AUTOR: provocative envy
ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger
PŘEKLAD: Florence
BETA-READ: Twilly
STRONGER
Kapitola třináctá
Možná to dělám, protože slova jsou nezničitelná, napsal na krémový pergamen u stolu v knihovně. Možná to dělám, protože cokoli napíšu inkoustem, tady zůstane navždy, déle než já. Možná to dělám, protože je to konečné, a já to už nemůžu vzít zpátky. Nemůžu změnit svou mysl. Nebo to možná dělám jen proto, abych se ujistil, že tenhle beznadějný, tenhle neslýchaný optimismus, nezmizí. Potřebuju to mít na papíře.
Nemůžu zapomenout na minulou noc, její slova a její jistotu, pokračoval jsem. Kousal jsem se do rtu, a ošíval jsem se nad svojí hloupostí. Měl jsem vědět, že ona, Vševědka, mluví jenom k věci; měla tu drzost mi říct tu nejméně pravděpodobnou a nejvíce vítanou věc, kterou si kdo mohl představit. Proto to musí být pravda, že? Nemohlo to být něco nereálného, něco uklidňujícího ale nefungujícího. Je to pravda. A jestliže to napíšu, bude to také reálné. Pravdivé a reálné. To je vše, co jsem chtěl, že? Že?
Zastavil jsem brko uprostřed pohybu, inkoustová linka vyschla, zatímco trpělivě čekala na mé další myšlenky. Nikdy předtím jsem to nedělal, nikdy předtím jsem neměl zápisník, do kterého bych si zaznamenával své myšlenky, nápady a sny. Zdálo se mi, že to snad můžou dělat jenom desetileté holky, že je to jedna z těch mudlovských aktivit, kterým jsem se tak posmíval.
Podíval jsem se dolů na neuspořádané linky, které zaplnily pergamen; ta nestydatá ukázka mé vlastní slabosti mě znechutila. Ukryl jsem ho ze svého dohledu, brk mi zůstal sám v ruce. Velmi ženské „Ou!“, které se ozvalo, mě donutilo zvednout hlavu.
„Grangerová?“
„Ano,“ odsekla, a trochu se poškrábala na ruce.
„Co tady děláš?“ zeptal jsem nervózně, moje oči jen tak putovaly k důkazu mé slabosti, který ležel jen kousek od jejích prstů. Dost blízko na to, abychom se ho oba mohli dotknout, stačilo by jen natáhnout ruku a vzít ho…
„Co myslíš, Malfoyi? Studuju. Však víš, čtu knihy, dělám si poznámky. Všechen druh těchto věcí, které se v tohle mauzoleum vyžadují od těch, jejichž otec si za to nemůže dovolit zaplatit,“ řekla naštvaně.
„Dneska někdo vstal z postele špatnou nohou,“ poznamenal jsem, a přál si, aby odešla.
„Ne,“ vysvětlila, v očích se jí blýskalo, „někdo dneska nevstal špatnou nohou. Někdo dneska celou noc seděl u jezera. Někdo řešil nelogické argumenty na problém někoho jiného. Někdo…“
„Nemyslím si, že bych tě zrovna nutil zůstat, Grangerová,“ zasyčel jsem a konečně stočil svůj pohled na ní.
„Ne, ale konečně ses choval jako lidská bytost, což přimělo mou zvědavost zůstat!“ odsekla zvýšeným hlasem.
„Není moje chyba, že ses tak zdeptala, že ses potřebovala uprostřed noci uklidnit u jezera!“zuřil jsem. Odsunul jsem židli, a vyskočil jsem na nohy.
„Proč jsi tak pokrytecký, bezohledný, sebestředný idiot…“
„Opatrně, Grangerová. Brzy ti dojdou přídavná jména,“ ušklíbl jsem se, a jen doufal, že si nevšimne, jak se mi rozpalují tváře.
„Ty jsi tam byl, a vzlykal nad tím neštěstím narodit se jako čistokrevný. Takže, co ti dává právo říkat cokoli…“
„Ale já nechodím okolo, a nepředstírám, že jsem normální, a plný morálky. Alespoň vím, že…“
„Ale no ták! Jsi horší než kdokoli tady! Mluvíš, a chováš, a chceš, aby si o tobě lidé mysleli, že jsi lepší! Zajímalo by mě, co by dělal Voldemort, kdyby věděl, že tady tak chodíš a přeješ si, abys nikdy…“
„Nedokončuj tu větu, Grangerová,“ zašeptal jsem vyrovnaně.
Mrkla, jako kdyby si nebyla vědoma, že na sebe skoro křičíme v knihovně. Cítil jsem, jak mi pulzuje žíla. Abych udržel zdání klidu, zatnul jsem pevně zuby.
„Proč ne?“ zeptala se nakonec. „Je to pravda, že?“
Zůstal jsem ticho.
„Že?“ zopakovala už s menší jistotou.
„Vidíš, to je ten problém s vámi Nebelvíry. Jste tak ušlechtilí a stateční a dobrí. Raději byste někoho zabili, než abyste lhali,“ odpověděl jsem chladně.
„O co ti sakra jde?“ vybuchla.
„Někdy, Grangerová, upřímnost není výhoda, někdy je překážkou,“ vysvětloval jsem neurčitě. Ruce se mi nepochopitelně zaťaly v pěst.
Našpulila rty.
„Před čím se snažíš schovat, Malfoyi?“
Zastavil jsem rychlou odpověď, která se mi drala z úst, přivřel jsem oči, opřel se o hranu stolu, a naklonil jsem se dopředu. Připadalo mi, jako kdyby se podlaha pode mnou propadala, jako by světla kolem mě vířila, i když jsem to nemohl vidět.
„Když to řeknu nahlas, stane se to skutečným, Grangerová.“
Nepohnula se, jen mě pozorovala zpoza řas.
„Skutečné,“ zašeptala zmateně.
„Skutečné,“ potvrdil jsem jí.
„Takže, když nahlas neřeknu, že si pozoroval, jak mě mučí, nebude to skutečné?“
Polkl jsem, dokázala, že jsem se cítil velmi nepříjemně.
„Měla by ses přes to dostat, Grangerová. Ani můj život nebyl perfektní,“ řekl jsem ji chladně.
„Tvoje problémy nejsou skutečné, Malfoyi!“ křičela tak, že bylo jasné, že zapomněla na lidi v knihovně.
Ohromeně jsem ztichl.
„Jsi tak upnutý k věcem, které nikdo jiný nemůže vidět, slyšet, a ani se o ně vůbec nezajímá. Přestaň se snažit, aby tě lidé litovali. Ty jsi udělal chybu, kterou musíš vyřešit ty sám. Viň si ostatní jak chceš, ale je to tvoje chyba. Všechno. Je to tvoje chyba,“ vyprskla.
Nad jejím posudkem, jsem se trhnul.
„Takže říkáš, že je moje chyba, že ty jsi tak zahořklá, že ani nemůžeš křičet na mě, svého úhlavního nepřítele, bez toho, abys zněla pateticky?“ posmíval jsem se.
„Je lepší znít pateticky, než být patetický,“ řekla rozhodně.
„Ah, jaký nejednoznačný závěr. Takže mluvím o praxi, Grangerová, co tím asi myslíš,“ doporučil jsem ji, aby mi to vysvětlila.
„Obětoval bys své ego jen proto, aby ses nade mě povznesl?“ zeptala se jemně.
„Věř mi, Grangerová. Už mi nemůžeš nic udělat. Takže jdi do toho. Řekni mi, jak moc mě nenávidíš, a jak silný ke mně cítíš odpor. Do toho,“ vyzval jsem ji, a založil si ruce na hrudi.
„No? Co se děje? Myslel jsem, že si získala cenu za to, jak mě nejlépe urážet. Máš svoji šanci, využij ji. No ták,“ naléhal jsem na ni krutě. „Na co čekáš, Grangerová? Udělej to! Řekni mi, jaký jsem sobecký ztracený případ, řekni mi o tom, že musím být privilegovaný blbec. No? No tak! Já čekám!“
„Víš,“ řekla nakonec, „v posledních pár týdnech jsem na tebe mluvila, víc než ve zbytku našich životů.“
„Kam tím míříš?“
„Měl jsi pravdu, mám ti toho hodně co říct. Na tuhle příležitost jsem čekala roky. Ale něco jsem si uvědomila.“
„Pěkně prosím, řekni mi to?“ zeptal jsem se sarkasticky. Nemohla vědět, že mi srdce splašeně bylo, jak jsem se bál.
„Nejsi tím, kterým jsem si myslela, že jsi,“ odpověděla jednoduše.
A pak, zrovna když jsem se bál, že někdo prohlédl moji masku lhostejnosti, se mi podívala přímo do očí.
„Jsi horší.“