archiv.hpkizi.sk
1. kapitola (revision)
The Nymph Hunt
Článok poslal užívateľ: Jimmi - 26.01. 2014
Téma: The Nymph Hunt
LadyF
nám napísal:

THE NYMPH HUNT (AkashaTheKitty)

 ORIGINÁL:: http://www.fanfiction.net/s/4711871/1/The_Nymph_Hunt



HON NA NYMFU

Preklad: LadyF

Revízia: avisavis

Někdy jste ježibabou v těle nymfy a jindy zase čarodějnicí, co s sobě skrývá nymfu.


POVIEDKA MÁ NOVŠIU VERZIU. Viď zoznam kapitol nižšie.



Kapitola 1.

Hermiona se zhluboka nadechla a pokusila se uklidnit. Neměla přece důvod být rozčilená. No tak tu bylo pár překážek. Věděla, že se vyskytnou, po tom co odmítla protekční zacházení, které jí bylo nabídnuto coby válečné hrdince. Věděla, že se bude muset vypracovat nahoru od nuly a předpokládala, že do toho bude zahrnuta práce přesčas a že bude prostě muset ukázat své kvality těm, kteří nevěřili, že byla skutečně Nejbystřejší čarodějkou století.

O něco méně pak předpokládala, že do toho bude zahrnuto otrokaření Největšímu lotrovi století.

Nebylo to tak od začátku. Zprvu byla její práce téměř příjemná. Měla dlouhou pracovní dobu a nízký plat, ale pomalu jí začínali naslouchat v Oddělení pro kontrolu magických bytostí. Tak během jednoho až dvou let už by měla dost zkušeností a známostí, aby měla skutečně co říct k právům domácích skřítků a dalších utlačovaných druhů.

Ale ne. Teď už tady byla osmnáct měsíců a jediná změna, které docílila, bylo právo rozhodnout, jakou kávu smí udělat svým šéfům.

Šéfům.

Nejdříve byla v tomto pododdělení pouze ona a jeden nadřízený, celkem podivínský starý kouzelník, kterému se líbilo, kde právě byl a vůbec nejevil zájem o vyslechnutí jejích návrhů. Ačkoliv byly jeho nekonečné přednášky o 'nespravedlivosti světa' a jak strašně potřebovala nějaké 'životní zkušenosti', aby 'se zbavila svého idealismu' nepříjemné, stále to bylo něco, s čím se dalo vyrovnat.

Potom se asi před devíti měsíci objevil on a zaujal místo v jejím oddělení. Nechtěl tady být a velmi rychle dal jasně najevo, že pokud by měl na výběr, nebyl by tady. Jenže on neměl na výběr. Proces Malfoyových se konečně propracoval skrz úředníky a neskončili - samozřejmě - s ničím víc než pokutou, dlouhodobou dovolenou v zahraničí pro Luciuse a Narcissu Malfoyovi a nějakou tu vynucenou 'veřejně prospěšnou prací' pro Draca Malfoye, který odmítl opustit zemi, dokud lidé nezapomenou na jejich zločiny.

Avšak místo toho, aby se ujal nějaké práce, se rozhodl spřátelit se jejím (tím) šéfem. Neměl to moc těžké, poněvadž třebaže ten starý fanatik nevynaložil příliš snahy na vylepšení práv pro ty ubohé bytosti, od čehož tady ostatně také byl, peníze a moc pro něj byly velkým lákadlem a tím Malfoyové stále oplývali. Bohužel.

Hermiona by to možná přešla bez mrknutí oka, kdyby ovšem Malfoy nejenže nedělal žádnou práci, ale navíc neustále přijímal práci s nepřiměřenými uzavíracími lhůtami a vždy si našel způsob, jak to hodit na ni a ještě se ujistil, že měla stěží čas na spánek, natož ještě na něco jiného. Hermiona věděla, že stěžovat si šéfovi by bylo nepochybně marné, takže jej rovnou obešla a šla si stěžovat za vedoucím oddělení.

Šéf byl pokárán a jako tichou pomstu - nepochybně aby ji 'umírnil' - povýšil Draca a dokonce mu dal jeho vlastní malou kancelář. To mu umožnilo šéfovat Hermioně bez jakýchkoliv následků. Čehož využil. Kdykoli měl možnost. A ještě se u toho pokaždé smál.

Samo sebou že Hermiona pátrala, jestli to povýšení, jakkoliv směšné bylo, nebylo náhodou proti ministerským předpisům. Bohužel nebylo. Dokud se její nadřízený držel rozpočtu svého oddělení, mohl se svými zaměstnanci zacházet, jak uznal za vhodné. Což zahrnovalo i zakládání nových pozic, které umožní někomu dalšímu šéfovat lidem kolem sebe.

Stěžovala si Harrymu na tu nešťastnou hříčku osudu, že byl Draco Malfoy zasazen zrovna do jejího oddělení, a už pohled na jeho červené uši jí napověděl, že to nebyla žádná náhoda, ještě než stačil otevřít ústa. „Promiň, Hermiono,“ řekl, „když já věděl, že ty si s ním poradíš, takže jsem je tak trochu překecal, aby ho tam přeložili…“ Měla co dělat, aby nevybuchla hněvem právě teď a právě tady, ale Harry, dost možná Nejarogantnější bystrozor století, si neústupně stál na svém, že výpověď ani scény ho nepřinutí změnit názor, že měl na takové rozhodnutí právo.

„Kromě toho,“ přidal, „odejde hned, jak si odpracuje svůj rok a potom se vše jistě zase vrátí do normálu.“

Pokoušet se vysvětlit Harrymu, že momentálně měl Malfoy moc nechat ji hnít v nevděčné a bezvýznamné pozici na další rok, pokud jí napíše špatný posudek, předtím než si konečně půjde po svých (a v ní tato vyhlídka vzbudila utajené vražedné sklony) bylo marné, takže držela svá ústa zavřená.  Od té doby však byla k Harrymu podstatně chladnější. Když se jí zeptal, jak dlouho v tom hodlá pokračovat, prostě odpověděla, „Dokud on bude mít vliv na můj život,“ a pak odkráčela s nosem vzhůru.

Jistě, tak trochu si tím uzavírala cestičky, jelikož vážně neměla čas ani příležitost získat si nějaké jiné přátele na Ministerstvu a teď ani neměla s kým trávit drahocenný a řídký volný čas.

„Jsi děsně zamlklá, Grangerová.“ Byl to ten jeho otravný líný hlas, který ji vytrhl z jejích myšlenek.

„Zapomeň!“ zasyčela. „Nestrávím celý víkend sestavováním dokumentace klesání kvality mloků prodaných v Británii jenom proto, že sis to ty umanul.“

„Ach, a co jiného máš asi tak v plánu? Miliskovat se s tím tvým zrzavým ztroskotancem?“ zeptal se, zatímco si oblékal plášť o tři hodiny dřív, než měl jít domů. Zase. „Možná že když odvedeš svou práci, napíšu ti za dva měsíce pěkný posudek.“

Jeho úšklebek byl vyloženě ďábelský a oni oba věděli, že neměl v žádném případě v úmyslu psát do jejího posudku nic, co by jí vysloužilo povýšení. Merline, bude vděčná, pokud si alespoň udrží svou práci, až jednou dokončí tu snůšku lží.

Nejhorší na tom bylo, že to nedělal proto, že by ji nenáviděl. Ne, dělal to, protože mohl a bavilo ho to, takže se prostě musel chovat jako naprostý kretén.

„Tento víkend to udělat nemůžu, Malfoyi,“ přela se a postrčila stoh papírů zpět k němu. Patrně poněkud špatně odhadla svou sílu a shodila při tom ze stolu svůj inkoust, takže tmavá tekutina postříkala Malfoyův bezvadný šedý hedvábný hábit. Její oči se nad tou nenapravitelnou škodou rozšířily. Na inkoustové skvrny čistící kouzla ani jiné prostředky příliš nezabíraly, navíc inkoust, který používalo Ministerstvo, byl jeden z nesmyvatelnějších. To ji bude stát dalších mnoho, přemnoho víkendů. Ani ji nenapadlo, že by za tohle Malfoy nevyužil příležitost potrestat ji.

Protože mohl.

Podíval se dolů na sajrajt, který vylila na jeho drahé šaty. „Za to zaplatíš,“ podotkl.

Ach, o tom vůbec nepochybovala. Zauvažovala, jestli jí tato kariéra vážně za to stála. Mohla prostě odejít a najít si dokonaloučkou idealistickou práci - možná v Denním věštci - která by od ní nevyžadovala práci čtrnáct hodin denně, sedm dní v týdnu, sloužení bývalému Smrtijedovi za otrockou mzdu.

Jenže to by pak vyhrál. Nemohla ho nechat vyhrát. Pokud prostě vydrží dalších pár měsíců, tak odejde.

Jen pár měsíců. To zvládne... že?

Přešel ze zamyšleného výrazu v dost hrozivý úsměv. „Ano, to je ono. Zaplatíš mi novou hábitovou soupravu. A ne ty hadry, co nosíš ty, ale přesně jako ty moje.“

Hermiona na něj zírala. Jeho šaty stály nejspíš víc, než kolik ona vydělala za rok. „Máš stovku dalších přesně stejných, jako jsou tyhle!“ namítla. „Pravděpodobně sis je ani nikdy nechtěl na sebe vzít podruhé.“

Jeho úsměv se rozšířil a ona se opět mohla utvrdit v názoru, že byl naprostý a absolutní ďábel. Ďábel postrádal svědomí či výčitky, že? Rozhodně to sedělo. „Nejsi to ty, komu jde především o princip?“ zeptal se sametovým hlasem. „No, tohle je záležitost principu, že ano? Zničila jsi můj majetek, takže mě musíš odškodnit. A jelikož skutečně nejevím zájem o jakoukoliv jinou formu odškodnění, kterou bys mi mohla nabídnout, zbývají nám už jenom peníze, že ano?“

Bezva. Měla v plánu jít se najíst, ale toho se teď nejspíš bude muset na nějakou chvíli vzdát. A to si nemyslela, že bude někdy držet dietu. „Kolik?“ povzdechla si.

Zatvářil se přemýšlivě. „Zamysleme se nad tím, nemám náladu na nákup nových šatů, takže to budeš muset udělat ty.“

„Nemůžu pro tebe koupit šaty.“

„Ovšem že můžeš. Madam Malkinová má mé míry.“

Hermiona potlačila další povzdechnutí. „Stejná barva a látka jako měly tyto?“ zeptala se otupěle.

„Uvažuj, proč bych chtěl šaty, které už jsem jednou měl? Zapoj trochu fantazie.“

„Fajn. Budou zelené s nachovými puntíky.“

Nemohla si pomoct, ale jeho zděšený pohled jí přinesl jisté uspokojení.

Sjel ji pohledem odshora dolů.

„Přesně něco takového považuješ za vkusné, že?“ Hermiona rozhořčeně otevřela ústa. Než ovšem stačila něco utrousit na oplátku, zamítavě mávl rukou. „Jako bych nechal někoho s tvým ubohým smyslem pro módu třeba jen pokusit se koupit mi nové šaty. Jen po mně přestaň stříkat inkoustem a v pondělí chci mít ty údaje!“

Potlačila potřebu zakoulet očima. „Nechystal ses někam?“ zeptala se celá nedočkavá, až se ho

konečně zbaví, i když jen na pár hodin.

Pohlédl na své šaty. „Chystal, než ses rozhodla udělat ze mě příšerného opozdilce. Teď to budu muset zrušit.“ Odploužil se do kanceláře, kterou si nezasloužil.

Teď už Hermiona protočila oči, ale nějak se jí podařilo držet jazyk za zuby. Nestálo to za to. Ještě chvilku a bude pryč. Jen pár měsíců.... Najednou jí něco došlo.

„Já vážně tento víkend nemůžu,“ zakřičela. „Už něco mám.“

Jeho postava se opět zhmotnila ve dveřích, tentokrát v jiném hábitu. V modrém. Načančaném. Padnul jako ulitý. „No tak to zruš. Potřebuji ty údaje.“

Hermiona na něj zírala. „Máš ve své kanceláři šatník?“

„No, když se okolo mě motají tak neohrabaní lidé, tak je to nezbytné, že?“

Zatřásla hlavou, aby se zbavila velmi nevhodných narážek na to, že jelikož se v práci nikdy nezdrží do pozdních hodin, tak si rozhodně nepotřebuje nechávat v kanceláři oblečení navíc. „Já, hm, jaksi to nemůžu zrušit, jelikož je to ta povinná blbost, které se musíme zúčastnit všichni.“

„Ach. Jo. Tohle.“ Zamračil se. „Sranda, věděl jsem o tom, ale nějak mě nenapadlo, že půjdeš i ty... Bez urážky, ale ty nejsi ten typ, co se vyskytuje na místech, kde hrozí skutečná zábava.“

Jasně, bez urážky. Hermiona stiskla zuby. Byla pravda, že nebyla zrovna společensky založená - neměla na to čas - ale nenáviděla způsob, jakým vždy rýpal do jejího vzhledu a zapálení do práce. Nemohla si dovolit nosit drahé šaty a mimo práci ji nezbývalo moc času na něco jiného, to byla sice pravda, ale aspoň měla nějaký cíl, její život měl účel. Jeho ne. Občas jí bylo dokonce líto jeho prázdnému způsobu života, obvykle ji však z toho vyléčil jednou z těch jeho slizkých poznámek.

Jako na zavolanou se začal pochechtávat. „Budeš přestrojená za ježibabu, že jo? Jsi dost možná jediná žena na této planetě, která si přeje, aby se narodila se směšným hrbem a bradavicemi.“

Bleskla po něm pohledem, aniž by se obtěžovala mu odpovědět. Samozřejmě, že si nic takového nepřála. To, že nestrávila půlku života před zrcadlem, ještě neznamená, že neměla občas své chvilky marnivosti! Jenom se naučila vynechávat je v blízkosti kanceláře, jelikož Malfoy měl ve zvyku si jich všímat, aby měl něco dalšího na jejím vzhledu, čemu by se mohl posmívat od rána do večera. Ne že by na jeho názoru záleželo, ale poněvadž on byl očividně jediný, kdo si vůbec jakékoliv změny všiml, rozhodla se prostě více se s tím neobtěžovat.

Na vteřinu počkal, jestli pro něj nemá nějakou odpověď, ale když se k tomu neměla, jenom pokrčil rameny. „Fajn, tak to měj do úterka,“ řekl a zavřel dveře do své kanceláře. Nedokázala si představit, co tam hodlal dělat, když práce to téměř jistě nebyla. Možná si potřeboval dát šlofíka; to musel být přece jenom tak těžký život, být bohatý a všemi hýčkaný.

 

**********

 

Tmavovlasá dívka, cizinka dokonce sama sobě, si rukama uhladila tenkou stříbrnou látku, která jí sahala pouze do půli stehen. Skutečně to bylo až přehnaně krátké. Když jí to prodavač v obchodě ukazoval, takhle krátce to nevypadalo. To spolu s ramínky, které odhalovaly její ramena a výstřihem, který nabízel bohatou vyhlídku na její ňadra, ji přimělo cítit se jako nahá. Nebo by ji to mělo přimět cítit se jako nahá. Ve skutečnosti ji to přimělo akorát cítit se, jako by byla nahá ta žena v jejím zrcadle. Ona sama se od této osoby cítila podivně oddělená. Žena, jež jí opětovala pohled, nevypadala skutečně.

Opatrně se dotkla dokonale hladké černé kadeře a pohlédla do svých smaragdově zelených očí. Vážně pochybovala, že by kdokoliv skutečný mohl mít tuto barvu očí. Dokonce ani Harry neměl tak čistě zelené oči a to je každý tak vyzdvihoval. Bylo to divné, když vám pohled opětovala špatná barva očí. Zneklidňující a zároveň rozveselující. Bylo to jako by byla někdo jiný, někdo, kdo může udělat, cokoliv se mu zlíbilo, protože od něj lidé nic neočekávali.

Cítila se svobodná.

Dotkla se své příliš krásné tváře. Bylo to zvláštní, když prsty přelétla svou pokožku, důvěrně známý pocit neodpovídal vůbec tomu, co viděla v zrcadle. Její rysy byly přespříliš pravidelné a její pleť vypadala bezchybně a zářila perletí, což rozhodně nebylo to samé, co viděla každé ráno, když vylezla ze sprchy. Nicméně by nejspíš neměla tolik experimentovat, nebo by jí taky mohly nakonec vypadnout oči z důlků.

„Ach, pro Boha živýho, Hermiono,“ vybuchla. „Moc se to neliší od mnoholičného lektvaru!“

Byla nymfa. Původně chtěla být ježibaba; zrovna v tomhle se Malfoy trefil, i když uvedl nesprávný důvod. Nakonec však majitel obchodu udělal povyk, jaká to je škoda plýtvat jejím mladistvým elánem a o kolik by to bylo snazší, kdyby jí kostým pasoval přímo na tělo. Vlastně nakonec vyloženě odmítl nechat ji jít v kostýmu ježibaby se slovy, že si zakládá na tom, že jeho kostýmy vždy padnou a tento by nepadl vůbec. Bylo to směšné. V podstatě jí nevadilo jít za nymfu, mimo to že tam bude pravděpodobně 300 dalších nymf či jiných žen ve směšně přikrášlených kostýmech a nepochybně si budou všichni myslet, že ona je jako ony.

Z vlastní zkušenosti věděla, že v žádném případě nebyla jako čarodějky, které chodily za nymfy.

Mnohem více se k ní hodila ježibaba.

Jenže teď si budou ježibaby myslet, že byla nymfa.

Hermiona se zamračila. Nedávala to moc smysl. Mimoto, účelem bylo jít za něco, čím jste nebyli a ona rozhodně nebyla nějaká marnotratná, překrásná a naprosto tupá nymfa. Možná to nebude špatné pro jednou jí zkusit být. Ani se to nikdo nedozví, ledaže by našla důvod zůstat tam celou noc. Možná byla tato pitomá ministerská záležitost povinná za účelem učinit dojem na nějaké francouzské diplomaty momentálně usídlené v Oddělení mezinárodní kouzelnické spolupráce, ale nikdo neřekl, jak dlouho musela zůstat nebo jak moc se musela zapojit.

Otočila se zpět k zrcadlu a žasla nad tím, jak dokonalý ten převlek byl. Nejspíš to bylo tím, že se zas tak moc nelišil od jejího vlastního vzhledu; takže se necítila o moc jinak než obvykle, poněvadž v tom bylo pouze kouzlo krásy a ve skutečnosti neproměnilo její tělo tak, jako by to udělal mnoholičný lektvar. Stejně jí nikdo nepozná, ale i tak to byl hezký detail.

Málem by tam vůbec nešla, už zvažovala různé ojedinělé choroby, které by ji mohly omluvit. I v tom se Malfoy málem strefil. Mělo tam být přítomno spousta lidí, které znala, jelikož ovšem na pozvánce jasně stálo, že do půlnoci mohou svou pravou totožnost znát pouze manželé, tak... bude v podstatě sama. Nerada byla sama.

Ale i všichni ostatní budou sami.

Ono ovšem všichni ostatní nebudou ježibabou uvězněnou v těle nymfy.

Zamotávala se do toho a bylo to diskutabilní. Byla odhodlaná ukázat se jako užitečný a zasloužilý zaměstnanec, aby mohla konečně dostat své povýšení a jít na tu přiblblou párty bylo to nejmenší, co mohla udělat, aby dostála svému odhodlání.

Byl čas jít.

 

**********

 

Maškarní ples se konal na nějakém starém vznešeném sídle. Otřásla se při myšlence na všechny ty čistokrevné snoby, kteří budou přítomni, jenže když jste pracovali pro ministerstvo, jen těžko se můžete vyhnout diplomatům. Nebo čistokrevným snobům. Ze zkušenosti věděla, že mezi nimi nebyl téměř žádný rozdíl. Ještěže se nechtěla stát diplomatem, poněvadž válečná hrdinka nebo ne, rozhodně neměla dost dobrý původ, aby ji kdokoliv do této pozice dosadil.

Občas vážně přemýšlela, jestli jí to všechno za to stálo. Možná měla prostě skočit po vyšším místě, když jí ho nabídli. Možná by časem lidi přesvědčila, že si ho zaslouží.

Až na to, že realita tomu nebyla nakloněna. Byla mladá, byla žena, byla idealistka a byla u mudlů narozená... Úplně by přehlíželi, cokoliv by řekla, projevujíce tak ze své strany ignorantství osmého stupně. Musela dokázat, že si zasloužila pozici, kde by měla nějaký význam, a tohle vypadalo jako jediný způsob, jak to dokázat.

Podala svou pozvánku upírovi u dveří, v duchu přemýšlejíc, jestli byl skutečný nebo to byl jen kostým. Mávnutím hůlky nechal pozvánku zmizet, takže odteď byla oficiální účastnicí. Jelikož měl hůlku, tak to byl asi jen kostým. Ale i tak, ten hladový pohled...

Rozhodla se jít dál.

Zamířila k obrovskému otevřenému sálu, kde se lidé mohli neomezeně začlenit do davu. Bylo zde taky pár dveří po stranách, které Hermiona určila jako osobní pokoje majitele. Pár jich bylo ovšem otevřeno pro ty, co upřednostňovali trochu více klidu a míru.

To si musela zapamatovat.

Bylo zde doslova narváno a brzy došla k závěru, že se nejspíš příliš nezmýlila ve svém odhadu ohledně přítomnosti nymf, víl a podobných vyumělkovaných kostýmů. Přesto žádné dva nebyly stejné a jen pozorování lidí dokázalo zaujmout pozornost téměř natolik, aby jí to vynahradilo, že nevěděla, kdo je kdo. Taky se zabývala neustálými dohady, kdo byl v kostýmu a kdo byl skutečně jiná bytost. Ostatně, kostýmy byly povinné pouze pro zaměstnance Ministerstva.

Asi nejzajímavější kostým byl pětinoh. No, za předpokladu že to byl kostým a ne něčí mazlíček. Ale zase brát si sebou domácího mazlíčka s notorickou touhou po lidském masu, nevypadalo moc pravděpodobně - nebo bezpečně - takže se rozhodla považovat to za kostým.

Byla tak zaujatá svou malou hádankovou hrou, že po několika hodinách, když už byla tlačenice

téměř neúnosná, přestala vnímat, kudy šla, a vrazila do někoho.

Ruce vystřelily, aby ji zachytily a ona vzhlédla do těch nejneuvěřitelněji modrých očí, jaké kdy viděla. Zadrhl se jí dech a jenom pozorovala, jak se ony oči mírně zúžily údivem. Potom se koutky těch překrásných očí zvrásčily pobavením a ona si uvědomila, co dělá.

Okouzleně hleděla na něco, co bylo pouze součástí kostýmu. Ty oči byly asi tak skutečné jako její přespříliš zelené oči, a když se na druhý pokus podívala pořádně, byly vážně vyumělkované. Klidně mohly být vyrobené ze skla, vzhledem k vší té skutečnosti a zalíbení, které na ni právě vrhaly.

Rozpačitě ukročila vzad a zamračila se, když se snažila rozluštit, za co byl ten kouzelník převlečený. Byl vysoký, ale tak akorát. Byl hubený a jeho hruď rozhodně nevypadala zavalitě, když se s ní srazila. Byl opálený a měl světle hnědé vlasy, které byly ostříhány tak akorát aby mu nespadaly do očí. Jak jinak, jeho rysy byly nadpozemsky krásné. Taktéž byly umělé a neodrážely žádný skutečný zájem. Bylo to jako dívat se na nějaký portrét nebo možná římskou sochu - potěšující pro oči, ale za vnější skořápkou nic skutečně hlubokého.

Samozřejmě nevěděla, kdo se skrýval za vnější skořápkou, ale kdokoliv to byl, byl v převleku stejně jako ona. Domyslela si, že skutečný muž byl nejspíš pravým opakem kostýmu. Bledý s tmavými vlasy a očima a spíše obyčejný na pohled.

No ovšem, co ten kostým měl představovat… Přelétla ho celého pohledem a upřímně nebyla schopná říct, co to mělo být.

„Líbí se ti, co vidíš?“ Muž byl její zvědavostí pobavený. No, tak ať. Napadlo ji, že by tu osobu mohla znát, jelikož její hlas působil nějak povědomě. Doposud ji ještě nenapadlo, jestli masky mění i hlas. Předpokládala, že ne, poněvadž kouzlo mělo změnit pouze vzhled.

„Za co jdeš?“ zeptala se na rovinu.

Nadzvedl obočí, čímž prozradil trochu arogantnosti. No, polovina lidí zde byla arogantní. „To jsi to jako nepoznala?“

Zavrtěla hlavou. „Ne …“

„Hádej.“

„Muž.“

„Ach,“ řekl, teď už obě obočí nadzvednutá. „To je nám ale chytrolínka.“

„No, uhodla jsem?“ Nadzvedla své vlastní obočí. I ona mohla být arogantní, když chtěla.

Jeho rty se zkroutily, což Hermioně také někoho nebo něco připomínalo. „K obrovskému zármutku toho prodavače, ano. Dočista. Jsem prostě muž.“

„No, to je podivínské.“ Hermiona se rychle sžívala s rolí. Obyčejně by byla více zdvořilá, jenže proč by měla? Jít na maškarní ples jako 'prostě muž ' bylo podivínské.

„Možná. Ale přesně tím jsem chtěl tuto noc být. Žádný propracovaný démon, příšera nebo slavný čaroděj mě nezaujal.“

Podle Hermionina názoru byl démon, kterého si všimla u vchodu, celkem zajímavý na pohled. Rozhodně zajímavější než nějaký muž, bez ohledu na to, jak přitažlivé rysy měl. „Takže… co?“  Dobírala si ho pro kalhoty, které měl na sobě. „Chceš být mudla?“

Opět vypadal trochu zaraženě nad její neomaleností. „Jestli chci být mudla?“ zapřemýšlel. „No …mají to jednoduché, ne? Žádný rozruch okolo krve, který by vedl k válkám a politickým diskuzím a nekonečně nudným sporům.“

Takže určitě nebyl u mudlů narozený, když ani nevěděl, že i oni mají podobné problémy. Vypadal těmi problémy zcela znuděný, což znamenalo, že byl jen těžko idealista pro nebo proti jednomu z těch problémů. Jenom další kouzelník, kterého zajímal vlastní život více než snaha zlepšit životy jiných. Na tom nebylo nic špatného, když tak o tom přemýšlela.

 „Rozruch to jen tehdy, když to dovolíš,“ odpověděla ve snaze znít co možná nejneutrálněji.

Smutně zakroutil hlavou. „Ten rozruch je jen malá součást toho všeho. Bývaly doby, kdy by mi randění s nečistokrevnou přineslo nekonečnou hanbu. Vlastně i tehdy jsem zvažoval, že bych s jednou chodil, ale nebyl jsem dost odvážný, takže jsem tu myšlenku zavrhl. Teď… Řekl bych, že teď už je to jedno, ale 'nekonečná hanba ' ztratila svůj význam ve víru války a... dopadu… který na některé z nás měla. Smíšená krev je najednou naprosto běžná záležitost a přesto v tom lidé pokračují stále dokola jako by to mělo ještě nějaký smysl.“

Hermiona zamrkla nad tak upřímnými slovy přicházejícími od cizince, jenž stál před ní. „Ty jsi byl… na poražené straně…“ řekla pomalu. Když se někdo snažil žít podle starých čistokrevných ideálů, musel být buď na straně Voldemorta nebo zůstat neutrální, ale hořkost v jeho slovech… nebyl tehdy pasivní. Ale nebyl to tak velký šok. Existovala spousta lidí, které denně vídala, co udělali v minulosti špatné rozhodnutí. Svět nebyl černobílý a už dávno přišla na to, že lidé dělali různé věci z různých důvodů, ne všechny z nich byly dobré nebo zlé. To neznamenalo, že byla ochotná přehlížet spolčení s psychopatickým hromadným vrahem, ale udržování nenávisti naživu ničemu neprospívalo.

Střelil po ní opatrným pohledem, ušklíbl se a potom si rezignovaně povzdychl. Vypadal, že si všiml její výtky. Některé věci neuměla moc dobře skrývat. „Tehdy jsem byl ještě dítě,“ zamumlal. „Nebyl jsem na žádné straně. Dělal jsem, co mi bylo nařízeno.“

Hermiona nad tou chabou obranou protočila oči. „Tu válku vyhrály děti, víš.“

Přikývl a vypadal u toho trochu duchem nepřítomný. „Jo, jenže oni nebyli v mé kůži. Už jsem ti řekl, že jsem nebyl moc odvážný. Nikdy bych se nepostavil rodičům. Celou tu dobu jsem byl ochotný udělat, cokoliv mi řekli. I kdyby mě to mělo zabít.“

Na vteřinu se nad tím zamyslela. „Možná to není nedostatkem odvahy,“ řekla nakonec cítíc se šlechetně. „Možná je to jen přemrštěnou loajalitou,“ Uvědomila si, že to tak skutečně myslela. Těžko jste mohli někoho vinit za to, že miloval svou rodinu a chtěl ji chránit. I ona sama udělala za ta léta pár sporných věcí, aby pomohla své rodině a přátelům.

Kupodivu vypukl smíchy. „Ještě mě nikdo nikdy neobvinil, že jsem přemrštěně loajální, ale dík. Ještě chvíli a nikdo mi nebude říkat zbabělec.“ Věnoval jí hodnotící pohled. „Nejsi, jaká bych očekával.“

Hermiona nadzvedla obočí. „Ty něco očekáváš od lidí, kteří do tebe vráží?“

Jeho oči klouzaly po její postavě, dávaje jasně najevo, že očekával. To byl ten problém, když jste byli ježibaba uvězněná v těle nymfy. Lidé od vás očekávali, že budete nymfa a Hermiona neměla ani ponětí, jak jí být - nebo spíš tušila, že vážně nechtěla být jednou z nich.

„Takže, jak se jmenuješ?“ zeptal se.

Zatřásla hlavou. „Víš, že to ti nesmím říct.“

Jeho ret se znovu zkroutil způsobem, že měla Hermiona pocit, že by si měla vzpomenout. „Tak mi dej prostě jakékoliv jméno.“

Zauvažovala. „Lethe.“

„To je divné jméno,“ poznamenal.

„No, je to jméno nymfy.“ Překřížila ruce a skutečně se cítila jako velmi praštěná nymfa, která znala kousek starověké mytologie. Mytologie si sice v kouzelnickém světě tolik necenili, ale to neznamenalo, že ji neznali. Jen ji viděli trochu jinak než mudlové a měli vlastní verze některých bájí a Hermionu docela bavilo porovnávat to. Ne jen to, mohla by pravděpodobně napsat tezi na téma společenských, náboženských a kulturních vlivů na každou maličkou podobnost a rozdíl mezi dnešní společností mudlů a kouzelníků a, proboha, byla právě praštěná bez ohledu na to, co měla na sobě za kostým.

Naklonil hlavu. „Jaký druh nymfy?“

Musela použít kratší verzi, aby ji nemohl nařknout z praštěnosti. „Pracuje v podsvětí. Ti, kteří se napijí z řeky Lethe, budou oproštěni od smrtelného života.“

Něco v těch falešných modrých očích zazářilo. „Myslím, že to by se mi líbilo.“

Nejdřív to Hermiona tak úplně nepochopila, ale pak si náhle uvědomila, co tím myslel a otevřela ústa na protest, že to nemyslela jako nabídku a že rozhodně nedojde na žádné pití jakéhokoliv druhu. Potom si všimla kousku veselí v jeho očích a v linii jeho rtů. Tropil si z ní žerty? Zamračila se.

„Nejsi na to zvyklá,“ řekl a zněl zvědavě. „Nejsi zvyklá, aby s tebou někdo flirtoval.“

Zčervenala a nezbývalo jí než doufat, že kouzlo aspoň zakryje část jejích rozpaků. Na čase změnit téma. „A jak ti mám říkat já?“

Pokrčil rameny. „Co je obyčejné mudlovské jméno?“

„John?“ navrhla.

Škubl sebou. „To nezní tak pěkně jako Lethe, že?“

„Myslela jsem, že podle tebe je Lethe divné jméno.“

„To ano, divné, ale pořád pěkné.“

Jo, jo. Musel to říct. „John je obyčejné ale... obyčejné,“ odpověděla.

„A přesně to jsem po tobě chtěl, že?“ v očích mu zajiskřilo pobavením. „Nechceš být tady,“náhle dodal.

To sdělení ji zastihlo nějak nepřipravenou. „Hm, ale jistě že chci. Vedeme dokonale příjemný -“

„Nemyslím, že se mnou nechceš mluvit. Mám na mysli tady jako na večírku. Pojď.“ Popadl ji za ruku a táhl ji směrem ke dveřím.

„Co děláš?“ zeptala se a nebyla si docela jistá, jestli by měla protestovat nebo ne. Nejspíš by měla, ale co by konkrétně mohl udělat tak špatného na této obrovské párty?


Užívateľské meno:
Heslo:
Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ako anonymný užívateľ nemôžete posielať komentáre, prosíme zaregistrujte sa
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Re: 1. kapitola (revision) (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 26.01. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Ach. Mám vyražený dech, potřebuji vařit oběd a zároveň číst dál :-D No, k povídce. Začátek mě vážně deptal. Být na Hermionine místě, Malfoyovi jednu ubalím a odkráčím středem :-) Nevím, jestli bych to vydržela. Ale to rozčilení mi uklidnil plaes. Muselo to být zajímavé, taky bych se na takový chtěla dostat.A stačilo by mi kouzelníky jen pozorovat...
Díky za překlad, skvělý je :-)

Re: 1. kapitola (revision) (Hodnotenie: 1)
Od: Zuzana - 26.01. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Draco ma strašne vytáčal. Tak by som ho nakopala niekam... Ale vrchol toho všetkého bol Harry. 
Celkom som zabudla aký bol začiatok tejto poviedky, pamätám si už len nymfu a Dracovu zúfalú snahu nájsť ju:D
Ďakujem za pripomenutie. 

Re: 1. kapitola (revision) (Hodnotenie: 1)
Od: denice - 26.01. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Draco je tak skvělý hnusák, z obrazovky přímo čiší, jak si užívá to dušení Hermiony. Ona ho bere moc vážně. A Harry je tak dokonale pařezovitý. S potěšením jsem si přečetla Dracův a Hermionin rozhovor, už jsem pozapomněla, jak byl zajímavý a co všechno o nich odhalil.
Díky.

Re: 1. kapitola (revision) (Hodnotenie: 1)
Od: marci - 27.01. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Ale to je krásné, že se tady takto objevila revidovaná povídka... Hm, možná by stálo za to udělat dejme tomu jednou měsíčně "retro" okénko a takto jednorázově naypat staré povídky. :)
Každopádně - tuhle povídku mám moc ráda a i když si děj pamatuji, těším se na další čtení. Jdu na to (Harryho bych také něčím polila!)

Re: 1. kapitola (revision) (Hodnotenie: 1)
Od: elbi - 28.01. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Takhle končí lidé, kteří zachránili svět? V zastrčené kanceláři napospas zloduchovi. Hermiona byla vždycky dříč a nedovolila by, aby si na ni lidé ukazovali, kvůli protekci. 
Myslela si, že bude moct pomáhat, a její skřítkovské tažení tomu nasvědčovalo. A ono nic... 
Proč jen se Draco musel vždycky chovat  jako osel. Vypadá to, že ji hodně nesnášel a nesnáší. 
Kostým nymfy zní velmi dobře, sice bez masky, ale přesto bude inkognito. Navíc svůdný vzhled, tak to je výzva.
Jasněže mezi všemi nemohla vrazit do nikoho jiného, tomu se říká pech, vážení...   
Už to jeho typické nadzvednutí obočí jí mělo napovědět a řeči o krvi. 
Tak uvidíme, co si na ni připraví v soukromíčku 
Díky

Re: 1. kapitola (revision) (Hodnotenie: 1)
Od: mami - 22.04. 2014
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
No panečku hotové nešťastie, vyhra vojnu a všetko je ako bolo... Nič sa nemeni. Draco si tiež tento akoze trest nevybral alebo zeby ano? V kazdom pripade to obaja budú mať zložite. Draco ju odhadol spravne. Hermiona sa nikdy necítila stredobodom a ani po tom netuzila. Byt krásnou ju vždy privadzalo do rozpakov.

Re: 1. kapitola (revision) (Hodnotenie: 1)
Od: leelee - 22.07. 2015
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Děkuju :-D

Prehľad článkov k tejto téme:

AkashaTheKitty: ( LadyF )26.01. 20145. kapitola (Záver)
AkashaTheKitty: ( LadyF )26.01. 20144. kapitola
AkashaTheKitty: ( LadyF )26.01. 20143. kapitola
AkashaTheKitty: ( LadyF )26.01. 20142. kapitola (revision)
AkashaTheKitty: ( LadyF )26.01. 20141. kapitola (revision)
. Úvod k poviedkam: ( LadyF )26.01. 2014Úvod k poviedke (revision)
. Pdf na stiahnutie: ( Beruška1 )04.09. 2009Záver - pdf na stiahnutie
AkashaTheKitty: ( LadyF )30.08. 2009Kapitola 5
AkashaTheKitty: ( LadyF )28.08. 2009Kapitola 4
AkashaTheKitty: ( LadyF )24.08. 2009Kapitola 3
AkashaTheKitty: ( LadyF )22.08. 2009Kapitola 2
AkashaTheKitty: ( LadyF )14.08. 2009Kapitola 1
. Úvod k poviedkam: ( Jimmi )14.04. 2009Úvod k poviedke