Pomocná ruka osudu
Autorka: Annie Talbot
Z anglického originálu The Left Hand of Fate přeložila: Jacomo
Beta-reader: Ivet
Banner: solace
Originál viz http://ashwinder.sycophanthex.com/viewstory.php?sid=23619&i=1
Nezvaný host
„Šššš, Snape.“
Stephen Lang nedal ani škubnutím prstu nebo zachvěním víček najevo povědomost o tom, že někdo promluvil. I když věděl, že byl ten hlas adresovaný jemu… i když očekával něco podobného celé tři roky, šest měsíců a dvacet sedm dní od své „smrti“, nechtěl onomu řečníkovi (nebo spíš šeptači) poskytnout sebemenší odpověď.
Musí to být bystrozor, dumal v duchu. Smrtijedi nebo členové Řádu by mě nejdřív prokleli, bez ohledu na to, že tohle je mudlovská kavárna.
Pomalu otočil stránku novin, přičemž využil možnosti zvednout oči nad jejich okraj a přelétnout pohledem místnost. Nikdo nevykazoval známku toho, že by mu věnoval nějakou pozornost.
Takže pod pláštěm. Nebo pod kouzlem.
„Snape!“ Šeptání přicházelo zblízka; ten kouzelník musel stát přímo vedle něj.
Napil se čaje a poměrně se bavil. Žádný bystrozor ho nemohl sebrat uprostřed mudlovského Londýna. Byl tak v bezpečí, jak jen to šlo. Nebude se bránit zatčení, rozhodl se, ale může přimět bystrozora počkat si na vhodnější okamžik.
Bez ohledu na stále šílenější prosby dopil čaj, a než vstal, úhledně složil noviny. Pak vytáhl z kapsy několik mincí, položil je pečlivě vedle šálku a opustil kavárnu.
Když kráčel směrem ke svému bytu, jeho zmatek vzrostl. Nezaslechl ani šustění pláště a dokonce ani tlumené našlapování. Přesto hlas pokračoval v šeptání do jeho ucha a požadoval po něm, aby se zastavil a promluvil si s tím, kdo ho našel.
Nakonec došel až do bytu, odemkl dveře a rychle vklouzl dovnitř. Věřil, že je zabouchl svému pronásledovateli přímo před nosem. Ne že by obyčejné dveře mohly zastavit nějakého odhodlaného kouzelníka, pomyslel si, nicméně síla ochranných kouzel by to zvládnout mohla. S povzdechem následoval Moggy do úzké kuchyně, aby tomu zvířeti uspokojil zdánlivě nekonečnou potřebu jídla.
„Snape!“ Když mu ten hlas zařval do ucha, nadskočil. Jak mohl bystrozor proniknout přes jeho ochrany tak tiše?
Otočil se. Nikdo tam nebyl. Moggy zuřivě – a nevzrušeně! – chroupala obsah své misky.
„Ukažte se,“ ušklíbl se. „Nebo jste takový zbabělec, že se bojíte neozbrojeného muže?“
„Já… já nemůžu.“ Ano, bystrozorův hlas zněl povědomě. Stejně jako kňučení, které ho podbarvovalo.
„Weasley?“
„Ano.“ A sakra. Mohl by mít v závěsu Zázračného chlapce?
„Ronald Weasley?“
„Ano.“
Co do…?
„Proč se nemůžete ukázat?“
„Dala mi jen schopnost řeči. Řekla, že by to mělo stačit. A taky řekla, že jste jediný, kdo je schopen mě slyšet.“
„Kdo je to ona? A když jsem jediný, kdo vás může slyšet, proč jste šeptal?“ Začínal z toho mít špatný pocit… mnohem horší než představa, že čelí Azkabanu.
„Shivvy,“ zněla odpověď. Ztuhnul.
A do prdele.
* * * * *
„Takže vám se podařilo se zabít a pokazit osud. Nicméně se ptám – co s tím mám já osobně společného?“
„Hermiona a já jsme se měli brát. Tonic a Slog říkají, že ona má nějakou zvláštní roli v budoucnosti kouzelnického světa, ale úplně se jí vzdala a souží se. Tak mě Shivvy poslala, abych vás požádal, ať ji najdete a dostanete ji zpátky na její cestu.“
„Dobře. No, můžete Shivvy vyřídit, že Severus Snape už neexistuje, přesně, jak přikázala. A – rovněž podle jejích příkazů – žiji mimo kouzelnický svět, takže jeho budoucnost je pro mě naprosto irelevantní. Slečna Grangerová, i když nepochybně kompetentní čarodějka a rozhodně lepší než průměrná studentka, už také není moje starost. Mažte zpátky k Shivvy – promiňte, odleťte zpátky k Shivvy – a řekněte jí, že jsem si svůj život zařídil v mudlovském Londýně a o kouzelnickou komunitu se nestarám.“
„Ale Hermiona…“ Kňourání se vrátilo.
„Co je s ní?“
„Je na tom špatně. A… no… dlužíte jí to.“ Weasleyho hlas zněl triumfálně.
„Já dlužím Grangerové? Za co?“ Je to jasné, tomu klukovi smrt poněkud zatemnila rozum.
„Ona a Harry přednesli Starostolci váš případ. Díky nim bylo vaše jméno očištěno a byl vám udělen Merlinův řád první třídy. Samozřejmě posmrtně, ale přesto… Vím, že jste ho vždycky chtěl.“
„Řekněte mi, Weasley, na co by mi tady byl Merlinův řád?“
„Ehm… na nic?“
„Přesně tak. A jelikož slečna Grangerová a Potter mě tehdy pokládali za mrtvého, k čemu čekali, že by mi mohla být taková čest dobrá?“
„Kvůli spravedlnosti, Snape. Udělali to, protože to bylo správné-“
„Přesně tak,“ přerušil ho Snape. „Udělali to, aby uspokojili svůj vlastní smysl pro spravedlnost. V žádném případě to nebylo kvůli mně. Takže znovu, za co já bych mohl dlužit Grangerové?“
Kluk – nebo duch? – cosi nesrozumitelně zamumlal. Severus se mezitím usadil v křesle a hladil kočku, která vyskočila nahoru a uvelebila se na čalouněné područce. Ten Weasley byl vážně příliš prostoduchý.
„Vždycky vás bránila.“ Hlas teď zněl sveřepě.
„Vážně? Takže poté, co jsem zabil Albuse, tvrdila Řádu, že musí existovat nějaké vysvětlení? Nějaké polehčující okolnosti?“
„Ehm-“
„Tak ještě jednou. Slečna Grangerová a pan Potter utišili svoje svědomí. Nezapomněl jsem, že mě nechali zemřít. A abych byl upřímný, oni dva nepatří k lidem, kvůli kterým bych se nějak zvlášť přetrhl.“
Weasley slabě vyprskl, což vyvolalo na Severusově tváři úšklebek.
* * * * *
Jak odpoledne pokračovalo, Weasleyho prosby byly stále naléhavější a naléhavější (a nesrozumitelnější). Severus si to na účet svého bývalého studenta náramně užíval. Ale když se rozhodl skončit hru a poslat ho, ať si jde po svém, karta se obrátila.
„Nemůžu.“
„Co tím myslíte, že nemůžete? Okamžitě vypadněte.“
„Shivvy řekla, že tu musím zůstat.“
„Nesmysl. Žádný kouzelník nemusí tolerovat nechtěného hosta. Zmizte!
„Ehm-“
„Proč jste ještě tady? Zákon Ufňukané Uršuly zaručuje, že se nevítaní duchové vrátí na svoji základnu, pokud jim kouzelník řekne, aby odešli. Tohle není váš domov. Zmizte!“
„Já ale nejsem zrovna duch, víte. Takže se na mě Uršulin zákon nevztahuje.“
„Co tím myslíte, že nejste duch? Jste mrtvý, ne?“
„Ano, jsem. Zemřel jsem před více než šesti měsíci. Jenže nejsem duch, zadržely mě a nejsem schopen pokračovat dál, dokud nenapravím to, co jsem zničil, když jsem umřel.“
„Tak to máte smůlu. V tom případě se vraťte k nim.“
„Žertujete? Setkal jste se s nimi? Ty Shivvyny oči…“ Severus by přísahal, že cítil, jak se Weasley otřásl, a sám udělal totéž. „Každopádně mi řekly, že dokud Hermionu nevytáhnete z bryndy, nemůžu zpátky. Musí se vrátit do kouzelnického světa. Musí se vdát. Musí naplnit svůj osud, ať už má být jakýkoliv, a ony mě tady – tady s vámi – budou držet, dokud se to nestane.“
„No tak to se připravte. V tomhle životě jsem knihovníkem. Odchytil jste mě v době mého volna, ale jestli se mnou hodláte strávit zbytek věčnosti, bude to znamenat, že bude pobývat mnoho, velmi mnoho hodin v knihovně. Vím, jak máte tohle místo v oblibě.“
„Na tom nezáleží.“ Weasley podle hlasu téměř brečel. „Musíte pomoct Hermioně. Musíte. A jestli to znamená, že s vámi musím zůstat a, dokud jí nepomůžete, chodit s vámi každý den do knihovny, tak to udělám. Protože ony řekly, že jste její jediná naděje, a ona se utrápí k smrti. Takže jsem k vám přilepený, dokud jí nepomůžete.“
„Fajn. Chovejte se tu jako doma. Já jdu do postele.“
S těmito slovy Severus vstal a odpochodoval do malé ložnice s Moggy v patách. S velkým zadostiučiněním za sebou prásknul dveřmi, i když věděl, že jimi Weasley může projít dle libosti. Věřil, že jeho velitelský tón bude mít stále vliv na-
„Ne tak rychle.“ Skvělé. Weasley byl teď vůči autoritě svého bývalého profesora imunní.
„Weasley, je pozdě. Jsem unavený a zítra musím jít do práce.“
„Jenže Hermiona je zoufalá a vy jí odmítáte pomoct. Proč bych se měl starat o to, že jste unavený?“ Příliš pozdě se Severus upamatoval na chlapcovu naprostou tvrdohlavost.
Bude to dlouhá noc.
* * * * *
Po šesti dnech hodil Severus ručník do ringu. Duchové – nebo co to Weasley vlastně byl – nespali. A pokud byl Weasley poblíž, tak nespal ani Severus.
Ten kluk neustále žvanil. Vyprávěl historky o Grangerové… o tom, jak byla úžasná, a o jejím současném žalostném stavu. Nejméně šedesátkrát vykládal o konečné konfrontaci Zázračného chlapce s Pánem zla. Zpíval… mizerně. Přiznal se, že opustil Pottera a Grangerovou uprostřed pátrání, a nesouhlasil s jejich rozhodnutím očistit Severusovo jméno. Recitoval Bajky barda Beedleho, jako kdyby to bylo evangelium.
Severus nemohl spát. Nemohl pracovat. A Weasley vůbec nevykazoval známky oslabení… naopak, sliboval, že v tom bude pokračovat, dokud nezačne Severus spolupracovat.
Nakonec vyčerpaný kouzelník kapituloval.
„Tak dobře. Když se s ní setkám, necháte mě dnes v noci spát?“
„Když se s ní setkáte, promluvíte si s ní a vymyslíte plán, jak se s ní setkat znovu, můžete se dneska vyspat.“
„Jste horší než Brumbál. A víte, jak to s ním dopadlo,“ zavrčel Severus směrem ke křeslu, ve kterém Weasley rád sedával. (Nebo si to aspoň představoval; zdálo se mu, že odtamtud slýchá ten hlas nejčastěji.)
„Nemůžete mě zabít. Už jsem mrtvý.“
„Na něco přijdu.“
Weasley si povzdechl. „Jen si s ní promluvte. Buďte k ní vlídný. To je všechno, co po vás dneska chci. Když to uděláte, můžete tuhle noc spát.“
* * * * *
Když Severus vstupoval do Starbucks nedaleko Trafalgarského náměstí, byl si svého neviditelného společníka nepříjemně vědom. Nevěřil Weasleyho tvrzení, že tam Grangerová pracuje jako baristka, ale teď měl před sebou důkaz.
Nebo spíš důkaz, že tam jako baristka pracovala; právě ji totiž vyhazovali.
„Je mi líto, Hermiono. Dala jsem ti tuhle práci, protože jsem měla ráda tvé rodiče. Ale zákazníci chtějí někoho, kdo je vesele vítá, a ne dívku, která vypadá, že každou chvíli propukne v pláč. Možná, kdybys zkusila nějakou terapii… nebo antidepresiva… prostě až na tom budeš lépe, můžeme to znovu zkusit. Ale teď nejsi ve stavu, abys tady mohla pracovat.“
Ženský hlas zněl laskavě. Dokonce soucitně. Severus při zaslechnutí toho tónu zaťal zuby a obrnil se před nevyhnutelným výbuchem Grangerové, ale nic se nestalo. Místo toho si zoufale hubená mladá žena s dlouhým huňatým copem a s hnědýma očima plnýma slz odvázala roztřesenými nervózními prsty zástěru a podala ji své teď už bývalé zaměstnavatelce.
„Co budeš dělat?“ zeptala se starší žena. Grangerová se na ni jen podívala, a pak se odvrátila. Žena ji chytila za rameno. „Hermiono…“
Grangerová ztuhla, ale neotočila se. Weasley za jeho zády zasyčel a Severus se rozhodl, že je čas zasáhnout.
„Ach, slečno Grangerová. To jsem rád, že vás zase vidím,“ protáhl a vlil do svého tónu tolik radosti, kolik jen zvládl.
S potěšením zaznamenal, že žena stáhla ruku Grangerové z ramene. Ta se k němu obrátila čelem, oči rozšířené šokem. Nepatrně zavrtěl hlavou a ona pevně semkla rty, bezpochyby ve snaze ovládnout záplavu otázek, které se jí na ně hrnuly.
Natáhl ruku směrem k zaměstnavatelce. „Stephen Lang, madam. Jsem bývalým profesorem slečny Grangerové a doufal jsem, že si s ní budu moci promluvit.“ Po kratičkém potřesení rukou pokračoval: „Omluvíte nás?“ Vzal Grangerovou za ruku, zavěsil si ji na předloktí a zamířil s ní ke dveřím.
„Měla jste kabelku? Nebo kabát?“ Když mírně zavrtěla hlavou, usmál se tak laskavě, jak jen zvládl. Pokud to bylo možné, zatvářila se ještě znepokojeněji. „Výborně. Pojďme najít místo, kde si můžeme popovídat.“
Vykročil do pozdního letního slunce, s Grangerovou půl kroku za sebou. Věděl, že Weasley tam někde je, ale doufal, že má dost rozumu, aby zůstal zticha.
Severus musel hledat řešení problému.
Annie Talbot: ( Jacomo ) | 01.08. 2013 | 5. Osud triumfující (závěr) | |
Annie Talbot: ( Jacomo ) | 25.07. 2013 | 4. Pozvání, kterému nejde odolat | |
Annie Talbot: ( Jacomo ) | 18.07. 2013 | 3. Místo, kam patříš | |
Annie Talbot: ( Jacomo ) | 11.07. 2013 | 2. Jeden krok tam a dva zpátky | |
Annie Talbot: ( Jacomo ) | 04.07. 2013 | 1. Nezvaný host | |
Annie Talbot: ( Jacomo ) | 27.06. 2013 | Prolog: Osud zpřetrhaný | |
. Úvod k poviedkam: ( Jacomo ) | 24.06. 2013 | Úvod | |