archiv.hpkizi.sk
33. Chvíle neklidu
Delicate
Článok poslal užívateľ: Jimmi - 11.07. 2013
Téma: Delicate
Dominika.Del
nám napísal:

Delicate

Překlad: Dominika.Del

Beta-reader: Florence

Autor: padfoot4ever

Banner: autorčin

Originálhttp://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?chapterid=342231

Stav: souhlas s překladem

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří Do_MuSh. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.



33. Kapitola – Chvíle neklidu

„Mami, je rození děťátka opravdu tak bolestivé, jak se říká?“ zeptala jsem své mámy. Zrovna jsme se přišli do porodnice podívat na malou Lucy a teta Audrey vypadala, jako by jí někdo praštil po hlavě mastnou pánví, zatímco jí porklínal kletbou Cruciatus.

„Ne,“ řekne máma suše, „Je to ještě horší.“

„Jenom přehání,“ ujistí mě táta.

„Prosím?!“ otočí se máma prudce k tátovi a v očích jí poskakují jiskřičky, „Až ty vytlačíš dva melouny z tvé ty-víš-co, pak můžeš říct, že přeháním!“

„Já nemám ty-víš-co...“

Táta nidky nevěděl, kdy přestat.

„PŘESNĚ TAK! Rose, když mi bylo osmnáct, Belatrix Lestrangová mě mučila kletbou Cruciatus, a prohlašuji, že to bylo jako den v lázních v porovnání s porodem! To poznáš sama, až budeš starší...“

Noční můry, ve kterých mám s mámou tuto konverzaci, když mi bylo asi tak pět nebo šest, se mi nyní vracejí každou noc. Od té doby, co jsem z Bradavic dorazila domů – celé dva dny – mám pocit, že mi každou chvíli praskne voda, přestože můj termín je až za dva týdny. Tyto noční můry ale zdaleka nejsou to nejhoší. Minulou noc jsem snila o tom, že jsem omylem své miminko zapomněla na střeše Bradavického expresu, který se pomalu rozjížděl, a Scorpius ho tak tak chytil. Kvůli tomu si myslím, že Scorpius bude lepší rodič než já. V té nejhorší noční můře, kterou jsem zatím měla, jsem byla na porodním sále, lékouzelník mi říkal, ať tlačím, ale já začala řvát jako šílenec, že je to Antikrist. S miminkem ta stvůra neměla nic společného!

Proto jsem přestala spát.

Scorpius je nyní doma ve Skotsku. Příští týden přijede, aby tu se mnou byl v případě, že by to začalo dřív nebo kdybych něco potřebovala. Skvělý kamarád, tenhle Scorpius. Nevím, co budu dělat, až mu budu muset říct, že čekáme Antikrista – asi ho pak pro jistotu zapomenu na střeše Bradavického expresu.

Na toto téma jsem náhodou četla hodně článků. Jedna ženská nechala své miminko v parku, kvůli poporodním depresím ji ale neodsoudili. Další dáma zase své dítě proměnila v husu, ale také ji neposlali do Azkabanu.

„Ahoj!“ ozve se hlas tety Ginny z předsíně. Máma s tátou jsou v práci, takže denně mám asi tak třicet tisíc návštěvníků, kteří kontrolují, jestli mi nic nechybí. Dokonce i Hugo mi věnuje chvíli svého vzácného času, který by jinak věnoval nicnedělání.

„V obýváku!“ houknu na ní a teta Ginny vejde do obývacího pokoje s košíkem ovoce a muffinů v ruce. Je z ní úplná babička Molly.

„Jak se ti daří? Sedí se ti pohodlně? Nic ti nechybí?“ protřepe polštáře za mými zády a vykouzlí mi sklenici vody. Je to doslova deset minut, co tu byl strejda Harry a dělal to samé. Všichni si dělají až příliš starostí.

„Mám se fajn,“ řeknu, „Podívej se na tohle – jedné ženě se téměř podařilo zabít svého dvouročního syna kletbou Avada Kedavra, ale neodsoudili ji kvůli poporodním depresím. Dva roky po porodu!“

„Copak si myšlíš, že o osmnáct let později budeš jako předtím?“ zeptá se Ginny, „James mě vytáčí se svým famfrpálovám kontraktem. Tak najednou, jako by na OVCích vůbec nezáleželo! Ani se nezajímá o výsledky!“

Teď asi není vhodná doba jí říct, že se na všechny zkoušky učil noc před nimi. Ano, je daleko lepší, když se to nedozví.

„Ginny, co když i já budu mít poporodní deprese?“ zašeptám vystrašeně, „Píšou tady, že téměř 25% žen je jimi postihnuto!“

Ginny se na mě soucitně podívá. „Zlato, je to možné,“ řekne, „A když se to stane, všichni ti pomůžeme. A navíc, máš 75% šanci, že se to nestane. Musíš se to dívat pozitivně.“

Dívat se na věci skrz růžové brýle nepatří mezi moje zvyky. I Ginny si všimla, že mě to vůbec neutěšilo.

„Můžu říct tajemství?“ zeptá se a sedne si vedle mě, „Je to něco, co nikdo na světě – kromě Harryho – neví. Ani tvoji rodiče.“

„Samozřejmě. Budu držet jazyk za zuby.“

Zhluboka se nadechne.

„Když jsme Jamese poprvé vzali domů z porodnice, nemohla jsem se na něj ani podívat,“ povídá, „Pokaždé, když začal plakat, vůbec jsem si ho nevšímala. Přemýšlela jsem, jak se máma mohla vypořádat se sedmi dětimi – já to nezvládala ani s jedním! Harry dělal všechno – krmení, plínky... Já Jamese sotva podržela. Normálně jsem se chovala pouze, když u nás byla celá rodina. Jakmile odešli, bylo všechno zase na Harrym. Cítila jsem se strašně – dokonce i Fleur si na mateřství zvykla rychleji než já.

„Jak dlouho ses tak cítila?“ zeptala jsem se, ještě vyděšenější než předtím. Pokud se to může stát někomu tak silnému jako Ginny, lehce se to stane i mě. Při nejlepším jsem emocionálně nestabilní. Ani si nejsem jistá, že jsem Ginny viděla někdy plakat.

„Trvalo to asi tak tři týdny. Potom jsem na něj ale podívala, a tím myslím pořádně podívala,“ usměje se Ginny, „A deprese tak nějak zmizela. Měla jsem štěstí, že odešla. Vím, že občas se chovám, jako bych chtěla Jamese zabít -“ nadzdvihnu na ni obočí, „- no dobře, tak pořád se tak chovám, ale snad není možné, abych ho milovala víc než teď.“ Zdá se, že o tom dlouho nemluvila. „Občas mám pocit, že má blíž k Harrymu... Jako by vycítil, že jsem ho první týdny jeho života nemilovala tak, jak bych měla.“

„Ginny,“ řeknu jemně, „James je mamináček. Možná předstírá, že tomu tak není, ale to mu nesmíš věřit.“

Ginny se na mě usměje. „Doufám, že je ti jasné, že kdyby ses kdykoliv cítila zle, budu tu pro tebe. A taky... neříkej to prosím Jamesovi.“

„Samozřejmě, že mu to neřeknu!“ vyhrknu, „Vezmu si to do hrobu!“

Když je Ginny na odchodu, článek o poporodní depresi odhodím a pomyslím si, že pokud na ni nebudu myslet, je menší šance, že mě potká. V klidu si užívám prázdného, tichého domu, když -

„Juuuuhůůůůůůůůů!“

Jenom jeden člen mé rodina používá tak uhozenou frázi jako je juhů. Velice nevítaný člen mé rodiny.

„Rose, ty úplně záříš!“ rozplývá se teta Audrey, když do obývacího pokoje vchází s horkou polévkou v rukou, „Přinesla jsem ti houbovou polévku s extra porcí hub!“

Nesnáším houby.

„Děkuji tetičko Audrey,“ řeknu slušně, „Možná si dám trochu až později.“

„Dnes večer bude u Potterů malá sešlost,“ oznámí mi, „To abychom oslavili Jamesův drobný famfrpálový úspěch.“ A už zase – ráda používá slovo 'drobný', aby všemu odebrala hodnotu, jakou si to zaslouží. Jen těžko bych nazvala práci chytače u Kudleských kanonýrů 'drobným' úspěchem. „Ale jestli nechceš, nemusíš chodit. Bude tam pouze rodina, tak jim všem vyřídím, jak je ti to líto -“

„Ne, přijdu,“ řeknu jí, „To bych si nenechala ujít.“

„Báječné! Hned si tě zapíšu!“ vyjekne a z tašky si vytáhne malý notes, do kterého hned naškrábe mé jméno.

„Tu oslavu pořádáš ty?“ zeptám se překvapeně. Audrey se obvykle nerada zaplétá s Weasleyovic částí rodiny. Na Jamese se sotva podívá.

„Ano. James to chtěl původně udělat sám, ale řekla jsem si, že mu pomůžu!“

No dobrá, je pravda, že James není schopen ani zarezervovat pár míst v hospodě, ale opravdu nechápu, proč si Audrey musí psát jména členů rodiny na rodinnou sešlost. No, co už, nejsem ve stavu, ve kterém bych se mohla zamýšlet nad její logikou.

„Počkat, ví o tom vůbec Ginny?“ zeptám se podezřívavě. Zdá se mi zvláštní, že její jméno dosud nepadlo.

„Ne, ale s tím nebude problém,“ mávne rukou, „Zlatíčko, už musím jít! Percy se dnes také zastaví!“

Bezva – strýc Percy. Ještě než Audrey odejde se do místnosti přemístí Teddy. Tady si opravdu člověk ticha a klidu neužije.

„Čau Audrey,“ zavolá na ni Teddy. Ona si ho nevšímá. „Nazdárek Rosie.“

„Ahoj Teddy,“ usměju se. Sedne si vedle mě a obejme mě, abych nemusela vstávat. „Copak máte nějaké tajné příkazy, abyste mě pořád obtěžovali?“

„No... vlastně jo,“ přizná, „Lily vytvořila plán. Chceš ho vidět?“

Z kapsy vytáhne kus pergamenu.

táta (Harry), máma (Ginny), Audrey, Teddy, George, Bill, Victorie, Dom, babička, paní Tonksová, Fleur, Percy, dědeček, já (Lily), Roxie, Angelina

„Počkej... tohle je na celý týden?“

„Ne, jenom na dnešek,“ zasměje se Teddy.

„Chceš mi říct, že dneska...“ počítám, „... mám ještě třináct návštěvníků? A to tam ani není máma, táta ani Hugo! Teddy, já z vás zešílím!“

 

Teddy vyskočí ze sedačky, sáhne po papíru a tužce a začne psát. Když je hotový, položí lístek na stolek a podá mi pomocnou ruku. „No tak, jdeme se projít.“

Podívám se, co vlastně napsal.

Georgi, Bille, Vic, Dom, paní Weasleyová, babičko, Fleur, Percy, Fred, pane Weasley, Lily, Roxie a Angelino, vzal jsem Rose na vzduch. Nedělejte si starosti, má se dobře.

Ted

„Kam jdeme?“ zeptám se Teddyho.

„Nevím,“ pokrčí rameny, „Kamkoliv.“

***

Nakonec skončíme v mudlovské herně ve městě a většinu dne hrajeme starého dobrého Pacmana, jako když jsme byli malí. Všichni na mě koukají. Hádám, že nejsou zvyklí na mladé holky na konci těhotenství, které hrají hry s klukem, do kterého byly kdysi zamilované. Když dohrajeme, dostanu hrozitánskou chuť na zmrzlinu. Proto si to zamíříme do jedné z těch mnohých amerických restaurací, se kterými se tu v poslední době roztrhl pytel a kde dělají tu nejlepší točenou zrmzlinu na světě. Dokonce tu pracují otrávené servírky na bruslích a nosí ty strašné růžové stejnokroje. Když se vás ale na objednávku zeptají tím znuděným, anglickým přízvukem, zabijí tím veškerou atmostféru.

„Tohle bychom měli dělat častěji,“ řeknu, když se ládujeme zrmzlinou, „Měli bychom hrát na automatech a jíst tuny zmrzliny.“

„To teda,“ souhlasí Teddy, „Až na to, že z tebe bude máma...“

„Seženu někoho na hlídání,“ mávnu rukou.

„A za sedm měsíců ze mě bude táta.“

Upustím svou lžíci. A potom i svou bradu. Teddy se na mě usměje, já ze sebe ale nevydám ani slovo. Jen na něj tak dvě minuty čumím.

„Teddy!“ vydechnu, když konečně najdu svůj hlas, „To je úžasné!“

„Já vím!“ řekne nadšeně, „Ještě jsme to ale nikomu neřekli, protože jsme teprve na začátku – tobě jsem to ale povědět musel.“

„To je ta nejlepší zpráva od... od... ani vlastně nevím odkdy!“ vykřiknu, „Gratuluji!“ Proč jsem z Teddyho miminka nadšená víc než z toho svého? Asi to bude tím, že to jeho nebudu muset porodit (přestože pár měsíců zpátky bych to udělala velice ochotně).

„Mám takovou radost, Rosie! Jasně, mám z toho naděláno v kalhotách, ale-“

„Vítej v klubu.“

„Bude ze mě táta! Budu mít skutečnou rodinu!“

Ještě nikdy jsem neviděla tak rozradostněného Teddyho Lupina a naprosto ho chápu. Normální rodinu neměl – však víte, dva rodiče a dítě. Konečně se mu splní sen a já jsem pro něj šťastná... i pro Victorii. Nemůžu uvěřit, že z Dom bude teta a z Louise strejda! Jsme dospělí – děsivá představa.

Když dorazíme domů, je už tma. Máma s táta už jsou doma a připravují se na Jamesovu oslavu, která se bude konat u Potterů doma.

„Užila sis to dneska s Teddym?“ zeptá se máma zatímco si připíná náušnice.

„Jasně, bylo to úplně jako kdysi,“ usměju se, „Ehm, mami?“

„Ano zlato?“

„Je... je porod opravdu tak bolestivý, jak se říká?“ zeptám se na tu stejnou otázku, jako když mi bylo pět.

„Ne, tak hrozné to opravdu není,“ odpoví mi, mému pohledu se ale vyhýbá, „Měla by ses jít připravit Rose.“

„No... slyšela jsem, že je to prý horší než Cruciatus.“

„Blbost. Kdo ti to, proboha, řekl?“ zeptá se mě nervózně.

„Ty!“

Povzdychne si a konečně se na mě podívá. „Upřímně, je to ta nejbolestivější věc, kterou kdy zažiješ. Ale potrvá to jenom patnácti nebo pětadvaceti hodin, takže -“

„Pa-patnáct nebo pětadvacet?“ vykoktám, „Myslela jsem, že tu bude tak... já nevím... čtyři?“

„Čtyři?!“ začne se smát, „Jo, možná až budeš rodit podeváté, tak to bude trvat čtyři hodiny. Poprvé to bude vždycky dlouho.“ Poté si všimne mého zhrozeného výrazu. „Uklidni se, povedeš si dobře. Nesmíš na to myslet.“

„Jak dlouho jsi rodila mě?“ zeptám se. Na tohle nemůžu nemyslet. Za dva týdny mě to čeká.

„Ani už nevím,“ pokrčí rameny, „Takových šest hodin... plus dalších třicet...“

„Třicetšest hodin?!“ vykřiknu, „To je celý den, celou noc a další celý den! TŘICETŠEST HODIN?!“ Tak proto jsem měla jako dítě pořád domácí vězení...

„Rose, nedělej si s tím starosti. Jakmile je po všem, na bolest zapomeneš a v rukou budeš mít krásné miminko...“

To už ji ale neposlouchám. Třicetšest hodin. Jak může někdo přežít takové množství bolesti? Proč jsem rozhodla mít přirozený porod? Proč si máma chtěla pořídit další dítě po šestatřicetihodinovém utrpení? Všechny tyto otázky si pokládám po cestě k Potterům a sotva vnímám, co táta plácá o košťatech a o tom, jak už to není, co to bývalo.

„... můj starý Zameták byl skvělý – ne tak rychlý jako Kulový blesk, ale stabilní a dalo se na něj spolehnout. A létací kouzlo se z něj dosud nespotřebovalo. Někde jsem slyšel, že nový Nimbus má jenom dvouletou záruku...“

Za méně než dva týdny ze sebe budu tlačit malého človíčka a jediné, na co on myslí, jsou košťta. Chápu, že je to vzhledem ke konající se akci příhodné téma, ale přece jenom – třicetšest hodin porodu bez jediné pauzy! Vždyť to musí být protizákonné! Po osmi hodinách práce by ho měl lékouzelník jenom vyndat a je to!

„... Harryho Kulový blesk je pořád dobrý, daleko lepší než ten nový Kulový blesk 360. Naprostá hrůza, jestli chceš znát můj názor. Myslí si, že když dají nějakou pěknou násadu na špatné koště, všechno se tím vyřeší a lidi se nechají zlákat – ale já ne!“

Úplně netuším, jak by ho lékouzelník mohl jenom vyndat – možná Accio? A třeba když si tam namířím já sama a vykřiknu 'Accio!', tak prostě vyletí! Asi by to nejdřív hodně bolelo, ale bylo by to jako sundávání naplasti – bolestivé, ale rychlé! Zkusím to až se později vrátíme domů. Kdybych to udělala teď, táta by se naštval, že bych mu zakrvavila potahy.

„... slyšel jsem, že nový Zameták 3000 je neuvěřitelný. Hugo, jestli budeš mít skvělé známky z OVCE, koupím ti ho a-“

„Tati, OVCE mě čekají až za dva roky...“

A nebo mě to nebude bolet vůbec. Třeba budu první žena v historii, která při porodu nepocítí ani trošičku bolesti. Všechno je přece jednou poprvé. Může se to stát. Třeba to malý vykráčí ven s úsměvem na tváři. Žádná krev ani placenta. Všechno bude roztomilé jako koťátka!

„... abys věděl, problém Kudleských kanonýrů spočívá právě v jejich košťatech – všichni mají Kulové blesky 360! Asi navrhnu Jamesovi, aby si sehnali Zametáky...“

Musím na to přestat myslet. Bolí mě to, jenom na to pomyslím. Když už ale dorazíme před Potterovic dům, veškeré myšlenky o porodu se vytratí. Ke vstupním dveřím vede červený koberec a stojí u nich obrovský kouzelník, který vpouští návštěvníky dovnitř. Je tu velikánská řada – myslela jsem, že se bude jednat pouze o rodinu.

„Co to všechno má znamenat?“ diví se máma, když vystupujeme z auta. Vyrazíme k červenému koberci (přičemž všechny předběhneme) a chceme vejít do domu, kouzelník nás ale zastaví.

„Jména?“

„Tohle je dům mý ségry, kamaráde,“ vyštěkne táta, „Nech nás vejít.“

„Nikdo nesmí dovnitř, pokud nejsou na seznamu hostů,“ řekne kouzelník odměřeně.

„Jsme Weasleyovi,“ povzdechne si máma unaveně. Copak to mu nedošlo při pohledu na moje a tátovy vlasy?

„Kteří? Mám tu Billa, Charlieho, George, Percyho a jejich rodiny,“ podívá se na seznam.

„Ron! Ron Weasley!“ stěžuje si táta, „Proč tam nejsme? Jsem kmotr kluka, pro kterého tato párty byla uspořádaná!“

„Rone, uklidni se – podívej, Harry už jde!“ vykřikne máma a začne na Harryho mávat. Jakmile si nás všimne, přihrne se ke dveřím.

„Pusťte je dovnitř!“ vyhrkne Harry a zdá se, že je pod velkým stresem.

„Nejsou ale na seznamu!“ trvá na svém kouzelník, „Mám jasné instrukce -“

„Tohle je můj dům!“ křikne po něm Harry, „Pusťte je dovnitř!“

Kouzelník ustoupí a vpustí nás. Dům je nacpaný lidmi, které jsem v životě neviděla a kteří si v klidu usrkávají svých růžových kokteljů a povídají si. 'Jenom rodina', to určitě.

„Netuším, co se to tu děje,“ řekne Harry zoufale, „Přijdu z práce a tady spousta lidí! Audrey má před sebou hodně vysvětlování...“

„Audrey je všechny pozvala?“ zeptám se.

„Ano,“ odpoví Harry nakvašeně, „Jedná se o samé VIP. Vidíš támhle toho?“ zeptá se a ukáže na vysokého, plešatého muže, který se baví se skupinou mladých žen, „Vede Britskou famfrpálovou asociaci. A o ní -“ ukáže na ženu ve středním věku v nádherných rudých šatech, „- se říká, že bude příští ministryně kouzel. A on -“

„Pane bože!“ vykřikne táta, „Harry, to je Dragomir Gorgovitch! Je to manažer Kudleských kanonýrů! A taky jeden z nejhorších hráčů v historii...“

Pravda. Gorgovitch drží titul hráče, který za sezónu nejvíckrát upustil camrál. Stal se z něj manažer, protože nikdo jiný o tu práci neměl zájem. Proč vlastně oslavujeme to, že se James dostal do nejhoršího týmu v lize?

„Já vím. A je tu i celý tým,“ poví nám Harry a není z toho dvakrát nadšený, „Ginny každou chvíli rupnou nervy – nechtěl bych být na Audrině místě.“

„A kdo by kdy chtěl být tetou Audrey?“ řekne Hugo znechuceně.

Nemůžu uvěřit, že tu jsou hráči Kudleských kanonýrů. Ikdyž jsou poměrně neschopní, jsou opravdu hezcí. Vím, jsem v devátém měsíci, ale trocha představivosti neuškodí. Odtrhnu se od našich a jdu hledat nějaké překrásné famfrpálové hráče. Místo toho ale v kuchyni najdu vystrašenou Jenny, která pomalu upíjí ze sklenice džusu.

„Rose!“ vyhrkne, když mě spatří, „Díky bohu! Nikoho tu neznám! Trvalo celou věčnost, než jsem se dostala dovnitř, protože jsem nebyla na seznamu hostů... ani jsem nevěděla, že se tu něco koná. Al mě jenom pozval na návštěvu. Šel pro něco na pití, ale ještě se nevrátil! Jak ti je?“

„Fajn,“ odpovím rychle, „Nevidělas někde Ollieho Uliacka? Je krásnej...“

„Kdo je Ollie Ul-“

„Je to brankář Kudleských kanonýrů! Za celou sezónu zachytil pouze čtyři camrály, ale má ty nejhezčí oči na světě...“

„Rose, vnímej,“ luskne mi před očima Jenny, „Jsem vyděšená!“

Chápu, že dům plný cizích lidí může být trochu odstrašující, ale nešla bych tak daleko, abych použila slovo 'vyděšená'... „Ehm, proč?“

„Protože proto!“ vykřikne udýchaně, „Dneska se mám poprvé potkat s Alovými rodiči!“ Aha, na to jsem zapomněla. „A není to, jako bych měla potkat normální rodiče! Tohle je Harry Potter! Už vidím, jak ze mě vyjde 'Dobrý den, pane Pottere, učili jsme se o vás v historii kouzel!'“

„Uklidni se,“ pokouším se, „Strejda Harry je kliďas a teta Ginny je strašně milá a -“

„AUDREY!“ rozlehne se hlas tety Ginny celým domem, „ASI TĚ ZABIJU!“

Špatné načasování.

Jenny zbledne a vypije svou dýňovou šťávu až do dna. Al vběhne do kuchyně v závěsu tety Ginny a snaží se ji udržet, aby se nevrhla na tetu Audrey, která se právě baví s velice důležitě vypadajícím mužem.

„Audrey! Jak si mohla pozvat všechny tyto lidi do mého domu, aniž by ses nás zeptala?“

„Zlatíčko, nesmíš být tak sobecká,“ odpoví jí s klidem Audrey, „Dnešní noc o Jamesovi a jeho úspěchu -“

James tu ani není!“ zařve Ginny, „Tohle není o Jamesovi! Tohle je o tobě a tvé zoufalé snaze zalíbit se ministersvu, aby tě konečně povýšili!“

„Ach Ginny, nebuď směšná -“

„OKAMŽITĚ DOSTAŇ TY LIDI Z MÉHO DOMU!“

„Mami, uklidni se,“ řekne jí Al tiše, „S ní se vypořádáš zítra – prostě se uklidni...“

Al byl vždy dobrý v utěšování ostatních. Ginny se výrazně zklidní, ale naštvaný pohled, který vrhá po Audrey se nezmírní ani trochu. Audrey naštěstí z kuchyně odejde a Ginny se zhluboka nadechne, aby se uklidnila ještě víc.

„Ehm, mami, tohle je Jenny...“

Pokud byla Jenny vyděšený předtím, nedokážu si představit, jak se musí cítit teď. Na vlastní oči viděla vztek Ginny Potterové. Ale mohlo to být horší – taky mohla vidět vzteklého Harryho.

„Ach Jenny, tak ráda tě konečně poznávám,“ řekne Ginny slušně. Mám pocit, že Jenny je z té náhlé změny v Ginnině chování v šoku. V tom je Ginny totiž fakt dobrá.

„I já vás ráda poznávám, paní Potterová,“ odpoví Jenny. Tyhle věci jí vždycky šly. Já osobně nemůžu říct, že mé setkání s Malfoyovými dopadlo zrovna dobře.

„Prosím – říkej mi Ginny, zlatíčko. Paní Potterová ze mě dělá stařenu.“

Jenny a teta Ginny se nějakou chvíli povídají a já s Alem je se zájmem pozorujeme. Očividně toho mají hodně společného – divný. Dokonce říkají stejné věci ve stejnou dobu. A smějí se stejným věcem.

„Mají toho hodně společného,“ pošeptám Alovi, který se tento fakt očividně snaží ignorovat a místo odpovědi si jenom odfrkne. „Když se nad tím zamyslíš, i jejich jména znějí podobně. Říká se, že nějací chlapi letí na ženský, které jsou podobné jejich matkám...“ řeknu a Al vyvalí oči, když si uvědomí, že jeho přítelkyně a jeho matka jsou vlastně tatáž osoba. „No, já jdu za Dom!“ vyhrknu a snažím se nerozřehtat při pohledu na Alův výraz.

Dom nemůžu najít, ale zato si všimnu Ollieho Uliacka, jak se baví s nějakou krásnou slečnou v obývacím pokoji. Snažím se o sto šest, abych nežárlila. Po pár minutách slovo dalo slovo a všichni se dozvěděli, že Audrey celou sešlost zorganizovala pro své vlastní účely. Když navíc zjistí, že tu James ani není, všichni začnou hromadně odcházet. Audrey stojí u dveří a prosí ministerské pohlaváry, aby ještě zůstali. Něco mi říká, že si natropila víc škody než užitku. Nemůžu ovšem říct, že by mě to moc trápilo. Vlastně vůbec ne.

„Rose, odcházíme,“ řekne mi Hugo, když se najednou objeví vedle mě, „Máma a táta chtějí zmizet ještě předtím, než Ginny znovu vybuchne...“

***

Další den si vezme táta volno v práci a zůstane se mnou doma. Vážím se veškerých jeho snah, ale už to opravdu přehání. Nemám pro sebe ani dvě minuty ticha na čtení, protože pořád kontroluje, jestli je všechno v pořádku. Chápu, že si dělá starosti, ale tohle už se fakt nedá. Někde jsem četla, že poslední týdny těhotenství jsou ty nejhorší, což je pravda, obzvlášť protože je léto a to horko mě zabíjí. Táta všude kolem mě rozložil větráky a všechna okna otevřel dokořán.

K tomu všemu miminko neustále kope. Vím, že to je dobře, ale je to opravdu nepříjemné a dost to bolí. Na oběd se staví Teddy, aby zjistil, jak se mi daří. Já jsem rozpláclá na gauči a na čele mám studený obklad.

„Vy dva si opravdu musíte přestat dělat starosti,“ řeknu tátovi a Teddymu rozhodně, „Nebudu rodit minimálně ještě dva týdny! Minimálně! Máma říká, že prvorodičky jdou vždycky později!“

„Nemůžeš nám mít za zlé, že o tebe máme strach, Rosie,“ usměje se Teddy, „Ty bys dělala to samé, kdyby -“

„Ano, máš pravdu, já jsem vždy strachy bez sebe, když jste vy dva těhotní.“

„Devátý měsíc a pořád má smysl pro humor – to je moje holčička!“ prohlásí táta hrdě, „Co bys řekla tátovým domácím palačinkám? Víš, že jsem král palačinek.“

Tátovy domácí palačinky zní fakt lákavě. „A máme zmrzlinu, kterou bys dal doprostřed?“

„To teda máme!“ poví mi táta nadšeně, „Teddy, chlapče, právě ti ukážu, jak dělat palačinky jako profesionál!“

Táta a Teddy jsou do kuchyně dělat palačinky. Mám alespoň pár minut pro sebe. Sáhnu po své knize a -“

Au.

Byla to kontrakce? Kde je má knížka o porodech? Potřebuju svou knížku! V tomto se nemůžu ukvapit... nejspíš to kontrakce nebyla. Neměla jsem pocit, jako by se něco stahovalo... ne, nic to nebylo. Tyhle malé podivné bolesti jsou ke konci normální. Asi další Braxton-Hicksova věcička. Vrátím se zpět ke čtení.

Au. Sakra, to už bylo horší. A neodešla tak rychle, jako ta předchozí – dobře, dýchej. Nepanikař. Vzpomeň si na to, co tě ta podivná ženská s dredy naučila... vdechni nosem a vydechni pusou... táák... a je to pryč. Díky bohu. Vidíte, žádný důvod k obavám.

„Trik spočívá v tom, jak rozbiješ vajíčka... všechno to máš v zápěstí...“ slyším tátu, jak poučuje Teddyho, „Na pánev dáš trochu oleje...“

Všechno je normální. Jenom další weasleyovské odpoledne. Zpátky ke knize – možná tentokrát přečtu víc než dvě strany.

AU. Tentokrát zaskučím. Proč jdou ty bolesti tak rychle za sebou? A proč jsou o tolik horší než ty z rána? Vážně, ty ráno byly nic. To nebyly kontrakce, ne? Byly to jenom běžné bolesti, které snášíme dennodenně – jako třeba James Potter. Nic vážného.

Ach pro Merlina. Opravdu jsem tak blbá? Rodím a já si toho nevšimla!

„T-tati?“ zavolám, „Teddy?“

Táta přiběhne do obývacího pokoje, na sobě má máminu růžovou zástěru a v ruce drží mísu s těstem. V závěsu za ním je Teddy, který drží pánev.

„Co se děje Rosie? Je všechno v pořádku?“

Auuu!

„Myslím... myslím, že je to tady.“


Užívateľské meno:
Heslo:
Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ako anonymný užívateľ nemôžete posielať komentáre, prosíme zaregistrujte sa
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Re: 33. Chvíle neklidu (Hodnotenie: 1)
Od: TaraFaith - 11.07. 2013
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Páni, já se těším! V příští kapitole se konečně dozvíme co to bude! Já bych Hermionu za ty její řeči ohledně porodu asi zabila. Ty Rose určitě uklidnily. Tak Teddy bude táta. Tolik překvapení v jedné kapitole. "Jamesům" večírek byl pořádné fiasko. Díky za překlad.

Re: 33. Chvíle neklidu (Hodnotenie: 1)
Od: zuzule - 11.07. 2013
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Merline! Ještě že nezkusila to accio. :D Rozpis služeb taky neměl chybu. :D
Jsem zvědavá, co se to narodí a hlavně na jméno.
Super, díky.

Re: 33. Chvíle neklidu (Hodnotenie: 1)
Od: MIRA - 11.07. 2013
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Rose má veľmi zaujímavé čítanie pred pôrodom. Asi sa riadi heslom, čo ma nezabije to ma posilní. :)
Hermiona mala radšej držať pusu a nie ju ešte strašiť ťažkým pôrodom, alebo si mala niečo vymyslieť. Ale ten rozpis návštev nemal chybu. :)
Ďakujem za preklad Melanie :)

Re: 33. Chvíle neklidu (Hodnotenie: 1)
Od: denice - 11.07. 2013
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Zamilovala jsem si Audrey. Plakala jsem smíchy při jejích úspěších. Ale Ginny by měla nakopat nejen ji, ale i Harryho, že ji nechal organizovat.


Pokud Hermiona řekla pětileté dceři, že porod je nejbolestivější  věc na světě, je hloupější než Ron, který se to snažil vyžehlit. 

Moc pěkná kapitola, asi už jdeme do finále, že? 


Díky. 

Hermiona a její popis porodu... Zasloužila by nakopnout do zadku, s rozběhem. :-D
Jsem moc zvědavá, jak to bude probíhat. Podle frekvence návštěv, jen kvůli tomu, aby ji kontrolovali, bych předpokládala, že porod bude probíhat jako famfrpálový zápas. Stejně hlučně a se stejnou účastí.
Díky, moc se těším na pokračování.

Re: 33. Chvíle neklidu (Hodnotenie: 1)
Od: anonym - 11.07. 2013
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
tak v ďalšej časti asi zistíme,299 či je to chlapec alebo dievčatko.

Re: 33. Chvíle neklidu (Hodnotenie: 1)
Od: Lisbeth - 11.07. 2013
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
CHudák Rose..Kvůli Lily se první nemá s kým pohádat, teď zase žádný klid..:D Jéé, já se těším na miminko..jestli teda už bude..:D A Teddy otec, skvělá novinka..=) 
A "kamarád" Scorpius to teď nebude mít lehké, chudáček ..x)

Re: 33. Chvíle neklidu (Hodnotenie: 1)
Od: NessC - 12.07. 2013
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Tedyy si uměl vybrat chvíli na návštěvu... :DD Krásná kapitola, chudák Jenny, chudák Ginny, chudák Rose... No, každopádně se těším na další díl, třeba se konečně dozvíme jméno... :) Děkuji za překlad.

Re: 33. Chvíle neklidu (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 14.07. 2013
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Krásná kapitola. Rose má boží přístup k životu :-D A Hermionin popis porodu je naprosto přesný! Když jsem se před prvním porodem pídila po zkušenostech ostatních, říkala jsem si, že takhle hrozné to být přece nemůže. Může :-D Těším se na miminko, protože já ho rodit nemusím :-D
Díky, skvělý překlad :-)

Re: 33. Chvíle neklidu (Hodnotenie: 1)
Od: teriisek - 28.07. 2013
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Bože, úplně se mi to vrací! Chudák Rose, snad to nebude mít tak těžké, jak ji Hermiona strašila. A ta párty byla skvělá, nechtěla bych být tetičkou Audrey, asi nebude úplně oblíbená... Opožděně díky za překlad!

AK. Poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Carmy - 07.06. 2017
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Týmto dávam vedieť, že očakávam ďalší príspevok. Ďakujem.

AK. Poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: dostlu1 - 14.04. 2018
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Týmto dávam vedieť, že očakávam ďalší príspevok. Ďakujem.

Prehľad článkov k tejto téme:

padfoot4ever: ( Dominika.Del )29.08. 201335. kapitola (Záver)
( Dominika.Del )09.08. 201334. Krev, pot a slzy
padfoot4ever: ( Dominika.Del )11.07. 201333. Chvíle neklidu
padfoot4ever: ( Dominika.Del )05.07. 201332. Další éra u konce
padfoot4ever: ( Melanie )28.06. 201331. Vítězství a porážka
padfoot4ever: ( Melanie )04.05. 201330 kapitola Zoufalé časy
padfoot4ever: ( Do_Mush )13.07. 201229. kapitola
padfoot4ever: ( Do_Mush )13.05. 201228. KAPITOLA – ŽÁDNÝ PAN MILÁNEK
padfoot4ever: ( Do_Mush )09.02. 201227. KAPITOLA – MEZERA V PLÁNU
padfoot4ever: ( DoMush )29.12. 201126. TROCHU JINAK NEŽ OSTATNÍ
padfoot4ever: ( Do_Mush )02.11. 201125. KAPITOLA - DOKONALÝ? TO ASI NE
padfoot4ever: ( Do_Mush )16.09. 201124. KAPITOLA - NAPROSTÝ IDIOT
padfoot4ever: ( Do_Mush )16.08. 201123. KAPITOLA - PAMÁTNÝ DEN
padfoot4ever: ( Do_Mush )10.07. 201122. KAPITOLA - VŠECHNO NEJLEPŠÍ, ROSIE
padfoot4ever: ( Do_Mush )28.05. 201121. KAPITOLA PŘÍPRAVY
padfoot4ever: ( Do_Mush )22.04. 201120. KAPITOLA NEMOCNIČNÍ KŘÍDLO
padfoot4ever: ( Do_Mush )04.03. 201119. I APRÍLOVÝ ŽERT MŮŽE DOPADNOUT VELMI, VELMI ŠPATNĚ
padfoot4ever: ( Do_Mush )23.01. 201118. KAPITOLA - DLOUHÁ NOC
padfoot4ever: ( Do_Mush )05.09. 201017. KAPITOLA KLUCI NEBREČÍ
padfoot4ever: ( Do_Mush )22.08. 201016. KAPITOLA TAJEMSTVÍ A CIGARETY
padfoot4ever: ( Do_Mush )18.08. 201015. DCERA SVÉHO OTCE
padfoot4ever: ( Do_Mush )05.08. 201014. KAPITOLA ZEPTEJ SE SVÉ MATKY
padfoot4ever: ( Do_Mush )21.07. 201013. KAPITOLA AMORŮV HNĚV
padfoot4ever: ( Do_Mush )07.07. 201012.KAPITOLA ZNOVU SE NAUČIT ŽÍT
padfoot4ever: ( Do_Mush )24.05. 201011. HORŠÍ UŽ TO NEBUDE... VIĎTE?
padfoot4ever: ( Do_Mush )25.04. 201010. ČOKOLÁDA, PŘÍSTĚNKY A VZPOMÍNKY
padfoot4ever: ( Do_Mush )20.04. 20109. KAPITOLA RODIČOVSKÁ HÁDKA
padfoot4ever: ( Do_Mush )07.04. 20108.KAPITOLA DEJTE MI POKOJ!
padfoot4ever: ( Do_Mush )01.04. 20107.KAPITOLA DOPISY OD MÉ KMOTRY
padfoot4ever: ( Do_Mush )29.03. 20106. CESTA DOMŮ
padfoot4ever: ( Jimmi )22.03. 20105. NEŠŤASTNÉ VÁNOCE A CHAOTICKÝ NOVÝ ROK
padfoot4ever: ( Do_MuSh )15.03. 20104. JÁ NEJSEM TY
padfoot4ever: ( Do_MuSh )13.03. 20103. VÁNOČNÍ KOMPLIKACE
padfoot4ever: ( Do_MuSh )10.03. 20102. Zrzka
padfoot4ever: ( Do_MuSh )10.03. 20101. Prológ Test
. Úvod k poviedkam: ( Do_MuSh )10.03. 2010Úvod k poviedke