AUTOR: provocative envy
ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger
PŘEKLAD: Florence
BETA-READ: Twilly
STRONGER
Kapitola jedenáctá
Běželi jsme, a smáli jsme se, byli jsme tak zamilovaní; najednou mě ovanul silný závan větru, když zakopla, spadli jsme. Přivítali nás zmrzlé kapky vody, skončili jsme na jedné hromadě. Když si obtočila ruce kolem mých ramen, spadaly mi prameny jejích vlasů do obličeje.
„Draco,“ zašeptala, její rty přejeli přes mé ucho.
„Jo?“
„Slib mi něco.“
„Cokoli.“
„Slib mi…“ zastavila se. Aby se odhodlala, nadechla se, a mírně se posunula.
„Pansy?“
„Slib mi, že mě nikdy nenecháš jít.“
Předtím, než jsem vůbec začal uvažovat o odpovědi, zadíval jsem se do nebe. Byl jsem vyděšený, že řeknu něco špatně, byl jsem vyděšený, že řeknu něco, co vyzní pokrytecky. Chtěl jsem, aby věděla, že je dokonalá, že jsme dokonalí. Chtěl jsem, aby věděla, že vše ponuré udělala snesitelným. Chtěl jsem, aby věděla, že vše úžasné, ještě zlepšila. Chtěl jsem, aby věděla, že rozzářila mé dny. Chtěl jsem, aby věděla, že když nemůžu spát, myslím na její oči, úsměv, tvář.
Chtěl jsem, aby věděla tohle všechno, ale hrozně jsem se bál, že by ji to mohlo vyděsit, tak jsem jen přikývl. Moje brada zavadila o její tvář.
„Draco?“
„Neboj se, Pansy.“
Chvíli nic neříkala, jen přemýšlela nad mými slovy.
„Nebojím se, jsem… šťastná,“ vypadalo, že je tím zjištěním sama překvapená.
Převrátil jsem se, mé tělo zakrylo to její.
„Pansy,“ zamumlal jsem ji do úst, můj dech se smísil s tím jejím.
„Jo?“
„Slib mi něco.“
„Cokoli.“
„Slib mi…“ zastavil jsem se, ze své prosby jsem znejistěl.
„Draco.“
„Slib mi, že se nikdy nezměníš. Slib mi, že nikdy nebudeš jiná, než jsi teď, zrovna v tomhle okamžiku. Slib mi to,“ žádal jsem jemně. Byl jsem si ale bolestně vědom, že žádám nemožné.
„Víš, že to nemůžu,“ řekla mi.
„Prosím, Pansy, slib mi to.“
„Já…“ zdálo se, že není schopná dokončit větu, její obočí se spojilo dohromady, když se na mě podívala s jasným zmatením.
„Prosím.“
„Slibuji,“ řekla nakonec a rukou přejela po hraně mé tváře, přitáhla si mě blíž. „Slibuji.“
OOO
Vzbudil jsem se s oslepující bolestí hlavy a otravným zármutkem. Snil jsem o své vzpomínce, a nechtěl jsem nic jiného, než popadnout polštář, a vykřičet do něj celou svoji frustraci.
Rychle jsem se oblékl, a opustil jsem pokoj. Představa Pansy jen v noční košili, přes kterou měla přehozený kabát, jak mi s rozpustilým úsměvem dává pokyn, abych ji následoval, mě pronásledovala. Procházel jsem po chodbách s rukama zastrčenýma v kapsách, a ignoroval jsem pohledy od těch, co jsem z nějakého důvodu trápil.
Byl jsem tak ztracený ve svých myšlenkách, že jsem si ani nevšiml dvou postav stojících u Sovince.
„Hej, Malfoy, co se ti stalo s obličejem? Měl si další potyčku s prvňákem?“ zakřičel na mě Potter. Jeho a Weasleyho drzý smích mi zazněl v uších.
„Ne, ale měl jsem potyčku s někým, kdo měl inteligenci na úrovni prvňáka,“ procedil jsem skrz zuby. Nedovolil jsem si sesypat se.
„Jak chceš, dal bych ale cokoli za to, abych mohl vidět, jak ti někdo nakopává ten tvůj zadek,“ ušklíbl se Potter.
„Jak smutné, že ti tedy tvůj… přítel nedopřál tu čest,“ vrátil jsem mu.
Zrzek vykročil vpřed, ve tváři měl hrozivý výraz.
„Ale no ták, Weasley. Tím už jsme si prošli včera,“ řekl jsem a zívl jsem nudou.
Pořád se ke mě přibližoval, zaťal pěst, a jeho oči vzplanuly vztekem. Chvíli před tím, než se napřáhl k ráně, zasáhla Grangerová.
„Rone! Ne! Co to děláš?“ zeptala se naštvaně, a naznačila Potterovi, aby ho chytl za rameno.
„Mlátím ho?“ zeptal se přihlouple, pohled stočil ze mě na ni.
„Poslouchej,“ řekla polohlasně, a upřeně se na něj dívala, „měl si štěstí, že ses z toho dostal včera. Nezačínej si rvačku uprostřed chodby. Už dostal to, co si zaslouží. Modřiny si bude pravděpodobně ošetřovat ještě příští rok. Nech. To. Být.“
„Ale – Hermiono, nerozumíš, on…“
„Fajn! Tak to udělej! Prašti ho! Ale nečekávej, že budu tvoji nerozvážnost vysvětlovat McGonagallové, až tudy bude za pár minut procházet,“ řekla podrážděně.
Samozřejmě, že jen co uběhla minuta, objevila se v chodbě profesorka Přeměňování, na nose měla brýle, zpoza kterých vychytrale pozorovala scénu před sebou. Pak na každého přikývla, a dala se opět do chůze chodbou, kterou došla až do své kanceláře.
Potter a Weasley se na ni podívali se stejným výrazem, na tvářích se jím odrážela zbožná úcta. Odfrkl jsem si, a protlačil se kolem těch třech do části věže, kde byl Sovinec.
Nemohl jsem vystát to, jak ji uctívali, nemohl jsem vystát, jak měla vždycky pravdu. Kdybych byl silnější, kdybych byl menší zbabělec, nevybuchl bych. Kdybych byl větší bojovník, neutekl bych.
„Malfoy?“ přerušil její hlas tok mých myšlenek, prudce jsem zvedl hlavu, abych viděl, jak stojí u dveří.
„Chtěla jsi se mnou mluvit, Grangerová?“ zeptal jsem se, a zasmál jsem se bez špetky humoru.
„Ne, ale nejsem bezcitná. Ty modřiny vypadají, že potřebují lékařské ošetření, měl by sis dojít za madam Pomfreyovou,“ vysvětlila věcně.
„Drahá Grangerová, znepokojuješ se o moje blaho? Máš, jestli to tak můžu říct, strach, že bych mohl mít bolesti?“ zeptal jsem se posměšně. V mém hlase určitě zazněla hořkost, která se tam vkradla po tom, co jsem si uvědomil, že mě lituje tak hodně, že mi navrhla navštívit nemocniční křídlo.
„Bolest? Ty o bolesti nevíš nic,“ zasyčela, celé její tělo ztuhlo.
„Ó, tak s tím bych nesouhlasil. Já vím o bolesti mnohem víc, než si dovedeš představit. O tom druhu, kdy všechno, všechno hezké, všechno dobré, bledne. Ten druh, který vysaje všechnu tvoji důstojnost a způsobí, že chceš umřít. Ten druh, který nevyvolá kletba. Jestli víš, o čem mluvím, Grangerová, řekni mi to. Vyzývám tě k tomu.“
Když jsem domluvil, nedívala se na mě, její oči se upnuly na zeď za mnou. Zuby měla zatnuté, a na tváři kamenný výraz.
„Měl si šanci, Malfoy. Byl jsi svým vlastním pánem. Věděl si, co děláš, věděl jsi, do čeho jdeš. Věděl jsi to, když jsi byl u toho, když do mě vypálili tu kletbu…“
„Přestaneš to už zmiňovat? Zatraceně, já to chápu. Všichni to chápeme, Grangerová! Ten den ti drasticky ublížili, ale nikdo už to nepotřebuje slyšet, já teda určitě ne,“ přerušil jsem ji hlasitě.
Divně se na mě podívala.
„Jsi jiný,“ řekla mi nakonec.
„To ne, jsem pořád ten chladný, bezcitný bastard, kterým jsem byl posledních šest let, Grangerová. Zvedl bych svůj rukáv, abych ti to dokázal, ale jsem si jistý, že by to na tebe nemělo dobrý účinek,“ vysmíval jsem se. Zalil mě pocit uspokojení, když jsem si všiml, že ucukla před jedem v mém hlase.
„Užiju si tu chvíli, kdy si uvědomíš, že se mýlíš. Užiju si to,“ vyplivla. Pak se otočila na patě a odešla.
„Mýlit v čem, Grangerová? Mýlit v čem?“ zakřičel jsem na ní.
Neozvala se ale žádná odpověď, nějak jsem si uvědomil, že se nikdy neozve.
Poznámka překladatelky: Už jenom 9 522 slov…
Díky Twilly.