Preklady fanfiction Harryho Pottera

Ten, kdo ví

Kapitola osmá

ooo

Naučím tvé srdce důvěře

Tak jak jsi to naučil ty to moje.

Dar Williams – The One Who Knows

ooo

Vzduch.

Potřebovala na vzduch a to hned.

Hermiona se přesunula tak rychle, jak jen mohla, téměř utekla do z domu čísla 12 na Grimmauldově náměstí. Rozrazila zadní dveře a vyšla na čerstvý podzimní vzduch.

Nádech.

Hluboký nádech čerstvého vzduchu.

Zavřela oči, napočítala do deseti a vydala se pomalým rozvážným krokem z verandy. Posadila se na druhý schod ze tří a začala ve své kapse hledat cigaretu a zapalovač. Koupila si ho jen tak z rozmaru – měl na sobě obrázek hada.

Zapálila si a dopřála si dlouhý protah. Okamžitě cítila, jak se jí uklidňují nervy.

„To je nechutný,“ ozval hlas, který si zvykla spojovat s výsměchem.

„Vypadni,“ řekla, aniž by vzhlédla.

Sedl si vedle ní. Převrátila oči, ale nic neřekla. Užívala si teplo z jeho blízkosti a brnění v těle, když si uvědomila, že jeho ruka jemně zavadila o tu její.

Chvíli nemluvil, Hermiona si dopřála pár dalších popotáhnutí a vydechnutí temných oblaků kouře.

„Odkdy kouříš?“ zeptal se nakonec.

Hermiona si povzdechla a poposedla si. Ten pohyb způsobil, že se jejich ramena dotkla, v břiše se jí rozvalilo teplo. „Od té doby, co ses tu objevil, Malfoyi.“ Šest měsíců. „Se všemi těmi sliby, slovy a energií, kterou jsi přinesl.“

Cítila, jak ji propaluje pohledem, možná se jí snažil do lebky udělat dvě díry, ale ignorovala ho a pokračovala v kouření.

Ze začátku kouřila ze stresu, že má Draca Malfoye v domě, na jejich jednání, nebo i v koupelně. Její mysl totiž nemohla plně akceptovat, že kouří, protože se bojí, že jednoho dne se rozhodne a všechno to opustí.

„Proč ho necháš, aby s tebou takhle mluvil?“ zeptal se po chvíli, v hlase měl vztek.

Z boku se na něj podívala, ale nic neřekla, jen si znovu popotáhla.

„Myslím, že se k tobě chová, jako bys neměla co říct, jako bys ničím nepomohla. To ale není pravda, každý to ví. Bez tebe bychom nebyli tak daleko. Jen proto, že jednou vyhrál, že měl jedinou úspěšnou misi, si myslí, že je lepší než ty, že toho ví víc o boji, válce i magii. To je prostě blbost.

A ty jsi ho prostě nechala, což nechápu. Kdybych se takhle choval já, roznesla bys mě na kopytech. Nebo by to udělal někdo jiný. Jsi jedním z nejcennějších členů Řádu, ale on s tebou jedná jako s bezcennou,“ vzal kámen a odhodil ho do dálky.

„Je to ironické, co?“ zeptala se. „Ty sis vždycky myslel, že jsi lepší než já,“ usmála se. „A měl bys být opatrnější, pokud nechceš, abych tě praštila. Mluvíš o mém příteli.“

Jejich oči se potkaly a oba věděli, že to nebude pravda už moc dlouho.

„Proč Grangerová? Proč si to necháváš líbit?“

Pokrčila rameny. „Právě teď… nestojí mi to za to. Musím se soustředit na jiné věci.“

„To je ale kravina, Hermiono,“ řekl a uškubl několik stébel trávy a začal je trhat. „Zasloužíš si něco lepšího.“

„Co ty o tom víš, Malfoyi?“ zeptala se klidně. Věděla, že má pravdu, ve všem. Jen už ji prostě nebavilo s Ronem bojovat. Byla to zbytečně vydaná energie, která se mohla využít pro vítězství. Pro Harryho.

Válka z ní toho tolik vysála, někdy se cítila, jako by jí už nic nezbylo. Proto si tolik vážila chvil s Dracem – cítila jeho přítomnost a cítila, co to s ní dělalo. Chvění, vlny, jiskření. Něco většího než ona. Něco většího než válka. Něco většího než cokoli. Něco, co by vyplnilo vesmír.

Draco pečlivě rozdělil trávu na polovinu. „Vím, že bych se k tobě takhle nikdy, nikdy nechoval. Nikdy jsem se nesnažil, aby ses cítila hloupá nebo méněcenná.“

Jeho řeč ji zanechala na chvíli beze slov. Projela jí vlna tepla. Zachvěla se.

„Je ti zima?“ zeptal se Draco a podíval se na ni.

„Ne,“ zalhala a dopřála si další protah. Podívala se na cigaretu v ruce. „Chci s tím skončit.“

„Tak skonči.“

Podívala se na něj s vážným výrazem ve tváři. „Jsi tady, Malfoyi? Myslím, opravdu tady. Tady uprostřed dlouhých bojů, krve, bolesti a smrti? Nebo si jen hraješ? Zkoušíš kam, až můžeš zajít? Vybíráš si lehčí cestu?“

„Lehčí,“ opakoval nevěřícně. „Myslíš, že je to pro mě lehčí? U Merlina, Grangerová. Lehké je lehnout a vzdát se. Lehké je běžet s každou komplikací za mým otcem. Lehké je poslechnout Pána Zla na slovo a pak ho obviňovat z mého selhání svědomí.

Nebylo pro mě lehké obrátit se proti všemu, čemu jsem věřil. Převzal jsem riziko, že mě lidé, kterým jsem říkal rodina, chtějí zabít. Já jsem si nevybral tu lehčí cestu.“

„Neodpověděl jsi na otázku.“

„Jakou otázku?“

„Jsi tady?“

„Ano,“ zvedl levou ruku a odhalil nezahojenou kůži, z které se stala velká jizva. Kdysi tam bylo Znamení zla. „Co víc chceš?“

„Tvoje slovo.“

„Jsem tady, Grangerová. Ze všech správných důvodů, dokud to ohavné monstrum nevydechne naposled.“

Hermiona přikývla a potřetí si dlouze popotáhla. „Dobře tedy, končím.“