AGAINST ALL ODDS
AUTOR: Roni Black
ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/1821933/1/Against_All_Odds
NAVZDORY VEŠKERÉ NADĚJI
PŘEKLAD: Florence
BANNER: Jimmi
STAV: autorka souhlasila s překladem
Kapitola šestnáctá – Vracíš se ke mně
Daniel zjistil, že je velmi těžké dělat to, co po něm otec chtěl: nic neříkat své matce. Ale slíbil to a rozhodl se ten slib i dodržet. Taťka mě ještě nezná tak dobře jako mamka, pomyslel si, a když nedodržím svůj slib teď, možná mi už nikdy neuvěří a nic mi znovu nesvěří. Chci, aby věděl, že mi může věřit s čímkoli.
Každopádně bylo ale těžké nic neříkat, ale Daniel zůstal zticha kolem té záležitosti. Slíbil si to, pomyslel si pokaždé, když viděl, jak je jeho mamka skleslá, že ji toužil něčím povzbudit. Nabízelo se říct jí, že ji taťka chce zpátky. Ale držel se a nic neřekl.
To bylo před tím, než začaly chodit kytky.
Nedělní ráno se Hermiona probudila a viděla na hraně své postele rudou růži. Zeptala se Daniela, jestli o tom něco neví, ale on vážně nevěděl. Rozhodla se, že je to tedy pravděpodobně jenom chyba.
Nemyslela si to ale dlouho. O obědě vletěla do místnosti obrovská sova, která jí přinesla balíček. Místo toho, aby ho však sova upustila před ní, jak to sovy obvykle dělávají, vznášela se nad Hermioninou hlavou, nahnula se a spustila na Hermionu déšť plátků růží. Nádherná vůně růží se rozšířila po kuchyni.
„Co – co - “ zalapala po dechu, když jí přistál na ramenou i kousek pergamenu. Sova vyletěla oknem a zmizela v dálce. Hermiona popadla pergamen a nahlas přečetla tři slova na něm napsaná: Miluji tě, Hermiono.
„Mami,“ řekl Daniel, který měl vlasy také plné plátků růží, „vypadáš nádherně…“
Hermiona se prohlédla, ještě víc šokovaná. Vypadala nádherně – dlouhé vlasy plné růžových plátků, a růžový nádech na tvářích.
„O – o co tady jde?“ vykoktala.
„Zřejmě je to taťka,“ odpověděl jí Daniel jednoduše.
„Věděla jsem, že je za tím on!“ vykřikla Hermiona. „Ale proč mi poslal všechny ty plátky růží?“ snažila se je sundat z vlasů, ale bylo to o dost těžší, než si myslela. „Danieli, můžeš mi pomoct?“
Daniel vstal, stoupl si za svoji mamku a začal jí sundávat plátky z vlasů. „Je to tady napsané celkem jasně, ne?“ řekl a ukázal na kousek pergamenu. „Miluje tě.“
~*~
Po velmi dlouhé sprše, ve které se zaměřila hlavně na vlasy, se posadila na pohovku do obýváku a snažila se uklidnit. Celé to bylo směšné – ano, plátky růží byly roztomilé, ale ona už ho odmítla, tak proč dělal všechno proto, aby změnil její názor?
V hlavě se jí připomněl Danielův hlas: „…napsané celkem jasně. Miluje tě.“ Draco ji miloval, nikdy by si s tím nedal tolik práce, kdyby to tak necítil. Hermiona cítila, jak začíná měknout… Ne! Přerušila své myšlenky. Nemůžu dopustit, abych se do něj znovu bezmezně zamilovala. Rozhodla jsem se, že to nedopustím, tak taky ne.
Ale to už se vlastně stalo. Hermiona by praštila svoji mysl – už jsem se do něj zamilovala… nebo ho možná milovala celých těch jedenáct let, i když si to tenkrát nemyslela. Možná se její láska uložila jen k „zimnímu spánku“ a teď se probudila?
Do večeře ještě přiletěly tři další sovy, všechny nesly růže a kousky pergamenu, kde Draco vyjadřoval své pocity. Tolik tě miluji, Hermiono. Chybíš mi. Milovat tě je pro mě nejdůležitější věc na světě.
Když ta slova četla, brečela, protože věděla, jak moc ho miluje ona. Ale nemohla mu to oplatit, i když si to přála víc než cokoli jiného. Nevěřila mu. Tolik se bála, že ji znovu opustí: co když dostane další nabídku? Co když se dají dohromady, ale nebude to fungovat a budou se muset rozejít? Nemohla by se s tím vyrovnat. Ani Daniel by nemohl, jeho mladé srdíčko se zlomí. Byl tak citlivý – nemohla by mu to udělat.
Bylo příliš pozdě. Čekala tolik dlouhých let, že se vrátí kvůli ní. Ale to neudělal a ona se přinutila zapomenout. Ale teď si uvědomovala, že nikdy nezapomněla úplně. Nebylo nic víc, než mu odpovědět ano a být s ním, ale její pýcha a rozum jí to nedovolovaly.
Zatím nemohla udělat nic. Přešel týden a jí každý den chodily sovy s růžemi všech barev. Po nocích brečela do polštáře a ve dne čekala. Kdekoli byla – v práci, doma, u Harryho nebo Rona – čekala. Věděla, že je pyšný, ta naděje, že by přišel místo posílání těch sov, byla malá. Ale ona si stále přála: „Draco, prosím, přijď. Nemůžu slíbit, že řeknu ano, ale, prosím, musím tě vidět. Prosím přijď!“
~*~
Draco už nevěděl, co by měl dál dělat. Hermiona neodpověděla na žádnou z jeho sov. Nenapadlo ho nic jiného, než že ho prostě stále odmítá. Chtěl ji tak hrozně moc vidět, ale nemohl – nemohl ji vidět a vědět u toho, že mu nepatří bez toho, aby zkolaboval. Ani se nemohl jít podívat za Danielem, tolik mu chyběl. Začínali se stávat opravdu blízkými a nevidět ho, Draca vnitřně zabíjelo.
Ale nemohl tam jít. Nemohl. Posílal jí každý den sovy s růžemi, ale udělal cokoli, aby se zastavil a neběžel za ní. Bolelo to, ale raději zůstával doma.
Daniel to ale nevzdával tak rychle. I když Hermiona se nezdála moc nadšená, když jí řekl, že jde za svým otcem, nechala ho jít – věděla, že musí. Draco byl jeho otec. A tak se Daniel vydal na cestu dlouhou patnáct bloků, dokud nedošel k Dracově bytu, který si pronajal po tom, co se rozešel s Christinou.
Zazvonil a Draco mu za chvíli otevřel.
„Danieli!“ vykřikl a objal ho. „Co tady děláš?“
„Přišel jsem samozřejmě za tebou.“ Daniel vešel dovnitř a rozhlédl se.
Draco se zatvářil trochu nenadšeně. Už hodně dlouho neuklízel, takže teď žil v nepořádku. Hermiona by ho zabila, kdyby to viděla – ale ona k němu nepřijde, tak proč se starat?
Daniel se otočil a podíval se na něho. Draco si najednou uvědomil, jak ledabyle vypadá, neumytý, ve starém špinavém oblečení. „Omlouvám se za ten nepořádek,“ řekl, „ale zabýval jsem se… něčím jiným.“
„Já vím,“ odpověděl mu Daniel a sedl si na pohovku.
„Víš vždycky všechno?“
„Ne, ale každý den vidím mamku, která je na tom podobně jako ty. A vím proč: kvůli tobě.“
„Kvůli mně?“ ucouvl o krok. „Co jsem udělal?“
„Neviním tě, samozřejmě,“ řekl Daniel rychle. „Jen říkám, že být bez tebe je pro mamku špatné. Chybíš jí, vidím to na ní. Myslí si, že to nevím, ale slyším to. Každou noc brečí a já vím přesně proč.“
Draco nevěděl, proč přesně se o tomhle baví s jedenáctiletým klukem, ale dělal to. „Myslíš, že bych měl přestat posílat ty růže? Nemám ale jiný způsob, jak bych jí ukázal, že ji miluji.“
„Jasně, že máš. Můžeš jít a říct jí to.“
„To už jsem párkrát udělal,“ odpověděl mu Draco. „Ví, co cítím – teď je řada na ní.“
„Takže čekáš, že za tebou přijde?“ zeptal se Daniel a rozhlédl se kolem. „Nevíš, že ona čeká, až přijdeš ty? Myslí si, že jsi na řadě ty.“
„Co mám dělat, Dane?“ zeptal se zoufale. „Jestli máš nějaký nápad, jen mi ho řekni. Mě nic nenapadá. Nevím, jak ji mám přesvědčit. Zkusil jsem všechno.“
Místností se rozlehlo jen ticho.
„Požádej ji o ruku.“
„Co?“ vyhrkl Draco.
„Požádej ji o ruku,“ zopakoval mu jeho syn. „Možná si nemyslí, že to myslíš vážně. Tohle jí pomůže uvěřit, že to myslíš vážně.
Draco zíral na svého jedenáctiletého syna. „Víš, že mě, Danieli,“ promluvil pomalu, „někdy dost překvapuješ se svými nápady?“
„Takže to uděláš?“ zeptal se Daniel nadšeně.
„Budu o tom přemýšlet,“ odpověděl Draco. Ale Daniel věděl, že když někdo řekne „Budu o tom přemýšlet“ obvykle to znamená „ano“.
Poznámka autorky: Doháním vás k šílenství s tím, jak Hermiona stále a stále Draca odmítá, co? Omlouvám se, ale myslím, že Hermiona v mé povídce byla velmi zničená, když ji Draco opustil. Takže ho nemůže vzít zpátky jenom proto, že to chce on. Vím, že to nebyla jeho chyba. Vážně věřím, že člověk by měl preferovat svoji kariéru, i kdyby to znamenalo odstěhovat se do jiné země, ale Hermiona to takhle nevidí. Ale má právo to takhle cítit, protože ona byla ta opuštěná a musela Daniela vychovávat sama. A vy víte, jak moc potřeboval otce.
Ale nebojte se tohle je Dramione z nějakého důvodu.
Vím, že tohle bylo krátké, ale příští kapitola bude delší, myslím. Doufám, že si to užijete…
Poznámka překladatelky: Další kapitola je delší a mě se do ní vůůůbec nechce. Dneska jsem nějak líná, ale na víkend jedu pryč a chci tohle mít už hotový….