?“

„No… Nebyla jsem k tobě úplně upřímná. Vím, že je naživu, protože jsem ho viděla.“

„Co?“

„Měla jsem ti to říct, ale když jsem ti volala, ještě jsem to celé nějak nepobrala. Myslím, že jsem byla v šoku. Nevydala jsem se jej hledat, nebo něco podobného. Procházela jsem Londýnem a doslova jsem do něj narazila. Vyklouzl mi, ale předtím se mnou mluvil – zdráhavě. Určitě to byl on. A teď… Myslím, že jsem našla místo jeho pobytu. Ale něco je divné.“

„Divné, jak?“ zeptal se slabě Harry.

„Bylo to moc snadné.“ Začal se smát a ona cítila, jak i jí úsměv cuká rty. „Vím, vím, ale vyslechni mě. Otevřeně si pochoduje Londýnem. Používá evidentní falešné jméno. Trvalo mi jen dva týdny jej vysledovat – Snapea, po kterém ministerstvo a Řád pátrali deset let. Ani se nepokouší schovávat, Harry. Nemá tam ani utajovací kouzla, ani mudly odpuzující, a nepokusil se o změnu vzhledu.“ No, snad až na jeden či dva menší kosmetické rozdíly. „Zní ti to jako Snape?“ zeptala se.

„Když to podáš takto, ne.“ V Harryho hlase slyšela zamračení a uměla si představit, jak si prsty projel vlasy. „Takže co? Myslíš, že je to… nevím, past?“

„To ne. Pro to nemá důvod. Nepotřebuje nás nikam vlákat, pokud chce navázat kontakt. A nemyslím, že by se obtěžoval s nějakými hrátkami. Ne, myslím, že je v tom něco jiného.“

„Jako co?“

„Buď nevěří, že jej někdo hledá, nebo chce, aby byl nalezen. Uvažovala jsem, zda si prostě nemyslel, že nejsme dost chytří, abychom jej našli, ale i kdyby o tom byl přesvědčený, neriskoval by podceňováním naší inteligence. Mám za to, že chce, abychom ho našli.“

Chvíli bylo ticho, než znovu promluvil a zněl zamyšleně. „Pokud máš pravdu, co z toho plyne?“

„Nevím. Mluvila jsem s jeho… sousedem; tam, kde je, bydlí pár let. Předpokládám, že předtím se opravdu skrýval, a teď chce být nalezen.“

„No, tak to je složité,“ povzdechl si. „Můžeš přijít? Tohle potřebuje víc než jen telefonní hovor.“

„Jen ty a já?“

„A Ginny.“

Zasmála se. „Takže když tě poprosím, abys nikomu nic neříkal…“

Přidal se k jejímu smíchu. „Ginny se nepočítá, to víš.“

„Dobře. Přijdu brzy.“

XXX

„Takže myslíš, že to je forma výzvy, která nás má povzbudit k tomu, abychom na to přišli?“ zeptal se Harry.

„Nevím,“ odpověděla Hermiona pomalu. „Může být. Myslím, že si s ním musím pořádně promluvit.“

„Je to dobrý nápad? Nenávidí tě.“

„Harry, nenávidí nás všechny,“ podotkla. „Kdo jiný může jít? Rozhodně nebude chtít mluvit s tebou, to víš. A Ginny…“

„Tolik jej neznám,“ přiznala Ginny a zavrtěla hlavou. „A během posledního roku, když jste nebyli ve škole, jsem toho proti němu tolik podnikala… Taky mě nenávidí. Pokud to nechceme prozradit ostatním, musí jít Hermiona.“

„A neměli bychom to někomu říct? Kingsley by měl vědět…“

„Ne, ne ministerstvo, ještě ne; to je to poslední, co potřebujeme.“

„Budiž,“ připustil Harry. „Co tedy McGonagallová?“

„Ani to nemyslím, že je dobrý nápad. Nikdy Snapeovi doopravdy neodpustila,“ pronesla pochmurně Hermiona. „Myslím, že musíme zjistit, co se děje a proč se najednou neskrývá. A až pak zapojíme někoho z Řádu.“

„Chceš to říct Ronovi?“ zeptala se Ginny váhavě.

Hermiona si povzdechla. „Ještě ne. Nechci se hádat a v poslední době přesně takhle všechno končí. Víte, jak těžko přijímal skutečnost, že Snape není špatný člověk; bude celou situaci nenávidět víc než kdokoliv jiný. Neříkejme mu to, dokud nebudeme muset.“

„Jakkoliv je mi to protivné, máš pravdu,“ souhlasil tiše Harry. „Takže si s ním půjdeš promluvit?“

„Pokusím se. Neprozradím vám zatím, kde bydlí. Chápete proč, že?“

Přikývl. „Tak mu můžeš po pravdě říct, že nikdo další neví.“

„Ano. Nejsem si jistá, jestli se mnou vůbec promluví, ale pokud ano a já mu zalžu a on to zjistí, pak mě prokleje do druhého kolene.“

„Bude to nebezpečné?“ zeptala se Ginny.

„Nemyslím,“ odpověděla zamyšleně. „Chce, aby ho někdo našel. Pochybuji, že ho nadchne moje přítomnost, ale jsem evidentně lepší možnost, než by byl Harry. Štvala jsem ho hodně, ale nezpůsobila jsem mu žádný konkrétní problém – až na krádež zásob ve druhém ročníku,“ dodala pochmurně. A jeho podpálení v prvním ročníku a útok na něj v Chroptící chýši na konci třetího… Byla jsem opravdový delikvent, že? „V každém případě se mi nezdál v dobrém stavu. Pokud se to nezvrhne, budu schopná alespoň prchnout.“

„Buď opatrná, Hermiono,“ varoval ji Harry. „Nikdo Snapea v souboji neporazil, ne jeden na jednoho. Žije na vlastní pěst deset let; může být psychouš jako Pošuk.“

„Budu opatrná.“

XXX

Největším problémem bylo rozhodnout se, co by mu měla říct. To byl vlastně jeden z hlavních důvodů, proč se tehdy víc nesnažili Snapea nalézt; prostě neexistovala slova omluvy za tolik let naprosto špatného posuzování jeho osoby. Věděla, že i kdyby jej přesvědčila k hovoru, v jistém okamžiku se jí zeptá, co tam dělá a proč k němu přišla. Nalézt odpověď bude těžké, protože si jí sama nebyla jistá. Velkou část toho tvořila vina; všichni mu tolik dlužili a nesnažili se skutečně zjistit, co se s ním stalo. Chtěla se ujistit, že je v pořádku, že nic nepotřebuje. Také byla zvědavá; chtěla zjistit, kde byl celou dobu a jak přežil. A nakonec se chtěla pokusit mu vynahradit to, jak se k němu tak dlouho chovali.

Smíchem přivodí kýlu sobě. Pak uřknutím přivodí nějaký ohavný stav mně.

I tak to musela zkusit. Nadechla se a přešla holou zem ke karavanu a přes vratké schůdky, aby zaklepala na dveře.

Snad po celé věčnosti zaslechla nerovnoměrné kroky a na druhé straně matného skla zasazeného do dveří se objevil stín. Zámek klapl a ona pocítila krátké nutkání prchnout; než ale mohla impulzu podlehnout, dveře se rozlétly a Hermiona zjistila, že znovu stojí tváří v tvář svému bývalému učiteli lektvarů.

Nezměnil výraz, ani mírné rozšíření těch černých zornic nezradilo jeho myšlenky, když ji uviděl. Chvíli se na sebe mlčky dívali, než vydechl. „Je asi příliš doufat, že byste byla ochotná prostě odejít.“

„Obávám se, že neodejdu,“ tiše odpověděla s pocitem, jak se její hrozivě stažený krk začíná uvolňovat. Nenapadne ji, jinak by to už udělal.

„Přirozeně že ne,“ zamumlal. Bez dalšího slova se odvrátil a stáhl se dovnitř, nechávaje za sebou dveře otevřené. Rozhodla se brát to jako pozvání, i když ne příliš vlídné. Následovala jej dovnitř a zavřela za sebou. Při vstupu do, jak se ukázalo, malého obývacího prostoru, se kolem sebe zvědavě rozhlédla. Obsahoval dvě staré pohovky, stůl, křesla a množství skříní, což vše dohromady místnost přeplnilo. Nezdálo se, že by kouzelně vnitřek karavanu zvětšil. Z rohu hrálo staré rádio; ztlumil je, ale úplně nevypnul, a přesunul se do dlouhé a úzké kuchyně. Tam se otočil a opřel se bokem o kuchyňskou desku. S rukama založenýma na prsou se na ni zachmuřeně zadíval. Čekal.

Chvíli trvalo, než se na něj podívala. Váhu těla držel vychýleně, většina spočívala na levé noze. Nezdálo se ale, že by měl bolesti, pokud mohla říct. Ani nevypadal tak unaveně jako minule; tomu pravděpodobně napomáhal nádech ostražitosti v očích. „Přišla jste sama?“ zeptal se nakonec; věděla, na co se opravdu ptá.

„Ano,“ odpověděla a na okamžik nic nevysvětlovala. Sledovala, jak se mu kůže v koutcích očí napnula; dny, kdy ji mohl pohledem rozhodit, byly pryč. Byl hrozivý jako vždy, ale zažila příliš, aby se nechala tak lehce znervóznit. Ustoupila a sdělila mu to, co chtěl slyšet. „Nikdo nemá ponětí, kde se nachází toto místo, nebo jak je najít. Dva lidé jsou zpraveni, že jsem tady a proč. Nikdo další ani neví, že jsem hledala, ještě ne.“

Trošku se uvolnil, což podtrhlo, jak napjatý byl. Po chvíli se mu rty stočily do velmi známého úšklebku. „Pak v podstatě nikdo neví, kde jste, a můj život by se velmi zjednodušil, kdybych na vás, jak tu tak stojíte, seslal Obliviate.“

„Kdybyste opravdu chtěl, už byste to udělal,“ odsekla, „a určitě byste mě předem nevaroval.“

Výraz se mu nepatrně změnil, když protáhl: „Ach. Stejně nesnesitelná jako vždy.“ Se snahou se neusmát sledovala, jak dosáhl na sporák, aby zamíchal obsah hrnce, a slabý závan koření naplnil prostor, než přiklopil pokličku. Znovu se opřel o linku a sledoval ji se svým obvyklým výrazem slabého opovržení. „Ti dva jsou Potter a Weasley, předpokládám?“

„Promiňte?“

„Říkala jste, že jen dva lidé vědí, co děláte,“ vysvětloval s přehnanou trpělivostí a lehkým zachmuřením. „Potter a Weasley?“

Zavrtěla hlavou. „Ve skutečnosti Potter a Potterová,“ odpověděla.

Jeho zachmuření se prohloubilo v mračení, černé oči vzdálené chvíli předtím, než je zase zaměřil. „Ginevra?“

„Ginny, ano.“ Zamračila se na oplátku. „Neuvědomila jsem si, že o tom víte.“

Nevesele se usmál s výrazem, který byl spíše úšklebkem. „Mohl bych bez toho vědění žít. Bohužel jeden z vedlejších účinků neustálého shromažďování informací je to, že některé jsou méně než příjemné.“ Zavrtěl hlavou, kriticky zhodnotil obsah kastrolu na sporáku, povzdechl si a vypl jej. „Myslím, že bych neměl být překvapený, že se Potter nedostal přes svůj oidipovský komplex.“

„Co?“

„Vy neshledáváte nechutným, že se oženil s ženou, která se od matky liší téměř jen barvou očí?“ otázal se se stočenými rty. Skutečnost, že odkázal na Lily, i když nepřímo, Hermionu zarazila, načež popravdě odpověděla.

„Ve skutečnosti mě překvapujete, že víte, co oidipovský komplex je… pane.“

Věnoval jí lehce podrážděný pohled. „Nejsem vaším učitelem už jedenáct let, slečno Grangerová – nebo teď paní Weasleyová?“ dodal zlomyslně a prohlédl si ji odshora dolů. „Ačkoliv – žádný prsten.“

„Pořád slečna Grangerová a není to vaše věc,“ odpověděla stroze s velkou snahou se nečervenat. Že ví i toto, si také neuvědomila.

„V tyto dny toho mám málo na práci, kromě četby,“ pronesl klidně. „Řecká mytologie a psychologie jsou obě zajímavé.“ Chvíli jí trvalo uvědomit si, že odpověděl na její dřívější poznámku o Oidipovi. Nebylo co dál říct, a tak tiše sledovala, jak otevírá skříň, skrývající malou lednici, a vytahuje krabici pomerančového džusu. Vzal si sklenici z kredence, zastavil se a úkosem na ni pohlédl. Chvilku jí trvalo to pochopit, ale poté přikývla a on vzal druhou sklenku. Obě je naplnil.

„Děkuji,“ řekla tiše, uchopila skleničku a vděčně se napila. Neodpověděl, vrátil se do malého prostoru obývacího pokoje a vypnul černobílou televizi, tiše hrající z vrchu skříně. Sledovala, jak se opatrně usazuje v pohovce a natáčí tělo, aby ulevil pravé noze u okraje polštáře; vzhlédl, setkal se s jejím pohledem a zvedl obočí, než škubl hlavou k druhému křeslu.

Po posazení Hermioně chvíli trvalo, než sebrala myšlenky. „Máte zraněnou nohu?“ zeptala se tiše.

Pokrčil jedním ramenem. „Většina ze mě je zraněná,“ odvětil sarkasticky, „tak či tak.“

„Bolí to?“

„Ne. Ačkoliv koleno má velmi omezenou hybnost.“ Upil džusu a přenesl svůj pohled na výše zmiňovaný kloub. „Kumulativní poškození,“ nakonec zodpověděl otázku, na jejíž položení neměla dost odvahy. „Za ta léta jsem měl nohu mnohokrát zraněnou. Oslabilo to kloub. A nakonec… v Chroptící chýši… předpokládám, že jsem špatně spadl a způsobil si další zranění. Ve chvíli, kdy jsem se dostal k léčení svých poranění, toto bylo to nejlepší, co jsem dokázal.“

„A váš hlas je kvůli…?“ Odmlčela se, a když na ni pohlédl, přejela si prsty po krku.

„Ano,“ odpověděl s mračením. „Opravdu je moje anamnéza vaší záležitostí?“

„Vzhledem k důvodům, které k těmto zraněním vedly, a kvůli tomu, že jsem na konci byla v Chroptící chýši, ano, řekla bych, že je,“ odpověděla a poprvé od chvíle, kdy tohoto muže poznala, měla tu pochybnou čest vidět Severuse Snapea naprosto nepřipraveného.

„Kolik toho víte?“ zeptal se tiše. Hlas měl nebezpečně klidný; v hodinách tento tón obvykle přicházel jen pár vteřin předtím, než rozcupoval studenta, který měl tu smůlu, že přitáhl jeho hněv.

„Vše, co jste dal Harrymu,“ odpověděla tiše, „potvrzené Albusovým portrétem.“ Zaťal zuby a odvrátil zrak. Na tváři mu tepal sval. „Pokud se budete cítit líp,“ nadhodila, „jen velmi málo lidí něco z toho vidělo. Nikdo mimo Řád. A jen pár nás vidělo vše.“ Třebaže hodně lidí slyšelo, jak Harry řve na Voldemorta o Snapeových citech k jeho matce; to se moudře rozhodla nezmiňovat.

Neodpověděl; sledovala jeho ruce, když odložil sklenici a pomalu zvedl pravou ruku, aby ji nechal lehce položenou na své levé paži. Zřejmě její pokus o uklidnění nezlepšil jeho nepříjemné pocity; také se jej stále držel jeho starý nervózní zvyk dotýkat se při rozhovoru Znamení, zvyk, který vysledovala před mnoha lety.

Až téměř o deset minut později znovu promluvil, ale pro ni to ticho nebylo nepříjemné. Překvapivě se nezdál nijak zvlášť nepřátelský; situace byla trochu trapná, ale ne tak děsivá, jak si myslela. „Tak? Proč jste tady?“

Věděla, že tato otázka přijde. „Rozhodnout se, co dělat dál,“ odvětila prostě.

Trochu zamračeně se na ni podíval a ona vysvětlila. „Jakmile jsem zjistila, že žijete, chtěla jsem si s vámi promluvit, než se rozhodnu, jestli by tuto skutečnost měl vědět ještě někdo další. A chtěla jsem zjistit, co se s vámi stalo.“

Snape se ušklíbl, ale nebylo v tom srdce. „Počkejte na můj životopis, slečno Grangerová.“

Dopila džus a odložila sklenici. Podívala se na něj: „Jak jste přežil?“ zeptala se bez obalu, rozhodnuta, že nadešel čas na její otázky.

Povzdechl si; když teď jeho úšklebek vybledl, vypadal unaveně. „Nemám v úmyslu s vámi hrát hru na pravdu. Je nějaká šance, že byste prostě odešla a nechala mě na pokoji?“

Hermiona zariskovala. „Kdybyste chtěl být skutečně sám, skryl byste se důkladněji.“ V koutku oka mu poskočil tik a on se odvrátil, jak její slova zasáhla do černého.

Ticho se protáhlo na několik minut, narušoval je jen slabý zvuk stále hrajícího rádia. „Shoda náhod,“ ozval se nakonec.

„Promiňte?“

„Jak jsem přežil. Byla to shoda náhod.“ Vyhýbaje se očnímu kontaktu se opřel o pohovku a zadíval se do stropu. „Ještě jsem se nerozhodl, zda to bylo šťastná shoda náhod, nebo nešťastná.“

„Musí v tom být víc než jen to. Viděla jsem vaše zranění. Nenašli jsme puls.“

„Jsem ohromen, že jste se obtěžovali ho hledat,“ odvětil nevrle. „Nicméně nejsem překvapen, že jste nenašli žádný tep. Myslím, že jsem přežil několikaminutovou klinickou smrt. Nevím, jak dlouho; jak si vzpomínám, kdysi jsem četl, že mozek může přežít jen s šesti minutami bez kyslíku, než vzniknou příliš těžká poškození, ale nemusí to být přesné.“

„Jak jste přežil?“ zopakovala.

„Poté, co Artura Weasleyho napadla Nagini na ministerstvu, byl jsem jedním ze zodpovědných za jeho léčbu…“ začal pomalu.

„To jsem nevěděla,“ přerušila jej překvapeně.

„To nikdo kromě Brumbála a jednoho z léčitelů. Takový byl plán,“ suše odvětil. „V každém případě jsem nebyl schopný navrhnout dokonalou léčbu, ale zvládl jsem částečný protijed. Na základě této práce jsem vymyslel něco, o čem jsem doufal, že bude přiměřená kopie Naginina jedu – samozřejmě mi nebylo dovoleno zkoumat ten skutečný. Dávkoval jsem pak sám sobě syntetický jed ve snaze vytvořit si toleranci. Totéž jsem dělával s mnoha jedy, a vždy jsem měl na dosah několik lektvarů, včetně bezoárového derivátu mé vlastní výroby, Dokrvovacího lektvaru, běžných protijedů a jiných léčivých lektvarů. První pomoc, chcete-li, sestavenou tak, abych se pokusil být připravený na cokoliv.“

Zamračila se. Viděl to a tiše pokračoval: „Vždy jsem čekal, že zemřu. Bylo to nevyhnutelné. Jedinou neznámou byl čas a způsob. Jak už to bývá, ta sbírka mi pomohla přežít při víc než jedné příležitosti. Přesto to nebylo dokonalé řešení, jak vidíte.“

„Vypadáte v pořádku,“ pronesla bez přemýšlení. Zvedl obočí, jeho oči ještě víc potemněly téměř zahořklým výrazem.

„Vy,“ odvětil ztěžka, „nevíte, o čem mluvíte. Jako obvykle,“ dodal ošklivě, ale urážka postrádala skutečnou zlomyslnost. Znovu vypadal unaveně a jeho prsty se nezastavily při nepřítomném přejíždění předloktí, kde se pod rukávem skrývalo jeho Znamení.

„Nemůžu být až tak nevědomá,“ opáčila. „Našla jsem vás, ne?“ Hermiona rozpoznávala jeho zamračený pohled. Byl to ten výraz, který míval v hodinách, když nebyl schopný najít nic ke zkritizování. S unaveným mnutím očí neodpovídal. Sbírajíc odvahu přešla k další otázce. „Kam jste šel z Chroptící chýše?“

Odpověď ve skutečnosti nečekala, ale on byl v podivně hovorné náladě. „Nejprve jsem hledal dočasné útočiště a pohyboval se z místa na místo, zatímco jsem se uzdravoval. Pak jsem opustil zemi. Nějaký čas jsem strávil v Asii, později v Americe. Nedělal jsem nic. Cestoval jsem, viděl svět,“ dodal s těžkou ironií v hlase. Měl teď zavřené oči, konce slov se vytrácely; zněl téměř opile, až si říkala, jaké teď bere léky a co s ním dělají.

„Sem jste přišel před dvěma lety,“ pobídla jej tiše, když přestal mluvit. Otevřel oči a podíval se na ni, než si povzdechl.

„Můj údajný pronajímatel mluví příliš mnoho. Ano, přišel. Vrátil jsem se do Británie před třemi lety, stěhoval jsem se sem a tam. Unavovalo mě to všechno. Vláčel jsem se po zemi pár měsíců, když jsem uviděl karavan na prodej. Koupil jej a k němu auto, trochu se projížděl a našel toto místo. Rozhodl jsem se to udělat. Zaparkoval zde. Konec příběhu.“ Věty se zkracovaly a příběh začal ztrácet na souvislosti. „Další otázky?“

„Právě teď ne,“ odpověděla pomalu, jistá, že něco není zcela v pořádku. „Nemyslím, že bych měla zůstávat déle. Ale ještě jsem se nerozhodla. Bylo by v pořádku, kdybych se vrátila a promluvila si s vámi jindy?“

„Existuje nějaký způsob, kterým bych vás mohl zastavit, a který by nevedl k mému zatčení?“

Bylo to nejblíž tomu, co mohla považovat za souhlas. Rozhodnutá nepokoušet štěstí přikývla a vstala. „Děkuji, že jste si se mnou promluvil.“

XXX

„Tak co? Jak to šlo?“ zeptal se Harry dychtivě po jejím návratu. Zamračil se. „Vypadáš divně. Co se stalo? Co… nevím, zaútočil na tebe nebo tak něco?“

„Ne,“ odpověděla pomalu zachmuřená Hermiona. „Bylo to… Zase příliš snadné. Nechal mě bez problémů vejít, odpověděl mi na otázky. Jo, byl nepříjemný jako vždy, ale nemyslím, že to bylo opravdové. Bylo to fakt divné.“

„Je v pořádku?“ zeptala se Ginny.

„Ne,“ zopakovala s jistotou. „Ne, rozhodně není v pořádku.“ Popsala jeho zranění, ta, o kterých věděla, a zopakovala, co jí řekl o tom, co se s ním dělo.

„A on ti to všechno řekl jen tak?“ zeptal se Harry. „To není normální. Jsi si jistá, že to byl Snape a ne nějaký cvok, co si pohrává?“

„Byl to rozhodně on. Myslím, že je nemocný, nebo byl v nedávné době; také myslím, že bere nějaké léky. Ke konci se mu změnil hlas, a kdybych tam poslední hodinu nebyla, myslela bych si, že je opilý. Myslím, že byl trochu upovídaný kvůli lékům, ale je tu ještě něco.“

„Jako co?“

„Teď jsem si skoro jistá, že chtěl být nalezený. Zmínil se, že byl ze všeho už unavený, než se přestěhoval na to místo, kde teď je. Když se nad tím zamyslíte… Byl sám a na útěku deset let. To musí s myslí udělat divné věci.“

„Myslíš, že se zbláznil?“

„Ne. To rozhodně ne. Ne… jen myslím, že byl dlouhou dobu hodně osamělý. Jako by se mu ulevilo, že s někým mluví.“

„To asi dává smysl,“ souhlasil pomalu Harry. „Chci říct – poradna po válce nebyla nic moc, ale aspoň nějaká léčba nám byla nabídnuta. Jestli byl zavřený ve své hlavě se svými vzpomínkami deset let… Myslím, že bude trochu divný.“

„Co teď podnikneš?“ zeptala se Ginny.

„Nevím. Vrátím se a znovu s ním promluvím, zjistím, jestli to byla náhodná událost, nebo jestli mu vynechává rozum, nebo tak něco. Stejně na něj mám další otázky. Pokud budeme vědět, v jakém je stavu, možná můžeme s něčím přijít. Ale… dlužíme mu. Všichni. Řád, ministerstvo, celý kouzelnický svět. Chci zkusit zjistit, o co mu jde; zjistit, jestli mu můžeme trochu splatit. Z nějakého důvodu se vrátil; jen nevím z jakého.“

„A ty jsi nikdy nemohla odolat hádance,“ dodal s lehkým smíchem Harry. Pokusila se na něj zamračit, ale měl pravdu. Snape byl vždycky záhadou a teď měla možnost ji rozluštit.

Nemohla se dočkat.