Preklady fanfiction Harryho Pottera

A Prince Among Men – Jeden princ mezi všemi

Autorka: Emynn; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Claire

http://emynn.dreamwidth.org/301.html

Romance, Humor, Slash, (začalo to jako parodie), OOC

Rozsah: 18 tis. slov

Rating: NC-17

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Emynn, czech translation was created by Patolozka. 

Popis příběhu: Začalo to jako hra se slovy. Jaký je rozdíl mezi princem a Princem? V určitém směru – velký. V jiných? Ne až takový.

ooOoo

První část

Harry setřásl svůj plášť a přehodil si ho přes ruku. Po osmnáct měsíců docházel každé úterý ke svatému Mungovi a vždy ho uvítalo otřepané opakování neměnného stavu Severuse Snapea.

„Je vzhůru, pane Pottere.“

Harry se ve své cestě zarazil tak neočekávaně, že málem zakopl. V šoku zíral na čarodějku v recepci.

„To myslíte vážně?“

Přikývla a zasmála se, zatímco si natáčela zlaté lokny na dokonale upravený prst. „Probudil se dnes ráno. Je vždy tak milé, když se takové zázraky stávají, že? Máte pak pocit štěstí, že jste naživu.“ Nadějně se na Harryho usmála a zamrkala řasami. „Směna mi končí v šest, pokud byste měl náladu na oslavu.“

Harry nasadil nuceně přátelský úsměv, ale zavrtěl hlavou. Chantel s ním flirtovala jako šílená od té doby, co Týdeník čarodějek přišel se zprávou, že jsou on a Ginny už déle než rok od sebe. Jeho trvale nezadaný stav tomu také moc nepomáhal. „Ne, vážně bych chtěl zjistit, jak se profesoru Snapeovi daří. Uvidíme se později, Chantel.“

Otočil se a spěšně procházel důvěrně známou chodbou, než došel k rozhodnutí, že je mu jedno, co si budou ostatní myslet, a dal se do běhu. Snape se vzbudil! Nějakým způsobem se mu podařilo přežít to děsivé hadí uštknutí. Nakonec Harry pocítil zadostiučinění, když trval na tom, aby všichni přestali dělat to, co dělali toho dne poslední bitvy, a vrátili se do Chroptící chýše, aby zjistili, jestli nemohou Snapea nějak zachránit. Více než rok pak musel snášet všechno to šeptání a posměšky, ale on věděl, prostě věděl, že bude Snape v pořádku.

Harry vtrhnul do dveří a široce se usmál při pohledu, který ho uvítal. V místnosti byl léčitel Wilhelm, opatrně odměřující lektvary do lahviček postavených na straně stolu pod oknem, a v záplavě slunce se koupal Severus Snape, seděl na posteli, černé vlasy měl rozprostřené na ramenou jako sametové závěsy.

„Profesore!“ Harry si nemohl pomoci, aby nevykřikl. „Tak je to pravda!“

Léčitel Wilhelm se k Harrymu otočil a znaveně se usmál. Vypadal vyčerpaně. „Dobré odpoledne, pane Pottere. Domnívám se, že jste už slyšel ty novinky, že?“

Harry přikývl, neschopen od Snapea odvrátit pohled. Vypadal skvěle, vezmeme-li v úvahu poslední okamžik, když měl oči otevřené a polovina jeho krve skrápěla podlahu Chroptící chýše. Jistě, byl bledší než obvykle a jeho tvář získala několik dalších vrásek, a to ani nezmiňujeme ty ošklivé růžové jizvy na krku, ale byl vzhůru a bdělý a naživu.

„Chantel mi to pověděla na cestě sem,“ potvrdil. „Je to prostě úžasné. Jak je mu?“

„Po fyzické stránce vypadá v pořádku,“ pronesl Wilhelm tišeji. „Po té duševní se tu objevily nějaké… problémy.“

„Tedy vážně, vaše způsoby jsou otřesné,“ kritizoval Snape z postele. „Uznávám, že v této době člověk zřejmě nemůže od teenagera očekávat úklonu, ale minimálně jste mohl prince na nemocničním lůžku pozdravit se špetkou úcty.“

Harry se ke Snapeovi zmateně otočil. „Profesore?“

„Víte, už to musí být snad po sté, co jsem slyšel tenhle profesorský titul od té doby, co jsem se probudil. Měl bych se s tím gentlemanem seznámit. Možná by měl nějaké nápady, jak vtlouci do všech vašich dutých lebek trochu rozumu.“

Harrymu se trochu zamotala hlava. „Nic si nepamatuje?“ zašeptal k Wilhelmovi.

„Sem tam něco,“ odpověděl Wilhelm tím stejným tichým tónem. „Ale zdá se, že si myslí, že je příslušník královské rodiny.“

Harry by se rozesmál, pokud by nebyl tak vyděšený. Tolik doufal, že se Severus prostě probudí, že ani seriózně nezvážil možnost, že by mohl mít nějaká mozková poškození.

„Namouduši je hrozně nezdvořilé mluvit o někom, kdo je přímo před vámi. A já vás ujišťuji, že přesně vím, kdo jsem. Jen nechápu, proč se na to, vy idioti, neustále vyptáváte.“

Wilhelm se přesunul ke stolu na straně místnosti a usadil se ke psaní. „Samozřejmě, Vaše Výsosti. Musíte nám prominout. Nestává se každý den, abychom měli v našich prostorách prince.“ Odložil brk a podal pergamen Harrymu. „Domnívám se, že byste si rád přečetl nejnovější informace o jeho stavu.“

Harry převzal svitek a rychle jej rozvinul. Hrajte se mnou, přečetl si. Pro teď je to nejbezpečnější možnost. Později to můžeme probrat.

„Očividně,“ odfrkl si Snape. „Jinak bych očekával, že bude vaše chování alespoň trochu důstojnější.“

Harry si nemohl pomoci, aby se nad tím nepousmál. Jistě, Snape měl možná bludy ohledně příslušnosti ke královské rodině, ale pokud by zůstaly jen ty jeho rázné poznámky, pak by Harry věděl, že se plně uzdraví.

„Prof… měl jsem na mysli, Vaše Výsosti, pamatujete si, kdo jsem?“

Snape protočil panenky. „Samozřejmě, že ano, ty pitomče. Jsi můj vyvolený.“

Harry se přidušeně zasmál. „Nikdy bych si nepomyslel, že vás uslyším něco takového říct.“

„A proč ne?“ zeptal se Snape, zjevně zmatený. „Jsi můj nastávající a já jsem si tě zvolil mezi všemi. Jsem si jistý, že jsem tě již předtím oslovoval jako můj vyvolený.“

Harry stál jako omráčený, neschopen formulovat slova. Vážně si Snape myslel, že jsou nějakým způsobem pár?

„No, tady Harry je v našem světě známý jako Vyvolený,“ pronesl Wilhelm opatrně. „Všechny nás zachránil před Vy-víte-kým.“

„Já nevím, před kým, ale to není v tomto okamžiku důležité,“ prohlásil Snape a netrpělivě mávl rukou. „Harry je můj snoubenec, takže se obávám, že je mi úplně fuk, jak mu říká zbytek světa. Je můj.“

Wilhelm stočil nervózně oči k Harrymu. „Harry, kdybyste rád…“

„Wilhelme, proč nás dva nenecháte na chvilku o samotě, abychom mohli dohnat všechen ten ztracený čas?“ přerušil ho Harry. „Jsem si jistý, že budeme v pořádku. Dám vám vědět, kdybychom vás potřebovali.“

Wilhelm vypadal, že váhá, ale pak přikývl. „Kdyby cokoliv, zavolejte,“ řekl, když za sebou zavíral dveře.

Jakmile byl Harry sám jen se svým bývalým profesorem, zavřel oči a promnul si kořen nosu. Myslel si, že ho čeká jen další den několikahodinového bdění při Snapeovi a nyní mu muž, který jím tak dlouho, co ho znal, pohrdal, říkal snoubenec. Žádný zázrak, že ho rozbolela hlava.

„Omlouvám se za své hrubé chování k tobě. Spíše jsem byl frustrovaný z úrovně zdejší péče.“ Snapeův tón byl tichý, váhavý. „Ale myslel bych si, že budeš šťastný, že mě uvidíš vzhůru. Léčitel mě ujišťoval, že jsem byl na pokraji smrti.“

Harry si povzdechl a přisunul si ke Snapeově posteli židli. „Jsem šťastný, vážně. To jen… hádám, že jsem tak trochu v šoku, když to trvalo tak dlouho.“

Snape přikývl. „Chápu. Co přesně se mi stalo? Ten léčitel mě krmil nějakým směšným příběhem, který ale nedával smysl. Vážně bychom se měli podívat po novém léčiteli. Nemyslím si, že je ten muž nějak moc bystrý či důvěryhodný. Stále zapomínal jména lidí v příběhu a odmítal to rozvádět, když jsem mu tucetkrát připomínal, že ne, opravdu nevím, co ten muž, o kterém mluvil, udělal za strašné věci. Oběma by lépe posloužilo, kdyby prostě řekl tomu muži tím zatraceným jménem, než aby opakovaně předpokládal, že snad vím, na koho to odkazuje. Zajisté nebudu věřit nějakému duchem nepřítomnému, pitomému léčiteli, že mi pomůže.“

Harry se na židli zaklonil. Nebyl si jistý, jak začít. Snape nevypadal, že by se pamatoval na Voldemorta či své smrtijedské časy a neexistoval žádný způsob, jak by mu to všechno dokázal Harry vysvětlit. „No, byl tu jeden zlý člověk, Voldemort, a ten měl obrovského hada.“

„Ach, takže had byl správně součástí toho šarlatánova příběhu. Zajímavé,“ přikývl Severus. „Proč mě ten had pokousal?“

Harry se pokusil odpovědět. „On… no, pochop…“

„Chránil jsem tě, že ano?“ zeptal se Snape. „Musel jsem tě zachránit.“

Harryho zaštípaly oči. „Ano,“ pronesl přiškrceně, lehce překvapený z emocí, které ho přemáhaly. Tolikrát uvažoval, jak bude tento rozhovor probíhat, až se Snape konečně probudí. Harry se domníval, že okolo toho bude plno křiku, než mu Severus dovolí se omluvit za to, že byl celá léta sebestředný blbec. Jenže ta srdečnost ve Snapeově hlase byla spíše znepokojivá… zejména proto, že byla jeho slova plná pravdy, kterou si Harry teprve začal uvědomovat. „Ano. Vždy jsi mě chránil.“

Snape natáhl k Harrymu ruku dlaní vzhůru. „Neplač, můj Harry. Vždy tě budu chránit, moje cesta nikdy nebyla jiná. Jsi můj.“

Harry opatrně vložil svou ruku do Snapeovy a muž okamžitě propletl jejich prsty. Harry už Snapeovu ruku předtím držel, ve dnech, kdy naděje vypadala tak vzdálená a kdy se utápěl v bezmoci, ale bylo zvláštní to udělat, když byl Snape vzhůru.

„Jsem teď unavený,“ oznámil Snape. „Zůstaneš se mnou, dokud neusnu?“

Harry přikývl. „Samozřejmě.“

ooOoo

Harry za sebou tiše zavřel dveře, opatrně, aby nevydaly ani ten nejmenší zvuk. Počkal deset minut poté, co Snape usnul, než odešel. Nechtěl riskovat, že by ho vzbudil.

Wilhelm na něj čekal na chodbě. „Nechal vás odejít?“

„Usnul.“ Harry se opřel o zeď a zaklonil hlavu. Cítil se vyčerpaný, ale něco mu říkalo, že dnes v noci rozhodně neusne. „Co se stalo?“

„Probudil se ráno,“ odpověděl Wilhelm. „Jed z jeho těla zcela vyprchal a všechny testy vypadají dobře. Jediná věc je…“

„Že si myslí, že je princ,“ dokončil Harry. Náhle ho něco napadlo: „Víte, jméno jeho matky za svobodna bylo Princeová, a když byl ve škole, smýšlel o sobě jako o Princi. Myslíte, že to může být částečně tak?“

Wilhelm přikývl a pohladil si svou šedivějící bradku. „Ano, mohlo by to tak být. Možná si dokáže pamatovat jen na ty aspekty svého života, které pro něj byly nejdůležitější. Pokud se chápe jako Princ, pak by to dávalo smysl. Jen je zmatený ohledně toho, jakým typem prince je.“

„To dává smysl,“ souhlasil Harry. „Ale on si pamatuje, kdo jsem já. A on, no…“ Jeho tváře vzplály rozpaky.

„Ach,“ pronesl Wilhelm zlehka. „Mám pravdu, pokud se domnívám, že jste vy a profesor Snape neměli před tím hadím uštknutím romantický vztah?“

„Ne!“ vyjekl Harry. Zkřížil ruce na prsou, cítil se trochu rozpačitě kvůli té vehemenci, kterou předvedl. „Ne. Nenáviděl mě.“

„Nenávist je velmi silná emoce,“ přemítal Wilhelm. „Právě tak mocná jako láska. Možná se ty dvě podobnosti v jeho mysli zaměnily.“

Harry si nemohl pomoci, ale rozesmál se. Snape ho nenáviděl tak moc, že když se probudil, jedinou z věcí, kterou si „pamatoval“, bylo, že ho miloval? No, nebyl to úlet?

„Jsem si jistý, že se to časem zlepší,“ pokračoval Wilhelm. „Je celkem slibné, že si pamatuje alespoň ty důležité části svého života.“

„Takže, co budeme dělat mezitím?“ zeptal se Harry. „Přistoupíme na tu hru?“

„Myslím, že by to bylo nejlepší. Pokud s ním budeme nesouhlasit a stále ho budeme opravovat, mám obavy, že by začal být frustrovaný a mohl by se dostat do regrese. Řekl bych, že bychom měli jednat, jako by byl princ, a pokládat mu otázky v naději, že si bude vzpomínat ze své minulosti na stále více. A pak snad vyvázne ze svého zmatení sám.“

Harry přikývl. Nelíbila se mu představa lhaní, ale domníval se, že pokud to bude pro Snapeovo dobro a nebude to trvat dlouho, pak by si s tím mohl poradit. „Dobře. Zůstane mezitím tady?“

Wilhelm vypadal nerozhodně. „Mohl by. Ale s ohledem na to, že s ním není po fyzické stránce nic v nepořádku, obávám se, že by ostatní nebyli tak ochotní nechat ho dál pobývat ve vlastním pokoji, a nevím, jak by takový princ přijal běžný pokoj s obyčejnou sebrankou.“

„No, nemůžeme ho prostě poslat domů!“ podotkl Harry. „Myslí si, že je zatracený princ. Kdo ví, do jakých potíží by se dostal?“

„Souhlasím,“ řekl Wilhelm. „Jen nevím, jakou jinou možnost máme.“

„Může jít se mnou,“ prohlásil Harry bez zaváhání, aniž by si uvědomil, co řekl, dokud ta slova neopustila jeho ústa. „Stejně si myslí, že jsme zasnoubení, takže se ani nebude moc vyptávat. A já už jsem dal dům dohromady, takže mám k dispozici spoustu místností.“

„Jste si absolutně jistý?“ zeptal se Wilhelm. „Je to obrovská zodpovědnost a zachovávat takové zdání bude jistě vyčerpávající.“

„To je to nejmenší, co mohu udělat,“ trval na svém Harry. „Ten muž je hrdina a nespočetněkrát mi zachránil život. Nemohu ho v takovém okamžiku prostě nechat samotného. Kingsleymu nebude vadit, když si na pár týdnu vezmu volno. Už věky po mně chce, abych si ho vybral.“

Wilhelm vypadal stále znepokojeně, ale přikývl. „No, nebude to pro vás moc dovolená. Ale pokud jste si jistý, půjdu to teď zařídit. Rád bych si ho tu ještě den nechal, abych provedl pár testů. Budete si ho schopen vzít domů zítra odpoledne?“

„Mohu to zařídit,“ odpověděl Harry. V duchu si začal procházet seznam veškerých úklidových prací, které bude muset podniknout, aby byl jeho dům pro prince vhodný. No, zřejmě není možné, aby kdy měl vůbec takové standardy, ale minimálně se může pokusit, aby mu za to profesor Snape neukousl hlavu. Možná.

„Harry?“

Harry nadskočil při zvuku vycházejícím z místnosti za ním. Nikdy by si nepomyslel, že by si mohl zvyknout, jak ho Snape oslovuje jeho křestním jménem, a hlavně ne takovým láskyplným tónem. Věnoval Wilhelmovi nejistý úsměv. „Jeho Veličenstvo čeká.“

ooOoo

„Nemáš žádné domácí skřítky?“

„Uh, ne. Ve skutečnosti je nepotřebuji,“ odpověděl Harry. „Tak za deset minut budu mít večeři hotovou. Budeš si přát během čekání něco k pití?“ Harry si pro sebe přivolal sklenici a naplnil ji vodou. Z nervozity měl sklony k žíznivosti.

Snape zavrtěl hlavou. Jeho oči cestovaly po místnosti a prozkoumávaly nové prostředí. „Ne, děkuji.“ Odmlčel se. „Je toto snad naše letní sídlo?“

Harry dál pobíhal po kuchyni, dávaje pozor, aby se vyhnul pohledu na Snapea. Myslel si, že se zlepšil v udržení vážné tváře, když se kolem něj pohyboval, ale zatím se ukazovalo, že to bylo poněkud obtížné. „Um, ne. Já tady bydlím celou dobu. My ještě letní sídlo nemáme.“

Snape pomalu přikývl. Nevypadal, že by se mu Harryho domov úplně protivil, ale zdál se docela zmatený. „Nežijeme spolu?“

Harry zakašlal a nenuceně upil ze své sklenice. „Ne, nežijeme. My jsme, prostě, čekali na svatbu,“ prohlásil náhle zasažený zábleskem inspirace.

„Ach jistě, museli jsme přece chránit tvou neposkvrněnost. Vím, že jsem tradicionalista, ale musím připustit, že jsem docela překvapený, že jsem dokázal odolat tvému kouzlu. Připouštím však, že starodávné sliby fungují lépe, když se jich účastní nedotčený. Harry, ty se dusíš?“

Harry se naklonil přes pult, stále kašlal. „Prostě… potřebuji… vodu,“ lapal po dechu.

„Mám za to, že pití vody tě do tohoto stavu dostalo především.“ Snape se přesunul, až stál přímo za Harrym, a pak ho plácl do zad. „No tak.“

Harry se několikrát nadechl a konečně se mu podařilo nabýt svou vyrovnanost. „Promiň,“ řekl, jeho hlas zněl trochu chraplavě. „Máš pravdu. Ta voda si prostě jen zvolila špatnou cestou.“

„Hmm.“ Snape nestáhl svou ruku z Harryho zad. Spíše ho velmi povědomým způsobem hladil v pomalých kruzích.

„Musím se postarat o kuře!“ vyhrknul Harry a odskočil pryč. Pak se otočil a pohlédl na Snapea. Jeho ruka se stále vznášela ve vzduchu. Ústa měl mírně pootevřená, jako by mu na jazyku zamrzla nějaká slova. Jeho oči byly doširoka rozšířené.

Vypadal poněkud, no, ublíženě.

„Omlouvám se,“ zamumlal Harry. Toporně se přesunul k troubě, aby vyndal kuře. „Nevím, proč jsem dnes tak nesvůj.“

„Harry, udělal jsem něco špatně? Vím, že mám trochu zamlženou paměť. Pohádali jsme se, než jsem byl pokousán? Pokud ano, pak se nemusíš cítit povinován mě tady nechávat. S velkou radostí zůstanu na svém hradu.“

„To rozhodně ne,“ pronesl Harry pevně. „A nic se neděje. Asi prostě nejsem na společnost zvyklý. A… počkat, tvém hradu?“

„No ovšemže ano, pochopitelně,“ odpověděl Snape, jako by promlouval k malému dítěti. „Bradavice. Mám za to, že už jsem tě tam vzal.“

„Ach, jo. Ano, vzal. Několikrát. Bezmála jsem tam žil.“

Snape svraštil obočí. „Ale pak, pokud jsi na mém hradu prakticky žil, jak je možné, že jsem tě dokázal nezneuctít? Síla mé vůle není tak velká.“

„Myslím, že se podceňuješ,“ řekl Harry. „Jsi muž značných morálních zásad. To jen mně chvilku trvalo, než jsem na to přišel.“

„Hmf. Tak dlouho, než jsi to nakonec uviděl.“ Snape si přitáhl židli a usadil se na ni. S rukama spočívajícíma u boků a hlavou panovačně nakloněnou na stranu vypadal úplně jako princ na výsluní pozornosti. „Pověz mi víc o mé povaze.“

Harry začal hůlkou krájet kuře, zatímco zvažoval svou odpověď. „Jsi přísný člověk. Vedeš každého k nejvyšším hodnotám a nestydíš se vyjádřit svou nelibost. Ale jsi zásadový muž. A statečný, ten nejstatečnější, jakého jsem kdy poznal.“ Pomyslel na vzpomínku, když viděl svou matku a Snapea svírajícího ten kousek papíru podepsaný jeho láskou, zatímco mu slzy tekly proudem po jeho bledých tvářích. „A když miluješ, tak je to na celý život, s intenzitou, která by mohla zastrašit ty, jež nemají to štěstí, aby tu lásku mohli přijmout.“

Snape seděl v tichosti tak dlouho, že Harry začal o své odpovědi pochybovat. Myslel si, že je to takhle snazší – zodpovědět Snapeovy dotazy upřímně, aniž by se přímo zabýval otázkou jeho královského postavení. Cítil se potom jako menší mizera, že mu tak strašně lže, bez ohledu na to, jak dobře to bylo míněno. Začal rozdělovat kuře na dva talíře a s rozmrzelostí si povšiml způsobu, jakým se mu ruce nervózně chvějí.

Když před něj Harry položil talíř, Snape se pro jeho ruku natáhl. „Teď už chápu, proč jsem se do tebe zamiloval,“ řekl tiše.

Harry se začervenal. Tolik k tomu, že se cítil jako menší mizera. Nemohl si pomoci, ale měl pocit, jako by Snapeova stavu využíval. Všechna ta vina ho přemáhala. Nebyl schopen najít slova, a tak stočil rty v něčem, co, jak doufal, byl něžný úsměv a usadil se ke svému vlastnímu talíři.

Večeře byla tichou záležitostí. Harry předstíral nevšední zájem o své jídlo. Snape jedl pomalu a metodicky a pravidelně vrhal na Harryho zvídavé pohledy. Vypadal, jako by čekal, že Harry něco řekne nebo udělá. Skutečnost, že Harry přesně věděl, co po něm chce, ale nemohl mu to za žádnou cenu s čistým svědomím poskytnout, mu způsobila ztrátu chuti k jídlu.

„Obávám se, že jsem docela unavený,“ prohlásil Snape poté, co dojedl poslední sousto chřestu. „Nevadilo by ti, kdybys mi ukázal můj pokoj?“

Harry mu odsunul židli. „Samozřejmě. Tudy.“

Harryho dům měl čtyři pokoje pro hosty. Očividně to bylo příliš mnoho pro jednu osobu, ale on stále doufal, že bude mít jednoho dne rodinu, kterou by je mohl zaplnit. Pro teď bude největší hostinský pokoj sloužit jako Snapeův domov. Naštěstí to zabralo jen málo námahy ji upravit do stavu, který, jak Harry doufal, bude Snapeovi po chuti. Místnost byla vymalovaná v sytých mahagonových barvách s krémovými přehozy, což bylo dostatečně neutrální. Všechno, co musel Harry učinit, bylo umístit tam několik knihoven (osazených publikacemi dle Hermionina výběru, jak jinak) a psací stůl s mnoha brky a inkoustem. Doufal, že to bude Snapeovi stačit.

Snape okamžitě otevřel skříň. „To mám jen flanelové noční košile?“ zeptal se, z jeho hlasu odkapávalo pohrdání. „Jak… plebejské.“

Harry potlačil svůj úsměšek. „To je vše, co jsem u tebe viděl. Mohu ti nabídnout nějaké moje pyžamo. Bylo by trochu malé, ale jsem si jistý, že ho dokážu upravit do tvojí velikosti. Alespoň dokud ti nepořídíme nějaké nové.“

„Hmf. Tohle bude prozatím stačit. Vidím rovněž, že mám jen samé černé oblečení.“ Zavřel dveře a pozvedl na Harryho obočí. „Neříkej mi, že to je vše, co jsem nosil.“

„Promiň, pak ti nic neřeknu.“

Snape vypadal pohoršeně. „Samá černá? Vypadám v ní jako upír. Budeme to muset co nejdříve napravit. Princ potřebuje minimálně dvoje fialové šaty, jedny tmavomodré a jedny v temně zelené. A to ani nezmiňuji šaty do společnosti!“

„No, tady nebudeš žádné šaty do společnosti potřebovat,“ prohlásil Harry s úšklebkem, „ale to probereme zítra.“

„Budu je potřebovat na naši svatbu, samozřejmě.“

Harry ztuhnul. „Samozřejmě. Ale to také může počkat do zítra. Měl by sis odpočinout.“

Snape přikývl. „Harry, pečoval jsi o mne poslední dny, jak nejlépe to bylo možné. Pokud jsem to snad v minulosti neudělal, pak doufám, že budu mít v budoucnosti příležitost ti to oplatit.“ A pak, aniž by řekl s dovolením, se naklonil a políbil Harryho na tvář. „Dobrou noc.“

Harry opustil místnost jako v omámení.

ooOoo

O čtyři hodiny později mohl Harry stále ještě cítit pálení Snapeových rtů na své tváři.

Zasténal a zabořil hlavu do dlaní. No nebylo to prostě rozkošné? Rozešel se s Ginny jen pár měsíců po Voldemortově pádu, protože zjistil, že když je s ní, tak se cítí spíše trapně a znepokojeně, než zamilovaně a vzrušeně. A po pár neslaných nemastných schůzkách s výjimečně krásnými ženami se nakonec smířil s tím, že prostě není pro lásku a všechno s ní spojené stavěný. A nyní se prakticky vzrušil z pouhého cudného polibku na tvář od Snapea?

Mohl by být ve skutečnosti gay? Pokud by k sobě byl zcela upřímný, pak se mu ta myšlenka vznášela kolem hlavy už měsíce, možná roky, ale vždy mu připadala jen jako příliš nejasná a vágní. Nedokázal si ji trvale uchovat v mysli, ale teď? Nyní, poté co cítil Snapeův polibek na své tváři a měl pocit, jako by celé jeho tělo a duše byly v jednom ohni? To definitivně dávalo všemu reálnější rozměr.

Myšlenkami se vrátil zpět ke svému jednání v posledních dnech. Nijak se Snapeovou domněnkou, že mají vztah, nezatěžoval. Uvědomoval si jen, že mu musí lhát, protože to prostě nebyla pravda. Věděl, že by mnoho heterosexuálních mužů nedovolilo se o tom ani zmínit. Kolikrát se Ron začal vztekat a rudnout jako řepa, když někdo jen naznačil, že udělal něco méně chlapského?

V ten samý moment si Harry nejen že uvědomil, že by mu nevadilo chodit s jiným mužem, ale že by mu dokonce dal přednost před schůzkou se ženou.

„To ti to teda trvalo,“ zamručel. „Hermiona by se ti vysmála, že jsi byl tak zatraceně natvrdlý.“ Ale přesto všechno si nedokázal pomoci, aby se neusmál. Cítil se nějak lehčí a více smířený se světem kolem. Napětí, které si ani neuvědomoval, a které mu svazovalo ramena, se rozpustilo, a on vnímal, jak se do jeho duše proudem vrací příjemné teplo naděje.

A s tím se odebral do postele.

ooOoo

Harry se převalil a přitáhl si přikrývku těsněji kolem těla. Něco ho polekalo a on se probudil, ale nyní byl dům zcela tichý. Díky nějaké morbidní zvědavosti zkontroloval čas. Bylo 5:47. S jeho štěstím už nebude schopen znovu usnout. Zasténal a natáhl se pro další polštář, aby si s ním přikryl hlavu.

Zvuky skuhrání a sténání, přicházející z vedlejší místnosti, jeho pohyby zastavily. Harry zašmátral po svých brýlích.

„SNAPE!“

Harry si nasadil brýle na nos a vystřelil z místnosti. Neměl ani tušení, proč Snape křičí své vlastní jméno, ale hrůza čišící z toho výkřiku byla velmi znepokojivá.

Snape sebou divoce mlátil na posteli. Pokrývky měl tak těsně omotané kolem končetin, že to vypadalo, jako by byl uvězněný ve svěrací kazajce. Ze rtů mu nepřestávaly unikat slabé steny, přerušované těmi podivnými výkřiky jeho vlastního jména.

Harry se rychle přesunul k posteli a jemně Snapeovi položil ruku na rameno. „Vzbuď se. Je to jen špatný sen.“ Trochu s ním zatřásl, obávaje se, aby to všechno přílišným pohybem ještě nezhoršil. „No tak, Snape, vzbuď se.“

Snapeovy záškuby se postupně zpomalovaly a jeho dýchání se zklidnilo. A když otevřel oči, Harry uviděl, že se lesknou neprolitými slzami.

„Řekl jsi mi Snape,“ zachraptěl Snape. „Proč jsi to dělal?“

Harry se v duchu nakopal. Předpokládal, že si Snape své příjmení pamatuje, ale vzhledem ke způsobu, jakým ho předtím křičel, mu mělo dojít, že to není tento případ. „Omlouvám se. Neměl jsem. Jsi v pořádku? Nechceš se napít vody?“

Snape zavrtěl hlavou. Sevřel Harryho pažemi. „Jsem Severus,“ pronesl, jeho hlas byl naléhavý a zlomený. „Severus.“

„Šššš,“ konejšil ho Harry, jak doufal, uklidňujícím hlasem. „Já vím, že jsi Severus.“ Se zaváháním si Severuse přitáhl k sobě a držel ho na hrudi. Druhou rukou ho hladil ve vlasech. „Samozřejmě, že jsi Severus.“

Všechny Harryho strachy, že zašel daleko a to gesto bylo příliš intimní, se vytratily, když se Severus tomu objetí podvolil a zanořil hlavu do ohybu Harryho krku.

„Jsem rád, že jsi tu,“ zašeptal Severus.

„Samozřejmě,“ odpověděl Harry. „Nechceš mi říct, o čem ta noční můra byla?“

Severus sevřel Harryho tričko ještě pevněji. „Bylo to příšerné. Myslím, že si vzpomínám, kdo tato Ty-víš-kdo osoba je.“

„Och?“

Severus přikývl. „Je to Snape. Snažil se tě dostat, ale já jsem mu to nemohl dovolit!“

Bylo dobře, že se Snape Harryho tak moc držel, protože jinak by z toho šoku mladík asi upadl. „Snape?“

„Ano. Bylo to divné. Jako by mi z oka vypadl, jenže byl strašně rozzuřený a vypadal jako šílenec. Řekl, že si pro tebe přišel. Tvrdil, že jsi mě neznal, že jsi věděl jen o něm, a že tě přinutil mě nenávidět. Já že byl zbabělec, nehodný tvé lásky.“ Severus se od Harryho odtáhl a pohlédl mu přímo do očí. „Pochopitelně vím, že si tě nezasloužím,“ řekl, „ale také vím, že mě i přesto miluješ. To jen ve svých snech jsem pochyboval, že bys kdy mohl opětovat mou náklonnost.“

Harry se ani nepohnul. Vlastně nevěděl, co se Snapeovým snem dělat a jak vyřešit jeho teorii ohledně identity Vy-víte-koho. Takže odpověděl jediným způsobem, který znal – upřímně.

„Jsi dobrý člověk, Severusi. Jsem šťastný, že mám ve svém životě takového prince. Ani netušíš, jaké jsem měl obavy, když jsi byl pokousán.“

Severus se, jak se zdálo, uvolnil. „Je tak nedospělé, že jsem se nechal rozrušit pouhým snem. Omlouvám se, že jsem tě vyrušil ze spánku.“

„Nedělej si s tím starosti,“ odvětil Harry a zívl. Možná by ještě byl schopen usnout. „Budeš ještě spát?“

„Jsem docela unavený,“ připustil Severus. Pak se zarazil. „Zůstal bys se mnou? Slibuji, že tvou čest nijak neohrozím,“ dodal spěšně, „ale zjišťuji, že mi tvá přítomnost značně pomáhá se uklidnit, a obávám se, že bych nebyl schopen usnout a čelit svým snům bez vědomí, že jsi nablízku.“

Harry téměř řekl ne. Vždy měl s usínáním problémy a přišlo mu nemožné, že by se mu to podařilo jinde než ve vlastní posteli. No, technicky to také byla jeho postel, ale neměl své obvyklé přikrývky a polštáře a…

Severus zatracený Snape na něj hleděl jako deprimované štěňátko, které se právě někdo chystá vyhodit ze dveří do deště.

Kdo mohl vědět, že je schopen takového pohledu?

Harry Severuse s povzdechem jemně odsunul, aby si mohl vlézt do postele vedle něj. „Jen pro dnešní noc,“ prohlásil striktně.

Severus kolem něj bezodkladně obtočil paže. „Ano,“ souhlasil, jeho dech lechtal Harryho na uchu. „Jen pro dnešní noc.“

ooOoo

Když se Harry probudil, prozařovaly již skrz okno sluneční paprsky. Se zahálčivým povzdechem se převalil na posteli. A zamračil se. Něco tady bylo v nepořádku. Natáhl ruku, aby si z nočního stolu vzal své brýle a zjistil, že byly mimo obvyklý jeho dosah.

Když konečně dokázal najít své brýle a nasadit si je, vzpomínky z brzkého rána začaly zvolna prostupovat jeho vědomím. Snape měl noční můru a nelíbilo se mu, když se mu říkalo Snape, a poté Harry strávil zbytek noci v jeho posteli.

Ale nyní nebyl Snape nikde k nalezení.

Harry vyrazil z postele a okamžitě začal pročesávat dům „Severusi?“ volal. „Jsi tady?“

„Samozřejmě, že jsem. Nebyl bych tak neomalený, abych odešel, aniž bych ti dal vědět.“

Harry nadskočil. „Promiň. Neuvědomil jsem si, že jsi na záchodě.“

„Nevadí, spal jsi dobře?“

„Jo, to spal,“ odpověděl Harry. „Vlastně jsem se tak dobře, ani dlouze, nevyspal celé roky.“

„To jsem rád.“ Severus na Harryho dlouhou dobu hleděl. „Chtěl bych ti poděkovat za minulou noc. Byla to pro mě dosti zahanbující situace a já opravdu oceňuji péči, kterou jsi mi poskytl.“

„Není třeba se cítit trapně,“ pronesl Harry okamžitě. „Mívám noční můry pořád. To není nic, za co by ses měl stydět.“

„Nicméně,“ řekl Severus a vzal Harryho ruku do své, „jsem ti vděčný. Celé ráno jsem na něčem pracoval a chtěl bych ti to dát jako poděkování.“

„Nepotřebuji žádný děkovný dárek,“ ohradil se hned Harry. „Neudělal jsem nic…“

„Pak o tom smýšlej jako o zásnubním daru. Prosím, Harry.“

Harry pohlédl dolů na místo, kde byly jeho a Severusova ruka spojené. Tolik se změnilo za pouhé dva dny. Od těch let, kdy ho ten muž nenáviděl, přes osmnáct měsíců, po které si myslel, že se možná už nikdy neprobudí, až po okamžik, kdy na něj hleděl tak vážně, tak očividně dychtivý ho potěšit, ze všech lidí právě jeho, to byla změna minimálně ohromující.

A tak, ačkoliv se Harry tak strašně bál Severuse provádět celou touhle zranitelnou dobou, zjistil, že není schopen mu vzdorovat.

„Samozřejmě,“ odpověděl a usmál se, když Severus pozvedl jeho ruku ke svým rtům a políbil ji. „Tak se na to podíváme.“

„Ovšem musíš si uvědomit, že je to stále ještě rozpracované,“ říkal Severus, zatímco Harryho vedl dolů do salónku. „Když jsem se dnes ráno vzbudil, bylo to, jako bych měl ten obraz vypálený na víčkách. Ale stále tam chybí pár drobností, které musím uzpůsobit.“ Zvedl svitek, který ležel na konci stolu, a podal jej Harrymu. „Řekni, co si myslíš.“

Harry opatrně rozvinul pergamen a zalapal po dechu. Byl to erb. Zelené pole bylo přeťaté silným příčným pruhem zlaté. Levou horní část zdobila bílá lilie, zatímco ze spodní pravé strany na Harryho odhodlaně hleděl jelen a laň.

I nedokončené to bylo dechberoucí.

„Není třeba lhát, abys ušetřil mé city,“ prohlásil Severus. „Jak jsem řekl, ještě to není hotové. Chtěl jsem tam také začlenit stříbrnou.“ Pak se zarazil. „Vzbudil jsem v tobě… nelibost?“

Harry zavrtěl nechápavě hlavou. Nemohl uvěřit, že Severus Snape, ten zlomyslný, starý mistr lektvarů, který usiloval jen o to, aby Harrymu jeho školní dny co nejvíce znepříjemnil, pro něj vytvořil tak nádherný erb. A jelikož se prokázalo, že si Severus pamatuje jen ty věci, které pro něj měli největší význam, to, že vybral pro vyzdobení štítu lilii, Harrymu sevřelo hrdlo. Ba co víc – jelen a laň vystupovali na tmavě zeleném poli jako oslňující výjev naprosté elegance. Stáli velmi blízko sebe, zřetelně propojeni, jejich postoj byl rozhodný a tichý. Jelen ochraňoval laň, ale ta laň také jednoznačně ochraňovala svého partnera.

Harry nedokázal najít slova, kterými by dostatečně vyjádřil své uznání takového daru. A tak udělal tu jedinou věc, která mu přišla na mysl. Políbil Severuse přímo na rty.

Severus vypadal v první chvíli vyděšený, ale pak rychle obtočil své paže kolem Harryho a přitáhl si ho blíž. Když začal svým jazykem tančit po Harryho rtech, mladík okamžitě otevřel ústa a uvítal to.

Líbání se Severusem v Harrym vyvolávalo pocit, jako by konečně vypustil vzduch, který si ani neuvědomoval, že zadržuje. Nedokázal porozumět úlevě, která se mu proháněla žilami, či proč si nemohl pomoci, aby konečně přestal myslet, když se jeho rty pohybovaly proti Severusovým, ale věděl, že to bylo zatraceně úžasné a nechtěl, aby to někdy skončilo.

„Musíme přestat,“ zašeptal Severus chraplavě, ač drobnými polibky neustále bombardoval Harryho ústa. „Musíme přestat.“

„Ne,“ zaskuhral Harry.

„Musíme,“ zopakoval Severus. Tentokrát se od Harryho odtáhl. „Nehodlám zajít tak daleko a riskovat pošpinění tvé počestnosti takhle blízko naší svatbě.“

Severusova slova do Harryho narazila jako ledová přílivová vlna. Klopýtnul, zahanbený sám sebou. Jak mohl ztratit kontrolu natolik, že políbil muže, který blouznil v představách, že jsou snoubenci? Z té viny mu bylo na zvracení.

„Máš pravdu,“ odpověděl Harry. Sklonil hlavu, takže Severus nemohl vidět, jak mu hoří tváře. „Máš pravdu. Um, je to překrásné. Samozřejmě.“ Podal ten svitek Severusovi, aniž by se na něj podíval. „Uh, půjdu se umýt. A zkusím zjistit, jestli najdu někoho, kdo by tě dnes vzal na nákupy, aby sis obstaral nové šaty, pokud je to v pořádku.“

„Děkuji,“ odpověděl Severus. „Nepřeješ si jít s námi?“

„Tentokrát ne. Musím si zařídit něco ohledně domu.“

„To je dobře,“ pronesl Severus. „Rád bych ti totiž také vybral svatební dar.“

Harry se přinutil k úsměvu. „Skvělé. Dám ti za chvilku vědět, kdo s tebou půjde.“

Bylo to zvláštní. Jak Harry odcházel, stále ještě se kvůli svému jednání cítil hodně provinile, jenže více než to mu zářivá vzpomínka na polibek se Severusem dodávala pocit, jako by se vznášel v oblacích.

ooOoo

Hermiona a Kingsley dorazili přesně ve stejnou dobu.

„Pojďte dál,“ řekl Harry polohlasem, když otevíral dveře. „Jen abyste věděli, stále si myslí, že je princ, takže je třeba se podle toho chovat. Však víte, poklonit se, a všechno to, co to vy dívky děláváte.“

Hermiona obrátila oči v sloup a protlačila se kolem Harryho. „Říká se tomu úklona, Harry, no vážně.“

Kingsley potřásl Harrymu rukou. „Neměj obavy, Harry. Minerva mě donutila si nastudovat, jak se chovat v přítomnosti člena královské rodiny.“

Harry uvedl Kingsleyho do salónku. Severus postával u okna, ruce měl sepnuté za zády. Bylo to docela zvláštní. Když byl Severus v Bradavicích, vykračoval si chodbami, jako by mu hrad patřil, ale tato smělost byla plná hněvu a hořkosti. Kamenné chodby a podlahy pro něj byly jako švábi, které rozmačkával svou botou. Ovšem nyní, jak tam v té místnosti tiše stál, byl obdařen stejnou sebedůvěrou, která byla ale naplněná hrdostí a šarmem a dovolovala mu tak ovládat své okolí. Vypadal nějak vyšší, vznešenější a znepokojivě přitažlivý.

Harry si odkašlal. „Um, Vaše Výsosti, smím vám představit slečnu Hermionu Grangerovou a pana Kingsleyho Pastorka?“

Harry s úžasem sledoval, jak Severus s grácií a královským přístupem přijal Kingsleyho a Hermionin zamumlaný pozdrav. Když si představil, že středem pozornost v jeho salónku byl profesor Snape… Zavrtěl hlavou, výrazem mu přeběhl něžný úsměv. Jistě, Severusovi nebylo dobře a Harry doufal, že brzy znovu nabude svou paměť, ale ten obraz před ním byl absolutně sladký.

„Hermiona se zastavila, aby mi pomohla s několika věcmi, zatímco budeš pryč,“ vysvětlil Harry. „Kingsley souhlasil, že tě doprovodí, aby sis mohl obstarat nové šaty a cokoliv dalšího, co bys potřeboval.“

„Musíme se nejprve zastavit u Gringottových,“ řekl Kingsley. „Nedovolili by mi vybrat žádné peníze z vašeho účtu, dokonce ani s Harryho souhlasem.“

„Což by ani neměli,“ pronesl opovržlivě Severus, „Harry a já ještě nejsme oddáni.“

Hermiona zalapala po dechu a Harry ji rychle šťouchnul loktem. „Ano, no, na tom stejně nezáleží. Užij si to.“

Severus přikývl a zlehka ho políbil na tvář. „Budu zpět před večeří.“ Poté se otočil a vyrazil ze dveří, nedávaje Kingsleymu jinou možnost, než ho následovat. Harryho ho slyšel při odcházení říkat: „Na neurozeného máte docela troufalé jméno, ne?“

PP: Kingsley by se dalo přeložit jako králův paprsek (king-sley)

Harry se sám pro sebe zasmál a obrátil se, aby čelil Hermioně. Její pochmurný výraz rychle způsobil, že se z něj jakýkoliv humor vypařil. „Um, takže… Jo.“

„Jo je správné,“ pronesla Hermiona. Neohrabaně sebou plácla do křesla, Harrymu právě tolik připomínala jedenáctiletou dívku, kterou tehdy prvně potkal. „Merline, Harry. Vím, že jsi říkal, že si myslí, že je princ, a že jsi jeho miláček, ale vidět to na vlastní oči…“ Hlavu si opřela o dlaně. „Jak to zvládáš?“

„Není to tak zlé,“ řekl Harry, jako by cítil, že se musí bránit. „Není to umaštěný parchant, jak jsme o něm vždy tvrdili. Říkal jsem ti přece, jak…“

„Och, tak jsem to nemyslela,“ vložila se do toho Hermiona spěšně. „Neptám se na to, jak s ním zvládáš bydlet. Ptám se tě, jak zvládáš hrát podle jeho představ, zejména těch tak výstředních jako je tato. Nezdá se ti to kruté?“

Harry se začervenal. „Jo, ohledně toho… To je vlastně důvod, proč jsem tě požádal, abys přišla.“

Hermiona nasadila svůj nebezpečný výraz, který se objevil kdykoliv měla pocit, že on nebo Ron udělali něco hloupého, ale čekala, až to řeknou nahlas, aby je mohla proklít, aniž by se cítila provinile. „Harry Jamesi Pottere, co jsi udělal?“

Harry pohlédl ven z okna. Nic tam sice neviděl, ale právě to bylo bezpečnější než čelit Hermioně. „Možnájsemhopolíbil.“

I odvrácený od Hermiony mohl cítit, jak mu její oči propalují do týla hlavy díry. Jak to asi dělá? „Co jsi říkal?“ zeptala se, její hlas byl jako z ocele.

„Políbil jsem ho, jasný?“ Prudce se otočil a pohlédl na ní. „Políbil jsem ho. A bylo to úžasné.“

„Harry, máš vůbec tušení, jak neetické to bylo? On je v současné době ve velmi zranitelném stavu. Ani neví, kým je. Něco takého nemůžeš pokládat za přiměřené a z jeho strany dobrovolné chování.“

„Já vím, Hermiono, já vím.“ Harry klesl do křesla vedle ní a držel hlavu v dlaních. „Nechtěl jsem, aby se to stalo, přísahám. Jenže se ke mně choval tak úžasně, nakreslil mi ten erb a všechno to bylo tak romantické.“ Zavrtěl hlavou. „Nevím, co mě to popadlo. Prostě jsem se do toho všeho nějak zamotal.“

Hermionin výraz zjemněl. „Harry, musíš si pamatovat, že tohle ve skutečnosti není Snape. Vážně si myslíš, že až mu to dojde, bude stále tím okouzlujícím princem?“

Harry nešťastně zavřel oči. „Já to vím. Vím, že mě nenávidí. Vím, že se to všechno děje jen proto, že mě nenávidí tak moc, že si ze všech lidí pamatuje právě mě. Ale zatraceně, Hermiono, tohle je poprvé, kdy doopravdy něco cítím, víš? Vím, že je to ode mne vážně hrozné, ale líbí se mi, když se chová, jako by byl do mne zamilovaný. Políbili jsme se tohle ráno a já na to musím pořád myslet. Máš vůbec tušení, jak je lákavé se tomu poddat? A nemyslím tím chovat se, jako že je princ, ale jednat, jako bychom se opravdu měli brát? Kriste, Hermiono, tohle by se mi líbilo a jediná věc, která mi brání, je vědomí, že si jednoho dne na všechno vzpomene a prokleje mě sedmi možnými způsoby.“

Hermiona ho vzala za ruku. „Harry, já vím, že je to těžké. Ale ty přece víš, že je to všechno jen iluze. A mysli taky na sebe! Vážně jsi přitahován představou, že jsi zamilovaný do Severuse Snapea nebo je to jen touto postavou prince Severuse?“

„Nevím,“ připustil Harry. „A kromě toho, neřekl bych, že jsem zamilovaný. Ale mám pocit… že pokud by se Severus Snape choval tak, jako když si myslí, že je princ, no, tak jo, rozhodně si myslím, že bych se do něj mohl zamilovat.“

„Slyšíš se, co říkáš, Harry!“ prohlásila Hermiona a trochu se zasmála. „Miloval bys ho, pokud by jednal jako princ.“

„Nemyslím tím celou tu princovskou stránku, jasně že ne,“ řekl Harry. „Merlin ví, že bych se dokázal obejít bez všech těch poklon a takových věcí, ale jak se o mě stará, jak mě chce potěšit… tomu bych lehce propadl.“

Hermiona vypadala, jako by chtěla plakat. „Och, Harry,“ zašeptala.

Harry pokrčila rameny. „To je v pohodě. Při troše štěstí se zítra probudí a na všechno si vzpomene, takže se o to nebudu muset obávat.“

Seděli chvilku v tichosti, jediným zvukem v místnosti byl tikot dědečkových hodin stojících v rohu. Nicméně to bylo uklidňující a Harry byl rád, že má dostatek taktu, aby Hermině nepopisoval, že se cítí, jak by ztrácel rozum.

Právě chtěl navrhnout, že by si mohli dát něco k jídlu, když Hermiona prolomila jejich mlčení.

„Takže je v pořádku, když řeknu, že se ti líbí muži?“

Z nějakého důvodu to Harry shledal strašně legračním. Chichot přešel do přidušeného smíchu, dokud se nesmál tak moc, že nevydával žádné zvuky. A ačkoliv Hermiona vypadala nejprve zmateně, brzy se přidala, a tak se společně s rukama obtočenýma kolem ramen toho druhého bláznivě smáli.

ooOoo

Severus se vrátil do domu o několik hodin později a v rukách držel překrásně zabalenou krabici.

Kingsley byl hned za ním se sedmi taškami zavěšenými na loktech a vysokou hromadou krabic na rukách.

„Mnohokrát děkuji za vaši pomoc, Pastorku,“ řekl Severus. „Připouštím, že máte ohledně oblékání jistý postřeh.“

„Bylo mi potěšením,“ odpověděl Kingsley, jeho hlas prozrazoval neskrývané sympatie.

Harry cítil, jak se mu v břiše tvoří podivný pocit podobný žárlivosti. „Vážím si tvé pomoci, Kingsley,“ řekl a doufal, že v tom muž uslyší nevyslovenou žádost, aby odešel.

Severus balíček odložil a vzal Harryho ruku do své. „Doufám, že vám nebude vadit, když se s vámi teď rozloučím. Harry a já musíme něco prodiskutovat.“

Harry sevřel Severusovu ruku. Bylo nebezpečné tomu tak podléhat, ale Merline, úplně ho rozechvělo, když slyšel, jak o nich Severus mluvil jako o celku, o páru, který musí něco společně probrat.“

„Samozřejmě,“ odpověděla Hermiona a Kingsley přikývl.

Poté, co jim dali své sbohem, se Harry a Severus vrátili do salónku. „Jen bych se chtěl převléknout, a pak si můžeme promluvit,“ řekl Severus. „Nikdy nepochopím, proč jsem měl ve skříni pouze černé šaty. Úplně mě to znemožňuje, ne?“

Harry na něj mohl jen nedůvěřivě zírat. Bylo pozoruhodné, jak se Severus změnil, když mu chyběly kousky paměti. Harrymu to málem zlomilo srdce. V tuto chvíli Severus vypadal tak šťastný, sebejistý a spokojený se svým místem v životě. Jeho největší starostí bylo najít si líbivé šaty. Ale Harry nikdy nezapomněl, že Severus strávil tolik let jako zahořklý, zlomený a hrubý muž. Byl si jistý, že se to alespoň částečně stalo kvůli vzpomínkám na ztrátu Lily a jeho život jako Smrtijeda. Tento nový Severus dodržel svůj slib. Měl naději. A to bylo něco, o co by se Harry vsadil, že Severus ve své minulosti nikdy neměl.

Nechci, aby se mu vrátila paměť, uvědomil si Harry. Ta myšlenka už jeho hlavou jednou proplula, ale byla tak mlhavá, že si jí sotva všiml. Ale když se teď zformovala, Harrymu došlo, kolik pravdy v tom bylo. Cítil se kvůli tomu provinile, to jistě – jak sobecké bylo doufat, že si Severus nikdy nevzpomene na tolik věcí, které ho dělaly tím, kým je? Ale Severus se zdál o tolik šťastnější. A já jsem taky šťastný, protože místo toho, aby mnou opovrhoval, tento Severus mě miluje.

„O hodně lepší, myslím.“

Harry cítil, jak mu poklesla čelist. Severus vypadal fantasticky. Černé vlasy na karmínově rudých šatech vytvořily dramatický kontrast a červená barva dodala jeho kůži hřejivější odstín. Už nebyl tím profesorem z Harryho školních dní, který naháněl strach, ale velmi pozoruhodným, přitažlivým mužem, a Harry by byl blázen, kdyby ho nechtěl.

„Vypadáš skvěle,“ řekl Harry, překvapený, že jeho hlas zněl spíše jako zachraptění. „Opravdu skvěle.“

Severus vypadal potěšeně. „Děkuji ti.“ Usadil se vedle Harryho. „Doufal jsem, že bys mi mohl odpovědět na pár otázek.“

Harry cítil, jak se jeho srdce zachvělo. „Samozřejmě.“

„Mohl bys mi vysvětlit, co znamená to dosti odporné tetování na mé paži?“

Harry vydechl. Jistě, tato otázka se také nezodpovídala dobře, ale docela se mu ulevilo, že to nebyl dotaz ohledně jejich vztahu. „Je to trochu komplikované,“ prohlásil, „řekneme, že sis v mládí prošel poměrně krušnými časy a to tetování je jejich pozůstatkem.“

Severus se zamračil. „Proč bych něco takového dělal?“

„Nevím. Vlastně jsi mi to nikdy neřekl.“ Což byla pravda, pomyslel si Harry. Harry to jen odhadoval z pár prohlédnutých vzpomínek. Nikdy mu to ve skutečnosti neřekl.

„Mělo to co do činění s tímto Ty-víš-kým?“

Harry se zakuckal. Očividná odpověď byla ano, ale Severus se stále domníval, že Ty-víš-kdo je Snape. Jaký to nepořádek. „Um, ano. Svým způsobem. Nevadilo by ti, kdybychom mluvili o něčem jiném?“

Severus stiskl Harryho dlaň. „Samozřejmě. Neměl jsem v úmyslu tě rozrušit. Jen jsem byl zvědavý.“

„Nedělej si s tím starosti,“ zamumlal Harry. Byl znepokojený tím, že Severus seděl tak blízko a držel ho za ruku. Doufal, že se mu podaří zůstat klidný.

„Tak proč bychom nemohli mluvit o příjemnějších věcech? Třeba o našich námluvách?“

Z louže do bláta. Harry horečně přemýšlel o způsobu, jak se vyhnout odpovědi. „Znamená to, že si to nepamatuješ? Jak jsi tedy věděl, že jsme zasnoubení?“

Severusův palec obkresloval Harryho prsty. „Snil jsem o tobě, samozřejmě. Snil jsem o tvých očích, o tvé okouzlující jizvě.“ Odhrnul Harryho ofinu a políbil dotyčnou jizvu. „A když jsem se vzbudil, tvé jméno bylo na mých rtech dokonce ještě předtím, než jsem porozuměl jeho významu. Jakmile jsi vstoupil do místnosti, bylo to, jako by se mi do žil vrátil život. Každá částečka ve mně křičela, že jsi můj, můj vyvolený, můj nastávající. Nedokážu to racionálně vysvětlit, jen to prostě vím.“

Harry měl pocit, jak by se mu nedostávalo vzduchu. Jak mohl vědět, že se za Snapeovým chladnokrevným zevnějškem nachází tento náruživý, vášnivý muž? A všechny tyto city choval ze všech lidí právě k Harrymu? Cítil se, jako by na něj přicházely mdloby.

„Takže naše námluvy?“ pobídnul ho Severus. „Jak bys je popsal?“

Harry upřeně zíral do Severusových očí, fascinovaný. „Jako magické.“

Když ho Severus políbil tentokrát, Harry ten polibek bez zaváhání opětoval.

ooOoo

Harry s povzdechem odložil knihu. Nebyl si jistý, co si nalhával, protože se nedokázal dostatečně soustředit, aby pochopil, co to vlastně čte. Strávil se Severusem velmi příjemné odpoledne plné výměn polibků. Přestali s tím až ve chvíli, kdy se o slovo začaly hlásit jejich docela trapně rachotící žaludky, a tak si udělali rychlou přestávku na večeři. Poté se vrátili do salónku. Seděli společně před ohněm a jednoduše si užívali pocity z doteků svých těl.

Harry zasténal. Je z něj mrtvý muž.

Chvíle se Severusem vnímal jako ty nesladší, jaké kdy poznal. Nikdy se s druhou osobou necítil tak dobře. Pokaždé, když se na něj Severus podíval, pocítil rozechvění. Proti tomu se zdál ten netvor, kterého vnímal na hrudi, když se začal scházet s Ginny, jako nedočkavá kluběnka.

Uvědomil si, že to Severusovi musí říct. Nejprve si samozřejmě promluví s Wilhelmem, aby zjistil, jak co nejbezpečněji postupovat, ale neexistoval žádný způsob, jak by Harry mohl pokračovat dál po této pěšině. Věděl, že i kdyby se Severus příštího dne vzbudil se zcela neporušenou pamětí, Harry by s ním stále rád zůstal. Ale nemohl si pomoci, aby nepomyslel na to, že k tomu nedostane příležitost. Severus bude rozzuřený, bez pochyby na to bude nahlížet jako na podvod, kterého se Harry dopustil. Ten muž byl podezřívavý od přírody a nebylo to tak, že by mu Harry nedal spoustu důvodů myslet si o něm za ty roky to nejhorší. Harry v duchu vůbec nepochyboval, že si Severus bude myslet, že mu lhal, nebo že záměrně vyhledal způsob, jak ho pokořit předstíráním, že se o něj zajímá. A pak Harry nebude mít žádnou šanci. Musí z toho vycouvat, dokud se z toho dokáže vzpamatovat alespoň částečně nezraněný.

K čertu s tím. Kdy se stal zodpovědným?

Předpokládal, že to byla známka jeho vyspělosti.

Jeho myšlenky přerušil tichý sten. Harry okamžitě vyskočil z postele a zamířil do Snapeova pokoje.

„Snape! Jdi od něj! Harry! On lže! SNAPE!“

Harry se posadil vedle Severuse a jemně s ním zatřásl, aby se probudil. „Severusi. Severusi, je to jen sen. Jsem tu.“

„Harry,“ zamumlal Severus a natáhl se pro jeho ruku. „Harry. Jsi tady.“

Harry odhrnul Severusovy zpocené vlasy a zlehka ho políbil na obočí. „Samozřejmě.“

Severus si k sobě Harryho přitáhl, až mladší muž téměř ležel na posteli. „Zůstaň se mnou.“

Harry je oba překryl peřinou a schoulil se kolem něj. „Navždy.“

ooOoo

Harry se probudil s pocitem, že se mu něco pevného tiskne k pozadí. Líně to odsunul. „Mmm,“ zamumlal.

Ta tvrdost byla okamžitě pryč. Harry se zamračil, když se Severus spěšně vzdálil z postele a navlékl si na pyžamo župan. „Kam ten spěch?“

„Omlouvám se, Harry,“ prohlásil upjatě. „Bylo to ode mě hrubě nevhodné. Máš mé slovo, že se to znovu nestane.“

K Harryho mozku zvolna prosákla důležitost toho, co předtím cítil. Severus mívá ranní erekci. Jen stěží potlačil zahihňání. „To je v pořádku, Severusi. Vážně. Stává se to každému.“

Severus vypadal, že se vzteká sám na sebe. „Nebudeme spolu dále spát. Ne do svatby. Nehodlám to riskovat.“

Harry obrátil oči v sloup. „Severusi, nebuď směšný. To je v pořádku. A mimoto, když jsem byl s tebou, neměl jsi ani jednu noční můru, že?“

„Ne, ale to je vedlejší.“

„Severusi, chováš se nerozumně. Nemůžu spát, když naříkáš. Raději bych spal s tebou, i když to znamená, že se jeden z nás probudí s erekcí. Jsme naživu. A oba si tak víc odpočineme.“

Severus stiskl rty k sobě. Nakonec se se znechuceným potřesením hlavy omluvil, že se jde umýt.

Harry vydechl. No, tohle byl tedy zajímavý vývoj událostí. Celkem bez obtíží se v minulých dnech smířil s myšlenkou, že je Severus sexuální bytost, avšak nyní, když měl skutečný, tvrdý důkaz…

Zaúpěl. Bože, Severus byl tak tvrdý. A z toho, co mohl cítit, také značně rozměrný. Harry nebyl seznámen s ničím víc, než s teorií mechanismu homosexuálního styku, ale dokonce i on mohl říct, co bylo dobré, a pocit Severusova tvrdého mužství vtisknutého mezi jeho půlky byl zatraceně fantastický.

Trvalo mu asi sedm vteřin, kdy přemýšlel, jestli je to vhodné, než se rozhodl, že mu na to jeho penis kašle a on sebou musí pohnout, pokud chce skončit, než se Severus vynoří ze záchodu.

Zapřel se o zeď, aby získal stabilitu, stáhl si kalhoty od pyžama a nedočkavě obtočil prsty kolem své erekce. Z toho doteku se rozklepal. Bože, už jen z představy, jak vypadá Severusův penis se skoro udělal. Byl obřezaný nebo si rád hrál s předkožkou, jako to právě dělal Harry u svého přirození? Byl pěkně dlouhý, to Harry věděl, ale přemýšlel o tom, jaký má asi průměr. Nepřál si nic víc, než vysvléknout Severuse z oblečení a sevřít jeho tvrdou erekci, třít ji nahoru a dolů, škádlit jeho varlata…

Harry zalapal po dechu, když tak učinil. Bože, co by dal za to mít v rukách Severusovu chloubu místo své. Laskal by ji dlouhými tahy, hlavičku by zahrnoval zvláštní péčí. A možná, kdyby byl opravdu smělý, tak by ji ochutnal. Ne, ne možná, udělal by to, zakroužil by jazykem kolem hlavičky, provokoval by toho muže, dokud by z něj nebyla jen blábolivá hromádka, a poté by Harry vzal jeho penis do úst a sál a Severus by zamotal své prsty do Harryho vlasů a křičel při vyvrcholení jeho jméno, chvěl by se, třásl…

Harry nedokázal zadržet svůj vlastní výkřik, když to na něj přišlo. Dovolil si chvilku počkat, aby se dal dohromady, a poté uklidil lepivou tekutinu ze svých rukou a břicha, než si rychle znovu natáhl kalhoty. Merline, Severus málem zešílel už jen z toho, že Harry přes kalhoty cítil jeho erekci. Z představy, že by uviděl Harryho s rukou na poorgasmickém penisu, by zřejmě omdlel.

Harry se zazubil a vrátil se do své ložnice, aby se přichystal na den. Tohle byl docela dobrý start dne a on měl pocit, že to tak i bude i nadále.

ooOoo

K Harryho překvapení Severus o svém ranním incidentu neřekl nic, dokonce ani neprojevil žádný neklid, když společně seděli u snídaně. Avšak nepřekvapila ho slova, která muži vyklouzla z úst, když pokládal čaj.

„Měli bychom zahájit plány na svatbu.“

Harry měl pocit, jako by se mu obrátil žaludek. Už napsal Hermioně a požádal ji, aby dalšího dne přišla a oni si tak mohli promluvit o tom, jak by měl Harry postupovat ohledně Severuse a léčitele Wilhelma. Ale nyní musel přijít na to, co dělat do té doby.

„Samozřejmě to bude svatba století,“ prohlásil Severus. „Kouzelnický svět neviděl královskou svatbu od…“ Obočí se mu stáhla k sobě a Harry přemýšlel, jestli si uvědomil zádrhel ve své princovské totožnosti. „No, jistě ne v nedávné minulosti. Možná bude nutné jít v průvodu.“

„V průvodu?“ zarazil se Harry. „To nemůžeš myslet vážně.“

Severus se zamračil. „No, mám za to, že je to obvyklé. Budeme mít na sobě formální oblečení a pojedeme na abraxaských koních. Ty bys mohl jet i na jednorožci, ale dokážu si představit, jak by se mě vylekal, a věřím, že to bude esteticky příjemnější, když k sobě budeme ladit.“

Harry se snažil, jak nejlépe dokázal, aby jeho výraz neodhalil jeho naprosté zděšení. „Dobře, kudy přesně by měla vést trasa tohoto průvodu?“

„Budeme se brát v Bradavicích, samozřejmě. Představuji si, že cesta kolem pozemků by mohla být docela okouzlující.“

No, to by nebylo tak hrozné, pomyslel si Harry, a pak se zarazil. Žádná svatba nebude a on musí přestat přemýšlet, jako by nějaká měla konat.

„No, tak to bude, myslím, fajn,“ souhlasil Harry.

„Pokud nemáš námitek, tak bych byl rád, aby svatba proběhla před zimou. Zimu nemám rád.“

„Touhle zimou?“ zapištěl Harry.

„Ano,“ prohlásil Severus pevně. „Na rovinu. Po té ranní události si nejsem jistý, jak dlouho bychom vydrželi vzdorovat, aniž bychom byli oddání.“

Harry cítil, jak mu rudnou tváře. „Um, nejsem si jistý, jestli jsem až takový úlovek.“

Severus se zvedl ze židle a sklonil se, aby Harryho políbil na rty. „Jsi ten nejpohlednější muž, kterého jsem měl to potěšení poznat. A spolu s mou láskou k tobě bys měl vědět, že tě shledávám naprosto neodolatelným.“

„Dokonce si ani nepamatuješ, proč mě vlastně miluješ,“ prohlásil Harry a snažil se, aby to znělo, jako by si ho dobíral. Ve skutečnosti si jen omráčeně vzpomínal, že měl v plánu vyhýbat se navádění Severuse tímto směrem, dokud si nepromluví s Wilhelmem.

„Možná si nepamatuji, jak se to stalo, ale rozhodně si pamatuji proč,“ trval na svém Severus. „Jsi odvážný, náruživý, šlechetný, laskavý, inteligentní… A i kdybych tě posuzoval jen podle tvého chování od chvíle, kdy jsem se probudil, věděl bych, že jsi muž, do kterého stojí za to se zamilovat.“

Harry pohlédl dolů na své ruce. Jeho slova ho hřála u srdce a on nechtěl nic víc, než ukázat Severusovi, kolik to pro něj znamená, ale právě teď si nemohl pomoci, aby se necítil, jako by si je nezasloužil, a ten pocit viny byl nesmírný.

„Mám pro tebe něco, co by tě mohlo rozveselit,“ řekl Severus. „Pokud by ti to nevadilo, mohl bys mi najít mou korunu? Předpokládám, že byla mezi věcmi, které ti dali od svatého Munga.“

„Um, dobře,“ odpověděl Harry. „Nechal jsem ji uschovanou ve svém pokoji. Přinesu ji.“

Když Severus odešel do svého pokoje, Harry vstoupil do toho svého a pokusil se přijít na to, co dělat. Nemohl prostě sejít dolů a říct, že Severus nemá korunu, protože není princ, že ne? S každou minutou byl celým tím podvodem více a více znepokojený.

S příslibem, že tohle bude naposledy, co se bude aktivně podílet na Severusově iluzi, našel brko a rychle jej přeměnil na zlatou korunu. Pak nad tím popřemýšlel a dodal ještě několik blyštivých diamantů a smaragdů. Málem je doplnil zdobením ve tvaru hada, které by odkazovalo na Zmijozel, ale pak se rozhodl, že tento Severus by pravděpodobně neocenil či nepochopil, kdyby byl na koruně obraz stvoření, které ho téměř zabilo. Místo toho Harry přikouzlil několik ozdobných čar a vírů.

Jistě to byla koruna vhodná pro prince. Nebo, pomyslel si Harry s něžným úsměvem, pro Prince.

ooOoo

Když Severus dorazil do salónku, mohla by hlavními dveřmi vstoupit celá kavalerie abraxaských koní a Harry by si toho ani nevšiml.

Jako by Severus vyšel z nějaké knihy pohádek. Vypadal zcela uvolněně ve svém hábitu, který by se mohl perfektně smísit s oblohou při soumraku a třpytil se zlatými nitkami. Ty šaty byly elegantní a honosné a Harry toužil po tom se jich dotknout, aby pocítil, jestli jsou také tak jemné, jak vypadají. Až opožděně zpozoroval, že Severus rovněž přinesl tu zabalenou krabici z předchozího dne.

„Vidím, že máš mou korunu.“

Harrymu trvalo několik vteřin, než si vůbec uvědomil, že Severus promluvil. Ruce se mu třásly, když pozvedal dotyčný předmět. „Um, jo. Naleštěnou a tak.“

K Harryho nesmírnému překvapení Severus položil balíček a poté poklekl na jedno koleno a sklonil hlavu. „Prokážeš mi tu čest?“

Jako by ve snu Harry viděl své ruce jemně umisťovat korunu na Severusovu hlavu. Zalapal po dechu při tom pohledu. Severus před ním klečel a koruna na jeho hlavě vypadala tak přirozeně, jako by to byl obyčejný klobouček, jeho postoj byl částečně podřízený a zcela uctivý. Koutkem oka pohlédl do zrcadla na zdi. Jeho tušení bylo správné, vypadali jako na nějakém zatraceném renesančním obrazu.

„Zavazuji se ti svým životem, Harry Pottere,“ pronesl Severus. „Dokud budu chodit po této zemi, budu dělat vše, co je v mých silách, abych s tebou zacházel s úctou a oddaností, kterou si zasloužíš. Mé tělo, má mysl a duše ať je navěky ve tvých rukách.“

Harry nedokázal najít slova k odpovědi. Jak mohl Severus, který v sobě neměl ani kapku královské krve, vypadat při přísaze věrnosti tak slavnostně a upřímně? Harry zjistil, že neví, jak dál, aniž by při slovech děkuji ti nevyzněl jako hlupák.

Poté mu Severus navlékl na prst prsten.

„Dávám ti tento prsten jako symbol mého slibu.“

„Och, Severusi,“ vydechl Harry.

Severus se svými rty otřel o Harryho ruku a postavil se. „Z mé vůle,“ zašeptal Harrymu do ucha, než ho láskyplně políbil na ústa.

Harry Severuse nepustil z objetí. „Jsi ten nejúžasnější muž, jakého znám.“

„Hmf. To si myslím.“ Na rtech se mu objevil drobný úsměv. „Mám pro tebe ještě něco.“ Uvolnil se z Harryho sevření a podal mu zabalenou krabici. „Nechám tě tu o samotě. Až budeš hotový, najdeš mě v zahradě.“

V okamžiku, kdy Severus vyšel ze dveří, Harry rozbalil balíček. Nebyl nijak zvlášť překvapený zjištěním, že obsahoval formální hábit, ale byl ohromen, jak čistě byl ten oděv proveden. Tohle nebyl běžný formální hábit. Vypadal, jako by byl vytvořen z vody, jak hladce mu protékal skrz prsty. Harry dokonce nedokázal ani zachytit jeho barvu, občas se mu zdála jako temná, bezedná modř, ale poté by přísahal, že je zelená. Připomínala mu severní moře po bouřce. Harry do něj rychle vklouzl a zapnul přezky z pravého stříbra. Ten hábit byl právě tak jemný jako Severusův a Harry přemítal, jestli byl vyrobený ze stejného materiálu.

Našel Severuse postávat v zahradě pod vrbovým stromem. Usmál se na něj. Cítil se docela nervózní, asi jako puberťák o svém prvním vánočním plesu.

Severus napřáhl ruku a přitáhl si Harry k sobě. „Jsi jako sen.“

Harry se usmál. „Děkuji ti. Ten hábit je nádherný.“

„Těší mě, že se ti líbí. Doufal jsem, že bychom teď mohli dokončit náš rozhovor o svatbě.“

Harry se pokusil neztuhnout. „Um, nevadilo by ti, kdybychom s tím počkali do zítřka? Jsem trochu unavený.“

„Myslím, že vím, proč jsi tak nerozhodný,“ pokračoval Severus. „Pociťuji, že se ti nelíbí velkolepost svatby, kterou jsem navrhoval.“

„No, jo,“ odpověděl Harry upřímně, „zdá se mi to trochu příliš. Bez urážky.“

„Přeješ si tedy třeba něco jednoduššího? Více důvěrného?“

„Ano,“ souhlasil Harry. „Jen s naší rodinou a přáteli. I tak to můžeme udělat v Bradavicích, pokud bys chtěl. Mám Bradavice moc rád.“

„Nebo možná jen my dva, sami, tady na zahradě, tak jak jsme teď.“ Severusovy oči se setkaly s těmi Harryho. „To by ti bylo více po chuti?“

Jak mohl Harry kdy pokládat Severusovy oči za temné a zlé? Bylo v nich ukryto tolik surových emocí. Harry by byl ochotný se do nich dívat celý den, ve snaze seznámit se s každou moka skvrnkou v černých duhovkách. „Ano,“ prohlásil nakonec. „To by bylo pěkné.“

„Harry,“ zašeptal Severus.

Harry si nedokázal pomoci. Opatrně, aby nenarušil usazení koruny na Severusově hlavě, objal muže pažemi a políbil ho.

Severus vypadal nadmíru potěšeně, když se Harry nakonec odtáhl. Ještě jednou ho políbil na tvář, než si sejmul svou korunu a podal ji Harrymu. „Chviličku,“ slíbil. Hbitě odlomil kousek větvičky z vrby a namířil na něj svou hůlkou. Harry udiveně sledoval, jak se větev přeměnila na zlatou korunu, která byla dvojčetem té, kterou držel. Severus si ji nechal v dlaních, jako by objímal nejvzácnější lektvar na světě a byl vystrašený, že by mohl rozlít byť pouhou kapku.

„Harry Pottere, předávám ti svou korunu a své srdce. Přijímáš je?“

Vzduch brněl neklamnou známkou mocné magie. Harry cítil, jak ho štípe na kůži a zahřívá jeho duši. Hlásek uvnitř jeho hlavy mu šeptal, že se musí stáhnout a zeptat, co se přesně děje, ale o hodně silnější hlas na Harryho ječel, aby pokračoval, protože nic na světě se nevyrovná tomuto dokonalému pocitu. A mimoto, na těch magických vlnách nebylo nic hrozivého. Ve skutečnosti byly docela hřejivé a příjemné, jako by Harry za bouřlivého dne seděl před krbem a jedl polévku.

„Ano,“ odpověděl jistě a magie kolem nich zavířila. Ta slova mu vyklouzla z úst dřív, než nad nimi stihl uvažovat. „Ano, Severusi, přijímám tvou korunu a tvé srdce a dávám ti vše, co ti mohu dát.“

Obě koruny se pomalu vznesly do vzduchu, dokud nesetrvávaly nad Harryho a Severusovou hlavou. Poté, jako by byly vytvořené z tekutého zlata namísto tuhého kovu, se prolnuly, zazářily světlem a dosedly zpět na jejich hlavy. Ta Severusova vypadala, jako by byla vyrobená výhradně ze zlatého a stříbrného plechu se zdobením, a Harry věděl, aniž by se podíval, že ta na jeho hlavě je stejná.

„Harry,“ pronesl Severus, když vzal jeho tvář do dlaní. „Můj vyvolený. Můj manželi.“