BUS STOP
AUTOR: Marmelade Fever
ORIGININÁL: http://www.fanfiction.net/s/3268063/1/Bus_Stop
PŘEKLAD: Florence
Bus Stop – AUTOBUSOVÁ ZASTÁVKA
ČÁST PRVNÍ
Poznámka překladatelky: Ahoj, vítám vás všechny u Bus Stop, mého, v pořadí už pátého, kapitálového překladu! Dívala jsem se na své minulé překlady a zjistila jsem, že se mi pravidelně objevují komentáře od pěti úžasných čtenářů, kteří mě vždycky svými komentáři podpoří v dalším překládání. Tento překlad bych proto chtěla věnovat jim (tak snad se jim bude líbit). Tigy, Nade, iway, Koki a anonyme, užijte si Bus Stop!
ooo
Pršelo. Hermiona běžela přímo letní bouřkou, podpatky jí klapaly na chodníku. Udýchaně se zastavila, třásla se zimou. Muž, který stál vedle ní, se neotočil, ani se na ni nepodíval, ale potichu jí nabídl místo pod svým deštníkem. Předtím, než ji zakryl černým deštníkem, mu poděkovala. Ten úsměv, co si připravila k poděkování, zmizel ihned po tom, co se na něj dobře podívala.
„Malfoyi?“ zeptala se. Vzhled muže, kterého neviděla už deset let, ji celkem oslnil.
„Grangerová?“ reagoval okamžitě. Podíval se na ruku, v které držel deštník, ale neodtáhl ji. „Je milé tě opět vidět,“ řekl jen krátce.
„Ano, mohla bych říct to samé,“ odpověděla. „Čekáš na autobus?“
„Ne,“ ozval se sarkasticky, „jen si užívám stání na chodníku uprostřed ničeho, zatímco prší. Je to osvěžující, víš?“ Měl na sobě olivový kabát, který mu přiléhal těsně na tělo, a čepici s kšiltem. Vypadal, jako kdyby vystoupil z detektivky z padesátých let. „Co ty, Grangerová, čekáš na autobus?“
„Stejně jako ty,“ odpověděla kousavě. Podívala se na něj, nešlo jí to na rozum. „Co ale nechápu je, proč bys ty ze všech lidí na světě měl čekat na autobus?“
Ušklíbl se na ni. „Moje PP,“ řekl jednoduše.
„PP?“ zeptala se Hermiona zmateně.
Přikývl a pozvedl si nohavici, čímž odhalil kovový kroužek kolem kotníku. „Podmínka propuštění,“ vysvětlil. „Nemůžu kouzlit,“ dodal šepotem.
„Aha,“ řekla Hermiona a trochu zrudla. „To jsem nevěděla.“
Podíval se na ni. „A co tvůj příběh? Proč ty čekáš na autobus?“
Povzdechla si. „Moje prateta bydlí o kousek níž. Neví o mých…“ ztišila hlas, „schopnostech. Vím, že se na mě dívá z okna, takže se nemůžu přemístit.“ Na chvíli se odmlčela. „Je hodně nemocná,“ vysvětlila.
„Aha,“ odpověděl. Chvíli mlčeli, Hermiona si vyhrnula rukáv, aby se podívala na hodinky.
„To je velmi pěkný deštník,“ řekla nakonec.
Podíval se na ni, jako kdyby se měl každou chvíli začít smát. „To tedy je. Stál mě u Okradených mužů padesát galeonů.“
„Deštník?“ zeptala se, ústa jí zůstala otevřená.
Přikývl. „Pro tebe jenom to nejlepší,“ řekl a ušklíbl se na ni. „Nikdy bez něj neopouštím dům.“
Zamračila se. „Nemáš v tom ukrytou hůlku, že ne?“ zeptala se. Pár, který stál vedle nich, se na ně podíval, jako kdyby byli šílení.
Převrátil oči. „Ale no ták. Kdybych měl, myslíš, že bych to řekl zrovna tobě?“
„Z tvého tónu předpokládám, že ne.“ Hermiona si překřížila ruce a rozhodně se podívala dolů na mokrou ulici.
„Je ti zima?“ zeptal se.
„Jen trochu,“ přiznala. „Proč? Máš v plánu mi snad nabídnout svůj kabát?“
Zasmál se. „Ne, ale jsem si jistý, že by sis vymyslela vážně skvělou historku, abys to vysvětlila u Weasleyovského rodinného stolu,“ odmlčel se. „Řekni, Grangerová, skončili jste nakonec spolu?“
Hermiona se na něj nepodívala. „Sice to není tvoje věc, ale ne, neskončili.“
„Ne?“ zeptal se. „No, to je tedy překvapivé. To znamená, že mi Goyle dluží deset galeonů.“
Otočila se a věnovala mu nevěřícný pohled. „Ty sis vsadil na můj vztah s Ronem?“
Pokrčil rameny. „Bylo to jistá výhra.“
Otevřela ústa. „Jistá výhra? Co to má jako znamenat?“
Ušklíbl se. „Poprvé ti, Grangerová, složím kompliment. Ať ti to nestoupne do hlavy. Je to jednoduché, jsi pro něj moc dobrá.“
Byla ohromená. „To si myslíš? Víš, on je čistokrevný,“ připomněla mu.
„A taky příliš hloupý na to, aby věděl, že nemá strkat prsty do elektrické zásuvky,“ řekl líně.
„Jak bys mohl vědět…“
„A každopádně, Grangerová, jsi mnohem hezčí než on.“
„No ne, už druhý kompliment,“ řekla pobaveně. „Co přijde dál? Řekneš mi, že jsem příliš dobrá i pro tebe, co?“
Neodpověděl. „To je můj autobus,“ řekl a ukázal dolů na ulici. „Šťastné číslo padesát dva.“
Stáhla obočí. „Není šťastná sedmička?“
Obrátil se a potřásl hlavou. „Ne všechna čísla jsou pro všechny šťastná,“ řekl.
„A proč přesně je pro tebe padesát dvojka šťastná?“ zeptala se. Mokré vlasy si zastrčila za ucho.
Podíval se na ni. „Protože ten autobus se mnou ještě nevybuchl,“ odpověděl.
Hermiona se zamračila. „No, pro mě teda padesát dvojka vůbec šťastné číslo není.“
„Aha a to proč?“ Autobus zrovna zastavil.
„Protože je to taky můj autobus, což znamená, že v něm budu muset být spolu s tebou.“ Snažila se kvůli tomu vypadat smutně, ale bylo to těžké, když se Malfoy smál.
„Nemyslím, že ti to vážně tak vadí, Grangerová,“ komentoval to. Lidé z autobusu vystoupili. Stoupli si do řady na nastoupení, každý ukázal řidiči jízdenku.
„Ale ne,“ zamumlala, zatímco se dívala kolem.
„Co?“ zeptal se.
„Ta volná sedadla,“ řekla a ukázala. „Teď si ještě ke všemu budu muset sednout vedle tebe.“
Ušklíbl se, poznala to, i když viděla jenom půlku jeho obličeje. Posadil se na místo u okna, ona si sedla k uličce. „No není tohle příjemné?“ zeptal se, očividně se u toho bavil.
„Jenom když zapomeneš na naše vzájemné nepřátelství,“ řekla, s jeho očima se nepotkala.
„Neboj, Grangerová, nezapomenu,“ ubezpečil ji.
Autobus se s rachotem rozjel. Oni dva vedle sebe strnule seděli. Hermiona sáhla do kabelky a vytáhla balíček žvýkaček. „Dáš si?“ zeptala se.
Zatřásl hlavou. „Ne-e, to mě tolik nebere,“ řekl.
Zamrkala. „Tebe neberou žvýkačky?“
Znovu zavrtěl hlavou. „Oprava, neberou mě mudlovský žvýkačky. Moc umělého cukru.“
Rozbalila svoji žvejku. „Je to lepší než pach hnijících zubů,“ řekla.
Pokrčil rameny, „Nebudu polevovat na kvalitě, i když je to v zájmu jen pro mé zuby.“ Sundal si čepici a zatočil jí na prstu.
„Víš,“ řekla pomalu, „že ne všechny mudlovské žvýkačky mají umělý cukr,“ ztlumila hlas.
„Medový ráj u mě pořád vede,“ podotkl. „Kromě toho nechápu, proč něco žvejkat, když to nechceš polknout.“
„Kvůli chuti,“ odpověděla.
Zasmál se. „Jistě bys do toho mohla započítat i cvičení na čelist.“
„Co je na tom tak vtipného?“ zeptala se.
„Protože když jíš, máš přesně ty samé výhody,“ řekl, „a ještě nutriční hodnoty k tomu. Co ty na to?“
„No, když žvýkáš, nepřibereš ani gram,“ poukázala, „tedy pokud mají…“
„Umělý cukr, já vím,“ řekl. „Ale nic se nemůže rovnat cukru ve žvýkačce.“ Přestal točit svojí čepicí a znovu si ji nasadil na hlavu. „Kam vlastně míříš?“
„Domů,“ řekla a pokrčila rameny.
„Pořád žiješ s rodiči?“ zeptal se nenuceně.
Podívala se na něj. „Malfoyi, je mi dvacet osm. Rozhodně bych měla říct ne.“
„Nikdy nevíš,“ odpověděl a pohlédl z okna. „Takže žiješ sama?“
Zamračila se. „Nejsem si jistá, proč bych ti to měla říkat.“
„Jsem jen zvědavý. Nechystám se tě vykrást nebo tak něco,“ řekl a otočil se na ni. „Možná jsem kriminálník, ale rozhodně nejsem zlodějíček.“
„To mi teda spadl kámen ze srdce,“ zamumlala. Autobus začal zpomalovat. „Tohle je moje zastávka,“ řekla.
„Tak se bav životem o samotě nebo taky ne,“ řekl a ušklíbl se na ni.
„Sbohem, Malfoyi,“ řekla a odešla.
Poznámka překladatelky: Jak se vám líbí první kapitola? Prozradím, že příště nás čeká rozhovor o milostných životech a odhalení polohy Manoru.
Marmalade Fever: ( Florence ) | 20.11. 2012 | ČÁST DEVÁTÁ- Čtvrtek (závěr) | |
Marmalade Fever: ( Florence ) | 15.11. 2012 | ČÁST OSMÁ - Středa | |
Marmalade Fever: ( Florence ) | 11.11. 2012 | ČÁST SEDMÁ - Úterý | |
Marmalade Fever: ( Florence ) | 10.11. 2012 | ČÁST ŠESTÁ - Pondělí | |
Marmalade Fever: ( Florence ) | 08.11. 2012 | ČÁST PÁTÁ | |
Marmalade Fever: ( Florence ) | 26.10. 2012 | ČÁST ČTVRTÁ | |
Marmalade Fever: ( Florence ) | 22.10. 2012 | ČÁST TŘETÍ | |
Marmalade Fever: ( Florence ) | 20.10. 2012 | ČÁST DRUHÁ | |
Marmalade Fever: ( Florence ) | 13.10. 2012 | ČÁST PRVNÍ | |
. Úvod k poviedkam: ( Florence ) | 09.10. 2012 | Úvod do poviedky | |