Harry Potter and the Methods of Rationality (MoR)
(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)
Autor: Less Wrong
Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede
Harry Potter a metody racionality
Překlad: Tersa
Ženská kostra otevřela oči a otupělé, zapadlé zřítelnice pohlédly na nic.
"Blázen," zamumlala Bellatrix nakřáplým hlasem, "Zdá se, že malá Bella začíná bláznit..."
Profesor Quirrell Harryho instruoval, klidně a precizně, jak má jednat v Bellatrixině přítomnosti; jak vytvořit přetvářku, kterou ve své mysli udrží.
Bylo pro vás užitečné, nebo možná jen zábavné, donutit Bellatrix, aby se do vás zamilovala, abyste ji připoutal do svých služeb.
Ta láska vydrží i přes Azkaban, řekl profesor Quirrell, protože pro Bellatrix to není šťastná vzpomínka.
Miluje vás naprosto, dokonale, celou svou bytostí. Vy její lásku neoplácíte, ale považujete ji za užitečnou. Ona to ví.
Je nejnebezpečnější zbraní, kterou máte, a vy jí říkáte drahá Bello.
Harry tu vzpomínku vytáhl z noci, kdy Pán zla zabil jeho rodiče: to chladné pobavení, pohrdlivý smích, ten vysoko posazený hlas smrtelné nenávisti. Nebylo pro něj ani tolik obtížné uhodnout, co by Pán zla řekl.
"Doufám, že jsi se nezbláznila, Bello, drahá," řekl ten ledový šepot. "Blázni nejsou užiteční."
Bellatrixiny oči zamrkaly, snažily se soustředit na prázdný vzduch.
"Můj...pane... čekala jsem na vás, ale vy jste nepřišel... Hledala jsem vás, ale nemohla jsem vás najít... vy jste naživu..." Všechna slova z ni vyšla v tichém mumlání, ale jestli v nich byla nějaká emoce, to Harry nedokázal rozeznat.
"Ukaž ji sssvou tvář," zasyčel had u Harryho nohou.
Harry shrnul kápi svého neviditelného pláště.
Ona jeho část, kterou pověřil kontrolou nad jeho výrazem své tváře, na Bellu hleděla bez nejmenší stopy soucitu, jen s ledovým, chladným zájmem. (Zatímco ve svém nitru si Harry myslel, Zachráním tě, zachráním tě bez ohledu na cokoli...)
"Ta jizva..."zamumlala Bellatrix. "To dítě..."
"To si stále všichni myslí," řekl Harryho hlas a nepatrně se uchechtl. "Hledala jsi mě na špatném místě, Bello, drahá."
(Harry se zeptal, proč profesor Quirrell nemůže být tím, kdo bude hrát Pána zla, a profesor Quirrell poukázal na to, že neexistuje žádný věrohodný důvod, proč by on měl být posedlý stínem Toho-jenž-nesmí-být-jmenován.)
Bellatrixiny oči zůstávaly pevně upřené na Harryho, nic neříkala.
"Řekni něco v hadím jazyce," zasyčel had.
Harry otočil tvář k hadovi, aby bylo jasné, že mluví na něj, a zasyčel, "Jedna, dva, tři, čtyři, pět, ššest, ssedm, osssm, devět, desset."
Na chvilku nastalo ticho.
"Ti, kdo se nebojí temnoty..." zamumlala Bellatrix.
Had zasyčel, "Jí budou pohlceni."
"Jí budou pohlceni," zašeptal ledový hlas. Harrymu se dvakrát nechtělo přemýšlet nad tím, kde profesor Quirrell sehnal to heslo. Jeho mozek, který se nad tím stejně zamyslel, navrhl, že to pravděpodobné zahrnovalo Smrtijeda, tiché a izolované místo, a trochu surového nitrozpytu.
"Vaše hůlka," zamumlala Bellatrix, "Vzala jsem ji z domu Potterů a ukryla jsem ji, můj pane... pod náhrobní kámen, napravo od hrobu vašeho otce... zabijete mě teď, pokud to je všechno, co jste si ode mě přál... Myslím, že jsem vždycky chtěla, abyste byl tím, kdo mě zabije... ale teď si na to nevzpomínám, musela to být šťastná myšlenka..."
Harryho srdce sebou bolestně škublo, bylo to nesnesitelné a – a nemohl brečet, nemohl nechat svého patrona zmizet -
Harryho tvář ukázala záblesk podráždění, a jeho hlas byl ostrý, když řekl, "Dost pošetilostí. Půjdeš se mnou, Bello, drahá, pokud neupřednostňuješ společnost mozkomorů."
Bellatrixina tvář se zkroutila v krátkém zmatku, ochablé končetiny se nepohly.
"Budeš ji muset odtamtud vznést," zasyčel Harry k hadovi. "Už nedokáže pomyslet na útěk."
"Ano," zasyčel had, "ale nepodceňuj ji, byla nejvražednějšší z válečníků." Zelená hlava se sklonila ve varování. "Bylo by moudré ssse mě bát, chlapče, i kdybych byl vyhladovělý a z devíti desetin mrtvý; měj ssse před ní na pozoru, nedovol jedinou chybu ve ssvé přetvářce."
Zelený had lehce vyklouzl ze dveří.
A krátce na to zpátky do místnosti s nepříjemným ošíváním vstoupil muž s nažloutlou pletí, vystrašeným výrazem na vousaté tváři a s hůlkou v ruce.
"Můj pane?" řekl služebník nejistě.
"Udělej, jak ti bylo přikázáno," zašeptal Pán zla svým ledovým hlasem, který zněl ještě hůře, když vycházel z dětského těla. "A nedopusť, aby tvůj patronus zeslábl. Pamatuj, pokud se nevrátím, nebude tu pro tebe žádná odměna, a bude trvat dlouho, než tvé rodině bude dovoleno zemřít."
Potom, co pronesl ta příšerná slova, si Pán zla přes hlavu přetáhl neviditelný plášť, a zmizel.
Krčící se služebník otevřel dveře do Bellatrixiny cely a z hábitu vytáhl malou jehlu, kterou tu lidskou kostru píchl. Jediná kapka rudé krve byla brzy na to vsáknuta do malé panenky, která byla položena na podlahu, a služebník začal něco šeptem odříkávat.
Brzy na to na podlaze bez pohybu ležela další živá kostra. Potom se zdálo, že služebník chvíli váhá, dokud prázdný vzduch nezasyčel netrpělivý příkaz. Služebník namířil hůlkou na Bellatrix, vyřkl slovo, a žijící kostra na posteli náhle byla nahá, a kostlivec ležící na podlaze byl oblečen do jejích vybledlých šatů.
Vystrašený muž utrhl malý kousek látky z šatů pokrývající zdánlivou mrtvolu; a ze svého vlastního hábitu vytáhl prázdný skleněný flakón s malými stopami zlaté tekutiny, které se držely v jeho středu. Flakón byl ukryt do rohu a přikryt oním kouskem sukně, vybledlá látka téměř splývala se šedivou kovovou zdí.
Další mávnutí služebníkovy hůlky zvedlo lidského kostlivce ležícího na posteli do vzduchu, a v téměř tom samém pohybu ji obléklo do nového černého hábitu. Do ruky ji byla položena obyčejně vypadající láhev s čokoládovým mlékem a ledový šepot Bellatrix přikázal, aby láhev uchopila a začala pít její obsah, což také udělala. Její tvář přitom stále vypadala jen zmateně.
Potom služebník učinil Bellatrix neviditelnou, sebe hned na to, a odešli. Dveře se za nimi zavřely a cvaknutí ohlásilo, že se zamkly. Chodba se znovu ponořila do temnoty, stále stejná, vyjma malého flakónku skrytého v rohu jedné cely, a čerstvé mrtvoly ležící na podlaze.
Dříve, v opuštěném obchodě, řekl profesor Quirrell Harrymu, že spáchají dokonalý zločin.
Harry bezmyšlenkovitě začal opakovat ono standardní rčení, že neexistuje nic takového jako dokonalý zločin, dokud se nad tím skutečně na zlomek vteřiny nezamyslel, nevzpomněl si na moudřejší rčení a zavřel pusu uprostřed věty.
Co si myslíš, že víš, a jak si myslíš, že to víš?
Pokud jste spáchali dokonalý zločin, nikdo na to nikdy nepřišel – tak jak mohl někdo vědět, že žádné dokonalé zločiny neexistují?
A jakmile jste se na to podívali tímto způsobem, došlo vám, že dokonalé zločiny se pravděpodobné dějí v jednom kuse, a koroner je dolů zapíše jako smrt z přirozených důvodů, nebo noviny napíší, že ten obchod nikdy nebyl příliš výdělečný a teď konečně zbankrotoval...
Až příštího rána najdou Bellatrix Blackovou mrtvou v její cele, uvnitř Azkabanské věznice, ze které (jak všichni věděli) nikdo nikdy neutekl, nikdo se nebude obtěžovat dělat pitvu. Nikdo se nad tím dvakrát nezamyslí. Prostě chodbu zamknou a odejdou a den na to se o tom Denní věštec zmíní ve sloupku mezi nekrology...
...to byl onen dokonalý zločin, který profesor Quirrell naplánoval.
A nebyl to profesor Quirrell, kdo ho pokazil.