HLEDÁNÍ (klíče)
autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus
originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/
Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.
Kapitola druhá
Severuse ani v nejdivočejším snu nenapadlo, že by ho někdy někdo dokázal donutit jít kupovat narozeninový dárek pro Nevilla Longbottoma. Pohrkaný nebelvír byl na samém chvostu seznamu jím dobrovolně obdarovaných, hned vedle Blacka. Jenže Harry na tom trval a Severus shledal, že se při střetu se synovým žadonícím pohledem stává podivně bezbranným. Tudíž se zčistajasna našel na Příčné, jak v Krucáncích a kaňourech pomáhá Harrymu vybrat něco vhodného.
Alespoň že se mu podařilo neustoupit od požadavku na praktičnost dárku, jenž hodlal Harry svému příteli pořídit. Naštěstí byl, co mistr lektvarů, poměrně pevný v kramflecích na poli bylinkářství, a tak po projití několika nedávno vydaných publikací konečně objevil objemný svazek pojednávající o mezidruhovém křížení magické flóry.
Vyhlídka na nutnost návštěvy hlavního trezoru rodu Potterů Severuse přinutila začátkem léta zajít zkontrolovat snapeovské jmění. Běžně používal jen svůj malý sejf, ale v hlavním snapeovském se nacházela valná většina jeho nemalého majetku spolu s mnoha artefakty černé magie, u nichž netoužil, aby se dostaly do moci Pána zla, a jimž dělala společnost slušná sbírka literatury. Vybral si z depozitáře několik knih, jež by mohly být nápomocny při hledání způsobu, jak zničit Voldemorta; úkolem najít účinnou zbraň či postup se zabývali mnozí členové řádu už od černokněžníkova znovuzrození.
Cítil se celý nesvůj. V Bradavicích ho studenti znali a nedovolovali si všetečně na něho zírat s otevřenými papulami, jenže u Děravého kotle to bylo jinak – tady si Severuse obhlíželi, jako by byl nejnovější koště ve výloze Prvotřídních potřeb pro famfrpál. Ale nebylo to přímo civění, co mu dělalo starosti, na ně byl koneckonců zvyklý. Znepokojoval ho výraz těch, kteří si ho prohlíželi.
V minulých letech se po Severusovi otáčeli, protože byl od soudního procesu známým smrtijedem, navíc se o něm většina lidí domnívala, že se mu podařilo obalamutit Brumbála, a zachránit si tak kůži. Následkem bylo mimo jiné vážné otřesení Brumbálovy pověsti, lidé si začali šuškat, že na něho jde senilita; a to bylo už před patnácti lety.
Dnes se na Severuse všichni usmívali, spousta kolemjdoucích si s ním chtěla podat ruku a někteří ho dokonce zvali na panáka. Našli se i tací, kteří toužili nechat se s ním zvěčnit, takové vytrvale odháněl a začínal soucítit s Harrym a jeho bezbřehou nenávistí k fotoaparátům.
Při první letní návštěvě Příčné měl přes sebe přehozený černý plášť s kápí, jež při letmém setkání znemožňovala snadnou identifikaci. Jenže když dorazil s Harrym, vypadalo to, jako kdyby hostinec na zlomu mezi mudlovským a kouzelnickým světem navštívil sám velký Merlin.
„Žádný strachy,“ šeptl mu Harry. „Však ono určitě ve Věštci vyjde něco peprného a zase tě začnou nenávidět. Ačkoli nevím, co je horší.“
Severus odpověděl odfrknutím a zpražil pohledem zákazníky pohostinství. Chudáci nevěděli, co si počít. V kouzelnické společnosti se totiž známé osobnosti chovaly buď jako Zlatoslav Lockhart, který si ve všeobecné pozornosti zrovna medil, nebo jako Harry, který jenž se zájmu na sebe směřovaného stranil. Severus reagoval nepokrytě nepřátelsky a Harry se vzniklou situací dobře bavil.
„Ještě potřebuju dárek pro Hermionu,“ rozhlédl se Harry po knihkupectví. „Má narozeniny začátkem září.“
„Vždycky dostává knihy?“ zeptal se Severus syna, který si hryzl spodní ret, jak přejížděl pohledem po hřbetech svazků, jež by nikdy dobrovolně neotevřel a u většiny z nichž pravděpodobně ani netušil, o čem pojednávají. Harry přitakal. „Potom by možná bylo namístě zvolit něco jiného. Jistě to nejsou jen knihy, po čem dívčí srdce touží.“
Harry se zamyslel. „Šperky nenosí a létání nesnáší.“
„Půjdeš se mnou, Harry,“ odtušil a nenápadně zvrátil oči v sloup. Puberťáci. Zaplatili za knížky, zmenšili je a skryli v kapsách. Harry se předtím zeptal příručího, zda by mu mohli jednu dárkově zabalit, a ačkoliv si byl Severus jistý, že tuto službu obchod neposkytuje, mladík bez váhání souhlasil a pomocí důmyslného kouzla zabalil knihu pro Longbottoma do ozdobného balíčku. Inu, Chlapec, který zůstal naživu, vždy získá, oč požádá, a že se mu dostává zvláštní péče, si přitom ani nemusí všimnout.
Z Krucánků a kaňourů zamířili do malé nenápadné prodejny artefaktů, relikvií a různé drobné všehochuti. Severus si potměšile pomyslel, že Harry se toho bude muset o něžnějším pohlaví ještě hodně naučit. Ať už byla dívka jakkoliv nezávislá a sebevíc působila dojmem kluka v sukních, pokaždé dokázala ocenit drobný neokázalý šperk, i kdyby ho užila jen málokdy.
Harry bloudil očima po regálech a Severus zabíjel pohledem prodavače, který je stoprocentně poznal a zmíral touhou přiskočit na pomoc.
„Když já nevím,“ řekl Harry podrážděně. „Zatím jsem jí vždycky koupil knihu.“
„A jaké dárky dává ona tobě?“ zeptal se Severus s nadějí, že se Harry chytí a něco vymyslí svou vlastní hlavou. Bavilo ho vést syna tak... otcovsky, ne jako učitel.
„Dala mi sadu na údržbu košťat, sladkosti, knížku o famfrpálu a...“ Harry nakrčil znechuceně nos a Severus zvědavě čekal, co přijde dál „...domácí úkolníček.“
Severus zdusil smích a odvedl Harryho k platu amuletů s nejrůznějšími vlastnostmi. U každého kousku ležela kartička s podrobným popisem, nač jsou tyto praktické šperky dobré. Po čtvrthodině váhání Harry vybral přívěsek se safírem, kamenem moudrosti a bystrého úsudku, který spočíval ve filigránských vlnkách z drátku barvy mědi a byl zavěšený na temně modré hedvábné šňůrce. I zde mu dárek nečekaně ochotně zabalili, včetně kartičky popisující použité ochranné kouzlo a význam kamene. Tento konkrétní přívěsek měl chránit mysl svého nositele.
Poobědvali u Kotle, k nezměrnému potěšení Toma a ostatních hostí. Zašili se do kouta, odkud měli dobrý výhled na oboje dveře i schodiště, aby nemohli být zaskočeni nevítanou společností. Severus zaznamenal, že Harry toho mnoho nesnědl, ale nechal to tak. Pokud ho Dursleyovi živili podměrečnými porcemi, bude jeho žaludku zřejmě chvíli trvat, než si navykne přijímat běžné množství potravy.
„Připraven?“ zdvihl Severus tázavě obočí na Harryho sedícího naproti. Dokud se o tom syn nezmínil, netušil, že Alice Longbottomová byla Harryho kmotrou. Nemělo by ho to překvapovat, vzhledem k tomu, jak blízké si byly s Lily za školních let. Vlastně se s Blackem dobře doplňovali – on byl dětinský a lehkovážný, ona klidná a laskavá.
Harry přitakal poněkud nervózně: „Jak nikdy.“
Severus hodil na barpult několik galeonů, jež Tom potěšeně shrábl se širokým úsměvem poníženého služebníčka, a Harrymu čekajícímu před krbem podal nádobku s letaxem. Ten si špetku nabral, hodil ji do plamenů, vstoupil dovnitř a hlasitě pronesl: „Nemocnice svatého Munga pro kouzelné choroby a úrazy.“ Severus ho těsně následoval.
V kouzelnické nemocnici už nebyl více než deset let vzdor početným zraněním, jimž se tu a tam nevyhnul. Většinou si pomohl sám a občas skončil u Poppy, najmě nedokázal-li se její péči účinně bránit pro přílišnou slabost či případné bezvědomí. Vzhledem k tetování na předloktí se u Munga ukázat nemohl.
Vypadalo to, že Harry ví naprosto přesně, kam jít. Když se za nimi zavřely dveře výtahu, Severus tázavě nadzdvihl obočí.
„Už jsem za nimi jednou byl, ale jen na skok,“ vysvětlil Harry tiše. Severus zachytil záchvěv smutku a zapřemýšlel, jestli se na něho vzájemným propojením nepřeneslo něco málo ze synovy empatie. „Jak tu byl pan Weasley, narazili jsme na chodbě na Lockharta.“
Severus málem zasténal. Na toho pitomce si dovolil slastně zapomenout, však měl dost jiných tupohlavců, s nimiž se musel běžně vypořádávat. Nakonec pouze stočil pohled k nebesům s tichým přáním, aby se s ním tentokrát minuli.
Vystoupili na čtvrtém poschodí a došli k oddělení nadepsanému Trvalá poškození způsobená zaklínadly. Otevřela jim příjemná sestřička: „Na návštěvu?“
„Ano, přejeme si navštívit Franka a Alici Longbottomovy,“ oznámil jí Severus zdvořile. „Vilemína s vnukem nás očekávají.“
Sestra se na ně mile usmála. „Ano, zmínila se o vás. Prosím tudy, pane Snape, pane Pottere.“
Následovali ji do útrob oddělení, Severus šel první, Harry krok za ním. Minuli postele u dveří - Zlatoslav Lockhart hluboce oddychoval, nebesům díky, zato Dolores Umbridgeová o několik lůžek dále zírala s lehce nepřítomným výrazem do prázdna. Harry, míjeje ji, tiše napodobil jazykem zvuk kopyt a ona vyděšeně nadskočila. Spokojené ušklíbnutí, které se pak Harrymu usadilo na tváři, ošetřovatelka naštěstí přehlédla.
„Kolik profesorů obrany jsi vlastně zlikvidoval?“ ucedil Severus k Harrymu nevěřícně.
Harry se uchechtl. „Tak předně tyhle dva, k tomu Quirrella, ten zemřel, a Skrk dostal polibek. Remus je vlastně jediný, který je dosud živý a při smyslech.“
Sestřiny kroky po této větě znatelně zakolísaly v rytmu, zřejmě je poslouchala, ale slovně nereagovala. Přibližně v polovině místnosti jim pokynula k jednomu z koutů na druhé straně a vzdálila se ke svému pracovnímu stolu, odkud je ostražitě pozorovala, jak postupují k cíli.
„Asi jsme ji vyděsili,“ šeptl Harry spiklenecky.
Severus si jen odfrkl a vedl Harryho k Vilemíně Longbottomové, dámě i ve svých letech budící respekt. Frank byl jejím třetím potomkem, překvapením na stará kolena, když už jeho starší sourozenci opustili rodné hnízdo. O všechny tři přišla, ať už tak či onak, ve válce proti Pánovi zla.
„Harry!“ Neville Longbottom vypadal mnohem šťastněji a sebejistěji než ve svých prvních letech po nástupu do Bradavic. K Severusovi se otočil s úsměvem na rtech, jež by se mu před pouhým rokem chvěly strachy, a s drobnou úklonou pozdravil: „Profesore Snape.“
„Neville,“ oplatil mu Severus úklonu a mladíkově babičce políbil hřbet suché ruky. „Je mi potěšením se s vámi setkat, Vilemíno.“
„Ten článek ve Věštci mne nesmírně potěšil, i když musím přiznat, že bych ho byla minula, kdyby mi Molly nepřinesla přečíst patřičný výtisk. Loni jsem zrušila předplatné,“ vysvětlovala majestátní čarodějnice. „Neville mne ubezpečil, že nejste takový zloduch, za jakého vás vždy měl.“
„Babi!“ ohradil se jmenovaný a zrudl jako rajče.
Severus se jen rozesmál. „Jsem celkem lidský, řekl bych.“ Harry mezitím pozdravil Nevilla a zdvořilý, leč odtažitý pozdrav věnoval i Vilemíně. Severus si v duchu poznamenal, že bude muset synka vzdělat v kouzelnické etiketě.
„Tady jsou,“ pronesl Neville se stínem nervozity, na niž byl Severus při jednání s nebelvírem zvyklý. Odvedl je ke dvojici lůžek a Severus se zděsil, když na ně pohlédl.
Franka i Alici si pamatoval ještě ze školy. Frank byl živel, věčně s úsměvem od ucha k uchu, ochotný kdykoliv a komukoliv přiskočit na pomoc. Studoval v Havraspáru a nerozlišoval ostatní podle toho, kdo je ve které koleji, dokonce ani když se blízce spřátelil s Jamesem Potterem a začal chodit s nebelvírkou. Alice Andersonová byla tichá plachá dívka s okrouhlým obličejem a blonďatými copy. Většina zmijozelských ji měla jen za sám o sobě nezajímavý doplněk Lily Evansové.
Ani jeden z dospělých, které měl před sebou, se nepodobal dospívajícím, jež znával. Oba měli propadlé tváře a pleť průsvitnou jako pergamen. Oči měli vyhaslé a neožily jim, ani když si Neville sedl ke své nyní šedovlasé matce a začal jí tiše melodicky vyprávět, co se během posledního roku událo.
Vilemína se připojila k Severusovi. „Nikdy jste neviděl tyto dlouhodobé následky války, že?“
„Takovéto ne,“ odpověděl a nestyděl se za zachvění v hlase. Čím dál více lidem dával poznat svou sevovskou stránku, až ho to někdy děsilo. Nebelvíři měli, zdá se, talent probouzet k životu jeho citlivější já.
„Můžete jim také něco říci, pane Pottere,“ pobídla Vilemína Harryho, který se držel v pozadí. „Frank se přátelil s vaším otcem, než nastoupili do Bradavic, strávili spolu s malým Petrem na Potterově panství mnoho času.“
Harry na ni při zmínce o Pettigrewovi ostře pohlédl, ale Severus jen jemně zavrtěl hlavou, aby mu naznačil, že si znechucené poznámky o té kryse má nechat na doma. Pronášet je na veřejnosti by nebylo rozumné, ať už noviny v poslední době otiskly cokoliv. Harry se otočil k Nevillovi, a když mu kývl na souhlas, popošel mezi postele.
„Ahoj,“ pozdravil nejprve Alici, „já jsem Harry Potter, tvůj kmotřenec.“ Žena neodpověděla, dál nevidoucíma očima hleděla do nikam. Pak se pomalu otočila a položila ruku na hlavu svého syna. Harry je chvilku sledoval, Severus cítil smutek z něho se linoucí. Nakonec se otočil k Frankovi a sedl si na židli vedle mužova lůžka.
Harry začal mluvit a Severus ho nejprve několik minut sledoval, načež poodešel, aby si promluvil s Vilemínou. „Jak je léčili?“
„Zkoušeli jsme nejrůznější lektvary,“ odpověděla Frankova matka. „Na tento druh postižení není pořádná léčba – obětí je málo a nikdo se nevěnoval systematickému výzkumu.“
Severus přitakal. „Zkoušeli na ně nitrozpyt?“
Vilemína sebou škubla a zavrtěla hlavou. Když promluvila, znělo to znechuceně: „Ne. Nedovolili to.“
Severus si téměř odfrkl, tihle léčitelé zásadně nesouhlasí. Pozdvihl obočí: „Čekal bych, že váš a dnes i Nevillův souhlas by byl naprosto postačující.“
„Víte o někom důvěryhodném a dostatečně schopném?“ zeptala se Vilemína s mírně zaroseným pohledem.
„Já i Albus jsme oba dosti zběhlí v tomto umění,“ odpověděl Severus a znovu stočil oči k postelím. „I Harry by byl patřičně schopný, pokud by ovšem měl správnou motivaci. Nyní trénuje pouze nitrobranu, aby si chránil mysl před Voldemortem. Nitrozpyt shledává nanejvýš znechucujícím.“
„Prohovořím to s Nevillem,“ usoudila Vilemína a sjela Harryho pohledem plným ocenění. Nitrozpyt provozovaný bez souhlasu cílového objektu byl jen o stupínek lepší než znásilnění. Nadechla se k dalšímu rozhovoru, ale přerušil ji měkký hlas, který se ozval za nimi:
„Pane profesore.“
Severus se otočil, překvapený tím, že se majitelce zmíněného hlasu podařilo přiblížit, aniž by její příchod zaznamenal. „Slečno Láskorádová.“ Pokynul i jejímu otci. „Danieli.“
„Buď zdráv, Severusi,“ usmál se šéfredaktor Jinotaje, pak se uklonil a náležitě pozdravil matku rodu Longbottomů. „Vypadáte skvěle, Vilemíno.“
„Vy také, Danieli,“ naznačila oslovená úklonu hlavou. Mladou Láskorádovou políbila na tvář. „Dobré odpoledne, Leničko.“
Dívka jí políbení oplatila. „Paní Longbottomová.“ Několikrát mávla víčky svých velkých zasněných očí a odplula za Harrym a Nevillem k Longbottomovým. Bez váhání zapředla jednostrannou konverzaci s Frankem a Alicí, mluvila, jako kdyby jí odpovídali. Severus s Vilemínou na ni jen němě zírali, kdežto Harry, Neville i dívčin otec se netvářili, že by snad byli svědky něčeho zvláštního. Severus se tedy po chvíli otočil k Danielovi a začal s ním probírat události posledních dní.
Všichni tři dospělí byli záhy ponoření do hovoru o válce, zatímco mládež mluvila k Frankovi a Alici. Lenka dále vedla svůj podivný dialog bez partnera a Harry s Nevillem jí tu a tam vpadli do řeči vlastní poznámkou.
Když se přiblížil čas večeře, Severus se pohnul k mladým, kteří se právě věnovali famfrpálu, ačkoliv Lenka se stále snažila mluvit jakoby k chorému manželskému páru. Vilemína zůstane dělat společnost synovi a snaše, kdežto Daniel se Severusem doprovodí omladinu na Grimmauldovo náměstí.
„Už?“ zeptal se Harry. Severus usoudil, že jeho syn musí mít kompletně zvednuté štíty, když nevycítil jeho příchod.
Přikývl. „Ano. Jestli zmeškáte večeři, Molly nám utrhne hlavu.“
Harry přitakal a Daniel se lehce zasmál: „Nikdy by mne nenapadlo, že se Severus Snape bojí Molly Weasleyové.“
Severus povytáhl obočí. „Proklít dámu se nesluší, což mi ponechává jen málo možností, jak vzdorovat jejím kázáním. Zabíjení pohledem na ni nezabírá.“
Neville své rodiče políbil na rozloučenou a od matky si převzal jakousi drobnost, kterou mu podávala. Lenka nemocné také políbila. Harry očividně váhal, Severus věděl, že jeho syn stále nepřivykl drobným důvěrnostem a tělesný kontakt s většinou lidí přímo nesnášel. Alespoň opatrně uchopil Frankovu ruku, aby mu jí potřásl, jenže Frank podávanou dlaň pevně sevřel a Harry vytřeštil oči. Severus přiskočil přerušit jejich spojení, Harry byl celý ztuhlý a těžce dýchal.
„Harry?“ začal Neville znepokojeně, ale mladá Láskorádová jen nachýlila hlavu k rameni a jemně ho zadržela položením ruky na paži.
„Tolik... tolik...“ Harry se chvěl a nezřetelně blekotal. Severus mu silou vypáčil ruku z Frankova sevření a přitočil si k sobě synovu tvář.
„Co se stalo?“ zvídala Vilemína.
„Je empatik,“ řekl Severus zpříma. „Přiveď sestru, Danieli.“ Jednou rukou neobratně zápolil s pásem, v němž nosil lektvary, až se mu podařilo osvobodit lahvičku uklidňujícího elixíru. „Pij, Harry, bude ti líp. Dívej se na mne.“
Harryho líce byly smáčené slzami, hruď se mu namáhavě zvedala. Vzal si od Severuse elixír, ale ruka se mu příliš chvěla. Severus mu lahvičku znovu odebral a přitiskl její hrdlo k Harryho rtům. Ten se zachytil Severusových paží, aby získal trochu podpory, a lektvar vypil. Zavřel oči a Severus rozeznával záblesky pocitů – nesmírnou bolest, zmatek, ztrátu, zoufalství a další, které ani nestihl určit, protože náhle vše utichlo.
„Stalo se něco?“ zeptala se sestra, již přivedl Daniel, když nejprve rychle zkontrolovala Franka.
„Oni...“ Harry se zhluboka nadechl a otevřel oči. Loupl pohledem po Nevillovi a pokračoval: „Chtějí pomoc.“ Pak pohlédl uštvaně na sestru. „Copak tu nemáte žádného empatika?“
Sestra zamrkala. „Vy jste...“ Nedomluvila, Harryho tvrdnoucí pohled ji účinně zarazil. Pospíšila si s vysvětlením: „Mezi léčiteli jsou empatici výjimkou. Na první pohled se zdá, že by ono nadání mohlo být dobrým předpokladem pro toto povolání, ale v praxi by dlouho nevydrželi. Jeden nebo dva z toho dokonce onemocněli. Jistě byste nechtěl to, co teď, prožívat každodenně.“
Harry sklopil oči a zavrtěl hlavou. Když znovu vzhlédl, byl to Neville, ke komu se obrátil: „Promiň, Neve. Nechtěl jsem ti přidělávat starosti.“
„To je v poho, Harry,“ zakrákoral Neville. Lenka ho políbila na tvář, vypadalo to, že ho to uklidnilo. „Měli bychom vypadnout.“
Ten pocit byl všeobecný; nikdo z nich nepromluvil, dokud nedošli až do vstupní haly nemocnice. Severus se ještě chvilinku zdržel na oddělení, aby vymazal sestře z paměti všechny vzpomínky související s Harryho schopností empatie.
V setmělém výklenku vstupní haly vytáhl Severus z kapsy další z Albusových přenášedel, toto bylo z lesklého hedvábí vyztuženého špejlemi do kosočtvercového tvaru. Zvětšil ho na původní velikost a Harryho přepadl záchvat smíchu. K mladíkovi se otočily čtyři páry nechápavých očí.
Ukázal na přenášedlo: „To je drak!“ Pak se podíval na zmatené společníky a potřásl hlavou. „Mudlovská záležitost.“
Severus si odfrkl nad tímto projevem Albusova zvráceného smyslu pro humor a všichni se dotkli draka. Harry se nenápadně přisunul o krok k Severusovi, který mu ovinul paži kolem ramenou ještě předtím, než se jich zmocnil známý pocit tahu v útrobách vyvolaný přenášením.
Při přistání v koutě náměstí se Harry výjimečně nerozplácl jak široký tak dlouhý, Severusův stisk mu nejspíše pomohl přenos ustát. Synek vzhlédl k otci a vděčně se usmál; společně vyrazili k velitelství, následováni ostatními. U mezery mezi domy číslo jedenáct a třináct sáhl Severus do vnitřní kapsy hábitu a vyňal odtamtud papír, který byl očarován tak, aby ho mohl vyjmout jen on. Podal jej Nevillovi.
„Toto si přečtěte, soustředěně myslete na to, co je tam psáno, a pak lístek dejte své přítelkyni.“ Daniel na velitelství byl při příležitosti svého nedávného přijetí k Řádu. Když si mladí nápis přečetli, znovu jej schoval do bezpečí očarované kapsy.
Vstoupili do domu, kde vládl relativní klid. Molly se zřejmě zavřela do kuchyně pod ochranu zvukotěsného zaklínadla, aby ji nerušila dvojčata řáděním ve vývojové laboratoři. Vydali se do kuchyně, Harry se stáhl do pozadí, a tam seznamoval své přátele s historkami spojenými s tímto domem.
„Máte štěstí, že jste tu nebyli loni,“ zubil se Harry. „Visela tu podobizna, co ječela na každého, kdo se v jejím okolí i jen hlasitě nadechl.“ Aniž by ztratil rytmus kroku, obrátil se na Severuse: „Co se s ní vlastně stalo?“
„Naštvala mě,“ odtušil Severus s úšklebkem.
Harry jeho grimasu věrně napodobil. „A co že ses držel tak dlouho? Vždyť to nebylo prvně, co tě rozčilila.“
„Tohle přehnala,“ ujistil ho Severus a pod jeho pohledem Harryho úšklebek poněkud povadl, i když docela nezmizel. Zdálo se, že záležitosti rodiny Blacků stále nenechávaly jeho syna chladným.
Severus otevřel dveře do kuchyně, ale z jejích stínů se náhle vyvalil ohlušující tartas, na nějž bez rozmýšlení jak on, tak Harry i Neville zareagovali rychlou sérií znehybňujících kleteb. Jelikož jejich palba nebyla opětována, vstoupili opatrně dovnitř a zmateně se po sobě podívali.
Lumos. Stíny ustoupily a Severus spatřil, že na zemi leží omráčená dobrá polovina jádra Řádu, zatímco ostatní zírají na nově příchozí v němém šoku. Ve vzdáleném koutě místnosti se svíjeli smíchy Charlie, Bill, Remus a Alastor; Brumbál si jako obvykle šťastně zářil. Pod stropem se rozvinul mámivě blikající nápis:
!VŠE NEJLEPŠÍ, NEVILLE A HARRY!
„Já jim vážně říkala, že překvapit vás oslavou není dobrý nápad,“ potřásala hlavou Grangerová nad dvojčaty a Ronem Weasleym, jejichž nehybné schránky se válely mezi ostatními těly ležícími na podlaze.
-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-
Pozn. překl.: Nevillova babička se dle kánonu jmenuje Augusta, nikoliv Vilemína, a Láskorád Xenofilius, nikoliv Daniel, ale to autorka v době psaní Hledání pravděpodobně netušila, nebo přehlédla. Nechávám její verzi.