AUTOR: provocative envy
ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger
PŘEKLAD: Florence
BETA-READ: Twilly
STRONGER
Kapitola čtvrtá
Poznámka překladatelky: Na začátku autorka odepisuje na jeden komentář. Odpověď je dlouhá, ale myslím, že by bylo celkem vhodné, kdybych ho přeložila, protože se v něm vyskytuje dost informací. A moc děkuji Twilly…
Kyani: Dobře. Když si Draco pomyslel, že by měl k Hermioně slitování, myslel to v přeneseném slova smyslu. Jak už bylo několikrát zmíněno, Hermiona není zdrojem jeho hněvu, to je Harry. Takhle to cítím z knih a takhle to chci vyobrazit. Také musím přiznat, že mě fascinovala vedlejší postava Pansy. V knihách není její osobnost moc rozvinutá, je tam nedůležitá. Je typickým tyranovým kumpánem/ fanouškem/ přítelkyní a to je sice všechno moc hezký, ale i přes to je pořád člověkem. Pokud tohle platí ve všech Dramione, tak nevidím žádný důvod, proč bych to nemohla uplatnit i na ní. Ale abych ti odpověděla o něco jasněji její nedostatek rozhořčení v poslední kapitole neměl mnoho společného s její osobností, spíš to znamenalo, že vztek by v tu chvíli byl zbytečný a nepodstatný. Možná jsem tu scénu napsala špatně, ale Draco na Hermionu nezíral ani s trochou touhy. On v ní viděl sám sebe, své vlastní chyby akorát tisíckrát zvětšené v jejím nezdravém stavu. Kdyby ses blíž podívala na část Pansy, uviděla bys v jejím jednání zlou předtuchu. Doufám, že tohle vysvětlení nebylo moc dlouhé a nudné, ale cítila jsem potřebu to vysvětlit. Každopádně děkuji za komentování.
Poznámka autorky: Zřejmě jsem o dost lepší v popisování nemocí, než jsem si myslela. Ne, ona neumírá na nějakou temnou chorobu. Draco vypálil kletbu, která by Harryho dostala do bezvědomí a oslabila ho a dělala takové věci. Ale to není důležité. Možná jsem tohle trochu odflákla, ale v té kapitole bylo něco, co mělo daleko hlubší význam. To vám ale nebude jasný, dokud se neobjasní jiné věci.
OOO
Grangerová byla propuštěna z péče madame Pomfreyové jen týden po tom, co se dostala do nemocničního křídla. Každopádně, Halloween už přešel, a zima se začala ozývat i přes tlusté vlněné svetry; toužil jsem po těch křupavých bílých vločkách padajících z nebe, které oznamovaly příchod prázdnin.
Vánoce byly krásný ohňostroj světel v jednotvárné tmě školního roku. Nikdo, dokonce ani otec, dokonce ani Pansy, si nedokázal představit, co to pro mě znamenalo. Nemohl jsem se dočkat, až ucítím spalující oheň od kletby, který bude doprovázen neuvěřitelným pocitem moci, co zaplní každý kousek mého těla. Moje sny, které byly tak dlouho naplněné Pansy, změnily podobu. Naplnily se těma několika drahými okamžiky, kdy jsem mohl spatřit otcovo znamení.
Přesto se i v mém tajném nebi objevily stíny pochybností; bál jsem se, že chyby, které jsem udělal v minulosti, by mi mohly způsobit pár nepříjemností.
Bál jsem se, že by mi mohly být kamenem pádu.
Uvědomoval jsem si požadavky Pána Zla na přesnost. Odměňoval ty, jejichž loajalita a nadání zabíjet byly vynikající, ale neměl žádné výčitky zabíjet ty, kterým chyběla obratnost uskutečňovat jeho plány.
Byl jsem zděšený z toho, že jedno malé uklouznutí by mě mohlo stát život. Zděšený, že bych zradil každého v neuvážené chvilce bezohlednosti.
Bál jsem se sám sebe, protože Potter a všechny ty jeho ušlechtilé ideály mě něco naučili: nevědomost je stejně tak nebezpečná jako důmyslnost. Vědomosti nejsou zbraní, spíš překážkou, slabinou, která zdůvodňuje sílu. Bylo by jednoduší splnit rozkazy a zapomenout na ně.
Zapomenout na všechno a na všechny.
Chovat se nelidsky a cynicky. To bylo vše, o co jsem se tak dlouho snažil.
Prostě existovat.
OOO
Narazil jsem na ni v knihovně. Seděla v křesle, vypadala unaveně a ztrhaně, její oči hořečně projížděly stránky učebnice Aritmetiky.
„Takže, šmejdko, vyřídila tvoje ochranka pozdravy Pomfreyové, jak jsem je žádal?“ naklonil jsem se k jejímu stolu a se zájmem pozoroval, jak zatnula zuby, když posunula se s židlí.
„Ne, ale vymysleli pár skutečně dobrých plánů, jak tě zabít,“ odpověděla chladně, chytla tašku, a hodila do ní několik pergamenů.
„Jak velmi originální.“ Zívl jsem.
Neodpověděla, ani pohledem o mě nezavadila. Zdála se být naším rozhovorem znuděná stejně, jak jsem předstíral, že jsem já.
„Včera v Prorokovi jsem četl něco, co mě fascinovalo,“ poznamenal jsem.
„Zatímco ty žiješ v nedorozumění, že my dva jsme nejlepší kamarádi, já si nepřeju nic jiného, než tě proklít do dalšího pokolení. Takže zkus něco jiného a sklapni,“ poznamenala sarkasticky, popadla těžkou tašku s knihami, a protlačila se kolem mě.
„Ale já jsem ještě neskončil. Víš, četl jsem tam článek o Viktorovi Krumovi a jeho nové přítelkyni,“ zavolal jsem na ni a vítězoslavně jsem se usmál, když se zastavila.
„Jako malá jsem tě nikdy nechápala, ale tohle dává ještě menší smysl. Co s tím mám společného?“ zeptala se, ale stále se ke mně neotočila.
„Nepředstírej, že jsi tak natvrdlá jako Weasley.“
„Ale no ták. Ty po mě chceš, abych řekla, jak hrozně jsem zničená, že? Ty chceš, abych se složila, a brečela nad tím, jak jsem ztratila lásku a jak moc mě to bolí. Chceš mě znovu vidět, jak se válím po podlaze, protože jednou ti to nestačilo, co?“ zamumlala, její hlas se třásl. Konečně se ke mně otočila, probodla mě pohrdavým pohledem.
„Jednou není nikdy dost,“ řekl jsem jí, pohrdal jsem jejím melodramatickým výbuchem.
„Vážně jsem si hloupě myslela, že žárlíš jen na Harryho,“ přemítala. „Neměla jsem ani tušení, že i já jsem byla zařazena do téhle kategorie. Jak…milé.“
„No jasně. Byl jsem totiž vždycky strašně zvědavý, jaký je to být mudlovským šmejdem ,a protože tys měla to štěstí, a narodila ses tak, nemůžu udělat nic jiného, než ti závidět.“
„Jsi také nepochybně zvědavý, jaké to je mít funkční mozek,“ odsekla mi zpátky.
„Ano, Potter a já sdílíme tuto vlastnost, naneštěstí,“ řekl jsem s předstíraným smutkem.
„Naštěstí pro něj, tady všechny vaše podobnosti končí.“
A před tím, než jsem vůbec mohl mrknout, byla pryč.
OOO
Protože naše noční setkání byla omezena kvůli poklesu teploty, Pansy a já jsme teď skutečně pěstovali vztah. Naše průměrná objetí a ne vřele znějící rozhovory možná nepřipomínaly jiné zamilované dvojice, ale my jsme takoví byli. V posledním týdnu měsíce mě probudila uprostřed noci.
„Draco,“ zašeptala. Rty se jí otřely o mé ucho.
Zasténal jsem do polštáře, odmítaje se pohnout.
„Venku sněží,“ pokračovala nadšeně.
To mě okamžitě probudilo. Svojí hlavou jsem ji praštil do obličeje, spadli jsme z mé postele, a ocitli se na jedné hromadě na zemi.
Jak jsme se plazili po tmavém hradu, smáli jsme se. Venku na nás samozřejmě čekala bílá nadílka.
Čekala na nás úžasná, jemná záře vzduchu, jak na zem padali ledové vločky v chaotickém zmatku.
Čekali na nás plochy zmrzlé trávy, která ještě vykukovala zpod sněhové přikrývky, ale která rychle ustupovala; bylo to kouzelné. Jen tam tak stát a dívat se, jak plyne čas, jak každá minuta proplouvá v nepopsatelné bezvýznamnosti.
„Je to nádherné,“ zamumlal jsem nakonec ohromeně.
Pansy se natáhla a objala mě, obličej přitiskla k mému krku.
Ale všechno na co jsem mohl myslet, bylo to, co znamenal příchod zimy pro mě. Když jsem zavřel oči, abych je uchránil před intenzivním mrazem, uviděl jsem obrázek mého předloktí, jak za měsíc bude navždy označené.