Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola desátá:

ODPOVĚDI NA OTÁZKY

Překlad této kapitoly bych chtěla věnovat Melanii :)

Hermiona se probudila leknutím. Tváře měla mokré od slz.

Polil ji studený pot. Prudce se posadila a snažila se potlačit křik, co se jí dral z hrdla.

Třásla se – krev se jí valila v uších – a chtěla vytlačit všechny hrůzostrašné představy, které se jí objevily v mysli.

Od té doby, co se vrátila, nespala moc dobře. Pokaždé, když zavřela oči, vrátily se jí noční můry.

Po celé dny si dopřávala neklidného spánku, během kterého se často budila, což způsobilo, že byla unavená – vyčerpaná – ale přesto ji příliš děsilo jít znovu spát.

Rychle mrkala a snažila se soustředit.

Jen co přiměla oči se soustředit, zachvátila ji panika - temnota ze snů prostoupila skutečnost.

Někdo vypnul světla, i když je prosila, aby to nedělali.

Díky tomu neviděla vůbec nic. Ovládl ji strach.

To bylo směšné.

Věděla, že to byla jen noční můra – věděla, že teď už je v bezpečí a v teple nemocniční postele, ale to nezastavilo její vyděšené myšlenky, co napadaly její mysl: Myšlenky na démony a bolest číhající v temnotě… jak se k ní blíží… aby jí ublížili.

Nemohla pryč… a nemohla zůstat ve tmě.

Rychle sáhla po světle vedle postele, ale ruce se jí hrozně třásly a ona ho shodila ze stolku.

S rachotem dopadlo na zem a Hermioně unikl ze rtů výkřik – směs bolesti a děsu.

Kvůli té temnotě vířící kolem ní se nemohla pohnout, a tak si přitáhla kolena k hrudi.

Cítila, jak se jí začíná nedostávat dechu.

V té tmě všechny její noční můry vyplouvaly z jejího podvědomí na povrch – živé a reálné.

Náhle slyšela Dracův křik – odrážel se jí v mysli, ty výkřiky, kdy se příšera zakousla do Dracova masa – zakryla si uši, aby překryla ty zvuky.

Žaludek se jí převrátil, jako kdyby měla zvracet.

S rukama po stranách hlavy se houpala. Cítila, jak se jí po tvářích rozlily čerstvé slzy, které pak padaly dolů na přikrývkou zakrytá kolena. „Prosím… rozsviťte někdo… prosím. Nemůžu… prostě nemůžu… světlo…“

Zatímco sekundy utíkaly, srdce jí bilo oproti žebrům.

Vzlykala, slzy zalily její tělo.

Byla ztracena v ochromující temnotě své mysli, obklopena zvuky bolesti a utrpení.

Ale náhle se objevilo něco nového:

Se zatajeným dechem napjala uši, aby přes to utrpení a bolest slyšela, snažila se ze všech sil.

Její anděl spásy.

Uvolnila uši ze sevření, pomalu dýchala a poslouchala – snažila se držet toho zvuku, jako kdyby byla ztracena v oceánu vzteklé temnoty a jen to bylo její možností na únik.

Hluboce zabarvený hebký hlas něco jemně šeptal jejím směrem– pronášel uklidňující slova, která prolomila černotu v pokoji.

Slyšela, jak někdo zvedl lampičku ze země a znovu ji položil na noční stolek.

Jedno kliknutí a místnost se zalila měkkým světlem. Hermiona najednou mohla znovu dýchat – jako kdyby jí z hrudníku zmizela veškerá váha.

S očima stále zavřenýma se soustředila jen na svůj dech, nádech a výdech. Uvědomovala si, že ten někdo pořád mluví, ale nedokázala ze sebe vydat ani hlásku, jak se pokoušela soustředit jen na uklidňovaní sebe samé.

Na posteli vedle sebe ucítila tlak, jak si ten někdo sedl na pelest.

Nechtěla, aby viděl její slzami zmáčenou tvář, a tak se otočila a utřela si ji do rukávu.

Obtočila si ruce kolem kolen, přitáhla si je k hrudníku a konečně otevřela oči.

Místnost osvětlovalo jen jemné světlo stolní lampičky, ale i to stačilo k tomu, aby se její panika zmenšila.

Když ze své jednoduché čisté postele uviděla bílé stěny, tak jí to připomnělo, že je z toho utrpení venku v bezpečném nemocničním křídle – i když obrazy z její noční můry stále ještě viděla – ostře a živě – na okraji svého vědomí.

Odsunula je ale všechny stranou, když si vzpomněla na svého hosta. Zhluboka se nadechla a přes suché hrdlo silně polkla: „Děkuji.“

„Nemáš za co.“

Ten pomalý hlas projel přes její myšlenky a způsobil, že se jí žaludek zkroutil takovým způsobem, který nedokázala vysvětlit.

Bála se otočit hlavu… děsila se toho, co by mohla vidět… ale nesnesla ticho, které bylo naplněno jen jeho jemným dechem.

Takže sebrala odvahu.

Rychle si otřela oči a otočila hlavu.

Seděl na kraji její postele s rukama položenýma na svých kolenech a nepřítomně koukal do prázdného pokoje.

Hermiona očima jezdila po jeho zádech – rovných a pevných. Pohledem zabloudila k jeho ramenům a platinovým vlasům, které mu spadaly vzadu na krk.

Uchváceně sledovala, jak se mu žebra s každým rytmickým nádechem nadzvedala.

„Mám je taky, víš,“ promluvil s mírně ztrápeným hlasem. „… Noční můry…“

Obrátil hlavu.

I přes slabé osvětlení viděla zbytek jeho rýsujících se modřin. Táhly se jako modré a strašidelné stíny pod jeho okem, čímž zvýrazňovaly barvu jeho duhovek.

V tichosti se jejich pohledy v sobě zakotvily – ocel a čokoláda – než si Draco nakonec odkašlal.

Odvrátil pohled a stočil na své nehty. „Promiň, že jsem se zastavil tak pozdě. Já jen, ehm… chtěl jsem tě vidět – abych věděl, jestli si v pořádku.“

Hermiona zbělala. „Ježiši, Malfoyi. Měla bych říkat to samé! Už uběhly celé dny a nikdo mi nebyl schopný nic říct, protože nikdo nic neví!“

Draco sklonil hlavu. „Nic nevědí, protože jsem jim nic neřekl.“

Hermioně se otevřela ústa. „Cože?“

„Hele, já… Potřeboval jsem čas. Byl jsem pár dní pryč, abych to všechno zpracoval a odpočinul si… Prostě jsem to nemohl zvládnout hned.“

„Ale ty jsi jim nic neřekl?“

Draco se k ní otočil. Jejich pohledy se znovu uzamkly v sobě, v jeho očích náhle uviděla výzvu. „Ty víš, proč jsem jim nic neřekl.“

Se stále suchými ústy zalapala po dechu.

Vydechla a její tvář trochu změkla.

Kousla se do rtu a obočí se jí stáhlo. „Vlastně nevím.“

„Cože?“

Hermiona v koutcích očí znovu ucítila slzy. Zvedla oči ke stropu a modlila se, aby jí tělo znovu nezradilo a ona udržela slzy tam, kam patří. „Hele, já jsem se docela praštila a… hmm… moc si nepamatuji, co se stalo.“

Draco se k ní otočil úplně. „Ty si nic nepamatuješ?“

„No, pamatuju si Hagridovu hodinu… a jak jsme se tam dostali…“ Zlostně se se na něj dívala, dokud neodvrátil pohled. Olízla si rty a pokračovala:

„A pamatuju si,“ hlas jí zeslábl, „jak jsme padali… a tu bolest… a tu zimu…“ Prudce se nadechla, a aby zabránila uniknout vzlyku z úst, zakryla si pusu rukou.

Zavrtěla hlavou a zhluboka se nadechla. „Promiň. Já jen… U většiny z toho nedokážu rozlišit, jestli to byla skutečnost nebo jen sny. Je to všechno tak zmatené.“

Sklopila hlavu.

Draco se pomalu natáhl a otřel jí slzu z tváře.

Hermiona sebou při tom dotyku trhla. „Co to děláš?“

Draco stáhl ruku jako by se popálil.

Přes tváře mu přejel ruměnec a on si nervózně olízl rty. „Hermiono, my jsme jednu noc…“ Odmlčel se.

Nechápavě na něj zírala. „Co jsme?“

Odkašlal si. „No,… my jsme…“

Pohledem vyhledal její tvář, oči mu změkly, jak hledal správná slova.

Nakonec si povzdechl.

Sklíčeně svěsil ramena, jako by se mu na nich najednou usídlila váha světa. „Hele, skoro jsme umřeli. A ty jsi mi zachránila život… víc než jedním způsobem. Na ničem jiném nezáleží.“

„Ne, ne, na tom záleží. Proč mi to nechceš říct?“

„Jsou věci, které nepotřebuješ vědět.“

„To jsou kecy, Malfoyi, a ty to víš!“

Tvrdohlavě zakroutil hlavou. „Ne… jestli si to nepamatuješ, tak jsi šťastlivec.“

Hermiona si povzdechla, byla příliš unavená na to, aby se hádala. „Dobře… ale vysvětlíš mi alespoň, jak jsme skončili tady?“

Dracův pohled se na ní usadil. Čelist se mu napjala, jak si rozmýšlel, co přesně by jí měl říct.

Uhnul očima.

Otočil své tělo tak, aby znovu čelil prázdnému pokoji.

Seděl v tichosti tak dlouho, až si Hermiona myslela, že už jí nehodlá na její otázku odpovědět. Když nakonec otevřel pusu a odpověděl, hlas měl dutý: „Byly tam tunely…“

Krev opustila její obličej, když se jí v mysli vybavila čerstvá vzpomínka na její noční můru.

„Nevěděli jsme, kam vedou nebo jestli nás vůbec dokážou vyvést ven, ale snažili jsme se.“ Elegantně pokrčil rameny. „Rozhodli jsme se tam vyrazit.“

Ta slova způsobila, že jí po zádech přeběhl mráz, ale zůstala v tichosti a čekala, až bude pokračovat.

Zhluboka se nadechl a hlasitě vydechl: „Měli jsme v plánu jít společně… však víš, jen pro případ…“

Odmlčel se, ztratil se v myšlenkách, Hermionin žaludek se zatím stáhl do malého uzlíku.

Nakonec si odkašlal. „Ale tobě nebylo dobře.“

Hermiona si myslela, že v jeho hlase uslyšela syrové emoce, ale pokračoval tak rychle, že si tím nebyla jistá.

„Takže jsem šel sám a nakonec jsem našel svah, který vedl nahoru.“

Zastavil se a nechal, aby se pokoj znovu naplnil tichem.

Sekundy ubíhaly, ale on se nepohnul, jako by jeho příběh už skončil.

V Hermionině hlavě zuřil vír otázek tak, že už nebyla schopna je tam déle udržet. „Takže jsi šel zpátky do hradu pro pomoc.“

Bylo to spíš konstatování než otázka.

Draco pomalu zakroutil hlavou. „Vrátil jsem se pro tebe.“

Stáhl se jí krk. „Proč jsi to udělal? Mohl ses přece zachránit.“

Draco seděl v tichosti hluboko ponořený ve svých myšlenkách.

Nakonec k ní otočil hlavu a zachytil její oči. „Protože jsem ti to slíbil. Kromě toho jsi mi zachránila život… Cítil jsem, jako bych ti to vracel.“

„Jak jsi znovu našel cestu přes ty tunely?“

Dracovy oči se zúžily. „To vážně nevím. Myslím, že jsem se prostě přinutil si to zapamatovat… protože na tom závisely naše životy.“

V náhlém vzteku svraštěla obočí. „Takže co… to je všechno? To jsi jako přišel, vzal mě, znovu našel cestu a dostal nás do hradu? Jenom jako tohle?“

Draco pokrčil rameny. „Asi. Vrátil jsem se za pár dnů zpátky a našel jsem naše hůlky na mýtině. Museli jsme je odhodit při pádu.“

Hermiona obrátila pohled na svou hůlku a pak se podívala opět na Draca. „A to jsi udělal jenom pro mě?“

„Ano.“

„Proč?“

„Už jsem ti to řekl… zachránila jsi mi život.“

„Jak? Jak jsem ti ho zachránila?“

„To není důležité.“

Draco si projel rukou vlasy, Hermiona se nadechla, aby mu odpověděla, ale náhle ztuhla, když se mu díky tomu pohybu odhalilo předloktí zabalené v bílém obvaze, přes který prosakovaly červené pramínky krve. Táhly se po celé délce paže a zářily na bílém podkladu.

Naklonila se a chytla ho za ruku. „Co to je?“

Draco se podíval dolů a vytřeštil oči.

Hrubě jí vytrhl ruku a opět ji zakryl látkou svého oblečení. „Nic.“

Vztekle zakroutila hlavou. „Ne… ne, neříkej ‚nic‘. Jak jsi k tomu přišel?“

Draco se od ní otočil, aby se jí nemusel dívat do očí, a zůstal zticha.

Hermioně se začala třást brada – ústa jí znovu vyschla. „Ty tunely?“ Stěží dokázala šeptat.

Dracovo mlčení jen potvrdilo její podezření.

Oči se jí rozevřely. Cítila, jak se začíná třást.

„Bylo to skutečné… Všechno to bylo skutečné.“

Draco se natáhl a chytil ji za ruku. „Co bylo skutečné?“

„Ty sny… ne… noční můry. Byly skutečné a to znamená…“ Zarazila se, v krku se jí usadily vzlyky.

„Ššš… ššš. Hermiono, to je v pořádku.“

Zatřásla hlavou a zavřela oči. „Ne… to není v pořádku. Něco v těch zatracených tunelech bylo. Říkala jsem ti to! Něco z pekla, co nám chtělo ublížit… co ti ublížilo… ale ty jsi neposlouchal. Neposlouchal jsi mě a umřel jsi. Musela jsem poslouchat, jak umíráš… znovu a znovu… a pak jsi mě opustil. Nechal jsi mě s tou příšerou… v temnotě…“

Cítila, jak se jí v hrudníku usazuje panika. Hrůzostrašné obrazy jí naplnily hlavu a ona ty děsivé představy nemohla dostat z mysli, ať se snažila jakkoli.

Viděla, jak je Dracovo maso znovu odtrháváno… cítila tesáky ve svých zádech… žaludek se jí násilně zachvěl.

Chtělo se jí zvracet – nemohla zvládnout tu žluč, která jí stoupala krkem.

Dávila se. Naklonila se přes okraj postele a zvrátila celý svůj žaludek na podlahu.

Draco jí položil ruku na záda a hladil ji v pomalých kruzích, dokud se neuklidnila a neotřela si pusu hřbetem ruky.

„Tady, vypij to.“ Nalil jí sklenici vody ze džbánu ležícím na jejím stolku a podal jí ji.

Hermiona popadla sklenici a přitiskla si ji ke rtům. Hltavě vtáhla vodu do úst. Pila, jako by jí na tom záležel život.

Polykala příliš rychle a tím se začala dávit.

„Hů… hů… zpomal.“ Draco překryl svoji rukou tu její a odtáhl jí sklenici od rtů.

Lapala po dechu. Svůj pohled zasadila do toho jeho. „Proč jsi mi to neřekl?“

Stáhl ruku. „Říkal jsem ti… jestli si to nepamatuješ, tak jsi šťastlivec. Nepotřebuješ vědět všechno.“

„Co dalšího jsi mi neřekl?“

„To je vše. Přísahám.“ Hermiona nedokázala pojmenovat výraz, který mu přelétl po tváři, ale oči mu sršely upřímností.

Trochu si povzdechl. „Myslím, že pro teď bychom měli skončit. Potřebuješ si odpočinout.“

Vstal. Jak zmizela jeho blízká přítomnost, v Hermionině hrudi se rozlezla neočekávaná prázdnota.

Stál k ní zády, ale nepohnul se. Sekundy ubíhaly, než nakonec promluvil: „Ať už si myslíš cokoli… ať už věříš čemukoli… nikdy jsem tě neopustil.“

Neotočil se k ní, když mluvil, přesto ale Hermiona cítila, že jí v hrudi něco roztálo, i když nedokázala vysvětlit proč.

„Dobrou noc.“ Pomalu se začal pohybovat přes pokoj. Kousek po kousku jí mizel, jak ho stíny pohlcovaly.

Hermiona ho pozorovala odcházet. Ústa se jí mírně otevřela, ale neuniklo jí z nich žádné slovo.

Nemohla odtrhnout oči od jeho vzdalujících se zad… a tehdy si všimla, že je něco jinak – že něco není správně.

Normálně Draco se svojí vysokou postavou sebejistě kráčel. V tu chvíli se ale mírně hrbil, držel rovnováhu zbitého člověka – lehce kulhal, když se snažil přenést víc váhy na pravou nohu.

Hermioně se v mysli vybavil živý obraz. Křikla na něj. „Počkej… byl jsi zraněný… tvůj kotník… vzpomínám si…“

Draco se se sklopenou hlavou zastavil.

Zhluboka se nadechl a otočil se. „Jo, no, nemusíš si dělat starosti. Madame Pomfreyová ho uzdravila… je jako nový.“

„Ale ty kulháš.“

Jemně se pousmál. „Dělala, co mohla… co kdokoli mohl. Víš, je schopná snadno spravit zlomené kosti… ne poškození nervů.“

Hermiona zalapala po dechu. „To budeš kulhat už napořád?“

Pokrčil rameny. „Alespoň jsme naživu.“

„Takže mi říkáš, že jsi to všechno dělal s těžce zlomeným kotníkem? Opíral ses o mě?“

„Někdy… ale, Hermiono, bylo ti vážně špatně.“

Oči se jí zaleskly slzami. „Nechápu, jak na tom mohlo záležet…“

Odmlčel se. Ohlédl se přes rameno, oči mu najednou zesmutněly. „Záleží na tom, protože když už jsi nemohla jít dál, nesl jsem tě.“