Preklady fanfiction Harryho Pottera

Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.

Kapitola čtrnáctá

Cestu do Bradavic Harry nakonec v podstatě prospal. Ani ho to moc nepřekvapilo, koneckonců vstával něco málo po půlnoci londýnského času. Ani si nevšiml, kdy se do kupé vrátili Ron s Ginny a Lenkou, natož že si s sebou přivedli Deana a Seamuse. Propásl i následný příchod Hermiony.

Čeho si ovšem všiml, byly potutelné úsměvy, které ho vítaly při probouzení.

„Už je čas vzít si hábit, Harry,“ skláněla se k němu Hermiona. Někdy během spánku se mu podařilo se smotat na sedadle do klubíčka.

„Co je tu, k čertu, k smíchu?“ zavrčel. Poslední kafe do sebe nalil před dobrými patnácti hodinami.

Víceméně ze zvyku si srovnal brýle a rozhlédl se po kupé. Ron se tvářil, jako by mu bylo špatně od žaludku, a Neville stydlivě klopil oči.

„Když ty... ehm...“

„Koukni se vyžvejknout, Miono,“ prohrábl si rukama vlasy a srovnal oblečení. Bude si ho muset znovu uhladit kouzly.

„Mluvils ze spaní,“ skočil jim do hovoru křenící se Seamus. „Takže... léto sis užil?“

Cítil, jak mu stoupá červeň do tváří – nebylo třeba se ptát, co říkal, když se vezme v potaz, co se mu zdálo. I bez lektvaru to byl nanejvýš příjemný sen, vyvolaný bezesporu tohodenní převažující aktivitou.

„Přestaň, Seamusi,“ zamračila se Ginny na Irčana. Sáhla do Harryho zavazadla, vytáhla hábit a podala mu ho: „Tak moc jsi zas neřekl, jen jeho jméno, a řekla bych, že Ron touží přehodit výhybku.“

„Je to i tvůj brácha,“ zabrblal Ron, jehož rudé uši podivně kontrastovaly s nazelenalým nádechem tváří.

Ginny protočila panenky: „Jenže mi na rozdíl do tebe ani za mák nevadí, že si mí sourozenci užívají milostného života. Jen nemusím znát podrobnosti. Jsem ráda, že Charlie někoho má.“

Vlak zpomaloval do stanice v Prasinkách, kamarádi nechali Harryho dřímat skutečně až do poslední chvíle, zjevně brali ohledy na jeho běžně mizerné spaní. Trochu ho mrzelo, že prospal cestu, kterou si musel tvrdě vybojovat, jenže s tím se už teď nedalo nic dělat.

„Taky se o žádné detailydělit nehodlám,“ ujistil oba Weasleyovy sourozence v kupé.

Ron expresní rychlostí změnil téma: „Jak bylo u Dursleyů?“

„Jako vždycky – tvářili se, že tam nejsem,“ ušklíbl se zlomyslně. „Táta je vyděsil, že se mohli posrat. Celý léto se báli vlastního stínu.“

Úšklebky se rozšířily po kupé, ani Hermiona se neubránila. Mezi Harryho přáteli nebyl jediný, který by si občas nepohrával s myšlenkou Dursleyovy proklít za to, co svému synovci dělali.

„Co provedl?“ dožadoval se Ron.

Souprava dobrzdila a mládež se začla hrnout ven. Hermiona šla jako poslední: „Musím se přesvědčit, že všichni vystoupili. Uvidíme se na hostině.“

„Jasně, Miono,“ odpověděl Harry vprostřed podobně znějících reakcí ostatních. „Vlastně nic, Rone, jen se na ně ošklivě díval a občas trochu hrozil.“ Potěšeně se zazubil: „A zjistil, že teta Petúnie je moták, ne mudla.“

Ještě se zarazil, vylovil z batohu knihu a podal ji Hermioně. „Přečteš si to, prosím?“

Sklopila oči k přebalu, pak je tázavě zvedla: „Harry... proč...?“

„Remus byl v létě nemocný,“ odpověděl Harry vážně, zmenšil batoh a strčil si ho do kapsy. „Musím za ostatními.“

Vyběhl, jen ještě koutkem oka zkontroloval, že si Hermiona zmenšenou knihu schovala do hábitu. Oddechl si a zamířil k ryšavé kštici trčící nad většinou studentské masy. Ron se vytáhl o dalších pár palců, musel být přinejmenším už stejně vysoký jako Bill. Jednou celou svou rodinu přeroste.

Kočár obsazený Ginny, Seamusem a Deanem se už rozjížděl, když do něho Harry naskočil. Celou dobu, co jeli k hradu, Dean široce vykládal o zábavném pořadu, který v létě sledoval v televizi. Harry u Dursleyových také pár dílů zhlédl, takže se pro jednou mohl nadšeně přidat.

Ginny se jich neustále vyptávala: co je to mikrofon, jak mudlové dokážou, aby se lidé takhle předváděli, a tak podobně. Harry, Seamus a Dean jí odpovídali, seč jim síly stačily.

U vstupu do Velké síně spatřili Lenku mířit k havraspárským a Rona s Nevillem ponořené do jakési konverzace. Harry byl vděčný Deanovi za stálý proud vysvětlování – emoce naplňující obrovský prostor ho málem porazily. Zdálo se, že onen incident s Elizou vedl k posílení nejen Harryho základních smyslů, ale i empatie. Bradavice pro něho doslova pulzovaly magií. Krátce zabojoval na posílení štítů, vkrátku už jimi prosvítal jen slabý odlesk kouzelné záře.

„Zkus to na Rona,“ špitl mu Dean do ucha.

Harry se zazubil a začal potřásat Ronovi rukou; jeho nejlepší kamarád nebyl u toho, když Dean probíral tuto část pořadu. Všichni se dále bavili a on neustával s potřásáním za Ronova stále zmatenějšího výrazu. Seamus s Deanem se dusili špatně ukrývaným veselím. Ron konečně vykřikl na protest a ruku mu vytrhl, načež se nad ním Ginny smilovala a všechno mu vysvětlila.

„Mudlové jsou divní,“ ucedil Ron lehce upjatě.

„Pojďte,“ pokynul Harry k hornímu konci nebelvírského stolu. Usadili se ve vzdálenosti několika míst od hlavní tabule, jak bylo dáno letitým zvykem: „Hermiona bude chtít sedět s prvňáky.“

Že tomu tak je, se projevilo hned vzápětí, kdy primuska rozhodným krokem vstoupila do síně a bez zaváhání zamířila k místu, kde seděli. Usmála se na ně na všechny, vklouzla na místo a políbila Rona na tvář.

„Díky Merlinu, Miono,“ vydechl načuřený Ron. „Harry se už úplně zcvoknul.“ Kluci sedmáci i jeho sestra zařičeli smíchy, zatímco Ron líčil Hermioně televizní pořad a Harryho názornou ukázku.

„Ale čuš, Rone,“ zarazila ho gestem ruky, když už se moc rozohňoval. „Taky jsem se na to s našima koukala. Je to sice poměrně pitomé, ale o Harryho mentálním zdraví to rozhodně nic nevypovídá.“

Všichni se utišili, když vstoupila McGonagallová následovaná studenty prvního ročníku.

„Jsou rok od roku prťavější,“ špitl Seamus.

„Zrovna jako Harry,“ neodpustil si Ron s úšklebkem.

Hermiona je za drzost mluvit během zařazování zpražila pohledem, i když samotný ceremoniál zatím ani nezačal, a oba rázem ztichli. Harry ještě Rona pod stolem rázně nakopl, na což ryšavec nemohl pod Hermioniným dohledem nijak zareagovat.

Letos písni klobouku pečlivě naslouchali, v minulých letech se vždy ukázala být celkem k věci. Harry s Hermionou se po sobě významně podívali, když klobouk dozpíval. Tentokrát prostě povzbuzoval k obnovení mezikolejní spolupráce, na kterémžto poli už první kroky udělali – dokázali už snášet Malfoye a občas si s ním i nezávazně poklábosit.

Prvňáčků bylo letos mnoho a zařazování se zdálo táhnout donekonečna. Harry už byl docela hladový, protože ve vlaku nic nejedl. Zatím se alespoň usmíval a pokyvoval hlavou novým nebelvírům, s nimiž se Hermiona vřele vítala. Ron se Seamusem jim potřásali rukama a Ginny se na všechny zářivě usmívala. Poklidný proces přijímání nových členů byl asi v polovině narušen.

„Gudgeonová, Jacquelina.“

To jméno Harrymu známě zabrnělo v uších.

Klobouk se nerozmýšlel dlouho: „NEBELVÍR!“

Malá dívenka se přihrnula ke stolu a Harrymu najednou v hlavě zapadl jeden bezprizorní dílek na správné místo.

„Vítej v Nebelvíru,“ smála se na ni Hermiona.

Dívčina si potřásla rukou s Ronem i Seamusem a oplatila Ginny nadšený úsměv.

„Ty jsi příbuzná Dády Gudgeona?“ zeptal se jí Harry zvědavě.

Ostatní sedmáci se po něm zmateně otočili, ale Hermioniny rty se zformovaly do ‚o‘ vyjadřujícího překvapené pochopení. Odjakživa jí to pálilo.

„To je můj táta,“ zazubila se. „Říkej mi Jackie.“

Harry se na ni také usmál: „A ty mně Harry.“

„Hele, není von náhodou v Řá– jauvajs!“ Ronova otázka byla násilně přerušena úderem Harryho lokte na žebra mluvčího. „Hermiono!“

„Tady ne, Rone,“ sykla a jmenovaný jako na povel zrudl.

„On téměř ztratil oko po zásahu vrbou mlátičkou, že jo?“ vyptával se Harry.

Jackie přitakala: „Táta si často stěžuje, že se toho příběhu ne a ne zbavit. Strejda Remus ho tehdy zachránil a jeho kamarádi začali tátovi říkat ‚Kyklop‘. I mě po něm pojmenovali – jsem Jacquelina Remy.“

„Strejda Remus?“ zastříhal ušima Dean. „Myslíš profesora Lupina?“

Přikývla tak vehementně, až jí blonďaté kudrlinky začaly dovádivě poskakovat okolo hlavy. Ohlédla se po hlavní tabuli a nenápadně zamávala. Remus se na ni láskyplně usmál a Harry pozdravil kývnutím.

„A víš, že je vlkodlak?“ ozval se kterýsi třeťák, nepokrytě jim naslouchající. Ginny ho zpražila pohledem. Očividně znejistěl, několik prvňáčků zbledlo.

„Jasně že vím,“ ohradila se Jackie dotčeně, až se Harry zazubil. „Nebýt jeho, táta by umřel. A vůbec... třeba strejda Josef je upír.“

To vysvětlovalo, odkud se Remus s Josefem znají.

„Hustý!“ vykřikl Dean a začal se nadšeně vyptávat, čímž úspěšně odvrátil pozornost prvňáků od skutečnosti, že je bude učit vlkodlak. Dean toužil po setkání s upírem už od třetího ročníku.

Bylo zvykem, že během hostiny odpovídali starší studenti svým jedenáctiletým spolužákům na otázky ohledně školy, Hermiona za večer nejméně pětkrát citovala Dějiny Bradavic.

Harry se sice představil pouze svým křestním jménem, leč netrvalo dlouho, než jednomu z čistokrevných nováčků došlo, že se jedná o toho Harryho Pottera. Harry se neúspěšně pokusil tvářit, že tam není, když malý kluk začal svým mudlorozeným spolužákům z ročníku vzrušeně vysvětlovat význam a důležitost této nově objevené skutečnosti. Netrvalo dlouho a Harry zjistil, že se stal středobodem třinácti vykulených pohledů plných zbožné uctivosti. Jackie Gudgeonová se jen křenila, Harry v duchu vzdal díky Remusovi.

Po jídle Harry při první příležitosti prvňáčkům uprchl. Slíbil, že otci a Brumbálovi co možná nejdříve povypráví o tom, co s ním Eliza provedla. Byl unavený, tak to chtěl mít rychle odbyté. Snapea potkal na polovině cesty od nebelvírského stolu k hlavní tabuli.

„Musím si promluvit s tebou a s ředitelem,“ podíval se mu pevně do očí ve snaze zdůraznit důležitost rozhovoru. Kvůli přítomnosti stovek emocemi přetékajících dospívajících měl vztyčenou bariéru, a nemohl tak otce procítit – musel se spolehnout na ostatní smysly.

Pod zkoumavým pohledem se nepohodlně ošil, ale Snape jen přitakal a zamířil dlouhými kroky k ředitelně. Harry musel poklusávat, aby mu stačil. Když došli ke strážci schodiště, ošklivě se po otci podíval a dovolil si podotknout: „Mám podstatně kratší nohy, než máš ty.“

Snape shlédl ze své výše, tázavě nadzdvihl obočí, nechal je znovu poklesnout, a aniž by hnul brvou, bezemočním tónem pronesl: „Někdy zapomenu. Omlouvám se. Krvácivé kokosky.“

„Neva,“ usmál se Harry. Kamenná obluda jim zvolna uhýbala z cesty. Nebylo to tak dlouho, co by Snape ani neuvažoval se Harrymu za cokoliv omlouvat. Když vstoupili do místnosti, Harryho napadlo, jak je možné, že se sem dostal ředitel z jídelny tak rychle. Posloužil si nabízeným citronovým bonbónem, který byl dle očekávání říznutý povzbuzujícím elixírem, a usadil se.

„Máš nám co říci, Harry,“ začal Brumbál spíše oznamovacím než tázacím tónem.

„Ano, pane...“

Brumbál sklonil hlavu a významně se přes obroučky svých půlměsíčkových brýlí na Harryho zadíval.

„...tedy... Albusi. Zdá se, že dračí krev má ještě jeden způsob užití.“

Jeho otec i Albus na něho němě zírali. Příběh se vinul od chvíle, kdy Charlie usnul na klíně Harrymu, který si povídal s Elizou, až do okamžiku, kdy se Charlie neúspěšně pokusil Harryho omráčit.

Potom vládlo dlouho ticho a Harry se začal pod těmi prázdnými pohledy netrpělivě vrtět. Ředitel se vzpamatoval první: „Severusi, touto dobou míváš každým rokem řeč k novým studentům, není-liž pravda?“

Tázaný pomalu přikývl, natáhl se k Harrymu, uchopil ho za bradu a jemně mu pozdvihl hlavu, aby si hleděli přímo do očí. „Zítra neprodleně po snídani se potkáme na ošetřovně. Jasné?“

„Průzračně jasné, pane,“ odpověděl Harry, v němž byla malá dušička, začínaly v něm hlodat pochybnosti. Štíty měl stále pevně vztyčené, aby mimoděk nevycítil něco, co by se mu nelíbilo.

Následoval povzdech. „Já se nezlobím, Harry, jen...“ Snape se odmlčel a výraz tváře mu poněkud změkl. „Nejsem zvyklý dělat si o někoho takové starosti, a navíc, co se stalo, nedá se odestát... doslovně.“

Uklidněný Harry přikývl.

„Četls ten Salazarův zápisník?“

Harry zavrtěl hlavou. „Mám ho u sebe, ale ani jsem ho nevytáhl. Myslel jsem, že bych ho raději neměl nikomu ukazovat.“

„Buď obezřetný, Harry,“ nabádal Albus, evidentně smýšlel kladně, co se Harryho diskrétnosti stran podezřelé knihy týkalo, „nevíme, co v něm najdeš.“

Harry znovu přitakal.

„Uvidím se s vámi oběma u snídaně. Sděl mi, prosím, k jakým závěrům Poppy dojde, Severusi, ať nemusím osobně chodit na ošetřovnu.“

Odešli společně, pod schodištěm se zastavili. Snape se podíval na Harryho s jasně frustrovaným výrazem. „Dračí krev, Harry? Číms myslel? A čím myslel Charlie?“

„Jelikož Charlie spal, tak za něho mluvit nemůžu,“ bránil Harry Charlieho. „Zkoumal jsem ji, tati, chtěla mě jen chránit. Už je to tři dny a mně nic není, je mi spíš líp, než mi bylo před tím.“

Snape se díval pochybovačně, krátce Harryho objal – tak krátce, že na to Harry ani nestihl zareagovat – a odkráčel svým obvyklým svižným krokem směrem do sklepení, až za ním hábit teatrálně vlál. Harry se usmál, byl rád, že jeho otec má stránky, jež se nikdy nezmění.

Než zamířil do věže, stavil se ještě na skok v sovinci, aby se přivítal s podrážděnou Hedvikou. Po několika pamlscích a troše broukání doprovázeného hlazením křídel se uklidnila; Harry ji slíbil často navštěvovat. Prázdnými chodbami odcházel se spokojeným úsměvem na rtech.

Veselá nálada ho ovšem opustila, když došel k Buclaté dámě a došlo mu, že nezná přístupové heslo do nebelvírské věže. Bylo to k zlosti, najmě vzhledem ke skutečnosti, že jeho nejlepší kamarádka byla primuskou a nejlepší kamarád prefektem, nemluvě o další prefektce mezi přáteli rozhodně o nic vzdálenějšími.

„Potíže, milánku?“ ozvala se Buclatá dáma, když bezmocně tloukl čelem do zdi.

Plaše se na ni zazubil: „Zapomněl jsem si říct o heslo. Byl jsem na schůzce s otcem a ředitelem Brumbálem.“

Dáma rozladěně mlaskla, prohlásila: „Počkejte zde, Pottere,“ a zmizela z rámu.

Harry naklonil hlavu a se zájmem se za ní díval. Očividně se odebrala sehnat pomoc. Tak proč mu to heslo jednoduše neprozradila nebo ho rovnou nepustila dovnitř?

„Strážní portréty se bez hesla nemohou otevřít,“ pronesl nehmotný hlas sira Nicholase. Harry nadskočil.

„Tak proto...?“ rozpomněl se Harry na portrét rozřezaný nožem.

Nicholas ho obeplul, aby si povídali tváří v tvář. „Black neměl heslo, Evangelina ho nemohla pustit dovnitř, ať dělal co dělal.“

Buclatá dáma se vrátila do rámu. „Dobrý večer, Nicholasi. Pane Pottere, vaše kolejní představená mne pověřila, abych vám tlumočila, že heslo zní Ikarus a že se s vámi chce zítra setkat, abyste prohovořili vaše vzdělávání nad rámec osnov.“

„Děkuji vám,“ usmál se na ni Harry. „Kamarádi se už jistě diví, kde jsem. Ikarus. Přeji vám příjemnou noc.“ Heslo řekl, aby ho mohla pustit.

Portrét se zhoupl v pantech a Buclatá dáma mizející ze zorného pole se ještě naposledy usmála. „Dobrou noc, Pottere.“

„Dobrou noc, Harry,“ doložil sir Nicholas.

Mladší ročníky se už očividně odebraly do ložnic ke spánku či dalšímu povídání, někteří jedinci určitě na poslední chvíli dokončovali úkoly zadané na prázdniny. Před krbem se ve společenské místnosti povalovali sedmáci – až na Hermionu – a několik málo šesťáků.

„Harry!“ vykřikl Colin Creevey, kterého fascinace jeho idolem za celých šest let nepřešla.

Harry si povzdechl a připojil se ke skupince. I když se ve vlaku prospal, stále měl dojem, jako kdyby probděl kdoví kolik posledních dní. Křeslo, jež obvykle využíval, bylo ponecháno volné, tak se do něho vděčně svalil. „Kolik je hodin? Mám nějaký rozhozený rytmus. Cítím se, jako by byla nejmíň půlnoc.“

 „Je deset,“ zazubila se Ginny, „přišels právě na čas. Řekla bych, že by nás moc nepotěšilo, kdybychom ti museli uložit trest.“

„Mluvil jsem s ředitelem, netoulal jsem se,“ připomněl jí.

Ron vzhlédl z podlahy od partie tchoříčků. „A o čems s ním potřeboval mluvit?“

„O tom potom, Rone,“ odbyl ho Harry a pohledem naznačil, že je přítomno příliš mnoho osob nehodných zasvěcení. Ron pokrčil rameny a vrátil se ke hře, zatímco Harry tiše žasl nad jeho vyspělostí. Kam se poděl ten Ron, který by se ještě docela nedávno mohl vzteknout, že se vše nedozví tady a teď?

Harry se pohodlně zapřel do opěradla a se zavřenýma očima poslouchal hovor okolo sebe. Bude-li předstírat spánek, nikdo ho nebude rušit. Všichni se bavili o tak krásně nevinných tématech – o hodinách a vztazích, probírali čerstvé drby. Nikdo se ani nezmínil o válce, která okupovala titulní stránky novin.

Okolo půlnoci se Hermiona vrátila z hlídky na chodbách: ulovila tři mrzimory, kteří se vydali na průzkumy, a odnavigovala jednoho ztraceného zmijozela do Snapeova kabinetu.

Teď se posadila na područku Harryho křesla. „Vím, že nespíš,“ zašeptala.

Harry se usmál, ale oči neotevřel. Nicméně jí odpověděl: „Jakpak jste na to přišla, slečno primusko?“

Povzdechla si: „V takhle hlučném prostředí nikdy neusneš, a kromě toho jsi příliš uvolněný.“

„Příliš uvolněný?“ otevřel oči a narovnal se.

Přikývla. „Mám dojem, že to začalo tak někdy okolo světového mistrovství. Když spíš, máš tvář celou napjatou.“

„Pořád?“ Harry uvažoval o lektvaru na dobré snění, který nyní užíval zhruba každou třetí noc, a také o přetrženém spojení, jež mu už dále nezpůsobovalo úporné bolesti jizvy.

„Pořád,“ řekla Hermiona smutně a pročísla mu vlasy. „Působí to, jako kdybys byl neustále na stráži, připravený odvrátit úder, který může ve spánku přijít.“

Harry jí nebránil v hraní si s jeho vlasy. Každý, s nímž měl bližší vztah – s výjimkou Rona a dvojčat – měl očividně potřebu pokusit se přivést jeho vlasy k poslušnosti. Dalo mu to dost práce a vyžádalo si to také dost času, ale v tuto chvíli už mu příležitostné doteky, objetí a případně cuchání vlasů od Hermiony, Ginny, paní Weasleyové, Poppy, Remuse, Brumbála, Tonksové, Charlieho a jeho otce nezpůsobovalo reflexivní potřebu se okamžitě vytrhnout.

„Po snídani musím k Poppy,“ řekl tiše a Hermiona na něho zmateně pohlédla, „chceš jít se mnou?“

„Něco se ti stalo?“ zeptala se napůl starostlivě a napůl přísně. Harry si říkal, že kdyby McGonagallová znenadání zmizela z povrchu zemského, mohla by ji Hermiona okamžitě nahradit, aniž by si většina lidí všimla změny.

Zavrtěl hlavou. „Ani ne. Jenom... spíš mě potkalo něco zvláštního...“ povzdechl si a stiskl jí ruku, která si přestala hrát s vlasy a sklouzla mu na rameno. „Raději bych potom vzal vysvětlování z jedné vody na čisto.“

„Jsme tu pro tebe, Harry,“ odpověděla i za Rona.

Usmál se na ni, vstal a za lupání kloubů – při němž sebou Levandule s Parvati poděšeně trhly – se protáhl. „Jdu do postele. Dobrou všem.“

Sborové ‚Dobrou‘ ho provázelo až na schodiště k sedmácké ložnici. Loďák měl u nohou postele, která mu věrně sloužila šest let, z kapsy vytáhl batoh, který si přivezl z Rumunska, a zvětšil ho. Lusknutím prstů se převlékl a zalezl pod přikrývky. Jakmile se mu podařilo přesvědčit své zdráhající se já, že dnes tu není ten, kdo by s ním sdílel lože, upadl do spánku prolezlého vidinami, mlel sebou a převaloval se pronásledovaný vzpomínkami.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-